Srovnání vojenských sil a strategická rovnováha

Trendy, rizika a scénáře bezpečnostního vývoje ve světě, Evropě a ČR – dopady na bezpečnostní politiku a bezpečnostní systém ČR Program bezpečnostního výzkumu České republiky v letech 2010–2015 (BV II/2 – VS) Identifikační kód: VG20102013009

Working paper 21/2012

Srovnání vojenských sil a strategická rovnováha Mgr. et Mgr. Jan Ludvík

Téměř přesně před rokem zpracoval pro účely tradiční jarní bezpečnostní konference Střediska bezpečnostní politiky CESES FSV UK Vladimír Šilhan working paper „Stav a trendy vývoje vojenské síly vybraných zemí“. V prvním letošním čísle časopisu Vojenské rozhledy pak publikoval rozšířenou verzi v podobě článku „Změna globální strategické rovnováhy: Stav a trendy vývoje vojenské síly vybraných zemí“. [1] Význam zkoumání změny mocenské rovnováhy snad ani nepotřebuje zdůvodnění. Koncept rovnováhy stojí v samém středu realistické tradice zkoumání mezinárodních vztahů a posuny v rozložení moci bývají často považovány za příčiny systémových válek mezi velmocemi. [2] I proto je více než užitečné vrátit téma opět do české odborné diskuze. Šilhan se sice omezuje pouze na srovnání vojenských sil jednotlivých vybraných zemí a vojenskou sílu v podstatě ztotožňuje s celkovou mocí státu, čímž ignoruje ostatní aspekty moci, z analytického hlediska však tento přístup nelze považovat za zcela neoprávněný. Rovnováha vojenské moci je nepochybně jednou z nejdůležitějších složek celkové mocenské rovnováhy, není-li přímo tou nejdůležitější. Samostatnou analýzu si proto zaslouží. Vladimír Šilhan předkládá empiricky bohatý materiál čerpající ze statistik SIPRI, EDA, CIA, Londýnského International Institute for Strategic Studies [3] a webového portálu Global Firepower. Rozsah zpracovaných empirických materiálů je jednoznačně nejsilnější stránkou jeho příspěvku. Na základě provedené analýzy pak Šilhan uvádí, že dochází ke změně globální rovnováhy vojenské moci, že klesá moc evropských států, že Spojené státy stagnují, zatímco moc Číny, Indie a Ruska roste. Jeho příspěvek však trpí zásadním problémem téměř zcela chybějící operacionalizace. Závěry o existující vojenské rovnováze vycházejí ze srovnání dvou zásadních aspektů vojenské sílu státu, kterými jsou vojenské výdaje a početní stav armády. Ve druhém případě Šilhan zohledňuje jak počet vojáků v činné službě, tak i početní stav záloh. Použití údajů o početním stavu armády a výdajích na obranu pro srovnání vojenských schopností různých zemí je samo o sobě poměrně běžné. Otázkou však zůstává, do jaké míry intuitivní úvaha, že stát s většími vojenskými výdaji a početnější armádou musí být silnější, než stát s menšími výdaji a méně početnou armádou zjednodušuje realitu. Šilhán přitom pouze srovnává statistiky. Operacionalizaci vztahu mezi strategickou rovnováhou na straně jedné a vojenskými výdaji a počtem vojáků na straně druhé v podstatě nenabízí. Tento text si klade za cíl vzniklé bílé místo zaplnit a nabídnout jednoduchou, rigorózní operacionalizaci vztahu mezi strategickou rovnováhou a vojenskou silou měřenou výdaji na zbrojení a 1

počtem vojsk. Díky této operacionalizaci je možné empiricky testovat platnost Šilhanových závěrů, určit do jaké míry jsou zploštělé a ukázat na kritické nedostatky, které přináší redukcionalistické srovnávání vojenských schopností země podle zjednodušujících kritérií.

Metoda a data Válka je jednoznačným, viditelným a těžko zpochybnitelným srovnáním vojenské síly. Má-li změna strategické rovnováhy, o které mluví Šilhan, nějaký smysl, pak musí tato změna strategické rovnováhy (a tedy vojenské síly měřené na základě vojenských výdajů a počtů vojsk), umožnit státům dosažení politického cíle i v případě eskalace na válečnou úroveň. To nutně neznamená, že bez války nehraje vojenská síla žádnou roli. Státy jsou citlivé na změny v rozložení vojenské moci a pouhá implicitní hrozba silou může pomoci k dosažení politických cílů stejně dobře jako válka samotná. Pokud však nechceme opustit clausewitziánské paradigma války jako utilitárního aktu sloužícího k dosažení politického cíle, pak lze předpokládat, že právě výsledek války je nejlepší závislou proměnou pro testování měření vojenských sil v reálném světě. Proto předložená analýza pracuje s výsledky velmocenských konfliktů od roku 1850. Pro tyto konflikty jsou shromážděna data o vojenských výdajích a počtech vojsk zúčastněných velmocí z databáze projektu Corelates of War. [4] Právě tyto údaje ve své stati využívá i Vladimír Šilhan. Samotná volba roku 1850 pro počátek zkoumání je samozřejmě do značné míry arbitrární. Hlavním důvodem je snaha využít data z co největšího množství konfliktů. Odlišný charakter válek v období před nástupem nacionalizmu a průmyslové revoluce by však mohl ovlivnit platnost výsledků. Výrazné posunutí datasetu směrem k současnosti by naopak vedlo k podstatnému zmenšení počtu případů, které by prakticky znemožnilo využít ke zkoumání vztahu mezi zvolenými proměnnými kvantitativní analýzu. Klíčovým kritériem pro zařazení konfliktu do analýzy je charakter bojujících stran. Musí se jednat o konflikt velmocenský. Kritérium vychází zejména z Šilhanova pojetí strategické rovnováhy. Šilhan ve svém srovnání hodnotí nejsilnější státy světa, což lze považovat za oprávněné, neboť velmoci tradičně zaujímají roli subjektů mezinárodních vztahů, zatímco malé státy často představují spíše jejich objekty. Vliv malých států na strategickou rovnováhu je proto v praxi často zanedbatelný. Aby byl tedy konflikt do hodnocení zařazen, musí na každé straně bojovat alespoň jedna tehdejší velmoc. Hodnoceny nejsou konflikty, ve kterých bojuje velmoc jen na jedné straně. V takovém případě se totiž často jedná asymetrické konflikty řídící se odlišnou logikou než velmocenské střety. [5] V souladu s metodikou Corelates of War pak jsou jako válka chápány pouze konflikty s více než 1000 obětí v důsledku bojových operací během jednoho roku. Za velmoci pro účely tohoto hodnocení považuji Rusko (a SSSR), Francii a Velkou Británii a to po celé období, Německo (a Prusko) do roku 1945, Rakousko do roku 1918, Itálii od roku 1859 do roku 1945, Japonsko od roku 1900 do roku 1945, USA od přelomu 19. a 20. století, ČLR od roku 1949, Indii a Pákistán od roku 1998. Podmínkou pro zařazení velmoci do analyzovaných dat je pak rovněž významný podíl jejích sil na bojových operacích. Velmoci se v daném období střetly celkem v devíti válkách. První z nich je krymská válka mezi Ruskem na straně jedné a koalicí vedenou Británií a Francií z roku 1856. O tři toky později změřily Francie a Rakousko síly v severní Itálii. V rámci boje za národní sjednocení Německa a Itálie pak mezi 2

sebou velmoci válčily ještě dvakrát. Nejprve v roce 1866 Rakousko s Pruskem a Itálií a následně v letech 1870-1871 Prusko s pomocí menších německých států proti Francii. Dvacáté století pak zahájí nástup první asijské velmoci a japonsko-ruská válka. Po ní pak následující dvě systémové světové války. Do analýzy je pak ještě zahrnuta korejská válka jako střetnutí USA a ČLR. Poslední válkou hodnocených velmocí je konflikt mezi Indií a Pákistánem v oblasti Kargil v roce 1999. Pro každý z těchto konfliktů sestavuji index poměru vojenských výdajů a index poměru počtů vojsk mezi vítěznou a poraženou stranou. Index hodnotím následujícím způsobem. Hodnotu 0,9-1,1 považuji za paritu obou stran; hodnotu 1,1-1,5 označuji jako mírnou převahu; 1,5-2,0 jako významnou převahu; hodnotu větší než 2,0 pak považuji za zdrcující převahu. Naproti tomu značí hodnota 0,75-0,9 mírnou nevýhodu; 0,5-0,75 významnou nevýhodu a hodnota menší než 0,5 zdrcující nevýhodu. Dále je hodnocena korelace mezi Šilhanovým předpokladem, že stát mající převahu by měl ve válce zvítězit a empirickou realitou. Na tomto místě je však třeba ještě upozornit na dva zásadní kroky mající dopad na vybraná data. Za prvé, samotný index hodnotí pouze poměr počtů vojáků a výdajů zúčastněných velmocí. Role malých států je tak zanedbána. Důvod pro vynechání jejich role v modelu vychází z toho, že Šilhan neumožňuje zohlednění vlivu aliancí. Ty jsou navíc často nestálé a změny aliancí malých států by měli negativní dopad na úspornost představeného modelu. Druhým krokem je použití dat z roku před zahájením konfliktu. Důvodem je snaha hodnotit, do jaké míry může srovnání „mírových údajů“ napomoci při určení mocenské rovnováhy. Tento krok je nezbytný s ohledem na to, že Šilhanovo srovnání vychází právě z mírových dat. Změny aliancí poněkud komplikují možnost hodnotit obě světové války. Pro určení role státu v obou válkách pro mě však bylo rozhodující, zda a na jaké straně se jeho síly významným způsobem podílely na bojových operacích. Z tohoto důvodu považuji první světovou válku za konflikt mezi Německem a Rakouskem na straně jedné a Velkou Británií, Francií, Ruskem, Itálií a USA na straně druhé. Itálie sice před válkou stála na straně centrálních mocností, do bojů však nakonec vstoupila na straně dohody. Rusko z války v roce 1917 vypadává, do té doby nicméně nese významnou tíhu bojů. Obdobně USA se války účastní až od roku 1917, jejich podíl však je rovněž nezanedbatelný. Do celkové síly dohody naopak nezapočítávám Japonsko, které se po rychlém obsazení německých kolonií v Pacifiku na bojovém úsilí podílí zanedbatelným způsobem. V případě druhé světové války pak na jednu stranu stavím Německo, Itálii a Japonsko a na druhou Velkou Británii, Francii, Rusko a USA. Pozdní vstup do války (Japonsko, USA, SSSR do jisté míry Itálie) nebo předčasné opuštění v důsledku porážky (Francie, Itálie) zanedbávám. Je třeba poznamenat, že volba je případě obou světových válek zpochybnitelná. Na celkové výsledky by však jiná volba neměla mít větší vliv. Výzkum se totiž nezaměřuje na korelaci mezi vojenskými výdaji, počtem vojáků a výsledkem války, ale na kauzalitu mezi nimi. Z toho pak plyne, že byť i jediný případ, který není možné v rámci modelu uspokojivě vysvětlit, dostatečně prokazuje neexistenci kauzálního vztahu mezi proměnnými.

Výsledky Výše vojenských výdajů budoucích válčících států (tabulka 1) dokáže vysvětlit výsledek šesti z devíti velmocenských střetnutí v posledních 160 letech. Ve dvou případech (první světová válka a 3

kárgilská válka) vítězí strana, které srovnání předválečných vojenských výdajů přičítá zdrcující převahu. Významnou převahu v této oblasti přeměnily na válečné vítězství velmoci ve třech případech (krymská válka, italská válka za nezávislost, prusko-rakouská válka). V jednom případě (japonsko-ruská válka), vítězí stát s mírnou převahou v oblasti vojenských výdajů. Na druhou stranu se však ukazuje, že ve třech případech model selhává. Zcela nejsilnější protipříklad, který ukazuje na nedostatečnost modelu ztotožňujícího vojenské výdaje s rovnováhou vojenské moci, představuje vítězství Pruskem vedené koalice německých států ve válce s Francií v letech 1870-1871. Prusko vítězí bez ohledu na to, že se podle modelu nachází v situaci zdrcující nevýhody. Model pak rovněž selhává ve vysvětlení výsledku druhé světové války a korejské války. V prvním případě lze však jeho selhání přičíst na vrub toho, že zejména USA vstupují do války později a jejich příspěvek ke koaličnímu potenciálu je proto stanoven nikoliv z roku bezprostředně před válkou. V případě korejské války, které končí patem pak lze selhání modelu vysvětlit tím, že jedna strana sice disponuje zdrcující převahou v oblasti vojenských výdajů, je však ve významné nevýhodě v oblasti počtu sil. [6] Jestliže srovnání vojenských výdajů nabízí alespoň určitou omezenou korelaci mezi převahou v této oblasti a výsledkem války, pak srovnání počtů vojsk selhává téměř zcela (tabulka 2). Tento model dokáže vysvětlit pouze čtyři z devíti případů. Zdrcující převaze lidských zdrojů je možné připsat úspěchy indických vojsk ve válce o oblast Kárgil a vítězství dohody v první světové válce. Významnou převahu je možní identifikovat také na straně vítězů druhé světové války. V jednom případě (pruskorakouská válka) pak má na své straně vítězná koalice Pruska a Itálie mírnou převahu. Ve druhé italské válce za nezávislost poráží Francie Rakousko v situaci parity. Co je však z hlediska selhání statistického modelu mnohem závažnější v případě krymské války, prusko-francouzské války, rusko-japonské války a korejské války nedokáže početně silnější armáda zvítězit. V případě krymské války je toto selhání částečně vysvětlit účastí Turecka, jehož započtení by obě strany postavilo na úroveň parity, ačkoliv Turecko již pro účely modelu v roce 1856 není považováno za velmoc. Naprosto kritické selhání modelu se pak ukazuje v případě rusko-japonské a prusko-francouzské války. Abych mohl lépe vysvětlit případy, kdy má jedna strana převahu v počtu vojáků, zatímco druhá ve výdajích na obranu, sestavuji agregovaný index převahy (tabulka 3). Tento index by měl napomoci vysvětlit případy jako Korejská válka. Index vzniká jako průměrná hodnota převahy vítězné strany v obou oblastech. Vzhledem k tomu, že vliv relativní převahy ve vojenských výdajích a v počtu vojáků nemusí být stejný, vytvářím tři verze tohoto indexu. První z nich (v. 1) je skutečným průměrem převahy v obou oblastech. Druhý (v. 2) předpokládá poloviční význam převahy v počtu vojáků oproti převaze ve vojenských výdajích a třetí (v. 3) pak analogicky poloviční význam vojenských výdajů proti počtu vojáků. Sestavení indexu agregované převahy však neukazuje podstatné zlepšení schopnosti předpovědět výsledek konfliktu na základě statistik vojenských výdajů a počtů vojáků. Verze využívající skutečný průměr převahy dokáže vysvětlit šest z devíti případů. Opět však selhává ve schopnosti vysvětlit výsledek prusko-francouzské války, rusko-japonské a korejské války. Využití předpokladu o tom, že počet vojáků má menší význam, než vojenské výdaje dopadá o něco lépe. Rusko-japonská válka se v něm přesouvá do oblasti parity obou stran, což již nelze považovat za jasné selhání modelu. Naopak zvýšení významu počtu vojáků nad vojenskými výdaji vrátí rusko-japonskou válku do oblasti jasně očekávající vítězství Ruska. Krymská válka se v něm pak posouvá do oblasti parity. 4

Všechna jednotlivá výše zmíněná selhání pak ukazují na problematičnost předpokladu kauzality mezi převahou v obou oblastech a výsledkem války. Zároveň však potvrzují omezenou schopnost kvantitativních modelů. Bez zahrnutí kvalitativní analýzy nemůžeme u jednotlivých konfliktů vyloučit roli jiných faktorů, které určí výsledek války.

tabulka 1 vojenské vítěz (koalice) výdaje Francie 17257 Velká Británie 10132

poražený vojenské index (koalice) výdaje převahy Rusko 15692 1,75

konflikt

roky

krymská válka

18531856

druhá italská válka za nezávislost

18591860

Francie

19967

Rakousko

12835

1,56

pruskorakouská válka

5950 9102

Rakousko

9121

1,65

1866

Prusko Itálie

pruskofrancouzská válka

18701871

Prusko

10196

Francie

23912

0,43

ruskojaponská válka

1905

Japonsko

67273

Rusko

50305

1,34

73512

Německo

63926

3,34

67957 62825 61367 38849

Rakousko

27376

19141918

Rusko Velká Británie USA Francie Itálie

první světová válka

druhá světová válka korejská válka kárgilská válka

19391945 19501953 1999

Rusko Velká Británie USA Francie

5429984 Německo 7415163

USA Indie

13503000 Čína 2030000 13594000 Pákistán 4078000

0,95

1863997 Japonsko 1699210 1131499 Itálie 746050 919284 6,65 3,33

údaje do roku 1913 jsou v tisících GBP v cenách daného roku, od roku 1914 obdobně v tisících USD

5

tabulka 2 počty vojáků 397

poražený (koalice) Rusko

počty vojáků 756

index převahy 0,79

konflikt

roky

krymská válka

18531856

vítěz (koalice) Francie Velká Británie


18591860

Francie

427

Rakousko

403

1,06


216 209

Rakousko

292

1,46

1866

Prusko Itálie


18701871

Prusko

318

Francie

474

0,67

ruskojaponská válka první světová válka

1905 19141918

Japonsko

218

Rusko

1160

0,19


1434

Německo

716

3,04

523 155 642 398

Rakousko

322


1566

Německo

782

376 330 581

Japonsko Itálie

370 486

USA Indie

1615 1300

Čína Pákistán

2570 590


19391945 19501953 1999

201

1,74

0,63 2,20

údaje v tisících vojáků

6

tabulka 3 poražený vítěz (koalice) (koalice) Francie Rusko Velká Británie

agregovaný index v. 1 v. 2 v. 3 1,27 1,43 0,95

konflikt

roky

krymská válka

18531856


18591860

Francie

Rakousko

1,31

1,39

1,23


Rakousko

1,56

1,59

1,52

1866

Prusko Itálie


18701871

Prusko

Francie

0,55

0,51

0,59

ruskojaponská válka

1905

Japonsko

Rusko

0,77

0,96

0,57

Německo

3,19

3,24

3,14

19141918


1,34

1,21

1,48

3,65 2,77

4,64 2,95

2,64 2,58

první světová válka


19391945 19501953 1999

Rakousko


Německo

USA Indie

Čína Pákistán

Japonsko Itálie

7

Závěr Rozložení vojenské moci nepochybně ovlivňuje fungování mezinárodního systému. Poměrně obvyklé je toto rozložení určovat podle vojenských výdajů jednotlivých zemí a početních stavů jejich ozbrojených sil. Měření vojenských sil – v reálném světě představované válkou – však statistiky mírových výdajů na obranu, či počtů vojáků často zapomíná brát v potaz a vítězem se nezřídka stává strana, které by na základě jejích předválečných výdajů a počtů statistici předpověděli porážku. Tento text přesvědčivě ukazuje, že mezi převahou v počtu vojáků a ve výdajích na obranu a výsledkem války neexistuje kauzální vztah. Ačkoliv je možné ukázat určitou pozitivní korelaci, tj. nejobecněji řečeno, že stát vydávající více na obranu, či mající početnější armádu má statisticky větší šanci ve válce zvítězit, jsou tyto charakteristiky pouze nepřesnými indikátory. Jen v šesti z devíti velmocenských válek v posledních sto šedesáti letech vítězí stát, který před válkou vynakládá na zbrojení více. Pouze ve čtyřech válkách zvítězí stát udržující v míru početnější armádu. Příklad francouzsko-pruské války ilustruje, že ani převaha v obou zkoumaných kategoriích nejen nezaručuje vítězství, ale dokonce ani nebrání před zdrcující porážkou. Vojenská síla státu je dána jen jeho schopností efektivně se adaptovat na požadavky moderní války. Počet vojáků ani výdaje na obranu to samy o sobě negarantují.

Literatura: [1] ŠILHAN, V. Změna globální strategické rovnováhy. Vojenské rozhledy, 2013, roč. 22, č. 1, s. 6-28. [2] srovnej například MORGENTHAU, Hans J. Politics Among Nations: The Struggle for Power and Peace. Boston: McGraw – Hill, 1993; WALTZ, Kenneth N. Theory of International Politics. Boston: McGraw – Hill, 1979; WALTZ, Kenneth N. Structural Realism after the Cold War. International Security, Vol. 25, No. 1, s. 5-41; MEARSHEIMER, John. The Tragedy of Great Power Politics. New York: Norton, 2001. [3] Který ovšem Šilhan mylně označuje jako International Institute for Security Studies. [4] databáze projektu Correlates of War jsou dostupné na adrese www.correlatesofwar.org . Autoři pracující s databázemi mezistátních válek mohou konzultovat SARKEES, Meredith Reid – WAYMAN, Frank. Resort to War: 1816 – 2007. New York: CQ Press, 2010. Pro práci s databází národních materiálních kapacit mohou konzultovat SINGER, J. David – BREMER, Stuart – STUCKEY, John. Capability Distribution, Uncertainty, and Major Power War, 1820-1965. In RUSSETT, Bruce (eds.) Peace, War, and Numbers. Beverly Hills: Sage, 1972, s. 19-48 a SINGER, J. David. Reconstructing the Correlates of War Dataset on Material Capabilities of States, 1816-1985. International Interactions, 1988, roč. 14, č. 2, s. 115-132. [5] srovnej ARREGUÍN-TOFT, I. How the Weak Win Wars: A Theory of Asymetric Conflict. International Security, 2001, roč. 26, no. 1, s. 93-128. [6]USA jsou pro jednoduchost v tabulce označeny jako vítěz. To nicméně neznamená hodnocení výsledku války, ale pouze snahu o využití jednoho postupu pro stanovení indexu. Na platnost závěrů nemá toto označení vliv. 8

Seznam WP (Working Papers) zpracovaných v rámci programu bezpečnostního výzkumu České republiky v letech 2010-2015 (BV II/2 – VS) Identifikační kód: VG20102013009 „Trendy, rizika a scénáře bezpečnostního vývoje ve světě, Evropě a ČR – dopady na bezpečnostní politiku a bezpečnostní systém ČR“. WP1 Východiska přípravy aktualizované bezpečnostní strategie ČR 2011 Miloš Balabán – Antonín Rašek WP2 Noví globální a regionální aktéři světové a evropské bezpečnosti Miloš Balabán WP3 Strategické dokumenty a rozpočtová politika české vlády po roce 1998 Bohuslav Pernica WP4 Bezpečnostní systém ČR a nutnost jeho adaptace na rostoucí komplexitu hrozeb Libor Stejskal WP5 Strategické řízení zajišťování obrany České Republiky – součást zajišťováni bezpečnosti státu Vladimír Krulík WP6 Co je Strategie? Konceptualizace pojmu a model pro využití v bezpečnostní strategii ČR Jan Ludvík – Luděk Moravec WP7 Stav a trendy zajišťování bezpečnosti kosmického prostoru Vladimír Šilhan WP8 Systém komplexního řízení bezpečnosti ČR – východisko pro modernizaci bezpečnostního systému Antonín Rašek WP9 Aktuální problémy ochrany kritické infrastruktury Martin Bílek WP10 Politika celkových sil a otázka budování vojenské a nevojenské milice v České republice Bohuslav Pernica WP11 Transformace globální moci a vlivu: Politická, ekonomická a bezpečnostní dimenze Miloš Balabán WP12 Security Policy of the Czech Republic and Its Hidden Human Security Dimension Miloš Balabán – Antonín Rašek – Libor Stejskal WP13 Aktuální trendy a posuny ve vývoji globálního bezpečnostního prostředí Miloš Balabán WP14 Jak číst a porozumět Obamově nové obranné strategii Jan Ludvík WP15 Změna klimatu a její dopady: hlavní hrozba 21. století Libor Stejskal WP16 Stav a trendy vývoje vojenské síly vybraných zemí Vladimír Šilhan WP17 Koordinační dohody mezi Policií České republiky a obcemi a jejich potenciál Lukáš Harazin – Oldřich Krulík – Jaroslava Nováková WP18 Místa koncentrace velkého počtu osob z hlediska jejich bezpečnosti aneb koncept „crowded places“ a jeho praktické využití Pavel Krčílek WP19 Energie, voda, potraviny: Scénáře možné budoucnosti Miloš Balabán – Jan Ludvík – Libor Stejskal WP20 Globální trendy 2030: riziková bezpečnostní budoucnost Miloš Balabán WP21 Srovnání vojenských sil a strategická rovnováha Jan Ludvík 9

Srovnání vojenských sil a strategická rovnováha

Recommend Documents