Svatoprokopské ruchadlo 32 časopis pro celou (farní) rodinu Č E R V E N E C 2007
Záštito čistých, dej, by zlo zkroceno tebou sloužilo v náš prospěch bezděký tady i na věky.
Sv. Cyril Předmluva k čtveroevangeliu (úryvek) Jak proroci již dříve předpověděli, Kristus přichází shromáždit národy, neboť je světlem celého tohoto světa. To se stalo v tomto sedmém věku. Neb oni řekli: Slepí prohlédnou, hluší uslyší slovo Písma. Je tedy třeba poznat Boha. Proto slyšte, Slované, toto: Dar ten je věru od Boha daný, dar Boží je to údělu na pravici, dar duším nikdy se nekazící, těm duším, které jej přijmou. Matouš, Marek, Lukáš a Jan učí všechen lid a praví: Vy všichni, kdož svých duší krásu vidíte a milujete a rádi byste temnotu hříchů zapudili a hniloby tohoto světa se zbavili rajský život nalezli a unikli ohni horoucímu, slyšte nyní svým rozumem, slyšte všichni lidé slovanští, slyšte Slovo, od Boha přišlo, slovo, jež krmí lidské duše, slovo jež sílí srdce i rozum, slovo to jež vede k poznání Boha. Jako bez světla radost mít nebude oko patřící na všechno stvoření Boží, neb vše ani není krásné, ani viditelné, tak i každá duše bez knih, neznající zákona božího, zákona Písem duchovního, zákona zjevujícího ráj boží. 2
Na úvod Každý rok na počátku prázdnin slavíme svátek sv. Prokopa. Jeho povolal Ježíš, aby šel na samotu a tam vedl duchovní zápas za spásu své duše a českou zem. Příklad jeho života nám může být pobídkou, abychom i my postavili Krista do centra svého života. Také nás Ježíš zve, abychom si na Něj (zvláště o prázdninách) našli více času. Indický kněz P. Josef Bill ve svých exerciciích připomíná, že je důležité, aby v rodině vládla jedna myšlenka. Proto je potřebné, aby si manželé našli čas a aspoň jeden týden v roce prožili spolu na duchovních cvičeních. Tak bude v rodině panovat jednomyslnost a jeden duch - Duch Boží. Bohužel, někdy se vymlouváme, že jsme zavaleni prací a nemáme dost času. Jsme jako horolezec, který svému průvodci, jenž mu chce pomoci při zdolávání obtížného úseku cesty, řekne: „Copak nevidíš, jak je těžké zdolat tuto horu? Opravdu si myslíš, že mám teď čas na nějakého průvodce?“ Čím více máme práce a starostí, tím spíše potřebujeme Ježíše! Kéž nám sv. Prokop vyprosí moudrost, abychom si v čase dovolených dokázali vytvořit podmínky pro duchovní načerpání. K tomu Vám všem žehnám o. František OSBM
Jsem matka Moje přítelkyně Ema mi vyprávěla, co se jí přihodilo při vyřizování dokumentů na úřadě. Při otázce na zaměstnání Ema chvíli zaváhala, jak nejvhodněji popsat svou činnost. Úřednice se pokusila otázku upřesnit: „Pracujete, nebo jste jenom...?“ „Přirozeně že pracuji, odpověděla Ema trochu podrážděně, „jsem matka.“ „Matka není u nás vedeno jako zaměstnání“, vysvětlila úřednice. Napíši tedy: „V domácnosti...“ Na příhodu jsem zapomněla, až jsem se ocitla před několika dny ve stejné situaci. Také já jsem byla na úřadě. Žena, proti které jsem seděla, působila dojmem sebejisté kariéristky. „Jaké je vaše zaměstnání?“ ptala se věcně. Moje slova plynula z mých úst sama od sebe. „Pracuji ve výzkumu v oblasti dětského vývoje a mezilidských
vztahů“, řekla jsem. Úřednice se zarazila a podívala se na mě, jako by dobře neslyšela. Slovo za slovem pak napsala černou propiskou na oficiální formulář... Smím se zeptat, co vaše práce vlastně obsahuje? V jejím hlase byla cítit zvědavost. Uvolněna, bez jakéhokoli náznaku nejistoty, jsem se slyšela, jak říkám: „Pracuji na dlouhodobém výzkumném programu (která matka by jej neměla), a to střídavě v provozu i v laboratoři (aktivity doma i mimo domov), pracuji z pověření zaměstnavatele (celé rodiny) a mám čtyři paralelně probíhající projekty (všechno dcery). Práce, kterou dělám, je určitě jednou z nejnáročnějších (má snad některá maminka námitky proti tomu?), jsem většinou 14 hodin denně zaměstnaná (asi 24 hodin by bylo příhodnější). Moje zaměstnání je náročnější než většina povolání, ale výsledky mně přinášejí větší uspokojení než jsou jen peníze. V hlase úřednice byl znát velký respekt, zatímco doplňovala formulář. Pak mě doprovodila ke dveřím a rozloučila se. Když jsem přišla domů, byla jsem zcela nadšená tímto novým pohledem na svou kariéru. Moje výzkumné objekty ve věku třináct, sedm a tři roky mě nadšeně uvítaly a slyšela jsem, jak v horním pokoji laboratoře můj nejnovější experiment, šest měsíců starý, dává průchod svým hlasivkám. Zřídkakdy jsem se cítila tak důležitá a ohodnocená ve svém zaměstnání. Ve světě titulů a diplomů se mně dostalo z oficiální strany respektu, a to jen proto, že jsem svoji práci představila poněkud jinak, než abych se jednoduše nazvala jen matkou. Převzato ze zpravodaje BTM Nové perspektivy 2/2007
!!!!Ožehavé otázky!!!! Existuje duchovně závadná hudba, kterou bych jako křesťan neměl poslouchat? Kard. J. Ratzinger (současný papež Benedikt XVI.) ještě jako prefekt Kongregace pro nauku víry, potvrdil: „…tento druh hudby (rockové, kromě jiných) ničí individualismus a osobnost – člověk se 4
osvobozuje od svého vědomého bytí. Hudba se stává extatickým zážitkem, osvobozením od sebe sama. Takové osvobození se ničím neliší od drogového opojení a je v úplném rozporu s vírou v křesťanskou spásu. Ve všeobecnosti v hudbě existují stále častější projevy satanismu, a jeho nebezpečný vliv si ještě ne všichni uvědomují.“ (Cit. podle: o. ThDr. A. Zvolinski, Rock – rytmické spútavanie ducha, s. 34.) „Hudba působí na náladu, ‚oslabuje zvyky‛ a má moc ,formovat duši‛. Člověk reaguje na hudební díla citově. … Věděli o tom už staří Řekové, když spojovali umění tvorby harmonie zvuků a umění léčby s osobou jednoho mytologického bůžka Apolla. … V mnohých kulturách vhodně zkomponovaný rytmus a melodie mobilizují k bojovým činům, jiné k zábavě nebo orgiím. Hudba dokáže vyvolat určené reakce: patriotistické, náboženské, vznešené, rouhavé, vulgární či destruktivní. Hodnota hudby se vždy spojuje s odpovědí na otázku: čemu slouží a jaký má vliv na člověka? Zásada se zdá být jednoduchá: je dobrá a žádoucí, když dokáže ,budovat‛, zavrženíhodná, když ,ničí‛ člověka.“ (Tamtéž, s. 4.) Každá píseň se skládá z dvou nebo třech hlavních prvků: (text), melodie a rytmus. Všechny tyto prvky by měly být v souladu a žádný z nich by neměl být duchovně závadný. Poznat protikřesťanský, vulgární, nečistý a jinak duchovně závadný text by pro křesťana naplněného Duchem svatým neměl být problém. Horší je to s melodií a rytmem, které jsou však stejně, ne-li více důležité. Mnohé duchovní autority, zabývající se oblastí falešných duchovních proudů, dokazují, že rytmus a často i melodie v rockových písních mají pohanské kořeny a že proto veškerá rocková hudba (ne jen vyloženě satanská) je duchovně závadná. Matka Basilea píše: „tak zvaná ,křesťanská‛ rocková hudba se nemůže hodnotit nezávisle od původu a historie rocku všeobecně. Ona je jen jednou z haluzí stromu, který je živen a veden jedním duchem. To potvrzují i misionáři, kteří pracují mezi pohany. Rock – to je hudba zla. … Jedni manželé misionáři vyprávěli, jak na ,křesťanskou‛ rockovou muziku zareagoval domorodec z Kalimantanu, který se zeptal: ,Proč svou hudbou vyvoláváte duchy?‛ Ten člověk v této hudbě ihned poznal metodu působení na 5
psychiku, kterou dříve používal pro navázání styku s temnými, démonickými silami. … Vícekrát jsem slyšela, jak při velkých mládežnických setkáních a konferencích, na nichž byla vytvořena atmosféra přítomnosti Božího Ducha, se srdce mladých slyšící Dobrou novinu, otvírala pro Ježíše. Ale po vystoupení skupiny, která hrála ,křesťanské‛ rockové a popové písně, se mládež v několika okamžicích stala jakby zelektrizovanou, úplně se měnila nálada a setkání se proměňovala v uvolněné radovánky.“ (Cit. podle Basilea Schllink, Rockmusik – woher, wohin?, s. 21 a 23.) Mladý studen z Michiganu říká: „,Křesťanský rock‛ překážel mému životu, protože nevidím rozdíl mezi ,křesťanským rockem‛ a světským rockem. Rozdíl je jen v textech, takt, rytmus ani melodie nejsou rozdílné, jsou totožné. Po poslouchání světského i ,křesťanského‛ rocku se cítím stejně. V duši cítím temnotu a těžké břemeno. ,Křesťanský rock‛ způsobil, že jsem stále častěji utíkal z domu, byl jsem hrubý a zraňoval lidi, když mně vyprovokovali. Toto je proti Božímu učení a Božím přikázáním.“ Jiný, devatnáctiletý student z Texasu: „K hudbě mám velmi blízký vztah. Vyrůstal jsem v křesťanské rodině, ale vzbouřil jsem se a odstěhoval se z domu. Ve světě jsem se věnoval tanci a choreografii. Hudba, kterou jsme poslouchali, byla samozřejmě rocková. Po krátké době bylo mé tělo s touto hudbou tak sjednocené, že mě úplně ovládla. Později jsem svůj život odevzdal Bohu. Býval jsem však často znechucený, a tak jsem si naladil místní křesťanskou rozhlasovou stanici. Všechny moje pocity z hudby se vrátily společně s rytmem a duchem hudby, kterou tam vysílali. Mohu teď říci, že neexistuje něco jako ,křesťanský rock‛. Tento druh hudby nemá mít místo v našich domovech. A tím méně ve svatém Božím domě.“ (Cit. podle: o. ThDr. A. Zvolinski, Rock…, s. 37n.) V současné době je tedy pro křesťana nebezpečím zvláště rocková hudba, ale ne jen tato. Dejme ještě slovo rumunskému pastorovi židovského původu R. Wurmbrandovi, který má také zajímavé postřehy k nebezpečí špatné hudby: „,Potom zazpívali chvalozpěv.‛ (Mt 26,30) Buďte opatrní jakou hudbu posloucháte. Rocková hudba v sobě může skrývat hrozná nebezpečí. Boží zjevení se neomezuje jen 6
na písmena. Hebrejská Bible rovněž obsahuje hudební značky. To znamená, že určité pasáže se nemají jen číst, ale rovněž zpívat na určitou melodii. Totéž slovo může mít různé významy podle intonace, ve které se zpívá. A tedy pouze s příslušnou melodií přináší Boží slovo úplné Boží zjevení.
Existuje rovněž zlá, obscénní a morálně závadná hudba. Slavné osobnosti jako Cervantes, Goethe nebo Tolstoj byli zděšení nad nemorálností ně kterých hudebních kusů. K nim patří i hudba, která dnes vříská v mnoha domácnostech. Stává se pak často, že dorozumění mezi generacemi je takřka nemožné, když členové jedné rodiny poslouchají dva druhy hudby, které jsou vůči sobě v naprostém protikladu. Ale ani klasická hudba nemusí být vždy nezávadná. Tolstoj byl přesvědčen, že nikdo nemůže poslouchat Beethovenovu Kreutzerovu sonátu, aniž by byl vtažen do erotických před stav její hudby. Taková hudba pak ohrožuje morálku posluchačů a může se stát při určité příležitosti osudově nebezpečná. Je hrozné poslouchat nádhernou hudbu Verdiho Othella, když Moor zasadí ránu Desdemoně. Nebo když posloucháte Straussovu elektrizující hudbu pasáže s tančící Salome, která žádá o hlavu Jana Křtitele. Většina operních libret působí, jako kdyby je napsali přívrženci mafie. Zločin je propagován na jevišti, kde ho doprovází rajská hudba. Lidé poslouchají Beethovenový Pašije podle Matouše, a v okamžiku, kdy pěvec zpívá o bičování Ježíše, jeden druhému šeptá: ,Jaká nádherná melodie.‛ Tímto způsobem je v našich duších podněcováno mnoho hříchů. Proto musí být křesťané před klamem hudby velmi obezřetní. Ježíš kráčel do Getsemanské zahrady se zpěvem na rtech. Zpíval si své vlastní melodie. Poslouchejme pouze hudbu, která je 7
libá Bohu.“ (Z knihy Richarda Wurmbranda Reaching toward the Heighls, převzato ze zpravodaje Hlas Mučedníků 2/2007.) Odpovídáme tedy: „ano - existuje duchovně závadná hudba“. Jako Boží děti vykoupené Kristovou krví pro Jeho království bychom si měli pečlivě vybírat a vždy se ptát: jaký je duchovní kořen této hudby?, kdo je jejím autorem?, jaké hodnoty propaguje?, jak na mne působí text, melodie a rytmus?, jaké je ovoce této hudby?, vede mne k Bohu a Jeho oslavě?, apod. Kéž nám Pán dá duchovní moudrost a rozlišování!
Sv. Basil Veliký o milování nepřátel Krátká pravidla, otázka 176. Kdo jsou ti nepřátelé, které máme milovat? A jak máme nepřátele milovat: zda jenom tím, že jim budeme prokazovat dobré skutky nebo také vnitřním rozpoložením duše, a zda je to možné? Odpověď: Vlastností nepřítele je škodit a být úskočným. Proto každého, kdo druhým škodí, můžeme nazvat nepřítelem a především hříšníkem. Hříšník totiž, nakolik to závisí na něm, škodí různými způsoby. Podle a lstivě se chová i k těm, s kterými žije, i k těm, s kterými se setkává. A protože se člověk skládá z duše a těla, budeme je vzhledem k duši milovat tím, že je káráme a napomínáme a snažíme se je všemi způsoby přivést k obrácení, a vzhledem k tělu jim projevíme lásku dobrými skutky tak, že jim dáme to, co je potřebné pro tělesný život. Každému je známo, že láska spočívá v rozpoložení duše. Že je takový stav duše možný, to nám ukázal a naučil nás o tom Pán, který dokázal lásku Otcovu a svou vlastní lásku svou poslušností až na smrt za nepřátele (porov. Flp 2,8); nezemřel totiž za přátele, jak říká apoštol, ale za nepřátele: „Bůh však prokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní.“ (Ř 5,8). I nás povzbuzuje k tomu samému, když říká: „Jako milované děti následujte Božího příkladu a žijte v lásce, tak jako Kristus miloval nás a sám sebe dal za nás jako dar a oběť, jejíž vůně je Bohu milá.“ (Ef 5,1-2). 8
Dobrý a spravedlivý Bůh by nám nepřikázal milovat nepřátele, kdyby nám také nedal sílu milovat je a neukázal by nám, že tato schopnost se nachází v naší přirozenosti. Vždyť i zvířata přirozeně milují ty, kteří jim prokazují dobro. Zdalipak nám přítel může prokázat tolik dobra jako nepřítel? Vždyť ten nám pomáhá získat blahoslavenství, podle slov Páně: „Blaze vám, když vás budou tupit a pronásledovat a lživě mluvit proti vám všecko zlé kvůli mně. Radujte se a jásejte, protože máte hojnou odměnu v nebesích.“ (Mt 5,11-12).
SVĚDECTVÍ
"
!"
Svědectví Františka Kaňky, souseda městyse Sázavy, o podivu hodných změnách, jež spatřil na obraze sv. Prokopa na sklonku r. 1710 a z počátku r. 1711. Já níže podepsaný vyznání činím před Bohem a veškerým lidem, aneb kde by toho potřebí bylo, kdykoli a kamkoli, tak jak jest mi Bůh tu milost dáti ráčil, že jsem v klášterním chrámu sv. Prokopa svýma hříšnýma a nehodnýma očima divné zázraky viděl, jenž se staly léta Páně 1710. Mé první vidění stalo se dne 14. prosince. Ten den přišel jsem do kostela Sv. Prokopa ve dvě hodiny z poledne. Klekl jsem před obraz zázračný vedle mého strýce Martina Kaňky, který mi povídal, že sv. Prokop prohlédá a že všudy po kostele hledí. Na to vezmu růženec a začnu se modliti. Dříve než jsem „Věřím v Pána Boha“ vyříkal, hledíc vroucně na svatý obraz a spatřuji oči otevřené. Načež hlasitě vzkřiknu: Bože, budiž milostiv mně, velikému hříšníku! Kterýž ten sv. obraz s otevřenýma očima tak dlouho jest trval, že jsem třikráte „Zdrávas Mana“ na růženci vyříkal, a po celém kostele na všechny strany jest hleděl, brzy k velikému oltáři, zase k sakristii, zase po oknech, tu na oltář sv. Benedikta, zase ke dveřím kostelním, co se z ambitů jde, u na kůr k varhanům, zase k jinému oltáři, zase po lidech semo tam a naposled ramenoma pohnul a oči k nebi pozdvíhl a na to je zamhouřil. A tak jsem tam byl v tom božím kostele tři čtvrti hodiny, za který čas nejméně dvanáctekrát 9
jest prohlédl. To jest první den vidění mého, jmenovitě druhou neděli adventní. Dne 15. prosince jdu zase na mši svatou po osmé hodině. Trefím právě ke mši svaté, při témž sv. obraze zázračném sloužené od velebného pána P. Ildefonsa Votavy. Když jest bylo pozdvihování velebné svátosti, tak také sv. milý Prokop oči své jest k nebi obracel, jako i když kalich Páně se pozdvihoval, tím způsobem oči k nebi jest pozdvihoval, potom jako v neděli všudy po kostele na všechny strany jest se ohlédal; také při té sv. mši byli mnozí u sv. přijímání, na které též oči otevřel a dolů na ně hleděl. Dne 17. téhož měsíce šel jsem zas do božího kostela po osmé hodině. Přijdu zas na mši svatou při témž sv. obraze, kterou četl velebný pán P. Josef Glasberger. A tu ještě sv. milý Prokop nepřestal svých sv. očí otvírati, však již ne tak často jako před tím dnem. Dne 18. téhož šel jsem zase, za mého nebožtíka otce chtíce slyšeti a obětovati mši svatou, do božího kostela k sv. milému Prokopu po deváté hodině. Přišel jsem opět na mši svatou, kterouž při témž sv. obraze četl J. M. pan praelat téhož kláštera, a při velkém oltáři byla konventská mše svatá. Při té mši svaté jako i po ní něco nad míru ustavičně oči svaté otvíral, jima jako člověk živý mrkal, též po kostele sem tam na všechny strany hleděl, někdy toliko samým pravým okem, někdy samým levým jest hleděl, též na čele se skrčoval, pysky do úst vztahoval, tvářnost proměňoval, kterážto brzy zsinalá, brzy zas bledá jest byla. To jsem tam byl v témž božím kostele hodinu. Byli tu pobožní poutníci, lidé neznámí, u sv. zpovědi a u přijímání. Když měl J. M. pan praelat již mši svatou dokonati, oni vstali se stolic od sv. Prokopa a šli k 10
velikému oltáři, kleknouce u mřížek: tu zase sv. milý Prokop prohlédl a na ně jest hleděl; z nich obrátil oči ke dveřím kostelním. Po mši svaté a všech službách božích vyšel volebný pán P. Prokop, toho kláštera řeholník a scholárům magister, a s těmi lidmi, co u sv. přijímání byli, před sakristií jest rozprávěl. Tu zase sv. milý Prokop na ně patrně hleděl a na to jest své sv. oči zavřel. A já jsem šel z božího kostela. Dne 24. téhož, jenž byl den slavný Narození Syna božího, tak jsem šel na nešpor v půl třetí hodiny, když ještě na nešpor nezvonili. Klekl jsem zas naproti oltáři sv.ů Prokopa; což svou duší dokazuji, že než na nešpor zvonili, a kteří lidé do toho božího kostela šli, že jset na každého se podíval, tak jak by živý mohl býti, kterých osob dobře do dvaceti bylo, z kterýchžto všech, jak jsem dobře znamenal jen na dvě osoby nepohlédl, které jsem já také neznal. Dne 26. téhož, jenž byl den sv. Jana Evangelisty, tu již dojista nevím, kolikráte ten sv. obraz jak po osmé hodině při mši svaté malé, tak také okolo jedenácté při velké oči jest otvíral a všude jako jindy po kostele jest hleděl. Téhož dne jsem nešpor zmeškal, však ale přece po nešpoře jsem do kostela šel. Tak jsem potkal některé poctivé ženy v ambitech dolejších, mezi kterými byla jest sládková, manželka Matouše Svobody, jinak Vzáče, jenž sládkem zde byl, které sobě povídaly o zázracích sv. Prokopa. Tak s nimi se zastavím, které mi tu vypravovaly, jak sv. milý Prokop ustavičně prohlédá; při tom že jest tam byl jeden františkán, z Jerusaléma pro almužnu mezi křesťany vyslán, který hledíc též na ten svatý obraz. Však ale téhož sládka žena navedla jest děvečku Kateřinu, vlastní dceru Václava Růžičky, souseda při témž klášteře, aby se zeptala toho dobrého a pobožného františkána, zdaliž také ty zázraky těch svatých očí otvírání vidí. Načež on jí odpověděl, že ovšem vidí, aby se k Pánu Bohu modlili. Načež také ten horlivý františkán na druhý den kázání v témž klášteře jest dělal, jenž se stalo na den a památku sv. Mlaďátek, na kterém kázání jest lid napomínal k pokání a k pilnému modlení vzbuzoval; že Bůh všemohoucí ráčí divné zázraky na sv. Prokopu ukazovati, které že on svýma hříšnýma a nehodnýma očima jest spatřil, na témž kázání jest vyznal. 11
Dne 28. téhož šel jsem zas do božího kostela v půl druhé hodiny z poledne, kdež jsem jen toliko samotný v tom božím kostele byl, tak že svého Boha za svědka beru, že po ty všechny časy, co jsem kolivěč kdy na Prokopu viděl, že nikdy mně tak hrůza z něho nešla, jako tenkráte; neb jsem od spod nohy až do vrchu hlavy trnul, tak jak bych v největším mraveništi ležel, tak že jsem srdečně plakal, hledíc na ten sv. obraz. Jen jsem očekával, brzo-li ústa svá otevře a mluviti bude; neb jest oči své nad míru vyvaloval a na mne jest větším dílem hleděl. Dne 31. a posledního téhož měsíce i roku jdu zase do božího kostela. Kleknu k oltáři sv. Benedikta naproti oltáři sv. milého Prokopa, kdežto mše svatá byla. A to sklo, kteréž bylo právě před obličejem svatým, bylo vyňaté. Tak za mnou klečel v stolici toho kláštera mladší kuchař jménem Vojtěch, rodič z městyse Sázavy, syn Jiříka Nejedlého. Ten vyvstanouc z té stolice, klekne ke mně a praví: Strýčku, viděl-li jest, jak sv. Prokop oči otvírá. Načež jemu odpovím: že ovšem vidím. Tak klečíce vedle sebe až do skonáni té mše svaté, oči otevřel. Když ale prohlédl, ptal jsem se, kam hledí? Načež on mi po každé spravedlivě odpověděl, tak jak jsem já sám viděl, že neomylně vidí. Ku kteréž mši svaté jest přišel pan farář z Hražených Rataj, kterémuž kuchař hned jest oznamoval, že sv. Prokop prohlédá. Když již po mši svaté jest bylo, jdouce spolu s kuchařem z božího kostela, postavili jsme se na stupeň mezi kostelními dveřmi a oba jsme se obrátili k sv. Prokopu. Tak jsme patrně viděli oba, že za námi hledí. Prvního ledna v létu 1711 šel jsem na ranní mši svatou, která jest byla čtena v půl sedmé hodiny při témž oltáři sv. Prokopa, kdež byly čtyry svíce rozsvíceny, tak že jest bylo náležitě znamenati svatou tvář. Tu při té mši svaté, když kdo do kostela vcházel, na každého jest se podíval, a hned jak po ambitech šel a přicházel k schodům, hned na něj s otevřenýma očima čekal, až do božího kostela jest vešel, tu hned zase své sv. oči jest zavřel. Byť jeden za druhým nějaké tři neb čtyry kroky šel, na každého jest se podíval. Také jsem málo domácích viděl, neb tu přespolních a neznámých lidi moc bylo. Jdouce z té mše svaté, jak vyjdu ven z kostela, sejdu se s sousedem mým vedlejším, jménem Františkem Kutišem, řemesla 12
kovářského. Ten ke mně promluví: Milý Bože, vždyť jest ten Sv. Prokop na každého se podíval, kdo do kostela všel, vždyť jest ani jednoho nepropustil. Na to jemu odpovím: Viděl-li jste? On zase odpověděl: Ba právě patrně. Načež já zase: I já jsem to všecko viděl. Jdu zase do kostela po deváté hodině a vejdu na kůr k varhanům a hledím na obraz sv. milého Prokopa a vidím tvářnost pěkně červenou, jak bych na živého hleděl. Na to sejdu do sakristie a stojím u dveří, a vedle mne konventský služebník tehdejší. Tu zase sv. Prokop své sv. oči jest otvíral. Tak ukáži témuž konventskému služebníkovi, který jest též očitě viděl a nad tím jest skroušeně vzdýchal. Což ne já jen samotný jsem ty svaté zázraky viděl, ale mnoho jiných, na sta tu přítomných a to spolu se mnou pozorujících sv. Prokopa ctitelův, ne bez svaté hrůzy spatřilo, a tuto je vysvětluji; pročež vím, že sobě a své duši neublížím. K tomu si za svědka svrchovaného Boha beru, Že to nečiním někomu k vůli neb k zalíbení anebo k nějakému zisku neb k nějaké větší vážnosti a chvále témuž sv. místu, než pro samou, pouhou a spravedlivou pravdu, pro kterou jsem hotov každého okamžení jakoukoliv smrt podstoupiti. A že tomu není jináč, vlast ním jménem se podpisuji. František Kaňka, soused městečka Sázavy. Převzato z: F. Krásl, Sv. Prokop, s. 586-590.
13
Když je těžké odpustit Kdysi jsem se ocitla s jedním odsouzencem u něj v cele. Byl to černoch, kterého zavřeli zrovna den předtím a následující den měl zemřít. A také ho skutečně popravili. Stalo se to při politické vzpouře v Africe, kde tehdy zahynulo hodně lidí. Zacházeli sním tvrdě. Viděla jsem na jeho těle krvavé šrámy a rány. V cele neměl nic kromě kusu prkna, na kterém jsme se vedle sebe posadili. Viděla jsem, že má spoutané ruce. Přesto jsme si dobře popovídali, protože i on byl křesťan. Měl před sebou naději nebe. Svoje hříchy přinesl Pánu Ježíši a moc pěkně jsme si pohovořili o Tom, který miluje hříšníky a dává nám věčný život. Zeptala jsem se ho: „Umíš odpustit těm, kdo tě sem dostali?“ „Ne,“ odpověděl. „Protože kvůli nim přijdu o život.“ „Tomu moc dobře rozumím. Ale musím ti přečíst, co Pán Ježíš řekl ve svém kázání na hoře: ‚Neboť jestliže odpustíte lidem jejich přestoupení, i vám odpustí váš nebeský Otec; jestliže však neodpustíte lidem, ani váš Otec vám neodpustí vaše přestoupení.‘ (Mt 6,14-15) To řekl Pán Ježíš.“ „Ano, ale když to nejde,“ řekl ten odsouzenec. Nato jsem mu vyprávěla, co jsem za druhé světové války zažila v Holandsku - jak mě zradil člověk, jehož ženu jsem se pokusila osvobodit z vězení. Kvůli jeho zradě zavřeli celou mou rodinu a někteří z nich následně i zemřeli. Nenáviděla jsem ho. Když jsem si svou nenávist uvědomila, šokovalo mě to. Bible v kázání na hoře říká, že nenávist jev podstatě vražda. „Slyšeli jste, že bylo řečeno otcům: ‚Nezabiješ! Kdo by zabil, ten bude vydán soudu.‘ Já však vám pravím, že již ten, kdo se hněvá na svého bratra, bude vydán soudu; kdo snižuje svého bratra, bude vydán radě; a kdo svého bratra zatracuje, propadne ohnivému peklu.“ (Mt 5,21-22) A verše 44 a 45 říkají: „Já vám však pravím: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují, abyste byli syny nebeské Otce; protože On dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé.“ Když mi došlo, že toho člověka nenávidím, přinesla jsem svou nenávist k Pánu. A tady přichází to nádherné: když my, Boží 14
děti, víme, že jsme zhřešili, také víme, kterou cestou se ubírat dál. Víme, co je potřeba udělat. V 1. listu Janově 1,8-9 čteme, že když svoje hříchy vyznáme, Pán je věrný a spravedlivý a naše hříchy nám odpustí a umyje nás od nepravosti, kterou jsme Mu vyznali. A tak jsem to honem udělala. Pak mi Pán srdce umyl svou krví, přesně jak je to tam řečeno. Jestliže srdce umyje Ježíšova krev, pak nám ho také chce naplnit svým svatým Duchem - a ovocem Ducha je láska. List Římanům 5,5 říká, že Boží láska je vylita do našich srdcí skrze Ducha svatého. A to znamená i láska k nepřátelům - jako ovoce Ducha svatého. Po válce si mne Bůh použil, abych toho člověka přivedla k obrácení. Odsoudili ho k smrti, protože svou zradou způsobil smrt mnoha dalších lidí. Já jsem mu mohla napsat, že jsem mu odpustila. A to jenom díky Boží lásce, kterou jsem měla v srdci. A on pak mohl před popravou Ježíšovi říct svoje Ano. Když jsem tohle všechno vyprávěla tomu odsouzenci, zahlédl světlo a řekl: „Jasně, to je pravda - já na to nemám, ale Ježíš to zvládne!“ Přišli jsme k Ježíši společně a on odpustil svým vrahům protože to de facto jeho vrahové skutečně byli. On sám nic zlého neprovedl, ale zapletl se do politiky a uvíznul tam. Později jsem se dověděla, že ten den ještě poslal své ženě vzkaz. Napsal: „Odpusť všem, kdo mě sem dostali. Ty na to nemáš, ale Ježíš ano. A je na nás to udělat, protože Pán Ježíš nás to učil.“ Měla jsem velikou radost, že to pochopil. Následující den ho popravili. Ale ještě stihl napsat manželce. A ted‘ se vás na něco musím zeptat. Umíte odpustit? Umíte odpustit tomu, kdo ukradl lásku vašeho muže nebo vaší ženy? Umíte odpustit konkurentovi, který vás vyšachoval ze hry nečistým způsobem? Umíte odpustit lidem, kteří pošpinili vaše dobré jméno? Na to nemáte. A já taky ne. Ale Ježíš ano. Jestli odpustíte svým nepřátelům, dotknete se oceánu Boží lásky tak jako nikdy předtím. 15
Není to nádhera, že Ježíš zvítězil? Pro mě bylo těžší odpustit příteli, který se zachoval nepřátelsky, než někomu, kdo byl jednoznačně můj nepřítel. Nedávno jsem komusi odpustila, ale pocity se mi pořád vracely. Znovu jsem to přinesla k Pá nu, a přesto se to zase vrátilo. To mě znechutilo. Pak mě jeden přítel naučil toto přirovnání: Všichni jsme už slyšeli kostelní zvony. A ve chvíli, kdy už přestaly zvonit, pořád slyšíme bim-bam a znovu bim-bam. Tato bim-bam jsou jakoby dozvuky hněvu. A takové dozvuky se mohou ozývat, i když vy to chcete zastavit, když chcete, aby to přestalo. A jestli je v důvěře přinesete k Pánu, pak skutečně utichnou. Ježíš zvítězil. Poděkujeme Mu za to? „Pane Ježíši, jak je úžasné, že nás nejen vybízíš abychom odpustili svým nepřátelům, ale že nám i dáváš skrze svého Ducha lásku, kterou po nás chceš. Pane, ukaž nám, jestli někde v koutečku srdce nemáme kousíček hořkosti - nebo možná i hodně hořkosti. Děkujeme Ti, Pane, že když to přineseme k Tobě ve vědomÉ že je to hřích, Ty nám odpustíš a očistíš nás. Děkujeme, že naplňuješ očištěné srdce svým Duchem a že ovoce Ducha je láska - dokonce láska k nepřátelům i k přátelům, kteří se k nám zachovali nepřátelsky. Děkujeme, Pane, že z nás děláš víc než vítěze. Amen.“ Corrie ten Boom, Poselství o Boží hojnosti
Úvahy nad responsoriálními žalmy Ž 1 – Titulární slavnost sázavského kostela sv. Prokopa
Blaze tomu, kdo nechodí, jak mu radí bezbožní, nepostává na cestě, kudy chodí hříšní, a nezasedá ve shromáždění rouhačů, ale má zalíbení v Hospodinově zákoně a o jeho zákoně přemítá dnem i nocí. Podobá se tak stromu zasazenému u vodních proudů, 16
ve svůj čas přináší ovoce, listí mu nevadně a daří se mu vše, co koná. Jinak je tomu s bezbožnými, zcela jinak: jsou jako plevy rozvátá větrem. Vždyť Hospodin dbá o cestu spravedlivých, ale cesta bezbožných končí záhubou. Žalm 1 je jakýmsi mottem celého žaltáře. Ten je podstatnou součástí Hospodinova zákona a zpěv, modlitba nebo četba žalmů by neměly být jenom nějakým odříkáváním. Setkání s Božím slovem obsaženým v žalmech by nás mělo vést k spravedlivému životu ve shodě s tímto slovem. Církev tímto žalmem oslavuje své světce i samého Krista, nejspravedlivějšího. V byzantské liturgii hodin se Žalm 1 zpívá každou sobotu večer při nedělních nešporách a při nešporách o svátcích svatých. Úvodní verš hovoří o spravedlivém, „blahoslaveném“ (blaze tomu – srv. Mt 5,1-12). Je tu zdůrazněno, co spravedlivý nedělá. Jeho postoj však neznamená „nicnedělání“, nýbrž radikální oddělení se od hříšníků a jejich skutků. Hříšníci jsou označeni také jako bezbožní. To neznamená jen ateisty (jiný překlad uvádí svévolníci), ale spíše ty, kteří Boha nechtějí znát, protože nechtějí přijat Boží vůli pro svůj život. Dále to jsou také rouhači (jiný překlad posměvači), tedy ti, kteří Boha sice znají, ale ve své pýše si myslí, že jsou moudřejší než On. Tři pojmy – nechodí, nepostává (nebo nevstupuje) a nezasedá zahrnují celý život od záměrů, k nimž ponoukají svévolníci, přes zdržování se na cestě hříšných až po zasednutí na stolici posměvačů (tak doslova). Hospodinův zákon, o kterém mluví druhý verš, je pro spravedlivého nejen normou života, ale i velkou láskou (zálibou) a předmětem neustálého přemítání. Je tu zapojeno i srdce, i rozum, celý člověk. Takovým spravedlivým byl jistě sv. Prokop, který právě z lásky ke Kristu a Jeho slovu opustil vše, i rodinu a materiální 17
zajištění a vzdálil se na samotu v okolí Sázavy aby zde mohl žít jen sám se svým Bohem a Spasitelem. Obraz stromu rostoucího u vodních proudů ukazuje na hluboké zakořenění spravedlivého v Božím slově. Když ve velkém letním horku všechna zeleň usychá, strom, který má kořeny zapuštěny hluboko do země, je stále zelený. Co je ještě tou hlubokostí? Především pokora, která je podstatnou ctností v duchovním životě. Čím je člověk pokornější, tím více milostí mu Pán dává. S tím souvisí i opravdovost, opak povrchnosti. Ryzí člověk se nespokojí jen s nějakým „náboženským nátěrem“, usiluje o duchovní hloubku. To není možné bez vytrvalého „hloubení“, „prokopávání se“ k základům víry. Zde znovu vidíme jako vzor sv. Prokopa, který díky vytrvalé modlitbě a práci přinesl mnohé ovoce a dařilo se mu vše, co konal. Tak jako spravedlivý v prvním žalmu, který čerpá sílu z Božího slova, i on brzy vydal mnohé plody a jeho spravedlivý život se nemohl ukrýt. Vyvrcholením tohoto života bylo pak založení Sázavského kláštera. Na závěr žalm mluví opět o bezbožných. Plody jejich života jsou zcela jiné – vlastně žádné. Jako pleva rozvátá větrem mizí někde v dáli. Tento verš měl na mysli jistě i sv. Jan Křtitel, když hovořil o pročištění mlatu a pálení plev neuhasitelným ohněm (srv. Mt 3,12), tedy o posledním soudu. Z této perspektivy je třeba i úspěšný a spokojený život bezbožníků zde na zemi planý, neplodný a navíc skončí záhubou. Ta záhuba není ovšem pouhou neexistencí (to by asi pro mnohé nebylo až tak špatné pomyšlení), ale pokračováním ve věčných mukách neuhasitelného ohně. Boží slovo nás varuje – existuje peklo a není jedno, jak člověk žije. Záleží na nás, jakou cestu si vybereme, zda cestu spravedlivých, která je ale cestou úzkou a proto ne vždy příjemnou, nebo širokou a pohodlnou cestu bezbožných, o kterou však Hospodin nedbá a proto k Němu nevede. Sv. Prokop si vybral první možnost a k cíli úspěšně došel. Kéž nás jeho příklad inspiruje a jeho přímluva kéž nám pomáhá! o. František OSBM
############### 18
Pro děti
19
PRAVIDELNÉ BOHOSLUŽBY Úterý Středa Čtvrtek Pátek Sobota Neděle
18:00 mše sv. 18:00 mše sv. 18:00 růženec 18:30 mše sv. 18:00 mše sv. 10:30 mše sv. 8:30 mše sv. - Rataje nad Sázavou 10:30 mše sv. - Sázava 14:00 mše sv. - Úžice (3. neděle v měsíci)
! Každý první pátek v měsíci je na faře od 1900 biblický kurz při kterém probíráme základní pravdy křesťanství. Zván je každý, kdo chce blíže poznat křesťanství, včetně těch, kteří se neúčastní pravidelně bohoslužeb. Pozvěte své známé! ! Každý pátek od 20 do 21 hod je modlitební setkání (volná modlitba, písně) v kryptě kostela. Také tato setkání jsou otevřená pro všechny. ! Kdo se chce zapojit do modlitební stráže, ať se přihlásí u duchovního správce farnosti. Modlitební stráž spočívá v modlitbě za aktuální úmysly v průběhu 10-ti dní v měsíci (1 hodina ve zvoleném čase + čas od 20 do 21 hod.).
$$$$$$$$$$$$$$$$$$$$$$$$$$ Svatoprokopský zdrávas (středověká modlitba připisovaná kard. Guidovi)
Zdráv buď, svatý Prokope, milosti plný, Pán s tebou, tys požehnaný mezi svatými, Požehnaný Bůh nejdobrotivější, který tobě tolik milosti udělil. O svatý Prokope, okraso nebe, divotvůrče země české, pros za mne velikého hříšníka nyní i v hodinu smrti mé. Amen. Svatoprokopské ruchadlo Vydává Římskokatolická farnost Sázava-Černé Budy. Adresa: Černé Budy 75, 285 06 SÁZAVA, tel. 776 141 827, e-mail:
[email protected], web: www.svprokop-sazava.cz. Čekáme na vaše svědectví, podněty a připomínky! Pán Bůh zaplať všem, kdo se svou pomocí, dary a modlitbami podílejí na přípravě tohoto časopisu! 20
