Konflikty na Blízkém východě po roce 19451 Jan Kochan
V období 1945-2003 se na Blízkém východě2 odehrálo asi 55 válek. Převládaly v nich, podobně jako v jiných regionech války vnitrostátní, nicméně ve srovnání s ostatními rozvojovými regiony je patrný mnohem vyšší podíl válek mezistátních. Souvisí to patrně s mezinárodní povahou konfliktu v Palestině a s mezinárodními zájmy, které se do průběhu konfliktu zapojují. Z geografického vymezení proběhlých konfliktů v tomto regionu je patrné, ţe valná většina z nich proběhla v několika málo ohniscích válečného dění. Mezi ta hlavní patří Jemen (Severní Jemen 1948, 1962-69, 1978-82, Jiţní Jemen 1963-67, 1968, 1986, válka Lidového Jemenu se Saudskou Arábií, války mezi Severním a Jiţním Jemenem v letech 1955-58, 1972, válka za sjednocení Jemenu v roce 1994), Kurdistán (v Iráku v letech 1961-66, 1969-70, 1974-98, v Íránu v letech 1979-88, Turecko 1984-2001) a Palestina (plus konflikty v sousedních zemích, viz Přílohu č. 3). Další dvě ohniska napětí jsou v oblasti Perského zálivu (první válka v zálivu mezi Irákem a Íránem v letech 1980-88 a druhá válka v zálivu mezi Irákem a protiiráckou koalicí v letech 199091) a v oblasti bývalých států Sovětského svazu, kde v souvislosti s rozpadem SSSR vzniklo nové centrum. Pro války v tomto subregionu (Gruzie 1990-94 a 1998-současnost; Tádţikistán 1992-98 a následný ozbrojený konflikt do roku 2001; Uzbekistán a Kyrgyzstán 1999-2001; Severní Osetie 1992; Čečensko 1994-96 a od roku 1998; Náhorní Karabach 1990-94) je typické, ţe probíhaly na vnitrostátní úrovni. Mezi základní příčiny konfliktů na Blízkém východě patří dva okruhy problémů. První je spojen s nedostatečnou legitimností vládnoucích reţimů a vůbec existujících států a s tím související nedostatečnou identifikací obyvatel se svým státem (kurdská otázka, dlouholetá válka v Afghánistánu, povstání Hamasu v roce 1982 proti reţimu Hafíze al-Assada v Sýrii, války v Gruzii, Tádţikistánu, ale i v Uzbekistánu a Kyrgyzstánu). Druhý okruh příčin konfliktů v tomto regionu je spojen se sociální krizí, která je vyvolána přesunem obyvatel do měst a rozrušováním tradičních kulturních hodnot v souvislosti s přechodem od tradiční společnosti k modernímu státu.
1. Jemen
Od 16. století bylo toto území součástí Osmanské říše. V roce 1839 obsadili Britové přístav Aden a přilehlé okolí na jihu země a začali zde vytvářet britskou kolonii spravovanou aţ do roku 1937 z Britské Indie. Na počátku 20. století získala severní část Jemenu autonomii na Osmanské říši pod vládou zaidítského imáma Jachji, v roce 1918 zde bylo vyhlášeno Jemenské království, zatímco v jiţní části byla v oblasti Adenu vyhlášena korunní kolonie a na přilehlých územích dva protektoráty. Po druhé světové válce rostla nespokojenost s uspořádáním jak na severu, tak i na jihu. V roce 1962 byla svrţena monarchie v severní části a byla vyhlášena Jemenská arabská republika. V roce 1967 se spojilo několik částí jiţního Jemenu a byla vyhlášena marxisticky orientovaná Lidová republika Jemen. Přestoţe jiţ v roce 1972 vyhlásili vedoucí představitelé obou států souhlas s budoucím sjednocením země, záhy vzájemné války v 70. a 80. letech záhy zhoršily vztahy mezi oběma jemenskými státy. Válečné dění v Jemenu se točí okolo problému vytváření a konsolidace státu na tomto území. Bojuje se hlavně v jiţním Jemenu a u hranic se Saudskou Arábií. Problém konsolidace státu spočívá mimo jiné v konfliktu mezi tradiční vládou jednotlivých rodů a zaidítských imámů na jedné straně a aspiracemi moderních sociálních a státních struktur jako jsou 1
2
Informace o válečném dění na Blízkém východě jsou částečně převzaty z AKUF: Kriege und bewaffnete Konflikte im Vorderen und Mittleren Orient seit 1945, dostupné na internetu na adrese: http://www.sozialwiss.unihamburg.de/publish/Ipw/Akuf/archiv_vmo.htm (24. 2. 2005). Termínem „Blízký východ“ zde máme na mysli severní Afriku (Maroko, Alţírsko, Tunisko, Libyi, popř. Egypt), samotný tradičně chápaný Blízký východ (Turecko, Libanon, Sýrie, Izrael, Jordánsko, Saudská Arábie, Jemen, Omán Spojené arabské emiráty, Bahrajn, Katar, Kuvajt, Irák, Írán, Afghánistán, popř. Egypt), jakoţ i zakavkazské (Arménie, Ázerbajdţán, Gruzie) a středoasijské (Kazachstán, Turkmenistán, Uzbekistán, Tádţikistán, Kyrgyzstán) státy bývalého Sovětského svazu.
armáda, odbory, politické elity, kteří stále více legitimizují svojí existenci přejímanými republikánskými idejemi.
2. Kurdská otázka
Muslimští Kurdové se nalézají na území několika států, především Turecka (asi 50 %), Íránu, Iráku a Sýrie. Snahy o autonomii kurdských území v těchto zemích jsou negativně přijímány vládami a státními autoritami těchto států a zároveň jsou jimi vyuţívány formou podpory secesionistických snah Kurdů v sousedních zemích s cílem tyto země oslabit či destabilizovat. Kurdský nacionalismus a snaha vytvořit jednotný stát se začaly projevovat od začátku 20. století. Podle mírové smlouvy s Tureckem po první světové válce se počítalo s vytvořením nezávislého Kurdistánu, nicméně tato idea nebyla v důsledku odporu Turecka a Británie naplněna (Britům šlo v té době o připojení naftových polí v Kurdistánu do jimi spravovaného mandátního území Irák). Kurdistán byl proto rozdělen mezi čtyři státy. Kurdové, kteří zaţívali v jednotlivých státech útlak ze strany centrálních vlád, realizovali řadu povstání. V Iráku to bylo několik povstání v letech 1961-66 a 1969-70 a dále v letech 1974-98, v Turecku především v období 1984-91 a v Íránu mezi lety 1979-88. Zvláště v době trvání první války v zálivu mezi Irákem a Íránem (1980-88) byla podpora Kurdů v sousední zemi pouţívána jako taktika destabilizace protivníka. Irák pouţil proti vzbouřeným Kurdům chemických zbraní a dalších tvrdých opatření jak během první, tak i během druhé války v zálivu.
3. Arabsko-izraelský konflikt a palestinská otázka
Hlavním problémem v regionu je arabsko-izraelský konflikt a palestinská otázka. Pod dojmem antisemitismu vzniklo v 80. a 90. letech 19. století hnutí za návrat Ţidů do jejich pravlasti k posvátné hoře Sion. V roce 1897 byl uskutečněn první sionistický kongres v Basileji, který projednával poţadavek na vytvoření ţidovského státu na území Palestiny. Od té doby se datuje přistěhovalectví Ţidů do této oblasti. Během první světové války se v roce 1917 v deklaraci britského ministra zahraničních věcí Balfoura objevila formulace o britské podpoře vybudování ţidovské domoviny v oblasti Palestiny, coţ ještě více podpořilo vlnu přistěhovalců v období mezi světovými válkami. Přistěhovalci naráţeli na odpor místních Arabů a docházelo ke vzájemným potyčkám a výbuchům násilí. Jiţ v roce 1937 se Britové vyslovili pro rozdělení území na arabskou a ţidovskou část, coţ bylo potvrzeno Valným shromáţděním OSN v roce 1947. Těsně po vyhlášení nezávislého státu Izrael v květnu 1948 byl tento stát napaden armádami 5 arabských zemí (Jordánsko, Sýrie, Libanon, Egypt a Irák), nicméně jejich jednotky byly z území Izraele zatlačeny zpět. Egypt potom obsadil pásmo Gaza a Jordánsko si ponechalo území kolem východního Jeruzaléma, které je dnes známé jako Západní břeh. V roce 1956 zasáhl Izrael do Suezské krize (vyvolané znárodněním společnosti Suezského kanálu egyptskou vládou) po boku Velké Británie a Francie a obsadil pásmo Gaza a Sinajský poloostrov, nicméně jiţ v roce 1957 se musel z těchto území stáhnout. Zásadní posun přinesla šestidenní válka v roce 1967, kdy Izrael podnikl preventivní akci a obsadil pásmo Gaza a Sinajský poloostrov u hranic s Egyptem, Golanské výšiny u hranic se Sýrií a okolí východního Jeruzaléma a Západní břeh u hranic s Jordánskem. Rezuluce č. 242 RB OSN sice vyzývala ke staţení izraelských sil, nicméně toto nebylo dlouho splněno. V říjnu 1973 byla Egyptem a Sýrií zahájena další válka během ţidovského svátku Yom Kippur. Válka skončila staţením izraelských vojsk ze Suezského kanálu a uzavřením syrsko-izraelské dohody. V roce 1979 byla podepsána separátní mírová smlouva mezi Egyptem a Izraelem, podle které byl celý Sinajský poloostrov navrácen Egyptu. Egypt se tak dostal do dočasné mezinárodně politické izolace ostatních arabských zemí. V roce 1982 Izrael podnikl útok proti palestinským táborům na území jiţního Libanonu a záhy obsadil téměř polovinu libanonského území. Od počátku 90. let probíhala mírová jednání o řešení různých sporných otázek. V této souvislosti je třeba především zmínit summit v Madridu v roce 1991, mírový proces z Oslo, který vyvrcholil podepsáním Deklarace zásad v roce 1993 a tzv. dohody Oslo II z roku 1994. Ve druhé polovině 90. let však došlo v mírovém procesu jen k malému pokroku. V roce 2000 došlo alespoň ke staţení izraelských vojsk z Libanonu. Po návštěvě veterána izraelské pravice Ariela Sharona v komplexu posvátných míst u
mešity al-Aksá a na Chrámové hoře vypukla řada násilností, které se rozvinuly aţ do druhé palestinské intifády (intifáda al-Aksá). V izraelských volbách v roce 2001 byl Sharon zvolen předsedou vlády. Následovala opětovná okupace celého Západního břehu izraelskou armádou v letech 2002-03 a zhoršení bezpečnostní situace. Situace se zlepšila aţ v relativně nedávném období zvláště po smrti dlouholetého palestinského vůdce Jásira Arafata v listopadu 2004. Další válkou v tomto regionu je válka v Jordánsku (1970-1971) mezi palestinskými partyzány a vojáky jordánské armády a dále válka v Libanonu od roku 1975, která úzce souvisí s palestinskou otázkou a izraelsko-arabským antagonismem (viz příslušný článek v tomto sborníku).
4. Perský záliv
Podobně jako palestinská otázka je i dění v oblasti Perského zálivu závislé významným způsobem na vývoji systému mezinárodních vztahů a na dění v mezinárodním společenství. Existence tohoto ohniska napětí souvisí především s první (1980-88) a druhou (1991) válkou v Perském zálivu. Na konci 70. let došlo v Íránu k islámské revoluci a ke svrţení íránského šáha Mohammada Rézy Páhlavího (vládl v letech 1941-1979). Oslabení Íránu vnitřními nepokoji a zmatky chtěl vyuţít irácký vůdce Saddám Husajn. V roce 1980 provedl invazi do sousedního Íránu, kterou chtěl získat sporné pohraniční území kolem Šatt al-Arab a eventuálně i provincii Chúzistán. Očekával přitom rychlé vítězství nad špatně vyzbrojenou íránskou armádou. Houţevnatý íránský odpor však proměnil konflikt ve vleklou krvavou válku, ve které byl Irák podporován sousedními arabskými zeměmi jako např. Saudskou Arábií a Kuvajtem a několikrát pouţil i chemické zbraně. Příměří se podařilo uzavřít aţ za zprostředkování OSN v roce 1988. Po vyčerpávající válce s Íránem se pro irácký reţim stala aktuální otázka Kuvajtu, na jehoţ území Irák tradičně vznášel poţadavky. V srpnu 1990 přistoupil Irák k vojenskému útoku a k anexi Kuvajtu. Ani výzvy OSN a hospodářské sankce vůči Iráku nepřiměly Husajna ke změně postoje v otázce Kuvajtu, takţe ke konci roku 1990 byla Radou bezpečnosti přijata rezoluce o moţnosti uţití síly proti Iráku a v lednu 1991 začala vojenská operace protiirácké koalice (ve které byl zdaleka největší kontingent z USA) Pouštní bouře. Po fázi leteckých útoků na irácké cíle následovala blesková pozemní operace v únoru 1991, během které byl Kuvajt definitivně osvobozen.
5. Bývalý SSSR
Po rozpadu Sovětského svazu se na jeho bývalém území odehrálo více neţ 10 válek a ozbrojených konfliktů, takţe zde vzniklo nové válečné ohnisko. Ve všech těchto konfliktech je přitom patrný silný vliv a zájmy Ruské federace, které zde prosazuje nejen politickými a hospodářskými prostředky, ale i svojí vojenskou přítomností nebo přímými vojenskými zásahy. V těchto konfliktech jde většinou o konsolidaci nových států a jejich centrálních autorit a o separatistické tendence náboţenských skupin či některých místních národů. V této souvislosti je třeba mimo jiné zmínit konflikt v Náhorním Karabachu (1990-94). Náhorní Karabach se nalézá na území Ázerbájdţánu poblíţ hranic s Arménií. V 80. letech zde bylo kolem 75 % obyvatel Arménů (velká většina Arménů jsou křesťané, Ázerbájdţánci jsou většinou muslimové). V dobách Sovětského svazu byl v souladu s politikou potlačování nacionalistických tendencí Náhorní Karabach začleněn do Ázerbájdţánu. Během 80. let 20. století sílilo úsilí Arménců z Náhorního Karabachu o odtrţení od Ázerbájdţánu. Po eskalaci násilí v roce 1990 vyhlásila Moskva výjimečný stav a vyslala do oblasti vojsko. V říjnu 1991 bylo v Náhorním Karabachu uskutečněno referendum, které odsouhlasilo odtrţení od Ázerbájdţánu. Po rozpadu Sovětského svazu a odsunu sovětských vojsk z oblasti se zde zitenzívnilo násilí. Během let 1992-94 obsadily arménské a karabašské jednotky celé území Náhorního Karabachu a dále asi pětinu území Ázerbájdţánu. V roce 1994 bylo podepsáno příměří a od té doby se jedná o budoucím uspořádání. Do těchto jednání a do průběhu konfliktu byla kromě bojujících stran zapojena i celá řada dalších aktérů (Rusko, Turecko, Írán, USA, OSN a OBSE).
Konfliktní postsovětskou republikou byla rovněţ Gruzie. Konflikty zde souvisejí jednak s bojem za svrţení gruzínské vlády (1991-93) a jednak se separatistickými tendencemi v Jiţní Osetii (199092) a v Abcházii (1992-94 a ozbrojený konflikt od roku 1998). V parlamentních volbách v říjnu a listopadu 1990 zvítězila v Gruzii strana „Kulatý stůl – svobodná Gruzie“, jejíţ vůdce Zviad Gamsachurdia byl v přímých volbách v květnu 1991 zvolen gruzínským prezidentem. Jeho autokratické tendence a brutální národnostní politika však záhy vyvolaly lidový odpor a spojily řadu jeho odpůrců. Ti ještě v roce 1991 zahájily ozbrojený boj za jeho svrţení. Gamsachurdia musel uprchnout ze země a na konci roku 1993 spáchal sebevraţdu. Jiţ v roce 1989 se začal přiostřovat konflikt v gruzínské autonomní oblasti Jižní Osetie. Snahy Osetinců z Jiţní Osetie spojit se se Severní Osetií, která je součástí Ruska, a snahy gruzínských úřadů omezit práva osetinské národnostní menšiny a zavést gruzínštinu jako úřední jazyk vedly v roce 1990 k růstu napětí a k vyhlášení jihoosetinské nezávislosti v září 1990. Gruzínské úřady zareagovaly zrušením jihoosetinské autonomie a konflikt přerostl ve válku. V roce 1992 bylo uskutečněno referendum, ve kterém se 90 % účastníků vyslovilo pro odtrţení od Gruzie a spojení se Severní Osetií. Jihoosetinské úřady vyhlásily v květnu 1992 nezávislost a v regionu byly rozmístěny rusko-gruzínsko-osetinské mírové sbory. V letech 1992-93 byl region Jiţní Osetie základnou pro svrţeného gruzínského prezidenta Zviada Gamsachurdiu. Abcházie byla součástí Osmanské říše a od začátku 19. století součástí Ruska. V roce 1917 se stala poprvé součástí Gruzie. Po ruské revoluci v roce 1917 se stala jednou ze svazových republik a teprve v roce 1931 se stala autonomní součástí Gruzie. Během ruské a sovětské nadvlády se podíl Abcházců na počtu obyvatel Abcházie postupně sniţoval ve prospěch Gruzínců a Rusů, takţe na konci 80. let 20. století jich zde bylo asi jen 18 %. Do konce roku 1994 však téměř všichni Gruzíni, kteří v roce 1989 představovali zhruba 45 % obyvatelstva, Abcházsko opustili. Od 80. let totiţ rostlo abcházské hnutí za odtrţení od Gruzie, které nakonec vedlo v roce 1992 k vyhlášení nezávislosti. Gruzínské úřady vyslaly do Abcházie svoje vojska a vypukla tak válka. Abcházci postupně v roce 1993 získali území Abcházie pod svou kontrolu a v roce 1994 byla uzavřena dohoda o příměří a rozmístěny mírové sbory SNS a také více neţ 100 pozorovatelů OSN. V následujících letech se gruzínští uprchlíci začali do Abcházie vracet, a začali se usazovat především v pohraničním regionu Gali. Zvláště v tomto regionu začalo fungovat několik polovojenských jednotek, jejichţ členové se rekrutovali především ze skupin gruzínských uprchlíků. Na jejich aktivity, které zesílily na jaře roku 1998, zareagovala abcházská armáda vojenským útokem, během kterého se jí podařilo gruzínské polovojenské skupiny z Abcházie vytlačit. Podobný průběh měly i útoky v roce 2001. Situace v oblasti zůstala neklidná i potom, další vlna násilí vypukla v průběhu roku 2003. Dalším konfliktním postsovětským regionem je ruské předhůří severního Kavkazu. Jde zde především o konflikty v Severní Osetii – Ingušsku (1992) a v Čečensku (první čečenská válka v letech 1994-96 a druhá čečenská válka s intenzitou ozbrojeného konfliktu od roku 1999). Výnos Moskvy o rehabilitaci potlačených národů přinesl na začátku 90. let alespoň teoretickou moţnost na změnu hranic autonomních republik. Ingušské republice, která byla původně součástí autonomní Čečensko-ingušské republiky, byla v červnu 1991 Moskvou přiznána nezávislost. Následně se v okrese Prigorodnij v sousední Severní Osetii začali tamní Inguši domáhat připojení tohoto okresu k Ingušské republice. Potyčky mezi nimi a severoosetskými ozbrojenými silami vyústily v říjnu 1992 v krátkou asi desetidenní válku, která byla ukončena na začátku listopadu 1992 zásahem Ruska. Od roku 1993 bylo uzavřeno několik dohod mezi Severní Osetií a Ingušskem, které upravovaly různé oblasti vzájemných vztahů a spolupráce, nicméně napětí v této oblasti stále přetrvává. V 16. a 17. století se území Čečenska dostalo pod nadvládu Osmanské říše, coţ napomohlo rozšíření sunnitského islámu v této oblasti. V roce 1859 se Čečensko stalo součástí Ruska. V roce 1936 byla vytvořena Čečensko-ingušská autonomní sovětská socialistická republika. V roce 1944 byl autonomní statut zrušen a asi půl milionu Čečenců a Ingušů bylo deportováno do Střední Asie za údajnou kolaboraci. Teprve po smrti Stalina a nástupu Chruščova se mohli přeţivší Čečenci vrátit a v roce 1957 byla obnovena autonomie. Nespokojenost Čečenců se začleněním do Sovětského svazu se projevila v době jeho rozkladu. V červnu 1991 vyhlásil Kongres Čečenského
lidu nezávislost Čečenska. Inguši se obávali toho, ţe se v novém státě stanou nerovnoprávnou menšinou, a tak souhlasili s rozpadem Čečenské ASSR na Ingušskou republiku a Čečenskou republiku (ta vystupuje jako nezávislá Čečenská republika Iškerie). Čečenským prezidentem byl zvolen Dţochar Dudajev, coţ sice Rusové neuznali, ale dál se o Čečensko kvůli svým vlastním problémům příliš nezajímali. Od roku 1993 se však kvůli špatné hospodářské i sociální situaci v Čečenska začala proti Dudajevovi formovat čečenská opozice. Na konci roku 1994 se Moskva rozhodla řešit situaci vojenským útokem. Během roku 1995 ruská vojska obsadila podstatnou část Čečenska a vytvořila proruskou vládu Doku Zavgajeva, takţe vedle sebe paralelně existovaly čečenská a proruská vláda. V roce 1996 zemřel při výbuchu ruské rakety čečenský prezident Dudajev a na jeho místo nastoupil Zelimchan Jandarbijev, který v srpnu 1996 podepsal mírovou smlouvu, která ukončila první čečenskou válku. V roce 1997 byl čečenským prezidentem zvolen Aslan Maschadov. Čečenské teroristické útoky v Severní Osetii, Dagestánu a Moskvě však vyvolaly další zásah ruské armády v roce 1999. Na přelomu let 1999 a 2000 obsadila ruská vojska Čečensko včetně hlavního města Grozného. V roce 2000 byl vytvořen dočasný systém vládních orgánů a šéfem státní moci byl jmenován Achmat Kadyrov. Přijetím návrhu ústavy, který byl vypracován promoskevskou čečenskou správou, v lidovém referendu v roce 2003 se z autonomního Čečenska de facto stala nedílná součást Ruska. V prezidentských volbách v roce 2003 byl prezidentem zvolen Achmat Kadyrov, který však byl během oslav konce druhé světové války v květnu 2004 zabit čečenskými povstalci. Ti podnikli řadu dalších útoků (např. obsazení školy v severoosetském Beslanu v září 2004, během kterého přišlo mimo jiné i v důsledku zásahu ruských ozbrojených sil o ţivot zhruba 300 lidí, převáţně dětí), takţe situace je nadále nestabilní. Ve Střední Asii se po rozpadu Sovětského svazu odehrály konflikty v Tádţikistánu (válka v letech 1992-98 a následný ozbrojený konflikt niţší intenzity do roku 2001) a dále v Uzbekistánu a Kyrgyzstánu (1999-2001). Tádžikistán vyhlásil nezávislost v roce 1991. Úřadující hlavou státu se zde v roce 1992 stal bývalý komunista Emomali S. Rachmonov. Ten byl ve volbách v roce 1994 zvolen prezidentem. Konflikt mezi prokomunistickými vládními silami a islámskou opozicí se v roce 1992 rozrostl do občanské války, během které byla na území ovládaném povstalci vyhlášena v roce 1993 Islámská republika Tádţikistán. V roce 1997 byla mezi prezidentem Rachmonovem a vůdcem islámských povstalců Sajjidem Abdullo Nurím podepsána mírová dohoda a následně v roce 1998 se intenzita bojů sníţila, nicméně přesto ozbrojený konflikt trval s niţší intenzitou aţ do roku 2001. Podstatou konfliktu v Uzbekistánu a Kyrgyzstánu v letech 1999-2001 je především rozdíl mezi obyvateli úrodného Ferganského údolí, které je nerovnoměrně rozděleno mezi Uzbekistán, Kyrgyzstán a Tádţikistán, a ostatní středoasijskou populací, která ţije v okolních horách. Obyvatelé z hor totiţ nejsou ve svých náboţenských praktikách tak ortodoxní, jako usedlé islámské obyvatelstvo v údolí. Válka v sousedním Tádţikistánu od roku 1992 poskytla uzbeckému prezidentovi Islamu Karimovovi záminku pro zásahy nejen proti ortodoxnímu islámskému obyvatelstvu, které s povstalci v Tádţikistánu sympatizovalo, ale i proti dalším opozičním skupinám. Situace se vyhrotila sérií bombových útoků v uzbeckém hlavním městě Taškentu v únoru 1999, na které uzbecká vláda odpověděla ještě tvrdšími zásahy proti islámské opozici. Situaci dlouhý čas vyuţívalo Islámské hnutí Uzbekistánu (IMU), které na konci 90. let mělo úzké kontakty s afghánským fundamentalistickým hnutím Taliban, od kterého získávalo vojenskou a ideologickou podporu. Konflikt však patrně souvisí nejen se snahou IMU vybudovat ve Ferganském údolí islámský stát, ale rovněţ i s místním ilegálním obchodem s drogami, z jehoţ zisků je moţné válečné aktivity financovat. V roce 2001 se intenzita bojů sníţila pod hranici války.
PŘÍLOHA: Přehled válek a ozbrojených konfliktů na Blízkém východě od roku 1945 do roku 2003 Země
Poznámka
Začátek
Konec
Irák Írán Egypt, Irák, Jordánsko, Libanon, Saudská Arábie/Izrael Severní Jemen Maroko Alţírsko Protektorát Aden/Severní Jemen
Barzanis Mahabad
1945 1947
1945 1947
Válka (V) / ozbrojený konflikt (OK) V V
1. arabsko-izraelská válka
1948
1949
V
1948 1952 1954
1948 1956 1962
V V V
1955
1958
V
1956
1956
V
1957
1958
V
1957
1959
V
1958
1958
V
1961
1966
V
1961
1961
V
1962
1969
V
1963
1964
V
1963
1967
V
1965
1975
V
1967
1967
V
1968 1968
1993 1968
V V
1969
1970
V
1969
1970
V
1969
1969
V
1970
1971
V
1972
1972
V
1973
1973
V
1974
1998
V
1975
1990
V
Egypt/Izrael Maroko Omán Libanon Irák Tunisko Severní Jemen
2. arabsko-izraelská válka (suezská krize) španělské Maroko (Ifni) Maskat a Omán (konflikt mezi imámem a sultánem) občanská válka irácko-kurdská válka (I., II. a III.) Krize v Bizertě jemenská občanská válka
Maroko/Alţírsko Protektorát Aden Omán Egypt, Jordánsk, Sýrie/Izrael Izrael (Palestina) Jiţní Jemen Irák
válka za nezávislost Jiţního Jemenu povstání v Dhofaru) 3. arabsko-izraelská válka (šestidenní)
irácko-kurdská válka (IV.)
Egypt/Izrael Jiţní Jemen/Saudská Arábie Jordánsko černé září Jiţní Jemen/Severní Jemen 4. arabsko-izraelská Egypt/Izrael válka (říjnová, jomkippurská) irácko-kurdská válka Irák (V. a VI.) Libanon občanská válka
Maroko Afghánistán Severní Jemen Írán Irák/Írán Sýrie Turecko Jiţní Jemen Ázerbájdţán, Arménie, Náhorní Karabach Gruzie Irák/Kuvajt Libanon Antiirácká koalice/Irák Gruzie Irák Egypt Alţírsko Gruzie Rusko
Západní Sahara
1975 1978 1978 1979 1980 1982 1984 1986
1991 souč. 1982 1988 1988 1982 2001 1986
V V V V V V V V
1990
1994
V
jiţní Libanon
1990 1990 1990
1992 1990 2000
V V V
2. válka v zálivu
1991
1991
V
protireţimní válka šíité
1991 1991 1992 1992 1992
1993 1995 1998 souč. 1994
V V OK V V
1992
1992
V
Kurdové 1. válka v zálivu Kurdové
Jiţní Osetie
Abcházie Severní Osetie (Ingušsko)
Tádţikistán 1992 1998 V Jemen válka za sjednocení 1994 1994 V Rusko Čečensko 1994 1996 V Gruzie Abcházie 1998 souč. *OK USA, VB/Irák 1998 souč. V Tádţikistán 1998 2001 *OK Rusko Čečensko 1999 souč. V Uzbekistán a 1999 2001 V Kyrgyzstán Írán lidoví mudţahedíni 2000 2000 V Írán lidoví mudţahedíni 2000 2001 OK Izrael (Palestina 2000 souč. V II.) Libanon Jiţní Libanon 2000 souč. *OK Afghánistán válka proti terorismu 2001 souč. V Pozn.: - konflikty jsou seřazeny podle roku začátku konfliktu - souč. – alespoň do roku 2003 - * - takto označené ozbrojené konflikty představují pokračování nějaké války s niţší mírou intenzity - ozbrojené konflikty jsou zaznamenány aţ od roku 1993 Pramen: Zpracováno podle AKUF: Kriege und bewaffnete Konflikte im Vorderen und Mittleren Orient seit 1945, dostupné na internetu na adrese: http://www.sozialwiss.uni-hamburg.de/publish/Ipw/Akuf/archiv_vmo.htm (24. 2. 2005).
