Svatoprokopské ruchadlo 37 časopis pro celou (farní) rodinu ČERVEN
2008
G. K. Chesterton
Aristokrat Ďábel je gentleman, řekne ti: posaď se, pojď dál, v svém sídle jménem Podfukov (je to tu opodál). Říká se: sport je báječný, jak to v něm vře a šumí, vypjaté scény, boje, výkony, tohle on umí. Klidně sestřelí anděla, když proletí mu sadem, při rybolovu užívá návnady mořských panen, vyzná se v hvězdokupách, zná nebeské propasti, hraje tak skvěle na trumpetu, že má trofej z mistrovství: od Nejvyššího hvězdný pohár, to je jeho chlouba, vždyť ďábel, to je gentleman a ne nějaký trouba. Ach, zavři oči, zhasni srdce a dej honem ruce pryč, nech lásku láskou, hlavu ohol si, stůj, nezvedej ten klíč, obejdi Podfukov, zchytralých zbohatlíků zlatý důl, kde vše jde od desíti k pěti, ač prohýbá se stůl, a nechtěj znát, co smrt i život vrhá do marnosti, nemoci ze slasti jsou horší než smrt od bolesti. Je to hra na apríl, kdo naletí, ten smůlu má, zůstane hlupákem, a podruhé se apríl nekoná. Tam krása jitra zdá se pustější než tma, co halí zem, tam život střemhlav řítí se jak sup, jenž býval skřivánkem: z nenápadného střízlíka vyroste obrovitý Ďas, vždyť ďábel, i když gentleman, je lhář, a dej mu košem včas.
2
Na úvod Milí farníci! Sv. otec Benedikt XVI. vyhlásil Rok svatého Pavla, který začíná v soboru 28. června 2008 a potrvá do 29. června roku následujícího. Sv. Pavel, apoštol národů byl, je a vždy bude velkým vzorem pro každého kněze, misionáře. Zároveň však je jeho život, způsob apoštolátu a listy, které jsou součástí Nového zákona, stálou inspirací pro život každého křesťana, zvláště v této době, která je v mnohém Pavlově době podobná. V listu, kterým papež vyhlásil Rok svatého Pavla, můžeme číst, že úspěch Pavlova apoštolátu: „… vyplynul především z osobního nasazení při hlásání evangelia v naprosté odevzdanosti Kristu; odevzdanosti, která se nebála rizika, těžkostí a pronásledování.“ On hlásal evangelium „vhod i nevhod“, zakládal místní církve, pak odcházel dále, aby i jiní mohli slyšet evangelium, zároveň však založené sbory znovu navštěvoval a povzbuzoval. Horlivost apoštola Pavla je pro nás stálou výzvou k pokání a příležitostí k zahanbení, neboť vidíme jak málo ještě milujeme svého Pána, pro kterého Pavel všechno odepsal a pokládal za ztrátu, za hnůj (por. Flp 3,7-9). Apoštol Pavel a „jeho ovečky“ museli jistě mnohokrát prožít bolest rozloučení (por. Flp 1,8; Sk 20,36-38 21,12-13), zároveň však zůstávali pevně spojeni poutem Kristovy lásky a jednoty v Duchu svatém. I my se budeme muset vzájemně rozloučit a přestože nám zatím není vlastní svatost, horlivost a hluboká jednota ap. Pavla a mnohých jeho duchovních dětí, může to v jistém smyslu být rozloučení bolestné. Možná si klademe otázky jako „proč?“ a „jak to bude dále?“. Apoštol Pavel si byl vědom toho, že je jen služebník, „spolupracovník na Božím díle“ (1Kor 3,9) a že je to Bůh, který dává růst (por. 1Kor 3,5-11). Hlásal jedině Krista ukřižovaného (por. 1Kor 2,2) a žil ve vědomí, že je to výlučně ON, PÁN a MISTR, který je úhelným kamenem církevního společenství (por. Ef 2,20). Proto, i když může být lidské odloučení bolestné, je třeba vědět, že „ani smrt, ani život, ani andělé, ani knížata, ani nic přítomného, ani nic budoucího, ani mocnosti, ani výška, ani hloubka,
a vůbec nic stvořeného nebude nás moci odloučit od Boží lásky v Kristu Ježíši, našem Pánu“ (Ř 8,38-39). Dále hlásal, že církev je Kristovo tělo, kde každý – i ten nejmenší a nejslabší! – člen má své místo, důležitost a může být prospěšný celku (por. 1Kor 12). To by mělo být pro nás velikým povzbuzením – Ježíš se mnou počítá, budoucnost má i naší farní rodiny je v Jeho rukou a zároveň i v mých rukou (které přiložím k potřebnému dílu a jejichž dlaně sepnu k modlitbě). Náš drahý papež při vyhlášení Roku svatého Pavla dále napsal: „Činnost církve je věrohodná a účinná pouze do té míry, do jaké jsou ochotni ti, kteří jsou její součástí (to jsi i ty!), v každé situaci osobně platit za svou věrnost Kristu.“ Milí bratři a sestry, vezměme si ta slova k ♥ a prosme apoštola Pavla o přímluvu, abychom je naplnili. Loučím se s Vámi s poděkováním za vše (a bylo toho mnoho!), co jsem od Vás přijal, a s prosbou o odpuštění za vše co jsem svou liknavostí a egoismem ve své službě pokazil (Pán o tom ví). Nikdy na Vás nezapomenu a věřím, že naše duchovní společenství potrvá i nadále. A poslední prosba: přijměte Vašeho nového duchovního otce se stejnou láskou a otevřeností, jakou jste projevovali mně!!! V lásce Krista Ježíše Váš o. František OSBM
Podřízenost Boží vůli Nedělá svatým jen znalost Božích ustanovení, nýbrž jejich plnění. Když se řekne Boží ustanovení nebo Boží zalíbení nebo Boží vůle nebo Boží působení či milost, pak je to v tomto životě pořád totéž. To jen působí Bůh, aby si duši připodobnil. Dokonalost nespočívá v ničem jiném, než v tom, že duše spolupracuje na tomto Božím díle. Dělá-li to, pak dokonalost zapouští kořeny v jejím nitru, vyrůstá, stává se velkou a nakonec nepozorovaně a potají dospěje k dovršení. 4
V teologii se hromadí pojmy a výrazy, jako by se jimi měl vydobýt zázrak dokonalosti; ovšem ta může vzniknout, a to v každé duši podle její vnímavosti, pokud ji sešle Bůh v dané přítomnosti. I když o tom někdo ví všechno, může o tom nádherně mluvit, psát, učit i vést duše: vlastní-li toto vědění pouze rozumově, pak stojí před dušemi, které už dosáhly cíl Božích ustanovení a vůle, totiž vlastního dovršení, aniž by to teoreticky prohlédly, rozčlenily na jednotlivé části a mohly o tom mluvit, pak tam stojí, říkám, před takovými dušemi jako nemocný lékař před prostými lidmi, kteří kypí zdravím. Přijme-li prostě nějaká zúrodnitelná duše Boží ustanovení a jeho božskou vůli, pak jí to napomáhá k dokonalosti, aniž o tom ví. Stejně tak uzdravuje lék, který člověk klidně vezme, i když neví jak působí a nemusí to ani znát. Co zahřívá, je oheň, ne rozumové pochopení nebo vhled do tohoto živlu a jeho působení. A Boží ustanovení a jeho vůle posvěcují naši duši a ne zvědavé přemítání o tom, odkud a nač. Kdo má žízeň, odsune knihy, které o tom mluví, a prostě se napije. Žádostivost vědění dokáže žíznění jen zvětšovat. Tak také dychtivost po vědění dokáže u někoho, kdo žízní po svatosti, jen oddálit cíl „stát se svatým“. A tak se odsune stranou přemítání, a prostě se pije všechno, co právě dává Boží ustanovení konat nebo snášet. Je pro nás nejprospěšnější, nejlepší a nejvíce božské to, co nám každá chvíle z Božího příkazu přisune. Četba a jiná svatá cvičení nás posvěcují jen tehdy, pokud jsou pro nás kanály, jimiž k nám proudí Boží působení. Naše opravdové vědění spočívá v tom, že známe Boží ustanovení pro přítomný okamžik. Každé čtení, do něhož se pustíme mimo Boží upořádání, škodí. Boží vůle a vše, co přikazuje, to je milost, hluboce působící v našem srdci, a to jak prostřednictvím našich čtení, tak ve všem našem konání. Čtení bez tohoto uspořádání jsou prázdná. Chybí jim životodárná síla, jež z něho vyvěrá, srdce pak je vyprázdněno, takže zmalátní i duch. Může se stát, že je Boží vůle sdělena nějaké prosté nevzdělané dceři a v jejím nitru uzraje tajemný výsledek nadpřirozeného života. Žádná myšlenka, která by ji 5
mohla nadýmat, přitom nenaplní jejího ducha. Vypínavý člověk se naproti tomu brodí v duchovních knihách, ale z čiré zvědavosti. Protože Boží vůle není spojena s jejich čtením, čerpá z nich jeho duch pouze mrtvou literou. A to ho stále více vysušuje a zatvrzuje. Boží příkazy, jeho božská vůle, tvoří duchovní život duše. Nezáleží na tom, v jaké podobě je duše přijímá. Kdykoli tato božská vůle osloví ducha, živí duši. Dává jí neustále růst tím, že jí uděluje to, co je nejlepší pro přítomnou chvíli. Požehnané účinky nepřinášejí tedy to nebo ono, nýbrž co Bůh v té chvíli právě chce. Co bylo nejlepší v uplynulé chvíli, to už není přítomné. Chybí nyní Boží vůle. Ukazuje se nyní v jiné podobě, totiž jako povinnost přítomné chvíle. A tato povinnost, ať vystupuje v jakékoli podobě, tvoří to, co duši současně nejvíce posvěcuje. Jestliže božská vůle zavazuje v určité chvíli k nějakému čtení, vzniká skrze toto čtení i dokonalost v nitru duše. Pobádá-li tatáž božská vůle k tomu, aby se čtení zaměnilo za nazírání, pak právě to utváří v srdci nového člověka; nějaké jiné čtení by pak bylo neužitečné, ba škodlivé. Volá-li mě božská vůle od rozjímání ke zpovídání, i když je to na tak dlouho, pak ve mně ona povinnost utváří obraz Ježíše Krista. Vůně kontemplace by ho pak mohly jen vyhnat z mého nitra. Boží příkaz je plností všech našich okamžiků. Objevuje se pod tisícerými podobami. Jedna po druhé se stává naší současnou povinností. Každá přispívá k tomu, aby v nás přivedla nového 6
člověka k plné zralosti, která byla pro nás stanovena božskou moudrostí. V tomto tajemném růstu věku Ježíše Krista v našem nitru spočívá výsledek, k němuž směřují Boží příkazy. V něm také spočívá plod jeho milosti a božské dobroty. Už jsme říkali, že tento výsledek vzniká, roste a živí se našimi každodenními, po sobě jdoucími, povinnostmi, jimiž vane jediná Boží vůle. Když tyto povinnosti naplníme, budeme si vždycky jisti, že jsme zvolili nejlepší úděl. Sama svatá vůle je nejlepším údělem. Potřebujeme jen, abychom ji nechali stávat se, a slepě se jí s plnou důvěrou odevzdali. Je nesmírně moudrá, je nezměrně mocná, působí náramně dobře v duši, která na ní staví zcela a bez výhradně, jen ji má ráda a jen po ní touží a jí neotřesitelně věří, a je pevně přesvědčena, že je nejlepší to, co Bůh v každém okamžiku zařídí. Nehledá nikde jinde nějaké Více nebo Méně; neprověřuje dlouho vnější zřetězení Božích příkazů; to by mohla dělat jen sebeláska. Boží vůle je jádro, šťáva i síla všech věcí. Připravuje je a přizpůsobuje pro duši. Bez ní je všechno pusté a prázdné, nicotné a marnivé - písmenka, obal a smrt. Boží vůle utváří spásu, pohodu a život těla i duše, ať vypadá jakkoli předmět, na nějž se vztahuje. Nesmíme proto věci hodnotit podle toho, jak se navenek chovají k tělu a duši. Na tom vůbec nezáleží! Boží vůle totiž vlévá každé věci bez výjimky sílu utvářet v našem nitru Ježíše Krista. Nemá se této vůli vnucovat žádný zákon ani stanovovat nějaké hranice; až pak je všemohoucí. Ať zmítají duchem jakékoli představy a tělo napadá cokoli duch roztržitosti a úzkosti, tělo, nemoci a smrt - vždycky zůstává životem středu duše, co Bůh pro nás chce v přítomném okamžiku. V každém stavu bude tělo a duše výlučně udržováno Boží vůlí. Bez ní se mění chléb v jed; s ní se naopak jed stává lékem. Knihy bez ní jen zaslepují. Ona přemění temnotu na světlo. Ona vytváří ve všech věcech celek, dobro; to, co je pravdivé. Ve všem dává Boha. A Bůh je nekonečná Bytost. Nahrazuje všechno takové duši, která mu patří. Pouze ten zakusí trvalý pokoj, kdo se poddá Božímu působení. 7
Duše, která se neotevře výlučně Boží vůli, nenajde ani pokoj, ani zdokonalení v různých pomocných, ani v těch nejvytříbenějších, prostředcích, které používá. Když se ti nehodí, co ti vybere sám Bůh, která jiná ruka dokáže splnit tvá přání? Není-li ti po chuti jídlo, které ti připravila sama Boží vůle, může takovému zvrhlému jedlíkovi chutnat ještě nějaký jiný pokrm? Duše se dokáže nasytit, posílit, očistit, obohatit i posvětit pouze plností přítomného okamžiku. Co tedy chceš ještě víc? Když najdeš všechna dobra v tomto, proč je hledat jinde? Chápeš to lépe než Bůh? Pokud to tak zařídí, jak to můžeš chtít jinak? Může jeho moudrost a dobrota sáhnout vedle? Nemáš být přesvědčen o tom, že nějaká věc je vynikající, jakmile ji Bůh považuje za dobrou? Myslíš si, že můžeš žít v pokoji, když se hádáš se Všemohoucím? Nepůsobí spíše hádání s Bohem to, čím se příliš často zaobíráme jako údajnými povinnostmi, aniž bychom si přiznali všechen náš neklid? Nespokojí-li se duše s Boží plností přítomného okamžiku, pak bude právem potrestána tím, že ji nedokáže uspokojit žádná věc. Jestliže knihy, příklady svatých, duchovní promluvy kradou pokoj, když tedy zaplňují, aniž by vyplňovaly, pak je to znamení, že se člověk vzdálil od čisté odevzdanosti do Boží vůle, aby sobecky lpěl na těchto věcech samotných. Jejich plnost pak zatarasí Bohu přístup. Je třeba se jich zbavit jako překážky pro milost. Avšak když Boží působení tyto věci uspořádá, pak je duše přijme jako vše ostatní, totiž jako Boží příkaz. Pak si je nepřivlastňuje, jen je používá, aby byla věrná. Jakmile uplynul jejich čas, odsune je stranou, aby se spokojila s následujícím okamžikem. Ve skutečnosti je pro mne opravdu dobrá pouze ta činnost, která odpovídá Božímu ustanovení. Jinak nikde jinde bych nedokázal najít sám o sobě tak skvělý prostředek, který je vhodný k mému posvěcení a který by mi dokázal dopřát vnitřní klid. Boží příkaz propůjčuje všem věcem pro duši, která jej plní, nadpřirozenou a božskou hodnotu. Všechno, co požaduje, všechno, co obsahuje, všechno, nač se vztahuje, se stává svatostí a dokonalostí. Jeho síla nezná žádnou hranici; čeho se dotkne, to zbožští. 8
Aby však nezbloudila ani nalevo ani napravo, nesmí duše následovat žádné domnělé božské vnuknutí, aniž by se předtím neujistila, že ji toto božské vnuknutí nezdržuje od žádné povinnosti jejího stavu. Tyto povinnosti tvoří nejbezpečnější zjevení Boží vůle. Ničemu před nimi nesmí být dávána přednost. Tu se není čeho obávat, ani vylučovat, ani rozlišovat. Chvíle, které se použijí k plnění povinnosti, jsou nejcennější a pro nás nejléčivější: právě tím, že nám obstarávají neklamnou jistotu, že jednáme tak, že se líbíme Bohu. Z knihy: J.-P. de Caussade, Odevzdanost do Boží prozřetelnosti
Jak orat s čertem Jak orat s čertem? Myslím samozřejmě na známou legendu o svatém Prokopu, v níž se vykládá, že oral s čertem. V pozadí je nepochybně biblický verš L 9,62, který je základem dnešního kázání. Podívejme se nejdříve na tento evangelijní verš. Jeho základní smysl je jasný: Kdo se chce stát Ježíšovým učedníkem a postavit se do služby Božího království, musí vše ostatní odložit a obětovat, ne ohlížet se nazpět a nelitovat ničeho, co tím ztratil. Zdá se, že v pozadí Ježíšova výroku je příběh o povolání proroka Elíši čili Elizea z 1 Kr 19,19-21: Elíša byl povolán od pluhu k úkolu proroka. Ale měl zřejmě chuť ohlížet se nazpět. Proto poprosil Elijáše: „Dovol, ať políbím otce a matku. Pak půjdu za tebou.“ Elijášova odpověď není v hebrejském znění jednoznačná, ale zdá se, že mu to Elijáš dovolil. Říká: „Jdi a vrať se! Nezapomeň, co jsem ti učinil.“ Tak se Elíša stal Elijášovým žákem, doprovázel ho a vstoupil do jeho prorockého údělu. Jak už jsem zmínil, máme u nás také zajímavé vyprávění o jednom zvláštním oráči: Byl to svatý Prokop, který prý oral s čertem. Píše o tom dokonce i úctyhodný Ottův slovník naučný, svazek 20, str. 748: Svatý Prokop († 1053) žil nejdříve jako poustevník poblíž Sázavy, kde později postavil Sázavský klášter. Nedaleko kláštera je rozsedlina zvaná „Čertova brázda“. Ta prý vznikla tím, že (cituji 9
doslova) „…světec ji vyoral, maje ďábla zapřaženého do pluhu a poháněje ho křížem, který držel v pravici.“ Jak to asi bylo? Dá se orat s čertem? A jak? O tom bych vám dnes rád něco pověděl. Ale ještě než se do toho pustíme, bylo by dobré zamyslet se předem nad tím, jak čert orá s námi, čili jak se ďábel snaží podmanit si nás a zapřáhnout nás do svého pluhu či do svého vozíčku. V podstatě mu jde o to, aby nás oddělil od Boha. Na to je několik způsobů. Když se nám v životě daří a jsme spokojení, stačí, když jen zapomeneme, od koho co přichází a máme se sami za strůjce svého štěstí. Pak to má pokušitel lehké a může nás v tom prostě nechat. Naučíme se žít jakoby z vlastních zdrojů, tedy bez Boha, a to je široká a pohodlná cesta, která vede dolů, do prázdnoty a
do zoufalství. Mnozí to objeví až ve své poslední hodině. Nezdary a otřesy na takové cestě jsou vlastně Boží dar. Vedle spokojených žijí na zemi i lidé ztrápení. Je jich mnoho, někdy se zdá, že čím dál tím víc. Lidé se trápí nad různými věcmi. Na některé doléhá jejich nevalné zdraví, špatné vztahy v nejbližším 10
okolí, nebo i všelijaké úzkosti, co přijde, až po svíravý strach před smrtí. Jiní se trápí nad stavem světa, nad bídou hmotnou i mravní, která dusí národy, znesváří je a plodí násilí a terorismus ve světovém měřítku. Řada lidí se proti takovým věcem upřímně a snaživé zasazuje, ale zatím to moc nepomáhá. Proč? Většinou.proto, že se nejde dost hluboko. A tak jsou mnozí lidé nakloněni obviňovat z toho všeho Boha; když vládne, proč to dopouští? To je krutý, nemilosrdný? Takové myšlení se ďáblovi velice hodí. A to proto, že - údajně - vede lidi k tomu, aby se Bohu vzepřeli nejen pro svou neposlušnost a svévoli, ale hlavně proto, že se cítí být lepší než Bůh, který to vše dopouští. Kdybychom my byli na místě Boha, zařídili bychom to lépe! A tak. Bůh stojí na soudu dějin a člověk jej soudí - ve jménu vší lidské bídy a bolesti. Na soudu stojí i Ježíš Kristus a lidé jej znovu posílají na kříž, protože přinesl lásku, místo aby přinesl nápravu - samozřejmě podle našich představ a našeho vkusu. Ukřižujme nejen Ježíše, ale i Boha! To dělá moderní lidstvo a ocitá se v obrovské prázdnotě a před branou zoufalství. A přece je to docela prosté. Ve své samospravedlnosti jsme zapomněli a stále zapomínáme, že to zlé, které nás svírá, je náš výtvor, zplodina naší soběstřednosti, samolibosti a sobectví. Bůh je nám tu jen nástrojem našeho sebeospravedlnění. A to z prostinkého důvodu: Ze svých představ i ze svého slovníku jsme škrtli slovo hřích. Škrtneme-li slovo hřích, je za vše vinen Bůh. A ďábel je spokojen a může s námi orat. A teprve nyní, když jsme si nastínili, jak čert orá s námi, pootevřela se nám možnost, abychom pochopili, jak „orat s čertem“. Je třeba nedat se od něho zapřáhnout do jeho pluhu či vozíčku, do jeho záměrů a cílů. Proto říká apoštol: „Nedopřejte místa ďáblu“ (Ef 4,27). Anebo ještě ostřeji: „Vzepřete se ďáblu a uteče od vás“ (Jk 4,7). Tato výzva se často vykládala jen v morálním smyslu, v morální rovině: nedejte se svést k žádnému mravně povážlivému počínání! Myslím, že je to málo, že tu jde o víc. I když se snažíme nedělat nic nedobrého a rozhodovat se správně, přece nás klikatá řeka života donese do situace, kdy už nejde o rozhodování, nýbrž o to, zda novou, tíživou a těžkou situaci přijmeme. Jinak řečeno: Jak se 11
postavíme k tomu, v čem jsme uvázli, co na nás dopadlo, co nás sevřelo, co nás bolí a tíží, trápí a vysiluje. A tu jde o to, zdali takovou situaci, která se nám stala zkouškou, přijmeme a uneseme, nebo zda se v ní z ďáblova návodu začneme Bohu vzpírat. Jasný příklad je Jób. Naříkal a bědoval, nenesl svůj úděl vyrovnaně a netečně, ale nakonec se pokořil a nevzepřel. A právě v tom okamžiku se hráze prolomily a setkal se s Bohem. Ale pokusme se to říct ještě prostě a zřetelně: Orat s ďáblem znamená přijímat vše, co nás potkává, všecku bídu svou i celého světa tak, aby nás to přibližovalo Bohu Pak té bídy ďábel nemůže použít podle svého plánu a ve svůj prospěch. Protože jeho cílem je oddělit nás od Boha. Podívejme se na Ježíše: Proč to s ním ďábel prohrál? Poněvadž Ježíš se ještě v okamžiku své smrti modlí. Jeho modlitba je ovšem bytostný dotaz, který je na hranicích výčitky: Proč jsi mne opustil? Ale Ježíš stále ještě mluví k Bohu, ne o Bohu, tedy: modlí se. Neříká: on mne opustil, protože není dobrotivý, nebo protože není vůbec. Naopak, setrvává vytrvale až do konce v hovoru s Bohem. Ptá se: Proč? A Bůh mu odpovídá, a to velice zvláštním způsobem: nikoli informací, nýbrž vzkříšením. Bůh má právo odpovědět na naše „proč“ až ve věčnosti. Když mu toto právo přenecháme, vyrazíme tím ďáblu jeho zbraně z rukou. Apoštol Pavel to formuloval ještě jinak: Píše: „Víme, že všecko napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha“ (Ř 8,28). Tedy těm, kdo se mu v lásce odevzdali a odevzdávají. Kdo o to prosí, aby mu patřili, ať se zrovna cítí jakkoli, ba sebehůře. Jejich život je jediná veliká modlitba: Pane, pomoz mi, abych ti cele patřil navzdory všemu, co je kolem mne i ve mně samém! Abych ti patřil ne proto, že jsem takový nebo onaký, ale prostě jen proto, že sis mne ty stvořil a vybral a že já jsem tedy tvůj. Abych ti patřil, i když to bolí. Přijímám kříž jako nástroj, kterým mne vedeš za sebou.
12
A to je ten kříž, kterým svatý Prokop popoháněl ďábla. Dokud se kříži vzpíráme, může nám ďábel ještě leccos slibovat jako politici před volbami: pohodu a štěstí, zdraví a zdar, věčnost a nesmrtelnost. nás - on sám, Prostě to, že ďábel! - zbaví kříže. Jestliže jsme však kříž, Kristův kříž a v jeho síle svůj kříž, přijali a nedáme si jej vzít ani vyrazit z rukou - svatý Prokop jej měl také trvale v pravici a neodkládal bezmocný. jej! - je ďábel Právě to, čím se nás, podobně jako Jóba, snažil postihnout, nás přibližuje k Bohu. A tím je pokušitel do Božích zapřažen záměrů a tak i do služby těm, kteří nad ním v síle kříže vítězí. Učit se „orat s čertem“ tedy v pravém a hlubokém smyslu znamená jít za Ježíšem, neohlížet se od pluhu (L 9,62) a učit se u něho přijímat a nést kříž jako nejvlastnější znamení a poznamenání křesťanského života. Prosme o to, aby nám Duch svatý dal takovou svobodu od sebe samých a tím pro Boha, aby už s námi pokušitel nic nezmohl. Odevzdávejme Kristu nejen své bolesti a starosti, ale i všechen strach a pochybnosti, všechnu svou lidskou troskotající naději, kolísající víru i nalomenou lásku. Všechno své lpění na životě i na všem, co budeme muset na konci stejně Bohu odevzdat. Bůh sám stačí na vše u těch, kdo jsou jeho a kdo v jeho síle zapřáhli pokušitele a s ním i všechno své pokušení, trápení a úzkosti do Kristova pluhu. A pak rozoraná země našich srdcí vydá úrodu království. 2002 13
Děkujeme ti, náš Vykupiteli, žes nám připomněl, jak tvůj kříž a hotovost jej spolunést, tvá trpělivost a pokora přemáhají ďábla a všecku moc zla. Je toho v nás i kolem nás mnoho, co se ti jistě nelíbí a Pokušiteli a Nepříteli poskytuje místo. Učiň si z nás statečné lidi, kteří jsou hotovi vzepřít se zlu i tehdy, kdy nás to bude něco stát. Pomoz nám svým svatým Duchem, abychom dávali přednost tvému království před svým pohodlím. Jan Heller, Jak orat s čertem. Kázání, s. 153-156
Biblická abeceda svatosti Ať se mi stane podle tvého slova (Lk 1,38). Buď vůle tvá (Mt 6,10). Cokoliv vám nařídí, učiňte (J 2,5). Dobré je vzdávat Hospodinu chválu (Ž 92,2). Evangelium je moc Boží ke spasení pro každého, kdo věří (Ř 1,16). Filip … zvěstoval Krista (Sk 8,5). Gedeón … vykonal, k čemu jej vyzval Hospodin (Sdc 6,27). Hledejte nejprve Boží království (Mt 6,33). Chudá vdova dala víc než všichni ostatní (Mk 12,43). Izraeli, doufej v Hospodina (Ž 115,9). Jestliže odpustíte lidem jejich přestoupení, i vám odpustí váš nebeský Otec (Mt 6,14). Každý jazyk aby vyznával: Ježíš Kristus jest Pán (Fil 2,11). Láska nechť je bez přetvářky (Ř 12,9). Milujte své nepřátele (Mt 5,44). Nikdo neříkal o ničem, co měl, že je to jeho vlastní (Sk 4,32). Ovocem světla je vždy dobrota, spravedlnost a pravda (Ef 5,9). Podřiďte se tedy Bohu (Jak 4,7). Radujte se v Pánu vždycky (Fil 4,4). Stůjte pevně ve víře, buďte stateční a silní (1 Kor 16,13). Toto jest mé tělo, které se za vás vydává. To čiňte na mou památku (Lk 22,19). Utíkejte před modlářstvím (1 Kor 10,14). 14
V každý čas se v Duchu svatém modlete a proste, bděte na modlitbách (Ef 6,18). Yzopem mě očisť a budu čistý, umyj mě, budu bělejší nad sníh (Ž 51,9). Zachraňte se z tohoto zvráceného pokolení! (Sk 2,40).
Sv. Basil Veliký o věčných trestech zavržených Krátká pravidla, otázka 267. Když jednoho „hodně zbijí“ a druhého „méně zbijí“ (por. Lk 12,47), jak to, že někteří říkají, že trest zavržených bude trvat bez konce? Odpověď: To, co se na některých místech v Písmu sv. zdá být dvouznačné a nejasné, vysvětluje se tím, co je řečeno na jiných místech. Pán říká, že někteří „půjdou do věčných muk“ (Mt 25,46) a zase jindy některé posílá do „věčného ohně, připraveného ďáblu a jeho andělům“ (Mt 25,41). Na jiném místě pak hovoří o pekelném ohni a dodává: „kde jejich červ neumírá a oheň nehasne“ (Mk 9,48); a to předpověděl již daleko dříve skrze proroka: „jejich červ neumírá, jejich oheň neuhasne“ (Iz 66,24). Když tedy v Bohem inspirovaném Písmu máme mnoho podobných výroků, pak je ďábelským podvodem, že mnozí lidé na takové množství tak výrazných slov a výroků Pána zapomínají a vymýšlejí si nějaký konec trestů, aby měli víc odvahy hřešit. Vždyť kdybychom přijali, že má skončit věčný trest, museli bychom také přijat konec života v nebi. Jestliže nemůžeme ani pomyslet na něco takového vzhledem k věčnému životu, jak potom můžeme hovořit o konci věčných trestů? Vždyť přece i k jednomu i k druhému se dodává slovo „věčný“: „A půjdou do věčných muk, ale spravedliví do věčného života“ (Mt 25,46). Když jsou tedy tyto výroky tak jasné, musíme pochopit, že slova: „hodně zbijí“ a „méně zbijí“ neznamenají konec, ale rozdíl mezi tresty. 15
Bůh je totiž spravedlivý soudce (por. 2 Tim 4,8) nejen dobrých, ale i zlých lidí, a každému odplatí podle jeho činů (por. Mt 16,27). Takže to může být tak, že někteří si zasloužili oheň neuhasitelný, ale buď slabší nebo silnější, a jiní si zasloužili červa, který neumírá, a ten bude kousat jedny méně a druhé více, každého jak si zasloužil. Jiní si zasloužili ohnivou propast, v které jsou zase jiné tresty, a ještě jiní venkovní tmu, v které jeden pláče a druhý skřípe zuby (por. Mt 8,12), podle velikosti utrpení. Jestliže existuje „venkovní tma“, vyplývá z toho, že musí existovat také něco vnitřního. Také ze slov knihy Přísloví „v hlubinách podsvětí“ (Př 9,18) se dá dokázat, že někteří jsou v podsvětí, ale ne v hlubinách, a jejich utrpení je menší. Můžeme si to také přiblížit příkladem tělesných nemocí. Někdo má horečky s jinými bolestmi a znaky choroby, jiný má jen horečku, ale ne jako tento. Další zase nemá horečku, ale bolí ho některý tělesný úd – a to zase některého více nebo méně. Pán použil slova „hodně“ a „méně“ tak, jak se používají v běžné řeči, podobně jak to činí v jiných případech. Víme, že tento způsob řeči se užívá i u těch, kteří trpí nějakou chorobou. Říkáme například o někom, kdo má jen horečku nebo ho jen bolí oči a obdivujeme ho, že „tolik vytrpěl“ a „jaké velké bolesti prožil“. Proto ještě jednou opakuji: slova „hodně“ a „méně zbijí“ neznamenají trvání nebo konec času trestu, ale rozdílnost jeho intenzity.
SVĚDECTVÍ
‽
ZE ZOUFALSTVÍ MNE UZDRAVIL BŮH. Na podzim minulého roku to byly tři roky, co jsem Pánu Ježíši odevzdala svůj život. Od té doby prožívám mnoho radostí, ale i trápení. O jedné moji zkušenosti bych ráda napsala. 16
Je tomu více jak rok, kdy jsem po mateřské dovolené a roční nezaměstnanosti nastoupila do zaměstnání. Byla jsem nadšená a považovala jsem to za velký úspěch ve svém životě (už i proto, že jsem musela projít konkurzem, který jsem vyhrála). Práce mne bavila a asi první tři měsíce jsem byla naprosto spokojená. Poté jsem ale začala u svých spolupracovnic narážet na neochotu, nezájem, neporozumění a nepřijetí. Ať jsem dělala co jsem mohla, nikdy jsem se jim nezavděčila. Častokrát ani svému vedoucímu. Ty vztahy se nelepšily, spíše naopak. Po půl roce se k těmto problémům přidaly zdravotní potíže. Nepomáhaly léky, dovolená ani měsíční neschopenka. Asi za dva měsíce jsem z práce sama (ze zdravotních důvodů) na dohodu odešla. Bylo to těžké rozhodování, nechtěla jsem o tu práci přijít. Více jak měsíc jsem se modlila za správné rozhodnutí. Pamatuji si, že jsem při mši svaté v slzách prosila Pána za světlo v tomto mém problému. Řekla jsem Mu: “Pane, nevím co mám dělat a co je pro mne lepší. Nerozumím této situaci. Tu práci Ti ale dávám a už na ni nelpím. Dělej si se mnou co chceš. Jestli chceš, abych odešla, já odejdu. Prosím, dej mi to nějak poznat!“ Následující pracovní den jsem už věděla, že jsem ve firmě naposledy a že opravdu musím odejít (k údivu všech svých spolupracovníků). Očekávaný klid a zlepšení zdraví se ale nedostavovalo. Postupně přicházely pochybnosti, sebelítost, pocit méněcennosti, nespokojenost, neklid v duši, bolest, strach a nejistota. Začala jsem chodit po doktorech, vyhledávat pomoc psychologů, studovala jsem různé druhy psychoterapií a uvažovala i o cvičení jógy (jak mi bylo doporučováno). Hledala jsem cokoli, co by mi pomohlo. Moje problémy zcela zaplnily mou mysl a srdce a já přestala vnímat Boha, i když jsem se k Němu každý den modlila. Bůh jakoby neexistoval. Připadala jsem si najednou strašně sama. Nechtělo se mi do kostela, nechtělo se mi modlit, nechtělo se mi do modlitebního společenství. Prostě nic. Mnohdy ani žít. Držela mne jenom moje rodina, pro kterou mělo pořád smysl žít, přestože mně bylo mizerně. Týden před vánočními svátky jsem už všeho měla dost. Vyčetla jsem Bohu všechno, že mi vzal zdraví, práci a nakonec i pokoj z duše. Řekla jsem Mu, že mne jenom trápí a že mne s Ním 17
život přestal bavit. A že už prostě dál nemohu. Ze zoufalství jsem si požádala o přímluvnou modlitbu (vyžadovalo to i trochu pokory). Pak se něco změnilo. Další den už nebyl stejný jako dny předchozí. V mém nitru zavládl pokoj a radost, celý den jsem to vnímala a vnímám dodnes. Už jsem nevstávala s hrůzou a strachem, jak ten den zase přežiji, ale s radostí, že se znovu setkám s Ježíšem. Začala jsem se těšit na každý nový den. Není nic krásnějšího, než když zoufalý člověk dostane novou naději. Není nic krásnějšího, než když se zoufalý člověk znovu setká s Bohem. Je to úžasně osvobozující. Boží láska zcela naplnila moje srdce a já přestala vyhledávat různé způsoby léčení. Protože jsem přišla na to, že nikdo z lidí mi nedá vnitřní pokoj, vnitřní radost a lásku, odvahu, naději a jistotu. To dává jedině Bůh. A já už po ničem jiném netoužila. Tato má zkušenost mi pomohla, abych se podívala pravdivě na sebe a došla k závěru, že největším úspěchem mého života není moje profesní realizace, ale setkání s živým milujícím Bohem. Neměnila bych vůbec s nikým. Znovu jsem si uvědomila, že prahnu po tolika „věcech“ ve svém životě a to nejdůležitější mi přitom uniká. Jsem šťastná, přestože jsem stále bez práce a mám stále zdravotní potíže (i když v menší míře). Všechny mé problémy jsou ale teď mnohem více snesitelné. Tímto svým příběhem chci povzbudit všechny z vás, kteří se trápíte a zoufáte si. Trápení se na tomto světě nevyhneme, ale Bůh je připraven nám pomoci a vynahradit nám tu bolest mnohonásobně svou láskou. My ale musíme uznat, že si sami nepomůžeme a musíme uvěřit, že Bůh je toho schopen. Je dobré vylít celou svou bolest před Bohem a klidně Mu říct s čím nejsme spokojeni. Bůh rád dává své milosti, ale na nás je, abychom si o ně požádali. On na to čeká…. Není to poprvé (a asi ani naposledy), co jsem Bohu přestala důvěřovat a ztratila ten vnitřní klid a radost. Ale nezoufám si. Není důležité kolikrát v životě spadneme, ale je důležité zase se zvednout a jít dál, jít a hledat to, co je v životě podstatné, to znamená – hledat Boha – hledat Ježíše Krista…. „Pane, Tobě patří chvála, čest a sláva a můj velký dík!“
Pavla Genzerová, leden 2004, převzato z: www.jezis.cz 18
Pro děti
19
Program svatoprokopské poutě 2008 Čtvrtek 3. července 2008 - pěší pouť do Sázavy 7.00 odchod z Chotouně od kostela Spojení z Prahy: 5:40 vlakem z Praha Masarykovo nádr. do Českého Brodu, zde přestup na autobus č.435 do Chotouně (odj. 6:33). Spojení ze Sázavy: 4:38 autobusem č. 382 směr Mukařov, zde přestup na autobus č. 491 do Českého Brodu (odj 5:37) a odtud č. 435 do Chotouně (odj. 6:33). Pátek 4. července 2008 – malá pouť 8.30 mše sv. kolínského vikariátu 10.30 mše sv. - kněžská pouť, hlavní celebrant P. Vladimír Kelnar, probošt staroboleslavské kapituly 18.00 koncert duchovní hudby, zpívá mezzosopranistka Daniela Demuthová Sobota 5. července 2008 17.00 pobožnost křížové cesty v „Prokopově brázdě“ 21.30 celonoční adorace v kryptě kostela Neděle 6.července 2008 - velká pouť 9.00 zakončení adorace, svátostné požehnání 10.30 slavná mše sv., celebruje kard. Giovanni Coppa, bývalý apoštolský nuncius v ČR
Svatoprokopské ruchadlo Vydává Římskokatolická farnost Sázava-Černé Budy. Adresa: Černé Budy 75, 285 06 SÁZAVA, tel. 776 141 827, e-mail:
[email protected], web: www.svprokop-sazava.cz. Čekáme na vaše svědectví, podněty a připomínky! Pán Bůh zaplať všem, kdo se svou pomocí, dary a modlitbami podílejí na přípravě tohoto časopisu! 20
