svět práce rainbow reportáž: rozhovor:

Prosíme, kupujte jen od prodejců, kteří stojí na svém prodejním místě a mají platný průkaz!

cena: 40 Kč / polovina pro prodejce

315 v prodeji od 14. října 2008

svět práce

reportáž:

rozhovor:

rainbow PAVEL DIAS

Obsah | Fejeton | POŠLI TO DÁL | TÉMA: SVĚT PRÁCE | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT Rozhovor | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | uličníci | Sms a E-maily

EDITORIAL Vážení čtenáři, vážené čtenářky, známe ji všichni. Šlechtí. Když je kvapná, tak je málo platná, ale buď jak buď, nejsou bez ní koláče. Tak proč tolik z nás tak moc nebaví? Možná to bude v čase, který jí musíme věnovat a který ukrajuje podstatnou porci z našich dní (s. 7). Možná půjde o metody řízení, v nichž někdy platí mnohem slabší argument, když je opentlen tou správnou manažerskou hantýrkou a hlavně mocenskou pozicí toho, kdo s ním přišel (s. 8). Umí čeští pracující hájit své kolektivní zájmy? A co by se muselo změnit, aby to dokázali? Zeptali jsme se filozofa Martina Škabrahy a ekonoma Petra Gočeva (s. 9). A následovat bude reportáž současných trendech na trhu práce – skrze příběhy lidí, jejichž přístup k profesi není v Česku stále ten nejčastější, i slovy sociologa Petra Kuchaře (s. 10-11). A na práci se podíváme ještě jednou, z historického pohledu: před nedávnem zesnulý Tomáš Baťa mladší byl členem významné podnikatelské rodiny, která v prvorepublikovém Československu zaváděla amerikanizované metody práce, což ji přineslo slávu u jedněch a reputaci vykořisťovatelů u druhých (s. 12-13). Naopak takřka z jiného světa bude reportáž, která vás zavede mezi hippies do srbských hor na tradiční setkání Rainbow, mezi ty co se rozhodli pro dobrovolnou skromnost, aby nemuseli tolik pracovat (s. 14-15). Ačkoli už jsou dospělí, žijí u rodičů, často nevycházejí z domu a prožívají svůj čas v dobrovolné izolaci. Japonští hikikomori jsou ale i ve své osamělosti spojeni s okolní společností víc než si myslí, reagují totiž na striktní kulturu, která přežívá i v současném Japonsku (s. 16-17). Rozhovor tentokrát představuje nepříliš známého, ale významného českého fotografa a pedagoga Pavla Diase (s. 18-20). Jedna reklama na whisky svého času hlásala, že „Bůh je muž“. Co se ale stane, když o něm začneme přemýšlet jinak a začneme v něm nacházet ženské charakteristiky? Vždyť přece stvořil muže i ženu „k obrazu svému“… Mohl by být Bůh žena? A kdo by pak v nebi dělal domácí práce? Dozvíte se na s. 21.

OBSAH fejeton: generace reálu /Stern/

Pošli to dál

svět práce Magorie práce a bláznovství volného času

svět práce Práce ve vypouklém zrcadle

/Havlín/

/Pospíšil/

svět práce Nezmapované území /Křížková/

anketa

4 – 5 dějiny přítomnosti: boty do roboty /Klepárník/

6 – 7 reportáž: Rainbow znamená všechny barvy duhy

8 – 9 referát: Vězňové svého pokoje

10 – 11 rozhovor: pavel dias /Křížková/

/Jirsa/

/Budka/

12 – 13 ~: může být bůh žena? /Cozlová/

14 – 15 komiks: Samorost /Bažant, Novák/

kultura: VÝTVARNÉ UMĚNÍ

18 – 20 kultura: LITERATURA /Marečková/

/Ptáček/

křížovka

21

16 – 17

22

23

kultura: hudba

kultura: divadlo

kultura: film

/Veselý/

/Šourek/

/Procházka/

24 uličníci: soutěž vyhlášena /Budka/

25

26

Andrea Novotná

Fotografie na obálce: Pavel Dias

spojení

vábnička na příště

Redakce Nový Prostor Vyšehradská 27/423, Praha – Nové Město, 128 00 tel.: 220 199 301 (302) sms: +420 774 789 079 e-mail: [email protected] www.novyprostor.cz

Další číslo věnujeme výtvarnému umění, zvláště v jeho nezávislých, současných podobách. Těšit se můžete na rozhovor s mladou umělkyní Toy_Box, dějiny komiksu nebo streetart. Pokusíme se vám také přiblížit současnou podobu neonacistické scény.

27

28 – 29


Autor: Jan Stern

Generace reálu Vážení čtenáři, Vy to víte, já to vím. Pravdu se dnes člověk dozví už jenom z odposlechů a tajných nahrávek. Přepis odposlechu je nový žánr nové doby, který nevyhnutelně časem vytlačí všechny žánry staré, neautentické, nudné, prázdné a falešné. Bohužel, k odposlechu se dostanete, jen pokud disponujete jistými prostředky – buď technickými, nebo finančními. Nebo se musíte někomu hodit. Náš časopis bohužel těmito prostředky nedisponuje. Jeho nenasytní prodejci ubírají redakčním investigativcům celou polovinu z prodané ceny, navíc prudký ekonomický růst způsobuje, že prodejců je méně a méně, a tak nám do našeho investigativního redakčního mailu chodí jen nabídky na zvětšení penisu či na návštěvu internetového casina. (Na takové nabídky samozřejmě nereflektujeme, i když se tomu mnozí diví.) A tak už to vypadalo, že náš magazín upadne do průměru a stane se zcela zaostalým. Ale to je pryč. My ho máme, přátelé. Dostali jsme se ke zcela unikátnímu odposlechu, který vám prozradí leccos o prohnilém zákulisí české undergroundové žurnalistiky. Nejmenovaný šéfredaktor (dále jen Š): Tě bůh, přišli ti na účet ty kapři za ten poslední fejeton? Nejmenovaný redaktor (dále jen R): Jo, něco tam spadlo, ale řeknu ti, je to slabý. Š: Já vim. To víš, léto bylo špatný. Bárka de ke dnu. Kucí vopálený se málo snažili. R: Byste jim měli utáhnout šrouby, nefachčenkům, mám hypotéku! Š: My jim proženem faldy, neboj. Mladá chce bazén, rozumíš, chcem přistavit to patro...

Taky potřebuju natankovat, co to pude nejvíc, než mě vyhoděj. To víš, tady se to střídá rychle. R: My povídej, ta Hníková vyletěla, jak namydlenej blesk. Š: No právě. Bych nerad šlápnul vedle. Vopatrně našlapovat, rozumíš. R: Tohle mi hlava bere. Koukal jsem na ty témata: autostop, poezie, ha ha ha. Tak to má bejt, vole, nenapadnutelný, prostě nečurat proti větru, já ti přeci rozumim, Saší. Š: No hlavně, aby to bylo vidět v těch tvejch tlachanicích. R: Jasně, nejsem dnešní. Piánko, srandičky, znáš mě. Š: Hlavně žádný radary, Iráky, rozumíš. Nebo se zas vozve nějakej pičus z... (nahrávka nesrozumitelná) R: Ježiš nešil. Nejsem Slačálek. Sem jak zubní pasta, přizpůsobim se každýmu tvaru tuby, vole. Já psal kosmetický rady i popisky k pornu, znám limity, proboha. Tohle je džob k nezaplacení, sem ti fakt vděčnej, žes mi tuhle kost hodil. Budu jí vobírat vopatrně a rozhodně nehodlám mlaskat. Š: No nevim, nevim. Ten tvůj poslední fejeton... Sme to tady dost jako řešili. Novotná s tim měla problém. R: Jí šáhni ve sprše na švába, proboha, a povolí. Š: Nemáme tu sprchu, vole. A ty tvý věčný šťouchance do feminismu, ty vole, si fak řikám, vo co ti jako de. R: No tak sory, draku, kdybys nepíchal tak dlouho jako já, tak taky budeš brát na feministky vidle... Ale já sem fak ten poslední, co by chtěl dělat problémy. Mám dobrý téma

teďka: srandovní nápisy na výrobcích. Našel sem to na netu, trochu to přičísnu, a bude to jakože originál fejeton... Jako fak frigidy dělaly nějaký brikule, jo? Jako nechtěl bych, abys měl kůli mě problémy, Saší. Se klidně i stáhnu do pseudonymu, když bude potřeba. Š: Ale ne, já s tebou stojim a padám. To je jasný. R: Statečnej kluk. Jo, deš na ten golf? Š: To si piš, že du. Potřebuju si zlepšit hendikep. Tentokrát to těm mediálním mrd... z Fronty nandáme. Kdo to platí, to ubytování, holčičky a tak? R: Nějaká firma. Znáš to. Tohle je skvělý povolání. Jen mi štve, že se na nás pořád koukaj jako na „ty vod bezďáků“. Š: To neřeš, hlavně že sme v klubu. Jo, taky mi volalo Káčko, že má ty tvý fotky. Tak sem řek, že už je mám. R: To je, jak sem tam s těma pěti na stole nebo ty ze skotskejch střiků? Š: Ty s pěti fejetonama na stole. R: Ty si byl pro NP vždycky cennej hlavně tim, že si dokázal získat zajímavý informace... Š: No právě. Copak na tebe a Novotnou toho mám haldy. Ale spíš kdybys něco na toho Pospíšila sehnal, člověče. Sou tady uzávěrky, rozumíš, je potřeba pozitivně i negativně motivovat. R: Jo neboj, toho umim. Š: Dobroš, dobroš, tak to nebudem probírat do telefonu, že jo. Tak v reálu si to řeknem, ju? R: Si kuř, draku.

Deš zejtra na ten golf? Ty vole nemůžu, máme teambuilding.. ck off bush


Včera jsem byl poprvé v kancelářích ředitelství. Naše noční směna si mne zvolila za důvěrníka, a protože konstrukce a náplň našich lamp jsou nevhodné, měl jsme tu prosadit, aby tato závada byla odstraněna. Ukázali mi příslušnou kancelář, zaklepal jsem a vstoupil dovnitř. Od velikého psacího stolu se mi usmíval v ústrety jemný, nápadně bledý mladík. Mnohokrát, příliš mnohokrát mi kývl hlavou na pozdrav. Nevěděl jsem, mám-li si sednout, byla tu sice přichystána židle, ale myslel jsem, že bych se neměl při první návštěvě rovnou posadit, a tak jsem o své záležitosti pohovořil vstoje. Právě však touto svou skromností jsem mladému muži zřejmě způsobil jisté potíže, neboť nechtěl-li přemístit svou židli - a to nepochybně nechtěl musel se ustavičně obracet tváří ke mně a vzhůru ke mně. Ostatně přes veškerou svou ochotu neotočil nikdy krk docela, a díval se proto celou dobu, co jsem mluvil, zčásti šikmo na strop, což jsem mimovolně dělal po něm. Když jsem byl se svou stížností hotov, pomalu vstal, poklepal mi na rameno a řekl: „Tak, tak - tak, tak ...“ a vstrčil mě do vedlejší místnosti, kde už nás zřejmě očekával nějaký pán s divoce rostoucím velikým plnovousem, neboť na jeho stole nebylo lze spatřit ani jedinou stopu po nějaké práci; naproti vedly skleněné dveře, nyní otevřené, do malé zahrady, v níž bylo plno květin a keřů. K tomu, aby pán pochopil, jaké máme různé obtíže, stačila malá informace, skládající se jen z několika málo slov, a kterou mu prostě mladík po šeptal. Ihned vstal a řekl: „Tedy, můj milý“ - odmlčel se, myslel jsem, že chce znovu slyšet mé jméno a užuž jsem otvíral ústa, abych se opětovně představil, v tom mne však přerušil: „Ano, ano, to je správné, správné je to, znám tě docela dobře - tvá či vlastně vaše prosba je naprosto oprávněná, já a pánové z ředitelství jsme jistě ti poslední, kdo by to neviděli. Více než nějaký zisk z práce nám leží na srdci dobro lidí, to mi věř. Proč také ne? Práce se může vždycky udělat znovu, stojí to jenom peníze - k čertu s penězi! - jestliže však zahyne člověk, právě

ilustrace: vojta šeda

Kafka o protestech odborářů

ten když zahyne, zůstane po něm vdova a děti. Ach ty svatá prostoto! Proto vítáme každý návrh, každé bezpečnostní opatření, každé ulehčení v práci, každou vymoženost, která je pro vaše pohodlí a která zvyšuje vaši životní úroveň, vítáme vše, co se jenom dá zavést. Kdo s něčím takovým přijde, je náš člověk. Jen nám tu svoje návrhy pěkně nech, my si všechno ověříme, kdyby se měla zavést třebas i nějaká ta malá skvělá novinka, jistěže nebudeme proti tomu a jakmile

to všechno bude vyřízeno, dostanete své nové lampy. Lidem dole však řekni, že dokud z vašich štol neuděláme salón, nedáme si pokoj, a dokud se tam nebudete procházet v lakýrkách teprve ne. A s tím, že se vám všem pěkně poroučím!“ Kafkův text Nové lampy z výboru Při stavbě Čínské zdi (Praha: Český klub 2007, překlad Miroslav Zůna) opsal a nadpisem mystifikoval Petr Šafařík.

Bloudění v osmičkách Smršť výročí spojených s každým osmičkovým rokem ještě není zdaleka u konce, ale právě teď je správná doba pro úvahy, jak a co to vlastně slavíme. Oslavu Pražského jara, srpnové okupace i mnichovské zrady máme za sebou, výročí vzniku před patnácti lety zaniklého státu nás co nevidět čeká. A právě na toto slavné výročí se chystá převratná novinka, tedy alespoň pro porevoluční společnost. Vojenská přehlídka! Poslední se v Praze odehrála

v roce 1985 k výročí konce II. světové války na Letné. Ta je nyní rozkopaná, takže bude třeba vzít za vděk Evropskou třídou. Konečně se budeme moci pokochat naší vlastní bojovou technikou, protože při všech ostatních výročích je vystavována jen cizí, ať už okupantů nebo osvoboditelů. Pochybuji však, že to ve veřejnosti vyvolá lásku k armádě. Vždyť v Praze máme jen dva pomníky vojevůdců, Žižku a Žukova, a to o lecčem vypovídá. Stejně jako

fakt, že veteránům z Afghánistánu je rozdávána pamětní medaile Přemysla Otakara, který jak známo padl v prohrané bitvě. U nás se zkrátka slaví jen zrady, prohry a neúspěchy. K nim se jako doprovodný program spíše než přehlídka hodí nějaká mezinárodní konference. Aspoň se lidstvo a potomci poučí, vždyť o Mnichovu psal diplomku i prezident Kennedy!

Alexandr Budka


Lidé se většinou rozhodují pro kariéru, aby si zajistili životní standart. Nemají ale pak čas si ho užít.


Autor: Tomáš Havlín

Magorie práce a bláznovství

volného času Než jsem odešel z posledního zaměstnání, udělal jsem si prostý výpočet. Stačily k tomu

znalosti ze základní školy. Tedy ty stejné, které mě předtím dva roky udržovaly v práci: 24 - (9 + 7 + 1,5 + 2). Den mínus doba strávená v zaměstnání, cesta do práce, hibernace a nutný čas, kdy se člověk po pracovním procesu bezcílně potuluje kancelářským distriktem a hledá sebe sama. Zbyly 4,5 hodiny - skutečná „chvilka pro tebe“. Hlavní pravidlo zní, že volný čas se s prací nesnese. Různé časy se spojovat dají, například čas na pivo a čas na studium čínštiny, ale tyhle dva nikdy. Jsou to protiklady. A protože nežijeme v utopii, kde lze jít ráno lovit, odpoledne rybařit a večer si lámat hlavu nad Sókratem, tak nezbývá, než oba dva kombinovat. Jde to vůbec? Výsledky nejsou valné a střední cesta mezi magorií náboženství práce a dobrovolným bláznovstvím chudoby vede temným lesem.

Požadavek seberealizace samozřejmě platí jen pro některé profese. Například od pokladní v supermarketu by nikdo neočekával skutečné pracovní nadšení. Na nárocích, které na ni klade firemní dozor i knuta rázem perfekcionistické fronty zákazníků, to ale nic nemění.

Náboženství práce

Ať už dobrovolně nebo nedobrovolně, nezaměstnaní unikají odnětí svobody v podobě zaměstnání. Místo aby si čas práce imperiálně podmaňoval volnočasovou provincii, vrací provincie úder a barbaři plení Řím. Nezaměstnaní jsou tak vlastně workoholiky s opačným znaménkem: volný čas svrhává práci a sám místo ní usedá na trůn. Vavříny slávy ale nezaměstnané zpravidla nečekají. Tam, kde volný čas nemusí soupeřit s prací, se získaná svoboda rozlévá do krajiny a volný čas se mění na čas prázdný. Zatímco workoholici povýšili povinnost (pracovat) na slast, pro nezaměstnaného se slast (volného času) mění na povinnost. V obou případech platí: raději nemíchat. Pančováním se ztrácí chuť a zpovinnovaná svoboda je stejný protimluv jako televizní zábava.

Workoholiků není moc, spíš se o nich píše. Ale stačí jeden, zejména pokud zastává post s přídomkem „executive“, a vaše pečlivě budovaná duševní rovnováha je v trapu. Základem fungování workoholiků je, že povinnost - práce a obživa - se stává slastí. Pracovní čas neohroženě expanduje i tam, kde dosud byli lvi. Pamatujete si na táborové diskotéky a tanec na archu papíru? Nejdřív pohodlně na A4, pak na polovině, na čtvrtce, to už se člověk trochu zapotí. Zhruba takovou roli nedobrovolného artisty hraje volný čas v životě workoholika. Pro firmy jsou takoví lidé pravým požehnáním. Ať už méně nadaní a vhodní leda na administrativu, nebo ambicióznější a troufnou si i na „vize“, vždy se chtějí v práci realizovat. Dát do toho trochu ze sebe, kam taky jinam, když jiný čas není. Identifikace s firemní značkou je povinný předpoklad a pak vzkvétej živote můj i korporace. Manažerské příručky dobře ví, že pracovní síla s imperativem seberealizace je výnosnější než tupý brav žijící vidinou cesty domů. Koho práce baví, pracuje lépe a výnosněji, než ten, koho jen bolí. Kdyby zákony zisku velely opačně, měla by i práce jiné podoby.

Kdy začít přemýšlet: na členy rodiny se začínáte dívat jako na potenciální klienty.

Pusté lány svobody

Kdy začít přemýšlet: víte, kdo postoupil do dalšího kola AZ-kvízu.

Chůze po laně Nezaměstnaných je sice podstatně víc než workoholiků - zhruba celé jedno Brno - ale většina Čechů v produktivním věku se pohybuje někde mezi oběma krajními body. Leckdy se

spíš potácí, protože sloužit dvěma pánům ani při dobré vůli dost dobře nelze. Praxe je taková, že kult práce si udržuje bezpečné vedení. V asi nejsložitější situaci se nacházejí ti, kteří žijí na okraji zájmu trhu. Proměnlivá poptávka po jejich práci rozhoduje, jestli se topící občas vynoří nad hladinu a stane se právoplatným členem společnosti. Čas se zde stává časem práce, respektive časem čekání na práci. Čekání na telefon, čekání, zda neformální dohoda na práci bez smlouvy ještě platí, čekání, jestli čtvrtinový úvazek druhý den nevezme čert. O něco lépe je na tom zajištěný střední stav, vybavený stabilními místy. I ten je ale válcován morálkou pracovního výkonu, což se projevuje tak, že volný čas degeneruje do podoby času konzumu. Není sil se vzdělávat, není sil tvořit, není sil spolupracovat s lidmi v okolí. Síly stačí jen na pořízení zážitků a zájezdů. Věci, které by si člověk dokázal udělat sám, raději předává specializovaným „expertům“, kterým za odškrtnutou starost rád přenechá vydělané peníze. Infantilizovaná společnost svěřuje své vodovodní kohoutky instalatérům, rozbité zámky zámečníkům a rozbité duše psychologům. Zato ale získává pouze minuty rozkoše a uspokojení v podobě konzumace patřičně zpoplatněné zábavy. Aldous Huxley v Krásném nové světě tvrdil, že ve společnosti založené na konzumu bez hranic se člověku nabízí pouze dvě alternativy: šílenství cesty po proudu, anebo bláznovství života stráveného v rezervaci pro nepřizpůsobivé exoty. Dva roky po válce Huxley dopsal novou předmluvu, ve které nachází střední cestu, cestu rozumu. Z dnešního pohledu těžko říct, odkud bral ten optimismus.


Autor: Petr Pospíšil

Práce ve vypouklém zrcadle Zdálo by se, že nemá žádný smysl srovnávat práci za minulého režimu s pracovními podmínkami dnes. Převažující stereotyp je jasný: dnes společnost orientovaná na výkon, tehdy pouhé „chození do práce“. Ale... Byl to Vaclav Havel, kdo napsal, že normalizovaný totalitní stát je vypouklé zrcadlo, ve kterém Západ spatřuje v trochu deformované podobě sám sebe. Platí to i pro svět práce? Minulý režim byl diktaturou, současná společnost je demokratická a v mnohem větší míře ctí osobní svobodu. Jistě, rozdílů existuje celá řada. Neměli bychom ale kvůli nim zapomínat na podobnosti.

kazil manažerům ony hvězdné okamžiky plánovačského vzrušení, ono nadšení před každou novou prezentací, moment, kdy se tito kapitáni průmyslu a obchodu mohou cítit jako opravdoví kapitáni lodí objevujících nové kontinenty? Kdo by jim v takové chvíli připomínal, že všechny minulé objevené pevniny představovaly jen několik nepodstatných útesů, na nichž ony předchozí plány, pochopitelně „z objektivních důvodů“, ztroskotaly?

Liturgie nadřazenosti Minulý režim se pozná mimo jiné podle specifického ideologického jazyka. Právě v tomto jazyce byla zakódována nejen agrese a nenávist, ale také mocenské rozlišení mezi lidmi. Ideologický jazyk byl vyučován na stranických školeních, z brožurek a podle citací klasiků. Vyznačoval se nepodobností k živé lidské řeči, užíváním nabubřelých klišé. Měl svůj vlastní mocenský řád. Velké firmy dnes ale také vytvářejí svůj vlastní jazyk, malé firmy je po jejich vzoru napodobují. Dnešní toporné a neumělé překlady z angličtiny nápadně připomínají tendenční jazyk minulého režimu. Překlady z angličtiny jsou jen vzpomínkou na lepší časy, kdy měl ještě někdo vůbec potřebu z angličtiny překládat. V dnešní době se už pro jistotu nepřekládá takřka vůbec a český jazyk se zalidňuje anglickými slovy, v nichž se počeští nanejvýš pár posledních písmen. Všichni jsme už kupříkladu slyšeli, že se něco outsourcuje a implemetuje. Konzervativní historik Paul Johnson svého času kritizoval odbornou hantýrku filozofů a společenských vědců a prohlašoval, že její skutečnou funkcí je nesrozumitelnost, která má uživatelům tohoto jazyka zajistit moc a nekontrolovatelnost. Lidé na vyšších příčkách firemní hierarchie jsou na tom často velmi podobně. Jsou to dnešní mágové slova. Jejich mocenská pozice se často odvíjí od možnosti říct něco v onom podivném jazyce, kterému nikdo krom kasty stejně zasvěcených nerozumí. Ukazatelem této moci jsou tituly, často ve své honosnosti neodpovídající reálné práci či třeba počtu podřízených, ale dávající pocit zařazení do té nejvyšší kasty. Manažeři lidských zdrojů, výkonní manažeři, manažeři pro PR často nejsou vládci nad prací tisíců či aspoň desítek lidí, jak by jejich výhrůžný titul napovídal, ale lidé sedící s malým počtem podřízených v malé

Rozděl a panuj

kanceláři a snažící se vyrovnat se své vlastní představě o tom, jak vypadají jejich protějšky ve velkých firmách. Obsah jejich práce je mnohdy stěží postřehnutelný, to ovšem neznamená, že nepracují. Jsou přímo přepracovaní, jenže většinu jejich času pohltí pravidla role, kterou hrají, a pravidla jazyka, kterým mluví.

Plánovačská mánie „Anarchii kapitalistické výroby“ a trhu chtěl minulý režim překonat plánováním, které by nahradilo trh. Byl v tom kus logické úvahy, protože živelné síly trhu často opravdu končívají v krizích, jeden z příkladů vidíme dnes. Jenže výsledkem byl megalomanský systém, pro který rozhodnutí centrální moci bylo důležitější než skutečné potřeby lidí, a v němž se nakonec plán stal mýtickou a přitom dodatečně upravovanou bytostí. Ostošest se ale plánuje i ve velkých firmách. Vize, strategie, koncepce – to je to, co je potřeba. Jestli budou naplněny nějakým reálným obsahem je věc druhá, často ne rozhodující. Kde že loňské sněhy jsou a kdo by si pamatoval minulé projekty? A kdo by jejich připomínáním

Ačkoli minulý režim používal jako jedno z častých slov jednotu (a jeho funkcionáři tím nejčastěji mysleli jednotu pod svým vedením), ve skutečnosti lidi rozděloval. Oblíbené bylo zejména štvaní pracujících proti studentům (studují za vaše peníze...) či vyzdvihování některých kategorií práce ( já jsem horník, kdo je víc...). S rozeštváním lidí proti sobě souvisela i jejich značná slabost tváří v tvář moci, která rozhodovala o jejich práci: z odborů (kdo ještě pamatuje zkratku eR Ó Há – Revoluční odborové hnutí?) se stala fraška a převodová páka režimu, dobrá k tomu, aby lidem zařizovala rekreace, ne k tomu, aby se prala za jejich zájmy. I dnes lidi v práci rozděluje celá řada „pozic“ a rolí. Pracovní síly jsou ještě atomizovanější a namísto společného boje za své zájmy před sebou mají jinou perspektivu: nespadnout na úroveň těch druhých. Každý může sklouznout ještě na nižší příčku v pracovním zařazení nebo prostě do nezaměstnanosti. Odborům, i když jsou stejně početné jako jinde na západě, se podařilo dostat své předáky do senátorských a europoslaneckých lavic, proti mizerným pracovním podmínkám jsou ale bezzubé. V těch nejhorších provozech pak často ani neexistuje šance je založit... Zrcadlo zkušenosti z minulého režimu je sice možná vypouklé, ale o naší situaci mluví velice výmluvně. Můžeme se do něj pochopitelně nedívat, můžeme ho i rozbít, spíše bychom o něm ale měli přemýšlet a něco udělat sami se sebou... Autor je nezávislý novinář.


Jsou odbory v Česku neúspěsné, nebo se jedná o stereotyp? A co by se muselo stát, aby se jejich situace změnila?

Je třeba hledat novou solidaritu

Kolektivní akci zatím neumíme

Martin Škabraha filozof

Petr Gočev ekonom

České odbory dosahují dílčích úspěchů pokud jde o vyjednávání s konkrétními zaměstnavateli a tedy o hájení skupinových zájmů těch, kdo jsou jejich členy. Smyslem existence odborů by ale měl být i podíl na rozvíjení principů solidarity ve společnosti obecně, což se týká např. i menšin nebo imigrantů. Odbory jsou ovšem v této souvislosti v obtížné situaci, která je dána jejich historickou identitou. Při nahlédnutí do materiálů ČMKOS se nejednou setkáme s odvoláním na tradici – např. že nějaké tradiční odvětví českého průmyslu je ohroženo. Tato skutečnost je dokladem paradoxní dějinné situace – zatímco na počátku odboráři pochodovali v hlavním proudu modernizace, tj. byli svázáni s růstem průmyslové společnosti, dnes se sami dostávají částečně do role obránců starého světa proti marši nové doby. Tradiční odbory byly spojeny se srozumitelným třídním rozdělením na svět námezdní práce a svět kapitálu. V dnešní společnosti práce změnila svou povahu, dělnická třída už ve vyspělém světě nehraje významnou roli, jasné třídní rozlišení se ukázalo být (alespoň dočasně) přechodným jevem. Společnost je výrazně individualizovaná. Zvyšuje se podíl práce na částečný a krátkodobý úvazek, což snižuje sociální vazby mezi zaměstnanci. Odbory se pak mohou stát obhájcem zájmů vyvolených, kteří mají relativně stálý pracovní poměr a kolektivní smlouvu, zatímco skutečně vykořisťovanými jsou ti, kdo jsou nuceni se najímat bez záruk. Nemluvě už o dalších souvislostech, např. o tom, že průměrný český zaměstnanec, kterému odbory vyjednaly zvýšení platu, se nákupem spotřebního zboží možná podílí na vykořisťování dělníka někde ve třetím světě; a zmínit je třeba také otázku ekologickou, v níž se odbory – ostatně jako většina z nás – dostávají díky spojení s průmyslem na stranu viníků. Podtrženo a sečteno: v době svého vzniku mohly odbory šťastně spojit sledování skupinových zájmů s hodnotami, které kritické myšlení vnímalo jako civilizačně pozitivní (emancipace, pokrok). Dnešním odborům zůstaly už jen ty sobecké zájmy, vazba na pozitivní civilizační hodnoty se rozvolnila (neboť hodnoty se posunuly). Na druhou stranu, jistý potenciál k reformě rétoriky tu je (např. začlenění genderových principů nebo ochrany konzumentů, včetně etické kvality výrobků) a to, co odbory hájí, má význam jako jedna z hrází proti vlně neoliberalismu (jehož rétorika je možná ještě archaičtější). Formulování nové solidarity se bez navázání na tradici odborů určitě neobejde.

Cílem odborů je prosazování zájmu zaměstnanců. Zájem zaměstnanců na co nejlepších pracovních podmínkách a co nejvyšší mzdě koliduje se zájmem zaměstnavatelů na minimalizaci nákladů. České odbory k radosti antagonisticky zainteresovaných zaměstnavatelů příliš úspěšné nejsou – postačí uvést, že mnoha kategoriím zaměstnanců reálná mzda za poslední rok dokonce klesla. Příčin malé úspěšnosti odborů je několik. Prvním důvodem je setrvačnost. Komunistickým stranám se podařilo samostatné odbory zlikvidovat. Hlavním úkolem Revolučního odborového hnutí, což byl dysfemismus označující odborový svaz za minulého režimu, bylo distribuovat čokoládové vánoční kolekce a organizovat rekreaci. Jedno z největších vzepjetí odborů v poslední době usilovalo o zachování nesmyslného systému stravenek. Dnešní odbory se od role pouhé „převodové páky“ nedokázaly plně emancipovat ve vztahu ke státu a ke spřízněné Straně, jíž je dnes ČSSD. Miloš Zeman se svého času chlubil tím, že zatímco za vlády Václava Klause stávkovali železničáři každou chvíli, za vlády ČSSD je ticho po pěšině. Dalším důvodem je ideová slabost odborů. Zatímco v Německu a Rakousku zřizují odbory výzkumná pracoviště a univerzity, u nás disponuje vlastní vysokou školou pouze ODS. Odbory nedovedou vstupovat do veřejné diskuze s propracovanými teoriemi, které by byly způsobilé jejich působení legitimizovat v očích širší veřejnosti a které by usměrňovaly aktivity odborů i v politikách přesahujících úzký rámec pracovněprávních vztahů. Toto je ale obecnější problém celé české levice. Při tom, a tím už začínám odpovídat na poslední část otázky, pokračující diskreditace politických stran nahrává tomu, aby odbory začaly aspirovat na významnější mocenskou úlohu. Zároveň by však bylo nutné, aby se řadoví odboráři více zajímali o to, zda a jakým způsobem reprezentuje odborová byrokracie jejich zájmy. A museli by být ochotni nést rizika, která jsou v mnoha odvětvích spojena se snahou odbory vůbec založit. Museli by si zkrátka osvojit třídní vědomí, motivaci a návyky umožňující kolektivní akci.


Autorka: Martina Křížková

Nezmapované území Petr jezdí každý týden na dva dny do kanceláře v Praze, jinak pracuje u sebe doma v Olomouci. Marek se nechává zaměstnávat od jara do podzimu, v zimě žije z toho, co vydělá přes sezónu. Kristýna vystudovala psychologii, ale teď má vlastní obchod a překládá. Olga je z Ruska a po třinácti letech je ráda, že může konečně dělat v oboru. Jsou různě staří a dělají různé věci. Spojuje je fakt, že otázku svého zaměstnání vyřešili poněkud alternativněji, než je v Česku zatím obvyklé. Vypadá to ale, že stejně jako ve světě, bude i u nás podobných lidí přibývat. Vydělat na chléb Je krásné pondělní ráno. Prosklenou stěnou v olomoucké novostavbě proniká do místnosti podzimní slunce. V obývacím pokoji plném květin, který je zároveň kuchyní i kanceláří, popochází třaičtařicetiletý analytik Petr a snaží se utišit několikaměsíčního syna Patrika. Přítelkyně Hana mezitím balí věci na procházku. Všichni tři už jsou po snídani. Petr se chystá pracovat. Počká dokud za Hanou s Patrikem nezaklapnou domovní dveře, pak si sedne k počítači uprostřed pokoje a začne se probírat došlými emaily. Má své dvě hodinky klidu jisté, dokud se přítelkyně se synem nevrátí. Pak totiž může pokračovat v práci až když Patrik usne, což znamená odpoledne nebo večer. Na středu plánuje odjezd do Prahy, kde ho čekají dva dny v kanceláři s ostatními kolegy z oddělení. Pokud se nestane nic mimořádného, v pátek k večeru už bude zpět u obrazovky počítače za prosklenou stěnou olomouckého bytu. Pracuje takhle rok a přijde mu to normální. „Jednou provždy u nás ubývá méně kvalifikované práce. Platí, že čím je práce více kvalifikovaná, tím je variabilnější a umožňuje i větší výběr rekcí na nabídku,“ vysvětluje sociolog Pavel Kuchař z pražského Institutu sociálních studií proč lidí, kteří pracují podobným stylem jako Petr, přibývá. Ani v Česku prostě už neplatí, že se dělá od osmi do čtyř nebo stačí vystudovat školu a profese je zajištěna na celý život. Přestože obrázek českých pracovních zvyklostí nikdy nebyl úplně černobílý, koktejl možností, který se nabízí či žádá v dnešních časech, je oproti minulosti mnohonásobně barevnější. Lidé pracují z domova, míchají povolání, nechají se zaměstnávat jen na část roku, žijí tam, kde je práce a když není, přesunou se zase dál. Navíc do země přicházejí cizinci, kteří často z nutnosti volí ještě pružněj-

10

Mít smysluplnou práci vyžaduje oběti.

ší pracovní strategie. Způsob, jak si vydělat na chléb, se i v Česku nezadržitelně mění. Petr se původně chtěl jenom s přítelkyní odstěhovat z Prahy. Skoro dvě desetiletí ho zaměstnával velký státní podnik a žádné radikální pracovní změny přitom neplánoval. Skoro dvě desetiletí ho zaměstnával velký státní podnik. Když se objevila možnost jít do olomoucké pobočky, rád ji využil. Než se zjistilo, že místo vlastně není volné, prodali s přítelkyní byt v Praze a koupil si jiný v Olomouci. „Rozhodl jsem se proto, že odejdu tak jako tak a najdu si práci tady,“ vypráví Petr. Ve firmě o něj ale nechtěli přijít, proto mu nabídli, že může částečně pracovat z domova. Tak vznikl jeho současný pracovní režim.

Bez půjček a s radostí Pro většinu Čechů zatím typické. Když už se pustí do nepříliš zmapovaných území pracovních alternativ, jde stále spíše o dílo náhody než promyšleného úsilí. V Praze a dalších velkých

městech ale dlouhodobě nízká nezaměstnanost přeci jen umožňuje lidem více experimentovat. Navíc se nyní také začíná projevovat boom vyššího vzdělání, které na konci 90. let odstartoval vznik soukromých škol a postupné rušení kvót na školách státních. Především mladí lidé s humanitními školami u nás stejně jako třeba v Německu potvrzují pravidlo, že důležitější než vystudovaný obor je v současnosti spíše mentální připravenost profesi změnit či dokonce jich několik najednou výhodně kombinovat. „Něco mne baví, něco živí,“ říká dvaatřicetiletá Kristýna, která v jedné osobě spojuje vystudovanou psycholožku s částečnou praxí na lince důvěry, spolumajitelku obchodu s designem a překladatelku z angličtiny. Až na obchod jde většinou o nárazové práce. Žije s přítelem padesát kilometrů od Prahy, kam od pondělí do středy pravidelně dojíždí. Tři dny práce ve městě a občasný překlad na doma ji stačí na obživu i pronájem pokoje v Praze. „Můžu si to dovolit i proto, že nemám žádnou hypotéku


vyhovuje. „Přítelkyně ale není zrovna nadšená, když nejsem v Praze a strávím celé léto prací třeba ve Žďáru nad Sázavou,“ vypočítává podle něj jednu z mála negativních stránek svého stylu práce.

Kruh se uzavírá

nemuset vydělávat za každou cenu a dopřát si více pracovních aktivit je jistý lék proti stereotypu

nebo půjčku. Kupuji si jen to, na co právě mám. Nejsem proto nucena chodit vydělávat pravidelně nějakou částku, kterou bych musela odevzdat,“ přibližuje svoji životní filozofii Kristýna. Podobně jako Petr si pochvaluje především fakt, že má možnost řídit si tempo pracovních aktivit více méně sama a navíc ji nehrozí stereotyp. V současnosti je pro ni, jak sama říká, v Praze více práce, než je schopna zvládnout, zvlášť když je ochotná se pouštět i do dobrodružství mimo obor, který vystudovala. Že by jednou zaměstnání neměla, strach nemá. I když sociolog Kuchař varuje, že do pěti let se trh nasytí a ani absolventi vysokých škol už nebudou mít zaručeno, že najdou nejen práci ve své profesi, ale jakoukoliv práci. Křehká třicátnice spíše uvažuje o tom, jestli by si dokázala svůj dělný rytmus uchovat, i kdyby měla vlastní rodinu. Ve světě se vzhledem k rozvolňování vztahu mezi vykonávanou prací a absolvovaným vzděláním již běžně hovoří o dvou životních volbách. Vzdělanostní a pracovní, které mohou být značně rozdílné a v případě pracovní se i několikrát v životě změnit. I Kristýně se jednotlivá povolání kumulovala postupně. Nejprve začala dělat na lince, pak přišla nabídka ujmout se volného prodejního prostoru a ve finále jí kamarád poprosil o pomoc s firemními překlady. Většina lidí, ale takovou odvahu nemá a volí přeci jen větší jistotu jedné profese, alespoň dočasně.

oťukáš, oklepeš, zjistíš, kde to má pukliny a kde se to sype. Kde kámen není v pořádku, tam to očistíš a zpevníš tak, aby kámen byl zase kámen. Něco se musí úplně vyměnit, něco se může nechat a něco se domodeluje,“ říká nevzrušeně. V deset má svačinu v improvizované kavárně u střechy, kde je rychlovarná konvice a malý prostor krytý od všudypřítomného prachu. Oběd ve dvanáct, pak zase svačina a kolem páté domů. Je domluvený, že práci za tři týdny dodělá. Pak může čekat i přes měsíc než dostane zaplaceno. „Je to stále trochu život na dluh,“ podotýká. V sezóně, která trvá od posledních mrazů na jaře k prvním mrazům na podzim, pracuje pokud možno pořád, musí si vydělat i na mrtvé zimní měsíce, kdy se pracovat venku na lešení nedá. Marek stejně jako čím dál více Čechů, dávno zjistil, že za prací se vyplatí dojíždět. Zvláště když je člověk vysoce specializovaný nebo kvalifikovaný jako on, a má šanci dostat nejen zakázku, ale i dobré peníze. Kameničině se věnuje už sedm let a toulavý způsob života mu

Ať už vědomě nebo náhodou kopírují Petr, Kristýna i Marek čím dál častější pracovní trajektorie našich západních sousedů. Během posledních pár let k nám dorazila většina současných trendů ve světě práce: možnost mít kancelář téměř kdekoliv, nutnost osvojit si během života více různých profesí či potřeba stěhovat se tam, kde je někdo ochoten mi dát vydělat. Českým prostředím navíc velmi rychle zamíchali i cizí migranti, kteří k nám začali nejprve pomalu a nyní stále vydatněji proudit za prací. Díky tomu, že berou i horší zaměstnání, dostali se rodilí Češi rychle v pomyslné pracovní hierarchii o stupínek výš. Přeskočit je pak může jako v případě Olgy trvat třináct let. I když už rezignovala na vlastní akademickou kariéru, kterou začala v Rusku, je dneska ochotná bydlet v hlavním městě a Přelouči současně, jenom proto, aby mohla dělat pro ni konečně smysluplnou práci se studenty v laboratoři na technice v Praze. Podobně jako dalším cizincům jí v získání lepšího zaměstnání dlouho bránila hlavně jazyková bariéra a nedostatek kontaktů. „Špatně placená práce se stává jako všude jinde jednoznačně doménou přistěhovalců, protože Češi už o ni v dnešní době nemají zájem,“ vysvětluje Pavel Kuchař. A kruh se uzavírá. Domácí spějí k vyššímu vzdělání, vyšší kvalifikaci a větší možnosti pracovních alternativ, klasickou otročinu dělají ti druzí. „Přemýšlíme o tom, že bych šel na mateřskou,“ řekne Petr na závěr. Jeho přítelkyně Hana, právnička z neziskového sektoru, totiž právě dostala nabídku práce v mezinárodní nevládní organizaci v Sarajevu.

práce jako na kostele Marek jezdí do práce tramvají na osmou. Na velkém náměstí vejde do kostela. Převlékne se do pracovních šatů, vezme špachtle, kelímek na rozmíchávání namletého kamene s tmelem, houbičku, respirátor a na uši sluchátka. Pak se v drobném mrholení vyhoupne na lešení, které obepíná gotickou stavbu a jistým krokem zamíří vzhůru k vyhrazenému kusu zdiva. „Je to jako zubařina,“ vysvětluje podstatu svého povolání mladý restaurátor kamene. „Podíváš se na to,

Být cizincem a získat uspokojivou práci je skutečný oříšek

11


Autor: Vít Klepárník

Boty do roboty

Baťové, práce a podnikání (nejen) v českých zemích

Málokteré postavy československého ekonomického života byly po dlouhá desetiletí exemplárně zatracovány a málokteré jsou dnes tak nekriticky oslavovány jako Baťové. Firma Baťa, která ztělesnila podnikavost, nápaditost i pracovitost Středoevropanů, se po válce stala terčem pronásledování. Dnes se naopak o těch, kdo „hledají negativa v životě a díle Tomáše Bati“ říká, že „nerozumějí podstatě lidského života, podstatě pokroku“ (rektor Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně Petr Sáha). Nedávná smrt syna zakladatele firmy Tomáše J. Bati (1914-2008) uzavřela příběh, který se započal na východní Moravě před více než sto deseti lety.

Tomáš, Jan a „Tomík“ Baťovy zlínské závody (Baťové žili ve Zlíně od 16. století) a pozdější celosvětové „impérium“ se zrodily na konci 19. století z malého rodinného podniku se sedmi zaměstnanci, který v roce 1894 zdědili sourozenci Antonín, Tomáš a Anna. V rakousko-uherském obuvnickém průmyslu tehdy převažovala domácí výroba; začínající podnikatelé se snažili pracovat „po továrnicku“ – zavést pevnou pracovní dobu a týdenní vyplácení dělníků. V nouzi na počátku své existence začal Baťův podnik vyrábět plátěnou obuv – levnou a dostupnou širokým vrstvám. To byl jeden ze základů pozdějšího obrovského úspěchu. Pro další rozvoj firmy byla zásadní inspirace tovární výrobou ve Spojených státech, které Baťa se spolupracovníky navštívil v letech 1904-1905. Inspirován Fordovým pojetím výroby – výrobní specializací a rozdělením práce na řadu jednoduchých úkonů – firmu po výrobní stránce neustále vylepšuje. Po zakoupení německých a amerických strojů měla Baťova továrna již šest set zaměstnanců. Stejně zásadní jako specializovaná tovární výroba se ukázalo organizační rozdělení podniku, v němž před první světovou válkou a během ní vzniká řada nových oddělení – rozpisovací, sklad hotového zboží, reklamní a fakturační oddělení, tkalcovna, centrální účtárna, cestovní oddělení a později osobní oddělení atd. Během války se Baťova firma stala dokladem rozmachu, který do podnikání může přinést válečná výroba. Už v roce 1917 založila síť samostatných prodejen, která se během něko-

12

Obul se do toho a obul celý svět. Nebylo to zadarmo.

lika let rozšířila do všech českých zemí, čímž podlomila zbytky ševcovské živnosti. Firma překonala poválečnou krizi v roce 1922 překvapivým snížením cen bot skoro na polovinu, čímž zaskočila konkurenci a s minimálními ztrátami dosáhla velkého úspěchu. V polovině dvacátých let Baťa založil svou první školu (školu Mladých mužů, Baťamanů), jejíž žáci pro něj pracují a po práci se učí; vzešli z ní např. běžec Emil Zátopek či spisovatel Ludvík Vaculík. Baťa skoupil půdu a buduje desítky nových továrních budov, domků pro své zaměstnance, staví letiště atd. Úspěchy dvacátých a třicátých let zdánlivě přerušilo v roce 1932 úmrtí Tomáše Bati při leteckém neštěstí. Do čela podniku nastoupil Tomášův dlouholetý spolupracovník a nevlastní bratr Jan Antonín. Chod firmy to však nepoznamenalo. Zatímco za Tomáše měla přes šestnáct tisíc zaměstnanců, za Jana je to více než sto tisíc. Jan A. Baťa dobyl se svou obuvnickou firmou skoro celý svět. Vystavěl desítky nových závodů v Evropě, Asii, Africe i zámoří. Vybudoval školy, nemocnice, spolupracoval s literáty, malíři, staviteli; přestavěl město Zlín (později vznikly jeho mnohé „kopie“, zejména v Brazílii). Ránu Baťovu podnikání proti očekávání nezasa-

dila hospodářská krize, ale německá okupace, před níž Jan přesouvá část výroby do Brazílie (asi 60 % akcií zůstalo přes válku v českých zemích a podniky se podílely na výrobě pro německý Wehrmacht). Jediný syn jeho bratra Tomáše „Tomík“ zůstal v Kanadě. Po skončení války je Jan označen za kolaboranta (první obvinění nevzejde od komunistů, ale od Lidové strany). Jeho domácí majetek byl po válce znárodněn a sám Jan byl v roce 1947 v nepřítomnosti odsouzen podle jednoho z Benešových prezidentských dekretů na patnáct let do vězení. Jeho firma s centrálou v Brazílii však dále vzkvétala, stejně jako vzkvétala i kanadská větev firmy vedená „Tomíkem“. Na konci čtyřicátých let vznesl Tomáš J. Baťa a jeho matka první nárok na převzetí Janova majetku. Spor trval více než patnáct let a na jeho konci zbyly Janovi oči pro pláč: kromě podniků v Brazílii a na Haiti mu nezůstalo nic. V autobiografii Švec pro celý svět (1990, česky 1991) Tomáš J. Baťa tyto i mnohé další skutečnosti popisuje velmi zaobaleně a vyhýbá se konfrontačnímu stylu. Jan zemřel roku 1965 v zapomnění, Tomášovo „nové“ impérium však zdárně prosperovalo.


Přesto o Tomášovi mnozí pochybovali a tvrdili, že nedosahuje kvalit svých příbuzných pro přílišnou opatrnost.

Podnikatelský duch a motivace Ve středoevropském prostoru bylo baťovské působení nepochybně průkopnické, často je však přeceňováno. Aktivity a vize Tomáše a posléze i Jana přirozeně nelze zužovat na problémy výroby a organizace práce. Už ve vrcholném období dvacátých let vybudoval Tomáš Baťa soustavu, která spojovala podnikání s řešením sociální otázky a péčí o osobnosti zaměstnanců – „spolupracovníků“. Baťa v sobě ztělesňoval vlastnosti jakou je vůle, sebekázeň, soustředěnost a cílevědomost a tyto vlastnosti požadoval i po svých zaměstnancích. Podle Milana Zeleného nebyla „soustava řízení Baťa“ jen systémem řízení zdůrazňujícího dovednosti zaměstnanců, ale také (a zejména) systémem myšlení a spoluzodpovědnosti zaměstnanců. Přesto se ne všechny aktivity Baťů mohou zdát přijatelné i těm nejzarytějším Baťovým přívržencům: už v září 1906 se Tomáš vypořádal s první stávkou tak, že zavedl tzv. černou listinu, kam i v dalších desetiletích umisťoval „nepřizpůsobivé pracovníky“ (zejména odboráře a komunisty) a znemožňoval jim další působení ve firmě. Známé je také to, že oficiálně ve Zlíně žádní nezaměstnaní nebyli, protože Baťa všechny „problémové“ zaměstnance vyhazoval za město a nutil k návratu do rodných obcí. Pověstný je také Baťův prosklený výtah a pracovna, z níž Baťa „osvícensky“ dohlížel, zda a jak zaměstnanci vykovávají svou práci. Knihy jako Botostroj (za první republiky zakázaná) či Pravá tvář batismu od Svatopluka Turka či Politický teror ve Zlíně od Antonína Bartoše ostře kritizující baťovské praktiky tak nelze považovat pouze za pamflety. Své podnikatelské úsilí zdůvodňoval Tomáš Baťa „touhou tvořit, poskytnouti stále a stále většímu množství lidu účast na výhodách, které náš závod jak zaměstnancům, tak zákazníkům poskytoval“. V (morální) závěti (1931) zdůvodnil své působení „vyššími pohnutkami, které na nás působily, abychom potlačovali své vášně a choutky, pokud jsme je viděli závodu škodlivými.“ Nepochybně tak vyjádřil duch kapitalistického myšlení vylíčený už německým sociologem Maxem Weberem na počátku 20. století. Rozšíření „činnosti (podnikání a vydělávání peněz), která byla [dříve] z etického hlediska nanejvýš tolerována“, Weber vysvětlil postupně se šířící novou buržoazní mentalitou, jejímž cílem bylo ovládnout lidské vášně a využít je tak, aby pracovaly pro obecné blaho. Weberem popsaná logika kapitalistického podnikání se přirozeně objevuje také v baťovském systému. Baťův přísný řád, ale také jeho zásady, nařízení, morální poučky a doporučení pro „správný život“ ztělesňovala askezi potřebnou pro soustředění na pracovní výkon.

V reakci na nejhorší formy, ke kterým kapitalistické „ujařmování osobních vášní“ s pomocí peněz v průběhu 19. století vedlo, posouvalo Baťovo pojetí řemesla a obchodu podnikatelskou mentalitu na vyšší úroveň. Zdůrazňování potřeby spolupráce se zaměstnancem a potlačování hamižnosti („první podmínkou prospívání našeho závodu jest, abyste se nedomnívali, že závod jest jen Váš“) předznamenaly rysy pozdějšího podnikatelského managementu. Baťovu pojetí podniku a práce odpovídalo i zacházení se zaměstnanci, které nazýval „spolupracovníky“ a jejichž mzdu označoval jako „podíl na zisku“. Tyto typické dobové podnikatelské eufemismy měly za cíl změkčit realitu a otupit sociální rozpory. Jazyk byl také koloritem nově rodícího se státu a dobové sentimentality dobře známé z prvorepublikových filmů. Mnohem později „Tomík“ ve svých pamětech uzná, že režim nastavený Baťou-otcem by dnešní lidé považovali za nepřijatelný (ačkoliv ne za „škodlivý“) a také, že on sám „nikdy netvrdil, že prvotní pohnutkou toho, co dělám, je být dobrodincem a pomáhat všem ubohým. Jsem podnikatel, ne filantrop.“

Boj o navrácení majetku Návrat Tomáše J. Bati do českých zemí probíhal sice v době polistopadového nadšení, ale byl a je v něčem poznamenán rozporným baťovským dědictvím, včetně prudkých sporů o nástupnictví v obuvnickém impériu. Četní brazilští potomci Jana A. Bati své snahy o jeho rehabilitaci zahájili v květnu minulého roku. Jméno Jana A. Bati bylo na konec společným úsilím obou větví očištěno rozhodnutím soudu v polovině loňského listopadu. Roli Tomáše J. Bati v této kauze je však třeba spatřovat především s ohledem na jeho dlouholeté úsilí o restituci majetku v Česku. Rehabilitaci Baťovy rodiny bychom přesto neměli zaměňovat s otázkou odškodnění. Tomáš J. Baťa nemohl nárokovat majetek na základě restitucí, protože vlastníkem akcií a nemovitostí byl v době znárodnění jeho strýc. Kromě toho se polistopadové restituce nevztahovaly na právnické osoby a na majetek zabavený před únorem 1948. Přesto se stát k Baťovi nezachoval nevstřícně. Majetek po matce včetně domu v Praze, zlínské vily a 2800 hektarů lesa na Vsetínsku získal na počátku devadesátých let na základě restitucí. Síť nejlepších domácích prodejen mohl odkoupit bez soutěže za symbolických 30 milionů korun, zatímco znárodněné továrny získal za jejich tehdejší účetní hodnotu 817 milionů korun. Přesto nebyl spokojen. Domníval se, že majetek po strýci měl dostat zadarmo. Návrhem smlouvy určené Pithartově vládě usiloval získat celý monopolní obuvnický průmysl v Česku, přičemž by 51% akcií dostal zdarma a nezavazoval by se ani

k nejmenším investicím. Zproštění obvinění z kolaborace jeho strýce loni v listopadu nic nezměnilo na neoprávněnosti Baťových restitučních nároků, znovu ale oživilo možnost obrovských náhrad za znárodnění (spekuluje se až o 50 miliardách současných korun), které měly náležet Janu A. Baťovi a které nebyly kvůli jeho odsouzení nikdy vyplaceny. „Máme zájem o to, aby nám byla vyplacena náhrada, jak byla podle Benešových dekretů slíbena,“ prohlásil v listopadu pro Český rozhlas Baťa. Právnička Klára Samková zastupující nároky některých podnikatelů u Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku opakovaně prohlásila, že podnikatelé mají na náhrady nárok a hrozí, že český stát bude muset vyplácet stovky miliard (sám Baťa zažaloval ČR u štrasburského soudu v roce 2004). Její stanovisko však nebere v potaz to, že Baťa byl dlouho pasivní a české ministerstvo spravedlnosti nedostalo žádnou jeho oficiální žádost o odškodnění. Zcela pomíjí to, že syn s matkou si v polovině šedesátých let definitivně vymohli skoro všechny Janovy zahraniční podniky na základě toho – jak ostatně Baťa uvádí i v pamětech – zpochybnění, že Jan podnik od bratra skutečně koupil, čímž se chtěl vyhnout ohromné dědické dani. „Staví-li nyní Tomáš Baťa své nároky na tvrzení, že je právoplatným majitelem,“ napsal na počátku devadesátých let historik Zdeněk Vašíček v obsáhlém článku pro časopis Respekt, „automaticky se přiznává k tomuto přestoupení zákona. Neměl by proto ještě před započetím jednání složit onu daň (včetně úroků), aby tak dokumentoval své nároky?“ Autor je historik.

13


Autor: Alexandr Budka

Rainbow znamená všechny bar Hnutí hippies je všeobecně považováno za dávno mrtvou záležitost, neúspěšný experiment, z kterého zbyla jen pravidelně se vracející móda kalhot do zvonu. Ve všeobecném zesměšňování trochu zaniká fakt, že jejich pokračovatelé jsou i čtyřicet let po létu lásky velmi životaschopná a celosvětově rozšířená subkultura. Pohrobci dětí květin Sunu se téměř krokem po lesní cestě a při každé ráně do podvozku přetížené dodávky bolestně syknu. Jsme téměř třicet kilometrů od nejbližší asfaltky, padá tma a roste nervozita. Skutečně jsem popis cesty pochopil správně? Netrpělivě vyhlížím vždy několik na sebe naskládaných kamenů. Ty jsou tradičním nenápadným znamením ukazujícím cestu k Welcome centru každého setkání Rainbow. Už se nemůžeme dočkat, až po strastiplné cestě uslyšíme „vítej domů!“ a spatříme kýčovité výjevy jako vystřižené z dokumentu o šedesátých letech. Nikoli náhodou. Psal se rok 1972 a éra květinových dětí pomalu končila nepříjemnou kocovinou. Přesto zůstalo dost těch, kteří nehodlali slevit ze svých ideálů a chtěli dál rozvíjet životní styl, jež se zrodil v průběhu šedesátých let. Festivaly jako byl Woodstock ukázaly, kolik pozitivních impulzů dokáže přinést setkání velkého počtu lidí, kterým jde o stejnou věc. Bylo je však třeba přenést někam stranou, do klidu neporušené přírody, kde by si lidé přicházející z různých míst a komunit mohli předávat zkušenosti. Tak vznikly Gatherings, navazující na tradici mírových setkávání severoamerických indiánů. Časem vznikla potřeba zavést neformální pravidla a celé hnutí nějak pojmenovat. Proto se na památném setkání v Roosevelt National Forest v Coloradu ustavila Rainbow Family of Love and Living Light, tedy Duhová rodina lásky a živého světla. Dodnes je Rainbow nejrozšířenější v Americe, ale od prvního evropského setkání v roce 1983 ve Švýcarsku se rozšířilo prakticky do celého světa. Název poněkud zavání obskurní sektou, ve skutečnosti ale jde o snahu vyjádřit základní ideály celého hnutí. Duhová rodina není organizace, ale volné sdružení lidí, do kterého je vítán každý, bez ohledu na víru, přesvědčení, rasu, sexuální orientaci. Členy rodiny jsou všichni, kteří usilují o základní myšlenku Rainbow – snaha o mírové soužití, volné vyjadřování svého přesvědčení a volné setkávání všech lidí na veřejných místech. Hnutí nemá žádné vůdce, jen dobrovolné koordinátory, tzv. focalizéry, kteří mají na starosti shromažďování a výměnu informací, vyhledávání vhodných

14

Uvolnit se, dělat co cítím a dopřát to i ostatním, to je podstata Rainbow.


barvy duhy míst k setkávání a jejich přípravu, zejména zajištění vodních zdrojů, komunikaci s místním obyvatelstvem, zásobování a podobně.

Všechno zdarma V průběhu let se vyvinulo mnoho zvyklostí, které jsou během kempů dodržovány, některé pro nově příchozího dosti nezvyklé. Posměšky vzbuzují některé rituální a mystické prvky, jako například posvátnost ohně. Tyto zásady však mají za úkol zajistit bezproblémové fungování ve volné přírodě a praktický chod tábora a mají racionální jádro. Oheň je například zdrojem popela, jenž funguje jako základní desinfekční, čisticí a léčebný prostředek, proto je nutné ho udržovat v naprosté čistotě. Neexistuje žádné rozdělení na organizátory a účastníky, ani předběžné podmínky účasti. Všechny potřebné činnosti, včetně starosti o táborovou kuchyni, spontánně vykonávají dobrovolníci. Platí pravidlo – vidíš-li nějakou práci, je to tvoje práce! Vše je zdarma a během setkání se nic nekupuje ani neprodává. Kuchyně je striktně vegetariánská a na hygienu se důsledně dbá při přípravě i rozdávání jídla. Na Rainbow se můžete setkat s nejrůznějšími lidmi. Rozhodně to není uzavřené setkání pravověrných. Někteří ho berou jen jakousi alternativní dovolenou a v běžném životě fungují zcela tradičně. Paradoxně pak právě ti nejvíce ulpívají na striktním až farizejském dodržování pravidel a také na kádrování, kdo podle nich na Rainbow patří a kdo jim kazí vysněný ráj. Někteří, zvláště ze zhýčkaného západu, zase neoplývají praktickými dovednostmi. Jako v každé subkultuře se najdou ti, co se jen vezou, i blázni, kteří zde cítí možnost uplatnění svých vizí. Tvrdé jádro tráví čas mezi setkáními v nejrůznějších komunitách nebo jako nomádským způsobem žijící travellers. Najdou se i tací, kteří se už mnoho let plynule přesouvají z jednoho Rainbow na druhé. Existují totiž evropská, celosvětová i lokální národní setkání a v Americe nezřídka běží i několik kempů zároveň. Zde totiž bohužel došlo ke štěpení na jednotlivé kmeny, můžete se zde setkat třeba se samostatným křesťanským Gatheringem, což neblaze narušuje původní univerzalistickou myšlenku. Nic takového ovšem v Evropě nehrozí, spíše je problém s nedostatkem dostatečně odlehlých a nezničených míst vhodných k setkávání. Podobně jako technaři se i Rainbow rodina čím dál častěji přesouvá z „civilizované“ Evropy dál na východ. Letošní evropské setkání se odehrálo v Srbsku, loňské v horách Bosny a Hercegoviny a předtím už zavítalo do Rumunska, Bulharska, Ruska, Polska, Slovinska a Maďarska.

Slovníček Rainbow Mezinárodní rodina se samozřejmě dorozumívá anglicky. Postupem let se ustálilo mnoho tradičních pojmenování a výrazů vystihujících podstatu Rainbow. Welcome home! – pozdrav, kterým se vítají účastníci, bratři a sestry. Welcome center – jakési přechodové území, sloužící k adaptaci nově příchozích. Mnozí zde prožijí celé setkání a do samotného tábora, mnohdy vzdáleného ještě několik kilometrů ani nedorazí. Bývá zde parkoviště dodávek a obytných náklaďáků účastníků. Gathering – shromáždění, tábor. Food circle – shromáždění kolem táborového ohně, při kterém je dvakrát denně rozdáváno jídlo. Talking circle – shromáždění, při kterém se dohadují všechny praktické záležitosti. Mezi nejdůležitější a nejkomplikovanější otázky patří výběr státu či místa, kde se odehraje další setkání. Talking stick – koluje v kruhu a kdo ho drží, má právo mluvit neomezeně dlouho. To bohužel někdy přitahuje hraniční jedince, kterým v méně láskyplném prostředí není nasloucháno. Koho to unaví, jde dělat něco příjemnějšího, neboť čas zde nikdo neměří. Connection – spojení. Univerzální výzva. K nejčastějším patří žádost o tobacco connection, travel connection k přesunu na další Rainbow, případně sborový pokřik wood connection když dochází dřevo v kuchyni. Shanti – podobně univerzální výraz. Vše je třeba dělat šántí, tedy v klidu a pohodě. Shanti area – klidová zóna tábora. Místo pro lásku, klid a meditaci.

Focalizer – dobrovolný organizátor jakékoli činnosti. Zvláště těch povolaných je věčný nedostatek. Magic hat – kouzelný klobouk, do kterého jsou vybírány dobrovolné příspěvky po každém food circlu. Vzhledem k míře požehnání a pozitivních vibrací, které jsou do něj směřovány mnohem častěji než peníze, je opravdu kouzelný. Nakonec se z něj vždy zaplatí provoz celého kempu a mnohdy zbude i něco pro policisty nebo náhle se objevivší majitele pozemků. Shitpit – latrína, tedy díra vykopaná v zemi, po každém použití postupně zasypávaná popelem a hlínou. Kopání nových shitpitů je spolu se sběrem dřeva nejčastější činností focalizerů. Babylon stuff – vše, co se na Rainbow zásadně nepoužívá. Tedy mýdlo a chemické prostředky (nahrazeny popelem), toaletní papír (místo něj voda a popel), elektronika ( jen bubny a akustické nástroje), alkohol a syntetické drogy (o to je populárnější konopí a houby) Retreat – drsnější forma Rainbow setkání. Komornější, více duchovně a léčebně orientované s tvrdšími pravidly. Většinou bez psů, dětí, jen se syrovou stravou, zkrátka jen pro opravdové šamany. Full moon – vyvrcholení každého setkání, velká úplňková slavnost. Food circle Bosna 2007

Rainbow v Čechách Důležitou roli u nás sehrálo evropské setkání v Novohradských horách roku 1995. Mnohatisícový zástup „hipíků“, který osídlil nedávno zpřístupněné pohraničí, zcela zaskočil veřejnost i média. Byla to první názorná ukázka, jak vypadá nespoutaná svoboda a inspiraci Rainbow přiznávají i zakladatelé prvních tehdy vznikajících českých soundsystémů. S trochou nadsázky lze říci, že duhová rodina ukázala cestu k Czechteku.

Jak vyděsit jeptišku Srovnání Duhové rodiny se současnou subkulturou technotravellers je rozhodně zajímavé. Lze říci, že obě komunity se částečně prolínají a inspirují, zároveň ale mezi nimi panuje značná nevraživost. Pro technaře jsou „hipíci“ příliš měkcí, ti jim zase na oplátku vyčítají, že svým bezohledným přístupem zničili mnoho roky užívaných míst a značně zkomplikovali nomádský způsob života. Jasně to vyjadřuje Miky, dlouholetý francouzský Rainbow traveller: „Posledních deset let je to čím dál horší. Kamkoli přijedu, musím vysvětlovat, že i když mám dredy, psa a starý obytný Mercedes, nejsem technař, neprodávám drogy, nevytáhnu z náklaďáku bedny a nezačnu dělat bordel. Chci se jen utábořit a za chvíli zase jet dál. Na techna-

ře jsem alergický, chovají se stejně destruktivně, jako systém, proti kterému protestují.“ Konflikty a nepochopení se ale nevyhýbají ani Duhové rodině. Na letošním Rainbow v srbských horách došlo k několika nepříjemným incidentům. Obyvatelky nedalekého ženského pravoslavného kláštera byly totiž zděšeny tím, že někteří bratři a sestry chodí běžně nazí nebo jen spoře odění. Na místo se dostavila i policie a lesy okolo tábora byly brzy posety výhružnými tabulkami vyzývajícími k dodržování srbských zákonů. Jedno je ale jisté. Zatímco technoscéna je v úpadku a myšlenka nelegálních freeparties dávno opuštěna, Duhoví válečníci se nenechali odradit ani čtyřiceti lety perzekucí a dál pořádají svá setkání, aniž by se ptali úřadů.

15


Autor: Tadeáš Jirsa

Vězňové svého pokoje Osudy těch, co se odmítají zapojit a vydělávat na důchod rodičům, už pronikají i do anime filmů.

Fenomén hikikomori upozorňuje na rozpory japonské společnosti Malý, upravený domek na předměstí Tokia zalitý ranním sluncem, by mohl být domovem spousty jiných japonských rodin. Otec v dobře padnoucím obleku odchází do práce, dcery v uniformách vybíhají do školy. Na poklidném obrázku zarazí jen jedno z oken v horním patře, celé zakryté jakousi dekou. A také to, že matka, která čas od času osaměle sedává na zadním dvorku, má nepřítomně zoufalý výraz. Příběh z předměstí Ačkoliv sousedé celý příběh dobře znají, o tom, co se děje za dveřmi domu nikdo nahlas nemluví. Všichni si přitom pamatují na malého chlapce, který si kdysi rád hrával za domem. A přestože Hirošiho už několik let neviděli, vědí přesně, kde zrovna teď je. Jeho popelavou tvář správně tuší ve stínu, který se někdy mihne za zakrytým oknem. I Hiroši sám často vzpomíná na dětství a na dobu, kdy ještě chodil normálně do školy. To bylo předtím, než ho spolužáci jednoho dne začali bez zřejmé vnější příčiny zarytě ignorovat. Doslova se dívali skrz něj a úplně ho přitom vyřadili ze svého kolektivu. Hiroši se tak, stejně jako mnoho jiných dětí, stal obětí totálního nezájmu, v Japonsku běžné formy

16

šikany. Tehdy poprvé utekl do bezpečí a samoty svého pokoje. Škole se začal vyhýbat až na ni zanevřel docela, pak přestal vycházet z domu a nakonec i ze svého pokoje. Dnes dny prospí a noci prosedí u počítače či televize. Ze svého pokoje vychází, jen výjimečně a když všichni spí – to aby si vzal jídlo, které mu pečlivá matka nechává pravidelně za dveřmi jeho pokoje. Svým únikem ze světa se Hiroši stal jedním z mnoha, jedním z těch, kteří si místo kariéry vybrali dobrovolné vězení, místo budoucnosti bezčasí a únik ze společnosti samotou. Včera stejně jako dnes, zítra i dalších dvacet let.

Únik z dálnice Příběh, který se stal Hirošimu, není v Japonsku ani zdaleka ojedinělý – odborníci hovoří o jevu,

který se může týkat až milionu převážně mladých lidí, žijících osaměle a izolovaně od svého okolí. Lidí, kteří se na dlouhé měsíce uzavírají do svých pokojů a bytů, kde dny prospí a noci tráví před obrazovkami a nanejvýš dojdou na nákup do nejbližšího supermarketu. Jev, pro který se vžilo označení hikikomori (volně „vzdálení se“) je třeba vidět i z perspektivy poválečné japonské společnosti orientované na výkon a zároveň stále hluboce zakořeněné v tradičním modelu, který poměrně rigidně určuje sociální zařazení jednotlivců a ovlivňuje tak jejich chování. I Hirošiho únik ze světa, jehož okolnosti se mohou, viděno evropskýma očima, jevit dost překvapivě, tak získává svou logiku. Můžeme se ptát, kde byli a proč nezasáhli rodiče, kteří by


chlapci pomohli a dohlédli na něj. Co povinná školní docházka a její bdělí garanti – armáda učitelů, poradců a sociálních pracovníků, kteří mohou zakročit, když všechno ostatní selže? Japonská realita se ovšem od té evropské v mnohém liší. Povinná školní docházka zde sice existuje, není však ani zdaleka imperativem, protože důležitou roli stále hraje tradiční vnímání významu rodiny, která má ve vztahu k dítěti poslední slovo. Dítě je koneckonců jejím „majetkem“. Majetkem, na který do úmoru pracující japonský otec nemá čas a který se milující matka snaží za každou cenu uchránit od všeho zlého ... A okolní svět se s dětmi nemazlí. Tradičně předurčené sociální role jsou zatíženy očekáváním budoucí úspěšné kariéry, které je podřízeno vše. Již od mateřské školky jsou děti pod permanentním tlakem, aby byly úspěšné, aby obstály a dosáhly, co nejlepších výsledků v pravidelně se opakujících zkouškách, které je buď posunou nebo vzdálí od předem zřejmého a nezpochybnitelného cíle. Jenže každý nezpochybnitelný cíl nese sám v sobě i nutkavou potřebu svého zpochybnění. Zvlášť, když je člověku něco kolem dvaceti a život před ním má obludně jasné kontury rovné dálnice, jejíž konec se v postindustriální japonské společnosti ztrácí v nedohlednu. Fenomén hikikomori tak možná lze vnímat i jako vzepření se neúnosnému tlaku, kterému jsou mladí lidé nuceni se podřídit.

Pohled skrze ně Vlny apatie u teenagerů si poprvé významněji všiml již v osmdesátých letech doktor Inamura, který ji začal studovat a snažil se i o její „léčbu“. V době národního opojení z ekonomických výsledků země, která konečně dohnala a záhy předehnala Západ se však jednalo o téma, které šlo snadno chápat jako nepříjemné narušení všeobecné společenské harmonie. A jakýkoliv náznak konfliktu byl vnímán jako útok na jednotu národa a jeho úspěchy. S tím souvisela i kritika médií a následný nátlak kolegů, které vedly k zastavení výzkumu. Média obecně přitom hrají při reflexi fenoménu hikikomori v Japonsku zásadní roli, když i v současné době podporují negativní a zesměšňující vnímání těchto lidí. Nová vlna zájmu o toto téma přišla v 90. letech – možná i v souvislosti s postupným oslabováním tradičního uspořádání společnosti byl znovu oživen výzkum (termín hikikomori byl poprvé použit až v roce 1999). I přes rozdílnosti, které mezi jednotlivými odborníky panují v přístupu k fenoménu, se většina z nich shoduje v tom, že se nejedná o duševní chorobu ani nějaký typ syndromu. Zájem vědců však zatím příliš nezměnil přístup společnosti, která problém (či spíše jeho nositele) stále ignoruje. Většina peněz, které jdou na pomoc postiženým tak pochází většinou z mělkých kapes jejich příbuzných. S jistou nadsázkou se dá říct, že japonská společnost

se ke svým hikikomori chová způsobem, který způsobil trauma chlapci z úvodního příběhu: dívá se skrze ně.

vání reprezentativního obrazu rodiny navenek je pak ještě podpořena negativním obrazem fenoménu hikikomori v médiích.

Malý princ v koutě

Prolomit skořápku

Ekonomická prosperita Japonska po druhé světové válce, která ovlivnila změny ve společnosti, logicky poznamenala i podobu rodiny.

Společnost a její nekonečné nároky; rodina, jejíž členové jsou svázáni pevnými pouty tradic, přesto zároveň osamělí; předurčenost budoucnosti, školní dril, či úzkostná obava z následků toho všeho a neschopnost najít své místo ve spletité pavučině tušených souvislostí – to všechno může vyústit v zoufalé přání stáhnout se někam stranou, do vlastního bezpečí, kam nemůže ani společnost, ani rodiče, ani škola. Do bezpečí, kam neproniknou zkoumavé pohledy okolí, a které má pod kontrolou jen člověk sám. Možná by i tento fenomén mohl sehrát svou roli a pomoci vytrhnout japonskou společnost z její letargie směrem k uskutečnění očekávaných společenských reforem. Ke změně ubíjejícího poválečného životního plánu: škola – zkoušky – univerzita – práce – smrt. Zmírnit posedlost vzděláním v rámci zatuchlého a standardizovaného vzdělávacího systému. A možná, až se společnost odhodlá ke své proměně, opustí i hikikomori své uzavřené kokony a svobodně roztáhnou křídla v systému, který nebude produkovat jednu sžíravou obavu za druhou.

„Již jsem to nemohl déle vystát. Byl jsem zcela přesycen svým okolím. Každý den mi z toho všeho bylo zle. Způsob mého vidění světa se naprosto neslučoval s obecnými představami společnosti. Neměl jsem proto jinou možnost, než se stáhnout stranou.“ bývalý hikikomori Iwata Micunori Staré hodnoty mají sice stále silný vliv, jejich význam se však v současnosti posouvá. Mění se především vztahy dětí k rodičům, kdy tradičně silná pouta postupně oslabují – dochází k úpadku synovské úcty, slábne respekt vůči rodině i vědomí dluhu k rodičům a rodinným předkům, které vždy výrazně určovalo podobu vztahů. Od mužů se ale přitom stále očekává, že svůj život obětují pro práci a firmu. To je ze své podstaty výbušná situace, jejímž praktickým důsledkem je stálá nepřítomnost mužů v domácnosti. Zatímco muži pracují, ženy by se měly starat o rodinu, ve které specifické místo zaujímají synové, malí princové japonských rodin. Chápající rodiče a milé a poslušné děti – to je typický dojem, který vzbuzuje japonská rodina v očích Evropana zvyklého na liberální výchovu a víceméně rozjívené potomstvo. Zachování harmonického dojmu v očích okolí je ostatně cílem za všech okolností. Ve skutečnosti k sobě obě strany zřídka projeví opravdové city (důkazem mateřské lásky jsou investice do dětí a jejich budoucnosti) a děti se snadno mohou cítí osamělé. To vede k problémům, jejichž řešení se za těchto podmínek zase jenom komplikuje. Děti svým rodičům nedůvěřují a pokud se dostanou do bezvýchodné situace (což v souvislosti s celospolečenským tlakem na podřízení se jednotlivce systému a devastující podobou vzdělávání nemusí být nečekané), je jejich logickou reakcí nějaká forma protestu. Vzhledem k vžitému pocitu odpovědnosti vůči rodině, která musí za všech okolností působit navenek harmonicky, se pasivní rezistence v podobě vlastní izolace jeví jako logické vyústění neudržitelné situace doma. Vzniklý problém se v tradičním uspořádání zase spíše zhoršuje. Povaha vztahů v rodině je taková, že si rodiče často zoufalství dítěte ani nemusejí dlouho všimnout a když si všimnou, mají obavu se kamkoliv obrátit. Snaha o udržení problémů uvnitř domácnosti a zacho-

Autor je novinář. Bezpečnostní oblek pro vycházky z izolace.

Co znamená hikikomori V japonštině existuje sloveso hikikomoru, které nese význam „vzdálit se, stáhnout se, ustoupit, držet se stranou“ s odkazem na starou praxi buddhistických mnichů, kteří odcházeli do ústraní, aby hledali své vnitřní poznání. Od něho pak bylo uměle vytvořeno podstatné jméno „hikikomori“, jehož hrubý překlad by mohl znít „stažení se do ústraní“. 17

Obsah | Fejeton | POŠLI TO DÁL | TÉMA: SVĚT PRÁCE | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT

Rozhovor | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | uličníci | Sms a E-maily

Lidi se svědomím V den naší uzávěrky jsme se dozvěděli, že Pavel Dias se nakonec rozhodl pražskou Famu opustit. Významný český fotograf, který obětoval mnoho z vlastní tvorby výuce studentů, tak snad konečně uspořádá svůj archiv a připraví k tisku publikace, které ho uvedou na náležité místo v kontextu naší fotografie. Vedete na FAMU ateliér dokumentární fotografie, jak dlouho působíte na škole? Přišel jsem v roce 88/89, kdy už režim trošku klátil. Předtím mne ale zvali do komise ke zkouškám, protože potřebovali někoho z praxe. Ateliér vznikl až během roku 2004, ale učil jsem reportážní a dokumentární fotografii. Od revoluce se změnilo vedení na katedře dvakrát. Po revoluci ji začal řídit Miroslav Vojtěchovský, který výrazně rozvíjel předchozí Šmokovu koncepci. To trvalo až do roku 2004, kdy se do vedení fakulty poprvé dostal absolvent jiné školy než FAMU, ale za to s filmem spjatý. Díky tomu se změnila koncepce školy a u nás byly zřízeny ateliéry. Vidina byla budovat takové prostory, jaké jsou obvyklé na jiných uměleckých akademických školách. Tedy, že se život na škole výrazně odehrává v nich a samozřejmě vedoucí ateliérů mají svoji věrohodnou, samostatnou kompetenci.

18

Podařilo se to?

Co tím myslíte?

Jsme tak na půl cesty, vedoucí jsou bez kompetencí a nemáme prostory, protože se tu ale pro dokumentární fotografii naskytla určitá příležitost, tak jsem na základě výběrového řízení nastoupil a prostě tam jsem.

Věděl jsem, že studenty nesmím ignorovat, nesmím nic přikazovat, musím se je snažit pochopit, být otevřený. V takové situaci jsem si pak mohl dovolit leccos jim říci a to i velmi nepříjemné věci.

Učil jste v Brně, na FAMU ve Zlíně, co vás na učení tak přitahuje? Mohl byste se věnovat jen svojí vlastní práci.

Jak vypadalo vaše první učení?

V roce 79 mi umřel syn, sám jsem začal marodit. Byl jsem na volné noze, což mě bavilo, ale znamenalo to i věčné ježdění, což mě už unavovalo. Takže když mi v roce 80 nabídli učení na střední škole uměleckoprůmyslové v Brně, kterou jsem sám absolvoval, v ítal jsem to jako změnu. Byl to nejprve trochu stres. Říkal jsem si: „Pane bože, co tam budeme dělat?“ Byl jsem jen pevně přesvědčen, že se musím v yhnout věcem, které dělat nesmím.

Vyrazili jsme třeba do Terezína, kde jsme byli dva dny. Přijeli jsme tam začátkem týdne, ve čtvrtek jsme byli zpět a v pátek už ve škole visela výstava prací, co tam studenti nafotografovali. To je samozřejmě dost bavilo.

To bylo ještě před rokem 89? Jeli jsme tam ještě v době totalitní, kdy se sice zdůrazňoval odboj v koncentrácích, ale pravý obraz se moc nehodil a lidé se mu trošku vyhýbali, utrpení lidi moc nezajímalo. Říkal jsem si tehdy, že mám jedinou možnost. Vypůjčil jsem si od kolegů první knížku, kterou vydal Arnošt


Rozhovor | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | uličníci | Sms a E-maily Autorka: Martina Křížková Lustig a těm 17 -18 ti letým dětem jsem ji dal přečíst. Protože zhruba to co popisoval, zažíval asi v témže věku, jako byli tehdy oni. Myslel jsem si, že by je to mohlo zaujmout. Měl jsem tehdy bílý mikrobus, mohlo nás tam sedět osm. Už bylo chladno, tak jsem vařil čaj v konvici a fungoval v autě jako v kabinetu. Kdykoli, když byli zmrzlý, se mohli vrátit a napít se něčeho teplého a taky si vzít stativ, jiný objektiv. Chodili většinou po dvou, rozlezli se po pevnosti, po Terezíně, po městečku. Předtím absolvovali návštěvu muzea, původní expozici, tenkrát v ještě malé pevnosti. Myslím, že soubor, který tam vyfotili, nebyl špatný. Zjistil jsem, že při učení nejsou témata, o kterých se nedá hovořit. Akorát musí být člověk připraven, aby to ustál, nebo aby měl co říci a navíc musí mluvit velice otevřeně.

Co se stalo s tím souborem? Když jsme dostali příležitost vystavovat v Galerii mladých na radnici v Brně, tak to pan ředitel pěkně strhal a shodil ze stolu,a to jen proto, že tehdy zasedal nějaký sjezd komunistické strany a jim se nehodilo, aby ve stejnou dobu byla výstava o koncentračním táboře. Když jsem odcházel ze školy, tak jsem si soubor vzal. Po letech jsem vystavoval ve Svitavách a místo ve výstavním prostoru jsem věnoval práci studentů, protože ty fotky byly dobré.

Je Vám skoro sedmdesát a kvůli učení a fotografování neustále jezdíte mezi Prahou a Zlínem, jak to zvládáte?

Co v současnosti fotografujete?

Pavel Dias, přední český fotograf (*9.12.1938) Po maturitě na ŠUŘ v Brně začal studovat na pražské FAMU (1958), během studia přestoupil do nově vzniklého kabinetu fotografie (první absolvent oboru fotografie). Krátce působil jako ústřední metodik pro fotografii, poté pracuje jako samostatný fotograf (1965). Vyučuje na brněnské SUŘ (1963), působí na pražské FAMU (1989), na Vyšší odborné škole filmové ve Zlíně (1996), v Atelieru reklamní fotografie na IRTMK při zlínské Technologické fakultě VUT (1997). Žije v Praze. Ve své fotografické tvorbě se věnuje převážně dokumentární a reportážní fotografii – v 60. letech významně přispěl ke zkvalitnění živé fotografie publikované v českých periodikách. Jeho práci charakterizuje schopnost vybrat a zvěčnit jedinečný, neopakovatelný okamžik. Nejdůležitější soubory: Koně formule I (1985), Torzo – holocaust (1962 -1995). Nejbližší výstava Langhans Galerie Praha (leden – březen 2009).

Dlouho říkáte, že už chcete dělat jenom svoje věci, dodělat resty. Potřeboval bych připravit nějaké knížky, i když jsem jaksi ztratil energii na dobývání grantů. Taky mám archiv a větší část není zpracovaná. Na to musím sedět zavřený tady v ateliéru a hlavně vyčistit hlavu. To nejde dělat mechanicky, takže

V podstatě Zlín Tomáše a Jana Bati. K tomu jsem si udělal podtéma o Josefovi Sudkovi a Antonínovi Horákovi. Reflexi funkcionalistické architektury tehdejšího Zlína a život této architektury v dnešním Zlíně. Celý život jsem dělal živou fotografii. Toto nemá s mou prací mnoho společného. Chci si udělat takový jiný soubor. Nefotím ani Leicou, ale Linhovkou 13/18, čili velkým těžkým aparátem. Jako pocta výše zmíněným fotografům, kteří měli taky větší kamery.

Máte několik výrazných fotografických témat. Jedním z nich je i svět judaismu. K němu máte blízko z rodiny? Přišel jsem k judaismu spíše přes lágry. Nepatřím k lidem, kteří byli válkou tak strašně postiženi jako jiní, ale přesto si myslím, že konec války mě velice formoval. Bydleli jsme v malé obci u Kroměříže. Z naší rodiny se dva lidé dostali do lágru jako antifašisti. Jeden strýc utekl z Německa, podařilo se mu sice úspěšně skrývat přes celou válku s partyzány, ale den po velikonočním pondělí ho v roce 45 zastřelili ve vedlejší vesnici. Pamatuji si to napětí. Maminka mne vodila, sedmileté děcko, na návštěvu za jejím tatínkem, mým dědečkem, který byl nejprve zavřený na olomouckém gestapu, a pak v Buchenwaldu. Další strýc zemřel ve Flossenburgu. Po válce se stařeček vrátil jedním z posledních transportů. Panoval chaos, přijížděli jen vlaky a lidi u nich stáli s cedulkami. To se potom opakovalo v roce 55 ve Vídni a v Německu, když se vraceli zajatí Němci. K vlakům zase chodili ženské s nápisy a jmény. Ernst Haas z toho

foto: pavel dias a archiv pavla diase

Začíná to být stres. Kříží se mi vzájemně rozvrhy, je to takové lámání v kruhu. Rád bych se proto ze školy osvobodil. Uvažoval jsem o tom, že bych ve Zlíně třeba zůstal a omezil FAMU, ale jak je člověk dlouho v Praze, tak si zvykne. Když máte práci a jste ve škole, tak je Zlín samozřejmě bezvadný, jako i Brno. Ale najednou přijde neděle a všichni kamarádi, kumpáni a kolegové někde zmizí a je tam mrtvo.

nemůžu dřít ve školách. Pravda ale je, že i když jsem pracoval celý život, tak penze, kterou mám, je tak směšná, že bych ve skutečnosti nemohl dělat ani ten archiv. Jen bych zaplatil nájemné a jídlo, to by bylo asi tak všecko. Takže pracovat musím, dokud to půjde

19


foto: pavel dias a archiv pavla diase

Rozhovor | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | uličníci | Sms a E-maily

udělal nádherné fotky a díky tomu se zařadil do Magna.

ještě židé, začal jsem se zajímat jak je to s mým příjmením a spojilo se mi to s těmi lágry.

A stařeček?

Je pro vás víra důležitá?

Sedával i v létě u kamen, on byl jinak elegantní pán. Učitel. Tehdy byl ale takový zhublý, tak i stoličce dal zavděk. Přicházeli lidi a on vyprávěl. Vyposlechl jsem si ty příběhy, dostalo se mi to pod kůži. V roce 61 jsem byl v Drážďanech a ve Výmaru se školou, takový pěkný výlet, neměl jsem původně v úmyslu nic fotografovat. Pak jsem viděl lágr v Buchenwaldu a uvědomil jsem si, že ho znám z vyprávění. Přivezl jsem si pár fotek domů a začal se táborům věnovat. Nejprve jsem na fotkách neměl hakenkreuze, ani Davidovy hvězdy nebo srpy a kladiva. To přišlo později. Symbolům jsem se zpočátku záměrně vyhýbal. Možná jsem to viděl strašně zjednodušeně, ale v té době už fungovaly i komunistické tábory, které jsem samozřejmě nemohl fotografovat. Na fotografiích zůstaly proto jen ostnaté dráty - zobrazení represe jako takové.

Jsem nepředpokládal, že se budete na takové věci ptát, ale bezpečně vím, že obecně světu, normálnímu dnešnímu světu, chybí větší vážnost víry. Svět se všemi svobodami se roztrhl tak, že se chápe pouze majetnicky a kořistnicky. Nejsou v tom žádné brzdy. Ty přicházejí, až potom, když se stane něco zlého. Myslím, že víra přeci jen dělá lidi zodpovědnějšími v tom smyslu, že z nich dělá lidi se svědomím.

Když se rozhlédnu po vašem ateliéru, tak se z vás stal nakonec ale stejně Žid: máte tu kaftan, šábes svícen, kalendář na nový rok. Jaké je to s vaším vztahem k náboženství? Vaším dalším velkým fotografickým tématem jsou právě náboženské poutě a obřady. Nebyl jsem vychováván jaksi v žádném náboženství, až později ve škole jsme měli katechetu, který nás neučil tím způsobem, že bychom museli biflovat něco z Bible, ale na příkladech ze života, což bylo zajímavé. V patnácti, šestnácti jsem se dostal k Ramakrišnovi, to mě hrozně fascinovalo, ale jinak jsem byl docela nábožensky vlažný. Od 60. let jsem jezdil ale po poutích, fotil jsem a díky tomu se dostal i k práci na výstavě Židovská Morava a Slezsko. Při té jsem se začal pídit trochu po svém původu. V těch místech byli

20

Většinu života jste prožil v socialismu. Váš přítel fotograf Josef Koudelka emigroval, uvažoval jste také o odchodu? Koudelka odjížděl sice jakoby na stipendium, ale dalo se předpokládat, že se už nevrátí. Večer předtím jsme popíjeli na Žižkově. Měli jsme slivovici a chodili po kulatém náměstí, kde je dnes televizní vysílač. On mi připomněl, že Sudek říkal, že fotograf má mít rodinu nebo fotit, ne obojí zároveň. A já jsem měl rodinu. Koudelka dodal: „Ale ty máš dva pěkné kluky.“ Pak Josef odešel a kluci mi rostli. Chtěl jsem vlastně odejít ještě dříve než on, hned v osmašedesátém, ale měl jsem tu i starou rodinu, maminku a další příbuzné. Neudělal jsem to proto a nemá smysl toho litovat, netrápí mě to.

Na vaší současné výstavě ve Zlíně jsem viděla, že jste jel za Koudelkou v 70. letech do Anglie. Nebyl jsem tam tehdy za Koudelkou. Fotil jsem dostihy a protože dostihový sport má kolébku v Anglii a ve Francii, to jsem si řekl, že tam musím dostat. Známí mi slíbil, že když mu dám tisícovku, tak mi sežene výjezdní doložku. Peníze jsem mu dal a on ji opravdu sehnal. Nepočítal jsem vůbec s tím, že v Anglii potkám Koudelku, protože jsem si myslel, že se více zdržuje ve Španělku a ve

Francii. Byl jsem na královském poháru a když se končilo, tak přesně šest let poté, co jsme se s Koudelkou rozešli, najednou on na mne zavolá: „Dias“ a první co mi řekne: „Ty vole, ty máš ale velké děti,“ jako kdybychom se bavili naposledy včera na Žižkově na náměstí. Josef mě hned přestěhoval k sobě. Bydlel u fotografa Jürgena Schadeberga, který se proslavil fotografiemi odchodu Britů z Kapského města do Anglie. Koudelka právě dělal s dalšími studenty skvělou výstavu Quality of life. Byla zajímavá specifickým řešením. Fotky zavěšené na mobilech ze stropu dolů. Díky tomu se fotografie mohly trochu pootáčet, což působilo fantasticky. Stejně jako se v životě mění konstelace situací, tak se proměňovaly konstelace fotografií a jejich vzájemné vazby. Uvažoval jsem, že bychom to dali do Černého kostela v Brně, ale tehdy to nebylo jednoduché, takže to skončilo někde v bednách.

Přátelíte se s Koudelkou i dnes? Vždycky zavolá, když přijede a sejdeme se. Než začala perská válka, měl jsem něco s páteří, ležel jsem, přišel za mnou sem do ateliéru a přivedl Jamese Nachtweye. To je Američan, válečný fotograf a právě tam odlítal. Vy se mě ale vůbec neptáte na Zlín.

Co se mám ptát k Zlínu? Chodil jsem tam do základní školy, měšťanky, na gymnázium a pak jsem zdrhl do Brna.

Mám se ptát na Zlín, když jste zdrhl do Brna? Samozřejmě jsem tam byl přes prázdniny. První prázdniny nic, ale na druhých prázdninách jsem šel na praxi do zlínských ateliérů, do fotooddělení, kde se právě začal vyrábět Vynález zkázy a to byl nejdůležitější okamžik mého života. Potkal jsem tam Jiřího Tarantíka, se kterým jsem konzultoval svoje vůbec první cyklické fotografie.

Obsah | Fejeton | POŠLI TO DÁL | TÉMA: SVĚT PRÁCE | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT Rozhovor |

~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | uličníci | Sms a E-maily Autorka: Klára Cozlová

Může být bůh žena?

„Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím. Jako muže a ženu je stvořil.“ První kniha Mojžíšova, Genesis, verš 1,27. Až do počátku 20. století vycházela představa o rozdělení rolí v rodině i ve společnosti především z křesťansko-židovské tradice a z jejího pohledu na uspořádání světa. Klíčovým textem přitom byla samozřejmě Bible. Svět se ale mění, a my s ním. Mění a posouvají se i různé výklady Bible, které se úlohou mužů a žen zabývají.

Neomylný vládce – muž a Bůh Čím dál víc se přitom zdá, že snahy podrobit ženu mužovu panství nelze opřít ani o víru. To souvisí právě s novými výklady Bible, které spíše než podrobení a ovládání ženy zdůrazňují osvobození od útlaku a panování v lásce (např. teologie osvobození či feministické teologie). Dané přístupy nabízejí na staro – i novozákonní prameny kritický pohled. Nejde o vytvoření nových dogmat, spíše o změnu zaměření pozornosti – tedy ne už pouze zájem o to jaký svět je a jaký by být měl, ale i o metafory, které jsou v textech skryté. Krom reakcí na křivdy každodenního života tyto výklady vyzdvihují mužskou i ženskou stránku Boha. V židovsko-křesťanské tradici náboženství rádo zapomíná, že Bible není jen slovem Božím, ale je rovněž knihou vytvořenou v určitém historickém kontextu. Bible je slovem Božím, ale je sepsána člověkem, a co si budeme nalhávat – muži. Vychází proto logicky z patriarchálního kontextu. Ve Starém zákoně je Bůh představován jako neomylný vládce, vševědoucí a všemohoucí. Není sporu, že sám je podstatou duchovní, ale k jeho popisu se používají jazykové tvary, které jsou mužského a nikoliv ženského rodu. Tak se snadno stalo, že původně naznačená oboupohlavnost, či chceme-li pohlavní nevyhraněnost Boha byla společností (v níž měli hlavní slovo muži) přeměněna na jedinou možnou pohlavnost – mužskou. Spolu s feministickou teoložkou Janou Opočenskou se můžeme ptát: proč je výraz „Bůh-On“ přijímán tak automaticky, a není zpochybňován ani u lidí nenáboženských, kteří popírají samotnou boží existenci?

I v Novém zákoně mužský prvek výrazně převažuje – obraz Boha je vtělen do mužského těla Ježíše Krista a jeho ženská podoba je zatlačena kamsi do pozadí. Přesto i zde nalezneme ženské prvky. Nejsilněji asi v charakteristice postavy samotného Ježíše, kterému Nový zákon přisuzuje vlastnosti obecně připisované ženám – lásku a milosrdenství. Právě Ježíš Kristus se totiž patriarchální moci vzdal, aby se stal služebníkem. Ukázal přitom na význam hodnot jako vzájemnost, vztah a soucit, bral se za chudé a vyloučené ze společnosti. A v jeho okolí byly i ženy, se kterými rozmlouval. Texty o Ježíši Kristu vznikaly ve stejné patriarchální společnosti, kterou kritizoval, a proto

je třeba tento kontext vždy zohlednit. Jen s přihlédnutím k těmto historickým faktům mohou vzniknout výklady, které budou odrážet naši aktuální společenskou zkušenost. Někomu se možná bude zdát, že jsem zde při přemýšlení o víře a Bohu překročila určitou hranici. Já si to nemyslím. Všechny výroky o Bohu v Bibli jsou zdrženlivé a nechávají každému dostatek prostoru pro jeho vlastní představivost, fantazii a pojetí víry. Nekladou tak překážku jiným možným výkladům. Je přece zřejmé, že každý a každá do svého přemýšlení a mluvení o Bohu vkládáme kousek sebe a svého osobního pochopení nejen Boha, ale i celého světa a naší role v něm.

Navzdory zřejmému prosazení mužského elementu najdeme i ve Starém zákoně metafory, které ženství zdůrazňují podobně jako mužství. Příkladem může být např. vyprávění o Deboře či Mirjam, kde jsou ženy nahlíženy v pozitivním světle. Jsou však v naprosté menšině.

repro: jean effel

Laskavě ženský Ježíš

21


Dokončení citátu Václava Havla Nejlepší myšlenka je ta, která ponechává vždy ... naleznete v tajence.

Vyluštění tajenky z čísla 314: ...osudově nezvrhl, i kdyby měl sebekrásnější úmysly. Vítězové soutěže z minulého čísla jsou: Petra Nahalková, Ivan Holý, (Nový Bydžov) Jana Stará (Havlíčkův Brod) Soutěží se o: 3x CD/MP3 ČERNÁ SANITKA – 38 městských legend. Ceny poskytl Radioservis, a. s. – vydavatel CD, DVD, knih a Týdeníku Rozhlas. Internetový obchod: www.radioservis-as.cz, tel. objednávky: 222 713 037 nebo e-mailem: [email protected]. Firemní prodejna – Reprezentační prodejna Českého rozhlasu a České televize sídlí na Vinohradské ul. č. 13, Praha 2.

Vydělávám na tom, že lidem radím, jak nejlépe vydělat. Je o to velký zájem..

22

Vynalezl jsem vynosný způsob, jak z pohybu oblaků vypočítat pohyby na burze. Dá se na tom dobře vydělat.

A o co se tu, kurňa, pořád snažím já?

Obsah | Fejeton | POŠLI TO DÁL | TÉMA: SVĚT PRÁCE | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT Rozhovor | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | VÝTVARNÉ

UMĚNÍ | LITERATURA | HUDBA | DIVADLO | FILM | uličníci | Sms a E-maily Autor: Jiří Ptáček

Pohřeb přísného boha

Jiří Surůvka je fenomén. Malíř, performer, kabaretiér, vynikající pedagog, sžíravý kritik společenských a kulturních poměrů, patron ostravských umělců. …nebesa jdou do výprodeje

V druhé polovině 90. let bylo Surůvky všude plno. Zemí se prohnala vlna zájmu o kacířské a sociálně kritické umění z Ostravy a Jiří Surůvka se stal jeho symbolem. V jeho obrazech a performancích si manželé Havlovi podávali ruce s Batmanem, planoucím Janem Palachem, klonovanými dětmi Adolfa Hitlera a Bohem vrhajícím pumy z nebes Sixtinské kaple. Surůvka se ke společnosti stavěl jako satirik, k umění jako dadaista a k roli umělce jako outsider, který se navzdory své tělesné neforemnosti navleče do trikotu Batmana a po obchodních domech zachraňuje paničky postižené nákupní horečkou. Velkou oblibu si získal kabaret, jehož iniciátorem byl spolu performerem Petrem Lysáčkem. Oba také stáli za několika mezinárodními festivaly performance Malamut v Ostravě. V roce 2001 přišel pomyslný vrchol, když Surůvka a Ilona Németh realizovali expozici pavilonu na 49. bienále v Benátkách. Zdálo se, že ho už nic nezastaví. Přesto přišel útlum. Přísný bůh nabízí vysvětlení, co za ním stálo.

Druhým vodítkem k rozpoznání příčin útlumu, který nelze nazvat jinak než krizí, je podoba výstavy. Vedení centra pro ni vyčlenilo sály nevhodné pro umístění většího počtu obrazů a Jiří Surůvka to, bohužel, akceptoval. Ve snaze vměstnat do nich maximum, setřel hranice mezi jednotlivými cykly a obral se o svůj trumf – o vypointovaný vrchol každého ze svých šlehů. Přísný bůh vykresluje Surůvku jako kovboje s páskou přes oči, který tu a tam vystřelí z koltu, aniž by vůbec tušil, kde je cíl. Souhlasí sice, že Surůvka minulosti vždy střílel na různé cíle, ale vždy šlo poznat, že mu mušku vede bujará radost z provokace. V Českém Krumlově se utopil v mdlé všehochuti politických a popkulturních ikon. Jakkoliv se tedy Surůvka rozhodl vzpomínat na staré časy, zároveň o ně neměl tolik zájmu, aby o ně pečoval. U autora, kterému je na hony vzdálené považovat se za tvůrce trvalých hodnot, lze takový postoj pochopit. Hůř se chápe, proč tedy kývne na pořádání retrospektiv. Ač je to strašné vyslovit u tolik milovaného umělce, bůh je mrtev, neboť propadl apatii.

Bůh je mrtev… Výstava je koncipována jako retrospektiva. Přestože na ní chybějí malované obrazy, (což je škoda, neboť se řadí k tomu nejlepšímu, co bylo u nás namalováno za posledních dvacet let), jinak podává úplný přehled Surůvkova díla. Návštěvník uvidí například počítačové montáže Strůjci války (ovoce a zelenina jako hudebníci „symfonie války“), diptych s německým a ruským hokejovým mužstvem z roku 1936 (hokejistům jsou nasazeny obličeje nacistických a stalinských vůdců), nebo cyklus Volá vedoucí (Hitler telefonuje Surůvkovi). Skvělé jsou novější sochy U cíle (Pinocchio svým dřeveným nosem kopuluje

Boží dědicové s nosní dutinou protilehlé lebky) nebo figura Hamleta z neopracovaného stromu, jakou by klidně vytvořil František Skála, ovšem kdyby se nejdříve pomátl na rozumu a usmyslel si zpracovat nějaké to děsivě vážné téma. Výstava není chronologicky uspořádaná, projít se vročeními ale pomůže pochopit, jakým vývojem Surůvka prošel. Početně nejvíce zastoupené jsou počítačové montáže z druhé poloviny 90. let. Jak uplývá nové tisíciletí, ubývá děl. Z letošního roku je jediné. Onehdy vitálnímu Surůvkovi se vytrácí vnitřní motivace.

YONGHUA TIAN

Za výstavu jsou ovšem zodpovědní také kurátoři. Přípravě se nevěnovali tolik, aby autorovu apatii přemohli. Naneštěstí prohlídka celého centra a jeho webových stránek ukáže, že nejde o ojedinělé zanedbání. Výstavní kultura zde klesla na provinční úroveň. Je to škoda, a dvakrát škoda Jiřího Surůvky, neboť ten je v českém umění jenom jeden. Jiří Surůvka: Přísný bůh. Egon Schiele Art Centrum, Široká 71, Český Krumlov (www.schieleartcentrum.cz). Výstava potrvá do 26. října.

Čínská malba v rudolfinu

Recenzi Surůvkovy výstavy uzavírá výhrada vůči nízké úrovni zpracování expozic Egon Schiele Art Centra. Čestnou výjimkou je prezentace projektu My Great Revolution 2008. Mladý čínský umělec Tian Yonghua ji pojal jako teatrální instalaci nového revolučního hnutí a nového kultu osobnosti, jehož je ústřední postavou. Popovým jazykem parafrázuje komunistický režim a ve smyslu revolučních tradic vypracovává vizuální manuál nové éry.

V Rudofinu se čínskému umění věnují průbežně. Třem právě představovaným malířům jsou vlastní reakce na specifické poměry v dnešní Číně. Najdeme u nich téma identity a politické reality, vlivy západního malířství a navazování na domácí malířskou tradici. Všichni tři po celém světě známí autoři jsou středního věku.

Yonghua Tian. Egon Schiele Art Centrum, Široká 71, Český Krumlov (www.schieleartcentrum.cz). Výstava potrvá do 26. října.

Čínská malba: Z. Xiaogang, F. Lijun, F. Mengbo. Galerie Rudolfinum, Praha (www.rudolfinum.org). Výstava potrvá do 28. prosince. 23


Rozhovor | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | VÝTVARNÉ UMĚNÍ | LITERATURA | HUDBA | DIVADLO | FILM | uličníci | Sms a E-maily

Autor: Tereza Marečková

Pražské prostitutky, zahajte biologickou válku! Dopis matce, seminární práce z prvního semestru studia filozofie na UK, poslední dopis i s konceptem mu předcházejícím, aršík lístků do menzy, průkazka dárce krve. To zbylo na světě po Jan Palachovi, kromě legendy. Lenka Procházková se za relikviemi pokouší nahmatat příběh a živého hrdinu, abychom konečně pochopili, že nějakého máme. Odstíněné světlo Na první stránce románu se noříme do situace nejžhavější. Je 21.srpen a Jan je u všeho, co později nejen on nazývá druhým Mnichovem. Rozvíjí se příběh obsazované země, ale i jeho osobní linka – vlastně tok myšlenek, tvrdošíjně se řítící ke střetu s jednáním většiny okupovaných obyvatel. Dynamický děj plný hrozivých tanků, marných zátaras a nápisů na zdech je ale už v této chvíli sotva počatého textu bržděn kostrbatostí rádoby reportážních formulací. Děj pokračuje generální stávkou a zářijovou brigádou Palacha ve Francii a čtenář nabývá dojmu, že sleduje filmový dokument pozoruhodné síly, ovšem sestříhaný a dodatečně komentovaný bez prostoru pro vlastní divákův úsudek. Důležitým průběžným motivem a tématem textu je naděje. Autorce se i za cenu příležitostných klišé podaří vystavět žebřík momentů, které ukazují čin Jana Palacha z jiného úhlu, než jako ho mohla vnímat tehdejší většinová společnost. Díky propagandě a logickému strachu z dalších obětí byl jeho apel vykládán především jako negace, protest a marná oběť. Nejspíš dodnes tato interpretace převažuje. Ze záznamu kroků, které šestnáctému lednu předcházely a výkladu autorky, je nám ale přiblížen naopak jako člověk vytrvalé naděje. Hrdě se vysmívá okupantům, je nadšený z podařené generální stávky, ještě v listopadu pevně věří, že studentská stávka přeroste v celonárodní. Píše, přemýšlí a studuje.

duchny fiktivní psychologie Ke cti autorce je třeba říci, že se ubránila pokušení přidat milostnou linku, která by vyústění děje dodala na úpěnlivé tragičnosti. Kromě historicky doložené expřítelkyně Evelíny, která

hraje roli i na konci jako falešný posel Janových posledních slov, se setkáváme ještě s mladičkou zdravotní sestřičkou Libuší. Na jejím případě lze dobře ukázat nevěrohodnou vrstvu domyšlených situací a slov. Když s dívkou tohoto jména stojí Palach 21.srpna na Bílé hoře a dívá se na kolonu tanků vjíždějících do Matičky Prahy, uvozuje autorka její přímou promluvu slovy „prorokovala Libuše“. Pocit zkázy země je propojený s asociacemi na bájnou kněžnu Čechů. Vymyšlený můstek se ale nerozžívá. Pod slovy slyšíme šustot spisovatelčina nápadu. Jako protipól nadšení a odvahy obyvatel kolejí filozofické fakulty a vůbec města je vykresleno Palachovo domovské městečko Všetaty u Mělníka. Malomyslné a ustrašené mraveniště, jehož atmosféra je podpořena melancholií podzimu a jímavou náručí upracované maminky. V nedalekém evangelickém kostele při mši na Boží hod se propletou a zpřehlední všechny doposud spředené nitky. Jako určující se ukazuje uhrančivá síla zkratkovitých zpráv o Ryszardu Siwiecovi, který se 8.září po okupaci polil benzínem a podpálil na protest proti účasti Polska na vpádu do Československa. Slunce v úplňku je nevyrovnané. Na jedné straně klesá pod tíhou fabulace s dialogy plnými klišé a neživotnosti, krok je ale popoháněn konkrétními a palčivými fakty, která jsou precizně posbírána a znale poskládána ve sdílný celek. Holé konstatování bývá v tomto případě sugestivnější, než konstruování fiktivních přímých promluv, které většinou zejí prázdnotou. Vycpávání děje duchnami psychologických pochodů dusí dech příběhu. Není dialog s prodavačem u benzínové pumpy zbytečným simulováním autentičnosti tam, kde by měl vyrůstat obraz?

Kolem této nebezpečné osobnosti našich dějin se většinou jen opatrně přešlapuje. Často se dokonce zpětně podtrhuje marnost a umenšuje odvaha a apel. Že se autorka rozhodla přezkoumat a zkonkrétnit fakta kolem mladého studenta filozofie, který se stal první pochodní naší zbědované historie dvacátého století, je jen dobře. Otázkou ovšem je, jestli mířila výš než k výborné beletrizované pomůcce pro gymnázia. Lenka Procházková Slunce v úplňku Příběh Jana Palacha Prostor, 2008

Novinky na knihkupeckých pultech:

24

Timothée de Fombelle Tobiáš Lolness II. – Elíšiny oči Překlad Drahoslava Janderová Baobab, G plus G, 2008

Witold Gombrowicz Naše erotické drama Překlad Helena Stachová Revolver revue, 2008

Milimetrový obyvatel stromu tentokrát bojuje o záchranu jeho nahlodaného srdce. Tobiáš se pokusí odvrátit katastrofu. Ale to není všecko. Ještě musí najít své rodiče…

Gombrowiczův text si opět rafinovaně pohrává s tématem věčného boje pohlaví. Naivní patos podrývá tlumenou ironií a elegantně tak balancuje na samém ostří mystifikace.



Autor: Karel Veselý

Radostná věda TV on the Radio Američtí alternativní rockeři natočili majestátné album o lásce, která zůstává poslední nadějí naší civilizace. TV on the Radio před šesti lety debutovali demonahrávkou nazvanou OK Calculator. Dvojice Tunde Adebimpe a David Sitek těžko mohla tušit, že si narážkou na slavné album Radiohead OK Computer upletli bič, kterým je budou dalších několik let novináři tlouci po hlavách. O srovnání s partou Thoma Yorka si řekli hlavně úpěnlivou snahou být za každou cenu inovativní. Do alternativního rocku přimíchávali na cestě odvážných experimentů prvky elektroniky, hip hopu nebo free jazzu. Na třetím studiovém počinu Dear Science TV on the Radio konečně vystoupili z věčného stínu svých vzorů. Našli cestu ke svým černošským kořenům (čtyři z pěti členů kapely jsou Afroameričané) a teď už jim nic nebrání stát se největší kapelou na světě.

Sitekovo síto kvality Letos v dubnu britský hudební časopis NME otiskl seznam současných hudebních vizionářů, kde na čísle jedna figuroval David Andrew Sitek. Jako kdyby něco tušili. Kreativní mozek TV on the Radio se v posledních letech blýskl jako producent na deskách Yeah Yeah Yeahs a Liars a práce na Dear Science je dalším důkazem jeho obřího talentu. V časech, kdy většina rockových kapel používá předprogramované standarty nahrávacího software Pro Tools je Sitekova pozornost ke každému detailu hudby obdivuhodná. Na předchozích dvou albech se nejlepší skladby TV on the Radio (Wolf Like Me, Staring at the Sun) vyznačovaly obřím tahem na bránu, při kterém se pětičlenná kapela měnila v rockový parní válec. Na novince Sitek zvuk své kapely doplnil delikátními podtóny vycházejícími ze soulu a stvořil tak zcela originální most mezi bílým a černým rockem. Co více - jedenáct skladeb Dear Science je všeprostupující hudební univerzum.

Sitekovým hlavním parťákem v kapele je Tunde Adebimpe, jehož povolání je v bookletu popsáno jako: vokály, smyčky a harmonie. Kromě jeho skladatelských a filmových zásluh (Adbimpe je autorem animovaných klipů kapely) bylo pro TV on the Radio zásadní, že Adebimpe za poslední roky vyrostl ve frontmana, který je schopen vzít na sebe zodpovědnost za tíhu světa a vyzpívat ji. A zároveň přitom zůstat sexy. Z někdejšího buřiče se z něho na Dear Science stává kříženec mezi Princem a Davidem Bowiem (který je mimochodem velkým fanouškem kapely a zpíval na minulé desce.) Adebimpeho na několika místech doplňuje druhý zpěvák Kyp Malone a ve skladbě Lover‘s Day zpěvačka Katarina Ford ze skupiny Celebration.

Hranicí je až nebe TV on the Radio se nikdy nestyděli za to, že mají se svojí hudbou maximální ambice. Když po debutu Desperate Youth, Blood Thirsty Babes přestupovali na velký label, Sitek v rozhovoru pro magazín Pitchfork jen lakonicky odvětil: „Je to šance, jak dostat naši hudbu k co nejvíce lidem a při natáčení alba se neohlížet na čas ani peníze.“ A Dear Science opravdu nezní jakoby se při něm nějak omezovali. Nebojí se posta-

vit skladbu na smyčcích (Stork And Owl, Family Tree), syntezátorech (Shout Me Out) či dechových nástrojích (ty mají v Red Dress na starost afro-funkaři z Antibalas). To všechno doplňuje paletu klasických rockových instrumentů, které na desce ale zní povinně efektovaně a všelijak zkresleně. Rozšíření výrazového spektra nijak neubralo kapele na nekompromisnosti - stejně intenzivně jako dříve buší do zkorumpovaných novinářů (Dancing Choose) nebo prezidenta Bushe (Red Dress). Za to, že nové album je triumf na všech frontách ale nemůže naštvanost, nýbrž naopak jisté smíření, které je z desky cítit. Minulá nahrávka Return To Cookie Mountain bylo temné apokalypticky laděné album, na Dear Science nám TV on the Radio vzkazují: Možná, že konec světa je blízko, láska nás má pořád šanci zachránit. Leitmotivem alba je putování. Cesta, kterou deska začne v první skladbě Halfway Home se završí v pochodovém rytmu závěrečné Lover‘s Day. Bombastické finále završuje album redefinující rockovou současnost podobným způsobem jako to kdysi udělal jejich zamilovaný OK Computer. Tv on the Radio, Dear Science, Interscope / 4AD

Náladová písničkářka Argentinská kráska Juana Molina se nejprve prosadila jako televizní komik, ale před dvanácti lety se na vrcholu slávy rozhodla přestoupit do jiné kategorie zábavního průmyslu. Vlastně to byl návrat ke své staré lásce, protože komika prý dělala hlavně kvůli penězům. Byla to dobrá volba, její intimní křehké písničky doplňované decentními laptopovými ruchy jí přinesly srovnání s Björk, nicméně Juana Molina je jednoznačný originál. Ať už její hudbu popíšeme jako ambient, world music nebo freak folk, nikdy to nebude úplné. Španělsky zpívané desky jako Segundo, Tres Cosas nebo Son baví posluchače pestrými náladami svérázné písničkářky a dá se očekávat, že na živo bude jejímu kouzlu nemožné nepodlehnout. Juana Molina, 22.10., Lucerna Music Bar, Praha 25



Autor: Petr Šourek

být kreativním cornflakem Byl jednou jeden film, který natočil Andy Warhol. Jmenoval se Kuchyň. Těžko asi najdete někoho, kdo ho viděl. Typicky experimentální film, ve kterém se nic neděje, nikdo ho neviděl, a přesto… A přesto…, co vlastně? Měli bychom se přece nějak dobrat tajemství zásadního významu filmu, který nikdo neviděl. Filmu, kterým cosi nového začalo, ve kterém lze vystopovat počátky všeho, co právě zažíváme. Filmu v pravdě legendárního. Na první pohled to vypadá, že bychom ten film měli nejprve vidět. Je to ale skutečně nutné? Nenarušilo by to naopak nějak auru tak zásadního díla světové kinematografie? Ani britskoněmečtí Gob Squad legendární film od Andyho Warhola neviděli a přesto se odvážně vydali přímo do zmíněného filmu. Rovnou k oněm počátkům, do báječných let šedesátých, dveřmi té slavné Kuchyně. Zpočátku to skutečně vypadá jako rekonstrukce jakéhosi filmu z avantgardního prostředí New Yorku poloviny šedesátých let s dobovými rekvizitami. Už od první chvíle se ale do černobílé rekonstrukce mísí něco pozdějšího. Židle novějšího designu stojí pro jistotu na okraji obrazu, aby nerušila dojem rekonstruované doby. Pak se ale k pobavení diváků na scéně divadla Archa objevuje mléko z české mlékárny, které hraje mléko Warholovy doby, kukuřičné lupínky, které hrají americké cornflakes…

Oni byli kreativní Být sám sebou, nic nehrát a prostě se vyskytovat v kuchyni se může na první pohled jevit jako snadný úkol. Pokud ovšem jste tím avantgardním umělcem šedesátých let, kterého hrajete, tedy lépe řečeno nehrajete. Jako ten cornflake je přirozeně cornflakem a kukuřičný lupínek si se svou novou americkou rolí poněkud neví rady. Náš kukuřičný lupínek přemýšlí, jaké je to asi být avantgardním, nespoutaným, kreativním cornflakem. Sex, drogy, nahota byly tehdy prý revoluční, radikální, něco říkaly, byly

nové, inspirativní. Kukuřičný lupínek hledí do minulosti a chce být tím starým revolučním cornflakem, co hleděl do budoucnosti. V kuchyni se postupně rozehrává bezradnost všech, kdo se podílejí na velikém re-maku. Sex, drogy, nahota, revoluce, feminismus však vybledly a ztratily své revolučně ostré kontury. Zůstává nanejvýš vynález minisukně. Pokud to ještě vůbec někoho zajímá. Gob Squad zkouší tanec na stole, drsné řeči, orální sex. Nic nefunguje, jsou to jen přehnaná gesta. Všechno končí trapným patem. Rekonstrukce se postupně mění v dekonstrukci, měkkou subverzi tvrdých gest. Gob Squad pečlivě a takřka pietně ohledávají prostor kuchyně a zatímco mluví o nespoutané kreativitě avantgardy jakoby mimochodem vytahují z postmoderní skříně roztroušené kosti moderny. Herci Gob Squad pomalu vyklízejí scénu a na svá místa dosazují diváky. Tyto kukuřičné lupínky už

nezastupují cornflakes. Kukuřičné lupínky jsou kukuřičné lupínky. Obsazování diváků do rolí v Kuchyni je sice spojeno s nezbytným řídnutím situací, ale představení vzdor tomu neztrácí tempo a v záběru kamery nacházíme stále nové překvapivé momenty.

Léta šedesátá Gob Squad pravděpodobně netuší, že českou společnost letos opět postihlo pravidelné osmičkové prokletí. V nešťastných letech zakončených osmičkou společně roníme slzy nad naší těžkou minulostí, pořádáme výstavy fotografií tanků, připomínáme si, nezapomínáme, nesmíme zapomenout, musíme si připomínat, … a tak podobně, jak to děláme každý desátý rok, kdy nám k tomu nějaká nešťastná osmička dá příležitost. Také v tomto kontextu bych letošní volbu festivalu 4+4 dny v pohybu považoval za zvláště vydařenou.

Divadelní gaučák Také Pražský divadelní festival německého jazyka letos pořádá bytové divadlo. livingROOMS Tobiase Rausche je hrou o útulnosti. V aukci na www.theater.cz můžete vyhrát umělecké zútulnění vašeho bytu 3., 4. nebo 5. listopadu. Produkce festivalu upozorňuje, že všichni diváci by měli sedět v největším pokoji (na židli, gauči, zemi) a hercům ještě by měl zbývat hrací prostor o několika metrech čtverečních. Několik dnů před představením navštíví váš byt divadelní architekt a domluví se, ve kterých pokojích lze hrát. Majitel bytu sám rozhodne, kolik a jaké diváky si pozve. Produkce festivalu však prosí o vpuštění novinářů (max. 3 osoby) a zástupců festivalu (2 osoby). Hostitel by měl také zajistit malé pohoštění pro své hosty. No tě pic! To chci mít doma. Nejdřív koupím větší byt. Na dvě židle připnu cedulku VIP a na tři PRESS. Připravím chlebíčky a budu čekat, kdo se mi pozval domů. 26



Autor: Petr Procházka

Katyň

„Co myslíš, jak dlouho jim to přátelství vydrží?“ „Hitler slibuje tisíciletou říši, komunismus je na věčné časy. Ono to vyjde nastejno.“ Tak komentují zajatí polští důstojníci kamarádské poplácávání sovětského vojáka s německým kolegou. Pak jdou na popravu. V roce 2000 dostal Andrzej Wajda prestižního Oscara za celoživotní dílo. A podle jeho slov mu právě tato soška pomohla k získání peněz na film, který ztvárni Wajdovo celoživotní trauma. Po desetiletí se o masakru v Katyni ve východním bloku nesmělo mluvit nahlas, natož psát nebo dokonce točit filmy. Až po rozpadu sovětského impéria přiznalo Rusko za celou tragédii, za masakr více než 20 000 polských vojáků i civilistů, který vykonala bolševická tajná policie NKVD na Stalinův příkaz. Teprve po šedesáti sedmi letech mohl potomek jednoho ze zavražděných natočit o celé události film. Wajdův scénář vychází z knihy Andrzeje Mularczyka Post mortem – katyňský příběh. Nákladný projekt (asi 100 milionů Kč) podpořily všechny státní granty, přímo byl zastřešen polskou vládou a jako vůbec první evropský film byl snímán digitálně s vysokým rozlišením 4K. Děj filmu začíná impozantní, úzkostnou a mrazivou scénou na mostě, kde se proti sobě valí dav civilistů utíkajících před Němci, a dav utíkajících před Sověty. Chaos, bezmoc, není úniku. Na východ se snaží dostat i žena důstojníka, jehož útvar očekává sovětské zajetí. Příběh se střídavě rozvíjí v bolševiky okupované zóně a v Němci okupovaném Krakově. Na jedné straně sledujeme osudy důstojníků v zajeteckém táboře – jejich odhodlání a cestu na smrt, na druhé straně osudy jejich žen a rodin, včetně brutálního odvlečení univerzitních profesorů do koncentračního tábora. Schéma děje se plynule přenáší mezi roky 1939 a 1945. Předěl tvoří odhalení hromadných hrobů v Katyni v roce 1943 a jeho propagandistické využití Němci v tisku a šokujícím dokumentárním filmu o exhumaci. Takřka týž dokument pak po konci

války promítají veřejnosti Sověti, ovšem se zcela obráceným komentářem. Teprve ve finále filmu se zpětně rekonstruuje celá vražedná mašinérie Katyně, v níž zažíváme patnáct minut krystalické hrůzy.

Ušlechtilost bez překvapení A zde je snad jediná výtka Wajdova scénáře. Mezi úvodní chaoticky úzkostnou půlhodinovou scénou na mostě a závěrečnou čtvrthodinkou se film tříští na mdlé vyprávění několika načrtnutých osudů či krátkých epizodek manželek a rodin popravených důstojníků. Wajda hraje hru na citové vydírání i v okamžicích, kdy jsou postavy známy jen velice povrchně a divák tedy žádnou pravou lítost necítí. Poprvé vidět slzy ženy, jejíž muž byl popraven v Katyni, je sice působivé, ale sledovat podobnou situaci jen v lehce odlišném podání podesáté už hraničí se stereotypem. Jediným charakterem, který

je významněji vykreslen, je Anna, manželka zajatého důstojníka, jejíž cesta se ale brzy zamotá v dějovém zmatku a kromě několika vstupů se už o ní více nedozvíme. Rytmus filmu je důstojně volný, obraz díky technologii čistý jak břitva, byť poněkud akademicky chladný, tichá hudba ve vybraných pasážích vzbuzuje opravdovou úzkost a kromě zřejmé snahy zaujmout a emocionálně oslovit široké diváctvo, která vychází z příliš popisné šablonovitosti dialogů je nutno vyseknout osmdesátiletému režisérovi poklonu. Wajda vytvořil důležitý historický epos coby pomník zavražděným hrdinům. Na filmu s ním spolupracovali velmi dobří a skvěle vybraní herci, výtečný kameraman Edelman či světoznámý skladatel Penderecki. Katyň je nejsilnější polské vyrovnání s minulostí sovětské okupace. Teď už jen zbývá čekat, kdo z českých tvůrců se podobné role ujme u nás.

2 dny v Paříži

TŘETÍ PÓL v Aeru

Ani Louvre, ani Eiffelovka, ale obyčejné byty jsou kulisou úsměvné romance dvou protichůdných lidí. On je sarkastický, realistický Američan a ona Francouzka zapálená pro uměleckou Paříž, kde oba chtějí dát novou šťávu svému chladnoucímu vztahu.

Od 21. do 23. října přichází kino Aero s druhým ročníkem přehlídky TŘETÍ PÓL, zaměřené na filmy globálních problémů. Letošním tématem přehlídky, pořádané ve spolupráci s autory mezinárodně úspěšného ekofilmu Lednice Lucií Štamfestovou a Pavlem Sobkem, je nebezpečí potravinové krize ve světě.

(Francie/Německo, 2007, režie: Julie Delpy, komedie)

Třetí pól, kino Aero (treti-pol-respekt.cz) 27


Autor: Alexandr Budka

Nejlepší prodejci NP vyhlášeni! Celé léto probíhalo napínavé klání, které mnohým prodejcům vynahradilo odjezd jejich stálých zákazníků na dovolenou. Vítězové už jsou známí, ale poražený není ve skutečnosti nikdo. V sobotu 4. října došlo v Novém Prostoru k velmi významné události. Už to, že jsme se sešli v téměř kompletní sestavě, takřka nikdo z prodejců nechyběl, je věc ojedinělá. Zlatým hřebem setkání celého pražského týmu bylo vyhlášení celostátní soutěže o nejlepšího prodejce Nového Prostoru. Nešlo zdaleka jen o počet prodaných časopisů. Mezi důležitá kritéria patřilo, jak na sobě prodejce pracuje, spolupracuje s výdejnou, dbá o svůj zevnějšek a plní cíle, které si předsevzal. Trestné body se naopak inkasovaly za neplnění domluvených objednávek, nedodržování prodejního místa

a času, alkohol či případné stížnosti na prodejce. Lze říci, že se tak podařilo vybrat i nejsympatičtějšího a nejzodpovědnějšího prodejce. Zkrátka ale nepřišel nikdo. Proběhla bohatá tombola a všichni dostali praktické tašky s logem NP, které jistě pomůžou k snazšímu rozpoznání našich prodejců na ulici. Původní hlavní ceny soutěže byly dovolené v hodnotě 5000,- Kč, podle vlastního výběru. Bylo nám totiž líto, že naši prodejci při své náročné práci nemají nárok na dovolenou. Nakonec však převážily praktické ohledy. Výherci naší soutěže jsou prostě typičtí

workholici, kteří si dovolenou nedopřejí. Místo toho si každý vybral cenu podle svého uvážení – vybavení nově získané domácnosti, příspěvek na otop nebo dokonce časopisy Nový Prostor. Nakonec bylo rozděleno pět hlavních cen po pěti tisících korun. Dvě v Praze, jedna v Brně a dvě v regionech v režii našich partnerských organizací. A kdo jsou vítězové? Ivan Čavis a Jan Duda v Praze, Ludmila Opletalová v Brně. Prvním náhradníkem se stal Jiří Řepa. Všichni jsou už zasloužilými matadory Nového Prostoru a my jim přejeme tisíce spokojených zákazníků!

PLATNÉ PRŮKAZKY PRAŽSKÝCH PRODEJCŮ Časopis Nový Prostor kupujte pouze od prodejců, kteří se prokáží jednou z těchto průkazek. Platnou průkazkou se rozumí barevná verze dokladu opatřená fotografií příslušného prodejce. Prodejce, který se jednou z těchto průkazek neprokáže, je falešný prodejce, který kazí pověst skutečných prodejců i samotného časopisu. Pouze koupí časopisu od prodejců s platnou průkazkou podpoříte ty, kteří to skutečně potřebují a mají zájem pracovat podle pravidel určených Novým Prostorem pro vykonávání této činnosti.

28


STALO SE ŽE... Jsem v roce 1999 pracoval jako obchodní zástupce u jedné marketingové firmy. Nebyla to vůbec jednoduchá práce, spíš velmi vyčerpávající a náročná. Jako podomní obchodníci jsme po nemocnicích, školách, úřadech, ale i obchodech restauracích nabízeli nerezové nádobí, nejrůznější kuchyňské potřeby, někdy dokonce i deštníky a povlečení. Placeni jsme byli jen z provizí za prodané zboží, takže žádná legrace, nýbrž tvrdý, každodenní boj o peníze. Jednoho dne k večeru, po nevalně úspěšném prodeji jsem zavítal do jedné restaurace, abych se občerstvil po náročném dni. U stolu tam seděl neobyčejně široký, nepříliš důvěry budící muž. Přisedl jsem a ten člověk, mimochodem dnes také prodejce Nového Prostoru, populární Boris, mi řekl: „Posaďte se pane a dejte si pivo! Vypadáte unaveně, že vy jste dealer od CocaColy?“ Měl jsem na sobě totiž fialový oblek s vyšitým logem jmenované firmy, který mi daroval kamarád číšník. „To nejsem, ale dealer jsem a jestli chceš, můžeš být taky“, odpověděl jsem. „To tedy chci“, odvětil Boris a tak jsme se

seznámili. Domluvili jsme se na sedmou ráno v naší firmě, ale předpokládal jsem, že Boris nedorazí. On ale přišel a já ho dostal na starost jako instruktor, co ho zasvětí do práce v terénu. Vybral jsem pro ten účel motolskou nemocnici, protože tam se vždycky něco prodalo. Courali jsme tedy po nemocnici a jako na potvoru vůbec nic neprodali. Myslel jsem si, že to Boris vzdá, on byl ale houževnatý, vydržel a časem se z něj stal dobrý obchodní zástupce. Pracovali jsme někdy společně, jindy samostatně, občas si vyjednali větší předváděcí akci nebo vyjížděli mimo Prahu. Takto jsme spolupracovali přes rok a dařilo se nám celkem slušně. Pak nás ale firma podvedla a my se po zaplacení smyšleného několikatisícového dluhu rozhodli odejít. Nastalo kritické období. Nebylo do čeho píchnout a úspory jsme také neměli. Nakoupili jsme tedy kyblíky, houby, stěrky, švédské utěrky a saponát a vyrazili na parkoviště k hypermarketům. Myli jsme okna aut, zatímco jejich majitelé nakupovali. Nejlépe se nám dařilo před Makrem na Černém Mostě. Pracovali jsme tam přes měsíc a vydělávali osm set až tisíc korun. Nikomu to nevadilo, nedaleko jsme měli pěknou ubytovnu a tak jsme si žili vlastně normálním, spokojeným a svobodným životem.

INZERCE

s>ê ê>ê? êW>êêW>ê? êW>êê5 BUê±êO?B±ê5B±ê5ê

êêê zêz{|klu{êhnlujêWêOdB·

prodejce Milan Kusý, Praha-Vltavská

Stalo se ale, že si šel kdosi stěžovat na ředitelství a my byli z parkoviště vykázáni. Zbyla nám jen ta menší před menšími obchody, peněz bylo výrazně méně a my museli opustit ubytovnu. Bydleli jsme kde se dalo. V odstavených vagónech, vypůjčené zahradní chatce, kámošově jachtičce nebo říčním remorkéru. Byli jsme unavení, vyčerpaní, zmrzlí a nemocní. Jak ale vidíte, milí čtenáři, vše se dá přežít. Začali jsme prodávat Nový Prostor, jsme rádi za práci a zase se nám daří dobře. Přeji vám všem hezký pracovní den!


POMOCI MŮŽETE I PŘÍMO: Pokud chcete pomoci jinou cestou a přispět tak na projekty, které připravujeme pro lidi bez přístřeší a lidi v těžké životní situaci, můžete zaslat svou finanční pomoc také přímo na náš sbírkový účet:

1061013598/5500

Jak se s Vaším finančním příspěvkem nakládá, můžete sledovat na www.novyprostor.cz/casopis v rubrice JAK POMOCI.

Také touto cestou se můžete stát členy Klubu přátel Nového Prostoru. Pokud se rozhodnete přispět tímto způsobem, nezapomeňte vyplnit dotazník pro dárce, který je umístěn na našich stránkách www.novyprostor.cz/casopis v rubrice Jak pomoci. Pokud se nebudete chtít stát členy Klubu přátel Nového Prostoru, přesto bychom vás rádi poprosili o vyplnění dotazníku, alespoň Vaší kontaktní nebo e-mailové adresy, abychom vás mohli alespoň zařadit do slosování o drobné dárky a posílat vám alespoň jednou za rok informace o tom, jak bylo s vašimi penězi naloženo.

sms a e-maily Dobrý den! Mám takový nesmělý dotaz. V předm inulém čísle NP jsem se dočetl, že jsem byl vylosován jako úspěšný lušt itel Bémovské kříž ovky. Ani si nepamatuji, jakou cenu měl výherce obdržet, ale zatím jsem nic nedostal... Ne že bych se výhr y nějak urputně dožadoval, jen mně zajímalo, zda třeba nemám nějakého jmenovce, kter ý je také čtenářem NP a ve skutečnosti jsem cenu nezískal já, ale on. Také se mi občas stáv á, že mi pošt a nedoruč í oček ávanou zásilku.... Tak se omlouvám, že obtěžuji s takovou banalitou, a př edem děkuji za stručnou informaci, jak to s tím mým křížovkovým vítězstv ím doopravdy je. Přeji redakci NP mnoho zdaru. Vždy , když se objeví nové číslo NP, je to můj šťas tný den. :-) Zdraví Miroslav Ottomanský Dobrý den. Skutečně jste šťas tným výhercem vy. Moc děkujeme za pochvalu a prosím e o trpělivost, cena vám určitě dorazí. Pros íme i dal ší výherce křížovky, kter ým cena nedoraz ila, aby se nám pro kontrolu ozvali!

Dobry den, procit am cislo 313 a moc se mi libila report az z Maroka, taky me potesil preklep na str. 9: „uceni z Freuda“, to je hezky:-). Zdravi Vase verna ctenarka Helena

avlova Jan, bývalý prodejce z Palmovky, I.P.P o cestou tout , Floře na ící a Lazarské, nyní prodávaj 20 věk , ážku přek na není Dítě i. hledá přítelkyn Zájemkyně řák. neku avy, post é štíhl Jsem let. 30 prosím pište na tel. 721 195 687

P.S.: Jeden cas byvali pri SMS a mailoch od citatelov aj odpovede redakc ie (teda pri tych, kde to malo vyznam). Je to urcite dalsia praca naviac, ale myslim, ze obojstranna komunikacia je lepsia ako butlav a vrba... Petra Děkujeme za postřeh, snažíme se odpov ídat na všechny čtenářské podně ty, takže nám směle pište, odpov íme všem!

Pan Štefan stojící na Václavském náměstí s cedulí (NP 313) se mýlí, když je přesvědčen, že nemůže sehnat práci, protože je Rom. V osmapadesáti letech by práci nesehnal, i kdyby měl pleť bílou jako lilie. Vím, o čem mluvím, zažila jsem něco podobného v podobném věku, přestože patřím k bílé rase. Jitka

Moc se mi libili verse od basnik a ticho! Znam i jeho hru v podani Jezek a Cizek. Moc se mi libi. Pozdravujte ho. Lucie T.

Daruji – idealne prodejci kozich z kralika – na vyssi postavu. Spis damskeho strihu. V pripade zajmu prosim piste na [email protected]. Anna

Dobrý den, í bohužel Vás musím upozornit na nevhodné až agresivní chován která , NP su časopi bundě né v červe prodejkyně / romské národnosti/ a ani ve možné Není 1. Praha , tí náměs annově Jungm na , i dnes , stává aby v případě prospěch totoho charitativního projek tu a jeho pravidel, od ní koupit, su časopi výtisk aný vnucov ivně intenz te odmíte slušně , že nohu! e zlomít si a at zlá aby za Vámi pokřikovala, že jste Přeji Vám hodně úspěchů ve Vašem nelehkém snažení J. Marková ce prosím Děkujeme za upozornění, všechny stížnos ti na pražské prodej Vosáhlová p. 039, 608259 Tel. ulici. ické v Řezn y výdejn do te směřuj

30

Vidíte rozdíl? Plocha států na této mapě odpovídá skutečné rozloze.

Plocha států vyjadřuje počty zemřelých kojenců za rok v jednotlivých zemích a regionech.

Praha

V roce 2006 zemřelo na světě 6,6 milionu kojenců. To je více než

FREEZING – Přijďte na chvíli “ztuhnout “ a podpořit kampaň Česko proti chudobě – 24. 10. sraz dobrovolníků: 14:30 Jungmanovo nám. a 16:00 Arbesovo nám.

Africe umírá na nemoci, které dnes umíme běžně léčit.

Výstava “Pokřivená zrcadla světa?” 20. 10. –18. 11. Vstupní hala Mahenovy knihovny na Kobližné 4 Vernisáž 20. 10. v 17:00 22.10. Pouliční happening od 14:00 na náměstí Svobody

celkový počet dětí mladších jednoho roku žijících v celé EU. Každý desátý kojenec v subsaharské

Pomozte to změnit. www.ceskoprotichudobe.cz

Akce v rámci kampaně probíhají i v dalších městech.

Společnost pro

Fair Trade

Tiráž

Kodex prodejce Časopis Nový Prostor vychází od prosince roku 1999. Občanské sdružení Nový Prostor je nezisková organizace, která pomáhá lidem bez přístřeší v krizové životní situaci. Pomocí pouličního prodeje čtrnáctideníku nabízí lidem v tísni možnost získat základní prostředky. Redakce uvítá jakékoliv Vaše příspěvky a připomínky. Nevyžádané rukopisy a fotografie nevracíme, prosíme, neposílejte originály. Publikujeme pouze původní práce, publikované textové zprávy jsou bez korektur.

Adresa redakce: Nový Prostor, Vyšehradská 27/423, Praha – Nové Město, 128 00 , tel.: 220 199 301-2, fax.: 220 877 375, e-mail: [email protected] koncept: Robert Sztarovics, šéfredaktor: Alexandr Budka, redakce: Martina Křížková, Andrea Novotná, Zuzana Brodilová, korektury: Silvie Kratochvílová, grafik: Štěpán Bartošek, regiony a obchod: Kristýna Srpová, tel. 773 153 381, inzerce a marketing: [email protected], 220 199 303 Adresy distribucí: Praha – Řeznická 14, Praha 1 – Nové město, tel.: 222 233 309, Dagmar Kocmánková (ředitelka) tel.: 608 150 553 ([email protected]), Alena Vosáhlová ([email protected]) tel.:608 259 039, Brno – Pekařská 18, 602 00, Gabriela Hrozinová, tel.: 776 782 468, 545 217 297 ([email protected]), Hradec Králové – Azylový dům Matky Terezy, U Mostku 472/5, 503 41, Petr Macl, tel.: 777 299 525 ([email protected]), Ostrava – Azylový dům pro muže – budova „B“, Lidická 54, Ostrava – Vítkovice, 700 30, Petr Jícha, tel.: 776 020 914 ([email protected]), Plzeň – Diecézní Charita, Krizová služba, Cukrovarská 16, 301 00, Jan Jung, tel.: 777 786 642 ([email protected]), Olomouc – Charita Olomouc, Marek Grunt, tel.: +420728188184, ([email protected]), Pardubice – SKP centrum Portus, Milena Dostálová, tel.: +420464629249 ([email protected]), Uh. Hradiště – AD. Sv. Vincence, Na Hradbách 700, Staré Město, 686 03, tel.: 572 542 988, České Budějovice – Charita ČB, AD pro muže, Riegrova 32, Václav Kučera, tel.: 387 315 388 Představenstvo o. s. Nový Prostor: Robert Sztarovics, Dagmar Kocmánková Občanské sdružení Nový Prostor je členem International Network of Streetpapers a projektu No Borders. Registrace: MKČR 8342, ISSN 1213-1911 Tisk: Europrint a. s.

Názory autorů nemusí vyjadřovat stanovisko redakce. Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR

Brno

Středisko kresťanské pomoci Pardubice

Prodejce Nového Prostoru nesmí: 1. Prodávat mimo místo jemu přidělené a uvedené na jeho průkazu. 2. Být po dobu prodeje pod vlivem alkoholu nebo jiných drog. 3. Používat vulgárních výrazů, nadávek, rasistických, sexistických či jinak společensky nepřípustných obratů ve styku s veřejností, ostatními prodejci nebo pracovníky výdejny. 4. Obtěžovat při prodeji kolemjdoucí a zdržovat je proti jejich vůli nebo zdržovat dopravu. 5.Žebrat nebo jiným nepovoleným způsobem požadovat od lidí peníze, pokud má na sobě viditelně průkaz prodejce. 6. Slovně či fyzicky napadat jiného prodejce časopisu a nutit ho, aby opustil své prodejní místo. 7. Prodávat časopis na cizím soukromém pozemku či prostoru. 8. Páchat kriminální činnost nebo takovéto činnosti napomáhat, zvláště je-li viditelně označen průkazem prodejce časopisu Nový Prostor nebo má-li s sebou časopisy. 9.Prodávat časopisy neregistrovaným, neoznačeným nebo vyloučeným prodejcům. 10. Nesprávně vracet zpět z částky přijaté od kupujícího. 11. Požadovat od kupujícího víc, než je oficiální cena časopisu. 12. Prodávat jiné zboží než časopisy. 13. Prodávat bez průkazu, který je opatřen jeho registračním číslem a fotografií a který musí nosit na viditelném místě. 14. Poškozovat dobré jméno časopisu a společnosti Nový Prostor.

Prodejcem Nového Prostoru se může stát každý, kdo písemně potvrdí, že je starší 16 let, je v sociální nouzi a zaváže se dodržovat Kodex prodejce. Tento kodex je stejný ve všech časopisech sdružených v INSP – mezinárodní organizaci zastřešující pouliční časopisy z celého světa. Stížnosti na prodejce v Praze prosíme telefonujte na 608 259 039, Alena Vosáhlová V Brně na 776 782 468, Gábina Hrozinová

Sbírkový účet je od 21. 3. 2008 obnoven.

Číslo účtu: 1061013598/5500

Mniši dalajlamova kláštera Tašilhunpo v Praze ve dnech 20. - 25. října 2008 20. 10. pondělí

12:00 - 18:00 15:00

25. 10. sobota

Tvorba pískové mandaly / Výstava fotografií Novoměstská radnice (vstupné 50,-)

10:00

- 15:00

Konference o Tibetu Právnická fakulta Univerzity Karlovy, nám. Curieových 7, P-1

21. 10. úterý

15:00

23. 10. čtvrtek


15:00 - 18:00


18:30

Čham - rituální tanec v maskách Novoměstská radnice (vstupné 140,- včetně semináře)*

19:00 - 21:00

Meditace a Buddhovo učení Buddhistické centrum Lotus, Dlouhá 2, P-1 (vstupné 100,-)

20:30

Seminář o Čhamu - Novoměstská radnice

24. 10. pátek

10:00 - 17:00

22. 10. středa

10:00 - 18:00 20:00

Tvorba pískové mandaly / Výstava fotografií Novoměstská radnice (vstupné 50,-) Rituální zpěvy, modlitby, moderovaná debata Kostel Nejsv. Salvátora, Křižovnické nám. 2, P-1

10:00 - 17:00 18:00

Tvorba pískové mandaly / Výstava fotografií Novoměstská radnice (vstupné 50,-) Diskuze s Amnesty International o Tibetu a pančhenlamovi / Mnišské zpěvy Rybanaruby, Mánesova 87, P-2 (u nám. Jiřího z Poděbrad)

www.mnisivpraze.cz

- 17:00 19:00

Tvorba pískové mandaly / Výstava fotografií Novoměstská radnice (vstupné 50,-) Rozmetení mandaly, obřadní ceremonie a procesí k Vltavě Novoměstská radnice (vstupné 50,-)

Čham - rituální tanec v maskách La Fabrika, Komunardů 30, P-7 (vstupné 180,-)*

*Vstupenky na Čham

Novoměstská radnice, Karlovo nám. 1, P-2 – zde předprodej od 1.10. (út-ne 10-18h) La Fabrika: rezervace přes el. formulář na www.lafabrika.cz Změny programu vyhrazeny

svět práce rainbow reportáž: rozhovor:

Recommend Documents