Svatoprokopské ruchadlo 33

Svatoprokopské ruchadlo 33 časopis pro celou (farní) rodinu ZÁŘ Í 2007

Nedej zahynouti nám ni budoucím!

Jitřní Václav Renč

Dokud si ústa neosvěžíš hojivou rosou jménem Ježíš, nedotýkej se slov. Jsou jedovatá steskem země. Z vězňova spánku prýští temně a leptá jejich kov, že dřív než stanou na jazyku, rozpadají se v suchém vzlyku jak úsměv hořkých vdov. Dokud jsi oči z nočních stínů nepozved k čelu Mariinu, i vzpomínek se chraň. Ty tváře, které v nich se chvějí, se odbarvují beznadějí tak jako tvoje skráň, jak siluety z hlubin sluje. A pro sen, který pochybuje, sám v sobě nemáš zbraň. Až jitřní oheň zasvěcení jed vidin v dobré víno mění. A z okna vězňova, zaostřen neprostupnou mříží, na dosah modlitby se blíží ostrůvek domova. A z tvého hoře mízu saje, mír studánkový v srdci zraje a vtéká do slova. 2

Na úvod Skončily prázdniny a děti a mládež už znovu chodí do školy. Nejenom ony. Mnozí dospělí se snaží dále vzdělávat, chodí na různé odborné kurzy a školení. Dokonce i důchodcům je nabízena možnost vzdělávání formou univerzity třetího věku a někteří ji využívají. Také ve víře je potřeba se stále vzdělávat. Samozřejmě, jen nějaké teoretické poznání nestačí, je třeba především Boží slovo uvádět do života, ale v mnoha případech je poznání pravd naší víry nutné. Zvláště dnes, kdy se na nás valí spousta informací, z nichž mnohé jsou polopravdami a lžemi. V některých oblastech našeho života se dokonce ztrácí už i přirozené poznání, přirozený cit pro spravedlnost, pravdu, čestnost apod. Potom se nedivme, že také v naší zemi vzrůstá počet lidí, které oslovuje např. islám. Ten je do určité míry založen právě na některých přirozených zásadách, které člověku vyhovují. Smysl pro rodinu, širší společenství, pro určitý řád, který zároveň obsahuje i duchovní hodnoty, vědomí odměny nebo trestu za naše skutky… Ne všichni jsou nadšeni záplavou morální špíny, postmoderním náboženstvím okamžitého uspokojení všech možných i nemožných tužeb, falší a prázdnotou společenského a politického života… Bohužel, tito hledači nebývají vždy zaujati našim křesťanstvím. I toto číslo Ruchadla se proto snaží být skromným příspěvkem k tomu, aby naše víra mohla růst a oslovit jiné. Abychom měli poznání o podstatných a aktuálních problémech, které se nás týkají, ale abychom také byli povzbuzeni k hlubšímu prožívání své víry a uvádění jí do života. Záleží již na každém z nás, zda si něco z přečteného vezmeme a zda se také budeme sami dál vzdělávat ve své víře – čtením Božího slova a pravověrné křesťanské literatury i osobním duchovním životem. Kéž nám k tomu pomáhá i přímluva našeho národního patrona sv. Václava! o. František OSBM

Mše svatá svědectví Cataliny Rivas z Bolívie V této úžasné katechezi nás Pán Ježíš a Panna Maria vyučují o tom, co se děje v průběhu mše svaté a jak ji máme prožívat svým srdcem. Catalina píše: Toto svědectví musím a chci dát celému světu, pro větší slávu Boží a pro záchranu těch, kteří chtějí otevřít svá srdce Pánu. Je také dáno proto, aby mnoho duší zasvěcených Bohu roznítilo opět plamen své lásky ke Kristu; ruce některých z nich mají tu moc přinášet Ho do tohoto světa, aby se stal naším pokrmem. Je také dáno pro ostatní, aby mohli prolomit „rutinní praxi“ přijímání Ježíše a znovu oživit úžas ze svých denních setkání s Láskou. Je také dáno k tomu, aby moji laičtí bratři a sestry z celého světa prožili srdcem ten největší zázrak: Slavení Eucharistie. Panna Maria řekla svým jemným hlasem, který je tolik sladký duším: „Dnešek je pro Tebe dnem učení a já chci, abys dávala dobrý pozor na to, čeho dnes budeš svědkem. Všechno, co dnes zažiješ, budeš muset sdílet s celým lidstvem.“ Catalina: Byla jsem hluboce pohnuta, bez toho, aniž bych tomu rozuměla, ale snažila jsem se být velmi pozorná. První co jsem zpozorovala byl chór velice krásných hlasů, který zpíval jakoby z dálky. Chvílemi se ta hudba přibližovala a poté se znovu vzdalovala jako zvuk větru. Arcibiskup začal mši svatou a když se dostal k úkonu kajícnosti, řekla požehnaná Panna: „Z hloubi svého srdce žádej Boha, aby ti odpustil tvá provinění, kterými jsi Ho urazila. Tak budeš schopna účastnit se důstojně tohoto privilegia být přítomna na mši svaté.“ Na zlomek vteřiny jsem si pomyslela: „Jistě jsem ve stavu milost posvěcující, včera večer jsem byla u svaté zpovědi.“ Panna Maria odpověděla: „Myslíš si, že od včerejšího večera jsi neurazila Pána? Připomenu ti několik věcí. Když jsi sem odjížděla, dívka, která ti 4

pomáhá, se na tebe obrátila s prosbou. Protože jsi šla pozdě a spěchala jsi, moc mile jsi jí neodpověděla. Měla jsi málo lásky, vlídnosti a říkáš, že jsi neurazila Boha…? Když jsi byla na cestě sem, zkřížil Ti cestu autobus a málem do tebe narazil. Vyjádřila jsi se ne zrovna vhodným způsobem o tom ubohém muži, místo toho, abys se pomodlila a připravila se na mši. Selhala jsi v lásce a ztratila svůj pokoj a trpělivost. A říkáš, že jsi nezranila Boha?“ „Přijela jsi na poslední chvíli když už průvod kněží přicházel… a chystáš se účastnit mše bez předchozí přípravy…“ Odpověděla jsem: „Dobře, má Matko, už mi víc neříkej. Nemusíš mi připomínat více věcí, protože umírám hanbou a smutkem.“ Panna Maria: „Proč musíte všichni přicházet na poslední chvíli? Měli byste přijít dříve, abyste se mohli pomodlit a požádat Boha, aby vám poslal svého Svatého Ducha, aby vám daroval ducha pokoje a očistil vás od ducha světa, od vašich strachů, problémů a toho co vás rozptyluje a uschopnil vás prožít tuto tak svatou chvíli. Ale vy přicházíte téměř když mše začíná a účastníte se jí, jako kdyby to byla nějaká běžná událost, bez duchovní přípravy. Proč? Toto je největší zázrak! Chystáte se prožít chvíli kdy nejvyšší Bůh dává svůj největší dar a vy si toho nedokážete vážit.“ Catalina: To už mi stačilo. Cítila jsem se tak špatně, že jsem měla více než dost toho, zač žádat Boha o odpuštění. Bylo to nejen za hříchy toho dne, ale také za všechny ty chvíle kdy jsem čekala před vchodem do kostela až kněz dokončí kázání. Bylo to také za chvíle kdy jsem nevěděla nebo odmítala rozumět tomu, co to znamená být tam přítomna, za chvíle kdy má duše byla plna těžkých hříchů a já jsem se odvážila účastnit se mše svaté. Byl svátek a recitovalo se Sláva na výsostech Bohu. Panna Maria řekla: „Oslavuj a veleb se vší svou láskou Svatou Trojici, jako dík za to, že jsi jedno z jejích stvoření.“ Jak jiné bylo toto Gloria! Najednou jsem viděla sama sebe na vzdáleném místě plném světla před majestátní přítomností Božího trůnu. S tak obrovskou láskou jsem mu děkovala když jsem 5

opakovala: Chválíme Tě, velebíme Tě, klaníme s Ti, oslavujeme Tě, vzdáváme Ti díky, pro Tvou velikou slávu. Pane a Bože, Nebeský Králi, Bože, Otče všemohoucí.“ A vybavila jsem si otcovskou tvář Otce, plnou laskavosti a vlídnosti. „Pane Ježíši Kriste, jediný Synu Otce, Pane a Bože, Beránku Boží, Ty, který snímáš hříchy světa…“ A Ježíš byl přede mnou, s tváří plnou něžnosti a slitování… „Neboť Ty jediný jsi svatý, Ty jediný jsi Pán, Ty jediný jsi svrchovaný, Ježíši Kriste, se Svatým Duchem…“ Bůh překrásné Lásky. On, který v tu chvíli způsoboval to, že se celé mé tělo třáslo… Žádala jsem: „Pane, osvoboď mně od všech zlých duchů. Moje srdce patří Tobě. Můj Pane, pošli mi svůj pokoj abych mohla mít ten největší užitek z Eucharistie a aby můj život přinášel to nejlepší ovoce. Svatý Duchu Boží, proměň mě, jednej ve mně, veď mě. Ó Bože, dej mi dary, které potřebuji, abych Ti lépe sloužila!“ Přišla liturgie slova a já jsem opakovala po Panně Marii: „Pane, dnes chci naslouchat Tvému slovu a přinášet hojné ovoce. Kéž Tvůj Svatý Duch očistí mé srdce, aby v něm Tvé slovo rostlo a rozvíjelo se, kéž ho očistí, aby bylo dobře připravené. Panna Maria řekla: „Chci, abys dávala pozor při čteních a při kázání kněze. Pamatuj, Bible říká, že Slovo Boží se nevrátí bez toho, aby přineslo ovoce. Když jsi pozorná, něco z toho všeho co uslyšíš v tobě zůstane. Snaž se připomínat si po celý den ta slova, která na tebe zapůsobila. Někdy to mohou být dva verše, jindy celé Evangelium, nebo třeba jen jediné slovo. Rozjímej o nich po zbytek dne a ony se stanou tvojí součástí, protože to je způsob, jak se mění život člověka - tak, že necháš Slovo Boží, aby tě proměnilo. A teď řekni Pánu, že jsi tady proto, abys poslouchala, že chceš, aby dnes mluvil k tvému srdci.“ 6

Catalina: Znovu jsem děkovala Bohu za to, že mi dal možnost naslouchat Jeho Slovu. A prosila jsem Ho za odpuštění za to, že jsem měla tak tvrdé srdce, že jsem učila své děti, že mají chodit v neděli na mši protože to je církevní příkaz a ne z lásky a z potřeby být naplněn Bohem. Účastnila jsem se tolika eucharistických slavností většinou z povinnosti a věřila jsem, že díky tomu jsem spasená. Ale neprožívala jsem je a o to méně jsem dávala pozor při čtení a pří kázání! Jak mnoho bolesti jsem cítila kvůli tolika rokům zbytečně ztraceným kvůli mé ignoranci! Jak povrchní je naše účast na mši svaté když jdeme jen protože se někdo žení, nebo má pohřeb, nebo protože chceme být viděni společností! Kolik neznalosti o církvi a svátostech! Jaká marnost je snažit se nás vyučovat a poučovat o věcech tohoto světa, který v okamžiku zmizí a nic nám nezanechá. Na konci našeho života nám nic z toho neposlouží k tomu, abychom si prodloužili byť o minutu naši existenci! Avšak nevíme nic o tom, co nám dá trochu nebe na zemi a potom věčný život. A říkáme si kulturní lidé! Přišel moment obětování a Svatá Panna řekla: „Modli se takto: (a já jsem opakovala po Ní) ,Pane, obětuji všechno co jsem, všechno co mám a všechno co umím. Dávám všechno do Tvých rukou. Zbuduj to, Pane, s tím málem co jsem. Pro zásluhy Svého Syna, změň mě, přetvoř mě, Všemohoucí Bože. Prosím Tě za svou rodinu, za své dobrodince, za každého člena našeho Apoštolátu, za všechny lidi, kteří bojují proti nám, za ty, kdo se svěřili mým ubohým modlitbám. Nauč mě jakoby pokládat své srdce na zem před ně, aby jejich cesta byla méně krutá, těžká.’ Tak se modlili svatí, tak chci, aby ses modlila.“ Ježíš žádá abychom se takto modlili, abychom kladli svá srdce jakoby na zem, tak aby oni necítili tu tíži, ale spíše abychom ulehčovali jejich krokům. O několik let později jsem četla knihu modliteb světce, kterého jsem opravdu milovala – Josemaría de Balaguer – a v té knize jsem našla modlitbu podobnou té, kterou mne 7

Panna Maria učila. Možná tento svatý, kterému jsem se svěřila, potěšoval Pannu Marii těmito modlitbami. Najednou začaly vstávat osoby, které jsem předtím neviděla. Bylo to, jakoby se ze strany každé osoby přítomné v katedrále objevila jiná osoba a brzy byla katedrála plná krásných lidí. Byli oblečeni v bělostných řízách a začali se pohybovat směrem k hlavní chrámové lodi a potom dopředu k oltáři. Naše Matka řekla: „Podívej se. To jsou strážní andělé každé osoby, která je zde. Toto je chvíle, kdy tvůj strážný anděl přináší tvé oběti a prosby k oltáři Páně.“ V té chvíli jsem byla naprosto užaslá, protože tyto bytosti měly tak nádherné obličeje, tak zářivé, že si to člověk nedokáže představit. Jejich vzezření bylo velice krásné, měly téměř ženský obličej, ale jejich tělo, ruce, jejich výška byly mužské. Jejich bosé nohy se nedotýkaly podlahy, ale spíše kráčely jakoby letěly. Ten průvod byl překrásný. Některé z nich nesly něco jako zlaté mísy s něčím, co velice zářilo zlatobílým světlem. Panna Maria řekla: „To jsou andělé strážní těch lidí, kteří obětují mši svatou za mnoho úmyslů, těch, kteří si jsou vědomi, co tato slavnost znamená. Mají co obětovat Pánu…“ „V této chvíli obětuj sama sebe…. obětuj své smutky, trápení, bolesti, svoje naděje, radosti, své prosby. Pamatuj, že mše svatá má nekonečnou hodnotu. Proto mnoho obětuj a mnoho žádej.“ Za prvními anděly kráčeli další, kteří nenesli v rukou nic, jejich ruce byly prázdné. Panna Maria řekla: „Tito jsou andělé lidí, kteří jsou zde, ale nikdy nic neobětují. Nemají zájem prožívat každou chvíli liturgie mše svaté a nemají žádné dary, které by přinesli před Pánův oltář.“ Na konci procesí přišli andělé, kteří byli spíš smutní, jejich ruce byly sepjaté, ale jejich oči byly sklopené, sklíčené. „Toto jsou andělé lidí, kteří jsou zde, ale nechtějí zde být, lidí, kteří byli ,přinuceni’ sem přijít, kteří přišli z povinnosti, ale bez jakékoli touhy účastnit se mše svaté. Tito andělé jdou vpřed smutně, 8

protože nemají nic, co by přinesli k oltáři, kromě svých vlastních modliteb.“ „Nezarmucuj svého anděla strážného. Žádej, pros o mnoho, pros za obrácení hříšníků, za mír ve světě, za svou rodinu, své sousedy, za ty, kdo prosili o tvé modlitby. Žádej, žádej mnoho, ale ne jen pro sebe, nýbrž pro všechny ostatní. Pamatuj, že oběť, která je nejpříjemnější Bohu, je, když obětuješ sama sebe jako úplnou oběť, takže když Ježíš sestoupí, může tě proměnit svými zásluhami. Co máš Otci obětovat ty sama? Nicotu a hřích. Ale ta oběť sama sebe, která je spojená se zásluhami Ježíše, je milá Otci.“ Pohled na ten průvod byl tak nádherný, že by bylo obtížné ho k něčemu přirovnat. Všechna ta nebeská stvoření klanící se před Oltářem, někteří z nich pokládali své oběti na zem, jiní se klaněli na kolenou s čelem téměř se dotýkajícím podlahy. Jakmile došli před Oltář, zmizeli z mého zraku. Konečně přišla chvíle Preface, kdy celé shromáždění zpívalo: ,Svatý, svatý, svatý…’ Za arcibiskupem se na levé straně objevily tisíce andělů v diagonále; malí, velcí, s obrovskými křídly, malými křídly, bez křídel. Jako ti předchozí všichni byli oblečeni v bílých tunikách, jako kněží a ministranti. Každý klečel s rukama sepnutýma v modlitbě, hlavou skloněnou v uctívání. Byla slyšet nádherná hudba jako kdyby tam bylo mnoho chórů s různými hlasy, všichni jednohlasně zpívali společně s lidmi: Svatý, svatý, svatý… Přeloženo z: http://www.greatcrusade.org. Pokračování příště.

9

!!!!Ožehavé otázky!!!! Jaký má mít křesťan postoj k snahám uzákonit eutanazii? Katechismus katolické církve říká jasně, že: „Dobrovolná eutanazie je vražda, ať jsou její způsoby a důvody jakékoliv. Těžce odporuje důstojnosti lidské osoby a úctě k živému Bohu, jejímu stvořiteli“ (KKC 2324). „Mylný úsudek, do něhož člověk může v dobré vůli upadnout, nemění povahu tohoto vražedného činu, který je nutno vždy odsoudit a vyloučit“ (KKC 2277). I tehdy, „když se má za to, že se už blíží smrt, nelze oprávněně přerušit léčebné procedury, které se obvykle nemocné osobě poskytují“ (KKC 2279). V encyklice Evangelium vitae Jana Pavla II. čteme: „I v případě, že eutanazie není odůvodněna sobectvím, které se odmítá starat o trpícího člověka, představuje jakousi falešnou lítost, ve skutečnosti však těžkou "deformaci" lítosti; neboť skutečný "soucit" se projevuje tím, že člověk spoluprožívá bolest druhého, a nikoliv že zabije toho, jehož nemoc již nemůže snést.“ Nikdo z nás si život sám nedal a také nikdo nemá právo svévolně tento život ukončit. Zde platí jasné přikázání „Nezabiješ“. Bohužel, i když jsou přikázání vepsána do lidské přirozenosti a každý, i nevěřící člověk by ve svém svědomí měl jasně rozlišit, že eutanazie je „vražedný čin“, sílí tlak na její uzákonění. Mnozí lidé, kteří nejsou zvyklí samostatně myslet, se nechávají ovlivňovat veřejným míněním a povrchními citovými argumenty a mohou být snadno manipulovatelní a eutanazii podporovat. Pro křesťana je ale normou a světlem k rozlišení Boží slovo a učení církve. Je však také dobré znát rozumové argumenty proti eutanazii a vyjádření odborníků. Prof. MUDr. Marta Munzarová, CSc. v článku v Lidových novinách z 5.12.2000 uvádí „Deset důvodů, proč jsem proti eutanazii“: 1. Právo na eutanazii není ústavním právem, vycházejícím z právní vědy a není ústavou chráněno. Takovéto právo by 10

2.

3.

4.

5.

6.

narušovalo základní právo člověka na život a na integritu. Žádný legální podklad pro něj tedy neexistuje. I kdyby takovéto právo bylo prohlášeno za legální nebo kdyby se ústava změnila - i tehdy by zůstalo nemorálním. Mravnost nestojí na zákonodárství ani na výsledcích referenda. Zákon může být jen tehdy dobrým, je-li postaven na dobrém etickém základu. Každý důležitý lékařský problém obsahuje i složku mravní, nikoliv jen pouhý výběr. Patřičné zvládnutí bolesti a obtíží a současná patřičná duševní, sociální a spirituální podpora dokazují, že eutanazie není nutná. Je pravdou, že mnozí lékaři nepraktikují řádné tlumení bolesti a jiných příznaků a že pro nemocné je v této oblasti větší hrozbou léčba nedostatečná než léčba přehnaná. V každém případě nedostatky v tomto směru nemohou být důvodem k legalizaci zabíjení. Na druhé straně by však měl mít nemocný právo, právo mravní i legální, přemíru léčby, která vede jen k protahovanému umírání, odmítnout. Eutanazie není autonomním výběrem. Nemocní v konečné fázi onemocnění jsou velmi zranitelní a snadno přejímají jakékoliv nápady jiných. Cítí se být již odcizeni vůči zdravým, pociťují vinu za to, že jsou zátěží pro ostatní, jsou zahanbeni pro své těžkosti a slabosti, jsou plni nejrozličnějších strachů a velmi citliví vůči různým návrhům. Uzákonění eutanazie by dalo lékaři nesmírnou moc. Není to totiž nemocný, který určuje, že léčba je beznadějná, že utrpení je nesnesitelné a že je již připraven k ukončení života. Právní zajištění proti jakýmkoliv zneužitím v tomto směru je zcela nereálné. Eutanazie není smrt soucitná, není provedena vlivem soucitu. Co je to soucit? Je to cit spolutrpění, který však musí podléhat i rozumu. Jednání jen pod vlivem citu totiž nemůže být mravně obhajitelné. Není třeba popírat, že i pro lékaře ošetřujícího trpící v terminálním stavu choroby je často smrt takového pacienta úlevou v jeho vlastní tísni. Správná cesta je 11

však pomoci nemocnému ke skutečně důstojné, skutečně lidské smrti, a nikoliv k zabití. 7. Kluzký svah (termín lékařské etiky - "slippery slope") není pohádkou. Stačí jen sledovat dění v Nizozemí. Nejkřiklavějším důkazem je, že již v roce 1990 zde bylo provedeno 1000 ukončení životů lidí, kteří ani opakovaně toto nežádali, ani nesnesitelně netrpěli a kteří většinou byli nekompetentní. 8. Eutanazie není smrtí důstojnou. Nemoc a utrpení nezbavuje člověka jeho důstojnosti. Lidé mají svou důstojnost jednoduše proto, že jsou lidé. Nemohou o ni přijít tím, že sami nemohou ovlivnit vše, co se s nimi přihodí, tím, že jsou slabí, znetvoření nebo tím, že trpí. 9. Eutanazie není soukromou záležitostí. Všichni máme vztahy a různá provázání s jinými. Zabíjení má dopad na nás na všechny, je rozvratné pro celou společnost, pro její vnímání nedotknutelnosti a ceny života. Legalizace zabíjení znehodnocuje cenu životů dlouhodobě nemocných, lidí senilních, lidí narozených s těžkým handicapem. 10. Eutanazie je v přímém protikladu s náplní lékařství. Úmyslné ukončování životů by vedlo k rozkladu lékařovy integrity a samozřejmě i k podkopání důvěry v lékaře a v lékařství vůbec. Z uvedeného vyplývá, že neexistuje žádné morální, legální nebo sociální opodstatnění pro legalizaci eutanazie. Dobro by bylo iluzorní a sociální konsekvence hrůzné. Na základě hlasu svědomí, učení církve i rozumových argumentů je třeba konstatovat, že každý křesťan je povinen eutanazii jasně odmítnout. Je však také nutné, zvláště když se zvětšuje nebezpečí, že eutanazie bude uzákoněna, v rámci svých možností a občanských práv aktivně bojovat proti jejímu uzákonění. Nemůžeme dovolit, aby po uzákonění homosexuálních svazků dále pokračoval oficiálně schvalovaný proces morálního rozkladu naší společnosti. Je naší povinností, povinností vyplývající z postoje pravé lásky, s větším úsilím se „modlit i pracovat“, aby již dále nebyly přijímány zákony stojící proti zákonu Božímu a právě 12

naopak, aby i ty, které již existují (především dovolení potratů) byly změněny.

Sv. Basil Veliký o hledání Boží vůle Krátká pravidla, otázka 276. Co znamenají slova apoštola: „…abyste mohli rozpoznat, co je vůle Boží, co je dobré, Bohu milé a dokonalé“ (Ř 12,2)? Odpověď: Je mnoho věcí, které chce Bůh. Některé chce ze své shovívavosti a dobroty, ty jsou dobré a také se tak nazývají, jiné jsou výrazem jeho hněvu pro naše hříchy a ty se nazývají zlými. To říká i Písmo: „…působím pokoj a tvořím zlo, já Hospodin konám všechny tyto věci“ (Iz 45,7). Toto zlo není trestem, je tu proto, abychom se napravili. A tak se stává dobrem, neboť skrze utrpení vede k našemu polepšení. Proto ty věci, které Bůh chce ze své shovívavosti a dobroty, máme i my chtít a následovat. On říká: „Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec“ (Lk 6,36). I apoštol říká: „Jako milované děti následujte Božího příkladu a žijte v lásce, tak jako Kristus miloval nás a sám sebe dal za nás jako dar a oběť, jejíž vůně je Bohu milá!“ (Ef 5,1-2) Ty věci, které chce z hněvu pro naše hříchy, a které kvůli utrpení nazýváme zlem, ty nesmíme dělat. Jestliže je Boží vůlí, aby lidé často umírali hladem, morem, ve válkách, nebo něčím podobným, nemusíme té vůli přisluhovat. K tomu si totiž Bůh používá i zlé služebníky, jak je řečeno: „Tak je stíhal svým planoucím hněvem, hněvem hrozným, prchlivostí, souženími, řadou poslů zkázy“ (Ž 78,49). Proto je třeba především hledat to, co je Boží vůlí a co je zároveň dobré. Potom, když to dobro poznáme, musíme uvážit, zda je to také dobro Bohu milé. Stává se totiž, že něco je i Boží vůli i dobrým, ale když to pochází od nevhodné osoby nebo se to děje v nevhodném čase, přestává to být Bohu milé. Například: Boží vůlí i dobrem bylo přinášet Bohu kadidlo, ale Bohu se nelíbilo, že to dělali Dátan a Abíram (porov. Nm 16,1). 13

Podobně je Boží vůlí a něčím dobrým dávat almužnu (porov. Mt 6,2), ale dělat to s úmyslem získat si slávu u lidí už Bohu milé není. Dále, bylo Boží vůlí a dobrým, aby učedníci rozhlašovali ze střech, co uslyší šeptat do ucha (porov. Mt 10,27), ale předčasně cokoliv říct se už Bohu nelíbilo: „Nikomu o tom vidění neříkejte, dokud Syn člověka nebude vzkříšen z mrtvých“ (Mt 17,9). V krátkosti řečeno, vůle Boží je tehdy i dobrá i bohumilá, když se v ní uskutečňuje to, co řekl apoštol: „všecko čiňte k slávě Boží“ (1 Kor 10,31) a „všechno ať se děje slušně a spořádaně“ (1 Kor 14,40). A konečně, když je něco vůlí Boží i dobrým i bohumilým, ani tehdy ještě nemůžeme být spokojení, ale třeba se snažit a namáhat, aby to bylo dokonalé a výborné jak ohledně samotné věci, aby byla ve shodě s přikázáním, tak také ohledně možností člověka: „Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, celou svou duší, celou svou silou a celou svou myslí a miluj svého bližního jako sám sebe!“ (Lk 10,27), jak to i v Evangeliu naučil Pán sv. Jana (porov. Jn 13,34). Tak máme splnit každý příkaz: „Blaze tomu služebníku, kterého pán při svém příchodu nalezne, že tak činí“ (Mt 24,46).

SVĚDECTVÍ

"

!"

O sv. Prokopovi jsem věděla, že oře se satanem, ale… rozjelo se toto hlavní poznání až v roce 2002 kdy jsme s byli manželem na primiční mši sv. v Letovicích. Každým rokem jsme se snažili několik požehnání novokněžských dosáhnout. V Letovicích je kostel zasvěcený sv. Prokopu. Nad schodištěm je zobrazený sv. Prokop se zmíněným satanem. Velice mě tento obrázek zaujal. Následující rok (2003) jsme jeli na primici do Třebíče, kde je opět kostel zasvěcen sv. Prokopu. Tam také ponejprve nám dával kněz požehnání ve dvojicích, tedy nám dvěma s manželem. Velice to na mě zapůsobilo a zrak mi přitahovala veliká socha sv. Prokopa vedle oltáře. Po 14

požehnání jsme vzala manžela za ruku a vedla jej k vysoké krásné soše sv. Prokopa vyobrazeného s mitrou na hlavě. Tehdy byla náhle odvezená do nemocnice moje sestra. Modlila jsem se za ni ke všem svatým – ale nyní jsem prosila přímo před sochou sv. Prokopa. „Sv. Prokope, přimluv se za moji sestru, aby vše dopadlo tak, jak má dopadnout, tak, aby pro ni to bylo nejlepší.“ Setra chodila každý měsíc ke svátostem, ale… chtěla jsem jí vyprosit to nejlepší (následně měl světec svátek 4.7.). Večer volal švagr, že při návštěvě rodiny už sestra nikoho nepoznala. Byla jsem smutná, ale říkám, hleďte sehnat kněze!! Byla neděle. Ráno, v pondělí hned běžel švagr do nemocnice, zjistit, co se dá dělat… na chodbě v tomto čase přímo „zakopl“ o cizího kněze, kterého poprosil o službu. Bez rozmýšlení oba šli po dohodě s lékařem k posteli nemocné. Ta otevřela oči krásným pohledem, probrala se tak, že byla schopná komunikovat s knězem, který udělil vše potřebné pro odchod z tohoto světa mé drahé sestře. Odpoledne ji navštívily děti s rodinami, sestře se ulevilo (se všemi se rozloučila), ale za tři dny zemřela na selhání ledvin. Bohu díky a sv. Prokopovi za přímluvu! H.V.

Jdu k přijímání Budu přijímat. Kněz pronesl ta strašlivá slova, jež tělesná zbožnost nazývá utěšujícími: DOMINE, NON SUM DIGNUS... Přijde Ježíš a já mám jen minutu na to, abych se připravil Ho přijmout... Za minutu bude pod mou střechou. Nevím, zda jsem ten příbytek, do něhož vstoupí jako král nebo jako zloděj — nevím totiž, co si o té návštěvě mám myslet —‚ zda jsem ho vysmýčil. Vymetl jsem ten svůj domov necudnosti a spouště vůbec někdy? Vrhnu tam nebohý, zděšený pohled a vidím ho plný prachu a odpadků. Všude to páchne hnilobou a špínou. Do tmavých koutů si netroufám ani pohlédnout. Na místech méně temných vidím příšerné skvrny, staré i čerstvé, které mi 15

připomínají, že jsem vraždil nevinné, a jak krutě a kolik jich jen bylo! Stěny se hemží červy a stékají po nich studené kapky připomínající mi slzy nešťastníků, kteří mne včera nadarmo prosili, včera, předevčírem, před deseti, před dvaceti, padesáti lety... A počkejme! Co je to tamhle, před tou bledou bránou, ta obluda, co se tam krčí, podobná komusi, koho jsem občas zahlédl v zrcadle? Až dosud jsem si jí nevšiml. Zdá se, že na těch bronzových padacích dveřích, ode mne zapečetěných a pečlivě uzamčených, aby nebylo slyšet křik mrtvých a jejich zoufalé Miserere, že na nich spí. Ach ano, je opravdu potřeba být Bohem, aby vstup do takového domu nenaháněj strach! A On je už zde! Jak se zachovám, co řeknu, co udělám? Naprosto nic. Ještě než překročil můj práh, jako bych na Něj přestal myslet, jako bych už nebyl tady, jako bych, nevím jak, zmizel, byl nesmírně daleko, mezi obrazy jeho stvoření. Bude tu sám a sám vyčistí můj dům; s pomocí Své Matky, jejímž otrokem se nazývám, ale jež je ve skutečnosti mou pokornou služebnicí. Až On i Ona odejdou, aby navštívili další sluje, vrátím se a nanosím zas novou špínu. Léon Bloy, Stránky z díla

Úvahy nad responsoriálními žalmy Ž 146 (145) – 26. neděle v mezidobí Odp.: Duše má, chval Hospodina, nebo Aleluja

Hospodin zachovává věrnost navěky, - zjednává právo utlačeným, - dává chléb lačným. – Hospodin vysvobozuje vězně. Hospodin otvírá oči slepým, - Hospodin napřimuje sklíčené, - Hospodin miluje spravedlivé. – Hospodin chrání přistěhovalce. 16

Hospodin podporuje sirotka a vdovu, - ale mate cestu bezbožníků. – Hospodin bude vládnout na věky, - tvůj Bůh, Sióne, po všechna pokolení. Žalm 146 uvádí závěrečnou skupinu žalmů v žaltáři, která je charakteristická nadpisem Aleluja (či Haleluja). V některých starobylých překladech je dodáno Chvalte Hospodina, což je vlastně překlad slova haleluja. Všechny tyto žalmy (podobně jak jiné v žaltáři – např. žalmy 111-113) jsou hymny chvály. V liturgii 26. neděle je užívána druhá část žalmu (verše 6c10). Poselství celého žalmu i této části je jednoznačné – Hospodin je mocný Král, který však nekraluje v nějakých nedostupných výšinách, nýbrž mezi svým lidem, o který pečuje. V první části, zde neuvedené, je řečeno, že nemáme doufat v knížata a vůbec mocné tohoto světa, kteří jsou ve srovnání s věčným Bohem ničím, jsou smrtelní. (Tyto verše jsou součástí byzantské liturgie mše sv. – tzv. Antifony.) Náš úryvek začíná připomenutím, že Bůh je navěky věrný. Je na něho absolutní spolehnutí, na rozdíl od nás lidí nás nikdy nezklame a nezradí. Dále jsou vypočítány konkrétní Boží činy vůči lidem. Jde o pomoc materiální, fyzické uzdravení i morální pomoc a podporu. Jedním slovem – jde o všechny oblasti našeho života. Bůh je ten, který má zájem o náš život a sklání se k nám ve všech našich potřebách. Závěrem je znovu zdůrazněno, že Hospodin je věčný král. Je to náš, můj Bůh (Bůh tvůj, Sióne…), je to někdo, s kým mám mít úzký osobní vztah. O jaký vztah se jedná? Jde především o vztah důvěry. Celé Boží slovo, celá historie naší spásy, vše co Bůh v dějinách konal svědčí o Jeho péči o svůj lid, především ve chvílích utrpení, zkoušky, bezmoci… Stačí jen připomenout vyvedení Izraele z Egypta a neustálou pomoc a ochranu Boží při jeho putování pouští. Vyvrcholením tohoto Božího jednání bylo vtělení Božího Syna a Jeho misie lásky mezi námi lidmi. Ježíš uzdravoval nemocné, zastával se utlačovaných a ponížených, sirotků a vdov, lidí na okraji společnosti. On je plným 17

zjevením Boha lásky, Krále lásky. A na Něj se máme plně spolehnout v každém okamžiku našeho života, k Němu máme přicházet a Jemu se svěřovat s našimi bolestmi, poníženími, neúspěchy, starostmi…On nám řekl, že když se nespravedlivý soudce zastane vdovy, která ho neodbytně žádá o pomoc, On – Bůh se nás jistě brzo zastane. Ale nalezne Syn člověka naši víru, naši důvěru? (Lk 18,8, viz. celý úsek Lk 18,1-8) Nebo budeme stále jen reptat a hledat marnou lidskou pomoc? Ano, Bůh nám může pomoci i prostřednictvím lidí, ale jen pokud se budeme v modlitbě svěřovat Jemu. A ještě něco - chce také od nás, abychom my byli těmi, které si může použít jako své ruce a nohy a my abychom ve jménu Ježíše a v Jeho síle šli k těm lidem, kteří nás potřebují a ke kterým nás On posílá. Nemáme snad mezi sebou dnes sirotky, vdovy, nemocné, bezdomovce a přistěhovalce? A nechce snad Ježíš i dnes působit prostřednictvím svého lidu, církve? „Toto praví Hospodin: Uplatňujte právo a spravedlnost, vysvobozujte oloupeného z rukou utiskovatele, netýrejte bezdomovce, sirotka a vdovu…“ (Jer 22,3). „Milujte tedy hosta (přistěhovalce)…“ (Dt 10,19). A pak nám „král odpoví: ,Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili‘“ (Mt 25,40). o. František OSBM

Žíznil jsem, byl jsem nemocen, byl jsem ve vězení…

18

Pro děti

19

PRAVIDELNÉ BOHOSLUŽBY Úterý Středa Čtvrtek Pátek Sobota Neděle

18:00 mše sv. 18:00 mše sv. 18:00 růženec 18:30 mše sv. 18:00 mše sv. 10:00 růženec 10:30 mše sv. 8:30 mše sv. - Rataje nad Sázavou 10:30 mše sv. - Sázava 14:00 mše sv. - Úžice (3. neděle v měsíci)

! Každý první pátek v měsíci je na faře od 1900 biblický kurz při kterém probíráme základní pravdy křesťanství. Zván je každý, kdo chce blíže poznat křesťanství, včetně těch, kteří se neúčastní pravidelně bohoslužeb. Pozvěte své známé! ! Každý pátek od 20 do 21 hod je modlitební setkání (volná modlitba, písně) v kryptě kostela. Také tato setkání jsou otevřená pro všechny. ! Kdo se chce zapojit do modlitební stráže, ať se přihlásí u duchovního správce farnosti. Modlitební stráž spočívá v modlitbě za aktuální úmysly v průběhu 10-ti dní v měsíci (1 hodina ve zvoleném čase + čas od 20 do 21 hod.). ############################### ☺ Mladý mnich si postěžoval starci: „Jak je těžké, abba, milovat bližní!“ „Zajisté. Máme přikázání milovat bližního jako sebe, a přitom naši bližní dělají všechno proto, abychom byli neposlušní.“ ☺ Jeden mocný tohoto světa přišel jednou do Skétis, aby poprosil o radu starce, který měl prorocký dar. Stařec se na něho podíval a potom řekl: „Za to, co ti povím o tvé budoucnosti, od tebe nic nechci. Ale měl bys pro náš klášter postavit kapli, chceš-li, aby se nikdo nedověděl o tvé minulosti.“

Svatoprokopské ruchadlo Vydává Římskokatolická farnost Sázava-Černé Budy. Adresa: Černé Budy 75, 285 06 SÁZAVA, tel. 776 141 827, e-mail: [email protected], web: www.svprokop-sazava.cz. Čekáme na vaše svědectví, podněty a připomínky! Pán Bůh zaplať všem, kdo se svou pomocí, dary a modlitbami podílejí na přípravě tohoto časopisu! 20