Jemen – země na pokraji katastrofy Jemen, překrásná hornatá země ležící v nejjižnější části arabského poloostrova, proslavená především pohostiností svých obyvatel a nedocenitelnými historickými památkami, nepatří mezi země, jež by zaplňovaly titulní strany světového tisku. Tato nenápadná arabská země jakoby ležela stranou bouřlivých událostí na Blízkém východě. Poměrně nepovšimnuty zůstaly i události jemenského „arabského jara“, zastíněné událostmi v Egyptě či Sýrii. Přesto je právě Jemen jednou ze zemí, kde toto revoluční hnutí zaznamenalo poměrně výrazné úspěchy. Jemen však nestanul na počátku nového věku prosperity a demokracie, právě naopak. Jemenská republika stojí na prahu katastrofy, jejíž dopady zasáhnou celý svět. Arabské jaro v Jemenu Jemen, stejně tak jako mnohé další arabské země, procházel od února 2011 revolučními událostmi inspirovanými tzv. Arabským jarem. Zpočátku studentské protesty proti režimu prezidenta Ali A. Saleha, který byl u moci 33 let, postupně přerostly v ozbrojenou konfrontaci dominantních kmenových uskupení, která hrozila přerůst v občanskou válku. Na bázi tzv. iniciativy států GCC (Gulf Cooperation Council – Rada zemí pro spolupráci v Perském zálivu ) a za podpory Spojených států bylo 23. listopadu 2011 dosaženo tzv. Dohody o předání moci prezidenta Saleha. Tato dohoda měla umožnit kromě požadovaného odstoupení prezidenta Saleha a členů jeho rodiny z vedení země výměnou za jejich imunitu, především ustavení přechodné vlády národní jednoty a konání prezidentských voleb 21. února 2012 s jedním dohodnutým kandidátem, dosavadním viceprezidentem Abdo Rabbo Mansourem Hadim. A. A. Saleh má v tomto mezidobí působit pouze jako emeritní prezident. Tento muž byl prezidentem Jemenu od sjednocení země v r. 1990 a předtím zastával tuto funkci v severním Jemenu od r. 1978. Dohoda také předpokládala zahájení celospolečenského dialogu o ústavní změně centralizovaného prezidentského systému na systém parlamentní a federální a v neposlední řadě také reformu struktury ozbrojených složek, zejména armády. Po dvou letech přechodného transformačního období by měly počátkem roku 2014 proběhnout demokratické prezidentské a parlamentní volby. Úmluva o uzákonění trestní imunity pro Sáleha a všechny jeho spolupracovníky podílející se na moci v době jeho třiatřicetileté vlády je součástí této dohody o předání moci. Pouze část opozice, jejíž představitelé dohodu se Sálehem podepsali, však s imunitou souhlasila a souhlasí, naopak drtivá většina jemenské veřejnosti a značná část opozice jsou v součastnosti proti imunitě a požadují soudní proces podobný procesu v Egyptě. Spojené státy argumentovaly hlavně tím, že kompromis ohledně imunity bude motivovat Sáleha k rychlejšímu a nekonfliktnímu předání moci. V druhé polovině prosince 2012 byl jemenskými demonstranty vyhlášen „Pochod života“, který se vydal ze studentského centra revoluce ve městě Ta'iz do hlavního města Sana'a s cílem vyjádřit nesouhlas občanů se Sálehovou imunitou. Tento 250 km dlouhý pochod dorazil do Sana'a 24. prosince a při střetech s vládními jednotkami bylo usmrceno třináct, podle některých zdrojů až patnáct jeho účastníků. Demonstranti tvrdí, že pochod byl mírový a zákrok ozbrojených složek byl nezákonný, naopak jemenská vláda i americký velvyslanec Feierstein se shodují, že pochod měl vyprovokovat chaos, a proto byl zásah oprávněný. Nato se konala v Ta'izu a dalších městech demonstrace požadující vyhoštění velvyslance Feiersteina z Jemenu a jeho veřejnou omluvu jemenskému lidu. Americká vláda a Rada bezpečnosti OSN podpořily klauzuli o Sálehově imunitě, přestože s ní drtivá většina jemenské populace nesouhlasí a i vysoká komisařka OSN pro lidská práva Navanethem Pillay ji odmítá. „Amnestie nejsou přípustné, pokud zabraňují trestnímu stíhání osob, které mohou být trestně odpovědné za mezinárodní zločiny, 1/5
www.rodon.cz
včetně válečných zločinů, zločinů proti lidskosti, genocidy a hromadného porušování lidských práv,“ zaznělo v jejím prohlášení. Jemen nebyl nikdy příkladem demokratické země. Doposud, tedy do událostí „arabského jara“, byl prezidentskou republikou a od roku 1999 s přímou volbou prezident na max. 2 funkční období v délce 7 let. Podle poslední ústavní úpravy byl prezident Ali Abdullah Saleh zvolen podruhé v září 2006. Prezidentovy komptence zahrnovaly jmenování viceprezidenta, vlády, členů státního poradního sboru (Shura Council) i národní bezpečnostní rady. Poslední parlamentní volby proběhly 2003 a další se měly konat v r. 2011, a to po dvou odkladech. Parlament projednával zákony, které však podléhaly dodatečnému schválení prezidenta. Dvoutřetinovou vetšinu v parlamentu měla prezidentova vládnoucí strana Všelidový kongres (GPC – General People's Congress). Zakázány byly a jsou strany, které odporují zásadám islámu, jsou zaměřeny proti jemenské revoluci nebo porušují jemenské mezinárodní závazky. V zemi vyvíjí činnost přes 20 politických stran. Pramenem veškeré legislativy bylo a je podle jemenské ústavy islámské právo šarí'a, které však v této zemi nikdy historicky nebylo zpochybněno a platilo v celých jejích islámských dějinách. Jemenská šaríja je proto uplatňována zde tradičním a dalo by se říci „umírněným“ přístupem a v mnohém se tak odlišuje od norem sousední wahhábistické Saudské arábie. Jemenská republika Jemenská republika, což je oficiální název země (arabsky v českém fonetickém přepisu: al-džumhurýja al-jamanýja) je středně velkou zemí o rozloze 527 968 km2. Je tedy více než šest a půl krát větší než Česká republika a jen o málo menší než Francie. Podle odhadu EIU z poloviny roku 2011 měl Jemen 24,3 milionů obyvatel a jeho hustota osídlení byla tedy poměrně nízká, představovala asi 46 obyv./km2. Jemen je však značně členitou zemí a velkou část jeho území představují hory a nehostinné pouště. Rozložení obyvatelstva země je tak značně nerovnoměrné. Průměrný roční přírůstek obyvatelstva je značný a činí 3,5 %. Tomu odpovídá i demografické složení populace, kde plných 45 % obyvatel je mladších 14 let a naopak obyvatel starších 64 let, tedy těch odpovídajících našemu důchodovému věku je jen něco málo přes tři procenta. Drtivou většinu obyvatelstva představují jemenští arabové, částečně smísení s dávnými přistěhovalci z nedalekého afrického rohu. V jemenské populaci se tak nejčastěji ze všech arabských národů objevují negroidní znaky. Méně než jedno procento obyvatel tvoří cizinci, zejména muslimští uprchlíci z Etiopie a Somálska a malá skupina Indů. Důležité je náboženské vyznání Jemenců, kteří jsou sice z více než 99 % muslimové, jsou však rozděleni na sunity a šíity. Šíitská menšina představuje podle různých odhadů od jedné třetiny do dvou pětin obyvatelstva a je teritoriálně rozšířena zejména v severní části země. Z kdysi silné populace jemenských židů, pro něž byl Jemen jediným územím na arabském poloostrově, kde se směli usazovat, zbyl po hromadném odchodu do Izraela v rámci alíje jen nepatrný zlomek. Komunity křesťanů a hinduistů jsou zanedbatelné. Území dnešního Jemenu bylo během své dlouhé historie ovládáno mnoha říšemi či královstvími. Nejznámější je bezesporu tzv. říše Sabejská, která ovládala toto území mezi léty 750 před n. l. – 115 n. l. Islám na území Jemenu pronikl ještě za Muhammadova života a Jemenci se tak stali prvními muslimy mimo území Hidžázu. V 16. století se stal Jemen součástí Osmanské říše, avšak Turecká moc byla v roce 1635 zlomena místním povstáním. V roce 1839 zabrali přístav Aden Britové. Aden leží na jihu Jemenu a je to dodnes největší přístav v zemi. Kdo kontroluje tento přístav, kontroluje také nejsnazší lodní spojení mezi Evropou a Indií, případně Perským zálivem. Osmanští Turci následně znovu zabrali v 70. letech 19. století severní Jemen a udrželi si ho až do začátku první světové války. Turecké panství v Jemenu, respektive v jeho severní části, skončilo s válečnými operacemi na Blízkém východě a Jemenci se svých vládců zbavili bez zahraniční pomoci, 2/5
www.rodon.cz
ačkoli velký vliv měly bezpochyby arabské wahhábistické úspěchy v Hidžázu. V severní části Jemenu byla pak ustanovena vláda náboženských vůdců – imámů. V jižním Jemenu – Adenu, který byl krátce součástí Britské Indie byla v roce 1937 vyhlášena Britská korunní kolonie a později byla vytvořena pod správou Britů takzvaná Jihoarabská unie. V roce 1962 byl v severozápadním Jemenu svržen poslední imám a byla vyhlášena Jemenská arabská republika, alespoň teoreticky na celém Jemenském území. Následovala občanská válka, na jejímž konci v roce 1967 vznikla na jihu země Jemenská lidově demokratická republika, politicky silně orientovaná na socialistické země. V roce 1979 pak vypukla mezi oběma jemenskými státy válka, po níž představitelé obou Jemenů usedli k jednacímu stolu a následující dlouholetá jednání vyvrcholila sjednocením obou Jemenů v roce 1990. Šlo o takřka o jediný případ v historii, kdy byly dvě země sjednoceny napříč uměle vytvořenými koloniálními hranicemi. Sjednocení umožnil především rozpad východního bloku, ve kterém jihojemenský komunistický režim ztratil svého jediného spojence. Sjednocený stát však musel přežít další válku, která začala roku 1994, kdy se bývalý Jižní Jemen pokusil znovu získat samostatnost. Ekonomická katastrofa Součastný Jemen musí čelit mnoha různorodým problémům, jeden z nich je však přímo existenční povahy. V mnoha horských oblastech Jemenu klesly zásoby pitné vody, které byly získávány z horských pramenů nebo uchovávány v cisternách, na méně než 1,13 litru na osobu a na den. Vodonosné vrstvy se zde těží v takové míře, že hladiny podzemní vody klesají o 3 až 7 metrů ročně, což ohrožuje zemědělství a ponechává velká města bez adekvátních zásob pitné vody. San'á by se tak mohlo stát prvním hlavním městem na světě, které vyschne. Jemen by se tak mohl stát prvním národem v dějinách, který vyčerpá vodu. Nic takového se dosud v moderní historii nestalo, byť se podobný trend objevuje také v Sýrii, Iráku a v menší míře lze podobné tendence vnímat i v jiných částech světa. Často zmiňované konflikty budoucnosti o vodní zdroje budou mít patrně svoji předehru právě v této překrásné zemi, kdysi nazývané „Šťastnou arábií“. Omezení zdrojů potravy hrozí tím, že velký počet lidí na Blízkém východě bude brzy vystaven hladu. Třetina Jemenců strádala chronickým hladem už před vypuknutím loňských nepokojů. A tento počet rychle narůstá. Ekonomika Jemenu měřená reálnou hodnotou HDP vykázala ještě v roce 2010 růst ve výši 6,2 %. Průměrná denní těžba ropy v roce 2010 se pohybovala v rozmezí 270–290 tis. barelů. Zahraniční dluh zůstával poměrně stabilní a ke konci roku 2010 činil 67 mld. USD. Zároveň však poklesly devizové rezervy na 5,9 mld. USD (hlavně z důvodu nutnosti udržovat stabilní směnný kurz) a na běžném účtu platební bilance bylo opět zaznamenáno záporné saldo. Průměrná míra roční inflace se zvýšila téměř dvojnásobně na 11,2 % (v roce 2009 to bylo 5,4 %), čemuž značně napomohla světová ekonomická krize. Pravděpodobnost ekonomického kolapsu se však zvyšuje den ze dne. Distribuce ropy v této zemi klesá až tak, že nákladní auta a autobusy stojí u pump v řadách celé hodiny, a snižování dodávek vody a výpadky elektřiny jsou na denním pořádku.Veškerá produktivní lidská činnost kvůli tomu klesá a upadá. Pokud by nedostatek vody a potravin nebyl sám o sobě dostatečně znepokojující, je nutno brát také v úvahu, že Jemen má nejvyšší porodnost na světě, což problém nedostatku zdrojů dramaticky prohlubuje. Při průměrném počtu 6,5 dětí na jednu ženu je v každé dané chvíli těhotná každá šestá 3/5
www.rodon.cz
žena. Je tak možno předpokládat, že současná populace se z 24 miliónů v průběhu 30 let zdvojnásobí. V roce 2011 pak došlo v Jemenu k prudkému hodpodářskému poklesu, HDP země zaznamenal pokles ve výši -5,5 %. Důvodem byl především dočasný výpadek v těžbě ropy, kdy se průměrná denní těžba snížila na 140 tis. barelů. Inflace se dále zvyšuje a za rok 2011 dosáhne zřejmě hranici 20 %. Domácí spotřeba bude rovněž negativně ovlivněna právě problémy v zemědělství, které se potýká s nedostatkem vody pro zavlažování. Mnoho zahraničních investičních projektů bylo v roce 2011 odloženo z důvodu vnitřní bezpečnostní situace související s „arabským jarem“ a následným oslabením státní moci. Zásadním faktorem tak do budoucna bude schopnost tradičních společensko-politických elit, fungujících doposud převážně na kmenovém či náboženském základě, najít způsob přerozdělení moci, potažmo ekonomických zdrojů, který by zohledňoval všeobecnou potřebu rozvoje země. Politické boje Politická situace v Jemenu je však tradičně nepřehledná. Ani svržená, respektive odcházející Sálihova vláda neměla zdaleka pod kontrolou celou zemi. Situace se však s jejím odchodem ještě výrazně zhoršila a moc součastné jemenské vlády tak poněkud připomíná reálnou moc vlády v Afgánistánu. Země, tradičně rozdělená na jednotlivé kmenové, náboženské a regionální skupiny se tak nachází ve stavu permanentní občanské války, v níž stojí doslova každý proti každému a skrytě i nepokrytě se zobrazují také různé protichůdné zájmy a konflikty hlavních „hráčů“ v regionu. Jednotlivá území v Jemenu tak v podstatě ovládá mnoho frakcí s příliš protichůdnými cíly. Jsou zde zastoupeny síly podporující Sálihovu odcházející vládu, rebelská hnutí „arabského jara“ – zejména ve městech na severu – a separatistické oddíly Hirak v jižním Jemenu s centrem v metropoli Aden. Jemenští islamisté sahají od členů umírněné strany al-Islah, blízké egyptskému muslimskému bratrstvu, která se zúčastnila parlamentních voleb, přes šíitské povstalecké hnutí Houthi, které de facto ovládá sever země a je v otevřené válce se saúdskou armádou, až po jemenskou odnož al-Kájdy působící mezi sunity na jihu země. Do konfliktu mezi posledně jmenovanými pravděpodobně vstupují oba hlavní fundamentalističtí soupeři v regionu, Saúdská arábie a Írán, kteří stejně tak jako v Iráku, Libanonu, Sýrii či Bahrajnu využívají sporu mezi šíity a sunity k prosazení vlastního vlivu. Wahhábisté, známí právě svou nenávistí k šíitům, se již bezpečně uchytili na jihu země. Situaci dále komplikují ozbrojené studentské povstalecké skupiny, důležité kmenové svazy a Ahmarův klan a samotné vládní vojsko, které se stává jednou z dalších zájmových skupin. Denní realitu v Jemenu tak představují teroristické útoky, místní krvavé konflikty a únosy v provinciích a ke slovu přichází i nemoci, zejména žloutenka a malárie. Jemen je časovaná bomba Situace v Jemenské republice se bude pravděpodobně dále zhoršovat po všech stránkách, a Jemen se tak stane jedním z nejvážnějších problémů světa. Nejen že bude a do značné míry už je územím nepodléhajícím jakékoli kontrole či formě vlády, a tedy ideálním útočištěm všech myslitelných islámských radikálních skupin, ale stane se do budoucna jedním z míst, kde se vyhrotí nadnárodní wahhábisticko-šíitský konflikt mezi Saúdskou Arábií a Íránem. Kromě katastrofy válečné povahy však tuto zemi pravděpodobně čeká také katastrofa ekonomická a humanitární, které se v součastném jemenském vnitropolitickém chaosu v podstatě nemá kdo postavit. Rychle rostoucí populace se v této zemi nedokáže do budoucna uživit, což vyvolá pravděpodobně velkou vlnu emigrace, která destabilizuje celý region. Zhoršující se ekonomické a životní podmínky pochopitelně vnitropolitické a náboženské konflikty ještě radikalizují a případní emigranti si jejich ozvěny ponesou sebou do okolních zemí. Navíc je nanejvýš pravděpodobné, že v podstatě všechny země regionu včetně nejlidnatější z nich, Egypta, budou do budoucna čelit podobnému nedostatku vody jako Jemenská 4/5
www.rodon.cz
republika. Povaha jemenského území, vnitropolitická situace a politika okolních zemí navíc dopředu vylučují jakýkoli vojenský zásah v teritoriu. Jemen je přitom jedno ze strategicky nejvýznamnějších území světa, které je a vždy bylo považováno za klíč k Rudému moři, respektive k Indickému oceánu. Na druhé straně úžiny, na africkém kontinentu ležící Somálsko je nechvalně známé svými pirátskými útoky na námořní plavidla, o jeho vnitřní situaci ani nemluvě. Chybí jen málo k tomu, aby se překrásná Šťastná Arábie, tedy Jemen, vydal v jeho stopách. Autor: Jiří Kocich
5/5
www.rodon.cz
