Hazard – A5 v Tatrách Moonwalk Thajské objevy Ondra Beneš Ice Climbing Festival Kendersteg 2010 Mejcup Žigulíkem do Mongolska Tomaž Humar Wallis Gastlosen Christoph Hainz
1
L E Z E C K Ý
2010
3,29 €/ 99 Sk
69 Kč
R O Č N Í P Ř E D P L AT N É 3 6 5 K č
Č A S O P I S
CONTENTS Editorial
We asked… Comics
Hazard – extreme technical climbing in High Tatras.
The longest mixed line in Austria set by a famous Austrian.
The World series Climbing – Thailand.
Czech Mountaineering Association presents…Odra Beneš and the Valley of Elbe. This headline does not need any translation.
OBSAH Úvodník Tomáš Roubal
2
Zeptali jsme se...
2
Komiks Vojtěch Dvořák
2
Hazard – A5 v Tatrách Ricardo Jurečka + Dušan Janák
4
Moonwalk Albert Leichtfried
6
Thajské objevy Gerhard Schaar
8
Ondra Beneš Petr Resch
17
Ice Climbing Festival Kendersteg 2010 redakce
20
Once upon a time in Ostrava, the famous Slovak climber Ivan Gálfy visited an old colliery.
Host Mezinárodního festivalu outdoorových filmů Ivan Gálfy Martin Kerejsa
Probably the most famous and most spectacular bouldering competition held in our country.
Mejcup Mr. Mejcuppuccini
24
Gastlosen Čaj(da)
28
Žigulíkem do Mongolska David Jaroš
30
Tomaž Humar – obituary.
Tomaž Humar Martin Stolárik
34
Weisshorn and Alphubel.
Wallis není jen Matterhorn Mojda Stuchlík
36
Dhaulágirí I – boj o „Bílou horu“ Jiří Novák
39
Na pultech
42
Zajímavé knihy redakce
43
Lana Janek Bednařík, Tomáš Roubal
44
Mučírna Martina Patzelová
46
Šílený boulder Tomáš Mrázek
47
A jdi... Martin Stolárik, ČHS
48
Milovník skalních vertikál Martin Krejsa
52
Závody P. Piechowicz, ????????, F. Teichmann
60
Hovory z Montany Tomáš Roubal
64
Tip for a Swiss rock-climbing trip.
To Mongolia in a really old car. Just for climbing adventurers.
The history of hillwalking on Dhaulágirí.
In our shops.. Interesting books.
Ropes – a few words about impact force. A list of ropes available on our market. Leanr how to train better.
Crazy boulder – one of the newiest and craziest bouldering problems of the world. Go for it…
Christoph Heinz – an effigy.
Competitions.
Epilogue.
23
Švýcarské alpy, Wallis foto: M. Stuchlík
Adam Ondra, Mejcup foto: Radmil Schneider
Ice Climbing Fest, Kandersteg foto: Andrea Badrutt
G. Schaar, Thajsko foto: www.gerhardschaar.com
ÚVODNÍK
Tomáš Roubal Setkali jste se už někdy s opravdovým „outdoorovým mágem“? Na úvod tohoto sloupku musím upozornit, že vnímám slovo „outdoorový“ poněkud jinak, než je obvyklé. Vlastně, spíš lhostejně, a lehce ostražitě před obecně pozitivním nábojem, který to slovo v sobě má. „Venkovní“, „ve volné přírodě“ či „přírodní aktivity“ jsme prožívali dříve, než jsme ono slovo vůbec znali, a ruku na srdce, mrznout nebo moknout někde venku není vždy taková
A N K E TA
zábava, jako by se z katalogů mohlo zdát. Ale outdoor, to je jiná. To je vždycky pohoda, adrenalin, pot a nakonec zasloužený rest. Ale zpět k outdoorovým mágům. Znám jich několik. Většinou jsou to„srdcaři“. Na rozdíl od všech outdoorových manekýnů, kteří chtějí být vidět a hlavně hezky vypadat, jsou to spíš dobrodružné duše, které v báglu stále tak trošku skrývají ešus, kytaru a liščí ohon za krempu. Bez nejmenší ironie! Svět se mění, a tak si musí tu svou Cestu pořád znovu a znovu prošlapávat. Na vzhled si nepotrpí, s manekýny je pojí snad jen to, že taky až tak moc nelezou… Onehdy jsem se snažil jednomu známému, který srdnatě už asi měsíc vyráží na přechod hřebene Roháčů, vysvětlit, že už by možná mohl zapomenout na kamaše a šusťáky. Jakože nejsem ničí agent, ale na peníze se vymlouvat nemůže. Už jenom s ohledem na to, co propije a prokouří. A když už hodlá do něčeho investovat, mohl by jít trochu s dobou. Debata to byla vpravdě hospodská, a to i o tom, do kterých obchodů rozhodně nepůjde, jelikož podporují ekologii, což je jeden „velkej podvod“, až po „staré věčné pravdy“, že šusťáky sice rychle zmoknou, ale i rychle uschnou. Opatrně jsem připomněl, že pokud si pamatuji, kdysi na ledech celkem klepal kosu. A pak přešla řeč na lezení. Vlastně už ani přesně nevím, jak přesně to naše tehdejší společné lezení probí-
halo, a je mi to celkem jedno. Díky tomu dávnému společnému zážitku ovšem naskočila stará dobrá osvědčená metoda„referenčního rámce“. Někoho zkrátka považujeme v něčem za věrohodnějšího. Jakože horolezci žijí nebezpečně, a proto jsou jako stvoření třeba pro bilboardy pojišťoven. Přece si nebudete riziko, adrenalin a dobrodružství spojovat s bankovním úředníkem ne? I když… Ale k věci. Kamarád odklopýtal, s tím, že na tom softshellu asi něco bude…
Naposledy jsem se bála, když jsem bouldrovala s cepíny na horní hraně jeskyně na ledovci v Pitztalu a „jistila“ mě v hloubce jen obří peřina z prachového sněhu. Nebála jsem se ani tak samotného dopadu, jako toho, aby mě z té obří hromady rychle vyhrabali.
V lete na Marmolade som zažil všetky druhy horolezeckého strachu, stačí si pozrieť poslednú Montanu. Také všeobecné zvieranie žalúdka z neistoty, čo nás čaká. Strach v nástupe do novej dĺžky s lámavou skalou a hroziaceho pádu. Strach z možnej búrky na štande v strašnom lieviku. Bez strachu sa liezť nedá. Ale nebojte sa, aj tak, alebo práve preto, to stojí za to!
O pár dní později a Skype: [10:50:14] I.M. says: hele ten softcel, ma byt upnutej jak elastaky, nebo ma byt volnejsi jak uzsi teplaky [10:50:21] I.M. says: nebo jak normálni kalhoty [10:50:26] I.M. says: ????????????M????????????????????????????? [10:53:25] www.montana.cz - l... says: obtaženej, ale volněji, ať umožňuje pohyb. [10:53:31] www.montana.cz - l... says: blbější otázku nemáš? [10:54:03] I.M. says: aha tak to ja jsme si ho koupil jako teplaky [10:54:36] I.M. says: dela mi faldiky Ano, stále jsou mezi námi, outdooroví mágové. A buďme za to rádi.
Kdy ses naposledy při lezení bál(a) a proč?
Naposledy to bylo v jednom „highbólu“ za 7A v Crescianu. Nádherná linie, která úplně volala k vylezení. Až na ten dopad... V těch lehčích bouldrech člověk má čas myslet na to, že se vlastně hrozně bojí! Adam Ondra jeden z nejlepších lezců v doposud známém vesmíru
Lucie Hrozová ledolezkyně
Igor Koller významný slovenský horolezec
2
HAZARD A5 V TATRÁCH aneb Zakončení jedné trilogie
„...Nad námi sa začína týčiť previsnutá platňa bez najmenšej poruchy pre skoby. Ďalšie lezenie je len ťažko opísať. Pomaly krok za krokom sa posúvame v rebríkoch po rurpoch, jedničkách, háčikoch, po hluchých vlásočnicových špárkách. Istenie je mizerné, skoro žiadne a radšej ani nepremýšlame, čo sa stane, ak vypadne prvolezec. (...) Po prelezení najťažších hákovačiek v Tatrách navrhujeme klasifikáciu A5. Kĺúčová dĺžka tejto cesty sa po psychickej stránke nedá porovnať s tým, čo bolo v Tatrách vylezené ako technické TOP. (...) Kto má psychické a finančné problémy, chce zabiť nudu, depresie a nešťastnú lásku a neverí? Nech tam beží, na kostole hazard ČAKÁ!“ (text v časopise Jamesák z roku 2005) Poměrně dlouho od lákavě popsaného prvovýstupu nenastala v našich životech vhodná konstelace k pokusu o přelezení. Finanční ani rodinné trable nikde, krize středního věku v nedohlednu, důvody k pochybování žádné, nuda teprve ne. Z netrpělivého čekání nás vysvobodila až světová finanční krize a pracovní stres. Naznali jsme, že je čas vyrazit. Možnosti k naplnění ambicí na první opakování a první zimní přelez cesty Hazard v SV stěně Veže Velkého Kostola nám nabídl krátký den a sněhová nadílka v polovině listopadu. Naše nedisciplinovanost v otázkách brzkých nástupů (králíkům se z vyhřátého klobouku nechce), nejkratší den v roce a nepříliš dobré počasí způsobily, že jsme si zhruba 18 lezeckých hodin potřebných k opakování v zimních podmínkách rozložili do dvou etap. Pro návrat do stěny jsme použili fixního lana. Myslíme si, že se prvovýstupcům Miro Mravovi a Braňovi Turčekovi podařilo vytvořit velmi pěknou a těžkou cestu, která si zaslouží uznání a pozornost všech lezoucích milovníků hazardních her ve Vysokých Tatrách. Přelezením Hazardu Stoupa završil trilogii nejtěžších tatranských cest ve třech základních horolezeckých disciplínách: Přelezem cesty Jet Stream posunul laťku volného skalního lezení v Tatrách (přelezeno s manželkou Monikou). Matrix je název jeho zimního prvovýstupu, tedy za pomoci cepínů a maček. Rozhodně jeden z nejtěžších počinů v těchto horách (přelezeno s Pavlem Bačou Vrtíkem). Opakováním Hazardu v zimních podmínkách dosáhl spolu s Ríšou Jurečkou tatranského top v tzv. technickém lezení, kde se k postupu v jinak nelezitelném terénu používá speciálních skob, háčků, vklíněnců, smyček a dalších technických pomůcek.
Ricardo
text a foto Ricardo & Stoupa
4
Ricardo Jurečka + Dušan Stoupa Janák
Čištění délky
5
MOON WALK Proč do Kanady, Norska nebo Chamonix, když velké ledové dobrodružství čeká mnohem blíž? A přesně toto si také řekli Albert Leichtfried a Benedikt Purnerm, když přelezli nejdelší rakouský led, jehož délka je téměř 1.000 m. V Zillertalských Alpách, někde mezi vrcholy Hohe Warte (2.943 m) a Sargwand (3.227 m) pramení malá říčka, která si dělá cestu v severní stěně a spadá až na dno údolí Alterer. Když jsou pak ty správné zimní podmínky, zmrzne tento padající čůrek na přibližně 900 m dlouhý, nepřerušovaný led. A jednou za uherský rok, když nenapadne mnoho sněhu, je ta správná doba pro prvovýstup. Už od listopadu 2008 Benni a Albert trpělivě sledovali situaci na konci uzavřeného údolí. Nic jiného než trpělivost jim také nezbývalo. Čas však pomalu běžel, zima i se svým bílým závojem přešla a projekt se posunul na další sezónu s vidinou, že tu další zimu snad, možná… A čas skutečně dozrál a trpělivost se vyplatila. Oba lezci ale nečekali, až linie zamrzne úplně, protože by jim opět mohla celá zapadat sněhem. Radši se hned 3. prosince 2009 pustili, ještě za svitu měsíce, do ukrajování prvních zmrzlých metrů Albertovy vysněné linie. Po osmi hodinách lezení a celkem čtrnácti hodinách strávených ve stěně tak mohla vzniknout nejdelší ledová cesta v Rakousku v obtížnosti WI6/M7. Cestě dali název „Moonwalk“. Charakter: Moonwalk je kombinací těžkého ledového lezení s mixovými pasážemi, a to vše v severní stěně. Vzhledem k délce a náročnosti výstupu je vhodný brzký (noční) nástup. Výstup je možný pouze za příznivé sněhové situace! Výbava: Camaloty, zejména 0,4-2, 3 skoby, ice-hooky a minimálně 4 velmi krátké šrouby. Přístup: Z Brennerské dálnice A13 sjet na exitu Matrei/ Brenner a sledovat značky ve směru Vals. Na konci údolí parkoviště u gasthofu. Nástup do cesty je na pravé straně údolí, dvě hodiny na lyžích z parkoviště. Sestup: Slanění výstupovou trasou. V cestě ponechány 4 nýty a pro tuto sezónu také abalakovy hodiny se smyčkami. text překlad foto
6
Albert Leichtfried Martin Stolárik archiv autora
ŽÁDEJTE ORIGINÁL! MOIRA JE JEN JEDNA!
F U N K Č N Í
P R Á D LO
ZNAČKOVÉ PRODEJNY MOIRA : B - G , B H. K V K K V - D. D B / L - . / M. B - U K / O - OC O C, P O - OC LASO - M . P - S P - M Š , P ; A S /, P ; V /, P ; J. P , P S - K P Ú L - M . / Z - Z KATALOG PRO VÁS NA ADRESE: MOIRA CZ, .., K P , 7S, -: @. ..
CLIMB THE WORLD
TH A JS K É O B J EV Y Climb the World je série, v níž vám budeme v každém druhém čísle přinášet informace z různých lezecky populárních oblastí naší planety. Micheu Wirth, „Chillin‘ like a villain 6a+“ Koh Lao Liang, sektor „The bay“
Zdemolovaný starý bar na pláži Ton Sai
Ton Sai vypadá i takto...
Po dvou dnech v Ton Sai mám dost bezvýznamných cest, hromad odpadků a dalších návštěvníků, kteří beze studu zvrací a kálí vedle mého bungalovu. Thajsko – to musí být přece víc než jen bývalý lezecký ráj, který očividně míří k ekologickému kolapsu. A tak jsem se vydal hledat cíle na okraji zájmu masy turistů, které splňují nároky na kulturní autentitu, uvolněný pocit z dovolené a naděje na lezecké dobrodružství. Na ostrůvcích Koh Lao Liang a Koh lao Noi v Andamanském moři, a také okolo města Chiang Mai na severu Thajska jsem to nalezl. Objevil jsem dokonce něco, co jsem vůbec nehledal. Zkáza přináší vždy také nové šance V taoismu je jeden výrok, který, zjednodušeně řečeno, zní: Zkáza přináší vždy také nové šance. To si beru k srdci, když si po dvou dnech pobytu v Ton Sai balím svůj batoh a chci jet pryč. Potkal jsem prostě příliš mnoho nemocných lidí, hygienické poměry v některých restauracích byly příliš odporné a odpadky smrděly doslova až k nebi. Ach ano, lezení. Cesty brutálně ztratily význam, nevyřešená otázka oprav mnoha cest… Počet rušivých faktorů, které nakonec s tím vším nějak přímo či nepřímo souvisí, je stejně velký jako počet baťůžkářů, kteří zaplavují toto místo. Turistické tsunami převálcovalo bývalý „lezecký ráj“. Nestaví se mu nic na odpor ve smyslu dlouhodobé strategie nebo ekologických perspektiv. A tak je toto jen asi 3 km2 velké místo zběsilou rychlostí ničeno. Už tady také není žádné „sabai- sabai“, což thajsky znamená „take it easy!“ Pionýry v jejich bambusových chatkách následují restaurace „domorodců“ v dřevěném stánku. Když se příval lidí stane podezřele ziskový, žádá stát, a asi také mafie, oficiální, případně neviditelné, licence na levné ubytování, internetovou kavárnu nebo dopravu na loďkách. Na konci vývoje toužebně očekáváte pětihvězdičkový luxusní resort a někdo bude ještě bohatší a šťastnější. Tak jako v Railey, na druhé straně zálivu, probíhá i na Ton Sai téměř to samé.
Koh Lao Liang Už z trajektu vidím na ostrově působivé řady skal. „To je ono,“ říká Mike Weitzmann, Američan žijící už šest let v Thajsku a patřící k vedení ekologického resortu na tomto asi 1 x 3 km velkém 8
ostrově v Národním parku Koh Phetra v jižním Andamanském moři. „Tady v Thajsku nemá pojem ekologie samozřejmě takovou hloubku jako v Evropě“ vysvětluje mi po svém zdejší realitu. Ale snažíme se toto místo jak jen to jde dlouhodobě spravovat. To znamená co nejméně betonu, energie, prostředků, při současném omezení návštěvníků na max. 80 návštěvníků. A co si na ostrov přivezou, to také odvezou, zejména odpadky a splašky. Vlastně jde o malou zátoku na západní straně ostrova, kilometr dlouhý a 80 m široký úsek s nádherně bílou písečnou pláží, několik velkých stromů, pár dřevěných budov a asi 30 komfortních stanů. Hned za tím se do výše táhnou příkré vápencové skály, plné krápníků. Pobyt zde je možný jen v rámci „all inclusive“ nabídky. To, co zní příšerně komerčně, je jednoduchý obchod. Za 25 euro na den si můžete 3x denně nacpat břicho a je v tom započítána i voda, kajaky a výbava na šnorchlování. Na Lao Liang je poklidný rytmus. Stres se objeví snad pouze při nerovném vztahu mezi ženskými a mužskými návštěvníky. V našem případě vypadala věc následovně: čtyři chlapci, jedna neuvěřitelně krásná Kanaďanka a vousatá Angličanka. Zbytek si domyslíte. Oblast „The Bay“ je hned u stanů. Na jednom obrovském stalaktitu, který visí skoro k zemi, je několik pěkných 6a a 6b. Je to ideální místo pro začátečníky. Hned vedle se nachází „Ocean Wall“, kde je zřízeno na tucet linií od 6b do 7c. Mně se skály opravdu líbí, příkré atletické lezení na dobrých chytech a lehátko hned u nástupu. Jištění „s horním“ s drinkem v ruce je standard. Á propos standard! Jištění je zde velmi, velmi dobré, všechny cesty jsou zajištěny stejným systémem. Trevor Massiah je Angličan a o své vousaté krajance nic neví. Zato je ale spolumajitel oblasti a sám tu zavrtal spoustu linií. Vysvětluje mi, že všude, kde je to možné, jsou provázány hodiny. Buď kusy lan v přirozených otvorech, nebo jsou díry uměle vyvrtány a provlečeny řetězem. Dále se používá speciální lepidlo a titanové borháky. Panuje zde totiž extrémně agresivní kyselé prostředí, normální nýty by se po několika měsících zlomily nebo vytrhly. Trevor mě také zavedl k „Hollow Wall“, kde jsme vylezli několikadélkovou cestu „House of the rising sun“ – 6b-. Je to něco zvláštního, neboť ve 4. délce se může prolézt dírou ve stropě jeskyně ven a najednou stojíte na špičce ostrova. Kdo chce lézt „z moře“, ten může rovnou pokračovat k „Red Wall“. Podle stavu přílivu či odlivu vylezete z pláže nebo
Adrian Sigrist v „Pansies need chalk 7a“, Koh Lao Liang sektor „Hollow Wall“
9
CLIMB THE WORLD Neznámý americký lezec v neznámém 7a+: The Furnace. Koh Yao Noi.
10
Trhovkyně s kuřetem na Koh Yao Noi
z vody přes žebřík k prvnímu štandu. V této neobyčejné skalní oblasti je snad nejhezčí 6c v celém Thajsku, jejíž jméno nemůže být přesnější: „Golden“! Podobné je to v posledním sektoru – „Easter Wall“, další báječná stěna přímo nad mořem, která se kvalitou řadí k ostatním zdejším oblastem. Navíc je ideálně doplněna větším počtem těžších cest. Jak si tak jistím, tiše mi přišlo na mysl, že je to tu opravdu krásná lezecká destinace, ideálně tak na týden. V tom okamžiku pode mnou přistane kajak a o něco později stojí vedle mě Heide a Magda ze Švédska. „Ahoj, já jsem Gerhard. To je ale super město, co? Tady musíte zůstat alespoň dva týdny!“
K o h Ya o N o i ! Mezi Phuket a Krabi leží ostrov Koh Yao Noi. Hned při příjezdu si všimněte, že čas tu běží nějak jinak. Několikrát jsem z našeho člunu objevil na okolních ostrůvcích jeskyně, v nichž žijí celé rodiny. Také na Yao Noi je rybolov a tradiční zemědělství hlavním zdrojem příjmů. Samozřejmě je turismus i zde, ale těch pár barů, bungalovů stojí nenápadně mezi lesy, poli a plantážemi gumovníků. Seznámil jsem se s Jasmin z Německa, která zde vede malou cestovní agenturu jménem U Asia Tour. Zorganizovali mi pro první den ubytování, moped a lezeckého partnera. Společně jsme sedli na motorku a vyrazili. Asi za ½ hod. jsme na severním konci ostrova, kde se nachází většina masivů. „The Mitt“ je malá jeskyně a nabízí na nejlepší skále asi 20 cest do 35m délky, od 6a do 7c. Zde jsme potkali jednoho z hlavních „otevíračů“ Ami Marca Mineru. Když jsem jej a jeho přátele viděl při zřizování nových cest, bylo mi hned jasné, jaká je to dřina. Při 30 stupních a 110% vlhkosti čistit skály od popínavých rostlin není žádný med. Napřed vylezou technicky nahoru, upevní slaňák a potom při spouštění čistí a prohlížejí cesty a zavrtávají jištění. Bez práce těchto kluků by zde nebyly žádné cesty a chápu, proč mi Marc později v rozhovoru kladl na srdce, ať je podpořím několika sty nýty pro „zavrtávací fond“. Samozřejmost! Když jsem potkal pár krajanů, naplánovali jsme den na Deep Water Soloing. Hlavně proto, že jeden chlapík, kterého všichni oslovovali „kámo“, bájil o super DWS možnostech. Příští ráno jsme se setkali plni energie na molu a už se nemohli dočkat naší objevné cesty. Nikdo netušil, že tento den bude nakonec patřit do kategorie: Zapomenout – Pohřbít – Nikdy o tom nemluvme! Abych to zkrátil, kromě jedné malé stěny jsme nenašli nic, co by si zasloužilo označení „vhodné k DWS“.
Samotný „kámo“, kterému správná poloha „geniálních skal“ ne a ne vytanout na mysli, rozprášil po této katastrofě poslední entuziasmus a důvěru: „Zaplatíte mi a já najdu skály zítra, slibuji. No problem!“ Společně se svými krajany jsem musel tento večer spláchnout frustraci na jedné cool party v jejich ubytovně. Dany je něco jako táta pro všechny zdejší lezce. Jeho večeře „all you can eat“ jsou legendární a jeho bouda má prostě super atmosféru. Během svého pobytu zde jsem toho tu hodně podnikal. Hrál jsem s dětmi fotbal, obdivoval rýžová pole a vodní buvoly a chodil na kulinářské objevné výpravy na trh. Lidé jsou zde velmi otevření a přátelští. Převážná část domorodců je muslimy a několikrát za den volá muezzin megafonem na celý ostrov, že je čas k modlitbě. Tady jsem poznal Thajsko, jak jsem je dosud nevnímal. Cítil jsme se blíž lidem a jejich opravdovému životu. Ještě několikrát jsme jeli k oblastem na severním konci ostrova, například „HD Wall“ nebo „Khao Dum“. Potenciál pro nové cesty je obrovský a každou sezónu přibude 20–30 nových cest. Spíš ale upřednostňuji oblasti, kam musím doplout na loďce, „Watchover“ nebo „Greathful Wall“. Ráno se sejdete na molu, nakoupíte jídlo a vodu, naložíte na loďku a vyrazíte. Cítíte studený ranní vzduch, voda šplouchá v nepravidelném rytmu přes příď a stříká do obličeje. Konečně jste na místě, vylezete na skalní výběžek a strávíte tam většinu dne s lidmi, kteří se chtějí mít zkrátka fajn. Lezecké zanícení se drží trochu na uzdě, zkrátka obrovské vedro a výborná dovolenková nálada. Přesto padáme každý den do postele strhaní jako psi, jako bychom podnikli něco velkého.
Stará žena ve vzdálené horské vesnici v severním Thajsku (poblíž Chiang Dao)
Jeden z pohodlných stanů na Koh Lao Liang
Sever – Chiang Mai Další zajímavá oblast je asi 2.000 km na sever, v Chiang Mai. Nevím, jestli to má nějaký speciální důvod, ale i tady je hlavním hybatelem lezeckého života Američan. Josh Morris vede v Chaing Mai už pět let lezeckou agenturu Chiang Mai Rock Climbing Adventures– zkráceně CMRCA, outdoorovou školu s lezeckým obchodem a boulderovku. Leze se půl hodiny autem od města, na Crazy Horse Buttress. 60metrový vápencový hřeben vypadá skutečně jako hlava koně, který právě vykouřil příliš mnoho opia. Josh si pronajal areál a stará se v celém okolí o nezvykle organizovaný servis. Od autobusů, záchodů na parkovišti, upravených cest a ukazatelů až po s láskou vystavěné přístřešky a kvalitní jištění. „Dělá-
The Mountain Shop na Koh Lao Liang je nejlepším místem k získání informací, nákresů a nějakého materiálu při vašem pobytu na ostrově
CLIMB THE WORLD Justin Day – Koh Yao Noi – The Furnace – unnamed 7b+
Bouldery v jeskyni na Koh Lao Liang
me to ze dvou důvodů“, říká Josh. Zaprvé se chceme ukázat. Respektuji tuto zemi, v níž žiji, její kulturu a zvyky. Návštěvníci mají vědět, že mají povinnost se přizpůsobit a žít podle místních obyčejů. Proto zaměstnávám jen Thajce, celý podnik patří nám všem a přemýšlíme dlouhodobě. Zadruhé jsem na jihu viděl, co se stane, když někdo lezení opravdu nerozumí. Od začátku jsem to chtěl dělat jinak. Právě cestuji s Janne, Mikkou a Harrim z Finska. Jsou ze skutečnosti, že Chiang Mai je jiné, než oblasti na jihu, trochu nešťastní. Je tu méně večírků, dohněda opálených dívek a skoro žádná pláž. Zato víc kultury ve formě buddhistických klášterů, původní thajské kuchyně, více či méně autentických thajských trhů, a také alternativní volnočasové nabídky jako treking a kulturní výpravy do horských vesnic. 12
Znám je jen krátce a při společné snídani si všimnu lehkého chvění u Harriho a Mikka. Zatímco ostýchavě spolykám dva tousty a špatnou kávu, ti dva rychle vyzunknou každý dvě piva, načež třes zmizí. A tak mi je jasné, že jsem se pustil na lezeckou výpravu s tvrdými skandinávskými alkoholiky. Jediný Janne vypadal, že má k alkoholu zdravý přístup a je motivován k lezení. Proto se stal mým lezeckým partnerem. Společně naše skupina po několik dní jezdila ke Crazy Horse Buttress, který se svými 120 cestami v obtížnosti 5a až 7c měl co nabídnout každému podle chuti. Nejpůsobivější zdejší oblastí je Anxiety Crises Cave. Je to velká jeskyně, jejíž střecha kdysi spadla. A tak dnes můžete vylézt na vrchol přes obrovský závěrečný převis, přičemž se mnohý z lezců neubrání lehkému nervovému chvění.
Pak se dozvídáme, že zde poblíž by měla být i jakási další nová oblast. Jeden místní lezec nám nakonec lámanou angličtinou pomůže, nakreslí topo a domluví džíp. Následující tři dny lezeme na skalách Mai Dao a vzdáváme hold jejich zřizovatelům. Super lezecký park s patnácti cestami 6a až 8b+, ideální doplnění zdejší lezecké nabídky. Masiv s cestami se nachází na úpatí horského pásma, kde ještě existují vesnice a lidé, kteří vám dovolí cestovat zpět časem. Skok do časů, kdy zdejší lidé žili naprosto izolovaně a soběstačně. Nikdo tu nemluví anglicky, a my se museli dorozumívat dětskou gestikulací, když jsme hledali místo na spaní. O něco později nás přijde pozdravit muž, jako bychom byli oficiální delegace a vede nás ke společenskému domu. Za zvědavých pohledů několika dětí si roztahujeme matrace a deky a loučíme se s mužem několika bankovkami. Byl to dlouhý den a jsme utahaní jako psi. Chvíli poté, co jsme zhasli, promluvil Janne mlčení a říká: „Viděl jsi ty lidi, jak tu žijí?“ „Jo, sám nemůžu uvěřit, jak se tu zastavil čas.“ Brzo usínáme a nemůžeme se dočkat, až si příští den vesnici lépe prohlédneme. Ráno je tu zima, jenom několik stupňů nad nulou. Jsem si ale jist, že finský klub alkoholiků se netřásl kvůli chladu. Potem pokryté obličeje mluví jasně: „Sakra, zapomněli jsme vzít pivo!“ Když jdu zemitou a zablácenou cestou vesnicí, vidím všude lidi vařit na otevřeném ohni. Prasata pod domy na kůlech na ně chrochtají. Ti lidé nevlastní takřka nic, pár rzí zčernalých hrnců, pár kusů oblečení, slaměnou matraci, víc v chatkách vidět není. O něco později potkám jednu starou paní, která pochopí mou přátelskou gestikulaci a nechá se vyfotit. Když koukám skrz čočku, vidím nejen hrdý obličej, vidím mnohem víc. Pokud existuje něco jako nezvratné poznání pravdy, stalo se mi to v tomhle okamžiku. Vidím jednoho z posledních zástupců kultury a generace, která brzo zmizí z naší Země. Intenzita a průzračnost, se kterou jsem tak lehce odhodil všechny vývojové kroky mezi našimi světy se mi zaryly hluboko do podvědomí. Moje lezecká objevná cesta mi ukázala nejen nová místa. Zavedla mne daleko za často omezený horizont samotného sportu. A navíc jsem našel něco, co jsem vůbec nehledal, ale zdá se mi to jako neobyčejně cenný dárek. Rozumím světu, ve kterém žiji snad o malinký kousek víc než dřív. text foto
Gerhard Schaar www.gerhardschaar.com
Vincent Naidu leze „Lip service 7a+“ sektor „The Ocean“ Koh Lao Liang
13
CLIMB THE WORLD Hlava bláznivého koně
Info Nejlepší roční období: listopad – únor Příjezd: let do Bangkoku, odtud do Krabi nebo Phuketu. Koh Yao Noi je z Phuketu nebo Krabi dosažitelný na lodi. Do Koh Lao Liang se jezdí z Krabi (z autobusového nádraží). Nejlépe busem do Trangu. Kdo se nahlásil na pobyt v Koh Lao Liang, toho zde vyzvednou. Užitečné webové odkazy: www.airasia.com a www.thaiair.com Alternativa: Busem z Bangkoku do Krabi, případně vlakem do Surat Thani a odtud dále autobusem. Výzbroj: 70 m lano s obalem, 15 expresek (nejlépe eloxovaných, kvůli slané vodě), sedák, boty a kartáč na stírání písku z nohou. Důležité upozornění pro všechny, kteří chtějí na své dovolené zavrtat nové cesty. Je důležité se vždy na místě informovat, zda je dělání nových cest dovoleno a na možná úskalí. Kdo například v Andamanském moři narazí, byť neúmyslně, na vykradače ptačích hnízd, má velkou šanci, že bude zastřelen. Na osazování se hodí pouze jištění z materiálu odolného korozi (kvůli blízkosti moře). Vrtačku a vhodné lepidlo včetně pistole můžete koupit na Krabi. Léky: Měli byste mít alespoň něco proti průjmu, zvracení a proti chřipkovým infekcím. Isotonické nápoje: Buď můžete koupit velké balení v lékárně v Krabi, nebo si je vzít s sebou z domu. Tip: Ve vesnicích si zpravidla můžete koupit velké kanystry s vodou určené k opětovnému znovunaplnění a z nich potom doplňovat příruční láhve. Důležité kontakty: Koh Yao Noi U Asia Tour – Jasmin Mück (Němka): www. thaihideaway.com,
[email protected] The Mountain Shop – Marc and Healther Miner: www.themountainshop.org Koh Lao Liang Mike Weitzmann: www.laoliangresort.com,
[email protected] Chiang Mai CMRCA – Josh Morris: www.thailandclimbing.com Topa: Na www.gerhardschaar.com je cestovní průvodce s mnoha důležitými detaily, jako jsou kupříkladu místa odjezdu lodí, časy odjezdů, přesné popisy cest včetně lezeckého topa pro Koh Lao Liang. Další možnosti: www.themountainshop.org Lezecký průvodce „Rock climbing in Northern Thailand“ od Joshe Morrise, ke koupi v Chiang Mai Lezecký průvodce„Rock climbing in Thailand“ od Elke Schmitz Wee Changrua. Autor článku, Gerhard Schaar, Ao Nang tower – 1st picth – 6b
14
Christian Haslwanter skáče po svém sólu nad vodou, někde na pobřeží Koh Yao Noi
Amelie Desjardins leze první délku „The Wild Side 6c+“. Easter Wall, Koh Lao Liang.
15
Č H S P Ř E D S TAV U J E Ondra Beneš, El Niňo IXc, Labák, 5/2009
16
Ondra Beneš O ONDROVI BENEŠOVI SE POSLEDNÍ DOBOU HOVOŘÍ ZE JMÉNA V SOUVISLOSTI S TEPRVE TŘETÍM PŘELEZEM CELÉ VELKÉ ALPSKÉ TRILOGIE. ONDRA VŠAK JIŽ Ř A D U L E T P R O M LO U VÁ D O L E Z E C K É H O D Ě N Í V Č E S K U I M I M O N Ě J A P L AT Í U R Č I T Ě Z A JEDNOHO Z NE JVĚTŠÍCH SKALNÍCH UNIVERZ ÁLŮ. DOMÁCÍ PÍSKY – KLASICKY I S B O U L D E R M AT K O U, E V R O P S K É VÁ P N O – AŤ J I Ž V N Í Ž I N N Ý C H S K A L K ÁC H N E B O V ALPSKÝCH STĚNÁCH, EXPEDIČNÍ PRVOVÝSTUPY V EXOTICKÉM PROSTŘEDÍ CELÉHO S V Ě TA . TA K TA D Y H O M Á M E, DA L Š Í H O Z Ř A D Y S K V Ě LÝ C H O D C H O VA N C Ů Č E S K É P Í S K O V C O V É Š K O L Y.
vodu jako tehdy. Miluji být venku mezi skalami. Nemůžu být bez svých kamarádů a bez kroků, cest, které dělají tento druh sportu tak jedinečný. Každá cesta je jiná a každý chyt je jiný. Pořád se děje něco jiného a to mě žene stále vpřed. Lezecky jsi velký univerzál. Hory, klasiky na písku, bouldery. Jak to jde všechno dohromady? Co tě z toho baví nejvíc? Dohromady to jde dokonale. Když mám chuť dělat to či ono, tak to jdu dělat. V posledních letech mám každý druh lezení tak nějak jakoby sezónní. Zima boulder. Jaro a podzim písek a vápno. Léto hodně hory a k tomu písek s vápnem. Stěnu moc nemusím, ale pokud se venku čerti honí, tak dobrá, boulder session s kamarády nikdy neuškodí. Na otázku, co mě z toho baví nejvíc, nemám přesnou odpověď. Nikdy jsem nebyl specialista na jeden druh lezení. Vždy to bylo tím, že mě v danou chvíli baví to, co právě dělám. Teď v zimě mě baví lézt krásné boulderové linie, jindy zas cesty s lanem.
Ondřej a Pepe Piechowicz, Boulder Cup, Tisá Modřín, 6/2007
Ondro, ty už se hrozně dlouho pohybuješ na špičce českého pískovcového lezení a i vícedélkových, víceméně sportovních cest, jak to, že s tebou ještě nikdo neudělal rozhovor pro Montanu? Tak to vážně nevím. To je spíš otázka na někoho jiného. Proč jsi vlastně lézt začínal a proč lezeš dnes? Když mi bylo 13 let, tak jsem jako každý jiný kluk v tomto věku zkoušel a střídal snad všechny sporty. Před lezením to byla silniční cyklisti-
ka. Jednoho krásného podzimního dne jsme šli s mým kamarádem Lukášem Dvořákem na výlet na ústeckou kamennou „Erbenovu vyhlídku“ Když jsme k ní přicházeli, tak jsme si všimli, že na ni někdo leze. Byl to Petr Kawinek – „Rambáč“. Od té chvíle se vše změnilo. Rambáč nás seznámil s lezením a my jsme mohli pomalu, ale jistě vklouzávat do tajů lezení, kamarádství, skal, dobrodružství... První skály byla Tisá a místní guru Jarda Ježek. Jarda nám ukázal skalní lezení, spaní v bivaku, bouldering a jiné krásy, co náš sport nabízí. Byly to nádherné časy objevování skal, cest, kroků pohybů. A proč lezu dnes? Ze stejného dů-
Při lezení dlouhých cest je asi zejména zapotřebí udržet koncentraci. Máš nějaký speciální zvyk, jak se vyhecovat do každé té náročné délky? Vždyť speciálně v „Des Kaisers neue Kleider“ je těžká délka na konci. Dovedeš si představit, že bys tu délku nedal? Třeba i vícekrát za sebou? Měl bys tu psychickou sílu nastoupit do cesty znovu?Jo a ještě mě napadá, když už máš přelezených tolik délek za 8b+, proč jsi ještě nevylezl 8c? Před každou cestou, boulderem, či lanovou délkou se 10x zhluboka nadechnu nosem a vy-
17
Č H S P Ř E D S TAV U J E dechnu pusou. Tak nás to učil doc. Pyšný ve škole. Roztáhne to dýchací trubice a tak dostanu víc kyslíku do svalů. Hrozně to pomáhá. To mi věřte :-) Další věcí je to, že si naženu šviháním rukou krev do předloktí a začnu se v sobě hecovat. Asi tak nějak, jako bych se šel s někým porvat. Je to můj styl. Jsem agresivní typ lezce. Musím si občas při lezení zhluboka zařvat a stále funět jak lokomotiva. Každý si musí najít to, co mu sedne. Pohoda a laxní přístup u mě neuspěly. U někoho ale může. Co se týče „Šatů“ a poslední délky... Před pokusem jsem šel do toho, že to prostě musím dát. Neexistuje zde možnost myslet na to, že bych tam mohl spadnout. Pak bych ze sebe nedal vše. No o pokud bych tak spadl i vícekrát, tak bych jel domů na písek se uklidnit a nabrat psychické síly a přijel bych zas. Mám rád mít své cíle a jít si odhodlaně za nimi. Nesmí to ale samozřejmě trvat moc dlouho. To mě pak deprimuje. No a to je vlastně odpověď na poslední část otázky. Na lezení sportovních cest mě vždy baví pokud to jde pěkně od ruky. Nemám rád nacvičování, speciálně pokud jsem v oblasti daleko od domova. Čísla pro mě nikdy nebyla to hlavní. Jde mi o pocity, o radost z lezení a ne o trápení se na nějaké cestě. Rád vše dávám do několika pokusů. Proto jsem ještě žádné 8c nevylezl. Ale čas ukáže. Třeba přijde síla a pověsím se i do nějakého „céčka“. Na cestách, které děláš zejména s Tomajdou, je jasně znát vliv tradičního lezení na písku v Čechách. Na druhou stranu dost cestuješ a sbíráš zkušenosti od špičkových alpských lezců. Posunují tě tato setkání nějak v přístupu k lezení? K vytváření nových cest? Jak se vůbec liší přístup v dělání cest v Alpách a třeba u nás na písku? Každé setkaní s někým výjimečným mě posunuje. Zvětšují se mi obzory. Nabírám u těchto lidí motivaci k lezení, ale také k vlastní činnosti. Je to vždy zážitek odjet s Tomajdou a ostatními do nových krajin a zanechat tam něco ze sebe. Cesty jsme vždy dělali a děláme stejným způsobem, jako tady u nás na písku. Pěkně od země. V Alpách můžeme používat hejblátka a jiné vymoženosti. Takže pouze tímto se liší náš způsob dělání cest v Alpách a na písku. Pro osazení jištění si sedneme do háčku. V Alpách často tlučeme nebo vrtáme nýty a u nás vrtáme kruhy a borháky. Tento přístup dělání cest má u nás již mnohaletou tradici a také bychom si ji měli udržet. Je to něco, pro co nás všichni cizinci obdivují. Tímto si u nás každá cesta vytvořila svou vlastní historii, pověst a někdy i duši. Slavná jména a jejich slavné výstupy, to je to, co nás dělá výjimečnými. To jinde nemají. České písky jsou vlastně „Instatní hory“, cituji Marouška. Pravidlem bývá, že pokud vyjedou prvovýstupci z našich krajin tvořit do světa hor, stěn a kopců, tak vždy přivezou domů novou krásnou linii. A to si myslím, že o něčem svědčí.
&¼ÊÂV¿ÆÉÆüѼºÂVÊÍ¸Ñ ºÑ¼º¿ÄÆÌŸÀż¼ÉÀž¸ÊÊƺÀ¸ËÀÆÅ
18
10. délka 7c, The End of silence 8b+, Berchtesgaden, 9/2009
Skoro by se chtělo říci, že kontrastem k tomu tradičnímu horolezectví jsou závody. Občas na některých taky zastavíš, naposledy dokonce 5. místo v obtížnosti na Cibulce. Co je důvodem, že i tohle dění tě nenechává chladným? Chladným mě vlastně nechávají. Moc toho za rok nenajezdím. Maximálně jeden až dva ročně. Závody mám vcelku rád (hlavně když je venku ošklivo). Vždy zde potkám spousty kamarádů a pokaždé ze závodů odjíždím s pocitem motivace, že bych se sebou měl něco dělat. Je to takové zajímavé zpestření v sezóně, které má ale stále daleko od výjezdů do skal...
Jeden obrovský závod taky pořádáš, Hudy Cup na kamenech severních Čech. Objevují se informace, že bude další ročník. Jak bys shrnul tohle dosavadní „válcování“ skal a co čeká účastníky v chystaném ročníku? Je tomu tak. Myslím si, že přišla chvíle uspořádat další HUDY Cup. Jak jistě víš, tak uspořádat něco takového je spousty a spousty práce. Naším krédem je a bude dělat každý HUDY Cup lepší a lepší. To znamená, pokud se vše dobře podaří, tak závodníky bude čekat někdy v červnu hromada nových boulderů ve velice krásné krajině. Systém závodu bude příští rok asi trochu jiný. Z důvodu snazší organizace smícháme dva systémy ten z PADání a z Mella. Jednoduše řečeno, top 10 + peníze za žolíky. No a mejdan, ten bude samozřejmě ještě krutější, než ten poslední. Prozraď, prosím, čtenářům Montany taky něco o Ondrovi Benešovi – nelezci. Co
děláš, když nelezeš, čím se živíš, případně co tě jednou bude živit, jaký máš rád holky, nějaký oblíbený pitíčko, muzika… Pokud nelezu, tak vydělávám penízky, abych zase mohl jet do skal. Před půl rokem jsem dokončil studium na Katedře TV v Ústí n.L. a opět jsem se připojil do pracovního režimu. Jak se říká práce všeho druhu. Hlavně ta s lanem. Co bude dál? To se uvidí. Třeba další titul a další práce. Holky mám nejraději takové menší, roztomilé, blonďaté, lezoucí a z Ústí. Muzika téměř všeho druhu a pitivo to samé, asi jen kromě kořalek. Na závěr bych se rád zeptal kde lezeš nejraději? Proč? Zkus tu oblast nějak charakterizovat – proč by tam měl lezec zajet a jaký lezec by tam raději jezdit neměl? Jako vždy říkám ANO Labským pískovcům. Nemyslím tím jenom pravý a levý břeh Labe, ale i vše ostatní, co nám tu na severu příroda vyrobila. Labské pískovce byla oblast, kde jsem lézt začínal, kde lezu a kde budu lézt (doufám) nadále. Labské pískovce se rozprostírají na obrovské ploše a nabízejí nám tak veliké možnosti k lezení. Od tradičních cest k těm sportovním až k boulderingu. Jelikož bydlím strategicky dobře, tak mou nejvzdálenější destinací je 40min. jízda v autě. Ta nejkratší je lehce přes 10 min. Proto každý volný čas startuji Béďu a jedu s ostatními dělat to, co nás zrovna napadne. Pole možností je zde tak obrovské!. Fascinuje mě, že po tolika letech, co tam jezdím, stále můžu objevovat pro mě nové skalky, cesty, bouldery. Pokaždé je pro mě návštěva Labských pískovců něčím novým. Pokud máte rádi většinou kvalitní pískovec s nádhernými liniemi, tak hurá do Labáku. Pokud se bojíte, tak nechoďte do lesa, pokud holdujete převislým sportovním cestám s nýty, tak taky ne. Každý si zde najde své. Jen vědět, kde to najít. Labské pískovce považuji za světovou oblast.
ptal se info o Labáku foto
Petr Resch Božena Valentová Martin Spilka
Ondrovi přejeme hodně dalších lezeckých úspěchů. Jeho volba „nej“ oblasti v podobě „Labáku“ asi nikoho nepřekvapila. Možná nezaškodí, když si připomeneme pár faktů o chování v nich, abychom mohli i nadále obdivovat krásu tohoto kouta české vlasti na vlastní oči, ruce i nohy. Labské pískovce na severu Čech zahrnují několik samostatných oblastí: Labské údolí (oblasti na pravém i levém břehu Labe), těsně sousedící Tiské stěny, Ostrov a Rájec, oblasti Českého Švýcarska (Hřensko, Jetřichovice, Brtníky apod.), Děčínský Sněžník a Bělou. Za ČHS se o Labské pískovce starají dvě oblastní vrcholové komise – OVK Labské pískovce a OVK Tisá. Z lezeckého hlediska nejvýznamnější a také nejznámější oblastí je Labské údolí a oblasti Tisá, Rájec a Ostrov. Labské údolí, tj. skály na pravém a levém břehu Labe, je součástí Chráněné krajinné oblasti Labské pískovce. Provozování horolezectví zde není z hlediska ochrany přírody nijak významně omezeno. Platí zde samozřejmě Pravidla lezení v pískovcových skalních oblastech v Čechách (způsob jištění, dělání prvovýstupů apod.) a používání magnézia je na základě rozhodnutí OVK z roku 2009 povoleno jen na cestách udělaných po roce 1990, s obtížností nejméně IXb. Stejná situace z hlediska ochrany přírody je také v oblasti Ostrova a Rájce. Přísnější podmínky se vztahují k Přírodní památce Tiské stěny, kde se projevují negativní vlivy vysoké návštěvnosti ze strany turistů a horolezců. V Tiských stěnách platí, kromě podmínek uvedených v „pískovových pravidlech“, zákaz zimního lezení, podešťový limit zákazu lezení 24 hodin a ve většině sektorů této oblasti absolutní zákaz používání magnézia. Nejnovější průvodce české a německé provenience: Jiří Rosol: Lezecký průvodce Tisá-Rájec – Sněžník – Špičák (2009) Jan Hoblák: Ostrov (2002) Albrecht Kittler: Böhmische Schweiz (2008) Pavel Černý: Horolezecký průvodce Labské údolí a Bělá (2005) Albrecht Kittler: Elbtal / Labské údolí (2009) Bližší informace najdete na www.horosvaz.cz v sekci „skalních oblastí“.
6. délka 8a, Des Kaisers neue Kleider 8b+, Wilde Kaiser, 9/2009
Portrét Ondry Beneše Skály Zhruba desítka 8b+ PP, z toho dvě vlastní cesty v Labáku – „THC“ a „King line“. Několik desítek prvovýstupů na pískovcích klasifikace Xa a výš. Bouldery Max. 8A Fb v různých oblastech světa, oprašuje boulderové oblasti na severočeských pískovcích, na letošek se chystá třetí ročník vynikajícího podniku HUDYcup. Hory a velké stěny Alpská trilogie: 2006 Silbergeier, 8b+, Rätikon 2008 The End Of Silence, 8b+, Berchtesgadenské Alpy 2009 Des Kaisers neue Kleider, 8b+, Wilder Kaiser Prvovýstupy 2006 Shortcut, 7c+, Madagaskar 2008 Merhaba, 8a, Turecko 2008 Saha, 8a, Maroko Většina prvovýstupů na písku a v horách s Tomášem Tomajdou Sobotkou z DŽC (dolnizlebcompany.com). Sponzoři HUDY sport, Direct alpine, Rock Empire, Raveltik
19
8.-10. ledna se ve švýcarské ledolezecké Mekce pořádal už desátý ledolezecký festival. Letos poprvé na novém, vhodnějším, místě, a tak si na pět set diváků přišlo skutečně na své. Při mrazivých -10 °C předvedlo v sobotu své umění na 80 lezců. Velkolepé finále vyhrál Israel Blanco ze Španělska, následován domácím lezcem Patrickem Aufdenblattenem a Rakušanem Albertem Leichtfriedem. Mezi ženami kralovaly Švýcarky: Petra Müllerová, před Felicitou Fellerovou a Daliou Hamdy. Závody jsou především setkáním věhlasných ledolezců a tak se jako již tradičně těšil velkému zájmu nedělní workshop. Na padesát nadšených amatérů zkoušelo své štěstí na skále a ledu a poslouchalo užitečné rady od finalistů a jiných zkušených ledolezců. Simon a Samuel Anthamattenovi (CH), Dodo Kopold (SK), Klemen Preml (SI), Petra a Jack Müllerovi (CH), Patrick Aufdenblatten (CH) a Matthias Scherer (DE). Promítání, které probíhalo v pátek a v sobotu večer v Kongresovém centru v Kanderstegu, se nakonec setkalo s velkým ohlasem diváků. Pionýr lezení v Sasku, Bern Arnold vyprávěl a promítal ze svého oblíbeného Labáku, přičemž poukazoval na historický kontext lezení v této oblasti. Mladý slovenský alpinista Dodo Kopold strhnul davy se svým programem „Himálaj v alpském stylu“ s fotkami a videi ze svých nebojácných výstupů na osmitisícovky, jakož i ze svých domovských Tater. Ice Climbing v Kanderstegu je znám jako jeden z nejlepších evropských festivalů svého druhu a svůj věhlas, jako skvělého místa k setkávání si získává i na mezinárodní scéně. Hlavními sponzory jsou: Arc’Teryx, Bächli Bergsport, Black Diamond, Nokia a Lowa. Dále potom: Kandersteg Tourism, Destination Kandersteg, Sterling Rope, Klettern Magazine a Vertical Magazine.
podle tiskových zpráv připravila foto Andreas Steindl
20
redakce Andrea Badrutt
Albert Leichtfried, finále
Felicitas Feller
21
Cindy Schallbetter
Albert Leichtfried
22
Host Mezinárodního festivalu outdoorových filmů Ivan Gálfy Ostrava 17. říjen 2009 Když poprvé ve svém životě zavítá do Ostravy taková osobnost československého horolezectví jako je Ivan Gálfy, není možno jej neseznámit s tímto svérázným městem na severu Moravy trochu blíže. V doprovodu osoby nejpovolanější – Luďka Zahoranského, jsme jej před jeho přednáškou v klubu Atlantik zavedli do hornického muzea v Ostravě-Petřkovicích, kde také vznikla i tato unikátní fotoreportáž.
Ludvo, to som nevedel, že si robil toľko rokov v bani
A kde sis myslel, že jsem přišel k takové kondičce?
To byl ten nejlepší trénink na Himálaj, když jsem každou šichtu musel za sebou tahat dvacetikilový vercajk nebo konev s olejem a pěkně plazením, plížením…
A to aj v tejto tme? To sme v Tatrách nemali ani na bivaku!
Dnes to nebolo najvyššie, čo to hovorím, najhlbšie, iba 465... centimetrov pod povrchom.
Všetko je raz po prvé - ťažké steny, prvovýstupy, Himálaj... aj fáranie!
text foto
Martin Krejsa P. Piechowicz
23
Martin Stráník
Ne, nebojte, vůbec jsme se v Montaně nezbláznili, navíc nehodláme s novým rokem měnit náš standard. Moc dobře víme, že „černé na bílém“ nesnese to, co mluvená řeč. Na druhou stranu, následující text, jak jistě mnozí rychle poznáte, vychází z dnes již legendárních odposlechů a jakékoliv další úpravy už zkrátka nejsou možné. ž é Citlivějším Citli ější čtenářům čt ářů se tímto tí t omlouváme.
24
Mejcup Nazdár! No nazdár, rád tě slyšim, ty vole. Hele, tak co provedem, ty draku? To nevim, ty vole. Hele, poslouchej, my teď byli na nějakejch závodech a tam bylo 30 závodících, to by ses posral. Hele, to jsou mrdky ty lezci. To je házení perel sviním ty závody. Ty vole, sviním to je slabý slovo, dyť to jde úplně do prdele, to by člověk z toho blil. Ty vole, já bliju. Tak přesně víš, o čem mluvim. Hele a uděláme letos zase Mejcup? Ježiš, ten Mejcup, no to nevim... Hele, ale prej už se přihlásilo přes dvě stě lidí. Na Mejcup jo? Heleď, ať ty lidi jdou do prdele. No jo, ty lidi jsou fakt blbý, ale tak to je zase móda přijet na Mejcup. Jako na Rock Master, že jo?
Ondra Nevělík
Ty krávo a kdy to teda jako má bejt? No teď už. Teď jo? Já teď nemůžu. Ale jako teď v sobotu. Teda ty mě blbneš, tak je to teď, nebo v sobotu? V sobotu. Ty vole, dyť to už je teď. Hele a byl by za to nějakej peníz? Ať to není zase nějaká charita, ty vole. Hmm, tak oni mi volali.. Oni ti volali kvůli prachům? A co jsi jim řek? No že jsme drahý. Tak tos jim řek dobře a co jako oni? Oni jako že by dali meloun. Meloun jo? To se posrali v kině ne? Cos jim řekl na takovej blábol? Že za to nevstanem ani z postele. No jasně a co oni na to? No že by se o tom jako dalo ještě mluvit jako. To já znám, oni ti naslibujou hory doly a pak nedostaneš ani fenik. Já jsem jim říkal, že nejsme žádný študáci, že jo? Hele a prej to bude točit i televize.
Michal Uhříček
Adam Ondra
Jirous Přibil
Televize jo? To to pak ani nemusíme dělat, ať se ty lidi na to pak podívaj doma v bedně ne? To je pravda. A nebo jestli...tak ať daj nějakou zlatku a bude se vidět. Hele seš tam? Sem. Hele, tak co teda? Ty vole, já nevim… to víš, že mi to vrtá hlavou. Hele? Co? Víš, co se říká u Čtvrtníčka na vsi? No? Že silnější pes… Hele, seš tam ještě? Sem. Hele, tak víš co? Tak jim tu nudu v Brně pořádně osladíme. To víš že joooo……MEJCUP žije :) Pondělí Nazdár kamaráde, můžeš mluvit? Můžu, sem sám.
Teda to jsou nervy. Hele, to je jedna velká hádanka, co řikáš? Ty vole, ani se neptej, dyť je to v prdeli celý, Titanik se potápí, bárka de ke dnu, já už nemůžu, jestli mi rozumíš. Ale já myslim že to klapne, když teda Pilkin postaví ty profily a Andrej pošle chyty a nikdo se do toho nebude srát. Já říkám, že to všechno stojí za vyliž prdel. No jo. Hele, já neříkám viď, ale kam to lezení jde… to mi ho teda vyndej. Člověk to musí mít furt pod kontrolou, nebo se z toho posere. Dyť se to neudělá samo. A co ty s tim Bokulou, děláte něco vůbec? No já to nechci říkat tady do telefonu, ale pro Adama je tam třicetník na kříž a padika, když vyhraje, jestli mi teda rozumíš.. Úterý Nazdár ty divochu. Jsem si říkal, ze tě při úterku prozvoním… jaks dorazil? Dobrý? Asi až o půlnoci. No ráno na hovno. Mně je taky blbě, to mi ho teda vyndej.
Mám pro tebe ty notičky. Abys to měl jako v ruce, ať to trochu zrežírujem. To finále hele, to je tak, že Lautna tam byl loni, toho bych tam letos nepouštěl, ale Jirouse nesmíš vyžlutit kdyby se dělo cokoliv. Ty vole, on si to dělá ale sám. Když mám nějakou strategii a on se mi do toho přisere s nějakejma gestama, tak je celá naše režie v prdeli. On minule psal nějakej komentář, já radši dělal, že to nevidím... Ty krávo, tak ho nech nějak vycukat... já vím, že to je blázen a že do toho zase půjde, ale to je srdcař, kterej to tmelí, rozumíš…já si říkám v devětadvaceti ty fixy, rozumíš... Středa Hele, kontrolní otázka: přišly ti ty ryby? Jó, kapříci připluli v pohodě. Víš, že s municí není problém, dyť se známe, ne? Tak hele, jaká? Ale v pohodě. .. teď jsem jen řešil nějaký míčoviny…kdo sundá chyty, kdo je zase nandá, kdo pomůže postavit bouldry… jsem se ti nemohl dovolat…
25
Dyť já jsem si to musel vypnout, já byl unavenej jako kotě, rozumíš, dyť já tu nikomu nebudu dělat buráka rozumíš.., ty vole, dyť já to nedělám pro sebe, já už jsem fakt utahanej. Hele pocem, já ti udělám média, to je důležitý. Supr. Já myslím, že to nějak ukormidlíme, uvidíme, kdo bude v Český Televizi, jestli tam bude Otík Černej s Lachtanem, tak je to v pohodě. Montanu mám taky pořešenou. Na Lezce bude psát Jirous, čili by to jako neměla bejt nuda, jestli mi rozumíš… Supr, vole! Montana je pod kontrolou, tam je Tomáš, kterej tam jako bude! Supr! Video mám vyřešený jako nikdo, to bude točit Morf, aby mi tam někdo nedělal nějaký míčoviny.
Supr, vole! Fotit bude Radmil, Vojta, Pája a Sebo. Supr! Hotový fotky vystaví Libor Jenka. Supr! Videosession obstará Petr Pavlíček. Supr! Hele vole, já myslím, že ty mediální mrdky máme pořešený. Supr!!! Čtvr tek Tak jaká u tebe? Mě bolí hlava jako střep! To mi povídej. Si dej nejakou piluli, ty vole. Ty vole, já už mám prášků jak LuRob a Horníček dohromady a hovno. Ty hele, mi volali z toho...ze svazu.
Ti volali ze svazu jo? No. Buráci! A co chtěli? Nic. Nic? Jo? No. A cos jim na to řek, ty vole? No nic no. Tos jim řek dobře, ty vole! Hele pocem a viděls ty ceny? Jak poslali sponzoři? Ty vole, ty byly dobrý! Ty krávo, ty jsou dobrý! To mi ho teda vyndej, ty vole! Jako co to bylo tohle? To byla jako tvoje práce? Ty vole, to si asi děláš prdel, ne? Jaká moje práce jako?
Kubo Kováčik
26
No prej tam byla nula, žádná munice. Počkej, jako oni nic neměli? No. A pošlou takový ceny, jo? No právě proto je to divný, víš? Pátek Ty vole, to už je pátek...seš tam…? To strašně uteklo viď… Ty vole, ten čas strašně rychle letí kamaráde, ale to víš ty líp než já, hele! Zejtra to vypukne a pak bude Mejcup zas v prdeli. Tos řek přesně kamaráde, v prdeli jsme ale my! Já zase řeším tu míčovinu s tou Nelly, ty vole! Viděls co si chce pověsit na krk? No kvůli tomu volám!
Nelly Kudrová
No ty vole, já na to koukal…jak se může...nezlob se na mě, ale jak vona může mít čas na takový komedie, vole? Ty tady padáš na držku a ona si věší na krk nějaký havaje, ty vole! Já bych jí dal! Ty máš čas na nějaký komedie? V takový situaci, kdy se klepeme vo žití? Ty vole! Ty vole na to se vyser, ty baby si stejně budou dělat co chtěj! Ale dyť my tady vůbec nedejcháme, my tady dřeme a to by se jeden posral. Ty vole dyť my jsme jenom pěšáci, my jsme dělníci boulderingu... jenom takový nosiči vody. A nosiči ryb. Ty vole, tos řek přesně. Hele viděls, jak teď lezl ten Sharma? Ty vole!
Ty vole to sem si spravil chuť. Viděls to? Ty vole, kluk jeden opálenej, vole, rozumíš… a leze si to, šolíchá…..ten kdyby sem přijel, tak nás sfoukne jako svíčku. Ty vole! To bych chtěl vidě,t ty vole. To víš, Sharma, ty vole. Adam by se z něj posral. No, já myslim, že by mu Adam zatlačil oči, ty vole. Ty krávo… Tak zejtra. Tak za rock! text foto
Mr. Mejcuppuccini Radmil Schneider
Výsledky na: www.mejcup.cz
Kateřina Pavlovičová
Daniela Kotrbová
Karolína Nevělíková
27
Gastlosen Patříte mezi lezce, kteří preferují oblasti ve Švýcarsku, kde lze kombinovat lezení jedno- a vícedélkových cest a klasiky jako je Rätikon a Wenden už znáte jak své boty? Možná by vás tento článek mohl inspirovat.
V letošním létě, když jsme plánovali nějaký ten výlet za lezením, jsme hledali ve švýcarsko-francouzském pohraničí lezecké oblasti, které nepatří mezi ty nejpro-
fláklejší a byli jsme příjemně překvapeni lezením v pohoří Gasthosen. Gasthosen je vápencový horský hřbet klikatící se ve výšce 1.500 až 2.000 m.n.m jihovýchodně od Interlakenu, nedaleko vesnice Jaun. Výchozí bod tvoří parkoviště (1.430 m.n.m.) ležící na konci dlouhých serpentýn směrem k horské chatě Chalet du Soldat. Parkování a kempování je zde tolerované, bez problému si zde můžete rozdělat oheň na vyhrazených místech a pro pitnou vodu můžete zajít do nedalekého statku. Jinak lze spát i přímo na chatě Chalet du Soldat (1.800 m.n.m.), ležící v horském sedle bezprostředně u skal (http://www.chaletdusoldat.ch/), kam se dostanete chůzí za hodinu a čtvrt. Camp je také přímo v Jaunu, kde by noc měla vycházet na něco kolem 7,- CHF. Na Gasthosenu lze lézt jak ze severu, kde najdete po celé délce skal pěkné jed28
no- až desetidélkové sportovní cesty, tak z jihu, kde vedou vynýtované až 400 m dlouhé výstupy. Ideální roční období pro návštěvu je léto, doporučuji zavítat na www.meteosuisse.ch a podívat se na aktuální předpověď. My jsme při našem pobytu navštívili pouze severní část hřebene, který je rozdělen do osmi sektorů, ze kterých nás nejvíce uchvátily ty nejsevernější – Oberbergpass a Gabeldaumen. Je sice celkem obtížné nalézt nevýraznou odbočku z hlavní cesty vedoucí k prvním čtyřem sektorům, ale v případě Oberbergpassu budete odměněni kouzelným romantickým prostředím v blízkosti skalních bloků s výhledem na Alpy. V sektoru naleznete sportovní až 30metrové cesty v kompaktní skále, strukturou trochu připomínající Dolomity. K nejoblíbenějším lezeckým cílům patří 8áčkové lahůdky „Bit man“ v mírně převislé hladké desce s povinnými silovými kroky a také „King kong“, což je klasická rudlovačka ve velkém převise. Nejvíce cest je zde v rozmezí 7a až 8a, ale na divočáky zde číhá nejtěžší cesta oblasti „Torture psysique“ za 8c, kde již název napovídá, že to nebude žádný špás. I pro něžné polovičky a začínající lezce jsou zde pěkné a lehké cesty, kterých sice není mnoho, ale opravdu stojí za vylezení. Hned o sektor vedle (Waldeck) narazíte na typické dolomitské cesty naštěstí v naprosto kompaktní skále, mající příjemných pět délek, převážně v obtížnosti 6b až 7b. Ve vzdálenějších sektorech, kam dojdete od Chalet du Soldat nebo cestičkou vedoucí pod celým hřebenem, pak najdete další jednodélkové sektory (Grossturm Nord a Lochgrad Nord), ale i 300metrové vzdušné prásky, například ten nejtěžší – devítidélkový „Yeah man“ za 8b+. Dá se zde najít opravdu celkem pestrá paleta cest a my jsme návštěvy této oblasti určitě nelitovali. Ve volný den jsme si zajeli na kafíčko do malebných vesniček nebo se vykoupali v jezeře, prostě pohoda. Více o lezení v této oblasti najdete v průvodci přímo věnovaném Gasthosenu či v publikaci „Schweiz extrem – Band 1“, kde jsou vybrané pěkné cesty od šestého stupně. Přeji vám pěkné chvíle strávené u ohně na parkovišti po vydatném lezeckém dni v této fotogenické horské oblasti. Chalet du Soldat http://www.chaletdusoldat.ch/ Aktuální počasí najdete na: http://www.gastlosen.ch/meteo.html text foto
Čaj(da) archiv autora
V Gastlosenu je nádherně...
29
ŽIGULÍKEM DO MONGOLSKA
Pamír nás vítá nádhernou scenérií
Je za pět minut dvanáct, s přítelkyní Martinou čekáme na zastávce na autobus, není nám příliš do smíchu, ba ani do řeči. Komu by také bylo? Martina má nastoupit do busu, já se otočit a jet na tříměsíční pouť přes půl světa starým žigulíkem. Autobus se ukázal na horizontu, začíná mi bušit srdce jako běžci při cílové rovince na maratónu, je nám do pláče. Ty chvíle jsou tak intenzivní, že podléhám a jedu s ní domů, kde trávíme poslední chvíle. Nadešel můj čas, „musím jít, Marti,“ dlouhé chvíle loučení se mísí s pocity, které se dají jen ztěžka popsat, hlavou se mi honí různé myšlenky. Vrátím se? Uvidíme se ještě někdy? Je to daleká cesta, stát se může cokoliv, staré auto, chabé vybavení, na kartě ani ne deset tisíc, je to šílené: chci už jít, nevidět ji a přitom zůstat. Jdu kousek po ulici… je pryč!!! Je mi nanic, nejradši bych si sedl na zem a seděl, koukal a přemýšlel, co to vlastně dělám. Vtom přijíždí Ondra. „Jsi v pohodě?“, ptá se. 30
,,Budu dobrej.“ Nepřítomně sedím a koukám z okna auta. Odjíždíme. Je všední červnový den, klidný, zdánlivě jako každý jiný. Je to tady, konečně jedeme. Ani tomu nemůžu pořádně uvěřit, protože odjezdu předcházelo přes půl roku intenzivních příprav: každý den práce, pak příprava auta, vyřizování víz, Vídeň, Praha, sponzoři, škola, práce, zkoušky, dílna, víza, Vídeň, škola, práce, dílna… Dóóóóst. Jsme na Slovensku, právě jsem se probudil z ošklivého snu. V duchu si říkám, že teď nastává čas tvrdé odplaty. Čas zúčtovat všechnu tu námahu. Vážení, jedeme Žigulíkem do Mongolska! Členové: Ondřej Mužík, David Jaroš, Jiří Fabík, a náš sovětský parťák žigulík 2104 Trasa: Přes Turecko do Ázerbájdžánu – tady se máme sejít s Jurou, který nemohl vyjet současně s námi (bakalářská práce ho zdrží doma o tři týdny déle). Poté přes většinu postsovětských republik až do Mongolska – cca 28.000 km. Cíl: hory, lezení, jízda starým autem a nakonec pomoc školákům v Mongolsku.
Vnitřnosti našeko ladíka – v dílně ve Tvarožné
1.
Nápad se zrodil zřejmě v mé hlavě, vždycky mě přitahovala auta. A čím starší, tím lepší. Řadu let jsem milovníkem lezení a hor, odnepaměti chodím na výlety do kopců. Proč to vše nespojit dohromady a neudělat tak jednu chutnou omáčku? Byla to pro mne velká výzva, jsem dost mladý, nebyl jsem si vůbec jistý, že to vše klapne. Velké obavy se odehrávaly i kvůli časové tísni, prostě aby všechno na sebe navazovalo, hlavně víza, bylo jich hodně a jen velmi málo času. Kolik peněz taková akce spolkne? To jsem si říkal celou dobu, ani teď přesně nevím, kolik to stálo. Jde o to dobrodružství, ne? Myslím si, že nejdůležitější ze všeho je odhodlání a pevná vůle vytrvat, peníze se vždy nějak seženou. Když prachy jsou, ale není odhodlání, nestojí to za nic. Budu se vám snažit přiblížit pár lezeckých zážitků, pár nejnovějších informací z dané oblasti a hlavně dobrodružství. Nejsme žádná esa, vlastně jsme nikdy dříve ani nebyli v takových nadmořských výškách. Turecko-Ballikyalar Asi dost neznámá lezecká oblast poblíž Istanbulu, někde na netu jsem se dozvěděl, že se tu dá příjemně odpočinout, v našem případě si protáhnout naše přesezené zadky. Nejdříve projíždíme přes megalomanský most do Asie, mýtné je samozřejmě až na druhé straně. Bankovky ani mince ten krám nežere, kašlu na to, dupnu na plyn, odjíždíme se sirénou a blikajícími foťáky: ,,Ondro, smál ses?“ Po čtyřiceti kilometrech sjíždíme z dálnice, máme pocit,
že jsme stále v Istanbulu, už tak 100 kilometrů! Jeden velkej industriál. Jedeme po cedulích až do Ballikyalar kempu, vládne tu příjemná atmosféra, hned jsme zváni na čaj a dáváme se do řeči s Ismetem. Je fajn a máme radost, že umí anglicky.Velice brzy se z naší strany dostane řeč na moravskou slivovici. Ismet však s úsměvem odmítá, protože je muslim. Ptám se ho tedy: ,,Opravdu nevyzkoušíš?“ „A tak dobře, ale jen jednu!“ Po třech panacích sedá na motorku a odjíždí domů, zítra musí do práce. Ismet nás seznámil se svými přáteli, zítra nám ukážou pěkný sektor. Večer holdujeme skvělé večeři a pořádnému pití. Jdeme spát za záchody doprostřed oraniště, jsme hodně unavení, tak je nám to jedno.V noci mě nejdříve vzbudí obrovské horko, jdu do naha. Pak následuje smršť komárů, zalézám dovnitř ale jsem jako pečínka. Když už jsem se vyrovnal s horkem, začíná kolem nás pobíhat smečka psů, štěkají, hrabou vedle nás. Přemýšlím, jak jsou velcí. Brzy mám toho dost a hážu po nich pár klacků, je klid a usínám. Ráno vstáváme časně, záda nás bolí, nechápeme, jak jsme mohli dožít rána. Majitel kempu nás zve na snídani a čaj. Ukazuje nám stojku a vzápětí jde pracovat na svém novém příbytku. Sbalíme vercajk a naši noví přátelé nás vedou do skal, cítím se jak za starých časů. Klušeme do strmého kopce, skalky jsou sice nízké, ale na protažení super. Stačí nám pár šestek, jedna sedm pluska na rybu a jsem k.o. Taky držím skálu po několika měsících, vůbec poslední rok se
nesl v duchu jednoho velkého lezeckého flákání, přehodnocuji bolest rukou a lezu další a další cestu. Je horko jako v peci, jsme unavení. Vtom přichází naši přátelé s pozváním na koupačku do nedaleké tůně, asi deset minut cesty odtud. Při pohledu do říčky nás přechází chuť, všude samá pěna, bordel. Prý tam výš je voda čistší a lepší. Nevěříme, ale přesto je následujeme. Po půl hodině cesty opravdu dorážíme ke krásné tůni, je to jako v ráji, měli pravdu! Voda průzračná, čistá. Lepší regenerace nemůže být. Od lezení v Ballikyalaru nečekejte zázraky, je to spíše takový odpočinek od nedalekého ruchu velkoměsta. Rozhodně se při cestě kolem zastavte a vychutnejte si pohodovou atmosféru, která zde vládne. Pohoří Kačkar Sestupujeme dolů kilometrovým žlabem – obezřetně, ale rychle. Všude kolem nás ve sněhu se válí tisíce kamenů, čas od času nějaký proletí kolem nás. ,,Dave, musím se vyčůrat!“ ,,,OK, Ondři, ale dělej, ať jsme z tohohle pekla už pryč. Nechci zase dostat do helmy šutrák!“ Hotovo, mužeme jít dál. Navázaní nejsme, skon se zdá být v pohodě. Ovšem zdání občas opravdu klame, jak jsme se vzápětí přesvědčili na vlastní kůži. ,,Cepííín, zasekni cepín!“, křičím z plných plic na Ondřeje. Pozdě. Dělá kotrmelce přes malou skalku, vidím jen, jak se jeho bezvládné tělo kutálí jako hadrová panenka dolů. Hrozná chvíle, v hlavě se mi točí myšlenky na mrtvého přítele. Díkybohu je ale v pořádku. Cestou do sedla
31
Kyrgysko-tadžická hranice, poblíž Peak Lenina
Stačí jen vzlétnou, pohled ze severní stěny Kačkaru
Do Horské vesničky Olgunlar vede jedinná cesta, má padesát kilometrů, klikatí se údolími v horách kolem Kačkaru. Zrovna vaříme ☺
Pamir Highway
Do Kačkaru jsme zamířili po dvoudenní jízdě, žigul jede fajn, nálada super, užíváme si to. Jen ta sinusitida mi otravuje život, každý den si napařuju frňák, kapu si slanou vodu, chci být fit do kopců. Turci jsou moc fajn, pořád nás zvou na čajíčkové posezení. Dorážíme do Yusufeli, v malém obchůdku vybíráme jídlo podle nejnižších cenovek a pokračujeme dál. 32
Omar v VIII-
Míříme do vesnice Olgunlar. Kilometry ubíhají, silnice se zařezává do úpatí hory, je nám teplo. Po dvaceti kilometrech asfaltové silnice, která mi připadá jako tankodrom, přichází náhlý zvrat. Asfalt tady končí, jedeme po kamenité cestě, kde dvě vozidla vedle sebe neprojedou. Po chvilce chápu, že projedou – čas od času totiž děláme s protijedoucími řidiči husarské kousky u srázu do řeky. Po dvou hodinách jízdy, kde po celou dobu bagr uvolňoval zasypanou silnici (zřejmě bude asfalt až do konce), dorážíme do malinké vesničky jakoby na konci světa. Olgunlar. Provozní místního hotelu nás chce okamžitě po příjezdu ubytovat, my však s radostí odmítáme; vypadá uraženě a dál se s námi nebaví. Už je pozdě, vaříme u auta, pijeme slivovici. Někdo na nás z okna cosi pokřikuje, nerozumíme, pijeme dál. Večer se shodneme, že bude lepší spát za vesnicí. Ráno se probouzíme poblíž silnice ve křoví a začínáme se balit. Jedinou mapu, kterou máme, ukládám do foťáku jako obrázek, který jsme stáhli na netu v internetové kavárně. Je to lepší než nic. Jídlo na dva dny, lano, mačky, sedáky, jedna helma, stan a můžeme frčet. Asi po třech hodinách docházíme pod žlab. Nasadíme mačky a pomalými krůčky se začínáme šlindat nahoru. Jsme cca ve 3.000 m. Do sedla to máme podle mapy tři sta padesát výškových metrů. Od severu se na nás žene mlha hustá jako mlíko. Sedíme v sedle a vychutnáváme napůl müsli tyčku. ,,Hele, půjdeme tudy dolů, tam přespíme a zítra brzo vyrazíme na Kačkar!“ Ondra souhlasí. V táboře pod stěnou je asi patnáct borců, neumí moc anglicky, prý jsou turecká alpinistická reprezentace a dneska byli na Kačkaru. Bohužel je mlha jak blázen, tak nám jen do mlžného oparu kreslí a vysvětlují cestu nahoru. Klasika – levým hřebenem je prý cesta špatně schůdná, radí nám tedy jít kilometrovým žlebem nahoru do sedla, kde máme odbočit doleva, po různých římsách pak traverzem doprava a už jen dvě stě me-
trů na vrchol. Bohužel nejsem schopen si všechny informace zapamatovat, je pozdě a tma, jsem k smrti unavený. Po dlouhé době mám na zádech batoh a hlavně se nám s Ondrou podařil náš výškový rekord cca 3.400 m.n.m. Nedaří se nám usnout, nohy nás bolí jako čert. Kuchař Ondra vaří naprosto geniální Bitch pocket (čínskou polévku). Máme respekt ze zítřejšího dne. Lýtka mi hoří, jdu si je tedy svlažit do ledového potoka. Je to příjemné. Koukám do oblaků mlhy, nic nevidím, jen si představuji obrovskou stěnu a říkám si, o kolik větší to bude než Tatry. Do té doby jsem byl zvyklý koukat jen na Tatry, miluju je. Z toho snění mě vytrhne bolest nohou. Sakra, zapomněl jsem je ve vodě! To si tady snad pořídím ještě omrzliny! Nočního koupání mám akorát dost, klopýtám tedy nahý do spacáku, kde se mi daří brzy usnout. Po pár hodinách spánku je však nutné vstát, něco rychle pojíst a vyrážíme. Ke snídani do sebe tlačíme naprosto hnusnou těstovinovou kaši s cukrem, obrací se nám žaludek. Je půl páté a s úsvitem vyrážíme po mírném svahu pod žleb. Celá ta krása, kterou jsme nemohli včera kvůli mlze vidět, je teď přímo před námi. Jsme ohromeni tou výškou kolem nás. Po pár metrech zjišťujeme, že jsme v minovém poli, všude kolem nás se válejí stovky kamenů všech velikostí, je to jako časovaná bomba. Nevím ale, kdy vybuchne, proto máme uši nastražené jako lovečtí psi. Po dvou stech metrech odpočívám, vtom se kouknu nahoru: ,,Pozor, kámen!“, křičím a zrovna když si lehám na zem a snažím se krčit blízko sněhu mě trefí přímo do hlavy. Naštěstí šutr trefil mě, mám totiž na rozdíl od Ondry helmu a vyvázl jsem tedy bez úrazu. Pokračujeme žlebem nahoru až do místa, kde se cesty rozdělují na dva malé kuloáry. My jdeme tím levým, je sice prudší, ale nebudou na nás alespoň padat kameny z okolní stěny. V sedle jsme utahaní, předchozí den se na nás výrazně podepsal. Přešli jsme na druhou stranu hřebene, vrchol je ještě daleko. Jsme sice na jižní straně, kde je tepleji, ovšem s fyzičkou na tom nejsme bůhví jak dobře. Nedaří se nám zorientovat ve spleti říms, jak nám vysvětlovali Turci, prý tady nechali nějaký klacky, aby vytyčili směr. Ty se nám ale nedaří najít, vracíme se do sedla, zklamání je cítit ve vzduchu. ,,Hele, Ondři, tak vylezem tady na tenhle vrchol napravo od sedla, cesta je jednodušší. Lepší vrabec v hrsti, nežli holub na střeše, ne?“ Za půl hodiny stojíme na malém, pro nás bezejmenném vrcholu. Jsme šťastní a vychutnáváme si poledne. ,,Bude oběd.,“ říká Ondra. Tlačíme do sebe müsli tyčku na půl a zapíjíme to lahodným red bulem. Myslím, že vrchol leží ve 3.600 výškových metrech,
a to podle okolních vrcholů, které máme zakreslené na naší virtuální mapě. Cítíme se lépe, vracíme se zpět do sedla. Jdeme dolů po stopách našich kolegů; vypadá to dost prudce a mně se nechce šlapat, tak jedu po zadku až dolů. Po pár minutách… „Ondróóó, Ondróóó! Žiješ, sakra?“ Ondra se nehýbe, jen bezvládně leží a mne se zmocňuje nepříjemný pocit. Z nejhorších představ mě dostávají až Ondřejovy pohyby, vstává a mává na mě rukou na znamení, že je v pořádku. Oddechnu si. Běžím k němu dolů a po cestě nacházím cepín, jako takovou cenu útěchy. Ondra je dost v šoku a necítí se moc dobře. Hlavu má od krve, ruce podřené a stěžuje si na bolesti zadnice. Beru mu tedy batoh a pomáhám v sestupu, pod nástupem už vtipkujeme a vážnost situace si uvědomujeme až později ve stanu. Ondra má pěkně naraženou zadnici, je celý podřený. ,,Měli jsme z pekla štěstí,“ říkám a vařím rychle něco k jídlu. Následujícího dne ráno vidím, odkud Ondra letěl a kam dopadl. Kdyby do toho skaliska bouchl hlavou, následky by byly nejspíš katastrofální. Tento den se musíme dostat zpět přes sedlo až k našemu autu. Budím tedy Ondru, kterému se sice nechce po včerejším zážitku vůbec vstávat, ale nakonec v sobě nachází skryté rezervní síly. Večer jsme u našeho milovaného žigulíčku, náš domov. Děláme monstrózní večeři. Servírují se brabory se sójovým mletým masem, kořením a máčkou, samozřejmě také slivovice nesmí chybět. Pak začíná každodenní hra, a to jak všechny věci co nejúsporněji naskládat do auta. Ještě ten večer vyrážíme směr Gruzie a pak Ázerbájdžán, za dva dny totiž musíme v Baku vyzvednout třetího člena naší výpravy Jirku. Po cestě potkáváme nejdříve králíka, který běží před námi celých pět kilometrů a my nechápeme, že nedostal infarkt. Potom nás zastaví medvěd, který dokáže vyběhnout 30metrovou stěnu za pár sekund a my na něj jen udiveně zíráme. Ne, medvědům opravdu neutíkejte, nemá to smysl. Tádžikistán – Fanské hory Po značných útrapách na hranicích jsme projeli Gruzii a Ázerbájdžán, kde proběhlo šťastné setkání s posledním členem výpravy. Je rád – bakalářku má v kapse. Po trýznivé cestě trajektem do Turkmenistánu, který nás stál přibližně 12.000 korun plus 200 USD na hranicích a po nezapomenutelném setkání s Azamem, který nám dal do kupy uložení tlumičů, dorážíme do Fanských hor. Leží v západním Tádžikistánu, pár hodin jízdy autem z Dušanbe nebo Samarkandu. Příjemné tre-
kování a špičkové lezení nabízejí vysoká sedla a pětitisícové vrcholy, mezi nejznámější patří: Zamok, Energia, Chimtarga, severní stěna Mirali a peak Moskva. My přijíždíme ze severu od Penjinketu – tady je poslední možnost si nakoupit zásoby – potom pokračujeme horskou silnicí do Artushe Alpalager. Kombinací prudkého kopce, velké váhy žiguláku, slabého motoru a řídkého vzduchu se nám nedaří do kempu vyjet. Náhle se objevuje mohutný Tádžik s čtyřlitrovou toyotou, podáme si ruce, vytáhne lano a vezme nás do vleku, po pár sekundách jsme nahoře. Radost zapíjíme tádžickým koňakem a moravskou slivovicí, dáváme se s místními do řeči. Dozvídáme se, že ten chlápek s toyotou je majitel celého kempu, ještě jednou mu vzdáme hold. Další den vyrážíme do kopců až k polednímu. Bohužel Jirka s námi jít nemůže, trápí ho střevní potíže. S Ondrou míříme na Peak Energia (5.120 m), je pro nás vzdálený tři dny cesty tam a dva dny zpátky. Nikam nespěcháme, pomalu nabíráme výšku do sedla, kocháme se výhledem na Chapdaru a pak sestupujeme k Alaudinským jezerům. Je tu mnoho místních obyvatel, všude stojí stany a plno oslíků, co nosí batohy turistům. Tento večer rozdělám oheň, protože jsem hlupák. Vzal jsem vařič campigaz a bombičky od varu, hold když se při odjezdu spěchá… kleju. Stačí trochu síly a zručného manévrování a závit je hotov. Další den nás čeká pochod kolem Mutnieho jezera až pod Energiu, kde stavíme stan v mírném svahu. Udělat rovinku nám zabralo celou hodinu, až následujícího dne ráno zjišťujeme, že stačilo jít asi o dvě stě metrů výš – jsou zde dva stany a je tam plocha velká jako hokejové hřiště. Vyrážím ve čtyři ráno pro vodu, ale než mi natekla do obou pet flašek, bylo už pět. Myslím, že jsem i jednu chvíli počítal kapky, u šesti set padesáti mě to však přestalo bavit. Zase si brblu pod fousy: ,,Jsem to ale kretén.“ Termosku samozřejmě nemáme. Před pátou hodinou už je světlo a my opouštíme náš bivak a vydáváme se vzhůru jen s nezbytným vybavením. S přibývající výškou je výstup čím dál naročnější. Žádná velká aklimatizace u nás sice neproběhla, nicméně problémy s výškou u nás nenastávají. Pouze nás trápí řídký vzduch. Asi ve čtyřech kilometrech nad mořem jsem se neudržel a musel vykonat potřebu. Velkou. S mačkami zabořenými ve sněhu a opřen o cepín přemýšlím nad tím, že je to asi nejextrémnější místo, ve kterém jsem podobnou věc konal. David mě trumfnul asi o padesát metrů výše. Okolo poledne se dostáváme nechutným suťovištěm až do finálního sedla mezi
Energií a Chimtargou. Zde potkáváme jednu členku další české výpravy. Její kolega a kolegyně se právě snaží zdolat vrchol. Vydáváme se za nimi. Nejnáročnější část výstupu. David ztěžka rozdýchává každý desátý krok, já funím asi půl kilometru za ním a odpočívám při každém čtvrtém. Před finálním vertikálním stoupáním, kde je ledové místo, s Davidem zvažujeme situaci. Vrchol sice láká, ale já se řídím heslem DOBRÝ HORAL – ŽIVÝ HORAL a zůstávám sto metrů pod vrcholem ve výšce 5.020 m. David se vydává na vrchol sám. Tam potkává zbytek zmíněné výpravy. Setkáváme se opět v sedle mezi Energií a Chimtargou. Oddělujeme se od českých kolegů a scházíme k našemu bivaku. Balíme věci a vydáváme se až k Alaudinskému jezeru. Zde nocujeme. O týden později: ,,Chlapi, vidíte tu krásu?“ říká Jirka a já odpovídám: ,,Ty vole, my jsme fakt v ráji!“ V puse přežvykujeme meloun, který jsme levně vykšeftovali v Khorogu a nemůžeme uvěřit vlastním očím ani uším. Sedíme na břehu jezera Karakul uprostřed Pamíru, cestou z Murgabu jsme potkali jen pár bicyklistů z Holandska a dva malé domy. Je tu kouzelně, rád bych se sem někdy vrátil… Konec snění, běžím odevzdat článek do redakce. Někdy příště: Kyrgyzstán, Kazachstán Poděkování: Za realizací výpravy stojí mnoho osob, tímto děkuji: Martince za podporu, mamce a Štefanovi, Víťovi, Kačce a Lukáškovi do Tvarožné za pomoc s žigulíkem, strýcům Marošovi a Jankovi ze Slovenska za odbornou pomoc, Šťávovi a všem z firmy MAMMUT, paní Hruškové z firmy SILVA a CRAFT, Pólovi z brněnského ALPSPORTU, automechanikům do Šlapanic z firmy AUTO STANĚK, Vašku Purčovi z VRAKOVIŠTĚ BRNO, a jedno velké díky patří i do redakce časopisu MONTANA text foto
David Jaroš archiv autora
33
Tomaž Humar „Když se rozhodnu vyrazit, jako bych cítil, že se mi nemůže nic stát. Musíš si věřit, mít v sobě určitý druh víry. Když máš strach, je konec. Je třeba zůstat bdělý, ať se stane cokoliv a nikdy nepodlehnout.“ Tomaž Humar, který před nedávnem zahynul ve věku 40 let na Langtang Lirung v Nepálu, byl horolezec, jehož přístup k himálajským výstupům vyvolával u šiřší veřejnosti silné emoce, ne vždy pozitivní. I když jeho lezecké počiny, jako třeba sólo průstup 4.000 metrů vysokou jižní stěnou Dhaulágirí, z něj v jeho rodném Slovinsku udělaly národního hrdinu, v očích jeho kolegů, těch nejlepších alpinistů poslední doby, to byl showman, který ze svých hazardních výprav do hor dělal velkou mediální show. Výstup na Dhaulágirí v roce 1999, Reinholdem Messnerem označovaný jako „nový milník v extrémním horolezectví“, byl prvním příkladem využití internetu pro přenos online zpráv ze samotného výstupu a samotná výstupová trasa byla pak Humarem pojmenována po jeho hlavním mediálním sponzorovi, telekomunikační společnosti Mobitel. Vrcholem jeho „mediální popularity“ se potom stal přímý přenos ze záchranné akce v roce 2005, kdy byl při pokusu o sólový výstup Rupálskou stěnou stržen lavinou. Nespočet lidí sledovalo devítidenní drama v Rupálské stěně Nanga Parbat, které bylo vysíláno do celého světa Humarovým podpůrným týmem ze základního tábora. Dechberoucí reality show, ve které člověk zažívá neskutečné ponížení, ale ne smrt. Humar přežil díky chladnokrevnému jednání a odvaze dvou pilotů Pákistánské armády. Plukovník Rashid Ullah Baig a major Khalid Amir Rana tehdy dostali ze své helikoptéry Lama SA-315 maximum, když vytahovali Humara z jeho záhrabu ve výšce 6.000 metrů. A sotva o měsíc později vylezli Rupálskou stěnu dva Američané Steve House a Vince Anderson v rychlém alpském stylu a bez médií a reklamy. Taková tichá výtka smělému Slovinci, zdálo by se. Humar své puritánské kritiky tehdy okomentoval slovy: „Ti, kdož jsou bez hříchu, ať první hodí kamenem.” Bernadette McDonaldová, která napsala jeho životopis, říká, že ve skutečnosti Humar považoval zájem veřejnosti a mediální cirkus kolem jeho osoby tak trochu za vtip. „Tomaž prostě jen miloval lezení,“ říká. „Miloval lézt rychle a měl obrovské množství důvěry ve své vlastní schopnosti a s tím také vyrážel do hor. Jeho život ve Slovinsku byl doslova přecpaný lidmi, zodpovědností, termíny, rodinou i obchodem a on před tím utíkal. Rád se pak dostal do hor s tím, že může být několik týdnů sám nebo maximálně s jedním nebo dvě-
34
ma lidmi a lézt. Veřejnost o něm neměla přesný obraz, byť jeho styl lezení odrážel velkou část jeho osobnosti.“ Ať už ale byly jeho hlubší pohnutky jakékoliv, Humarovy ostatní výstupy byly zcela odlišné od mediálního humbuku na Nanga Parbat. Například jeho sólo výstup jižní stěnou Annapurny v roce 1995, kdy dosáhl východního vrcholu, proběhl bez jakéhokoliv předchozího zveřejnění v médiích a svět o výstupu nic nevěděl až do chvíle, kdy Humar satelitním telefonem oznámil Nepálské horolezecké asociaci dosažení vrcholu. Ani při svém posledním výstupu, když spadl a smrtelně se zranil v jižní stěně Langtang Lirung v severním Nepálu, na něj nebyly namířeny kamery. Humar odjel do hor bez fanfár a lezl zcela sám, takže přesné okolnosti jeho nehody se nikdy nedozvíme. Jagat Limbu, velitel základního tábora, spustil poplach 9. listopadu po předchozím hovoru s Humarem. V telefonu mu Humar sdělil, že má zlomenou nohu, přeražené záda a že si myslí, že zemře. Vyslovil také obavu, že jakákoliv záchranná akce vrtulníkem bude zbytečná, protože bude téměř nemožné ho najít. Poslední kontakt byl druhý den ráno, když slabým hlasem Humar řekl: „Jagate, toto je můj poslední…“, pak se hovor přerušil. Všichni se domnívali, že Humar leží někde kolem výšky 6.300 m, ale ani helikoptéra, která provedla deset přeletů, ani tým šerpů, který se dostal téměř 500 m od údajného místa Humarova dopadu, nic neobjevili. Tělo bylo nakonec objeveno mnohem níž ve stěně, ve výšce 5.600 m záchranným týmem Air Zermatt, který tři dny čekal na povolení leteckého provozu v Nepálu. Dvacetišestiletý horský vůdce a alpinista Simon Anthamatten se spustil na laně z vrtulníku pilotovaného Robertem Andenmattenem a vyzvedl Humarovo bezvládné tělo.
Tomaž Humar, známý pod přezdívkou Gozdni Joža, se narodil v Kamniku ve Slovinsku, které v té době bylo součástí Jugoslávie. Byl nejstarším ze tří bratrů. Humarův otec, stavař, byl hlavou ortodoxně věřící rodiny. Tomaž byl velmi duchovně založený, což se projevilo i na jeho pozdějším přístupu k horám, kdy při svých výstupech sledoval různá příznivá znamení a nálady hor. Tomaž začal lézt v 18 letech jako člen horolezeckého oddílu Kamnik. Alpinismus byl v té době nedílnou součástí slovinské kultury a v Jugoslávii bylo horolezectví vysoce organizovanou činností podobně jako u nás. Nováček musel projít mnoha vzdělávacími programy a nic nebylo možné bez úředního souhlasu. Do zahraničí a zejména do vysokých hor se nedalo dostat bez podpory oddílu. Ve dvaceti byl povolán do vojenské služby. Humar nenáviděl Slobodana Miloševiče a jeho plány vůči etnickým Albáncům. Když skončila jeho vojenská služba, řekl velícímu důstojníkovi, že chce jít domů. Místo toho byl zadržen a násilím odveden do Kosova, kde po boku Srbů ve městě Podujevo s puškou v ruce „střežil“ Albánce. Pro Tomaže to byla hrozná životní zkušenost plná brutality a násilí. Nakonec se mu povedlo dezertovat. Nikdy prý nezapomněl na místního Albánce, který mu dal jízdenku na vlak zpět do Slovinska. Jak ve své knize píše McDonaldová, domů se vrátilo „spíš divoké zvíře než lidský jedinec“. V rodném Slovinsku se okamžitě vrhl do sólo lezení těch nejriskantnějších a nejtěžších cest. Nejprve mezi ostatními lezci velice zapůsobil a ohromil je, ale velmi brzo s ním nikdo nechtěl lézt díky jeho aroganci. V prosinci 1991 si Humar vzal za ženu Sergeju Jersinovou, bývalou přítelkyni svého spolulezce Danilo Goloba, který se zabil při sólování krátkého ledu v Kamnických Alpách. Po deseti letech
však měla Sergeja dost manželovy životní dráhy, časté a dlouhé nepřítomnosti doma a finanční nejistoty a nechala se rozvést. To už spolu měli dvě děti, Tomiho a Ursu. První seznámení s Himálajem přišlo v roce 1994 s výstupem na Ganesh V (6.986 m) v Nepálu. Expedici vedla legenda slovinského horolezectví Stane Belak, známý jako Šrauf. Zde také došlo ke konfliktu, který vyvolal právě Humar. Při prvním pokusu o vrchol spadl Šrauf do trhliny a horolezec, který ho zachytil, si vážně poranil žebra. Šrauf se rozhodl odvolat expedici, ale Tomaž si doslova vyřval ještě jeden pokus o vrchol. Šrauf pak svého tvrdohlavého chráněnce doprovázel, což bylo jediné Tomažovo štěstí, neboť jeho kariéra mohla skončit dřív než začala. Šrauf Humara doslova stáhl z kopce absolutně vyčerpaného a dehydrovaného. O rok později to pak byl Sherpa Arjung, který nezastavitelného Slovince oživoval ve stanu vysoko ve stěně Annapurny I (8.091 m) potom, co Humar sám a ve tmě dosáhl své první osmitisícovky. Byl jako rozjetý vlak. V květnu 1996 prvovýstup v severozápadní stěně Ama Dablam (6.812 m) spolu s Vanjou Furlanem. Za tentno výstup obdrželi ocenění Piolet d’Or, kterého se však Furlan nedožil, když se ještě před slavnostním ceremoniálem zabil v Julských Alpách. Ještě tentýž rok stihl Tomaž v listopadu sólo prvovýstup na Bobaye (6.808 m) v západním Nepálu. O rok později Khumbu trilogie. Prvovýstup severovýchodní stěnou Lobuche East (6.119 m), výstup na Pumori (7.165 m) a prvovýstup dosud nezlezenou 2.500 metrů vysokou západní stěnou Nuptse W2 (7.742 m). Výstup touto impozantní a nebezpečnou linií realizoval Tomaž spolu s populárním slovinským horolezcem Janez Jegličem. Bez lan a ve velmi špatném počasí se pět dnů doslova probojovávali k vrcholu. Ani v průběhu tak náročného výstupu však Janez neztratil smysl pro humor a okomentoval jejich počínání v narážce na slovinskou horolezeckou politiku: „Jestli tohle vylezeme, Tomaži,” řekl během třetí noci, „budeme šťastní po zbytek našich životů. No a když ne, uděláme šťastnou alespoň polovinu Slovinska.” Jeglič dosáhl vrcholu chvíli před Humarem a i přes divoký vítr radostně mával cepínem na Tomaže. Když však došel na vrchol Tomaž, jeho přítel už tam nebyl. Nalezl pouze pár stop, které končily na okraji. Jeglič pravděpodobně v silném větru ztratil rovnováhu a zřítil se na druhou stranu hory. Samotného Humara tedy čekal velmi náročný dvoudenní sestup dvouapůlkilometrovou stěnou. Při sestupu mu přestala fungovat čelovka, přišel o brýle, trpěl halucinacemi, omrzlinami, byl dehydrovaný a při životě ho udržoval pouze hlas přítele ve vysílačce. Ze zranění se vzpamatovával několik měsíců, ale psychické rány, které na Nuptse utržil, se mu již nikdy nezahojily. Za výkon na Nuptse byl sice širokou veřejností obdivován, ale drby u slovinských horolezců a Jegličova obrovská popularita v něm vyvolaly pocit, že se do rodné vlasti vrátil ten špatný horolezec. Po těchto zkušenostech se rozhodl, že už poleze pouze sám.
V roce 1998 následoval patnáctidenní sólovýstup cestou Reticent Wall (A5, 5.7) ve stěně El Capitana a v roce 1999 devítidenní sólo v jižní stěně Dhaulágirí. Rok na to se mu přihodila první vážná nehoda v jeho životě. Při stavbě domu pro svou rodinu se zřítil spolu se stropními trámy a roztříštil si levou patu a utrpěl několikanásobnou zlomeninu pravé stehenní kosti. Podstoupil sérii operací, rekonvalescence byla velmi dlouhá, ale i přesto, že mu lékaři prorokovali, že bude jen stěží chodit, se v roce 2002 vydal na „zkušební“ velkou horu, kdy z Tibetu vystoupil s kazašským týmem normální cestou na Šiša Pangmu (8.046 m). O rok později se spolu s dalším horolezcem z Kamniku, Alešem Koželjevem, vydal do Argentiny, kde během pěti dnů vylezli v jižní stěně Aconcagui (6.962 m) novou cestu ve velmi špatném ledu a rozbité skále. Výstup byl nominovám na cenu Piolet d’Or, ale nevyhrál a Humar celý systém udílení těchto cen okomentoval slovy: „Ceny jsou jako hemoroidy, v určitém okamžiku je může mít každý kretén.” Poté následovaly ještě dva výstupy, a to východní stěna Jannu (východní vrchol 7.468 m) a severní stěna Cholatse (6.440 m). V roce 2005 se pak Humar vydal na Nanga Parbat se smělým plánem přelézt sólo 4.500 metrů vysokou Rupálskou stěnu. Do Pákistánu odletěl tentokrát se silným podpůrným týmem, v němž byla mimo jiné také astroložka Nataša Pergerová, která měla za úkol číst jeho auru, sledovat hory a vybrat mu slibný den, kdy by měl začít lézt. Po mediální show a debaklu se Tomaž Humar stáhl do ústraní. Tomaž Humar, narozený 18. února 1969 v Kamniku ve Slovinsku, byl nalezen mrtev 14. listopadu 2009 v jižní stěně Langtang Lirung v Nepálu. Zanechal po sobě dvě děti žijící s jeho bývalou manželkou a několik fascinujících prvovýstupů, které stěží kdy budou zopakovány.
Tomaž Humar v podání B. McDonaldové Když Bernadette McDonadová psala Humarův životopis, jen stěží mohla tušit, že jej píše téměř celý. Kniha poprvé vyšla v Londýně v dubnu 2008 vázaná v pevných deskách s bohatou fotografickou přílohou. Pro velký úspěch byla znovu vydána letos v únoru jako brožovaná a už bez rozsáhlých příloh. Autorka popisuje Humara ve dvou rovinách. V každé kapitole nejprve téměř reportérsky líčí dramatické okamžiky na Nanga Parbat a potom jsou postupně zachyceny ty nejdůležitější okamžiky Tomažova života. Neúspěch na Nanga Parbat tak tvoří rámec celé knihy. Pokud někdo chce jen trochu nahlédnout do složitého života ortodoxního křesťana, otce rodiny, vojáka z donucení, ale hlavně excelentního alpinisty, vřele tuto knihu doporučuji i přes drobný handicap, kniha je pouze v angličtině. text foto
Martin Stolárik archiv firmy CAMP
Zdroje: Bernadette McDonald: 2009, Tomaž Humar, Arrow Books, London. www.guardian.co.uk www.humar.com www.ukclimbing.com
35
Wallis
není jen Matterhorn Knížky jsou přečtený, Montany jsou přečtený, do školy mám všechno hotový, už začínám i uklízet po bytě, venku je krásně… Je to na prd ta nemohoucnost. Ohlížím se za pomalu uplynulou sezónou. Řekl bych vcelku úspěšnou a nabitou, co se pohybu v horách a po skalách týče. O jeden velmi povedený výjezd do Alp bych se rád podělil. Začátkem jara jsem se přimotal mezi lezce z Nového Města pod Smrkem, kte-
36
ří si dlouhou dobu brousili zuby na výstup východním hřebenem na vrchol Weisshornu (4.505 m n.m.). Po mnoha různých peripetiích se počet účastníků snížil na 4 a po nezbytné kompletaci materiálu, informací a map směle ve složení Markéta, Bezďa a já usedáme do Michalova golfu a již tradičně na noc vyrážíme směr Rozvadov-Nürnberg-Bregenz.
Je 22. 8., sobota ráno a zmačkaní vypadáváme z auta ve vesničce Randa (1.440 m). Nastává klasické rojení, nespočetné přebalování batohů, které se zas zaručeně od poslední akce scvrkly. Všechny zbytečnosti vyhodit a dát další pokus. - Sandály? - Sandály ven. - Vem? - Ven!
Nebojte se, už jen kousek
Náš základní tábor
Ostrý východní hřeben Weisshornu
Nechápu, jdeme na 4 dny a takový štráchy s tím. Nakonec se ale všem zadařilo. Přeparkovat auto, svině na záda a vzlínat pomalinku vzhůru. S přibývajícími výškovými metry přibývá i počet zastávek a komentářů k tělesným schránkám zbídačeným 800 kiláky přesunu. Každý ale víme, že fyzická příprava se častěji odehrávala s půllitrem v pravačce, než s batohem na zádech. Po nějakých pěti hodinách vychutnáváme zasloužené pivko na Weisshornhütte (2.932 m). Hned nad chatou je fajnový místo na stanování za lavinolamem, ale dáváme přednost vyskládaným pláckům na moréně u ledovce, asi 70 výškových metrů nad chatou. Užíváme si pohledy do údolí a vychutnáváme zapadajícím sluncem zčervenalé protilehlé čtyřtisícovky, jimž vévodí masiv Monte Rosy. Jdeme na kutě. Markéta se v noci budí a sleduje postup bludiček a jejich kličkování od chaty přes ledovec k nástupu. Ukazuje se, že variant je mnoho. Ráno nikam nespěcháme, vyváříme a sledujeme stěnu nad námi. Po hřebenu je rozeseto několik potácejících se skupinek, vesměs všichni se už vrací z vrcholu. Díky dalekohledu máme celkem slušný přehled o úskalích, jež skýtá sestup z hřebene nepřehlednými kuloárky. Dost ale bylo zevlování a tak se vydáváme na průzkumnicko-aklimatizační výlet. Jdeme po trase výstupu a náležitě si ji za světla užíváme, zítra tudy půjdeme jen při čelovkách, tak se snažíme dobře zapamatovat terén a orientační body. Lezecké úseky se pohybují mezi II.a III. stupněm obtížnosti. Přibližně ve výšce 3.500 m otáčíme a vracíme se. U stanů dolaďujeme formu, Michal vytáhl litránek domácí meruňky, Markéta hodila do placu kilovku kyselých okurek a štangli sekaný. Nechápu. Dneska se bude spát určitě fajně. Ve 2:00 jakási snaha o mobilizaci, nikomu se nijak extra nechce, venku není úplně vlídno. Čaj, snídaně a ve tři nastupujeme na holý ledovec. Mezi trhlinami se nám daří rychle prokličkovat až k nástupu. Známou cestou pokračujeme cel-
kem svižně a pod sebou vidíme svítícího hada vystupujícího od chaty. Na místě, kde jsme včera otáčeli, malinko ztrácíme orientaci a na scestí svedeme i nejrychlejší z pronásledovatelů. Přehrne se i většina ostatních světýlek, nakonec se však cesta najde, ale to už jsme na chvostu. Konečně jsme na hřebeni, začíná svítat, to jsou vždycky nepopsatelné chvíle. Navazujeme se na lano, původní plán jít po dvojicích bere za své. Navíc, kde se vzal, tu se vzal týpek vrávorající osamoceně po hřebenu. Přibírám ho na lano, takže nás je pět. Každý den se učím něco nového, pro příště mi je jasné, že takovou věc už neudělám. Hřebínek je ostrý, exponovaný s výživnými pasážemi. Průběžně zakládám jištění, vklíněnce, smyčky, místy jsou borháky a jisticí oka. Na konci skalního hřebene nandáváme mačky a k vrcholu zbývá odhadem 300 výškových metrů.
Po pravici máme solidní skluzavku a pohodový firn se změnil v štípavý led. Dost nepříjemné místo, nemám vůbec dobrý pocit, snažím se najít jištění, ale ke skalám daleko a šroub nezavrtám. Markéta podivně znervózněla a nutí mě k zajištění, Bezďa má prý problémy, nevidím na něj. Zakládám frienda do spáry v zamrzlém bloku a dobírám. Pro jistotu kámen přitěžuji, aby nesjel do údolí. Michal už je u mě, najednou škubnutí, Bezďa letí, Markéta letí. Frend drží a kámen taky. Dolézají k nám a nikomu není do řeči. Bezďa ukazuje svoje stoupací železa – brusle – a já nechápavě kroutím hlavou, proč pohrdl mačkami (rozuměj s hroty), které jsem mu nabízel před odjezdem. Fuj, je to za námi a na vrcholu u kříže jsme coby dup. Nasazujeme křečovité úsměvy pro vrcholové fotky a přece jen nám dělají radost opravdu úchvatné výhledy. Dom, Täschhorn, Alphubel, 37
Závěrečné pasáže
Výstupová trasa
Zmrzlí, ale šťastní
Dufourspitze, Liskammy, Castor, Pollux, Breithorn, Matterhorn, Dent Blanche a nespočet dalších jsou jako na dlani. Tenhle kout Alp je opravdu výjimečný. Ani se mi nechce zpátky, asi nikomu, všichni víme, co nás ještě čeká. Klíčové mís38
to slaňujeme. Toho dobráka z Německa máme pořád ještě s sebou a kromě toho, že mi poničil vklíněnec, potratil plocháč v domnění, že je to erárka, tak ho ještě učíme slaňovat přes HMS. Přicházíme zpět na skalní hřeben a všichni ostatní již mizí kdesi v dáli. Opět slaňujeme dva nepříjemné úseky, ale cesta jakžtakž ubíhá. Teď už jen trefit správné místo pro sestup z hřebene a neztratit se mezi nepřehlednými žebírky. Slézáme poslední plotnu, nezbytný sjezd po firnových polích a už víme, že za chvíli budeme u stanů. Loučíme se s Němcem, z kterého nevypadlo, ani jak se jmenuje, ale moc nám děkuje. Máme toho dost po všech stránkách, jak po fyzické, tak po psychické. S Bezďou jdu únavu vyběhat na Weisshornhütte, kde dostáváme šokující zprávu, že došlo pivo. Spokojíme se tedy s dvěma sedmičkami červeného (nebo bílého?). A vracíme se zapít pěkný výstup a zakončit tak veleúspěšný den. Po ránu se nám Markéta chlubí parádně vybarveným pozadím – památkou na včerejší skluz – a už se smíchem obdivujeme „ostré břity“ na Bezďových mačkách. Balíme stany a valíme do údolí. Na chatě pivo stále ještě není, a tak se domlouváme, že si na něj večer za odměnu zajedeme do Zermattu. Kazí se zatím stoprocentní počasí, začíná pršet a přelidněný Zermatt se aspoň trochu vyprázdnil… Středa, tudíž odpočinkového dne třeba. Povalujeme se v podzemní garáži, dospáváme a snažíme se zlikvidovat nějaké zásoby jídla. Hlavně ale plánujeme, co se zbylou polovinou týdne a jak naložit s pozitivně se tvářící předpovědí pro příští dny. Rozhodnutí pro výstup na Dom zavrhujeme v momentě, kdy se dozvídá-
me, že spaní na Domhütte by nás přišlo na nelogických a nekřesťanských 63 fraňourů/os, což by definitivně zruinovalo náš návštěvou Zermattu již značně zdecimovaný rozpočet. Ten se snažíme vylepšit ošálením parkovacího systému á la Mr. Bean, ale nedaří se. Padá tedy rozhodnutí přesunout se do osady Ottavan nad Täschí a pokusit se o výstup na Alphubel (4.206 m). Vybrali jsme si ten nejluxusnější seník, vyžahli pro změnu hrušku pro kvalitní sny, z kterých nás záhy vytrhává slastná melodie budíku. Je půlnoc, povinný čaj a müsli. Michal oznamuje, že zůstává. My se vyvážíme autem o cca 150 m výše (2.205 m) a při čelovkách to pílíme přes Täschhütte kamsi do sedla Alphubeljoch. Je znát kvalitní aklimatizace a jde se nám celkem lehce, cestu jen tušíme, vede nás spíš intuice. Markéta dvakrát testuje naši bdělost, když má pocit, že je opravdu nutné prozkoumat kdejakou díru v ledovci. Jsme cca 400 m pod vrcholem a slunci se dnes taky nechce z pelechu, dlouhou dobu nás nechává mrznout. Je deset čísel prašanu, úplně osamocení pozorujeme tu nádheru okolo. Pro tyhle okamžiky hory miluju. V osm hodin jsme na vrcholu a hluboko za námi se ze sedla škrábají další. Sestupujeme vrcholovou ledovou bouli, já trnu a šedivím při pohledu na nešťastného Bezďu, jak marně hledá oporu ve svých mačkách. Dnešní den máme opravdu za odměnu, kocháme se okolní krajinou a užíváme skvostné počasí. S Michalem se setkáváme na Täschhütte, kde pivo rozhodně nedošlo, a tak můžeme oslavit šťastný návrat a shledání. Poslední noc v seníku, ranní koupačka v peřejích a hurá do víru pátečního silničního provozu…
Přehled: Weisshorn Randa (1.440 m) – stany nad Weisshornhütte (cca 3.000 m), 7:30 h, cca 1.560 m převýšení stany – Weisshorn (4.505 m), 8 h, cca 1.505 m převýšení Weisshorn – stany, 8 h Alphubel Ottavan (2.205 m) – Alphubel (4.206 m), 7 h, 2.001 m převýšení Alphubel – Ottavan, cca 5:30 h Termín: 21.–28.8.2009 Účastníci: Markéta (Ségroška), Bezďa (oba HKNMPSM), Michal, Mojda Fotky: M+M+M
Dhaulágirí I
50. výročí prvovýstupu
boj o „Bílou horu“
Dhaulágirí I, vrchol
Dhaulágirí I, sever Název skupiny má základ v názvu Dhavalagiri. V sanskritu Dhavala znamená „bílý“ a Giri pak „hora“. Dhaulágirí, obdoba alpského Mont Blancu, představuje rozsáhlou horskou skupinu šesti významných štítů převyšujících hranici 7.000 m, které jsou s výjimkou „jedničky“ v současné době jen minimálně cílem horolezeckých výprav. Po dlouhou dobu byl vrchol Dhaulágirí I, díky snadné viditelnosti a zaměření od jihu, např. od dnes populárního Ghorepani, považován za nejvyšší štít Země. Později toto „prvenství“ převzala např. Kangchenjunga a nakonec definitivně Mount Everest. Do roku 1949 byla celá skupina pozorována pouze zdáli. V říjnu tohoto roku byl masiv prozkoumán letecky. Přínosem letu dr. Arnolda Heima byl film a řada fotografií, přibližují-
cích zatím zcela neznámé vrcholy. Následně v r. 1950 získávají Francouzi od nepálské vlády poprvé povolení k organizaci horolezecké expedice k Dhaulágirí I a Annapurně I. Po průzkumu Francouzů se vypravilo k Dhaulágirí I celkem 6 dalších neúspěšných výprav. S výjimkou expedice Fritze Moravce v r. 1959 (SV hřeben, dosažená výška 7.900 m) se ostatní skupiny soustředily na S stěnu. Významnou osobností těchto pokusů byl bezesporu Pasang Dawa Sherpa z Darjeelingu, který byl členem tří pionýrských expedic. V r. 1953 směřuje k Dhaulá I první opravdu „lezecká“ výprava, kterou zorganizoval Akademický klub z Curychu. Mezi členy byl také významný znalec Nepálu dr. Toni Hagen. Expedice
rámci francouzgirí I měl být v Vrchol Dhaulá dosaženou osz r. 1950 první ského projektu pro zdánlivou ale nakonec se mitisícovkou, hlavním cílem la hoto štítu sta nedostupnost to napurna I. Troy nedaleká An prestižní výprav první dosažený protože vůbec chu paradoxně, eka označit za al zd chol nelze osmitisícový vr bec jeden z neje naopak za vů jednoduchý, al ů v Himálaji. riskantnějších cíl
postupovala až do Beni, shodně jako Francouzi. Pak odbočili do údolí říčky Majngdi, dostali se pod Z stěnu a následně s obtíženi pod S stěnu. Slavný horský vůdce Andre Roch, zodpovědný za taktiku výstupu, volí k pokusu trasu v pravé části severní stěny, a to ve spádnici výrazného pilíře, připomínajícího známou „Hrušku“ ve východní stěně Mont Blancu. Dne 28. 5. vybudovalo družstvo Braun-Schatz spolu se třemi výškovými nosiči tábor č. 5 ve výšce 6.500 m, právě na úpatí Hrušky. Další den, tedy v době historického vítězství na Mount Everestu, se snaží o úspěch také oba Švýcaři. Vystupují téměř o 1.000 m výše, ale nad hranicí 7.400 m je zastavuje skalní bariéra. Po vyklizení táborů využívají zbývajícího pobytu k zásadnímu průzkumu dalších výstupových možností a vystupují jak do JZ, tak do SV sedla. V r. 1954 se do Himálaje vypravila vůbec první expedice z Argentiny. Vedl ji významný horolezec Francisco Ibaňez. Základní tábor budují Argentinci pod západní stěnou. Dále postupují shodně jako Švýcaři v předchozím pokusu. Pro vybudování plošin pro tábor ve výšce 7.000 m použili dynamit a trvalo jim to celé 3 dny. Další, již celkově 7. tábor staví ve výšce 7.550 m – dosahují tak dlouhý SZ hřeben vedoucí až k vrcholu. Po těžké noci ve stanech bičovaných silnými poryvy větru, se vedoucí expedice rozhoduje čekat v táboře, zatímco Watzl (jediný s kyslíkovým přístrojem), Mangani, známý Pasang Dawa Sherpa a jeho bratr zkoušejí vystoupit na vrchol. V pět odpoledne dosahují závěrečného táhlého vrcholového plata, tedy zhruba výšky 8.000 m. Zde bylo nutno vysekat malou jeskyňku pro nouzový bivak. Ráno, zcela promrzlí a hladoví se rozumně rozhodují pro sestup. V šestém táboře nalézají těžce omrzlého Ibaňeze. Společně se jim daří sestoupit a zorganizovat rychlý transport vedoucího expedice do Káthmándú. Po amputaci prstů na nohách a následných komplikacích však Ibaňez úmírá. Bylo to tragické ukončení jinak vynikající expedice, která po dlouhá léta držela na Dhaulágirí I výškový rekord. V r. 1958 následuje další pokus mezinárodní výpravy k S stěně, ve které byl i Max Giselin ze Švýcarska. Přínosná pro další vývoj byla rakouská expedice Fritze Moravce, která na SV hřebeni dosáhla nadějné výšky 7.900 m. Po koncentrovaných a úspěšných aktivitách horolezeckých velmocí k dosažení prvovýstupů na osmitisícovky, se Dhaulágirí I stává poslední v té době nedostoupenou osmitisícovkou z těch dosažitelných. Pro další – Shisha Pangmu, ležící v Tibetu, neexistovalo povolení k výstupu, alespoň pro zahraniční výpravy.
39
Nastal rok 1960, kdy Švýcar Max Giselin zorganizoval mezinárodní výpravu. Mezi účastníky byly takové osobnosti jako Američan Norman Dyrenfurth, Švýcar Michel Vaucher, Rakušan Kurt Diemberger. S vůlí zvládnout zatím„nedostupný“ vrchol zvolila výprava poněkud nesportovní taktiku, když pro zásobování a výsadek lezců v SV sedle (dnes obvykle místo 2. nebo 3. tábora) použila letadlo Pilatus-Porter PC-6. Toto „oblafnutí“ hory se vyplatilo jen částečně – vyvolalo aklimatizační obtíže a po havárii letadla i následné organizační zmatky. K výsledkům expedice ale patřil světový výškový rekord v přistání letadla ve výšce 5.600 m. Po dočasném vyřazení leteckého zásobování zůstává nad sedlem osamocená trojice Forrer, DiJoska, Nicco
Dhaulágirí I, vrchol, Standa nebo Polda
Kurt Diemberger emberger a Schelbert spolu s několika výškovými nosiči. Postupně budují tábory III (6.500 m), IV (6.900 m) a V (7.300 m). První pokus o dosažení vrcholu probíhá 4. května. Končí za nepohody ve výšce 7.700 m a všichni aktéři se shodují na tom, že poslední tábor musí být postaven ještě výše. V té době, po třech týdnech oprav, je letadlo nazývané „Yetti“ opět schopno obnovit zásobování SV sedla. Po předchozích zkušenostech je 12. 5. postaven tábor č.VI ve výšce 7.700 m. Je pěkné počasí a vše vzbuzuje optimismus. Zbývá ještě přečkat nekonečnou noc, protože v jediném stanu se tísní „celkem“ šest adeptů na vrchol. Ráno
40
kolem osmé, dne 13. 5. 1960, opouští skupina tábor a těsně před polednem dosahují vrcholu Ernst Forrer, Kurt Diemberger, Peter Diener, Albin Schelbert a dva Šerpové Nima Dorje a Nawang Dorje. Nikdy předtím nedosáhlo při prvovýstupu na osmitisícovku tolik lezců vrcholu. Také další družstvo bylo připraveno k dalšímu výstupu a dovršení neobvyklé úspěšnosti výpravy. Pro nepohodu se daří další výstup na vrchol až dne 23. 5. a to dvojici Michel Vaucher – Hugo Weber po nástupu z tábora č. 5. Kurt tak jako druhý horolezec historie realizoval po Hermannu Buhlovi dvou absolutních prvovýstupů na osmitisícovku. V dalších letech směřují k Dhaulágirí I další výpravy – americké a japonské s neúspěšnými pokusy o prvovýstupy různými cestami a ty doplňuje také v r. 1977 neúspěšná snaha hvězdného týmu Messner, Habeler, Wiedeman, Covington v J stěně. V r. 1978 začala na Dhaulágirí I významná japonská éra. Takashi Amamiya vedl již 3. japonskou výpravu k JJZ pilíři, 10. května dosahuje vrcholu družstvo Kobayashi – Shigeno a o den později další čtyři účastníci výpravy. Na podzim téhož roku slaví Japonci další úspěch. Výpravě vedené S. Tanakou se daří prvovýstup nebezpečným JV hřebenem, kde předtím byli Američané neúspěšní v letech 1969 a 1973. Úspěch je ale zastíněn tragédií, když pod lavinou nalézají smrt tři členové výpravy. Na podzim 1978 došlo k dalšímu podnětnému pokusu. Francouzská výprava vedená Y. Pol-
let-Villardem se pokoušela o prvovýstup JZ hřebenem, ale pro náročné lezecké obtíže ukončila svůj postup ve výšce 7.000 m. V r. 1980 se stává cílem malé skupiny východní stěna. Členy mezinárodního týmu jsou Poláci V. Kurtyka, L. Wilczynski, Angličan A. McIntyre a Francouz R. Ghilini. Ve dnech 6. až 9. 5. vystupují náročnou, 2.500 m vysokou V stěnou, kulminující ve výšce 7.700 m na SV hřebeni. Pro sněhovou vánici sestupují do základního tábora. Na vrchol se již jen v trojici dostávají normální cestou 18. 5. Vzniká tak jeden ze statistických problémů řady výstupů – východní stěna byla sice prostoupena, ale bez dosažení vrcholu. Na podzim stejného roku útočí znovu Francouzi, tentokrát výpravou profesorů horolezecké školy E.N.S.A. Chamonix na JZ pilíř vedených Jeanem Coudrym. Po překonání obtíží VI+, A2 dosahují vrcholu JZ pilíře a výšky 7.500 m na sněhových polích směřujících k vrcholu. Dovršení tohoto výstupu se jim však nedaří. To zůstalo pro dokončení čs.-kazašskému týmu v r. 1988. Na podzim r. 1981 zažívá Dhaulágirí další mimořádný pokus. Ani ten není spojen s dosažením vrcholu. Geniální slovinský lezec Stane Belak spolu s C. Berčičem a E. Tratnikem se po malém zajištění spodního úseku pokusili o prvovýstup mohutnou a nebezpečnou jižní stěnou. Řadou úseků prostupovala tato skupinka, z důvodu příliš velkého rizika lavin, pouze v noci. Po dramatickém výstupu a čtyřech bivacích dosáhl Belak se svými kama-
rády výšky 7.300 m na JV pilíři. Vysíleni, jen s obtížemi dosáhli výšky 7.950 m, kde se setkává JV a SV hřeben. Oba Belakovi spolulezci trpěli již výraznými omrzlinami nohou. Myšlenky o výstupu na vrchol je již opustily, ale nebyli si jisti, jak sestoupit. Na normálce, tedy na SV hřebeni, již žádná expedice nepůsobila a tak nebylo jasné, zda řada úseků s trhlinami bude zajištěna. A tak se rozhodli pro nevídanou odyseu – sestup slaňováním a občasným lezením podél Východního ledovce přímo do údolí Kali Gandaki. Na podzim 1982 se daří Japoncům dokončit skvělý pokus Argentinců z r.1953 podél Hrušky v severní stěně (vedoucí Norio Sasaki, vrchol dne 18. 10. Kozo Komatu, Yasuhira Saito a Noboru Yamada). Japonci dosahují dalšího úspěchu také v následujícím zimním období 1982/83, když dvojice Akio Koizumi a Nima Wangchu Sherpa realizují první zimní výstup na vrchol Dhaulágirí I a to v alpském stylu. Na podzim r. 1984 dozrává čas na první pokus v mohutné západní stěně, která s relativní výškou 4.500 m je spolu s Rupálskou stěnou Nanga Parbatu nejvyšší stěnou světových velehor, československou výpravu s řadou předních lezců – J. Stejskalem, J. Martišem, J. Šimonem, K. Jakešem, St. Šilhánem, J. Ďoubalem, Z. Hofmannovou, A. Stehlíkovou atd. K účastníkům patřil také italský horolezec G. Visentin. Po vybudování pěti táborů a několika odkladech vrcholového útoku pro špatné počasí dosahuje dne 23. 10. vrcholu trojice J. Šimon, K. Jakeš a J. Stejskal. Smutným stínem dosažení vrcholu je smrt Honzy Šimona při sestupu.
Na konci výpravy v r. 1984 se rodí myšlenka návratu k západní stěně, a to k výraznému skalnímu pilíři v pravé části stěny. Po deseti měsících stojí tak pod západními srázy další čs.-italská výprava. Z týmu roku 1984 je zde stejný vedoucí – Jiří Novák a také Joska Rybička. Podzim roku 1985 je provázen neskutečně mizerným počasím, které komplikuje a dramatizuje postup. Přesto se daří prvovýstup výrazným, 3.000 m vysokým skalním pilířem, kde obtížnost dosahuje většinou stupně V+ až VII. Postup se zastavuje ve výšce 7.300 m na vrcholovém hřebeni. Ve stejné době se marně pokouší výstup odalší cestou ve V stěně Stane Belak, ale i jeho skupinu zastavuje nepřízeň počasí. Ideální podmínky však panují v následujícím zimním období. Švýcaři E. Loretan, J. Troillet a P. A. Steiner prostupují v alpském stylu, navíc v zimním období (!), poprvé až na vrchol východní stěnou a to cestou Kurtyky a spol. Pak se Stane Belak k V stěně opět vrací na jaře 1986, ale je opět neúspěšný. Dočkává se nakonec až v zimě 1987. Na podzim 1986 dochází k dalšímu pokusu o průstup J stěny. Mezinárodní výprava vedená Polákem Chrobakem zkouší štěstí v levé části. Po překonání většiny technickým obtíží naděje na vrchol končí ve výšce 7.600 m. Ve stěně zůstává na 3.200 m fixních lan a 150 skob. Čs. horolezci se dostávají k Dhaulágirí I opět v r.1988. Malá mezinárodní výprava má za cíl výstup Japonskou cestou v J stěně v lehkém expedičním stylu a prvovýstup JZ pilířem v alpském stylu. Prvovýstup JZ pilířem realizuje po jedenácti dnech samostatného výstupu Z. Demján s Kazachy K. Valjevem a J. Mojsejevem. K sestu-
pu potřebují dalších pět dní. Tento výjimečný výstup patří k nejvýznamnějším akcím celé himálajské historie. Další prvovýstup, statisticky neuznávaný, přináší rok 1990. Krzysztof Wielicky vystupuje nejprve v rámci aklimatizace na vrchol normální cestou a pak prostupuje trasou ve východní stěně v sólovém výstupu. V nepříznivém počasí dosahuje výšky 7.800 m a sestupuje po normální cestou, takže ani on nedokončuje výstup V stěnou až na vrchol. Západní stěna zaujala nejen naše horolezce, ale logicky také naše kamarády z r. 1988 – Kachazy. V jarním období r. 1991 prostupují pod vedením Kazbeka Valjeva novou cestou mezi cestami čs. výprav 1984 a 1985. Vrcholu dosáhlo celkem 10 ze 14 účastníků výpravy! Pokračování prvovýstupů na Dhaulágirí doplňuje expedice s účastí dalších lezců ze zemí bývalého SSSR a Anglie, v roce 1993. Rus S. Yefimov vedl skupinu, která prostoupila středem severní stěny s nástupem přes spodní partie cesty přes Hrušku – vrcholu dosáhlo den 11. 5. celkem 7 členů výpravy. Historii prvovýstupů uzavírá v r. 1999, byť bez dosažení vrcholu, sólový prvovýstup Tomaže Humara v pravé části J stěny. Po šesti bivacích dosáhl JV a následně SV hřeben (7. 900 m, 2. 11.), po kterém sestoupil. text a foto
Jiří Novák
Upravený a doplněný text z publikace: Novák J., Na vrcholech, Vydavatelství Montana, 1997 … dokončení příště …
www.hudy.cz
41
N A P U LT E C H
Streak QB Rock Empire®
Bivakovací vak
Sportovní model úvazku, plně polstrovaný a stavitelný. Inovovaný tvar polstrování nohaviček. 5 kg, sportovní úvazek, 3 QB spony, nastavitelné nohavičky, 3D polstrování.
Multifunkční bivakovací vak pro dvě osoby. Žďárského vak je je dobře sbalitelný buď do menší ruličky, nebo do obdélníkového obalu. Vak je opatřen kevlarovými očky a lze z něj snadno sestavit transportní „saně“.
Hmotnost: 505 g Velikost: XS-M, M-XXL Konstrukce: sendvič s polstrováním Přezka: QB Poutka na materiál: popruhová
Hmotnost: 295 g Cena: 1.990 Kč
Cena: 1.250 Kč HUDYpartner: 1.163 Kč Více na: www.hudy.cz
www.PIPS.cz
Porter Plastová karabina pro nošení ledovcových šroubů, skob a nářadí. T jednoduchá manipulace s materiálem T vybrání v horní části karabiny slouží k odkládání materiálu a umožňuje přístup materiálu vespodu karabiny T vhodný také k odkládání cepínů při jištění nebo slaňování T pryžový pásek pevně fixuje karabinu k popruhu úvazku a zabraňuje jejímu přetáčení.
Posilovací deska Posilovací deska navržená Benem Moonem. Vhodná pro středně pokročilé až pokročilé lezce. Pomůcka, při které si opravdu můžeš říci, že méně znamená více. Všemožné druhy úchopů, zkrátka vše, co potřebuješ pro trénink. Tvoje prsty budou brzy silnejší.
Max. nosnost: 5 kg Hmotnost: 32 g Světlost: 23 mm
Rozměry: 70 x 14 x 4 cm
Doporučená MOC: 100 Kč
Doporučená MOC: 1.855 Kč Více na: www.horomaterial.cz
Více na: www.singingrock.cz
Rope Bag Speedy
TR/RZ2
Lanobatoh SPEEDY je vyroben z pevného, voděodolného materiálu, dimenzovaný až na 100m lana. Je praktický, lehký, s jedním popruhem na rameno a uzavíratelnou kapsou. Karabiny pro připevnění doplňků jsou vyrobeny z kvalitního plastu. Rozměr plachty je 140 x 140 cm. Díky tomuto batohu je možno jednoduchou manipulací lano bleskově sbalit i rozbalit, a přitom jej nezamotat. Praktická záležitost, znamenající více komfortu pro lezce. Šetří sílu, nervy a především váš čas.
Nově pojatá řada TRIO využívá výborných vlastností materiálu Trio a Moira Stretch. Obě pleteniny zaručují tepelný komfort i při nízkém fyzickém zatížení s dobrým odvodem vlhkosti. Panelové členění a umístění jednotlivých typů pletenin není nahodilé, ale umožňuje díky pružnosti materiálu Moira Stretch lepší pohyblivost uživatele. Řada TRIO je určena jako druhá nebo třetí vrstva.
Více informací o lanech TENDON najdete na www.mytendon.com Doporučená MOC: 600 Kč
Granit Velmi oblíbená celokožená trekkingová bota. Zajistí bezpečný a pohodlný krok v těžkém terénu ve všech ročních obdobích. Materiál: Vodoodpudivý Nubuk Membrána: WINDTEX Mezipodešev: SALPOFLEX AX Podešev: Vibram LITERUN Velikost: 3 - 16 UK Váha: 1420G /pár/ Barvy: šedá, hnědá Dop. MOC: 3.990 Kč www.saltic.cz
42
Cena: 1.159 Kč Více na: www.moira.cz
Montana Nejdéle vycházející český lezecký časopis. Příběhy z naší i světové lezecké scény, nákresy, metodika, portréty současných i historických lezeckých osobností, závody. Dvouměsíčník, minimálně 64 stran na křídě. Roční předplatné: 365 Kč více na: www.montana.cz Příjemné počtení přeje redakce
Z A J Í M AV É K N I H Y
HLÁŠKA ČÍSLA
JIZERSKÉ HORY
MONT BLANC
Horolezecký průvodce Nakladatelství NH SAVANA, které se specializuje zejména na vydávání horolezeckých průvodců, vydalo nového průvodce Jizerskými ho-
– skialpinistický průvodce Hartmut Eberlein Skialpinistické vandry a velkorysé sjezdy v kolébce alpinismu zvládl autor s profesionálním přehle-
Jinač po dlouhé době jsem zase zhlédl Montánu. Good job! (Ne že bych si ji koupil, ale na Klajdě ji mají u baru na pujčení : ).
Pre našich slovenských čitateľov Predajná cena Montany je vyššia než v ČR, pretože časopisy idú cez dve distribučné spoločnosti. Nech už si o tom čokoľvek myslíme, nemôžeme s tým nič robiť. Iba pokiaľ Montanu zakúpite u nás, môžeme garantovať rovnaké podmienky, ako pre českých čitateľov. Preto je najvýhodnejšie si Montanu predplatiť. Cena predplatného na šesť po sebe idúcich čísel Montany je 15,27 euro. Číslo našeho nového účtu pre predplatné na Slovensku je: 3002850301/3100 (Volksbank) Pre platbu na účet použite variabilný symbol, ktorý vám dáme v redakcii na:
[email protected].
rami. Od vydání poslední obdobné knihy o této oblasti uplynulo právě 10 let, během kterých zde bylo vylezeno 260 nových cest a k horolezecké činnosti bylo uvolněno Správou CHKO Jizerské hory dalších 23 nových lezeckých objektů. Proto se rozhodli autoři Pavel Fajgl – Otokar Simm – Milan Vrkoslav k vydání průvodce nového. Kniha je k dostání od poloviny prosince v prodejnách HUDY SPORT, a to ve dvou verzích – měkké vazbě do batohu a tvrdé do knihovny. Cena brožovaného vydání by neměla překročit 300 Kč. Průvodce je možné také objednat na e-mailové adrese:
[email protected]
ÖT Z TA L – S I LV R E T TA – skialpinistický průvodce Rudolf und Siegrun Weiss Autoři příjemně útlého průvodce popsali 50 skialpinistických túr od východní části Stubaiských Alp přes Ötztalské Alpy až k Silvrettě.
dem. Vybrat totiž v oblasti mezi Megéve, Chamonix a Val Ferret přes padesátku tras tak, aby si každý měl z čeho vybrat, není snadné. Najdete zde jak mírumilovné sjezdy na krásu, tak adrenalinovou divočinu. Inu – Západní Alpy. Některé jednodušší trasy jsou zakresleny v mapkách, u většiny popisů jsou přesné nákresy v pohledových mapkách, takže orientace není problém. Spousta barevných fotografií nabudí každého, kdo se aspoň jednou svezl na lyžích jinde než na sjezdovce. Dobře odvedená práce, jak je u „Rotherverlagu“ zvykem. Formát 11,5 x 16,5 cm, 152 stran, 89 barevných fotografií, měkká laminovaná vazba. Vydal Bergverlag Rother v r. 2009. Cena na www.horokupectvi.cz je 380 Kč.
Ó, H O R O Historie severočeského horolezectví slovem i obrazem. Hozák, Kukačka, Plechač, Rada, Slouka, Tscunko, Weigel Kniha, krom širších souvislostí, detailně mapuje lezeckou historii Českého Švýcarska a histo-
Výherci soutěží z minulé Montany: Sir Joseph Eva Slavíková, Předklášteří Raveltik Pavel Bína, Přelouč
Gratulujeme a všem ostatním bychom rádi vzkázali: Nezoufejte, třeba to vyjde příště! redakce
Hledáte ubytování v rakouských Alpách? A co třeba Lungau (Taury, Salcbursko)! Paní Ludmila, hovořící česky, vás s úsměvem přivítá a ve svém penzionu ubytuje, nebo vám vhodné ubytování někde v okolí najde. K dispozici jsou i jazykové kurzy němčiny. Mag.phil. Ludmila Oberwandling Steindorf - Moos. Nr. 61 5570 Mauterndorf Austria - Salzburger Land Tel. 0043 - (0)6472 7755 Mobil L: 0043 - (0)676 783 3883 Mobil H: 0043 - (0)676 300 7755 E-mail:
[email protected] E-mail:
[email protected]
Všechny výstupy a sjezdy jsou neprůstřelně jasně zakresleny ve výřezech mapek příslušných oblastí. Popisy jsou výstižné, uvedena je délka, výškový rozdíl, náročnost, orientace a samozřejmě i lavinové riziko. U každé trasy najdete barevný snímek, který vám hodně pomůže při rozhodování zda ano či ne. Zkrátka precizní publikace tradičního nakladatele vás nemůže zklamat. Více si můžete zjistit na www.rother.de. Formát 11,5 x 16,5 cm, 144 stran, 82 barevných snímků, měkká laminovaná vazba. Vydal Bergverlag Rother, 1. vydání v r. 2007. Cena na www.horokupectvi.cz je 380 Kč.
www.sprachstudio.info
rii horolezectví v tomto regionu vůbec, a to od prvopočátků až po devadesátá léta. V období po druhé světové válce jde převážně o první oddíly v Děčíně, Ústí n.L. a Teplicích vzniklých ještě koncem 40. let. Přes 180 dobových fotografií, 288 stran. Jmenný rejstřík. Cena je 350 Kč. Vydala: Milešovka, obecně prospěšná činnost, Myslivečkova 41, 400 01 Ústí nad Labem, tel.: 777 234 269
43
LANA Rázová síla Když si v obchodě vybíráme lano, díváme se většinou na typ lana, cenu, počet pádů a barvu. Rázová síla skoro nikoho nezajímá, představuje pro nás jen nějaké číslo, kterými se život kolem nás jen hemží. Ve skutečnosti jde o číslo, které je jedním z nejdůležitějších prvků, který bychom měli do našeho rozhodování zařadit, chceme-li znát, jak je lano kvalitní. Rázová síla je běžnou součástí našeho života, aniž bychom si to v jeho rychlém cvrkotu uvědomovali. Každý přece ví, že k zatlučení hřebíku není potřeba chodit týdny do posilovny, ale stačí přinést z nářadí kladivo. Když pak to kladivo přinesete a položíte na hřebík jen tak, nic se nestane, i kdybyste na sebe vršili jedno kladivo za druhým. Kouzlo přijde ve chvíli, kdy to kladivo necháte na hřebík dopadnout z výšky pár desítek centimetrů – hřebík zajede do dřeva, jak voják do krytu. Za alchymií celého kouzla se skrývá rázová síla. Pro ještě lepší názornost je dobré představit si Sergeje Bubku při skoku o tyči, kdy přeskočí laťku světového rekordu a padá z 6 metrů k zemi. V tu chvíli se jeho tělo stává živým
kladivem. Aby to přežil, čeká ho v místě dopadu tučná matrace, která sníží rázovou sílu na minimum a pád zachytí. Podobně jako tučná matrace pro skokany, fungují horolezecká lana. Je úplně jedno, jestli z výšky na zem padá skokan o tyči, nebo horolezec. Pružnost matrace pracuje stejně jako pružnost lana. Kdyby padající horolezec použil ocelové, nebo statické lano, které nepruží, bylo by to stejné, jako když by skokan o tyči dopadl na holou, betonovou zem. Horolezecký sedák by se navíc vmžiku proměnil ve středověký nástroj neúprosného kata, který by vás ubezdušil. V horolezectví navíc nejde pouze o tělo, ale jde i o jištění (smyčka, čok, friend, skoba, šroub do ledu, nýt), do kterého padáte. Představte si, že máte doma ve stropě zatlučenou skobu, která unese 20kg lustr. Když na skobu zavěsíte ocelové lanko a dole přivážete kladivo, pak stačí, abyste s kladivem škubli stejně, jako když zatloukáte hřebík a skobu ze stropu hravě vytrhnete. Když uděláte to samé s gumou, nic se nestane, skoba vydrží. S lanem a jištěním na horách je to podobné. Čím je lano pružnější, tím méně je
zatěžováno vaše jištění a klesá riziko, že ho při pádu vytrhnete. Proto je tedy dobré sledovat při výběru lana i hodnotu rázové síly. Obecně platí pravidlo, že čím je hodnota rázové síly nižší, tím je lano (matrace) pružnější. Podle normy EN 892 na jednoduchá a dvojitá lana (dvojčata) musí být hodnota rázové síly při prvním testovaném pádu nižší než 12kN. Za špičková lana považuji ze své zkušenosti lana s hodnotou rázové síly pod 8kN. U polovičních lan („půlek“) stanovuje stejná norma EN 892 hodnotu rázové síly u prvního testovaného pádu maximálně na 8kN. Za špičkové poloviční lano považuji lano s hodnotou pod 5kN. Důležitost rázové síly už známe, jak naložit při výběru lana s dalšími hodnotami, které jsou k dispozici? Pro lepší orientaci jsem pro vás sestavil základní „desatero“ výběru horolezeckého lana, které vám krok za krokem umožní vybrat lano, které potřebujete:
Jednoduchá lana s průměrem do 9,9 mm (včetně) Průměr /mm
Výrobce
Typ
Rázová síla kN
Počet pádů
Poměr opletu v%
Hmotnost /g
Prodloužení Statické v %
Prodloužení dynamické v%
Posun pletu v mm
8,9
Mammut
Serenity
9,5
5
32
52
7,0
29
0
9,1
Beal
Joker*
8,1
6-7
35
53
8,0
37
0
9,2
Edelrid
Kite
8,7
5
32
55
9,0
33
0
9,2
Eelweiss
Performance
8,2
5
53
8,0
9,2
Mammut
Revelation
9,3
5-6
36
55
7,2
29
0
9,2
Tendon
Master
6,8
5-6
39
53
9,0
35
0
9,4
Beal
Stinger
7,8
8-9
38
59
9,5
37
0
9,4
Edelrid
Falcon
8,7
6 -7
40
58
9,0
33
0
35,4
0
9,4
Roca
Io
7,7
6
9,4
Tendon
Master
7,0
5-7
37
58
8,9
35
0
9,5
Mammut
Infinity
9,1
6-7
40
58
6,8
29
0
9,5
Mammut
Spark
9,2
5-6
44
59
7,0
30
0
9,6
Edelweiss
Laser
8,0
6
61
7,5
9,6
Edelweiss
Zen
8,7
5
61
7,5
9,7
Beal
Booster
7,2
10 - 11
41
63
9,7
38
0
9,7
Tendon
Master
7,6
9 - 10
41
61
7,6
35
0
9,7
Singing Rock
Mania
7,6
9
41
62
7,6
37,5
0
9,8
Edelrid
Eagle
9,4
7-8
34
62
7,6
34
0
9,8
Edelrid
Boa
8,8
5
40
61
9,3
32
9,8
Mammut
Delight
9,3
5-6
38
64
7,0
29
9,8
Mammut
Tusk
9,1
6-7
38
63
6,8
30
0
9,8
Singing Rock
Glory
8,9
6
38
62
7,9
36,3
0
9,8
Tendon
Ambition
7,6
9 - 10
39
35
0
9,9
Edelweiss
On sight
8,4
8
9,9
Edelweiss
Ultralight 40
8,4
9,9
Roca
Minus
7,9
35,7
0
* lano je certifikováno jako jednoduché, půlka i dvojče
44
60
64
7,6
64
7,0
8
64
7,0
9
64
0
Jak tabulku číst? Průměr – průměr lana v mm Rázová síla – maximální síla působící na padajícího o hmotnosti 80 kg při normovaném pádu. Čím nižší číslo, tím lépe! Počet pádů UIAA – počet normovaných pádů, tedy 80 kg podle normy EN 892 Poměr opletu – poměr opletu k celkovému průměru lana v procentech. Hmotnost – Hmotnost 1 m lana v gramech Statické prodloužení – Prodloužení lana při zatížení 80 kg v procentech Dynamické prodloužení – Prodloužení lana při prvním pádu v procentech. Údaj je v přímé korelaci s rázovou silou. Posun opletu – Posun opletu oproti jádru lana v milimetrech. Jinými slovy, jestliže jste dřív po čase z lana odřezávali přebývající oplet, jde už o minulost. Chybějící údaj – údaj na stránkách výrobce chybí. Jde o doplňující údaje, které budou přibližně odpovídat údajům u podobných lan. Jinými slovy, nebojte, údaj tam není proto, že by vám chtěl někdo zatajit nějakého „kostlivce ve skříni“. Poznámka: Lana Beal Booster, Roca Minus a Beal Joker (ten pouze při použití jako půlka nebo dvojče) splňují test pádu přes ostrou hranu. Tento tzv. „Sharp edge test“, popsaný v normě UIAA č. 108, (splňovalo jej například i lano Tendon Ambition 9,8, dříve Rocky) o jehož smyslu se strhla vášnivá debata i v Montaně (M2 a 4 r. 2002 - k volnému stažení na našem webu) byl zrušen k 1.7.2005 s tím, že značení lan jako „odolné přes ostrou hranu“ podle této UIAA normy se nesmí používat od 31.12.2005. Někteří výrobci jej stále uvádí, nicméně v tuto chvíli neexistuje jednotný postup (norma), jak by měl test přes ostrou hranu vypadat a každý výrobce si může tento test provést po svém. Test tudíž nelze použít jako srovnávací parametr pro lana jednotlivých výrobců.
Desatero pro koupi lana: 1. Jak budu lano používat? Na lezení po skalách a na umělé stěně potřebujete lano jednoduché. Na lezení v horách potřebujete dvojče nebo lana poloviční, na lezení v ledu lana poloviční, čili „půlky“. 2. Délka lana Na skalách a na stěnách by délka lana měla být dvojnásobkem délky cest, na které se chystáte. Tak třeba na 30m cestu byste měli mít lano dlouhé aspoň 60 m. Na horách se nejčastěji používají 50-60m dvojčata a půlky. 3. Jaké používám jistítko? Pokud používáte osmu, nebo klasický kyblík, můžete použít lana všech průměrů, jistit byste však měli s rukavicemi!!! Pokud používáte kyblíky nové generace, jako např. Reverso 3 Petzl, nebo ATC Guide Black Diamond, pak můžete použít lana různých průměrů od 7,7 mm. Pokud používáte Gri-Gri, potřebujte lano průměru 10-11 mm. 4. Kvalita lana – rázová síla? Rázová síla vyjadřuje, jak silný náraz na vás při pádu působí, a jak moc je zatěžováno postupové jištění. Čím je rázová síla menší, tím je lano kvalitnější. Špičková lana jednoduchá dnes nepřesahují hodnotu 8kN, poloviční 5kN. 5. Odolnost lana – počet pádů? Počet pádů vyjadřuje obecně odolnost lana. Každé horolezecké lano musí mít nejméně 5 pádů, ale čím více pádů, tím lépe!
Pád přes hranu je nepovinný test, kdy je lano testováno pádem 80kg závaží přes ostrou, kovovou hranu 0,75 mm. Lana, která tímto přísným testem projdou, jsou velmi odolná. Někteří výrobci udávají i hmotnostní poměr opletu vůči jádru – pokud je poměr opletu 40 % a více, jde o velmi odolná lana… 6. Vodoodpudivá úprava, impregnace? Na horách je vodoodpudivá úprava žádoucí, na skalách vítaná. Čím lépe impregnované lano je, tím je kvalitnější a má i větší životnost. 7. Značení středu? Značení středu potřebujete při slanění, abyste nastavili oba konce lana stejně dlouhé. Dobrá lana označení mají. Navíc existuje také úprava, kdy je každá půlka lana pletena podle jiného vzoru – jakoby dvě různá lana spojená v půlce (např. úprava Safe Control). 8. Měkkost/tuhost? Při koupi si lano v obchodě dobře ohmatejte a zmáčkněte kličku lana (ohyb) v dlani, abyste věděli, jak je tuhé. Na tuhých lanech se hůř vážou uzly a špatně se s nimi manipuluje, mají také větší tendenci časem tvrdnout… 9. Barva Lano by se vám mělo líbit… 10. Obal na lano Obal na lano patří k základní ochraně lana. O lano byste měli pečovat jako o svůj život, a proto byste neměli z obchodu odcházet bez obalu na lano… text
Janek Bednařík horský vůdce
Přehled lan na našem trhu Těžko bychom hledali větší symbol pro (horo)lezení, než právě lano. Však jsme také o lanech, jejich testech i vlastnostech v našem časopise mnohokrát psali. Smyslem tohoto článku, či spíše tabulky, je přinést přehled o nejprodávanějších jednoduchých lanech dostupných na našem trhu. S ohledem na rozsah jsme celý článek rozdělili na dvě části, podle průměru lan. V případě vašeho zájmu doplníme celý přehled i o lana poloviční a dvojitá. Lano se skládá z jádra a opletu, přičemž jádro chytá pády, pruží, maximálně se protahuje a zároveň je zranitelné. Přidáním opletu se chrání jádro, ale zhoršují se vlastnosti lana. Čím více opletu, tím více lano vydrží, ale tím horší vlastnosti (při daném průměru) má. Některé z vlastností požadovaných po lanu jsou protichůdné, a proto dnešní výrobci určují, k čemu by mělo to které jejich lano ideálně sloužit. A tak při stejném/podobném průměru přidají třeba více opletu, čímž lano ztratí na počtu zadržených pádů, zároveň ale více vydrží – je tedy ideální třeba
na umělé stěny. Samozřejmě, že to neznamená, že byste toto lano nemohli vzít na skály, ale při výběru lana je dobré vzít v potaz, kde s ním polezete nejčastěji. V tabulce přinášíme kompletní seznam základních údajů, která lana charakterizují. Tyto údaje jsou volně k dispozici na webových stránkách výrobců či distributorů, v katalozích, na visačkách na konkrétních výrobcích, atd. Lana jsou seřazena podle průměru a dále abecedně podle výrobce, případně typu. Nutno říci, že dnešní lana jsou kvalitní a vysoce v mnoha ohledech převyšují své předchůdce. Špičková lana dělá jenom několik výrobců na světě (v této tabulce jsou nejčastější lana na našem trhu) a při koupi prakticky jakéhokoliv lana máte jistotu, že jste koupili dobře. Chcete-li ale za co nejméně peněz co nejvíce „muziky“, vyplatí se porovnávat. A právě k tomu by měla naše tabulka sloužit. Při sestavování jsem vycházel z veřejných zdrojů, všichni výrobci či dealeři dostali možnost se k výsledku vyjádřit. Tomáš Roubal
3LK`HTP_`¨TĢQKY\OģKVTV] /FKMFIúr EWPKJUg MBOB KTPV USVNGFN OFKFO QSPMF[DFWNJYFDIBMFEPQgEFDI7UýDIUP UFSnOFDI LEF KF LBĜEn KJĒUýOr OFKJTUn NBKr UZUP USVNGZ OFKWýUĒr ĒBODJ OB [BDIZDFOr QgEVErLZFYUSnNýOr[LnSg[PWnTrMF*DFMJOF QPMPWJúOrMBOPTWĚIPEBNJEWPKJUnIP
+6769<Ü,5Á
),A7,Ü56:;
;9=(530=6:;
*,5(
UFTUPWgOP UFBNFN#&"-
Or[LgSg[PWg TrMBBWZTPLĚ QPúFUQgEę [BSVúFOOFKFO WUFTUFDI
EMPVIg ĜJWPUOPTUErLZ ĒQJúLPWĚN JNQSFHOBDrN %SZ$PWFS B(PMEFO%SZ
ĒQJúLPWgLWBMJUB [BúFTLnDFOZ
www.beal.cz
§
MUČÍRNA Co je to únava, už na sobě každý určitě poznal. A o tom, že únava ke sportu, přesněji ke sportovnímu tréninku neodmyslitelně patří, nemusíme dlouze diskutovat. O čem by ale určitě řeč být měla, je způsob, jakým s únavou bojovat. Proto se zaměříme na často podceňovanou složku tréninku, a tou je
snaha zůstala bez odezvy. Z pohledu našeho těla je trénink proces poznávání vlastních možností a jejich zvětšování. Celý tento děj jde popsat jednoduchou křivkou (obr.).
Roztažením cév a zvětšením průtoku krve totiž urychlíme odplavování nežádoucích látek, které nám ve svalech při zátěži vznikly, a které vlastně únavu způsobují. Současně
Během fyzické zátěže naše tělo ztrácí. To je pro něj situace narušující vnitřní rovnováhu, která je životně důležitá. Snaží se ji proto co nejrychleji obnovit a vzniklé ztráty nahradit. A protože je ztráta rovnováhy „stresovou“ situací, vytváří si tělo jakousi krizovou rezervu, aby bylo lépe připravené na její případné opakování. Tento jev se nazývá superkompenzace. A je to přesně to, čeho chceme tréninkem docílit. Chceme své tělo donutit, aby si dělalo větší rezervy, které bychom mohli při výkonu využít. Naším úkolem proto je regeneraci napomoct a umožnit tělu superkompenzace dosáhnout. Pokud to neuděláme, nemáme šanci se zlepšovat. Způsobů, jak regenerovat, je celá řada. Obecně je můžeme rozdělit na způsoby pasivní, tedy ty, u kterých už žádnou aktivitu nevyvíjíme, jen odpočíváme, a způsoby aktivní. Nejběžnějším způsobem pasivní regenerace je spánek. Dostatek „kvalitního“ spánku by neměl chybět žádnému sportovci. Do svého tréninkového plánu bychom proto měli vnést i určitá pravidla, týkající se denního režimu. Rozhodně se nevyplácí ponocování ani pospávání během dne. Nikde není psáno, jak dlouho se má spát, protože to je věc čistě individuální. Na spánek bychom si ale měli udělat čas a vytvořit si pro něj vhodné podmínky. Nejen doba, ale i prostředí a lůžko, na kterém spíme, kvalitu našeho spánku ovlivňují. Další způsoby pasivní regenerace pak využívají účinku působení fyzikálních sil na naše tělo. Většinou jde o využití tepla, mechanického tlaku nebo třeba světla. K takovým regeneračním prostředkům patří sprchy, vířivé koupele, sauna, zábaly, masáže, ale i slunění se v přírodě. Od všech těchto procedur přitom očekáváme jeden společný účinek, a tím je zvýšené prokrvení tkání.
podpoříme i dodávku látek nových, a tím obnovu vnitřní rovnováhy. Stejného jevu přitom využíváme i při aktivním způsobu regenerace. Jak už název napovídá, jde o činnosti, na kterých se naše svaly aktivně podílejí. Při těch je krev mechanicky pumpována svalovými stahy a její cirkulace se s rostoucí tepovou frekvencí zrychluje. Aby ale opravdu šlo o regeneraci a ne o další zatížení organismu, musíme si intenzitu takovéto činnosti přesně stanovit. Aktivní regenerace nikdy nevyužíváme při výrazném vyčerpání po dlouhodobé aerobní zátěži. Využíváme ji spíše pro zotavení po jednostranně zatěžujícím silovém tréninku nebo při rychle vznikající únavě po anaerobní zátěži. Vhodné je přitom zvolit plavání nebo cvičení ve vodě, které nám ulehčí právě nadnášející účinek vody, popřípadě kompenzační cvičení na velkých míčích a jiných labilních plochách. Pro aktivní regeneraci během odpočinkových dní mezi tréninky, kdy už jsou síly vesměs obnoveny, a my se snažíme zotavovací efekt už jen zesílit, nebo prostě jen nechceme nechat tělo zahálet, jsou nejlepší lehké aerobní aktivity jako běh v měkkém přírodním terénu, severská chůze, v zimě bruslení nebo běžky. Ale není důležité jen to, jak regenerujeme, záleží i na tom, kdy a jak dlouho to děláme. Nejlepší je s regenerací začít hned po tréninku. Přestože už se nikomu nechce, je to nejlepší čas, protože účinek je v tuto dobu nejvyšší. Tělo je rozehřáté, krev rozprouděná a my se tak nemusíme snažit o nic jiného, než si tento stav ještě chvíli prodloužit. Lehké vyklusání nebo chvilka šlapání na rotopedu a protažení nejvíce zatěžovaných svalů by neměly chybět na konci žádného tréninku. Pokud chceme celkový efekt ještě prohloubit, je fajn pokračovat sprchou nebo
REGENERACE Lépe než „únava“ charakterizuje stav vznikající v našem těle během fyzické, ale i psychické zátěže pojem „vyčerpání“. Při všech životních dějích dochází k neustálému spotřebovávání zdrojů energie, látek podílejících se na udržování vnitřního prostředí našeho těla a na chemických dějích v něm probíhajících. Tyto látky přitom musí být doplňovány. Některé z nich si tělo obnoví vlastními autoregulačními procesy, jiné musí být dodávány stravou. Při intenzivní zátěži ovšem není množství spotřebovaných látek dostatečně kompenzováno a vzniká tak deficit. Kritický pokles energetických zásob, nahromadění kyseliny mléčné ve svalech a oxidu uhličitého v krvi přitom patří k základním spouštěcím prvkům celé kaskády dalších jevů. V jejich konečném důsledku se rozvíjí porucha svalové koordinace, prodloužení reakční doby a snížení odpovědi na dosud dostatečné podněty. K udržení stabilního výkonu po delší dobu je proto potřeba stále větší množství energie, a únava se tak prohlubuje. Regenerace je proces, který má spotřebované látky doplnit a obnovením vnitřní rovnováhy vytvořit vhodné podmínky pro další aktivity. Lidské tělo má velikou přirozenou regenerační schopnost. Může se tak zdát, že si s únavou poradí vždy, a my mu v tom nemusíme nijak pomáhat. To bohužel neplatí stoprocentně. První problém je v tom, že tělo má svůj vnitřní žebříček hodnot, a ví, kam je třeba investovat přijatou energii a látky hned a kam to bude stačit až později. Pokud mu přitom nevytvoříme vhodné podmínky přísunem potřebných živin, vitamínů nebo minerálů, nebo nedostatečným časem k odpočinku, obnova sil sice proběhne, ale často na úkor jiných funkcí, např. obranyschopnosti. Navíc se při nedostatečné regeneraci můžeme setkat se stagnací výkonu. Každý trénuje proto, aby se zlepšoval. Trénink je příprava na náročnější výkon. Proces, kterým se snažíme vytvořit vhodnější podmínky pro zvládnutí stále náročnějších aktivit. Nikdo proto nechce, aby jeho
46
vířivkou a všechno zakončit suchým zábalem. Ten si může po sprše udělat každý jednoduše doma. Stačí se jen do sucha utřít, až po uši se zabalit do suchého prostěradla, potom do teplé deky a na půl hodinky se uložit někam, kde nás nebude nikdo rušit. Jak bylo uvedeno výše, podceňovat bychom neměli ani doplňování živin. Vzhledem k tomu, že během zátěže přicházíme o mnohé minerály ( hlavně sodík Na+, draslík K+, hořčík Mg2+ a vápník Ca2+ ), podílející se na chemických procesech v našem těle, měli bychom při výběru stravy a tekutin myslet kromě zdrojů energie i na ně. Vhodné je proto volit místo obyčejné vody po tréninku raději minerálku, nebo rovnou iontový nápoj, který obsahuje všechny potřebné látky v optimálním složení. Pokud se někomu popíjení syntetických směsí příčí, k zahození není ani jablečný džus naředěný neperlivou minerální vodou. Ovocná šťáva dodá chybějící cukry, minerálka zase minerály a tekutiny. Není navíc ani moc kyselá, takže nedráždí prázdný žaludek tak jako to dokáží třeba pomerančové džusy. Čeho bychom se určitě měli po tréninku vyvarovat jsou čaje, káva a alkohol. Ty totiž z těla vodu naopak ještě odebírají. Ideální nejsou ani koncentrované ovocné šťávy, protože ty samy o sobě zrovna moc vody neobsahují. Proto je třeba je ředit. Co se týče dodávky energie, svaly přijímají nejvíce glukózy (primárního energetického substrátu) v několika prvních hodinách po zátěži. Dobré je proto dát si tak do 2 hodin něco bohatého na škroby (zásobní formu glukózy), např. rýži, brambory nebo celozrnné pečivo a nezapomínat ani na dostatek zeleniny. Kromě uvedených zotavovacích opatření hned po tréninku je vhodné se regeneraci věnovat i během odpočinkových dní. K nástupu superkompenzace dochází podle druhu a intenzity zatížení nejčastěji za 48 až 72 hodin. Bohužel se to nedá nijak objektivně změřit, a tak při plánování odpočinku musíme vycházet i ze svých pocitů a zkušeností. Pokud začneme s tréninkem příliš brzo, nebude naše tělo ještě dost připravené a nadměrně ho tak vysílíme. Vyplatí se proto vkládat v rámci aktivní regenerace lehké pohybové aktivity, které naše tělo nezatíží, ale my už na nich pocítíme, jak na tom jsme. A na závěr ještě jedna rada. Jak je vidět na uvedeném obrázku, ani superkompenzace netrvá věčně. Takže jestli se chcete zlepšovat a výkonnostně růst, tak to ani s regenerací nepřehánějte. text
Martina Patzelová
Šílený BOULDER „V jeden den jsem dostal takový trochu šílený nápad, a to vytvořit a přelézt traverz španělské lezecké oblasti Santa Linya. Tedy, začal jsem čistit a zkoušet a zkoušet propojit jednotlivé části, trvalo to celé hodiny a posléze i celé dny. Vytrvalostní úseky, které navazují na bouldry 8a 7c+ a několik 7c .Tedy první část obtížnost jako vytrvalostní 8B+ cesta 100 kroků, druhá část obtížnost jako bouldrovější, ale stále vytrvalostní 8c cesta 100 kroku. A na závěr poslední 8C+ část, boulderová darda složená z traverzových bouldrů 7c+ , 8A a 8A 70 kroků. Podtrženo a sečteno 270 kroků 100 metru traverz stále v převisu, plus několik odpočinků za koleno. Traverzová obtížnost někde kolem 9A, to je můj hrubý odhad. Nesrovnával bych obtížnost tohoto superdlouhého traverzu s boulderingem, tedy lépe řeče-
no obtížnost jako cesta za poctivých 9a+. Samotný přelez trval něco kolem půl hodiny. Je to prostě šílené, ale tato gigantická jeskyně k tomu traverzu motivovala a jsem si jist, že není na světě moc jiných míst, kde se dá odtraverzovat něco podobného v této obtížnosti. Název je čistě prozaický Santa Linya never ending story. 9A traverz , nebo 9a+ cesta. Navíc je traverz zcela přírodní, bez sekání, jenom jsem musel zpevnit tři chyty aby neupadly. Není třeba ani bouldermatka, jelikož v Liney je totální rovina a bezpečný dopad. Navíc podle boulderingového mága Dava Grahama, který viděl už hodně traverzů, by se mělo jednat o nejtěžší traverz na světě.“ text foto
Tomáš Mrázek archiv autora
Mezinárodní veletrh vybavení pro outdoorové a zimní sporty
www.s1brno.cz
16. – 18. 2. 2010 Brno – V˘stavi‰tû
Veletrhy Brno, a.s. Výstaviště 1 647 00 Brno Tel.: +420 541 152 824 Fax: +420 541 153 060 E-mail:
[email protected] www.s1brno.cz
47
A JDI ... Tak si, teda, představte, no vy taky, mladej pane, že ČHS to dal dohromady s Montanou. No fakt, Montana je takovej ten, jak se tomu říká, mediální partner. No musej samozřejmě leccos doladit, ale nakonec by to třeba nemuselo bejt zase tak špatný. Jo, a taky říkali, že si do toho klidně nechaj mluvit. To je, co? ČHS tady bude plnit nějaký prostor a my čtenáři můžeme ovlivnit, jak by ten prostor měl vypadat. Zatím to bude něco o zajímavejch lidech, nějaký tý oblasti a třeba i něco málo od úředního šimla. Ale jak dál, to prej můžeme dát vědět buď tady tomu Roubalovi z Montany a nebo klidně Reschovi ze Svazu. No, kontakty jsou všude možně, tak kdyby vás něco napadalo… COVA GRANDE Katalánsko je známo svou vysokou koncentrací obtížných cest a jedna oblast v tom drží výrazný prim. Jeskyně Cova Grande u oblasti Santa Linya je ideálním místem pro perfektní trénink v chladných zimních měsících, kde se setkávají ti nejlepší lezci z celého světa. A právě zde se nachází možná nejtěžší přelezená cesta na světě, Neanderthal (možné 9b). Čtyřicetimetrovou linii v levé části jeskyně vytyčil a také po ně-
kolika měsících přelezl nikdo jiný než Chris Sharma. V centrální části jeskyně se pak také nachází 55 metrů dlouhá linie, kterou v roce 1995 vylezl Dani Andrada. Cestu nazval La Novena Enmienda a obtížnost tehdy ustanovil na v té době neuvěřitelných 9a+/b. Cesta de facto kombinuje dvě linie, a to La Novena Puerta a La Traversia de la Enmienda, obě v obtížnosti 8c+. A právě tento maratón ve střeše si k zimnímu přelezu vybral Andreas Bindhammer a cesta se dočkala dalšího opakování. Připomínáme, že náš Adam Ondra cestu zopakoval akorát před 2 roky. O Mrázově traverzu na jiném místě v tomto čísle. JASEMBA V RUKOU ŠVÝCARŮ Na sklonku podzimu se podařil bratrům Simonovi a Samuelovi Anthamattenovým a Michi Lerjenovi průstup jiho-jihovýchodní stěnou Jasemby (7.350 m) v Nepálu novou cestou Hook or Crook (VI, 1.550m, 90°, M5) a jak už to u těchto mladých (všichni mezi dvaceti a třiceti lety) horských vůdců z Zermattu byvá zvykem, samozřejmě v čistém alpském stylu. Trio alpinistů strávilo výstupem ve stěně celkem 4 dny, využilo veškeré své zkušenosti nabyté při svém působení v Alpách, Patagonii i Himálaji a po dosažení vrcholu
TRADICÍ V SASKU je vylézt na Nový Rok na nějaký vrchol. Takzvaný „Jahreserste“.
Winkelriss (II), Daxenstein, Bielatal, Saské Švýcarsko Lezec: Uwe Daniel foto: Mike Jäger
48
bylo přinuceno během sestupu ještě jednou bivakovat ve výšce 6.900 m, než se konečně bezpečně vrátilo do BC. Jasemba, známá také jako Pasang Lhamu Chuli nebo Nangpa Gosum I, byla poprvé vylezena japonským týmem v roce 1986, roku 2004 se podařil slovinskému týmu průstup jiho-východní stěnou a jižním hřebenem, a o tři roky později úspěch slavilo duo Hans Kammerlander a Karl Unterkicher, tentokrát jihozápadní stěnou, přičemž výstup dokončili stejně jako Slovinci jižním hřebenem. ZEMŘEL LINO LACADELLI V nedožitých 84 letech zemřel 20. listopadu 2009 ve svém rodném domě v Cortině d’Ampezzo v Dolomitech jeden z dvojice horolezců, kteří jako první slavili úspěch na druhé nejvyšší hoře světa K2. Lancedelli s dalším Italem Achillem Compagnonim vystoupili na vrchol 31. července 1954 v rámci expedice vedené Arditou Desim. Ani jeden z nich nikdy neprozradil, kdo z nich stál na vrcholu jako první a asi se to už nikdy nedozvíme, neboť Achille zemřel v květnu roku 2009 ve svých 94 let. N Ě C O Z PATAG O N I E Italsko-švýcarské duo Roger Schäli a Simon Gietel vylezli na konci loňského roku novou cestu v severní stěně věže Poicenot (3.002 m) v ar-
gentinské části Patagonie. Cestu dlouhou 600 metrů v obtížnosti 6c, A3+, M5 zvládli ve čtyřech dnech a nazvali ji Fühle dich stärker aber nicht unsterblich. Jedná se o velmi exponované a extrémně náročné lezení, přičemž za klíčovou délku označili dvacetimetrovou plotnu, k jejímuž překonání potřebovali 15 hodin. Mimo nový směr zopakovali také dva staré, a to California Route na Fitz Roy a Red Pillar na Mermotz. Druhá zpráva z Patagonie je méně šťastná. Hned první den nového roku zemřel při ústupu z Cerro Torre italský horolezec Fabio Giacomelli, když byl ve východní stěně stržen lavinou. Elio Orlandi, jeho spolulezec, objevil tělo po třech dnech hledání v laviništi. Oba alpinisté měli v plánu dokončit prvovýstup, který započali před rokem s tím, že jim zbývala „pouhá“ čtvrtina stěny. Mimoto odjeli do Patagonie také rozprášit ostatky legendárního horolezce Cesarino Favy z Trenta, který zemřel v roce 2008 krátce poté, co dopsal svou knihu o Cerro Torre. Fabio byl známý spíše jako obchodní ředitel firmy Lizard, ale horolezectví a alpinismu se věnoval aktivně celý život. Na kontě měl množství těžkých prvovýstupů hlavně v Dolomitech, v oblasti Brenty a Valle del Sarce, ale také třeba v Coloradu, Wyomingu, Utahu a Kalifornii. Nepohrdl však ani lezením na našich píscích. V Sardagna
MALA JSKÝ BIGWALL V jižním Čínském moři se nachází jeden z nejkrásnějších ostrovů na světě. Pulau Tioman, patřící Malajsii je podle legendy proměněná čínská princezna, která tudy letěla za svým princem a už zde zůstala na věky. A na tomto ostrově se z džungle vypínají dvě věže známé jako Dragon’s Horn. Severní věž stále čeká na své prvovýstupce a na jižní věž v její jižní stěně do loňského roku vedla pouze jedna cesta. Waking Dream, jak se linie jmenuje, vylezli v roce 1999 Scoty Nelson a Nick Tomlin. Původní 5.9, A2 zopakoval malajský pětičlený tým roku 2002 téměř celý volně, ale kompletní volný přelez se podařil až Američanům Dave Sharrattovi a Hanku Jonesovi v roce 2004 v obtížnosti 5.13a. Novou linii, tentokrát v západní stěně jižní věže, vytvořili dva Welšané Steve Beckwith a Matthew Traver. Po velice komplikovaném přistupu na ostrov a pod samotnou stěnu strávili v cestě celkem pět dnů, kdy teploty dosahovaly až 35 oC. Vytvořili však krásnou a přirozenou, 400 metrů dlouhou linii, kdy na 14 délkách dosahuje obtížnost
volně lezených úseků britských E1 5b a technických A3. Sestup ze zalesněného vrcholu je slaněním cestou. To prvovýstupcům zabralo dalších 14 hodin. A jak se sluší na správné Brity, v cestě použili pouze minimální množství nýtů. ITALSK Á KHUMBU TRILOGIE Na přelomu loňského listopadu a prosince podniklo trio Italů Enrico Bonino, Nicolas Meli a Francesco Cantù miniexpedici do Nepálu, do oblasti Khumbu. Zde realizovali celkem tři prvovýstupy. První v severní stěně 5.970 m vysokého kopce Hama Jomjuna, který se vypíná nad vesnicí Lungden, čtyři dny pochodu z Lukly pře Renjo Pass. Cesta dlouhá 1.100 metrů je pravděpodobně vůbec první výstupovou linií v této stěně a sestává ze série ledovo-firnových kuloárů do obtížnosti WI 5+, střídaných mixovými pasážemi do M7 a skalním lezením za 5a. Bohužel, prvovýstup nevede až na vrchol a končí 100 metrů pod ním. Po druhém bivaku ve stěně přelezl Enrico nejtěžší pasáž za M7 a dostal se pod převislou skalní bariéru, kde mělo trio v plánu lehkými sněhy vytraverzovat na hřeben a odtud na vrchol. Enricovi však neštastnou náhodou spadl batoh a proletěl ce-
lou 1.100 metrů vysokou stěnou až k nástupu. Jelikož nechtěli riskovat další bivak a náročný sestup na druhou stranu kopce bez potřebného vybavení, zvolili raději zdlouhavé slaňování celou cestou. Druhý výstup se už obešel bez významných událostí a vylezli ho Enrico Bonino a Nicolas Meli za jeden den na Peak Khancha (5.850 m). Cesta dlouhá 600 metrů vede mixovým zářezem v obtížnosti 6, M7/X/A2. Vrchol se nachází asi 30 minut od sedla Renjo Pass a Italové ho pojmenovali po nosiči Khanchovi, který jim pomáhal s vynáškami materiálu. Poslední prvovýstup realizovala opět pouze dvojka Bonino–Meli. 800 metrů dlouhou cestu s názvem The phantom of the Opera (M6+, 6b/A1/ A2/4+) vedoucí v dosud panenské jihovýchodní stěně Kiazo Ri (6.151 m) přelezli za 2 dny. NEJTĚŽŠÍ RAKOUSKÝ LED Po přelezu nejdelšího rakouského ledu (viz článek v tomto čísle) se Albertu Leichtfriedovi a Benediktu Purnerovi povedl na začátku tohoto roku ve známé Iceareně v údolí Gastein další pěkný kousek. Po zahřátí ve dvou místních klasikách Supervisor (270 m, WI6) a Seidenraupe Direkt (200 m, WI5) si všimli nevyle-
zené linie mezi cestami Landunder (doteď nezopakované WI7- z roku 1998) a Rodeo (WI6, A2). Pustili se tedy do 300 metrů dlouhé extrémní cesty, kde se v nejtěžší, druhé, délce Albert nevyhnul ani zavrtání jednoho nýtu, aby zabránil případnému pádu s jistě fatálními následky. Při lezení prý Albert využil veškerou techniku, srovnatelnou M8/M9 s tím rozdílem, že se stále pohyboval po tenkých glazurkách a psychicky na tom byl jako při sólu. Cesta s názvem Centercourt v obtížnosti WI7+ je prý srovnatelná snad jen se Second choice v Norsku a Senda real v Chile a směle se tedy řadí mezi tři nejtěžší čiště ledové cesty světa. DVĚ NOVINKY OD MACLEODA Známý skotský moralista Dave MacLeod využil excelentní zimní podmínky, které právě panují nejen ve Skotsku, ke dvěma prvovýstupům na Glen Coe. 8. ledna spolu s Donaldem Kingem přelezli Liquidation (VI 6) a ani ne za 24 hodin se Dave vrátil pod Glen Coe znovu, tentokrát se Samem Woodsem, aby napravo od předešlého prvovýstupu vytvořil linii po ještě menších krápnících a tenčích glazurkách a dal tak vzniknout cestě Frozen Assets (VII 7). Pokud se jen trochu oteplí, tak
ROCK EMPIRE_2010_CLIMBING SERIES
di Trento, kde žil, po sobě zanechal manželku se dvěma dětmi.
ANATOMICKÝ TVAR NOHAVIČEK
QB SPONY
Funkční design.. Streak Streak QB Harness Plně nastavitelný, komfortní úvazek pro sportovní lezení. Nový tvar polstrování zaručuje vaše pohodlí. Vybaven QB sponami. Váha: Vel.: Barva:
520 g (XS-M) XS-M, M-XXL šedá
v prodejní síti
A JDI ... obě cesty budou jen stěží zopakovatelné a je možné, že na dobré podmínky si budou muset případní zájemci počkat i několik let. Ovšem je pravdou, že na opakování cest Dava MacLeoda, ať už v zimních nebo letních podmínkách, se fronty zrovna nestojí. JEŠTĚ JEDNOU ALBION Andy Turnerovi se povedl první kompletní přelez nejtěžší zimní cesty Walesu. Cracking Up (IX 9) v Clogwyn Du v oblasti Ogwen poprvé vylezl v roce 2006 Nick Bullock, ovšem cestu nepřelezl v kuse, ale vypadl v klíčovém místě, zhruba v polovině. V tom samém místě vypadl také Andy při svém prvním pokusu, ovšem ten se do cesty vrátil, a i přes velkou psychickou náročnost, kdy na 45 metrech, které ještě z klíčového místa zbývají na vrchol a představují stále velmi náročné lezení v převisu, jsou pouze dvě skoby a minimální možnosti zajištění vklíněnci. N A Z ÁV Ě R N Ě CO P R O S PÁ R A Ř E Pamela Pack se stává jednou z nejlepších lezkyň specializujících se na tradicionalistické cesty a cesty s přídomkem „offwidth“ (širočina). Zatím jejím největším úspěchem je pravděpodobně první volný přelez cesty Gabriel (5.13) v národním parku Zion. Jen těžko lze slovy popsat, co takové lezení obnáší, to se musí vidět. Pouze pro představu, nejtěžším místem celé cesty je stropový komín, kde Pamela vzhůru nohama, celým tělem vzpříčená v komíně, osazuje největší camalot co je k dostání. Cesta obnáší celou škálu speciálních fines s rukama, nohama i celým tělem, pro které snad nejsou ani české názvy. Po tomto úspěchu dodal Pamele Stevie Haston, známý 52letý britský lezec, který se mimo jiné také o cestu pokoušel, svůj seznam nevylezených širočin. A jaké že má Pamela další plány? Prý na svůj nový projekt potřebuje 18 kusů friendů Wild Country velikosti 6. Pro ty, kdo by chtěli vědět o speciálních technikách lezení širočin, více doporučuji: www.widefetish.com. text
Martin Stolárik
Zdroje: www.rockandice.com www.alpinist.com www.bergsteigen.at www.climbing.com www.planetmountain.com www.up-climbing.com www.thebmc.co.uk www.lezec.cz www.lezeckarevue.cz www.horyinfo.cz
50
NAŠI NA CESTÁCH Z A TEPLEM I V DOMÁCÍCH MRA ZECH Za italským teplem vyrazil hned na úvod nového roku Adam Ondra a 2. ledna si připsal další těžký skalp v podobě vytrvalostní čtyřicetimetrové linie „A present for the future“ v oblasti Madonna Della Rota, které dává 9a/a+, ale možná dokonce i čistých 9a+. Ještě před Vánocemi zajel Adam do švýcarských boulderových oblastí a i přes ne příliš příznivé podmínky vylezl v Crescianu dvě 8B+. Jedno pro sebe nové – „The Dagger“, jedno opět po ulomení chytu – Dreamtime. O téhle linii se po zmenšení odrazového chytu ve variantě ze stoje spekulovalo jako o 8C (po změně přelezeno pouze jednou ze stoje – 8B), ale Adam si našel novou lištu a skok přelezl za pomocí svých silných prstů. Takže celé zase „jenom“ 8B+. Parádním kouskem zájezdu byl celosvětově první flash boulderového 8B+, „Confessions“, Adam však hodnotí jako 8B. Ještě o nějaké dva týdny dříve využil Adam cesty na MČR v Praze na Cibulce a hned po odlezení kvalifikace vyrazil na Petrohrad, kde za svitu čelovek přelezl boulder „Barevný svět“, který se tak stává prvním 8B+ u nás, které má více přelezů než ten od autora. Kromě dvojice Mráza–Helča nikdo z našich nejlepších za teplem nevyjel, a tak se nejlepší výkony odehrávaly na malých chytech malých či velkých kamenů. Vytrvalostní traverz „Rock and roll over it“ zakončený kratičkou boulderovou cestou „Helium“ přelezl v mrazivých prosincových dnech Petr Resch a spojení nazval vzhledem k podmínkám„Bílé ticho“. Roviště je tak teprve třetí tuzemskou oblastí (vedle Moravského krasu a Labáku), která se může pochlubit cestou za 8c, ač lezenou bez lana. S potěšením můžeme konstatovat, že Česká republika se pomalu stává boulderovou velmocí, leze se na kde co a všude možně i boulderuje. Zdravý stav, který logicky vede i k nárůstu výkonnosti. V zimních měsících přelomu roků si osmičkový skalp připsala celá paleta lezců v čele s nestárnoucími borci jako Rosťa Štefánek (v listopadu „Pornography“ 8B v Labáku), Radovan Souček (8A+ ve Švýcarsku), Tomáš Pilka, Luboš Mázl, Ondra Beneš, Petr Resch či Martin Spilka (několik 8A na Petrohradě, v Loučovicích, Bahratalu apod.), ale jak se říká, mládí vpřed, takže můžeme s potěšením sledovat tažení Martina Stráníka (hodně osmiček všude možně), výkonnostní skok Honzy Švíky či trvalý nárůst formy Vildy Chejna.
&¼ÊÂV¿ÆÉÆüѼºÂVÊÍ¸Ñ ºÑ¼º¿ÄÆÌŸÀż¼ÉÀž¸ÊÊƺÀ¸ËÀÆÅ
Festival Expediční kamera Petr Kašpar: Od vodáckých expedic ke konžské tragédii Petr Kašpar je dnes nedílnou součástí světa sportovních expedic. Pomohl na svět mnoha projektům, které svedly dohromady významné české dobrodruhy i novináře. Je hlavním představitelem skupiny WW8 expedition group. Expediční kamera uvede hned dva filmy, na jejichž produkci se podílel: Slzy Konga a Hliněnou řeku. Petře, Tvoje aktivity ve WW8 začaly vodáckými expedicemi. Jak ses dostal k natáčení tak ožehavého tématu jako jsou osudy znásilňovaných žen v Kongu? To je docela vtipná historka. Já se dlouhou dobu snažil protlačit s reportážemi z expedic do magazínu Lidé a Země. A nic. V říjnu 2007 jsme se vraceli z Etiopie, kde jsme si prožili malé drama na řece Dintchiya, a měli jsme tak obrovskou radost z návratu domů, že jsme v Istanbulu utratili všechny poslední peníze za kubánský rum, bylo jej více než malé množství. V letadle nás musela letuška okřiknout, že se prý na linkách ČSA nezpívá. Nicméně o řadu za námi seděla taková pohledná bloncka, které neuniklo naše bujaré veselí. O několik dní později mi přišla odpověď na dva roky starý mail od šéfredaktorky Lidé a Země Lenky Klicperové, oné blondýnky z letadla. No a pak už to šlo samo. Lenka tři týdny na to odletěla do Etiopie k Surmům, kam se my nedostali, a o rok později s Olinou Šilhovou do Konga. Po návratu řešili problém, co s materiálem, jak jej zpracovat. Slovo dalo slovo a já se pustil do půlroku dlouhé práce. Jak na Tebe příběhy působily, jaké jsi měl pocity z morálního rozvratu, který obklopuje konžskou realitu? Materiál jsem začal stahovat před rokem. Na štědrý den. Když jsem si pročítal poznámky a zápisy výpovědí, brečel jsem. Pak přišlo dlouhé období, kdy jsem přemýšlel, jak to uchopit. Věděl jsem, že to je silné téma a bál jsem se toho. Nakonec jsme se pustili do práce a dali jsme tomu tvar, jaký to má dnes. Po dlouhých úvahách nad formátem filmu, jsem si uvědomil, že to je téma, které je úplně jedno, jak člověk udělá. Jakmile přijde první výpověď, tak zapomenete na vše, jen nevěřícně posloucháte a přemýšlíte o tom, zda to chcete vidět do konce. Teprve na podzimních festivalech jsem se dostal zpět do nějakého normálu a vnímal to jako celek. I s emocemi, které ten film přináší. Co se Ti při práci na tomto dokumentu líbilo? Je něco, co člověka může v tom smutku a bezradnosti „potěšit“? Byly okamžiky, kdy jsme se s Lenkou i dost nasmáli. Možná je to brutální, ale je to tak. Ale byly i jiné okamžiky. Vymyslel jsem si na začátek pár záběrů z výrobní linky nějaké elektroniky. Oslovili jsme několik firem (velké nadnárodní korporace) ohledně tohoto tématu. Chtěli jsme ukázat ten konec coltanového řetězce. Nikdo nám nepovolil natáčení. Nakonec jsem vzal tu největší kameru, kterou jsem si mohl půjčit, a vyrazili jsme na výstavu AMPER, kde toho bylo habaděj. Z Lenky se stala redaktorka ČT, z Oliny
produkční a ze mne důležitý kameraman. Divili byste se, jak se někteří naparovali a jak nám vše ukázali a popsali. Nejtěžší bylo vysvětlit, proč při rozhovorech na kameře nesvítí žádné červené světýlko. A poslední otázka ... kam a na jaké projekty se chystáš v nejbližší době? Den co den sbírám síly na „velkofilm“ o výpravách na Gangu. Zároveň jsme se rozhodli udělat remake Hliněné řeky. Nejsem s tímto filmem spokojen. Takže možná ještě přeci jen jedna rada. Pokud vám něco na filmu vadí, předělejte to. Není nic horšího, než neustálá a vtíravá myšlenka, že je něco špatně. Zároveň nyní potřebujeme dostat nové filmy jako jsou Slzy Konga a No.9 - Manaslu mezi lidi a na festivaly. No a pak je tu myšlenka na jednu expedici ... ale to je ještě ve hvězdách. Děkujeme, Petře, za rozhovor Petra Kašpara se ptala Petra Greifová Filmový festival Expediční kamera je celovečerní promítání filmů o dobrodružství, divoké přírodě, o extrémních zážitcích i sportech. Jsou to ty nejzdařilejší filmy uplynulé sezóny, a to i díky spolupráci s Mezinárodním horolezeckým filmovým festivalem v Teplicích nad Metují. Výběr snímků je zaměřen na expediční dobrodružství nejen na horách, ale i na vodě, v pouštích či pralesech. Uvidíme filmy o cestě, kamarádství a překonávání možných i nemožných přírodních překážek všemi způsoby. Někdy s notnou dávkou adrenalinu, jindy s pílí a neutuchající houževnatostí. Program festivalu tvoří jednotlivý místní pořadatelé z filmů, které jsme pro festival připravili. Cílem festivalu je umožnit co nejvíce nadšencům ze všech koutů republiky uspořádání vlastního festivalu a přinést návštěvníkům novinky ze světa dobrodružství do místa, kde žijí. Festival Expediční kamera můžete navštívit v těchto městech: Beroun - Blansko - Brno - Boskovice - České Budějovice - Desná - Děčín - Domažlice - Frýdek-Místek - Heřmanův Městec - Hradec Králové - Hořovice - Jihlava - Jirkov - Kadaň - Kladno - Kopřivnice - Kostelec n. Orlicí - Kuřim - Liberec - Litoměřice - Lovosice - Mělník - Mariánské Lázně - Mladá Boleslav - Němčice n. Hanou - Nové Strašecí - Olomouc - Ostrava - Pardubice - Plzeň Polička - Praha - Prostějov - Prosiměřice - Přerov - Roudnice n. Labem - Slaný - Slatinany - Starý Kolín - Strakonice - Štětí - Tábor - Tachov - Těšín - Točník - Třebíč - Uherské Hradiště - Třinec - Ústí n. Labem - Úštěk - Vsetín – Zlín
www.ExpedicniKamera.cz
www.ispo.com
Světový veletrh sportovních potřeb a módy
ispo munich – your global sports market since 1970
ISPO oslaví již své čtyřicátiny! Rok 2010 je jubilejním rokem veletrhu ISPO. Znamená to tedy, že tento veletrh nejen otevírá v době 7.–10. února po sedmdesáté své brány, ale
Poprvé se tento mezinárodní sportovní veletrh konal ještě na starém mnichovském výstavišti v roce 1970, a to na ploše 45.000 m2. 11.000 odborníků ze 34 zemí namířilo tehdy do alpské metropole a položilo tak základ úspěšné budoucnosti tohoto veletrhu. I v roce 2010 se může veletržní společnost Messe München GmbH těšit velkému zájmu odoborné veřejnosti. Se 175.000 m2 a 200 vystavovateli tak opět vytváří pevnou základnu trendů a inovací ve sportovní branži. A tak ten, kdo se v únoru vydá za hledáním nových informací, kontaktů, novinek, ten by neměl přehlédnout i tzv. ispogalerie, které se nachází mezi jednotlivými halami. Právě na těchto místech bude ispo prezentovat a slavit své jubileum. Veletrh ispo 2010 je samozřejmě opět veletrhem těch nejnovějších trendů. Např. „Freeride“ bude od roku 2010 věnována celá hala A3, vytrvalostní sporty budou výrazněji prezentovány v hale B4. Ispo bude také letos výjimečné svým obsahovým přepracováním. Sportstyle ispo bude umístěno v halách B3 a B2 a bude tak i umístěním navazovat na ispovision v hale B1. Samozřejmě nebudou chybět ani již dávno známe segmenty: board ispo zabírá jako tradičně haly A1 a A2, klasické ski ispo halu A4 a v hale A5 najdeme Crossover Segment skládající se ze ski is po a outdoor ispo. Outdoor ispo se jako vždy prezentuje v halách A6, B6, B5, zařízení pro fitness v hale C1 a Sport Source Europe obsadilo haly C2, C3. Haly jsou zpřístupněny všemi vchody, a to i novým vchodem Nord_West. Veletrh ISPO, to je bezkonkurenční komunikační platforma pro oblast sportovního zboží, jednička pro obchodníky, odborníky, novi-
náře, kteří ocení uvolněnou atmosféru, ve které bude prezentováno to nej z nadcházející sezóny. ISPO, to jsou novinky, trendy, rozhovory, zkoušky materiálů, nové kontakty, důležitá rozhodnutí a mnoho dalšího. Stejně jako v minulých letech nebude chybět ani pestrý doprovodný program, který nejen zabaví, ale i informuje. Snow ice and rock summit 10 prezentovaný Marmotem nabídne módní přehlídky, diskuse, workshopy, filmové prezentace, tentokrát zdůrazňující především stěžejní témata, jakými budou jistota, vytrvalost a děti. DAV Boulder Cup a Volcom Miniramp nabídnou sportovní ukázky naživo. BrandNew Village je určen finalistům BrandNew Awards. Nové značky můžeme zhlédnout na zvláštních plochách Greenhouse (outdoor ispo) a SkiLift (Ski ispo). Za vidění bezesporu stojí i výstavní plochy, jakými jsou například Wearable Technologies Show (B1), které představuií symbiózu technik a oblečení. Dále Best Ager Gallery (B2) určený všem sportovcům od 50 let a Recco Safety Lounge (A3), Runners World Action Point a Floorball Village (B4). A Česká republika bude při tom! Podle aktuálních údajů je přihlášeno na veletrh 33 českých výrobců na ploše 1.100 m2, těžiště nabídky českých vystavovatelů je v oboru outdoor, lyžařské potřeby, sportovní móda a lední hokej. Očekáváme, že veletrh navštíví přes 1.500 obchodníků z ČR a 500 obchodníků ze SR. Jako speciální nabídka ke 40. výročí bude na místě nabízena permanentka za 40 EUR. Další informace pro návštěvníky naleznete pohodlně na: www.ispo.com -PR-
pics: arc’teryx, michael müller, martin & forster, martin hangen, rudolf steringer/FVA muc, thomas streubel
zároveň slaví své 40. narozeniny.
7-10 únor 10 Messe München GmbH, Messegelände, 81823 Mnichov, Neˇmecko, www.ispo.com ˇ R a SR, zlevneˇné vstupenky, ubytování: Pouze pro odborníky. Zástupce porˇadatele pro C 51 EXPO-Consult + Service, Tel./Fax 545 176 159,
[email protected], www.expocs.cz
PORTRÉT
MILOVNÍK SKALNÍCH VERTIKÁL Portrét významného jihotyrolského extrémního horolezce a horského vůdce Christopha Hainze
O Christophovi jsem poprvé slyšel v souvislosti s jeho rekordním přelezením severní stěny Eigeru za 4 a půl hodiny. To jsem ještě netušil, jakou spoustu významných prvovýstupů, unikátních sólovýstupů a rychlostních přelezů má již tato osobitá postava alpského, a zejména dolomitského horolezectví za sebou. Na loňském Smíchovském festivalu alpinismu se na mne usmálo štěstí a já si mohl s tímto sympatickým a věčně usměvavým jihotyrolským horským vůdcem o jeho životě profesionálního horolezce a horského vůdce povykládat. A jak už to u podobných setkání bývá, o poutavé vyprávění rozhodně nebyla nouze. Narodil jsem se na venkovském dvoře v jihotyrolském údolí Mühlwald ve výšce 1.680 metrů. Rodinná zemědělská usedlost, na které pracoval můj strýc, se za dvě století téměř vůbec nezměnila. Dobře si pamatuji na vše, co jsem tam v dětství zažil. Už jako dítě jsem se učil žít v souladu s divokou přírodou. Musel jsem se vypořádat se strmými svahy, s velkým chladem i horkem. Doma jsme neměli žádné topení, a tak jsem se v zimě schovával dole ve chlívě u krav, protože tam bylo příjemné teplo. Za těch čtyřicet let, které od té doby uběhly, se náš kravín vůbec nezměnil. Stavení stojí ve svahu, který je tak příkrý, že se na něm nelze pohybovat ani traktorem. Veškerý hnůj se dodnes musí odnášet ručně. Vzpomínám si také na svou každodenní cestu do školy nedaleko kostelíku dolů do údolí, která byla vždy velmi dlouhá, a musel jsem při ní překonat výškový rozdíl pět set metrů. Byl to vlastně můj první tré-
52
nink, který se v době dospívání významně podepsal na mé zlepšující se kondici. Byl jsem hrozně zvědavé dítě. Na našem statku byl i mlýn, ve kterém se zpracovávalo obilí a mlela mouka. V dřevěných nádobách se pak vše ručně přenášelo a ukládalo nedaleko kapličky v sousedství, odkud jsem pozoroval okolní hory a laviny, které z nich občas na jaře sjížděly dolů do doliny. Dětská zvědavost ve mně vzbuzovala otázky, co se za nejvyšším horským hřebenem vlastně skrývá. Jako dítě jsem se ale nikdy z našeho údolí nedostal dále. Mé první lezecké pokusy vedly na střechu. Když jsem pak byl jako malý kluk přistižen při činu, rodiče mne pořádně vytahali za uši. Přikázali mi, že takové věci už nemám nikdy dělat. Bylo to však marné. Hory mi prostě byly souzené. S lezením jsem pak skutečně začal o něco později v Dolomitech, které se nacházejí neda-
Šestiletý Christoph na statku svých prarodičů
leko mého rodiště. V nich jsem uskutečnil i své první prvovýstupy, z nichž většina byla velice obtížných. Svým dílem jsem se snažil přispět k vývoji lezení v Dolomitech a snad jsem v nich zanechal i své stopy. Na řadu ale přišly také stěny ve Spojených státech. Se svým tehdejším parťákem na laně jsem tehdy provedl El Capitanem v Yosemitském údolí manželku Claudii, která přitom poprvé v životě jümarovala na laně. Vše
ale zdárně zvládla a po čtyřdenním lezení jsme se na vrchol této tisíc metrů vysoké žulové stěny přece jen dostali. Tehdy by mne vůbec nenapadlo, že se podobné cesty dají přelézt i volně… Můj lezecký vývoj ale pokračoval dále – ledovým lezením. Netrvalo dlouho a já se v roce 1993 se svým přítelem Hansem Kammerlanderem vypravil do Garhwálského Himálaje v Indii pokusit se o prvovýstup severním pilířem na jednu z nejkrásnějších hor světa – na Shivling. Tvořili jsme velmi silný tým – já disponoval slušnou lezeckou technikou, o něco starší Hans měl zase velké zkušenosti s horolezectvím ve vysokých horách. Na počasí jsme ale neměli štěstí. Při vrcholovém útoku nás zastihla sněhová vánice. Padesát metrů pod vrcholem už to opravdu nešlo dále. Dvanáct hodin jsme pak bez přestávky slaňovali ve sněhové slepotě dolů do základního tábora…
s přístupem po vodě na malé lodičce. Měl jsem tehdy docela obavy z převržení, protože neumím moc dobře plavat, ale naštěstí všechno dobře dopadlo. Náš základní tábor stál v pouhých 50 metrech nad mořem na místě se spoustou komárů. Když jsme se pak po prvních dvou dnech lezení vrátili zpátky, kuchyň v základním táboře byla úplně zničená. Dodnes netuším, jestli to měl na svědomí vítr nebo nějaké zvíře, každopádně místo našeho odpočinku vyžadovalo opravu. Náš jídelníček částečně spočíval v rybolovu, takže na nedostatek dobrodružství jsme si stěžovat opravdu nemohli. Již od prvního pohledu mne stěna nad námi doslova fascinovala. Prvních pět set metrů naší cesty se pohybovalo v obtížnosti VIII, převážně v hladké skále vpravo od známé cesty „Moby Dick“ Kurta Alberta a Stefana Glowacze z roku
Přímý výstup Severním pilířem Středem severní stěny Shivlingu vede Severní pilíř, který rozděluje severní stěnu na dvě části – severovýchodní a severozápadní. Oproti východnímu hřebeni s dlouhými horizontálními úseky a skalními jehlami tvoří hrana Severního pilíře nekompromisně přímou linii, zcela určitě tu nejúžasnější na Shivlingu. Nepřímá varianta hřebene byla v roce 1980 přelezena japonským týmem. Již zmiňovaný výstup se ve vrcholové části vyhýbá převislému pilíři, který svým vzhledem připomíná lodní příď. Ještě po letech připomínají směr trasy japonských horolezců visící a rozpadající se fixní lana. Dokazují, že způsob jejich výstupu měl opravdu daleko k lehkému alpskému stylu. Tato linie byla v roce 1993 narovnána ve spodní části jihotyrolským horským vůdcem Christophem Hainzem, který se svým starším kolegou a sousedem Hansem Kammerlanderem, známým svými výjimečně rychlými výstupy na některé osmitisícovky s Reinholdem Messnerem1, vytyčil v lehkém stylu cestu dnes známou jako „Tyrolská“. Oba lezci dorazili pod Shivling 22. května 1993 a následujících 7 dní se aklimatizovali fixováním obtížnějšího východního ramene Severního pilíře s výškou 650 m a obtížností dosahující 7. stupně. Z bivaku ve výšce 5.900 m pak vyrazili k vrcholu 31. května ve 4 ráno. Dvojice použila k rychlému postupu svých fixních lan a v závěrečné části výstupu se napojila na Japonskou trasu. Jejich výstup překazila 50 metrů pod vrcholem silná sněhová bouře. Celý výstup trval dvojici tyrolských horolezců neuvěřitelných 12 hodin, lehkost jejich stylu byla v porovnání s těžkou japonskou výpravou vskutku pozoruhodná.
1994. Horní část výstupu pak vedla soustavou trhlin. V klíčovém místě nás překvapilo lezení až s obtížností IX ve velmi krásné skále. Ve dvou lidech jsme se k vrcholu do výšky 1.800 metrů nakonec probojovávali 12 dní. Návrat lodí do nejbližšího městečka se 150 obyvateli probíhal v mlze za dosti velkého vlnobití. Navíc pro nás nepřiletělo domluvené letadlo a my museli čekat na další. Trochu znepokojující situace v závěru výpravy ale naštěstí na mé okouzlení Grónskem vliv neměla. Líbila se
Další výzvou se pro mne o rok později stal Fitz Roy v Patagonii. Ze základního tábora Rio Blanco ve výšce 700 metrů jsem zvládl výstup do výšky 3.441 metrů sám za devět hodin. Nikdy nezapomenu, jak jsem se na tomto žulovém monolitu cítil nicotný… V roce 1995 jsem podnikl svou další dobrodružnou výpravu. Tentokráte mé kroky směřovaly do Jordánska a výsledkem byl prvovýstup ve skalní stěně Jebel Rum. O rok později jsem se vydal naopak na sever – do Grónska. S tyrolským horským vůdcem Clausem Obristem jsme si vytyčili cíl udělat prvovýstup v tisíc metrů vysoké, naprosto kolmé stěně Ulamertorsuaq,
Vrcholové foto na štítu s názvem Asta Nunaat po úspěšném dokončení prvovýstupu Tartaruga v Grónsku v roce 2006, zleva Christoph, Roger Schäli a Andi Fichtnerová
mi zejména jeho divoká severská příroda, kdy přímo z moře vystupují úchvatné ledové hory... I proto jsem se sem ještě musel vrátit. V roce 2006 se uskutečnila má druhá expedice do Grónska, která ale byla výrazně poznamenaná nepřízní počasí. Neustále totiž pršelo. Se svým současným spolulezcem Rogerem Schälim ze Švýcarska a jeho německou přítelkyní Andi Fichtnerovou jsme si vyhlédli 500 metrů vysokou skálu, která zatím neměla ani své jméno. Většinu času v základním táboře jsme pak čekali na zlepšení počasí. Pořád jsme jen vyvařovali a tloustli, dokonce nám došla i káva, což byl největší průšvih. Nakonec se ale počasí přece jen umoudřilo a my co nejrychleji vyrazili vzhůru. Nečas nás ale opět zahnal zpět. Až napodruhé jsme se probojovali do míst s krásným spárovým lezením. Náš pobyt se ale neúprosně chýlil ke konci. Zbývaly nám
Shivling a Tyrolská cesta vedoucí po severním pilíři na rozhraní světla a stínu
poslední dva dny lezení. K vrcholu jsme se tedy vydali přes noc, která byla velmi chladná a stála nás mnoho energie. Linii s názvem „Tartaruga“ jsme dolezli skutečně na poslední chvíli. V základním táboře jsme pak urychleně sbalili veškerou výzbroj a vybavení a vše připravili na transport domů. Opět ale začalo pršet a celý náklad znatelně ztěžkl. K smluvenému místu, odkud měla naše loď vyplout, jsme se dostali s vypětím všech sil včas, plavidlo bylo ale v nedohlednu. Šílená situace! Bez mobilu nebo vysílačky se nijak nedalo zkontaktovat s převozníky. Nezbývalo nic jiného, než se k městečku vydat pěšky. Abychom ušetřili čas, přes řeky jsme přebíhali a celí mokří pak běželi dále. Nakonec jsme úplně promočení na jednu z lodí přece jen narazili. Cesta domů do Jižního Tyrolska mohla začít… Dnes trávím většinu času v Dolomitech, kde pracuji celým svým srdcem jako horolezecký a lyžařský horský vůdce. Setkávám se v nich s různými klienty. Bývají to dobří lezci, špatní lezci nebo dokonce začátečníci. Mým úkolem je ale vždy přivést je ze stěny zpátky do bezpečí. Bývají to velice příjemné zážitky, jež jsou umocněny i skutečností, že horský vůdce je člověk, kterému mů-
53
žete při lezení říci úplně vše. Můžete se mu svěřit s problémy, které máte v práci nebo třeba doma s manželkou. Mezi klientem a horským vůdcem prostě panuje absolutní důvěra. Se svými zákazníky často lezu i velmi obtížné výstupy. Vypozoroval jsem, že ke zvýšení lezecké úrovně mých klientů výrazně přispěla existence umělých stěn. Vede to ovšem i ke stále větším požadavkům, jež jsou na mne jako na horského vůdce kladeny. Například severní stěnu Cimy Grande dříve vyhledávala jen poměrně malá skupinka lidí, dnes ji chce vylézt podstatně větší množství lezců. Každý návštěvník hor si chce splnit svůj sen a horolezeckých cílů je v Dolomitech opravdu hodně. Jsou zde štíty strmé i převislé. Velkou odměnou pro horského vůdce pak bývají zářící oči jeho klientů na vrcholu některého z nich. Mám také rád, když je v Dolomitech hodně sněhu. Dolomity jsou v zimě velmi rozmanité. Zdejší ojedinělou přírodu si můžete užívat i mimo sjezdovky a vleky. Musíte pak ale zdejší hory dostatečně dobře znát. Nezřídka se totiž může přihodit, že se vám při skitúře do cesty postaví klidně i několik set metrů vysoká skalní stěna. Také si musíte dávat pozor na lavinové nebezpečí. Často je velmi obtížné se v dané situaci správně rozhodnout. V takových případech je opravdu lepší nehnat se bezhlavě za vrcholem, otočit se k návratu a zbytek dne strávit raději nad lahví vína... Dolomity máš prolezené křížem krážem. Prozradíš, kde se ti v nich líbí nejvíce? Mou suverénně nejoblíbenější oblastí je Tre Cime di Lavaredo. Velice rád mám ale také Civettu, kterou považuji za střed celých Dolomitů. Je to velmi vysoká hora s tisíc metrů vysokou severní stěnou. Nejlepším obdobím pro lezení na Civettu je léto – červenec a srpen. Lehké cesty zde ale nenajdeš, všechny linie se pohybují v obtížnosti šest plus a výše. Já osobně zde mám tři prvovýstupy – linii s názvem „Donnafugata“ na Torre Trieste, „Rondó Veneziano“ na Torre Venezia a „Kein Rest von Sehnsucht“ na Punta Tissi v samotné severozápadní stěně Civetty, a docela si jich pro svou náročnost cením. Hovořil jsi o práci horského vůdce. Moje zkušenost z Comiciho cesty v severní stěně Cimy Grande, kde horský vůdce učil na nástupu navazovat na lano své dva klienty, není zrovna radostná… Samozřejmě že máme i klienty, kteří neumějí uvázat na laně uzel. Ti ale nemohou lézt v severní stěně Cimy Grande...
s ním nechtějí chodit. Dolomity jim připadají nebezpečné, protože se v nich občas musí lézt po skobách nebo v rozlámané skále. Taková je tedy pravda, proč si mne tento stálý klient najímá pro lezení těžkých cest. Spolu jsme podnikli například výstup Pilířem Veverek – Spigolo Scoiattoli na Cimu Ovest di Lavaredo nebo cestou Philipp – Flamm na Civettu3. Pravidelně se přitom střídáme ve vedení, což je perfektní. V obvyklých případech ale cesty samozřejmě vyvádím já. Vylezu délku, zajistím se a klienta doberu. Tímto způsobem jsem dokonce se dvěma klienty přelezl i severní stěnu Eigeru normální Heckmairovou cestou. A byl to přesně ten případ, kdy jsem jednoho z nich před výstupem vůbec neznal. Pobavil jsem se s ním o jeho dosavadních výstupech. Říkal, že má za sebou cestu Philippe – Flamm na Civettu, přelezl severovýchodní stěnu Lyskammu, stál na Mont Blancu. Říkal jsem si: „Jo, to by šlo!“ Rozhodl jsem se, že s ním půjdu nejprve prvních tři sta, čtyři sta metrů stěny. Na nich zjistím, jak mu to poleze v ledu, a pak se uvidí. Nenastal s ním ale žádný problém, a tak jsme všichni tři pokračovali až k vrcholu.
Několik délek linie „Donnafugata“ ve stěně Torre Trieste vede rozbitým terénem, kde nebylo možno využít tradičních jisticích prostředků. Složité osazování borháků bylo jedním z důvodů, proč byl tento náročný výstup poprvé přelezen stylem RP až o tři roky později2.
To ale nebyl ten případ. Tak to je šílené! Bohužel, taková je realita. Když mám s klientem lézt náročnější věci jako je Comici na Cimu Grande, Tofanu di Rozes nebo Civettu, obvykle se jedná o velmi dobré lezce. Mají slušnou výkonnost, nemají problémy s jištěním a lezení s nimi je naprosto bezproblémové. V souvislosti s Comiciho cestou se ale musím přiznat, že první tři délky tohoto velmi známého výstupu jsem vylezl s jedním ze svých klientů. Měl na túru zálusk a se mnou se chtěl jen přesvědčit, jestli mu to v ní půjde či nikoliv. Normální je ale samozřejmě do podobně obtížné linie vlézt, až když má lezec něco za sebou. Spousty vylezených cest v horách... Když ale za tebou přijde zájemce o náročný výstup, ty o jeho dosavadních výkonech nemusíš vědět vůbec nic. Mám různé klienty. S většinou z nich ale lezu pravidelně a mám tedy o jejich výkonnosti jasnou představu. Jeden z nich má například stejnou výkonnost jako já. Pochází z Německa, kde má spoustu lezeckých kamarádů, kteří se ale věnují jen sportovnímu lezení a do hor
54
Christoph ve stěně Punta Tissi během prvního výstupu cestou „Kein Rest von Sehnsucht“ v roce 1991
Vidím, že povolání horského vůdce je skutečně velmi dobrodružné. Jasně. Navíc při lezení v Dolomitech hraje velmi významnou roli počasí, kvůli kterému je nutno často měnit směr túry ještě ráno cestou pod nástup. Také se stává, že stihneme vylézt pouze polovinu trasy a musíme slanit dolů. Základním pravidlem úspěšného výstupu v Dolomitech je začít velmi brzy ráno, což je velmi důležité. Při výstupech, jako je třeba zmiňovaný Comici, ale bývá i přesto běžné, když na nástupu ve čtyři nebo pět hodin ráno potkáš další horské vůdce s klienty. Obdobné situace se nedají předem odhadnout. Někdy potkáš deset lezeckých skupin, jindy jen jednu nebo žádnou. Pak tě taky může překvapit nezvyklé vlhko ve stěně nebo se před výstupem blýská po celou noc. A teď si uvědom, že na veškeré rozhodování je horský vůdce úplně sám... Je dobré, když máš v rukávu několik alternativ, co lze v daných podmínkách podniknout. Spousta klientů mne oslovuje s tím, že si prostě chtějí jen zalézt a kde, to je jim v podstatě jedno. Nejde jim o konkrétní vrchol, ale o zážitek. Výstupovou trasu pak vybírám hlavně podle povětrnostních podmínek. Když je v Dolomitech opravdu ošklivě nebo v nich ještě vládne zima, často vše vyřeším přesunem do nedalekého Arca, kde už bývá příjemně. Jako horský vůdce mám tedy hodně možností na výběr. Velmi důležité jsou pro mne i informace ostatních kolegů. Se spoustou z nich se znám i díky lezeckým závodům horských vůdců, kterých se pravidelně zúčastňuji. Mohu jim kdykoliv zavolat, třeba na mobil do Švýcarska, a zeptat se jich na podmínky v tamní oblasti nebo na podrobnosti k plánovanému výstupu. Je to ten nejlepší způsob, jak se ke správným informacím dostat. Velice hezky jsi vzpomínal na své dětství, které jsi prožil v malé vesnici v horách. Prozradíš také kdy a hlavně jak ses dostal k samotnému lezení? Lezení jsem si poprvé vyzkoušel až ve svých čtyřiadvaceti letech díky kamarádům, kteří mne vzali na umělou stěnu. S horním lanem jsem zkoušel přelézt cesty v obyčejných botách, které mi navíc byly velké. Když mi pak radili: „Musíš si zajít do lezeckého obchodu a koupit si vybavení pro sportovní lezení“, nenechal jsem se dlouho přemlouvat. Od té doby jsem každý víkend trávil za každého počasí v horách. Samozřejmě nejčastěji v Dolomitech, kde jsem začal se skutečným lezením. V počátcích jsem hodně lezl v oblasti Tre Cime di Lavaredo. Tehdy ještě musel každý výstup končit na vrcholu. Postupem času se ale vše změnilo, takže dnes je naprosto obvyklé, když cesta skončí třeba v polovině stěny. Vrchol už není při lezení tak důležitý. Vzpomeneš si ještě na svou úplně první túru v horách? Byl to Grossglockner, na který jsem se vypravil se dvěma kamarády. Bylo škaredé počasí, a tak jsme večer na chatě vypili docela dost piv. Probudili jsme se až v deset hodin ráno. Venku nádherně! Umanul jsem si: „Musíme vyrazit!“ Jeden z kamarádů ale pro mé odhodlání neměl pochopení, a tak zůstal raději na chatě. Normální cesta se nám nezdála dostatečně důstojným cílem, a tak jsme se ve dvojici vydali k vrcholu severním hřebenem. Na jeho konci začínal ledovec. Připevnili jsme si tedy na naše trekové boty mačky a já vyrazil jako první. Po deseti metrech jsem se propadl do trhliny… Našemu nadšení ale hora nemohla odolat a my se na vrchol nakonec přece jen dostali. Potkali jsme se tam s horským vůdcem. Když nás uviděl, zhrozil se: „Proboha, co tady děláte?“ Raději jsme rychle seběhli dolů. Pamatuji si ještě, jak mne na chatě přepadl strašlivý hlad. Snědl jsem tehdy dvě velké klobásy, a pak jsem doslova odpadl únavou. Tak tedy vypadal můj první zážitek z hor. Moje lezecká premiéra v Dolomitech měla podobný průběh. Pro začátek jsme si zvolili také patřičně přiměřenou túru – normálku na Cimu Grande di Lavaredo. Od chaty Auronzo jsme se tedy vydali k úpatí nedaleké stěny. Na jejím vrcholu se nám naskytl pohled na několik dalších pilířů, vedoucích vzhůru. Vůbec jsme nevěděli, na jakou věž jsme to vlastně vylezli. Jedno ale bylo jisté, Cima Grande to nebyla.
V ošklivém, zamračeném počasí, kdy nebylo vidět na krok, jsme se o ni museli pokusit podruhé. Zvuk karabin ve stěně nad námi nás utvrdil ve správné cestě. Byli jsme dosti pomalí, a když se počasí opět změnilo k horšímu, z mlhy nad námi se vynořili dva němečtí horolezci, slaňující z Cimy Picolla. Oba se nás zeptali: „Nechcete slanit s námi?“ „Ano, ano“ zazněla odpověď. Nikdy předtím jsme ale neslaňovali. Neměli jsme se sestupem po laně vůbec žádné zkušenosti. Bedlivě jsme sledovali, jak naši zachránci zacházejí se slaňovací osmou a uklidnili se: „Jo, jo, to bude v pohodě!“ Když pak oba lezci slanili, udělali jsme přesně to samé a po laně se dolů úspěšně dostali. Na Cimu Grande se nám podařilo vylézt až napotřetí. Určité nedostatky by se tedy našim prvním lezeckým počinům daly vytknout… Následovaly ale dvě tisícovky náročných výstupů a na tři desítky prvních průstupů. Který z nich považuješ za svůj nejtěžší? Myslím si, že své nejdivočejší výstupy jsem podnikl v letech 1990 a 1991, kdy jsem byl opravdu tak trochu blázen a možná i dost riskoval. Ano, myslím si, že po tyto dva roky jsem lezl na opravdu vysoké úrovni. Tehdy jsem udělal prvovýstupy „Zauberlehrling“ v jihozápadní stěně Cimy Scotoni, „Mutschlechner-Grossrubatscher-Gedächtnisweg“ západní stěnou Kreuzkofelu a „Hexenbeisser“ na Hoher Zwölfer, který nebyl doposud zopakován. Nechtěli jsme používat nýty, a tak jsou délky i s devítkovou obtížností ve velmi rozvolněné skále odjištěny pouze na skobách. Takové cesty ale lezci nezlézají rádi kvůli příliš velkému nebezpečí. Když jsem v roce 1996 vytyčil v severní stěně Cimy Grande novou cestu s názvem „Das Phantom der Zinne“, změnil jsem na celou věc názor. Uvědomil jsem si, že lezení po umělých pomůckách je už pasé. A volné lezení v oblasti Tre Cime di Lavaredo jen
Tak to je neuvěřitelné. S jeho výkonností to nebylo nic neobvyklého. Na vrchol jsme to tehdy stihli taky za jeden den. Další oblast, kde se ti jako lezci dlouhodobě daří, je Eiger v Bernských Alpách… Ano, Eiger a jeho severní stěna, to je moje velká láska, ve které jsem již opravdu ledacos zažil. Poprvé jsem ji přelezl klasickou Heckmairovou cestou v březnu 1989 společně se svým přítelem Engelbertem Pallhuberem. Stěnu jsme chtěli zlézt za den,
Ve 22. délce cesty „Zauberlehrling“ se prvovýstupcům postavilo do cesty silové břicho v rozbité skále
Druhá délka linie „Das Phantom der Zinne“ v severní stěny Cimy Grande končí obtížným traverzem po velmi jemných chytech
Yetti“ z roku 2000 jsou velmi obtížné a přitom bezpečné. Lezci je často vyhledávají a nemusejí v nich riskovat svůj život tak jako já při svých prvovýstupech v roce 1991.
ale protože jsme se při výstupu zapráskli a ztratili tak téměř tři hodiny času, nepříjemnému bivaku jsme se nakonec nevyhnuli. V Pavoukovi tenkrát byly mizerné podmínky, kdy po ledu stékala voda a my byli skrz naskrz promočení. Dovedeš si asi představit, jak asi vypadal náš bivak. Celou noc jsme pozorovali osvětlenou silnici vedoucí do Grindelwaldu a čekali nekonečně dlouhé hodiny na svítání a únik k vrcholu. Nikdy na tuto noc nezapomenu, ale i to patří k horolezectví. V roce 2000 jsem zde s jedním bivakem přelezl velmi těžkou linii „Symphonie de Liberté“ – a opět s klientem. Ve stěně jsme tehdy strávili dva zářijové dny. Bylo velmi teplé období, ideální pro lezení. O sedm let později jsem zde s Rogerem Schälim udělal prvovýstup s 21 délkami lezení, jež jsme pojmenovali „Magic Mushroom“ podle bizarního skalního útvaru v poslední délce připomínajícího houbu. První místo obtížnosti 7c nás čekalo ve dvanácté délce a my je museli přelézt při teplotě pouhých pěti stupňů. Nejtěžší úsek za 7c+ se nachází ještě o pár délek výše. Bohužel, právě díky velmi chladnému počasí se nám tehdy volné přelezení celé trasy nepodařilo6. Heckmairovu cestu jsem přelezl vícekrát a v roce 2003 dokonce sólo. Byl jsem zrovna se svým klientem a skvělým přítelem Konradem Renzlerem na skialpinistické túře v Glarnských Alpách, kde se nám vydařil výstup na nejvyšší tamní vrchol Tödi. Nádherný kopec! Není divu, že jsme si pak po návratu dali pár piv a sklenici vína. Tehdy mi Konrad prozradil, že ještě nikdy nebyl v Bernském Oberlandu. „Tak tam zajedeme,“ zněla moje reakce. Sedli jsme do auta a za dvě hodiny jsme skutečně stáli pod Eigerem. Plány následujícího dne směřovaly k skialpovému výstupu na Mönch nebo Jungfrau. Pro jistotu jsem ještě zavolal svému švýcarskému kamarádovi, jak vypadá předpověď počasí. Zprávy od něj byly povzbuzující – čekaly nás tři dny skvělého a ne příliš chladného počasí. Navíc mi prozradil, že podmínky v severní stěně jsou téměř ideální. Můj klient se netajil se svým snem, vylézt si někdy severní stěnu, a tak jsem mu navrhl, abychom se o ni pokusili nyní. Na tak velký obrat v našich plánech ale nebyl dostatečně psychicky připravený. Bylo to na něj prostě příliš rychlé rozhodnutí. Přesto mi ale nebránil, abych se šel do stěny podívat sám. Měl dostatek zkušeností, aby se na Jungfrau dostal i beze mne. Rozhodl jsem se, že ráno si v severní stěně vylezu prvních sto nebo dvě stě metrů, a pokud mi lezení nepůjde, vrátím se.
Pro mne je dosti nepochopitelný i tvůj zimní sólovýstup „Superdirettissimou4“ severní stěny Cimy Grande v únoru 1997. To ses asi taky moc nejistil, když jsi cestu přeběhl za osm hodin. Nebo se snad mýlím? Ne, ne. Měl jsem jištění, protože v této cestě nejsou skoby zrovna nejjistější. Kdyby se mnou některá z nich vypadla, bez jištění bych spadl až dolů… Proto jsem se každou délku zajišťoval, na štandu pak zafixoval lano, po kterém jsem zase slanil dolů, vybral materiál a opět vyjümaroval nahoru. Svůj výstup jsem započal o den dříve, kdy jsem si pod stěnu odnesl batoh. Následující ráno jsem pak z údolí vyrazil brzy ráno jen s malým batohem a na nástup doslova doběhl za dvě hodiny. Můj sólový výstup Saské cesty mohl začít. Z vrcholu jsem nakonec musel zase slanil celou severní stěnou dolů, kde jsem byl v deset večer. Ty jsi slaňoval dolů severní stěnou? Ano. V normální cestě na jižní straně bylo příliš mnoho sněhu. Za dané situace se mi zdálo bezpečnější sestoupit stejnou cestou. I tak nebyla při slaňování nouze o dramatické chvíle. V jednom okamžiku jsem se totiž špatně soustředil, načež mi z rukou vyklouzlo lano. Zůstalo viset několik metrů ode mne. Zbylo mi jen jedno lano, se kterým bych se dolů dostal jen stěží. Nezbylo mi nic jiného, než z něj vyrobit laso a pokusit se ztracený konec lana zachytit. S velkou dávkou štěstí jsem měl za dvacet minut opět vše pod kontrolou.
Christoph těsně pod štandem při prvovýstupu „Rondó Veneziano“ na Torre Venezia v 45 metrů dlouhé a velmi silové délce
s jištěním na skobách je příliš nebezpečné. Se svými přáteli jsme přemýšleli, kterým směrem má vést naše další snažení. Napadlo mne, že řešením by mohly být přece jen nýty, které ale budou osazeny v trošku větších rozestupech. Byla to asi ta nejlepší věc, která mne v danou chvíli mohla napadnout. Čas ukázal, že to bylo skutečně správné rozhodnutí, neboť cesty jako „Phantom“, „Alpenliebe“, která vznikla o dva roky později, nebo „Ötzi trifft
Šílené! Zaujalo mne rovněž tvé OS přelezení „Cesty přes Rybu“5 v jižní stěně Marmolady... S mým spolulezcem Peterem Mairem jsme se tehdy pravidelně střídali ve vedení. Jednu délku jsem vytáhl já, druhou zase můj kamarád. Díky tomu jsme tehdy celou přelezli za 11 hodin. A to jsme se v jednom místě zapráskli a vylezli jednu délku z jiné cesty. Museli jsme ji pak zase slanit a vrátit se do správné výstupové trasy. Kdyby se tak nestalo, byli bychom na vrcholu ještě o hodinu dříve. Byla to opravdu dobrá práce. Cestu přes Rybu jsem pak přelezl ještě jednou coby horský vůdce s klientem.
55
Průběh sólovýstupu Christopha Hainze severní stěnou Eigeru 7:20 jízda vlakem z Grindelwaldu do stanice Eigergletscher 8:15 začátek výstupu k úpatí stěny 8:50 nástup do klasické Heckmairovy cesty z roku 1938 9:50 překonání Hinterstoisserova traverzu 11:50 přelezení Božského traverzu 13:20 dokončení průstupu severní stěny dosažením vrcholového hřebene 13:30 vrchol Eigeru 13:45 zahájen sestup 16:45 návrat na zastávku Eigergletscher, odjezd do Grindelwaldu Čas čtyři a půl hodiny, kterého jsem zlezením severní stěny Eigeru dosáhl, představoval v roce 2003 rychlostní rekord. Na švýcarské lezce to muselo působit jako blesk z čistého nebe: Jihotyrolský horský vůdce přijel pod severní stěnu Eigeru, přelezl ji v nejrychlejším čase Christoph v traverzu do jeskyně ve tvaru ryby, kde lze v případě potřeby zabivakovat
Christophův autoportrét z horní poloviny severní stěny Cimy Grande během zimního sólovýstupu Superdirettissimou
První vlak nás vyvezl z Grindelwaldu na stanici Eigergletscher, kde jsme se rozdělili. Můj švýcarský přítel nelhal – ve stěně byly skutečně perfektní podmínky. Bez jakýchkoli problémů jsem dolezl až k Hinterstoisserově traverzu, kde jsem potkal první lezeckou skupinu. S jejich svolením jsem je předběhl, překonal proslulý traverz a pokračoval ve výstupu. Severní stěnu Eigeru jsem chtěl přelézt s patřičnou jistotou a bez zbytečného riskování, což se mi myslím dařilo. Dá se říci, že se mi lezlo velice lehce a jak už to u mých sólovýstupů bývá, byl jsem i dosti rychlý. Výstup mi také usnadňovala řada stop přede mnou. Pocházely od další lezecké skupiny, kterou jsem oblézal na Třetím ledovém poli. Můj výstup pokračoval nahoru Rampou, podél Božského traverzu a vzhůru Pavoukem, kde se nacházel perfektní 50° led. Byla to skoro procházka. Za čtyři a půl hodiny od nástupu jsem stál na vrcholu… Dolů jsem chtěl sestoupit normální cestou přes hřeben Mitellegi. Vzhledem k nádhernému počasí jsem si ale usmyslel, že bych ještě mohl pokračovat hřebenem na Mnicha a vylézt toho dne i na něj. Když jsem ale pod něj dolezl, změnil jsem názor a uznal, že bude přece jen lepší Mnicha obejít a jít rovnou na vlak. Vždyť jsem na něm nikdy předtím nestál a pořádně neznal ani sestupovou cestu. I tak mne ještě čekala velmi nebezpečná cesta dolů přes ledovec. Po úspěšném traverzu mezi obrovskými trhlinami jsem dorazil k chatě Mönchsjochhütte, kde mi Konrad telefonoval, že za 10 minut odjíždí poslední vlak. Nebylo zbytí a já musel závěrečný úsek po ledovci doslova utíkat. Na poslední chvíli jsem vběhl do vlaku, dveře se zavřely a my se rozjeli směrem do Grindelwaldu na večeři. Tento den mi prostě připravil překrásný příběh, na který jednoduše nelze zapomenout.
56
a zase se vrátil domů… Myslím si, že svým rychlým sólem jsem jim ukázal hranici lezení v Eigeru a předal ideu, které se nakonec chopil Ueli Steck, pro něhož tehdy bylo tak rychlé přelezení nepředstavitelné. Přitom muselo být všem jasné, že s mou technikou a danými podmínkami ve stěně bych mohl svůj výstup zvládnout klidně i za čtyři hodiny, neboť v době svého rychlostního rekordu jsem zdaleka nebyl ve své nejlepší formě. O pět let později pak Ueli severní stěnu přelezl za 2 hodiny a 47 minut. Po svém výstupu se nechal slyšet, že se jedná o nejrychlejší čas, jaký je v severní stěně Eigeru možné dosáhnout. Rychleji to už asi opravdu nepůjde. Netajíš se, že Eiger je tvá oblíbená hora. Neplánuješ v ní udělat nějaký další prvovýstup? Jsou zde ještě vůbec možnosti pro tvorbu nových cest? Eiger mne momentálně neláká. Místa pro další linie je v něm ale ještě spousta. Přece jen se jedná o obrovskou stěnu, a zejména v její levé polovině, třeba napravo od Messnerovy cesty, která se nachází již v severovýchodní části stěny, je vhodný prostor pro další prvovýstupy. Vypíná se zde krásný pilíř, kterým prozatím vede jen jedna cesta. Nebude to ale snadná záležitost, která se bez závěsného stanu určitě neobejde.
Christoph Hainz v severní stěně Eigeru během výstupu novou cestou „Magic Mushroom“
Rád bych se zeptal i na tvé působení ve vysokých horách. S Hansem Kammerlanderem jste autory velmi hodnotného prvovýstupu na Shivling... Ve své době se opravdu jednalo o značně náročnou cestu, vylezenou ve velmi lehkém stylu. Neměli jsme s sebou mnoho materiálu, jen několik stoperů, frendů a skob. Bivakovali jsme přímo na hraně pouze ve spacácích. Počasí nebylo nejlepší, a tak náš první pokus o vrchol nakonec skončil slaněním. Trošku jsme si pak odpočinuli a velmi brzy ráno opět vyrazili k vrcholu. Spodní část je totiž velmi riskantní. Když se oteplí, hrozí v ní lavinové nebezpečí. Místo našeho předchozího bivaku jsme při dalším pokusu dosáhli již v deset hodin dopoledne. Raději jsme zde zůstali až do rána následujícího dne, kdy jsme s lezením začali opět velmi brzy. Nejprve jsme dolezli na vrchol pilíře, kde se náš výstup napojil na japonskou cestu v severní stěně7. Začalo opět sněžit. Za normálních podmínek by to znamenalo opět návrat. Jako mladý lezec jsem ale vyčkával, jak Hans coby specialista na vysoké hory s mnoha zkušenostmi rozhodne. Říkal jsem si: „Je to zkušený horolezec, který jistě ví, co dělá. Pokud by se chtěl otočit k návratu, určitě mi to dá najevo!“ Kýžené: „Musíme se vrátit,“ z jeho úst ale nezaznělo. Domýšlím se, že Hans si tehdy pro změnu říkal zase: „Nemohu se před mladým shodit a raději neřeknu nic...“ I z tohoto důvodu jsme tehdy vytvořili tak skvělý tým. Přitom jsem s ním před výpravou lezl snad jen jedenkrát, a to pouze v Dolomitech. Poznali jsme se v jeho škole horských vůdců a společně jsme spolu podnikli opravdu jen jednu nebo dvě cesty. Více jich doopravdy nebylo. Proč jsi po takovém úctyhodném himálajském debutu s lezením ve vysokých horách skoncoval? Shivling představoval mou první zkušenost s lezením ve větších výškách, které mne popravdě řečeno příliš nezaujalo. Vnitřně jsem pociťoval, že moje dráha horolezce vede poněkud jiným směrem než ta Hansova, jež směřovala zpátky do vysokých hor. Naše cesty se opět rozdělily, protože mne naopak přitahovaly vertikály skalního lezení. Vrátil jsem se k dělání prvovýstupů v Dolomitech, ale také v Grónsku, Jordánsku nebo Maroku. Pro mne je při lezení důležité hlavně dobrodružství. Nemám ale také příliš rád, když se dlouho pohybuji pořád ve stejných oblastech. Čas od času prostě musím změnit místo. Třeba lezení v Africe pro mne znamenalo především hezký zážitek. S Rogerem jsme se do lezecké oblasti Taghia v Maroku vypravili s cílem pokusit se o prvovýstup. Kvůli velkému horku jsme museli během dne přecházet od jedné skály ke druhé, abychom se schovali ve stínu. Bylo to ale zábavné. Lezli jsme hlavně spáry, v nichž je nejtěžší založit své vlastní jištění, což je na zdejším lezení právě to krásné. Když jsme se v oblasti trochu zorientovali, našli jsme si vhodnou linii na severní straně kaňonu Taghia. Prvovýstup s názvem „La mano del Maroc“ a obtížností až 7b+ nám zabral zhruba týden. Krásná túra!
Během úspěšného sólovýstupu Christopha severní stěnou Eigeru nebyla samozřejmě žádná fotografie pořízena. Tento snímek vznikl až dodatečně.
Ueli je skutečně psychicky velmi odolný lezec. Podle mne je jedním z nejlepších současných lezců v horách. V září minulého roku zlezl Makalu, v červenci naopak Gasherbrum II... Přitom v květnu mále přelezl Golden Gate v Yosemitech on sight8... Ty máš z Yosemitů také své zkušenosti... Máš pravdu. Ty nejčerstvější jsou z května loňského roku, kdy jsme s Rogerem Schälim podnikli lezecký výlet do Spojených států. Nejprve jsme působili v národním parku Zion, kde se nám podařil volný přelez cesty Moonlight Butress. Pak jsme se přesunuli do Yosemitů a přelezli Easy Ridera na El Capitana i slavnou Separate Reality. Naše putování jsme zakončili v Needles, kde se mi líbilo asi nejvíce. Lezení v Yosemitech je ale dosti odlišné než v Dolomitech.
Třídélkovou cestu Epilady v rakouském Heachnbichlu obtížnosti 7c vylezl Christoph stylem OS, na snímku ve druhé délce, oklasifikované za 7a
To jsi mne trošku překvapil. Když si vzpomenu na loňské vyprávění Ueliho Stecka, jak se celý rok fyzicky i psychicky tvrdě připravoval na své rychlostní sólo v severní stěně Eigeru...
Photo: Xandi Kreuzeder
Také se věnuješ boulderingu a sportovnímu lezení... Jsi velmi univerzální lezec. Obojí je pro mne velmi důležité. Když trávím celý den vůdcováním s klienty, často si pak večer zajdu zabouldrovat, a tím i psychicky odpočinout. Ve svém domku v jihotyrolském Reischachu nedaleko Brunecku mám dokonce malou stěnku. Je to skvělý trénink. Zrovna tak sportovní lezení, které mám nejraději na jaře a na podzim. Obojí beru jako součást své přípravy na výstupy v horách. Asi nebudu první, kdo tvrdí, že nejlepší trénink na lezení je opět lezení. A jak trénuji psychiku? Lezení občas doplňuji mentálním tréninkem, což u mne znamená popít si dobrého vína. (Smích, který ostatně zaznívá téměř po každé odpovědi.) Ve chvíli, kdy už nebudu moci lézt, bych se chtěl na tuto tréninkovou metodu zaměřit více. Rád bych u nás doma totiž vybudoval vinný sklep. Björn Heregger Monte Cristallo, Dolomites
1iãGRPRYMH-LåQt7\UROVNR 57 www.salewa.com
Naprosto. Lezení spár mi sice trochu dělá problémy, ale líbí se mi. Musel jsem prostě jen trochu více studovat techniku spárového lezení.
zase věnuji sportovnímu lezení nebo zajedu na expedici do neznámé oblasti. Jako horský vůdce se taky hodně bavím. A když už jsem občas z lezení opravdu unavený – zejména psychicky, zajedu si k moři nebo alespoň na bazén. Pokud je navíc krásné počasí, nemůžu si přát lepší odpočinek.
A bouldering jsi tam nezkoušel? Podívej, nepojedu přece do Yosemitského údolí takovou dálku kvůli boulderingu. Chci si tam zalézt hlavně ve velkých stěnách. Musím ale přiznat, že jsme s Rogerem pár dní pobývali v Bishopu, kam jsme zajeli opravdu jen kvůli lezení po balvanech. Překrásná oblast! Ale jak už jsem řekl, když je hezké počasí, nechci celý den strávit jen bouldrováním. Potřebuji velkou stěnu! Nemohu opomenout i fakt, že se jako horský vůdce úspěšně účastníš i lezeckých závodů... Ano, občas si taky rád zazávodím. V sérii závodů mezinárodního poháru horských vůdců ve sportovním lezení jsem se dokonce sedmkrát umístil na 1. místě. A v roce 1995 jsem dokonce zvítězil na 2. mistrovství Jižního Tyrolska. To už je ale dávno. Teď se spíše specializuji na ledové lezení a mixy. V roce 2003 jsem tak dvakrát vyhrál závod italského poháru v mixovém lezení. A minulou zimu jsem závodil i na mistrovství Evropy v ledovém lezení„Icefight“, které se uskutečnilo v italském Passeier na krásné ledové věži. Skončil jsem třetí, i když už bych mohl dělat ostatním závodníkům tátu. Soutěžit s mladými borci mne ale baví. Obecně je mi mezi mladými lidmi dobře. Nabíjí mne to energií. Myslím si, že právě proto tvoříme tak dobrý tým s Rogerem, který je rovněž o dost mladší než já. Jsme na tom podobně jako když jsem kdysi lezl
Při závodním pokusu v ledovém lezení se červená čára nesmí překročit. Pokud se naopak závodník dostane některou svou zbraní za modrou linii, dostává trestný bod. Snímek byl pořízen v roce 2003 na Mistrovství Itálie v ledovém lezení v Rein im Taufers, kde Christoph zvítězil.
Čekal jsem, že se budeš jako vyučený automechanik ve volném čase spíše hrabat v autech... Ne že by se mi práce s automobily nelíbila, ale už mi na ni jednoduše nezbývá prostor. Popravdě řečeno se věci mají tak, že když potřebuji na svém autě něco opravit, zajedu s ním do servisu. Vždyť už ani nemám patřičné vybavení...
Christoph na ostrově Kalymnos, jak sám tvrdí: „při lezení pro zábavu“
Jak se dá tak časově náročné povolání jako je horský vůdce a profesionální horolezec spojit s rodinným životem? Skloubit rodinu s horolezectvím je často velmi obtížné. Moje děti mají rády moře, takže pokud čas dovolí, musíme společně vyrazit na nějaké zajímavé místo, jako je třeba Korsika nebo Sardinie, kde se dá rodinná dovolená úspěšně propojit i s lezením. A tvé děti také lezou? Syn Jonas trochu leze, v zimě lyžuje, ale hlavně se účastní závodů horských kol. Také rád létá s malým letadlem, bohužel ale jen doma na počítači. Dcera Katharina zase miluje vodu, ale lézt zkouší také. Shodou okolností jsou oba právě teď s mou ženou v Terstu na italských lezeckých závodech. Katharina včera skončila v boulderingu pátá a závod v lezení na rychlost dokonce vyhrála. V následujících dvou dnech ji čekají závody na obtížnost. Syn Jonas závodil také, ale nepostoupil z kvalifikace. Jsme tedy čistě lezecká rodina. Nikdy jsem ale svým dětem lezení nevnucoval. Kdyby v lezení nikdo z nich nepokračoval, nebude to pro mne znamenat vůbec žádný problém.
s Hansem Kammerlanderem. Obdobně jsme spojili zkušenost s mladickou dravostí, jen s tím rozdílem, že já si v obou případech vyměnil role.
Zkoušel jsi už s nimi lézt i v horách? Ano, zatím ale jen v létě. Společně jsme zlezli třeba Cimu Grande, Cimu Ovest nebo Cimu Piccola – pár cest v oblasti Tre Cime di Lavaredo, protože jako horský vůdce zde trávím opravdu mnoho času. Manželka má při tom samozřejmě starost, aby se jim při lezení se mnou nic nestalo.
Prozradíš i něco z vašich plánů do budoucna? Já osobně mám spadeno na dva cíle. Prvním je návrat do národního parku Zion ve Spojených státech. Můj druhý záměr spočívá v pokusu o další prvovýstup v Grónsku.
Trávíš vůbec nějaký čas jinak než lezením nebo pobytem na horách? Moc ne. Pro mne hory a lezení představují tu největší zálibu, která mne stále baví. Jednou si jdu zalézt mixovou cestu, jindy se
1 2
3
4
Blíže viz HTUhttp://www.kammerlander.comUT První volné přelezení cesty „Donnafugata“ (750 m, max 8a) v jižní stěně Torre Trieste v oblasti Civetty uskutečnili Mauro „Bubu“ Bole a „Gabriele Gorobey“ 4. 7. 2007. Před svým RP přelezem strávil Mauro společně s Inesem Papertem ve stěně 4 dny nacvičováním nejtěžších délek. Cesta vídeňských lezců Waltera Philippa a Dietricha Flamma v severozápadní stěně masívu Civetty z roku 1957 se stala mezníkem volného skalního lezení v Dolomitech. Lezci použili na 40 délkách lezení pouze 88 skob, z toho 43 k zajištění na stanovištích. Po skobách překonávali jen dva krátké převislé úseky, zbývajících 1.120 metrů stěny představovalo volné lezení, většinou nejvyššího stupně obtížnosti. Superdirettissima severní stěny Cimy Grande, označovaná také jako Sachsenweg (Saská cesta), byla poprvé přelezena trojicí Rainer
58
5
Kauschke, Peter Siegert a Gerd Uhner 10. – 26. 1. 1963 a oklasifikovaná obtížností VI+/A3. Trojice se během šestnáctidenního výstupu potýkala až s třicetistupňovými mrazy. První RP přelez obtížnosti 7c+ si v roce 1991 připsal Milan Packo. Cesta přes Rybu se dočkala i svého první free sólovýstupu. Linii vedoucí přes výraznou jeskyni ve tvaru ryby poprvé přelezli v srpnu 1981 Igor Koller a Jindřich Šustr. Cesta byla tehdy ohodnocena klasifikací VII/A0-A1. Poprvé byla zopakována až o tři roky později týmem předních lezců v čele s Heinzem Mariacherem, Luisou Iovane a Manolo Zanollou. Linie v jižní stěně Marmolady jimi byla přehodnocena na VII+/A4 a označena za pravděpodobně nejtěžší alpský výstup. Později byla cesta přelezena volně a ohodnocena obtížností IX-. Další husarský kousek tato 1.200 metrů dlouhá cesta zaznamenala 29..4..2007, kdy ji tyrolský lezec Hansjörg Auer (1984) vylezl pouze s lezečkami,
Spokojenost na předvrcholu Cimy Piccola, v pozadí Misurina, Sorapis (vlevo) a skupina Cristallo (vpravo)
Bylo to pro tebe hodně složité, když jsi před léty vyměnil zaměstnání v autoopravně za lezení a práci horského vůdce? Ani ne. Když jsem v létě začal trávit veškerý čas v Dolomitech děláním prvovýstupů, do práce jsem chodil alespoň v zimě, abych si vydělal trochu peněz. Vše se změnilo, až když jsem si udělal kurz ve škole horských vůdců Hanse Kammerlandera, ve které jsem byl chvíli i zaměstnán. A posledních deset let se pohybuji na volné noze. Jsem docela vytížený, protože mám dost klientů. Někdy jich je až příliš... listopad 2009 Smíchovský festival alpinismu, Praha Rád bych touto cestou poděkoval Láďovi Jiráskovi, který nám setkání s Christophem Hainzem umožnil a bez jehož laskavosti by článek nemohl vzniknout. text foto
6
7
8
Martin Krejsa Pepe Piechowicz a archív Christopha Hainze
pytlíkem s magnéziem a helmou za 2 hodiny a 55 minut stylem free sólo. První RP přelezení cesty„Magic Mushroom“ uskutečnil až o dva roky později švýcarský lezec Stephan Siegrist, který do stěny nastoupil společně s Ralphem Weberem a Thomasem Theurillatem. Svůj dvoudenní výstup zakončil 16. 6. 2009 base jumpovým seskokem z vrcholového skalního hřibu. Thomas Huber společně se švýcarským lezcem Iwanem Wolfem v květnu 2000 výstup Severním pilířem narovnal novou variantou s pěti délkami přímo k vrcholu s názvem Shiva’s Line (direttissima S pilířem). Výstup obtížnosti 5.10b/6b/A5 byl v roce 2000 oceněn Zlatým cepínem (Piolet d’Or). Ueli Steck vylezl v květnu 2009 „Golden Gate” na El Capitana (5.13b, 41 délek) volně a téměř na OS. Spadl pouze jednou v relativně lehké délce. Více informací na http://www.uelisteck.ch/ .
Christoph Hainz narozen 23. 7. 1962 v Mühlwaldu Významný jihotyrolský extrémní horolezec a horský vůdce 1990 – 1992 kurz pro horolezecké a lyžařské horské vůdce 1999 kurz sportovního lezení a canyoningu Přehled nejvýznamnějších výstupů 20.00 výstupů v Alpách, 20 sólovýstupů obtížnosti VI-VII Prvovýstupy 1987 „Waldepfeiler“, Mur des Pisciadu, Sella, Dolomity, VI+/VII-, 4. a 5. 7., spolulezec: Kurt Walde 1989 „Geierwally“, Geierwand, Höhlensteintal, Pragské Dolomity, VIII, říjen, spolulezec: Heiner Clementi (RP duben 2000) 1990 „Geierkralle“, Geierwand, Höhlensteintal, Pragské Dolomity, VIII+, červen, spolulezec: Stefan Ties „Elefantenohr“, Murfreidspitze, Sella, Dolomity, VIII-/VIII, 5. 7., spolulezec: Valentin Pardeller „Spass muss sein“, Murfreidspitze, Sella, Dolomity, VII, 16. 7., spolulezec: Valentin Pardeller „Haar im Arsch“, Piz Miara-Vorgipfel, Sella, Dolomity, VIII+, 18. a 19. 7., spolulezec: Valentin Pardeller „Zauberlehrling“, Cima Scotoni, JZ stěna, Fanes, Dolomity, IX, 10. – 12., 18., 19. a 25. 8., spolulezec: Oswald Celva „Claudias Alptraum“, Unterebenkofel, Sextenské Dolomity, VII-, srpen, spolulezkyně: Claudia Renzler 1991 „Varianta cesty Palfrader“, Geierwand, Höhlensteintal, Pragské Dolomity, VI+, červen, spolulezec: Hans Kammerlander „Geierhochzeit“, Geierwand, Höhlensteintal, Pragské Dolomity, VII-, červen, spolulezec: Valentin Pardeller „Hexenbeisser“, Hoher Zwölfer, Sextenské Dolomity, VIII/A2, 7. a 8. 7., spolulezec: Valentin Pardeller „Kein Rest von Sehnsucht“, Civetta, SZ stěna, Punta Tissi, Dolomity, VIII-, 3., 4. a 6. 8., spolulezec: Valentin Pardeller 1993 „Zombie“, Cima del Lago, Dolomity, VII+, 9. 7., spolulezci: Peter Mair a Rudi Eichner „Direttissima severního pilíře – Tyrolská cesta“, Shivling (6.543 m), S pilíř, Garhwálský Himálaj v Indii, VII/WI4, s Hansem Kammerlanderem 1994 „Mutschlechner-Grossrubatscher-Gedächtnisweg“, Kreuzkofel – Piz Pilato, Z stěna, Fanes, Dolomity, IX-, 6 dní od roku 1991, spolulezec: Andrea Oberbacher „Auf die Felsen, ihr Affen“, Kreuzkofel, Fanes, Dolomity, VIII, 20. a 23.7., spolulezec: Kurt Astner 1995 „Ride with the Camel“, Jebel Rum, Jordánsko, VIII 1996 „South Tyrol Route“, Ulamertorsuaq (1.829 m), Grónsko, 27 délek, IX, spolulezec: Claus Obrist „Das Phantom der Zinne“, Cima Grande di Lavaredo, S stěna, Sextenské Dolomity, 6. – 8. a 10. – 12.8., 7c+, spolulezec: Kurt Astner 1998 „Alpenliebe“, Cima Ovest di Lavaredo, S stěna, Sextenské Dolomity, IX/7c, 20. – 24. 8., 10. 9., spolulezec: Kurt Astner 1999 „Hochtobl-Eisfall“, mix, Rein in Taufers, Jižní Tyrolsko, WI7„Pustertaler Halbgefrorenes“, mix, Rein in Taufers, Jižní Tyrolsko, 200 m, VIII-/WI6/M4, prosinec, spolulezec: Kurt Astner 2000 „Ötzi trifft Yeti“, Cima Piccola, J stěna, Sextenské Dolomity, VIII+, červenec, spolulezec: Kurt Astner „Zapfenlos“, mix, Rein in Taufers, Jižní Tyrolsko, VIII-/WI6/M3 2001 „Beer drinking“, mix, Pustertal, Pragské Dolomity, WI5 M9 „Rondó Veneziano“, Torre Venezia, Jižní Civetta, Dolomity, IX-, 23., 27. a 28. 7., 6. 8., spolulezec: Kurt Astner „Ei des Kolumbus“, Marmolada, J stěna, Punta Penia, Z pilíř, Dolomity, VII/A3, spolulezci: Toni Obojes a Patrick Antenhofer 2002 „Moulin Rouge“, Rotwand, JZ stěna, Rosengarten, Dolomity, IX-, červenec, spolulezec: Oswald Celva, 1.RP 14. 9. 2004 „Donnafugata“, Torre Trieste, J stěna, Jižní Civetta, VIII/A2, spolulezec: Roger Schäli 2005 „La mano del Maroc“, Taghia, Maroko, 7b+, spolulezec: Roger Schäli „Mix isch fix“, mix, Höhlensteintal, Pragské Dolomity, M10+, leden 2006 „Tartaruga“, Asta Nunaat, Východní Grónsko, 18 délek, 7b/A2, spolulezci: Roger Schäli a Andi Fichtner „Black Beauty“, Schwarze Wand, Wetterstein, 350 m/10 délek, 8a, spolulezci: Roger Schäli a Xandi Kreuzeder „Carpe diem“, Mieminger Berge, Východní Alpy, Rakousko, 7a 2007 „Magic Mushroom“, Eiger, S stěna, Bernské Alpy, 600 m, 20 délek, 7c, 1. – 3. 10., spolulezec: Roger Schäli „Via del Vetro“, Bandiarac-Pfeiler, Conturines, Fanes, Dolomity, 6c+/A0, spolulezec: Renato Uri 2008 „Dances with Bears“, Taku Tower, Juneau Icefields, Aljaška, 6b, spolulezec: Roger Schäli „Ice Age 3“, mix, Höhlensteintal (Cimabanche), Dolomity, M13
Další významné výstupy 1988 „Via Italia 61“, Piz Ciavazes, Sella, Dolomity, V/A2, zimní výstup „Kofler-Mutschlechner“, Gardenaccia, VII-, zimní výstup 1989 „Messnerova cesta“, Kreuzkofel-Mittelpfeiler, VII+, zimní výstup, spolulezec: Anton Peer „Heckmairova cesta“, Eiger, S stěna, Bernské Alpy, zimní výstup (březen), spolulezec: Engelbert Pallhuber „Spigolo Scoiattoli“, Cima Ovest di Lavaredo, S stěna, Sextenské Dolomity, 7b, spolulezec: Engelbert Pallhuber, 1. RP přelezení 1990 „Cesta na památku Claudio Barbiera“, Cima Grande di Lavaredo, S stěna, Sextenské Dolomity, IX-, 1. zopakování, spolulezec: Valentin Pardeller „Salathe“, El Capitan, Yosemite Valley, Kalifornie, VI/5.9/A2 1992 „Cesta přes rybu“, Marmolada, J stěna, Dolomity, IX-/IX, 16. 8., OS za 11 hodin, spolulezec: Peter Mair „Meyer-Schliessler“, Peitlerkofel, VIII-, 1. volné přelezení „Molin“, Hoher Zwölfer, Sextenské Dolomity, VIII, 1. volné přelezení 1993 „Cesta bratrů Schmidů“, Matterhorn, S stěna, Walliské Alpy, leden, zimní výstup 1994 „Via Franco-Argentina“, Fitz Roy, Patagonie, VIII/A2, sólovýstup ze základního tábora Rio Blanco na vrchol za 9 hodin „Maestri-Route“, Rotwand, Rosengarten, Dolomity, VIII+, 1.volné přelezení 1997 „Superdirettissima – Sachsenweg“, Cima Grande di Lavaredo, S stěna, Sextenské Dolomity, 6a/ A2/A3, 11. 2., sólovýstup za 8 hodin 1999 „Highlander“, Gasteinertal, Rakousko, VIII+/WI6 „Cesta na památku Claudio Barbiera“, Cima Grande di Lavaredo, S stěna, Sextenské Dolomity, IX-, 8. 1., 1. zimní výstup, spolulezec: Kurt Astner 2000 „Symphonie de liberté”, Eiger, S stěna, Bernské Alpy, X2003 „Heckmairova cesta“, Eiger, S stěna, Bernské Alpy, 24. 3., sólovýstup za 4 hodiny 30 minut, nový rychlostní rekord „Fly in the wind“, Höhlensteintal, Pragské Dolomity, M10, 14. 1. (prvovýstup Kurt Astner v roce 2002) 2008 Taku Tower, JZ hřeben, Juneau Icefields, Aljaška, spolulezec: Roger Schäli „Mister Big Ben“, mix, Höhlensteintal Grotte, Pragské Dolomity, M12 2009 „Pink Panther“, mix, Ueschinen, Švýcarsko, M9+, 7. 2. „Twin Towers“, mix, Ueschinen, Švýcarsko, M10, 7. 2. „Moonlight Buttress“, Zion, Utah, 5.12d, 12. 5., spolulezci: Roger Schäli a Xandi Kreuzeder „Easy Rider“, El Capitan, Yosemite Valley, Kalifornie, 5.12d, 19. – 21. 5., spolulezci: Roger Schäli a Xandi Kreuzeder Sportovní cesty „Leichtigkeit des Seins“, Sand in Taufers, Jižní Tyrolsko, X/X+ „Pietramurata“, Arco, Trentino, X/X+ „Dies Irae“, Ceredo, Verona, X/X+ „Menhir“, Mesules, Sella, Dolomity, X/X+ dalších 40 cest obtížnosti X-/X stylem RP, 2 cesty obtížnosti X- a 3 cesty IX/IX+ stylem OS Závody ve sportovním lezení 1994-2000 7 vítězství na národním a mezinárodním poháru horských vůdců (6x Arco, 1x Mnichov) 1995 1. místo na II. jihotyrolském mistrovství ve sportovním lezení, Bolzano 14. místo na mistrovství Itálie, Cortina d’Ampezzo 1996 3. místo na Mistrovství Jižního Tyrolska, Bolzano 9. místo na mistrovství Itálie, Bolzano 1. místo na rakouském mistrovství horských vůdců, Villach 2006 3. místo na mezinárodním mistrovství horských vůdců, Bad Tölz, Německo 2008 3. místo na mezinárodním mistrovství horských vůdců, Turín Závody v lezení v ledu 2001 1. místo na 1. Jihotyrolském poháru, Welsberg 2003 1. místo na 3. mezinárodním Jihotyrolském poháru (Italský pohár), Welsberg 1. místo na Italském poháru v boulderingu, Rein in Taufers 2009 3. místo na mistrovství Evropy „Icefight“, Rabenstein/Passeier, Itálie Knižní publikace 2005 Christoph Hainz: Ausstieg in die Senkrechte, BLV-Verlag, Mnichov. ISBN 3-405-16988-7. Bližší info: http://www.christoph-hainz.com
59
Patxi Usobiaga Lakunza (ESP), 2. místo
Akiyo Noguchi (JPN)
Johanna Ernst (AUT) 5. místo
Tomáš Mrázek (CZE), 3. místo
Z ÁV O DY
SP BRNO
60
fotoreportáž Petra Piechowicze
Jain Kim (KOR), 1. místo
Maja Vidmar (SLO), 2. místo
Jakob Schubert (AUT), 1. místo
Jain Kim (KOR), 1. místo
61
Z ÁV O DY – D Ě T I
PRAŽSKÝ OPIČÁK V úterý 8. 12. 2009 byly v Lokal Bloku přesně v poledne odstartovány dětské závody Pražský Opičák, jako již tradičně ku příležitosti svatého Mikuláše. Děti se letos sešly v bohatém počtu a tak se bylo opravdu na co dívat. Pro všechny kategorie bylo jako již tradičně připraveno deset nových boulderů. Děti měly na přelezení celou ho-
Ve druhé kategorii závodily děti od 9 do 11 let. I zde bylo dosaženo shody. O první a druhé místo se podělili Tomáš Plevko a Veronika Peltrámová. Shodně lezly i Lucka Kupčíková s Adélkou Moravcovou a holky se tak podělily o třetí a čtvrté místo. Některé děti se poté rozhodly soutěžit i v další kategorii 12 -14 let. Tentokrát proběhlo vše bez komplikací, na prvním místě skončil Zdeněk Ustohal, na druhém Lucka Kupčíková a na třetím Jana Vincourková. V kategorii dívek ve věku 15 -17 let si nejlépe vedly Anna Obročníková a Jana Vincourková, které opět dosáhly na všech deset boulderů, a tím se podělily o první a druhé místo, na třetím a čtvrtém se umístila Lucie Kupčíková společně s Evou Pávovou. Chlapci 15 -17 již zabojovali na opravdu těžkých boulderech a nejlépe si s nimi poradil Zdeněk Ustohal, druhý Jan Jeliga a třetí Jonáš Jarník. Bouldery pro děti stavěli Olin Klapal, Martin Drbohlav, Pavel Payne, Karina Bílková, Lenka Štorkánová a další. Sponzoři: Sponzorsky nás jako již tradičně podpořil Hudy Sport. Dále pak: Norská móda, Euforie, Enervit, Montana a Divadlo v Dlouhé. Budeme se těšit na další závody, které můžete očekávat opět v prosinci 2010 na Mikuláše. Výsledky: 0-8, koedukované 1
Prokop-Kašpar Záruba
2-4
Kuba Kohout
2-4
Hana Havelková
2-4
Jirka Kubižňák
9-11, koedukované 1-2
Tomáš Plevko
1-2
Veronika Peltrámová
3-4
Lucie Kupčíková
3-4
Adéla Moravcová
12-14, koedukované 1
dinu a bojovaly opravdu statečně. Začali ti nejmladší do osmi let. V jednu hodinu, po vypršení limitu, došlo ke shodě 4 opičáků a opičaček, kteří překonali všech 10 boulderů na první pokus. Je vidět, že lezecká úroveň dětí se opravdu neustále zvyšuje. Pro finalisty byly tedy vybrány další dva bouldery, na kterých si nejlépe vedl ProkopKašpar Záruba. Kuba, Hanka a Jirka opět dosáhli shody a podělili se tak o druhé až čtvrté místo.
62
Zdeněk Ustohal
2
Lucie Kupčíková
3
Jana Vincourková
15-17, dívky 1-2
Jana Vincourková
1-2
Anna Obročníková
3-4
Eva Pávová
3-4
Lucie Kupčíková
15-17, chlapci 1
Zdeněk Ustohal
2
Jan Jeliga
3
Jonáš Jarník
text foto
Milada Činčerová archiv autorky
DO TŘETICE VŠEHO DOBRÉHO FINÁLE TENDON CUP 2009 LANŠKROUN, SOBOTA 21. LISTOPADU Po roce se v Lanškrouně sešli nadějní mladí horolezci z celé Moravy a části Čech, aby se zde utkali v poslední bitvě finálového závodu moravské sekce Tendon Cupu v lezení mládeže na obtížnost. Hned od začátku bylo zřejmé, že závod to bude urputný. Na startu se objevilo rovných 100 lezců, což bylo o 20 více než místní pořadatelé předpokládali. Tělocvična byla opravdu doslova „narvaná,“ i přes to, že vlivem očekávaných chřipkových epidemií se mohla situace vyvíjet i zcela odlišně. Lezecký závod tohoto rozsahu se v Lanškrouně uskutečnil potřetí. Pořekadlo „do třetice všeho dobrého“ se naplnilo vrchovatě, neboť již zmiňovaný nápor čítající bezmála dvě stovky lidí i náročnou organizaci závodů se podařilo bez zjevných zádrhelů ukočírovat. Velkou zásluhu na tom mají jak domácí pořadatelé z HK Lanškroun o.s., tak i jejich kamarádi horolezci z HK Horní Čermná a HK Lanškroun. Šikovné ruce měli při stavbě cest David Urbášek a Martin Bříza. Cesty měly dobře vymyšlené technicky obtížné úseky i dostatečnou délku, takže závodníci se na nich podle své výkonnosti hezky roztřídili a nebylo potřeba přidávat ani jedno superfinále. Tradičně nejhojněji zastoupená kategorie D přinesla v chlapecké kategorii překvapení v podobě prvenství „nováčka“ Vojty Vlka z Jihlavy, který však do celkového pořadí seriálu výrazněji nezasáhl. Následná tři místa lanškrounského klání už zůstala v pořadí shodném s absolutními výsledky. Celkové vítězství shodou okolností putovalo také do Jihlavy díky Janu Švecovi, druhou příčku do brněnského oddílu Rocky Monkeys dovezl Ondřej Bína a třetí místo zůstalo doma v Lanškrouně zásluhou teprve šestiletého Lukáše Dolečka z HK Lanškroun. Vzhledem k tomu, že před něj se dostali jen závodníci o čtyři roky starší, lze s jistotou předvídat, že se v Lanškrouně narodil další mimořádný talent. Děvčata ve stejné kategorii předvedla velmi stabilní výkonnost a pořadí na prvních třech místech v lanškrounském závodě korespondovala i s celkovými výsledky. První místo zcela suverénně třemi topy vybojovala Terezie Laubrová z HO Rebel Pustiměř. Druhá skončila lanškrounská „rodačka“ Tereza Sadílková, lezoucí za HO SK Železárny Prostějov a radovat se může z třetího
místa také HK Frýdek Místek díky Barboře Kotáskové. Zatímco v déčkách závodilo téměř padesát dětí, v kategorii C dvacet pět, kategorie B a A měly účast slabší. Dívky kategorie C mají silné domácí zastoupení, a tak se čekal souboj především mezi nimi. Andrea Pokorná z HK Lanškroun a Anna Peichlová z HK Lanškroun o.s., se postaraly o napínavou podívanou až do posledního okamžiku. Po bezchybném výkonu v kvalifikaci se zdála být v lepší formě Anička. O konečném pořadí však rozhodovala až finálová cesta s pětimetrovým stropem. Technickou i silově náročnou pasáž lépe zvládla Andrea a zaslouženě závod vyhrála. Aničce se nepodařilo přelézt na stropní strukturu, a tak ji na třetí místo odsunula favoritka a v konečném pořadí absolutně nejlepší závodnice Lucie Urbanová z Rocky Monkeys Brno. Za ní už se v celkovém pořadí naskládaly všechny tři lanškrounské závodnice. Andrea Pokorná a Veronika Scheuerová z HK Lanškroun a Anna Peichlová z HK Lanškroun o.s. Chlapecké céčko zaslouženě vyhrál Pavel Krůtil z HK Pálavský Věšák Břeclav, a to jak v Lanškrouně, tak celkově. Strop ostatním favoritům téhle kategorie evidentně dělal potíže, a tak se na dalších místech objevili závodníci, kteří do průběhu moravského seriálu zatím výrazněji nezasahovali. Druhé místo putovalo k Petrovi Klinerovi ze Žacléře z Yetti clubu Trutnov a třetí přes kopec do Horní Čermné k Mikuláši Kellerovi. V absolutním pořadí se pak za Pavla Krůtila zařadil Jan Melnar z brněnského oddílu Rocky Monkeys a Adam Smiga z HO TJ Baník Karviná. Chlapci kategorie B zalezli v Lanškrouně tak, jak se od nich očekávalo. Trojice nejlepších mezi sebe nikoho nepustila a opakoval se zde scénář děvčat kategorie D, tedy pořadí v lanškrounském závodě zůstalo stejné jako pořadí v celém seriálu Tendon Cupu. S rozdílem třídy zvítězil Jan Kříž ze SASM Líšeň, druhý Kryštof Minarčík potěšil v této soutěži úspěšný oddíl Rocky Monkeys z Brna a třetí místo odvezl na sever do HK Orlová, TJ Baník Karviná Ondřej Kawecki. Brněnská závodnice Eva Praibišová z Rockey Monkeys také nenechala nikoho na pochybách o tom, kdo je letos nejlepší a zaslouženě se postavila na stupně vítězů v lan-
škrounském závodě i absolutním pořadí kategorie B. Jana Bartyzalová to samé předvedla s druhým místem, které stejně jako konečné třetí putovalo do HK Pálavský Věšák z Břeclavi. Jeho držitelka Lenka Göndörová však tuto sobotu zůstala doma, a tak možná i proto se z třetího místa v Lanškrouně radovala její oddílová kamarádka Markéta Wagnerová. Počet startujících v kategorii A je tradičně nejslabší, i přesto pořadatele asi překvapila účast jen 5 děvčat a 7 chlapců. Podobně jako domácí Anna Peichlová zaváhala ve finálové cestě v kvalifikaci suverénní Romana Vlašínová z Triopu Zlín a na druhou pozici ji odsunula její líšeňská rivalka Eva Křížová. V konečném zúčtování si
nicméně závodnice toto pořadí prohodily. Na třetí pozici v Lanškrouně dosáhla Tereza Schlöglová z Hopice Lukavice. Do celkového pořadí však nezasáhla a tak třetí místo patří Petře Růžičkové z HSK Vyškov. Chlapci A s nástrahami dlouhého lanškrounského stropu bojovali velmi vyrovnaně a téměř všichni si „vylámali zuby“ mezi 26. a 27. chytem. Závod vyhrál Michal Petřek z Rocky Monkeys Brno před Petrem Klímou z HK Polička a Tomášem Uhlířem z HK Babí lom Kuřim. Konečné pořadí však vypadalo trochu jinak. Celkově vyhrál v Lanškrouně třetí Tomáš Uhlíř před Michalem Petřekem a Jaroslavem Vystavělem z SPL Pustiměř. Závod se mohl uskutečnit také díky sponzorské podpoře„lezeckých“ firem Lanex Bolatice, Raveltik Kolšov, AIX Praha, internetového knihkupectví Horoknihy.cz, „hostitelského“ města Lanškroun a firem Rem-technik s.r.o. Brno a Schott Electronic Packaging Lanškroun, s.r.o. Kompletní výsledky jsou k dispozici na www.horosvaz.cz v sekci soutěže/děti a mládež / kalendář závodů 2009. text foto
František Teichmann archiv autora
63
H O V O RY Z M O N TA N Y
Hlavní výhody předplatného: T nižší cena T pravidelné dodávání až do domu T přístup do zvláštní sekce www stránek, kde je možno: T Stahovat PDF starších Montan s menším zpožděním než běžní návštěvníci našeho webu. T Měnit adresu dodání. Každé předplacené číslo tak můžete v rámci jedné země nechat poslat na jinou adresu. Na koleje, domů, či do P.O. Boxu nejbližšímu vaší maringotce. Pro ty ostatní stručné shrnutí: 1. Pro rok 2010 se předplatné Montany nemění, tedy 365 Kč. 2. Uhrazením předplatného rozumíme, že nám pošlete peníze (viz dále) a my vám za to na oplátku začneme posílat váš oblíbený časopis. Pošlete-li e-mail, že chcete Montanu odebírat, je to sice pěkné, ale moc to neřeší. 3. Pro předplatné do ciziny počítejte s vyšším poštovným (na přesné podmínky se můžete informovat v redakci). Výjimkou jsou pouze slovenští abonenti – ti dostávají Montanu prostřednictvím Slovenské pošty za stejnou cenu jako abonenti čeští. 4. Možné způsoby úhrady. V zásadě jsou možné tyto platby: poštovní poukázkou typu A, bankovním převodem, poštovní poukázkou typu C, přes Horokupectví, jiné. 5. Pokud máte Montanu předplacenu, a tato vám nedojde do týdne po datu vyjití uvedeném v tiráži předchozího čísla, ozvěte se. Celou záležitost napravíme. Platba bankovním převodem Mnozí z nás už do banky ani nechodí, používají Internet nebo mobil. To je vcelku jedno. Podstatné je, že musíme identifikovat plátce. Když uvedete jako variabilní symbol platby své abonentské číslo (na každém štítku s adresou), není problém. Umíme si poradit i s platbami bývalých abonentů, kteří toto číslo neuvedou, ovšem pouze za předpokladu, že platí ze svého účtu a (pochopitelně) nikam se nepřestěhovali. Problém nastává u nových abonentů či u takových případů, když chce udělat někdo někomu radost a zaplatí za něj ze svého účtu. Prostě nevíme, kam Montanu posílat. Nejste-li si jisti, pošlete nám e-mail s adresou, my vám pošleme číslo (var. symbol platby) a všichni máme jistotu, že vaše platba skončí tam, kde má. Rovněž můžete použít formulář na našich webových stránkách. Funguje to spolehlivě. Uvedete jméno a adresu a systém vám přidělí abonentské číslo – variabilní symbol platby. Službu mohou použít i stávající, dokonce i neregistrovaní, abonenti ke zjištění svého abonentského čísla. A snad už jenom pro úplnou jistotu dodáváme, že jde o stránky www.montana.cz, kde v pravém dolním rohu musíte kliknout na odkaz: abonentská čísla/registrace. Platba poukázkou typu C Jdete na poštu, složíte peníze a nám je pošta doručí. I s adresou odesilatele (tedy s adresou, kam budeme Montanu doručovat). Jednoduché, naprosto spolehlivé, nicméně musíte na tu poštu... Jiné Dalších možností je celá řada, obvykle kombinace několika postupů či absolutní „lidová tvořivost“ (jako adresa odesilatele je uvedena naše adresa, kamarád platí za kamaráda ze svého účtu, abonent se přestěhoval atd...). Zpravidla není žádný z jiných než výše uvedených způsobů platby bezproblémově řešitelný, a tak to vše skončí na reklamaci, což je, myslíme, škoda.
64
Mějte se parádně!
ČASOPIS PRO HOROLEZCE SKIALPINISTY A SKALKAŘE
1/10 (č. 125) ročník XXI (Hotejl XLIV)
Vydavatelství a redakce: Moravské náměstí 13, 602 00 Brno
www.montana.cz www.horokupectvi.cz Horolezectví je nebezpečný sport a redakce nezodpovídá za škody na zdraví a majetku vzniklé při jeho provozování. Prosíme autory, aby uvedli celé jméno i kamennou adresu.
Vydavatel a šéfredaktor: Tomáš Roubal tel.: 541 243 333, 605 261 390 e-mail:
[email protected] Jednatel a zastoupení na Slovensku: Jiří Růžička tel.: 541 243 333 e-mail:
[email protected] Texty posílejte na:
[email protected] Sekretariát: Radim Výrubek e-mail:
[email protected] Stálí spolupracovníci: Jiří Novák, Vilém Pavelka, Martin Stolárik, Mike Jäger, Petr Piechowicz, Martin Krejsa, Hermann Erber, Tomáš Kerlin, Iva Šemberová Jazyková korektura: Pavel Bubla Grafická úprava a sazba: Martina Petrová
[email protected]
Titulní strana, kterou jste právě otočili, je náš dárek všem těm, kteří už se nemohou dočkat léta. Pro čtení Montany budete muset otočit výtisk na druhou stranu. Děkujeme za pochopení,
Nejste-li ještě definitivně rozhodnutí, zda je pro vás v češtině nejdéle vycházející lezecký časopis to pravé čtení, stačí nám napsat (e-mail:
[email protected]) a my vám pošleme jeden starší, náhodně vybraný, výtisk zdarma.
redakce
Montana v roce 2010 vychází už jednadvacátým rokem!
Je to přesně rok, co jsme přinesli (a to ne poprvé) reportáž z Ton Sai. Teď přinášíme zprávu, že už tamní situace začíná hrozit ekologickou katastrofou. A tipy, kde najít nové „Ton Saie“. Takže tak, už s tím něco dělejme! Omezovat počty návštěvníků je jen jedna z možných cest… Potěšil mne portrét Christopha Hainze. Mám na toho člověka jednu milou vzpomínku, kterou bych rád celý portrét doplnil. Shodou náhod jsem se jednou na chvíli ocitl na farmě Heinera Oberraucha, výtečného to kulináře a majitele firmy Salewa. Už během prvního dne jsem si všiml veselého chlápka, který v nepříjemně sychravém počasí vylezl (byť s odsedem) nějaké 7c+. Večer jsme shodou okolností seděli vedle sebe a zejména poté, co Christophovi vypadnul zub, cumlal česnek a polohlasem komentoval přednosti okolních dam, se nálada u naší části stolu povážlivě zvedla. Došlo i na nějaké ty opilecké soutěže, však to znáte. A prý podle národností. A kdosi: „Christoph soutěží za nás, za Italy!“ Rozumějte, v Jižním Tyrolsku si povídají německy, zpívají italsky a kdo kam patří začnou řešit až když je to potřeba. A jak je zrovna potřeba. Vím, že psát o tom čtenářům našeho časopisu je tak trochu „vožení sov do Athén“, jak praví klasik, ale přesto: Kolik z vašich známých ví, jaké národnosti je Reinhold Messner? No a pak je tu ještě Laďa s Ladou. Ani ne deset tisíc na účtu, stará kára a v očích odhodlání. Jako by všechny dobré příběhy byly odleskem téhož. Nebo Téhož? Sakra, to jsem se to dneska rozjel. A to se, prosím, považuji za agnostického eternalistu.
For reading in this issue turn it round, thanks.
Návod na úhradu předplatného časopisu Montana
Posíláte-li k otištění článek svého kamaráda, vždy se ujistěte, že on s tím souhlasí. Není v našich silách kontrolovat identitu všech přispěvatelů. Denně odpovídáme na desítky žádostí, chcete-li, abychom vám odpověděli co nejrychleji, zkuste se řídit podle následujícího klíče: T Když nevím:
[email protected] nebo telefon do redakce +420 541 243 333 T Dotazy na předplatné, fakturace, distribuce atp.:
[email protected] nebo +420 603 553868. T Články, připomínky, náměty na zajímavá témata:
[email protected]. T Grafika, sazba: grafi
[email protected] T Inzerce, stížnosti, pozvání na kávu apod.:
[email protected] nebo +420 605 261390, +420 775 261390
© autoři článků Za věcnou správnost příspěvků zodpovídají jednotliví autoři. Autorem nevyžádané rukopisy a fotografie nevracíme. Redakce si vyhrazuje právo zveřejnit obdržené články na Internetu. Tisk: EXPODATA-DIDOT, spol. s r.o. Vychází 6x ročně cena výtisku 69 Kč, roční předplatné 365 Kč ISSN 1212-7957 Registrováno MK ČR pod číslem E5208 ze dne 6.4.1990. MIČ: 46913. Bankovní spojení: č.ú. 169897423 kód banky: 0600 název účtu: Montana – Tomáš Roubal Distribuce v ČR: společnosti holdingu PNS, a.s., Mediaprint & KAPA, s.r.o. Distribuce na Slovensku: Mediaprint – Kapa Pressegrosso, a.s. předplatné přes www.horokupectvi.cz Příští číslo vyjde 7. 4. 2010
Textová uzávěrka č. 2/10 je 6. 3. 2010 Uzávěrka inzerce po domluvě.
1
L E Z E C K Ý
Hazard – A5 v Tatrách Moonwalk Thajské objevy Ondra Beneš Ice Climbing Festival Kendersteg 2010 Mejcup Žigulíkem do Mongolska Tomaž Humar Wallis Gastlosen Christoph Hainz Č A S O P I S
2010
R O Č N Í P Ř E D P L AT N É 3 6 5 K č
3,29 €/ 99 Sk
69 Kč
