PPRO: Psychologická propedeutika studijní opora pro projekt ESF "Kompetence učitelů a mistrů" ver. 2011 (Václav Holeček)
Přehled témat: 1. Předmět psychologie 2. Psychologické metody 3. Senzorické procesy a vnímání 4. Představivost, fantazie, tvořivost 5. Myšlení a řeč 6. Paměť a pozornost 7. Emoce a vůle 8. Psychologie osobnosti 9. Socializace osobnosti 10. Sociální skupiny
1
1. Předmět psychologie Psychologie je věda o člověku, o jeho duševním životě, o jeho psychice. Předmětem psychologie je studium psychiky, která existuje v dimenzích prožívání a chování vědomého a nevědomého. Směřuje k poznání osobnosti. prožívání – vjemy, představy, emoce, procesy rozhodování, vybavování z paměti apod. chování – všechny pohyby člověka, reakce, úkony, vnější činnost a její složky (řeč, mimika, gestikulace) vědomí – zážitky, zkušenosti, procesy od prostého vnímání až po složité myšlení. Vědomí máme když vidíme, slyšíme, cítíme, myslíme, něco si představujeme, rozhodujeme se, konáme. Vědomí se utváří, začíná kolem třetího roku v procesu sebeuvědomování (vědomí tedy nemá novorozenec). podvědomí (nevědomí) - automatizované činnosti (opakované už bez vědomé kontroly - vědomí neregistrované (podprahové) - potlačené touhy přání, pudy, nepříjemné zážitky Psychické jevy (dále PJ) obvykle se třídí na: psychické procesy – vnímání, představování, fantazie, myšlení psychické stavy – pozornost, emoce, pocity při zvládání náročných živ. situací psychické vlastnosti – (jsou nejdelší, relativně trvalé znaky osobnosti), temperament, charakter, schopnosti, vlohy, potřeby, hodnoty psychické obsahy – získané v procesu učení (vědomosti, dovednosti), hodnotová orientace mechanismy fungování a vývoje osobnosti – procesy socializace, interiorizace, exteriorizace Charakteristika psychických jevů 1. PJ jsou funkcí (produktem, projevem činnosti) mozku 2. PJ se formují v činnostech jedince, které jsou vykonávány uvnitř lidské společnosti 3. PJ plní funkce kognitivní - poznávací a regulační - řídící Psychologické disciplíny 1) teoretické – obecná psych.(včetně psychologie člověka), vývojová a sociální, patopsychologie, biopsychologie 2) aplikované – pedagogická, klinická, poradenská, školní, práce, zdraví 3) speciální – reklamy, sportu, dopravy, forenzní Podoby psychologie - laická (nevědecká) - vědecká (tu reprezentují psychologické instituce, časopisy apod.) - umělecká (narativní) Význam psychologie - psychologie člověku pomáhá: poznat sám sebe, rozvíjet sebe, poznávat druhé, působit na druhé, uspořádat podmínky, ve kterých člověk pracuje, studuje...
2
2. Psychologické metody psychodiagnostická činnost a psychodiagnostická metoda, klinické metody, testové metody, sociometrie, psychodrama Psychodiagnostická činnost a psychodiagnostická metoda Psychodiagnostika - je aplikovaná psychologická disciplína, jejímž úkolem je zjišťování a měření duševních vlastností a stavů, případně charakteristik individua. Psychodiagnostická činnost – souhrn operací, postupů a technik, jejichž cílem je stanovit diagnózu podle konkrétního cíle: • určení stupně vývoje testovaného jedince • zjištění příčin odchylného vývoje od věkové normy • zjištění individuálních zvláštností osobnosti • zjištění podmínek a příčin individuálních rozdílů • prognóza nebo predikce diagnóza (podle stavby) – symptomatologická, syndromologická, patofyziologická, etiologická, patogenetická, diferenciální, multidimenzzionální Psychodiagnostická metoda – způsob jež vede k získání psychologické diagnózy, soustava podnětů (úkolů, otázek) Klinické metody Klinické metody – pozorování, psychologický rozhovor, anamnéza, rozbor spontánních výtvorů Pozorování Nejčastější a zdánlivě nejjednodušší klinická metoda. a) Podle toho zda pozorujeme sebe či jiné osoby - sebepozorování (introspekce) - pozorování jiných osob b) Podle zaměřenosti - náhodné - systematické c) Podle množství pozorovaných jedinců - individuální - skupinové c) Podle časového rozpětí - krátkodobé - dlouhodobé d) Podle toho, zda zkoumaná osoba ví, že je pozorována - technika pozorovaného pozorovatele (zkoumaná osoba ví, že je pozorována) - technika nepozorovaného pozorovatele (zkoumaná osoba neví, že je pozorována) - technika participace (experimentátor je jedním z pozorovaných) Situace pozorování přirozené a navozené. Vyhodnocení pomocí posuzovací škály. Nepřesnosti při posuzování pozorování : - zkreslení do kontrastu - zkreslení do podobnosti - podlehnutí prvnímu dojmu - haló efekt - sugestivní přejímání názoru - aktuální psychický a somatický stav posuzovatele
3
Psychologický rozhovor rozlišujeme - standardizovaný (řízený) - polostandardizovaný - nestandardizovaný (neřízený) Otázky: s vnucenou volbou, vyžadující volnou odpověď, přímé, nepřímé – projektivní Anamnéza je zjišťování podstatných faktů o vývoji zkoumané osoby a podmínkách tohoto vývoje. Rozbor spontánních výtvorů Tyto výtvory, ať už výtvarné, slovní, či hudební musí být opravdu spontánní tzn. co nejméně ovlivněny vzory a nácvikem. základní: rozbor kresby, rozbor slovních projevů Testové metody Jsou standardní metody, které by měly být nezávislé na osobě psychologa. Druhy technik a) Podle vnějších charakteristik - psací (papír tužka) - elektronické, virtuální - perforační b) Podle účelu - výkonové zkoušky - testy (PDW, TKS, TSI, Ravenovy matice, ...) - osobnostní dotazníky (Cattell 16 PF, EOD – Eysenckův osobnostní dotazník, ...) c) Podle počtu vlastností, které zkoumají - techniky jednorozměrné např. Bourdonův test pro měření pozornosti - techniky více rozměrné (sledují více dimenzí osobnosti) 16 PF, MMPI d) Podle stupně objektivity - techniky objektivní (zkouška pozornosti, mech. paměti, reakcí apod.) - techniky subjektivní, introspektivní (zkoumají osobnostní vlastnosti, postoje, hodnoty) na základě dotazování (EOD, 16 PF) - techniky projektivní (Baum test - kresba stromu, Rorschachův test inkoustových skvrn, Tematický apercepční test, Lüscherův barvový test) Podmínky kvality diagnostických technik Standardizace - přesné podmínky vyšetření, obsah testu a jeho skladba, normy. Reliabilita (spolehlivost) - je stálost testových výsledků v čase užitých u týchž jedinců při různých příležitostech. Validita (platnost) testu označuje míru, v jaké test skutečně měří to, co měřit má. druhy validity a) logická validita b) obsahová validita c) souběžná validita d) predikční validita e) konstrukční validita Sociometrie Metodu vytvořil J. L. Moreno. Je prostředkem k popsání a hodnocení struktury a organizace malých skupin a umožňuje posoudit povahu interpersonálních vztahů i jejich atraktivnost. sociogram – grafické zobrazení pozice členů ve skupině a jejich vzájemných vztahů. /podrobněji - viz. sociální psychologie/ 4
3. Senzorické procesy a vnímání Obecná charakteristika senzorických procesů Senzorické procesy jsou adaptivní činností organizmu. Smyslové orgány jsou tvořeny systémy vysoce specializovaných nervových buněk, které označujeme jako receptory. Na úrovni receptoru dochází k transdukci fyzikálně chemických procesů na nervové procesy bioelektrické povahy. Absolutní práh čivosti – intenzita energetické změny působící na receptor, které je schopen vnímat Rozdílový práh čivosti – nejmenší rozdíl v intenzitě podnětu, který si subjekt ještě uvědomuje Podněty – nadprahové a podprahové Reakční čas – doba mezi působením podnětu a jeho uvědoměním subjektem Smyslová adaptace – změna smyslové citlivosti (nevnímání působení podnětu – tmavá místnost/ rozkoukání se) Zákon kontrastu – zkreslení skutečné intenzity podnětu než ve skutečnosti je (studená ruka do vlažné vody) Analyzátory – Podávají základní informaci o vnějším světě a o stavu vlastního organismu. Skládají se ze tří částí: receptoru, dostředivého nervu a mozkového centra Základní druhy receptorů Podle charakteru podnětů se receptory dělí na: • fotoreceptory • mechanoreceptory • termoreceptory • chemoreceptory • nociceptory (bolesti) • proprioreceptory (podávají informace o pohybu jednotlivých částí těla) Podle umístění v organizmu se receptory dělí na: 1. vnější a) dálkové (telereceptory) – zrakový, sluchový, čichový, vibrační b) dotykové (kontaktoreceptory) – chuťový, tlakový, tepelný, bolesti 2. vnitřní a) útrobní orgánové (visceroreceptory) – trávení bolesti, krevního oběhu, vyčerpanosti, dýchání, sexuální, vylučovací b) proprioreceptory – pohybu, rovnováhy, polohy Nejužívanější smyslový orgán člověka je zrak 70 až 80% všech informací o vnějším světě. Druhý nejdůležitější smyslový orgán je sluch. Orgánové počitky – signalizují zejména narušení normálního stavu (nasycení, hlad, žízeň, potřeba vylučování, změna dýchání, pocit dušení) Charakteristika procesu vnímání Vnímání je základní vývojovou formou orientace subjektu; je úzce spojeno s předmětem činnosti a s pamětí; uskutečňuje se na základě analyticko-syntetické činnosti analyzátorů. Vnímání je složitý proces, jehož kvalitu ovlivňuje řada faktorů. Vjem – je odrazem souhrnu vlastností těch předmětů a jevů, které momentálně působí na naše analyzátory. Ve vjemech se proto předměty a jevy odrážejí jako celky. Proces vnímání – smyslová (recepční) analýza → mozková (korová) analýza → mozková (korová) syntéza Tři materiální složky: 5
-
fyzikální fyziologická psychologická
Vlastnosti vnímání Mezi základní vlastnosti vnímání patří výběrovost. je podmíněna: • objektivně – nápadností, velikostí, pohyblivostí, novostí či jinými zvláštnostmi působících podnětů • subjektivně – zájmem, potřebami, zkušenostmi, aktuálním psychickým stavem apod. zaměřenost vnímání – se projevuje jak odlišujeme vnímaný objekt od jeho pozadí pregnantnost vnímání – dotváření vjemu na podkladě zkušenosti, uplatnění principu doplňování chybějících částí celku na úplný celek celistvost vnímání – tendence vnímat jednotlivosti jako celek konstantnost vnímání Typy vnímání a) objektivní typ – vnímání vnějších, pozorovatelných stránek předmětů a jevů a na jejich popis. Vjemy se vyznačují stálostí a jsou jen velmi málo ovlivnitelné. b) subjektivní typ – do vnímání vnáší svá přání a přetváří pozorovaná data podle svých osobních potřeb. Často je nekritický, příliš se soustředí na city, které vnímaná fakta vyvolávají a které zkreslují vnímanou skutečnost. Druhy vnímání podle převládajícího receptoru – zrakové, sluchové, čichové, apod. více zapojených receptorů – vnímání tvaru, prostoru, vzdálenosti, pohybu vnímání času – zakládá se na sledování vzniku, trvání a ukončení nějakého jevu; souvisí s naším dechem a jinými rytmickými ději v našem těle. Pozorování – je zvláštním druhem vnímání, je plánované a cílevědomé. Sociální vnímání (percepce) – je velmi důležitým druhem vnímání druhých lidí a sociálních situací. Smyslové klamy - vjem neodpovídá vnímané skutečnosti, je nepřesný, zkreslený – způsobený některými tendencemi v procesu vnímání, nebo nedokonalostí našich analyzátorů. Mezi smyslové vjemy ale nepatří – např. hůl ponořená do vody (styk dvou různých skupenství), fata morgana apod. Typy smyslových klamů slepá skvrna, chuťová iluze, hmatová iluze Optickogeometrické klamy Ze smyslových klamů jsou nejznámější. - iluze kontrastu - přeceňování svislých čar - přenesení vlastností obrazce na jeho části - zdánlivá změna směru čar vlivem jiných čar
6
4. Představivost, fantazie, tvořivost Charakteristika představivosti Představivost je psychický poznávací proces (obrazy předmětů a jevů v našem vědomí, které jsme předtím nevnímali a schopnost je vyvolat i když právě nepůsobí na naše receptory). Představa – je názorný obraz předmětů a jevů v našem vědomí, které v daném okamžiku nevnímáme a které jsme: a) kdysi vnímali (pamětní vzpomínkové představy) b) nikdy nevnímali (fantazijní představy) eidetické představy – jsou velmi živé, takřka se shodují s vjemem perservační (vtíravé) představy – představy které mají tendenci se ustavičně vracet a setrvávat ve vědomí Asociační zákony (sdružování představ) jsou určité pravidelnosti při vybavování představ. dělím je na primární a sekundární. 1) primární asociační zákony a) zákon dotyku v prostoru a čase – (též jako zákon současnosti a následnosti) b) zákon podobnosti a kontrastu – 2) sekundární asociační zákony a) zákon živosti (citové významnosti) – hlubší (živější) zážitky máme tendenci si vybavovat častěji než jiné b) zákon novosti – tendence vybavovat si novější zážitky častěji než jiné c) zákon častosti – častěji vnímané předměty se našemu vědomí vybavují častěji než jiné Typy představivosti tři základní typy: zrakový (vizuální) – fotografická paměť, snadné zapamatování oblečení, obličejů, obrázků aj. sluchový (auditivní, akustický) kinestetický (balticko-motorický) – dobře si představuje pocity z doteku, zážitky z pohybu Druhy představ možno třídit podle různých kritérií 1) Podle převládajícího druhu receptoru 2) Podle stupně abstraktnosti a) jedinečné – určitého konkrétního předmětu b) obecné – obecná představa učitele, psa apod. 3) Podle vzniku – převažujícího mechanizmu který se uplatňuje při jejich vzniku a) pamětní (vzpomínkové) b) fantazijní Druhy fantazie rekonstrukční – vybavování představ předmětů na základě jejich popisu tvořivá – nové originální názorné obrazy, které dosud neexistovali bdělé snění – utváření představ, které se vztahují k vlastní vytoužené budoucnosti sny ve spánku – pouze dle některých psychologů
7
Charakteristika tvořivosti Tvořivost - je činnost, jejímž výsledkem jsou nové, originální výtvory. a) objektivní – dosud neznámé, nové společensky hodnotné výtvory (umění, věda) b) subjektivní – jedinec vytváří produkt, který je nový pouze pro něho samého (jinak je už známý) Speciální schopnosti tvořivosti Pro tvořivost neexistuje jednoznačně obecně platná definice, nejčastěji je popisována jako komplex určitých speciálních dovedností. a) Guilfordův systém tvůrčích schopností – fluence (plynulost), flexibilita (pružnost), originalita (původnost), elaborace (propracování), senzibilita (citlivost) b) komponenty kreativity W. Kirsta a U Diekmeeyra – pohyblivost, plynulost, originalita, analýza, produktivita, konstruování, přetváření atd. Fáze tvořivého procesu 1) preparace – příprava 2) inkubace – období „dozrávání“ tvořivého problému, probíhají nevědomé procesy 3) inspirace – objevení nápadu, myšlenky jak řešit daný problém 4) realizace – uskutečnění objeveného řešení 5) evaluace, verifikace – zhodnocení, ověření správnosti výsledků tvořivého procesu Metody rozvíjení tvořivosti 1) Podle přístupu k procesu řešení na: a) systematicko-analytické b) intuitivní 2) Podle množství zúčastěných subjektů na a) individuální b) skupinové Komplexní metody rozvoje tvořivosti Brainstorming patří mezi nejoblíbenější a nejčastější metody, metoda produkce velkého množství (divokých) nápadů a odloženého úsudku. Nejdůležitější pravidla brainstormingu • vymýšlet, ale neposuzovat • popustit uzdu své fantazii • kvantita je důležitější než kvalita • synergie (spolupráce součinnost)
8
5. Myšlení a řeč Charakteristika myšlení Myšlení je zprostředkovaný a zobecňující způsob poznávání předmětů a jevů na základě pochopení jejich vzájemných vztahů a souvislostí. Formy myšlení Výsledkem poznání skutečnosti prostřednictvím myšlení jsou : a) pojem – odraz obecných a podstatných vlastností předmětů a jevů ve vědomí člověka b) soud – je vyjádřením vztahu mezi dvěma pojmy c) úsudek – vyjadřuje vztah mezi dvěma nebo více soudy Myšlenkové operace podstatou myšlení je vykonávání určitých myšlenkových postupů, které nazýváme myšlenkovými operacemi. Obvykle rozlišujeme tyto myšlenkové operace: a) analýza – myšlenkové rozdělení celku na části, myšlenkové odlišení jednotlivých stránek předmětů a jevů b) syntéza – myšlenkové spojování jednotlivých částí, vlastností nebo vztahů předmětů a jevů skutečnosti c) srovnávání – zjišťování podrobnosti a rozdílnosti různých předmětů a jevů. d) abstrakce – vyčleňování podstatných a obecných vlastností předmětů a jevů e) zobecňování (generalizace) – myšlenkové zjišťování a spojování společných a podstatných vlastností j. předmětů a jevů určité skupiny. f) indukce – myšlenkové vyvozování obecného tvrzení na základě znalosti jednotlivých případů g) dedukce – aplikace obecného poznatku, pravidla na konkrétní případ, problém. h) analogie – myšlenkové vyvozování nového poznatku o nějakém předmětu nebo jevu na základě jeho podobnosti s jinými předměty. Druhy myšlení podle stupně praktičnosti, konkrétnosti a teoretičnosti 1) praktické myšlení – operuje s vjemy bezprostředně působících předmětů a jevů 2) názorné (konkrétní) myšlení – využívá názorných představ 3) abstraktní (teoretické) myšlení – operuje s pojmy, symboly a jejich významy. podle charakteru zadaného problému a podle způsobu řešení problému. 4) konvergentní (sbíhavé) myšlení – uplatňuje se při problémech, které mají pouze jeden způsob řešení. 5) divergentní (rozbíhavé) myšlení – uplatňuje se při tvořivých problémech, které mohou mít několik řešení. Individuální vlastnosti myšlení přesnost, pružnost, hloubka, šířka, rychlost, samostatnost, kritičnost, tvořivost Fáze řešení problémů Problém – je situace, úloha, činnost, kterou má člověk vyřešit či vykonat, přičemž mu nejsou známy cesty řešení. daný problém řeší myšlením, přičemž uplatňuje myšlenkové operace a již osvojené vědomosti a dovednosti. Fáze řešení problémů 1) seznámení s problémem 2) rozbor problému – končí stanovením hypotézy 3) vlastní řešení – ověřování platností hypotéz a) vhledem – okamžik náhlé situace, která vede k rychlému proniknutí do problému a nalezení jeho správného řešení b) pokusem a omylem – vylučujeme omyly c) postupnou plánovitou myšlenkovou činností – využívání analýz a syntéz 4) nalezení řešení 5) kontrola, příp. zdokonalení (evaluace) řešení 9
hypotéza – je ověřitelné, jednoznačně formulované a smysluplné tvrzení vyjadřující vztah mezi dvěma proměnnými inhibitory – faktory, které tlumí, brzdí a komplikují proces řešení problému Činitelé ovlivňující průběh řešení problémů • vnější činitelé – úroveň zadání problému, množství informací, vnější podmínky při řešení • vnitřní činitelé – dosavadní zkušenosti řešitele, schopnosti řešitele, přiměřená motivace, úroveň volních vlastností člověka Charakteristika řeči Řeč je nástrojem myšlení a zároveň prostředkem dorozumívání. - nástrojem řeči je jazyk, jako systém slov a znaků významy slova: a) denotativní význam – obsah, který se vztahuje na samotný předmět, jev či odraz jeho nejobecnějších znaků b) konotativní význam – to, co dané slovo skutečně vyvolává u příjemce Druhy řečí rozeznáváme tyto základní druhy: • vnitřní řeč – s její pomocí formulujeme své myšlenky, které obvykle navenek nevyjadřujeme slovem • vnější řeč – vyjadřujeme navenek k druhým lidem naše postoje apod. mluvená řeč – V – kontakt s posluchači, N – málo času na výběr vhodných slov psaná řeč – V – dostatek času, N – psychologicky náročnější než mluvená
10
6. Paměť a pozornost Charakteristika paměti Paměť je spojení navzájem na sebe působících systémů, jejichž společná úloha spočívá v zapamatování, uchovávání a znovuvybavování informací, těmito systémy se rozumí v mozku se odehrávající procesy výběru, porovnávání, uskladňování, vyhledávání a vybavování informací. Fáze paměti 1) zapamatování, vštípení (recepce) – může být a) neúmyslné b) úmyslné - mechanické - více násobné opakování - logické – pochopením vnitřních souvislostí, je náročnější, ale trvalejší 2) uchování (retence) – čas od zapamatování do vybavení 3) vybavení (reprodukce) – je aktivizace zapamatovaného, uchovaného materiálu. a) znovupoznání – vybavení minulého prožívání vzniká pouze pře opakovaném působení původních podnětů (návrat na místo dovolené) b) vlastní reprodukce – vybavuje si zapamatovaný materiál, ne všechny osvojené poznatky a činnosti dokážeme reprodukovat c) reminiscence – zvláštním případem spontánního vybavení, je opakem zapomínání, po určité době dojde ke zlepšení pamětního výkonu Druhy, typy a individuální vlastnosti paměti 1) podle průběhu zapamatování – úmyslná (záměrná) a neúmyslná (bezděčná) 2) podle způsobu zapamatování – mechanická a logická 3) podle obsahu zapamatovaného materiálu – slovní, zrakovou, sluchovou, čichovou, chuťovou, hmatovou, pohybovou. emociální 4) podle délky podržení materiálu – ultrakrátkou, krátkodobou, dlouhodobou základní typy paměti podle převládajících vlastností a zvláštností a) názorně obrazný (zrakový, sluchový, pohybový) b) slovně logický (pamatuje si pojmy myšlenky a čísla) c) emocionální (pamatuje si především emocionální zážitky) Nejdůležitější ukazatelé úrovně paměti jsou rozsah a přesnost paměti. Činitelé ovlivňující trvalost zapamatování základní podmínkou se ukazuje být motivace. proces zapamatování též významně ovlivňuje aktuální stav jedince tj. jeho stupeň koncentrace. Nezbytnou podmínkou dlouhodobého zapamatování je opakování, využívání mnemotechnických pomůcek Retroaktivní útlum – záporné působení nového učiva na staré Proaktivní útlum – tlumivé působení starého učiv na nové
11
Charakteristika pozornosti Pozornost je psychický stav, který se projevuje soustředěností a zaměřeností vědomí. soustředěnost – je stupeň aktivity psychické činnosti zaměřenost – je chápána jako výběrovost Druhy pozornosti a) bezděčná (neúmyslná, mimovolní, pasivní) pozornost – je nezávislá na úmyslu člověka a je vyvolávána zvláštnostmi působících předmětů. nepodmíněně reflexní – vzniká u všech lidí vlivem vrozených nepodmíněných reflexů (stejná reakce při hřmění) podmíněně reflexní – nabývá významu pouze pro jedince v důsledku jeho individuální zkušenosti a zájmů (aktuální sport. výsledky apod.) b) záměrná (úmyslná, aktivní) – proces vědomého soustředění Vlastnosti pozornosti a) rozsah, šířka – množství podnětů, které je schopen jedinec vnímat najednou nebo které dokáže v krátkém čase postihnout – extenzita pozornosti. b) intenzita, hloubka pozornosti – stupeň soustředění, podrobnost zpracování podnětů. c) stálost – délka soustředění pozornosti na stejný předmět. d) pohyblivost (oscilace, přenášení, kolísání) – přesouvání pozornosti z místa na místo. e) rozdělení – zpracovávání informací z více než jednoho zdroje současně. Poruchy pozornosti 1) roztržitost – neschopnost dlouhodobé koncentrace pozornosti. Opak koncentrace pozornosti. a) nestálost úmyslné pozornosti – neschopnost se delší čas soustředit na konkrétní objekt b) příliš velká intenzita pozornosti – hluboké soustředění na jeden objekt vyvolává nepozornost v jiných oblastech 2) rozptýlenost – neschopnost udržet pozornost v daném směru
12
7. Emoce a vůle Charakteristika emocí Emoce je prožívání subjektivního stavu nebo vztahu k působícím podnětům. Znakem tohoto prožívání je příjemnost, nebo nepříjemnost, přitahování nebo odpuzování působících podnětů. Druhy emocí a) tělesné city – hlad, žízeň, bolest b) citové reakce – útočné (hněv), obranné (strach, odpor, pláč), sociální (city závislosti, obdivu, úcty) c) nálady – úzkost, jsou déle trvající d) citové vztahy – přátelství/nepřátelství, láska/nenávist, sympatie/antipatie e) vyšší city • intelektuální – prožívané při intelektuální činnosti • estetické – prožívané při hodnocení krásy (umělecká díla, příroda aj.) • etické – prožívané při dodržování nebo porušování mravních principů u sebe nebo u druhých lidí (pocit viny, křivdy, nespravedlnosti …) Vlastnosti emocí Liší se u každého člověka. Rozlišujeme: a) citlivost – jak lehce vznikají nové citové stavy či vztahy b) citovost – stupeň citového rozvoje, bohatství nebo chudoba citových prožitků c) náladovost – rychlost střídání citů, míra ovlivnitelnosti chování člověka pod vlivem citů d) intenzita – hloubka nebo povrchnost prožívaného citu e) citová zralost – rovnováha mezi rozumovou a citovou složkou prožívání f) sugestibilita – citová ovlivnitelnost, míra podléhání citové nákaze g) citová zranitelnost – míra citové odolnosti vůči podnětům vyvolávajícím záporné nebo nepříjemné city h) ovladatelnost – stupeň ovládání, řízení citového prožívání i) výrazovost – míra ve vnějším projevu citu (mimika, gesta, modulace řeči…) Význam citů: a) city obohacují život, rozvíjejí kladné charakterové rysy, podmiňují rozvoj osobnosti b) city jsou impulzem činnosti, znásobují síly člověka, podněcují k aktivitě, větší vytrvalosti, výkonnosti, hrdinství Charakteristika vůle Vůle je - cílevědomá a záměrná seberegulace, je to psychický proces, kterým člověk řídí svou činnost zaměřenou na dosažení vědomě vytýčených cílů a překonávání překážek Fáze volního jednání: 1) úvodní potřeba dosažení cíle (dokončit úkol), uvědomění si potřeby činnosti na základě určitých motivů 2) hlavní, střední - konkretizace cíle a způsobu činnosti, fáze rozhodování z více možných cílů a způsobů, nastává tzv. boj motivů (boj „rozumu a srdce“) - rozhodování může být složité, dlouhé (analýza výhod a nevýhod) nebo rychlé (až zkratkovité) - boj motivů končí rozhodnutím pro jeden cíl, způsob chování (pak by se již nemělo pochybovat o jeho správnosti) 3) závěrečná - realizace rozhodnutí, dosažení vytčeného cíle překonání překážek, je spojeno s pocitem radosti nebo zklamání, frustrace (při nedosažení cíle)
13
Vlastnosti vůle a) cílevědomost - jedinec své jednání podřizuje jasně stanovenému hlavnímu cíli b) vytrvalost - energicky překonává překážky, neustupuje před neúspěchy, velká vytrvalost = houževnatost, nutno rozlišit od tvrdohlavosti (jde za neuváženým cílem navzdory dobrým radám) c) rozhodnost - po krátké rozumové úvaze se rázně, bez dalšího váhání pevně a odhodlaně rozhodne a toto své rozhodnutí promění v čin, někdy vyžaduje určitý stupeň odvahy, nebát se riskovat, nutno odlišit od unáhlenosti, impulsívnosti d) sebeovládání - zadržení, ovládnutí nežádoucích projevů v chování, schopnost přemoci únavu, bolest, lenost, strach apod. a dokončit činnost, splnit přijatá rozhodnutí Význam vůle: a) umožňuje dosahovat vytýčených cílů, překonávat případné překážky b) charakterizuje osobnostní zralost člověka, jak dokáže využít svých schopností k uspořádání vlastního života, je podmínkou sebevýchovy, sebeovládání, překonávání zlozvyků
14
8. Psychologie osobnosti Charakteristika osobnosti Osobnost je organická jednota všeho tělesného a psychického, vrozeného a získaného, typická pro daného jedince, utvářená a projevující se v jeho chování (činnosti a společenských vztazích). Z psychologického hlediska je každý člověk osobností. Struktura osobnosti 1) motivace (aktivačně-motivační vlastnosti) - zahrnují vše to, co žene člověka k určité činnosti, oč usiluje, k čemu směřuje, tzv. motivy: potřeby, pudy, cíle, zájmy, ideály, plány, ale také např. zvyky 2) charakter, postoje (vztahově-postojové vlastnosti) - jádro osobnosti, které je člověku zdrojem zodpovědného jednání, zahrnuje vlastnosti, které mají morální význam 3) seberegulační vlastnosti - na základě poznání sebe sama - řídí a kontrolují prožívání a chování 4) temperament - dynamické vlastnosti, charakterizují formální průběh prožívání a chování z hlediska dynamiky a intenzity (cholerik, sangvinik, flegmatik, melancholik, extravert x introvert) 5) schopnosti - výkonové vlastnosti určují, jak úspěšně může osobnost vykonávat určitou činnost: vlohy, schopnosti speciální a obecné = inteligence 6) individuální vlastnosti psychických procesů a stavů - podílejí se na charakteristice osobnosti, vytvářejí tzv. individuální zvláštnosti našeho vnímání, představivosti, fantazie, tvořivosti, myšlení, paměti, řeči, pozornosti, emocí, chování ve stresu, konfliktu apod. Sociálně psychologické vlastnosti osobnosti Projevují se ve styku s ostatními lidmi. 1) Sociální inteligence – paměť lidí pro jména, tváře, schopnost empatie, umění jednat s druhými lidmi 2) Extraverze – introverze – jedna ze dvou Eysenckových dimenzí osobnosti patří do vlastností temperamentu a) extravert – je člověk, jehož psychická energie je obrácena spíš k vnějšímu světu. Společensky družný, aktivní, v jednání s lidmi otevřený, pohotově navazující kontakty s lidmi. sociabilita – potřeba být co nejvíce ve společnosti b) introvert – je člověk, jehož psychická energie je obrácena spíše do svého nitra. Je uzavřený až samotářský, ve styku s lidmi zamlklý, pasivní obtížně navazující mezilidské kontakty. 3) Dominance – obecná tendence ovládat druhé lidi. Opakem je submisivita – tendence podřizovat se svému okolí 4) Konformita – generalizovaná tendence přizpůsobit své názory a jednání názorům a jednáním ostatních. Opakem je nonkonformita prosazují svůj názor, dokáží vidět co jiným uniká. Zaměřenost osobnosti Rozeznáváme tři typy zaměřenosti osobnosti se všemi typy zaměřenosti souvisí citlivost: 1) Zaměřenost na sebe – ukazuje do jaké míry daná osoba očekává přímou odměnu a uspokojení pro sebe bez ohledu na práci kterou vykonává a bez ohledu na spolupracovníky. 2) Zaměřenost na interakci – odráží intenzitu s níž se daná osoba snaží udržet harmonické vztahy ve skupině. 3) Zaměřenost na úkol – ukazuje sílu, s níž se osoba věnuje plnění svých úkolů a řešení problémů.
15
9. Socializace osobnosti Socializace je proces, kterým se člověk v důsledku aktivního styku se svým prostředím vyvinul: a) z nižšího živočicha v člověka (procesy hominizace a sapientizace - studuje kulturní antropologie) b) z biologického tvora v lidskou bytost (studuje sociální psychologie) Socializací rozumíme proces vývoje individua z biologické bytosti ve složitou sociální bytost, která se aktivně zúčastňuje společenského a kulturního života Předpoklady socializace: 1) určitý stupeň tělesné, biologické zralosti 2) činnost (hra, učení, práce), která probíhá v určitých společenských podmínkách Rozbor sociálních činností: a) Hra je determinující sociální činností a hlavním prostředkem utváření osobnosti dítěte předškolního věku. Prostřednictvím hry se rozvíjí motorické a poznávací schopnosti dítěte, ve hře dítě promítá svůj pohled na svět a kompenzuje si pocity křivdy a zklamání. Hra však není činností výhradně předškolního věku, nýbrž provází člověka po celý život. Mění se pouze její formy a časový úsek, který je jí vymezen. Čím je dítě starší, tím se časový prostor ke hře zmenšuje. Hra zcela nevymizela ani ze života dospělých, i když je "vytlačena" většinou do období víkendů a dovolených (sportovní hry, tanec, "koníčky" a pod.). Hra plní různé funkce, z nichž nejvýznamnější jsou: - poznávací (prostřednictvím hry se rozvíjejí poznávací funkce dítěte) - projektivní (dítě promítá do hry svůj pohled na svět) - kompenzační (hra je kompenzací nesplněných přání, zklamání a pocitu méněcennosti) - relaxační (prostřednictvím hry se uvolňuje psychické napětí) - seberealizační (každá zajímavá činnost je v podstatě hrou). b) Učení je jednak převažující sociální činností dítěte školního věku, jednak celoživotním procesem, který spočívá v učení se různým životním rolím, v získávání životních zkušeností a v osvojování si nových vzorců chování. c) Práce je převažující sociální činností dospělého člověka v produktivním věku. V procesu práce působí člověk na jiné lidi a vytvářejí se specifické sociální vztahy a vlastnosti jako kooperativnost, smysl pro povinnost, vytrvalost, houževnatost, pečlivost, svědomitost a pod. Cíle, výsledky socializace: - získání specificky lidských způsobů chování (vnímání, myšlení, cítění) nebo-li osvojení si vlastností, návyků a sociálních dovedností (komunikace, kooperace apod.), které umožňují jedinci život ve společnosti - příprava na plnění základních životních rolí, výsledkem socializace je začlenění jedince do společnosti, ale tímto zařazením socializace nekončí (je to proces celoživotní) "Vstup (porod) na tento svět a výstup z něho (smrt) jsou dva biologické mezníky, téměř vše mezi tím lze zahrnout do procesu socializace" Rozbor procesu socializace Zúčastní se jej vždy dva činitelé (dvě osoby): a) subjekt S. - ten, kdo S.provádí, tj. rodiče, učitelé, sourozenci, ale i sám jedinec či literatura, film, hromadné sdělovací prostředky b) objekt S. - ten, kdo je socializován - objektem S. jsme po celý život (nejprve více, později méně, přecházíme v subjekt S.) - subjektem S. jsme: - nejprve jako sourozenci či kamarádi, spolužáci ve skupině vrstevníků - později v pubertě či adolescenci jsme subjektem S. sami pro sebe (sebehodnocení, sebevýchovy) - nakonec jsem subjektem S. jako rodiče, učitelé, vychovatelé, trenéři Subjekt S. předává objektu vždy určitý obsah socializace: - historicky vzniklé způsoby činností, nahromaděné poznatky, způsoby poznávání, určité hodnoty, postoje, pravidla, normy dané společnosti, představy o žádoucích vlastnostech osobnosti jedinců 16
Proces socializace je tedy vlastně vzájemné působení mezi subjektem a objektem socializace, při kterém subjekt předává a objekt přejímá určitý obsah S., který do procesu vstupuje v podobě cíle a vystupuje z něho v podobě výsledku S. Toto vzájemné působení může být: a) záměrné, formální, institucionalizované - např. působení školy b) nezáměrné, neformální, neinstitucionalizované - např. působení rodiny, party Toto dělení je nepřesné: rodina také působí záměrně, vědomě (poučování dětí např. po třídních schůzkách) a škola naopak působí často nezáměrně (např. příležitostné výroky učitele - "obiter dicta") Podstata socializace spočívá v interiorizaci (zvnitřnění určitých sociálních norem, postojů, hodnot, názorů, složitých kulturních návyků a pod.) a exteriorizaci (osvojení si určitých forem chování, kterými člověk projevuje své postoje, hodnoty, názory a pod. způsobem adekvátním určité situaci a prostředí). Proces socializace probíhá během celého období ontogeneze, nejvýrazněji však v raných stádiích vývoje osobnosti. Získané návyky sociálního chování v dětství zanechávají trvalou stopu v psychické struktuře člověka. Socializace je nutnou podmínkou individualizace osobnosti Proces socializace probíhá pomocí tzv. sociálního učení (SU) SU - jako každé učení, probíhá na základě vytváření podmíněných spojů, které se uskutečňuje obvykle podle těchto tří základních forem: Formy sociálního učení (mechanismy socializace) 1) přímé posilování odměnou a trestem: - sociální odměna udělená za správné, žádoucí chování způsobuje, že se toto chování upevňuje, fixuje x naopak sociální trest za nežádoucí chování by měl vést k jeho odnaučení příklady: soc. odměny: různé formy pochvaly, projevy sympatie, náklonnosti, uznání, lásky soc. trest: projev nesouhlasu, zamítnutí, odepření projevů sympatie, zahanbení, vyloučení ze skupiny - při SU má zvláštní význam tzv. sociální zpevňování - tj. udělení sociální odměny či trestu ze strany někoho, koho má objekt S. rád, na kom mu záleží (učitel, rodič, vůdce party), patří mezi nejsilnější mechanismy S. 2) učení nápodobou (imitace) - imitace je vytváření spojů a napodobování chování určitého modelu (je i u zvířat) - je to nejstarší forma SU ve vývoji jedince i společnosti - v dětství je to hlavní způsob učení, kdy se dítě napodobováním učí: řeči, mimice i gestikulaci, způsobům projevu citů, dítě přejímá i určité rituály, formální způsoby života Nápodoba je základním principem rozvoje a existence společnosti, v jejímž důsledku vznikají skupinové normy a hodnoty. Druhy imitace: a) Automatická imitace (neuvědomělá): - závislé připodobňování - dítě nevědomě napodobuje chování osob, na nichž je emočně závislé. Pro nedostatek zkušeností dítě nedokáže rozlišit vhodnost či nevhodnost chování modelu. Z tohoto hlediska je žádoucí, aby rodiče dávali dětem dobrý příklad svým chováním a aby věděli, s kým se jejich dítě stýká - autistická reprodukce - uplatňuje se při raných vývojových stadiích řeči - důležité je vytvořit asociační spoj mezi slovem a předmětnou činností b) Uvědomělá imitace (kopírování): Dítě vědomě napodobuje chování svého vzoru. Nenapodobuje všechny formy chování svého modelu, ale jen takové, které odpovídají jeho věkové a mentální úrovni (např. předškolní dítě zpravidla nenapodobuje své rodiče v takových aktivitách jako je kouření, pití alkoholických nápojů a pod., ale napodobuje jejich výrazové prostředky, chování při jídle, při domácích pracích a pod. Naopak pubescent inklinuje k imitování právě těch forem chování, které jsou pro něho symbolem dospělosti (pití alkoholických nápojů, kouření, popř. promiskuitní chování). Důležitým požadavkem je, aby nedocházelo k rozporu mezi výchovnými požadavky, které dospělý klade na dítě a příkladem, který mu dává svým chováním. 3) Identifikace - ztotožnění Ztotožnění je hlubší formou nápodoby. Podstata identifikace spočívá v tom, že nejde o pouhé napodobení vzorců chování určitého modelu, ale o přijímání jeho postojů, hodnot, názorů apod. 17
Druhy identifikace:: a) Obranná identifikace - člověk se ztotožňuje s tím, kdo má nad ním moc (identifikace dítěte s rodičem, žáka s učitelem, pracovníka se svým nadřízeným a pod.). b) Emoční identifikace - ztotožnění se s někým na základě citového náboje (identifikace s erotickým partnerem). c) Projekce - člověk hodnotí svět pod zorným úhlem svého vzoru (identifikace dcery s matkou). d) Racionalizace - rozumové zdůvodnění identifikace s názorem nebo postojem určitého člověka. Rozdíly mezi napodobováním a identifikací: napodobování: identifikace: . - týká se převážně vnějších charakteristik - vnitřních charakteristik - jedinec napodobuje především to, se mu líbí - jedinec přebírá vše, co je odměňováno Mezi mechanismy socializace je někdy zařazována také sugesce: Sugesce je nekritické přijímání názorů člověka, který má významnou pozici, přirozenou autoritu nebo patří k referenční skupině. Mezi lidmi jsou značné rozdíly ve stupni sugestibility v závislosti na věku, pohlaví a intelektu (např. děti snáze podléhají sugesci než dospělí, mentálně retardovaní jedinci než normální, dívky snáze než chlapci).
18
10. Sociální skupiny Člověk jako společenský tvor nežije osamoceně, ale je vždy spjat velmi úzce s ostatními lidmi. Lidé vytvářejí menší či větší společenství, které nazýváme sociálními skupinami. Sociální skupina je soubor dvou a více jedinců, kteří mají nějaký společný cíl, strukturu, systém norem a sankcí Sociální skupiny zásadním způsobem ovlivňují existenci každého jednotlivce. Vznikají obvykle k dosažení určitých společných cílů, těch cílů, kterých by osamocený jedinec nikdy nemohl dosáhnout. Soc. skupina může tedy jedinci hodně dát, proto může také od něho hodně požadovat. Prostředky, kterými působí sociální skupina na jedince: - nabídka lákavých cílů, systém perspektiv, uspokojování rozmanitých potřeb, zájmů, příznivé mezilidské vztahy, pocit bezpečí, ochrany, jistoty, uznání, seberealizace, zvyšování sebeúcty Sociální skupiny se vyznačují složitou dynamikou. Vznikají, vyvíjejí se i zanikají, mění se jejich cíle, náplň činnosti, vztahy mezi členy, zcela zákonitě vznikají i konflikty apod. Klasifikace sociálních skupin a) Primární a sekundární Primární skupina se vyznačuje intimními vztahy členů, vysokým stupněm soudržnosti a silnými vzájemnými citovými vazbami. Primární skupiny hluboce ovlivňují osobnost jedince. Základní primární skupinou je rodina, může jí být i společenství intimních přátel. Sekundární skupiny se utvářejí na základě zájmů či cílů a vzájemné vztahy vznikají až sekundárně a nebývají příliš intimní. Řadíme sem např. zájmové kluby a organizace, školní třídy a pod. b) Formální a neformální Formální skupiny jsou organizovány zpravidla zvenčí a mají plnit určité cíle v rámci společenských požadavků. Mají charakter spíše neosobní, vztahy mezi členy postrádají užší osobní vztahy. Neformální skupiny lze charakterizovat jako společenství, vzniklá na základě dobrovolnosti, mezi členy panují neformální vztahy a vzájemné vazby vyplývají z osobních sympatií. V neformálních skupinách nejsou normy určovány "shora", pozice členů se řídí jejich vlastnostmi a schopnostmi. Mezi neformální skupiny lze řadit rodinu. Formálními skupinami bývají pracovní kolektivy, školní třídy a pod. I ve formálních skupinách se po určité době vytvoří mezi členy užší vztahy, vzniknou přátelství a buď celá skupina nebo její část (podskupina) může fungovat jako neformální. c) Referenční a členské Členská - jedinec do ní patří, je jejím členem Referenční - jedinec není ztotožněn se skupinou, ve které se nachází, jejímž je členem, ale identifikuje se se skupinou jinou, která lépe vyhovuje jeho potřebám, zálibám či normám. Rád by se stal členem této skupiny a má tendence se chovat tak, aby ho skupina přijala. d) Situační a stálé Kritériem je zde doba trvání skupiny. Mezi stálé počítáme rodinu, situační skupinou může být společnost na rekreaci, skupina plnící konkrétní krátkodobý úkol, po jehož splnění není důvodu, aby lidé spolu dále setrvávali. Lze podle tohoto kritéria třídit skupiny též na dočasné, krátkodobé a dlouhodobé. e) Otevřené a uzavřené Kritérium této klasifikace je možnost, eventuálně způsob přijímání nových členů. Některé skupiny jsou přísně uzavřené a vstup nových členů je podmíněn mnoha podmínkami a není snadné se členem takovéto skupiny stát. f) S dobrovolným a automatickým členstvím Automatické členství - rodina. Dobrovolné členství - zájmový kroužek, parta a pod. g) Malé a velké Sociální psychologie se zabývá zejména studiem malých sociálních skupin, tzn. do 30 až 40 jedinců. Velké skupiny jsou utvořeny od 40 osob výše. Jedná se např. o taková seskupení, jako je národ, zaměstnanci velkých podniků, příslušníci etnických skupin apod. Malá sociální skupina je systém, pro který platí tyto charakteristiky: společný cíl (společné cíle), některé společné názory a postoje, systém norem a sankcí, možnost vzájemné komunikace, možnost sociální interakce, struktura (role, pozice). 19
Mezi velké skupiny je někdy zařazen i dav, což je skupina, který má stejný cíl. Z tzv. psychologie davu je známo: člověk mění své chování, je snížena jeho racionální sebekontrola, narůstá jeho sebevědomí, pocit moci, zvyšuje se sugestibilita, projevy chování jsou spontánnější, má menší zábrany, často mohou chování ovládnout nižší pudy (destruktivní, sexuální, fanatický nacionalismus) Pozice a role ve skupině Každý člověk zaujímá ve skupině určitou pozici. Pozice člena skupiny je souhrn práv a povinností, které skupina jedinci určila. V každé skupině je jedinec, který je vůdčí osobností, na kterou všichni nejvíc dají a současně jsou zde jedinci, kteří jsou skupinou izolováni. Pozice jedince ve skupině je determinována jednak jeho sociální přitažlivostí, jednak mírou jeho osobní moci (prestiže). Kategorie sociálních pozic podle sociální přitažlivosti: a) populární osoby (pro většinu členů přitažlivé) b) oblíbené osoby (pro mnohé členy přitažlivé) c) akceptované osoby (část skupiny je preferuje) d) trpěné osoby (malá část skupiny je preferuje) e) mimostojící osoby (nikdo ze skupiny je nepreferuje) S pozicí jedince ve skupině je spojena určitá role. Sociální role vyjadřuje chování očekávané od jedince v určitém postavení. Např. určité chování se očekává od vůdce skupiny, zcela jiné chování je očekáváno od izolovaného člena skupiny. Role určuje chování osobnosti, vnímání a interpretaci skutečnosti. Člověk v sociálním systému ví kde, kdy, co a jak má nebo musí vykonat, co se od něho očekává, ale také co může, eventuelně musí očekávat od druhých. Sociální role má svůj předpis a svůj výkon. Předpis role je dán rozsahem norem, ustanovením, očekáváním či konvencí vztahujících se k určité specifické roli. Někdy je předpis striktně určen a nelze ho měnit (role prokurátora či obhájce u soudu), jindy je relativně volnější. Výkon role je realizací toho, co se od role očekává. (Např. předpis role učitele - jaký by učitel měl být, výkon role učitele - jaký skutečně je). Výkon role závisí jednak na psychických vlastnostech a dispozicích osobnosti a jejích nabytých zkušenostech (dokonce ani přesně předepsanou divadelní roli nerealizují dva herci stejně), jednak na čase, prostředí a situaci. Např. učitel může svou roli modifikovat víc autokraticky nebo demokraticky, aniž by vybočoval z předpisu role, povinnosti otce jsou určeny strukturou současné rodiny a jejími funkcemi, ovšem jak svou otcovskou roli pochopí jedinec, je naprosto individuální. Volba rolí Zdaleka ne všechny role jsou nám uloženy nebo vnuceny okolnostmi. Někteří lidé se rádi ujímají určitých rolí, jiní se jim vyhýbají. Role, které jedinec v různých sociálních skupinách vykonává, jsou výrazem jeho osobnosti, avšak zároveň jeho osobnost trvale formují. Mnohaletý trénink určité role v dětství formuje osobnost a usnadňuje hraní analogické role později (např. žena, která vyrůstala se starším bratrem, má dobré předpoklady pro soužití s mužem, který měl mladší sestru). Hlavními předpoklady pro volbu a výkon role jsou: 1. vlohy a schopnosti, 2. temperament (např. sangvinik se zpravidla rychleji učí určitým rolím než flegmatik, extravert se lépe učí souřadným rolím než introvert), 3. charakter, 4. fyzické dispozice, tělesný vzrůst a vzhled. Všechny specifické role, které lidé plní, lze redukovat na tyto základní (obecné) role: 1. nadřazená role (role otce, učitele, nadřízeného), 2. podřízená role (role dítěte, žáka, zaměstnance, pacienta), 3. souřadná role (role přítele, kolegy, spolužáka), 4. role sexuálního partnerství. Mezi různými rolemi, které plní členové skupiny, je zvlášť významná role vůdce. Nutno rozlišit roli formálního (funkčního) vůdcovství od neformálního (osobního) vůdcovství. 20
Formální (funkční) vedoucí - možnost rozhodovat o chování členů skupiny je dána funkcí, která přísluší jeho pozici v organizaci hierarchie moci. Neformální (osobní) vedoucí - nadřazenost jeho vůle nad chováním členů skupiny je založena na jeho osobnostních vlastnostech. V téže skupině může funkční a osobní vedení připadnout různým osobám nebo může nastat ideální případ, kdy se kryje formální vedení s neformálním. Z katalogu vlastností, determinujících úspěšně plnění role vůdce skupiny, lze uvést: dobrou inteligenci, dobrou sociální adaptaci, vyšší stupeň extraverze, vyšší míru dominance, organizační schopnosti, umění jednat s lidmi, zdravé sebevědomí Vedení sociálních skupin: 1) Autoritativní (dominantní) - vůdce rozhoduje sám, neradí se s podřízenými, úkoly se plní rychle a obvykle kvalitně, ve skupině však vládne nespokojenost 2) Demokratické - vůdce se radí s ostatními, při svém rozhodování přihlíží k jejich názorům, přáním, námětům, úkoly se ale mohou plnit pomaleji, někdy i s chybami, ve skupině ale vládne pohoda a spokojenost 3) Liberální - řízení je slabé nebo vůbec žádné, vůdce je nerozhodný, členové mají volnost při plnění úkolů, nejsou ale motivováni k výkonům, jsou proto pasivní, lhostejní, úkoly se neplní dobře, vládne nespokojenost (všichni berou stejně) Úspěšný vedoucí musí umět měnit způsoby vedení také podle toho, jaký úkol má skupina plnit, platí tato zásada: velké a malé úkoly se řeší autoritativně, všechny ostatní spíše demokraticky Skupina vrstevníků, školní třída Pozice dítěte v různých sociálních skupinách a role s nimi spojené jsou významným faktorem zdravého vývoje jeho osobnosti. Mezi skupinami, které mají stěžejní význam pro utváření osobnostních vlastností dítěte, je vedle rodiny skupina školní třídy. Postavení dítěte ve struktuře této skupiny výrazně ovlivňuje stupeň jeho sebevědomí, jeho postoj ke škole a k učení vůbec. Špatná pozice žáka ve třídě může být zdrojem jeho neuroticismu, poruch chování a mnohdy i neprospěchu. Výčet vlastností determinujících pozici dítěte ve struktuře skupiny školní třídy: U žáků s dobrou pozicí ve skupině se ve všech věkových kategoriích objevují tyto charakteristiky: příjemný vnější vzhled (čistotnost, upravenost, popř. módnost), dobrý prospěch (nemusí být výborný), pozornost a aktivita při vyučování, kamarádskost, ochota spolupracovat, sebedůvěra a přiměřené sebevědomí, U žáků s neuspokojivým postavením se ve všech věkových kategoriích vyskytují tyto charakteristiky: nepozornost při vyučování, pasivita, lhostejnost k záležitostem skupiny, uhýbání od práce, sobectví, neochota dělit se a spolupracovat Faktorem izolace žáka ve třídě není zpravidla jeho neprospěch, ale spíše to, že svou nepozorností a vyrušováním překáží ostatním v učení. Stupeň obliby jedince ve skupině je označován termínem sociometrický status. Velmi oblíbení jedinci, kteří mají vysoký status, jsou tzv. sociometrické hvězdy, naopak ti, kteří mají nízký status, jsou tzv. sociometričtí outsideři. Důležitým úkolem učitele je vhodně usměrňovat vztahy a činnosti ve třídě tak, aby se každému žákovi dostávalo alespoň minimální emocionální podpory od spolužáků a aby ve třídě nebylo outsiderů. Sociometrie Sociometrie je prostředkem k popsání a hodnocení struktury a organizace malých skupin a umožňuje posoudit povahu interpersonálních vztahů i jejich atraktivnost. Ve školní třídě je obvykle zjišťována obliba či neobliba žáků a jejich vliv (jaký mají na skupinu). Metodu vytvořil americký psychiatr J.L.Moreno, který si povšiml, že základním jevem skupinové interakce je přitažlivost, odpudivost a lhostejnost (indiference) mezi jednotlivými členy skupiny. Sociometrický test vyžaduje, aby každý subjekt vybral ve své skupině jednu nebo více osob z hlediska určitého kritéria (pracovního, emocionálního, aktivity volného času,...). Výběr kritéria závisí na řadě faktorů, především na vlastnostech zkoumané skupiny. Ke zpracování výsledků sociometrických testů slouží sociogramy, maticová a indexová analýza. 21
Sociogram je grafickým zobrazením pozice členů ve skupině a jejich vzájemných vztahů. Jeho použití je výhodné proto, že informace jsou přehledné a souhrnné, nevýhodné pro obtížnost konstrukce a nemožnost sledovat při větším počtu osob více než jedno kritérium najednou. Při konstrukci sociogramů se používá tohoto značení: Nejčastější typy sociogramů: neuspořádaný sociogram (je vhodný jen u menších skupin, max. 10 členů), individualizovaný záznam (znázorňuje sociogram každého jednotlivce), kruhový prostý sociogram (ukazuje pouze rozdíly v počtu voleb mezi jednotlivými členy skupiny), hierarchický osový sociogram (slouží k výraznému vytčení rozdílů v počtu přijatých voleb), hierarchický kruhový sociogram (umožňuje diferenciaci osob podle pozice a odlišení podskupin). Výběr konkrétního typu sociogramu závisí na velikosti skupiny i jiných faktorech. V podmínkách školní třídy volíme spíše sociogramy hierarchické. Hierarchický osový sociogram konstruujeme tak, že po levé straně vodorovné základny se vztyčí kolmice s body, které odpovídají diferencovaným pozicím ve skupině. Na vrcholu je umístěna osoba s nejvyšším statusem, u základny jedinci s nejnižšími pozicemi. Při sestavování se dodržují tyto zásady: osoby, které se vzájemně volí, se umísťují blízko sebe, rozmístění jednotlivých osob je takové, aby počet křížení šipek byl co nejmenší. Chceme-li porovnávat jednotlivé členy skupiny mezi sebou a porovnávat i různé skupiny, provádíme indexovou analýzu. Sociometrické indexy jsou individuální a skupinové. K individuálním indexům patří sociometrický status, který informuje o postavení jedince ve skupině. Sociometrie jako metoda má spíše deskriptivní charakter, nepostihuje motivaci sociálních preferencí a odmítání. Užitečná je v oblasti aplikované sociální psychologie všude tam, kde je zjištění skupinových vztahů nutným předpokladem k ovlivnění skupinového života. Užití sociometrie ve školství je velice časté, musí však být dodržovány psychologické zásady, aby tato metoda žákům neubližovala (učitel např. nesmí zveřejňovat výsledky negativních voleb).
22
