Stanislav Kolíbal Bílý reliéf, 2013, dřevo, lak, železo, kresba 150x108 cm

ců přízniv a ů č ha posluc k í n t e l rt ava 14 Čt v las Vlt h z o 3 | 20 r ý e Česk stanic

Stanislav Kolíbal Bílý reliéf, 2013, dřevo, lak, železo, kresba 150x108 cm

02

04

05

06

Josef Škvorecký

České divadlo

Petr Placák

Antonín Dvořák: Alfred

8

10

11 08

12 08

Dvořákovy symfonie

Dopisy Agnieszce

Fellini – Balthus

Epstein – Pískoviště

13 08

14 08

15

16 14

Tichý dech Jana Trachty

Polské rozhlasové hry

Magor Jirous

Zvuk slova

18 14

20 14

21 14

22

Chudí v Lodži

Strauss – Mahler

Symbol kalicha

Kabaret

23

24

25

26

Hudební fórum

Euroradio Jazz Orchestra

FOK

PKF

28 14

30 14

31 14

34 14

Brněnská devadesátka

Olomoucké jubileum

Rozhovor s Janem Simonem

Profil Stanislava Kolíbala

Vážení posluchači a členové Klubu Vltava, v minulých týdnech a měsících se podařilo několik věcí, které se dlouho nedařily. Publikum Vltavy podle posledního výzkumu prolomilo psychologickou hranici 200 tisíc posluchačů týdně. Čísla jsou někdy ošidná, ale o tuto radost se člověk prostě musí podělit. Děkujeme vám za Vaši přízeň. Slyšeli jste nový Kabaret v éteru – Rádio Ořechovka? O tom, že by kulturní stanice Českého rozhlasu měla mít svůj kabaret, se mluví minimálně patnáct let. Konečně se to podařilo, a to s živým ohlasem posluchačů. Někteří už na nás sice sepisují stížnosti, ale tak to u satiry bývá… Celá desetiletí ležely v rozhlasovém archivu noty na Dvořákovu zcela neznámou operu Alfred. Několik institucí se propojilo a Alfreda už SOČR s výbornými pěvci ve Studiu 1 nahrává. A každé dopoledne vysíláme živě Telefonotéku, v níž se od května představily nejlepší osobnosti umění a vědy a na vaše dotazy čekají den co den další a další. Přeji všem příznivcům Vltavy příjemný podzim, ono roční období, v němž se rozhlas poslouchá možná nejlépe…

Lukáš Hurník

Průvodce světem kultury Program stanice Český rozhlas Vltava Program stanice Český rozhlas Jazz Klub Vltava Partneři Klubu Vltava

36 37 44 46 47

2

„Strašná únava, celý večer. Násilím stahovat lícní svaly do úsměvu mě stálo pořád víc a víc námahy, připadalo mi, že musím mít v tváři křečovitě nepřirozený výraz. Když bylo asi půl dvanácté, viděl jsem, že Jesenin se ze všech sil soustřeďuje na to, aby nezíval. Huba se mu zkřivila do groteskní potlačo­ vané grimasy a vtom to na mě padlo všechno najednou, tuny toho mého nesmyslně osamělého života, a už jsem dál nemoh. Celou dobu, co jsme tam dřepěli, celou tu dobu mě vlastně zajímala jenom jediná věc: jestli Jesenin, Ferdinand a  Jana mají taky takový vztek jako já, že tady musí sedět a klábosit o ti­ síckrát oklábosených věcech, a jestli ano, proč tu teda vlastně sedí, kdo je k tomu donutil. A proč se vlastně lidé tak houžev­ natě scházejí, když si nevymyslí nikdy nic jiného než směšnosti socialistického realismu a lidově demokratického zřízení, klepy o vztazích mezi známými, suverénní posudky o jejich charak­ terech, schopnostech, sklonech a  zjevu, politické úvahy o  bu­ doucnosti světa a podobné blbosti.“ Úvodní citace – první odstavec vrcholné Škvoreckého prózy Špinavý, krutý svět – navodila atmosféru první půli padesátých let v  totalitním Československu. Novelu si poslechneme v pořadu Schůzky s literaturou. Dílo Josefa Škvoreckého zůstává pro řadu lidí omezeno na Tankový prapor a Zbabělce, ale pro znalce patří k jeho nejlepším dílům jiné texty. Z těchto méně známých textů jsme pro pořad Schůzky s literaturou vybrali novelu Špinavý, krutý svět. Rukopis je z  roku 1955, kdy takovýto text samozřejmě neměl naději na knižní vydání. Novela vyšla knižně poprvé v roce 1994 ve druhém svazku Spisů Josefa Škvoreckého s  názvem Příběhy o  Líze a  mladém Wertherovi a  jiné povídky (spolu s  vynikající novelou Zákony džungle, kterou jsme uvedli v  roce 2006 v cyklu Pokračování za pět minut). Strojopis patřil k textům, které v  roce 1991 našel Škvoreckého bratranec JUDr. Josef Novák na půdě svého domu. Josef Škvorecký v těchto textech z padesátých let evokuje beznaděj a deziluzi života ve středoevropské totalitní zemi. Zhnusený vypravěč nevidí ve  svém okolí nic než cynické a  otrávené bytosti a  sám pro sebe nevidí v  budoucnosti nic, co by stálo za  řeč: „Nehodlal jsem nikoho

Josef Škvoreck ý Špinav ý, krut ý svět

Jubileum

zachraňovat, a nyní mi bylo jasné, že ani sebe nechci zachrá­ nit.“ Všude kolem je jen krutost: „stojí na ní svět, na kru­ tosti a špíně.“ Bezvýchodně se potuluje večerním městem, v  redakční práci nenachází nic než nudu a  stále dokola přemítá nad beznadějně se vyvíjecími vztahy k několika ženám. Ve vyprávění nechybí černý humor, například líčení průběhu štědrého večera u vypravěčova otce: „Tohle sou vánoce! jamrovala Jana. Večer došlo k  trapné ceremonii s nadělováním. Upozornil jsem ji předem, že otec a jeho žena jsou šetrní, ale jejich výkon ji přesto překvapil. Tvuj fotr je pěk­ nej hlad, řekla mi a držela v ruce hřeben za dvacet korun a mr­ ňavou lahvičku kolínské vody. U  štědrovečerní večeře se otec ožral. Nudil jsem se pekelně. Jana pila a pila, ale ožrat se ne­ dokázala. Otec začal být hrůzostrašně vtipný. V noci jsem zase musel k Janě, ale řekl jsem jí, že nemůžu. Taky jsem nemoh. Ale nebyla k  utišení. Donutila mě k  všelijakým věcem, které jsem moh. Padla na mě hrůza z manželství. Druhý den jsme se vrátili do Prahy. Celou cestu mluvila o pitomosti mého otce a jeho ženy a o tom, jaká já jsem svině. Pomáhal jsem jí s kuf­ rem do bytu, v tmavém pokoji zakopla a natáhla se na podla­ hu. To ji přede mnou ponížilo. Rozbrečela se vztekem.“ Václav Havel a Josef Škvorecký | Foto: ČTK, Jaroslav Hejzlar

Josef Škvorecký | Foto: ČTK, Martin Gust

Mizérie zasahuje všechny sféry života: „V  bytě jsem měl zimu. Bytná nezatopila, nepřipravila čaj. Neudělala nikdy nic, když jsem jí o  to výslovně neřekl, a  i  pak obyčejně zapo­ mněla. Ráno byla zima ještě daleko větší, nemohl jsem nalézt ponožky a  žádnou čistou košili. Taky jsem už žádnou čistou neměl. V redakci celý den otrava. Pak se přede mnou otevřel prázdný večer. Prohlížel jsem programy biografů a všude hrů­ za nad hrůzu. V divadlech zrovna tak. Koncerty mě nebavily vůbec.“ Prostředí, v němž se vypravěč pohybuje, představuje odvrácenou stránku optimistických obálek dobových společenských magazínů: „Jednou po  půlnoci, když jsem se vracel domů, jsem přestu­ poval u  Národního, vrazil jsem do  Martyho. Řekl mi, abych šel s ním. Jsem utahaný, řekl jsem. Blbost, jen na chvíli, řekl. Vyklusali jsme na Pohořelec a vlezli jsme do nějakého suterénu. Svítili tam svíčkou, u  klavíru seděla holka s  dlouhými vlasy a sveřepě hrála, o klavír se opíral chlap s nadšenýma očima, jmenoval jí skladby, ona je hrála. Všude stály hrnky od kafe.

Jiný chlap se ženskou seděli na starožitném kanapi a varhaník Sobíšek vstal z křesla, aby nás uvítal. Udělal nám kafe. Chtělo se mi strašně spát. Marty mi zašeptal, jak se mi líbí ta pianist­ ka. Ujde, řekl jsem. Je zabouchnutá do Sobíška, řekl Marty. No a, řekl jsem. Sobíšek je přece teplej, řekl Marty, s tím chlapem co stojí u piana, žijou v manželství. Dělá mu manželku. Kdo komu? Bylo mi to jedno. Chtělo se mi strašně spát. Žvanilo se ještě o umění, o směšnostech socialistického realismu a o surre­ alistech. Na  všechno jsem měl bezmocný, zuřivý vztek. A  to­ muhle se oficiálně říkalo život. Domů jsem se dostal po páté. Vstával jsem v sedm. A večer zno­ va ke známým. Byl bych ji už nejradši zabil, ale kdykoliv jsem se pokusil klást odpor, začala šílet. Tentokrát to byla nějaká spisovatelka. Byla smutná, protože jí ráno odvezli muže do blá­ zince. Prý se pokoušel o sebevraždu. Vlastně to nebyl její muž. A taky byl ženatý. Jak jinak.

Vypili jsme několik lahví. Bylo půl čtvrté, když jsme se zvedli. Trčeli jsme na stanici tramvaje daleko ve Vysočanech. Trvalo skoro hodinu, než přijela. Palice mě bolela k  nesnesení. Pak jsme ještě dlouho stáli v průjezdu. Z bolesti hlavy a z nevyspání jsem byl úplně zpitomělý.“ Novelu českého spisovatele z  roku 1955, odrážející existenciální beznaděj mladého vypravěče, který se pohybuje v  Praze padesátých let 20. století, připravil Petr Turek. Pořad vysíláme při příležitosti nedožitého 90. výročí narození českého spisovatele. Josef Škvorecký se narodil 27. září 1924 v Náchodě. 

Petr Turek

Český rozhlas Vltava: Schůzky s literaturou, 28. 9. 2014, od 20.00 hod.

3

4

Páteční večer

Páteční večer – České divadlo 25 let poté

Praha, Václavské náměstí (listopad 1989) Foto: Wikimedia Commons

Před pětadvaceti lety se v  tehdejším Realistickém divadle Zdeňka Nejedlého v  Praze (které tento název neslo od roku 1953 a myšlen byl realismus socialistický) jeden podzimní pátek všechno chystalo k  premiéře hry bratří Mrštíků Maryša. V  dramaturgické kolonce byla zařazena jako „klasická česká hra“ – vedle současné pokrokové západní hry, klasické západní hry, klasické ruské hry a  hry současné sovětské – tak jak bylo třeba vyvažovat dramaturgický plán, aby byl schválen zřizovatelem, tedy cenzurou. V  režii Miroslava Krobota se na  jevišti potkali čerstvá absolventka DAMU Jana Franková s  Jiřím Adamírou a Karlem Pospíšilem. Přesto nebyla po premiéře hlavním předmětem hovoru hra, režie ani herecké výkony. Byl totiž pátek 17. listopadu 1989 a v divadle se s návštěvníky premiéry sešli účastníci studentského pochodu z  Albertova, který skončil zásahem policie na Národní třídě. Pochod, kterého se účastnili i divadelníci a studenti Akademie múzických umění, zahájil podzim, kdy se jeviště divadel proměnila ve  veřejné tribuny a  první prostory svobody v  socialistickém Československu. Stávka studentů dala impuls a stávka divadelníků dala prostor prvním projevům svobody. I Občanské fórum mělo pak své centrum na  divadelním jevišti Laterny magiky v  paláci Adria a v čele s dramatikem Václavem Havlem se zdálo, že divadlo má nakročeno stát se vůdčím uměleckým dru-

hem. Zdálo se, že nic nemůže bránit navázání na světové úspěchy Divadla za branou, Divadla Na zábradlí a Činoherního klubu z šedesátých let, že spolu s nimi se na česká jeviště vrátí Josef Topol i Václav Havel a současná česká hra se stane, jako v šedesátých letech, živou součástí české kultury. Diváci byli s herci na jevišti před rokem 1989 spjati spikleneckým poutem, vděčně reagovali na každou narážku na  neschopnost nebo zkorumpovanost komunistického režimu a tak jako i v tisku nebo v televizi byli uvyklí číst víc mezi řádky než text samotný. Když se pak ale měla divadla vrátit zpátky ke svému původnímu poslání, zjistila, že obecenstvo se nevrací zpátky v takovém počtu, ba právě naopak. Divadla musela začít znovu hledat své místo ve společnosti a znovu nalézt své diváky. Uvyklé na společného nepřítele teprve začalo hledat ke komu a s čím se obrátit. Otázka po smyslu divadla se ozývala stále palčivěji v soutěži s komerční zábavou a  stále větším tlakem zřizovatelů na  „ekonomické“ ukazatele: divadlo mělo být, podobně jako většina kultury, přesunuto do čistě soukromé sféry. Divadlo se proměnilo z  kulturního statku ve  zboží a  používat slovo „umění“ v souvislosti s divadlem se považovalo za nepatřičnost. Stejně jako čeká české divadlo na svou „velkou hru“, která by, podobně jako Konec masopustu Josefa Topola v le-

tech šedesátých, vyslovila svou dobu, čeká také na odvahu pojmenovat smysl existence divadla v  dnešní době. Má se stát z  piety provozovanou muzeální záležitostí, která oprašuje svých dvacet stále stejných exponátů, potřebnou jen proto, aby se školní mládež seznámila s  jejich existencí? Má se řídit žebříčky návštěvnosti stejně jako filmové premiéry? Má svou existenci zdůvodnit zábavností a dát tak, jako dnes znovu a znovu kříšená normalizační zábava, „oddech pracujícímu lidu“? A  v  jaké podobě? Jsou z veřejných rozpočtů podporovaná repertoárová divadla přežitkem, který ubírá peníze na „živou kulturu“? Stále více a více hovorů o divadle začíná a končí u peněz, divadlo se snaží podpořit svou existenci ekonomickou prospěšností divadelní činnosti podobno slavíkovi, který tvrdí, že i z jeho vajec se dá dělat omeleta. Možná je po  pětadvaceti letech čas se zamyslet, kam došlo české divadlo od roku 1989. Právě tato otázka stojí na  počátku Pátečního večera České divadlo 25 let poté, který stanice Vltava bude vysílat v  listopadu letošního roku. Autorem a  průvodcem večera bude Vít Vencl. Ve zbylé listopadové pátky si stejnou otázku položíme nad vývojem české literatury, filmu a výtvarného umění. 

Vít Vencl

Výročí

Petr Placák: Fízl

Petr Placák na festivalu Živé město Foto: www.tomashercog.com

„Narodil jsem se čtyři roky před ruskou okupací Českosloven­ ska, právě tak akorát, abych v  srpnu roku 1968 stihl do  své paměti uložit obrázky ruských tanků, zoufalost a bezmoc dospě­ lých. Srpnová okupace země v roce 1968 je moje nejranější sou­ vislejší vzpomínka, na niž plynule navázal pohřeb Jana Pala­ cha a celá následná doba normalisace. Už od předškolních let jsme věděli, kde žijeme – že zemi okupují Rusáci a vládnou jí kolaboranti – domácí komunisté.“

zdatu vydal Petr Placák pod pseudonymem Petr Zmrzlík básnickou sbírku Obrovský zasněžený hřbitov (1987), jejíž rozšířené vydání vyšlo v nakl. Torst v roce 1995. Od roku 1995 je Placák šéfredaktorem studentského časopisu Babylon. K vydání připravil memoáry svého otce Bedřicha Placáka Paměti lékaře (Torst, Praha 1997 ). V letech 1992– 2000 vystudoval historii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze.

Prozaik, historik a publicista Petr Placák (nar. 8. 1. 1964) se vyučil mechanikem, poté prošel různými dělnickými profesemi. Patřil ke klíčovým postavám českého literárního undergroundu, v letech 1982–1986 byl klarinetistou kapely Plastic People of the Universe, s níž nahrál alba Hovězí porážka a  Půlnoční myš. Publikoval v  samizdatu, spoluorganizoval řadu protikomunistických demonstrací (mj. památnou akci na  Škroupově náměstí v  prosinci 1988). V  květnu 1988 stál u  zrodu nezávislé iniciativy České děti a  sepsal její monarchistický manifest. Placák byl dlouho znám jako tzv. autor jedné knihy, prózy Medorek, která původně kolovala anonymně v  samizdatu (od  r. 1985) a  svého času se stala literární událostí. Medorek pak vyšel v roce 1990 v Nakladatelství Lidové noviny a autor za dílo získal Cenu Jiřího Ortena. V sami-

Placákova kniha Fízl je dílo na  pomezí dokumentu, vzpomínek a  beletrie o  životě v  komunistickém Československu. Kniha vyšla v roce 2007 v pražském nakladatelství Torst a autor za ni dostal v roce 2008 cenu Magnesia Litera. Literární kritik Jiří Peňás o  ní v  prosinci 2007 výstižně napsal: „Jsou to vlastně paměti mladého desperáta bojujícího za dobré věci. Ve věku, kdy naprostá většina vrstevníků nemá ještě o ničem ani tušení, zajímá se nanejvýš o spolužačky a o to, v  jaké hospodě dostanou pivo, tu vstupuje na  scénu indián, který jasně ví, kudy vedou linie mezi dobrem a  zlem, mezi světem spravedlnosti a touhy po svobodě a světem nevolnictví a podlé zákeřnosti. Petr pomocí různých dokumentů, hlášení a materiálů, které na něho vedla StB, rekonstruuje svou i spo­

lečenskou situaci osmdesátých let, vrací se do  jejího mentál­ ního rozpoložení a  hledá její charakteristiku. Ústřední roli hraje instituce ,fízla‘, který není jen konkrétní sluha režimu, jeho pohůnek, jenž neustále otravuje a různým způsobem zne­ příjemňuje život svobodomyslnému jedinci. Fízl je především symbol kreténismu, který vypučel zlým květem ve vrcholné éře normalizace, ale je jaksi přítomen v lidské společnosti pořád. Fízl je metafora samotného člověka, který ztratil sám sebe, svou sebeúctu, jenž se stal nástrojem v  mechanismu znevolňování a útlaku.“ Petr Placák v knize uvádí: „Fízl byl v našem klukovském svě­ tě něco, co byl jinde zlý duch. V našich představách nebyl pří­ tomen jen jako určitá reálná hrozba klučičích výprav do cizích zahrad či všelijakých jiných nezbedností, ale znamenal i zosob­ nění jakési tajemné, hrůzostrašné moci, která nás děti a pozdě­ ji školáky obklopovala v zemi plné strašidel, jež si říkala Česko­ slovenská socialistická republika. Husák, jehož nestvůrná tvář na nás shlížela den co den ze stěn školních učeben, byl nadreál­ ný, a tím pádem všemocný zloduch a fízlové byli hrozní v tom, že byli služebníci těchto démonů – stála za nimi neviditelná, všeobjímající a všepostihující moc.“ Částečně jde o text autobiografický, který zachycuje dospívání nonkonformního opozičně naladěného mladého muže za normalizace. Zároveň chce autor na základě spisu s  krycím jménem „Fagot“, který na  něj vedla Státní bezpečnost v  letech 1982–1985, „předvést základní činnosti a  fungování operativy komunistické tajné policie“ a toto „konfrontovat s osobními zkušenostmi a se znalostí pozadí věcí“. Vzhledem k tomu, že pokračování spisu z druhé poloviny 80. let bylo skartováno, mění se kniha zhruba od půli spíše ve vzpomínky na akce disidentské skupiny České děti, kterou Placák založil a  se kterou prožil mnoho dobrodružných akcí. Čtrnáctidílnou četbu na pokračování z knihy prozaika, historika a publicisty připravil Jiří Vondráček. 

Petr Turek

Český rozhlas Vltava: Četba na pokračování 12.–25. 11. 2014 | 18.30 hod.

5

6

Událost

Alfred První oper a Antonína Dvoř ák a se vr ací

Z olomouckého provedení v roce 1938. Sedíci zleva: Adolf Heller (dirigent), Anna Richtrová (Alvina a překladatelka opery), Antoní Dvořák ml. (syn skladatele), Otto Kubín (Alfred) | Foto: Muzeum Antonína Dvořáka, NM-ČMH

První Dvořákova opera je poněkud utajená, na  veřejnost se dostává zhruba jednou za sedmdesát let: vznikla v roce 1870, byla inscenována zatím pouze jednou, v roce 1938 v českém překladu, podruhé bude provedena v tomto roce. Ačkoliv pokusy o oživení opery provázely ve třicátých letech i v novější historii smutné i smolné okolnosti, letos na  podzim se Alfred dočká své první nahrávky a  zároveň koncertního provedení, tentokrát v  původní německé verzi. Pro svou operní prvotinu si Dvořák vybral drama Alfred der Große německého básníka Karla Theodora Körnera (1791–1813). Körner se účastnil bojů proti Napoleonovi a  zemřel v  necelých dvaadvaceti letech na  následky válečných zranění. Přesto po sobě zanechal rozsáhlé dílo, jeho vlastenecké básnické a dramatické texty zhudebnili mj. Carl Maria von Weber a Franz Schubert. Děj Körnerova dramatu se odehrává v jižní Anglii v druhé polovině 9.  století, kdy byly britské ostrovy a  přilehlé části kontinentální Evropy ohrožovány nájezdy dánských Vikin-

gů. Alfred je skutečná historická postava, anglický král Alfréd Veliký (849–899), úspěšný vojevůdce, vzdělaný a osvícený panovník. V dramatu král Alfred čelí nájezdníkům a oporou mu je jeho věrně milující snoubenka Alvina, o niž zároveň usiluje dánský kníže Harald. Po peripetiích, zahrnujících bitvy i pronikání do nepřátelského tábora v převleku za harfeníka, vítězí Anglie a věrná láska. Námět čerpající z  osudů krále Alfréda Velikého byl literárně i hudebně zpracován několikrát, například Gaetano Donizetti složil operu Alfredo di Grande, vycházel ovšem z jiného libreta; přímo Körnerovo drama před Dvořákem zhudebnil německý skladatel Johann Philipp Schmidt. Téma vítězného boje Britů proti nájezdům Dánů mohlo Körnerovi připomínat vlastenectví Němců v  napoleonských válkách; z  hlediska našeho prostředí lze vidět paralelu k „Braniborům v Čechách“. Pravé důvody, proč Dvořák zhudebnil toto staré německé libreto, neznáme, ale mohly být čistě pragmatické. Kvalitních českých libret tehdy k  dispozici mnoho nebylo a  navíc byla drahá – na  to, aby si takové mohl dovolit, Dvořák

jako violista Prozatímního divadla neměl prostředky ani skladatelské renomé. Je ale také možné, že se Dvořák chtěl přiblížit duchu Wagnerových oper, které tehdy velmi obdivoval, a  německé libreto nejvíce vyhovovalo jeho záměru. V tomto období, v letech 1860–70, se totiž Dvořák systematicky učil skladatelské řemeslo a ve svých prvních symfoniích a  komorních skladbách se vědomě vyrovnával se stylem Mozarta, Mendelssohna, Schumana. Hudba v Alfredovi skutečně vykazuje znaky, které se považují za  wagnerovské, jako příznačné motivy, chromatizaci, hutnou instrumentaci, emancipovaný orchestr. Po zvládnutí své první opery se Dvořák cítil být připraven na kariéru skladatele, v roce 1871 dal výpověď v Prozatímním divadle, hned se pustil do  dalšího operního díla, kterým byl Král a  uhlíř, s  nímž už hodlal aktivně proniknout na  veřejnost. Alfreda schoval, v  soupisech svých skladeb jej ani neuváděl, úplně na  něho však nezanevřel: v roce 1881 revidoval předehru pro zamýšlené provedení, z  něhož však nakonec sešlo. Z  doby revize

Událost

pochází i  název Tragická ouvertura a  pod tímto názvem ji 4. 1. 1905, tedy až po Dvořákově smrti, provedl Oskar Nedbal s  Českou filharmonií, aniž by bylo známo, že jde vlastně o  předehru k  opeře Alfred. Roku 1912 vyšla tato skladba u  německého nakladatele Simrocka s  titulem Dramatische ouverture a  pak až v  rámci souborného vydání v  nakladatelství Supraphon v  roce 1974 pod názvem Dramatická ouvertura. Na programu symfonických koncertů se tato předehra příležitostně objevuje, zazněla i na letošním Pražském jaru. Celá opera byla provedena až v roce 1938 v Českém divadle v  Olomouci. Důležitou roli pro oživení Alfreda měl rozhlas: 6. února roku 1938 uvedlo německé vysílání pražského rozhlasu úryvky, které v  originálním německém jazyce zpívali Walter Windholz, Richard Kubla, Fine Reich-Dörich a další, rozhlasový orchestr dirigoval Georg Singer. Rozhlasová ochutnávka vzbudila zájem několika divadel o jevištní provedení celé opery. Odpověď na  otázku, proč došlo k  premiéře Alfreda zrovna v  olomoucké opeře, můžeme hledat v  invenční a  iniciativní osobě jejího tehdejšího šéfdirigenta Adolfa Hellera (1901–1954). Tento pražský rodák německého a  židovského původu ve  dvacátých letech působil nejprve jako asistent Alexandra Zemlinského v pražském Novém německém divadle, poté jako operní dirigent v Jablonci nad Nisou a  v  Teplicích, kde provedl např. Dvořákovy opery Rusalka a Jakobín nebo Ostrčilovo Poupě ve vlastních překladech do němčiny. Vrcholem jeho kariéry v českých zemích bylo působení v  Olomouci (šéf opery 1932–39). Heller svou neobvyklou dramaturgií poutal pozornost hudebních kritiků. Poprvé na  české scéně tu zazněla Monteverdiho opera Orfeus, Šostakovičova Lady Macbeth Mcenského újezdu, světovou premiéru měla v Olomouci například Debussyho opera Ztracený syn nebo dvě Zemlinského opery. Posledním takovým Hellerovým počinem bylo právě provedení Dvořákova Alfreda, které je dosud jediným jevištním a  zároveň jediným kompletním provedením této opery. Opera byla uvedena v  českém překladu sólistky olomoucké opery Anny Richtrové, která v inscenaci zpívala i hlavní ženskou roli Alviny. Alfreda ztvárnil Otto Kubín, režie se ujal Oskar Linhart. O premiéru, která se konala 10. prosince 1938, byl velký zájem,

zúčastnili se jí význační představitelé odborné hudební veřejnosti v čele s Dvořákovým životopiscem Otakarem Šourkem, do Olomouce přijela i Dvořákova dcera Magda a syn Antonín. Olomoucká inscenace přišla ve složité době v předvečer druhé světové války: kolem Vánoc zazněl Alfred ještě pětkrát, vzápětí však Adolf Heller musel kvůli svému původu opustit olomoucké divadlo (emigroval do USA) a opera už se dále neprovozovala. Od začátku devadesátých let 20. století se znovu objevují snahy o provedení Alfreda, a to především z iniciativy pracovníků Českého rozhlasu. Jednání rozhlasu o  zapůjčení nebo odkoupení provozovacího materiálu, který ve 30. letech nechala zhotovit a stále vlastnila Dvořákova rodina, však skončila nezdarem. Proto bylo rozhodnuto připravit nový provozovací materiál – jenže Dvořákova prvotina překvapila svými rozměry, bohatě instrumentovaná a  hudebně složitá partitura byla nad možnosti kopistů, nehledě na  nutnost edičního zpracování německého textu psaného v partituře kurentem, a tak opisy zůstaly v archivu Českého rozhlasu ležet v torzu. Až o dvacet let později se podařilo více institucím spojit síly. Český rozhlas a  agentura Arco Diva vytvořili podmínky pro první nahrávku této opery a koncertní provedení na festivalu Dvořákova Praha, nový notový materiál připravilo Nakladatelství a vydavatelství Českého rozhlasu ve spolupráci s Kabinetem hudební historie Etnologického ústavu Akademie věd ČR a skladatel Otomar Kvěch vypracoval pro účely nastudování klavírní výtah. Realizace se měl ujmout Gerd Albrecht, který už Dvořákově operní tvorbě věnoval mnoho výtečné práce a zároveň by coby Němec a wagnerovský dirigent býval dodal provedení Alfreda žádoucí autenticitu. Ostatně Albrecht už v  devadesátých letech studoval v  Muzeu Antonína Dvořáka autograf této opery. Připomeňme, že Gerd Albrecht zrekonstruoval a  uvedl se sborem a  orchestrem Západoněmeckého rozhlasu v  Kolíně nad Rýnem původní znění Dvořákovy opery Král a uhlíř, která získala cenu MIDEM Classical Award 2008 za  nejlepší operní nahrávku. Nastudoval a  v  letech 1989–2009 nahrál další Dvořákovy opery: Čert a  Káča, Jakobín, Vanda, Armi­ da, Dimitrij, za něž obdržel řadu ocenění. Bohužel Gerd

Albrecht, jemuž provozovací materiály Alfreda už ležely na pracovním stole, letos zemřel. Několik let připravované provedení a nahrávka se ale přesto uskuteční. Gerda Albrechta nahradí německý dirigent Heiko Matthias Förster, rovněž znalec wagnerovského repertoáru, který zároveň inklinuje k českému hudebnímu prostředí (letos se stal šéfdirigentem Janáčkovy filharmonie Ostrava). Alfred zazní na festivalu Dvořákova Praha 17. 9. 2014 v Rudolfinu v  nastudování Symfonického orchestru Českého rozhlasu a  Českého filharmonického sboru Brno a sólistů v originální německé verzi. Současné publikum se tak bude moci přesvědčit, zda platí slova recenzentů ze 30. let, podle nichž je Dvořákův Alfred „wagnerovštější než Wagner“. Markéta Kratochvílová Dvořákův autograf opery Alfred z roku 1870. První strana prvního jednání Foto: Muzeum Antonína Dvořáka, NM–ČMH

7

8

Nov ý dvoř ákovsk ý

komplet na vlnách Vltav y

Jiří Bělohlávek a Frank Peter Zimmermann Foto: Petra Hajská, ČF

Zajisté není potřeba zdůrazňovat, že vydání nové nahrávky Dvořákových symfonií s  Českou filharmonií a  Jiřím Bělohlávkem je významný počin. Ale zdaleka ne každý, kdo tohle říká, si v dnešním uspěchaném světě stihne komplet šesti kompaktních disků vůbec poslechnout. Nebo dokonce porovnat s jinými a podívat se alespoň trochu do zákulisí. A jeden malý krok v tom může udělat také Akademie 10. září. „Dnes jsme měli dvojitou frekvenci s Pátou a Osmou sym­ fonií, takže už jsme se dotkli mistrných partitur,“ říká na mikrofon Jiří Bělohlávek v šatně Rudolfina, „je to samozřejmě úplně jiný pocit, než když jsme se v předchozím týdnu zabývali První symfonií, což byla objevující a objevná práce. Tady zase je to spíše cizelérská záležitost,

kdy se důvěrně známé skladby snažíme očistit od  eventuálních nánosů praxe a  častého opakování a  dobrat se křišťálového tvaru…“ Už tím se dá vystihnout dvojí rys nového kompletu Dvořákových symfonií – objevit něco z Dvořáka raného, a vybrousit toho vrcholného. I proto lze přivítat vznik kompletní nahrávky symfonií. Málokterý světový skladatel totiž ušel v kompoziční technice tak dlouhou cestu, kterou navíc můžeme trochu sledovat s ním. Také toho si byl dirigent při nahrávání vědom: „Dvořákovi byl velkým vzorem Beethoven, u kterého je každá symfonie trochu jiný svět. A  při naší práci se ty světy jednotlivých symfonií dohromady nemísí.“ Každá potřebuje něco, jako posluchači celého kompletu ale pak máme možnost bezprostředně srovnávat: „My máme jen tu vzácnou příležitost zažít je vedle sebe,“ dodává Bělo-

hlávek, „a vnímat postupný Dvořákův vývoj, od prvních doteků se symfonickou formou až k  nabytí neobyčejné zručnosti – instrumentační i formotvorné. Je to báječný dobrodružný výlet do historie Dvořákovy tvorby!“ Dvořákovy symfonie jsou skutečně pozoruhodná tvůrčí cesta, dvě rané vůbec neslyšel a  neměl v  úmyslu publikovat. Je pochopitelné, že se hrají nejméně, ale je to jedinečný příklad toho, jak vypadá mladý talent. Tyto dvě symfonie se také vyznačují nezvyklou délkou – a  něco podobného bychom mohli sledovat, kdybychom se zabývali například jeho kvartetní tvorbou. Bělohlávek jako interpret chce ale mezi komorní a symfonickou tvorbou vidět i  další spojitosti: „Já si myslím, že komorní hra je určitá kvalita, kterou se učíme neustále všichni. A musí se

Akademie

obnovovat a  vytvářet vždy znovu. Spočívá v  pozorném rozpoznání a  cítění drobných vnitřních vazeb ve  struktuře díla, které někdy ani nejsou zaznamenány v notách, jsou důležité pro vnitřní předivo a  jeho soudržnost. Je to vlastně bedlivé naslouchání jeden druhému a vnímání hudebních frází ve vzájemné souhře a spolupráci.“ Každý se ale přirozeně těší na vrcholy Dvořákovy tvorby, tedy z  pohledu posluchačů „od  Páté nahoru“. Ale opět má každá další symfonie něco svého. Třeba jen to, že mezi radostnou náladou Šesté a  dramatickou zahloubaností Sedmé je velmi nápadný rozdíl. A rozdíly jsou i v cítění orchestrálních hráčů, kterému dirigent rozumí takto: „Samozřejmě Pátá symfonie není tak frekventovaná jako Osmá a Devátá, ale orchestr ji zná velmi dobře. Je ale obtížná v tom, že sice zní jako milá písnička, která přirozeně plyne, ale specielně druhá a třetí věta v sobě mají mnoho detailů, které dosahují až komorních kvalit, takže tam je to komorní vzájemné cítění nesmírně důležité.“ Jinými slovy, aby hráči vždy dokonale věděli, v jaké situaci stojí vůči svým kolegům. Pátou a  Šestou navíc Bělohlávek

nahrál před pár lety se Symfonickým orchestrem BBC, takže teď bude na trhu s deskami trochu soupeřit sám se sebou… Ovšem pokud jde o poslední tři symfonie, tak je možnost širokého srovnání opravdu nepřeberná. Každý interpret v sobě musí mít kus pokory, protože se zařazuje do opravdu dlouhé řady interpretací. „Osmá symfonie je takovým tím ‚majetkem‘ tohoto orchestru,“ říká Bělohlávek na adresu České filharmonie. „Orchestr ji vnímá jako denní chleba a naprosto důvěrně se s partiturou sžil. Co já mohu přinést, jsou detaily… Není to něco, na čem by interpretace stála a padala, ale je to obohacení tradice.“ Dvořákovský komplet vznikal během dvou koncertních sezon jako kompilace záznamu generální zkoušky a koncertních provedení. Z hlediska provozu nahrávacích společností je to nutnost, ze které ale nikdo upřímnou radost nemá. „Je to nutnost, protože to nahrávací týmy požadují. Ale je to pro všechny velká zátěž a  ani pro mě osobně to není nic lehkého…“ Bělohlávek je navíc dirigent, který se vždy zajímá o práci zvukových mistrů. A mluví jim do toho: „Já mám velmi přesnou představu o zvukovém obraze, kterého bych chtěl docílit. Je pravda, že ne vždycky se člověk, když přijde ze sálu do studia, setká se stejným obrazem, jaký zažil před chvílí na pódiu. Proto vždycky usiluji o to, aby zvukoví mistři chodili do sálu. Abychom dostali věrný obraz. Máme naštěstí tým, který v tomhle směru ohromně spolupracuje.“ To je několik střípků z doby vzniku nové kompletní nahrávky Dvořákových symfonií, kterou v  červnu vydala londýnská firma Decca. Pro každého dirigenta je to trochu téma na  celý život – a  pro každého posluchače vlastně také. Ani od pořadu Akademie nemůžeme čekat, že se dozvíme všechno. Rozhlasová procházka čerstvě vzniklou nahrávkou nás ale může zase trochu přiblížit hudebnímu světu Antonína Dvořáka. Samotný komplet navíc obsahuje i  tři zcela rozdílné instrumentální koncerty – také jejich osud na koncertních pódiích je různý. Koncert h moll milují všichni violoncellisté a  je to absolutní vrchol Dvořákovy tvorby – obdobím vzniku i  co do popularity stojí vedle Novosvětské. V kompletu ho hraje vycházející hvězda Alisa Weilerstein. Na opačném pólu stojí Klavírní koncert g moll, který světu představil až Rudolf Firkušný v Kurzově úpravě a později odvážně Svja-

Jiří Bělohlávek ve studiu s Alisou Weilersteinovou Foto: Alexander Van Ingen, Decca

toslav Richter v  originální verzi. Dnes se hraje o  něco víc, ale přesto díky za  novou nahrávku s  Garrickem Ohlssonem. Osud Houslového koncertu a moll stojí někde uprostřed, i on se nalézá trochu ve stínu velkých romantických koncertů Brahmse a Čajkovského. V posledních letech ovšem vyšlo hned několik nahrávek se světovými houslisty, respektive houslistkami v čele s Annou–Sophií Mutter a  Julií Fischer. Klasičtější pojetí Franka Petera Zimmermanna se ale vedle nich rozhodně neztrácí. Jindřich Bálek

Český rozhlas Vltava: 8.–12. 9. 2014

9

10 Páteční večer

Dopisy Agnieszce aneb Pán Bůh a čmeláci Bude to možná znít neuvěřitelně, ale je to tak: v období mezi dvěma světovými válkami se v tradičně katolickém Polsku ve  srovnání s  mnohem sekularizovanějšími a  liberálnějšími Čechami až na  jednu jedinou výjimku neobjevil žádný vysloveně spirituálně orientovaný básník, u nás svým významem srovnatelný například s Jakubem Demlem, Janem Zahradníčkem nebo Václavem Renčem. Tou čestnou výjimkou byl mladý básník Jerzy Liebert. Narodil se 24. července 1904 v  Čenstochové jako první ze tří dětí v  rodině strojního inženýra a  ještě během středoškolských studií vydává svou první básnickou sbírku Druhý domov (Druga Ojczyzna, 1925). Tehdejší Liebertovu tvorbu silně ovlivňovala poetika básnické skupiny Skamander. Důležitým momentem v  jeho životě ale bylo setkání s  o  dva roky starší dívkou Agnieszkou (Bronisławou Wajnogold), která pocházela z  bohaté židovské rodiny (nar. 1902). V  mládí navštěvovala kurzy pro novináře a kurzy malířských technik. Sama se také věnovala básnické tvorbě, své verše však nikdy nepublikovala. Přátelství s  Agnieszkou zásadně ovlivnilo další směr Liebertova uměleckého i  lidského zrání. Spolu se začetli do  knihy kardinála Newmana Mluvnice souhlasu a  myšlenky anglického konvertity jim posléze odhalily skutečnost mystéria církve a její nadpřirozený charakter.

Jerzy Liebert

Společné intenzivní „hledání“ je pak přivedlo k  důležitým rozhodnutím: Agnieszka se nechala pokřtít, Liebert se opět stal praktikujícím katolíkem. Oba v té době rovněž patřili k výrazným postavám tzv. „Kroužku“ katolického kněze Władysława Korniłowicze. Toto prostředí se vyznačovalo intelektuálně prohloubenou náboženskou formací, opírající se o  oživenou tomistickou tradici, ale i  o  nově objevovanou liturgickou spiritualitu. A  existuje-li v  Polsku místo srovnatelné svým významem například s naší Florianovou Starou Říší, Demlovým Tasovem nebo Reynkovým Petrkovem, pak to bylo právě tady. V meziválečném období sem přijížděli spisovatelé, básníci, hudební skladatelé (například Karol Szymanowski), lidé věřící i  hledající. Živě se zde diskutovalo o  vztahu spirituality a kultury, mystiky a poezie, četla se díla Maritainova, Claudelova a Brémondova. Agnieszka se však později rozhodla pro řeholní život – nejprve se o to neúspěšně pokoušela ve Francii, později svůj záměr uskutečnila v  rodném Polsku, kde vstoupila do Kongregace sester františkánek služebnic kříže v Laskách u  Varšavy (tam během německé okupace přijala jméno Maria Gołębiowska). Stala se zde jednou z  nejvýraznějších postav a  až do  své smrti (1984) udržovala živé kontakty s mnoha varšavskými umělci, intelektuály a představiteli politické opozice. V  roce 1927 ale musel mladý básník přerušit studium, protože se u něj začala projevovat zákeřná choroba, postupně podlamující jeho zdraví. V roce 1930 vychází jeho druhá sbírka Kouzla (Gusła, 1930), v níž zcela jedinečným způsobem navazuje na ty nejlepší tradice polské duchovní lyriky (Sępa-Szarzyńského, Norwida...). Nejbolestnější zkouškou se ale pro mladého básníka po odchodu Agnieszky do kláštera stala nutnost formálního odchodu z církve kvůli milostnému vztahu s Marií Leszczyńskou, která žila v manželské rozluce. A jak později napsal jeden z  jeho nejbližších přátel: „ani gestem nenaznačil, že by si chtěl svou situaci ulehčit nějakou vytáčkou, kompromisem...“ V  lednu 1930 se potvrdila diagnóza lékařů: chronická tuberkulóza. O  měsíc později odjíždí básník na  léčení.

Mezi karpatskými smrky vzniká jeho poslední sbírka nazvaná Jedlová ukolébavka (Kołysanka jodłowa, 1932). Nábožensky orientovaná lyrika, objevující se v jeho tvorbě mezi lety 1925 až 1927, která však v  pozdějším období z jeho veršů téměř vymizela, se v této sbírce opět výrazně hlásí o  slovo. V  květnu 1931 se ale jeho zdravotní stav náhle zhoršuje, ačkoliv se už zdálo, že se nemoc vyléčila – 10. června ho převezli na  lvovskou kliniku. Postupně ztrácí vědomí. Před smrtí ho ve Lvově ještě naposledy navštěvuje otec Korniłowicz. Krátký okamžik, kdy se Liebert probral z bezvědomí, stačí, aby ho mohl vyzpovídat a udělit mu svátost umírajících. Básník umírá 19. června 1931 ve Varšavě. V  komponovaném Pátečním večeru (vysílá se na  Vltavě 5. 9.) Jerzy Liebert: Dopisy Agnieszce aneb Pán Bůh a čmeláci by jeho autoři (Miloš Doležal a autor těchto řádků), jak už sám název napovídá, spíš než jeho básnické dílo chtěli představit Liebertovu korespondenci s  jeho věrnou generační souputnicí a  osudovou láskou. Řada literárních historiků v  Polsku je totiž považuje za  jeden z  vrcholných projevů moderní polské epistolární literatury. Poprvé kompletně vyšly v  roce 2002 ve  varšavském nakladatelství Więź. V  pořadu hovoří bývalý polský premiér Tadeusz Mazowiecki, jehož vzpomínky se nám podařilo natočit několik týdnů před jeho smrtí, literární historička Anna Marta Szczepan-Wojnarska a  také řádová sestra Rut Wosiek. V režii Markéty Jahodové účinkují Jana Franková, Lenka Vlasáková, Jaroslav Vlach a Vojtěch Hájek. Jaroslav Šubrt Agnieszka Foto: Archiv J. Šubrt

Souzvuk 11

Spříznění duší

Federico Fellini | Foto Walter Albertin, Wikimedia Commons Balthus | Foto Damian Pettigrew, Wikimedia Commons

Představme si jídelnu, přijímací salon nebo terasu jedné dřevěné vily ve  švýcarských Alpách. Proti sobě sedí filmový režisér Federico Fellini (1920–1993) a kdysi „tajně slavný“, nyní už širokou veřejností vážený malíř Balthasar Klossowski de Rola (1908–2001), známější pod jménem Balthus. Poznali se v  římské Ville Medici, jejíž rekonstrukcí byl Balthus z moci André Malrauxe pověřen. Lišili se od prvního pohledu: Fellini byl robustní, energický a  hovorný, milovník jídla a  nepřítel cigaret, omotán červenou šálou, v  klobouku a  s  megafonem v  ruce ovládající čím dál početnější štáb v ateliérech Cinecittá. Balthus štíhlý a elegantní, král koček, soustředěně pokuřující před svým plátnem nebo zahloubaný do tónů Mozartovy hudby. Felliniho dětství se odehrávalo v přímořském Rimini, bylo divoké a jeho dějištěm byla především ulice, zatímco Balthus byl od malička zvyklý na společnost Rainera Marii Rilka, nebo Paula Cézanna v pařížském bytě svých rodičů. Co Felliniho a  Balthuse spojovalo, byla vášnivá potřeba pomocí plátna – jeden filmového a  druhý malířského – zachytit sněné, viděné a prožité. Oba byli bytostně múzičtí, oba se shodně považovali za  umělce duchovní

a  oba byli ve  svém oboru naprosto nezařaditelní. Pro Felliniho znamenal italský neorealismus pouze výchozí bod, z  něhož se dostal ke  zcela svébytnému filmovému tvaru, vyznačujícímu se silnou obrazotvorností a  zrušením hranic mezi skutečností a  snem, Balthus procházel snad všemi myslitelnými směry moderního umění jako „žák“ Piera della Francesca, s neochvějnou vírou, že malíř má být pokorným řemeslníkem, neboť jeho nadání je darem božím. Jedna z  fotografií pořízených v  Balthusově vile Grand Chalet ve  švýcarském Rossiniére zachycuje malíře, kterak malou kamerou snímá naproti sedícího Felliniho. Roku 1992 mělo skutečně dojít k  tomu, že by Balthus klasika světové kinematografie zvěčnil na plátně. Podnět k tomuto nápadu vzešel od francouzského ministra kultury Jacka Langa, který u Balthuse portrét objednal. Fellini se na Grand Chalet vypravil v létě téhož roku v doprovodu své ženy, herečky Giulietty Masiny, a novináře Constanza Costantiniho. Toto setkání, jemuž byla také přítomná Balthusova japonská žena Setsuko, zaznamenala japonská televize. Vznikl tak dokument o  přípravě portrétu, který však nikdy nebyl namalován, neboť Felli-

ni pod nejrůznějšími záminkami sezení v ateliéru odkládal. Rok po tomto setkání Fellini zemřel. Pokusili jsme se rozhlasově zinscenovat setkání, během něhož si tito dva výjimeční muži, které pojilo bezmála třicetileté přátelství, vyměňují své názory na umění, církev, Řím, na život jako takový. Balthus na sklonku svého života řekl: „Rozuměli jsme si právě pro tu společnou touhu, stejný cíl, on svými pohyblivými obrázky, já svou malbou, jejíž nehybnost měla vyrušovat a znepokojovat, ale nakonec se roz­ hýbala stejně jako Felliniho obrazy, stal se z nich proud, možná až příval, kterým jsme chtěli zachytit bytost ze všech nejtajem­ nější. Oba dva jsme chtěli projít skrz, překročit hranici, a stále se vracím ke  stejnému slovu, dotknout se.“ V  režii Markéty Jahodové účinkují Luděk Munzar, František Němec a Jana Franková.

Petr Adámek

Český rozhlas Vltava: Souzvuk, Spříznění duší, 7. 9. 2014 | 16.00 hod.

12

Marek Epstein | Foto: David Blažek

PESCHO – KDYŽ SE VODA V YTRATÍ Rok 2055. Ne příliš vzdálená budoucnost. Planeta však přišla o klíčový zdroj života – vodu. Nahradila ji želatina vyráběná z dužiny brukve, vyšlechtěné pro tyto účely nadnárodní společností Pescho. Takový je svět přespříští generace podle Marka Epsteina, autora původní rozhlasové hry nesoucí jméno právě oné mocné korporace. Ale Pescho nevlastní jen hektary brukvových polí potřebných pro přípravu nápojů a užitkové želatiny. Jeho jméno je zastoupeno v názvech bankovních domů, energetických společností, kulturních institucí i spotřebního zboží… Pescho prorůstá celým společenským systémem a ovládá jej, protože díky své náhražce vody má v rukou samu lidskou existenci. Fakticky zemi spravuje již téměř dvacet let armáda a  má pod kontrolou každý pohyb, každý kontakt osob všech nově ustavených společenských tříd.

PÍSKOVIŠTĚ „…džšdž, Batman hezky vykopne dveře, jedním pohybem ruky drapne kámoše a vytáhne ho, auťák má vybouchnout za tři vte­ řiny, ne, a Batman se ďábelsky ušklíbne a letí s kámošem ven z propasti, teda nahoru, tam kde byl předtím a v tu samou chvíli buufff! Džšdžščfvvpss! Auťák toho kámoše vybouchne... písek lítá do pořádný vejšky, ššš, ššš! Ale Batman s tím kámošem, kte­ rej je celej raněnej, dolítne na kraj propasti…“ Na všedním městském pískovišti si kluk hraje s figurkou Batmana – pohroužen do svého prostoru, svých akčních příběhů, svého světa, ohraničeného a neprostupného. Ale pískoviště není jen jeho, holčička Míla si tady chce hrát s panenkou. To je vážně k vzteku! Nejen že se tváří, že si tu úpl-

Dan Gál je vlastně příživník. Vyhnul se vojně, neplatí daně a peníze si vydělává skrze jakési novodobé „hackerství“. Vybudoval si speciální systém, pomocí kterého se umí napojit na  cizí počítačová zařízení a  získávat tak tajné či nedostupné informace, za něž jsou mnozí ochotni dobře zaplatit. A  Dan potřebuje prostředky, protože šetří na  bydlení v  brukvových polích, chce vypadnout pryč z pustého, šedivého, nepřátelského města a konečně uvidět slunce. A všechno by se dařilo, kdyby v poslední době nezačal nezadržitelně tloustnout… Ta dokonalá, stoprocentně nezávadná Peschocola bobtná v  těle jako pomalu působící jed. Daniel je zatím ojedinělou obětí, ale v brukvové želatině tiše tiká zkáza pro všechny. Záchrana má jméno voda. V okamžiku, kdy se dozví pravdu, začíná pro Dana dlouhá a nebezpečná cesta, na které se k boji za vyléčení vlastního těla přidá boj za záchranu jiné lidské bytosti a  v  jejím konci nečeká jen voda, ale také poznání blízkosti, přátelství a lásky, tak potřebných k uhašení žízně duše. Marek Epstein patří v  současnosti k  nejvýraznějším a také nejvytíženějším mladým scenáristům. Píše pro televizi i film, vedle řady jiných ocenění má na svém kontě i  Českého lva za  nejlepší scénář (Ve  stínu, 2013). Pro rozhlas již dříve napsal původní hru Pro nepřekonatelný

ně klidně může hrát taky, ale jako naschvál mu tím musí jeho hru pokazit právě v tom nejnapínavějším okamžiku. Jaké jsou možnosti? Nevšímavost, násilí, korektní dohoda nebo – přátelství. Ale je vůbec možné? Dramatický debut (2002) dnes již renomovaného dramatika Michała Walczaka Pískoviště se dočkal v autorově rodném Polsku i v dalších evropských zemích nebývalého ohlasu, byl opakovaně inscenován (česká premiéra v Eliadově knihovně Divadla Na zábradlí v dubnu 2007 v režii Jiřího Pokorného) a natočen polskou televizí i rozhlasem. A rozhodně se nejedná o krátkodechý úspěch dobře načasovaného dramatického pokusu. Pískoviště je silnou a nadčasovou metaforou mužského světa nečekaně konfrontovaného s  ženským vnímáním, skvělou, s  nadhledem podanou

odpor uvedenou v  cyklu Vinohradská 12 (2011) a  několik minutových her. Za  sci-fi drama Pescho získal čestné uznání v  dramatické soutěži pořádané Českým rozhlasem v roce 2013. Rozhlasové realizace hry (autorem pro tento účel výrazně upravené) se ujal režisér Petr Mančal se zvukovým designérem Filipem Skuhrovcem. Rozhodli se pro náročnou formu budování fiktivního světa blízké budoucnosti v propracované, nezkratkovité podobě umožňující napětí v celku i údiv nad detailem. Tomu odpovídal způsob natáčení, kdy realizátoři opět vyšli při některých scénách ven ze studia, ale i herecká práce vedená k autentickému výrazu. Do role Danyho obsadil režisér vnímavého a herecky přesného Petra Lněničku, s nímž se na cestě za vodou ocitá Svatopluk Skopal coby statečný generál Tony, Matouš Ruml jako Danyho bratranec Piko či Lucie Pernetová v roli Tonyho křehké dcery Violy. Klára Novotná

Český rozhlas Vltava: Klub rozhlasové hry 2. 9. 2014 | 21.30 hod.

analýzou cesty vzájemného poznávání a sbližování, ale i výmluvným obrazem duše, která citlivost a citovost nahradila únikem do prázdné hry, kde je všechno jenom jako. Jenže kde v našem skutečném světě hledat superčaroděje, který by posbíral polámané kousky roztříštěných hrdinů a vdechl jim nový život? Premiéru rozhlasové verze Pískoviště připravuje Český rozhlas Vltava v rámci Polského roku na listopad 2014 v  překladu Jiřího Vondráčka a v režii Aleše Vrzáka.

Český rozhlas Vltava: Klub rozhlasové hry premiéra 11. 11. 2014 | 21.30 hod.

13

Český rozhlas Vltava: Četba na pokračování 13.–24. 9. 2014 | 18.30 hod. Jan Trachta | fotoarchív Jana Trachty

Foto: Nakladatelství Paseka

Tichý dech Jan Trachta (dětský chirurg v pražské Fakultní nemocnici Motol) absolvoval několik misí s humanitární organizací Lékaři bez hranic. Zkušenosti válečného chirurga z východního Konga, poznamenaného ozbrojeným konfliktem, a z Haiti, kam odjel po katastrofálním zemětřesení, vepsal do knihy Tichý dech, kterou v roce 2013 vydalo nakladatelství Paseka a která letos v soutěži Magnesia Litera získala cenu v kategorii Objev roku. Tichý dech přináší svědectví chirurga z postižených oblastí v několika rovinách. Jednak pozoruje a popisuje rozdíly mezi mentalitou naší a lidí, které jezdí zachraňovat. Sleduje je svým způsobem s  pokorou, obdivem a  s  vědomím, že jakkoli je to svět krutý a tamní lidé materiálně nepředstavitelně chudí, sociálně a emocionálně jsou bohatší než my.

Když se naše pradlena poprvé usadila na travnatém nádvoří nemocnice nad škopkem potřísněných operačních plášťů, za­ nořila ruce do  pěny a  začala zpívat čistým hlasem baladické konžské písně, zůstal jsem stát před operačním blokem jako opařený. Byl jsem v tu chvíli opojený jak jejími nahými rame­ ny, tak hlasem, do  kterého dokázala vtělit celou svoji zemi – s prudkým sluncem, zpěvem tropických ptáků, předením šelem v  lesích, večerním smíchem, tancem kolem otevřených ohňů a vůní tlející zeminy pod listy banánovníků. …. I tohle bylo východní Kongo, jemuž jsem jinak spílal do čer­ ných děr, protože mě vysávalo a odvrhovalo, stejně tak jako mě jindy pohlcovalo a probouzelo k pocitu, že naše práce za všech­ nu tu námahu a nepohodlí přece jenom stojí. Trachtova kniha je obnaženým pohledem do  prostředí, v  němž se mnohdy doktor stává vzhledem k  závažnosti situace a  místním podmínkám jedinou autoritou, která de facto rozhoduje o „bytí a nebytí“ pacienta, mimo jiné

i proto, že se také často musí rozhodovat, kterého z nemocných či zraněných má cenu pokoušet se zachránit a u kterých to je v daných podmínkách nemožné. Autorova vypravěčská síla tkví mimo jiné i  v  tom, že „zážitky“ z  misí nijak nepřikrašluje, naopak otevřeně mluví o svých nejistotách, nedorozuměních s kolegy, ba o krizích, které se nevyhnou asi nikomu, a neskrývá ani fakt, že psaním chtěl: „…zpochybnit jakoukoliv nadřazenost lékařského povolání, které rozhodně neplodí automaticky lidi se silnějším charakterem nebo schopností porozumět lidskému utrpení a  smrti. … Chtěl jsem lékaře demytizovat. A  provést to, aniž bych se kohokoliv dotkl, jsem mohl jen sám na  sobě. Jedním z důvodů takové demytizace je fakt, že za zdraví paci­ enta není odpovědný žádný ideální vševědoucí lékař, ale lékař s omezenými možnostmi a znalostmi. Navíc stejnou měrou jako pacient sám. Vladimíra Bezdíčková

14 Polský rok

Dvě nové polské rozhl asové hry

Poetickým obrazem lidského světa jako theatrum mundi, tentokrát navíc zmnoženého do nekonečna v systému orientálních krabiček, si Malgorzata Sikorska-Miszczuk připravila půdu pro hru s provokativní představou. Kdo je vlastně autorem našich životů? Těch příběhů, které žijeme, nebo spíš ve kterých vystupujeme? Kdo rozhoduje o tom, jestli skončí dobře, nebo špatně a jaký bude jejich smysl? Nejsou lidské osudy někdy tak absurdní jen proto, že je vypráví špatný vypravěč? Olga Malgorzata Sikorska-Miszczuk, Foto: agencia dramatu

Olga Tokarczuk , Foto: Boris8 , Wikimedia Commons

Pro vrcholící polský rok na Vltavě jsme připravili premiéru dvou původních rozhlasových her, které na  výzvu Českého rozhlasu napsaly dvě renomované polské autorky. Zkušená dramatička Malgorzata Sikorska-Miszczuk, jejíž hru Kufr měli posluchači možnost slyšet v roce 2012, poslala dramaturgii ČRo hru s  pohádkovým názvem Šeherezáda. Známá prozaička Olga Tokarczuková, pro kterou byla práce na dramatickém textu novou a dosud neprobádanou zkušeností, vytvořila hru s  názvem Dočasná havárie. Novodobá Šeherezáda vypráví... „Před dávnými a  dávnými lety se v  paláci čínského císaře vyprávěla pohádka o dracích, kteří po nocích létají a hledají kouzelné krabičky Krabičky s divadlem uvnitř (…) V krabičko­ vém divadle se pořád hraje představení Diváci sedí a pláčou, protože představení je o  lidech, kteří promarnili svůj život (…) A netuší, že nad nimi, nad jejich nebem Je další krabička A v ní je divadlo A hraje se představení (…) A čínský císař kývá hlavou Že celou dobu kdesi pod námi i nad námi se hraje představení Protože my jsme také jen jednou z krabiček Každopádně to není vyloučené (…)“

Zástupkyní vypravěčského cechu je ve hře legendární Šeherezáda, stará i moudrá (nebo mladá a pošetilá) jako lidstvo samo. Ví, co je facebook, a když na to přijde, ráda si přihne Zubrovky. Trochu vodky na povzbuzení bude potřebovat, svým vyprávěním totiž musí uspokojit tři velmi náročné posluchače. První je slepý a  musí se mu vyprávět tak, aby všechno „viděl“, druhý je hluchý a potřebuje říkat všechno jednoduše a přímo, třetí posluchačka je po infarktu a nesmí se příliš rozrušit, aby jí neselhalo čerstvě operované srdce. Naštěstí, jak víme z pohádek Tisíce a  jedné noci, je Šeherezáda zvyklá pracovat pod tlakem a  ve  stresu, ví, že dobrý příběh může svému vypravěči zachránit i život. A tak se pustí do vyprávění o lásce a naději, které je sice trochu zamotané, ale nakonec, když si to budeme přát, skončí dokonalým happyendem ... Přechodná havárie s trvalými důsledky Ona: Probuď se. Probuď se. Slyšíš? On: (v polospánku) Co je? Ona: Proboha, probuď se. Zaspíš vlastní smrt. On: Co mě budíš? Nech mě bejt. Ona: Neslyšíš? Strašně to hučí. On: Tobě hučí v hlavě. (poslouchá). Kolik je hodin? Bože, je hluboká noc. To vypadá jako letadla. (…) Ona: Nemůžu vydržet ten hukot. Bojím se. On: Ty se vždycky všeho bojíš. Jak vesnická bába. Ona: A ty seš kdo? Hrabě asi, ne?

On: Ona: On:

Přestaň! To nejsou letadla. Spíš nějaká zvuková vlna... (po chvíli) Je divný nebe, úplně hnědý. A zima. Něco se muselo stát. Něco mimořádnýho.

Na  rozdíl od  Šeherezády, ve  které se nezávazně přeskakuje z  příběhu do  příběhu, je Dočasná havárie Olgy Tokarczukové hrou o jedné situaci s narůstající tísnivou atmosférou. Uprostřed noci probudí dva staré manžele neznámý, hrozivý zvuk. Když ráno vstanou, vypadá to, že město postihla havárie, o jejímž rozsahu a důvodech se mohou jen dohadovat. Postupně přestávají fungovat televize a  rozhlas i  telefon – jediné spojení se světem a s dcerou, která je zrovna na druhém konci zeměkoule v Indii. Oba staří manželé se střídavě utěšují, že jde jen o dočasnou a lokální havárii. V průběhu hry však přibývají znepokojivé důkazy o tom, že nehoda, která lidstvo postihla, bude mít pro svět, jaký znali, fatální následky. I  když text rozhlasové hry Dočasná havárie je v  jistém smyslu pro Olgu Tokarczukovou netypický, najdeme tu několik motivů, které ji spojují s autorčinou prozaickou tvorbou. I  v  Dočasné havárii hrají velkou roli zvířata jako naši bližní, kteří sdílejí náš osud na  planetě Zemi a jsou mlčenlivými svědky našich úzkostí i nadějí. A podobně jako si bývalá učitelka Jana Dušejková v autorčině románu Svůj vůz i  pluh veď přes kosti mrtvých vytvoří vlastní filozofii o přirozeném řádu světa, i stará manželka v Dočasné havárii se tváří v tvář světové katastrofě uchyluje ke  svérázným výkladům o  smyslu, který katastrofa pro lidstvo má. Šeherezádu i  Dočasnou havárii přeložil Jiří Vondráček. Renata Venclová

Český rozhlas Vltava: Šeherezáda | 18. 11. 2014 Dočasná havárie | 25. 11. 2014 | 21.30 hod.

Rozhlasová hra 15

Magor

Ivan Martin Jirous | Foto: Tomáš Vodňanský

V pondělí 17. listopadu odvysílá Český rozhlas Vltava hru Magor. Scénář sestavil režisér Ivo Krobot. Využil v něm texty básníka Ivana Martina Jirouse a úryvky z deníků jeho dcery Františky. Stejnojmenná inscenace měla premiéru v únoru 2013 v Brně. „Magora jsem znal spíš z  náhodných setkání, věděl o  mně od  Egona Bondyho, kterého jsem navštěvoval v Nerudovce v roce 1980, kdy jsem chystal Hrabalova Něžného barbara v  Činoherním klubu v  Praze,“ uvedl režisér v  divadelním programu. „Vytáčel mě, dostudovaný kunsthistorik nedostudovaného, různými záludnými otázkami, já zas jeho tím, že ač on si odseděl mnohem víc, já zato už dřív, než šli po Plasticích, když nás na  poměrně nevinných kulturních čarodějnicích 30. 4. 1971 brutálně rozehnali na  Lanšperku u  Ústí nad Orlicí a  já za  urážky a  útok na  veřejného činitele vyfasoval devět měsíců natvrdo a  odseděl je na Borech. Co dělat? Pak už jsem byl měkčí. Ale slovy Magora, člověk snese, co unese…“

Ivan Martin Jirous s  dcerou „spolu žili posledních osm let až do  Magorovy smrti v  Nádražní ulici 28,“ doplnil ke  hře Ivo Krobot v  pořadu Čajovna. „Ví se o tom, pan kníže jim poskytnul jeden byt v restituovaném domě. Někdy to byl boj, jindy to bylo úžasné. Nic jsem nedopisoval, vycházel jsem pouze z daných materiálů. Bylo to velmi zvláštní, protože dost záleželo na  dvou hercích, kteří ztvárnili Magora a  Františku, jak si kdo vytvoří prostor – tady není ten obecný Magor, jak by ho někteří rádi viděli, ale Magor ve vztahu k dceři a dcera ve vztahu k tátovi.“ Známý básník, podomácku zvaný Mága, přednášel své dílo a  „bouřil“ způsobem, který by nemělo ani v  divadelní, ani v  rozhlasové inscenaci smysl otrocky napodobovat. Jak říká na jednom místě Františka, „on nechlastá, on prostě žije s alkoholem“. Je sympatické, že představení není jen přehlídkou zběsilých magořin. Nikdo tu nelítá hodinu nahý, na  svlékání dojde jen jednou a  v  pravý čas. Spíše se odhaluje duše. Text byl už dopředu zamýšlen pro herce Jana

Kolaříka a  herečku Petru Bučkovou, kteří své party natočí také v  ČRo Brno. Kolařík interpretuje zejména verše, což je nepochybně nelehký, ale na jevišti výborně zvládnutý úkol. V  jeho znělém hlase se potkává poezie pro dospělé i pro děti se vzpomínkami, úvahami či sarkastickými komentáři typu „čůůůůrák čůůůůůrákem zůstane, i  když mu nikdy nevstane“. Talentovaná Bučková jako Františka je něžným protipólem, sledujeme, jak nahlíží na  otce. „Jo, a  Mága asi umírá. Tak uvidíme, jak to dopadne,“ zapsala si v únoru 2011 a s jistým nadhledem vypráví o změnách v  chování na  sklonku Magorova života. Jeho dílo i osobnost ožijí na Vltavě v listopadu, což je také měsíc, kdy před třemi lety zemřel. Kateřina Rathouská

16 Polský rok

Z VUK SLOVA zástupci lingvistické poezie

strom tam zimou a strukturou tvaru nerozhovořený nešumí kudy se dostat ze slova? Miron Białoszewski (přel. Josef Vlášek)

Sousloví „lingvistická poezie“, které se v  polské literární vědě objevuje skutečně často, budí při prvním setkání určité rozpaky. Každý básník přece pracuje s  jazykem, včetně těch, kteří mezi „lingvistické“ básníky řazeni nebývají. A nemůže být absurdnější požadavek na básníky, než aby byli lingvisty, tedy jazykovědci… Výraz „lingvistická poezie“ je nutně nepřesný a zavádějící stejně jako zaužívaný. A to zejména na polské půdě. Jde o  tendenci typickou pro poezii dvacátého století. Její zárodky můžeme nalézt ve  futuristické poezii; nejtypičtějším světovým futuristou a  inspirátorem lingvistické poezie je bezpochyby Velemir Chlebnikov, ruský básnický mág, který byl hojně překládán jak do  polštiny, tak do češtiny. Tito autoři kladou ve své tvorbě důraz na pojetí jazyka nejen jako tvůrčího materiálu, ale zejména jako klíčového tématu svých básní. Hledali možnosti jazyka a vzrušovali se místy, kde jazyk selhává – tam je totiž možné zapojit vlastní invenci a vytvořit nové vhod-

Polský rok 17

Miron Białoszewski ve svém bytě, 1964, Varšava | Foto: Janusz Sobolewski, Forum

né slovo či obrat. Novotvary, výpůjčky z příbuzných jazyků, podivné slovní konstrukce, homonymie, polysémie a  oprašování pozapomenutých významů známých slov se staly žádoucími stavebními kameny, a  tedy i  charakteristickými znaky díla lingvistických básníků. Krásným příkladem je básnický cyklus Mirona Białoszewského, který byl do češtiny převeden jako slupkoslupování. Tento akt bychom jistě intuitivně označili jako loupání – vždyť je to ale brambora, která je loupána, nikoliv sama slupka… Přesnost básnické výpovědi a  zřetel k  jazyku jako takovému Białoszewského donutila, aby své básně zastřešil tímto vtipným titulem. Ne nadarmo Chlebnikov tvrdil, že by měl ruský básník hledat inspiraci v  ostatních slovanských jazycích, ne nadarmo jeho překladatel Jiří Taufer musel hledat v  Jungmannově slovníku podivně vyšinuté novotvary, aby dostál požadavkům náročných experimentů svého oblíbeného básníka. V rámci polské literatury nejsou samozřejmě tyto prvky v díle futuristů ani pozdějších lingvistů naprostou novinkou, za  nové můžeme považovat až jejich systematické a  bezmála soustavné užívání. Takzvané „leśmianismy“, novotvary mimořádného modernistického básníka Bolesława Leśmiana, který působil v prvních svobodných letech nově vzniklého Polska, jsou typickým příkladem lingvistické strategie. Tvořil nová slova přidáváním přípon a předpon – anebo kontaminací několika slov – shodně s mluvnickými požadavky. Vznikla tak například slova, která se v českém překladu objevila (v překladech Vlasty Dvořáčkové a Jana Pilaře) – anebo by se objevit mohla – jako ledasjačit, podplotí, roztopolit se, předsvětí, stodolit se atd. V  Polsku se lingvistická poezie rozvinula v  souvislosti s básníky narozenými přibližně ve dvacátých letech jako Witold Wirpsza (který náležel do  poměrně nelichotivé „generace poďobaných“, jež se ovšem lingvismu netýkala), Tymoteusz Karpowicz a zejména již zmíněný Miron Białoszewski, který se jako jediný z těchto autorů dočkal samostatného výboru jménem M'ironie ve výtečném překladu Josefa Vláška (vyšel v  prestižní edici Plamen). Zajímavostí je, že se o překlad tohoto polského básníka pokusila rovněž známá česká básnířka Viola Fischerová,

údajně na popud Jiřího Koláře: „Je to prý zajímavý básník, ale nepřeložitelný. Tak ho přeložte.“ Białoszewski je vrstevníkem a  zároveň protichůdcem jiného básníka, nedávno zesnulého a podstatně známějšího Tadeusze Różewicze, který neuznával lingvistickou rozpustilost a  autonomii. Jeho verš byl naopak co nejstřídmější, nejjednodušší, srozumitelný. Namísto abstraktního ohledávání jazyka reagoval na válečné utrpení, a to zřejmě nejsugestivnějším způsobem. Na „generaci Kolumbů“, jak se někdy polským autorům narozeným ve dvacátých letech říká, reagovala jiná slavná generace, Generace 68 či častěji (ovšem nepřesně) Nová vlna. Její příslušníci, zejména Stanisław Barańczak, Ryszard Krynicki, Adam Zagajewski, Julian Kornhauser, ale i v českém prostředí známější Ewa Lipska a solidním výborem nedávno uvedený Rafał Wojaczek, ve svém díle podědili lingvistický zřetel k  charakteru samotného jazyka a zkombinovali jej s programovou starostí o okolí, s formulací problémů člověka-občana a postavení básníka mezi druhými. Básníci Generace 68 na sebe upozornili na přelomu šedesátých a sedmdesátých let, a proto se výsledkem přijetí tendencí lingvistické poezie stalo nezaměnitelné parodování a napadání soudobého newspeaku komunistických médií a  falešné, defektní pravdy, již se pokoušela sdělovat. Odkazy na různé formuláře, předpisy, prohlášení, zprávy, rozhlas či televizi se to v básních těchto autorů jenom hemží; vyvedení lingvistické poezie z labyrintu vlastního, nepřístupného světa a její pragmatické využití je něco, co skutečně nemá obdoby. Autoři Generace 68 dnes patří ke kritizovaným básníkům (a zejména její nejznámější člen Adam Zagajewski). Období odvážného zápasu o svobodu literatury a kultury na přelomu šedesátých a sedmdesátých let je však polskými čtenáři bez výjimky obdivováno. Poslední „programový“ výboj lingvistické poezie se odehrál pod taktovkou skupiny Neolingvistů. Program skupiny byl ohlášen v roce 2002. Představiteli této varšavské skupiny jsou zejména Marcin Cecko, Maria Cyranowiczová, Michał Kasprzak, Jarosław Lipszyc a  básnířka Joanna Muellerová, jejíž básně vyšly v českém překladu

v knize 12x Polsko: Antologie současné polské poezie (v překladu Renaty Putzlacher-Buchtové a Michaela Alexy). Neolingvistický manifest zdůrazňoval vizuální a zvukovou stránku poezie, od níž se podle autorů v posledních desetiletích ustupovalo. V  díle mladičké, ale mimořádné autorky Katarzyny Fetlińské se projevují tendence lingvistické poezie (porotkyní soutěže, v  níž na  sebe Fetlińska upozornila, a  iniciátorkou jejího debutu se stala již zmíněná Joanna Muellerová) poněkud jinak než u  jejích varšavských kolegů. Spolu s  netradičním lingvistickým založením navazuje na  barokní poetiku; její básně jsou komentáři-glosolálií významných děl světového umění a  nemají v soudobé polské produkci obdoby. Jak již zaznělo výše, lingvistická poezie je výraz, který charakterizuje zvláště tendenci v  poezii polské, u  nás tento výraz (společně s například „turpismem“) prozatím nenašel odezvu. Přestože se některé jeho prvky v  české poezii vyskytují, například v tvorbě Josefa Hiršala a Bohumily Grögerové, Ladislava Nováka, částečně u  Ivana Wernische a Emila Juliše, děje se tak jen sporadicky anebo pod vysvětlující hlavičkou „experimentální poezie“, která jako by naznačovala určitou výjimečnost, nebývalost, extrémnost. Je pravda, že se výtvory lingvistických básníků často pohybují za hranicí únosné srozumitelnosti. Bývají to rozsáhlé texty plné novotvarů či slov, která nemají v jazyce význam, jen významotvornou zvukovou (či grafickou) stránku, a která iritují svévolí svého autora. Česká poezie sází spíše na  asociativně-imaginativní postupy než na racionální, nepřístupnou lingvistickou poezii. U nás se zatím příliš nenosí. 

Michael Alexa

Český rozhlas Vltava: Polský rok na Vltavě, Sladké je žít | 22. 11. 2014 | od 17.45 hod.

18 Četba na pokračovaní

Seversk ý bestseller na Vltavě

Chudí v Lodži

Steve Sem-Sandberg Foto: Bengt Oberger, Wikimedia Commons

Určitě se nedá říct, že by spisovatelská kariéra švédského spisovatele, novináře a kritika Steva Sem-Sandberga (1958) měla raketový průběh. Coby třicátník odcestoval v  devadesátých letech do tehdy trochu exotické střední Evropy, zakotvil tu jako reportér listu Svenska Dagbladet a současně pracoval na svém prvním velkém knižním projektu. Trilogie zachycující tři výrazné ženské osudy, Theres (1996) o německé teroristce Ulrike Meinhofové, Allt förgängligt är bara en bild (Příměrem pouhým je pozemské dění, 1999) o Lou Andreas-Salomé a román Ravens­ brück (2003, česky 2012) o Mileně Jesenské, upozornila na jeho vycházející hvězdu nejprve domácí čtenáře a publikum v okolních skandinávských zemích, dokonce poslední ze jmenovaných knih byla v roce 2004 nominována na prestižní celoskandinávskou Cenu Severské rady. Od té doby literární kritika oceňuje autorovo poctivé nakládání s fakty a zejména jejich invenční transformaci do románového tvaru. Hovoří o tom, že je Steve Sem-Sandberg vynálezcem specifického žánru románu-dokumentu, avšak dlužno podotknout, že sám spisovatel nemá toto označení rád. Ostatně sám dokument vystupuje v jeho knihách nikoli jako historická opora, ale jako prvek autentizační a jako prostředek formálního frázování textu, což jsou v obou případech výsostně umělecké prostředky.

Závěrečný román volné trilogie je nikoli náhodou bohemikum. České prostředí mělo na novináře s  uměleckou ambicí samozřejmě vliv a přivedlo jej nejen k osobnosti české novinářky, ale i ke středoevropské kultuře jako takové. Jí věnoval sbírku esejů Prag (No exit) z roku 2002, jejíž první text nepojednává o ničem pro cizince těžším k  uchopení než o básníku Vladimíru Holanovi. V  době vydání esejů se však již Sem-Sandbergův pražský pobyt chýlil ke konci a nyní už etablovaný spisovatel směřoval do dalšího význačného města středoevropského prostoru, do Vídně, kde pobývá dodnes. Geneze dalšího románu může být pro českého čtenáře zajímavá. Autor sám vypráví, že se v  době svého pražského pobytu zajímal také o osud Židů, kteří zde před druhou světovou válkou žili, a zjistil, že cesta řady z nich – třeba Židů z Holešovic nebo z Vinohrad – ke smutnému konci nevedla – jak bychom předpokládali – přes Terezín, ale přes polské město Lodž. Komu a proč stálo za to stěhovat obyvatele Prahy na východ pět stovek kilometrů, byla-li Lodž pouhou „přestupní stanicí“? A tak se spisovatel do Lodže vypravil.

Někdejší lodžské ghetto je prý dodnes, nebo na přelomu tisíciletí dosud bylo, městem duchů. Prázdné domy, obývané tu a tam jen na zapřenou, jako by je Židé byli nuceni opustit včera a ne před půlstoletím. Zážitek byl tak mocný, že o dalším tématu bylo rozhodnuto. Zrodili se Chudí v Lodži, obsáhlý román, který od roku 2009 (česky vyšel roku 2011) obletěl tentokrát nejen Sem-Sandbergovu rodnou Skandinávii, ale celý svět, stanul na předních místech žebříčků a vynesl autorovi druhou nominaci na Cenu Severské rady a švédskou Augustovu cenu. Základem se stal opět dokument, Kronika lodžského ghetta, tisíce stran zachycujících události a realitu ghetta v  letech 1941–1944, ale i další autentická svědectví. Zdaleka již nešlo o nešťastné pražské Židy, i když i ti zaujímají podstatnou část románu. Ačkoli bylo lodžské ghetto takříkajíc ve stínu ghetta varšavského – což právě od vydání Chudých v Lodži sotva platí – je historicky pozoruhodným fenoménem, který ztělesňuje mnohé z mrazivé podstaty tragédie, o niž tu běží. Uprostřed Lodže, německého Litzmannstadtu, který se měl stát jedním z  urbanisticky a sociálně ukázkových měst nové východní germánské kolonie, se v  nevelké

čtvrti Baluty nachází neprodyšně ohrazený prostor, do něhož nacisté dokázali vměstnat přes dvě stě tisíc Židů. Město uvnitř města je jednou velkou továrnou ve službách německého válečného průmyslu, jeho provozy vyrábějí oděvy, sektorové domky, elektrické součástky, zpracovávají dřevo a kovy, desetitisíce otroků pracují bez ustání pro říši svých vlastních vrahů. Každodenností ghetta je přelidnění, hlad, nemoci, strach, smrt a trýznění nejen ze strany nacistů, ale především židovské správy pod vedením samozvaného „krále“ Chaima Rumkowského, opilého mocí. Z  ghetta jdou na smrt tisíce dětí, nemocných a starých lidí, vlna transportů sílí, nahuštěné ghetto se vyprazdňuje, až se stává městem duchů. Ten obraz je fascinující, snad i proti vůli samotného autora a proti vůli čtenáře, který by si rád drásavý příběh udržel od těla, avšak nemůže, musí ho s postavami knihy protrpět až do hořkého konce. Co proslavilo Chudé v  Lodži, co získalo knize statisíce čtenářů po celém světě? Jistě i látka sama, avšak nebýt autorského uchopení, nebylo by ani té fascinace. Sem-Sandberg zvolil formu svérázného kontrapunktu, v  němž žádný z  hlasů není dominantní. Každý z  nich zaznívá vlastní naléhavostí, ale výsledkem je mozaika, v  níž ožívá město jako celek, jako živoucí organismus, jemuž postupně utínají údy a odřezávají životně důležité orgány. To vše podáno věcně, bez jakéhokoli náznaku sentimentu, jak ostatně zdůrazňuje devět z deseti kritiků, kteří o románu napsali. Není nepodstatný ani rozsáhlý prostor, který za líčenými ději autor ponechává čtenáři pro jeho vlastní hledání a interpretaci. Obsáhnout celý tvar v  rozhlasové adaptaci samozřejmě možné není, přesto je čtení na pokračování komponováno tak, aby tu všechny zmiňované složky zůstaly zachovány. Chudé v Lodži vám ve vynikajícím překladu Dagmar Hartlové nabídne stanice Vltava.

Viktor Bezdíček

20 Osobnosti

Richard Strauss 2014 Richard Strauss in New York, 1904 | Foto: Wikimedia Commons Gustav Mahler | Foto: MKH

Rok Richarda Strausse se završuje. Koncertní programy jeho tvorbu zpřítomňovaly víc než jindy. I na Vltavě zaznělo mnoho z  jeho hudby, také jeho opery, alespoň některé. V  říjnu se k  nim přidá ve  vídeňském záznamu ještě Růžový kavalír. A tak zbývá úvaha. Přemýšlení nad otázkou, která se jaksi sama nabízí: co měli společného Strauss a Mahler? Byli vrstevníci, oba byli dirigenti a nekomponovali tedy denně, ale spíše o  prázdninách. Gustav Mahler ovšem nepsal opery, ty jen – jako šéf ve  Vídeňském dvorním divadle a  pak nedlouho i  v  Metropolitní opeře – dirigoval. Strauss jich napsal patnáct. Mimochodem, devět z  nich, tedy víc než polovina, mělo premiéru v  Drážďanech. A  dvanáct, včetně Růžového kavalíra, jich napsal ve  své vile v  Garmisch-Partenkirchen na  úpatí Alp jižně od  Mnichova po  úspěchu své opery Salome, kam se nastěhoval v  roce 1908 a  kde brzy z  domu původně zamýšleného pro letní pobyty učinil stálé sídlo své rodiny. Oproti Mahlerovým devíti dokončeným symfoniím ovšem Strauss nemá žádnou. Zato zkomponoval devět symfonických básní. Kde se tedy jako autoři potkali především, to je svět komorních písní. Klavírista Wolfram Rieger, skvělý doprovazeč světových pěvců při jejich písňových večerech, k tomu má několik postřehů. Straussova hudba je stravitelnější. „Je to z mého pohledu otázka pronikání do hloubky. Nemůžeme říci, že Strauss zůstává na povrchu, to by nebylo spravedlivé. Stejně nespravedlivé by bylo tvrdit, že Strauss

nevyjadřoval hudbou i  takové věci, jako je ironie. Jde tedy především o  dva různé způsoby zacházení s  textem.“ Strauss a Mahler jsou podle něj rozdílní ve způsobu, jakým zhudebňují předlohu. Mahler si vybírá mnohovrstevné texty, které může zkoumat v  jejich různých úrovních a  významových rovinách. Strauss vyhledává texty, které člověka podněcují svou celistvostí, a  potom vynikajícím způsobem zhudebňuje celkový obsah textu. Pokud se týká klavírního partu písní, Strauss je v  něm někdy opulentnější než Mahler, přemýšlí orchestrálněji. Nicméně Straussovy orchestrace písňového doprovodu někdy v porovnání s Mahlerovými ztrácejí na pregnantnosti, jsou měkké, všímá si klavírista. A pak přidává ještě dva postřehy: Richard Strauss se ve  zralejší době při výběru písňových textů daleko víc obrací ke  klasikům, jako je Rückert či Goethe, zatímco v době mládí víc zhudebňoval současníky. A za druhé – jako skladatel se během života velmi vyvíjel, a  tak je zajímavé si všimnout, jak se u pozdnějších děl ani nezabývá tím, že by musela být nutně uvedena. Zvláště u písní, které psal evidentně hodně pro sebe, je vidět, že mu nevadilo, když zůstaly ležet v šuplíku. Zrovna to je hodně zajímavé. Pěvkyně Brigitte Fassbaender totiž jinak oba skladatele charakterizuje opačně: Strauss psal pro publikum, zatímco Mahler psal, aniž by na publikum myslel – zcela z vnitřní podstaty, v prapůvodní síle hudby. „Strauss komponoval pro lidi, aby je hudbou obšťastnil. Cíleně na publikum – na jeho pocity, vnímání – myslel. Člověk je samozřejmě obdobně šťastný

i z Mahlerovy hudby, ale Mahler na toto při psaní nemyslel,“ říká umělkyně, která má oba autory a jejich hudbu ráda. Oba podle ní zanechali nádherné písňové dílo… A  vzájemně se dobře znali, vážili si jeden druhého. Navzájem se oceňovali. Strauss učinil pro Mahlera hodně, ale také Mahler hodně uváděl Straussova díla. Když stojíte před vilou v Garmischi, kterou si na samém počátku dvacátého století za  peníze, které mu vydělala opera Salome, nechal postavit Strauss, a  díváte se směrem k  horským štítům, ani se nedivíte, že s  touto každodenní scenérií před očima napsal o  deset let později zrovna Alpskou symfonii… Mahler Alpy vídával jinak. Jako turista a nebo od svého altánku na břehu jezera, postaveného na dohled od hostince. Oddával se tam svým vizionářským obrazům a  uvažoval, jak je vyjádřit hudbou. Vzešla z toho zejména Druhá a Třetí symfonie… Při poslechu hudby těchto skladatelů vás napadne, že Strauss byl v  mnoha ohledech asi šťastnější, zdravější a  vnitřně svobodnější člověk než Mahler. Nebo přinejmenším pragmatičtější, méně komplikovaný… A  také vám určitě přijde na mysl hypotetická otázka, kam by se asi vyvíjel novátorštější Mahler, který zemřel v padesáti, kdyby mu bylo dopřáno tolik dní života jako Straussovi, který se dožil pětaosmdesáti…

Petr Veber

Symbol k alicha

Kostel U Martina ve zdi

Blíží se letopočet 2015, rok šestistého výročí smrti Jana Husa, který se nebál postavit autoritě středověké papežské církve a  jasně vysoko nad ni dát Písmo a  současně i  svobodu osobně Boží slovo chápat a  vykládat. Byl to přístup připravující evropskou reformaci, která pak v  šestnáctém století proměnila potřebným směrem jak církev, tak svět. Češi ovšem přišli ještě s  jednou věcí – s teologicky, čili biblicky podepřeným požadavkem, aby se při bohoslužbě při přijímání podával laikům nejen chléb, ale i  víno, tedy nejen „tělo“, ale logicky i  „krev Páně“. Aby se tedy na plnosti Večeře Páně nepodíleli jen kněží, ale všichni. Byl to Husův kolega a přítel Jakoubek ze Stříbra, který zjistil, že vysluhování pouze chlebem církev zavedla teprve v posledních dvou stoletích. A byl to on, kdo proto inicioval – s Husovým souhlasem, projeveným z Kostnice – že se U Martina ve zdi a v dalších pražských kostelích začal na podzim roku 1414 podávat i kalich. V říjnu si tak protestanté připomínají šestisté výročí znovuzavedení přijímání podobojí. Pražská univerzita tehdy vydala deklaraci, která schvaluje vysluhování „pod obojí způsobou“. Ve čtyřech pražských artikulech z roku 1420 se o tom hovoří jako o „svobodném dávání svátosti těla

a krve Boží podle ustanovení a přikázání Spasitele pod oběma způsobami chleba a  vína všem věrným křesťanům, jimž hřích smrtelný nepřekáží.“ Vždyť všichni lidé, mocní i prostí, jsou si přece před Bohem rovni… Kalich se tak stal symbolem, do něhož se promítají všechny důležité motivy reformního hnutí. Jan Čapek je shrnuje jako „Kristovu blízkost všem, kdo se mu s důvěrou svěřují, očekávání brzkého druhého Kristova příchodu, návrat k prostotě původního biblického křesťanství, nespokojenost se stavem tehdejší křesťanské společnosti, odmítnutí zneužívání autority církve k  obohacování a  získávání moci a  stírání rozdílů mezi kleriky a  laiky, bohatými i chudými…“ V tomto kontextu je podle něj husitství, reagující na tehdejší chyby a rozpory v učení i praxi církve, až dodnes výjimečným mezinárodním i nadčasovým fenoménem. Česká reformace, která v  Husovi předešla o  sto let světovou reformaci Lutherovu a  Kalvínovu, je myšlenkové hnutí, které se rozvíjelo až do  násilné rekatolizace následující po  roce 1620. Přinesla pozornost svobodě víry a svědomí a další prvky ukazující až k modernímu demokratickému uspořádání společnosti. Také důraz na  věrnost poznané pravdě, která je vyšším principem, nade

všemi. Česká reformace přinesla požadavek na  znalost Písma a  vzdělání pro všechny, vedoucí k  překladu Bible do národního jazyka. K české reformaci patří mírové snahy a náboženská tolerance i Komenského snahy o lepší uspořádání lidských věcí. Vize a ideály v euroamerické civilizaci později zcela samozřejmé, ale dnes se relativizující a ztrácející. Pražské oslavy jubilea prosazení kalicha do bohoslužby, pořádané v  ekumenickém duchu současnými protestanty, zejména Českobratrskou církví evangelickou a  Církví československou husitskou, chtějí 12. října v  Betlémské kapli, U Martina ve zdi, na Staroměstském náměstí a  na  dalších místech i  z  těchto důvodů oslovit širokou veřejnost. Program proto obsahuje nejen bohoslužby, ale také divadelní představení, diskuse, interaktivní akce pro děti, procházky reformační Prahou a koncerty. A  právě tady se stanice Vltava, po  ranním pořadu Duchovní hudba věnovaném výročí, ještě jednou ten den hudebně připojí. Petr Veber

22

Pjér Lašéz a Jaroslav Dušek | Foto: Tomáš Vodňanský

nečnost postavila na  přenesení rozhlasové hry na  divadelní prkna tak, aby diváci mohli v  „přímém přenosu“ sledovat její živelný vznik od  nápadu až po  poslední zvuk. U příležitosti vzniku nahrávky pro Kabaret v éteru se tvůrci – Johana Švarcová, Petr Marek a  Marian Moštík – naopak výjimečně vrátí zpět do studia, ovšem i zde se vydají cestou improvizace a spontánní práce, která bude základem pro nový zvukový tvar.

PODZIMNÍ K ABARET V ÉTERU

Nový pořad stanice Vltava Kabaret v éteru, který odstartoval letos v květnu, se už pomalu dostává do posluchačského povědomí jako originální leporelo slova, hudby, herecké improvizace, ale i aktuálních společenských postřehů a svérázného humoru. Do vysílání se vrací pravidelně vždy poslední čtvrtek v měsíci a střídají se v něm soubory a osobnosti, které se věnují buď přímo kabaretnímu žánru, nebo výrazně zasahují do některé ze zmíněných tvůrčích oblastí. V květnu tak zahájilo nový cyklus divadlo VOSTO5 předávající ceny Červená vlna nikdy neodvysílaným perlám z  rozhlasového archivu, v  červnu následoval Kalavečer na  vlnách s  Cabaretem Calembour. Oba tyto kabarety byly natáčeny s  publikem a  vedle pořadu připraveného pro vysílání tak znamenaly také příjemné divácké setkání v  novém vinohradském studiu S2 či v  legendárním karlínském Áčku. V  prvním z  prázdninových dílů vstu-

puje na  vlny Vltavy Rádio Ořechovka se svým mystifikačním proudovým vysíláním, srpnové setkání v repríze připomíná divadlo Semafor. Zářijový Kabaret v  éteru bude patřit improvizaci Divadla Vizita, tentokrát ve  složení Jaroslav Dušek a  Pjér Lašéz. Divadlo Vizita je originálním tvůrčím projektem, který již více než třicet let zkoumá možnosti spontánní tvorby; úhelnou osobností Vizity zůstává po celou dobu její činnosti právě herec a  improvizátor Jaroslav Dušek. Podobně jako při scénických vystoupeních mělo i veřejné rozhlasové natáčení Vizity, které proběhlo v  červnu, podobu spontánně vznikajících obrazů a příběhů, ve kterých se myšlenky a  slova prostupují skrze obsah, ale i zvuk, melodii, rytmus nebo jen pocitovou vnitřní sounáležitost, jedno z druhého vychází a tvoří nedílný celek. Poslední čtvrtek v  říjnu naplní čas vymezený kabaretu díl připravený Rádiem Ivo – skupinou, která svou jedi-

Na listopad připravujeme posluchačskou lahůdku v podobě rozhlasové revue. Milovníci tohoto žánru se mohou těšit na všechno, co k zářivému, zábavnému večeru patří – humor, nezapomenutelné melodie i  půvabné tanečnice. Ovšem, že v rozhlasové podobě bude pojat s velkou dávkou nadsázky, není snad třeba dodávat. Autorem a realizátorem tohoto kabaretu, nazvaného Až na vrchol, je režisér Vít Vencl. Klára Novotná

Kabaret v éteru – každý poslední čtvrtek v měsíci vždy ve 20 hodin. Divadlo Vizita 25. 9. 2014 Rádio Ivo 30. 10. 2014 Vít Vencl: Až na vrchol 27. 11. 2014

Festival 23

10 let HFHK Foto: Hudební fórum Hradec Králové

Devět ročníků festivalu Hudební fórum Hradec Králové příznivce soudobé hudby přesvědčilo, že koncert nejsou jen tři až čtyři skladby vybrané tak, aby se v jedné či dvou mohl předvést atraktivní sólista a aby vše, včetně přestávky, pasovalo do obvyklé minutáže, nýbrž že to je jedinečná záležitost, která se v dané podobě třeba už také nikdy nemusí opakovat. Takových neopakovatelných zážitků naservíroval festival už požehnaně a mnohdy byly skutečně tak unikátní, že si jeho pravidelní posluchači určitě museli říkat, že dál už dramaturgická vize prostě vést snad ani nemůže. Takže co například? Třetí ročník HFHK nabídl publiku první tuzemské uvedení video-opery Steva Reicha Three Tales. Trumfem následujícího roku byl Viola-rock-tango-koncert Benjamina Jusupova v  bezkonkurenčním režijním a  choreografickém pojetí, zážitkem pro návštěvníky pátého ročníku festivalu bylo setkání s  perkusionistou Vladimirem Tarasovem. Po  Dnech Arvo Pärta v  roce 2011, se sérií „církevních hodinek Arvo Pärta“ v  katedrále sv. Ducha a  kapli sv. Klimenta od tří hodin ráno až do podvečera, to opravdu vypadalo, že cesta „výš“ už vést nemůže, ale rok na to přijel Komorní sbor Aidija s  oratorii Broniuse Kutavičiuse a další rok – loni – se během celovečerní skladby Georga Philipa Haase In vain Sál Filharmonie Hradec Králové dvakrát ponořil, jako součást autorského záměru, do naprosté tmy.

Bohužel takto výčtem napsáno, vypovídá to málo o energii, ba rituálnosti každé z událostí. Od samého počátku funguje festival v symbióze s Českým rozhlasem Vltava a všechny jeho koncerty si mohou rozhlasoví posluchači vyposlechnout prostřednictvím přímých přenosů nebo záznamů. Z roku, kdy Tomáš Hanzlík nastudoval s Ensemblem Damian Reichovu operu, se nám zachoval příběh posluchače, který slyšel provedení z rádia a rozběhl se z  domova, aby ještě alespoň kus díla stihl shlédnout živě – měl štěstí, byl z Hradce Králové. Festival zve k  účasti vynikající umělce (Gabriela Demeterová, Ivan Ženatý, Taťjana Grinděnko, Milan Paĺa, Iva Bittová) a  soubory (Musica florea, Orchestr Berg) a  vzhledem k  tomu, že těžištěm jeho dramaturgie je orchestrální hudba, jejíž uvádění svěřuje tuzemským tělesům, o  předání náročných programů posluchačům se pravidelně stará Filharmonie Hradec Králové a hostující orchestry, s  nimiž hudbu studují renomovaní dirigenti jako Andreas Sebastian Weiser, Pavel Šnajdr, Peter Vrábel, Stanislav Vavřínek nebo Kaspar Zehnder. S taktovkou mělo festivalové publikum možnost vidět pohostinsky i  Benjamina Jusupova, Krzysztofa Pendereckého nebo Bernharda Kontarského. Protože píseček soudobé hudby má svá specifika, je jen logické, že někteří umělci i  tělesa se do  Hradce Králové opakovaně vracejí – příkladem za  všechny budiž pouto navázané mezi festivalem a  violoncellistou Janem Filipem Ťupou, který ved-

le vrcholného interpretačního umění nabízí i  nevšední dramaturgické podněty. Programovým těžištěm HFHK je hudba současných zahraničních skladatelů, převážně orchestrální, v menší míře komorní, taková, která už osvědčila své kvality na světových koncertních pódiích. Mnoho skladeb zaznělo na festivalu v české premiéře, někdy i poměrně krátce po premiéře světové. Na  letošním, jubilejním ročníku festivalu nabídne Filharmonie Hradec Králové, Janáčkova filharmonie Ostrava a  Symfonický orchestr Českého rozhlasu na  čtyřech koncertech hudbu Philipa Glasse, Giji Kančeliho, Valentina Silvestrova, Arvo Pärta, Louise Andriessena, Johna Corigliana a  dalších autorů v  nastudování dirigentů Andrease Sebastiana Weisera, Pavla Šnajdra, Marka Štryncla a  Petera Vrábela. Na  třetím koncertě budou spoluúčinkovat Gentlemen Singers, na závěrečném Bennewitzovo kvarteto. Žádný z koncertů se nebude opakovat – i když úspěch některých koncertů v minulosti inspiroval pořadatele nebo umělce k reprízám, už nikdy to nebylo jako na festivalu s jeho tvořivou atmosférou, osobní účastí některého z  autorů skladeb, rozhlasovými mikrofony. Hudební fórum Hradec Králové probíhá od 30. října do 13. listopadu, koncerty jsou se světelnou projekcí, všechny vysílány přímým přenosem nebo ze záznamu na stanici Vltava. Wanda Dobrovská

24 Jazz

Evropa se na nás spoléhá o trochu víc Kdo čte noviny, možná ví, že ekonomové letos přinášejí naději pro naši malou zemi. Přispějme tedy i my dobrou zprávou z  kultury. Souhrou různých faktorů a  událostí se totiž stalo, že jeden z  předních světových jazzových orchestrů, Euroradio Jazz Orchestra, mění svoji adresu a stěhuje se z Dánska do České republiky, a to zřejmě na delší dobu. Na loňském podzimním setkání rozhlasových jazzových specialistů Evropské vysílací unie (EBU) ve Stockholmu, které se každoročně odehrává v jiné zemi, překvapili zahraniční kolegové častým otevíráním tématu té “krize“. Proč až teď? V předchozích letech se otázky tohoto typu nikdy neprobíraly. Netrvalo dlouho a  neformální povzdechy přešly do  konkrétní oficiální roviny. Pracovní stoly totiž prohnula tíha zásadního problému: Evropská unie uzavřela přívod dotací na umělecká tělesa a slovutný Evropský jazzový orchestr, za nějž je EBU zodpovědná a  na  který je tak pyšná, měl přestat existovat. A  aby toho nebylo málo, historické ukončení činnosti orchestru se mělo projevit za rok v Praze na několik let předem chystaném analogickém setkání jazzových odborníků EBU. Před zraky zástupců BBC, Radio France, stanic z Dánska, Švédska, Norska, Finska, Estonska, Slovinska, Chorvatska, Švýcarska atd. se mělo rozhodnout o  naší zemi v historické záležitosti. Než pokročíme, dovolte nejprve krátký exkurz do historie. Organizace EBU vznikla v  roce 1950. Nejdříve vybudovala mediální most mezi Francií a Velkou Británií. Dnes je EBU největší mediální unií na  světě a  stará se především o mezinárodní vysílání. Má ovšem na starosti také přidružené aktivity nemalého významu. Např. v roce 1965 byl zformován EBU Big Band a veřejnoprávní média z celého světa do něj nominovala v různých letech vždy nové vynikající umělce. Mezinárodní orchestr si získal zásadní renomé. V  roce 2005 se pak dočkal obnovy, když za jeho fungování převzala zodpovědnost dánská organizace Swinging Europe. Přinesla myšlen-

ku mladých hudebníků a EBU Big Band se přejmenoval na European Youth Jazz Orchestra. Mimořádná umělecká úroveň tělesa a jedno z nejlepších organizačních zázemí pro fungování jazzového orchestru dále vystupňovalo jeho kvalitu a prestiž. V roce 2008 se kapela přejmenovala na European Jazz Orchestra (EJO) a další léta absolvovala víc než úctyhodná turné po celém světě, jimž se nemohou rovnat ani současné americké komerční projekty jako Duke Ellington Orchestra nebo Marsalisův Jazz at Lincoln Center Orchestra. Pak přišel rázný konec. Rok 2013 přinesl onu ztrátu dotací od EU a odstoupení Swinging Europe od spolupráce s orchestrem. Bylo nutno rychle rozhodnout, co dál. Představa, že by pražské setkání vstoupilo do historie ukončením existence EJO, vyhlížela mnohem méně atraktivně než opojná vize Prahy zachraňující slavné mezinárodní hudební těleso. Rozhodování tak bylo celkem snadné. Navíc skromný záchranný tým Českého rozhlasu má výhodu specifické střední generace, která za  svůj produktivní život dosud nepoznala nic jiného než tu “krizi” a  je nedobrovolně součástí subkultury objevitelů alternativních řešení čehokoliv. Jejich jména si zaslouží pozornost: talentovaná vedoucí Mezinárodního oddělení ČRo Edita Kudláčová, trpělivý právník ČRo Michal Nohel a  moje maličkost, rozpoznatel příležitosti pro Českou republiku. Také je nutno vyzvednout sofistikovaný tým o pár let staršího Viléma Spilky z JazzFestu Brno, který se podrobil dlouhému výběrovému řízení a stokrát vyhověl náročným požadavkům na klíčového externího koordinátora orchestru. Vraťme se ale ještě jednou zpět, a to k dramatickým událostem započatým v minulém roce. Když na podzim roku 2013 zastínil Evropu mrak absurdního požadavku, aby se o  orchestr postaral hostující rozhlas, zástupce Radio France takticky odvolal zasedání jazzové skupiny EBU v Paříži pro rok 2015. Mladí kolegové z BBC se ještě nechali přemluvit, že zkusí na poslední chvíli prosadit náhradní zasedání v Londýně, které ovšem kvůli orchestru

Jan Jirucha Foto: Český rozhlas

Angličanům letos na jaře neprošlo. Po nich se nikdo další nepřihlásil a jediní, kdo věděli jak na orchestr s minimem finančních prostředků, jsme byli a stále jsme pouze my. Navíc prostě chceme pomáhat, a tak se zdá, že zasedání EBU Jazz Group bude poprvé v historii dvakrát ve stejné zemi, v České republice. European Jazz Orchestra se přejmenoval na  Euroradio Jazz Orchestra a  dostal nového koordinátora: Český rozhlas & tým JazzFestu Brno. V době psaní tohoto článku jsme již domluveni se všemi letošními členy orchestru. Euroradio Jazz Orchestra povede nejvýraznější osobnost současného českého jazzového orchestru, Jan Jirucha. O  první část programu se skladatelsky a aranžérsky postaral on sám, druhou část vytvořila trumpetistka Štěpánka Balcarová, držitelka české ceny Anděl za  nejlepší jazzové album roku 2012, a také letošní členka EJO. Posledním českým zástupcem v  orchestru je mladý trombonista a  překvapivý pěvecký talent, Štěpán Janoušek. Zbylá místa jsou obsazena v  pravdě těmi nejlepšími z  celé Evropy a  jeden člen orchestru je také z  USA. Historický moment předání orchestru do  naší vlídné péče ověnčí dva premiérové koncerty: Euroradio Jazz Orchestra pod vedením Jana Jiruchy vystoupí veřejně ve čtvrtek 16. října 2014 v Praze v karlínském Studiu A a následně v pátek 17. října 2014 v Hradci Králové na festivalu Jazz Goes To Town. Všichni jste srdečně zváni. Václav Vraný

Jubileum 25

Sezona příběhů FOK Když slyšíme krásnou hudbu, je to, jako bychom slyšeli hlas nebes. Některá nádherná melodie nás uvede do stavu zcela mimo čas a prostor a jdeme za ní jako za krysařem, abychom zapomněli na starosti vezdejší. Jsou ovšem také skladby, které nám připomínají čas uběhlý, upomínají na staré přátele, minulé lásky, vznikají příběhy. Je-li člověku osmdesát a jeho život byl řekněme obyčejný, jde přesto o život, jak dokazuje už Karel Čapek, neobyčejně nabitý, plný dobrodružství, starostí i radostí. Teď si představme, že 80. narozeniny slaví orchestr – Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK. FOKem prošlo tolik skvělých muzikantů, přehrálo se tolik působivé hudby. To je vskutku bohatý a zajímavý příběh. A my ho v  příští sezóně – jubilejní osmdesáté – budeme vyprávět. Budeme vyprávět o  zakladateli orchestru Rudolfu Pekárkovi, který z Libně došel až do Austrálie. Budeme vyprávět o dalším otci zakladateli, o legendárním šéfdirigentovi Václavu Smetáčkovi a jeho cestě z Brna na Island. Budeme demontovat zkratku FOK na  Film, Operu a  Koncert, abychom připomněli původní zasvěcení orchestru. V  narozeninové sezóně se vrátíme do  míst, kde orchestr tradičně hrával. Připomeneme skladatele s  orchestrem spojené. Připomeneme také další výrazné umělce – dirigenty, zpěváky, virtuózy, kteří měli či mají s  FOKem důvěrný vztah. Připomeneme si vedle toho však také, že orchestr není jen život v  hudbě. Jde o  kamarádské, úctyplné i vášnivé vztahy mezi lidmi. Zkrátka sám život, ovšem hudbou tmelený, hudbou prostoupený, hudbou posvěcený. Předehra narozeninové sezony se koná ve  Valdštejnské zahradě. Sem se FOK vrací po  10 letech, aby navázal na tradici již z let padesátých, kdy zde sezonu buď otvíral, nebo zavíral. Protože zkratka orchestru, stejně jako kariéra, začíná filmem, také v  zahradě zazní hudba filmová, a  to ze snímků z  30. let až po  současnost. Další koncert věnovaný znějící historii FOKu bude pro zmíněného legendárního šéfdirigenta Václava Smetáčka.

Na programu se objeví skladby Smetáčkem zvláště protěžované – Předehra k Antigoně Vladimíra Sommera a Musorgského Obrázky z výstavy. „Kartikám“ se Smetáček obdivoval natolik, že za  2. světové války, kdy se nesměla z rasových důvodů hrát Ravelova úprava, je sám pro jediné provedení instrumentoval. V říjnu naposled k FOKu zavítá Serge Baudo. Těmito koncerty chce uzavřít svou mezinárodní kariéru, kterou zahájil v  roce 1959 právě s FOKem. Také dramaturgie na tento obdivuhodný oblouk reflektuje – program je stejný jako při dirigentské premiéře: Franckova symfonie a  výběr z  Debussyho Utr­ pení sv. Šebestiána. V listopadu se uskuteční narozeninový galakoncert. Průvodcem a  také zpěvákem večera bude Ondřej Havelka. Při příležitosti tohoto jedinečného večera se bude mluvit o tom, že se sice ví, kde byl orchestr založen – v  Kmochově restauraci na  Vinohradech, ale přesně se neví kdy. V úctě vůči slavícím předkům ctíme závěr roku 1934, ovšem trochu cimrmanovské napětí do  toho vnáší archiv zakladatele Rudolfa Pekárka, kde se pravidelně objevuje rok založení 1933, nebo v  první výroční brožuře Václav Smetáček píše, že orchestr byl založen na přelomu roku 1933 a 1934. Orchestr má sice zkratku FOK, kde O  znamená operu, ovšem moc operních či jiných scénických příležitostí nebylo. Až na jednu zajímavou výjimku – je rok 1937 a doprovodnou Griegovu hudbu k představení Peer Gynt diriguje mladý Rafael Kubelík v Divadle na Vinohradech. Na konci března 2015

proto chystáme společný projekt právě s tímto divadlem. Tentokrát to bude mystérium Huga von Hoffmanstahla Jedermann s  hudbou Jeana Sibelia a  Franka Martina. Premiéra se koná 19. března 2015 a  všechna představení se konají v  ojedinělém prostoru Pražské křižovatky, v bývalém kostele sv. Anny. První červnové koncerty jsou spojené s  Rudolfem Pekárkem. Libeňský rodák po  své emigraci v roce 1948 zamířil k protinožcům a později stál v čele Queensland Symphony Orchestra. Spolupracoval s takovými umělci, jakými byli například Claudio Arrau, Julius Katchen, čili s naprostou špičkou, a prováděl nejobtížnější symfonický repertoár. Dramaturgie koncertů je rekonstrukcí jednoho z Pekárkových koncertů v Brisbane a na programu je také skladba Pekárkovi věnovaná – Kelso Ouverture od  Australanky Miriam Hyde. Těchto koncertů ujme se čistě záměrně Muhai Tang, neboť to byl právě on, kdo byl po Pekárkovi nejdéle sloužícím šéfdirigentem zmíněného australského tělesa. Taková je tedy ve  zkratce narozeninová sezona zkratky FOK. Kdo ji prožije, jako by tak trochu na vlastní duši okusil fenomén jménem FOK, který se po několik generací skrze hudbu snaží povyšovat Prahu na  město navýsost múzické. Jak totiž odpovídá básník Vladimír Holan na všechny stesky vůči světu vezdejšímu: ale je hudba…

Martin Rudovský, dramaturg FOK

26 Jubileum

Pékáefka. Slovo složené z  počátečních písmen zkratky názvu Pražské komorní filharmonie mi zní již po dvacet let jako symbol nejvyšší kvality interpretace symfonické hudby a současně jako připomínka nejkrásnějšího období mého profesního života. Dvacet let, to je jedna generace, přesto všem, kteří stáli na počátku neuvěřitelné cesty k uměleckému vrcholu, to připadá jako včera. Vše ale začalo už dříve… Psal se rok 1991, vezli jsme se na  vlně porevoluční euforie. Vše se zdálo krásné, budoucnost růžová. Umělci, pyšní na  svou roli v  přerodu společnosti, sebevědomě nacházeli nové cesty seberealizace. Forma příspěvkových či rozpočtových organizací, v nichž pracovaly orchestry a  divadla, byla symbolem starých pořádků. Odstátnění čili deetizace bylo heslem doby, nikdo si nepřipouštěl, že by svobodnému rozvoji umění mohly stát v  cestě nějaké překážky. Byla to doba šťastná především pro mladé umělce. 18. srpna 1991 se ve vídeňském Konzerthausu uskutečnil závěrečný koncert letního turné dnes již slavného Orches­ tru mládeže Gustava Mahlera (GMJO). Večer po úžasném zážitku ze spolupráce s inspirátorem projektu Claudiem Abbadem nemohli dlouho usnout čeští účastníci projektu. Diskutovali o nápadu z jara, kdy GMJO řídil jiný vynikající dirigent Serge Baudo: založit komorní orchestr. Ponese název Giovanni Virtuosi a jako dirigenta si pozveme Tomáše Hanuse, spolužáka z  JAMU a  také žáka Jiřího Bělohlávka. Za necelé dva roky už byl Bělohlávek pozván na  letní soustředění ve  východočeském Machově, na  němž intenzivně zkouší s  orchestrem s  názvem Nový český komorní orchestr. PKF s Jiřím Bělohlávkem (1997) | Foto: Archiv PKF – Prague Philharmonia

Pr a žsk á komorní filharmonie – uskutečněný sen

Únor 1994. V  dirigentské místnosti Rudolfina se potkávám s  Jiřím Bělohlávkem a  předesílám mu projekt inspirovaný skladatelem Ladislavem Simonem, novým uměleckým šéfem Armádního uměleckého souboru: vytvoření komorního orchestru co nejvyšší umělecké úrovně, neboť má-li se kultivovat armáda v  nových, demokratických poměrech, mělo by k tomu přispět umění, hudba pak na prvním místě. Jako dramaturg jsem tento nádherně idealistický koncept doplnil i svým zcela pro-

Jubileum 27

zaickým nápadem: hledal jsem kvalitní mozartovský orchestr k natočení CD s Evou Urbanovou. Dodnes mi zní v uších Bělohlávkova slova (nechť mi pan dirigent promine): „To by byla pěkná ptákovina, kdybych já šel do armády!“ Jenže Nový český komorní orchestr měl za sebou krásné koncerty i  natočení prvního CD pro Supraphon a  před sebou velké umělecké plány, které však potřebovaly již mnohem pevnější organizační zázemí, než „pouhé“ nad­ šenectví mladých umělců. A  tak – po  vzrušené debatě uvnitř orchestru – byl plán přijat. Jiří Bělohlávek podepsal smlouvu s ministrem obrany a koncem června se konaly na AMU konkurzy do nového „armádního“ orchestru s  názvem Pražská komorní filharmonie. Dne 1. 8. 1994 se uskutečnilo slavnostní zahájení činnosti na první zkoušce ve  zkušebně AUSu na  Pohořelci (kdo dnes ví, že tato zkušebna bývala původně konírnou?) a Bělohlávkem plánovaný první koncert 17. 11. 1994 ve Španělském sále byl předběhnut již zářijovým krátkým vystoupením ke  slavnostnímu otevření Žofína a  především slavnostním koncertem ke státnímu svátku ČR 28. 10 1994 ve Vladislavském sále Pražského hradu, kdy PKF „zaskočila“ za původně pozvanou Českou filharmonii. O rok později ale stála „pékáefka“, která si již vydobyla pevné postavení a mimochodem získala ocenění Classic ´94 jako objev roku, opět na  okraji propasti: AUS mezitím přejmenovaný na  Umělecké studio Ministerstva obrany, byl v  rámci reorganizace armády k  30. 9. 1995 zrušen, a  tak od  podzimu 1995 stál orchestr opět před otázkou, co dál. 30. září 1995 orchestr zahájil 2. sezonu v Rudolfinu, ale současně jsme vedli řadu horečných jednání, jak filharmonii zachránit. Nakonec se sešlo více podnětů, z nichž dva byly zásadní: předseda parlamentu Milan Uhde (oslovil ho také „brňák“ Tomáš Hanus) prosadil projednání mimořádné dotace pro samostatnou PKF jako satisfakci za  porušení pětileté smlouvy ze strany MO a byl schválen nový zákon o obecně prospěšných společnostech. PKF se stala jednou z  prvních „ópées—ek“ (nese registrační číslo 2!) a 13. březen 1996, kdy byla zapsána do registru o.p.s., se stal třetím a definitivním začátkem cesty orchestru, který se od  samého počátku zcela vymykal obrazu českých orchestrů: stal se předmětem obdivu milovníků hudby u  nás i  v  zahrani-

čí, vyhledávaným partnerem nejlepších světových pěvců a instrumentalistů, orchestrem zvaným na nejprestižnější světová pódia, tělesem nahrávajícím pro největší světové labely, inspirací pro další vznikající ansámbly u  nás, ale také, jak už to v našich luzích bývá, i terčem závisti a pomluv. Co je tedy pro tento orchestr typické a  zásadní, čím se odlišuje od ostatních podobných těles? Především vznikl „zezdola“, úsilím samotných hudebníků. To se jistě stávalo i  v  minulosti, vzpomeňme např. na  Pražský komorní orchestr, Český komorní orchestr, jenže v nových podmínkách byla PKF první. Hudebníci šli do  rizika „hudebního podnikání“ bez pevného zázemí. To oni si orchestr „vyvzdorovali“. Tento spontánní vznik s  sebou nesl zcela zásadní rys: uměleckou zodpovědnost každého hráče. Ta byla mimochodem „pojištěna“ i tím, že každý měl smlouvu vždy na jeden rok (týkalo se to i ředitele), která byla na  začátku kalendářního roku prodlužována na  základě rozhodnutí šéfdirigenta (v  případě ředitele správní radou), průměrný hráč neměl šanci. Perfektní umělecká vybavenost každého hráče (většina z nich byli a jsou skvělí sólisté a komorní hráči), dokonalá připravenost na každou zkoušku (vzpomínám jednoho dirigenta, který za mnou o přestávce první zkoušky přišel a ptal se, co má dělat, když „oni už to umí!“), neuhasínající chuť pracovat a  zlepšovat se. To však vyžadovalo podobný přístup i  z  druhé strany: orchestr očekával od  dirigenta, že přinese „něco“, co povýší pouhé přehrání skladby na nejvyšší umělecký počin. To samé požadoval od sólistů. Pokud došlo k souznění – a bylo tomu tak samozřejmě v drtivé většině případů – nabídl orchestr naprostou oddanost uměleckému úkolu. Dodnes dychtivost, s jakou hráči přijímají podněty od dirigentů a sólistů, je málokdy vídaná a přispívá k pověsti vynikajícího orchestru. Zásadní nejen na počátku, ale především v průběhu následujících let, vlastně až dodnes, je přínos Jiřího Bělohlávka. Každý snad tuší, co vše „pan šéfdirigent“ orchestru přinesl, ale rozsah a  hloubku jeho vkladu vidět nemohou. Bělohlávek odvedl úžasnou práci: od  dramaturgie, přes významnou pomoc v  provozu a  ekonomice (mj. založil vlastní Nadaci PKF, která nejen obstarává nástroje pro PKF, ale také pomáhá svými granty projek-

tům mladých muzikantů), zahraniční kontakty na agentury a umělce, až k tomu nejdůležitějšímu: vytvoření ty­ pického stylu a  zvuku PKF. Ten je založen na  dokonalém technickém zvládnutí partů, důrazu na  ladění, na  vzájemném vybalancování nástrojových skupin a naučení se vzájemné interakci mezi jednotlivými hráči, poslouchání sama sebe i svých kolegů a reagování na jejich podněty, na  vypilování detailů v  agogice a  tektonice díla. To se v PKF přeneslo z komorní literatury i do velkých orchestrálních partitur, kterým se PKF také začala postupně věnovat. Jiří Bělohlávek vychoval své následovníky a dodnes zůstává mentorem orchestru jako jeho čestný umělecký ředitel (a ovšem, i zakladatel o.p.s.). Orchestr, jeho šéfdirigenti (po Bělohlávkovi následovali Švýcar Kaspar Zehnder a Jakub Hrůša) a management nikdy „neusnuli“ na vavřínech, neustále hledali a hledají nové cesty. Důležitým faktorem je schopnost překonávat potíže. Orchestr nikdy „nefňukal“, že má špatné podmínky. Bilancování dvacetileté existence s  sebou samozřejmě přináší i otázku, co bude dál, jaký bude další vývoj tohoto skvělého tělesa. Musí ji vyřešit současní členové PKF – Prague Philharmonia a  jeho management. Dívám-li se s  odstupem času na  orchestr, s  nímž jsem strávil krásných dvanáct let, jsem šťastný, že z  něj stále nevymizel elán a že si zároveň stále udržuje nejvyšší profesionalitu. Nemám proto o jeho budoucnost obavy. A spolu s dalšími posluchači se těším na  nová překvapení a  umělecké zážitky, které současná generace orchestru spolu s  těmi zakládajícími, jichž je stále ještě většina, přinese. Ilja Šmíd ředitel Pražské komorní filharmonie v letech 1994–2006

28

90 let

rozhl asového hudebního v ysíl ání z Brna

Když se v květnu roku 1924 z telegrafního vysílače v Brně-Komárově ozvalo první hlášení, nikdo si nedovedl představit, jaká významná událost to byla. Potřeba zaplnit rozhlasové vysílání hudbou vznikala přirozeně v krátkém období počátků, kdy se vysílaly čtené zprávy. Již v září roku 1924 byly ve čtvrtek a v neděli z provizorního studia na  střeše Zemského domu v  Brně vysílány první hudební pořady v  podobě pěveckých a  nástrojových produkcí. Od  března roku 1925 bylo toto vysílání denně, a  tak byl vytvořen základ hudebního rozhlasového oddělení. Kromě živých koncertů, které se však zvukově nezaznamenávaly, protože záznam na fólie byl v Brně až od roku 1936, se vysílala také hudba z gramofonových desek. Mezi tehdejší průkopnické tvůrčí osobnosti předválečné etapy patřil Jan Janota, dirigent orchestru a zároveň první vedoucí brněnské hudební redakce. Ve třicátých letech 20.století byla navázána spolupráce na  koncertech také s  Klubem Moravských skladatelů. Dr. Karel Vetterl byl v  té době dramaturgem spolu s  dirigentem Břetislavem Bakalou. Rozhlasový notový archiv měl už v té době téměř 40 000 inventárních čísel! V roce 1938 bylo zprovozněno rozhlasové studio v dnešní Kounicově ulici v  Brně. Celý komplex studií v  této funkcionalistické budově Stadionu sloužil rozhlasu až do roku 2013. Brněnské studio Českého rozhlasu má také od roku 1950 své sídlo v budově v Beethovenově ulici. Zábavná taneční hudba byla nejprve tvořena Malým brněnským rozhlasovým orchestrem, od roku 1951 proslulým Brněnským Estrádním Rozhlasovým Orchestrem. S  ním se objevují jména tvůrčích osobností jako Ladislav Kozderka, Jiří Hudec, Bohuslav Sedláček a  další. Byl to základ pro vznik a vývoj tehdejší populární hudby, mnohdy vysoké umělecké kvality. V  oblasti jazzové

a  swingové hudby našel v  brněnském rozhlase svůj domov Orchestr Gustava Broma. Zanechal nám více jak 2 000 hudebních snímků. Od padesátých let 20. století je hudební historie doložitelná nespočtem hudebních snímků. Začíná zde počátek rozhlasové výroby, která existuje a  ze které se čerpá až do  současnosti. Fonotéka studia Českého rozhlasu v Brně je druhá největší u nás. Má jen ve svém zlatém fondu přibližně kolem 1100 hodin hudby a v dalších vlastních hudebních nahrávkách řádově desetitisíce titulů. Hudební redakci symfonické, vokální a komorní hudby vedl od roku 1952 Zdeněk Cupák, žák Břetislava Bakaly, který má svůj podíl na výjimečných dramaturgických počinech. V rozhlase pracoval až do roku 1982. I poté byl s hudební redakcí spjat nejen duchovně, ale často i autorsky. Mezi neopomenutelné interprety patřil dirigent, klavírista, varhaník a hudební skladatel Břetislav Bakala, který stihnul v  poválečné době natočit velkou část domácího i světového symfonického repertoáru. Své hudební vzděPrvní vysílací studio na střeše Zemědělského domu v Brně

BERO řídí Jiří Hudec

Začátky Gustava Broma

Akademie 29

ních komponovaných pořadů, přece stále nesla základní hudební poselství a určitý kvalitativní nárok na interpretaci a technické provedení přihlášených projektů. Brněnská fonotéka také uchovává velmi vzácné nahrávky umělců, kteří v  Brně koncertovali jako například A.  Harasiewicz, J. Norman, J. Obrazcovová, L. Kogan, S.  Richter, H. Grimaud, Ch. Mackerras, N. Harnoncourt, Ch. Munch, Alban Berg Quartet, Arditti Quartet a  mnohé další světové osobnosti včetně komorních ansámblů a orchestrů.

BROLN a Dušan Holý

Hromadný poslech u rozhlasového auta v Brně (1934)

lání získal přímo u Leoše Janáčka, od roku 1926 působil v rozhlase jako klavírista a dirigent a od roku 1937 se stal šéfem Orchestru Brněnského rozhlasu. Tato všestranná hudební osobnost je dodnes inspirujícím fenoménem.

ším krokem vývojově dopředu. Významnou kapitolou dramaturgie hudební redakce bylo postupné systematické unikátní kompletování díla Bohuslava Martinů, redakčně připravované Zdeněkem Zouharem. V Brně byla natočena například i většina opusů skladatele Vítězslava Nováka a dalších unikátních titulů autorů české hudby.

Symfonický orchestr brněnského rozhlasu se 1. ledna 1956 sloučil se symfonickým orchestrem Brněnského kraje, aby mohlo vzniknout nové těleso – Státní filharmonie Brno. Z  domácích dirigentů zde působili například Otakar Trhlík, Václav Neumann, Jiří Waldhans, Zdeněk Mácal, Jiří Bělohlávek, Petr Vronský, Leoš Svárovský a  především dnes nejvíce ceněný janáčkovský dirigent, profesor František Jílek. Lidová hudba a folklor, tak typické žánry pro moravský region byly soustředěny nejprve okolo proslulého festivalu ve  Strážnici, kde rozhlasové mikrofony nikdy nechyběly. V  roce 1952 vzniká Brněnský rozhlasový orchestr lidových nástrojů tzv. BROLN. Za  60 let své umělecké činnosti zanechává v  rozhlasových nahrávkách jedinečný hudební odkaz pro příští generace. Do  rozhlasové historie se v této oblasti zapsal dramaturg a redaktor Jaromír Nečas. V šedesátých letech 20. století se hudební produkce díky rozhlasové technice obohacené o stereofonii dostala dal-

Na půdě rozhlasu vznikl také orchestr Studia autorů, který prováděl díla „průkopníků“ hudební nové vlny 60. let u  nás. Byli to skladatelé Josef Berg, Miloslav Ištvan, Alois Piňos a další. Dnes, v době vyspělé elektroniky se můžeme jenom obdivovat tehdejším tvůrcům, hudebním skladatelům a zvukovým mistrům, kteří tehdejší kompozice tvořili prakticky bez speciálních zvukových zařízení. Originalitu této tvorbě dávalo především propojení zvuku akustických nástrojů s elektronikou. Na  společném zasedání rozhlasových organizací OIRT a  EBU byl v  roce 1966 přijat návrh na  uspořádání soutěže Československého rozhlasu „Prix musical de Radio Brno“. Tato soutěž probíhající až do  roku 1998 se stala velmi konkrétní platformou pro výměnu hodnot, které jsou v hudbě velmi dobře souměřitelné a dobře slyšitelné. I když tato mezinárodní soutěž postupně proměnila svou podobu a časem podtrhla svůj rozhlasový charakter podmínkou tématu a  důrazem na  slovní komentář hudeb-

V pořadu Akademie mnohé archivní klenoty z Brna znovu pustíme do  rozhlasového éteru. I  když je čas na  jubilejní ohlédnutí, život brněnského studia Českého rozhlasu běží bez zastávky dále a  my, současní tvůrci, mu od srdce přejeme jen to nejlepší!

Jan Hlaváč, hudební dramaturg TS Regiony

Český rozhlas Vltava: Akademie „90 let rozhlasového hudebního vysílání z Brna“, 1. 10. 2014 | 20.00–21.45 hod.

30 Výročí

OLOMOUC PĚTAŠEDESÁTILETÁ V neděli 9. ledna 1949 se na vlně 325 metrů z vysílače Dobro­ chov poprvé éterem ozvalo: „Hlásí se Olomouc. Vysílá studio Československého rozhlasu v Olomouci.“ Český rozhlas Vltava se k tomuto okamžiku vrátí v posledním zářijovém týdnu spe­ ciálním projektem.

Prvním pořadem onoho slavnostního dne byla v 8 hodin ráno Živá slova, následoval varhanní koncert z chrámu Svatého Mořice a pokračovalo se zemědělskou besedou Dobrý den, sousedé. Poledne ohlásily zvony z olomouckého Dómu, následoval koncert Posádkové hudby. Večer patřil přímému přenosu koncertu Moravské filharmonie s dirigentem Františkem Stupkou, v jehož rámci zástupci města slavnostně předali prostory ve  dvou měšťanských domech na olomouckém Horním náměstí do  užívání Československému rozhlasu. Z  poznámky v  dobové vysílací plachtě se dočteme, že přenos začal o tři minuty opožděn v důsledku poruchy na přenosových linkách… Ve skupině otců zakladatelů se tenkrát sešli literát a ředitel Jaroslav Kanyza, otec známého herce, hudební režisér a  dirigent Miloš Konvalinka, činoherní režisér Bohdan Denk, redaktor zábavy Vladimír Kurtin, zvukový mistr Mirek Janeček, technik Josef Balcárek nebo šéf techniky Zdeněk Vysoudil. Na jednom z výjezdů po Olomouckém kraji je zachytil i  dobový snímek (foto 1). Nikdo z  nich s  rozhlasem valnou zkušenost neměl, o  to sveřepěji do jeho tajů pronikali; začala se natáčet rozhlasová pásma, hry, folklór, komorní a symfonická hudba. Nahrávek z oné doby, i navzdory pozdějším mazacím normalizačním letům, se dochovala pěkná řádka. Některé z  nich (třeba ty s ranými dirigentskými výkony Zdeňka Mácala nebo klavírního dua manželů Lejskových) necháme rozeznít ve středu 24. září 2014 od 20 hodin ve vltavské Akademii, kterou historii a  současnosti nahrávání (nejen) klasické hudby v Olomouci věnujeme.

1

2

3

1. Janáček, Konvalinka, Kurtin, Sova, Balcárek 2. Studio 1, ČRo Olomouc 3. Martin Ptáček jako malíř Jakub Obrovský

Nepřehlédnutelnou tradici má i olomoucká opera. Ještě před vznikem olomouckého rozhlasu se už od třicátých let vysílaly inscenace přímým přenosem pro posluchače brněnského Radiojournalu. Také tuto éru si připomeneme ve středu od 9,50 hodin v živě vysílané Telefonotéce, jejímž hostem ve Studiu 1 (foto č. 2 je zachycuje v podobě z roku 1949) bude držitel Ceny Thálie 2013 a sólista operního souboru Moravského divadla Jiří Přibyl. Za účasti publika zavzpomínáme na  jeho předchůdce: Janu Majtnerovou, Pavla Stejskala, Hynka Maxu, Jiřího Zahradníčka, Václava Eremiáše a další. Zpěváky na nahrávkách doprovázel zpočátku divadelní orchestr, později i  Moravská filharmonie. Mezi dirigenty se kromě Miloše Konvalinky objevovali Oldřich Bohuňovský, Pavel Pokorný nebo Zvonimír Skřivan. Novou epochu v historii opery v Olomouci přineslo působení skladatelů Jana Vičara, Víta Zouhara a  Tomáše Hanzlíka, jehož hlas znáte také z vltavských vln. Tomáš Hanzlík je vzděláním muzikolog se specializací na české baroko. Říká o  sobě: „Dvacet let vytahuji z  archivů zapomenutou hudbu, 200–300 let starou, a tady najednou stejně zapomenuté leží skryté v  depozitářích dílo staré pár desítek let. Už delší dobu jsem chtěl psát operu s výtvarným námětem. Nakonec mě inspiroval zatracovaný a skoro neznámý malíř Jakub Obrovský, a vznikla opera Voda a  vzduch.“ Má mozaikovou formu uměnovědného kabaretu s  filozofickým podtextem, přemítajícím nad relativností výsledků naší upřímné a poctivé práce. Premiéru její rozhlasové nahrávky, v hlavní roli s Martinem Ptáčkem (na fotu 3), odvysíláme v rámci jubilejního týdne v sobotu 27. září 2014 od 20 hodin. Miloš Konvalinka, neúnavný organizátor a  novátor v oboru vážné hudby i jejího šíření, dlouhými jednáními dosáhl, že byla koncem padesátých let započata rekonstrukce koncertního sálu Moravské filharmonie Reduta (na  fotu 4). Znamenalo to náročné stavební i  technické

Výročí 31

4 Sál Reduta

úpravy, položily se nové kabely a  sál byl propojen s  režijním pracovištěm v  rozhlasové budově. Z  této letité hřivny těží olomoucký rozhlas a jeho posluchači dodnes. Ve  čtvrtek 25. září 2014 od  19 hodin to znovu oceníme na Slavnostním večeru k 65. výročí založení olomouckého rozhlasu, který přímým přenosem z  olomoucké Reduty nabídne zahajovací koncert 69. sezony Moravské filharmonie Olomouc. Pod taktovkou jejího šéfdirigenta Petra Vronského zazní díla M. I. Glinky, P.  I. Čajkovského, J. Křičky a A. Dvořáka. Sólistou večera bude houslista David Petrlík.

Josef Gurlas (řidič ), Jaromír Knybel, Zdeněk Vysoudil

S uměleckou úrovní natáčení uměleckého mluveného slova si na rozdíl od hudby otcové zakladatelé příliš hlavu nelámali, podstatná byla politická uvědomělost a  údernost. Nebýt olomouckého rodáka a pozdějšího brněnského šéfrežiséra Vladimíra Vozáka, zůstala by na  dlouhá léta tato produkce zcela ve stínu. Zlom nastává až nástupem režiséra Vladimíra Týřla v  polovině 60. let, který se rozhodl provinční zatuchlosti zatnout tipec. Dařilo se mu to jen s  obtížemi, vedení nebylo změně kurzu nijak nakloněno. Týřl přesto vytrval a vytvořil několik pozoruhodných adaptací mj. Renčových básnických skladeb; jeho nejpovedenějším opusem je pak nahrávka Dantovy Božské komedie v překladu O. F. Bablera. O renesanci slovesného umění lze však hovořit až od poloviny 90. let minulého století – pod dramaturgickým vedením Jana Sulovského, redaktora Petra Hanušky a v režii autora článku, jehož nástupcem se stal Tomáš Soldán. Olomoucká literárně-dramatická produkce se stala třetí nejpočetnější v Českém rozhlase, ročně čítá bezmála 450 hodin. Pro jubilejní týden je připravena premiéra pětidílné četby na  pokračování z  prózy Milana Švihálka nazvané Bojovat s  osudem, kterou v  podání Jana Kačera odvysílá od  pondělí 22. září vždy ve  22 hodin Dvojka Českého rozhlasu. Vltavští posluchači se budou v týchž dnech od  15,50 hodin setkávat s  cyklem věnovaným historii a  současnosti olomoucké polonistiky. Tomáš Soldán se svými kolegy natočil Páteční večer, který 26. září od 20 hodin představí čtyřicetiletou tradici HaDivadla, jeho prostějovských začátků i  brněnské současnosti. Od  14 hodin v sobotu odpoledne odehrajeme na Rozhlasovém jevišti původní rozhlasovou komedii Benjamina Kurase Sebeklamy, v níž excelují rodáci z Hané, herci Hana Maciuchová a  Igor Bareš. A  sobotní večer ve  21,45 hodin bude patřit skvostné nahrávce novely Jana Čepa Oldřich Babor, kterou v roce 2008 před olomouckým mikrofonem interpretoval Ladislav Lakomý.

Michal Bureš, dramaturg a režisér projektu Olomouc pětašedesátiletá

Zajímá-li Vás historie olomouckého rozhlasu, navštivte stánky cyklu Hlásí se Olomouc, který představuje v padesáti dílech její jednotlivé mezníky. www.rozhlas.cz/olomouc/porady/_porad/101214

32 nadpis

Foto: Archiv ČRo, Khalil Baalbaki

Rozhl asoví symfonici expandují do Obecního domu Když odhlédnu od  soukromých těles typu Český národní symfonický orchestr, jsou všechny symfonické orchestry veřejnoprávní, neboť podpora státu, kraje či města je zásadní položkou jejich rozpočtu. U  Symfonického orchestru Českého rozhlasu je tomu podobně a  přece jinak. Drtivá část jeho rozpočtu má veřejnoprávní charakter, nicméně se státem přímo nesouvisí. Platí si jej částí povinného koncesionářského poplatku téměř každý občan České republiky. Hlavním posláním jednoho z  nejstarších tuzemských těles je tedy služba veřejnosti. Toho si je vědom i  jeho ředitel Jan Simon. Aby ji mohl orchestr naplňovat, musí mít posluchače. Jeho konkurenti rozvíjejí „boj o  diváka“ různě. SOČR se rozhodl učinit od sezony 2014/15 poměrně radikální rozhodnutí – zmenšit počet koncertů ve prospěch vyšší kvality a rozdělit svou abonentní řadu na  dvě filozoficky odlišné části. První, nazvaná

„klasika s  noblesou“, zůstává v  Rudolfinu a  mnohým příznivcům SOČRu splní přání – Dvořákova Pátá, Sedmá a Osmá, Elgarův Violoncellový koncert, Sukova Serenáda… Noblesu pak jistě více než dobře naplní dirigenti Ondrej Lenárd, Libor Pešek, Vladimír Válek a  Petr Altrichter (více na  www.socr.rozhlas.cz). Abonentní koncerty ve  Smetanově síni jsou jinou kávou. Decentním otevíráním „nových horizontů“ bude Český rozhlas lákat divácký a posluchačský segment lidí, kteří nejsou zvyklí chodit na  koncerty symfonických orchestrů a  pro něž bude poslech například Stravinského Ptáka Ohniváka premiérou. Dojde k zajímavým průnikům a  spojením – Bohuslav Martinů a  Ondřej Brousek, Luboš Fišer a Petr Hapka, George Gershwin a  Jaromír Hnilička, Gustav Mahler a  Michal Pavlíček… Nový formát koncertů rozhlasového orchestru má kromě atraktivní dramaturgie koncertů a  kvalit-

ních sólistů v Obecním domě ještě jednu silnou kartu, o které mi pověděl ředitel SOČRu (a přední český klavírista) Jan Simon. Zastavme se nejdříve krátce u nahrávacích aktivit. Které považujete v blízké době za stěžejní? Určitě je to komplet Kabeláčových symfonií s  dirigentem Markem Ivanovičem. Vzhledem k  tomu, že projekt byl roztočen již v době rekonstrukce Vinohradské, tedy v době, kdy jsme neměli k dispozici vlastní studio, není bohužel možné dodržet fazonu jednoho akustického prostoru. Chybí nám už jen jedna – Pátá symfonie b moll „Dra­ mmatica“ se sólovým sopránem. Co se týká vydavatele, je možné, že vydavatelem bude Radioservis. Zásadní projekt pro rok 2015 je spjat se jménem Bohuslava Martinů. Ve spolupráci se skladatelovou nadací a institutem nahrajeme a posléze vydáme klavírní koncertantní sklad-

Rozhovor 33

by, které v tomto rozsahu nevyšly už 25 let. Bude to však nejen komplet, ale také průřez klavíristickými generacemi. Orchestr bude jeden, dirigent také (Tomáš Brauner), ale pianistů osm – Ivo Kahánek, Václav Mácha, Igor Ardašev, Adam Skoumal, Daniel Wiesner, Miroslav Sekera, Jan Simon a Martin Kasík. Pevné datum „dodání“ je 10. prosinec 2015 ke Dnům Bohuslava Martinů. Určitě se budeme snažit dostat oba unikátní komplety do světa nejen ve  spolupráci s  našimi partnery, ale i  přes nový e-shop Českého rozhlasu. Pojďme si povídat o  nové koncertní sezoně orchestru, jež bude též zaznamenána mikrofony Českého rozhlasu. Radikální změnou je přesunutí části pražské abonentní sezony do Smetanovy síně Obecního domu. Proč? Během řady let se nám naše koncertní řada rozrůstala z  původních osmi na  šestnáct, což už je příliš. Dalším podnětem ke změně je fakt, že pronájem Dvořákovy síně pro tolik koncertů začal být, i  přes nadstandardní spolupráci Českého rozhlasu s Českou filharmonií, neúnosným finančním břemenem. Nebylo by možné zachovat cenu abonentky pod 3000 korun, což považuji za psychologický strop. Jdeme tedy cestou zmenšení počtu koncertů základní, v  podstatě „konzervativní“ řady, v  níž respektujeme přání a zaměření našich věrných abonentů. Držíme se ověřených hodnot, standardních titulů koncertního repertoáru, a konstant našeho hudebního života – šéfdirigenta Ondreje Lenárda a dalších silných mistrů taktovky a známých, většinou domácích sólistů. Na druhou stranu musíme myslet i  na  našeho vysílatele, který potřebuje i méně běžné tituly, což souvisí i s naší ambicí,

šéfdirigent Ondrej Lenárd

PKF-Prague Philharmonia. Jsme součástí veřejnoprávního Českého rozhlasu, pokusme se vnímat rozhlasový orchestr jako těleso veřejné služby! Abych byl konkrétnější, klasická hudba byla vždy součástí elitního prostoru a  naším úkolem je pokusit se dostat ji mimo něj. Naše koncerty v Obecním domě takovým pokusem jsou a uvidíme, jak se nám to všem podaří. moderátorská dvojice Jan Pokorný a Lucie Výborná

aby Evropská vysílací unie přebírala maximum naší produkce. Se snížením počtu koncertů v Rudolfinu na deset souvisí i snížení cen z 2800 na 2300 korun. Koncertní řada v Obecním domě má však jiný charakter, dokonce bych řekl filozofii… Nabídka v  Praze je nesmírně bohatá. Stačí se podívat na sezony České filharmonie, FOK a PKF. Vložit do toho další koncertní řadu ve  standardní, běžné podobě je nošením dříví do lesa a jen těžko budeme hledat posluchače, kteří jsou už „rozebráni“. Tak jsme si řekli – pokusme se oslovit neoslovené… Neobvyklá není jen stavba koncertů, ale i  forma, kdy tvářemi a  průvodci bude moderátorská dvojice Jan Pokorný a  Lucie Výborná, kteří nepředstavují jen Radiožurnál, ale  jsou identifikátorem celého Českého rozhlasu. Jejich úlohou nebude, aby na  pódiu zahrnovali diváky hudebně historickými fakty a muzikologickými rozbory, ale budou doslova moderátory, reprezentanty těch, kteří přijdou do Obecního domu poprvé na koncert symfonického orchestru, včetně vzájemného dialogu, zvídavých otázek dirigentovi, sólistům… To bude výchozí bod jejich spoluúčasti na tomto objevování „nových horizontů“. Vlastně navodí atmosféru a  situaci pro lidi v  sále. Pro nás organizátory je pak tento nový projekt výzvou a pracovní mobilizací, protože zatím máme prodáno přibližně 30 procent vstupenek. Nechceme se za každou cenu odlišit. Jestliže však zůstaneme v  nějaké uzavřené komunitě vysokého estetismu, může to být sice bezvadné, ale my nejsme z povahy historického vývoje Česká filharmonie. Musíme stavět filozofii SOČRu jinak, než jak to činí Česká filharmonie nebo

Programově dáváte šanci mladým muzikantům… Tak jako jsem rád, že jsme svého času pomohli houslistovi Janu Mráčkovi, těší mě, že otevíráme prostor laureátům Concertina Praga a dalších mezinárodních soutěží. Takže hostování hornistky Kateřiny Javůrkové na lednovém koncertě je zcela logické. Učiňme za naším setkáním u sklenice výborné vody tečku. Co byste považoval za  úspěch po  skončení sezony 2014/15? Je to jednoznačné – utužení věrnosti posluchačů v rámci rudolfínské abonentní řady, což dosavadní předprodej naznačuje, a přesvědčit ty, kteří do koncertních sálů konstantně nechodí, že série koncertů SOČRu ve  Smetanově síni byla natolik zajímavá, že je naučíme za námi do „Obecňáku“ chodit. Věřím, že zjistí, že se jim vyplatí to zopakovat. Luboš Stehlík

Jan Simon

34 Profil

Stanislav Kolíbal | Foto: Jaroslav Brabec

zvlášť fascinující. Byl to pohled do  jeho první výstavy v galerii Percier v Paříži roku 1931. Na hrubých prknech podepřených nějakými bednami stály objekty z několika drátů, jako by je nakreslil Joan Miró. A pod stropem několik portrétů rovněž z drátů, jako by je někdo nakreslil jedním tahem. Jak to, že socha nemusí mít hmotu? A nemusí být těžká, nemusí být z kamene či dřeva? Jak to, že několik drátěných čar může ovládat prostor? Dva roky na to jsem měl příležitost uvidět v Bruselu Calderův „mobil“. Tehdy jsem si napsal: Tak lehce se houpe jenom list stromu. Anebo uvázaná loďka. Tak tiše a nepozorovaně se mění i dráhy nebeských těles.

Existenciální rozměr geometrie a skry t ý gag

Portrét Stanislava Kolíbala

Při jednom návratu domů (v  roce 1956) mi podala domovnice balíček, který u  ní zanechal listonoš. Byl odeslán z New Yorku. V době, kdy jsem neměl kontakt s nikým v cizině a styk s ní kontrolovala speciální pošta. Byl to katalog z  výstavy Alexandera Caldera v  Muzeu moderního umění s  textem Jamese Johnsona Sweeneyho. Ale kdo mi ho poslal? Na tuto otázku se mi za celý život nepodařilo najít odpověď. Jedna reprodukce byla pro mě

Stanislav Kolíbal Narodil se v roce 1925 v Orlové na Těšínsku, po okupaci tohoto kraje se s  rodiči přestěhoval do  Ostravy. Stanislava Kolíbala tam během války, v  čase jeho dospívání, obklopovaly prosté, všední věci života chudých lidí. „Snad právě proto jsem začal vyhledávat geometrii“, říká umělec. Od  svých třinácti let modeloval a  kreslil. Obklopovala ho krajina v  pohybu a  proměně. Před očima měl stále narůstající kužely hald. Geometrie mostů, zdí, plotů jako by vyměřovala prostor obřího land-artu. Bílý strop doma, jehož nekomplikovaná čistota překlenovala seskupení obyčejných věcí tam dole a  poskytovala mu i útočiště před pohyblivým světem venku, ho fascinoval natolik, že bílá barva získá výraznou roli v jeho tvorbě, stane se jakousi synekdochou jejího univerza. Exponentem Kolíbalovy bílé bude sádra. Sádra svou bělostí tlumí expresivitu díla. Svou křehkostí a  zranitelností „navozuje“ základní leitmotiv Kolíbalovy tvorby, vypovídající o  labilitě lidské existence. „Mám rád všechno, co je bílé. I sádru. Nevadí mi její zprofanovanost. Mám ji rád, protože není ničím. Nevnuká myšlenky, ale je poslušná našich myšlenek. Neleží v trávě jako kámen, ani neroste jako strom. Teprve vzniká. A všechno dovoluje.“ Ve  svých osmnácti letech, v  roce 1943, v  ostravském Domě umění poprvé vystavuje své obrazy. Ke  konci války opouští gymnázium a  v  rámci totálního nasazení pracuje v  ostravských dolech. Po  válce studuje v  Praze na  Vysoké škole uměleckoprůmyslové u  Antonína Strnadela a  pak scénografii u  Františka Tröstra na  Akade-

První ateliér, 50. léta

mii múzických umění. A  stejně jako sochaři, kteří prošli ateliérem Josefa Wagnera, například O. Zoubek, M. Chlupáč, E. Kmentová, vzdoruje ideologickým klišé socialistického realismu a  zůstává v  inspirativním spojení s  generací meziválečné avantgardy; posléze se dostavují i impulsy modernistických experimentů z ciziny. Na vrcholu V  padesátých letech Kolíbalovy skulptury představovaly ženské figury oblých tvarů, ženská těla a torza ovšem znejišťoval nezvyklými vratkými polohami. Jeho originální rukopis divák poznal na první pohled. Z handicapu udělal svou přednost. Umělcova osobitost v  tehdejší situaci paradoxně posilovala skutečnost, že Kolíbal sochařství nestudoval: „…kdybych sochařství studoval, nikdy bych nepoznal onu tak potřebou nezatíženost“, vzpomíná umělec.

Profil 35

„Stanislav Kolíbal představuje zásadní osobnost české umělecké scény od druhé poloviny 20. století až po současnost,“ píše ve  své studii Martin Dostal. „Označení jeho práce jako sochařské je do  té míry nevyhovující, v jaké tento druh vizuálního umění prošel v posledních padesáti letech zásadními proměnami své formy a svého smyslu. Nutno podotknout, že to byl právě Kolíbal, který v domácím, ale i světovém kontextu přispěl zásadním způsobem k  této proměně. Pojmy jako objekt nebo instalace, které dnes běžně užíváme, jsou výsledkem pozoruhodného procesu, jenž Kolíbal systematicky a po svém od  60. let rozvíjel. Formální prvky – jazyk abstrakce a  geometrie, vazby na  minimální tendence, konceptualismus, procesní myšlení nebo hnutí arte povera – jsou bezesporu v Kolíbalově díle patrné. Za rozhodující zlom Černobílé nápovědi, 2014, dřevo, železo, kresba, 80 x 58 cm

Kolíbalovy umělecké kariéry se považuje první polovina 60. let, která umělci otevřela spolupráci se soudobými architekty a  při řešení vlastních výtvarných problémů otevřela perspektivy abstraktního jazyka. Kolíbala přitahovala procesuálnost abstraktní plastiky a problematika stability, lability, pádu a  také konvergence organických a  neorganických tvarů. Časovost těchto prací je udivující, srovnáme-li výkony tohoto druhu na  světové scéně (Richard Serra, Frank Stella). V porovnání s nimi si také uvědomíme komplexnost Kolíbalových prací po formální a obsahové stránce, která se opírá o individuálně i společensky chápaný existenciální kontext.“ V  normalizačním čase Kolíbal ve  své vlasti nesmí vystavovat. O  jeho díla se ale zajímají nejprestižnější světové galerie. Referují o  něm přední zahraniční noviny a  časopisy. Jeho díla jsou dnes zastoupena  ve  stálých sbírkách Centre Pompidou, Tate Gallery, Metropolitan Museum of Art a  Solomon R. Guggenheim Museum, ve  vídeňském MUMOKu, v  Národní galerii v  Praze. Výtvarní kritici oceňují existenciální rozměr jeho geometrického umění, objevují v něm emocionální podtext a metaforické poselství. Jeho práce oslovují mladou generaci českých výtvarníků. Klee, Čechov, Solženicyn, Joyce a rozhlasový pomník Důležitou roli v Kolíbalově životě sehrávají knihy. V prvních dnech po  válce v  opavském bytě, který narychlo opustil podle všeho prominent okupačního režimu, nalezl monografii o malíři Paulu Kleeovi, umělci, jehož díla nacisté prohlásili za  zvrhlá! Zdá se, že bizarnost je Kolíbalovým oborem. Ilustroval Čechova, Joyceho a  také první české vydání Solženicynova Jednoho dne Ivana Děnisoviče – sám romanopisec měl být nadšen Kolíbalovými „ilustracemi“, jednoduchými kresbami-znaky vypálenými ohněm na překližce navozujícími neobyčejně působivý, mrazivý efekt srovnatelný s  proslulou fotografii holčičky ukazující za  ostnatým drátem koncentračního táboru vytetované číslo na  své ruce. Po  listopadu 89 řídil edici textů svých oblíbených umělců, vyšly v ní knihy třeba od Matisse, Cézanna, Kahna, Miese van der Rohe, Bacona a Rilka. Sentence z Rilkových Zápisků Malta Lau­ ridse Brigga si napsal na rub dveří své skříně, kde měl bar-

vy, knihy a  sešity, aby je vždy při jejich otevření mohl číst. K 50. výročí zahájení vysílání Českého rozhlasu navrhl ve spolupráci s architektem Zdeňkem Rothbauerem památník na  místo, kde stával pověstný kbelský stan. Použil jako motiv různé směry vysílacích vln v  podobě nízkých zídek z cihel. S profesorem Stanislavem Kolíbalem připravuji na začátek příštího roku pro vltavské Osudy jeho vzpomínky. Při poslední návštěvě v jeho bytě jsem si prohlížel monografii o jeho oblíbeném Alexanderu Calderovi. Z Calderových pařížských prací z přelomu dvacátých a třicátých let mě nadchly – stejně jako kdysi Stanislava Kolíbala – jeho cirkusové variace, drátěné karikatury evokující atmosféru Felliniho filmových rekonstrukcí klaunských čísel. Když jsem pak doma listoval v kolíbalovských monografiích, napadlo mě, že Kolíbalovo uhranutí labilitou nemusí nutně znamenat balancování nad vanutím nicoty, že v jeho pojetí i pád může mít groteskní, klaunský rozměr. I představení obsahující možnost, že jeho účastníci vstanou a  opráší se, může mít totiž transcendentní přesah. Ostatně Kolíbalovo tak trochu miróovské Torzo s ru­ kama v bok z roku 1961 tuto možnost naznačuje. Jiří Kamen

Modely pro Stavby, 1992

36 Průvodce

PRŮVODCE S VĚTEM KULTURY Sledujte také aktuální nabídku na vltava.rozhlas.cz (Mozaika – kulturní zpravodajství )

Dvořákova Praha 8.–22. 9. 2014 Mezinárodní hudební festival nabídne letos 20 koncertů v pěti programových řadách. Věhlasní umělci lákají diváky již tradičně do Dvořákovy síně Rudolfina a nově také do Anežského kláštera a Týnského chrámu. Příznivci vážné hudby by si neměli nechat ujít světové orchestry, jako jsou Izraelská filharmonie pod vedením šéfdirigenta Zubina Mehty (22. 9.), Velký symfonický orchestr P.I. Čajkovského v čele s Vladimirem Fedosejevem (16. 9.) nebo Komorní orchestr Vídeň-Berlín (11. 9.). Nebude chybět Česká filharmonie s dirigentem Jiřím Bělohlávkem (8., 12. a 14. 9.). Ze světových sólistů se na festivalu představí klavírista Krystian Zimerman nebo houslový virtuos Vadim Repin. Festivalovou novinkou je programová linie komorních koncertů, která byla letos svěřena Jiřímu Bártovi. Příznivci hudby A. Dvořáka se mohou těšit na dramaturgickou lahůdku – premiérové uvedení jeho téměř neznámé první opery Alfred se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu (17. 9.). Festival myslí i na mladé posluchače či rodinné publikum a nabízí Den D, nedělní matiné a rodinné zábavné odpoledne. Více na www.dvorakovapraha.cz.

Lípa Musica 20. 9.–23. 10. 2014 13. ročník Mezinárodního hudebního festivalu Lípa Musica letos v řadě 21 koncertů a divadelních představení nabídne setkání s klasickou hudbou, operou, barokním tancem i alternativní směsicí jazzu a folku na 16 místech Libereckého a Ústeckého kraje a v příhraniční části německého Saska. V programu se představí celá řada renomovaných tuzemských i zahraničních umělců v čele s tenoristou Štefanem Margitou, německým klavíristou Gerhardem Oppitzem, klavíristy Ivanem a Lukášem Klánských, harfistkou Janou Bouškovou, varhaníkem Bernhardem Marxem či houslistkou Lenkou Torgersen a cembalistou Václavem Luksem nebo britským zpěvákem a kytaristou Jonem McCleerym. Ze souborů do severních Čech a Saska zamíří německý Ensemble Musaicum, Ensemble Inégal, Collegium 1704, Capella Mariana, Martinů Voices či Hradišťan s Jiřím Pavlicou. Chybět nebude ani opera, tentokrát provedení Scarlatiho Armidy v české premiéře mobilního barokního divadla Florea Theatrum, program pro děti nebo hudební soutěž Lípa Cantantes pro žáky základních uměleckých škol. Více informací najdete na www.lipamusica.cz.

Den Architektury 2014 4.–5. 10. 2014 Akce navazuje na předchozí tři ročníky a probíhá v řadě českých a moravských měst formou architektonických procházek vedených architekty, historiky či teoretiky architektury mladé a střední generace. Ti široké veřejnosti v téměř pa-

desáti městech nabídnou unikátní příležitost objevit místní architektonické unikáty, zajímavé stavby současné architektury s možností vstoupit do interiérů vybraných staveb a upozorní na historické krajinné a urbanistické souvislosti a zvláštnosti. Všechny procházky jsou mezigenerační, vybrané akce jsou vhodné pro rodiče s dětmi, některé proběhnou formou cyklojízdy. Vstup na všechny akce je zdarma. Více na www.denarchitektury.cz

Struny podzimu 6. 10.–12. 11. 2014 Světové hvězdy rozehrají letošní Struny podzimu různorodým repertoárem. Publikum si může vybrat z plejády žánrů jako jazz, podmanivé portugalské fado, perská mystika nebo soudobá vážná hudba. Letošní program hraje opět na jazzovou strunu a nabízí hned několik skvělých jmen. Mistr balad a inspirativní jazzová legenda, která se na světových pódiích pohybuje přes šedesát let, klavírista Ahmad Jamal, rozezní se svým kvartetem jazzovými melodiemi Dvořákovu síň Rudolfina (12. 10.). Svou mimořádnou všestrannost a virtuositu předvede v kině Lucerna Chris Thile spolu s miláčkem zdejšího publika, klavíristou a excelentním improvizátorem Bradem Mehldauem. V osvěžujícím spojení mandolíny a klavíru zapůsobí duo umělců na diváky klasikou i jazzovou improvizací (3. 11.). Hvězda první velikosti, jazzman Hugh Masekela, vzdá společně s klávesistou Larry Willisem hold tomu nejlepšímu z americké hudební tradice. Společně diváky zavedou i do míst, která jsou kolébkou jazzové hudby (5. 11.). Kompletní program na www.strunypodzimu.cz.

Ostrava v Praze 26. 10.–2. 11. 2014 Festival ostravských divadel dorazí již popáté na pražskou divadelní scénu a ostravští umělci odehrají celkem osm špičkových představení. Jako prolog festivalu bude 28. 9. uveden unikátní projekt Pocta Cunninghamovi. V neděli 26. 10. herci Národního divadla moravskoslezského odehrají Podivný případ se psem a Za vodou (Dokud nás smrt…). Rozhodně si nenechte ujít inscenaci roku Ruská zavařenina, kterou uvede Komorní scéna Aréna 1. 11. Dalším festivalovým dnem bude neděle 2. 11. Nebude chybět představení Divadla loutek Ostrava Kocourek Modroočko, činohra NDM odehraje dramatizaci Jerofejevovy prozaické poemy Moskva → Petušky a baletní soubor uvede Návraty domů. Festival uzavírá Divadlo Petra Bezruče. www.ostravavpraze.eu

Collegium 1704 v Rudolfinu Sezona 2014–2015 Vedle nejuznávanějšího kontratenoristy současnosti Bejuna Mehty (21. 10. 2014) se Rudolfinum rozezní hlasem proslulé kanadské sopranistky Kariny Gauvin (18. 11. 2014). Poprvé pak bude v rámci tohoto cyklu představen šarm francouzské barokní hudby v podání první dámy francouzského baroka Sandrine Piau (28. 4. 2015). Novinkou je série tří koncertů: česká premiéra Zelenkovy Missy Divi Xaverii (15. a 16. 12. 2014), Mozartova Mše c moll (24. 2. 2015) a Bachova Mše h moll (30. a 31. 3. 2015). www.collegium1704.com

Program 37

VÁ ŽNÁ HUDBA Vedoucí Redakce vážné hudby Petr Veber ([email protected])

3. 11. | Ravel: La valse. – Koncert pro klavír. – Debussy: Faunovo odpoledne. – Moře (O. Lenárd) • Abontentní kocerty SOČR pondělí | 19. 30. | přímé přenosy z Obecního domu

13. 11. | Corigliano: The Mannheim Rocket. – Phantasmagoria. Suita z opery Duchové Versailles. – Adams: Absolute Jest. – Gordon: Rewriting Beethoven's 7th Symphony. SOČR řídí Peter Vrábel

OSTATNÍ KONCERTY POŘADY SYMFONICKÉ, OPERNÍ, KOMORNÍ A DUCHOVNÍ HUDBY

SPECIÁLNÍ PROJEKTY 3. 9. | Den s Pražskými symfoniky 8.–12. 9. | Souborné uvedení Dvořákových symfonií v nahrávce ČF a J. Bělohlávka 29. 9. | Den s orchestrem PKF

OPERETNÍ VEČERY 15. 9. | 20.00 | Jan Evangelista Zelinka: Lásky, žal i smích 20. 10. | 20.00 | Rudolf Piskáček: Perly panny Serafínky

KONCERTNÍ SEZONA Nabídka z výměnné sítě Euroradia, z abonmá českých orchestrů a z tuzemských festivalů • Abontentní kocerty SOČR pondělí | 19. 30 | přímé přenosy z Rudolfina 6. 10. | R. Strauss: Smrt a vykoupení. – Mozart: Rekviem (O. Lenárd)

13. 10. | Bernstein: On the Town. – Jolivet: Koncert č. 2 pro trubku. – Gershwin: Rapsodie v modrém. – Hnilička: Jazzová mše. – Kučera: Tokyo Pulsing pro big band a symfonický orchestr. – L. Simon: Sanctus z Requiem za zemřelé, pro které hudba byla životem 10. 11. | Martinů: La Bagarre. – O. Brousek: Symfonie č. 1. – Barber: Toccata festiva. – Prokofjev: Skytská suita (K. Chroboková, varhany, dirigent N. Collon) • Hudební fórum Hradec Králové 20.00 | přímé přenosy ze sálu Filharmonie 30. 10. | Glass: Heroes. – Bates: The B-Sides. – Daugherty: Metropolis Symphony. Filharmonii Hradec Králové řídí A. S. Weiser 4. 11. | Kancheli: Symfonie č. 5. – Silvestrov: Symfonie č. 5. Janáčkovu filharmonii Ostrava řídí Pavel Šnajdr 6. 11. | Pärt: Festina Lente. – Andriessen: Mysteriën. – Chin: Miroirs des temps. Filharmonii Hradec Králové řídí Marek Štryncl

1. 9. | 20.00 | Janáček: Z mrtvého domu. – Dvořák: Koncert pro violoncello. – Beethoven: Symfonie č. 7 (Česká filharmonie, A. Weilerstein, J. Bělohlávek, záznam z BBC Proms – EBU) 5. 9. | 12.10 | L. Janáček: Příhody lišky Bystroušky. – Dvořák: Koncert pro housle. – Zlatý kolovrat (Filh. orch. Franc. rozhlasu, F. P. Zimmerman, J. Hrůša, záznam z Paříže – EBU) 8. 9. | 20.00 | Dvořák: Stabat mater (Filh.orch. Fr. rozhlasu, J. Hrůša, záznam ze Saint Denis – EBU) 11. 9. | 21.20 | Ke kořenům španělského flamenca. Záznam koncertu souboru Accademia del piacere na Pražském hradě v rámci Letních slavností staré hudby 14. 9. | 14.00 | Vivaldi, Telemann, Haas, Bach, Šostakovič, Janáček (Janáčkův komorní orchestr a V. Veverka – hoboj, záznam z Domu kultury města Ostravy). 16. 9. | 20.00 | Operní recitál J. Kaufmanna (Verdi, Puccini, Mascagni, Massenet, Bizet). Hraje SOČR, dirigent J. Rieder. Záznam z festivalu v Č. Krumlově z 18. 7. 21. 9. | 14.00 | Vivaldi, Rossini, Bizet aj. (Kytarové kvarteto Aighetta, Monaco – záznam z festivalu Uprostřed Evropy)

22. 9. | 20.00 | Přímý přenos koncertu Izraelské filharmonie na festivalu Dvořákova Praha (Beethoven: Egmont, – Mozart: Symfonie g moll. – R. Strauss: Život hrdinův. Řídí Z. Mehta) 24. 9. | 12.10 | Sibelius: Koncert pro housle. – Dvořák: Symfonie č. 7 (F. P. Zimmermann, Symf.orch. Severoněmeckého rozhlasu, dirig. D. Slobodeniouk – záznam z Neubrandenburgu, EBU) 25. 9. | 19.00 | Přímý přenos koncertu Moravské filharmonie Olomouc. Glinka: Ruslan a Ludmila. – Čajkovskij: Koncert pro housle. – J. Křička: Nostalgie. – Dvořák: Symfonie č. 5 (Sólista D. Petrlík, P. Vronský) 30. 9. | 12.10 | Recitál houslisty J. Špačka. Doprovází M. Sekera (záznam z Rájce-Jestřebí z festivalu Concentus Moraviae) 2. 10. | 21. 20 | Biber: Sonatae tam aris quam aulis servientes. Záznam koncertu souboru Orkiesta historyczna v kostele sv. Šimona a Judy v rámci Letních slavností staré hudby 5. 10. | 14. 30 | Přímý přenos varhanního koncertu P. Čecha ke 400. výročí evangelického kostela U Salvátora v Praze 7. 10. | 20.00 | Koncert Magdaleny Kožené a souboru Les Violons du Roy (Mozart, Haydn; záznam z Palais des Beaux-Arts v Bruselu – EBU) 8. 10. | 12.10 | Schubert: Symfonie č. 5. – Mahler: Symfonie č. 4. London Symphony Orchestra, dirigent Bernard Haitink (záznam z londýnského festivalu BBC Proms – EBU)

PROGRAM

Změna programu vyhrazena

38 Program

9. 10. | 21.20 | Hudební žánry pěti kontinentů v portugalské kultuře. Záznam koncertu souboru Sete Lágrimas na  Letních slavnostech staré hudby 10. 10. | 12.10 | Duchovní polyfonie 13. a 14. století, A. Pärt, J. Tavener. Záznam vystoupení souboru Ars nova Copenhagen na festivalu Dvořákova Praha 12. 10. | 14.00 | Přímý přenos koncertu k 600. výročí obnoveného vysluhování podobojí 14. 10. | 20.00 | Beethoven: Missa solemnis. Monteverdi Choir, Orchestre Révolutionnaire et Romantique, dirigent J. E. Gardiner (záznam z festivalu BBC Proms – EBU) 19. 10. | 14.00 | Koncert mezzosopranistky V. Hajnové a klavíristy M. Kasíka (Haas, Klein, Krása, Ullmann – záznam z Festivalu zakázané hudby v Terezíně) 22. 10. | 20.00 | Franck: Symfonie d moll. – Debussy: Utrpení sv. Šebestiána. Orchestr FOK diriguje Serge Baudo (záznam koncertu ve Smetanově síni) 23. 10. | 21.20 | Záznam koncertu souboru Echo du Danube na Letních slavnostech staré hudby. (Caldara, Krieger, Froberger, Telemann, Marais, Pisendel, Corbetta, Corrette) 26. 10. | 14.00 | Záznam koncertu laureátů soutěže Mladý klavír

27. 10. | 20.00 | Janáček: Její pastorkyňa. – R. Strauss: Smrt a vykoupení. – Mahler: Chlapcův kouzelný roh (M. Goerne, Česká filharmonie, M. Honeck – záznam z Rudolfina) 9. 11. | 14.00 | Schulhoff: Smyčcový kvartet č. 1. – Dvořák: Smyčcový kvartet č. 10 Slovanský. – Brahms: Smyčcový kvartet č. 2. Záznam koncertu Kvarteta Pavla Haase na festivalu v Č. Krumlově 11. 11. | 20.00 | Nicolai: Veselé paničky windsorské. – Elgar: Falstaff. – Čajkovskij: Symfonie č. 5. Berlínské filharmoniky řídí L. Bernstein 15. 11. | 20.00 | Přímý přenos koncertu Ivo Kahánka a Berlínských filharmoniků s šéfdirigentem Simonem Rattlem na Festivalu R. Firkušného v Praze (Martinů: Koncert pro klavír č. 4 Inkantace. – Beethoven: Symfonie č. 9) 16. 11. | 14.00 | Janáček: Smyčcový kvartet č. 1 a č. 2. – Smetana: Smyčcový kvartet č. 1 a č. 2. Záznam vystoupení Kvarteta Pavla Haase na Brittenově festivalu v Aldeburghu 20. 11. |. 21.20 | Händel/Mozart: Alexandrova slavnost. Záznam koncertu k 200. výročí Společnosti přátel ve Vídni 26. 11. | 19.00 | Přímý přenos koncertu laureátů rozhlasové soutěže Concerto Bohemia

OPERNÍ VEČER sobota 6. 9. Dvořák: Armida (Šubrtová, Jiráček) 13. 9. Fibich: Nevěsta messinská (Beňačková, Košler) 20. 9. Mozart: La clemenza di Tito. Záznam z Bruselu (EBU) 27. 9. Hanzlík: Voda a vzduch (Připravila Olomouc) 4. 10. Strauss: Růžový kavalír. Záznam z Vídně EBU) 11. 10. Gounod: Faust a Markétka. Záznam z Londýna (EBU) 18. 10. Janáček: Její pastorkyňa (Domanínská, Gregor) 25. 10. Janáček: Příhody lišky Bystroušky. Záznam z Vídně (EBU) 1. 11. Janáček: Z mrtvého domu (dirigent Liška) 8. 11. Ostrčil: Honzovo království (Žídek, Jiráček) 22. 11. Britten: Peter Grimes. Záznam z Vídně (EBU) 29. 11. Wagner: Bludný Holanďan. Záznam z Vídně (EBU) AK ADEMIE & STUDIO LIVE středa | 20.00–21.45 | 3. 9. 80 let Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK 10. 9. Dvořákovy symfonie v nové nahrávce J. Bělohlávka 17. 9. Eva Urbanová hostem v ostravském divadelním klubu 24. 9. Procházka olomouckou hudební fonotékou 1. 10. Hudební Český rozhlas Brno devadesátiletý

8. 10. Studio live. Přímý přenos ze Studia 1 ČRo v Praze 15. 10. František Pišinger a Dvořákovo kvarteto 29. 10. S hobojistkou Marlen Vavříkovou v USA 5. 11. Vojanské písničky 12. 11. V New Yorku s Yvettou Graf 19. 11. Studio live. Přímý přenos ze Studia ČRo v Brně

TELEFONOTÉK A pondělí–pátek | 9.50–11.27 Živě vysílaný hudebně- a kulturně-publicistický pořad s nahrávkami především klasické hudby, se soutěží o kompaktní desky a s možností telefonických dotazů posluchačů na hosty ve studiu – osobnosti z hudební, literární, výtvarné, divadelní či filmové oblasti včetně osobností z oblasti vědy, historie, architektury či medicíny. Pozvání přijali např. muzikoložka Michaela Freemanová, skladatelka Sylvie Bodorová, hornista Radek Baborák, režisér David Radok, ředitel Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK Daniel Sobotka, ředitelka Filharmonie Brno Marie Kučerová, držitel Ceny Thálie Jiří Přibyl, barytonista Roman Janál, klavírista Karel Košárek, violistka Jitka Hosprová, předseda Českého spolku pro komorní hudbu Ludvík Kašpárek, fotograf Jindřich Štreit. Každou středu, počínaje 10. září, vysíláme pořad ze Studia 2 na Vinohradech, kam jsou posluchači srdečně zváni. Výjimkou je pouze 24. září, kdy budeme vysílat z Olomouce, posluchače zveme na živé vysílání i zde! HUDEBNÍ FÓRUM pondělí–čtvrtek | 23.00–24.00

Program 39

MUSICA ANTIQUA čtvrtek | 21.20–22.45 HUDEBNÍ FÓRUM SPECIÁL pátek | 23.10–00.55 Autorsky moderované publicistické pořady s hosty, do hloubky věnované hudbě posledních 40 let 5. 9. | Postfest Kroměříž – citlivé prostředí pro mezigenerační komunikaci. Debaty Ondřeje Štochla s účastníky 5. ročníku kompozičních kurzů nad hudbou Petera Grahama, Pavla Zemka-Nováka, Alberta Breiera a Jakoba Ullmanna 19. 9. | Rok Andrzeje Panufnika, polského skladatele, na něhož se mělo zapomenout a jehož 100. výročí narození si hudební svět připomene 24. září 26. 9. | BBC Proms 2014 Koncert k narozeninám skladatele a dirigenta Petera Maxwella Daviese 3. 10. | Speciál o skladateli, dirigentovi a klavíristovi Benjaminu Jusupovovi 10. 10. | Agon Orchestra – 30 let. 2. část 14. 11. | Pavel Bořkovec v zrcadle korespondence 21. 11. | Speciál věnovaný skladateli Alfredu Šnitkemu

FORTISSIMO sobota | 16.00–16. 59 Odpolední koncert ze skladeb, které zatřásly hudebním světem. Nahrávky SOČR

DUCHOVNÍ HUDBA neděle | 8.00–8.59

ROK ČESKÉ HUDBY 7. 9. | Na dvoře císařském a biskupském (3/5). Hudba v Praze za císaře Rudolfa II. a v Olomouci za biskupa Stanislava Pawlowského 14. 9. | Na dvoře císařském a biskupském (4/5). Hudba v Čechách a na Moravě za třicetileté války 21. 9. | Na dvoře císařském a biskupském (5/5). Hudba v Olomouci a Kroměříži za biskupa Karla Lichtensteina 28. 9. | Josef Bohuslav Foerster: Svatý Václav, kantáta op. 140 5. 10. | Luteránská hudba v předbělohorské Praze. Pořad k 400. jubileu otevření evangelického kostela U Salvátora na Starém Městě pražském 12. 10. | Husité, utrakvisté, čeští bratři, evangelíci… a jejich hudba. Pořad k 600. výročí obnoveného vysluhování podobojí 19. 10. | Český skladatel František Ignác Tůma – úspěšný vídeňský autor duchovní hudby 2. 11. | Karl Ditters von Dittersdorf – stopy vídeňského rodáka v českých zemích 9., 16. a 23. 11. | Petr Eben uvádí svou duchovní hudbu 30. 11. | O varhanní improvizaci Přijď, Spasiteli národů – adventní varhanní improvizace (1/2)

LITURGICK Ý ROK neděle | 7.00–7.35 ROK ČESKÉ HUDBY Liturgický rok na českých a moravských kůrech v 17. a 18. století – cyklus

RONDO neděle 21.00–22.59 14.  9. | Kronos Quartet. Připravila L. Hradilová

21. 9.–19. 10. | Česká opera 19. a 20. století. Připravil I. Ruml 26. 10. | Mozartův Idomeneo v instrumentaci Richarda Strausse. Připravila M. Jonášová 2. 11.–30. 11. | Opery Antonína Dvořáka. Připravil B. Vítek

SLOVO O HUDBĚ úterý | 17.00–17.30 EUPHONIA sobota | 13.00–13.59 V  této programové řadě se zaměřujeme především na  letošní Rok české hudby a  na  některá významná výročí, která sebou přináší. Nyní na  podzim je to 120 let od vzniku Českého spolku pro komorní hudbu v Praze. Jeho předseda Ludvík Kašpárek připravil pro rozhlas čtyřdílný cyklus pořadů, které mapují historii spolku a jeho koncertní a organizační činnost. Dále pro Vltavu připravuje nový cyklus David Beveridge, americký badatel žijící v  České republice, který zasvětil svou muzikologickou práci Antonínu Dvořákovi. Nedávno totiž vydal obsáhlou studii, věnovanou přátelským vztahům rodiny Dvořákovy s  rodinou mecenáše Josefa Hlávky. A  na  základě této práce vznikají i kapitoly pro rozhlas.

Další hudební pořady • PRELUDIUM ponděl–pátek | 4.45 –5.35 • PARTITURY pondělí až neděle | 5.40–6.29 • HUDEBNÍ GALERIE pondělí–pátek | 12.10–15.00 • TRYLEK pondělí–pátek | 15.20–15.49

• RANNÍ KONCERT sobota | 7.00–7.59 • HUDEBNÍ GALERIE sobota–neděle | 12.10–1259 • CONCERTO & CONCERTINO sobota, cca 15.10–15.56 • OPERNÍ MAGAZÍN sobota, 17.00–17.30 | (měsíčně) • V ÝROČÍ TÝDNE sobota | 17.30–17.44 • VARHANY neděle | 10.00–10. 30 • ZVONY neděle | 12.00–12.05 repríza v pondělí | 0.00–0.05 • KRÁSNÉ HLASY neděle | 13.00–13.59 • NEDĚLNÍ KONCERT neděle, 14.00–15.59

JAZZ, ALTERNATIVA , ETNO, WORLD MUSIC, FOLK , ROCK JAZZOVÁ HUDBA JAZZOFON všední dny | 9.00–9.30 pondělí | Projížďka v rytmu s Antonínem Matznerem. úterý | střídavě Big Band Panorama Jana Hály a Napříč jazzovými žánry s Otakarem Svobodou. středa | střídavě Swing Session s Kamilem Hálou, Swing z Brna a Swing z Ostravy. ćtvrtek | střídavě Jazzisimo s Petrem Zvoníčkem a Planeta jazzem posetá s Eliškou Svobodovou. pátek | klasický jazz uvádí Luboš Zajíček.

40 Program

JAZZOV Ý PODVEČER 17.45–18.30 pondělí | střídavě Blues z hospody i ze studia s Ondřejem Konrádem a Jazz Update s Davidem Bradou. úterý | střídavě Jazzové mezníky s Antonínem Matznerem, Jazzová myš s Pavlem Dostálem, Velké jablko s Petrem Markem a Mezi proudy s Jiřím Hlaváčem. středa | Zapomenutí hrdinové synkopy s Ondřejem Havelkou a Pavlem Klikarem, Jazz Forum Jiřího Starého a Jazz Café s Alešem Bendou. ćtvrtek | Jazz notes – týdeník aktualit a zajímavostí ze světa jazzu střídavě uvádějí Otakar Svoboda, Jiří Starý, Marian Friedl a Václav Vraný. pátek | střídavě Jazz live z Prahy, z Brna, z Ostravy a cyklus Mezinárodní festival jazzového piana, který připravuje Vladimír Truc. sobota | Sladké je žít ( jazz doprovází poezii, poezie doprovází jazz). neděle | Jazzové lelkování s Alešem Bendou. EURORADIO JAZZ SEASON pátek | 22.30–24.00 26. 9. Přímý přenos jazzového koncertu Evropské vysílací unie (EBU) z Velké Británie. 31. 10. Premiéra záznamu jazzového koncertu Euroradio Jazz Orchestra z Prahy v rámci jazzové řady EBU. 28. 11. Přímý přenos jazzového koncertu Evropské vysílací unie (EBU) z Estonska.

JAZZOV Ý KLUB noc ze soboty na neděli | 0.05–1.30 K půlnočnímu setkání s jazzem a blues zvou střídavě Jana Koubková, Jan Hála, Ondřej Konrád a Otakar Svoboda. NOČNÍ VLNA JAZZU neděle 1.30–2.30 (střídavě Brno, Ostrava) JAZZ & WORLD LIVE sobota | 00.55–03.00 Jazzová a etnická hudba z koncertních pódií

OSTATNÍ HUDEBNÍ ŽÁNRY ČAJOVNA 19.00–20.00 Pořady o současné kreativitě a mladém životním stylu. Od divadla k designu, od world music přes rock až po elektronickou alternativní hudbu. Informace z aktuálního kulturního dění. Zajímaví hosté ve studiu, reportáže z důležitých akcí. ALBUM TÝDNE pondělí a pátek | 22.30–23.00 Aktuální desku s alternativní hudbou představí na dvakrát Aleš Opekar.

HUDEBNÍ FÓRUM víkend 23.15–24.00 sobota | střídavě Svět jiné hudby. Alternativní hudební směry a mezižánrové fúze uvádí Petr Slabý. Etnohrátky. Tematické pořady a záběry z koncertů world music, etnické a folkové hudby domácí i zahraniční scény uvádí Ivana Radechovská.

neděle | Oáza s Jiřím Mazánkem a první neděli v měsíci Ambient s Josefem Sedloněm. Hudba pro meditaci a rozjímání. MEZI DRAKEM A HADEM sobota a neděle | 3.00–4.00 Magickou předjitřní hodinku s relaxační hudbou k meditaci připravují Ivana Radechovská a Jiří Mazánek. ODPOLEDNÍ MOZAIK A pondělí–pátek | 16.00–17.00 Kulturní servis doplňuje jazzová a etnická hudba i world music, kterou vybírá kolektiv externích spolupracovníků: Ivana Radechovská, Vladimír Kouřil, Petr Dorůžka, Kateřina Andršová, Eliška Svobodová.

LITERATURA A ROZHLASOVÁ HRA vedoucí Tvůrčí skupiny Drama Hynek Pekárek (hynek.peká[email protected])

ČETBA NA POKRAČOVÁNÍ denně | 18.30–19.00 3. 9.–12. 9. | Ivan Binar: Jen šmouha po nebi (10 částí ) 13. 9.–24. 9. | Jerzy Kosinski: Byl jsem při tom (12 částí ) 25. 9.–4. 10. | Jan Trachta: Tichý dech (10 částí ) 5. 10–7. 10. | Alice Munroová: Nepřítel, přítel, ctitel, milenec, manžel (3 části) 8. 10.–12. 10. | Vladimir Nabokov: Slídil (5 částí ) 13. 10.–22. 10. | Jerzy Andrzejewski: Popel a démant (10 částí )

23. 10.–27. 10 | Milena Lenderová: Dcera národa? (5 částí ) 28. 10.–11. 11. | Steve Sem-Sandberg: Chudí v Lodži (15 částí ) 12. 11.–25. 11. | Petr Placák: Fízl (14 částí ) 26. 11.–7. 12. | Ladislav Ballek: Pomocník (12 částí )

OSUDY všední dny | 11.30–12.00 repríza následující všední den 0.05–0.35 Rozhlasové memoáry. 1. 9.–10. 9. | Václav Smetana (8 částí ) 11. 9.–26. 9. | František Štverák: I zvíře mělo více útrpnosti než člověk (12 částí ) 29. 9.–10. 10. | Jiří Červenka (10 částí ) 13. 10.–17. 10. | Jan Lacina (5 částí ) 20. 10.–31. 10. | Artur Rubinstein: Moje mnohá léta (10 částí ) 3. 11.–7. 11. | František Šmahel (5 částí ) 10. 11.–14. 11. | Wanda Poltawská: A bojím se snů (5 částí ) 17. 11.–28. 11. | Petr Pithart (10 částí )

MODERNÍ POVÍDK A pondělí | 22.00–22.30 1. 9. Georgi Gospodinov: Gaustin 8. 9. Jan Zábrana: Mobilizace 15. 9. Ragnar Hovland: Konec beatniků v Midthorlandu 22. 9. Marek Nowakowski: Milovat může každý! 29. 9. Josef Škvorecký: Malá pražská matahára 6. 10. Krzystof Gedroyc: Doprovod 13. 10. Markéta Pilátová: Dlužníci upira 20. 10. David Sedaris: Prach

Program 41

27. 10. J. Pazniewski: Písařská křeč 3. 11. Sylvie Richterová: Zpětné zrcátko 10. 11. Pawel Huelle: Zázrak 17. 11. Miloš Doležal: Delegace vole 24. 11. Knuf Faldbakken: Anděl

POVÍDK A sobota | 11. 30–12.00 6. 9. Josef Kjellgren: Ptáci na palubě 13. 9. Karel Václav Rais: Z vladařských pamětí 20. 9. Graham Greene: Hostina skončila 27. 9. Rainer Maria Rilke: Rada Horn 4. 10. Filip Topol: Na zdraví 11. 10. Jerzy Pilch: Alberta Hají 18. 10. Nina Svobodová: Ruka ve stínu 25. 10. Jakob Julius David: Halucinace 1. 11. Jiří Valja: Starý příběh 8. 11. Edward Stachura: Pár skleniček 15. 11. Pavel Juráček: Karty 22. 11. Katherine Mansfieldová: Její první ples 29. 11. Karel Matěj Čapek-Chod: Chvojka

NOČNÍ BIBLIOTÉK A neděle | 2.30–3.00 7. 9. Zdeněk Němeček: Vášeň 14. 9. Eduard Petiška: Pověst o štěstí 21. 9. Guy de Maupassant: Zbabělec 28.  9. Martin Němec: Samuraj 5. 10. Ilona Ferková: Válek na nudle 12. 10. Mary Eleanor Wilkinsonová: Stíny na zdi 19. 10. Svatopluk Čech: Z cest do krajin dětství

26. 10. Adalbert Stifter: Tři strůjci svého štěstí 2. 11. Jaroslav Durych: Tam 9. 11. Michail Jevgrafovič Saltykov -Ščedrin: Paní Padějkovová 16. 11. Jarda Červenka: Utonulá ve Stariku 23. 11. Edgar Allan Poe: Anděl pitvornosti 30. 11. Ladislav Dvořák: Jak hromady pobitých ptáků

28. 9. Bohuslav Reynek: Vlaštovek modř teď bolí 5. 10. Rainer Maria Rilke 12. 10. Jiří Kuběna: Ráno na Olympu 19. 10. Wojciech Kass: Písně 26. 10. Milada Součková: Dálky 2. 11. Miloš Doležal: Bodla stínu do hrudního koše 9. 11. Dřív než naposled (Skácel + Halas) 16. 11. Peer Hultberg: Preludia 23. 11. Karel Šiktanc: Adam a Eva 30. 11. Philippe Jaccottet: Sešit zeleně

SCHŮZK Y S LITERATUROU neděle | 20.00–21.00 7.  9. J. K. Šlejhar: Krví svých zkušeností 14. 9. Ivan Diviš 21. 9. Josef Váchal: Živant a umrlanti 28. 9. Josef Škvorecký: Špinavý, krutý svět 5. 10. Fenomén vydavatelství Czarne 12. 10. Srpen 19 14 den za dnem 19. 10. Michal Glowinski 26. 10. Slavnost porozumění (František Halas) 2. 11. Jan Skácel: … jakési jiné ticho 9. 11. Portrét Zbigniewa Herberta 16. 11. Bermudským trojúhelníkem Přelouče 23. 11. Arne Novák: Strážce po 75 letech 30. 11. Guillaume Apollinaire: Markýz de Sade

SOUZVUK neděle | 16.00–17.00 7. 9. Balthus a Fellini: Spříznění duší 14. 9. Ivan Diviš: Návrat do Čech 21. 9. Jiří Kolář: Záznamy

SVĚT POEZIE sobota | 22. 45–23. 00 6. 9. Josef Hrubý: Milost 13. 9. Wojciech Bonowicz: Ozvěny 20. 9. Ivo Odehnal: Šaman z kančích hor 27. 9. Artur Nowaczewski: Éra pevných telefonů 4. 10. Vladimír Křivánek: Adieu Paris 11. 10. Mariusz Grzebalski 18. 10. Pavel Preisner: Ulomili-Usuch-Budeme nudlit 25. 10. Mascha Kaléko: Sešit s lyrickým těsnopisem 1. 11. Karel Zlín: Vzdalující se pochodně 8. 11. Irena Šťastná: Žvýkání jader 15. 11. Václav Havel v poezii 22. 11. Igor Cholin: Baráková lyrika 29. 11. Janusz Szuber: Básně

NEDĚLNÍ VERŠE neděle | 12.05–12.10

7. 9. Jiřina Hauková: Zářijové světlo

14. 9. Ivan Diviš: Shrabovali jsme krátce po poledni 21. 9. Jiří Kolář: Věci a slova a lidé 28. 9. Antonín Sova: Den svatého Václava 5. 10. Emanuel Frynta: Podzim 12. 10. M. J. Lermontov: Kozácká ukolébavka 19. 10. Arthur Rimbaud: Mé tuláctví 26. 10. Dylan Thomas: Tuto stranu pravdy 2. 11. Julius Slowacki: Má závěť 9. 11. Jan Skácel: Tenkrát 16. 11. Stanislaw Baranczak: Vyplňte čitelně 23. 11. Bohuslav Reynek: Útočiště nevinných 30. 11. Suzanne Renaudová: Je příkrý konec jeseně

SNY neděle 0.00–0.05 Slova ze sna a do snů. 7. 9. Jiří Orten 14. 9. Marcelina Desbordes-Dalmorová 21. 9. Zbyněk Hejda 28. 9. Ivan Sergejevič Turgeněv 5. 10. Jakub Deml 12. 10. Alena Nádvorníková 19. 10. Bohumil Hrabal 26. 10. André Chénier 2. 11. Jack Kerouac 9. 11. Jarmila Urbánková 16. 11. Sextus Propertius 23. 11. Ivan Slavík 30. 11. Filipínská pohádka o chlapci Jüanovi

42 Program

ETICK Á KNIHOVNA neděle | 6. 35–6.55 7. 9. Johann Wolfgang Goethe: Životní moudrost 14. 9. Immanuel Kant: O mravním zákonu 21. 9. Rudolf Eucken: O životním díle 28. 9. Tomáš Garrigue Masaryk: Zásady humanitní etiky 5. 10. Epiktétos: Myšlenky 12. 10. Dión z Prúsy: O významu filozofie pro praktický život 19. 10. Protagoras: O výchově k občanské zdatnosti 26. 10. Seneca: Listy o štěstí a mravnosti 2. 11. Cicero: O přátelství 9. 11. Hippokratés: O vznešenosti lékařství 16. 11. Myšlenky antických filozofů o smyslu života 23. 11. Petr Chelčický: O spravedlnosti 30. 11. Anatole France: Epikúrova zahrada

PSÁNO KURZÍVOU všední dny | 15.05–15.20 Úvahy a fejetony. SLADKÉ JE ŽÍT sobota | 17.45–18.30 Jazz doprovází poezii, poezie doprovází jazz. DŮVĚRNÁ SDĚLENÍ všední dny | 13.00–13.10 Místa a jména – cyklus básnických putování.

STRÁNK Y NA DOBROU NOC denně | 23.00–23.15 Krátké prózy a výňatky z próz. K ABINET pondělí–čtvrtek | 9.30–9.50 Krátké prózy a výňatky z próz.

KLUB ROZHLASOVÉ HRY úterý | 21.30 2. 9 Marek Epstein: Pescho 9.9. Tomáš Syrovátka: Heinrich a Henrietta 16. 9. Anupama Chandrasekhar: Chyba spojení 23. 9. Vojislav Kuzmanovič: Lovecká sezóna 30. 9. V. Páral – M. Buriánek: Zóna Bohdan Ipser 7. 10. Ilja Hurník: Lov na pláč 14. 10. Per Olov Enquist: Faidra – 1. část 21. 10. Per Olov Enquist: Faidra – 2. část 28. 10. Václav Havel: Zítra to spustíme 4. 11. Petr Kolečko: Soumrak bodů 11. 11. Michal Walczak: Pískoviště 18. 11. Margorzata Sikorska-Miszczuk: Šeherezáda 25. 11. Olga Tokarczuk: Chvilková havárie

HRA PRO TENTO VEČER čtvrtek | 20.00 4. 9. Frank Bertrand: Poslední noc T. Williamse 11.9. Arthur Conan Doyle: Tři studenti 18. 9. Jiří Kamen: Poslední dialog

2. 10. Bernard da Costa: Pouť za Beethovenem 9. 10. Antonín Sova: Pankrác Budecius 16. 10. Helmut Bez: Smrt v divadle 23. 10. Eric Westphall: Koncert v oranžérii 6. 11. Pavel Šoltész: Snídaně před pohřbem 13. 11. Michal Lázňovský: Setkání na neutrální půdě 20. 11. Karel Čapek: Komisař Mejzlík zasahuje

K ABARET V ÉTERU čtvrtek | 20.00 25. 9. Jaroslav Dušek 30. 10. Rádio Ivo 27. 11. Vít Vencl: Až k výšinám

K ABINET – HRY pátek | 9.30–9.50 5. 9. Péter Horváth: Hurrá! 12. 9. Milan Uhde: Moc art 19. 9. Ludvík Aškenazy: Návod k prodeji modré andulky 26. 9. Květa Legátová: Superkočka 3. 10. Stefano Benni: Onehand Jack 10. 10. Zdeňka Psůtková: Poslední večeře 17. 10. Anton Pavlovič Čechov: Tragédem proti své vůli 24. 10. Antonín Přidal: Šedesát vteřin 31. 10. Emanuel Frynta: Jak odhadnout svůj věk 7. 11. Lenka Procházková: Milostiplná 14. 11. Karel Steigerwald: Hospoda všedního dne

21. 11 Karel Steigerwald: První kroky demokrata 28. 11. Zdeněk Bouček: Brácha

ROZHLASOVÉ JEVIŠTĚ sobota | 14.00 6. 9. Fráňa Šrámek: Měsíc nad řekou 13. 9. Václav Kliment Klicpera: Hadrián z Římsů 20. 9. Stefan Canev: Sokratova poslední noc 27. 9. Benjamin Kuras: Sebeklamy 4. 10. Pierre Corneille: Cid 11. 10. John Gay: Žebrácká opera 18. 10. Oscar Wilde: Salome 25. 10. Georg Büchner: Vojcek 1. 11. Karel Hynek Mácha: Kat 8. 11. Václav Štech: Třetí zvonění 15. 11. Fabian Roy: Poslední templář 22. 11. Johann Wolfgang Goethe: Urfaust 29. 11. Christopher Hampton: Nebezpečné vztahy

ROZHLASOVÉ SERIÁLY neděle | 10. 30 7. 9.–9. 11. | Mika Waltari: Nesmrtelný Etrusk (1.–10. část) 16. –30. 11. | Franz Werfel: 40 dnů (1.–3. část)

ČAJOVNA poslední neděle v měsíci Hry a dokumenty nové generace.

Zpr avoda jst ví a publicistik a , dokument y Vedoucí Redakce volné tvorby Jiří Kamen ( [email protected])

Mozaik a pondělí–pátek | 6.30–9.00 a 16.00–17.00 Živě moderovaný pořad kulturního zpravodajství a publicistiky. Informace, rozhovory, reportáže, recenze a glosy, přehledy tisku, hosté ve studiu, soutěže. Originální výběr hudby s jakou se na jiných stanicích nesetkáte. Slovo o pondělí–pátek | 17.00–17.30 Každodenní půlhodinka se všemi hlavními obory, o kterých stanice Vltava vysílá. Pondělí o literatuře, úterý o hudbě, středa o filmu, čtvrtek o designu, výtvarném umění a architektuře, pátek o historii, sobota o divadle a neděle o náboženství. Víkendová příloha stanice Vltava sobota | 8.00–11.30 Kulturně-publicistický týdeník. 210 minut reportáží, rozhovorů, glos, fejetonů, dokumentů, literárních ukázek zaměřených na životní styl. Připravují Jiří Kamen a Tomáš Černý.

RADIODOKUMENT středa | 21.45 3. 9. | Setkání u kulatého stolku: Konce Závěrečný díl letošního cyklu Michala Lázňovského.

10. 9. R. Lokajová: Žalář v duši Příběhy žen z věznice ve Světlé nad Sázavou. 17. 9. Zahraniční dokument: V době konání dalšího ročníku mezinárodní soutěže Prix Italia uvádíme jeden z oceněných pořadů v roce 2013. 24. 9. Bitvy 1. světové války – 5. díl P. Mančal: Bitva u Zborova. Předposlední díl cyklu mapujícího důležité okamžiky tzv. Velké války. 1. 10. K. Jungová: Výhybka Jsou mladí, inteligentní, práceschopní, relativně ještě silní, ale přesto žijí na ulici. 8. 10. H. Soukupová: Knihovnička Pořad představuje knihovnu samizdatů, kterou založil chartista a politický vězeň Jiří Gruntorád. 15. 10. P. L. Braun: Hyeny Česká verze kultovního německého dokumentu z roku 1971, který ve své době ukázal další možnosti zvukového média. 22. 10. Ohlasy mezinárodní soutěže Prix Europa – Jeden z vítězných dokumentů z minulých ročníků v českém znění. 29. 10. Bitvy 1. světové války – 6. díl (závěr cyklu). B. Janečková: Bitvy na řece Soče. 5. 11. M. Doležal: Pomalé hroucení dovnitř Rok 1989 z pohledu tří životních příběhů (policistů L. Pince a J. Hurta a disidentky E. Vorlíčkové).

12. 11. Z. Bouček: Tahanice o éter V listopadových dnech před pětadvaceti lety se neodehrávala jen bitva o budoucnost naší země. Rozhlasoví technici vydávají svědectví o tom, co se v listopadu 1989 dělo v zákulisí Československého rozhlasu. 19. 11. M. Janáč a kolektiv: Máme toho dost? Netradiční dokument o dvaceti letech demokracie v České republice vznikl v roce 2009. 26. 11. T. Černý, Martin Groman: Šlo kolikrát o život Portrét nejdéle vězněného českého novináře J. Veverky. Vyprávění jeho manželky E. Veverkové komentuje historik Z. Hazdra.

RADIOATELIÉR patek | 22.00–22.30 5., 12. a 19. 9. | Vítězné audiokompozice mezinárodní přehlídky Palma Ars Acustica #1–3 26. 9. | PremEdice – Phaerentz: Slovník metod 3. a 10.10. | VS Interpration #1–2 17. a 24. 10. | Art’s Birthday 2014 Revisited #1–2 31. 10. | PremEdice – Jiřička, Ježek, Typlt: Zdeněk Košek 7., 14. a 21. 11. | Polské akustické rezonance #1–3 28. 11. | PremEdice – Martin Klusák: Princezna se železnou maskou  

Víte, co v sobě ukrývá vaše televize?

Český rozhlas D-dur klasická hudba v nejvyšší kvalitě 24 hodin denně

Stanice D-dur vysílá pouze digitálně. Naladíte ji prostřednictvím digitální televize (DVB-T), DAB, kabelových televizí a satelitu. Vysílá také živě na internetu a na mobilních telefonech.

K aždý den

DENNÍ PROGRAM STANICE ČESK Ý ROZHLAS JAZZ

Nová stanice Českého rozhlasu vysílající pouze jazz v širokém žánrovém rozpětí od jeho počátků po aktuální fúze. Program akcentuje současnou evropskou a českou produkci. Od 1. března 2013 nahrazuje internetové rádio Euro Jazz. Na celém území ČR naladíte tento program digitálně (set-top-box, satelit, kabelové TV, IPTV, DAB) a přes internet. web: jazz.rozhlas.cz e-mail: [email protected]

0.00 Modern Mainstream 1.00 Modern and Experimental 2.00 Experimental 4.00 Modern Mainstream

Pondělí 6.00 7.00 8.00 9.00 11.00 11.15 12.00 12.30 13.00 14.00 14.45 16.00 17.00 18.00 19.00 19.15 22.00 22.45

Fokus. New York Sound Modern Mainstream Mostly Bop Modern Mainstream Album týdne Nová alba Evropská vlna. Francie Modern Mainstream Mostly Bop Jazz na druhou. Vybíráme z Vltavy Modern Mainstream Modern and Experimental Modern Mainstream Fokus. New York Sound Album týdne Modern Mainstream Jazz na druhou. Vybíráme z Vltavy Mostly Bop

Úterý 6.00 7.00 8.00 9.00 11.00 11.15 12.00 12.30

Fokus. Český jazz Modern Mainstream Mostly Bop Modern Mainstream Album týdne Nová alba Evropská vlna. Velká Británie Modern Mainstream

13.00 Mostly Bop 14.00 Jazz na druhou. Grundfunk 16.00 Modern and Experimental 17.00 Modern Mainstream 18.00 Fokus. Český jazz 19.00 Album týdne 19.15 Modern Mainstream 22.00 Jazz na druhou. Grundfunk

Středa 6.00 Fokus. Free Jazz 7.00 Modern Mainstream 8.00 Mostly Bop 9.00 Modern Mainstream 11.00 Album týdne 11.15 Nová alba 12.00 Evropská vlna. Skandinávie 12.30 Modern Mainstream 13.00 Mostly Bop 14.00 Jazz na druhou. Swing Session 14.30 Modern Mainstream 16.00 Modern and Experimental 17.00 Modern Mainstream 18.00 Fokus. Free Jazz 19.00 Album týdne 19.15 Modern Mainstream 22.00 Jazz na druhou. Swing Session 22.30 Mostly Bop

Čt vrtek 6.00 7.00 8.00 9.00 10.00

Fokus. Future Shock Modern Mainstream Mostly Bop Modern Mainstream Bigband Panoráma

10.30 11.00 11.15 12.00 12.30 13.00 14.00 14.20 16.00 17.00 18.00 19.00 19.15 22.00 22.20

Modern Mainstream Album týdne Nová alba Evropská vlna. Polsko Modern Mainstream Mostly Bop Jazz na druhou. Jazzové novinky Modern Mainstream Modern and Experimental Modern Mainstream Fokus. Future Shock Album týdne Modern Mainstream Jazz na druhou. Jazzové novinky Mostly Bop

Pátek 6.00 7.00 8.00 9.00 10.00 10.30 11.00 11.15 12.00 12.30 13.00 14.00 15.00 16.00 17.00 18.00 19.00 19.15 22.00 23.00

Fokus. 'Round Bop Modern Mainstream Mostly Bop Modern Mainstream Jazzofon Modern Mainstream Album týdne Nová alba Evropská vlna. Německo Modern Mainstream Mostly Bop Jazz na druhou. Rozhovor měsíce/ Vybíráme z Vltavy Modern Mainstream Modern and Experimental Modern Mainstream Fokus. 'Round Bop Album týdne Modern Mainstream Jazz na druhou. Rozhovor měsíce/ Vybíráme z Vltavy Mostly Bop

Program ČRo Jazz 45

Sobota

6.00 7.00 8.00 9.00 11.00 11.15 12.00 12.30 13.00 14.00 16.00 17.00 18.00 19.00 19.15 20.00 21.00 23.00

Fokus. Jazzrock a funk Modern Mainstream Mostly Bop Modern Mainstream Album týdne Nová alba Evropská vlna. Rakousko Modern Mainstream Mostly Bop Modern Mainstream Modern and Experimental Modern Mainstream Fokus. Jazzrock a funk Album týdne Modern Mainstream Jazz Club Modern Mainstream Mostly Bop

Neděle

6.00 7.00 8.00 9.00 11.00 11.15 12.00 12.30 13.00 14.00 16.00 17.00 18.00 19.00 19.15 23.00

Fokus. Pop Jazz Hour Modern Mainstream Mostly Bop Modern Mainstream Album týdne Nová alba Evropská vlna. Slovensko Modern Mainstream Mostly Bop Modern Mainstream Modern and Experimental Modern Mainstream Fokus. Pop Jazz Hour Album týdne Modern Mainstream Mostly Bop

Modern Mainstream Napříč jazzovou současností i minulostí. Občasné výlety k jazzrocku, world music i aktuálním fúzím. Modern and Experimental Většinou současný jazz okořeněný špetkou free jazzu a experimentální hudby. Experimental Třetí proud, free jazz a avantgardní výboje. Pro náročné a ještě náročnější posluchače. Mostly Bop Nejen bopovou klasikou je člověk živ. V tomto bloku ji doplňuje pop jazz, cool jazz, latina či straight ahead. Evropsk á vlna Žasněte nad rozmanitostí evropského jazzu. Každý den z jiné země v pravé poledne. Album t ýdne Redaktoři Českého rozhlasu Jazz vybírají zásadní jazzovou nahrávku týdne. Nová alba Nová alba sledujeme za vás. Poslouchejte výběr z nejnovějších jazzových nahrávek. Bigband Panoráma Přehled nahrávek více i méně známých jazzových orchestrů a big bandů současnosti (Reprízy z Vltavy).

Jazzofon Luboš Zajíček vybírá archivní jazzové nahrávky, které byly natočeny v období do dvacátých a raných třicátých let minulého století anebo představuje novější záznamy, které se k tomuto období vztahují (Reprízy z Vltavy). Jazz Club – Jazzové koncerty z klubů i prestižních festivalů.

Jazz na druhou: Vybíráme z Vltavy – Nestihli jste svůj oblíbený jazzový pořad na Vltavě? Zde máte druhou šanci. Grundfunk – zásadní funkový pořad českého éteru rozjíždějí Viktor Mašát a DJ Maceo (Reprízy z Radia Wave).

Fokus

Swing Session – Just swing! Ta pravá hudba pro středeční odpoledne. Uvádí Kamil Hála (Reprízy z Vltavy).

New York Sound – Souhrn toho nejlepšího z Mekky jazzu za poslední dekádu. Každé pondělí od šesti do sedmi.

Jazzové novink y – Co se děje, kam zajít? Zjistíte v aktuálním jazzovém zpravodajství.

Česk ý jazz – Minulost i současnost v nahrávkách českých jazzmanů.

Rozhovor měsíce – Profilová interview s jazzmany, kteří mají co říct.

Free Jazz – Pouze free jazz a související žánry každou středu od šesti. Future Shock – Nu-jazz, e-jazz, acid-jazz, či electro-swing? Říkejte tomu, jak chce, ale s tímto blokem nahlédnete do budoucnosti. 'Round Bop – Pouze bop a hard-bop. Pro ty, kteří stále nemají dost. Jazzrock a funk – Jazzrocková fúze, groove a funk. Tuhle výbušnou směs si nenechte ujít. Popjazz hour – Nedělní podvečer (nejen) s jazzovými vokalisty.

46 Klub Vltava

RE F L E K T OR

KLUB VLTAVA

Klub Vltava je pro všechny, kteří poslouchají stanici Český rozhlas Vltava a k jejichž životním potřebám patří kontakt s hudebním a slovesným uměním a kulturou v tom nejširším slova smyslu. Je určen těm, kteří chtějí víc než jen kvalitní rozhlasový program. Klub Vltava nabízí možnost bližšího kontaktu mezi posluchači a tvůrci pořadů, účast na natáčení přímých přenosů, organizuje klubová setkání, besedy, předpremiéry rozhlasových pořadů, návštěvy kulturních akcí. Klub Vltava vydává čtyřikrát ročně čtvrtletník posluchačů a příznivců stanice Český rozhlas Vltava, který přináší inspiraci ze světa kultury a umění, exkluzivní rozhovory, podrobné informace o programu stanice, přehled partnerů Klubu, členských výhod a slev, aktuální nabídky, soutěže a další zajímavosti. Klub Vltava nabízí možnost využívat výhod sjednaných s partnerskými institucemi, které vybírá tak, aby umožnil svým členům ještě intenzivnější kontakt s aktuálním děním ve světě kultury. Členské výhody poskytují přední kulturní organizace po celé České republice – hudební festivaly a symfonické orchestry, divadla a divadelní festivaly, galerie, muzea, nakladatelství a další. Jejich počet se stále rozšiřuje. Aktuální nabídky, setkání, soutěže a akce, stejně jako statut Klubu naleznete na www stránkách Klubu. Osobní členství: roční členský příspěvek činí 150 Kč. Rodinné členství: roční členský příspěvek činí 290 Kč (obdržíte průkazy člena Klubu Vltava i pro další dva rodinné příslušníky). Pro zaslání členského příspěvku si vyžádejte individuální variabilní symbol.

P o dě l t e se s  ná m i o r e f le k  své ná t or @ r zor y.  o z h la s .c z

Klub Vltava

NA DVOJKU DO ÁČK A

Český rozhlas Vltava Vinohradská 12 120 99 Praha 2

Zveme Vás na pravidelné klubové večery s vltavskými redaktory, dramaturgy, režiséry a jejich hosty.

informační linka Klubu Vltava tel.: tel.: 221 552 686, 221 552 677 e-mail: [email protected] vltava.rozhlas.cz/klubvltava

Setkání se konají vždy 1. čtvrtek v měsíci od 19.00 hod. ve Studiu 2 Českého rozhlasu, Vinohradská 12, Praha 2. Začínáme opět 2. října 2014.

NALAĎTE SI... ČESKÝ ROZHLAS VLTAVA V CELÉ REPUBLICE NA VKV (FM) BRNO-MĚSTO — 90,4 | OLOMOUC — 107,2 | BŘECLAV — 96,3 | SLAVÍČ — 107,9 | Č. BUDĚJOVICE — 96,1 | HODONÍN — 100,4 | CHEB — 106,2 | CHOMUTOV — 96,3 | JESENÍK — 98,2 | JIHLAVA — 95,4 | KAPLICE — 105,9 | KARLOVY VARY — 105,7 | KAŠPERSKÉ HORY — 107,2 | KLATOVY — 88,6 | LIBEREC — 103,9 | OSTRAVA — 104,8 | PARDUBICE — 102,7 | PÍSEK — 105,2 | PLZEŇ — 95,6 | PLZEŇ-RADEČ — 93,3 | PRAHA — 105 | PŘÍBRAM — 107 | TRUTNOV — 101,9 | ÚSTÍ N. LABEM — 104,5 | VALAŠSKÉ MEZIŘÍČÍ — 89,9 | VARNSDORF — 88,4 | VSETÍN — 98,3 | ZLÍN — 94,8 | ZNOJMO — 99,2 | NEBO NA — VLTAVA.ROZHLAS.CZ

VÁ ŽENÍ A MILÍ POSLUCHAČI, ČLENOVÉ KLUBU VLTAVA , Magazín Vltava je čtvrtletníkem, který vám pravidelně představuje to nejzajímavější z programu stanice Vltava. Pokud chcete být o programových tipech a dalších novinkách z vysílání informováni v týdenních intervalech, rádi vám budeme zasílat náš e-mailový newsletter. Pro odběr novinek se zaregistrujte zde: vltava.rozhlas.cz/newsletter. Budeme rádi, pokud registraci doporučíte také svým přátelům.

VYSÍLAČE V SYSTÉMU DVB-T PRAHA-MAHLEROVY SADY — KANÁL 53 | PRAHA-CUKRÁK — KANÁL 53 | VOTICE-MEZIVRATA — KANÁL 53 | ČESKÉ BUDĚJOVICE-KLEŤ — KANÁL 49 | SUŠICE-SVATOBOR — KANÁL 49 | VIMPERK-MAŘSKÝ VRCH — KANÁL 49 | PLZEŇ-KRAŠOV — KANÁL 34 | DOMAŽLICE-VRANÍ VRCH — KANÁL 34 | CHEB-ZELENÁ HORA — KANÁL 36 | JÁCHYMOV – KLÍNOVEC — KANÁL 36 | ÚSTÍ N. LABEM-BUKOVÁ HORA — KANÁL 33 | CHOMUTOV-JEDLOVÁ HORA — KANÁL 33 | LIBEREC-JEŠTĚD — KANÁL 43 | TRUTNOV-ČERNÁ HORA — KANÁL 40 |

Připojit se k nám můžete také na Facebooku: www.facebook.com/vltava3 www.facebook.com/vltava.mozaika www.facebook.com/cajovnarozhlas

PARDUBICE-KRÁSNÉ — KANÁL 32 | JIHLAVA-JAVOŘICE — KANÁL 33 | OSTRAVA-HOŠŤÁLKOVICE — KANÁL 54 | OSTRAVA-SLEZSKÁ OSTRAVA — KANÁL 54 | BRNO-KOJÁL — KANÁL 29 | BRNO-MĚSTO — KANÁL 29 | BRNO-HÁDY — KANÁL 29 | MIKULOV-DĚVÍN — KANÁL 29 | FRÝDEK-LYSÁ HORA — KANÁL 54 | ZLÍN-TLUSTÁ HORA — KANÁL 33 | VALAŠSKÉ KLOBOUKY-PLOŠTINY — KANÁL 33 | JESENÍK-PRADĚD — KANÁL 36 |

47

Aktuální nabídku partnerů, u kterých mohou členové Klubu Vltava uplatnit slevy, sledujte také na vltava.rozhlas.cz v sekci Klub Vltava.

Členské v ýhody Chcete-li využít členských výhod u našich partnerů, předložte při nákupu členský průkaz s platným kuponem pro daný kalendářní rok. Změna výhod partnerů a konkrétních forem spolupráce vyhrazena.

HUDBA

Symfonick ý orchestr hl. m. Prahy FOK 10% sleva na všechny koncerty pořádané FOK Nám. Republiky 5, 110 00, Praha 1 tel.: 222 002 336 [email protected], www.fok.cz

PKO – Pražsk ý komorní orchestr 20% sleva na vstupenky na jednotlivé abonentní koncerty Petrská 29, 110 00 Praha 1 tel.: 274 772 697 [email protected] www.pko.cz

Orchestr BERG Sleva 20% na abonentní koncerty. INFO: tel. 604 205 937, www.berg.cz

DIVADLA

Česk á kultura, o.s. Pořadatel a spolupořadatel festivalů konaných v rámci Českých kulturních slavností Nad Stráněmi 343, 251 66 Senohraby [email protected], www.ceskakultura-os.cz

Česk á filharmonie 15% sleva na abonentní koncerty České filharmonie Rudolfinum, Alšovo nábřeží 12, 110 01 Praha 1 Tel.: 227 059 227 [email protected], www.ceskafilharmonie.cz

Collegium 1704 o.s. Pořadatel cyklu Collegium 1704 a Hudební most Praha – Drážďany Mánesova 813/4, 120 00 Praha 2 tel.: 234 697 959 [email protected], www.collegium1704.com

Symfonick ý orchestr Českého rozhlasu 30% sleva na dopolední veřejné generální zkoušky Vinohradská 12, 120 99 Praha 2 tel.: 221 551 412, fax: 221 551 413 [email protected], www.socr.rozhlas.cz

Collegium Marianum Pořadatel 14. MHF Letní slavnosti staré hudby | 10% sleva z ceny vstupného Pokladna: Maďarské kulturní středisko, Rytířská 27, Praha 1, tel.: 224 229 462, 731 448 346, [email protected] www.letnislavnosti.cz

Národní divadlo Opera Národního divadla Denní pokladny jsou otevřeny každý den od 10.00 do 18.00 v Provozní budově Národního divadla (Ostrovní 1) a v Kolowratském paláci (Ovocný trh 6). Činohra Národního divadla nabízí členům Klubu Vltava vstupenky s 20 % slevou na vybrané tituly. Na jeden členský průkaz lze se slevou zakoupit maximálně dvě vstupenky na jeden titul. Počet vstupenek je omezený. Ovocný trh 6, 112 30 Praha 1 tel.: 224 901 419 [email protected], www.narodni-divadlo.cz Národní divadlo Brno 10% sleva z ceny vstupného na vybraná představení pořádaná divadlem Dvořákova 11, 657 70 Brno tel.: 542 158 111 [email protected], www.ndbrno.cz

Divadlo Viola až 50% sleva z ceny vstupného na vy­ braná představení pořádaná divadlem vč. dramaturgické řady Rozhlasová hra na jevišti Národní třída 7, 110 00 Praha 1 tel./fax: 224 220 844 www.divadloviola.cz Divadlo Ponec 30% sleva z ceny vstupného na představení pořádaná divadlem (netýká se hostů a festivalů) Husitská 24A/899, 130 00 Praha 3 tel.: 224 817 886 (9–17h), 222 721 531 (17–20h) [email protected], www.divadloponec.cz Moravské divadlo Olomouc až 50% sleva z ceny vstupného Třída Svobody 33, 779 00 Olomouc tel.: 585 500 500 (předprodej vstupenek) [email protected], www.moravskedivadlo.cz Experimentální prostor NoD 10% sleva na divadelní představení s výjimkou festivalů a zahraničních produkcí. Dlouhá 33, 110 00 Praha 1 tel.: 723 706 249. [email protected]. www.nod.roxy.cz

Partneři

Partneři Klubu Vltava

48 Partneři

V ÝT VARNÉ UMĚNÍ

KNIHY, ČASOPISY, CD

Galerie Rudolfinum Alšovo nábřeží 12, 110 01 Praha 1 tel.: 227 059 309 (pokladna) [email protected], www.galerierudolfinum.cz

Společnost Franze K afk y 30% sleva na veškerou knižní produkci z nakladatelství Široká 14, 110 00 Praha 1 tel.: 224 227 452 [email protected], www.franzkafka-soc.cz

Galerie hlavního města Prahy 20% sleva z ceny vstupného na aktuální výstavy Výstavní místa: Městská knihovna, Dům U Kamenného zvonu, Staroměstská radnice, Dům U Zlatého prstenu, Trojský zámek, Bílkova vila, Bílkův dům v Chýnově. Mariánské nám. 1, Praha 1 tel.: 222 310 489, 222 313 357 www.citygalleryprague.cz Topičův salon 50% sleva z ceny vstupného Národní 9, 110 00 Praha 1 tel.: 224 232 500 [email protected], www.topicuvsalon.cz

Radioservis, a. s. Hudební a knižní vydavatelství Českého rozhlasu, vydavatel Týdeníku Rozhlas. 25% sleva v zásilkovém obchodě na vlastní zboží, zájemcům zašleme zdarma katalog Objednávky: Olšanská 5, 130 00 Praha 3 tel.: 272 096 310 [email protected] 10% sleva na celý sortiment ve firemní prodejně Vinohradská 12, Praha 2 tel.: 221 551 350

ARS VIVA cest y za uměním Specializovaná cestovní kancelář. Muchova 9, č. p. 223 (1. patro) 160 00 Praha 6 tel.: 233 324 099 [email protected], www.arsviva.cz

SANQUIS ON-LINE Časopis o všech podobách umění a o zdravém životním stylu – pouze v elektronické verzi. 30% sleva na roční předplatné [email protected], www.sanquis.cz Opera PLUS internetový portál o opeře, hudbě a tanci [email protected], www.operaplus.cz Jiří Josek – Nakladatelství Romeo 30% sleva z ceny knih Pod Bání 21, 180 00 Praha 8 tel.: 283 840 193, 605 960 211 [email protected], www.jirijosek.com Nakladatelství LIK A KLUB až 25% sleva na všechny publikace Počernická 76, 108 00 Praha 10 tel.: 222 541 166 [email protected], www.likaklub.cz Nakladatelst ví Carpe diem Edice klubové poezie, Edice knih doplněných o DVD 20% sleva na veškeré tituly Carpe diem, 691 11 Brumovice 175 tel.: 519 423 378 [email protected], www.carpe.cz

Libri, spol. s. r. o. 20% sleva z ceny knih Neklanova 27, 128 00 Praha 2 tel.: 252 541 632, fax: 251 611 013 [email protected], www.libri.cz Žaket – kartografické vydavatelství 30% sleva z ceny všech map při přímém odběru Slánská 381/10, 163 00 Praha 6 tel.: 210 083 570 [email protected], www.zaket.cz Nakl adatelst ví ATLANTIS, spol. s r. o. 20% sleva na produkci nakladatelství, při objednávce dvou a více knih neplatíte poštovné PS 374, Česká 15, 602 00 Brno tel./fax: 542 213 221 [email protected], www.atlantis-brno.cz Nakladatelství BASET až 15% sleva na vybrané publikace redakce: Vinohradská 134, 130 00 Praha 3, tel.: 244 402 705 expedice – prodejní sklad: Plovdivská 3400, 143 00 Praha 4, tel./fax: 244 402 706 [email protected], www.baset.cz Nakladatelství LABYRINT až 20% sleva na vybrané publikace redakce: Dittrichova ulice č. 5, 120 00 Praha 2 | tel. a fax: 224 922 422 [email protected], www.labyrint.net

MAGAZÍN KLUBU VLTAVA Čtvrtletník posluchačů a příznivců stanice Český rozhlas Vltava

Grafická úprava a sazba: Český rozhlas, Adéla Knajzlová

XIX. ročník | číslo 3 | září–listopad 2014 | Vychází 4×ročně

Tisk: Litera Brno | Distribuce: SEND, předplatné s. r. o.

použité foto: Josef Škvorecký | Foto: ČTK, Martin Gust

Český rozhlas Vltava

Evidenční číslo MK ČR E 14038

šéfredaktor stanice Lukáš Hurník

Šéfredaktor: Luboš Stehlík

Vinohradská 12, 120 99 Praha 2

Redakce: Lenka Pitronová, Marcela Hájková

tel.: 221 552 677 | vltava.rozhlas.cz | e-mail: [email protected]

Nakladatelst ví TITANIC 20% sleva na všechny knihy Plzeňská 222, 150 00 Praha 5 tel.: 257 211 257 [email protected], www.titanic.n.cz

Čtvrtek 30. 10. 2014, 20.00 hod. / Sál Filharmonie Hradec Králové Philip Glass: Heroes ze Symfonie č. 4 (1996) Mason Bates: The B-Sides (2009) Michael Daugherty: Metropolis Symphony (1988–93) Filharmonie Hradec Králové Andreas Sebastian Weiser – dirigent David Pokorný – housle Hana Brožová Knauerová – flétna Claire Luquiens – flétna, pikola Úterý 4. 11. 2014, 20.00 hod. / Sál Filharmonie Hradec Králové Giya Kancheli: Symfonie č. 5 (1977) Valentin Silvestrov: Symfonie č. 5 (1980–1982) Janáčkova filharmonie Ostrava Pavel Šnajdr – dirigent Čtvrtek 6. 11. 2014, 20.00 hod. / Sál Filharmonie Hradec Králové Arvo Pärt: Festina Lente (1988/1990) Louis Andriessen: Mysteriën (2013) Unsuk Chin: Miroirs des temps (1999, rev. 2001) Filharmonie Hradec Králové Marek Štryncl – dirigent Gentlemen Singers

X. ročník festivalu soudobé světové hudby Festival na dosah, festival s přesahem Pod záštitou Mgr. Daniela Hermana, ministra kultury ČR

Čtvrtek 13. 11. 2014, 20.00 hod. / Sál Filharmonie Hradec Králové John Corigliano: The Mannheim Rocket (2000) John Corigliano: Phantasmagoria, suita z opery Duchové Versailles (2000) John Adams: Absolute Jest (2012) Tan Dun: Internet Symphony „Eroica“ (2009) Symfonický orchestr Českého rozhlasu Peter Vrábel – dirigent Bennewitzovo kvarteto

SYMFONICK Ý ORCHESTR ČESKÉHO ROZHL ASU nový koncertní cyklus – nové horizonty

25 let

listopad 1989

Sametová revoluce v radiodokumentu

Obecní dům

6 koncertů 6 neobyčejných večerů

5. 11. | M. Doležal: Pomalé hroucení dovnitř Rok 1989 z pohledu tří životních příběhů – dvou policistů a disidentky.

klasika | rock | jazz | film Tomáš Brauner hlavní hostující dirigent

12. 11. | Z. Bouček: Tahanice o éter Rozhlasoví technici vydávají svědectví o tom, co se dělo v listopadových dnech v zákulisí Československého rozhlasu.

rocker Michal Pavlíček a klasik Václav Hudeček Jan Kučera, Nicholas Collon, Vahan Mardirossian

19. 11. | M. Janáč a kolektiv: Máme toho dost? Netradiční dokument o dvaceti letech demokracie v České republice.

Jan Mráček, Petr Matěják, Alexander Ghindin, Marek Zvolánek

26. 11. | T. Černý, Martin Groman: Šlo kolikrát o život Portrét nejdéle vězněného českého novináře J. Veverky.

Rozhlasový Big Band Gustava Broma moderátoři Lucie Výborná a Jan Pokorný

Pro členy klubu Vltava poskytujeme na jednotlivé vstupenky slevu 10 %.

Radiodokument na stanici Vltava každou středu ve 21.45 nebo kdykoliv na

socr.rozhlas.cz

vltava.rozhlas.cz/dokument