Studie Porozumění českým a francouzským sémantickým gestům ... Předběžné poznámky k multimodální transkripci pro neslyšící

Obsah Studie Porozumění českým a francouzským sémantickým gestům Romana Suchá.................................................................................................................................93 Předběžné poznámky k multimodální transkripci pro neslyšící Tamara Kováčová.......................................................................................................................... 105 Možnosti využití nedestruktivních analýz na bázi RTG záření v archeologii Jan Říha et al.................................................................................................................................. 111 Recenze Bryan Turner – Religion and Modern Society. Citizenship, Secularization, and the State (2011) Jan Kalenda......................................................................................................................... 121 Vít Erban – Maska a tvář. Hra s identitou v mezikulturních proměnách (2010) Lada Pavlíková ................................................................................................................... 124 Jason E. Miller and Oona Schmid (eds.) – How to get published in anthropology (2012) Pavlína Chánová.................................................................................................................. 126 David Graeber. Dluh. Prvních 5000 let (2012) Lenka Brunclíková.............................................................................................................. 128

Contents Papers Understanding of Czech and French emblematic gestures Romana Suchá.................................................................................................................................93 Preliminary notes on multimodal transcription for the deaf Tamara Kováčová.......................................................................................................................... 105 The usage possibilities of non-destructive analyses on the basis of X-ray radiation in archaeology Jan Říha et al.................................................................................................................................. 111 Reviews Bryan Turner – Religion and Modern Society. Citizenship, Secularization, and the State (2011) Jan Kalenda......................................................................................................................... 121 Vít Erban – Maska a tvář. Hra s identitou v mezikulturních proměnách (2010) Lada Pavlíková ................................................................................................................... 124 Jason E. Miller and Oona Schmid (eds.) – How to get published in anthropology (2012) Pavlína Chánová.................................................................................................................. 126 David Graeber. Dluh. Prvních 5000 let (2012) Lenka Brunclíková.............................................................................................................. 128

ANTROPOWEBZIN 3/2013

93

Porozumění českým a francouzským sémantickým gestům Romana Suchá Katedra antropologie, Filozofická fakulta, Západočeská univerzita v Plzni [email protected] Understanding of Czech and French emblematic gestures

v Praze a v Plzni. Výsledek výzkumu byl prezentován na Evropském kongresu Mezinárodní federace učitelů francouzštiny FIPF v září 2011 Abstract—This paper presents the results of a re- v Praze (Suchá 2012 – v tisku). Výzkumem mezi search project examining intercultural variations studenty francouzštiny jsem ověřila, že čeští stuin the comprehension of Czech and French em- denti francouzštiny rozumějí francouzským séblematic gestures. Four focus groups were asked mantickým gestům pouze velmi málo a některá to formulate their understanding of twenty se- francouzská gesta jsou pro ně zcela nesrozumilected gestures: ten French emblematic gestures telná. Výsledky výzkumu, který jsem realizovala and ten Czech gestures. The groups included: mezi studenty francouzštiny, mne inspirovaly Czechs cooperating with French in the Czech k realizaci zde prezentovaného výzkumu poroRepublic (Ca), French cooperating with Czechs zumění českým a francouzským gestům, který in the Czech Republic (Fa), Czechs without any jsem realizovala s Čechy a Francouzi spolupraprevious experience of working jointly with the cujícími v mezinárodních firmách a institucích French (Cb) and French lacking such contact v ČR a s Čechy a Francouzi bez vzájemného with Czechs (Fb). Each group consisted of 20 kontaktu. respondents. The researcher demonstrated each of the twenty gestures and the respondents were asked to interpret their understanding of these in their own words. The responses were then coded as either ‘understood’ or ‘not understood’. The Chi-square test was applied to the analysis of the data collected to establish the significance of the results obtained. The research confirmed a positive influence of mutual contact by group Fa, as it was able to demonstrate a better understanding of Czech emblematic gestures compared to group Fb. Similarly, group Ca reaffirmed a better understanding of French gestures compared to group Cb. In the set, four gestures were understood by both the French and Czech sub-groups and no interactional cultural influence was established.

Níže uvedená studie navazuje na můj příspěvek s názvem Percepce českých a francouzských sémantických gest přednesený na mezinárodní konferenci Komunikace v jazykové a kulturní rozmanitosti, která se konala na FF ZČU v Plzni dne 6. 9. 2012.

V této studii předkládám výsledky výzkumu realizovaného v roce 2011, v němž jsem se zaměřila na test porozumění 10 českým a 10 francouzským sémantickým gestům, jejichž srozumitelnost byla testována na čtyřech cílových skupinách po 20 respondentech: Češi spolupracující s Francouzi (Ca), Francouzi spolupracující s Čechy (Fa), Češi bez zkušenosti a bez předchozího kontaktu s Francouzi (Cb) a Francouzi Keywords—Czech and French speakers; cooperation; bez kontaktu s Čechy (Fb). Cílem výzkumu bylo emblematic gestures; intercultural communication; ověřit, jak se projevují interkulturní odlišnosti non-verbal communication v percepci českých a francouzských sémantických gest, nakolik se projeví zkušenost ze spoATO studie navazuje na předchozí výzkum lupráce Čechů s Francouzi a Francouzů s Čechy porozumění francouzským sémantickým v porozumění francouzským/českým sémanticgestům provedený r. 2010 mezi 100 respon- kým gestům a zda jsou některá z testovaných denty – českými studenty francouzštiny ze 4 gest obecně srozumitelná pro všechny čtyři skukurzů jazykové úrovně A2–B1 ze 4 různých škol piny respondentů. V závěrečné části navrhuji

T

94


provedení obdobného výzkumu s cílovými sku- „gestus“, tj. řečnický posunek. Gesty se obvykpinami respondentů z jiných jazykových oblastí. le rozumí pohyby částí těla, nejčastěji rukou (Křivohlavý 1988: 94). Gesta lze považovat za „nejvýznamnější pohybovou složku neverbální Verbální, neverbální a gestická komunikace“ (Blažek 2011: 17). Někteří autoři komunikace se domnívají, že jde o první způsob lidské komuPojem komunikace zahrnuje proces přijímá- nikace, který historicky předcházel komunikaci ní a sdělování informací, který je běžný nejen slovy (Barrier 2010: 11; Klein 1998: 6). u člověka, ale i u všech živočichů. V této práci se Historicky sahá zájem o gestickou komuzabývám pouze lidským neverbálním projevem nikaci až do období antiky, kdy se studiem gest v rámci interkulturní komunikace. zabýval Quintilianus kolem r. 100 n. l. Komunikační proces se obvykle člení na Ve 2. pol. 19. století se neverbální komunikaverbální a neverbální komunikaci. Komunikace člověka, jak komunikace verbální, tak komuni- ci věnoval Charles Darwin (Darwin 1872, česky kace neverbální, je součástí sociální interakce 1964), který chápal neverbální projevy u lidí (Blažek 2011: 13). V rámci sociální interakce jako projevy emocí, které vnímal jako společné probíhá sdělování informací mezi dvěma nebo u všech lidí a obdobné projevy dokazoval i u jivíce lidmi jak vysíláním informací – řečí, chová- ných živočišných druhů. ní, oblečením apod., tak přijímáním informací – Od 30. let 20. století se problematikou poslechem, zrakem, čichem apod. (Černý 2012: kulturně podmíněných gest zabýval např. 14). Edward Sapir, který chápal gesta jako „anoVerbální komunikaci charakterizuje Vojtěch nymní dílo propracované společenské tradice“ Černý jako „vyjadřování myšlenek pomocí jazy- (Mandelbaum 1951: 556, překlad vlastní). Vliv kového znaku nebo významu na něj vázaného“ prostředí a kultury na gesta zkoumal též v 1. pol. (Černý 2012: 19). Zatímco verbální komunika- 20. stol. David Efron (Efron 1941), který anace je chápána jako komunikace pomocí slov, ne- lyzoval gestickou komunikaci východních Židů verbální komunikace je pojem, který zahrnuje a jižních Italů – imigrantů žijících v New Yorku. řadu oblastí lidských projevů. Verbální komuniStudiu neverbální komunikace byla věnokace člověka je úzce spjatá s pohybem různých vána zvýšená pozornost v 50.–70. letech 20. částí těla, který verbální komunikaci doplňuje. století. Velký zájem veřejnosti o téma neverbálOldřich Tegze uvádí, že jedním z hlavních okruní komunikace vzbudila v 50. letech 20. století hů pojmu neverbální komunikace, je „komunikniha Edwarda T. Halla The Silent Language kace činy“ (Tegze 2007: 17–18). (Hall 1966). Neverbální komunikací lidé mj. předávají V české odborné literatuře oživil zájem informace o svém psychickém nebo emočním o téma neverbální komunikace v 80. letech 20. stavu. Do neverbální komunikace bývají zahrstoletí Jaro Křivohlavý (Křivohlavý 1988). nuty tyto složky neverbálního projevu: oční kontakt, mimika, kinezika, proxemika, haptika, poOd 70. let 20. stol. je kladen důraz na integsturologie a paralingvistika (Křivohlavý 1988). rální pohled na problematiku propojení verbálS pojmem neverbální komunikace úzce souvisí ní a neverbální složky komunikace. V posledpojem neverbální chování, které je rovněž sou- ních desetiletích se řadí mezi významné odborčástí komunikačního procesu jak u člověka, tak níky v oblasti gestické komunikace antropolog u jiných živočišných druhů. Adam Kendon (Kendon 1997) a lingvista David McNeill (McNeill 2006). Gestické komunikaci bývá nadřazena kinezika. Kinezikou se zabýval v 70. letech Ray L. Sémantická gesta Birdwhistell (1973), který ji chápal jako nauku o pohybech těla v sociální interakci. Vycházel Existuje řada pokusů o klasifikaci gest, dosud se z lingvistických pojmů a pro oblast kineziky však v tomto směru nejeví tendence ke zvolení používal termíny „kiném“, „kinemorf“, a „kine- jednotného přístupu. Např. Vojtěch Černý člení morfické konstrukce“ (Birdwhistell 1973: 101). gesta do následujících skupin: symboly, ilustrátory, regulátory a adaptéry (Černý 2012: 42–44), Gestická komunikace souvisí s výrazem Jacques Cosnier gesta dělí na deiktická, ilustra„gesto“, které pochází z latinského výrazu

ROMANA SUCHÁ: POROZUMĚNÍ ČESKÝM A FRANCOUZSKÝM SÉMANTICKÝM GESTŮM

95

Tabulka 1. Klasifikace gest podle jejich sémiotických rysů (upraveno dle Barrier 2010: 132, překlad vlastní)

Typ gesta

Intencionalita

Extrakomunikativní Fatické Autistické Adaptor

Prozodické Rytmické "Taktovka"

Deiktické Ukazovací Určující Ilustrativní

Emblém Sémantické Kvazilingvistické Samostatné

Ikonické Pantomimické Metaforické

-

ML

+++

+

+

NV

Kvalita struktury

-

+

+

++

++

Potřeba slovního vyjádření

-

+

+/-

+/-

ZÁV +++

Vazba k referentu

0

~

++

++

Viditelnost

~~

ML

+++

+++

++

Ambivalence

++

-

-

-

~~

Konvence

0

-

+

+++

~~

Popis k symbolům v tabulce č. 1 : + ano, - ne, ++ silné, +++ velmi silné, 0 žádné, ~ mírné, ~ ~ slabé, +/- fakultativní, ML podle mluvčího, NV neuvědomělé, ZÁV poměrně závislé.

tivní, metaforická a kvazi-lingvistická (Cosnier 2008: 120–121), Zdeněk Klein rozděluje gesta na ilustrativní, sémantická (významová) a akustická (Klein 1998: 7–8), zatímco David McNeill užívá následující kategorie gest: ikonická, metaforická, deiktická a emblémy (McNeill 1992: 77). V této práci se věnuji sémantickým gestům, tento pojem proto upřesním. Zdeněk Klein charakterizuje sémantické gesto jako specifický pohyb části lidského těla vykazující následující vlastnosti: má fixní pohybovou koordinaci, která je ve společnosti ustálená, je nositelem konkrétního významu a v komunikaci je provedeno nejméně pro jednoho příjemce informace (Klein 1998: 8). Desmond Morris používá pro tato gesta termín „symbolic gestures“ a zdůrazňuje, že je nutné znát význam, který představuje symbolika gesta v příslušné kultuře. Navrhuje, že je vhodné učit se symbolická gesta tak, jako se učíme slovní zásobu konkrétního jazyka (Morris 2002: 34). Tento typ gest popularizoval v publikaci Bodytalk, v níž popisuje 654 gest z celého světa (Morris 1999). Ačkoli symbolická gesta v pojetí Desmonda Morrise odpovídají termínu „sémantická gesta“, který používá Zdeněk Klein, termín „symbolická gesta“ může zahrnovat rovněž pantomimu a bývá chápán jako širší pojem než gesta sémantická. Jiang Xu upřesňuje termín „symbolic gestures“ takto: „Symbolic gestures, such as pantomimes that signify actions (e.g., threading a needle) or emblems that facilitate social transactions (e.g., finger to lips

indicating „be quiet“), play an important role in human communication. They are autonomous, can fully take the place of words, and function as complete utterances in their own right.“ (Xu et al. 2009: 20664). Sémantická gesta je tedy nutno chápat jako typ gest, která se řadí spolu s gesty pantomimickými do skupiny gest symbolických. Lze souhlasit s klasifikací autorů, dle nichž pojem „sémantická gesta“ odpovídá kategorii „emblémy“ (Kendon 1997: 118, McNeill 2006: 299), které mají silnou informační hodnotu a jsou vázané na kulturní kontext. Francouzský etolog Jacques Cosnier používá pro sémantická gesta výraz „gestes quasi linguistiques“, tj. kvazi-lingvistická gesta (Cosnier 2008: 119). Charakterizuje tato gesta jako dokonale ustálená v rámci příslušné kultury; jde o gesta, která jsou zároveň ekvivalenty slov (Cosnier 2008: 121), jak vyplývá z jejich pojmenování. Jako příklad klasifikace gest předkládám zjednodušenou tabulku dle Barriera (2010: 132) – viz tab. 1, do níž nezahrnuji znakový jazyk neslyšících ani charakteristiky výrazu obličeje, které považuji za samostatné kategorie.

Interkulturní komunikace V této studii prezentuji výsledek výzkumu, který je zaměřen na porozumění českým a francouzským sémantickým gestům. Výzkum byl proveden se 4 skupinami respondentů, spolupracujícími a nespolupracujícími Čechy a Francouzi. Obsahovým zaměřením tedy tento výzkum souvisí s oborem interkulturní komunikace.

96

Psycholog Jan Průcha definuje pojem interkulturní komunikace takto: „Termín ‚interkulturní komunikace‘ (intercultural communication, v češtině též ekvivalent ‚mezikulturní komunikace‘ označuje verbální a neverbální interakci a sdělování probíhající v nejrůznějších typech situací, při nichž komunikujícími partnery jsou příslušníci kulturně odlišných etnik, národů, rasových a náboženských společenství.“ (Průcha 2010a: 189). Průcha zároveň zdůrazňuje důležitost jazyka v interkulturní komunikaci a uvádí, že tento termín označuje „procesy interakce a sdělování probíhající v nejrůznějších typech situací, při nichž jsou komunikujícími partnery příslušníci jazykově a/nebo kulturně odlišných etnik, národů, rasových či náboženských společenství. Tato komunikace je determinována specifičnostmi jazyků, kultur, mentalit a hodnotových systémů komunikujících partnerů.“ (Průcha 2010b: 16). Ve výzkumu, který prezentuji v této studii, jsem testovala porozumění sémantickým gestům, tj. oblast neverbální interakce probíhající mezi komunikujícími partnery pocházejícími z odlišných jazykových a kulturních společenství, mezi Čechy a Francouzi. Vycházela jsem z předpokladu, že u některých gest dojde k nesprávné interpretaci kulturně specifických gest. Judith N. Martin a Thomas K. Nakayama zdůrazňují, že rozdíly mezi neverbálními a verbálními komunikačními kódy mají důležitý dopad na interkulturní interakci a uvádějí několik případů nedorozumění vzniklých nesprávnou interpretací neverbálních komunikačních kódů (Martin a Nakayama 2010: 268–9). Upozorňují na specifikum nedorozumění, k němuž může dojít nesprávnou interpretací signálů neverbální komunikace: „When misunderstandings arise, we are more likely to question our verbal communication than our nonverbal communication. We can search for different ways to explain verbally what we mean. We can also look up words in a dictionary or ask someone to explain unfamiliar words. In contrast, it is more difficult to identify nonverbal miscommunications or misperceptions.“ (Martin a Nakayama 2010: 269). Interkulturní komunikací se zabývají také jiné vědní obory, jako např. interkulturní psychologie, která „popisuje a srovnává vlastnosti a procesy lidské psychiky v závislosti na kulturních faktorech založených v odlišnostech etnik, národů, rasových, náboženských či jazykových


skupin.“ (Průcha 2010a: 19). Další obory, které souvisejí s oborem interkulturní komunikace, jsou etnolingvistika zkoumající vztahy mezi jazyky a etniky, a dále lingvistická antropologie, která se zaměřuje na vztahy mezi jazykem a kulturními charakteristikami etnik a národů i z hlediska historické perspektivy. Oboru interkulturní komunikace je rovněž blízká etnografie komunikace, za jejíhož zakladatele je považován etnolog Dell H. Hymes. Předmětem výzkumu etnografie komunikace je podle lingvistického antropologa Zdeňka Salzmanna „ráz a funkce komunikativního chování v kontextu kultury a společnosti“ (Salzmann 1997: 125), což souvisí s předmětem zde prezentovaného výzkumu.

Cíle studie Záměrem provedeného výzkumu bylo ověřit, zda a nakolik Francouzi rozumějí českým gestům a Češi francouzským gestům. Mým cílem bylo rovněž zjistit, zda má zkušenost ze spolupráce Čechů s Francouzi a Francouzů s Čechy vliv na porozumění sémantickým gestům druhé jazykové skupiny. Dalším cílem bylo ověřit, zda lze všechna testovaná gesta považovat za kulturně specifická, nebo zda některá z testovaných gest budou srozumitelná pro obě jazykové skupiny a zda se u některých sémantických gest jejich kulturní specifičnost výzkumem nepotvrdí.

Skupiny respondentů Výzkum porozumění 10 českým a 10 francouzským sémantickým gestům jsem realizovala v průběhu roku 2011 se čtyřmi skupinami po 20 respondentech: Češi spolupracující s Francouzi (Ca), Francouzi spolupracující s Čechy (Fa), Češi bez spolupráce s Francouzi (Cb) a Francouzi bez spolupráce s Čechy (Fb). Celkem tedy bylo testováno 40 Čechů a 40 Francouzů. Ve všech skupinách byli zastoupeni muži i ženy, byly osloveny dospělé osoby v produktivním věku, zaměstnané, se středním nebo vysokoškolským vzděláním, s obdobným socioekonomickým statutem. Ve skupinách Ca a Cb byli respondenti české národnosti, ve skupinách Fa a Fb francouzské národnosti. Spolupracující Češi a Francouzi byli osloveni ve firmách a institucích v Praze a v Plzeňském kraji, délka spolupráce byla ve skupině Ca v průměru 7,7 roku, ve skupině Fa 7,3 roku. Češi bez kontaktu s Francouzi byli


97

Tabulka 2. Pohlaví a věk respondentů v testovaných skupinách Skupina

Ca (N=20)

Cb (N=20)

Fa (N=20)

Fb (N=20)

Pohlaví

Muži

Ženy

Muži

Ženy

Muži

Ženy

Muži

Ženy

Počet

N=5

N=15

N=11

N=9

N=16

N=4

N=9

N=11

31

36

41

41,5

41

35,5

33

38

Prům.věk

Skupina Ca – Češi spolupracující s Francouzi; skupina Cb – Češi bez spolupráce s Francouzi; Skupina Fa – Francouzi spolupracující s Čechy; skupina Fb – Francouzi bez spolupráce s Čechy.

Tabulka 3. Popis souboru 10 francouzských a 10 českých sémantických gest (Obrázky gest – viz příloha) Čís.

F/Č

Způsob provedení

Význam/Vyjádření slovy

Zdroj

1.

Č

Prsty vzhůru, rotují kolem podélné osy.

Odmítnutí.

Klein, s. 84/č. 125

2.

F

Nos tlačíme ukazovákem a prostředníkem vzhůru.

To je jednoduché! (Les doigts dans le nez.)

Morris, s. 80/obr. 1

3.

Č

Prsty sevřeny v pěst, ukrývají palec.

Přání štěstí. (Držím palce.)

Klein, s. 65/č.107

4.

F

Ruce jakoby hrají na příčnou flétnu.

To je nuda. Nevěřím ti. (C´est du pipot.)


5.

Č

Otevřená dlaň zakrývá oči.

Nechci to vidět.

Klein, s.146/č. 323

6.

Č

Pěst jedné ruky udeří do otevřené dlaně druhé ruky.

Hrozba. (Chceš pěstí?)

Klein, s.117/č. 242

7.

F

Palec a ukazovák tvoří kroužek, otočíme kolem nosu.

Opilec. (Il est bourré.)


8.

Č

Ukazovák a prostředník se dotkne spánku, pohyb vzhůru.

Pozdrav. (Tě pic. Čau.)

Klein, s.137/č. 305

9.

F

Palec pod bradou, opakovaně trhneme k adresátovi.

To tak! Ani nápad! (Na, na, na !)


10.

F

Zvedneme ruku a sklopíme prsty dolů směrem k palci.

Mlč! Sklapni! (Ferme-la !)


11.

Č

Ruka šikmo stranou, palec vzhůru, pohyb horizontálně.

Stopování.

Klein, s. 87/č. 128

12.

F

Špičkou ukazováku stáhneme spodní víčko směrem dolů.

Jsem ve střehu. Tomu nevěřím. (Mon oeil !)


13.

Č

Ruka ve výši očí, ukazovák a malík směrem nahoru.

Nevěra. Paroháč.

Klein, s. 69/č. 111

14.

F

Jedna ruka s prsty nataženými vpřed, druhá udeří do zápěstí.

Odchod. (On se tire !)

Caradec, s.261/obr. 5

15.

F

Sepjaté špičky prstů jemně otvíráme a zavíráme.

Strach. (Il a eu peur !)


16.

Č

Ruka sevřená v pěst míří k vlastní bradě.

Hrozba násilím. (Chceš dostat?)

Klein, s.177/č. 74

17.

Č

Ukazovák se pohybuje vpřed po ukazováku druhé ruky.

Výsměch. (Kyš, kyš!)

Klein, s.105/č. 207

18.

F

Hřbetem ruky pohybujeme šikmo po tváři.

Nuda. Otrava. (La barbe! Ça me rase !)

Morris, s.203/obr. 2

19.

Č

Zvedneme rázně ruku a udeříme se do tváře.

To jsem ale hlupák!


20.

F

Palec dáme do úst, nehtem zavadíme o horní zuby.

Posměch. (Nic nedostaneš!) (Tu n´auras rien !)

Morris, s.243/obr. 1

98


osloveni v Plzeňském kraji, Francouzi bez konVe zkoumaných skupinách byl nestejný potaktu s Čechy pocházeli převážně z jižní Francie. čet mužů a žen, a to ve skupině Čechů spolupracujících s Francouzi a ve skupině Francouzů spolupracujících s Čechy, z tohoto důvodu byly Metodika výzkumu výsledky pro muže a ženy analyzovány souhrnRespondentům jsem prezentovala soubor 20 ně. obrázků českých a francouzských sémanticV tomto výzkumu nebylo možné získat vykých gest vybraných dle Kleina (1998), Morrise (1999) a Caradeca (2006). Francouzská gesta rovnané počty mužů a žen ve skupinách spolubyla vybrána na základě dříve provedeného pracujících Čechů a Francouzů, neboť v instivýzkumu srozumitelnosti francouzských gest tucích v ČR pracují převážně Francouzi‑muži mezi studenty francouzštiny a na základě studia a jejich nejbližšími spolupracovníky bývají odborné literatury. Česká gesta byla vybrána Češky‑ženy, které pracují na pozicích asistentek z gest, u nichž uvádí Zdeněk Klein srozumitel- a jsou s Francouzi na pracovišti v každodennost s výsledkem 70–90 % shody. Obrázky čes- ním kontaktu. Ačkoli jsem si vědoma mezipokých a francouzských sémantických gest jsem hlavních rozdílů ve vnímání signálů neverbální respondentům prezentovala v pořadí, jak je uve- komunikace mezi muži a ženami, které byly deno v tab. č. 3 a v přehledu použitých obrázků potvrzeny řadou studií, s ohledem na složení respondentů na pracovištích v ČR, kde spoluprazde v příloze. cují Češi a Francouzi, jsem byla nucena výsledky Respondenti obdrželi dokument, v jehož výzkumu vyhodnotit vždy za celou skupinu, bez horní části uvedli: věk, pohlaví, národnost, ná- ohledu na pohlaví respondentů. Zkreslení výrodnost rodičů, místo bydliště, jak dlouho se učí sledků, k nimž mohlo dojít tím, že nebylo možné francouzsky/česky, délku pobytu v ČR, dobu výsledky vyhodnotit dle pohlaví respondentů, je spolupráce s Francouzi/Čechy, předchozí po- slabou stránkou tohoto výzkumu. byty ve Francii/ČR. Následovala tabulka s čísly Porovnáním skupin spolupracujících 1–20, dle pořadí, v němž byla gesta prezentová(Ca, Fa) a nespolupracujících (Cb, Fb) Čechů na. a Francouzů, jsem došla k níže uvedeným výRespondenty jsem vyzvala, aby si vždy pro- sledkům. hlédli obrázek gesta a jeho provedení a představili si, jaká informace je gestem vyjádřena, dále Výsledky výzkumu aby zapsali vlastními slovy význam každého gesta. Pokud jim gesto bylo neznámé nebo význam Při porovnání výsledků skupiny Čechů spoluneznali, měli vyplnit: ‚-‘, ‚x‘ nebo ‚?‘. Obrázky pracujících s Francouzi (Ca) se skupinou Čechů gest jsem promítala na notebooku v dokumentu bez kontaktu s Francouzi (Cb) se prokázal vliv PowerPoint. Způsob provedení každého ges- ze zkušenosti ze spolupráce na percepci franta jsem vždy respondentům fyzicky předvedla. couzských gest č. 7 a 12, kterým Češi mající zkuOdpovědi byly anonymní, respondenti neobdr- šenost ze spolupráce s Francouzi rozuměli lépe než Češi bez kontaktu s Francouzi. Porovnání želi žádnou finanční odměnu. významných výsledků skupin Ca a Cb je prezenVe výzkumu jsem testovala porozumění ges- továno v tabulce č. 4. tům, která jsou popsána v tabulce č. 3. U následujících francouzských gest se vliv zkušenosti ze spolupráce Čechů s Francouzi Analýza dat neprokázal. Respondenti ze skupiny Ca ani Cb Odpovědi respondentů byly klasifikovány jako následujícím francouzským gestům nerozuměli „rozumí“, pokud se shodovaly s významem uvá- – viz tabulka č. 5. děným většinou testovaných rodilých mluvčích. U Francouzů spolupracujících s Čechy (Fa) Ostatní odpovědi byly klasifikovány jako „nerose prokázal pozitivní vliv na porozumění náslezumí + rozumí jinak“. dujícím českým sémantickým gestům v porovVýsledky testovaných skupin byly porov- nání s výsledky skupiny Francouzů bez zkušenány statistickým vyhodnocením testem dobré nosti ze spolupráce s Čechy (Fb) – viz tabulka shody chí-kvadrát testem 2x2 pomocí softwaru č. 6. Statistica AG 6.0.


99

Tabulka 4. Vliv zkušenosti z kontaktu Čechů s Francouzi na porozumění francouzským sémantickým gestům (skupina Ca rozumí lépe než skupina Cb). Gesto č.

Význam gesta

Skupina Ca

Skupina Cb

Rozumí

Ne + jin

Rozumí

Ne + jin

Chí-kvadrát Ca x Cb

7. (F)

Opilec

12,50 %

37,50 %

0%

50 %

p = 0,02

12. (F)

Nevěřím

30 %

20 %

5%

45 %

P = 0,001

Tabulka 5. Francouzská sémantická gesta neovlivněná zkušeností Čechů ze spolupráce s Francouzi (skupina Ca ani skupina Cb nerozumí). Skupina Ca

Skupina Cb

Rozumí

Ne + jin

Rozumí

Ne + jin

Chí-kvadrát Ca x Cb

Jednoduché

2,50 %

47,50 %

0%

50 %

p = 0,3

Gesto č.

Význam gesta

2. (F) 9. (F)

Ani nápad!

2,50 %

47,50 %

0%

50 %

p = 0,3

18. (F)

Otrava

0%

50 %

0%

50 %

p = 0,3

20. (F)

Výsměch

0%

50 %

0%

50 %

p = 0,3

Tabulka 6. Vliv zkušenosti z kontaktu Francouzů s Čechy na porozumění českým sémantickým gestům (skupina Fa rozumí lépe než skupina Fb). Gesto č.

Význam gesta

Skupina Fa Rozumí

Skupina Fb

Ne + jin

Rozumí

Ne + jin

Chí-kvadrát Fa x Fb

3. (Č)

Štěstí

15 %

35 %

0%

50 %

p = 0,01

5. (Č)

Nevidím

37,50 %

12,50 %

15 %

35 %

p = 0,01

16. (Č)

Hrozba

17,50 %

32,50 %

0%

50 %

p = 0,01

17. (Č)

Výsměch

42,50 %

7,50 %

15 %

35 %

p = 0,001

Tabulka 7. České sémantické gesto neovlivněné zkušeností Francouzů ze spolupráce s Čechy (skupina Fa a skupina Fb rozuměly málo). Gesto č.

Význam gesta

1. (Č)

Odmítnutí

Skupina Fa

Skupina Fb

Rozumí

Ne + jin

Rozumí

Ne + jin

Chí-kvadrát Fa x Fb

15 %

35,50 %

7,50 %

42,50 %

p = 0,3

Tabulka 8. Vliv zkušenosti z kontaktu Čechů s Francouzi na porozumění francouzským sémantickým gestům (skupina Ca rozumí lépe než skupina Cb). Gesto č.

Význam gesta

Skupina Fb

Skupina Cb

Rozumí

Ne + jin

Rozumí

Ne + jin

Chí-kvadrát Fb x Cb

8. (Č)

Pozdrav

32,50 %

17,50 %

40 %

10 %

p = 0,3

10. (F)

Mlč

40 %

10 %

40 %

10 %

p = 1,0

11. (Č)

Stopování

37,50 %

12,50 %

20 %

30 %

p = 0,03

19. (Č)

Hlupák

35 %

15 %

40 %

10 %

p = 0,5

100

Vliv zkušenosti ze spolupráce Francouzů s Čechy se neprokázal v porozumění následujícímu českému sémantickému gestu, jemuž skupiny Fa a Fb převážně nerozuměly – viz tabulka č. 7.


spolupracující s Francouzi byli úspěšnější v porozumění českým a francouzským sémantickým gestům v porovnání se skupinami Čechů a Francouzů bez zkušenosti ze vzájemné spolupráce.

Níže uvedeným sémantickým gestům rozuměli Francouzi bez kontaktu s Čechy obdobně jako Češi bez kontaktu s Francouzi. Kulturní specifičnost tedy nebyla prokázána u tří českých sémantických gest č. 8, 11 a 19 a u francouzského gesta č. 10. V případě českého gesta č. 11 dokonce rozuměli lépe Francouzi než Češi, ve skupinách Fa a Ca částečně lépe rozuměli Češi – viz tabulka č. 8.

K výsledku je nutné dodat, že ve skupině Francouzů spolupracujících s Čechy byli dotazováni Francouzi žijící a pracující v České republice, a lze tedy předpokládat, že česká sémantická gesta znají i z neformálních kontaktů s Čechy, s nimiž se sekávají nejen v pracovním prostředí. Sémantická gesta se vyskytují převážně v neformálních komunikačních situacích. Lze tedy předpokládat, že budou francouzským sémantickým gestům lépe rozumět Češi, kteří se setkávají s Francouzi v méně formálních situacích Diskuse mimo pracoviště, a také Češi, kteří ve Francii Přestože výzkum nepotvrdil kulturní specifič- žijí a jsou s Francouzi v častějším kontaktu než nost u všech vybraných gest, podařilo se proká- jen v pracovním prostředí mezinárodní instituzat částečný vliv zkušenosti ze vzájemného konce na území ČR. Pro potvrzení nebo vyvrácení taktu na porozumění gestům druhé lingvistické této hypotézy by bylo vhodné v dalším výzkumu skupiny. porovnat výše uvedené výsledky skupiny Čechů Francouzi se zkušeností ze spolupráce spolupracujících s Francouzi v ČR se skupinou s Čechy rozuměli lépe českým gestům 3 (držím Čechů žijících a pracujících ve Francii. palce), 5 (nechci to vidět), 16 (Chceš dostat?), 17 (Kyš, kyš!). Francouzi spolupracujících Závěr s Čechy i Francouzi bez kontaktu s Čechy ro- Výzkumem porozumění francouzským gestům zuměli pouze částečně českému sémantickému u spolupracujících skupin Čechů a Francouzů gestu 1, (odmítnutí). byl prokázán pozitivní vliv spolupráce na poVliv zkušenosti Čechů ze spolupráce s Francouzi se prokázal v porozumění francouzským gestům 7 (opilec) a 12 (Tomu nevěřím), jimž lépe rozuměli Češi spolupracující s Francouzi než Češi bez kontaktu s Francouzi. Zkušenost Čechů ze spolupráce s Francouzi neměla vliv na rozdíl v porozumění francouzským sémantickým gestům 2 (To je jednoduché), 9 (Ani nápad!), 18 (To je otrava!), 20 (Nic nedostaneš!), jimž rozuměli velmi málo jak Češi se zkušeností ze spolupráce s Francouzi, tak Češi bez kontaktu s Francouzi.

rozumění sémantickým gestům druhé skupiny mluvčích. Dále se výzkumem potvrdilo, že Češi některým kulturně specifickým francouzským gestům rozumějí jen zřídka. U několika z testovaných gest nebyla prokázána jejich kulturní specifičnost.

Vliv zkušenosti Čechů ze spolupráce s Francouzi se prokázal u dvou francouzských gest: 7 (opilec) a 12 (Tomu nevěřím), s nimiž se Češi spolupracující s Francouzi setkali. Jedna česká respondentka uvedla, že gesto č. 12 provedl francouzský auditor během auditu v jejich U tří českých gest: 8 (pozdrav), 11 (stopová- firmě. ní), 19 (Jsem hlupák) a u francouzského gesta Dále se prokázal vliv zkušenosti ze spoluč. 10 (Sklapni!) se neprokázala jejich kulturní práce Francouzů s Čechy v lepším porozumění specifičnost, neboť jim dotazovaní Francouzi čtyřem českým sémantickým gestům: 3 (držím bez kontaktu s Čechy rozuměli v obdobné míře palce), 5 (Nechci to vidět), 16 (Chceš dostat?), jako Češi bez kontaktu s Francouzi, v případě 17 (Kyš, kyš!), jimž Francouzi spolupracující českého gesta 11 (stopování) rozuměli lépe s Čechy rozuměli lépe než Francouzi bez konFrancouzi než Češi. taktu s Čechy. Pokud jde o porozumění gestu Na základě výsledků výzkumu lze konstato- č. 17 (Kyš, kyš!) záleží rovněž na části Francie, vat, že Francouzi spolupracující s Čechy a Češi odkud pocházejí respondenti – zatímco v seve-


rovýchodní Francii je toto gesto poměrně dobře známé, na jihu Francie je spíše známé 9 (Ani nápad!) nebo gesto č. 20 (Nic nedostaneš!), která někteří francouzští respondenti označili jako významově blízká gestu č. 17 (Kyš, kyš!). Gesta 9 a 20 byla pro většinu českých respondentů neznámá.

101

Čechů a cizinců jak v prostředí mezinárodních firem, tak v neformálních komunikačních situacích mimo pracovní prostředí.

Zde prezentovaný výzkum by mohl inspirovat studenty sociální antropologie – obdobný výzkum porozumění sémantickým gestům je možné realizovat s jinými cílovými skupinami U tří českých gest: č. 8 (pozdrav), 11 (stopo- mluvčích, kteří pocházejí z jiných jazykových vání), 19 (Jsem hlupák) a u francouzského gesta oblastí. č. 10 (Sklapni!) se kulturní specifičnost neprokázala. U gest č. 8 a 11 je rovněž pravděpodobné, Poděkování že jde o gesta zastaralá, gesto č. 8 je spíše původně vojenský pozdrav a stopování je v současné Závěrem bych chtěla poděkovat mému školidobě méně běžné než před 20 lety, kdy výzkum teli, panu RNDr. Vladimíru Blažkovi, CSc., za provedl a publikoval Z. Klein. Gesta č. 19 (Jsem vypracování kontingenčních tabulek a za cenné hlupák) a 10 (Sklapni!) jsou zřejmě běžně rozší- rady, které mi poskytl během výzkumu, který je řená v rámci Evropy, což by bylo vhodné potvr- součástí mé připravované dizertační práce. dit nebo vyvrátit dalším výzkumem. Děkuji také všem respondentům, kteří byli ochotni na tomto výzkumu spolupracovat a bez Výzkumem se potvrdilo, že proces učení, jejichž spolupráce by nebylo možné výzkum rek němuž dochází v kontaktu mluvčích ze zkoumaných skupin, se projevuje mimo jiné v lepším alizovat, a Mgr. Heleně Lohrové, Ph.D., za její porozumění sémantickým gestům u skupin rady a připomínky. spolupracujících Čechů a Francouzů v porovnáZdroje podpory ní se skupinami bez vzájemného kontaktu. V tomto výzkumu, obdobně jako ve výzku- Publikace článku byla podpořena grantem mu, který provedla již v 80. letech francouzská AntropoWebzin 2013–2014 přiděleným v rámlingvistka Geneviève Calbris se skupinami ci Studentské grantové soutěže ZČU pod číslem Francouzů, Maďarů a Japonců, se potvrdilo, že SGS-2013-018. některá francouzská sémantická gesta jsou obtížně srozumitelná pro mluvčí z jiných jazykoPoužitá literatura vých skupin (Calbris 1990). BARRIER, G. 2010. La communication non verVe výzkumu, který prezentuji v této studii, jsem zjistila, že čtyřem francouzským gestům ze souboru 10 francouzských sémantických gest Češi ze skupin spolupracujících i nespolupracujících s Francouzi, nerozuměli buď vůbec, nebo v řídkých případech, což potvrzuje vysokou kulturní specifičnost francouzských sémantických gest č. 2 (To je jednoduché), 9 (Ani nápad!), 18 (To je otrava!), 20 (Nic nedostaneš!). Na základě zjištěných výsledků doporučuji zařadit tematiku sémantických gest do výuky francouzštiny pro studenty připravující se na práci ve francouzských firmách v ČR nebo ve Francii. Zařazení francouzských gest do výuky v kurzech francouzštiny pro cizince také doporučuje např. francouzská lingvistka Marion Tellier (Tellier 2009). Česká sémantická gesta by rovněž měla být začleněna do výuky v kurzech češtiny pro cizince. Toto opatření by mohlo přispět ke zlepšení interkulturní komunikace

bale. 5. vyd., Issy-les-Moulineaux: ESF Éditeur.

BIRDWHISTELL, R. L. 1973. Kinesics and Context. Essays on Body-Motion Communication. 2. vyd., Middlesex: Penguin University Books. BLAŽEK, V. 2011. Komunikace a lidské tělo. Antropologie chování 5. 1. vyd., Plzeň: ZČU v Plzni. CALBRIS, G. 1990. The Semiotics of French Gesture. Indianapolis: Indiana University Press. CARADEC, F. 2006. Dictionnaire du français argotique et populaire. Paris: Larousse. COSNIER, J. 2008. Les gestes du dialogue. La Communication, état des savoirs. Paris: Editions Sciences Humaines. s. 119–128. Přístupné na: , stáhnuto: 5. 9. 2012. ČERNÝ, V. 2012. Řeč těla. 2. vyd., Brno: Edika. DARWIN, Ch. 1964. Výraz emocí u člověka a u zvířat. 1. vyd., Praha: Nakladatelství ČSAV.

102

EFRON, D. 1941. Gesture and Environment. New York: King’s Krown Press. HALL, E. T. 1966. The Scilent Language. 7. vyd. New York: Fawcett. KENDON, A. 1997. Gesture. Annual Review of Anthropology. 26: 109–128. Přístupné na: , stáhnuto: 10. 3. 2011. KLEIN, Z. 1998: Atlas sémantických gest. 1. vyd., Praha: HZ Editio. KOVÁŘOVÁ, D. 2010. Gestika a její podoby ve výuce cizího jazyka. Acta FF ZČU. 1: 43–60. KŘIVOHLAVÝ, J. 1988. Neverbální komunikace. 1. vyd., Praha: SPN. MANDELBAUM, E. G. 1951: Selected Writings of Edward Sapir in Language, Culture and Personality. Los Angeles: University of California Press. MARTIN, J. N. a NAKAYAMA T. K. 2010. Intercultural communication in contexts. 5. vyd., New York: McGraw-Hill. McNEILL, D. 1992. Hand and Mind. What Gestures Reveal about Thought. Chicago: University of Chicago Press. McNEILL, D. 2006. Gesture and Communication. In: MEY, Jacob L. (ed.) Concise Encyclopedia of Pragmatics. 2. vyd., University of Southern Denmark, s. 299–306. MORRIS, D. 1999. Řeč těla. Bodytalk. Praha: Nakladatelství Ivo Železný. MORRIS, D. 2002. Peoplewatching. 2. vyd., London: Vintage. PRŮCHA, J. 2010a. Interkulturní psychologie. 3. vyd., Praha: Portál. PRŮCHA, J. 2010b. Interkulturní komunikace. 1. vyd., Praha: Grada. SALZMANN, Z. 1997. Jazyk, kultura a společnost. Úvod do lingvistické antropologie. Praha: Ústav pro etnografii a folkloristiku AV ČR. SUCHÁ, R. 2012. Les gestes « quasi linguistiques » dans l’enseignement de FLE. In: Actes du 2e Congrès Européen de la FIPF de Prague 2011. Přístupné na: , vloženo: 4. 2. 2012, stáhnuto: 10. 2. 2013, sborník v tisku. TEGZE, O. 2007. Neverbální komunikace. 2. vyd., Brno : Computer Press. TELLIER, M. 2009. Enseigner les gestes culturels. Le Français dans le Monde, Paris: CLE International. 362: 19–21, 72–73. XU, J. et al. 2009. Symbolic gestures and spoken language are processed by a common neural system. PNAS. 49: 20664–20669. Přístupné


na: , stáhnuto: 3. 9. 2013.


103

Přílohy

č. 1

č. 2

č. 3

č. 4

č. 5

č. 6

č. 7

č. 8

č. 9

č. 10

č. 11

č. 12

č. 13

č. 14

č. 15

č. 16

č. 17

č. 18

č. 19

č. 20

Obrázky testovaného souboru českých a francouzských sémantických gest

Redakce AntropoWebu si Vás dovoluje pozvat na konferenci:

Má antropologie nějaké hranice? Lze o nějakém tématu či způsobu výzkumu říci „To už není antropologie“? A naopak, co je na ostatních humanitních a sociálních vědách antropologického? Můžeme vůbec antropologii při tak širokém záběru jejích témat nějak omezit? Kde antropologie začíná, kde končí, co je její hlavní podstatou? Antropologie vždy byla a je vědou multidisciplinární. Limit je ovšem dle své definice jakási krajní mez, stanovená nejmenší nebo největší hranice. Od takovýchto omezení či hranic je ale antropologie, zdá se, osvobozená. Ale je tomu opravdu tak? Každý humanitní/sociální vědec – ať už sociolog, historik, archeolog, etnolog – je z části antropologem. Na druhou stranu i v antropologii můžeme najít řadu prvků jí příbuzných disciplín. Jedním výsledků letošní konference tedy může být nalezení tohoto správného konsenzu, harmonie a souhry mezi antropologií a ostatními vědami. Či naopak zjistíme, že ony pomyslné hranice podle mladých vědců opravdu fungují a existují a jejich prolomení je takřka nemožné?

Čas a místo konání: 17.–18. října 2013 Smetanova síň, Studijní a vědecká knihovna Plzeňského kraje Smetanovy sady 2, Plzeň Více informací včetně programu konference naleznete na stránkách AntropoWebu:

w w w. antrop oweb.c z w w w. f a c e b o o k . c o m /A n t r o p o W e b


105

Předběžné poznámky k multimodální transkripci pro neslyšící: PŘÍKLAD ÚPRAVY FILMOVÝCH TITULKŮ PRO OSOBY, KTERÉ MAJÍ PŘEVÁŽNĚ VIZUÁLNÍ ZKUŠENOST SE SVĚTEM Tamara Kováčová Katedra antropologie, Filozofická fakulta, Západočeská univerzita v Plzni [email protected] Preliminary notes on multimodal transcription for the deaf: the case of movie subtitling for people who have primarily visual experience of the world Abstract—This paper presents preliminary notes on the process of transfer of information, specifically with regard to movie subtitles, from the modality of the spoken word to that of the written word. The use of multimodal transcription and its specific use in targeting the transcription for an audience with a different cognitive experience of the world is described. Multimodal transcription is demonstrated with an analysis of about forty pre-recorded subtitles adapted for a deaf and hard-of-hearing audience for Scandinavian movies. This phenomenon offers a new area of interest for linguistics, anthropology and semiotics. Two of the most significant needs of multimodal transcription were analysed. The first one is adding information about various noises heard in the soundtrack and the second is transcription of monologues of the inner speech of characters or speeches of characters not visible in the shot. The paper discusses the use of coloured subtitles for character differentiation and specifics of transcribing information about music. Information about timing and linguistic registers used in subtitles is included, as is information about the use of reduced subtitles for movies targeting a deaf audience and the role of such transcription for educational purposes. Keywords—subtitles; deaf; hearing impaired; multimodal transcription; cognition; movie; barrierfree

Multimodální transkripce Tento text se věnuje fenoménu uchopování zvukových (jazykových i nejazykových) informací pomocí českého textu na příkladu vytváření speciálních titulků pro neslyšící k filmům. Tyto první rámcové poznámky vznikly na základě předběžné analýzy cca čtyř desítek severských filmů, pro které autorka tohoto textu zpracovávala během 2 let titulky pro diváky, kteří filmy nemohou vnímat sluchem. Jde o zajímavý fenomén zprostředkování informací mezi dvěma světy – světem zvuků, hluků a ruchů, a světem „tichého „ psaného textu, a který nabízí inspirativní studijní materiál pro lingvistiku, antropologii, sémiotiku a vzhledem k výchozím materiálům i pro filmovou vědu. Jak takovéto titulky vznikají a jaká mají specifika? Oproti běžným českým titulkům, které čtenář tohoto textu může vnímat u filmů, jejichž jazyku nerozumí, mají upravené titulky pro neslyšící navíc několik specifik. Obecně bychom mohli shrnout, že všechno, co je slyšet a není zároveň vidět a současně je klíčové pro děj, má svoje dodatečné informace v titulcích. Tyto titulky mají nejčastěji podobu dodatečné informace v závorce, např. (bouchnou dveře), (ženské kroky na chodbě) aj., nebo kurzivou označený text pro vnitřní řeč nebo promluvy vypravěče např. – To si ze mě snad dělá srandu!, – Chtějí se tě zbavit aj. Podívejme se na uvedené způsoby podrobněji.

Transkripce zvuků Všechny zvuky, hluky a ruchy, které se ve filmu objeví a nejsou zároveň vidět, jsou v tomto případě zprostředkovány titulkem. Nejčastěji se objevují fenomény, jako je zvonění telefonu, klepání na dveře, výstřely, smích, zvuky milování atd.

106

Ukažme si příklad, jak přítomnost či nepřítomnost titulku může být fatální pro pochopení děje celého filmu. Například když se v rámci závěrečné scény manželský pár hádá, zoufalá manželka vběhne do pokoje, prudce za sebou zavře dveře a poté se ozve výstřel [a film končí]. Divák, který film i poslouchá, odchází z kina s dojmem závěrečné tragédie, protože má dostupné informace z obou módů: obrazového i zvukového (a v rámci zvukového modu nedochází k redundanci v podobě obrazové informace – tj. výstřel není vidět, ale jen slyšet). Jinou zkušenost bude mít z vyvrcholení tohoto filmu divák neslyšící. Pro něj vypadá zážitek asi následovně: neslyšící divák z filmu bez upravených titulků viděl hádku, zoufalou manželku, která za sebou prudce zavřela dveře [a film končí]. Ve filmu s upravenými titulky by se přesně v okamžiku výstřelu objevil doplňující titulek „(výstřel)“, který v textovém modu doplní informace, které jsou sice slyšet, ale nejsou vidět, nicméně pro pochopení celého děje jsou pro neslyšícího diváka zásadní.


v nemocnici a v následujícím záběru do venkovské krajiny se ozývají zvony (které však nejsou v záběru), pak titulek „(zvoní umíráček)“ má svůj význam. Cílem je analyzovat a otitulkovat místa, která nejsou obrazově a textově redundantní.

Zároveň k rozhodnutí o umístění nebo neumístění titulku často předchází téměř sémiotická analýza. Inspirativním nástrojem může být právě původní multimodální transkripce (Baldry 2000), v dřívějším kontextu používaná pro popis a analýzu textů filmů, kde základem je zpracování šesti oblastí informací: a) časování – v sekundách, b) screenshot obrazu, c) vizuální obraz – popis toho, co se v dané scéně děje, d) pohyb účastníků, e) zvuková stopa (včetně dialogů, zvuků a ruchů), f) metafunkční interpretace. Nicméně, jak vhodně komentuje Taylor (Taylor 2003), pokud by se takováto detailní analýza precizně vytvářela pro každý spornější moment vložení titulků, byla by celá práce neúměrně časově i finančně nákladná. Nicméně Jak již bylo řečeno, obecně můžeme říci, že uvedená metodologie dobře poslouží při uvědojsou doplňovány titulkem informace, které mování si všech aspektů daného obrazu a scény, nejsou zároveň i vidět. Bohužel v některých fil- a může titulkáře vést ke správnějšímu rozhodmech s upravenými titulky dochází k redundan- nutí o umístění či neumístění titulku, popřípadě ci obrazové a textové informace. Toho si všímá jeho konkrétním textu a formě. Strnadová (Koplík a Strnadová 2008), která, Ukázku analýzy podle částečné inspirace jakožto sama neslyšící, se expresivně k tomuto výše uvedeným můžeme vidět na rozboru návyjadřuje slovy: „Jsem hluchá, ale nejsem blbá.“ sledující situace. Například pokud je záběr, kde Reaguje tím na nešvary, které výše uvedené neje vidět letní venkovská krajina, modré nebe, reflektují. Občas se můžeme setkat s příklady žhnoucí slunce, jak se zralé obilí vlní ve větru, textové a obrazové redundance při zpracování lehce se víří prach z polní cesty, vzduch se tetetitulků, např. s detailním záběrem smějícího lí. Na zvukové stopě je jen ticho a tiché bzučení se obličeje se pod ním objeví titulek „(smích)“ včel. Zároveň žádné reálné včely nejsou přítomnebo přímý záběr na rockovou kapelu a pod ny ve vizuálním modu. Obecně jde o multimotím titulek „(hraje hudba)“. Detailní záběry dální sdělení významu je léto. V tomto záběru je na zvony na kostelní věži a souběžný titulek titulek „(bzučí včely)“ naprosto nadbytečný, byť „(zvoní zvony)“. Redundance je v takovýchto se v původních upravených švédských titulcích případech naprosto očividná. Zároveň je nutno připomenout, že tyto titulky mají své nezastupi- u filmu opravdu objevil. Proč je tedy přítomnost telné místo, pokud aktéři dění nejsou v záběru titulku „(bzučí včely)“ v tomto případě nevhodvidět, a tedy k redundanci obrazu a textu nedo- ná? Je to především proto, že informace o tom, chází. Tedy pokud je například záběr na chlapce že je léto je v záběru předána již mnoha dalšími před tabulí, ale už ne na celou třídu, ale třída se informacemi a (žádný) divák v tomto konkrétchlapci směje, tak zde je titulek „(smích)“ zcela ním případě není o žádnou informaci ochuzen. namístě. Stejně tak například pokud je záběr na Dále můžeme namítnout, že mnoho neslyšících diváků pravděpodobně nemá sousloví (bzučí nazlobeného muže, kterému se nedaří usnout včely) nutně spojený s létem, neboť bzučení a odvedle se ozývají zvuky hlasitého večírku. včel – navíc když nejsou přímo vidět – nepatří Zde je titulek „(hlasitá hudba odvedle)“ také důdo smyslové zkušenosti se světem mnoha těchto ležitý, protože hudba z vedlejšího pokoje prostě diváků. Nicméně je třeba si uvědomit, že tento není vidět – je nedostupná pouze ve vizuálním titulek by nebyl nadbytečný, pokud by včely jamodu. Stejně tak pokud je záběr na umírajícího kýmkoliv jiným způsobem dále, byť i marginál-

TAMARA KOVÁČOVÁ: PŘEDBĚŽNÉ POZNÁMKY K MULTIMODÁLNÍ TRANSKRIPCI PRO NESLYŠÍCÍ

107

ně, ovlivňovaly děj, například kdyby následně někoho včela bodla atd. Stejně tak například pokud je detailní záběr na kapelu, jak hraje, tak se titulek neobjeví, ale pokud v následujícím záběru není kapela vidět a přestane hrát (z nějakého, pro situaci klíčového důvodu), je nutné doplnit titulek „(hudba přestane hrát)“.

řeči. To se dělá jednoduše změnou daného textu do kurzivy. Zde obecně můžeme říci, že pokud v záběru není možné vidět mluvčího tzv. mluvící hlavu, je zde třeba toto v textu označit.

Shrnuto, je třeba pečlivě zvážit všechny okolnosti, které vedou k tomu, zda se titulek vůbec objeví, anebo ne. Důležité je, aby neslyšící divák nepřišel o nosné informace, ale zároveň aby nebyl (včetně ostatních slyšících diváků) obtěžován zbytečnými a redundantními titulky. Při výběru zahrnutí/nezahrnutí konkrétního titulku také hraje roli, jestli daná akce je klíčová pro děj. Viz příklad se včelami.

153295||155331||Mluvila bez ustání -|| 155415||161365||- o nekonečné citlivosti, které je člověk\~schopen ve vztahu k druhému.|| 166370||167370||- Mluvila o harmonii.|| 161775||165177||- Harmonie! (žena stále mluví a mluví...)|| 176175||178405||Ale mluvila tak rychle.|| 191681||192681||- Rovnováha.||

Obecně můžeme říci, že jsou dvě situace, kdy se pro multimodální transkripci používá kurziva. Typ A, kdy mluvčí je v zobrazované siV tomto ohledu lze ještě doplnit zjištění, že tuaci přítomen, jen v daný moment není v zábězvuková stopa bez připojeného konkrétního ru, a typ B, kdy jde o vnitřní řeč postavy, která za souvisejícího obrazu byla v mnoha analyzova- žádných okolností jednoduše není viditelná niných filmech použita pro specifickou funkci komu. Oba typy jsou v převážné většině případů anticipace/naladění na následný děj. Tedy kdy jednoduše identifikovatelné z kontextu. U typu situace je nejdříve slyšet, ale až po několika A, se většinou záběr na „mluvící hlavu“ objevuje sekundách i vidět. Např. situace náletu na měs- v řádu několika sekund. Typ B je pak většinou to, kdy je záběr na klidný prázdný obývák, ale ve svázán s celým stylem filmu. Jako příklad intenzvukové stopě už je přítomno cinkání skleniček zivního a exemplárního typu B je možné použít a tichý zvuk letadel nebo zvuk rozepínání zipu film Uchvácen ženou (Tatt av kvinnen, 2007), a teprve následně záběr na chlapce stahujícího který je celý vystavěn na rozporu toho, co se říká si kalhoty. nahlas a co si hlavní hrdina myslí. Konkrétně v tomto případě, by bez úpravy titulků pro neDalšími příklady doplněných titulků, kde slyší byl celý koncept filmu neslyšícím divákům informace není přímo doplněna záběrem na obtížně přístupný. aktéra/děj, může být například: (ženský hlas), (ženským/mužským hlasem), (pláče dítě), (vyZde je možné vidět příklad titulků i s časozvání telefon), (nikdo telefon nezvedá), (spoje- váním (všimněme si rozporu mezi myšleným ní je přerušeno), (klapot vysokých podpatků), a mluveným): (hřmí), (přilétají letadla), (pravidelný tlukot 120655||124170|| Tehdy začala přicházet srdce), (motor přestává fungovat), (zpívá velmi častěji.|| špatně), (co je slyšet na faře, je slyšet i v koste- 124255||128487||Večer, právě než jsem le), (žena vedle v kupé má orgasmus), (houká chodíval spát.\~|| záchranka), (zvoní budík), (křičí), (šeptá), (hlá- 128575||132250||- Říkala, jak moc mě miluje...\~- Ticho.|| šení na nádraží), (sleduje porno), (z televize), 132335||135884||Mluvila a mluvila...\~(z rádia), (mnoho lidí mluví zároveň), (mluví Nádherné ticho, -|| cizí řečí), (koktá), (spadne kámen), (ladí rádio), 135975||139012||- které dva lidé mohou (cinká na skleničku), (zadá nesprávný kód), sdílet.|| (spustí alarm), (nesrozumitelně blábolí), (ven- 144335||146803||Slyšíš to?|| ku je ohňostroj), (přístroj oznamuje zástavu 146895||149534||To ticho?|| srdce), (publikum nesouhlasí) atd. 149615||151890||Prostě tam seděla.||

Transkripce vnitřní řeči a promluv postav, které nejsou v záběru Dalším základním nástrojem pro zpřístupnění všech informací i divákovi, který film neslyší, je viditelné označení vypravěče nebo vnitřní

Další příklad ze stejného filmu: 283135||285808||Pojďme do kina.|| 287335||288688||Ale...|| 288775||289969||Šli jsme do kina.|| 290055||292888||Bylo to příšerné.|| 299975||296126||Zvlášť konec.\~Plakal jsem a chtěl jsem jít domů.||

108


vlastně jeho matka (která se ve filmu vyskytovala již ve své „starší“ podobě již od začátku filmu a objevuje se v něm až do konce). Titulkovací siVe shodě s pravidlem, že kurziva je používána pro mluvčího, který není v záběru vidět, tuace byla vyřešena následovně: aby tento „aha je také často používána pro zobrazení rozhla- efekt“ nebyl dopředu titulkářkou vyzrazen, tak sových a televizních hlášení, pokud se ve filmu matka je na začátku filmu označena neutrální objeví. Výjimku tvoří přímý záběr na televizní bílou barvou titulků, tajemná dívka má oranžoobrazovku/monitor počítače, kde je přímo vidět vou barvu titulků a teprve až po explicitním symluvčí/hlasatel, jak mluví. V těchto případech nově objevu se na oranžové změní i všechny náse kurziva nepoužívá, protože vizuální i zvuková sledné titulky matky. Díky tomuto nestandardnímu zásahu nedošlo k vyzrazení pointy celého informace je ve shodě. příběhu a zároveň byl v maximální možné míře zachován komfort užívání barevných titulků. 296215||299412||Nemáš zdání,\~jak moc mě ten film potěšil!||

Barevné titulky

Jelikož pro diváky, kteří dialogy neslyší, a nemají tedy přístup k rozpoznání různých individuálních barev hlasu, může být někdy obtížné přiřadit konkrétní titulek/promluvu ke konkrétnímu mluvčímu. Z tohoto důvodu se používá technologie, která dovoluje osmi základním postavám přiřadit jejich vlastní barvu titulků. Osm barev proto, že jsou vůči sobě natolik kontrastní a nezaměnitelné, že za každých okolností je možné bez problémů rozlišit jednu konkrétní barvu mezi ostatními. Zatím nejsou vysledovatelná žádná ustálená barevná schémata, kdy jistý typ osobnosti má jistou barvu titulků, a právě naopak je tu zřetelná tendence držet barevné přiřazení v neutrální rovině. Stejně tak je snaha o genderovou neutralitu, a tedy např. nepřiřazování stereotypních červených a růžových odstínů ženským hrdinkám. Snaha o barevnou neutralitu je i z toho důvodu, aby titulkář „nevyzradil“ hned prvním titulkem povahové nebo jiné rysy postavy. Je třeba podotknout, že barva titulku je navázána na postavu, nikoliv na herce. Tedy např. pokud se postava během děje filmu vyvíjí od dítěte po starce, postava má stále tu stejnou barvu titulků, i když je postava hrána vždy jiným hercem, stejně tak i pokud se změní pohlaví postavy. Zastavme se u poměrně neobvyklého případu spojeného právě s barvou titulků. Jde o film Dívka s pomeranči (Appelsinpiken, 2009) a pro pochopení titulkovací situace je třeba si krátce přiblížit děj. Na začátku filmu se objevuje postava matky, která předá svému pubertálnímu synovi dopisy od jeho dávno zemřelého otce. Dopisy jsou určeny synovy a již mrtvý otec v nich popisuje své dávné romantické dobrodružství. Část filmu tvoří právě zobrazení tohoto dobrodružství a vyskytuje se v něm mladá dívka. Nicméně až teprve po polovině filmu synovi při čtení dojde, že ona tajemná dívka z dopisů je

Celkově obecně zajímavým rysem byla velmi pozitivní reakce slyšících diváků na barevné titulky, kde bylo především oceňováno, že protože je většina filmů v severských jazycích, které český divák nemá příliš „naposlouchané“, tak barevnost titulků přináší komfort v orientaci v tom, kdo právě mluví, i slyšícím divákům.

Časování titulků Velmi důležité je správné načasování titulku, kdy i vteřina napřed nebo pozdě rozhoduje o tom, že titulek „prozradí“ nacházející děj, nebo naopak je příliš pozdě nasazen a postavy už na zvuk nějak reagují. Toto je důležité pro držení logické návaznosti děje. Např. nejdřív se ozve (a v titulku objeví) zaklepání a teprve potom se v záběru otevřou dveře. Nebo nejdříve se ozve (a v titulku objeví) výstřel a teprve potom se všichni sklánějí nad krvácející osobou. Toto můžeme vyznívat jako banalita. Nicméně někdy je obtížně vytvořit naprosto přesné načasování tak, aby se titulek objevil přesně v pravý čas a zároveň byl zobrazen po dostatečně dlouhou dobu, tak aby jej divák stihl přečíst. Zároveň je třeba, vzhledem k diváckému komfortu, aby titulek respektoval střih ve filmu. Tedy, aby titulek „nevisel“ v obraze, se kterým již nesouvisí a ve kterém není související zvuková stopa. Zároveň se zdá být typické, že jde o častý nástroj užitý ve zdrojovém materiálu (severské filmy) této studie, kdy „převis“ zvuku z jednoho obrazu do vizuálně nesouvisejícího obrazu následujícího nebo předchozího se stává častým uměleckým prvkem používaným právě v této kinematografii a autorka nezaznamenala tento prvek v takové intenzitě u filmů jiné provenience. A právě v těchto případech je právě třeba titulky pečlivě a časově přesně doplňovat.

TAMARA KOVÁČOVÁ: PŘEDBĚŽNÉ POZNÁMKY K MULTIMODÁLNÍ TRANSKRIPCI PRO NESLYŠÍCÍ

Použití jazyka titulků vzhledem k žánru Speciální oblastí, která by také vyžadovala budoucí hlubší analýzu, je užití konkrétních jazykových rejstříků v konkrétním titulku a filmu. Pro celkovou kohezi filmu a textu titulků je třeba, aby jazyk titulků odpovídal stylu filmu. Jeden děj lze totiž popsat mnoha různými rejstříky. Například pokud se ve filmu objeví situace, kdy z vedlejšího pokoje hraje hlasitá hudba a jsou slyšet zvuky oslavy, tak titulek v teenagerské komedii, cílené spíše na mladší publikum, by byl „(vedle je divoký mejdan)“, oproti tomu v dramatu zacílenému spíše na dospělé je vhodnější titulek „(vedle je hlučný večírek)“. Stejně tak pokud jde o například přenášení informací o zvucích při sexu. V romantickém filmu se ukazuje jako vhodnější titulek „(vedle se vášnivě milují)“ a v agresivním akčním filmu se pro stejný jev použije spíše titulek „(vedle mají drsný sex)“. Samozřejmě je primárně nutné, aby titulek odpovídal tomu, co se ve filmu/scéně skutečně děje. Autorka vysledovala, že obecně k nutnosti doplnění titulků pro děje související se sexem docházelo poměrně často, a to z prostého důvodu, že v uvedených filmech byl sex daleko častěji pouze slyšet, nežli by byl lapidárně vizuálně zobrazen, a tedy by doplňující titulek nepotřeboval.

109

tánskou dívku žijící v Norsku namlouvá norský chlapec. Film je postaven na střetu kultur obou národů. Tedy v některých situacích bylo vhodné informace o hudbě (jakožto významném kulturnímu rysu) doplnit. Například v situaci, kdy pákistánská rodina měla malý obchod, kde hrála hudba: titulek by se nepřidával, kdyby tam hrála běžná hudba mainstreamových rádií. Nicméně v této konkrétní situaci byl doplněn titulek „(hraje pákistánská hudba)“. Jiným příkladem může být zprostředkování informací o hudbě, když přináší nějakou výraznou emoci, která již ale není rozpoznatelná z vizuálních informací. Např. když se hrdinovi po předchozích neúspěších něco výrazně povede, následně sedne do auta a pustí rádio, kde hraje velmi energická hudba. Zde je fyzická přítomnost hudby nejenom vizuálně uvedena – puštěním rádia, ale má i intenzifikační funkci pro předchozí děj. Tedy v tomto konkrétním případě se objeví titulek „(optimistická hudba)“.

Dalším příkladem může být nutnost doplnění informace o obsahu textu písně. Například v situaci, kdy hlavní hrdina (který nedávno získal značnou veřejnou popularitu pro svůj hrdinský čin) nasedne do taxíku, kde už si taxikář s rádiem brouká píseň a následně oznámí hrdinovi, že jde o novou píseň oslavující hrdinovy činy. K transkripci informací o hudbě Zde je tedy také třeba obsah řidičova broukáZajímavou prací je přemýšlení o zprostředková- ní/zvuků autorádia pro důležitou provázanost ní hudebních informací z filmu. Inspirativním s dějem filmu doplnit. přístupem k transkripci hudby může být transObecně bychom mohli říci, že nemá smysl fer založený nejenom na textu, ale i na vizuální doplňovat titulky tipu: hraje jazz/vážná hudba/ kreativní složce prostřednictvím „emocionálsalsa/, protože toto často není součást zkušeních titulků“ (Ohene Djan at al. 2007), tyto nosti se světem většiny těchto diváků. Nicméně jsou často k vidění například k manga filmům. je vhodnější vybrat takový titulek, který lépe Nicméně stávající technologie titulkování odpovídá vizuální zkušenosti diváků se světem, Severského filmového klubu tento tip titulkovátedy takový titulek, ke kterému je jednoduše ní zatím neumožňuje. V rámci stávajících techa nezaměnitelně možné přiřadit nějaký vizuálnických možností se zatím pracuje tradičním ní atribut. Např. hraje španělská hudba/punk/ způsobem, bez využití „emocionálních titulků“. středověká hudba. Nicméně i všechny tyto titulPři rozvažování o titulkování hudebních inky je třeba používat jen v případech, kdy to má formací je nejdříve důležité rozhodnout, zda jde opravdu smysl pro děj filmu. o hudbu s podkreslujícím účelem, nebo má i nějakou hlubší souvislost s dějem filmu. Jelikož vníRedukované titulky mání (poslouchání) hudby pro mnoho diváků se V poslední části tohoto textu autorka považuje sluchovým postižením nepatří do smyslové zkuza nutné zmínit další aspekt tvorby upravených šenosti se světem, tak tyto informace by byly pro titulků. Protože pro část diváků se sluchovým tyto diváky nadbytečné. Nicméně někdy je pro postižením je čeština druhý (cizí jazyk), tak nědokreslení děje informace o hudbě třeba dodat, a to především, když má nějakou specifickou kteří diváci se sluchovým postižením vnímají a důležitou funkci. Např. ve filmu, kde si pákis- titulky skrze své kompetence v českém jazyce jako nerodilých mluvčích češtiny. Některé sku-

110


piny, které se zaměřovaly na tvorbu titulků pro ci Studentské grantové soutěže ZČU pod číslem sluchově postižené, tedy často své titulky pro SGS-2013-018. neslyšící dělaly v redukované podobě s cílem „vzdělávání neslyšících“. Autorka tohoto textu Použitá literatura se s uvedeným přístupem neztotožňuje, a to BALDRY, A. 2000. Multimodality and primárně ze dvou důvodů: a) v běžném životě se Multimediality in the distance learning age. osoby se sluchovým postižením také primárně Campobasso: Palladino. setkávají s neupravenými a neredukovanými KOPLÍK, R.; STRNADOVÁ, V., 2008. texty, b) úprava titulků pro neslyšící v tomto Problematika tvorby skrytých titulků konkrétním případě (pro Severský filmový k předtočeným pořadům. Praha: Česká komora tlumočníků znakového jazyka. klub) je pouze doplňkem k běžným českým titulkům pro slyšící publikum a pouze poskytuje TAYLOR, C. J. 2003. Multimodal transcription in možnost účastnit se divákům se sluchovým pothe analysis, translation and subtitling of Italian films. The Translator, 9(2), 249–267. stižením na kulturním životě slyšící většinové společnosti. Upravené redukované titulky k filOHENE-DJAN, J., ; WRIGHT, J.; COMBIEmové produkci vytvořené přímo pro vzdělávací SIMITH, K. 2009. Emotional subtitles: A system účely pro sluchově postižené mají jistě své (li- and potential applications for deaf and hard-ofhearing. Conference & Workshop on Assistive mitované) uplatnění, nicméně nejsou případem Technologies for People with Vision & Hearing této analyzované produkce. Impairments Assistive Technology for All Ages

Závěr V tomto textu byla představena některá základní specifika tvorby upravených titulků pro diváky se sluchovým postižením. Jde o základní předběžné poznámky, které mohou napomoci další hlubší analýze tohoto fenoménu, který na příkladech poukazuje na možnosti maximálního transferu informací mezi dvěma rozdílnými světy: světem mluveného jazyka a zvuků, a světem, který je založen primárně na vizuální zkušenosti. Zároveň je třeba dodat, že tento text se zabývá oblastí zprostředkování kultury „slyšících“ směrem k Neslyšícímu světu a nezahrnuje další specifickou oblast, a tou je filmová produkce původně pocházející z Neslyšící komunity a primárně určená Neslyšícímu a až v druhé řadě i slyšícímu publiku. V této filmové produkci zpravidla všichni herci běžně používají český znakový jazyk a české titulky dovolují těm, kteří znakový jazyk neovládají, participovat na vlastním kulturním životě Neslyšící komunity1. Nicméně toto už je zcela jiný fenomén, který by si zasloužil jinou a další analýzu.

Zdroje podpory Publikace článku byla podpořena grantem AntropoWebzin 2013–2014 přiděleným v rám1 V této části je použito ve slově Neslyšící, velké N, protože jde explicitně o příslušníky jazykové a kulturní menšiny. Nicméně v textu se převážně ze zobecňujících důvodů používá malé „n“, protože ne vždy musí jít o osoby, kteří se cítí jako příslušníci skupiny Neslyšících.

CVHI, M.A. Hersh. Wroclav, Poland, April 2009 (ed.)


111

Možnosti využití nedestruktivních analýz na bázi RTG záření v archeologii Jan Říha*, Denisa Brejchová*, Petr Menšík**, Petr Koscelník**, Ondřej Chvojka† *Nové technologie – výzkumné centrum, Západočeská univerzita v Plzni **Katedra archeologie, Filozofická fakulta, Západočeská univerzita v Plzni †Archeologický ústav, Filozofická fakulta, Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích [email protected], [email protected] The usage possibilities of non-destructive analyses on the basis of X-ray radiation in archaeology

nebo deformace kontejnerů na vyhořelé jaderné palivo během nárazů. Součástí přístrojového vybavení jsou, kromě jiného, špičkové analytické přístroje umožňující podrobnou charakterisAbstract—X-ray diffraction (XRD) and X-ray tiku širokého spektra materiálů. Takovéto anafluorescence spectrometry (XRF) are among the lýzy pak mohou také v archeologii výrazně rozbasic methods for evaluation of the inner strucšířit okruh informací o zkoumaných artefaktech. ture and chemical composition of materials. This V této práci byly využity nedestruktivní analýzy paper describes the principles and possibilities na bázi rentgenového záření, které podávají inof using these methods primarily in archaeology formace o chemickém složení a struktuře (vnitřand anthropology. Specific results of analyses of ním uspořádání) materiálu, čímž lze například a series of ceramic potsherds and a steel crossbow usuzovat na místo původu výrobních surovin arrow are presented. nebo kvalitu zpracování jednotlivých výrobků. Keywords—X-ray diffraction; X-ray fluorescence; material structure; phase analysis; chemical composition; archaeology; anthropology

Objev rentgenového záření se řadí mezi nejvýznamnější objevy, které lidstvo uskutečnilo. Je to dáno zejména velmi širokým polem aplikací, v nichž lze toto záření využít. V současné době jeho působnost sahá od medicíny, přes napříÚvod klad antropologii a defektoskopii, až po výzkum ŘÍSPĚVEK je výsledkem mezioborové spostruktury látek. Objevitelem tohoto záření byl lupráce Katedry archeologie a Výzkumného německý fyzik Wilhelm Conrad Röntgen 8. liscentra – Nové technologie, které se zabývá přetopadu 1895, který při pokusu s katodovými padevším vývojem nových speciálních materiálů prsky objevil do té doby neznámé záření, které a měřením jejich vlastností, vývojem laserových dokázalo prostupovat i neprůhlednými látkami technologií v oblasti materiálového inženýrství (Kraus 1985; Valvoda, V. et al. 1992). a počítačovým modelováním speciálních problémů, jako je například chování lidského těla Rentgenové záření je v elektromagnetickém během autonehody, proudění plynů a kapalin spektru umístěno mezi ultrafialovým zářením

P

a) Obrázek 1. Rentgenové lampy, a) s pevnou anodou (X-ray tube), b) s rotační anodou (Compoments of an X-ray).

b)

112


krystalů. Využívá spojité RTG záření, tedy celé spektrum vlnových délek. Dále je to Prášková metoda – určená pro studium prášků nebo polykrystalických pevných vzorků. Využívá charakteristické RTG záření. Tato metoda je v praxi Jako katoda slouží wolframové vlákno roz- používána nejčastěji. žhavené na velmi vysokou teplotu, pracující ve vakuu 10-4 Pa. Z vlákna jsou pak uvolňovány elektrony urychlované v elektrickém poli, jež pak s velkou energií dopadají na povrch anody, kde generují RTG záření. Zejména v medicíně se používají rentgenky s rotační anodou mající vyšší intenzitu rentgenového záření (obr. 1 b).

a zářením gama v intervalu vlnových délek 10-12 ÷ 10-10 nm. Nejrozšířenějším zdrojem umělého rentgenového záření jsou rentgenové lampy (obr. 1 a).

Pro analytické metody se v drtivé většině používá takzvané charakteristické záření, které vzniká na základě diskrétních hladin v atomech uvolněním některého z elektronů z vnitřních hladin elektronového obalu atomu.

Obrázek 2. Interakce RTG záření s atomy.

Rentgenová difrakce Rentgenová difrakce je základní metodou pro studium vnitřního uspořádání – struktury – krystalických látek. Je založena na interakci fotonů RTG záření s elektrony v atomech zkoumaného materiálu, kdy dochází k takzvanému pružnému rozptylu (bez ztráty energie) RTG záření (obr. 2, 3). Díky pravidelnému periodickému uspořádání atomů v krystalické látce dochází k rozptylu a následné interferenci RTG záření od jednotlivých rovnoběžných krystalových rovin ve zkoumaném vzorku, a tím ke vzniku difrakčních maxim, jejichž poloha, intenzita a tvar závisejí na druhu atomů a dokonalosti jejich uspořádaní v 3D prostoru. Podmínky, za nichž dochází k interferenci (skládání) jednotlivých difraktovaných paprsků, a tím ke vzniku difrakčního maxima (difrakční linie), popisuje Braggův zákon:

Obrázek 3. Grafické vyjádření Braggova zákona.

Obrázek 4. Značení rovin v krystalu Millerovými indexy.

,kde λ je vlnová délka RTG záření, ϑ je Braggův úhel a d je vzdálenost krystalových rovin. K difrakci dochází, je-li dráhový rozdíl paprsků difraktovaných dvěma sousedními krystalovými rovinami roven celistvému násobku vlnové délky (obr. 4). Každé difrakční maximum potom odpovídá osnově (souboru) rovnoběžných rovin v krystalu, které jsou značeny pomocí tzv. Millerových indexů (obr. 5). Pro analýzu struktury se používají dvě základní metody RTG difrakce. Monokrystalová (Laueho) metoda – určená pro studium mono-

Obrázek 5. Značení rovin v krystalu Millerovými indexy.

JAN ŘÍHA ET AL.: MOŽNOSTI VYUŽITÍ NEDESTRUKTIVNÍCH ANALÝZ

113

Rentgenová fluorescenční spektrometrie

Obrázek 6. Kvantitativní fázová analýza dvoufázové oceli.

Obrázek 7. Vliv velikosti krystalitů na šířku a tvar difrakčních linií.

Na základě jediného měření je RTG difrakce schopna podat informace o celé řadě parametrů zkoumaného materiálu: • Identifikace přítomných strukturních fází (oblastí v materiálu, které se liší typem nebo rozměry krystalové mřížky ) – kvalitativní fázová analýza (obr. 6); • Určení množství strukturních fází – kvantitativní fázová analýza (obr. 7); • Analýza přednostní orientace (textury) struktury materiálu; • Analýza zbytkových napětí; • Výpočet velikosti krystalitů a mikrodeformací krystalové mřížky (obr. 8); • Výpočet velikosti parametrů krystalové mřížky.

Rentgenová fluorescenční spektrometrie je jednou ze základních metod pro určování chemického (prvkového) složení látek. Principem metody je interakce rentgenového záření se zkoumaným vzorkem. Při této interakci dochází k vyražení elektronu z jedné z vnitřních slupek atomu zkoumané látky. Následně dojde k přesunu elektronu z vyšších energetických hladin a vyzáření sekundárního rentgenového záření, které je charakteristické pro všechny prvky. Toto záření je poté detekováno na detektoru a je zároveň možné určit i množství přítomných prvků (RTG spektrometrie...). Množství emitovaných fotonů charakteristického záření vytvářejících výslednou intenzitu spektrálních linií je přímo úměrné množství jader daného druhu, a je tedy mírou koncentrace sledovaného prvku. Hlavní předností rentgenové fluorescenční spektrometrie je nedestruktivní analýza vzorků ve všech skupenstvích. Rozsah analyzovaných koncentrací je od desetitisícin procenta do sta procent, tím je metoda vhodná k současné analýze stopových obsahů i hlavních matričních prvků. Použití metody je univerzální, od metalurgie a strojírenství, přes medicínu až po kontrolu životního prostředí. Pro využití rentgenové spektrální analýzy je důležité to, jak velký počet vakancí se zaplní zářivým přechodem. To udává veličina nazývaná rentgenový , který udává pro sérii fluorescenční výtěžek q počet zářivých přechodů z celkového počtu vakancí na hladině q:

Jak je patrné z (obr. 8), který popisuje závislost na atomovém čísle Z, je fluorescenční výtěžek pro lehké prvky velmi malý, což je příčinou nízké citlivosti jejich stanovení metodami rentgenové fluorescenční analýzy. Většina vakancí je rušena nezářivými přechody (emise Augerova elektronu). Proto také jednodušší rentgenové spektrometry slouží k analýze prvků s atomovým číslem 20 a více (Ca). Analýza lehčích prvků (od atomového čísla 12 Mg) vyžaduje přístroje vybavené vysoce citlivým detektorem. Analýza ještě lehčích prvků je možná pouze na lépe vybavených laboratorních přístrojích. Zdrojem budícího rentgenového záření u vlnově disperzních přístrojů je výhradně rentgenová lampa, tzv. rentgenka. U energiově dis-

114


perzních může být kromě rentgenky zdrojem Experiment rentgenového záření také radionuklid (radioak- Cílem experimentálního programu bylo v první tivní zářič). Pro vybuzení potřebné vlnové délky řadě ukázat možnosti a postupy výše popsaných záření lze pak použít terč z vhodného materiálu. metod při hodnocení archeologického materiálu. Pro demonstraci byly vybrány dva typy materiálů. Prvním typem byly zlomky keramiky, druhým pak ocelová šipka z kuše. Pomocí rentgenové fluorescenční spektrometrie byly analyzovány zejména keramické střepy. Tento typ materiálů obsahuje poměrně značné množství prvků, které vytváří velké množství strukturních fází s poměrně složitými krystalovými mřížkami. To se následně projevuje ve výsledcích rentgenové difrakce přítomností velkého množství linií v difraktogramu, které je tak dosti obtížné identifikovat. Zjištění chemického (prvkového) složení je tedy v tomto případě nutností Obrázek 8. Závislost rentgenfluorescenčního výtěžku na pro následné spolehlivé provedení kvalitativní atomovém čísle Z prvku. fázové analýzy difraktogramu. Využití rentgenové fluorescenční spektrometrie je velmi široké. Zasahuje do všech oblastí průmyslu i výzkumu. Tato metoda je schopna identifikovat prvky v rozsahu Al–U na vzduchu a při použití vakua je možno identifikovat až Be. Na obr. 9 je uvedeno typické rentgenfluorescenční spektrum s identifikovanými liniemi přítomných prvků.

Keramické střepy Soubor sledovaných střepů z mladší doby bronzové byl nalezen v Březnici na Táborsku během archeologického výzkumu, který vedl O. Chvojka v letech 2005–2009. Podařilo se zde odhalit 55 sídlištních objektů, mimo jiné také 10 lineárních žlabů. Analýza keramických zlomků byla provedena ze dvou objektů. V prvním pří-

Obrázek 9. Rentgenfluorescenční spektrum s identifikovanými liniemi přítomných prvků.


115

padě se jednalo o sídlištní jámu 5/05 odkrytou v sondě 7/05. V druhém případě šlo o lineární žlab 3/06 odkrytý v sondě 1/06, (Chvojka 2007; Chvojka et al. 2011). Hodnoceny byly keramické střepy z různých úrovní objektů i rozdílných keramických makroskopicky odlišitelných tříd (jemná, středně hrubá, hrubá).

Ocelová šipka z kuše Analyzovaný hrot šipky pochází ze skupiny projektilů, které vystřelili dobyvatelé při obléhání hradu Sion. Hrad bránili husitští radikálové v čele s Janem Roháčem z Dubé. Hrad byl dobýván čtyři měsíce roku 1437 pražskými oddíly, nejmenovanou šlechtou a uherskými jednotkami.

Obrázek 11. Zkoumaná ocelová šipka.

Výsledky rentgenové fluorescenční analýzy

Analýza chemického složení byla provedena na vlnově disperzním fluorescenčním spektrometru Bruker AXS S4 Explorer. Analyzovat je možné celou řadu materiálů v podobě pevných i práškových vzorků nebo tavených perel. V maHrot šipky (obr. 11) byl nalezen stále vstřeteriálech je možné identifikovat prvky od berylený do svahu pod hradem (obr. 10). Můžeme llia do uranu. Typický detekční limit je zde zhrutedy konstatovat, že se nacházel v primární poba 1–10 ppm. Vzorkové držáky jsou schopné loze. Střelba se odehrála z protějšího svahu, kde pojmout vzorky o průměru minimálně 35 mm se ve vzdálenosti 105–137 m od zabodnuté šipa maximálně 50 mm s tloušťkou do 50 mm. ky nacházejí relikty obléhacích prací. Tvarově se jedná o hrot s tulejkou a čtvercovým průřezem, Analyzované střepy jsou značeny identifikterý se běžně používal po celé 15. století. Svou kačním číslem podle lokality nálezu A26xxx délkou 83 mm a hmotností 56 g spadá hrot do nebo A27xxx. Výsledky uvedené v Tab. 1 ukazustandardu běžně užívaných šipek (Prihoda jí, že ve všech případech je většina materiálu tvo1932; Krajíc 2003). řena kyslíkem a křemíkem, respektive oxidem křemičitým SiO2, což bylo následně potvrzeno RTG difrakcí. Dále je ve všech střepech zastoupen hliník, jehož množství kolísá od 9,5 at. % do

Obrázek 10. Pozice nálezů v okolí hradu Sion.

116


Tabulka 1. Chemické složení zkoumaných vzorků keramických střepů, obsah prvků v at. % A27381 A26782 A26783 A26778 A26784 A27378 A27374 A27375 A27388 A27394 O

53

52

52

49

50

49

50

51

52

51

Si

21,8

17,7

21,6

16,8

24,8

24,2

18,3

18

19,5

19,8

Al

10,7

11,5

11,1

11,1

9,5

11,9

14,3

11,4

12,2

11,3

C

2,7

3,3

2,5

3,2

2,4

2

2,8

3,8

2,9

3

Fe

5,15

5,94

4,39

8,38

4,98

5,71

6,91

5,66

5,38

5,96

K

2,6

3,02

2,72

4,6

3,39

2,5

2,22

2,99

2,34

2,78

Ti

0,65

0,94

0,55

0,68

0,65

0,79

0,63

0,9

0,51

0,97

P

0,76

2

0,36

0,26

0,68

0,14

0,16

1,9

1,1

1,4

Ca

0,41

1

0,72

0,62

0,51

0,58

0,62

0,95

0,65

1

Cr

0,41

0,33

0,3

0,34

0,25

0,24

0,27

0,32

0,17

0,22

F

0,8

-

1,6

1,1

-

0,88

0,91

0,92

0,96

0,66

Mg

0,62

0,83

1,3

3,1

1,5

1,6

1,9

0,87

1,2

0,91

Na

0,29

0,21

0,42

0,35

0,46

0,46

0,31

0,22

0,26

0,18

14,3 at. %, železo 3,38 at. % – 8,38 at. % a draslík 2,34 at. % – 4,6 at. %. Tyto prvky se projevily ve fázích, identifikovaných ve struktuře pomocí RTG difrakce. Ostatní prvky jsou rozpuštěny ve formě tuhého roztoku a vlastní fáze nevytvářejí (Tab. 1). U ocelové šipky prvkové složení stanovováno nebylo, vzhledem k tomu, že doprovodné prvky velmi často v materiálu nevytvářejí samostatné fáze, což potvrdila i RTG difrakce.

ze rozměry krystalové mřížky. U série A_26xxx tvoří další fáze, přítomné ve struktuře již pouze v relativně malých množstvích, hlavně materiály na bázi K, Al, Si a O jako ortoklas KSi3AlO8 (draselný živec, monoklinická krystalová mřížka), kyanit Al2SiO5 (triklinická k.m.), sillimanit Al2SiO5 (triklinická k.m.), mikroklin KSi3AlO8 (draselný živec, triklinická k.m.) – (obr. 12 ). U série A_27xxx je z minoritních fázi zastoupen nejčastěji mikroklin KSi3AlO8, v některých případech také andalusit Al2(SiO4)O (nesosilikát Výsledky difrakční fázové analýzy hliníku), muskovit KSi3AlO8 (světlá slída, moAnalýza keramických střepů byla provedena noklinická k.m.). Z naměřených difraktogramů na automatickém práškovém difraktometru je zároveň zřejmé, že se množství jednotlivých Panalytical X’Pert Pro. Přístroj je vybaven mě- strukturních fází ve vzorcích mění. Bohužel děnou RTG lampou a ultrarychlým polovodi- kvantitativní analýza nemohla být provedena čovým detektorem PIXcel s vysokou rozlišovací kvůli nízké intenzitě difrakčních linií. Dochází schopností. Díky tomu je možné od sebe odlišit tak k velkým chybám při určení podílu těchto i fáze, které mají difrakční linie velmi blízko sebe. fází ve struktuře. Pro měření byla použita symetrická BraggBrentanova (ϑ-ϑ) geometrie. Na přístroji je možné analyzovat vzorky ve formě pevné (objemové, tenké vrstvy) nebo práškové. Maximální plocha vzorku je přibližně 200 × 200 mm, tloušťka do 100 mm a hmotnost do 1 kg. Naměřené výsledky ukazují, že materiál střepů je tvořen směsí několika fází. Tyto fáze se z větší části neliší chemicky, většinou se jedná o SiO2, ale strukturně. Mění se tedy typ nebo rozměry krystalové mřížky. Většinu objemu vzorku tvoří křemen, tedy SiO2 s hexagonální krystalovou mřížkou, který se zde navíc vyskytuje v několika modifikacích, lišících se již pou-

Obrázek 12. Difraktogramy vzorků střepů A26xxx.


117

ku je i zde přibližně 200 × 200 mm, tloušťka do 50 mm a hmotnost do 1 kg.

Obrázek 13. Difraktogramy vzorků střepů A27xxx.

Měření ocelové šipky byla provedena na šesti místech, vzhledem ke značné nehomogenitě materiálu, obr. 15. Výsledky ukázaly, že struktura je ve všech sledovaných bodech tvořena pouze jedinou fází – nízkoteplotní modifikací železa, tzv. α-fází s kubickou, prostorově centrovanou mřížkou. Nehomogenní struktura materiálu vniklá během výroby šipky, se projevila hlavně měnící se přednostní orientací materiálu a také posuny difrakčních linií vlivem intenzivní plastické deformace. Měření v poloze 5 ukazuje, že v tomto místě difrakční linie (200) prakticky úplně chybí. Všechny tyto znaky ukazují na velmi nízkou kvalitu materiálu, kterou je však u takovéhoto předmětu možné očekávat, obr. 14. Šipka navíc mohla být metodou kovářského svařování vyrobena z několika kusů oceli s různými vlastnostmi.

Obrázek 14. Difraktogramy zkoumané šipky.

Dále výsledky ukazují, že struktura vzorků je ve všech případech částečně tvořena amorfní fází, která se v difraktogramech projeví jako „hrb“ s velkou šířkou, který je velmi dobře viditelný v difraktogramu vzorku A_26782. Struktura v tomto případě nemá atomy v prostoru pravidelně uspořádány, a tudíž nemůže dojít k vytvoření ostrého difrakčního maxima jako u krystalické struktury. V případě této amorfní struktury pak mluvíme o jejím uspořádání na krátkou vzdálenost, na rozdíl od uspořádání na dlouhou vzdálenost u látek krystalických (obr. 13). Ocelová šipka byla analyzována na automatickém práškovém difraktometru AXS Bruker D8 Discover. Přístroj používá kobaltovou RTG lampu a plošný, pozičně citlivý detektor HISTAR. Pro měření lze použít pouze nesymetrickou (Ω-2ϑ) geometrii. Integrací plošného difrakčního záznamu v radiálním směru pak lze získat stejné difraktogramy jako u geometrie Bragg-Brentanovy. Na přístroji je možné analyzovat vzorky ve formě pevné (objemové, tenké vrstvy) nebo práškové. Maximální plocha vzor-

Obrázek 15. Šipka Sion – polohy měření XRD.

Závěr Na základě provedené difrakční analýzy byly zjištěny pouze malé rozdíly v několika analyzovaných souborech keramiky. Ty nejsou výrazně zřetelné ani mezi rozdílnými makroskopicky zjištěnými keramickými třídami, různými objekty na sídlišti nebo odlišnými lokalitami. Data a zjištěné rozdíly mezi difraktogramy jsou v současné době analyzovány, přičemž bude zapotřebí získat data z více obdobně starých lokalit v rámci jihočeského regionu a jejich srovnání s potenciálními bližšími, případně vzdálenějšími zdroji suroviny na výrobu keramiky. Cílem výzkumu je zjistit potenciál výše popsaných analytických metod a jejich využití v časovém horizontu od pravěku po současnost

118

např. v oblasti možné identifikace keramických tříd jednoho nálezového celku, případně datace objektů jedné lokality nebo časově shodných sídlišť z pohledu datování pomocí archeologie. Teoretickou možností je také studium výrobních okruhů pravěké keramiky, případně zda docházelo pouze k její místní výrobě v bezprostředním okolí sídliště, nebo mohly být keramické nádoby transportovány v rámci širšího okolí.


tech a kvalitě materiálu. Zejména u kovových předmětů pak lze případně i usuzovat, jakým způsobem byly vyráběny. U keramiky lze na základě identifikace přítomných prvků a minerálů usuzovat na místa jejího vzniku. Analyzovat lze krystalické vzorky ve formě pevné nebo práškové. U obou zmiňovaných metod je největší výhodou objem analyzovaného materiálu, který poskytuje statisticky velmi kvalitní výsledky. I když samy o sobě jsou obě popisované metody Podobný přístup byl v nedávné době aplinedestruktivní, nevýhodou je nutnost přípravy kován na několika keramických střepech z vrvzorků s často poměrně velkou plochou s malou cholného a pozdního středověku z Českých drsností povrchu. Budějovic. Vybrané keramické třídy byly studovány pomocí rentgenové fluorescenční a rentgeTento příspěvek se snaží o představení menové difrakční analýzy. Výsledky rentgenové flu- tod na bázi RTG záření a jejich možného vyorescenční analýzy ukázaly na rozdíly v chemic- užití v oboru archeologie, lze je však uplatnit kém a mineralogickém složení grafitové a ne- i v dalších humanitních nebo přírodovědných grafitové keramiky, což může ukazovat na pů- oborech. Ačkoliv jsou analytické metody na bázi vod suroviny sloužící k její výrobě. Rentgenová rentgenového záření používány v antropologii difrakční analýza identifikovala modifikace většinou ve formě rentgenové tomografie nebo křemene způsobené vyššími teplotami výpalu defektoskopie, uplatnění v tomto oboru mo(Čapek – Čekalová – Říha 2013). hou najít i výše popsané metody. Rentgenovou difrakci je vzhledem k jejím principům možné V případě ocelové šipky byla analyzována uplatnit zejména u tvrdých tkání s krystalickou její vnitřní struktura, na jejímž základě je možné strukturou, tedy u kostí a zubů. Díky tomu je pak například uvažovat, jakým způsobem byl předmožné sledovat strukturu v různých místech mět vyroben, zda byl ukován z jednoho kusu kostí nebo zubů, případně hodnotit jejich minekovu, případně byl recyklován starší materiál ralogické složení. Pomocí rentgenové difrakce z několika již nepoužívaných artefaktů. Data byl například již v 60. letech 20. století identifijsou v současnosti analyzována. kován vivianit i na kosterních pozůstatcích vyPopisovaná RTG difrakce a RTG fluorescen- zvednutých z vraku Wasa nedaleko Stockholmu. ce jsou nejpoužívanější metody v oblasti určová- Bylo zjištěno, že všechny kosti a zuby obsahující ní prvkového složení a analýzy struktury, tedy vivianit ležely v blízkosti železných předmětů vnitřního uspořádání materiálů. Na rozdíl od (šrouby, děla); (Mcgovan – Prangnell 2006). většiny ostatních analytických metod analyzují Rentgenová difrakce byla použita také při staobě tyto metody poměrně velké objemy zkou- novení teploty kremace na starověkých pohřemaného materiálu, řádově mm3, což je velmi vý- bištích. Pomohla tak k objasnění nezvyklých hodné z hlediska statistiky získaných výsledků. aspektů pohřebních praktik. Podobně je tomu Pomocí RTG fluorescence je možné poměrně u rentgenové fluorescenční spektrometrie, kde rychle a přesně určit dosti široké spektrum prv- lze u tvrdých tkání sledovat jejich prvkové složeků obsažených v materiálu. Problém představují ní, a tak identifikovat například i případné stopy pouze nejlehčí prvky H ÷ Be. Analyzovat lze ma- těžkých kovů. teriály ve formě pevné, práškové i kapalné. Tyto výsledky pak mohou výrazně ulehčit a zrychlit Zdroje podpory následnou strukturní analýzu prováděnou pomocí RTG difrakce. Tato metoda pak umožňuje Tento příspěvek vznikl v rámci projektu na základě jediného měření jednoznačně identi- CENTEM, reg. č. CZ.1.05/2.1.00/03.0088, fikovat strukturní fáze (např. minerály), z nichž který je spolufinancován z ERDF v rámci prose zkoumaný materiál skládá, a určit jejich gramu MŠMT OP VaVpI a projektu SGS-2012množství. Další analýzou naměřeného profilu je 075 Interdisciplinární výzkum archeologických pak možné určit velikost částic, zbytková napětí artefaktů pomocí moderních technologií. nebo přednostní orientaci struktury, což může vypovědět mnohé o mechanických vlastnos-


Použitá literatura ČAPEK, L.; ČEKALOVÁ, M. a ŘÍHA, J. 2013. Středověká keramika z Českých Budějovic a možnosti jejího archeometrického studia. Archeologia historica 38/2, 525–542. KRAJÍC, R. 2003. Sezimovo Ústí. Archeologie středověkého poddanského města III. Kovárna v Sezimově Ústí a analýza výrobků ze železa 1–2. Archeologický ústav v Praze – Husitské muzeum v Táboře: Praha – Sezimovo Ústí – Tábor. KRAUS, I. 1985. Úvod do strukturní rentgenografie. Praha: Academia. CHVOJKA, O. 2007. Žlabovité objekty na sídlištích mladší a pozdní doby bronzové v jižních Čechách. In Salaš, M. – Šabatová, K. (ed.): Doba popelnicových polí a doba halštatská. Brno: Masarykova univerzita v Brně: 111–126. CHVOJKA, O. – ŠÁLKOVÁ, T. 2011. Březnice u Bechyně. K interpretaci sídelního areálu z mladší doby bronzové se žlabovitými objekty. In Podbrdsko – Miscelanea 2. Doba popelnicových polí a doba halštatská. Příspěvky z XI. konference Příbram 7.–10. 9. 2010. Příbram: Hornické muzeum v Příbrami: 103–127. MCGOVAN, G. - PRANGNELL, J. 2006: The Significance of Vivianite in Archeological Settings. Geoarcheology 21, 93–111. PRIHODA, R. 1932. Zur Typologie und Chronologie mittelalterlicher Pfeilspitzen und Armbrustbolzeneisen, Sudeta, VIII/3, 43–67. VALVODA, V.; POLCAROVÁ, M. a LUKÁČ, P., 1992. Základy strukturní analýzy. Praha: Univerzita Karlova. X-ray tube. Přístupné na: http://www.siint. com/en/products/xrf/tec_descriptions/ descriptions_e.html, stáhnuto: 14. 2. 2013. Compoments of an X-ray unit. Přístupné na: http://labspace.open.ac.uk/mod/resource/view. php?id=417927, stáhnuto: 14. 2. 2013. Rentgenová spektroskopie a difrakce. Přístupné na: http://physics.mff.cuni.cz/vyuka/zfp/ txt_421.pdf, staženo. 1. 12. 2012.

119

AntropoWeb přináší přední české i zahraniční odborníky. Pro zimní semestr 2013 pozvání přijali:

Eric Hirsch

3. října

The uses of history in anthropology: reflections from Melanesia

Dušan Drbohlav

7. listopadu

Migrace a rozvoj se zvláštním zaměřením na problematiku remitencí; Konceptuální zarámování a příkladová studie ukrajinských pracovníků v Česku

Wolfgang Knapp

28. listopadu

Crossroads and Overlaps between Artistic Practices/ Work and Athropology

Michal Illner

10. prosince

Sociologie města v Čechach a na Moravě - od I. A. Bláhy k J. Musilovi Více informací včetně anotací k přednáškám naleznete na www.antropoweb.cz

RECENZE

121

za syntézu a završení Turnerovy práce Bryan Turner – Religion važovat z posledních deseti let, neboť „Náboženství a společnost“ tematicky navazuje na and Modern Society. moderní přibližně pět autorových monografií a bezmála tucet dalších studií. Zejména se jedná Citizenship,Secularization, o Turnerem editované přehledové publikace o soudobé sociologii („The New Blackwell Companion to Social Theory“ z roku 2009 a and the State (2011) „Religious Diversity and Civil Society“ z předJan Kalenda Katedra sociologie, andragogiky a kulturní antropologie, Filozofická fakulta, Univerzity Palackého v Olomouci; Centrum výzkumu, Fakulta humanitních studií, Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně [email protected]

P

ŘEDMĚTEM této recenze je kniha předního sociologa a teoretika náboženství Bryana S. Turnera – „Náboženství a moderní společnost. Občanství, sekularizace a stát“, která představuje jednu z nejnovějších přehledově-teoretických publikací o studiu religiózních jevů, jež je k dostání na světovém trhu. Díky svému faktickému rozsahu (činícímu bezmála čtyři sta stran) a šíři témat, kterým se věnuje, ji lze bezesporu považovat za důležitý orientační bod v současných vědeckých debatách ohledně studia náboženství.

cházejícího roku). Za zmínku pak jistě stojí i důležitá stať „Reshaping the Sociology of Religion: Globalization, Spirituality, and the Erosion of the Social“, která vyšla v časopise The Sociological Review (1. číslo roku 2009). Především tu lze pokládat za předlohu většiny autorových úvah, které mnohem podrobnějším způsobem rozvedl v námi recenzované publikaci. Domníváme se však, že tento „syntetizující“ přístup má poněkud ambivalentní výsledek. Zčásti sice umožňuje prezentovat poměrně rozsáhlé množství informací o aktuálních otázkách sociologie náboženství a celé řadě teoretických přístupů k nim, zčásti ale vede ke značné heterogennosti a nesourodosti představených problémů i teoretických koncepcí. Samotný výklad tak leckdy budí dojem nesystematičnosti a teoretická argumentace pak jisté eklektičnosti.

S ohledem na to bychom však měli podotknout, že se autor rozhodně nepokouší předložit Nejobecnějším záměrem Turnerovy knihy text, který bychom mohli označit za obsáhlou je zmapovat stav současného teoretického a přehledovou stať o empirických výzkumech, empirického bádání na poli sociologie / sociální jimž se sociologové náboženství dnes věnují. teorie náboženství, a tak dílem reflektovat mě- Ani mu nejde o předložení metateoretické ananící se předmět této vědecké disciplíny a dílem lýzy, která by krok za krokem poukazovala na popsat transformaci jejího teoretického apará- limity stávajících teorií náboženství. Na místo tu. Podle autorova názoru totiž během pozdní toho mu většina teoretických koncepcí a nábomodernity dochází k tomu, že se působením ženských jevů slouží coby zápletky pro opětovné některých procesů jednak mění stávající nábo- promýšlení náboženství na počátku 21. století. ženské fenomény a jednak se objevují jevy zcela Empirické jevy jsou tak diskutovány z hlediska nové. Sociální teorie je navíc vůči všem těmto různých teoretických výkladů, včetně posouzení změnám reflexivnější, čímž se proměňuje i její jejich adekvátnosti, zatímco stávající teoretické pojmový a konceptuální aparát. koncepce jsou konfrontovány s nejnovějšími religiózními jevy. Kniha samotná pak následuje právě tyto dvě roviny: na jedné straně usiluje o kritickou Turnera tudíž v prvé řadě zajímá interakreflexi dosavadních teoretických přístupů ke ce mezi sociální teorií a náboženstvím. Jinými studiu náboženství a na straně druhé obrací slovy řečeno jej poutá otázka, jakým způsobem svou pozornost k religiózním jevům, jež se staly sociální teorie konceptualizuje měnící se předpříznačné pro pozdní modernitu. mět své disciplíny. A právě v tom spočívá důvod, proč si autor pro analýzu tohoto badatelského Zastavíme-li se na moment u takto rozvržepole vybral jen ty teoretické koncepce, které se ného obsahu autorovy publikace, měli bychom mu zdály být relevantní pro úvahy o současném uvést, že z jistého úhlu pohledu ji můžeme po-

122

náboženství, a zároveň se zaměřil jen na ty jevy, jež pro společenskovědní teorii dnes představují ty největší výzvy.


lýzami určitého souboru empirických dat. Jde tudíž znovu o diskusi relevance sociálních teorií při objasňování náboženských fenoménů, kde jádro výkladu netvoří dílo jednoho autora (jako Kromě toho ale do autorova výběru teoretictomu bylo v první části knihy), nýbrž určitý jev kých koncepcí a empirických problémů interveanebo proces. Rozdíly mezi první a druhou částí noval ještě jeden faktor, a sice jeho ideové zdroje. knihy jsou tak mnohem menší, než by se mohlo Turner (str. xxvii) se v tomto kontextu explicitně na první pohled zdát. hlásí k dědictví dvou významných teoretiků náboženství – k dílu Émila Durkheima a filosofa V rámci takovéhoto rozvržení textu se vzáAlistaira MacIntyra. Zatímco Durkheima pova- jemně proplétají čtyři hlavní skupiny témat. žuje za nositele „silného programu“ klasické so- Jedná se o: (1) o problematiku sekularizace ciologie, který aspiruje na podrobné vysvětlová- a desekularizace; (2) koexistenci a vzájemné ní důležitých náboženských jevů, o MacIntyrovi ovlivňování různých forem religiozity; (3) vztah tvrdí, že je předním analytikem emocionální a státu a náboženských organizací; (4) a vliv mokolektivní dimenze náboženství. Tato inspirace derních technologií a trhu na náboženské jevy. se pak v knize projevuje tím, že se autor zamě- Tato témata od sebe nejsou samozřejmě zcela řuje především na makrosociální, kolektivní a striktně oddělena, neboť kupříkladu působení morální aspekty náboženství. Naopak proble- státu na náboženské organizace závažným způmatika mikrosociálních rámců, individuálního sobem ovlivňuje průběh a výsledky sekularizačzakoušení a potažmo hermeneutiky nábožen- ních a desekularizačních procesů. Podobně i forství mizí prakticky zcela z jeho zřetele. Doplňme my vzájemné koexistence rozmanitých typů návšak, že myšlenkami obou zmíněných teoretiků boženských skupin souvisejí s komunikačními se autorovy inspirační zdroje nevyčerpávají. V technologiemi, které umožňují vznik transnacijeho práci se totiž můžeme setkat i s četným onálních sítí věřících. Náboženské komunity tak odkazováním na stati dalších badatelů – pře- nemusejí mít nutně lokální zakotvení. devším na srovnávací studie náboženství Maxe V případě těchto čtyř témat máme tedy co Webera, filosofické eseje Jacquese Derridy či do činění s volně ohraničenými skupinami fekritiku tradičního (eurocentrického) projetí noménů, které na sebe vzájemně působí. Navíc sekularizace Talala Asada. všechny podle Turnera propojuje globalizace. Nahlédneme-li na základě těchto informací Ta má podle autora na svědomí transformaci či na strukturu celé knihy, měli bychom zdůraznit, alespoň dílčí změnu všech výše uvedených fenože je složena ze dvou dominantních celků, které ménů. Z tohoto důvodu Turner zdůrazňuje, že na první pohled budí dojem dvou samostatných jestliže chceme nalézt nějaký společný vztažný knih. První z nich má titul „Teoretické rámce: rámec pro současné náboženské jevy, je třeba problém náboženství v sociologii“, zatímco dru- jej hledat právě v globalizaci. V oblasti sociolohá nese název „Náboženství, stát a post-seku- gických teorií globalizace bychom pak zároveň larita.“ I když se v první z těchto částí můžeme měli pátrat i po nových ideových zdrojích pro setkat s kapitolami, jež se zaobírají teoretickým porozumění stávajícím náboženským fenomépříspěvkem Durkheima, Webera, Parsonse, nům. Příklon ke globalizačním teoriím má pak Douglassové či Bourdieua ke studiu nábožen- mít ještě jednu neocenitelnou výhodu, a sice že ských jevů, neslouží autorovi pouze k analýze by měl umožnit znovu úžeji propojit sociologii jejich teoretických modelů, jak jsme uvedli výše, náboženství s obecnou sociologickou teorií. ale jsou mu v prvé řadě záminkou pro kritickou Jelikož globalizace hraje v Turnerově práci diskusi relevance jejich pojmů a koncepcí k vydůležitou úlohu, je třeba k ní učinit několik dosvětlení nejrůznějších náboženských fenomédatečných zpřesňujících poznámek. Za prvé, nům dneška – zvláště náboženského radikalisúčinky globalizace jsou pro autora značně ambimu, re-sakralizace či komodifikace náboženství. valentní. Na jednu stranu se u některých náboPodobně ani druhá část práce není „do sebe“ ženských jevů (např. komodifikace religiozity) přímo uzavřena. Ačkoliv kapitoly podle svých setkáváme s posilováním určitých trendů (stále názvů hodlají rozebírat problematiku sekularivíce částí religiózní sféry se komodifikuje), na zační teze, managementu náboženství, vztahu druhou stranu u jiných z nich dochází k oslabospirituality a konzumerismu či globalizace piety, vání jejich společenských úloh (např. vytrácení jsou spíše teoretickými pojednáními než ana-

RECENZE

úlohy některých náboženství ve formování lidské identity). Za druhé, působení globalizace, ačkoliv má společný výchozí bod, je značně diferencováno podle míst, v nichž jsou náboženské jevy situovány. Turner v tomto ohledu následuje jak kritiky eurocentrismu (Edwarda Saida či Talala Asada), tak teoretiky mnohočetných modernit (zvl. Shmuela Eisenstadta), aby ukázal, že efekty globálních procesů na religiózní jevy se budou prostorově lišit. A to na základě místních sociokulturních podmínek. Když se důkladněji podíváme na autorem diskutovaná témata, měli bychom nejprve začít s problematikou sekularizace a desekularizace, protože ty jsou stále jednou z centrálních os debat v sociologii náboženství. Turner s ohledem na tento fakt upozorňuje, že ani sekularizace, ani desekularizace nejsou jakkoliv jednoduché fenomény. Jejich komplexnost spočívá v tom, že je velmi nesnadné identifikovat jakýkoliv „univerzální“ vzorec proměnných, které by vyvolávaly buď „mizení“, nebo rozšiřování náboženské víry či sféry posvátna. Sociologie náboženství by se pak při snaze o vysvětlení tohoto fenoménu neměla dopouštět zásadního omylu v tom, že by zaměňovala proces úpadku křesťanství v Evropě s celosvětovým procesem sekularizace. Turner tak velmi úzce následuje argumenty britské socioložky Grace Davie („Evropa. Výjimečný případ“, 2009), tvrdící, že současná Evropa je v prvé řadě post-křesťanská, a nikoliv post-sekulární. O sekularizaci v oblastech, jakými jsou Afrika či Asie, lze jen stěží hovořit. K debatě ohledně sekularizace a desekularizace je nepřímo vztažena i vědecká diskuse ohledně náboženské revitalizace, k níž dochází v mnoha světových regionech. V tomto případě Turner upozorňuje, že bychom neměli podléhat dalšímu nešvaru, který se objevuje v teoriích náboženství v posledních dvou dekádách. Jde o redukování náboženské revitalizace na fundamentalismus obecně, respektive na islámský radikalismus zvlášť. Takovéto závěry jsou podle něj zavádějící, neboť nelze položit jednoduché rovnítko mezi Islám a radikalismus, případně mezi náboženskou obrodu a fundamentalismus. Islám se v mnoha geografických oblastech objevuje bez jakýchkoliv známek fundamentalismu, stejně jako pro revitalizaci sakrální sféry je spíše příznačný poklidný průběh než radikalismus. Turner zvláště upozorňuje na systematické empirické studie Jeana a Johna Comaroffa, které identifikují výrazný vzestup tzv. lidových forem

123

náboženství. Právě ty ukazují na zesilování úlohy religiozity v každodenním životě, aniž by přitom docházelo k výrazné radikalizaci a politizaci náboženství. Tato lidová náboženství pak slouží jako jistý druh obranné reakce vůči příliš intenzivní modernizaci, jež vede k erozi tradičních komunálních vazeb, identit a klasifikačních schémat. Druhé velké téma Turnerovy knihy představuje otázka koexistence různých církví, sekt a jiných náboženských organizací v moderních společnostech. Vlivem migrace a vyšší úrovně kulturní difuze a komplexity se moderní společnosti kulturně pluralizují, díky čemuž se ve stále větší míře stávají multikulturními a v souvislosti s tím též mnohonáboženskými. Soužití více náboženských skupin, případně náboženských a nenáboženských skupin, na jednom území se podle autora pohybuje mezi dvěma póly. Buď dochází k pronikání kulturních prvků z jedné skupiny do druhé, čímž se uskutečňuje jejich vzájemné ovlivňování a vznik nových „hybridních“ forem náboženství, nebo, což je statisticky častější, mezi nimi rostou tenze a sváry. Institucí, která se pak v moderních společnostech zaměřuje na regulování těchto konfliktů, je stát. Proto také Turner velkou část své pozornosti věnuje problému, jak stát svými aktivitami řídí náboženské organizace na svém území. Autor si v rámci diskuse problematiky řízení náboženských skupin dovoluje rozlišovat mezi státy autoritativními a liberálními – tedy mezi těmi, které (a) výrazně zasahují do sféry religiozity a zároveň nejsou vůči náboženským skupinám příliš tolerantní, a těmi, které (b) do něj nezasahují, a nechávají tak náboženským aktérům relativně velký prostor pro jejich aktivity. I když je podle Turnera takovéto členění optimální, nedomníváme se, že by skutečně vystihovalo podstatu řízení náboženského pole ze strany státu. A to z toho důvodu, že badatelovo rozlišení spíše odpovídá rozdílům mezi „silnými“ a „slabými“ státy než mezi státy autoritativními a liberálními. Domníváme se totiž, že situace, při níž stát nereguluje vlastní náboženský prostor, ještě nemusí znamenat, že by byl vůči náboženství liberální. Důvody pro to, že tak nečiní, mohou být mnohem prozaičtější – zpravidla nemá k takovéto aktivitě dostatek zdrojů či oprávnění. Takový stát je pak tím, co Joel Migdal („State in Society“, 2001) nazývá „slabým státem“. Tutéž námitku lze samozřejmě vést i z opačné strany a tázat se, zdali je vysoká úroveň regulace státu

124


skutečně způsobena autoritativností státu nebo jen jeho silou – kapacitou řídit sociální procesy (nejen náboženské) na jeho území.

všem zájemcům o společenskovědní studium sféry posvátna. Přičemž jim tato kniha může sloužit nejenom jako pomůcka pro orientaci v teoretických debatách a klíčových problémech Závěrečnou množinou témat jsou otázky sociologie náboženství, ale i jako inspirační komodifikace náboženství a úlohy soudobých zdroj pro vlastní koncepční promýšlení a zkoukomunikačních technologií v transformaci námání religiózních jevů. boženství. První z nich autor ilustruje důkladným rozborem dvou příkladů ze současné ma- TURNER, B. 2011. Religion and Modern Society. Citizenship, Secularization, and the State. sové kultury. Na knižním i filmovém zpracování Cambridge: Cambridge University Press. 372 s. Brownova bestselleru „Šifra mistra Leonarda“ a filmu Mela Gibsona „Umučení Krista“ ukazuje, jak se náboženství stává nezanedbatelnou součástí masové spotřeby. Zároveň mu tyto dvě díla slouží coby ukázky dvou dominantních přístupů ke křesťanství v západním světě. Zatímco „Šifra“ reprezentuje ukázku odmítání a kritiky křesťanství, „Umučení“ patří k dílům, jež straní tradičnímu, ortodoxnímu pojetí křesťanství. Přes tyto rozdíly však oba příklady spojuje paradoxní vztažný rámec, jímž je začleňování náboženské věrouky do spotřební kultury, kde je konzumována jako jakékoliv jiné zboží. Nové Lada Pavlíková komunikační technologie pak umožňují věřícím být součástí „online komunit“, které již nejsou Katedra antropologie, Fakulta filozofická, svázány s místem, ale jsou distribuovány nezá- Západočeská univerzita v Plzni, vislé na prostoru. Skrze tato média se tak různá [email protected] náboženství dále hybridizují a nabývají nových forem. PROSINCI roku 2010 vychází kniha autora Víta Erbana s názvem „Maska a tvář. V čem spočívá přínos autorovy knihy? Hra s identitou v mezikulturních proměnách“. Jednoznačně v tom, že nabízí fundovaný vhled Tato rozsáhlá kulturologická studie je bezespodo toho, které z částí sociální teorie – jak té klaru záslužným dílem shrnujícím dosavadní stusické, tak té moderní – lze i nadále využívat ke dium masek napříč kulturami kombinujíc tak zkoumání náboženských fenoménů. Kromě paradigmata nejen sociálních, ale i humanittoho nám rovněž umožňuje, abychom se mnoních a přírodních věd. Přestože maska nabývá hem lépe vyznali v badatelském poli soudobé v různých kulturách, kontextech a při různých sociologie náboženství, zvláště pak v tom, které příležitostech nesčetného množství forem a výz výše jmenovaných teorií mají vysoký heurisznamů, na základě kterých lze odvodit bezpočet tický potenciál a které jevy jsou dnes sociology definic a vymezení, je snahou autora dobrat se nejčastěji zkoumány. určitého společného jmenovatele, či dokonce Kdo by od autora čekal systematický výklad univerzálního pojetí masky. určitého náboženského fenoménu, bude jistě Na počátku této nesnadné cesty je klíčová danou knihou zklamán. Jeho přístup je neortopředevším správná formulace otázky, a to ne doxní a neklade si od počátků žádná teoretická substantivního charakteru pátrající po tom, co ani empirická omezení. Což je asi nejlepší možje maska, ale charakteru spíše procesuálníný přístup ke studiu náboženských jevů v noho, kdy se ptáme, co vytváří podstatu masky či vém miléniu. Ten zkoumání nezatěžuje předem od čeho se odvíjí princip maskování. Ve snaze úzce vymezenými teoretickými východisky, a oprostit se od výtvarných a vnějších atributů přitom stále nabízí dostatečně široký rozhled na masky charakterizující ji jako statický artefakt nejrůznější podoby náboženských jevů, s nimiž vykazující určitou uměleckou hodnotu, autor se lze v různých sociokulturních kontextech seve své publikaci vhodně vynechává jakékoliv obtkat. Právě z těchto důvodů můžeme publikaci rázky a fotografie, a soustředí se především na „Náboženství a moderní společnost“ doporučit významové vztahy a kulturní souvislosti, které

Vít Erban – Maska a tvář. Hra s identitou v m e z i k u l t u r n í c h proměnách (2010)

V

RECENZE

jak sám říká „vyfotografovat nelze“. Kniha Víta Erbana je doslova „napěchována“ přímými citacemi, což by na první pohled mohlo vyvolat dojem nedostatku odvahy ve formulování autorových vlastních myšlenek. Tento dojem však čtenáře postupně opouští a je plně nahrazen obdivem, zatímco se autorem nechává provést nepřeberným množstvím odborné literatury zabývající se maskou z různých úhlů pohledu za posledních padesát let. Tato důkladná sonda do tradičních definic, typologií a klasifikací masek se tak stává odrazovým můstkem pro uchopení podstaty masky jako prostředku hry s identitou a prožitku „já“ v různých kulturách.

125

poskytnout prostor pro hledání společného jmenovatele vykreslujícího masku a fenomén maskování v jejich obecné a univerzální podobě.

A tak se autor, spíše než k uskutečnění dalšího z mnoha terénních výzkumů, rozhodne k nelehkému úkolu, nejprve důkladně porovnat všechny dostupné odborné publikace. S myšlenkou, že je masku možné definovat jako dynamický prostředek hry s lidskou identitou vhodný ke studiu pojetí identity, konceptu individuality a prožitku „já“autor kriticky analyzuje díla, jež tuto myšlenku nesdílejí, a navazuje především na významné teoretiky kultury, jakými byl Johan Huizinga a jeho přesvědčení o herní První část knihy je prodchnuta kritikou od- podstatě lidské kultury, Roger Caillois s jeho borné produkce o maskách vzešlé z perspektivy nereduktivní typologií základních herních prinkulturní a sociální antropologie s autorovým cipů a Richard Schechner v důrazu na flexibilitu konstatováním, že navzdory proklamacím o vý- a proměnlivost nejrůznějších performativních znamnosti tohoto tématu pro antropologii, díla, žánrů na kontinuální škále mezi rituálem a dikterá hlouběji přispěla k pochopení podstaty vadlem. V oblasti vlastního studia masek pak masek, pocházela z jiných, spíše humanitních autor navazuje zejména na práce antropologa věd. (Erban 2010: 16) Na úplném začátku této A. Davida Napiera a teatrologa Johna Emigha. rozsáhlé analýzy stavu studia masek stojí kritika Celé toto úsilí je v knize vhodně podpořeno zpracování tématu v rámci nejnovější pětisvazvyzdvižením identity (ať už na úrovni indivikové Encyclopedia of Anthropology, již Erban duální, skupinové, náboženské, názorové, či hodnotí jako rozpačitou se sklonem k prázdným dalších) jako základního tématu současného žia obecným frázím. votního stylu s odkazem na předpovědi Clauda „Studium masek nadále pokračuje. Stále se Lévi-Strausse, který téma identity vztahuje ke máme z posvátného světa masek co dozvídat globalizaci, kdy „nevyhnutelná unifikace půjde a objevovat. Masky jsou hierarchické, nábožen- ruku v ruce s partikularizací jako dvě protikladské a duchovní reprezentace neznámého. Pro né, ale vzájemně se doprovázející tendence, jež kohokoliv je těžké plně pochopit, jakou důležitost ve svém průsečíku zajišťují jakýsi optimální stav měly masky pro minulé civilizace. Mnohé z toho, mezi vědomím sounáležitosti a pocitem jedinečco víme, se nadále pokládá za hypotetické a ne- nosti, mezi kulturní homogenitou a (sub)kulturúplné. Antropologové však učinili ty nejlepší po- ní diverzitou.“ (Erban 2010: 9) kusy ve snaze porozumět těmto objektům, jejich Na konci knihy se pak čtenáři maska ve významům a funkcím.“ (Russel a Etmanskie in vztahu k tváři ukazuje jako dynamický prostřeBirx 2006 4/5: 1546–1549) dek, který identitu zakrývá, mění, udržuje nebo Poukazujíce na zastaralý seznam literárních odkrývá, a stává se tak možným cílem ve studiu zdrojů, ze kterého autoři encyklopedie při zpra- prožitků lidského „já“ v mezikulturní dimenzi. cování tématu masky většinou vycházeli, a igno- Nezbývá než přiznat, že autorovo úsilí nalézt rovali tak novější monografie posledních deseti- v pojetí masky společného jmenovatele a v poletí, jako by cílem Erbanových dalších snah bylo zitivistickém duchu dospět k obecné a univerpoukázat na tuto ignoranci ze strany antropolo- zální podstatě masky dosáhlo svého naplnění. gie a vzít celý problém doslova do svých rukou. Jedinou cestou, jak toho mohl Erban docílit, byl Je více než jasné, že každý jednotlivý terénní vý- multidisciplinární přístup k tématu kombinující zkum zabývající se maskou v kontextu příslušné pohled antropologie, etnologie, religionistiky, kultury přispívá k objasnění její podstaty, tedy teorie umění a estetiky s plodnými podněty vzedůležitosti pro konkrétní kulturu, a teprve me- šlými z psychologie a kognitivních věd. Kniha je zikulturní komparace v součinnosti s pohledem rozhodně novou inspirací k dalšímu výzkumu dalších (humanitních a přírodních) věd může v pojetí masek a ukazuje, jak se od, na první po-

126


hled, poněkud archaického a odtažitého tématu na správný výběr konference, vysvětluje rozdíl masek lze dobrat k naopak velmi aktuálnímu té- mezi příspěvkem a posterem, jakožto dvěma možnostmi jak prezentovat vědeckou práci na matu hledání a vytváření lidské identity. konferenci. Zmiňuje také postup výběru příERBAN, V. 2010. Maska a tvář. Hra s identitou spěvků, které na konferenci zazní, a následně v mezikulturních proměnách. Praha: Malá Skála. se zaměřuje i na samotný průběh prezentace příspěvku. Použitá literatura BIRX, H. J. 2006. Encyclopedia of Anthropology 1–5. Thousand Oaks: Sage Publications.

Jason E. Miller and Oona Schmid (eds.) – How to get published in anthropology (2012) Pavlína Chánová Etnologický ústav AV ČR, v. v. i. [email protected]

Jako další možnost zmiňuje ve svém článku John K. Trainor tvorbu a přednesení vědeckého posteru. Najdeme zde poměrně podrobný popis, jak poster vytvořit a co by měl obsahovat. Zmiňuje i problémy, na které by si autor měl dát pozor (jako například časové prodlevy při tisku posteru, problémy s různými formáty a tak podobně). Na závěr seznamuje badatele se samotnou prezentací posteru. Paul N. Edwards popisuje v České republice pravděpodobně nevyužívaný způsob představení vlastní práce, a to je čtená prezentace vědeckého článku. Samozřejmě autor zmiňuje nástrahy tohoto projevu a uděluje rady, jak se jim vyhnout a jak zaujmout posluchače, aby po celou dobu čtení příspěvek vnímali.

Nemůže zde samozřejmě chybět, dá se říci, určitý „návod“ na postup jak publikovat článek NIHA, kterou editovali Jason E. Miller a Oona Schmid, vyšla v roce 2012 ve vy- ve vědeckém časopise (Tom Boellstorff). Jedná davatelství AltaMira Press, a obsahuje soubor se již o vyšší stupeň zveřejnění svých vědeckých článků od vícero autorů, již uvádějí postupy, jak poznatků a je poměrně komplikovanější oproti nejvhodněji publikovat v antropologii. Kniha je předchozím možnostem. Autor přehledně zdůurčena nejen studentům, kteří se rozhodli vydat razňuje náležitosti, co by takový článek měl obna vědeckou kariéru, a budou se tak potýkat sahovat. Poukazuje na záludnosti, kterým by se s nástrahami publikovaní ve společenskověd- mladý autor měl vyvarovat. Vysvětluje, jak proním prostředí, ale i dobrou příručkou z hlediska bíhá samotný proces recenzního řízení, kterým publikačních strategií pro zkušené autory, pro hotový článek musí projít. Připravuje badatele na možnost prvního zamítnutí článku a výhody které alternativa v českém jazyce neexistuje. pozitivní kritiky, kterou recenzní řízení přinese. Kniha je rozdělena do tří sekcí, které na Ačkoliv je tento příspěvek psaný na základě prosebe logicky navazují. V první části nalezneme středí amerických časopisů, je v mnoha prvcích pět článků, které se zaměřují na možnosti pu- velmi dobře přenositelný na české prostředí. blikování. Jednotlivé články tak popisují různé Jako poslední příspěvek tohoto panelu je možnosti publikování od nejjednodušších, jako je konference (Jason E. Miller) až po otištění publikování vlastní dizertace jako monografie článku v seriózním vědeckém časopisu (Tom (Sarah Caro). Článek je postaven na argumenBoellstorff). Pro mladé a nezkušené badatele tech, jak předělat svou dizertační práci na mojsou zde nejprve konference, kde se jako poslu- nografii. Jak autorka správně zmiňuje: „…dizerchač může student seznámit skrze práce jiných tace byla sepsána tak, aby jí rozuměl úzký okruh s postupy, jak představit vědeckou práci, a může vědeckých pracovníků a ti posoudili její kvality. také navázat nové kontakty pro vlastní práci. Při Ale monografie je určená širší vědecké obci, ktevlastní prezentaci poznatků dostane zpětnou rá by měla obsahovat hlavně výsledky a šíři dovazbu ve formě diskuze po přednesení příspěv- padu práce.“ (Sarah Caro 2012: 50). Dále zdůku, která je pro zkvalitnění jeho badatelské čin- razňuje nutnost správného výběru vydavatelství nosti nezbytná. Autor příspěvku se zaměřuje a líčí postup jak následně správně prezentovat svou knihu.

K

RECENZE

V druhé sekci se jednotliví autoři zaměřili na konkrétní specifikace publikování u společenskovědních oborů. Je zde zmíněna publikační kultura v archeologii, aplikované a obecné antropologii, biologické a fyzické antropologii, kulturní/sociální antropologii a etnologii, lingvistické antropologii, medicínské antropologii a vizuální antropologii.

127

autorům vědeckých článků, protože znalost základních pravidel publikování je velmi nízká. Studenti se je (hlavně problematiku citování) dozvídají v lepším případě při psaní bakalářských prací, ale můžeme zaznamenat, že ani jejich vedoucí v některých případech tato pravidla neznají.

Autorská smlouva je pro některé české autory neznámou věcí anebo ji považují pouze za formalitu. Její pravidla ale zjednodušují komunikaci mezi autorem/autory a vydavatelstvím, chrání obě strany a udávají jejich práva a povinnosti. Tato kapitola poměrně podrobně uvádí, co vše by měla autorská smlouva obsahovat, a vysvětluje její podstatu (nastavení autorských práv, záruky a problematiku třetí strany, nárok na honorář a tak podobně). Zmiňuje a vhodně vysvětluje i problematiku „open acces“ a „creaBesteman uvádí, že na začátku své vědecké tive commons“ licencí, které se pomalu stávají kariéry antropologa/etnografa je nutné si odpoběžnou součástí i u českých vydavatelství. vědět na otázky, komu je mé bádání určeno, jaký by měla mít naše vědecká práce dopad, koho má Další kapitola je zaměřená na autorská práovlivnit. Na základě odpovědí můžeme násled- va a citování. Samozřejmě je opět zacílena spíše ně vhodně zvolit médium, skrze které budeme na americké prostředí, ve vícero oblastech je naše poznatky prezentovat. Nejčastější formou ale shodná s tím českým. Nicméně pro zásady jsou recenzované vědecké články a monografie, citování existují v češtině kvalitní texty, které by nicméně podstatné jsou také požadavky institu- zvláště studentům mohli pomoci při psaní jejich ce, ve které badatel pracuje či stále ještě studuje prvních textů (např. Šanderová, Jadwiga: Jak (např. doktorské studium). číst a psát odborný text ve společenských vědách: Několik zásad pro začátečníky, Praha 2005, Stejně jako v první části, ale již konkrétněji nebo Meško, Dušan – Katuščák, Dušan – Findra, pro antropology/etnografy, jsou zde popisoJán a kol: Akademická příručka, Martin 2006). vány pravidla a rady publikování článků, psaní monografií a účastnění se konferencí. V posledKniha je velmi přehledná a pro absolutně ní sekci autorka zmiňuje, kde je možné zveřejnit nepoznamenaného začínajícího vědce je určisvé poznatky a názory. Jsou také multimédia tě vhodným průvodcem po publikační džunjako například výstavy v muzeu, foto eseje, vi- gli. Některé části jsou až banální a pro mne až dea nebo materiály pro základní školy. Na závěr zbytečně rozebírané, ale na druhou stranu i taautorka dodává, že nic nemůže nahradit publi- kové informace musejí být někde shromážděny. kování článků a psaní monografií, ty musí být Vzhledem k autorům je evidentní, že se jedná prioritní, ale zároveň se nejedná o jediné for- o prostředí americké publikační kultury, avšak my šíření vlastních poznatků a myšlenek. nemálo českých vědců publikuje v amerických časopisech. Zároveň vzhledem ke konkurenci, V poslední, a pro alespoň trochu zkušené kterou české vědecké časopisy v zahraničí mají, badatele velmi podstatné části, nalezneme se většina pravidel stává mezinárodně, a tak články zaměřené na obecná témata s publikoi v Čechách, aplikovatelnými. váním spojená. Jedná se o kapitoly jako „autorMILLER, J. E., SCHMID, O. 2012. How to get ská smlouva“, „autorská práva“, „spolupráce published in Anthropology. Plymouth: AltaMira mezi badateli“, „online publikování a podněty“. Press. 170 s. Všechna tato témata jsou nutnou znalostí, kterou by měl disponovat každý autor, který kdy něco vědeckého napsal (od seminárních prací, bakalářský/magisterských/dizertačních prací, vědeckých článků až po monografie). V českém prostředí bych tyto kapitoly doporučila všem Catherine Besteman udává rady ohledně publikování v oblasti sociální a kulturní antropologie a etnologie. Autorka o psaní v oblasti etnologie přímo říká, že nejdůležitější je, aby vědec své zkušenosti prezentovat ve středu samotného textu, přesvědčivě udával argumenty, a vystavěl tak příběh, který bude smysluplný a srozumitelný. To vše bez ohledu na typ dokumentu (Catherine Besteman, 2012: 88).

128

David Graeber. Dluh. Prvních 5000 let (2012) Lenka Brunclíková Katedra antropologie, Filozofická fakulta, Západočeská univerzita v Plzni [email protected]


Kniha je členěna do dvanácti kapitol, které chronologicky mapují nejen vývoj dluhu v lidských dějinách, ale také jeho vnímání napříč různými kulturami. Autor na počátku diskutuje zadlužení tzv. rozvojových zemí, bývalých kolonií bohatých západních států, které těm samým mocnostem dnes dluží částky, jež nejsou schopny splatit. Mnohdy se podle Graebera jedná o podvodné půjčky či nelegitimní dluhy, které uvrhly chudé státy do dlužního otroctví.

Jak tedy můžeme nazírat na samotný dluh? Podle Graebera „dluh je povinnost splatit určitou peněžní částku, můžeme jej tedy na rozdíl „Jak dojde k tomu, že se o morálních závazcích od jiných závazků vyčíslit. Dluhy jsou proto sromezi lidmi přemýšlí jako o dluzích, a tím se zumitelné, chladné a neosobní, a tím pádem i pak ospravedlňuje i chování, které by se za ji- přenosné.“ (14) Na historických evidencích pak ných okolností zdálo být vysloveně nemorální?“ staví své tvrzení, že „dějiny dluhu jsou dějinami (124), táže se americký antropolog a anarchis- peněz“ (19). tický aktivista David Graeber ve své nejnovější Existenci peněz jsou věnovány druhá a třetí práci nazvané Dluh. Prvních 5000 let, která kapitola. V nich autor útočí na představu uniliv originále vyšla v roce 2011, v českém překladu neárního vývoje úvěrového systému přes směno rok později. ný obchod a následný vynález peněz. Teze o tom, Ústředním tématem knihy je nejen debata že barter předcházel vzniku peněz, můžeme zao tom, jaké podoby může dluh mít, nýbrž i po- znamenat nejen u Adama Smitha, který je velmi lemika nad morálním imperativem, že „dluhy často s touto myšlenkou spojován, ale také již se mají platit“. Tento morální imperativ lze mnohem dříve u Aristotela. Podle Graebera je postřehnout jak na úrovni jedinců, tak v me- tato představa zcela mylná. Přesto je podle něj zinárodním měřítku v souvislosti s debatami o tento mýtus dodnes mnohými ekonomy nekriodpouštění dluhů chudým státům. Graeber zde ticky přijímán a nadále reprodukován. Graeber odkrývá podstatu dluhového systému, bez ně- upozorňuje na to, že barter nejenže existoval hož by se kola ekonomiky tak, jak je nastavena, v době, kdy už fungovaly peníze jako oběžinemohla nadále točit. Jejím hnacím motorem je vo, ale rovněž dodnes tyto dva systémy fungují kromě nepřetržitého růstu také existence virtu- současně. Také podle antropoložky Caroline ální měny a dluhu. Tato trojice existuje dle auto- Humphrey (1985) neexistuje jediný důkaz, že ra v různé podobě a míře již pět tisíc let. peníze vznikly z barteru. Graeber se domnívá, že na prvopočátku stály tzv. virtuální peníze. Na 416 stranách této hutné monografie Peníze jsou podle něj dluhopisem, tedy měřítGraeber čerpá zejména z prací antropologů, sokem, jehož úkolem je vyměřovat dluhy. V tomto ciologů a historiků, aby ilustroval, jak se mnozí smyslu pak vůbec nezáleží na tom, jakou mají ekonomové mohou mýlit ve své interpretaci podobu, zda jsou to zlaté pruty, dřevěné kolíky, významu a vzniku ekonomických ukazatebankovky, mince či cifry na obrazovce počítače. lů. Ostrou, avšak řadou výzkumů podloženou, Podstatné je, že jimi lze měřit v úvěrovém systékritikou neváhá zpochybnit obecně přijímané mu. „pravdy“ o fungování nadnárodních institucí, jako jsou Světová banka či Mezinárodní měnový V otázce úvěrových systémů odkazuje David fond. Autor rovněž demonstruje, jak je samotný Graeber na skutečnost, že půjčky na úrok se kapitalistický systém postaven právě na existen- zrodily již v Mezopotámii v souvislosti s financi dluhu. Graeber, který realizoval dlouhodo- cováním karavanních obchodů. Důvod exisbý terénní výzkum na Madagaskaru, i na jeho tence peněz pak spatřuje na rozdíl od ekonomů příkladu ukazuje, jak dluhy vznikají, a kdo je nikoliv v možnosti kupování statků a služeb, ve skutečnosti nucen dluhy platit, čímž přináší nýbrž v urovnávání narušených mezilidských nový náhled na dichotomii věřitel-dlužník. vztahů (ale i domluvě svateb), které by byly jinak řešeny například vendetou. Takto pojatá

RECENZE

129

platidla, která jsou ekonomy často přehlížena, Poslední dvě kapitoly této obsáhlé publikace Graeber označuje jako „sociální“ a společnosti, se zabývají novověkem. Pro tuto éru počínající které je využívají, jako „komunitní ekonomiky“. velkými zámořskými objevy je charakterisPoznamenává navíc, že „peníze v komunitních tickým rysem návrat k užívání drahých kovů, ekonomikách slouží především k uznání dluhu, které byly úspěšně získávány z Nového světa. který není možné splatit“ (106). Jedná se zde Současně je každý morální vztah postupně vnítedy zejména o symbolické uznání viny. mán optikou dluhu. Trend projevující se v koncepcích světových náboženství ústí do morálníV následujících čtyřech kapitolách se auho imperativu, že: „dluhy se platit musí“. Tento tor zabývá otázkou vykoupení a vztahem mezi imperativ byl později využíván kapitalismem i v věřitelem a dlužníkem. Inspiruje se mimo jiné tzv. „vázané službě“, která spočívala v tom, že z Nietzscheho Zarathustry a popisuje, jak byl smluvní práce byly ceněny předem, tedy dělník dluh transformován z pocitu viny do sebemrsdostal zaplaceno hotově a musel si pak tuto kačství. Vykoupení pak znamenalo „získat načástku po následujících několik let odpracovat. zpět něco“, tedy v nejširším slova smyslu také Prakticky tak byl vazalem svého pána. Není smazat dluhy. Graeber dále ukazuje, že vztah divu, že „pro ty, kdo stráví větší část dne prací věřitele a dlužníka nelze fakticky přirovnat podle něčích příkazů, je přesvědčivým důkazem k otroctví, protože to předpokládá hierarchii, svobody možnost vytáhnout peněženku plnou kdy jeden člověk „vlastní“ druhého. Otrok je bankovek, které patří výhradně jim.“ (278) vytržen ze svého sociálního prostředí, a ocitá se tak mimo jakékoliv morální vztahy, tedy i V závěru práce se autor pozastavuje nad oblast dluhu. „V případě dluhu jde ale o dva je- budoucím vývojem kapitalistického systému. dince, kteří k úmluvě přistupují jako rovnocenní Na rozdíl od ekonomů, kteří vidí v kapitalispartneři.“ (67) Napříč dějinami je přitom zcela mu jedinou a konečnou variantu „fungování“ běžnou skutečností, že dlužníkům byly dluhy společnosti, Graeber tvrdí, že dějiny nekončí. čas od času odpouštěny, protože bylo jasné, že je Podobně i politický filosof John Gray (2002) nemohou splatit. Je tak příznačné, že v Sumeru vnímá tzv. konec dějin jako amerikanocentricse tomuto odpuštění říkalo „prohlášení svobo- ký mýtus, založený na zevšeobecnění krátkého dy“ a „návrat k matce“, protože právě to mohli historického období. Podle Graebera však prodlužníci po smazání svého závazku udělat. blém spočívá v tom, jaký systém si lze představit po kapitalismu, který díky principům, na nichž Dějinnému střídání virtuálních a hmotných stojí, není na jedné planetě udržitelný. Graeber (zejména kovových) peněz jsou věnovány další se obává, že jsme schopni si představit pouze tři kapitoly, a to na příkladu prvních agrárních katastrofu, nikoliv uvažovat nad alternativami. společností, Mezopotámie, Egypta a Číny, dále Potíž tkví v tom, že nejsme zvyklí uvažovat v teraxiálního věku a starověku. Z dochovaných inmínech, které nebyly zneužity kapitalismem. dicií Graeber vyvozuje, že v období prvních agTo může být podle autora i odpovědí na otázku rárních impérií určovaly rytmus společenského položenou na začátku této recenze: „Tím, že se života peníze virtuální, např. záznam dluhu na dělá rozdíl mezi obchodními ekonomikami a hliněných destičkách, které byly po zaplacení tím, co nazývám ‚komunitními ekonomikami‘ závazku zničeny. Axiálnímu věku naopak domi– tj. těmi, kde peníze spíše než jako prostředek nuje využívání drahých kovů a mincí jako oběk zakoupení věcí slouží hlavně jako společenská živa. Protože součástí systému těžby drahých měna, která vytváří, udržuje a ruší vztahy mezi kovů, a tedy ražení nových mincí, byli i otroci, lidmi.“ (124) Podobně jako Graeber uvažuje tedy váleční zajatci pracující v dolech, nazývá o funkci a podstatě peněz environmentalistka Graeber tento systém „vojensko-mincovně-otNaďa Johanisová (2008), podle níž právě tyto rokářským komplexem“ (180). Středověk pak komunitní ekonomiky jsou fungující alternatipředstavuje opět návrat k virtuální formě peněz vou „zdola“. a zároveň vzájemné prolínání komoditních trhů a univerzálních světových náboženství. Peníze a Graeberův „Dluh“ je až neobvykle podrobdluhy se staly symbolem založeným na konven- ným, argumentačně silným a na příklady bohaci mezi dvěma stranami „které jsou si zpočátku tým dílem. Navzdory složitosti vybraného térovny, ve které jedna ze stran souhlasí, že se sta- matu je práce napsána srozumitelným jazykem a všechny pojmy jsou dostatečně vysvětleny. ne podřízenou“ (236). Logické členění publikace na tematické okru-

130


hy s chronologickou strukturou usnadňují pochopení dějinných i mezikulturních souvislostí. Dílo je tak svým obsahem i podáním určeno odborné i laické veřejnosti.

zajímavou úvahou je zejména logika odpouštění dluhů, a tedy i možnost vyvrácení stereotypního argumentu, že „dluhy se musí platit“. Přestože v dějinách, jak již bylo poukázáno, docházelo opakovaně ke smazání nesplatitelných dluhů, Čtenáře v jeho prvním českém vydání z roku zdá se, že v novodobé historii není tento akt pří2012 však zarazí množství tiskových chyb. liš vítán. To se týká mimo jiné i tzv. rozvojových Četnost chybějících písmen, či dokonce celých zemí, které byly po pádu Brettonwoodského slov a mezer mezi slovy, vynechaných půlstrásystému a nastolení tzv. Programů strukturálnek bez textu i nepřeložení místních názvů ních úprav ještě více postiženy dluhy, které se (např. místo Neapol Napoli) působí dojmem, že tak v podstatě staly nástrojem bohatých zemí česká verze této zajímavé a informačně nabité pro rozšíření mezinárodních trhů (Švihlíková publikace vznikla ve spěchu, což ubírá na čti2010; Tožička 2003). Nejen Graeber ve své právosti. Nedostatky lze spatřit také v rejstříku na ci jasně dokládá, že smazání dluhu je především konci knihy, a to jak v užívané terminologii, tak i aktem přispívajícím ke stabilitě společnosti, a je v chybějících pojmech. Přestože se v české verzi tedy pro její udržení a životaschopnost nezbytný. publikace objevuje termín „komunitní ekonomiky“, v rejstříku tento pojem absentuje. Místo Davidu Graeberovi se podařilo svou prací něj zde najdeme odkaz na stranu 101 a termín podat přesvědčivý a dosud nediskutovaný roz„humánní ekonomiky“, s kterým ale české vy- měr ekonomické sféry, která svými doporučedání nepracuje (v angličtině Graeber používá ními ovlivňuje fungování celé společnosti. Je termín „human economies“ (v originále s. 130)). až s podivem, jak snadno dokáže společnost Některé pojmy pak v rejstříku zcela chybí, např. přijmout a reprodukovat mýtus, který zároveň přímo Graeberem užívaný termín „sociální pla- určuje její budoucí existenci. Zdá se, že důvěra tidla“. V originálním vydání publikace lze „soci- v ekonomické ukazatele, postavené na převaal currencies“ najít jak v textu (v originále např. s. žujícím politickém diskursu, má své trhliny. 130), tak i v rejstříku (v originále s. 528). Oproti Domnívám se proto, že by se tato kniha měla dotomu pojem „krvavé dluhy“ v rejstříku českého stat na stůl nejen antropologům, ale především vydání najdeme hned dvakrát, překvapivě pod studentům ekonomie. písmeny L (383) a Z (386). Tyto nesrovnalosti GRAEBER, D. 2012. Dluh. Prvních 5000 let. 1. vedou k tomu, že rejstřík v českém vydání není vydání. Brno: Bizbooks. pomůckou pro orientaci v textu. Osobně bych proto doporučila čtenáři verzi anglickou. Použitá literatura Samotnou četbu pak může znepříjemnit i skutečně hutný poznámkový aparát (77 stran) zvláště proto, že poznámky jsou umístěny až na konci publikace a čtenář je nucen neustále listovat a vyhledávat. Takto jsou však poznámky řešeny i v anglickém vydání. Je také s podivem, že k okomentování této knihy na její titulní stránce byl vyzván právě Tomáš Sedláček, který, hájíce zájmy bankovních institucí, představuje protipól stanoviska, jež ve svých debatách zastává právě David Graeber. Přesto Sedláček tuto knihu doporučuje. Odpovědí může být nejen absence odborníka, který by se v českém prostředí mohl k této obsáhlé publikaci vyjádřit, ale také marketingový tah.

David Graeber velmi přesvědčivě ve své práci poukázal na fakt, že ve skutečnosti neexistuje pouze jedna optika, kterou lze na problematiku dluhu nahlížet. Jiný pohled nám může odkrýt, co dosud zůstalo skryto či nepovšimnuto. Velmi

GRAY, J. 2002. Marné iluze. Falešné představy globálního kapitalismu. Košice: Paradigma.sk. HUMPHREY, C. 1985. Barter and Economic Disintegration. Man, New Series. 20 (1): 48–72. JOHANISOVÁ, N. 2008. Kde peníze jsou služebníkem, nikoliv pánem. Výpravy za ekonomikou přátelskou přírodě a člověku. Volary: Stehlík. ŠVIHLÍKOVÁ, I. 2010: Globalizace a krize. Souvislosti a scénáře. Všeň: Grimmus. TOŽIČKA, T. 2003. Africké dluhy a kdo za ně může. Přístupné na: , stáhnuto 6. 3. 2013.

AntropoWebzin Číslo 3/2013 ISSN 1801–8807 Vychází čtyřikrát ročně. Vydává AntropoWeb, o.s. ve spolupráci s Filozofickou fakultou Západočeské univerzity v Plzni. Editor: Radek Světlík Výkonná redakce: Mgr. Pavla Hrdličková, Mgr. Pavlína Chánová, Bc. Kateřina Sváčková, Mgr. Zuzana Trávníčková, Mgr. Petr Tůma, Mgr. Veronika Kořínková Redakční rada: Prof. RNDr. Ivo T. Budil, Ph.D., DSc. (Katedra historických věd, FF ZČU v Plzni), Mgr. Lenka Jakoubková-Budilová, Ph.D. (Katedra antropologie, FF ZČU v Plzni), Doc. PhDr. Petr Charvát, DrSc. (Katedra historických věd, Katedra blízkovýchodních studií, FF ZČU v Plzni), Doc. RNDr. Leoš Jeleček, CSc. (Katedra sociální geografie a regionálního rozvoje, Přírodovědecká fakulta, Univerzita Karlova v Praze), Doc. PhDr. Oldřich Kašpar, CSc. (Katedra sociálních věd, FF, Univerzita Pardubice), PhDr. Petr Janeček, Ph.D. (Ústav etnologie, Filosofická fakulta, Univerzita Karlova v Praze), Michaela Kuzmova, Ph.D. (Katedra bohemistiky, Filologická fakulta, Jihozápadní Univerzita Neofita Rilského v Blagoevgradu), Dr. Dorin Lozovanu (Alexandru Ioan Cuza University of Iasi, Romania), Doc. Petr Lozoviuk, Ph.D. (Katedra antropologie, FF ZČU v Plzni), Mgr. Martin Paleček, Ph.D. (Katedra filozofie a společenských věd, FF, Univerzita Hradec Králové), Doc. Vladimir Penčev, Ph.D. (Ústav pro etnologii a folkloristiku s Etnografickým muzeem Bulharské akademie věd, Sofia), Doc. PhDr. Lydia Petráňová, CSc. (Etnologický ústav AV ČR, v. v. i.), Doc. PhDr. Pavol Tišliar, Ph.D. (Katedra etnológie a kultúrnej antropológie, FF, Univerzita Komenského v Bratislavě), PhDr. Michal Tošner, Ph.D. (Katedra sociálních věd, FF, Univerzita Pardubice), PhDr. Jiří Woitsch, Ph.D. (Etnologický ústav AV ČR, v. v. i.) Vydávání časopisu je v roce 2013 podporováno grantem AntropoWebzin 2013–2014 přiděleným v rámci Studentské grantové soutěže ZČU pod číslem SGS-2013-018. Úprava a sazba: Radek Světlík Cover: David Švanda Kontaktní adresa: AntropoWeb Katedra antropologie Sedláčkova 15 301 25 Plzeň www.antropologie.zcu.cz e-mail: [email protected], [email protected] AntropoWebzin vychází pod licencí Creative Commons Attribution 3.0 Unported License. http://creativecommons.org/licenses/by/3.0/

Studie Porozumění českým a francouzským sémantickým gestům ... Předběžné poznámky k multimodální transkripci pro neslyšící

Recommend Documents