Studijní texty k předmětu KSVL1 – Vybrané kapitoly ke světové literatuře
Výběrový seminář ke světové literatuře je věnován nejvýraznějším osobnostem evropské a americké poezie od poloviny 19. století. Jeho cílem je nabídnout studentům základní vhled do básnické tvorby významných autorů, představitelů světové literatury. Studentům jsou zadána témata seminárních prací, zpracují medailony jednotlivých básnických osobností podle pokynů vyučujících. Předložené texty jsou určeny k společné interpretaci v jednotlivých seminářích.
J. W. GOETHE – KRÁL DUCHŮ Kdo to tak pozdě ujíždí tmou? To otec s dítětem před sebou, v náručí synka zahřívá, tak jedou vichrem, jedou ti dva. „Co schováváš oči, nač by ses bál?“ „Ty nevidíš, tatínku, že je tam král? Král duchů s korunou… vlečka až sem…“ „Jen mlha, děcko, leží pod lesem.“ Pojď se mnou, chlapečku, vezmu tě k nám, budem se dobře mít, všecko ti dám, mám kvítí všech barev v svém království a plášť mé matky se zlatem jen skví. „Tatínku, tatínku, neslyšíš nic? Král duchů mě volá čím dál tím víc!“ „Klid, dítě, seď klidně a neměj strach, to šustí jen listí v křoviskách.“ Pojď se mnou, hezký chlapečku, chceš? Mé dcerky tě chtějí za bratra též. Mé dcerky protančí celičkou noc, uspí tě v písničkách na dobrou noc. „Tam, táto, tam do tmy se podívej! Král duchů a princezny kolem něj!“
„Už hledím, hledím, děcko do mlhy: to jsou přec vrby, ty šedé mátohy!“ Můj mazlíčku, tvé krásné tílko mám rád – pojď po dobrém, sic budeš litovat! „Tatínku, táto, už na mě sáhl král! Co mi Král duchů, co mi udělal!“ Tu zděsí se otec, pustí se v cval, s chroptícím děckem domů se hnal. Do dvorce dojel z posledních sil, děcko však z mrtvých už nevzkřísil. Přeložil Otokar Fischer
G. A. Bürger – Lenora
Těžký sen zjitří jitřní klid Lenoře znenadání: „Viléme, smrt či nový cit tvé cestě domů brání?“ On s pluky pruských polních sil u Prahy v patálii byl. Teď nemá ani řádky, zda se jí vrací zpátky.
„Smiluj se, Pane laskavý, kterýž jsi dobro naše! Dceruško, Bůh tě uzdraví! Pros řečí Otčenáše!“ „Maminko, to je jenom blud! Pomoh mi Pán Bůh doposud? Plané jsou prosby k němu! Ach, už je konec všemu!“
Král s císařovnou měli dost hrůz válečného víru, a pokrotivše svoji zlost, zas dali přednost míru. Už duní kotle, zvučí zpěv a vojsku v lesku trub i dřev, s věnci a haluzemi blíží se k rodné zemi.
„Pomoz nám, Pane! Jen ty víš, čím léčit dceru svoji! Svátost a Kristův svatý kříž tvé strasti, dítě, zhojí!“ „Maminko, nezhojí již mé strasti žádný svatý kříž! Ach, svátost ani svatí život mu nenavrátí!“
A kdokoli je v okolí, při cestě, v městě, v kraji, staří i mladí hlaholí a vstříc jim pospíchají. Vítá choť chotě, otce syn, zas rozkvétá smích milenčin, jen Lenořin smích vadne. Ach, uvítání žádné!
„Což, dceruško, když necita našel si v Uhřích lásku, zděděnou víru odmítá a žije v hříšném svazku? Proč naříkat, že je ten tam? Vždyť klame jenom sebe sám! Blesk spálí srdce hadí, které svou duši zradí!“
A marně ptá se u všech čet po jméně, po příjmení, nic nemůže se dozvědět, nic o něm známo není. Když se i jízda přehnala, tu dívka, k smrti zoufalá, s rozpuštěnými copy vrhla se v jejich stopy.
„Matko, můj milý je ten tam! Jistě je po něm veta! Chci smrt, vše ostatní je klam! Nač je mi krása světa? Ach, zhasni, svíce života, ať pohltí mne temnota! Smím v milost Pána Boha věřit já, přeubohá?“
Matka k ní rychle přispěchá: „Ach, co tě, dítě, mučí? Jen v Bohu buď tvá útěcha!“ bere ji do náručí. „Matko, mé štěstí je to tam! Pryč, světe, pryč, jsi samý klam! Smím v milost Pána Boha věřit já, přeubohá?“
„Pomoz nám, Pane, přísný soud nechystej ubožátku! Odpusť jí, odpusť, je to bloud, uchraň ji hříšných zmatků! Dcero, už marných slz je dost, měj v mysli věčnou blaženost. Hleď, Hospodin ti chystá jiného chotě, Krista!“
„Maminko, co je blaženost a co je zatracení? S Vilémem žít je blaženost, bez něho zatracení! Ach, zhasni, svíce života, ať pohltí mne temnota! Svět i ráj bez Viléma už pro mne krásy nemá!“
„Nech keř i vítr, dítě, nech, nech, ať si vítr hvízdá! Zvuk ostruh zní, kůň samý spěch, zde neskončí má jízda! Shrň sukni, k cestě zchystej se, oba nás vraník odnese sto mil až do daleka. Svatební lůžko čeká!“
A pokaždé když zasténá, krev zaplaví jí skráně; tak spílá, smyslů zbavena, prozřetelnosti Páně, rukama lomí v bezmoci a hruď si rve až do noci, kdy hvězdy v zlatém třpytu zahoří na blankytu.
„Na cestu dalekou sto mil teď v noci vydáme se? Už jedenáct zvon odzvonil, dosud se srdce třese!“ „Nu, což, nám luna posvítí! Mrtví a my jsme střelhbití! Na lože manželovo dnes ulehneš! Mé slovo!“
Tu najednou, slyš! klap, klap, klap, klape tep kopyt koně. Přeskočí jezdec schod a žlab, a ostruhami zvoně, slyš! ke klepadlu pospíchá, tam ztenka ťuká do ticha a pevnou uzávěrou se jasná slova derou:
„A pověz, máme-li kde spát? Kam bychom spolu jeli?“ „V dálce mám lože, klid a chlad, šest prken s dvěma čely!“ „Stačí nám?“ – „Oba unese! Jen za mne skoč a zchystej se! Již scházejí se hosti před naší domácností!“
„Hej hola! Zdvihni petlici! Spíš? Nespíš, moje milá? V líci máš smích či tesknici? Na mne jsi pomyslila?“ „Ty, Viléme! – Teď v noci jdeš? Ach, vzhůru jsem a pláči též! Těch slz! Kdo spočítá je? Z kterého táhneš kraje?“
Tu milá sukni podkásne, na koně vyšplhá se, své bílé paže překrásné ovine jezdci v pase a vzhůru! vzhůru! hopsasa! už muž i oř se natřásá; kůň křeše supě tryskem kopyty jiskry s pískem.
„Vždy v půlnoci se hneme vpřed, táhnem až z české země. Dneska jsem o pár chvilek zpět, přisedni rychle ke mně!“ „Viléme, vejdi do dveří, vítr se honí po keři, má náruč, znejmilejší, tě teplem ukonejší!“
Jak míhá se v tom přísvitu před zraky vpravo, vlevo pás polí, luk a pažitů! Jak duní mostní dřevo! „Máš strach? Nám luna posvítí! Hoj, mrtví, ti jsou střelhbití! Strach z mrtvých trápí pannu?“ „Ne, nech mrtvé v Pánu!“
Vtom slyš! Lká zpěv a zvučí kov či krkavčí roj vzlyká? To zpěv a zvon zní nad krchov: „Jdem pohřbít nebožtíka!“ Již blíž a blíž se zvedá prach; je vidět rakev na marách. Zní písně jako skřeky žab v tůních temné řeky.
A otrhanci, dup dup dup, dupou, až křoví chřestí, jak skáčou do spadaných kup lískových ratolestí. A vzhůru! vzhůru! hopsasa! už muž i oř se natřásá, kůň křeše supě tryskem kopyty jikry s pískem.
„Do rána je čas na výkrop, rakev a chladnou hlínu! Žením se, bando, teď se vzchop a vzhůru na hostinu! Sem, kostelníče, se sborem, pobav mou choť svým krákorem! Dej, kněže, svátost boží, než ulehneme v loži!“
Jak pod měsíční záplavou vše mizí v jednom letu! Jak míhají se nad hlavou světélka hvězdných světů! „Máš strach? – Nám luna posvítí! Hoj, mrtví, ti jsou střelhbití! Strach z mrtvých trápí pannu?“ „Ne! Nech však mrtvé v Pánu!“
Zvon a zpěv dozní v zástupu i máry zmizí mžikem. Průvod se už už v kalupu nakupí za vraníkem a vzhůru! vzhůru! hopsasa! už muž i oř se natřásá, kůň křeše supě tryskem kopyty jiskry s pískem.
„Vpřed, oři! Kohout kokrhá! Vpřed, oři! Ať jsme v cíli, než slunce mlhy roztrhá! Vpřed, oři! Naber síly! Už končí noční hon a cval! Milé jsem lůžko uchystal! Mrtví jsou hbití páni! Je konec putování!“
Jak z obou stran se míhají houštiny, háje, hory a vpravo, vlevo po kraji dědiny, domy, dvory! „Máš strach? Nám luna posvítí! Hoj, mrtví, ti jsou střelhbití! Strach z mrtvých trápí pannu?“ „Ne, nech však mrtvé v Pánu!“
Kůň s volnou uzdou před vrata přilétne jako štvaný, hned padne, bičem přeťata, závora hlavní brány, skřípne mříž a už letí dál od hrobu k hrobu, jeden cval; měsíční bledý plamen lemuje každý kámen.
Tu pohleď! Luna zablyští a kolem kola v tanci kroutí se na popravišti slota a otrhanci. „Hejsahej, za mnou, trhani! Sem, sloto, máš mé pozvání! Zatancuj pro ženušku, než ulehneme v lůžku!“
Tu hle, hle! Jaká strašná věc! Hrůza! V tom okamžení, nit co nit, jezdcův kabátec v práchnivinu se změní a z hlavy zmizí v jeden ráz vlas po vlasu i oblouk řas. Najednou před ní chřestí kostlivec s kosou v pěsti.
Kůň divoce se vypíná, z nozder mu srší síra. Huí! tu náhle hlubina pod ním se otevírá. Hroby jsou plné jekotu, řev tříští mračnou temnotu, Lenoře srdce bije: už v boji se smrtí je. V sinalém světle měsíce tancuje divá kola skučící strašná směsice a takto kolem volá: „Svou strast nes, mysli ubohá, vždy bez reptání na Boha! Duši, jež z mrtvých vstane, rač pokoj přát, ó Pane.
E. A. POE – ZVONY Slyš hru zvonků: saně, zvon – stříbro, zvon! Rolničky se třpytí v sněhu, jede, jede postilión. Jak to cinká, cinká, cinká cestou, na niž padá sníh. Koník podkovami břinká – v dálce telegrafní linka – slyš hru zvonků na saních! Bije půlnoc: bim, bam, bim, hodiny se druží v rým, padajíce do cinkotu zvonků, jichž je milión, jako zvon, zvon, zvon, zvon, zvon, zvon, zvon, cinkajíce, jasně zníce jako zvon. Slyš, jak zvoní k svatbě zvon, zlatý zvon! Jeho harmonický chorál jako varhanový tón po celou noc slavně hrál nad portálem katedrál a teď zbarven do zlata letí vstříc a rozhazuje poupata hrdličce, jež chytá je a dojata hledí na měsíc! Jaký zurčivý to shon tryská v zpěvu z čistých hrdel ptáčat, jichž je milión! Ševel, ston, šustot, shon, když nám prorokuje zvon budoucnost, již zná jen on, v jasném znění, vyzvánění, jen on, on, on, zlatý zvon, zvon, zvon, zvon, zvon, zvon, zvon. hlaholící, jasně znící, zlatý zvon. Slyš ryk na poplach, toť zvon – slitý zvon! Jakou hrůzou plní náhle jeho strašidelný tón tichou, dřímající noc, do níž volá o pomoc v příliš hrozném zděšení, jež je k nevyjádření mimo řev! Křikem prosí strašný oheň za slitování, oheň s plameny, jež srší z dýmu v praskání a tak zoufale, jen slyš!
Chtěl by vzlétnout výš, výš, výš, opustit zvonici, letět po bok měsíci – utišiti boží hněv. Ó ten strašný zvon, zvon, zvon! Jaký strašidelný tón dráždí sluch Duní, řinčí, umdlévá, jakou hrůzu rozlévá, hle, jak tetelí se vzduch! Ucho málem poznává v ostrém znění vyzvánění, jak roste a ustává nebezpečí, ryk a shon, když ten zvon, z utišení v rozbouření mění tón – strašný zvon, strašný zvon, zvon, zvon, zvon, zvon, zvon, zvon – skřípající, ostře znící, strašný zvon. Slyš zvuk hran, to hřímá zvon – prasklý zvon! Jakým hrozným rachotem nás straší jeho chmurný tón, hartusící do noci, že se třesem v bezmoci při mementu jeho ran, neboť každý úder hran rodí zrezivělý chřtán v skřípění. Lidé, lidé, bezbožníci, kteří máte ve zvonici bydlení, jásáte, když hrany, hrany v jednotvárném krákorání jako mramorové skály shora na srdce se valí. Zda jste muži, ženy, můry – nejste zvířata, jste stvůry, ďábel sám – a váš vládce, král a pán zvoní píseň hran, hran, hran, ze všech stran – jeho ironický tón padá na válečný shon – odměřuje čas, čas, čas, trhá prudce za provaz – jeho ochraptělý hlas
zní jak zvon, zvon, zvon, zvon, zvon, zvon, zvon – v smutném štkání, v naříkání jako zvon.
E. A. POE – HAVRAN Jednou o půlnoci, maje horečku a rozjímaje nad divnými svazky vědy prastaré a záslužné – když jsem klímal v polospaní, ozvalo se znenadání velmi jemné zaťukání na dvéře – a pak už ne. „Je to návštěva, či zdání, bylo to tak nezvučné – jednou jen a pak už ne.“ Ach, již při vzpomínce blednu! Myslím, že to bylo v lednu, každý uhlík vrhal stín jen přede mne a dál už ne. Toužil jsem po kuropění; - marně hledaje v svém čtení ulehčení od hoře nad Lenorou – již poslušné světice zvou Lenora – nad jménem dívky nadvzdušné, jež byla mou a teď už ne. Smutný šelest záclon vlaje z hedvábí a ohýbá je s hrůzou – již jsem do té doby neznal ani přibližně; abych skryl své polekání, říkal jsem si bez ustání: „Je to host, jenž znenadání zaklepal tak neslyšně – pozdní host, jenž znenadání zaklepal tak neslyšně – jednou jen a pak již ne.“ Tu má duše vzmužila se; řek jsem bez rozpaků v hlase: „Prosím, pane, nebo paní, odpusťte mi velmožně; avšak, byl jsem v polospaní, když jste přišel znenadání, přeslechl jsem zaklepání – je to skoro nemožné, že jste klepal vy“ – a poté otevřel jsem úslužně – venku tma a víc už ne. Hledě dlouho do tmy z prahu, stoje v pochybách a v strachu, dlouho snil jsem, jak si nikdo netroufal snít mimo mne; ale ticho bez rušení, ani slůvka na znamení, jenom plaché oslovení „Lenoro!“ zní zimničně, to já šeptám „Lenoro!“ – a ozvěna dí zimničně jenom to a víc už ne. Vrátil jsem se do pokoje, velmi divě se a boje,
když jsem zaslech trochu silněj nový šramot poblíž mne. „Jistě cos za chumelice padlo mi na okenice; podívám se ze světnice, co jsi zač, kdo budíš mne – ztlumím na okamžik srdce, najdu tě, kdo budíš mne;“ – vítr a nic jiného už ne. Vyrazil jsem okenici, když tu s velkou motanicí vstoupil starodávný havran z dob, jež jsou tak záslužné; bez poklony, bez váhání, vznešeně jak pán či paní usadil se znenadání v póze velmi výhružné na poprsí Pallady – a v póze velmi výhružné si sedl jen a víc už ne. Pták v svém ebenovém zjevu ponoukal mne do úsměvu vážným, přísným chováním, jež bylo velmi vybrané – „Ač ti lysá chochol v chůzi, jistě nejsi havran hrůzy, jenž se z podsvětního šera v bludné pouti namane – řekni mi své pravé jméno, plutonovský havrane!“ – Havran děl: „Už víckrát ne.“ Žas jsem nad nevzhledem ptáka, jenž tak bez okolků kráká bezobsažnou odpověď, jež prozrazuje bezradné; velmi dobře vím, že není skoro ani k uvěření pták či zvíře, jež si lení v póze velmi záhadné na poprsí nade dveřmi – v póze velmi záhadné a říká si: „Už víckrát ne.“ Potom, sedě na mramoru, ustal havran v rozhovoru jako duše v jedno slovo samotářsky zabrané – až jsem si řek v duchu, takže nedošlo mu to až k sluchu: „Věřím pevně na předtuchu, osud často okrad mne – jak mé naděje, i on se k ránu odtud vykradne.“ Však havran dí: „Už víckrát ne.“ Zaražen, an na mne hledí s přiléhavou odpovědí, říkám si: „Toť bezpochyby pochyt velmi obratně od pána, jejž osud vedl neštěstím a navždy svedl, takže nic už nedovedl zpívat než ty bezradné – pohřební a smutné písně, refrény, tak bezradné, jako je: Už víckrát ne!“ Když však havran bez ustání ponoukal mne k usmívání, přistrčil jsem křeslo mysle, že mne něco napadne, když se vhroužím do sametu ve vzpomínkách na tu větu, přemýšleje, co as je tu, nad čím řek své bezradné, nad čím příšerný ten pták zde říká svoje bezradné „už víckrát ne“. Tak jsem seděl nad dohady, mlčky, marně, bez nálady pod ptákem, jenž v hloubi prsou nepřestával bodat mne,
kles jsem s zamyšlenou tváří do podušky na polštáři, na niž padá lampa, v záři matné, mdlé a malátné, ale do níž nevboří své ruce, mdlé a malátné, ona víckrát, víckrát ne. Zdálo se, že u stínidla houstne světlo od kadidla, že se bezpochyby anděl v zvoncích z nebe propadne. „Chudáku, tvůj Bůh ti v zpěvu posílá sem pro úlevu balzám na tvou starou něhu, po němž navždy vychladne, po němž láska k Lenoře v tvé mysli navždy zapadne“ – však havran děl: „Už víckrát ne.“ „Proroku,“ dím, „mene tekel, ať jsi pták anebo z pekel, synu podsvětí, a přece proroku, pojď hádat mně – statečně, byť opuštěný žiji zaklet v této zemi, dům mám hrůzou obklíčený, zda tvá věštba uhádne, zdali najdu balzám v smrti, zdá tvá věštba uhádne“ – havran dí: „Už víckrát ne.“ „Proroku,“ dím, „mene tekel, ať jsi pták anebo z pekel, při nebi, jež nad námi je, při Bohu, jenž leká mne, rci té duši, jež žal tají, zdali aspoň jednou v ráji tu, již svatí nazývají Lenora, kdy přivine, jasnou dívku Lenoru kdy v náruči své přivine“ – havran dí: „Už víckrát ne.“ „Tos řek jistě na znamení, že se chystáš k rozloučení, táhni zpátky do bouře a do podsvětí, satane! – nenech mi tu, starý lháři, ani pírka na polštáři, neruš pokoj mého stáří, opusť sochu, havrane! Vyndej zobák z mého srdce, opusť sochu, havrane!“ Havran dí: „Už víckrát ne.“ Pak se klidně ulebedí, stále sedí, stále sedí jako ďábel na bělostných ňadrech Pallas Ahténé; oči v snění přimhouřeny na pozadí bílé stěny, lampa vrhá beze změny jeho stín, jímž uhrane – a má duše z toho stínu, jímž mne navždy uhrane, nevzchopí se - víckrát ne. (Přeložil Vítězslav Nezval)
CH. BAUDELAIRE – DVĚ HODNÉ SESTŘIČKY Jsou Zhýralost a Smrt dvě milé krasavice, jež hýří pocely a kypí plny sil a jejichž čistý klín pod cáry trpí sice, než přes vši námahu nic nikdy nezplodil. Kletému básníku, jenž nedbá o dědice, ďáblovu miláčku, jenž k stáru chud tu zbyl, nejeví lupanár a hrob v svém loubí více než kout, jenž výčitkou vždy opomíjen byl. Rakev a alkovna, bohaté rouhavostí, jak hodné sestřičky, jež něžně hýčkají, nám strašné rozkoše a slasti skýtají. Kdy mě již zahrabeš, zloruká Zhýralosti? Kdy, Smrti, přijdeš ty, sokyně jejích vnad, na ztuchlou myrtu jí svůj cypřiš vroubovat? (Překlad Svatopluk Kadlec)
A. RIMBAUD - OPILÝ KORÁB Když plul jsem po Řekách, jež nelítostně pádí, tu jednou musil jsem dát sbohem lodníkům: křiklaví divoši k nim vpadli v lodní zádi a nahé přibili je k pestrým kolíkům. Pak nestaral jsem se už vůbec o posádku, jež vezla obilí, sklad bavlny a chmel. Když mužstvo skončilo svou pranici a hádku, tu Řeky nechaly mne plouti, kam jsem chtěl. Přes mocné přílivy a mořské vlnobití jsem spěchal, zaslepen jak dítě v peřině, jak Poloostrovy, jež zběsile se řítí, když odpoutaly se a bloudí v bařině. Hrom s bleskem házely mně svoje smolné věnce. Pět nocí tančil jsem jak zátka na míse na slaných hladinách, jež vězní utopence, nedbaje majáků, jež hloupě šklebí se. Zelený příval vod, sladší než hořké trnky, skrz naskrz prosákl můj pochroumaný vrak a rozbil kormidlo a smýval ze mne skvrnky po mořské nemoci, jež zkalila mi zrak. A od té chvíle jsem se koupal v širém moři, jež bylo plné hvězd, a bez cíle jsem plul, hltaje blankyty, do nichž se občas noří zasněný umrlec, jenž právě utonul, potřísniv hanebně ty bledé modré víry
a rytmus světelných a třpytících se krás, prudší než alkohol, širší než naše lýry vypučí milostný a hnisající kvas. Znám nebe, třpytící se pod průtrží mračen, znám kouzlo večerů a velkých povodní, znám jitra nadšená jak hejna vodních kačen a časem viděl jsem to, o čem lidé sní. Znám slunce, mystické jak rudá maska herce, když vrhá sraženou a fialovou zář na vlny, valící se jako přes koberce, znám slunce, příšerné jak maskovaná tvář. Snil jsem o zelené a zasněžené noci, o žhavých polibcích, jež víří v prostoru, o koloběhu míz, jež mají vesmír v moci, o modrém procitnutí zpěvných fosforů. Po celé měsíce jsem slýchal vlnobití, jak kravín šílenství a epilepsie, aniž jsem pomyslil, chtěje jej utišiti na hada zkroceného patou Marie. Víte, že narazil jsem jednou na Floridy, kde květy mísí se s očima panterů, kde duha, napjatá pod horizontem z křídy, ukrývá stáda lvic před zraky škunerů. Viděl jsem prohlubně a močály, jež kvasí, propast, kde v sítinách spí celý Leviatan, bezvětří s vichřicí a celé zeměpásy, svržené do jícnů jak do pekelných bran!
Ledovce, perleť vln a hnědou barvu zemí, uvázlé koráby v hnijících zátokách, kde velcí hroznýši, sžíraní štěnicemi, padají se stromů a šíří černý pach. A byl bych ukázal rád dětem v modrém proutí ty malé rybičky, ty zlaté kapříky. Korály žehnaly mé dlouhé bludné pouti a občas vanuly mně vlídné větříky. A moře, mučedník zlých oblastí a pásem, mně někdy vrhalo v tvář květy vodních pěn a kolébalo mne svým vzlykajícím hlasem tak, že jsem poklekal s dojatým srdcem žen, jsa poloostrovem, jenž houpá na svých březích trus ptáků, křičících, když mají v noci hlad, a utopenci, jež jsem vlekl na řetězích, sraženi vlnami ztráceli shnilý šat. Mne, zabloudilou loď, vrženou za vichřice do vzduchu bez ptactva za gigantický plot, mne nezachrání už záchranná plachetnice, můj trup je opilý přívaly slaných vod, já, koráb z mlhovin, já, fantastické zvíře, já, jenž jsem prorážel kouř nebes jako zeď, kde roste převzácná pochoutka pro malíře – sluneční lišejník, zašlý jak stará měď, já, prkno, poseté žhavými půlměsíci, rejnoky, kostrami mořských koníků, já plul jsem za nocí v červenci při měsíci pod ultramarínem šílených lodníků,
já, prkno, poseté žhavými půlměsíci, jež rozléhaly se na sto mil do dálky, já náhle zatoužil jsem podívat se na domů na starou Evropu a lesní rusalky. Viděl jsem opilá a hvězdná souostroví s nebem, jež třpytí se jak velký paví chvost, zdalipak v noci spí pod jejich mdlými krovy ohniví letouni, jimž patří budoucnost? Co jsem se naplakal za srdcervoucích jiter, nic neobešlo se teď pro mne bez hoře. Jsem láskou rozladěn jak struny starých citer. Oh, kéž mi praskne kýl! Kéž sletím do moře! A toužím po stružce, kde za nizoučkým houštím se šťastně prohání pár dětských košilek, jsem v duchu hošíkem a dřepě s nimi, pouštím lodičku z papíru, křehkou jak motýlek. A zalit tříští vln a jejich pyšných krajek už nechci závodit s kupčíky z Bostonu, už nechci projíždět flotilou pestrých vlajek a plavat před strašným pohledem pontonů!
A. RIMBAUD – HLEDAČKY VŠÍ Když čelo dítěte při dlouhém usínání se krčí bázlivě před snem jak před mukou, tu k jeho loži se dvě velké sestry sklání s nehtíky ze stříbra, jež svítí na rukou. A posadí si je u otevřených oken, kde koupá modrý vzduch svou květinovou směs, a vjedou prstíky do jeho těžkých loken, jež kropí drobný déšť, když zachvěje se bez. A dítě poslouchá zpěv bázlivého dechu, z nějž voní rostlinný a zlatožlutý med a který přeruší vždy při kratinkém vzdechu hvízdnutí drobných slin anebo polibek. Slyší, jak skládají lem černobrvých víček ve vonných mlčeních při častém mrkání, když vraždí malou veš pod nehty královniček s netečnou rozkoší a bez slitování. Tu víno Lenosti v něm propuká a vzpění, vzlyk lkavých harmonik, jež třeští po hráči: dítě cítí, jak při každém pohlazení prýští a umírá v něm touha po pláči.
Spáč v úvalu Toť díra zeleně, v níž tiše zpívá řeka, vlévajíc do travin svůj stříbroskvoucí cár, kam z pyšných pahorků sluneční světlo stéká, toť úval se sluncem, jež ztrácí zde svůj žár. Vojáček bez čapky a s nachýlenou šíjí spí s ústy dokořán v modravé řeřiše pod mráčkem, z kterého se proudy světla lijí až na zem do trávy, kde leží na břiše. Má nohy v kosatcích, spí, usmívá se sladce, jak děcko v nemoci, když přitulí se k matce. Přírodo, zahřej ho, je velmi chladný rok! S nehybným chmýřím spí za rosy, která studí, spí s rukou složenou na svojí klidné hrudi a dvěma ranami má prostřelený bok.
S. MALLARMÉ – FAUNOVO ODPOLEDNE Ekloga Faun
Chci, aby trvaly ty nymfy. Ať se chví zářivý inkarnát dál lehce v povětří, třímaném dřímotou. Sen měl mou lásku v moci? Pochybnost, rašící z masívu staré noci, se větví do snítek, a narůst v pravý les, byl by to důkaz, žel, moje kořist dnes, ten růží poklesek, byla jen pomyslná. Zvažujeme… možná že ženských těl dvojí vlna je smysly stkaná báj, tvé touhy odlika! Z očí modrých jak pláč pramene uniká, ó Faune, iluze; ty patří oné cudné. Ta druhá, říkáš, je jak rouno, které rudne pod dechem sciroka? Měls ta dvě zjevení? Ach ne, v tom nehnutém a tupém zemdlení, jež jitřní svěžesti už horkem hrdlo stiská, zurčí jen pramínek, jenž z mojí flétny tryská, a rosí blízký háj; a vítr jediný, toť ten, jenž vyráží trubicí ze třtiny, hotov v žár vyvanout, ještě než zazní tónem, toť – v nebi bez vrásy, čirém a bezúhonném – patrný, jasný dech, který, jsa výtvorem božského nadšení, stoupá výš obzorem. Ó břehy sicilské, bažiny, jejichž tlení se slunci o závod má marná pýcha plení, němé pod jiskřením, kvetoucím kol a kol, teď VYPRAVUJTE, „jak jsem řezal dutý stvol, krotil jej důvtipem; tu v siném zlatu svůdné zeleně, stínící révovím temné studně, se zvlní úběl těl, jež zmohla únava; při tichém ladění, z nějž šalmaj povstává, to hejno labutí, ne! najád se hned noří do vln…“ V té ryšavé hodině, kdy vše hoří, hlouček se rozprchl, vše strnulo jak dřív před tím, kdo přespříliš byl zásnub žádostiv: k prvotní vroucnosti má duše znovu vzlétla, i stojím samoten v proudech dávného světla,
lilie! jeden z vás pro svoji bláhovost. Co je mi polibek, proradnic levný skvost, ta něžná nicůtka tak vyhlášené chuti, na hrudi panické já skrývám zahryznutí, jímž šlechetnější zub pod kůži proniká; leč dost! to tajemství má za důvěrníka jen rákos zdvojený, jenž pod blankytem pěje, v svém sólu pomýšlí na krásu, bavenou, kam tóny dolehnou, šalebnou záměnou mezi jí samotnou a důvěřivou písní; jenž míří do výše, kde obrys lásky zpřísní, aby dal vytrysknout ze snů o křivce zad, již okem zavřeným dál toužím sledovat, zvučné a zbytečné linii monotónní. Nástroji úniků, z nějž vábný tón se roní, zkus tedy u jezer, kde čekáš, vykvést zas! Ke slávě bohyní chci rozeznít tvůj hlas, a modlář svéhlavý, jenž neuznává vinu, chci znovu rozvázat pás jejich sličných stínů: když z hroznů všechen jas jsem vysál s chtivostí, tu pocit lítosti já zažehnávám lstí, pozvedám se smíchem do nebe prázdný hrozen, ty slupky nadouvám, a k opilosti zrozen, tou tkání zářivou hledím vstříc večeru. Ó nymfy, vydujme vzpomínek nádheru: „Můj pohled z rákosí popálil božské šíje, úběl však vzápětí svou ránu do vln skryje a k nebi platanů urážka burácí; koupající se vlas se náhle vytrácí v čeření, v záblescích, v jasu, ó drahokamy! v běhu zřím u nohou dvě nymfy (které mámí rozkoš, jež o trýzni dvojice poučí), malátné v jediném troufalém náručí; aniž je rozplétám, nesu je k tomu keři, jejž lehkovážnější stín si nelaskavě měří, pod růže, jejichž dech se sluncem zápolí, k hrám palčivým jak den, jenž právě vrcholí.“ Ó hněve panen, jak tě zbožňuji, ó dravá rozkoši břemene, které se vysmekává, nahé, žhavému rtu, jenž, lstivý nepřítel, chce bleskem vypít děs, ukrytý v noci těl: od pat té nadlidské k srdci té, jež se zdráhá, zatímco nevinnost se loučí, dosud vlahá bláhovým proudem slz i rosou šťastnější. „Má lichá veselost, pyšná, že konejší ten věrolomný strach, už tím se provinila, že bohy chráněný něžný trs rozdělila: vždyť sotvaže jsem skryl svůj rozjařený smích
do tolik žádoucích záhybů jedné z nich (svým prstem pečuje, aby se zabarvila sestřiným vzrušením i druhá, sněhobílá, neznalá ruměnce, ten malý sladký bloud), tu z paží zchromených, z těch uvolněných pout, ta kořist nevděčná uniká, bez lítosti k vzlyku mé nedávné, tak letmé, opilosti.“ Co na tom! s jinými zas štěstí napospas; jiné mi do růžků zapletou plavý vlas: má vášni, dobře víš, že zralý, znachovělý plod granátovníku puká a vábí včely; a tvá krev, svedená tím, kdo ji uchvátí, za věčným rojem tuh proudí a prchá ti. V čase, kdy ve zlato a v popel háj se halí, v pohaslém listoví nám slavnost uchystali: Etno, to Venuše vstupuje na tvůj svah, bezelstným chodidlem víří tvůj žhavý prach, když hřímá dřímota a plamen zvolna zmírá. Mám královnu! Ó trest… Ne, jen má duše čirá, v níž slova umlkla, a tělo nevzhledné podlehly pyšnému mlčení poledne. Nyní je třeba spát a více nerouhat se, spočinout na písku a vyzvědět, jak sladce chutná, když na ústa nám stéká hvězda vín! Sbohem, má dvojice; teď uvidím tvůj stín.
Výběr textů: Ivana Gejgušová Grafické zpracování: Hana Vítková
