Svatoprokopské ruchadlo 35. časopis pro celou (farní) rodinu ÚNOR 2008

Svatoprokopské ruchadlo 35 časopis pro celou (farní) rodinu Ú N O R 2008

Václav Renč Jen slova hořká… Jen slova hořká lis mých úst že umí cedit, Hospodine? To že snad cítí ve tmách růst tvary tak trýznivé a jiné. Dny posýpáš nám popelem, a je to dobrá mrva pro žeň, jen v zrně veskrz zetlelém je osud jabloňový složen. Jen nech nás, ruce v okovech, stíhati touhou křídla ptáků, naslouchat větrům, jen nás nech číst ze své pídě země dálku. Ať jitro naše jednou zví, jak těžce rodilo se v noci. Jen všechno zbytečné z nás rvi a přijď nám, přijď nám ku pomoci! Už nechci rozvázati úst než k tvojí chvále, Hospodine. To, čemu dáváš ve tmách růst, ať slovem díků ze rtů splyne. 2

Na úvod Drazí bratři a sestry v Kristu. Nedávno jsem si přečetl jeden příběh s názvem Co dokáže láska. Obsah byl přibližně tento: Jedna dívka byla od narození slepá. Seznámila se s mladým mužem, který ji měl rád a ona jeho také. Na ostatní lidi ve svém okolí byla často nevrlá, vylévala si na ně svůj vztek a hořkost z toho, že se narodila postižená. Vše jim dávala za vinu a nedokázala si přiznat svou chybu. Jen k svému milému se chovala dobře. Dokonce mu jednoho dne slíbila, že si ho vezme za muže. Kladla si ovšem téměř nemožnou podmínku – musí být nějakým způsobem uzdravena. Po určité době se dozvěděla, že se našel dárce, který by jí dal své zdravé oči aby ona mohla vidět a také aby se mohla vdát. Operace se podařila a pak nadešel ten den, kdy poprvé uzřela krásu tohoto světa. Její milý ji vzkázal, že by ji rád navštívil. Chtěl vědět, zda trvá její slib, že si jej vezme. Když však k ní přišel, ona se zhrozila – byl slepý. Odmítla si jej vzít, chtěla již žít „normálním životem“. Mladík byl velmi zarmoucen, ale nakonec tuto situaci dokázal přijat. Své dívce vzkázal: „Děkuji ti za vše, co jsme spolu prožili. Děkuji za tvou lásku a všechno pěkné cos mi řekla. I když jsi mne teď odmítla, budu na tebe celý život vzpomínat v dobrém a modlit se za tebe. Jen tě prosím o jedno: Dávej pozor na mé oči!“. I kdyby byl tento příběh skutečný, stále by zůstal jen chabým stínem jiného skutečného příběhu o tom, co dokázala Boží láska. Láska toho, který nás stvořil a i přes naši vzpurnost a neposlušnost ve které jsme se od Něj odvrátili nás nenechal na pospas smrti. Otec poslal svého Syna, který – sám bez hříchu a dokonalý – dal svůj vlastní život za každého z nás. Daroval nám život nový, bezhříšný, daroval nám nejen své zdravé oči, ale celého sebe. A to jen proto, že se chce s námi „oženit“, že nás chce mít na své věčné svatební hostině. Postní doba je dobou pokání. Pokání budeme moci činit jen tehdy, když se vírou začneme otvírat na tuto (lidským rozumem nepochopitelnou) zvěst o Boží lásce. Když budeme o této lásce, jejímž svědectvím je utrpení a smrt Božího Syna, často rozjímat a děkovat za ni. Kéž po celou postní dobu máme před očima obraz

poplivaného, bičovaného, trním korunovaného a ukřižovaného Božího služebníka – Ježíše z Nazaretu. Kéž jej dokážeme vidět také v našich trpících bratřích a sestrách a kéž tento pohled víry uzdraví slepé oči naší duše a vnitřně nás promění! S požehnáním o. František OSBM

Mše svatá svědectví Cataliny Rivas z Bolívie (dokončení) Pán chce od lidí ze stáda, které mu Bůh svěřil, aby se modlili a pomáhali v posvěcení svých kněží. Jednoho dne, až budeme „na druhé straně“ porozumíme tomu zázraku, který učinil tím, že nám dal kněze, kteří nám pomáhají v záchraně našich duší. Lidé začali opouštět své lavice a šli k přijímání. Přišel velký moment setkání. Pán mi řekl: „Počkej chvíli, chci, abys něco sledovala…“ Nějaký vnitřní impuls mě donutil pozvednou oči k osobě, která právě obdržela na jazyk svaté přijímání z rukou kněze. Měla bych objasnit, že tou osobou byla jedna žena z naší skupiny, která večer před tím nemohla jít ke svaté zpovědi, ale dnes ráno přede mší svatou již mohla. Když kněz položil posvěcenou hostii na její jazyk, záblesk jako silné zlatobílé světlo prostoupil tou osobou, nejdříve jejími zády, poté ji obklopil zezadu, kolem ramen a potom její hlavu. Pán řekl: „Takto se já sám raduji, když objímám duši, která přichází s čistým srdcem, aby Mne přijala.“ Tón Ježíšova hlasu byl tónem šťastného člověka. Byla jsem užaslá, když jsem viděla svou přítelkyni vracet se do své lavice obklopenou světlem, objímanou Pánem. Přemýšlela jsem o tom zázraku, který tolikrát nezakoušíme, když přijímáme Ježíše s malými 4

nebo velkými hříchy, zatímco by to pro nás měla byt oslava. Častokrát říkáme, že nejsou kněží, u kterých bychom se mohli kdykoliv vyzpovídat. Ale problém není v tom zpovídat se kdykoli, ten problém spočívá v tom, jak snadno znovu upadáme do zla. Stejně tak, jako když máme oslavu, se snažíme najít salón krásy a kadeřníka, měli bychom se také snažit najít kněze, když potřebujeme ze sebe odstranit všechnu tu špínu. Nesmíme mít takovou troufalost, že bychom Ježíše přijímali kdykoliv se srdcem plným špatností. Když jsem šla ke svatému přijímání, Ježíš mi řekl: „Poslední Večeře byla chvílí té největší důvěrnost se Mnou samým. V průběhu této hodiny Lásky jsem ustanovil to, co může být v očích lidí považováno za ten největší akt bláznovství, učinil jsem sám sebe vězněm Lásky. Ustanovil jsem Eucharistii. Chtěl jsem s vámi zůstat až do konce všech staletí, protože má Láska by nesnesla, abyste zůstali sirotky, vy, které jsem miloval více než vlastní život!“ Přijala jsem Hostii, která měla jinou chuť. Chutnala jako směs krve a kadidla. Ta chuť mě úplně zaplavila. Cítila jsem tak mnoho lásky, že slzy stékaly po mých tvářích a já jsem nebyla schopna je zastavit. Když jsem se vrátila na své místo, zatímco jsem klekala, řekl Pán: „Poslouchej…“ O chvíli později jsem uslyšela modlitbu ženy, která seděla přede mnou a právě přijala svaté přijímání. To, co říkala aniž by otevírala ústa bylo víceméně toto: ,Pane, pamatuj, že jsme na konci měsíce a já nemám peníze na to, abych zaplatila nájem, platby za auto, školu pro děti. Musíš něco udělat, abys mi pomohl… Prosím tě, dej ať můj manžel přestane tolik pít. Už nemohu víc snášet, že je tak často opilý, a můj nejmladší syn bude muset opakovat ročník pokud mu nepomůžeš. Tento týden má zkoušky… A nezapomeň na naši sousedku, která se musí odstěhovat. Ať odejde. Už ji nemohu víc vystát…’ Potom arcibiskup řekl: „Modleme se,“ a celé shromáždění se postavilo k závěrečné modlitbě. Ježíš řekl smutným hlasem: „Všimla sis její modlitby? Ani jednou jedinkrát mi neřekla, že mě miluje. Ani jednou mi nepoděkovala za ten dar, který jsem jí 5

dal tím, že jsem přinesl své božství do jejího ubohého lidství, abych ji pozvedl k sobě. Ani jedenkrát mi neřekla: děkuji Ti, Pane. Byly to litanie proseb. A takoví jsou téměř všichni, kteří přichází, aby mě přijali.“ „Já jsem zemřel z lásky a jsem vzkříšen. S láskou očekávám každého z vás a s láskou s vámi zůstávám… Ale vy si neuvědomujete, že já potřebuji vaši lásku. Pamatujte, že já jsem žebrák o lásku v této posvátné chvíli pro duši.“ Uvědomujete si, vy všichni, že On, Láska, žebrá o naši lásku a my mu ji nedáváme?! A co víc, my dokonce odmítáme setkat se s Láskou Lásek, s tou jedinou láskou, která se dává v neustálé oběti (při mši svaté). Když se nám celebrant chystal dát požehnání, řekla Svatá Panna: „Buď pozorná, dávej pozor… Ty činíš nějaké rutinní znamení místo znamení kříže. Pamatuj, že toto požehnání může být poslední, které z rukou kněze dostaneš. Nevíš, kdy opustíš tento svět, jestli zemřeš nebo ne. Nevíš, jestli budeš mít možnost přijat požehnání od jiného kněze. Tyto posvěcené ruce ti dávají požehnání ve jménu svaté Trojice. Proto čiň znamení kříže s úctou jakoby bylo posledním ve tvém životě.“ Kolik jen ztrácíme tím, že nechápeme podstatné a neúčastníme se každý den mše svaté! Proč se nesnažíme začít den o hodinu dříve, jít na mši svatou a přijat požehnání, kterým nás Pán chce zahrnout? Jsem si vědoma toho, že ne každý se může kvůli svým povinnostem denně účastnit mše svaté, ale alespoň dvakrát nebo třikrát týdně může. Tolik lidí se vyhýbá nedělní mši svaté s tou nejmenší omluvou – protože mají dítě, dvě, deset a proto se nemohou účastnit mše svaté. Jak potom zvládnou další důležité povinnosti? Ať vezmou všechny děti nebo se vystřídají a v jednu hodinu jde manžel a v jinou manželka, a splní svou povinnost vůči Bohu. Máme čas na studium, na práci, zábavu, odpočinek, ale NEMÁME ČAS JÍT ALESPOŇ V NEDĚLI NA MŠI SVATOU. Ježíš mě požádal, abych s Ním zůstala několik minut po mši svaté. Řekl: „Neodcházej po mši svaté ve spěchu. Zůstaň na chvíli 6

v Mé společnosti a užívej si Mé přítomnosti a nech Mě těšit se z tvé přítomnosti…“ Jako dítě jsem od někoho slyšela, že Pán s námi zůstává pět nebo deset minut po svatém přijímání. Zeptala jsem se Ho v ten moment: „Pane, upřímně, jak dlouho s námi zůstáváš po svatém přijímání?“ Myslím, že Pán se musel smát nad mou hloupostí, protože odpověděl: „Tak dlouho jak jen chcete, abych s vámi byl. Když se mnou budete mluvit po celý den, budete mi obětovat svou práci, budu vám naslouchat. Já jsem stále s vámi. Jste to vy, kdo mě opouští. Opustíte mši a vaše denní povinnost končí. Dodrželi jste sváteční povinnost a tím to pro vás nyní skončilo. Nepřemýšlíte o tom, že já bych s vámi rád sdílel váš rodinný život aspoň v tento den.“ „Ve svých domech máte místo pro všechno, místnost pro každou činnost: místnost ke spánku, jinou k vaření, k jídlu, a tak dále a tak dále. Jaké místo jste udělali pro Mne? Nemělo by to být jen místo, kde máte nějaký obraz, na který se jen celou dobu usazuje prach, ale místo, kde se alespoň pět minut denně rodina setkává aby poděkovala za den, za dar života, aby prosila za své denní potřeby, o požehnání, ochranu, zdraví. Všechno má ve vašich domovech své místo, kromě Mě.“ „Lidé plánují svůj den, týden, semestr, svou dovolenou… Vědí, jaký den budou odpočívat, jaký den půjdou do kina, na oslavu nebo navštíví babičku, vnoučata, děti, své přátele a kdy se budou bavit. Kolik rodin říká alespoň jedenkrát za měsíc: ‚Neděle - toto je den určený k tomu, abychom se obrátili, abychom navštívili Ježíše ve svatostánku‘ - a celá rodina přichází ke Mně? Kolik jich přede mnou sedí a rozmlouvá se mnou, říká mi co se od posledně stalo, říká mi o svých těžkostech, problémech, žádá mě o to, co potřebuje…. činí Mne součástí těchto věcích? Kolikrát?“ „Já vím všechno. Čtu dokonce ta nejhlubší tajemství vašich srdcí a myslí. Ale já se raduji z toho, že mi vyprávíte o svém životě, necháte Mne účastnit se toho jako člena rodiny, jako svého 7

nejdůvěrnějšího přítele. Ó, jak mnoho milostí člověk ztrácí tím, že Mi nedává místo ve svém životě!!!“ Když jsem s Ním zůstala ten den a poté mnoho dalších dní, vyučoval nás. Dnes chci s vámi sdílet toto poselství, které mi svěřil. Ježíš řekl: „Chci zachránit svá stvoření, protože chvíle, kdy se otevřela brána nebe, byla naplněna příliš velkou bolestí…“ „Pamatuj, že žádná žena nikdy své dítě nekrmila svým vlastním tělem. Šel jsem do krajnosti Lásky abych vám všem udělil Své zásluhy.“ „Mše svatá to jsem Já sám prodlužující svůj život a svou oběť na kříži mezi vámi. Bez zásluh mého života a Mé Krve, co máte s čím byste přišli před Otce? Nicotu, ubohost a hřích…“ „Měli byste ve ctnosti překonat anděly a archanděly, protože oni nemají tu radost z přijímání Mne jako pokrm, tak jako vy. Oni pijí kapku z pramene, ale vy máte tu milost, že Mne přijímáte, máte k pití celý oceán.“ Další věc, o které Pán mluvil s bolestí, se týkala lidí, kteří se s Ním setkávají ze zvyku, těch, kteří ztratili posvátnou úctu při každém setkání s Ním. Tato rutina činí některé lidi vlažnými a povrchními, takže když Ježíše přijímají, nemají nic nového, co by Mu řekli. Ježíš také řekl, že je tolik mnoho zasvěcených duší, které ztratily své nadšení znovu a znovu se zamilovávat do Ježíše a učinily své poslání povoláním, profesí, které nedávají nic víc, kromě toho, co je vyžadováno, ale bez citu… Potom ke mně Pán mluvil o ovoci, které musí vzejít z každého svatého přijímání, které přijímáme. Stává se, že lidé přijímají Pána denně, ale nemění své životy. Tráví mnoho času 8

modlitbou a mnoha skutky atd., ale jejich život se nemění - a život, který se nemění, nemůže přinášet ovoce pro Pána. Zásluhy, které přijímáme v Eucharistii, mají přinášet ovoce našeho obrácení a lásky, ovoce milosrdenství k našim bratrům a sestrám. My laici máme v církvi velikou úlohu. Nemáme právo být zticha, protože Pán nás vyslal, jako všechny pokřtěné, abychom šli kupředu a ohlašovali Boží Zvěst. Nemáme právo vstřebat celou tuto zvěst a zároveň ji nesdílet s ostatními a nechat naše bratry zmírat hladem, když máme ruce přeplněné chlebem. Jinými slovy, přijímáme tolik a nemáme odvahu opustit naše pohodlné místo a jít do vězení, do nápravného ústavu, mluvit k těm nejpotřebnějším. Jít a říci jim, aby se nevzdávali, že se narodili jako katolíci a jejich církev je potřebuje - tam kde jsou, trpící, protože jejich utrpení pomůže vykoupit ostatní, protože tato oběť získá jiným věčný život. Nejsme schopní jít do nemocnic, kde jsou smrtelně nemocní a modlit se Korunku k Božímu Milosrdenství, pomáhat jim našimi modlitbami v čase zápasu mezi dobrem a zlem, abychom je osvobodili od pokušení a ďáblových nástrah. Každá umírající osoba má strach. Stačí jen, že je vezmeme za ruku a vyprávíme jim o Boží lásce a o tom zázraku, že Bůh je čeká v nebi vedle Ježíše a Marie, vedle jejich drahých zamřelých, a to jim dává útěchu a posilu. Hodina, ve které nyní žijeme, nám nedovoluje být netečnými. Musíme být prodlouženou rukou kněží a jít tam, kam se oni nemohou dostat. Ale k tomu potřebujeme povzbuzení. Musíme přijímat Ježíše, žít s Ježíšem, živit se Ježíšem. Bojíme se odevzdat se o trochu více zatímco Pán nám říká: „Hledejte nejprve Boží Království a všechno ostatní vám bude přidáno.“ Bratři a sestry, On říká „všechno“. To znamená hledat Boží Království všemi možnými prostředky a otevřít své ruce, abychom přijali VŠECHNO, co nám bude přidáno! To proto, že On je Mistr, který platí nejlépe, ten jediný, kdo je pozorný i k vašim nejmenším potřebám. Bratři a sestry, děkuji vám, že jsme mi umožnili předat poselství, které mi bylo svěřeno. Děkuji za to, že se tyto stránky dostaly k vám… 9

Až příště navštívíte mši svatou, prožijte ji. Vím, že Pán splní svůj slib, že „vaše mše svatá nikdy nebuje stejná.“ A když Ho přijímáte, milujte Ho!!! Prožijte sladkost toho pocitu, že odpočíváte po Jeho boku, probodnutém proto, aby vám zanechal svou Církev a svou Matku, aby vám otevřel dveře do Otcova domu. Prožijte toto, abyste byli schopni pocítit Jeho milosrdnou Lásku skrze toto svědectví a odpověděli na ni svou dětskou láskou. Kéž Vám Bůh žehná. Vaše sestra v živém Ježíši Catalina Přeloženo z: http://www.greatcrusade.org

Sv. Basil Veliký o souzení druhých Krátká pravidla, otázka 164. Co to znamená: „Nesuďte a nebudete souzeni“ (Lk 6,37)? Odpověď: Pán na jednom místě říká: „Nesuďte a nebudete souzeni“ (Lk 6,37) a na jiném místě přikazuje soudit spravedlivým soudem (srov. J 7,24). Není tedy zakázáno souzení všeobecně, ale jsme poučováni, že jsou 10

různé způsoby souzení. O tom, kdy máme soudit a kdy ne, nás poučuje apoštol. O záležitostech, které nezmiňuje Písmo a jež záleží na rozhodnutí každého z nás, píše: „Proč tedy soudíš svého bratra?“ (Ř 14,10) a trochu dále: „Nesuďme už tedy jeden druhého“ (Ř 14,13). Ale když jde o to, co se Bohu nelíbí, nechválí ty, kteří to neodsuzují a sám vydává rozsudek: „Neboť já, ač tělem vzdálen, duchem však přítomen, vyslovil jsem již soud nad tím, kdo se toho dopustil, jako bych byl s vámi - a to ve jménu Pána Ježíše Krista. Až se shromáždíte - já budu duchem s vámi a bude s námi i moc našeho Pána Ježíše - vydejte toho člověka satanu ke zkáze těla, aby duch mohl být zachráněn v den Páně.“ (1 Kor 5,3-5). Když je tedy něco ponecháno našemu rozhodnutí, anebo když je – jak se to často stává – věc nejasná, nemáme bratra soudit, jak říká apoštol: „Nevyslovujte proto soudy předčasně, dokud Pán nepřijde. On vynese na světlo to, co je skryto ve tmě, a zjeví záměry srdcí“ (1 Kor 4,5). Je však bezpodmínečnou nutností soudit ve věcech Božích, abychom se mlčením nestali účastníky Božího hněvu – leda že by se někdo dopouštěl těch samých chyb jako obviněný a neměl by odvahu soudit bratra, protože se na něj vztahují slova Pána: „Nejprve vyjmi ze svého oka trám, a pak teprve prohlédneš, abys mohl vyjmout třísku z oka svého bratra.“ (Mt 7,5).

SVĚDECTVÍ

b

g@

...o tom, jak jsem ve svých 28 letech potkala Boha? Bylo to jednoho krásného letního dne, kdy jsme moje kamarádka a já cestovaly z Prahy do Budapeště. Jely jsme už několik hodin autem a bavily se o všeličem, převážně o mužích :-). Bylo nám spolu moc dobře a v jedné chvíli naší konverzace jsme narazily na „nemoci” současného světa. Mluvily jsme o zraněné lásce, pocitech viny, 11

ublížení atd. Vzpomínaly jsme na terapeutická centra, která se stávají populárními. V té chvíli mi kamarádka řekla o jednom ze svých rozhovorů s knězem. Byla katolička. Ještě dnes mi znějí v hlavě její slova - řekla: „Bylo to, jako bych mluvila přímo s Bohem”. Znala jsem tuto dívku asi dva roky. Mladá, krásná, inteligentní holka a nějak mi to nezapadalo do mých představ o církvi a náboženství. Z dob, kdy mne maminka vodila s sebou do kostela jako malou holku, jsem si pamatovala jen staré babičky v květovaném šátku, klečící v dřevěných lavicích. Nic víc, snad jen sáček bompar, který maminka brávala, abych tam vůbec vydržela. Přestože moji rodiče byli katolíci, komunistická ideologie udělala za léta školní docházky v mé mysli své. Jednoho dne jsem se přece jen vydala do kostela, o kterém mi tato moje kamarádka vyprávěla. Po delší chvíli váhaní jsem přece jen sebrala odvahu a vešla do zpovědnice, kterou jsem dosud znala jen z filmů. Po dlouhém rozhovoru s mnichem a poté, co mě přihlásil do kurzu katechismu, jsem se vrátila zpět do kostela. Seděla jsem v lavici a slyšela říkat sama sebe: „Ach Bože, nevěděla jsem, že skutečně jsi.” A to byl můj první, alespoň první vědomý hovor s Bohem. Přestože je tomu teprve rok, dnes si nedokážu představit život bez víry. Uvědomila jsem si, že jsem měla v životě mnoho příležitostí „potkat Boha”. Proč jsem ho tedy neslyšela? Bůh je stále s námi, ale ne jako člověk. Z lásky dává každému z nás tolik svobody, kolik jen chceme. Víra je velký dar, který můžeme akceptovat jen když se této lásce otevřeme. Pro každého se to děje jiným způsobem. Pro mě to byla slova kamarádky, kterou jsem plně respektovala a důvěřovala jí. Ona svým milosrdným chováním k ostatním lidem svědčila o kráse a pravdivosti Ježíšových slov. Všem ateistům, kteří se ohrazují špatnou minulostí církve, bych přála potkat někoho takového, příklad živé víry. Můj život se naplnil smyslem. Vždy jsem byla celkem spokojený a veselý člověk. Něco jsem ale postrádala. Cestovala jsem kolem světa, vydělala jsem peníze, učila se nové věci a jazyky, měla spoustu přátel. Co je to však v porovnání s vírou? A tak dnes Bůh je v úplném středu mého života. Ne na jeho okraji a ne pouze když „je 12

čas”, ale stále se mnou. Právě ON je v mém životě nenahraditelný a stálý. Kéž i já sloužím jako příklad jeho lásky. Jana Převzato z: www.katolik.cz

VVVVOžehavé otázkyVVVV Věříme ve stejného Boha? Opakovaně Čtu nebo slyším, že tři monoteistická náboženství - křesťanství, judaismus a islám - věří v téhož Boha. My křesťané ale věříme v Boha trojjediného, tedy v Nejsvětější Trojici. Věříme tedy skutečně v téhož Boha, jako muslimové a židé? Pro a proti Bůh je jenom jeden. Je posledním cílem všech lidí, ať o Něm vědí nebo nevědí, ať se Mu přibližují, nebo Ho momentálně odmítají. Zdá se tedy, že všechna monoteistická náboženství (judaismu, křesťanství, islám, ... ale třeba i pársismus) věří v téhož jediného Boha a že by se mohli na základě této víry lépe shodnout. Katolická Církev učinila v tomto směru krok v prohlášení Nostra aetate na II. vatikánském koncilu (28. 10. 1965). Myšlenka, že židé, křesťané a muslimové uctívají téhož jediného Boha, má v sobě hodně pravdivého. Vždyť všichni zmínění věří, že Bůh je živý o sobě jsoucí, všemohoucí, milosrdný, Stvořitel nebe a země,... atp. A jelikož je Bůh se svými dokonalostmi také zároveň naprosto jednoduchý (ve smyslu nesložený), vyjadřuje každá jeho vlastnost zároveň jeho esenci, tj. kým Bůh je, či kdo je Bůh. Tak stejná víra v jednu Boží vlastnost implikuje víru v téhož Boha. My však můžeme tento princip užít i v negativním smyslu. V mešitě na Chrámové hoře v Jeruzalémě stojí po obvodu kopule nápis „Bůh nemá syna, Bůh nemá syna...“ Je tento Bůh tímtéž Bohem, kterého uctívají křesťané? Existuje Bůh, který by neměl Syna? Není to náhodou jiný bůh? Popře-li se totiž něco, co je Bohu vlastní, také se tím odmítá Boží esence, potažmo Bůh samotný. 13

Hlubiny Boží Ježíš Kristus, kterého si váží i muslimové, ač ho považují pouze za proroka, nám odkrývá „hlubiny“ Boží. Přichází, aby nám zjevil vnitřní život jediného Boha a aby nás přivedl nazpět k Bohu Otci. Je tou nejkompetentnější Osobou, protože je Božím Synem Jediným Bohem. Tato skutečnost nás přivádí k ústřednímu tajemství křesťanské víry - k tajemství Nejsvětější Trojice. Bůh je jenom jeden, žije však ve třech Osobách. To jsme si nevymysleli my, křesťané, to všem lidem ukazuje On sám. Bůh nám ve své nesmírné lásce a vrcholném sebezjevení odhaluje nitro, abychom mu více rozuměli a mohli ním vytvořit hlubší osobní vztah. Otvírá nám své srdce, abychom do něj mohli vstoupit. Bůh chce, abychom měli účast na jeho vnitřním životě a byli obklopeni láskou, kterou si na vzájem prokazují božské Osoby. Jeden Bůh v Trojici osob Všechna monoteistická náboženství vyznávají Boha, který je milosrdný, který miluje svůj lid. Jen v křesťanství je však objasněno, kde je pramen této lásky a jak muže být Bůh Láskou sám v sobě. Nebylo by to možné, kdyby byl jen jedinou Osobou. Pravá láska se vždy realizuje ve vztahu k druhé osobě, pro niž chci dobro, pro kterou se nasazuji, které se odevzdávám. A tak je tomu u Boha. Bůh Otec veškeré své Bytí odevzdává Synovi, který je dokonalým obrazem Otce a sdílí s ním tutéž Jinou Boží přirozenost. Bůh Syn v lásce vrací všechno, co má, nebo spíše kým je, svému Otci. Odvěká vzájemná a ničím neomezená láska Otce a Syna, kterou oddávají jeden druhému, či ještě lépe, kterou žijí Jeden v Druhém je tak nesmírná - božská, že se zosobňuje v obapolném Výdechu Lásky - v Třetí božské osobě - v Duchu Svatém. Duch Svatý je tak Sjednotitelem Otce a Syna v Lásce, kterou i přijímá i opětuje (aktivní a pasivní vycházení). Sdílí s Otcem i Synem tutéž jedinou podstatu, stejnou přirozenost a náleží mu i táž bohopocta. Plodnost Boží lásky Nebyli bychom věděli o tomto vnitřním životě jediného Boha, kdyby nám to nechtěl vyjevit. Tím, že nám to ukázal, lépe chápeme, jak se Boží láska může a chce vylévat i do stvoření, jak k 14

nám porušeným lidem přichází se svou uzdravující a osvobozující silou (,‚Tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna...“ Jan 3,16) a jak nás i uchvacuje a pozvedá k sobě - do věčného Božího milování. Tento trojjediný Bůh lásky nám dává účast na svém životě - lásce a činí nás sobě podobnými. Tak nás i učí milovat, jak miluje on (,‚Buďte milosrdní, jako je milosrdný můj Otec“ Lk 6,36 „Milujte se navzájem, jak jsem já miloval vás“ Jan 15,12 „Milujte i své nepřátele“ Mt 5,44). Pokus o řešení Vraťme se ale k položené otázce. Je tedy Bůh v monoteistických náboženstvích stejným Bohem či nikoliv? Nutno po pravdě říci, že nakolik se odmítá a vylučuje něco z toho, co je Bohu vlastní, natolik vzniká rozporné pojetí Boha. Bůh, který se nám zjevuje v Ježíši Kristu, svém Synu, však v sobě nemá rozpor. V tomto smyslu tedy nejde o stejného Boha. Je ovšem rozdíl, pokud věřící muslim, či žid, výslovně odmítá vnitřní život Boha - Trojici Osob v jediném Bohu, anebo pokud jen o tom neví a je ochoten připustit tuto možnost. V prvním případě o Bohu shoda není a těžko si lze představit např. společnou modlitbu k jedinému Bohu. V druhému případě je dána možnost shody o Bohu a lze tedy připustit, že se obracíme ke stejnému Bohu, ovšem v různém stup ni poznání o Něm. Jděte do celého světa Velký misijní příkaz (Mt 28,18-20), který jsme přijali od Pána, nás křesťany zavazuje, abychom s láskou přicházeli i k židům a k muslimům, zvěstovali Jim Kristovo evangelium a zvali je k účasti na životě Boha Otce, Syna i Ducha Svatého, 15

Boha, který se v Ježíši Kristu stal člověkem, Boha, který nám na kříži otevřel své Srdce. fr. Pavel Mayer OP Převzato z: Věroučné otázky a odpovědi, příloha RC Monitor 22/2007

Evangelizační působení církve nesmí nikdy skončit. Neboť nikdy nebude církvi chybět přítomnost Pána Ježíše v síle Ducha Svatého, přece to sám slíbil: „Já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa.“ (Mt 28,20) Dnes rozšířené relativistické a irenistické názory v náboženské oblasti vůbec neposkytují platné zdůvodnění proto, abychom se stáhli z tohoto namáhavého, ale fascinujícího poslání, které patří k podstatě církve a „představuje její přednostní úkol“. „Caritas Christi urget nos láska Kristova nás nutí.“ (2 Kor 5, 14) To dosvědčuje velký počet věřících, kteří - poháněni Kristovou láskou - na sebe v průběhu celých dějin brali námahu a činnosti všeho druhu, aby hlásali evangelium celému světu a ve všech vrstvách společnosti, a tak neustále napomínali a vyzývali všechny křesťanské generace k velkodušnému následování Kristova pověření. Proto papež Benedikt XVI. připomíná: „Hlásání a svědectví evangelia jsou nejzákladnější služba, kterou mohou křesťané poskytnout každému člověku jednotlivě a celému lidskému pokolení. Jsou přece povoláni k tornu, aby všem zprostředkovávali Boží lásku, která se plně zjevila v jediném Spasiteli světa, Ježíši Kristu.“ Z Instrukce ohledně některých aspektů evangelizace vydané Kongregací pro nauku víry, 3. 12. 2007 IHIHIHIHIHIHIHIHIH

Úvahy nad responsoriálními žalmy Ž 33 (32) – 2. neděle postní Odp.: Ať spočine na nás, Hospodine, tvé milosrdenství

Hospodinovo slovo je správné, - spolehlivé je celé jeho dílo. – Miluje spravedlnost a právo, - země je plná Hospodinovy milosti. 16

Hospodinovo oko bdí nad těmi, kdo se ho bojí, nad těmi, kdo doufají v jeho milost, - aby jejich duše vyrval ze smrti, - aby jim život zachoval za hladu. Naše duše vyhlíží Hospodina, - on sám je naše pomoc a štít. – Ať spočine na nás, Hospodine, tvé milosrdenství, - jak doufáme v tebe. Žalm ve svém celku (22 veršů) je oslavnou modlitbou s hlavní myšlenkou chvály Pána, stvořitele nebe a země a ochránce svého lidu. Ve vybraných verších, které tvoří responsoriální žalm, je hlavní myšlenkou Boží milosrdenství. Verš 4 (Hospodinovo slovo je správné, spolehlivé je jeho dílo) naši víru v Boží milosrdenství staví na pevný základ. Je jím Boží slovo a Boží skutky, ať ty, které jsou v Bibli zaznamenány, tak i ty, o kterých víme z historie a vlastního života. J. Hejčl ve svém překladu žalmů k tomuto verši uvádí: „Co Bůh slíbí (jako ochranu svým ctitelům) je vždycky myšleno upřímně a jistojistě bude splněno“. Ano, my lidé jsme nespolehliví a často jednáme falešně, ale Hospodin miluje spravedlnost a právo. On je Soudce, kterému se jednou budou všichni zodpovídat a Jeho zákon, Jeho právo je neměnné a nezávislé na politických změnách a egoistických překrucováních sofistů. Před Božím zákonem jsme si všichni rovni a všichni jsme tímto zákonem odsouzeni: „Nikdo není spravedlivý, není ani jeden…“ (Ř 3,10) Ale pro ty, kdo se Hospodina bojí a doufají v jeho milost se Bůh soudce stává zároveň Bohem milosti a milosrdenství (Hospodinova milosrdenství je plná země - ekum. překlad). Sv. Basil Veliký ve svém Výkladu žalmů k tomuto místu píše: „Milosrdenství není u Něj bez soudu a soud bez milosrdenství. Dřív než soudí, nabízí milosrdenství, a po milosrdenství přichází soudit. U Něj je spojeno milosrdenství se soudem, aby nás samotné milosrdenství nedovedlo k slabosti a samotný soud nepřivedl k beznaději. Soudce se chce nad tebou smilovat a učinit tě účastným 17

svých darů, ale jen v tom případě, když uvidí, že po spáchaném hříchu ses pokořil, velmi jsi oplakával své zlé činy, nestyděl ses vynést na světlo to, co jsi udělal v tajnosti, a prosil jsi bratry, aby ti pomohli k uzdravení. Krátce řečeno: jestliže uvidí, že jsi hoden smilování, ochotně ti udělí své milosrdenství. Ale když vidí, že máš nekající srdce a v pýše svého rozumu nevěříš ve věčnou odplatu, neváhá soudit a rád nad tebou vynáší soud. Jedná podobně jak zkušený lékař, který má rád své pacienty, a nejprve se snaží opuchlinu léčit napařováním a prostředky sloužícími k změkčení, ale když uvidí, že to nepomáhá a rána tvrdne, odkládá olej a změkčující prostředky a je nucen použít ostré nástroje. Proto Bůh miluje milosrdenství ke kajícím, ale také odsouzení nekajících. Něco podobného říká Izaiáš: «Za měřící šňůru beru právo, za olovnici spravedlnost» (Iz 28,17), protože On i milosrdenství zjevuje spolu se soudem a každému odměřuje podle toho, jak je toho kdo hoden.“ Bůh duši toho, kdo je pokáním disponován k přijetí Božího milosrdenství, vyrve ze smrti (věčné) a zachová mu život za hladu, neboť takový člověk bude „nasycen pohledem na něho“ (por. Ž 17,15; Mt 5,6; Ž 90,14; Ž 91,16). Ten, kdo nechce žít v hříchu a má ducha pokání, sice může někdy padnout, ale jeho duše toužebně vyhlíží Hospodina. Takový člověk je pokorný a nedůvěřuje sobě, ale vyznává, že jen Hospodin je naše pomoc a štít. Základem života bohabojného člověka je tedy důvěra v Boží milosrdenství. Sv. Faustyně Kowalské řekl Pán Ježíš: „Napiš pro zarmoucené duše: až duše uvidí a pozná velikost svých hříchů, až se před jejím zrakem otevře celá propast ubohosti, do které se ponořila, ať nezoufá, ale ať se s důvěrou vrhne do náruče mého milosrdenství, jako dítě do objetí milované matky. Tyto duše mají prvenství v nároku na mé slitovné Srdce, mají prvenství v nároku na mé milosrdenství. Řekni, že žádná duše, která vzývala mé milosrdenství, se nezklamala ani nebyla zahanbena. Mám zvláštní zalíbení v duši, která uvěřila v mou dobrotu.“ (Deníček, 1541) o. František OSBM

18

Pro děti

19

PRAVIDELNÉ BOHOSLUŽBY Úterý Středa Čtvrtek Pátek Sobota Neděle

17:00 mše sv. 17:00 mše sv. 17:00 růženec 17:30 mše sv. 17:00 mše sv. 10:00 růženec 10:30 mše sv. 8:30 mše sv. - Rataje nad Sázavou 10:30 mše sv. - Sázava

Každý první pátek v měsíci je na faře od 1900 biblický kurz při kterém probíráme základní pravdy křesťanství. Zván je každý, kdo chce blíže poznat křesťanství, včetně těch, kteří se neúčastní pravidelně bohoslužeb. Pozvěte své známé! Každý pátek od 20 do 21 hod je modlitební setkání (volná modlitba, písně) v kryptě kostela. Také tato setkání jsou otevřená pro všechny. Kdo se chce zapojit do modlitební stráže, ať se přihlásí u duchovního správce farnosti. Modlitební stráž spočívá v modlitbě za aktuální úmysly v průběhu 10-ti dní v měsíci (1 hodina ve zvoleném čase + čas od 20 do 21 hod.). ÖÖÖÖÖÖÖÖÖÖÖÖÖÖÖÖÖÖÖÖÖÖÖÖÖÖÖÖÖÖÖ ☺ Velký Arsenios říkával: „Hněv je vždycky špatný rádce. Jistý stařec rozlobený na svého mladého druha z kelly jednou křikl: Stručně řečeno, tak ty jsi tu představený!? – Nikoli otče. – Tak nemluv jako hlupák!“ ☺ Abba Sisoés řekl muži, který se rouhal Bohu: „Když ve zlosti plivneš na nebe, vždycky skončíš s poplivanou hlavou.“ ☺ Abba Piomén byl pozván, aby řekl něco o modlitbě: „Nikdo nemůže hovořit o modlitbě, jestliže se sám nemodlí; a jestli se modlí, pak o tom nepotřebuje mluvit.“

Svatoprokopské ruchadlo Vydává Římskokatolická farnost Sázava-Černé Budy. Adresa: Černé Budy 75, 285 06 SÁZAVA, tel. 776 141 827, e-mail: [email protected], web: www.svprokop-sazava.cz. Čekáme na vaše svědectví, podněty a připomínky! Pán Bůh zaplať všem, kdo se svou pomocí, dary a modlitbami podílejí na přípravě tohoto časopisu! 20