Studijní texty k předmětu KSVLS – Vybrané kapitoly ze světové literatury Vyučující: Mgr. Ivana Gejgušová
Předložené texty, které tvoří čítanku k předmětu KSVL, jsou určeny k interpretaci v jednotlivých seminářích, dle potřeby bude jich počet či rozsah aktualizován vyučující předmětu.
Publius Vergilius Maro: AENEIS Praha: Svoboda, 1970. (Překlad Otmar Vaňorný)
O válce zpívám a reku, jenž první z krajiny trójské připlul k italské zemi, hnán osudem, k lavinským břehům, vyhnanec, dlouhý čas jej po zemích štvala i mořích božská moc: zlý Junonin hněv, jenž nedal se smířit. Mnoho i trpěl válkou, než konečně, založiv město, usídlil v Latiu bohy: tak povstal Latínský národ, dávní praotci albští, a římské vysoké hradby. Těmito verši začíná slavná Aeneis, příběh Aenea, trojského bojovníka, který se po ukončení trojské války vydává spolu se svými druhy na cestu Středozemním mořem. Doplouvají k africkým břehům a tady je přijímá kartaginská královna Dídó, bůh Amor vzbudí v královně lásku k Aeneovi. Ten během hostiny královně vypráví o osudech města, o činech Hektora a dalších bojovníků. Smrt trojského krále Priama líčí takto:
Snad se i na osud zeptáš, jenž krále Priama stihl. Jakmile Ília zmar, jak spatřil rozbité dveře u svých královských síní a komnaty nepřátel plné, dávno už odvyklou zbroj ten stařec připínal marně
na plece vetché stářím a bezmocným mečem se pásal, pospíchal v hustý dav svých nepřátel, připraven na smrt. Uprostřed králova dvora a pod širou oblohou klenbou veliký oltář se zvedal a poblíž prastarý vavřín skláněl se nad onen oltář a obrazy penátů stínil. Hekabé s dcerami svými si k tomuto oltáři marně sedla, jak holubic shluk, jež před tmavou bouří se slétly. Seděly stuleny k sobě a penáty v objetí měly. Jakmile spatřila chotě, jak v junáckou výzbroj se oděl: „Jaký to hrozný nápad, ó nebohý muži, tě přiměl tuto si obléci zbroj?“ – tak zvolala. „Kam se to ženeš? Nikoli! Taková pomoc a takový obhájce není platný v takový čas – byť sám byl taky můj Hektór. Pojď přec a uchyl se k nám, nás všechny buď ochrání oltář, nebo tu zahyneš též!“ Tak volá hlasitě na něj, potom přitáhne starce a usadí na svatém místě. Hle, vtom z vražedných ran jen stěží se Pyrrhovi vyrval Polítés, králův syn; skrz nepřátel davy a střely uniká sloupovím dlouhým a prchá komnatou prázdnou, raněn – prudce ho stíhá a zbraní vražednou hrozí Pyrrhos – jižjiž ho drží a oštěp napřahá k ráně. Když už konečně před tvář a před oči rodičů doběh, klesl a s proudem krve i vlastní vypustil život… Teď se už konečně král, ač odevšad obklíčen smrtí, nemohl zdržet déle a netlumil hněvu a hlasu: „Za tak troufalý skutek a za zločin bozi ať,“ zvolá, „jestliže v nebi je právo a soudí takové činy, vzdají ti patřičné díky a stejnou odměnou splatí, že jsi mě donutil teď, bych viděl na vlastní oči synovu smrt, můj otcovský zrak žes poskvrnil vraždou! Neboť ni Achilleus sám, jejž za otce vydáváš lživě, takto se nechoval ke mně, ač odpůrci: když jsem ho prosil,
ochrany šetřil a práva a vydal mi sinalé tělo synovo, abych je pohřbil, a opět mě propustil domů.“ Zvolal takto ten kmet, pak bezmocným oštěpem mrštil, bez síly: zaduněl štít, však do kovu nevniklo kopí, nýbrž v povrchu pukly jen uvázlo – hozeno marně. „Tak tedy,“ zvolá Pyrrhos, „tak půjdeš s poselstvím k otci, Achillu Péleovci, a o mých hanebných činech, o zvrhlém Neoptolemu mu vypravuj – pamatuj na to! Teď ale zhyň!“ Tak pravil a k samému oltáři vlekl starce, jenž celý se třásl a smekal v synově krvi – Levicí za vlasy chyt ho a mečem v pravici mávl třpytným a po samý jilec jej starcovi do hrudi vrazil. To byl Priamův skon, řád osudu schvátil ho tenkrát, když už hořeti Tróju a hrad svůj klesati viděl – mocný Asie král, kdys hrdý tolika zemí, tolika národů pán – teď na břehu mrtvola velká, z plecí uťatá hlava a pouhé bez jména tělo. Aeneas hledal ve zničeném městě svou ženu a dítě, zjevil se mu jen přízrak zemřelé manželky Kreúsy . Po pádu Tróje hrdina vybudoval loďstvo, vydal se na cestu po moři, aby našel novou vlast. Láska královny Dídóny je tragickými osudy hrdiny ještě více podnícena, bohové však určili pro Aenea jiné poslání, nabádají ho k odjezdu, on tak učiní a Dídó spáchá v zoufalství sebevraždu. Aeneas pluje na Sicílii, založí tu město, pak putuje dál do Itálie. Dostává se také do podsvětí, osud mu věští kumská Sibylla, v podsvětí se setkává s dušemi zemřelých (i s Dídónou). Když dorazí do Latia, vypukne válka, hlavním soupeřem je Turnus, král Rutulů, kterému byla zaslíbena Lavinie, dcera krále Latina, potomka boha Saturna. Aeneas hledá pomoc u Etrusků, Vulkán mu zhotovuje zbroj, probíhají další boje. Bohyně Kybelé proměňuje Aeneovy hořící lodě v mořské nymfy.
Aj, vtom vyplul mu vstříc sbor dávných průvodkyň jeho, byly to mořské nymfy, jimž kázala Kybelé živná mořskými božstvy se stát a z lodí v nymfy se změnit. Tolik jich pospolu plulo a brázdilo mořské ty proudy, kolik kovaných lodí kdys kotvilo při mořském břehu. Poznají zdaleka krále a tančí okolo něho,
ta pak, jež nejlepší z nich je řečnicí, Kýmodokéa, odzadu za ním pluje, vtom uchopí pravicí kormu, z hladiny vyčnívá zády a levicí vesluje tiše, pak dí k překvapenému: „Zda bdíš, ó bohynin synu, Aenee? Spánku se zdržuj a popusť provazy plachtám! My jsme teď mořské nymfy, však dříve jsme bývaly jedle na svatém vrcholu Ídy, tvé koráby. Aeneas bojuje s Turnem, zvítězí. Nejprve chce poraženého soka ušetřit a darovat mu život, když vidí jeho vzpupnost, zabíjí ho. Tím naplňuje poslání, které přinesl z podsvětí: je nutno ušetřit porobené, ale tvrdě potrestat vzpurné. Epos končí zobrazením závěrečných bojů, v nichž Aeneas přemůže ostatní latinské kmeny, ale jméno Latinů zůstává zachováno.
François Rabelais : Hrůzostrašná historie velkého Gargantuy, otce Pantagruelova Praha: nakladatelství Ladislav Mincíř, 1927. (Překlad Zdeněk Hobzík) Kapitola pátá. Tlachání zmožených. Potom se pustili na vhodném místě do hodování. Láhve kolovaly, šunky poletovaly, korbele létaly, poháry zvonily. „Načni, nalévej, obrať, namíchej! – Mně plnou číši, ale bez vody. Tak příteli. – Našlápni mi pěkně tu sklenici. Mně bílé, až přes okraj. –Mír se žízní. Zatracená horečko, což mne neopustíš? – Na mou pravdu, kmotřičko, nemohu tomu přijíti na chuť. – Ztrácíte jen čas, miláčku.- Vám je zima, má drahá? – Pravda.- U sta hromů, mluvme o pití!- Piji jen ve svůj čas, jako papežova mula. – Já zas piji jen ze svého brevíře, jako řádný páter kvardián.- Co bylo dříve, žízeň nebo pití? – Žízeň, neboť kdo by pil bez žízně za časů nevinnosti? Pití, neboť privatio presupponit habitum! /Odříkání předpokládá zvyk - zásada scholastická/ Jsem znalec.
Foecundi calices non fecere disertum? /Koho plné poháry neučinily
výmluvným?/ - My, nevinní, pijeme bez žízně až trochu moc. – Já hříšník ne bez žízně, nemám-li teď, budu ji míti jistě v budoucnosti a předcházím jí tak, víte. Piji na budoucí žízeň. Piji věčně. Věčnost mi znamená pití a pití věčnost.- Pějme, pijme, píseň načínejme! Kde je tvůj trychtýř ? Piji jen z péče. – Naléváte se, abyste vyschli nebo vysycháte, abyste se nalévali?…
str. 27 – 28
Kapitola šestá. Jakým, velmi podivuhodným způsobem se Gargantua narodil. Zatím co takové přípitky kolovaly, stalo se, že Gargamelle přišlo nevolno ve spodní části těla.Grandgousier se proto zvedl s trávníku a dodával jí mysli početnými slovy, neboť tušil, že tu nemoc způsobuje dítě.Pravil jí, že pod vrbovím je pěkný trávník a že brzy dostane nové nohy, je třeba nabrati nové odvahy, dodával, pro příchod nového občánka, třeba by ji nevolnost trochu sužovala. Však to nebude trvati dlouho a radost, která přijde, vyváží všechny útrapy a zbude jí pouze potěšení. „Buďte trpěliva jako ovečka,“ pravil,“pospěšte si s tímhle a hned si zas uděláme jiné.“… …Za chvíli začla vzdychati, bědovati a křičeti. Najednou sbíhaly se porodní báby se všech stran a ohmatávajíce ji ze spodu, nalezli nelibě páchnoucí kusy kůže a myslily, že je to dítě. Byla to však jiná látka proniknuvší změkčeným střevem, jemuž se říká konečník, neboť jak víte z dřívějška, přejedla se drobů. Tehdy ze společnosti přišla stará bába, mající pověst velké lékařky, jež před šedesáti lety přišla z Brizepaille u Sain-Genou, ta jí dala tak děsný stavicí prostředek, že všechny vnitřnosti se smrskly a stáhly, že byste je neroztáhli zuby, nač je hrůza pomysliti. Tímto nevhodným způsobem uvolnily se nahoře rohy dělohy, jimi se prodralo dítě a vniklo do duté žíly, prodralo se bránicí až k ramenům, kde se dutá žíla dělí na dvě ramena, odtud se dalo vlevo a přišlo na svět levým uchem.
str.31 – 33
Kapitola třicátáosmá. Jak Gargantua snědl v salátě šest poutníků. Naše historie tu žádá, abychom pověděli, co se stalo šesti poutníkům, kteří přicházeli ze Sv. Šebestiána u Nantes a ze strachu před nepřáteli vyhledali si nocleh v zahradě v hrachovině mezi kapustou a locikou. Gargantuovi bylo trošku nevolno a ptal se, mohli-li by mu opatřiti trochu lociky na salát. A když slyšel, že tu mají největší a nejkrásnější lociku z celého kraje, neboť byla velká jako slívové a ořechové stromy, chtěl na ni jíti sám a odnesl jí v ruce tolik, kolik se mu líbilo a s ní vzal též šest poutníků, kteří se neodvážili ani mluviti, ani kašlati, jaký měli strach. Když je nejdříve myl u kašny, poutníci si šeptali: „Co máme dělat? Topíme se v tom salátě. Máme zavolati? Ale zabije nás jako vyzvědače, ozveme-li se.“ Zatím co se takto dohadovali, Gargantua je dal je dal se salátem na kuchyňskou mísu, velkou jako sud v Cisteaux a snědl je s olejem, octem a solí, aby se občerstvil před večeří. Pohltil pět poutníků. Šestý byl schován na míse pod locikou, jen jeho hůl nahoře vykukovala. To když spatřil Grandgousier, pravil ke Gargantuovi: „Myslím, že tam vidím růžek nějakého hlemýždě, nejezte to!“ – „Proč pak,“
pravil Gargantua, „hlemýždi jsou chutní po celý tento měsíc!“ A vzav za hůl, vytáhl s ní poutníka a slupl ho, jak by smet. Pak polkl děsný doušek vína a čekal s ostatními na večeři. Poutníci, takto polknutí, snažili se ze svých sil vyprostiti se z mlýnských kamenů jeho zubů a domnívali se, že byli uvrženi do nějakého podzemního vězení. Když Gargantua tak chutě pil, myslili, že se utopí v jeho ústech, neboť příval vína je zanesl téměř až k propasti jeho žaludku. Přece však se dostali zpět k okraji jeho zubů, skákajíce o svých holích, jak to činí poutníci k sv. Michalu. Nešťastnou náhodou však jeden z nich, zkoumaje holí půdu svého okolí, aby zjistil, jsou-li v bezpečí, uhodil ho prudce do vykotlaného zubu a zasáhl nerv spodní čelisti, což způsobilo Gargantuovi takovou bolest, že až počal křičeti. Aby se zbavil toho zla, dal si přinést párátko a vyšed ven pod ořechový strom, vyšťáral pány poutníky ze zubů. Jednoho chytil za nohy, druhého za ramena, třetího za ranec, čtvrtého za kapsu, pátého za pás, ale ubohého šestého poutníka, jenž ho šťouchl holí, popadl za příklopec. To však bylo pro ubožáka velikým štěstím, neboť mu rozmáčkl hnisavý vřed, jenž ho trápil od doby, kdy opustil Ancenys. Vyšťouchaní poutníci se dali do překotného útěku přes zahradu a bolest se utišila.
str. 136 - 138
Henri Barbusse : Oheň Praha: Naše vojsko, 1965. (Překlad Milena Tomášková, doslov doc. Vladimír Brett) 2/ V ZEMI …Přes rozdíly věku, původu, vzdělání, společenského postavení a všeho, co bylo dříve, přes propasti, které nás kdysi dělily, jsme v jádře stejní. Pod stejně hrubým povrchem skrýváme a ukazujeme stejné mravy, stejné zvyky, stejně zjednodušenou povahu lidí, kteří se vrátili k primitivnímu stavu….A tak, připoutáni k sobě nezměnitelným osudem, strhováni proti své vůli do jedné řady tím ohromným dobrodružstvím, jsme opravdu nuceni po dny a noci se přizpůsobovat jeden druhému.Strašná intimita společného života nás tlačí do houfu, formuje, stírá rozdíly. Je to jakási osudová nákaza. Voják se podobá vojáku; a aby si toho člověk všiml, ani se na ně nemusí dívat z dálky, ze vzdálenosti, odkud jsme už jen zrnka prachu, který se válí po poli.
str. 21
20/ OHEŇ Tirette pokračuje ve své historii o majorovi: „Jednou nám dali v kasárnách lojovou polívku. Kamaráde, to bylo svinstvo! No a jeden chlap se hlásí, že chce mluvit s kapitánem, a strčí mu svou misku rovnou pod nos.“ Z druhého kouta se ozval zlostný výkřik: „Ty troubo, pročpak jsi nešel trumfem?“ „Tak dost!“ povídá kapitán. „Dejte to pryč! Opravdu to smrdí!“ „Já nebyl na štychu,“ mečí nespokojený, ale nejistý hlas. „A kapitán podal o tom hned hlášení majorovi. Za chvíli se major přihnal jako fúrie a mával v prackách tím raportem: ´Cože,´ povídá, ´kde je ta polívka, co nadělala tolik rámusu, ať ji ochutnám!´ Přinesli mi ji v čistý misce. Čuchá k tomu. ´Co chcete,´povídá,´vždyť to voní! Já vám ukážu, taková výborná polívka!´“ „Žes nebyl na štychu? Vždyť on měl přednost! Ty kopyto! Tobě je to jedno! To už přestává všecko!“ „ Tu vám v pět hodin, když jsme šli z kasáren, se zas přihnali ti dva výtečníci, major i majorka, stoupli si před vycházející vojáky a koukali, jestli by někde něco nenašli, co by neklapalo. Tem major povídá: ´Počkejte, vy darebáci, vy jste si ze mne chtěli dělat blázny! Stěžujete si na výbornou polívku a já jsem si na ní pochutnal a majorka taky. Počkejte, já vám ukážu…Hej, vy tam, ten muž s těmi dlouhými vlasy, vy velký umělče, pojďte sem blíž!´ A zatím co ten neřád takhle mluvil, ta jeho herka, rovná a tuhá jako tyčka, kejvala hlavou, že s tím jako souhlasí.“ „To není jen tak, když neměl eso; to je zvláštní případ!“ „Ale najednou vidíme, jak ta baba bledne jako prostěradlo; položí si ruku na břicho, něco s ní zalomcuje, z čista jasna upustí paraple a začne blít veprostřed náměstí, kde čumělo plno vojáků.“ „Pozor!“ vyrazí náhle Paradis, „v zákopu je nějaký křik. Neslyšíte? Nevolají na poplach?“ „Poplach? Zbláznil ses?“ Sotva to dořekl, vsunul se do nízkého vchodu do našeho krytu nějaký stín a křičí: „Dvaadvacátá poplach. Do zbraně!“
str.190 – 191
Jsme připraveni. S pokrývkami šikmo přes prsa a s řemínky od helmice pod bradou se vojáci řadí, stále mlčky, opírajíce se o pušky. Pozoruji jejich stažené, pobledlé, zamyšlené tváře. To nejsou vojáci: to jsou lidé. To nejsou dobrodruzi, válečníci stvoření pro lidské jatky- ani jako řezníci, ani jako dobytek. I v těch uniformách poznáš, že jsou to rolníci a dělníci. Jsou to
civilové,vyvrácení z kořene…Jsou připraveni, čekají na znamení smrti a vraždění. Pozoruješli však jejich obličeje mezi svislými paprsky bajonetů, vidíš, že to jsou prostě lidé. Každý ví, že nastaví hlavu, prsa, břicho, celé své tělo, zcela bezbranné, puškám už napřed namířeným, granátům z děl i hromadám přichystaných ručních granátů a hlavně soustavně pracujícímu a téměř neomylnému kulometu- všemu, co tam čeká a dosud děsivě mlčí-,dokud nenajde ty druhé vojáky, které má zabíjet…Shromáždili se tu v plném uvědomění, v plné síle a v plném zdraví, aby se ještě jednou vrhli do úlohy šílenců, kterou každému z nich vnutilo šílenství lidského pokolení.
str.192
8/ DOVOLENÁ /zkráceno/ …“Tak jsi viděl svou Marinettu. Vždyť jsi pro nic jinýho nežil, a jak jsi otevřel zobák, už jsme ji měli na tapetě.“ „Ženu jsem viděl, ovšem jen jednou. Nešlo to jinak. Je to smůla, neříkám nic, ale je to tak.“ „Jak to?“ „Jak? Víš, že bydlíme ve Villers l´Abbé; je to hnízdo, akorát čtyři chapupy napravo a čtyři nalevo od silnice. A jedna z těch chalup je naše hospoda. Ona ji vede, nebo spíše zase vede od tý doby, co je pokoj od bombardování. Zažádala si o propustku do Mont-Saint-Eloi, kde mám rodiče, a já měl dovolenku taky tam. A protože je to chytrá holka, zažádala si o tu propustku už dlouho předtím. Ale já dostal dovolenku dřív, než jí došlo povolení. Přesto jsem jel: to víš, to člověk nesmí propást. Tak jsem byl u rodičů a čekal jsem. Šestý den večer- to mi už dovolená končila, příští den jsem se měl vrátit- přijede na kole mladík a přinese mi psaní, že ještě nemá propustku…“ „To byl malér!“zvolali posluchači. „…a že se dá dělat jen jedno: ať požádám o dovolení u starosty a ať přijedu kalupem k ní.“ „Tos měl udělat hned první den, a ne šestej!“ „To se ví, ale já se bál, že bych se s ní minul cestou a že bych ji propás.“ „Tak konec konců jsi ji přece jenom viděl, co?“ „Jen jeden den, vlastně jen jednu noc,“ odpověděl Eudore. …“ dal jsem se na cestu včera odpoledne ke druhý hodině. Jel jsem lokálkou, jakživ jsem nezažil takovej nečas; šest dní pršelo, šest dní lilo jako z konve. Země se rozmočila, sesedala se do jam a udělalo se fůra děr. Voda brala celý kopce odshora dolů. A k tomu ke všemu vždycky v tom dešti najednou zafičel vítr, hnal celý mračna vody prudce proti mně a šlehal mě přes nohy a přes tváře a přes krk. Když jsem přicházel k nám, bylo nás už několik: taky vojáci na dovolený. Přišli jsme k nám. Jdeme kolem Alleuxovic statku. Kusy rozbořených zdí
vyčnívaly jako sloupy. Druhej statek byl právě tak utopenej jako ten první. Náš dům je třetí. Konečně vidím náš dům! Letím jako splašenej, jako Afričan při útoku. Marietta! Běžím k ní úprkem, ale v běhu kývám ještě na kamarády, aby šli za mnou. Vrazíme do domu. Marietta se trochu usmála a měla malou slzičku v oku, že mne vidí, a čekala, že budeme spolu sami, aby se mohla zasmát a zaplakat si naplno.Povídám chlapcům, aby si odpočinuli a sedli si na židle i na stůl. ´Kam jdou ti pánové?´ ptá se Marietta. ´Jdeme do Vauveles.´´Kristepane, tam se nedostanete. Vymletými cestami a bahnem nemůžete v té tmě jít takovou dálku.´ ´Dobrá, půjdeme tedy zítra, musíme si najít někde nocleh.´´Není kde!“ ´Poslyšte, mladá paní, nebyl by tu nějakéj sklep?´ ´Je v něm voda, není vidět ani poslední schod.´ ´Už půjdeme!´ ´Co vás napadá! Nepustíme vás! Za nic ve světě!´ Seděli jsme skrčeni v koutech a zívali jako ti, co hlídají mrtvý. Marietta a já jsme oka nezahmouřili. Dívali jsme se na sebe; to byla naše noc. Pak přišlo ráno a umylo nám okna. Déšť povolil jen málo. Někdo bubnuje na okno. ´Hej, hospodo! Moh bych dostat černou kávu?´ ´Už běžím, pane, už běžím,´ volá Marietta. Přihladí si vlasy a povídá docela prostě: ´Uvařím kávu pro všechny.´ Když ji vypili, museli jsme jít. Vojáci přistoupili k Mariettě, aby se s ní rozloučili. A já ti ji pak
sevřel do náručí a líbal jsem ti ji, jak jsem mohl nejdýl, tak asi půl
minutky…Rád jsem nebyl – však taky bylo proč! – ale přece jsem měl radost, že Marietta nechtěla vyhnat kamarády ven jako psy. A taky jsem cítil, že si mne váží za to, že jsem to ani já neudělal.
Guillaume Apollinaire: Pásmo Ten starý svět tě otráví že bys raději nežil Jak bečí stádo mostů dnes ó Eiffelova věži Máš po krk antiky tak už to stopni I nejnovější automobily jsou tady předpotopní Jenom zbožnost nová se stále znovu rodí
str. 82- 87
Prostá a účelná jak hangáry vzducholodí Co se nepřežilo v Evropě je křesťanství Nejmódnější Evropan jste Pie Vy A ty – z oken sledován – štván studem jenž ti brání Vkročit dnes ráno do kostela k svatému přijímání Čteš návěští a plakáty na olepených zdech Toť ranní poezie- próza je v žurnálech K dostání za krejcar plná detektivních dobrot Portrétů géniů a otitulovaných dorot Vešel jsem dnes ráno do neznámé ulice Slunečné a lesklé jak hlas polnice Ředitelé dělníci a krásné písařky Létají tu od pondělka do soboty jako masařky Ráno natřikrát zde hlas sirény pláče Nápisy prospekty firemní štíty na zdech bují Nezpůsobně jak papoušci na tebe pokřikují Mám rád tuto půvabnou a pracovitou ulici Mezi rue Aumont- Thieville a avenue des Ternes ležící Ulice mládne jsi zase dítě ach ta šťastná chvíle Milující maminka tě strojí pouze modrobíle Jsi pobožný jak René Dalize tvůj nejmilejší kamarád Stejně jak on máš mše a Boží těla rád Je devět plížíte se z ložnice modří jak svítiplyn V kolejní kapli vrháte se po celou noc v boží klín Zatímco zbožňovaná fialová vůně ametystu Slouží za svatostánek planoucímu Kristu Toť krásná lilie již pěstujeme všici Rusá pochodeň ve větru nezhášející Bledý a ruměný syn bolestiplné Marie Strom jenž plody modliteb přetížený je Cit a věčnost násobené stále znova Šesticípá hvězda Davidova Bůh jenž v pátek umírá a v neděli stoupá z mrtvých
Kristus který strměji než aviatik vzlétá A který ustavil výškový rekord světa Oko Kristovo kulaté napohled Hledí na nás bezmála už dva tisíce let A naše století jak pták jak Kristus stoupá do povětří Ďáblové v zákopech na něj v křečích oči třeští Že podvádí jak Šimon Mág ho obviňují v duchu A volají : Když létat zná ať zvedne se zloděj vzduchu Zatímco andělé poletují kolem něho vesele Ikaros Enoch Eliáš Apollonius z Thyany na nebe vzatí Obletují první aeroplán jako první svatí Nechávají proletět ty kdo se svěřili svaté Eucharistii Kněze kteří stoupají s hostiemi na křídlech víry Hle letadlo přistává aniž složilo křídla Nebe se plní vlaštovkami z neznámého zřídla Střelhbitě slétají se havrani sokoli sovy ti moudří ptáci Z Afriky přibyli ibisi marabu a plameňáci Pták Noh z pohádek dnes básníky vzkříšený znovu Plachtí drže ve spárech první hlavu lebku Adamovu Orel se řítí z obzoru vyrážeje křik Až z Ameriky dostavil se malý kolibřík Z Číny přilétli pihi dlouzí a pružní Majíce po jednom křídle do dvojic musí se družit Hle holubice duch nejčistší mezi všemi Doprovázena lyrochvostem a okatými pávicemi Hle fénix oheň který sám ze sebe žhne Všechno v mžiku zasypávající žhavým popelem Sirény vyšly ze svých nebezpečných skal Tak krásně jako ony dosud nikdo nezpíval A všichni orel fénix i pihi z Číny Objali létající stroj křídly bratrskými Kráčíš po Paříži ponořen v davu však zcela sám Stádo omnibusů bučí jsi jimi málem usmýkán
Úzkost z milování ti svírá hrdlo jako smyčka Jako bys neměl být už nikdy z lásky hýčkán Být to před lety stal by se z tebe mnich Přistihneš se při modlitbě stydíš se jako bys páchal hřích Směješ se sám sobě podoben peklu tvůj smích praská V temnotách života svítí ten smích jak zlatá maska Je to obraz pro nějž hledáš temnou skrýš Někdy si ho příliš zblízka prohlížíš Kráčíš po Paříži ženám krvavě planou vlasy Bylo to na sklonku krásy jen nerad vzpomínám si Jak planoucí zjevení Panna Maria na mne zhlédla v Chartresu Krev Srdce Nejsvětějšího mne zaplavila na Montmartru Je mi zle když slyším slova bohabojná Láska jíž zkouším je nemoc nepřístojná Ten obraz mučí tě že v noci sotva spíš I když se vzdaluje je k tobě stále blíž Jsi ve Středomoří kam vypravil ses potají Mezi citroníky které po celý rok neodkvétají Vyjel sis s přáteli na loďce nahlédnout do hlubin Jeden je z Nice druhý z Mentonu a dva z La Turbie S hrůzou hledíte na podmořské vření kruté a skvělé Mezi chaluhami velebně plují ryby jak Spasitelé Jsi v zahradní restauraci v Praze Na stole kvete růže cítíš se bezmála blaze Odkládáš povídku již měl bys napsat asi A zevluješ na broučka jak v růži cizopasí Až jednoho dne u svatého Víta v jistém ametystu Spatříš k smrti vyděšen svou příliš věrnou bustu Jsi podoben Lazaru marně vzdoruješ světu Pozpátku točí se rafije hodin v ghettu Tak i ty brodíš se životem zpátky
Pomalu stoupáš k Hradu večer je sladký Slyšíš jak v hospodách české písně zpívají Jsi mezi melouny v Marseille Jsi v Kolbenci v hotelu U velikána V Římě sedíš pod japonskou mišpulí jednoho rána Jsi v Amsterodamu s dívkou jež tobě hezká zdá se Bere si studenta z Leydenu je šeredná jak láhev Pronajímají tu pokoje latinský nápis praví Zde i v Goudě strávil jsem po třech dnech těše se dobrému zdraví Jsi v Paříži před soudcem spílá ti v potu tváře Jako zločince tě vsadí do žaláře Podnikals cesty smutné i cesty které blaží Nežli sis povšimnul lži a lstivého stáří Trpěl jsi pro lásku ve dvaceti a ve třiceti zas Žil jsi jak šílenec a promarnil svůj čas Bojíš se sepnout ruce a přece chce se ti vzlykat Nad sebou nad tou již miluješ nad vším co děsilo tě tak Očima slzavýma hledíš na ubohé uprchlíky Čpí v hale nádraží Saint- Lazare kde čekají na rychlíky Ti věří v Boha modlí se ženy dávají dětem pít Jako tři králové věří ve hvězdu stačí jen jít Věří že v Argentině se jejich osudy změní A že se navrátí domů až nadělají jmění Rodina stěhuje cíchu krvavou jak srdce jímž zmítá marný cit Tu cíchu i naše sny nelze ničím naplnit Někteří z emigrantů se na čas ubytují zde V ulici Rosiers nebo Ecouffes či v jiných shnilých zdech Vídám je často vycházejí večer na ulici nalapat se vzduchu Pohybují se zřídka kdy a střídmě jak figurky v šachu
Jsou to většinou židé jejich ženy opatřeny parukami Sedí ve skladech a hlídají skořicové krámy Stojíš v nálevně jež svítí se sprostým zinkem Upíjíš ubohou kávu jsi také nešťastníkem
Jsi na účet noci ve veliké restauraci Ty ženy jsou docela dobré a přece neslyšíš smích Milence potrápí dost i nejšerednější z nich Je to dcera městského policisty z Jersey Ruce jež skrývá má tvrdé a plné rýh Soucitně laskám její jizvami posetý břich Nakonec obětuji ústa chudince se strašlivým smíchem Jsi sám a je tu ráno nové Konve mlékařů zvoní tak osudově Noc se vytrácí jak zrádná mulatka Jak Ferdina falešná jak Lea mužatka Piješ kořalku jak plavec jenž ztratil břeh Kořalku hořkou jako tvůj životaběh Jdeš pěšky domů k Auteuil neboť zatoužils náhle Vyspat se mezi fetiši z Guineje a z Oceánie Jsou to podřadní Kristové třetí třídy Kristové temných tvarů a ještě temnější víry Buď sbohem Bože jsi po práci Uťatá hlava Slunce krvácí
Lawrence Ferlinghetti: Odcizení: Dvě včely Objevil jsem je na chatětu navztekanou na okně a tu starou a skrčenou na posteli ta na okně bzučela jak pominutá a tloukla křídly o tabulku tloukla křídly o sklo kdežto ta na posteli ta tichá a celá schoulená ležela na dece sama Nechtěl jsem je zabít ale ta z okna ať jsem mával jak chtěl se nedala zahnat zpátky do úlu Dveře byly dokořán a ona to věděla a na okamžik do nich vlétla ale pak zas přiletěla zpátky pryč od roje pryč od společnosti Nějak se jim odcizila a už se nechtěla vrátit nebo tu možná zůstávala kvůli té zraněné kvůli té na posteli
Zkusil jsem ji nabrat na kus zmačkaných místních novin ale to se nedala nejspíš jsem jí přitom nějak ublížil poněvadž spadla na postel a za moment bylo po ní když předtím ještě natáhla ruce či nohy jako by vstříc svému příteli či milenci který popolezl o půl palce k ní a pak se stulil do úplně malé huňaté kuličky a zůstal tak a už se nepohnul Zatímco venku pojednou zabzučel hlasitěji úl s miliónem pokojných konformistů s ohnutými odbojnými tykadly Nikdo z něho nevyletěl rozloučit se s mrtvými Žádného posla nevyslali za nimi
