Svatoprokopské ruchadlo 36 časopis pro celou (farní) rodinu KVĚTEN
2008
Veni Sancte Spiritus!
Svatodušní sekvence Svatý Duchu, sestup k nám, dej své světlo temnotám, v jasu lásky nech nás žít.
Bez tebe jsme na zemi ubozí a ztracení, kořist pro tmu, pro omyl.
Přijď se svými dary zas, otče chudých, mezi nás, přijď nám srdce potěšit.
Smyj z nás hříchy, stopy vin, dej svou svěžest žíznivým, vyhoj z bolestí a ran.
Těšiteli, buď náš host, žij nám v srdci pro radost, pro klid, kterým oplýváš.
Zchladlým srdcím oheň dej, z lhostejnosti pomáhej, odveď ze scestí a chraň.
Po práci nech oddychnout, osvěž naši zprahlou pouť, setři slzy z našich řas.
Veď nás k ctnostem, nauč nás dobrem naplňovat čas svými dary pomoz všem.
Daruj šťastný plamen svůj věrným srdcím, pamatuj na nás, k nimž ses naklonil.
Uč nás, jak si zasloužit šťastnou smrt. A dej nám žít věčnou radost před Bohem.
2
Na úvod Milí čtenáři Ruchadla, jelikož jsem na poslední chvíli na internetu objevil pěkné svědectví (a na stránkách www.jezis.cz je jich spousta dalších – koukněte se tam!), které jsem chtěl přetisknout i přesto, že zabere více místa, nezbývá už mnoho místa pro mé úvodní povídání. A tak ať povídá časopis a jeho obsah sám za sebe! o. František OSBM
P.S. Snad jen jednu poznámečku. Nechcete taky někdo něco napsat nebo jinak pomoct s přípravou dalších čísel? Budou Letnice, zkusme intenzivně prosit Svatého Ducha o konkrétní dary pro službu v Církvi a nebojme se je používat!!!
Krátký výklad „Zdrávas Maria“ 1. Celé Zdrávas, které se modlíme, obsahuje nejen pozdrav anděla: „Zdrávas, Maria, milosti plná, Pán s Tebou, požehnaná Ty mezi ženami,“ ale také pozdrav Alžběty: „Požehnaný plod života Tvého,“ pak slova: „Svatá Maria, Matko Boží, pros za nás hříšné nyní i v hodinu smrti naší. Amen.“ Tato prosba se používá už mnoho staletí, i v římské Církvi, která má u všech katolíků neochvějnou autoritu. Užívali ji i mnozí svatí Otcové. Přesto se celá modlitba nazývá andělský pozdrav, poněvadž její začátek obsahuje slova anděla. Pramenem, z kterého tento pozdrav vyšel, byl anděl. On tak začal a pozdravil Pannu, a my ho napodobujeme. Slova anděla a svaté Alžběty tvoří první část Ave. Ta sestává zcela ze slov, která jsou v Evangeliu, jsou tedy vpravdě evangelní, obojí byla řečena z vnuknutí Ducha Svatého, vyšla od téhož Boha a byla napsána jistě jen k našemu užitku. Tato první část není prosba, nýbrž díkuvzdání, chvála Boha, že vybavil tuto Pannu tak mnohými a nádhernými dary a my Jí blahopřejeme, chválíme a velebíme pro Její přednosti. V druhé části prosíme Marii o Její přímluvu u Boha. 2. V první části tedy chválíme a velebíme Marii. Úcta svatých a Marie nespočívá totiž jen v jejich vzývání a napodobování, nýbrž také v uctívání, že je totiž chválíme a velebíme pro jejich přednosti. Jistě, nestačÍ je jen vzývat a chválit, ale máme je i následovat, svůj
život a své mravy zařídit podle jejich vzoru. To dokazuje Spasitel, když na chválu své Matky od jedné ženy z lidu odpovídá, že Jeho Matka je blahoslavená především proto, poněvadž slyší Boží slovo a zachovává je, to znamená, že se jím řídí. Ovšem chvála a velebení patří k mariánskému kultu také. Není to snad správné? Svatí Otcové nám v tom dávají obdivu hodný příklad. Nikdy se neunaví označováním Marie tituly, Jejím zdobením velmi čestnými příjmeními, nedovedou vůbec přestat, jsou zcela u vytržení a nenacházejí slova, jak by Jí vyjádřili svůj obdiv, Ji chválili a velebili, dosvědčovali svou úctu a vážnost k Ní, Ji oslavovali, blahopřáli a blahoslavili. To je tedy důležitá součást mariánské úcty, Tak to činili Otcové, tak to učinil i anděl a žena v evangeliu, a stejně tak to Činíme i my, a zcela právem. Tento pozdrav obsahuje v několika slovech všechno, co se dá říci ke cti Panny Marie a o všech Jejích nádherných vlastnostech. Je proto oblíben nejen u lidí na zemi, ale i u andělů v nebi a užívají ho, aby Marii ctili a oslavili. Tím, že tak lidé činí, stávají se podobnými andělům, poněvadž aniž by o něco prosili pro sebe, oddávají se Čistě chvále a oslavě Boha, který je veliký ve svých svatých. Modlit se znamená také chválit Boha, ať v Něm samém, nebo v Jeho dílech. To je modlitba díků, že uznáváme Boží dobrodiní a oslavujeme je chválou. A tímto uvažováním o přednostech Panny Marie se připravujeme na následující prosebnou modlitbu, neboť budeme s větší důvěrou prosit o všechno, když vidíme, že Ona je Matka Boží, plná milosti a požehnaná mezi všemi. Máme ještě větší důvod ctít Marii s obdivem a žasnout nad Božími dary v Ní než archanděl Gabriel, neboť tehdy ještě byla skrytá v Nazaretském domku a málo známá. Nyní však trůní v nebi. Tehdy byla ještě ve smrtelném těle vystavena tolika utrpením a ranám osudu, nyní je od toho všeho osvobozena a v blaženosti nebes vyvýšena nad anděly. Anděl čekal na Její souhlas, že poskytne budoucímu Mesiáši tělo a duši a Ona věřila, že bude zároveň pannou a matkou. Nyní však Ji pozdravujeme a blahopřejeme Jí, že uvěřila andělu, poslechla Boha, počala a porodila Božího Syna. Nyní je Její důstojnost, ctnost a sláva zjevnější než tehdy. Milost, kterou u Ní Gabriel chválil a obdivoval, učinila v Ní až do Jejího nanebevzetí 4
nesmírné pokroky a všechno, co Jí řekl, má nyní větší smysl n dříve, všechno je nyní pravdivé v mnohem dokonalejší míře. Tehdy ještě nebyla tak plná milosti jako nyní ve slávě v nebi, kde už Ji nezdržuje žádná překážka, jak to zakusila zde na zemi. Nyní patří neustále na Boží tvář a vládne se svým Synem. Nyní je ještě požehnanější mezi ženami, neboť Bůh Jí už dal všechny dary a odměnu, kterou měl pro Ni připravenou. Tak máme nyní ještě více důvodů Jí blahopřát a říci Jí: „Zdráva buď, milostiplná Pán s Tebou, požehnaná Ty mezi ženami a požehnaný plod života Tvého.“ 3. Ave — „Buď pozdravena“, „raduj se“. Tento pozdrav neučinila Církev, nýbrž prvně jej vyslovil anděl — přinesl jej z nebe. Nebyl vynalezen lidmi, nýbrž byl vysloven ve jménu a na rozkaz Nejsvětější Trojice, napsán a uchován. „Ave Maria...!“ Ano, raduj se, svatá Panno, předpovězená proroky, toužená patriarchy, nám daná darem Boha Nejvyššího, ne jako Matka umírajících, nýbrž znovu žijících, ano, jako Matka Bohočlověka. „Milostiplná...“ Raduj se, plná milosti, praví anděl. Takový pozdrav se nenachází v celém svatém Písmě, jedině Maria je takto pozdravena. Čím je něco řidší, tím je to vzácnější. Pozdrav tohoto obsahu dosud nikdo neslyšel. Když se lidé navzájem pozdravují, pak si přejí dobro, pokoj, štěstí, někdy se přitom políbí, obejmou, ale — „Milostiplná“, to nebylo dosud slyšeno. Tomuto slovu samotnému o sobě by se mohlo rozumět jako přání nebo ujištění. Avšak poněvadž anděl dobře znal Marii a Boží vůli, tak Jí těmito slovy nechtěl teprve do budoucna přát plnost milosti nýbrž říká, že je už nyní plná milosti. Chce říci: „Mám veškerý důvod Tě uctít a uctivě pozdravit, neboť Ty jsi plná Boží milosti a Pán je s Tebou, a proto jsi první mezi všemi lidmi a všichni stojí pod Tebou.“ Je-li pravda, že Maria je plná milosti, pak na Ní nikdy nelpěla poskvrna hříchu, žádná špína, žádný kvas dědičné viny, ale musí být zcela čistá a neposkvrněná, zcela zářící, zcela nevinná a ozdobená všemi dary. Proto jaká horlivost ve všech ctnostech, jaký žár lásky, 5
jaký stupeň dokonalosti v Té, která přetéká milostí? Proto se raduj, svatá Panno, která nejen že jsi prostá každé poskvrny hříchu, nýbrž i plná milosti, víc než všichni svatí. Ty jsi opravdu hvězda, která osvěcuje nebe i zemi. Dominus tecum — „Pán s Tebou“. Tato slova mají zcela zvláštní význam. Anděl chce říci: Bůh je s Marií způsobem, jakým není se žádným jiným tvorem, neboť On je s Ní takřka jedno, poněvadž je část z Ní, když přijal z Ní tělo a krev, své lidství. To přísluší jen Marii. S Ní se spojil jedinečným způsobem, jako s žádným jiným tvorem, žádným člověkem, žádným svatým, žádným andělem. Dítě je přece částí matky. Boží Syn s Ní má stejnou přirozenost, vzal ji z Ní, neboť se stal člověkem z Ní. Tím však s Ní není zcela zvláštním způsobem jen Syn Boží, nýbrž i Otec, poněvadž počala Jeho Syna, a Duch Svatý, poněvadž Syna počala z Něho. Působila v Ní tedy celá Nejsvětější Trojice: Virtus Altissimi obumbrabit te - „moc Nejvyššího Tě zastíní“, tj. všemohoucnost Otce způsobí vtělení Syna. Quod nascetur ex te, vocabitur Filius Dei — „Svaté, které se z Tebe narodí, se bude nazývat Syn Boží“, Boží Syn z Ní vzal tělo. Spiritus sanctus superveniet in te — „Duch Svatý na Tebe sestoupí“. Láska Boží totiž učinila toto spojení, toto nejužší spojení, neboť čím větší láska, tím vroucnější spojení. To nepřísluší jinak žádnému člověku, žádnému svatému. Maria je skutečně lože odpočinku celé Nejsvětější Trojice. Poněvadž jako Bohorodička byla nejvroucněji spojena s Duchem Svatým, proto Ji v každém způsobu posvětil a ozdobil. Kdo na zemi nebo na nebi se důvěrněji stýkal s Bohem nežli Maria, kdo obdržel Boží dary v hojnější míře, je sladčeji vychutnal a dokonaleji uchoval? S kterým tvorem nejvyšší Král zachází tak jako s Ní, tak štědře, vlídně, podivuhodně a božsky! Čí tělo a duši měl Bůh pozvednout k větší cti, ne-li Její? Proto se raduj, svatá Panno, která jsi s Bohem tak sjednocena, že jsi dala podstatu svého těla, aby byla spojena s božskou přirozeností v jedné osobě, takže Bůh je člověk a člověk je Bůh. Raduj se, která jediná jsi nepochopitelným způsobem a mocí Nejvyššího nejsladšího Emanuela počala, nosila, porodila, živila a vychovávala. Benedicta tu in mulieribus — „Požehnaná Ty mezi ženami“. Je-li požehnaná mezi ženami, pak netřeba pochybovat, že je prostá 6
obecné smutné kletby, která postihla ženské pokolení. Nemá nic společného s nedostatky a chybami ženského pokolení. Nelze v Ní najít žádnou ženskou ješitnost, ani tu nejmenší; pak také nemá ani nejmenší hnutí žádostivosti. Když je požehnaná, pak je bez svého porušení plodná, nosí plod bez obtíží, zůstane neporušená při porodu, rodí bez bolestí, a zůstává vždy pannou. A je-li požehnaná nad všechny ženy, bude pak snad méně šťastná než Eva ve stavu, v němž byla stvořena, prostá každé viny? Pak je zcela neposkvrněná, celá krásná, tak krásná, že nebeský Ženich, který považoval za důstojné Její něžné objetí, chtěl v Ní v Jejím klíně bydlet. Nemá být pak i tím, čím byla Eva, totiž Matkou všech živých, Matkou všech, kteří žijí podle Ducha, kteří se z Krista znovu narodili? Je-li požehnaná mezi všemi ženami, může Jí pak chybět nějaká dobrá vlastnost, nějaká přednost, ctnost, kterou měly slavné ženy před Ní? Slavná byla Kleopatra u Egypťanů, Římané oslavovali Lukrecii, Kartagiňané Didinu. Avšak tyto pohanské ženy daleko předčí biblické ženy; např. Sára, Rebeka, Ráchel, Anna, Judit, makabejská matka. A nádhernější než tyto jsou Snoubenky Kristovy, které byly ozdobeny tolika drahokamy evangelního ducha, např. Tekla, Valerie, Anežka, Cecilie, Justina, Dorota, Lucie, Voršila, které všechny nosí bílé roucho panenství a purpurové prapory mučednictví. Ale připoj k těm všem ještě jiné panny, vdovy, matky, které v průběhu staletí měly slavné jméno nebo vynikly ctností na zemi. Ty všechny zanikají jako malé hvězdičky před jasným světlem Mariiným, Ona je měsíc mezi hvězdami. Tato naše Královna je pravá Ester, která přinesla nepřítelem utlačovanému a téměř zoufalému národu největší útěchu a záchranu, ona mužná panna a vítězná Judit, která přemohla tyrana a svému národu dala svobodu. Proto se raduj, Ty požehnaná mezi ženami, neboť Ty jsi odstranila hanbu neplodnosti. Požehnaná jsi mezi všemi ženami, poněvadž jsi obnovila původní spravedlnost, kterou první žena ztratila a zničila. Jsi požehnaná mezi všemi tvory a nad všechny tvory, neboť jen Tvůj Syn a Bůh je vyšší než Ty. Benedictus fructus ventris tui — „Požehaný plod života Tvého“. Jaký to musel být strom, který přinesl tak vybrané ovoce! Může být na něm jen prášek, skvrnka hříchu, v němž Původce a milovník čistoty rozbil své bydlení a tolik měsíců v něm přebýval? 7
Jak by se zde mohlo najít něco nezřízeného a ošklivého tam, kde přebývá Vítěz nad smrtí a hříchem, Obnovitel života, Učitel veškeré spravedlnosti, Slunce, které vzejde na nebi po hrozné noci? Co může být světějšího než tento živý Boží chrám, kde odpočíval v takovém blahu Svatý svatých? Co může být čistšího než toto lůno, které v sobě uzavíralo pramen čistoty a milosti, otevřený pramen pro dům Jákobův a všechny, kdo bydlí v Jeruzalémě, aby všechny čistě umyl? Raduj se, svatá Panno, neboť požehnaný je plod Tvého života, neboť v Něm budou požehnána a posvěcena všechna pokolení země a všechny řády andělů na věky. Požehnaný je plod Ježíš Kristus, jehož Ty sama máš spolu s Bohem Otcem jako společného Syna a světu, který byl ztracený, nabízíš jako Vykupitele. Sancta Maria Mater Dei, ora pro nobis peccatoribus nunc et in hora mortis nostrae. Amen — „Svatá Maria, Matko Boží, pros za nás hříšné nyní i v hodinu naší smrti. Amen“. Svatá Maria, Matko Boží, kterou Bůh vyvýšil k největší poctě, takže všechna pokolení budou Tě blahoslavit a uctívat, pros za nás hříšné, abychom Toho, kterého jsi nejdříve ukázala jako Vykupitele pastýřům a mudrcům, tzn. Židům a pohanům, zasloužili si jednou mít milostivým soudcem a mohli se radovat v Jeho království. Sv. Petr Kanisius, Maria, nedostižná Panna a svatá Bohorodička
Ema Mariani – dítě Eucharistie Ema je už od nejútlejšího věku přitahována k Ježíši V italském městě Lucca, ležícím v provincii Toskánsko, uctívají hroby sv. Richarda, svaté služky Zity, v letech 1878 až 1903 zde žila sv. Gemma Galgani a také se zde narodila malá Ema, která byla též omilostněným dítětem, i když v jiném směru než sv. Gemma. Už ve velmi útlém věku byla Ema velmi otevřená tajemnému Božímu působení. Ema Mariani přišla na svět 6. listopadu 1911 a ve svém rodném městě 26. července 1916 také zemřela. Dítě budilo zvláštní pozornost tím, jak ho přitahoval Spasitel ve svatostánku. Měla teprve dva roky a několik měsíců, když byla na procházce s tetou Cesarinou. Klášterní kostely někdy navenek vůbec 8
nevypadají jako kostely nebo kaple. Když však přecházeli kolem jedné takové nenápadné budovy, dítě se najednou zastavilo: „Cítím líbeznou vůni, která pochází od Ježíška. Někde blízko tu musí být Ježíš. Kde jen může být? Nikde tu nevidím kostel.“ „Toto je zavřený kostel řeholních sester,“ řekl někdo. Vešli dovnitř. V kostelíku byla vystavená k pokloně Nejsvětější svátost. Ema přišla dopředu, klekla si, poklonila se Ježíši, poslala mu rukou polibek a tiše se modlila. Za chvíli ji Cesarina vyzývá, aby šli domů, ale Ema to nepozoruje. Její upřený pohled je jakoby připoután k Ježíši v monstranci. Pak přijde k sobě, znovu pošle rukou polibek Ježíši v Nejsvětější svátosti, hluboce se ukloní, políbí zem a obrátí se k tetě: „Proč se ani nepohneš? Proč znovu nepoklekneš a nepolíbíš zem?“ „Už jsem se pomodlila. A vůbec, proč bych měla líbat zem?“ „Nevíš, že je tu přítomen Ježíš? Nevidíš, necítíš ho? Poklekni znovu! Nevíš, že Ježíš je Bůh? Ano, je to velký Bůh a my jsme jen takoví malí drobečci,“ říká dítě ukazujíc přitom ručičkou k zemi. „Podívej, tak jsme maličcí. Ale Ježíš je velký, velmi velký!“ Přitom zdvihla ručky tak vysoko, jak jen mohla. „Podívej se, On je tak velký, že sahá až do nebe, tak tedy poklekni!“ Teta znervózněla. „Pojďme už, nebo přijdeme pozdě!“ Dítě si hluboce povzdechlo: „Ubohý Ježíš! – Ze srdce Tě miluji.“ Když se jí doma ptali, kdo ji to všechno naučil, odpověděla: „Nikdo mě to neučil. Cítím to sama tu v srdci,“ a položila si na srdíčko ruku. „Řekl mi to Ježíš, vždyť On mi toho říká velmi mnoho.“ Jednoho dne se jí zeptali: „Vidí Bůh všechno?“ – „Ano, všechno! Všechno, i v posledním koutku. Také tu!“ Přitom ukázala na své čelíčko. „A co máš tam vevnitř?“ – „Co bych tam měla? Tam vevnitř jsou mé malé myšlenky.“ – „A kolik jich tam je?“ – „Vlastně jen jedna. Myslím na Ježíše.“ Bylo to až neuvěřitelné. Ale dítě skoro každý den znovu a důrazně ujišťovalo: „Já toho mám na srdci tolik, o čem bych chtěla hovořit jen s Ježíšem!“ 9
Jak šla Ema k svatému přijímání Emina touha po sv. přijímání rostla den ze dne. Měla doslova hlad po nebeském chlebu. Konečně se dožila velké radosti 18. listopadu 1914, ve svých třech letech. Tvář jí zářila štěstím. Byla při tom zbožná a soustředěná jako anděl. Byla přirozeně živá a jako ostatní děti měla ráda hry a vtipkování. Ale teď klečela před svatostánkem a zapomněla na všechno, co jí jindy přinášelo radost. Ježíš žil v ní a ona žila s Ježíšem. Ema dostala první sv. přijímání už jako tříletá. Je to velmi neobvyklé, ale neprotiřečí to tomu, co řekl v roce 1910 papež sv. Pius X. o době prvního sv. už děti dovedou do přijímání: „…když určité míry používat svůj rozum, znají základní pravdy katolické víry, dokáží rozlišit hostii od obyčejného chleba a s čistým srdcem, zbožně chtějí přijat sv. přijímání.“ Tyto všechny podmínky splňovala díky zvláštnímu působení Ducha sv. ve své duši. Církev si přeje, aby bylo srdce pro přijetí Ježíše čisté, v stavu posvěcující milosti a proto nenamítá, aby už malé děti přistupovaly k svátosti smíření, a to už před prvním sv. přijímáním. Ema však ke svátosti smíření šla až později. K sv. přijímání přistupovala často. Bylo zřejmé, že se mohla dopustit jen velmi zřídka malých všedních hříchů. Nakonec se však sama snažila přistoupit ke zpovědi v které se srdce opět očišťuje. Jednoho dne se tedy chtěla konečně vyzpovídat. Uvolněně vešla do sakristie, kde byl právě kanovník František della Santina. Skromně a slušně se zeptala: „Pane kanovníku, vyzpovídáte mne?“ „Samozřejmě, dítě moje, jen počkej na konec pobožnosti k Srdci Ježíšovu.“ „Děkuji,“ a odešla. Po pobožnosti přišla znova. Kněz se jí zeptal. „Dítě moje, že se už těšíš na první sv. přijímání?“ „Důstojný otče, já už jsem přijala první sv. přijímání, ale nesměla jsem ještě jít k sv. zpovědi.“ 10
„Chodíš k sv. přijímání?“ – „Každý den, je-li to možné.“ – „Děláš to ráda?“ – „Z celého srdce ráda, důstojný otče.“ Od toho času Ema chodila k zpovědi častěji. Vše, co jí kněz řekl, vyplnila. Při první zpovědi ji vyzval, aby se pomodlila modlitbu lítosti. „Neumím ještě modlitbu lítosti,“ přiznala se. „Tak se ji pomodlíme spolu!“ Ochotně a kajícně to udělala. „Dítě moje, nauč se modlitbu nazpaměť, to musíš umět.“ „Ano, důstojný otče, příště ji budu umět nazpaměť.“ A tak to také bylo. Když za týden vstoupila do zpovědnice, s radostnou hrdostí řekla: „Důstojný otče, už umím modlitbu lítosti.“ Věrná láska k Ježíši a nepokřtěným Emina láska k Ježíši byla dojímavá. Každý večer chodívala do kostela San Simo, kde se uctívala Ježíšova soška. Posílala k ní nesčetné polibky rukou s důvěrnými slovy: „Víš, Ježíšku, jak tě miluji! Daruji ti celé své srdíčko. Ale i ty my musíš darovat to svoje.“ Ve svém srdci slyšela Ježíšovu odpověď: „Zanedlouho si tě vezmu do nebe k andělům.“ Láska k Ježíši v ní probouzela zájem o „pohanské děti“, tedy děti, které neznají Ježíše a jsou ještě nepokřtěné. Když už ležela nemocná v posteli, úpěnlivě prosila: „Peníze, které byste vydali na mne, darujte chudobným nepokřtěným dětem, aby i ty mohly poznat a milovat Pána Boha. Slibte mi to, prosím!“ Nemoc a předčasná smrt Ema onemocněla a velmi trpěla. Pře česání trpěla takové bolesti, že při tom nemohla nenaříkat. Teta jí proto při česání vyprávěla o Kristově utrpení, hlavně o bolestech, způsobených trnovou korunou. Od té chvíle dokázala potlačit každý projev bolesti. Zdravotní stav dítěte se stále zhoršoval. 10. července 1916 ještě šla sama do kostela, aby mohla přijat sv. přijímání. Dalšího dne ji už museli do kostela odnést. V kostele si přála, aby ji postavili na zem, protože chtěla přijat Spasitele sama, bez jakékoliv pomoci. Od 15. července už nedokázala opustit svou postýlku. Slíbili, že jí přinesou sv. přijímání do pokoje a to ji trochu uklidnilo. „Tak dobře, přinesu Ježíši oběť.“ Až 25. července byla touha dítěte splněna. Poslední tři dny jakoby nic nového neviděla a neslyšela. 11
Byla tichá a trpělivá. 26. července 1916 odešlo „dítě svatostánku“ do nebe. Prožila krátký, ale velmi naplněný život. Jeho obsahem byl Ježíš. Láska k Němu naplnila srdíčko maličké překypující mírou. Po čem toužila, toho také dosáhla: spojení s Ježíšem v nebi. Z knihy Božie deti, Zväzok 1
Sv. Basil Veliký o křesťanském společenství Krátká pravidla, otázka 225. Pán řekl: „Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich“ (Mt 18,20) – jak to můžeme uskutečnit? Odpověď: Ti, kteří se shromáždili v něčím jménu, musí znát úmysl toho, kdo je shromáždil a podle toho úmyslu se řídit. Tak se mu budou moci zalíbit a nevystaví se nebezpečí odsouzení pro svévoli nebo nedbalost. Když je totiž úmyslem shromáždění žatva, shromáždění se připraví na žatvu, když stavba, přijdou připravení na stavbu. Tak i my, pozvaní Pánem, máme povinnost pamatovat na slova apoštola: „Proto vás já, vězeň kvůli Pánu, prosím, abyste tomu povolání, kterého se vám dostalo, dělali čest svým životem, vždy skromní, tiší a trpěliví. Snášejte se navzájem v lásce a usilovně hleďte zachovat jednotu Ducha, spojeni svazkem pokoje. Jedno tělo a jeden Duch, k jedné naději jste byli povoláni“ (Ef 4,1-4). Ještě jasněji nám to vysvětluje Pán zaslíbením, které dává každému: „Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek“ (Jn 14,23). Jak se ten, kdo plní přikázání, stane příbytkem Boha, tak bude Pán přebývat uprostřed těch dvou nebo třech, pokud se podřídí Jeho vůli. A ti, kteří se shromažďují způsobem nehodným svého povolání a ne proto, aby činili Boží vůli, i když se bude zdát, že se shromáždili v Kristově jménu, uslyší: „Proč mne oslovujete 'Pane, Pane', a nečiníte, co říkám?“ (Lk 6,46). 12
SVĚDECTVÍ
‽
Ahoj, i když se známe ze všech možných míst a někteří z vás jste to už slyšeli, řekl jsem si, že vám chci napsat, co pro mě a pro každého z nás udělal Bůh. Víte, když jsem se obrátil, četl jsem si jednu knihu, a tam bylo napsáno něco, co mě zaujalo: „Víš, až budu na smrtelné posteli, chci vidět, že ten můj život stál za to." Všichni děláme chyby - a hodně, ale pokud půjdeme za Ježíšem, Mistrem Moudrosti, můžeme se těšit „až se šedá záclona tohoto světa rozjasní a vy uvidíte bílé břehy"(z Tolkienova Pána Prstenů), neboť budeme vědět, že On na každého z nás na druhém břehu čeká. „Znáte přece milost našeho Pána Ježíše Krista: byl bohatý, ale pro vás se stal chudým, abyste vy Jeho chudobou zbohatli". (2 Kor 8,9) Jmenuji se Ondřej Rozkopal a jsem z Ostravy. Chci vám říct svůj životní příběh. Všechno z dětství si nepamatuji, ale myslím, že bylo pěkné. Od mládí jsem celkem chodil do kostela a jako desetiletý kluk jsem prožil, jak je ještě někde zvykem, další uvedení do křesťanského života - první svaté příjímání a zpověď. Bral jsem to vážně, ale jediné, co si z toho pamatuji, je, že jsem měl víc hříchů než ostatní. Neměl jsem moc rád autoritu a nesnášel jsem školku, školu a různé takové věci. Od střední jsem postupně začal kouřit a pít, kouřit marihuanu a zkoušet další drogy. Ve škole i doma jsem měl problémy. Pořád jsem něco hledal, dnes bych to nazval láska nebo lépe - Ježíše. Taky jsem hledal nějakou holku, ale byl jsem spíš stydlivý a neuměl jsem moc balit, takže z toho moc nebylo. V osmnácti letech se ze mě stal poloautomat. Ráno jsem vstal, šel do školy, večer se zkouřil, a šel spát. Stal jsem se též závislým na onanii. Zkoušel jsem různé látky, i LSD, a jak jsem to měl párkrát, začal jsem mít zlé sny. Ve snu jsem se dvakrát ocitl na hrozně škaredém místě, nevím, kde to bylo, ale nemohl jsem ven a 13
bylo mi tam hrozně. Potřeboval jsem z toho ven. Možná čekáte nějaký happy end, ale cesta ven nebyla zas tak lehká. Byly takové tří věci, které mě hodně ovlivnily. První, když jsem nevěděl, co dělat, tak jsem se zeptal mamky a ona mi řekla, že by bylo dobré jít na celoživotní zpověď. Je to taková akce, kdy jdete ke knězi a vyndáte všechno zlo ze sebe a Bůh vám odpustí, často to i pocítíte, jak z vás něco spadlo.Tak jsem tam zašel a bylo to 19.9.1999, takové zvláštní datum. Něco se ve mně hnulo, ani nevím co. Žil jsem dál tím stejným životem, ale mělo to na mě velký vliv. Druhá věc, že jsem začal po té zpovědi chodit do jednoho společenství křesťanů a četl různé křesťanské knihy. Jedna se jmenovala „Život v nových dimenzích" a tam bylo také napsáno, že každý křesťan má dar Ducha svatého, něco jako dárek od Boha pro druhé i pro sebe. Stačí jen poprosit a objevíme ho. Tak jsem si řekl, že to zkusím, večer jsem si jen tak klekl, a řekl: „Bože, tak já Tě tedy prosím o nějaký dar “, jenom takhle jednoduše. A ozvalo se mi něco v hlavě, ne slova, spíš myšlenka, jestli tomu věřím, že něco dostanu. Já jsem po nějakém boji řekl, že ano. A najednou mi do hlavy přišla slova a já jsem začal mluvit v jazycích. Je to takový dar intenzivní modlitby, podobně je to napsáno v Bibli v 2.kapitole Skutků apoštolských. Byl to pro mě hodně velký zážitek, protože jsem druhý den v kostele cítil Boží lásku takovým způsobem, že jsem se nemohl hýbat a prosil jsem Boha, aby ode mě ustoupil, čehož jsem vzápětí litoval, ale opravdu se to nedalo. Třetí věc, že než jsem úplně přestal s tím životem, tak jsem upadl do hodně těžké krize, řekl bych z bláta do louže. Začal jsem mít hodně velké deprese, často jsem se cítil prázdný a nejhorší na tom bylo, že jsem byl pořád do někoho zamilovaný - a nějak to nevycházelo. V té krizi se stalo, že jsem postupně přestal s těmi věcmi, co jsem dělal, přestal jsem kouřit, do dneška nepiji, neberu žádné návykové látky a neonanuji. Kristus mě vysvobodil ze všech těch závislostí, které nedělají člověku dobře. Taky jsem se začal modlit a číst Bibli, což je pro mě zázrak. V tom obojím se potkávám s Bohem. Dnes je mi ještě často těžko a vím, že to není lehké, ale když k Bohu volám, tak vím, že je to On, kdo mě vyslyší a 14
kdo mě má rád, vím, že mi pomůže. Často se stalo, že mi opravdu velmi pomohl. Ještě bych chtěl říct, že věřím tomu, že každý z vás je povolán k něčemu velkému. Bůh si přeje, aby o každém z nás mohl říct, že mi velké věci učinil ten, který je mocný. Mně opravdu učinil velké věci. Kristus nikdy neřekl, že cesta, po které se vydáme, bude lehká, ale slíbil nám, že bude stát za to. Já jsem toho živým příkladem. Ještě jedna věc z Bible mě na začátku hodně oslovila. Zjevení 21: „Hle, příbytek Boží uprostřed lidí, Bůh bude přebývat mezi nimi a oni budou jeho lid, On sám, jejich Bůh, bude s nimi a setře jim každou slzu z očí. A smrti již nebude, ani žalu, ani nářku, ani bolesti už nebude, neboť co bylo, pominulo.“ „Bůh tak, (TAK MOC) miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v Něho věří, nezahynul, ale měl život věčný."(Jan 3,16) „V nikom jiném není záchrany (před smrtí), není pod nebem jiného jména, zjeveného lidem, jímž bychom mohli být zachráněni." (Sk 4,12) a „Ježíš mu odpověděl: Já jsem ta Cesta, Pravda a Život.“ (Jan 14,6). Víte, je možné dobře znát doktríny o vzkříšení, ale přitom nemít vztah se Vzkříšeným.. Jako Marta v 11. kapitole Janova evangelia věřila ve vzkříšení, ale nevěděla, že Ježíš je Vzkříšení a Život, a JEŠTĚ DNES bude její bratr Lazar vzkříšen.. Ondřej Rozkopal, duben 2007, převzato z: www.jezis.cz
Ožehavé otázky Způsobilo krizi?
křesťanství
ekologickou
Jestliže neodmítneme křesťanský axióm, podle kterého nemá příroda jiný smysl než sloužit člověku, ekologická krize se bude dále prohlubovat. Současná věda a technologie jsou dnes tak plné arogance křesťanské ortodoxie vůči přírodě, že od nich nemůžeme čekat žádné řešení ekologické krize. Protože kořeny zla jsou 15
především náboženské, lék musí být ve své podstatě také náboženský, nezávisle na tom, zda ho tak budeme nazývat či ne. Lynn White, „The Historical Roots of Pour Ecologic Crisis“ (1967)
Autor článku, z kterého jsme citovali těchto několik vět, háže na křesťanství plnou odpovědnost za ekologickou krizi planety. Esej Lynna Whitea vešel do „folklóru“ ekologického hnutí. Třicet pět let po jeho otištění je stále uváděn jako poslední slovo v této otázce, ačkoliv existují mnohé důkazy o nepravdivosti předloženého tvrzení. Jádro obvinění L. Whitea spočívá v tvrzení, že to byla židovsko-křesťanská Písma, která člověka vedla k tomu, aby se cítil absolutním pánem nad přírodou, kterou má využívat a jejíž dobra může zneužívat, protože má k tomu dovolení božího zákona. Slova Svatého Písma z knihy Genesis (1,28): „A Bůh jim požehnal a řekl jim: "Ploďte a množte se a naplňte zemi. Podmaňte ji a panujte nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem, nade vším živým, co se na zemi hýbe"“, by prý měla skutečně dovolovat podřízení si a zničení přírody člověkem. Chceme ale připomenout, že sloveso „podmanit si“ (dominovat), pochází od slova „dominus“, které ukazuje na „pána“; ve smyslu správce, kterému Bůh svěřil přírodní prostředí, aby ho odpovědným způsobem řídil. Podle biblické antropologie člověk, jelikož je bytostí tělesně-duchovou, nepochybně převyšuje svět přírody. Nemůže však být jeho absolutním vládcem, neboť sám je také stvořením a bude se muset zodpovídat ze svého správcovství Bohu. Koncepce člověka jako absolutního pána vesmíru, který může používat přírodní bohatství jak se mu zlíbí, není – na rozdíl od toho co tvrdí White – vůbec biblická. Objevila se spíše v 18. st. spolu s dualismem a mechanistickou filosofií R. Descarta. Oddělení „myslící substance“ (ducha) od „prostorové substance“ (hmoty), vede ke koncepci materiálního světa, v kterém rozum – a tím i člověk – jsou v jistém smyslu nepřítomné nebo přinejmenším cizí elementy. Tato koncepce byla klíčová v celém osvícenství a rozvinula se později v prostředí scientistické ideologie. Můžeme s klidem tvrdit, že křesťanství nelze zaměňovat s „úchylkami“ racionalismu. L. 16
White snadno zapomíná, že industrializace – jejíž ničící výsledky v ekologii správně podtrhuje – se objevila a rozvinula v kontextu výrazně antikřesťanském. A je nakonec třeba připomínat i to, že ekologická krize se týká nejen křesťanských kultur? Obviňujíc křesťanský transcentendalismus, L. White chce vyzdvihnout naturalistickou filosofii, která touží dát přírodě status podmětu a ne předmětu, a to podmětu téměř božského. V této perspektivě můžeme velmi dobře pochopit znovuobjevení se kultu bohyně Gai, jejímž jménem pojmenoval Hesiodus planetu Zem ve své Teogonii (8. st. př. Kr.). Článek P. J.M. Verlinde z časopisu Final-Age 3, s. 14-16.
Úvahy nad responsoriálními žalmy Ž 147 – Slavnost Těla a Krve Páně Odp.: Jeruzaléme, oslavuj Hospodina nebo Aleluja
Jeruzaléme, oslavuj Hospodina, - chval svého Boha Sióne, - že zpevnil závory tvých bran, požehnal tvým synům v tobě. Zjednal tvému území pokoj – a sytí tě jadrnou pšenicí. – Sesílá svůj rozkaz na zemi, - rychle běží jeho slovo. Oznámil své slovo Jakubovi, - své zákony a přikázání Izraeli. – Tak nejednal se žádným národem: - nesdělil jim svá přikázání. V Septuagintě má žalm nadpisek „od Agea a Zachariáše“. Napsán byl tedy nejspíše po návratu Židů z babylónského zajetí jako poděkování za návrat a obnovu Jeruzaléma, jeho hradeb a chrámu. U Ezdráše můžeme číst, že „Proroci Ageus a Zacharjáš, syn Idův, prorokovali Židům v Judsku a Jeruzalémě ve jménu Boha Izraele“ (Ezd 5,1) a „Židovští starší stavěli a dílo se jim dařilo, jak prorokovali Ageus a Zacharjáš, syn Idův. Stavbu dokončili podle 17
rozkazu Boha Izraele…“ (Ezd 6,14). Jejich proroctví vešla do kánonu sv. Písma jako samostatné knihy. Žalm můžeme chápat jako prorockou výzvu k oslavě Boha, neboť proroctví nemá jen rozměr „předpovídání budoucnosti“, ale jak píše apoštol Pavel, prorocký dar je určen k „budování, napomenutí a povzbuzení“ (1 Kor 14,3). Proto je tento žalm silně nadčasový a Církev ho vztahuje na sebe. Tak jako Jeruzalém (Sión), tedy Židé, kteří se vrátili ze zajetí, byli vyzýváni k oslavě Boha a díkům za ochranu, tak i křesťané mají Boha chválit. Za co? Za pevnou ochranu Církve, která je novým Jeruzalémem, městem pevně hrazeným, ve kterém vládne bezpečí, do kterého nemá přístup nepřítel lidské spásy. (Samozřejmě za podmínky, že my sami se mu nevěrou a neposlušností Božím příkazům neotevřeme, že přijmeme ochranu hradeb Jeruzaléma – Božího slova jak nám je vykládá Církev.) Zde je možno dojít skutečného – duchovního – pokoje, zde lze najít nejhojnější Boží požehnání. V Církvi Bůh své děti sytí jadrnou pšenicí (pšeničnou bělí ekum. překlad), tedy Eucharistií. Právě především pro tento prorocký verš je žalm zpíván v liturgii slavnosti Eucharistie. Bůh sesílal své slovo, své příkazy Izraeli, dal mu zákon a tak starozákonní Boží lid převyšoval všechny ostatní národy. Vynikalo-li starozákonní zjevené náboženství nad všechna náboženství pohanská, oč více nad ně vyniká křesťanství, které je plností Božího zjevení! Toto vědomí by nás však nemělo vést k duchovní pýše, protože „Před Bohem nejsou spravedliví ti, kdo zákon slyší; ospravedlněni budou ti, kdo zákon svými činy plní“ (Ř 2,13). A kdo vyplnil dokonale Boží zákon? Matka Boží, Panna Maria. Uvedená slova žalmu Církev vztahuje také na ni, neboť i ona byla pevnost, věž, brána pevně zavřená, kterou nedopustil Bůh otevřít. To se týká její tělesné čistoty a panenství, ale především čistoty duchovní, neboť do ní neměl nikdy a žádným způsobem přístup ďábel – Boží nepřítel, ona mu nikdy v ničem nepodlehla. V tomto vítězném boji s ďáblem nám tedy může být velkou Pomocnicí, Ochránkyní a Přímluvkyní. Chvalme tedy Boha jako její synové a dcery spolu s Ní. o. František OSBM
18
Pro děti
19
PRAVIDELNÉ BOHOSLUŽBY Úterý Středa Čtvrtek Pátek Sobota Neděle
18:00 mše sv. 18:00 mše sv. 18:00 růženec 18:30 mše sv. 18:00 mše sv. 10:00 růženec 10:30 mše sv. 8:30 mše sv. - Rataje nad Sázavou 10:30 mše sv. – Sázava 15:00 mše sv. – Úžice (3. neděli v měsíci)
Každý první pátek v měsíci je na faře od 1900 biblický kurz při kterém probíráme základní pravdy křesťanství. Zván je každý, kdo chce blíže poznat křesťanství, včetně těch, kteří se neúčastní pravidelně bohoslužeb. Pozvěte své známé! Každý pátek od 20 do 21 hod je modlitební setkání (volná modlitba, písně) v kryptě kostela. Také tato setkání jsou otevřená pro všechny. Kdo se chce zapojit do modlitební stráže, ať se přihlásí u duchovního správce farnosti. Modlitební stráž spočívá v modlitbě za aktuální úmysly v průběhu 10-ti dní v měsíci (1 hodina ve zvoleném čase + čas od 20 do 21 hod.). ☺ Abba Bissarión byl připraven odejít do pouště, když tu ho náhle obklopila skupinka mladíků, kteří se mu posmívali: „Kam to utíkáš, Bissarióne? Copak nevíš, že ďábel umřel? Svatý otec odvětil: „Přijměte tedy, vy ubozí sirotci, mou upřímnou soustrast.“ ☺ Jeden stařec se svěřil druhému se svým postřehem na adresu žen: „Vzpomínám si, že se kdysi ženy červenaly, když se dostaly do rozpaků. Dnes upadají do rozpaků, když si uvědomí, že se začervenaly.“
Svatoprokopské ruchadlo Vydává Římskokatolická farnost Sázava-Černé Budy. Adresa: Černé Budy 75, 285 06 SÁZAVA, tel. 776 141 827, e-mail:
[email protected], web: www.svprokop-sazava.cz. Čekáme na vaše svědectví, podněty a připomínky! Pán Bůh zaplať všem, kdo se svou pomocí, dary a modlitbami podílejí na přípravě tohoto časopisu! 20
