Svatoprokopské ruchadlo 30. časopis pro celou (farní) rodinu B Ř EZEN 2007

Svatoprokopské ruchadlo 30 časopis pro celou (farní) rodinu B Ř E Z E N 2007

MŮJ BOŽE, TYS MĚ LÁSKOU PORANIL PAUL VERLAINE Můj Bože, tys mě láskou poranil, Rána se po úderu dosud chvěje Můj Bože, tys mě láskou poranil.

Zde jsou mé nohy, bídné poutnice, Teď touží běžet, kam tvá milost volá, Zde jsou mé nohy, bídné poutnice.

Můj Bože, tys mě bázní zasáhl, Blesk posud žhne a hřmění nepřestává, Můj Bože, tys mě bázní zasáhl.

Zde je můj hlas, nevrlý, prolhaný, Aby si vyčítal a prosil o pokání, Zde je můj hlas, nevrlý, prolhaný.

Můj Bože, vím, že vše je bez ceny A jenom sláva tvá mě prostupuje, Můj Bože, vím, že vše je bez ceny.

Zde jsou mé oči, světla omylů, Kéž zhasí je mé modlitby a slzy, Zde jsou mé oči, světla omylů.

Mou duši do vln svého Vína vnoř, Chléb z tvého stolu kéž mi život dává, Mou duši do vln svého Vína vnoř.

Běda, můj Bože, který odpouštíš, Má nevděčnost je jak bezedná studna, Běda, můj Bože, který odpouštíš.

Zde je má krev, kterou jsem neprolil A tělo mé, nehodné utrpení, Zde je má krev, kterou jsem neprolil.

Ty Bože hrůzy, Bože svatosti, Běda! Jsou temnou propastí mé viny, Ty Bože hrůzy, Bože svatosti.

Zde je mé čelo, jež se smí jen rdít, Učiň je podnoží svých božských nohou, Zde je mé čelo, jež se smí jen rdít.

Ty Bože míru, štěstí, radosti, Všechnu mou nemohoucnost, všechnu úzkost, Ty Bože míru, štěstí, radosti.

Zde jsou mé ruce, práci nezvyklé, Vlož do nich kadidlo a žhavé uhlí, Zde jsou mé ruce, práci nezvyklé. Zde je mé srdce, tlouklo nadarmo, Ať chvěje se mukami Kalvárie, Zde je mé srdce, tlouklo nadarmo.

To všechno dobře znáš, to vše, to vše, Vždyť není větší ubožák v mé době, To všechno dobře znáš, to vše, to vše Ale co mám, můj Bože, to dám tobě.

Na úvod Hurá, dostal jsem dopis!!! Ne že bych dopisy nedostával, ale tento byl jiný. Proto jsem z něho měl velkou radost. Nebyl to dopis úřední, ale ani osobní. Byl to dopis s otázkami pro naše Ruchadlo, tedy zvláštní druh dopisu, který lze zařadit mezi rarity či „chráněné druhy“. Jeho objevení se je snad příslibem, že nebude poslední, a že přijdou další, a to nejen s otázkami, ale také s názory a svědectvími o vašich křesťanských zkušenostech. Na hlavní otázku dopisu odpovídá v rubrice „Ožehavé otázky“, která bude mít doufám pokračování v dalších číslech Ruchadla (ale to záleží na vás!), Karel Skočovský. Je to „mladý svobodný muž bez kněžského svěcení“, přesně tak, tak jak si to tazatel přál, ale zároveň také odborník na tuto problematiku, neboť se studijně a publikačně zabývá „teologií těla“ papeže Jana Pavla II. Věřím, že jeho odpověď bude zároveň odpovědí dalším mladým lidem s podobnými otázkami. Dopis měl však ještě „podotázku“, na kterou odpovím zde. Tomáš se ptá, zda může ministrovat, když nechodí ke zpovědi. V krátkosti lze odpovědět – za určitých podmínek ano. Ale je dobré se ještě trochu nad otázkou zamyslet. Kdo je to ministrant? V dokumentu Redemptoris sacramentum je řečeno: „Je vhodné, když zůstane zachován známý zvyk, kdy chlapci, kteří jsou obvykle jmenováni ministranty, jsou přítomni a podle způsobu akolytů pomáhají u oltáře. Má se jim dostat odpovídající náležité katecheze o jejich úloze. Nesmí se zapomenout, že z těchto chlapců v průběhu staletí vyrostl velký zástup duchovních služebníků Církve.“ Ministrant by tedy měl být nějak jmenován, tedy určen nebo přijat knězem. Je samozřejmé, že to je pokřtěný katolík Nepokřtění (ani katechumeni) nemohou během mše vykonávat žádné služby, protože teprve křest začleňuje člověka do společenství církve. Ministranti vykonávají vlastně službu akolytů. To je zvláštní služba akolyta je „víc“ než „obyčejný ministrant“- ke které je třeba řádné přípravy a pověření. Akolytát byl dříve počítán mezi tzv. „nižší svěcení“. Ministranti by tedy měli svým životem vydávat dobré svědectví o své víře.

Ministrant při mši je velmi blízko eucharistického Ježíše, dotýká se posvátných nádob a jiných předmětů, drží misál, je podobně jako kněz všem na očích… Nejenom jeho chování u oltáře, ale celý jeho život by měl svědčit o vřelé lásce k Ježíši Kristu. A co nejlépe svědčí o naší lásce k Pánu, než naše pokání? Všichni jsme hříšníci, ale ten, kdo často své hříchy vyznává Pánu ve svátosti smíření, dostává sílu s hříchem bojovat a růst ve víře a lásce. Když chodíme pravidelně ke zpovědi, a nejsme si jinak vědomi těžkého hříchu, můžeme také pravidelně přijímat eucharistického Ježíše a tak se otvírat Jeho lásce a tuto lásku pak předávat dále. Pokud se pravidelně nezpovídáme, naše víra a láska chladne, stáváme se vlažní… Nevím, proč Tomáš nechodí ke zpovědi. Nevím a nechápu, proč také někteří jiní věřící, i někteří z těch, kteří pravidelně chodí na nedělní mši, netouží po Ježíšově odpuštění a uzdravení. Každý katolík má povinnost aspoň jednou v roce se vyzpovídat a přijat Eucharistii. Ovšem pokud si budeme jen „plnit povinnost“, pak asi naše láska k Pánu Ježíši nebude příliš vroucí. Představte si dva zamilované, kteří spolu jen jednou za čas „z povinnosti“ hovoří nebo jdou na rande. Absurdní, ne? Přece tito lidé chtějí být spolu, pokud by to bylo možné, stále. Takovou lásku máme mít k Pánu. On je s námi stále a stále se nám nabízí. Chce, abychom Ho stále (nejlépe při každé mši sv.) přijímali a stále Mu říkali o svých hříších a slabostech (každodenní zpytování svědomí a měsíční svátost smíření) a nechali se Jím uzdravovat. 4

Tedy, kdo „nechodí ke zpovědi“, může (a měl by) klidně „začít chodit“. Je tu jen jedna výjimka. Pokud člověk trvale žije ve stavu těžkého hříchu (nejčastěji se to týká rozvedených a znovu civilně oddaných), pak sice ke zpovědi může jít, ale pokud nemůže změnit svůj život, tak nemůže dostat rozhřešení. Nemůže tedy také přijímat Eucharistii. Ale i tyto lidi Pán miluje a nabízí jim odpuštění a řešení jejich situace, i když to řešení může přijít až později. Pokud budou žít v pokání, tak jim jistě neodepře své milosrdenství. Kéž tato doba postní je pro nás všechny pobídkou k pokání a kéž všichni s důvěrou ve svátosti smíření složíme své hříchy a břemena na Ježíšova zbičovaná ramena a tak budeme moci přijat Jeho Tělo a Krev. o. František OSBM

Úmysly apoštolátu modlitby na březen 1. Abychom pozorněji naslouchali Božímu slovu, o něm uvažovali, je milovali a prožívali. Učení církve vychází z Písma a Tradice. Sv. Jeroným hlásal, že „neznalost Písma je neznalost Krista“. Jít cestou evangelia znamená jít cestou lásky. Ta dokáže proměnit myšlení a jednání člověka k dobrému. Jan Pavel II. nás neustále nabádal, abychom měli především velké srdce, a tak se stali nástroji v Božích rukou. Pak budeme schopni o Lásce svědčit a předávat ji dál. (1 Kor 9,16: „Že hlásám evangelium, tím se chlubit nemohu; to je mi uloženo jako povinnost, a běda, kdybych ho nehlásal.“) 2. Aby se ti, kdo jsou zodpovědni za mladé církve, pečlivě starali o přípravu laiků ke službě evangelia. V mnohých misijních krajinách je nedostatek kněží. Bez laiků a jejich evangelizační a katechetické služby zde jen těžko může církev růst a rozvíjet se. Melský biskup Luis del Castillo Estrada např. řekl, že v Uruguayi je dnes úloha laiků klíčová. V hlásání evangelia jsou důležitá hlavně oni. Země má dlouhou historii klerikalismu a kněží je nedostatek. Ve venkovských oblastech laici 5

vedou bohoslužby slova, vyučují náboženství a vystupují v rozhlase. Dále také katechizují rodiče před křtem jejich dětí. Nejde o to, aby laici zastoupili kněze v jejich nezastupitelné úloze slavit eucharistii a udílet další svátosti. Mají být tak zformováni, aby v čase nepřítomnosti kněze vedli ostatní ke Kristu a připravili je na přijetí dalších svátostí. Na tichomořském souostroví Kiribati křesťané čekali několik let na příjezd kněží. Laickými evangelisty byli katechizováni, křtěni a stále povzbuzováni k živé víře a očekávání na svátostného Ježíše Krista. Když po několika letech připlul kněz, celé společenství ho slavnostně vítalo a s radostnou a živou vírou pak slavili mši sv. 3. Aby užívání internetu vedlo k duchovnímu rozvoji. (Z vyjádření papežské rady pro hromadné sdělovací prostředky, Vatikán 22.2.2002 –zkráceno.) Mezi specifické problémy, které internet vytváří, patří webové stránky, které očerňováním hanobí a napadají náboženské a etnické skupiny. Katolická církev je terčem některých z nich. Podobně jako pornografie a násilí ve sdělovacích prostředcích jsou tyto internetové stránky projevem nejtemnější dimenze lidské přirozenosti zasažené hříchem. Přestože respektování svobody projevu může do jisté míry vyžadovat toleranci dokonce i vůči nepřátelským hlasům, měla by autocenzura, a je-li třeba i zásah veřejné autority, stanovit a položit rozumné hranice tomu, co lze říci. K přinejmenším chaotickým situacím dochází v případě, kdy není odlišeno autentické stanovisko církve od výstředních naukových interpretací, přepjatého praktikování zbožnosti a ideologických prohlášení, která si přisvojují nálepku “katolický“. Je důležité, aby lidé ve všech církevních oblastech užívali internet tvůrčím způsobem a dostáli tak vlastní odpovědnosti a rozvíjeli církevní působení. Je nepřípustné ustoupit do pozadí ze strachu před technologií nebo z jiného důvodu, především vezmemeli v úvahu řadu pozitivních možností, které internet nabízí. Metody pro usnadnění komunikace a dialogu mezi jejími členy mohou posílit pouto jednoty. Bezprostřední přístup k informacím umožňuje církvi prohloubit dialog s dnešním světem. 6

Internet je otevřená brána do fascinujícího a vzrušujícího světa s velikým formačním vlivem. Ne všechno, co existuje za touto bránou, je zdravé, jisté a pravdivé. Povinností lidí je užívat internet správně s ohledem na sebe, přátele, pastýře církve a v neposlední řadě z poslušnosti k Bohu. Rozbor úmyslů: V. Kekulová a o. František

!!!!Ožehavé otázky!!!! Proč Bůh zakazuje sex před svatbou? „Chtěli jsme se zeptat, proč Bůh zakazuje sex před svatbou? Náš učitel říká, že je to základní fyzická potřeba. Byli bychom nejradši, kdyby nám odpověděl někdo, kdo nemá kněžské svěcení a je svobodný.“ Tomáš a spol. Milý Tomáši a spol. Jako svobodný mladý muž bez kněžského svěcení se Ti pokusím odpovědět. Otázka, kterou kladeš, je velmi důležitá. Týká se totiž celého Božího plánu s lidskou sexualitou. Proč Bůh zakazuje sex před svatbou? První odpověď jde přímo k jádru věci: Protože nás miluje. Bůh stvořil nás, naše tělo, naši sexualitu i manželství. Sexualita a manželství jsou tedy skvělé Boží dary, se kterými má Bůh svůj plán. Pokud Bůh něco označuje za zlo a hřích (jako například předmanželský sex, pornografii a podobně), nedělá to proto, že by nám chtěl odpírat něco, na co máme nárok, ale proto, aby nás chránil před zlem a přivedl nás k sobě. Přijetí Boží vůle v oblasti sexuality je pak projevem naší důvěry k němu. Skutečně věříme, že je Bůh nekonečně dobrý, milující Otec? Byl ochoten bez nejmenšího zaváhání za nás obětovat vlastního syna. Potřebujeme ještě nějaké další důkazy? ALE, můžeš říci, jak můžeme s jistotou vědět, že Bůh skutečně považuje předmanželský sex a jiné projevy sexuální nečistoty za zlo? Jak Bůh nám lidem sděluje svůj plán se sexualitou? 7

Známe 3 hlavní způsoby: skrze Písmo svaté, skrze posvátnou tradici církve a skrze učitelský úřad církve (tj. skrze shromáždění biskupů v čele s papežem). (1.) Písmo na mnoha místech používá pro sexuální nečistotu (včetně předmanželského sexu) pojem smilstvo. A dává jednoznačně, často pro naše uši tvrdými slovy, najevo, že smilstvo narušuje vztah mezi člověkem a Bohem. Píše o tom například sv. Pavel v Prvním listě Korinťanům: „Varujte se smilstva! Žádný jiný hřích, kterého by se člověk dopustil, netýká se jeho těla; kdo se však dopouští smilstva, hřeší proti vlastnímu tělu. Či snad nevíte, že vaše tělo je chrámem Ducha svatého, který ve vás přebývá a jejž máte od Boha? Nepatříte sami sobě!“ (6,18-19) Všimni si závěrečné věty: „Nepatříte sami sobě!“ Se svým tělem si nemůžu dělat, co chci, protože moje tělo patří tomu, kdo ho stvořil a který s ním má svůj plán: „Tělo (…) není pro smilstvo, nýbrž pro Pána“ (6,13). A svatý Pavel pokračuje: „Proto svým tělem oslavujte Boha“ (6,20). Z toho plyne, že to, co se svým tělem dělám, nemá být smilstvo, ale oslava Boha, bohoslužba. Sexualita může Boha oslavovat pouze a jenom v manželství: „Abyste se však uvarovali smilstva, ať každý má svou ženu a každá svého muže“ (7,2). (2.) Tradice církve jednohlasně smilstvo odsuzuje. Nenajdeme jediného církevního otce či učitele církve, který by tvrdil, že předmanželský sex je „v pohodě“. (3.) Naprosto stejně pak hovoří i papežové, koncily a konečně i náš nový Katechismus. Stačí si přečíst články č. 2353 a 2390 (moc doporučuju si to najít). Z výše uvedeného plyne, že máme naprostou jistotu, že odsouzení předmanželského sexu je výrazem Boží vůle. Pokud věříme, že Bůh je dobrý, mělo by nám to k vysvětlení stačit. ALE, můžeš říci, já bych rád slyšel důvody, PROČ je předmanželský sex špatný. Máš pravdu. Znát důvody tohoto učení je důležité: pomáhá nám to v dobách zkoušek a můžeme také učení církve učit druhé a obhájit ho před jinými. Tyto důvody jsou závažné. 8

Naše víra má tu vlastnost, že v ní „všechno souvisí se vším“. Bylo by tedy třeba vysvětlit řadu předpokladů, na nichž učení církve o sexualitě a manželství stojí. Teď na to není místo. Rád bych Ti ale doporučil pár knížek, které by Ti mohly pomoci všechno hlouběji pochopit: Christopher West: Teologie těla pro začátečníky (stojí opravdu za přečtení), Jan Balík: Máš na víc, Joshua Harris: Ani ň. A to by pro začátek stačilo :o) Teď se pokusím ve stručnosti shrnout důvody, proč je předmanželský sex špatný. Vlastně nejdřív musíme zjistit, proč vlastně existuje sexualita a manželství. Manželství Bůh stvořil proto, aby s ním mohli lidé spolupracovat na předávání lidského života, aby jeden druhého obdarovávali a přiváděli k Bohu a aby tomuto světu ukazovali, že Bůh (protože je to Trojice) je stejně jako rodina společenstvím lásky a života. Manželství je také svátost: to, jaké manželství je (tj. výlučné: jeden muž a jedna žena, nerozlučitelné a věrné: na celý život, a otevřené životu: tj. nevylučující děti) je viditelným znamením (symbolem) toho, jaký je Bůh (viz výše). Manželé k tomu dostávají od Boha milost, tj. posilu, aby v manželství (i skrze sexualitu) mohli oslavovat Boha a dosáhnout tak svatosti a věčného života. Sexualita pak existuje proto, aby vyjádřila symbolickým způsobem („řečí těla“) skutečnost, že ti dva jsou manželé. Pohlavní styk je vzácný a důležitý symbol s duchovním významem. Má sloužit k vyjádření a obnově manželské přísahy: odevzdávám se ti a přijímám tě jako manžela/manželku. Co to znamená? Odevzdávám se ti jako muž/žena, na celý život, se vším co jsem a co mám, tedy i se svou plodností – odevzdávám se ti jako ten, skrze kterého se můžeš stát matkou/otcem. A stejně tak tě přijímám. Tohle vyjadřují snoubenci při svatebním slibu. A totéž pak o svatební noci a kdykoli 9

potom mají říkat svými těly. Pokud jejich pohlavní styk vyjadřuje symbolicky, že jsou na duchovní úrovni jedním tělem a že se jeden druhému dávají jako ten, skrze kterého se ten druhý může stát rodičem, pak se jedná o pravý manželský akt. A protože tak vlastně jednají jako manželé („vysluhují“ svátost manželství podobně jako kněz při mši), je pro ně takový pohlavní styk zdrojem milosti a posvěcení. Pokud však mají pohlavní styk lidé, kteří nejsou manželé (kteří se nedali jeden druhému výlučně a na celý život), jejich řeč těla je jenom lež, smilstvo, znesvěcení. Jejich tělo říká něco jiného, než si ti dva slíbili, než ti dva představují. Podobně však svým tělem lžou i manželé, kteří třeba používají antikoncepci nebo konají sexuální praktiky, kdy se nestávají jedním tělem (tedy způsobem, jakým se nepředává život). Chci jen říci, že s předmanželským sexem se ještě často pojí další hřích: používání antikoncepce. Ale o tom snad někdy příště. Lidé, kteří nejsou manželé, nejsou připraveni přijmout dítě (žádná kontrola početí není stoprocentní). Jsou vzájemně nahraditelní (jejich vztah není výlučný a celoživotní). Jejich vztah není obrazem vztahu Krista a církve, úplně se z něho vytratil duchovní rozměr. A to platí i o jejich sexualitě. Co se týče názoru Tvého pana učitele (že sex je „základní fyzická potřeba“), stálo by za to se ho zeptat, co tím vlastně myslí. Pokud se domnívá, že člověk sex potřebuje jako jídlo a pití a že bez něho umře nebo onemocní, pak o sexu neví vůbec nic. Všichni lidé, kteří spokojeně prožívají svoji sexualitu podle Boží vůle před manželstvím i v manželství a celibátu, jsou živoucím důkazem o tom, že sex je sice silná touha lidského srdce, ale že člověk je obdařen svobodou. Svoboda je totiž nutná k tomu, aby mohla existovat láska. Láska neexistuje bez svobody. Pokud nedokážu své sexualitě říct ne, co pak znamená mé ano? Když mám s někým sex jenom proto, abych uspokojil svou „základní fyzickou potřebu“, nedělám se sebe spotřebitele a z druhého spotřebič? Je tohle svoboda Božích dětí, ke které nás osvobodil Kristus? Je tohle úcta k druhému? Je to oslava Boha naším tělem, v němž přebývá Duch svatý? 10

A na závěr se zkus vcítit do pozice dívky, která chce žít svou sexualitu podle Boží vůle. Když ztratí panenství před svatbou, nebude ji to pak mrzet, až přijde svatební noc? Jen si představ, jaká to musí být věc, když její panenství o svatební noci vyjadřuje přesně to, co říká její srdce: „Čekala jsem ty dlouhé roky na tebe. A to nejdražší, co mám, jsem si nechala pro tuto chvíli a přináším to jako svůj svatební dar.“ A její novomanžel jí může odpovědět podobně. Nemusí pak ze své mysli po celou dobu manželství vyhánět vzpomínky na všechny dívky, se kterými spal před tím. Bude jen ta jediná - jeho žena. Nevyplatí se opravdu počkat? A na úplný závěr: trochu mne překvapila Tvoje prosba, aby Ti odpověděl někdo svobodný a nevysvěcený na kněze. Možná tomu nebudeš věřit, ale každý kněz byl taky jednou mladý a svobodný a pořád zůstává normálním chlapem se všemi touhami a zápasy. :o)) A kdo jiný by měl hovořit o Božích plánech pro náš život, než ten, koho Pán povolal a pomazal svou svátostí, aby se stal jeho hlasem? Celibát kněze nediskvalifikuje, když jde o sexualitu. Spíš naopak. Tak Ti přeju, ať Tě provází radost z poznávání Božích plánů pro Tvůj život. Věř mi, nikdy se nebudeš nudit. Bůh má ohromný smysl pro humor. Karel

Sv. Basil Veliký o pohoršení Krátká pravidla, otázka 64. Pán Ježíš Kristus řekl: „Kdo by svedl k hříchu jednoho z těchto nepatrných … pro toho by bylo lépe, aby mu pověsili na krk mlýnský kámen a potopili ho do mořské hlubiny.“ (Mt 18,6). Co je to pohoršení a jak se vyhneme tomuto strašnému výroku? Odpověď: Pohoršení dává ten, kdo slovem nebo skutkem přestupuje zákon a svádí k přestupku druhého, jako had Evu a Eva Adama; anebo ten, kdo překáží jinému v splnění Boží vůle, jako Petr Pánovi, když řekl: „Buď toho uchráněn, Pane, to se ti nemůže stát!“, a který uslyšel: „Jdi mi z cesty, satane! Jsi mi kamenem úrazu, protože tvé smýšlení není z Boha, ale z člověka!“ (Mt 16,22-23). 11

Anebo také ten, kdo svým příkladem tak ovlivňuje slabého, že se nakloní k zakázaným skutkům, podle slov apoštola: „Když někdo tebe, který máš poznání, uvidí za stolem v pohanském chrámě, zda tím nepřivedeš svědomí toho slabého bratra k tomu, aby také jedl maso obětované modlám?“ (1 Kor 8,10). Trochu dále dodává: „A proto: je-li jídlo kamenem úrazu pro mého bratra, nechci už nikdy jíst maso, abych nepřivedl svého bratra k pádu“ (1 Kor 8,13). Existují různé příčiny pohoršení, buď ze strany toho, kdo pohoršuje, anebo toho, kdo je pohoršený. A i v těchto případech je to z různých důvodů: buď z podlosti, nebo z nevědomosti těch anebo jiných věcí. Stává se tedy, že se při řeči nebo při skutcích, které jsou v souladu s Božím slovem, projevuje zvlášť silně podlost lidí, kteří se pohoršují. Někdo se totiž pohoršuje, když vidí, jak druhý plní příkaz Boží anebo koná podle svého práva. V Evangeliu je zaznamenáno, že se tak pohoršovali farizeové nad tím, že Kristus konal a hovořil podle vůle nebeského Otce. Když se lidé pohoršují nad tím, co je podle Božího zákona, třeba pamatovat na odpověď Pána učedníkům, kteří se ptali: „Víš, že se farizeové urazili, když slyšeli to slovo?“ On jim odpověděl: „Každá rostlina, kterou nezasadil můj nebeský Otec, bude vykořeněna. Nechte je: slepí vedou slepé. A když vede slepý slepého, oba spadnou do jámy“ (Mt 15,12-14). A mnoho podobných ponaučení se nachází v Evangeliu a u apoštola Pavla. Když se někdo pohoršuje nad tím, co je naším právem a co smíme dělat, tehdy si musíme připomenout slova, která řekl Pán Petrovi: „Synové jsou tedy svobodni. Ale abychom je nepohoršili, jdi k moři, hoď udici; vytáhni rybu, která se první chytí, otevři jí ústa a najdeš peníz; ten vezmi a dej jim za mne i za sebe.“ (Mt 17,26). Také musíme pamatovat na slova sv. apoštola Pavla ke Korinťanům: „A proto: je-li jídlo kamenem úrazu pro mého bratra, nechci už nikdy jíst maso, abych nepřivedl svého bratra k pádu“ (1 Kor 8,13), a na jiném místě: „Je tedy dobré nejíst maso a nepít víno a nedělat nic, co je tvému bratru kamenem úrazu“ (Ř 14,21). Jakou strašnou věcí je nic si nedělat z toho, že pohoršujeme bratra tím, co pokládáme za naše právo, ukazuje příkaz Kristův: „Mějte se na pozoru, abyste nepohrdali ani jedním z těchto 12

maličkých. Pravím vám, že jejich andělé v nebi jsou neustále v blízkosti mého nebeského Otce“ (Mt 18,10). Totéž učí apoštol: „...raději posuďte, jak jednat, abyste nekladli bratru do cesty kámen úrazu a nepůsobili pohoršení“ (Ř 14,13); a na jiném místě ještě důrazněji: „Když někdo tebe, který máš poznání, uvidí za stolem v pohanském chrámě, zda tím nepřivedeš svědomí toho slabého bratra k tomu, aby také jedl maso obětované modlám? Jenže tak bude ten slabý tvým poznáním uveden do záhuby - bratr, pro kterého Kristus zemřel! Když takto hřešíte proti bratřím a ubíjíte jejich slabé svědomí, hřešíte proti Kristu. A proto: je-li jídlo kamenem úrazu pro mého bratra, nechci už nikdy jíst maso, abych nepřivedl svého bratra k pádu“ (1 Kor 8,10-13). A na jiném místě po těch slovech: „To snad jen já a Barnabáš jsme povinni vydělávat si na živobytí?“ (1 Kor 9,6) nakonec dodává: „Přesto jsme tohoto práva nepoužili, raději snášíme nedostatek, jen abychom nekladli žádnou překážku do cesty Kristovu evangeliu“ (1 Kor 9,12). Vysvětlili jsme, jak strašné je pohoršit bratra skutky, které máme právo konat. Co potom říct o těch, kteří pohoršují jiné zakázanými skutky a slovy a zvlášť, když ten, kdo pohoršuje, vyniká většími vědomostmi nebo obdržel některý ze stupňů kněžství. On má povinnost představovat sebe jiným jako pravidlo a vzor. Proto když zanedbá třeba jen maličkost z toho, co je napsáno, udělá něco zakázaného, nesplní něco nařízeného anebo bude mlčet k hříchu, už tím samotným si zasluhuje takové odsouzení, že budou požadovat krev hříšníka z jeho rukou (por. Ez 3,18). !!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!! POZNÁVÁ-LI ČLOVĚK BOHA, ANIŽ BY ZNAL SVOU VLASTNÍ BÍDU, PROPADÁ PÝŠE. POZNÁVÁ-LI SVOU BÍDU, ANIŽ BY POZNAL BOHA, PROPADÁ ZOUFALSTVÍ. POZNÁNÍM JEŽÍŠE KRISTA SE VŠAK DOSTÁVÁME DO STŘEDU, NEBOŤ TAM NACHÁZÍME BOHA PRÁVĚ TAK, JAKO SVOU VLASTNÍ BÍDU. Blaise Pascal

13

SVĚDECTVÍ

"

!"

Rád bych se podělil o to, „kterak jsem poznal Boha“. Doufám, že budu schopen vyjádřit vše alespoň zhruba tak, jak to cítím... Jmenuji se Radek (v rodném listě je sice Radovan, ale mnohem raději jsem, když mě lidi oslovuji Radku:), je mi 22 a studuji v Hradci Králové na Univerzitě Fakultu Informatiky a Managementu. Vyrůstal jsem v podstatě ateistické rodině. Pouze babička z mamčiny strany občas mluvívala o „Pánbičkovi“, že tam „někde nahoře“ sedí a pozoruje nás. Taky jsem až teprve před týdnem zjistil, ze právě babička, mamka i teta jsou všechny křtěné, což pro mě byl celkem šok (vzhledem k ateistické výchově). Čili jsem vyrůstal (a vyrůstám:) v nevěřící rodině, kde existenci Boha nikdo nepřipouštěl. Když mi bylo asi osm let, rodiče se rozvedli a já žil dál s mamkou. Byl jsem zlobivé dítě, neposlouchal jsem, chyběla mi otcovská ruka, která by mě „srovnala do latě“... Co ze týče Boha, dnes věřím, že byl po celou dobu se mnou a byl mi otcem, jen jsem ho nevnímal. Nevnímal jsem ho, když jsem chodil do školy, když jsem chodil do hudební školy, když jsem dokázal odposlouchat z televize nebo radia nějakou melodii a druhý den ji zahrát na klavír. Nevnímal jsem ho, když jsem začal chodit na střední školu a zakusil svou první lásku. Nevnímal jsem ho ani ve chvíli, kdy jsem dával své první lásce sbohem... Nevnímal jsem ho dokonce ani tehdy, když jsem potkal svou poslední „životní“ lásku. Jak jsem řekl, vyrůstal jsem v nevěřící rodině a mé srdce bylo Bohu na míle daleko... Proto jsem byl velmi zaskočen, když jsem zjistil, ze Ivča (má „životní láska“ :), je katolička. Sice jsem postupem času, během svého dospíváni a tříbení si pohledu na svět, začal připouštět existenci určité „nadpřirozené“ síly, kterou jsem nazýval osudem, nicméně zjištěni, ze má partnerka je katolička, mě opravdu zaskočilo. 14

Každopádně byla to ona, kdo mi otevřel oči. Po relativně krátké době jsem s ni začal chodit v neděli do kostela a postupně se naučil mši skoro nazpaměť, naučil jsem se, kdy si mám sednout, kdy vstát, ale dost dlouho trvalo, než jsem byl schopen přijmout na vědomí fakt, že v kostele nejsem „vetřelec“. Ostatně, mám-li byt upřímný, toho pocitu jsem se nezbavil až do chvíle, kdy jsem pocítil Boží přítomnost, ale o tom až za chvíli, všechno pěkně popořadě :) Dva roky jsme šťastně žili, já jsem postupně pronikal do „tajů“ křesťanské víry, nejprve z pocitu určité „povinnosti“, posléze z vlastního zajmu. postupně jsem zjišťoval, ze víra není nic špatného, zbavoval jsem se jednoho předsudku za druhým (obrázek „ctihodného otce s kolárkem“ asi zná každý nevěřící:) Upřímně řečeno, začal jsem do kostela chodit docela rád, byť mě nedělní ranní vstávání občas dělalo potíže :) Asi před dvěma měsíci se náš vztah s Ivčou radikálně změnil a dá se říci, ze jsme se od sebe odloučili (nemám pro to správné slovo a „odloučili“ je asi nejblíž)... Uzavřel jsem se do svého světa, přestal jsem komunikovat s okolím, škola šla úplně stranou, do práce jsem chodil snad jen ze setrvačnosti... Jen do kostela jsem zavítal vždy z vlastní vůle a nejenom v neděli.. Byl tam klid a ticho, tolik potřebné pro přemyšleni... A asi před třemi týdny jsem byl na nedělní mši, a pocítil jsem něco, co jsem do té doby vůbec neznal... Byl to pocit naprosté sounáležitosti, pocit, že v tu chvíli patřím právě tam, kde jsem, tj. do poslední lavice vlevo v kostele Nanebevzetí Panny Marie. Byl to tak silný pocit, že jsem naprosto nevnímal, co se kolem mě děje, jen jsem hleděl na oltář a v srdci mel úžasný klid a mír... Bůh si mě nakonec našel a dal mi najevo, že mu na mě záleží, ze mě má rád, se všemi klady i zápory. Od této zkušenosti je můj život prozářený sluncem, i když je venku zamračeno nebo prší. Na základě této zkušenosti z Boží přítomnosti jsem byl schopen se usmířit sám se sebou, přijmout realitu se vším, co přináší. A hodně mi v tom pomohla i Ivča, už jen tím, že mi naslouchala. A byla to ona, kdo mě donutil zajít na děkanství a začít se u Zdeňka Macha, jáhna připravujícího se na kněžské svěcení, připravovat na křest. 15

Nyní jsem opravdu šťastný, jsem si vědom Boží přítomnosti, mé dny jsou naplněny štěstím, neboť jsem pocítil Boha... Doufám, že jsem to nenapsal moc nesrozumitelně, to, co jsem za poslední dva měsíce prožil, lze jen těžko vyjádřit slovy... Přál bych všem lidem zažít ten úžasný pocit, kdy k člověku sestoupí Bůh, protkne celé jeho srdce svou láskou a dobrotou a vnukne člověku myšlenku, ze člověka miluje a že chce, aby člověk Boha následoval... Bůh se mi dal poznat... Díky Bohu! Radek Převzato z: www.katolik.cz

Očištění Kristovou krví Zlomení člověka je prvním krokem na cestě k probuzení. Přináší vítězný život a umožňuje naplnění Duchem svatým. Kdybychom teď měli povědět, zda jsme naplněni Duchem svatým, kolik z nás by mohlo říci své „ano“? Naplnění Duchem svatým - to je ryzí dílo Boží a je nám dáno z milosti. Na nás jenom je, abychom předstoupili před Pána Boha zlomeni v naprosté prázdnotě a On se už postará o to, abychom byli naplněni. Andrew Murray říká: „Tak jako voda vniká do nejnižších míst, tak Pán Bůh vlévá svoji slávu a moc do srdcí ponížených a vyprázdněných.“ Naše srdce je podobno kalichu, který máme podat Pánu Ježíši s upřímnou touhou, aby On jej naplnil vodou života. Murray líčí Pána Ježíše jako toho, do nosí zlatý džbán s vodou života. Když jde kolem, podívá se do našeho kalichu a jestliže je prázdný a čistý, naplní jej vodou života tak, že až přetéká. Protože Pán Ježíš stále chodí kolem nás, může náš kalich stále přetékat. To je to, nač myslel David, když napsal: „Kalich mi po okraj plníš“ (Ž 23,5). Tu dochází k duchovnímu obživení, protože v našich srdcích začne vítězit Boží pokoj. Náš život bude zaplaven mnohým požehnáním a my se rádi budeme o ně sdílet s druhými. Lidé se domnívají, že umřít sám sobě znamená ochuzení a znehodnocení života. Skutečností je pravý opak. Neochota umřít sám sobě ochuzuje lidský život. Smrt s Kristem vždycky vede k životu s ním, a kde je život s Kristem, tam je přirozeně i pokoj a radost. Tam 16

kalich života přetéká, jedním proudem k hynoucím duším ve starosti o jejich spasení, druhým proudem k našim věřícím přátelům v hluboké touze býti jim k požehnání. Jestliže Pán Ježíš nenaplní náš kalich, pak je toho jedinou překážkou náš hřích. Ten se může projevit tisícerým způsobem. Musíme si zde uvědomit, že Pán Ježíš nikdy nenaplní špinavé nádoby. Všechno, co prýští z našeho sobeckého srdce, je hřích. Může to být často jen velice nepatrná, chatrná věc. Samolibost ve službě nebo snaha vyniknout nad druhé je hříchem. Ohled na sebe ve zkouškách a nesnázích, prosazování sebe v křesťanské práci, přecitlivělost, nedotknutelnost urážlivost, vznětlivost, nezpůsobilost snésti urážky či pohanu, žárlivost, výhrady, zloba, závist, strach, toto vše pramení z našeho převráceného srdce a je hříchem. Někteří lidé namítnou, že takové věci, jako ohled na sebe, výhrady, či strach nelze kvalifikovat jako hřích. Navrhují jiné výrazy: povahová slabost, nezpůsobilost a podobně. Je to však omyl. Jestliže tyto věci nejsou hříchem, pak se musíme smířit s tím, že nás budou provázet po celý život a že se nevymaníme z jejich pout. Jestliže je však odhalíme jako hřích, pak je tu k disposici studnice na obmytí všech hříchů, a tou je Kristova krev. Kdykoliv cítíme jakýkoliv hřích, můžeme přijít k této studnici a dosáhnout očištění svých vin. Všechny naše hříchy byly uvrženy na Pána Ježíše. On musel vypít přehořký kalich našich vin a Golgota potvrzuje, že vypil tento kalich až do dna. Jestliže přijdeme k Pánu Ježíši a ukážeme mu vše, co je v našem kalichu, jestliže mu jej vydáme s prosbou, aby jej vyčistil a znovu naplnil vodou života, pak můžeme být jisti, že tak učiní, protože jeho svatá krev dodnes prýští pro všechny hříšníky. Krev Pána Ježíše je nám dána k disposici ke stálému očišťování. Může se nám stát, že Pán Ježíš vyčistí náš kalich, naplní jej tak, že bude až přetékat, ale najednou proběhne srdcem nějaká zlá myšlenka anebo se ukáže projev závisti. Co se stane? Tvůj kalich se rázem zašpiní a přestane přetékat. Jestliže takto stále prohráváme, pak náš kalich nikdy nebude přetékat.

17

Jestliže chceme prožívat stálé probuzení, pak se musíme starat o to, aby naše kalichy byly stále čisté. Pán Bůh nikdy nechce, aby probuzení přestalo a vešlo do dějin jen jako záležitost jednoho roku, či krátkého časového úseku. Boží vůlí je, aby probuzení trvalo. Proto musí být každý hřích hned v zárodku likvidován. Může to být jen nepatrná věc, jíž ďábel jako několik kapek jedu nakape do našeho kalichu. Jestliže se však naučíme přicházet se svým hříchem, hned jakmile se objeví, ke kříži Kristovu a necháme se očistit mocí jeho předrahé krve, odhalíme tajemství toho, jak uchovat svůj kalich stále čistý a stále přetékající. Ve chvíli, kdy zjistíte při sobě dotek závisti, kritičnosti podrážděnosti, či čehokoliv podobného hned s tím jděte k Pánu Ježíši a poproste ho, aby vás svou krví očistil. Pocítíte, že hřích byl smazán, radost a pokoj obnoveny a že váš, kalich znovu přetéká. Čím hojněji budete přicházet k Pánu Ježíši pro očištění, tím méně hřích se bude při vás objevovat. Toto očištění je však možné jen tomu, kdo už prožil své zlomení před Bohem. Chceme-li zakoušet ve svém životě slast stálého očišťování od hříchů v krvi Pána Ježíše, pak nejprve musíme se před ním pokořit, přijmout jej do svého srdce, podřídit se jeho vůli a nechat se cele zlomit. Teprve pak se naučíme přicházet se svými hříchy k Pánu Ježíši a přijímat jeho odpuštění. Jestliže jsme však už dosáhli očištěni hříchů, netrapme se již nad nimi. Nemysleme již více na ně, ale hleďme na svého vítězného Pána. Děkujme mu a chvalme jej za to, že On stále vítězí! V Bibli máme napsáno jedno prosté a přitom velice obsažné slovo, které nám ukazuje, jak se má projevovat naše chození s Pánem: „Ve vašich srdcích ať vládne Boží pokoj“ (Kol 3,15). Vše, co rozrušuje pokoj Boží v našich srdcích, je hříchem, ať je to věc malá či velká. To slovo „vládne“ v přesnějším překladu má význam „budiž soudcem“. Když při fotbalovém zápase soudce zapíská na píšťalku, 18

znamená to, že došlo k faulu a hra se musí okamžitě přerušit. Když ztratíme ze svého srdce pokoj, ten nebeský soudce zapíská v našich srdcích na píšťalku. To je pokyn k tomu, abychom se ihned zastavili a otázali se svého Pána, aby nám ukázal ten náš „faul“, naše pro vinění. Pán nám jistě ukáže naše provinění a my je budeme moci vyznat. On je pak očistí svou krví, a tak znovu získáme pokoj, který jsme předtím ztratili a náš kalich znovu začne přetékat. Jestliže nám Pán Bůh nedá svůj pokoj, pak to bude jen proto, že jsme dosud neprožili své zlomení. Možná, že jsme dosud omlouvali svůj hřích anebo přičítali vinu za něj druhému. Ztratíme-li však pokoj, pak to bude zřejmý důkaz toho, že vina je na naší straně. Nikdy nemůžeme ztratit pokoj s Bohem vinou druhého. Ztrácíme jej vždy jen pro svou vinu. Pán Bůh nám zjevuje náš hřích, ale jenom tehdy, když se necháme od něho očistit, můžeme mít v srdci Boží pokoj. Jak velice žádoucí je nám ten Boží pokoj! S pomocí Ducha svatého můžeme jej však získat. Dříve jsme chodili po svých starých cestách, žili sobecky, a nic nám to nevadilo. Když jsme prožili zlomení přede Pánem a když do našich srdcí vstoupil Pán Ježíš, začali jsme slýchat hlas jeho píšťalky. Teď je nám každý hřích zjevován a my můžeme prožívat očištění od něho i vysvobození z něho. Pokoj Boží může již vítězit v našich srdcích. Kde jsou srdce zlomená, tam se Pán Ježíš zjevuje ve své milosti a lásce. Mnozí z nás však nedbali hlasu píšťalky nebeského soudce. Nakonec jsme ji přestali úplně slyšet. Postupem doby ztrácela se i potřeba očišťování. Dostavila se neochota dát se zlomit. To je horší stav, než si dovedeme vůbec představit. Zde může pomoci jen opravdová touha po obnovení obecenství s Bohem. Procitneme-li včas k upřímnému volání k Bohu, Pán se nad námi smiluje a dá nám očištění hříchů v krvi Pána Ježíše. Pomůže nám vstoupit opět na cestu poslušnosti a zlomení, a tak bude moci býti učiněn první krok k našemu duchovnímu obživení. Roy Hession, Cesta kříže

19

Úvahy nad responsoriálními žalmy Ž 27 – HOSPODIN JE SVĚTLO MÉ A MOJE SPÁSA (2. neděle postní) 1.část verše 1-7 – důvěra v Hospodina 2.část verše 8-14 – přesvědčení, že Pán člověka vždy přijme Dříve se biblisté domnívali, že text má dva autory. Pozdější rozbory však ukázaly, že autor je jeden, ale ve dvou různých situacích nebo u něj nastala změna nálady. Pán je mé světlo… Symboliku světla používají Židé poměrně často. Ve svých modlitbách nazývají Hospodina jako toho, který tvoří světlo, svým milosrdenstvím ozařuje zemi,prosí o účast na jeho světle, o osvětlení očí Tórou, často je používán i symbol jitřenky. V nepřátelích vidí judaismus lidské hříchy - to ale zde není tak podstatné. Hlavní myšlenkou celého textu je absolutní důvěra a naděje. Žalm svědčí o naprosté odevzdanosti Bohu. Autor si je zcela jistý, že ho Pán přijme za všech okolností – „i kdyby mě opustil můj otec, moje matka.“ V knize „Hvězda života“ od Franze Rosenzweiga můžeme číst: „Důvěra je velké slovo. Je to semínko, ze kterého vyrůstá víra, naděje a láska, a plod, který z nich vyrůstá. Je to to úplně nejjednodušší, a proto současně to nejtěžší. Odvažuje se každý okamžik nacházet pravdu. Mluvit pravdu. Prostě chodit s tvým 20

Bohem – tato slova stojí nad bránou, která vede z božské svatyně, kam nemůže vystoupit žádný člověk, aniž by zůstal naživu. Kam se ale otevírají brány této svatyně? Ty to nevíš? Do života.“ V hebrejském originále žalm končí doslovně dvojí výzvou: kave el Adonaj – doufej v Pána. Také Ježíš nás povzbuzuje k důvěře - „Nemějte starost o život....“ (L 12,22) Na světě nežijeme proto, abychom si užívali. Máme směřovat k jedinému cíli – do Božího království. Máme být „světlo světa“(Mt 5-14) a svou vírou a životem svět posvěcovat. Jako křesťané se opravdu nemáme čeho bát. Náš Pán je Pán celého světa, o všem ví a bezmezně nás miluje. Nechává nám však zároveň plnou svobodu. A tak záleží pouze na nás, jestli chceme být sami nebo jestli chceme žít s Životem, Světlem a Láskou. Žl 103 – DOBROŘEČ MÁ DUŠE HOSPODINU (3. neděle postní) Celý žalm je děkovnou písní člověka, který byl zachráněn z nějakého nebezpečí. Vznikl zřejmě po návratu Izraele z Babylónského zajetí. První dva verše jsou verše vděčnosti, třetí poděkování za odpuštění vin a uzdravení. Ve starozákonním chápání je nemoc následkem hříchu. (Tuto myšlenku vyvrací až Ježíš - J 9,3.) Následuje úvaha o hříšnosti a Božím milosrdenství, o Boží slitovnosti, shovívavosti, věčnosti a naopak lidské křehkosti a pomíjivosti pozemského života. Boží dokonalé odpuštění se zjevilo v Ježíši Kristu. „…abychom - ospravedlněni jeho milostí – dostali jako dědictví vytoužený věčný život“ (Tit 3,4-7). Lidský pozemský život je plný trápení ale Ježíš nám pomáhá náš kříž nést, protože my sami jsme velmi slabí (verš 14). On nám dodává naději a odvahu. Žl 34 – DOBROŘEČIT BUDU HOSPODINU V KAŽDÉM ČASE (4. neděle postní) Žalm si rozdělme na čtyři oddíly – 1. chvála (verše 1-4), 2. osobní zkušenost s Boží pomocí (5-8), 3. povzbuzení k důvěře(9-11), 4. náčrt dobrého života - povzbuzení k e spravedlnosti (12-23). Oddíly 1-3 bezmezná důvěra a láska k Hospodinu. 21

Na příkladu sv. Augustina si ukažme v čem vlastně spočívá láska k Bohu: „Co vlastně miluji, když miluji Tebe, Bože? Nikoliv krásu těla, ani rytmus času, který kráčí dopředu; ani třpyt světla, které je tak příjemné očím; ani sladké melodie světa hudby; ani květiny, masti, krásné vůně. Ani manu ani med. Ani části těla, které v objetí lásky zakouší blaho: nic z toho nezakouším, když miluji svého Boha. A přesto miluji světlo a líbezný zvuk a vůni dobrého pokrmu a objetí, když miluji svého Boha: Světlo a zvuk a vůni pokrmu a objetí v nitru mého vlastního já. Tam se zjevuje v mé duši to, co nemá žádný prostor; tam je to, co nemůže zničit žádný čas, tam voní to, co žádný vítr nemůže odvát; tam ústí to, co žádná sytost nemůže přijmout; tam objímám to, co nemohu obejmout v tomto světě.“ (kniha Vyznání) Ve čtvrtém oddílu žalmista poučuje – nabádá k usilování o dobro, Boží pokoj a hledání Boží vůle. Neslibuje ale spravedlivým lehký a bezstarostný život. Právě naopak. Vzbuzuje však naději, že je nakonec Bůh zachrání a věčně oslaví (srov. verš 13-17 s 1Pt 3,8-17). Žl 126 – KDYŽ HOSPODIN ÚDĚL SIJÓNU ZMĚNIL (5. neděle postní) Žalm obsahuje 3 verše radosti a naděje a 3 verše prosebné. Ve SZ se několikrát opakuje 1. přátelství s Bohem, 2. odklon až odpad od Boha, 3. Boží trest, 4. obrácení, pokání a prosby Izraele, 5. a konečně opět odpuštění nevěrnosti a záchrana. To naznačuje lidskou pýchu, slabost a hříšnost, které člověka odvádějí od Boha ke zlému a vysvobodit (zachránit) z otroctví (hříchu) ho může jen Boží milost. V prvních verších je vzpomínka na Boží milosrdné skutky, oslava Boží velkodušnosti. 4. verš - srovnání lidí s potoky na jihu země – na jihu Palestiny poušť Netev – mění se neustále objem protékající vody (vysychání). Bůh dokáže z vyprahlé země (žízeň po Bohu) utvořit úrodnou půdu, protože je Živá voda. Pláčem je myšlena lítost a pokání, uznání své hříšnosti a dobrovolné vydání se Pánu Bohu do rukou, aby mohl na člověku pracovat. Samozřejmě za spolupráce s ním. Připravila V. Kekulová

22

Pro děti

23

VELIKONOČNÍ BOHOSLUŽBY 1.4. Květná neděle Mše sv. 830 – Rataje 1030 – Sázava 5.4. Zelený čtvrtek - Sázava Mše sv. 1900 Svátost smíření 1800 6.4. Velký pátek - Sázava Křížová cesta 1615 Velkopáteční obřady 1700 7.4. Bílá sobota - Sázava Velikonoční vigilie 2000 8.4. SLAVNOST ZMRTVÝCHVSTÁNÍ PÁNĚ Mše sv. a svěcení pokrmů 830 – Rataje 1030 – Sázava 1400 – Úžice Modlitební společenství v kryptě kostela 2000-2100 - Sázava 9.4. Velikonoční pondělí Mše sv. 830 – Rataje 1030 – Sázava " Každý první pátek v měsíci je na faře od 1900 biblický kurz při kterém probíráme základní pravdy křesťanství. Zván je každý, kdo chce blíže poznat křesťanství, včetně těch, kteří se neúčastní pravidelně bohoslužeb. Pozvěte své známé! " Každý pátek od 20 do 21 hod je modlitební setkání (volná modlitba, písně) v kryptě kostela. Také tato setkání jsou otevřená pro všechny. " Kdo se chce zapojit do modlitební stráže, ať se přihlásí u duchovního správce farnosti. Modlitební stráž spočívá v modlitbě za aktuální úmysly v průběhu 10-ti dní v měsíci (1 hodina ve zvoleném čase + čas od 20 do 21 hod.). " Každou druhou neděli od 17.00 je setkání pro manželské dvojice (katecheze s tématem rodina, sdílení a modlitba). " Každou třetí sobotu od 18.00 je biblická hodina pro mládež. Svatoprokopské ruchadlo Vydává Římskokatolická farnost Sázava-Černé Budy. Adresa: Černé Budy 75, 285 06 SÁZAVA, tel. 776 141 827, e-mail: [email protected], web: www.svprokop-sazava.cz. Čekáme na vaše svědectví, podněty a připomínky! Pán Bůh zaplať všem, kdo se svou pomocí, dary a modlitbami podílejí na přípravě tohoto časopisu! 24