Strategické oblasti spolupráce v současných rusko-čínských vztazích

MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ Fakulta sociálních studií Katedra mezinárodních vztahů a evropských studií

Strategické oblasti spolupráce v současných rusko-čínských vztazích Potenciál ke sblížení či obavy z dominance jednoho z aktérů? Bakalářská práce

Jana Vašíčková

Vedoucí práce: Mgr. Petra Kuchyňková UČO: 182517 Obor: Mezinárodní vztahy Imatrikulační ročník: 2005 Brno, 2008

Prohlášení: Prohlašuji, že jsem tuto bakalářskou práci vypracovala samostatně na základě uvedených zdrojů. _____________ V Brně, dne 1.5.2009

Jana Vašíčková

2

Obsah: 1. Úvod a cíl práce:....................................................................................................... 4 2. Vývoj rusko-čínských vztahů v průběhu 20.století: .............................................. 6 2.1. Vývoj rusko-čínských vztahů do 1.poloviny 20.století........................................ 6 2.2. Od sovětsko-čínského spojenectví k roztržce: ..................................................... 7 2.3. Obnovení kontaktů a prohlubování vztahů v průběhu 80. a 90.let: ..................... 9 2.4. Současný stav rusko-čínských vztahů (od počátku 21.století):.......................... 12 3. Faktory ovlivňující podobu rusko-čínských vztahů a spolupráce: ................... 12 3.1. Komplikovaná historie: ...................................................................................... 12 3.2. Vztahy se Spojenými státy: ................................................................................ 14 3.3. Problematika Dálného východu: ........................................................................ 16 3.4. Společné zájmy: ................................................................................................. 17 4. Strategické oblasti spolupráce: .............................................................................. 18 4.1. Bilaterální rovina:............................................................................................... 18 4.1.1. Vojensko-technologická spolupráce: .......................................................... 18 4.1.2. Spolupráce v oblasti energetiky: ................................................................. 22 4.2. Multilaterální rovina: ......................................................................................... 26 4.2.1. Šanghajská organizace spolupráce: ............................................................. 26 5. Závěr: ....................................................................................................................... 32 6. Seznam použité literatury a zdrojů ....................................................................... 34

3

1. Úvod a cíl práce: Vztahy Ruské federace a Čínské lidové republiky zaznamenaly během posledních dvaceti let obrovské zlepšení. Obě země, ještě na počátku osmdesátých let úhlavní nepřátelé, jsou si dnes navzájem významnými partnery s mnoha společnými zájmy a postoji k různým zahraničně-politickým či bezpečnostním otázkám. Dochází rovněž k dalšímu rozvoji jejich vzájemné spolupráce a to zejména ve strategických oblastech energetických dodávek, vojenských technologií a zbraňových systémů. Oběma zemím je společná také snaha o navýšení své moci a zlepšení své pozice v rámci mezinárodního systému. Zároveň se Rusko i Čína navzájem podporují při prosazování svých zájmů, které často kolidují se západními. Posilující rusko-čínské partnerství tak může vyvolat obavy především ze strany západních zemí, kam až je schopno toto sbližování zajít, a zda by nemohlo v budoucnosti jisté nebezpečí pro mezinárodní bezpečnost a stabilitu. Nicméně je zde přítomná i stinná stránka zakořeněná v komplikované historii vzájemných vztahů. Od konce šedesátých do konce osmdesátých let 20.století na sebe Rusko a Čína nazíraly navzájem jako na ústřední hrozbu své národní bezpečnosti. Tato zkušenost zasela do mnoha ruských a čínských myslí nedůvěru ohledně intencí svého současného asijského partnera. Naskýtá se otázka, kam tedy dále směřuje sbližování těchto dvou gigantů s velkým mocenským potenciálem. Je pravděpodobný trend posilování rusko-čínského partnerství až k vojensko-politické alianci? Jaké důsledky by z tohoto spojení plynuly pro další aktéry v mezinárodním systému? Nebo naopak dochází ke stagnaci vzájemných vztahů po jejich vrcholu na konci 90.let? V zahraničí je téma rusko-čínských vztahů předmětem mnoha studií, v České republice však tato problematika vztahů výrazněji zpracována nebyla a to vyvolalo můj zájem o tuto otázku. Má práce si klade za cíl prozkoumat pomocí kombinace deskriptivní a analyticko-empirické metody potenciál k dalšímu rusko-čínskému sbližování. Hypotézou je předpoklad, že dojde k prohloubení rusko-čínského partnerství, což naznačuje trend posilování spolupráce ve strategicky důležitých oblastech jakými jsou vojenská a energetická sféra. Při výzkumu se nejprve zaměřím na hlavní body v historii rusko-čínských vztahů, které mají řadu implikací i do současnosti. V následující části práce pak budou identifikovány hlavní vlivné faktory určující podobu rusko-čínského partnerství Po prozkoumání těchto faktorů přejdu na jednotlivé oblasti rusko-čínské spolupráce nejdříve na bilaterální, pak na multilaterální úrovni. V bilaterální rovině se budu zabývat

4

primárně vojensko-technologickou kooperací a projekty v energetické sféře, jež pro obě země znamenají

strategicky

důležité,

výhodné

a

nejsilněji

rozvinuté

vzájemné

vazby.

V multilaterální rovině pak rozeberu spolupráci v rámci Šanghajské organizace spolupráce, která je v kontextu vzájemných vztahů a spolupráce nejvýznamnější regionální organizací, jejímiž členy jsou Rusko i Čína zároveň. U každé sféry spolupráce navíc zmíním i negativní faktory a potenciální omezení bránící jejímu dalšímu posilování. Na základě zjištěných skutečností pak budu schopna zanalyzovat, zda bude pokračovat trend dalšího rusko-čínské sbližování, jež bylo prvotním předpokladem mé práce, či zda ve vzájemných vztazích naopak převažují spíše negativní faktory a dochází k postupnému úpadku.

5

2. Vývoj rusko-čínských vztahů v průběhu 20.století: 2.1. Vývoj rusko-čínských vztahů do 1.poloviny 20.století K pochopení současných rusko-čínských vztahů je třeba podívat se i na hlavní body v jejich historii, protože zde nalezneme významné faktory určující podobu bilaterálních vztahů dodnes. Jedná se zejména o to, jak se tito dva sousední státy navzájem vnímají na základě nedávných historických zkušeností. Ty sahají od spojenectví přes různé rozpory až k ozbrojeným střetům. V dobách carského Ruska probíhala ruská expanze do oblastí východní Sibiře a Dálného východu, které byly do té doby pod nadvládou Čínské říše. Ta však v té době prodělávala výrazný úpadek způsobený zejména Opiovými válkami s Velkou Británií a Francií a oslabená Čína pak byla nucena uzavřít v druhé polovině 19.století řadu nerovných smluv. Ty umožnily Rusku získat rozsáhlá území1, která dnes představují jeden z problematických bodů v rusko-čínských vztazích2. V první polovině 20.století byla Čína zmítána občanskými nepokoji a zuřily těžké boje o moc. V roce 1921 vznikla v Šanghaji Komunistická strana Číny, zatímco v Rusku zvítězila bolševická revoluce a o rok později vzniknul Sovětský svaz. Hlavní představitel Bolševiků Vladimír I. Lenin věřil v myšlenku, že revoluce v Číně povede k rozšíření revolučních myšlenek dále na Východ a nakonec k pádu světového imperialismu. Situace v Číně byla tedy pozorně sledována. Zpočátku však nebyla podporována Komunistická strana Číny, ale čínská nacionalistická strana Kuomintang, jejíž zakladatel Sunjatsen byl velmi zaujat ruskou revolucí. Po nástupu Stalina do čela SSSR pokračovala spolupráce s čínskými nacionalisty, protože převládla myšlenka, že čínská převážně rolnická společnost ještě není na socialistickou revoluci připravena. Čínským komunistům pak bylo sovětskou vládou nařízeno s Kuomintangem spolupracovat3. Po nástupu Čankajška do čela Kuomintangu a Mao Cetunga jako hlavního představitele čínské komunistické strany vypukly mezi těmito dvěma stranami ostré spory, které vedly až k občanské válce. Stalin však s podporou Mao Ce-tunga váhal až do té doby, než bylo zcela zjevné, že čínská revoluce spěje k vítězství4.

1

Rusko získalo na základě ajgunské smlouvy z roku 1858 celou oblast na sever a východ od řeky Ussuri. Jedná se právě o již zmíněnou oblast Dálného východu. Tato problematika bude podrobně rozebrána v jedné z dalších kapitol práce. 3 Ve skutečnosti byl Stalin velmi skeptický k vítězství čínských komunistů a spíše nevěřil v úspěch čínské revoluce. 4 Mastny, V.: The Cold War and Soviet Insecurity : The Stalin Years, str.: 86-87. 2

6

V říjnu 1949 tedy Maův úspěch vedl ke vzniku komunistické Čínské lidové republiky a Stalin měl nyní možnost jednat se zemí se spřízněným režimem5. Pro Maa bylo uzavření spojenectví se Sovětským svazem hlavním politickým cílem, protože k vybudování a upevnění své socialistické vlády potřeboval sovětskou bezpečnostní i ekonomickou asistenci. Mao si také uvědomoval, že pokud chtěl získat plnou sovětskou podporu, musel přijmout Stalina jako jediného vůdce světového komunistického hnutí a sladit svou domácí i zahraniční politiku s postoji sovětské vlády.

2.2. Od sovětsko-čínského spojenectví k roztržce: Krátce po vzniku Čínské lidové republiky odjela čínská delegace do Moskvy jednat o uzavření aliance se Sovětským svazem. Jednání byla složitá, protože Stalin si Čínu představoval jako další sovětský satelit, což bylo pro Mao Ce-tunga jen ztěží přijatelné. Pro konsolidaci své moci však Mao potřeboval podporu Sovětského svazu a musel tedy v některých záležitostech ustoupit – například se vzdal nároků na mongolské území a uznal nezávislost Mongolské lidové republiky. Úspěšná jednání vedla 14.února 1950 k podpisu Smlouvy o přátelství, spojenectví a vzájemné pomoci6. Smlouva měla být v platnosti po 30 let a obsahovala šest článků, ve kterých se smluvní strany zavázaly k přijmutí opatření proti opakované hrozbě ze strany Japonska či jiného státu, neuzavírání aliancí či nepodílení se na koalicích namířených proti druhé smluvní straně, ke společným konzultacím významných mezinárodních otázek s důrazem na společné sovětsko-čínské zájmy a k rozvoji a posílení ekonomických a kulturních vazeb. Pro nově vzniklou ČLR znamenala smlouva zakotvení nerovného postavení vůči SSSR na oplátku za sovětskou vojenskou podporu, rozsáhlou ekonomickou pomoc a dodávky zbraní a technologií. První zkouškou sovětsko-čínského spojenectví se stala Korejská válka propuknuvší v červnu roku 1950. Stalin i Mao Ce-tung byli informováni o záměrech severokorejského vůdce Kim Ir-sena napadnout jižní část poloostrova a sjednotit zemi pod komunistickou nadvládou. Oba severokorejskou invazi podpořili, každý však měl odlišné motivy. Mao Cetung si od tohoto kroku sliboval možnost prokázat významnější čínskou roli v rámci světového komunistického hnutí, zatímco Stalin chtěl naopak zabránit posílení čínského vlivu 5

I když vztahy mezi Komunistickou stranou Číny a Komunistickou stranou Sovětského svazu nebyly zrovna ideální a poznamenala je řada sporů, zejména Stalinova slabá podpora v čínské občanské válce. Zdá se, že Stalin by raději preferoval slabou a rozvrácenou Čínu, která by pro Sovětský svaz nepředstavovala žádnou možnou hrozbu. 6 Conclusion of the "Sino-Soviet Treaty of Friendship, Alliance and Mutual Assistance", Ministry of Foreign Affairs of the People’s Republic of China (online verze)

7

a zdůraznit svou roli jako nezpochybnitelného vůdce světového komunistického hnutí. Navzdory nedávno uzavřené sovětsko-čínské smlouvě se tedy začaly ve vzájemných vztazích rýsovat první zárodky rozporů už v této době. Agrese severokorejských vojsk vyvolala rychlou reakci OSN v podobě schválení rezoluce7 k zásahu koaličních sil v čele se Spojenými státy. Korejský konflikt sice otevřel cestu pro užší sovětsko-čínskou vojenskou spolupráci a plánování v duchu jejich aliančního svazku8, na druhé straně však odhalil i jeho výrazné limity. Mao Ce-tung začal okamžitě po vypuknutí konfliktu jednat o čínské vojenské pomoci Severní Koreji, zatímco Stalin zaujal zdrženlivější postoj, protože nechtěl, aby byl Sovětský svaz zatáhnut do přímé konfrontace s USA9. Korejský konflikt byl po třech letech ukončen uzavřením příměří mezi znesvářenými stranami, avšak sovětská neochota přímého angažmá v dané oblasti oproti aktivnímu přístupu čínské strany předznamenala další blížící se ideologické rozpory. Ty se spolu s dalšími spornými otázkami ohledně bezpečnosti a ekonomického rozvoje začaly naplno projevovat v 2.polovině 50.let. Nejvýznamnějším faktorem v ochlazení sovětsko-čínských vztahů byl XX.sjezd Komunistické strany Sovětského svazu, kde Stalinův nástupce Nikita S.Chruščov otevřeně vystoupil s ostrou kritikou kultu Stalinovy osobnosti, což bylo pro Mao Ce-tunga nepřijatelné. Čínským představitelům se také nelíbil Chruščovův nový zahraničně-politický trend mírové koexistence se Západem a naopak byli přesvědčeni o nutnosti militantnější politiky k nekomunistickému světu. Tyto ideologické spory byly navíc doplněny dalšími neshodami ve sféře bezpečnostní politiky, kdy Moskva neposkytovala dostatek podpory v záležitostech, které Peking považoval za zásadní – například v otázce Tchaj-wanu či čínsko-indických hraničních sporů v roce 1959. Velmi negativně se na vzájemných vztazích podepsala také neochota Moskvy dodržet svůj slib ohledně poskytnutí technologií na výrobu jaderných zbraní10. Poslední kapkou pak byl čínský pokus odchýlení se od sovětského vzoru ekonomického rozvoje přijetím politiky tzv. Velkého skoku v letech 1958-1960, která byla 7

Rezoluce byla úspěšně schválena díky sovětské neúčasti na hlasování jako protestu vůči neochotě OSN poskytnout komunistické Číně křeslo stálého člena Rady bezpečnosti. 8 Například společné jednání o podpoře čínských sil na korejském poloostrově sovětským letectvem, k čemuž však nakonec nedošlo a SSSR poskytl pouze vojenské vybavení. Chen Jian: The Sino-Soviet Alliance and China’s Entry into The Korean War, str. 27-35. 9 Tamtéž. 10 Čína se začala intenzívně zabývat možností získat jaderné zbraně již v roce 1954, kdy Mao Ce-tung zmínil tuto záležitost před Chruščovem, který byl v Číně na státní návštěvě. SSSR však byl ochoten poskytnout Číně pouze technologie na mírové využití jaderné síly, což vyústilo o rok později v uzavření prvních bilaterálních dohod. Peking se však nevzdal úsilí získat jaderné zbraně a v roce 1957 oficiálně požádal Moskvu o mezivládní jednání v této záležitosti. SSSR se pak dohodou ze stejného roku zavázal podpořit výzkum a poskytnout Číně technologie vojenské povahy zahrnující právě i tak žádané JZ, na základě čehož byli do Číny byli vysláni sovětští experti. V roce 1959, krátce před zahájením rozhovorů mezi SSSR, USA a VB o zastavení jaderných testů, však byla sovětská pomoc náhle zastavena. Mori Kazuko: A Brief Analysis of the Sino-Soviet Alliance: The Political Process of 1957-1959, str. 1-6.

8

Chruščovem ostře kritizována. Vzájemné výpady a narážky se stupňovaly, což vedlo Sovětský svaz ke stáhnutí všech svých poradců z Číny. V průběhu šedesátých let se k ideologickým sporům připojily i spory teritoriální spolu se soupeřením ve Třetím světě, což vyústilo v roce 1966 k přerušení vazeb a mezi vládami obou zemí zavládlo nepřátelství. To se ke konci 60.let vystupňovalo až k hraničním ozbrojeným střetům. Čína se jako slabší strana sporu snažila získat nějakou diplomatickou páku proti sovětské hrozbě, a proto uvítala úsilí nové administrativy Spojených států v čele s R.Nixonem o normalizaci vzájemných vztahů. Rusko-čínské vztahy tak byly v tomto období zcela rozvráceny a obě strany se připravovaly na dlouhodobý boj proti sousednímu protivníkovi zejména posilováním ozbrojených sil rozmístěných podél společné hranice. Po celá 70. a počátek 80.let se tyto dvě komunistické země vzájemně považovaly za největší hrozbu pro svou národní bezpečnost. Smrt Mao Ce-tunga v roce 1976 a příchod pragmatičtějšího čínského vedení sice představovalo šanci na zmírnění napětí, avšak situace se opět vyhrotila na sklonku 70.let sovětskou podporou Vietnamu a invazí do Afghánistánu11.

2.3. Obnovení kontaktů a prohlubování vztahů v průběhu 80. a 90.let: V první polovině 80.let začalo sovětské vedení docházet k závěru, že jejich protičínská strategie z roku 1969 se velmi negativně podepsala na sovětské bezpečnostní situaci, protože umožnila sblížení Číny se Spojenými státy a Japonskem. Dlouholetý sovětsko-čínský konflikt se také významně podepsal v nahlodání ekonomických a ideologických základů SSSR, což spolu s dalšími faktory vedlo později k jeho rozpadu. Už sovětský vůdce Leonid Brežněv se tedy krátce před svou smrtí v roce 1982 začal snažit o zlepšení vzájemných politických i ekonomických vztahů. Skutečný posun však nastal až s příchodem Michaila Gorbačova, který učinil ze sblížení se s Čínou prioritu číslo jedna. K tomu úkolu bylo zapotřebí postoupit ve třech sporných záležitostech. Jednalo se o zajištění odchodu sovětských vojsk z Afghánistánu, ukončení podporu Vietnamské okupaci Kambodže a snížení počtu ozbrojených jednotek rozmístěných na společné hranici. V roce 1989 pak Gorbačov navštívil Peking a tato státní návštěva se stala jakýmsi symbolickým ukončením nepřátelského stavu mezi těmito dvěma komunistickými giganty. I když Čína nebyla příliš

11

V obou případech se Čína postavila proti Sovětskému svazu; v případě Vietnamu nesouhlasila s vietnamskou invazí do Kambodže, kterou SSSR podpořil, a do oblasti poslala i své ozbrojené jednotky. Co se týče Afghánistánu, Čína se postavila po bok USA a podporovala protisovětské afghánské bojovníky. Sutter G. R.: China’s Rise in Asia – Promises and Perils, str. 109.

9

nadšena ohledně postupné demokratizace probíhající v sovětském Rusku12, přesto stejně jako SSSR začala ve druhé polovině 80.let postupně redukovat své ozbrojené síly13. K celkovému snížení napětí přispěla také sovětsko-americká Smlouva o likvidaci střel středního a kratšího středního doletu (INF)14, která znamenala úplnou eliminaci jaderných střel jedné třídy, tedy i sovětských střel v Asii namířených proti Číně. Od roku 1989 se mezi oběma stranami zintenzívnily schůzky na nejvyšší úrovni, během kterých bylo postupně dosaženo dalších pokroků ve vzájemných vztazích a to jak v oblasti snížení počtu ozbrojených sil podél společné hranice (dohodou z dubna 1990), tak v problematice hraničních sporů15 i ve sféře bilaterálního obchodu. Trend sbližování těchto dvou zemí pokračoval i po rozpadu Sovětského svazu v prosinci 1991. Gorbačovův nástupce Boris Jelcin ujistil čínské vedení o dodržení dohodnutých smluv a během roku 1992 došlo k uzavření mnoha dalších. Rozvíjela se zejména vojenská spolupráce a pokroku bylo dosaženo také v ekonomické sféře. V ideologické oblasti se pozitivně projevil rovněž obrat od západnického kurzu liberálního internacionalismu k důrazu na myšlenkový směr eurasianismus, což pro praktickou politiku znamenalo změnu z ruské orientace na Západ směrem k soustředění se více i na asijský region. Bylo to způsobeno zejména zklamáním ze stavu Ruska po prodělání reforem, které měly velmi negativní dopady na společnost, a také chybami v zahraniční politice, což vyvolalo značnou kritiku prozápadních liberálů a volání po realističtějším kurzu zahraniční politiky. Eurasianismus jako myšlenkový směr hovoří o specifičnosti Ruska jako země mezi dvěma kulturami –asijskou a evropskou – která sama disponuje zvláštní politickou kulturou, jež jí zabraňuje přejímat cizí vzory, ale naopak má významný potenciál působit jako aktivní mocenský, politický i kulturní aktér v prostoru regionální sféry vlivu16. Vliv eurasianismu lze spatřit už v první Koncepci zahraniční politiky Ruské federace z roku 1993, kde za hlavní prioritu byl určen prostor blízkého zahraničí a byla požadována asertivnější politika vůči Západu. Co se týče zahraničně-politických priorit Čínské lidové republiky v 90.letech, ta se 12

Ta se stala do jisté míry vzorem pro čínské demonstranty na náměstí Nebeského klidu, kteří byli v roce 1989 krátce po Gorbačovově odjezdu velmi tvrdě potlačeni čínskou vládou. 13 Čína zredukovala svá vojska z počtu 4 miliónů vojáků v roce 1982 na 2,95 miliónů v roce 1986. Sovětská vláda odpověděla o rok později ohlášením postupného stahování sil z Mongolska s cílem úplné eliminace do roku 1992. V prosinci 1988 pak Gorbačov oznámil v rámci OSN jednostrannou sovětskou redukci konvenčních ozbrojených sil o 500 000 vojáků, z čehož 120 000 mělo být z jednotek namířených proti Číně. Sutter G.R.: c.d. str.109 – 110. 14 Smlouva INF byla podepsána 8.12.1987 ve Washingtonu americkým prezidentem Ronaldem Reaganem a jeho sovětským protějškem Michailem S. Gorbačovem. Předmětem smlouvy byly ze země odpalované rakety s doletem 1000 – 5500 km a 500 – 1000 km. Suchý P.: Vývoj a výsledky procesů kontroly zbrojení a odzbrojování – Marnost nad marnost? Str. 85-106. 15 V květnu 1991 bylo mezi vládami obou zemí dosaženo dohody ohledně vymezení společné hranice. 16 Kuchyňková P.: Rusko jako geopolitický aktér v postsovětském prostoru.

10

soustředila hlavně na velké, sousedící a poté rozvojové země, přičemž Rusko splňovalo jak podmínku velké, tak sousední země. Čínské vedení navíc hledalo spojence k vyvážení dominance Spojených států, které se staly jejich hlavním problémem17. I po ideologické stránce se tedy daly najít společné prvky, které tvořily spojující článek a zároveň dobrý základ pro rusko-čínskou spolupráci. Pokračovala jednání ve vojenské oblasti o redukci vojsk podél společné hranice na minimální úroveň a obě země se zavázaly nevstoupit do žádné vojensko-politické koalice namířené proti druhé ze stran a zároveň neohrozit jakýmkoliv způsobem státní suverenitu či bezpečnostní zájmy druhé země. V první polovině 90.let se také uskutečnily první velké dodávky ruského vojenského vybavení do Číny a celkově došlo k posunu ve vzájemném obchodě, který z původně velmi nízkých hodnot vzrostl několikanásobně. Například v roce 1985 činil sovětsko-čínský obchod 300 miliónů dolarů, o 10 let později pak dosahoval rusko-čínský obchod 7 miliard dolarů18. Podepsány byly rovněž další kontrakty k vybudování silničních a železničních komunikací a Rusko se zavázalo i k výstavbě vodních a jaderných elektráren na čínském území. Bilaterální spolupráce Ruska a Číny tedy procházela obdobím rozkvětu a obě země se stále více sbližovaly. Přesto se však začaly objevovat i první překážky a problémy a to zejména v oblasti Dálného východu. Tato řídce osídlená část Ruska trpící nedostatkem kapitálu a pracovních sil je vystavena silné imigraci přistěhovalců z přelidněného severovýchodu Číny. V roce 1994 sice Rusko zavedlo přísnější vízový režim, ale problémy přetrvaly a dodnes tvoří jednu z nejvýznamnějších bariér ve vzájemných rusko-čínských vztazích. Nejpozitivnější érou pro rusko-čínské vztahy a další posilování spolupráce se ukázala být 2.polovina 90.let. V roce 1996 byl jmenován ruským ministrem zahraničí Jevgenij Primakov, což znamenalo důraznější impuls v obratu zahraniční politiky započatém už v první polovině 90.let. Rusko se začalo více orientovat na Východ, zejména na Čínu, a asijsko-pacifický region postoupil v žebříčku regionálních priorit z šestého na třetí místo19. V tom samém roce Jelcin při návštěvě Číny vyhlásil spolu s jeho čínským protějškem strategické partnerství zacílené na 21.století, kde byl zdůrazněn zejména požadavek multipolárního uspořádání světa. Sumitová diplomacie a návštěvy politických představitelů na různých úrovních se postupně staly nedílnou součástí bilaterálních vztahů. Nejvýznamnější

17

Ferdinand P.: Sunset, Sunrise: China and Russia Construct a New Relationship. Str. 842-843. Sutter G.R.: Str.113. 19 Na prvním místě bylo Společenství nezávislých států a na druhém Východní Evropa. Ferdinand P.: c.d., str. 844. 18

11

posílení vzájemných vazeb pak přinesl zásah NATO v Kosovu v roce 1999, který byl jak Ruskem, tak Čínou velmi ostře odsouzen.

2.4. Současný stav rusko-čínských vztahů (od počátku 21.století): Vladimír Putin po svém nástupu do funkce prezidenta Ruské federace prosazoval tzv. multivektorový kurs zahraniční politiky. Ten se vyznačoval snahou o udržení dobrých vztahů se všemi důležitými aktéry a zároveň tím byla potvrzena stejná důležitost Východu i Západu. Vzájemné rusko-čínské vztahy se na počátku 21.tisíciletí rozvíjely velmi slibně. V červenci roku 2001 byla podepsána Smlouva o dobrém sousedství, přátelství a spolupráci a jen několik týdnů potom vznikla z jejich společné iniciativy Šanghajská organizace spolupráce, která tlumí potenciální rusko-čínské neshody. Tento trend sbližování Ruska a Číny byl však přerušen po teroristických útocích na USA v září 2001. Po této události došlo k významnému rusko-americkému sblížení pod štítkem společného boje proti teroru a Čína tak byla v ruských zahraničně-politických prioritách odsunuta na vedlejší kolej. Nicméně v roce 2003 došlo k zásahu USA v Iráku, což Rusko do značné míry opět sblížilo se svým čínským sousedem. V současné době se rétorika ruských a čínských představitelů zaměřuje především na podporu společných energetických projektů a posílení ekonomických vztahů.

3. Faktory

ovlivňující

podobu

rusko-čínských

vztahů

a

spolupráce: Komplikovaná historie: Historie rusko-čínských vztahů byla podrobně rozebrána v předchozí kapitole, nicméně zde je třeba více prozkoumat dopady této vzájemné historické zkušenosti do současnosti a i další budoucnosti. Bobo Lo vidí jako jeden z historických faktorů ovlivňujících ruské smýšlení o Číně už v Mongolských nájezdech ze 13.století. Ty dle něj vyvolávají v mnoha ruských myslích představu „žlutého nebezpečí“ pronikajícího na ruský Dálný východ, i když spojení mezi středověkými Mongoly a dnešními Číňany jsou při nejlepším velmi tenká. Tyto předsudky jsou dále přiživovány obavami z potenciálních čínských nároků na území ztracená nerovnými

12

smlouvami z 19.století, jež v současnosti představují východní části Ruska20. Ruský Dálný východ je právě jednou z problematických oblastí ve vzájemných rusko-čínských vztazích, která posiluje zejména u ruské strany nedůvěru a pocit ohrožení od svého čínského souseda. Tyto iracionální obavy úzce souvisí s civilizačními předsudky, ve kterých je na Čínu nazíráno jako na barbarský východ, zatímco Rusko jako strážce „západních“ hodnot má nad touto zemí přirozenou převahu21 Nejvýznamněji zapůsobilo na podobu vzájemných vztahů dlouholeté, otevřené ruskočínské nepřátelství započaté roztržkou na konci 60.let. Obě země se až do poloviny 80.let navzájem vnímaly jako primární hrozba své národní bezpečnosti, což nevyhnutelně vedlo k zakořenění pocitu nedůvěry a podezření ohledně intencí svého mocného souseda. Tento negativní faktor poznamenává všechny sféry vzájemné rusko-čínské spolupráce a brání jejímu dalšímu rozvoji. Projevuje se především ze strany Ruska, které i přes oficiální rétoriku podpory sbližování se s Čínou tuto vzrůstající velmoc stále vidí jako potenciálního konkurenta a soupeře, obává se jejího dalšího posilování a různými způsoby se snaží omezovat její pole působnosti. Tuto ruskou ambivalenci lze demonstrovat na příkladě ruskočínské vojensko-technologické spolupráce zejména v obchodu se zbraněmi. Oficiální vládní rétorika se nese v duchu posilování této sféry kooperace, avšak na druhou stranu ruská strana odmítá Číně poskytnout nejvyspělejší vojenské technologie, které se ale nebrání dodávat například do Indie. Toto ruské jednání naznačuje neochotu podílet se na dalším posílení svého čínského souseda ze strachu ohledně jeho možné dominance, naopak se zdá podporovat vzrůstající Indii, aby tak byly síly v asijském regionu rovnoměrněji rozděleny. Ruská zdráhavost pak u Číny vytváří negativní představu o Rusku jako nespolehlivém partnerovi, což by v budoucnosti mohlo vést k rozmělnění společných vazeb a hledání vhodnějších partnerů ke spolupráci. Čína má díky historickým zkušenostem s Ruskem také významný motiv k vyvarování se přílišné závislosti na Rusku. V minulosti jí například způsobilo velké zklamání kličkování a poté ukončení slíbené pomoci s jejím jaderným programem. Tento „černý bod“ v historii čínské spolupráce s Ruskem podpořil její snahu o soběstačnost a neochotu k větší míře závislosti na cizích zemích. Rusko se dále velmi těžce smiřuje s možnou čínskou dominancí. V dobách Sovětského svazu byla Čína v podřízené pozici a musela respektovat sovětskou nadřazenost a vůdčí postavení. V současné době se však slabším článkem v jejich svazku stává Rusko, i když dělá vše proto, aby tomu tak nebylo. Ruští představitelé si uvědomují své omezené schopnosti, a 20 21

Lo, B.: The Long Sunset of Strategic Partnership: Russia’s Evolving China Policy, str. 298. Tamtéž.

13

proto se snaží využívat všechny prostředky, které vlastní, k posílení své pozice a vlivu (příkladem může být oblast energetické strategie). Jistý náznak mocenského soupeření mezi Ruskem a Čínou je možno zahlédnout například v regionu Střední Asie v rámci Šanghajské organizace spolupráce. Region Střední Asie, který byl v nedávné minulosti součástí Sovětského svazu, nadále zůstává oblastí, kde si chce Rusko zachovat či ještě posílit svůj dominantní vliv. Šanghajská organizace spolupráce však poskytla velké pole působnosti i pro Čínu, přičemž významný je především její rapidně vzrůstající vliv ve sféře ekonomické. Obavy vzbuzovala i generační výměna čínských a ruských politických představitelů, kdy se do čela obou zemí dostali příslušníci generace vyrůstající v době sovětsko-čínských rozporů a otevřeného nepřátelství. Tato zkušenost v nich mohla zanechat negativní obrázek o dříve nepřátelské sousední zemi, což se pak mohlo odrazit i na podobě vzájemných vztahů. Nicméně nová generace čelních představitelů v obou zemích (v Rusku Vladimír Putin, v Číně Chu Ťin-tchao) je však spíše pragmatické povahy a dá se říci, že se žádné problémy v tomto směru neobjevily.

3.2. Vztahy se Spojenými státy: Spojené státy mají na podobu rusko-čínských vztahů a na míru jejich vzájemné spolupráce pravděpodobně nejsilnější vliv ze všech jmenovaných faktorů. Opozice vůči globální dominanci USA vytváří mezi Ruskem a Čínou spojující článek a rovněž působí jako hnací síla při jejich dalším sbližování a posilování spolupráce. Obě země mají ale zároveň na Spojené státy široké vazby, které mají zájem si udržet, což také do značné míry ovlivňuje jejich vzájemné vztahy. V moderní historii je význam faktoru Spojených států dobře viditelný v tzv. triangulární diplomacii 70.let, kdy američtí představitelé normalizovali své vztahy se svými čínskými protějšky, aby tak ještě zvýšili tlak na tehdejší Sovětský svaz a podpořili čínskosovětské nepřátelství. Po rozpadu Sovětského svazu ztratily Spojené státy motivaci k další podpoře Číny, což bylo dále podpořeno ostrým odsouzením incidentu na náměstí Nebeského klidu v roce 1989. Rozkol se Spojenými státy tedy do značné míry přispěl k opětovnému rusko-čínskému sblížení. Podíváme-li se na další významné změny v rusko-čínských vztazích a intenzitě spolupráce, ať už se jednalo o jejich posílení či naopak o stagnaci, vždy zde byl přítomen faktor vztahů se Spojenými státy. Pokud Spojené státy učinily nějaké kroky, které byly vnímány ze strany Ruska i Číny jako ohrožení jejich zájmů a bezpečnosti, vždy se tyto

14

dvě země k sobě přimkly ve snaze společně čelit této „hrozbě“. Tohoto trendu si můžeme všimnout zejména v 90.letech, kdy značné posílení vzájemných rusko-čínských vazeb způsobil například zásah NATO v Kosovu v roce 1999 (což Rusko i Čína odsoudily jako projev amerického unilateralismu) nebo rozšíření NATO. Ruské sbližování se s Čínou tedy nebylo důsledkem nějaké koherentnější zahraniční-politiky, ale bylo vyvoláváno spíše jednotlivými reakcemi na jednání Západu respektive USA, které obě strany viděly jako zásah do jejich zájmů. Naopak pokud Rusko či Čína měly v určitém období nadprůměrné vztahy se Spojenými státy, úroveň těch se svým asijským sousedem procházela více méně stagnací. Příkladem může být období po teroristických útocích na Spojené státy v roce 2001, kdy došlo k výraznému rusko-americkému sblížení založeném na společném postupu v boji proti terorismu. Čína se tím ocitla v ruském zahraničně-politickém myšlení na druhořadém místě. Bobo Lo ve své studii hovoří o naprosto převažující orientaci Putinova Ruska na Západ a zdůrazňuje, že partnerství s Čínou, nehledě na to jak blízké, nikdy nemůže plně nahradit funkční vztahy s USA. Může být podle něj pouze významným doplňkem těchto vztahů. Jako projevy ruského západocentrismu v éře Vladimíra Putina pak jmenuje schválení americké vojenské přítomnosti ve Střední Asii po 11.září 2001, smířlivý postoj k odstoupení USA od smlouvy ABM22 a uzavření smlouvy SORT v květnu 200223, což podle něj jasně naznačuje ruské priority24. Nicméně oficiální rétorika se i nadále nesla v duchu posilování rusko-čínské spolupráce a další impuls jí přinesla americký invaze do Iráku v roce 2003. Vztahům s USA přikládá velký význam i Čína. Její motivy jsou především ekonomického charakteru, protože Spojené státy pro ni představují nejdůležitějšího obchodního partnera. Čína tedy nemá zájem na příliš úzkém spojení se s Ruskem vedoucím až k určitému typu vojensko-politické aliance namířené proti Západu, poněvadž by tento krok vedl právě k narušení jejích ekonomických vazeb a tím i k ohrožení jejího dalšího hospodářského růstu a ekonomické prosperity. V kontextu úsilí o dobré vztahy se Spojenými státy se tak Rusko a Čína mohou stát dokonce i soupeři o americkou přízeň a výhody z ní plynoucí. Rusko-čínské partnerství tedy neslouží jen ke spojení sil k vyvážení americké moci, ale také jako jakási karta zlepšující jejich pozici v individuálním jednání s USA. Rusko zaštítěno čínskou podporou či Čína ruskou mohou jednat se Spojenými státy s větší 22

Bilaterální smlouva mezi USA a SSSR podepsaná v roce 1972 o zákazu rozmístění systémů národní protiraketové obrany. 23 Smlouva mezi USA a Ruskou federací o redukci strategických útočných zbraní. 24 Bobo Lo: A Fine Balance: The Strange Case of Sino-Russian Relations, str. 6-7.

15

sebedůvěrou a snažit se více prosazovat své zájmy než kdyby jednaly osamoceny. Zároveň mají jakoby zajištěná „zadní vrátka“ tím, že udržují dobré vztahy se svým mocným sousedem, který by jinak představoval nebezpečí.

3.3. Problematika Dálného východu: Jak již bylo v předchozích kapitolách naznačeno, ruská oblast Dálného východu představuje velmi citlivou otázku, která může mít značné dopady na další směřování ruskočínských vztahů. U velké části ruské veřejnosti stejně jako i u mnoha ruských politických představitelů působí jako zdroj ostrých protičínských postojů. Jádrem problému je velká demografická nerovnost na územích podél rusko-čínských hranic. Zatímco severovýchod Číny je značně přelidněn, ruský region Dálného východu se potýká s velmi řídkou hustotou obyvatelstva, přičemž dochází k dalšímu vylidňování. Tyto negativní demografické trendy jsou dále podpořeny zaostalostí ruských východních oblastí. Přesto, že Východní Sibiř i Dálný východ představují oblasti bohaté na nerostné bohatství a energetické zdroje, potýkají se s největšími ekonomickými a politickými problémy. Chybí zde dostatečný investiční kapitál na rozvoj, vládnou zde velmi kruté životní podmínky a proto dochází k depopulaci. Nedostatek obyvatelstva způsobuje logicky i nedostatek pracovních sil a ty jsou pak nahrazovány přistěhovalci ze zahraničí. Na čínském severovýchodě je naopak nedostatek pracovních míst spojený s obrovskou nezaměstnaností, a proto dochází k rozsáhlé čínské migraci za hranice. Velká část přistěhovalců navíc proudí do Ruska ilegálně, což v roce 1994 vedlo ke zpřísnění ruské vízové politiky. Příliv čínských imigrantů vzbuzuje silný odpor zejména u lokálních ruských politických autorit, kteří vnímají Čínu jako primární hrozbu, a negativní představy „žlutého ohrožení“ nacházejí živnou půdu i u velké části ruské veřejnosti. Centrální vláda se s tímto problémem jen těžko vypořádává a její plány obnovy25 či různé investiční programy do velké míry ani nebyly realizovány. V současné době probíhají ruskočínská mezivládní jednání, která jsou zacílena na společný postup při řešení omezení čínské nelegální imigrace. Obnova a rozvoj ruských východních regionů pak může skýtat významný potenciál k dalšímu posílení rusko-čínské spolupráce. Čína má v této oblasti významné bezpečnostní i ekonomické zájmy, což ji vede k touze podílet se na jejím rozvoji. Mezi čínské motivy patří především zájem na stabilních dodávkách energetických surovin, jejichž ložiska se ve zmíněných regionech Ruska nacházejí a investicemi by si tak Čína mohla zajistit přímý 25

Mezi jinými měla být i podpořena migrace ruských obyvatel evropské části země či etnických Rusů žijících v Pobaltských státech či ve Střední Asii.

16

přístup k nim. Příval čínských pracovních sil by pak mohl vyřešit jejich nedostatečné množství za ruskými hranicemi a podílel by se tak na iniciaci hospodářského rozvoje a překonání zaostalosti těchto ruských oblastí. K tomu je však třeba posílit vzájemnou důvěru, snažit se zlepšit mínění ruské veřejnosti o Číně a zmírnit jejich obavy z „čínské hrozby“. Pokud by se Rusku tento obtížný úkol podařilo zvládnout, mohly by společné projekty na Dálném východě výrazně přispět k celkovému posílení vzájemných vazeb a kooperace.

3.4. Společné zájmy: Rusko a Čína si od znovunavázání kontaktů na konci 80.let prošly érou rapidního zlepšování vzájemných vztahů a posilování spolupráce. Dobré vztahy byly předpokladem pro sblížení jejich postojů

k důležitým otázkám a také jejich zájmů jak v bezpečnostní tak

ekonomické sféře. V současné době obě země sdílejí společný pohled na mnoho mezinárodně-politických a bezpečnostních záležitostí a vzájemně se podporují ve věcech dotýkajících se jejich bezprostředních zájmů. Největší důraz je ze strany Ruska i Číny kladen na multipolární uspořádání mezinárodního systému a opozici vůči hegemonnímu postavení USA. V této vizi multipolárního světa by se rozhodování o nejdůležitějších světových otázkách odehrávalo mezi několika hlavními velmocemi - USA, Ruskem, západní Evropou, Čínou, Indií a Japonskem. Tedy jakási novodobá variace na koncept tzv. koncertu velmocí z počátku 19.století. Obě země se společně staví proti unipolárnímu uspořádání světa, které je dle nich ztělesněno hegemonním postavením Spojených států. Taková koncentrace moci v rukou jednoho aktéra představuje podle Ruska i Číny nebezpečnou konstelaci sil, kdy hegemon využívá svého postavení k unilaterálním akcím a prosazování svého vlivu kdekoliv uzná za vhodné. Hlavní role v rozhodování o nejdůležitějších mezinárodních otázkách by měla podle Ruska a Číny náležet Organizaci spojených národů. K úsilí o praktické naplnění myšlenky

multipolárního uspořádání světa začalo

docházet v druhé polovině 90.let. V roce 1997 učinili ruský prezident Boris Jelcin a jeho čínský protějšek Ťiang Ce-min Společné prohlášení o multipolárním světě a novém mezinárodním pořádku, čímž ohlašovali svůj závazek posílit partnerství obou zemí za účelem strategické interakce ve 21.století26. O rok později pak přišel tehdejší ruský premiér Jevgenij Primakov s návrhem na vytvoření triangulárního strategického partnerství mezi Ruskem, Čínou a Indií. Toto uskupení 26

mohlo znamenat změnu v globálním rozložení sil, avšak

Lo, B.: The Long Sunset of Strategic Partnership: Russia’s Evolving China Policy, str. 295.

17

zrealizováno nebylo, protože k tomu nebyla vhodná mezinárodní situace. Rusko právě procházelo finanční krizí a potřebovalo ekonomickou pomoc Spojených států. Navíc ani Indii ani Čínu Primakovův návrh v té době nezaujal. Nicméně myšlenka na bližší spolupráci a koordinaci společných postupů těchto tří zemí stále přetrvává a v současné době dochází k prohlubování jejich kontaktů. Základnou pro rusko-čínsko-indické a do jisté míry i brazilské úsilí o ustavení kvalitativně nové úrovně vztahů, které by přispěly k vzniku dalších center moci vyvažujících moc USA, je tzv. uskupení zemí BRIC’s s výše jmenovanými členskými zeměmi. Toto seskupení má velký potenciál hrát významnou roli vlivného mezinárodního aktéra, avšak míra tohoto vlivu bude záviset na rozsahu společně sdílených hodnot a zájmů a také na tom, zda-li budou schopny všechny tyto od sebe odlišné země dosáhnout konsensu. Další shodný zájem představuje společný rusko-čínský požadavek neporušitelného principu národní suverenity. Rusko i Čína společně usilují o to, aby nedocházelo k vměšování se do vnitřních záležitostí jakéhokoliv suverénního státu a vystupují proti západnímu konceptu omezené suverenity umožňující humanitární intervence.

V tomto společném

postupu je spojuje sdílená obava z potenciálního zásahu koalice západních států na jejich vlastním území či v jejich tradiční sféře vlivu. Co se týče praktické roviny, ruské a čínské zájmy se shodují například v otázkách boje proti náboženskému extremismu a separatismu, se kterými mají obě země bohaté zkušenosti, dále koordinují svůj postup při hlasování v Radě bezpečnosti OSN a doplňují se i ekonomické dimenzi zejména v oblasti dodávek energetických surovin a obchodu se zbraněmi.

4. Strategické oblasti spolupráce: 4.1. Bilaterální rovina: 4.1.1. Vojensko-technologická spolupráce: Spolupráce zahrnující obchod se zbraněmi, dodávky technologií, poskytování licencí na vlastní výrobu a v menší míře také výcvik vojenského personálu či školení expertů je jednou z nejvýznamnějších složek v rusko-čínských bilaterálních vztazích a slouží jako jejich hnací síla. Pro obě země představuje tato spolupráce velmi důležitý prvek k podpoře dosahování cílů jejich vnitřní či zahraniční politiky a obě se tedy snaží tuto sféru dále rozšířit. Hlavní složku rusko-čínské vojensko-technologické spolupráce tvoří obchod se zbraněmi, na druhém místě pak figurují ruské dodávky vyspělých technologií. Motivy pro posilování této

18

oblasti spolupráce jsou různé: Pro Rusko se zdá být primárním motivem zejména ekonomický zisk, v čemž můžeme spatřovat projev Putinem nastoleného trendu politiky diktované ekonomickými zájmy. Zbraňové dodávky do Číny přivádějí do ruského rozpočtu velké sumy peněz, které tvoří nezbytný kapitál pro ruskou národní ekonomiku. Zároveň se podílejí na podpoře ruského vojenského průmyslu a jeho dlouhodobém rozvoji. Kromě ekonomického zisku však lze identifikovat i motivy politicko-strategické povahy. Dodávky zbraní je možno nazírat také jako prostředek k utvrzení strategického partnerství s Čínou, což by mohlo vést ke zvýšení ruského vlivu ve světě. Hlavním cílem Číny je získat potřebné množství vojenského vybavení a vyspělých technologií k modernizaci svých ozbrojených sil. Zvláštní důraz je kladen na získání licencí k vlastní výrobě, což by Číně umožnilo menší závislost na dodávkách ze zahraničí, a dále pak na zisk těch nejsofistikovanějších zbraňových systémů a technologií. Čínská snaha o navyšování svých vojenských schopností se pojí jak s vnitropolitickými zájmy – například k zajištění vnitřního pořádku či posílení legitimity dosavadního komunistického režimu v zemi, tak se zahraničně-politickými zájmy – zejména s posílením pozice a role státu v rámci mezinárodního sytému. Historicky hrál hlavní roli při modernizaci čínské armády již Sovětský svaz, který Číně pomáhal v 50.letech s vybudováním jejího vojenského průmyslu. V oblastech nejpokročilejších technologií však zastávali sovětští představitelé velmi opatrný postoj a v drtivé většině případů Číně tyto sofistikované systémy poskytnuty nebyly. Jednalo se hlavně o již dříve zmíněnou oblast jaderných zbraní, kde sovětská zdrženlivost přispěla velkou měrou k sovětsko-čínské roztržce. Čína pak na dlouhou dobu (téměř 20 let) usilovala o soběstačnost a nezávislost na zahraniční pomoci a toto myšlení lze v čínském strategickém plánování spatřovat do jisté míry i v současnosti. Koncem 70. let se stal hlavním čínským představitelem Teng Siao-pching, jehož ekonomické reformy vytvořily jakousi „socialistickou tržní ekonomiku“ a otevřely tak Číně vstup na světové trhy. Čína tak mohla nakupovat zbraně od západních zemí, které ji podporovaly proti Sovětskému svazu. Koncem 80.let však došlo ze strany čínských představitelů k brutálnímu potlačení mírové demonstrace na náměstí Nebeského klidu, což vyvolalo ostrou kritiku Západu a embargo na dodávky zbraní. Mezitím došlo k opětovnému navázání vazeb se SSSR, který se jevil jako vhodná náhrada v případě ztráty západních dodavatelů zbraní. Rozpad SSSR do velké míry potvrdil čínské obavy, protože západní země v čele s USA tím ztratily hlavní strategickou motivaci zásobovat Čínu zbraněmi a moderními technologiemi za účelem vyvážení sovětské hrozby. V 90.letech prošla Čína díky ekonomickým reformám obdobím hospodářského růstu a získala tak další prostředky na modernizaci své armády, což se pojilo s požadavkem nákupu dalšího 19

vojenského vybavení. V té době začali Číně opět nabízet zboží i západní dodavatelé, Čína však díky špatným zkušenostem zůstala spíše u ruských dodávek27. Pro Rusko pak čínská poptávka po zbraních znamenala významný zdroj příjmů a také možnost zlepšit stav kolabujícího vojensko-průmyslového komplexu28. Prvním velkým kontraktem byla čínská objednávka bojových letounů Su-27 Flanker. Prvních 24 kusů bylo dodáno v roce 1992, vyskytly se však komplikace ohledně platby za tyto stroje. Čína zaplatila jen menší část ve tvrdé měně a zbytek se snažila uhradit ve formě barteru za potraviny a konzumní zboží, což vyvolalo nesouhlas ruských čelních představitelů. Detaily vyřešení sporu nejsou známy, nicméně v roce 1995 Rusko dodalo dalších 48 letounů Su-27 a zároveň byla v tom samém roce dojednána smlouva o poskytnutí licence k vlastní čínské výrobě. V roce 1999 pak obě strany uzavřely kontrakt v hodnotě 2 miliard dolarů na 40-60 letounů Su-30, které by s jistými úpravami mohly nést i jaderné zbraně. Další velké zakázky v Jelcinově éře představovaly 50 tanků T-72, 100 střel země-vzduch S-300, 10 transportních letadel Il-76, 2 dieselové ponorky Kilo-636 a 2 torpédoborce Sovremenny. S počátkem 21.století a příchodem Putina jako hlavního představitele Ruské federace došlo k dalšímu posílení ruských dodávek zbraní a technologií do Číny. Rusko si prošlo koncem 90.let těžkou finanční krizí a čínské zakázky se zdály být jedním z východisek z této tíživé situace. Čínská touha po nových zbraních a technologiích stále rostla, což se snoubilo s Putinovým důrazem na zbrojní průmysl a tento soulad otevřel cestu ke zvýšení rusko-čínské vojenské spolupráce. Obě země se navíc dále přiblížily i po stránce společných zájmů, což bylo způsobeno zejména zásahem NATO pod vedením USA v Jugoslávii v roce 1999, který jak Rusko tak Čína ostře odsoudily. S počátkem nového tisíciletí byly také nahrazeny čínské platby ve formě barteru tvrdou měnou nebo odpuštěním časti ruského státního dluhu. Velké zisky z čínských kontraktů pak umožnily ruskému vojenskému průmyslu vyhovět i technologicky a finančně náročnějším objednávkám z Indie. Z čínských zakázek tedy Rusko získává převážně potřebné finanční prostředky, zatímco zakázky z Indie mu umožňují také inovaci a vývoj více technicky vyspělejších zbraňových systémů29.

27

Velkou roli hrálo i to, že západní dodavatelé nebyli příliš ochotni poskytovat Číně spolu se zbraněmi i moderní technologie. 28 Mnoho představitelů silových resortů či lobbistů zbrojařských firem varovalo, že kolaps tohoto sektoru by byl katastrofou pro celou zemi. Vedl by k masivnímu zavírání vojensko-průmyslových podniků a tím i k rapidnímu poklesu pracovních míst (zejména ve strategicky důležitém regionu Dálného východu) a také by se podílel na dalším úpadku ruské armády způsobeném nedostatkem prostředků k výzkumu a vývoji nových technologií. Jedním z navrhovaných řešení k odvrácení tohoto scénáře pak bylo systematické úsilí obnovit objem exportu ruských zbraní. Donaldson,R: The Arms Trade in Russian-Chinese Relations: How Firm a Foundation? 29 Makiyenko K.: The Russian-Chinese Arm Trade: an Attempt at Qualitative Analysis.

20

Co se týče současných dodávek, například pro rok 2007 uvádějí zdroje30 celkový objem hlavních zakázek v hodnotě přibližně 1,2 miliard dolarů, přičemž velkou část z nich tvořily čínské objednávky komponentů a náhradních dílů do bojových letounů, dále pak 12 vrtulníků Mi-17131 a 4 střely S-300. ● Limity vojensko-technologické spolupráce: Přesto, že se oficiální rétorika obou zemí nese v duchu posilování a podpory spolupráce v oblasti zbraní a technologií, lze za ní spatřovat i významné překážky. První je pocit nedůvěry a podezřívání zakořeněný v historii vzájemných rusko-čínských vztahů. Obě země se v minulosti vzájemně vnímaly jako primární hrozby své národní bezpečnosti a zlomky tohoto myšlení přetrvávají i v současnosti. Rusko stále odmítá Číně poskytovat nejvyspělejší technologie a mnoho ruských pozorovatelů navíc vnímá negativně i velký objem zbraní proudící na čínské území. Varují, že napomáháním v modernizaci čínské armády dochází k nebezpečnému posilování čínské moci, což by pro Rusko mohlo představovat vojenskou hrozbu. Dále jsou zde obavy, že by ruské dodávky zbraní a vojenského vybavení do Číny mohly vést k narušení choulostivé rovnováhy v Asii, vyvolat závody ve zbrojení v tomto regionu, přičemž Rusko by mohlo být jako čínský spojenec zatáhnuto do potenciálních čínských teritoriálních sporů například s Tchajwanem, Japonskem či dokonce Spojenými státy. Patrné je zejména podezření, že Čína navyšuje své vojenské schopnosti k vyřešení otázky Tchajwanu, jehož připojení vnímá jako jeden ze svých primárních zájmů. Dle ruského oficiálního stanoviska však dodávky zbraní nemají vliv na čínsko-tchajwanskou otázku a za velmi nepravděpodobnou je považována i možnost vzniku závodů ve zbrojení v Jihovýchodní Asii k vyvážení Číny. Naopak, ruské ministerstvo zahraničí se dalo slyšet, že by vojenská spolupráce mohla vést k posílení regionální bezpečnosti, pokud by k ní přistoupily i další země regionu. Další sporný bod v rusko-čínké vojensko-technologické spolupráci představuje čínská produkce kopií dle vzoru ruských vojenských technologií. Čína je svou masovou produkcí levných kopií zahraničních výrobků proslulá, a proto z Ruska zaznívají varovné hlasy ohledně potenciální čínské konkurence a podkopání ruské pozice na světových trzích se zbraněmi. Příkladem může být kauza čínské produkce bojových letounů J-11 podle vzoru ruských stíhačů Su-27. Podle licenční smlouvy dojednané v polovině 90.let, mohla Čína vyrábět své vlastní letouny J-11, avšak některé komponenty měly být stále dodávány pouze z Ruska.

30

Moscow Defense Brief: Major Identified Deliveries of Russian Arms in 2007. Tyto údaje jsou pouze odhadované na základě dostupných informací, přesná čísla nejsou díky povaze zkoumané záležitosti k dispozici. 31 Z původních 24 kusů, které byly objednány a dodány už v roce 2006. Tamtéž.

21

V roce 2004 však čínská strana přišla s vylepšenou verzí bojového letounu J-11B zhotoveného převážně ze součástí čínské výroby. Tyto čínské praktiky produkce obměněných variant legálních kopií vyvolaly v Rusku ostrou kritiku a požadavek lepšího zajištění ochrany licenčních práv. Sergej Kortunov, dřívější poradce ruského prezidenta Borise Jelcina, prohlásil, že Rusko si má nad Čínou zachovat technologickou převahu a při sjednávání obchodních smluv postupovat velmi obezřetně. Dále vyjádřil obavy nad možným vtáhnutím Ruska do role čínského pomahače při proliferaci zbraní do tzv. darebných států (rogue states), což by mohlo v budoucnu představovat hrozbu mezinárodní bezpečnosti a stabilitě32. Rusko je proto stále zdrženlivé v poskytování know-how a licencí na výrobu vyspělejších vojenských technologií33 svému čínskému sousedovi, což brání dalšímu rozvoji spolupráce.

4.1.2. Spolupráce v oblasti energetiky: Druhou nejdůležitější oblastí rusko-čínské spolupráce je strategicky důležitá sféra energetiky. Pro Čínu je zajištění dodávek energetických surovin jedním z primárních cílů její bezpečnosti. S rozvíjející se čínskou ekonomikou, hospodářským růstem a rostoucí životní úrovní obyvatel se zvyšovala i spotřeba energetických surovin. Co se týče zásob ropy, Čína vlastní několik nalezišť34 a v 80.letech byla dokonce do malé míry exportérem. Ropa z těchto ložisek však byla buď téměř vytěžena nebo by její těžba byla velmi finančně i technologicky náročná. S rostoucí spotřebou ropy35 musela tedy Čína přistoupit k importu ze zahraničí. Největší část čínského importu ropy tvořily a stále tvoří dodávky z oblasti Perského zálivu36. Pro Čínu by však silná závislost na dodávkách z tohoto regionu znamenala strategickou slabinu, protože celá oblast i s námořními cestami je pod dominantním vlivem Spojených států a politická situace na Středním východě je velmi nestabilní . Klíčovým cílem čínské energetické strategie bylo tedy vyhnout se takové zranitelnosti a snažit se diverzifikovat

32

Paradorn Rangsimaporn: Russia's Debate on Military-Technological Cooperation with China: From Yeltsin to Putin. Str.: 483. 33 Například zamítnutí prodeje ruských moderních bombardérů Tu-22M Backfire a bojových letounů Su-35. 34 Čínské hlavní ropné zóny představovaly oblasti v severní a severovýchodní části země - Ta-čching, Chej-lungťiang a Vnitřní Mongolsko, dále ropná pole v čínské západní provincii Sin-ťiang a naleziště ve Východočínském moři. Center for Northeast Asian Policy Studies, The Brookings Institution: China’s Changing Oil Strategy and it’s Foreign Policy Implications. 35 V roce 1993 převýšila čínská spotřeba ropy její produkci z vlastních zdrojů. Lotspeich R.: Perspectives on the Economic Relations Between China and Russia. 36 V roce 2006 představoval objem ropných dodávek z této oblasti do Číny až 44%. Druhý největší objem ropných dodávek pocházel z Afriky a podílel se na celkovém čínském importu 32%. IEA – World Energy Outlook 2007.

22

zdroje svých energetických surovin37. Nejschůdnějším řešením se zdálo být zaměření se na Rusko a Střední Asii. Rusko jako jeden z největších světových producentů ropy a držitel největších zásob zemního plynu se pro Čínu zdál být nejvhodnějším dodavatelem tolik potřebných energetických surovin. Ruský ropný průmysl však v 90.letech prodělával těžkou krizi. Jeho náhlý pokles v kombinaci s klesajícími cenami ropy byl jednou z příčin ruské ekonomické krize v roce 1998. Nicméně v následujících letech Rusko nastoupilo cestu rychlé hospodářské obnovy a došlo i k růstu cen ropy, což se podepsalo na celkovém zlepšení ruské ekonomické situace i ropného průmyslu. Další překážkou však byla nedostatečná infrastruktura pro přepravu ropy a zemního plynu v oblastech východní Sibiře a Dálného východu. To bylo způsobeno tradiční ruskou orientací převážně na západní trhy, přičemž asijské oblasti byly do značné míry zanedbávány. Ruský zájem na energetické spolupráci s Čínou spočíval v několika motivech. Prvním byla snaha diverzifikovat exportní trasy svých energetických surovin tak, aby nemuselo být příliš závislé na exportech do Evropy. Z politického hlediska je možno identifikovat i snahu o stmelení rusko-čínského strategického partnerství. Pro slábnoucí Rusko v nepříliš příznivé bezpečnostní i ekonomické situaci v 2.polovině 90.let mohla být vidina užšího spojení se s čínským sousedem jedním z východisek, jak se vypořádat se vzrůstajícími tlaky ze Západu (zejména rozšiřování NATO či Jugoslávská krize). S tím souvisí i další motiv týkající se rozšíření ruských velmi slabých ekonomických vazeb s Čínou. Prvním velkým rusko-čínským energetickým projektem byl plán výstavby ropovodu z ruské Irkutské oblasti ve Východní Sibiři do města Ta-čching v severovýchodním regionu Číny. Myšlenka ropovodného spojení ruské Sibiře a severovýchodu Číny se objevila už za Borise Jelcina v roce 1994, ale k podpisu dohody došlo v podstatě až v roce 2002 mezi ruským prezidentem Vladimírem Putinem a jeho čínským protějškem Ťiang Ce-minem38. V průběhu jednání o tomto rusko-čínském kontraktu se ale objevila v roce 2002 pro Rusko atraktivnější konkurenční nabídka ze strany Japonska. Jednalo se o plán ropovodu z Irkutské oblasti do přístavního města Nakchodka u pobřeží Pacifiku. Tato asi 3700 km dlouhá trasa skýtala pro Rusko několik výhod, z nichž nejvýznamnější byla větší flexibilita ohledně možného počtu odběratelů ruské ropy. Exportní trasa do Ta-čchingu by totiž Rusku umožnila pouze dodávky do Číny, zatímco trasa Východní Sibiř – Tichý oceán (VSTO) znamenala možnost zásobovat téměř každou zemi v pacifickém regionu od Číny, Japonska,

37

Dalším motivem byla také snaha zmenšení závislosti na námořní dopravě ropy, která proudí v drtivé většině přes Malacký průliv, jehož zablokování by pro čínský import ropných dodávek představoval velké ohrožení. 38 Ferdinand P.: Sunset, Sunrise: China and Russia Construct a New Relationship, str.848.

23

Jižní Koreje až po Spojené státy. Japonská nabídka byla také mnohem výhodnější po finanční stránce, protože měla hradit velkou část nákladů na konstrukci ropovodu, zavazovala se poskytnout finance na rozvoj měst podél této trasy a dále investovat do těžby ropy na Východní Sibiři39. Ruští představitelé tak byli postaveni před volbu zda se zavděčit Číně a přijmout její méně slibnou nabídku či se přiklonit k japonskému návrhu a využít tak všech benefitů, které z něj plynuly. Ruská vláda měla zájem na odběratelích jak z Japonska tak z Číny, a proto se uchýlila k třetí cestě v podobě kompromisu. Ten spočíval v přijetí japonské varianty doplněné o výstavbu samostatného bočního ramene vedoucího na čínské území jako přípoje k trase VSTO. Tato zvláštní část potrubí byla plánována z města Skovorodina v Amurské oblasti do čínského Ta-čchingu40. Čína se mezitím začala více zaměřovat i na další ropné producenty a to především v regionu střední Asie. Již v roce 1997 podepsali čínští představitelé dohodu s Kazachstánem o vybudování ropovodu do západočínské provincie Sin-ťiang. K jeho otevření došlo v roce 2005 a plánované dodávky ropy by se měly pohybovat kolem 20 miliónů tun ročně. Co se týče zemního plynu, největší projekt na dodávky do Číny představovala ruskočínská dohoda z roku 2003 o výstavbě plynovodu z východosibiřského naleziště zemního plynu Kovykta do Jižní Koreje přes čínské území41. V roce 2006 bylo při návštěvě Vladimíra Putina v Číně ohlášeno další posílení rusko-čínské energetické spolupráce. Rusko oznámilo, že hodlá zvýšit objem dodávek plynu do Číny dalšími dvěma novými plynovody, kterými by mělo proudit 30-40 miliard kubických metrů plynu. První projekt, tzv. Západní cesta, se týkal trasy ze Sibiře do čínské provincie Sin-ťiang a jeho provoz má být zahájen začátkem roku 2010, přičemž kapacita jeho dodávek zemního plynu je plánována na 30 miliónů kubických metrů ročně. Druhý projekt, tzv. Východní cesta, má přivážet zemní plyn z nalezišť na Sachalinu do čínské provincie Chej-lung-ťiang a jeho dokončení je plánováno na rok 2015. Celkově by se měl objem dodávek z obou nových plynovodů pohybovat kolem 68 miliónů kubických metrů42 V současné době (v roce 2009) pokročila jednání ohledně vybudování necelých 70 km dlouhého bočního ramene z trasy VSTO na čínské území a po dlouhodobých neshodách o ceně se ruští a čínští představitelé konečně dohodli na finálních podmínkách. Čína se v nich 39

Na konstrukci mělo připadnout 5 miliard dolarů, na rozvoj měst 1 miliarda a obsah investic do těžby měl dosáhnout až 7,5 miliard dolarů. Ve srovnání s dřívější rusko-čínskou dohodou, která požadovala, aby si každá smluvní strana financovala konstrukci své části ropovodu sama, byla japonská nabídka velmi velkorysá. Yu Bin: China-Russia Relations: The Russian-Chinese Oil Politik, str. 4. 40 Garanina, O.: Russian-Chinese Relations: Towards an Energy Partnership, str. 13. 41 Schoichi Itoh: Russia’s Energy Diplomacy toward the Asia-Pacific: Is Moscow’s Ambition Dashed?, str. 45. 42 Gazprom – Altai Project.

24

zavázala poskytnout ruským energetickým společnostem úvěr na 25 miliard dolarů43 výměnou za ruskou garanci dodávek ropy v objemu 15 milionů tun ropy ročně po dobu 20 let. Výstavba ropovodu na území Číny má být hrazena z vlastních čínských zdrojů a předpokládá se, že projekt by měl být dokončen na konci roku 2010. ● Limity rusko-čínské energetické spolupráce: I v této oblasti lze najít řadu negativních faktorů, které se podílejí na jejím omezení. První překážku vytváří čínské pronikání do Střední Asie, která byla v minulosti ruskou tradiční sférou vlivu. Region Střední Asie tak představuje potenciální bojiště soupeřících národních zájmů a to nejenom Ruska a Číny, ale také Spojených států. Z geopolitického hlediska působí rostoucí čínská moc spolu s vzrůstajícím vlivem v oblastech dříve pod ruskou dominancí jako značné oslabení ruské pozice a ohrožení jeho národních zájmů. Mnoho ruských pozorovatelů Čínu stále vnímá jako hrozbu, což vychází z komplikované historie vzájemných rusko-čínských vztahů. Tato část ruských analytiků varuje před potenciální ruskou rolí jako pouhého zásobovatele čínského obra, který bude dále posilovat svou vojenskou i ekonomickou moc a rozšiřovat svůj vliv v regionu. Toto antičínské myšlení vychází zejména z obav před čínskou politickou, ekonomickou a demografickou expanzí na ruský Dálný východ44. Z ekonomického hlediska pak čínská spolupráce se zeměmi středoasijského regionu v podpoře jejich vlastní produkce ropy a zemního plynu působí jako střet s ruskými ekonomickými zájmy. Středoasijská ropa a zemní plyn, kterou neovládají ruské společnosti a obchodní skupiny, totiž představuje pro Rusko významnou konkurenci na světovém trhu s energetickými surovinami. Rusko jako jeden z hlavních exportérů, jehož ekonomika je silně závislá na příjmech z prodeje ropy a plynu, je velmi citlivé na fluktuaci cen. Větší konkurence znamená možný pokles cen energetických produktů, což je v přímém rozporu s ruskými ekonomickými zájmy. Nicméně se dá předpokládat, že případné spory budou řešeny spíše kompromisem než formou konfrontace, protože ani Rusko ani Čína nemají zájem na vzniku konfliktu a naopak usilují o vzájemně výhodné partnerství. Oba mají rovněž zájem na stabilitě středoasijského regionu. Řešení potenciálních neshod navíc usnadňuje členství obou zemí v Šanghajské organizaci spolupráce (SCO). Další limity vzájemné spolupráce tkví v mnoha rozporech, neshodách a problémech při vyjednávání kontraktů. U mnoha dohodnutých projektů se jednání o podrobnějších podmínkách výstavby táhla i několik let a doprovázela je řada neshod zejména v oblasti 43 44

Z toho 15 miliard dolarů má připadnout státní firmě Rosněft‘ a 10 miliard firmě Transněft‘. Schoichi Itoh: str. 46.

25

financování. Čínská strana byla rovněž zklamána projevy ruské nespolehlivosti dodržet plánované lhůty či dohodnuté objemy dodávek, což se podpořilo její snahu uzavřít kontrakty s jinými dodavateli ropy a zemního plynu. Negativní světlo na Rusko jako dodavatele v dnešní době tak důležitých energetických surovin vrhají i jeho nedávné excesy s přerušením dodávek na Ukrajinu. Míra spolehlivosti Ruska se tak dále snižuje a podobné praktiky mohou u čínských představitelů vyvolat dojem ruské snahy o jakousi „energetickou páku nad Čínou“, i když je tato možnost velmi nepravděpodobná. Pochybnosti panují také ohledně velikosti ruských zásob ropy a zemního plynu. Jedná se především o ropné rezervy v regionu Východní Sibiře. Někteří z analytiků nevěří, že jsou dlouhodobě schopné pokrýt značnou poptávku od všech importérů odebírajících ruskou ropu z této oblasti. Problémy mohou nastat zejména při nedostatečných investicích do dalšího rozvoje a průzkumu nových nalezišť či překážky v podobě různých geologických a geografických omezení, díky kterým by se potenciální těžba velmi prodražila. Průzkum a vývoj nových nalezišť v ruských východních oblastech si žádá obrovské množství peněz a moderních technologií, avšak v současné době ruská ekonomická situace není příliš uspokojivá. V případě neúspěchu by mohla být omezena schopnost Ruska dlouhodobě zásobovat své odběratele energetických surovin a tím tedy i jeho čínského partnera45.

4.2. Multilaterální rovina: 4.2.1. Šanghajská organizace spolupráce46: SCO je často mnohými analytiky prezentována jako snaha Ruska a Číny podpořit jimi důrazně prosazovaný koncept multipolárního světa. Organizace vznikla v červnu roku 2001 a mezi jejími zakládajícími členy byla Čínská lidová republika, Ruská federace, Kazachstán, Kyrgyzstán, Tádžikistán a Uzbekistán. Po rozpadu Sovětského svazu se stala oblast Střední Asie bezpečnostně nejistým regionem. Čína v té době přišla s návrhem vzájemných redukcí velkého počtu ozbrojených sil podél společných hranic, aby tak zvýšila důvěru a zároveň zajistila stabilitu středoasijského regionu. Mezitím ruští představitelé zakoušeli zklamání a rozčarování z jednání se Západem, přičemž negativně zapůsobilo zejména rozšíření NATO a jeho angažmá v Bosně. V této situaci došlo k užšímu sblížení Ruska a Číny a zároveň k ustavení bezpečnostní spolupráce 45 46

Schoichi Itoh: str. 37-41. Shanghai Cooperation Organization, dále jen SCO.

26

těchto dvou zemí s třemi středoasijskými státy (Kazachstánem, Kyrgyzstánem a Tádžikistánem)47. Podepsáním Dohody o prohlubování vojenské důvěry v hraničních regionech tak vznikla v dubnu roku 1996 tzv. Šanghajská pětka, která byla předchůdcem SCO. Tato Šanghajská pětka vzniklá z rusko-čínské iniciativy sloužila především k zajištění bezpečnosti a stability společných hranic a jako fórum k řešení potenciálních hraničních sporů48. S rostoucí hrozbou islámského extremismu, zejména sílícího Talibanu v nedalekém Afghánistánu, pocítily země Šanghajské pětky, že je třeba zabránit jeho potenciálnímu rozšíření do středoasijského regionu. Dohodly se na užší spolupráci v této oblasti a skupina Šanghajské pětky byla v roce 2001 přetransformována na Šanghajskou organizaci spolupráce, jejímž členským státem se stal další středoasijský stát – Uzbekistán. Hlavní oblast spolupráce zemí sdružených v SCO se týká bezpečnostní sféry. Důraz je dle charty SCO kladen především na boj proti mezinárodnímu terorismu49, náboženskému extremismu a separatismu a s tím související snahu o stabilitu středoasijského regionu. Každý ze států tohoto regionu čelí vážným etnickým problémům, které ohrožují jeho centrální vládu. SCO má tedy garantovat bezpečnost a státní integritu každé z těchto zemí a přispívat k řešení potenciálních regionálních sporů. Všechny tyto body představují sbližující prvek ve vzájemných

rusko-čínských

vztazích,

protože

obě

země

se

potýkají

s vlastním

problémem islámského extremismu a separatismu, který by mohl být vyhrocen případnými nepokoji ve Střední Asii. Zároveň oběma zemím může SCO přinést podporu v jejich represivním postupu vůči těmto separatistickým národnostním menšinám. V případě Číny jde o její provincii Sin-ťiang, jejíž obyvatelstvo tvoří početná menšina turkických Ujgurů. Mezi Ujgury, jejichž vyznáním je sunitský islám a kteří se etnicky, kulturně i nábožensky přimykají daleko více k regionu Střední Asie než k Číně, postupně sílil nacionalismus, jehož projevy byly ze strany čínské komunistické vlády tvrdě trestány. Výsledkem byl vznik mnoha militantních skupin usilujících o větší autonomii či přímo nezávislost50. Provincie Sin-ťiang má však pro Čínu strategický význam, protože se na jejím území nachází velké množství nerostného bohatství a procházejí jí důležité trasy energetických surovin. Proto je jedním z primárních zájmů čínské vlády udržet v tomto svém západním regionu stabilitu a bezpečné 47

Ferdinand, P.: str. 853-854. Iwashita Akihiro: The Shanghai Cooperation Organization and Its Implications for Eurasian Security: A New Dimension of „Partnership“ after the Post-Cold War Period, str. 262-263. 49 Krátce po založení SCO došlo k 11.9. k teroristickým útokům na USA. Všech 6 členských zemí vyjádřilo Spojeným státům podporu a ještě více zdůraznily roli organizace v boji proti globálnímu terorismu. 50 Nejmilitantněji naladěné a nejkontroverznější protičínské ujgurské organizace jsou Organizace pro osvobození Východního Turkestánu (ETLO) a Islámské hnutí Východního Turkestánu (ETIM), která je oficiálně považována za teroristickou organizaci díky údajnému napojení na al-Káidu. Kravčík, J.: Téměř zapomenutý národ Ujgurů. 48

27

prostředí, což jí usnadňuje podpora ze strany silné koalice sousedních zemí sdružených v SCO. V případě Ruska jde o známější kauzu separatistického regionu Čečenska, proti kterému nasazuje tvrdé represálie, jež legitimizuje právě bojem proti terorismu. V této záležitosti získává rovněž podporu ze strany členských států SCO. K boji proti terorismu bylo v rámci SCO vytvořeno Regionální protiteroristické centrum (Regional Anti-Terrorist Centre, RATS), jenž má za úkol koordinaci společných operací členských států a výcvik bojových jednotek. Pod záštitou RATS se konají častá vojenská cvičení, přičemž první dvě společná rusko-čínské akce pod záštitou „mírových akcí SCO“ se odehrály v roce 2005 a 200751. Kromě řešení regionálních sporů a boje proti terorismu a separatismu je role SCO dále vnímána jako prostředek společné rusko-čínské snahy o prosazení nového multipolárního uspořádání světa a oslabení dominantního vlivu Spojených států. S tímto do určité míry „antiamerickým“ postojem se pojilo úsilí o eliminaci vojenské přítomnosti Spojených států respektive NATO v regionu Střední Asie. V rámci SCO se jednalo o další budoucnosti amerických vojenských základen v Kyrgyzstánu a Uzbekistánu52, přičemž mnoho západních expertů podezřívalo Moskvu a Peking z vyvíjení nátlaku na vlády obou zemí k jejich uzavření. I přesto, že měly jednotlivé členské země SCO daleko k jednotnému postoji ohledně vojenské přítomnosti USA v regionu a obecněji k jejich globální dominanci53, objevil se požadavek na ustavení časového plánu odchodu amerických jednotek54. Spojené státy přišly nejdříve o základnu v Uzbekistánu v roce 2005 a začátkem roku 2009 pak bylo rozhodnuto i o uzavření základny v Kyrgyzstánu55, což znamenalo konec americké vojenské přítomnosti ve středoasijském regionu. V současné době se pole působnosti SCO rozšířilo také o oblast ekonomiky, kultury a humanitární otázky. V ekonomické sféře jde zejména o problematiku energetických zdrojů nacházejících se na území států Střední Asie a pak také o společnou rusko-čínskou snahu dále rozšířit své ekonomické vazby spolu se zajištěním odbytišť pro své výrobky v tomto regionu. 51

Ferdinand, P.: str. 854. Vojenské základny USA zde vznikly v roce 2001 na podporu akcí v boji proti Talibanu v sousedním Afghánistánu. 53 Například Kazachstán má na Spojené státy úzké vazby a jako jediná středoasijská země se angažoval i ve válce v Iráku v roce 2003. 54 V květnu roku 2005 došlo v Uzbekistánu ve městě Andijan ke krvavému potlačení povstání vládními autoritami, což vyvolalo ostrou kritiku Západu. Nedlouho poté bylo na summitu SCO zdůrazněno suverénní právo vlády zajistit si veřejný pořádek všemi prostředky, které uzná za vhodné. Tím byl odmítnut západní model vlády a zároveň vyjádřen požadavek nevměšování se Západu do vnitřních záležitostí středoasijských zemí. Aris, Stephen: Russian-Chinese Relations through the Lens of the SCO, str. 6-7. 55 Na uzavření této základny mohly mít zájem jak Rusko tak Čína. Rusko dlouhodobě usilovalo o vytlačení Spojených států ze Střední Asie jako jeho tradiční sféry vlivu, a proto je velmi pravděpodobné, že na kyrgyzskou vládu vyvíjelo nátlak spolu se slibem finančních výhod. Čína zas mohla negativně vnímat blízkost americké vojenské základny, která leží jen asi 200 mil od čínských hranic. 52

28

Spolupráce v kulturní sféře zahrnuje pravidelné schůzky ministrů, snahu o zdůraznění podobností a společných prvků, výměnné pobyty studentů apod. Rusko tedy vidí hlavní roli SCO v postavení se Západu a posílení ruské pozice jak v regionu Střední Asie tak v globálním měřítku. Čínské cíle jsou pragmatičtější povahy. Kromě geopolitického motivu zajištění bezpečnosti v příhraničních oblastech se Čína zaměřuje důrazněji i na rozvoj ekonomické spolupráce, kterou považuje téměř za stejně důležitou jako sféru bezpečnostní. Z velké části jde o zajištění dodávek energetických surovin, asistenci při rozvoji jejích západních oblastí a o snahu zlepšit úroveň rozvoje i ve středoasijských zemích tak, aby nedocházelo k šíření islámského extremismu56. Členské země SCO rozšíření ekonomických vazeb s Čínou vítají, protože tak mohou o něco oslabit svou rozsáhlou závislost na Rusku57. Čínský zájem na SCO však můžeme vidět i v širším kontextu. Čína má v rámci SCO možnost vyzkoušet si nový přístup vedení její zahraniční politiky; může tak dokázat svou schopnost vybudovat silnou, na západu nezávislou koalici států organizovanou na principech odlišných od těch západních. Rusko pak může pro Čínu představovat hodnotného a užitečného partnera s bohatými zkušenostmi ve vedení multilaterální diplomacie. Rusko se v posledních několika letech zaměřuje také na energetickou oblast, kde usiluje o vytvoření mechanismu k regulaci středoasijských exportů energetických surovin. V roce 2007 byl na schůzce premiérů členských zemí SCO představen ruským předsedou vlády Viktorem Zubkovem plán na ustavení středoasijského Energetického klubu. Tento klub by měl sjednotit energetické politiky jednotlivých států ve společnou strategii a přispět ke zvýšení energetické bezpečnosti. Co se týče rusko-čínských vztahů, tato koordinace by mohla dle ruských analytiků zabránit jejich potenciálním konkurenčním střetům nad středoasijskými energetickými zdroji58. ● Limity spolupráce v rámci SCO: Jedním z hlavních problémů rusko-čínské spolupráce v rámci SCO je opět vzrůstající moc a vliv Číny, který v Rusku vzbuzuje nedůvěru a snahu více se pojistit před potenciální čínskou dominancí v regionu. Tento faktor se projevuje v odlišných představách Ruska a Číny na další směřování SCO. Rusko preferuje další upevnění bezpečnostní kooperace, zatímco Čína je nakloněna spíše rozvoji ekonomické sféry. Od roku 2003 začalo Rusko prosazovat

56

Ferdinand, P.: str. 854. Přesto se objevují i vzájemné neshody, například obava z čínského požadavku svobodnějšího trhu v rámci regionu, což by pro méně rozvinutý průmysl středoasijských zemí mohlo znamenat příliš silnou konkurenci. 58 Blagov, S.: Russia Urges Formation of Central Asian Energy Club. 57

29

bližší vazby mezi SCO a Organizací dohody pro bezpečnostní spolupráci59. CSTO60 je klasickou vojenskou aliancí pod ruskou kontrolou, přičemž snaha o bližší napojení této organizace k SCO je často interpretována jako ruské úsilí omezit čínské pole působnosti především v bezpečnostní sféře a demonstrovat ruskou výtečnost ve středoasijském regionu61. Zároveň je zvýšená spolupráce mezi těmito dvěma organizacemi nazírána jako ruská snaha o přetransformování SCO na vojenskou alianci, která by s sebou přinášela závazek vzájemné vojenské pomoci. Čína i přes počáteční odmítání této myšlenky nakonec souhlasila s podpisem dohody mezi SCO a SCTO v roce 2007, výsledné memorandum však bylo spíše obecného rázu a dalo pouze základy pro užší spolupráci než platformu pro určitý druh vojenské aliance62. I v budoucnu se dá předpokládat, že Čína bude neochotna k rozsáhlejším bezpečnostním závazkům, které by do značné míry omezily její nezávislý kurs v řízení své bezpečnostní a zahraniční politiky. SCO je dále dosti nejednotná organizace, jejíž členské země prosazují vlastní zájmy, chybí zde dostatečná shoda spolu se společným postupem a její aktivity jsou často pouze diplomatické povahy, což ve spojení s mocenskou bipolaritou Ruska a Číny v rámci regionu Střední Asie omezuje její pole působnosti a snižuje její roli v globálním měřítku. Přitom se zdá, že by tato organizace mohla mít potenciál k většímu podílu na rozhodování o globálních záležitostech. Status pozorovatele má mimo jiné země i Indie, jejíž přičlenění by mohlo znamenat významné posílení role SCO na mezinárodní scéně, došlo by tím k podpoře společné rusko-čínské vize multipolárního světa a zároveň by tak byla zažehnána hrozba potenciální velmocenské konkurence, jež Indie jako mocensky a ekonomicky rostoucí země může v budoucnu představovat. Na druhé straně by však její případné členství mohlo zkomplikovat dosahování společného přístupu k důležitým mezinárodním otázkám. Obecně nejen připojením Indie, ale i dalších zemí se statusem pozorovatele jakými jsou například Írán a Pákistán, by mohlo dojít k destabilizaci SCO. Připojení Indie stejně jako dalších pozorovatelů k SCO je však spíše nepravděpodobné a v blízké budoucnosti se neočekává, že by byla členská základna SCO rozšířena o nové členy. Problém působí i již zmíněné střety ekonomických zájmů Ruska a Číny především v oblasti energetických zdrojů středoasijských zemí. Peking se snaží získat přímý přístup k těmto zdrojům, zatímco Moskva si chce udržet svůj dominantní vliv nad exportními trasami. 59

Collective Security Treaty Organization, dále jen CSTO. Mezi členy patří kromě Ruské federace ještě Arménie, Bělorusko, Kazachstán, Kyrgyzstán, Tádžikistán a Uzbekistán, tedy všechny středoasijské země, které jsou zároveň v SCO. 61 Kaczmarski, M.: Russia at Attempts to Limit Chinese Influence by Promoting CSTO-CSO Cooperation. 62 Tamtéž. 60

30

V současné době se zdá, že společnou shodou a koordinovaným postupem by mohly být tyto rozpory překonány, avšak potenciál pro konflikt zde bude přítomen i v budoucnosti. Rovněž čínské úsilí o volný trh v rámci SCO nevzbuzuje u ruských představitelů příliš entuziasmu. Díky rapidnímu růstu čínské ekonomiky a produkci obrovského množství levného konzumního zboží by tak dále vzrostl ekonomický vliv Číny v regionu na úkor Ruska a navíc by příliv levného čínského zboží do středoasijského regionu mohl mít katastrofální dopad na národní ekonomiky jednotlivých zemí63.

63

Aris, S.: str. 13.

31

5. Závěr: Ze zjištěných skutečností lze ve vzájemných rusko-čínských vztazích vysledovat spíše více omezení a bariér než pozitivních faktorů a společných prvků, na jejichž základě by se dalo vystavět plnohodnotné rusko-čínské partnerství. Do značné míry se také zdá, že ani jedna země nemá na tak úzkém svazku dostatečný zájem. U Ruska stále převažuje jeho nedůvěra a strach z rostoucí čínské politické, ekonomické i vojenské moci. Obava z možné čínské dominance ve východoasijském regionu a oslabení pozice Ruska v rozhodování o důležitých mezinárodně-politických otázkách zdá se převažuje v ruském strategickém myšlení nad možnými benefity plynoucími z prohloubení spolupráce se svým čínským partnerem. Každá sféra vzájemné spolupráce je výrazně omezena právě ruskou neochotou a strachem posílit už tak mocného a vlivného čínského souseda. Ve vojensko-technologické spolupráci respektive v ruských dodávkách zbraní do Číny se tento aspekt projevuje ruskou zdrženlivostí poskytovat jí nejvyspělejší zbraňové systémy a technologie. To pak vzbuzuje v Číně představu o Rusku jako nespolehlivém partnerovi. Podobný problém se týká i oblasti energetiky. Ruská nespolehlivost dostát smluveným dohodám spousta drobných sporů ohledně cen a podobných záležitostech narušuje možné budoucí projekty a čínští představitelé mohou mít tendenci hledat vhodnějšího partnera pro spolupráci. Co se týče multilaterálního rámce vzájemné spolupráce – Šanghajské organizace spolupráce – i zde můžeme najít jak pozitivní, tak negativní faktory. Mezi negativními se projevuje opět ruská nelibost vůči čínskému posilování vlivu v regionu představujícím ruskou tradiční sféru vlivu. Na druhou stranu SCO působí často spíše jako fórum, kde Rusko a Čína dosahují kompromisů a řeší zde své vzájemné rozpory. Agenda SCO je pak jakoby určena nepsanou dohodou Moskvy a Pekingu o ruské hlavní roli v řešení bezpečnostně-politických otázek, zatímco Čína bude dán větší prostor ve sféře ekonomické, v níž spočívá její hlavní zájem na tomto regionu. Rusko-čínské partnerství tedy spočívá spíše na pragmatickém základě aktuálně vnímaných potenciálních zisků z těchto vazeb než z dlouhodobější politiky zacílené na posílení partnerství. Ukázkovým příkladem je závislost rusko-čínských vztahů na jednání Západu respektive Spojených států. Užší sblížení Ruska a Číny bylo vždy protireakcí na jimi vnímané narušení jejich bezpečnostních zájmů ze strany USA či obecně Západu. Je tedy více než pravděpodobné, že vzrůstající rusko-čínská spolupráce v blízké budoucnosti nepřeroste do žádného typu vojensko-politické aliance. Tuto alternativu si lze

32

představit jen při významném zásahu do ruské či čínské zóny vitálních bezpečnostních zájmů. Bezprostřední hrozba společně vnímaného nepřítele se zdá být jediným tmelícím prvkem, který by mohl vyvolat potřebu užšího rusko-čínského sblížení. Původní hypotéza, kterou jsem si stanovila v úvodu své práce, se tedy nepotvrdila. I přes prvotní náznaky posilujícího rusko-čínského partnerství, kterými jsou zejména rostoucí spolupráce ve vojensko-technologické a energetické sféře, shodné postoje k mnoha mezinárodně-politickým otázkám a častá konvengerce společných zájmů, se ukázalo, že tyto pozitivní trendy nestačí k vyvážení všech negativních faktorů v bilaterálních rusko-čínských vztazích.

33

6. Seznam použité literatury a zdrojů ●

Sutter, R. G.: China’s rise in Asia: Promises and perils. Lanham. Rowman & Littlefield Publishers 2005.

●

Deng, Y. – Wang, F.L.: China rising: Power and motivation in Chinese foreign policy. Lanham. Rowman & Littlefield Publishers 2005.

●

Rybář, J.: Kavkaz, Rusko a "nová velká hra" o kaspickou ropu: Soupeření o přírodní bohatství Kaspického moře jako klíčový faktor ovlivňující situaci v zemích regionu. Praha: Eurolex Bohemia 2005.

●

Kuchyňková, P. – Šmíd T. (eds.): Rusko jako geopolitický aktér v postsovětském prostoru. Brno: Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav 2006.

●

Kuchyňková P., Suchý P. (eds.): Vývoj a výsledky procesů kontroly zbrojení a odzbrojování: Marnost nad marnost?. Brno: Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav 2005.

●

Tow, T. W.: Asia-Pacific Strategic Relations: Seeking Convergent Security. Cambridge, UK: Cambridge University Press 2001.

●

Mastny, V.: The Cold War and Soviet Insecurity. The Stalin Years. New York: Oxford University Press 1996.

●

Ferdinand, P.: Sunset, Sunrise: China and Russia Construct a New Relationship. International Affairs, Vol. 83, No. 4. (July, 2007), pp. 841-867, online text (http://www3.interscience.wiley.com/cgi-bin/fulltext/117960059/PDFSTART)

●

Ferdinand, P.: Russia and China: Converging Responses to Globalization. International Affairs, Vol. 83, No. 4. (July, 2007), pp. 655-680, online text (http://www3.interscience.wiley.com/cgi-bin/fulltext/117960032/PDFSTART)

●

Makiyenko, K.: The Russian-Chinese Arms Trade: An Attempt at Qualitative Analysis. Moscow Defense Brief, No. 2 (2004), online text (http://mdb.cast.ru/mdb/22004/at/rcat/)

●

Lo, B: The Long Sunset of Strategic Partnership: Russia’s Evolving Chinese Policy. International Affairs, Vol. 80, No. 2 (March, 2004), pp. 295-309, online text (http://www3.interscience.wiley.com/cgi-bin/fulltext/118753932/PDFSTART)

●

Chen Jian: The Sino-Soviet Alliance and China’s Entry into The Korean War. Woodrow Wilson International Center for Scholars, Washington, D.C.: 1992, pp. 1-36, online text (http://www.wilsoncenter.org/topics/pubs/ACFAE7.pdf)

34

●

Kazuko, M.: A Brief Analysis of the Sino-Soviet Alliance: The Political Process of 19571959. Parallel History Project on NATO and the Warsaw Pact, The Cold War History of Sino-Soviet Relations (June, 2005), pp. 1-10, online text (http://www.php.isn.ethz.ch/publications/areastudies/documents/sinosov/Mori.pdf)

●

Ministry of Foreign Affairs of the People’s Republic of China: Conclusion of the „SinoSoviet Treaty of Friendship, Alliance and Mutual Assistance“, online text (http://www.fmprc.gov.cn/eng/ziliao/3602/3604/t18011.htm)

●

Major Identified Deliveries of Russian Arms in 2007. Moscow Defense Brief, No. 2 (2004), online text (http://mdb.cast.ru/mdb/4-2007/item_5/article_2/)

●

Kaczmarski, M.: Russia at Attempts to Limit Chinese Influence by Promoting CSTOCSO Cooperation. Central Asia-Caucasus Institute Analyst (October, 2007), online text (http://www.cacianalyst.org/?q=node/4716)

●

Lo, B.: A Fine Balance: The Strange Case of Sino-Russian Relations. Institut Francais des Relations Internationales, Research Programme Russia, No. 1 (April, 2005), pp. 113, online text (http://www.ifri.org/files/Russie/bobolo_anglais.pdf)

●

Lukin, A.: Russia’s Image of China and Russian-Chinese Relations. The Brookings Institution, Working Paper for the Center for Northeast Asian Policy Studies, May 2001, pp. 1-22, online text (www.brookings.edu/fp/cnaps/papers/lukinwp_01.pdf)

●

Rosecrance, R.: Power and International Relations: The Rise of China and It’s Effects. International Studies Perspectives, Vol. 7, No. 1 (February, 2006), pp. 31-35, online text (http://www3.interscience.wiley.com/cgi-bin/fulltext/118606986/PDFSTART)

●

Baranovsky, V.: Russia: A Part of Europe or Apart from Europe?. International Affairs, Vol.

76,

No.

3

(July,

2000),

pp.

443-458,

online

text

(http://www3.interscience.wiley.com/cgi-bin/fulltext/119004056/PDFSTART) ●

Iwashita, A.: The Shanghai Cooperation Organization and It’s Implication for Eurasian Security: A New Dimension of „Partneship“ after the Post-Cold War Period. 21St Century COE Program, Slavic Eurasian Studies, Hokkaido University, No. 2, pp. 259281, online text (http://src-h.slav.hokudai.ac.jp/coe21/publish/no2_ses/4-1_Iwashita.pdf)

●

Lotspeich, R.: Perspectives on Economic Relations Between China and Russia. Journal of Contemporary Asia, Abingdon, Oxfordshire, Vol. 36, No. 1 (2006), online text (http://proquest.umi.com/pqdweb?did=1001003321&sid=1&Fmt=4&clientId=45397&R QT=309&VName=PQD)

35

●

Troush, S.: China’s Changing Oil Strategy and It’s Foreign Policy Implications. The Brookings Institution, Center for Northeast Asian Policy Studies (Fall, 1999), online text (http://www.brookings.edu/articles/1999/fall_china_troush.aspx)

●

Paradorn Rangsimaporn: Russia's Debate on Military-Technological Cooperation with China: From Yeltsin to Putin. Journals of the University of California Press, Asian Survey,

Vol.

46,

No.

3

(May/June,

2006),

pp.

477-495,

online

text

(http://caliber.ucpress.net/doi/abs/10.1525/as.2006.46.3.477) ●

Blagov, S.: Russia Urges Formation of Central Asian Energy Club. Eurasianet, Business

and

Economics,

2007,

online

text

(http://www.eurasianet.org/departments/insight/articles/eav110707a.shtml) ●

Kravčík, J.: Téměř zapomenutý národ Ujgurů. Na východ, No.1 (2007), online text (http://www.navychod.cz/?req=article&id=514)

●

Schoichi Itoh: Russia’s Energy Diplomacy toward the Asia-Pacific: Is Moscow’s Ambition Dashed?

●

Garanina, O.: Russian-Chinese Relations: Towards an Energy Partnership

●

Yu Bin: China-Russia Relations: The Russian-Chinese Oil Politik. Online text (http://www.csis.org/media/csis/pubs/0303qchina_russia.pdf)

●

Donaldson, R.: The Arms Trade in Russian-Chinese Relations: How Firm a Foundation? Presented to the 2001 Hong Kong Convention of International Studies (July, 2001), online text (http://www.personal.utulsa.edu/~robert-donaldson/armstrade.htm)

●

The Shanghai Cooperation Organization: http://www.sectsco.org

●

Gazprom – Major projects: http://www.gazprom.com/eng/articles/article20001.shtml

36