1
Srovnávací a alternativní pedagogika, letní semestr 2010 – 2011 (ZS 1) Studijní text: Pedagogické alternativy Vladimír Václavík Výchova a vzdělávání jsou úzce spojeny s životem člověka a jeho vývojem na planetě Zemi. Záměrné a institucionální vzdělávání (tím je míněno například vzdělávání v nějaké instituci mající podobu školy) má své počátky ve starověku (Egypt, Persie, Řecko, Řím …). Způsob vyučování se postupně vyvíjel. Například po starém Řecku putovaly skupiny moudrých mužů (sofisté) a zámožní lidé se mohli účastnit jejich rozprav – výuky. O filosofu Sokratovi (469 až 399 př. Kr.) se traduje, že vedl se svými žáky rozhovor a vhodně volenými otázkami se snažil dovést je k přemýšlení a k poznání pravdy. Tím dal základ tzv. metodě sokratovské, dodnes používané. Do období středověku (14. století) spadá vznik prvních univerzit. Scholastická filozofie se tehdy snažila rozumově podepřít církevní dogmata a školy té doby kladly mimořádný důraz na pamětní učení i schopnost vést dlouhé disputace. Renesance v 15. a 16. století přinesla nové názory na život a otevřela cestu pozdějším novým objevům, které vedly k pokroku v řadě oblastí. Vzdělání se stávalo stále více dostupným, při učení však stále sehrávala důležitou roli schopnost zapamatovat si spoustu věcí a tím se stát „učeným“. Zcela nové podmínky pro rozvoj vzdělanosti přinesl vynález knihtisku, který umožnil od konce 15. století šířit informace v podstatně větším rozsahu - v tištěné podobě. J. A. Komenský ve druhé polovině 17. století viděl ve vzdělávání poskytovaném všem lidem jednu z cest k nápravě lidstva a mimo jiné i k zabránění všemu zlu, s nímž se v temných dobách třicetileté války neustále setkával. Komenský poprvé systematicky zpracoval teorii vyučování – didaktiku. Stanovil pravidla – principy dobře vedeného vyučování (didaktické zásady, např. zásada přiměřenosti). Zabýval se i různými metodami – například pro výuku cizího jazyka navrhoval metodu dramatizace (známá publikace Schola ludus – škola hrou, nebo škola na jevišti. Péče o vzdělávání všeho obyvatelstva, která později vyústila v zavedení povinné školní docházky, se stala předmětem úvah panovníků nejen z důvodů rozšíření osvícenských myšlenek, ale i z důvodů ekonomických a vojenských. Školy pro všechny děti se začaly ve větší míře rozšiřovat od konce 18. století. (U nás 1774 zavedení všeobecné vyučovací povinnosti dekretem Marie Terezie, 1869 zavedení povinné školní docházky zákonem). Pokud jde o používané metody výuky, vyučování bylo založeno spíš na drilu, poslušnosti a různých formách donucování. V pedagogické teorii se od počátku 19. století uplatňovaly názory J. F. Herbarta (1776 – 1841), zejména byl akceptován jeho požadavek tří základních úkolů výchovného a vzdělávacího procesu: Úkolem vedení (řízení) je zvládnout dítě tak aby bylo schopné a ochotné se podřídit učitelově vůli, to znamená učit se. Úkolem vyučování dítě naučit požadovaným znalostem a dovednostem. Úkolem výchovy je přimět žáka k dodržování morálních zásad, přimět ho ke kázni. Od poloviny 19. století měla výuka ve školách podobu, která tvoří základ tradičně pojatého (klasického) vyučování. Postupně se rozvinul a upevnil způsob frontálního vyučování – ve třídě jsou tři řady lavic, vpředu je tabule a na stupínku stůl vyučujícího, všichni postupují jednotným způsobem. Žáci jsou rozděleni do tříd podle věku, učivo je rozděleno do vyučovacích předmětů a vyučovací doba je rozčleněna do vyučovacích hodin.
2
Dominantní úlohu má ve škole vyučující, pozornost se soustřeďuje k učivu a k jeho zvládnutí. Na těchto principech je založena činnost naprostá většiny škol. Současně s tímto hlavním proudem pedagogické teorie a praxe se šířily myšlenky a realizovaly pokusy přistupovat ke vzdělávání jinak. Už J. J. Rousseau (1712 – 1778) vyslovil požadavek přirozené výchovy, tedy výchovy uskutečňované v souladu s přirozeným vývojem dítěte. Reakcí na nepřiměřený nátlak a přísnost ve školách byl i požadavek svobodné výchovy, který vyslovil L. N. Tolstoj (1828 – 1910). Požadavky změnit tradiční školu přicházely i od některých učitelů, kteří se rozhodli změnit způsob svého vyučování. K těmto průkopníkům nové metody patří například J. H. Pestalozzi (1746 – 1827). Nové metody vycházely ze snahy přinést změnu – alternativu k tradiční škole. Jinak řečeno, vyjadřují zájem tradiční školu reformovat. Odtud se odvozují poměrně široké pedagogické pojmy - alternativní či reformní pedagogické koncepce (alternativní – reformní pedagogika, alternativní – reformní školy). Nové koncepce vycházejí z různých zdrojů, přinesly řadu nových pohledů na způsob vzdělávání a výchovy. Názory podnítily vznik škol, které pracují podle zásad formulovaných svými tvůrci. Důležitým mezníkem v názorech na způsoby vzdělávání byl přelom 19. a 20. století. Například u nás s kritikou stávající školní výuky vystoupil ve svých vysokoškolských přednáškách T. G. Masaryk (přednášky Některé problémy pedagogické a didaktické, 1899). Požadoval změnit obsah i metody vyučování. Bohužel, jeho myšlenky tehdy vývoj ve školách neovlivnily, a to ani po vzniku samostatného Československa v roce 1918. Se změnou letopočtu souvisela i výzva švédské spisovatelky Ellen Keyové ke zvláštnímu zaměření pozornosti k dítěti v novém století, k jeho výchově a vzdělávání. Jak uvádí ve své knize Století dítěte, děti by měly stát v centru pozornosti celé společnosti. Veškerá výchova by měla svébytnost dítěte respektovat, měla by vycházet z potřeb dítěte. Tím byl formulován nový pedagogický směr pedocentrismus, který je základem důležité reformní pedagogické koncepce. Ale nebyl to jen pedocentrismus, mezi odborníky i mezi mnohými učiteli se stále častěji objevovaly názory, že školu a školní vyučování je třeba reformovat, přizpůsobit novým požadavkům. Od myšlenek k jejich realizaci však vede často velmi dlouhá cesta. Reformní (alternativní) pedagogické koncepce se rozvinuly zejména ve dvacátých a třicátých letech 20. století. Od té doby jsou součástí vzdělávacích systémů buď v „čisté“ podobě (škola dodržuje principy původní koncepce), nebo jako zdroj inspirace pro didaktické inovace v hlavním proudu škol. K vlivu reformních pedagogických koncepcí ve vzdělávacím systému je třeba připomenout, že u nás nebylo možné v období 1948 až 1989 nic z principů reformní pedagogiky do práce škol přijmout. Přehled hlavních alternativ: Marie Montessori (1870 - 1952) italská lékařka, pedagožka. Vytvořila ucelený systém vzdělávání. Původní zájem: děti s postižením, děti zanedbané. Později rozšíření a aplikace její metody, zejména v preprimárním a primárním vzdělávání. Východiska: Pedocentrismus - dětství je tajemné, dítě není „malý dospělý“. Dítě je středem pozornosti Normální učení: Dítě je připraveno a schopno svobodně přijímat podněty. Požadavek dítěte: „Pomoz mi, abych to udělal sám (udělala sama)". Připravené prostředí: Montessori materiál je "klíč ke světu“. Vlastní pomůcky. Cvičení denního života (sebeobsluha) Smyslový materiál: barvy, tvary, plochy (světlý...tmavý, těžký...lehký, drsný...hladký,) Práce s materiálem: Lekce tří stupňů: To je hladké / Najdi (ukaž) hladké / Jaké to je? /
3
postupné řazení podle vlastností, párování Dítě si vybírá hračky - pomůcky a pracuje s nimi (vykonává cvičení) Polarizace pozornosti: „Fenomen Montessori“ - schopnost soustředění (zasouvání válečků) Senzitivní fáze vývoje: Dítě má v určité době zvláštní schopnosti přijímat podněty a učit se (nepromarnit příležitost!) „Absorbující duch“ - dítě chce „nasávat“ podněty „Kosmická výchova“ Člověk je součást přírody, součást vesmíru, výchova k míru (dnes lze chápat určitou spojitost s environmentální výchovou) Školy pracující podle zásad M. M. nalezneme po celém světě, zejména v oblasti předškolní výchovy. U nás byly myšlenky M. Montessori známy v předmnichovské ČSR, některá předškolní a speciální zařízení se na tuto pedagogiku orientovala. Po roce 1948 byly z ideologických důvodů tyto názory odmítnuty (neslučitelnost s ideologií marxismuleninismu), pedagogický směr označen jako reakční. Po roce 1989 obnoven zájem o pedocentrismus, postupně vytvořen vzdělávací program Montessori, založeno sdružení Montessori, na přelomu tisíciletí vznik předškolních zařízení MM, školení pedagogů, rozvoj – viz webové stránky www.montessoricr.cz Vytvářejí se předpoklady pro využití této koncepce od preprimární až po sekundární stupeň vzdělávání, tím se přibližujeme stavu běžnému v ostatních vyspělých zemích. Rudolf Steiner (1861 - 1925), německý pedagog, zakladatel pedagogického směru a waldorfských škol. Princip: Dítě v úctě přijmout, v lásce vychovávat, ve svobodě propustit. Východisko: Nová „věda o člověku" – antroposofie (moudrost o člověku) Člověk: Bytost tělesná (fyzická), duševní (psychická), duchovní (transcendentální) – odpovídá do určité míry náboženskému pojetí. Vzdělávání jako druh umění. Respektuje se rytmus dne, dodržují se rituály (např. podání ruky při příchodu do školy). Epocha ve školním vyučování: Vyučovací celek, respektují se mezipředmětové vztahy Eurytmie - pohybové umění (viditelná řeč, viditelný zpěv) WŠ - vývoj od 20. let, poskytují až střední vzdělání (maturita). Jednou z předností je úzká spolupracuje s rodiči (např. "měsíční" slavnosti“). Řízení školy - učitelé se podílejí. Důraz na rukodělné práce, práci s přírodním i materiály, uměleckou tvorbu, tvořivost. S waldorfskými školami jako s pedagogickou alternativou se setkáme ve vyspělých zemích zejména v Evropě, objevují se i v rozvojových zemích (od preprimárního stupně po sekundární stupeň. U nás byly v období předmnichovské ČSR názory R. Steinera v odborných kruzích známy. Školy nevznikly, okupace vývoj zastavila. Po roce 1948 názory R. Steinera odmítnuty jako reakční. Přesto myšlenky neupadly zcela v zapomnění a hned po roce 1989 se přednášky o waldorfské pedagogice setkaly na mnoha místech s živým ohlasem. Vytvořen vzdělávací program Waldorfská škola, zakládány třídy, ustaveno sdružení waldorfských škol a postupný rozvoj – viz webové stránky www.iwaldorf.cz. V současné době je u nás waldorfská pedagogika základem výchovy ve waldorfských školách poskytujících vzdělávání od preprimárního stupně po sekundární stupeň (waldorfské lyceum). Peter Petersen (1884 - 1952) německý pedagog, studoval pedagogiku, filosofii, teologii. Přitom měl praktický přístup k realitě (vliv z mládí – měl převzít hospodářství). Působil na univerzitě v Jeně. Pro cvičnou školu vytvořil didaktickou koncepci - jenský plán. Systematicky propracovaná koncepce výchovy a vzdělávání. Novinky, odlišnosti: - vnější diferenciace potlačena, vytváří se školní společenství (vnitřně diferenciované) - místo tříd po ročnících tzv. kmenové skupiny (např. děti 1. až 3. třídy společně = kmenová skupina), - rozvrh hodin nahrazen týdenním programem – pravidelný rytmus činností
4
- školní třída se mění ve školní obytný pokoj. - 4 formy vzdělávání: rozhovor (kruh), hra, práce, slavnost (na začátku a na konci týdne) - 4 druhy činnosti: jádrové vyučování v kmenové skupině (50% výuky, přesahuje vzdělávací obory - předměty), výuka v kursech (zvládnutí základů oboru, např. matem. - kurs základní, rozšiřující, volitelný), volná práce (vlastní volba činnosti, postup podle "týdenního plánu"), pracovní společenství (práce v dílnách, na zahradě apod.). Na co klade jenský plán důrazy: Škola: Výchovná škola, škola pro život, školní společenství. Žáci: Samostatnost, samostatná činnost, odpovědnost, vzájemná pomoc. Učitelé: Tvořivost (vlastní tvář školy), vzájemná kooperace, rozvoj vlastní osobnosti Školy pracující podle jenského plánu (jenské školy) jsou rozšířené zejména v Nizozemsku, setkáme se s nimi i v Německu (www.jenaplan.nl, www.jenaplan.de). Jenská pedagogika neměla u nás dostatek propagátorů. V souvislosti s hledáním nových podnětů pro školství po roce 1989 iniciovala například skupina rodičů v Poděbradech vznik občanského sdružení a byla vytvořena „jenská“ třída. Projekt však nebyl úspěšný a tento reformní pedagogický směr není v našem školství využit. Přitom některé prvky této pedagogické koncepce se postupně začínají uplatňovat. Prvky jenského plánu jsou používány například při tzv. otevřeném vyučování. Celestin Freinet (1896 - 1966) francouzský pedagog, učitel. Odmítl pedagogický dogmatismus a autoritativní metody (po zranění v 1. světové válce nemohl učit tradičními metodami (okřikování žáků apod.). Opustil klasické vyučování a do jisté míry opustil učebnu – vyšel s žáky do přirozeného životního prostředí: "Na počátku každého pochopení nestojí abstraktní vědomosti, nýbrž zkušenost, cvičení a práce“ (Einstein v dětství: „Tou šipkou něco hýbe.“) Vyučování je práce, smysluplná činnost. Některé principy a metody: - metoda tápavého experimentování („osahávání“) - plánování v ranním kroužku - práce s textem (psaní volných textů), třídní noviny, korespondence s jinými třídami - školní (třídní) tiskárna - děti se učí číst vytvářením textů (skládání písmenek a tisk krátkých textů) - týdenní plán práce (obsahuje úkoly, které má žák během týdne splnit – např. vypracování pracovních listů, shromáždění informaci apod.) - „volná prace“ (v týdenním programu je vymezena doba, kdy děti pracují na úkolech podle vlastního výběru – plní úkoly obsažené v týdenním plánu práce) - kartotéky úkolů - školní učebna (třída) jako atelier třída jako demokratická jednotka spolupráce s rodiči (Je možné využití v současné praxi moha škol, prvky převzaty také do didaktické koncepce otevřené vyučování. Na rozdíl od zemí západní a severní Evropy nemá u nás C. Freinet výrazné příznivce a propagátory.) Reformní přístupy ke vzdělávání v USA Vlivy: Bacon, Spencer Filosofie pragmatismu od 19. stol. v USA kladla důraz na užitečnost, účelnost, praktické důsledky činnosti (+ morálni aspekty jednání), důraz na demokratické myšlení a jednání Aplikace v pedagogice: pragmatická pedagogika John Dewey (1859 -1952)
5
Základem učení je vlastní zkušenost. Učení je modifikace zkušenosti. Dítě chce získávat zkušenosti. Přihlíží se ke zkušenosti dětí a jejich potřebám (,‚vstřícný“ model kurikula). Důležitý je i zážitek obtíže. “Learning by doing“ – učit se "děláním", činností. Školní práce jako smysluplná činnost. Učení ve škole není jen přípravou na život, je životem samotným. Škola se musí zabývat problémy životní praxe: Pracovní škola, projektová metoda. Tyto pedagogické myšlenky byly chápány jako znak pokroku v pedagogice a vzdělávání – odtud označení progresivismus (později byl tento směr kritizován, požadováno soustředění na tradiční hodnoty a způsoby vzdělávání – esencialismus). 1920 - 1960 vliv myšlenek progresivismu ve školství USA: Projektová metoda (W. H. Kilpatrick) Škola jako laboratoř (labour = práce) ‚ dítě si samostatně volí úkol. Projekt integruje předměty, výsledkem je určitý produkt. Převedení tradičně strukturované výuky do nové struktury: Při realizaci projektu probíhá množství různých činností, každá z těchto činností je podnětem pro učení. Příklady projektů: Školní pozemek, Cestovní kancelář, Lesní knížka - atlas stromů, Atlas zvířátek, Pravěk, Ptačí budka, šetříme energii, tříděný odpad .... Daltonský plán (H. Parkhurstová) – podnět pro rozvoj "daltonských škol“. Realizace projektů, plánování práce – „smlouva“ mezi učitelem a žákem, kontrola postupných kroků při učení. Se školami pracujícími podle daltonského plánu se setkáme v Evropě především v Nizozemsku. Vliv pragmatické pedagogiky byl poměrně silný v předmnichovské v ČSR ve školách, které se hlásily k pedagogickému reformismu propagovanému V. Příhodou. Po roce 1948 byla pragmatická pedagogika odmítnuta jako reakční. Po roce 1989 se ve spolupráci s nizozemskými školami podařilo myšlenky daltonského plánu propagovat a několik škol (především na jižní Moravě) se na výuku podle principů daltonského plánu orientuje - viz webové stránky www.chalabalova.cz V našich školách se také stále více rozšiřuje projektová metoda, mající jeden ze svých kořenů v pragmatické pedagogice. Ve školních vzdělávacích programech se nyní setkáme s tím, že část výuky je pojata jako projektové vyučování. Principem projektové výuky je integrace výukových obsahů vztažená k určitému tématu, které je pro děti zajímavé a tím zaručuje silnou vnitřní motivaci. Průběh projektu: Záměr, plán, realizace, hodnocení. Výsledkem projektu by měl být nějaký produkt – zhotovený předmět, uskutečněná akce, zveřejněná prezentace. Příklady projektů realizovaných již před 80 lety: Výroba ptačí budky, pěstování plodin na školním pozemku, zjišťování výnosů plodin na různě hnojených pozemcích aj. Celkové posouzení projektové výuky ve srovnání s tradičními postupy: Tradiční vyučování KLADY: systematické vzděláváni, jednoduchost, tradice (zvyk), vytvoření systému znalostí ZÁPORY: nutno hledat motivaci, nepropojuje znalosti, nerozvíjí sociální vztahy Projektové vyučování KLADY: projekt je motiv sám o sobě, logika životní reality, diferenciace, individualizace, demokratizace, učí spolupracovat, řešit problémy, tvořit, ZÁPORY: nesleduje vytváření systematických znalostí, náročné na přípravu i realizaci, forma
6
u nás stále nová. Příprava a realizace projektu vyžaduje kreativní přístup vyučujícího. O reformní pedagogice a inovacích ve školství poskytují velké množství informací a dalších odkazů webové stránky www.paed.com
Některé myšlenkové proudy ovlivňující názory na vzdělávání: Esencialismus: Podstatné musí být naučeno, škola předává „kulturní dědictví“ (reakce na progresivismus) Existencialismus (filosofie existencionalismu): Člověk jako jedinečně individuum, setkání dvou lidských bytostí: učitel - žák Pedagogický konstruktivismus: Dítě samo konstruuje svůj systém poznatků (opakem jsou transmisivní postupy) Antiautoritativní pedagogika: Snaha minimalizovat autoritativní výchovné zásahy Antipedagogika – podporovat, ne vychovávat, edukace → amikace, přátelství s dětmi Humanizace vzdělávání a výchovy (Maslow, Rogers), výchova jako podpora, učitel jako facilitátor. Akceptování potřeb dítěte Individualizace vzdělávání – rozvoj jedince podle jeho vloh (Gardner – 7 inteligencí) Náboženská pedagogika (křesťanská, konfesijní) Pedagogika vycházející z totalitní ideologie (nacistická, komunistická), výchova jako nástroj indoktrinace Pedagogika jako nástroj manipulace s člověkem (tzv. černá pedagogika – výchova může vést až k poškození žáka) „Descholarizace“ – „odškolštění“, hledání zcela odlišného modelu vzdělávání bez tradiční instituce školy Psychoanalýza a pedagogika Sigmund Freud (1856 - 1939) 3 vrstvy osobnosti Id – Ego - Superego Děti si mohou ukládat špatné zážitky ze svého dětství a ze školy do podvědomí, což může vyvolávat nechuť k učení v pozdější době Učitelky a učitelé: Nebezpečí „odreagovávání“ vlastních problémů a různých komplexů na dětech Česká tradice reformní pedagogiky Josef Úlehla (ovlivněn spisy Tolstého): volná výchova, samočinnost, samoučení T. G. Masaryk - kritika staré školy, požadavek školy moderní 1920: sjezd čs. učitelstva – proměna školy je dlouhodobá záležitost Václav Příhoda (studoval v USA, ovlivněn pragmatismem). Reformní komise pod Příhodovým vedením: 1929: dokument “Zásady reformního návrhu pro školskou reformu“ Jednotná vnitřně diferencovaná škola do 15 let 6 - 11 let obecná škola 11 - 15 let komenium 15 - 18 let atheneum Vznik pokusných škol (např. Praha, Humpolec, Zlín - ředitel a didaktik Stanislav Vrána) Základem pokusných škol byla podle Příhody idea pokroku: „Základní ideou organizační jest jednotná škola, základní ideou učebnou jest pracovní škola. Základní ideou výchovnou jest společenská škola. Politickou ideou školské reformy jest skutečná demokracie“.
7
Ze závěreční zprávy pokusné školy měšťanské ve Zlíně, 1933: „Cílem vyučování nemá být hromadění poznatků, nýbrž samostatné myšleni. Těžší je naučit lidi samostatně myslit než je naučit poslouchat. Žáci mají vždy vědět, čemu se učí a proč se tomu učí. (...) Je třeba změniti metodu vyučování. Nejlepší metodou je skutečná práce. Práce konaná za určitým cílem, se zájmem a vytrvalostí. Mnohé a časté poučování velkého užitku nepřináší“.
Konec možnosti rozvíjet u nás alternativní pedagogické koncepce v návaznosti na vývoj ve vyspělých zemích: 1939: okupace ČSR, 2. světová válka: Přerušení vývoje, pozastavení reformních pokusů na 50 let! Reforma školy a způsobu vzdělávání mohla pokračovat až po roce 1989. Proč se reformní či alternativní pedagogika u nás nemohla rozvíjet: Socialistické školství (1948 – 1989) bylo vytvářeno nejprve podle sovětského vzoru a v návaznosti na marxistickou socialistickou pedagogiku. Alternativa neexistovala, výchova v duchu marxismu – leninismu vložena do Ústavy! Výchova pod plnou kontrolou Komunistické strany Československa. Základní úkoly školy: Příprava na povolání, ideologická indoktrinace, tedy výchova budovatelů socialismu vyznávající vědecký světový názor marxismus leninismus. Reforma školství v 70. letech: teorie „rozvíjejícího vyučování“ → zvyšování nároků na děti rozšiřováním obsahu vzdělávání, posílení komunistické výchovy. Kolektivní výchova a výchova ke kolektivismu: Kolektiv vytvořený ve školní třídě se stává pro učitele nástrojem výchovného působení. Nový vývoj společnosti a školství: 1989 - převrat: postupná transformace vzdělávání a školství: demokratizace, humanizace, liberalizace Vnější školská reforma – pokus proměnit školu cestou nařízení „shora“ Vnitřní školská reforma – změny ve výuce vycházející z práce jednotlivých učitelů Proměna výuky: pojetí transmisivní → konstruktivistické Návrhy na transformaci vzdělávací soustavy: MŠMT, PeF, NEMES aj. Nebyla nalezena shoda v názorech na transformaci školství a vzdělávání. 90. léta minulého století: Dokumenty "Kvalita a odpovědnost" (záměry rozvoje vzdělávání v ČR), Standard základního vzdělávání (obsah učiva, který má být poskytnut). Zajímavost: Tento dokument byl vydán v roce 1995, dále se na něm nepracovalo a jakoby upadl v zapomnění. Až v roce 2010 se „náhle“ zjistilo, že standard nutně potřebujeme. Příprava vzdělávacích programů Obecná škola, Základní škola, Národní škola + alternativní programy Možnost vzniku alternativních škol (soukromé, církevní) a možnost využití alternativních – reformních pedagogických koncepcí (M. Montessori, waldorfská škola) 2000: Dokument „Národní program rozvoje vzdělávání v ČR“ (Bílá kniha) Zdlouhavá příprava nového zákona o vzdělávání (školského zákona) Nový zákon platí od 1. 1. 2005, mimo jiné přináší novou koncepci kurikulární politiky – školy podle Rámcového vzdělávacího programu připravily svůj školní vzdělávací program. Tím byla potvrzena možnost vytvoření alternativních vzdělávacích programů (Montessori škola, waldorfská škola). Možnosti dalších inovací ŠVP běžných škol s využitím prvků reformních
8
pedagogických koncepcí. Problém: Je otázka, do jaké míry má veřejnost zájem na změně školy a způsobů vyučování – např. názor rodičů: „Proč nenecháte školu takovou jaká je a neustále pletete dětem hlavu hloupostmi?“ Změny v pojetí vzdělávání v průběhu 20. století (na co současné pokusy změnit tradiční školu navazují) Pedagogické inovace z konce 20. a počátku 21. století navazují na řadu starších myšlenek: Změna pojetí vzdělávání – změna paradigmatu, například (v protikladu k tradici): - skupiny dětí různého věku (kmenová skupina, např. 2 až 3 ročníky pohromadě) - denní program, rytmické střídání práce a přestávek s ohledem na děti, ne jako předepsaný „rozvrh hodin“ - volnější stanovení délky „vyučovací hodiny“, není nutné trvat na 45 minutách - integrace předmětů (1. stupeň prvouka, lze integrovat více, Čj + M, využívání projektového vyučování), průřezová témata - řady stolků (frontální uspořádání) se nahradí postavením stolků pro práci ve skupinkách - místnost pro výuku jako „školní obytný pokoj“. - volnější přístup k zahájení povinného vzdělávání – postupná adaptace dítěte ve škole (např. Nizozemsko) Východiska pro kritiku „tradičních“ způsobů výuky: Názory na vzdělávání se šířily, střetávaly a znovu se v pozměněné podobě vracely. Jiná jsou východiska z centrální Evropy (Německo - Herbart, Rakousko, Francie), jiná jsou z Anglosaského prostředí (např. Francis Bacon - senzualismus, důraz na empirii, induktivní postup (od jednotlivého k obecnému), přizpůsobit se žákově individualitě, to prosazoval i Komenský) Vybrané pedagogické koncepty podporující změnu školní práce (změnu výukových strategií): V prvé řadě to jsou hlavní reformní pedagogické koncepce a v jejich duchu vytvářené školy vycházející z pedagogických principů: - Montessori - Waldorfské školy - Daltonské školy - Jenské školy Dále se v ČR uplatnily následující pedagogické koncepce (jde o zahrnutí určitých pedagogických principů a názorů do školních vzdělávacích programů): Integrovaná tematická výuka (ITV - S. Kovaliková) Vychází se z výzkumů činnosti mozku (neurodidaktika, psychodidaktika). Při výuce je třeba respektovat tzv. mozkově kompatibilní složky výuky: 1. Nepřítomnost ohrožení 2. Smysluplný obsah 3. Možnost výběru (dle 7 typů inteligence – H. Gardner) 4. Přiměřený čas 5. Obohacené prostředí 6. Spolupráce 7. Okamžitá zpětná vazba 8. Dokonalé zvládnutí
9
(propaguje dr. Nováčková, Společnost pro mozkově kompatibilní vzdělávání (přednáška na You Tube ZDE) Otevřené vyučování Změna tradičního vztahu učitel (předavatel znalosti) – žák (příjemce informací), "otevření" tohoto vztahu. Otevření školy mimoškolnímu prostředí. Základní znaky otevřeného vyučování: • změna úpravy třídy (učebny), vybavení pro volnou práci • nahrazení tradičního rozvrhu hodin „rozvrhem činností“ • denní program – střídání činností (ne tradiční hodiny 45 minut) • doplnění (nahrazení) tradičních předmětů novými činnostmi • vytvoření velkého prostoru pro vzájemnou komunikaci (plánování činností aj.) • zavedení týdenních plánů práce pro žáky • zařazení nové organizační formy, tzv. volné práce (svobodně zvolená práce) • převedení tradičních metod výuky na projektové vyučování • používání nových způsobů hodnocení (slovní hodnocení) a sebehodnocení • důraz na třídní společenství • využívání široké spolupráce s rodiči Více informaci na www.otevrene-vyucovani.cz.
Program Začít spolu Tento vzdělávací program se u nás rozvinul s podporou nadace Open Society Fund Praha v polovině 90. let minulého století (původní název programu Step by step). Více informací: www.sbs.cz Program využívá řadu inovací z reformních pedagogických koncepcí Zdůrazňuje individuální přístup k dítěti a partnerství školy, rodiny i širší společnosti v oblasti výchovy a vzdělávání. Základní východiska: - humanistické a demokratické principy ve vzdělávání (individualizace, inkluze, multikulturní výchova ...) - konstruktivismus a další soudobé teorie vývoje a učení dítěte. Strategie programu Začít spolu: - tvorba školního a třídního kurikula, "cross" kurikulární přístupy, individuální vzdělávací programy, - organizace výuky - podnětné prostředí („centra aktivity“), flexibilní čas výuky, individuální a skupinové formy práce, - metodické postupy (kooperativní učení, projektové vyučování, učení hrou), participace dětí, spolupráce s rodinou a širší komunitou, týmová spolupráce pedagogů, - hodnocení (průběžné, portfolio, evaluace vlastní práce). Program ZaS využily nejprve MŠ a později ZŠ, které měly zájem změnit své kurikulum. V současnosti zahrnula tyto principy do svého ŠVP řada škol. Program Škola podporující zdraví (Zdravá škola) Program vychází z filozofie podpory zdraví a předpokládá následující znaky školní práce a následující činnosti:
10
- škola jako autonomní subjekt, styl řízení je založen na spoluúčasti všech lidí, kteří ke škole patří, - škola poskytuje podmínky pro profesní rozvoj učitelů a osobní pohodu, - učitelé vytvářejí podporující vztah s každým žákem v komunikaci a dialogu, - složky vzdělávání (vyučování a výchovy) - postoje, dovednosti a znalosti - jsou v kurikulu školy a třídy zastoupeny ve vyrovnaném poměru, - škola vidí svou funkci nejen ve výuce, kterou jistě nezanedbává, ale také v poskytování hodnotného prostředí, demokraticky vedeného společenství a aktivit volného času, - vzdělávací program pro třídu za spoluúčasti žáků plánuje, řídí a jeho výsledky hodnotí učitel, jemuž je dána pedagogická autonomie a odpovědnost, - cíle a úkoly vzdělávání ve škole programově zabezpečují potřeby osobního rozvoje každého žáka: otevírají jeho vzdělávací možnosti a vytvářejí podmínky pro jeho seberealizaci, aby se stal tím, čím potenciálně je, k čemu má předpoklady a schopnosti a čím také může neopakovatelným způsobem přispět společnosti a světu, - obsah a metody výuky ve škole poskytují širokou nabídku životně důležitých aktivit přiměřených věku a individuálním předpokladům žáků tak, jak odpovídá poznatkům o zákonitostech vývoje člověka po stránce tělesné, duševní, sociální a mravní, - organizace výuky se řídí ohledem na individuální tempo práce každého žáka, na věkově podmíněnou frekvenci střídání pracovních činností různého druhu a motivací a na střídání činností pracovních s odpočinkovými a zájmovými, - motivace žáka je založena na jeho aktivní účasti ve vzdělávacích činnostech, radosti z poznání a na zážitku uznání - učitel se vyhýbá motivaci strachem z neúspěchu a soutěžením na žebříčku lepší-horší, - hodnocení žáka učitelem je orientováno na hodnocení jeho osobních pokroků, které jsou současně učitelem kompetentně rozpoznávány a s žákem a s jeho rodiči projednávány, - kritéria hodnocení kvality školy a pedagogické činnosti učitele vycházejí z programu, který si škola stanovila, - škola je otevřena rodičům, obci a veřejnosti. Tento program nalézá uplatnění v mnoha mateřských školách, v základních školách zejména na 1. stupni, je zahrnut ve školních vzdělávacích programech.
==================================== 2011: 1. Stále probíhá kurikulární reforma (změny po 237 letech) – školy pracují podle školního vzdělávacího programu, který si připravily podle Rámcového vzdělávacího programu. 2. MŠMT chce připravit modelový školní vzdělávací program (pomoc slabým, nebo snaha po opětné unifikaci – sjednocení??). 3. MŠMT připravilo v únoru 2011 Doporučené učební osnovy předmětů ČJL, AJ a M. 4. Příprava vzdělávacích standardů. 5. Příprava plošného testování žáků v 5. a 9. třídě.
