NE 20. 5. 10:00 Moravské divadlo ______________________________________________________________________ SUN 20 May 10.00 am Moravian Theatre
Peter Handke
PODZEMNÍ BLUES UNDERGROUND BLUES
Divadlo Komedie Praha ___________________________________
překlad translation Petr Štědroň dramaturgie dramatic adviser Hermann Seeler úprava, scéna edited by, stage design Dušan D. Pařízek kostýmy costumes Kamila Polívková režie directed by Dušan D. Pařízek premiéra 25. 6. 2011 premiere 25 June 2011 hrají cast Martin Finger, Boleslav Polívka Divadelní hra rakouského skandalisty Petera Handkeho Podzemní blues, uváděná v režii Dušana D. Pařízka, je intimní a (sebe)kritickou úvahou o bezmocném hněvu, který se člověka zmocňuje při pohledu na nekultivovanost, pokrytectví a lhostejnost současné společnosti. Handkeho melancholické blues se v inscenaci Divadla Komedie stane generačním soubojem dvou výjimečných herců – Martina Fingera a Boleslava Polívky. Jako dva Rozhněvaní muži zkoumají prostřednictvím textu jednoho z nejlepších autorů současnosti mj. tenké hranice mezi kritikou a hulvátstvím, mezi odporem k lidem a závislostí na nich. Uvedením Handkeho titulu Divadlo Komedie podle Pařízkových slov smazalo dluh, který vůči autorovi cítilo. Podzemní blues se částečně také obrací na diváky, stejně jako proslulé Spílání publiku. „Handke se po mnoha letech vrátil zcela vědomě ke svému životnímu úspěchu, ke Spílání, a nastavil sám sobě zrcadlo… Kdo si tolikrát uzurpoval právo lidem kázat, napravovat svět v obrovských monolozích, komplikovaných textech, mluvit o tom, jak se politická a společenská situace nevyvíjí úplně ideálně, musí být s to vydržet i kritickou reflexi, která se zabývá právě jím. Ten text vlastně skýtá dokonalé možnosti, abychom bilancovali a zpochybnili naše postoje, i to, k čemu jsme se dopracovali v minulosti,“ dodává Pařízek. Nastudováním této inscenace Divadlo Komedie uzavřelo tříletý dramaturgický projekt MITTELEUROPA mapující zlomové body v moderních dějinách střední Evropy.
The production of the play Underground Blues by Austrian rebellious writer Peter Handke, directed by Dušan D. Pařízek, is an intimate and (self)-critical reflection on the helpless anger that overtakes people when they encounter the vulgarity, hypocrisy and indifference of our society. Handke's melancholic blues is a duel of two extraordinary actors of two different generations – Martin Finger and Boleslav Polívka. Through the text of one of the best contemporary authors, these two actors as – two Angry Young Men – explore also the thin line between criticism and crude insult, between aversion to people and dependence on them. Pařízek explains that by producing this play, the theatre paid off a certain debt they felt they had to Handke. Underground blues also partly turns to the spectators just like the famous Offending the Audience. “After many years, Handke got deliberately back to his life success – Offending the Audience to hold the mirror up to himself… He who for many times assumed the right to preach to people, to reform the world in long soliloquys and complex texts, who dared to speak about the fact that the political and social situation was not going the right way, has to be able to endure a critical reflection focused on himself. The text actually provided us with perfect chance to look back and question our attitudes as well as all that we've achieved in the past,” Pařízek said. This production ended a three-year-old dramaturgical project called MITTELEUROPA of Divadlo Komedie theatre that mapped the breaking points in the modern history of Central Europe. Společnost uživatelů městské hromadné dopravy si cestu útrobami džungle velkoměsta krátí čtením, tlacháním, civěním. Dočasnou pospolitost naruší Rozhněvaný muž aneb Narušitel zábavy aneb Nepřítel lidu, který usvědčuje spolucestující v metru z bezvýznamnosti, ošklivosti a směšnosti. Avšak za jeho nemilosrdnými tirádami se skrývá citlivá duše zoufalého pozorovatele dnešní doby. Jeho blues je plné ironie, melancholie a touhy po kráse. Připomíná poustevníka, který se náhle ocitne v postmoderní metropoli. „Dvojhlas“ Martina Fingera a Boleslava Polívky připomíná lítý boj, který nemůže mít vítěze. Inscenace začíná monologem – vyznáním Nepřítele lidu ze strachu a svých chyb; pokračuje zdánlivým dialogem, v němž se připravuje na střet s veřejností; završena je setkáním dvou Rozhněvaných mužů, během kterého zkušenější z nich původně neúprosně výmluvného Nepřítele lidu připraví o řeč. Dušan D. Pařízek o inscenaci
The company of public transport users kill time in the underground of a big city by reading, chatting, staring. The temporal collectiveness is disturbed by an angry man, an intruder, an enemy of the people that convicts his fellow-passengers of being insignificant, ugly or ridiculous. However, his merciless tirades conceal a sensitive soul of a desperate observer of our times. His blues is full of irony, melancholy, and desire for beauty. He resembles a hermit that suddenly finds himself in the postmodern metropolis. A “duet” of Martin Finger and Boleslav Polívka evokes fierce fight where no one can win. The production starts with a monologue – the “Enemy of the People” confesses his fear of his mistakes, followed by a seeming dialogue when he prepares to meet with public and the production is crowned by his encounter with another angry men. During this phase, the more experienced of them will deprive the talkative Enemy of the People of his words. Dušan D. Pařízek about the production
Polívka, Finger a „řitníci“ Pozdní Handkeho hra se vyznačuje podobnou tematikou v poučenější, možná i smířenější formě než právě Spílání publiku; v režii Dušana D. Pařízka se pak inscenace na scéně pražské Komedie více blíží tomu, co zde běžně vídáme – na rozdíl od zmíněného Spílání, kde se nemilosrdně účtovalo i s Komedií jako takovou. Je to jednouché. Misantropický cestující metrem útočí na své spolucestující a všelijak jim nadává. Martinu Fingerovi v této roli poslouží jednak diváci (což je výborné), jednak imaginární postavy ve – ve skutečnosti prázdném – vagonu: což už je divadelně působivé o něco méně. Nemilosrdný útok vůči všem typům lidí od těch ošuňtělých po ty krásné má sice jisté stereotypní rysy, ale jako vstup do tématu poslouží skvěle. Když přistoupí druhý cestující (obvykle jím bývá žena, zde však – v Komedii možná lehce překvapivě – je jím Bolek Polívka), tématem se stává sám misantrop: proč je takový, o co mu jde, co ho k tomu vedlo a jestli náhodou sám nemá problém. Právě interakce Polívky a Fingera v druhé půli představení z toho činí výborný zážitek, plný jemných narážek na Komedii i sebe samé; „tichý“ Finger hrající v této části ve většině jen obličejem beze slov předvádí jednu z hereckých kreací sezony. A vnímavějšímu divákovi ( jistě nemu-
síme připomínat, že věrní fanoušci Komedie patří k právě takovým misantropickým typům, které Martin Finger tak skvěle ztělesňuje, ať už v Podzemním blues nebo třeba v opakovaně citovaném Světanápravci) poslouží k vydatnému černohumornému sebezpytu. Vojtěch Varyš, Týden / 27. 6. 2011 Pouť ke konci Metro, v němž Divý muž z Podzemního blues odříkává svou litanii, je rozprostřeno jakoby přes celou Zem. Hrdina v něm vykonává vlastní pouť ke smrti (rovněž častý archetyp poutníka a životní pouti či motiv slavnosti a sváteční chronotop v Handkeho textech). Pradávná trojí jména stanic vnášejí do hry širší nadhistorickou kulturní paměť, sahající až ke starověku, do Svaté země a na jiná posvátná místa. O tuto dimenzi ovšem Divadlu Komedie nešlo. Šlo mu o spílání samotné, zaříkávání současníků, i když v něm díky maximálně koncentrovanému, minimalistickému projevu Martina Fingera jistý utopický, obrodný prvek zůstal zachován. Je to vlastně jakési „pozitivní“ spílání, tvůrci jako by se snažili zvrátit odmítání přítomnosti druhých lidí v pravý opak a evokovat všechny kladné možnosti – spolubytí, existence člověka dnes mezi lidmi jako bližními. Proto je monologický part zkrácen na polovinu a celou druhou půlku tvoří dialog Martina Fingera s Boleslavem Polívkou, který jako herecká a tvůrčí osobnost a priori ztělesňuje pozitivní životní naladění. A tak divadelní iluzi narušili tvůrci dalším způsobem: nejen hrou přes rampu a přímo takřka v první řadě mezi diváky. U herecké osobnosti, jakou je Boleslav Polívka, se automaticky stírá hranice mezi představitelem a rolí, respektive autentická osobnost se svými přirozenými rysy a danostmi převáží nad postavou a svým způsobem ji pohltí. S figurou, kterou hraje Martin Finger, se děje něco podobného – už pro „hvězdnou“ předchozí kariéru tohoto herce v tomto divadle. Fingerův Divý muž přináší v podstatě na jeviště rovněž jistou rekapitulaci a bilanci činnosti Divadla Komedie, včetně své vlastní herecké tvorby zde: oba aktéři také výslovně, byť pouze drobnou narážkou, odkazují na Fingerovo ztvárnění Světanápravce ve stejnojmenné Bernhardově hře (za něž herec dostal divadelní ocenění). O to však nejde. Jde o připomenutí určitého významného režijního, dramaturgického i hereckého směřování dříve, než se cesty tvůrců rozejdou různými směry. Takže cesta Divého muže v Divadle Komedie přece jen představuje svým způsobem pouť ke konci, i když pochopitelně jinak než v původním
textu, kde putuje Divý muž ke smrti v podobě medúzovité oslnivě krásné Divé ženy, aby jí ještě naposled (?) unikl. Zuzana Augustová, A2, 21/2011 Handkeho Podzemní blues v Komedii je hereckou a intelektuální jízdou Fingera a Polívky Divák nesleduje jen intelektuální dialog lidí různých životních postojů, ale je přítomen i jedinečnému setkání dvou hereckých generací, dvou rozdílných divadelních a hereckých postojů a zkušeností. Skvěle se na jevišti doplňují. Jejich herecký dialog umělecky i lidsky jiskří. Již léta jsme neviděli hrát Bolka Polívku tak brilantně, bez zátěže šaškovských manýr a pitvorností. Polívka dokáže být intimní, počkat s pointou až na vhodnou chvíli, respektuje text i situaci. Dokáže v sobě objevit cit, vážnost i humor. Každou situaci dokáže rozehrát, hereckými nápady obohacovat, významy prohlubovat. Je konečně tím vědomým, nepodbízivým klaunem, za něhož se dosud jen vydával. A Martin Finger je mu rovnocenným partnerem. Živě, spontánně reaguje, současně udržuje mírnou sebeironii i původní vážnost a vztek své postavy. Handkeho text tak dostává rozměr živé divadelní komedie. Je brilantním esejem nikoli nad smyslem umění a divadla jako dávné Spílání, ale nad životem a životními postoji jako takovými. Dušan D. Pařízek Handkeho text pochopil dokonale, šťastně jej dramaturgicky upravil do mezigeneračního dialogu dvou postav a dal mu komediální rozměr, vycházející z hereckých typů obou představitelů. Podzemní blues je vrcholnou ukázkou precizní dramaturgicko-režijní práce a brilantního herectví, oživujícího text, který by jinak mohl působit příliš vážně, poučně a intelektuálně. Vladimír Hulec, E15 / 18. 7. 2011
Dušan D. Pařízek fully understood Handke's text. He wisely adapted it to a generational dialogue of two characters and added a comic dimension based on the typology of the two actors. Underground Blues is an excellent example of precise work of dramaturgy, direction and splendid acting that revive a text that could otherwise seem too severe, didactic and too highbrowed. Vladimír Hulec, E15 / 18 July 2011
