NE 13. 5. 19:00 Moravské divadlo ______________________________________________________________________ SUN 13 May 7.00 pm Moravian Theatre
Dennis Kelly
LÁSKA A PENÍZE LOVE AND MONEY
Divadlo v Dlouhé Praha ___________________________________
překlad translation Lucie Kolouchová dramaturgie dramatic adviser Štěpán Otčenášek výprava stage design Marek Cpin hudba music Jan Mikulášek režie directed by Jan Mikulášek česká premiéra 16. 11. 2011 Czech premiere 16 November 2011 osoby a obsazení characters and cast David Miloslav König Jess Helena Dvořáková Otec Father Jan Vondráček Matka Mother Marie Turková Val Klára Sedláčková-Oltová Duncan Miroslav Hanuš Sandrine, Debbie Magdalena Zimová Paul, Doktor Doctor Jan Meduna S krutou komedií současného britského dramatika Dennise Kellyho o lásce v mnoha jejích podobách režisér Jan Mikulášek pokračuje v linii společensky angažovaných titulů. V několika rafinovaně prolnutých příbězích nazírá pokřivený svět lidí zmatených a zraněných, kteří neobratně předstírají, že vše je v nejlepším pořádku, a čím urputněji se snaží být normální, tím jsou šílenější. Stokrát omleté téma lidských závislostí vyprávěné nezvyklou retrospektivní formou, nazřené optikou naléhavé současnosti v podání oceňovaného pražského ansámblu. The director Jan Mikulášek continues in the line of socially committed plays with a cruel comedy about various forms of love written by a contemporary British playwright Dennis Kelly. In several wisely interconnected story lines, he presents a twisted world of confused and hurt people that clumsily pretend that everything is all right and the more normal they try to be, the more insane they get. The hackneyed theme of human dependence is narrated in an original retrospective form and seen from a different angle of the insistent present times performed by the acclaimed ensemble from Prague.
Manželství, které zahynulo na nákupy Pražské Divadlo v Dlouhé se v předvánočním čase zarámovaném ekonomickou krizí dokonale strefilo do všeobecné frustrace. Pohotově uvedlo komedii anglického dramatika Dennise Kellyho Láska a peníze, kterou vloni na „německém festivalu“ představil pražskému publiku berlínský Deutsches Theater. Anekdotické epizody diváka retrospektivně provedou příběhem mladého manželství, které doslova „zahynulo“ na nákupy. Jiné scény zas nabízejí ochutnávky z pestře vykloubených, náhražkových vztahů, které v prostředí soustředěném na ekonomický profit, rozkvétají do netušených, zábavných, ale vesměs patologických forem. Tento svět zkrátka není dobré místo pro lásku. Inscenace režiséra Jana Mikuláška přiznává „bavičský“ charakter jednotlivých výstupů. Herci představující postavy mluví často do mikrofonu jako na estrádě nebo je sledujeme na televizní obrazovce, kde se stávají součástí virtuálního světa médií. Na horizontu scény visí, jako ve foyeru divadla stylizované civilní portréty herců, kteří v inscenaci hrají. Smysl je zřejmý: sledujeme v principu shakespearovské „divadlo světa“,
v němž jsme všichni, ač účastníci děje, taky trochu exhibujícími herci, kteří usilují o pozornost publika. Herec Miloslav König, jeden z protagonistů, nazval inscenaci Láska a peníze bulvární brutalitou. A byl přesný. Jak Kellyho hra, tak Mikuláškova inscenace divácky osvědčených bulvárních postupů a principů chytře využívají. (...) Mikuláškova práce je jako obvykle skvěle „vydesignovaná“, herci bez výjimek suverénní. Navíc všichni přesně a přitom svobodně naplňují tu napínavou, ale zároveň svým způsobem „odlidšťující“ dvojlomnost současného herectví: jsou divadelními postavami a zároveň trochu voyeury, pozorovateli jejich myšlení a jednání. Marie Reslová, Hospodářské noviny / 7. 12. 2011 Prachy, sex a sebevražda Retrospektivně vyprávěný příběh mladého páru, který skončil sebevraždou manželky (k níž jí ovšem manžel trochu dopomohl) se točí kolem dobře známých věcí, jako jsou vztahy mužů a žen, osamělost lidí, kariéra, dluhy. Hrdinové jsou pokřivení a nepříliš sympatičtí, ale reální. Všichni chtějí akorát dosáhnout štěstí, ale nedaří se jim to. Kelly opakuje známé vzorce, které dotahuje až na hranici karikatury. Jeho postavy mluví vulgárně, na což možná diváci Divadla v Dlouhé nebudou zvyklí. (…) Volba současného dramatu je tedy na první pohled neobvyklá. Pevně strukturovaná hra, která nemá inscenační tradici, takže k ní Mikulášek nemůže přidat zcela nový výklad, jak to dělal s klasikou, a není ani nedivadelním formátem, jemuž by on jako první vtělil právě onu originální teatrální tvář. Divadlo v Dlouhé, jakkoli patří k nejoceňovanějším u nás (a také velmi oblíbené, se stabilní návštěvností kolem 95%) se také současné dramatice spíše vyhýbá. Navíc v poslední době se zdálo, že usnulo na vavřínech. Přichází tedy zásadní změna? Ano. V Mikuláškově inscenaci má kus dostatečně drsný, aby se originálně vyjadřoval k dnešnímu světu, a zároveň dost půvabný a jemný, aby to i citlivější povahy mohly bez potíží skousnout. Láska a peníze nabízí přehlídku propracovaných hereckých výkonů. Kromě ústředního páru, který hrají Miloslav König (postaršený brýlemi i vousem) a Helena Dvořáková (která má za sebou nešťastných manželek spoustu: od Faidry, přes Doňu Mencíu v Lékaři své cti po Ysé v Poledním údělu), je na malé ploše pozoruhodná Klára Sedláčková-Oltová jako sexuchtivá vulgární šéfová. Solidně jí sekunduje Jan Meduna jako její úlisný podřízený.
Svrchovaným králem inscenace je Miroslav Hanuš. Tento nedoceněný herec je ve výtečné kondici a v Lásce a penězích hraje posmutnělého a přitom nechutného muže vyššího středního věku, co se marně snaží sblížit s různými ženami. I od Kellyho je to suverénně nejlépe napsaná postava hry s nejvtipnějšími monology, ale Hanuš jí na jevišti v Dlouhé ještě dodává šťávu. Láska a peníze představuje sarkastický komentář k dnešnímu světu, současnou hru v ryze současném inscenačním pojetí. A Divadlo v Dlouhé nemělo takhle přesvědčivou a umělecky ambiciózní inscenaci už šest let: naposledy jí byla radikální Divoká kachna v režii Jana Nebeského. Vojtěch Varyš, Týden, 48/2011 Láska a peníze – recenze nové inscenace v Dlouhé Láska a peníze – dva nejsilnější motory, které hýbou světem. Ve vizi Dennise Kellyho jsou tyto dvě hodnoty nabízeny v postmoderně schizofrenní mozaice, v obraze světa, jehož trapnou tragédií je devalvace citů a blahobyt nabízený na dluh. Prchavé okamžiky štěstí jsou stejnou mírou spojeny s nevyslovitelností citů, i nutkavou potřebou uspokojovat materiální potřeby (v níž už není důležité vlastnění věcí, ale samotné nakupování). (...) Jednotlivé dílky puzzle vztahových a dějových souvislostí mají jen mlhavé kontury (většina zůstane jen v náznacích). Takový textový materiál je jako dělaný pro metodu práce režiséra Jana Mikuláška, jehož inscenace jsou charakteristické nadsázkou a nedořečeností situací, stejně jako vysoce stylizovanými portréty charakterů. Jsme tak vtaženi do světa, jehož postavy jsou nám zároveň odporné, ale současně i politováníhodné. Kellyho vidění skutečnosti lze přirovnat k představě hebkého plyšového medvídka, z něhož se po rozříznutí ostrým skalpelem vyvalí hromada svinstva. Jinými slovy – situace, které vypadají na první pohled standardně, po bližším pohledu odhalují množství traumat, ale i úchylek jednotlivců. (...) Příběh neustále balancuje mezi touhou po obyčejných citech a zároveň po materiálním blahobytu, který ničí vztahy i lidi. Autor jako by byl posedlý myšlenkou prozkoumat témata nutkavého jednání, které nutí lidi dělat iracionální věci, což nejlépe ilustruje vložený absurdní dialog mezi mužem posedlým sexem a fetišismem (Miroslav Hanuš) a dívkou (Magdalena Zimová), úmyslně ničící věci, které jí nepatří. Z každé jed-
notlivé epizody dýchá zvláštní napětí, vytvářené až vykrouceně stylizovanými postavami, jež jsou kombinací společenských masek a vnitřního pocitového světa. Jana Soprová, Český rozhlas 3 – Vltava / 29. 11. 2011 Láska a peníze odhalují špinavý svět v Dlouhé Hra Dennise Kellyho útočí na náš svět ze všech stran. Jeho hrdinové jsou lidé toužící po uspokojení – emočním, materiálním, jakémkoliv. Na své cestě k němu se ovšem propadají stále hlouběji do bahna závislostí a úchylek. Dennis Kelly pojednal téma ničivých materiálních obsesí komercializované společnosti. Otevřel živou ránu a nebojí se ji nejen prohlubovat, ale dokonce sypat do ní sůl. Dovádí jednání svých hrdinů do vulgární a brutální krajnosti, ovšem nikoliv samoúčelné, jako tomu v mnoha případech bývá. Pro některého diváka může být samozřejmě tento přístup limitující, ovšem je zřejmé, že mrazivá působivost hry by bez otevřené, nejen slovní vulgarity ubývala přímou úměrou. (...) Láska a peníze nejsou tradiční součástí repertoáru Divadla v Dlouhé. Tím více je příjemné v tomto prostoru potkat tak palčivé a aktuální otázky. Kelly se ptá, zda jsme ještě schopni zastavit svou materiální horečku, nebo jestli už nás nákupní infekce zcela zaplavila a ochromila naše schopnosti racionálního přemýšlení natolik, že nedokážeme vzdorovat pokušení. Zároveň se ovšem nebojí říct ani to, že láska není samospasitelná, což je neméně osvěžující a závažné konstatování. Michaela Váchová, Nekultura.cz / 13. 12. 2011 Když touha vlastnit převáží nad láskou Manipulace s druhými lidmi i s vlastním vědomím a svědomím je typická pro všechny postavy. Všechny touží po nových věcech a po penězích. I když si to nepřiznávají. Jejich touha vlastnit je silnější než láska. A vede k duševnímu mrzáctví, sebevraždě i vraždě. Díky proměnlivému odstupu herců od postav a jejich oscilaci mezi „referováním“ a „ztělesňováním“ nahlíží divák na tuto morální devastaci jakoby přes pohyblivý zoom. A někdy ho k ní strhující hereckého mistrovství přiblíží až úděsně blízko. Vždyť jsou to vlastně obyčejní a v podstatě dobráčtí lidé. Lidé jako my. A že měli ty nejlepší úmysly, je zřejmé ze závěrečné scény, kdy šťastná,
rozzářená Jessie promlouvá na své svatbě s Davidem o svém směřování k duchovním hodnotám… Ironická pointa se v kontextu dneška stává mementem apokalypsy. Bronislav Pražan, Týdeník Rozhlas, 7/2012 Láska za časů kapitalismu Mikuláškova inscenace Lásky a peněz je povedeným a veskrze současným divadelním opusem. Nutí diváka k aktivní spoluúčasti – způsob, kterým se osm herců chápe svých rolí, je občas nesnesitelné sledovat, jejich chování, přemrštěné jednání, latentní i otevřená hysterie burcují. Musí se s nimi de facto bojovat. Nejhorší je ovšem zjištění, že člověk nebojuje se s něčím, co je tak strašně nepříjemné, protože je to tak přehnané, ale že vlastně jde o zcela prosté každodenní komunikační situace. Jen patřičně vyšroubované. Není se kam schovat: s postavami a jejich jednáním se nelze identifikovat ani je odmítnout. Možná tak s nimi se zkřivenou grimasou a s jistou nechutí soucítit. Ester Žantovská, Svět a divadlo, 1/2012 Anecdotal sketches guide the audience retrospectively through the story of a young married couple that has literally “died” of shopping. Other scenes offer an outlook on twisted fake relationship that flourish to unexpected and funny but also pathological forms in the profit oriented environment. This world is just not the right place for love. Mikulášek's production admits the “entertaining” character of individual performances. Actors represent the characters, they often use the microphone as in a TV show or we watch them on the screen when they become a part of the virtual world of media. The horizon of the stage resembles the theatre foyer with professional photos of actors cast in the production. The reason for this is obvious: we watch the Shakespeare's “Theatre of the World” where all of us are actors that expose themselves and struggle for the attention of audience even though we are also part of the story. (...) Mikulášek's work is very well “designed” as usual, the actors are all excellent. Moreover, all of them faithfully and deliberately fulfil the exciting and at the same time “dehumanizing” duality of contemporary acting – they are the characters as well as the voyeurs of their way of thinking and behaviour. Marie Reslová, Hospodářské noviny / 7 December 2011
Dennis Kelly's play attacks our world from all directions. His protagonists are people that need to be satisfied – emotionally, materially or in any other way. On their way to get this, they are slowly sinking into the scum of obsessions and perversion. Dennis Kelly studies the destructive material obsession of our commercialized society. He reopens a raw wound and does not hesitate to deepen it and even twist the knife in it. He takes the actions of his character to vulgar and brutal extremes, never for its own sake though (as it often happens in other cases). Michaela Váchová, Nekultura.cz / 13 December 2011 Love and Money is a sarcastic commentary on the present world, a contemporary play in contemporary staging. There has not been so convincing and so artistically ambitious production at Divadlo v Dlouhé theatre for 6 years; since the Wild Duck directed by Jan Nebeský. Vojtěch Varyš, Týden, 2011, No. 48
O pravdě se nejlépe vypovídá prostřednictvím lži Přijel jste se podívat na českou inscenaci své hry Láska a peníze. Sice jsem v Londýně zavalený prací, ale stejně jsem pozvání rád přijal. Je to pro mě vždycky zajímavé cestovat do země s jinou kulturou, protože nikdy netuším, co mě čeká. V divadle je důležitý jazyk, a ať chcete nebo ne, každá inscenace je v jistém smyslu lokální. Já to ale beru tak, že ve chvíli, kdy hru napíšu a odevzdám ji, tak mi už nepatří. Tuhle chvíli jako autor miluju – posunu svůj text dál, lidem, kteří nemají ponětí, jak vznikl, a hra už žije svým životem bez mého přičinění. Jak tedy vnímáte inscenace svých her v cizích jazycích? Sledovat hru v jazyce, kterému člověk nerozumí, je zábavné. Je fakt, že angličtina je takový jazykový bastard, přejímá slova odevšad – takže se trochu orientuju v italštině, francouzštině či němčině. Ale zažil jsem také hraní v hebrejštině nebo v řečtině, a tam se vůbec nechytám. Zní to pro mě ba-bla-bla-bla, Louisi, bla bla bla bla, mami! Mám zajímavou zkušenost s inscenací Lásky a peníze v hamburské Thalii. Když jsem ji viděl poprvé, vůbec se mi nelíbilo, jak Němci text doslova plivají, sekají. Ale když jsem tu samou inscenaci viděl v Berlíně na Theatertreffen, už mi to tak nevadilo.
Kde berete náměty svých her? Já vlastně nevím. Když mě divadlo osloví, tak se v prvé řadě musím zeptat sám sebe, jestli mě to téma opravdu zajímá a co mě na něm zajímá. A pak se musím zeptat ještě jednou, protože v našem mozku se tvoří určité stereotypy. Mnohdy si sami zalžeme a začneme kalkulovat, jak to udělat, aby to bylo chytré a zajímavé pro diváky, jaký vliv to bude mít na moji kariéru a podobně. Navíc bývají ze strany divadla různé tlaky. Podsouvají mi nápady, které tam mít nechci, ale které „zaručeně zapůsobí na diváky“. Ale já jsem jako divák nikdy nechtěl, aby se někdo snažil uhodnout, co si myslím. Naopak – zajímá mě, co si myslí ten druhý. Každá hra, kterou napíšu, se diametrálně liší od té předcházející. Pro mě neexistují lepší a horší témata, vhodná nebo nevhodná. Je stejně důležité psát třeba o globálním terorismu jako o lásce. Základ je, že mě samotného musí to téma zajímat. To znamená, že nemám žádná předem daná řešení. Tak třeba u Lásky a peněz jsem věděl jen to, že chci napsat něco o penězích. Neměl jsem postavy, neměl jsem příběh. Dostalo to směr, když jsem začal první monolog. Jak už jste poznamenal, struktury vašich her se od sebe výrazně liší. Je to vědomé či nevědomé experimentování s formou? Obojí. Jsem raději, když to přirozeně vyplyne, protože každé téma si samo řekne, jak by měla vypadat forma. Třeba Láska a peníze. Zásadní je tam monolog, který jsem napsal jako první – tím jsem objevil hlavní postavu, která hned na začátku objasní divákům, proč jeho žena zemřela. Baví mě, že nejprve máme dojem, že ten muž je zrůda, a teprve postupně odhalujeme, že to tak úplně není, že všechno způsobily okolnosti, do kterých se dostal. Přišlo mi přirozené, že pracuju s fragmentárním vyprávěním. (…) Když se snažíte dokázat, co je pravda, obvykle se to obrátí proti vám. Přirovnal bych to k bulvárním článkům o politicích a celebritách, kdy se jejich život okrašluje různými sexuálními, drogovými a alkoholickými aférami, aby se dokázalo, že jsou to lidi bez morálky. Když to pak začnete ověřovat, zjistíte, že všechno je jinak. Pravda je obvykle nezajímavá. Takže se přiznám, že jsem si všechny ty dokumentární texty a důkazy ve hře vymyslel. Myslím, že o pravdě se nejlépe vypovídá prostřednictvím lži. rozhovor Jany Soprové s dramatikem Dennisem Kellym (kráceno), Divadelní noviny, 6/2012
Divadlo v Dlouhé je pražská repertoárová scéna, jejíž soubor vznikl spojením dvou hereckých skupin, které do nově založeného divadla na ulici Dlouhá v roce 1996 přešly s režisérkou Hanou Burešovou (herci z divadla Labyrint) a s režisérem Janem Bornou (herci z Dejvického divadla). Vedle zmíněných kmenových režisérů zde hostují význačné režisérské osobnosti, např. Jan Nebeský, J. A. Pitínský, Vladimír Morávek, Jan Mikulášek aj. Základním rysem divadla je žánrová a stylová pestrost, cílí na tituly neznámé a dosud neuvedené. Divadlo pořádá dětský festival Dítě v Dlouhé a také festival pro teenagery 13+. Takřka není sezóny, aby se Divadlo v Dlouhé se neobjevilo alespoň v širších nominacích na prestižní divadelní ceny. Tituly Sestra úzkost (obnovená premiéra 1996), Garderobiér (2002), Divoká kachna (2005), Faidra (2007), Vějíř s broskvovými květy (2008) či Lékař své cti (2010) patří do zlatého fondu české divadelní produkce. Cena Alfréda Radoka neminula herečku Jaroslavu Pokornou (2005: Divoká kachna, role Hedvika), Marii Málkovou (2002: Běsi, role Paní Stavroginová) či Jana Vondráčka (2005: Lhář, role Lelio). Velký úspěch pak zaznamenala loňská inscenace Hany Burešové Polední úděl – získala Cenu Alfréda Radoka jako Inscenace roku 2011 a pro herečku Helenu Dvořákovou znamenala dvojí triumf: vedle Radokovy ceny za roli Ysé obdržela i Cenu Thálie. Ansámbl Divadla v Dlouhé se olomouckému festivalovému publiku představil prvně v roce 2009 inscenací J. A. Pitínského Vějíř s broskvovými květy. Rok nato překvapil žánrovou změnou – dvěma fraškami podle G. Feydeaua Dáváme děťátku klystýr a „Kašlu na to!“, řekla Hortensie. Na Divadelní Floru 2011 pak divadlo přijelo s Mikuláškovým Macbethem. Divadlo v Dlouhé is a Prague-based repertoire theatre that was founded by joining of two theatre groups that started working in the new theatre on Dlouhá Street in 1996. Those were director Hana Burešová and actors from the theatre Labyrint and director Jan Borna with actors from the theatre Dejvické divadlo. Apart from the above mentioned, many guest directors often cooperate with the theatre e.g. Jan Nebeský, J. A. Pitínský, Vladimír Morávek, Jan Mikulášek and others. The theatre focuses on variety of genres and styles, and often presents unknown and not-staged productions. It organizes festival Children in Dlouhé and Festival for Teenagers 13+.
Almost every season the theatre is nominated for several prestigious awards. Productions like Sister Anxiety (re-opened in 1996), The Dresser (2002), The Wild Duck directed by Jan Nebeský (2005), Phaedra (2007), Peach Blossom Fan (2008) or The Surgeon of his Honour (2010) belong to the gems of our theatre production. Alfréd Radok Award winners are actress Jaroslava Pokorná (2005: The Wild Duck, for the role of Hedvig), Marie Málková (2002: The Demons for Mrs Stavrogina) or Jan Vondráček (2005: Liar, the role of Lelio). Last year's production of Hana Burešová Break of Noon was very successful and won the Alfréd Radok Award for the Production of the Year 2011 and actress Helena Dvořáková received even two awards – Alfréd Radok Award for the role of Ysé and also the Thalia Award. The ensemble of Divadlo v Dlouhé theatre presented themselves to the festival audience in 2009 with their production Peach Blossom Fan directed by J. A. Pitínský. A year later they surprised with a twist in genre and produced two farces based on G. Feydeau's Enema for This Child and Please! Hortense Says, “I Don't Give A Damn!”. Last year they produced Mikulášek's Macbeth at the festival.
