Sylabus. Matka hledá dceru - babička se raduje (Démétér, Koré a Gé v řeckých posvátných tradicích) Jan Janoušek

Sylabus

Matka hledá dceru - babička se raduje (Démétér, Koré a Gé v řeckých posvátných tradicích) Jan Janoušek

projekty.slu.cz/popularizace popularizacevedy.slu.cz

Sylabus


OPVK 2.3 - Lidské zdroje ve výzkumu a vývoji, č. proj. CZ.1.07/2.3.00/35.0037 (2012-2014): Popularizace nejnovějších výzkumných a vědeckých výsledků ÚHV FPF SU v oblasti historických věd v rámci středoevropské komparace l projekty.slu.cz/popularizace Ústav historických věd l Filozoficko-přírodovědecká fakulta v Opavě, Slezská univerzita v Opavě, Masarykova třída 343/37, 746 01 Opava Tel.: +420 553 684 482 l http://uhv.cz

OPVK 2.3 - Lidské zdroje ve výzkumu a vývoji, č. proj. CZ.1.07/2.3.00/35.0037 (2012-2014): Popularizace nejnovějších výzkumných a vědeckých výsledků ÚHV FPF SU v oblasti historických věd v rámci středoevropské komparace


Velké ženské božstvo – Bohyně Země se vyskytuje jako jeden z prvopočátečních božských principů v téměř všech známých panteonech světových kultur. Na území Evropy se s ním setkáváme již ve mladší době kamenné – neolitu (okolo 7000 - 3000 př. Kr.). Náboženství staré Evropy tehdy spočívalo na cyklickém pojetí života. To se v oblasti náboženského života prezentovalo jako procesy zrození, vyživování, růstu, smrti a znovuzrození. Uplatňovaly se univerzálně jak ve světě lidí, tak i u rostlin a zvířat. Jejich garantem byly různé transformace Velké Bohyně Matky, tak jak ji nalézáme v různých ikonografických ztvárněních v archeologických nálezech. Litevská archeoložka a badatelka Marija Gimbutas v oblasti dějin náboženství stanovila ve svých pracích základní symbolickou typologii těchto ztvárnění: na jedné straně máme typ ženské postavy s bohatě rozvinutými plodivými rysy (prsa, hýždě, pohlavní partie – v oblasti živočišné říše bývá připodobněn k medvědu, jelenovi, býku, žábě atd.), na straně druhé typ štíhlý s potlačenými plodivými partiemi (často vykazují ptačí, dravčí rysy, mají též vztah k hadům a drakům). Toto velké ženské božstvo bylo ve staré Evropě (včetně Anatolie a Blízkého východu) uctíváno v posvátných hájích, na horách, u pramenů, v jeskyních a také v prvních chrámech – patrových budovách, jejichž modely se zachovaly jako součást pohřební výbavy. Kult patrně zabezpečovaly kněžky, které se také věnovaly tkaní, keramice, léčbě a věštění. V tomto smyslu lze mluvit o posvátném matriarchátu. Jeho dozvuky a ozvuky pak shledáváme v náboženství krétské mínojské kultury a rovněž v archaickém řeckém náboženství. ARCHAICKÉ ŘECKÉ NÁBOŽENSTVÍ V archaickém řeckém náboženství se smísily prvky mytologie a kultu předřeckého obyvatelstva, patrně příbuzného s obyvateli Kréty, často nazývaného Pelasgové, s panteonem přišedších indoevropských Řeků. Ten byl, na rozdíl od autochthonního náboženského řádu vystavěn na vládnoucích maskulinních principech. A tak se v jeho čele objevil Zeus, bůh jasné oblohy (árijský Djaus Pitár) a jeho bratři Poseidón a Hádés. Ti pak pojímali za své ženy různé varianty předřecké velké bohyně (Métis, Themis, Eurynomé, Mnémosyné, Démétér, Héru, Lédu, Persefonu, Amfitritu a další). TRIADICKÉ BOHYNĚ V souladu s trojitostí vegetačního a vegetativního cyklu: zrození, dospělost, stáří (smrt, regenerace) a souvislostí s třemi měsíčními fázemi se mytologický obraz bohyně polarizoval obvykle do tří hypostazí, jež odpovídaly jednotlivým personifikacím bohyně na časové ose – Gé (Gaia, Rhea), Démétér, Koré (Persefoné) nebo jednotlivým fázím kreativního procesu – např. Sudičky – Moiry: Klóthó (Přadlena), Lachesis (Udělující – tj. vyměřující délku niti, látky), Atropos (Neodvratná – nit stříhající). Jako další triady by bylo možné uvést Erinye, Harpyje, Graie, Sirény atd. Jako kladný kontrast k předchozím temnějším bohyním je možno uvést Charitky, nám více známé v římské formě jako Grácie (Aglaia – „Skvost“, Eufrosyné – „Radost“, Thalia – Hojnost), dcery bohyně Eurynomé nebo Hóry (Eunomia – „Zákonnost“, Diké – „Spravedlnost“, Eiréné – „Mír“, dcery zplozené Diem a Themidou. Tuto triadu v jedné bytosti pak reprezentuje bohyně Hekaté, dcera Noci (Nyx), nebo Asterie („Hvězdné), dítěte titánského páru Foibé a Koia. Je tedy Hekaté („Daleká, Nesmírná“) replikou této velké měsíční bohyně, trojtělá explikace Luny i bohyně tří sfér: nebe, moře a podsvětí. Nazývali ji psicí nebo vlčicí, pomáhala šestinedělkám a byla uctívána na rozcestích. GÉ (RHEA), DÉMÉTÉR, KORÉ (PERSEFONÉ) Gé, Gaia, jako autentická bohyně Země měla svůj kult původně např. v Delfách nebo v Dodóně a maloasijském Kláru, kde byly významné starověké věštírny. Věští aktivity, jak už jsem

4

Matka hledá dceru - babička se raduje (Démétér, Koré a Gé v řeckých posvátných tradicích).


zmínil, patřily do kompetence Velké Matky. Moudrost Země neznala časové omezení – byla schopna vše celostně obsáhnout – své vlastní „dějiny“ vnitřní i vnější, zahrnujíc do toho vše živé a neživé, co bylo součástí jejího těla nebo z ní vzešlo. Rhea je její dcerou a pokračováním v jiné podobě, náleží do řady Títánů, v dvojici s Kronem je matkou Hestie (bohyně Krbu, řím. Vesta), Démétry, Héry, Poseidóna, Háda a Dia. Krona, polykajícího své potomky, oklame na radu rodičů Úrana (Nebe) a Gaie (Země), když místo posledního dítěte předloží nenasytnému otci kámen a samotné novorozeně Dia ukryje pod ochranu rozenců Země Kurétů a bájné kozy Amaltheie do krétské jeskyně, kde vyspěje v silného mladíka, osvoboditele sourozenců a hlavu nového kosmického řádu. Démétér dcera Krona a Rhey, je v nejstarších vrstvách řecké mytologie autonomní bohyní, matkou země Da, patronkou vegetace, zejména obilí. Spolu s Poseidónem (mykénsky Po-ti-da-jo = manžel, pán Da), jenž měl přídomek ἐννοςιχθών (zemětřas) – tj. třesoucí zemí, oplodňující ji. Jeho funkce boha moře byla až sekundární. Podle arkadského mýtu se mu Démétér oddala jako divoká klisna hřebci a porodila koně Arióna a božskou dívku, která byla bezejmenná nebo nesla jméno Despoina (Paní – jde opět o matčino zmnožení – její alter ego). Tato koňská Démétér se někdy nazývala i Erínys – silná, pomstychtivá. Z jejího spojení s Diem povstala dcera Persefoné, zvaná též Koré (z řec. κόροσ = výhonek, pupen). Ta se stala bohyní obilného zrna a posléze (nebo zároveň) i vládkyní podsvětí. ELEUZÍNSKÝ MÝTUS V tzv. Homérském hymnu Na Démétru (7.stol. př. Kr.) máme zachovánu celou mytologickou pověst o nedobrovolné svatbě Persefony s Hádem, strastiplném hledání dcery matkou, jejich opětovném shledání a konsekvencích tohoto významného příběhu – založení eleuzínského chrámu bohyně Démétry a její poučení o tajných obřadech (mystériích) dané obyvatelům obce Eleusis (jméno se vykládá jako „Příchod“). Tento sňatek zosnoval Zeus bez vědomí matky Démétry a kupodivu s přispěním staré babičky Gaie, jež dala na nýsské pláni v Boiótii (poblíž Théb) nebo na Sicílii (v Enně) vyrůst krásnému narcisu, jenž byl však spouštěčem cesty do podsvětí. Po jeho utržení se ze skalní rozsedliny vynořilo Hádovo spřežení a nic netušící dívku, bavící se s družkami ( Ókeanovnami,podle Claudiana i s Dianou a Venuší) trháním květin, s sebou uchvátilo směrem do nitra země. Marně volala svou matku. Hádés byl neúprosný a cílevědomý. Démétér, nenaleznuvši dceru doma, vydává se hledat ji ve smutečním rouchu. Na své cestě přichází také do Eleuzíny. S bohyní, sedící u studně zvané Klichoros („Krasorej“), se setkávají dcery tamějšího krále Kelea („Datel“) a královny Metaneiry (též Meganeira = „Velká Mužatka“). Odvedou ji do královského paláce, kde je vlídně přijata a je jí svěřen jako chůvě nedávno narozený královský syn Démofoón („Vrah lidu“ nebo „Světlo lidu“). Démétér ho koupala v ohnivé ambrosii, aby ho učinila nesmrtelným, ale zvědavá matka tento proces překazila svým nepřípadným křikem (myslila, že je dítě v ohni). Démétér odložila dítě na zem a dala se poznat v celém majestátu žádajíc o postavení chrámu, kde by mohla být uctívána. Jejímu přání je vyhověno a ona na oplátku zasvěcuje eleuzínské obyvatele skrze jejich vládce do tajných obřadů – mystérií. Jwelikož po celou dobu svého žalu nedává bohyně vzrůst vegetaci, lidstvo se nachází na pokraji záhuby, a také bozi jsou nespokojení, protože se jim nedostává obětí. Zeus tedy posílá k Démétře nejprve neúspěšně poselkyni bohů Íridu („Duhu“), poté Herma – po jeho raportu: Démétér nepovolí, dokud se jí nevrátí dcera, posílá téhož boha k Hádovi, aby se podvolil vyšší vůli. Podsvětní vládce souhlasí, ale lstivě dá Persefoně pojíst zrno granátového jablka, zabezpečiv si tak její návrat. Matka ji vítá s nadšením bakchantky, raduje se i přivolaná Hekaté a Rhea. Bohyně jsou opět v plném počtu. Ale Koré musí napříště trávit jednu třetinu roku s manželem v podsvětí: obilné zrno zdánlivě umírá, aby vzešlo na jaře v plné síle. Lidem se v mystériích dostává naděje, že smrtí vše nekončí: „Blahoslavený ten, kdo z pozemských lidí je viděl.“ (Hom. Hymn. Dém. v. 480): „ὄλβιοσ, ὃσ τάδ’ ὄπωπεν ἐπιχθονίων ἀντθρώπων“.

Jan Janoušek

5


LITERATURA Claudius Claudianus, Únos Proserpiny (přel. J. Nechutová). Svoboda: Praha, 1975 Hésiodos, Zpěvy železného věku (přel. J. Nováková. Svoboda: Praha, 1990 8 T. Dubinová, Kořeny ženské spirituality. Keltner Publishing: Praha, 2013 Homérské hymny. Válka myší a žab (přel. O. Smrčka), SNKLHU: Praha, 1959 M. Gimbutas, The Living Goddesses. Univ. of California Press: Berkeley, 2001 R. Graves, Řecké mýty I. Odeon: Praha, 1972 K. Kerényi, Eleusis. Archetypal Image of Mother and Daughter. Princeton: N. Jersey, 1991 K. Kerényi, C. G. Jung, Věda o mytologii. Praha, 1993 E. Neumann, The Great Mother. Princeton: N. Jersey, 1991 H. J. Rose, Griechische Mythologie. C. H. Beck: München, 2007

6



Obrázek 1: Plodná varianta Bohyně matky

Obrázek 2: Regenerační fáze Bohyně Matky

Jan Janoušek

7


Obrázek 3: Gaia jako římská Tellus Obrázek 4: Rhea a Kronos

Obrázek 6: Ninnion pinax – Eleusis

Obrázek 5: Koré – museum Akropolis

8



Obrázek 7: Krétská Velká Bohyně Obrázek 8: Archaická Koré

Obrázek 9: Dvě bohyně – předhistorická verze

Jan Janoušek

9

Sylabus. Matka hledá dceru - babička se raduje (Démétér, Koré a Gé v řeckých posvátných tradicích) Jan Janoušek

Recommend Documents