Stejné moře jako každé léto Es t he r Tusquets
Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz
S TEJNÉ M OŘE J AKO KAŽDÉ LÉTO
Stejné moře
PRAHA 2013
jako každé léto
ES T HE R TUSQUETS
Přeložila Markéta Hofmeisterová
Kniha vychází za finančního přispění Ministerstva kultury ČR
STEJNÉ MOŘE JAKO KAŽDÉ LÉTO Copyright © Esther Tusquets, 1978 Translation © Markéta Hofmeisterová, 2013 Czech edition © dybbuk, 2013 ISBN 978-80-7438-094-5
… a Wendy vyrostla. J. M. Barrie
Se skřípotem otevřu těžké dveře ze skla a ze dřeva a pono řím se do prostředí, které je pronikavě čistší – je tu méně světla, hluk sem doléhá jen málo a sotva sem dosvitne slunce. Je to, jako bych se jednoho prašného a špinavého rána, jed noho z těch raných dusných a obscénních letních dní v mém městě, ve kterém nenastává jaro, uchýlila do chladu kamenů starobylého kostela, odkud neznatelně uniká vlhkost a chlad, snad i mrazivost zimy, kterou odtud ještě nevyhnala letní vedra, a kde se ve vzduchu křižují světelné paprsky mnoho násobně odražené od starých barevných oken. To pološero a ticho je mi příjemné, a tak zůstávám na prahu zády ke dve řím, které se s prásknutím samy zavírají, a než budu s to roz lišit ve stínech předměty, nechám oči pozvolna uvykat tmě. Zdejší stíny ostatně znám již dlouho zpaměti, protože stejně jako ve starých katedrálách i tady se změnilo jen velmi málo. A tak se na sochu usměji ještě dřív, než ji uvidím, a když jsem si tím, že ji vidím, konečně jista, stejně nevím, zda to nako nec jen nehádám, protože ji znám již tak dlouho. Je v uvol něné pozici v sedu, jednu ruku má skloněnou, přátelsky nataženou, a dlaň obrací vzhůru v konejšivém gestu, jaké používáme před neznámým psem, k němuž se chceme při blížit a který si nemusí být jistý našimi záměry, v gestu, které
∙ 9
v sobě téměř obsahuje předzvěst hlazení. Trochu výše, neda leko, se vznešená helénská tvář ztrácí v kdovíjakém snění, tak vzdáleném, že je obtížné to srdečné gesto natažené paže sladit s tím nehybným úsměvem a s pohledem ztraceným v nekonečnu. Jelikož se však známe již dlouho, neberu na to ohled, a přestože se na mě socha nedívá, klidně se na ni usmívám a jako už tolikrát během těch let automaticky sto čím svůj zvědavý zrak k místu mezi jejíma nohama. Je to stará hra či starý rituál – pro netrpělivé a úzkostné dívky, nepatrně, jen nepatrně vzrušené, nebo pro zralé ženy, které se sem po mnoha letech uchylují jako do lodí starých kated rál, jako se člověk vždy vrací do podzemní temnoty, nebo snad ne vždy, snad jen tehdy, když jej v okolním světě něco hluboce zraní nebo něco skončí nebo se všechno zdá být pří liš hloupé. Pokračuji tedy ve staré hře nebo rituálu a dívám se soše zvědavě – cítím opravdovou zvědavost – mezi nohy a úlevně – i dnes je to s úlevou – zjišťuji, že všechno je v pořádku, že mezi dlouhýma hladkýma bronzovýma nohama opravdu vystupuje obnažené pohlaví. A je tu moje matka, moje laškovná, svéhlavá a umíněná matka, která nikdy netrpěla žádnými zábranami a která vždy byla daleko krásnější a odměřenější než všechny sochy, moje matka, která se před světlem, před poraněním neúprosného světla nikdy nemusela uchylovat do starých katedrál a která se tu objevuje jen krátce, jak už to tak u pobytů ve vstupní hale bývá, protože se navzdory všemu nejedná ani o kostel ani o katedrálu, ale jen o vstupní halu, jen o dvoranu starého domu v centru města, je tu moje matka, o čtyři desetiletí mladší než ta dáma anglického stylu, která mi posílá pohled nice popsané obrovským, sebejistým písmem a přeplněné zdravicemi a objetím, posílá je z měst, která sotva znám jmé nem, ale ve kterých si ji umím dobře, velmi dobře předsta
10 ∙
vit, jak je ovládá svým jistým, sportovním a pružným kro kem stále mladistvého, stále krásného těla – nezapomněla jsem, že krása záleží na ladnosti kostí –, oblečená do šatů, ve kterých by jiná žena možná vypadala výstředně, ale díky kte rým je ona dokonale a vybraně elegantní, a pozoruje svýma ironickýma a tvrdýma očima, které někdy, i když málokdy, také uměly být milé, svýma lazurově modrýma očima úřed níky a místní obyvatele, a vypadá to, že tento pohled mod rých očí postarší anglické dámy má takovou moc, že místní obyvatelé se díky němu stávají přímo ukázkovými místními obyvateli a úředníci zase dvojnásobně úředníky, a anglická dáma blahosklonně prochází mezi svým vlastnictvím, aniž by dala najevo povědomí o měnícím se světě, aniž by ji byť i jen jednou napadlo, že by se svět mohl změnit, protože kam nesahá její tvrdost, tam vždy zaručeně dosáhne její kouzlo, a je nutné si uvědomit, že moje matka neukazuje světu hrdost své třídy, ale pýchu bohyně. A, jak už jsem říkala, před čtyřiceti lety moje matka vystupuje ze stínů a přibližuje se k mladíkovi z bronzu – asi je to Merkur, neboť i když je pořádně nevidím, jsem si téměř jistá, že vzadu na kotnících má připevněna malá křidélka. Mezi nohama mu s rozhod ností odtrhne fíkový list, také z bronzu, ale zjevně přidaný na původní sochu, posměšně se na něj podívá, promne jej mezi dlouhými prsty – krása vyplývá z ladnosti kostí – svých navoněných rukou, pokrčí nos, svraští obočí, krátce si oddychne, přičemž jí z úst unikne potlačovaný smích, který jí roztřese záda a jako lehký vánek rozčeří krajky a volány hedvábné halenky, sametového obleku, peří nádherného boa laskajícího jí nahá ramena – jsou to široká ramena řecké bohyně, protože krása záleží na ladnosti kostí. A moje matka se spiklenecky rozhlédne kolem po šťastných smrtelnících, které se uráčí považovat za své přátele, a zatímco ti se stavějí
∙ 11
na zadní a na špičce svého čumáku roztáčejí barevný míč a frenetickým vrtěním dohánějí svůj ocas k šílenství, bron zový list rychle zmizí v puklině římsy podstavce, v květináči bledé uvadající fuchsie, v hlubokém ohybu olysalého sametu divanu, na kterém by teoreticky měli čekat návštěvníci, ale kde jsem nikdy nikoho neviděla, v temné bezedné výtahové šachtě, nad vlastním rámem dveří, které vedou k domovní kovi, nebo ve schránce tří staropanenských slečen (nevím, proč to všechno matka vykonává rychlými a spěšnými pohyby, protože tato scéna, její četné varianty, se vytváří pouze tehdy, když všichni spí a jen já v domě zůstávám na pozorované). A uplyne několik minut či hodin a nastává nový den, neboť, a to musím zdůraznit, téhleté matce, jež se na svět dívá tvrdým pohledem a jejíž úsměv je výsměšný – a matka je pouze jméno, kterým ji se sebou unaveně, fantas magoricky a nezávazně spojuji, tudíž je pravda, že ji mateř ství nějakým způsobem charakterizuje, ale plně nedefinuje a snad ani nepatří mezi vrozené možnosti její velkolepé pod staty –, téhle matce se pod ochranou spikleneckých půl nočních stínů nebo nesmělých prvních paprsků úsvitu zalíbí uskutečnit svůj opovážlivý zločin. A nastává ráno nového dne, kdy tři slečny, musejí být tři, tak jako v pohádkách pro děti, jsou to tři staropanenské sestry, které bydlí v mezipatře, na konci schodiště s mramorovým zábradlím, na konci honosného schodiště, které je pokryto kobercem a je daleko přepychovější než to, jež používáme my, ostatní obyvatelé domu, tři sestry tedy, které neustále brblají, protože se špatně zachází s výtahem, protože na odpočívadlech se usa zuje špína, protože falešné žárovky velkého skleněného lus tru v hale jsme, my sousedé, jak se zdá, zaměnili za vypálené skutečné – ani poválečná léta nebyla v buržoazním domě důvodem k takové skouposti –, protože snoubenci služeb
12 ∙
ných doprovázejí své milé až dovnitř nebo se s nimi milis kují opřeni o průčelí a protože dívky z pátého patra na svých večírcích mívají příliš hlasitě puštěný gramofon – jak by ho mohly slyšet ty zpola hluché z mezipatra –, ale ty tři brblají s nezkrotnou podrážděností úplně kvůli všemu, jakožto i kvůli nezměrné drzosti té plavovlasé a usměvavé bohyně z prvního patra, tak hříšně cizí ve svém vlastním městě – nebo v tom jejich –, která ve svých kožiších a se svým úsmě vem kráčí halou, přičemž za sebou zanechává celé minuty přetrvávající nezaměnitelnou vůni parfému, podobně jako Lucifer, jenž smradem síry prodlužuje svou přítomnost ve vánočním představení, byla to stejná vůně parfému, kterou jsem hledala v jejích šátcích a v její krabici na rukavice a v krajkách jejích spodniček, a začíná tedy nový den, když tři slečny, ty tři vyhublé mravopočestné saně, se za rozčile ného vykřikování, za třasu a supění a praskotu kostí a šněro vaček – jejich kdysi tak objemné poprsí nemilosrdným sví ráním ocelové šněrovačky začalo pozvolna tát a mizet, až zcela vyhublo a zploštilo se –, tři slečny s buldokem v čele – buldokem přestrojeným za domovnici, protože skuteční psi je děsili, tak jako jim naháněla strach má matka nebo pohlaví z bronzu, které vystavoval řecký bůh mezi svýma nohama –, a myslím, že oba, jak socha ze salonu, tak dáma z prvního patra, byli pro ty tři slečny to samé, stejně krásní, stejně hro ziví a opovážliví a stejně nezničitelní a nevypověditelní z jejich života, protože se nás neopovážily odstranit z prv ního patra, které jsme obývali od konce války, nešlo to udě lat – neboť od veškerého podezření nás vzdalovalo to, že i přes nestoudnost našeho chování a přes matčino laškovné jinověrectví jsme bezesporu patřili mezi vítěze –, a také ani před sebou samými ani před ostatními sousedy nenalézaly žádné platné ospravedlnění, které by jim umožňovalo
∙ 13
odstranit drahocennou sochu z haly (slyšely již něco o tom, že nahota v umění není hřích), sochu, která tam stála ode dávna; když se tedy tři staropanenské slečny s buldokem s širokou zadnicí a dunivým chraplavým hlasem, který se nacházel v čele jejich pátrání po schodišti a hale, přibližovaly k úzké škvíře pootevřených dveří, kde jsem před čtyřiceti lety byla na číhané – ten rozladěný kravál tvořil hlasitý a pro nikavý křik a velký štěkot, v žádném případě to nebyly lid ské zvuky –, a za rozčileného vykřikování pobíhaly jako hys terické blechy po vstupní hale a před bytem domovnice, vylézaly i na ulici, prohledávaly stín výtahové šachty, zlo volně prohmatávaly záhyby sochy, vrásnění pohovky, odstra ňovaly silnou vrstvu prachu navršenou pod kobercem na zemi, objevovaly se u stínítek nástěnných lampiček a kont rolovaly skleněné ozdoby karamelového lustru, protože také tam, přivázaný růžovou stužkou mezi ověsky, se jednoho dne objevil ten zpropadený svatouškovský, ten tak počestný fíkový list. A i když jsem ji neviděla ho tam připevnit, tehdy jsem si jako dívka představovala, jak se má matka směje, vztyčená ve výši dvěma krásnými muži s modrýma očima – neboť muži okolo mé matky byli vždy pohlední a mladí, byli to modroocí šviháci, jež bohyně ráčila nazývat přáteli –, jak se pobavená a vzrušená spokojeně směje, i když její smích je snad trochu příliš sarkastický; můj otec ale ne, ten ne, šťastný to smrtelník, kterého se bohyně ráčila nazývat můj manžel, ten nestojí pod lustrem, ale usmívá se v trochu větší vzdálenosti od dveří vedoucích na ulici, a není jasné – dívce není jasné –, zda jeho úsměv je káravý, nebo snad tajně poba vený, nebo jestli se otec již vydal na nekonečnou cestu vedoucí k netečnosti a nudě, usmívá se tedy ode dveří, krátce potahuje z dýmky a pozoruje skupinku, která se těsná pod skleněným lustrem, a smějící se matka, kolébaná a hou
14 ∙
