Středoevropské sešity I.
Tribun EU 2009
Středoevropské sešity
Číslo 1, ročník první Založeno 2009 MK ČR E 18914 Registrační číslo ISSN 1803-8778
Redakční rada Rudolf Chmel (předseda), Renata Rusyn Dybalska, Lajos Grendel, Petr Kaleta, Csaba Gy. Kiss, Mira Nábělková, Jana Pátková, Robert Pejša, István H. Tóth
Šéfredaktor Rudolf Chmel
Vedoucí projektu Robert Pejša Vydavatel, layout, grafická úprava a tisk Tribun EU s.r.o. Gorkého 41, 602 00 Brno, IČ 27662101 Adresa redakce Seminář středoevropských studií ÚSVS FF UK Nám. Jana Palacha 2, 116 38 Praha 1 Tel. / Fax. +420 221 619 266 E-mail:
[email protected] Internet: http://www.seminar-stredoevropskych-studii.cz
Obsah
•
Úvodní slovo k projektu Středoevropské sešity (Robert Pejša) ……………………………………………...…..5
•
Editorial (Rudolf Chmel) ……………………………………7
•
Dějiny literárněvědné slovakistiky na UK v Praze
Radoslav Passia: Kritik ako médium, objekt obdivu i manipulácie (poznámky k ošúchanej téme Šalda a Slovensko) …………………..10
Michaela Brosmanová: Albert Pražák a idea čechoslovakizmu ……24
Martina Bekešová: Souvisle a závisle – po českém boku (Starší slovenské písemnictví v pojetí a výkladu Alberta Pražáka) …60
Jana Pátková: Literární Slovensko očima Flory Kleinschnitzové …104
Rozhovor s jazykovedkyňou Mirou Nábělkovou …………………..134
•
O autorech časopisu a projektu …………………………..157
Realizováno s podporou
Grantové agentury Univerzity Karlovy
a
International Visegrad Fund
Úvodní slovo k projektu Dostává se vám do rukou pilotní číslo oborového periodika Semináře
středoevropských
studií
Ústavu
slavistických
a východoevropských studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze – Středoevropské sešity. První myšlenka na vytvoření vlastního
publikačního
prostoru
pro
pracovníky
pracoviště,
skládajícího se ze slovakistické, polonistické, maďarské sekce a zahraničních spolupracovníků ze Slovenska, Polska a Maďarska se zrodila již v roce 2006 po nástupu nového vedení Semináře středoevropských studií ÚSVS FF UK. Avšak, jak už to u podobných záměrů a projektů bývá zvykem, i sebelepší myšlenka musí být podpořena činy, v našem případě zejména zabezpečením financování tohoto projektu. Kvalitní a průkopnický výzkum v oblasti humanitních věd již dnes sám o sobě nestačí na to, aby bylo možné bez omezení vytvořit a následně s nadšením a klidem vědce rozvíjet specifický prostor pro prezentaci doposud neodkrytých zákoutí středoevropských literatur, jazyků, dějin a společnosti. Jsme přesvědčeni, že se nám podaří harmonickým spojením vědecké složky a složky organizačně-finanční i do budoucna pravidelněefektivně-srozumitelně prezentovat šíři vědeckých, vzdělávacích a popularizačních aktivit našeho pracoviště, stejně jako seznamovat veřejnost
s
identickými
aktivitami
našich
středoevropských
partnerských pracovišť. Časopis nebude tedy jen prostorem pro prezentaci vědeckých výsledků, ale jeho role bude spočívat i v oblasti didaktické a popularizační. Naším cílem je, aby se stal 5
stejně vědeckým, jako i významným didaktickým doplňkem pro vzdělávání studentů oboru Středoevropská studia, polonistů, hungarologů a slovakistů, ale aby se stal i srozumitelným partnerem pro ty, kteří se, ať již profesně, nebo jen z čirého nadšení, zajímají o minulost, současnost a budoucnost středoevropského regionu. Je více než symbolické, že hlavním tématem pilotního čísla je oblast česko-slovenských vztahů (viz Editorial Rudolfa Chmela). Téma je svým způsobem symbolické i pro genezi vzniku časopisu. Myšlenka se totiž zrodila na půdě personálně skromného, ale už vědecky půlstoletí produktivního Kabinetu slovakistiky. Středoevropské sešity budou od následujícího čísla (říjen 2009) členěny do těchto základních sekcí: Jazykověda, Literární věda, Dějiny a společnost, Aktuální projektové aktivity, Recenze. Odborné studie, glosy, recenze a další texty budou publikovány rovnocenně v českém, slovenském, polském a maďarském jazyce. Integrální součástí časopisu budou i texty zahraničních přednášejících, kteří se podílejí na realizaci dalšího projektu pracoviště: Centrum středoevropského vzdělávání. Středoevropské sešity budou publikačním prostorem, v kterém, věříme, se budou prezentovat výsledky našich individuálních i koletivních záměrů na nejvyšší vědecké úrovni, která bude saturovat zájem širší komunity o celý komplex středoevropských studií, jak jsou prezentovaná Ústavem slavistických a východoevropských studií FF UK. Robert Pejša 6
Editorial Keď sme rozmýšľali o tom, čím by sme mohli prezentovať slovakistický výskum v novom ústavnom periodiku, videlo sa nám, že by to mohla byť na začiatok istá rekognoskácia terénu slovakistiky v českom prostredí, hoci nevyhnutne čiastková a fragmentárna. Určité výsledky sa v tejto oblasti už nepochybne dosiahli, keď sa napríklad príslušníci staršej generácie pokúsili o retrospektívu štúdia slovakistiky na FF UK v Prahe (porov. Příspěvky k dějinám slovakistiky na FF UK. Praha 1998), resp. urobili aspoň základnú inventúru problematiky (L. Patera – R. Chmel: Kontext české a slovenské literatury. Karolinum: Praha 1997), ale na dôkladnú analýzu, vlastne syntézu či monografiu, táto možno niekedy aj kontroverzná téma ešte stále iba čaká. Česká slovakistika je totiž sama o sebe pojem, ktorý by si žiadal komplexnejší aktuálny aj historický pohľad, v ktorom by sa zrkadlili – vývinovo aj prítomnostne – viaceré aspekty problematiky, ktorá mala často silné
ideologické,
politické
konotácie,
posúvajúce
ju
do
mimovedeckých sfér. Časť textov, ktoré k tejto problematike publikujeme to, nazdávam sa, dostatočne naznačuje. Možno ich považovať za prípravu k budúcej syntéze (najmä pokiaľ ide o literárnu históriu), ale zďaleka nie vyčerpávajúcu. Flora Kleinschnitzová, priekopníčka medzivojnovej slovakistiky, je v tomto zmysle možno menej problémová, preto jej hodnotenie možno považovať do istej miery za uzavretejšie, než je to v prípade Alberta Pražáka, profesora tejto fakulty, ktorý 7
predstavuje zložitosť a protirečivosť českej slovakistiky – najmä v medzivojnovom období – asi najkoncentrovanejšie a na svoje komplexné zhodnotenie už čaká dosť dlho. Texty, ktoré v tejto súvislosti publikujeme, sú v tomto zmysle len prvými parciálnymi sondami, za ktorými budú nasledovať ďalšie, dôkladnejšie. Iný profesor našej fakulty, F. X. Šalda, ktorý v medzivojnovom období inšpiroval slovenskú literárnu vedu a osobitne literárnu kritiku k vysokým métam, stojí kdesi pri zrode modernej slovenskej kritiky, ktorá predovšetkým cez žáner eseje, ale i svojim osobnostným pátosom
(najmä u Alexandra Matušku, Michala Chorvátha
a niektorých ďalších literárnych historikov a kritikov) nadviazala na tie najlepšie črty Šaldovho historického prínosu. V slovenskom prostredí bol aj neskôr, v 60. a na začiatku 70. rokov minulého storočia, akýmsi katalyzátorom rivality medzi scientizmom (najmä štrukturalistickým, stelesneným Mikulášom Bakošom) a esejizmom či kritickým subjektivizmom, ktorý reprezentoval od 30. rokov práve Šaldov žiak – Alexander Matuška. Jazykovedná
slovakistika,
ktorú
prezentuje
v
ÚSVS
na najvyššej úrovni Mira Nábělková, sa práve jej zásluhou v zrkadle českom, resp. slovensko-českom napája z najlepších tradícií modernej slovenskej jazykovedy (Eugen Pauliny, Ľudovít Novák, ktorých je dôstojnou pokračovateľkou), aby ich vo svojej najnovšej sociolingvistickej aktivite uplatnila inšpiratívne nielen pre českú a slovenskú, ale prinajmenšom pre celú európsku jazykovedu.
8
Dnešný stav slovakistiky v Čechách i českej slovakistiky je daný novou realitou po rozdelení spoločného Česko-Slovenska roku 1993, ale okrem týchto mimovedeckých determinánt zohrávajú podstatnejšiu a pozitívnejšiu úlohu skutočnosti súvisiace s rozvojom jednotlivých vedeckých disciplín. V istom zmysle môže byť pretrvávajúcim pozitívom ešte stále viac alebo menej latentný spoločný česko-slovenský kontext, ktorý má svoje špecifické podoby v jednotlivých vedných disciplínach, ale nezanedbateľnú rolu hrajú aj imanentné skutočnosti, ktoré sú spojené s vlastným vývojom tejktorej vednej disciplíny na konkrétnych pracoviskách. Ústav slavistických a východoeurópskych štúdií, v ktorom má slovakistika od svojho vzniku už poldruhadesaťročie akúsi „doložku najvyšších výhod“ (nikdy nezneužitú), má v tejto oblasti vedecké plány, ktoré by o niekoľko rokov mohli byť prezentované v ešte viditeľnejších podobách. Stredoeurópske zošity budú jedným z takýchto miest prezentácie vedeckých výsledkov slovakistiky a v blízkom čase aj ďalších disciplín – polonistiky, hungaristiky, ktoré tvoria základ stredoeurópskych štúdií na filozofickej fakulte. Rudolf Chmel
9
Kritik ako médium, objekt obdivu i manipulácie (poznámky k ošúchanej téme Šalda a Slovensko)
Radoslav Passia
Kritická činnosť Františka Xavera Šaldu (1867 – 1937) bola medzi svetovými vojnami jedným z dôležitých vektorov, ktoré fragmentarizovanú, ale málo štruktúrovanú slovenskú kultúru orientovali smerom k aktuálnemu európskemu dianiu. Tento vytrvalý intelektuálny opozičník sa síce až na pár výnimiek neangažoval v našich veciach priamo, no kvantitatívne skromná odnož jeho diela so vzťahom k Slovensku sa vyznačovala vzácnou odolnosťou voči oficiálnym kultúrnopolitickým a ideologickým postojom, ktorým niektorí podliehali masívne a natrvalo (A. Pražák) alebo aspoň v niektorých obdobiach (J. Vlček).1 Šaldova „európskosť“ sa pre slovenský kontext rodí postupne a vrcholí v tridsiatych rokoch 20. storočia ako logický dôsledok prístupu považujúceho jednotlivé národné kultúry za teoreticky rovné, pričom ich jedinečná existencia má vlastne rovnaké črty ako jedinečná existencia konkrétneho umelca: Tvořivý umělec jest vzvýšená individuálnost, někdo, kdo se odlišuje, ne ze své zvůle, ale prostou skutečností své jsoucnosti (Šalda, 1959, s. 246). Jednotlivé kultúry sú síce principiálne, ale zároveň len potenciálne rovnoprávne – mapo-
1
O vývoji Vlčkových názorov na vzťah slovenskej a českej literatúry píše napríklad Ludvík Patera v zborníku Příspěvky k dějinám slovakistiky na FF UK, Praha, 1998.
10
vanie nerozvinutých možností tej-ktorej kultúry, teda úsilie o napĺňanie tohto potenciálu rovnosti, je jednou z významných úloh šaldovského typu umeleckej kritiky. Principiálna nezastupiteľnosť jednej národnej kultúry inou vyplýva predovšetkým zo súboru špecifických čŕt a vlastností, čiže takých odlišností, ktoré nie sú prejavom aktuálneho voluntarizmu, ale spomenutou „prostou skutočnosťou“. Takéto „internacionálne“ nazeranie na túto, dobovo citlivú problematiku si medzi nastupujúcou ambicióznou generáciou slovenských intelektuálov muselo získať svojich priaznivcov. Šalda prijal kultúrnu odlišnosť Čechov a Slovákov ako holý a nezmeniteľný fakt, čo však zároveň znamenalo, že univerzálne hodnotové kritériá, cez ktoré nazeral na českú či svetovú literatúru, bez rozpakov uplatňoval aj vo svojich teoretických požiadavkách na slovenskú literatúru. Aj keď jej miesto vidí po českom boku, čo vyplývalo z dejinného vývoja aj aktuálneho situovania oboch kultúr do spoločného štátu, neočakáva od nej, že sa stane regionálnou, teda závislou od „materskej“ literatúry, ale ako najvhodnejšia forma ich vzájomného vzťahu sa mu javí „partikularizmus“ – tvorivé dopĺňanie sa oboch kultúr. Aj v tomto bode sa stretávame s aktívnou úlohou kritiky, ktorá má toto vedomie formovať a pestovať, teda kritiky v plném, tvořivém smyslu slova, kritiky jako organisačního uvědomění, které by čelilo centralismu a vzdorovitě neplodný separatism proměnilo v bohatý životný partikularism. Jen takový plodný životný partikularism může se vyrovnat centralismu a doplniti jej ve vyšší jednotu (Šalda, 1990, s. 305). Navonok paradoxný fakt, že o sloven11
skej literatúre takmer nepísal, bol v skutočnosti konzekventným naplnením jeho predstavy o zodpovednom, priam bytostnom angažovaní sa kritiky v národnej kultúre. Kálalovsky tútorský vzťah k Slovensku mu bol cudzí,2 pociťoval ho ako falošný a pre budúcnosť novej republiky kontraproduktívny. Slovensko bude národně i státně tím jednotnější s námi, čím více mu bude přáno jeho samostatnosti literárně kulturní, a nejen literární, i správní, církevní, školské (Šalda, 1959, s. 160). Šaldova neochota kriticky reflektovať aktuálne literárne dianie na Slovensku teda celkom iste vychádza z naznačeného esencializmu v chápaní národnej otázky: Úlohou kritika je overovať univerzálne hodnoty na pôde jedinečnej kultúry, čiže ak nedisponuje dostatočnou znalosťou slovenskej literatúry a dejín, nepozná ich „ducha“, musí sa vzdať možnosti písať o nej sústavnejšie. Týmto prístupom stimuloval tvoriace sa kvalitatívne vyššie priestory slovenskej literatúry a jej kritickej reflexie (teda ono prehlbovanie potenciálu), v ktorom sa už slovenský spisovateľ nemusel zaoberať predovšetkým problémami národnej existencie v konzervatívnom zmysle slova – a ani nemohol byť hodnotený len „staromartinskými“ očami. Šaldova autorita teda podporila zmenu dovtedajšieho defenzívneho typu národnej kultúry, zameraného na konzervovanie národnej osobitosti, na otvorený typ, ktorý si kritériá svojho sebahodnotenia usúvzťažňuje so širšími, ak chceme
2
Odmietnutie tohto prístupu sa naplno prejavilo napríklad v Šaldovej recenzii knihy Aloisa Mrštíka Hore Váhom v roku 1919. F. X. Šalda: Cestopis, jaký nemá být (Šalda, 1959, s. 106 – 111).
12
európskymi, kontextami.3 Zároveň sa hodnotiaci dôraz definitívne prenáša z preferovania požiadaviek „národného kolektívu“ na konkrétnu umeleckú individualitu, čo v umeleckej praxi znamená rehabilitáciu tvaru vo vzťahu k téme. Pozrime
sa
znovu
na
mnohonásobne
tematizovanú
(a z hľadiska objavovania nových prameňov azda aj vyčerpanú) otázku vzťahu niektorých slovenských súčasníkov k Šaldovi. Že u nás značne rezonoval, že mal svoj vplyv, je nesporné. Svedčí o tom aj celkom zrejmý nepomer medzi skromným počtom Šaldových kritických príspevkov na slovenské témy a dosť rozsiahlou medzivojnovou reflexiou jeho diela a váhou jeho názorov v slovenskom literárnom živote.4 Šaldov kritický duch sa na Slovensku najvýraznejšie udomácnil v prostredí davistov. Na príčine bol nepochybne fakt, že podobná všeobecne rešpektovaná osobnosť otvorená aj voči úsiliu ľavicovo orientovaných spisovateľov na Slovensku v čase po vzniku spoločného štátu chýbala. Šaldovo sympatizujúce prijatie niektorých českých proletárskych spisovateľov dávalo mladým davistom do rúk argumentačnú výbavu pri obrane svojich aktivít v oblasti slovenského kultúrneho života. A hoci nikto z nich nemal priamy záujem vykročiť na cestu synovského zavrhnutia otcovej životnej púte, ich vzťah k Šaldovi bol nielen obdivný, ale možno v ňom vystopovať 3
S. Šmatlák o tejto modifikácii kultúrnej paradigmy konštatuje, že ideové východiská a myšlienkové princípy, ktoré pri formulovaní názoru na túto problematiku uplatňoval, robia zo Šaldu v nezveličenom zmysle slova aj zakladateľa historicky nového chápania Slovenska, slovenského národa a slovenskej kultúry v českom duchovnom prostredí (Šmatlák, 1987, s. 5). 4 Pozri napríklad štúdiu Vladimíra Petríka Slovenská kritika v tridsiatych rokoch a F. X. Šalda (Rosenbaum [ed.], 1980, s. 132 – 143).
13
aj istý druh manipulácie s jeho myslením. Mladí davisti si iste všimli „malý“ rozdiel, ktorý ich však od Šaldu „ontologicky“ oddeľoval, v situácii prvorepublikového Československa sa však rozhodli, že ho radšej nebudú zvýrazňovať. Kým Šalda žil svoj život ako neustálu občiansku angažovanosť a intelektuálny súboj, davisti preferovali triedny boj.5 Iste ich však potešilo, že sa z času na čas a na chvíľu ocitli s týmto obdivovaným bardom v rovnakom zákope. Áno, bol to boh ich mladosti, ako o ňom v ankete-nekrológu napísal jeho najvýraznejší slovenský pokračovateľ Alexander Matuška (Čím nám bol? In memoriam F. X. Šaldu. DAV. 3/1937, s. 8.), ale len málokto sa mohol s odstupom rokov pochváliť, že by sa mu podarilo naplniť aj ďalšiu časť Matuškovho plamenného výroku: Tomu nás tiež naučil on: aby sme nikdy, ale skutočne nikdy nepopľuvali to a nezabudli na to, čomu sme sa korili v mladosti (tamže, s. 8). Ak sa chcel niekto koriť Šaldovi, ťažko sa bez skutočného popretia prvého mohol začať koriť Stalinovi.6
5
Podľa Jana Wiendla bol vzťah ideologickosti a umeleckého diela Šaldovou celoživotnou témou, chápal ho však odlišne ako davisti: Jak známo, Šalda vyžadoval přítomnost ideje a étosu v uměleckém díle; kritizoval ta díla, popř. umělecké směry, které se tomuto zpředmětnění vyhýbaly. Velice tvrdě však vymítal přítomnost jakékoli vnějškové ideologické struktury (Wiendl, 2007, s. 78). 6 V Moskvě byl konán v srpnu sjezd spisovatelů sovětských i cizích. Hlavní řečník Gorkij, zákonodárce dnešního literárního Ruska, pokládal za svou povinnost prohloubit ještě beztak již hluboký příkop, který odděluje ruský východ od evropského západu. Jeho řeč oplývala nadšením pro dnešní Rusko, pro Rusko Stalinovo, které prý jediné neujařmuje ani vůle ani svědomí spisovatelova, (...) a s opovržením mluvil o západě, kde prý je spisovatel otrokem fašismu a kapitalismu. Takový byl v podstatě tenor negativní části jeho řeči. Dostalo se mu odpovědi i u nás. Nejlépe myslím Janem Slavíkem, dobrým znatelem Ruska, který mě přesvědčuje svou pravdymilovností a pravdomluvností; Slavík vypočetl Gorkému všechno, co nesmí vidět, a zejména, že nesmí vidět úplnou ujařmenost literatury
14
Pripomeňme si teraz niektoré vyjadrenia davistov na adresu tohto českého kritika a pokúsme sa o ich hodnotenie. Na prvý pohľad sa zdá, že v nekrológu Vladimíra Clementisa Šalda a Slovensko7 je prítomná ozvena diskusií na trenčianskoteplickom kongrese slovenských spisovateľov (1936), kde Šaldovo meno často zaznievalo.8 Ak si však zalistujeme v skorších ročníkoch Davu, zistíme, že tento nekrológ je vlastne len oprášenou verziou takmer osem rokov starého článku, ktorý z čísla 7/1929 vyškrtol cenzorský úrad.9 Clementis vo svojom článku konštatuje, že z poprevratovej generácie slovenskej inteligencie majú k Šaldovi najbližšie práve davisti. Zo Šaldovho
Stalinem, jehož umělecká politika dělá prý horší a směšnější skopičiny než stará umělecká a literární politika carská a veštvala již do smrti nejednoho spisovatele i bolševického přesvědčení, jen když se dost málo odchýlil od přikázaného směru a od naporučené šablony. Toľko jeden z jednoznačných Šaldových postojov k Stalinovi v článku Společenské kolektivum a spisovatelské individuum zo Zápisníka 1934/35 (Šalda, 1994, s. 1 – 2). 7 F. X. Šalda zomrel 4. apríla 1937. Clementisov nekrológ pôvodne vyšiel v časopise Tvorba, 1937, roč. 12, č. 16 (16. 4. 1937), s. 247. 8 L. Novomeský toto rezonovanie popísal v článku Šalda a Slovensko z roku 1937 takto: V širokých – v kultúrnopolitických – obrysoch sa už dnes vytvára takýto šaldovský pomer menovite medzi slovenskou a českou literatúrou. Známy trenčianskoteplický literárny kongres práve na tomto podklade vytýčil svoj pomer k českému kultúrnemu prostrediu. Odmietol zjednocovaciu horlivosť, ale prihlásil sa k spolupráci s výkvetom českého kultúrneho života. Takéto rozhodnutie slovenským literátom Šalda poradil, ale predovšetkým umožnil. Lebo pripravil preň v Čechách pôdu odmietnutím českého literárneho centralizmu a kultúrneho imperializmu (Novomeský, 1970, s. 302). 9 Pol hodinka s najslávnejším mužom českej literárnej kritiky. In: DAV. 1929, roč. 3, č. 7, s. 94. Citované podľa reedície DAVu z roku 1965, ktorá vyšla aj s prílohou pôvodne cenzurovaných, vo svojej dobe neuverejnených príspevkov. Zdá sa teda, že Clementis si s nekrológom v r. 1937 nedal zvláštnu námahu a v zásade len prevzal formulácie z tohto anekdotického, ale predovšetkým voči nemenovanému kritikovi, za ktorým nemožno nevidieť Šaldu, značne ironického nepodpísaného článku z roku 1929. Za jeho autora je v ňom označený „člen redakcie“ – s najväčšou pravdepodobnosťou V. Clementis. Nájdeme tam totiž tie isté voľne prerozprávané Šaldove vyjadrenia známe z Clementisovho článku Šalda a Slovensko.
15
odkazu zdôrazňuje najmä jeho kriticizmus a práve v tomto bode sa podľa Clementisa Šalda a davisti stretávajú. Všimnime si však, akým spôsobom pracuje s jednotlivými Šaldovými výrokmi: kritika totiž necituje, ale len nepresne parafrázuje. Tieto parafrázy majú podobu spomienok na ich stretnutie a rozhovor v Piešťanoch v roku 1929. O aký typ „nepresností“ ide? Porovnajme Clementisove konštatovania s presnými citátmi z povestnej Šaldovej state Centralism a partikularism v písemnictví našem a cizím (Šalda, 1990, s. 297 – 305). Toto porovnanie môže mať svoju výpovednú hodnotu, lebo stretnutie sa odohralo v tom istom roku 1929, keď Šalda spomínaný článok uverejnil vo svojom Zápisníku. Clementis si síce pri koncipovaní nekrológu Šaldove názory môže overiť z dobovo notoricky známeho a citovaného článku Centralism a partikularism..., no neurobí to a radšej sa opiera o svoje „spomienky“ na krátke kúpeľné stretnutie. Jednotlivé neúplné a deformované Šaldove názory na niektoré osobnosti slovenskej literatúry majú zrejme poslúžiť davistickému hnutiu v boji proti martinskému kultúrnemu centru, ktoré bolo v tom čase dôležitým terčom davistickej publicistiky, lebo prirodzene zastupovalo skôr konzervatívnu časť politického spektra. Napríklad, podľa Clementisa si Šalda o Vajanskom myslí asi toto: Svoj posudok o spisovateľovi Vajanskom zhrnul do takej šaldovsky charakteristickej poslednej vety: Odvar z Turgeneva, ale nie ten najlepší (Clementis, 1977, s. 99). Ale sám Šalda o ňom v roku 1929 píše toto: Chtěl jsem vědět, kdo je to ten Hurban-Vajanský, patriarcha tehdejšího kulturního Slovenska, na něhož útočili tak 16
vášnivě mladí Slováci realisticky usměrnění. A přečetl jsem si několik jeho románů, takovou »Suchou ratolest«, takové »Letiace tiene«, takový »Pustokvet« a řekl jsem tenkrát Kraiczovi,10 že se HurbanuVajanskému do jisté míry křivdí, alespoň jako beletristovi. Byl to ovšem realism velmi krotký, hodně tam bylo idealistických konvenčností, místy z toho kapal odvar turgeněvský, ale přesto všecko: psal to básník. Básník ovšem ve stavu naturálním, spíše básnický naturel, než kultivovaný a uvědomělý duch umělecký. Ale měli jsme v Čechách v románě společenském tehdy něco lepšího? Vácslav Vlček, tehdy tak vysoko ceněný jako romanopisec, byl vedle Vajanského vymočená juchta (Šalda, 1990, s. 298). V Clementisovej interpretácii je Šaldov postoj k Hviezdoslavovi nasledovný: Na konci charakteristiky básnického diela Hviezdoslavovho za jednoznačný úsudok: Protestantská lyrika a také niečo ako náš Svatopluk Čech (Clementis, 1977, s. 99). No Šalda napísal v roku ich piešťanského stretnutia a osem rokov pred svojou smrťou toto: V literárněhistorických knížkách stojí, tuším, že Hviezdoslav je obdoba k našemu Svatopluku Čechovi. Ale mně se zdá méně akademický; a na některých věcech zdálo se mi, jakoby utkvělo něco z odlesku až »Pana Tadeusze«: zrovna tak přisáta k rodné hroudě, k domácí krajině a k domácímu lidu byla ta poesie. A jaký umělec slova, hledající a tvořící, byl ten starý pán! (Šalda, 1990, s. 299) A keď Clementis nechá vo svojom článku prehovoriť Šaldu o Škarvanovi, zdôrazní, 10
Pravdepodobne Ján Blahoslav Kraicz (1869 – 1929), český politik a lekár slovenského pôvodu, ktorý sa v rokoch 1918 až 1928 venoval rozvoju Červeného kríža a organizácii slovenského zdravotníctva.
17
ako inak, internacionalizmus a buričstvo: Zato sa vrelo rozhovoril o osobnosti Škarvana, ktorého osobne poznal. Internacionálnosť v slovenských
povahových
rysoch
tohto
antimilitaristu
a tolstojovského buriča mu bola viac ako sympatická (Clementis, 1977, s. 99). Ťažko nám teda môže uniknúť, že Clementis sa síce Šaldu dovoláva a zaštiťuje sa ním, ale zároveň nenápadne usmerňuje jeho názory. Tento konkrétny príklad má svoje paralely aj v iných textoch, dalo by sa teda všeobecnejšie povedať: Keď Clementis hovorí o literatúre, zväčša myslí na politiku. Duch jeho kultúrnej publicistiky je protišaldovský, lebo kultúru menej žije a viac používa. V plnej miere tu platí úvaha Milana Jankoviča o marxistickej literárnej vede: Podstatnou překážkou adekvátního přístupu k uměleckému dílu je dogmatizace jistých kritérií; mám na mysli zejména jednostrannou gnoseologisaci v pojetí umění. Jejímu úskalí se nevyhnuli ani nejkultivovanější osobnosti novodobé marxistické estetiky (Jankovič, 1992, s. 10). Jankovič uvádza toto tvrdenie v súvislosti s kultivovaným estetikom Georgom Lukácsom, o bojovne naladených marxistických publicistoch, či priamo politikoch to platí o to viac. Objektivní správnost poznání, o níž, jak se ukázalo, rozhodoval zase jen podle svých subjektivních představ kritik či dokonce politik, funkcionář, staví se jako regulativní příkaz proti spontánnosti uměleckého činu (Jankovič, 1992, s. 11 – 12). Proces ideologickej adopcie, ktorý začali davisti voči Šaldovi realizovať už počas jeho života sa završoval postupne v desaťročiach po jeho smrti. Dialo sa to tak, 18
že sa z niektorých spoločne vybojovaných bitiek urobilo čosi ako systémové strategické partnerstvo: Hoci Šalda prišiel úplne z opačnej, z idealistickej filozofickej oblasti, jeho pojatie vzájomného pomeru kultúr dvoch národov je zhodné s pojatím dialektickomaterialistickým, s pojatím marxisticko-leninským. (Novomeský, 1970, s. 300), tvrdí napríklad Ladislav Novomeský v článku Šalda a Slovensko, ktorý je v podstate jedným z početných slovenských komentárov textu Centralism a partikularism v písemnictví našem a cizím. Rozhodujúci Šaldov prínos pre rast a intelektuálne sebavedomie slovenskej kultúry nespočíva v sústredenosti a presnosti konkrétnych kritických súdov o nej. Mnoho z našej literatúry nepoznal a z toho, čo poznal, ho asi máločo naozaj zaujalo. Bol to bytostný záujem o kvalitu a odstránenie deformácií českého kultúrneho života, ktorý stál za Šaldovým rozhodnutím mlčať o „slovenských veciach“, teda vyjadrovať sa k nim len naozaj príležitostne. Tým, že sa otvorene vyjadril o svojej „nekompetentnosti“ hodnotiť slovenskú literatúru, priznal jej vysoký status samostatnosti. A to v čase, keď z pozitivistického hľadiska jej nepochybne väčší znalci – A. Pražák a J. Vlček – ju implantovali do spoločného tela československej literatúry. Dôležitosť tohto postoja zvýrazňovali už davisti, aj Clementis oceňuje Šaldovu zásadnú kritiku oficiálneho čechoslovakizmu a konštatuje, že úvahy o slovenskej literatúre boli akýmsi vedľajším produktom veľkej duševnej dielne Šaldovej.11 Viaceré súvislosti tohto 11
Citované podľa: Šalda a Slovensko (Clementis, 1977, s. 100).
19
problému presvedčivo zachytil v už spomenutej ankete Davu Michal Chorváth: Prechod slovenskej kultúry od ducha martinského k duchu šaldovskému bude istotne pokladaný v budúcnosti za najzaujímavejší úsek slovenských kultúrnych dejín. Tento proces začal dávno pred pôsobením Šaldovým a bude trvať ešte dlho po jeho smrti, a už preto, keď vylúčime domnienky ostatné, nemožno hovoriť na tému ,Šalda a Slovensko‘ v tom presnom a skoro etymologickom smysle, ktorú značí. Omnoho oprávnenejšie je hovoriť o vplyve F. X. Šaldu na lepšie poznanie kultúrneho denia slovenského u jednotlivcov a o aplikovaní kritických metód Šaldových na slovenské kultúrne problémy (Čím nám bol? In memoriam F. X. Šaldu. DAV, č. 3/1937, s. 8.). Bol to naozaj matuškovský boh mladosti, ktorý sa často vzýval, ktorým sa často kadečo zdôvodňovalo a pretláčalo, o ktorom sa na Slovensku medzi vojnami napísalo z bibliografického pohľadu dosť, no vlastne rovnako málo konkrétneho, ako napísal on o slovenskej literatúre. Dobiehalo, oprašovalo a prikrášľovalo sa neskôr. Aj slovenskí komunisti potrebovali svojho Belinského, teda kritika, ktorý už začínal chápať, ale predsa ešte úplne nepochopil objektívne zákonitosti behu sveta a literatúry. Keďže ho nemohli nájsť na Slovensku, stal sa ním chtiac-nechtiac Šalda. Zdá sa, že nepochybíme, ak si začneme zvykať v našej socialistickej prítomnosti hovoriť o našom Šaldovi tak, ako ruskí komunisti už hovoria o našom Gercenovi, o našom Bielinskom (Novomeský, 1967, s. 50). A táto
interpretácia
Šaldu
ako 20
„charakterného“,
aj
keď
svetonázorovo nie celkom zorientovaného predchodcu svetlej prítomnosti, zostala v oficiálnych literárnych kruhoch petrifikovaná až do konca komunistického režimu.12
Pramene a literatúra: CLEMENTIS, Vladimír: O kultúre a umení. Bratislava: Tatran, 1977. Čím nám bol? In memoriam F. X. Šaldu. DAV. 1937, roč. 11, č. 3, s. 7 – 10. Dav [reedícia]. Bratislava: Vydavateľstvo Slovenskej akadémie vied, 1965. DRUG, Štefan: DAV a davisti. Bratislava: Obzor, 1965. CHAROUS, Emil: Rozdíly sbližují. Čeští spisovatelé o Slovensku. Praha: Slovenský literární klub v ČR, 2005. JANKOVIČ, Milan: Dílo jako dění smyslu. Praha: Pražská imaginace a Ústav pro českou a světovou literaturu ČSAV, 1992. MATUŠKA, Alexander: Šalda. In: Dielo II. Bratislava: Tatran, 1990, s. 420 – 446. NOVOMESKÝ, Ladislav: Manifesty a protesty. Výber zo statí a príspevkov o kultúre a umení. Bratislava: Epocha, 1970. NOVOMESKÝ, Ladislav: Náš Šalda („Dělník a tvůrce lidství“). In: Romboid. 1967, roč. 2, č. 2, s. 47 – 50.
12
S. Šmatlák vo svojom jubilejnom článku Šalda a jeho „slovenský rozmer“ prakticky potvrdzuje staršie Štollove a Novomeského interpretácie vzťahu marxistov k Šaldovi (Šmatlák, 1987, s. 8).
21
PATERA, Ludvík: Spory, rozpory a koncepce česko-slovenského literárního kontextu. In: Kontext české a slovenské literatury. Antologie českých a slovenských textů 1830 – 1989. Praha: Karolinum, 1997, s. 5 – 33. Pol hodinka s najslávnejším mužom českej literárnej kritiky [autor neuvedený]. DAV. 1929, roč. 3, č. 7, s. 94. CHMEL, Rudolf (red.): Příspěvky k dějinám slovakistiky na FF UK. Praha: Filozofická fakulta UK v Praze, 1998. ROSENBAUM, Karol (ed.): Československý literárny kontext. Bratislava – Praha: Slovenský spisovateľ – Československý spisovatel, 1980. ŠALDA, F. X.: Kritické projevy 11. 1919-1921. Praha: Československý spisovatel, 1959. ŠALDA, F. X.: Šaldův zápisník I. 1928-1929. Praha: Československý spisovatel, 1990. ŠALDA, F. X.: Šaldův zápisník VII. 1934-1935. Praha: Český spisovatel, 1994. ŠMATLÁK, Stanislav: Šalda a jeho „slovenský rozmer“. Romboid. 1987, roč. 22, č. 5, s. 4 – 11. ŠTOLL, Ladislav: Občan F. X. Šalda. Praha: Československý spisovatel, 1977. WIENDL, Jan: Pokušení Šaldovo. K otázce diskontinuity v pozdním díle F. X. Šaldy. Svět literatury. Časopis pro novodobé literatury. 2007, roč. 17, č. 36, s. 61 – 83.
22
Článok vznikol s podporou Grantovej agentúry Karlovej univerzity v Prahe, GAUK č. 252 036.
23
Albert Pražák a idea čechoslovakizmu Michaela Brosmanová
Albert Pražák, známy český literárny historik, je do istej miery rozporuplne vnímanou postavou. Bol aktívny na viacerých poliach spoločenského diania. Ako vedec sa v prvom rade angažoval v literárnej vede a v literárnom dianí; skúmal, reflektoval, analyzoval a systematizoval poznatky najmä z oblastí, ktorým sa do tej doby literárna veda ešte nevenovala. Svoju pozornosť venoval okrem českej literatúry aj literatúre slovenskej. Bol činný taktiež na poli politickom, aj keď nepatril do žiadnej politickej strany. Naopak, snažil sa o pohľad objektívny, nadosobný, a preto si z programu každej politickej strany vybral len čiastkové myšlienky, o správnosti ktorých bol presvedčený. Jeho aktivita skôr smerovala k upevňovaniu národného povedomia a budovania štátu a počas 2. svetovej vojny vynakladal sily na obnovenie štátu oslobodeného od fašistickej diktatúry, teda nie na plnenie ideových zásad jednotlivých strán. Jeho štúdie o literatúre českej i slovenskej smerujú k záverom, ktoré v dnešnej dobe samostatnosti Českej republiky a Slovenskej republiky vyznievajú často až absurdne. Aj v dobe, keď svoju koncepciu a názory Pražák zverejňoval, vyslúžil si za to mnoho kritiky zo strany slovenskej inteligencie, hoci východiská a dôvody tejto
24
kritiky boli odlišné od dnešných a často nezostalo na rovine vecnej diskusie, ale došlo až k osobným invektivám.1 Odhliadnuc od týchto faktov, je pozoruhodné, aké množstvo práce a nahromadených poznatkov zanechal pre budúce generácie. Jeho dielo je potrebné ešte zosystematizovať a zhodnotiť ako celok, pričom je potrebné, aby toto hodnotenie bolo čo najobjektívnejšie. Pri objeme práce, ktorú vyprodukoval, sa táto úloha javí veľmi náročnou a zodpovednou. Úlohou tejto štúdie preto nie je podať komplexný obraz o každej oblasti činnosti, ktorú A. Pražák vyvíjal. Má sa zamerať na jeho literárnovednú, resp. literárnohistorickú činnosť, konkrétne na známu a rozporuplne prijímanú teóriu jedného a jednotného československého národa, jazyka a literatúry. Ani túto stránku jeho pôsobnosti nie je možné na tomto malom priestore zobraziť a vystihnúť úplne vyčerpávajúco. Zameriame sa na diela, ktorých predmetom je československá idea (v rozmere národnom, jazykovom alebo literárnom), jej historické pozadie i na vtedajšiu dobu aktuálna opodstatnenosť. Nebudeme sa jednotlivo venovať každej zmienke o československej otázke, ale pokúsime sa analyzovať diela zaoberajúce sa touto témou a identifikovať východiská a argumenty, ale najmä závery, ktoré hovoria o československej jednote v oblasti národnostnej, jazykovej aj literárnej.
1
Jeden takýto prípad sa spomína v štúdii M. Pokorného a M. Zelenku Albert Pražák v archivních dokumentech Karlovy univerzity, s. 16.
25
Na doplnenie predstavy o osobnosti Alberta Pražáka je potrebné uviesť niekoľko stručných životopisných údajov. Narodil sa v roku 1880 v Chroustoviciach v rodine záhradníka na zámku. Absolvoval štúdium na klasickom gymnáziu v Hradci Králové a už tam prichádza do užšieho kontaktu so slovenskou literatúrou. A to nielen na rovine kontaktov s dielami slovenských literátov, ale aj na rovine úzkych vzťahov s obrodeneckými autormi. Okrem toho na neho zapôsobila Kollárova Slávy dcera a tiež jeho Pamäti z mladších rokov života. To, podľa Pražákových vlastných slov, rozhodlo aj o náklonnosti k slovenským autorom: Na gymnasiu působil na mne brzy Kollár ‚Slávy dcerou‘ a ‚Pamětmi‘ získal mne pro Slovensko i Slovanstvo (Grund, 1940, s. 12). A nielen Ján Kollár, ale aj iní spisovatelia si získali Pražákovu pozornosť (napr. P. O. Hviezdoslav), teda skúmal nielen českú literatúru, ale vo veľkej miere sa venoval aj slovenskej literatúre. Po skončení gymnázia pokračoval v štúdiách na Filozofickej fakulte UK v Prahe, kde sa venoval germánskej a slovanskej filológii. Zaujali ho prednášky o českej literatúre u Jaroslava Vlčka a západná literatúra u J. Vrchlického. Ovplyvnili ho aj ďalší učitelia (T. G. Masaryk, A. Sauer). V roku 1905 zloží štátnice a už ďalší rok získava doktorát. Jeho činnosť sa v ďalších rokoch rozvetvuje; učí na gymnáziách v Prahe, pracuje ako redaktor a začína sa aj jeho literárnokritická činnosť (už od roku 1900). Do toho prichádza vojna, čím sa na chvíľu preruší jeho aktívny literárny život. Po vojne orga-
26
nizuje stredné školstvo na Slovensku z ministerstva školstva v Prahe, kde zostavil aj prvé stredoškolské čítanky. V roku 1921 sa stáva profesorom českej a slovenskej literatúry na Filozofickej fakulte Univerzity Komenského v Bratislave a v roku 1933 sa jeho profesorská činnosť presúva do Prahy na Filozofickú fakultu UK. Treba spomenúť, že jeho aktivita sa nepohybovala iba v oblasti pedagogickej, ale bol aj členom a zakladateľom rozličných spoločností (napr. Jednota Svatopluka Čecha, Učená společnost Šafaříkova v Bratislave, Literárněhistorická společnost). Pražák pre svoju názorovú toleranciu, rozhľadenosť, ku ktorej nepochybne prispelo i to, že veľa cestoval, bol všeobecne uznávanou autoritou a z týchto dôvodov sa stal predsedom revolučnej Českej národnej rady, kde sa v máji 1945 mohol podieľať na historických udalostiach, ktoré ukončili éru fašizmu a 2. svetovej vojny. O tomto období pútavo rozpráva aj v svojej autobiografii Politika a revoluce.2 Kvôli niektorým svojim krokom sa Pražák nepohodol s komunistami a postupne sa vzdával aktívnej politickej činnosti. V roku 1951 odišiel do dôchodku a o päť rokov neskôr zomiera. Jeho tvorbu je potrebné chápať a interpretovať so zreteľom na prostredie a atmosféru, v ktorých žil. Záujem o Slovensko sa prejavil v dobe, keď Slováci žili pod národnostným a maďarizačným útlakom
2 Porov. Pražák, A.: Politika a revoluce. Od siedmej kapitoly vysvetľuje, ako sa dostal do čela odboja a popisuje Pražské povstanie v máji 1945 až po víťazstvo a stretnutie s prezidentom Benešom. Tejto, z časového hľadiska krátkej časti života, venuje vo svojich zápiskoch viac než polovicu priestoru. Z toho možno poznať, akú dôležitosť priznával májovým udalostiam a oslobodzovaniu českého národa spod nemeckého vplyvu.
27
a nemali so susedným Českom rovnaké podmienky, čo sa týka vzdelávania, literárnej tvorby, spoločenského a kultúrneho života. Chýbali aj kultúrne inštitúcie usmerňujúce a podporujúce kultúrny život na Slovensku. Ten bol možný len v duchu maďarizačných tendencií. Treba poznamenať, že hoci Česi aj Slováci boli súčasťou jednej monarchie (Rakúsko-Uhorsko), situácia v Čechách bola odlišná od situácie na Slovensku. Česi mali predsa len lepšie podmienky, najmä vďaka Karlovej univerzite. Maďarská nadvláda na Slovensku bola silnejšia, v školách na Slovensku prebiehala maďarizácia, slovenská menšina nemala v národnostných otázkach takmer žiadne slovo. Preto väčšina slovenských intelektuálov dala prednosť vzdelávacím inštitúciám v Čechách. Z tohto dôvodu bol kultúrny vplyv českých vzdelancov na Slovensku samozrejmý a bezprostredný. Pražák vychádzal zo spomenutých faktov a z jazykovej príbuznosti Slovákov a Čechov i z niektorých historických skutočností a na nich postavil svoju teóriu o jednotnom československom národe a s tým súvisiacu teóriu o jednej literatúre a jazyku. Literárnou históriou sa zaoberal v duchu Hettnerovho chápania, keď ju poňal jako dějiny nikoli knih, ale idejí a jejich vědeckých a uměleckých forem (Kol., 2000, s. 1062). Ako pozitivista veľmi dôkladne zbieral a skúmal veľké množstvo faktov, konfrontoval ich, uvádzal do rozličných vzťahov. Napriek tomu, nie vždy dokázal tieto poznatky správnym
spôsobom
spracovať 28
a neraz
dochádzal
k málo
odôvodneným a nepravdepodobným záverom, čo sa potvrdilo aj pri odôvodňovaní opodstatnenosti obhajoby jedného národa, jazyka a literatúry, spoločných pre Čechov i Slovákov. Historické fakty podriaďoval cieľu, a tým cieľom bolo potvrdiť svoju koncepciu čechoslovakizmu. Môžeme konštatovať, že v prípade, keď mal uplatniť induktívnu metódu, teda zo zozbieraných poznatkov vytvoril pevný základ pre záver, on už pred sebou záver (alebo cieľ) mal – dokázať československú jednotu, a pokúšajúc dostať sa k tomuto cieľu, využíval fakty podporujúce jeho tézu. Ťažko mu možno uprieť dobrý úmysel, pretože, ako sa dozvedáme z jeho pamätí Politika a revoluce, ale aj z iných jeho vyjadrení, nerobil to zo zaujatosti voči Slovákom, ale z úprimného presvedčenia o správnosti svojich hypotéz. Charakteristické pre neho a jeho pozitivistickú orientáciu bolo, že sa venoval aj málo významným autorom, pretože tvrdil, že je dôležité poznávať nielen umeleckosť a kvalitu diel významných autorov, ale tiež dynamiku a expanziu rozvoja umeleckej formy a ideí. Okrem monografií, v ktorých sa venoval významným i menej významným osobnostiam literárneho života, jeho pozornosť sa sústreďovala na obdobie národného obrodenia na Slovensku i v Čechách.
Idea československej vzájomnosti pred a po 1. svetovej vojne V knihe Češi a Slováci, vydanej roku 1929, sa Pražák v úvode zmieňuje o fakte, že už dvadsať rokov smeruje svoje vedecké úsilie okrem iného aj na pole československých národných, jazykových 29
a literárnych vzťahov. Z tejto knihy sa však nedozvieme, že spočiatku Pražák slovenskú literatúru s českou až tak striktne a nekompromisne nespájal do jedného homogénneho celku. Tento postreh uvádza vo svojej štúdii aj M. Zelenka: Pražákovy první předválečné studie včetně stručného přehledu slovenské literatury z roku 1911 paradoxně přiznávaly slovenské literatuře větší autonomnost, vývojovou osobitost a estetický svéraz než práce vzniklé po roce 1918 (Zelenka, 2002, s. 192). M. Zelenka sa tu odvoláva na dve state uvedené v knihe Slovenská čítanka z roku 1911 (Literatura slovenská od Štúra a jeho školy a druhá s názvom Literatura slovenská od let šedesátých po přítomnost). Zaujímavým faktom je aj Pražákova dvojpólovosť v nazeraní na slovenskú literatúru. Na jednej strane ju vníma teritoriálne, ako ohraničenú územím Slovenska, ako literatúru písanú na tomto území, ale závislú na českej literatúre; na druhej strane z hľadiska etnicko-jazykového, ako literatúru uhorských Slovákov, ktorí na základe uzákonenia spisovnej slovenčiny budujú svoju autonómnu literatúru.3 Po roku 1918, v medzivojnovom období, Pražák odstúpil od tejto myšlienky a slovenskú literatúru videl ako integrálnu a nedeliteľnú súčasť českej, bez nejakého nároku na autonómnosť, hoci pripúšťal isté špecifiká slovenskej literárnej tvorby, ktoré však považoval za kulturní a povahový svéráz (Pražák, 1926, s. 9). Ne-
3
Tieto postrehy tiež prináša stať M. Zelenku Literárnovědná terminologie v československých vztazích, s. 192. Opätovne tieto fakty uvádza v štúdii napísanej spolu s M. Pokorným Albert Pražák v archivních dokumentech Karlovy univerzity, s. 14 – 15.
30
možno však prehliadnuť, že ešte roku 1922 v knihe Dějiny spisovné slovenštiny toto teritoriálne chápanie nie je až natoľko vyostrené, nakoľko v nich ...objektivně zachytil genezi spisovné slovenštiny nejen jako komunikačního prostředku, ale i jako literárního jazyka (Pokorný – Zelenka, 1999, s. 15). Napriek tomu bol však aj za toto dielo kritizovaný. Zozbieral v ňom síce veľké množstvo poznatkov aj o slovenskej literatúre, čím pomohol literárnovednému bádaniu, vlna kritiky sa však objavila nielen na strane slovenskej, ale aj u jeho českých kolegov, keď napríklad Bohuslav Havránek v recenzii na toto Pražákove dielo upozorňuje na nejasnosť a nepresnosť jeho výpovedí: někde vyvozuje Pražák ze svých fakt závěry ukvapené a nepřesné (Havránek, 1923, s. 15). Albert Pražák napriek tomu, že dejinný vývoj v 20. storočí postupne ukazoval, že nebude možné vnímať Čechov a Slovákov ako jeden národ, ani zaviesť jeden spoločný jazyk, ktorý sa potom bude uplatňovať aj v literatúre, zotrvával na svojom stanovisku, ktoré podporovalo čoraz menej skutočností: Můžeme konstatovat, že představa jednotného československého národa, tak jak ji Pražák obhajoval a propagoval svými interpretacemi literárněhistorického materiálu, narážela v průběhu let na stále větší prekážky (Pokorný – Zelenka, 1999, s. 14). To neostalo bez ohlasu a vyvolávalo nepriateľské protičeské nálady u slovenských autonomistov, čo k deklaro-
31
vanej československej jednote (ako ju chápal Pražák) vôbec neprispievalo.4 Dostal sa aj do sporu so slovenskými vzdelancami. Napríklad spis Slovenská svojskost sa už plne venuje samostatnému slovenskému jazyku, ktorý vníma ako nežiaduci jav pri vytváraní jednoty oboch národov. Toto dielo vyšlo najskôr v roku 1922 ako článok. Proti nemu, podobne ako proti iným spisom A. Pražáka, sa ohradil J. Škultéty, ktorý ho chápal ako útok na slovenčinu a toto riešenie česko-slovenského problému vnímal ako nečasové a celonárodnému organizmu škodlivé (Škultéty, 1923, s. 57). Vo svojich kritikách sa Škultéty vyslovuje aj proti názoru, že by Slováci mali útechu pred maďarizáciou hľadať v češtine. Pokladá Pražákov názor za nepodložený a spisovnú slovenčinu vníma ako dôkaz slovenského uvedomenia. V predhovore knižného vydania spisu Slovenská svojskost reaguje Pražák práve na tieto Škultétyho námietky: Proti němu prudce se však zvedl prof. Škultéty a hledal v něm, co v něm – nebylo: útok na slovenštinu,
na
slovenský
svéráz,
československou
shodu
a na naše nové organické zžívání (Pražák, 1926, s. 3). Ohradzuje sa a poukazuje na pohnútky, ktoré ho viedli k napísaniu tohto článku: V řešení československého nedorozumění nebylo však nic nebratrského. Šlo o cosi důležitějšího: prokázati, že Češi, Moravané a Slováci jsou více než bratři: že jsou kdosi totožný... (tamže, s. 3)
4
Na túto skutočnosť upozorňuje aj K. Rosenbaum v diele Vzťahy slovenskej a českej literatúry, s. 231.
32
Albert Pražák však bol práve jedným z tých, ktorí odmietali zmenu svojho postoja a aj argumenty proti svojim názorom. Ak zastával ideu československého národa, jazyka a literatúry, zastával ju dôsledne. Ako argument používal historickú spätosť oboch národov, Slovákov a Čechov pokladal za nositeľov spoločnej myšlienky a spoločného smerovania: Křesťanství slovanského i latinského typu, reformace i protireformace, humanism, renaissance i barok, obrozenství i osvícenství vzbuzovalo v nich souhlasné odpovědi a jejich organismus prokazoval týž kulturní rytmus a tep (Pražák, 1938, s. 8). Zároveň v jednom národe a v jednej literatúre rozlišoval dve zložky, českú a slovenskú, pričom českú označil za jednotiacu a slovenskú za zložku od národného celku odstredivú (tamže, s. 5). Počas pôsobenia na Slovensku vo funkcii dekana fakulty a neskôr vo funkcii rektora Univerzity Komenského v Bratislave takisto propagoval československú ideu. Vo svojich spomienkach Politika a revoluce hovorí o stretnutí s Masarykom, ktorý bol tiež zástancom čechoslovakizmu: Věřil, že Slováci a Češi vzájemným sebepoznáváním se najdou a že počáteční obtíže živené z Maďarska poleví (Pražák, 2004, s. 38). Na tomto mieste je vhodné pripomenúť postreh M. Zelenku, že hoci Pražák i Masaryk podporovali ideu čechoslovakizmu, predsa len v chápaní tohto problému sa ich názory líšili: Pražák pokládal Slováky za integrální a rovnocennou větev jednotného československého národa na rozdíl od T. G. Masaryka, který chápal československý národ pragmaticky – v politickém slova smyslu... (Zelenka, 2002, s. 192) Ďalšia odlišnosť je podmienená 33
rozdielnym zameraním a pohľadom na spoločnosť; kým Pražák bol v prvom rade literárny vedec, Masaryk bol politik, preto nikdy nepopíral svébytnost slovenského etnického národa a vůbec nenastoloval otázku jednoty jazyka (Rychlík, 1993, s. 392). Otázku jazyka ale Pražák považoval za zásadnú a genéze slovenského jazyka venoval vo svojich dielach patričnú pozornosť, pretože s ňou súvisela aj otázka autonómnosti
a opodstatnenosti
literatúry
písanej
po slovensky. V súlade so svojimi názormi pokladal Pražák slovenskú literatúru za integrálnu súčasť českej, resp. československej literatúry a vedl mechanickou paralelu s ovlivňující a rozvinutější literaturou českou (Zelenka, 2002, s. 192). No Pražák v niektorých častiach svojich štúdií naráža na vlastné tvrdenia, ktoré vyznievajú protichodne. Na jednej strane prezentuje slovenskú literatúru len ako súčasť, vetvu, regionálnu, okrajovú literatúru literatúry českej, pod ktorou sa aj rozvíjala a bola ňou ovplyvňovaná a podmieňovaná, na druhej strane ju na niektorých miestach vyzdvihuje, keď hovorí: Stanula po prvé mezi slovanskými národy jako souřadná a rovnocenná jednotka (Pražák, 1932, s. 303), a smeruje k národnej špecifickosti. Čo je zaujímavé, Pražák si uvedomuje, že sa to deje aj pomocou kodifikácie vlastného jazyka, ktorý mal do určitej miery aj obrannú funkciu proti cudzím, nepriateľským vplyvom: Jako záštitu proti hungarismu a maďarismu postavili slovenštinu (tamže, s. 303). Neskoršie vyrovnávanie týchto rozporov
a protichodných
tvrdení
34
však
rieši
v
neprospech
samostatnosti a autonómnosti slovenského národa, jazyka, kultúry, literatúry. Rozvíjanie národnej literatúry so svojimi zvláštnosťami a odlišnosťami od českej literatúry, navyše písanej v slovenskom jazyku, Pražák pokladá za nebezpečné a považuje to za prejav nezrelosti a kmeňového regionalizmu.5 V práci vydanej v roku 1938, Duchová podstata slovenské slovesnosti, však zhŕňa svoje názory a konštatuje: Duch slovenských literárních dějin jest v základě český (Pražák, 1938, s. 5). Z toho môžeme usudzovať, že napriek historickým udalostiam smerujúcim k čoraz väčšej samostatnosti slovenského národa a tým aj literatúry, Pražák svoje názory nezmiernil, ale naopak ešte viac vyostril.
(Ne)opodstatnenosť
kodifikácie
jazyka
i ďalších
krokov
smerujúcich k samostatnosti Slovákov ako národa S Pražákovou koncepciou súvisela nedôvera k pokusom obrodeneckých učencov nastoliť spisovnú slovenčinu. V diele Češi a Slováci podrobne zaznamenáva jednotlivé historické kroky, ktoré viedli práve k uzákoneniu slovenského spisovného jazyka, pričom nezabúda poznamenať, že pred Bernolákom a Štúrom sa prakticky nič podobné ako ucelený jazykový systém odlišný od češtiny nepoužívalo, na Slovensku sa písalo zväčša po česky, hoci sa samozrejme v písomnostiach našli aj odchýlky: Slováci, jak patrno, pociťovali 5
Na tieto protikladné tendencie upozorňuje napr. M. Vojtech v práci Slovenská literatúra očami českej pozitivistickej historiografie, s. 9.
35
sice nářeční osobitosti své domáci mluvy, zaznamenávali je na rozdíl vůči češtině a prakticky je leckdy i uplatňovali, ale všecky tyto rozdíly byly tak podřadné a v přirovnání k jiným řečem tak malicherné, že rozlišování tu bylo zbytečné (Pražák, 1929, s. 73). Opäť sa Pražák prikláňa k názoru, že odchýlky, akokoľvek zjavné, nie sú dostatočným podkladom pre ideu samostatného slovenského jazyka. Námetom niekoľkých jeho diel týkajúcich sa literárnovednej problematiky na Slovensku je práve spor o jazyk. Pretože, ak hovoril o jednote Slovákov a Čechov, mal na mysli jednotu štátnu, kultúrnu, jazykovú a literárnu, preto kritizoval samostatný slovenský jazyk: Nastolenou spisovnou slovenštinou (...) začal se ovšem jednotný duch naší literatury poltit... (Pražák, 1938, s. 13) Potrebu československej jednoty ako nevyhnutného predpokladu pre utvorenie pevného a národne a ideologicky správne ukotveného štátu pokladal za základný východiskový bod, a argumenty, ktoré mal k dispozícii, vždy použil spôsobom, aby k tomuto bodu odkazovali a smerovali. Dôvody, ktoré viedli k uzákoneniu spisovnej slovenčiny, kategorizuje výlučne ako politické, prichádzajúce zvonku, a teda nie vyvstávajúce z vnútornej potreby ľudu, ktorého národné povedomie by sa bolo natoľko posilnilo, že by si vyžadovalo vlastný spisovný jazyk. Pražák ako vedec samozrejme venoval pozornosť histórii konštituovania spisovnej slovenčiny, najmä štúrovcom, ktorí definitívne otvorili cestu slovenčine ako spisovnému a autonómnemu jazyku. Na základe uvedených faktov nie je nezvyčajné, že vystupoval proti týmto slovenským národným obrodencom, ktorí sa 36
pokúšali pozdvihnúť slovenský národ k vzdelanosti a k tvorbe vlastnej slovesnej kultúry. Nezabúda ani na Štúrových predchodcov, ktorých snahy takisto pokladá za pokusy narušiť jednotu, ktorá spájala Čechov a Slovákov: Projevy Bernolákovy a Fándliho pokusily se zřejmě roztrhnout jednotu českého jazyka, národa a literatury na Slovensku, třebas nepopírali dosavadní jednoty a skoro totožnosti (tamže, s. 10). Jazykové osamostatnenie vníma ako rozmar slovenských vzdelancov, ktorí ho, podľa jeho názoru, postavili len na vonkajšej forme, pričom podstata literatúry, korene a duch zostali v základe české: Slovenská literatura, psaná slovensky, prokazovala i tak svým vnitřním rázem, že jest nadál literaturou českou, že jest přes svou uvolněnější formu a jazykové osamostatnění jen krajová variace celonárodní literatury (tamže, s. 18). Znova a znova zdôrazňuje okrajovosť slovenskej literatúry, čím popiera osobitosti a jedinečnosť jej diel. Veľmi ostrú kritiku smeruje štúrovcom. Mnohí z nich boli kňazmi v dedinách, kde podľa jeho slov zneužili svoje postavenie a autoritu prináležiacu kňazskému stavu a ľudí pre svoje ideály získavali nie z pozície pravdivosti myšlienok, ale z pozície moci, ktorá im prináležala. Pražák zdôrazňuje, že kňazské postavenie nie je autoritou, ktorá by mala rozhodovať o veci, akou je národný jazyk. Tieto ostré myšlienky zaznievajú v diele z roku 1938 Duchová podstata slovenské slovesnosti a opäť si podľa toho môžeme všimnúť, že Pražákovo teoretické uvažovanie o československej myšlienke nieslo čoraz kritickejší, ostrejší, ale historicky čoraz menej presvedčivý tón. 37
Vo viacerých štúdiách Pražák uvádza historické doklady, ktoré mali slúžiť ako dôkaz neopodstatnenosti samostatného slovenského národa a jazyka. Je to hlavná téma najmä spisov Slovenská svojskost a Češi a Slováci, kde pomocou historických dokladov sa usiluje zostaviť genézu vývoja jazyka a národného povedomia Slovákov i preskúmať slovenské zvláštnosti, ktoré by poukazovali na samostatnosť a autonómnosť Slovákov ako národa s právom samostatného jazyka a literatúry. V prvých krokoch sa snaží poukázať na nepresnosť pojmu Slovák a pomenovania slovenčina v tom období (pojmom Slovák sa podľa neho označoval Slovan a pod pojmom slovenčina – biblická čeština). (Pražák, 1929, s. 7) Teda pojmy Slovan a Slovák boli len dve formy, ktoré niesli ten istý obsah, synonymá: Do Bernoláka a částečně až do Štúra byl tedy výraz Slovák jen forma, do níž nebyl ještě vdechnut dnešní duch. Slovák nepředstavoval prostě národnosti v dnešním slova smyslu (tamže, s. 8). Kritizuje slovenskú romantickú vedu, že ignoruje vedecké fakty a necháva sa unášať vlastnými predstavami, ktoré si zakrývajú oči pred fantáziou vytvorenými ideálmi o slovenskej starobylosti: Slovenská romantická mysl byla tak přesvědčena o pravdivosti slovenské starobylosti a slovenské slovanskosti, že nedovedla v jiném smyslu ani čísti dosavadní literatury a příslušných pramenů. Jinak přece byla by si musila na př. uvědomiti, že takový Petr Révay, mluvě o slovenštině jako o nejrozšířenější řeči evropské, mluvené západními, severními a jižními Slovany, nemyslí na podtatránskou řeč, ale na slovanský jazyk vůbec (Pražák, 38
1926, s. 10). Tento pohľad slovenských národovcov na dejiny bol podľa Pražáka sprvu viac-menej náhodným episodickým programom, no za čias Štúra prerástol do slovenskej dogmy (tamže, s. 11). Do vtedajšej doby siahajú aj začiatky slovenského nacionalizmu, uvedomovania si vlastnej národnosti a odlišnosti od Čechov: Z vývoje těchto pojmů a z dějin jejich užívání vyplývá, že vlna národního uvědomění v úzkém, provinčním slova smyslu zasáhla Slováky až při pokusech o spisovnou slovenštinu, tedy r. 1787 a r. 1844 (tamže, s. 33). Na druhej strane však do istej miery chápe dôvody kultúrnej zaostalosti voči Čechom a nedostatok národného vedomia v skorších dobách: Teritoriálně patřili k Uhrám, jazykem, kulturou, tradicemi a náboženstvím k Čechům, kmenovým příbuzenstvím k Slovanům, tak že tyto zřetele jim dlouho ani nedopřáli pomýšleti na sebe jako na cosi osobitého a národně svojského (Pražák, 1929, s. 174). Národné povedomie podľa Pražáka nebolo u Slovákov prítomné vlastne až do doby, keď začal pôsobiť Bernolák a pokúsil sa nastoliť spisovnú slovenčinu. Pražák ale nevníma uzákonenie spisovného jazyka ako jav pozitívny, ale ako ohrozenie jednoty Čechov a Slovákov, preto je v jeho vnímaní opísané ako negatívum, omyl slovenských vzdelancov na ceste k zbaveniu sa maďarského útlaku a pomaďarčovania slovenských detí v školách. V spise Češi a Slováci uvádza svoje presvedčenie, že dôvody kodifikácie spisovného slovenského jazyka boli výlučne politické. Zmieňuje sa o argumentoch, ktorými štúrovci obhajovali práve tento 39
svoj krok. Medzi nimi, že Slováci sú podľa Štúra osobitý kmeň so zvláštnym nárečím, preto sa majú prejavovať ako jednotný celok a nespájať sa s nikým, aby netrpeli nadvládou z akejkoľvek krajiny. Navyše sa slovenčinou prebúdzajú a spisovný jazyk môže takisto zaceliť trhlinu medzi evanjelikmi a katolíkmi. Istá samostatnosť je podľa Štúra nevyhnutná aj vo vzťahu k Čechom, pretože Česi a Slováci sa v mnohom líšia, preto je pre Slovákov lepšia vlastná reč. Navyše, čeština na Slovensku, na slovenských školách, je pre Maďarov neprijateľná, lebo v nej vidia puto Slovákov s Čechmi, skôr teda urobia ústupky voči slovenským školám ako voči českým. To boli vonkajšie dôvody, ktoré Štúr uvádzal pri obhajobe spisovnej slovenčiny. Okrem nich ešte Pražák pripomína aj vnútorné pohnútky, ktoré podľa Štúrových slov viedli k tomuto kroku: Slováci sú špecifický kmeň, majú jedinečnú reč, sú slovanský symbol a stred, majú budúcnosť a Česi len minulosť, sú národne neporušenejší a básnicky hodnotnejší (tamže, s. 92). Pražák uvádza aj iných štúrovcov (Hurban, Hodža a i.), ktorých postoje boli podobné, ich argumenty sa veľmi nelíšili od tých Štúrových. Ako už bolo spomenuté, svoju rolu zohralo aj presvedčenie o slovanskom všekmeňovstve, slovenskom starobylom pôvode a o tom, že Slováci a ich jazyk je najviac reprezentatívny pre všetky slovanské kmene, je to Slovanstvo v malom, preto má najvyššie právo na samostatnú, autonómnu existenciu. Po zrušení Matice slovenskej a slovenských gymnázií sa ale títo vzdelanci opäť priklonili k používaniu češtiny, aj keď to nebolo 40
úplne bezprostredné. Je potrebné spomenúť, že po revolúcii r. 1848/49 mnohí hľadali oslobodenie od maďarskej nadvlády aj v Rusku: Při nebezpečí, že budou zmaďařeni, chtěli se sice bránit souručenstvem s Čechy a Moravany, ale tato obrana při stále trvající germanisaci Čech a Moravy nepřipadala jim dosti silnou. Jako slovanská národní jednotka měli by k Slovanům jaksi přímý a bezprostřední přístup a mohli by na sebe upozorniti zejména Rusy, své nejmožnější zachránce, jichž se Maďaři i obávali (Pražák, 1929, s. 85). Ďalšie pokolenia po štúrovcoch vieru v Rusko pestovali, napr. syn J. M. Hurbana S. H. Vajanský, vidí riešenie slovenskej otázky v spojení s Ruskom, tento postoj si osvojil osobne i literárne (svoj pohľad zakomponuje do viacerých svojich diel). To znamenalo aj značný vplyv ruskej literatúry, ktorá mala na Slovensku väčšiu odozvu ako v susedných Čechách. Pražák pokladá ale za dôležité v neskoršom spise Duchová podstata slovenské slovesnosti upozorniť, že napriek všetkému Vajanský netoužil při svém rusofilství vplynouti v rusství, chtěl se jenom jako Slovák vyvíjeti v své národní individualitě pod ruskou záštitou (Pražák, 1938, s. 27). Ďalej poznamenáva, že v tomto sa odráža paradoxnosť Vajanského prístupu, pretože na jednej strane požaduje ochranu z ruskej strany, na druhej sa chce vyhnúť nejakým väčším vplyvom iných národných literatúr, čo podľa Pražáka nie je možné. Ďalej vo svojich spisoch upozorňuje, že slovenskou víru v Rusko nelze zlehčovati. Vedla sice k fatalismu, ale ohnivě svítila rozptýleným malým Slovanům k východu (Pražák, 1926, s. 23). Československá jednota teda bola 41
opäť ohrozená, a to slovenskou predstavou o bratstve s Ruskom, a táto viera v Rusko bola vplyvom, jenž nás skoro po tři pokolení také rozděloval (tamže, s. 24).
Slovenské vlastnosti a zvláštnosti Pražák vo svojich výskumoch venoval pozornosť aj slovenským národným zvláštnostiam, špecifikám. Ako sme už spomínali, považuje ich iba za povahový svéraz, aj keď nachádza dosť prvkov, ktoré do značnej miery odlišujú Čechov od Slovákov. Rozdeľuje slovenské vlastnosti do štyroch skupín. Toto rozdelenie uvádza najprv v spise Slovenská svojskost (Pražák, 1926, s. 101), neskôr ho preberá a uverejňuje aj v diele Češi a Slováci (Pražák, 1929, s. 148 – 149). Prvú skupinu tvoria znaky, ktoré sú spoločné obom národom, tak Slovákom ako aj Čechom (tieto slúžia ako argument jednoty československého národa); v druhej ide o znaky, ktoré Slováci označujú ako slovenské, ale sú zjavné aj u iných národov; tretiu skupinu znakov Pražák charakterizoval ako tie, ktoré sú skutočne špecifické pre slovenskú komunitu; a napokon štvrtú tvoria znaky, ktoré Slováci uvádzajú ako svoje špecifikum, ale sú len násilne dosadené do slovenskej povahy, slovenských dejín, aby dokazovali odlišnosť od Čechov (národná neporušenosť, starobylosť, kmeňovitosť, slovanský jazykový stred, všeslovanskosť). Pražák predsa len priznal Slovákom niekoľko vlastností, ktoré ich špecifickým spôsobom oddeľujú od Čechov, vlastností, ktoré sú Čechom neznáme a môžu byť zmienené ako typicky slovenské. Slo42
váci – zejména od Štúra – nabyli některých osobitých prvků, jež by bylo možno zahrnouti pod pojem slovenské svojskosti, t. j. pokládati je za soubor základních i vzbuzených sklonností Slovákům nejvlastnějších, vytvořených jejich povahovými prvky i zjednaných zvláštními politickými, sociálními i kulturními poměry (Pražák, 1926, s. 117). Medzi základnými vlastnosťami uvádza napr. zvláštne slovenské vzťahy k všeslovanstvu a slovanstvu, ku kresťanstvu (na jednej strane sklon k mesianizmu, na druhej strane až posvätná úcta k cirkevným autoritám), vzťah k pojmu vrchnosti a k svetským autoritám, k jazyku, literatúre, k umeniu a vede.6 Na spomenuté veci sa dívajú cez prizmu romantizmu, pričom romantickú metódu uplatňujú tak v literárnej tvorbe, ako aj vo vede, čím sú v konečnom dôsledku poznamenané vedecké výstupy slovenských intelektuálov. Za jednu z najvýznamnejších vlastností, ktorá formovala dianie v slovenskej spoločnosti i vede, pokladá Pražák práve vzťah Slovákov k pojmu všeslovanstva a slovanstva. Keďže boli obklopení slovanskými kmeňmi, mali postavenie kdesi uprostred, vyvodili z toho, že sú obrazom Slovanov, že majú najbližšie ku každému kmeňu Slovanstva, teda sú akousi množinou všetkých slovanských vlastností i prvkov, a to dokazuje opodstatnenosť požiadavky na samostatnosť národa i jazyka. Toto vyvodzovanie je podľa Pražáka absurdné a nerešpektuje historické fakty a stalo sa dogmou v slovenskej spoločnosti. Ne tedy všeslovanství a slovanství samo
6
Porov. Pražák, A.: Češi a Slováci, s. 156. O slovenských vlastnostiach a zvláštnostiach Pražák hovorí aj v 12. až 15. kapitole spisu Slovenská svojskosť.
43
o sobě, nýbrž jejich svérázné pojetí, jejich slovenský převod a výklad jest to slovensky podivuhodné a zvláštní, co později stvořilo a co ještě i nyní tvoří jeden z podstatných znaků slovenské povahy (Pražák, 1929, s. 157). Z toho sa potom odvíjali aj ďalšie názory, že keďže je Slovák vlastne Všeslovanom, zjednocujúcou zložkou, je jeho charakteristickým poslaním (nie povolaním, ale poslaním; použitie tohto pojmu v danom kontexte súvisí s ďalšou vlastnosťou, ktorou podľa Pražáka Slováci trpeli – sklonom k mesianizmu, prisvojujúc si úlohu spasiteľa ľudstva alebo prinajmenšom Slovanstva), v ktorom musí pokračovať a uskutečniti je svou spisovnou slovenštinou, jež je v podstatě nejlepší obraz praslovanštiny (tamže, s. 157 – 158). Ďalšou z vlastností, o ktorých sa Pražák zmieňuje, je náboženský mesianizmus, t. j. presvedčenie, že Slováci sú povolaní k tomu, aby kresťanstvo rozšírili po celom svete, aby robili z ľudí vo svete pravých kresťanov. Slovákům se zdálo, že křesťanství nebylo dosud uskutečněno na zemi, že románští národové je chápali příliš smyslně a germánští národové příliš racionalisticky, že proto musí přijíti Slovani a hlavně Slováci, aby je konečně pochopili srdcem, aby je slovansky přepracovali a uskutečnili přední Kristův příkaz obecného milování a zlidštění lidstva (Pražák, 1929, s. 161). Zrejme aj vďaka rozvinutejšej vede a racionalizmu v Čechách koncom 19. a začiatkom 20. storočia Pražák vnímal túto vlastnosť – náboženskosť ako negatívum, hlavne v prípade, že sa odrážala vo vedeckej práci slovenských intelektuálov. V tomto bode nastalo vzájomné nepochope44
nie, ak teda z Čiech prišla požiadavka racionalizmu a prísnej vedeckosti pri posudzovaní dejín i národa, Slováci sa cítili ohrození na tom najcitlivejšom mieste. Nejsvětějším slovenským citem byl nazván slovenský náboženský a církevní cit, jenž byl Čechy domněle ohrožen a měl tedy býti obhájen (Pražák, 1926, s. 113). Nezhody vznikli aj v tejto oblasti a tu sa už vážne vynára otázka, či Pražákovo presvedčenie o jednote a o myšlienke čechoslovakizmu nebolo len vykonštruovanou hypotézou. Pôjdeme ešte ďalej a rozoberieme ešte dve význačné vlastnosti, ktoré Pražák uvádza a ktoré sú typické pre Slovákov. Úcta k vrchnostiam a k svetským, ale i duchovným autoritám bola pre slovenský ľud vecou prirodzenou a samozrejmou. Národné uvedomenie a národná hrdosť sa začali vo väčšej miere prejavovať až počas pôsobenia štúrovcov, aj keď je pravdou, že značným dielom prispela k národnoobrodzovacej činnosti aj Bernolákova generácia. Dovtedy sa Slováci nepokúšali nejakým spôsobom konfrontovať s maďarskými autoritami, ani si vydobýjať národné či jazykové práva. Pražák ale vidí nebezpečenstvo v interpretácii dejín, ako ju chápali niektorí intelektuáli, napríklad niektorí z radov štúrovcov: Auktorita boha a krále zvrhla se na Slovensku brzy i na auktoritu několika samozvaných vůdců, zatížených modloslužebnictvím starým pomyslům a toužících učiniti z nich neměnné dogma (Pražák, 1929, s. 164). Pražák uvádza, že s takýmto postojom k autoritám však ani počas národného obrodenia nebolo pre Slovákov ľahké vzoprieť sa vrchnostiam. Bránili im v tom vžité predstavy, vžité natoľko, až do45
stali podobu nemenných dogiem, čo bolo nebezpečné aj pri budovaní si určitej autonómie, nezávislosti od Maďarov: Takto naladěná slovenská mysl nebyla ovšem schopná promyšlené a domyšlené revolty vůči kterékoliv auktoritě, i když to národní zájem doporučoval (Pražák, 1929, s. 164; por. aj Pražák, 1926, s. 55). Pražák uvádza, že toto sa naplnilo pri revolúcii v r. 1848/49. Samostatnú kapitolu tvorí slovenská romantická veda. Voči nej Pražák kritikou nešetril: Slovenský poměr k vrchnostem bylo sílo i slovenské sklonnosti k romantismu. Slováci rádi si oblibují citový poměr k čemusi velebnému, nadřazenému, milují prestiž, nimbus, monumentálnost, potřebují jakési hierarchie tajemna, moci a slávy. (...) Tento pud se však vybíjel i vědecky a donesl na Slovensko romantickou vědu, jež se pohybovala a ještě i nyní někdy se pohybuje na hranici diletantské anarchie (Pražák, 1929, s. 166). Romantické tendencie odhaľuje vo viacerých vedeckých oblastiach: v histórii, filológii, etymológii, estetike, národopise... Odrážajú sa podľa neho aj v slovenskom kozmopolitizme a nacionalizme. Východisko z takto formovaného myslenia vidí v prehodnotení a kritickom prístupe k historickým faktom: Slovenskou vědu spasí jen přehodnocení a neúprosný kriticism k věcem a osobám (Pražák, 1926, s. 67). Zároveň upozorňuje a odporúča: Slovenské odlišnosti jsou nejcitlivější slovenská místa. (...) Jsou zvláštní případ psychologický, jev převahou citový, nesvladatelný chladným rozumem. Slovenský kriticism měl by se tu postaviti sám na stráž, aby jich byl dobře vědom sloven-
46
ský přítel a aby jich nesměl zle užiti slovenský nepřítel (tamže, s. 116). Výhrady, ktoré Pražák voči vtedajšej slovenskej vede vzniesol, boli často nanajvýš oprávnené a aj konštruktívne, ak však porovnáme spoločenskú situáciu na Slovensku a v Čechách, jediné, čo môžeme konštatovať je, že Česi mali objektívne lepšie podmienky na rozvoj vedy i kultúry. Centrom Čiech bola Praha, a to centrom nielen spoločenským, ale aj kultúrnym, vedeckým, bola takisto geograficky lepšie situovaná, preto sa sem ľahšie dostávali informácie zo všetkých vedeckých oblastí, vzdelanosť dosahovala vyššiu úroveň (čo súviselo aj s možnosťou vzdelávať sa v materskom jazyku – v češtine), teda mnohostranne lepšie podmienky sa odrazili aj na úrovni vedeckých bádaní. Ak Pražák kritizuje slovenskú romantickú vedu, že je subjektívne formovaná idealizmom intelektuálov, má síce pravdu, ale musí brať do úvahy aj podmienky a historický vývin, ktorý jej predchádzal.
Československý národ – obhajoba pojmu i opodstatnenosti jednoty Po 1. svetovej vojne sa vytvorili ideálne podmienky na utvorenie spoločného štátu. Vzniklo Československo. Kým v roku 1911 Pražák v Slovenskej čítanke vo svojich štúdiách ešte len naznačuje vlastné stanovisko ako zástancu čechoslovakizmu, po 1. svetovej vojne svoju ideu rozpracoval a venoval sa jej na úrovni nielen jazykovej a literárnej, ale aj na úrovni národnej. 47
V tom čase vyšiel aj spis Československý národ (1925). Vzťahy Čechov a Slovákov sa odvíjali z ich spoločnej štátnosti, boli vecou praktickou, každodennou, zrejme aj preto sa Pražák venuje písaniu tejto štúdie. Aj zo spoločnej štátnosti totiž vyvstali problémy a otázky, ktoré bolo treba osvetliť, zodpovedať, či historicky doložiť. Obidva národy (Pražák ich považoval za jeden národ) si hľadali miesto v štáte, obidva nechceli stratiť nič zo svojej identity kultúrnej, umeleckej a jazykovej, hoci sa podľa neho cítili jednotne: Přes spisovnou slovenštinu cítili jsme se před velkou válkou i po ní národní jednotkou, jejímž cílem byla a jest společná svoboda a společné zajištění národního života v společném státě (Pražák, 1925, s. 3). Bolo však potrebné vytvoriť určitú koordináciu v ich činnosti a program spolupráce. Pritom českí predstavitelia častokrát vystupovali istejšie, sebavedomejšie a ich stanoviská sa nezriedka stávali prekážkami bezproblémového spolužitia, navyše nastali situácie, keď so Slovákmi nerátali.7 Kým
národnooslobodzovacie
tendencie
bernolákovcov
v 18. storočí a štúrovcov v 19. storočí vníma Pražák ako negatívne, škodlivé, rozlučujúce, obdobie okolo roku 1848 bolo prelomom nad týmto uvažovaním. Boj za národnú slobodu Slovákov sa vyostril, hlavným úsilím bolo zbaviť sa maďarskej nadvlády. Poznamenáva, že, ako sa ukázalo, pokusy boli neúspešné, revolúcia nepriniesla žiadané výsledky a východisko sa ukazovalo v spojení s Čechmi, a to
7
Takúto skúsenosť opisuje aj Pražák vo svojich Pamätiach. Porov. Pražák, A.: Politika a revoluce, s. 39.
48
znamenalo uvažovať o štátnom usporiadaní v intenciách jedného, resp. jednotného československého národa: Pojem Československo stal se časovým hlavně r. 1848. Tehdy dospěli Slováci přesvědčení, že Maďaři chtějí zničiti jejich národnost a že záchrana jest možna jen ve vybavení Slovenska z Uher (Pražák, 1929, s. 29). Vnímal spojenie Čiech a Slovenska ako jedinú možnú cestu Slovákov vedúcu k oslobodeniu a zbaveniu sa maďarizácie na úrovni jazykovej a národnej. Kroky smerujúce k tomuto cieľu – jednote Čechov a Slovákov – podľa Pražáka už skôr naznačovali túto tendenciu a stali sa predmetom pozornosti mnohých. Preto proti nim stáli prekážky, ktoré vychádzali zo strany odporcov takého spojenia: Proti této československé frontě, vytvořené na Slovensku pod českou patronancí pro budoucí československý stát, byla propaganda německo-maďarská, která z novin, z knih i ze života mýtila každou československou souvislost. Bylo to již pozdě. Československý národní cit a vědomí sounáležitosti již příliš pokročily, aby neohrozily a konečne nezhroutily rakousko-uherského státu. Československo, jež dotud žilo jako ideál, uzrálo již potud v československých myslech, že mohlo se proměniti v skutek (Pražák, 1929, s. 39). Po realizácii spojenia Slovenska a Čiech na úrovni štátnej bolo cítiť určité rozpaky a možno aj nevôľu v reakciách na túto skutočnosť, ktoré prichádzali zvonku: Cizí tisk, zejména maďarský a německý, psáva o Československu, jakoby to byl teprve poválečný pojem a jakoby byl v minulosti neměl předpokladů (tamže, s. 26). 49
Vznik prvej Československej republiky po 1. svetovej vojne vytvoril priestor aj na takéto úvahy. Okrem nich sa viedli spory o pomenovaní, o pojme „československý národ“, ktoré Pražák komentuje vo svojom spise Československý národ. Spomína argumenty z oboch strán, aj kritiku a názory proti, ale dochádza k záverom, ktoré nemajú ponechať žiadny priestor polemikám. Upozorňuje na fakt, že na občanov nového štátu začal pôsobiť negatívny vplyv spoza hraníc republiky, a to považuje za prípadný dôvod ich nesúhlasu voči jednotnému československému národu, pretože Československo jako územní celek a jako politická jednotka bylo tedy v r. 1848/9 v slovenské mysli již vybudováno a připraveno. Stalo se tak za uvědomělého souhlasu českého. Projevili jej především čeští političtí vůdcové (tamže, s. 32). Akékoľvek nesúhlasné názory označuje za subjektívne a vyhýbajúce sa racionálnemu uvažovaniu. Kritizuje nevhodnosť spôsobu, akým boli námietky vznesené: Jestliže teprve po delší době a mimo parlamentní půdu se začali proti tomuto pojmenování ozývati, je více než patrno, že tu působili na ně jiné námitky než věcné (Pražák, 1925, s. 65). Práve rôzne polemiky viedli Pražáka k napísaniu a vydaniu spisu Československý národ, pričom v ňom uvádza doklady a zmienky o používaní názvu československý národ. Čiastočne tam vyjadruje aj svoj názor na iné roviny tejto problematiky, spomína napríklad jeho pohľad na slovenskú literatúru: Také v literárním smyslu nelze jinak než zahrnovati literaturu na Slovensku v českou oblast jako její organickou součást (tamže, s. 9). Dokladom 50
k potvrdeniu tejto tézy má byť zahrnutie dejín slovenskej literatúry do Vlčkových Dějin literatury české. Vráťme sa k pojmu československý národ a k opodstatnenosti nielen tohto pojmu, ale aj jednoty Česka a Slovenska. Príčinu, ktorá viedla k uvažovaniu o samostatnosti Slovákov, videl A. Pražák v štúrovských snahách, ktoré boli motivované politicky: příčinou tohoto oslabení byl především motiv politický, který hnal Slováky k rozkolu a Maďary k úsilí přetnouti československé spojení (Pražák, 1925, s. 47). Vznik československej štátnosti bol víťazstvom pre oba národy. Jednak oslobodil Slovákov od nadvlády Maďarov: Název Čechoslováci jako politický národ jest tedy československý politický triumf nad Maďary (tamže, s. 49), jednak konečne potvrdil tézu o jednote, ktorá je pre obidve zložky prínosom. Po množstve citátov, argumentov i historických dokladov, necháva Pražák čitateľa, aby si sám utvoril názor, či je československý národ pojmom oprávneným, ale zároveň na túto otázku zo svojej pozície hneď v úvodnej kapitole aj odpovedá: Těmto Slovákům a Čechům dobré vůle, ocitlým v takovýchto rozpacích, píši tuto knížku, abych je upokojil a ujistil, že termín „československý národ“ jest
správný,
oprávněný,
posvěcený
předválečným
užíváním
a stvořený hlavně Slováky samými, abych jim prokázal, že jest výrazem přesvědčení o naší národní jednotě prohlašované zase především Slováky dávno před válkou, vlastně od dob, kdy Slovák vůbec docházel prvního národního uvědomění; a konečně že zhoršení u vědomí správnosti tohoto názvu a v tomto celonárodním cítění 51
nastalo, když začala pracovati zahraniční irredenta a za ní t. ř. autonomism, někde s ní ku podivu souvislý (tamže, s. 13). Počas svojho pôsobenia venoval Albert Pražák množstvo priestoru práve diskusiám o svojej koncepcii čechoslovakizmu, ktorá postupom času vyvolávala nielen čoraz väčšie rozpaky, ale aj odpor. Vo svojich spomienkach zaznamenáva postoj niektorých Slovákov k takto predloženému problému: Kdykoliv jsem mluvil na veřejnosti nebo v soukromí, uznávali Slováci, že jen společně se udržíme, když jsem poodešel, odlučovali se a trvali na izolaci (Pražák, 2004, s. 39). Z tohto cítiť rozpaky nielen na strane Pražáka, ktorý tomuto postoju nerozumel, ale aj na strane niektorých predstaviteľov slovenskej inteligencie, ktorí zrejme v tom čase (v čase
Pražákovho
pôsobenia
na
Univerzite
Komenského
v Bratislave) už zaujímali iný postoj – takýto pocit Pražák z rozhovorov s niektorými Slovákmi nadobudol a útržkovite na to spomína v práci Politika a revoluce. Napriek tejto tendencii sa nakoniec ukázalo spojenie Slovákov a Čechov predsa len rozumným a v dobovej situácii dostupnejším riešením, ktoré zabezpečilo dostatočný priestor na rozvoj oboch zložiek. A hoci sa Pražák často zmieňuje o nie príliš priateľskom postoji Slovákov k spojeniu s Čechmi, zároveň upozorňuje, že ani česká strana nebola voči Slovákom vždy úplne férová, keďže zaznamenáva fakt, že Česi ani nedali Slovákom miesto v ich jazyku, nepripúšťali ich pripomienky, zabudli na nich aj pri zakladaní Českej Matice (Pražák, 1929, s. 98). Hoci on, ako Čech, sa plne zasadzoval za čes52
koslovenskú jednotu, na základe takýchto faktov sa dá usudzovať, že nie každý český vzdelanec to pociťoval rovnako ako práve Pražák. Napriek tomu táto idea svojich zástancov na českej strane mala. Keď sa rozhodovalo o Pražákovom nástupe na Filozofickú fakultu Univerzity Karlovej v Prahe na miesto prof. J. Jakubca, práve Jakubec napísal posudok, v ktorom explicitne vyjadruje svoje dôvody, prečo práve Pražák sa má stať jeho nástupcom. Je zajímavé, že v otázce vzájemného poměru české a slovenské literatury posudek na Pražáka, který formuloval hlavně J. Jakubec, setrval na pozicích politického a literárněhistorického čechoslovakismu, tj. vyjadřoval Jakubcovo přesvědčení o slovenské literatuře jako integrální součásti literatury české (Pokorný – Zelenka, 1999, s. 12). V roku 1933 sa teda stáva Jakubcovým nástupcom a jeho pôsobenie sa z Bratislavy presúva do Prahy.
Koncepcia slovenskej literatúry ako organickej súčasti literatúry českej Pražák aj na Univerzite Karlovej naďalej zotrvával na svojich predchádzajúcich stanoviskách. V spisoch, v ktorých rieši spornú otázku jedného jazyka, načrtáva aj problematiku literatúry, z čoho vychádza
s tvrdením,
že slovenská
literatúra
je
regionálnou
záležitosťou, čo sa stalo jednou z najdiskutovanejších tém nastolených v jeho spisoch: Najviac polemík vyvolávala jeho koncepcia slovenskej literatúry ako českej regionálnej tvorby na Slovensku (Tomčík, 1976, s. 34). S umeleckými kvalitami, ktoré slovenská lite53
rárna tvorba už v tom čase mala, ale aj so svojimi špecifickými znakmi, bolo odvážne hovoriť o nej ako o regionálnej tvorbe. Navyše, bola písaná v slovenskom jazyku, dajú sa v nej preukázať iné vplyvy ako v českej literatúre a ani periodizačné medzníky sa nekryli a nemohli kryť s českou literatúrou. Je pravda, že vývoj na Slovensku bol posunutý oproti susedným Čechám, ale to je fakt, ktorý sa dá vysvetliť už spomenutými podmienkami, vytvárajúcimi určité časové meškanie slovenského vývinu oproti českému. Paradoxom Pražákovho prístupu je, že na jednej strane sa zaujíma o slovenských autorov, je uchvátený talentom, akým disponoval Pavol Országh Hviezdoslav, pričom vysoko vyzdvihuje jeho lyriku i epiku, očarí ho Martin Kukučín i Timravine obrazy slovenskej dediny, uznáva prítomnosť originálnych a veľkých spisovateľov, ale ani to mu nestačí, aby uznal svojbytnosť literatúry, ku ktorej patria a ktorú obohacujú. Aj napriek mnohým literárnym klenotom totiž upozorňuje na nedostatočnú alebo nulovú rozvinutosť niektorých literárnych žánrov a foriem (v tom čase skutočne nebol na Slovensku takmer žiadny badateľný vývoj drámy). Tieto fakty rozoberá najmä v spise, ktorý vydal po 1. svetovej vojne, Duchová podstata slovenské slovesnosti. Oproti ostatným prácam je tu určitý časový odstup, ale jeho myšlienka čechoslovakizmu ostáva. Dokonca sa zdá, že ustrnul na jednej pozícii a nebol schopný ju prehodnotiť napriek tomu, že sa ukázala neaktuálna a do istej miery aj pochybným spôsobom vyvodená. Dielo Duchová podstata slovenské slovesnosti napríklad začína vetou: Duch slovenských literárních dějin jest v základě 54
český (Pražák, 1938, s. 5). Takéto vyjadrenie pôsobí ešte ostrejšie, než to, ktoré uviedol v spise Československý národ: Také v literárním smyslu nelze jinak než zahrnovati literaturu na Slovensku v českou oblast jako její organickou součást (Pražák, 1925, s. 9). V spise Duchová podstata slovenské slovesnosti načrtáva A. Pražák stručne vývoj literatúry a jazykové osamostatňovanie sa na Slovensku. Už v Slovenskej svojskosti charakterizuje a vydeľuje „slovenskú povahu“ a jej základné črty, vykresľuje vývin názorov o tom, kam by mal smerovať slovenský národ, prípadne ku komu by sa mal hlásiť a sleduje postupné prenikanie „slovenských odchýlok“ v textoch písaných pôvodne českým jazykom a v tomto spise sa k tomu opäť vrátil, aby mohol pripomenúť a zosumarizovať celý vývoj a na ňom dokumentovať správnosť svojich záverov. Pražák sa na niekoľkých miestach vo svojich dielach snažil vtesnať úlohu slovenskej literatúry len do určitého priestoru. Zaznával jej funkciu a dôležitosť pre národný život na Slovensku: Funkce literatury byla na př. pojata s nadměrnou šíří a byla přeceněna (Pražák, 1938, s. 20). Podľa jeho názoru by sa aj tento národný život mal odohrávať v intenciách chápania slovenskej literatúry iba ako nejakej vetvy literatúry českej, či československej. Treba uznať, že takouto formuláciou k československej jednote jednoznačne neprispieval, naopak, ešte viac dráždil tých, ktorí jeho názor nezdieľali. Zaujímavosťou je, že napriek kritike Štúra ako osobnosti, ktorá sa najviac pričinila o zrod spisovnej slovenčiny, napriek jeho 55
veľmi výraznému nesúhlasu s udalosťou, akou bolo zrodenie spisovnej slovenčiny, na mladej slovenskej literatúre, na predstaviteľoch ako Kukučín, Timrava a mladších – Smrekovi či Haľamovej oceňuje, že Tento druh víry v lepšího příštího slovenského člověka a v lepší národní a lidskou budoucnost hýbe celou mladou slovenskou literaturou (tamže, s. 48). Záver, ktorý Pražák vyvodzuje z predložených faktov, sa nesie zase v duchu jeho celoživotnej koncepcie čechoslovakizmu, teda, že napriek akejkoľvek snahe o samostatnosť sa Slovákom nepodarilo uniknúť spod vplyvu českej literatúry, sú stále ňou ovplyvňovaní a konfrontovaní, prikláňajú sa k nej ako k niečomu, čo je ich chápaniu a ponímaniu tvorby najbližšie: A přece při všech, i násilných výkyvech k svojskosti nelze říci, že jest její duch jen slovenský, že se vymknul z organické souvislosti s Čechy (tamže, s. 48). V budúcnosti vidí možnosť literárneho osamostatnenia Slovákov, ale popiera samostatnosť slovenskej literatúry v minulosti a prítomnosti: Minulost a přítomnost jest však zatím i v literatuře na Slovensku československá (tamže, s. 48).
Nepochopenie
odlišnej
histórie
a
situácie
je
jedným
z dôvodov, prečo sa táto otázka neraz riešila ráznejším spôsobom, ako by si to bola pri vecnom zhodnotení faktov vyžadovala. Dostávalo sa do nej mnoho osobného, zostávalo málo vecného. Zo zápiskov, ktoré sa zachovali po Pražákovi, z jeho pamätí Politika a revoluce, ho nepokladáme za človeka tvrdohlavého, skôr úprimne 56
presvedčeného o svojich názoroch, ktoré v konečnom dôsledku nemajú byť osobným útokom na slovenskú hrdosť, skôr snahou postaviť nový štát na čo najpevnejších základoch, aj keď v politických záležitostiach bol neskúsený a to bolo aj dôvodom, prečo sa v politike nechcel a neskôr už ani nemohol uplatniť.8 Albert Pražák zostal po celý čas verný predstave spoločného československého národa. Už najbližšie desaťročia po jeho smrti ukázali, že sa neosvedčil názor, ktorý pokladal za jediný správny, a Slováci si dokázali svoj jazyk nielen udržať, ale aj presadiť sa na poli literatúry, ktorá v ňom bola napísaná.
Pramene a literatúra: ČERNÝ, Václav: Křik koruny české. Paměti 1938-1945. Brno: Atlantis, 1992. GRUND, Antonín: Albert Pražák a české písemnictví. In: Kol.: Albert Pražák 1880 – 1940. Praha: Literárně historická společnost 1940, s. 9 – 23. HAVRÁNEK, Bohuslav: Recenze spisu A. Pražáka – Dějiny spisovnej slovenštiny po dobu Štúrovu. In: Naše řeč, 1923, roč. 7, č. 3, s. 15. Kol.: Lexikon české literatury. Osobnosti, díla, instituce. Praha: Academia 2000.
8
O takejto stránke Pražákovej osobnosti hovorí vo svojich pamätiach V. Černý: Křik koruny české, s. 385.
57
POKORNÝ, Milan – ZELENKA, Miloš.: Albert Pražák v archivních dokumentech Karlovy univerzity. In: Slovakistika v české slavistice. Brno: Ústav slavistiky Filozofické fakulty Masarykovy univerzity ve spolupráci se Slovanským ústavem AV ČR, 1999, s. 9 – 17. PRAŽÁK, Albert: Češi a Slováci. Praha: Státní nakladatelství, 1929. PRAŽÁK, Albert: Československý národ. Bratislava: Academia, 1925. PRAŽÁK, Albert: Duchovná podstata slovenské slovesnosti. Praha: Fr. Borový, 1938. PRAŽÁK, Albert: Literární Slovensko let padesátých až sedmdesátých. Praha: Orbis, 1932. PRAŽÁK, Albert: Politika a revoluce. Paměti. Praha: Academia, 2004. PRAŽÁK, Albert: Slovenská svojskost. Bratislava: Academia, 1926. ROSENBAUM, Karol: Vzťahy slovenskej a českej literatúry 19. a 20. storočia. Bratislava: Vydavateľstvo Obzor, 1989. RYCHLÍK, Jan: Česko-slovenské vztahy a rozpad Československa. In: Česká slavistika, 1993. České přednášky pro XI. mezinárodní sjezd slavistů v Bratislavě 1993. In: Slavia, roč. 62, 1993, č. 3, s. 391 – 398. ŠKULTÉTY, Jozef: Veľká mýlka. In: Slovenské pohľady, 1923, roč. 39, č. 1, s. 53 – 61. TOMČÍK, Miloš: Vývin Pražákovho záujmu o Pavla Országha Hviezdoslava. In: Literárne dvojobrazy, Bratislava: Slovenské pedagogické nakladateľstvo,, 1976, s. 33 – 67. 58
VOJTECH, Miloslav: Slovenská literatúra očami českej pozitivistickej historiografie. In: Česko-slovenská vzájemnost a nevzájemnost. Ed. I. Pospíšil – M. Zelenka. Brno: Ústav slavistiky Filozofické fakulty Masarykovy univerzity, 2000, s. 83 – 94. ZELENKA, Miloš: Literárněvědná terminologie v československých vztazích. Albert Pražák a otázky literární vzájemnosti. In: Literární věda a slavistika. Praha: Academia, 2002, s. 186 – 207.
Článok vznikol s podporou Grantovej agentúry Karlovej univerzity v Prahe, GAUK č. 252 036.
59
Souvisle a závisle – po českém boku Starší slovenské písemnictví v pojetí a výkladu Alberta Pražáka
Martina Bekešová
Úvod Literární historik Albert Pražák (1880–1956) zaujímá mezi českými literárněvědnými slovakisty 1. poloviny 20. století pozici vpravdě zásadní a v podstatě klíčovou. Zčásti je to dáno množstvím analytických studií i syntetických prací, v nichž se Pražák soustředil na dějiny slovenské literatury, slovenského jazyka a slovenské kultury v širším slova smyslu (z 1421 položek, jež jsou evidovány v Pražákově bibliografii,1 tvoří publikace, studie, stati, recenze a referáty týkající se slovenské literatury, řeči, filozofie, politiky, kulturních a společenských událostí téměř polovinu), a zčásti rovněž tím, že zastával význačné pozice na Filozofické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě, nejprve pedagogické – v letech 1921 – 1932 zde byl řádným profesorem české a slovenské literatury – a poté i reprezentativní: v ročníku 1926/27 působil ve funkci děkana fakulty a v ročníku 1928/29 coby rektor bratislavské univerzity. Ve 30. a 40. letech se věnoval výuce slovenské literatury též na pražské filozofické fakultě.
1
ACTA UNIVERSITATIS CAROLINAE, PHILOLOGICA 2/4, PRAGENSIA 12, Praha 1970, s. 337–411; uspořádal Miloslav Laiske.
60
SLAVICA
Jak již bylo řečeno, Albert Pražák mapoval ve svých pracích široké pole dějin slovenského písemnictví. Následoval přitom metod svého učitele Jaroslava Vlčka, ale i vlastních, využívaje zejména pozitivistického přístupu k literární historii v pojetí zahrnujícím dějiny školství, věd humanitních i exaktních, filozofie i náboženství, a kladoucím velký důraz na sepětí vývoje literatury s historickými událostmi. Zhodnotit celkový literárněhistorický náhled Pražákův, z něhož do dneška nejčastěji přežívá – ke škodě věci i oboru – pouze tradovaný, odsuzovaný a málo prozkoumaný Pražákův jazykový a národní čechoslovakismus, stejně jako jeho přínos pro slovenskou literární historiografii lze zodpovědně až po prostudování a posouzení všech jeho příspěvků k poznání slovenské literární historie. Cíl této práce je stanoven úžeji: pokusíme se v ní poodhalit Pražákův způsob nazírání a uchopení starších epoch slovenské literatury, tak jak jej nastínil v několika dílčích statích, přehledných či analytických, a dovršil v závěrečných shrnujících Dějinách slovenské literatury. Od nejstarších časů do nové doby, vydaných v roce 1950 v nakladatelství Melantrich, a do této chvíle ve slovenské literární historiografii téměř nereflektovaných.2 2
Srov. mj. kapitolu K problematike syntézy slovenských literárnych dejín v úvodu Dejín slovenskej literatúry Stanislava Šmatláka, Bratislava 1997, s. 13–58. Výjimku představuje prolog Milana Pišúta Na okraj slovenských štúdií Alberta Pražáka k výboru z Pražákových studií Z literárnych súvislostí, Bratislava 1964, s. 7–17; a víceré práce Miloslava Vojtecha, zaměřené však zejména na dějiny slovenské literatury od r. 1780. Z české strany se Pražákovi věnovali především Antonín Grund a J. B. Čapek ve sborníku k Pražákovým šedesátinám Albert Pražák (1880–1940), Praha 1940; a Ludvík Patera v práci Literárněvědná slovakistika na FF UK 1882 – 1939 v Příspěvcích k dějinám slovakistiky na FF UK; Praha 1998, s. 7–90. Ze současných českých slavistů orientovaných na problematiku dějin literární vědy pak
61
Přehledy, čítanky a první pokus o syntézu Ve druhém desetiletí 20. století, během něhož Pražák (publikující už od roku 1900) postupně opustil literárněkritické pole a nastoupil definitivně dráhu literárního historika,3 lze v českých kulturních a společenských kruzích zaznamenat prohloubený zájem o Slovensko, jeho dějiny a přítomnost, místopis, přírodní a umělecké hodnoty a rovněž písemnictví se svou historií a současností. Typickým úkazem a zároveň důkazem této tendence je množství příruček představujících Slovensko české veřejnosti, mezi něž se úspěšně vřadila i Slovenská čítanka vydaná v r. 1911 Moravsko-slezskou besedou v Praze. Albert Pražák se v ní (po boku Jaroslava Vlčka, jenž se zde – deset let po vydání Dějin slovenské literatury – podujal představit ve zkratce Poesii školy Štúrovy) poprvé pokusil zmapovat a shrnout dějiny slovenského písemnictví od jeho počátků právě až do vystoupení štúrovců.4 V tomto prvním Pražákově přehledu dějin slovenské literatury je již patrno několik témat a přístupů, prezentací názorů a hodnotících postojů pro Pražáka zásadních, oblíbených a v podstatě neměnných: na počátku studie vymezil předmět svého popisu, tj. slovenskou literaturu, a to teritoriálně a jazykově, vše, co na Slovensku Pražákovy práce analyzuje – se zaměřením především na otázky česko-slovenské vzájemnosti, resp. na Pražákovy dosud nepublikované texty – Miloš Zelenka. 3 Srov. i Šulcková, Martina: Zápas generací v literatuře. Literární historik Albert Pražák jako literární kritik. In: Czytanie modernizmu. Maria Olszewska,Grzegorz Bąbiak (eds.). Warszawa: Wydział polonistyki, Uniwersytet Warszawski, 2004, s. 369–379. 4 Slovenská literatura do Štúra a jeho školy. In: Slovenská čítanka. Vyd. Moravskoslezská beseda v Praze. Praha: Karel Šolc, 1911, s. 248–264.
62
česky nebo slovensky, po případě latinsky anebo německy, bylo slovesně vytvořeno.5 Hned vzápětí však připoutal – a vždy připoutával – slovenskou literaturu k české jako její součást. Od tohoto postoje pak Pražák odvodil i její periodizaci, tj. rozčlenění na dobu před uzákoněním spisovné slovenštiny (tento akt nazývá a dlouhou dobu i bude nazývat rozlukou; slovesné památky v této době vzniklé pak označením literatura na Slovensku) a po něm, a rovněž svou metodu neustálého srovnávání vývoje literatury na Slovensku s literaturou českou (pokaždé přitom neopomněl zdůraznit opožděnost prvního vůči druhému), resp. neustálého propojování obou: tam, kde se mu nedostávalo slovesných památek provenienčně slovenských, vylíčil (a vyhodnotil jako jediný patrný a rozhodující) český vliv na slovenskou kulturu, ale i dějiny, politiku a duchovní rozvoj. (Stejný postoj a způsob členění a komparace se odrazil o 20 let později v kapitole Literatura slovenská monumentálního projektu Československá vlastivěda z l. 1929–1936. Pražák v ní shrnul dějiny slovenského písemnictví až od 20. let 19. století, s úvodním konstatováním: Slováci jako součást českého národa měli literaturu co do spisovné formy společnou s Čechy, Moravany a Slezany do poloviny devatenáctého věku.6 a několika tvrzeními, mj.: Duchovní vývoj Uher a tedy i Slovenska zpožďoval se vůči západu vždy o jednu až dvě generace. Zaviňovaly to dlouhotrvalé latinštění a feudální prin-
5
s. 248 Literatura slovenská. Československá vlastivěda. VII. Písemnictví. Praha: Sfinx, 1933, s. 209. 6
63
cip.7 či Jestliže se probouzel v Uhrách panující maďarský národ ze středověku, z feudalismu a z latiny tak opožděně, jest jen přirozené, že se s nimi opožďovali – i přes živé české souvislosti – v svém nástupu za novodobým nacionalismem a novou vzdělaností i Slováci.8 Protože však Arne Novák zpracoval pro tuto encyklopedii v kapitole Dějiny české literatury právě a pouze vývoj literatury v Čechách – s několika málo letmými připomínkami slovenské lidové tvorby –, zůstal v této reprezentativní publikaci celý korpus textů vzniklých na Slovensku do nástupu národněobrozenecké generace nepovšimnut a nepřipomenut.) Podstatným rysem Pražákova přehledného zpracování starších slovenských literárních dějin ve Slovenské čítance je dále to, že první konkrétní památky domácího původu nachází až v 16. století a kromě výčtu (nutného patrně vzhledem k prostorovému omezení studie) pozastaví se u několika autorů a děl i jejich hodnocením: to je v některých případech velmi pozoruhodné, protože rozporuplné, nebo i značně negativní: naprostého odsudku se tu dočkala zejména slovenská velekniha, bohatství slovenských příbytků, věno dcer Cithara Sanctorum Jiřího Třanovského, tato kniha, duševně málo prospěšná, protože s přílišnou trpností spoléhala v řízení boží a vykoupení Kristovo a nebezpečně podlomila činnost a energii slovenského člověka, naprosto jej vrhajíc v škodlivou osudovost, z jejíž existence a rozhodujícího vlivu na slovenský národ odvozuje Pražák zobecňu-
7 8
Tamtéž. C. d., s. 210.
64
jící pohled, ne ojedinělý v českém povědomí o Slovensku: Slovák hallucinován jsa trpným mysticismem knihy, mlčky snášel příkoří, toužil po mučednictví, zneschopnil se k odporu proti utlačovateli a znemožnil svůj rozvoj duchovní, národní i společenský.9 Druhá a neméně podstatná tendence, jež vysvítá z nemnoha podrobnějších výkladů a ojedinělých citací zařazených do této studie, je pak Pražákova značná obliba v apologetických textech, předmluvách (v tomto případě Horčičkově k Novému trhu latinsko-slovenskému z r. 1678 a Bélově k česko-slovenské gramatice Pavla Doležala z r. 1746) bránících domácí jazyk (český, v širším měřítku slovanský) a právo na něj, na jeho užívání i vzdělávání, které nemá být upíráno žádnému národu. O to vyostřenější je Pražákovo hodnocení všech slovenských názorů, pokusů a snah o obhájení a osamostatnění slovenštiny. S výjimkou Hrdličkovy Vznešenost řeči české neb vůbec slovanské publikované v l. 1785–1786 ve Starých novinách literního umění připsal Pražák všechny tyto snahy od poloviny 17. století do poloviny 19. století slovenským katolíkům, zpěvníku Canthus Catholici, Smrtníkovi, Gavlovičovi, Bernolákovi i Bajzovi. Podrobněji se pozastavil pouze u díla Jána Hollého, odsoudiv jej mj. za překrucování historie: Jakožto romantik proti dobové i historické pravdě znamenal troje slovenské údobí dějinné: 1. volné a slavné za Cyrila a Metoděje (zapomněl, že buduje na smyšlence a že nelze církevní slověnštinu krýti pojmem slovenštiny); 2. ujařmené a beze slávy pod nadvládou češtiny (nepoznal, že čeština Slováky vzbudila 9
C. d., s. 251.
65
k duchovnímu životu); 3. osvobozené a silné zásluhou Bernolákovou (nevšiml
si
obrozovacích
vlivů
evropských).10
Tendenčnost
Pražákovy interpretace je zde zjevná a patrně i ona zapříčinila fakt, že Pražák nezařadil na úvod tohoto přehledu staroslověnskou misi a nepřipustil tak její iniciační úlohu v dějinách slovenského písemnictví. Dvacátá léta téhož století a rozmach slovenského školství v nově vzniklém státě postavily před Pražáka praktický úkol sestavit čítanky pro jednotlivé ročníky nově vznikajících slovenských středních škol. O úspěchu a oblibě čtveřice antologií, vzniklých a publikovaných v rychlém sledu v letech 1919–192111, svědčí mj. i fakt, že tři z nich byly záhy vydány ještě jednou (Čítanka pre prvú triedu slovenských stredných škôl ve 2. opraveném vydání v r. 1924, Čítanka pre druhú triedu slovenských stredných škôl. ve 2. vydání v r. 1922 a Čítanka pre tretiu triedu slovenských stredných škôl. ve 2. vydání v r. 1927). Ještě jednou a poprvé samostatně knižně se však v této době pokusil o – tentokrát zevrubný – syntetizující pohled na slovenskou slovesnou historii, a sice v Dějinách spisovné slovenštiny po dobu Štúrovu vydaných v Praze v r. 1922. Jak sám v úvodu připomíná, kniha je vlastně souborem přednášek o vývoji spisovné slovenštiny
10
C. d., s. 256. Čítanka pre prvú triedu slovenských stredných škôl. Praha: Štátny školský knihosklad, 1919; Čítanka pre druhú triedu slovenských stredných škôl. Praha: Štátne nakladateľstvo, 1921; Čítanka pre tretiu triedu slovenských stredných škôl. Praha: Štátne nakladateľstvo, 1921; Čítanka pre štvrtú triedu slovenských stredných škôl. Praha: Štátne nakladateľstvo, 1921. 11
66
po stránce literárně dějepisné, jež s úspěchem prezentoval hned před třemi skupinami posluchačů – slovenských profesorů na výukovém kurzu v Praze, účastníků učitelského kurzu v Bratislavě a konečně studentů české a slovenské literatury na bratislavské filozofické fakultě. Hlavním úkolem a cílem těchto přednášek (v knize kapitol) bylo především popsat a uchopit složitý – a Pražákem nikdy vnitřně bezezbytku nepřijatý – proces jazykového osamostatňování a nakonec i osamostatnění Slováků; proces, jehož dramatičnost (ať už vlastní nebo Pražákova pohledu) dokumentují i názvy některých kapitol (Romantičtí vědci posilují i oslabují úsilí o samostatnou slovenštinu; Prešporští studenti vedeni Štúrem kolísají mezi češtinou a slovenštinou; Boj o spisovnou slovenštinu a její vítězství). Míru tendenčnosti Pražákových názorů na vznik a ustálení spisovné slovenštiny ponecháme analýzám jazykovědců, z literárněhistoriografického hlediska je však třeba upozornit na několik posunů v Pražákových náhledech a metodách. V úvodním oddílu (Rozhled po názvosloví studovaného předmětu) Pražák – pátraje po původu a významu názvu „Slovák“ – nahlíží a využívá (a tím pádem do dějin staršího slovenského písemnictví připouští) i uherské středověké památky, mj. Anonymovu kroniku12; v úvodu studie o původu názvu „Slovensko“ a „Československo“ pak přiznal možnou spojitost slovenské literární historie s velkomoravským obdobím (Dějepisci zaznamenávají matné povědomí slovenské země v horních Uhrách ovšem již z údobí Velké Mo12
Dějiny spisovné slovenštiny po dobu Štúrovu, Praha, 1922, srov. pozn. 5 na s. 63.
67
ravy a toto povědomí kmitá i po jejím pádu.13). V oddílu Slovenské národní povědomí Pražák dále rozšířil základnu podrobně zkoumaných a interpretovaných jazykových obran (mj. o Vězení a vysvobození Tobiáše Masnicia14); v kapitole Povědomí slovenského dialektu pak zmapoval všechny známé dobové gramatologické i obecněji jazykovědné náhledy na slovenštinu, počínaje Husovou mluvnicí a konče Bernolákem. Nejspornější z jazykovědného hlediska, avšak nejcennější z heuristického pohledu je pak oddíl Povaha slovenské řeči v památkách před Bernolákem15, v níž Pražák podal výčet textů (či skupin textů), jež sice primárně sloužily demonstraci Pražákova zkreslujícího (a bohužel jej coby filologa dosti diskreditujícího) pojmenování jazyka, v němž byly tyto sepsány: vesměs je označil za české či české (bez ř) a připustil jen varianty typu silně poslovenštělá čeština, směs češtiny a slovenštiny či čeština se slovakismy). Pro výzkum literární historie v širším slova smyslu má však tento svod pramenů značnou cenu už proto, že vůbec vznikl, že zahrnuje jak slovenské tisky (byť až od roku 1615, počínaje Benediktovou gramatikou), tak (téměř ve dvojnásobném počtu) i rukopisné památky, a to od 15. století, členěné podle povahy, obsahu a konfesijní příslušnosti. (Některým rukopisům – celkem sedmi – a výjimečně i tiskům – konkrétně dvěma – mimochodem Pražák přiznává jazykový základ slovenštiny; u tisků s přívlastkem s čechismy.) Řadu z těchto textů, zejména rukopisných, 13
C. d., s. 20. C. d., s. 90. 15 C. d., s. 103–115; odtud i citace. 14
68
uvádí
Pražák
do
historických
souvislostí
lingvistických
i literárněhistorických poprvé a poukazuje tak mimo jiné na nutnost filologického výzkumu i dosud výlučně historiografických pramenů a na potřebu propojení oborů zabývajících se slovesnými památkami každý ze svého úhlu pohledu pro zisk celkového obrazu slovenských slovesných dějin staršího období, pro něž je toto propojení samo o sobě charakteristické, a musí být proto i akceptováno.
Analýzy Jak již bylo zmíněno, od roku 1921 do roku 1932 (tedy plných 13 let) zastával Albert Pražák místo řádného profesora české a slovenské literatury na bratislavské filozofické fakultě. Zde se – snad i díky vedoucímu oddělení dějin československé literatury Josefu Hanušovi16 – soustředil především na mladší epochy slovenských literárních dějin (zejména na národněobrozeneckou), jak o tom svědčí celá řada publikovaných prací, mj. o Samuelu Rožnayovi, Bohuslavu Tablicovi, Josefu Dobrovském ve vztahu ke Slovensku17, Juraji Papánkovi či Jurajovi Fándlym (některé z nich vyšly – po boku dalších Pražákových studií o význačných i méně známých osobnostech a dílech slovenské literatury 19. století, mj. o Šafaříkovi, 16
O jeho působení na bratislavské univerzitě více Petrbok, Václav: Josef Hanuš – historik české a slovenské literatury 17. a 18. století. In: Príspevky k dejinám literárnovednej slovakistiky na Filozofickej fakulte Univerzity Komenského v Bratislave. Bratislava: Univerzita Komenského, 2003, s. 45–52. 17 Více o nich viz Šulcková, Martina: Albert Pražák a jeho studie o starší slovenské literatuře. In: Príspevky k dejinám literárnovednej slovakistiky na Filozofickej fakulte Univerzity Komenského v Bratislave. Bratislava: Univerzita Komenského, 2003, s. 41–44.
69
Štúrovi, Hviezdoslavovi – v souboru Slovenské studie v r. 1926 nejprve ve Sborníku filosofické fakulty university Komenského v Bratislavě a v témže roce i samostatně) a také kniha Literární Slovensko let padesátých až sedmdesátých (Praha 1932). Pražákovu nadále trvající snahu představit slovenskou literaturu v širších kulturních i historických souvislostech dokumentuje mimo jiné stať o přírodovědci Janu Šalamounu Dobromíři Petéňovi (Petianovi) z r. 1922 a soubor studií Obrozenská Bratislava z r. 1928. Pražák se vydal též na pole tematologické a komparatistické; v článku Napoleon v slovenskej literatúre z r. 1921 prozkoumal způsob zpracování této postavy ve slovenské literatuře umělé i lidové; ve studii J. W. Goethe a Slováci publikované v Goethově sborníku (vydaném v r. 1932 u příležitosti 100. výročí básníkovy smrti) vysledoval velmi podrobně a plasticky přímé kontakty slovenské s tímto německým, potažmo evropským velikánem, odrazy jeho tvorby i jeho myšlenek ve slovenské literatuře a proměnu názorů na ně; do detailů se pak věnoval zejména překladům Goethových děl. Z Pražákových prací soustředěných v této periodě na starší období slovenských literárních dějin lze vedle vícera recenzí děl zpracovávajících jednotlivé epochy či osobnosti (mj. Matěje Béla18) připomenout snad jen text obdobného ražení jako článek věnovaný Napoleonovi – podobně jako tohoto slavného válečníka, jehož činy se tak jako v celé Evropě odrazily i ve slovenské literární tvorbě,
18
Matěj Bél. Bratislava 2, Praha: Nákladem Učené společnosti Šafaříkovy v Bratislavě, 1928, s. 491.
70
zpracoval Pražák a v roce 1928 vydal coby samostatný tisk svou univerzitní přednášku Mikuláš Šubič Zrinský a Slováci. Pražák tu po úvodní obecné úvaze o slovenské oblibě hrdinů, po nastínění podstatných rysů a proměn pojetí reálné postavy Zrinského (nejprve coby obránce proti tureckým vpádům a poté coby bojovníka za chorvatský, šířeji slovanský národ proti jeho utlačitelům) a po představení reálné postavy Zrinského v historických souřadnicích vysledoval způsob ztvárnění tohoto „sigetského hrdiny“ ve slovenské literatuře od r. 1566, tj. od události dobytí zámku Siget tureckým císařem Solimanem, v níž statečný Zrinský nakonec padl a s ním i celý zámek. Jakkoli Pražák konstatuje existenci památek takto tematicky zaměřených již od 2. poloviny 16. století, konkrétní příklady jmenuje až od 1. poloviny 18. století; až do prvních desetiletí 19. století jde pak výlučně o památky latinskojazyčné, a to především jezuitská školská dramata, v menší míře pak příležitostné básně připojené k historickému pojednání o Zrinském (ve Scriptores rerum hungaricarum Matěje Béla a Johanna Georga Schwandtnera), jež patrně iniciovalo další pokusy o dramatické zpracování tématu, resp. příběhu. Jednomu z těchto pokusů, školské hře realizované v r. 1751 v Trnavě, věnoval Pražák velmi podrobnou obsahovou, kompoziční, motivickou a stylistickou interpretaci a došel mj. i k závěrům z pohledu literárněhistorického dosti zásadním: Na výrazové stránce dramatu jest zřejmo, že o ní spolupracovali hoši ze slovenského, rolnického a přírodně půvabného venkova a že již tehdy se dral 71
do poesii prvek přírodní a že i na Slovensku se ohlašovaly tiše prvky pozdějšího romantismu a romantické vychutnávání přírody.19 Při dokládání svých slov pustil se při tom sám leckdy i do estetizujícího výkladu: To, jak turečtí vojáci kácejí les, smrky, jedle, duby, jak jejich mrtvá těla přibližují k vlnám řeky, to že při útoku tureckých vojsk trnavští básníci myslí na severák rozvlňující prudce plavé hlavičky osení, že jim připadá, jakoby před jejich hlukem rychle z přírody prchali fauni, dryady, satyři a Pán, to již jest zřejmá a novodobá sentimentalita přírodní.20 Na závěr zkonstatatoval: Trnavské drama o Zrinyim jest asi typ předchozích sigetských dramat a jest první slavnou epochou slovenské koncepce sigetské tragedie.21 S ohledem na Pražákovu obdivuhodnou znalost pramenů a schopnost neustále objevovat nové a zařazovat je do literárněhistorických souvislostí však zůstává s podivem, jak je možné, že nezaregistroval a do svého textu nezařadil interpretaci historické Písně o Sigoti, objevené v r. 1890 v Turolúckém kancionálu, již nepochybně znal i z jiného pramene, totiž z Kollárových Národních spievanek (ty ostatně připomíná i ve studii22, z vývojového hlediska představují však pro něj na počátku 19. století už jen přeznělý pazvuk mrtvé epochy23). Píseň o Sigoti však měla již od svého objevení a po prokázání časového zařazení do 16. století (nedlouho po události, o níž vypráví) nárok vřadit se po bok děl zpracovávajících tuto tema19
Mikuláš Šubič Zrinský a Slováci, Bratislava, 1928, s. 7. Tamtéž. 21 C. d., s. 8. 22 Tamtéž. 23 Tamtéž. 20
72
tiku, tím spíše, že šlo o památku sepsanou v domácím jazyce, tj. nelatinskou, o doklad životnosti tohoto žánru na pomezí umělé a lidové tvorby a že to nebyl doklad jediný. Toto místo v dějinách slovenské literatury jí Pražák přiznává až v syntéze z r. 1950.24 Jinak však Pražák ve své studii vysledoval podrobně nejen slovesné zpracování Zrinského životních osudů ve slovenské a od 19. století i v chorvatské literatuře, ale připomněl též různé kulturní aktivity spojené s oslavou tohoto hrdiny jak na Slovensku, tak v Chorvatsku a vylíčil účast slovenských osobností kulturního a literárního života na těchto podnicích. Druhý a poslední vrchol zájmu o Zrinského zaznamenal v r. 1866 a s ním podrobil analýze i v úvodu avizovanou dobovou proměnu kultu postavy (obránce před Turky – obránce Slovanů, konkrétně Slováků a Chorvatů proti Maďarům s nastupujícím dualismem). Tento proces v závěru studie uchopil a pojmenoval jako jeden ze slovenských prvků národně osvobozovacích a uvědomovacích.25 Poslední práci, v níž se Pražák věnoval starší slovenské literatuře a jež vznikla v posledním roce jeho učitelského působení v Bratislavě, představuje přednáška Dnešní stav slovenské literární historie a její další úkoly prezentovaná v r. 1932 na 1. sjezdu slovanských filologů v Praze. Přednášku podrobně rozebral a kladně zhodnotil Ludvík Patera ve sborníku o dějinách pražské slovakistiky26
24
Dějiny slovenské literatury, Praha, 1950, s. 152. Mikuláš Šubič Zrinský a Slováci, Bratislava, 1928, s. 26. 26 Patera, Ludvík: Literárněvědná slovakistika na FF UK 1882–1939. In: Příspěvky k dějinám slovakistiky na FF UK; Praha, 1998, s. 64. 25
73
zejména coby objektivní resumé dosavadních výsledků slovenské literární historiografie spojené s vytyčením jejích podstatných úkolů do budoucna. Pražák v této stati však nejen resumoval a vytyčoval, ale též bohatě doložil své požadavky (zařadit středověkou latinsky psanou literaturu, díla územně provenienčně slovenská; věnovat pozornost textům úřední povahy a rukopisům; prostudovat archivy domácí i zahraniční, časopisy, kalendáře, korespondenci, památníky a paměti; doplnit a revidovat existující bibliografické soupisy památek a analýzy jim věnované, rozšířit literárněhistorický záběr o studium dějin politických, genealogických, církevních, o dějiny školství, studium folkloru a zpěvu; o studium slovensko-maďarských, slovensko-německých a slovensko-slovanských literárních vztahů a o průzkum dějin překladu) množstvím konkrétních pramenů. Sporné momenty a čechoslovakistické teze, jež sleduje ve svém rozboru Patera, jsou zajímavé svou persvazí, předjímáním, ale i podmiňováním – za všechny citujme jediný, jež jasně znovu dokládá Pražákovo nesmíření se s uzákoněním spisovné slovenštiny dovoláváním se čistě vědeckých analýz a komparací: Stejně cenné jest
studium
slovenské
psychologie
a
sociologie,
obzvláště
v XIX. století, protože usnadňuje řešení i slovenského spisovného osamostatnění. Tu ovšem rozhodným poznatkem jsou dějiny řeči, při nichž by bylo dbáti i jiných nářečních separatismů i poměru nářečí k spisovnému jazyku u jiných národů. Německá, francouzská, anglická a italská obdoba by tu ukázala, kterak měli a mají Slováci daleko k právu na spisovnou řeč. Tu bylo by řešiti i problém 74
okrajových literatur u jiných národů a jednotnost československé literatury...27 Poslání metodologické a zároveň nejpodstatnější zdá se nám, že Pražák vetkl do výzvy spjaté s revizí heuristické metody zpracování slovenských literárních dějin: Při tom jest se prolomiti konečně za data k duši díla, jest dílo konečně také zevrubně čísti, rozebrati a souditi.28 Iniciační funkce této přednášky je celkově nesporná, většina témat a úkolů, jež Pražák stanovil, byla posléze zpracována a Pražák našel mezi mladými českými i slovenskými literárními historiky řadu nástupců a naplňovatelů těchto vytyčených cílů. Od ročníku 1932/33 nastoupil Pražák na místo profesora české a slovenské literatury na pražské filozofické fakultě, kde setrval až do vypuknutí války. Jak je patrno z výčtu vypsaných přednášek a témat realizovaných v této době Pražákem na FF UK, soustředil se v nich spíše na novější kapitoly slovenské literární historie (současné poezii, 80. letům 19. století, Kollárovi či Štúrovi); starší slovenské písemnictví shrnul patrně pouze v LS 1935/36 v Přehledu slovenských literárních dějin.29 Neustávající badatelský zájem o toto období však dokládá trojice statí o Karlu Ondřeji Bélovi, bratrech Rakovských a Třanovského Cithaře Sanctorum, jež měly být zahrnuty – společně s pracemi věnovanými Samuelu Medveckému
27
Dnešní stav slovenské literární historie a její další úkoly. In: Sborník prací I. sjezdu slovanských filologů v Praze 1929. Svazek II. Přednášky. Praha, 1932, s. 290. 28 C. d., s. 288–289. 29 Patera, Ludvík: Literárněvědná slovakistika na FF UK 1882–1939. In: Příspěvky k dějinám slovakistiky na FF UK, Praha: FF UK, 1998, s. 66–67.
75
a literární Levoči30 – do zamýšleného, avšak nezrealizovaného druhého svazku Pražákových Slovenských studií. Tak to alespoň Pražák tvrdí v nejstarším z těchto textů, studii pod titulem Třanovského Cithara Sanctorum a podtitulem Poznámky k jejímu vzniku, jenž je pro ni nepochybně přiléhavější, neboť Pražák se v této práci soustřeďuje téměř výlučně na Třanovského díla předcházející Cithaře, a to zejména na soubor latinských básní Odarum sacrarum sive Hymnorum... libri tres vydaný v r. 1629, jemuž se podle něj věnovalo dosud málo pozornosti. Toto dílo představil Pražák v minuciózní analýze textologické, kompoziční, obsahové, stylistické, žánrové (zde s vpravdě vyčerpávajícím svodem sekundární literatury věnované ódám a hymnům a s připomínkou dobové obliby tohoto žánru v českém humanistickém prostředí, konkrétně v Hodějovského družině – viz i dále), intertextuální (všímá si přímých souvislostí tematických i formálních s biblí a antickou literaturou, nepřímých – ohlasových – opět zejména s českými humanisty, a rovněž všech překladů do knihy zařazených), versologické, sémantické i jazykové. Zvláštní pozornost věnoval výkladu Třanovského pojednání o pohanských prvcích v křesťanských básních, vřazenému na konec sbírky, pojednání, jež se i díky Pražákově studii – byť nepřiznaně – stalo
30
I zde zmínil Pražák v přehledu zásadní mezníky, postavy a díla starších období, výrazně formující Levoču coby jedno ze slovenských národních a kulturních center, ať už školství, reformace či knihtisku, neboť v Levoči sídlilo a působilo od 17. století hned několik nejvýznamnějších slovenských tiskáren. Popis těchto aktivit sloužil však především jako úvod k zachycení úlohy Levoče ve společenském a kulturním dění na Slovensku v 19. století, ponecháváme proto Literární Levoču stranou našeho zájmu.
76
podkladem pro mnohé další práce o Třanovském31 i pro výklad jeho díla v současných syntézách dějin staršího slovenského písemnictví32. Závěrečnou komparaci sbírky Odarum sacrarum s Citharou Sanctorum zakončuje Pražák zhodnocením Cithary: poučen bádáním svým i všech, jež připomíná v úvodní poznámce k této studii, je tento jeho soud značně korigován oproti ortelu, jejž vyřkl nad knihou v prvním svém souhrnném představení starší slovenské literatury ve Slovenské čítance z roku 1911: Pobožný zpěvák Třanovský, jenž si dosud zpíval [...] cizím jazykem, [...] vrátil se mezi své, prosté a neškolené soukmenovce, aby jim stvořil zpěvník na staletí pro posilu víry i jazyka a na jejich udržení do nejvzdálenějších pokolení. Parafrází Komenského pak dodává: Sám v nebezpečné poloze [...] zakládal právě na tomto svém zpěvu v prohlubních dobových nejistot hlubinu bezpečnosti pro sebe i pro své sourodáky33 a nakonec vyzývá k dalšímu studiu Třanovského díla v dobovém kontextu a zejména k hledání souvislostí mezi tvorbou Třanovského a Hviezdoslavovou. Studie věnované Karlu Ondřeji Bélovi a Martinu Rakovskému byly na rozdíl od předchozí publikovány v Ročence vedeckých ústavov mesta Bratislavy z r. 1934, obě však vyšly ještě jednou – první 31
Srov. mj. Hamada, Milan: Zrod novodobej slovenskej kultúry. Bratislava, 1995. Srov. Šmatlák, Stanislav: Dejiny slovenskej literatúry, Bratislava, 1997, s. 250– 253. Stanislav Šmatlák se ve svém výkladu Třanovského odvolává na studie J. Ludvikovského Tři kapitoly o Třanovského duchovní lyrice a J. Vilikovského Duchovní poesie Třanovského publikované v časopisu Bratislava v r. 1936. Pražákova práce vyšla v témže roce ve sborníku Jiří Třanovský vydanému k třístému výročí 1. vydání Cithary Sanctorum bratislavskou Učenou společností Šafaříkovou – v úvodní poznámce však Pražák podotýká, že vznikla a měla být publikována v Ročence vedeckých ústavov mesta Bratislavy už v roce 1934. 33 Třanovského Cithara Sanctorum. Poznámky k jejímu vzniku. In: Jiří Třanovský. Sborník k 300. výročí kancionálu Cithara Sanctorum. Bratislava, 1936, s. 65. 32
77
v témže roce samostatně, druhou pak Pražák zařadil do výboru ze svých prací vydaných v roce 1940 pod titulem Míza stromu. V tomto souboru pojednání o osobnostech a dílech českého písemnictví, které podstatným způsobem přispěly k růstu našeho mnohostaletého národního kulturního stromu34 (důraz na národní hodnoty byl ve válečném období pro českou literární vědu i literaturu příznačný), objevila se jediná studie věnovaná autoru slovenského původu, i tak z menší části, jak o tom svědčí už její titul Martin Rakovský v družině pána z Hodějova. Pražákovo představení tohoto bohatě literárně činného kroužku humanistických básníků seskupených kolem svého mecenáše Jana staršího z Hodějova a vedených jedním z nejznámějších tvůrců latinské poezie českého humanismu Matoušem Kollínem zatlačuje zprvu Martina Rakovského tak trochu do úzadí a slouží spíše demonstraci toho, jak velký vliv měla tato družina na Rakovského vlastní tvorbu. Z ní jsou zde připomenuty pouze básně vzniklé v období, kdy byl Rakovský členem této družiny, tj. příležitostné skladby dedikované jeho mecenáši, nejpodrobněji pak svatební báseň složená k sňatku Jana Hodějovského s Voršilou Jeníškovou. Další Rakovského tvorba už zůstala stranou, cílem této Pražákovy studie (a svědčí o tom i zařazení do Mízy stromu) bylo tedy patrně spíše než představit Rakovského coby individuálního tvůrce poukázat na sepětí jeho raných děl s kulturně plodným prostředím Hodějovského družiny, resp. zdůraznit roli tohoto prostředí pro Rakovského tvorbu jako takovou. 34
Míza stromu, Úvodem, s. 6.
78
Starší období slovenských literárních dějin způsobí, myslím, badateli ještě mnohou nesnáz. Není tak chudé, mezerovité a málo zalidněné, jak dosud připadalo, ale mnozí jeho představitelé nejsou dosud přesně určeni a zachyceni.35 Těmito slovy – na jednu stranu varovnými, na druhou stranu však korigujícími předchozí vlastní příkrá tvrzení o nedostatečné kvantitativní i kvalitativní bohatosti slovenské slovesné tvorby do konce 18. století – zahájil Pražák jednu ze svých nejucelenějších a nejpozoruhodnějších prací o starším slovenském písemnictví. Rozhodl se v ní představit Karla Ondřeje Béla (1717–1782), syna slavného a známého Matěje Béla, polozapomenutou postavu starších slovenských dějin stojící jednak ve stínu svého otce a jednak – coby latinsky píšící exulant slovenského původu usazený v Lipsku – stranou zájmu slovenských i německých literárních historiků. Klasickou bio-bibliografickou formou, typickou pro literární historiografii staršího období, připomněl Pražák Bélovy životní a profesní osudy a poté představil, shrnul a zhodnotil jeho spisovatelskou dráhu coby historika, estetika a básníka, svého času významně zasahujícího do výuky i chodu lipské filozofické fakulty: jako profesor filosofie, poetiky a estetiky, ale též několikrát coby děkan a v roce 1758 pak i jako rektor lipské univerzity. (Spřízněnost osudu Bélových a Pražákových patrně není čistě náhodná – viz i dále.) Jak se ze studie dozvídáme, Bél zastával na této půdě společně s Gottschedem značně konzervativní stanoviska, projevující se ze35
Karel Ondřej Bél, Bratislava, 1934, s. 3.
79
jména lpěním na humanistické tradici v latinské poezii, a uplatňoval je jak v roli pedagoga, tak i cenzora. Nedokázal vzdorovat kritice a nebyl úspěšný ani jako redaktor dvou lipských periodik. Svůj život skončil dobrovolně a v literární historii zůstal téměř zapomenut. Pražák se však tomuto Bélovu konečnému osudu rozhodl vzepřít zevrubným pohledem do jeho díla. (Míra autorovy osobní zainteresovanosti je ve studii patrná hned na několika místech – viz i dále.) Pražákovo hodnocení Bélova díla historiografického, estetického a básnického je vesměs vstřícné a leckdy empatické, někdy natolik, že nelze rozlišit hlas Pražákův a Bélův – např. když v analýze Bélovy promoční řeči věnované Homérovi Pražák postupně opouští popisné hledisko (V zkratce podal základní smysl Iliady [...] doporučoval mladým vůbec, [...] nesouhlasil s běžnými dobovými výčitkami [...]36) a po konstatování Právě opak je pravdou. prezentuje názory a hlediska Bélova mj. takto: Co mravní ušlechtilosti, přirozené mravnosti, lidskosti a zdrženlivosti jest na př. v Horácovi nebo v Homérovi! [...] Zda nenabádá k čistému životu i zkušenost, kterak Médové zmohli Assyry Peršané Médy, Řekové Peršany, Římané Řeky proto, že zapomněli ušlechtilých tendencí svých myslitelů a básníků a žili rozmařile? Četba starých autorů člověka tedy nezkazí, není-li od přirozenosti špatný, jako na př. Nero, jehož nezmohl výchovou ani sám Seneka.37 Jindy využívá svého oblíbeného kondicionálu (srov. Bél by byl chtěl, aby každý mladý člověk prahnul po tom, aby vynikl
36 37
C. d., s. 20–21. C. d., s. 21.
80
[...]38 či Ve vědě by byl chtěl Bél zdůrazňovat mladým jen věci prospěšné jejich dalšímu životu. [...]39). Ocenění didaktického poslání Bélových děl – zejména básní složených a publikovaných u příležitosti promocí absolventů lipské univerzity – převyšuje tu všechny jiné funkce a hodnoty Bélovy tvorby, v níž shledal Pražák – z pohledu literárních směrů a tendencí – i barokní prvky, z pohledu dějin žánru příležitostné poezie pak Bélovy předchůdce i nástupce (jim věnoval i své poslední dvě studie – viz náš Apendix). Na konci studie vrátil se Pražák k tragickému životnímu konci Bélově, aby se pokusil jej osvětlit. Jednu z podstatných příčin nalezl v tom, že Bél byl obviněn z plagiátorství, kteréžto obvinění Pražák za pomoci textologických metod jednoznačně vyvrací. V samotném závěru se pak Pražák – už zcela na nevědeckém poli – pokusil vžít se do pocitů a celkového rozpoložení Bélova v den jeho smrti (Snad probděl noc s pohledem do daleka [...] Snad se občerstvil i douškem sladkého vína své rodné země, [...] snad zavzpomínal, že by tam doma nedošlo k takovému životnímu konci, že by jej přece byla podchytila nějaká přátelsky teplá a rozumějící spolurodná ruka.40), ba vytesal mu i náhrobní nápis (A tak dokonal ten, jenž mladé volal k životu a sliboval jim slunných pohod na výšinách kultury.41) a uzavřel nadčasovým a všeobecným posláním, které však lze vztáhnout jak na hodnotu staršího slovenského písemnictví vůbec,
38
C. d., s. 24. C. d., s. 25. 40 C. d., s. 34–35. 41 C. d., s. 35. 39
81
tak na smysl jeho odkrývání a poznávání – a tedy i vlastní Pražákovy práce: I mrtvý má v svém odkaze dosti teplých a věčně živých vět, jež mohou působit v mladých slovenských myslech a mohou nabádat k cestě za vyšším a užitečnějším životem, než jak jej diktuje běžný průměr a malé prostředí v kterékoliv době.42 Po skončení války se Pražák vrátil na půdu pražské filozofické fakulty a navázal tam na své předešlé pedagogické působení. V pětiletí 1945–1950 věnoval Pražák ze své pozornosti do té doby asi nejvíce starším obdobím slovenské literatury – je to patrně jak z realizovaných kurzů na FF UK (hned v zimním semestru ročníku 1945/46 vypsal přednášku Reformace a protireformace na Slovensku43, tak ze syntetických Dějin slovenské literatury, vydaných po čtyřleté práci v roce 1950. Separátních článků tematicky zaměřených na toto období nepublikoval v této době Pražák mnoho (patrně s ohledem na připravované Dějiny), jeden z nich však připomeneme, i pro to, že signalizoval nový prvek v Pražákových postojích, metodách a soudech o starší slovenské literatuře, o to více však poplatný době, než byl Pražákův čechoslovakismus v meziválečném období: ve Slovesné vědě, časopisu s podtitulem Sborník pro literární historii, theorii literatury a literární kritiku, jehož vydávání Pražák sám vedl (redaktory byli J. B. Čapek, Karel Krejčí a Frank Wollmann), vyšla první a poslední Pražákova studie o slovenském humanistickém dramatu, oproti předchozím komplexním analýzám značně však 42
Tamtéž. Patera, Ludvík: Literárněvědná slovakistika na FF UK 1882 –1939. In: Příspěvky k dějinám slovakistiky na FF UK; Praha, 1998, s. 91.
43
82
okleštěná, jak je patrno už z názvu – Sociální a realistické prvky v Kyrmezerových a v Tesákových dramatech. Soustředěn na jediné téma, chudí versus bohatí, podřídil mu Pražák veškerý výklad Kyrmezerových her (analyzuje však pouze jednu z nich, Komedii novou o vdově) a Tesákovy Komedie... Ruth. Z Pražákových tvrzení Toto Kyrmezerovo horlení pro právo chudého za lepší a plnější život znělo někde až revolučně., Jak tu byl [Kyrmezer – pozn. M. B.] sociálně uvědomělý, [Kyrmezer – pozn. M. B.] podával bohatým ostré zrcadlo jako věrný odraz skutečnosti.44 či Tato typová a prostředková realistika pronikla i do jeho [Tesákových – pozn. M. B.] kázání.45 zní dobová ideologie až příliš jasně a tak trochu v neprospěch jeho doposud poctivé snahy dobrat se celkového uchopení a porozumění jednotlivých představovaných osobností a interpretovaných děl slovenské literatury staršího období (otázkou zůstává, zda tato tendenčnost byla dobrovolná). I tento aspekt bude tedy v nějaké podobě přítomen v již několikrát připomínané Pražákově syntéze slovenské literární historie od jejích počátků na sklonek 18. století, totiž v Dějinách slovenské literatury a bude proto nutno neztrácet jej ze zřetele.
Syntéza Pražákovy Dějiny slovenské literatury zastávají v souboru vědeckých děl tohoto literárního historika českého a slovenského písemnictví význačnou pozici: po tematicky zaměřených výborech 44
Pražák, Albert: Sociální a realistické prvky v Kyrmezerových a Tesákových dramatech. Slovesná věda 2, 1948–49, č. 3–4, s. 130 45 C. d., s. 131.
83
z předchozích kratších studií Národ se bránil (Praha 1945), O národ (Praha 1946) a České obrození (Praha 1948, Pražák sem mj. zařadil i studie Obrozenská Bratislava, Slovenský pokus o rukopisný podvrh či Palacký Slovensku) a dvou monografiích – jedné o Pražákově oblíbenému dílu starší české literatury (Staročeská báseň o Alexandru Velikém; Praha 1945), druhé pak věnované vzpomínkám na Pražákova nejoblíbenějšího českého básníka (Vrchlickému nablízku, Praha 1945) – představují Dějiny slovenské literatury v podstatě jediný Pražákův pokus o syntetické, celistvé zpracování celého korpusu devíti století slovenského písemnictví – vzhledem k tomu, že je označil za první svazek, s podtitulem Od nejstarších časů do nové doby, předpokládal zřejmě i jejich pokračování. Zůstaly však pokusem v rámci Pražákova vědeckého díla osamoceným – a posledním: rok před svou smrtí „vyrovnal“ Pražák alespoň dva své dluhy, co se týče ohlašovaných větších prací – vůči Vrchlickému, když uspořádal a vydal jeho korespondenci pod titulem Vrchlický v dopisech – a vůči Hviezdoslavovi, když (ač sliboval monografii) publikoval soubor svých rozhovorů S Hviezdoslavom. Na druhou stranu jsou však tyto Dějiny logickým vyústěním Pražákova několik desítek let trvajícího zájmu a průzkumu památek staršího slovenského písemnictví a představují i syntézu jeho vědeckého bádání a pedagogického působení v tomto oboru na půdě dvou univerzit. I při analýze této Pražákovy nejrozsáhlejší práce věnované staršímu slovenskému písemnictví pokusíme se co nejméně soustředit na Pražákovo pojetí slovenské literatury coby součásti literatury 84
české (za pozornost snad stojí alespoň fakt, že Pražák označuje v Dějinách slovenské písemnictví vždy za „organickou součást“ a celek české a slovenské literatury za „organickou jednotu“). Tímto názorem je kniha prostoupena explicitně i implicitně, nejsilněji v Úvodu do slovenských slovesných dějin, i zde však s patrným posunem oproti Pražákovým předchozím pokusům o syntetické zpracování této látky (sám je oba v Předmluvě připomíná, tj. jak přehled ve Slovenské čítance z r. 1911, tak kapitolu o slovenské literatuře v Československé vlastivědě – byť znovu nepřesně; a připojuje k nim i další dva jím zpracované přehledy z r. 1938 pro – nespecifikovanou – anglickou encyklopedii a pro práci o Slovensku, již se chystal vydat Slovanský ústav). Korekce, resp. vývoj Pražákova náhledu na dějiny slovenského písemnictví projevil se hned na začátku tohoto Úvodu, kde autor konstatuje dvojdomost slovenských slovesných dějin, jež bývaly spojovány kmenově s literaturou Čechů, územně s literaturou Uher.46 Jinak však Pražák v zásadě trvá na svém pojetí a opakuje v Úvodu to, co už tvrdil ve svých předchozích dílech, dokládaje to týmiž prameny – ať už je to Anonymova kronika s označením nitranských Slováků za Čechy (srov.
Dějiny
spisovné
slovenštiny
po
dobu
Štúrovu)
či
korespondence Sládkoviče a Medveckého s Dobšinským, v níž oba vyjadřují obavy z osamostatnění slovenské literatury (srov. závěr stati Dnešní stav slovenské literární historie a její další úkoly). Hodnocení slovenské literatury ve vztahu k české literatuře jako 46
Dějiny slovenské literatury, s. 9.
85
jejího okraje, lokálního projevu či dokonce regionalistického zpestření47 byla a pravděpodobně ještě stále jsou pro moderní slovenskou literární historiografii natolik nepřípustná, že se rozhodla prakticky
nereflektovat
tento
Pražákův
pokus
o
syntetické
zpracování staršího slovenského písemnictví. Podepřel to pravděpodobně i Pražákův náznak iniciační role Čechů při vzniku spisovné slovenštiny (Neboť i Češi byli v XIX. století nuceni poněkud upraviti starý základ literárního vyjadřování, a snad i to působilo pak na Slováky, že novodobá čeština (na rozdíl od staré) působila na ně poněkud nezvykle a dala pak podnět k tomu, aby i oni svým způsobem upravili společný jazykový základ.48), použití českých historických mezníků pro rozčlenění slovenského písemnictví (zejména husitství) a rovněž samo označení jednotlivých kapitol dějin slovenské literatury – období do konce 18. století nazývá Pražák ryze českým, období do r. 1867 českým a slovenským, mezi lety 1867–1918 pak slovenským (s ústupem češtiny). I zde však Pražákův náhled musel pod vlivem politických událostí nutně projít vývojem: období let 1918–1939 sice nahlíží jako epochu československou (sjednocením národa i slovesnosti), rozmezí let 1939–1945 pak jako epochu jen slovenskou, rok 1945 však i pro Pražáka otevírá epochu slovenskou v jednotném československém státě, uznávající národ slovenský (rovnoprávný s národem českým) s osamostatnělou řečí a literaturou.49 47
C. d., s. 13. C. d., s. 16. 49 C. d., s. 18. 48
86
Z literárněhistoriografického pohledu, jež je naším zorným úhlem při hodnocení Pražákova přínosu pro poznání staršího slovenského písemnictví i jeho vlastního vědeckého díla, je však podstatná především pasáž v Předmluvě, v níž Pražák osvětluje, resp. hájí svou metodu uchopení a zpracování tohoto materiálu a naplnění vytyčeného úkolu: Třebas jsem si dobře vědom dnešního výměru pojmu písemnictví a jeho dějin, přece jsem se rozhodl zachytiti na tomto místě ještě vše, co stvořil svým i cizím slovem duch slovenského původu. Zvláště v starším období zahrnoval jsem proto v pojem písemnictví i všechno to, co nebylo psáno s estetickým cílem, hlavně proto, že leckde nebyla tu snesena dosud ani potřebná látka, podklad možného slovenského vývoje. Proto i tento – jinde snad již nedobový – postup zdál se tu ještě tentokráte naléhavým. Vždyť byl naléhavým ještě i Pintérovi, když psal nedávno své velké dějiny maďarské literatury a postupoval podobně. Jak by nebyl tedy naléhavým i tu, kde jde o mnohé otázky dosud nedotčené nebo dotčené jen náznakem!50 Z polemické a apologetické dikce této části Předmluvy jasně vysvítá, že Pražák tuto metodu nezvolil náhodně a svévolně, že patrně byla předmětem diskusí s kolegy-literárními historiky (viz i jeho poděkování mj. R. Brtáňovi, V. Chaloupeckému, O. Králíkovi, M. Pišútovi a především Jánu Čaplovičovi, na konci Předmluvy51) a že ji použil v souladu s předmětem svého zkoumání, tak jak si ji vyžádaly dochované prameny, charakter zkoumaného období i nutnost rekon-
50 51
C. d., s. 6–7. C. d., s. 7.
87
strukce některých kapitol vývoje slovenské slovesnosti do roku 1780, doplněná o nové poznatky a objevy, učiněné od poslední syntézy dějin slovenské literatury z pera Jaroslava Vlčka.52 Starší slovenské písemnictví rozdělil Pražák do čtyř částí, za mezníky jednotlivých období určil reformaci a protireformaci; první, druhé a čtvrté období je určeno do či od nástupu těchto proudů (Od počátků do reformace, Od reformace k protireformaci a Od protireformace k osvícenství), třetí období pojednává přímo o nich a vymezuje se i vůči humanismu a baroku (Reformace, protireformace, pozdní humanismus a rané baroko). Každá z částí je dále členěna do tří či čtyř hlav, ve většině z nich sleduje Pražák počátky, vzestup a krizi uměnovědných, kulturních i religionistických směrů (humanismu, renesance, husitství, luteránství, reformace, protireformace,
protestantství)
ve
slovenském
písemnictví,
minimálně se věnuje vývoji žánrovému či druhovému (pouze ve třetí části zvlášť vyčleňuje duchovní píseň a světskou poezii společně s dramatem; v téže části pojednal samostatně i o katolické slovesnosti). Pozornost při zkoumání způsobu členění staršího slovenského písemnictví na sebe strhává zejména Pražákovo pojetí nejstarších dějin slovenské literatury (termínu středověk se v názvu této části
52
Pražák sice zaznamenává pokusy o syntézu dějin slovenské literatury z pera Š. Krčméryho, W. Bobeka či A. Mráze, hodnotí je však vesměs negativně proto, že podávají přehled pouze slovenské literatury bez ohledu na svazky s českým písemnictvím. Především s ohledem na nesrovnatelnost materiálové základny i samotného účelu těchto prací (Mrázův přehled např. vyšel jako součást Slovenské vlastivědy) se nebudeme zabývat jejich srovnáním s Pražákovou syntézou.
88
vyhýbá), zahrnující hlavy Předdějinné a prvodějinné odrazy v slovenské slovesnosti, Velká Morava a (nejdiskutabilnější) Čeští panovníci a národní světci. V první hlavě této první části shromáždil (na dvou stranách) vícero nejstarších podnětů ke vzniku slovenského písemnictví – ať už to byly historické události (Marobudova říše, římská nadvláda, hunské a avarské nájezdy, Sámova říše) či archeologické památky (především hrady), odrážející se jak v dobových pramenech (v souvislosti s hradem Děvín zmiňuje Pražák fuldské anály), tak zpětně v kronikářských či později historiografických zpracováních (Pražák jich jmenuje celou řadu) a také coby téma pro umělecká díla. Tuto tematologickou linku sleduje Pražák napříč slovenským písemnictvím až do 19., někdy i 20. století u vícera motivů, jak to dokazuje hned několik částí kapitoly o Velké Moravě (kupř. umělecké zpracování osudů knížete Pribiny, Svatopluka či srbského krále Miliducha, dějinné úlohy Nitry či kulturní hodnoty cyrilometodějské mise). Obdobně je pak zpracována i kapitola Čeští panovníci a národní světci – Pražák v ní shrnuje jednak dobové doklady svatováclavské, svatovojtěšské a svatoprokopské tradice na území Slovenska, ale pojednává též podrobně o svatoštěpánských legendách, Maurově legendě o sv. Svoradovi a Benediktovi (s poznámkou: Legenda o sv. Sveradovi v zpracování uherského biskupa Maura je prvé literární dílo, jež se obírá životem na Slovensku.53), o nejstarších postilách, duchovních písních či dramatických výjevech. Vedle toho sleduje Pražák též vývoj vzdělanosti v Uhrách (dokládá ji bohatě 53
C. d., s. 62.
89
zejména na památkách úřední a právní povahy), speciální tematologické pozornosti se tentokrát dostalo postavě Matouše Čáka Trenčanského coby hrdinovi mnoha děl zejména básníků a prozaiků z řad štúrovců. A byť na závěr konstatuje Pražák pro toto období jednoznačnou závislost slovenské literatury (ale i uherské vzdělanosti) na literatuře (a kultuře) české, naznačuje, že s reformací přichází pro Slováky chvíle vlastní a samostatnější tvorby, že právě jí začne období, kde se budou projevovati literárně, třebas i nadále souvisle a závisle po českém boku.54 Druhou část Dějin slovenské literatury ohraničil Pražák nástupem reformace na počátku 15. století a nástupem protireformace na počátku 17. století. Dvě stě let vývoje slovenského písemnictví pojednal ve třech kapitolách: v první se po krátkém úvodu do historických souvislostí soustředil zejména na ohlasy husitství ve slovenském písemnictví – představil tu přitom zároveň dílo Husova předchůdce Jana Vavřince z Račic, a to důkladným způsobem biobibliografickým i interpretačním, založeným na srovnání Vavřincových traktátů s Husovými. Postava Jana Husa, osudy husitů a působení Jana Jiskry z Brandýsa na Slovensku představují pak další tři témata, jejichž zpracování mapuje Pražák ve slovenské literatuře 19. století. Také kapitolu věnovanou humanistickým a renesančním prvkům ve slovenském písemnictví 15. a 1. poloviny 16. století zahajuje Pražák krátkým přehledem vývoje humanismu a renesance v Čechách, nicméně z osobností a děl, které reprezentují tyto 54
C. d., s. 74.
90
tendence ve slovenském písemnictví, žádného z důležitých neopominul: připomněl Jana Vitéze a především Jana Pannonia. Kapitola pod titulem Reformní a národní prvky v humanismu a v renesanci je pozoruhodná i tím, jak velký prostor Pražák ponechal mimo jiné osvětlení úlohy šlechtických rodů na vývoji slovenské vzdělanosti (dokumentuje to na rodu Thurzů), či připomínkou zavedení pošty a vydávání kalendářů. Jádro kapitoly však tvoří výklad děl nejvýznačnějších slovenských latinských humanistických básníků (kromě důkladné interpretace tvorby Martina Rakovského – oproti studii z r. 1935 tentokrát v celé její šíři – tu z nejdůležitějších chybí pouze Juraj Koppay), spojený na podkladu jediného tématu, a tím je turecká hrozba (postavu hrdinného obránce Sigetu55 Mikuláše Zrinského coby jednu z oblíbených zpracovaných literárně zejména opět v 19. století připomíná tu Pražák jedinou větou). Jána Sambuca si Pražák zvlášť cení jako editora starších slovesných památek, dvě samostatné kapitoly pak Pražák věnuje dvěma slovenským profesorům pražské univerzity, a sice Janu Jesenskému a Vavřinci Benediktu z Nudožer. Slovenskou tvorbu 16. a počátku 17. století v domácím jazyce zaznamenal Pražák až s nástupem luteránství (jež podrobně osvětluje) a nejvíce interpretačního prostoru (poprvé i za použití citací) uvolnil pro představení duchovní poezie Jána Silvána a Eliáše Lániho, historických písní a pro výklad tvorby Pavla Kyrmezera a Jiřího Tesáka, u obou posledních nezredukovaný jen na 55
C. d., s. 121.
91
dramatickou a na její sociální rozměr (srov. článek ze Slovesné vědy; podrobně jsou tu zinterpretována zejména Tesákova příležitostná kázání). V závěru druhé části Dějin shrnuje Pražák minimum slovesných aktivit slovenských katolíků v 16. a 17. století (opět zhruba na dvou stranách – a ve velkém kontrastu se zhruba stostránkovým popisem aktivit reformačních) jako předzvěst zlomu ve vývoji českého i slovenského písemnictví, kterým je Pražákovi (stejně jako téměř všem českým literárním historikům) bělohorská pohroma.56 „Pohromou“ se bělohorská porážka stala především pro reformační hnutí, jak české, tak slovenské. Při popisu jejího dopadu – v úvodní kapitole třetího oddílu, nazvané Vrchol a krize reformace – nešetří Pražák expresivitou, stylizací, symboličností a alegoričností, a balancuje tak na hranici vědecké objektivnosti a subjektivního zaujetí, resp. estetického záměru, srov. mj.: Dějiny evangelické církve na Slovensku jsou proto od Bílé hory ozařovány občasnými hranicemi (na nich bylo páleno vše evangelické). Chvějí se v průvanu stále otvíraných dveří ze země do vyhnanství. Evangelické Slovensko trpělo stále za svou reformní myšlenku. Bylo křižováno na všech rozcestích, plnilo věznice, zaměstnávalo soudy, bylo hnáno ze země a prodáváno na galeje. Bylo věšeno na Golgatě, katolické protireformační nenávisti, aby při každé změně politických závanů a buřičských náporů bylo z tohoto kříže snímáno, ze svého hrobu kříšeno a nastolováno na svá působiště. Proto ožívalo i tehdy, když se zdálo
56
C. d., s. 171.
92
občas již propadlým hrobu a zániku.57 Podstatný k této charakteristice je – nejprve opět obrazný, poté však již velmi věcný – dodatek, v němž Pražák vysoce vyzdvihuje slovenské reformační aktivity a cení si jich i proto, že se toto hnutí stalo soběstačným, když český živý pramen vyschl, ba že dovedlo ještě i přiživovat mateřskou reformační českou zemi a podpírat její vyhnance.58 Jedním dechem však zároveň dodává, že se tak dělo především zásluhou husitské tradice přetrvávající i díky působení Jana Amose Komenského na Slovensku. Následně věnuje Pražák velký prostor mapování Komenského aktivit během pobytu v horních Uhrách; Komenského zásah do duchovního a vzdělanostního vývoje v Uhrách pak označuje za epochální.59 Dokazuje to následně sledováním slovenského vědeckého písemnictví, totiž svodem latinských disertačních prací slovenských studentů (ponejvíce na německých univerzitách), rozčleněným podle témat a v zásadě formou výčtu jmen, jen u některých se pozastavil interpretací vybraného díla (např. u Prešovčana Jána Bayera). Neméně pozornosti – tentokrát v převaze interpretační – věnuje pak Pražák dobovému rozkvětu žánru polemik, sepsaných ponejvíce v domácím jazyce (tj. vadnou a i zvolna slovenštělou češtinou60), a rovněž všem (latinským či česko-slovenským,
veršovaným
i
prozaickým)
zprávám
o mučednických osudech slovenských evangelíků. Až poté připo-
57
C. d., s. 174–175. C. d., s. 175. 59 C. d., s. 177. 60 C. d., s. 185. 58
93
míná další významné české emigranty a jejich účinkování na Slovensku (nejpodrobněji Jakuba Jakobea) a sleduje též osudy a tvorbu některých slovenských emigrantů v Německu (nejsoustavněji Daniela Sinapia Horčičky; Karla Ondřeje Béla Pražák nezmiňuje). Kapitolu Rozkvět duchovní písně věnoval Pražák téměř beze zbytku výkladu tvorby Jana Třanovského, a to jak jeho ódám (v této části využívá své studie z r. 1934, resp. 1936), tak modlitbám a posléze i kancionálu Cithara Sanctorum. Slovenskou světskou poezii 17. století zredukoval Pražák na tvorbu příležitostnou (připojil k ní – proti žánrovému vymezení danému názvem kapitoly Světská poezie (příležitostná) – Drama – též pohřební kázání), výjimku z dobové produkce časové světské poezie zaznamenal v tvorbě Petra Benického, jenž psal verše duchovní, nábožné a poučné i rozmařile světské, osluněné požitkem z žen, z cest a přírody, polohumanistické a polobarokní, uhlazené i brutální, melodické i kakofonické, s občasným poukazem i na lidová přísloví.61 Milostná poezie v této době na Slovensku v Pražákově pojetí absentuje. Dramatickou tvorbu uvádí opět jak ve výčtu autorů a děl, tak i detailněji – v případě analýzy školských dramat Eliáše Ladivera. Odděleně od tvorby slovenských evangelíků pak Pražák znovu podává výklad dobové katolické produkce62, tentokrát již pestřejší, sleduje také jejich studijní a vědecké
61
C. d., s. 238. Tento přístup a postup v syntézách dějin starší slovenské literatury – dělení tvorby slovenských spisovatelů 17. a 18. století podle náboženské příslušnosti – zvolilo vícero českých i slovenských literárních historiků. Jak se ukázalo a ukazuje, nebyla a není to volba nejšťastnější a především adekvátní vzhledem k analyzovanému materiálu, mj. z žánrového či tematického hlediska. 62
94
výsledky (disertace) a jejich původní (především duchovní, polemickou a dramatickou) tvorbu. Na úvod poslední části svých Dějin slovenské literatury, věnované slovenské tvorbě 18. století, zařadil Pražák kapitolu nazvanou Tvář doby. Zrcadlí se v ní svým způsobem i tvář Pražákova pojetí literární historie a jejího souhrnného zpracování a předvedení: Nejprve shrnuje politické události, vývoj vzdělanosti, slovenská kulturní centra. Poté připomíná množství důkazů československé sounáležitosti a souvislosti63 a nakonec představí reprezentativní dobový žánr, v němž se soustředily všechny popsané dobové znaky a témata, a tím jsou národní obrany; ty nejprve srovná s obdobnou tradicí v Čechách a poté je podrobí interpretační analýze. Na závěr nechybí zobecňující shrnutí. V dalším výkladu dějin slovenského písemnictví této doby se poměr mezi Pražákovou pozorností věnovanou evangelické a katolické produkci obrací – i vzhledem k časovým posloupnostem se Pražák nejprve soustředil na vývoj literatury spjaté s protireformačními snahami: v ní sleduje tvorbu homiletickou a vědeckou, konstatuje dvojí přístup protireformátorů – jezuitský rozumový a františkánský citový a na velkém prostoru analyzuje dílo Hugolína Gavloviče, dále pak jezuitská školská dramata a latinskou katolickou básnickou tvorbu. Zatímco katolická produkce prošla vrcholem a krizí, protestantská (ne už evangelická) zaznamenala podle Pražáka pokles a vzestup, 63
to především opět v žánru polemik a kázání.
C. d., s. 268.
95
V pojednání o úspěších na vědeckém poli (speciální pozornost Pražák věnuje literární historiografii, tj. mj. pracím Davida Cwittingera, Michala Rotarida a Pavla Valaského) se však již rozdíly v konfesijní příslušnosti setřely a po bok Matěje Béla a Daniela Krmana postavil Pražák třetího
z
nejvýznamnějších
slovenských
polyhistorů,
exjezuitu Adama Františka Kollára. V pracích jejich i jejich pokračovatelů či dobových popularizátorů (zejména v oblasti historiografie) jsou podle Pražáka již patrné předosvícenské prvky, jež nastavují most z protireformace k obrození.64 K osvícenství a k obrození směřuje podle Pražáka slovenská literatura 2. poloviny 18. století zejména v díle Samuela Hruškovice, upravovatele Třanovského Cithary Sanctorum, ve vývoji příležitostné poezie a v rozvoji poezie sociální a lidové, zejména pak zbojnické, již připomíná Pražák na konci tohoto svého 1. svazku Dějin slovenské literatury. Byť tímto zařazením pojednání o jánošíkovské tematice či lidových pověstech, písních a příslovích připomněl Pražák nejvýraznější žánrovou a tematickou souvislost starší slovenské literatury se slovenskou literaturou 19. století, závěrečné shrnutí nese (v celém textu Dějin) patrně nejpodstatnější stopy dobového tendenčního pohledu, zúženého pouze na sociální témata, a dobově příznačného sklonu k vizionářství: Sklonnost k rozumovosti, zvýšený zájem o osvětu, zřetel k obecnému lidu, k jeho řeči a tradici, obhajoba sedláka vůči pánu, povědomí osudové rovnosti pána i poddaného, chudého i bohatého, byly viditelně předzvěstí, že se doba mě64
C. d., s. 325.
96
nila v tomto smyslu a že na obzoru se mihl nový čas, jenž přehodnotí lidi i věci a pozmění i jejich nejcennější projev, literaturu. Tu končil vlastně teprve celý středověk a nadcházel věk nový.65
Závěr Zde a takto se tedy završuje i Pražákovo pojednání o prvním, ryze českém období dějin slovenské literatury; poslední, nejúplnější a nejpropracovanější Pražákův pokus o syntetické zpracování vývoje slovenského písemnictví od 9. do 18. století pojatého samostatně, avšak v rámci dějin písemnictví českého. Byl to pokus v mnoha ohledech ojedinělý (všichni čeští historici zabudovali do dějin české literatury několik kapitol o slovenské literatuře toho kterého období; Vlčkovy Dejiny literatúry slovenskej v této době již zastaraly jak vymezením předmětu zkoumání, tak kvůli množství nově nalezených pramenů) a ne vždy úplně pochopený, odmítnutý některými moderními slovenskými literárními historiky, byť pro jiné z nich představoval (i šest let po vydání 1. svazku tzv. akademických Dejín slovenskej literatúry) dosiaľ najobsažnejšie spracovanie staršieho obdobia našej literatúry.66 Vedle nesporné literárněhistoriografické hodnoty, jež tkví především ve výběru nejpodstatnějších osobností a děl slovenské literární historie staršího období a vyváženosti přehledových, výčtových a interpretačních partů (včetně citací), jež Pražák dokázal podřídit celkovému záměru své literárněhistorické syntézy, zůstaly 65
C. d., s. 351. Pišút, Milan: Na okraj slovenských štúdií Alberta Pražáka. In: Pražák, Albert: Z literárnych súvislostí. Bratislava, 1964, s. 9. 66
97
tyto Pražákovy Dějiny slovenské literatury do budoucna jedinečné a inspirativní především pro svou šíři záběru, zahrnujícího zejména dějiny vzdělanosti v Uhrách, a na druhou stranu též pro připomínku řady konkrétních pramenů, jež byly dosud opomíjeny pro svou „neliterárnost“ (památníky, dopisy, právní listiny apod.) či „neuměleckost“ (obrany, příležitostná poezie), jež však také podstatným způsobem svědčí o kulturní i národní vyspělosti slovenského písemnictví od jeho vzniku do konce 18. století. Jakkoli se přitom Pražák snažil vždy udržet zřetel ke kontextu české literatury a kultury a na vícero místech zdůraznil závislost vývoje slovenské literatury na nich, není pochyb o tom, že předmětem jeho zájmu zůstala především literatura autorsky a geograficky slovenská a velice cenné je i to, že ji dokázal sledovat i mimo hranice horních Uher. Slabým místem Pražákovy metody syntetického uchopení starších slovenských slovesných dějin se tak zdá být jen jistá disproporce mezi výkladem o Pražákových oblíbených tématech a žánrech (školská dramata, disputace, disertace, polemiky, obrany či příležitostná duchovní i světská tvorba) na úkor děl s nesporně uměleckými ambicemi (např. Petra Benického) a nezaregistrování některých význačných osobností (Juraj Koppay) či výrazných žánrových a tematických oblastí (milostná poezie) starší slovenské literární historie. Na překážku pozitivnímu vnímání a zhodnocení Pražákových prací o starší slovenské literatuře mohla a může být rovněž vyšší míra didaktičnosti, deskriptivnosti a persvaze, která vychází z Pražákových náhledů na starší slovenskou literaturu, v některých 98
ohledech v podstatě neměnných a uzavřených, a promítá se do Pražákova výkladového stylu, někdy příliš příkrého, jindy pro změnu značně empatického. Patrně tu svou roli sehrála Pražákova dlouholetá pedagogická praxe, již se musel těsně před vyjitím Dějin slovenské literatury – coby téměř sedmdesátiletý – ze zdravotních důvodů vzdát. Chápeme proto toto dílo – jež nikdy neztratilo ze zřetele důraz na sepětí vývoje písemnictví s rozvojem vzdělanosti a školství – i jako završení Pražákova učitelského působení, jež bylo po celou dobu – jak na bratislavské, tak na pražské filozofické fakultě – nerozlučně spjato s Pražákovou vlastní badatelskou a vědeckou činností.
Apendix Kromě zmíněných tří titulů – Dějin slovenské literatury a dvou prací věnovaných Vrchlickému a Hviezdoslavovi
– publikoval
Albert Pražák v posledních sedmi letech života už pouze vzpomínky či krátké zprávy k významným výročím nebo k úmrtím význačných osobností českého i slovenského kulturního života. Výjimku ne nepodstatnou pro náš předmět zkoumání mezi nimi tvoří – vedle rozsáhlé studie Hviezdoslavovy prvotiny vydané v Literárněhistorickém sborníku – dvě práce věnované slovenské příležitostné poezii. První z nich – studii o díle Michala Semiana – a část druhé, nazvané K problematice slovenské příležitostné poezie druhé poloviny osmnáctého a první poloviny devatenáctého století – vyšly v nově zalo-
99
ženém periodiku Universitas Carolina (řada Philologica) ještě za Pražákova života.67 Pro monografické zpracování bohaté tvorby příležitostného básníka Michala Semiana (1741–1812) je příznačné to, že v něm Pražák větší prostor než svému shrnutí spisovatelových životních osudů, soupisu děl a jejich výkladu přenechal citacím ze Semianových básnických děl, snad proto, že šlo o básně jinak většině čtenářů, zájemců a badatelů nedostupné, dochované v jednom či dvou sbornících příležitostné poezie, v rukopisech či opisech. Druhá studie je pozoruhodná systematickým zpracováním zvoleného předmětu zkoumání: rozsáhlý, byť časově ohraničený korpus příležitostné tvorby rozdělil Pražák podle příležitostí, k nimž byly básně vytvořeny, v těchto skupinách pak představuje jednotlivé autory a využívané tematické okruhy, obraznost apod. a opět hojně cituje. V první publikované části stihl takto zmapovat téměř všechny významné typy slovenské příležitostné poezie sledovaného období – pocty panovníkům, nástup v úřad, církevní a školské slavnosti, blahopřání, návrat z ciziny, ze studií domů a svatby (posledně jmenovanou prakticky výlučně za pomocí citací). Jediný typ – poezie za mrtvými a nad mrtvými – byl zásahem osudu, symbolicky a příznačně, připomenut až po Pražákově smrti, ve stejném periodiku v r. 1957.
67
Michal Semian. Universitas Carolina I, 1955, Phililogica č. 1, s. 41–53; K problematice slovenské příležitostné poesie druhé poloviny osmnáctého a první poloviny devatenáctého století. Universitas Carolina 2, 1956, č. 16 (Philologica, č. 2), s. 175– 199; roč. 3, 1957, č. 11 (Philologica, č. 1), s. 1–14.
100
V závěru vůbec poslední Pražákovy vědecké práce pak zazněla mohutná obhajoba místa slovenské příležitostné poezie, v níž Pražák nalezl a pokusil se i odhalit estetickou hodnotu, v dějinách slovenské literatury, a to i v období 1. poloviny 19. století, a výzva k jejímu podrobnému studiu. Pražák tak zůstal do posledního dechu obhájcem tohoto žánru, odsunutého na okraj slovenské literární historie, byv sám poté podobně odsunut na periferii dějin slovenské (ale též české) literární historiografie. Oba však v těchto dějinách zaujímají nepřehlédnutelné a nezapomenutelné místo, a měli by v nich proto být nepřehlédnuti a nezapomenuti.
Literatura a prameny: Albert Pražák (1880–1940). Praha: Literárně historická společnost, 1940. HAMADA, Milan: Zrod novodobej slovenskej kultúry. Bratislava: VEDA, 1993. PRAŽÁK, Albert: Dějiny slovenské literatury. I. Od nejstarších časů do nové doby. Praha: Melantrich, 1950. PRAŽÁK, Albert: Dějiny spisovné slovenštiny po dobu Štúrovu. Praha: Nákladem Gustava Voleského, 1922. PRAŽÁK, Albert: Dnešní stav slovenské literární historie a její další úkoly. In: Sborník prací I. sjezdu slovanských filologů v Praze 1929. Svazek II. Přednášky. Praha: Nákladem výboru I. sjezdu slovanských filologů v Praze, Orbis, 1932, s. 283–291. PRAŽÁK, Albert: Karel Ondřej Bél. Bratislava,1934. 101
PRAŽÁK, Albert: K problematice slovenské příležitostné poesie druhé poloviny osmnáctého a první poloviny devatenáctého století. Universitas Carolina 2, 1956, č. 16 (Philologica, č. 2), s. 175–199; roč. 3, 1957, č. 11 (Philologica, č. 1), s. 1–14. PRAŽÁK, Albert: Literární Levoča. Praha: Sbor pro výzkum Slovenska a Podkarpatské Rusi, 1939. PRAŽÁK, Albert: Literatura slovenská. In: Československá vlastivěda. VII. Písemnictví. Praha: Sfinx, 1933, s. 209–272. PRAŽÁK, Albert: Martin Rakovský v družině pána z Hodějova. In: Míza stromu. Praha: Topičova edice, 1940, s. 16–25. PRAŽÁK, Albert: Matěj Bél. In: Bratislava 2, 1928, s. 491. PRAŽÁK, Albert: Michal Semian. Universitas Carolina I, 1955, Phililogica č. 1, s. 41–53. PRAŽÁK, Albert: Mikuláš Šubič Zrinský a Slováci. Bratislava: Extense university Komenského v Bratislavě, 1928. PRAŽÁK, Albert: Slovenská literatura do Štúra a jeho školy. In: Slovenská čítanka. Praha: Moravsko-slezská beseda, 1911, s. 248–264. PRAŽÁK, Albert: Sociální a realistické prvky v Kyrmezerových a Tesákových dramatech. Slovesná věda 2, 1948–49, č. 3–4, s. 129– 131. PRAŽÁK, Albert: Třanovského Cithara Sanctorum. Poznámky k jejímu vzniku. In: Jiří Třanovský. Sborník k 300. výročí kancionálu Cithara Sanctorum. Bratislava: Učená společnost Šafaříkova, 1936, s. 39–65. 102
PRAŽÁK, Albert: Z literárnych súvislostí. Bratislava: Slovenské vydavateľstvo krásnej literatúry, 1964. Príspevky k dejinám literárnovednej slovakistiky na Filozofickej fakulte Univerzity Komenského v Bratislave. Bratislava: Univerzita Komenského v Bratislavě, 2003. Příspěvky k dějinám slovakistiky na FF UK. Praha: Filozofická fakulta UK v Praze, 1998. ŠMATLÁK, Stanislav: K problematike syntézy slovenských literárnych dejín. In: Dejiny slovenskej literatúry. Bratislava: Národní literární centrum, 1997, s. 13–58. ŠULCKOVÁ, Martina: Zápas generací v literatuře. Literární historik Albert Pražák jako literární kritik. In: Czytanie modernizmu. Maria Olszewska,Grzegorz Bąbiak (eds.). Warszawa: Wydział polonistyki, Uniwersytet Warszawski, 2004, s. 369–379.
Článok vznikol s podporou Grantovej agentúry Karlovej univerzity v Prahe, GAUK č. 252 036.
103
Literární Slovensko očima Flory Kleinschnitzové
Jana Pátková Časový odstup několika generací sehrává nezanedbatelnou roli při hodnocení tvůrčí činnosti autorů, jejichž tvorba se již uzavřela v čase. Zpravidla platí, že čím je delší, tím stabilněji je text ukotven v dané literární tradici. Ačkoli doba života i tvorby Flory Kleinschnitzové (1891–1946) splňuje bezezbytku časový předpoklad pro stabilizaci jejích textů v literárněhistorickém uvažování, přesto její práce dosud neprošly viditelným, veřejným procesem objektivizace, a to zejména z důvodu absence odborného zájmu o její osobnost. Až na výjimky, jako je např. polemická recenze Alberta Pražáka z 30. let 20. století, několik málo recenzí z konce 50. let, kdy vyšel posmrtně výběr z její práce nebo odkazový materiál1 v monografii Cyrila Krause o Andreji Sládkovičovi, oživil relativně nedávno zájem o Floru Kleinschnitzovou jiný český slovakista, Ludvík Patera2. Aktuální stále zůstává u Kleinschnitzové nejen otázka tzv. zpřítomnění či aktualizace, ale především základní pochopení a rekonstrukce jejího literárněhistorického odkazu. Z metodologického hlediska je třeba na tomto místě podotknout, že předmětem rekonstrukce jejího myšlení o slovenské literatuře i kultuře obecně bude pouze repre1
Cyril Kraus ve své monografii upozorňuje na disertační práci Kleinschnitzové o Sládkovičovi a cituje její další dílčí studie. Kleinschnitzovou vnímá jako nedílnou součást jedné generace, po boku Štefana Krčméryho. 2 Viz Patera, Ludvík: Literárněvědná slovakistika na FF UK 1882–1939. In: Příspěvky k dějinám slovakistiky na FF UK. Praha: Filozofická fakulta UK v Praze, 1998.
104
zentativní výběr z její tvorby. Rezignace na komplexní zachycení jejího odborného působení na Univerzitě Karlově v Praze byla nezbytná, už vzhledem k nepřebernému množství jejích odborných zájmů.
1. Slovakistka Flora Kleinschnitzová Flora Kleinschnitzová vstupuje do literárního života v době, kdy se završuje historická éra psaní rozsáhlých syntéz dějin národní literatury a hledají se nové koncepty estetického uchopení literárního díla. Jako žačka Jaroslava Vlčka navazuje na jeho koncepci pojetí literárního dění jako genetického přístupu k osvětlení kulturněhistorického i sociologického materiálu s biografickým přesahem, ale zároveň už usiluje o překonání jeho pozitivistického přístupu expresivním nahlížením do citových prožitků autora. Zvolený metodologický přístup se nejmarkantněji odráží v její habilitační práci o Andreji Sládkovičovi.3 Kleinschnitzová zpřítomňuje českým čtenářům v období první Československé republiky řadu významných literárních osobností slovenského literárního života, zejména toho obrozeneckého, romantizujícího, který jí víc než jiný estetický koncept umožňuje ztotožnit duši básníka s jeho dílem. V centru jejího zájmu zpravidla nestojí dílo jako autonomní objekt poznání, ale subjekt autora, jehož prožívání je dokladem harmonické jednoty mezi dílem a autorem. V tomto smyslu se Kleinschnitzové přes její značné úsilí 3
Viz habilitační práce: Kleinschnitzová, Flora: Andrej Sládkovič a jeho doba. Praha: A. Bečková, 1928.
105
nepodařilo osvobodit od již ustupující interpretace historických a biografických dat zpravidla podložených dalším sociologickým materiálem či psychologickým profilem osobnosti, který je příznačný pro dobu jejího učitele, Jaroslava Vlčka, a nepodařilo se jí v konečném důsledku ani postavit literární dílo jako samostatný předmět literárněvědné analýzy.
Ačkoli se Flora Kleinschnitzová jako třetí docentka v historii Univerzity Karlovy habilitovala tématem ryze slovakistickým, její badatelské cíle nejsou omezeny pouze na tuto oblast, proto bude leckdy nemožné odhlédnout od jejích dalších profesních přesahů. Rozsah Kleinschnitzové tvorby je utvářen rytmem jejích rozmanitých zálib, mezi nimiž slovakistická osvětová, ale už i vědecká, v tom dnešním slova smyslu, činnost byla jen jednou z několika oblastí jejího zájmu. Archivářská a knihovnická práce v oddělení rukopisů a starých tisků dnešní Národní knihovny v Praze ji nejvíce předurčovala k faktografickému, historickému přístupu k literárnímu dílu a k psychologickému uchopení autora a osvětlení okolností zrodu jeho děl. Archivářské zkušenosti mohla využít i při sestavování tzv. Knihopisu českých a slovenských tisků od doby nejstarší do konce 18. století.4 Věnovala se také starší české literatuře, zejména poezii
období
humanizmu.5
Osvětově
4
působila
i
v oblasti
(red. Z. Tobolka) Např. Vox saeculi : nové příspěvky k poesii českého humanismu / ke druhému sjezdu klasických filologů slovanských vydala Flora Kleinschnitzová. Praha: Veřejná a universitní knihovna v Praze, 1931.
5
106
československo-švédských nejen literárních vztahů. Hlavní těžiště její práce není nijak časově rozlehlé, leží mezi rokem 1925 (respektive časopisecky byla aktivní již od počátku 20. let), kdy Kleinschnitzová v Martině vydala vlastním nákladem dochovanou korespondenci Samoslava B. Hroboně a Bohuslavy Rajské6 a začala publikovat první studie o Sládkovičovi, a začátkem druhé světové války, tehdy se Kleinschnitzová již výhradně věnovala archivářským pracím7. Většinu svých slovakistických prací otiskla na Slovensku, např. v Elánu (1935), Letopisu Matice slovenskej (1921), Sborníku Matice slovenskej (1922–30) nebo ve Slovenských pohľadoch (1922–1930).8 Její českou publicistiku je možné sledovat od deníků až po odborné časopisy: Lidové noviny, Národní listy nebo Národní noviny, Lumír, Listy filologické, Naše věda.9 Odhlédneme-li od vymezeného cíle práce a výchozího úhlu pohledu zaměřeného na dějiny slovakistiky na FF UK v Praze, je potom zřejmé, že datovat počátky slovakistického bádání v českém prostředí je mnohem složitějším problémem, odkazujícím mimo akademickou půdu Univerzity Karlovy minimálně do poloviny 19. století.10 Vlčkovy literárněhistorické zájmy na přelomu 19. a 20. století mohly tedy navázat z jedné strany na prvotní, především ještě 6
Viz Kleinschnitzová, Flora: Z našej romantiky : Listy Samoslava B. Hrobona a Bohuslavy Rajskej. Turčiansky Svätý Martin: [Nákladem vlastním], 1925. 7 Např. Kleinschnitzová, Flora: Rukopisy svatováclavské v Národní a universitní knihovně v Praze. Praha: [s.n.], 1939. 8 Srov. i Lexikon české literatury : osobnosti, díla, instituce. Svazek 2. H–L. (red. Vladimír Forst). Praha: Academia, 1993, s. 703–704. 9 Tamtéž. 10 Viz studie Zdeny Sojkové: První základy české slovakistiky a Božena Němcová. In: Slovenské jaro, Praha: Slovensko-český klub, 2003, s. 109–129.
107
etnografický výzkum Slovenska z období aktivního života Boženy Němcové, a z druhé strany zase na práce Jungmannovy11. Slovensko nebylo již v českém intelektuálním prostředí na počátku 20. století zcela neznámou krajinou, jak dosvědčují zejména Kleinschnitzové studie o tzv. jazykovém rozkolu. Česká i slovenská národní elita se v polovině 19. století nacházela v čilém osobním i korespondenčním styku. Jako archivářka má Kleinschnitzová jedinečnou příležitost věnovat se pramennému studiu dochované korespondence. Tento pramen poznání využívá i při genetickém objasňování či naopak hledání specifik slovenského romantizmu. Andrej Sládkovič je pro Kleinschnitzovou stěžejní osobností, skrze kterou se zmocňuje literárního romantizmu na Slovensku. Detailní poznání Sládkovičova života v historických souvislostech a geneze pojmů národ a cit v jeho básnické tvorbě jí napomáhá objasnit kontinuitu či diskontinuitu slovenského romantizmu. Zároveň Kleinschnitzová přispěla k diskusi o tzv. jazykovém rozkolu či okrajově k žánrové stratifikaci romantizmu. Samostatné česko-slovenské téma představují v její tvorbě emancipační snahy žen zejména na přelomu 19. a 20. století, ať už je to obraz Bohuslavy Rajské12 z druhé poloviny 19. století nebo aktivity slovenských spisovatelek: Eleny Maróthy Šoltésové, T. Vansové, Ľ. Podjavorinské, Timravy nebo zapomenuté vrstevnice
11
Např. Historie literatury české. Praha, 1825. Z roku 1925 pochází uspořádaná korespondence zejména mezi Bohuslavou Rajskou a Samo B. Hroboněm. 12
108
štúrovců Miloslavy Lehocké13. Materiálu se Kleinschnitzová zmocňuje empaticky, a to nejen tam, kde se vyjadřuje k soudobým aktuálním otázkám, jako byly např. emancipační tendence ženských autorek, ale i v monografii o Sládkovičovi či dalších studiích, všude tam můžeme sledovat specifika jejích výrazových prostředků, opírajících se o mohutnost výrazu plynoucího z vnitřního pochopení zvoleného tématu i jednotlivých životních osudů. Její poetický (až vzletný) styl odkazuje v prvé rovině zejména k jejímu učiteli, Jaroslavu Vlčkovi, v druhé rovině nelze přehlédnout mytizační schopnost jejího jazyka, který zásadním způsobem utváří celkový obraz tvorby jedné z prvních českých slovakistek.
2. Slovakistické inspirace 2.1. Hledání stěžejního tématu Flora Kleinschnitzová se nezařadila po boku autorů syntetických dějin slovenské literatury, její přínos k slovakistickému bádání na Univerzitě Karlově v Praze spočíval v něčem zcela jiném. V průběhu takřka celého meziválečného období přinášela dílčí studie a články věnované zejména slovenskému romantizmu, které napomáhaly českému čtenáři pochopit jeho specifika a slovenskému čtenáři zas uvědomit si jemné diference slovenského romantizmu v porovnání s tím českým. Jejich charakter byl dán znalostí faktografického materiálu na jedné straně a na straně druhé i autorčinými 13
Viz pozůstalost Flory Kleinschnitzové v Památníku národního písemnictví: Rozpomienka na Miloslavu Lehockú, č. inv. 21–22, č. přír. 37/86.
109
ambicemi vyjádřit se k naléhavým teoretickým otázkám, a přispět tak do právě probíhající diskuse. Ponecháme-li stranou převážně faktografické práce Kleinschnitzové, jako jsou např. Karel Slavoj Amerling a Slovensko nebo Z našej romantiky, rozkládá se před čtenáři rozsáhlý odkaz jejích teoretizujících prací. Většina z nich neklamně odkazuje zase k romantizmu a jedné z jeho nejinspirativnějších osobností, Andreji Sládkovičovi: např. Sládkovič a Hviezdoslavova lyrika nebo Sládkovičova lyrika, ale i článek Dvě básně o svornosti14. Také v posledním citovaném článku se Kleinschnitzová vrací k Sládkovičovi, když osvětluje jeho roli v dobové polemice, jež se rozpoutala roku 1858 okolo almanachu Concordia. Osobnost a dílo Andreje Sládkoviče se bezesporu stalo centrem jejího zájmu o slovenskou literaturu, o čemž svědčí i její monografická práce věnovaná právě tomuto autorovi. Flora Kleinschnitzová jako žačka Jaroslava Vlčka zařadila první z uvedených studií, Sládkovič a Hviezdoslavova lyrika, v roce 1920 do Sborníku statí věnovaných Jaroslavu Vlčkovi k šedesátinám15. Výchozím bodem této česky psané studie je tvrzení Jaroslava Vlčka z Dejín literatúry slovenskej, v nichž uvádí, že Hviezdoslavova lyrika je přímým duchovním dědictvím Sládkovičova odkazu. Kleinschnitzová koriguje obecně přijímaný názor, v němž Hviezdoslav navazuje na Sládkoviče zejména po formální stránce, zatímco
14 Článek Dvě básně o svornosti je dochován v Památníku národního písemnictví pod č. inv. 57–60, č. přír. 37/86. 15 Z dějin české literatury. Sborník statí věnovaných Jaroslavu Vlčkovi k šedesátinám od jeho spolupracovníků a žáků. Praha, 1920, s. 284–292.
110
ideové
směřování
jeho
lyriky
vychází
z vlivu
Kollárova.
Na Hviezdoslavových básnických prvotinách dokazuje, že Sládkovič měl na jeho lyriku vliv i po stránce ideové. Autorka vychází zejména z Hviezdoslavova debutu: Básnické prviesenky Jozefa Zbranského (1868). Při percepci dané studie je vhodné vzít v úvahu i komentář editora výboru Z našej romantiky Cyrila Krause, který upozorňuje na nesrovnalosti v genezi Hviezdoslavovy tvorby v interpretaci Flory Kleinschnitzové, např.: Kleinschnitzová ešte nepoznala bohatý rukopisný materiál z časov Hviezdoslavovho raného obdobia jeho básnickej činnosti, kde nachádzame viaceré ľúbostné verše (Kleinschnitzová, 1958, s. 425). S obdobně zjednodušeným obrazem geneze – pro změnu Sládkovičovy poezie – se setkáváme i v další studii (Sládkovičova lyrika), která vznikla o tři roky později pro Slovenské pohľady (1923). Autorka se věnuje genezi jednotlivých Sládkovičových básní a pokouší se o jejich dataci, která v době publikování článku byla dosud neznámá.
2.2
Spisovná slovenština jako předpoklad identifikace
národa Otázka tzv. jazykové odluky Slováků od biblické češtiny používané po několik století přitahovala nejen v polovině 19. století, ale i na začátku první republiky velkou pozornost intelektuální elity na Slovensku i v Čechách. Důvodů pro aktualizaci zájmu především z české strany, v období společného státu Čechů a Slováků, bylo hned několik. V prvé řadě se z jazykové otázky v dané periodě stalo 111
politikum, které se postavilo mezi zastánce a odpůrce vzniku Československa. V druhé rovině do vývoje jazykové otázky zásadním způsobem zasáhla i Pravidla slovenského pravopisu (1931)16, která připravoval v Martině tým lingvistů pod vedením českého filologa Václava Vážného a která měla za úkol přiblížit slovenštinu co nejvíce češtině. Tedy i v tomto případě měl jazykový spor nezanedbatelný politický podtext. Rozpor mezi politickým pozadím a teoreticky i prakticky podloženou17 argumentací, respektive přirozeným vznikem spisovné slovenštiny jako jediné možnosti pro zobrazení každodenního i intimního života Slováků, sehrává podstatnou roli ve vývoji uvažování o spisovné slovenštině. K diskusi přispěl snad každý, kdo se zajímal o česko-slovenské vztahy, tedy nejen Jaroslav Vlček, Miloslav Hýsek, ale i Flora Kleinschnitzová nebo Albert Pražák a řada dalších. Specifické místo mezi českými slovakisty zaujímala právě Flora Kleinschnitzová, která odmítala předkládanou koncepci československého národa a v souladu se svým přesvědčením setrvávala na pozicích, odmítajících politické důvody vzniku spisovného jazyka na Slovensku. Potřeba kodifikace normy spisovného jazyka se ukazovala jako stěžejní již od konce 18. století, přičemž konfesijní nesrovna16 Viz Vážný, Václav: Pravidla slovenského pravopisu. Martin: Matica slovenská, 1931. 17 Kleinschnitzová mluví o psychologicky podložené argumentaci. V jejím pohledu znamená ovšem psychologický totéž co umělecký či literární. Viz komentář Cyrila Krause v knize Z našej romantiky: Lenže keď skúmame jej ďalšie argumenty, zisťujeme, že Kleinschnitzová psychologické hľadisko zamieňa hľadiskom literárnym, otázkou osobnosti umelca a umeleckého vyjadrovania (Kleinschnitzová, 1958, s. 414).
112
losti doprovázející národní emancipaci a dnešním jazykem řečeno problematika mezinárodních vztahů (zejména v rámci středoevropského regionu) z ní učinily problém politický. Vznik spisovné slovenštiny v polovině 19. století a zdůvodnění její nezbytnosti pro zrození samostatného slovenského národa se ocitl ve středu zájmu všech významných českých slovakistů působících na Univerzitě Karlově od konce 19. století a dokonce i později v průběhu první Československé republiky. Jaroslav Vlček v prvním vydání Literatury na Slovensku18 upozorňuje zejména na jazykový rozdíl mezi literárními památkami psanými slovensky a odborným stylem, který zůstává výsostnou oblastí češtiny. Samotný zrod slovenštiny souvisí dle Vlčka s obrodou národa, jazyk má tedy významnou sebeidentifikační schopnost. Cesta slovenštiny jako svébytného jazyka vedla v jeho pojetí ze života lidu do umělecké literatury, respektive od praktické realizace k teorii. Ve Vlčkově koncepci se tedy ozývají oba zmiňované (a v době Kleinschnitzové již kontroverzní) důvody vzniku spisovné slovenštiny, jak politické, tedy schopnost slovenštiny plnit úlohu jednoho z nejdůležitějších identifikačních znaků národa, tak i nezanedbatelné důvody tzv. psychologické, které osvětlují imanentní, vnitřní vznik slovensky psaných literárních památek. Na důležitost jazykové otázky upozorňuje Jaroslav Vlček také v incipitu své Literatury na Slovensku, kde uvádí: Národ československý rozdělen je historicky, politicky, administrativně, ethnograficky i mluvou
18
Viz Vlček, Jaroslav: Literatura na Slovensku, její vznik, rozvoj, význam a úspěchy : příspěvek k dějinám písemnictva československého. Praha: Slavik a Borový, 1881.
113
na dvě nestejné části, jež vyvíjely se spůsobem i směrem úplně rozdílným (Vlček, 1881, s. 11). V poznámce k „mluvě“ Jaroslav Vlček předkládá své osobní přesvědčení: …panuje jedna a táž řeč slovanská, původně a na ousvitu naší historie dokonale jediná, nyní však, vplyvem rozmanitých okolností v dlouhém prodlení času, na dvě hlavní nářečí, na české s této strany Tater čili v Čechách, v Moravě a rakouském Slezsku, a na slovenské s oné strany Tater čili v severních
Uhřích,
s mnohými
téměř
nepoznale
do
sebe
přecházejícími podřečími, rozdělená (Vlček, 1881, s. 11). Ačkoli Vlčkovo explicitní vyjádření odkazuje stále ještě k obrozenské představě kmenového pojetí slovanských národů, přesto už poukazuje na odlišný vývoj obou kultur a pokouší se o vyčlenění slovenské literatury z jednotného rámce „československého“ jazyka a literatury. Tento názor Jaroslav Vlček korigoval až ve svém dalším syntetickém díle Dějinách české literatury (od roku 1893), součástí kterých jsou i dějiny slovenské literatury. Představa imanentního (ve smyslu přirozeného) vývoje jazyka oproti marginální politické motivaci vzniku spisovné slovenštiny má dominantní postavení v Hodžově práci Československý rozkol19 z roku 1920, o kterou se zásadním způsobem opírá i Flora Kleinschnitzová, když o deset let později publikuje pro časopis určený německým slavistům svoji studii o spisovné slovenštině pod názvem:
19
Viz Hodža, Milan: Československý rozkol. Martin: [vl. nákladem], 1920.
114
Slovenská spisovná reč (Problém romantizmu)20. Usiluje v ní o ideové navázání na Hodžovy závěry ze zmiňované práce a oživuje tak zároveň i romantickou představu vnitřní sebeidentifikace národa. Přičemž ona politická podmíněnost byla stvrzena (tím je míněno: kodifikována a především institucionalizována) až následně. Flora Kleinschnitzová se současně ve své studii stále odvolává na Vlčkovo pojetí slovenské literatury jako nedílné součásti literatury „československé“: Príčina, prečo došlo k založeniu druhej spisovnej reči v československej literatúre a prečo muselo dôjsť, je pôvodne psychologickej povahy... (Kleinschnitzová, 1958, s. 14) Důvodem k zavedení spisovné slovenštiny podle Kleinschnitzové byla i stále se zvětšující propast mezi rychle se rozvíjející češtinou a zakonzervovaným stavem biblické češtiny na Slovensku, která nedokázala dostatečně plasticky vyjádřit bohatou obraznost duchovního života Slováků, a tudíž vedla k jakési podvojnosti. V praxi to znamenalo, že čeština byla užívána takřka výhradně v písemném styku a po dlouhou dobu byla i jazykem stylu odborného. Samozřejmě biblické češtině konkurovala slovenština, používaná především v každodenních komunikačních situacích. Od poloviny 19. století se spisovná slovenština stala dominantním jazykem umělecké literatury. Psychologické podloží spatřuje i v nástupu romantizmu: Tak s rozkvetom romantizmu bol Slovákom daný psychologický moment, v ktorom básnici lámu putá im nevyhovujúcej reči a pre slasť a žiaľ vlastnej duše, pre
20
Viz Kleinschnitzová, Flora: Die slowakische Schriftsprache (Ein Problem der Romantik). In: Slawistische Schulblätter IV, 1930, s. 7–22.
115
dúfanie, chcenie a túžby vlastnej generácie hľadajú vykupujúce slová v reči, ktorá im od detstva bola milou a blízkou (Kleinschnitzová, 1958, s. 19). Použitá metaforika (např. „básnici lámu putá“...) i řada idealizujících atributů odklání Kleinschnitzovou od objektivní rekonstrukce zrodu spisovné slovenštiny. Také Kleinschnitzové další hledisko: uplatnění mateřského jazyka jako jediného možného pro přirozený intimní život člověka, ale i život národa a jeho výchovu, vylučovalo politické zdůvodnění vzniku spisovného jazyka. Flora Kleinschnitzová ve své studii zveličuje romantickou ideu21 zrodu lidového jazyka a zapomíná na to, že nešlo jen o jazyk a literární památky jím psané, ale i o konfesijní sjednocení dosud nejednotného národa, a to i na úrovni jednotlivých společenských vrstev. Nezbytnou podmínkou pro dovršení úspěšné kodifikace spisovné normy je koordinace několika aktivit: využití aktuální podoby mluveného jazyka, živé literární památky a teoretické zdůvodnění jazyka. Slovenština všechny tyto předpoklady bezezbytku splňovala. Jedna z nejpodstatnějších výtek vůči koncepci Flory Kleinschnitzové, vztahující se zejména k jejímu romantizujícímu pojetí jazykové odluky, odzněla bezprostředně po uveřejnění jejího článku v Slavische Rundschau. Albert Pražák, rovněž žák Jaroslava Vlčka, jako autor řady studií o zrodu spisovné slovenštiny22 v roce 1931
21
...lebo slovenská reč zrejme nezvíťazila ako politikum, lež „ako taká“, ako reč básnikov,... (Kleinschnitzová, 1958, s. 25) 22 Viz Pražák, Albert: Důvody a podněty slovenského jazykového osamostatnění. In: Dějiny spisovné slovenštiny po dobu Štúrovu. Praha: Gustav Volevský, 1922, s. 314–363. Zároveň Albert Pražák cituje Floru Kleinschnitzovou v otázce jazykové,
116
publikoval
článek23,
v
němž
polemizoval
s postojem
Kleinschnitzové. Pražák patřil k obhájcům společného státu Čechů a Slováků za první republiky, zároveň svým dílem navázal na Vlčkovo již korigované pojetí společného literárněhistorického konceptu „československé“ literatury a jednoznačně tím popřel autonomní koncepci slovenské literatury, z těchto důvodů by bylo nemožné očekávat jiný postoj než ten, s kterým vystoupil proti Kleinschnitzové. Jako první napadá její přeceňování okolností zrodu spisovné
slovenštiny:
Slovenština
proto
vyhrála
(dle
Kleinschnitzové, pozn. J. P.) ne jako politicum, nýbrž jako básnický nástroj,... Problém byl a jest tedy více estetický, psychologický a filosofický než politický (Pražák, 1931, s. 137–138). Albert Pražák ale ve svém článku upozorňuje na skutečnost, že každý ze štúrovců psal jak slovensky, tak i česky a u většiny z nich není patrný kvalitativní rozdíl mezi produkcí psanou česky a slovensky. Zjednodušování problémů vedlo u Kleinschnitzové k celé řadě nepřesností či nespravedlivých odsouzení, na které Pražák upozornil. Za některé z nich ovšem Kleinschnitzová vinu nenese. Např. na počátku 30. let nemohla tušit, že přibližně o dvě desetiletí později dojde díky vydání „prvního slovenského románu“ k revitalizaci i k přehodnocení zájmu o spisovatele, který solitérsky usiloval o vytvoření vlastního jazyka. V osemdesiatych rokoch osemnásteho storočia došlo k prvému ve-
respektive „československého jazykového rozštěpení“, u Sládkoviče a Hroboně ve své knize: Literární Slovensko let padesátých až sedmdesátých (1932). 23 Viz Pražák, Albert: Problému spisovné slovenštiny... In: Bratislava, 1931, roč. V, s. 137–139.
117
domému pokusu použiť slovenčinu ako literárny spôsob vyjadrenia: Jozef Ignác Bajza písal z literárneho stanoviska málo významné diela v umelej zmiešanine slovenských dialektov (Kleinschnitzová, 1958, s. 15). Obdobných omylů se dopustil i sám Pražák, když v závěru své recenze například tvrdí: Ale je fakt, že dnešní básnická slovenština jest češtině bližší a že se jí bude i nadál přibližovat (Pražák, 1931, s. 139). Všechny tyto omyly nejsou úplně nezajímavé, nesou v sobě obraz dobového myšlení o jazyce i literatuře.
2.3
Spory o žánr
Estetický princip romantizmu se opírá zejména o památky lidové slovesnosti, které nejvíce vyhovují představám štúrovců o fungování světa. Zatímco starší klasicistické literární památky odrážející antické vzory byly příliš podřízeny objektivizmu a západoevropský romantizmus (především byronovského typu) zase podléhal individualismu a intimním citovým projevům, tak lidová slovesnost spojovala v sobě požadovaný objektivizmus se subjektivizmem. Vlastně vztah k lidovému folkloru štúrovci podědili po předcházející preromantické generaci, reprezentované zejména Jánem Kollárem. Literární památky slovenského romantizmu jsou z obsahového i žánrového
hlediska24
poměrně
diferencované.
24
Kleinschnitzová
Jazyková diferenciace s ohledem na žánr byla již naznačena výše. Vychází do značné míry z literární tradice: biblická čeština je především jazykem liturgickým a po dlouhou dobu i jazykem odborného stylu, zatímco slovenština se objevovala nejen v beletrii, ale i v kalendářích a příručkách všeho druhu.
118
v monografii o Sládkovičovi upozorňuje na skutečnost, že nové písemnictví se dle Štúra mělo formou i obsahem opřít o lidovou tradici a píseň (Kleinschnitzová, 1928). K diskusi o žánru v období romantizmu Kleinschnitzová uvádí následující ideovou konfrontaci: Štúr žádal, aby se mládež slovenská nedala ve svých cílech hatit láskou k ženě – Sládkovič prohlásil Marínu za střed a osu svého myšlení; Štúr uváděl národ, Boha jako jediné předměty, hodné básnického nadšení – Sládkovič zpíval o sladkých tužbách po kráse; Štúr volal po epických dílech, která by zachytila velkolepé výjevy z dějin Slovanstva – Sládkovič zapěl píseň o štěstí a utrpení vlastního srdce; Štúr zatratil subjektivism moderní romantické poesie – a Sládkovič vytvořil dílo, jež nemohlo býti cítěno osobněji (Kleinschnitzová, 1928, s. 130). Byl to především Ľudovít Štúr, který vyžadoval, aby poezie v sobě nesla inspiraci lidovým zpěvem a próza obraz velkých historických osobností. Kleinschnitzová vložila do širší introdukce kapitoly Detvan dopis, v kterém Ľ. Štúr radí S. B. Hroboňovi: Pověsti píšete, Samoslave drahý můj? Výborně! Žádáte mne o látku? Vemte dějiny Velké Moravy, vemte dějiny Uherska, slyšte pověsti národní, písně a máte studnici k pověstem nevyčerpanou... Matouš Trenčanský, hrdinský Jiskra na hradě Trenčanském... Máťás Korvín... (Kleinschnitzová, 1928, s. 200) Zcela správně Kleinschnitzová uvažuje dále o lidové tradici jako prostředku idealizace národních hrdinů, v níž např. Matyášova povaha je uchráněna stinných stránek: přes něž z pochopitelných důvodů opatrně přechází i domácí historiografie, která chce uherské inteligenci dobu Matyášova panování 119
představiti
jako
nejskvělejší
období
uherské
historie
(Kleinschnitzová, 1928, s. 203–204). Na materiálu např. Sládkovičova Detvana dokazuje, že nelze s literární tradicí pracovat doslovně, ale vždy s invencí nijak nepodléhající vnějším normám. Nakonec i cesta básníka coby epigona lidové slovesnosti měla mezi štúrovci své odpůrce, např. Jána Kalinčiaka.
2.4
Andrej Sládkovič a romantizmus
Významem i rozsahem nejpodstatnější prací Flory Kleinschnitzové je česky psaná a především českému čtenáři věnovaná monografie o Andreji Sládkovičovi, v níž se pokusila o komplexnější uchopení osobnosti i díla tohoto romantického básníka. Velmi příznačně Kleinschnitzová nazvala svoji knihu, respektive habilitační spis, jako Andrej Sládkovič a jeho doba (1820–1850). Doba Sládkovičova života v politicko-historických souvislostech zabírá v monografii mnohem rozsáhlejší část, než bývá zvykem v podobných pracích. Pozadí k osobnímu i uměleckému růstu Andreje Sládkoviče tvoří širší život celé generace štúrovců. Jeho individualitu vykresluje skrze emancipační snahy národa, spory o slovenštinu a historický vývoj vůbec. Nezaměnitelně tak určuje pozici Sládkovičova díla v širším politicko-historickém i literárním procesu vývoje života na Slovensku v polovině 19. století. Také úvodní motto k monografii vybrané z Hodžova Československého rozkolu (1920) prozrazuje autorčin záměr osvětlit českému čtenáři okolnosti zrození novodobého národa a neoddělitelně od něj i jeho spisovného jazyka: Bez 120
inštrumentu svojskej mluvy neboli by sme mali Sládkoviča takého, akého nám ho dala slovenčina, ani Bottu, a nimi počínajúc až po Hviezdoslava, Kukučína a Ivana Krasku boli by sme zostali nie-li nemí, zaiste bez priliehavého slovesného prejavu našej kultúrnej a umeleckej hodnoty (Kleinschnitzová, 1928, s. 5). Kleinschnitzová dokonce věnovala otázce spisovné slovenštiny samostatnou kapitolu s názvem V boji o slovenštinu. Její postoj k vzniku spisovné slovenštiny zůstává nadále stejný i v rozsáhlé studii, kterou publikovala o dva roky později pro Slawistische Schulblätter. Monografie o Sládkovičovi je vymezena rokem jeho narození (1820) a uzavřena v roce 1850, tedy v době porevoluční, kdy se Sládkovič pod vlivem vnějších okolností odmlčel na celé desetiletí. V průběhu padesátých let se jen sporadicky objevovaly v almanaších (např. v almanachu Nitra nebo Concordia) Sládkovičovy texty starší datace. Kleinschnitzová se tedy oprávněně zaměřuje na nejzajímavější, nejproduktivnější období Sládkovičova života, na dobu vzniku Maríny a Detvana. Knižního vydání se monografie dočkala v době, kdy v českém prostředí byly už známy nejen některé části Sládkovičovy tvorby, publikované takřka o půl století dříve, zejména v průběhu šedesátých a sedmdesátých let 19. století v časopisech, jako byl Lumír nebo Světozor, ale k prvnímu soubornému vydání Sládkovičova díla došlo právě v Praze roku 1878. Na první překlad stěžejní části Sládkovičovy tvorby si sice museli čeští čtenáři počkat
121
ještě minimálně čtyřicet let od vydání monografie25, ale dokladů o Sládkovičově významu pro kulturní i emancipační vývoj Slovenska bychom našli v soudobém odborném životě dostatek, např. v syntetizujících literárněhistorických pracích Jaroslava Vlčka. Cyril Kraus ve své monografii26 věnované rovněž Andreji Sládkovičovi z roku 1968 (český překlad) upozorňuje na úlohu Kleinschnitzové ve vývoji uvažování o slovenském romantizmu a potažmo o Sládkovičovi: V prvních poválečných letech se pak začínají Sládkovičovou tvorbou zabývat dva příslušníci mladší generace, Štefan Krčméry a Flora Kleinschnitzová, kteří významnou měrou přispěli k důkladnějšímu poznání sládkovičovské problematiky. Zatímco Floře Kleinschnitzové jde o literárně historickou interpretaci faktů a o vystižení genese básnického výrazu a tvaru – v studiích Sládkovič a Hviezdoslav, Sládkovičova lyrika aj., a zejména v knižní monografii Andrej Sládkovič a jeho doba, Praha 1928..., Štefan Krčméry si všímá zdroje umělecké inspirace, básnického „zmocnění se“ reality a Sládkovičova místa v relacích štúrovské literatury... (Kraus, 1968, s. 119) Z rozsáhlé citace je patrné, že Kraus řadí Kleinschnitzovou do jedné generace (generace československé), po boku slovenského literárního kritika a historika Štefana Krčméryho. Jen v necelé polovině27 z devíti kapitol knižní monografie se Kleinschnitzová věnuje přímo Sládkovičově poezii, ve zbývající 25
Až v roce 1966 přeložila Jiřina Kintnerová Marínu a Kamil Bednář Detvana Andreje Sládkoviče. 26 Viz český překlad: Kraus, Cyril: Andrej Sládkovič. Praha: Melantrich, 1968. 27 Kapitoly: Marína, Drobné básně, Detvan, Zbytek veršů do r. 1848. Citováno z 1. vydání.
122
části objasňuje jeho účast na emancipačním hnutí. Na jedné straně byl Sládkovič jistě plodem své doby. Je třeba vzít v potaz, že bez spisovné slovenštiny a štúrovců by nebyl ani tento romantický básník, ale na druhé straně, bez Sládkoviče, který se aktivně podílel na tvorbě nové poetiky, by nenalezla kodifikovaná slovenština tak brzké naplnění. Z těchto závěrů vychází pravděpodobně i Kleinschnitzová, když se téměř rovným dílem věnuje Sládkovičovu literárnímu dílu a zároveň i širším historickým souvislostem jejich vzniku. V tomto smyslu nalezneme v monografii celou řadu velmi cenného pramenného i faktografického materiálu, včetně citací z dobové korespondence, která se nacházela nejen ve státních archivech, ale i v soukromých sbírkách. Nelze však přehlédnout skutečnost, že naopak řada jejích tvrzení není nikterak podložena studiem nezbytného materiálu. Přesto práce představuje jedinečný zdroj pro další studium spíš Sládkovičovy osobnosti a kontextu jeho doby, než jeho tvorby. O jisté disproporci vypovídá i poměrně rozsáhlá expozice, která svou formou připomíná ze všeho nejvíce cestopis, jenž v duchu pravidel daného žánru osciluje mezi přesným vyjádřením o odlišné, nepoznané krajině a volnou imaginací, která se sama o sobě stává zdrojem pro tvorbu. Např. v incipitu své monografie Kleinschnitzová uvádí: Miniaturní vlak od Hronské Breznice dovlekl vás, když se byl prodíral pracně po dvě hodiny mezi vrchy, konečně k cíli; stanete na temeni kopce, kolem něhož se kupí bez ladu a skladu až k dalekému obzoru vrchy nižší i vyšší, takže zapochybujete možnosti, dostat se vůbec nějak z této spleti vrchů 123
a vršků (Kleinschnitzová, 1928, s. 9). Na mnoha místech v textu autorka volně přechází v cestopis s filozofickým či historickým diskursem, který se mění v čirý pozitivistický záznam událostí. Respektive dané konstatování můžeme i obrátit, Kleinschnitzové nestačí dobově osvědčený pozitivistický přístup k faktům a pokouší se překročit omezení daná zvoleným metodologickým postojem. Flora Kleinschnitzová publikovala několik studií o Sládkovičovi ještě před vydáním monografie. Je to především práce s komparatistickým přesahem věnovaná Sládkovičovi a Hviezdoslavově lyrice z roku 192028 a o tři roky starší práce, v níž se Kleinschnitzová pokouší skloubit faktografický přístup s interpretačním: Sládkovičova lyrika29 z roku 1923. Některé své texty publikovala Kleinschnitzová opakovaně, například čtvrtou kapitolu ze sládkovičovské monografie nazvanou „Marína“ otiskuje ještě jednou o sedm let později pro edici Čítanie študujúcej mládeže30. Právě na těchto studiích se ukazuje, že největší slabinou Kleinschnitzové byl zvolený metodologický přístup. Ačkoli se Kleinschnitzová po vzoru svého učitele opírala o objektivizovaný přístup k literárnímu dílu založený na detailním studiu literárněhistorického materiálu, přesto ji daná metodologie odváděla od interpretačního uchopení textu. Zejména 28
Viz Kleinschnitzová, Flora: Sládkovič a Hviezdoslavova lyrika. In: Z dějin české literatury : sborník statí věnovaný Jaroslavu Vlčkovi k šedesátinám od jeho spolupracovníků a žáků. (Poř. Miloslav Hýsek a Jan Jakubec). Praha: Jan Leichter, 1920, s. 284–292. 29 Viz Kleinschnitzová, Flora: Sládkovičova lyrika. In: Slovenské pohľady. 1923, s. 39–46, 109–115, 164–182. 30 Viz Dielo esteticko-kritické : výbor. (Usp. Ján Marták). Turč. Sv. Martin: Matica slovenská, 1935.
124
v kapitolách věnovaných konkrétní Sládkovičově poezii usilovala o překonání strohého literárněhistorického přístupu pomocí deskripce intimního života básníka: Co duši umělcovu cele zaujalo, co v nitru jeho žije a víří, má se odrážeti i v jeho uměleckém díle, jež jest výrazem nového, obecně platného poznání, vyváženého z osobní zkušenosti, ze subjektivního zážitku, zbaveného všech nahodilostí a podružností (Kleinschnitzová, 1928, s. 92–93). Jeho následnou projekcí do uměleckého textu nahrazovala analytický přístup. Daná metodologie u Kleinschnitzové však selhává. Minimálně z dnešního pohledu se jeví jako značně archaická, i když autorce nelze upřít zásluhy na uvedení řady neznámých materiálů do česko-slovenského literárního života, které byly v době vzniku monografie dosud neznámé. Z dochované literární pozůstalosti Kleinschnitzové je nejvýše ceněna právě její monografie o Sládkovičovi, literární historik Ludvík Patera k ní poznamenává31: Snad právě v této monografické studii, zahrnující Sládkovičovu tvorbu do roku 1850, vystupují přednosti autorčiny práce, připomínající jejího učitele Jaroslava Vlčka, nejvýrazněji. Je to především znalost literární problematiky, společenských faktů a schopnost správného zobecnění, spolu s vnímavostí
k jemnostem a osobitosti
básnického díla
i s jasností slohu a přitažlivostí podání (Patera, 1958, s. 466).
31
Viz Patera, Ludvík: Z našej romantiky. In: Česká literatura, 1958, roč. 6, č. 4, s. 465–466.
125
Nejrozsáhlejší částí monografie je bezesporu kapitola Detvan, je to dáno i tím, že autorka považuje tento Sládkovičův opus za vrchol jeho tvorby. Její interpretační přístup zde může posloužit jako ilustrativní příklad epigonského navázání na literární dědictví Jaroslava Vlčka. Zcela v duchu starších literárněhistorických prací staví Kleinschnitzová kapitolu o Detvanovi na bipolárním uchopení básníkova subjektu na jedné straně a zobrazení soudobého Slovenska na straně druhé. Tomu odpovídá i její oscilování mezi reflexivními a dějovými sekvencemi. Kleinschnitzová nejprve v úvodu velmi obšírně představuje historickou postavu krále Matyáše, jehož obraz v lidové slovesnosti byl značně idealizován a v této podobě i inkorporován do celé řady literárních památek slovenského romantizmu. Matyášův zidealizovaný profil koriguje prostřednictvím citací ze starších
historiografických
textů,
publikovaných
zejména
na Slovensku do konce 19. století, jež vesměs dokazují ambivalentní charakter této historické postavy. Sládkovičovu motivaci pro zobrazení Matyáše v Detvanovi označila Kleinschnitzová jako marginální: A druhotného významu byl asi Štúrův podnět i pro Andreje Sládkoviče, když krále Matyáše postavil do svého „Detvana“ – jistě aspoň nešlo v prvé řadě o oslavu oblíbeného krále a rovněž ne o historicky věrné zachycení doby a osob... (Kleinschnitzová, 1928, s. 210) Předobraz krále Matyáše nalézá Kleinschnitzová v lidových písních dochovaných v Kollárových Zpievankách. V druhé části Detvana se autorka soustředila na interpretaci dějové a reflexivní složky Sládkovičovy skladby. Nedokáže se však odpoutat od 126
subjektu básníka i širšího společenského dění. V její interpretaci dějová část koresponduje se zobrazením slovenského národa a svátečního života lidu. Reflexivní pasáže ji zavádějí k sledování intimního
života
básníka,
porozumění
hledá
v básníkově
korespondenci, kterou povyšuje na dochovaný obraz jeho života. Naopak za relativně cennou považuji její závěrečnou reflexi Sládkovičovy tvorby, potažmo Detvana, v níž objasňuje závažnost skladby pro české literární dění.
3. Reflexe žen – spisovatelek v hodnocení Flory Kleinschnitzové Literární archiv Památníku národního písemnictví v Praze uchovává několik studií, v nichž se Flora Kleinschnitzová s velkým zaujetím věnuje vývoji emancipačního hnutí žen na Slovensku32 v druhé polovině 19. století. I v tomto případě se opírá o bohatý archivní materiál, který jí umožňuje – řečeno slovy Ludvíka Patery – odkrýt živý obraz literárních dějů. Faktografický materiál ji vede k několika základním tematickým okruhům. Autorka se jednak pokusila zmapovat počátky emancipačního hnutí žen na Slovensku a v souvislosti s tím zaměřila svoji pozornost i na zrod prvního slovenského časopisu, který se orientoval především na zájmy žen. Mimo to sledovala i život žen – spisovatelek po převratu v roce 1918, jimž věnovala článek s názvem Dnešní literátky slovenské.
32
Vedle těchto slovacik se objevuje i řada dalších prací s obdobným tématem, např. článek napsaný pro rozhlas Nobelova cena a ženy z 12. 4. 1938.
127
Kořeny emancipačního hnutí žen na Slovensku bychom mohli sledovat v souvislosti s životem a tvorbou štúrovců, poněvadž u jeho zrodu stála Johanna Miloslava Lehocká, manželka trnoveckého faráře Jána Lehockého, dveřmi jehož domu prošel snad každý ze Štúrovy družiny. Pro celou generaci štúrovců zůstala Lehocká, jak píše Kleinschnitzová, ideálom novej slovenskej ženy (PNP, č. inv. 21–22, s. 2). Právě v osobnosti předčasně zesnulé Miloslavy Lehocké nachází Kleinschnitzová slovenský pendant k osobnosti Bohuslavy Rajské, která se rovněž zasloužila o vzestup ženského emancipačního hnutí u nás. Ve studii nazvané Rozpomienka na Miloslavu Lehockú33 se soustřeďuje zejména na několikaletou osobní korespondenci mezi Bohuslavou Rajskou a Miloslavou Lehockou, na základě které dokumentuje nejen míru česko-slovenských kulturních vztahů v druhé polovině 19. století, ale i odlišnou úroveň těchto emancipačních snah. Zatímco v českém prostředí se mohla Bohuslava Rajská prokázat již prvními výsledky své práce, na Slovensku stále ještě chyběla výchozí platforma, o kterou by se mohla např. i Miloslava Lehocká opřít. Dokladem je i následující komentář Kleinschnitzové: Amerling sa pri tom usiloval, do krážov svojho pôsobenia pritiahnúť i oddialené Slovensko a stretol sa s porozumením u štúrovskej mlá-
33
Bohužel práce věnovaná Miloslavě Lehocké nebyla nalezena v publikované (časopisecké nebo knižní) verzi, která by umožňovala identifikovat, pro jakého čtenáře – českého či slovenského – byla studie určena. Ani slovenština, v které je práce dochována v Památníku národního písemnictví, není relevantní pro určení tzv. cílové skupiny. Ačkoli Kleinschnitzová zpočátku používala spíš češtinu, později řadu textů publikovala přímo ve slovenštině. Také chybějící vročení příliš nenapomáhá při určení alespoň přibližného časového období, kdy text vznikl.
128
deže (PNP, č. inv. 21–22, s. 4).34 Takovou platformou se stal až vznik ženského spolku a časopisu Živena v roce 1869. Miloslava Lehocká se také aktivně podílela na tvorbě soudobého obrazu literárního života, byla autorkou několika mála příspěvků v almanaších Nitra. Kleinschnitzová uveřejnila jednu ze Štúrových reakcí: ...úroveň slovenskej ženy nie je taká, akú by si ju želali, že jej povedomie národné je veľmi povrchné, že nevie sprevádzať s pochopením ideálne túžby a konanie mužských vrstovníkov (PNP, č. inv. 21–22, s. 7). Ačkoli měly ženy na Slovensku od začátku podporu z řad štůrovců, Lehocká reagovala velmi ostře na Štúrův výpad, když upozorňovala na nedostatečné hmotné zabezpečení a leckdy zcela absentující vzdělání žen, od kterých se očekává vysoké intelektuální nasazení. Navzdory těmto tvrzením patřila Lehocká mezi ženy, které se poprvé přihlásily o svá práva. Převrat v roce 1918 dle Kleinschnitzové byl pro ženy důležitější než pro mužskou část populace. Zejména z toho důvodu, že jim nové poměry otevřely řadu nových možností, což mělo dosah i literární35: ...slovenské ženy do převratu skoro výhradně píší prózu a epiku – slovenská žena dneška tvoří lyriku; lyriku nekonvenční, nesentimentální, niterně pravdivou a umělecky hodnotnou (PNP, č. inv. 9). Meziválečné období obecně přineslo velké oživení pro
34
Všechny práce získané ze zdrojů Památníku národního písemnictví jsou záměrně citovány bez jazykových korektur. 35 Viz Kleinschnitzová, Flora: Dnešní literátky slovenské. PNP. č. inv. 9, č. přír. 37/86.
129
emancipační snahy žen na Slovensku. V článku Ženské listy36 se Kleinschnitzová zaměřuje na vzkříšení slovenského ženského hnutí, které mělo za úkol především dohonit české emancipační hnutí všude tam, kde se v minulosti odklonilo. Vzorovou platformou pro vedení slovenské Živeny se staly v Praze vydávané Ženské listy. Z úzkého korespondenčního kontaktu mezi Vilmou Sokolovou a Elenou Šoltésovou vznikl překlad jejího slovenského románu Proti prúdu (1894). Z korespondence jen o dva roky starší Kleinschnitzová vybírá následující zdůvodnění potřeby překladu37: Preklad spravila na žiadosť Terezy Novákovej Vilma Sokolová, ktorá chcela pôvodne priateľku svoju uviesť do Čiech po slovensky, ale zhatily to „naše dámy, které většinou čtou velmi rády pohodlně, kdežpak zápasiti na několika stránkách, než by uvykly, se slovenčinou!“ /12. XX. 96/., nuž videlo sa byť redaktorke, Tereze Novákovej lepšie, soznámiť čitateľky s románom po česky, ako vôbec nie (PNP, č. inv. 18, s. 10). Ačkoli meziválečné období konečně přineslo výsledky jejich snažení na poli emancipačním, Kleinschnitzová skrze korespondenční materiál současně zachycuje i lítost nad dalším vývojem politického života a jejich vzájemné rozčarování z těsně popřevratového nadšení.
36 Práce je dochována pod inv. číslem 18, č. přír. 37/86 v Památníku národního písemnictví bez jakékoli datace či odkazu na publikační zdroj. Je pravděpodobné, že text byl napsán po roce 1921, který se objevuje v citacích. 37 Citace je ponechána v původní verzi.
130
4. Závěr Nemělo by většího významu uplatňovat dnešní kritéria literárněhistorických postupů na tvorbu Flory Kleinschnitzové, která je již více jak půl století vzdálena v čase. Navzdory již zmiňované metodologické archaičnosti je třeba říci, že celá řada jejích závěrů je – pro české i slovenské literární historiky věnující se romantizmu – zajímavá i dnes. Její přínos ke slovakistickému bádání na pražské Univerzitě Karlově spočívá zejména v důkladném studiu a interpretaci historických pramenů, na které mohli navázat literární historikové zabývající se zvláště slovenským národním obrozením. V českém prostředí by jistě nalezla Kleinschnitzová i své pokračovatele, zejména v literární historičce a slovakistce Zdence Sojkové, která se rovněž věnovala slovenskému romantizmu a osobnosti Ľudovíta Štúra, a to se srovnatelným smyslem pro detailní interpretaci literárněhistorických dat jako Flora Kleinschnitzová.
Prameny: Dielo esteticko-kritické : výbor. (Usp. Ján Marták). Turč. Sv. Martin: Matica slovenská, 1935. KLEINSCHNITZOVÁ, Flora: Sládkovič a Hviezdoslavova lyrika. In: Z dějin české literatury. Sborník statí věnovaných Jaroslavu Vlčkovi k šedesátinám od jeho spolupracovníků a žáků. Praha, 1920, s. 284–292.
131
KLEINSCHNITZOVÁ, Flora: Z našej romantiky : Listy Samoslava B.
Hroboňa
a
Bohuslavy
Rajskej.
Turčiansky
Svätý
Martin: [Nákladem vlastním], 1925. KLEINSCHNITZOVÁ, Flora: Andrej Sládkovič a jeho doba (1820– 1850). Praha: A. Bečková, 1928. KLEINSCHNITZOVÁ, Flora: Z našej romantiky : výber z diela. Bratislava: Slovenský spisovateľ, 1958. KLEINSCHNITZOVÁ, Flora: Dnešní literátky slovenské. PNP. č. inv. 9, č. přír. 37/86. KLEINSCHNITZOVÁ, Flora: Ženské listy. PNP. č. inv. 18, č. přír. 37/86. KLEINSCHNITZOVÁ, Flora: Rozpomienka na Miloslavu Lehockú. PNP. č. inv. 21–22, č. přír. 37/86.
Literatura: ČEPAN, Oskár: Z kníh a časopisov. In: Slovenská literatúra. 1958, roč. 5, č. 4, s. 508. GARAJ, J.K.: Kleinschnitzovej Sládkovič. In: Slovenské pohľady, 1929, s. 512–517. KRAUS, Cyril: Andrej Sládkovič. Praha: Melantrich 1968. Lexikon české literatury : osobnosti, díla, instituce. Svazek 2. H–L. (red. Vladimír Forst). Praha: Academia, 1993. MURGAŠ, Emil: O romantike romanticky. In: Kultúrny život. 1958, roč. 13, č. 42, s. 4.
132
PATERA, Ludvík: Z našej romantiky. In: Česká literatura. 1958, roč. 6, č. 4, s. 465–466. PRAŽÁK, Albert: Problému spisovné slovenštiny... In: Bratislava, 1931, roč. V, s. 137–139. PRAŽÁK, Albert: Důvody a podněty slovenského jazykového osamostatnění. In: Dějiny spisovné slovenštiny po dobu Štúrovu. Praha: Gustav Volevský, 1922, s. 314–363. Příspěvky k dějinám slovakistiky na FF UK. Praha: Filozofická fakulta UK v Praze, 1998. SOJKOVÁ, Zdena: První základy české slovakistiky a Božena Němcová. In: Slovenské jaro, Praha: Slovensko-český klub, 2003, s. 109–129. VÁŽNÝ, Václav: Pravidla slovenského pravopisu. Martin: Matica slovenská, 1931. VLČEK, Jaroslav: Literatura na Slovensku, její vznik, rozvoj, význam a úspěchy : příspěvek k dějinám písemnictva československého. Praha: Slavik a Borový, 1881.
Článok vznikol s podporou Grantovej agentúry Karlovej univerzity v Prahe, GAUK č. 252 036.
133
Rozhovor s jazykovedkyňou PhDr. Mirou Nábělkovou, CSc., pracovníčkou Ústavu slavistických a východoevropských studií FF UK1 Príbeh pokračuje – o spolužití češtiny a slovenčiny a príťažlivých momentoch vo výskume ich kontaktu Mira Nábělková sa narodila 30. marca 1956 v Martine. V roku 1980 absolvovala štúdium slovakistiky a rusistiky na Filozofickej fakulte Univerzity Komenského v Bratislave. Od roku 1980 pracovala ako vedecká pracovníčka v Jazykovednom ústave Ľudovíta Štúra Slovenskej akadémie vied v Bratislave. V rokoch 1989 – 1996 bola členkou výboru a vedeckou tajomníčkou Slovenskej jazykovednej spoločnosti pri SAV. Je zakladateľkou a dlhoročnou organizátorkou medzinárodného Kolokvia mladých jazykovedcov, ktoré sa uskutočňuje od roku 1991, bola tiež editorkou periodika VARIA – zborníka príspevkov z jednotlivých ročníkov tohto podujatia. V rokoch 1991 – 1999 pôsobila ako členka vedeckej rady JÚĽŠ SAV. Od roku 1999 je odbornou asistentkou v Kabinete slovakistiky Ústavu slavistických a východoevropských studií FF UK v Prahe. V rokoch 1999 až 2004 externe prednášala na Ústave slavistiky FF MU v Brne. V roku 2004 dostala striebornú medailu Masarykovej univerzity za prínos k rozvoju českej slovakistiky. Odborne sa zaujíma o lexikálnu sémantiku a slovotvorbu, lexikografiu a v súčasnosti najmä o sociolingvistku (problematika vzťahov slovenčiny a češtiny). Knižne vydala monografiu Vzťahové adjektíva v slovenčine (Funkčno-sémantická analýza desubstantívnych derivátov), je spoluautorkou kolektívnej publikácie Dynamika slovnej zásoby súčasnej slovenčiny. Podieľa sa na postupnej príprave dielov Slovníka súčasného slovenského jazyka. V roku 2008 vyšla jej monografia Slovenčina a čeština v kontakte. Pokračovanie príbehu. 1
Pôvodne publikované 25. 3. 2008. In: Člověk – časopis pro humanitní a společenské vědy. ISSN 1801-8785.
134
Popri práci sa venuje fotografovaniu, cestovaniu a čítaniu. Okrem iného má rada R. M. Rilkeho, Boba Dylana, Dvořákovu Rusalku a slovenské ľudové piesne z okolia Klenovca. *** Dejiny slovensko-českých jazykových vzťahov sú vďaka geografickej situovanosti oboch jazykov rovnako dlhé ako sama ich existencia. Navyše, ich vzájomná blízkosť a početné historické peripetie robia z tohto vzťahu relatívne bohatú a komplikovanú, teda bádateľsky vďačnú tému. Začnime však vašou osobnou históriou. Kto alebo čo stojí za faktom, že sa jazykové kontakty medzi týmito jazykmi stali predmetom vášho dlhoročného záujmu?
Je v tom, ako inak, súhra rozmanitých okolností. Keď vravíte, že sú mi slovensko-české jazykové vzťahy predmetom dlhoročného záujmu, je to už pravda, na druhej strane dlhšiu časť pracovného života som sa venovala inému. Orientáciu na slovensko-českú či česko-slovenskú problematiku mi priniesla celková zásadná zmena v živote. Prirodzene vyplynula z toho, že od roku 1999 učím slovakistické lingvistické predmety v českom prostredí, spočiatku na Masarykovej univerzite v Brne a potom aj na Karlovej univerzite. Dovtedy som skoro dvadsať rokov pracovala v Jazykovednom ústave Ľudovíta Štúra Slovenskej akadémie vied a venovala sa prevažne dynamike slovnej zásoby, slovotvorbe a sémantike prídavných mien, v poslednom období najmä príprave nového výkladového slovníka 135
slovenčiny. Ale ani to, že som sa ocitla na českej slovakistike, nie je zrejme čisto náhoda, skôr sledovanie jednej z línií načrtnutých voľakedy veľmi dávno, možno aj rodinnou históriou. Zato je zvláštne, ako sa môžu s odstupom času vynoriť a „zhmotniť“ niektoré dávne motívy. Asi v druhom ročníku na vysokej škole sa ma profesor Eugen Pauliny, guru slovenskej lingvistiky, ktorý pre mňa aj ako učiteľ veľa znamenal, spýtal, či by som nechcela po skončení školy ostať na fakulte. Učiť češtinu, základy češtiny, ktoré absolvoval každý slovakista.
Vaše priezvisko naznačuje, že vás na to do istej miery predurčovalo aj rodinné zázemie...
Iste v jeho ponuke svoju úlohu zohralo aj moje dedičné priezvisko – a že ho mám, a vôbec, že som, súvisí s tým, čo ste spomenuli v prvej otázke, s česko-slovenským dejinným príbehom. Po vzniku Československa prišiel môj starý otec z Moravy na Slovensko, tak ako mnohí predstavitelia českej inteligencie, ako aj jeho bratia. To, že som vyrástla v rodine, kde sa česká kultúrna línia v spojení so slovenskou, či rozličnými slovenskými, nedala nevnímať, nemalo ale pre mňa vo vysokoškolskom čase nejaký špecifický orientačný význam, netušila som, že sa niekedy budem zaoberať česko-slovenskými vzťahmi. Šla som študovať slovenčinu a ruštinu, primárne kvôli literatúre. Profesor Pauliny ma pootočil k jazyku, a som mu vďačná. Z „nášho projektu“ napokon zišlo, ale smerovanie k jazyku 136
už ostalo. Vnímam teraz to, že učím slovenčinu na pražskej slavistike, ako zrkadlové naplnenie jeho predstavy.
Život v českom prostredí, ktoré po vzniku samostatných štátov predstavuje z hľadiska vzájomných jazykových vzťahov priestor výraznejších zmien, a špeciálne pôsobenie na českej slovakistike, ktorá má skúmanie česko-slovenských (nielen jazykových) vzťahov takpovediac v popise práce, prirodzene posunuli aj moju výskumnú orientáciu. Človeku, ktorý vyrástol v čase a priestore prirodzeného intenzívneho slovensko-českého jazykového kontaktu, dáva zmena priestoru možnosť uvedomiť si pri vzťahu češtiny a slovenčiny aktuálnu „nesamozrejmosť“ všeličoho, čo sa z pôvodnej pozorovateľne mohlo javiť ako samozrejmé. Ponúka skúsenosť iného pohľadu, narúšajúcu možné stereotypy vnímania. Vidí sa mi pritom ale, a páči sa mi, ako sa skúsenosť prelieva z jednej oblasti do druhej, že do tohto záujmu o prebiehajúce jazykové procesy sa premieta aj pôvodná lektúra z orientácie na dynamiku, zmeny v slovnej zásobe, teda na to, čo je v pohybe, vo vývine.
Ako teda čeština a slovenčina zareagovali na politické a sociálne zmeny po rozdelení spoločného štátu? Zdá sa, že ich nespochybniteľne pociťovaný blízky vzťah v minulosti bol naozaj nesamozrejmým faktom, ktorému sa v súčasnosti oplatí venovať rozsiahlejšiu pozornosť. Môžete načrtnúť aktuálnu jazykovú situáciu po rozpade „dvojjazykového spoločenstva“? 137
Stalo sa to, čo sa rámcovo dalo očakávať – cielene vypracúvaný a v každodennej praxi uplatňovaný model jazykového spolužitia v spoločnom štáte sa rozkýval a v každom z našich spoločenstiev sa začal vyvíjať „vo vlastnej réžii“. Je zrejmé, že rozmanité vzájomné kontakty, ktoré majú svoj jazykový moment, nielen že boli, ale sú a aj budú, predsa však možno na obidvoch stranách pozorovať istý rozdielny vývin. Prejavila sa aj historicky podmienená asymetria
vo vzájomných jazykových
vzťahoch, uplatňovanie
rozdielnych kultúrnych vzorcov, pričom zásadnejšie sa zmeny dotkli česko-slovenských jazykových vzťahov, kým slovensko-české, teda vzťahy Slovákov k češtine, viac-menej pokračujú v doterajšej línii. Aj po pätnástich rokoch oddelenej existencie možno na Slovensku počítať
s existenciou
neho/percepčného
rozvinutého
slovensko-českého
spoločenského bilingvizmu,
pasív-
ktorý
sa
v rozmanitých kontaktoch s češtinou udržiava a ďalej odovzdáva, reprodukuje sa aj u mladej generácie, cez médiá aj písané texty rozličného typu prichádzajú do kontaktu s češtinou aj deti.
České prostredie je ale vo vzťahu k slovenčine oveľa diferencovanejšie a sledovať, ako sa tu česko-slovenské vzťahy vyvíjajú v jednotlivých komunikačných prostrediach, je pre výskumníka, a môže byť vlastne pre každého, skutočne zaujímavé až vzrušujúce. Najmä ak vidíme, ako sa rozličné aj protichodné vývinové línie zrážajú, ako sa prelína pokračovanie modelu jazykových vzťahov zdedeného z predchádzajúceho obdobia so všeličím novým, aj ako sa 138
v niektorých líniách objavujú prekvapujúce zvraty, alebo aspoň ich náznaky. Ak to mám povedať konkrétnejšie – aj v českom prostredí ďalej funguje model dvojjazykovej komunikácie, pri ktorom Česi a Slováci pri vzájomnom kontakte komunikujú každý svojím jazykom, na druhej strane však možno pozorovať oslabenie plošného percepčného bilingvizmu, keďže prítomnosť slovenčiny v českom prostredí, predovšetkým jej pravidelná prítomnosť v médiách je menšia, ako bola, a najmä deti a mladí ľudia s ňou nie sú v takom kontakte, ktorý by im tie potencie, ktoré sú založené už v blízkej príbuznosti obidvoch jazykov, pomáhal, poviem to tak, bezprácne rozvíjať. Nenávyk a s tým spojený diskomfort pri prijímaní slovenských textov mladí ľudia často sami tematizujú. Čeština a slovenčina nenastúpili pritom v tomto období cestu nejakého výrazne divergentného vývoja, do istej miery sa však, čo je pochopiteľné, predsa zmenilo vnímanie prítomnosti slovenčiny.
Menej adekvátne je ale rozšírené hodnotenie prirodzených vývinových štádií percepčnej kompetencie detí – predstava, že deti „už“ nerozumejú, ktorá skresľujúco a s praktickými dôsledkami zaujala miesto primeranejšej interpretácie, že deti „prirodzene“ až tak nerozumejú a schopnosť bezproblémovo prijímať text v slovenčine si priebežne rozvíjajú v dotyku s ním.
Vzťahy medzi rôznymi jazykmi sa pohybujú v potenciálne širokej škále od „pozitívnej“ kontaktovosti po „negatívnu“ kon139
fliktnosť. Aj vy tie pojmy v jednej svojej štúdii používate. Ktorá tendencia v súčasnosti vo vzťahu češtiny a slovenčiny prevažuje?
Tú štúdiu som písala asi pred desiatimi rokmi a zorný uhol so zabudovaným spomínaným protikladom vyplýval z jej určenia do zborníka Slovenčina v kontaktoch a konfliktoch s inými jazykmi. Týkala sa skôr slovenského prostredia, toho, čo sa v tom čase v ňom dalo pri kontakte s češtinou vnímať ako konfliktné. Šlo o javy, ktoré sa dotýkali diferencovaného jazykového vedomia Slovákov, rozličných postojov používateľov jazyka, ale aj rozlične orientovaných jazykovedcov, napríklad k prítomnosti bohemizmov v slovenčine. Okrem toho šlo o niektoré prvky praxe pri napĺňaní paragrafov jazykového zákona vo vzťahu k nápisom na výrobkoch či k mediálnej povinnosti ponúkať deťom do dvanástich rokov programy v slovenčine. Aj v tomto čase je mnohé z toho stále platné, ale zato by som tú konfliktnosť nejako nenadhodnocovala.
Ak by sme sa chceli pozrieť na české prostredie, potenciálne konfliktotvorné prvky vyplývajúce z jazykového kontaktu nájdeme najskôr v rovine rozdielnych postojov a diferencovaných jazykových kompetencií českého spoločenstva vo vzťahu k slovenčine a v ich prejavoch v dotyku s ňou. To sa môže týkať napríklad Slovákov študujúcich či pracujúcich v Českej republike a ich komunikácie v prostrediach, kde sa pohybujú. Najmä študenti prichádzajú do kontaktu s českými rovesníkmi, ktorí sú na dvojjazykovú 140
komunikáciu menej pripravení a spôsobuje im isté nepohodlie. Niektorým. Slovenskí študenti pritom majú oficiálne garantovanú možnosť používať pri štúdiu slovenčinu, čo sa ale v takejto podobe nemusí vzťahovať na ich mimoštudijný život. Špecifikum celej kontaktovej situácie spočíva v tom, že existuje čosi ako voľná súťaž komunikačných modelov, v ktorej sa Slovák hovoriaci po slovensky okrem vecného, neutrálneho prijatia dvojjazykovej komunikácie môže stretnúť aj s emotívne pozitívnym a na druhej strane s odmietavým postojom k slovenčine. Pre Slovákov pritom prechod do češtiny bezprostredne po príchode do českého prostredia, ak by aj chceli, zväčša nie je vôbec jednoduchý (možno tu uvažovať aj o istom bloku a nechuti komoliť češtinu, najmä ak je slovenčina v komunikácii
vcelku
prijateľná).
Existujúce
nedorozumenia
vyplývajú niekedy aj z nedostatočného vzájomného poznania a chápania týchto rozdielov, no istá časť Čechov, ako to ukazujú aj rozličné internetové diskusie, prítomnosť slovenčiny na českých vysokých školách a vôbec v českom prostredí ako nepatričnú odmieta. Ak si uvedomíme, že ide aj o ďalšie analogické komunikačné
situácie,
ktoré
sa
dotýkajú
tisícov
českých
aj slovenských ľudí v každodennej komunikácii, je pochopiteľné, že výskum ich osobného jazykového manažmentu je príťažlivá téma. Všeličo
môže
vypovedať
o súčasných
jazykových vzťahoch.
141
jazykových
a nielen
Vyzerá to teda tak, že spomínaný, kultúrne cenný percepčný bilingvizmus je v niektorých komunikačných situáciách v porovnaní s minulosťou predsa len oslabený. To predstavuje aj istú výzvu pre české školstvo. Podnikajú sa v tejto veci nejaké konkrétne kroky?
Deti predstavujú zásadný „budúcnostný“ moment v čomkoľvek, preto je aj otázka súčasnej a budúcej otvorenosti českých detí voči slovenčine a cez ňu k slovenskému priestoru v predstave ďalšieho vývinu vzájomných vzťahov dôležitá. Dala by sa iste prijať predstava, že súčasné české deti, ktoré rastú bez výraznejšieho kontaktu so slovenčinou, budú v budúcnosti voči čomukoľvek slovenskému menej otvorené, a ak by predsa malo ísť o prijatie nejakých, pre ne dôležitých (široko chápaných) kultúrnych hodnôt, bude sa to diať skôr cez preklad, v priamom kontakte budú odmietať dvojjazykovú komunikáciu, a teda možnosti vyplývajúce z jazykovej blízkosti, komunikačne výhodné pre obidve strany, sa v budúcnosti v bývalom ani súčasnom rozsahu nebudú mať šancu uplatňovať. Nemyslím si však, že by rozsah česko-slovenských kontaktov v rozličných sférach pripustil, aby sa vývin plošne uberal týmto smerom.
V tom, na čo sa pýtate, je veľmi zaujímavá jedna vec s potenciálne významným dosahom. Už som spomenula, že sa v českom prostredí vo vývine česko-slovenských vzťahov prejavili isté nie 142
predvídané zvraty. Široká tematizácia aktuálnej nezrozumiteľnosti slovenčiny pre české deti sa stala stimulom istého protismerného vývinu, premietla sa do školského manažmentu s jeho novými projektmi na podporu slovenčiny (rozvíjania percepčného bilingvizmu) v českých základných školách. To sa stalo vlani. Rok 2007 teda môžeme vnímať ako istý bod obratu v školskom prístupe, keď po rozdelení spoločného štátu sa bola slovenská problematika – netýka sa to len jazyka, ale aj literatúry a histórie – z českého školstva skoro celkom vytratila. Za súčasnou zmenou možno vidieť oficiálne zhodnotenie situácie a jej komplexnejšie uchopenie. Výsledkom tohto hodnotenia je názor, že prípadné vzdialenie sa od slovenského jazyka a kultúry by pre české spoločenstvo predstavovalo nechcené ochudobnenie. Podpornú úlohu v tom zohral prijatý Nový plán výuky cizích jazyků aj novo aktivovaný širší zreteľ na európsko-susedské vzťahy. Nevedno zatiaľ, aký úspech a dosah budú mať tieto nie záväzné odporúčania, no významný je už sám signál o zmene vnímania.
Ďalšou zaujímavou témou je slovenčina ako menšinový jazyk v Českej republike. Slováci sú početne najväčšou menšinou v ČR, azda trochu paradoxne však majú v porovnaní s inými menšinami podstatne väčší „asimilačný potenciál“. Tento fakt pravdepodobne opäť úzko súvisí s jazykovou „kompatibilitou“ Slovákov v českom prostredí. Dá sa teda predpokladať, že ide o značne diferencovanú a pomerne nestabilnú štruktúru, ktorá 143
sa dlhodobo neobnovuje takpovediac z vlastných zdrojov (v ČR napríklad neexistuje slovenské národnostné školstvo), ale najmä vďaka raz väčšiemu inokedy menšiemu príchodu Slovákov z materskej krajiny. Aká je teda situácia slovenčiny u Slovákov žijúcich v českom prostredí? Existuje vôbec nejaký spoločný model jej fungovania?
Slovenská menšina predstavuje nie bezvýznamnú špecifickú súčasť vnútornej multikulturálnosti Českej republiky, hoci to možno nie je takto spoločnosťou príliš široko reflektované. Prednedávnom sme boli s Mariánom Slobodom v Békešskej Čabe na konferencii Slovenčina v menšinovom prostredí a pri príprave nášho príspevku sa mi vtedy samej zreteľnejšie formulovali niektoré osobitosti slovenskej
menšiny
v Českej
republike
v porovnaní
s inými
prostrediami, kde Slováci žijú. Asi najvýraznejšie z nich je tu súčasné prelínanie rozličných podôb či foriem česko-slovenských vzťahov. Na jednej strane pokračovanie mnohých zažitých spôsobov koexistencie z čias spoločného štátu, keď Slováci oficiálne v postavení národnostnej menšiny neboli, ďalej formovanie nových podôb „medzištátneho“ česko-slovenského spolužitia (do čoho možno zahrnúť aj krátkodobú či dlhodobejšiu prítomnosť Slovákov z materskej krajiny) a v súhre s tým nový – hoci po pätnástich rokoch zase už nie celkom nový – status národnostnej menšiny s rozličnými aktivitami slovenských menšinových organizácii, s pozornosťou štátu, ktorá je Slovákom ako národnostnej menšine 144
venovaná, a s rozmanitou každodennosťou všetkých, čo tu ako „českí Slováci“ žijú.
Väčšina z tých, čo sa pri sčítaní obyvateľstva v roku 2001 hlásili k slovenskej národnosti (okolo stoosemdesiatpäťtisíc) ako materinský jazyk uviedla slovenčinu, no k slovenčine sa prihlásilo aj skoro päťdesiattisíc občanov českej národnosti. Na rozdiel povedzme od enkláv v Maďarsku, Rumunsku či vo Vojvodine žijú Slováci v Českej republike rozptýlene po celom jej území. Vo veľkej miere možno počítať s ich jazykovou inkorporovanosťou do českého spoločenstva, čo spravidla predstavuje aktívnu bilingválnosť, prejavujúcu sa pri komunikácii s Čechmi prevažne používaním češtiny. Preto je v česko-slovenskej komunikácii menej nápadná prítomnosť príslušníkov menšiny než Slovákov zo Slovenska – odráža sa to napr. aj v rozličných (častých) internetových diskusiách na tému česko-slovenských jazykových vzťahov, kde sa existencia slovenskej menšiny v podstate ako téma neobjavuje. Otázke, do akej miery si „menšinoví Slováci“ udržiavajú slovenčinu a kde, pri akých príležitostiach ju využívajú, sa dosiaľ nevenovala veľká pozornosť. Jana Hoffmannová s Olgou Müllerovou načrtli vo svojich štúdiách niekoľko modelov typového jazykového správania, aj Marián Sloboda sa venuje otázke medzigeneračného udržiavania a využívania slovenčiny v rodinnom spoločenstve, vcelku je to však dôležitá téma budúcich výskumov.
145
Z hľadiska štátu sa pozornosť k slovenčine ako menšinovému jazyku odráža vo viacerých zákonných a právnych opatreniach prijatých aj v opore o európske zákonodarstvo – v Európskej charte menšinových či regionálnych jazykov, ktorá jej zaručuje celoúzemnú podporu, či v novom správnom poriadku, umožňujúcom používať slovenčinu v štátnej správe. Ak v Českej republike vskutku neexistuje slovenské národnostné školstvo, možno to pripísať nezáujmu oň zo strany príslušníkov slovenskej menšiny, čo sa tiež dá považovať za jednu z jej charakteristík. Absencia škôl pre nie malú národnostnú menšinu môže pri „európskom“ pohľade zvonka pritom asi pôsobiť nie veľmi priaznivo, ale fakt je, že sa pre nezáujem nepodarilo v nedávnych rokoch otvoriť ani už zriadené slovenské gymnázium v Prahe (a jeho príprava stála mnohých ľudí nemálo úsilia). V súčasnosti je jedinou formou slovenskej školskej výučby vysokoškolská slovakistika, ktorá prirodzene nespadá do menšinového školstva, poskytuje však možnosť slovenskej lektúry aj pre študentov pochádzajúcich zo slovenských či česko-slovenských rodín.
Ak by som mala zhrnúť to jazykové, v českom prostredí sa spája a prekrýva problematika slovenčiny v komunikácii príslušníkov slovenskej menšiny a slovenčiny v česko-slovenskej komunikácii vôbec. Pritom je zrejmé, že nemenšinové a menšinové fungovanie slovenčiny sa navzájom môžu podporovať. Právne opatrenia prijaté so zreteľom na menšinové postavenie slovenčiny poskytujú istú podporu používaniu slovenčiny všeobecne, t. j. aj pre „nemenšinových“ 146
Slovákov. V opačnom smere zase rozsiahla prítomnosť slovenčiny prichádzajúcich Slovákov, ktorí sa (ešte) jazykovo neinkorporovali do českého spoločenstva, ako ste to naznačili vlastne už v otázke, vytvára „posilňujúce“ zázemie aj pre jazyk príslušníkov slovenskej menšiny. Napokon, aj spomínaný nový plošný zreteľ k slovenčine a vôbec k slovenskému v českých školách môže mať pozitívny vplyv aj na udržiavanie si materinského jazyka slovenských českých detí.
Doposiaľ naznačeným témam sa na podstatne väčšej ploche venujete vo svojej novej knihe Slovenčina a čeština v kontakte. Pokračovanie príbehu. Už ste spomenuli internetové diskusie
ako
významný
materiálový
zdroj
vašich
sociolingvistických výskumov, veľmi výrazne ho využívate aj v spomenutej knihe. Prečo ste sa rozhodli ísť touto cestou a nezvolili ste tradičnejší prístup?
V podstate ma samu prekvapilo, do akej miery „vhľad“ do internetových diskusií poskytuje možnosť sledovať rozličné stránky súčasnosti česko-slovenských jazykových vzťahov. Myslím, že jeden z prvých impulzov, prečo som vôbec po tomto informačnom zdroji siahla, bolo hľadanie odpovede na otázku, či a do akej miery sa v súčasnej komunikácii využíva prirodzená kategória „českoslovenčina/českoslovenština“ ako pomenovanie prehovorov, v ktorých sa pri kontaktovom fungovaní jazykov objavuje u jedného hovoriaceho miešanie slovenčiny a češtiny (alebo naopak). Vyhľadávanie na in147
ternete som vtedy vnímala ako doplnkové k anketovému prieskumu. Otvoril sa v ňom však neobyčajne široký a diferencovaný priestor s tematizáciou jazykových vzťahov, ponúkajúci možnosť nazrieť do spontánnych rozhovorov a vidieť kedy, kde, ako sa téma kontaktov češtiny a slovenčiny vynára, aj ako sa ich účastníci jazykovo správajú v rozličných situáciách jazykového kontaktu. Je zrejmé, že k internetovým diskusiám treba z hľadiska ich validity pristupovať s istou obozretnosťou, či už ide o reprezentatívnosť tých, čo sa ich zúčastňujú, ale aj z rozličných iných hľadísk. Každopádne však ide o zverejňovanie predstáv a postojov, ktoré majú potencie vytvárať určitú klímu v oveľa širšom zábere než napríklad zanikavé súkromné rozhovory. Internet poskytuje na výmenu názorov o aktuálnych česko-slovenských
jazykových
vzťahoch,
a v ďalšom
slede
aj na výskum reflexie týchto vzťahov možnosti, aké v čase existencie dvojjazykového spoločenstva neboli. Je špecifickým komunikačným a diskusným priestorom pre rozličné „záujmové spoločenstvá“, pre priestorovo vzdialených aj navzájom si neznámych ľudí, a tým, že diskusie dlhodobo fixuje a sprístupňuje ďalším potenciálnym čitateľom, poskytuje obraz autentickej, výskumnícky nenavodenej a neovplyvňovanej spontánnej výmeny názorov.
Pritom internetová komunikácia na „našu“ tému je až prekvapujúco častá, komunikujú či diskutujú spolu Česi a Slováci, Česi a Česi, Slováci a Slováci. Existujú rozličné diskusné kluby zamerané priamo na česko-slovenské jazykové otázky, vzájomné jazykové 148
vzťahy, jazykové diferencie, preklad diferenčných výrazov. Ukazuje sa, že česko-slovenské jazykové témy v našej súčasnosti rezonujú a ľudia sa na internete (iste aj inde, ale o tom nemáme takto využiteľné záznamy) spolu o češtine a slovenčine rozprávajú. Okrem poznania samého tohto faktu je však pozoruhodné, že v internetových diskusiách nachádzame aj prejavy aktívneho jazykového manažmentu – pokusy o ovplyvňovanie a usmerňovanie priebehu československej komunikácie. V českom priestore napríklad vyjednávanie možnosti uverejňovať texty v slovenčine. Niektoré internetové spoločenstvá, zoskupené pritom okolo rozličných úplne iných tém, riešili súhlas s prítomnosťou slovenčiny v anketách, ktoré pri rozdielnych názoroch zúčastnených na základe väčšinovosti reálne rozhodli o budúcej „jazykovej situácii“ niektorých webov. Preto si myslím, že je dobre venovať pozornosť česko-slovenskej problematike na internete a sledovať vývin, pretože naozaj istý obraz vývinu poskytujú. Je to priestor, kde sa o všeličom z nášho hľadiska zaujímavom „vo veľkom“ rozpráva, kde sa súčasný model česko-slovenskej jazykovej koexistencie prejavuje a v rozličných mikrospoločenstvách diferencovane ukladá. A máme možnosť to interpretovať, s využitím rozličných prístupov a metód. Pravda, je to len jedna z výskumne zaujímavých sfér.
Vráťme sa teraz na pôdu FF UK. Má vaša práca na poli sociolingvistiky aj nejaký širší inštitucionálny rámec a ktorí
149
lingvisti patria medzi vašich najbližších, či najinšpiratívnejších spolupracovníkov?
Má fakultný rámec – je ním výskumný zámer Jazyk jako lidská činnost, její produkt a faktor, konkrétne jeho podzámer Jazyk a interakce jako objekt sociálního výzkumu, ktorý vedie Jiří Nekvapil. Skúmanie česko-slovenských jazykových vzťahov vo vývine tu predstavuje jednu zložku v celkovom zameraní na koexistenciu češtiny a iných jazykov v českom priestore, ďalší kolegovia slavisti sa orientujú na jazykovú situáciu aj v iných spoločenstvách. Zaujíma nás problematika jazykového manažmentu jednak na úrovni používateľov jazykov a ich osobných komunikačných stratégií, ale aj v rovine organizovaného, inštitucionálneho manažmentu, ako sa odráža v prijatých a novo prijímaných zákonných ustanoveniach a predpisoch. Vari už aj z nášho doterajšieho rozhovoru vyplýva, že ide o živú aj citlivú sféru v medziľudských kontaktoch nemalého počtu ľudí.
Iný fakultný rámec „zázemia“ česko-slovenských výskumov poskytuje výskumný zámer Českého národného korpusu orientovaný na budovanie a využitie paralelných korpusov – nejde tu tak o sociolingvistický zreteľ, databáza paralelných textov v češtine a slovenčine bude slúžiť skôr na štruktúrnu komparáciu jazykov, najskôr ako opora pri príprave prekladových slovníkov. 150
Zo spolupracovníkov by som mohla spomenúť viacerých, aj mimofakultných aj mimopražských aj „mimočeských“ kolegov, ale pomenujem jedného – súčasný najbližší spolupracovník v československej oblasti je Marián Sloboda. Pracovali sme a pracujeme spolu na viacerých konkrétnych témach aj pri medzinárodnej spolupráci, keďže je dôležité náš špecifický a vyvíjajúci sa česko-slovenský komunikačný model usúvzťažniť s porovnateľnými vzťahmi iných jazykov – a aj výskumné výsledky zapojiť do medzinárodnej bázy poznatkov o koexistencii blízkopríbuzných jazykov. Keď spomínate inšpiratívnosť, pri Mariánovi som mala od jeho študentských čias možnosť uvedomovať si (známu vec, ale som vďačná, že som to aj ja už vo svojich učiteľských začiatkoch zažila), akú úlohu môže pre učiteľa hrať nadaný a, poviem to tak, zanietený študent. A sú tu aj súčasní študenti, ktorí okrem otázok prinášajú svoje osobné poznanie, poznatky či výskumné námety, ktoré sa aj podujímajú v rámci „školských úloh“ spracúvať.
V Ústave slavistických a východoevropských studií FF UK došlo v roku 2006 k zásadnej transformácii organizačnej štruktúry a aj k postupnému konštituovaniu nových študijných odborov. Po dobehnutí vyšších ročníkov sa vytratí aj samostatný odbor slovakistika a nahradia ho širšie koncipované stredoeurópske štúdiá, v rámci ktorých bude možné študovať ako hlavný jazyk, popri poľštine a maďarčine, aj slovenčinu. Čo to bude
151
znamenať pre pražskú (českú) slovakistiku? Ako vnímate súčasné možnosti a perspektívy tohto odboru?
Keď vyjdeme z toho, o čom celý čas hovoríme, teda z kontinuálneho dejinného česko-slovenského dotyku, ukáže sa ako jedno z paradoxných vysokoškolských špecifík to, že slovakistika ako študijný odbor v českom prostredí vznikla až po rozdelení spoločného štátu. Za roky odvtedy prekonala isté zmeny v študijnom programe, celý čas však v ňom bola – pri porovnaní s inými filologickými odbormi – výraznejšie prítomná historická zložka, preto nie je ani „otvorenie sa“ širšiemu areálovému priestoru novokoncipovaných stredoeurópskych štúdií pre ňu až taká radikálna zmena. Rozčlenenie slavistiky do troch seminárov so stredoeurópskymi, východoeurópskymi a juhovýchodoeurópskymi štúdiami, ktoré prebehlo pod vedením Rudolfa Chmela, sleduje cieľ poskytnúť komplexnejšiu prípravu odborníkov pre konkrétne oblasti. Štúdium je v plnom prúde, a ako vravíte, slovakistická orientácia predstavuje jednu z možných profilácií študentov, pričom majú oproti „samostatným slovakistom“ v rozličných smeroch posilnený stredoeurópsky aspekt štúdia. Z jazykového hľadiska bakalársky stupeň predstavuje sústredenie na synchrónny jazyk, možnosť prehĺbenejšieho lingvistického štúdia aj so zreteľom na diachróniu a širší slavistický kontext by následne mala ponúknuť jedna z magisterských línii.
152
Myslím, že sa stredoeurópskymi štúdiami podarilo pripraviť príťažlivý študijný program. Hoci sme slovakistiku ako samostatný odbor súbežne s nimi neotvárali, a teda určite sa po absolvovaní súčasných študentov vytratí. No predpokladám, že len načas. Inými slovami, som za akreditovanie aj štruktúrovanej dvojodborovej slovakistiky, veď vzhľadom na všetky spomínané skutočnosti má samostatná slovakistika v českom prostredí iste svoje existenčné opodstatnenie.
Už zaznelo, že podtitul vašej novej knihy je Pokračovanie príbehu. Príbeh vzťahu medzi slovenčinou a češtinou naozaj pokračuje
už
spomínaného
niekoľko
storočí.
najaktuálnejšieho
Vaše média
štúdie internetu
sa
okrem opierajú
o bohatý textový materiál z minulosti (to je prípad fungovania jazyka Kralickej biblie u slovenských evanjelikov) aj súčasnosti (napr. fungovanie jedného jazyka v súčasnej beletrii a publicistike druhého jazyka). Buďme však na chvíľu prognostikmi. Ako by tento príbeh mohol pokračovať v budúcnosti, aké má perspektívy?
To „pokračovanie príbehu“ sa ako súčasť názvu knihy sformulovalo skoro samo už dávno, až neskôr som si uvedomila, že sa vlastne nesie na vlne súčasného príbehového nazerania na rozmanité stránky ľudského bytia. Je mi to veľmi prirodzený spôsob videnia – česko-slovenská jazyková koexistencia (ako významná, oporná 153
zložka česko-slovenských vzťahov vôbec) predstavuje osobitý dejinný príbeh a my, každý z nás, sme vstúpili do istej jeho fázy. Nie nami sa začal, do „rozbehnutého“ sme boli vhodení, pričom aj tých, čo ho žijeme teraz, prijal v rozličných svojich „stavoch“ – odlišujeme sa navzájom tým, čo z neho sme prežili, aké sú naše jazykové skúsenosti. A príbeh pokračuje ďalej s našou rozdielnou spoluúčasťou. Teda, to je na tom také fascinujúce, že na rozvíjaní jeho línií sa zúčastňujeme všetci, aj tí, ktorí sa ním vôbec nezaoberajú (napokon, takých je zrejme väčšina), aj tí, ktorí ostávajú mimo vzájomných jazykových kontaktov a bez rozvíjania osobnej bilingválnej kompetencie, aj tí, ktorí sa svojou komunikačnou praxou podieľajú na reprodukovaní či modifikovaní „starého“ modelu jazykového spolužitia. Všetko sa to vetví aj zlieva do jedného celku. Protagonisti príbehu česko-slovenských jazykových vzťahov majú isteže rozličné právomoci a v tom aj predpoklady jeho ďalší priebeh ovplyvňovať – niektorí napríklad môžu rozhodnúť o obnovení prítomnosti slovenčiny na českých základných školách, iní o tom, či si sami prečítajú alebo neprečítajú knihu v slovenčine, to aj ono je aktuálnou súčasťou nášho príbehu. Nie som prognostička, a aj čas, v ktorom sa ním zaoberám, priniesol už všeličo, čo by som nebola predvídala. Vcelku však hľadím na budúcnosť česko-slovenských aj slovensko-českých jazykových vzťahov optimisticky. Už som napokon spomenula, že existuje toľko pracovných, záujmových, kultúrnych prepojení našich spoločenstiev, ktoré sa opierajú o dvojjazykové dorozumievanie, toľko ľudí rozličných generačných skupín navzájom dvojjazykovo 154
komunikuje o svojich témach rozličného druhu, že ťažko predpokladať, že by sa tento model ďalej neodovzdával a že by sme plošne v nejakom predstaviteľnom časovom horizonte mali nabehnúť povedzme na vzájomnú komunikáciu v angličtine. Aj o čomsi takom v našom čase sem tam máme signály.
Koncom osemdesiatych rokov minulého storočia, nedlho pred rozpadom spoločného štátu, napísala Viera Budovičová v jednom zo svojich článkov: „Našu jazykovú situáciu nemožno brať ako anomáliu, ktorá časom sama od seba pominie, ale ako trvalý stav, s ktorým sa treba vyrovnať...“ Akokoľvek sa veľa odvtedy zmenilo, zásadne sa zmenil oficiálny vzťahový rámec, stále to v mnohom platí. Tak ako pri všetkom však v našom čase a zrejme aj pre budúci čas
treba
počítať
pri
rozličných
ľuďoch
s diverzitou,
diferencovanosťou vzájomných kontaktov, ich potrieb a príležitostí, a teda aj s výraznejšími rozdielmi pokiaľ ide o individuálnu bilingválnu kompetenciu. V porovnaní so situáciou spoločného štátu individuálny
bilingvizmus
nevystupuje
teraz
ako
„zhora“
predpokladaná a priebežne formovaná osobná výbava občanov. Možno skôr povedať, že miera česko-slovenského spoločenského bilingvizmu sa v obrátenom smere dostala do podmienenosti „menej záväzným“ v konkrétnych
vývinom
individuálneho
prípadoch
na
súhre
bilingvizmu
závislým
rozmanitých
okolností.
Spoločenský percepčný bilingvizmus sa v súčasnosti udržiava, odovzdáva či obnovuje (alebo aj nie) na hierarchicky nižších 155
úrovniach spoločenských vzťahov. Je to „iná perspektíva“, ale myslím, že perspektívu má. Či sa dáme prekvapiť?
Zhováral sa Radoslav Passia
Rozhovor vznikol s podporou Grantovej agentúry Karlovej univerzity v Prahe, GAUK č. 252 036.
156
O autorech časopisu a projektu Rudolf Chmel (1939) je ředitelem Ústavu slavistických a východoevropských studií na Filozofické fakultě v Praze. Autor knih o slovenské literatuře, slovensko-maďarských vztazích. Mezi jeho poslední knihy patří Romantizmus v globalizme, Dějiny slovenské literární kritiky, Moje maďarská otázka a Moje slovenské pochybnosti.
Martina Bekešová (1973) vystudovala na FF UK v Praze obor český jazyk a literatura (1992–1999) a absolvovala doktorské studium na oboru slovanské literatury (1999–2007). V letech 2000– 2008 vyučovala na místní bohemistice a slavistice dějiny slovenské literatury se zaměřením na starší období. Je spoluautorkou dvou svazků Repertoria rukopisů 17. a 18. století z muzejních sbírek v Čechách (Karolinum, Praha 2003, 2007). V současné době pracuje jako redaktorka ve vydavatelství Euromedia Group, příležitostně překládá beletrii ze slovenštiny do češtiny (mj. Michal Hvorecký: Lovci a sběrači; Odeon, Praha 2003).
Michaela Brosmanová (Hudáková) (1984) vystudovala slovakistiku a filozofii na Filozofické fakultě Katolické univerzity v Ružomberku. V současnosti je doktorandkou v Ústavu slavistických a východoevropských studií FF UK v Praze. Věnuje se zejména výzkumu fenoménu socialistického realismu ve slovenské literatuře. 157
Mira Nábělková (1956) vystudovala slovakistiku a rusistiku na Filozofické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě. Od roku 1980 je vědeckou pracovnicí Jazykovědného ústavu Ľ. Štúra Slovenské akademie věd (JÚĽŠ SAV) v Bratislavě. V současnosti působí jako odborná asistentka v Ústavu slavistických a východoevropských studií FF UK v Praze pro oblast výuky slovenského jazyka. V letech 1991–2000 organizovala každoroční mezinárodní Kolokvium mladých jazykovědců pod garancí Slovenské jazykovědné společnosti a JÚĽŠ a byla editorkou řady VARIA – sborníků příspěvků z jednotlivých ročníků Kolokvia.
Radoslav Passia (1977) vystudoval slovakistiku a estetiku na Filozofické fakultě Prešovské univerzity (2000). Pracoval jako literární redaktor ve Slovenském rozhlase v Košicích (1999–2005). V současné době studuje doktorský program slovanských literatur na FF UK v Praze a zároveň pracuje v Ústavu slovenské literatury Slovenské akademie věd v Bratislavě.
Jana Pátková (1973) vystudovala slovakistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze a v rámci doktorandského studia absolvovala program slovanských literatur. V současnosti pracuje jako odborná asistentka v Ústavu slavistických a východoevropských studií FF UK v Praze, obor slovakistika. Zaměřuje se zejména na dějiny slovenské literatury, kontakty české a slovenské literatury a středoevropský literární kontext. 158
Robert Pejša (1976) vystudoval historii a slovakistiku na FF UK v Praze a v Bratislavě, v letech 2004–2006 obor Maďarská studia na Balassi Bálint Institute for Hungarian Studies v Budapešti. V současnosti působí jako vedoucí Semináře středoevropských studií ÚSVS FF UK v Praze, kde se kromě přednáškové činnosti (slovenské a maďarské dějiny 19. a 20. století) věnuje zejména rozvoji projektových aktivit v oblasti vysokoškolského vzdělávání a výzkumu a řízení fundraisingových aktivit pracoviště.
159
Středoevropské sešity Číslo 1, ročník první Vychází dvakrát ročně. Šéfredaktor: Rudolf Chmel Vedoucí projektu: Robert Pejša Návrh obálky: Darina Baránková Vydal a vytiskl Tribun EU s.r.o. Gorkého 41, 602 00 Brno, IČ 27662101 MK ČR E 18914 ISSN 1803-8778 Brno 2009
