NE 20. 5. 14:00 S-Cube ______________________________________________________________________ SUN 20 May 2.00 pm S-Cube
Johannes Urzidil – David Jařab
WEISSENSTEIN Divadlo Komedie Praha ___________________________________
překlad translation Božena Koseková dramatizace, scéna dramatization, stage design David Jařab kostýmy costumes Kamila Polívková hudba music Ivan Acher režie directed by David Jařab premiéra 17. 12. 2009 premiere 17 December 2009 osoby a obsazení characters and cast Weissenstein Jiří Černý, Martin Finger, Stanislav Majer Vlasta Dana Poláková Filomena Ivana Uhlířová zpěv vocals Lenka Dusilová / Jana Šrajerová Vébrová Příběh všech lidí a vůbec celého světa se skládá pouze z provizorií, které se nazývají život. — Johannes Urzidil: Weissenstein Jako jeden ze svých příspěvků do tzv. „Německé sezóny 2009/2010“ Divadla Komedie si režisér David Jařab vybral povídku Weissenstein pražského německy píšícího spisovatele, básníka a esejisty Johannese Urzidila. Sám ji také mistrně zdramatizoval, přičemž se soustředil na ústřední linii: příběh nešťastného outsidera a jeho dobový životný pocit. Podařilo se mu tak na jedné straně vytvořit nadčasový a působivý obraz o lásce, vině a o cestě ke smrti, zároveň se vrátil do minulosti a svébytným způsobem odkryl někdy neprávem zapomínané souvislosti naší historie. Konkrétně Prahu dvacátých let minulého století v období, kdy se zde střetávaly česká a německá kultura. Stejně jako Urzidilovi vrstevníci a souputníci Franz Kafka, Max Brod či Franz Werfel dokáže i tento spisovatel vyprávět s až neuvěřitelnou křehkostí a přesvědčivostí o ztracených existencích a beznadějných životech, což režisér David Jařab také velmi citlivě zprostředkovává divákovi. Jeho Weissenstein je příběhem muže s velkou hlavou, malým sebevědomím, velkým pocitem viny, malou schopností přijímat štěstí, velkou tendencí potkávat smůlu a malou vůlí k životu. Životu, který je ovšem jedním velkým provizoriem. Weissenstein je zkrátka příběhem muže, na kterého se usmálo neštěstí. Skvělým Jařabovým nápadem je roztrojení postavy Weissensteina, kterého ztvárňují tři herci Jiří Černý, Martin Finger a Stanislav Majer. Nabízejí tři pohledy na svět a současně i jeho tři tváře, které světu
ukazuje. Atmosféru podporují i působivé písně Ivana Achera v živém podání zpěvačky Lenky Dusilové nebo Jany Šrajerové Vébrové. The story of all people and the whole world as such consists of mere makeshifts also called life. — Johannes Urzidil: Weissenstein Director David Jařab chose a short story Weissenstein written by Johannes Urzidil, a Prague-based German writer, poet and essayist, as one of his contribution to the so-called “German Season 2009/2010” of Divadlo Komedie theatre. The director himself also masterfully dramatized the text focusing on the main theme: a story of a miserable outsider and his sense of life. He thus succeeded in creating a timeless and impressive image about love, guilt and journey towards death as well as he managed to travel in time and distinctively revealed some unjustly forgotten contexts of our history. Particularly, Prague in the 1920s when it was a meeting point of the Czech and German culture. Just like his contemporaries and fellow writers Franz Kafka, Max Brod or Franz Werfel, Johaness Urzidil is able to tell stories of lost human existences and hopeless lives with unbelievable lightness and convincingness, which gets over to the audience in a very sensitive way. His Weissenstein is a story of a man with big head, low self-esteem, enormous feeling of guilt, a little capacity to accept happiness, a strong tendency to meet with bad luck and a little will to live his life. A life that is actually only one big makeshift. Weissenstein is simply a story of a man that was cursed with bad luck. The decision to split the protagonist to three proved as a great idea of the director. Weissenstein is played by three actors Jiří Černý, Martin Finger and Stanislav Majer who offer three points of view and also three faces that the protagonist presents to the world. The atmosphere is also enhanced by impressive songs of Ivan Acher sung live by singer Lenka Dusilová or Jana Šrajerová Vébrová.
Divadlo Komedie: Výtečná skladba o lásce a smrti pro dvě mírné ženy a jednoho zoufalce s třemi hlavami David Jařab z Urzidilovy povídky vypreparoval nejzákladnější kostru příběhu a některé repliky. Při znalosti oné stostránkové předlohy nezbývá než smeknout, jak umně to Jařab provedl, jak odřízl vše „literární“ a každé
využité slovo funkčně zasadil do divadelního tvaru. Ten má podobu komorního oproštěného příběhu, v němž Karla Weissensteina zosobňují tři totožně (výtečně!) namaskovaní herci; za impuls k tomu Jařabovi možná posloužila protagonistova zmínka, že „jsem míval občas období, kdy jsem sám sebe prožíval zdvojeně“, kdy nevěděl přesně, co je ještě realita, a co už jakýsi mlžný, snad snový, způsob existence. Jařab tedy Weissensteinovo sebevnímání dovedl ad absurdum, do tří bytostí, které spolu vedou spory, podporují se. Na jevišti to přitom nepůsobí coby schválnost, velmi rychle si na onu trojjedinou postavu v podání Jiřího Černého, Martina Fingera a Stanislava Majera zvyknete. Trio „lebkounů“ na jedné straně zmnožuje Weissensteinovu figuru až k monstróznosti, na straně druhé „vnitřní“ dialogy trojbytost uzemňují k nesměšné trapnosti. Každý z herců představuje jedno z Karlových já: Jiří Černý klukovskou nevázanost a politováníhodnou „věčnou“ roztomilost, která Vlastu na něm asi nejvíc přitahovala. Ale je to právě Černého Karl, jenž se zbaběle snaží navigovat Filomenu, prožívající své těhotenství, k lékaři, aby se na ni takzvaně podíval. Stanislav Majer je režisérem určen k tomu, aby reprezentoval to málo mužného, výjimečně rozhodnutého, co Weisseinstein ze sebe dostal, ale současně to rozhodné se téměř pokaždé jen překlápí v pózu, ve zdání. Martin Finger je centrem Karlovy osobnosti, a tím jádrem je tragičnost; ve Fingerově partu je přítomno nejvíce smutku a tíhy, to na něj, logicky, připadne i závěrečný skon na hřbitově. Josef Chuchma, MF NDES / 22. 2. 2010
I nesnesitelná grotesknost v inscenaci Weissenstein může být atraktivní Titulní postavu ztvárňují tři herci najednou – Jiří Černý, Martin Finger a Stanislav Majer. Každý hraje jeden z jejích úzkostných stavů a charakterů. Jeden je nesmělý, křehký naiva (Černý), druhý neurotický zoufalec (Finger), třetí do sebe zahleděný pozér (Majer) a všichni dohromady k věčnému živoření odsouzení zatracenci. Prolamování do různých sfér jejich psýchy zdůrazňuje i trojlomná stěna na horizontu, žonglérské předávání jednoho a téhož textu a také práce se zvukem, kdy každý krok rozezvučuje desku na bok postaveného piana. (…) Atmosféru podporují i úzkostné písně v podání Lenky Dusilové. Osudovost a naléhavost textu a jeho schizofrenní působivost jsou základními prvky inscenace. Všichni
herci zdůrazňují podprahovou přízračnost předlohy a grotesknost představ a situací, do nichž se hlavní postava dostává. (…) Touto inscenací dospěl David Jařab k divadelně přesvědčivému jevištnímu tvaru, jenž je mu blízký. V kontextu Divadla Komedie je to další z milníků svébytné, intelektuálně náročné, divácky atraktivní divadelní cesty nastoupené před sedmi lety. Vladimír Hulec, MF DNES / 29. 12. 2009 Weissenstein v Komedii hýří formálními nápady V případě této inscenace by se dalo snad i hovořit o jistém typu minimalismu, který pramení z úspornosti, s jakou režie jevištní tvar buduje. Napětí je zde vyvoláváno vlastně drobnými motivy, důsledně se linoucími celým děním, nebo změnami, které přicházejí v tu správnou chvíli a inscenaci opět o něco více ozvláštní nebo popostrčí. Takovou dobře načasovanou drobností je třeba okamžik, v němž si trojjediný Weissenstein náhle sejme velkou čepici a objeví se konečně jeho obrovská a odpudivá olysalá hlava hydrocefala s několika prameny vlasů. Nebo motiv kravaty, který prostupuje celou inscenací jako předmět Weissensteinova prokletí, darovaný jednou jeho milenkou sice z lásky, pro milenku druhou se však stává sebevražedným nástrojem. Životní neštěstí nebohého Weissensteina je v inscenaci dáváno zejména do vztahu s jeho láskami. Ač slovo „láska“ se snad nedá úplně použít. Je totiž nezodpovězenou otázkou, zda Weissenstein je vůbec sto někoho milovat. Milován je ale v každém případě. Dvěma ženami, které mají vytvářet protipól. Na jedné straně éterická, plachá a tak trochu dětinská Filoména v podání Ivany Uhlířové, na straně druhé živelná, temná prostitutka Dany Polákové, která za proklamacemi své ordinérnosti a otrlosti ukrývá zranitelnou duši, jež se plně projeví až v okamžiku její sebevraždy: oběsí se na kravatě, kterou si u ní Weissenstein zapomněl a kterou mu sama ušila a darovala Filoména. Roman Sikora, Deník Referendum / 7. 1. 2010
Kravata jako hrobnická ozdoba My diváci jsme na jevišti spolu s herci. Ti obývají v naší bezprostřední blízkosti pár čtverečních metrů, vymezených stěnou a třemi šikmými panely, v uličkách mezi nimiž se Weissensteinové zjevují trochu jako přízraky, trochu jako klauni. Prostředí se vyznačuje minimalismem: úspornost je ostatně „logem“ Pražského komorního divadla. V úvodu seškrabává Vlasta na pohovce, která tvoří hlavní a takřka jediné vybavení scény, z polštáře jakousi imaginární nečistotu. Nečistotu odstranit nelze. Akce trvá nekonečných pár minut, zvuk je penetrantní a zneklidňující, jako ostatně celá hudební složka. Jako zpěv černé dámy (novodobé Lorelei?), ztvárněné Lenkou Dusilovou či alternující Janou Vébrovou, členící děj a potencující atmosféru. Černou dámu i marný boj se zažranou špínou lze považovat za leitmotivy inscenace. Věra Ptáčková, Divadelní noviny / 27. 1. 2010
Svět se skládá z provizorií Smolný osud Karla Weissensteina je od počátku spjat se ženami. Ač přírodou obdařen hydrocefalickou hlavou ( jeho vzhled „popíral odjakživa vše, cokoli řekl nebo učinil“), náklonnost mu projevují hned dvě ženy: dětsky křehká Filomena (Ivana Uhlířová) a její pravý opak, prostitutka Vlasta (Dana Poláková). Inspirativní trojjedinost Tu první, jež mu daruje osudovou kravatu, srazí na nábřeží auto, což si Weissenstein mučivě klade za vinu, neboť ji na místo v určitou hodinu sám vyšle. Té druhé, jež si ho zprvu snad oblíbí jako pouhou raritu („S tebou to udělám za buřta a ještě ti dám kousnout“), je nakonec jeho opravdovost mírou vlastní prázdnoty a na kravatě od milenky, jíž si u ní zapomene, se oběsí. Náš hrdina umírá na jejím hrobě. Průměrná režie by vybavila lepenkově zvětšenou hlavou jen jednoho hrdinu. David Jařab však posílá na scénu Weissensteiny tři (Jiří Černý, Martin Finger, Stanislav Majer). Tři maximálně odlišné varianty jednoho já. Je to mimořádně šťastný nápad: tím, jak si herci vzájemně předávají repliky i akce, jak sami sebe komentují a přou se, je v groteskní zkratce plné nenápadných absurdit a gagů ryze divadelními prostředky demonstrována psychika člověka, který se narodil „bez odvahy být sám sebou“. Dalším skvělým nápadem je zdánlivě samostatná zpěvní linie Lenky Dusilové: i ona je komentářem dění, i ona je funkční součástí jednoho ze stylově nejčistších představení posledních let. Vladimír Just, Lidové noviny / 2. 2. 2010 David Jařab cut the Urzidil's short story to the bone and left only the basic plot and some lines. Being familiar with the one-hundred-page-long short story, I have to take my hat off to Jařab and his ability to cut away all the “literary” and place every word that he used right into the theatre form. It is the form of intimate story where Carl Weissenstein is portrayed by three actors with identical (well-done!) make-up. The idea was probably taken from the protagonist's remark: “Sometimes I used to experience myself as a double”, when he could not distinguish between reality and hazy or even dreamlike existence. Jařab reduced Weissenstein's self-reception to absurdity – to three human beings that argue and support each other. Josef Chuchma, MF DNES / 22 February 2010
The main protagonist is portrayed be three actors at the same time – Jiří Černý, Martin Finger and Stanislav Majer. Each one of them acts out one of his anxieties and character traits. One of them is shy, fragile and naïve (Černý), other is neurotic and desperate (Finger) and the third is a selfimportant pseud (Majer) and all of them are pre-doomed to miserable existence. The breaking through different spheres of their psyche is highlighted by a three-sided wall on the horizon, handing over the same piece of text and by a specific work with sound where a piano, put on its side, resounds with every step on the stage. Vladimír Hulec, MF DNES / 29 December 2009 In case of this production, we could mention a certain type of minimalism that comes from the economy on which the direction is based. The suspense is provoked by little motifs that consistently ooze throughout the whole action or by changes coming at the right time to spice up the production or push it slightly. Roman Sikora, Deník Referendum / 7 January 2010
