Takoví jsme byli, část 12/13 Konec je neodvratný. Ale jak by pravil klasik: „V oblasti na pokraji chaosu se odehrávají neočekávané děje. Naděje na přežití tam nejsou velké.ÿ Přesto se někteří hrdinové nevzdávají nadějí a s vidinou lepší budoucnosti se po hlavě vrhají do hlubin klášterních splašek. V předvečer bitvy dochází i k vypjatým scénám zahrnujícím osudový zápas o dveře od latríny nebo zdrogování nevinných zvířat. . .
S rozumem v koncích Emrys s Dudlibolem se vraceli k noclehárně snášejícím se večerem. Elf se mračil a Emrysina tvář byla zcela bez výrazu. „Brzy se to rozkřikne. Už teď nasadil Vrána hlídače na každého z nás, ale neví, co může očekávat.ÿ „Já nad tím právě přemýšlím. Zejména u Beryl a Fricca bych se obával nějaké akce, pokusu o osvobození alchymisty nebo útěku.ÿ „Já vím. Fricca oba známe, nemá smysl si namlouvat, že se bude chovat tak, jak je to nutné. Víme co provedl s tou karavanou, a konečně – i on měl s Woodagem něco do činění.ÿ „Nespustíme z nich oči, tedy. Jeden mrtvý stačí.ÿ 1
Jak oba předpokládali, šeptanda mezi lidmi pracovala opravdu spolehlivě a brzy každý věděl, že jeden z té podivné družinky se pokusil zradit klášter a teď za to bude exemplárně popraven. Kolem základní osy příběhu se vynořilo ještě hejno dalších spekulací, nezaručených zpráv a fantastických okolností kolem jeho dopadení, nikdo však s jistotou nevěděl kdo a jak alchymistovy úmysly odhalil a překazil. Beryl, Kironem a Friccem to otřáslo. Emrys a Dudlibol jim také sdělili, že byli u toho, ale nic bližšího. „Vy jste to viděli? Proč jste něco neudělali?!ÿ vyjevil se Fricco a přelétal pohledem po těch tvrdých tvářích. Byly tak nelítostné a bezcitné, že ho to děsilo, tím více, že je takto viděl vůbec poprvé. „Protože je vinen, Fricco! Vránův ortel je tvrdý a rychlý, ale nutný!ÿ „Jak můžeš něco takového tvrdit!ÿ rozohnil se hobit a bezmocně se ohlédl po Kironovi a Beryl, jako by od nich čekal nějakou pomoc. Oba souhlasně pokývali hlavou – ano, přesně tohle si mysleli taky – jak můžeš! „Byl s námi v dobrém i zlém, nikdy nás nenechal ve štychu, nikdy nás skutečně nezradil, i když by tisíckrát mohl, došel s námi až do kláštera i když mu to působilo bolest, a neopustil nás u Namby, i když k tomu měl všechny možnosti a kontakty. Tomuhle já zrada zrovna neříkám, ne, ale myslím, že by se to slovo hodilo dobře k vám!ÿ „Je mi jedno, co ty si myslíš!ÿ utrhla se na něj elfka ostře. „Ale než se pustíš, než se kdokoliv z vás pustí do nějaké akce, uvědomte si, že nevíte, kde ho Vrána drží, že ho hlídá dobře a nemyslete si, že teď nenechává sledovat i nás ostatní, ano? Ano??ÿ Přišla noc a lidé uléhali na lůžka, hovor a šum v noclehárně zvolna utichal. Emrys si zavolala k noze Fantuse a společně s Dudlibolem se posadili na zem a opřeli se zády o stěnu, tak, aby dobře viděli na oba zloděje i trpaslici. Fricco se převalil na bok a upřel zrak do tmy. Kironovy oči se blýskaly úplně zřetelně kousíček od něj. Přitočil se ještě blíž s dechem slabým jako vánek zašeptal kudůkovi do ucha: „Kirone, já to tak nenechám. Tohle nejde, nemůžou si myslet, že nám tady vládnou, to jim prostě nemůže projít.ÿ 2
„No jo, ale jak mu chceš pomoct? Slyšel jsi co říkali, a voni vypadaj, že to myslej smrtelně vážně. Kdyby mě něco napadalo, určitě bych nenechal Maga jen tak ve štychu, v tom máš recht, ale samotnýmu se mně taky zhebnout kvůli němu nechce.ÿ „Já vim, brácho, ale já už nemůžu takhle dál. Já už se na to nemůžu dívat! A když mu nepomůžu, tak aspoň zdrhnu, s nima už nechci nic mít, ať jde celej klášter k čertu, ty kněžky si to zasloužej! Já nebudu bojovat pro někoho kdo podrazí takhle hnusně parťáka.ÿ „Já chci taky prásknout do bot, Fricco. Hned jak to bude možný, nic mě tady nedrží.ÿ „Já vim, já chtěl jít s tebou, ale musim už teď. Musim něco dělat!ÿ „Nechoď! Je to pitomost, nic nezmůžeš. Navrhni aspoň nějakej plán, a půjdu do toho taky.ÿ „Já bych se zbláznil kdybych nic neudělal.ÿ Kiron jen bezmocně sledoval, jak se Fricco zvedá. Jak na povel se v téže chvíli odlepily od zdi dva vysoké stíny a chvíli s ním hovořily. Potom viděl, jak se k jeho lůžku blíží něco obrovského a lehá si u jeho hlavy. Když se pokusil pohnout, temně to zavrčelo a ve tmě se zabělaly výmluvné tesáky. Kudůk zaklel a znehybněl uprostřed pohybu. Trojice už mezitím zmizela v obdélníku dveří.
Fantus, Kiron a lahvička Kiron opatrně ulehl a nějakou dobu jen vztekle zíral do tmy. Potom ho něco napadlo. Jeho ruka pomalu sjela k opasku, kde nosil těch několik nejcennějších věcí – dýku, peníze, šperháky, několik hracích kostek, křesadlo a. . . a taky malou lahvičku, kterou mu daroval Xiroponus. Byla stále ještě skoro plná, protože s obsahem úzkostlivě šetřil. S dutým ,plop‘ a jistým pocitem lítosti ji odšpuntoval. Fantus znova zachrčel a ukázal zuby. Což bylo jenom dobře, protože kudůk tak věděl, kam zamířit. Nesmírně dlouho posouval ruku s lahvičkou do vzduchu nad psí hlavu. Je už nad čenichem? Snad ano. Opatrně 3
flakonek naklonil. Když mu na čumák dopadlo něco mokrého, udělal Fantus to co většina zvířat – prostě se olízl. Kiron na posteli zatajil dech. Ještě trochu. Tak, to by mohlo stačit, stejně už ho natažená ruka nesnesitelně bolela. Pohodlně se uvelebil a sledoval, co se bude dít. Chvíli se nedělo nic. Chvíli po té první chvíli kudůk urputně zápasil s velkým psem, který se mu snažil vlézt do postele a očividně jej měl za něco docela jiného než za kudůka.
Je to v hajzlu „Nechte mě být, chci si jen odskočit na záchod,ÿ syčel vztekle Fricco. „Ale v tom ti bránit nebudeme,ÿ odpověděl mu hlubší z hlasů. Hobit vztekle zaťal pěsti v kapsách. V jedné ruce svíral tvrdý, studený předmět. „Tak proč mě sledujete? Jsem svobodný člověk, na tohle nemáte právo!ÿ „Právo možná ne, ale důvody ano,ÿ řekl zas Dudlibol. „Jestli máš čisté úmysly, nic se ti nestane,ÿ dodala Emrys. Kadiboudy už byly blízko. „Připrav se,ÿ ztišil Dudlibol hlas tak, aby to hobit neslyšel, „že jestli něco podnikne, neudělám proti tomu prakticky nic. On je rychlejší než já, a nemohu použít žádnou magii.ÿ „A sakra,ÿ zavrčela elfka, „na to jsem nepomyslela. No, snad jej společně nějak uhlídáme.ÿ Nyní už stáli ve zmíněné budově a před nimi se táhla řada dvířek s vyřezaným malebným srdíčkem. A tady se strhla další vášnivá výměna názorů. „To přece nemyslíte vážně, že mě tam nenecháte jít samotného!ÿ křičel na ně hobit. „Bohové, já mám právo na nějaký soukromí, a do tý kadiboudy si půjdu sám! Stejně se to ani technicky nedá províst!ÿ „No. . . když se postavíš, tak se tam aspoň dva lidi určitě vlezou. . . ÿ 4
utrousila Emrys. „Ty ses zbláznila, že?ÿ hulákal Fricco a jeho hlas se docela slušně rozléhal do okolí. „Normálně vám hráblo, oběma! Je mi to jedno, nezáleží mi na vás, ale na svůj hajzl si půjdu sám a nikdo tam nepoleze se mnou, to řikám naposled!ÿ „No tak necháš otevřené dveře, a my tam s tebou nepůjdeme,ÿ nadhodil klidně Dudlibol a zrovna jedny otevřel. „Prosím, račte.ÿ „Jasně že tam se mnou nikdo nepůjde, ale ty dveře zůstanou zavřený, to vám povidám!ÿ „Jak je libo.ÿ Elf dveře zase zavřel a výmluvně se o ně opřel. „Až já budu vevnitř!ÿ „Tak potom zůstanou otevřený!ÿ „Zavřený!ÿ „Otevřený!ÿ „Ááááá!!! Zavř—ÿ Najednou uslyšeli blížící se kroky a zmlkli. Dopadlo na ně světlo lucerny. „Co to tady vyvádíte? Je vás slyšet až na dvůr!ÿ Příchozí člověk nyní přehlédl celou scénu pozorněji a nepatrně se zamračil. Tady něco nehrálo, pohled na dva elfy, jak se skoro perou s jedním hobitem o dveře kadiboudy se přece jen trochu vymykal klášterním zvyklostem. „Můžete mi vysvětlit, co tu provádíte?ÿ Fricco se k němu okamžitě vrhnul. „Ano, pane, zachraňte mě, oni jsou blázni! Já chtěl jít jenom na záchod a oni tam chtějí jít se mnou, pane, tyhle kněžky jsou úplně šílený, hrabe jim z toho celibátu a když pak uviděj konečně pořádnýho chlapa tak jim dočista rupne v palici, a tamten je zase normální úchyl!ÿ Navzdory vážnosti situace je tím Fricco dokonale vyřídil. Chvíli jim trvalo, než se jim podařilo ovládnout dech a promluvit. Hobit mezitím kul železo, dokud bylo žhavé. „Vidíte to, no vidíte, prosím vás, zbavte mě jich, zavolejte někoho!ÿ „Pane, toto je neobvyklá situace, ale věřte, že my moc dobře víme co děláme,ÿ dostala se konečně ke slovu Emrys a snažila se, aby jí 5
necukaly koutky. „Není to vaše starost. Tento hobit musí být pod neustálým dozorem, a nemusíme se vám zodpovídat proč.ÿ Muž jí očividně nevěřil a zmateně vrtěl hlavou. „Já pro někoho zajdu,ÿ řekl rezolutně. Tohle se mu přestávalo líbit. Emrys mu hluboce pohleděla do očí. „Udělej to, kvůli čemu jsi přišel, a běž spát, nic jiného tě nemusí zajímat.ÿ „Tak. . . no tak dobře, dobře,ÿ zkrotl náhle. Za chvíli opět osaměli. Obrátili svou pozornost opět k Friccovi. „Takže. . . ?ÿ V následujícím okamžiku se odehrálo několik věcí v příšerné rychlosti najednou. Hobit sebou hodil, Dudlibol se svezl s tichým zaúpěním k zemi, Fricco mu vyrval dveře a bleskurychle je za sebou připráskl. Zasouvání západky. Emrys ustoupila pár kroků a prudce se rozběhla. Dveře povolily snadno, západka se rozletěla vedví. Uvnitř však bylo již prázdno. Elfka vztekle zaklela a bez váhání udeřila. Ticho, ani výkřik, ani očekávané šplouchnutí. A přece nemohla minout! Kopla do dřevěného ostění. Mizera! Sklonila se nad Dudlibolem, který jen bezmocně lapal po dechu. Pokusila s s ním zatřást. „Musíme za Vránou,ÿ zašeptala naléhavě. Odpovědi se jí nedostalo ještě dlouho.
Útok či útěk? Křik a dupání nohou venku někdo troubí na roh poplašný signál – co se děje, co se děje, coseděje? Dudlibol se trhnutím probral a znovu uslyšel signál který předtím zaznamenal jenom v polovědomí: nejvyšší pohotovost, útok! Okny se dral do místnosti šedavý rozbřesk. V okamžení byl na nohou a brzo začal nabírat slušnou rychlost. Kiron se probudil skoro současně s ním, kam to všichni běží, Dudlibole kde je Fricco, a tak kudůk narychlo sebral svoje zbraně a v posledku s obavami pohlédl na Fantuse. Pes na něj přátelsky zavrtěl ocasem. Rozhodl se to pokládat za dobré znamení, pomodlil se v du6
chu ke všem bohům Tarie a vyrazil za pekelnou rychlostí mizejícím kouzelníkem. Z nejasného důvodu mu totiž připadalo, že Dudlibol ví, co dělá. Fantus zase moc dobře věděl co dělá Kiron: utíká mu. Obrovský černý hafan bojovně zaštěkal, pohodil střapatou hlavou a dlouhými skoky se rozběhl za drobnou postavičkou, pádící přes nádvoří. „Ááááá. . . ÿ Dudlibol nabral zatáčku chodby v plné rychlosti a jen tak tak stačil uskočit před Betridalem, který se řítil podobným tempem v protisměru. Není pravda, že kouzelníci bývají mizerní běžci; zejména v běhu na krátké a střední tratě z jejich řad vzchází absolutní elita. Dudlibol se nějakým zázrakem na místě otočil do protisměru a několik vteřin běžel na místě, než se konečně dal do pohybu opačným směrem. Betridal naštěstí nebyl tak hloupý, aby se pokoušel o totéž, protože to by se v té zatáčce mohli taky míjet nadosmrti, a prostě na něj počkal venku. To už na místo dorazil i Kiron a v závěsu za ním i Fantus, který nyní kolem kudůka radostně poskakoval a snažil se ho zašlápnout. „Okamžitě zmiz, vezmi si někoho k ruce a probijte se z kláštera! Zkuste to vzít zadem, třeba tam, jak jste naposledy přišli, myslím, že tam najdeš i Sita. Pospěšte si.ÿ Dudlibol kývl na kudůka, který to poslouchal s vyjeveným výrazem ve tváři. „Kirone, jdeme. Neviděl jsi Beryl?ÿ „Ne, někde se ztratila v tom zmatku, ale—ÿ „Dobře. Dobře. Nevadí. Nevadí. Pojď, poběž trochu.ÿ Kývli na sebe na rozloučenou a mág se rozběhl zpátky do budovy. Kiron poslušně metelil s Dudlibolem a Fantusem přes druhé nádvoří. „Kde je Fricco? A kde je Emrys?ÿ „V žumpě. V žumpě.ÿ „Kde jste – byli – v noci?ÿ „V žumpě.ÿ Oběma jim začal docházet dech, a tak už se Kiron už na nic nevyptával a Dudlibol se nepokoušel svoje odpovědi upřesnit. Navíc museli trochu zpomalit, v zahradách se řadily oddíly pod Situlovým 7
vedením a nebylo tu k hnutí. Kde jenom. . . ? Aha, támhle je! „Site! Promiň. . . jak to vypadá z cestami z kláštera? Obsazené? Všechny? Podívej, musím se nutně okamžitě dostat z kláštera i z jeho bezprostřední blízkosti, společně tady s tím,ÿ mávl elf rukou směrem ke Kironovi. Chtěl ještě něco říct, ale Sit jej přerušil prudkým gestem a začal hbitě organizovat situaci. „Dobře, dobře, pošleme tam někoho s vámi aby vám uvolnil cestu; nutně potřebujeme nějaké lidi v týlu nepřítele.ÿ Nějací lidé před něj přitáhli dva objemné pytle a s nápadnou opatrností je položili před něj. Sit do jednoho z nich hrábnul a začal rychle hovořit: „Zápalné láhve k likvidování dřevěných konstrukcí, potřebujeme zničit co nejvíce katapultů, proti nim nemáme šanci; na tohle si dávejte zatraceně bacha, stačí jediná jiskra nebo prudký náraz a letíte do vzduchu i s okolím,ÿ ukázal na jakousi hnědou plastickou hmotu; „zápalný šípy a tohle. . . jo, rozbušky. Když dojde na nejhorší, hoďte si to takhle jak to je v tom pásu přes sebe a snažte se odpálit aspoň na místě kde to nadělá co největší paseku. Hej!ÿ křikl přitom na jakousi skupinu ozbrojenců. „Dostaňte je přes valy, rychle! A vy—ÿ obrátil se znova k Dudlibolovi a Kironovi. Fantus naklonil hlavu na stranu a z otevřené tlamy mu visel růžový jazyk. „– pošleme za váma ještě jednu podobnou skupinku, jak jsem říkal, hlavně ty katapulty, a nebo jakýkoliv strategický body. Běžte!ÿ Byla to hrozná cesta. Na valech museli jejich průvodci svést tvrdou bitku, než se cesta uvolnila a oni vyklouzli na hřeben, pod skály lemující údolí jako hradba před vnějším světem. Teprve tam na chvíli zpomalili, ukryli se mezi balvany a opatrně sondovali prostor před sebou. Na stráni přivrácené ke klášteru se nic nehýbalo, i prostor před bránou, kam až dohlédli než se údolí prudce zahýbalo na jih, byl dosud liduprázdný. Ale z dálky k nim už doléhal zvuk pochodujícího vojska, řinčení zbraní, výkřiky. Teď už Kiron nemohl se svými otázkami dále čekat a Dudlibol mu musel říct, že neví, kde skončil Fricco, ale že asi špatně, a Emrys se musela dostat z kláštera a co se s ní stalo potom, to nebesa vědí. Pustili se dále podél skal, jednak aby se ještě vzdálili od kláštera, 8
jednak proto, že přece jen měli rozkaz dostat se do týla nepřítele. „Kirone, oba ty rozkazy jsou protichůdné,ÿ zahučel Dudlibol chmurně, zatímco se pomalu a opatrně sápali suťoviskem a dávali úzkostný pozor na to, aby s vaky někam nepraštili. „No to teda jsou, já se tam nikde vyhodit do vzduchu nehodlám, nejsem sebevrah!ÿ „To po tobě ani nechci. Mimochodem, jak to, že se ten pes za tebou tak táhne?ÿ „To radši ani nechtěj vědět. . . ÿ
9
