Tajemství gobelínu Na pokraji zkázy také v tištěné verzi
Objednat můžete na www.fragment.cz
E-knihy v edici: Henry H. Neff – Tajemství gobelínu – Probuzení Astarotha Henry H. Neff – Tajemství gobelínu – Na pokraji zkázy Doporučujeme další e-knihy: Ch. Paolini – Eragon Ch. Paolini – Eldest Ch. Paolini – Brisingr Henry H. Neff Tajemství gobelínu – Na pokraji zkázy – e-kniha Copyright © Fragment, 2011 Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována bez písemného souhlasu majitelů práv.
Napsal a ilustroval Henry H. Neff
Rowanská
akademie
Památce Davida Petera Gogolaka 1971–2008
Obsah
1. . Čarodějnice . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9 2. . Velejemný pan Šikeš . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 27 3. . Tetička . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 50 4. . Hádanka a trezor . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 71 5. . Temnověci . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 95 6. . Erasmus . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 126 7. . Španělský knihkupec . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 148 8. . Rudá přísaha . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 170 9. . Mechanické zázraky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 184 10. Bramův klíč . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 213 11. Muž u brány . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 238 12. Létající pevnost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 263 13. Šepot v hodině duchů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 278 14. Za nebeským závojem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 309 15. V Sídech . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 323 16. Přesun a vítězství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 345 17. Příběh Deirdre Fallowové . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 361 18. Vyplutí za úsvitu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 383 19. Půlnoční bouře . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 404 20. Něco zlého . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 426 21. Kůra, větve, kamení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 443 22. Pára a dým . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 459 Poděkování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 469 O autorovi . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 470
domek pana Morrowa Rezervace
pavilon
zelen˝ tunel st·je
Maggie
Star˝ Tom kov·rna
Brigitina vyhlÌdka z·mek
sad hnÌzdo Hannah
öatny
sportoviötÏ
mÏsteËko Rowan
Rowansk·
akademie
1. kapitola
Carodejnice
M
ax McDaniels se krčil pod klenbou převislých borových větví v zarostlém zákoutí rowanské rezervace. Před deseti minutami zahlédl, jak se na šedivém úpatí kopců hluboko pod ním mihla temná silueta, a věděl, že jeho pronásledovatel už musí být blízko. Vytasil nůž a použil fosforeskující čepel k prostudování přibližné mapy, kterou si rychle načrtl, než vyrazil. Cíl byl stále daleko. Takhle ho nikdy nedosáhne – tento protivník je mnohem rychlejší než ostatní. Max odehnal chmurné myšlenky a raději se soustředil na přelud, který vytvořil. Byl to jeho dokonalý dvojník: vlnité tmavé vlasy
10
Na pokraji zkázy
a výrazné snědé rysy obezřetně vykukovaly z vyvýšené skrýše na nedalekém stromě. Předtím prošel co nejopatrněji okolním terénem, aby nezanechal žádné stopy, které by cvičené oko objevilo. Pronikavý výkřik nějakého ptáka prořízl ticho hodiny před svítáním. Něco se blížilo. Maxovi se zrychlil tep. Sledoval serpentinu dole. Pátral po nějaké stopě svého pronásledovatele, ale cítil jen vůni vlhké hlíny a vítr, který tiše ševelil a hnal kolem hory cáry mlhy. Nebe dostávalo jemný modrý nádech. Max byl ve střehu a stál jako zkamenělý mezi kořeny a kopřivami. Ve chvíli, kdy se rozhodl opustit své stanoviště, zachytil koutkem oka sotva znatelný pohyb. Jeden ze stromů se sunul po horském úbočí směrem vzhůru. Aspoň v první chvíli mu to připadalo jako strom – jeden z těch několika pokřivených a olámaných kmínků, jež se jen taktak držely ve vyprahlé půdě svahu. Pak se ale ukázalo, že je to nějaká postava, která se pomalu napřímila a stoupala prořídlým lesem. Šplhala směrem k Maxovu dvojníkovi, tmavá a zahalená jako duch. Když se přiblížila na vzdálenost asi šesti metrů, Maxovi došlo, proč pronásledovatele nedokázal setřást. Byl to Cooper. Agentova zjizvená tvář připomínala polámanou masku ze zvětralé kosti. Bledou pleť si zamaskoval blátem a chomáče blonďatých vlasů schoval pod černou čapku. Když dorazil ke stromu, kde seděl Maxův dvojník, vytáhl z pouzdra upevněného na předloktí tenký nůž. Ostří potřené fosforeskujícím olejem se zablyštělo. Cooper začal s pavoučí lehkostí šplhat na strom. Maxovi se pomalu rozšířily zorničky. Jeho svalnatou postavou se rozlila hrozivá energie, v prstech mu zaškubalo a roztřásly se. Vyskočil z úkrytu.
Carodejnice
11
Cooper při tom zvuku trhl hlavou a Max se proti němu vyřítil s nožem v ruce. Zbraň dopadla, avšak nezasáhla kost ani kůži. Projela postavou a narazila do stromu, takže odlétla sprška kůry. Cooperův dvojník se rozplynul v oblaku černého dýmu a Max pochopil, že se nechal napálit. Rychle se rozhlédl. Skutečný Cooper vyrazil z nedaleké houštiny a pěti dlouhými skoky byl u něj. Max si přehodil nůž do levé ruky, hbitě se vyhoupl na strom a čepel Cooperova nože mu prosvištěla těsně kolem žeber. Cooper mu sevřel zápěstí ocelovým stiskem. „A mám tě,“ zasyčel. Max se prudkým škubnutím vytrhl a přejel svým nožem agentovi po rameni. Na černé látce zůstal zářivý fosforeskující šrám. Cooper překvapeně zavrčel. Max agenta zasáhl podruhé a seskočil ze stromu. Zlehka dopadl na zem a ve stejném okamžiku vyrazil po pěšině, na rozcestí se dal doprava a uháněl vzhůru strmou stezkou, kterou si vyznačil do mapy. Cooper klusal za ním a Maxův vzrůstající náskok způsobený Zesílením ho očividně neznervózňoval. Chlapec na okamžik pustil pronásledovatele ze zřetele, soustředil se na měděně zbarvený vrcholek, pádil do kopce a vytrvalým tempem stoupal nad hranici lesa. Po deseti minutách ostrého běhu Max zpozoroval malou bílou vlaječku, třepetající se na vzdáleném vrcholku rozeklané skály. Rychle se zorientoval a neubránil se úšklebku. Dalších deset minut tímhle tempem a vítězství má v kapse. Ale jak běžel dál, začalo se mu špatně dýchat a za chvíli musel zběsile lapat po dechu, protože vzduch nesnesitelně zřídl. Rychle se ohlédl a zjistil, že se k němu Cooper přiblížil na nějakých sto metrů a běží zlehka jako vždycky. Max si odplivl a zrychlil. Stále stoupal a kašlal.
12
Na pokraji zkázy
Praporek byl lákavě blízko, ale přemáhala ho bolest a závrať. Před očima se mu dělaly mžitky a měl pocit, že má pusu plnou žhavého písku. Zakopl o kámen, upadl, odřel si koleno a upustil nůž. Vyškrábal se na nohy a spatřil rozmazanou postavu. Cooper stál tři metry od něj a velkou černou botou přišlápl rukojeť Maxova nože k zemi. Upíral na chlapce zrak. Hruď se mu zvedala a klesala, jak se dlouze a pomalu nadechoval. Chladně pohlédl na rudou nášivku na Maxově uniformě. Představovala terč a byla umístěna přesně v místě srdce. Úspěšný zásah znamenal smrt a zároveň okamžité ukončení akce. „Vzdáváš se?“ zeptal se Cooper. Max se na okamžik zarazil a přikrčený v obranném postoji zvažoval Cooperovu nabídku. Pak se rozhodl a agent ve stejném okamžiku zareagoval tak pohotově, jako by četl jeho myšlenky. Než se stačil Max pohnout, Cooper jej popadl za zápěstí a rozmáchl se tenkým černým nožem směrem k nášivce na hrudi. Byl to přímý, rychlý a neomylný pohyb. Max jej sice viděl rozostřeně, ale odrazil zbraň stranou a uvědomil si přitom palčivou bolest, jak mu tupé ostří rozřízlo dlaň. Vyrazil kupředu a zasadil Cooperovi prudký kopanec do kolena, až dlouhán zavrávoral. Max roztáhl prsty a jeho nůž mu poslušně vletěl do dlaně. Zaslepený vzteky provedl výpad s řadou vychytralých triků a bleskových úderů. Vřela v něm zuřivost. Jak se opovážili vyslat Coopera! Cooper přece není nějaký student, ale samotářský zabiják, který na rozkaz svých nadřízených pronásleduje Nepřítele. Dnes mu nařídili honit Maxe – nepochybně proto, aby jej po sérii snadných vítězství pokořil. Max divoce a bezohledně útočil. Zasáhne agentovu červenou nášivku a pak se snadno zmocní praporku.
Carodejnice
13
Na rozdíl od předchozích protivníků se však Cooper nedal Maxovou zázračnou rychlostí a agresivitou zastrašit. Vzpamatoval se ze svého počátečního překvapení a znovu uchopil nůž. Jejich pohyby se podobaly tanci, Cooper byl matoucím přeludem z ocele a dýmu, jak se začal halit do pláště stínů. Max musel mhouřit oči, aby ho vůbec rozeznal: inkoustově černou siluetu proti uhlově šedivému pozadí. Za těchto okolností bylo těžké odhadnout, ve které ruce drží Cooper zbraň, a dokonce jestli se chystá k úderu. Stmívalo se a blyštivá čepel nože se podobala pohupující se a záludné bludičce, která pravidelně mizela, aby pak prudce a přesně bodla. Max se pokoušel údery předvídat, ty ale přicházely zcela nečekaně, a tak musel spoléhat pouze na své reflexy. Ucítil za sebou pohyb, odrazil výpad a snažil se nespustit tenkou čepel ze zřetele, ale Cooper se stáhl a Maxův protiúder projel vzduchem. Max zuřil. Znovu se objevil nůž – tři bodnutí, rychlejší než údery boxera do chlapcovy hrudi. Max odrazil Cooperovu ruku stranou, párkrát neúspěšně sekl, ale agent mu už vyklouzl z dosahu. „Ukažte se!“ štěkl Max zuřivě. Žádná odpověď. Kolem jen tma, hustá jak sirup. Nakonec Cooper udělal chybu. Max za sebou zaslechl náhlý šramot. Obrátil se a spatřil fosforeskující záblesk, který mu širokým obloukem mířil k pasu. Mrštně jako had jej nožem odrazil. Cooper na okamžik zaváhal – vyvedlo jej to z rovnováhy a byl dost blízko, takže Max uviděl lákavý záblesk agentova terče. Ušklíbl se a zaútočil na cíl. Jenže jakmile Max bodl, ucítil, že Cooper přenesl váhu a popadl ho za loket. Agent využil Maxova výpadu a prudce jej odhodil stranou. Pak hladce jako úhoř uklouzl do bezpečné vzdálenosti. Max tvrdě přistál na zádech a pocítil ostrý tlak na prsou. Cooperův hlas přerušil ticho. „Dost.“
14
Na pokraji zkázy
Pronesl rozkaz klidně, s konečnou platností. Nepřirozenou tmu rozfoukal vítr. Max uviděl, že Cooper ustoupil do vzdálenosti nějakých šesti metrů. Chvíli Maxe jen mlčky pozoroval. Očividně byl spokojený, že boj skončil, a zapnul malé sluchátko, které měl v uchu. „Tady Cooper,“ pronesl s pohledem stále upřeným na Maxe. „Teď jsem s ním. Jsme hotovi… výsledek podle očekávání.“ Max pozoroval, jak Cooper trpělivě naslouchá někomu na opačném konci. Pak vypnul přijímač a obrátil se k Maxovi. „Musíme se vrátit,“ zabručel. Max se sbíral ze země a pokukoval po bílém praporku, který se třepetal nad nimi. „Nech ho tam,“ řekl Cooper. „Já vyhrál.“ Ledabyle mávnul směrem k červené nášivce na Maxově hrudi. V jejím středu jasně zářila fosforeskující šmouha. „Víte to určitě?“ zeptal se Max nasupeně, než jej přemohl křečovitý suchý kašel. Cooper se podíval na svou hruď, kde v krvavě rudém terči zářil fosforeskující šrám jako vypálený cejch. Několik světélkujících šrámů měl i na hrudi a pažích. Agent zachmuřeně zkoumal Maxovo dílo. Znovu si zapnul přijímač v uchu. „Odvolávám. Výsledek neočekávaný. Obě strany zlikvidovány.“ Cooper vypnul přijímač. „Kdo to byl?“ ptal se Max. „Ředitelka Richterová,“ odvětil Cooper. „Musíme být do oběda zpátky.“ Max zaúpěl, ale Cooper si toho nevšímal. „Měl bys být rád, že si zaběháš,“ zavrčel agent, když si Max zavazoval boty. „Jsi v dost špatné formě.“
Carodejnice
15
„Nikoho jiného nehonili agenti,“ odsekl Max nevrle. Byl vyčerpaný a podrážděný. „Jedeš na doraz,“ odpověděl klidně Cooper. „Starší studenti si na tebe stěžovali. Odmítají s tebou trénovat – myslí si, že jim ztěžuješ postup. Teď budeš mít za soupeře jen agenty a mystiky.“ Max si vybavil jednoho vyděšeného šesťáka, který ho měl před pár dny vystopovat a pak na hlavu poražený vystřelil z rezervace, jako by mu za patami hořelo. „Slibuji, že je nebudu tak rychle likvidovat,“ řekl a uličnicky se zašklebil. „Dám jim větší šanci.“ Cooper se na něj zamračil. „Nic takového. Máš co zlepšovat. Ale nejspíš jsi usnul na vavřínech, když jsi získal tu malou žlutou tečku, co?“ „Trochu,“ připustil Max, zrudl a sklopil hlavu. Cooper vypočítával strohým, úsečným tónem chyby, kterých se Max dopustil. „Mohl jsem se k tvé skrýši přiblížit z kteréhokoli směru. Stačilo jen napodobit ptačí křik a dostal jsem se na deset metrů od tebe. Tvé léčky byly amatérsky naivní…“ „Rozumím,“ řekl Max a cítil, jak mu hoří tvář. „Ne,“ odporoval Cooper a sehnul se, aby mu hleděl přímo do očí. „Nerozumíš. Kdyby to bylo doopravdy, neměl bych žádnou žlutou tečku na prsou. Překročil bys řeku, než bys mě vůbec uviděl.“ Max nic neřekl. „A ještě něco,“ dodal Cooper, zastrčil nůž do pouzdra a obrátil k Maxovi svou přísnou, strašidelnou tvář. „Vůbec se nedokážeš kontrolovat – tvé emoce prozrazují tvoje záměry. Dobře vycvičený protivník bude vědět, co máš za lubem, ještě než to uděláš. Fatální chyba.“ Max se zakabonil a raději spolkl odpověď. Cooper se otočil a dal se do klusu.
