SVĚT WESTERNU THE WORLD OF WESTERN SVETWESTERNU.CZ

SVĚT WESTERNU THE WORLD OF WESTERN

SVETWESTERNU.CZ

PROSINEC|6|2010

4

western hobby

Editorial

Foto (i na obálce): Ivana Čelikovská

Obsah

Ahoj westerňáci!

LIDÉ KOLEM WESTERNU Rozhovor s Radimem Michálkem: Show must go on!

4

Tak a je to tady: čas dárků, společné chvíle pohody v kruhu rodinném či lidí spřátelených a blízkých, u svařeného vína, grogu či jiného

FOLK & COUNTRY První dáma české country: Věra Martinová Časopis Folk & Country: Průlety pamětí WESTERN JAKO ŽIVOTNÍ STYL Klinika lasování s Terrym McCutchonem

svátečního moku. Děti se těší na rozbalování dárků, naši miláčci, že

7 8 10

dostanou nějakou „specialitku“ na Vánoční hod. Sněhová nadílka nám

10

7

western sport

dopravní kalamita provázející první sníh nezklamala ani letos a užili jsme si jí dosytosti, i když už většina z nás měla na autech zimní obutí).

Sezónu 2010 - pro některé velmi úspěšnou, pro jiné méně – máme

ZE SVĚTA SOUTĚŽÍ Rozhovor s prezidentem AWS Vlastimilem Pavlíkem:

připomíná, že nejsme někde v Kalifornii, ale tady doma, v Česku. (Ostatně

za sebou a Svět westernu je rád, že mohl být celý letošní rok u vašich

13

úspěchů, stejně jako i neúspěchů. Ty ke sportu přece patří, takový už holt

Prostě umíme střílet!

je život. Bez nich by člověk nemohl jít dál a někdy právě díky nim se

OKÉNKO ASOCIACÍ, KLUBŮ A FEDERACÍ

vyhecuje a dosáhne nakonec výše, než by doufal.

NRHA: Pod taktovkou Jaroslava Doležána NBHA: Ohlédnutí za první sezónou NCHA: Podzimní cuttingová show ApHCCZ: České appaloosy se prosadily v Evropě ME appaloos: Medaile cinkaly! SWS: A zase jeden rok je za námi… Pro rodeo tour: Westernový galavečer

16 18 18 19 19 20 21

My vám všem přejeme krásný vstup do roku 2011. Vykročte do něho tou správnou nohou a se správnými předsevzetími. A další dny, týdny a měsíce ať se vám je daří naplňovat!

Užijte si pohodu Vánoc i s naším časopisem Svět westernu. Prožijte pohodu s texty, které vás přesunou (alespoň na chvilku) do teplejších končin, podívejte se na našem webovém rozhraní na fotografie,

ZAHRANIČNÍ OKÉNKO Slovensko: Western Action Shooting Čs. Pony Express: Dojezd do Košic v přímém přenosu Montana: Crow Fair u Vraních indiánů USA: Mezi legendami westernu

které mapovaly podstatnou část westernového dění v letošním roce,

22 23 25 28

western echo

13 25

28

a vzpomeňte na své kamarády z kolbišť, závodů, setkání či představení.

Všem vám, kdo jste nám poslali příjemné maily naplněné podporou a opravdovým zájmem o westernové dění, moc děkujeme. Také děkujeme všem dopisovatelům, fotografům a celému našemu týmu, bez kterého by časopis Svět westernu „SW“ nikdy nevznikl!

ZAJÍMAVOSTI Horse Evolution Show

30

Přejeme vám hezké Vánoce a hodně štěstí v nadcházejícím roce 2011!

PEL MEL Zachyceno fotoobjektivem Trochu moudra Soutěž

2

31 31 31

Robert Mahovský a Irena Šatavová Svět westernu www.svetwesternu.cz

3

western hobby LIDÉ KOLEM WESTERNU

RADIM JESSE MICHÁLEK

Show must go on! Kdo viděl muzikál Moulin Rouge, rozumí hlášce Show must go on (název titulní písně, která může sloužit jako motto celého představení), i kdyby anglicky neuměl. „Show musí pokračovat“, ať to stojí, co to stojí. Lidé upsaní show jí odevzdávají naprosto všechno, jejich vlastní život jako by se zastavil, snad i vymazal, není nic, co by pro show neobětovali. Stejnou odevzdanost westernové show najdete u Radima Jesse Michálka (33 let).

4

Na první pohled je docela nenápadný - tmavá bunda, džíny, světlá kšiltovka s nápisem wrangler. Když se ale rozhovoří, je náhle velice nápadný: nervní, vnímavý, sebezpytující a (sebe) kritický, nesmiřitelný s věci, které jdou proti jeho přesvědčení, náročný na sebe a o nic méně na své okolí. Někdy až prchlivý a cholerický, urputný detailista a jak sám o sobě říká: egoistický sobec. Já bych spíš řekla: neústupně cílevědomý, naprogramovaný na nejvyšší výkon a vyžadující nejvyšší kvalitu. Komu při vyslovení jména Michálek problesklo hlavou: „Aha, náš žonglér s revolvery par excellence několikrát zapsaný do síně slávy W clubu,“ tak prrr! To myslíte jeho o deset let mladšího bratra Pavla (Pedro) s neuvěřitelně rychlýma rukama. Radim také žongluje s kolty, jezdí na koni, chytá dobytek, miluje džigitovku, je mistrem pyrotechniky, filmových efektů a práce s biči (americkými i australskými), ale především je tělem a duší westernový showman, bavič a komik.

nem, úlevně si vydechnou, když se trik povede. „Je to pro mě droga. Je to motor, který mě startuje a neúnavně žene vpřed. Jsem závislý na lidech, na tom, aby se jim moje show líbila,“ vyznává se Radim.

TOULAVÉ BOTY Radim mu dlouhá léta nikdo neříkal. Pro všechny kamarády, přátele, rodinu i klienty byl Jesse. Jeho toulavé boty ho nosily od štace ke štaci, pobyl zde pár měsíců přes sezónu či během hostování v některém westernovém městečku v Česku, Polsku, Slovensku či Německu - a pak zase táhnul svou káru dál. Tenhle styl života mu sice přinášel stále čerstvý vítr do plachet (Radim se narodil jednoho prosincového dne těsně nad ránem, kdy zrovna foukal vítr a neposedné boty mu nadělil), ale také únavu. Ta ho po bezmála pěti letech kočovného života dohnala k usazení se na jednom místě a zakotvení v „řádném“ zaměstnání u policie. A právě zde uslyšel opět po letech své civilní jméno Radim.

bík nepověsil. „Díky velké benevolenci svých šéfů zvládám obojí,“ říká. Za rok má na kontě více než sto vystoupení: ve westernových městečkách, na rodeích, country bálech, festivalech, firemních večírcích, akcích pro děti i pro seniory. Mezi svou současnou prací u policie (kde vydělává peníze) a westernovými show (jimiž žije) striktně rozlišuje a dělící čára mezi nimi je nepřekročitelná. Ostatně proto mu kolegové v práci říkají Radime.

LIDÉ JAKO DROGA „Mezi westernovým show a vystoupením je obrovský rozdíl,“ vysvětluje. „Lidé přicházející na show musí už před začátkem cítit takové mravenčení a napětí. A když vejde na scénu showman, vnímají to cosi, čím si je podmaní, jakési fluidum či chcete-li auru, které z něho vyzařují.“ Show Radima, to je dobře vystavěný gradující program, kdy si lidi postupně získává, hraje si s nimi, napíná je, vtahuje je do děje a nechá je pocítit, že se na show také podílejí a jsou pro ni důležití. „Chci lidem svůj program ne vnutit, ale darovat jim ho,“ popisuje ten jemný, ale tolik podstatný rys své práce. A lidi jeho show zajímá, baví se při ní, jsou jí pohlceni, zapomínají na běžné starosti, které je ještě před představením trápily, smějí se, tají dech očekáváním, sdílejí napětí s vystupujícím showma-

V UNIFORMĚ POLICISTY Dneska můžete Radima potkat jako autohlídku na pražských ulicích v centru města. Pistole ukrytá za opaskem napovídá, že jeho láska ke zbraním mu předurčila toto zaměstnání. Westernovou show ale na hře-

RODINNÉ KOŘENY Radimova maminka má kořeny v Rusku, táta je Polák a pochází z hor. Měl blízko k přírodě, dobytku a koním a jeho tři synové to podědili. Vyrůstali s rodokapsy, milovali western, poznávali přírodu v pionýrských a později v turistických oddílech. „Na své

první fotografii jsem zachycený jako malý klučina s dvěma plastovými revolvery,“ zasní se Radim. První bič si pořídil v osmnácti letech, od dvaadvaceti má zbrojní průkaz, přestože v rozhodující většině svých show vystupuje se slepými zbraněmi (kromě střelecké show).

5

western hobby

western hobby

LIDÉ KOLEM WESTERNU Jeho starší bratr Daniel býval bravurním pistolníkem, mladší Pavel je v současnosti jedním z nejlepších žonglérů s revolverem v rámci Evropy. „Má neuvěřitelně rychlé ruce,“ říká Radim s respektem a obdivem. O bratrovi vůbec mluví s velkou láskou. Skoro s takovým tátovským přístupem. Rivalita mezi bratry neexistuje, i když dělají ve stejné branži. A ještě jedno velké plus si nese Radim z rodiny – tři rodné jazyky: češtinu, polštinu a ruštinu. Snad i proto jsou jeho vystoupení v Polsku a Rusku a spolupráce s tamními westernovými městečky tolik úspěšné a bezprostřední, nerušené jazykovou bariérou. Jen s Němci (s nimiž komunikuje anglicky) je prý menší problém...

VZORY NE, PŘÁTELÉ ANO Vzory Radim neuznává. „Chci být svůj, ne napodobenina někoho,“ říká odmítavě. S velkou úctou mluví o Jardovi Rikim Kráčmerovi. „Málokdy smeknu před někým klobouk, ale před ním ano,“ říká. Jsou stejná krevní skupina, show jim pulzuje v žilách. Umějí ocenit umně vystavěný příběh, jeho peripetie, gradaci, famózní vyústění, hudbu, která všechno umocňuje, mistrovství, jež dovoluje hrát si na nešiku a předstírat neobratnost, aby byl divák nakonec unesen gejzírem mistrovských triků a gagů. Tuhle hru s diváky zvládal bravurně David Coperfield a Radim je dodneška uchvácen jeho mimikou, postoji, pózami… S vřelým přátelstvím hovoří o Danovi Krejčířovi a jeho manželce či o Ivovi a Markétě Rárových, s nimiž často spolupracuje. „Dan se mě nikdy nezeptal za kolik?, jak to bývá v téhle branži zvykem, ale vždycky jen kdy a kde?“, říká. Těch, které během své profesní pouti potkal a váží si jich, je více. Bývají to kamarádi, kteří s ním vystupují, když mají chuť a čas. „Kolik jich asi je?,“ opakuje moji otázku. „Patnáct, dvacet, třicet… Dokážu ale po-

6

FOLK & COUNTRY stavit i skupinu o šedesáti lidech, zahrnující i týlové zabezpečení, tedy kulisáky, moderátory, tanečníky, tanečnice, kaskadéry atd., bez nichž by byla příprava na akci či show velice náročná, ne-li neproveditelná.“ Nemálo početná je také řádka těch, s nimiž si Radim nesedl, kde to skřípalo, od nichž chtěl jako šéf zodpovědný za show víc, než chtěli či mohli dát. Jeho přímost a otevřenost bývají zraňující, ale takový Radim prostě je. „Je to zvláštní. Měli bychom v téhle branži tahat za jeden provaz, a místo toho tu převládá závist a intriky,“ vyslovuje bez příkras svůj soud.

PRVNÍ DÁMA ČESKÉ COUNTRY

NEZPYCHNOUT! Jak tak Radima poslouchám, je mi zřejmé, že miska vah, na níž u něho leží westernová show, začíná převažovat tu se stálým zaměstnáním. Je naprosto pohlcený svou show, je jí oddaný a obětoval jí už mnohé, včetně svého manželství a šestiletého vztahu s přítelkyní (a profesní partnerkou). „Mívám sny o své budoucnosti. Nejen v noci, i ve dne si tak někdy sním a vidím, jaké to bude, jakým směrem se budu ubírat. Pak se probudím a začnu plánovat, co udělat pro to, aby se to odehrálo podle mého snu,“ prozrazuje způsob směřování svých dalších kroků. Důležité je podle něho to, aby měl člověk úctu sám k sobě, aby si věřil, zároveň ale aby byl sebekritický a nezpychnul, což se už stalo mnohým. „Není rozhodující, kolik mistrovských titulů máte na svém kontě, ale co ve vás je. Jak dokážete lidi zaujmout a pobavit. Nemusíte mít nejrychlejší ruce, občas se může něco nepovést, dokážete-li však udržet show v tempu, dokážete-li „číst“ své publikum a poznat, co chce a jak ho uvést do varu, jste správný showman.“ A to Radim Jesse Michálek určitě je! Irena Šatavová Foto: Archiv Radima Michálka, Robert Mahovský

Věra Martinová Věra Martinová letos slaví padesáté narozeniny. Pokud některé ženy stejného věku získávají (vzhledem k pěti křížkům na svých bedrech) posmutnělý výraz, první dáma české country mezi ně určitě nepatří. Toto životní jubileum ji zastihuje v plné síle a v pracovním kalupu na šňůře představující její nově vydané CD. Výjimečnou pozici Věry Martinové na české hudební scéně potvrzují nejen skladby na nově vydaném CD Křídel se nezříkám. Z jejích písniček Malý dům nad skálou, Dál jen vejdi, Až na vrcholky hor, Dala jsem lásku řekám nebo Nebe, peklo, ráj se rázem staly hity, které si pobrukují návštěvníci na jejích koncertech a vlastně téměř kdokoliv, kdykoliv se rozletí éterem z rádia či televize. Určitě i proto (ale nejen proto) stojí za to si připomenout životní a profesní dráhu této noblesní zpěvačky.

Věru Martinovou jsme zvyklí vídat na hudebních pódiích především s její kytarou. Tu první dostala ve svých osmi letech a o čtrnáct let později právě s kytarou absolvovala brněnskou konzervatoř. Tehdy ještě pod svým dívčím jménem Věra Šolínová. Prvním větším úspěchem na její hudební dráze bylo druhé místo na festivalu Mladá píseň v Jihlavě. Poté přišlo profesionální angažmá v Orchestru Gustava Broma, v letech 1982-1986 vystupovala s dívčí country kapelou Schovanky. Od nich nakonec ode-

šla a pustila se na sólovou dráhu, už pod jménem Věra Martinová. V roce 1987 založila vlastní country kapelu Gram, koncem devadesátých let se přiklonila ke komornější a folkově laděné hudbě. Obnovení její spolupráce se Schovankami lze nazvat návratem ke kořenům, který našel vyjádření v albu Svět je plnej různejch řečí. V posledních letech spolupracuje Věra Martinová s britským zpěvákem, písničkářem a kytaristou Jamie Marshallem. Bez nadsázky lze říci, že se stala hvězdou mnoha letních country a folkových festivalů. Během své dosavadní kariéry vydala Věra Martinová celkem 14 CD, z nichž je několik zlatých a jedno platinové. Divákům české televize se Věra představila také jako moderátorka v cyklu živých koncertů, za zmínku stojí i její role průvodkyně v rozverném cestopisu Žandy Frýdové „Snění hlavou dolů“ po Austrálii a Novém Zélandu, ke kterému sama napsala hudbu. Věra Martinová je vdaná za bubeníka Jaroslava Petráska, se kterým má sedmnáctiletou dceru Anežku. Žije v domě za Prahou, kde chová psy Garta a Teda, osmáky degu (hlodavci a oblíbení domácí mazlíčci) a králíka Bobka. K jejím zálibám patří literatura, procházky přírodou, tenis, lyžování a samozřejmě malování.

TŘI OTÁZKY PRO VĚRU MARTINOVOU Zkusila byste vyjádřit, co všechno se vám vybaví, když se řekne slovo country? Je to pro vás pouze muzika, nebo něco víc? Country je venkov. Pocházím z podhůří Orlických hor, vyrůstala jsem v sepjetí s přírodou a dodnes mě to ovlivňuje. Asi deset let jsem bydlela v Praze, ale nezvykla jsem si tam. Nakonec jsem utekla za Prahu, žiji poblíž údolí Berounky, kousek odtud jsou Brdy a krásná, romantická příroda. Jsem v podstatě romantik a to ke country patří.

Proč jste si ze všech hudebních žánrů vybrala právě country music? Čím vás vábí a naplňuje, že jste jí věrná už tolik let? Zažila jsem v dětství krátké období skautingu, než ho tehdejší režim zakázal; pak jsem se kamarádila s trampy, byť jsem asi ortodoxní trampkou nikdy nebyla. Tramping se komunistům taky moc nelíbil. Což je v podstatě paradox, neboť trampské hnutí povstalo vlastně z proletariátu. To jsme ale odbočili. Každopádně k obojímu patřily táboráky a trampské a country písničky. Kořeny tedy mám. Pak jsem odbočila na konzervatoř ke klasice, tíhla jsem spíše k šansonu a folku a díky nabídce od Schovanek jsem se oklikou ke country zase vrátila. No a dnes se, myslím, v mé muzice všechny ty žánry tak nějak prolínají. Letos máte za sebou rok plný práce. Až se konečně po šňůře koncertů zastavíte, co budete dělat, co vás potěší? Sáhnete po knížce, či po štětci, nebo vyrazíte do přírody? Jak relaxujete nejraději? Ráda bych na pár dní jela s rodinou na hory na lyže a na přelomu ledna a února se chystáme s dcerou a partou přátel za exotikou na Jamajku. Snad to vyjde. Je pravda, že ten letošní rok jsem si moc volna neužila. Byli jsme s mužem pouze v létě na týden v Beskydech. (ša)

■ Hudební vydavatelství Popron vydalo Věře Martinové komplet CD+DVD „Křídel se nezříkám“. CD obsahuje 12 nových písní, zatímco DVD „Best Of Videos“ nabídne fanouškům Věry Martinové výběr zpěvaččiných slavných videoklipů, televizních písniček a duetů, záznamů z koncertů.

7

western hobby

western hobby

FOLK & COUNTRY

WESTERN JAKO ŽIVOTNÍ STYL

ČASOPIS FOLK & COUNTRY

Průlety pamětí Letos uplynulo právě dvacet let od chvíle, kdy se na pultech trafik objevilo první číslo hudebního měsíčníku FOLK & COUNTRY. Vyzvali jsme jeho šéfredaktora Michala Juppa Konečného, zdali by zavzpomínal na úplné začátky, kdy se časopis rodil. Neodmítl, takže čtěte… Někdy v říjnu 1989 mne probudil sen. Zdálo se mi, že jsem uspořádal v Lucerně koncert Jardovi Hutkovi, který byl tou dobou už více než deset let v emigraci. Když jsem se probral z prvního šoku, řekl jsem si, že to není zas tak nereálný nápad. Ledy v té době byly už hodně nalomeny. Události se ale pustily do zběsilého běhu. V Klubu Na Petynce jsem už delší dobu dával na program zakázané písničkáře a chystali jsme obnovený Folk & Country Festival v Lucerně, který byl od roku 1975 zakázán. Přišel sedmnáctý listopad,

8

stávka studentů a divadel a spousta snů se rychle měnila v realitu. Nejbližší volný termín v Lucerně byl 16. leden a tak měl Jaroslav Hutka první koncert po návratu do vlasti právě tam. Chtěli jsme první koncert udělat i Karlu Krylovi. A protože jiný termín v plesové sezóně prostě nebyl, měl svůj koncert toho šestnáctého odpoledne. (My pořadatelé, to byl Folk & Country klub, který už se mohl po patnácti letech zase tak jmenovat.) V té Lucerně mě oslovil kamarád a novinář Karel Soukup z vyda-

vatelství Mladá fronta, jestli bych u nich nechtěl připravit a vést časopis o hudbě. Zaujalo mě to, ale doba byla hektická a nejrůznější nápady přicházely každý den. Zkušenosti nějaké byly – dvě rubriky v Mladém světě, jedna hudební, jedna trampská, rubrika v Mladé frontě, psaní do dalších časopisů i členství v tvůrčím týmu legendárního pořadu Radioporta. Prostě jsem na tu nabídku zapomněl. Další nabídka přišla od Jirky Černého, který se právě stal šéfredaktorem nově vznikajícího Rock & Popu. Uvědo-

moval jsem si, že folková scéna by tam asi byla velmi malým dílečkem obsahu listu. Nejspíš ještě nedozrál čas; měl jsem s přáteli klub, koncerty, festivaly a to všechno okolo, víc se nedalo stihnout. Třetí nabídka přišla na konci jara. Na Petynku mě přišli lanařit Wabi Daněk, Věra Martinová a Pepa Zoch, abych se stal šéfredaktorem právě vznikajícího časopisu Country. Měl vycházet v Zemědělském nakladatelství, což mělo půvabnou logiku. Nechal jsem se přesvědčit, že si o tom popovídám s ředitelem nakla-

datelství, což byl bratr Jiřího Dientsbiera. Vysvětlil jsem mu, že country je příliš úzká oblast na to, aby se časopis uživil, a že je v našich podmínkách příliš zahraniční a já bych rád psal o našich domácích muzikantech a autorech (což mi nakonec i zůstalo) a že nápad vydat první číslo v červenci je holý nesmysl. Nakonec jsme si plácli. Do týdne jsem přinesl zpracovaný projekt. Název FOLK & COUNTRY byl na světě okamžitě; nesli jsme si tohle sousloví už dvacet let v názvech Folk & Country festivalu, Folk & Country klubu a našich dalších aktivit. Na podzim už jsme seděli v pátém patře domu na Václavském náměstí. Byl tam se mnou Honza Zilvar, kterého jsem si sebou přetáhl z Petynky. (Na Petynce po nás vznikl na čas rockový klub, ale to už jsme věděli, že Petynka bude v restituci vrácena církevnímu řádu. Takže z kaple, ze které se stal klub, byla zase kaple.) Nulté číslo časopisu Country, které vznikalo ještě před mým příchodem, přece jenom vyšlo na začátku července v nákladu 200 000 kusů a nabízelo se v Plzni na Portě (kde jsem já byl poprvé po devatenácti letech jen hostem). Prodalo se ho tam 27 výtisků. Nejsmutnější byl z vývoje situace asi hlavní organizátor Pepa Zoch. Odešel ze Zemědělského nakladatelství, založil si gramofirmu Preston, která se country hudbě výrazně věnovala, a později v Benešově i stejnojmenné rádio s velmi silným vysílačem. My jsme se zatím pečlivě chystali na první číslo zbrusu nového hudeb-

ního časopisu. I když to přijde takhle najednou, prvních jedenáct čísel máte naplánováno za noc. Dvacet normalizačních let sníte o tom, jaké by to bylo vydávat normální hudební časopis, žádné festivalové zpravodaje, přílohy něčeho, „metodické“ bulletiny, štěky do novin nebo samizdaty, a najednou je to tady. Seřadíte si žebříček největších hvězd žánru, ostatně se všemi se kamarádíte, takže to nebude zas takový problém, dvacet let jste pečlivě sledovali objevy, osobnosti, festivaly, kluby a trendy. Nová gramovydavatelství se rozjíždějí a pro recenze začíná vycházet nesrovnatelně víc titulů, než bylo v kraji zvykem. Výrazné postavy folkové a country scény usedají v redakční radě a pomáhají článkem, radou, nápadem nebo aspoň svým jménem. Dvacetiletý čtenář nebo i stejně starý novinář nemá tušení, jak se tenkrát takový časopis vyráběl. Jedinou technikou v redakci byly psací stroje, sešívačka a velké ořezávátko na kličku. Šéfredaktor si z domova nosil vlastní kufříkový stroj, protože na něj byl zvyklý. V článku napsaném na stroji korektorka opravila překlepy a pravopisné chyby, šéf vyškrtal blbosti a písařka to celé přepsala na čisto. Pak ještě fotky a neslo se to do tiskárny. Pan sazeč seděl u mašiny, která vypadala jako orchestrion, válcovací stolice a psací stroj dohromady. Tomu se říkalo horká sazba. Decibely na úrovni Concordu. Pan sazeč zmáčkl A a z trysky nateklo do příslušné díry olovo. A tak dál, písmeno za písmenem

opisoval naše blbiny o muzice. Když byl pan sazeč hotov a olovo tuhé, sestavily se ty destičky do řádku a řádky do sloupce a ten se svázal drátem. Když se nesvázal pořádně, byl malér. Pak se to otisklo třikrát na papír a ten putoval k nám do redakce. Nastaly korektury, které odstraňovaly chyby a překlepy a plnily stránky značkami jako ze zednářské lóže, srozumitelné jen zasvěceným, nám a tiskařům. Pan sazeč opravil, co jsme mu naznačkovali, a za pár týdnů jsme dostali nazpět už obtisk celých stránek a šlo do tuhého. Zas korektury a poznámky typu: to, co je na straně 17, přijde na stranu 22, zrušit stranu 9, tam přijde inzerát, a na stranu 9 fotograf pořád nedodal tu fotku, tak tam dáme obrázek tyranosaura… Znovu šlo všechno k tiskařům a za týden zpátky, že už jako teda jo a že mám podepsat, že to může jít do mašiny. No tak jo, i když víte, že budete za blbce, až to za tři týdny vonící a krásné otevřete a první, na co vaše oko padne, bude gramatická chyba. Vzhledem k délce výroby časopisu museli být členové redakce otrlými schizofreniky. Ve stejné době se květnové číslo vymýšlelo, dubnové připravovalo, březnové korigovalo, únorové tisklo a lednové vycházelo. Na začátku ledna 1991, tuším, že to bylo asi sedmého, vyšlo první číslo a byla to ve folkových kruzích velká sláva. Koupali jsme se v gratulacích a chystali čísla dvě až pět (viz předchozí odstavec).

Všechno se rozjíždělo v krásném tempu, hlásili se noví autoři, fotografové i předplatitelé, jenže po čase přišla studená sprcha. Distribuce, která fungovala taky s velkým zpožděním, ohlásila na jaře, že lednového čísla se prodalo asi sedm tisíc a dubnového jen tři. Příčina byla celkem jasná: staronové vydavatelství, které pečovalo o tituly zavedené už třicet let (Rybářství, Myslivost, Chatař, Naše úroda), naprosto neumělo nový titul prodat do distribuce a hlavně propagovat. Rozhodnutí znělo: po pátém čísle zastavit. Tak zas konec jednoho snu! Vyklidil jsem svoje šuplíky a požádal ředitele nakladatelství, jestli by mi za korunu neprodal název zaniklého časopisu. Ochotně souhlasil, myslím, že si uvědomoval, že pro nový titul neudělali úplně všechno, a navíc, že teď to bude na časopisovém trhu asi vypadat o hodně jinak. Zazvonění klíčů nestačilo na to dělat vše jako za komunistů bez komunistů. Nový a dodnešní manažer redakce Pavel Major Vorel pronajal prázdnou místnost u svého bývalého zaměstnavatele na Francouzské ulici, v konkursu jsme přijali sekretářku Renatu Krupičkovou hodinu poté, co odmaturovala, a od šestého čísla jsme pod naší hlavičkou Folk & Country Klubu pokračovali dál. Od května do prosince jsme náklad časopisu zvýšili ze tří tisíc na patnáct. A to mi mezitím dělali nové zuby. Michal Jupp Konečný šéfredaktor časopisu Folk & Country

9

western hobby

Terry McCutcheon, profesionální americký trenér a lasař, který vedl v červenci kliniku lasování na Halter Valley

WESTERN JAKO ŽIVOTNÍ STYL

kou by měli mít při lasování telete. „Stáli jsme po levé straně pomyslného telete a házeli jsme na něj laso,“ popisuje trénink Tomáš Procházka. „Zároveň jsme učili koně, aby ve chvíli, kdy se dostanou do správné pozice, dobře reagovali na naše povely. Vylaďovali jsme nedostatky, jako je například ustupování koně z pozice, při němž může dojít i k úrazu telete,“ vysvětluje Tomáš. Koně se učili nebát se lasa, proto na ně jezdci laso různě pokládali, aby získali k lasu důvěru.

Na účastnících kurzu se už ke konci týdne začala projevovat únava. Každý den vstávali v sedm ráno a trénink s Terrym končil v sedm nebo až v osm hodin večer. A to pak ještě následovala diskuze nad fotografiemi pořízenými v daný den, na nichž byly zachycené chyby jezdců. Paní Andrea Kloepstain, která přijela společně s Terry McCutcheonem, dokumentovala poctivě téměř každou jejich vteřinu

se vstupem do arény s dobytkem, vešel do ní sám a tele zalasoval. A jezdcům pohrozil, že za každý jeho chyt zaplatí 100 korun, protože cílem kliniky je, aby se učili lasovat oni sami, ne aby se dívali na Terryho.

DŮRAZ NA PŘIPRAVENOST KONĚ Jedno celé dopoledne bylo věnováno přiježděnosti koní. Všichni trénovali reiningové prvky,

LASOVÁNÍ POHYBUJÍCÍ SE DAMY (A NĚKDY I TERRYHO) Úkolem následujícího dne bylo zalasovat pohybující se předmět. „Začalo to ráno tím, že si Terry sedl na kolo (prý poprvé po třiceti letech) a za sebou táhl kbelík. My jsme ho měli s koněm následovat a kbelík zalasovat. Byla u toho spousta legrace, několikrát se nám podařilo zalasovat i samotného Terryho a stáhnout ho z kola,“ směje se Tomáš. Zábavu pak ale vystřídala usilovná práce. Pracovalo se ve dvojicích s pojízdnou damou (dřevěný model krávy určený k tréninku). První jezdec si ji přivázal za hrušku sedla a táhl ji za sebou. Úkolem druhého jezdce bylo vyhlídat si tu správnou pozici, aby mohl krávu v pohybu zalasovat. A když se mu to povedlo, neměl zatáhnout laso, ale pokračoval v jízdě za damou – opět trénink správného pohybu koně za chyceným teletem.

Klinika lasování s Terrym McCutcheonem Jméno Terry McCutcheona se v našem časopise již objevilo. V šestém kole rodeových závodů na Halter Valley byl jedním z rozhodčích a nejen to - neváhal se posadit rovnou do sedla vypůjčeného koně a parádně při závodech zalasoval. Bodejť by ne! Terry je známý americký profesionální trenér a zároveň člověk, který drží laso v rukou od svých dětských let (dnes mu je jistě hodně přes šedesát). Lasovala už jeho babička, takže to prostě mají v rodině. A právě tento Terry McCutcheon vedl letos v červenci na ranči Milana Paty týdenní kliniku lasování. Do lasařského kurzu k Terrymu nastoupilo deset jezdců toužících zdokonalit se v práci s lasem. Pět žen – Kláru Patovou, Kristýnu Tesařovou, Kamilu Skalickou, Katku Vymazalovou, a Irenu Plačkovou – doplnilo pět mužů: Milan Pata, Pepa Jung, Tomáš Procházka, Antonín Frinta a jeden účastník, který přijel až z Německa. Jazykově to vypadalo poněkud komplikovaně:

10

Terry hovořil anglicky a Kristýna Tesařová tlumočila do češtiny a pak ještě němčiny a naopak, ale zvládlo se to. Terry rozhodl, že začnou pěkně od základů, byť někteří účastníci kurzu nebyli s lasem žádní začátečníci. Jenže Terry prohlásil, že všichni lasaři dělají chyby a někdy o nich ani sami nevědí, takže nebude na škodu si všechno pěkně zopakovat.

LASOVÁNÍ ZE ZEMĚ JE ALFOU A OMEGOU Začalo se s tréninkem techniky lasování ze země a vida, skutečně každý našel sám u sebe nějakou tu chybku: buď v samotném točení zápěstím, nebo ve zbrklém zahození či zatáhnutí lasa, někteří zase příliš spěchali a nepočkali si na ten správný moment. Trénovalo se nejen lasování dopředu (zpra-

PRÁCE S ŽIVÝM DOBYTKEM

va - forhand), ale i tzv. mexický styl, což je lasování dozadu (zleva - backhand). Práce s lasem ze země je pro rodeové lasaře alfou a omegou. Teprve když to umějí na 1000 % (to není chyba, skutečně na tisíc procent!) ze země, mají to zkoušet z koně, tvrdil Terry. Určitě je vyznavačem hesla: „Těžko na cvičišti, lehko na bojišti“, neboť lasování ze země je podstatně

těžší než lasování z koně za utíkajícím teletem. Dokonce i lasování na koni v kroku je obtížnější než lasování ve cvalu!

NAUČIT KONĚ NEBÁT SE LASA Druhý den si jezdci nasedlali koně a Terry rozestavěl v aréně kužele a kbelíky, před kterými trénovali tu správnou pozici, ja-

Další dny už došlo na práci s živým dobytkem. A rozdíl mezi dřevenou damou a skutečnou krávou byl markantní. „U krávy se nedá s lasováním čekat, než si připravím zásobu. Musím reagovat co nejdříve a není čas na rozmýšlení,“ popisuje vlastní pocity Tomáš. Jak se to účastníkům kurzu dařilo? „Tak půl na půl,“ přiznává Tomáš. „Ale každému šlo něco lépe a něco hůře,“ říká gentlemansky.

Lasování pohybující se damy

s lasem v ruce, takže studijního materiálu bylo dost a dost. Jezdci si z kliniky nakonec odváželi nejen získané dovednosti a spoustu zážitků, ale i CD s fotografiemi od Andrei Kloepstain. Klinika lasování zahrnovala i nácvik disciplín, jako je calf roping, team roping (ve dvou) a ranch roping. Terry jezdcům nic nedaroval – pokud měli prodlevu

jako jsou například rollbacky proti stěně (zastavení koně, dva kroky vzad a obrat kolem zádi). „Většina jezdců u nás v Čechách koně po obratu přidrží, na rozdíl od Američanů, kteří ho okamžitě vypustí vpřed,“ dělí se s námi o získané poznatky Tomáš. Práce s koněm byla jednou z nejdůležitějších věcí, kterou se účastníci kurzu od Terryho naučili. „U nás

11

western hobby

western sport

WESTERN JAKO ŽIVOTNÍ STYL

ZE SVĚTA SOUTĚŽÍ

„Mistr“ s lasem v sedle má české kovboje čemu přiučit

se to až tak moc neřeší, za hlavní se považuje vlastní lasování a dosažení co nejkratšího času při závodech. Vlastní připravenost koně na disciplínu stojí jaksi mimo pozornost jezdců,“ říká Tomáš. Jeden příklad za všechny: Kůň by v boxu před startem měl stát klidný a uvolněný. Mnozí jezdci se na to nesoustředí, koně v boxu zlobí a jezdci za to pak při závodu platí ztrátou cenných vteřin. Terry prý viděl tuto chybu u poloviny soutěžících na Halter Valley, jichž se zúčastnil jako rozhodčí o víkendu před konáním kliniky lasování. Koně se často bránili tomu, že mají vejít do boxu, couvali před ním a měli snahu odejít pryč. Rada Terryho zní: Nedovolte koni, aby před boxem ustupoval, dostaňte ho dovnitř a tam tlak povolte, aby se box stal pro koně

místem, kde může v klidu odpočívat a kde se má dobře.

LASOVÁNÍ POD DESET VTEŘIN! Na závěr kurzu si všichni udělali malé závody. Soutěžilo se v tom, kdo zalasuje více dobytka, kdo dá více různých druhů chytů (forhand, backhand). Pokrok všech účastníků kurzu byl přímo hmatatelný. Po týdenním tréninku se všichni při lasování dostali pod deset vteřin, někteří dokonce zalasovali za sedm i za pět vteřin. „Všichni se neuvěřitelně zlepšili. Dokonce Pepa, který před kurzem s lasem moc nepracoval, dokázal zalasovat na následujících závodech spolu s dalšími účastníky za necelých devět vteřin,“ komentuje s uznáním dosažené pokroky Tomáš.

Všichni si pak odnesli z Terryho kliniky lasování nejen společnou fotografii, ale i certifikát svědčící o jejím absolvování včetně hodnocení lektora, jak si každý z nich vedl a jaký v něm Terry spatřuje možnosti. „Určitě

se příští rok zúčastním kliniky znovu,“ plánuje Tomáš. „Terry je super chlap a výborně nám vysvětlil práci s koněm. Jistojistě nás má co naučit!“ Irena Šatavová Foto: Andrea Kloepstain

„Prostě umíme střílet,“ konstatuje prezident AWS Vlastimil Pavlík Letošní rok 2010 byl pro střelce kovbojské akční střelby nabitý. Kromě více než dvou desítek domácích závodů vyjeli několikrát soutěžit do Německa, účastnili se otevřeného mistrovství Polska, stříleli na Slovensku, v Itálii… Vrcholem sezóny bylo mistrovství Evropy ve Švédsku, které se konalo v červenci ve městě Torsby a kde sbírali vavříny. S prezidentem Asociace kovbojské střelby (AWS) Ing. Vlastimilem Pavlíkem jsme se sešli proto, abychom tak trochu bilancovali.

Tak jak to dopadne? Podaří se zalasovat kbelík, který táhne Terry vpravo za kolem (není moc vidět), nebo samotného Terryho?

12

13

western sport ZE SVĚTA SOUTĚŽÍ „KDYŽ VÁS V NOCI VZBUDÍ, MUSÍTE UMĚT POPADNOUT PISTOLI A STŘÍLET. WESTERNOVÉ STŘÍLENÍ JE PUDOVÁ STŘELBA BEZ JAKÉHOKOLIV MÍŘENÍ. PROTO I ČASY DOSAHOVANÉ V TÉTO DISCIPLÍNĚ JSOU VELICE KRÁTKÉ,“ ŘÍKÁ VLASTIMIL PAVLÍK

U začátečníků je postup vpřed rychlý, jakmile se ale dostanou na určitou hranici, zlepšovat se dál je hodně těžké. Přesto dnešní kovbojové střílí čím dál rychleji. Celosvětově se kovbojská střelba vyvíjí a závodníci na jednotlivých stage (stanovištích, kde střílí různými zbraněmi – pozn. red.) dosahují časů, které se před pěti lety zdály zcela nemožné. Například střelba na stage ze dvou revolverů, z opakovací pušky a z brokovnice pod patnáct sekund je už běžným standardem. Kolik českých střelců ho dosahuje? Hodně.

Těch místních regionálních závodů jsem v roce 2010 napočítala přesně 23 včetně mistrovství ČR. AWS je všechny pořádá? Pořadatelem je místní střelecký klub a AWS je pouze zastřešuje.

Kolik střelců se na nich obvykle sejde? Na regionálních závodech jich bývá kolem dvaceti, pětadvaceti. Pokud jde o závody, které jsou známější, tam se sjíždí třicet až padesát střelců.

Co to znamená? Že se soutěže konají podle pravidel kovbojské akční střelby AWS, avšak náklady na jejich organizaci nese místní pořádající klub. Jemu pak připadá celý zisk, případně ztráta. Takhle to funguje.

A kolik závodníků se letos sešlo na 7. mistrovství ČR v kovbojské akční střelbě v Opařanech? Více než stovka!

Střelci si sami vybírají, kterého závodu se zúčastní? Většinou jedou na závody konané v okruhu jejich bydliště či na ty, které jsou vyhlášené dobrou organizací nebo dobrým řízkem! Můžete jmenovat? Tedy ty s dobrou organizací. Dobré závody jsou tradičně v Přelouči, Přítkově… A kde dělají nejlepší řízky? Ve Vinařicích na Kladně. Vy sám se coby prezident zúčastňujete všech pořádaných závodů? Z titulu funkce nemusím být na žádném, ale většinou jsem na všech.

Pro porovnání - kolik celkem má AWS v současnosti členů? Necelých dvě stě. Vloni jich ještě bylo téměř pět set. Proč ten velký úbytek? Finanční krize se odrazila i na naší členské základně, takže už to není tak jako v minulosti. Objevila se nová „úmrtnost“ střelců – nemají dostatek peněz na absolvování závodů. Platí, že se zmenšující se kvantitou narůstá kvalita? Tak bych to říci nemohl. Westernové střílení je běh na dlouhou vzdálenost. Každý střelec se vyvíjí, jeho schopnosti časem rostou, i když nejde o přímou úměru. Po dosažení svého maxima se už dál nezlepšuje, ať dělá, co dělá.

BEZ MEDAILÍ DOMŮ NEJEZDÍME… Kolik je to „hodně“? Čeští střelci mají renomé nejen v Evropě, ale na celém světě. Ještě se nestalo, že bychom přijeli ze zahraničních závodů bez medaile. Kdo české střelce v cizině reprezentuje? Ty nejlepší vysílá vaše asociace? Ne. Jede ten, kdo je schopen a ochoten zaplatit si cestu na zahraniční závody. Například na mistrovství Evropy do švédského Torsby si všichni naši střelci museli platit náklady na účast sami. AWS neměla prostředky na to, aby jim na to přispěla. Kolik jich tam odjelo? Pět. A úspěchy byly? Byly! Buďme prosím konkrétnější! V kategorii 49 (to jsou střelci ve věku 49 – 60 let) se na pátém místě umístil Honza Veselý. V kategorii Senior (60 – 65 let) byl Standa Šedivec druhý a Honza Hlas třetí. Mezi Silver Seniory (nad 65 let) se Karel Bauer umístil na 2. místě a ve skupině Fronteirsman (střílí se dvěma perkusními revolvery plně-

nými černým prachem) jsem skončil já na prvním místě. Před vlastním ME se konal zahřívací závod v Norsku a v něm jsme také všichni posbírali medaile. Tak to jsou opravdu skvělé výsledky! A stejně dobré bývají i v jiných letech. Například když jezdíme na závody do Německa, což je pro nás finančně dostupnější, téměř vždycky se umísťujeme na medailových pozicích. Čím to je? Nechci se chválit, ale asi umíme střílet! Kde se to naši střelci naučili? Hlavně na závodech. A všichni, kdo se pohybují na opravdové špičce, trénují minimálně jednou týdně. Představuje to vystřílet alespoň 400 patron během jednoho tréninku, jinak ani nemá cenu tam chodit. To je asi značný útok na peněženku, ne? Ani bych neřekl. Všichni si přebíjíme náboje a odléváme vlastní střely, takže náboj pak vychází relativně levně, na dvě až tři koruny.

DŘINA, DŘINA A ZASE DŘINA Stejně by mě zajímalo, v čem spočívá tajemství českých střelců. Je v tom nějaká finta? Je to jenom dřina a trénink. Jednou trénujete nějakou sekvenci s revolvery, podruhé zase něco jiného, a nakonec se ladí celé stage. Je to jenom o tréninku, tréninku a tréninku. Když vás v noci vzbudí, musíte umět popadnout pistoli a střílet. Westernové střílení je pudová střelba bez jakéhokoliv míření. Proto i časy dosahované v této disciplíně jsou velice krátké. O jakých nejkratších časech hovoříte? V Americe jsem viděl střelce střílející stage za dvanáct, třináct vteřin.

Najdou se i mezi českými střelci tací, kteří se jim vyrovnají? Ano. Třeba Honza Veselý. Na ME skončil sice až pátý, ale jen kvůli tomu, že se mu tam něco nepovedlo. Je to prostě sport. Jaký je váš nejlepší čas? Já rád střílím s černým prachem, kde už po druhé ráně není absolutně nic vidět, takže buď risknete střílet poslepu, anebo si počkáte, až se dým rozplyne, a tím pádem je čas delší. O tolik delší být nemůže, když jste na mistrovství světa v USA v roce 2005 skončil čtvrtý. Jak jste dopadl na dalším MS? V roce 2007 se mi moc nezadařilo a skončil jsem sedmý. To lze těžko označit jako nezadaření. V TOP desítce světových střelců se pořadí nerozlišuje a všichni jsou hýčkáni sponzory. Vy také? (úsměv místo odpovědi) V roce 2009 jste na MS nejel. Proč? Jsou v tom finance. Letenka stojí 30 000 korun, za půjčení karavanu zaplatíte 10 000 korun, 12 000 korun stojí startovné a také z něčeho tam musíte žít. A 50 000 je pryč!

STŘELECKÉ MLÁDÍ VERSUS POČÍTAČE

nali, postupujeme do kategorií 49, Senior a Silver Senior. Co bude dál je těžké říci. Kdyby si někdo z mladých chtěl váš sport vyzkoušet, dostane příležitost? Děláme závody pro začátečníky, má to však svá úskalí. Nedají se pořádat na všech střelnicích, například na krytých střelnicích se kovbojská střelba praktikovat vůbec nedá. Nejbližší vhodná střelnice od Prahy je v Kladně, nebo jezdíme až do Teplic. Když už zájemci přijdou, půjčíme jim zbraně a všechno, co potřebují, aby si to vyzkoušeli a viděli, zda je to chytne. Jsou mezi českými kovbojskými střelci také ženy? Jsou, ale je jich strašně málo. Spíš jde o výjimky. Vaše manželka Šárka Pavlíková Oppltová se přece umístila na mistrovství světa v roce 2005 jako čtvrtá. To je vynikající úspěch! Jenže nemá na trénovaní čas. Na závody v České republice jí to sice k dobrému umístění stačí, ale světová špička se stále pohybuje kupředu. Zejména Němci na to tlačí.

A uspěli Češi v přesile zahraničních závodníků? Samozřejmě že ano! Ve skupině 49 to sice bylo horší, Pavel Křivánek tam obsadil až třetí místo, v kategorii Western vyhrál Honza Pelnař, v Classic Cowboy zvítězil Papáček, ve třídě Cowboy patřila Čechům všechna tři první místa (Horák 1. místo, Koleňák 2. místo a Gába 3. místo), mezi Duelisty byl Míra Kantor první a Milan Finsterle druhý, ve třídě Frontier Cartridge soutěžili samí Češi, já jsem vyhrál kategorii Frontier Cartridge Gunfighter. A kde zůstali cizinci? Ti vyhrávají zejména v těch mladších kategoriích do 35 roků. V nich jsou silní především Němci.

Co vás střelce čeká příští rok? Rok 2011 bude podobný tomu letošnímu s jednou výjimkou – v Americe se bude konat jubilejní 30. mistrovství světa. Hodně našich střelců plánuje, že by se ho chtěli zúčastnit. Tak doufejme, že některý z nich se tam skutečně objeví! Otázka na závěr: Kdyby vám teď kouzelný dědeček mohl splnit tři přání, jaká by byla? Přál bych našim střelcům vítězství ve velkých závodech, jako je ME a MS. Přál bych si, aby se naše členská základna rozrostla o mladé střelce. A do třetice bych si přál, aby kovbojská akční střelba byla považována za plnohodnotný sport v rámci ostatní střelecké rodiny. A my zase přejeme vám, aby se vaše přání vyplnila i bez kouzelného dědečka! Irena Šatavová Foto: Archiv AWS

MISTROVSTVÍ ČR BYLA BOMBA!

Čím to je? Možná tím, že naše generace odrostla na westernech a Vinettouovi, zatímco dnešní mládež je lapená počítači a střelba mezi nimi není moc populární.

Při rekapitulaci roku bychom neměli zapomenout na letošní, již 7. mistrovství ČR v kovbojské akční střelbě, které se konalo koncem května v Opařanech poblíž Tábora. To byla bomba! Přijelo kolem 150 účastníků z mnoha zemí. Zahraniční střelci se k nám vracejí rádi, naše mistrovství se jim líbí. Škoda, že českých střelců se zúčastnilo jen kolem padesáti, a to je málo.

Nevidíte blýskání na lepší časy? Mládež nastupuje pouze tehdy, když střílí táta a kluk to dělá s ním. Že by mezi nás přišli jiní mladí, to je velice ojedinělé. My, kteří jsme u nás s kovbojskou střelbou začí-

Máte pro to nějaké vysvětlení? Jedním by mohlo být, že Čechům chybí potřebné sebevědomí a říkají si: „Nejsem tak dobrý střelec, a tak tam nepojedu.“ Druhým důvodem může být výše startovné-

Jak je na tom v Česku střelecká omladina? Mladých kluků je mezi námi strašně málo.

ho, která se pohybuje kolem 1000 korun, zatímco u běžných závodů to bývá 250 korun. Mistrovství se konalo od středy do neděle, což znamenalo obětovat mu část dovolené, a i to mohlo sehrát roli.

Vlastimil Pavlík „v akci“...

... a tady jeho spokojený výraz napovídá, že se mu dařilo

14

15

western sport OKÉNKO ASOCIACÍ, KLUBŮ A FEDERACÍ pro začátečníky, jež byla dříve hodně opomíjená. Jakoby se začátečníci styděli představit v soutěžních arénách po boku pokročilých či špičkových spolujezdců. „Možná jsme podpořili zájem začínajících jezdů i tím, že jsme na začátku roku představili nádhernou kolekci stříbrných přezek (buckles), které letos získají nejen šampióni ve třídách open a non-pro, ale nově také v kategorii rookie,“ domnívá se Jaroslav Doležán. Překvapením by to pro něj ale být nemělo, neboť právě s tímto záměrem kategorii rookie oživil – a vyšlo to!

OPEN: VYROVNANÁ DESÍTKA NEJLEPŠÍCH JEZDCŮ V kategorii profesionálních jezdců se už tradičně objevuje desítka jmen, jejich výkony jsou profesionálně na nejvyšší úrovni. „Ostatně to se od profesionálů očekává,“ podotýká Jaroslav Doležán s úsměvem. Snad i proto byly jejich souboje méně dramatické, než tomu bylo v kategorii non-pro. „Tito jezdci odvádějí stabilně velice kvalitní výkony, které jsou vzorem a tahákem pro amatérské jezdce,“ vyslovuje uznání jejich práci Jaroslav Doležán.

NATIONAL REINING HORSE ASSOCIATION CZECH

Pod taktovkou Jaroslava Doležána Česká afilace National Reining Horse Association (NRHA Czech) má od letošního dubna nového prezidenta. Stal se jím Jaroslav Doležán, dřívější viceprezident asociace, který byl po abdikaci bývalého prezidenta Petra Klause (v únoru 2010) pověřen řízením NRHA Czech. O dva měsíce později ho do funkce prezidenta schválila mimořádná valná hromada. Co se tím pro Jaroslava Doležána změnilo? „Zjistil jsem, že jako prezident mám na krku uvázaný daleko větší kámen než předtím. Tato pozice přináší s sebou více stresů a vyžaduje značné nasazení. S odstupem několika měsíců si však troufám tvrdit, že naše týmová práce s Janou Kytkovou, Denisem Kleinem a dalšími přinesla svoje ovoce. Závodní sezóna se nám vy-

16

dařila, jakkoliv bylo obtížné získat podporu sponzorů, bez nichž to už dneska prostě nejde.“

NON PRO: POCHVALA AMATÉRSKÝM JEZDCŮM Jak tedy vypadá ohlédnutí za letošní sezónou NRHA Czech? „Odjeli jsme čtyři cupové závody pod názvem UNIGA-CZ CUP - dva na El Pasu, jeden na Lovecké chatě

v Horce a jeden v Kozlovicích. Potěšila mě zejména hojná účast a výkony amatérských jezdců startujících v kategoriích non-pro,“ říká Jaroslav Doležán. Jejich vzájemné bitvy byly prý podle něj někdy i zajímavější než souboje v kategoriích open (pro profesionální jezdce). „Naši amatéři se vyjezdili na evropskou úroveň a mnoho z nich mělo potenciál dosáhnout na nejvyšší

příčky žebříčku non-pro. Do posledního závodu v Plzni, který se jel 2. října, nebylo jisté, kdo se nakonec stane celkovým šampiónem 2010 v této kategorii.“

ROOKIE: OŽIVENÍ KATEGORIE ZAČÁTEČNÍKŮ Milým překvapením pro Jaroslava Doležána se stala kategorie rookie

BOHEMIA SLIDE 2010 Posledním letošním závodem konaným pod křídly NRHA Czech se začátkem října stal Bohemia

Slide 2010 ve Štěnovickém Borku u Plzně v areálu Jirák Quarter Horses, v němž se soutěžilo o více než 11 600 USD. V minulých letech se pořádal pod názvem Slide & Smile (Svět westernu přinesl reportáž z minulého ročníku v listopadovém čísle 2009) a ke změně jeho jména došlo na přání bývalého prezidenta Petra Klause. Nový název se jistě vžije a závod zůstane nadále jedním z nejprestižnějších u nás díky tomu, že na něj již tradičně přijíždí řada výborných jezdců ze zahraničí. Nejinak tomu bylo i letos – Rudi Kronsteiner přiletěl do Plzně přímo ze Světových jezdeckých her v Kentucky a doslova pro něj platilo: „Přijel, nasedlal koně, odjel a vyhrál“. S hřebcem Agaze Juice se stal jasným vítězem ve třídě Lawson Bronze Trophy Open se skórem 146,5 bodu, druhé místo patřilo po vynikající jízdě Moreymu Fiskovi s černým hřebcem Whizard Black Jac (145,5 bodu). Neztratili se ale ani čeští jezdci, kteří představovali polovinu soutěžního pole. Jmenujme Tomáše Martinka, jenž se jako nejlepší z českých jezdců v kategorii Lawson Bronze Trophy open umístil na 5. místě, Katku Švédovou, která svou energickou jízdou skončila druhá v kategorii Lawson Bronze Trophy non-pro, Lukáše Brůčka – vítěze třídy intermediate open, či Martinu Kolářovou, jež zvítězila v kategorii ladies.

NRHA CZECH ŠAMPIÓNI 2010 A pak se na závěr sezóny sčítaly body (přesněji řečeno dolary, které jezdci vyhráli v jednotlivých závodech) a vyhlašovali se NRHA Czech Champions. Ve třídě rookie se nejlepším jezdcem se stala Kristýna Martinkova, ve třídě open její manžel Tomáš Martinek, takže u Martinků doma bylo co oslavovat! Třídu non-pro skoro celou sezónu vedla Eva Nováčková, Kateřina Švédová ji však v posledním závodě porazila, byť o jeden jediný dolar.

SEZÓNA 2010 SKONČILA. AŤ ŽIJE SEZÓNA 2011!

kvapení, které nám dovolil prozradit: Příští rok budou moci pod hlavičkou NRHA Czech závodit také jezdci, kteří nebudou registrovaní u NRHA v USA. Postačující bude jejich registrace u naší české národní reiningové asociace. Rozšíří se tím pro ně závodní možnosti a jejich výkony budou na NRHA Czech závodech hodnocené zahraničními rozhodčími, aby i tito jezdci měli mezinárodní porovnání. A pokud v soutěžích vyhrají dolary, budou jejich výhry zanesené do žebříčku vedeného v NRHA Czech a ti nejlepší budou oceněni jako šampióni roku ve své kategorii. To už je pěkný vánoční dárek, že? Tak si ho příští rok bohatě užijte!

Při bilancování svého prvního roku prezidentování může být Jaroslav Doležán spokojen – výkonný tým asociace zafungoval skvěle, podařilo se odjet všechny závody v plném rozsahu, do soutěžních arén se přitáhli začátečníci, amatérští jezdci se předháněli ve výborných výkonech, profesionálové v aréně nezklamali. Co si přát víc? „Abychom příští sezónu přežili ve zdraví a aby se nám podařilo splnit všechno, co jsme si předsevzali,“ odpovídá Jaroslav Doležán na položenou otázku.

DÁREK POD STROMEČEK A pro stávající i budoucí členy své asociace má jedno vánoční pře-

Irena Šatavová Foto: Robert Mahovský

Blahopřání vítězům patří k těm příjemnějším stránkám prezidentování Jaroslava Doležána

■ Jaroslav Doležán je koňák tělem i duší. Když ho jako dítě jeho tatínek káral za to, že je celý den u koní, dědeček se ho zastával: „Netrestej ho, on už se narodil s koňským koblížkem u zadku.“ Začátkům koňské abecedy se naučil od dědy na Vysočině, na střední škole v Trutnově chodil do jezdeckého oddílu, v letech 1985 – 90 závodil se svým kamarádem Jirkou Karlíkem a jeho ženou Julií s kočárovým spřežením na celorepublikové úrovni. ■ Když se v roce 1989 oženil, odešel na Železné hory, kde byl poblíž ranč H. Zde se potkal s Kamilem Kuchovským (naším dostihovým jezdcem, který byl přezdívaný Korunní princ Velké Pardubické, a to pro počet absolvovaných startů), Tondou Kyriánem a Oldou Pilařem, tedy partou lidí, kteří byli u založení Western Riding Clubu ČR na začátku devadesátých let. ■ Po autonehodě v roce 1994, kdy málem přišel o nohu, musel přestat jezdit. Nevzdal to, udělal si kurz rozhodčích, posledních deset let vede jako předák rozhodčí WRC své kolegy, soudcuje reining ČJF od dob jeho existence v ČR a v roce 2004 splnil přísné podmínky pro vykonávání funkce rozhodčího při NRHA. Tvrdí, že to pro něj byla nejvyšší meta, které chtěl dosáhnout. ■ Sedlat koně nepřestal, i když si jezdí jenom pro radost. Na svém ranči na Vysočině má sedm koní a je pyšný, jak je má vychované. „Jsou kontaktní, nejsou jen sportovním nářadím,“ prohlašuje o nich. Jeho přítelkyně i dcera na nich závodí, Jaroslav Doležán se spolu s nimi o koně stará a vyjíždí si na nich pro potěchu duše.

17

western sport

western sport

OKÉNKO ASOCIACÍ, KLUBŮ A FEDERACÍ NATIONAL BARREL HORSE ASSOCIATION CZ

Ohlédnutí za první sezónou 2010

Jedním z hlavním cílů letošní – a zároveň první – sezóny NBHA CZ bylo vytvořit širokou základnu jezdců a zajistit pro ně kvalitní zázemí. Naší snahou bylo zvýšit úroveň barrel racingu v Čechách, poskytnout jezdcům vzdělávací semináře, tréninkové kliniky apod. Dalším úkolem bylo zjednodušit přístup jezdců k mezinárodním závodům, jako je např. European Championship. Jak se nám to povedlo? První kvalifikační závod NBHA CZ odstartoval 15. května ve westernovém městečku Halter Valley. Zaregistrovalo se na něj 24 jezdců. Druhý kvalifikační závod jsme zorganizovali

na Moravě, v malé vesničce Polovice, a to 10. července; na něm asociaci přibylo dalších 5 jezdců, a to i ze Slovenska. Třetí závod jsme umístili do severních Čech na překrásný Fox Riders Ranch

Ilustrační foto z barrelových závodů v sezóně 2010

OKÉNKO ASOCIACÍ, KLUBŮ A FEDERACÍ v Lučním Chvojně. Sluníčko nás doprovázelo celé závody a na startu se objevilo 40 závodníků. Tento počet jezdců v první, startovací sezóně považujeme za výborný. Seriál závodů NBHA CZ jsme jezdcům uprostřed slunečného léta zpestřili třídenní klinikou zaměřenou na barrel race. Konala se 14.-17. července v již zmiňovaném Halter Valley pod vedením amerického trenéra Terry McCutcheona. Jednalo se o vůbec první barrelovou kliniku pořádanou v České republice a zúčastnilo se jí 9 jezdců a 10 koní. Velice nás potěšil zájem o kliniku a ještě více kladné ohlasy všech zúčastěných. Klinika zahrnovala dopolední a odpolední praktickou výuku v sedlech a večer jsme si vše znovu zopakovali teoreticky. Na závěr si jezdci měli možnost všechny své nově nabyté znalosti ověřit v sobotním závodu, kterého se zúčastnil i sám Terry jako rozhodčí i jako jezdec. Mistrovství NBHA CZ proběhlo 26. září v disciplínách barrel race a pole bending, v kategoriích open a youth. Do kvalifikace se započítávaly body získané ve třech kvalifikačních závodech. Na mistrovství NBHA dojelo celkem 12 jezdců, vítěz se stal championem NBHA CZ 2010 v dané disciplíně a kategorii a jezdci byli odměněni trofejní přezkou (šampiónem v pole bending open se stala Dana Provazníková, v pole bending youth Zuzana Kunclová, v barrel race open Petra Čechová a v barrel race youth Klára Patová). Držite-

lem nejvyššího počtu bodů NBHA CZ 2010 se stala Petra Čechová. Pro příští sezónu plánuje NBHA CZ uspořádat pět kvalifikačních závodů, které se budou konat po celé ČR. Tím pádem více jezdců bude mít možnost kvalifikovat se na mistrovství NBHA CZ 2011. Rádi bychom dosáhli toho, aby závody o titul šampióna proběhly v zastřešených prostorách. Na základě zájmu jezdců o barrelovou výuku chceme připravit další několikadenní kliniku se zahraničním trenérem.

APPALOOSA HORSE CLUB CZ

MISTROVSTVÍ EVROPY APPALOOS

České appaloosy se prosadily v Evropě

Medaile jen cinkaly! Tradiční vrcholná evropská akce pro všechny jezdce nebo chovatele appaloos - mistrovství Evropy v Aachenu - se v letošním roce očekávala s velkým napětím. O to radostněji vám přinášíme zprávy o jejím úspěšném průběhu a hlavně o velkém českém úspěchu.

Petra Čechová

NATIONAL CUTTING HORSE ASSOCIATION

Podzimní cuttingová show Ve dnech 13. -14. listopadu 2010 proběhla podzimní cuttingová show nedaleko Prahy. Akce byla pořádána pod hlavičkou cuttingové asociace Czech and Slovak NCHA. V pořadí páté závody se uskutečnily v hale Texas Connection na PB ranči, kde byla dobudována speciálně pro tyto závody tribuna pro diváky. Závodů se zúčastnilo 15 jezdců, kteří měřili své síly v několika vypsaných kategoriích. Celková atmosféra byla dobrá a počasí se také ukázalo jako příznivec westernového ježdění a ukazovalo tu lepší tvář listopadových dní. Ukázku fotografií ze závodů si můžete prohlédnout v galerii na www.svetwesternu.cz. (rm)

Foto: Robert Mahovský

Jindřich Volný s Besanson Behistomem a Petra Malásková se Spotted Red Eaglem

Závodní sezóna 2010 pro majitele appaloos vyvrcholila mistrovskými závody a šampionáty evropských zemí. Neobešla se bez české účasti. Do Rakouska vyrazila na European Appaloosa Congress úspěšná šestičlenná výprava, která slušně bodovala, i když letos potrápila všechny soutěže nízká účast závodních koní. V rakouském Wr. Neustadtu, tréninkovém středisku HD Schulz, se od pátku sjížděli účastníci Congressu zároveň s ostatními účastníky dalších velkých westernových závodů, které se konaly zároveň. Pěkné prostředí velkého a slušně vybaveného areálu dostalo zabrat silnými dešti a nebýt dvou krytých jezdeckých hal v těsné blízkosti, v blátě jsme se snad utopili. Naštěstí s výzbrojí vlhčených ubrousků, kapesníků, houbiček a sprejů jsme se dokázali do halterových tříd dobře připravit. Zklamání z malé účasti na závodech, a tedy z mála přidělených ApHC bodů, zakrývali účastníci jen stěží. Pozitivní však bylo to, že česká ekipa byla jednou z největších a všichni byli výborně připraveni. Bodovaly Tereza Kamírová s TT Boravandou a Iveta

Vokáčová s Jacs Strips Watani v disciplínách halter, pleasure, showmanship. Ve třídě non-pro se tradičně dařilo Báře Konopáskové a s Rabano Watani získala mnoho modrých stužek. Bohužel malá stužka byla za čtyři bodové závody s vysokým startovným to jediné, co jezdci získali. Do halterových tříd přivezli také Hortovi své klisny (Magdě a její Zips Mighty Socks se dařilo!), nebo Petra Malásková valacha Spotted Red Eagle. Se svým hřebcem přijel i Jindra Volný, od čtyř rozhodčích získal mnoho umístění a odjížděl domů určitě spokojený. Nejlepším umístěním byl jistě titul mistr Rakouska pro Terezu Kamírovou v halteru mládeže a Ivetu Vokáčovou v kategorii pleasure mládeže. Příští rok vyrazíme znovu a titulů určitě posbíráme víc!

Ne vždy se podaří na takto prestižní akci, jakou ME je, dosáhnou na přední umístění anebo dokonce sbírat tituly. Letošní česká výprava ovšem vyhrála ve třídách mládeže a non-pro, co mohla. Předlouhá cesta do Aachenu byla po zásluze oceněna a medaile jen cinkaly. První den již naznačil mnohé, když Blanka Slavíková s I´m Not Cody Less vyhrála non-pro trail a Iveta Vokáčová získala bronz s Jacs Stripes Watani v pleasure mládeže a vyhrála western equitation. Zde získala bronz zároveň Tereza Kamírová s TT Borovandou. V anglických disciplínách posbírala Blanka stříbro a bronz stejně jako Bára Konopásková s Rabano Watani.

Opravdu velkým úspěchem byl zisk titulu non-pro all around Champion, kterým se nyní po zásluze a získání pěti evropských titulů pyšní Blanka Slavíková se svým valachem I´m Not Cody Less. Možná nová hvězda české appaloosa scény, která rozdmýchá dosud stojaté vody a svým nadšením bude jistě inspirací pro ostatní jezdce. A co více říci o skvěle vybaveném závodišti v Aachenu? Snad jen to, že doufáme v podobně silnou účast i v příštím roce a věříme, že Čechy začne brát evropská špička jako velkou konkurenci. Stránku připravila Petra Malásková za ApHCCZ Team Foto: archiv ApHCCZ

Blanka Slavíková se svým valachem I´m Not Cody Less vyhrála v Aachenu řadu titulů a je jistě dobrou inspirací pro další jezdce

18

19

western sport

western sport

OKÉNKO ASOCIACÍ, KLUBŮ A FEDERACÍ

OKÉNKO ASOCIACÍ, KLUBŮ A FEDERACÍ LÁKADLA PRO STŘELCE

SPOLEČNOST WESTERNOVÝCH STŘELCŮ

A zase jeden rok je za námi… Společnost westernových střelců (SWS) je organizace, která sdružuje zájemce o sportovní střelbu westernového typu v duchu tradic osidlování amerického západu v devatenáctém století.

každým rokem ve stejnou dobu od března do listopadu sedm závodů pod již tradičními názvy. Každý závod se skládá obvykle ze 6 až 7 střeleckých disciplín a závěrečného souboje. Součástí bývá i soutěž trojic a střelba na 100 metrů westernovou odstřelovačkou. Až na výjimky používáme zbraně křesadlové, perkusní nebo nábojové na bezdýmový i černý prach, které byly jako originály vyrobeny do roku 1896, dále jejich pozdější repliky nebo dnes vyráběné klony.

Závody SWS jsou hojně navštěvovány pistolníky z celých Čech a Moravy, od Děčína přes Tachov až po Český Krumlov a Brno. Počet závodníků roste, což je dáno kromě zmíněné záplavy cen a možnosti střelby na 100 m i jistým komfortem střelnice všechna střeliště jsou zde krytá a střelnice je vybavena příjemnou restaurací s výtečnou kuchyní. Především však lákají zajímavé střelecké úlohy, které neúnavně vymýšlí Míla „Aspirin“ Prášek s pomocí „Mr. Presidenta“ Šilhana, a jistota konání tradičních závodů v obvyklých termínech s včasnou prezentací propozic. Pro začínající střelce a děti je určen jeden z našich sedmi závodů věnující se pouze střelbě z „malorážek“ pod názvem Farmářská ´22. Mimo závodní činnost je jednou z nejdůležitějších myšlenek naší společnosti pocit kamarádství, čestnosti a přátelství mezi všemi členy SWS, kteří tento princip vyznávají. Noví zájemci o členství v SWS jsou vítaní. Jiří „Bernardo“ Votruba Foto: Robert Mahovský Fotografie z posledních závodů SWS můžete vidět v galerii na www.svetwesternu.cz

PRO RODEO TOUR

Westernový galavečer 2010 Série závodů konaných v rámci Pro rodeo tour 2010 skončila. Rodeové arény osiřely, avšak jezdci se s letošní sezónou nehodlali rozloučit jen tak ledabyle. Sešli se poslední říjnovou sobotu netradičně v slavnostním oblečení na galavečeru COWBOY‘S CONVENTION v Černotíně nedaleko westernového městečka Halter Valley. Nálada byla taktéž slavnostní – vyhlašovali se vítězové sezóny 2010! Hosté se začali sjíždět kolem sedmé hodiny večerní, přičemž oficiální zahájení započalo úderem osmé prezentací fotografií Terezy Huclové, která byla podkreslena úžasnou hudbou, jež navodila skvělou atmosféru a všem přítomným připomněla právě skončenou sezónu. Vzhledem k velkému počtu vyhlašovaných kategorií nebylo na co čekat, a proto se hned po úvodním slově moderátora a pořadatele v jedné osobě Milana Paty začalo s vyhlašováním.

ciplíny, nejdříve v kategorii open: v cattle penning vyhrál Zdeněk Geba (14,21 s), v barrel race Petra Čechová (17,66 s), v team penning trojice Janeček, Jaroš, Kolář (tři kusy telat za 54 s), ve stear wrestling Vladimír Šedivý (7,73 s) a v tzv. královské disciplíně calf roping Milan Pata (2,22 s). V juniorských disciplínách zvítězila v pole bending Andrea Čejdová (26,26 s), v cattle penning Zuzana Kunclová (20,17 s) a v trailer loanding Linda Rybová a Klára Patová (35,09 s).

NEJRYCHLEJŠÍ ČASY SEZÓNY

CHAMPIONI JEDNOTLIVÝCH DISCIPLÍN

VELKÉ TICHO První listopadovou sobotu proběhl závěrečný závod roku 2010, nazvaný Velké ticho. Skládal se ze sedmi disciplín stylových názvů. Falešný hráč a Špatná karta byly určené pro revolver a derringer, Velký lov byla mířená pro různé druhy westernových pušek od winchestrovky po křesadlovku, Malý lov je disciplína pro kombinaci revolveru a pákové opakovačky a v Golden sand se využilo vše od revolveru přes derringer a brokovnici po opakovačku. Na závěr se střílela oblíbená destrukční Šibenice, při níž je úkolem tříčlenných družstev v co nejkratším čase přestřílet, dříve než oběšenci dojde dech, vzpěru šibenice, a tak zachovat jeho bídný život. Tím pro SWS skončila sezóna 2010. Zbraně budou

po vyčištění uloženy k zimnímu spánku, aby byly plně funkční pro dalších 7 závodů pořádaných SWS v roce 2011. SWS vznikla před sedmi lety v Praze a sdružuje střelce z celých Čech, ač většina členů pochází přímo z Prahy a okolí. Jejich počet se trvale udržuje mezi 40 až 50. Panuje mezi nimi přátelská pohoda a scházejí se pravidelně každý první čtvrtek v měsíci v salónku restaurace U vodárny v Praze 3. Rovněž dobrou tradicí se stalo předvánoční společné setkání a každoroční konání valné hromady počátkem února.

DOMOVSKÁ STŘELNICE VE VINAŘÍCÍCH Na své domovské střelnici Halda ve Vinařících u Kladna pořádáme

DŮRAZ NA PŘESNOST Při střelbě, kde je obecně kladen důraz na přesnost a rychlost, způsobem rozhodování mírně upřednostňujeme přesnost, narozdíl od jiných podobných střeleckých organizací v kovbojské akční střelbě, kde je tomu naopak. Při posuzování úspěšnosti hodnotíme a oceňujeme každou střeleckou disciplínu odděleně. Hodnotí se první tři místa a tak se počet oceněných mnohdy blíží ke třiceti, což je nepochybně jeden z důvodů oblíbenosti našich závodů, neboť každý umístěný střelec obdrží věcnou cenu a především malé umělecké dílo ve formě diplomu z dílny pistolníka „Homera“ Michálka. Samostatnou kategorií jsou senioři a dámy.

První na pořadu byla u jezdců velmi oblíbená kategorie Nejrychlejší časy sezóny, kde se rozdávaly certifikáty jak v juniorské, tak v open kategorii. Zmíním jen některé dis-

Narozdíl od kovbojské akční střelby, kde

Po přestávce vyplněné hudbou skupiny THE FRABLES, která zastupuje takzvaný rockabely styl, následovalo vyhlašování

Jerri Adriani De Camargo „v akci“ při steer wrestlingu

Lenka Svobodová (vlevo) právě předala cenu za nejrychlejší čas v kategorii open - team sorting (Zdeněk Géba, Kamila Skalická a Václav Vacík)

championů jednotlivých disciplín Pro rodeo tour 2010. Čekaly na ně věcné ceny a především tolik ceněná trofejní přezka Trophy Buckle od amerického výrobce Montana Silver Smith (kompletní výsledkovou listinu je možné najít na www.prorodeo.cz). Na prvním westernovém galavečeru se vyhlašovali také historicky první championi rychlostních disciplín pod novou asociací National Barrel Horse Asociation CZ, která vznikla jako pobočka americké NBHA pro ČR, a umožnila tak získávat českým koním a jezdcům body do amerických tabulek. Vítězové jednotlivých divizí si odnesli věcné ceny od sponzorů večera i celého seriálu závodů a vítězové prvních divizí v disciplínách pole bending a barrel race ještě navíc trofejní přezky. V kategorii dospělých to byly Petra Čechová a Dana Provazníková, v juniorské kategorii Klára Patová a Zuzana Kunclová.

CHAMPIONI RCHA Další vyhlašovací blok byl věnován německému rodeovému šampionátu pod hlavičkou RCHA. Na předních místech se vedle německých jezdců blýskla i česká jména – například Barbora Šedivá obsadila 1. místo v barrel race, Zdeněk Geba 1. místo v ranch cutting, Milan Pata 1. místo v ranch roping a Kateřina Vymazalová vyhrála kategorii all around champion women. Slavnostní večer vyvrcholil předáváním třech trofejních sedel z dílny sponzora celého šampionátu Milana Nepustila v kategoriích all around champion ladies, cowboys a junior. Nejúspěšnější jezdkyní se stala Silva Bartošová, jezdcem Vladimír Šedivý a nejlepší juniorkou Klára Patová. Nakonec byl galavečer zakončen ohňostrojem, který podtrhl úspěšnou a kvalitní rodeovou sezónu 2010. Zuzana Dachová Foto: Petr Mouka Warapa a Ivana Čelikovská

Bull Team při tradičním tanečku na závěr sezóny 2010

jde v první řadě o rychlost, upřednostňuje

20

SWS mírně přesnost

21

western sport

western sport

ZAHRANIČNÍ OKÉNKO

ZAHRANIČNÍ OKÉNKO

SLOVENSKO, VELKÉ DRAVCE

Western Action Shooting V sobotu 2. októbra sa uskutočnili verejné strelecké preteky vo westernovej akčnej streľbe na strelnici vo Veľkých Dravciach. Zišla sa tu westernová špička zo Slovenska aj z Maďarska. Súťažiacich privítal starosta obce Veľké Dravce a kvarteto usporiadateľov - Barnabáš Bolcsó, Branislav Gábor, Róbert Kováčik a Ján Petík otvorilo pretek. Začalo sa perkusnou puškou na terč bizóna, pokračovalo sa perkusným revolverom na 5 sklopných terčov. Potom boli pripravené 4 stage akčných disciplín pre bro-

kovnicu, revolver a opakovačku v každom stage v inom poradí. Tu sa ukázalo majstrovstvo strelcov. No a nakoniec bol vyraďovací súboj pre revolver a pre opako-

ČESKOSLOVENSKÝ PONY EXPRESS

Spoločné foto po preteku vo Veľkých Dravciach

vačku, posledné sklápacie terče sa križovali v spadnutej polohe a ten, ktorého terč bol naspodku, vyhral. Tak to pokračovalo až do okamihu, keď ostal strelec sám, čiže víťaz. Nakoniec ostalo len vyhlásiť výsledky a odovzdať ocenenia. Krásne slnečné jesenné počasie prispelo k vydarenému športovostreleckému podujatiu. Putovný pohár streleckého oddielu Veľké Dravce pre najlepšieho strelca si tantoraz odniesol Ľuboš Radakovič z Banky pri Piešťanoch. Brancaleone

VÝSLEDKY Perkusná puška: 1. Henrich Ťažký, Banská Bystrica 2. Vladislav Bláha, Bratislava 3. Ľubomír Ďurčík Perkusný revolver: Milan Blažo Bratislava. Súboj opakovačka: Radoslav Bajus, Závadka nad Hronom

22

Traditional: 1. Ľuboš Radakovič, Banka 2. Csuka László, Budapešť (Maďarsko) 3. Radoslav Bajús, Závadka nad Hronom

49-er: 1. Milan Daák, Nové Mesto nad Váhom 2. Vladislav Bláha, Bratislava 3. Mikó Ferenc, Székesfehervár (Maďarsko)

Malý Traditional: 1. Branislav Gábor, Veľký Krtíš 2. Ján Petík, Lučenec 3. Dušan Ková, Banská Bystrica

Súboj revolver: Ľuboš Radakovič, Banka

Dojezd do Košic v přímém přenosu Článek o tom, jak Pony Express letos v srpnu přecválal Českem, jste si mohli přečíst v zářijovém čísle Světa westernu. Teď máme pro vás ještě jednu lahůdku: o své zážitky se s námi podělil jezdec České západní větve Michal Struk, který jel letošní 26. ročník Československého Pony Expressu jako čestný jezdec na závěrečné trase po Slovensku. A podle mne je to nejen výborný jezdec, ale také skvělý vypravěč. Z jeho řádků přímo cítíte napětí a vzrušenou atmosféru, nekonečnou krásu slovenských hor i sílu a teplo lidského souručenství. Bumbálka – Makov, 26. srpna 2010, 5 hodin ráno. „Zdravím tě, sheriffe, hlásím se do služby. Který úsek mi bude prosím tě přidělen?“ Následuje přivítání se slovenským sheriffem Československého Pony Expressu Rudou Vassem zvaným Krpec, poté s předákem Slovenské západní větve Ivanem Randou a s pošťáky. „Pojedeš do Košic, nahlásíš se před tím předákovi východní

větve Ivanu Karafovi, on ti řekne víc ...“ Padla mi brada. Trasa do Košic, to je přece čestný úsek samotného sheriffa! Taková čest se nedá odmítnout. Pojedu na východním Slovensku, rodišti mého otce. Košice jsou pro mě od té chvíle magickým slovem. Nedá se dělat nic jiného než použít mobil: „Ahoj předáku,“ volám Ivanu Karafovi. „Jezdec

České západní větve se ti hlásí do služby. V kolik hodin a kde mám obsadit úsek mi přidělený?“ Odpověď na sebe nedala dlouho čekat: „Hlas se v Košicích na Alpinke u Katky, tam se dozvíš všechno ostatní.“ Katka je mladá, příjemná dívčina. Zprvu na mne koukala jako na padoucha, teprve při představení se její tvář rozjasnila. „Tak to jsi ty! Zatím máme čas, tak se podívej po okolí a v poledne se vrať.“ Jak už ale bývá při jízdě Pony Expresu pravidlem, najednou zvoní telefon od Ivana: „Jeď do Seni na ranč, hlas se u majitele, máš tam koně. Pak tě vyzvedne náš kamarád a přepravce koní po naší trase“. Seňa je poslední stanice Pony Expressu na Slovensku. Kam až se nepodívám! Čeká mě příjemné přivítání a seznámení s kobylkou, které jsem říkal Zuzko - její maďarské jméno jsem neuměl vyslovit. S lidmi na ranči milé povídaní

rychle uteklo. „Michale, za chvíli jedem!“ Vyrážíme na cestu. Na Alpinke vyzvedneme Katku a pak zamíříme na Sivec, vodní nádrž Ružín. Cesta tam byla úchvatná, nekonečné stoupání… „Tady kousek dole pojedeme,“ jen tak prohodí Katka. Na dno strže nebylo ani vidět, a to už mám něco za sebou. Jsme na místě předávky, začínáme sedlat. „Michale, slyším trumpetku, už jedou!“ Rychlé pozdravení s jezdci předchozího úseku Pony Expressu, předání mochilly a jedem. „Ahoj a šťastnou cestu!“ slyším za sebou za klapotu kopyt, která už začala odměřovat náš úsek. Hladím Zuzku po hřívě. Sklání hlavu, jako by věděla, že od tohoto okamžiku se mi plní můj dávný sen - jet Pony Express na Slovensku! Opouštíme cestu a míříme vzhůru do lesů. Stihl jsem se ohlédnout, zamáčkl jsem nad tou nádherou slzu, není zač se stydět. Pocity, které člověku letí hlavou, se nedají nijak vyjádřit. Chtěl bych mít u sebe všechny, které mám rád, aby to zažili také. Až jim to budu vyprávět, asi nepochopí... Dojel jsem Katku a společně jsme ukrajovali z našeho úseku. Košice - vjíždíme do města. Musíme být ve 20,00 hodin u Domu Svaté Alžběty. Na pěší zóně lemuje naše závěrečné metry dlouhý, tleskající špalír lidí, kterým si musíme za zvuku trumpetky proklestit cestu k dojezdu. Zde už na nás čekají jezdci z předešlých úseků, přestavitelé města, můj kamarád a sheriff z české části Pony Expressu Václav Michalička a spousta dalších lidí. Nádherná atmosféra, plná emocí a radosti. Hrdost, že patřím také k těm „bláznům v červených košilích“ - jezdcům nyní už opravdu Československého Pony Expressu - je veliká, neskutečná. Děkuji všem kamarádům, bez kterých bych tady nestál. Michal Struk jezdec České západní větve Československého Pony Expressu

23

western sport ZE ZAHRANIČÍ

KoĖské boxy

Ohradní panely

Horse stalls

Fence panels

jednoduše a prakticky, žádné zbyteþnosti simple and practical...

všichni je znají, všichni je potĜebují... everyone know them...

Crow Fair u Vraních indiánů v Montaně Přijet na slavnost Crow Fair byl pro nás splněný sen. Během našeho měsíčního pobytu v USA jsme se letos v létě zúčastnili dvou powwow a 92nd Annual Crow Fair Celebration (tak zní její plný název) v Montaně byla větší a známější. Proto se o ní pokusím napsat pár řádek, i když přiznávám, že to není lehké. Vzpomínky jsou stále živé, ale více než fakta si po třech měsících pamatuji pocity a to, jak jsem celou událost prožívala.

Mobilní pĜístĜešek Mobile shelters jednoduché a praktické Ĝešení... practical solution...

Krmelec - kulatý sítČný Feeders

levné Ĝešení pro velkou úsporu... cheap and economic...

Texas Connection s.r.o., Karlštejnská 208, 252 17 Tachlovice, tel.: 311 361 115, fax: 311 361 116, [email protected]

www.kone-skot.com

25

Idea, proč se takovéto slavnostní průvody konají, se tady stává realitou. Snad každý indián při pohledu na takovou nádheru musí pocítit hrdost na své indiánství. A my ostatní stojíme v němém úžasu a cítíme obdiv ke krásným kulturám, které byly téměř zničeny. Kmen Vraních indiánů (Crow), který powwow pořádá, je velmi pyšný na své tradice, vzory výšivek, malování i na svůj jazyk. Crow Fair je jejich největší akcí za celý rok a tak právě zde prezentuje kmen sám sebe před ostatními indiány i před „bílou“ veřejností.

– jeden z nejdůležitějších a velmi tradičních obřadů u mnoha indiánských kmenů, který spočívá právě v rozdávání či obdarovávání ostatních), malé obřady pronášené v řeči Vraních indiánů a podobné události. Jen málo z toho je překládáno nebo snad dokonce vysvětlováno ostatním návštěvníkům. Tento přístup mě překvapil, to přiznávám. A nemyslím to negativně. Lze v tom spatřovat motivaci pro mladé lidi, aby se

nečníci a tanečnice vydávali čtyři dny to nejlepší, co mohli. Ano, priority jsou tu jinde... Každému, kdo má rád hudbu, tanec a vůbec kulturu severoamerických indiánů, bych tento zážitek ze srdce přála. Jsem vděčná, že jsem se mohla této krásné slavnosti zúčastnit. Pro Svět westernu Karolina Majerová Foto: Milan Mráz (Čikala)

ZÁPLAVA BAREV, HLASŮ A TANEČNÍCH KREACÍ V rámci Crow Fairu probíhá i rodeo. Toho jsem se však bohužel nezúčastnila. Teplota vzduchu přesahovala přes den čtyřicet stupňů Celsia (na Montanu nezvykle vysoké hodnoty!) a já jsem toto počasí jen špatně snášela. I z těchto důvodů se po dopoledním průvodu dlouho nic nedělo a taneční soutěže a celé powwow začínalo každý den až v podvečer. První den byl zasvěcen pouze tanečníkům a tanečnicím Vraních indiánů. Další dny pak už probíhaly i ostatní „mezikmenové“ soutěže v tancích. Záplava barev, nádherné hlasy zpěváků, úchvatné pohyby a taneční kreace – to vše a mnohem víc je indiánské powwow. V taneční aréně potkáte malinké děti, jejich rodiče a také staré babičky i dědečky. Vše je zastoupeno v jednom kruhu a tančí v jednom rytmu. Energie celé slavnosti je neskutečná. Příval inspirace pro nás, kteří tuto kulturu obdivujeme, také. Kolem veliké taneční arény stojí stánky s hamburgery, hranolky, čínskými nudlemi a dokonce i kolotoč... Ano, tomu, kdo sní o romantice „starých bizoních časů“, tohle asi blízké nebude. Ale ten, kdo zažil vesnické poutě u nás v České republice, se bude cítit jako doma. I když... U nás za těmi stánky nestojí přes 1500 týpí, spousta přívěsů na koně, aut,

26

stanů a dalších přístřešků všeho druhu. U nás nepotkáte mladé kluky, kteří se ve čtyřicetistupňových vedrech prohání takovýmto táborem na koních. Na Crow Fair Celebration v Montaně jsou. Své čtyřnohé přátele pak jedou zchladit do řeky a tam jejich hry pokračují: z koní se navzájem shazují a závodí mezi sebou. Je nádhera je pozorovat.

PROLÍNÁNÍ TRADIC A SOUČASNOSTI Na powwow nejde jen o tanec, soutěže nebo bubnování. V první řadě je to společenská událost, kde se setkávají lidé různých generací a kde se žije. Je to skutečné prolínání tradic a současnosti – princip, který se snažím vystihnout pokaždé, když píši o powwow. Je to zvláštní (ale zároveň ne pohoršující) vidět indi-

ánského tanečníka v jeho tradičním tanečním oblečení, jak popíjí Coca Colu a jí hranolky. Je v tom určité smíření. Nevím, jak to popsat slovy – oni si sem nepřišli na nic hrát, prožívají dny a čas na powwow tak nějak samozřejmě. Tančí svůj příběh a tančí ho nádherně. Jiní o něm zpívají. A není důvod se potom neosvěžit kolou – nebudou kvůli tomu přece méně tím, kým jsou.

HRDÁ, OSLŇUJÍCÍ A VZNEŠENÁ „PARADE“

JINÉ PRIORITY INDIÁNSKÉHO VNÍMÁNÍ

Crow Fair je svět sám pro sebe. Svět, kde po čtyři dny platí jiná pravidla. Dopoledne v deset hodin probíhají slavnostní průvody (v angličtině parade). Indiáni a indiánky na koních, vozech, ale i na autech vyjíždějí ve svém nejslavnostnějším oblečení. Je to působivé, hrdé, oslňující a vznešené.

Pravdou ale je, že zatímco u nás v Evropě se snažíme o co největší atraktivnost pro soutěžící i diváky a o to, aby akce měla tzv. spád, indiánské vnímání je jiné. Má jinak zakořeněné priority. Taneční slavnost tak má spoustu „prostojů“, kdy probíhají vzájemná obdarování (anglicky Give Away

jazyk naučili. Obřady v rámci kmene jsou důležité. Jedna rodina dokonce věnovala každému ze třech tanečníků, kteří vyhráli v jedné speciální soutěži, koně. A takových chvil bylo na Crow Fair hodně... Vyhlášení výsledků tanečních soutěží bylo oproti tomu odbyto velmi nenápadně a rychle, chtělo by se říct téměř v ústranní. Přesto, že ze sebe ta-

27

western sport ZE ZAHRANIČÍ Riki a příprava na show

Vzpomínky na Ameriku, aneb Mezi legendami westernu Duben roku 2007. Skupinka sedmi cestovatelů – milovníků westernového života odjíždí na dvanáct dnů do Ameriky. Konečným cílem jejich cesty je město Claremore v Oklahomě, místo třídenního setkání členů Wild West Art Clubu. Tady můžete vidět nejlepší westernové profesionály i amatéry při jejich kouscích, z nichž se ostatním tají dech. Jak vzpomíná Jaroslav Riki Kráčmera na tuto svou první cestu do Mekky amerického westernu? Jaké zážitky a triky si odtamtud přivezl a jaké stopy naopak v Americe se svými kamarády zanechal? Naši skupinku tvořili František Henkl, Jan Betlach, Radka Zezulová, Čestmír Marek, Vladimír Michal, Petr Glonek a já. Letěli jsme do hlavního města Nového Mexika Albuquergu, odkud jsme se jeli podívat na indiánská puebla (domy splácané z hlíny a tak trochu podobné bunkrům, v nichž indiáni dodnes žijí). Pak jsme se vraceli zpátky přes Santa Fe, Los Alamos podél hor dolů na Silver City a přes poušť a park na Lano Estacado, o němž jsme asi všichni četli v rodokapsech. Projeli jsme kus Texasu a dorazili do Oklahomy, kde se konalo setkání Wild West Art Clubu. Nejde o mistrovství světa, ale sku-

28

tečně o setkání profesionálů a amatérů, kteří se točí kolem westernu. Sešlo se jich tu kolem osmdesáti a soutěžili ve spoustě disciplín.

to nikomu (mimochodem už několik let!), trefili maximálně tři knoty, ale všech pět nikdo. U nás doma máme podobnou soutěž v bodovém systému, kde za zhasnutí každé svíčky dostane závodník 5 bodů, čili 15 bodů za tři úspěšné prásky z pěti atd. To považuji za spravedlivější systém (ale tady šlo o 3600 dolarů).

KRINOLÍNA Z TŘICETIMETROVÉHO LASA Lasařské soutěže byly zastoupeny nejvíce. Točil se skip a na soutěžní plochu nastoupilo současně 18 lidí, kteří všichni najednou začali lasem proskakovat. Postupně jeden po druhém odpadávali, až zbyli ti nejlepší – vítězové. Když mi o této

soutěži předem vyprávěli, pochybovačně jsem kroutil hlavou: Co jen to může být za soutěž… Teprve když to člověk vidí na vlastní oči a nasaje tamní atmosféru, pocítí, co je to za obrovský hec a nervy. Anebo jiná soutěž – závodníci běželi po vymezené trase tam a zpátky a za běhu točili a proskakovali lasem. Soutěžilo se i v roztočení co největší krinolíny, tzv. bigloopu, a lasaři předváděli neuvěřitelně obrovské průměry. Naši kluci točí krinolínu s lasem dlouhým 18 až 24 metrů, tam ji točili s třicetimetrovým lasem!

ZÁBAVNÉ LASO Jedna ze soutěží se jmenovala zábavné laso. Šlo tedy o to, kdo nejvíce pobaví diváky. Například jeden chlap měl na provaze navlečené plechovky od coca coly a roztočil je. Kdybyste to viděli vytržené z kontextu, řeknete si: blbost. Ale tam to tak vůbec nepůsobí. Byla to strašná legrace! Jiný předváděl hořící laso, další soutěžil v neobvyklých tricích s lasem, nebo se chytal polyropovým (pracovním) lasem kůň, přičemž atrapa koně byla připevněná na pohybující se elektrický vozík.

„KONCERT“ VINCE BRUCE Na jízdárně zase soutěžili jezdci v různých disciplínách, například za jízdy stříleli balónky a byla to paráda. Mimo soutěž tu předváděl svoji jízdu Wince Bruce – lasař, bičař i jezdec na koni v jedné osobě. Jeho vystoupení, to je pokaždé koncert! Rád vystupuje s lasem a co on s ním všechno dokáže!

Pracuje v úžasném tempu, triky dělá v rychlém sledu, některé velice náročné, jiné ani tak moc ne, ale přesto diváky dokonale strhnou díky rychlosti, jíž jsou prováděné. Také jezdí na dvou koních uherskou poštu a přitom točí velký bigloop (krinolínu). Jeho parádním kouskem je jízda na jednokolce (kolo pouze s jedním kolem), kde má od sedátka udělanou hlavu koně a k sedátku přidělaný jeho ocas. Přijde k jednokolce, jako by to byl opravdový kůň, vyzve diváky, aby koníka pozdravili, a už je má na háku. Nastoupí na „koně“ a poskakuje s ním, „kůň“ se mu jakoby plaší a on ho vyvažuje, jako se to dělá na býkovi v aréně. Na zemi má položené laso, které jakoby nemůže zvednout, stále se o to marně pokouší. Nakonec na té jednokolce roztočí štít a začne jím proskakovat i s „koněm“ – prostě neskutečné a publikum šílí! Vince Bruce je dokonalý profík – každé vystoupení má přesně vystavěné s gagy a s muzikou, udržuje ohromný kontakt s obecenstvem, dokáže ho podchytit, zlákat a získat – je to špičková show!

JSME ZEMĚ ZÁPALEK Jednou ze zvláštních soutěží byla show, kam se mohl přihlásit kdokoliv. Ze všech přihlášených bylo nakonec vybráno pouze dvanáct, kteří mohli svou pětiminutovou show předvést. Přihlásili jsme se celá šestičlenná parta a samostatně ještě Franta Henkl - a obě naše vystoupení byla vybrána. Franta představil ČR jako zemi, kde se vyrábějí zápalky. Přišel, vytáhl z kapsy hořící zápalku a bičem ji ustřelil. Začal tento trik s krbovou zápalkou

a postupně vytahoval menší a menší zápalky tak dlouho, až skončil s úplnou minizápalkou. Pak zapálil svíčku, Honza mu ji v ruce podržel, Franta udělal CVAK a svíčku bičem hned napoprvé zhasnul. Parádně se mu to povedlo!

ČESKÁ SHOW S OVACEMI VE STOJE Choreografii vystoupení celé naší skupiny jsem vymyslel za přispění všech já. Říkal jsem si, že to musíme zvládnout trochu jinak než ostatní, a tak jsem začal tím, že jsem předstoupil před publikum a řekl: „Hi, I am Riki.“ A protože anglicky neumím, Honza Betlach vstoupil za mnou a řekl: „To je všechno, co umí anglicky“ – a lidé se okamžitě začali smát a už byli s námi v kontaktu. Honza pak roztočil velký bigloop a já, protože jsem kdysi vystupoval jako kouzelník, jsem vytáhl tři šátky, roztočil je a udělal jsem z nich naši trikolóru. Radka mi pak brala šátky z ruky a Franta jí je rovnou z ruky bičem odebíral. Honza s Petrem předvedli synchronní práskání. Pak přišli na řadu Vláďa s Radkou a začali tančit cloging. A k tomu všemu nám hrály Schovanky. To bylo perfektní! Žádná americká muzika, hezky česky a pěkně od podlahy, prostě nádhera. Já jsem pak roztáhl noviny, což je v Americe běžný trik, protože tam je bičaři obvykle rozsekávají. Já jsem je však zase složil a vytáhl jsem z nich třímetrový žebřík. A kluci rozsekávali bičem jeho jednotlivé příčky. To už lidé začali vstávat a tleskali. Závěr patřil tomu, že tři z nás točili lasa a druzí tři práskali bičem. Poved-

lo se nám to, i když samozřejmě ne úplně všechno. Ale vzhledem k tomu, že jsme to trénovali jenom v krátkosti, bylo to bezvadné a – vyhráli jsme! Dovezli jsme si domů ocenění Outstanding Showcase Award, které pak s námi cestovalo po Česku, kde jsme v místě svého bydliště dělali besedy. Získaný certifikát The Will Rogers Wild West Interantional Expo mi doma visí na stěně.

hezké to, že se tam nikdo nehádal a neprotestoval. Každý to bral jako zábavu, soutěžení o ceny bylo až na druhém místě. Šlo o prestiž, o to, že se trik podaří. Úžasné na tom je také předávání zkušeností - jeden předvede neobvyklý trik a další už to po něm hned zkoušejí! A do třetice mě zaujalo, že mezi diváky se střídalo mnoho škol. Bylo vidět, že v Americe vychovávají děti ve westernovém duchu už odmala.

FILMOVÍ PRODUCENTI „NA LOVU“ Ovšem i vystoupení ostatních stála za to! Jeden práskal bičem místo bubnů do písně Na krásném modrém Dunaji a bylo to úžasné. Indián Čiči, což je postava známá v Americe tím, že má na svém kontě asi 1,2 mil. hodů nožem, dokázal s tou kudlou házet neuvěřitelné věci. Byl tam i pan Boman, úžasný pistolník, který je dnes už sice starým pánem s hůlkou, ale patří mezi legendy. Má nesmírně rychlé tasení, které jsme mohli vidět v některých westernových filmech, a všechny kaskadéry zvučných jmen učil točit kolty a zacházet s revolvery. Takovýhle lidi tam byli. Prostě bezvadné. Přestože tato show není honorovaná, přitahuje vystupující tím, že se na ni dívají producenti filmů a vybírají si vhodné typy do svých filmů. Nás se to ale netýkalo, přestože jsme vyhráli. Byli jsme příliš zdaleka…

Jaroslav Riki Kráčmera Foto: autor

Riki s legendárním vrhačem nožů a tomahavků indiánem Čiči

JDE O PRESTIŽ A PŘEDÁVÁNÍ ZKUŠENOSTÍ Na celém třídenním soutěžení pod hlavičkou Wild West Art Clubu bylo

Riki a legenda westernových show Vince Bruce

PĚT SVÍČEK NEZHASNUL NIKDO! Soutěž bičařů byla celkem jednoduchá – každý předváděl minutovou sestavu s jedním bičem a pak se dvěma biči a jeho vystoupení se hodnotilo hlavně technicky. Další soutěž byla například v trefování kelímků a ve zhášení svíček. Během pěti prásků, z nichž alespoň dva museli udělat závodníci pravou rukou a dva levou, měli zhasnout knoty všech svíček. Nepovedlo se Sedm statečných na legendární „sixtysix“(zleva Vláďa, Radka, Riki, Fredy, Petr,

Oklahoma nezapomene na 7 statečných z W-clubu

Čestmír a Honza)

(zleva: Honza, Čestmír, Fredy, Petr, Riki, Vláďa a Radka)

Riki na dunách písku pouště Llano Estacado

29

western echo

western echo

ZAJÍMAVOSTI

PEL MEL

Horse Evolution Show

zachyceno fotoobjektivem

trochu moudra

Rubriku připravila Lenka Hegrová

KDYBY KŮŇ O SVÉ SÍLE VĚDĚL, NIKDY BY NA NĚM NIKDO NESEDĚL. JÍZDOU NA KONI SI PŮJČUJEME SVOBODU. KOŇÁK BY NIKDY NEMĚL UKÁZAT STRACH ANI ZLOST. JEN DVĚ EMOCE PATŘÍ DO SEDLA: SMYSL PRO HUMOR A TRPĚLIVOST. Co tam hledáš?

ZCHVÁCENÝ KŮŇ, NALOMENÝ LUK, USMÍŘENÝ PŘÍTEL - VŽDY NEJISTI JSOU! KDO KUPUJE KONĚ, KUPUJE PÉČI. (ŠPANĚLSKÉ PŘÍSLOVÍ) ZLÍ DUCHOVÉ NEVSTOUPÍ DO ŽÁDNÉHO STANU, KDE PRODLÉVÁ ČISTOKREVNÝ KŮŇ. TVŮJ KŮŇ MŮŽE BÝT POUZE TAK ODVÁŽNÝ, JAKO JSI TY SÁM.

Pojď si hrát!

naše soutěž

V listopadu 2010 procestovala Českem Horse Evolution Show. Její představení plnilo sportovní arény v Ostravě, Brně a Praze, kde diváci mohli sledovat vystoupení šestatřiceti koní, dvaceti jezdců a deseti tanečníků. Strhující hudba, krásné kostýmy, mimořádné světelné efekty – to byl bonus k jezdeckým akrobaciím, drezúře, synchronnímu ježdění či maďarské jízdě spřežení. Koně podupující na dřevěných deskách do rytmu cloginku, jenž předváděli perfektní tanečníci, kaskadérské kousky akrobatů jak na zemi (například když jezdili na speciálním prkně taženém koněm), tak na hřbetech cválajících koní, velkolepá důstojnost černočerných fríských koní s rousy na nohou a hřívami spadajícími až hluboko pod krk v kontrastu se štíhlými a preciznímu bělouši, předvádějícími drezúru nejvyššího stylu… To všechno i víc naservírovala divákům-milovníkům koní tato velkolepá show, která se

30

odehrávala v choreografii a pod režijní taktovkou Floriana Richtera. Show, která získala řadu ocenění například na 32. ročníku Mezinárodního cirkusového festivalu v Monte Carlu v roce 2008. Show, kterou vám představíme na stránkách Světa westernu alespoň několika fotografiemi, jež pořídili Robert Mahovský a Ivana Čelikovská v pražské Tesla aréně koncem listopadu 2010. Když show skončila, vykročili jsme do pražských ulic, které se mezitím pokryly prvním sněhem. Studený vítr pofukoval a dával nám jasně najevo, že zima přichází. Nás v tu chvíli ale ještě hřály hezké zážitky z koňské show.

KONĚ NEZAJÍMÁ, JAK MOC TOHO VÍTE, DOKUD NEZJISTÍ, JAK MOC VÁM NA NĚM ZÁLEŽÍ.

V podzimním čísle Světa westernu 5/2010 jsme vám položili soutěžní otázku: „S kolika biči je udělána figura na titulní straně knížečky Ovládání honáckého biče“, kterou jsme představili v rubrice Recenze. Měli jste na výběr ze tří možností, přičemž správná odpověď se skrývala bod bodem b: se dvěma biči a figura se jmenuje muškování.

Tak jdeme!

Výhercem, který od nás obdrží právě knížku Ovládání honáckého biče od Jaroslava Kráčmery a Jiřího Zóbla, je Ivan Svoboda z Olomouce. Knížku posíláme a gratulujeme!

Foto: Irena Šatavová

Manažer projektu: Robert Mahovský Šéfredaktorka: Irena Šatavová, [email protected] Externí spolupracovník: Lenka Hegrová www.svetwesternu.cz E-mail: [email protected] Tel.: +420 777 816 407 Nevyžádané příspěvky a fotografie se nevracejí. Za obsah příspěvku a jeho původnost ručí autor. Redakce si vyhrazuje právo příspěvky redakčně upravovat, krátit, případně komentovat. Přetištění článků a fotografií bez souhlasu redakce není dovoleno.

WWW.SVETWESTERNU.CZ

© Svět westernu

(red) Foto: Robert Mahovský a Ivana Čelikovská

31

SVĚT WESTERNU THE WORLD OF WESTERN

Mnoho štěstí v novém roce Vám přeje Svět westernu

KONTAKTY NA REDAKCI ČASOPISU

WWW.SVETWESTERNU.CZ E-MAIL: [email protected] TEL.: +420 777 816 407