Studijní texty k předmětu KSVL2 – Vybrané kapitoly ze světové literatury
Výběrový seminář ke světové literatuře je věnován povídkové tvorbě od poloviny 19. století do současnosti. Jeho cílem je nabídnout studentům základní vhled do povídkové tvorby významných autorů světové literatura, někteří z nich se povídkové tvorbě věnovali jen okrajově, ale přesto výrazně ovlivnili vývoj povídky, u některých tvoří povídka osu jejich literárního díla. Studentům budou zadána témata seminárních prací, zpracují medailony jednotlivých osobností světové literatury dle pokynů vyučující. Předložené texty jsou určeny k společnému rozboru a interpretaci v jednotlivých seminářích. V povídkovém souboru jsou zastoupeni tito autoři: Edgar Allan Poe; Guy de Maupassant; Anton Pavlovič Čechov; Guillaume Apollinaire; Isaak Babel; Ernest Hemingway.
E. A. POE – ZRÁDNÉ SRDCE To je pravda – byl jsem nervózní – hrozně, hrozně nervózní jsem byl a ještě jsem; ale proč říkáte, že jsem šílený? Nemoc zostřila mé smysly – nezničila je – neotupila. Nejostřejší ze všech byl smysl sluchu. Slyšel jsem všechny věci na nebi i na zemi. Slyšel jsem mnohé věci v pekle. Jak tedy můžu být šílený? Naslouchejte! A sledujte, jak zdravě – jak klidně vám celý ten příběh vypovím. Není možno říci, jak mi ta myšlenka poprvé přišla na mysl; ale jak byla jednou počata, pronásledovala mě dnem i nocí. Neměla žádný účel. Nebyla v ní vášeň. Miloval jsem toho starce. Nikdy mi neukřivdil. Nikdy mě neurazil. Po jeho zlatu jsem netoužil. Myslím, že to bylo to oko! ano, to bylo ono! Jedno z jeho očí připomínalo oko supa – světlemodré oko potažené blanou. Kdykoli na mě pohlédlo, ztuhla mi krev v žilách; a tak kousek po kousku – velmi postupně – jsem se rozhodl vzít starci život, a tak se toho oka navždy zbavit. Ano, v tom je problém. Vy si myslíte, že jsem šílenec. Šílenci nevědí nic. Ale měli jste vidět mě. Měli jste vidět, jak moudře jsem si počínal – s jakou opatrností – s jakou předvídavostí – s jakou přetvářkou jsem se pustil do díla! Nikdy jsem ke starci nebyl laskavější než ten týden předtím, než jsem ho zabil. A každou noc kolem půlnoci jsem otočil západkou jeho dveří a otevřel jsem je – tak jemně! A pak, když jsem vytvořil dostatečnou skulinu pro svou hlavu, vsunul jsem dovnitř tmavou lucernu, úplně zavřenou, zavřenou, takže z ní nevycházelo žádné světlo, a pak jsem vstrčil dovnitř i hlavu. Ach, smáli byste se, kdybyste viděli, jak dovedně
jsem ji vstrčil dovnitř! Pohyboval jsem jí pomalu – velmi pomalu, abych starce nevzbudil ze spánku. Trvalo mi hodinu, než jsem celou hlavu dostal dovnitř tak daleko, že jsem ho viděl ležet na posteli. No! – copak by šílenec byl takhle moudrý? A pak, když jsem měl hlavu už celou v pokoji, otevřel jsem lucernu – tak opatrně – opatrně (protože veřeje skřípaly) jsem ji otevřel tak, aby na jeho supí oko dopadl jediný tenký paprsek světla. A to jsem dělal sedm dlouhých nocí – každou noc právě o půlnoci – ale oko bylo vždycky zavřené; a nebylo tedy možné ten čin provést; protože mě netrápil ten stařec, ale jeho Zlé oko. A každé ráno, když se rozednilo, vstoupil jsem statečně do místnosti a odvážně na něj promluvil, oslovil ho srdečně jménem a ptal jsem se, jakou měl noc. Vidíte tedy, že by to opravdu musel být velmi bystrý stařec, aby poznal, že se každou noc přesně ve dvanáct dívám, jak spí. Osmé noci jsem byl při otvírání dveří ještě opatrnější než jindy. Minutová ručička hodin se pohybuje rychleji, než se pohybovala moje ruka. Nikdy dřív před touto nocí jsem necítil, jak jsem mocný – jak prozíravý. Stěží jsem potlačoval svůj pocit triumfu. Když jsem si pomyslel, že já tady otevírám dveře, kousek po kousku, a že jemu se ani nesní o mých utajených činech a myšlenkách. Dost jsem se té myšlence zdušeně nasmál, a on mě snad slyšel – protože se na posteli náhle pohnul, jako by se polekal. Teď si možná myslíte, že jsem se stáhl – ale ne. V jeho pokoji byla hustá tma, černá jako smola (okenice byly pevně zavřené ze strachu před zloději), a tak jsem věděl, že nemůže vidět, jak se dveře otevírají, a dál jsem do nich strkal, stále stejně, stále stejně. Měl jsem už hlavu vevnitř a chystal jsem se právě otevřít lucernu, když mi palec sklouzl po cínovém závěru. Stařec se v posteli prudce vztyčil a vykřikl: „Kdo je tam?“ Zůstal jsem bez pohnutí a neřekl jsem nic. Po celou hodinu jsem nepohnul jediným svalem a za tu dobu jsem ho neslyšel znovu si lehnout. Seděl zpříma v posteli a naslouchal – právě tak, jak jsem já noc za nocí naslouchal tikání červotoče ve zdi. Za chvíli jsem uslyšel zasténání a věděl jsem, že to je sten smrtelné hrůzy. To nebylo zaúpění bolesti nebo žalu – ach ne! – to byl ten hluboký zdušený zvuk, který se rodí z hloubi duše, přetížené bázní. Znal jsem ten zvuk dobře. Mnohou noc, právě o půlnoci, kdy celý svět spal, vytryskl z mé vlastní hrudi a svou děsnou ozvěnou jen prohloubil strach, který mě zneklidňoval. Říkám, že jsem ho dobře znal. Věděl jsem, co stařec cítí, a bylo mi ho líto, i když v srdci jsem se smál. Věděl jsem, že byl vzhůru od toho prvního lehkého hluku, kdy se obrátil v posteli. Od té doby v něm obavy rostly. Snažil se namluvit si, že jsou bezdůvodné, ale nedokázal to. Říkal si: „To je jen vítr v komíně – to jen po podlaze běžela myš,“ nebo „to je jen cvrček, který jednou zacvrlikal“. Ano, snažil se utěšit sám sebe takovými domněnkami; ale zjistil, že to všechno je marné. Všechno marné; protože Smrt, která se k němu blížila, se se svým černým pláštěm vkradla k němu a zahalila svou oběť. A truchlivý vliv toho nepostřehnutelného stínu způsobil, že cítil – i když ani neviděl, ani neslyšel – cítil přítomnost mé hlavy v pokoji. Když jsem čekal velmi dlouhou dobu, velmi trpělivě, a neslyšel jsem ho si lehnout, rozhodl jsem se otevřít malou – velmi, velmi malou štěrbinu lucerny. Otevřel jsem ji tedy – nedokážete si představit, jak kradmo, kradmo – až nakonec jediný matný paprsek světla, podobný pavoučímu vláknu, vytryskl ze štěrbiny a dopadl na supí oko. Bylo otevřené – doširoka, doširoka otevřené – a při pohledu na něj s mě zmocňovala zuřivost. Viděl jsem je dokonale zřetelně – celé mdle modré, se zlověstným závojem, který mi zmrazil i morek v kostech; ale neviděl jsem nic jiného z tváře nebo postavy toho muže, protože jsem jakoby instinktivně namířil paprsek přesně na to prokleté místo. A teď – neříkal jsem vám, že to, co omylem považujete za šílenství, je jen přílišná ostrost smyslů? Teď tedy, říkám vám, dolehl k mým uším hluboký, tupý, rychlý zvuk, jaký vydávají hodinky zabalené v bavlně. I tenhle zvuk jsem dobře znal. Byl to tlukot starcova srdce. Zesílil mou zuřivost tak, jako víření bubnů povzbuzuje vojáka v odvaze.
Ale i tehdy jsem se krotil a zůstal jsem nehybný. Skoro jsem nedýchal. Držel jsem lucernu bez pohnutí. Zkoušel jsem, jak pevně dokážu udržet paprsek na oku. Mezitím ďábelské bubnování srdce zesilovalo. Bylo každým okamžikem rychlejší a rychlejší a hlasitější a hlasitější. Starcova hrůza musela být nevýslovná! Bylo hlasitější, říkám, hlasitější každým okamžikem! Sledujete mě dobře? Řekl jsem vám, že jsem nervózní: to jsem. A tehdy, v té mrtvé noční hodině, v děsivém tichu toho starého domu, mě takový podivný zvuk vzrušil až k neovladatelné hrůze. Ale přesto jsem se ještě několik minut krotil a zůstal bez pohnutí. Ale to bušení bylo hlasitější, hlasitější! Myslel jsem si, že se srdce musí rozskočit. A pak se mě zmocnila úzkost – ten zvuk uslyší sousedi! Starcova poslední hodina nadešla. S hlasitým výkřikem jsem prudce otevřel lucernu a skočil do pokoje. Jednou zaječel – jen jednou. V okamžiku jsem ho stáhl na podlahu a strhl na něj těžkou postel. Pak jsem se radostně usmál, když jsem měl čin až potud za sebou. Ale po mnoho minut srdce ještě zdušeně bilo. To mě ovšem netrápilo; to nebude přes zeď slyšet. Konečně přestalo. Stařec byl mrtev. Odstranil jsem postel a prohlédl tělo. Ano, byl docela, docela mrtev. Položil jsem mu ruku na srdce a držel jsem ji tam mnoho minut. Žádný tepot se neozval. Byl docela mrtev. Jeho oko mě už nebude trápit. Jestli si stále myslíte, že jsem šílený, přestanete si to myslet, až vám popíšu, jak moudře a opatrně jsem si počínal při ukrývání těla. Noc uplývala a já jsem pracoval spěšně, ale tiše. Nejprve jsem rozřezal tělo na kusy. Odřízl jsem hlavu a paže a nohy. Pak jsem vytrhl tři prkna z podlahy pokoje a uložil všechno mezi trámy. Pak jsem vrátil prkna na místo tak šikovně, tak chytře, že žádné lidské oko – dokonce ani jeho – by nemohlo rozeznat, že je něco v nepořádku. Nebylo co umývat – nebyla tam žádná skvrna – ani jediná kapka krve. Na to jsem si dával příliš dobrý pozor. Vana všechno zachytila – ha! ha! Když jsem skončil tuto dřinu, byly čtyři hodiny – stále byla tma jako o půlnoci. Když hodiny začaly odbíjet, na dveře z ulice někdo zaklepal. Sešel jsem dolů a otevřel s lehkým srdcem – protože čeho jsem se nyní měl bát? Vstoupili tři muži, kteří se velmi přátelsky představili jako policisté. Soused v noci slyšel výkřik; vzbudilo to podezření, že něco není v pořádku; ta informace byla předána policejní stanici a oni (policisté) byli vysláni, aby dům prohledali. Usmál jsem se – protože čeho jsem se měl bát? Pobídl jsem pány, aby šli dál. Ten výkřik, řekl jsem, jsem vydal já sám ze spaní. Zmínil jsem se, že stařec je právě na venkově. Ukázal jsem návštěvníkům celý dům. Vyzval jsem je, aby hledali – hledali dobře. Vedl jsem je nakonec do jeho pokoje. Ukázal jsem jim jeho poklady, bezpečné a neporušené. V sebejistém nadšení jsem přinesl židle a vyzval jsem je, aby si právě tady odpočinuli po svých služebních povinnostech, zatímco já v divoké smělosti svého dokonalého triumfu jsem si postavil židli přesně na to místo, na němž spočívalo tělo oběti. Policisté byli spokojeni. Mé chování je přesvědčilo. Byl jsem výjimečně uvolněný. Sedli si a začali hovořit o běžných věcech a já jim vesele odpovídal. Ale netrvalo dlouho a ucítil jsem, jak blednu, a přál jsem si, aby odešli. Hlava mě bolela a měl jsem pocit, že mi zvoní v uších; ale oni pořád seděli a povídali. Zvonění se stávalo výraznějším- pokračovalo a bylo stále výraznější. Mluvil jsem ještě uvolněněji, abych se toho pocitu zbavil; ale pokračoval a nabýval na určitosti – až jsem nakonec zjistil, že ten zvuk nezní v mých uších. Nepochybně jsem velmi zbledl; ale mluvil jsem ještě plynuleji a zvýšeným hlasem. Ale zvuk přesto narůstal – a co jsem mohl dělat? Byl to hluboký, tupý, rychlý zvuk, jaký vydávají hodinky zabalené v bavlně. Zalapal jsem po dechu – a přesto policisté nic neslyšeli. Mluvil jsem ještě rychleji – ještě prudčeji; ale hluk stále narůstal. Vstal jsem a hádal jsem se o maličkosti, vysokým hlasem a s divokou gestikulací; ale hluk stále narůstal. Proč už nejdou? Přecházel jsem tam a zpátky těžkými kroky, jako by mě poznámky těch mužů rozzuřily – ale hluk stále narůstal. Ach Bože! Co jsem mohl dělat? Pěnil jsem – zuřil – klel! Smýkl jsem židlí, na které jsem předtím seděl, a skřípal jsem s ní po prknech, ale hluk to všechno přehlušil
a pořád narůstal. Byl hlasitější – hlasitější – hlasitější! A ti muži stále příjemně tlachali a usmívali se. Bylo možné, že nic neslyší? Všemohoucí Bože – ne, ne! Slyšeli! – podezřívali! – věděli! – vysmívali se mému strachu! to jsem si myslel tehdy a to si myslím i teď. Ale všechno bylo lepší než tato muka! Všechno bylo snesitelnější než tento výsměch! Cítil jsem, že musím křičet nebo zemřít! – a teď - znova! slyšte! hlasitěji! hlasitěji! hlasitěji! hlasitěji! – „Ničemové!“ zaječel jsem, „už se tady nepřetvařujte! Přiznávám ten čin! – vytrhněte prkna! – tady, tady! – to je tlukot jeho příšerného srdce!“
G. MAUPASSANT – IDYLA Vlak právě opustil Janov směrem na Marseille, sledoval táhlé zákruty skalnatého pobřeží, klouzal jako železný had mezi mořem a horami, sjížděl dolů na žluté písčité pláže, které drobné vlnky lemovaly stříbrnou krajkou pěn, a mizel náhle v černé tlamě tunelů jako zvěř ve své díře. V posledním vagóně vlaku tlustá žena a mladý muž seděli mlčky proti sobě, jen se občas po sobě podívali. Jí bylo asi pětadvacet let; seděla u okna a pozorovala krajinu. Byla to statná piemontská venkovanka, měla černé oči, velká, velmi objemná ňadra a masité tváře. Zastrčila několik balíčků pod dřevěnou lavici, na klíně si nechala košík. Jemu bylo asi dvacet let; byl hubený, opálený, s tím temným odstínem lidí, kteří pracují venku na prudkém slunci. Vedle sebe měl v uzlíčku celý svůj majetek – pár bot, košili, kalhoty a kabát. Pod lavici také něco schoval – lopatu a motyku, svázané k sobě provázkem. Jel hledat práci do Francie. Slunce stoupalo na obloze a zalévalo pobřeží deštěm ohně; končil květen a rozkošné vůně se nesly vzduchem, pronikaly do vagónu, jehož okénka zůstávala stále otevřená. Kvetoucí pomerančovníky a citroníky vydechovaly do klidného vzduchu svou sladkou vůni, tak sladkou, silnou a omamnou, a mísily ji do dechu růží, které tu rostly v bohatých zahradách jako tráva kolem celé trati, před vraty budov a také v polích. Vlak jel pomalu, jako by se chtěl zdržet v té zahradě, v té rozkoši – zastavoval se každou chvíli v malých nádražích, před několika bílými domy, pak dlouho hvízdal a rozjížděl se klidným chodem. Nikdo nenastupoval. Řeklo by se, že celý svět podřimuje a nemůže se odhodlat v tom teplém jarním dopoledni k cestě. Tlustá žena občas zavírala oči, pak je opět stále otvírala, když jí košík klouzal z klína a málem spadl. Zachytávala ho rychle, dívala se několik minut ven, pak znovu usínala. Na čele se jí perlily kapky potu a těžce dýchala, jako by ji trápila nepříjemná tíseň. Mladík sklonil hlavu a spal těžkým spánkem venkovana. Při odjezdu z jednoho nádražíčka se žena najednou jako by probrala, odkryla košík a vytáhla kus chleba, vejce na tvrdo, lahvičku vína a švestky, krásné černé švestky; začala jíst. Muž se potom také rázem probudil a díval se na ni, sledoval každé sousto, putující od klína ke rtům. Zůstával sedět se zkříženýma rukama, s upřenýma očima, vyhublými tvářemi a sevřenými ústy. Jedla jako tlustá hltavá žena, každou chvíli zapíjela douškem vína, aby pomohla vejcím do krku, a zastavovala se, aby se trochu nadechla. Zmizelo v ní vše, chléb, vejce, švestky, víno. A jakmile dojedla, chlapec znovu zavřel oči. Bylo jí těsno a povolila si trochu živůtek; muž se najednou začal znovu dívat. Neznepokojovalo ji to, rozepínala si šaty dále a silný tlak jejích ňader rozhrnoval látku; v mezeře, která se zvětšovala, se objevovalo trochu bílého prádla a kousek kůže.
Když bylo venkovské ženě volněji, řekla italsky: „Je tak horko, že člověk sotva může dýchat.“ Mladík odpověděl stejným jazykem a stejnou výslovností: „Na cestování je pěkné počasí.“ Zeptala se: „Vy jste z Piemontu?“ „Já jsem z Asti.“ Byli krajané. Rozpovídali se. Říkali všední věci, které si neustále opakují prostí lidé, stačí to jejich pomalé mysli bez rozhledu. Mluvili o domově. Měli společné známé. Říkali jména a spřátelovali se postupně, kdykoliv objevili dalšího člověka, kterého oba znali. Rychlá spěšná slova vycházela z jejich úst se svými zvučnými koncovkami a zpěvnou italskou výslovností. Pak se vyptali jeden na druhého. Byla vdaná; měla již tři děti, nechala je u sestry, poněvadž našla místo kojné, dobré místo u francouzské dámy v Marseille. On hledal práci. Slyšel, že ji také najde v tom městě, protože se tam hodně staví. Potom umlkli. Horko začínalo být hrozné, padalo na střechu vagónů jako déšť. Za vlakem vzlétal mrak prachu, vnikal dovnitř a vůně pomerančovníků i růží sílila, zdálo se, že houstne a těžkne. Oba cestující znovu usnuli. Otevřeli oči téměř současně. Slunce se sklánělo k moři, ozařovalo ten modrý ubrus deštěm jasu. Vzduch byl svěžejší a zdál se lehčí. Kojná lapala po dechu, živůtek měla rozepnutý, tváře skleslé a oči matné; řekla smutným hlasem: „Nekojila jsem od včerejška; je mně těžko, jako bych měla omdlít.“ Neodpověděl, nevěděl, co má říci. Pokračovala: „Když má někdo tolik mléka jako já, musí kojit třikrát za den, jináč mu to vadí. Jako bych měla na srdci kámen, kámen, že sotva dýchám a nohy se mně podlamují. Tolik mléka není dobře mít.“ Řekl: „Ano. To není dobré. Asi je to pro vás soužení.“ Vypadala opravdu velmi sklesle, nešťastně a ochable. Zašeptala: „Stačí jen zmáčknout a už mléko teče jako z fontány. Opravdu zajímavá podívaná. Člověk by to ani nevěřil. V Casale se chodili na mě dívat všichni sousedé.“ Prohodil: „Opravdu?“ „Ano, opravdu. Ukázala bych vám to, ale to by mně vůbec nepomohlo. Tím způsobem se nedostane dost mléka ven.“ A umlkla. Vlak zarazil na zastávce. U ohrady stála žena, chovala plačící nemluvně. Byla hubená a otrhaná. Kojná se na ni dívala. Řekla soucitným tónem: „Té bych mohla pomoci. A dítě by mi ulevilo. Víte, nejsem bohatá, když jdu z domova a od našich, opouštím své malé nejmladší dítě, abych nastoupila místo; ale přece bych dala pět franků, kdybych měla deset minut to dítě a mohla ho kojit. Uklidnilo by se, a jak teprve já! Zdá se mně, že bych se znovu narodila.“ Opět zmlkla. Potom si přejela rozpálenou rukou několikrát čelo, potilo se jí, a zasténala: „Už to nemůžu vydržet! Zdá se mně, že umřu.“ A nevědomky si rozepjala šaty docela. Objevil se pravý prs, obrovský, napjatý, s tmavou jahodou na konci. A ubohá žena si naříkala: „Ach bože, ach bože! Co si počnu?“ Vlak se rozjel a pokračoval v cestě mezi květy, které vydechovaly pronikavou vůni teplých večerů. Občas se objevila rybářská loď, jakoby spící na modrém moři, bílá plachta se ani nepohnula; odrážela se ve vodě, jako by tam byla druhá bárka obráceně. Mladík zmateně zakoktal: „Ale…paní…já…já bych vám mohl ulevit.“
Odpověděla zlomeným hlasem: „Ano, když budete tak hodný. Hodně mi pomůžete. Nemůžu to vydržet, už nemůžu.“ Klekl si k ní na kolena a ona se k němu sklonila nesouc k jeho rtům navyklým gestem kojící ženy tmavou špičku prsu. A při tom pohybu, kdy prs brala oběma rukama, aby ho podala tomu muži, na špičce se objevila kapka mléka. Honem ji vypil, vzal ten těžký prs do svých rtů jako ovoce. A začal ho hltavě a pravidelně vysávat. Objal ženu oběma rukama kolem pasu, tiskl ji, aby se k němu přiblížila. Pil po malých doušcích a hýbal krkem stejně jako kojenci. Najednou řekla: „To pro tenhle stačí, vezměte teď druhý.“ A vzal poslušně druhý. Položila si obě ruce na mladíkova záda a nyní silně a šťastně oddechovala, vychutnávala vůni květů, přimísenou do závanů vzduchu, které pohyb vlaku vrhal do vagónů. Řekla: „Tady to pěkně voní.“ Neodpověděl, stále pil z toho masitého pramene a zavíral oči, aby si lépe pochutnal. Ale jemně ho odstrčila. „To už stačí. Je mi líp. To mě zas postavilo na nohy.“ Vstal a utřel si ústa hřbetem ruky. Zastrkujíc obě živé čutory do šatů, které se na hrudníku zapínaly, řekla mu: „Vy jste mně ale báječně pomohl. Mockrát vám děkuju.“ A on vděčným hlasem odpověděl: „Já vám děkuju, paní, už jsem dva dny nic nejedl.“
A. P. ČECHOV – SPÁT A SPÁT! Noc. Varjenka, malá, asi třináctiletá chůva, houpe kolébkou a tichounce děťátku brouka: „Spi, děťátko, spi, zavři očka svý…“ Pod ikonou bliká zelený kahánek. Napříč místností se z kouta do kouta táhne šňůra, na které visí pleny a velké černé dámské kalhoty. Nad kahánkem svítí na stropě velká zelená skvrna, kdežto pleny a kalhoty vrhají dlouhé stíny na pec, na kolébku i na Varju. když se kahánek rozbliká, skvrna i stíny ožívají a začínají povlávat jako ve větru. Ve světnici je dusný puch. Jasně je cítit zelňačku a obuvnickou kůži. Děťátko pláče. Už je celé ochraptělé a vysílené, ale pláče a pláče a nikdo neví, kdy přestane. A Varjence se tolik chce spát! Klíží se jí oči, padá jí hlava, cítí bolest za krkem. Není s to pohnout víčky ani rty. Má pocit, že se jí seschl a docela ztuhl obličej a celou hlavu že má menší než špendlíkovou hlavičku. „Spi, děťátko, spi,“ brouká děťátku. „Zavři očka svý…“ Z pece se ozývá cvrček. Za dveřmi v sousední světnici chrápe mistr a tovaryš Afanasij. Kolébka sténavě skřípe. Varjenka do toho pobrukuje a to všechno dohromady se slévá v konejšivou noční hudbu, která se tak příjemně poslouchá, když si člověk hoví v posteli. Ale teď ta hudba svou uspávavostí jenom rozčiluje a trýzní, protože spát Varjenka nesmí. Kdyby nedej bože usnula, dostala by bití. Kahánek pomrkává. Zelená skvrna a stíny se dávají do pohybu, derou se Varjence do strnule otevřených očí a napůl spící mozek je přetváří v mlhavé vidiny. Varjenka vidí černá mračna, která se honí po obloze a křičí hlasem jejího děťátka. Pak zafičí vítr, rozvane mraky a Varjenka spatří širokou silnici s vrstvou řídkého bláta. Po té silnici jede fůra za fůrou, plouží se po ní lidé s ranci na zádech, kmitají po ní sem a tam nějaké stíny. Z obou stran prosvítají skrze studenou vlhkou mlhu lesy. Vtom se lidé s ranečky i stíny vrhají na zem do řídkého bahna. „Proč?“ ptá se Varjenka. „Spát! Spát!“ odpovídají a v tu ránu spí, jako když je do vody
hodí, pevně a sladce, a vrány a straky na telegrafních drátech křičí dětským hlasem a snaží se je vzbudit. „Spi, děťátko, spi, zavři očka svý…“ brouká Varjenka a už se vidí v temné, dusné chalupě. Na podlaze se svíjí nebožtík její tatínek Jefim Stěpanov. Varjenka ho nevidí, ale slyší, jak se bolestí válí po zemi a jak sténá. Zas se mu „ozvala kýla“, jak říkává. Bolí ho to tolik, že ze sebe nemůže vypravit ani slovo, a jen do sebe nasává vzduch a cvaká zuby, jako by bubnoval na malý bubínek. Maminka Pelageja běžela povědět na statek pánům, že Jefim umírá. Je pryč už hezkou dobu, dávno by měla být zpátky. Varjenka leží na peci, nespí a poslouchá otcovo „ratatata“. Ale už je slyšet, jak před chalupou zastavuje nějaký povoz. To páni poslali mladého doktora, který k nim přijel z města na návštěvu. Doktor vchází do světnice. Potmě ho není vidět, ale je ho slyšet kašlat a přibouchnout dveře. „Rozsviťte!“ říká. „Ratatata!“ odpovídá Jefim. Pelageja skočí k peci a hledá misku se sirkami. Chvíli je ticho. Doktor šmátrá v kapse a pak rozškrtne svou sirku. „Hned, milostpane, hned!“ říká Pelageja, vyběhne ze světnice a vzápětí je zpátky s kouskem svíčky. Jefimovi hoří tváře, oči se mu lesknou a pohledem zrovna probodává. Zdá se, že vidí skrz stěny chalupy i skrz doktora. „No, jak je? Copak tě to napadlo?“ sklání se k němu doktor. „Ale, ale! Jak dlouho to máš?“ „Jako co? Přišel můj čas, Vaše Blahorodí. Moje poslední hodinka!“ „Nemluv nesmysly! Vykurýrujeme tě!“ „Jak myslíte, Vaše Blahorodí, poníženě děkuju. Ale já vím svoje… Cítím smrt na jazyku, to bude marný pořízení.“ Doktor se s ním obírá dobrou čtvrthodinku. Pak se zvedne a říká: „Na tohle já nestačím… Musíš do nemocnice, chce to operaci. Hned se tam rozjeď. Určitě! Je už sice trošku pozdě, v nemocnici všechno spí, ale to nevadí, já ti napíšu doporučení. Slyšíš?“ „Ale na čem tam pojede, milostpane?“ diví se Pelageja. „Copak máme koně?“ „To nevadí, poprosím na statku, aby vám poslali koně.“ Doktor odešel, svíčka zhasla a zas je slyšet „ratatata“. Za půl hodiny něco zastavuje před chalupou. To páni poslali vůz, aby Jefima zavezl do nemocnice. Jefim se vypravuje a odjíždí. Přichází pěkné jasné ráno. Pelageja není doma, šla se zeptat do nemocnice, jak to vypadá s Jefimem. Kdesi pláče děťátko a Varjenka slyší, jak někdo prozpěvuje jejím hlasem: „Spi, děťátko, spi, zavři očka svý…“ Vrací se Pelageja. Křižuje se a říká šeptem: „Hned v noci ho začali kurýrovat, ale k ránu vypustil duši. Dej mu pánbůh království nebeské, ať je mu zem lehká!… Že prý ho přivezli pozdě. Dřív bylo třeba!“ Varjenka odešla do lesa a tam pláče, ale v tom jí někdo napaří takový záhlavek, že narazí čelem do břízy. Vzhlédne a vidí před sebou mistra. „Co to má znamenat, neřáde neřádská!“ syčí. „Děcko pláče, a ty si spíš?“ Bolestivě ji kárá za ucho a ona trhne hlavou, horlivě kolíbá a zas brouká ukolébavku. Zelená skvrna a stíny kalhot a plen s houpají, pomrkávají na ni a po chvíli znova otupí její mozek. A zas vidí tu silnici s vrstvou řídkého bláta. Lidé s ranci a stíny se uložili podél silnice a tvrdě spí. Varjenka se na ně dívá a také se jí hrozně chce spát. S chutí by se natáhla, ale vedle ní jde maminka Pelageja a pohání ji, spěchají spolu do města hledat službu. „Aspoň malou almužničku, pro Kristapána na nebi!“ prosí maminka, kdykoliv někoho potkají. „Slitujte se, lidé dobří!“
„Podej mi to dítě!“ odpovídá jí něčí známý hlas, avšak už navztekaný a řezavý! „Ty spíš, mrcho?“ Varjenka vyskočí, rozhlíží se a pomalu chápe, co je: není na žádné silnici s žádnou maminkou a nikoho nepotkávají. Je ve světnici a uprostřed stojí jenom mistrová, která přišla svou ratolest nakrmit. Zatímco bachratá, ramenatá mistrová kojí, Varjenka před ní stojí a čeká, až skončí. Venku zatím dostává vzduch modravý nádech, stíny a zelená vrstva na stropě vůčihledně blednou. Brzy bude ráno. „Na!“ říká mistrová a zapíná si živůtek. „Pláče a pláče. Asi ho někdo uhranul.“ Varjenka bere děťátko, položí je do kolébky a znova začíná kolébat. Zelená skvrna a stíny se poznenáhlu vytrácejí, teď už jí nemá co lézt do hlavy a otupovat jí mozek. Ale spát se jí chce pořád stejně, hrůza, jak se jí chce spát! Pokládá hlavu na obrubu kolébky a kymácí celým trupem, aby přemohla ospalost, ale oči se jí přesto slepují a hlavu má olověnou. „Varjo, zatop v kamnech!“ ozývá se za dveřmi mistr. Tak to už je čas vstávat a pustit se do práce. Varjenka nechá kolíbání a běží do kůlny pro dříví. Je ráda. Když se běhá a chodí, nechce se člověku tolik spát, jako když sedí. Přináší dříví, zatápí a cítí, jak se jí ztuhlá tvář uvolňuje a jak s jí vyjasňuje v hlavě. „Varjo, postav samovar!“ křičí mistrová. Varjenka naštípe třísky, ale sotva je stačí podpálit a zastrčit do samovaru, už slyší další rozkaz: „Varjenko, vyčisti mistrovi galoše!“ Posadí se na podlahu, čistí galoše a říká si, jak by bylo krásné schovat do nějaké velikánské, hluboké galoše hlavu a trošku si tam zdřímnout… A vtom galoše roste a nafukuje se, až vyplní celou světnici. Varjenka upustí kartáč, ale hned zatřepe hlavou, vypoulí oči a vší silou je napíná, aby před ní věci přestaly růst a běhat. „Varjo, umej venkovní schody, ať se zákazníci nepohoršujou!“ Varjenka drhne schody, poklízí v bytě, potom zatápí v druhých kamnech a běží na nákup. Má práce nad hlavu a ani chviličku volna. Ale nic ji nezmáhá tolik, jako stát na jednom místě u kuchyňského stolu a škrábat brambory. Hlavu to tlačí ke stolu, brambory se rozplývají před očima, nůž padá z rukou a kolem chodí s vyhrnutými rukávy nabručená tlustá mistrová a křičí, až z toho zaléhá v uších. Stejná trýzeň je obsluhovat při jídle, prát a šít. Jsou chvíle, kdy má Varjenka sto chutí nechat všeho, svalit se na podlahu a spát. Den se chýlí ke konci. Varjenka se dívá na temnějící okna, svírá si v dlaních trnoucí spánky a usmívá se, aniž ví proč. Mlhavé šero laská její klížící se oči a slibuje jí brzký tvrdý spánek. Navečer mají mistrovi hosty. „Varjo, postav samovar!“ křičí mistrová. Samovar je malý, a než se hosti nabaží čaje, musí Varjenka vařit vodu asi pětkrát. Pak stojí dobrou hodinu na jednom místě, a okukuje hosty a čeká na další rozkazy. „Varjo, skoč koupit tři lahvičky piva!“ Varjenka vyrazí a hledí utíkat co nejrychleji, aby rozehnala spaní. „Varjo, skoč pro vodku! Varjo, kde je vývrtka? Varjo, očisti sledě!“ Konečně návštěva odešla, všude je zhasnuto, domácí lidé se ukládají k spánku. „Varjo, pohoupej děťátko!“ zazní poslední rozkaz. Z pece se ozývá cvrček, zelená skvrna na stropě i stíny kalhot a plen se znova derou pod Varjina přivřená víčka, kmitají a otupují smysly. „Spi, děťátko, spi, zavři očka svý,“ brouká Varjenka. Ale děcko pláče, je pláčem celé bez sebe. Varjenka znova vidí tu zablácenou silnici a ty postavy s ranci. Pelageju a tatínka Jefima. Všecko chápe a všecky poznává, a to jediné, co není s to v polospánku pochopit, je ta síla, která jí svazuje ruce i nohy, která ji drtí a brání jí žít. Rozhlíží se, hledá tu sílu. aby se jí mohla zbavit, ale nenachází ji. Konečně, už celá
ztýraná, sbírá zbytek sil, napíná zrak, upíná ho nahoru na mihotavou zelenou skvrnu, začíná vnímat pláč a objevuje nepřítele, který jí brání žít. Ten nepřítel je děťátko. Varjenka se rozesměje, je jí hrozně divné, že tak dlouho nemohla pochopit takovou maličkost. Také zelená skvrna, stíny a cvrček jako by se smáli a divili. Varjenka podléhá halucinaci. Vstává ze stoličky, a se širokým úsměvem a strnule otevřenýma očima přechází po světnici. Je jí dobře a k smíchu při pomyšlení, že se v příští chvíli děťátka zbaví a rozváže si ruce i nohy. Zabije to děťátko a bude moci spát a spát! Se smíchem mrká na zelenou skvrnu, hrozí jí prstem a pak se přikrade ke kolíbce a skloní se nad děťátkem. Zadusí je, a když je po všem, rychle se natáhne na podlahu a radostně se směje při představě, že může spát. Za chvilinku už spí jako zabitá…
ISAAK BABEL – POLIBEK Začátkem srpna nás armádní štáb poslala na přeorganizování do Buďatičí. Městečko na počátku války obsadili Poláci, brzo však jsme ho dobyli zpátky. Brigáda do něho vstoupila za svítání; já přijel ve dne. Nejlepší kvartýry už byly zabrané, dostal jsem se k místnímu učiteli. V nízkém pokoji, mezi velkými dřevěnými květináči se šlechtěnými citroníky, seděl v křesle ochrnutý stařec. Na hlavě měl tyrolácký klobouk s pírkem; šedý plnovous mu splýval na prsa posypaná popelem. Ustrašeně mrkal a zažvatlal nějakou prosbu. Když jsem se umyl, odešel jsem do štábu a vrátil jsem se v noci. Můj sluha, orenburský kozák Miška Surovcev, podal mi hlášení o situaci: kromě ochrnutého starce je v domě ještě jeho dcera, Jelizaveta Alexejevna Tomilinová, se svým pětiletým synkem Míšou, Surovcevovým jmenovcem; dcera je vdova po důstojníkovi, který padl za války s Němci, žije ve vší počestnosti, ale se slušným člověkem – podle Surovcevových informací – dala by si říct. „To se zařídí,“ řekl a odebral se do kuchyně, kde začal třískat nádobím; učitelova dcera mu pomáhala. Při kuchtění jí Surovcev vyprávěl o mé chrabrosti, o tom, jak jsem srazil s koně dva polské důstojníky a jak si mě sovětská vláda váží. Odpovídal mu tichý, zdrženlivý hlas Tomilinové. „Kdepak spíš?“ zeptal se jí Surovcev na rozloučenou. „Lehni si blíž k nám, to víš, my jsme živí lidi…“ Na obrovské pánvi přinesl do pokoje míchaná vejce a postavil je na stůl. „Je pro,“ řekl, když si sedal, „jenom se holt nechce vyjádřit…“ V tom okamžiku se dům naplnil přitlumeným šepotem, šustěním a těžkopádným, obezřelým pobíháním. Nesnědli jsme ještě ani svou válečnou večeři, když se do domu začali hrnout starci o berlích a stařeny s hlavami zachumlanými do šál. Postel malého Míši přetáhli do jídelny, do citrónového houští vedle dědova křesla. Neduživí hosté, připravení hájit čest Jelizavety Alexejevny, srazili se do houfu jak ovce za nepohody, zabarikádovali dveře a celou noc potichu hráli karty, šeptem přiznávali barvu a trnuli strachem při každém zašramocení. Nemohl jsem za těmi dveřmi usnout, jak mě to skličovalo a jak to bylo trapné, a jen stěží jsem se dočkal rozbřesku. „Pro vaši informaci,“ řekl jsem, když jsem potkal Tomilinovou na chodbě, „pro vaši informaci jsem vám nucen sdělit, že jsem absolvent právnické fakulty a patřím k takzvaně inteligentním lidem…“ Stála strnule, se spuštěnýma rukama, ve staromódní peleríně, jako odlité na její štíhlou postavu. Rozšířené modré oči zářily v slzách a hleděly na mě přímo, bez mrkání.
Za dva dny z nás byli přátelé. Učitelova rodina, rodina dobrých a bezmocných lidí, žila v bezmezném strachu a nevědomosti. Polští úředníci jim namluvili, že Rusko zahynulo v dýmu a barbarství jako kdysi Řím. Zmocnila se jich bázlivá dětská radost, když jsem jim vyprávěl o Leninovi, o Moskvě, v níž pulsuje budoucnost, o Uměleckém divadle. Večer k nám chodívali dvaadvacetiletí bolševičtí generálové s rozcuchanými narezlými plnovousy. Kouřili jsme moskevské papirosy, jedli jsme večeři, kterou Jelizaveta Alexejevna připravila z armádních přídělů, a zpívali jsme studentské písně. Ochrnutý se předklonil v křesle, dychtivě naslouchal a tyrolácký klobouk se otřásal v taktu naší písně. Po všechny ty dny žil stařec unesen bouřlivou, náhlou a mlhavou nadějí, a aby ničím nezkalil své štěstí, snažil se nevidět jistou frajerskou krvelačnost a hromovou prostoduchost, s níž jsme v té době řešili všechny problémy světa. Po vítězství nad Poláky – tak bylo usneseno na rodinné radě – přestěhují se Tomilinovi do Moskvy: starce vyléčíme u věhlasného profesora, Jelizaveta Alexejevna se dá zapsat na universitu a Mišku dáme do téže školy na Patriarších rybnících, kam kdysi chodila jeho matka. Budoucnost se zdála naším nepopiratelným vlastnictvím, válka bouřlivou přípravou ke štěstí, a štěstí samo vlastností naší povahy. Zbývalo dohodnout pouze podrobnosti a v debatách o nich plynuly noci, grandiózní noci, kdy oharek svíčky se odrážel v kalné lahvi samohonky. Rozkvetlá Jelizaveta Alexejevna byla naší mlčenlivou posluchačkou. Nikdy jsem neviděl vznětlivější, nespoutanější a bázlivější stvoření. Večer nás někdy potměšilý Surovcev vozil v proutěném kočáře, zrekvírovaném ještě na Kubáni, ke kopci, kde v záři zapadajícího slunce svítil opuštěný dům knížat Gąsiorowských. Hubení, ale dlouzí a čistokrevní koně běželi stejným krokem na červených opratích; bezstarostná náušnice se houpala v Surovcevově uchu, kulaté věže vyrůstaly z příkopu zarostlého žlutým ubrusem květů. Olámané zdi rýsovaly v nebi křivou čáru nalitou rubínovou krví, keř plané růže ukrýval šípky a modrý schod, zbytek schodiště, po němž kdysi vystupovali polští králové, třpytil se v křoví. Když jsem na něm seděl, přitáhl jsem si jednou hlavu Jelizavety Alexejevny a políbil jsem ji. Pomalu se odtáhla, narovnala se, opřela se rukama o zeď a přitiskla se k ní. Stála bez hnutí, kolem oslepené hlavy se jí vzdouval ohnivý prašný paprsek, potom sebou trhla a zvedla hlavu, jako by něčemu naslouchala; její prsty se odstrčily od zdi a tápavými, stále rychlejšími kroky se rozběhla dolů. Zavolal jsem na ni, ale nikdo mi neodpověděl. Dole spal ruměný Surovcev, rozvalený v proutěném kočáře. V noci, když všichni usnuli, přikradl jsem se do pokoje Jelizavety Alexejevny. Četla a držela knihu daleko od sebe; ruka, která jí klesla na stůl, vypadala jako neživá. Jakmile zaslechla hluk, otočila se a vstala. „Ne,“ řekla a zadívala se na mne, „ne, můj drahý,“ a objala mou tvář dlouhýma nahýma rukama a políbila mě stále silnějším, nekonečně němým polibkem. Řinčení telefonu ve vedlejším pokoji nás od sebe odtrhlo. Volal pobočník štábu. „Opouštíme město,“ řekl do telefonu, „rozkaz dostavit se k veliteli brigády…“ Rozběhl jsem se bez čepice a cestou jsem si cpal do kapes papíry. Ze dvorů vyváděli koně, ve tmě s křikem uháněli jezdci. U velitele brigády, který si vestoje zavazoval kavkazskou pláštěnku, jsme se dověděli, že Poláci prolomili frontu u Lublina a že máme příkaz provést obchvatnou operaci. Oba pluky odjížděly za hodinu. Probuzený stařec mě neklidně pozoroval zpod listí citroníku. „Řekněte, že se vrátíte,“ opakoval a potřásal hlavou. Jelizaveta Alexejevna si přehodila krátký kožíšek přes batistový noční kabátek a vyšla nás vyprovodit na ulici. Temnotou se zběsile přehnala neviditelná eskadrona. Na zatáčce do polí jsem se ohlédl – skloněná Tomilinová upravovala kazajku na chlapci, který stál před ní, a nárazovité světlo lampy hořící na okně stékalo po její něžné, kostnaté šíji. Urazili jsme bez odpočinku sto kilometrů, připojili jsme se ke čtrnácté jízdní divizi a začali jsme ustupovat, odrážejíce stálé útoky. Spali jsme v sedlech. Na zastávkách jsme padali k zemi sraženi spánkem a koně, napínajíce oprať, vlekli nás ve spaní po skoseném poli.
Začínal podzim a neslyšně mrholící haličské deště. Shlukli jsme se do mlčícího rozježděného tělesa, kličkovali jsme a opisovali kruhy, nořili jsme se do pytle zavázaného Poláky a unikali z něho. Ztratili jsme pojem času. Když jsem se ukládal na nocleh v tolščenském kostele, ani mě nenapadlo, že jsme devět verst od Buďatičí. Surovcev mi to připomněl a podívali jsme se na sebe. „Škoda, že koně jsou tak uštvaný,“ řekl vesele, „jináč bysme tam zajeli…“ „Nejde to,“ odpověděl jsem, „budou nás v noci shánět…“ A jeli jsme. Na sedlech jsme měli připevněné dary – homoli cukru paleto podšité rezavou kožešinou a živé dvounedělní kůzlátko. Cesta vedla houpavým rozmoklým lesem, ocelová hvězda bloudila v korunách dubů. Za necelou hodinu jsme dojeli do městečka, jehož střed vyhořel. Ulice byly zataraseny nákladními auty zabílenými od moučného prachu, dělovými zápřežemi a zlámanými ojemi. Neslezl jsem s koně a zaťukal jsem na známé okno – bílý oblak přelétl po pokoji. Tomilinová vyběhla na zápraží v tomtéž batistovém nočním kabátku se zplihlými krajkami. Horkou rukou mě vzala za ruku a odvedla mě do domu. Ve velkém pokoji se sušilo na polámaných citronících mužské prádlo, neznámí lidé spali na kavalcích postavených těsně vedle sebe, jako v nemocnici. Vystrkovali špinavá chodidla, měli zkřivená, ztuhlá ústa, ochraptěle křičeli ze spaní a lačně a hlasitě dýchali. Dům obsadila naše kořistní komise, která zahnala Tomilinovy do jednoho pokoje. „Kdy nás odtud odvezete?“ zeptala se Jelizaveta Alexejevna a svírala mou ruku. Stařec se probudil a potřásal hlavou. Malý Míša k sobě tiskl kůzlátko a smál se šťastným, nehlučným smíchem. Surovcev stál veledůležitě nad ním a vytřepával z kapes kozáckých šarovarů ostruhy, provrtané mince a píšťalku na žluté zaplétané šňůrce. V domě okupovaném kořistní komisí nebylo kam se ukrýt, a tak jsme s Tomilinovou odešli do prkenného přístavku, kam na zimu ukládali brambory a rámky z úlů. Tam v komoře jsem uviděl, jak neodvratná a zhoubná byla cesta polibku, nastoupená u zámku knížat Gąsiorowských… Krátce před svítáním na nás zaklepal Surovcev. „Kdy nás odvezete?“ řekla Jelizaveta Alexejevna a dívala se stranou. Neřekl jsem nic a vydal jsem se do domu, abych se rozloučil se starcem. „Škoda, ale není na to čas,“ zastoupil mi cestu Surovcev, „nasedejte, pojedem…“ Vystrčil mě na ulici a přivedl koně. Tomilinová mi podala prostydlou ruku. Hlavu držela zpříma jako vždy. Koně, kteří si přes noc odpočali, vyrazili klusem. V černé spleti dubů vycházelo ohnivé slunce. Celá má bytost byla přeplněna jásotem jitra. V lese se otevřela paseka, pustil jsem koně, otočil jsem se a křikl na Surovceva: „Mohli jsme tam ještě zůstat… Zburcoval jsi nás zbytečně brzo…“ „Kdepak brzo,“ odpověděl, když mě dohonil a rozhrnoval mokré větve, střásající jiskry, „nebejt starýho, byl bych vás vyburcoval ještě dřív… Ale starej se rozpovídal, rozčilil se, heká, a najednou se začne kácet k jedný straně… Skočil jsem k němu, koukám – je mrtvej, kleplo ho to…“ Les byl u konce. Vyjeli jsme na zorané pole bez cesty. Surovcev se nadzvedl v třmenech, rozhlížel se na všechny strany, pohvizdoval si a větřil správný směr. Když jej nasál se vzduchem, sehnul se a vyrazil cvalem. Přijeli jsme včas. V eskadroně budili mužstvo. Slunce připalovalo a slibovalo horký den. Toho jitra překročila naše brigáda bývalou státní hranici Království polského.
ERNEST HEMINGWAY – RVÁČ Nick se zvedl. Nic se mu nestalo. Podíval se po trati za světly služebního vozu nákladního vlaku, který mizel v zatáčce. Po obou stranách náspu byla voda, pak bažina s modřínovým podrostem. Ohledal si koleno. Kalhoty měl roztržené a kůži sedřenou. Ruce měl poškrábané a za nehty se mu zaryl písek a škvára. Přešel na okraj náspu a po malém svahu sešel k vodě a umyl si ruce. Pečlivě je omýval ve studené vodě a odstraňoval špínu za nehty. Přidřepl a koupal si koleno. Ten hnusák brzdařská odporná. Však ho jednou dostane. Určitě ho pozná. Ten se teda vyznamenal. „Pojď sem, chlapče,“ říkal mu. „Něco ti dám.“ Naletěl mu na to. Byla to od něho ale pitomá dětinskost. Takhle se už nikdy nenechá napálit. „Pojď sem, chlapče. Něco ti dám.“ A pak prs, a už přistál na rukou a na kolenou na trati. Nick si promnul oči. Nabíhala mu tam veliká boule. Bude mít na oku parádní modřinu. Však už ho začínala bolet. Ten hnusák brzdařská. Sáhl si prsty na bouli nad okem. Hm, nic, bude tam jenom pěkná černá modřina. S tím z toho vyšel. Za tu cenu to není moc. Škoda, že se na ni nemůže podívat. Ani kdyby se podíval do vody, tak ji určitě neuvidí. Je tma a všude je odtud daleko. Otřel si ruce o kalhoty, zvedl se a pak se po náspu vyšplhal ke kolejím. Dal se po trati. Byla pěkně tvrdě podložená a hezky se po ní šlo, mezi pražci byla vysypána pískem a štěrkem, chůze po ní byla jistá. Rovný násep pod kolejnicemi se táhl mokřinou kupředu jako hráz. Nick po něm kráčel dál. Někam se dostat musí. Nick si vyskočil na nákladní vlak, když zpomaloval před seřaďovacím nádražím u Walton Junctionu. Když se začínalo stmívat, projel vlak s Nickem Kalkaskou. Teď musí být skoro u Mancelony. Tři nebo čtyři míle bažiny. Kráčel po trati a šel tak, aby našlapoval na výplň mezi pražci, a před ním se v mlhavém oparu rozprostíral močál. Bolely ho oči a měl hlad. Šel a šel a nechával za sebou míle trati. Bažina byla po obou stranách trati pořád stejná. Před ním byl most. Nick přes něj přešel, pod botami se mu dutě rozdunělo železo. Dole pod ním se štěrbinami mezi pražci černala voda. Nick kopl do uvolněného nýtu a nýt padl do vody. Za mostem začínaly kopce. Po obou stranách trati strměly černě do výšky. Vpředu na trati uviděl oheň. Šel po trati opatrně k ohni. Oheň hořel na jedné straně vedle trati pod železničním náspem. Předtím z něho viděl jen zář. Trať vbíhala do zatáčky a v místě, kde oheň hořel, se otvíral kraj a přecházel v lesy. Nick se opatrně spustil po náspu dolů a zahnul do lesa, aby mohl přijít k ohni stromovím. Byl to bukový les, a když kráčel mezi stromy, cítil pod botami spadlé bukvice. Oheň teď už zářil jasně, byl na samém pokraji lesa. Seděl u něho nějaký chlap. Nick vyčkával za stromem a pozoroval. Zdálo se, že je tam ten člověk sám. Seděl tu, hlavu v dlaních, a díval se do ohně. Nick vykročil zpoza stromu a přešel do světla ohně. Ten člověk tam seděl a díval se do ohně. Když se Nick zastavil až těsně u něho, ani se nepohnul. „Dobrý večer!“ pozdravil Nick. „Kdepaks vyfasoval ten monokl?“ řekl. „Shodil mě brzdař.“ „Z náklaďáku?“ „No.“ „Viděl jsem ho, prevíta,“ řekl muž. „Projížděl tady, je to asi půldruhé hodiny. Procházel se po střechách vozů, plácal si do ramen a zpíval.“ „Prevít.“
„Muselo mu to udělat moc fajn, že tě shodil,“ řekl muž vážně. „Já shodím jednou jeho.“ „Až tady bude zas projíždět, dej mu šutrem,“ radil muž. „Však já ho dostanu.“ „Ty jdeš asi do všeho vostře, že?“ „Ne,“ odpověděl Nick. „Všichni takovídle kluci jako ty dou do všeho vostře.“ „Člověk teďko musí jít do všeho vostře,“ řekl Nick. „Tak jsem to taky myslel.“ Muž se podíval na Nicka a usmál se. V záři ohně Nick uviděl, že má tvář znetvořenou. Nos měl propadlý, oči byly jen štěrbiny a ústa měla podivný tvar. To všecko Nick naráz nepostřehl, viděl pouze, že ten člověk má tvář podivně tvarovanou a zmrzačenou. Barvou připomínala kyt. V záři ohně vypadala jako tvář mrtvého. „Se ti nelíbí můj ksicht?“ zeptal se muž. Nicka to zmátlo. „Ale jo,“ řekl. „Koukej,“ muž si sundal čepici. Měl jenom jedno ucho. Bylo připlácnuté a přilepené ke spánku. Kde mělo být druhé ucho tam byl jen pahýl. „Užs takovýdle někdy viděl?“ „Ne,“ řekl Nick. Trochu mu z toho bylo nevolno. „Sem taky něco vydržel,“ pokračoval muž. „Nemyslíš, že sem taky něco vydržel, ty kluku?“ „To jo!“ „Všichni do mě bušili rukama,“ řekl malý mužíček. „Mně už ale ublížit nemohli.“ Podíval se na Nicka. „Posaď se,“ vybídl jej. „Chceš něco jíst?“ „Nedělejte si starosti,“ řekl Nick. „Jdu hned dál do města.“ „Poslyš,“ řekl muž. „Říkej mi Ade.“ „Tak jo.“ „Poslyš,“ řekl mužíček. „Se mnou to není úplně v pořádku.“ „Co je?“ „Jsem blázen.“ Nasadil si čepici. Nick by se byl rozesmál. „Vždyť jste docela fajn,“ řekl. „Ne, nejsem. Jsem blázen. Poslyš, byls už někdy blázen?“ „Ne,“ řekl Nick. „A jak vás to chytá?“ „Nevím,“ řekl Ad. „Když to na tebe přijde, tak o tom nevíš. Mě znáš, ne?“ „Ne.“ „Já jsem Ad Francis.“ „Čestné slovo?“ „Ty tomu nevěříš?“ „Jo.“ Nick věděl, že to musí být pravda. „Víš, jak jsem je všecky spořádal?“ „Ne,“ řekl Nick. „Bije mi pomalu srdce. Jenom čtyřicet úderů za minutu. Šáhni si.“ Nick váhal. „Pocem,“ vzal ho muž za ruku. „Chyť si mě za zápěstí. Dej tam prsty.“ Mužíček měl mohutné zápěstí a nad kostí mu nabíhaly svaly. Nick cítil pod prsty pomalý tep. „Máš hodinky?“ „Ne.“
Já taky ne,“ řekl Ad. „To nemá cenu, když nemáš hodinky.“ Nick mu pustil zápěstí. „Poslyš,“ řekl Ad Francis. „Ještě si ho chyť. Ty počítej a já budu počítat do šedesáti.“ Nick ucítil pod prsty pomalé, těžkopádné pulsování a začal počítat. Slyšel, jak malý mužíček počítá, jedna, dvě, tři, čtyři, pět a tak dále – nahlas. „Šedesát,“ dokončil Ad. „To je minuta. Koliks napočítal?“ „Čtyřicet,“ řekl Nick. „To je v pořádku,“ řekl Ad blaženě. „Nikdy se nezrychlí.“ Po traťovém náspu se dolů spustil nějaký muž a přes paseku zamířil k ohni. „Ahoj, Bugsi,“ řekl Ad. „Ahoj,“ odpověděl Bugs. Byl to hlas černocha. Už podle chůze Nick poznal, že je to černoch. Zůstal stát zády k nim a skláněl se nad ohněm. Narovnal se. „To je můj kamarád Bugs,“ představoval Ad. „Je taky blázen.“ „Těší mě,“ řekl Bugs. „Odkud říkáte, že jste vy?“ „Z Chicaga,“ odpověděl Nick. „To je fajn město,“ řekl černoch. „Přeslechl jsem vaše jméno.“ „Adams. Nick Adams.“ „Říká, že prý ještě nikdy nebyl blázen, Bugsi,“ řekl Ad. „Ještě ho toho moc čeká,“ řekl černoch. Rozbaloval u ohně nějaký balíček. „Kdy budem jíst, Bugsi?“ zeptal se šampión. „Hned.“ „Máš hlad, Nicku?“ „Pekelnej.“ „Slyšels ho, Bugsi?“ „Slyším skoro všecko, co se děje.“ „Na to jsem se tě neptal.“ „Ano, slyšel jsem, co ten pán povídá.“ Kladl na pánev plátky šunky. Jak se pánev zahřívala, omastek se na ní začal škvířit a Bugs, přikrčený na dlouhých negřích nohách nad ohněm, obracel šunku a rozbíjel do pánvičky vajíčka a nahýbal ji ze strany na stranu, aby se horký tuk dostal pod vajíčka. „Nenakrájel byste támhle z tý tašky pár chlebů, pane Adams?“ otočil se k němu Bugs od ohně. „Jistě.“ Nick sáhl do tašky a vyndal bochník chleba. Ukrojil šest krajíců. Ad ho pozoroval a naklonil se k němu. „Půjč mi ten svůj nůž, Nicku.“ „Ne, nic mu nepůjčujte,“ řekl černoch. „Jen se držte svýho nože, pane Adams.“ Šampión se opět posadil. „Prosím vás, dejte mi ten chleba, pane Adams,“ poprosil Bugs. Nick mu ho donesl k ohni. „Rád si namáčíte chleba do mastnýho ze šunky?“ zeptal se černoch. „A jak!“ „Snad bychom ještě měli počkat. Je to lepší až na konec jídla. Nate.“ Černoch vzal kus šunky a položil jej na jeden krajíc a na něj sesunul jedno vajíčko. „Buďte tak hodnej a jenom na to plácněte ještě jeden chleba, prosím vás, a dejte to panu Francisovi.“ Ad si vzal chleby a dal se do jídla. „Pozor, to vejce teče,“ varoval černoch. „Todle je pro vás, pane Adams. Zbytek pro mě.“ Nick se zakousl do chleba. Černoch seděl naproti němu vedle Ada. Horká opečená šunka s vajíčky chutnala báječně.
„Pan Adams ale má hlad,“ řekl černoch. Malý mužíček, kterého Nick znal podle jména jako bývalého šampióna, mlčel. Od okamžiku, kdy černoch mluvil o noži, neřekl ani slovo. „Můžu vám nabídnout krajíček chleba namočenej přímo v horkým omastku ze šunky?“ řekl Bugs. „Fajn, děkuju.“ Malý mužíček se zahleděl na Nicka. „Budete si přát taky kousek, pane Adolphe?“ nabízel mu Bugs z pánve. Ad neodpověděl. Hleděl na Nicka. „Pane Francis?“ ozval se jemný tón černochova hlasu. Ad neodpovídal. Hleděl na Nicka. „Něco jsem vám říkal, pane Francis,“ řekl černoch měkce. Ad vytrvale hleděl na Nicka. Čepici měl staženu až skoro přes oči. Nick znervózněl. „Jak si to hergot takhle přestavuješ?“ vyjelo to na Nicka zostra zpod čepice. „Kdo si hergot myslíš, že jseš? Ty sprosťáku zparchantělá. Nakvartýruje se to sem, kam to nikdo nezval, sežere to člověku večeři, a když to člověk prosí, aby mu to půjčilo nůž, tak se z toho vyklube sprosťák.“ Probodával Nicka pohledem, obličej měl bílý a oči mu pod čepicí nebylo skoro ani vidět. „Ty jseš ňákej žhavej. Kdo ti hergot říkal, aby ses sem cpal?“ „Nikdo.“ „To máš sakra pravdu, že nikdo. A nikdo tě taky nezdržoval. Přijdeš si sem a jseš sprostej na můj ksicht a hulíš mi moje cigára a chlastáš můj chlast a ještě mluvíš sprostě. Kam kruci myslíš, že ses to zaběhl?“ Nick neříkal nic. Ad se zvedl. „Já ti povím, ty parchante chicagská zbabělá. Já ti ten tvůj ciferník rozmlátím. Rozumíš?“ Nick o krok ustoupil. Malý mužíček se k němu pomalu blížil, našlapoval na plná chodidla, vykročil levou a pravou pak k ní pomalu přitáhl. „Udeř,“ hodil hlavou. „Zkus to a udeř.“ „Já vás nechci udeřit.“ „Z toho tak lehce nevyklouzneš. Teď to schytáš, rozumíš? Tak pojď a stav se.“ „Přestaňte,“ řekl Nick. „Tak tedy dobrá, ty parchante.“ Mužíček hleděl dolů k Nickovým nohám. V tom okamžiku, jak se začal mužíček vzdalovat od ohně, dal se černoch za ním a ve chvíli, kdy se mužíček sklonil a hleděl Nickovi po nohou, se napřímil a vzal ho v týlu po lebce. Mužíček padl dopředu a Bugs do trávy upustil boxer obalený kusem látky. Mužíček tam zůstal ležet s tváří zabořenou v trávě. Černoch ho zvedl, hlava zůstala mužíčkovi viset dolů, a odnášel ho k ohni. Tvář vypadala škaredě, oči byly otevřené. Bugs ho jemně složil na zem. „Prosím vás, přinesl byste mi tu vodu támhle v tom kbelíku, pane Adams,“ řekl. „Bojím se, že jsem ho vzal trochu moc.“ Černoch mužíčkovi šplíchl rukou do obličeje trochu vody a jemně ho zatahal za uši. Oči se mu zavřely. Bugs se zvedl. „Je v pořádku,“ řekl. „Už nemusíme mít strach. Je mi to líto, pane Adams.“ „To nic.“ Nick pozoroval mužíčka. Všiml si boxeru v trávě a zvedl ho. Měl ohebné držadlo a Nick v ruce cítil jeho pružnost. Byl vyroben z odřené černé kůže a na těžkém konci byl zabalen do kapesníku. „To je držadlo z velrybí kosti,“ usmál se černoch. „Ty už se nedělají. Já nevěděl, jestli byste se dovedl ubránit, a potom, nechtěl jsem, abyste mu ublížil nebo ho poznamenal ještě víc, než už je.“ Černoch se znovu zasmál.
„Vždyť jste mu sám ublížil.“ „Já už vím jak. Na nic se nebude pamatovat. Musím to udělat, abych ho usměrnil, když to do něj vjede.“ Nick pořád ještě hleděl na zem na mužíčka, který tam ležel v záři ohně, s očima zavřenýma. Bugs přiložil na oheň dříví. „O něho nemusíte mít žádný strach, pane Adams. Takhle jsem už ho viděl mockrát.“ „Z čeho tak zcvokovatěl?“ zeptal se Nick. „Á, z moc věcí,“ odpověděl černoch od ohně. „Nechtěl byste si tudle vzít hrnek kávy, pane Adams?“ Podal Nickovi šálek a muži v bezvědomí urovnal pod hlavou kabát, který mu pod ni složil. „Schytal moc ran, to za prvé,“ usrkával černoch kávu. „Ale z toho byl jen tak trochu prostodušší. Pak mu jeho sestra dělala manažerku a porád vo nich psaly noviny, a jen jako že jsou sourozenci a jak vona má ráda svýho bratra a jak von má rád svou sestru, a pak se v New Yorku vzali a byla z toho spousta nepříjemností.“ „Na to se pamatuju.“ „Jistěže. Samozřejmě to žádný sourozenci nebyli, jako že zajíc je zajíc a žádnej bratr, ale moc lidem se to tak jako tak nelíbilo a oni dva spolu začínali mít nedorozumění a jednoho krásnýho dne se ona prostě sebrala a pryč a už se nikdy nevrátila.“ Dopil kávu a růžovou dlaní si otřel rty. „Prostě se zbláznil. Budete si přát ještě trochu kávy, pane Adams?“ „Díky.“ „Několikrát jsem ji viděl,“ pokračoval černoch. „Byla to strašně pěkná ženská. Docela mu byla podobná, že mohli bejt dvojčata. Von by taky nevypadal tak špatně, kdyby neměl ten ksicht tak poničenej.“ Ustal. Zřejmě to byl celý příběh. „Kde jste se s ním seznámil vy?“ zeptal se Nick. „Ve vězení,“ řekl černoch. „Po tom, co od něho odešla, v jednom kuse napadal lidi, a tak ho zavřeli do vězení. Mě zavřeli proto, že jsem jednoho člověka vzal nožem.“ Usmál se a pokračoval tichým hlasem: „Hned mi padl do oka, a když mě pustili, tak jsem ho vyhledal. Hrozně rád si myslí, že je blázen, a mně je to jedno. Jsem rád, že můžu být s ním, hrozně rád takhle pozoruju kraj, a abych si to mohl dovolit, tak už teďka aspoň nemusím krást. Hrozně rád žiju jako džentlmen.“ „Co vy dva vlastně děláte?“ „Ale nic. Jenom jezdíme z místa na místo. On má peníze.“ „Ten si musel nadělat pořádně peněz.“ „To nadělal. Ale stejně všecky prachy utratil. Anebo mu je vzali. Ta jeho mu posílá peníze.“ Rozhrábl oheň. „Je to strašně feš ženská,“ řekl. „Docela je mu podobná, jako by byla jeho dvojče.“ Černoch pohlédl na mužíčka, který tam ležel a těžce oddychoval. Plavé vlasy mu padaly do čela. V klidu vypadala jeho zmrzačená tvář dětsky. „Teď ho můžu vzbudit, kdy budu chtít, pane Adams. Když se nebudete zlobit, já bych jaksi radši, kdybyste byl tak laskav a odtuď se ztratil. Jsem nerad nepohostinný, ale možná že by ho to zase rozrušilo, kdyby vás tu ještě jednou viděl. Hrozně nerad ho mlátím přes hlavu, a přitom je to to jediný, co se dá dělat, když ho to chytne. Musím ho tak jaksi držet stranou od lidí. Nebudete se zlobit, viďte, že ne, pane Adams. Měl jsem vás varovat už předtím, ale zdálo se mi, že si vás hrozně oblíbil, a už jsem si myslel, že všechno bude v pořádku. Když půjdete asi dvě míle po trati, dojdete do města. Jmenuje se Mancelona. Sbohem. Škoda že vás nemůžeme pozvat na noc, ale to je úplně vyloučeno. Nechtěl byste si s sebou vzít trochu tý
šunky a pár kousků chleba? Ne? Tak si aspoň vemte sendvič,“ a to všecko tichým, uctivým hlasem černocha. „Dobrá, tak sbohem, pane Adams. A hodně štěstí.“ Nick odcházel od ohně a dal se přes paseku k trati. Když byl z okruhu světla od ohně, poslouchal. Pak slyšel, jak malý mužíček říká: „Strašlivě mě bolí hlava, Bugsi.“ „Však se vám udělá líp, pane Francis,“ utěšoval černochův hlas. „Jen si vypijte hrníček týhle horký kávy.“ Nick se vyšplhal po náspu a dal se zase po trati. Zjistil, že má v ruce chleba se šunkou, a dal si ho do kapsy. Když se ohlédl zpátky v místa, kde trať stoupala do vršku, než zahýbala mezi kopce, bylo stále ještě na pasece vidět zář ohně.
GUILLAUME APOLLINAIRE - PRAŽSKÝ CHODEC V březnu 1902 jsem byl v Praze. Přijel jsem tam z Drážďan. Hned od Podmokel, kde je rakouská celnice, bylo na vzhledu železničních zaměstnanců vidět, že v habsburském mocnářství neznají německou strohost. Když jsem se na nádraží ptal, kde je úschovna zavazadel – chtěl jsem si tam uložit kufr -, železniční zřízenec mi sám vzal zavazadlo, pak vytáhl z kapsy špinavý a kdovíkolikrát použitý lístek, roztrhl jej vedví a půlku dal mně s upozorněním, že ji mám pečlivě uschovat. Druhou půlku si nechal a ubezpečil mě, že ji také dobře uloží, a jelikož oba útržky půjdou k sobě, bude to důkazem, že mi zavazadlo patří, až si je budu chtít vyzvednout. Pak pozdravil tak, že smekl nevzhlednou rakouskou vojenskou čepici. Když jsem vyšel z nádraží Františka Josefa a zbavil se konečně dotěrů, kteří mi s vtíravostí zrovna italskou nabízeli jakousi nesrozumitelnou němčinou své služby, pustil jsem se starými ulicemi, abych si našel pokoj, přiměřený pro cestujícího s nepříliš plnou peněženkou. Ptal jsem se několika chodců na radu: je to zvyk ne právě slušný, ale pro toho, kdo se ve městě vůbec nevyzná, neobyčejně pohodlný. Byl jsem velmi udiven, že pět prvních lidí neumělo ani slovo německy, mluvili jen česky. Šestý člověk, kterého jsem oslovil, mne vyslechl, usmál se a odpověděl mi francouzsky: „Mluvte francouzsky, pane, my cítíme k Němcům ještě větší zášť než vy Francouzi. Nenávidíme je, protože nám chtějí vnutit svůj jazyk, protože využívají našeho průmyslu, naší půdy, která plodí všechno, víno, uhlí, drahé kamení i vzácné kovy, všechno mimo sůl. V Praze se mluví jen česky. Ale oslovíte-li někoho francouzsky, pak – bude-li umět – rád vám vždycky odpoví.“ Potom mi řekl o hotelu v ulici, jejíž jméno jsem si poznamenal tak, jak se vyslovuje: Poříč, a než se se mnou rozloučil, znovu mě ujistil o své náklonnosti k Francii. Několik dní předtím oslavovala Paříž sté výročí Victora Huga. Mohl jsem se přesvědčit, že sympatie Čechů se při této příležitosti projevily činy. Krásné plakáty na zdech ohlašovaly české překlady románů Victora Huga. Výklady knihkupců vypadaly přímo jako muzea básníkových spisů. Za okny výkladních skříní byly nalepeny výstřižky z pařížských novin, které přinesly zprávy o návštěvě pražského starosty a Sokolů. Dodnes jsem nepochopil, jakou úlohu tu měl tělocvik. V přízemí hotelu, kam jsem byl doporučen, byl šantán. První poschodí měla na starosti nějaká babka; když jsem se s ní dohodl na ceně, zavedla mě do úzkého pokojíku s dvěma lůžky. Zdůraznil jsem, že chci bydlet sám. Žena se usmála a řekla, to ať si zařídím po svém, a kdybych měl zájem, v šantánu v přízemí bych určitě našel nějakou společnici.
Vyšel jsem ven s úmyslem projít se ještě za světla a pak se navečeřet v některém českém hostinci. Jak už je mým zvykem, zeptal jsem se opět jednoho chodce. Také on poznal podle mé výslovnosti, že jsem Francouz, a francouzsky mi opověděl: „Jsem také cizinec, ale znám Prahu a její krásy tak, že vás mohu pozvat na procházku městem.“ Prohlédl jsem si toho muže. Vypadal jako statný šedesátník. Měl na sobě dlouhý plášť s vydřím límcem a úzké černé soukenné kalhoty, pod nimiž se rýsovala neobyčejně svalnatá lýtka. Na hlavě měl široký, černý plstěný klobouk, jaký nosívají němečtí profesoři. Kolem čela se mu vinula černá hedvábná stužka. Boty z měkké kůže a bez podpatků tlumily hluk jeho stejnoměrných kroků; kráčel zvolna jako člověk, jenž má před sebou dlouhou cestu a nechce dojít k cíli příliš unaven. Šli jsme beze slova. Pozorně jsem si prohlédl každý detail na profilu svého druha. Tvář se skoro ztrácela v hustém vousu a kníru, vlasy nápadně dlouhé byly pečlivě učesané a bílé jako hermelín. Přesto však bylo vidět jeho silné a fialové rty. A chlupatý a zahnutý nos trčel kupředu. U jednoho záchodku se neznámý zastavil a řekl: „Promiňte, pane.“ Šel jsem s ním. Všiml jsem si, že má kalhoty s poklopcem přehrnutým zdola nahoru. Jakmile jsme vyšli, řekl: „Pohleďte na ty staré domy, ještě dnes jsou na nich znamení, jimiž se rozlišovaly, než dostaly čísla. Zde je dům U panny, támhle dům U orla a za ním dům U rytíře.“ Nad vchodem do posledního z jmenovaných domů byl vyryt nějaký letopočet. Starý muž jej nahlas přečetl: „1721. Kde jsem tehdy byl…? 21. června 1721 jsem došel k mnichovským branám.“ Poslouchal jsem ho zděšeně a domníval jsem se, že je to blázen. Pohlédl na mne a usmál se bezzubými dásněmi. „Došel jsem k mnichovským branám“, pokračoval. „Avšak moje tvář se vojákům v bráně zřejmě nelíbila, neboť mne začali vyslýchat neobyčejně hrubě. Protože je mé odpovědi neuspokojily, spoutali mě a odvedli před soudce. Třebaže jsem měl svědomí čisté, nebylo mi nijak příjemně. Cestou však jsem spatřil na Marienplatzu obrázek svatého Onufria namalovaný na domě, který má dnes číslo 17, a tím jsem nabyl jistoty, že se dožiji aspoň příštího dne. Neboť ten obraz má zvláštní vlastnost: kdo na něj pohlédne, může se spolehnout, že ho čeká aspoň den života. Je pravda, že já tím dohromady nic nezískal, neboť bezpečně vím, že všechno přežiji. Soudcové mě pustili na svobodu, a pak jsem týden chodil po Mnichově.“ „To jste musel být ještě hodně mladý,“ vykoktal jsem ze sebe, abych vůbec něco řekl: „hodně mladý!“ „Mladší o dvě století,“ odpověděl lhostejným hlasem. „Avšak krom šatů vypadal jsem stejně jako dnes. Nebyl to ostatně můj první pobyt v Mnichově. Přišel jsem tam v roce 1334 a dodnes se pamatuji na dva průvody, které jsem tam potkal. V prvním šli biřici: vodili po městě jakousi děvku, která statečně čelila pokřikujícímu davu a královsky nesla slaměnou korunu, tu potupnou čelenku, na jejímž vrcholu cinkal zvonek; dva dlouhé slaměné copy splývaly až po kolena té krásné dívky. Ruce měla křížem spoutané na břiše, jež úctyhodně vyčnívalo podle tehdejší módy, kdy za krásné platily ty ženy, které vypadaly jako těhotné. Beztak jen to je na nich krásné. Druhý průvod vedl nějakého žida na popravu. Šel jsem s hulákajícím a pivem opilým davem až k šibenici. Žid měl hlavu sevřenou do železné a na rudo natřené masky, která měla představovat ďábelskou tvář, ale po pravdě řečeno růžky vypadaly spíš jako oslí uši, jaké se nasazují na hlavu dětem, když zlobí. Dlouhý a velmi špičatý nos byl těžký, a proto musel jít ten chudák shrbený. Obrovský, plochý, úzký a svinutý jazyk tvořil další ozdobu té nepohodlné hračky. Jediná žena neměla s židem slitování. Ani jednu nenapadlo, aby mu otřela tvář, potící se pod maskou – jako to učinila ona neznámá šátkem, který pak nesl stopu Kristovy tváře. Když si dav všiml, že nějaký sluha v průvodu
vede na provaze dva velké psy, žádal, aby je oběsili vedle žida. Po mém soudu to bylo dvojí znesvěcení: jednak z náboženského hlediska těch lidí, kteří z žida udělali jakéhosi bolestiplného Krista, pak z hlediska lidského, neboť nenávidím zvířata, pane, a nesnesu, aby se s nimi jednalo jako s lidmi!“ „Jste izraelita, že?“ „Jsem Bludný žid,“ odpověděl. „Nepochybně jste to již uhodl. Věčný žid, jak mi říkají Němci. Jsem Izák Laquedem.“ Podal jsem mu svou navštívenku a řekl jsem: „V dubnu minulého roku jste byl v Paříži, viďte? A napsal jste své jméno na zeď v Bretagneské ulici. Vzpomínám si, že jsem je jednou četl, když jsem jel na střeše omnibusu k Bastile.“ Přisvědčil, proto jsem pokračoval: „Přisuzují vám často jméno Ahasver?“ „Bože můj, je to mé jméno, a mám ještě mnohá jiná. V žalozpěvu zpívaném po mé návštěvě Bruselu jsem nazýván Izák Laquedem, neboť tak mi říkal Filip Mouskes, jenž roku 1243 vypsal můj příběh vlámskými rýmy. Vypráví ho už anglický kronikář Matouš z Paříže, který se jej dozvěděl od arménského patriarchy. Od té doby se básníci i kronikáři často zmiňují o tom, že jsem prošel tím či oním městem, a nazývají mě Ahasver, Ahasvérus nebo Ahasvère. Italové mi říkají Buttadio – latinsky Buttadeus, Bretonci Boudedeo, Španělé Juan Espéra-enDios. Já mám nejraději jméno Izák Laquedem, pod nímž jsem byl mnohokrát v Holandsku. Někteří spisovatelé se domnívají, že jsem byl dveřníkem v Pontského Piláta a že jsem se jmenoval Karthafilos. Jiní mne mají za pouhého ševce a město Bern se honosí tím, že má pár bot, který prý jsem sám ušil, a pak jsem jej tam nechal. Ale víc vám o sobě neřeknu, než že mi Ježíš nařídil, abych chodil, dokud on se nevrátí. Nečetl jsem knihy, k nimž jsem dal podnět, ale znám jména jejich autorů. Jsou to: Goethe, Schubart, Schlegl, Schreiber, von Schenck, Pfitzer, W. Müller, Lenau, Zedlitz, Mosens, Kohler, Klingemann, Levin, Schüking, Andersen, Heller, Herring, Hamerling, Robert Giseke, Carmen Sylva, Hellig, Neubaur, Paulus Cassel, Edgard Quinet, Eugène Sue, Gaston Paris, Jean Richepin, Jules Jouy, Angličan Conway, Pražané Max Houshofer a Suchomel. Musím dodat, že všichni tito autoři si vypomáhali brožurkou, která vyšla roku 1602 v Leydenu a byla ihned přeložena do latiny, francouzštiny a holandštiny a které pak dal Simrock ve svých lidových německých knížkách mladší a obsáhlejší podobu. Ale podívejte se! To je Rynk neboli zdejší Place de Grève. V tomto kostele je hrob astronoma Tychona de Brahe, v něm kázal Jan Hus, a na jeho stěnách jsou dosud stopy po dělových koulích z třicetileté a sedmileté války. Zmlkli jsme, prohlédli jsme si kostel a potom jsme se šli poslechnout orloj na věži radnice. Smrtka tahala za provaz zvonku a potřásala přitom hlavou. I jiné sošky se pohybovaly, kohout mával křídly a v otevřeném okénku se postupně objevilo všech dvanáct apoštolů, netečně hledících dolů do ulice. Když jsme si prohlédli hrůzyplné vězení Špinka, prošli jsme židovskou čtvrtí, kde ve výkladech bylo plno obnošených šatů, starého železa a všemožných, těžko pojmenovatelných věcí. Řezníci čtvrtili telata. Ženy ve vysokých, šněrovacích botkách spěchaly. Přešly kolem židé ve smutku, jak se dalo poznat podle natržených šatů. Děti po sobě pokřikovaly česky nebo hebrejským žargonem. S pokrytou hlavou jsme vstoupili do staré synagógy, kam ženy během obřadů nesmějí; je jim dovoleno jen dívat se okénky. Ta synagóga vypadá jako hrobka, kde ve skrytu spočívá starý svitek pergamenu, podivuhodná tóra. Potom zjistil Laquedem na věži židovské radnice, že jsou tři hodiny. Na těch věžních hodinách jsou hebrejské číslice a ručičky se točí pozpátku. Přes Vltavu jsme šli po Karlově mostě, z něhož byl svržen do řeky svatý Jan Nepomucký, mučedník, jenž zpovědní tajemství zaplatil vlastní smrtí. Z tohoto mostu ne nádherný pohled na Vltavu a na celou Prahu, na její kostely a kláštery. Proti nám se tyčily Hradčany. Stoupali jsme nahoru cestou mezi paláci a rozmlouvali jsme.
„Myslel jsem si, že neexistujete,“ řekl jsem. „Pokládal jsem vás za legendu, za jakýsi symbol vaší bludné rasy… Mám rád židy, pane. Je v nich stále jakési vzrušení, a to je mi milé, a potom, mnozí jsou nešťastní… Je tedy pravda, že vás Ježíš vyhnal?“ „Je to pravda, ale nemluvme o tom. Uvykl jsem už životu bez konce a bez odpočinku. Nespím totiž. Chodím bez ustání a budu chodit tak dlouho, dokud se neobjeví Patnáct znamení Posledního soudu. Avšak neubírám se cestou křížovou, mé putování je šťastné. Jako nesmrtelný a jediný svědek Kristovy přítomnosti na zemi potvrzuji lidem skutečnost božského a vykupitelského dramatu, které se událo na Golgotě. Té slávy! A radosti! A přitom už devatenáct století pozoruji lidstvo, a to je neobyčejně zajímavé. Můj hřích, pane, byl hříchem geniálním, a už dávno a dávno jsem jej odčinil.“ Odmlčel se. Prohlédli jsme si královský hrad na Hradčanech s velkolepými a pustými síněmi, potom katedrálu, kde jsou královské hroby a stříbrná rakev sv. Jana Nepomuckého. V kapli, kde bývaly korunovace českých králů a kde byl český král svatý Václav zákeřně zavražděn, upozornil mě Laquedem, že stěny jsou vykládané polodrahokamy, acháty a ametysty. Pak mi ukázal na jeden ametyst: „Podívejte se, žilky uprostřed kreslí tvář s planoucíma a šílenýma očima. Říká se, že je to tvář Napoleonova.“ „Je to moje tvář,“ zvolal jsem, „a mé temné a žárlivé oči!“ A je to skutečně tak. Tam, poblíž bronzových dveří, kde visí kruh, jehož se svatý Václav, klesající pod smrtící ranou, zachytil, tam je můj bolestiplný portrét. Museli jsme vyjít ven. Byl jsem bledý a zoufalý, že jsem spatřil tvář svého šílenství, já, jenž se šílenství tak bojím. Soucitný Laquedem mě utěšoval a řekl: „Nechoďme už po památkách. Projděme se po ulicích. Dobře si Prahu prohlédněte; Humboldt tvrdí, že patří k pěti nejzajímavějším evropským městům.“ „Copak vy čtete?“ „Ach, občas nějakou dobrou knihu, v chůzi… Jen se smějte! Občas také při chůzi miluji.“ „Cože! Milujete a nežárlíte?“ „Mé chvilkové lásky se vyrovnají láskám trvajícím sto let. Naštěstí mě nikdo nesleduje, nemám čas uvyknout, a žárlivost se rodí teprve ze zvyku. Nu tak, smějte s! Nebojte se ani budoucnosti, ani smrti. Nikdo si nemůže být jist svou smrtí. Nemyslete si, že já jediný nezemřel! Vzpomeňte si na Enocha, na Eliáše, na Empedoklea, na Apollónia z Tyany. Nevěří se snad, že Napoleon ještě žije? A co ten nešťastný bavorský král Ludvík II.! Zeptejte se v Bavorsku. Všichni vám budou tvrdit, že jejich krásný a šílený král je dosud živ. Ani vy možná neumřete.“ Tma houstla a nad městem se rozžíhala světla. Přešli jsme Vltavu, tentokrát po jiném, modernějším mostě. „Je čas k večeři,“ řekl Laquedem, „chůze povzbuzuje chuť, proto jsem takový jedlík.“ Vešli jsme do hostince, kde se hrálo. Jeden hudebník měl housle, druhý malý i velký buben a triangl, třetí hrál na nástroj podobný harmoniu s dvěma klávesami nad měchy. Ti tři muzikanti tropili pekelný rámus, který však byl vhodnou hudbou ke guláši na paprice, k opékaným bramborům s kmínem, k houskám sypaným mákem a hořkému plzeňskému pivu, které nám přinesli. Laquedem jedl vstoje procházel se přitom po místnosti. Hudebníci hráli, pak vybírali. V sále se rozezvučely hrdelní hlasy hostí, byli to Češi s kulatými hlavami, oblými tvářemi a zdviženým nosem. Laquedem tam byl jako doma. Viděl jsem, že ukazuje na mne. Všichni ke mně vzhlédli, kdosi mi přišel stisknout ruku a řekl: „Vivé la Frantzé!“ Hudba zahrála Marseillaisu. Hostinec se pomalu zaplnil. Byly tam také ženy. I začalo se tančit. Laquedem chytil hezkou dceru hostinského, a dívat se na ně byla rozkoš. Oba tančili jako andělé, neboť podle talmudu jsou andělé mistry tance. Najednou uchopil Laquedem svou tanečnici pevně kolem pasu, vyzdvihl ji a tančil dál, zatímco všichni tleskali. Když se dívka
octla zas na nohou, byla vážná a jakoby zemdlená. Lequedem jí vtiskl polibek, jenž mladicky mlaskl. Pak chtěl zaplatit útratu, dělalo to jeden stříbrňák. Vytáhl proto váček, navlas podobný váčku Fortunatově, z něhož nikdy neubylo oněch pět pověstných grošů. Vyšli jsme z hostince a šli po velkém obdélníkovém náměstí, kterému se říká Wenzelsplatz, Viehmarkt, Koňský trh nebo Václavské náměstí. Bylo deset hodin. Ve světle plynových lamp se procházely ženy, a když nás míjely, vyzývaly nás tichými českými slovy. Laquedem mě zavedl do Židovského Města a řekl: „Uvidíte, že v noci se tu každý dům promění v nevěstinec.“ Byla to pravda. Před každými dveřmi stála nebo seděla matróna s hlavou zahalenou šálem a vybízela nás k nočnímu milování. Najednou Laquedem řekl: „Nechcete jít do čtvrti, která se jmenuje Královské Vinohrady? Tam se najdou čtrnácti až patnáctiletá děvčátka, která by se zamlouvala i pederastům.“ Odmítl jsem tu lákavou nabídku. V jednom blízkém domě jsme pak pili uherské víno s ženami v županech; byly to Němky, Maďarky i Češky. Zábava se změnila v orgii, ale já jsem se jí nezúčastnil. Laquedem se poškleboval mé zdrženlivosti. Vybral si jedno děvče z Uher s mohutnými ňadry a stehny. Brzy se rozohnil a dívku odvedl; ta se starého muže bála. Jeho obřezané pohlaví připomínalo sukovitý kmen nebo barevný indiánský kůl, natřený sienou, šarlatem a temně fialovou barvou bouřlivého nebo. Po čtvrthodině se vrátili. Děvče, zemdlené, roztoužené, vystrašené, křičelo německy: „Celou tu dobu chodil! Celou tu dobu chodil!“ Laquedem se smál, zaplatili jsme a odešli. Řekl mi: „S tou dívkou jsem byl velmi spokojen, mne málokterá uspokojí. Podobnou rozkoš jsem zažil jen ve Forli v roce 1267, tam jsem měl pannu. Šťastný jsem byl také v Sieně, nevím už kterého roku ve čtrnáctém století, s vdanou pekařkou, jejíž vlasy měly barvu nazlátlého chleba. Roku 1542 jsem se v Hamburku tak zamilovat, že jsem šel bos do kostela úpěnlivě a ovšem marně prosit Boha, aby mi odpustil a dovolil mi zastavit se. Toho dne mne při kázání poznal a oslovil student Paulus von Eitzen, jenž se stal šlesvickým biskupem. Vyprávěl tu příhodu svému druhu Chrysostomovi Daedalovi, který ji roku 1564 vydal tiskem.“ „Žijete si nádherně!“ řekl jsem. „Ano! Žiji životem skoro božským, podobně jako skandinávský bůh Odin; nevím, co je to smutek. Teď ale cítím, že musím odejít. Mám Prahy až po krk! A vy se už sotva držíte na nohou. Jděte si lehnout. Sbohem!“ Uchopil jsem jeho dlouhou hubenou ruku: „Sbohem, Bludný žide, šťastný pocestný bez cíle! Máte v sobě nemálo optimismu, a jak hloupí jsou ti, kdo vás líčí jako vychrtlého dobrodruha štvaného výčitkami svědomí.“ „Proč bych si měl něco vyčítat? Uchovejte si klid duše a buďte zlý. Dobří lidé se vám za to odvděčí. Potupil jsem Krista! I udělal ze mne nadčlověka. Sbohem…!“ Odcházel do chladné noci a já jsem sledoval očima jeho mihotavý stín, tu jednoduchý, dvojitý nebo trojitý podle toho, jak na něj dopadalo světlo lamp. Najednou zamával rukama, zoufale vykřikl jako raněné zvíře a klesl k zemi. Běžel jsem k němu a volal jsem o pomoc. Poklekl jsem a rozepnul mu košili. Pohlédl na mne nepříčetnýma očima a zmateně řekl: „Děkuji.Nastal čas. Každých devadesát nebo sto let mne stihne hrozná nemoc. Ale vždycky se uzdravím, a mám pak dost sil pro dalších sto let života.“ A sténavě vzdychal: „Oi! Oi!“ Což znamená hebrejsky „Běda mi!“ Zatím se přilákáno křikem seběhlo do ulic všechno osazenstvo nevěstinců v židovské čtvrti. Blížila se policie. Objevili se tam muži jen zpola oblečení, kteří chvatně vyskočili z postelí.
Z oken vyhlížely hlavy. Poodstoupil jsem stranou a díval jsem se, jak se vzdaluje skupinka strážníků, nesoucích Laquedema; sledoval ji dav mužů bez klobouků a holek v bílých škrobených županech. Za chvíli zůstal na ulici jen jakýsi starý žid s prorockýma očima. Nedůvěřivě na mne pohlédl a německy zamumlal: „Je to žid. Zemře.“ A viděl jsem, jak dříve než se vrátil do domu, rozhrnul plášť a roztrhl si košili napříč.
Výběr textů: Ivana Gejgušová Grafické zpracování: Hana Vítková
