99 Sk

Jóga Černá perla Balkánu Ortler Aconcagua Melloblocco MČR a SR Mera Peak Totes Gebirge MS v Arcu Armando Suárez Diez Olda Kopal Bouldrování v rakouských Alpách Neuropatolog

4

L E Z E C K Ý

Č A S O P I S

2011

3,29 €/ 99 Sk

69 Kč

R O Č N Í P Ř E D P L AT N É 3 6 5 K č

1

CONTENTS

OBSAH Úvodník Jiří Matuszek

2

Komiks Vojtěch Dvořák

2

Yoga – ancient wisdom is increasingly popular among climbers lately.

Jóga Martina Čufar

4

Bloody mountains? Definitely not… a brief insight into climbing in Montenegro.

Prokleté hory? Určitě ne Vladimír Bureš

10

Pure climbing life: Armando Suárez Diez Aleš Eichmeier

13

Editorial

Comix

Armando dedicated his whole life to climbing.

Meeting of the 1965 Schary expedition participants.

The Salewa Rock Show stopped in our country for the first time.

Bouldering in Austria – general overview.

An effigy of Olda Kopal, who passed away few weeks ago.

The Reinhold Messner’s favourite Ortler still entices mountaineers.

The biggest bouldering contest as seen by Jako.

A climbing trip across the States, Part III.

Some tips for Grossamer at Totes Gebierge.

Aconcagua stoutly tests your condition.

The summit of Mera Peak is reachable even for you…

„Nuropatolog“ may mean Everest to someone.

In our shops

Interesting Books

Go for it!

Competitions

Epilogue

Setkání účastníků legendárního kavkazského prvovýstupu severní stěnou Šchary z roku 1965 Martin Krejsa

16

SALEWA ROCK SHOW – TOUR STOP LABÁK Tomáš Roubal

18

Bouldrování v rakouských Alpách Martina Scheichel, Jörg Guntram

20

Olda Kopal Martin Krejsa

24

Severní stěna Ortleru Radka Filipová

32

Melloblocco 2011 Jožo Kunoš

34

Think Big! Tomáš Greksák

36

Tip na babí léto v Totes Gebirge Radek Lienerth

40

Aconcagua Patrik Barjak

44

Mera Peak Honza Odehnal

48

Plňte si své sny Petr Pipek

52

Na pultech

54

Zajímavé knihy

55

A jdi... Martin Stolárik

56

Závody Rak, redakce, Katka Minarova, Lumír Návrat

58

Hovory z Montany Tomáš Roubal

64

Martina Čufar hledá vnitřní klid nejraději na horách

Tobias Wolf, Teplické skály, Egon, Perla Xb

foto: Lukasz Warzecha

foto: Helmut Schulze

Tobias Wolf, Labské udolí, Monolit, Žaludeční likér IXa foto: Helmut Schulze

&¼ÊÂV—¿ÆÉÆüѼºÂV—ÊÍ¸Ñ ºÑ¼º¿—ÄÆÌŸÀż¼ÉÀž—¸ÊÊƺÀ¸ËÀÆÅ

ÚVODNÍK Aba všem, je červnový čtvrtek, pomalu se rýsuje víkend a s ním snad trochu lezení. To, co se domluvilo víkend předchozí, může potvrdit, nebo změnit buď počasí, anebo kamarádi. Počasí ovlivňuje spousta faktorů, ale u lezců jsou to tři základní problémy — z mého pohledu tři životní bouldry klimbera.

Jiří „Skoba“ Matuszek

Boulder č. 1 (nástup) Ukončení studia, nástup do zaměstnání, kdy času je nějak míň, kolegové z práce mají jiné volnočasové aktivity a lezení se pomalu propadá do úrovně „jednou do roka a míň“. Samo že se většinou změní i příjem a konzumní mašinérie pozvolna likviduje svobodné myšlení mladého lezce. (Tady končí 50 % nadějí.) Boulder č. 2 (zóna) Pokud i po zařazení do výrobního procesu chuť a nadšení neutuchá, střez se bouldru ve středové části. Tím je nalezení partnera (jakože lásky). Partner opačného (nebo stejného) pohlaví nemusí sdílet tvé nadšení z vertikály a nudné se-

zení pod skálou může po pár víkendech ukončit vztah, nebo radost z dobře zalomené lišty. Dva pobyty u moře v Chorvatsku místo v Ádru už odsoudily nejednoho nadějného na lůzra. (Spotřeba 30 %.) Boulder č. 3 (TOP) Přichází poslední, někdy už dopředu vyřešený boulder (pokud jste předešlé dva problémy zvládli OS), a tím je předání DNA do budoucna, čili narození dítěte. Boj o každý volný ne víkend, ale den se svádí krutý a neustálý víceméně do doby, než vaši potomci dosáhnou plnoletosti. Tady se blížíte k TOPu a pokud ho dolezete na OS, lezete až do smrti. (Spotřeba 20 %.) Někteří nedají nástup nebo druhou zónu prvním ani druhým, ale i pátý čistý pokus, pokud dolezete na vrchol, je přelez a počítá se. Takže lezte, bouldrujte a  hlavně nevzdávejte se!!! See you in hell…

Výtisk Montany pohodlně až do schránky Pomocí SMS si nyní můžete zaplatit aktuální výtisk (či libovolný jiný, maximálně rok starý). Prostě pošlete SMS ve tvaru MONTANA mezera, číslo časopisu, rok vydání, vaše jméno a adresu pro doručení časopisu na 902 11 90. Cena je 90 Kč vč. DPH za odeslanou SMS.

2

Příklad SMS: MONTANA 62010 JOSEF NOVAK KOUKOLSKA 842 PRAHA 9 199 00 odeslat na telefonní číslo 902 11 90 Po obdržení operátorovy zprávy o provedené platbě vložíme příslušný výtisk do obálky a odešleme na určenou adresu. Za službu odpovídá Advanced Telecom Services, s.r.o. Infolinka 776 999 199, www.platmobilem.cz

Souzne ˇní te ˇ la a ducha, koncentrace, meditace, ohebnost – zkrátka V posledních letech si lezci jógu velmi oblíbili. Proč to tak je? Způsobily to snad obrázky meditujícího Chrise Sharmy v lezeckých časopisech? Samozřejmě je možné, že se někteří lezci vydali na svou první hodinu jógy v naději, že budou stejně silní jako Chris. Ale těch důvodů je mnohem víc.

Jóga a lezení toho mají spoustu společného. Obojí je něco víc než pouhý sled těžkých kroků nebo „nemožných“ ásan – jak by si snad mohl myslet povrchní pozorovatel. Pro mě lezení a jóga nejsou jen sport, ale způsob života, kontinuální, hluboký proces a celoživotní zkušenost. S jógou jsem začala poté, co jsem viděla fotky jogínů v náročných pozicích, které vyžadovaly velkou ohebnost a které jsem si chtěla vyzkoušet sama. Namáhala jsem se a snažila se provádět cviky, jak rychle to jen půjde, ale pochopitelně to nefungovalo. Ne všechno se dá dělat svaly. Klíčem k úspěchu je pochopení sebe sama, svého těla, mysli a duše. Musíte najít rovnováhu a naslouchat svému tělu, nic neočekávat a nesrovnávat se s ostatními. Jedině tehdy dokážete naplnit jedno ze rčení jogína Pataňdžáliho: „Dokonalosti v ásaně dosáhnete, když snaha o její provedení přestane vyžadovat snahu.“ To samé se děje při hře na lezení. Znáte ty vzácné okamžiky, kdy vám všechno připadá snadné, kroky jsou plynulé a řešení nacházíte bez přemýšlení, kdy téměř beze snahy vytančíte na stěnu. To je jóga. To nastane, když „jdete s proudem”, když se řídíte svou intuicí a sjednotíte své vědomí s univerzálním Bytím, jak řekl Yogi Bhajan. Jóga jako věda vznikla před více než 10.000 lety v Indii. Dnes se o ní napsalo už mnoho knih, ale i kdybyste si je přečetli všechny, moc vám na cestě k tomu, abyste se stali skutečnými jogíny, nepomohou. „Vědění se stává skutečnou moudrostí jedině tehdy, když je zakusíte vlastním srdcem a bytím. Vědění se stane moudrostí, když se stane osobní zkušeností. A získání moudrosti závisí na vašem vlastním cvičení a disciplíně.”(Yogi Bhajan) Zní vám to povědomě? Sledováním filmů o lezení a čtením knih o tréninku se určitě můžete trochu zlepšit, ale musíte cvičit a dodržovat disciplínu. Žádné zkratky! Velice vám doporučuji, abyste alespoň na začátku navštívili lekce jógy pod vede4

ním profesionálů. Naučí vás správně dýchat a udržet si správné držení těla, což je do začátku klíčové. Jakmile si osvojíte základy, můžete cvičit doma. Další otázka tedy zní, který typ jógy si vybrat? Existuje spousta různých druhů: Ashtanga, Bhakti, Džňána, Hátha, Japa, Laya, Kriya, Kundalini… a některé komerční jako je Power či Aerojóga. Měli byste si pár z nich vyzkoušet a potom se rozhodnout, který vám nejlépe sedí. Jak mu ˚ že jóga pr ˇ ímo zlepšit vaše lezení? Začněme tělem – jak vypadá takový typický silný lezec? Trochu jako opice, že? Silné paže, velké bicepsy, široký krk a záda, horní strana zad natočená vpřed, ramena stočená dovnitř. Může se vám to zdát trochu přehnané, ale faktem je, že lezci mají často „lezecká“ záda – kifózu. Ta vzniká díky silným bicepsům, prsním a zádovým svalům. Všechny tyto svaly stáčejí ramena dovnitř a křiví vám horní část zad do jakéhosi hrbu, což způsobuje bolesti zad a poranění ramen. Jóga klade velký důraz na správné držení těla. Rovná páteř je nezbytná pro to, aby energie volně proudila správnými kanály. Lezcům v hodinách jógy obvykle dělá velký problém udržet si správný postoj. Pamatuji si, že mě na začátku opravdu bolely svaly už jen z toho, že jsem se snažila sedět rovně jako správný jogín. Cvičení jógy vám pomůže narovnat si záda a otevřít ramena, přičemž posílíte horní část zad a klíčové svalové skupiny a také si protáhnete a uvolníte své ztuhlé „lezecké” svalstvo. Při lezení obecně své tělo přitahujeme ke skále (síly směřujeme k tělu), zatímco u jógy je mnoho ásan, při nichž tělo tlačíme od země (síly směřují od těla pryč). Je to dobrá kompenzace lezení, protože tak vyvažujeme svaly okolo ramen, loktů a zápěstí. Další výhodou je, že celé vaše tělo bude ohebnější. S ohebnějšími stehny

a nohama dostanete těžiště blíže ke skále a bude vám k udržení stačit méně síly. Mnoho ásan také vyžaduje, abyste se opírali o natažené prsty, což je pro lezce občas docela těžký úkol, protože mají prsty ztuhlé a zkroucené. Jejich narovnání pro vás však bude velká úleva! Jak lezení, tak jóga vyžadují silné břišní svalstvo. Přenos sil svalovým řetězcem od palců u nohou, nahoru nohama až do ramenou, paží a prstů na rukou závisí na vašich svalech. Pokud jsou silné, nebude vám dělat žádný problém udržet své tělo na strmých cestách a kroky vám budou připadat jako létání. V józe existuje mnoho pozic, pohybů a rovnovážných poloh, které posilují svalstvo a naučí vás využít setrvačnost při přechodu z jednoho pohybu do jiného (hlavně aštanga jóga). Mnohé náročné rovnovážné pozice vám pomohou rozvinout rovnováhu, ohebnost, sílu a uvědomit si své vlastní tělo. To vám pomůže při lezení obecně a zejména na technických plotnách. U rovnovážných pozic vestoje je stabilní opora naprosto klíčová (jsou potřeba hluboké kořeny, aby stromu mohla vyrůst velká a široká koruna). To se přímo promítá do dobré a stabilní opory, kterou nám poskytnou naše chodidla a nohy a díky které dosáhneme výše a získáme více času a prostoru pro různé manévry pažemi a samozřejmě při tom ulevíme i unaveným svalům. Rovnovážné pozice nelze provádět bez toho, abychom se na ně důkladně soustředili a spoléhali tak na své duševní tělo. Jóga vás naučí, jak se soustr ˇ edit Jako u každého sportu, i v lezení je koncentrace důležitým faktorem úspěchu. Během některých cviků se soustředíte na své svaly, častěji na dech, v jiných na určitý bod (třetí oko) nebo na mantru (zvuk). Pokud se vám pozornost někam zatoulá, pravděpodobně ztratíte

Martina Čufar

5

rovnováhu nebo s cvičením přestanete kvůli únavě. Stejně tak je tomu i při lezení. Když se stoprocentně soustředíte na své pohyby, cestu, na chyty před sebou, necítíte, jak jste unavení, vaše 6

pohyby jsou plynulé a snadné. Jakmile zapochybujete, nebo si něčím necháte odvést pozornost, plynulost narušíte a začnete se namáhat více, než byste měli.

Mnoho lezců zapomíná pořádně dýchat, když lezou, zejména v obtížném úseku cesty. Často to vede k selhání, protože bez dýchání vám do svalů nejde žádný kyslík a snadno se vyčerpáte. Je pravda,

„Mysl následuje dech. Klíč ke kontrole vlastní mysli spočívá v kontrole vlastního dechu.“ Myslím, že nejdůležitější je naučit se, jak naplno využít kapacitu svých plic. To se naučíte jogínským dechem, který se skládá ze tří částí: břišního, hrudního a klíčního dechu. Mnoho lezců neví, jak dýchat naplno, navíc mají příliš napjaté svaly na to, aby mohli dostatečně otevřít hrudník a zhluboka se nadechnout. A právě proto je tak důležité protáhnout si ramena a svaly hrudníku. Takže až se dostanete do potíží nebo k děsivé části výlezu, pomůže vám, když budete dýchat zhluboka a naplno. Zůstanete tak v klidu a najdete řešení.

že u těžkých kroků je dýchání docela dřina, když zároveň musíte zatnout všechny svaly, abyste tělu zabránili komíhat se ve vzduchu. Nácvikem různých technik dýchání se ale naučíte dýchat dokonce i ve

chvíli, kdy se to zdá nemožné. Pránajána neboli nauka o dýchání je nedílnou součástí každé lekce jógy. Naučíte se pohybovat tělem v rytmu svého dechu, snížit napětí ve svalech, ulevit si od bolesti a uvolnit se.

Ste ˇ žejní ve ˇ cí pr ˇ i každém cvičení je relaxace Krátká relaxace před lezením obrátí naše myšlenky „dovnitř“, pomůže nám zapomenout, odpoutat se od problémů, které nás v průběhu dne tížily, a věnovat čas svému vlastnímu já. Tento typ relaxace či soustředění se může hodit jak před lezením, tak na úpatí cesty či před soutěží. Mezi jednotlivými cvičeními lze krátce relaxovat, abychom poznali účinek dané ásany a v určitých svalech pocítili energii (pránu). Na konci cvičení následuje 10-15 minut dlouhé a hluboké relaxace, které se také říká jogínský spánek. Má spoustu blahodárných účinků na tělo. Uvolní svaly, omezí výskyt stresových hormonů, zpomalí tep, sníží krevní tlak a pomůže vám soustředit emocionální energii. Relaxace nás učí uvědomovat si napětí ve svém těle a také to, jak se ho zbavit. Vezměme si jeden příklad – často při obtížných krocích děláme různé grimasy a potom se v tomto napětí udržujeme i v okamžiku, kdy odpočíváme nebo si patláme na ruce mágo. Spousta lidí si přitom ale ani neuvědomuje, že má zaťaté svaly. To nám brání, abychom se pořádně zotavili. Právě proto je tak důležité, abyste se naučili relaxovat na nějakém teplém a bezpečném místě. Ve své mysli cestujete tělem a kontrolujete každý sval, abyste uvolnili napětí. Můžete si poté „zapamatovat“ pocit, jaký jste při relaxaci měli, a při stresujících okolnostech, třeba na stěně, jej v sobě znovu vyvolat. Často stačí, když prostě uvolníte obličej, zkusíte se usmát, protože tak automaticky uvolníte celé tělo. Zkuste to, až budete příště úplně vyřízení. Během relaxace si můžeme také představovat určité prostředí (řekněme například hezkou pláž, moře), zvuky (vlny), vůně (sůl), což nás uvolní ještě více. Naučíme-li se relaxační a vizualizační tech7

Pro Martinu se jóga stala neodmyslitelnou součástí života

niky, budeme si umět velice přesně představit, jak lezeme, a následně zlepšit své výkony při „opravdovém“ lezení. Musím ale zdůraznit, že vizualizace je účinná jen tehdy, provádíme-li ji uvolnění. Čím víc se uvolníme, tím lepší motorické paměťové stopy si vytvoříme. „Co pr ˇ esne ˇ je meditace? Je to ume ˇ ní prolomit své návyky, očistit svou mysl a postarat se o každodenní záležitosti.” Yogi Bhajan S každým mrknutím oka ve vaší mysli vznikají tisíce představ. Když se posadíme a meditujeme, začneme si tyhle myšlenky uvědomovat. Jelikož je meditace také očistný proces, vyplyne na povrch i hodně „odpadu“. To je ale normální. Nemyslete si, že víte, jak meditovat, pokud nedokážete svou mysl udržet v klidu. Důležitá věc je, abyste na své myšlenky nereagovali. Jen je nechte plynout jako řeku – nevejdou tak do vašeho podvědomí a nebudou vás znovu obtěžovat. Pokud se nebudete fyzicky pohybovat, vaše mysl se pomalu zklidní. To je začátek meditativní mysli, která je bránou do 8

vaší duše. Svou mysl můžete zklidnit třeba tím, že se budete soustředit na nějaký předmět, mantru (zvuk) či dýchání. Místo, na němž meditujete, by mělo být útulné, pohodlné, klidné a měli byste mít narovnanou páteř. Nejlepší čas k meditaci je každý den ve stejnou dobu před západem slunce. Zkuste denně meditovat 10-30 minut. Když můžete vyrazit do přírody, využijte toho! Možná vám bude připadat, že vás nějaký kámen, určitý strom, vrcholek hory, vodopád nebo jiné místo přitahuje (volá). Tak se prostě posaďte a pozorujte okolí, naslouchejte zvukům vody, zpěvu ptáků a buďte „tady a teď“! Jako všechno ostatní, i meditace vyžaduje trénink. Je to proces, který funguje o určité časové období a určitě vás potěší, o co lehčeji se budete cítit, že vám určité věci přestanou vadit nebo že se vám vyplní vše, co si přejete. Z toho všeho se dá usuzovat, že vám meditace pomůže i při lezení. Jelikož se vašemu podvědomí uleví a mozkem vám bude probíhat méně myšlenek, začne vám i lezení připadat mnohem snazší! Navíc: „Jóga bez meditace je jako dort bez polevy a me-

ditace bez jógy je jako dezert bez oběda,” řekl Yogi Bhajan. Jak často cvičit jógu? Každý den! Pamatujte, co jsme si řekli na začátku – jóga znamená být v kontaktu se svým vnitřním já. A právě tohle přece chceme, nebo ne? Zjistíte, že se jóga stala nedílnou součástí vašeho života. Stejně jako si už neumíte představit svůj život bez lezení, bude vám něco chybět i bez jógy. Já osobně nemůžu začít den bez svých 15 minut cvičení. Dokonce i když musím vstávat uprostřed noci, udělám alespoň několik pozdravů slunci. Jedinou výjimkou jsou noci uprostřed velké stěny na závěsném lůžku, kde se nemohu ani pohnout. Ale i to, že jsem na skále, jsem její součástí, dýchám s ní – i to je svým způsobem jóga.

Více o józe od Martiny Čufar si můžete přečíst na www.montana.cz text foto překlad

Martina Čufar Lukasz Warzecha Jitka Švubová

IKXZOLOQU\lTUPGQUPKJTUJ[INoVURU\OďTrGJ\UPOZo \lNGPKTMS J\UPOZlOSVXKMTGIK:KLRUTKS+IU`\_ô[PrIr „ UJURTUYZGåO\UZTUYZ 6RGTKZG@KSćPKVXUTlYROJO`GZrSPKJOToSrYZUQåO\UZ[1GåJèJKTSëåKSK\ôOINTOY\U[\URHU[VøOYVćZ Q`GINU\lTrZUNUZUPKJOTKďToNUVXUYZUX[VXUJGRôrMKTKXGIK6UôRKZKY\oYZGXoTKHU`TOďKToRGTUQTlS JU(URGZOIGS_HK`VRGZTć`GPOYZrSKPKNUXKI_QRGIO4ćQZKXlXU`NUJT[ZrPYU[ZGQYTGJTl

]]]S_ZKTJUTIUS

9

Černá perla Balkánu Na pobřeží Jaderského moře se rozkládá země, která na svůj „lezecký boom“ teprve čeká. Ačkoli je šestkrát menší než Česká republika a její obyvatelé by se vešli do Prahy dvakrát, skrývá v sobě pozoruhodný lezecký potenciál. Černohorci jsou navíc přívětiví lidé, s nimiž můžete smlouvat téměř o cokoli. Protože od zprofanovaného Chorvatska je to sem co by kamenem dohodil, přinášíme vám na následujících stránkách pohled na Černou Horu.

Prokleté hory? Určitě ne V roce 2010 jsme plánovali další cestu do Černé Hory a okolních balkáno-banánových republik. Cesty minulé směřovaly za přírodokrásami hluboce zařízlých kaňonů, na jezera a řeky. A nakonec i k té slané kaluži, na rozdíl od našich krajů rozlité vůkol. Ale pro tentokrát by to chtělo už i nějaké to polezeníčko. Najde se něco? V Praze máme Bílou Horu, s nedalekou skalnatou Divokou Šárkou. I ta Hora Černá musí něco ukrývat. Pátral jsem po webech cizozemských a našel zmínku v Germánii. Mailem z Berlína přišly informace, že koncem léta 2008 tu vrtali, šroubovali a precizně oblast odjistili, zastínili i věhlasné Arco. No dobře, lepší není, ale své klady má.

Dolina Grbaje

Účastníků zájezdu bylo až moc, v pěti autech naskládáni. Snad dálniční cedule, varující před štosováním, nevznikly kvůli nám. Jako ptáčci u krmítka srazili jsme se u nejmenovaného Tesca, neboť plné panděro je při lezení důležitější, než jakési to jistítko, v horokrámě draho zakoupené. Protože ale nepíšu pocity z expedice, nýbrž pouhý suchý popis oblasti, kterou 10

Dolina Vusanje

A proč právě tudy? Chtěli jsme omrknout terény pohoří Durmitor, tvořené světlým vápencem. Bránou do pohoří je odbočka ze silničky na břehu Pivské přehrady do temného tunelu, do skály vystříleného. Dědek na kempinkové židličce tu hlídal skalní okno, vedoucí do vody. Nás poslal směrem správným, v souladu s dalším žitím. Pak 30 km serpentinami do výšky 2.000 m. Pak to celé dolů. Nic pro obdivovatele rovinatých stepí. No, ve zmiňovaném Arcu by už bylo dojeto, vylezeno i domů odjeto. Tady se posunujeme k cíli velmi decentně, neboť přírodní krásy, neznalost slova dálnice a stav asfaltu rychlost kapku snižují. Jistěže, rychlejší trasa vede z Maďarska na Bělehrad a Bijelo Polje až do Gusinje, konečné pod horami. Prokletije jsou pohořím tatranského charakteru, téměř dosud prostým komerce. Divoké hory se zasněženými štíty a stametrovými údolními stěnami. Panoramatu vévodí vrchol Maja Jezerce s výškou 2.694 m. Potoky místy rozšiřují kouzelné laguny s lákavou teplotou vody (pro ledního medvěda). Ze spojení potůčku s dalším vzejde divoká a prozatím křišťálově čistá říčka, čekající na vodáka a první chemičku na břehu. Nám však v těchto překrásných horách šlo o skalní lezení. V oblasti s pevným vápencem (občasné lokry je třeba ignorovat) vede kolem 100 cest vertikálních a jedna horizontální, Izvoir Ali Pasinish

Izvoir Ali Pasinish

český papír dosud nezmínil, dále vše jen stroze popisně. Z Moravy ideálně na jih směrem na Bratislavu, Budapešť a chorvatský Osijek. Bosnou pak po silnicích plných kamionů, úzkými kaňony na Sarajevo. Bosna připomíná ráj pozemský, neboť je řízena OSN, přičemž má 5 vlád a 3 oficiální jazyky, 2 jsou ovšem stejné, byť psané jiným písmem. Pivo takzvaně řidičsky

bezalkoholové na úrovni naší dvanáctky. Platili jsme markou, platidlem vázaným na neexistující marku německou. K hranicím s Černou Horou, k řece Pivě (opravdu takto, nejde o řeku piva) je donedávna prašná cesta nově vyasfaltována. Zde si zakoupíte dálniční známku (dálnice nemají). Trestají nás tak za to, že jim tu smrady z roury výfukové zanecháváme. 11

Izvoir Ali Pasinish

sloužící jako přístupová. To celé najdete ve východním cípu Černé Hory, tam, kde se hranice dotýká Kosova a Albánie. Cesty perfektně vyborhákovány. Kdosi pravil přejištěno, když první jištění zapínal ze stavění (druholezec si lehl na zem a prvolezčík zapnul v úrovni ramen, stojíce na jeho zádech). Dočasný azyl lze najít u města Gusinje, pod 1.800 m vysokou Vezírovou bradou, na louce u domu a přilehlé restaurace Krojet německy hovorné Albánky. V dolině Grbaje lze stanovat na trávě, nedaleko od horské kafetérie. Sportovní lezení je soustředěno do dvou sousedních dolin, začněme s Grbaje a oblastí Domacin. V podstatě jde o jednu solitérní skálu s 13

12

cestami 4.–5. stupně, v údolní stěně pak vede pár cest za 6-7. Asi 5 km odsud je vzdálena dolina Vusanje. Od zmiňovaného azylu je k nejbližším skalám pět minut chůze. A jsme v největším sektoru, Izvoir Ali Pasinish, obnášejícím 51 cest od 5c po 7c+, včetně několika dvoudélek. Přímo pod stěnou se krčí balvanoskála Bloknik s 10 cestami kolem obtížnosti za 4, záležitost rodinná a vícegenerační. Nepříliš vzdálená oblast Gerani se honosí 13 cestami od 6a po 7b, Troja pak 10 cestami od 6a po 7c+. I za deště jsme si okusili dnes už málo vídané drsné neolezené místní vápno. text foto

Vladimír Bureš archiv autora

Pure climbing life: Armando Suárez Diez Podruhé jsem navštívil vynikající lezeckou oblast Sella ve Valencii a opět jsem se tu setkal s velmi sympatickým chlapíkem jménem Armando. Nelze si ho nevšimnout. Je trochu extravagantní, ale zároveň působí velmi příjemně a sympaticky. Když se s ním dáte do řeči – hablo celkem slušně inglés, což v těchto krajích není u lezců úplně běžné – tak z něj cítíte opravdu pozitivní energii. Jeho oblíbeným sektorem je Wild Side, kde vám doporučí, co stojí za to lézt. V hlavě má všechny cesty, které se tu nachází. Což se hodí, protože ani v dnešní době neexistuje pro tuto oblast plnohodnotný průvodce. Armando, nazývaný místními „guru Selly“, umí také velmi dobře člověka motivovat a nažhavit do cesty, nemluvě o jeho vlastním lezeckém projevu, který je sám o sobě víc než motivační. Je to čistokrevný lezec, trochu filozof a výrazná osobnost. Nuže, trochu jsem ho vyzpovídal.

Hola Armáne, mohl bys nám o sobě říct pár informací? Třeba kolik je ti let, odkud pocházíš a jak dlouho lezeš? Je mi 41, jsem už velmi starý muž... Původem pocházím z Leónu a lezu 20 let. Jak je to s  tvou adresou, bydlíš v  Selle? Co tě k tomuhle údolí nejvíc připoutalo? Já tu bydlím v autě, to je mým bydlištěm. Když mi třeba chceš poslat pohled nebo když mě hledá Guardia Civil, tak musí na adresu mé sestry v Leónu. Toto údolí je skvělé, protože tu je úžasné lezení a lezci, není tu asfalt a jsou tu stromy, celkově nádherná příroda a moře je blízko. K moři občas jezdím docela rád, koukat na ženský... Tak pověz, co si o  ženských myslíš? Máš nějakou? Momentálně žádnou nemám. Rád bych nějakou měl, ale teď jsem momentálně single. A myslím si o nich, no, že by měly víc lézt. Vyhovuje ti bydlet v autě? Bydlí takhle ve Španělsku víc lidí? Já jsem s  tím naprosto spokojený, mám tu nezávislost rád. Je to Mercedes 609D, je starý 23 let a najeto má 900.000 km. Ve Španělsku je běžné, že lezci mají taková auta, ale většinou v nich nebydlí, spíš jezdí do skal na dobu určitou, třeba na víkend. Máš i jiné oblíbené oblasti, nebo jenom Sellu? Mám rád všechny dobré lezecké oblasti. Tak třeba v Katalánsku mám rád Prades, Montsant, Margalef, v Baskicku Baltzolu, v Asturii Tavergu a v Leónu Valverdín. Ve Francii mám rád Verdon. Navštívil jsi někdy i lezecké oblasti mimo Španělsko? Jo, byl jsem v  Zillertalu, v Thajsku, v  Laosu (tam se mi ale moc nelíbilo). Jako sportovní lezec se nemůžu nezeptat – co tak lezeš za obtížnost a  na jaký výkon jsi nejvíce hrdý? Mám vylezená nějaká 8a+ RP a 7b+ OS. Svoje nejlepší skalpy jsem ukořistil v  posledních dvou letech a  jsou to zejména tyto dvě cesty: „La Forqueta del Diablo o Romocop“ 8a+ (Sella) a „Techo de Jaime“ 8a (Valverdín, León). Začínal jsem na vícedélkových cestách a tam mám nejtěžší cestu 6c+, byl jsem na Marmoladě a hodně jsem lezl v Naranjo de Bulnes. Teď už to moc nedělám, páč je to nebezpečný. A mnohem víc Když Armán pracuje, tak spíše ve skalách

13

Armando v cestě „Techo de Jaime“ 8a

mě uspokojuje, když vylezu sportovní cestu na hranici svých možností. Do Selly jezdí poměrně hodně Čechů, co si o nich myslíš? V čem se nejvíce liší od Španělů? Češi sem jezdí, ale taky je často potkávám i jinde ve Španělsku. Mezi mnou a českými lidmi nevidím žádné rozdíly. Češi, které znám, mají rádi hory a rádi spí v lese. Když bych měl srovnávat, připadám si podobnější spíše Čechům než Španělům. Všichni Španělé bydlí blízko, zajedou si sem jen tak zalézt, ale já tu žiju, stejně jako Češi. Češi jsou dobří lidé a velmi dobří lezci. Největší rozdíl mezi oběma národy je jazyk. Byl jsi někdy v České republice? Chystáš se tam někdy? Nikdy jsem tam nebyl, promiň, ale určitě se tam chystám, hlavně na písky. Jak bys charakterizoval sám sebe, místní tě nazývají guru Selly, jak to je? Zaprvé jsem velmi špatný lezec, který prostě chce lézt každý den a chce být stále lepší. Nejsem žádný guru, lidé mi tak možná říkají, ale já jsem úplně normální člověk – lezec. Ale je asi pravda, že mě mají lidi rádi... Co tě na lezení nejvíc baví a naplňuje? V  lezení je pro mě nejdůležitější jedna cesta, jít jednou cestou. Nedělám moc jiných věcí než lezení, lezení je pro mě ta nejlepší cesta, jak můžu projít životem. Tuto cestu jsem si vybral asi před deseti lety. Žádná práce, žádný vydělávání prachů, prostě lezení. Tahle idea mi zatím funguje velmi dobře. Děláš i svoje cesty? Jaký máš teď projekt? Občas jo, ale ne moc, udělal jsem tak 25 cest. Teďka se snažím vylézt „Tirali Valent“ 8a+ a „Maestro Suriyoda“ 8b ve Wild Side. Myslím, že „Tirali Valent“ brzo vylezu. Hodně chci brzy vylézt nějaké 8b, 8a+ už nějaká mám, tak bych to chtěl posunout. A co tvůj cíl, lezecký i životní? No, můj lezecký cíl je tady na téhle nálepce (na autě má Armando obrovskou nálepku 9a – pozn. A.E.). A můj životní cíl je stejný jako ten lezecký, můj život je lezení, takže od sebe tyto cíle neodděluju. Chci pokračovat v lezení a žít v horách. Co si myslíš o jiných sportech? Hmmm, nemám rád moc sportů. Mám rád atletiku, to je podle mě velmi čistý sport. Mám taky rád bicykl, občas se projedu, působí to na mě jako doping. No ale třeba fotbal mi přijde stupidní, to si můžeš klidně zapsat. Myslím, že to ani není sport, je to politika, byznys a tím pádem dost „zajímavá“ hra. Kdybychom ty nebo já hráli fotbal na takové úrovni, na jaké lezeme, bereme za to velký prachy a jsme profesionálové. Nemám rád ten systém, když chceš hrát fotbal, nejdřív běž do práce a pak si běž zahrát fotbal, jako je to s lezením. Vyměnil bys Španělsko za jinou zemi, nebo jsi hrdý, že jsi Španěl? Já nepotřebuju mít nad hlavou vlajku a dokazovat vlastenectví. Nejsem hrdý Španěl, když jsem se narodil tady, tak jsem Španěl, kdyby někde v Africe, Armando v cestě „Tirali Valent“ 8a+

14

tak jsem Afričan, nic víc. Do války za Španělsko bych třeba nešel. Někdy bych Španělsko za jinou zemi i vyměnil. Necítím, že hranice jsou důležité. Důležité je, jaké potkáš lidi. Myslím, že kdybych se narodil úplně na jiném místě na světě, byl bych stejný a moje názory by se shodovaly s tím, co říkám teď. Pro lezce je Španělsko asi hodně dobrá země, je tu spousta skal a pravidla tu nejsou tak přísná, není tu s ničím moc problémů. Ale nacionalista nejsem. Kdo je pro tebe fakt ten nejlepší lezec? A jaká vlastnost je podle tebe u lezce nejdůležitější? Samozřejmě Adam Ondra je představitelem nové generace, nové dimenze a je určitě nejvýkonnější a  nejlepší lezec, neoddiskutovatelně. Hodně mě mimo jiné potěšilo, že zbořil mýtus spojený s cestou „Chilam Balam“. Nejvíce si však vážím Danyho Andrady, je to borec, který udělal obrovské kvantum cest a vážím si ho jako člověka i jako opice :-) Tihle lidé mají v  hlavě jakýsi mikročip s  instinktem pro lezení, pro ten pohyb. Ti, kteří ho nemají, musí být inteligentní a učit se, stále se učit hýbat, takový případ jsem já. Kdo je silný a nemá instinkt a ani se neučí hýbat, ten se nezlepší, a kdo je ještě k tomu slabý, ani nemluvit... Myslím, že ty jako příklad lezce jsi více než „pure“. Život sis nasměroval tak, jak ho chceš mít, to dnes není úplně běžné. Co budoucnost a práce? Ano, já jsem si tuto možnost vybral. Všechno je možné, pokud chceš, můj sen je realitou. Teď jsem v tom bodě, o kterém jsem před deseti lety jenom snil. A co bude dál? Další očko řetězu přece! Jediným problémem v mém systému je to, že občas musím do práce. Pracuju tak měsíc až tři do roka, dělám výškové práce, a za tu dobu vydělám tolik, že zbytek roku nemusím dělat nic, ale práci rád nemám. Armando, moc ti děkuju za rozhovor. Taky ti děkuju, pro český magazín jsem rád vyhověl, ale pro Escalar ani Desnivel bych to neudělal, mají dost politický sklony... ptal se foto

Aleš Eichmeier Aleš Eichmeier + archiv Armanda

Občas ale i Armán pracovat musí

Z nové podzimní kolekce 2011 značky HIGH POINT od Sport Schwarzkopf s.r.o. představujeme

www.highpoint.cz tel.: +420 376 528 895 Vyrobeno v ČR

Trango jacket (6.290,-)

Zároveň oznamujeme otevření naší nové outdoorové prodejny v Sušici, kde nabízíme zboží od předních outdoorových výrobců. T.G. Masaryka 154, Sušice Tel: 376 524 079

Solution jacket (8.490,-)

Lively lady jacket (5.990,-)

SETK ÁNÍ účastníků legendárního kavkazského prvovýstupu severní stěnou Šchary z roku 1965 Tisá, 13. až 16. květen 2011

Duchovní otec unikátního prvovýstupu dvoukilometrovou Bezingijskou stěnou Ivan Kluvánek dokáže poutavě vyprávět nejenom o horolezectví

Prvovýstup severozápadní stěnou pětitisícové Šchary na Kavkaze, který v roce 1965 uskutečnilo lezecké družstvo ve složení Ľudovít Zahoranský, Ján Ďurana a Gerhard Tschunko, patří k nejvýznamnějším československým výstupům ve středních velehorách. Výrazně předběhl svou dobu, o čemž svědčí i skutečnost, že byl zopakován až o dvacet let později. Dodnes nebyl tento prvovýstup ruskou stranou oficiálně uznán a v průvodci po Kavkaze tak lze najít jen mylnou informaci: Bushmanov, 1985, levá část severní stěny, klas. 5B. Ani se nechce věřit, že od těch dob už uteklo téměř půlstoletí. Chlapi jsou totiž stále při síle, o čemž se mohli přesvědčit i účastníci jejich květnového vzpomínkového setkání v Tisé. Zaznělo mnoho historek z dob dávno minulých, došlo však i na společný výstup na krásnou pískovcovou věž…

text foto Jano Ďurana s Ľuďkem Zahoranským to stále dokáží večer pořádně roztočit

Gerhard Tschunko naplánoval společný výstup na Blížence v nedalekém Rájci… ... a vyběhne komínem na předskalí jako by se nechumelilo!

16

Martin Krejsa Pepe Piechowicz

Jano Ďurana, základní článek legendami opředené generace Pavouků, to na skalách stále umí.

Pepe si nenechal ujít vrcholovou fotku s Gerdem: „Vylézt na věž s takovou horolezeckou legendou, to mi u nás v Bohumíně neuvěří nikdo!“

K vrcholu Blíženců nevede zrovna chodník... ... přesto se ve vrcholové knížce Blíženců objevuje vskutku unikátní zápis

SALEWA ROCK SHOW

Šampióni přijedou, zalezou si a jedou dál. K tomu, abyste se mohli akce zúčastnit, musíte projít takzvanými Callings, které se pořádají s předstihem na vybraných lezeckých stěnách po celé zemi. Přijedete na setkání, zalezete si, členové Salewa teamu vyberou podle svého názoru nejlepšího lezce dne („climber of the day“), muže a ženu, kteří jedou na závody těch nejlepších pořádané při veletrhu ve Friedrichshafenu. Vybírá se subjektivně, zhodnoceno je i to, zda se lezec pohybuje ve své domácké oblasti či nikoliv, není předepsána cesta či obtížnost. Každý si leze jak a co chce, nicméně je při tom po očku pozorován. Letos nepřijeli zdaleka všichni povolaní, předpověď počasí totiž bohužel nebyla moc příznivá, takže i když nakonec v neděli slunce vysvitlo, byla to ze všeho nejvíc shoda šťastných náhod.

Účastníci „zájezdu“

Dokumentace musí být...

O co jde? Někteří z nejlepších lezců sponzorovaných Salewou (abychom byli mezinárodní, jsou to členové tzv. AlpineXtreme Teamu) sednou do aut a projedou předem danou a domluvenou

Nejen lezením je člověk (natož šéfredaktor) živ...

trasu po vyhlášených lezeckých lokalitách Evropy. Letos se konal třetí ročník této akce a v plánu bylo navštívit osm zemí, od Itálie, přes Německo až po Rusko.

Salewa je firma spojená s lezením, sídlí v severní, germanofonní části Itálie, odkud pochází i mnozí jí sponzorovaní lezci. Cílem setkání je představit se lezecké veřejnosti a šampiónům zase ukázat rozmanitosti jednotlivých lezeckých oblastí. Dalším důvodem podle mě je, že i manažeři jsou lidé a pod rouškou promoakce se rádi sami pobaví nebo si zalezou. Celá akce nemá, jak by se z výše uvedeného mohlo snad zdát, vyloženě elitářský charakter. Klidně můžete přijít do skal také. Nikdo vás nebude hodnotit, ale můžete vidět vynikající lezkyně či lezce na vlastní oči. Mám potvrzeno, že organizátorům jde hlavně o bezpečnost. Více lidí znamená více možných problémů, či nedej bože nehod, proto nemají zájem dělat tuhle akci masově. K věci a s pravdou ven. Na setkání jsem se dostal díky Montaně, ne pro své oslnivé lezecké výkony. Jsem plešatící „takylezec“, který má písek spojený s výpravami stopem do Ádru, „slavným“ výstupem na Krále či Starostu, koupačkou v pískovně a pivkem u Tošováka. Po celou dobu třídenního pobytu mne hostila a po okolí vodila, vozila a tahala nová posila Hudyho impéria, Vojta řečený „Watt“. Znám ho snad ještě z doby, kdy jediné auto v našem okolí byl Zobanův žigulík. Dnes křižuje jako bájný Nazgúl v italském (jak jinak, že?) voze kraj kolem Děčína a domlouvá a řeší to či ono. Kulisy se mění, ale to hlavní zůstává. Doufejme. Sraz v šest večer znamená něco ve smyslu: „Nejdřív o sedmé to vypukne.“ Zahra-

Už vyplouvá loď John B...

18

TOUR STOP LABÁK 9. 6. 2011

niční lezci jsou zalezlí ve svých pokojích a odpočívají. Roger Schäli nedorazil. Jde šuškanda, že den předtím eXtrémisty vylekaly na německé straně kruhy daleko od sebe. Klasika. Kruhy daleko od sebe, to jsme přece „my“. Taková sebeidentifikace. Co na tom, že při opouštění posledního dobrého chytu metr pod kruhem sami nadáváme a třeba na „Meadows“ v Yosemitech by se mnozí nestačili „hustotě“ tamního jištění divit. Kruh, to je písek. Co na tom, že borháků je tu po okolí už dávno asi víc. Symboly je potřeba si hýčkat. Večeře. Stůl jako na svatbě. V jeho jednom rameni „domácí“, v druhém „hosté“. Ostych přerůstá po jistém časovém odstupu ve veselou družbu. Tato národní vlastnost se během druhého dne projeví vrchovatě. Někteří z „domácích“ se díky nadnárodní firmě dostávají po týdnu k posteli, sprše a kvalitní stravě a náležitě si to užívají. Inu, žít jen pro lezení není jen tak! Neděle. Den, kdy Bůh tvořící svět odpočíval. Ne tak naše sešlost. Ráno „nekompromisně“ odcházíme do skal. EXtrémisti se chvíli rozkoukávají a jdou na to, co umí nejlépe. Domácí se nenechávají zahanbit. Směs češtiny, angličtiny a němčiny doplňuje cinkání karabin a smích. Simon Gietl, aktuálně nejrychlejší průstupce severní stěnou Eigeru (čas netřeba

zmiňovat, protože se určitě ještě změní, nicméně jde přibližně o dobu, po kterou jíte dobrou večeři o více chodech v lepší restauraci) se ukazuje jako milý chlapík s „dobrými fixy“, jak kdosi glosuje jeho lezení. Ano, eXtrémisti lezou až neuvěřitelně pomalu. Mají čas, protože mají sílu. Stinnou stránkou ideálního poměru síly vůči váze podle mě je, že musíte nosit péřovku i v červnu. Konec přichází náhle. Tak nějak brzy. Jenže se musí vyhlásit vítěz a šampióni odjíždí dál do Polska. Zítra je čeká po dlouhé době první nelezecký den. Na závěr, aby bylo učiněno zadost i čtenářům hledajícím fakta, vězte, že „padl“ i „Skurutí běh“. Výherci: 1. Martin Klemsa (šek na 300 euro, postupuje do mezinárodního finále do Friedrichshafenu v Německu, 14. 7. 2011), 2. Lucka Hrozová (lano Salewa Entrance 60 m, postupuje do mezinárodního finále do Friedrichshafenu) 3. Jirka Rajský (lano Salewa Entrance 60 m) Gratulujeme! Salewa rock show v Labáku

text foto

Tomáš Roubal Watt, Salewa, T.R.

THE

ALPINE FIT 100 %

Firetail GTX www.salewa.com

BLISTERFREE

19

Guntram Joerg, „Golden Gate“ 8B, Silvapark

V MINULÝCH ČÍSLECH MONTANY JSME VÁM PŘEDSTAVILI BOULDERINGOVÉ OBLASTI V RŮZNÝCH KOUTECH SVĚTA. NE KAŽDÝ MÁ ALE ČAS, PENÍZE NEBO CHUŤ VYRÁŽET ZA KAMENY TAK DALEKO. ZVLÁŠŤ, KDYŽ SE JEDEN Z BOULDROVACÍCH RÁJŮ NACHÁZÍ DOSLOVA ZA HUMNY. V TOMTO ČÍSLE PRO VÁS PROTO MÁME ČLÁNEK, SPECIÁLNĚ NAPSANÝ PRO ČTENÁŘE

MONTANY NAŠIMI JIŽNÍMI SOUSEDY.

Rote Wand

Bouldrování v rakousk’ych Alpách 20

Při pohledu na lezecké osobnosti Rakouska se dá snadno odtušit, jak četné možnosti pro bouldering se tu nabízí. Nejsme jen dobří závodníci, ale jde nám to (a to je snad ještě důležitější) i na skalách. Co dělá Rakousko z tohoto pohledu zvláštním, je rozmanitost místních lezeckých a bouldrovacích oblastí. Najdete tu vše od nejrozšířenějšího vápna, přes žulu (Zillertal), po pískovcové bouldery (Salzburg). Absolutnímu „bouldrovému šílenství“ propadnete asi nejsnáze v Silvrettě nebo v Zillertalu. Zejména Silvretta nabízí ostrou kompaktní skálu s těmi nejrozmanitějšími lezeckými výzvami, jaké si jen umíte představit. V tomto kamenném moři se nachází opravdu všechno a vyznavači všemožných pohybů si přijdou na své. K absolutní špičce patří linie „Golden Gate“ a „Anam Carra“, které svého času patřily k nejtěžším bouldrovým problé-

mům Rakouska, ne-li světa. Také v nižších obtížnostech tady najdete skutečně známé linie, zejména potom „Der Schuh des Manituh“ (7a) a „Zu Jang zum Sterben“ (6b). S čím musí především začátečník na Silvrettě počítat jsou ostré chyty, které rychle ničí prsty. Ale tato oběť se každopádně vyplatí. Tuhle oblast lze doporučit hlavně na jaře a na podzim, ale díky relativně vysoké nadmořské výšce (kolem 2.300 m) se tu dá lézt i v létě. Tato výška ale zároveň může za to, že se v chladných dnech bouldery velmi rychle pokryjí sněhem. Může se tedy stát, že od října až do jara leží kameny více či méně zasypány sněhem, který lezení znesnadňuje. Popisy jednotlivých oblastí jsou k dostání v lezeckém průvodci Alpen-En-Bloc (vydavatelství Panico) nebo online. Kdo už má dost Silvretty (což je jen utopická představa), najde další jedinečné místo pro lezení na Rote Wand (Lech/ Zürs v Arlbergu). Ideální pro návštěvu Guntram Joerg, „The Shark Zone“ 8A, Rote Wand

Guntram Joerg, „Rote Kraft“ 8A, Rote Wand

Martina Scheichel, „The well shit affaire“, Rote Wand

je brzký podzim a pozdní jaro, ale opět, díky relativně vysoké nadmořské výšce 2.000 m n.m. je zde lezení snesitelné i v létě a určitě stojí za to. Rote Wand je Tobias Kleemair, „Der Schuh des Manitou“ 7B, Silvapark

21

Tobias Kleemair, „Falsche Goetter“ 8A, Silvapark Tobias Kleemair, „Niviuk“ 8A, Silvapark

skvělá pro vícedélkové alpské lezení, ale co se dlouho netušilo je, že přímo pod stěnou se nachází četné bouldery v tom nejjemnějším vápenci. V roce 2008 objevili Christian Rudigier a Guntram Jörg potenciál této oblasti a otevřeli prvních 50 boulderů, povětšinou středně těžkých či těžších. A kdo chce víc, může na dalších přilehlých skalních blocích najít spoustu linií. Převažuje lezení po lištách. Kompaktní a zároveň ostrý vápenec umožňuje parádní lezení. Okolní krajina a svěží vzduch potom dopřává protékat každým pórem vašeho těla intenzivní pocit, že jste v horách. Za zmínku stojí vyhlášené linie jako „Psycodelic Man“, „Rote Kraft“ a „Wer nicht weiss, muss Alees glauben“. Kdo by se chtěl o oblasti dozvědět něco víc, musí počítat s tím, že průvodce bude pravděpodobně až příští rok (vydavatelství Panico). Důležité informace získáte už teď na www.baboonmaster.com. Opustíme-li západní část Rakouska a přesuneme-li se východním směrem, dostaneme se nutně do „rakouského Fontainebleau“. Zillertal může už při výběru vhodné oblasti vést k vášnivé debatě mezi jednotlivými skupinkami lezců. Najdete tu totiž nespočet rozdílných sektorů a každé místo samo o sobě je zářivou perlou, kterou se vyplatí detailně prozkoumat. Mezi nejvýznamnější oblasti, které rozhodně nesmíte minout, patří: Zillergrund, Sundergrund, Kaseler Alm, Ginzling a Breitlahner okolo Mayerhofenu. Kvalitní žula přináší milovníkům boje s gravitací takové skvostné kusy jako „Hotel California“, „Spirit“, „Incubator“ a další. Ale nezoufejte, i méně zdatní lezci si v každé oblasti najdou jim vyhovující lezení. V každém sektoru je tak 50–100 boulderů, (Zillergrund Wald jich má dokonce asi 700!) všech stupňů obtížnosti (klasifikováno spíše tvrdě). Nadmořská výška 1.000–1.500 m n.m., ideální na jaře či na podzim. Aktuální informace najdete v průvodci od Marcuse Schweigera. Tak co, už jste tomu alpskému boulderování přišli na chuť? Tak na co ještě čekáte? Jediné skutečně nevhodné období je zima, jinak můžete skočit do své lezecké káry prakticky kdykoliv.

Prameny: Silvretta Alpen-En-Bloc (www.alpboulder.com) Rote Wand: www.baboonmaster.com (Jörg Guntram)

text a foto

22

Martina Scheichel a Jörg Guntram

Guntram Joerg, „Anam Cara“, Silvapark

Ferrata 4 Set Kompletní set pro bezpečné a dokonalé zážitky v zajištěných cestách. Eight Vario lehký prsní úvazek univerzální velikost 280 g. Speedy QB úvazek pro via ferrata a indoor univerzální velikost 545 g. Inhibitor Tech tlumič pádů, bezpečnostní karabiny, elastické smyčky 528 g. Smyčka PA pevnostní popruh pro bezpečné navázání 150 cm

v pro de jní síti K-LOCK system

PORTRÉT

Olda Kopal

Portrét jednoho z nejvýznamnějších průkopníků československého horolezectví

Motto: Horolezectví je souzvuk duše, těla a velkého kamarádství Olda Kopal byl jedním z legendárních průkopníků poválečného lezení u nás. Významnou měrou se zasloužil zejména o vzestup českých horolezců na scéně středních velehor. Nedílný článek pověstné pískařské elity, která se rozhodla své umění uplatnit i ve vyšších horách. Radan Kuchař, Karel Cerman, Bohouš Svatoš, Jirka Mašek, Olda Kopal… kdo by tato jména neznal z lezeckých průvodců nebo alespoň z bible československého horolezectví „Deset velkých stěn“ Radana Kuchaře. S Oldou jsme se při mých pravidelných návštěvách Skaláku skamarádili a nejednou mne obdařil vyprávěním, na které nešlo jen tak zapomenout. Nevím, jak to dělal, ale vždy jsem jej zastihl v dobré náladě. Své zážitky z dob dávno minulých i pár dnů starých opepřoval spoustou historek v převážné většině humorných. Když přišla řeč na lezení, svá vyprávění nevedl jen v minulém čase, jak by se na takovou horolezeckou legendu slušelo. Některé své oblíbené cesty ve Skaláku si totiž rád přelezl i v pozdním věku. Nechce se proto věřit, že Oldův červnový výstup feratou na Spitzberg v Německu byl jeho výstupem posledním. Následující řádky popisují Oldův lezecký příběh tak, jak mi jej dovolil poodhalit jednoho letního večera roku 2003. Rádi bychom tímto povídáním zavzpomínali na Oldu jako na úžasného člověka, horolezce a kamaráda… Začátky ve skalách Poprvé jsem se do Skaláku dostal ještě za války s mámou, která mne sem brávala na černé jahody – borůvky. Vůbec jsem tehdy netušil, že jednou budu po štíhlých pískovcových věžích lézt. Pamatuji si, že v Předním Skaláku bylo vždycky takových jahod… I na houby jsme sem chodili ještě s tátou a bráchou. Nejraději jsem to měl v okolí Zelenáče. Za chvíli jsem měl oblezené všechny dostupné věže – Harryho věžičku, Manon… Bez lana, jen tak. To jsem ještě vůbec neměl páru o tom, že během následujících dvou

24

let už na ně budu lézt vážně. Po revoluci jsme se odstěhovali do Mašova a do skal už to bylo jen kousek. Hned na podzim roku 1945 jsem začal lézt s partou, kterou tvořili Jirka Koucký, Vratík Kalfeřt, Radan Kuchař, Bohouš Svatoš, Bogan Nejedlo, Jirka Jech, Alík Gréfů nebo Jarda Kysela. Bylo mi tehdy čtrnáct a lézt mne učil hlavně Jirka Koucký, který ale brzy zemřel. Také tady byli starší a zkušenější kluci, kteří nás také ledacos naučili – Chroust, Fifan a Haryk Zimů, tehdejší předseda turnovského oddílu s názvem ČAS – Český alpinistický svaz. Maminka o mém působení na

Olda Kopal osazuje jediný kruh „Májové cesty“ na Mnicha při prvovýstupu v roce 1957, foto Bohouš Svatoš

skalách moc nevěděla, ale takových nás bylo víc. Pak jsem začal chodit do školy v Jablonci. Musel jsem do ní dojíždět, takže na lezení zbyla jen so-

bota, neděle a prázdniny. To už máma věděla, že s kamarády lezeme po skalách, ale naštěstí netušila úplně přesně, oč běží. Bylo to tak pro ni lepší. Moje dcery také trochu lezly. Protože vím moc dobře, o čem lezení je, dost jsem si o ně dělal starosti. Aspoň toho byla moje máma ušetřena. Další stupínek výše V roce 1949 se již v Tatrách začaly dělat cvičitelské kurzy a naše parta na nich samozřejmě nemohla chybět. Poznali jsme, že Tatry a lezení v nich je paráda, a tak jsme tam začali jezdit pravidelně. Nejdříve jsem byl členem turnovského oddílu, pak jsem přestoupil do Lokomotivy Liberec, kde byly cesty vlakem zadarmo. Nakonec jsem se však usídlil v Jablonci. Oddíl tam ještě žádný nebyl, tak se jeden udělal i tam. Naše začátky v horách byly docela tvrdé. Vzpomínám si, jak jsme v roce 1949 na Vánoce jeli s Radanem a Bohoušem do Tater. Ve Zlomiskách u plesa jsme si postavili iglú a na Štědrý den jsme se vydali na Kozí stráž. Napadla fůra sněhu a my na železech neuměli ještě moc chodit. Raději jsme dolů slaňovali a při jednom sestupu si Kuchta propíchl lýtko mačkou. Radan byl ale vždycky tvrďák, a tak s tímto zraněním, plným ruksakem a lyžemi šel přes Železnou bránu dolů do Kačí doliny. Nevěděli jsme ani, kudy se to pořádně slézá. Cestička, kterou jsme znali z léta, se pod sněhem ztratila. Bylo to šílené. Strmý svah se dal sjet na lyžích až v dolní části, Radan navíc se svým lýtkem… Začalo se tedy jezdit do Tater. Psala se léta padesátá. Začali jsme rukovat na vojnu. Nejprve Karel Cerman v roce 1949, o rok později Radan a Bohouš Svatoš a nakonec já v roce 1952. Malinko jsme se potrhali, ale parta se udržela. Než jsem odešel na vojnu, začali jsme lézt v Tatrách i v zimě. K těm opravdu průkopnickým výstupům řadím první zimní přelezení „Hokejky“ v Západní stěně Lomnického štítu. Já lezl s Jirkou Maškem a Karel Cerman s Boganem Nejedlem, který v roce 1970 zůstal v Peru pod lavinou. Měli jsme s sebou železa – desetihroté Eckensteinky, ale protože bylo ve stěně čisto, nakonec jsme stěnu lezli jen ve vibramech. Úsek pod Křížem se lezl zespoda přes

Vrcholová idylka na Kapelníkovi v roce 1962, zleva Chroust, Jirka Mašek, Josef Kühn, Olda Kopal, foto Bohouš Svatoš

Večerní zastavení po lezeckém dni na Suchých skalách, zleva Olda Kopal, Jiří Jech, Jarda Kysela, Josef Kühn, 60. léta, foto Bohouš Svatoš

Výstup Oldy Kopala a Karla Cermana Svatošovou cestou na Dominstein, 60. léta, foto Bohouš Svatoš

plotýnku. Šel jsem jej jako první a díky této skutečnosti si jej pamatuji dodnes naprosto přesně. Zatloukl jsem tam do skály Šádkovu jedničku, zajela do spárky jen asi 2 až 3 milimetry hluboko. Když jsem se jí přidržel, modlil jsem se v duchu, aby mne udržela. Následoval traverz 8 metrů doprava a krásná délka pod samotnou Hokejku. Založil jsem si do kouta jištění – smyčku. Říkal jsem si: „Dám ji raději kratší, aby byl krátký i případný pád…“ Ale ten tah lana potom! Přelezl jsem přes hranu převisu. Tenkrát se vázalo přímo na lano a kladivo se na ně věšelo na háček. Šel jsem půldruhého metru nad převis do stěnečky, kde se mi kladivo vzpříčilo o skálu. Strašné pocity! Cestu jsme ale stihli vylézt bez bivaku. Jestli se jedná o zimní výstup, si tenkrát víceméně určoval Puškáš. Když bylo v Tatrách hodně sněhu, řekl: „Je sice duben, ale lezou se stále zimní výstupy!“ My „Hokejku“ lezli opravdu až v dubnu. Na policích byl tu a tam led, ale jinak byla stěna celkem su-

chá. „Hokejku“ jsem pak lezl ještě jednou. S Karlem jsme totiž jezdili do Tater dlouhá léta jako instruktoři cvičitelských kurzů. Dnes mne tady díky tomu skoro každý druhý zdraví a přitom už vím prdlajs, kdo to vlastně je. Na kurzech první třídy už adeptů moc nebylo. Zúčastňovali se jich jen nejlepší lezci, a tak jsme s nimi lezli ty nejtěžší věci, včetně zmiňované „Hokejky“. Také jsem si „užil“ při prvních zimních výstupech v severní stěně Malého Kežmarského štítu přes známou Weberovku. Vzpomínám si ale také na první zimní výstup cesty „Přes Ucho“ v téže stěně s Radanem. Během výstupu jsme museli překonat úseky se sněhem, ledem i skálou, bylo tam všechno dohromady. Opravdu těžké byly všehovšudy jen dvě délky, ale i tak to nebyl špatný výkon. Těžké věci se lezly jen po Německý žebřík a nám se to povedlo za den. Když jsem se dostal do manšaftu, dělali jsme i přechod hlavního hřebene Tater. S Karlem jsem

25

PORTRÉT jej přešel nejprve v létě za čtyři dny, zimní přechod o rok později už ale byl opravdový drasťák. Kdo někdy zkusil, ví, co je to za šichtu! Honili jsme tak kondičku na lezení ve vyšších horách, do kterých jsme měli namířeno. Já to ještě doplňoval během na lyžích, v němž jsem kdysi závodil. Pamatuji si, že můj největší výkon na nich byl 126 kilometrů dlouhý přejezd Ještěd – Sněžka – Ještěd za 16 hodin. Opravdové velehory Poprvé jsem se do zahraničních velehor dostal v roce 1955. Naše cesta směřovala do francouzských Alp pod nejvyšší horu Evropy Mont Blanc. Ze Skaláku nás tehdy jelo pět. Bohouš Svatoš lezl s Radanem Kuchařem, Karel Cerman s Jirkou Maškem a já se dal dohromady s Jardou Mlezákem z Ústecka. První túra vedla severní stěnou Greponu přes ledovec. Byla to čtyřka a přelezli jsme ji za den. Na vrcholu jsme už toho měli plné kalhoty. Pak jsme měli namířeno na ledovou stěnu Brenvy. Vyrazili jsme z chaty Charpoa směrem k hřebeni Col de la Forche. Pod Malým Kapucínem jsme došli až na konec ledovce, kde to byla samá trhlina. Co čert nechtěl – zkazilo se počasí. Nalevo i napravo ledovcové trhliny, nad námi stráň nahoru do sedla. V noci foukalo, napadl sníh a nečas s nedostatkem jídla nás přiměl k návratu. Slezli jsme zpět na ledovec a pokračovali proti větru. Vidět bylo tak na deset metrů. Šli jsme navázáni v rozestupech pěti metrů. Hrozil pád do zavátých trhlin. Kdo půjde první? Pochopitelně já – jediný svobodný, oni už rok ženatí. Tímto způsobem mne starší kamarádi využívali často, byl jsem z nich nejmladší, a tak jsem musel vždycky chodit pro pivo… Na ledovci na mne pokřikovali: „Víc doleva!” A já šel samozřejmě na druhou stranu, protože jsem nic neslyšel. Všechno bylo zafoukané navátým sněhem. Čekal jsem, že musím každou chvíli spadnout. Po půl druhé hodině jsem byl přesvědčen, že jdeme úplně blbě. Za další hodinu jsme už ale nad sebou viděli lano z lanovky. Netrvalo dlouho a byli jsme zpátky na chatě! O rok později se Karlovi Cermanovi s Radanem Kuchařem podařilo vylézt první pořádnou alpskou stěnu – Grand Charmoz. Dali ji s jedním bivakem. Původně jsme na ni měli jít ve čtveřici ještě s Jirkou Maškem, ale mně se neudělalo dobře. Necítil jsem se, a tak jsem si na svou první alpskou stěnu musel ještě rok počkat. S Radanem Kuchařem se nám totiž podařil 8. výstup „Magnoneho cestou“ západní stěnou Petit Dru. Původně jsme měli v plánu severní stěnu Grandes Jorasses, pod kterou jsme však došli ve vyloženém hnoji – sníh tehdy hodně tál. Změnili jsme tedy směr na Petit Dru. Nebyl čas na vyčkávání. Vízum jsme totiž měli jen na 14 dní a peníze žádné. Západní stěna Petit Dru představuje 1.000 metrů těžkého lezení. Přelezli jsme ji s minimálním vybavením, měli jsme jen asi 10 skob a pár klínů. V těžkých místech sice byly skoby a tu a tam dřevěný klín, ale i tak to byl slušný výkon. Pamatuji si třeba na devadesátimetrový zářez, za nímž jsme dolezli na malou skalní poličku. Nad ní se vypínala trhlinka s ne úplně dobře zatlučenou skobou, ze které se musel dělat kyvadlový traverz. Bylo to asi 15 metrů slanění a 7 metrů pendl. Radan mi dodal morál: „Slaňuj ty! Jsi těžší…“ Popis výstupu sliboval dalších 6 až 7 délek lezení. Tam bylo ještě

26

lezení! Strašné záběry! V některých spárách jsme využili techniku, kterou jsme se naučili doma na písku. Pak se ale nad námi objevila hladká plotna a v ní jedna tenká trhlinka, do které jsi neměl šanci dát botu. Vše bylo najednou jinak. Naštěstí jsme měli s sebou smyčky z lana, kterými jsme dřevěné klíny ovazovali jako pískovcové hodiny… Naše výlety do hor se uskutečnily pěkně popořádku. Tatry, Alpy, pak jsme jezdili, kam se mohlo – třeba do Bulharska a později do Julských Alp, a teprve až pak přišel na řadu Kavkaz. Vše na sebe ale navazovalo poměrně rychle, protože poprvé jsme na Kavkaze byli v roce 1958. Museli jsme zajet nejprve do Moskvy, potřást si rukama se soudruhy, a pak rychle vlakem na jih. Neměli jsme ale štěstí na počasí, a tak jsme vylezli jen na Elbrus. O rok později se nám už dařilo, protože se nám s Karlem Cermanem a Radanem Kuchařem poštěstilo přelézt dva náročné prvovýstupy na Donguzorun a Nakratau. „NakOlda Kopal při lezení na Zlý Zub v bulharské Rile

Testy v tlakové komoře Vojenského leteckého ústavu v Praze před expedicí, Olda Kopal stojící, před ním MUDr. Jaromír Wolf a úplně vpravo Ivan Kluvánek

V základním táboře pod Leninovým štítem na Pamíru v roce 1967, stojící zleva Olda Kopal, Ivan Goll, Jiří Šimon a K. Heřman, sedící zleva MUDr. Jaromír Wolf, Ivan Kluvánek a J. Sláma

ru“ jsme vlastně udělali dvakrát, protože jsme nejprve vylezli čtyřkový pilíř zleva, ze kterého jsme si zblízka prohlédli samotnou severní stěnu. Celou dobu jsme sledovali, kudy padají séraky. Sondovali jsme i ze stanu, který jsme si postavili pod stěnou. Nic pořádného jsme ale nevykoumali, každou chvíli se něco sesralo dolů – jednou támhle, podruhé tudle… Laviny padaly ve dvě v noci i ve dvě odpoledne. Kdykoliv. Vůbec nebyly pravidelné. Říkalo se, že po ránu je stěna stabilnější, když je vše přimrzlé. Prdlajs! Stěnu Donguzorunu před námi přelezl pouze Michail Chergiani, gruzínská lezecká legenda, a my byli první, kdo výstup po něm zopakoval. Šli jsme ale jinak než on, v dolní části je skalní trojúhelník a my jej přelezli zprava, protože se nám tam zdály být lepší podmínky k zajištění. V horní části je bariéra visutých ledovců. Bylo to tam nějaké „nasypané“, a tak jsme nešli přímo vzhůru jako při prvovýstupu, ale raději úsek oblezli zleva. V průvodcích se náš výstup uvádí jako varianta Chergianiho cesty, náš směr byl ale dán momentálními podmínkami ve stěně. Když se totiž nahoře odlomí sérak, stěna je pak úplně jiná a těžko posuzovat, co člověk přesně leze za cestu. Problém byl už jen přelézt okrajové trhliny. Pak jsme nalezli do žlabu, který vytvořily padající séraky. Do stěny jsme nastupovali brzy ráno a tak jsme tento tobogán překonali ještě za tmy. Za svítání jsme se dostali mimo dráhu lavin. Lezl jsem jako druhý. Nejprve jsem odjistil Radana, který zmizel za rohem. Pak volám dolů: „Karle pojď,“ a jak dobírám lano, najednou čumím, jak se ledová věž přede mnou začíná naklánět… Padající led prosvištěl žlabem pod námi za půl minuty. Kdybychom jej nestihli přelézt včas, byli bychom tam dodnes jako v ledničce. V roce 1962 jsme se na Kavkaz dostali znovu, do oblasti Bezingi se slavnou Bezingijskou stěnou. S Radanem a Zdeno Zibrínem jsme nejprve přelezli centrální pilíř v severovýchodní stěně pětitisícové Dychtau. Slavný ruský horolezec Vitalij Abalakov jej před námi lezl týden a nám se výstup podařil s jedním bivakem. Na místo, kde první den dělal „pěščory“ (sněhový záhrab), protože začaly lítat kameny, jsme dolezli ještě za tmy. Přece jen jsme tam byli fůru let po něm a už jsme měli na mačkách přední hroty. Tenkrát se stalo neštěstí Pavlu Černíkovi se Zdeňkem Studničkou.1 Než spadli ze severní stěny Šchary, měli jsme v plánu Bezingijský traverz – pod stěnou už byly postavené stany. Pak ale přišli dva chlapi v košilích a s cepíny a suše nám oznámili: „Moskva zakázala, rajón zakryt!“ A přidělený instruktor nás na kolenou prosil, abychom je poslechli. Jestli prý nepůjdeme dolů, tak on už se na Kavkaz nikdy nedostane. Šli jsme tedy zpátky a dostali týden volna. Co s ním? Rozhodli jsme se pro týdenní čundr po Kavkaze. Říkáme jim: „Dejte nám osly a na týden žrádlo!“ Nic víc jsme nechtěli. Osly nám ale nedali, a tak jsme museli celé údolí slézt dolů sami. Protější dolinou jsme se pustili nahoru proti proudu. Na přechod přes hlavní hřeben jsme se zeptali místních Rusáků. Museli jsme být opatrní, protože jsme tušili, že za námi někoho pošlou. Tenkrát se tam nemohl nikdo pohybovat bez „puťovky“, ani dnes by to určitě nešlo podniknout úplně svobodně. Nakonec jsme se dostali až do Horní Balkarie, kde jsme se strašně přežrali hrušek. Narazili jsme

Oldo, dýchej! Expedice Annapurna IV v roce 1969, foto Bohouš Svatoš

Olda Kopal krmí Jirku Maška během výstupu na Annapurnu v roce 1969, foto Bohouš Svatoš

tam na ohromně ochotné lidi, možná protože jsme byli úplně první cizinci, kteří se do těchto míst dostali. Za vesnicí byla lávka přes řeku Těrek, přes niž jsme nakonec nešli. Pořád jsme si namlouvali, že za námi někdo půjde a ten někdo by určitě přes lávku šel. Jak jsme později zjistili, díky tomuto rozhodnutí nás skutečně nechytili. Postupovali jsme tedy druhým břehem a následující den se nám do cesty postavila skalní zeď. Honza Červinka s Vildou Heckelem ji oblezli kosovkou, my ostatní se rozhodli pro přebrodění, protože se v těchto místech řeka rozlila do pěti pramenů. Vilda nás pak fotil, jak máme vodu do půl pasu a společně se držíme klády. V jednom okamžiku však Zdeno Zibrín zařval: „Chlapi, já to neudržím!“ Pustil se klády a skočil metr a půl k protějšímu břehu. Úplně nás rozhodil. Radana silný proud strhnul a díky tomu vznikla známá Vildova fotka, jak Radan pluje řekou a je z něj

vidět jenom ruksak. Naštěstí vše dobře dopadlo, ale nebyla to sranda. Byla nám ohromná zima… Zpátky přes hřeben jsme se úplně přesně netrefili, přišli jsme do úplně jiného údolí. Nakonec jsme se dostali do druhého největšího města v Gruzii – lázní Kutajsi, dost záhadným způsobem. Cestovali jsme všelijakými taxíky i náklaďáky, jednou dokonce na bramborách. Koupili jsme si k jídlu melouny nebo hroznové víno. S Honzou Červinkou jsem si meloun vyměnil za víno – půl na půl. Pochopitelně jsme víno sežrali neumyté a kvůli tomu jsme pak oba mohli zemřít. Nablili jsme do rododendronů, pak jsme letěli na záchod do hotelu, ale tam bylo ještě hůř. Miloš Turek, který nám dělal doktora, rozhodl: „K žádným skutečným doktorům nepůjdete, protože by nás mohli okamžitě chytnout!“ Sehnal živočišné uhlí, a tím nám opravdu zachránil život. Počkali jsme do noci druhého dne na rychlík do Tbilisi, kde jsme se den zdrželi. Do Nalčiku jsme se vrátili křížovou cestou prakticky na hodinu přesně. Rusáci na nás valili oči – bez povolení jsme podnikli takovýhle výlet. Potulovali jsme se po Kavkaze úplně sami. Vilda Heckel pak o našem dobrodružství napsal knihu Expedice Kavkaz2, na jejíž obálce skáče Radan přes obrovskou trhlinu. Jeden den jsem s ním musel kvůli focení lítat po ledovci i já… Průkopníky v Himálaji Po mém působení na Kavkaze bylo načase podívat se i do nejvyšších hor. Zúčastnil jsem se třeba Alpiniády v Mongolsku. Byla to socialistická vymoženost, při níž se scházeli horolezci z východu. Také jsem navštívil Pamír a Ťan Šan. Neskutečné zážitky mi ale připravila liberecká výprava na Annapurnu IV v roce 1969. V expedici jsme byli

27

PORTRÉT všichni kamarádi. Byla to vůbec první česká výprava do Nepálu. Vůbec jsme netušili, do čeho jdeme. Měli jsme indické vízum, a tak jsme plánovali vylézt na nějaký kopec v Gharwalu. Naše rozhodnutí se ale rychle změnilo na české ambasádě v Dillí. Když jsme sem přijeli, zeptali se nás: „Proč nejedete do Nepálu?“ My na to: „Nemáme tam žádné zastoupení a nemáme ani jejich víza.“ Oni jen, že to není žádný problém, a tak Chroust jako vedoucí letěl s jedním chlapíkem z ambasády do Káthmándú. Potkali jsme se až v Nepálu, když nám jel naproti s potřebnými papíry. Nevěřil svým očím: „Chlapi, jak jste se sem dostali?“ V Káthmándú jsme si mohli vybrat ze dvou kopců. Zvolili jsme Annapurnu IV. Jednu kapitolu našeho dobrodružství tvořila cesta do Nepálu a zpět nákladním autem.

Olda Kopal jako reportér při expedici Annapurna 1969, foto Bohouš Svatoš

Olda Kopal na ledovci v Ťan Šanu v roce 1982, v pozadí pětitisícový Talgart, foto Bohouš Svatoš

Druhá se skládala z pobytu v Káthmándú, cesty s nosiči do hor a nakonec ze samotného výstupu. Obojí bylo fantastické. Dohromady jsme všichni měli asi 200 dolarů, kterými jsme zaplatili nosiče. Veškeré žrádlo na 3 měsíce jsme si museli přivézt od nás. Vůbec nic nám nechybělo. Všude nás brali, snad na malé výjimky na ambasádě v Teheránu. Tak jak měli kluci v roce 1970 v Peru smůlu, tak my v Nepálu měli obrovské štěstí. Na první český vrchol v Nepálu se nakonec dostal Miloš Albrecht se Šerpou Ang Babu. Mně výšky moc neseděly, stálo to dost za hovno. V šesti a půl tisících jsem se napil a hned jsem zvracel. Každý to má s výškou hold jinak. Ale i tak na tuto výpravu moc rád vzpomínám.

28

Z letního povídání pod skalami Oldo, dodnes lezeš jako ďábel. Když vylezu na některou z věží, vždycky naleznu ve vrcholové knížce tvé jméno… Moc tam toho už neuvidíš. Třeba loni jsi vylezl „Jeschkeho cestu“ na Kápla a „Kouřovou spáru“ na Daliborku lezeš pravidelně. Jo, jo, loni. To mi ještě šlo. Opravdu loni jsem tam byl, ale letos ještě ne. Mám za sebou operaci. Koupil jsem si totiž kolo a nabil si na něm držku. A měsíc lezení v hajzlu! Kolik tak vylezeš za rok cest? Teď už jen tak třicet až padesát. Lezu s mlaďochama – s Meierákama (Radek a Mirek Meierové – nejproduktivnější tvůrci cest ve Skaláku) a s vnukem Jirky Maška. Ale jen to, na co stačím a co si opravdu chci vylézt. Třeba na Taktovku. Klasické cesty, co jsme vždycky lízávali, vylezu i dnes. Jaké máš další oblíbené cesty ve Skaláku, které bys ostatním poradil? Třeba Plátkova čtyřkruhová „Ponurá cesta“ na Opomenutou je přece krásné lezení. Opravdu hezká stěna. Je v ní všechno, ale musíš na ni mít! Nebo Plátkova „Sfinga“ je také perfektní cesta. Nebo „Kouřová stěna“ na Daliborku je vyloženě exkluzivní. Je to sice dřina, ale technicky bůhvíjak těžká není, když to umíš… Pak mám rád obě klasické cesty na Kobylu v Příhrazích. Na ni je krásné vůbec vylézt. Nebo Sloup v Příhrazích, Hláska v Drábských světničkách a Andělčina stěna Vojty Nejedla… je toho hodně. Co bych ale ještě rád poradil – aby se lezci nepřeceňovali, aby měli k sobě trochu úcty a aby věděli, na co mají a na co nemají. A nechat se tahat na druhém konci lana také nemá smysl. Opravdový požitek z lezení má jen ten, kdo cestu vyleze jako prvolezec. Dneska ti spousta lidí dole v hospodě tvrdí: „Jó, to jsem lezl. Nic to není!“ A nepřizná, že to bylo na druhém konci. Znáš to, ne? Rád bych se zeptal i na pozadí tvého snad nejznámějšího pískařského prvovýstupu – „Údolní spáry“ na Hlásku v Teplických skalách, který jsi v  roce 1956 přelezl společně s  Karlem Cermanem… Do Adršpachu jsme tehdy s Karlem odjeli na jeho první motorce, byla to černá číza sto padesát. Dneska, když někdo jede do Ádru, je tam za dvě hodiny. Pro nás to byl výlet pomalu na celý den, s ruksakem na zádech. Do té doby jsme tam jen

Olda Kopal během přechodu bulharské Rily a Rodop při pečlivém záznamu denních zážitků nad jezerem Beglika v roce 1986, foto Bohouš Svatoš

opakovali těžké věci. Někdo nám pak ale prozradil, že v Teplicích je krásná věž a zezadu je prý rozdělaná cesta od Němců z dob před válkou. Byla řeč o Hlásce. Šli jsme se tedy na ni podívat, oč běží. V Německé cestě jsme ztroskotali, poněvadž byla věčně mokrá. U druhého kruhu to klouzalo, tak jsme toho nechali a šli to zkusit na druhou stranu, kde vedla krásná široká spára odzdola až nahoru. Když se přeleze počáteční převisek, dostaneš se do spáry, podobné jako je náš Jeschke Riss na Maják, jenže je asi jednou tak dlouhá. Když jsem do ní nalezl, koukám kolem sebe a najednou jsem v polovině spáry. Cítím, že na to ještě mám, tak jsem se opřel o jediný stup a dal kruh. Pak jsem ale zjistil, že jsem mohl úplně lehce vylézt ještě o 4 metry výše. Kdybych to byl tušil, bylo v cestě o jeden kruh méně. Ale po vojně je každý generál. Ten den jsme do stěny osadili tři kruhy, protože víc jsme jich s sebou ani neměli. Za 14 dní jsme do Teplic museli jet ještě jednou a cestu dolezli. Nakonec je v ní šest kruhů, zvláště ten třetí a čtvrtý je hanebný, všechno kulaté, nikde žádný chyt. V obyčejných hnědých plátěných keckách (nic jiného totiž ani nebylo k mání) vylézt touto spárou opravdu nebylo nic jednoduchého. Fascinuje mne, jak jsi do lezení stále zapálený. Máš nějaký recept na lezeckou dlouhověkost? K  lezení musíš mít opravdový vztah, musíš ho mít skutečně rád. A musíš si držet kostru. Nejít do hospody a jen se tam nažrat nebo ožrat. S desetikilovým rancem ne na zádech, ale tady vepředu – to nemůžeš přece nic vylézt. Říkám to každému, ale oni tomu pořád nechtěj rozumět a klidně žerou dál. Když jsem přišel z vojny, vážil jsem taky pětaosmdesát kilo. Komunisti mě tam vyžrali. Pravidelná strava ráno, v poledne a večír. Sice jsem měl sílu nějakou, ale když jsem přelezl Smítkárnu, měl jsem toho „plný rukáv“. Dnes mám pětasedmdesát, a i když tuto cestu lezu jen na druhém konci lana, dám ji podstatně snáz než tenkrát. A přitom je to jen rozdíl deseti kil. Pozoruji dnešní střízlíky. Co jsou schopni přelézt na umělých stěnách je obdivuhodné. Atletická gymnastika. Jsou to opravdu kádři. Váží jen padesát kilo a lezou dokonce i v horách. A unesou i  ruksaky! Dost často se ale stává, že když má u nás první kruh v sedmi metrech, je absolutně posranej. Psychicky. Bohužel, je to dané návyky z vápenců a z překližky. Dnešní trendy v lezení tedy sleduješ… To víš, že jo. I kdysi jsme se hádali, jestli skálolezení dělá skálolezec nebo horolezec. Říkalo se, že horolezec leze po horách a ne po skalách… Podobné diskuse byly neustále a trvají dodnes. Myslím si, že člověk má poznat všechno. Třeba bouldering. Při něm se vycvičíš a dostaneš„magi“. Když spadneš, nic se neděje. Ale je to jistě něco úplně jiného, než když máš pod sebou deset lanových délek. Lezení je dnes tak rozkouskované do všech možných i nemožných věcí – lezení na čas, lezení na obtížnost… Lezení na našem písku je ale také speciální. Zdejší skála je měkká. Leze se tady také na RP, ale mělo by to tak být, jen když cesta vede přímo a ne, jakmile jde za roh. Dříve jsme u každého kruhu dobírali, ale dnešní mladí lezci snad neumí u kruhu pomalu ani sedět. Musí lézt rovnou až nahoru a to tady přece nejde! Když srovnáš, jak Skalák vypadal v pětačtyřicá-

Myslel jsem si, že spároví specialisté jste byli ve Skaláku všichni… Nééé, vždyť tady je stěn! Někteří lezci pomalu ani neví, co to spára je. I dnes je plno kluků, kteří, než by dali ruku do spáry, raději cestu přelezou „po ničem“ stěnou. Dříve tady spáry lezli hlavně Němci – udělali cesty na Panny, na Křemennou nebo Dračky. Jsou to všechno těžké spáry, které se i dnes málo lezou. My měli rádi „Jeschkeho spáru“ na Maják. Měli jsme ji tak naučenou, že jsme ji lezli v trenýrkách a bosi. Tam a zpátky. Slyšel jsem, že jsi nedávno oslavil svůj stý výstup na Taktovku… Nikdo přesně neví, jak se to stalo a  odkud jsem vlastně spadl. Nejprve jsme vylezli Jeschkeho na Kápla, ale byla tam zima. Rychle jsme tedy přeběhli k Taktovce, kde svítilo sluníčko. Už tam ale rozbaloval lano kluk s holkou. Říkám si: „A sakra! To budeme čekat dlouho!“ Pak jsem se zeptal: „Znáte to tady? Ne? Tak my půjdeme před vámi, jo?“ Chytil jsem konec lana, uvázal se a: „Tomáši, jdu!“ Nastoupil jsem. Cesta začíná traverzem 2 metry za hranu, kde je sice nejlehčí místo, ale je to tam solivé. Ani přesně nevím, co se vlastně stalo, protože pak jsem se probudil až dole v sanitce. Spadl jsem asi ze tří čtyř metrů na zem. Jsou tam klády, aby se svah nesesouval. Musel jsem dopadnout na záda, hlavou jsem se„mignul“ o jednu z klád a tím vše zhaslo. Akorát mi pak kluci říkali, že jsem jim prý strašně sprostě nadával…

Olda Kopal v Kouřové spáře na Daliborku jištěn Radanem Kuchařem, foto Bohouš Svatoš

tém, padesátém roce, a v jakém stavu se nachází dnes… Je to hrůza! Před čtrnácti dny jsem třeba lezl Podmokelskou a ve skále jsou tam ohromně hluboké zářezy od lana. Strašné! Já bych ji rovnou zakázal. V Dračí stěně na Dračí věž zase hrozí, že vypadne celý blok. V traverzu na Rudé hraně Dračí věže byly vždycky krásné chytečky. Letos jsem jich tam našel sotva polovinu. Lezou tady strašná kvanta lidí. Přijedou na týden do kempu a  chtějí si pochopitelně zalézt. Když zaprší, nemělo by se 48 hodin lézt, ale toto pravidlo se absolutně nedodržuje. Víš dobře, jak to vypadá, když něco řekneš horolezcům – na vše kašlou. Kdysi si ale zdejší lezci pořádek ve skalách pohlídat dokázali… Lezců bylo ale podstatně míň. Vezmi si dnes jenom Němce. Lezou prší neprší – těm je to absolutně jedno! Když jsme v padesátém roce lezli na Dračkách, věděli jsme o Pražácích u Kápla. Při našem lezení na Majáku byli zase na Dračkách Hradečáci. A nikdo víc! Vzpomeneš si na nějaký silný zážitek ze Skaláku té doby? Jednou „blbec“ Kuchařů povídá: „Jdeme dělat novou cestu na Dominstein!“ Vedle Smítkárny!

Přelezli jsme její poměrně těžký nástup – z předskalíčka do díry. Radan pak vlezl do pověstných krychliček a měl namířeno doprava za roh, do nezlezené stěny. Nějak se mu ale nevedlo, nemohl dokončit traverz. Ovázal tedy tři krychličky, začal mne dobírat a povídá: „Pojď ty!“ Tenkrát mne opravdu dojal. Neměli jsme ani pořádné smyčky. Kdybych trhnul s lanem, všechno šlo dolů i s námi. V duchu jsem si fakt říkal: „Do prdele, to nedopadne dobře.” Za rohem jsem ale objevil schovanou malou polici, kde jsem osadil kruh a kousek výš ještě jeden. Není to moc lezená cesta. Přitom nejlehčí byl právě úsek s krychličkami. Nesmíš jej ale lézt naboso jako my. Radan byl vždycky hlavně spárař. My věděli moc dobře, proč tomu tak je. Byl z nás nejhubenější a do těch spár se vlezl vždycky hlouběji než já s Karlem Cermanem. Byli jsme prostě více „přes prsa“. V Příhrazích je Smítkova spára na Rakev, Joska byl prý taky takové vyžle. Radan na ní musel samozřejmě občas zajít a my ostatní nemohli zůstat pozadu. Asi 5 nebo 8 metrů nad kruhem se spára nepříjemně zužuje. Musel jsem z ní vždycky vylézt a jít nepříjemně venkem. Jednou jsem ji takhle lezl s tím „blbcem“. Najednou koukám, kde je… a nemůžu uvěřit svým očím. Radan zalezl dovnitř a těžké místo oblezl vnitřkem spáry, jako by to byl komín.

Olda Kopal nepokazil žádnou legraci

Oldo, já jsem ale nemyslel tento pád, ale že jsi na Taktovku skutečně vylezl posté… No, za měsíc nebo za dva jsem tam už byl zase… Ty si všechny své výstupy tak pamatuješ? Veškeré své výstupy jsem si zapisoval do roku třiasedmdesát. Pak jsem s tím přestal, ale výstupů na Taktovku tam už bylo zapsaných pětasedmdesát. Od té doby jsem na ni vylezl minimálně jednou za rok, takže sto už jich bylo určitě. Bohouš Svatoš měl stovku na Taktovku ještě přede mnou… S jakým vybavením lezeš? Mám ti to ukázat? No sedák už mám, ale ještě se do něj neumím pořádně nasoukat. Lano

29

PORTRÉT mám taky dobré, ale nemám jedinou expresku. Karabin mám poměrně dost, ale skoro každou úplně jinou, jak jsem ji našel, když visela v nějaké skobě nebo omylem někomu sebral. To oni mně ale taky! Lezečky mám naše české, co se před léty vyráběly, a podrážky si na ně lepím sám. Moderní si už kupovat nebudu, protože v těch spárách bych je stejně odrovnal. Z moderního vybavení uznávám jen tři věci: lano, sedák a osmu. Možná ještě íbíčka. Lano je důležité – když do něj sletíš, aby neprdlo. Když jsem začínal, tak nebyly pomalu ani karabiny. Lano se protáhlo jen kruhem, do kterého se strčila ruka, a tak se jistilo. Lana to byla šílená. Lezlo se na všem, co se sehnalo. Na některých z nich byly původně uvázané kozy na trávě. Sedací úvazek je také nutný – aby ses při pádu neuškrtil. A osma je dobrá pro jištění. Kolikrát byl jistič více zmrzačený než ten, co spadl. Vyhodilo jej to do vzduchu a  křáplo do hlavy nebo vtáhlo ruku do karabiny. A slanění s osmou, to je něco úplně jiného než dříve. To si ani neumíš představit, kolik „šliců“ na krku, na zádech a na prdeli jsem měl, když jsem po každé neděli přišel v pondělí ráno do fabriky. Všichni se mi furt smáli, že jsem měl o víkendu zase nějakou žen-

Normálku na Taktovku leze Bohouš Svatoš, Olda Kopal jej jistí u prvního kruhu

Oldův stěnový portrét, foto Bohouš Svatoš

skou. Protože to bylo nějakého slanění… Když se třeba lezlo na Blatník, Bránu a na Maják, tak jsi za den naslaňoval 120, 140 metrů a všechno jen přes tělo. I když se vymýšlely různé zlepšováky – třeba jsme zkoušeli jezdit přes rozříznutou hadici, za rok jsi roztrhal na skalách a ve spárách dvoje pumpky. Lezlo se ve všem, co už se dávno mělo vyhodit. Na prdel se jen přidala záplata, aby se dalo slaňovat… Nebo si vzpomínám, když jsme

30

šli s Radanem vůbec poprvé na Severní Dru, začal padat sníh a nedalo se pokračovat ve výstupu, protože všechno okolo bylo mokré. Museli jsme ze stěny slanit asi 5 délek dolů. Zvlhlo i lano, a jak se vinulo přes všelijaké poličky se sutí, nalepila se na něj žulová drť, jemný píseček. Začalo se chovat jako smirek. Když jsem přišel dolů, chlapi na mě volali: „Co blbneš? Vždyť máš holou prdel!“ Měl jsem půl nohavice přeřízlé. Osma je tedy výborná věc. Akorát nevím, kdyby ji mladí ztratili… Tak by se možná někteří z nich ani nedostali ze skály dolů. Oldo, když se tě někdo zeptá, proč vlastně lezeš, co odpovíš? Co ti lezení přináší? Veliké potěšení těla a  duše. Požitek, že jsi s kámoši na laně. Navíc za války nebo za komunistů jsi měl pocit svobody, protože ve skalách

jsi jim mohl vynadat. Byl jsi úplně volný, jako jsi teďka. A hory – to je něco! Turisti po nich sice jenom chodí a jsou taky šťastní, protože v nich jsou. Já jsem šťastný, když po nich můžu lézt. Jenže teď už se do nich asi nedostanu. Už cítím, že na ně nemám. Sice jsem dneska přijel na kole až z Jablonce… text foto

1

2

Martin Krejsa Pepe Piechowicz, Bohumil Svatoš, Miroslav Heczko, archiv Ivana Kluvánka a Oldy Kopala

Pavel Černík a Zdeněk Studnička v roce 1962 zahynuli při pokusu o prvovýstup SZ stěnou Šchary, který se nakonec podařil uskutečnit až v roce 1965 lezeckému družstvu Ľudovít Zahoranský, Ján Ďurana a Gerhard Tschunko. Černík Arnošt – Heckel Vilém: Expedice Kavkaz, Svět Sovětů, Praha 1965.

Oldřich Kopal 4. 2. 1931–16. 6. 2011 1954 Jedna z  nejvýznamnějších postav československého horolezectví minulého století 1958 1967 1950 – 1962

1955 1956

mistr sportu zasloužilý mistr sportu reprezentant Československa

Přehled nejvýznamnějších výstupů Pískovcové skály – prvovýstupy 1950 Večerní cesta, Lebka – Hruboskalsko, klas.VI, R. Kuchař – O. Kopal – F. Kroupa 1951 Zadní cesta, Koťátka – Hruboskalsko, klas. V, 29. 4., O. Kopal – J. Plátek * Plátkova stěna, Sfinga – Hruboskalsko, klas. VII, 10. 6., J. Plátek – O. Kopal Nejedlova cesta, Ottova věž – Hruboskalsko, klas. VIIb, 5. 7., B. Nejedlo – O. Kopal Normální cesta, Lemoun – Hruboskalsko, klas. III, 15. 9., O. Kopal SPO, Lebka – Hruboskalsko, klas.V, 7. 10., František Kroupa, O. Kopal, Z. Řepka 1952 * Střední pilíř, Dračí zub – Hruboskalsko, klas. VIIb, 5. 7., B. Nejedlo – O. Kopal – V. Karoušek * Červencová cesta (Maškova), Dominstein – Hruboskalsko, 6. 7., J. Mašek – O. Kopal – L. Vodháněl Kopalova varianta, Soudek – Příhrazy, klas. VIIc, O. Kopal – K. Cerman – J. Mašek 1955 Střídavá cesta, Železné věže – Příhrazy, klas. VIIb, 5. 6., O. Kopal – K. Cerman 1956 Rejžák (Kopalova spára), Železné věže – Příhrazy, klas. VIIb, 30. 6., O. Kopal – J. Plátek Údolní spára, Hláska – Teplické skály, klas. VIIIb, 5. 7., O. Kopal – K. Cerman 1957 * Jižní cesta, Obří skála – Hruboskalsko, klas. VIIb, 9. 5., K. Cerman – O. Kopal – B. Svatoš Normální cesta, Poupě – Hruboskalsko, klas. VI, 9. 5., K. Cerman – O. Kopal – B. Svatoš Májová cesta, Mnich – Hruboskalsko, klas. VIIb, 11. 5., O. Kopal – B. Svatoš – J. Mašek Rozpěrný komín, Železné věže – Příhrazy, klas. VII, 22. 5., O. Kopal – B. Svatoš Severní rovná varianta, Čertova věž – Prachovské skály, klas. VIIb, 27. 8., K. Cerman – O. Kopal – J. Mašek – J. Červinka SZ levá spára, Radnice – Klokočské skály, klas.VII, O. Kopal – K. Cerman 1958 Severozápadní spára, Prašivec – Příhrazy, klas. VIIb, 31.3., O. Kopal – K. Cerman Západní hrana, Dívčí – Hruboskalsko, klas. IV, 17. 5., O. Kopal – J. Kuhn Průchodová cesta, Maják – Hruboskalsko, klas. VI, 6. 8., O. Kopal – R. Kuchař 1962 Němečkův odkaz, Hladká věž – Příhrazy, klas. VIIc, 22. 4., Josef Čihula – O. Kopal – K. Philipp 1963 Severní hrana, Dominstein – Hruboskalsko, klas. VIIc, 29. 6., O. Kopal – R. Kuchař * Severní stěna, Kapelník – Hruboskalsko, klas. VIIc, 1. 8., L. Mejsnar – O. Kopal – I. Burda

1960 1961

Malý Kežmarský štít, S stěna, Stanislawského cesta – „Weberovka“ po Německý žebřík, zimní výstup, klas. VI-, K. Cerman – O. Kopal letní přechod hlavního hřebene Vysokých Tater za 4 dny ve směru V-Z, O. Kopal – K. Cerman zimní přechod hlavního hřebene Vysokých Tater ve směru V-Z Ostrý štít, S stěna, prvovýstup, klas. IV, 26. 3., O. Kopal – O. Zibrínová Malá Snehová veža, SZ stěna, Stanislawského cesta, klas. V, 2. zimní výstup, 3. 4., K. Cerman – O. Kopal – R. Kuchař Malý Kežmarský štít, S stěna, Stanislawského cesta – „Weberovka“, klas. VI-, 2. zimní výstup celou stěnou, poprvé za 1 den, R. Kuchař – O. Kopal, (z Téryho chaty odchod ve 4.00 přes Baraní sedlo – návrat na Téryho chatu přes Skalnaté sedlo ve 24.00) Vysoká, S stěna, klas. V, 8. 3., R. Kuchař – O. Kopal – K. Cerman – J. Mašek – D. Turková – O. Zibrínová Malý Kežmarský štít, S stěna, cesta přes Ucho, 1. zimní výstup, O. Kopal – R. Kuchař

Alpy 1955

Grepon, S stěna, O. Kopal – J. Mlezák Mont Blanc, Peutereyský hřeben, klas. V, O. Kopal – J. Červinka – J. Mlezák 1957 Petit Dru, Z stěna, Magnonova cesta, 8. výstup, O. Kopal – R. Kuchař 1980 Punta Allievi, Bergell, Via Gervasutti, klas. VI, O. Kopal – M. Polman – Zajíc – L. Chládek Pizzo Cengalo, J stěna, Bergell, Via Vinci, klas. V+, O. Kopal – M. Polman – Zajíc – L. Chládek

Kavkaz 1958 Elbrus 1959 Donguzorun (4.468 m), S  stěna, varianta Chergianiho cesty, 2. výstup, klas.5 A, K. Cerman – O. Kopal – R. Kuchař Nakratau (4.251 m), S stěna, prvovýstup středem, klas. 4 B, K. Cerman – O. Kopal – R. Kuchař 1961 Nakratau (4.251 m), S stěna, pravé žebro, prvovýstup, klas. 4 B, K. Cerman – O. Kopal – J. Mašek – M. Matras Ušba – S vrchol (4.694 m), z Ušbinského plata, klas. 4 A, K. Cerman – O. Kopal – J. Mašek – M. Matras 1962 Dychtau (5.204 m), SV stěna, centrální pilíř, klas. 5 B, R. Kuchař – O. Kopal – Z. Zibrín, 4. výstup nejvyšší kavkazskou stěnou s 1 bivakem Rila 1960 1986

Zlý zub, J stěna, cesta Přes oči přechod hřebene Rily a Rodop

Expedice 1967 Pik Lenina, Pamír 1969 Annapurna IV (7.525 m), Himálaj, první český himálajský vrchol dosažen 7. října M. Albrechtem a Šerpou Ang Babu (účastníci: Miloš Albrecht, Jiří Mašek, Leoš Chládek, Karel Cerman, Vladimír Procházka – vedoucí, Oldřich Kopal, Bohumil Svatoš, Ladislav Veselý, Jiří Šimon, Ang Babu) 1977 Kalanka, Garhwálský Himálaj, člen úspěšné expedice LIAZ Jablonec, vrchol dosažen dvojicí Rakoncaj – Jón 1982 Talgart, Ťan Šan (účastníci: Oldřich Kopal, Bohumil Svatoš, Jiří Mašek, Radan Kuchař a Leoš Chládek) 1983 Mount McKinley, Aljaška

Vysoké Tatry 1951 Lomnický štít, Z stěna, Hokejka, klas. V+ A1, 3. výstup, 12. 8., O. Kopal – J. Mašek 1952 Černý štít, levým vhloubením JV stěny, klas. IV, 1. zimní výstup, 10. 3., K. Cerman – O. Kopal – A. Puškáš Kolový štít, JV stěna, klas. IV, 1. zimní výstup, 11. 3., K. Cerman-O. Kopal Malý Pyšný štít, SV stěna, klas. III., 16. 3., K. Cerman – O. Kopal – G. Körtvélyessi – A. Puškáš Volia veža, pravou částí JZ stěny – Štáflovka, klas. V, 1. zimní výstup, 18. 3., K. Cerman – O. Kopal Vysoká, od V z Rumanovy dolinky, klas. III, 1. zimní výstup, 20. 3., K. Cerman – O. Kopal Lomnický štít, Z stěna, Hokejka, klas. V+ A1, 1. zimní výstup, 21. 4., K. Cerman – O. Kopal – J. Mašek – B. Nejedlo Javorový štít, prvovýstup středem S stěny na V vrchol, klas. VI, 28. 7., K. Cerman – O. Kopal – R. Kuchař Fotky od Oldových kamarádů sestavil Chroust ml.

31

SEVERNÍ STĚNA ORTLERU (3.905 m n. m.) bivak 50 m pod vrcholem pohledem něžného pohlaví Do čeho jsem se to namočila?

Masiv Ortles už nás dlouho dráždil, a tak jsme naskládali do auta batohy až ke stropu a vyrazili. Naším cílem se stal majestátní Ortler v Jižním Tyrolsku, kdysi nejvyšší hora Rakousko-Uherska, dnes sedmá nejvyšší hora Itálie. Než jsem si stačila v autě zdřímnout, byli jsme v Suldenu. Přebalili jsme věci a vyrazili směr Tabarettuhütte. Předpo-

věď na další dny nebyla dokonalá. Vůbec jsem nechápala, co jdeme tam nahoru dělat. Většina předpovědí slibovala na následující dny ráno jasno, odpoledne oblačno a déšť. Pánové měli převahu, to muselo stačit. O tom, že to není sen, mě přesvědčil tlukot srdce a nadávky přede mnou i za mnou. Cesta si to klikatila strmě vzhůru lesem. Jestli byl les krásný, nevím, pořád

jsem se hrabala ze sněhu, do něhož jsem se neúnavně po pás propadala. Výškové metry přibývaly, vzduch řídnul. Konečně se nám otevřel výhled na celou překrásnou stěnu. Ale taky Tabaretku, která byla při představě mokrého hlubokého sněhu nekonečně daleko. Za tmy se nám konečně stala útočištěm. Vyzuli jsme promáčené boty a jednohlasně se shodli, že v noci nikam nevstáváme. Ráno bylo jako vymalované. Celý den jsme sušili, vařili a pozorovali stěnu. Večer se přesně podle předpovědi valily bílé mraky a nám bylo jasné, že musíme zítra s výstupem spěchat. Stoupáme k ledovému ráji Z chaty vyrážíme ve dvě ráno pod jasnou oblohu plnou hvězd, stěnu naštěstí nevidím. Traverzujeme sutí přímo pod stěnu. Modlím se, abychom nesešli příliš výškových metrů dolů, protože bych je musela pěkně šlapat zase nahoru. Větší romantiku nepamatuji. Nástup nám trvá asi půl hodiny. Je mi vedro a na mačky se mi lepí mokrý sníh. Nohy mi těžknou a začínám pomalu pěnit (zase jsem jednou ušetřila za vyhazovače…). Ještě že mám za sebou Honzu trpělivě mi co chvíli oklepává mačky až nahoru. Je pro mě hrdinou. Za odměnu se na něj nezlobím, že mi pořád kouká na zadek. Tomu se říká přátelská výpomoc. Po krátkém suťovém intermezzu začínáme stoupat, sklon je do 50°, jde se mi dobře a dokonce mě to i začíná bavit. Lezeme rychle po čerstvém a křupavém firnu. První třetinu stěny máme za sebou docela svižně a nad námi se začíná zvedat první zúžení. Je to kolem 70° firnu, který místy přechází v led. Stoupáme k ledovému ráji

32

Rozednívá se. První sluníčko nám odkryje obrovské seraky nad námi. Ostatní se asi trochu zalekli, ale mně se pohled na ty rudé masy sněhu líbí. Stávám se čím dál spokojenější. Ani ve snu by mě nikdy předtím nenapadlo, že bych se mohla v takovéhle stěně cítit spokojeně a v bezpečí. Zatímco mým uším lahodí rachot patřící letadlům, ostatní pouští do terénu sprostá slova a ukazují na padající laviny. Okay, přiznávám, sem tam něco málo řachne, ale naštěstí to je někde vedle. Pořád si držíme slušné tempo. Skoro celou cestu postupujeme v pravé části stěny. V poslední třetině výstupu to začíná být trochu do kopce. Sníh se tu mění v led. Pod sebou mám pěknou šluchtu. Konečně Michal vrtá první štand a my máme před sebou tolik vysněný a zároveň obávaný ledový ráj.

Na vrcholovou hranu dolézáme kolem šesté hodiny. Na gratulaci nikdo nemyslí. Je mlha, zima a fučí vítr. Těším se dolů do spacáku, nic neřeším, navazuju se na synchro a jako poslední dupu za Kubou do kopce směr neznámo kam. Najednou mi to všechno dochází! Vidím před sebou trhlinu, kluci v ní chtějí

přečkat noc. Zmocňuje se mě panika. Co jako tady budu v téhle díře několik hodin dělat? Nevěřím vlastním očím, do čeho jsem se to namočila. Dopřáváme si ještě gurmánskou svačinku v podobě posledního Honzova karbanátku. Naštěstí si z noci moc nepamatuju, jen že se všichni třepali a pak že bylo jasno. Přežili jsme, paráda.

Severní stěna v celé své kráse

Hora se nevzdává jen tak Stojíme všichni na štandu a čekáme, až Michal odleze. Rutinně mrskáme jednu délku za druhou. Mrzne a výstup se začíná zpomalovat. Led je štípavý, přemrzlý a je úplně všude. Postupujeme čím dál pomaleji. Pořád mám dojem, že vidím na horizontu konec stěny, ale stále před námi utíká. Je už odpoledne a mraky zaslepily slunce, začíná být pěkná zima a fouká vítr. Předpověď se naplňuje. Ještěže už jsme skoro na konci. Omyl. Mám dojem, že stěna je nekonečná. Vždy, když to vypadá, že už bude končit, ukáže se nám další kus ledu. Stěna se prostě nechce jen tak rychle vzdát. Lezeme pořád nahoru jako Messner. Z pohodového výletu se stala honička přímo do nebe.

Ráno se hlubokým sněhem vracíme do civilizace přes plechový bivak Lombardi do Trafoi. Z vrcholu se nám skýtá krásný výhled do protějšího údolí s překrásnou severní stěnou Grand Zebrú. Okolní masivy tu vystupují z krajiny jako špičaté obludy, zdobené sněhovou čepicí. V Trafoi je liduprázdno, hospody zavřené, auto daleko, hladem a únavou mžouráme. Naštěstí Michal vysonduje, že kousek za neskutečně dlouhou vesnicí má být restaurace. Takový pocit euforie při dosednutí ani nepamatuju. Popili jsme, pojedli a pánové díky mladé obsluze ožili. Ráno po teplé sprše a měkoučké posteli jsme vyrazili rehabilitovat do Messner Mountain Musea do Suldenu, kde nás překvapila česká průvodkyně a Yetti. Zbytek dovolené jsme strávili v Arcu, tentokráte povalováním se v kempu, protože nám oteklé a namodralé prsty u nohou více nedovolily. text foto

Radka Filipová Kuba Ferenc, Michal Halva

Knihy a vše ostaní o horách a lezení

Ortler – Nordwand 1.200 m, TD duben 2011 Účastníci: Honza Podzimek Kuba Ferenc Michal Halva Radka Filipová

Východ slunce na Ortleru

Chris Sharma

Val di Mello, úchvatné údolí na severu Itálie, kde člověk může provozovat vertikální pohyb od popolézání po žulových balvanech všech tvarů a velikostí až po vážné bigwallové podniky. A zde se taky od roku 2004 pořádá vždy v květnu největší evropský boulderingový závod pod širým nebem, známý jako MelloBlocco. Oproti prvnímu ročníku, kdy bylo registrováno 311 závodníků se letos zaregistrovalo neuvěřitelných 1.896 lezců. To, že nekompromisně vyhrál Adam Ondra asi všichni ví, stejně jako každý nadšenec určitě viděl spousty fotografií a videí na netu. Ale jaký je pohled normálního smrtelníka a účastníka této akce? O ten se na následujících řádcích podělí Joko ze Slovenska.

V stredu ráno 6:45 mi mobil signalizuje SMS: „Čau, viem, že nemáš rád masovky, ale aj tak sa ťa spýtam, či by si nešiel zajtra na Melloblocco. Zatiaľ ide so mnou Miloš Nemý. Neváhaj, má byť dobré počko. Dodo“ Prečítam, odložím telefón a neriešim. Aj keby som chcel ísť, treba vybaviť veľa vecí a nechce sa mi. Vo štvrtok ráno 7:30 už sedím v Dodovom aute a spolu aj s Milošom vyrážame do Val di Mella. 34

Melloblocco2011 Do Val Masina dorážame po 11 hodinách cesty. Kemp, okolie Centra Polifunzionale della Montagna (čo je akýsi basecamp tejto akcie) a okolité lúky sú už posiaté stanmi, karavanmi a autami. Nájdeme voľne miesto hneď blízko centra a ideme sa zaregistrovať. Za 12 eur dostávame mapu a ružové tričká. Tá predstava, že po lese pobehujú tisícky bouldristov v ružových tričkách, je veru zábavná. To treba zažiť. Niečo navaríme, dáme pár pív a netrpezlivo odchádzam spať, aby už bolo ráno. O deviatej už kráčame pod bouldre. Síce medzi Val Masinom a Val di Mellom chodí kyvadlovka, my sa tam netrpezliví trepeme peši. Po chvíľke blúdenia a snahe zorientovať sa v mape, navrhujem chalanom rozliezť sa v mojom osemročnom reste Zero in Condotta 7A+. Po zopakovaní krokov to rýchlo preliezam a postupne aj Miloš s Dodom. Fantastická linka s najťažším krokom na záver. Podľa mapy by sme mali byť blízko nejakého „Pricemoney“ bouldra. Po chvíli ho

aj nachádzame – Double jump 7C. Prichádza terminátor Adam a flashuje ako keby to bolo 5C. Miloš ide hneď dať pokus a končí v poslednom kroku, čo ma motivuje a naliezam. Boulder spočíval v dvoch skokoch (ako hovorí aj názov :-D) jeden hneď na začiatku a druhý, ako inak, úplne na konci. Trikrát padám v tom poslednom a vzdávam to. Pokračujeme v hľadaní jokerov a nachádzame Neanderthal. Brutálny strop. Pýtam sa sympatickej rozhodkyne na obtiažnosť a s úsmevom mi oznamuje: „Maybe 8B“? Po desiatich minútach jej to uveríme a smutní odchádzame hľadať daľšieho jokera. The english dream 8A+/B. Opäť stretávame Adama a hovorí, že na tomto kameni je už tretíkrát po sebe joker. Zákerna lištovačka, o ktorej ani neuvažujeme a odchádzame do basecampu. Po ceste ešte kupujem sprievodcu, nech vieme čo a kde. Rozhodli sme sa, že na druhý deň si hlavne zalezieme a nebudeme naháňať jokerov. Podvečer sa pri-

amo pod Centrom púšťame do Tarzana 7B, čo je jeden s najslávnejších bouldrov v oblasti. Vymýšlanie programu berie viac času ako som si na začiatku myslel. Nakoniec to celé spočívalo v zalomení obliny na lištu :-D. Večer sa mi podarí flashnúť Obi one 7A+ a ideme variť, jesť a piť. Daľší deň bouldrujeme už len na kameni pod Centrom. Je teplo a tam je aspoň trocha tieň. Lezieme krásny traverz za 6C+ s jedným dlhým prečahom. Všetci flashujeme. Púšťame sa do krásneho 7A, kde je problém nastúpiť z dvoch mikrolištičiek a skočiť do madla. Po pár pokusoch preliezame. Začína byť neznesiteľne teplo. Opaľujeme sa pri aute, keď zrazu Dodo dostane nápad kúpiť nejaký chľast na večernú párty. V obchodíku po krátkej porade kupujeme dve krabice stolového a jednu 1,5l fľašu červeného. Krabice padli pri rieke na slniečku a došiel nápad ísť ešte bouldrovať. V mojom prípade to bol už len pokus, ale chalani si ešte zaliezli. Večer párty a ráno cesta domov. Melloblocco je akcia obrovských rozmerov. Len v sobotu tam odhadli cca 10.000 ľudí v dolinách Val Masina a Val di Mella. Zaregistrovaných bolo na 2.000 bouldristov, ale bolo ich tam oveľa viac. Aj napriek týmto hrozitánskym číslam všetkým odporúčam a o rok sa chystám znova. text foto

Joko (Jožo Kunoš) Klaus Dell'Orto, Claudio Piscina

Adam Ondra

Poetické Val di Mello

35

Think USA – časť tretia

Big! Tomaso Greksák, Sad Boulders (CA, USA), „Schizam“ V11 (8A)

Siedmy lezecký deň začal ako všetky iné. Vstávanie za tmy, čakanie na brieždenie a oteplenie, vločkoidné raňajky, bolesti chrbta s víziou ešte väčšej bolesti pri rannom strečingu. Už už sme boli s Braňom rozstrečovaní do prevádzkovej elasticity, blížiacej sa k rozťahanosti 50ročnej baletky po 20 rokoch na lôžku, keď za nami dobehol švajčiarsky kamarát Pascal, že im nechce štartovať mašina. Pristavil som teda naše RVčko k ich, nakopli sme to a rozlúčili sa s tým, že sa o chvíľu uvidíme hore v Buttermilks. My s Braňom sme sa moc nehnali, predsa len, 6 lezeckých dní už je cítiť na tele, ktore by si najradšej vyžiadalo ďalší rest day. Keď už sa tá chvíľa týrania prstov a lezenia nedala ďalej odďaľovať, vyrazili sme aj my do zadnej časti hlavného sektora Buttermilks, kde sa okrem slávneho balvana v tvare kávového zrna Iron Man skrýva aj skvostne sklenený „Stained Glass“ a nekonečne dlhý „Haroun and the Sea of Stories“. Po hrkotavej polňačke sme tam nakoniec dorazili ešte pred obedom, dali druhé raňajky, lebo veď energie nemôže byť nikdy dosť a poď sa ho rozliezať do zákerných Vtrojkových a dvojkových plazeníc. Tu už poctivo obliehajú úvodné šutre Pascal s priateľkou Lucy. Po úvodných útrapách v ľahkých bouldroch sme sa s Braňom rozbehli po okolí so sprievodcom v ruke hľadať nejaké číselne ťažšie, ale obtiažnostne ľahšie bouldríky, čiže niečo menej po nohách a viac do kopca. Spod impozantnej línie „Haroun and the Sea of Stories“ si ale všimneme, že 36

Čo všetko sa môže stať na jednom výjazde, nie je nikdy dopredu jasné. Na to zlé, čo sa môže stať, človek radšej nemyslí, to dobré každý privoláva v snoch a túžbach. Siedmy a ôsmy lezecký deň bol dňom smútku, radosti a hviezd...

Romantika „po americku“

Tomaso Greksák, Sad Boulders (CA, USA), „Schizam“ V11 (8A)

Pascal na rukách odnáša Lucy k autu. Vietor k nám prinesie ženský plač. Zle je. Bežíme dole a ponúkame pomoc, ak je s čím. Pascal odpovedá, že pokiaľ nevieme vrátiť čas o pol hodinu, tak asi neni moc s čím. Lucy zle dopadla na pravú nohu, vyvrtla si členok a ako sa večer ukázalo na základe röntgenu, zlomila si dosť nešťastne a komplikovane obe kosti predkolenia. V tejto chvíli by bol asi najempatickejší Kubo Kováčik, ktorému sa podobná nepríjemnosť stala na pretekoch v PP pred pár rokmi. Tu ale utrpenie Pascala s Lucy nekončí. Prišli do USA minulý týždeň a prišli na dlho. Z desaťmesačného tripu hrozí, že sa stane necelý týždeň. Nie sú si istí platnosťou poistky a už vôbec nie miestnym zdravotným systémom a starostlivosťou ako

takou, predsa len, Bishop je trošku v riti od sveta. Zvažujú návrat domov, kde má Lucy asi najväčšiu šancu dostať sa pod skalpel kvalitného odborníka, Švajčiarsko je predsa známe svojou kvalitnou lekárskou základňou. Doma je všetko zariadené na dva a pol mesačnú absenciu: byt prenajatý, práca odložená... Naozaj nezávidenia hodná situácia. Na druhý deň ráno sa lúčia a odchádzajú vybavovať telefonáty. Večer sa už do kempu nevrátili, nevedno preto, ako to celé dopadlo, či odleteli spolu, alebo Pascal zostal a ešte sa vráti, alebo sa predsa len rozhodli pre operáciu v USA a sú niekde v nemocnici. Čas ukáže. Ale teraz na veselšiu nôtu. Po tom, čo Pascal odviezol Lucy do nemocnice, zavládla na bouldroch neistá nálada. Každý, kto videl Lucyine dislokované chodidlo, zneistel, v už aj tak neistých bouldroch, každý pod seba pozerá, kam dopadne, ťažko sa mu stúpa nad bezpečnú výšku jedného metra. S Braňom sa rozdeľujeme, on sa drží hlúčika miestnych, ja si líham pod previs V10 „Pope’s Hat“. Sprievodca píše „painful“ – bolestivé. Pravdu má. Lišty pozitívne, ale bolesť taká, ako byste mali prsty v luskáčiku na orechy a manipulátor nechcel pochopiť, že to sú vaše prsty, nie orechy. Proste des. Demotivovaný bolesťou a predchádzajúcimi udalosťami si rýchlo vyleziem vedľajšiu V7 „Pope’s Roof“ a potom už len chytám bronz a prehlbujem si bielu okuliarovú masku okolo očí na rozloženej bouldermatke, lebo ani horúce bezveterné počasie v ten deň lezeniu zrovna nepraje. Prichádza Braňo, šťastný, že prebil Iron Mana, pekný traverz na rovnomennom balvane za V4. Púšťa sa do „Pope’s Roof“, kde som zložený. Najprv prebojuje verziu zo stoja (ktorá je síce písaná za V3, ale aj podľa mňa tvorí kľúčový problém celej V7) a potom sa do toho púšťa zo sedu spod previsu. Úvodná,

vraj sedmičková, pasáž mu išla v pohode, V3ku už ale nie a nie znova prebiť. Inšpirovaný Braňovým utrpením sa aj ja idem ešte trošku vytrápiť. A čo už môže byť väčšie utrpenie pre lezca mojej váhy a ohybnosti panvy ako tupý, jemne previsnutý kút po sklenených nohách a nechtových lištách. A vraj legendárny „Stained Glass“ V10. Brrrr! Nakoľko je to ale asi v ten deň jediný ťažší boulder otočený celý deň od slnka, a teda jediný lezitelný, treba mu dať šancu. Po pol hodine veľkorysého „dávania šance“ a poriadneho neodlepenia sa od zeme prichádza podivne známa skupinka lezcov. Najprv si myslím, že som len doma zaspal pri filmíku PURE. Na čele skupinky si kráča Nalle Hukataivall, za ním Kilian Fischhuber, Anna Stohr, Alex Johnson a doprovod ešte dvoch (asi menej slávnych) Amíkov. Reku, že či sa môžu pridať. To už som zacítil závan strápnenia sa, Tomaso, budeš sa musieť hecnúť! Nalle to skoro flashol, nakoniec ale potreboval ešte ďalších zo 5 pokusov, kým spravil záverečné dynamo. Kilimu sa do toho moc nechce, tiež je asi viac za chyty štandardných preglejkových rozmerov. Je rada na mne. Odkukaná kampusová technika Nalleho mi moc nepomôže, skúšam teda vlastnú, pozostávajúcu z minimálne 10 „zbytočných pohybov“, ktoré Nalle vôbec nepotreboval robiť (teraz, keď nad tým rozmýšľam, možno aj preto to vyliezol, keby to mal liezť so všetkými príchytmi, medzistupmi, vytočeniami tela a prechytávaniami, ako som ja musel, tak bohvie či by to dal tak rýchlo). Na vlastné počudovanie sa pod zrakmi lezeckej elity dostávam až do posledných krokov (tam samozrejme padám, len zo solidarity ku Kilianovi – jasné, že kecám, posledný krok je pre moju tuhú panvu sci-fi zo 60. rokov.) Kilián je na tom ale podobne a po tom, čo sa v tom spoločne trápime a po každom pokuse si prevraciame prsty do pôvodnej polohy, skonštatujeme, že síce je to pekný boul37

Braňo Goga, Buttermilks (CA, USA), „Pope’s Roof“ V7(7B)

38

der, ale pre Kiliho asi nie úplne motivačné číslo a pre mňa nie úplne motivačný štýl. Zaželáme si teda klasické „good luck“ a poberieme sa každý svojím smerom: ja smer večera v karavane, Team ALL STARS Europe na prechádzku po zvyšku oblasti. Naozaj zvláštny deň, plný zmiešaných pocitov, náhodných udalostí a nečakaných stretnutí a večer trošku pochmúrnej diskusie pri vínku s Pascalom. Druhý deň začína jemne neobvyklo, s oparom v celom údolí. Vonku fúka mrazivý severný vietor a vo vzduchu sa vznáša priam bratislavská jesenná vlhkosť, lezúca za nechty. Do toho všetkého ale svieti teplé slnko, takže človek sa nevie rozhodnúť, ako sa má vlastne cítiť. Pre dnešok sú na pláne Sad Boulders,

Sad Boulders sú roztrúsené v podobnom kaňone ako Happy Boulders, akurát v o dosť užšom, takže veľa bouldrov je v akýchsi jaskyniach tvorených o seba poopieranými balvanmi. Takéto jaskyne sú aj podstatou sektoru Ice Caves. Po rozlezení sa v nejakej V7, že Mr. Mackey a v neistom mantly cez polmetrovú štrbinu medzi balvanmi na denné svetlo sa púšťam do obliehania niečoho dvojciferného. „Shizam“ V11, vyzerá na môj štýl. Poskakovanie po prove, žiadna zákernosť pre moju tuhú panvu a triesla a po objavení optimálneho (aspoň pre mňa) riešenia to už bolo len vecou času, bolesti, strašných nadávok (ktoré sa v jaskyniach medzi balvanmi vždy ešte chvíľu ozývali)

Tu sa nachádza kus skaly s asi najväčšou koncentráciou bouldrov od 7C do 8A+ na m² na svete. Rôznym prekrižovaním previsnutého balvanu vzniklo 10 ťažkých bouldrov a 2 projekty. Štatistika nepustí, aspoň 1 z 10 mi musí sadnúť. Sedel som tam sedel, mrzol jak trotl a moc sa to neBraňo Goga

Braňo Goga, Buttermilks (CA, USA), „Pope’s Roof“ V7(7B)

„Iron Man“, Buttermilks (CA, USA)

po geologickej stránke súrodenec Happy Boulders a asi aj Hueco Tanks. Teším sa, že ma konečne zas čaká lezenie po chytoch bez hrubozrnnej textúry a agresívnych kryštálov. Po úvodnej prechádzke a hľadaní dnešnej oblasti pôsobenia – sektor Ice Caves, Braňo vyhlasuje predčasný rest day. Ja sa asi hecnem a čo to poskúšam.

a miliardy pokusov. Miliarda sa našťastie zredukovala len na niečo okolo 20 (prvých 10 mi trvalo kým som vôbec odlepil riť od zeme). Posledné dni upadajúca motivačná krivka sa hneď vyšvihla na predvýjazdové hodnoty, preto aj keď relatívne „dojebaný“ ale motivovaný, presunul som sa hlbšie do „ľadových jaskýň“.

tvárilo na nejaký rýchly a cenný prelez. Keď sa tam ale zjavila skupinka domácich a jediným pohybom rozbili software, na ktorom som pracoval vyše pol hodiny, ja som im potom rozbil sny rýchlym prelezom „Beefy Gecko“ V11, škoda že neprišli skôr, ušetril by som asi kopu kože a pokusov. Samozrejme, hneď mi tam poukazovali všetky ostatné riešenia k bouldrom, ja už som mal ale dosť a prsty ma už nedržali. Nevadí, za V11 som si zaslúžil steak, za dve som si ho zaslúžil aj pre Braňa. Je čas sa poriadne nažrať, dokúpiť pivo a osláviť to zaslúženým spánkom pred deviatou... text foto

Tomáš Greksák Tomáš Greksák , Braňo Goga

39

Tip na babí léto v

Totes Gebirge Totes Gebirge je jedním z nejbližších rakouských pohoří a pokud se vydaří počasí, tak je kombinace šmolkově modré oblohy, červených jeřabin v kosodřevině a bílých vápenců nad nimi až kýčovitá. Pohoří má řadu oblastí s  odlišným charakterem túr. V  okolí nejvyššího vrcholu Grosser Priel 2.515 m si na své přijdou jak milovníci pěších horských túr, zajištěných klettersteigů i sportovního a tradičního lezení v nádherné skále.

Kdy vyrazit? Dobré podmínky panují v oblasti zpravidla od začátku června do konce října. Zkraje sezóny a někdy i ve vrcholném létě je potřeba počítat s možností sněhové nadílky, která ale zpravidla rychle mizí. Nejkrásnější jsou Totesky na podzim, kdy jsou barvy listnáčů, jeřabin, skal a kosodřeviny doplněné občasnými ostrůvky sněhu.

Co s sebou? Záleží na aktivitách, které chcete provozovat. Pěší túry jsou velmi dobře značené a méně schůdné úseky jsou místy doplněné ocelovým lanem na přidržení. Na klettersteigy je potřeba helma, feratový set a hodí se krátké lano na přijištění těžších úseků. Na lezení vezměte vybavení podle typu vybraných túr, ale obecně je charakter cest spíše tradiční, zejména v lehkých úsecích. Takže vklíněnce, frendy a samozřejmostí jsou dvě poloviční lana.

Jak do oblasti? Grosser Priel, Kressenberg a pod Kressenbergem kletterngarten Goldkar

Z Moravy je nejrychlejší a nejpohodlnější trasa Vídeň, obchvat po S1 na St. Pölten a dále po A1 do Lince, na Voralpenkreuz na

A9 a sjedete přímo na Hinterstoder, odkud už je potřeba pěšky. Z Čech podle lokality nejlépe na Dvořiště, Linz a shodně s Brňáky. Ubytování je nejvhodnější přímo na Prielschutzhaus. Na chatu se dá z Hinterstoderu dojít za cca 2 hodiny, batohy je možné poslat materiálovou lanovkou.

Tištěný průvodce: Mapa OeAV 15/2 Klettersteig und Leichter fels – Oesterreich Ost Totes Gebirge – Alpenvereinsfuehrer, BLV Rother

Webový průvodce: www.bergsteigen.at

Dva tipy na klettersteig V okolí chaty Prielschutzhaus se nacházejí dvě velmi pěkné feraty. Lehčí Stoderstaler steig vede na Spitzmauer a bývá často využívána lezci jako sestupovka ze Spitzmaueru. Těžší Bert Rinesch steig na Grosser Priel je jednou z nejnáročnějších zajištěných cest v Rakousku. Na Stoderstaler steig vyrážíme od chaty po cestě 201, kterou sledujeme až do Klinserscharte. Za ní zahneme u rozcest-

Návrat na chatu

40

níku na klettersteig. Obtížnost dosahuje maximálně stupně B a po 250 výškových metrech výstupu se napojíme na turistickou značku č. 264, po níž dojdeme na vrchol. Sestup vedeme po turistické značce č. 264 západním úbočím Spitzmaueru, až se napojíme opět na značku 201, po níž dojdeme zpět na chatu. Na Bert Rinesch steig vyrážíme opět po značce 201, ale téměř bezprostředně nad chatou zahneme směrem na Brot-

Spitzmauer

V Goldkaru, výhled do V stěny Grosser Prielu, vlevo zřetelná věž Lokomotiva, kde začíná Betr Rinesch Klettersteig

Hochkarpfeiler – A/ Platteninferno VII-, B/ Direkte Hochkarpfeiler VII, C/ hochkarpfeiler VI, D/ Rissriehe IV+

falscharte a u rozcestníku opustíme i tento chodník a po suti stoupáme znatelnou stezkou ke klettersteigu. Vlastní klettersteig zažíná u útvaru zvaného „Lokomotiva“ k němuž vystupujeme krátkým zajištěným úsekem. Na druhé straně krátce sestoupíme a pak pokračujeme přímo východní stěnou Grosser Prielu. Tato ferata je náročná zejména délkou a několika velmi strmými až převislými úseky. Celkově nás čeká více než 660 m výstupu o délce přes 1.300 m. Dlouhé úseky jsou v obtížnosti C a D. Po zhruba 550 výškových metrech výstupu vyústí klettersteig na jižní hřeben, kterým dojdeme na vrchol s velkým ocelovým křížem.

Wasserrillen v Sudwandweg na Kressenberg

Sestup vedeme po západním hřebeni značkou č. 260, po ní do Brotfalscharte a přes krátký zajištěný úsek (obtížnost A) sestoupíme zpět na chatu.

Lezecké tipy na Spitzmauer Spitzmauer nabízí lezení zejména v rozložité SV stěně. Nejvíce zajímavých cest se nachází na pilíři Hochkarpfeiler, z jehož vrcholu je možné východním hřebenem

dolézt až na vrchol Spitzmaueru. Další zajímavé cesty vedou na Nordpfeiler. Nástup na Hochkarpfeiler vedeme po značce č. 201, v místě, kde se cesta stáčí na západ, opouštíme chodník značky a po pěšině dojdeme pod stěnu, cca 45 min. Asi nejhezčí cestou a nejvyrovnanější je „Direkte Hochkarpfeiler“, za vylezení také stojí cesta „Platten inferno“, jejíž název hovoří za vše nebo lehčí „Rissriehe“. 41

Lezení v Sudwandweg, Kressenberg

Grosser Priel se zářijovou sněhovou nadílkou

Dolez na vrchol Kressenbergu

Pro přístup na Nordpfeiler postupujeme až do Klinserscharte a odtud mírně zpět vzhůru sutí pod pilíř, cca 1 hod. Asi nejzajímavějším výstupem v této části stěny je „Direkte Nordpfeiler – Potpouri“. Lezení v pěkné, převážně pevné skále, jedno místo VII-, jinak převážně V až VI. Délka cest je cca 250–300 m. Pokud pak například z vrcholu Hochkarpfeileru odlézáte na vrchol, jedná se o solidních 600 m poctivého alpinismu. Sestup z vrcholu Hochkarpfeileru je možný dvojí. První varianta je dolézt na vrchol Spitzmaueru SV hřebenem. Druhou možností je sestup přes Gruberrinne. Obtížnost je do II UIAA, místy je zejména za mokra vhodné slanit. Sestup je orientačně náročnější, zejména za snížené viditelnosti. Z Nordpfeileru je nejvhodnější sestoupit přes Stoderstalersteig.

Lezecké tipy na Grosser Priel

JZ stěna Kressenbergu, poslední délka Herbstraum

42

Nejhezčí cesty na Priel vedou na věže jižního hřebene, kterým je pak možné pokračovat až na vrchol. Cesty jsou podle výběru od V do VII UIAA. Vlastní lezení je do cca 200 m a pak následuje dolez jižním hřebenem, nebo slanění. Pokud dolézáte hřebe-

nem, jedná se o kombinaci současného postupu a odjištění několika kratších těžších úseků, celkem cca dalších 400 m hřebene. Mezi opravdové lahůdky patří zejména cesta „Plattenspieler“ VI- nebo varianta „Banane“ VI- v jižním hřebeni Grosser Prielu. Nástup vedeme po značce 201 a na rozcestí zahneme na č. 260 vedoucí na Brotfallscharte. Na cca 1.850 m traverzujeme přes suť k patě hřebene. Celkem cca 40 min. Sestup je možný slaněním podle topa z první nebo druhé věže. Pokud dolezeme až na vrchol, pak sestupujeme shodně jako z Bert Rinesch klettersteig.

Lezecké tipy na Kressenberg Kressenberg je stěnou tak trochu mimo zorné pole výhledu z chaty. Jeho JZ stěna se rozkládá na Goldkarem, kde se mimo jiné nachází velmi pěkná klettergarten dosahující až 40 m výšky. Na Kressenberg vedou krásné cca 200 m dlouhé cesty v obtížnosti od III do VIII-. Asi nejhezčí cestou je „Sudwandweg“ klasifikace IV, nezklame „Herbstraum“ V a asi nejúžasnější je poslední délka Herbstwanderung.

Pro přístup pod stěnu volíme neznačený chodník vedoucí ke cvičné feratě nad chatou, v sedýlku cca 1.530 m zahneme na rozcestí doleva a kosodřevinou a klečí do Goldkaru. Z Goldkaru se po pěšinkách dostaneme pod stěnu. Nástup cca 45 min až 1 hod. Sestup je scházením stěnou po systému lávek a následným slaněním cca 4 x 20 m pod stěnu. Na chatu po trase nástupu. Pokud si z vrcholu Kressenbergu chcete užít velkolepou horskou túru, pak nelze než doporučit přechod hřebenem na vrchol Grosser Prielu. Místy trojkový hřeben s nádhernými výhledy je skutečnou lahůdkou Totes Gebirge. Na tuto túru se ale vydávejte pouze při stabilním a dobrém počasí, protože ústup je z větší části túry obtížný až nemožný. Přeji vám příjemný zbytek léta a hlavně lezecké zážitky v létě babím. Jestli feratu nebo lezení, hlavně ať vás to baví. text foto

Zoban archiv autora

www.climbon.cz

1/ Prielschutzhaus 1.422 m

Zákresy variant programu

2/ Spitzmauer 2.442 m

A/ Stoderstaler steig

3/ Weitgrubenkopf 2.256 m

B/ Spitzmauer Nordpfeiler

4/ Temlberg 2.327 m

C/ Spitzmauer Hochkarpfeiler a dolez SV hřebenem z Hochkareck

5/ Schermberg 2.395 m

na vrchol

6/ Brotfall 2.380 m

D/ Grosser Priel J hřeben a Z stěny věží hřebene

7/ Grosser Priel 2.515 m

E/ Bert Rinesch klettersteig

8/ Kressenberg 2.205 m

F/ Přístup po JZ stěnu Kressenbergu a JZ stěna Kressenbergu

9/ Kreuz 2.180 m

G/ Klettergarten Goldkar

10/ Welser huette 1.726 m

H/ hřeben Kressenberg – Grosser Priel

11/ Hochkareck 2.080 m

+ODYQtSDUWQHőL

üHVNëKRUROH]HFNëVYD]

‡ ‡ ‡ ‡ ‡ ‡ ‡

~GUæEDVNDODMLäWĚQt RFKUDQDSőtURG\ PHWRGLND DOSLQLVPXV OH]HFNp]iYRG\ VSRUWRYQtOH]HQt VNLDOSLQLVPXV«

+ODYQtPHGLiOQtSDUWQHU

Å.G\æVHQDYäHGtYiP]RGVWXSX OHW XYĚGRPXML VL æH OH]HQt QH E\OR WR MHGLQp ýtP QiV VNiO\ SőL WDKRYDO\ 'DOHNR VLOQĚML QD QiV SţVRELOD SőiWHOVNi SRXWD NWHUi

ZZZOH]HFF]

0HGLiOQtSDUWQHőL

VH XWYiőHOD SőL VSROHýQëFK YëVWX SHFK D ]HMPpQD ]D NRX]HOQëFK YHýHUţ SRG SőHYLVORX VWĚQRX´

ZZZKRU\LQIRF]

5DGRYDQ.XFKDőYHONëFKVWĚQ 43

ZZZYHOHKRU\F]

PRVÝ POHĽAD K VRCHOLU

Aconcagua Výškový mozgový edém (HACE) sa vyvinie vždy z miernej, stále sa sťažujúcej výškovej choroby a jeho symptómy sa začínajú prejavovať už po 12 až 24 hodinách. Túto chorobu spôsobuje nadmerné množstvo tekutiny v hlave, ktorá stláča mozog a čiastočne ovplyvňuje jeho riadiacu funkciu. Mozgový edém končí skôr či neskôr smrťou. Jeho hlavným prejavom je narušenie koordinácie pohybu... boli prvé slová, ktoré som čítal o vplyve výšky na ľudský organizmus.

44

Vedel som, že budem musieť vypadnúť, ujsť z tohto sveta... Sveta, kde sa len naháňame za niečím, čo v skutočnosti nemá hodnotu, stresujeme sa pre nezodpovednosť a ľahostajnosť iných a snažíme sa tváriť, že nás to tu baví a usmievať sa, aj keď nechceme. Prstom na mape som precestoval vysnené lezecké destinácie ako Pakistan, Nepál a Indiu. Začal hľadať spolulezca, aby som mohol vypadnúť do krajiny s dobrosrdečnými ľuďmi a zasneženými panenskými horami. No mal som šťastie ako slepý v labyrinte a moja šanca, že niekam pôjdem, mizla. Až kým jedného dňa ...

Štandard, vyhriata Cafe stena a my trénujeme, akoby sa ani zima neblížila. Počujem Maťa ako niekomu hovorí, že na jeseň idú do kopcov. Naskytá sa šanca a viem, že ju treba využiť. Maťo súhlasí, nevyzerá, že by bol z mojej účasti nejako nešťastný. 19. novembra letíme do Argentíny, cieľ Aconcagua. Až dva dni po tom, keď som zaplatil letenku, som si uvedomil, kam idem. Mal som v pláne ísť niekam, kde budem liezť po skale, no šliapanie na skoro sedemtisícovku s batohom na chrbte, v zime a vetre, tak o tom sa mi ani nesnívalo. Nasledovalo študovanie materiálov o Argentíne, Aconcague, výške a chorobách v nej, výstroji a iných v tej chvíli pre mňa dôležitých veciach. Dovtedy som už počul o výške, tréningu na ňu, taktike, no i o odvrátenej stránke hôr. Doposiaľ to však bola iba teória, a tá mala teraz prejsť do praxe. Postupom času som tento výlet začal brať ako výzvu a možnosť naučiť sa

v partii skúsenejších lezcov veľa nového, čo ma určite v budúcnosti posunie v lezení ďalej. S T E A K Y, V E N T E B I A N C O A   M A L B E C

Santiago de Chile. Chvíľu nám trvá, kým sa tu zorientujeme a vlastnosti ako naivita a dôverčivosť premeníme na obozretnosť a predvídavosť. Smog, teplo, samé taxíky, policajti, špina a vojaci, to je Santiago cestou na autobusovú stanicu za pomoci shuttle busu. Kupujeme prvé lístky do Mendozy. Autobusová sieť a kvalita autobusov v Chile a Argentíne (aj v Peru) je na veľmi vysokej úrovni a za prijateľné ceny. Hneď po nastúpení do autobusu sme dostali deku, vankúšik a niečo na zahryznutie. Keby som vedel, že tých 300 kilometrov pôjdeme 10 hodín, tak si niečo aj ušetrím. Do Mendozy prichádzame neskoro večer. Ulice sú plné kaviarničiek, reštaurácií, obchodíkov a vinárničiek. Strávili sme tu nevyhnutné 3 dni na to, aby sme sa zo-

rientovali a nakúpili potraviny a plyn. Mali sme v pláne ísť sa aklimatizovať do pohoria Cordon del Plata, kde najvyšším vrchom je Plata s výškou tesne pod 6.000 m. Prenajatým džípom, ktorému po ceste vyvrela voda z chladiča, sa dostávame do výšky zhruba 2.900 m. Odtiaľto už len po vlastných… Na chrbty nakladáme batohy pripomínajúce indické náklaďáky ovešané z každej svetovej strany. Čakali nás približne 3 hodiny piánko tempa do výšky 3.600 m, kde sme rozložili stany a navarili vodu. Podvečer sa v rámci budovania aklimatizácie naprázdno prejdeme ešte do 4.000 m. Po príchode sa spoznávame s Američankou Kelly, ktorá prišla do Argentíny zlyžovať Aconcaguu. Rozlyžovala sa v Antarktíde a teraz je tu, aby sa aklimatizovala a ešte si aj zalyžovala. Ráno sa neponáhľame, síce fučí, ale užívame si pobyt tu, na mieste, kde je málo ľudí, nie je tu signál a všetko závisí len od nás. Presúvame sa do výšky 4.200 m, ktorá sa na najbližšie dni stane naším

domovom. Patrične ukotvujeme stany, vyrovnávame zem pod nimi, všetko tak, aby sme to tu mali čo najprívetivejšie. Večer opäť vybehneme do 4.600 m a vrátime sa. Nasledujúci deň máme v pláne vystúpiť ako najvyššie sa bude dať. V noci je zima a budíme sa do veterného rána. Sme nabudení, radi, že môžeme kráčať, prečistiť hlavy aj napriek vetru, ktorý nami občas lomcuje. Vychádzame len do 5.150 m, do sedla, kde sa nedá ani stáť, fučí ako besné, a tak otáčame. Prichádzame premrznutí ako sobolie hovno. Potrebujeme ďalší deň rest, už tri dni neustále šliapeme. Nechceme to prepáliť. Čo nás čaká ráno? Vietor a navyše vlhká hmla, a tak leňošíme, varíme a jeme. Zajtra chceme skúsiť vyjsť až na Platu, je to viac ako 1.700 m, tak uvidíme. Viktor vyráža o siedmej, my hodinku po ňom. V sedle, kde sme boli predvčerom, nefúka, a tak pokračujeme ďalej. Lekári vravia, že mužské semenníky sú mimo tela z toho dôvodu, že potrebu-

Karavána koní a somárov každodenne zásobuje ABC

45

jú byť v prostredí, ktoré je zhruba o 4 °C chladnejšie ako teplota tela. Zhruba vo výške 5.300 m som začal cítiť nie chladenie ale mrazenie. Môj postup sa spomalil. Bol som dobre oblečený, no vietor bol mrazivý, a tak každých 10 až 15 minút som musel zastaviť, kľaknúť si a na striedačku ich zohrievať. Ešteže som mal tie páperové rukavice (vďaka Saly). Okolo 14:00 som v 5.600 m a rozhodujem sa neísť ďalej. Je dosť hodín, ešte sa treba vrátiť dole. Dnes to stihol Maťo a asi hodinu po ňom Viktor. Pacho otáča asi 200 m pod vrcholom. Čakám chalanov, nech sa nerozdelíme a v prípade potreby si vieme pomôcť. Spoločne počkáme ešte na Viktora a zostupujeme dole. Nasledujúce ráno balíme a schádzame. Z A Č Í N A M E S T Ú P AŤ K   V R C H O L U

Zlatá Mendoza. Sprcha, spánok, obrovské steaky, teplo a bezvetrie. Triedime, prebaľujeme, prekladáme do malých

batohov, ktoré budeme niesť na chrbte tak, aby sme sa zmestili do 120 kg, ktoré odnesú mulice. Dnes prespíme tu, ráno vyrážame na dvojdňový trek do base campu. Nasledujúce 2 dni boli asi najodpornejšie z celej našej výpravy. Čakalo nás 42 km chôdze po korytách riek, po nespevnených chodníkoch plných piesku, štrku a kamenia. Dva dni ani nie fyzicky, ale skôr psychicky náročného pochodu sú nakoniec za nami. Sme v Plaza Argentina vo výške 4.200 m. Priamo nad campom je Aconcagua aj s Poľským ľadovcom, ktorý je naším cieľom. Zabývame sa a spoznávame Argentínu. Spíme dobre a ráno vstávame do slnečného dňa bez vetra. Doobeda trošku leňošíme a balíme sa, poobede chceme vyraziť do C1 vo výške 5.100 m. Už si celkom zvykáme na ťažké batohy, tak ani toľko nefrfleme, keď stúpame do C1. V pôvodnom pláne sme mali, že vystúpime do C1 a ráno zídeme do base campu, no ráno je krásne a my koketujeme s myšlienkou ísť do C2 a nechať tam všetky veci… Viktorovi sa to veľmi nepozdáva, no nakoniec uznáva, že je to dobrý plán. A tak celkom uťahaný po dvojdňovom treku a dni šliapania, pokračujeme vyššie. Cesta do C2 je dlhá, nemá konca. Leží tesne pod 6.000 m a v závere výstupu nám ešte dáva zabrať posledných 70 výškových metrov. Máme dve možnosti: Maťo si vyberá prvú, obúva mačky a traverzuje po nepríjemnom ľade, my stúpame priamo hore zlou suťou. Tieto posledné metre z nás vyžmýkali aj posledné kúsky síl. V C2 zahrabá-

vame pod kamene stany, spacáky, plyn, jedlo a lezecký materiál. Pevne veríme, že nás to tu počká. Máme v pláne dva dni oddychovať. Chceme len jesť, piť, spať a pozorovať náš kopec. Druhý deň, keď sa nad Aconcaguou stále preháňajú mraky a krásne vidíme ako hore duje jet stream, začíname riešiť predpoveď počasia. Nechceme nič nechať na náhodu, a tak sa v base campe snažíme zistiť predpoveď. Rangeri, ktorí sú tu na to, to majú celé na háku, mobilný signál tu nie je. Našťastie sa dozvedáme, že jedna agentúra tu má satelit s pripojením na internet. Najbližšie pripojenie je nasledujúci deň poobede, a tak čakáme. Zhruba po týždni sa konečne spájame s domovom a zároveň aj s Kazom, ktorý nám ochotne zisťuje predpoveď, ďakujeme. Zajtra má hore ešte fučať, no pozajtra má byť plech a aj vietor sa má utíšiť. Je rozhodnuté, ráno ideme do dvojky. NIE JE TO TAKÉ JEDNODUCHÉ...

Úplne naľahko vyrážame a je cítiť, že sme oddýchnutí. Pacho má svoj deň, letí ako blesk. V dvojke sme za necelých šesť hodín. Stany, spacáky a ostatné veci, ktoré sme tu nechali, sú tu, a tak hneď staviame a až do neskorého večera varíme hektolitre vody, aby sme sa zavodnili a pripravili na vrcholový útok. Cítim, že som pomerne dobre aklimatizovaný, spí sa mi dobre až do momentu, keď zazvoní budík o 3:00. Viktora nemusím ani budiť, hneď mi oznamuje, že mu nie je dobre a že ráno pôjde dole. Mrzí nás to, no musíme sa po-

Milované, no i zatracované slnko Aj bouldreingu v 4.000 metroch praje

46

náhľať. Mám pocit, že ak vypijem tento 1,5 l čaju, čo ma čaká v hrnci, takto skoro ráno, tak sa nikam nepohnem. Skoro to aj tak bolo, pri každom dúšku ma napínalo viac a viac, no účel svätí prostriedky. Dobrá rada, pokiaľ máte Spantiky, tak ich na noc nenechávajte pred stanom, dajte si ich aspoň do predsienky, inak ich ráno neobujete ako ja, alebo sa s nimi budete trápiť v holých rukách a potom si ruky nebudete dve hodiny cítiť. Okolo piatej vyrážame. Je ešte tma, kryštáliky snehu sa odrážajú v svetle čeloviek, mačky škrípu v suti a my, každý ponorení do svojich myšlienok, pomaličky stúpame k nášmu cieľu. Každý z nás má svoje tempo, a tak sa čoskoro medzi nami vytvoria rozostupy. Zhruba vo výške 6.300 metrov vidím, ako Pacho spomaľuje, neskôr sa dozvedám, že ho najprv prepadla hnačka a potom zvracanie, a tak to zodpovedne otočil. Už sme len dvaja, Maťo a ja. Strácam na Maťa asi hodinu, netrafil som chodník, a tak som blúdil v suti a pomaličky naberal výšku. Prichádzam pod Canaletu, ktorá na fotkách vyzerá ako sutinový žľab, v ktorom človek naberie rýchlo výšku. Pozerám sa hore a začínam pochybovať, či dnes ten vrchol dám. Canaleta je strmý sutinový žľab, áno, potiaľto to sedí, no na fotkách nie je vidieť, že tá suť nie je absolútne spojená. Maťo je tesne pod vrcholom, vidíme sa. Počas toho, ako stúpam hore, sa začína zaťahovať, mierne pofukovať. Maťa stretávam na zostupe, vraj ešte hodinka hore, čo sa mi nechce veriť, no nakoniec to bolo tak. Z Canalety treba pretraverzovať po zasnežených a zľadovatených policiach úplne doľava, kde ma na záver čakal ľahký mixový bouldering na vrchol. Je jedna hodina a ja stojím na vrchole, sám. Je to úžasný pocit stáť tam, vedieť, že nikto iný tu v tejto chvíli nie je, že nikto ma sem nevytiahol, že jediný, kto to dokázal, som len ja. Nasleduje zostup, ktorý sa pre mňa stal asi najťažšou časťou dňa. Už pri prvých krokoch ma rozboleli kolená, začalo ma v nich pichať a štípať a tento fantastický pocit ma neopustil, až kým som sa doslova nedoplazil do dvojky, kde ma už Maťo netrpezlivo ako na ihlách čakal. Jemu to sem trvalo maximálne tri hodiny, mne šesť. Dnes už nestihneme zostúpiť, a ani nechceme. Ostávame tu, skúsime sa dať dokopy a ráno pôjdeme do base campu. Maťo varí vodu, ja zaspávam v ľahkej letargii. Môj žalúdok nie je ochotný príjmať žiadnu vodu a ani jedlo, všetko grcám, ešteže je ten ešus v predsienke... Noc je celkom pokojná, len cítim, že mi je zima na nohy. Nič som nevypil, to je tým. Ráno je brutálna zima, ani nechcem tipovať, koľko bolo pod nulou. Zostupujeme

Penitentes

vyfľusnutí, ovešaní ako vianočné stromčeky a ešte aj ten opaľovací krém nám zamrzol. Okolo obeda sme v base campe. Čaká nás už len Pacho, Viktor ráno vyrazil dole. Lejeme do seba litre čierneho čaju, z mojej pôvodnej diéty neostalo nič, poobede do seba už tlačím sladké, slané a večer pol kila mäsa. „LETÍME DOMOV“

Nasledujúce ráno vyrážame na náš obľúbený 42kilometrový trek. Po deviatich hodinách chôdze bez prestávky padáme do prachu pri ceste, kde by nás malo čakať auto a odviezť nás do civilizácie, tam, kde už ani krok nespravíme. Nohy máme napadrť, otlačené, krvavé, svaly zachvacujú kŕče. Asi po trištvrte hodine sa dovalí červený Ford aj s vysmiatym Viktorom. Mňa a Maťa nakladajú na korbu a počas cesty máme pocit, že prežívame smrť zo záchrany. Po mesiaci som doma. Keď som odchádzal, tak som mal zmiešané pocity, no teraz som naozaj rád, že som tam bol. Veľkú zásluhu na tom majú hlavne chalani, myslím, že sme boli veľmi dobrá partia. Členovia expedície: Viktor Karabinoš, Milan Packo, Martin Heuger, Patrik Barjak Poďakovanie patrí hlavne: Trekland, Trek Sport, Scandinavia, za finančnú podporu firme Sloving a Bitunova a samozrejme aj mojej rodine a priateľom. text foto

Patrik Barjak Viktor Karabinoš, Paľo Packo

ABC v Cordon del Plata

Svätá štvorica, zľava Viktor, Pacho, Maťo, Paťo

47

MERA PEAK Nepál platí za ráj trekařů a horolezců. Každý si tu může vybrat tu pravou obtížnost a délku pobytu. Od nejextrémnějších výstupů, přes treky bez komerce, až po pohodové trasy se vším komfortem. Naše pětičlenná partička si tentokrát vybírá poměrně známý trekkingový vrchol Mera Peak 6.470 m, ale volíme k němu netradiční cestu z vesnice Tumlingtar, namísto obvyklé Lukly. Hlavní kouzlo tkví v tom, že naše trasa vede turisticky téměř nepoznamenanou oblastí, kde první turisty a horolezce potkáváme až desátý den pochodu.

48

Tumlingtar leží v idylické krajině v nadmořské výšce kolem 400 m. Krajina je tvořena převážně rýžovými políčky, kde banánovníky rostou snad u každého stavení, vodní buvoli rozvážně přežvykují a děti dělají blbiny jako všude na světě. Zkrátka, ráj na zemi. Sem ekonomická krize rozhodně nedosáhne. Máme s sebou stany, které stavíme až osmý den na cestě. Spíme většinou v tzv. lodžiích, nejčastěji ve společném ,,podkroví“, pod střechou z igelitu, plachty či došků. Ani s jídlem nemáme žádné starosti, všude nám rádi uvaří dal bát (rýže s luštěninovou kaší a trochou zeleniny), nebo brambory na loupačku, čínskou polévku nebo upečou čapátí. Místo sporáku, mikrovlnek a varných konvic se tu používají pece splácané z hlíny a vrchol modernizace a pohodlí tu představuje vynález zvaný ,,Papinův hrnec“. Strava to zrovna není pestrá, ale za ní jsme do Nepálu nejeli. Nakonec ale pivo, symbol pohody, se dá díky silným nosičům koupit již i zde. Není sice vychlazené na naši teplotu sedmého schodu, ale i tak chutná výtečně. Elektřinu tu mají maximálně ze solárních článků a ledničku tu opravdu nenajdeme. Doprovází nás Padam – nepálský průvodce, který nás bezpečně a s jistotou vede údolími i přes sedla. Cest je tu mnoho a orientovat se byť i s dobrou mapou by v množství nabízejících se místních stezek nebylo bez Padama jednoduché. Usnadňuje nám také skvěle komunikaci s místními obyvateli, kteří anglicky až na výjimky nemluví. Zajišťuje také dva nosiče, nesoucí každému z nás 10 kg, a tak díky nim zvládáme v pohodě vysoké teploty v nížinách. I přes pomoc nosičů jsme totálně propoceni. Teplota přes den je v nízkých polohách přes 30 °C a vlhkost 100 %. Krajina se mění s nadmořskou výškou, rýžová políčka a deštné pralesy se postupně proměňují v rododendronové porosty obřích stromových rozměrů, jež musí být působivé zejména na jaře, když kvetou. Desátý den pochodu stoupáme údolím řeky Hinku Khola, kde se napojujeme na obvyklou výstupovou trasu na Mera Peak, která vede z Lukly. V osadě Tangnag jsou již postaveny desítky stanů a pohybují se tu stovky nosičů. Téměř všichni mají za cíl tak jako my Mera Peak, nebo vrchol Baruntse 7.152 m. Jeho základní tábor je od base campu Mera Peaku vzdálen tři dny pochodu. Všichni se nejméně na jednu noc zastavují v Kare. Je to poslední komfortní místo s lodžiemi, kde lze objednat teplou sprchu nebo kde je možné posedět večer ve vytopené místnosti. Také se tu dá levně půjčit horolezecké vybavení dostačující kvality – mačky, cepín, úvazky, lana či duplexové boty snad všech velikostí. Tohle

Panoramata po cestě...

49

Putujeme vskutku monumentální oblastí

Míjíme poklidně pasoucí se jaky

50

vědět dříve, byly by naše batohy o pár kilogramů lehčí. V Kare si dáváme odpočinkový den a nalehko absolvujeme fotograficko-odpočinkovou vycházku. Další den stoupáme do sedla Mera La 5.413 m. Těsně před ním potkáváme nosiče s širokým úsměvem, jenž kráčí sněhem po ledovci, bez ponožek, jen v trepkách. Pravda, na slunci to na ledovci pěkně pálí, ale přece jen je jeho obuv na sněhu poněkud neobvyklá. Z Mera La máme v plánu vystoupit na Mera Peak za jeden den. Budíček máme ve 3 hodiny, odcházíme ve 4. Hvězdy svítí na cestu a po hodině se rozednívá. Mráz odhadujeme na -15 °C, ale nefouká, a tak jsou podmínky téměř ideální. Trochu nám dělá starost oblačnost stoupající z údolí. Nakonec se projevuje jako výhoda, protože slunce na nás tolik nepálí. Před námi stoupá několik skupinek, jež vyšly z Mera Peak High Camp. Výstup, i když technicky nenáročný, nám dal pěkně zabrat. Všechny nás se stoupající výškou bolí hlava, jako po několika litrech nekvalitního vína. Po sedmi hodinách stoupání jsme ale šťastně na vrcholu a obdivujeme neskutečné panoráma, jemuž dominují vrcholy Mt. Everestu, Makalu a Kančendžengy. Působivé jsou také desítky dalších ,,bezvýznamných“ sedmi a šestitisícových vrcholů.

Koupání nedoporučeno!

Počasí se trvale kazí, kvůli tomu máme problém odletět z jednoho z nejnebezpečnějších letišť na světě. Přistávací dráha tu má sklon 12° a končí strmým srázem. Většina letů je v následujících dnech zrušena, a tak i my patříme k nervózním turistům sledujícím zataženou oblohu, seznamy a pořadí letadel. Spokojeni jsou tu jen majitelé hotelů a lodžií, v jejichž restauracích čekáme na lepší počasí. Nejsme na tom nejhůř, naše letadlo do Prahy letí až za několik dní. Přesto třetí den čekání připlácíme raději na vrtulník a frčíme do Káthmándú za poznáním památek královských měst... text foto

Honza Odehnal archiv autora

Místní mladá dáma

Sestup je v pohodě, po třech hodinách i s přestávkami jsme u stanů. Bolest hlavy ustupuje a my máme splněno. Nakonec jsme nepoužili ani cepíny a úvazky. Sedlo Mera La je opět zahaleno v mlze a nejlepším místem je pro nás spacák ve stanu. Nyní nás již čeká návrat do civilizace. Do Lukly jdeme tři dny, ale není to zadarmo. Vracíme se zprvu opět údolím Hinku s pasoucími se jaky, překonáváme nekonečné sedlo Zartwa La a za mlhy a deště sestupujeme do Lukly.

Výstup na Mera Peak, trek kolem Dhaulágirí, Manaslu, Annapuren, podhůří Nepálu na motorce Royal Enfield. Jezdíme také na Ťan šan, Kavkaz, nejvyšší vrcholy Afriky i Jižní Ameriky... Cestujeme pěšky, na kolech a motorkách. Více informací na: www.rajbas.eu tel.: 776 628 767

51

PLŇTE SI SVÉ SNY Vím, že můj výkon zůstává ve stínu dnešních světových přelezů odehrávajících se na skalách, ale naštěstí není svět lezení jen o  extrémech a číslech. Budiž to pro někoho třeba inspirací k naplnění jeho cíle, stejně jako tomu bylo u mě. Tomáš Moravec

16. 4. tohoto roku přelezl Tomáš Moravec cestu „Neuropatolog“ (XI a-b) na Železných věžích v Příhrazech. Protože jsem se toho osobně zúčastnil, přidávám k dobru pár názorů a postřehů. Lezu už relativně dlouho. Jak přibývají roky a roste počet různých zranění a bolístek, souběžně ubývá výkonnost. Dá se říct, že už nelezu proto, abych se zlepšil, ale aby to nebylo ještě horší. Přesto, nebo možná právě proto, si dokážu představit, jak musí být těžké zdolávat cesty v těch horních patrech klasifikace obtížnosti. Že se v našem městečku vyskytuje kluk, kterej leze, a to dokonce hodně dobře, jsem z doslechu věděl. Trvalo ale poměrně dlouho, než jsme na sebe narazili. Stejně to z praktickýho lezeckýho hlediska vypadalo celkem na nic. Tomáš práskal osmy UIAA, já sotva pětky. Nakonec jsme si ale vždycky poradili a nějak to navlíkli. Na písku mi Tom sem tam natáhl pěknou sedmu a mezitím zkoušel vyhlídnuté cesty. Na skalkách a v hale si každý vybral svoje, takže to vlastně docela fungovalo. Zápal a chuť nescházely, a to se počítá. Byl jsem u toho, když přelézal desítky na Prachově, Křižáku nebo Ostaši, a líbila se mi zarputilost a cílevědomost, s jakou se lezení věnuje. Jednou při listování nějakou starší Montanou (dělám to občas kvůlivá motivaci), mně Tom nakoukl přes rameno a zapíchl prst do jedný fotky: „Tohle je můj cíl, můj EVEREST.“ Na fotce lezl Mára Havlík cestu „Neuropatolog“ v Příhrazech. Věřil jsem, že to dříve nebo později určitě zmákne. Tomáš ale viděl věci střízlivě. Od desítek, které celkem pravidelně lezl, je k „Neuropatologovi“ ještě sakra daleko. Pracoval ale na tom, aby se to mohlo posunout od vzdálených snů a přání k reálu. Někdy před půldruhým rokem usoudil, že je na čase konečně ,,Paťase“ alespoň zkusit. Byl na něm několikrát s různými lidmi a s různými výsledky. Během našeho výjezdu loni na podzim to s horním docela v pohodě dal. Všechno vypadalo nadějně. Při ostrém pokusu další týden byl Tom rozhodnutej vydržet za každou cenu až nahoru, vazové poutko prsteníku pravý ruky ale rozhodně nevydrželo a poslalo ho přesně opačným směrem. Takže odklad na neurčito. V  zimě zaměstnával horní končetiny spíš hraním na banjo než lezením. Prstík se alespoň rozhejbe a přestane pobolívat. Proto mě dost překvapilo, když mi letos takhle v půlce dubna zavolal, jestli bych s ním nezajel do Příhraz. Párkrát zkusil těžká místa a šlo se na věc. Mezi prvním a druhým kruhem se zdržel déle, než by bylo zdrávo, a nevsadil bych na něj v tu chvíli ani rezatou karábli. Jenže Tom zabojoval, žádná další chybička se už nevloudila, a to ani v klíčovém místě u třetího. Ještě pár elegantních, řádně vypečených kroků a už na mě mává od šestého kruhu. Pár minut si potom nahoře v klídku svoje místo na slunci vychutnával. I já si to docela užil: uprostřed Českého ráje jsem byl přímým účastníkem ,,VÝSTUPU NA EVEREST“. Pro úplnost: Cesta byla vylezena 16. 4. 2011, v té době odjištěna původními kruhy. Dnes už jsou v cestě kruhy nové, které se objevují i na fotografiích Martina Horkého, pořízených při dodatečném přelezu o měsíc později. text foto

Petr Pipek Martin Horký

„Neuropatolog“ je jednou z  nejtěžších cest v  Příhrazech (Železné věže). Prvovýstup dne 19. 8. 1991 udělali Marek Havlík a  Stanislav Šilhán. Nástup cestou „Opera vertical“ (IXc, X-b RP, Petr Čermák stř. a  David Semiginovský, 5. 8. 1988) ke druhému kruhu a  odtud přímo (kruh) ke čtvrtému kruhu, který už je zase společný s  cestou „Opera vertical“ a  z  ní (pátý kruh ve stěně, šestý v  komíně, pak rozporem) na vrchol...

52

Deuter PACE 20 a 30 Minimální váha = minimální námaha Řada batohů Pace je založena na myšlence„sotva je ucítíte“. Pro závodní lyžování a trail running je určen batoh Pace 20, pro alpské sporty – vysokohorskou turistiku, horské lezení a jednodenní výlety na lyžích je jako stvořený batoh Pace 28 SL (dámský) & 30. Nízká hmotnost, anatomicky tvarovaný bederní pás a ramenní popruhy z hrubé síťoviny zaručují výborné odvětrání.

HOODWIRE

Quickdraw s karabinou HoodWire se systémem    

karabinou a 10 mm dynee 

    ledy do Maltatalu

 

 

Cerro Torre dolomitské nýty borháky do Frankenjury

PACE 20: Sundávání lyží bez nutnosti odkládání batohu. Poutka na cepíny. Kapsa na mačky. Vnitřní kapsa. Dvě síťované kapsy na bederním pásu. Rychlý přístup k obsahu hlavního prostoru přes středový zip na přední části batohu. Reflexní prvky 3M. Hmotnost: 650 g. Pace 28 SL (dámský) & 30: Speciální kompresní pásky pro upevnění lyží a maximální kompresi. Možnost připevnění lyží na střed i na boky batohu. Možnost i nošení snowboardu. Prostorná kapsa v přední části na rukavice, pásy nebo helmu. Kapsy ve víku. Vyztužený spodní díl. Síťovaná kapsa se zipem na bederáku + poutko na materiál. Poutka na cepíny. Reflexní prvky 3M. Flexibilní, ale pevný rám Delrin® pro stabilitu a nízkou hmotnost. Hmotnost: 850 g (28 SL) a 900 g (PACE 30).

   ! Deuter GUIDE 35+, 40+SL a 45+ Batohy do nepohody. Opravdové horolezecké batohy, které fa Deuter vyvíjela s německými a rakouskými horskými vůdci. Bytelná konstrukce, jednoduchý systém na uchycení cepínů nebo lyží, posuvné víko s dvěma kapsami, boční vstup a propracovaný zádový systém ALPINE SYSTEM dělají z batohů typu Guide věrného a spolehlivého společníka na vašich cestách do hor a do skal. ALPINE SYSTEM Dva zádové pásy opatřené pěnovým polstrováním v místech kontaktu batohu se zády, díky kterým je batoh na zádech stabilní. Zároveň však prouděním vzduchu mezi pásy vzniká„komínový efekt“ a záda jsou komfortně odvětrávána. Na všech kontaktních místech je použit odolný materiál 3D AirMesh. Lehká odnímatelná aluminiová konstrukce typu X – frame. Balanční dotahy na ramenou a bederní pás umožňují optimálně přizpůsobit přenos zatížení podle terénu. Volnější pásky = větší ventilace a volnost, utažené pásky = větší stabilita batohu na zádech a kontrola batohu při pohybu. Anatomicky tvarovaný bederní pás s výztuží z bilaminátové pěny se snadno přizpůsobí tvaru těla, poskytne větší pohodlí a lépe přenese váhu. Tvarované, pohodlné, nosné ramenní popruhy s 3D AirMesh polstrováním. Bederní pás kopíruje pohyb těla a zajišťuje optimální přenos zatížení na bedra, umožňuje volnost pohybu a snižuje únavu. Bederní pás je odnímatelný. X-frame konstrukce z anatomicky tvarovaných aluminiových vzpěr, které jdou po vyjmutí natvarovat podle vašich zad se snadno přizpůsobí tělu a usnadňuje nošení těžších břemen. Guide 35+ Min. hmotnost: 1.440 g (bez bederního pásu a konstrukce v zádové části) Celková hmotnost: 1.690 g Objem: 35+8 l

       zahrnuje výhody systému KeyLock  

Guide 40+ SL (dámský) Min. hmotnost: 1.600 g (bez bederního pásu a konstrukce v zádové části) Celková hmotnost: 1.850 g Objem: 40+8 l

nízká hmotnost snadná manipulace

"#  $ 

zamrzání v ledu a mixech

Guide 45+ Min. hmotnost: 1.650 g (bez bederního pásu a konstrukce v zádové části) Celková hmotnost: 1.920 g Objem: 45+10 l

  %& !

'  () 

Novinky ze světa matroše a outdoor vybavení vám přináší . Chcete vědět víc? Pište na: [email protected]

placená inzerce

V síti prodejen

www.hudy.cz

N A P U LT E C H

TENDON 10 SMART Univerzální jednoduché dynamické lano moderního designu ve čtyřech délkách. Výborný poměr cena/výkon. Nejlepší cena na trhu! Barva: modrá Hmotnost: 65 g/m Délka: 50, 60, 70, 80 m Počet pádu: 6 Rázová síla: 8 kN Prodloužení: 7,2 % (statické) 36 % (dynamické) Průměr: 10 mm Cena: 50m – 1.999 Kč 60m – 2.399 Kč 70m – 2.799 Kč 80m – 3.199 Kč www.hudy.cz

NOVÉ LEZECKÉ MOTIVY A BARVY V kolekci lezeckého oblečení DIRECTALPINE mají trika FLASH a FLASH LADY již své stálé místo. Přiléhavý anatomický střih a použitý strečový materiál zajišťuje uživateli maximální komfort. Atraktivní perokresbové motivy na zádech zase podtrhnou lezeckou image. Na výlety do skal si tak můžete vybrat slušivé a zároveň funkční oblečení.

SPIRIT 3D FLEX Vynikající spací pytel určený pro tři roční období, vhodný do většiny povětrnostních podmínek. Ideální do přírody, na krátké putování po městech nebo na noc s přáteli na horské chatě. K dostání i v prodloužené variantě. Tento spacák můžete vyhrát v soutěži vyhlášené v této Montaně. Barva: polarní modř Hmotnost: 1.100 g Hmotnost náplně: 500 g Teplotní komfort: 3 st.C (ženy) -2 st.C (muži) Doporučená MOC: 4.790 Kč Více na: www.salewa.cz

Střih: pánský, dámský. Barva: černá, šedá, hnědá, skořice, violet. Doporučená MOC: 540 Kč www.directalpine.cz

MIDI

Novinka v naší nabídce! Univerzální lano s průměrem 8,9 mm, které je certifikováno jako jednoduché, poloviční i dvojité, vás nadchne nejen svou výjimečně nízkou váhou (pouhých 52g/m), ale hlavně perfektním výkonem a zpracováním, kdy společně s úpravou complete shield bude správným partnerem pro ty nejnáročnější.

Multifunkční, plně nastavitelný sedací úvazek  velmi pohodlný ergonomický design  inovovaná konstrukce nohaviček  4 inovované rock&lock spony  vyztužené navazovací body  prodyšná PES látka s vysokou oděruvzdorností  otvor pro přídavnou karabinu PORTER  lemovaná textilie zvyšující pevnost pasu  revoluční BMI systém nastavení pasu  odepínatelné a rychle nastavitelné zadní gumičky na nohavičkách  4 materiálová poutka  BMI system Velikost: S, M/L, XL Hmotnost: 440 g (vel. M) CE 1019 • EN 12277 • UIAA

Více na www.mytendon.com

CLICKUP Nové poloautomatické jistítko určené pro sportovní lezení na skalách a umělých stěnách. Pro jištění s jednoduchými lany ø 9 až 10,5 mm. Velice jednoduchá obsluha. Vhodné pro začátečníky i zkušené jističe. Click-Up vyrábí pod značkou Climbing Technology italská firma Aludesign, která má v oblasti výroby lezeckého materiálu více jak 20 let zkušeností. Žádejte u svých oblíbených prodejců! Hmotnost 115 g Doporučená MOC: 1.222 Kč Doporučená MOC Kit s HMS: 1.513 Kč K dostání a více info na: www.rcoutdoor.cz

54

Dvoudílná bouldermatka Stage je opatřena dvouvrstvou konstrukcí, tak aby maximálně ztlumila váš dopad. Vnější materiál PU je odolný proti oděru a vodě. Zaoblené rohy se netrhají a k sepnutí bouldermatky slouží dva popruhy s ocelovou sponou s háčkem. Popruh lze měnit snadno a rychle pro nošení na zádech a přes rameno. Nejen víra v sebe, ale i Stage vám dodá potřebný klid a jistotu při obtížných krocích vysoko nad zemí. Barva: Černá/Oranžová (dopadová) Hmotnost: 5.500 g Rozměr: (rozložená) 129 x 105 x 9 cm Cena: 2.990 Kč Více na: www.rockempire.cz

TENDON MASTER 8.9

MOC: 3.725 Kč / 50 m včetně DPH

STAGE

Doporučená MOC: 1.390 Kč Více najdeš na: www.singingrock.cz

TRANGO JACKET Skladná, lehká, praktická, mimořádně spolehlivá, tak lze shrnout základní vlastnosti této bundy. Jako extra pojistka proti proniknutí vody k tělu skrze vodoodpudivé zipy, v případě silného a vytrvalého deště je materiál v oblasti kapes zdvojený. Bunda má i řadu dalších zajímavých řešení a praktických nadstandardních maličkostí. Doporučená MOC: 6.290 Kč Více na: www.highpoint.cz

Z A J Í M AV É K N I H Y PRŮVODCE OUDOLEM LU Ž N I C E P R O S U T E R É N N Í H O C H VAT E R A Ahoj velevážení a velemilí suterénní chvateři, jelikož léto je v plném proudu a  chudáci komáři nemaji v Údolí co žrát, rád bych jim nabídl vaše těla. A jediná možnost, jak vás přilákat do jejich teritoria, je předhodit vám návnadu. No a protože volnými sličnými ženami a levným alkoholem neoplývám, pokusím se vám předhodit aktualizovaného průvodce na bouldering pod Táborem v údolí Lužnice. http://sutrozrout.unas.cz/pruvodce.html 5 z 5 šutrologů radí užívat místní žulu 3x týdně v hojných dávkách. Vyvarujte se nedostatku tekutin. I drobné poranění může mít dalekosáhlé následky. Případné nežádoucí účinky konzultujte se svým lékařem. Čtěte příbalový leták. Při komplikacích se přikládejte na šutr 4x týdně. Pijte s Rozumen. Pic jak sviňa Slabouch

127 H O D I N Na hraně smr ti

160 x 230 mm, pevná vazba, 376 stran. Vydala Jota, www.jota.cz Doporučená MOC: 378 Kč

Aron Ralston „Aron Ralston se vydává na zdánlivě nenáročnou výpravu do utažských kaňonů, kde ho při rutinním

sestupu nepříliš hlubokou soutěskou uvězní balvan, který mu přiskřípne ruku ke skále. Prakticky bez naděje na záchranu probírá různé možnosti, jak se dostat z nečekané pasti, a přitom se neúprosně blíží k rozhodující volbě. Okamžiky zoufalství prozáří naděje pevného rozhodnutí, jež mu sice zachrání život, ale zároveň ho přivede k jednomu z  nejdrastičtějších činů, které si člověk dokáže představit.“ Opravdový příběh sedmadvacetiletého dobrodruha byl i úspěšně zfilmován. Formát: 130 x 200 mm, pevná vazba. Cena: 318 Kč Vydala Jota, www.jota.cz

PERU POD KŮŽÍ Vladimír Plešinger Peru. Směsice zdejších přírodních a  historických pozoruhodností je tak dokonale „namíchaná“, až se z  toho točí hlava. Od předlouhého peruánského pobřeží Pacifiku se směrem do vnitrozemí zdvíhají nejvyšší hory tropického pásma, aby se pak snížily do obrovské pralesní pánve, již vytvořila nejmoc-

O   H O R ÁC H , L I D E C H A   P I V U P OT Ř E T Í A N E B P O Z D N Í TO U L K Y nější řeka světa Amazonka, která v oněch peruánských velehorách pramení. Nejnovější archeologické nálezy dokazují, že právě na území dnešního Peru vznikly první velké indiánské civilizace, které pak v  průběhu několika tisíciletí našly pokračovatele v říších, jejichž kulturní úroveň lze měřit s tím nejlepším, co v jejich době existovalo v jiných částech světa. „Po několika týdnech v Peru se stanete amatérským přírodovědcem a  archeologem, ať je základ vašeho vzdělání jakýkoliv,“ říká autor, známý svými knihami z  Afriky a  Jižní Ameriky. Plodem Vladimírových četných pobytů a cest podniknutých v letech 2004 až 2009 je kniha, jejíž příběhy a historie pokrývají celou rozlohu Peru doslova z  jednoho konce na druhý. Vladimír Plešinger je mimo jiné autorem Knihy Konga (JOTA, 2007), která byla oceněná Hlavní cenou E. E. Kische za významné dílo literatury faktu vydané v roce 2007 a za nejvýznamnější počin roku v  oblasti literatury faktu, Fotografickou publikací roku 2008 v kategorii Místopisná publikace a dalšími cenami.

Ivan Zajíček Již třetí pokračování povídek, které autor postupně píše od roku 1980.

„Kdo se bude chtít po dvou letech vydat se mnou na další cesty, je srdečně vítán. Značnou pozornost jsem tentokráte věnoval okolí svého rodného města horníků a hutníků a také jemu samotnému – Ostravě. Čtenář nemusí spěchat, krása dálek se nejlépe pozná vlastníma nohama, a to také chce svůj čas. Jde o symbiózu hor, piva a lidí, kteří jsou navěky označeni společnou krevní skupinou poutníků a navzájem jsou propleteni tkaničkami z bot z kůží toulavých psů a hořkostí pivní pěny na jazyku.“ Formát: 150 x 210 mm, brožovaná vazba Vydal: Ing. Ivan Zajíček, Vytiskl: Printo, s.r.o, Ostrava

55

A JDI ... Půlku léta máme za sebou, všichni jsou na skalách nebo v horách, o  informace aby člověk doslova škemral a pak pište tuhle rubriku. No ale co už, jak říká můj kamarád. Jdeme na to. A když je to léto, tak se nejdříve trochu zchladíme a podíváme se na Aljašku. Nejvyšší hora Severní Ameriky Denali (nebo chcete-li Mount McKinley) se v  poslední době dočkala jednoho prvenství a  jednoho rekordu. Vše se odehrálo v její impozantní jižní stěně a v klasické Cassinově cestě z roku 1961, která se běžně leze 3-7 dní. Jižní stěnu jako první na světě sjel na lyžích švédský lyžař Andreas Fransson. Tomuto skvělému výkonu předcházela samozřejmě patřičná aklimatizace, při níž dvakrát sjel se svým partnerem Kastengrenem Orient Expres kuloár. Hned po úspěšném sjezdu jižní stěny se opět spojil s Kastengrenem a ještě si, asi na vyklusání, vyběhli na vrchol Cassinovou cestou za 33 hodin. A jak si tak Fransson s Kastengrenem poklusávali po hřebenu, tak kolem nich prosprintovali dva Britové Jonathan Griffith a Will Slim. Ti sice neměli lyže, ale zato tuhle klasiku dali za neuvěřitelných 14 hodin a  40 minut. No a ještě dodatek: dva dny poté sjel Fransson i Messnerův kuloár v západní stěně. Holt i v těch mrazech se dějí neskutečné věci. A  v  oblasti Denali ještě zůstaneme. Italové Fabio Meraldi a Diego Giovannini, jeden výborný horský vůdce a  lyžař, druhý talentovaný himálajista, fotograf a  kameraman, si vybrali východní pilíř na Kahiltna Peaks West (3.914 m) a během 12 hodin zde vylezli elegantní, 1.800 metrů dlouhou linii s ledem do 80° a skálou do obtížnosti 5.6. Teprve po návratu do základního tábora pod Denali se dozvěděli, že o tuto neprostoupenou trasu se pokoušeli už Japonci, ovšem neúspěšně a „prvovýstup“ byl Italům uznán. Další prvovýstup ve stejné oblasti se podařil britskému týmu ve složení Matt Helliker a Jon Bracey a nevybrali si nic lehčího než pověstnou severní stěnu Mount Hunteru a linii nalevo od slavné cesty „Moonflower Buttress“. Po předchystání prvních 10 délek, kdy museli počkat na uklidnění počasí, vyrazili do stěny a během 4 dnů se napojili do cesty „Moonflower Buttress“. Tam je zastavilo počasí a byli nuceni celý den zůstat kvůli bouři v portaledge. V  devět večer následujícího dne

56

vytušili zlepšení a  vyrazili zdolat posledních 500 metrů cesty. Helliker k tomu řekl: „Lezení bylo těžké a děsivě nebezpečné, ale zároveň nádherné a v našich myslích byla pouze vidina úspěchu. Obzvlášť poslední 36hodinový zátah na vrchol a následných 38 slanění bylo něco, co jsem ještě v životě nezažil.“ Cestu pojmenovali „The Cartwright Connection“. Britové se činili nejen na severu, ale i  na jihu. Ale ani tam si moc tepla neužili. Dan Fitzgerald, James Wake a  Matt Balme se vrátili do oblasti Cordillera Oriental v  Peru, aby úspěšně dokončili svůj výstup v jižní stěně Huarancayo Sur (5.200 m). Tady vylezli, jak sami říkají, nejkrásnější ledový kuloár, jaký kdy měli možnost lézt. Cestu dlouhou 350 metrů pojmenovali „Boy Don‘t Cry“ a ve skotské stupnici obtížnosti udali V,4***. A jdeme přes oceán, ale jen kousek. Do Grónska. Tady doslova bojovali dva Rusové Alexander Ručkin a Michail Michailov. Za svůj cíl si vybrali velmi těžko dostupný Shark’s Tooth, ukrytý v labyrintu fjordů na východním pobřeží. S místními vůdci se dostali do základního tábora vzdáleného 12 kilometrů od vlastní stěny. Dalších 15 dní je na lyžích čekalo nekonečné prošlapávání stále zasněžené stopy tam a zpět, během nichž si nanosili všechen potřebný materiál pod stěnu. Pak konečně přišlo lepší počasí a Rusové na čtyři dny vlezli do stěny, aby za sebou zanechali novou, 1.200 metrů dlouhou cestu v  obtížnosti 6c, A2 nesoucí název „San Petersburg“. Dál na východ a zase Rusové. Tentokrát v Pákistánu, v oblasti skupiny Ogre a Latok. Alexander Odintsov, Alexey Lonchinskiy, Ivan Dozhdev a  Eugeniy Dmitrienko se aklimatizovali lehkým výstupem na Latok V  a  pak v  těžkém, pro Rusy velmi typickém capsulovém stylu nastoupili do neslezené západní stěny Latoku III (6.949 m). Postupně vybudovali ve stěně osm kempů a  po 15 dnech stanuli na vrcholu. Další 2 dny jim trval sestup do bezpečí základního tábora. Nebylo to však poprvé, co se Odintsov pokoušel o  tuto stěnu, ale jednalo se o jedenáctiletý, tvrdý boj a jeho úspěšnému třetímu pokusu předcházely dva, z  nichž jeden byl poznamenán dvěma těžkými úrazy a ten druhý dokonce tragickou smrtí jednoho z účastníků.

M O N T A N A

J E

Než opustíme zasněžené vrcholky, koukneme se ještě dál na východ, a to do Číny. Známé japonské lezecké uskupení Giri-Giri boys tady působilo ve východní stěně Daddomainu (6.380 m), který se nachází v  odlehlé části čínského pohoří Minya Konka. Japonské trio Fumitaka Ichimura, Ryo Masumoto a Takaaki Nagato vylezlo během šesti dnů 1.900 metrů dlouhou, velmi náročnou cestu. Nazvali ji „Ame ni mo Makezu“ a  věnovali ji obětem letošního zemětřesení a  následné tsunami v  Japonsku. Jedná se, stejně jako v  případě předchozího Latoku III, o  teprve druhý výstup na tuto horu. Jen připomínám, že jiní dva členové Giri-Giri boys získali za loňský výstup na Mount Logan v  Kanadě prestižní ocenění Piolets d’Or. Že by si i letos kluci japonští šáhli na Zlatý cepín? A  teď už zajímavé přelezy. Hned o  ten nejzajímavější se postaral Hansjörg Auer, který asi nejvíc do lezeckého povědomí vstoupil sólo přelezem Kollerovy cesty „Přes rybu“ v  jižní stěně Marmolady a  prvním zopakováním Huberovy cesty „Pan Aroma“ v severce Cimy Ovest di Lavaredo. A tenhle týpek se letos vypravil do Ameriky. Většina lezců jezdí za velkými stěnami do Kalifornie do Yosemite, Hansjörg si vybral Black Canyon v  Coloradu a  tady asi nejznámější místní šestnáctidélkový bigwall „Hallucinogen Wall“. Ten v  roce 1980 během 17 dnů vylezli Bryan Becker, Ed Webster, Bruce Lella a Jim Newberry a s obtížností se moc nebabrali, prostě A5. Jak šel čas, tak šla obtížnost přece jen dolů a v klíčové délce byly přidány nýty, takže teď si cestu vylezete za 5.10 A3+. Zajímavý počin uskutečnili v  roce 2004 Američani Jared Ogden a Ryan Nelson, kteří cestu až na třináctou délku přelezli čistě a  k  přelezu klíčové délky použili cepíny, tedy čistý drytool. Zvláštní přístup. No a  letos si cestu po předchozím okouknutí a nacvičení švihnul Hansjörg za 9 hodin celou čistě za 5.13+/R. Pro neznalé, to R znamená, že jištění není zrovna po dvou metrech (runout). Něco obdobného se podařilo kanadskému lezci Sonie Trotterovi v jeho domovské oblasti Squamish. Ten si vybral cestu „The Edge of Pan“ z roku 1983, původně 5.8 A3 a během pár dní ji přelezl čistě. Jeho slova ke klíčové délce: „Jedna z nejkrásnějších koutových spár v celém Squamishi, 45 metrů lezení za 5.13,

N A

necelých 400 metrů nad zemí, naprosto ohromující!“ Pokračujeme v  rychlém sledu. Talentovaným bratrům z  jižního Tyrolska, Florianu a  Martinu Rieglerovým se podařil první volný přelez 400metrové cesty „Zauberberg“ v severní stěně Ciastel de Chedul ve Valle Lunga v Dolomitech. Cesta z roku 2009 od Stefana Comploida a  Ivo Rabansera, původně v  obtížnosti 7-/A2 je pustila v  klíčové délce, kterou tvoří desetimetrový strop za 8a. O první ženský přelez cesty „Silbergeier“ v  Rätikonu, kterou vytvořil a jako první přelezl Beat Kammerlender v roce 1993 za 8b+ a která patří do klasické alpské trilogie, se postarala Nina Caprez ze Švýcarska. Přidala tak ke svým už dvěma těžkým vícedélkovým cestám na Korsice, „Delicatessen“ a „Hotel Supramonte“, obě za 8b, další krásný kousek. David Lama, talentovaný a průbojný mladík na skalkách, v  horách i  na závodech. Postaral se o  rozruch kvůli volnému přelezu „Compresor route“ v Patagonii či přelezl dardu ve stěně Monte Brento nad Arcem. Tak tenhle jednadvacetiletý Tyrolan a  napůl Nepálec má letos vážně tah na bránu. Začal prvním opakováním Huberovy „Sansary“ na Urlkopf v Loferu. Geniální linie z roku 2008 vede přes tři obrovské převisy a  Alex zanechal v  cestě, která jde obtížností až k 10+, pouhých 7 nýtů. Davidovi se přelez podařil hned při jeho první návštěvě. Délku za 10+ dal na potřetí a délku za 10- na druhý pokus, obojí RP. Vše ostatní přelezl on-sight. Tím se asi dobře rozlezl a vrátil se ke svému dřívějšímu projektu v Zillertalu. Tady měl vyborhákovanou 150metrovou linii na Taufenkopf. Sám letos do cesty naslaňoval a  v  nejtěžší délce mu trvalo dvě hodiny, než vymyslel boulder, který ho pustil dál. Cesta „Fleisch bringt’s“ za 10+ byla na světě. Pak se po zhlédnutí fotografií, na kterých Ines Papert přelézá cestu „Super Ciril“, vydal do Tessinu. Pro připomenutí, jedná se o 9délkovou, převislou spáru za 8a+, která se kromě štandů leze celá na vlastním. Stejně jako u „Sansary“ dal David cestu na první nález RP, přičemž prvních 8 délek on-sight a  jen tu poslední druhým pokusem. Po zaslouženém odpočinku se stejně jako loni vrátil pod Tre Cime di Lavaredo. Loni bouchnul Huberovu „Bellavistu“, letos přidal

F A C E B O O K U

čtvrtý přelez Alexovy cesty „Pan Aroma“. No a mezi těmito pro normální lidi sci-fi projekty si odskočil do Chamonix, kde si s  parťákem Peterem Ortnerem vyběhli cestu „MacIntyre-Colton“ v  severní stěně Grandes Jorasses. A to máme za sebou teprve půlku roku!!! Samotnou kapitolku vždycky tvoří dění na britských ostrovech. Ani tentokrát tomu nebude jinak. I  přes klasické anglické počasí se povedlo několik zajímavých opakování. Prvním z  nich je teprve druhý on-sight přelez cesty „Strawberries“ (E6/7) v Tremadogu. Tuhle morálovku vylezl v roce 1980 kníratý kudrnáč Ron Fawcett. O  první on-sight se postaral v roce 1987 Stefan Glowacz a až letos se to podařilo podruhé Jorgu Verhoevenovi. Druhá cesta, „The Quarryman“ (E8), je něco jiného. Vyborhákovaná čtyřdélkovka z  roku 1989 od Johnyho Dawese, kterého celý lezecký svět zná z filmu Stone Monkey, obecně za svou existenci nemá mnoho přelezů a zatím ani jeden se nepodařilo dát v kuse v jednom dni bez dlouhého nacvičování. Teprve letos uspěl jednačtyřicetilý Steve McClure. Pěkné opakování přidal taky Charlie Woodburn. Dave MacLeod před nedávnem přelezl na malé skalce nedaleko Fort Williamu dvě těžké cesty: „Apophenia“ (E8 7a) a „Die by the Drop“ (E10 7a). Tu lehčí z nich si vybral Charlie a po několika pokusech s horním lanem, jako druhý cestu přelezl RP. K přelezu jen dodal, že opakovat cesty po MacLeodovi je obecně dost o hubu. No a když už je tedy řeč o tom věčně usměvavém sympaťákovi, kterému Pán Bůh nadělil morálu víc než těm ostatním, tak ten taky v  létě nelení. A  že není žádný troškař dokládá jeho poslední počin. Před 41 lety vylezli na St John‘s Head na pobřeží ostrova Hoy, patřícího do souostroví Orknejských ostrovů na severu Skotska, novou cestu talentovaní britští lezci Ed Drummond a Oliver Hill. V roce 1997 cestu zopakovali John Arran a Dave Turnbull, ale v horní pasáži obešli klíčový headwall za A2. Před dvěma roky MacLeod tuto pasáž už zkoušel a obtížnost odhadoval na 8b/8b+ po 400 metrech intenzivního lezení. Letos se k projektu vrátil se slovy: „Originální linie, lezená technicky, měla 23 délek a čas výstupu byl 7 dní. Volně lezená varianta (E7 6c) bez klíčového místa měla také 23 délek a vylezli ji za 4 dny. Můj plán je vylézt to celé za jeden den v 8

dlouhých délkách se sedmdesátimetrovým lanem. A  samozřejmě tradicionalisticky, bez fixního jištění.“ Co myslíte, povedlo se mu to?

VÝZVA K VRÁCENÍ A VÝMĚNĚ: SALEWA HOT G2 BENT KARABINA/ Č. ARTIKLU 1557 POUZE SÉRIOVÁ ČÍSLA 0211 A 0311 Výzva ke stažení a vrácení karabin se vztahuje na karabinu Hot G2 Bent. Znaky dotčených karabin jsou následující: Číslo artiklu: 1557 Hot G2 Bent Barva: 0999/ červená

No a nejen na Ostrovech a v Ádru se leze tradicionalisticky. Andrea Gennari Daneri (46), šéfredaktor časopisu Pareti, přelezl RP cestu „Cadarese crag“ (8a) ve Valle Antigorio. A co je třeba k jištění? Že prý nic víc než sada vklíněnců a  friendů. Co na to šéfredaktor Montany? Na závěr dáme zase pár perliček a  zajímavostí. Začneme honnoldovsky. Není měsíc, aby tenhle maník nevylezl něco free sólo. Tentokrát si vybral jednu z  kultovních cest v Yosemitském údolí. „The Phoenix“ (5.13a) byl poprvé vylezený v  roce 1977 Rayem Jardinem a  Johnem Lakeyem a  stal se jednou z  nejvyhledávanějších jednodélkových spár v Yosemitech. Přelézt tuto cestu on-sight, to je spárařská prestiž. No a Alex si ji střihnul sólo. Zůstaneme v Yosemitech, zůstaneme u sóla, jen už to není lezení. Určitě si každý vybaví ve větru se lehce pohupující postavu highlinisty na Lost Arrow Spire, samozřejmě v  sedáku a  s  odsedkou za sebou. I tenhle pohled bere dech. Teď vymažte sedák a  odsedku a  máme tady Michaela Kemetera z  Rakouska. Co dodat? Takových asi moc není…

Výrobní sériová čísla dotčených karabin Hot G2 Bent zní: 02 11 03 11 Tato čísla jsou k nalezení přímo vedle údajů o pevnosti (viz. obrázek) nebo na protilehlé straně karabiny hned vedle certifikačního čísla. Preventivní stažení z  oběhu se týká pouze jednotlivých karabin. Originál expresní sety SALEWA nebyly vyrobeny s  dotčenými karabinami. Proto tímto NEJSOU originální expresní sety SALEWA dotčeny. Důvod: SALEWA pravidelně provádí testy pro bezpečnostní produkty, aby zaručila nejvyšší kvalitu a bezpečnost. V rámci těchto testů byly karabiny testovány na schopnost své zátěže. Přitom vykázaly karabiny Hot G2 Bent ve své pevnosti odchylky od hodnot v normě. Důležité: Test byl proveden za veskrze extrémních podmínek, které jsou v praxi spíše nepravděpodobné. Aby byla vyloučena jakákoliv rizika pro uživatele, rozhodla se SALEWA preventivně stáhnout všechny karabiny Hot G2 Bent se jmenovanými sériovými čísly z trhu. Prosíme vlastníky karabin, aby navázali kontakt se specializovaným prodejcem SALEWA nebo se SALEWA Sportgeräte GmbH. Dotčené karabiny dle popisu budou neprodleně nahrazeny novými karabinami. Upozornění: Mění se výhradně karabiny Hot G2 Bent s výše uvedenými výrobními sériovými čísly. Všech ostatních karabin se toto stahování z trhu NETÝKÁ. Pro případ dotazů: SALEWA Sportgeräte GmbH, horká linka (od 9.00 do 16.00) 089-90993 120, e-mail: [email protected], web: www.salewa.com.

Fotosoutěž – ten nejlepší Absolutním vítězem, který obdrží nejnovější lano od firmy Tendon – Master 8.9 mm certifikované jako jednoduché, půlka i dvojče, se stává Radomír Klimš za fotografii Fascination. Jistou ruku při dalším focení a a šťastné konce pro všechny lezecké pády přejí Montana, lezeckarevue.cz a firma Tendon.

A  skončíme tentokrát vesele až slavnostně, i když některé fanynky pravděpodobně zklamu. Výborný lezec a  jeden z  nejlepších bouldristů na světě, jednadvacetiletý Daniel Woods si 5. června 2011 vzal v  národním parku Rocky Mountains za ženu neméně dobrou bouldristku Courtney Sanders. Ať to novomanželů leze! Gratulujeme!!! text

Martin Stolárik

Zdroje: www.lezec.cz www.lezeckarevue.cz www.horyinfo.cz www.bergsteigen.at www.planetmountain.com www.ukclimbing.com www.up-climbing.com www.mountain.ru www.alpineexposures.com www.andreasfransson.blogspot. com/ www.dpmclimbing.com www.courtneysanders.com

57

P o d r o b n ý n á v o d n a ú h r a d u p ř e d p l a t n é h o n a j d e t e n a : w w w. m o n t a n a . c z / p r e d p l a t n e

Z ÁV O DY

MČR A SR 2011 ZAUJATÝM POHLEDEM Mistrovství České a Slovenské republiky 2011 v lezení na obtížnost si můžeme odškrtnout. Po dlouhých 18 letech se opět naskytla šance porovnat výkonnost českých a slovenských lezců a lezkyň v jednom závodě. Do soutěže se v  sobotu zaregistrovalo celkem 26 mužů a 14 žen. Vzhledem k  tomu, že se jednalo o vrcholný závod určený pro úzkou lezeckou špičku, byla účast celkem slušná. Budeme si muset zvyknout, že je pryč doba, kdy na MČR jezdilo 120 závodníků. Důvod je jasný. Výkonnost špičky se neustále zvyšuje a  vzdaluje se tak výkonnosti amatérských lezců. Ti potom raději vyhledávají závody určené pro širší lezeckou veřejnost, jako například cupOFF, Mejcup a podobně. I přesto, že to zřejmě u  čtenářů vyvolá nesouhlas, jsem s účastí spokojen. Je jenom škoda, že nedorazila ani jedna slovenská závodnice. Sobotní kvalifikace se lezla stylem flash. Jak muži, tak ženy lezli dvě kvalifikační cesty. První ženská cesta byla ohodnocena na 8-/8 a druhá 9-. Mužská kvalifikace proběhla na cestách obtížnosti 9- a 9+. Kvalifikační cesty byly postaveny tak, aby si závodníci zalezli a zahřá-

li se před rozhodujícími nedělními koly. Nemohu opomenout vynikající výkon pětačtyřicetiletého Rudolfa „Tufiho“ Tefelnera, který dokázal topovat obě kvalifikační cesty. Nedělní semifinále mužů se lezlo stylem on-sight a bylo opravdu napínavé. Vytrvalostní cesta proložená několika silovými tahy s  pojistkou ve výlezu ze stropu (obtížnost cca 9+/10-) neodolala pouze Adamu Ondrovi a úřadujícímu mistru ČR Martinu Stráníkovi. Zajímavě se vyvinula situace na rozhraní postupu do finále. Na 8.–10. místě, které ještě zajišťovalo postup do finále, se totiž umístili hned 4 závodníci. O tom, který z nich se dostane mezi 10 nejlepších, tak rozhodl výkon ze sobotní kvalifikace. Ženské finále bylo pro stavěče tradičně největším oříškem. Ve finále se dle očekávání sešly závodnice s různou výkonností. Také proto cesta začínala velmi lehkými pasážemi. Ve střední části stavěči

přitvrdili a cesta měla gradovat ve výlezu ze stropu. Při stavbě finálové cesty se jejím autorům podařilo strhnout závit v jedné matici, a tak z  časových důvodů museli jeden klíčový chyt posunout vedle. Nakonec se ukázalo, že právě tento krok byl nad síly hned čtyř nejlepších závodnic, a tak se musely znovu vrátit do izolace a podstoupit superfinále. Některé superfinalistky to nesly celkem nelibě. Rozhodnutím ředitele závodu se totiž superfinále konalo na lehce upravené finálové cestě mužů, a proto nesměly vidět mužské finále. Mužská finálová cesta byla ještě delší než semifinálová. Téměř 25 m vytrvalostního lezení bez možnosti vyklepat. První metry zvládali závodníci bez problémů, od půlky převislé části začala cesta přitvrzovat a  prověřovat sílu a  vytrvalost závodníků. O vzrušení v první části finále se postaral Kuba Hlaváček, který si zapomněl cvaknout expresku a jeho pokus tak byl předčasně ukončen. Nejlepší slovenský závodník Ondřej „Humpi“ Švub si po přesvědčivém výkonu doslova doběhl pro celkové 3. místo. Do TOPu dolezl pouze Adam Ondra, který předvedl dle očekávání bravurní výkon. Kdo neviděl dokonale provedenou sekvenci kroků na druhé struktuře ve stropu v  jeho podání, přišel o hodně. Jako poslední lezl Martin

Stráník, který dolezl zhruba do poloviny závěrečného stropu, kde mu došly síly. Získal tím celkové druhé místo. Překvapením tohoto závodu byl výkon Petra Čermáka, jenž si dolezl pro 4. místo. Tento šestnáctiletý závodník se v letošní sezoně poprvé představil mezi dospělými a daří se mu znamenitě. Po drobných úpravách mužské finálové cesty začalo ženské superfinále, v  němž se rozhodovalo o mistryni České republiky v lezení na obtížnost. V superfinále na sebe narazily: úřadující mistryně ČR Edita Vopatová, dále Tereza Svobodová, Lucie Hrozová a  Lenka Frühbauerová. Edita, podobně jako Kuba Hlaváček, zapomněla cvaknout expresku a její pokus skončil také předčasně. Po bezchybném výkonu Terezy Svobodové, která dokázala po úvodní vytrvalostní pasáži přelézt silový krok přes první strop a přidat ještě další dva kroky a teč, se už čekalo, jak na tento výkon odpoví Lucie Hrozová. Ta se po trošku nervózním začátku srovnala a rovněž přelezla první stropový převis. Na další kroky jí však už nezbyly síly a spadla v následujícím kroku. Takže se mistryní ČR stala zaslouženě Tereza Svobodová před Lucií Hrozovou a Editou Vopatovou. I přes relativně slunečné počasí dorazil na nedělní mužské finále dostatečný počet diváků, kteří zá-

Aleš Eichmeier

58

vodníkům připravili opravdu bouřlivou a motivující atmosféru, za což všem velmi děkuji. Jen mě mrzí, že mnozí nedokázali počkat 15 minut (než uběhne lhůta na protesty a připraví se ceremoniál) a závodníkům za jejich výkony zatleskat. Určitě si to zasloužili. Mrzí mě to o to víc, že se takto v tichosti vytratily i některé známe tváře pražské lezecké scény. Možná nestačí dát vstupné zdarma. Asi by to chtělo po dobu těch 15 minut dát zadarmo i pivo. Třeba to příště zkusíme. Přestože jsem již zaslechl názory, že cesty nebyly dostatečně vytrvalostní, že moderátorka říkala to či ono, že to byla nuda, že máme nízkou plošinu atd. atd., musím konstatovat, že jsem viděl a slyšel něco jiného. Viděl jsem tým lidí, kteří makali doslova ve dne v noci, aby připravili důstojný závod. Slyšel jsem poděkování od některých závodníků za pěkný závod. Rád bych tedy poděkoval celému organizačnímu týmu za odvedenou práci, závodníkům za účast a všem kritikům slibuji, že i nadále budeme dělat chyby. Celý závod byl zaštítěn starostou Prahy 5 MUDr. Radkem Klímou. Pořadatel: Lezecké centrum SmíchOFF, spolupořadatelé: ČHS a SHK JAMES Generální partner: Doldy Hlavní partneři: Progress, TRwalls, Lezecké centrum SmíchOFF Partneři: Glum’Store, Hannah, Rock Point, Saltic, Evolv, Resiz, Salewa, Climb for Life Mediální partneři: Montana, Radio Beat, Lezec.cz, Climb.sk text foto

Rak L. Puha, P. Černý

Vyhlášení mistra ČR

Paťo Gajdošík

Lenka Frühbauerová

59

Z ÁV O DY

Cesta do finále MS je dlouhá...

MS V ARCU Kvůli nedostatku místa a času přinášíme pouze stručné výsledky:

Obtížnost muži: 1. Ramon Julian Puiblanque (ESP) Top, 2. Jakob Schubert (AUT) 50-, 3. Adam Ondra (CZE) 50-, Midtboe Magnus (NOR) 45-, Romain Manuel (FRA) 41Obtížnost ženy: 1. Angela Eiter (AUT) 53+, 2. Jain Kim (KOR) 47-, 3. Magdalena Röck (AUT) 47-, 4. Johanna Ernst (AUT) 47-, 5. Katharina Posch (AUT) 47Rychlost muži: 1. Qixin Zhong (CHN) 6.26, 2. Stanislav Kokorin (RUS) 6.30, 3. Danylo Boldyrev (UKR) 6.66, 4. Ivan Novikov (RUS) pád, 5. Libor Hroza (CZE) 6.69 Rychlost ženy: 1. Maria Krasavina (RUS) 9.88, 2. Anna Tsyganova (RUS) 11.28, 3. Tamara Kuznetsova (KAZ) 11.24, 4. Cuilian He (CHN) 12.61, Edyta Ropek (POL) 9.77 Bouldery muži: 1. Dmitriy Sharafutdinov (RUS), 2. Adam Ondra (CZE), 3. Rustam Gelmanov (RUS), 4. Kilian Fischhuber (AUT), 5. Cédric Lachat (SUI) Bouldery ženy: 1. Anna Stöhr (AUT), 2. Sasha DiGiulian (USA), 3. Juliane

Wurm (GER), 4. Yana Chereshneva (RUS), 5. Akiyo Noguchi (JPN) Duel muži: 1. Adam Ondra (CZE), 2. Thomas Tauporn (GER); 3. Jakob Schubert (AUT); 4. Romain Manuel (FRA), 5. Magnus Midtboe (NOR) Duel ženy: 1. Yana Chereshneva (RUS), 2. Johanna Ernst (AUT), 3. Sasha DiGiulian (USA); 4. Mina Markovic (SLO), 5. Jain Kim (KOR) Kombinace muži: 1. Adam Ondra (CZE) 145.00, 2. Thomas Tauporn

(GER) 84.00, 3. Cédric Lachat (SUI) 82.00, 4. Sean McColl (CAN) 57.00, 5. Magnus Midtboe (NOR) 55.00 Kombinace ženy: 1. Sasha DiGiulian (USA) 120.00, 2. Anna Stöhr (AUT) 102.00, 3. Mina Markovic (SLO) 75.00, 4. Tamara Kuznetsova (KAZ) 67.00, 5. Natalija Gros (SLO) 65.00 Pořadí podle národů: 1. RUS, 2. USA, 3. SLO 4. SUI, 5. CZE text foto

Pozn.: Přepisy podle anglické transliterace, čísla ve výsledcích obtížnosti znamenají nejvyšší dosažený chyt, u závodů v rychlosti čas ve finále, kombinace je součtem výsledků v boulderech, obtížnosti a rychlosti, ohodnocených jako ve Světovém poháru. Další výsledky, výsledy Paraclimbingu ve všech kategoriích najdete přehledně na: www.arco2011.com

redakce Radmil Schneider

Adam s přítelkyní a rodiči

60

BOULDER CUP PREŠOV Pár dní po piatom ročníku Boulder Cupu vám prinášame malé zhodnotenie tohto už tradičného podujatia v Prešove.

Na tomto ročníku sa zúčastnilo síce menej pretekárov ako v predchádzajúcich ročníkoch, no na kvalite výkonov to rozhodne ne-

ubralo. Na dôkladne pripravených bouldroch sa postupne striedali tak ženy ako aj muži v kategóriách profi a hobby. Súťažiaci pochválili „staviteľov“ bouldrov za technickú rozmanitosť a  fyzickú náročnosť súťažných ciest. K tomu všetkému sa pridalo i pekné počasie, čo len podporilo dobrú náladu a  súťaživosť zúčastnených. Víťazov za predvedený výkon potešili hodnotné ceny. Za podporu preteku ďakujeme firmám Horomateriál, Intersport, Husky, Atak, MKM a Loap. text foto

Katka Minarova archiv autorky

Výsledky: Muži: 1. miesto Richard Gele, Poprad 2. miesto Štefan Bednár, Kežmarok 3. miesto Viliam Ferčák, Košice Ženy: 1. miesto Katarína Čižmárová, Košice 2. miesto Petra Bolbuľová, Poprad 3. miesto Veronika Grešová, Kežmarok Hobby: 1. miesto Matej Racek, Prešov 2. miesto Daniel Turčok, Prešov 3. miesto Vladimír Chabaľ, Prešov

MONSTERS??POSTER?A?PDF

Nebojte se lézt na maximum!

Soutěž o Mammut Vertex 1, délky 60m Soutěžní otázka je následující:

V příštím roce oslaví Mammut významné výročí. Kolik let uplyne od založení firmy? Správně odpovědi posílejte do 15.9. na adresu: [email protected] Výherce zveřejníme v příštím čísle. Mammut Vertex 1 Jednoduché lano Mammut Vertex 10 mm Barva: Modrá, červená Hmotnost: 67 g/m Délka: 40, 50, 60, 70, 80 m Typ: jednoduché Počet pádů: 7-8 Rázová síla: 9,4 kN Posuv opletu: 0 mm Prodloužení: 30 % Průměr: 10 mm Cena: 50 m 2.090 Kč 60 m 2.490 Kč 70 m 2.890 Kč 80 m 3.290 Kč Více na: www.mammut.cz

61

Z ÁV O DY – D Ě T I

TENDON CUP ORLOVÁ 11. 6. 2011 Rok se s rokem sešel a Horolezecký klub Gymnázia Orlová měl před sebou další ročník závodů mládeže ve sportovním lezení na obtížnost v  rámci série Tendon cup. Nostalgicky jsem letos přemýšlel o  tom, kolik zde již bylo za těch třináct let, kdy je stěna otevřená, závodů. Vše začalo neoficiálními závody v den otevření stěny 1. 9. 1998. Od dalšího roku byly každoročně až do roku 2003 na stěně nejprve závody Českého poháru a od roku 2003 rovněž i závody nynější série Tendon cup.

62

Letošní klání tak bylo třináctým velkým závodem na umělé stěně v Orlové. Za ty roky se okolo vystřídala spousta dětí i pořadatelů. Přesto je hlavní tým pořád stejný. Díky jim za to. A jak to vůbec letos vypadalo? Stejně jako v  předchozích letech, a přesto jako vždy i malinko jinak. Po domluvení termínu na v posledních letech tradiční červen, kdy spojujeme přípravu závodů s údržbou stěny a její přípravou na podzim, jsme opět umyli všechny chyty díky ochotným brigádníkům z řad členů oddílu, kteří obětovali krásnou červnovou sobotu. Od pondělka jsme pak v  tradiční sestavě chystali cesty, které měly prověřit výkonnost dětí. Každý rok si zas a  znova prožívám střídavé návaly pocitů, že je to příliš těžké, nebo naopak lehounké. Nakonec jsme to ale opět trefili a cesty byly akorát. V  sobotu 11. června ráno přichází den D. Letos jsme si připravili na nejstarší chlapeckou kategorii menší překvapení. Jejich druhá kvalifikační cesta nebyla jako obvykle v převise, ale jen v relativně kolmé stěně. Bylo až překvapivé, jak je to potrápilo. Platí, že v nejmladší kategorii jsou vždy lepší holky, letos to kupodivu neplatilo a děvčata se zalekla ve své druhé cestě stropu a na rozdíl od kluků končila spíš pod ním. Celá kvalifikace jinak probíhala poklidně a kolem půl jedné bylo rozhodnuto, kteří z 65 závodníků a závodnic postoupí do finále. Po obědové pauze následovalo samotné finále. Zahájily jej nejmladší kategorie D a druhá nejstarší kategorie B. V nejmladších dívkách vyhrála domácí Eliška Adamovská, která skončila těsně před posledním chytem. Druhá byla Adéla Lojkásková a na třetím místě skončila Karolína Strašilová. V chlapecké kategorii po kvalifikaci byli na prvním místě tři chlapci a  všichni finálovou cestu přelezli. Proto na ně čekala ještě superfinálová cesta. Celkově vyhrál nakonec Lukáš Doleček před Petrem Danielkou a Jáchymem Cinkem. V  další věkové kategorii C se v dívkách na prvním místě umístila Terka Sadílková. O druhé místo se následně podělily Terka Kostelecká a Barbora Kotásková. Mezi chlapci vyhrál Ondřej Bína před Kubou Krátkým a Kryštofem Pacejkou. V  druhé nejstarší kategorii B u děvčat vyhrála Andrea Pokorná,

která porazila Aničku Peichlovou a Lucii Bláhovou a v chlapecké kategorii vyhrál opět domácí Adam Smiga, jenž jako jediný z  hochů přešel přes těžké místo v podobě nové struktury na stěně a  porazil tak Míru Doseděla a  Mikuláše Kellera. V  nejstarší kategorii nám dala děvčata košem, a tak si finále zalezli jen kluci. Vyhrál René Daňo z Jeseníku, který jako jediný přelezl celou cestu. Za ním se pak umístili Jakub Plšičík a Filip Kudla. Po dolezení tohoto finále na všechny již čekalo jen vyhodnocení jejich výsledků a rozdání cen.

Musíme vyzdvihnout naše sponzory, díky nimž na děti čekalo množství krásných cen. V letošním roce se jednalo o BUFO, COGO, CZ Promech, Český horolezecký svaz, Gymnázium a  SOŠ Orlová, HUDY Ostrava, MAKAK, město Orlová, SALTIC, TENDON, TRIOP a VILIKUS. Co napsat na závěr? Snad jen to, že to máme opět za sebou a až si odpočineme, pustíme se příští rok do jubilejního 10. ročníku Tendon cupu v Orlové.

text foto

Lumír Návrat Karel Návrat

Město Teplice nad Metují za podpory Královéhradeckého kraje pořádá

28. MEZINÁRODNÍ MEZ E INÁRO ODNÍ HORO HOROLEZECKÝ OLE LEZECKÝ Ý

FILMOVÝ FESTIVAL Generální partner festivalu

Program festivalu ČTVRTEK 25. 8. 2011 17:00 Vernisáž výstavy fotografií Diny Štěrbové Prezentace výstavy fotografií Lumíra Drápala Slavnostní zahájení, promítání vítězných filmů Promítání soutěžních filmů

18:00 20:00 - 23:30

výstavní síň MěÚ Infocentrum kino kino

PÁTEK 26. 8. 2011 10:00 – 23:30 Promítání soutěžních filmů 10:00 - 12:00 Prevence a pohotovostní samoléčba cestovatelů + První pomoc při zranění oka (přednášky) 10:00 - 20:00 Spára, Slack line, Věšák, lezení pro veřejnost (soutěže) HUDY High Line Workshop – Chození po lajně 18:00 – 20:00 Dani Andrada - „Umění lezení“ (beseda) 19:30 – 02:00 Nanovor, Komunál – 22:00 (koncerty) 20:30 – 22:00 Promítání nesoutěžních filmů

park park kino hřiště hřiště

SOBOTA 27. 8. 2011 08:00 Závody v Boulderingu (soutěž - kvalifikace) 10:00 – 12:00 Pavol Barabáš – (promítání a beseda) 12:00 – 23:30 Promítání soutěžních filmů 12:00 – 18:00 Slack line, lezení na slepo, HUDY žebřiňák, HUDY Jump (soutěže) 18:00 - 20:00 Leopold Sulovský – Mt. Everest (beseda) 20:00 – 02:00 Imodium, Doctor P.P., Pumpa (koncerty) 21:00 – 22:00 Promítání nesoutěžních filmů

park kino kino, škola park kino hřiště hřiště

NEDĚLE 28. 8. 2011 08:00 Bohoslužba za zemřelé horolezce 09:00 18. BUFO CROSS – běh Teplickými skalami 10:00 Silák John (soutěž) 10:00 Závody v boulderingu – finále 12:00 Vyhlášení výstupu roku (promítání a beseda) 14:00 Vyhlášení výsledků 28. MHFF a promítání vítězných filmů

kostel Sv. Vavřince (start) před kinem park park kino kino

Foto: Pepe Piechowicz, Design, tisk: Tisk Ofset a.s. Úpice

kino, škola kino

25.– 28. 8. 2011 Teplice nad Metují

w w w. h o r o l e z e c k y f e s t i v a l . c z

NOVÁ ZNAČKA VÝROBKŮ AVEN Od letošního roku přivádí firma YATE na trh novou řadu výrobků značky AVEN. Tato řada je zaměřena na aktivní „mladou“ generaci od 15 do 115 let. V kolekci jsou zařazeny samonafukovací karimatky a spací pytle, které vynikají kvalitním materiálem a zpracováním a také přitažlivým designem.

Mnozí zákazníci se ptají, která karimatka je nejlepší. Samozřejmě, že ta nejtlustší – poskytuje nejvyšší po-



Jednotlivé modely jsou navrženy tak, aby v dané kategorii splňovaly vysoké nároky uživatelů. Například spací pytle jsou vyráběné se dvěma výplněmi – s dutým vláknem (HOLLOW FIBER) a nebo se speciální izolační výplní EULIN FIBER. Spacáky s dutým vláknem jsou sice velmi hřejivé, ale poměrně objemné. Proto je zde řada s  výplní EULIN FIBER. Toto vlákno je svým tvarem a  vlastnostmi velice podobné husímu peří a je tedy velmi hřejivé. Na rozdíl od peří ale neabsorbuje vodu a  vlhkost a  je vhodné i  pro alergiky. Pokud tedy uživatel nechce tahat těžký a objemný batoh, cestuje na kole atd., jistě uvítá menší a lehčí spacák s výplní EULIN FIBER. Ke spacím pytlům neodmyslitelně patří karimatky. Německý oborový časopis pro sportovní obchody SAZ letos v červenci dokonce napsal: „Pro teplo jsou izolační podložky důležitější než spací pytel“. Ne každý by s tímto výrokem souhlasil, ale každý, kdo spal v mra-

Bivakovací pytel Rozměry: 220x100x70 cm  Rozměr po sbalení: 30x13 cm  Hmotnost: 0,69 kg  Materiál: Vrchní: Nylon taslon 70D/160T – 3000 mm H2O + 3000 g/m2/24H Spodní: Polyester 210D – 4000 mm H2O  Lepené švy  Zip z obou stran krytý légou pro pohodlné otevření  Včetně odnímatelné moskitiéry  Přepravní obal  Vnitřní kapsa na doklady 

Spací pytel AVEN NEPAL Nepal  Rozměry: 230x80x55 cm  Rozměr po sbalení: 30x26 cm  Hmotnost: 1,85 kg  Teplota: komfort: -2 °C mezní: -8 °C extrém: -16 °C  Materiál: Vnější: Polyester Rhombus Ripstop 75D W/R Cire Vnitřní: Polyester 50D W/R Cire  Plnění: 300 g/m2 (150x2) Hollow fiber  Dvoucestný zip  Kompresní obal  Vnitřní kapsa na doklady

statečný tepelný komfort i pohodlí. Celou modelovou „spací“ řadu AVEN uzavírá Bivakovací pytel, který spolehlivě ochrání spacák a případně i karimatku (pokud si ji dáte dovnitř) před vlkem, deštěm i špínou. Bivakovací pytel kromě toho zvyšuje tepelný komfort spacáku. Je vybaven dvěma zipy s légou pro snadný vstup a také síťkou proti komárům. Vnitřní prostor je dostatečně velký i pro větší a delší postavu a v případě

evokovat toulky přírodou, pohodu a kvalitu. Výrobky YATE a AVEN testuje Radek Jaroš. Více informací o výrobcích na www.yate.cz



 zu na zemi určitě bude souhlasit s tím, že i ten nejlepší spacák není bez karimatky moc funkční, protože nejvíce chladu přichází od země, kde je spacák slehnutý a  téměř neizoluje. Proto jsme také modelovou řadu spacích pytlů doplnili o  řadu karimatek – 4 modely samonafukovacích a jednu stále více oblíbenou nafu-kovací, tzv. buřtovku. Samonafu-kovací karimatky vynikají jak svou kvalitou, tak i zajímavým designem. Zejména AVEN TOPO se díky svému potisku stala oblíbeným artiklem. Buřtovka je zase unikátní tím, že její součástí je ruční pumpa, takže si uživatel může vybrat, jestli ji chce nafouknout ústy nebo raději pumpováním.

hodlí i  nejvyšší tepelný komfort. (To ovšem neplatí o  buřtovce. Ta je sice tlustá a pohodlná, ovšem protože nemá vnitřní pěnu, její izolační schopnosti jsou poměrně nízké). Každý se ale musí rozmyslet, jestli chce tahat těžší a větší karimatku v batohu na zádech, protože i 2,5 cm tlustá karimatka poskytuje do-

nutnosti je možné do něj dát i boty. Aby byla řada AVEN ucelená, chystáme se ji v příštím roce rozšířit o  batohy a  další doplňky. AVEN (jak už název napovídá: „a  ven!“) jsou výrobky určené skutečně na ven a my budeme velmi rádi, když vám budou dobře sloužit. Firma YATE se vždy specializovala na vybavení, které bylo určené pro pobyt v přírodě a hlavně na horách a  v  tomto trendu hodláme pokračovat i se značkou AVEN. Věříme, že tato značka bude v uživatelích vždy

KarimatkyAVEN TOPO 2,5 a AVEN TOP TOPO 3,8 s od Moderní samonafukovací karimatka s odlehčeným jádrem. Vyniká nízkou hmotností, malým objemem m po sbalení a přitažlivým designem. Pro milovníky pohodlí je tento model i v tloušťce 3,8 cm cm, která zajišťuje nejen výbornou izolaci, ale také pohodlí jako doma v posteli. Technické parametry: 1. AVEN TOPO 2,5  Rozměry: 183x51x2,5 cm  Rozměr po sbalení: 13x26 cm  Hmotnost: 690 g  Tepelný odpor: 2,3  Odlehčené jádro 2. AVEN TOPO 3,8 Rozměry: 183x51x3,8 cm Rozměr po sbalení: 14x26 cm  Hmotnost:920 g  Tepelný odpor: 3,4  Odlehčené jádro  

– placená inzerce –

63

H O V O RY Z   M O N TA N Y

P Ř E D P L A T N É 365 Kč za šest po sobě jdoucích čísel. Peníze je nutné odeslat tak, aby bylo možné identifikovat plátce. Abonentům k tomu slouží jedinečný variabilní symbol, který najdete na štítku s adresou na obalu zaslané Montany. Noví abonenti si mohou toto číslo (po zadání relevantních údajů) nechat vygenerovat na stránkách: www.montana.cz nebo si je nechat přidělit v redakci ([email protected]). Platit můžete bankovním převodem na účet číslo: 169897423/0600, poštovní poukázkou typu C (na adresu redakce) nebo poštovní poukázkou typu A (na účet).

PRE NAŠICH SLOVENSKÝCH ČITATEĽOV Predajná cena Montany je vyššia než v ČR, pretože časopisy idú cez dve distribučné spoločnosti. Nech už si o  tom čokoľvek myslíme, nemôžeme s tým nič robiť. Iba pokiaľ Montanu zakúpite u nás, môžeme garantovať rovnaké podmienky, ako pre českých čitateľov. Preto je najvýhodnejšie si Montanu predplatiť. Číslo nášho účtu pre predplatné na Slovensku je: 3002 850 301/3100 – Volksbank V  prípade, že ste sa pre predplatné rozhodli, môžete poslať peniaze na účet. V tom prípade pošlite na: [email protected] adresu pre dodanie časopisu a informujte sa na variabilný symbol platby. Po zaregistrovaní vašej platby môžete využívať všetky výhody určené pre predplatiteľov. Vďaka, Montana www.montana.cz

Osobně si myslím, že v Itálii je krom typického jižansky pohodového přístupu k životu přítomna v každodennosti ještě jedna věc, která je pro tuto zemi zcela ojedinělá. Zcela samozřejmé vědomí kontinuálnosti lidského bytí, které tu bylo je a bude a které je potřeba ozvláštňovat věcmi zdánlivě obyčejnými. Jinými slovy, ty vinice kolem Arca tu byly dost možná už za Etrusků a ještě chvíli tu budou, takže to bychom měli, a teď získat tu nejlahodnější kávu, nejlepší zmrzlinu či nejlépe oblečenou holku. K tomu neodmyslitelně patří řeč, kterou, nejste-li vyloženě natvrdlí a máte-li štěstí na partnera v debatě, vyřídíte vše nezbytné. Malá ukázka z benzínky, aneb tak nějak to skutečně bylo: „Olio per motore, prégo!“ „Minerale o semiminerale?“ „Semiminerale, per Skoda Octavia.“ „Nuova?“ „No. Due mile due.“ „Si, semiminerale.“ „Undici euro.“ „Grazia.“ Na účtence se na mě směje nápis: „Lubricante“. No, není ta Itálie nádherná? Třeba takoví Lynn Hill i Francois Legrand si to myslí také, neboť podle svých slov propadli jejímu kouzlu. V Itálii si lidé umí užít snad úplně všechno a jsou-li v něčem první na světě, připomínají to s chutí a rádi. A lezecké závody nejsou výjimkou. Nějaký šťoura by mohl říct, že na finále MS v boulderingu se přijde podívat asi tolik lidí, co na jeden kopec na Giro di Italia. To je ale u lezení jako okrajového sportu věc běžná, navíc, jak už tak trošku znám Italy, nejspíš by namítli, že na Giro někdy bývají fakt velké kopce. A tak prostě jedině Arco je tím místem, kde si závodníci pochvalují jedinečnou atmosféru, diváci obdivně jásají nad výkony sportovců a pořadatelé neustále připomínají, to snad kdybyste náhodou na chvíli zapomněli, že: TADY to celé před lety začalo. Na podrobnější reportáž z mistrovství světa i jeho zákulisí bude místo až v příštím čísle, proto se pro dnešek dovolím rozloučit jednou malou příhodou. Polední vedro, že už toho lezení začínají mít všichni dost a my se pod skalami stěhujeme o pár cest vedle. Vidím na zemi lezečku. Jednu. Někomu zřejmě vypadla z báglu. Ptám se Španělů, kteří tam lezli před námi, a teď jsou opodál, jestli náhodou někomu z nich nechybí bota. Odpovědí mi je, že je to v pořádku. Bota patří klukovi, který je kousek ode mne. „Jenom jedna?“ divím se. „Ano,“ usmívají se jeho kamarádi. Až teď si všímám, že hoch má jenom jednu nohu. Španělé se na mě pobaveně usmívají. Chvíli jsem tak nějak rozpačitý sám ze sebe, než mi dojde, že chyba není nikde – všichni jsme reagovali naprosto přirozeně. O pár dní později pozoruji, jak si Urco Carmona Barandiaran dolézá v superfinále pro stříbrnou medaili z MS... Hezký zbytek léta

ČASOPIS PRO HOROLEZCE SKIALPINISTY A SKALKAŘE

4/11 (č. 134) ročník XXII (Hotejl XLV)

Vydavatelství a redakce: Kytnerova 30, 621 00 Brno Moravské náměstí 13, 602 00 Brno

www.montana.cz www.horokupectvi.cz Horolezectví je nebezpečný sport a redakce nezodpovídá za škody na zdraví a majetku vzniklé při jeho provozování. Prosíme autory, aby uvedli celé jméno i kamennou adresu.

Vydavatel a šéfredaktor: Tomáš Roubal tel.: 541 243 333, 605 261 390 e-mail: [email protected] Jednatel a zastoupení na Slovensku: Jiří Růžička tel.: 541 243 333 e-mail: [email protected] Texty posílejte na: [email protected] Sekretariát: Radim Výrubek e-mail: [email protected] Stálí spolupracovníci: Jiří Novák, Vilém Pavelka, Martin Stolárik, Mike Jäger, Petr Piechowicz, Martin Krejsa, Christian Core, Iva Šemberová Jazyková korektura: Eva Bublová Grafická úprava a sazba: Martina Petrová [email protected] © autoři článků Za věcnou správnost příspěvků zodpovídají jednotliví autoři. Autorem nevyžádané rukopisy a fotografie nevracíme. Redakce si vyhrazuje právo zveřejnit obdržené články na Internetu. Tisk: EXPODATA-DIDOT, spol. s r.o. Vychází 6x ročně cena výtisku 69 Kč, roční předplatné 365 Kč ISSN 1212-7957 Registrováno MK ČR pod číslem E5208 ze dne 6. 4. 1990. MIČ: 46913.

Dne 19.7. zemřel po těžké nemoci Ivan Gálfy. Ivan byl významným slovenským horolezcem, který zakládal horskou záchranku na Slovensku, organizoval expedice do Himálaje (Nanga Parbat, Makalu, Jannu, Mt. Everest) a v letech 1983-88 byl předsedou Československého horolezeckého svazu. Podrobný rozhovor s  Ivanem Gálfym jste mohli najít v číslech 2009/1 a 2. Čest jeho památce!

Výhercem Slackline setu od firmy Slackshop je Veronika Ebrová, Praha Gratulujeme!

64

Posíláte-li k otištění článek svého kamaráda, vždy se ujistěte, že on s tím souhlasí. Není v našich silách kontrolovat identitu všech přispěvatelů. Denně odpovídáme na desítky žádostí, chcete-li, abychom vám odpověděli co nejrychleji, zkuste se řídit podle následujícího klíče:  Když nevím: [email protected] nebo telefon do redakce +420 541 243 333  Dotazy na předplatné, fakturace, distribuce atp.: [email protected] nebo +420 603 553 868.  Články, připomínky, náměty na zajímavá témata: [email protected].  Grafika, sazba: grafi[email protected]  Inzerce, stížnosti, pozvání na kávu apod.: [email protected] nebo +420 605 261390, +420 775 261390

Bankovní spojení: č.ú. 169897423 kód banky: 0600 název účtu: Montana – Tomáš Roubal Distribuce v ČR: společnosti holdingu PNS, a.s., Mediaprint & KAPA, s.r.o. Distribuce na Slovensku: Mediaprint – Kapa Pressegrosso, a.s. Předplatné: www.montana.cz/predplatne Příští číslo vyjde 7. 10. 2011

Textová uzávěrka č. 5/11 je 1. 9. 2011 Uzávěrka inzerce po domluvě.

Rozcestník. Každý pracovní den. Krannímu čaji. Vprůměru více jak šest nových odkazů denně. Služba, na kterou nenajdete reklamu na jiných webech.

www.montana.cz