SR 69 Sk. Toskánsko

M

ù

S

V

ù

T A

1

1

/

2

0

0

6

O

S

K

Á

N

S

K

O

âR 49 Kã / SR 69 Sk

Listopad 2006

T

6:41

E

30.10.2006

Z

zs11_06_obalka4_1 Stránka 1

Toskánsko

6:25

Stránka 1

A L E S SA N D RO C ATA L A N O

E VA K R Á T K Á

B

Hlavní město renesance (Florencie) |8

O

S

Kulturní srdce Itálie |2

H

30.10.2006

A

zs11_06

E VA K R Á T K Á

Gotický sen (Siena) |18 O T O M A R DVO Ř Á K

Maremma – půvaby ďábelské země |24 E VA K R Á T K Á

Město sta kostelů (Lucca) |30 E VA K R Á T K Á

Za přírodou a uměním ze San Gimignana do Pienzy |34 E VA K R Á T K Á

Pisa |38 E VA K R Á T K Á

Cesta do minulosti (Etruskové) |44 E VA K R Á T K Á

Arezzo a Piero della Francesca |47 E VA K R Á T K Á

Umění v toskánských parcích a zahradách |50 I V E T A PA N Ý R K O VÁ

Třpytivý klenot v Toskánském souostroví (Elba) |54 O T O M A R DVO Ř Á K

Podzim v zemi Etrusků |58 A L E S SA N D RO C ATA L A N O

Agroturistika a jídlo |62 JA N Č E C H

Motoráčkem na počátek našich dějin |66

Děkujeme Antoniu Sferlazzovi za poskytnutí fotografií do tohoto čísla, z nichž většina pochází z jeho knížky IMPRESSIONI DI TOSCANA. |Na 1. straně obálky: Večerní Pisa. Foto Antonio Sferlazzo |Vpravo: Toskánská krajina ohromuje v každém ročním období jinými barvami. V létě převládají zlaté tóny. Foto Antonio Sferlazzo

www.zemesveta.cz

zs11_06

30.10.2006

6:25

Stránka 2

Kulturní srdce Itálie I v bohatém italském kulturním obzoru představuje Toskánsko zcela výjimečný kraj, který už několik staletí láká k návštěvě turisty z celého světa. Toskánsko je kolébkou evropského umění a také jedním z nejbohatších italských krajů s nejvyšší životní úrovní. Záviděníhodně příhodné klima tu umožňuje skoro celý rok, alespoň v menších městech, žít více „venku“ a jezdit na kole. Možná, že i tyto aktivity jsou důvodem, proč zde vypadají lidé veseleji než jinde. Koneckonců už Karlu Čapkovi při návštěvě popsané v Italských listech připadalo všechno v Toskánsku „milé, utěšené, vděkuplné, půvabné, rozkošné, spanilé, krásné a líbezné.“

30.10.2006

6:26

Stránka 3

T

O

S

K

Á

N

S

K

O

zs11_06

P

ro všechny Italy je však tento kraj spojen hlavně se spisovným jazykem, který se vyvinul z místního dialektu. Ve všech slovech se souhláska „k“ vyslovuje jako „ch“ (například slovo casa – dům zde zní „chaza“) a umožňuje ještě dnes okamžitě identifikovat Toskánce na celém Apeninském poloostrově. Jak si povšiml při své návštěvě Sieny počátkem 19. století voják a cestovatel Milota Zdirad Polák, „rozhlášenou pověst o řeči vlaské, která se zde v celé Itálii nejlépe mluví, zvlášť při zdejším přívětivém a krásném ženstvu jsem v pravdě nalezl.“ Italština, která se používá v Toskánsku, je považována za nejbližší literárnímu kánonu. Její časté zastaralé výrazy a hovorová sousloví jen přidávají na specifičnosti tomuto lokálnímu půvabu. Možná proto je teď toskánský přízvuk považován za satirický jazyk par excellence – v posledních desetiletích se mnozí filmoví komici proslavili právě díky tos-

kánskému způsobu mluvy. Mimo Itálii je nejspíš známý pouze herec a režisér Roberto Benigni, který získal v roce 1997 Oscara za nejlepší zahraniční film (Život je krásný), ale celá Itálie se už dlouho směje vtipům mnohých dalších toskánských bavičů. V Livornu existuje dokonce satirický měsíčník Vernacoliere psaný v místním dialektu, který obsahuje skoro všechny tradiční prvky toskánské ironie: antiklerikalismus, sexuální metafory, politické invektivy a surrealistické komično. Nechybí samozřejmě ani nenávist k nejbližšímu sousednímu městu, která se v tomto případě obrací proti Pise. Kdokoliv cestoval po Toskánsku, pravděpodobně zaznamenal, jak často jsou dopravní značky popsané nadávkami, ale cizinec nemá příliš možností pochopit mnohdy až velmi krutá přísloví typu „lepší mrtvola doma než Pisánec na prahu“. Za touto extrémní formou novodobého campanilismu – historické

|K nejznámějším dílům vynikajícího mistra toskánské renesance Sandra Botticelliho patří obraz Primavera vystavený ve florentské galerii Uffizi (archiv)

soutěživosti ve stavění věží (campanila), jejichž výška vypovídala o postavení majitele, projevující se dnes přeneseně i v jiném druhu konkurenčního boje (hlavně ve fotbale) – se skrývají staletí bitev mezi městy, cechy i rodinami, krvavě ukončené teprve usmířením, o které se zasloužil rod Medicejských. Šlo o komplikovaný proces, který začal ve 12. století a skončil až v roce 1847 se začleněním města Lucca do toskánského velkovévodství. Silná rivalita a povahové rozdíly místních obyvatel, prohloubené původním rázem krajiny, která neustále mění svoji podobu (od mramorových dolů u Carrary až k rozlehlým prostorům v Maremmě), přetrvaly a dodnes pomáhají vysvětlit, proč je Toskánsko tak různorodý kraj – v jazyku, ku- 3

zs11_06

30.10.2006

6:26

Stránka 4

chyni i každodenních tradicích. Starobylé zvyky jsou neodlučitelně spjaté s místní mentalitou, a jako všude v Itálii jsou zároveň často spojeny s různými slavnostmi, většinou náboženského charakteru, a hlavně s nějakým originálním lokálním vínem a pokrmem. V tomto smyslu zastupují určitý specifický fenomén tzv. feste dell’Unità (slavnosti organizované italskými komunistickými novinami l’Unità), které jsou oblíbené, hojně navštěvované a mohou možná pobuřovat návštěvníky z bývalých socialistických zemí. Na tomto místě stojí snad za zmínku i to, že právě v politicky angažovaném Livornu byla v roce 1921 založena Italská komunistická strana. Pevné historické sebevědomí mnoha městeček ještě více posílili 4 jejich slavní rodáci: na prvním

místě stojí samozřejmě malebné městečko Vinci, kde se narodil Leonardo, ale také Caprese Michelangelo, odkud pocházel autor florentského mramorového Davida, či Cortona, rodiště slavného malíře 17. století Pietra da Cortony, ale i San Sepolcro, kde se narodili Piero della Francesca a Petrarca. Zcela ojedinělý je pak případ Collodi, s kterým spojil svůj pseudonym Carlo Lorenzini (1826–1890), autor nezapomenutelného Pinocchia. Toskánsko zkrátka není příliš jednoduše pochopitelný kraj, pokud se člověk nezabývá alespoň trochu jeho dějinami. Středisko italské kultury se nacházelo v Toskánsku už v době Etrusků – devět z 15 hlavních etruských center bylo právě zde. Po připojení oblasti k antickému Římu vzniklo mnoho nových spojovacích cest, napří-

klad silnice Aurelia, která sledovala prastarou trasu podél moře, a byla založena nová města, mimo jiné Florencie, Pisa a Lucca. Během středověku se topografie kraje velmi proměnila díky vzniku a rychlému rozvoji nových hospodářských center. Tak se například náhle ocitlo zcela mimo hlavní obchodní spojnice městečko San Gimignano. Když se z něj obchodníci a bankéři odstěhovali pryč, město „zamrzlo“ ve své ryzí středověké podobě. Velkou rivalitu mezi dvěma nejsilnějšími „státy“, Sienou a Florencií, nakonec ukončili Florenťané se zbraní v ruce a téměř na dvě století Sienu obsadili. V roce 1737 zemřel poslední medicejský velkovévoda Gian Gastone, který zamlada strávil několik prostopášných let v Praze. Sjednocený stát přešel do rukou rodu

Stránka 5

K S O T

Habsburg-Lothringen, který začal s nutnou modernizací. Když bylo v roce 1860 Toskánsko nakonec připojeno k nově vznikající Itálii, šlo už o jeden z nejvíce prosperujících krajů. V tomto kontextu se odehrála také slavná etapa Florencie jako hlavního města Itálie (1865–1870), na kterou se tu dodnes nostalgicky vzpomíná. Období království a doba fašistické Itálie změnily toskánská města jen málo, neboť státní zájmy se již orientovaly jiným směrem. Výjimku představuje snad jen Livorno, kde řádil místní rodák Galeazzo Ciano, Mussoliniho zeť a pravá ruka. Toskánsko je do té míry srostlé se svými kulturními dějinami, že by bez nich ani nemohlo existovat. Samostatnou a nejdůležitější kapitolu tvoří výtvarné umění. Jeho místní rané projevy zahrnují sochařská díla, která zdobí románské kostely v Pise, Pistoii a Lukce. V druhé polovině 12. století začala skutečná zlatá doba toskánského umění, kterou představují sochaři Niccolò a Giovanni Pisanové či malíři Cimabue, Giotto, Duccio di Buoninsegna a Simone Martini. Jejich sláva se brzy rozšířila i mimo Toskánsko, a tak se také začalo rozšiřovat umění, které později pomohlo zrodit renesanci. Tento nový převratný umělecký směr, který reagoval na změnu dobového myšlení a přehodnotil pozici člověka ve světě, našel pak své skutečné rodiště ve Florencii. Jen několik dní pobytu v Toskánsku stačí, aby si každý všiml, jak moc změnila renesance zdejší města. Dnes si lze už jen těžko představit, jak města vypadala před ní. Koncentrace historických měst je v Toskánsku ohromná. Na seznamu Světového dědictví UNESCO jsou v současnosti zařazeny historické centrum Florencie (od roku 1982), Piazza del Duomo v Pise (1987), historická centra měst San Gimignano (1990), Siena (1995), Pienza (1996) a od roku 2004 ta-

Á

N

|Toskánská kuchyně vychází hodně z venkovské stravy, často používá olivový olej, rajčata, fazole, šunku i různé salámy

O

6:26

K

30.10.2006

S

zs11_06

5

30.10.2006

6:26

Stránka 6

|K typickým toskánským suvenýrům patří nejrůznější předměty z pálené hlíny. Foto Alessandro Catalano |Dnešní sochaři používají stejný materiál jako jejich renesanční předchůdci – slavný toskánský mramor |Toskánsko je také krajem slavností a karnevalů |Historickému centru Sieny, které je zařazeno na seznamu Světového dědictví UNESCO, dominuje nádherná katedrála. Foto Oldřich Karásek

6

ké údolí Val d’Orcia jako ukázka renesančního přetváření krajiny. Na Toskánsku je ovšem mimořádně zajímavé, že i hodně měst mimo tento seznam si po staletí zachovalo svou identitu a uchovává výjimečné umělecké poklady. Pro turisty je nejpřitažlivější právě různorodost jednotlivých okresů a měst. Jakmile se člověk vzdálí ze slavných, až příliš známých náměstí a kostelů, objeví neuvěřitelný počet městeček a údolí, která si zaslouží zastávku. Jsou to právě cesty vedlejší, které však tolikrát v minulosti byly hlavními, jež nabízejí jedinečné výhledy na nekonečně širokou škálu sytých barev. Velmi přesně vystihl podobu zdejší krajiny Karel Čapek: „Vzadu modré a zlaté hory, před nimi kopce dělané jen proto, aby na každém byl hrad, zámek či tvrzička, svahy posázené cypřišemi, hájky piniové, hájky dubové, hájky akátové, girlandy révy, šťavnaté a modravé pletence z dílny Robbiů, modré a zelené říčky divé a lahodné.“ Návštěva je samozřejmě možná v průběhu celého roku, ale nejhezčí bývá Toskánsko na jaře. Slunce je ještě snesitelné, paleta barev však již kompletní. Kraj můžete procestovat četnými, ale vždy zpožděnými vlaky, autem nebo na kole, bydlet můžete luxusně v kamenných statcích nebo spartánsky v kempech, ale vždy vás budou doprovázet přírodní krásy. Právě soulad uměleckých skvostů měst a malebné krajiny vytváří skutečný genius loci Toskánska, který nám připomíná na každém kroku, kde se zrodilo jedno z největších evropských kulturních bohatství. Text Alessandro Catalano Foto Antonio Sferlazzo

O

S

K

Á

N

S

K

O T

zs11_06

zs11_06

30.10.2006

6:26

Stránka 7

zs11_06

30.10.2006

6:26

Stránka 8

|Snad nejslavnějším uměleckým dílem spjatým s Florencií je Michelangelova socha Davida. Foto Oldřich Karásek |Galerie Uffizi a Palazzo Vecchio. Foto Martin Hurin

N

Hlavní mûsto

renesance

Jen málo evropských měst vyzařuje ducha doby tolik jako Florencie, která se zapsala do kulturních dějin jako srdce evropské renesance. V současnosti se však někomu může zdát, že se stala zajatcem svého vlastního mýtu. Dodnes díky turistickému ruchu žije ze zásadního kulturního impulsu, který začal v 15. století město měnit 8 a znamenal definitivní konec dlouhého středověku.

e náhodou píše první velký historiograf Giorgio Vasari v medailonu o Michelangelovi, že v době, kdy se umělci „marně namáhali dosáhnout pokud možno svrchovaného poznání,“ poslal právě sem Nejvyšší tohoto umělce, neboť „viděl, že v podobných činnostech, především však v tak jedinečných uměních, jako jsou malířství, sochařství a architektura, stáli nadaní toskánští duchové vždy vysoko nad ostatními, poněvadž si hleděli víc než kdo jiný v Itálii práce a studia všech oborů, rozhodl se dát tomuto duchu za domov nejdůstojnější ze všech měst, Florencii, aby tak přivedl veškeré umění po zásluze právě v ní prostřednictvím jejího občana k vrcholné dokonalosti.“ Společenské a duchovní změny v 15. století jsou výrazně spojeny s uměleckým hnutím renesance. Tento pojem se v první řadě vztahuje k výtvarnému umění, ale uplatňuje se také jako výraz pro celou kulturní epochu, pro období znovuzrození antického umění, jež má realistický charakter a je založeno na pečlivě propracovaných vědeckých principech. Celý proces začal v první třetině 15. století ve Florencii, odkud se renesanční názory následně šířily do ostatních měst Itálie a odtud do celé Evropy doprovázené mottem, že „člověk je kovářem svých dějin“. Žila zde široká vrstva bohatých měšťanů (především vlastníků manufaktur na hedvábí a vlnu, bankéřů a právníků), kteří podporovali tento „městský styl“, snažili se vyrovnávat vládnoucím aristokratickým rodinám, a proto zadávali překvapivý počet reprezentativních zakázek všestranným uměleckým osobnostem, jako byl Filippo Bru-

zs11_06

30.10.2006

6:26

Stránka 9

F

L

O

R

E

N

C

I

E

zs11_06

30.10.2006

6:27

Stránka 10

nelleschi nebo Donatello. Atmosféra doby radikálně změnila přístup k chápání reality, a umožnila tím zrození univerzálních osobností, jako byl Leonardo da Vinci (1452–1519). Zároveň zásadně vyzdvihla individualismus, který je nejvýrazněji ztělesněn v sebevědomí umělce typu Michelangela Buonarrotiho (1475–1564). A nakonec i díky důrazu, který renesance kladla na harmonii, mohla dosáhnout svého vrcholu v díle Raffaella (1483–1520). Pokud by tedy návštěvník Florencie počítal s prohlídkou všech místních pamětihodností, muzeí a galerií, musel by na místě setrvat jistě několik týdnů. Když ale tolik času není, nezbývá nic jiného než spěchat a nebo se soustředit jen na několik hlavních objektů. Jen proslulá obrazárna Uffizi zabere (když započítáme i frontu před vstupem, pokud si člověk prozřetelně nerezervoval vstupenku do-

předu) skoro celý den, ale zanechá nezapomenutelný zážitek. Brzy zde bude také opět viset i Rembrandtův teprve nedávno identifikovaný portrét J. A. Komenského z roku 1665. Pro Florencii je typické, že se málem všechny historické paláce postupně staly muzeálními objekty. Typickým příkladem může být Palazzo Vecchio. V tomto bývalém sídle a úřadě městské rady stojí mimo jiné za povšimnutí kromě bohatě dekorovaných sálů také výzdoba vstupního atria, místy bohužel poněkud poškozená. Na stěnách jsou znázorněna nejdůležitější města habsburské monarchie včetně Prahy. Vyobrazení pocházejí z doby, kdy se konala svatba Franceska de’ Medici a Johanny Habsburské (1565). Před palácem jsou na nádherném náměstí Piazza della Signoria na poměrně malém prostoru vedle sebe umístěny nejslavnější symboly Florencie. Na pozadí neopakova-

zs11_06

30.10.2006

6:27

Stránka 11

|Neptunova fontána. Foto Oldřich Karásek |Donatellovo sousoší Judity a Holoferna. Foto Alessandro Catalano |Florencie se rozkládá na obou březích Arna. Z mostů, které je spojují, je nejznámější krytý Ponte Vecchio. Foto Alessandro Catalano

telné siluety paláce, postaveného kolem starší věže Ferraboschi, stojí kopie dvou děl, jejichž tvůrci patří k nejvýznamnějším sochařům všech dob: starší a drobnější Donatellova Judita a Holofernes (1455–1460), někdy interpretovaná jako alegorie vítězství dobrých vlastností nad ďáblem, a kolosální mramorový David (1501–1504) od Michelangela. Vznik této čtyřmetrové sochy je spojen se zajímavým příběhem zkaženého kamenného bloku, který mladý umělec přetvořil v sebejistě nakročeného mladíka, jenž nakonec nejlépe personifikoval symbol svobody Florentské republiky. Posměch celého města si naopak vysloužil jiný „Běloun“ z náměstí: tak Florenťané nazývali monumentální manýristickou Neptunovu fontánu od architekta a sochaře Bartolomea Ammanna-

11

zs11_06

30.10.2006

6:27

Stránka 12

|Jedinečné panoráma s dómem a radnicí rozechvívá srdce každého návštěvníka Florencie. Foto Oldřich Karásek

tiho (1511–1592), při jejímž odhalení se dokonce rozšířila říkanka „Ammannati, Ammannati, stálo ti to vůbec za to, takhle zkazit krásný mramor?“ Tato historická reakce je 12 ukázkovým příkladem sebevědo-

mí a vysoké úrovně uměleckého citu místní veřejnosti. Na další straně uzavírá náměstí arkáda plná mramorových soch, Loggia dei Lanzi. Pojmenována je podle landsknechtů, kteří zde byli v 16. století za vlády Cosima I. zavražděni. Vedle lodžie se otevírá do náměstí Signorie další prostranství, úzké a dlouhé, připomínající

spíše ulici, které je obestavěno Ufficiemi – někdejšími správními budovami Toskánského velkovévodství, jež navrhoval samotný Vasari. V nich je umístěna světoznámá galerie. Kuriozitou je chodba, která původně spojovala vládní úřadovny v Palazzo Vecchio s hlavní soukromou rezidencí Medicejských, jíž byl od roku 1549 palác

zs11_06

30.10.2006

6:28

Stránka 13

Pitti na druhém břehu Arna. Chodba, kterou navrhoval též Vasari a jejíž návštěvu si je dnes nutno zarezervovat předem, procházela Ufficiemi a krytým mostem Ponte Vecchio. Tento most, jeden z nejfotografovanějších na světě, je plný malých obchodů. Jak výstižně popsal český fejetonista Martin Valášek, z určitého úhlu most vypadá

jako kdyby „na Karlův most přilepili Zlatou uličku“. V paláci Pitti, který sloužil v době, kdy byla Florencie hlavním městem Itálie, jako královská rezidence, se dnes nalézá jedna z nejvýznamnějších italských obrazáren. Slavné jsou i jeho zahrady Boboli. Na této straně řeky si jistě ještě zaslouží procházku – a pří-

padnou ochutnávku vína v malých tavernách a vinotékách – klidná čtvrť Santo Spirito v okolí stejnojmenného elegantního renesančního kostela. Pokud se dojde až k chrámu S. Maria del Carmine, naskytne se možnost spatřit slavnou kapli Brancacciů s důležitým freskovým cyklem rané renesance od Masaccia (1401–1428/29) a Ma- 13

zs11_06

30.10.2006

6:28

Stránka 14

solina (1383–1440 nebo 1447). Kromě dramatického Masacciova Vyhnání Adama a Evy z ráje se umělci soustředili na výjevy ze života sv. Petra. Jednotlivé scény vypravují samostatné příběhy, využívají k tomu individualizovaných postav, pozoruhodně zpracovaných detailů a prostředí jako výseků skutečnosti, dohromady je však spojuje jasný světelný kolorit a jednotná kompoziční síť. Cykly nástěnných maleb nejsou v Itálii žádnou vzácností, ale v takové koncentraci a kráse, v jaké se zachovaly ve Florencii, je nenajdeme opravdu nikde jinde. Jak se vyjádřil Karel Čapek, „ve Florencii vám nebudu mluvit o umění. Je ho tu až příliš, jde z toho hlava kolem; posléze se člověk omámí i na psí patník v domnění, že je to freska“. Pozornost si zaslouží až dokumentárně provedený a detaily přeplněný Průvod tří králů od Benozza Gozzoliho (asi 1420–1497) 14 v Palazzo Medici-Riccardi a křížo-

vá chodba Chiostro Verde dominikánského kláštera S. Maria Novella, vyzdobená Paolem Uccellem (1396–1475), který zde v perspektivní zkratce namaloval Potopu světa. Celkový dojem z tohoto pozoruhodného kláštera a kostela s fasádou od Albertiho poněkud ruší jen blízkost chaotického nádraží. Nikomu by však rozhodně neměl ujít unikátně zachovaný cyklus Fra Angelica (1387–1455). Tento řeholník (známý též jako Beato Angelico) vyzdobil sály i jednotlivé cely dominikánského kláštera San Marco, kde žil a určitou dobu vykonával funkci převora také Girolamo Savonarola, kontroverzní kazatel, upálený v roce 1498. Malby, v jádru spirituální, které vyjadřují dominikánské cíle mravní čistoty a mystického rozjímání (ve fresce Posmívání Kristu až poněkud surrealisticky), počítají s novým druhem osobní zbožnosti, v které je hledána hlavní kvalita dí-

la tohoto umělce. Malíř Jan Zrzavý při své návštěvě města považoval Fra Angelicovy malby dokonce za jeden ze svých nejsilnějších zážitků: „Toť přesahuje hranice lidského umění. Při pohledu z blízka viděti, jak málo duše potřebovala, aby se zjevila: nic než několik lehkých čar štětcem, sotva se dotekl. Nejchudší prostředky, nejvyšší účinek. Největší prostota: nejvyšší dokonalost.“ Hlavním symbolem renesance ale přece jen zůstává architektura. Jednou z prvních předzvěstí nového slohu se stal pestrobarevný mramorový dóm S. Maria del Fiore s kupolí, která znamenala nejdůležitější stavební počin v počátcích renesance. Její architekt, Filippo Brunelleschi (1377–1446), povolaný v roce 1418 do města jako vítěz soutěže, zde měl vyřešit překlenutí velkého prostoru nad křížením rozestavěného chrámu způsobem, jenž měl zvýšit prestiž města, které se chtělo pyšnit pozoruhodností

30.10.2006

6:28

Stránka 15

F

L

O

R

E

N

C

I

E

zs11_06

doposud neexistující. Umělecky propracované jsou i dříve postavené portály, mezi nimiž vyniká Porta della Mandorla s Madonou ve svatozáři mandlového tvaru. Vedle dómu stojí kampanila, na jejíž stavbě se jako architekt podílel i Giotto. Zajímavostí je v jednom z vyšších pater Donatellova socha plešatého proroka Habakuka, která byla oblíbena už v 15. století. Vznik renesanční architektury se však pojí především s první civilní charitativní stavbou ve městě, nalezincem Ospedale degli innocenti, který stavěl Brunelleschi od roku 1419. Řada sloupů s hladkými dříky a korintskými hlavicemi nese sled půlkruhových oblouků a tvoří vyváženou otevřenou arkádu v průčelí, nad níž probíhá po celé délce antická římsa a pak zeď s pravidelně rozmístěnými okny s trojúhelníkovými frontony. Všechny tyto prvky se podílely na ideálním tvarosloví plochy a prostoru renesance, která obrátila svůj zájem

k životu pozemskému tím, že opustila výškově iracionální prostor středověku tak, aby se změnila ve více horizontální, a přizpůsobila tak svoje rozměry lidem, kteří je užívají. Podobně jako v architektuře, nastal slohový obrat i v sochařství. Soutěživost tehdejších umělců vyvrcholila při výzdobě dveří Baptisteria stojícího před dómem. S tou je spojena první umělecká soutěž všech dob, vyhodnocená přímo na začátku přelomového století, v roce 1401. Přestože se jí účastnil tak velký umělec, jakým byl Brunelleschi, vítězně nakonec vyšel jeho starší konkurent, Lorenzo Ghiberti, jenž je autorem severních i východních dveří (jižní vytvořil Andrea Pisano už v 1. pol. 14. st.). Delší zastávku si zaslouží stavba s poněkud nezvyklým názvem, Or San Michele. Na místě sýpky zde byla v polovině 14. století vybudována oratoř florentských cechů. Nebylo jich málo: soukeníci,

|Množství světoznámých děl v galerii Uffizi je téměř nekonečné. Patří k nim i Raffaelův portrét La Velata (archiv) |Vstup na most Ponte Vecchio. Foto Martin Hurin

hedvábníci, vlnaři, kožešníci, bankéři, právníci s notáři, lékárníci, k jejichž členům patřili tehdy i malíři, jelikož míchali pigmenty, a cechy mnohých dalších úspěšných řemeslníků. Výzdoba nik po celém obvodu vnějších fasád této stavby je učebnicovou ukázkou vývoje sochařství v první třetině 15. století. Tvary nové doby lze nejlépe pozorovat u mramorové sochy sv. Jiří (originál se dnes nachází v muzeu Bargello). U Donatella (asi 1386–1466) si ji objednal cech zbrojařů, a proto také umělec znázornil světce ne jako mučedníka, ale jako hrdinu. Iluzi skutečnosti, vyjádřenou pomocí dokonale zvládnuté perspektivy i na reliéfu pod sochou, kde Jiří zápasí s drakem o princeznu (jeden z prvních nízkých reliéfů rané renesance vů- 15

F

L

O

R

E

N

C

I

E

zs11_06

30.10.2006

6:28

Stránka 16

bec), narušuje jen komerční turistický ruch v okolních uličkách. V těsné blízkosti historického jádra města působí až překvapujícím dojmem klidná čtvrť Santa Croce. Na rozlehlém obdélníkovém náměstí před největším františkánským kostelem na světě se ještě dnes hrává historická kopaná v kostýmech, která zde má svou tradici již od počátku 15. století. Samotný kostel, vybudovaný krátce po smrti sv. Františka z Assisi, je ukázkovým příkladem toskánsko-florentského ideálu „v jednoduchých tvarech je krása“ a zároveň další pokladnicí italského umění. V kostele Santa Croce jsou náhrobky mnohých italských velikánů (Michelangelo Buonarroti, Galileo Galilei, Niccolò Machiavelli, Gioacchino Rosini a další). Chrám je ale známý hlavně svou jedinečnou freskovou výzdobou. Giotto (asi 1266–1337), zakladatel nové malby, kterou „navrátil lesk onomu umění, jež bylo po mnoho věků pohřbeno“, jak o něm napsal Boccaccio v Dekameronu, zde vytvořil jedna ze svých stěžejních pozdních děl. V kaplích Peruzzi a Bardi se nacházejí cykly s výjevy ze života sv. Jana Křtitele a sv. Františka, na nichž Vasari ocenil hlavně „Salome, jak velmi živě tančí a poskakuje, a několik sluhů, jak pohotově a hbitě obsluhují u tabule.“ Při kostele se nachází také jeden z nejšťastnějších stavebních

výtvorů rané renesance – kaple rodiny Pazzi. Jejím autorem je opět Brunelleschi, který zde inovativně využil motivu vítězného oblouku. Podle plánů tohoto plodného architekta byl vybudován v jiné části města také nejstarší renesanční kostel, San Lorenzo. K prohlídce této výjimečně harmonicky komponované stavby lákají zejména tzv. stará a nová sakristie. První, již vytvořil Brunelleschi za významné spolupráce Donatella, představuje uskutečněný ideál renesanční estetiky, založený na kombinaci čtverce a kruhu, které by měly nejlépe odpovídat měřítku člověka. Druhou, o 100 let mladší sakristii, sloužící jako pohřební kaple rodiny Medicejských, navrhl Michelangelo. Náhrobky Medicejů patří nepopiratelně k jeho vrcholným dílům, hlavně pak alegorie Dne, Noci, Úsvitu a Soumraku. V těchto postavách, probouzejících se a padajících únavou, je dokonale ztělesněn běh času, ale také Michelangelova velká nenaplněná láska, básnířka Vittoria Colonna. Právě s rodem Medici, jehož erb se šesti koulemi je téměř všudypřítomný v celém Toskánsku, jsou nerozlučně spjaty dějiny Florencie. Jméno Florentia je nejasného původu – podle některých vykladačů pochází od slova fluere (téct), podle jiných od flora (květ), možná také, že vzniklo ze spojení ludes florales, kterým se označují

hry konané každoročně na přelomu dubna a května. Teprve kolem roku 1000 přesunula toskánská hrabata do Florencie svou rezidenci z Lukky a až na začátku 13. století se město stalo nezávislým. Do dějin již prosperujícího obchodního centra tvrdě zasáhla rivalita mezi tzv. guelfy (stoupenci papeže) a ghibelliny (stoupenci římského císaře), a následně po porážce ghibellinů mezi černými a bílými guelfy (tyto barvy jsou důležitým významovým detailem mnohých uměleckých děl). Tyto konflikty vedly například k nucenému vyhnanství florentského rodáka a snad nejslavnějšího italského spisovatele všech dob, Danta Alighieriho (1265–1321). I když vítězní guelfové utrpěli později ještě několik výrazných porážek od ghibellinů z Pisy a Lukky, Florencii se podařilo do konce 15. století obsadit skoro všechna ostatní toskánská města. Souběžně s těmito událostmi proběhl závratný vzestup nového rodu Medici. Díky svému postavení papežských bankéřů začali Medicejové v krátké době kontrolovat veškeré politické pozice v zemi. Především Cosimo I. (1389–1464) a Lorenzo, řečený „il Magnifico“ neboli Nádherný, (1449–1492) podporovali finančně i ideově nový životní styl, který ještě dnes tolik obdivujeme. Ve Florencii nabyla kultura neobvyklých možností a vzkvétala jako nikde jinde. Nejlepší rozloučení s městem nabízí panoramatická vyhlídka, která se otevírá z Piazzale Michelangelo nedaleko chrámu San Miniato al Monte, postaveného ve stylu toskánské protorenesance. Odměnou za namáhavý výstup je dojatému návštěvníkovi neopakovatelná veduta Florencie s věží kostela Santa Croce, kupolí a kampanilou dómu, siluetou Palazzo della Signoria a mostem Ponte Vecchio přes řeku Arno. Eva Krátká |Detail jednoho z deseti reliéfů ze slavných východních dveří baptisteria od Lorenza Ghibertiho (archiv)

zs11_06

30.10.2006

6:28

Stránka 17

zs11_06

30.10.2006

6:29

Stránka 18

Gotick˘ sen

Navzdory bohatému uměleckému dědictví je Siena zapsána do všeobecného povědomí spíše díky jedné z nejznámějších historických slavností na světě. Tradiční krojovaný dostih na neosedlaných koních Palio se odehrává již od 17. století každý rok dvakrát, 2. července a 16. srpna, na hlavním náměstí Piazza del Campo.

zs11_06

30.10.2006

6:29

Stránka 19

zs11_06

30.10.2006

T

6:29

Stránka 20

ato ryze světská slavnost kupodivu vznikla původně z náboženských rituálů zapalování svící, ale postupem času se rozvinula v alegorii se silným politickým zabarvením, jejíž hlavní myšlenka tkvěla v posílení a udržení samostatnosti a v podpoření vlastní identity vůči florentské nadvládě. Bohužel, tato atrakce zůstává skoro pro všechny návštěvníky jen nesplněným životním přáním, neboť dostat se na přeplněné a emocemi vroucí náměstí je velmi obtížné a někdy i poněkud riskantní. Určitou náhradu může však pro zájemce představovat filmový dokument promítaný v různých časech a různých jazykových mutacích v jednom malém kině nedaleko hlavního náměstí. Pro získání slavné trofeje pallium (ručně malovaný hedvábný prapor protáhle obdélníkového tvaru korunovaný stříbrným talířem) proti sobě původně bojovali šlechtici a vojáci. V roce 1644 byla z nejrůznějších her (mužské zápasy, lov býků, hry s míčem, oslí závody apod.) ustanovena pravidla slavnosti tak, jak ji známe dnes. Své síly, vtělené do jezdce na koni, v ní měří městské čtvrti (zde nazývané contrade), které mají ve znacích pozoruhodné symboly.

Kromě tradičních erbovních motivů, jakými jsou třeba orel, jednorožec či drak, se do znaků contrad dostaly i motivy exotičtější, například žirafa, housenka, šnek, sova, dikobraz nebo želva. V různých provedeních usnadňují tyto symboly také orientaci v jednotlivých částech města. Dva týdny před paliem vrcholí složitý proces jeho příprav losováním koní a contrad, které se budou tohoto krojovaného boje účastnit (vždy je to jen 10 z celkových 17 contrad). Vlastnímu závodu předcházejí slavnostní průvody pestrobarevných vlajkonošů a bubeníků. Hlavní částí Palia je koňský dostih (corsa del palio) po pískem vysypané trati, dlouhé asi 1000 metrů, kolem nepravidelně se svažujícího náměstí. V této chvíli končí veškerá rok připravovaná taktika a strategie. Během tří kol, která absolvují, si jezdci mohou dovolit cokoliv. Navzájem si brání v jízdě, švihají se bičem, shazují ze sedla. Díky základnímu a nepopiratelnému pravidlu, že podstatné je vyhrát, nikoliv zúčastnit se, může vítězství dosáhnout i kůň bez jezdce. Návštěvníka, který přijede do města ve dnech po závodě, jistě v ulicích překvapí skupinky shodně barevně „ošátkovaných“ lidí

všeho věku, kterým na krku visí dudlík – symbol právě zrozeného úspěchu jedné z contrad. Oslavy dobytého vítězství přetrvávají až do tzv. večeře vítězství, která se koná na podzim a při níž čelo hodovní tabule patří největšímu hrdinovi, triumfujícímu koni. V den závodu jako by se město vrátilo do svého nejslavnějšího období, do let 1280–1355, kdy zdejší republika ovládaná procísařskou ghibellinskou šlechtou několikrát po sobě zvítězila nad Florencií a ubránila svou nezávislost. Z té doby také pochází jeden ze symbolů města, skvostný nástěnný jezdecký portrét Guidoriccia z Fogliana z roku 1328, jeden z prvních malovaných pomníků v dějinách umění. Jako zosobnění metafyzické jistoty je na fresce v Palazzo Pubblico znázorněn tento pestře oděný vojevůdce, jak se svým vojskem obléhá město Montemassi. Autorem je významný tvůrce italského umění pozdního středověku Simone Martini (asi 1284–1344). Mezi milovníky umění je však známější jeho starší malba Maestà (1312–1315), nejelegantnější pozůstatek sienského středověkého malířství, která pokrývá celou protější stěnu velkého sálu. Malba reprezentuje hlavní téma tzv. sien-

|Piazza del Campo si dodnes uchovalo svou původní středověkou podobu. Foto Oldřich Karásek |V roce 1997 vyhrála obě palia contrada Giraffa. Foto Antonio Sferlazzo Na předchozí dvoustraně: |Pro historické centrum Sieny je typická cihlově červená barva. Foto Oldřich Karásek |K Paliu patří neodmyslitelně také vlajkonoši. Foto Antonio Sferlazzo

N

ské školy, trůnící Madonu mezi anděly a světci jako královnu nebes, která už není tak byzantsky transcendentální jako ta, kterou jen o několik let dříve vytvořil Martiniho učitel Duccio di Buoninsegna (asi 1255–1319) a která se dnes nachází v muzeu S. Maria della Scala. Martini jako by svým pojetím chtěl oslovit městskou radu zvoláním „Vy, kteří vládnete na zemi, buďte spravedliví!“ Palazzo Pubblico dodnes slouží jako radnice, ale jeho historické sály jsou přístupné veřejnosti jako Museo Civico. Bohatá výzdoba celého paláce je politickým manifestem nově nastoupivší vládnoucí bankéřské elity, která povolala do Sieny nejslavnější umělce své doby. Nebyla náhoda, že Florenťané po získání města v polovině 16. století nelenili a výzdobu postupně vyměnili. Jen díky moderním restaurátorským technikám můžeme dnes znovu obdivovat její původní podobu. Nejpolitičtějším uměleckým dílem je původní výzdoba tzv. Sálu míru od Ambrogia Lorenzettiho (asi 1295–1348). Tento umělec, který se podle Vasariho „vyznačoval krásnou a velkou vynalézavostí, s níž v obrazech uvážlivě komponoval a rozmisťoval své figury,“ přinesl do Sieny vliv Giotta, zakladatele novodobé malby plné převratných novinek v koloritu, kompozici i námětu. Lorenzetti vytvořil v Sieně v letech 1337–1339 cyklus Buon governo (Dobrá vláda), nejrozměrnější středověkou nástěnnou malbu s profánním námětem. Jeho části Důsledky dobré vlády ve městě a na venkově a Důsledky špatné vlády, zcela civilní, mnohými detaily ozdobené malby, před-

A

Stránka 21

E

6:29

I

30.10.2006

S

zs11_06

stavují nejrealističtější italské dílo 14. století. Zvláště pozoruhodná je postava Míru, alegorie jedné z občanských ctností. Je znázorněna jako dívka v bílé tunice s jemnými záhyby, která se vznešeným a částečně znuděným výrazem ve tváři spočívá na pohovce, v ruce drží olivovou ratolest a své bosé nohy opírá o přilbu a štít, symboly války, jež v době vlády dobrého panovníka zůstávají nedotčeny. Skutečně podařené je i zobrazení důsledků takové vlády, vyjádřených radostnými detaily, na nichž dívky z města vesele tančí, práce se daří a pole jsou úrodná. V naprostém protikladu k těmto idylickým výjevům jsou scény plné temnoty a hrůzy na protější stěně Špatné vlády, symbolizované strašlivým rohatým tyranem, jenž způsobuje jen bídu, hlad, násilí a zánik. Období 13. a 14. století bylo vskutku dobou největšího duchov-

ního rozkvětu města. S Kateřinou Benincasovou, pozdější svatou Kateřinou Sienskou, hlavní patronkou Itálie, si korespondoval i Karel IV. Ve velmi složité době, kdy potřeboval zajistit přízeň Sieny římskoněmeckému císařství, udělil Karel IV. místnímu učení hodnost a výsady univerzity. Přibližně ve stejné době se také zrodil vykonstruovaný městský rodokmen, vycházející až z počátků římských dějin. Jméno města je údajně odvozeno od Senia, legendárního syna Rema, jenž měl podobný osud jako slavnější dvojice zakladatelů Říma – i on přežil jen díky vlčici. Proto se také její vyobrazení tak často objevuje na různých místech ve městě. Podle kronikáře Girolama Gigliho se dokonce v 18. století jeden živý exemplář mohl svobodně prohánět po Palazzo Pubblico. Celé sebevědomí tehdejšího města je vtěleno také do štíhlé vysoké věže Torre del Mangia, vy- 21

zs11_06

30.10.2006

6:29

Stránka 22

stavěné podle řeckého, hebrejského a latinského nápisu na základním kameni tak, aby ji „nezbořil hrom ani bouře“. Tyčí se nad radničním palácem do výšky přes 100 m a vrcholí bílým travertinovým cimbuřím. Až nahoru je možné vystoupat po více než 400 schodech. Rozevírá se odtud nezapomenutelný panoramatický pohled na město plné středověkých staveb i na okolí, který stojí za vynaloženou námahu a čekání u semaforu regulujícího vstup. Právě z ptačí perspektivy dokazuje Siena díky mnohým odstínům hnědé, do červena, cihlově či okrově zabarveným tónům, proč se její jméno dostalo do výtvarného umění také v další souvislosti – jako název přírodního pigmentu, známého jako siena, siena pálená či terra di siena. Pod věží se jako na dlani rozprostírá „nejkrásnější náměstí v Itálii“, Piazza del Campo, na něž se vchází jedenácti úzkými uličkami. Dochovalo se v autentické středověké podobě, obklopené cihlovými paláci s řadami sdružených oken a fasádami zakončenými cimbuřím. Jako zářící perla byla dodatečně na náměstí umístěna nádrž na vodu, Fonte Gaia. Když se pramen ve městě v polovině 14. století objevil, vzbudil prý všeobecné veselí. O výzdobu krásné bělostné kašny se zasloužil významný sochař Jacopo della Quercia (1374–1438), který tak rodnému městu zanechal své největší dílo, jež v sobě zachovává poslední záchvěvy naturalisticky pojaté gotiky. Na nádrži jsou dnes kopie soch z 19. století, poničené mramorové originály byly nedávno přeneseny do muzea S. Maria della Scala. Přechod k renesanci můžeme v Sieně obdivovat na nádherné křtitelnici, umístěné ve středu Baptisteria sv. Jana, které je připojené k dómu a svým schodištěm uzavírá

malé, ale malebné náměstí. Na tomto schodišti podle legendy padla na kolena v místě drobného, do schodu vytesaného křížku již zmíněná svatá Kateřina. Na vzniku křtitelnice se podílel kromě Jacopa della Quercia i největší sochař rané italské renesance, Donatello, který zde vytvořil také nízký bronzový reliéf Tanec Salome a hostina Herodova (1425–1427). Tato komorní práce v sobě obsahuje velký Donatellův vynález, kterým přispěl k vývoji umění – tzv. ztracený profil. Jde o způsob, jakým je částečně zezadu zobrazena postava služebníka přinášejícího hlavu Jana Křtitele. Pokud od baptisteria vystoupáme po schodech nahoru, přijdeme k druhému hlavnímu symbolu Sieny, pozoruhodnému černobíle pruhovanému dómu neboli Cattedrale dell’Assunta. Ve 14. století existoval plán, podle nějž se měl současný dóm stát pouze příčnou lodí nového obrovského chrámu. Vzhledem k chybám ve statických výpočtech, obrovským nákladům i morové ráně, která prošla Sienou a celou Evropou v roce 1348, byl nakonec tento poněkud utopický plán opuštěn. O jeho velkoleposti si můžeme udělat představu podle tzv. facciatone, zdi s obrovskými, nad sebou otevřenými a krásně zdobenými oblouky, stojící v místech zamýšleného hlavního průčelí nového chrámu. Když vstoupíme dovnitř, neohromí nás jen opakovaný černobílý motiv sloupoví a modro-zlaté klenutí, ale především unikátní vykládaná podlaha, která v 56 mramorových scénách vypráví mytologické a starozákonní příběhy. Kromě mnoha jiných prvotřídních uměleckých děl (Niccolò Pisano, Donatello, Gian Lorenzo Bernini) se v první kapli levé boční lodi nachází Knihovna Piccolomini, založená v roce 1495 synovcem slavného humanistického papeže Pia II., Enea Silvia Piccolominiho, dobře známého i u nás díky historické práci Historia bohemica. Oslavné nástěnné malby znázorňující deset hlavních scén z jeho života jsou dílem malíře Pinturicchia.

Návštěvník může strávit mnoho času i v dalších městských kostelech a několika muzeích, kde je uchováno mnoho vynikajících ukázek místního umění, ale každý asi dá za pravdu Karlu Čapkovi, když píše, že „nejpěknější je toulat se po ulicích, jež běhají nahoru a dolů jako nějaká rozdováděná skluzavka, a koukat se na ten proužek modrého nebe mezi rudým cimbuřím starých domů a na zelené vlny toskánských kopečků kolem dokola.“ Jedinečný ráz města určují právě četné paláce nesoucí jména známých rodů (například Chigi či Piccolomini). Ty vyrostly po celém historickém centrum města jako „samá dobrá, rozšafná cihlová gotika, jen s několika hrozinkami rané renesance; ale není to nasupená válečná gotika… všecko je jaksi intimní, veselejší, sličnější než jinde.“ Čapek popsal sienskou atmosféru opravdu výstižně. Ze záplavy paláců stojí za zmínku jedna budova, sídlo nejstaršího bankovního domu na světě, Monte dei Paschi di Siena, založeného již v roce 1472. Zbylé peníze se ale stejně vyplatí „uložit“ poněkud jinak – koupit si velkou zásobu místní sladké delikatesy panforte, připomínající vzdáleně turecký med, smíchaný z kandovaného ovoce, mandlí sladkých a hořkých, skořice, hřebíčku a zázvoru. Eva Krátká

N

|V mohutném gotickém kostele S. Domenico je uložena tzv. svatá hlava, nejposvátnější relikvie sv. Kateřiny. Foto Petr Hoffman |Detail fresky s postavou Míru od Ambrogia Lorenzettiho (archiv)

A

Stránka 23

E

6:30

I

30.10.2006

S

zs11_06

zs11_06

30.10.2006

6:30

Stránka 24

Maremma

pÛvaby ìábelské zemû

zs11_06

30.10.2006

6:30

Stránka 25

|Maremma patří ke krajinově nejzajímavějším částem Toskánska. Foto Oldřich Karásek

„Ať je prokleta Maremma a každý, kdo ji má rád,“ zpívá se ve staré lidové písni. Ten „bohem zapomenutý“ kraj na jihu Toskánska, ve směru na Řím, býval divočinou plnou neprůchodných, zrádných močálů, zamořených zhoubnou malárií. Dnes z Maremmy zůstaly jen nepatrné zbytky, chráněné jako přírodní rezervace. Kdo sem vstoupí, má dojem, že už není v Evropě, ale v jakési exotické krajině Indie, Afriky či Jižní Ameriky...

zs11_06

30.10.2006

T

6:30

Stránka 26

o není nadsázka – Maremma, ležící při západním pobřeží Itálie, zůstávala skutečně po dlouhá staletí divočinou, kam se odvažovali jen dobrodruzi a kde nacházeli útočiště psanci a nekalé živly. Teprve koncem 18. století, za vlády rodu Lorena, započal boj o ovládnutí tohoto území označovaný jako „velká meliorace“ a dokončený v podstatě až za Mussoliniho ve 30. letech 20. století. Armáda stovek sezónních dělníků se sjížděla do Maremmy, aby tu našla východisko ze své chudoby. Kopali kanály, vysušovali stojaté vody, močály a bažiny, doslova metr po metru dobývali na vodě úrodnou půdu. Mnozí tu však našli i smrt. Malárie si vybírala krutou daň, kosila jejich řady po desítkách. Bylo to skutečné bojiště; stále nové posily přicházely, aby nahradily padlé. Z těch dob také pochází řada teskných balad. V jedné z nich se zpívá: „Ptáček, který tam zabloudí, ztratí brka, já tam ztratila milovaného člověka, vždy se mi srdce chvěje, když tam jdeš, mám strach, že už zpátky ne26 přijdeš..."

Toto gigantické, skoro dvě století trvající úsilí, proměnilo většinu maremmské divočiny v poklidnou zemědělskou krajinu, v úrodnou pláň pod mírnými etruskými pahorky, hýřící pastelovými barvami nad lány slunečnic. Skutečná, původní Maremma dnes zůstala v přírodní rezervaci, ležící několik kilometrů jižně od okresního města Grosseto. Je to rozlehlá kopcovitá oblast, porostlá borovými háji a neprostupnými trnitými houštinami, známou středomořskou nízkou džunglí nazývanou macchia. Mezi pahorky se lesknou vodní tůně, ve větru se vlní rozlehlé rákosiny plné křiku vodního ptactva. Překvapí vás stádečka divokých koní, volně se pasoucí na pahorcích, či vodou se brodící maremmské krávy, podobající se svými obrovskými lyrovitými rohy africkým buvolům. Mezi stády se důstojně procházejí bílí čápi, na mělčinách loví hejna volavek. Chrochtání a praskot v rákosí prozradí, že tam hodují divoká prasata, pozoruhodně se mezi keři vyjímá lopatovité paroží daňka, který na okamžik strne v pozorném

střehu a pak vyrazí mohutnými skoky přes mělký záliv, obklopen stříbrnou sprškou zvířené vody. V květnu vydechuje Maremma opojnou vůni kvetoucích houštin levandule, tymiánu a pelyňku. Kopce hýřící barvami se zrcadlí v hladině široce rozlitých vod, neboť všechna níže položená místa jsou zaplavena. V červnu a červenci voda ustoupí, krajina vyschne, vyprahne a promění se v jakousi obdobu africké savany. V oblacích prachu táhnou po vyšlapaných stezkách bučící stáda dlouhorohých krav, hnaná k posledním zbytkům zelených pastvin osmahlými jezdci v širokých kloboucích, kteří s neobyčejnou obratností usměrňují tu živou lavinu dlouhými pruty. Jsou to bufferi, maremští kovbojové, kteří skutečně vyvolávají dojem, že člověk vstoupil do scenérie westernového filmu. Krvavě rudá sluneční koule klesá mezi písčitými pahorky k moři a jako by se nabodávala na vlnící se řady býčích rohů. Bufferi usměrňují tu živou řeku a drsnými hlasy zpívají staré písně plné smutku, touhy a nezdolné vášně...

|Nedaleko Pitigliana vyvěrají teplé sirné prameny |Maremmská pláž. Foto Oldřich Karásek

M

chleba prohlodaný od myší. Skály se otvírají spoustou otvorů a oken – a stěny domů z temného lávového kamene jako by naopak byly zcela přirozeným pokračováním útesů. Jeden z místních „hoteliérů“ nás ochotně provedl katakombami pod svým domem, kde staví (vlastně po hornicku kutá) pohodlné apartmány pro turisty. Vyčistil a navzájem propojil dutiny, vydlabané již kdysi Etrusky, a výklenky ve zdech vyzdobil úlomky keramiky a kachlů, na které během kopání narazil. Pitigliano bylo také nazýváno „Malý Jeruzalém“. Nejen pro určitou podobu s legendární Chrámovou horou, ale také proto, že tu bývala jedna z největších židovských komunit v Itálii. Dnes tu najdeme jenom tři židovské rodiny; většina původních obyvatel nepřežila kruté válečné období holocaustu. Přesto se v bizarně propletených uličkách kolem synagogy udržují

M

skalách, hornině velice odolné, ale přitom snadno opracovatelné. Lávové masivy pod městy jsou plné dutin, jeskyň a chodeb; po tisíciletích lidského osídlení jsou doslova proděravělé jako kusy ementálu. Etruskové v podzemních labyrintech pohřbívali své mrtvé, jejich současní potomci je naopak využívají jako kurníky, chlévy pro dobytek nebo sklepy pro místní skvělé víno. Ve středověku vyhloubili obyvatelé do skal také tajné chodby, speciální východy, které ústí do soutěsek vedoucích puklinami a nízkými štolami a místy také uzoučkými kaňony pod převisy, zakrytými hustou vegetací. Tyto „jeskynní stezky“, bezpečné před nepřáteli, se klikatily skalnatou krajinou a navzájem propojovaly jednotlivá města. Některé jsou ještě dnes částečně schůdné. Nejpozoruhodnější ze „skalních měst“ je Pitigliano. Z protějších kopců připomíná bochník černého

E

Cesty stoupající na vrcholy kopců lemují zelené aleje cypřišů jako duchové starých etruských válečníků rozestavených v šik, aby chránili před mračny komárů, šířících obávanou malárii, města zbudovaná na návrších. Stopy etruského osídlení se nacházejí po celé Maremmě; často tady rolníci při orání polí narazí na střepy nádob, šperky, mince, základy budov a zbytky zapomenutých pohřebišť. Rozlehlá nekropole (město mrtvých) byla archeology prozkoumána u bývalého etruského přístavu Populonia v zálivu Baratti, který zbohatl zpracováním železné rudy, dovážené na lodích z dolů na blízkém ostrově Elba. Ještě jižněji ve směru na Řím přitahují pozornost návštěvníků středověká města Pitigliano, Sovana nebo Sorano. Jsou to „orlí hnízda“, v nichž jako by se zastavil čas. Vyrostla na místech původních etruských sídlišť, na sopečných

A

Stránka 27

R

6:31

A

30.10.2006

M

zs11_06

30.10.2006

6:31

Stránka 28

|Jeden z maremmských bufferi |Vacca maremmana neboli maremmská kráva je masné plemeno pocházející původně z asijských stepí |Kromě skotu se v Maremmě chovají i koně

M

A

R

E

M

M

A

zs11_06

židovské tradice: každoročně se tu koná festival židovských filmů, zřizuje se muzeum, víno ze skalního sklepa a chléb z pekařství je zaručeně „košer“ a jedné z hlavních ulic se stále říká „il gheto“. Nedaleko Pitigliana, při úpatí hory, na které se tyčí další starobylé etruské město Saturnia, se otvírají „brány hlubin“. Ze sopečných skal se valí pekelné páry páchnoucí sírou a z puklin vyvěrá minerální voda o stálé teplotě 37 °C. Vydatný pramen jí vychrlí zhruba 600 litrů za vteřinu. Už pojmenování místa po nejstarším z italských bohů, etruském „stvořiteli světa“ Saturnovi, svědčí o tom, že zde bývala významná svatyně, kam obyvatelé kraje přinášeli oběti, ale také hledali úlevu při různých chorobách. Již od dob starého Říma zde vyrůstaly známé a význačnými osobnostmi vyhledávané lázně. Pramen byl veden v kaskádách přes řadu kamenných hrázek. Vznikla tak unikátní soustava schodovitě nad sebou řazených bazénů, které díky minerálním usazeninám získaly během tisíciletí již zcela přírodní ráz. Ještě dnes se tu můžete koupat pod širým nebem v tajemné páře, pokud vám ovšem nevadí onen silný „pekelný puch“. Je samozřejmě také možné využít moderního termálního bazénu v hotelu, zbudovaném přímo při zřídle, což lázeňští hosté ocení zejména v zimě, kdy se venkovní teplota pohybuje kolem nuly. Ovšem časné podzimní ráno, kdy jste u pramenů sami a jenom paprsky slunce se prodírají nažloutlou párou nad klokotající temnou hladinou saturnských jezírek, aby vzápětí vytvořily jiskřivou magickou bránu, za níž jako by se otvíral průhled do hlubin času, patří k nezapomenutelným zážitkům. K Maremmě nedílně patří také 28 moře – překrásné pláže s oslnivě

zs11_06

30.10.2006

6:31

Stránka 29

bílým pískem, podél nichž rostou vonné lesíky pinií, skalnaté ostrovy a ostrůvky v křišťálově průzračném moři, jejichž názvy zní historií, jako například Elba, nebo připomínají příběhy dobrodružných románů jako legendární Montecristo. Na pobřeží leží malé středověké přístavy Porto Ercole, Telamone či Castiglione della Pescaia, nad nimiž se tyčí hrady a pevnosti, vybudované na ochranu před vpády saracénských pirátů, kteří až do konce 18. století bývali obávanou metlou toskánského přímoří. Přes hlavně rezavých děl můžeme z pevnostních střílen sledovat azurový obzor moře. Ten však zůstává tichý a idylický. Do přístavu dnes vplouvají jen rybářské čluny, jejichž posádky vykládají svůj úlovek na molo, obklopeny davem zvědavců. I my, poté co jsme vystoupili z lodi po romantické okružní plavbě kolem ostrovů, se usazujeme v malé přístavní kavárničce a omámeni slanou vůní moře, ryb a barvami zapadajícího slunce, jiskřícími ve skleničce ohnivě rudého vína, propadáme stále více okouzlení a zjišťujeme, že stará píseň, proklínající „ďáblovu zemi Maremmu“ už dávno neříká pravdu. Text Otomar Dvořák Foto Antonio Sferlazzo 29

zs11_06

30.10.2006

6:31

Stránka 30

Mûsto sta kostelÛ V Itálii je více měst, jejichž mohutné cihlové opevnění s neporušenými branami a baštami se dochovalo v původní podobě. Jen málokde se však zachovalo tak, že je možné objet ho na kole, které si lze vypůjčit kdekoliv ve městě. Projížďka po hradebním náspu v Lukce, o něco málo delší než čtyři kilometry, nabízí mnoho krásných vyhlídek na historické jádro města. 30 Přesto naši turisté Lukku příliš nenavštěvují.

|Četné zvonice vyčnívající nad mořem střech jasně dokumentují, proč získala Lucca přízvisko „město sta kostelů“. Foto Petr Hoffman |Domy na náměstí Piazza Anfiteatro kopírují tvar někdejšího římského amfiteátru

to, že koupit zde dům nebo byt je téměř nemožné. Slavné dějiny města jsou různě spojeny i s „největším Čechem“, Karlem IV., který zde v letech 1331–1333 působil jako správce italských držav svého otce s úkolem urovnat z pozice spoluvládce spletité rozepře ve městě. Právě v Lukce si tehdy poznamenal, že „ďábel, který stále hledá, koho by pohltil, a nabízí lidem sladkosti, v nichž se žluč tají, když již dávno před tím jsme byli pokoušeni od něho, ale přece s pomocí boží nepřemoženi, sám nemoha ponukl lidi a zkažené, kteří se stále drželi otce našeho, aby nás svedli z cesty pravé v osidla špatnosti a smilství, a tak svedeni byvše od lidí zkažených upadli jsme do zkázy s lidmi zkaženými.“ Do města se pak ještě vrátil v 60. letech 14. století. Například v roce 1369 zde setrval asi šest měsíců, a právě tehdy vrátil, samozřejmě za poplatek 300 tisíc florintů, Lukce svobodu. Následkem toho se město o tři roky později mohlo znovu ustanovit samostatnou republikou. Na začátku 15. století silně zasáhl do struktury města Paolo Guinigi, který si tady nechal vystavět honosný palác a velkolepou vilu, ale zasloužil se také o vznik jedno-

C

U

rbanistická struktura Lukky nijak neskrývá svůj římský původ. Dvě navzájem kolmé hlavní tepny, vedoucí od severu k jihu a od východu k západu, dodnes určují pravidelné geometrické členění města. Během středověku se město zaplnilo křivolakými uličkami, v nichž se postupně vyvinula architektura výškově koncipovaných domů-věží (casa-torre), z nichž některé mohly dosahovat až šesti pater. Už tehdy se díky základnímu stavebnímu materiálu stala převažující barvou města cihlově červená, která dala dobře vyniknout jasně bílému mramoru, používanému na stavbu četných sakrálních objektů. Ty daly následně městu přízvisko „město sta kostelů“. Proto mohla v roce 1845 německá spisovatelka Fanny Lewaldová napsat, že navštívila „město, kde se mi zdálo, že skoro každý obyvatel měl svůj vlastní kostel, tak málo bylo prvních a tolik druhých.“ Dodnes jsou prý místní obyvatelé natolik hrdí na své měs-

A

Stránka 31

C

6:31

U

30.10.2006

L

zs11_06

zs11_06

30.10.2006

6:32

Stránka 32

|Detail nádherně zdobených sloupů z průčelí kostela San Michele in Foro |Dóm svatého Martina (vpravo)

ho z pozdějších symbolů Lukky. Pro svou druhou, sotva desetiletou manželku Ilarii del Carretto objednal mramorový sarkofág. Jeho autor Jacopo della Quercia jej zpracoval podle vzoru náhrobních plastik francouzských králů takovým způsobem, že se sarkofág stal jedním z vrcholných děl italského středověkého sochařství. Lucca se stala významným hospodářským centrem díky obchodu s hedvábím a její moc ještě stoupla po ovládnutí Carrary na severu Toskánska. Získala tak monopol na obchodování s bělostným mramorem z tamních kamenolomů, jejž pak začala výhodně využívat jako nástroj zahraniční politiky. Právě odtud pocházel například cenný materiál na výzdobu chrámu sv. Marka v Benátkách nebo dómu S. Maria del Fiore ve Florencii. Šikovnou obchodní politikou se republice podařilo svobodně přežít až do napoleonských dob. Do Toskánského velkovévodství byla definitivně začleněna až v roce 1847, kdy skončila s výjimkou krátkých přestávek ve 14. st. málem tisíciletá nezávislost tohoto malého státečku. Jak dokládají také slova cestovatele Iana Fleminga 32 z poloviny 18. století, město bylo

dlouho proslavené tím, že to byl stát „mírumilovný a nezávislý“, kde jsou „daně nízké a potraviny levné“. Dnes je to město velmi živé a plné kaváren, restaurací a obchodů, kam zajíždějí především angličtí turisté – zřejmě pokračují v tradici velkého cestování po uměleckých a historických místech Evropy, pro které 19. století ustanovilo termín grand tour. Návštěvníci z celé Evropy začínají prohlídku města nejčastěji u dómu sv. Martina z 11. století.

Po následné dlouhé přestavbě byl dokončen až v průběhu 14. století, ale průčelí zůstalo původní. Bílozelený motiv fasády provází celou stavbu a měl by evokovat vzory místního hedvábí, zatímco sochařská výzdoba se soustřeďuje na hlavicích, rámování, římsách a arkádové části fasády, které jsou přeplněné draky, sirénami, lvy a zápasy zvířat a lidí (velmi cenná je socha sv. Martina – originál se dnes nachází v interiéru kostela). Skutečnou novinku v tehdejším archi-

ních českých cestovatelů, Bedřich z Donína, který zanechal ojedinělý ilustrovaný deník, si zde na začátku 17. století poznamenal, že „v kostele svatého Fidriana jest kapla a v ní obraz Panny Marie, při kterémž se před léty tento div stal: Jeden nevážný člověk hraje v kostky všecko byl prohrál, i šaty na sobě, z čehož velice hněviv jsa velikou zlostí kamenem obraz blahoslavené Panny Marie, který tu blízko byl, v rameno neb v prsy uhodil, s kteréhož krev hned v hojnosti tekla, a ten bohaprázdný člověk se na tom místě do horoucího pekla propadl; ten obraz ještě krvavý sem viděl, ano i tu díru, kterou se propadl, kteráž až posavad zůstává a konce se jí neví.“ Jen o několik kroků dále se za jedním ze čtyř nenápadných vchodů skrývá malebné elipsovité náměstí, Piazza Anfiteatro, které kopíruje tvar někdejšího římského amfiteátru. Po staletích zkázy, kdy se mramor z amfiteátru využíval na stavbu kostelů, vznikly na místě antické stavby nepříliš honosné domy, v nichž jsou dnes samé restaurace a kavárny. Avšak nejkrásnější je náměstí v době květinového trhu. Alespoň malou procházku si zaslouží i další části města uzavřeného kruhem opevnění. Na každém kroku totiž čeká schovaný mramorový kostel či zajímavý palác, ne-li příjemná restaurace. Město v celé své kráse se otevře návštěvníkovi při pohledu z vysoké cihlové věže Torre Guinigi, odkud vynikne kontrast červené a bílé barvy města s jeho zeleným kopcovitým okolím. Výlet za město je nejlépe začít směrem na východ, kde bylo vystavěno několik pozoruhodných pozdně renesančních vil. K nejkrásnějším patří Villa Mansi a Villa Torrigiani. Trochu vzdálenější je Villa Garzoni s nádherným manýristickým sochařským parkem, známým po celé Evropě již v 18. století svou do kopce inscenovanou kompozicí. Je součástí nepříliš známého středověkého městečka Collodi, které šplhá do prudkého svahu. Světově proslulý je však

zdejší dlouhonosý „rodák“ Pinocchio, který je tu takřka všudypřítomný nejen v prodejnách suvenýrů, ale i v názvech. Jmenuje se po něm skoro všechno, včetně dětského ráje Parku her a dokonce i místního nákupního centra. Pinocchiův tvůrce Carlo Collodi, vlastním jménem Lorenzini, si svůj pseudonym zvolil proto, že se v tomto městečku narodila jeho matka. Cesta okolím Lukky může pokračovat přes známé termální lázně Montecatini Terme, které si však už jen zčásti zachovávají svou původní secesní atmosféru. Z nich lze lanovkou vyjet do starobylého Montecatini Alto a odtud se kochat doširoka rozevřeným panoramatem údolí Valdinièvole. Cesta tímto údolím končí ještě dnes pro mnohé stejným překvapením, které prožil na konci 19. století básník Josef Svatopluk Machar: „Jakže, tohle že Florencie? Neveliké město, hradební zdi, dom s typickou kupolí, věž vedle – a přece ne – vlak dojíždí, zastavuje – Pistoja. Florencie v miniatuře.“ Navzdory masové turistice zůstává Pistoia kupodivu stále mimo pozornost davů, ale její krásné náměstí dokládá, jak významným centrem byla až do 13. století. Rozlehlý nepravidelný prostor kolem půvabného dómu S. Zeno a tradičně osmibokého bílo-zeleně pruhovaného baptisteria – „dvou zrcadel a očí našeho města a cti naší společnosti“, jak zní slova místní středověké kroniky – byl dlouho hlavním obchodním uzlem města. Procházka okolními ulicemi vede i kolem paláce del Comune, kostelů S. Francesco a S. Andrea a nemocnice del Ceppo s bohatě zdobeným pestrobarevným keramickým vlysem na fasádě ze slavné a velmi plodné florentské dílny della Robbia. Věřte či nevěřte, zdejší obyvatelé říkají, že místní náměstí je druhé nejkrásnější, hned po náměstí Sv. Marka v Benátkách. Kdyby to v Itálii netvrdili obyvatelé skoro každého města, mohli bychom tomu snadno uvěřit… Text a foto Eva Krátká 33 C

tektonickém umění ale představovala sloupová předsíň se třemi arkádami, uvnitř zdobená cennými reliéfy. Do jedné z podpěr tohoto vstupního chrámového prostoru, blízko věže, je vytesán pro někoho symbolický, pro někoho tajemný kruhový labyrint. Uvnitř kostela se nacházejí nejen nejrůznější malby a již zmíněný sarkofág Ilarie del Carretto, ale hlavně slavný, poutníky přitahující dřevěný krucifix nazývaný Volto Santo (Svatá tvář). Podle legendy jej vyřezal Nikodém s pomocí andělů z cedrového dřeva, později při cestě přes Středozemní moře se kříž jen zázrakem nestal kořistí pirátů a od roku 782 se nachází v Lukce, kde se od 11. století rozšířil jeho kult a dodnes představuje důležitý cíl věřících. Přímo uprostřed města na příjemném náměstí plném kaváren a cukráren stojí kostel San Michele in Foro. Jeho téměř filigránsky vyzdobená fasáda, vrcholící mohutnou sochou archanděla Michaela, vznikala od roku 1070 až do 14. století. Tak dlouhá doba způsobila, že se v průčelí uplatňují vedle sebe prvky typické pro románský i gotický sloh. Množství a bravurní provedení všech detailů na sloupech a sloupcích v horní části fasády podněcuje myšlenku, že se ještě nacházíme ve středověkém duchovním světě, a proto zůstává výzdoba tak vzdálená možnostem lidského vnímání. Nezbývá než litovat, že s sebou nemáme dalekohled. Hlavní korso, via Fillungo, je nejrušnější ulicí ve městě. Vedle sebe tu stojí šlechtické paláce a starobylé věže, v nichž dnes sídlí většinou luxusní obchody a kavárny. Patří k nim i historická literární kavárna Di Simo, kde denně sedával místní nejslavnější rodák – skladatel Giacomo Puccini (1858–1924). Nedaleko se tyčí ojedinělé průčelí kostela S. Frediano s rozměrnou barevnou mozaikou Nanebevstoupení Ježíše Krista. V jeho interiéru stojí za upozornění nádherná mramorová křtitelnice z 12. století, která byla teprve v roce 1952 znovu sestavena do původní podoby. Jeden z prv-

A

Stránka 33

C

6:32

U

30.10.2006

L

zs11_06

zs11_06

P

30.10.2006

6:32

Stránka 34

rávě tak se tyčí nad krajem i Volterra, město, které Dante nazýval „větrné a skalnaté“. Historické jádro, stavěné z našedlého místního kamene, se zachovalo dodnes skoro neporušené ve 34 své středověké kráse. Vyrostlo na

základech jednoho z 12 nejdůležitějších etruských měst (Velathri), jež mělo 25 tisíc obyvatel a bylo jedním z posledních, které se vzdalo římské nadvládě. Dnes se zde nachází jedno z nejdůležitějších etruských muzeí v kraji. Vol-

terra zažila svůj největší rozvoj ve 12. a 13. století, hlavně díky privilegované poloze na solné cestě do Florencie a zpracování alabastru těženého v okolí. Jak dokládají početné obchůdky se suvenýry, alabastr představuje ještě dnes dů-

zs11_06

30.10.2006

6:32

Stránka 35

Pro toskánskou krajinu je typická dokonalá symbióza mezi člověkem a přírodou. Na vrcholcích zelených kopečků a v neopakovatelné panoramatické kompozici se náhle před očima vynořují jednotlivé tvrze, hrady či věže.

Za pfiírodou a umûním ze San Gimignana do Pienzy

|San Gimignano proslavily domy-věže. Foto Oldřich Karásek

ležitý zdroj příjmů. V alabastrové podobě tu lze koupit jakýkoliv předmět, včetně průsvitných hřibů, které možná v lese tak snadno k nalezení nejsou. Náměstí dei Priori hostilo ve středověku důležitý trh a dnes pů-

sobí nejen díky své nepravidelnosti a našedle hnědavé barvě dojmem přísnosti. Jen částečně ji zmírňuje barevnost erbů na fasádě Palazzo dei Priori, někdejšího domus comunis neboli sídla vlády. Mohlo by se zdát, že palác z roku

1239 vypadá jako zmenšenina florentského Palazzo Vecchio, ve skutečnosti však představuje jakýsi jeho předobraz. K zadní části paláce přiléhají apsidy střízlivě vyzdobené katedrály, do níž se vchází krásným mramorovým portálem, 35

A

zs11_06

30.10.2006

6:33

Stránka 36

T

O

S

K

Á

N

S

K

Á

K

R

A

J

I

N

vytvořeným ve 13. století Niccolou Pisanem. Naproti stojí baptisterium, které má kuriózně jen jednu stěnu zcela dokončenu a pokrytu bílým a zeleným mramorem. Na městě je zajímavá právě jeho křivolaká středověká struktura s paláci a věžemi. Jedna z nejstarších se jmenuje del Porcellino, neboli „Prasátková“, podle sošky, která se na ní nachází. Ve velmi dobrém stavu se zachovalo římské divadlo z 1. st. př. n. l., jež je dnes součástí archeologické zóny Vallebuona. Pozoruhodný je důvod, který v pozdější době zabránil jeho rozebrání na stavební materiál: po několik století bylo totiž místo zavaleno smetištěm. Hned pod divadlem se otevírá obzvlášť působivý pohled do krajiny, kde se střídá zlatá barva obilí se sivou barvou suťových polí, stříbrnou olivovníků a zelenou vinic. I když je celé okolí velmi malebné, jen málokde odstíny vyniknou lépe, než podél klikaté silnice směrem na San Gimignano. To je dalším z měst na kopcích, která se objeví náhle, jako kdyby se snažila dosáhnout ještě výš. Právě San Gimignano je zkamenělým symbolem středověké rivality toskánských měst. San Gimignano se rozkládá podél dvou navzájem kolmých os. Na několika náměstích se koncentrují věže a domy-věže (case-torri) aristokratických rodů, obchodníků a bankéřů. Bývalé etruské sídlo zažilo až neuvěřitelný rozkvět v polovině 12. století, kdy se stalo hlavní zastávkou na cestě ze Sieny do Pisy, centrem zemědělství (především se zde pěstoval šafrán, lisoval olivový olej a vysoce ceněné místní víno Vernaccia) a bankovního obchodu (několik rodin tehdy zbohatlo lichvou). Od té doby obdivují cestovatelé stále znovu městské brány, hradby a výšku věží. Ty umožňují pochopit extrémní sílu místního campanilismu. Podle něj bylo důležité vlastnit nejen věž vyšší než věže v blízkém městě, ale také vyšší, než má nejbližší šlechtická rodina v sou36 sedství. V San Gimignanu platilo

v tomto smyslu jen jedno omezení: žádná z věží nesměla být vyšší než ta obecní – mohutná Rognosa, vysoká 50 metrů. Ve 14. století zde stálo 72 věží. I když se jich dodnes dochovalo jen 15, pořád je to množství, které nemá jinde obdobu. Půvab San Gimignana spočívá právě v tom, že se za kterýmkoliv rohem může náhle objevit další věž, jako například na mírně stoupající ulici San Giovanni, kterou tvoří samé věže, domy-věže, kostely a paláce. Ulice ústí za obloukem Becciů na harmonické prostranství ve tvaru trojúhelníku, v jehož středu se nachází městská studna. Podle ní bylo náměstí nazváno Piazza della Cisterna. Spolu s vedlejším náměstím u dómu (Piazza del Duomo) tvoří nezvykle otevřený svažující se prostor, lemovaný reprezentativními stavbami, který představuje urbanistický, duchovní i funkční střed města. Na náměstí před dómem najdeme ještě pozoruhodný Palazzo del Podestà s lodžií. Na západě uzavírá náměstí dóm – románská bazilika S. Maria Assunta, v jejímž interiéru jsou cenné malby různých autorů a dřevěné sochy Jacopa della Quercia. Jednu z nejlépe dochovaných částí města představuje ulice S. Matteo vycházející z Piazza del Duomo, i když její atmosféru poněkud narušuje množství turistických obchodů i návštěvníků, kteří městečkem bez ustání proudí. Území mezi San Gimignanem a Sienou se označuje jako „země Chianti“. Díky slavnému místnímu červenému vínu je to jedna z nejznámějších italských oblastí vůbec. Tamější půda, charakteristická svým okrovým zabarvením, je málo úrodná, a proto je celá oblast jen řídce osídlená. Občas se zdá, jako by se tady zastavil čas, jako např. v působivém Monteriggioni. Toto městečko s dobře zachovalými kruhovými hradbami umožňuje udělat si představu, jak vypadalo opevněné středověké město. Na jih od Sieny se rozprostírá asi nejsurrealističtější oblast celého

regionu, označovaná jako Crete Senesi, doslova „sienské hlíny“. V této oblasti proslavené výrobou keramiky nenajdeme na rozdíl od jiných krajů téměř žádné stromy, kromě tolik typických řad cypřišů. V průběhu roku zdejší krajina několikrát mění svou tvář. Její barvy se radikálně střídají podle ročních období, a proto také odsud pocházejí pohlednicové záběry nabízející jeden motiv v nekonečném množství barevných variant. V této měsíční krajině, kde dominují barvy okru a další odstíny hnědé, se nacházejí nejen vzácné a cenné lanýže (každý rok v listopadu se v San Giovanni d’Asso koná jejich specializovaný veletrh), ale také některé z nejkrásnějších toskánských klášterů. Tak trochu skryté, ale velkolepé benediktýnské opatství Monte Oliveto Maggiore hrálo důležitou roli při osidlování celé oblasti, nazývané předtím pouští. Ve své křížové chodbě uchovává nádherné nástěnné malby znázorňující příběhy ze života sv. Benedikta od Luky Signorelliho a Antonia Bazziho, spíše známého jako Sodoma, z přelomu 15. a 16. století. Ještě více na jihu, v údolí d’Orcia, charakterizuje krajinu dodnes síť opevněných bodů, hradů a tvrzí, kterou budovala Siena v 15. a 16. století. Zastavení si zaslouží například hrad v městečku Montalcino, který byl několikrát obléhán, avšak nikdy dobyt, a proslavil se nakonec především místním vínem Brunello. Asi 10 km odtud leží osamělé opatství S. Àntimo, které údajně založil sám Karel Veliký. Z celého údolí je vidět impozantní sopečná homole hory Amiata (1738 m), která vévodí celému jižnímu Toskánsku. Místní přírodní park je cílem všech milovníků pěších horských túr. Na úbočí hory stojí opatství S. Salvatore, které bylo ve středověku mimořádně bohaté, hlavně díky rumělkovým dolům (ještě do 60. let minulého století patřilo k největším světovým producentům rtuti, která se z rumělky vyrábí). Trochu západněji, v samém srdci Toskánska, se nachází skutečný

zs11_06

30.10.2006

6:33

Stránka 37

klenot renesanční Itálie, kvůli kterému se rozhodně vyplatí odbočit z hlavní cesty. V roce 1459, rok po svém zvolení papežem, se Pius II. po návštěvě své rodné obce Corsignano rozhodl, že ji změní ve vzorové renesanční město, kde si vybuduje také své letní sídlo, „aby zanechal pomník na věčnou památku svého původu.“ Tak se zrodil mýtus Pienzy, městečka, které u stolu plánoval florentský architekt

Bernardo Rossellino (1409–1464). Pienza představuje ojedinělý případ „ideálního města“, záměrně schematicky koncipovaného celku, nejčastěji podle určitého geometrického vzorce. Dobudování města však zabránila smutná shoda náhod – papež i jeho architekt zemřeli krátce po sobě v roce 1464. Rossellino měl v plánu harmonicky vyřešit propojení starších středověkých základů města s mo-

|Prakticky jedinými stromy, které rostou v oblasti Crete Senesi, jsou cypřiše. Foto Antonio Sferlazzo

derními nároky na renesanční reprezentaci. Korso a náměstí Pia II. s nezvyklým lichoběžníkovým půdorysem, krásnými paláci, elegantním průčelím kostela, arkádovou lodžií a studnou přibližují dnes alespoň částečně utopii o urbanisticky ideálně navrženém městě, které bylo snem celé renesance, ale nikdy nebylo zrealizováno v plné míře. Eva Krátká

zs11_06

30.10.2006

6:33

Pisa

Stránka 38

zs11_06

30.10.2006

6:34

Stránka 39

Šikmá věž v Pise je už několik století jakýmsi symbolem Itálie a zároveň velkým lákadlem pro turisty z celého světa. Někdo si možná i myslí, jako třeba Jan Werich, že se její návštěva nevyplatí: „Podle mého názoru, do Pisy se má jet jen za věcným účelem. Za dědictvím, za tetou, nebo tak. Jinak stačí koupit si kdekoliv pohlednici se šikmou kampanilou. Nebo také nekoupit. Jediné, co stojí trochu za podívanou, je fotografické běsnění, kterému při pohledu na nepovedenou věž propadají turisté téměř bez výjimky.“ K rituálu většiny návštěvníků totiž patří, že věž ve všech možných pozicích podpírají, a tak po deseti minutách pozorování má člověk dojem, že ji všichni opravdu potřebují zachraňovat.

zs11_06

30.10.2006

6:34

Stránka 40

|V interiéru dómu poutá pozornost nádherná kazatelna Giovanniho Pisana (archiv) |Šikmá kampanila je snad nejfotografovanější památkou v celé Itálii. Foto Oldřich Karásek |Na předchozí dvojstraně – Campo dei Miracoli. Foto Oldřich Karásek

K

upodivu méně je do povědomí zapsané samotné místo, kde se věž nachází – překrásné Campo dei Miracoli (Pole zázraků). Zde jsou velmi atypicky rozloženy čtyři rozměrné stavby, vzájemně oddělené zeleným trávníkem, které při umělém nočním osvětlení působí až mimozemsky. Celé prostranství bylo do současné podoby upraveno až v 19. století, kdy byly zbourány druhotné stavby, aby ještě více vyniklo to, co vyjadřovalo sebevědomí města v době jeho největší slávy. Od 11. do 13. století zde vznikly čtyři nejvýznamnější stavební počiny pisánského románského umění – dóm, baptisterium, kampanila a hřbitov. Přestože byly budovány po dvě století, působí stejnorodě, hlavně díky jednotnému stavebnímu materiálu, bílému carrarskému mramoru použitému na obklady, a také díky bohaté a výrazně dekorativní sochařské výzdobě. Řady slepých arkád rozehrávají v průběhu dne na fasádách nekonečnou hru světla a stínů, jež v kombinaci se vzory vytvořenými z barevných mramorů a svérázně zabudovanými antickými prvky zdůrazňuje umělec40 ký záměr architektů.

Monumentální baziliku, založenou jako první ze staveb v roce 1063, začal stavět Řek Busketus (známý též v poitalštěné podobě jako Boschetto) na křížovém půdorysu s oválnou kupolí. Tehdy neměla v Itálii obdoby a jak už napsal Vasari, „stavba dómu v Pise… povzbudila v celé Itálii, a především v Toskánsku, mnoho lidí k významným podnikům.“ Nejen slavná věž, ale i fasáda dómu je šikmá – naklonila se o 45 cm, podobně jako další stavby v této části města, které stály v záplavové zóně. Nejproslulejší z takto ozvláštněných staveb ale navždy zůstane nekonečně reprodukovaná kampanila. Ze skupiny staveb na Poli zázraků byla zahájena jako poslední, v roce 1173. Věž, která svou výzdobou kopíruje arkádové průčelí dómu, rostla s přestávkami až do 15. století, neboť práce zdržovaly především problémy s její statikou. Kvůli nestabilnímu podloží, jež se nepravidelně sesedalo, byly mnohokrát zahájeny záchranné práce. Architekti v minulosti vyrovnávali náklon tak, že přidali na tlaku opačné straně. To se projevilo například jednostranným rozšířením římsy, nebo různě vysokými

a tlustými sloupky arkádových ochozů od čtvrté galerie výš. Ještě mnohem dříve než davy nadšených turistů se z náklonu skutečně radoval Galileo Galiei, který zde prováděl svoje známé pokusy se zemskou tíží. Po dlouhých restaurátorských pracích byla věž před několika lety znovu zpřístupněna sice za poměrně vysoké vstupné, ale na světě je jen málo památek, které si takovou vysokou sumu skutečně zaslouží. Před katedrálou, ve střední ose lodi, pak samostatně stojí baptisterium, jež představuje skutečný architektonický skvost. Oproti jiným stavbám tohoto druhu má podobně jako kampanila originální kruhový půdorys. Jeho stavba trvala přes dvě století, a tak je na něm dobře patrný vývoj od románského umění (v přízemí) ke gotické výzdobě na tamburu a složitému způsobu zaklenutí. Celý prostor uzavírá kuželová kupole, převýšená nejen kvůli vizuálnímu a duchovnímu zážitku, ale také kvůli krásné akustice, která se tu v každou celou hodinu předvádí zpěvem. Ve velkolepém interiéru stojí volně v prostoru na sloupech nesených lvy nádherná kazatelna, na šesti poprsních vyzdobená velkými reliéfy, znázorňujícími scény ze života Ježíše Krista. Její autor Niccolò Pisano (1205–1280), jenž slovy Karla Čapka „křísil antické Múzy,“ ji vyzdobil tak, jak jej inspiroval ideální vyvážený sochařský kontrapost řecko-římského sochařství. Na díle spolupracoval se svým synem Giovannim (asi 1245–1315), tvůrcem mistrovsky zpracované okrouhlé kazatelny z protějšího dómu, jejíž zaoblené reliéfy vyzařují málem až barokní dynamiku. Svou jednoduchou až strohou architekturou asi nejméně láká k návštěvě Camposanto, historický hřbitov, jehož půdorys prý od-

zs11_06

30.10.2006

6:34

Stránka 41

zs11_06

30.10.2006

6:34

Stránka 42

povídá velikosti Noemovy archy. Jak se ale často stává, zdání klame. Na hřbitově, kam byla přivezena zem z Golgoty, je umístěno snad tisíc původně antických sarkofágů, které se používaly i ve středověku a až do 14. století byly rozestaveny kolem katedrály. Hřbitov byl v průběhu 14. a 15. století vyzdoben po celém obvodu freskami, o nichž Karel Čapek psal, že „jsou pěkné a poučné. Na jedné z nich vytahují andělé a ďáblové duše z těl smrtelníků; duše jsou dobře živené, skuteční cvalíci, a tož musejí smrtelníci strašně otvírat ústa, aby duše mohla projít ven.“ O autorství těchto obrovských nástěnných maleb se mezi historiky umění vedly mnohé spory. Nakonec byl monumentální Triumf smrti, stejně jako Poslední soud a Peklo připsán malíři Bonamicu Buffalmaccovi (činný v letech 1315–1336). Většina fresek však byla značně poškozena při bombardování za druhé světové války. Významným prvkem, který zá42 sadně ovlivnil dějiny a vývoj Pisy,

je řeka Arno. Její koryto bylo dlouho splavné, lodě připlouvaly proti proudu od moře a kotvily uvnitř hradeb. V průběhu staletí změnilo koryto několikrát polohu, až bylo zregulováno do své současné podoby v 19. století. Šťastný je ten, komu je dopřána návštěva Pisy ve dnech, kdy se jednou za čtyři roky koná slavná regata jako přehlídka historické slávy přístavního města, které mělo styky s celým Středomořím. Právě do doby námořní republiky spadá epocha největšího hospodářského i uměleckého rozkvětu města, během níž bylo staré římské sídlo nesymetricky rozšířeno směrem k moři. I kvůli tomu se náboženské centrum nakonec nacházelo poněkud nezvykle na odlehlejším místě na severozápadě města. V 15. století zažila Pisa rychlou ztrátu moci a politickou i demografickou krizi, takže se stala jednoduchou kořistí Florenťanů. Právě Medicejové pak důsledně zlikvidovali všechny známky bývalé námořní slávy města,

které přeměnili v administrativní a reprezentační centrum svého dominia. Pisa je jedním z mála toskánských měst, které nežije jen z celoroční turistiky. Dokládá to jak malý počet hotelů a větší množství levných studentských hospůdek, tak i fakt, že celou centrální ulici S. Maria vyplňují jednotlivé fakulty tamější prastaré univerzity. Studentská atmosféra zakořenila ve městě natolik, že ovlivnila i některé jeho tradice. Krásným příkladem je pověra o ďáblových drápech, po nichž zůstala řada stop v levé vnější boční fasádě dómu. Je prý nemožné určit, kolik jich je, součet vychází vždy různě. Pokud se však studentovi podaří v předvečer zkoušky dosáhnout správného výsledku, bude prý úspěšný i den nato. Podobně může být splněno i jedno vaše přání… Nezávisle na turistech pokračuje běžný rušný život dnešních Pisánců i v centrální ulici Borgo Stretto nebo na náměstí delle Vettovaglie, tradičním tržišti, zabírajícím do-

|Kostelík S. Maria della Spina je malým drahokamem pisánské gotické architektury. Foto Eva Krátká |V paláci na náměstí dei Cavalieri sídlí Scuola Normale Superiore. Foto Eva Krátká

dnes kromě celého náměstí i okolní ulice. Pisa skrývá také další pozoruhodná zákoutí, jako třeba krásné náměstí dei Cavalieri, upravené v 16. století na popud Cosima I. Giorgiem Vasarim. Vévoda tady hodlal usadit nový řád rytířů sv. Štěpána, jenž založil v roce 1561, aby chránili tyrhénské pobřeží proti nájezdům Turků. Stejnojmenný palác s fasádou bohatě zdobenou sgrafitovým zvěrokruhem, mnohými alegorickými figurami a mramorovými bustami Medicejů byl přebudován také Vasarim. Dnes je to sídlo prestižní Scuola Normale Superiore, elitní univerzity, kterou zde v roce 1810 založil Napoleon a kde studovaly politické a intelektuální špičky italské společnosti (např. také Enrico Fermi, spoluvynálezce atomové bomby). Na stejném náměstí se odehrál také jeden z nejstrašnějších příběhů italských dějin. Do Palazzo della Gherardesca byla vestavěna bývalá „hladová“ věž, kde byl se svými syny vězněn hrabě Ugolino, kterého proslavil Dante ve svém Pekle, kde dramaticky vylíčil výčitky nešťastníka nuceného sníst své potomky. Kromě pěkného mramorového kostela S. Michele in Borgo na

hlavní třídě je pro Pisu zcela charakteristické, že všechny duchovní památky stojí mimo hlavní tepny (S. Caterina, S. Zeno, S. Paolo all’ Orto). Zcela ojedinělý je bíle zářící kostelík S. Maria della Spina, v němž byl od roku 1333 uložen osten z Kristovy trnové koruny (dnes v kostele S. Chiara). Tento kostel byl koncem 19. století kvůli častým záplavám přemístěn na rušné nábřeží, a utrpěl přitom nemalé škody. Obdobně lze jen litovat, že během druhé světové války byl při bombardování v roce 1944 zcela zničen i původní kamenný most přes Arno. Každý, kdo stráví v Pise několik dní, nemůže si nevšimnout nenávisti vůči blízkému Livornu, které se v novověku stalo hlavním přístavem Toskánského velkovévodství a i dnes patří k největším italským přístavům vůbec. Architekt Bernardo Buontalenti projektoval město jako symetrickou opevněnou pavučinu, kterou změnily zásahy v 18. století, v období fašismu a válečné bombardování. V současné době město proslavila zejména silná levicová angažovanost jeho obyvatel. Prokazovali ji i fanoušci místního fotbalového týmu, kteří se v posledních letech opakovaně ukázali jako tvrdí odpůrci nedávného italského premiéra a majitele klubu AC Milán Silvia Berlusconiho.

Livorno sice už ztratilo čisté moře, ale hojně navštěvované stále zůstávají pláže kolem Viareggia asi 40 km severněji. Několik kilometrů pobřeží tam lemují řady barevných slunečníků a lehátek. Zašlá sláva 60. let je sice dávno pryč, ale svůj půvab si zachovává slavný místní karneval, vlastně průvod alegorických vozů, druhý nejnavštěvovanější hned po tom benátském. Další vyhlášené, ale poněkud dekadentní přímořské letovisko se nachází u městečka Forte dei Marmi, které už svým názvem připomíná blízkost stále fungujících mramorových lomů a dílen u Massy a Carrary. Těžba tohoto drahocenného kamene hluboce změnila topografii tamních údolí, jejichž krátery vzdáleně připomínají snad jen uhelné pánve v severních Čechách. Carrarské kamenolomy je možné navštívit jen po předchozí dohodě. Ale to se už velmi vzdalujeme od duchovní atmosféry zázračného pole v Pise, přestože je to právě zdejší mramor, který umožnil, aby tato nádhera mohla vzniknout. Eva Krátká

A

Stránka 43

S

6:34

I

30.10.2006

P

zs11_06

zs11_06

30.10.2006

6:34

Stránka 44

„V tom spočívá rozdíl mezi námi a Etrusky: my se domníváme, že blesky vznikají jako následek srážky mraků, oni naopak, že se mraky srážejí proto, aby mohly vzniknout blesky. Neboť protože všechno připisují božstvu, míní, že věci nemají smysl proto, že existují, ale existují, aby dávaly smysl.“ Takto antický filozof Seneca charakterizuje podstatu národa, s nímž je ještě dnes spojeno mnoho nejasností.

N

euspokojivě zodpovězeno i nadále zůstává, kdo byli, odkud pocházeli a kam zmizeli tito dávní mírumilovní obyvatelé dnešního Toskánska. Převládá názor, že sem přišli v 9. st. př. n. l. z Malé Asie nebo Blízkého východu. Součástí dědictví této tajemné civilizace jsou i dvě rostliny, které tuto teorii potvrzují. Dva stromy, olivovník a cypřiš, bez nichž by tolik typické toskánské panorama ani nemohlo existovat, sem doputovaly společně s Etrusky. První, jehož plody se staly důležitým výzdobným motivem etruského umění, ze Středního východu, druhý, nápadně vysoký, a proto sloužící jako orientační bod v krajině, z Malé Asie. Jádrem etruského území bylo dnešní Toskánsko, severní Lazio a západní Umbrie, ale v době největšího rozkvětu na konci 7. a v průběhu 6. st. př. n. l. zakládali sídla i více na jihu, v Kampánii,

a na severu (tehdy zasáhl etruský import i Čechy). Etrurie nebyla státem v dnešním slova smyslu, ale etnicky jednotným územím s velmi originální kulturou, pro niž byla typická odvážná stylizace, živá barevnost a sklon k dynamismu. Nejmocnější byli Etruskové v 6. století, kdy jednotlivá města ovládaly různé oligarchie a kdy také dynastie Tarquiniů vládla v Římě. Postupná emancipace nového silného soupeře však zbavovala Etrusky vlivu a na přelomu 3. a 2. stol. př. n. l. je již Řím ovládl natolik, že i hospodářsky úspěšná města byla přinucena platit Římanům vysoké daně. Následná romanizace pak velmi rychle potlačila etruskou kulturu a jazyk, který zanechal v latině už jenom nepatrné stopy. Jazyk známý z mnoha nápisů byl dlouhou dobu považován za tajemný, ale hlavní problém spočíval spíš v krátkosti převážné části dochovaných dokumentů,

které pocházejí hlavně z nekropolí a často neobsahují víc, než základní informaci o zemřelém. Známé archeologické zóny se zachovaly i v Laziu a Umbrii (Cerveteri, Perugia, Tarquinia, Vulci), ale většina z nich se nachází v Toskánsku (Chiusi, Cortona, Arezzo, Roselle, Vetulonia, Populonia, Pisa, Fiesole, Volterra), hlavně podél „historické cesty“ Via Tirrenica, spojující Řím s Bolognou. Například v jižní části Toskánska vás pak silnice č. 71 zavede k řadě důležitých památek v údolí Valdichiana. Jménem Curtun nazývali staří Etruskové malebné město Cortonu, které stálo na křižovatce obchodních cest mezi Arezzem a Perugií. U nádraží se dochovala dvojitá hrobka typu tumulo, která je postavena na kruhovém půdorysu s pohřebními komorami a zvenčí působí jako souměrný travnatý kopeček s vchodem. Nejdůležitější pozůstatky se ale nacházejí neda-

Cesta do minulosti

|Krajina v okolí Arezza. Foto Alessandro Catalano |Jednou z nejznámějších etruských památek je socha Chiméry z Arezza (archiv) |Sarkofág bohaté etruské matrony Larthie Seianti z 2. st. př. n. l. byl nalezen v Chiusi (archiv)

V O

doby, než nabyl dojmu, že přináší smůlu (dnes je originál vystaven v archeologickém muzeu ve Florencii). O něco severněji leží městečko Castel Focognano, kde byly v 60. letech objeveny zbytky jedné etruské svatyně. Byla to stavba orientovaná na východ, zasvěcená Minervě (Menrva), asi 40 m dlouhá a téměř 20 m široká, do níž se vstupovalo po 12 stupních, před kterými stál etruský oltář. Mimo tento itinerář zůstává samozřejmě ještě mnohem více z etruského dědictví. Velmi zajímavá je například Volterra, která podo-

K

a Arezzem, ve středověkém městečku Castiglion Fiorentino. V jeho opevnění se dochovala mohutná etruská brána (4. st. př. n. l.), ale zdejší archeologické výzkumy zahájené na konci 80. let minulého století postupně odkrývají kvetoucí etruské sídlo. Další důležité centrum Arezzo, existující již na konci 6. st. př. n. l., vynikalo jako středisko bronzové plastiky. K nejvýznamnějším dílům etruského sochařství patří například proslulá římská Vlčice, bronzový symbol Říma, ale neméně slavná je i Chiméra z Arezza (kolem 500 př. n. l.), bájné zvíře se lví hlavou a hadím ocasem, vyrobené jako votivní dar pro svatyni. V polovině 16. století, kdy „spolu s touto

bně jako většina etruských měst byla již ve 4. století obehnána kamennými hradbami, nebo velký archeologický park Roselle u Grosseta, kde římské prvky (impozantní hradby, velké fórum s bazilikou a mozaikovým domem) poněkud překrývají původní rozsáhlou nekropoli. Jisté ale je, že jakmile návštěvníci překročí práh kterékoliv z nekropolí, ocitnou se náhle ve zcela jiném světě. Etruskové chápali svět jako obrovský a pevný kosmický systém, v němž mají bohové, démoni i lidé každý svoje vymezené místo (žena měla mimochodem mnohem pevnější postavení než v Římě) a předem určený osud. Věřili, že lidé po smrti procházejí složitými metamorfózami a střídají nekonečný počet forem bytí. Možná proto se v jejich hrobkách nacházejí samostatně či ve skupinách sarkofágy z pálené hlíny, na nichž polosedí a pololeží usměvavé figury žen a mužů. Každopádně, jak naznačil Karel Čapek, je to návštěva, která nás nemůže nechat lhostejnými, „neboť ten etruský národ mne jaksi znepokojuje. Byl to lid zavalitý, tlustých krků a volských pohledů, dělal černé vázy v trochu těžké formové řeči, a divné náhrobky, na nichž odpočívají sochy nebožtíků v jakési slimáčí poloze. Byli to asi velicí kliďasové a dobráci.“ Eva Krátká

S

Chimérou bylo nalezeno množství malých bronzových sošek znečištěných hlínou a rzí, kterým chyběla buď hlava, ruka, nebo noha,“ dostal za úkol je zrestaurovat zlatník a sochař Benvenuto Cellini (1500–1571). Tento autor známých pamětí vzpomíná dále, že Cosimo I. „si je rád sám čistíval zlatnickými rydly,“ a přál si mít Chiméru stále u svého trůnu. Alespoň až do té

U

leko dnešního města v archeologickém parku Sodo, který je již z větší části zpřístupněn a kde bylo objeveno několik hrobek. Právě takovým památkám vděčí odborníci za většinu informací o životě Etrusků. Jiné pozůstatky této civilizace, které jsou skutečným dokladem městské architektury, se nacházejí na poloviční cestě mezi Cortonou

É

Stránka 45

R

6:34

T

30.10.2006

E

zs11_06

45

zs11_06

30.10.2006

6:34

Stránka 46

zs11_06

30.10.2006

6:34

Stránka 47

A

R

E

Z

Z

O

|Ulička v Anghiari |Císař Héraklios přináší pravý kříž zpět do Jeruzaléma – jedna z fresek cyklu Legenda o svatém Kříži, který vytvořil Piero della Francesca (archiv)

A

rezzo, jež se nachází na jednom z kopců postupně se zdvihajících Apenin, prošlo ukázkovým urbanistickým vývojem, typickým pro všechna důležitá středoitalská města. Na základech strategicky významného římského vojenského sídla se rozvinulo kamenné středověké městečko, jež se posléze za vlády Medicejských proměnilo v důležité kulturní centrum. Rod, který využíval i v tomto městě architekturu jako politickou propagandu, podstatně změnil Arezzo „na počest a pro pohodlí lidu“, jak se tehdy říkalo, a proměnil ho v malý umělecký klenot. Zdejší rodák, architekt, malíř a především historiograf Giorgio Vasari (1511–1574) navrhl pro nově vzniklé městské centrum protáhlou lodžii, a urbanisticky tak dotvořil charakteristickou siluetu rozsáhlého, v kopci se rozprostírajícího náměstí Piazza Grande, dobře známého z oscarového tragikomického filmu Život je krásný. Každý rok v červnu a září se zde již od 16. století odehrává turnaj Giostra del Saracino. Osm jezdců na koních se snaží co nejpřesněji strefit kopím do štítu, který drží figurína Saracéna. Specifickou atmosféru města dotváří několik kostelů, z nichž architektonicky pozoruhodné jsou především Pieve di S. Maria s vysokou věží, zvanou „kampanila sta děr“ (12.–14. stol.), kostel sv. Dominika, v němž je zavěšen nádherný krucifix ze 13. století od Cimabua, a černo-bíle pruhovaný dóm s freskou sv. Maří Magdalény, jejímž autorem je Piero della Francesca (1415/20–1492). Právě na tomto místě může návštěvník začít svoje putování za jedním z přelomových umělců italské renesance, které

Arezzo

a Piero della Francesca

Je vlastně tak trochu záhadou, proč Arezzo ležící na hlavní spojnici mezi Florencií a Římem většinou není zařazováno do základního itineráře běžného návštěvníka Toskánska. Údolí Valdichiana mezi Arezzem a Sienou patří snad vůbec k nejkrásnějším místům v Itálii. Silnice se zde vinou kopcovitou krajinou, mezi dubovými háji a obilnými poli se v pravidelných intervalech objevují malebná městečka, osamělé kláštery a etruské nekropole. již v minulosti absolvovalo mnoho básníků a milovníků umění. Své vrcholné dílo zanechal Piero della Francesca v kostele S. Francesco. V chóru se tam zachoval rozsáhlý freskový cyklus z let 1453–1466. Detailně jej popsal Vasari, jenž nedaleko obýval dům s krásnou zahrádkou, dnes změněný v jeho muzeum: „Pierovy malby představují historii svatého Kříže

od chvíle, kdy synové Adamovi vložili otci, když ho pohřbívali, pod jazyk semeno stromu, z něho pak byl zhotoven kříž, až po vyzdvižení kříže císařem Hérakliem, který jej nese na rameni a přichází bos do Jeruzaléma. Fresky jsou plné krásných postřehů a postojů, jež zasluhují chválu, jako například oblečení žen v průvodu královny ze Sáby, provedeném novým, jemným sty- 47

A

R

E

Z

Z

O

zs11_06

30.10.2006

6:34

Stránka 48

lem, nebo množství nesmírně živých podobizen různých dávných osobností podle skutečnosti, nebo řada božsky vyměřených korintských sloupů, nebo postava venkovana, který se rukama opírá o rýč, zatímco jiní vykopávají tři kříže, a naslouchá sv. Heleně s takovou nenuceností, že by se už líp namalovat nedal. Neobyčejně dobře je vystižen i nebožtík, kterého vzkřísí dotek kříže, podobně jako radost sv. Heleny a úžas kolemjdoucích, kteří poklekají k modlitbě.“ Nedávné zrestaurování odkrylo tento magický prostor znovu v celé kráse. Vyrovná se mu jen máloco v Itálii. Jak ve svých Životech nejvýznamnějších malířů, sochařů a architektů košatě pokračuje Vasari, „všechny tyto postřehy však překonává výjev (Vasari zde mluví o prvním nokturnu v dějinách umění), ve kterém je zobrazena noc s andělem v perspektivní zkratce, který přilétá střemhlav a přináší

Konstantinovi, jenž spí ve stanu, střežen komorníkem a několika ozbrojenci zahalenými noční tmou, znamení vítězství a přitom zalévá svým světlem s neobyčejným půvabem stan, ozbrojence i krajinu kolem. Na tomto nočním výjevu Piero dokládá, jak je důležité podávat věci tak, jak jsou, a snažit se je zachytit podle skutečnosti; a protože to sám dělal tak výtečně, způsobil, že se moderní umělci řídí jeho vzorem a dosahují oné svrchované úrovně, k níž se dnes dospělo.“ Cyklus představuje skutečný vrchol Pierova umění: uplatnění nové teorie o perspektivě, již sám vědecky propracovával, barevnou i světelnou vyváženost jednotlivých scén a zasazení historického příběhu do reality umělcovy doby, jak dokládá bitva na protější straně, „v níž působivě vyjádřil strach, odvahu, obratnost, sílu i všechny ostatní vlastnosti, které lze pozorovat u bojujících zároveň se všemi

obraty takřka nevýslovné řeže, plné raněných, klesajících a mrtvých. Nejvyšší chválu zasluhuje Piero za to, jak ve fresce zpodobil blýskající se zbroj, a nemenší uznání mu náleží za to, jak na protější stěně s výjevem Maxentiova útěku a utonutí zobrazil skupinu koní, jež provedl v perspektivní zkratce tak podivuhodně, že jsou na svou dobu víc než krásní a výteční. V tomto výjevu namaloval také jednoho jezdce napůl nahého, napůl v saracénském kroji, jak sedí na vyzáblém koni s neobyčejně dobře odpozorovanou anatomií, jež byla v té době málo známá.“ Piero della Francesca v mnoha svých dílech zároveň zachoval podobu Arezza i krajiny v jeho okolí, kde se dá dodnes postupovat v jeho šlépějích. Malebné městečko Anghiari je proslulé bitvou mezi Florencií a Milánem, která se u něj odehrála v roce 1440 a potvrdila nadvládu Florencie nad Toskán-

zs11_06

30.10.2006

6:35

Stránka 49

|Z Anghiari se otevírají krásné pohledy do údolí Tibery |Piazza Grande v Arezzu

skem. Bitva se stala námětem nedochované fresky Leonarda da Vinci ve florentském Palazzo Vecchio. V pomyslné soutěži dvou velikánů měl protilehlou stěnu pokrýt svou freskou Michelangelo. Ani jedno dílo se nedochovalo, neboť stěny nakonec v 2. polovině 16. století přemaloval Giorgio Vasari se svými žáky. Z Anghiari se otevírá neopakovatelný panoramatický rozhled do údolí Tibery. Odtud můžeme pokračovat přímo do Sansepolcra, kde se Piero della Francesca narodil. Městečko se sice svým vzhledem nevyrovná předešlému zážitku, ale v městském muzeu se zachovala čtyři díla zdejšího velkého rodáka, včetně nástěnné malby Kristova zmrtvýchvstání, považované za jeho vůbec nejvýznamnější dílo. Postava Krista, spojovaná někdy s umělcovým autoportrétem, je zde zachycena v majestátním postoji. Aby se ještě zdůraznil význam zázraku zrození nejen du-

chovního, odehrává se výjev uprostřed zdejší krajiny na úsvitu dne a v době jarního rozpuku stromů. Na zpáteční cestě do Arezza se jistě vyplatí zvolit okliku a zastavit se v Monterchi, kde je od roku 1991 umístěna freska Piera della Francesky Madonna del parto společně s expozicí, která seznamuje s celým postupem restauračních prací. Toto umělecké dílo je názorným příkladem změn, které přinesla renesance. Hrdý postoj těhotné Madony reprezentuje jeden z hlavních rysů tohoto období, jehož středobodem je znovu sám člověk. Po silném uměleckém zážitku z maleb a nádherných panoramat, která přímo vybízejí k fotografování, se může člověk spokojeně vrátit do Arezza, kde na něho čeká intimní a velmi příjemná noční atmosféra, jakoby stvořená pro ochutnávku místních specialit. Text Eva Krátká Foto Alessandro Catalano 49

zs11_06

30.10.2006

6:35

Stránka 50

Umûní v toskánsk˘ch parcích a zahradách V Toskánsku zřejmě nikoho nepřekvapí, že i dnes se zde objevují místa, na jejichž vzniku a podobě se podílejí prvotřídní soudobí umělci. Množství těchto projektů potvrzuje, že Itálie je stále zemí živého umění. V Toskánsku lze navštívit několik přírodních „muzeí“ vzniklých mimo hlavní centra v prostředí, které spojuje dílo přírody a dílo člověka v jeden harmonický celek. Sice netradičně, ale zato velmi příjemně (hlavně v parných letních dnech) je zde možné obdivovat práce světových umělců, jako jsou například Robert Morris, Richard Serra, Niki de Saint Phalle či Daniel Spoerri.

P

ředstupněm pro vznik takto koncipovaných muzeí, lépe řečeno sochařských zahrad a parků, bylo celkové oživení uměleckého ruchu v oblasti kolem Florencie v 60. letech minulého sto50 letí, které pak vyvrcholilo během

70. let. Tehdy vznikla z iniciativy několika jednotlivců v poměrně rozlehlých ateliérech v bývalých továrních halách v Pratu u Florencie skutečná umělecká kolonie. Díky podpoře továrníka Luigiho Pecciho tam pracovalo více uměl-

ců, jejichž díla se stala základem sbírky dnešního Muzea současného umění Luigi Pecci. Další jasný signál pak představovalo zpřístupnění soukromé zahrady nebo spíše romantického parku sběratele Giuliana Goriho

N Ě M U Í N

v roce 1982. Majitel velké textilní továrny, který aktivně sbírá umění již od 50. let, zakoupil v Santomatu nedaleko města Pistoia Villu Celle, kterou si nechal v 17. století postavit kardinál Carlo Agostino Fabroni. Pozemek patřící k objektu přeměnili následní majitelé, rodina Caselli, v anglický park, který oplýval nejen četnými botanickými zajímavostmi včetně bambusových hájů, ale i různými menšími romantickými stavbami. Od pseudogotické kapličky, která v sobě ukrývá čajovnu, se jde přes mostík k jezírku, odtud se dále prochází kolem vodopádů až k tajuplnému egyptskému monumentu, za nímž se skrývá vchod do groty… Mezi tím vším působí díla současných |Labyrint Roberta Morrise umělců, které sem dnešní uměnímilovný majitel stále zve, velmi poeticky. Když Giuliano Gori přemístil do vily v roce 1970 svou sbírku, mohl konečně začít uskutečňovat myšlenku, která jej již nějakou dobu zaměstnávala: Jak by asi umělci reagovali na nový typ zakázky, která by vyžadovala, aby se dílo stalo integrální součástí prostředí, v němž vzniká? Tehdy se již sami umělci podobnou problematikou intenzivně zabývali a svoje projekty realizovali na mnoha důležitých uměleckých přehlídkách, k nimž patřila také legendární výstava Dokumenta v Kasselu 1977 nebo benátské Biennale 1978. Jednalo se především o instalace definované vztahem ke konkrétnímu prostoru a prostředí, pro něž se začal používat termín environmenty. Někteří umělci si zvolili pro své dílo louku, jiní jezírko, olivový háj nebo třeba vzdálený seník. V zahradě Celle, která se rozšířila do okolních olivových hájů a má dnes kolem 45 hektarů, je možné během několikahodinové procházky obejít přes 60 prostorových instalací. Již před vstupem do parku nás upoutá obrovská rudě zářící ocelová konstrukce, která se do-

sedmi kamennými bloky a vyjadřující nejen tíhu samotných kvádrů, ale hlavně objem prostoru, ke kterému se váže. Ze zcela jiné inspirace pak vychází dílo nerozlučné umělecké dvojice, Anne a Patricka Poirierových (oba nar. 1942), kteří zde vystupují jako fiktivní archeologové pracující s „kulturní pamětí“ a vracejí nás do starého řeckého mytologického příběhu o smrti Efialta, syna Poseidona a Efimedey, který byl zabit blesky. Dílo nás přesvědčí, že mnohé instalace jsou integrovány do prostředí skutečně zcela neoddělitelně. Platí to i pro práci Brita Iana Hamiltona Finlaye (nar. 1925), umělce, který využívá v projektu nejrůznějších médií – od poezie, přes historii, filozofii, krajinářství až po zahradnictví, či společné

R

stala také do znaku sbírky, objekt Itala Alberta Burriho (1915–1995). Přímo v zahradě si pak jistě povšimneme Labyrintu (1982) Američana Roberta Morrise (nar. 1931). Tato malá stavba na trojúhelníkovém půdorysu originálně interpretuje motiv černo-bílých pruhů toskánských sakrálních staveb a představuje instalaci s vnitřním prostorem jako uzavřeným mikrokosmem. Podobně působí i poslední, teprve v loňském roce vytvořené dílo francouzského konceptualisty Daniela Burena (nar. 1938), kombinující zrcadlové a barevné stěny. V odlehlejší části parku na svažující se louce vznikla monumentální tektonická instalace od post-minimalistického amerického umělce Richarda Serry (nar. 1939) tvořená

E

|Daniel Buren vytvořil v zahradě Celle dílo kombinující zrcadlové a barevné stěny

Í

Stránka 51

D

6:35

O

30.10.2006

M

zs11_06

51

M

O

D

E

R

N

Í

U

M

Ě

N

Í

zs11_06

30.10.2006

6:35

Stránka 52

dílo Itala Claudia Parmiggianiho (nar. 1943) a Roberta Morrise, kteří uschovali v bambusovém lesíku několik mramorových objektů. Z celého souboru vybočuje snad jen 33 totemových figur Magdaleny Abakanowiczové (nar. 1930), které jen těžko v idylickém prostředí toskánských kopečků mohou ztratit tíživou osobní paměť holocaustu, již v nich umělkyně reflektuje. Další díla si je pak možné prohlédnout v zastřešených prostorách u vily, kde mimo jiné nalezneme kruhovou instalaci Brita Richarda Longa (nar. 1945), či divoce „roztočenou“ místnost s objekty benátského malíře Emilia Vedovy (nar. 1919). Park Giuliana Goriho je možné navštívit jen po předchozí dohodě

(tel.:+39-0573-479486), podobně jako nedaleko ležící Centrum umění La Loggia v San Casciano v údolí Val di Pesa (tel.:+39-055-68244288). Také v tomto případě byl iniciátorem soukromý sběratel – Giulio Baruffaldi zde vystavuje díla umělců mezinárodního věhlasu, k nimž patří Karel Appel, Arman, Arnaldo Pomodoro či Daniel Spoerri. Právě posledně jmenovaný umělec, Švýcar Daniel Spoerri (nar. 1930), si Toskánsko oblíbil natolik, že se sem na konci 80. let přestěhoval. V roce 1992 pak začal na úpatí Monte Amiata, nejvyšší hory Toskánska, v malém městečku Seggiano realizovat zahradu o velikosti asi 15 hektarů, otevřenou o šest let později pro veřejnost, v níž vystavuje jak svoje díla, tak

|Mramorová koule je jedním z objektů, které rozmístili Claudio Parmiggiani a Robert Morris v bambusovém hájku |Totemové figury Magdaleny Abakanowiczové

zs11_06

30.10.2006

6:35

Stránka 53

díla umělců, kteří se ve své tvorbě zabývají podobnými myšlenkami. Spoerri, který se proslavil hlavně tvorbou lepených asambláží z dennodenně používaných předmětů, podnikl první cestu do Itálie v roce 1964. Tehdy se zajel podívat i do proslulého manýristického parku v Bomarzu, plného nečekaných překvapení a skrytých léček na diváka. Silný zážitek, který si odsud odnesl, se následně odrazil v jeho díle, především v asamblážích zvaných Obraz-past. V zahradě Daniela Spoerriho nesoucí vícevýznamové latinské jméno „Hic terminus haeret“, motto hojně používané v 16. století, jsou zastoupeni umělci mezinárodního věhlasu, jako Eva Aeppliová, Arman, Dani Karavan, Meret Oppenheim, Nam June Paik, Jesus Raphael Soto, Jean Tinguely a samozřejmě sám zakladatel a sběratel Daniel Spoerri. Nejslavnější a nejnavštěvovanější je však park v Garavicchiu na jihu Toskánska, nedaleko výletního městečka Capalbio. Francouzka Niki de Saint Phalle (1930–2002), inspirovaná Gaudího parkem Güel v Barceloně, zde společně se svým mužem, švýcar-

ským umělcem Jeanem Tinguelym, a mnoha pomocníky oživila 22 figur tarokových karet, a vytvořila tak kouzelnou Tarokovou zahradu. Centrálním objektem je mohutná a barvami hýřící Sfinga, v níž Niki v průběhu prací na zahradě několik let žila a podobně jako dnešní návštěvníci vcházela dovnitř velmi odvážně pojatým vchodem umístěným mezi nohama ležícího monstra. Všechny figury vznikaly v přátelské atmosféře od roku 1979, ale zpřístupněny pro veřejnost byly až téměř po dvaceti letech usilovné tvorby. Práce postupovala pomalu především kvůli mohutným rozměrům, neboť některé plastiky dosahují výšky až 15 metrů a jsou obyvatelné. Budovány byly tak, aby v seismicky aktivní oblasti odolaly otřesům země – na železnou konstrukci se nastříkal cement. Následně se tyto polotovary doplňovaly keramickými detaily, které se tvarovaly přímo na objektu, pak se sejmuly, vypálily a glazovaly, přesně podle receptu starých Egypťanů, který zde autorka uplatnila. Některé objekty jsou pokryté také zrcadélky a skleněnou mozaikou, na niž byl použit

materiál dovezený nejen z Murana a Francie, ale také ze skláren z Československa. Orientálně působící zahradu plnou fantaskních stavbiček a chodníčků, které propojují jednotlivé příšery, obry, Kyklopy a jiná monstra, doplňuje několik kinetických figur, pro něž vytvořil mechanismus Jean Tinguely (1925–1991). Spolu s vodními fontánami takto nepravidelně rozkymácená zahrada vyjadřuje náladu neomezené svobody myšlení, tak úzce spojené s životním názorem nekonvenční umělkyně, jež zde vytvořila „zahradu radosti. Malý koutek ráje. Místo setkání člověka a přírody“, kam se od roku 1989 sjíždějí kromě milovníků umění také mnohé rodiny s dětmi, aby se prošly kouzelným prostorem. Turisty si podmaňuje i menší vícebarevná fontána Nanà před bránou starého centra městečka Capalbio. Stává se vyhledávaným pozadím i ústředním motivem vzpomínkových snímků, které jen dokazují, že Niki svým dílem daleko přesáhla hranice umění určeného jen určitému okruhu znalců. Text a foto Eva Krátká 53

zs11_06

30.10.2006

6:35

Stránka 54

Tfipytiv˘ klenot

vToskánském souostroví Věčně zelená Elba svým tvarem trochu připomíná rybu. Třetí největší italský ostrov tvoří spolu s šesti dalšími ostrůvky národní park Toskánské souostroví. Leží pouhých 11 km od pobřeží a má mimořádné příznivé klima, takže koupání a slunění v dubnu či listopadu zde není ničím výjimečným. Ostrov proslulý v minulosti především nuceným pobytem Napoleona Bonaparta tak získal v posledních desetiletích nový věhlas.

|Elba nabízí turistům pěkné pláže, čisté moře s možností výborného potápění, zajímavé vnitrozemí i památky. Foto Václav Kříž

zs11_06

30.10.2006

6:36

Stránka 55

zs11_06

30.10.2006

6:36

Stránka 56

|Kopcovité vnitrozemí Elby zůstává i ve vrcholném létě příjemně zelené. Foto Lucie Panýrková |Na nábřeží v Portoferraiu. Foto Lucie Panýrková |Jednou z nejvyhledávanějších potápěčských lokalit u Elby je potopená socha Madony. Foto Václav Kříž

I

když Elba měří jen něco málo přes 220 km2, je to třetí největší ostrov Itálie. Díky své výhodné strategické poloze a obrovskému nerostnému bohatství ji po staletí plundrovaly nájezdy nejrůznějších dobyvatelů. První zmínky o osídlení Elby se objevují už v antice, ale přesnou dobu nelze určit, neboť historické a mytologické prameny

se ve vyprávění antických autorů navzájem proplétají. První známý název ostrova Aithalia pochází od Řeků, kteří zde těžili železnou rudu (aithalos znamená řecky „jiskra“). Římané pojmenovali ostrov Ilva a zahájili tu těžbu mramoru a žuly. Dnešní podoba jména Elba se poprvé objevila v 6. století. V průběhu staletí

patřil ostrov střídavě Pise, Janovu, Appianiům z Piombina, Toskánskému velkovévodství, Španělsku, zájem o něj měly i další mocnosti. Mírovou smlouvou z Amiensu připadla Elba v roce 1802 Francii. Po skončení napoleonských válek ji Vídeňský kongres vrátil Toskánskému velkovévodství a v roce 1860 byla připojena k Italskému království. S historií Elby, zvláště z dob Etrusků a Římanů, se lze seznámit v archeologických muzeích v Marcianě a Portoferraiu. Informace o historii hornictví je však možné načerpat i dobrodružnějším způsobem – během patnáctiminutové jízdy malým vláčkem 250 metrů dlouhou zmenšenou replikou důlní štoly (Piccola Miniera). V přidruženém muzeu minerálů ve vesničce Pianetto u Porta Azzura si pak můžete nějaký ten polodrahokam také zakoupit. Geologové a fanoušci nerostů by rovněž neměli vynechat návštěvu radnice v městečku Rio Marina, kde mohou obdivovat na 700 pečlivě vybraných exponátů různých minerálů.

Elba je z geologického hlediska naprosto jedinečná, neboť na jejím malém území nalezneme jak horniny vzniklé dlouhodobým působením přírodních vlivů, tak vulkanickou činností a sedimentací. Specifické geologické složení ostrova ovlivňuje i mořskou flóru a faunu. Skalnaté pobřeží pokračuje na většině míst Elby dále do moře. Zajímavá skalní architektura je tvořena množstvím děr, úzkých průrev, puklin a prasklin. Neměnnost a pevnost skalnatého dna umožňuje uchycení různých přisedle žijících živočichů, jako jsou houbovci, sasanky, rohovitky a další korálnatci, mechovky či sumky. V místech, kam dopadá dostatek slunečních paprsků, hýří kameny všemi barvami. Voda je křišťálově čistá, což ocení hlavně potápěči a šnorchlisté, kteří sem přijíždějí jak za bohatým pestrým světem bezobratlých, tak i za velkými rybami, jako jsou tuňáci, kanicové, zubatci, mečouni nebo murény. Výjimkou nebývají ani setkání s delfíny. Ne nadarmo se říká, že kolem Elby se nacházejí jedny z nejhezčích potápěčských míst v celém Středomoří. Vnitrozemí Elby je zelené a převážně kopcovité. Nejvyšší horou je Monte Capanne (1018 m). Na vrchol jezdí lanovka, pokud se tak dá nazvat malý koš pro dvě osoby, do kterého se musí za jízdy naskočit z přesně vymezené značky. Nádherný panoramatický výhled ale tuto drobnou nepříjemnost vynahradí. Nejzelenější je sever ostrova porostlý kaštany, duby a vinicemi. Kopce na západě patří k nejdivočejší části ostrova a pokrývá je z větší části macchie. Na východě se majestátně tyčí nad věčně zelenými piniemi a cypřiši skalnaté štíty, členité pobřeží střídá hluboké zálivy s písečnými a oblázkovými plážemi, zřetelná jsou i malebná městečka. Nejblíže je Marciana Marina a za ní se rýsují mohutné hradby Portoferraia, hlavního města Elby. Opevnění nechal vybudovat toskánský velkovévoda Cosimo I. de’ Medici v roce 1548, jeho architektem byl Gio-

vanni Battista Bellucci. Kromě toho je vidět i modernější část města s přístavem, odkud vyjíždějí lodě na italskou pevninu do Piombina a Livorna i k dalším toskánským ostrovům. Některé z nich leží na dohled od Elby, jako např. Capraia, Pianosa i slavný ostrov Montecristo. V dálce se pak z mlžného oparu vynořují skaliska Korsiky. Spolu s Pianosou a ostrůvkem Palmaiolou byla Elba uznána v letech 1814–1815 „malým královstvím“ Napoleona Bonaparta a od té doby je s jeho jménem pevně spjata. Když byl Napoleon donucen k abdikaci, vládl zde asi deset měsíců a za tu dobu se velmi pozitivně podepsal na rozvoji ostrova. Byl iniciátorem mnoha veřejných prací, výstavby budov, rozvoje dolů a žulových lomů, nechal vybudovat nové cesty. Kult Napoleona nacházíme na Elbě téměř všude. Jsou podle něho pojmenována skaliska, kraluje na suvenýrech. V Portoferraiu se každoročně 5. května koná na jeho počest vzpomínková mše. V Napoleonově muzeu, které je hned vedle kostela, si můžeme prohlédnout kopii jeho posmrtné masky a bronzový odlitek jeho ruky. Je zde také vlajka Elby, kterou Napoleon sám navrhl – bílá s červeným příčným pruhem, na kterém sedí tři zlaté včely. Vedle mnoha obrazů s náboženskými výjevy ze 17. a 18. století můžeme v muzeu zhlédnout třeba i Napoleonovu skládací polní postel, kterou si také navrhl sám. Jako muzea slouží i jeho rezidence „Palazzina dei Mulini“ u Portoferraia, v níž pobývala krátký čas i Napoleonova matka Letizia a sestra Paolina, a letní sídlo Villa San Martino, kde je umístěn Napoleonův majetek společně s cennou sbírkou uměleckých děl nazývanou Pinacoteca Foresiana. Městu Portoferraio ji daroval historik a vědec Mario Foresi. K zařízení obou rezidencí povolal Napoleon architekty, malíře a truhláře až z Francie. Na rozdíl od Napoleona, který sem byl násilně vyhnán, nechávají se na Elbě každoročně dobrovolně vysazovat desítky tisíc turistů,

kteří několikanásobně převyšují počet stálých obyvatel, jichž je kolem třiceti tisíc. Většina turistů přijíždí po moři a vyloďuje se v Portoferraiu nebo v Rio Marině, zbytek přilétá malými letadly a přistává na krátké dráze mezi městečky Marina di Campo a Procchio. Turisty na Elbu netáhnou jen přírodní krásy, hory, křišťálově čisté moře, minerály, Napoleon a malebná městečka se stopami pradávné historie. Lákají je i dale-

A

Stránka 57

B

6:36

L

30.10.2006

E

zs11_06

ko přízemnější věci, totiž jídlo a pití, a to i přesto, že Elba využívá svého dominantního postavení v turistickém ruchu a ceny jsou zde mnohem vyšší než na pevnině. V chutné elbské kuchyni převládají rybí a zvěřinové pokrmy. Typickou specialitou je rybí polévka cacciucco nebo sladké řezy s jádry pinií, ořechy a rozinkami. Vyhlášený je též místní med. Už od starověku produkuje Elba vynikající červená i bílá vína. Vysoce ceněné je Rosso dell’Elba nebo Moscato dell’Elba, dezertní víno s vysokým obsahem alkoholu. A tak se vlastně trochu divím Napoleonovi, že jeho pobyt na Elbě trval pouhých deset měsíců. Iveta Panýrková 57

zs11_06

30.10.2006

6:36

Stránka 58

Podzim v zemi EtruskÛ

Krajina připomíná zvlněné moře, na hřbetech oblých pahorků se tyčí k nebi staré cypřiše jako temně zelené vykřičníky a mezi nimi probělávají kamenné zdi statků, které připomínají hrady, kralující ze svých kopců údolím ponořeným do modravé mlhy. Po viničních stráních jako by stékala rudá krev a listí oliv se chvěje 58 mihotavým stříbrem. Je to země z pohádek a snů...

zs11_06

30.10.2006

O

6:36

Stránka 59

sobitá tvář Toskánska je výsledkem tvrdé a houževnaté práce bezpočtu generací zdejších obyvatel. Museli těžce zápasit s půdou, vysekávat trnité křoviny a houští zakrslých dubů, vynášet z polí kamení a stavět z něj terasy, schopné udržet úrodnou prsť a vláhu na strmých svazích, osadit je révou a olivovníky. Jenom kamene tu bylo vždycky dost; vesničky, které jsou z něj stavěny, se držely vrcholů kopců, aby se zabezpečily před vpády nepřátel a vyhnuly se močálovitým nížinám, kde hejna komárů roznášela nebezpečnou malárii. Vinobraní v kraji Chianti mívá neodolatelné kouzlo. Kdysi k němu neoddělitelně patřily zvláštním způsobem erotické a smyslné obrazy „tanců ve víně“. Nevíte, co to je? Představte si dívky s vykasanými sukněmi, jak rozšlapávaly bosýma nohama v kádích vinné hrozny, rytmicky a stejnoměrně, po dlouhé hodiny, až se opojeny jednotvárným pohybem a výpary zkvašených šťáv dostávaly do zvláštního transu. Ne nadarmo už Etruskové nazývali Toskánsko „Enotria“ („Země vína“). Starý bůh Bakchus se prý dodnes s lišáckým úsměvem prochází po kopcích zalitých zlatavou září podzimního slunce a opírá se o hůl z vinného kmene... Nožní šlapání hroznů sice nahradily lisovací stroje, ale v kamenných zdech vinařských zámečků a v příjemném chládku klenutých sklepů dosud tkví dávná opojná tajemství. Můžete putovat od jednoho statku k druhému, po cestách mezi vinicemi a alejemi vznosných cypřišů. Všude vám dají ochutnat své víno a k němu nabídnou ovčí sýr, domácí uzeniny a další toskánské speciality. Staří vinaři jsou znechuceni tím, jak byla značka Chianti zneužita, takže je dnes takřka synonymem podřadných krabicových vín ze supermarketů. Ale přesto se tu dál vyrábí slavné Brunello, Sassicaia, Tignanello, Solaia a řada dalších, považovaných znalci za nejlepší světová vína. Většinou jsou to červená vína, voňavá, s jemně hrozin-

kovou příchutí. Když je ochutnáte, cítíte na jazyku onu nádhernou rovnováhu mezi drsností a sladkostí, která je typická pro tuto zemi. V listopadu, poté co skončí vinobraní, se sklízejí olivy. To je další velkolepá podívaná. V olivových hájích se hemží lidé a sčesávají stromy větev po větvi. Zralé plody padají do oranžových sítí, rozprostřených na zemi kolem paty uzlovitých kmenů. Za studena lisovaný, takzvaný „panenský“ olivový olej považovali již staří Řekové za hlavní zdroj své životní energie a zázračný všelék. Vědeckými rozbory bylo skutečně prokázáno, že je zdrojem četných vitamínů a minerálních látek a při pravidelném užívání výrazně snižuje hladinu cholesterolu v krvi. Proto středomořské národy nikdy netrpěly sklerózou. Toskánsko představuje severní geografickou hranici výskytu olivovníku; poněvadž se jedná o stálezelený neopadavý strom, zůstává vegetačně aktivní po celý rok, a jakmile teplota klesne pod nulu, je velmi náchylný na namrznutí. To se přihodilo v lednu roku 1985, kdy bylo Toskánsko vystaveno výjimečně silnému mrazivému proudění ze severu, takže teploty na celé dva týdny klesly až na –20 °C! Byla to katastrofa; kmeny olivovníků popraskaly mrazem. Naštěstí dnes již z většiny pařezů ořezaných olivovníků vyrazily nové výhony a začínají znovu plodit. Připomíná mi to proces obrody zdejší krajiny. Na přelomu 18. a 19. století pod vládou osvícených panovníků z rodu Lorenů došlo v Toskánsku k velkému rozmachu zemědělství a kolonizaci dosud neobdělávaných oblastí. Po zrušení nevolnictví a zavedení pachtovního pronájmu půdy opouštěli rolníci svá obydlí v blízkosti hradů, měst a farností a stavěli si „samoty“, kamenné statky volně roztroušené v kopcích mezi olivovými háji a vinicemi. Po 2. světové válce však přestávalo být zdejší pracné a potem vykoupené hospodaření efektivní. Vůči konkurenci z úrodných nížin

zs11_06

30.10.2006

Foto Martin Hurin

6:36

Stránka 60

V I L O A

malého kousku Toskánska“. Noví majitelé tak zachránili jeho jedinečné architektonické bohatství před úplným zničením; přivedli nový život do selských statků, venkovských zámečků, středověkých hradů a celého odvětví zemědělství, jež je s nimi neodmyslitelně spojeno. Dnes už zde téměř žádné volné domy nejsou – a pokud ano, požadují za ně prodejci závratné sumy. Většina starých kamenných statků však byla uvnitř vybavena tak, aby mohla sloužit k ubytování turistů. To dává mnoha lidem možnost ponořit se alespoň na pár dní v roce do okouzlující atmosféry těchto něžně zvlněných pahorků, kde každý kámen dýchá ozvěnou dávných dějů a kde skrytá pěšinka možná vede až ke svatyním tajemných Etrusků... Text Otomar Dvořák Foto Antonio Sferlazzo

O

nemělo šanci na trhu obstát. Zemědělci opouštěli své pozemky, stěhovali se do měst, kde v 60. letech docházelo k obrovskému průmyslovému rozmachu, a nastupovali jako dělníci v továrnách. V průběhu několika let se venkov vylidnil. Vypleněné starobylé statky chátraly a pomalu se měnily ve zříceniny, terasy vinic a olivových hájů zarůstaly trním... Naštěstí někteří z těch, kdo zbohatli na průmyslovém rozvoji, začali hledat klidná, poetická útočiště, opředená nostalgií starých časů. Mnozí jiní zvětřili stopy nových podnikatelských možností. V 60. a 70. letech minulého století se strhla bitva o získání „alespoň

Y

Stránka 61

N

6:36

Í

30.10.2006

V

zs11_06

zs11_06

30.10.2006

6:36

Stránka 62

A

Agroturistika a jídlo Máloco změnilo v Itálii od poloviny 60. let, a hlavně během posledních 15 roků, zažité turistické zvyklosti tak, jako rozvoj agroturistiky. V současnosti velmi módní a rozšířený způsob trávení dovolené tu spočívá především v možnosti odpočinku v nádherných kamenných usedlostech v klidném prostředí a je hlavně spojený s konzumací bioproduktů. Nabídka tohoto typu ubytování se v posledních letech rychle rozšiřuje. Doba, kdy Němci a Angličané kupovali v Toskánsku levné usedlosti, je dávno pryč, dnes už se zde žádné domy za přijatelnou cenu nenajdou. Některé oblasti, jako třeba okolí maremmské vesnice Alberese, se proměnily 62 v síť luxusně vybavených usedlostí.

groturistika má dnes přesná pravidla a počítá jen se zemědělci, kteří na svém pozemku nabízejí hostům ubytování a stravu z vlastních zdrojů. Důvodem ke změně využívání půdy tímto způsobem byla především poválečná zemědělská krize, která přinutila zemědělce, aby hledali nové možnosti výdělku. Důraz na bioprodukty byl zase vyvolán systémem státních a později i evropských dotací, které vyžadovaly, aby se půda nadále využívala. V roce 2001 existovalo v Itálii už 10 tisíc agroturistických zařízení, z toho přes dva tisíce právě v Toskánsku, kde se v následujících letech jejich počet ještě zvýšil. A tak se typický toskánský statek, casale, nakonec stal skoro symbolem pro několikadenní pobyt rodin v přírodě. V souvislosti s rostoucí poptávkou se samozřejmě rozšířila i kvalita nabídky. Dnešní agroturistika může často zahrnovat až přepychové venkovské ubytování, se starožitným nábytkem a bazény. Móda bioproduktů se v Itálii propojila s bohatou škálou regionálních specialit. Každý kraj a někdy i poměrně blízká městečka se navzájem odlišují svou kuchyní a kulinářskou tradicí. Italové si na svůj jídelníček velmi potrpí a pro dobré jídlo rádi obětují i mnoho kilometrů. Mnozí milovníci vína na celém světě si při slově Toskánsko vybaví okamžitě slavné Chianti, suché červené víno rubínové barvy a výrazného charakteru, které se pěstuje v poměrně rozsáhlé oblasti mezi Sienou a Florencií. Tato nejstarší chráněná značka vína na světě, oficiálně uznaná v roce 1716, se v této části Itálie pěstuje již od dob Etrusků. Legenda vypráví, že tři toskánská města Castellina, Radda a Gaiole založila pod znakem černého kohouta, který je dodnes univerzálním symbolem tohoto vína, ligu del Chianti, aby se ubránila ustavičným územním tahanicím mezi hlavními městy Florencií a Sienou. Tak začaly dějiny jedné z nejslavnějších značek vína, které se vyrábí ve dvou základních směsích: Chianti a Chianti

|Typický toskánský statek (casale) |Toskánsko je proslavené obrovským množstvím regionálních lahůdek

K I T S I R U

kvalita všech pokrmů velice vysoká a rozdíly mezi jednotlivými oblastmi – např. od livornské polévky z darů moře cacciucco přes fagioli all’uccelletto, fazolovou „kaši“ vhodnější pro zimní čas, až po florentskou chlebovou polévku ribollita – jsou výrazné. Mezi produkty, jejichž původ je mezinárodně chráněn označením registrovaným EU, patří např. výborné kaštany z okolí hory Amiata, zvláštní kaštanová mouka, jež se používá hlavně do cukrářských výrobků, a kroupy z Garfagnany, zažívající velký návrat nejen v makrobiotické výživě. Zcela odlišným způsobem potěší jazyk proslulé sádlo z městečka Colonnata, v jehož chuti se odráží prastarý recept. Sádlo se krátce po zabijačce naloží do mramorové nádoby, která se

T

krajiny mají velký podíl „vinice, olivy, broskve, mandlovníky a vavříny, bílé vily, osady, městečka vpravo i vlevo, a za námi ohromné údolí s mírnými pahrbky – a sytě modré nebe nade vším rozklenuto.“ Vedle vinic jsou skutečnou konstantou krajiny olivové háje. Místní olivy a olej lisovaný z nich za studena se vyznačují vysokou kvalitou, výbornou chutí a – hlavně v porovnání s tmavším olejem z italského jihu – lehkostí. Čerstvě lisovaný olej je možné ochutnat a zakoupit od malých producentů podél olivových cest, které jsou, podobně jako cesty vína, vyznačeny nejen pro opravdové labužníky, ale i pro zájemce o poznání způsobu a historie tradiční výroby oleje. Totéž, co u vína a oleje, platí samozřejmě i u jídla. V Toskánsku je

O

classico. Základní odrůda pro výrobu první z nich je Sangiovese, doplněná o Canaiolo (5 až 10 %), do Chianti classico se pak smí přidávat navíc až 5 % bílých hroznů. Právě na toto víno nostalgicky vzpomíná italský lékař Pietro Domenico Bartoloni z Empoli, který byl nucený strávit na začátku 18. století několik desetiletí v Čechách: „A když se někdy napiju Chianti, lok stačí, jak když se po něm stůně od pupku k hrdlu. Lahodí chřípi ta fialová vůně, ale čím víc se pije, tím víc se po něm žízní, šmak po něm je drsný a řízný. To lahodnější a vonnější je jeho bratr Montepulciano. Je ušlechtilé, majestátní to ano, ne už laskavé tolik. A to mi nedovolí příliš mu důvěřovat; vyžaduje spíš ohled a úctu jak se patří. Vábí, a odmítne tě, kdyby ses s ním chtěl bratřit. Člověk po něm dostává zlost, zpitomí a hlavu ztrácí. Já umím láhvi říci dost a nepiju co hrdlo ráčí. Takovým vínem nalít se, ranila by mě mrtvice.“ K méně známým, ale stejně kvalitním vínům se značkou D.O.C.G. (zkratka označující v Itálii nejlepší kvalitu) patří další čtyři toskánská vína: právě poeticky zmíněné Vino Nobile di Montepulciano, dále Vernaccia di San Gimignano, Carmignano a obzvlášť ceněné Brunello di Montalcino, které zraje několik let v sudech vyrobených z dubového či kaštanového dřeva. Značkou D.O.C. je označen větší počet kvalitních vín (v Toskánsku je jich 13), mezi nimiž vyniká výborné Morellino di Scansano. Jeho název je prý odvozen od prastarého pojmenování nejlepšího koně stáda – černého vraníka morello či morellino. Tito koně převážející náklad s vínem jsou typičtí pro zdejší oblast. Velmi zajímavé je také zlatavé sladké Vin Santo, které se podává jako aperitiv či digestiv spolu s místními mandlovými cantucci. Jak napsal básník Josef Svatopluk Machar, když se vracel z Říma a projížděl Toskánskem, na barvě

A

Stránka 63

R

6:36

G

30.10.2006

A

zs11_06

63

zs11_06

30.10.2006

6:36

Stránka 64

I čeští turisté mohou objevovat kouzlo agroturistiky v Toskánsku především díky agentuře Renaty Kostelníkové: www.italie-toskansko-cestovani.cz, www.promozione-toscana-repubblicaceca.com

K I T S I R U T O

předtím vytřela směsí koření, česnekem a rozmarýnem. Pak se nádoba uzavře mramorovou deskou a v tomto „sarkofágu“ zůstane sádlo půl roku. Po uzrání se krájí na tenké plátky a pojídá jako předkrm nebo velmi výrazná obloha. Pro cestovatele existuje samozřejmě obrovská škála dalších gurmánských suvenýrů, které je možné ochutnat: od lanýžů přes šafrán ze San Gimignana po sienskou specialitu panforte. Opravdovým gastronomickým zážitkem, dlouho zakázaným kvůli nemoci „šílených krav“, může být dnes opět biftek alla fiorentina, tedy přibližně kilový kus hovězího, které je jen rychle a zprudka opečené na ohni. Toskánsko se zároveň vyznačuje mnohými typy uzenin (nejslavnější je zdejší slané prosciutto a kančí salámky z Maremmy) a sýrů. Už ve středověku se do Říma exportovalo toskánské pecorino, pikantní sýr, jehož nejrůznější varianty je nejlépe možné ochutnat v Pienze. Mezi ostatními lahůdkami vyniká především pecorino obalené v popelu nebo v listech ořešáku. Jeho specifická chuť se pak stane jak příjemnou vzpomínkou, tak také lákadlem pro opakovanou návštěvu. Jednoduše řečeno, v každé osterii (hospodě) i v sebemenším městečku je možné ochutnat nějakou neznámou místní lahůdku, na kterou se jinde nenarazí. Asi je zbytečné upozorňovat na hlavní riziko takto pojaté italské dovolené. Každý, kdo se bude takovéto turistice věnovat, musí už dopředu počítat s tím, že kromě neopakovatelného oblouznění chuťových buněk si domů přiveze i pár kilo navíc, proti kterým bude muset dlouho bojovat zdravější turistikou v Čechách. Text Alessandro Catalano Foto Antonio Sferlazzo

A

Stránka 65

R

6:37

G

30.10.2006

A

zs11_06

65

zs11_06

30.10.2006

6:37

Stránka 66

Motoráãkem

na poãátek na‰ich dûjin K

ladensko je jednou z českých oblastí, kde se v 19. století v nebývalém rozsahu rozvíjel průmysl. Těžba uhlí, výroba železa a oceli, strojírenská výroba či cukrovarnictví se postupně staly pro tato místa charakteristickými. Ruku v ruce s těmito činnostmi pronikaly do okolí Kladna rychle i ocelové pásy kolejnic, a prakticky každým údolím se rozléhal s ničím nezaměnitelný zvuk jedoucích vlaků. Z Kralup nad Vltavou do Kladna jezdí vlaky již od roku 1855, ze Středokluk do Podlešína od roku 1873 a kupříkladu ze Zvoleněvsi do Vinařic se první vlaky rozjely o dalších třináct let později. Devatenácté století si lze na Kladensku připomenout téměř na každém kroku – průmyslová městečka, 66 staré doly a továrničky, vlečky, za-

městnanecké kolonie, něco z toho sice již opuštěné a zarostlé náletovými dřevinami, nicméně stará průmyslová architektura tu je stále prakticky všudypřítomná. Pro mnohé bude ale jistě překvapením, že právě zde se můžeme setkat i s historií velmi dávnou, navíc zasazenou do pěkných přírodních scenérií. Mlhavé dny na přelomu podzimu a zimy dodávají této krajině nezaměnitelnou atmosféru opuštěnosti a přímo vybízejí k tomu, abychom ponechali své auto v garáži a místo začínajícího předvánočního shonu nastoupili do vlaku a navštívili místa spojená s počátky přemyslovského státu. Pro cestu použijeme trať z Kralup nad Vltavou do Kladna, označenou v jízdním řádu Českých

drah číslem 093. I ve volných dnech zde jezdí osobní vlaky po celý den. Cílem naší cesty je železniční zastávka Zákolany, ležící ve stejnojmenné obci v Otvovickém údolí. Odtud vede červeně značená cesta, která nás nejprve dovede na nezalesněné návrší nad Zákolany, známé pod jménem Budeč. Budečský románský kostelík je nejstarší dochovanou zděnou stavbu na našem území. Jeho vznik se datuje do doby panování knížete Spytihněva, na přelom 9. a 10. století. Kostelík je tedy pamětníkem knížete Václava, který ostatně podle legend na Budči také pobýval. Je postaven na místě rozsáhlého slovanského hradiště z 8. či 9. století, jehož pozůstatky valů jsou podél cesty ze Zákolan dobře znatelné dodnes.

M A H A R D I M Ý K S E Č S E M E J U

Z budečského návrší se pak značená cesta vrací znovu do údolí a pokračuje proti proudu Zákolanského potoka romantickou, téměř neosídlenou krajinou. Chvílemi vede cesta podél kolejí. Je to trať spojující Prahu s Mostem a Chomutovem, která dnes slouží jen nákladní dopravě, neboť osobní vlaky zde nejsou již druhým rokem krajskou samosprávou objednány. Cestou uvidíme nejhezčí stavební objekt tohoto úseku trati – kamenný viadukt u Nového Mlýna. Stojí zde od počátku existence dráhy, tedy od roku 1873, a nebyl podle všeho nikdy následně přestavován. V loňském roce prošel velmi citlivě pro-

vedenou celkovou opravou a dnes je skutečnou stavební ozdobou celého údolí. Celá cesta pak končí na Okoři, známé zříceninou hradu ze 14. století. Odtud pak jezdí do Prahy autobusová linka Pražské integrované dopravy. Dříve se pro cesty do oblasti Okoře z Prahy i ze Slánska používala běžně železniční doprava. Vlaky bývaly hojně obsazeny výletníky, kteří vystupovali zejména ve stanici Noutonice. Po přerušení provozu mezi Hostivicemi a Středokluky ztratila dráha pro osobní dopravu význam. Teprve v příštím roce má být zmíněný traťový úsek rekonstruován. Lze jen doufat, že poté zde bude osobní doprava znovu objednána a železniční stanice a zastávky opět ožijí ruchem lidí směřujících z milionového města za klidem jednoho krásného údolí. Text a foto Jan Čech

T

|Motorový vlak je ve stanici Středokluky bohužel již několik let minulostí |Již déle než tisíc let stojí na návrší nad Zákolany románský kostelík sv. Petra a Pavla |Cestou ze Zákolan na Okoř potkáte kamenný viadukt pamatující ještě časy privátní Pražsko-duchcovské dráhy

I

Stránka 67

S

6:37

E

30.10.2006

C

zs11_06

67

30.10.2006

6:37

Stránka 68

I

N

Z

E

R

C

E

zs11_06

Toskánsko – kouzelná dovolená s Interhome

68

Vím, kdy je Toskánsko nejhezčí. Od jara do podzimu. My jsme se rozhodli jej navštívit koncem léta, kdy u nás začíná škola, v Itálii ubývá turistů a toskánská příroda dostává snivý nádech. Vybrali jsme si jeho jižní část – Maremmu Volterru, a tam zemědělskou usedlost nedaleko městečka Manciano, uprostřed nádherné krajiny, daleko od civilizace. Strach jsme mít nemuseli, chránil nás Orsi, pes, jenž byl fascinován každým zaštěkáním, které se dlouze neslo rozevřeným údolím a zarazilo se až daleko na zvlněném horizontu o temné cypřiše. Výběr ubytování nebyl jednoduchý. Cestovní agentura Interhome, která se specializuje na rekreaci pro individuální turisty v 19 zemích a kterou vždy volíme pro naši dovolenou, nabízí v tomto italském regionu více než tisíc zajímavých objektů. Volba to byla jedinečná. Tři někdejší hospodářské objekty byly rekonstruovány podle požadavků dnešního zákazníka v italském duchu. Život se soustředil u venkovního bazénu, který pro milovníky pohybu nabízel vodní plochu 60 m2 a skákací prkno, pro umělecky zaměřené hosty kouzelné výhledy s jedinečnou inspirací a pro gurmány venkovní posezení s grilem a udírnou. Výlety jsme plánovali podle nálady a počasí. Vinná stezka, termální lázně, historická města a městečka, moře… Přeji vám krásnou dovolenou v Toskánsku! Alice Jančová U b y t o v á n í s I n t e r h o m e n a j d e t e n a w w w. i n t e r h o m e . c z , t e l e f o n : 5 4 2 2 1 8 4 2 1

zs11_06

30.10.2006

6:37

Stránka 69

Zajistěte si včas předplatné časopisu Země světa na rok 2007

Velké slosování předplatitelů Do slosování budou zahrnuti všichni předplatitelé, kteří do 20. 12. 2006 uhradí předplatné na rok 2007. Jména šťastných výherců uveřejníme v č. 2/07. A co čeká na výherce? 1. cena – zájezd s CK Periscope pro jednu osobu do Pobaltí a Petrohradu 2. cena – dvě noci pro dvě osoby v pětihvězdičkovém hotelu Esplanade v Mariánských Lázních 3. cena – autokarový zájezd pro jednu osobu dle vlastního výběru pořádaný CK Mayer-Crocus v ceně do 10 000 Kč 4. cena – poznávací zájezd do Francie pro jednu osobu s cestovní kanceláří Alinea v ceně do 8000 Kč 5. cena – turistický zájezd do Švýcarska s CK Trip 6. cena – víkendový pobyt s koňmi v Českém ráji na rodinné farmě Borčice 7. cena – víkendový pobyt pro čtyři osoby v rodinném pensionu v Praze 8. cena – víkendový pobyt pro dvě osoby v rodinném pensionu v Praze 9. cena – vlastivědná encyklopedie Novohradské hory – příroda, historie, život z edice Naše pohoří od nakladatelství Baset 10. cena – předplatné časopisu Země světa na dva roky (2008-2009) 11. cena – roční dárkové předplatné časopisu Země světa 12. cena – průvodce přírodou od nakladatelství Baset 13. cena – průvodce Nelles Guide od GeoClubu 14. cena – cestopis Neznámá Indonésie 15. cena – turistická mapa

30.10.2006

6:38

Stránka 70

I

N

Z

E

R

C

E

zs11_06

Nevíte co vûnovat

Va‰im blízk˘m ãi pfiátelÛm k VánocÛm, Ïivotnímu jubileu nebo jen tak pro radost? Darujte pfiedplatné ãasopisu Zemû svûta Dárkov˘ list Vám ode‰leme, jakmile obdrÏíme patfiiãnou ãástku na pfiedplatné. Pfii pfievodu z úãtu je tfieba do redakce zaslat jednak Va‰i adresu, abyste mohli dostat Dárkov˘ list, jednak adresu obdarovaného, abychom vûdûli, kam máme ãasopis zasílat. ZpÛsoby platby na stratnû 72.

Brtnická 3, 101 00 Praha 10 tel.: 00420-271 725 002 [email protected]

Cestovatelská promítání Martin Loew

spolupracovník ãasopisu Zemû svûta

N E KO N E â N ¯ SV ùT voln˘ cyklus pfiedná‰ek a promítání redaktora ãasopisu Zemû svûta d r. J a r o s l a v a H o f m a n n a

Vůně Provence PRAHA Kulturní centrum Domova Sue Ryder Michelská 1/7, Praha 4 30. 11. 2006 v 17 hod.

Střípky z pěti kontinentů aneb Fotky, které mám rád, a historky, na které se jinde nedostalo PRAHA – KC Domova Sue Ryder 13. 12. 2006 v 17 hod. 70

9.11. 2006 ât – JIHLAVA Divadlo Na Kopeãku - Patagonie - 19:00 13.11. 2006 Po – ÚSTÍ NAD LABEM, Aula PF UJEP - Patagonie - 19:30 15.11. 2006 St – TEPLICE DÛm kultury - Turecko - 19:00 20.11. 2006 Po – LIBEREC Experimentální studio - Sibifi - 19:30 22.11. 2006 St – âESKÉ BUDùJOVICE Kino Kotva - Patagonie - 17:00 a 20:00 23.11. 2006 ât – TÁBOR Divadlo Oskara Nedbala - ·v˘carsko - 19:00 25.11. 2006 So – ·UMPERK Festival Horování 2006 - Ekvádor I - upfiesníme 28.11. 2006 Út – PARDUBICE KD Hronovická - Patagonie - 18:00 30.11. 2006 ât – PRAHA KC Novodvorská - Patagonie - 19:00 6.12. 2006 St – SEMILY KC Golf - Patagonie - 19:00 7.12. 2006 ât – MLADÁ BOLESLAV ·koda Auto Muzeum - Patagonie - 19:00 14.12. 2006 ât – TEPLICE DÛm kultury - Patagonie - 19:00

www.promitani.cz

zs11_06

30.10.2006

6:38

Stránka 71

6:38

Stránka 72

M O N O T E M A T I C K É

Š PA N Ě L S KO 2

Č Í S L O

P

Ř

Í

Š

T

Í

M

Ě

S

C

30.10.2006

Í

zs11_06

72

P Ř E D P L A T N É Celoroční předplatné činí 520 Kč, půlroční 270 Kč, čtvrtletní 140 Kč. Zaplatit jej lze hotově přímo v redakci nebo složenkou typu C na adresu redakce (Brtnická 3, 101 00 Praha 10). Do sdělení pro příjemce je třeba uvést, od kterého měsíce chcete časopis odebírat. Při platbě převodem na náš účet u Komerční banky (č.ú. 51-3707410277/0100, variabilní symbol – vaše rodné číslo nebo IČO firmy) nezapomeňte zaslat do redakce kopii příkazu včetně adresy, na kterou chcete časopis zasílat. V objednávce předplatného na fakturu uveďte IČO a DIČ vaší firmy. Stejným způsobem, a to i společně s předplatným, lze zaplatit i starší čísla 5/02 Příroda Austrálie, 6/02 Západní Francie, 8/02 Třeboňsko, 4/03 Český ráj, 5/03 Země Evropské unie, 8/03 JAR, 9/03 Thajsko, 10/03 Paříž, 11/03 Ministáty Evropy, 12/03 České středohoří, 1/04 Čína, 2/04 Severovýchodní Francie, 4/04 Jižní Morava, 5/04 Itálie, 6/04 Slovensko, 8/04 České Švýcarsko, 10/04 Vídeň, 12/04 Egypt, 1/05 Maroko, 2/05 Norsko, 3/05 Jihozápad USA, 4/05 Šumava, 6/05 Řecko, 7/05 Lázeňský trojúhelník, 8/05 Anglie, 9/05 Indie, 11/05 Zámky na Loiře, 12/05 Řím, 1/06 Estonsko, Lotyšsko, Litva, 2/06 Krušné hory, 3/06 Kanada, 4/06 Vysočina, 5/06 Portugalsko, 6/06 Jižní Francie, 7/06 Východní Čechy, 8/06 Irsko, 9/06 Karibik, 10/06 Petrohrad a také naše pestrá čísla 9/02, 12/02, 3/03, 7/03, 3/04, 7/04, 11/04 a 5/05. Pokud se tak rozhodnete, připočítejte k ceně za předplatné ještě cenu samostatně objednávaných čísel (do č. 8/06 – 40 Kč/ks, od č. 9/06 – 49 Kč/ks) a částku za poštovné a balné (1–5 ks 20 Kč, 6–10 ks 30 Kč, nad 10 ks 40 Kč). Obdobně lze objednat i samostatné publikace českých regionů v cizích jazycích (cena 99 Kč/ks). Chcete-li někomu z vašich blízkých udělat radost předplatným našeho časopisu, máme pro vás připraven Dárkový list Země světa. T I R Á Ž Šéfredaktorka: Miluše Žáková Odpovědný redaktor: RNDr. Jaroslav Hofmann Grafická úprava: Zdeněk Hašler Adresa redakce: Brtnická 3, 101 00 Praha 10 tel.: 00420-271 721 207, e-mail: [email protected] Obchodní oddělení: tel.: 00420-271 722 003 tel./fax: 00420-271 725 002, e-mail: [email protected] [email protected] Vydavatel: GeoBohemia, s.r.o., Brtnická 3, 101 00 Praha 10 Společnost zapsána v obchodním rejstříku, vedeném Městským soudem v Praze, oddíl C, vložka 81493 Sazba, reprodukce, tisk: Východočeská tiskárna, spol. s r.o. Husovo nám. 54, 533 04 Sezemice V ČR rozšiřují jednotlivé společnosti holdingu PNS, a.s. Vývoz do SR: PRESSMEDIA, s.r.o. Předplatné zajišťuje obchodní oddělení redakce: tel./fax: 00420-271 725 002, e-mail: [email protected] Předplatné na Slovensku: Mediaprint – Kapa Pressegrosso a.s., oddelenie inej formy predaja. P.O. Box 183, 830 00 Bratislava, tel.: 02/44 45 88 21, 44 44 27 73, 44 45 88 16 Cena jednoho výtisku: 49 Kč. Roční předplatné 520 Kč Nevyžádané rukopisy a obrazové předlohy se nevracejí Rukopis odevzdán do tisku 29. 9. 2006. Číslo vyšlo 1. 11. 2006. © GeoBohemia, s.r.o., Praha 2006 Evidenční číslo MK ČR E 13606. ISSN 1213-8193

zs11_06

30.10.2006

6:38

Stránka 73

73