99 Sk

Vertikální plachtění v Grónsku Sílvia Vidal Rodellar Escudo Arco Švédská ledolezecká chuťovka Portrét – Reinhold Messner Altaj Steini – Meshuga Pavel Weisser Maurice Wilson

1

L E Z E C K Ý

Č A S O P I S

2011

3,29 €/ 99 Sk

1

69 Kč

R O Č N Í P Ř E D P L AT N É 3 6 5 K č

CONTENTS

OBSAH

Editorial

Úvodník Petr Piechowicz

2

Co-mix – ABC

Komiks Vojtěch Dvořák

2

Vertikální plachtění v Grónsku Nico Favresse, Sean Villanueva

4

Amazing climbing stories from a trip to Greenland

Sílvia Vidal prefers the unknown walls…

Ice climbing in Swedish style – inside old mines

Rodellar – the Spanish climbing paradise where the season never seems to end Altaj – the virgin nature at the end of World

Reinhold Messner – the legendary seeker of the possible within impossible Escudo – granite dice for everyone

A remembrance of one night…

Steini – the man with calm mind and steel muscles

One thing is for sure. If someone gets a stupid idea, someone else decides to realize it International festival of Mountain Films – results

Na křídlech vůle Sílvia Vidal

14

Zamrzlé doly aneb Švédská ledolezecká chuťovka Malcom Kent

16

Až se Rodellar zeptá... Maky

20

Barvy Altaje aneb Jak se stát závislým na ovesných vločkách Vladimír Bureš

22

Hledač možného v nemožném Martin Krejsa

26

Escudo – žulové žíly Čajda

34

Noc Marcel Tlustoš

37

Steinbrugger to rád vysoko a příkře (a klidně i s lanem) Bernd Zangerl

38

Průkopníci slepých uliček Slabouch a Franta

40

Nejlepším outdoorovým filmem roku 2010 je britský The Asgard Project MFOF

43

Pán Macochy Vladimír Wolf

44

Z korespondence BKV, Zorka a Petr Prachtelovi

47

Ze života druholezce [3] Josef Novotný

48

Zajímavé knihy

53

In our shops…

Na pultech

54

High Tatras Walls – Kotlový štít – 2.601 m

Tatry Jozef Gurník

55

A jdi... Martin Stolárik, ČHS

56

Maurice Wilson Pavel Roháček

58

„Půlky“ Tomáš Roubal

61

Competitions

Závody František Teichmann

62

Epilogue

Hovory z Montany Radim Výrubek

64

An effigy with Pavel Weisser

From our readers…

Climbing commencements

Interesting books

Go for it…

An effigy of Maurice Wilson, the adventurer who attempted to climb up Mt. Everest 80 years ago Twin ropes and double ropes in our market – completion

Nico Favresse v 5. délce „Devil’s Brew“ na Impossible Wall... foto: Ben Dito Petr Resch, „Knockin’ on the heavens door“ foto: Karel Heger

M. Fischer jako Monstrum, Mejcup foto: Sebastian „Sebo“ Kovačič &¼ÊÂV—¿ÆÉÆüѼºÂV—ÊÍ¸Ñ ºÑ¼º¿—ÄÆÌŸÀż¼ÉÀž—¸ÊÊƺÀ¸ËÀÆÅ

ÚVODNÍK

Petr Piechowicz

Nezadržitelně se blížil čas Vánoc, v kuchyni voní vánoční cukroví a v supermarketech panuje chaos, shon, prostě blázinec. Crrrrn, z vánoční pohody a typického nicnedělání mě vytrhne zvonek. Pošta! „Máte tady doporučené psaní z Montany!“ Co to jen může být? Že by vánoční dárek? Ale Filkovu knihu Cesta do hor mi už Jirka poslal! „Co to jenom může být?“ vrtá mi neustále hlavou. Podepisuji nezbytné papíry a  netrpělivě spěchám domů. Usedám ke stolu a  dávám si doušek černého čaje. Nedočkavě rozbaluji buclatý balíček. Co je uvnitř? Ne, kniha to není! Otvírám další obálku a v myšlenkách se vracím o pár let zpátky. Opravdu je to už tak dávno? Rok, dva nebo snad tři? Už sám nevím! Mám pocit, jako by to bylo snad sto let. Ale zase tak dávno to není! Ještě mám v živé paměti, jak jsem musel nad každým záběrem sakra uvažovat, abych ho dobře naexponoval. Neexistovala možnost kontroly na LCD monitoru, neexistovala možnost následné opravy „zvoraného“ snímku v „complu“. Co bylo špatně vyfotografováno, to se jednoduše hodilo do koše. Opravdu to není tak dávno, protože i dnes musím nad každým záběrem uvažovat. Jednoduše proto, abych se nemusel probírat těmi megabajty špatných záběrů, které jsou v konečném důsledku nanic. Jediné, co se asi změnilo, je ta radost, která mě provázela u celého procesu fo-

tografování. Když jsem dřív jel na skály, tak to nebylo na kratší dobu než na tři dny. Po návratu jsem netrpělivě čekal nejméně týden na vyvolání filmů a trnul jsem, aby je při vyvolání nepoškrábali. Když přišly vyvolané filmy, nastal okamžik pravdy. Pod lupou jsem záběry pečlivě roztřídil na ty dobré a na ty, které půjdou do koše. Všechno jsem popsal a rozdělil do slídových zásobníků. Když se dílo povedlo, vybrané snímky jsem pečlivě zabalil do obálky a poslal je do redakce. Pak přišlo nekonečné čekání – jak záběry v časopise vyjdou? Vybral jsem ty správné? Někdy vybral, někdy ne. A nakonec jsem se jen těšil, až mi zase přijdou zpátky v balíčku. Pokud by se cestou někde ztratily, jsou nenávratně pryč. Pomalu se vracím ze zasnění. Vytahuji totiž něco, co jsem ani v hloubi duše nečekal. Něco, co kdysi bylo samozřejmostí, rutinou. Vytahuji průhlednou fólii a nechápavě koukám na diapozitivy, které jsou zastrčené každý ve své přihrádce. Další obálka a diáky nalepené na propisovacím papíře. Ano, tyhle šly na scanner a  potom do tisku, jsou v  pořádku, nejsou poškrábané, jen lehce uťapkané… Dopíjím poslední hlt čaje. „Nic, je potřeba něco dělat.“ Odcházím k  počítači a  odesílám novoroční přání. Takže hodně krásných lezeckých zážitků a fotografům přeji dobré světlo. Pepe

Výtisk Montany pohodlně až do schránky Pomocí SMS si nyní můžete zaplatit aktuální výtisk (či libovolný jiný, maximálně rok starý). Prostě pošlete SMS ve tvaru MONTANA mezera, číslo časopisu, rok vydání, vaše jméno a adresu pro doručení časopisu na 902 11 90. Cena je 90 Kč vč. DPH za odeslanou SMS.

2

Příklad SMS: MONTANA 62010 JOSEF NOVAK KOUKOLSKA 842 PRAHA 9 199 00 odeslat na telefonní číslo 902 11 90 Po obdržení operátorovy zprávy o provedené platbě vložíme příslušný výtisk do obálky a odešleme na určenou adresu. Za službu odpovídá Advanced Telecom Services, s.r.o. Infolinka 776 999 199, www.platmobilem.cz

„Před několika lety narazil Bob při průzkumu fjordů na téměř tisíc metrů vysokou stěnu vypínající se z mořské hladiny. Stěnu si sám pro sebe přejmenoval na The Impossible Wall. Několikrát vedl k této stěně horolezecké expedice, ale ani jedna se nakonec nepokusila ji zdolat.“

Vertikální plachtE ˇní

v Grónsku Nico Musím přiznat, že jsme měli trochu strach! Chystali jsme se na první setkání s Bobem. S pětasedmdesátiletým knězem a kapitánem na lodi Dodova rozkoš, s nímž jsme se domluvili na naše tříměsíční dobrodružství. Jakmile jsme přistáli u malé vesnice Asiaat, která se nachází na západním pobřeží Grónska, vrhli jsme se i s našimi zavazadly do taxíku a zamířili k přístavu. Byli jsme nadšeni. Oceán byl plný ledovcových ker psychedelických tvarů všech velikostí a my hledali stožár

Sean dalo odolat. Takže jsme odletěli, já a můj bratr Oli s klukem z Irska Seanem a naším americkým kamarádem Benem Ditto. Když jsme nakonec spatřili na konci mola vysokého muže s bílými vlasy, ulevilo se nám. Bob skutečně existuje! Po prvotních instrukcích jsme nastoupili na loď prozkoumat naši novou plovoucí jeskyni. Velmi rychle jsme si zvykli na řád a organizaci na palubě. Zřejmě jsme v tomto ohledu velmi adaptabilní. Když pak byla loď plná jídla a vybavení, Bob nás

Dodova rozkoš v Sorqatak fjordu, jižní Grónsko

Bobovy plachetnice. Jediný kontakt, který jsme s Bobem předtím měli, bylo pár vyměněných e-mailů. Nebudu popírat, že mě napadla černá myšlenka – co když si z nás Bob jen vystřelil? Jako zázrakem se totiž na internetu objevil náš posel Boží, Bob, a jeho loď a spousta informací o velkých stěnách ztracených někde na dalekém severu západního pobřeží Grónska. Bylo to až příliš dobré na to, aby to byla pravda! Ačkoliv původní plán byl zůstat letos v létě doma, této příležitosti se ne4

pozval k nastěhování. „Kam dáme všechny naše věci?“ uvažoval jsem. Všechny skříně na lodi byly doslova napěchované a když jsme se zeptali Boba, jestli bychom nemohli tu a tu věc dát jinam, vždycky jsme slyšeli stejnou odpověď: „Ne, je to v pořádku tam, kde to je.“ Abychom zvládli tento první „boulder“, museli jsme vše uspořádat tajně. O dva dny později jsme se konečně vydali na moře s lodí naplněnou až po okraj veškerým vybavením a jídlem, které nám zaručovalo na tři měsíce soběstačnost.

Všude kolem ve vzduchu bylo ticho a klid. Chvíli mi trvalo určit naši polohu. Snažili jsme se plout na sever k Upernaviku. Krátce po tom, co jsme opustili Asiaat, nám vypověděl službu motor a jediný způsob, jak pokračovat dál, bylo plachtit. A to vůbec není jednoduché, když nemáte žádný vítr. Den před tím, když jsme byli všichni na palubě, vítr úplně ustal a loď se zcela přestala hýbat. Bob prohlásil, že to je ztracený případ a že se máme jít radši vyspat a nabrat síly na později. Když jsem odcházel do podpalubí, tak jsem ještě viděl Oliho, jak každé lano utahuje o další milimetr se slovy: „Myslím, že to je ještě možné, poplujeme…“ Hned na začátku naší cesty jsem si metodou „kámen-nůžky-papír“ vylosoval postel na přídi. Nebyla to zase tak špatná postel. Byla v jediné kajutě, která byla od zbytku lodi oddělena dveřmi, takže člověk mohl ráno spát déle, aniž by byl buzen Bobem při jeho ranní přípravě kávy. Ovšem zase na druhé straně, když se moře rozbouří, příď lodi se samozřejmě pohybuje nejvíce. To byl taky důvod, proč nám na zpáteční cestě přes Atlantik Bob tuto postel zakázal. Moře bouřilo skoro celou plavbu zpět. Další velkou nevýhodou byla vlhkost, pravděpodobně do značné míry způsobená kondenzací. Každé ráno mě budily padající kapky vody na mou hlavu. S vlhkostí souvisel také další problém – plíseň. V kajutě byl kromě mě taky uskladněn veškerý lezecký materiál, který během plavby doslova zezelenal. Když jsem se trochu prospal, šel jsem podívat na palubu. Byl tam sám Bob, ostatní tvrdě spali a Bob se snažil loď kormidlovat tak, aby se alespoň trochu, ale velice líně pohybovala vpřed. Bratři Favressovi strávili celé své mládí v létě na plachetnici na Středozemním moři. Je třeba říct, že vědí, jak zacházet s jachtou a velmi rychle mne naučili základy plavby na otevřeném moři. Napří-

Sean vyvádí velký, mokrý, odporný komín, jímž tekl vodopád – Sean byl ve svém živlu a do délky se doslova zamiloval

5

klad to, jak se kormidluje, jak se napnou nebo skasají plachty, spustí kotva nebo to, co je asi nejdůležitější – jak se na lodi močí. Prvním pravidlem v tomto umění je nepoužívat toaletu na lodi, ale udělat to přes palubu. Jak jsem později četl v jedné z Bobových knih, většina lidí, kteří spadli přes palubu, byla vytažena s rozepnutým poklopcem. Námořníci se chtějí odlišit. Mají svůj vlastní slovník jako kormidlovat místo řídit, levobok a pravobok místo levá a pravá strana a k měření rychlosti používají uzly. To občas vede k drobným zmatkům, když kapitán vykřikne: „Kolik uzlů?“ a člověk se nemůže vyhnout otázce: „Na laně nebo vítr?“ Pomalu se začal zvedat vítr a loď se začala naklánět. Já jsem povolil jedno z mnoha lan tak, aby to vypadalo, jako bych věděl, co dělám, ale loď se nakláněla stále více a více. Dostal jsem strach, že se loď převrhne. Na chvíli jsem zaváhal a chtěl jít probudit některého ze svých tří kumpánů na pomoc, ale nechtěl jsem se zesměšnit. A Bob si zrovna taky dával dvacet. Tak jsem ono naklánění ignoroval až do chvíle, kdy se loď naklonila tak, že voda na jedné straně šahala až téměř na palubu. To už jsem nevydržel a vletěl do kajuty za Bobem. Ten jen otevřel jedno oko a v klidu prohlásil: „Ach Impossible Wall a linie nové cesty „Devil’s Brew“

Trasa celého vertikálního plachtění

ano, to jsem vám zapomněl říct. Není absolutně možné, aby se loď převrhla.“ „No ano, ale to se jeví jako důležitý detail, Bobe…“ Často jsme museli navigovat bludištěm ledových ker plujících ve vodě jako třpytivé a oslňující katedrály. Kry leží z 50 až 80 % pod hladinou vody a pro nás byl nejlepší způsob, jak obdivovat krásu plujících ledových ker, ponořit se do vody. Naše ponory jsme vždy doprovázeli také hlasitými výkřiky a vřískotem. Bob však nevypadal, že má stejný slavnostní rituál jako my, a to koupání ve čtyřech koutech světa. Dokonce se zdálo, že mu celá situace připadá poněkud scestná. Cesta z Asiaatu do Upernaviku nám zabrala místo dvou dnů pět. Když jsme vplouvali do přístavu, měli jsme rychlost 1 uzel, což je asi 1,8 km/h. To je skoro couvání. Bob tím jen potvrdil svou reputaci v obci a posílil svou pověst, protože prý akorát před rokem nedaleko v zálivu potopil úplně stejnou plachetnici se stejným jménem, na jaké se plavíme teď my. Po této krátké, ale výživné lekci v plachtění jsme se začali věnovat také lezení na okolní, až 500 metrů vysoké, panenské stěny. Během několika týdnů, kdy byl mimochodem opraven motor na lodi, jsme podnikli několik prvovýstupů v lehkém alpském stylu. Každý výstup byl vždy víceméně třicetihodinovým nonstop úsilím ve vertikále, které si vždy vyžádalo několik následujících dní na odpočinek. Dny plynuly, čas ubíhal a bylo načase vylézt něco pořádného. Před několika lety narazil Bob při průzkumu fjordů na téměř tisíc metrů vysokou stěnu vypínající se z mořské hladiny. Tuto stěnu si sám pro sebe přejmenoval na „The Impossible Wall“. Několikrát vedl k této stěně horolezecké expedice, ale ani jedna se nakonec nepokusila ji zdolat. Tato strmá stěna se vypíná jako střela přímo z moře a je tak hladká a svislá, místy dokonce převislá, že kámen hozený ze samého vrcholu dopadne do vody daleko od místa, kde se stěna setkává s hladinou. Skála má barvu pekla a je protkána lišejníkem a černými pruhy vody. Všechny spáry a římsy jsou pokryty vegetací nebo trusem. Milióny racků létají kolem a jakoby křičí: „Budeme vám klovat vaše oči a jíst váš mozek.“ Tato stěna působí přinejmenším velmi odstrašujícím dojmem a všichni jsme byli trochu neklidní, když jsme se k ní blížili poprvé. Na lodi nastalo úplné ticho. Osobně jsem ale byl k této stěně neskutečně přitahován. Čišelo z toho veliké dobrodružství! Velmi se mi ulevilo, když jsme si s ostatními sdělili své dojmy a všichni cítili něco podobného. „Co on to do prdele dělá?!?“ křičel jsem v duchu. Chtěl jsem vážně lézt. Ben vyhrál

6

první délku. Visel v laně a cepínem čistil spáru, která připomínala dobře hnojený záhon. Tímhle postupem byl ovšem pomalý jako šnek. Třásl jsem se vzrušením. „Proč sakra neleze volně a nechytne se trávy?!?“ Musel jsem vynaložit veškerou svou vnitřní sílu, abych se kontroloval. „Musím být trpělivý, stěna má skoro kilometr, však dojde řada i na mě.“ Ze zkušenosti vím, že by člověk žádný úsek neměl podceňovat a dobře volit lezce pro jednotlivé délky, aby pak nebyl nemile překvapen obtížností. Expedice je týmová práce a asi nejdůležitější je respektovat rozhodnutí svých kolegů. Tak jsem tedy v sobě ignoroval hromadící se negativní energii a povzbuzoval Bena v té kopáčské práci, co nejvíc to šlo. Alespoň jsem byl na lodi

Osmá a klíčová délka cesty „Devil’s Brew“, leze Sean

pěkně v pohodlí, se šálkem horkého čaje a kouskem koláče, který mi donesl Nico. On a jeho bratr neměli tolik štěstí. Museli během dneška připravit haulbagy na deset dní ve stěně. Veškerý náš vercajk a jídlo bylo rozprostřeno po palubě. Tedy až na příď, kde se kupilo bahno, hlína a trsy trávy – výsledek Benova úsilí. „Myslíš si, že to je dobrý, Bene?“ zeptal se Oli. „Pokud tam nebudou žádné volné žulové bloky, tak je to v pohodě.“ Je třeba podotknout, že na této expedici je spousta věcí poprvé a spousta věcí nových. Jako například plachetnice se zahrádkou na přídi. Musím ale přiznat, že Bob byl stoprocentně oddaný naší věci. Rozhodně to totiž nebylo bez rizika, jistit z lodi takhle blízko skály. Stačil by skrytý útes pod

hladinou nebo větší vlna v nesprávnou chvíli a Bob by u pobřeží Grónska potopil už svou druhou loď. „Myslím, že není mnoho námořníků, kteří by si takové věci dovolili se svou lodí,“ ujistil mě Olivier. Bob byl taky aktivně zapojen do výběru možné linie. Byl stejně nadšený jako my, když se svým dalekohledem analyzoval stěnu a její možnosti a slabiny. Byl důležitým členem týmu a významným prvkem pro úspěch všech našich výstupů. Ke konci celého našeho výletu jsme Nico a já vzali Boba do 500 metrů vysoké stěny a udělali spolu prvovýstup nazvaný Bobem „Never Again“ („Nikdy více“). Byl to úctyhodný výkon na pětasedmdesátiletého muže, který naposledy lezl před 40 lety.

Po vyčištění spáry Ben slanil zpět na palubu a celou šedesátimetrovou délku přelezl RP. Velmi vysilující spára. Až jsem byl překvapen obtížností a uvědomil jsem si, že jsem udělal velice dobře, když jsem krotil své emoce při Benově pomalém postupu. Po dolezení na štand jsem mu upřímně gratuloval. Ben je velice dobrý lezec a má velmi bezpečný a bezchybný styl. Mnoho lidí nám říkalo: „Jo ták, vy jste lezli i s fotografem?“ Ano, ale pro nás je Ben na prvním místě úžasný přítel, na druhém výborný lezec a jako bonus ještě skvěle fotí. Druhá délka čekala na mě. Konečně jsem mohl uvolnit to řvoucí zvíře v mém nitru. Byl jsem v bojovém módu a vnitřně přesvědčen o tom, že použiji zcela jinou strategii než Ben – plný plyn, tráva 7

„Corned Beef“ na Shepton Spire

je dobrý chyt a jištění jen tak, aby se neřeklo. Ovšem velice brzo jsem pochopil, že většina trsů trávy mou váhu neunese. Byl jsem uprostřed fyzické i psychické bitvy a několikrát jsem málem spadl. Jednou jsem dokonce opravdu spadl, ale jako zázrakem se mi podařilo zachytit se trsu trávy o kousek níž. Když lezu takovým terénem, snažím se ho čistit co nejméně. Hlavně tedy proto, že je to mnohem rychlejší a nechce se mi během čištění viset v laně, ale taky proto, že se snažím, aby to bylo co největší dobrodružství. 8

Tato strategie má samozřejmě své výhody i nevýhody. Po 50 metrech lezení a více než hodinové bitvě jsem konečně našel vhodné místo pro štand, a to nějakých 10 metrů nade mnou. Myslel jsem, že už mám délku za sebou, když mi náhle tráva pod nohama ujela, v ruce mi zůstal celý drn a já se vydal na krátký let v hustém oblaku rozprášené hlíny. I když ze začátku můj styl vůbec nevypadal špatně, tak nakonec jsem byl trochu zklamaný. Musel jsem dát ještě tři pokusy, než jsem délku vylezl v kuse a pokaždé jsem padal mno-

hem níž než při tom nešťastném prvním pokusu, protože se vždy vydrolil nějaký jiný drn trávy. Jediná výhoda byla, že spára byla s každým pokusem čistější. Nakonec se zdálo, že Benova strategie je přece jen asi rychlejší… Byli jsme úplně zničení. Ani jeden z nás nevěděl, kolik dní jsme byli ve stěně. Zbývalo nám jídlo na tři dny, tedy logicky jsme byli ve stěně týden. „Ne, už je to 10 dní,“ informoval nás Olivier při pohledu na své hodinky. První dny jsme

lezli až do půlnoci. V této zeměpisné šířce v červenci slunce vůbec nezapadá. A ten zvláštní jas a barvy polárního slunce dávaly úžasně magickou energii. A protože bylo světlo a my pořád viděli pokrok v tom, co děláme, tak jsme se nechtěli zastavit. Ale pak nás zmohla únava a noci, navzdory slunci stále se držícímu nad obzorem, se nám také protáhly. Pak jsme měli ve stěně i pár dní špatné počasí, kdy slunce nebylo vidět vůbec, a to pak bylo stejné šero pořád. A jediným ukazatelem toho, zda je den či noc, byly

Olivierovy hodinky. Posledních pár dní strávených ve stěně jsme se pak dostali nad mraky, a to měl člověk dojem, že je skutečně někde mezi nebem a zemí. Nad námi modré nebe, pod námi miliony ptáků plovoucích jako andělé v moři mraků. A mezi tím náš zavěšený tábor, akorát v místě jako stvořeném k rozmlouvání s Bohem! Stejným způsobem jako ptáci, kteří nejsou spoutáni gravitací, tak i my jsme byli naráz odpoutáni od té věci, které se říká „ČAS“. Pluli jsme v jediném okamžiku tak jako ptáci na obloze. Tady

žádný čas neexistoval a my měli všechen čas světa. Byli jsme volní! Podobně jako studená koupel na nás zapůsobil návrat zpět do reality s tím, že jsme už neměli moc jídla a nemohli jsme si tudíž dovolit žádné další špatné počasí. Museli jsme být neustále v pohybu – a to směrem nahoru! Před další délkou musel Nico hned třikrát po sobě na velkou, nechal po sobě ve stěně pěkný dáreček. Během několika dní, kdy jsme byli uvězněni na našich portaledge kvůli dešti, se nám podařilo shromáždit vodu, která kapala dolů po skále. Bez této vody bychom vůbec nebyli schopni zůstat tak dlouho ve stěně. Tak nějak jsme předpokládali, že zabarvení vody bylo způsobeno lišejníkem rostoucím na skále, ale později jsme zjistili, že voda byla zřejmě dobře ochucená trusem racků. Po pití této vody jsme všichni dostali průjem. Byli jsme překvapení, kolik zajímavých věcí nás může v jedné stěně potkat, než nás milostivě pustí na vrchol. Každá délka nabízela něco nového – dobrodružné trávy, ptačí trus, mechy, lišejníky, vodopády, bahno, doslova shnilou skálu drolící se v rukou, vertikální průjem, ale také třeba zvracení racků krmících své mladé. Byla tedy tahle Nicova délka konečně ta poslední těžká? Nevěděli jsme. Všichni čtyři jsme viseli i se všemi věcmi na štandu v jednom camalotu a Nico studoval další cestu. Takový jeden velký hrozen plný úzkosti. Všechny oči se upíraly na Nica, jak dál. Napětí bylo doslova cítit ve vzduchu. „Kurva, moje břicho!!!“ zařval Nico a spustil se kousek pod nás položit další dáreček. Je třeba podotknout, že „KAM“ opravdu moc na výběr neměl. Pili jsme velice málo vody a tyto problémy naši dehydrataci opravdu nezlepšovaly. Stále ještě slyším svého profesora fyziologie na univerzitě, jak nám vykládal, že s každým procentem dehydratace člověk ztrácí dvě procenta fyzického výkonu. A my jsme to právě zažívali na vlastní kůži. „Cítím se strašně slabý, doufám, že budu mít ještě dost síly,“ řekl Nico a začal lézt. Delikátní traverz ho přivedl k začátku spáry. O pár metrů výš dolezl do místa, které zespoda vypadalo jako nelezitelné. Všichni tři jsme se tázavě podívali na sebe, co se chystá udělat. Po krátkém zaváhání náhle Nico vykopnul nohu vysoko nad svou hlavu a zaseknul se kolenem. Všechnu svou váhu nechal na jedné noze, čímž si uvolnil ruce a mohl se dostat kousek výš. Po této působivé ukázce techniky se zdálo, že se už Nico dostal do lehčího terénu, ale obtíže přetrvávaly. Prolézal převislým, mokrým a mechovým komínem s velkými volnými bloky. Přesně ten typ 9

Sean Villanueva ve stěně Impossible Wall

10

Nico Favresse přelézá 11. délku v „Devil’s Brew“

lezení, kdy absolutně nevíte, na kterou stranu se otočit zády a na kterou čelem. Pak se konečně ozvalo: „Štand!“ Na mně bylo délku na druhém vybrat. Ovšem hned na začátku spáry mi bez varování vyklouzly prsty a já díky elasticitě lana spadl několik metrů pod štand. A že neuhodnete kam? Nohama přímo do Nicova posledního dárečku. Ano, i takové věci jsou součástí bigwallového lezení. Pořád si myslíte, že to chcete zkusit? Konečně na vrcholu. Strávili jsme hodiny na okraji útesu a pozorovali ptáky. Bylo jich neskutečně mnoho! Někteří z nich dělali kaskadérské kousky, podobně jako skateboardisté snažící se zapůsobit na mladé dívky. Letěli jako o závod přímo směrem ke stěně a pak se naráz otočili o 180 stupňů bez jediného hnutí křídlem a letěli svisle těsně podél stěny. A tak létali ve smyčce a stále dokola opakovali tyhle své akrobatické kousky. My jsme nespali více než 24 hodin. Byli jsme úžasně vysoko. A já několikrát pocítil obrovskou touhu připojit se k těm ladným ptákům a jen plachtit. Ostatní měli podobné pocity a bylo tedy načase se radši vydat na dlouhou cestu dolů, než úplně zblbneme. Sestupovali jsme na druhou stranu hory a když jsme sešli níž, obloha se během chvíle zatáhla a pršelo pak v kuse celých 10 dnů. Měli jsme obrovské štěstí. Stihli jsme vrchol právě včas. Grónské pobřeží má délku 38.600 km, což odpovídá obvodu Země. To jen, abyste pochopili, že během našeho hledání velkých stěn jsme neměli čas na zkoumání všech fjordů. Při cestě podél západního pobřeží směrem na jih jsme přesto na základě informací od místních rybářů několik fjordů prozkoumali. Často ale pro nás stěny nebyly ničím zajímavé. Buď nebyly dost strmé, vysoké, nebo byla žula příliš zvětralá. Rychle jsme se proto rozhodli, že nebudeme ztrácet čas zbytečným hledáním a budeme co možná nejrychleji pokračovat přímo na jih, kde jsme věděli o velké koncentraci nádherných, velkých stěn. Po týdnu plavby jsme dorazili na Prins Christiansund, což je poblíž Cape Farewelle, nejjižnějšího bodu Grónska. Zde také končí většina expedic, které jedou lézt do Grónska. Existuje zde již velké množství vylezených cest, ale my v duchu dobrodružství a s využitím člunu jsme se rozhodli vylézt něco trochu dál od centra, kde se běžně neleze. Tím se také zmenšila šance, že vlezeme do něčeho, kde už předtím někdo byl. Podařilo se nám v této oblasti udělat několik prvovýstupů s tím, že každý z nich nám zabral něco mezi 30 a 40 hodinami. Oproti tomu, co jsme lez-

li na severu, byla tady skála kultivovaná a spáry byly úplně čisté a jako když střelí. Pokaždé jsme lezli, rozděleni na dva týmy, dvě vedle sebe paralelní linie, což nám dodávalo pocit určitého bezpečí, ale také dobrou atmosféru. Při naší poslední cestě jsem se spojil s Olivierem. Za soumraku jsme viděli obrovský balvan padající z místa, kde lezli Ben a Nico. Pak jsme slyšeli křik, který se podobal spíše

výkřikům neskutečné radosti, než křiku úzkosti nebo bolesti. „Asi se baví tím, že hází šutry do prázdna,“ mysleli jsme si a pokračovali ve výstupu. O něco později jsem viděl Nica objevit se za rohem. Zakřičel jsem na něj vesele: „Dobře jste se bavili, co?“ Velmi rychle však atmosféra zvážněla. Nico utrousil pár slov a já hned vycítil v jeho chvějícím se hlase závažnost toho, co se stalo. 11

Nicu ˚v malý zázrak Pln důvěry jsem dál lezl zářezem nahoru. Lezl jsem ho jako komín opřený zády a nohy před sebou. Nic se mi nemůže při téhle technice přece stát. Už 14 hodin jsme s Benem lezli na tuto nádhernou žulovou jehlu. Zatím byla skála výjimečné kvality. Začínal jsem být trochu unavený, protože několik délek pod námi byly obtížné širočiny a ty mi vzaly hodně energie. S naším skromným vybavením do širokých spár jsme se do těchto délek pustili jako šílenci. Lezení s jediným camalotem velikosti 5, to byl opravdu velice pikantní zážitek. Ale podařilo se nám vše úspěšně přelézt. S postupujícím časem a zapadajícím sluncem konečně začaly klesat i lezecké obtíže. Ale na vrchol se to ještě zdálo daleko. Pocit padající noci (ano, tady na jihu už slunce zapadalo) mě nutil doslova běžet. Lezl jsem rychle s vědomím, že po setmění se náš výstup výrazně zpomalí. Ale bavilo mě to! Jsou to chvíle, které mám nejraději. Člověk musí často překonat sám sebe. Cítil jsem se tak dobře, že jsem nedal žádné jištění. Nic se mi stejně nemůže stát. Stěny koutu se přece od sebe oddělit nemůžou! Zatímco moje záda a nohy mě pevně držely v zářezu, rukama jsem se odstrkával a posouval nahoru. A pak se to stalo. Sotva jsem se dotkl velkého žulového bloku zhruba mé velikosti. Ten se začal otáčet a naklánět na mě. Jako by tady čekal na někoho, kdo jej uvolní. Naštěstí se pohyboval opravdu pomalu a já jej stačil zachytit nohama. Byl sice velice těžký, ale díky mé rozepřené pozici mi nedělalo velký problém jej udržet. „Bene!“ bylo to jediné slovo, na které jsem se zmohl, abych ho upozornil na mou situaci. Stojící nějakých osm metrů napravo pode mnou byl přímým cílem toho balvanu. Rychle si uvědomil, co se děje. Zatím ale bylo všechno v pohodě. Drže blok nohama se zdálo, že jsme oba unikli nejhoršímu a situace se zdála být v mých rukou nebo spíše v nohou. Jediné, co jsem teď musel udělat, bylo zasadit vyjetý blok zpět do jeho původní polohy. Zdálo se, že to bude jednoduché. Asi bych za pár dnů ani nevěděl, že se něco stalo, kdyby byl balvan poslušný a překulil se tam, kde byl předtím. Vší silou jsem tlačil do balvanu, ale ten se přes veškerou mou snahu začal naopak naklánět víc směrem ke mně. A byl stále těžší a těžší. Cítil jsem se, jako by mě drtila šatní skříň. Teprve tehdy jsem si uvědomil, že situace byla kritičtější, než se zdálo. Balvan teď celý ležel na mých nohou a já ho rozhodně nemohl takhle dlouho udržet. A vyhlídky na nezajištěných osm metrů pode mnou nebyly zrovna uspoko12

Vertikální plachtění nad grónskými fjordy

jivé. Ale stále jsem držel balvan a navzdory jeho váze jsem stále cítil vše pod kontrolou. Stejně jako při šachové partii, začal jsem analyzovat jednu po druhé možnosti, jak z toho ven. Zpočátku to bylo dokonce velmi uklidňující, ale s rostoucí vahou na mých nohách ze mě pomalu vyprchával optimismus a začínalo mi to být jasné. Byl to mat! Byl jsem v průšvihu! Neměl jsem jištění a balvan byl příliš velký na to, abych ho odhodil a přitom zůstal v koutě. Musel jsem tedy čelit tomu, co byla moje poslední možnost. Pád… Nejstrašnější pád mého života! A nejhorší na tom bylo, že jsem měl čas o tom přemýšlet. V jednu chvíli jsem měl pocit, jako by mi někdo píchl do žil kyselinu. Cítil jsem se strašně! To se dá jen stěží popsat! Bylo to něco, co jsem nikdy předtím nezažil. Připravoval jsem se na nejhorší. Na svou smrt. Bylo těžké na to nemyslet. Kromě problémů jako pádový faktor dvě, nezajištěných 8 metrů ke štandu a police pod štandem, měl jít se mnou dolů taky tenhle velký balvan, a to přímo na mého přítele Bena. Cítil jsem se

bezmocný při pohledu dolů na Bena. Nemohl pro mě nic udělat, s výjimkou neustálého jištění. A zároveň musel dělat vše proto, aby se pokusil si zachránit kůži. Najednou jsem se cítil strašně sám před mým osudem. A už jsem neměl sílu se držet. Musel jsem se zbavit toho balvanu. Pomocí dvou malých, téměř neexistující chytů a zbytku mé energie jsem se trochu nadlehčil a odstrčil z koutu. Rozhodl jsem se to provést sám. Stalo by se to tak jako tak. Udělal jsem to bez sentimentu. Bylo to, jako by můj duch opustil mé tělo. Cítil jsem, jak padám do prázdna i s balvanem a asi jen instinktivně se mi povedlo dostat se mimo něj. Čekal jsem, že se připojím k Wolfgangu Güllichovi a Jimmy Hendrixovi. Ale sakra, místo toho jsem se setkal znovu s Benem, akorát jsem visel hlavou dolů, se čtyřmi sty metry prázdnoty pod sebou. Zakřičel jsem vší silou. Nebyl to výkřik úzkosti, to byla čistá radost. Byl jsem tak šťastný, že jsem naživu! Okamžitý a intenzivní pocit štěstí zaplavil moje tělo a já se cítil tak dobře, že jsem

chtěl začít hned zase lézt. Plul jsem na obláčku štěstí a adrenalinu, jako bych si píchl drogu. Nikdy jsem se takhle necítil. Trvalo mi pár minut, než jsem se uklidnil a pochopil význam toho, co se vlastně stalo. Nejen že balvan minul mě, ale i já minul polici a zůstal viset bez jediného škrábance pod štandem. Naštěstí Ben stihl balvanu taky uhnout a ten se roztříštil o štand. Dokonce i ten ale vydržel, i když lano i karabiny byly velice poškozené. Byl to prostě zázrak! O pár dní později jsme se dozvěděli smutnou zprávu, že Chloe Graftiaux takové štěstí neměla. Tato tragédie nás hluboce zasáhla. Chloe byla člověkem, kterého jsme obdivovali a kdo nás inspiroval. V důsledku této hrozné zprávy jsme se rozhodli vrátit do Belgie co nejdřív a pokusit se zúčastnit jejího pohřbu a vzdát hold této výjimečné dívce. Bohužel, vítr se rozhodl jinak. Trvalo nám 15 dní, než jsme se přeplavili přes Atlantik do Skotska. Po pěti dnech jsme byli na půli cesty a po deseti dnech plavby proti větru a několika bouřích jsme byli stále jen v půlce cesty. Při plavbě přes oceán se děje vše a vlastně vůbec nic. Slaná voda úplně všude, déšť, vlny a občas nějaká velryba, delfín nebo pták. Během prvních devíReverend a kapitán Bob Shepton

ti dnů plavby byly mé aktivity omezeny na zvracení, kormidlování, více zvracení, spaní a tak pořád dokola. Byla to úžasná zkušenost a v rozporu s tím, co si můžete myslet podle mého popisu, žil jsem naplno a skvěle si to užíval. Plachtění má hodně společného s lezením velkých stěn a kombinace těchto dvou aktivit je úžasná. Určitě si to ještě někdy zopakujeme! Děkujeme všem našim sponzorům za podporu při tomto našem dobrodružství: Alpine Club, Patagonia, Five Ten, Black Diamond, Petzl, Seeonee, Yeti, Sterling rope, Careplus, Milo, Julbo, Cab brabant, Belclimb.net, Climb.be) text foto překlad

Cape farewell Area 16. srpna: „Corned beef“ 450 m/5.11 – Shepton Spire (Ben a Sean) 16. srpna: „Condensed milk“ 450 m/ 5.11 – Shepton spire (Nico a Olivier) 20. srpna: „Never again“ 500 m/ 5.10 – Angnikitsoq (Bob Shepton, Sean a Nico) 21. srpna: „Chloe“ 550 m/ 5.11+ OW (offwidth) – Angegoq Tower na Quvernit Islandu pak hřebenem přes Morel Tower a Asiaq Tower (Olivier a Sean) 21. srpna: „The Chinese Gibe“ 550 m/ 5.11+ OW (offwidth) – Angegoq Tower na Quvernit Islandu pak hřebenem přes Morel Tower a Asiaq Tower (Ben a Nico)

Nico Favresse, Sean Villanueva Ben Dito, Nico Favresse Martin Stolárik

A zde pár detailů o nových vylezených cestách: Upernavik Area 2. července: „Red Chili Crackers“ 350 m /5.12-R – Red wall (Olivier a Sean) 2. července: „Seagull’s garden“ 400 m /5.11 – Red wall (v této cestě byl umístěn jeden jediný nýt za celou expedici! Ben a Nico) 6. července: „Brown balls wall“ 400 m /5.12– Brown balls wall (Olivier, Ben, Nico a Sean) 11.-22. července:„Devil’s brew“ 850 m/5.12+ Impossible wall (11 dní/ 3 portaledge kempy, bez nýtů, Olivier, Ben, Nico a Sean)

13

NA KŘÍDLECH VŮLE Pro Montanu zaznamenala Sílvia Vidal Musíte skloubit rozum, pocity a emoce a zjistit, co doopravdy chcete. Když tedy zažijete situaci, kdy se tohle všechno spojí, těžko se vám to vzdává. A nezáleží na tom, kolik překážek ještě přijde.

Letos v létě jsem měla v plánu vrátit se na Baffinův ostrov, ale ještě než jsem si stihla koupit lístek, dostavily se pochybnosti. Opravdu chci jet právě tam? Tuhle otázku si položím pokaždé, než se vydám na novou expedici, protože je snadné nechat se unést setrvačností, a pokud se člověk nezastaví a nezamyslí, může skončit u věcí, které jsou s jeho potřebami v příkrém rozporu.

sami se 150 kilogramy materiálu, všechno se zkomplikuje ještě víc. To, že jsem potřebovala doprovod, nevyplývalo jen z logistických problémů. Bylo také důležité, abych měla někoho, s kým budu moci to dobrodružství pár dnů před výstupem sdílet. Do hor se dá dostat jen těžko, protože se často vydáváte do neznáma a to provází i spousta pochybností a nejistoty. Mohlo by se mi vymstít, kdybych se příliš brzo ocitla pod tlakem. Moje kamarádka Eulalia Sancho mě doprovodí do base campu a pak bude pokračovat ve své cestě. My dvě pohromadě – pohoda a ohromná pomoc. Vyrazily jsme během monzunového období, přestože tu prý monzuny občas bývají docela kruté. Rozhodla jsem se ale, že prostě pojedu, a to ze dvou důvodů: za prvé, monzuny jsou nepředvídatelné, a za druhé, na expedicích mívám špatné počasí často, tak jsem si řekla, že to nebude skoro žádná změna.

Odpověděla jsem si, k mému velkému překvapení, odhodlaným NE. Chtěla jsem jet do Indie – a neměla jsem ponětí kam ani proč. Žádný cíl jsem neměla. V náhlém hnutí mysli jsem se připojila na internet a zadala do vyhledávače „nevylezená velká stěna, Indie.“ A objevil se obrázek krásné panenské stěny v oblasti Kinnaur. Neuvěřitelné! Neměla jsem ale sebemenší představu o délce a výšce oné stěny, kvalitě povrchu a ani o tom, jak se dostanu k jejímu úpatí. Všechno bylo nejisté, ale o to více mě to lákalo. A tak jsem s tím obrázkem a pěti haulbagy odletěla. Plánovala jsem, že polezu sama, ale pak mi došlo, že se mi už nechce cestovat o samotě. Pohybovat se po Indii bez agentury je už ze své podstaty komplikovaná záležitost. Indie je země nepředvídatelného a nekontrolovatelného. A pokud cestujete 14

Tyhle moje argumenty ale byly pěkně vratké a v dané oblasti bylo letos o 156 % více srážek, než je obvyklé. Přípravy na expedici šly hladce, a tak jsem si představovala, že i ten zbytek proběhne v klidu. Kdykoli tedy začalo jít do tuhého, řekla jsem si, že to je jen dočasné a všechno se zlepší. Ale nezlepšilo. Tak pro začátek nás naši nosiči opustili v 3.800 m a řekli, že dál už se pokračovat nedá. Na místo jsme dorazily za husté mlhy a založily jsme základní tábor, aniž bychom tušily, kde ta stěna je. Zabralo mi dva dny, než jsem k ní našla cestu, protože je schovaná v rokli za řekou s několika vodopády, které přístup ještě ztěžují. V některých přístupových úsecích jsem musela navázat lana a pak jsem se vrátila dolů do údolí a poohlížela se po dalších třech nosičích. Ti přišli, pomohli mi a zase zmizeli. Od té chvíle jsem byla více než měsíc úplně sama, bez jakéhokoli komunikač-

ŽÁDEJTE ORIGINÁL!

Musela jsem založit další base camp (4.300m) – na kámen pod stěnou jsem si upevnila závěsnou postel, protože podél celé přístupové cesty nenajdete jediné místo, kde by bylo možné postavit stan. Stěna nebyla vidět a pořád pršelo, pršelo a zase pršelo. A ještě pořád jsem se na tu skálu chtěla dostat. Zajistila jsem první tři délky (150 m), protože jsem si myslela, že se podle nich bude dobře určovat množství jídla, vody a vybavení, které bude pro výstup potřeba. Nakonec jsem ale musela všechny úvahy provádět, aniž bych cokoli viděla nebo věděla... Počítala jsem s 18 dny a nakonec jich bylo 25. Myslela jsem, že stěna bude měřit maximálně 700-800 metrů a nakonec měla 1.000 m. Na to jsem přišla až po dvou týdnech, co jsem na ní uvízla. Kvůli neustálému dešti se jeden z mých dvou fotoaparátů rozbil a druhý se začal chovat podivně. Promočil se mi pas a teď si musím obstarat nový. A v hammocku jsem se měla jako v bazénu. Největší problém, který jsem kvůli nadměrné vlhkosti měla, ale bylo podchlazení, díky kterému jsem dokonce na chvíli pozbyla vědomí, když jsem jumarovala po fixních lanech. Když jsem znovu přišla k vědomí, neměla jsem ponětí, jak dlouho jsem na tom laně visela, ale řekla bych, že jen několik sekund, jinak by to se mnou asi bylo docela nahnuté. Měla jsem tak zmrzlé ruce, že mi trvalo půl hodiny, než jsem slanila jednu a půl délky. A další den zase pršelo a já lezla pořád dál. Čtrnáctého dne jsem zjistila, že mi k pokroku chybí nýty, protože má stěna jen málo přirozených linií. A rozhodla jsem se pokračovat s pomocí dírek na háčky. Vždycky jsem si myslela, že jejich použití k postupu narušuje skutečnou obtížnost cesty, ale jinak to nahoru zkrátka nešlo, a pořád lepší než nýty. Tohle rozhodnutí se mi ani trochu nezamlouvalo, ale mnohem větší váhu měl ten zbytek – všechna ta dosavadní snaha, motivace a nadšení – prostě jsem se tam dostat musela. Pokračovala jsem tedy dál, udělala jsem pár dírek a nastavila si pro jejich využívání extrémně přísný limit. A4 a A4 + jsou přírodní linie. To mě donutilo ověřit si skutečné možnosti úseků, kde se lezlo po skále a kte-

ré se mi na první pohled zdály nepřekonatelné. A tak jsem tentokrát spadla o něco vícekrát než jindy. Několikrát už jsem se chystala, že se na tu cestu vykašlu. Jenže důvody, které jsem pro zanechání svých snah měla, nekorespondovaly s mojí touhou být tady. A praktické věci (počasí, vybavení, ...), jsem v dané době zase až tak nepotřebovala. Lezla jsem dál protože jsem prostě musela. V den, kdy jsem cestu dokončila a vylezla až na konec stěny (ale ne na vrchol hory, o kterém ani nevím, kde se nachází), už bylo po setmění. Prošvihla jsem výhled. Ráno jsem opustila svůj bivak s cílem lézt, dokud se nedostanu na konec stěny, nebo dokud mi nebude jasné, že se mi to nepodaří. Neměla jsem tušení, kde stěna končí, ale věděla jsem, že další šanci už nedostanu. Bude to už 23. den na stěně a dva další dny budu potřebovat na sestup. Slaňování bylo problém jako vždy. Lana nasáklá vodou, všechen materiál díky tomu pořádně ztěžkl, všude samé střechy a traverzy... komplikovaný sólový sestup. Zabralo mi dva a půl dne, než jsem všechny ty věci sundala. Do druhého base campu jsem se vrátila po 25 dnech na stěně. Teoreticky jsem tam měla mít schované nějaké jídlo, ale ukázalo se, že mi nějaké zvíře všechno snědlo. Nemohla jsem tomu uvěřit! Zbylé jídlo se nacházelo několik hodin odsud, v prvním base campu, a abych se k němu dostala, musela jsem znovu navázat lana. Dostat se sem bylo pořádné dobrodružství, teď už jsem si chtěla všechno trochu usnadnit. Vrátila jsem se, abych navázala lana a všechno jsem si sama odnosila. Nosičům tak potrvá jen jediný den, než to všechno stáhnou dolů. Pak přišel den pochodu. A také chvíle pro vychutnání posledního okamžiku, kdy se podíváte na stěnu a rozloučíte se s ní. Otočila jsem se a neviděla nic. Mlha a déšť se vrátily, a ten můj kus skály mi zakryly. Tentokrát jsem ho ale vidět nepotřebovala, protože jsem věděla, že tam pořád je. Tak jsem mu zamávala a začala sestupovat do údolí. text foto

Sílvia Vidal archiv autorky

MOIRA JE JEN JEDNA!

Fo t o : R o b e r t Va n o

ního zařízení: žádný telefon, žádná vysílačka, nic.

F U N K Č N Í

P R Á D L O

ZNAČKOVÉ PRODEJNY MOIRA: B RNO - G ROHOVA 17, B RNO 1  Č ESKÉ B UDĚJO VICE - N ÁM . P ŘEMYSLA O TAKARA II. Č . 23.  H. K RÁLOVÉ - V K OPEČKU 88  J IHLAVA - M ASARY KOVO NÁM . 1220/53  K ARLOVY V ARY - D R . D AVI DA B ECHERA 908/29  L IBEREC - 5. KVĚTNA 70/37  M. B OLESLAV - U K ASÁREN 1379/3  O LOMOUC - O STRUŽNICKÁ 332/20; OC O LOMOUC C ITY , P RAŽSKÁ 41  O STRAVA - OC LASO - M ASARYKOVO NÁM . 15  P ÍSEK - S METANOVA 78  P LZEŇ - A ME RICKÁ 1125/62  P RAHA - M ALÁ Š TĚPÁNSKÁ 14, P RAHA 2; H YBERNSKÁ 1, P RAHA 1; A NTALA S TAŠKA 114/20, P RAHA 4; V EVERKOVA 1411/6, P RAHA 7; J. P LACHTY 28, P RAHA 5  S TRAKONICE - K OCHA NA Z P RACHOVÉ 121  Ú STÍ NAD L ABEM - M ÍROVÉ NÁM . 66/18  Z LÍN - Z ARÁMÍ 89  KATALOG PRO VÁS NA ADRESE: MOIRA CZ, A . S ., K OCHANA Z P RACHOVÉ 121, 386 15 01 S TRAKONI CE , E - MAIL : INFO @ MOIRA . CZ  WWW . MOIRA . CZ

Z A M     R     Z     L    ÉA NDE BOŠLV YÉ D S K Á  

            LEDOLEZECKÁ CHUŤOVKA

Tak jsme tady. Stojíme na vrcholku jednoho ze vstupů do dolu a zíráme do tmy jako malí kluci, co provádějí neplechy v sousedství. „Kdo teda půjde dolů první?“ křičí Rob.

Sám už takticky sestoupil asi dvacet stop z boční plošiny, čímž se z celého procesu lstivě vyzul, čistě díky tomu, že je zrovna mimo lano. Takže zbývají jen tři páni na holení. A všichni civíme jeden na druhého. Pochod smrti z Hvězdných válek. Na pár vteřin si všimnu malého pohybu vpřed. Jsme jako ti malí kluci, kteří se nechtějí přiznat, kdo to udělal. Nikdo ale taky není připravený uříznout si před ostatními ostudu, abych tak řekl. Byl to velice brzký náznak toho, co mělo přijít. Náznak, který tiše a beze slov vystihl tento typ objevitelské výpravy. O půl hodiny později opatrně sestupuji do něčeho velice mokrého, velice černého

když říkali, že je tady dole led? Neměli by mi na pohřbu zahrát Simona a Garfunkela? Modlím se. Opravdu, fakt hodně, doufám, že mě tam dole čeká něco dobrého.

a velice neznámého. Nejsem si v tu chvíli úplně jistý, jestli mám slaňovat pomalu, nebo rychle. Když polezu rychle, vyvine se celá tahle situace taky rychleji, ale polezu-li pomalu, bude to bezpečnější a budu to mít víc pod kontrolou. A tak nedělám ani jedno a prostě se šinu po laně dolů střední rychlostí. Hlavou mi víří otázky – bude 200 metrů lana stačit? Dostanu ránu něčím, co na mě spadne shora? Neutahovali si ze mě,

by (tedy ne že bych někdy nějakou viděl nebo použil). Vymotat se rychle z lana byl docela dobrý nápad. O pár sekund později se ozve „crrrrrrrrrrrhhhhhhhh“, rozsvítí se vysílačka a Lukasz klidně zjišťuje, jak jsem na tom. Myslí si, že ten kus ledu spadl v jedné z ostatních jeskyní. „Ne, kámo, zrovna mi prolétl kolem ramene.“ Už o tom není pochyb, opravdu bychom tady neměli být. Tohle místo je nebezpečněj-

16

Podzemní ledové království aneb Bouldering na minovém poli

Po pěti minutách jsem úplně promočený od vodopádu, který mám nad hlavou, ale podaří se mi uhnout kousek stranou a zachytit pohledem ten ledový svět okolo. O vteřinu později prasklina, obrovský rozpadající se ledový závěs a s ním spojená hromada sněhu v periferním vidění, která právě minula mé rameno. Výsledný zvuk je ohlušující jako výbuch bom-

ší než jakákoli lezecká oblast, na kterou si jen vzpomenete. Je to jako bouldering na minovém poli. „Tohle teda bude výlet,“ mumlám si pro sebe. Složení naší různorodé skupinky pro tohle dobrodružství je naplánované pouze napůl. Já s Robem už nějaký ten pátek společně zasekáváme předražená ostří do ledu. A kde je akce, tam je obvykle i Lukasz. Vlastně už ani nespočítám, kolik výletů jsem s ním za tuhle sezónu podnikl. A na některé z nich raději vzpomínám jen jako na noční můry. Pak jsme také pro naši výpravu unesli kluka jménem Thomas. Nebyl jsem u toho, když jsme ho „získali“, ale soudě podle jeho chabého nadšení a komunikace beze slov skrze médium cigarety Marlboro jsem usoudil, že ho prostě v danou chvíli museli unést. Později jsme ještě zlanařili Kristoffera. Když se na sraz dostavil mávaje velice jeskyňářsky vyhlížející lampou, nabyli jsme dojmu, že o lezení v ledových dolech musí něco vědět. Kristoffera sponzorovala firma Millet. Vědomí, že máme mezi sebou lezce, který má vlastního sponzora, nám dodalo pocit, že máme opravdový cíl. A to se vždycky hodí. Druhý den v dolech jsem bláhově nabídl týmu, že může zůstat nahoře, poslat mi po tahací lajně vybavení a dát pozor, ať se cestou nikde nezaklíní. Záhy se ze mě začal stávat kapitán Ozlomkrk. Když mohlo odněkud něco spadnout, zaručeně jsem vždycky stál poblíž. Když byly poslední batohy připravené ke spuštění, stál jsem kousek vzadu, abych mohl popadnout vysílačku a zavolat klukům, kdy mi to mají nadlehčit. Sotva jsem to udělal, uslyšel jsem zvuk padajícího kamení. Vrhl jsem letmý pohled nahoru a podle mého odhadu byl ten ulomený kus velký asi jako kuchyňský stůl italské rodiny. Mamma mia! Měl jsem času právě tak akorát na to, abych uhnul. Tak jsem uhnul. Šutr narazil do stěny asi dva metry nad mou hlavou, rozletěl se na několik kusů a kamení, led a sníh popadaly po obou stranách kolem mě. Slova se v tu chvíli zdála naprosto zbytečná. Musel jsem jednat – vystoupat po lajně a neztrácet čas.

17

18

Posilovna schovaná 160 metrů pod zemí

Co mě tedy vlastně přimělo vydat se na takovéhle místo? Inu, jedna studená, měsíčním světlem ozářená noc v Canmore roku 2007, kdy jsem seděl u stolu pro dva s člověkem, který si dal salát místo masa a Red Bull místo piva. Jmenoval se Will. Byl tam dost proslulý, takže netrvalo dlouho a náš důvěrně útulný okamžik ozářený svíčkami přerušilo rušil pár týpků, kteří nedaleko pořádali večírek. Než se ale večer přehoupl k družbě, dru , která bývá ý zvykem spíše mezi lezci-chlapááky, podařilo poda lezci-chlapáky, se mi vytáhnout W jedeen klen z Willa jeden klenot. Pár slov o super hustté, superr divok husté, divoké oblasti pro ledové lezeení asi 16 60 metrů met pod zemí. Vrylo se lezení 160 pam měti asi tak, jak se guma od mi tto do paměti kalh hot zaryj je do břicha, a slíbil jsem si, kalhot zaryje jed dno vydám a zjistím, co na že sse tam jednou tom m je pravdy. pravd dy. T js byli na výletě třetí den Takže už jsme a za ačala rutin in Zrychlovali jsme při rozzačala rutina. mis sťování lan, la při slaňování i při rozhomisťování dov vání. Vee šplhání zpátky jsme na tom dování. ovš šem byli byyli stejně, nebo hůř. Začal jsem ovšem si všímat, všímat v t, že se k večeři dostáváme čím dáll pozd dě Tou dobou jsme už vylezli později. dv vě dobré dob b cesty. Rob zvládl velice techdvě nic icky ky za nicky založenou zákeřnou mixovou cestu, která vyžadovala opatrné oťukávání

a zajišťování ledu. A o den později jsem já vylezl naprosto nelidskou cestu, která vůbec žádnou techniku nevyžadovala. Nicméně, schopnost přitáhnout se několikrát po sobě jednou rukou, zatímco jsem zakládal vývrtky na převislé stěně lámavého ledu se sklonem okolo 15–25 stupňů, mi přišla docela vhod. Takže než se k nám přikradl poslední den, museli jsme se pustit do velkých věcí a najít cestu, která by nás za všechno to nebezpečí a naši snahu pořádně odměnila. Upřímně řečeno, tou dobou jsem mluvil jen sám za sebe. Navrhl jsem to týmu a začal jsem přivazovat lana a přenášet vybavení. Nikdo jiný se ale ani nepohnul. Všichni byli s energií na dně a bručeli něco o tom, že to po obědě zabalíme a najdeme nedaleko nějaké místo, kde se budeme moct něčeho napít. Nesmysl. Ještě pořád je čas na nějaké to dobrodružství! Takže jsem po dlouhém čekání a spoustě protáhlých obličejů okolo dostal tichý rozkaz kousek slanit a trochu to tam prozkoumat. Oplatil jsem to Robovi a Kristofferovi tím, že jsem si nechal pro sebe velký vodopád, který byl kolem dokola slaňovací linie. O pár nadávek a neslušných gest později jsme všichni tři stáli, promočení až na kost, na úpatí takového prapodivného kusu ledu.

Výlet jsme zakončili vylezením tohoto útvaru, který zkrátka vypadal jako oranžově skvrnitý vzpřímený mužský přívěsek z ledu. Žádné decentní jméno se pro něj prostě vymyslet nedalo, tak jsme si to vynahradili tím, že jsme na něj všichni vylezli a užili jsme si při tom spoustu legrace. Tedy do té doby, než jsme se všichni tři pokusili postavit na metr širokém vrcholku. Při pózování kvůli fotce na nás Lukasz pomocí vysílačky křičel různé příkazy: „Potřebuju, aby si ten ve žluté bundě stoupl doprostřed.“ „Můžete se všichni rozestavit trochu symetričtěji?“ „Mohl by se Malcolm dívat napravo a Kristoffer nalevo?“ Všechny tyhle žádosti nás z toho delikátně vyváženého pilíře málem shodily. Naštěstí led zůstal na svém místě a my se pak rychle zdekovali zpátky ke šplhacímu lanu a k nekonečnému vodopádu. Duchapřítomně jsem na své bundě utáhl všechno, co se utáhnout dalo, zhluboka jsem se nadechl a přivázal se k lanu. Pak jsem houkl na Roba: „Uvidíme se nahoře na zemi, kámo!“ Takhle absurdní tvrzení jinde než při ledovém lezení na tak šíleném místě, jako je tohle, určitě nezaslechnete. text foto

Malcom Kent Ľukasz Warzecha

19

Až se Rodellar zeptá...

Vedle LOLY

Vrchol sezóny se přiblížil a je třeba sklízet, co kdo zasel. Tentokráte our company mění francouzský jih za španělskou destinaci zvanou Rodellar. Oblast, profláknutou sportovním lezením, neb tam lezou tací másláci jako Andrada či Sharma, je třeba zkontrolovat, jaké že ty lezecké lajny tam majou. Přece jen je tam rozsah cest od 5a do 9a, a to by v tom byl čert, aby si tam každý nenašel ten svůj kousek vysněného přelezu. První boulder si každý z nás vyřešil už doma s kilogramovou bagáží, a ten následující s přistáním v Gironě za nás vyřešil seňor pilot. Teď už jen hupsnout do půjčeného požírače benzínu a hurá vstříc 200 km vzdálenému lezeckému ihrisku zvanému RODELLAR. Pravdaže, Rodejár není ihrisko, ale kaňon, jenž skýtá nepřeberné množství sektorů a cest. Převážně dominují cesty se sklonem, kde zakláníš hlavu a kde předloktí krásně natéká na velkých madlech. Leč slabší jedinci dávající přednost technice a kolmáčkům si zde přijdou taky na své. Mezi největší lákadla zde určitě

Rodellar

20

Týpek, El Camino

patří sektor Delfín a přiléhající Ventanas Del Mascun, kde o dlouhé natékací linie není nouze. A když si někdo chce hrát na loupežníky a třeba prší, tak se může zavřít do jeskyně Alibaba. Jinak asi nejlezenějším sektorem je El Camino, kde vymágované cesty svítí až na druhou stranu kaňonu. :o)) Velkou předností Rodellaru je, že zde můžou lezbomilci lézti od úsvitu do západu, neboť slunce se kaňonem potuluje, a tak není problém kdykoli nalézt sektor, kde je příjemný stín. A když už ani ten stín nestačí a koupačka v říčce, jež protéká kaňonem, vás neuspokojí, stačí se zajít zchladit do místní lezecké hospody Kalandraky. V rest day je pak možno zůstat v kempu a věnovat se mozkomrskačským hrám jako je scrable, nebo zvednout zadek z karimatky a zajet se kouknout třeba do nedalekého Alquezaru, kde na jiné myšlenky přijdete při návštěvě zdejšího kláštera, který dominuje celému městečku. A pokud ten zadek nezvednete,

Brunek v pádu, Ventanas

tak se stačí jen válet a toulat se sektory a nasávat pohodovou španělskou atmosféru, z které vás sem tam vyvede jednonohý climber chrochtající si v 8áčku. To si pak uvědomíte, jak jste ten trénink ošidili a na zpáteční cestě v „ruře s křídly“ už kutíte další plány na fajnou lezenici. Takže nechť mocný ABA nám dopřeje víc takých výletů. text foto

Maky, HO Baník Karviná autor

Pavlínka, El Camino

21

Jihočujské Bělky

e j a t l A y v r Ba aneb Jak se stát ým na záviislý ovesných vločkách

Jihočujské Bělky

Oblast Kanass Ak Alacha

22

Jistěže, každá akce má nějaké podhoubí, údajně i okolní vesmír nějak začal, byť nechápu jak. Naše expediční sestava se začala formovat před rokem 2008. Chceme vyrážet na střední a vyšší kopce Asie, ležící v odlehlých a běžně nenavštěvovaných oblastech a dosud nemající prvovýstup, příp. lze výstup realizovat cestou dosud neprostoupenou našimi horolezci. V rámci této idey, zahnízděné jako kukaččí vejce v našich hlavách, jsme v roce 2008 realizovali polezeníčko na Korumdy East 6.384 m. Akce vycházely i padaly (sedma Pik Dostuq), letos řízením osudu došlo na Altaj. Byť proti nám působily síly vskutku démonické – streptokok, vodka a občas i my sami, 27. 8. 2010 jsme na necelé tři týdny odletěli do hor. Kde že jsme to vlastně byli? V ruském Altaji, v období vyznačujícím se počasím dosti proměnným. Zima tu přichází už v listopadu, v lednu zde kdysi naměřili

docela nepříjemných -62 °C. Jistě čtenáře neurazí, nasypu-li mu do hlavy kapku všeobecných pojmů. Altajské pohoří, mongolsky Zlaté hory, je rozkročeno ve Střední Asii mezi Ruskem, Kazachstánem, Čínou a Mongolskem. Směrem vzhůru sice nejvíce trčí Bělucha 4.506 m, Altaj však zdaleka není jen tato bílá kupka, pohoří totiž měří 1.900 km na délku a 600 km na šířku. Patří tak mezi nejdelší i nejkrásnější světová pohoří. Ale konkrétněji k Altaji ruskému, přičemž ruským je od roku 1756. Vypíná se na ploše 400 x 600 km na nekonečné Sibiři, tvoří rozsáhlé náhorní planiny obtížně schůdné panenské tajgy, protkané toky bouřlivých ledovcových řek, na obzoru jsou tu a tam vidět ostré hřbety hor s bílými ledovci. Přechází v pohoří Sajany, míře do Číny a Mongolska. Prostě – horstvo při zjevné nehostinnosti velmi rozmanité a členité. Doliny jsou nedostupně odděle-

Oblast Kanass

ny jedna od druhé. Život si však své místo vybojuje všude. Ve stepi před námi rychle mizely zemní veverky burunduci, plaší svišti nebo zvědavé pišťuchy. Nad hlavou nám kroužili orli, horští kurové ulaři vylétli zpod našich nohou. Lišky kličkovaly stepí, paroží jelena marala, roh kozoroha ibexe či stopy ovce argali jsme nacházeli i vysoko na ledovci. Jak tedy vše probíhalo, kde přesně jsme byli a co bylo cílem akce? Naše tělesné schránky, nasoukané do plechových krabic, ti érbusové, sangové yongové a gazíci posunuly z Prahy přes Moskvu do sibiřského Barnaulu. Odbytý spáneknespánek v sedě a časový posun není to pravé. Tyhle trosky že mají lézt na hory? Jistě, časem bylo lépe, byť vodka převyšuje co do devastujícího účinku celý časový posun. Krátký přesun (v místních dimenzích, v Koš Agači je na ceduli nedaleké město, Novosibirsk, jen 884 km) po místních dokonalých asfaltkách do Gornoaltajska. Šofér byl tvrďák, navlékl džíny a nakopl lambordžíny, neb dle stylu jízdy za něj svého sanga yonga zjevně považoval. Krásné to město, hlavní v republice Altajské. Po přivítání komunistickým prospektem a náměstím V. I. Lenina nás čekal boj s úředním šimlíkem a nákup proviantu do hor. Rusko mile překvapilo, výběr potravin tu byl jako doma, paštiky od dvou konkurenčních Hamé. Konzervu z kobyly jsme nekoupili, podle Libora se z etikety dívala jako živá, bylo by mu, jako by žral kamaráda. Před nákupem jsme absolvovali po sibiřsku ,,krátký“ výlet na Tělecké jezero. Byl právě víkend a důležitá uniforma dobíjela baterky nicneděláním (jako by někdy něco dělala), tak jsme zrelaxovali v lesnaté části Altaje. Život je mrcha a chata malá, losování mně přikleplo krátkou trávu, i vyhnán jsem byl do noci. Žigulíky tu opravují túrováním motorů jen v noci. Stejně jsem za nocleh platil jako ostatní. Paní Smůla byla i v Koš Agači. Místní hoteliéři měli venku vlčáka i budkoidní WC. Psíka jsem pohladil s vědomím, že v psech se vyznám, a po čase jsem pohlazení zopakoval. Pokusil se mně, had, ukousnout ruku. Dál už mě ven samotného nepouštěl. Na WC je třeba občas zajít, kdo zná horolezce, ví, že všichni byli zrovna totálně zaneprázdněni. Ale zpátky na jezero. Tělecké je původně říčním na řece Čulyšman, podobné bajkalskému. Ovšem velikostí se mu rovnat nemůže, má šířku do 5 km a délku 80 km. Parníkem jsme se plavili za doprovodu megafonu průvodkyně (odporný pozůstatek SSSR), Martin překážel domorodým rusalkám, zakrýval jim totiž výhled, i když stály zády. Před třiadvaceti lety se J. Štětina s O. Štěrbou v knize Od pramenů k oceánu

Silnice ve stepi

zmiňovali o značné devastaci jezera díky hojnému turistickému ruchu. Dnes? Sovětský svaz je minulostí a základna Zlaté jezero je notně zchátralá. Přejeli jsme Sibiř do pohraničního hnízda jménem Koš Agač, místa jako vystřiženého ze starých westernů. Jen za rohem není Arizona, ale Mongolsko. Altaj tu zvolna přechází v nehostinnou poušť Gobi. Natankovali jsme benzín do vařičů a vodku (ta nebyla do vařičů) a ubytovali se v ,,hotelu“. Altaj je dnes z větší části osídlen Rusy, původních Altajců je málo, v Agači však převládají. Tady je možné se narodit a zůstat tu žít, ale ne se sem přestěhovat. Místo plné paradoxů. Hotel je pohostinný, byť rozestavěný. Domy bez střech (nejsou finance) – vodu padající shora neznají. V supermarketu je místo u nás běžných pultů lahůdkáře speciál vodkakšeft i s čepovaným pivem do vlastních nádob. V jídelně nás personál obsloužil, poté u vedlejšího stolu lupl flašku vodky. Lenin dál shlíží z piedestalu, chudák ptáky pokálený. Muslimové mají mešitu přímo na Sovětském bulváru. No nic, sranda s nimi je.

Jihočujské Bělky

Hupky šupky do hor, proto jsme tady. Gazík v oblacích zvířeného prachu krájí metry šedesátkou, pak jen 30 km/h a dál jen krokem. Cesta je samý balvan, stává se ze mě obdivovatel ruské techniky. Ve slabé chvilce praví moje mysl: ,,Věci mají mít řád a smysl,“ nazvěme tedy oblasti, kde jsme zaškodili A, B a C. Co mají spo-

lečného? Zdání klame, sice jde o relativně jednotvárnou a vyprahlou pustinu, ale vegetace si dokáže vyrvat ze země i poslední kapku vláhy. Zastupují ji trávy a nízké suché keře. Zdálky vypadá travnatá step docela kompaktně, chybí tu však jakékoli cesty. Jít po svých znamená potácet se trsy houževnatých trav, místy pod23

Jihočujské Bělky

máčených. Je to jako chůze nekonečným suťoviskem, kde se každý balvan zhoupne nečekaně tam vlevo, tam zase vpravo. I pravých suťovisek jsme si užili víc než dost. A časté překonávání ledovcových řek patřilo ke každodennímu koloritu. A – Jižní Altaj Vytřeseni celodenním GAZ přesunem, rovnajíce zpět posunuté kosti, sledujeme nádherné sněhové kopce na ruskomongolsko-čínském pomezí. Jižní Altaj je druhou nejvyšší částí Altaje s výrazně zaledněnými čtyřtisícovkami. Cílem je aklimatizace pomocí jednodenních, lehkých výstupů po ledovci. Nastupujeme tak nějak pozdě ráno, ve 13:45, po dopoledním pochodu a postavení BC. Postupujeme suťoviskem a traverzujeme okrajem ledovce, Libor se nám propadne po prsa, tak se navazujeme. Na přemrzlém firnu to jde dál rychle. Skalnatým hřebenem míříme přes les předvrcholů na Pik Ekologičeskij alias Pik Gorodov Geroev 3.960 m. Od roku 2007 je tu pusto a prázdno, z Čechije to tu ani předtím nebylo navštíveno. Před námi Najramdal 4.374 m, pro Mongoly nejvyšší. Krása, sem pokročilá civilizace ještě nedorazila a snad ani nedorazí. Na ledovci Tavan Bogd Ul je místo, kde lze zalehnout současně v Rusku, Číně i Mongolsku. Stejným názvem jako ledovec je označen i kopec napravo. Mezi oběma vr24

cholky je ještě Ruskij Šator 4.117 m, náš ranní cíl. Prvovýstup direttissimou vedle žebra. Za hodinku jsme dole, pravíme, a v 17:45 zahajujeme sestup. Chyba lávky, Michal chce jít přímo dolů, bez obcházení. Ledovec je posetý zrádnými, úzkými trhlinami, tlačí nás víc a víc vpravo. Jistíme, sněhové mosty plazíme po břiše. Pod ledovcem je strmá rokle plná balvanů. Změnou je vodní led, pokrytý štěrkem. Krok, ukázková tlama na záda, postavit, krok… Přeskoky ledovcových říček proběhly už za tmy, hledáme stany v nekonečné travnaté stepi. Došli jsme po 5 hodinách. Následuje dlouhé vaření – ne, k ránu s Martinem nevstaneme. Ještě za tmy vyrazili někteří severovýchodním kuloárem na ruský Šator – mělo by jít o prvovýstup. Oblačnost ohlásila konec krásného počasí, blíží se bouřka. Sestupujeme stepí dolů, k pasteveckému srubu. Půlka naší party klíčový přeskok zvládla, než voda s deštěm stoupla, druhá půlka partičky visí na špatném břehu. Bouřka ve stepi, s větrným útvarem rysů tornáda, není nic příjemného. Stěhujeme věci do srubu, stáda myší doslova rozháníme cepínem. Na spacáku hlodavec až tak nevadí, snad nevběhne na obličej. Předlouhá noc. Ráno se s námi GAZ přeheká a přehoupá do oblasti B. Co tady najdeme? Na platu Ukok Kanaský ledovec jako poslední

zaledněný masív Jižního Altaje. Vrcholy cca 3.600 m s možnostmi prvovýstupů na skalní vrcholy. Lezecky dosud panenská oblast. Po tradiční vojenské kontrole v pohraničí rusko-čínsko-kazašském se 3 hodiny kodrcáme věčně zmrzlou půdou. Zabloudit není kam. Vede nás železná opona při čínské hranici, pásmo široké 20 až 50 km. Tady místní neřeší prostor jako v přecpané Evropě. V pohřebišti u cesty kdysi našli ženskou mumii z doby železné, dle skalních kreseb a mohyl v dolině Elangaš zde už v polovině 2. tisíciletí př.n.l. pobíhaly tlupy lovců zvěře. To tu ale bylo tepleji. Nám sněží, morálka družstva klesá, zima paralyzuje tělo i mozek. Nechce se nám, ale když už jsme tady… Bažinatou stepí už dále musíme pěšky, až k jezeru Beloe. Konečně nesněží, ochladilo se a silně fouká. Pěšina vyšlapaná zvěří, klademe nohu před nohu. Skáčeme přes ledovou, divoce tekoucí říčku. Pro změnu vřesoviště, nohy po kolena chytají větvičky a jen neochotně je pouští. V močálovitém mechu se boříme po kotníky a houpeme do všech stran jako na rozbouřeném moři. Zítra je vrcholový den, čeká nás výstup na Ak Alacha 3.650 m. Celá oblast se skládá ze tří ledovcových dolin a dosud zde horolezci nepůsobili. Pohraničníci nám povolení nedali, ani nemohli dát, cpeme se už do Číny. Od pěti ráno do 18, dal nám zabrat. Nekonečné moře balvanů a pev-

CLIMB TO SKI

A co nás potěšilo? Udělali jsme prvovýstupy na kopce i nové cesty, navštívili oblast bez otisku vibramu. V roce 1965 napsal Vladimír Šedivý v knize Na ledovcích Váchánu: ,,Jak vyjádřit pocity lidí, kteří vážili tisíce kilometrů, podstoupili mnohá nebezpečí, překonali nesčetné obtíže, aby stanuli v místech, kde před nimi ještě nikdo nebyl.“ Ani po 45 letech se nic nezměnilo. Ovšem i tato expedice měla, bohužel, své stinné stránky. Po návratu z hor jsme v autě nenašli vodku. Řidič najatého GAZu byl nezvykle kamarádský. Tvrdil nám, že přijeli řidiči dalších GAZů, cosi mu nakládali do auta a vodku zjevně odvezli. Po návratu z oblasti B opět projevoval vůči nám nezvyklou příchylnost. Byli jsme ve střehu. Zmizelo veškeré pivo. Sdělil nám, že v noci přijeli jezdci na koních s kalašnikovy. Díky daru ve formě pěnivého moku z nás neudělali kuchyňské nástroje na cezení nudlí. Chtěl bych poděkovat dobrému člověku a popřát mnoho adrenalinových zážitků s tekutinami, obsahujícími alkohol, v žaludku. Na závěr – kdo že tam byl? Libor Kejř, Michal Kleslo, Tomáš Lapka, Ján Krchnavý, Vilo Murček, Jano Doležal, Vláďa Bureš a Martin Peš. Vladimír Šedivý ve své knize také napsal: ,,Jako na zavolanou přichází pomoc, která pomáhá řešit finanční zabezpečení. Národní podnik Severočeské konzervárny Ústí nad Labem, Krásné Březno, nabízí potraviny. Pomocnou ruku podává také naše armáda, Brněnské papírny, Botana Skuteč, Hedva Moravská Třebová, Lidové družstvo Drutěva Brno, Kožedělný podnik Praha a další.“ My děkujeme těm, co hrdě kráčejí v jejich šlépějích – Yate, Lanexu, Termu s Mizunem, Pamíru 7000 i Montaně, že to otiskla (Sedmička pionýrů nás odmítla). text foto

Vladimír Bureš archiv autora

www.salewa.com

Pic: Hansi Heckmair

Následuje oblast C. Přes osadu duchů, zničenou zemětřesením, se zastávkou v našem hotelu bez střechy, přes saunu a putyky Koš Agače přejíždíme pod Jihočujské pohoří. Co nás čeká? Jistěže další pochod krajinou bez cest a bez konce a lezení na vrcholy Jihočujských Bělek. Pohoří minimálně navštěvované. Cílem z doliny Sofia jsou vrcholy Brat 3.868 m nebo Ksenia. Ledovec je neuvěřitelně rozbitý, modrá nad hlavou nenávratně zmizela, nahrazena zlověstně šedou. Raději s Liborem s ohledem na předzvěst bouřky na žebru otáčíme, jiní pokračují až nahoru, na Brata. Posuneme se do další doliny, jiný kopec frustraci napraví. Ale člověk plánuje, příroda na něj kašle. Celodenní přesun horským terénem bez cest a civilizace, po strmých a kluzkých travách do vyššího a zase vyššího patra doliny, protivítr. Dolinou Akkol a Karaojuk míříme přes sedlo Udačnyj 2.900 m do další doliny Elangaš, svině záda drtíce, po ledovci přes Rublevského sedlo 3.320 m. Počasí se výrazně zhoršilo a sněží (že by příchod zimy?). Na další vybraný kopec to už nebude, není čas. Stavíme stany, travnatý dolík není místem ideálním, pouze jediným vhodným. Vítr tvoří z deště jednolitou vodní stěnu. Kempinkování jsme si vyloženě užívali, neboť dolinku postupně zalila voda, péřák u nohou ji nasál, zatímco vichr si se stanem vesele pohrával. Po 20 hodinách se déšť změnil v těžký mokrý sníh, zmenšující životní prostor v malém stanu. Kameny, kutálející se z morény nad námi, se zastavily nedaleko od stanu. Zvesela probíráme naše možnosti: ,,Auto zapadne a stejně nepřejede rozvodněné řeky, do Koš Agače půjdeme několik dní, pokud nám sníh dovolí odtud odejít. Uletí nám letadlo, skončí vízum do Ruska a povolení do pohraničí.“ Pesimismus však nemůže ovládnout naše mysli, neboť kalašnikov nám k hlavě hraničář nedá (má už modernější samostříl).

Jídla máme dost. Ovesné vločky, ochucené rozličnými přísadami, lezou i z uší, jíme tedy méně a méně. Vyteklý med vytvořil z potravin kompaktní, lepkavou hmotu. Dá se tak vše přenést naráz, i bez obalu. Jen to nikdo nosit nechce. Nachýlení se k civilizaci proběhlo v močálovitém rašeliništi, po pás jsem zajel do černé smradlavé vody. Auto přijelo a zajistilo nám návrat do civilizace (nelichotím Koš Agači?). Plov, manty, šašlik, kotlet, boršč, české pivo z Barnaulu s vodkou. Město sníh nezná, počasí stále stejné. Co napsat? Prostě předlouhá cesta přes Sibiř domů, zase ty uniformy a potíže.

Athletes: Björn Heregger, Eva Walkner

ný ledovec. K čínské hranici vystupujeme strmým svahem se zmrzlým firnem cca 50° sklonu, na vrcholový hřeben hory Ak Alacha pak sněhovými žlaby. Vychutnáváme si metr za metrem překrásného, díky větru jako beton tvrdého a jako nůž ostrého hřebene. Na vrcholu okouníme v poledne, za silného vichru a teploty pod -15 °C, levá noha v Rusku, pravá v Číně. Dle všech indicií jsme první lidé na tomto fotogenickém štítu. Zima nás vyhání zpět do Ruska. Původně byl naším cílem skalnatý štít v popředí, kila železa na skálu ve formě frendíků, skob a hexů však táhneme zbytečně. Je to jen kolmá hlína. Ak Alacha se ukázal jako krásnější štít, který je až za ním a je podstatně vyšší.

PORTRÉT

26

Hledač možného v nemožném Reinhold Messner se do povědomí světové veřejnosti zapsal především jako první člověk na světě, který zdolal všech čtrnáct osmitisícovek a jako první stanul bez kyslíkového přístroje na nejvyšší hoře světa Mount Everestu. Jeho životní pouť je však natolik rozmanitá, že ne všechny skutečnosti jsou dostatečně známy. Narodil se 17. září 1944 v italském Brixenu. Vyrůstal ve vesnici St. Peter v jihotyrolském údolí Villnöss v severoitalských Dolomitech, kde jeho rodina žila v německy mluvícím regionu po několik generací. K lezení jej přivedl jeho otec Josef Messner, který v údolí zlezl mnoho stěn ve 30. letech dvacátého století se svými kamarády. Když začala válka, dobrovolně se přidal k nacistům jako italský překladatel. Když se vrátil z války, jeho lezečtí partneři byli již mrtví nebo zmizeli neznámo kam. Stal se tedy místním učitelem a oženil se s Marií, se kterou měl osm synů a jednu dceru s výhradně německými jmény v pořadí Helmut, Reinhold, Erich, Günther, Waltrauda, Siegfried1, Hubert2, Hansjörg3 a Werner. Na svou první horu Sass Rigais s výškou 3.027 metrů vystoupil Reinhold v pěti letech pod vedením svého otce4. Později našel stálého spolulezce ve svém mladším bratrovi Güntherovi. Společně podnikli řadu vynikajících výstupů ve skalních stěnách, ale také v kombinovaném a ledovém terénu. Oba se stali propagátory čistého stylu lezení s minimem technických pomůcek. Když bylo Reinholdovi dvacet let a Güntherovi o dva roky méně, měli za sebou nejtěžší cesty v Dolomitech a Západních Alpách. Stali se z nich jedni z nejzkušenějších evropských lezců.

I naše sportovní schopnosti byly tehdy omezené. V rámci tréninku jsem běhal nahoru dolů po strmých svazích. Po špičkách. Avšak skutečný profesionální trénink jsme neznali. Ve dvaceti jsem sice vyvíjel jisté úsilí vylepšit si kondici, především jsem chodil do školy a o posilování svalů, vytrvalostním tréninku a vyvážené stravě jsme tenkrát měli sotva ponětí. Ani halový trénink neexistoval. To vše rozhodně neomlouvá nízkou úroveň našeho lezení, jen to konstatuji. A přesto, dobrodružství, která jsme v hoře zažívali, nás formovala. Pro mnohé z nás se horolezectví stalo zvláštním způsobem jak žít. Někteří z nás se pro ně dokonce zřekli všeho ostatního. Vydali se za svou vizí, podobně jako dobrodruzi nebo poustevníci. Mnozí se chtěli stát profesionálními sportovci. Až jednou budu sedět na vrcholu té či oné hory, až si udělám jméno, řeknou si, pak jsem to dokázal. Od světa obyčejných lidí jsme byli všichni vzdáleni horizontálně celou věčnost a vertikálně i tisíc metrů. Já jsem vždycky vedl i normální život, pro jiné ovšem přestal existovat. Neměli vlastní rodinu, děti, ani dům, ani statek, mnozí dokonce ani byt. Někteří neměli štěstí a z hor se už nevrátili. A jiní zase ze dne na den, pro všechny zcela nečekaně, začali s něčím jiným – vystěhovali se ze země, pořídili si loď a vyrazili na oceán. Jako by se jednou provždy zřekli možnosti normálního života – žádná přítelkyně, žádné auto, žádné kino ani červené víno. Stejně tak by mohli žít ve vězení. Úryvek z knihy Západní stěna

V roce 1969 získal Reinhold na padovské univerzitě diplom v oboru architektury, nastoupil ale do místní střední školy jako učitel matematiky. Důvod byl prostý – zároveň s povoláním kantora se mohl věnovat lezení. Pak přišla nejprve jemu, o něco později i bratrovi Güntherovi, pozvánka do expedice v Himálaji, která mu doslova změnila život naruby. Výpravu, směřující k  dosud nezlezené jižní Rupalské stěně Nanga Parbatu, vedl známý organizátor himálajských expedic Karl Maria Herrligkogfer5. Reinholdovi s  Güntherem se prvovýstup v  pětikilometrové nejvyšší stěně světa podařilo úspěšně zakončit a  27. června 1970 stanuli jako celkově pátý a  šestý člověk na vrcholu obávané hory. Ve stavu naprostého vyčerpání se pak rozhodli pro riskantní sestup v neznámém terénu do opačného Diamírského údolí. Günther nakonec zmizel v lavinovém poli na úpatí stěny, Reinholda objevili až po šesti dnech místní pastevci. Z hory si odnesl omrzliny, po nichž mu muselo být amputováno šest prstů na nohou. Nepříjemná byla i  dohra po skončení expedice. Někteří členové výpravy, včetně jejího vedoucího, Reinholda osočili, že svého vysíleného bratra Günthera opustil těsně pod vrcholem a hnán touhou po slávě sestoupil sám diamírskou stranou hory. Tvrzení bez jakého-

koliv důkazu živilo spor, který byl ukončen až nalezením ostatků Reinholdova mladšího bratra i jeho oblečení v roce 2005 ve výšce 4.200 metrů. Že torzo mrtvého těla patří skutečně Güntherovi Messnerovi, potvrdily i  provedené testy DNA.

Na otcově skútru cestovali v šedesátých letech Reinhold s Güntherem i do západních Alp

27

PORTRÉT Pro mě tragédie na Nanga Parbatu znamenala konec mého mládí. Bez Günthera jsem vnímal hory úplně jinak a vášeň pro lezení, které pro nás oba bylo tím nejdůležitějším v životě, pohasla. Kamarádství ztratilo svoji nevinnost. Hory byly jen začátkem všeho, to podstatné znamenal život, ke kterému jsme dospěli. Byli jsme mimo společenství, rozdělili jsme si odpovědnost, strach i štěstí. Bez těch druhých už lezení nebylo celistvé. úryvek z knihy Západní stěna V následujících letech vystoupil Reinhold Messner jako první člověk na světě na všech 14 osmitisícovek. Některé z jeho výstupů navždy změnily himálajské horolezectví. K jeho největším výkonům patří především první výstup na osmitisícový vrchol alpským stylem, který podnikl s Petrem Habelerem v roce 1975 na Gasherbrum I, první výstup na Everest bez kyslíku rovněž s Petrem Habelerem v roce 1978, první sólovýstup alpským stylem na stejný štít v roce 1980 a první přechod dvou osmitisícovek najednou bez sestupu do základního tábora – traverz Gasherbrumu I  a  II uskutečnil v  roce 1984 s  Hansem Kammerlanderem. Spíše než jeho relativně obvyklá tělesná fyziologie mu v boření hranic lidských možností v horolezectví pomohla zejména extrémně vyvinutá psychická odolnost, díky čemuž se stal průkopníkem lehkého stylu bez nosičů a kyslíko-

O  setkání s  Reinholdem Messnerem je všeobecně velký zájem. Proslýchá se, že každý týden dostává na sto nabídek ke svým poutavým přednáškám. Na většinu z nich není v jeho silách odpovědět kladně. Pokud učiní výjimku, nechá si za svá vystoupení slušně zaplatit, nebo, jako v tomto případě, musí mít pro to zvláštní důvod. Také se o něm povídá ledacos, většinou negativně laděného. Jak se však přesvědčit o opaku, když je téměř nemožné se s ním setkat? Dneska už mohu potvrdit, že se jedná o velice moudrého a společenského člověka, který mne osobně překvapil i svým smyslem pro humor. A byť jsem měl pocit, že se o něm už snad téměř vše napsalo a bylo řečeno, dozvěděl jsem se i mnoho alespoň pro mne dosud neznámých skutečností.

Reinhold Messner v horní třetině severozápadní stěny Annapurny v roce 1985

vých přístrojů, který sám nazýval minimalistický. Své neuvěřitelné schopnosti prokázal například i v roce 1979 při záchraně Petera Hillaryho a jeho dvou spolulezců na Ama Dablamu nebo o pět let později na Gasherbrumu II, když byl požádán rodinou zemřelého rakouského horolezce, aby jeho tělo na hoře řádně pohřbil. Reinhold Messner byl prvním horolezcem, který v roce 1980 získal povolení k výstupu na posvátnou horu Kailáš v západním Tibetu. Od výstupu nakonec upustil kvůli posvátnosti vrcholu a úctě k  místním obyvatelům. Ostatním horolezcům vzkázal, aby se zachovali stejně a  vyhledávali raději vyšší a náročnější cíle než tento pro buddhisty tak významný vrchol. Díky tomuto postoji na 6.714 m vysoké strmé pyramidě dosud nestála lidská noha.

Na vrcholovém hřebenu Gasherbrumu I v roce 1984

Na západním pilíři Marmolady v roce 1973

28

Po dosažení všech osmitisícových vrcholů v roce 1986 se stal rovněž druhým člověkem, který stál na nejvyšších vrcholech sedmi světadílů6. Když zjistil, že v  nejvyšších horách dosáhl vše, čeho byl schopen, zaměřil své úsilí na další nepoznaná území. V období mezi listopadem 1989 a únorem 1990 přešel pěšky jen se saněmi a bez cizí pomoci Antarktidu přes jižní pól. Pouť dlouhou 2.740 kilometrů absolvoval za 117 dní společně s německým polárníkem Arvedem Fuchsem. V roce 1993 pak následoval 2.200 km dlouhý přechod Grónska z jihovýchodu na severozápad. Dnes se Reinhold Messner věnuje zejména publikační a přednáškové činnosti, zakládá horská muzea nebo prostřednictvím svého fondu zlepšuje životní podmínky obyvatel v  Himálaji a Karakorumu. V roce 2003 například nechal vybudovat v Diamírském údolí pod Nanga Parbatem základní školu, která nese jméno jeho mladšího bratra – „Günther Mountain School“. Se svou rodinou střídavě bydlí v Meranu nebo letním sídle na hradě Juval a rozhodně nehrozí, že by se na stará kolena usadil…

Reinhold Messner v ledové pustině Grónska v roce 1993

Výrazně jste ovlivnil výškové horolezectví. Jak se díváte na jeho současný vývoj? Horolezectví začalo fází objevitelskou. Následovala éra prvovýstupů, do které jsem zasáhl já, ale třeba také Jerzy Kukuczka7 a Wojciech Kurtyka8. Zdolávali jsme přitom štíty panenskými stěnami a velmi obtížnými liniemi. Nadešlo období rezignace, kdy se přestávaly používat veškeré podpůrné prostředky jako je třeba kyslík nebo expediční styl. Přestože prvovýstupy na nižší osmitisícovky jako je Annapurna nebo Nanga Parbat byly uskutečněny bez kyslíkových přístrojů, zlezení pětice nejvyšších vrcholů světa – Everestu, K2, Kangchenjungy, Lhotse nebo Makalu – však bylo bez podpory kyslíku, stejně jako výstupy alpským stylem, po dlouhou dobu tabu. Společně s Peterem Habelerem mne zajímal především alpský styl, pro nějž však použití kyslíkové masky bylo nepřijatelné zejména z důvodu vysoké váhy. Byl to ten pravý důvod, proč jsme od výstupů s kyslíkem upustili. Když se nám pak v roce 1975 podařil prvovýstup alpským stylem na Gasherbrum I za tři dny, bylo to něco neslýchaného. Porušovat podobná tabu je téměř moje životní krédo. A kyslíkovou masku, nýty nebo satelitní telefon pro komunikaci jsem na svých výpravách opravdu nikdy nepoužíval.

Vraťme velehorám jejich mýty a tvořme nové, vybavme si vrcholový výstup Hermana Buhla a záběr na Nanga Parbat od severu! Svatou horu Kailáš v Tibetu nebo představu Mount Kenya jako místa útočiště několika italských válečných zajatců ve východní Africe! Více kultury, více vědomostí, více úžasu nám udělá dobře. Vědomosti jsou i mým kapitálem, více než „hrdinské činy“ a vysoce stylizované „překračování mezí“ mezi 0 a 8000; jde mi o zkušenosti, které jsem získával při setkávání s dalšími, kdo překračovali hranice tváří v tvář nebezpečí, obtížím, kdo se vydávali napospas. Do historie alpinismu bych rád vstoupil svým „odříkavým alpinismem“, a ne jako rekordman, který na své prvovýstupy potřebuje stále méně času a materiálu než ostatní. Úryvek z knihy Západní stěna Nyní prožíváme poslední, současnou fázi horolezectví, kterou bych nazval „závodní“ alpinismus. Závodní dráhou je přitom výstupová trasa, kterou všichni zúčastnění postupují nahoru. Je to důsledek skutečnosti, že alpinismus se ve zlaté éře globálně velmi rozvinul a začal být velice populární. V sedmdesátých a osmdesátých letech jsme byli zejména hledači dobrodružství a  příhod. Dneska se mluví o horolezcích spíše jako o sportovcích než o dobrodruzích. Například při halovém mistrovství světa v  lezení jde především o dosažený čas, získat medaili nebo dosáhnout nějakého výkonu, stejně jako třeba v lehké atletice u běžeckých disciplín. Vůbec netvrdím, že tato nová, závodní fáze je lepší nebo horší od těch předchozích. Jde v ní však již o něco jiného, často doslova o show. Dnešní lezci mnohdy nelezou proto, aby něco zažili, nýbrž aby z jejich výstupu vznikl film na YouTube.

obtížného štítu. Jde jen o  vytvoření produktu, který se bude dobře prodávat, což je pro mne velmi zajímavé9. A spousta špičkových lezců současnosti tento směr následuje. I přesto lze najít výjimky, které se horolezectví věnují podstatně odlišným způsobem. Můžete být konkrétní? Kdo ze současných lezců podle vás pokračuje ve vašem objevitelském pojetí horolezectví? Lezení s podobným zaměřením se dnes věnuje zhruba jedno až dvě procenta horolezců. Neodkrývají však nové terény, nýbrž hledají svá dobrodružství, své příběhy. Můžete uvést nějaká jména? V tradici klasického pojetí horolezectví mají můj obdiv Riccardo Cassin10, Walter Bonatti11 a Jerzy Kukuczka, na které později navázal Tomaž Humar12 a Steve House13. Na nějaká nová jména si však momentálně nemohu vzpomenout. Je o vás známo, že si z polských horolezců velmi ceníte také Wojtka Kurtyku…

Na svém kontě má celou řadu náročných výstupů jako například prvovýstup západní stěnou Gasherbrumu IV v Karakorumu. Některé z nich podnikl také s Jerzy Kukuczkou. Wojciech je mi ale sympatický hlavně svým pojetím horolezectví. Z polských horolezců jej znám o něco lépe než ostatní, neboť jsem s ním v roce 1982 podnikl i neúspěšný pokus o výstup na Cho Oyu v zimě. Je to vskutku vzrušující postava. Každopádně polské horolezectví sehrálo velkou úlohu ve světovém horolezectví zejména v  osmdesátých letech. Z  výstupů polských horolezců té doby vyčnívá zimní výstup na Everest v roce 1980, který uskutečnili Leszek Cichy a Krzysztof Wielicki. Zimní výstupy v Himálaji se staly polskou doménou. V Himálaji jsou v zimě sice krátké dny a velmi chladno, zato počasí bývá dobré a není tam mnoho sněhu. Mezi zimním lezením v Himálaji a v Karakorumu je ale velký rozdíl. V zimě je v Pákistánu také celkem slušné počasí, velký problém ale představuje značné množství sněhu. A je to také důvod, proč zatím nebyla v této oblasti zlezena žádná osmitisícovka v zimě.

Je příznačné, že se široká veřejnost z horolezectví dozvídá už jen ty tragédie na Mount Everestu nebo se dívá na soutěže ve sportovním lezení, při nichž často dochází k pádům. Ty se však považují za nejpůsobivější. S vlastním horolezectvím to vše má jen málo společného. Protože ale sportovní komentátoři, kteří „adrenalinovou dávku“ při automobilových závodech staví na roveň se „vzrůšem“ při lezení na ledovci, a instruktoři, kteří se pasovali na mluvčí lezecké scény, oslovují nezkušené publikum, právě proto se stává lezecký sport v zabezpečeném prostoru módní záležitostí. Jako by mohli tito prodejci poskytnout lezení na veřejnosti stejně významnou pozici, propůjčit svým hvězdám popularitu, kterou konečně potřebují, aby obstáli vedle sportovců jiných disciplín. Úryvek z knihy Západní stěna David Lama je bezesporu jedním z  nejlepších lezců současnosti. V roce 2009 se vypravil udělat film ze svého pokusu o  volné přelezení „Compressor Route“ na Cerro Torre. Ve stěně umístil kamery, do stěny se nechal vyvézt helikoptérou, přelezl před filmaři dvacet metrů a opět se vrtulníkem vrátil zase zpět do základního tábora. A  tak jeho výstup probíhal stále dokola (smích). Následujícího roku se pod Cerro Torre vrátil a vylezl další kousek cesty. Tímto způsobem nakonec vznikne film, ve kterém David přeleze celou stěnu. A věřím tomu, že s ním objede spoustu festivalů. V tomto případě už ale rozhodně nejde o prožitek spojený se zdoláním

Pod vrcholem Gasherbrumu II v roce 1984

29

PORTRÉT

Reinhold Messner pod Jungfraujoch s ledovcem Aletschgletscher v pozadí

Kdybyste měl možnost vystoupit ještě jednou na osmitisícový vrchol, koho byste si vybral jako svého spolulezce? Tak do toho už bych nešel. Nechtěl bych totiž zažít situaci, kdy dvě osoby ženu nahoru přede mnou a za sebou tahám další dvě s kyslíkovou maskou (smích). Ne vážně, další výstup na osmitisícovku už bych asi neudýchal… Výškové horolezectví představovalo určitou etapu v mém životě, která mne dnes už příliš nezajímá. Sice ještě stále lezu, už ale ne tak vysoko. Na lano se dnes nejčastěji navazuji se svým devatenáctiletým synem Simonem, navíc většinou jako druholezec. Také rád cestuji se svými přáteli, kteří zrovna nepatří mezi špičkové lezce – artisty. S nimi se nepouštím do velkých výšek, ale třeba do Země Františka Josefa14. Trávíme spolu volný čas. Vážnější výstupy mne již opravdu nepřitahují. Ve svých 66 letech už ani nemám šanci soutěžit s  mladými a  ambiciózními horolezci. Na co se dnes zaměřuje třeba Steve House – hledání nových cest a možností, to mohou dělat jen mladí a silní lidé s velkým množstvím zkušeností. Jak vidíte postavení Wandy Rutkiewiczové15 v historii horolezectví? Wandu jsem osobně znal od roku 1992. Nedávno jsem dokončil knihu, ve které popisuji vývoj ženského horolezectví od počátku devatenáctého století po současnost16. Asi nemusím víc dodávat, když prozradím, že Wanda Rutkiewiczová má v mé knížce zvláštní kapitolu. Napsal jste okolo padesáti knih, ve kterých popisujete své zážitky, porážky a  úspěchy

30

v lezení. Často se v nich ale také objevují obdivuhodné analýzy některých horolezeckých událostí z minulosti. Jaké jsou kořeny vašich hlubokých znalostí z horolezecké historie? Dějiny horolezectví mne velmi zajímaly odnepaměti. Patřil jsem totiž k  lezecké generaci, jejímž údělem bylo tvořit novou historii lezení. Nikdy mne ale nezajímalo kdo, kdy a jak vysoko vylezl. Zajímala mne hlavně psychologická stránka věci, především motivace k přelomovým výstupům, kritické momenty během lezení nebo konkrétní tužby dotyčných průkopníků horolezectví. Zjistil jsem například, že první dobyvatelé hor se styděli přiznat své neúspěchy nebo strach, což mi přišlo zajímavé. Nikdy jsem totiž nenarazil na horolezce, který by se nebál. Rovněž kniha o ženském horolezectví je psána z pohledu psychologického, zejména právě u Wandy Rutkiewiczové. Byla velmi zajímavou postavou v horolezectví a jednoznačně ve svém konání těžko pochopitelnou. Je mou povinností pokusit se nahlédnout do pozadí jejích výstupů. Ztratil jste v horách několik blízkých osob. Jak se na jejich ztrátu díváte dnes, s  odstupem času? V životě mne opravdu potkalo několik silných momentů. Velice mne poznamenala zejména smrt mého bratra Günthera na Nanga Parbatu během naší první himálajské výpravy v roce 1970 a kamaráda Franka Jägera na Manaslu o dva roky později17. Extrémní horolezectví není obvyklým způsobem zdolávání hor. Je velmi egoistické, neboť se při něm obvykle nemyslí na osoby nejbližší – na své ženy, na svou rodinu, děti a přátele. Jedno-

duše se vypravíte do hor i s vědomím, že se už nemusíte vrátit. Více než všechny horolezce na světě obdivuji jejich ženy, dívky a hlavně jejich matky. Když matka ztratí na výpravě své dítě, trpí ze všech nejvíce. Za příčiny neštěstí a  za své skutky odpovídáme především my lezci. Při zlézání štítů přijímáme odpovědnost za sebe a své spolulezce. Pokud lezeme v trojici nebo čtveřici, pak se odpovědnost dělí podle následujícího klíče – platí zásada, že za všechny odpovídá ten nejsilnější. Většinou je to dáno emocionálně. Pokud někdo z výpravy zahyne, odpovědnost za toto neštěstí spočívá na tom nejsilnějším členovi expedice. Pro zemřelého to ale není tragédie. Tragédií se vše stává zejména pro ty, kdo přežijí a nezřídka si ji pak v sobě nosí po celý život. Pokud tuto skutečnost někdo není schopen akceptovat, neměl by vůbec jezdit do hor nebo se pouštět do lezení. Kdybychom si uvědomili, kolik horolezců během posledních 200 let ztratilo na horách svůj život, vůbec bychom horolezectví nemohli dělat. Za vše, co na horách podnikáme, musíme nést svou zodpovědnost. Veškerá morální diskuze na toto téma je opravdu na místě. Stále velký počet neštěstí v  Alpách nabízí otázku, zdali se do hor vydávají dostatečně připravení horolezci. Jaký je váš názor? Domnívám se, že to není otázka špatné přípravy na výstup, ale spíše věc časového faktoru a  publicity. Při pohledu na nedávnou tragédii na Grossglockneru si například myslím, že dosti významným faktorem podobných neštěstí bývá časový stres, neboť dotyční chtěli zlézt tento štít

přes víkend. Minus vidím opravdu ve faktu, že současní horolezci lezou pod velkým časovým tlakem. Vyjíždějí za svými výstupy jen na několik hodin. Myslím si, že některé cesty potřebují daleko více času, než bývá často v plánu. Rovněž si stojím za názorem, že bychom se měli konečně oprostit od heroismu, který je v horolezectví přítomný od jeho počátku. Nemusíme přece zdolat štít za každou cenu, s přeceněním svých sil, místo toho, abychom se těšili ze samotného lezení na něj. Pouhé dosažení vrcholu je přece ve skutečnosti dosti nudné. Nejzajímavější na celém výstupu bývá přelezení cesty, což je na horolezectví to nejpěknější. A já bych k tomu ještě dodal – s bezpečným návratem domů. Jste znám také svým zájmem o ekologii… Ano, zajímám se o ekologii, ale nejsem v této oblasti žádný fundamentalista (smích). Zajímá mne vliv mnoha faktorů spojených s turismem na krajinu, což bývá označováno jako udržitelná ekologická turistika. Přemýšlím nad různými modelovými situacemi, jak postupovat v  konkrétních přírodních a horských oblastech. Nikomu ale nic nevnucuji. Pokud mé úvahy někoho zaujmou, poradím mu, jak si v daných podmínkách počínat. Jsme ve stavu, kdy negativně ovlivňujeme podnebí. Člověk výrobou pohonných hmot a další energie má na změny klimatu velký vliv. Myslím si, že jsme schopni v dané problematice něco změnit, ale nikterak zásadně. Když jsem pracoval v Evropském parlamentu ve Štrasburku, došel jsem k závěru, že se tímto problémem můžeme seriózně zabývat a nikoliv jen bezmezně věřit, že můžeme cokoliv změnit a dělat pak unáhlená rozhodnutí. Můžete říci pár slov k vaší práci v Evropském parlamentu? Koncem devadesátých let, těsně po návratu ze severního pólu, jsem měl při opravě svého hradu Juval nehodu, při níž jsem si zlomil nohu na patě. Bylo jasné, že se nějaký čas nebudu moci věnovat lezení. Tehdy jsem byl osloven italskou stranou zelených18, jestli bych za jejich stranu nechtěl do Evropského parlamentu kandidovat. Nabídku jsem přijal. Nikdy jsem nebyl členem jakékoliv politické strany, proto jsem vedl svou soukromou volební kampaň bez jakékoliv podpory volební strany. Jako poslanec Evropského parlamentu jsem pak zastával politickou funkci v letech 1999 až 2004. Můj názor na Evropskou unii? Za posledních 50 let se Evropa radikálně změnila a  národní vlády ztratily určitou sílu. Pokud proto evropské státy nebudou vystupovat společně, ztratí ve světě své postavení v  ekonomické, sociální, bezpečnostní i ekologické oblasti. Pět set miliónů lidí může mít ve světě nějaké slovo jen tehdy, bude-li působit pohromadě. Osobně se považuji za zeleně myslícího liberála, který ovšem není politikem19. Po pěti letech jsem si proto řekl, že toho už bylo dost, a začal hledat nové výzvy. Rozhodnutí padlo na dva tisíce kilometrů dlouhý přechod pouště Gobi v  Mongolsku, kterou jsem přešel od východu na západ za šest týdnů. Chtěl jsem ji přejít sám, bez jakékoliv podpory, což není zrovna jednoduché. Překonat nejkritičtější třistakilometrový úsek znamenalo nést na zádech téměř 40 kilo-

gramů vážící batoh. Jídlo jsem musel omezit na úkor vody. Při denní spotřebě tří litrů vody a plánovaným deseti dnům cesty bylo jasné, že kromě drahocenné tekutiny toho už mnoho dalšího neponesu… Kde se ve vás vůbec vzala touha přecházet pouště? V mládí jsem se hodně věnoval lezení. Přitahovaly mne zejména skály, hory až tak ne. Moje láska k výškovému horolezectví propukla až později. Stal se ze mne výškový horolezec a já absolvoval tři až čtyři expedice ročně. Ve třetí fázi svého života jsem pak začal křižovat různé písečné a sněhové planiny, což považuji za naprosto logické pokračování mé životní cesty. Po celou dobu mi totiž šlo zejména o poznání sebe samotného, vlastních možností přežití v  extrémních podmínkách. A i dnes je pro mne zajímavé zjištění, čeho ještě mohu ve svém věku dosáhnout. Často bývám označován za nejúspěšnějšího horolezce. Neřekl bych, že jsem nejúspěšnějším. Možná jsem spíše tím, kdo nejčastěji pocítil porážku. Díky neúspěšným výstupům v jižních stěnách Lhotse, Dhaulágirí nebo Makalu20 jsem se ale stal zkušenějším. Pro mé přežití byly opravdu důležitější porážky než úspěchy, ze kterých jsem se mohl poučit. Třetina mých výprav skončila nezdarem, za což jsem šťastný. Kdybych totiž do úspěšného konce dotáhl úplně vše, možná bych už tady s vámi nebyl. Každý jednou dojde k poznání, že se ke svému vlastnímu umu musí dopracovat. Ať už v jakémkoliv oboru. Člověk nic nedostane zadarmo, a na horách už vůbec ne. V horách souvisí proces učení s utrpením. Pouhá zábava končí tam, kde my začínáme, kde sami na sebe klademe vysoké a ještě vyšší nároky. Někdo může očekávání, které mám vůči sobě samému, pokládat za ctižádost, neměl by ale při tom zapomínat, že se zvyšováním nároků narůstá i nebezpečí. Kdo mi podsouvá pýchu, měl by velmi pečlivě zkoumat sám sebe, jestli z něj nepromlouvá závist. Úryvek z knihy Západní stěna

vinice, mám několik malých farem a  chovám jaky. Mým nynějším středem zájmu jsou proto i obyvatelé horských oblastí, kteří v horách hledají způsoby ke své obživě a stejně jako já se zabývají zemědělstvím. Hovořím teď o Tibeťanech, lidech z Hunzy nebo příslušnících národa Šerpů. V  současnosti mne opravdu zajímají mnohem více než horolezci. Lidé žijí v  horách tisíce let, zatímco horolezectví se provozuje jen o  něco více než dvě století. Z historického hlediska se proto zajímám o to podstatnější, neboť mou další činností, jíž se zabývám, je budování sítě pěti horských muzeí. Vyprávím v nich samozřejmě i o historii alpského a  vysokohorského horolezectví a  významných osobnostech v lezení, ale také například o mytologii hor v Asii nebo východní Africe.

Reinhold Messner je poutavý řečník a vypravěč. Jeho přednášky jsou žádané na celém světě

Co tedy považujete za svůj největší úspěch? Že jsem stále naživu. Zkusíme to jinak. Mezi horolezci se traduje, že každý má v  životě svůj Matterhorn. Co bylo tím Matterhornem u vás? V dětství představovala můj Matterhorn severní stěna Furchetty21. Později to byly jiné cíle. Mým současným Matterhornem je horské muzeum. Možná bych měl začít uvažovat nad dalším svým Matterhornem. Myslím ale, že na to je ještě stále dost času.

Reinhold Messner chová na alpské pastvině na úpatí hory Ortler nedaleko svého sídla stádo jaků

Prozradíte, jaké cíle by vás ještě lákaly? Zásadně nehovořím o svých plánech do budoucna. Mohu vám prozradit jen ty cíle, které mne přitahují v současné době. Momentálně se rozhodně nepovažuji za člověka, který se věnuje pouze horolezectví. Sice se stále zajímám o lidi, kteří hory zlézají, na druhou stranu mne přitahují i osudy lidí, již v horách žijí, a zvláštnosti spojené se životem v horách. Můj současný život se odvíjí především v rodinném kruhu, protože mám ženu a čtyři děti. Jsem ale také rolníkem, neboť se starám o své

V létě 2002 leze Alexander Huber, jeden z nejlepších horolezců světa, sám direttissimou na severní stěnu Cima Grande, kterou poprvé zlezli roku 1958 Lothar Brandler, Dieter Hasse, Siegi Löw a Jörg Lehne. Její největší část s technickými pomůckami, jaké byly tenkrát běžné. Poté, co převislé úseky, tedy klíčová místa, vyzkoušel nejprve s lanovým jištěním, podařil se mu sólo výstup na 550 metrů vysokou, v mnoha částech převislou stěnu bez lana, oblečený jen do přilby, trička, lezeckých kalhot, bot a vybavený pytlíkem magnézia, který si šňůrkou přivázal kolem boků. Ta túra na mě udělala takový dojem, že

31

PORTRÉT prosím Alexandra Hubera, aby mi dal svou výstroj ze sólového výstupu direttissimou na Cima Grande k dispozici pro mé MMM, Messner Mountain Museum, na zámku Sigmundskrone u Bolzana. To je můj projev uznání za jeho výkon. Úryvek z knihy Západní stěna Poslední, páté muzeum, zaměřené právě na etnologii a  život lidí v  horách, bude otevřeno v  roce 2011. Skládá se z  pěti částí, ve kterých bude názorně ukázána historie obyvatel horských oblastí. Je to i  hlavní důvod, proč jsem přijel do Zakopaného. Rád bych totiž pro své muzeum získal i nějaké dobové materiály z Vysokých Tater. Až s  touto prací skončím, na své cestě životem si pak stanovím další cíl. Prozradíte, co v Tatrách sháníte? Zajímá mne především nábytek, který by symbolizoval život lidí ve zdejších horách. Radost bych měl i z dalšího vybavení, které se používalo v hospodářství alespoň sto let – třeba zařízení na výrobu sýrů nebo másla. Málokdo se vyznačuje takovým množstvím aktivit jako vy. Jak vše vůbec dokážete zvládnout? Mám zásadu, kterou se řídím po celý život. Vždy totiž postupně dělám jen jednu věc po druhé. Nejdůležitější stránkou mého žití je ale fakt, že jsem se nikdy nesmířil s  kompromisy. Svůj život jsem směřoval přesně tak, jak jsem to v daný okamžik cítil a považoval za správné. O  všem, co budu dělat, jsem rozhodoval sám, což platí dodnes.

Myšlenka a nápad na otevření horského muzea se zrodily, když mi bylo tak pětadvacet. Napsal jsem tehdy jeden zásadní článek s názvem „Vražda nemožného“22, ve kterém jsem se snažil vyvrátit tradičně zažité představy o všem, co nazýváme slovem nemožné. O rok později jsem pak dostal od jedné staré dámy z Vídně dopis. Byla známou Paula Preusse, největšího myslitele a zakladatele filozofie volného lezení, který zahynul v roce 191323. Jsem přesvědčen, že i dnes se na lezení dívám úplně stejně jako Paul Preuss před sto lety, což byl také důvod, proč mi tato paní napsala. Darovala mi kladivo, které Paul Preuss používal při svých výstupech. Měla jedinou podmínku: Buď se kladivo objeví v muzeu, nebo jej daruji někomu dalšímu, který bude uvažovat podobně jako já nebo Paul Preuss. A od této chvíle se datuje myšlenka na vybudování horského a horolezeckého muzea. Později jsem si rovněž uvědomil, že na konci našeho života není až tak důležité, co vlastníme, nýbrž co jsme udělali a vykonali smysluplného. Peníze nebo jakékoliv jiné materiální věci jsou jednoduše v  danou chvíli nepodstatné. Toto zjištění sehrálo v souvislosti s horským muzeem také podstatnou roli. Tisková konference a  přednáška, 13. 11. 2010 XI. Dni Lajtowe z PKA (Polski Klub Alpejski), Zakopane, Polsko Chtěl bych touto cestou poděkovat svému příteli Jerzy Porebskému z Varšavy, který nám setkání s Reinholdem Messnerem umožnil a bez jehož laskavosti by tento materiál nemohl vzniknout. text foto

Prozradíte, co vás přivedlo na myšlenku vybudovat muzeum?

1

2

3 4

5

6

7

Siegfried Messner zahynul v roce 1985 nešťastnou náhodou po zásahu bleskem při lezení na Stabeler Turm v Dolomitech. Hubert Messner pracuje jako dětský lékař. Svého slavnějšího bratra často doprovázel při horolezeckých výstupech, ale také při přechodu Grónska v roce 1993. Hansjörg Messner působí jako psychoterapeut v Londýně. Messnerův otec měl v rodině pověst despotického a neurotického člověka. Zemřel v roce 1985. Karl Maria Herrligkogfer byl mladším nevlastním bratrem Willy Merkla, který v roce 1934 na Nanga Parbatu zahynul v rámci německé výpravy. V letech 1953 až 1975 vedl k této hoře celkem osm expedic. Ve statistikách pokořitelů nejvyšších vrcholů sedmi kontinentů, což bývá označováno jako „Koruna planety“ nebo „Seven summits“, je dvojí hodnocení. Horolezecká soutěž, kterou poprvé definoval v 80. letech 20. století horolezec Richard Bass, obsahovala jako nejvyšší horu Austrálie Mount Kosciuszko (2.228 m). Reinhold Messner pak později seznam nejvyšších hor upravil a Mount Kosciuszko nahradil vyšším a podstatně náročnějším vrcholem Carstenszovy pyramidy (4.884 m), jenž se nachází v Indonésii a je nejvyšší horou Oceánie. V prvním žebříčku tak Reinhold Messner figuruje na 5. místě, v modifikovaném seznamu pak jako 2. osoba v pořadí. Prvním štítem z této sbírky se pro něj stal právě Carstensz, dosažený 27. 9. 1971, posledním pak Mt.Vinson. zlezený 3. 12. 1986. Jerzy Kukuczka (narozen 24. 3. 1948 v Katovicích, zahynul 24. 10. 1989 v jižní stěně Lhotse), byl polský alpinista a himálajista. Dne 18. 9. 1987 se stal po Reinholdu Messnerovi druhým člověkem, jenž zdolal všechny osmitisícovky. Mnoho lidí

32

8

9

Martin Krejsa Pepe Piechowicz, archiv R. Messnera

jej považuje za podstatně významnější postavu výškového horolezectví než je Reinhold Messner, neboť 14 osmitisícových vrcholů zdolal 9 novými cestami, z nichž jeden byl uskutečněn sólo, 5 výstupů podnikl čistým alpským stylem a 4 v zimním období. Wojciech Kurtyka (narozen 20. 9. 1947 v Skrzynce nedaleko Klodzka) je polský horolezec a skalní lezec, který se zasloužil o rozvoj alpského stylu ve velkých stěnách nejvyšších hor. Jeho společný prvovýstup s Robertem Schauerem z Rakouska v západní stěně Gasherbrumu IV (7.925 m) v roce 1985 byl časopisem Climbing zařazen do seznamu deseti nejimpozantnějších výstupů 20. století. Byť stanul na šesti osmitisícových vrcholech, nikdy se na jejich zdolávání nezaměřil. Spíše jej přitahovalo pokoušet se o poslední velké himálajské problémy, díky čemuž podnikl mnoho neúspěšných pokusů v západní stěně Makalu a K2 nebo na hřebenu Mazeno, vedoucího na Nanga Parbat. Proti způsobu, jakým pojal David Lama volný přelez „Compressor Route“ na Cerro Torre, se zvedla vlna kritiky. Filmový štáb, který měl průběh výstupu natáčet, navrtal v cestě pro účely transportu materiálu několik desítek nýtů. Přestože legendární italský horolezec Cesare Maestri během svého prvovýstupu v roce 1970 do stěny trvale osadil značné množství nýtů, k čemuž použil kompresor (odtud název této klasické cesty), filmaři nýtovali i v místech, kde Maestri použil přirozené jištění.

Západní stěna Pod sebou propast, před sebou vítězství Vydalo nakladatelství JOTA, s.r.o., 2010. Ortler se svou nadmořskou výškou 3.905 m představuje nejvyšší vrchol pohoří Ortles v severní Itálii i samotného Jižního Tyrolska. Poprvé byl zlezen 27. září 1804 trojicí Josef Pichler, Johann Leitner a Johann Klausner na popud arcivévody Johanna Rakouského, jenž za dosažení vrcholu vypsal finanční odměnu. Pichler, místní lovec kamzíků, si ke svému výstupu se svými druhy zvolil obtížnou západní stěnu, vystavenou značnému lavinovému nebezpečí. Tuto stěnu si pro svůj výstup o dvě stě let později vybral i Reinhold Messner, který v roce 2004 do cesty nastoupil společně se svým o devět let mladším bratrem Hubertem a horským vůdcem Wolfgangem Thomasettem. Zvyšující se riziko padajícího ledu a kamení, v důsledku globálního oteplování, učinilo z cesty prvovýstupců velice rizikový výstup, v dnešní době již téměř nelezitelný. Působivé vyprávění z výstupu západní stěnou Ortleru tvoří páteř této knihy. Je však doplněno dvěma desítkami krátkých povídek, vztahujících se k různým skalním výstupům Reinholda Messnera v letech posledních čtyř dekád. Většina kapitol je doplněna úvahami nad smyslem horolezectví a komentáři některých důležitých výstupů lezecké historie. Řečeno slovy autora: „V této knize nejde o technickou stránku lezení, nýbrž o to, co se v nás děje během něho, tedy o to duševní, o procesy odehrávající se mezi vědomím a podvědomím. A protože vím, že vydat se napospas – při lezení je to propast, při vysokohorském lezení, že jste odkázání sami na sebe – je nejdůležitějším předpokladem, abychom v sobě vyvolali silné zkušenosti. Proto obhajuji princip propasti. Klasický alpinista nebude zvyšovat jen obtížnost, jako v uplynulých desetiletích, nýbrž se bude na konkrétním místě vyhýbat nebezpečí a bránit expozici. Co nesmí zaniknout, pokud má velké horolezectví žít dál, to je právě tento princip propasti.“

10

11

12

Riccardo Cassin (narozen 2. 1. 1909 v San Vito al Tagliamento, zemřel 6. 8. 2009 v Lecco) byl jedním z nejvýznamnějších italských průkopníků horolezectví. Rovněž byl znám jako výrobce a tvůrce horolezeckého vybavení. Mezi jeho nejznámější výstupy patří prvovýstup severovýchodní stěnou Piz Badile (1937), prvovýstup Walkerovým pilířem v severní stěně Grandess Jorasses (1938) a prvovýstup jižním Cassinovým hřebenem na Mount McKinley na Aljašce v roce 1961. Walter Bonatti (narozen 22. 6. 1930 v Bergamo v Lombardii) je italský horolezec, který v poválečném alpském horolezectví položil základy moderního alpinismu. Ve svých 18 letech podnikl 4. výstup Walkerovým pilířem na Grandes Jorasses. K dalším jeho významným počinům patří prvovýstup východní stěnou Grand Capucina (1951), sólový prvovýstup jihozápadním pilířem Aiguille du Dru (Bonattiho pilíř, 1955) a zimní sólový prvovýstup severní stěnou Matterhornu (1965). Významnou měrou přispěl k prvnímu zdolání K2 italskou výpravou v roce 1954 a podnikl prvovýstup na Gasherbrum IV (1958). Působil také v Patagonii, kde přelezl např. Rondoy North (1961). Tomaž Humar (narozen 18. 2. 1969 v Ljubljani, zahynul 10. 11. 2009 v jižní stěně Langtang Lirung) byl významný slovinský horolezec, držitel mnoha ocenění včetně prestižního Piolet d‘Or (1996)

MMM – Messner Mountain Museum Budování mozaiky pěti horských muzeí Reinhold Messner nazývá svou patnáctou osmitisícovkou. Na svém projektu pracuje již od roku 2003. Dveře prvního komplexu na hradě Firmiano byly otevřeny 11. června 2006. Každá z pěti částí muzejního komplexu je zaměřena na jinou tematiku:  Firmian: ve starém hradu v Sigmundskronu nedaleko Bolzana sídlí správní centrum celého muzejního komplexu a také největší expozice, kde se lze seznámit s dějinami horolezectví a objevováním nejvyšších hor světa.

Ve starém hradu Firmian nedaleko Bolzana sídlí správní centrum celého Messnerova muzejního komplexu

 Ortles: další ze série muzeí leží v Suldenu nedaleko Ortleru, v podzemním areálu v ledovcové průrvě v nadmořské výšce 1.900 m, kde se nachází expozice věnovaná ledu a ledovcům, severnímu a jižnímu pólu.  Dolomity: muzeum v bývalé vojenské základně z  první světové války na náhorní plošině hory Monte Rite, v nadmořské výšce 2.181 m, je přezdívané jako „Muzeum v mracích“ a představuje nejvyšší expozici na světě. Nachází se mezi Pieve di Cadore a Cortinou d’Ampezzo

13

14

15

za jeho výstup na Ama Dablam. Proslavil se zejména svým sólovým prvovýstupem v jižní stěně Dhaulagiri v roce 1999, o níž se neúspěšně pokoušel i Reinhold Messner. Steve House (narozen 4. 8. 1970 v Oregonu) je významný americký horolezec, vyznavač alpského stylu. Společně s Vince Andersonem podnikl 1. až 8. září 2005 prvovýstup centrálním pilířem v Rupalské stěně Nanga Parbatu (8.125 m) (VII M5 X WI4, 4.100 m), za což získal ocenění Zlatý cepín (Piolet d‘Or). Země Františka Josefa je souostroví v Severním ledovém oceánu, na severním okraji Barentsova moře. Jedná se o nejsevernější část Evropy, pojmenovanou v roce 1873 objevitelskou rakousko-uherskou polární expedicí Carla Weyprechta. Wanda Rutkiewiczová (narozena 4. 12. 1943 ve Varšavě, zahynula 12. nebo 13. 5. 1992 v jihozápadní stěně Kangchenjungy) je považována za nejvýznamnější horolezkyni všech dob. V šedesátých letech začala podnikat klasické a později i velmi náročné výstupy ve Vysokých Tatrách. V roce 1968 přelezla východní pilíř Trollryggenu v Norsku. V roce 1970 zdolala svou první sedmitisícovku – Pik Lenina, o dva roky později zlezla hindúkušský Noshaq (7.492 m). V roce 1973 překonala v čistě ženském družstvu Severní pilíř v severní stěně Eigeru, stejně tak jako v roce 1978 severní stěnu Matterhornu v zimě. Zdolala osm osmitisícových vrcholů. Stala se třetí ženou na Everestu (1978), první na K2 (1986), Nanga Parbat vylezla

Vítězem soutěže o 2 dárkové poukazy na nákup kosmetiky nebo parfému se stává: Roman Makový z Frenštátu p/R a Blanka Suchanová z Prahy

v samém středu Dolomit s panoramatickým výhledem na okolní štíty: od Monte Civetty, přes Marmoladu, Monte Pelmo po Tofanu di Rozes. Ústředním mottem tohoto areálu, věnovaném historii vzniku Dolomitů i dějinám alpinismu a známým prvovýstupům, je slovo „skála“.  Juval: muzeum na hradě Juval ve Val Venosta, který Messner sám opravil a má v něm i své letní sídlo, je orientováno na mystické hory, jako například Mount Kailash nebo Ayers Rock a zkoumá jejich náboženský význam. Ústředním tématem je zde „Mýty a svaté hory“.  Ripa: chystané muzeum v Brunecku se bude zabývat obyvateli velehorských oblastí. Otevřeno by mělo být v letošním roce.

V Juvalu se nachází expozice orientovaná na mystické hory a zkoumá jejich náboženský význam

16

17

18 19

poprvé v čistě ženském družstvu (1985). Zlezla rovněž Shisha Pangmu (1987), Gasherbrum II (1989) a Gasherbrum I (1989). Ke konci své lezecké kariéry podnikala své výstupy sólo (Cho Oyu, Annapurna – J stěna, 1991). Zahynula při pokusu o výstup na třetí nejvyšší horu světa Kangchenjungu (naposledy spatřena ve výšce 8.200 m). Reinhold Messner – On Top: Frauen ganz oben (Ženy na vrcholu), 2010. V roce 1972 se Reinhold Messner pokusil o prvovýstup v dosud nezlezené jižní stěně Manaslu. K vrcholu se z posledního tábora vypravil společně s Frankem Jägerem, který se však otočil k návratu těsně pod vrcholem. Krátce po dosažení vrcholu Messnerem se počasí rapidně zhoršilo, padla mlha a začalo sněžit. S obtížemi se navrátil zpět do tábora, kde na oba členy vrcholového družstva čekali Horst Fankhauser a Andi Schlick. Jäger se do tábora nevrátil, a tak jej Fankhauser a Schlick šli hledat. Orientace však byla velmi obtížná, a tak oba museli přečkat noc v sněhové jeskyni. Následujícího dne se vrátil pouze Horst Fankhauser. Andi Schlick jeskyni opustil ještě v noci a při sestupu se rovněž ztratil. Expedice tedy skončila smrtí dvou horolezců. Reinhold Messner byl později kritizován, že nechal Franze Jägera sestupovat o samotě a dal přednost vrcholu. Tato zkušenost vedla Messnera k rozhodnutí, že už nikdy nepoleze ve velké skupině a neponese odpovědnost za osudy druhých. Federazione dei Verdi Reinhold Messner patří rovněž k zakládajícím členům mezinárodní nevládní organizace, zabývající se ochranou hor po celém světě, s názvem Mountain Wilderness.

20

21

22

23

Messner se neúspěšně pokoušel o dosažení vrcholu Dhaulágirí jižní stěnou v letech 1977 a 1984. Jeho výstupy v jižní stěně jihovýchodního hřebene Makalu ztroskotaly v letech 1974 a 1981. V roce 1989 byl vedoucím evropské výpravy, která se neúspěšně pokusila o prvovýstup v jižní stěně Lhotse. Furchetta (3.025 m) – hora v horské skupině Geisler v jihotyrolských Dolomitech. Přehled nejvýznamnějších výstupů: J. Santner – první výstup na vrchol („Normální cesta“, 1880), Luis Trenker, Hans Dülfer – první pokus o výstup severní stěnou, který ztroskotal 150 metrů pod vrcholem (1914), Emil Solleder, Fritz Wiessner – prvovýstup severní stěnou (Sollederova cesta, 1925), Heinrich Holzer – první sólovýstup severní stěny (Sollederova cesta, 1964), Reinhold a Günther Messnerovi – první zimní výstup severní stěnou (1967), Jochen Gruber, Reinhold Messner – prvovýstup západní stěnou (1973). Originální název článku zní „L‘assassinio dell‘impossibile“ a vyšel v měsíčníku Klubu italských alpinistů (Club alpino italiano) v roce 1968. Paul Preuss (narozen 19. 8. 1886 v Altausee ve Štýrsku, zahynul 3. 10. 1913 při sólovém výstupu na Mandlkogel ve skupině Dachstein) je považován za zakladatele volného lezení. Se svými současníky polemizoval o použití jisticích pomůcek k zjednodušování výstupu a propagoval principy volného lezení. Během svého krátkého života zlezl celý alpský oblouk od Dolomitů až po Mont Blanc. Uskutečnil na 1.200 výstupů, z nichž 300 sám a 150 novými liniemi.

33

Escudo – žulové žíly

Val di Mello je určitě nejznámějším žulovým údolím v Itálii. V prosluněné krajině se zde povalují tisíce kamenů, ještě zaprášených od magnézia z minulých ročníků boulderových závodů Mellobloco, a tuto nádhernou scenerii rámuje hradba vysokých žulových zubů, v jejímž čele se skví Qualido – evropský El Capitain. Avšak neméně zajímavý, ve stínu Qualida se krčící, 250metrový blob Escudo dokáže odvážným lezcům také nabídnout rajbasové pochoutky, kvůli kterým stojí za to podniknout dlouhý výstup z údolí až pod tuto skalní skluzavku. Když jsem s přáteli vyrazil na jednodenní výlet pod slavné Qualido, nemohl jsem se ubránit jistému zklamání. Tato monumentální šedá stěna při bližším prohlédnutí spíše připomínala pastviny kozy Terezy. Staré logické směry se podobaly spíše bloudění v džungli, ty novější linie, které se vyhýbaly travnatým policím, zase vypadaly na těžké prověrky během jednodenního lezeckého koketování. Řešení nabídlo právě Escudo stojící o pár stovek metrů dále. Kdybyste bloudili, možná vám pomůže GPS Escuda: N46 16 15.3 E9 39 16.1 2.174 m.n.m Tuto převážně položenou stěnu zdobí na první pohled patrné žulové žíly, které se táhnou všemi směry a už zdálky naznačují, kam první dobyvatelé směřovali své úsilí. Je zde sice pár výrazných převisů a koutů, ale v cestách převažuje zejména těžké plotnové lezení. Z vrcholu se zpravidla dostanete slaněním. No není tam hezky? Žílami protkané opomíjené Escudo

34 34

35 35

Dvě stě padesát metrů vysoký blob nabízí rajbasové pochoutky

Už po prvních délkách cest „Esperando el sol“ a „Agua Calientes“ (obě za 7a) nás překvapilo, že je zde jaksi posunutá morálová klasifikace – ve stupni S2, S2+ se schovávají až desetimetrové odlezy v ne úplně jednoduchém terénu. Proto je dobré začít na něčem lehčím, 7áčkové kroky na tření nám připadly spíše jako 6C+ Fb bouldery. Když k tomu přidáte občas lehce drolivé žulové šupinky, začne se jednat o seriózní lezení i pro rajbasové specialisty. Malou vadou na kráse jsou některé vytažené nýty, jsem vysoký 185 cm a někdy to bylo tak tak. Expreska á la dlouhá ruka může přijít vhod. Když vám vyjde počasí, tak si můžete být jistí, že vás vrchol odmění parádním výhledem. Navíc je možné poladit za den více cest, které mají průměrně kolem šesti délek. Louka pod Qualidem nabízí pár prvotřídních bivaků, tak neváhejte třeba v dobré partě nebo s něž-

Bouldristé tu zahálet nemusí

Pozor na dlouhé odlezy a vytažené nýty

nou polovičkou si užít té pravé alpské romantiky. Escudo vám nabízí kolem deseti cest od 5c až do stupně 7c+ (nejobtížnější je cesta „Fiori nei cannoni“). Ke spokojenosti postačí 8 expresek, nějaké stopery, friendy a dobrá lepička. Jsem přesvědčen také o tom, že by zde šlo udělat několik pěkných logických prvovýstupů, potenciál zde určitě není vyčerpán. Tak si příště pro zpestření boulderingových radovánek v údolí dejte na jeden den oraz, namasírujte lýtka a hurá na rajbáky a technické plotny. text foto

36

Čajda archiv autora

Noc Zvláštní noc. Měla bejt trochu kouzelná. Hm, snad ještě bude. Vlastně si za to můžu sám. Mám, co jsem chtěl, i když jsem to původně plánoval trochu jinak. V černé jámě nade mnou svítí spousta hvězd. Jsou tak blízko. V černých hloubkách pode mnou taky sem tam něco svítí. Kam až dohlédnu, celý svět leží pod mýma nohama. Omyl, k dokonalosti ještě něco chybí. Opatrně lezu na zledovatělé balvany. Tak, teď je to ono. Chytám balanc na vrcholku hory. Ale lepší to bude asi v sedě. Koukám na stan, jak tam tak napůl trčí ze sněhu a kolem něho fůra stop, co už jsem tu stihl vyšlapat. Je mi trochu smutno. Měla tu bejt se mnou. Vzpomínám, když ji Blek poprvé přivezl do skal a představil jako novou kámošku. Byla to bomba. Teroristický útok. Kamarádství padlo. Nové slunce mělo rázem spousty oběžnic, které kroužily a kroužily, navzájem se sledovaly a podezřívaly a záviděly si okamžiky na výsluní, každé prohozené slovíčko. Smál jsem se tomu a říkal si: Tohle špatně dopadne. Ne že by mě při pohledu na ni nenapadlo to co ostatní. Napadlo, jenže jsem trapně o pár let starší a snad už mám trošku rozumu. Vzal jsem to v pohodě a ona to běsnění kolem sebe naštěstí taky. Pak jsme pár víkendů „jen lezli“ spolu. Byl to nádhernej vegáč. Lezlo se v klidu a v pohodě a do mrtva. Asi jako když lezete s nejlepším kámošem. Navíc jsem mohl v koutku duše snít. Vysnil jsem i tuhle výpravu. Chtěl jsem, aby cítila jak voní sníh a mráz, aby slyšela syčení větru, aby měla oči zalepené sněhem a zmrzlé ruce, aby bojovala a vyhrála, aby viděla jiskřivé plá-

ně sněhu a štíty jak vystřižené z papíru a nalepené na plechově čistém nebi. Chtěl jsem jí ukázat a dát tohle všechno, protože to mám rád. Vlastně zájemců bylo víc. Jenže to dopadlo jako vždycky. Postupně mi oznamovali, že nemůžou, protože... Nakonec i ona. Prej bude radši s celou bandou na chalupě. Jako kdybych dostal kopačky. Sbalil jsem se a s kamennou tváří odjel sám. Můžu jí to vyčítat? Nemůžu. Musím si jen přiznat, že žárlím. Můžu jim to vyčítat? Nemůžu. Vždyť to byl jen můj blbej nápad. Ostatní zřejmě nesdíleli to nadšení. Naštvanej a nadrženej jsem ten ledopád vylez sám. Pračka na nervy. Dalších pár kiláků hřebene už jsem šlapal v klidu. Prospal a propřemejšlel jsem jeden den ve vánici. Tentokrát jsem se v myšlenkách smál sobě. Ze dvou dnů rezervy zbyl ještě jeden a to dalo akorát na trojkovej pilířek tý-

hle severní stěny. Teď tady sedím a lovím pod bundou hodinky. Doprčic! Jak si tak v úvahách a vzpomínkách laxním, málem jsem to prošvih. Strkám hlavu do stanu a hrabu v báglu. Uf, placka je na světě. Rychle otevřít a zas kouknout na hodinky. Jen tak tak. Vteřinovka trhaně poskakuje. Teď! Tak teda nazdar. Ticho. Skoro. Jen občasný závan větru zvedne obláček sněhu. Vnitřnosti prostupuje tekuté teplo. Někde dole bouchaj špunty, hvízdaj rachejtle, lidi se objímaj, třesou si rukama, plácaj se po zádech a vůbec. Banda paří na chalupě ve skalách. Snad tam maj i sníh. Škoda, že tu aspoň jeden z nich není se mnou. Tahle noc je přece jen trochu jiná.

text foto

Marcel Tlustoš archiv autora

37

Ze švýcarských lesů ční mnoho linií skutečné extratřídy, které poprvé vylezl Thomas „Steini“ Steinbrugger. Jeho jistou touhu vyhledávat různá rizika rozhodně nejde Steinimu upřít, neboť mnohé z jeho smělých prvovýstupů stále čeká na zopakování a i klasiky jako: maintream, Sibiřský expres či English Corner zvedají člověku puls.

Ono nervy dráždí už jen fakt vypravit se s Thomasem někam na výpravu. Všem varováním navzdory se nedávno vydal k našim přátelům na ostrov teplého piva, aby se tu trošku inspiroval. Už o rok dříve byl Thomas v místech své velké touhy, ale vlhké a teplé počasí ho odradilo. Ale koncem října loňského roku vše klaplo

jak mělo. Linie Meshuga (E9, 6c), která mu často nedávala spát, tu byla jenom pro něj. Podmínky perfektní, motivace vystupňovaná do krajnosti, a tak zaryl svoje prsty do prvních chytů, aby se nepustil dřív, než dosáhne vrcholu. Sen, který se vyplnil dřív, než doufal. Tím se stal tento sympatický rodák z Voralberska prvním

Steinbrugger to rád vysoko a příkře (a klidně i s lanem)

Steini v akci

Steini je prvním „neostrovním“ Evropanem, kterému se podařilo cestu zopakovat

38

„neostrovním“ Evropanem, kterému se podařilo zopakování této vyhlášené a nebezpečné cesty. Přežít Meshugu neznamená jenom stát se nesmrtelným. Radost z přelezu si nenechal Steini vzít ani čtyřicetitunovým náklaďákem, který mu chtěl cestou domů ukázat jeho smrtelnost. Náklaďák

se musel spokojit s rozmačkaným plechem a Steiniho autopůjčovna si mohla zapsat „totálku“. Zdravý dorazil do Švýcarska a odjel přímo do Tessinu. Očividně mu totiž šramocení nervů v Anglii nestačilo. Čekala na něj ještě jedna smělá, nezajištěná cesta, která mu po této „dovolené snů“ na an-

glickém ostrově také nemůže vzít náladu. O čtyři dny později tak udělal prvovýstup „Bech Magic“. Cesta asi taky nebude jen tak rychle zopakována.

text foto

Bernd Zangerl Stefan Kürzi

39

Průkopníci slepých uliček Na světě je jedna velká jistota: Ať už tě kdykoliv napadne sebevětší kokotina, vždycky se najde někdo, kdo řekne: „To by šlo.“

„No Hrocháně s Elzou hákovali něco v Gesäuse za A2 ze skoby do skoby a dali to za den. S postelí to přeskáčeme za dva. Den nástup. Den sestup. Den rezerva. To máme 5 dní na pohodu.“ „Já mám jen 3 dni volna!“ „Tak to budeme muset bejt rychlejší.“ Nijak nás nezarazilo, že je prosinec. Ostatní nám to rozmlouvali. Krom Doudlebáka, ten říkal, že to bude zkušenost!!! To, že jedeme na Hochtor, byla jasná věc. Začínáme balit. Že nemám teplej spacák? O to víc si vezmu péřovek a vest a flísáků… Po kamarádech sháníme kladiva, skoby, háčky. Mezitím mi žena říká, že na horách mrzne. „No co, jsme tvrdý chlapi, co něco vydržej, jedeme na Hochtor.“ „Bude padat sníh!!“ věští pani Matka. „Je to sakra převislý a my jsme sakra tvrdý chlapi, co něco vydržej!!!“ Jistící „průkopník“

Malebná italská krajina v zimě

No a proto se ten náš svět šoupe furt dopředu. A nejedno šoupnutí se započne v hospodě. I to naše šoupnutí začlo překvapivě tam. Seděli jsme už několik škopíčků U Žanety a stále moudřejší a moudřejší vršili myšlenku na myšlenku: „Prosim tě, co je složitýho na tom udělat závěsnou postel, dyť je to jen kus plachty, pár trubek a metr smyček. To zvládnem. Míra je topenář, Jirka umí šít a tropiko jenom napasujeme ze starýho stanu. To nejni proob.“ A škopíky se vrší a vrší a ke konci seance je idea pevná jak režim Ping Pong ILA. Střih – pár měsíců poté. Sedíme s Frantou v jiný hospodě: „Ty voe, postel je hotová, jedeme ji někam zkusit!“ „No jasně, kam?“ 40

Pan Otec si přisazuje: „V životě jste nic takovýho nelezli!“ „Jsme sakra chytrý chlapi, co se rychle učej.“ Pak mi žena zasazuje smrtící úder: „Na Hochtoru je přes den -15 °C v noci i víc!!!“ Jsme sakra tvrdý a chytrý chlapy, co jedou do Arca!!! Rychle sehnat průvodce na Arco bigvóly, vybrat cestu a vyrazit. Vítězem tendru na tenhle výlet je „Via D.D.T.“ A1, A2/R2/ 2.350 metrů, 11 délek na Colodri. Franta vynáší jednu ze zásadních myšlenek zájezdu: „Je to jedenáct dýlek, tři jdou za 4, ty nepočítám, počítám jen ty závažný, to znamená, že 8 dýlek. Večer teda zastavíme pod vrcholem, přechrupnem a další den už tu poslední čtyřku dolezem a zkusíme ještě jednu cestu.“ Stejně tak to vidím i já. Prostě – Kein Problem. Po příjezdu do Arca nás vítá oslík od pizzerie pod Colodri a celému Arcu oznamuje náš příjezd. No super. Rychle a v tichosti zalejzáme do auta a otevíráme rum. Ráno nejni kam chvátat, neb dojí a stejně skončíme někde pod vrcholem, takže – Kein Stress, Kein Kalup. V půl dvanáctý jsme pod ná-

Let’s go guys!

stupem. Franta nastupuje do tý čtyřky, co se nepočítá, a trávíme v ní hodinu. Franťále začíná hákovat hned na nástupu (neb je to hrozně prodojený) a v půlce se mi málem odporoučí k nástupu (neb je to rozchršený) a sprostě nadává a podlejzá křácí a přeskládává šutry a vlastně dělá asi všechno, co se při hákování dělat má. No nakonec dosahuje štandu a já nasedám na vozejky a čistim dýlku a šťouchám svini a rozvazuju zachrchlený lano a taky sprostě nadávám a myslim, že asi taky dělám všechno, co se při čištění dělat má. Nakonec jsem na štandu i já a svině a stan a podsvinče a přijde mi, že je nás tu nějak moc. Tak jdu pryč. Začíná první vážná dýlka za A2. Podle informací od Hrocha je A2 ze skoby do skoby. V Arcu ne úplně přesně. První skobu mám a na další se natahuju. Ale marně. Je 3 metry ode mě. Spárky nic, jen plotna. Nastupuju do háčku. „Hrochu, ty ku… (sociální pracovnice)…o!“ Už asi taky hákuju. Nebo aspoň sprostě nadávám. Najít lištičku, vybrat háček, sednout do něj, stoupnout si do žebříku, přitáhnout se k háčku, sednout, vybrat, stoupnout, přitáhnout, sednout… Takhle dlouho jsem 3 metry nikdy nelez. Hurá skoba. Sedám do ní a natahuju se k další. Nejde to. Je 4 metry ode mě. „Sociální pracovnice, dámské přirození, souložit, jsem pánské přirození, souložit na to, poševní sekret…“ Asi opravdu hákuju (pozn. překladatele). Zatímco já se nenudim, Franta usíná. Když už lano moc táhne, tak ho probudim. Za chvíli zase usíná. Já jedu svojí rutinu: sednout, najít, vybrat, stoupnout, přitáhnout, sednout… a najednou stop. Sedim a nemůžu nic najít. Skoba je tak metr a půl ode mě a já jsem krátkej. Klasický pískařský fígle nechtěj fungovat, tak zkoušim poslední jurskej. Franta posílá pana klacka, já to našáhluju a je to v kytáře. Jedem dál. Franta znovu usíná, Handmade postel

já jedu svojí rutinu: sednout, vybrat… Ani ne po 3 hodinách je první vážná dýlka za námi. Už jenom 7. Vlastně ne tak úplně. Ještě si tu dýlku musí vychutnat Franta. Po hodině mlčení dojíždí na štand. „Jedeme dolu. Já to mr..(perforuji)..m!!!“ Přemlouvám ho na noc plnou vášně. Stavíme postel, třídíme matroš, rozvěšujeme svině, lana, frendy, skoby… Všude okolo štandu. Uléháme na postel a definitivně stahujeme tropiko. Kupodivu nám nic ne-

upadlo. Začíná představení Teatro IMBECILO. Zprostředkuju jen ty nejlepší kusy: „Franto, podej tyčky na vypnutí tropika.“ „Jsou pod tebou. Nejsou pod tebou? Někde tu jsou.“ „Nejsou!“ „Tak to nevim, souložit, tak je nepotřebujem.“ „Mám hlad, jdeme vařit, podej mi kaši, máš sůl?“ 41

Po cestě jsme přišli na několik zásadních myšlenek...

Nákres plánovaného postupu

42

„Ne a ty?“ „Ne, kde je lžíce? Dával jsi jí do svině?“ „Aha?“ „Tak to je asi ve svini. Na štandu. Nad náma!“ „Kde je nůž?“ „Ty jsi řikal, že ho bereš“ „Já ho nemám.“ „Zapalovač?“ „?“ „Hele, tady je!“ Po vydatné večeři (nesolená instantní brkaše a salám) uléháme. Dokonce jsem si vzal i mp3. Bohužel, visí v pytlíku u štandu :-( No nic. Je super konečně se zastavit a vnímat, jak plyne čas. Jenže je to super první hodinu. Dalších 5 je to vopruz a poslední 3 už jsem dost nasr..(vyprazdňující exkrementy)..ej. Franta leží a pomalu oddychuje. Ten haj...(nedobrý člověk) spí. Do toho začíná dost foukat, sněžit anebo pršet. Je mi to jedno. S postelí to trochu háže, ale jinak pohoda. Aspoň se nenudim. Ráno je tu coby dup… Kecám, bylo to nekonečný, a tak Frantovi vyčítám spánek. „Já nespal, já se tak hrozně bál!!“ Tím mě uklidnil, že v tom nejsem sám. Vykukujeme ven a je jasno. Teda je zataženo, ale jasno. Jedeme dolů. Padaj omluvenky. A dochází nám, že nahoru to do pozejtří nestihnem. Co dál. Pobalit, pofotit a jedno slanění až na zem. Tak to jsme zas za chlapáky.

Dole zatancujeme Taneček života, políbíme matičku Zemi a konečně se lidsky vymočíme. Mám rekord, něco přes 6 minut. Začínáme též bilancovat. Franta vypouští druhou zásadní myšlenku zájezdu: „Ráno před nástupem jsem neměl tak chlastat, moc jsem se pak bál. To nebylo dobrý… A nebo jsem chlastal málo!“ Resumé: „Via D.D.T.“ A1, A2/R2/2 350 metrů, 11 délek, Colodri, Arco  ujeto přes 1.000 km  ulezeno výškově 55 metrů, délkově asi tak 90 m = 2 délky  jedna noc v posteli (domorobo) plná vášně  vypito přes 1/2 flašky 50% RUMU  nabyto mnoho nových zkušeností:  věci do stěny si připrav už dole a ne v ní  nejni A2 jako A2  strach je sviňa  do plotny nepotřebuješ 2 a 1/2 sady frendů a 2 sady čoků  pokud bereš kladivo na zatloukání skob, měl bys mít i druhý na vytloukání

Třetí zásadní myšlenka zájezdu: „Jedeme na jaře znovu?“ „No jasně!“ Pic Jak Sviňa text foto

Slabouch a Franta archiv autorů

Nejlepším outdoorovým filmem roku 2010 je britský The Asgard Project V sobotu 4. prosince se v pražském kině Lucerna sešla řada osobností ze sportovního outdoorového a  kulturního světa, aby byla přítomna vyhlášení cen letošního ročníku Mezinárodního festivalu outdoorových filmů. Festivalová porota letos udělila 20 cen. Hlavní ocenění (GRAND PRIX) bylo uděleno britskému adrenalinovému snímku The Asgard Project (režie Alastair Lee) a  v  Praze jej převzal hlavní hrdina tohoto filmu, jeden z  nejlepších současných horolezců světa, Leo Houlding. Tento film je unikátním snímkem, který popisuje odvážnou expedici do oblasti Baffinových ostrovů, kde temperamentní horolezec Leo Houlding s ostatními světovými lezci zdolává jednu z nejobtížnějších stěn světa na hoře Mount Asgard. Tu pak na závěr pokoří seskokem s  okřídleným oblekem. Ve filmu jsou zajímavým způsobem zobrazeny okamžiky frustrace, které lezci zažívají, a naopak chvíle vítězství. Dále byly rozdány ceny v  jednotlivých kategoriích festivalu, přičemž porota to měla s rozdělováním cen opravdu těžké. Dokazuje to fakt, že v kategorii A (dobrodružný a extrémní sportovní film) nebylo uděleno první místo, ale dvě druhá, a v kategorii D (cestopisný film) zase nebyla udělena cena třetí. V kategorii B (horský a horolezecký film) první dvě místa obsadili autoři z USA. Film Alone on the Wall z dílny amerického studia Senderfilms, který získal 1. cenu v této kategorii, se již stal hitem. A není divu, neboť výkon amerického horolezce Alexe Honnolda je vážně obdivuhodný. Ten ve filmu zdolává více 600 m dlouhou, kolmou stěnu Moonlight Buttress sólo lezením. Druhé místo obsadil film Progression, ve kterém se prolínají výkony největších světových lezců dnešní doby. Jedním z protagonistů je také český lezec Adam Ondra. Kategorii C (dobrodružný vodní sportovní film) kompletně obsadili čeští autoři. Zvláštních cen bylo uděleno pět, letos poprvé to byla cena za amatérský film. Také byla letos poprvé udělena cena za mimořádný celoživotní přínos v oblasti outdooru a cestování, a  to doktoru Miloslavu Stinglovi, nejvydávanějšímu českému spisovateli, cestovateli, etnografovi a letošnímu čestnému hostu festivalu. Novinkou se stala cena diváka programu ČT 4. V rámci pořadu Minuty

dobrodružství, který byl pravidelně vysílán na tomto programu, byla vyhlášena tipovací soutěž o nejlepší divácký film, vítězným filmem se stal film Brahmaputra od českého režiséra Ladislava Moulise. Slavnostního zakončení festivalu se zúčastnilo mnoho známých slavných osobností, které předávaly ceny autorům vítězných snímků, např. Dáša Havlová (majitelka Paláce Lucerna), Vladimír Čech (herec a moderátor), Pavel Nový (herec a bavič), Karel Janák (režisér a člen poroty festivalu), Leopold Sulovský (první Čech na Mount Everestu), Viktor Bojarskij (ruský polárník, který 50krát stanul na severním pólu a  vlastní polární stanici Barneo), Jan Červinka (reprezentant v horolezectví v 60. až 90. letech), Martin Šonka (nejlepší český akrobatický letec), Jiří Mužík (olympionik v atletice) a mnoho dalších hostů. Program slavnostního večera byl zpestřen vystoupením skupiny Shadow kvartet, originálním indonéským tancem, písněmi od Jaroslava Ježka v podání kytaristy J. M. Raka a hlavně ukázkami vítězných snímků. Celým večerem provázel moderátor Pavel Anděl. Poprvé tedy proběhlo vyhlášení festivalových cen v  kině Lucerna za přítomnosti nejen pozvaných hostů festivalu, ale také široké veřejnosti. Přehled vítězných cen: GRAND PRIX The Asgard Project, Alastair Lee (GB) A. Dobrodružný a extrémní sportovní film 1. cena – neudělena 2. cena – Red Bull X – Alps 2009, Mario Kreuzer (Rakousko) 2. cena – Extrémní Aljaška (Aljaška v prašanu), režie: Jakub Frey (CZ) 3. cena – Krokem, jezerem, ledem, Jakub Jurásek (CZ)

3. cena – Rozhoupaný svět Rudolfa Krautschneidera, Vladimír Šimek, Česká televize (CZ)

Leo Houlding přebírá cenu

D. Cestopisný film 1. cena – On the trail of Ghengis Khan, Tim Cope (AUS), ZDF (DE) 2. cena – Mongolsko – V tieni Džingischána, Pavol Barabáš (SK) 3. cena – neudělena zvláštní cena za kameru – The Fine Line, David Mossop (CAN)

The Asgard Project

zvláštní cena za originální zpracování a  pojetí filmu – Ecce Ach Maco, Tomáš Vaďura (CZ) zvláštní cena hlavního města Prahy za historický dokument v českém horolezectví – Annapurna 1969, Jindřich Procházka, Česká televize (CZ) zvláštní cena za historický dokument ve světovém horolezectví – Panie w górach, Anna Filipow, Krzystof Wileicki, Jen Sheroky (PL) zvláštní cena za amatérský film – Tat Tvam Asi, Stanislava Bariaková, Juraj Jedinák (SK)

zvláštní cena statutárního města Ostravy – Lysá hora, Petra Všelichová (CZ) cena diváka programu ČT4 – Brahmaputra, režie: Ladislav Moulis (CZ) cena za mimořádný celoživotní přínos v oblasti cestování a outdooru – Miloslav Stingl

text a foto

MFOF

B. Horolezecký a horský film 1. cena – Alone on the Wall, Petr Mortimer, Nick Rosen (USA) 2. cena – Progression, Josh Lowell, Cooper Roberts, Brett Lowell (USA) 3. cena – The Colours of Emotions, Elio Orlandi (ITA) C. Dobrodružné vodní sportovní filmy 1. cena – Poslední lovci, Steve Lichtag (CZ) 2. cena – Brahmaputra, Ladislav Moulis (CZ)

43

Č H S P Ř E D S TAV U J E Vršek Macochy, P. Weisser

MORAVSKÝ KRAS – VÁPENCOVÁ O B L A S T, J E J Í Ž N E D Í L N O U S O U Č Á S T Í JSOU HOROLEZCI JIŽ TÉMĚŘ 100 L E T, S   M N O H A K R Á S N Ý M I J E S K Y N Ě M I , HLUBOCE ZAŘEZANÝMI ÚDOLÍMI, Z N Á M O U P R O PA S T Í M ACOCHA A S M N O H A VÁPENCOVÝMI MASIVY ČI VĚŽEMI NE JROZMANITĚ JŠÍCH T VARŮ A VELIKOSTÍ – NABÍZÍ VYŽITÍ KA ŽDÉMU MILOVNÍKOVI LEZENÍ. ZA CELOU JE JÍ HOROLEZECKOU HISTORII JÍ PROŠLO MNOHO ZNÁMÝCH T VÁ Ř Í , K T E R É S E D O N Í N E S M A Z AT E L N Ě Z A P S A L Y, M I S T R E M K U B Á S K E M P O Č Í N A J E (CEST Y NA KRKAVČÍ SKÁLE Z ROKU 1911) A ADAMEM ONDROU KONČE (PRVNÍ CEST Y STUPNĚ 11 UIAA V ČESKÉ REPUBLICE). N E L Z E J E V Y J M E N O V A T V Š E C H N Y, NEBOŤ JEJICH SEZNAM BY VYDAL NA S A M O S TAT N Ý Č L Á N E K . A   PAV E L W E I S S E R ? Z N Á M E S E D LO U H O, POTKÁVÁME SE NA SKALÁCH, KAM HO TO STÁLE TÁHNE. TEN, KDO HO NEZNÁ, BY V NĚM PŘI NÁHODNÉM SETKÁNÍ ASI NEHLEDAL LEZCE, KTERÝ VÝZNAMNĚ OVLIVNIL DĚNÍ V MORAVSKÉM KRASE JIŽ PŘED VÍCE NEŽ DVĚMA DESÍTKAMI LET A KTERÝ JE TOU NEJPOVOLANĚJŠÍ OSOBOU, JEŽ VÁM UMOŽNÍ PROŽÍT K R Á S N É O K A M Ž I K Y L E Z E N Í V P R O PA S T I M ACO C H A. P O LO Ž I L J S E M M U PÁ R O TÁ Z E K S   N A PJ AT Ý M O Č E K ÁVÁ N Í M , JAKÝCH ODPOVĚDÍ SE VLASTNĚ DOČKÁM. Začnu trochu obligátně. Kdy jsi poprvé zavítal na vápenec v Moravském krasu? Bylo to v roce 1981 na Krkavčí skále s partičkou z Lokálky. Pak jsem na Krkárnu dost dlouho jezdil, než jsem přelezl všechno, co tam bylo. Ostatní oblasti jsem „objevil“ až později. Dnes tě mají všichni spojeného s  Krasem, ale původem nejsi místní, začínal jsi s lezením v jiných oblastech. Co pro tebe znamenal přechod na místní, poněkud specifický vápenec? Já jsem lezl (a snad ještě chvíli polezu) v různých oblastech. Na všechny materiály se musí chvíli zvykat, když tam chceš vylézt něco hodnotnějšího. Tu specifiku krasového vápence bych neřešil.

Pán Macochy R O Z H O V O R S PAV L E M W E I S S E R E M 44

Jaká byla tehdy v  Moravském krasu atmosféra? Co si pamatuji já ze svých začátků, tak byl Kras brán spíše jako sportovní oblast s  těžkými cestami, zaměřená na výkony, než jako oblast pohodového lezení. Kras se bral jako mezistupeň mezi pískem a horami. Pamatuji si, že se říkalo – kdo leze dobře na vápně, umí to i na písku i v horách… Jinak se tehdy moc neřešilo, jestli se cesta leze čistě, nebo se leze po skobách. Přerod na sportovní lezení tu začal někdy v letech 1981 – 1982.

Potkal ses tu s mnohými známými lezci a prvovýstupci, který z  nich měl tehdy na tebe největší vliv? Na lidi jsem měl štěstí. Uvedu jenom několik jmen. Maugli – ten ukázal směr, jakým si to máme v hlavě poskládat. Fery Pípal – toho jsem potkal, když byl na jakémsi konci „prvovýstupové“ kariéry. V hlavě měl spoustu tipů a nápadů, kde půjdou udělat nové túry, a tak z tehdejší naší spolupráce vzniklo pár hezkých cest. Pak samozřejmě Zdeněk Konečný – Janzen, s  ním jsme udělali spoustu hezkých cestiček, namátkou „No Future“ ve Sloupu – cesta dělaná odspodu. Zmínil jsi svého spolulezce z  80. let Zdeňka „Janzena“ Konečného. Jak jste se vlastně dali dohromady a  které z  vašich společných cest považuješ za významné ve své době? S Janzenem jsem se potkal poprvé na Stránské skále. Protože jsme se pořád hecovali, vzniklo pár na tu dobu těžkých cest. Z toho prvního období bych zmínil „Vzpomínku na Mauglího“, pak jsem se rozsekal v Tatrách a  měl rok dva pauzu, a z toho poúrazového období již zmiňovaná „No Future“.

čal razit styl dělání cest seshora a jak se tvářila starší generace na nástup volného lezení včetně používání magnézia? Cesty shora začal dělat jako první T. Pilka a byla z toho tehdy pořádná mela. I ti starší lezci byli rozděleni tak půl na půl – jestli to tak dělat, nebo ne. Třeba Drobek to tehdy obhajoval a říkal, že na písku u těžké cesty budeš třeba půl roku z nějakého místa padat, ale na dostatečný počet pokusů prostě tím klofátkem dírku na navrtávák uděláš, kdežto na vápně to nejde. S tím maglajzem to bylo podobné – někdo to tehdy toleroval, někdo byl proti. Pamatuji si jeden takový rozhovor, kdy mi jeden tehdejší stařík říkal, abych s tím magnéziem nelezl a jestli se mi potí prsty, tak ať začnu cvičit jógu a duševním cvičením si sám to pocení prstů omezím. Taky jsme si tu prošli dobou výroby tzv. umělých cest. Kdy vlastně začala a myslíš si, že se jí dalo zabránit, nebo to byl obecný vývoj? Ty umělé cesty nejsou ve větším rozsahu v žádné oblasti u nás (ne že by nebyly žádné). Myslím si, že období, kdy se nějak upravil chyt atd., má každá oblast. Je spíš na prvovýstupcích, jestli to potom přiznali. Dneska je to spíš slepý směr – častěji se preventivně chyty lepí sikadurem, aby neupadly. Zůstalo nám tu po této době pár zajímavých cest. Jak to bylo s  historií těch asi nejkontroverznějších z  nich – „Němou barikádou“ a „Kašpárkovým hrobečkem“, které jsou dnes standardy v dané obtížnosti a hodně se na ně jezdí? To byla taková doba a bylo okolo toho dost povyku. Tehdy jsem začínal se správcováním a mám doma schovaný papír ze svazu, že ty cesty mám zrušit. Někteří špičkoví lezci (nebudu jmenovat) mi tehdy také říkali, ať to vytluču. Mně to ale připadlo nesmyslné – spíš jsem to řešil se Sedláčkem, aby s tím do budoucna přestal. Jako nesmysl mi to připadalo v tom, že podle tehdejších pravidel tam někdo mohl udělat skobovačku po nýtech, a to by bylo OK. Pár upravených chytů byl problém. Naštěstí se to masově nerozmohlo, což je myslím důležitější.

Vršek Macochy, klíčová délka

Byla to tehdy zajímavá doba, vrtačky nebyly, každý, kdo chtěl dělat prvovýstup, musel mít kovárnu, nýty a další nezbytné vybavení, nosila se do skal kila navíc. Jak jsi to řešil ty? To patřilo k věci, tahat ta strašná kila. Později jsme měli pod skalami různé úkryty, kde se schovávaly pytlíky se skobama. Co si pamatuji, tak vrták a nýty jsem nosil pořád s sebou, nechtěl jsem, aby mi to někdo ukradl. Ono tehdy přemluvit „Bíbu“, aby udělal nový ruční vrták, nebyla jednoduchá záležitost a dodací lhůta v jeho podání byla dlouhá. Předpokládám, že v  té době se všechny cesty dělaly zespodu, pamatuješ si ještě, kdo za-

Říkám si, že naštěstí je ta doba dávno za námi a dnes existují těžší přirozené linie, z nichž má většinu na svědomí Adam Ondra, který dnes vyrábí ty nejtěžší cesty i na docela netypických skalách, jako je třeba Jáchymka. Tak se naskýtá otázka, na jak dlouho ještě vidíš možnost dělání cest v Krase? Na štandu s Hausmannem

Kras už je, až na pár výjimek, vytěžená oblast. Je dobře, že zůstaly linie pro Adama a nejsou tam už lehčí umělé cesty. Je dost velká škoda, že máme zavřenou většinu stěn ve Žlebech, které skrývají dostatečný potenciál. Jsi už hodně dlouho šéfem místního „OVKáčka“, jednáš roky se správou CHKO, jak vidíš osobně možnosti znovuotevření některých stěn? Ta jednání probíhají pořád a myslím si, že se další sektory už nebudou otevírat, což je škoda. Je to takový dvojí úhel pohledu – CHKO si myslí, že máme povoleno k lezení až moc, my zase, že by mohli povolit víc. Z vlastní zkušenosti vím, že jednání s ochranou přírody bývají náročná a  dá se říci, že i  svým jménem tak trochu ručíš za to, že se lezci budou chovat ve skalách slušně a  podle dohodnutých pravidel. Řekl bych, že dnes je situace v  tomto ohledu celkem stabilní. Taky je vidět, že se tu od 90. let udělalo ohromné množství práce, aby byly stanovené podmínky naplněny. Dá se vůbec spočítat, kolik svého volného času jsi na tom strávil? To se ani spočítat nedá. Ta jednání se ve většině případů odvíjí od navázání osobních kontaktů a vždy bude záviset na nějakém „pitomci“ z té či oné lokality, kterému nebude jedno, jestli se tam poleze nebo ne. Spíš mi vadí to neustálé „zaspávání“ ze strany ČHS. Už před pár lety jsme navrhovali, aby se ČHS přihlásila do všech správních řízení ve všech CHKO. Myslím si, že tohle je pro řadové členy největší priorita – zachovat lezení na stávajícím počtu skal, případně se pokusit oblasti rozšířit. Místo toho se řeší jiné věci a když uvedu příklad Pálavy, tak tam jsou přímí účastníci všech jednání o  čemkoli čtyři občanská sdružení a ČHS ne. Něco málo o tom vím, ČHS vloni na valné hromadě schválil změnu stanov ku prospěchu věci, ale přece jen nás správy CHKO neberou stejně jako třeba Arniku či Děti Země, u nichž je ochrana přírody jedinou prioritou a změnit přístup bude vyžadovat čas a hodně vysvětlování. A  teď trošku uštěpačná otázka: Když se ohlédneš, nebylo by lepší strávit čas jinak, příjemněji, když se vděku stejně nedočkáš? Asi bylo, ale co už dnes s tím. Dnes už to možná trochu upadlo v  zapomnění, ale dříve se v Krase pořádaly i závody, díky nimž tehdy vznikly i  nové cesty. Můžeš mi tu jejich historii trochu více přiblížit? To je na delší povídání – umělé stěny nebyly, a tak se závodilo na skalách. Těch cest nebylo moc, spíš jsme chtěli eliminovat výhodu domácího prostředí, takže jsme se snažili udělat něco nového, co domácí neznají. Třeba cesta „Předstartovní“ nebo „Intersportturné“ vznikly těsně před závodem. Trochu z  jiného soudku: Když se člověk podívá do průvodce, může si říci, že jsi tak trochu domácí pán Macochy a že bez tvého rukopisu se tam poslední roky nic nového neděje. Jak se ti líbí zvýšený zájem mladších lezců přelézat

45

Č H S P Ř E D S TAV U J E vaše hákůvky v klenbě a vlastně i volné cesty v horní části stěny? Líbí nelíbí… Hákování je taková specifická disciplína a  strop Macochy se k  tomu nabízí. To povolení je na hrozně krátkou dobu, takže z  lezení v  Macoše nebude nikdy masová atrakce. Je ale pravda, že zájem v posledních letech je velký.

Zdeněk Janzen Konečný, varianta „Cesty ponorných vod“

Nutno dodat, že lezení v  propasti má zvláštní atmosféru a je jedno, v které části stěny se zrovna nacházíš. Máš ještě nějaké nápady na cesty v Macoše, nebo ji už považuješ po letošní sezóně za neperspektivní, co se nových prvovýstupů týče? Pár cest půjde udělat vždycky, jde o to, aby to nebyly varianty variant a zachovala se tam atmosféra těch starých morálovek.

Kromě toho, že pořád lezeš, hraješ taky hokej. Jde to vůbec dohromady, vždyť pro každý z těchto sportů jsou potřeba úplně jiné dispozice, jak to zvládáš? Jde to, ale dře to. Potkáváme se po skalách, tak mi nedá nezeptat se, jestli máš ještě ambice se vrátit na vyšší úroveň, nebo to už bude jen takové pohodové popolézání a občas si jít udělat novou túru? Nevím, co na to říct. Ke zlepšení potřebuješ i  psychickou motivaci a  tu tak nějak poslední dobou hledám.

INFORMACE O LEZENÍ V MORAVSKÉM KRASU Veškeré lezecké oblasti v CHKO Moravský kras se nacházejí v některém typu chráněného území, přírodními rezervacemi počínaje a  národními přírodními památkami či rezervacemi konče. Ve všech se vyskytují určitá lezecká omezení. V NPR Vývěry Punkvy (Žleby) a NPR Býčí skála (Josefovské údolí) vyjednal ČHS v roce 2004 výjimku ze zákazu horolezecké činnosti na deset let. V roce 2009 se podařilo po velkém úsilí vyjednat výjimku pro NPP Rudické propadání a napravit tak jisté vakuum. Na některých skalách existuje časové omezení z důvodu hnízdění ptactva a horolezecká činnost je zde povolena od 1. 7. do 31. 12. příslušného roku, případně se mohou vyskytnout lokální uzávěry i na dalších skalách podle aktuálního zahnízdění v  daném kalendářním roce. Se všemi aktuálními informacemi a  stavem se lze seznámit na webu http:/skaly.horosvaz.cz/.

Nakonec se chci zeptat, jak to vidíš s budoucností lezení v  Krase a  jestli vidíš potenciální nástupce za naši generaci, kteří budou ochotni starat se o skály. Přece jen je to časově náročná činnost, která se v dnešním světě moc nenosí… Neboj, on se někdo najde – každý jsme nahraditelný. ptal se foto

Vladimír Wolf archiv P. Weissera

Sloup, Hřebenáč

Průvodce: Vladimír Skypala, Vladimír Wolf. Moravské skály. 2002. Vladimír Skypala, Vladimír Wolf. Moravské skály, vydáno v prosinci 2010

üHVNëKRUROH]HFNëVYD]

ZZZGLUHFWDOSLQHF]

ZZZKXPLF]

+ODYQtPHGLiOQt SDUWQHUü+6

46

+ODYQt SDUWQHőLü+6

ÓGUæEDVNDODMLäWĚQtRFKUDQDSőtURG\PHWRGLND ]iYRG\KRU\VSRUWRYQtOH]HQtVNLDOSLQLVPXV

Å.G\æVHQDYäHGtYiP ]RGVWXSXOHWXYĚGRPXMLVL æHOH]HQtQHE\ORWRMHGLQp ýtPQiVVNiO\SőLWDKRYDO\ 'DOHNRVLOQĚMLQDQiVSţVRELOD SőiWHOVNiSRXWDNWHUiVHXWYiőHOD SőLVSROHýQëFKYëVWXSHFK D]HMPpQD]DNRX]HOQëFKYHýHUţ SRGSőHYLVORXVWĚQRX´ 5DGRYDQ.XFKDőYHONëFKVWĚQ

ZZZOH]HFF]

Z KORESPONDENCE Ad úvodník Montana 6/10 Tak jsem si početl a zavzpomínal. Ani bych neřekl, že to je už 32 let, co jsem to napsal. (Tolik mně snad ani není, říkám si občas, když není na dosah zrcadlo.) V té době – ach ty zlaté časy! – jsem taky v jednom úvodníku napsal pár jedovatostí o tom, že se nikam nedostaneme a že letenka do Indie by stála můj celoroční plat. A že v Mnichově si můžu zajít do obchodního domu Neckermann a koupit si u pultu výlet na Taralingapatam. Zabalený. A nějak jsem naznačoval, že by to tak mělo být i u nás. Hluboce jsem se mýlil. Když už to šlo, tak jsme se se ženou – je to už 15 let – vydali do kraje našich snů. Šli jsme kolem Annapurny. Zčásti krajem, kudy šla expedice drzých kluků za Skaláku, a porovnávali jsme, jak se ony končiny od těch dob změnily. Změnily, ale zase až tak moc ne. Pořád člověk musel spoléhat na svoje nohy a žaludek. Jedli jsme to, co nám nabídli, a pili to, co bylo. (Já jsem potají pil i vodu z vodopádů, ale to jsem tutlal.) Nejvyšší bod cesty bylo sedlo Thorong-la (5.464 m). Poslední přístřeší pod sedlem byla vesnice Throng-Phedi (4.200 m), kde se dostal akorát čaj. Někdy. Další etapa vedla přes sedlo do Muktináthu, který ležel na opačné straně o 1.800 m níže než sedlo. V podstatě normální himálajský den, sice trochu namáhavější, ale zase až tak nic moc. Potkali jsme místní nosičku, která to absolvovala běžně tak 2x–3x týdně. Nedávno se odtud vrátili jedni naši známí, kteří už taky prošli kus horského světa. Asi hodinu cesty za ThrongPhedi je dnes další hospoda, kde jsou dvoulůžkové pokoje. A  pod sedlem je čajovna s výběrem všech možných sušenek a  kdovíčeho. A  v  údolí KálíGandakí burácejí až do Muktináthu motorky a čtyřkolky a do Jomosomu jezdí autobus. Aby se tam dostali ti, co si koupili ten výlet u Neckermanna. A všichni mají určitě ve výbavě různé ABS, GPS a SOS. Vždycky jsem zastával názor, že technika nemá od určité výšky na světě co dělat. Kdo se bez ní neobejde, ať tam neleze. Koneckonců na to doplatil už před zhruba sto lety kapitán Scott. Pásáky v Antarktidě a motorky a počítače v Himálaji nemají své místo. BKV K  článku „Fenomén Jizerek – plotny“ (Montana 5/10, str. 20) prohlašujeme, že neexistovaly žádné „Prachtlovy sporné cesty“. Termín „sporné“ se náhle objevil až v předmluvě k 1. vydání ČHS průvodce Jizerských hor (v korektuře nic takového nebylo). Všechny naše prvovýstupy byly sice namáhavě, ale vždy regulérně zastavovány a  zavrtány odspodu a  nic jiného by pro nás, kteří jsme

byli nuceni žít bez „rodných“ velkých hor, tehdy ani teď nemělo absolutně žádnou cenu. Byli jsme v JH natolik včas, že jsme zde rozhodně nemuseli kopírovat něčí „vynálezy zastavování“. Způsob vytváření našich cest a stav terénu můžeme stále doložit a známe jej i po mnoha letech zpaměti. U  žádného našeho kruhu nebo dříku se nikdy nemohly „objevit dodatečné dírky“ – leda tak originální, neznatelně zatemované a zdokumentované v nákresech a protokolech, které by někdo znovu musel vydlabat, nebo snad ze zlé vůle dovrtat někde vedle. Existuje řada svědků – i náhodných – kteří viděli, jakým způsobem vznikaly naše cesty. Pokud by chtěli, mohli by potvrdit. Dírky s tkaničkou nebo cedulkou jen v díře srozumitelně znamenaly rozdělané projekty, a nechápeme, proč by měly být „záhadné“, ani co by v nich kdo hledal. Bohužel ale potvrzujeme, že naše cesty i rozdělané projekty byly vcelku okamžitě (i  shora) atakovány, a řada z nich „zprivatizována“. Měli jsme plný respekt ke klasicky provedené části cest T. Kolesy a  kol., neměli tehdy žádnou potřebu je blíže zkoumat a nebyli jsme to my, kteří se nedostavili k  domluvenému společnému projektu. Brzo pak bylo zřejmé, že se (T.K. a též někteří další) nějak příliš zajímá o naše cesty i rozdělané projekty, ač všude kolem bylo tehdy ještě místa dost. V té době jsem byl též členem VK Jizersko-Lužické a správcem jedné oblasti, Zorka pak 2-3x jako přísedící. Postupně se hlavně přičiněním jistých lidí, infiltrovaných zvenčí do VK, stal z  osočování a  zpochybňování našich cest jakýsi „hospodský folklór“, a kdyby bylo po jejich, mohli jsme dělat předváděčku také ke každé nové cestě. Další spolupráce byla již nemožná, protože T. Kolesa (i  někteří další významní JH lezci) se rozhodli jít s dobou a  – vzdor optimistickému textu článku – nastartovali v Jizerkách éru tzv. sportovního lezení se všemi průvodními jevy, které kdysi pranýřovali: projevili náhle velkou lásku a starostlivost o svítivé spity, plecháče a všelijaká oka, a to i v hustých řadách, o příklepové vrtačky a uvolnění pravidel směrem k TR a výraznou přítomnost postupně nesmytelného „maglajzu“ většinou v tmavé krystalické skále, o „doosazování“ a nakonec i o dražbu a rozprodávání cest začátečníkům – některých vytipovaných, dávno hotových cest. Nezajímavé, ale rozhodně škoda. Při dobré vůli se totiž zvláštní fluidum Jizerek dalo udržet ještě dlouho, dost možná i navždy. Zorka a Petr Prachtelovi

Noční extrém 500 metrů od chalupy Krkonošské hřebenové partie jsou za krásného počasí ideální pro běžkařské výlety s nádhernými výhledy. A tam se Michal hned zrána vydal. Netušil, že meteorology slíbená studená fronta dorazí o půl dne dříve. Během chvilky byla pohoda ta tam. Husté sněžení, vítr, mlha, zima. Tou dobou se Michal nacházel kousek od Lysé hory a snažil se držet směr na Mísečky. Přesto sešel z  cesty a  návrat ve vlastních stopách byl díky silnému větru a sněžení nemožný. Zoufalý Michal volá mobilem o  pomoc. Kolem 18:00 hodiny se i přes nepříznivé počasí rozjíždí pátrací akce Horské záchranné služby. Několikahodinová pátračka byla úspěšná. Michal byl nalezen v  provizorním záhrabu pod klečí nedaleko Vrbatovy boudy. Jak uvedl velitel zásahu: „Mladík perfektně nouzově zabivakoval, jeho stav byl vzhledem k objektivně náročným podmínkám velmi dobrý. Na túru vyrazil připraven a zhoršení počasí jej nezaskočilo. Do batohu si kromě svačiny vzal i záložní tepelnou vrstvu v podobě primaloftové bundy Belay českého výrobce Direct Alpine. Jedinou slabinou ve výbavě tak byl mobilní telefon s vybitou baterií.“ Takovéto zprávy se šťastným koncem jsou pro vývojáře outdoorové firmy Direct Alpine rajskou hudbou. Všichni jsme zapálení bikeři, padáčkáři, horolezci, zkrátka aktivní lidé. Nové oblečení vyvíjíme vlastně sami pro sebe. Ve vývojové dílně zúročujeme své zkušenosti, aby dokonalejší střihy a jednotlivé detaily tvořily kvalitní celek, který majiteli poslouží a na horách třeba i zachrání život. Velký důraz klademe na výběr materiálů. Všechno se pečlivě testuje v  laboratorních i  reálných podmínkách. Úzce spolupracujeme s vědci i studenty z Fakulty textilní Technické univerzity v  Liberci. Některé materiály se velmi liší cenou, ale už méně svými parametry. To je důležité při rozhodování o nejlepší hodnotě pro zákazníka. Cílem je co nejvyšší kvalita při odpovídající ceně. Mít přehled o  vlastnostech materiálů je pro nás nutnost. Jsou to neviditelné rozdíly, které Direct Alpine stavějí v  kvalitě mezi špičkové značky. V posledních letech je populární materiál softshell. Ovšem není softshell jako softshell. Pokud je pod vrchní vrstvou kvalitní membrána, není to vidět, ale v dešti rozdíl poznáte na vlastní kůži a kvalitní materiál oceníte.

Funkčnost modelů vylepšujeme hybridní kombinací materiálů. Lidské tělo se na některých místech potí více a na jiných méně. Proto používáme na jednom modelu i více druhů materiálů. Některé modely tak mají na hrudníku softshell proti větru a chladu a na zádech pleteninu, která dobře větrá a odvádí pot. Na dlouhé túře s batohem proto neprochladnete a přitom vás nebudou trápit mokrá záda. Zimní bundy plníme primaloftovým rounem, které hřeje srovnatelně jako peří, má jednodušší údržbu a nevadí mu případné navlhnutí – schne velmi rychle.

Naši zaměstnanci se doslova perou o  možnost vyrazit s  každým novým prototypem do terénu. Hned se projeví, co je případně třeba vylepšit, jak posunout zipy, tvarovat švy... Důležité podněty přichází také od domácích i zahraničních profesionálů – členů Test Teamu, kteří se pohybují v extrémních podmínkách a  na oblečení mají vysoké požadavky. Oblečení od Direct Alpine nosí i alpští záchranáři a  horští vůdci, jejichž zpětná vazba je velmi cenná.

Chceš se stát vlastníkem softshellové bundy Trango 1.0, černé barvy? Odpověz na jednoduchou otázku: Jaké jsou parametry membrány Dermizax EV použité na bundě Trango? (a – 10/15; b – 20/38; c – 20/16). Svou odpověď zašli do 28. února 2011 na e-mail: [email protected], předmět: soutěž Montana, vylosování výherce proběhne 1. března 2011.

placená inzerce

47

Z E Ž I V OTA D R U H O L E ZC E

ZE ŽIVOTA DRUHOLEZCE 3 Příběhy z horských dolin, šera lesů, stínu skal a tišin řek 3. červenec 1981 Minulej tejden sme oba s Karlem byli v Praze dělat přijímačky. Sice už rok sme zapojený v pracovním procesu, ale prožitej nervák v nás znovu probudil nezřízenej pocit volnosti umocněnej začátkem prázdnin a pátečním odpolednem. Do žil proudí endorfiny a probouzí euforii, mozek žene naše nohy do kopečka na nádraží Zámecká zahrada, jako bysme právě vyletěli ze školních lavic. Tam kdesi za obzorem tvořeným známýma křivkama Kubačky, Kletečný a Milešovky na druhým břehu Labe, až se motorák přehoupne přes Blíževedelský sedlo, otevře nám náruč široká pánev s rybníkama a skalníma průrvama do pískovce zařízlejch potoků a kanálů. Dneska s námi ještě jedou do Roklice můj brácha a Karlův malej bratranec Jirka. – Tak jaks’ to napsal? Začínaj nám prázdniny? – Docela jó, jen aby to bolševici viděli stejně jako Pif, že nejsme blbí.

– To sou fóry, nech nás spát. – Fakt, nekecám! – Myslivci by na nás vlítli rovnou, to je zase ňáká bouda. – Tyhle maj sapíky! Na konci polní cesty zastavil autobus plnej muklů a bachaři nejdřív zapíchali do pole s řepou červený a žlutý prapor-

lezli sme na Čilimník a Západní soutěskovou věž. Dál sme pokračovali po terase nad stěnou soutěsek. Pod Meznou sme našli pěknej převis s vestavěnou boudou a přespali v ní. Ráno sme sešli do kaňonu Kamenice a od posledního přístaviště lodiček sme postupovali proti proudu k Dolskýmu mlejnu. Chvílema sme brodili po pás na druhej břeh, chvílema po prsa procházeli kolem skal spadajících až do vody. Divoká krása překonávanýho úseku říčky nás přenesla na stránky foglarovek a verneovek, prožívali sme realitu objevování

Se Sáhibem na tábořišti v ústí Všehrdského potoka

Stavba voru

– Snad nás vemou, na vojnu se mi moc nechce, Pavel pořád píše ze Seredě, nechali si ho tam na péešce a furt tam běhá na Pahorek a čuchá smrad z pekárny oplatků. Do kurníku se nám nastěhovaly myši a vosy, udělali sme s nima krátkej proces. Zadní stěnu, dveře a sklápěcí průduchy okýnek sme nechali otevřený do šera a při svíčkách sme si vyprávěli a pomalu jeden po druhým vadli. Ráno bylo divný ticho, nebylo slyšet obvyklý ptačí vítání slunce, ale na déšť to nevypadalo. Kleknul sem si ve spacáku a štěrbinou okna vyhlíd k obzoru prozkoumat počasí a ztuhnul sem. – Kluci, tiše, nemluvte, a pomalu opatrně zavřete kurník. Sme obklíčený! 48

ky, pak jezeďák rozdal muklům motyky a ti začali směrem k nám okopávat a jednotit. – Western na vlastní kůži, kerej je šťastnej Lucke, co ho hrál Newman? – Hombre, rači se ztratíme jak Apači v kaktusech. – Jestli někerej veme roha do lesa, tak nás pokropěj taky! Naštěstí konstruktér kurníku myslel na kydání slepičinců a otevíratelná byla i stěna na straně k lesu. Podali sme si zabalený bágly ven a po jednom se ztráceli bezovým křovím do nitra lesa a pěšinkou kolem Zlýho bratra sme sešli k vodárně. Zastavili sme se až za Sušicí u silnice a zjistili, že tu kromě Welzenbachovy věže jsou vylezený Žabák a Kavčí věž a spousta dalších skal čeká na přelezení. Dopoledne sme lezli, ale bylo takový horko, že sme odpoledne zakončili v Holanech u rybníka.

10. červenec 1981 Tejden na to vyrážíme ve stejným složení a navrch s Pifem do Hřenska a jdeme proti proudu Kamenice. Z chodníku v soutěskách sme vyšlápli doleva do stráně a vy-

neznámé krajiny. Opět sme zatoužili najít místo pro stavbu srubu. U zříceniny mlejna sme z peřejí vylovili kusy odplavený lávky a ukotvili je zpátky nad protrženej jez. Odpočívali sme ve vyhřátý trávě na pešunku cesty u Černýho smrku, Pif nahlas předčítal cedulku přibitou na dřevěným kříži pod smrkem. S hlavama zvrácenejma vzhůru sme hleděli do labyrintu větví smrku a před očima nám probíhal příběh smrti trampa Bédi. Mimoděk naše zraky pročesávaly křoviny na kraji louky, skalní útesy nad říčkou a cestu ztrácející se v rokli za mostem, odkud mohl zaznít zákeřnej výstřel. V objevitelským blouznění sme pokračovali proti proudu hlubokým zářezem Ferdinandovy soutěsky. Opět víc ve vodě než po břehu. Pod balvanama spadlejma z ohromný skalní stěny v ohybu Kamenice sme ztráceli řeč, jako bysme procházeli bránou času do pravěku. Říčka tiše plynula ve stínu převisů a nad hladinou bylo slyšet každý žbluňknutí kapek vyvěrajících z mechu a trsů kapradí. Zdáli se nesl soutěskou řev pterodaktylů. Jak jsme se blížili k ohromnýmu převisu, kterej vyčníval ze stráně až nad koryto říčky

a jímž soutěska začínala, dostával ten řev zřetelnější podobu – z pravěku sme se několika krokama přenesli doprostřed pionýrskýho tábora Stavbař. Tady už dneska bylo zejtra a naše očazený tváře a Pifův skautskej klobouk vyvolaly v pterodaktylech nepřátelský reakce. V Srbský Kamenici sme jen přeběhli silnici a jak to terén dovolil, znovu sme zapadli do lesa, kde sme našli v křoví mechem obrostlej řopík. – Hele, neřiká se těmhle bunkrům taky sruby? – No jo, to je nápad, tyhle sou hotový a nehnijou! Dál sme vyrazili v ose střílny a po pár stech metrech narazili na další. Zjistili sme, že pásmo je dvojitý a bunkry stavěný tak, aby se navzájem zajišťovaly a pokryly křížovou palbou. V roklích jižně od Všemil a jetřichovickýho koupaliště sme prolejzali bunkry jeden po druhým až do večera. Nakonec sme se uplacatili v měkkým jehličí vysokýho lesa v druhým meandru Kamenice v Pavlíniným údolí. Byli sme tak utahaný a zblblý romantikou prožitýho dne, že sme vodu do kotlíku nabrali z Kamenice a čaj vařili z jehličí vejmutovky. Ani sme nedospali, nad ránem nás srajda vyháněla ze spacáků. Vodskákali sme to všichni, tejden nám křeče rvaly střeva. Když máma přinesla z pošty rekomando, že mě vzali na školu, bylo mi to celkem fuk, bylo mi blbě. Dodnes se hádáme, jestli to bylo tou vejmutovkou, splaškama nebo barvama ze sklárny v Chřibský. Po tejdnu o suchejch houskách a živočišným uhlí sme se zase vydali do Roklice, Karla taky vzali, a tak se nám svět zdál zase krásnější. Ani nám nevadilo, že pořád pršelo, plánovali sme, co vylezem a kam všude pojedem.

se vyvrbila, jedeme čtyři. Pif se zvolil za kapitána, Karel s Vláďou sou lodníci a ze mě udělali plavčíka. V Chrástu už svítilo slunce na plný pecky, po mracích a dešti ani památky, začínal nejslunečnější týden roku. Karel se prokázal režijkou a vybranou spisovnou mluvou vydyndal z nádražní posluhy manipulák na bantamovejch kolech. Duše sme odvezli do vsi, kde se nás ujal hodnej strejček a za ruma nám stopnul traktor a nechal je nafouknout. Po cestě sme sjeli ke Klabavě na loučku pod železniční viadukt. Karel s Vláďou vezli vrátit vozejk a já s Pifem sme popadli sekyrky a začali kácet soušky v zalesněný stráni. Do večera sme měli kulatinu na louce vedle duší a stanu. Při jídle sem musel držet lžíci v levý ruce, pravou sem ji neudržel. Od rána znovu buší sekery, i když je neděle, stavíme vor. Duše sme svázali k sobě a ze soušek udělali palubu, všecko sme notně postahovali provázkama. Teď, když byl vor hotovej, sme zjistili, že je daleko od vody a že ho po trávě neutáhnem. Museli sme ho otočit a podložit palubu odřezkama z kulatiny a po válečkách ho dostat do vody, kde sme ho znovu převrátili. V poledne bylo všecko hotový a vor schopnej plavby. Pokřtili sme ho „Kôň-Tiki II“. Naházeli sme všechnu bagáž do velikýho pytle a přivázali ji na prostředek, na přídi jel Pif, potom bagáž a já a na zádi Karel s Vláďou. – Mark Twain, vzhůru do Berouna! Na křoví kolem Klabavy bylo podle rozvěšenýho neřádu poznat, kam až sahala voda před tejdnem. Teď už korytem tekla čistá voda, ale pořád ještě měla sílu. Jak sme přejeli jez, nebyl na řeči čas. Chytil nás proud a nes’ nás vstříc Mži, ať už sme chtěli nebo ne.

První vystupoval Pif. Proud nás vklínil pod padlou vrbu. Pif na ni vlez’ a nohou nás svou sloní silou odtlačil do proudu. Začali sme se mu vzdalovat a tak k nám Pifík chtěl dobrodit. Jenže vstoupil do tůně jak v němým filmu a na hladině zůstal jen jeho skautskej klobouček. Proud náma otáčel v meandrech, chvíli sme couvali, chvíli nás drápalo vrbový proutí, pádlama sme se spíš odstrkovali od stromů, než pádlovali. Pak nás zmeškal Karel, fikaně nám nadběhl po břehu a číhal na nás na skloněný olši. Nalodil se skokem ze stromu, ale měl špatnej odhad. Naskočil před strom a nestačil se skrčit. Putoval do vody ještě jednou. Po krátké, ale dramatické plavbě se voda utišila, byla cítit blízkost velký řeky. Na malým molu čistila chatařka koberce z vyplavený chaty. – Ahóóój! – Janci bláznivý, fuj, to sem se lekla! Nevíte, že se tady před pár dny utopila vodačka? – Nevíme, jak je daleko k řece? – Ani ne půl kilometru. Vysoko v rozsoše mohutný vrby sme uviděli rozlomenou žlutou kánoj. – Asi nekecala. Houština vrb a olší se rozestoupila a my vyjeli na volnou vodu. Ze břehu na nás mávaly Čajdy s Bezdicí, který přijely na dvou lodích z Plzně. Chyběl už jen Sáhib, kterej měl taky přijet k soutoku Klabavy a Mže.

1. srpna 1981 Už je to tady! Zase sou z nás študáci. Chystáme se sjet Berounku na voru. Vloni se to klukům nezdařilo, protože jim velká voda v noci vor sebrala. Letos se to musí povést, deště sme přečkali v Roklici při Holanským kapru a voda v řekách už opadá. Se čtyřma pučenejma pádlama se vydáváme na cestu ze Zámecký zahrady motorákem přes Středohoří. Vystupujeme v Opárně a jdeme do údolí, kde v bleděmodře natřený dřevěný stavebnici sibiřský lovecký chaty žije Pifojc rodina. Tatík je střelmistrem v porfýrovým lomu a máme od něj čtyry duše z lomácký stovosumačtyrycítky a další z HONu. Svázali sme je do balíků provázkem ze samovazu, i tak se pěkně pronesly, než sme je dostali na vlak do Žernosek a potom tramvají z Masaryčky na Smíchov. Posádka voru

Lejskojc mlejn u Hlinče

Lodivod

V noci na pondělí sme přečkali bouřku s krupobitím. Kapky prostřikovaly skrz stanový plátno. Ráno sme už zase vstávali do sluníčka. Dopřáli sme si pohodlí a sušili se. S pomalým vorem sme se vydali napřed, sraz pod Libštejnem. Pif se usadil na přídi ve skládacím lehátku, který odněkud přinesla nedávná velká voda. Dopádlovali sme do proudu a nechali se unášet k protrženýmu jezu u Spálenýho mlejna pod Telínem. Voda se valí trhlinou v jezu mohutným jazykem a dole se vaří ve zpětným válci. Jako plavčíka si mě 49

P o d r o b n ý n á v o d n a ú h r a d u p ř e d p l a t n é h o n a j d e t e n a : w w w. m o n t a n a . c z / p r e d p l a t n e

Z E Ž I V OTA D R U H O L E ZC E všichni nad mým prvním jezem dobírají. Vyšlo to, zatím se nekoupeme. Další jez je zabiják s přepadem, musíme vor přenášet. Kolem čtvrtý přistáváme v Darový. Kupujeme kus salámu, chleba a lahváče, jedeme dál, pod Kaceřovem se údolí řeky začíná prohlubovat a krajina je divočejší. Zakotvili sme nad Libštejnským jezem a utábořili se. Zanedlouho dorazily Čajdy a dovezly i Sáhiba, kterej nás nemoh’ najít a noční bouřku prostál pod stromem. Úterý sme zahájili prohlídkou Libštejna a přenesením kánojí pod jez. S vorem se jez musel sjet. Byl širokej a položenej, na koruně měl málo vody, museli sme vystoupit a naskočit na rozjetej vor. Karel s pádlem zůstal stát na jezu, hodili sme

Mže pod Krašovem

Karel, Pepik, Vláďa a Pif

Čajdy sviští šlajsnou

mu záchrannou gumu a frčeli po rozbouřený řece. Za chvíli sme už zase jeli v plný sestavě. Proud stále zrychloval, přiblížili sme se k ústí Střely a největším peřejím na Mži. Obě lodi nás předjely. Olina s Ivou jely na velký a těžký dřevěný keni, který sme říkali Tank, Sáhib s Jindrou se plavili na Ohiu, to byla malá nepovedená laminátová kánojka s nízkýma bokama. Prv50

ní dvojka to vzala vpravo od čtyř mohutných vln v hlavním proudu, ale Sáhib si to chtěl užít a zakormidloval doprostřed peřeje. Z dálky sme viděli, jak lítaj nahoru a dolu a za poslední vlnou zmizeli. Když sme projeli peřeje vorem, už obraceli loď, vylejvali vodu a tahali z vody šňůry s loďákama. Stavíme v Liblíně, sou žně a není co pít. Vrátili sme prázdný flašky a plný prej přivezou možná zejtra. Až na Zvíkovec budeme jen o vodě z kanystru. Jedeme dál, pohlcuje nás hlubokej kaňon, skály porostlý borovicema, nad hlavou krouží káně, nikde ani človíčka, ticho. Vzduch se nad vodou tetelí, jak nad asfaltovou silnicí, slunce nemilosrdně praží, žízeň. Vorem už sjíždíme všecky jezy. Táboříme pod Krašovem u Všehrdskýho potoka. Na protějším břehu proti hradní skále stojí několik indiánskejch týpí. Na kraji lesa sme našli pár bedel a ve stráni i velký hřiby, smažíme je na víčku ešusu na sádle z vepřový konzervy. Ležíme na zádech v trávě a pozorujeme hvězdy, čas od času prolítne meteorit, častějš než družice nebo letadlo. Ve středu ráno jdeme strží Brodesladskýho potoka na Krašov, pachtíme se do hradního příkopu a nakonec procházíme po nasypaný šíji do hradu. Na nádvoří kope parta pana řídicího Tomeše sklepy jihovýchodního paláce. Z mluvy starejch pánů je zřejmý, že hra na archeology je vrací do doby jejich mládí, kdy ještě jezdil prezident na koni. – Pohleďte, pane řídicí, toto je lícní kámen pilíře arkády! – Skutečně, pane poštmistře, to by se paní Menclová podivila, co jsme zde vykopali!

– A což teprve ten mladík, který bádá na Tejřově! Na zmíněnej hrad sme se podívali ve čtvrtek a byl rozvrtanej až hanba. Všude natahaný provázky, študáci vometali štětečkama vrstvy a všecko dokumentovali. Pomalu nebylo kam plivnout. Vjeli jsme do nejkrásnějšího úseku Berounky. Řeka se zařezává hluboko mezi kopce Křivoklátskejch lesů. Nad vodou se zvedaj břidlicový věže Týřovickejch skal, proud nás nese k Čertový skále a dál kolem Rozvědčíka a Nezabudic do Roztok. Sjedem i zdejší jez, jiným plavidlem by to asi nešlo. Pod Roztokama řeka dosáhla přípražské zóny a zastavěnost i lidnatost břehů se rázem několikanásobně zvedla. Bylo po romantice, šlo jen o to dojet do Berouna. – To je teda lidu, Karle, to bude hrůza chodit v Praze do školy.

7. listopadu 1981 S Jindrou a Olinou sme měli domluveno, že pojedeme do Tisý. Ráno v 5:50 se scházím s Karlem na zastávce v Novosedlicích a vyrážíme kozinou do Libouchce. Sedíme v houpáku zády po směru jízdy a čučíme s myšlenkama na pražský študia skrz špinavý oblý okna na ubíhající koleje. Známe tu každej pražec, tímhle vlakem jsme jezdili na průmku. Na vexlích vlečky do šroubárny se vagon rozhoupal a otevřely se nezajištěný dveře. Průvan nám vmetl do tváří spadaný listí a drobný kapky začínajícího deště. Vstal sem a kopancem zavřel plandající křídlo dveří a zapřel ho báglem. – Jedeme na blbou stranu, povídá Karel. Večer mi volal Márty, že přijel z vojny Pitlík a že budou na Bořni.

V Libouchci pršelo se sněhem, přeběhli sme perón a zalezli do čekárny. Za tři čtvrtě hodiny bylo slyšet z kanceláře nastavování návěstí a přijel motorák od Děčína. Holky nikde. Současně s hvizdem výpravčího, se na sebe s Karlem podíváme a běžíme do rozevřenejch středních dveří vlečňáku, odkud báglama vystrkujeme průvodčího. Usazujeme se u roztopenejch kamen a nasupenej ajznboňák přichází obnovit vážnost svýho stavu. Režijka v Karlovejch rukách však udělala svý a průvodčí si přisedá, aby se taky ohřál. – Kam s těma baťochama v týhle sibérii? – Bílina – Kyselka, přes Oldřichov! Obešli sme celou Bořeň a nikoho nenašli. Doplahočili sme se až těsně pod vrchol, tam, kde se stezka otáčí nad východním kuloárem, a sledovali dvojici, která se pomocí skob a dřevěnejch klínů probíjela v žebříčkách převislou stěnou na temeno pilíře hluboko pod námi. Koukali sme na to s otevřenou papulou, jako když přijede na vesnici cirkus, na zimu sme úplně zapomněli. Zvlášť rozhoupanej, matrošem ověšenej druholezec při tahání klínů ze spáry a zpívání dotloukaný skoby, to se na písku nezažije! Najednou zaslechneme v poryvu větru známý jódlování – Hemeróóóýýýýýíííííííííídyy! Jde to z vrcholu! Tam na lavičce dopíjejí čutoru s burčákem Pitlík, Poupič a dlouhán Vláďa Tůma. – Zobáci, co tu děláte? Zkouší na nás vojenský móresy Pitlík. Márty bafá čibuk, je zachumlanej v nově ušitejch červenejch larysákách, hlavu má ovázanou pirátským šátkem a do ksichtu nám svítí jak horník lampou na helmě. – Co to máš, tys fáral na šachtě, plníš závazek k VŘSR? – Chlapiky, to je čelovka PETZL, halogen, chlapiky, to je čerstvej kapitalistickej vynález! (Lokomotiva Děčín pořádala družební zájezd do Chamonix a účastníci přijeli napakovaný nevídaným kvalitním matrošem.) – Pitliku, ale budem ještě lézt, ne? – Tovížejó! Tady máte Mártyho matroš. My sme už dost dehydrovaný a musíme doplnit tekutiny. – Totálně vyšťavený, škytnul Tůmič. Sešli sme dolů k Levýmu jižnímu pilíři a Pitlík ukázal na výraznej kout. – Paternoster, to si dejte! Pro mě s Karlem to byly předčasný Vánoce, poprvé, co spolu lezem, máme dostatek matroše. Navlík sem se do Pitlíkovýho postroje zn. Libero, v něčem podobným mě máma kšírovala do kočárku, a nacvakal na sebe propriety jako kladivo,

šťouradlo a žebříčky. I Karel se s gustem prohrabuje hromadou skob, klínů a karabin. S posvátnou úctou se navazujem na oranžovo-modrej halbzajl Edelrid. Sme vystrojený jak na Eiger, zvoní a cinká to na nás jak sáňky samoběžky. Na stávajícím štandu si můžeme dovolit přidat svoji skobu a provázat jištění smyčkou, takhle metodicky dokonale jištěný jsme ještě nelezli! Karel dolejzá k první skobě, cvaká modrý, zavěšuje žebříček se třema špriclema a stoupá na nejvyšší příčku. Pomáhám mu tahem lana, aby měl volný ruce a mohl zatlouct další skobu. Dotloukaná skoba zpívá óv-čá-cí. Cvaká oranžový, já mu teď taky pomáhám na oranžovým fousu. Jde to, akorát si moc nezalezeš, zato se nadřeš. – Chlapiky, jdeme na škopek, voni to umí, schovává ve váčku Martin fajku. Trojice mizí na cestě k chatě, zůstáváme na pilíři sami. Horní část koutu je převislá a opora v žebříčcích, když nohy nejsou rozepřeny o skálu, je mnohem labilnější, to je teprv mazec. Zaplať Pámbů je to jen jedna lanová dýlka. Teď nastupuju já, musím vytloukat naše skoby, aby nebyl řev, že jsme tu něco nechali. Teď teprv zjišťuju, že to, co vypadá ze země samozřejmě, je ve skutečnosti neskutečná makačka. Člověk sebou hází jak ryba v síti, sice nemůže spadnout, ale nemůže si nikde pohovět. Zlatej pískovec!!! Schoulenej na bobku, kladivo se pode mnou splihle houpá, odpočívám na posledních špriclích. Karel netrpělivě škube lanem, chce si povídat v teple s Pitlošem a ne mrznout na ztemnělý Bořni. – Já tu hákovačku jebu! Máme tam eště naše skoby? – Ne, nahoru už je to samej erár! Věším si všechno na sebe a beru kout na sokola, za chvíli jsem u Karla. – To byla brigáda a né lezení! Podáváme si ruce nahoře. Jen sme na chatě vlezli do lokálu, zamžily se nám oboum brejle, stejně tam bylo nahuleno, že nebylo nic vidět. Bylo slyšet řev a třískot sklenic. Míra Pořádek vybaloval z fusaku basu, Márty byl vyklopenej na židli v rohu a s nohama na stole, čepicí do týla, v jedný ruce fajfku, druhou mířil malíčkem a ukazovákem do protějšího rohu, kde seděli místní ochránci přírody a řval: – Pošlapu ti všechny tařice, parohááči! – Rozřežu ti špagát, ty chuligáne! – Na souši i na moři, porazíme agresoři! Chatař měl hubu od ucha k uchu, roztáčel pívo, běhal s tlačenkou a utopencema, co chvíli si utíral čelo do utěrky, s kterou sjížděl stoly i sklo. U sraženejch stolů

KARIMATKY NEKLOUŽOU

!

VŠECHNY MODELY 2010 NYNÍ S NOVÝM NEKLOUZAVÝM POVRCHEM „YATE - MICRO BRUSHED“ YATE spol. s r.o. Brněnská 371, 500 06 Hradec Králové Tel. +420 495 221 475 e-mail: [email protected]

www.yate.cz

Z E Ž I V OTA D R U H O L E ZC E už sedělo celý děčínský komando, baviči Pořádek & Poupa, Vláďové Pelc a Tůma, Pitlík Vostřel a další borci. Když Míra naladil basu a kytarista spustil: Urožáj byl vělikánskyj, ješčó boľše, čem amerikánskyj, přidala se k nám parta lezců z Ústí a i ochranáři pochopili, že dnes půjdou domů pozdějc. Rozjela se dařenka, o jaké jsem čítal v rodokapsech a trampskejch povídkách ze Sázavy, i na střelbu málem došlo. Stojíme s Pitlíkem rozkročený na pešunku panelový plochy před chatou a kropíme roští pod náma, nad hlavou nám na Velkým voze sviští horolezeckej Pámbíček, máme zakloněný hlavy, za zády masu nejlepšího znělce na světě a nic nám nechybí. Tmu proříznou světla v serpentině pod náma.

Míra Pořádek

Bořeň

– Žigul, to sou fízlové! Nemám povolenej civil! Pitlík mizí do stínu za dřevěnou šupnu. Místo esenbáků ale z auta leze asi osm chánovskejch řízků a hřebenama si projížděj napomádovaný vlasy. Jejich kápo má sebou mladičkou cikánečku, která dohání léta žvejkačkou a tvrďáckým přízvukem. Na první pohled je jasný, že choděj moc do kina – kožená bundojta, špičatá botojta, kebule jak Honza Travojta! – Ty, ne, to není dyskoteka? – Ne, to sou živí muzikanti, ale Dýp Párpl umí. – Ty, dylyna, chceš kudlu do břycha? Nedělej si kozy! – Ti řykam, nechoď do Šanova, ne! Bracha chodil do boxu! Bol tam dvakrát, prihlasiť a odhlasiť! Pitlík vystupuje vysmátej z úkrytu, ohníčky v očích pohasínaj. Travoltové zabrali stůl opuštěnej ochranářema a po pár pivech se přidávaj 52

ke zpěvu. Pak si půjčujou kytaru a hrajou Býtls a písničky z Pomády. Zpívaj fonetickou angličtinou, maj to náramně naposlouchaný a je to paráda. Zavíračka se nekoná, zevnitř dveří je klíč, sme ubytovaný na palandách v patře (16 Kčs/os/ noc pozn. překladatele). Rozjetou pařbu utne řev před chatou, travolťáci se sápou na Tomáše, nejmladšího z nás, kterýmu nebylo eště osumnáct. Míra Pořádek, největší chlap na Bořni, zavelel: – Horolezci se perou! Vyndejte karabiny! Vybíháme ven, každej v pěsti navlečenou štubajku, obkličujem zmítající se těla, Tomáš je vespod, ale cikáni ho pouští. – Co se děje? – Znásylnil naši ženu! – Jéééééééééééééééééé! Řveme, až se z Bořně sype kamení. – Jak to bylo? Vyšetřuje Míra.

– Nevim, udělalo se mi blbě a šel sem se vyblejt ze stráně. – Znásylnil Monyku! – Co si tam dělala, sama? – Já sem byla dole v křoví na bobku! – Takže neznásilnil, ale poblil! Di se umejt. A vy indiáni, děte do prdele! – Zavoláme polycajti! To bylo znásylnění! – Tak zavolejte, my deme na pivo. Ukončil Míra diskuzi. Velkej Travolta nechtěl ztratit glanc před partou a vymoh si na hostinským zavolat z výčepu. Míra se opět chopil velení: – Tomáš na pokoj, zalézt do spacáku, Pitloš taky a vodevři vokno, ať můžeš utíkat. Ostatní, stoly na svá místa a kdo není zapsanej v knize hostí, zapsat a všichni připravit občanky a držet huby. Serpentinou na Bořeň vystoupal dneska v noci druhej žigul, tenhle ale měl modrej maják a na dveřích napsáno, kde je Volant a kde je to Bez volantu. Do lokálu vešel pupkatej nadpraporčík s pobočníkem, kterej se včera začal holit a měl pořezanou hubu. – Ááááá, známé firmy, tak co to bude dneska? – Znásylnili Monyku, soudruhu! – Tuhle žabku? Kolik ti je? Mladej zkontroluj, jestli jsou všichni zapsaný. – Osumnáct! – Tebe sem se neptal, pocem a ukaž mi občanský průkaz! – Já ho eště nemám! – Hmm, a kdo tě znásilnil? Je tady? – Nevím. – A znásilnil tě vůbec někdo? Jestli nebudeš vypovídat, tak tě vodvezem do Kostomlat a tam to doktor zjistí! – Né do Kostomlat, né, to by mě tata zabil! – Tak jak to bylo? – Když já se stydím… a zbytek zašeptala nadpraporčíkovi do ucha. – Seděj ty občanky? – Ano, soudruhu nadpraporčíku, do jednoho. Je to zájezd horolezeckého oddílu Lokomotiva Děčín, vedoucí zájezdu Miroslav Pořádek. – Zapsal sis to? Tak sbal tu žábu, odvezem ji mamince, a vás vy holomci, jestli se mi dostanete do rukou dřív než za rok, zavřu až… No to už stejně ste! Za esenbákama zaklaply dveře, v lokále bylo ticho jak v kostele a od otevíranýho žigulíka bylo slyšet nadpraporčíka: – Vidíš mladej, takhle to dopadá, když se sere s cikánama na jednu hromadu. Od tý doby pro mě má rčení „Pořádek dělá přátele“ úplně jinej význam. text foto

Josef Novotný archiv autora

Z A J Í M AV É K N I H Y M O R AV S K É S K Á LY Vladimír Skýpala, Vladimír Wolf Od šedesátých let je to první komplexní zpracování lezeckých terénů na Moravě. Autoři stvořili dílo zahr-

nující Jevišovickou pahorkatinu, Pálavu, okolí Brna, Moravský kras, Moravské pískovce, Beskydy, okolí Moravské brány, Oderské vrchy a Nízký Jeseník, Hrubý Jeseník, Rychlebské hory. V publikaci proto najdete 300 skal, 84 mapek, 480 nákresů a 190 fotografií. Cesty odpovídají stavu z podzimu roku 2010. Jednotlivé kapitoly jsou graficky odlišeny, všechny cesty jsou vyznačeny v perfektních nákresech stěn či věží. Každá oblast je stručně charakterizována, takže zjistíte přinejmenším to, zda polezete po pískovci, vápenci či jiné hornině. GPS souřadnice jednotlivých míst jsou dnes téměř samozřejmostí. Inu průvodce, jakého si moravské skály zaslouží. Formát 21 cm x 15 cm, 520 stran, velmi kvalitní tiskařské a  knihařské zpracování, měkká laminovaná obálka. Vydal Vladimír Skýpala v prosinci 2010. Cena na www.horokupectvi.cz je 540 Kč, při platbě převodem je včetně poštovného.

S K I TO U R E N F Ü H R E R T I R O L Axel Jentzsch-Rabl, Johann Zagajsek Skialpinistický průvodce po stráních, žlebech a pláních Kitzbühlských Alp, Zillertalských Alp, Tuxerských Alp, Stubaierských Alp, Kaiser Gebirge až po oblast Rofany. Perfektně udělaná

pomůcka nejen pro superdobrodruhy, ale i pro vyznavače pohodových túr a sjezdů. Popsaných je přes 400 túr a variant, ke každé je výřez příslušné mapy, u většiny i nákres v barevném snímku. Ke knize je (jako u  všech průvodců z  Alpinverlagu) přiloženo DVD, na kterém naleznete nejen čtyři „namlsávací“ filmy, ale také kompletní jednotlivé túry, které si můžete vytisknout a průvodčíka nechat doma. Kdo má mobil s ope-

račním systémem (Smartphone), může si data nahrát do něj – a je to! Více najdete na: www.alpinverlag. at/buecher/skitourenfuehrer_tirol.html Jenom ty lyže a  morál už závisí na vás… Formát 22 cm x 15,5 cm, 384 stran, celobarevný tisk, měkká laminovaná vazba. Vydal Alpinverlag Wien v listopadu 2010. Cena na www.horokupectvi.cz je 840 Kč, při platbě předem je poštovné v ceně. Reinhold Messner

Z Á PA D N Í S T Ě N A Pod sebou propast, před sebou vítězství Vrchol na dosah, propast pod ním. Světoznámý horolezec a bojovník za záchranu životního prostředí

Reinhold Messner líčí v  nejnovější knize dramatické výstupy, které protkává úvahami o smyslu horolezectví a devastaci přírody. Spolu se svými dvěma kamarády se horolezec Messner pokouší zdolat západní stěnu Ortleru cestou, kterou dvě stě let nikdo nepoužil. Výstup má dramatický průběh. Horolezci uvízli na svislé stěně v  tisícimetrové výšce. Situaci komplikuje hustá mlha i obrovský ledový převis nad nimi. Cesta zpátky však není možná, a zbývá jen únik směrem vzhůru. Messner se znovu musí spolehnout na své neomylné instinkty, které z něj učinily nejslavnějšího horolezce všech dob. Kniha nabízí kromě dramatických zážitků také obecnější úvahy o  horolezectví a  přírodě. Nechybí ani o úvahy o tom, jak si lidé přírodu uzpůsobují k tomu, aby jim mohla poskytovat konzumní zážitky. Vyslovuje se mimo jiné i pro uchování „nebezpečného prostoru hor“ i pro další generace. „Dobrodružství ZÁPADNÍ STĚNY jsou líčena mimořádně napínavým stylem a čtenář knihu doslova zhltne.“ – Stuttgarter Nachrichten „Úžasné dílo, jež umožňuje nový vhled do neuvěřitelného světa fenoménu jménem REINHOLD MESSNER.“ – bergbuch.info Nakladatelství JOTA, pevná vazba s přebalem (200 + 32 stran) běžná cena 348 Kč.

53

N A P U LT E C H

DIRECTALPINE TRANGO

RUKAVICE TRIVOR

Svrchní softshellová bunda s vynikajícími vlastnostmi a přijatelnou nízkou hmotností. Určena pro vaše náročné aktivity ve zhoršených povětrnostních podmínkách. Strečový materiál s parametry membrány Dermizax EV™ – Toray: 20.000 mm v.s./16.000 g prodyšnost. Anatomický přiléhavý střih, konstrukce s důležitými detaily (odvětrání, prodloužený zadní díl, přelepené nebo podlepené švy), špičková technologie (nalaminované vodoodpudivé zipy a polyuretanové protektory) a účelový materiál tvoří vynikající technický model pro lyžaře, horolezce i turisty. Váha: 610 g. Barvy: černá, červená, zelená. I dámský střih. Cena: 6.990 Kč Více na: www.directalpine.cz

Volnost pohybu pro vaše ruce

THERMON Thermon je pružná, oboulícní pletenina, využívající rozdílných vlastností nekonečného vlákna Moira a příze Moira TG 900 konstrukčně vedených ve formě souběžných podélných sloupků. Výsledný úplet tvoří oddělené, plastické, ploché sloupky s jemným vlasovým povrchem. Těmi se materiál dotýká pokožky a odvádí tělesnou vlhkost, která je následně odváděna na vnější stranu úpletu. Vlasový povrch sloupků udržuje velké množství vzduchu jako tepelného izolantu. Thermon je určen jako základní vrstva do studeného prostředí.

Když už nemůžete lano, ledovcové šrouby, cepín a jiné zajišťovací prostředky smysluplně použít, protože se vaše rukavice změnily v mokré či zmzlé kusy látky, může se vaše dobrodružství změnit ve zlý sen. SALEWA vám proto dává do ruky kus výstroje, který budete chtít mít odteď stále s sebou: rukavice Trivor z materiálu Stormwall. Rukavice je větruvzdorná a přesto velmi prodyšná. Vaše ruce zůstanou teplé, suché a v maximálním pohodlí. Robustní vsazované prvky z kozinky v dlani a na prstech zajišťují správný chyt při všech aktivitách a to i při velmi studených podmínkách. Cena: 2.690 Kč více na: www.salewa.cz

Cena: 1.190 Kč Více na: www.rockempire.cz

GURU

Ponožky PAMIR

Všestranný sedací úvazek

Teplé ponožky s novým unikátním složením materiálu. Comfortrel XP je velmi hřejivý, který zároveň odvádí vlhkost od nohou. Unikátní vlákno Cupron (měděné vlákno) zabraňuje bakteriím, aby rozkládaly pot a tím zápachu ponožek, zároveň urychluje hojení otlaků při dlouhém nošení. Nestejná tloušťka vlákna pro optimální odvod potu. Elastický nárt. Bezešvá konstrukce. Výrobce: MUND, Španělsko Použití: turistika, horolezectví. Podzim až jaro. Doporučená MOC: 349 Kč Více na: www.yate.cz

Velikost: XS, S, M, L, XL, XXL Váha: 395 g (velikost M) CE • EN 12277 • UIAA Doporučená MOC: 1.290 Kč Více na: www.singingrock.cz

Tendon 7,8 mm Master Vynikající lano s nízkou hmotností a špičkovými parametry umožní jeho široké použití. V kombinaci s novou úpravou Teflon®Evo – Complete Shield je perfektní nejenom na ledy a mixy – pro skutečné znalce. Cena: 2.819 Kč/ks (50 m) včetně DPH

Univerzální helma pro všechny druhy aktivit – horolezectví, VHT, Via Ferrata i skialpinismus. Hmotnost: 409 g Rozsah velikostí: 53-62 cm Barva: bílá, modrá, oranžová Použití: skalní lezení, VHT, skialpinismus, lezení v ledu

TH / DDR – dámské triko, dlouhý rukáv, otvor na palec – 759 Kč TH / DDN – dámské spodky, dlouhá nohavice – 735 Kč Více na: www.moira.cz

 ergonomický design: inovovaná konstrukce nohaviček  inovované Rock&Lock spony  vyztužené navazovací body  polstrovaný pas a nohavičky: prodyšná PES látka s vysokou otěruvzdorností + perforovaná pěna EVA, průměr otvorů 5 mm + 3D stavba (struktura)  slot pro PORTER (nosič materiálu)  BMI systém

GALEOS

ALPIN TOUR LIGHT Cepín s minimální váhou, který by mohl být perfektním společníkem při vašich skialpových túrách nebo vysokohorské turistice. Hlava a topůrko cepínu je vyrobeno ze slitiny hliníku. Topůrko typu B. Cepín je k dispozici v těchto parametrech: 50 cm – váha 354 g, 60 cm – váha 385 g, 70 cm – váha 415 g. Cepín naleznete spolu s dalším vybavením v nabídce značky Climbing Technology, za kterou stojí více než 25 let zkušeností italského výrobce firmy Aludesign S.p.A.

Více na: www.mytendon.cz Doporučená MOC 1.738 Kč Více info na: www.elcon.sk 54

T AT R Y

KOTLOVÝ ŠTÍT 2. 601 m JZ – STENA Uzlový bod Gerlachovského štítu, v ktorom sa Gerlachovská rázsocha rozvidluje na dve ramená podkovitého pôdorysu, ktoré ohraničujú Gerlachovský kotol. Juhozápadné rameno, ohraničené Batizovskou dolinou, sa nazýva Dromedárov chrbát, ktorý má päť veží. Tie oddeľuje od Kotlového štítu štrbina pod Kotlovým štítom a od Dromedárovho hrbu zase Dromedárova štrbina. Výška JZ steny, ktorá spadá do Batizovskej doliny, je vysoká okolo 500 m. Prístup: zo Sliezského domu po červenej značke k  Batizovskému plesu a odtiaľ po neznačkovanom chodníku smerom k  Batizovskej próbe – a odtiaľ po skalách a suti pod stenu. Cca 1¾ hod. Alebo z Vyšných Hágov po žltej značke na Batizovské pleso a  odtiaľ pod stenu. Cca 2½ až 3 hod. Prehľad výstupov: 1. „Prostriedkom steny“ kl. V, 4 hod., AP/IV/28, K/2/976 J. Andráši, A. Puškáš – 2.VIII.1948 2. J. Michalko, M. Ondrejkovič, J. Žák – 26. VI. 1976, kl. V+, A0, 6 hod. Materiál: 10 skôb, 5 hex. 3. „Ľavý komín“ kl. IV-V, 4 hod., AP/ IV/30, K/2/977 S. Samuhel, Ľ. Vestenický – 9. VII. 1961

4. „Pravý komín“ kl. III, jedno miesto V, 5 hod., AP/IV/27, K/2/978 J. Gnojek, J. Sawicki – 5. VIII. 1934 1. zima: Rogowski, Udziela – 21. III. 1955 5. „Pravou stranou steny – rebrom“ kl. III, 3 až 4 hod., AP/IV/29, K/2/979 F. Ždiarsky, I. Urbanovič – 9. X. 1959 6. „Urbanovým žľabom“ 2 hod., AP/IV/34, K/2/980 O. Šimková, F. Ždiarský – 25. IV. 1961 text foto

Jozef Gurník autor

Knihy a vše ostaní o horách a lezení

55

A JDI ... A B Y C H N E B Y L Z AT R AC E N Máme tady začátek nového roku, a  tak tedy pro jednou netradičně udělám hned ze startu něco pro drtiče a  číslaře. A  začneme hned tím největším. Chris Sharma už nějakou dobu žije i se svou přítelkyní ve Španělsku, ale až na krásná videa od Sender Films a  Big UP Production o  něm v  poslední době moc slyšet nebylo. Ovšem na vavřínech neusnul a činil se. Výsledkem jeho snažení je nová darda za 9a+ v Olianě s názvem „Power Inverter“. Byly samozřejmě i různé zajímavé přelezy těch nejvyšších čísel a  za zmínku rozhodně stojí nová cesta v daleké Číně. Ano, i komunistická Čína se dočkala svého prvního kapitalistického 9a. V roce 2009 po sobě nikdo jiný než Chris Sharma zanechal otevřený projekt s  názvem „The Dumpling of All Evil“. Konečný přelez mu však zhatilo počasí, do Číny je to přece jen trochu z ruky, a  tak to nechal na někom jiného. A  tím někým jiným se stal Ethan Pringl z USA, který projekt na konci loňského roku přelezl a  nazval „Spicy Dumpling“. A  o  tom, že to není žádný nováček ve vysokých číslech určitě svědčí tři přelezená 9a za rok 2010. A  nejen pánům tvorstva se dařilo, i  křehké pohlaví zaznamenalo úspěchy. A  když jsme mluvili o Sharmovi, tak se podíváme i na jeho přítelkyni. Daila Ojeda na konci roku vylezla už třetí 8c. Prvním byla cesta „Fish Eye“ v Olianě akorát před rokem, druhým pak „Aitzol“ v Margalafu na podzim a pouť zakončila opět v domácí Olianě cestou „Full ekip“. Tři cesty v obtížnosti 8c má na svém kontě i Španělka Helen Alemán. Své vůbec první 8c v životě vylezla na začátku roku 2010 („Peti qui Peti“), pak následovala cesta „Inui“ a loňskou sezónu zakončila cestou „L’espiadimonis“ v Margalefu. Mezi 8céčkařky se zařadila také Slovinka Mina Markovic, která opět ve Španělsku, v oblasti Santa Lynia, přelezla cestu „Engravids escerps“. No a o přelez prodloužení této cesty s názvem „Engravids excerps extension“ za 8c/c+ se postarala zase sympatická Rakušanka Angela Eiter, která loni mimo jiné vyhrála také první místo na mistrovství Evropy. No a  dáme ještě jedno zajímavé opakování. Dnes již padesátiletý Maurizio „Manolo“ Zanolla po sobě zanechal po celé Evropě vel-

56

ké množství vysoce technických cest toho nejvyššího stupně obtížnosti. Samozřejmě, tyto kolmáče za posledních 20 let lezení převislých dard trošku vyšly z módy a začaly upadat v zapomnění. Ale sem tam se přece jen někdo najde a vybere si nějaký zajímavý špek. Tentokrát si Američan Cody Roth vybral v Chorvatsku 20 metrů dlouhou linii s názvem„Malvasia“. Původní Manolova obtížnost 8b+ mu však moc neseděla, přece jen od roku 1988 se už něco i ulomilo, a tak po 10 dnech nacvičování a  následném úspěšném přelezu se nesměle zmiňuje o 8c+. Jo a abych nezapomněl, bylo to první opakování cesty vůbec. Na závěr sporťácké sekce dáme trochu demotivace. A  aby náhodou neprskali bouldristi, že jsem na ně tentokrát zapomněl, tak tedy bouldering. Devítiletá Brooke Raboutu vylezla v Huecu Tanks boulder s názvem „10-10“ v  obtížnosti V9/V10 (7C/C+). A že je těm starším to příjmení nějaké povědomé? Tak vzpomeňte na devadesátá léta a knihu Rock Stars. V ní nalistujte jméno Didie Raboutu a pak Robyn Erbesfield. Ti dva to dali dohromady a je z toho nejen talentovaná devítiletá dcera Brooke, ale taky dvanáctiletý Shawn, který loni vylezl své první 8b+.

A TEĎ JDEM NA TEN ZBY TEK Začneme v  Evropě. Pravidelným čtenářům je určitě notoricky známý Albert Leichtfried se svými famózními výstupy v ledu. A jelikož nechtěl měnit zažitou tradici, tak na první ledy letošní zimy vyrazil opět se svým dlouholetým parťákem Benni Purnerem. Na začátku prosince si vyhlédli led v Ötztalských Alpách, kterého si Albert nikdy dříve nevšiml. I když se obával, že díky výraznému foehnu bude led nelezitelný, vyklubalo se z toho zajímavé třídélkové dobrodružství v délce 120 metrů a obtížnosti WI6/M. Led nazvali „Pure Gold“ a  teprve později zjistili, že za mnohem lepších podmínek se led běžně leze pod názvem „Das gelbe vom Ei“ v  obtížnosti WI4+. Vytvořili tedy alespoň variantu pro nepříznivé podmínky. A přidám něco z Ostrovů. Podmínky ve Walesu jsou momentálně výjimečné a toho využil Pete Harrison. Vybral si cestu „Woolly Mammoths“ v  oblasti Scimitary Ridge v  Severním Walesu, která se v létě leze za E4 6b a  na prvních, převislých 15 metrech jsou všeho všudy tři špatné skoby a  zbytek je po vlastním. Nad těmito prvními 15 metry le-

tošní zimu narostl nádherný, jako Damoklův meč visící rampouch. Pete zimní výstup ohodnotil XI 10 a  pokud se potvrdí obtížnost, tak se bude jednat o nejtěžší mixovou cestu v celém Walesu. Je to ještě Evropa, nebo už Asie? No jelikož budeme mluvit o  centrální části země, tak asi už Asie. Tak jako tak, na konci podzimu se činili v Turecku Rolando Larcher a Luca Giupponi. Rolando byl, přesně podle hesla „pokud se tam podíváš jednou, dříve či později se musíš vrátit“, v nádherné horské oblasti Ala Daglar už potřetí. A i přes ne zrovna ideální počasí se dvojici povedl 400 metrů dlouhý prvovýstup v severní stěně Kizilin Baci. Cesta nazvaná „Red, Moon and Star“ (asi asociace na tureckou vlajku) má nejtěžší délku 8a/a+, ale obligátně je to prý 7b. Cesta čeká na opakování, stejně jako dalších 230 cest v oblasti, které vytvořili hlavně místní, bratři Recep a Zeynep Incé. No a když už jsme navštívili ten euroasijský stát, tak se tedy přesuneme do Asie. Začneme v  Karakorumu. A že je zima a nemůže se tam nic dít? Naopak. V pákistánském Karakorumu ještě nebyla žádná z pěti místních osmitisícovek vylezena v zimě. A to se rozhodlo tuto zimu změnit hned 5 expedic. Gashebrum II (8.034 m) si vzali za cíl Simone Moro a Denis Urobko spolu s Cory Richardsonem. Simone mimo jiné už v zimě vystoupil na Shisha Pangmu (2005) a spolu s Denisem na Makalu (2009). O Broad Peak (8.047 m) se bude snažit polská expedice pod vedením zkušeného Artura Hajzera, který jako zatím jediný zdolal v roce 2008 v zimě Annapurnu a o Broad Peak se už také v  zimě pokoušel. Dalším na seznamu je Gashebrum I neboli Hidden Peak (8.068 m). Ten si do hledáčku vzal Rakušan Gerfried Göschl spolu s Kanaďanem Loisem Rousseauem a Baskem Alexem Txikonem. Göschl je mimo jiné prvním Rakušanem, který stál v  roce 2005 na vrcholu Mount Everestu jak bez použití kyslíku, tak bez výškových nosičů. Po tom, co se Göschl „ohřeje“ na Hidden Peaku, má v plánu v létě vylézt na G2 novou cestu a  dostat se na vrchol K2 alpským stylem. Poslední horou, o kterou je v této zimě zájem, je Nanga Parbat (8.125 m). O zimní výstup se chtějí pokusit hned dvě miniexpedice. Poláci Tomasz Mackiewicz a Marek Klonowski a  Rus Sergey Nikolayevich sólo. Ani jeden ze tří horolezců zatím nemá zkušenosti s  osmitisícovkou. Tedy, držme palce.

Na podzim se samozřejmě lezlo v  Nepálu a  opět se vybíraly nové linie a  nezlezené vrcholy na šestitisícovky, kterých Nepál nabízí nespočet. První úspěch zaznamenala čtveřice francouzských alpinistů ve složení Max Belleville, Mathieu Detrie, Mathieu Maynadiera a Seba Ratela. Ti jako první vystoupili na vrchol Lunag II (6.830 m), nacházející se v oblasti Khumbu. Novou cestu v jihovýchodní stěně, přelezenou za tři dny, nazvali „Close the Door“ (IV, 5.5, 1.200 m). V plánu měli i traverz a  výstup na druhý vrchol Lunag I, ale kvůli celkovému vyčerpání nakonec z vrcholu Lunagu II na dvaadvacetkrát slanili pod nástup. Další prvovýstup se odehrál na velmi populárním a asi nejobtížnějším trekingovém vrcholu Lobuche East (6.119 m). Zde se realizovali Američané Joel Kauffman a  Jarad Vilhauer. Po patřičné aklimatizaci si vybrali logickou linii v jihozápadní stěně a  po 37 hodinách od opuštění ABC měli za sebou novou cestu „Night Terror“ (VI, WI5+, AI4, M7 85°). Jen pro připomenutí, Vilhauer byl v expedici, která za výstup severní stěnou Xuelianu Feng (6.422 m) obdržela v roce 2010 prestižní ocenění Zlatý cepín. A  jedem z  Nepálu do sousední Číny. Tady působili další dva členové z  úspěšné expedice na Xuelianu Feng. Americko-skotské duo Kyle Dempster a  Bruce Normand zde vytvořilo hned dva prvovýstupy. První, aklimatizační výstup na Mt. Grosvenor (6.376 m), kde celou cestu, dlouhou 1.000 metrů v  obtížnosti do WI4+ absolvovali za 15 hodin. Pak se přesunuli do základního tábora ve výšce 3.200 metrů pod obávaný Mt. Edgar. Vlastní lezení ve východní stěně začali ve výšce 5.500 metrů. První den zdolali 300metrový úsek s mixy do M6 a ledem do WI5. Druhý den je čekalo lezení v obtížnosti až do WI5+ do sedla ve výšce 6.200 metrů. Třetí den pak nenáročným terénem na vrchol a další dva dny jim zabral sestup. Kyle Dempster prohlásil, že jejich nová cesta „No Man‘s  Land“ (VI, WI5+, M6, 2.400 m) je to nejriskantnější a  objektivně nejnebezpečnější, co zatím lezl. No, že by další adept na Zlatý cepín? S  Asií se rozloučíme ještě něčím drobným pro sporťáky. Stéphanie Bodet a Arnaud Petit během svého cestování a lezení v Číně za sebou také zanechali krásný prvovýstup v  oblasti Yangshuo. Čtyřdélková cesta s názvem „Lost in Translation“

má velice vyváženou a lehce gradující obtížnost (7b, 7c+, 8a, 8a+). Nejtěžší délka cesty vede úchvatným a  dechberoucím stropovým převisem po obrovských krápnících. A  zase něco i  z  amerického kontinentu. Tedy tentokrát z té jeho jižní části. Stále více se do zorného pole lezců dostávají stolové hory Roraim Tepuis ve Venezuele. A tam se loni už podruhé vypravil věčný dobrodruh Stefan Glowacz, hledající ty nejodlehlejší stěny světa. Poprvé toto magické místo uprostřed džungle navštívil už na jaře roku 2010, kdy zde ještě i s Kurtem Albertem rozdělal novou cestu. Letos na podzim se k rozdělané práci vrátil a na počest zesnulého Kurta Alberta cestu spolu s Holgerem Heuberem za 10 dní od odletu z Německa dokončil. Název je výstižný – „Behind the Rainbow“ a nejtěžší délka z celkových 16 je adekvátní prvovýstupcům – 8b! A teď pryč z džungle, úplně na jih, kde panuje patagonské léto. A tady se děly věci. Adam Holzknecht a  Hupert Proder vylezli během neskutečně krátké doby dva symboly patagonských hor. Nejprve nastoupili do Superkuloáru na Fitz Roy, na vrcholu byli za 13 hodin a dalších 6 hodin jim trval sestup. Jelikož se ale nepokazilo počasí, jak je to v  Patagonii zvykem, přesunuli se pod Cerro Torre a klasiku „Compressor route“ vyběhli za 15 hodin a za dalších 5 hodin už byli dole na ledovci. Celý tento podnik jim zabral čtyři dny. A jsou i tací, co v Patagonii celý měsíc neuvidí ani jeden kopec. Američan Colin Haley známý třeba absolvováním celého traverzu čtyř patagonských Torres v  roce 2008 využil okna pěkného počasí k sólo přelezu cesty na Cerro Standhart z  roku 1988 od Američanů Jima Bridwella, Grega a Jay Smitha. Cestu „Exocet“ (500 m, WI5, 5.9) sti-

hl vylézt za 12 hodin těsně před tím, než se pokazilo počasí. Colin Haley ještě jednou. Čekání na počasí se mu v Patagonii evidentně vyplatilo a tentokrát už spolu s krajany Mikeym Schaeferem a Jensem Holstenem vylezl systémem ledových a  mixových žlabů, komínů a spár novou cestu „Jardines Japoneses“ (650 m AI4 M5 5.10 A1) na Aguja Mermoz (2.732 m) v horské skupině Fitz Roy. A  tentokrát skončíme slavnostně. Na konci roku 2010 obdrželi slovinští horolezci Franček Knez (55) a Silvo Karo (50) vysoké státní vyznamenání z rukou slovinského prezidenta Danilo Türka za jejich příspěvek k pověsti slovinského horolezectví a zviditelnění Slovinska ve světě. Za celou redakci gratulujeme! text

Martin Stolárik

Zdroje: www.up-climbing.com www.ukclimbing.com www.planetmountain.com www.bergsteigen.at www.climbing.com www.lezec.cz, www.horyinfo.cz www.lezeckarevue.cz

V listopadu přelezl Petr Resch svůj dlouhodobý nádherný projekt na kámen Dědek v  Petrohradu. „Nejkrásnější“ kámen v Česku si jistě zaslouží pořádnou linku a tím „Knockin‘ on heavens door“ s navrženou klasifikací 8C Fb bezesporu je. Klíčových 15 kroků a pak ještě 4 metry dolezu na vrchol jasně ukazuje trhlina v  pětačtyřicetistupňovém převisu. Celý problém lezení je v síle paží, neboť se leze prakticky bez stupů. Možná i  proto si autor troufá na tak vysoké číslo.

Petr Resch klepe na nebeskou bránu foto: Karel Heger

TUZEMSKÁ SCÉNA Tuzemské lezení zřejmě pod náporem sněžných a vánočkových kalamit rozhodně neoplývá za poslední dobu množstvím kvalitních výstupů. O to více však vyčnívají dva boulderisté, kteří zatnuli své prsty do jemnozrnné alpské i hrubozrnné domácí žuly. Adam Ondra přivezl koncem listopadu dva velmi hodnotné skalpy z Chironica, když přelezl nejprve boulder Big Paw a poté i „Sukovu“ záležitost „From The Dirt Grows The Flower“. Obě byly původně hodnoceny jako 8C, Adam si obě zapsal jako 8B+/C. Zajímavý je i způsob, jak se Adam popral s neexistencí mezistupňů v žebříčku na 8a.nu. Aby své postavení bodově nezkreslil, zapsal si pouze jeden výstup jako bodově hodnocený (8C), druhý pouze jako „archivační“. Petr Resch přelezl pár dní před Adamem svůj dlouhodobý projekt na petrohradského Dědka „Knockin‘ on heavens door“ s navrhovanou obtížností 8C. Aktivní byli před Vánocemi také bratři Stráníkové, kteří přelezli řadu parádních novinek i opakování v jedné z mála „zimních“ českých oblastí, Židově strouze nedaleko Bechyně. Novým nejtěžším boulderem oblasti je díky Martinovi stropový (jak taky v „Židovce“ jinak) problém Puma za 8A+/B.

57 5 7

&¼ÊÂV—¿ÆÉÆüѼºÂV—ÊÍ¸Ñ ºÑ¼º¿—ÄÆÌŸÀż¼ÉÀž—¸ÊÊƺÀ¸ËÀÆÅ

Maurice Wilson Dobrodruh Maurice Wilson nebyl horolezec, avšak byl jeden z prvních, kteří chtěli zlézt Mount Everest. A svůj záměr ohlašoval veřejně v tisku a jiných tehdejších médiích. Fakt, že nebyl horolezec, nás vede k přirovnání s neplavcem, který chce přeplavat řeku s tvrzením, že plavat se naučí dodatečně. Už v minulosti se našli extrémní dobrodruzi, Kolumbus je toho důkazem, ale i ten byl před objevením Ameriky odkojen pobytem v nesčetných přístavech a zatuchlých lodních kabinách. Přesto se však v hlavě mladého Maurice zrodil tento donquijotský plán – být první na Mount Everestu. Začala nejbizarnější kapitola v dějinách dobývání této hory. Maurice Wilson se narodil v roce 1898. Byl třetí syn ze čtyř sourozenců. Bezmeznou ctižádost zdědil pravděpodobně po otci, který se z nuzných poměrů domohl k poměrně dobře prosperující továrně na zpracování vlny v anglickém Bedfordu. Ve svých dvanácti letech se Maurice domluvil slušně francouzsky a německy. V roce l916 se přihlásil jako osmnáctiletý do armády a dosáhl hodnosti poručíka. V bojích první světové války byl nesmírně udatný, nicméně byl raněn do levého ramene a prsou a propuštěn z armády jako invalida. To se

mládí měli pocit, že nepoznali svět, odcestoval. Nejprve do New Yorku, jak bylo v té době módní. Ovšem život v New Yorku byl i pro maloměšťáka s dobrodružnou povahou trochu příliš divoký a povrchní. Jeho extravagantní povaha se zde jen těžko prosazovala. Své cíle se pak snažil zrealizovat také v tehdejším silně puritánském San Franciscu, ale také tam nenašel porozumění pro svoje svérázné chápání světa a náboženských tradic. I když se to v San Franciscu jen hemžilo různými náboženskými směry, neměl nikdo pochopení pro jeho svérázný buddhismus, kterým byl velice ovlivněn. V dílně jeho otce totiž pracoval jeden starý Číňan a ten dával Mauricovi pravidelně lekce buddhismu, které však sebevědomý posluchač filtroval do svého podvědomí způsobem jemu vlastním. Po nějaké době se rozhodl skoncovat s Amerikou a odcestoval na Nový Zéland. Zde se už zdálo, že zapustí trochu pevněji svoje kořeny. Zejména po existenční stránce. Začal se poměrně úspěšně zabývat zemědělstvím, pěstováním bavlny a dopravou zboží do své vlasti. Mauricovi však nešlo o komerční úspěchy. Toužil po mimořádném úspěchu, ve kterém by mohl uplatnit svého neklidného ducha a především sílu vůle, o níž byl mylně přesvědčen, že ji nabyl mnoha hodinami buddhistických cvičení a bezmezně jí důvěřoval. Prodal svoji živnost a odjel do Wellingtonu, kde si zařídil obchod, tentokrát s dámskou konfekcí. I zde se mu daří, ale parníky, které nepřetržitě připlouvají a odplouvají do různých světadílů, ho inspirují k dalším cestám. Již poněkolikáté tedy ukončí svoji živnost, sedne na parník a pluje kupodivu opět do Anglie. Vědom si své síly zralého muže, cítí se však stá-

Maurice Wilson

zřejmě velice dotklo jeho cílevědomé povahy. Myslel si totiž, ba byl o tom hluboce přesvědčen, že je předurčen k překonávání nevyšlapaných cest a nepřekonatelných překážek. Jen co trochu zapomněl na hrůzy války, začal se zapojovat do civilního života. Práce v otcově továrně se mu zdála poněkud stereotypní a nudná a jako mnoho válečných vysloužilců, kteří pro své Expedice z roku 1922, Mallory první zleva

58

le nešťastný. Chybí mu extravagantní cíl, pro který si myslí, že je předurčen. Na lodi do své vlasti se setkává s indickým jogínem, který mu imponuje svou duševní disciplinovaností. Toto setkání mělo pro něj mimořádně rozhodující význam. Jeho melancholické povaze se konečně dostalo náznaku cesty, po níž by mohl v příštích letech jít. Londýnské počasí mu ale nesvědčí. Stále častěji dostává prudké záchvaty kašle. Jeho sebevědomí je otřeseno, odmítá však zastaralé lékařské praktiky a věren své extravagantní povaze, volí si i v tomto směru průkopnické metody léčby. Svým přátelům tvrdil, že podnikl nějakou jogínskou ozdravovací kúru, ale pil celý měsíc jen vodu. Po této kúře se cítí nejen neskonale šťastný, ale je i zdráv. Náhoda tomu jistě chtěla, že se při svých toulkách po Evropě setkal ve Freiburgu se skupinou lidí, již propagovali jógu. Od nich se mu dostala do rukou kniha, kterou pečlivě pročítal v útulné kavárničce. Nadchly ho pasáže o nadlidských výkonech indických jogínů pomocí silné vůle. To byla přesně Mauricova parketa a myšlenka, již potřeboval slyšet. Bezpo-

chyby v této době v něm uzrával nápad umocněný setkáním se skupinou horolezců, kteří poutavě vyprávěli o svých relativních úspěších při zdolávání Everestu v roce 1924. Slyšel o Šerpech, kteří nosí těžká zavazadla přes ledovce a elegantně překonávají neschůdné horské překážky. Konečně cíl? Konečně může využít svou pevnou, nadlidskou vůli, o níž je skálopevně přesvědčen. Byl si jist tím, že bude první člověk, který zdolá Everest. Konečně by mu mohl naslouchat svět. V Londýně začíná okamžitě s okázalými přípravami, které jsou ve skutečnosti velice naivní. Maurice Wilson neměl totiž o horolezectví ani potuchy. Začíná však pilně studovat všemožné příručky předešlých expedic. Již tehdy muselo být logicky uvažujícímu člověku jasné, že je bez šancí. Rozhodl se, že se obejde bez velkých těžkopádných expedic a nekonečných transportů. Jen malinko chtěl pozměnit svůj plán, to když se dozvěděl o jedné houstonské společnosti, která měla v úmyslu přeletět letadlem nad Mount Everestem. Chtěl přemluvit tým, aby ho vysadili padákem v blízkosti Everestu, brzy však tento plán zavrhl. V jeho mysli se zrodila další absurdita, pramenící z jeho neznalosti horolezectví a zejména létání. Rozhodl se totiž zakoupit vlastní letadlo a do oblasti Everestu letět sám. Přes četné domluvy svých přátel apelujících na jeho nezkušenost odpovídal s úsměvem: „To všechno se mohu naučit.“ Zakoupil si tři roky starý dvouplošník Gipsi Moth a dal mu vznešený název: Ever-Wrest. Už při prvních letech bylo vidět, že Maurice není dobrý pilot, ale měl však vlastnosti, které ostatní adepti létání postrádali. Přes usilovnou snahu a pracovitost mu nedával let do Indie v otevřeném dvouplošníku 8.000 metrů nad mořem žádné vyhlídky. Byl by to tehdy problém i pro zkušeného letce. Přesto pracuje Maurice usilovně dál podle svých představ. Zakupuje si lehkou výstroj, spací pytel, stan, výškoměr a lehkou kameru se samospouští, s níž se chtěl na vrcholku vyfotografovat. Začíná také tvrdě trénovat. Na trati Londýn-Bedford-Londýn ho bylo možné spatřit s okovanými botami rozhodně kráčet za jakéhokoliv počasí. Když se mu zdálo, že načerpal do svých svalů již dost energie, odjel na pět týdnů do Walesu a zdolával hory v Lake District. Nějaká horolezecká technika nebo samojištění u něho nepřichází v úvahu. Místo toho, aby si najal horského vůdce, zlézá ve švýcarských Alpách relativně lehké a dostupné vrcholky. Nechává se také vysadit padákem nad Londýnem, údajně proto, aby si ověřil svoje pevné nervy. Tisk samozřejmě pečlivě

sledoval (k Mauricově radosti) jeho počínání. Byl plně ve svém živlu. Začal přemýšlet o technickém vybavení svého letounu. Největším problémem bylo překonání větších vzdáleností, než jaké umožňuje kapacita jeho letadla. To řeší Maurice přidáním přídavných nádrží. Pečlivě studuje mapy, kde zaznamenává místa svých mezipřistání. Start si určuje na 21. dubna, přesně v den svých narozenin. Osud však připravuje tomuto pyšnému dobrodruhovi první lekci. Dostává silný a těžký zánět mandlí a doba odletu se stává nereálnou. Že by první varování? Ale Maurice nemůže nic

Podařilo se mu dosáhnout indického Guaderui. Ve dvou týdnech uletěl 8.400 km, ale stále není spokojen. V hlavě nosí jen Everest. V Karáčí poskytuje reportérům z Daily Expres velkolepý rozhovor. V Lelbalu však jeho cesta předčasně končí. Úřady mu odepřely přelet nad Nepálem. Wilson byl zoufalý. Za nějaký čas se už dalo očekávat monzunové období, a to už i Maurice věděl, že jeho úspěch je ohrožen. Šance se začínají rozplývat. Peníze také. Rozhoduje se prodat svůj Ever-Wrest a pokračuje dále v cestě do Darjeelingu.

Mt. Everest

odradit. Nasazuje svoji oblíbenou a osvědčenou léčebnou metodu. Ani druhé varování však nebere Maurice vážně. Při svém kondičním letu musí nebezpečně nouzově přistát, ale čas ho nemilosrdně tlačí. Ruttledge, vedoucí houstonské expedice, má už postavený základní tábor pod Mount Everestem. Wilson se začíná obávat o svoje prvenství. Jeho strážný anděl však bdí nad Mauricem zatím neúnavně. Ministerstvo letectví mu zakazuje start. Před novináři zlostně roztrhává telegram. 21. května však přichází konečně jeho den. Jeho těžký a přeplněný stroj se za ovací novinářů a diváků jen velice neobratně odlepuje od země. Našlo by se jen málo lidí, kteří tehdy věřili, že Maurice ještě někdy uvidí. Za týden však už Wilson přistává v Káhiře. Zde však přešlapuje delší dobu na místě, neboť mu není povolen přelet nad Persií, kde mezitím propuklo povstání. Musel by letět z Bagdádu do Bahreimu asi 1.000 km, ale jeho Ever-Wrest by nepojal tolik paliva. Konečně dostává povolení, ale musí si obstarat palivo ne příliš legální cestou přes anglického konzula.

Parta kolem Malloryho a Irwinga

Zde mu však odepírá průchod také sikkijský úřad. Nachází však pomoc u jednoho svého obdivovatele a průkopníka několika expedic k Everestu. Byl Wilsonem tak nadšen, že se uvolil doprovázet ho až do základního tábora. Excentrický Angličan ho však brzo omrzel a on se vrátil zpět. Mezitím nastal leden a Maurice se musel poohlédnout po dalších nosičích a pomocnících. Šerpové Tewanga, Rinzing a Tsering byli zkušení nosiči, kteří již 59

pod Everestem byli s několika expedicemi. Wilson byl nadšen jejich dobromyslností a obětavostí. Obstarali pšenici a zbývající výstroj. Maurice si ve volném čase upevňuje sebevědomí lovem tygrů. Hotel má předplacen půl roku dopředu. Chce zmást novináře, houstonskou expedici, nebo je to opět důkaz jeho sebejistoty a víry ve slavný návrat?

Hlavni láma z kláštera Rokgbuk

Poslední stránky Wilsonova deníku

Mallory

Nikdo neví. Jisté však je, že Maurice se vytratil z Darjeelingu opravdu po anglicku. Bez avizování, bez jediného slova rozloučení a bez novinářské pompy. Wilson a tři Šerpové, oblečeni v mnišská roucha, se brzy ráno vydávají na cestu k Everestu. Denní normu 25 až 30 km sice plní jen s největším úsilím, ale Wilson září spokojeností. Jednoho dne před nimi leží hornatá, tajemná a překrásně pestrobarevná země mnichů a duchů – Tibet. Asi po týdenním putování přes nesčetné přírodní nástrahy zapisuje šťastný Wilson do svého deníku: „Jsem ve výšce 5.220 m, vidím jasně Everest, je nádherný den.“ Po dalším putování zmizela i ta nejjemnější tráva a vítr byl stále silnější a dotěrnější. Všude kolem jen štěrk, skály, led a nepříjemný chlad. Náhle jako v pohádce se před nimi objevil klášter. Dorazili do Rongbuku. Ač byl mohutný, zdál se klášter se silnými zdmi v porovnání s okolními horskými masivy zcela nepatrným. Byli pozváni na audienci k vrchnímu lámovi, správci kláštera. I zde zapůsobilo Wilsonovo charisma a dostalo se jim požehnání. Po večerech vysedával Maurice sám ve stanu a zasněně se díval na nekonečný horizont, který má v Tibetu 60

své tajemné kouzlo. Po jedné z nesčetných meditací zapisuje Maurice do deníku: „Zítra budu stoupat.“ O jeho osudu je definitivně rozhodnuto. Počasí? To je ten nejmenší problém, který může Maurice ohrozit. Brzy zrána se probudil zpěvem asi tří set mnichů, kteří stoupali do kláštera k tradičnímu obřadu. Nikdo však nemohl Mauricovi rozmluvit, že se s ním nepřišli tito mniši rozloučit. Počasí mu přeje. Je nádherný slunečný den s azurovou oblohou. Maurice balí asi 20 kg těžký batoh a vydává se směrem k východnímu ledovci. Zde se však už k jeho údivu nesetkává s tak elegantní krajinou jako v nižších polohách, kterou vídával na fotografiích. Začíná spleť skalních útesů, ledových komínů a příkrých strání. Maurice se vůbec nevybavil sněhovými mačkami, protože se obával, že si zničí boty. Dne 16. dubna však zakládá ve výšce 6.250 m tábor 2. Začíná hustě sněžit. Zesláblý pojedl jen pár datlí a něco chleba. Po tomto skromném odpočinku se vydává opět na cestu. Nepřestává však sněžit a po několika dalších nucených přestávkách, nutných k načerpání nových sil, se rozhoduje pro návrat do bezpečí kláštera. Jeho zdraví je však silně podlomeno. Vrací se nachlazen, jeho oči jsou krvavě červené a hrdlo zcela vysušeno. Zatímco Rinzing vaří teplou polévku, zapisuje Wilson nečitelným písmem do deníku: „Nevzdávám se. Vím, že to dokážu.“ V místnostech studeného kláštera se začíná Maurice pomalu zahřívat. Spal plných 38 hodin. Hned po procitnutí však sestavuje s Rinzingem a Tewangem plán další cesty. Tsering opouští mezitím výpravu pro žaludeční potíže. Oba Šerpové mají tentokrát vystoupit s Wilsonem až do tábora č. 3 pod ledovcem. Zde mají na Wilsona čekat se zásobou potravin tak dlouho, dokud se nevrátí z úspěšného výstupu. Čtyři dny zůstává ještě v posteli. Pátý den po svém návratu se cítí ještě velice

sláb. Cítí velké bolesti v nohou a zraněném rameni, rovněž sněhovou slepotou zasažené oči nejsou ještě zcela v pořádku. Teprve koncem měsíce se mu začíná dařit lépe. Dne 1. května mu však silně natéká oko a levá část obličeje mu částečně ochrnula. Zkouší se opět vyléčit svou oblíbenou metodou – meditací. Dne 11. května zaznamenává: „Přišlo to, co chci. Příští ráno budu v každém případě pokračovat. Jsem rád, že to mám za sebou.“ Hned po rozednění opouští všichni tři klášter. Šerpové znají terén kolem východního sedla velice dobře a ve třech dnech dosahují tábora č. 3. Zde se utáboří a zakládají sklad potravin. Zatímco Rinzing vaří, poohlíží se Wilson po vhodné cestě k Everestu. Musel to být pro Maurice uchvacující a zároveň zarážející pohled na nekonečná sněhová pole. On však vidí jen a jen vrchol. „Ještě 2.100 m, vrchol již jasně vidím,“ píše ve svých poznámkách. Dne 16. května je překvapuje silný vítr a třeskutá zima je nutí zůstat několik dní ve stanu. 21. května se počasí umoudřilo. Wilson vyráží a Rinzing ho kousek cesty doprovází, aby mu ukázal bezpečnou cestu k hřebenu. Brzy se však musí vrátit pro potíže s dechem. Wilson bojuje sám. Čtyři dny trvá jeho strastiplná cesta. V třeskutých mrazech nocuje pod skalami, lapá po dechu, ale škrábe se stále výš a výš. U severního sedla ho však překvapuje neschůdný ledový komín. Zde muselo být Mauricovi už zcela jasné, že Everest je ztracen. Více mrtvý nežli živý padá do náruče Šerpům v táboře č. 3. Tři dny leží zcela odkázán na péči Šerpů. Po celou dobu však nepřestává přemlouvat jednoho z nich, aby ho doprovodil do vyššího tábora. Na slib, že to bude Mauricův poslední pokus, konečně jeden souhlasí. Ani netuší, jak blízko je pravdy. Šerpové nejsou nadšeni jeho aktivitou a neustále ho přemlouvají ke zpáteční cestě. Nedbá však jako vždy jejich rad a 29. května se vydává na svou poslední cestu. Dne 30. května píše: „Jaký nádherný den. Vpřed.“ O kousek dál Maurice Wilson umírá. Byl oblečen do teplého pulovru a zelených flanelových kalhot. Takto ho našli Erich Shipton a Charles Warren při své cestě k severnímu sedlu. Zcela vysušené tělo odlepili od ledu a pohřbili obvyklým způsobem na vhodném místě. O kousek dál stál zcela větrem rozervaný stan. Erich Shipton vzal jen Mauricův deník. Záhadou pro všechny zúčastněné byly nepochopitelně chybějící boty. Snad se toulají pod Everestem dodnes. Tak skončil jeden z nejabsurdnějších pokusů o zdolání nejvyšší hory světa. text foto

Pavel Roháček archiv autora

„PŮLKY“ Omluva – doplnění U přehledu lan v M6/2010 str. 48 jsem udělal chybu u lan Beal. Vycházel jsem ze stránek distributora a u počtu pádů uvedl hodnoty výrobce, které jsou ještě přísnější než normy UIAA. V celkové přehledové tabulce tak došlo při srovnávání různých výrobků ke zkreslení. Správnou tabulku kvůli možnosti srovnání přetiskujeme celou. Všem zainteresovaným se omlouvám, Tomáš Roubal

Dvojčata Průměr

Výrobce

Typ

Rázová síla v kN

Počet pádů

Poměr opletu v %

Hmostnost v g/m

Prodloužení statické v %

Prodloužení dynamické v %

Posun opletu v mm

7,5

Mammut

Twillight

7,5

15-17

38

5,4

35

0

7,7

Beal

Ice Twin

7,3

16-17

40

37

8

36

0

7,8

Edelrid

Apus

10,3

20

33

42

6,4

27

0*

7,8

Tendon

Master

8,5

16-17

38

7

30

0*

7,9

Singing Rock

Gemini

8,3

16

39

7,3

33

0*

7,9

Tendon

Ambition

8

16-17

40

7,8

30

0*

8,0

Roca

Trek

7,7

14

43

8

34

0

8,3

Singing Rock

Accord

9,7

15

43

6,4

34

0*

8,5

Tendon

Master

8

14-17

48

8

34

0*

9,1

Beal

Joker

9,5

25

35

53

8

32

0**

Výrobce

Typ

Rázová síla v kN

Počet pádů

Poměr opletu v %

Hmostnost v g/m

Prodloužení statické v %

Prodloužení dynamické v %

Posun opletu v mm

7,8

Edelrid

Apus

6,7

8

33

42

9,2

29

0*

7,8

Tendon

Master

5,7

6

38

8

32

0* 0*

Poloviční lana Průměr

7,9

Singing Rock

Gemini

5,7

5

39

8

29

7,9

Tendon

Ambition

5,6

6

40

7,8

35

0*

8,0

Edelrid

Merlin

6,7

13

33

44

6,6

30

0

8,0

Mammut

Phoenix

6,3

8-9

41

8,5

30

0

8,1

Beal

Ice line

4,9

9-10

41

42

11,5

37

0

8,1

Roca

Migú

5

8

0

8,2

Edelrid

Kestrel

6,5

16

8,3

Mammut

Obsession

6,5

43

7,6

33

48

10

28

0

7-8

46

8,6

29

0 0

37

8,3

Mammut

Glacier Line

6,5

7-8

46

8,6

29

8,3

Singing Rock

Accord

6,3

5

43

11

33

0*

8,4

Roca

Fanatic

6

12

47

7,8

27

0

8,5

Edelrid

Shikra

6,2

8

47

11

31

0

8,5

Mammut

Genesis

6

12-14

48

9

31

0

8,5

Tendon

Ambition

5,5

12

46

6

35

0

8,5

Tendon

Master

5,5

10

48

8

34

0*

8,6

Beal

Cobra II

4,9

18-20

39

48

11,5

35

0

8,8

Beal

Pro mountain

5,8

11-12

44

47

7,8

34

0

52

9,5

30

0

49

11

34

0

53

7,6

28

0

53

7

29

0**

52

7,2

36

0

8,9

Roca

Tasmania

5,2

14

9,0

Beal

Verdon II

5,2

18-19

9,0

Roca

Strong

5,9

17

9,1

Beal

Joker

6

20

9,1

Tendon

Ambition

5,5

14

35

42 35

Pozn.: * lana jsou certifikována jako dvojčata i půlky ** lano je certifikováno jako půlka/dvojče i celé lano Lano Beal Pro Mountain je určeno pro horské záchranáře, proto má zesílený oplet. Lano Rocka Trek je určeno hlavně pro „chůzi“ – pro skialpinisty, přechody ledovců apod.

FOTOSO

UTĚŽ

Příroda a Lezení Fotografickou soutěž společně vyhlašují web Lezecká Revue a časopis Montana. Pro letošní ročník vyhlašujeme tyto základní kategorie: Hory a příroda (krajiny, panoráma...) Lezení (člověk a hory, skály, bouldery...) Experimentální fotografie na lezecké téma (koláže, montáže, reklamní fotografie...) Autoři nejlépe vyhodnocených fotek získají ceny. JAK ZAČÍT SOUTĚŽIT Nejdříve se zaregistrujte prostřednictvím formuláře (link na něj je na našem webu). Po registraci se vám otevře jednoduchá aplikace, pomocí níž fotky nahrajete do fotogalerie, kde si je mohou prohlédnout ostatní návštěvníci. Po ukončení soutěže 1. března 2011 soutěžní porota prohlédne všechny fotografie a zveřejní vítěze v jednotlivých kategoriích. PRAVIDLA ZASÍLÁNÍ FOTOGRAFIÍ Fotografie v  grafickém formátu JPEG bude každý soutěžící nahrávat přes formulář na foto. lezeckarevue.cz Fotky posílejte ve velikosti do 5 Mb. Ke každému tématu můžete vložit nanejvýš 3 fotografie. Všechny nahrané fotografie budou průběžně zveřejňovány ve fotogalerii. HODNOCENÍ FOTOGRAFIÍ Odborná porota vyhodnotí došlé fotografie, vybere nejzdařilejší v každé kategorii a výsledky zveřejní na webu Lezecká Revue a v časopisu Montana po 1. 3. 2011. Na základě hlasování návštěvníků webu bude také vyhlášena nejoblíbenější čtenářská fotografie. Máte tedy jedinečnou možnost vyjádřit svůj názor a ovlivnit výsledky soutěže tím, že budete sami hlasovat pro jednotlivé snímky na webu fotosoutěže. Konfrontujte tak svůj výběr s názorem odborné poroty, v jejímž čele je „Pepe“ Piechowicz! Soutěžící zasláním fotografíí do soutěže: a) uděluje souhlas se zpracováním zaslaných osobních údajů; b) poskytuje organizátorovi soutěže souhlas s publikováním svých fotografií v tiskové nebo elektronické podobě v rámci soutěže a při její propagaci v různých médiích; c) prohlašuje, že je autorem zaslaných fotografií. Organizátor soutěže si vyhrazuje právo změny pravidel a témat soutěže. Na výhru v soutěži není právní nárok.

61

Z ÁV O DY – D Ě T I

BOJE O LANŠKROUNSKOU KORUNU FINÁLE ZÁVODU TENDON CUP V LEZENÍ NA OBTÍŽNOST, 13. 11. 2010 V  sobotu 13. listopadu proběhl v prostoru lanškrounské horolezecké stěny letos již pátý závod v  lezení na obtížnost moravské sekce Tendon Cup 2010. Lanškrounská Koruna již tradičně uzavírá celý seriál závodů, a tak se zde uskutečnilo také vyhlašování celkových vý-

Urbáškovi, Martinu Šifrovi a Vladimíru Skalickému a  všem rozhodčím v  čele s  Miroslavem Dosedělem ze Svitav. V  Lanškrouně až na výjimky platilo, že ti nejlepší jen potvrdili skvělou výkonnost z  předchozích závodů. V  kategorii D se o  co nej-

Finále D, Luky Doleček

Finále A, B

sledků. Oproti loňskému roku sice o  trochu poklesl absolutní počet účastníků ze 100 na 93, ale vzhledem k nejmladší kategorii D, která sama o sobě měla přes 50 startujících, se o další ročníky neobávám. Závody u  nás v  Lanškrouně mají několik specifik. Troufám si tvrdit, že kromě náročného jeskyňovitého profilu stěny je to také vynikající kuchyně a promakaná organizace, která letos slavila nebývalý úspěch, když poslední závodník dolezl už ve tři hodiny. Jen škoda, že se tělocvična nedá „přifouknout“ a dochází k tradičnímu tísnění přítomných. Za to, že se i přespolní dostali domů včas, je potřeba poděkovat stavitelům cest Martinu Břízovi, Davidu

lepší umístění „poprali“ Matyáš Urban (HO Opice Lukavice) s  Jakubem Šenkýřem (H-Team Pardubice). Pomyslnou Lanškrounskou Korunu si na hlavu nasadil Matyáš, byť v absolutním pořadí dosáhl prvenství v Lanškrouně druhý Jakub. Mezi děvčaty nebylo co řešit. Hana Křížová (SASM Líšeň) zaváhala jen v  Orlové, jinde neopustila pozici nejlepší závodnice. Céčku až do června zaslouženě kraloval Petr Kliger (Yetti club Trutnov). „Bohužel“ jeho výkonnost ho katapultovala mezi ty nejlepší také v Českém poháru, a tak už po prázdninách v Tendonu nestartoval. I s absencí dvou závodů skončil na třetím místě. Boj o absolutní prven-

ství tak vzplál mezi domácím Zbyškem Černohousem (HK Lanškroun o.s.) a Matějem Plšičíkem (H-Team Pardubice). Zbyšek zaváhal v  kvalifikaci, takže si zasloužené vavříny odvezl do Pardubic Matěj, byť vítězem se v  Lanškrouně stal celkově pátý Jan Šilar (KH Horní Čermná). Mezi céčkovými děvčaty byly po celou dobu také velmi těsné rozdíly, takže o  konečném umístění se rozhodovalo zase až v  posledním závodě. Eliška Vlčková (Rocky Monkeys – Sokol Brno 1) potvrdila podzimní formu a vítězstvím v Lanškrouně si zajistila i celkové prvenství. Domácí Anna Peichlová (HK Lanškroun o.s.) bojovala s  nachlazením i  zrádností stropu úspěšně. Skončila druhá, ale to stačilo „pouze“ na celkový bronz. Absolutní stříbro totiž putovalo do Prostějova za

Finále D, Áda Jeníková

62

Terezou Sadílkovou (HO SK Železárny Prostějov), která v  Lanškrouně dolezla třetí. Chlapeckému béčku kraloval po celý rok Marek Škorpil (HO Opice Lukavice). Nezaváhal ani v Lanškrouně a  stylem start cíl zvítězil bez ztráty jediného bodu i v celém moravském seriálu. Do puntíku stejně to vypadalo také v béčkách u děvčat, kde se o to zasloužila Andrea Pokorná (HK Lanškroun). V  áčkách měla v  Lanškrouně největší motivaci průběžně nejlepší dvojice závodníků. Ti se v pořadí na prvních pozicích střídali, a  tak až do 13. listopadu zůstalo vše otevřené. Se stropem v Lanškrouně si nejlépe poradil Vítězslav Kučera (155 HO Vsetín), který skončil první i v absolutním pořadí. Druhý Jaroslav Vystavěl (SPL Pustiměř) sice předvedl nejlepší výkon letošního ročníku, nicméně to v  konečném pořadí stačilo „jen“ na třetí místo, když to druhé udržel i  ze čtvrté pozice v  Lanškrouně Michal Petřek (Rocky Monkeys – Sokol Brno 1). Soutěž děvčat kategorie A  se částečně rozpadla vlivem dobrého umístění v  Českém poháru, které některým závodnicím znemožnilo start v rámci Tendonu. Bohužel se mi však zdá, že těm ostatním se prostě už nechtělo. V podzimních závodech v Jeseníku a Lanškrouně tak v této kategorii už nestartovala žádná závodnice a první zůstala

už od závodů v Orlové Eva Křížová (SASM Líšeň). Ředitel závodů Jirka Černohous sice tvrdil, že za příznivým průběhem závodů je týmová práce, ale všichni víme, jaký podíl leží na něm, takže nelze než poděkovat jemu, všem pořadatelům z HK Lanškroun o.s., HK Horní Čermná a  sponzorům. Jmenovitě: ČHS, město Lanškroun, firmy Lanex Bolatice, Schott Lanškroun, Rem-Technik Brno, AIX Praha, Raveltik Kolšov, Vondra a Vondra Luková, čalounictví Martin Bříza Dolní Čermná, Sun-Sport Martin Joza Lanškroun, stavební firma Pavel Dařílek Žichlínek, kovoobrábění Hacura Linhartice a internetový obchod Horoknihy.cz text foto

František Teichmann archiv autora

Účast: 50 chlapců, 43 děvčat, nejmladší chlapec a děvče: Tomáš Cibulka (5 let) z Vyškova, Ester Kellerová z Horní Čermné (6 let).

kat C: (1999 – 1998)

2.

Jan Doseděl (Svitavy, HK Lanškroun)

Kat A dívky:

1.

Jan Šilar (HK Horní Čermná)

3.

2.

Matěj Plšičík (H-Team Pardubice)

Miroslav Doseděl (Svitavy, HK Lanškroun),

do Lanškrouna žádná z  dívek nejstarší kategorie nedojela.

3.

Jan Švec (Club Sportu Jihlava) kat A: (1995 – 1994)

kat B: (1997 – 1996) 1.

Marek Škorpil (HO Hopice Lukavice)

2.

Miroslav Doseděl (Svitavy, HK Lanškroun)

3.

Jakub Plšičík (H-Team Pardubice)

1. 2. 3.

3.

Eliška Poláková (HK Lanškroun)

Jaroslav Vystavěl (SPL Pustiměř)

kat C: (1999 – 1998)

kat D: (2000 a mladší)

1.

2.

Jaroslav Vystavěl (SPL Pustiměř)

1.

Eliška Vlčková (Rockey Monkeys, Sokol Brno 1)

3.

Pavel Krupský (Rockey Monkeys, Sokol Brno 1)

2.

Adéla Jeníková (H-Team Pardubice)

2.

3.

Sabina Večeřová (Rockey Monkeys, Sokol Brno 1)

Tereza Sadílková (HO SK Železárny Prostějov)

3.

Anna Peichlová (HK Lanškroun o.s.)

Hana Křížová (SASM Líšeň),

TC Morava kat D: (2000 a mladší)

kat C: (1999 – 1998)

1.

1.

2. 3.

Jakub Šenkýř (H-Team Pardubice) Lukáš Doleček (HK Lanškroun)

Matěj Plšičík (H-Team Pardubice) Zbyšek Černohous (HK Lanškroun o.s.)

1.

3.

Petr Kliger (Žacléř, Yetti club Trutnov)

kat B: (1997 – 1996) 1.

Marek Škorpil (HO Hopice Lukavice)

kat B: (1997 – 1996)

Eliška Vlčková (Rockey Monkeys, Sokol Brno 1)

1.

Andrea Pokorná (HK Lanškroun)

2.

Anna Peichlová (HK Lanškroun o.s.)

2.

3.

Tereza Sadílková (HO SK Železárny Prostějov)

Lucie Urbanová (Rockey Monkeys, Sokol Brno 1)

3.

Eliška Kubínová (HO Atlas Opava)

Matyáš Urban (HO Hopice Lukavice)

2.

Jakub Šenkýř (H-Team Pardubice)

Adéla Jeníková (H-Team Pardubice)

Výsledky děvčata:

1.

Tomáš Kocián (HO Komorní výtah Liberec)

Hana Křížová (SASM Líšeň)

2.

Vítězslav Kučera (155 HO Vsetín)

kat D: (2000 a mladší)

3.

Michal Petřek (Rockey Monkeys, Sokol Brno 1)

kat A: (1995 – 1994)

Výsledky chlapci:

2.

TC Morava 1.

1.

kat C: (1999 – 1998)

Matyáš Urban (HO Hopice Lukavice)

Vítězslav Kučera (155 HO Vsetín)

kat B: (1997 – 1996)

Kat A dívky:

1.

Andrea Pokorná (HK Lanškroun)

1.

Eva Křížová Brno (SASM Líšeň)

2.

Lucie Urbanová (Rockey Monkeys, Sokol Brno 1)

2.

Jana Bartyzalová (HK Pálavský věšák Břeclav)

3.

Natálie Drinková (Rockey Monkeys, Sokol Brno 1)

3.

Karolína Nevělíková (HK Pálavský věšák Břeclav)

Magnezium Klasické magnezium pro sportovní lezení. Čtyři provedení za super ceny. v pro de jní síti

Sáček: Koule: Tekuté: Kostka:

350 g 35 g 100 ml 56 g

H O V O RY Z   M O N TA N Y

P Ř E D P L A T N É 365,– za šest po sobě jdoucích čísel. Peníze je nutné odeslat tak, aby bylo možné identifikovat plátce. Abonentům k tomu slouží jedinečný variabilní symbol, který najdete na štítku s adresou na obalu zaslané Montany. Noví abonenti si mohou toto číslo (po zadání relevantních údajů) nechat vygenerovat na stránkách: www.montana.cz nebo si je nechat přidělit v redakci ([email protected]). Platit můžete bankovním převodem na účet číslo: 169897423/0600, poštovní poukázkou typu C (na adresu redakce) nebo poštovní poukázkou typu A (na účet).

PRE NAŠICH SLOVENSKÝCH ČITATEĽOV Predajná cena Montany je vyššia než v ČR, pretože časopisy idú cez dve distribučné spoločnosti. Nech už si o  tom čokoľvek myslíme, nemôžeme s tým nič robiť. Iba pokiaľ Montanu zakúpite u nás, môžeme garantovať rovnaké podmienky, ako pre českých čitateľov. Preto je najvýhodnejšie si Montanu predplatiť. Číslo nášho účtu pre predplatné na Slovensku je: 3002 850 301/3100 – Volksbank V  prípade, že ste sa pre predplatné rozhodli, môžete poslať peniaze na účet. V tom prípade pošlite na: [email protected] adresu pre dodanie časopisu a informujte sa na variabilný symbol platby. Po zaregistrovaní vašej platby môžete využívať všetky výhody určené pre predplatiteľov. Vďaka, Montana www.montana.cz

„Tož vitáj v Novém roku, súsede!“ ozvalo se z vedlejší vinice, když jsem po několika měsících zimního spánku přijel zkontrolovat stav svého vinohradu na jih Moravy. „No tož zdar, súsede!“ Odpověděl jsem „po našém“ – či po jejich(?) a ihned jsem pokračoval v konverzaci. „Také ti letos něco pomrzlo? Šak sém čúl (slyšel), že tu bylo pred Vánocama aj mínus 20 stupňů?“ „Tož něco mám chycené, ale jináč je to dobré,“ odpověděl s potutelným úsměvem. „Tož zdar, Montano v novém (dalším) roce!!!“ Chce se mi optimisticky vykřičet na lesy a hory a stráně a skály… a na bůhví na co ještě. „Tak jak je to s tebou?“ ptám se sebe sama. A sám si také odpovídám. „Tak něco je taky chycené, ale pořád je to dobré!“ Krize – nekrize, ta holka jede jak stará dobrá mašina! Za to můžeme především děkovat našim věrným čtenářům, abonentům, příznivcům, ale hlavně inzerentům. Protože díky náklonnosti inzerujících firem můžeme držet kvalitu, rozsah, ale hlavně prodejní cenu, což v dnešní době neustálého zdražování všeho je myslím velmi pozitivním jevem. A ON to vidí, a určitě nám drží palce! Jedno je však jisté. Bez každodenní práce, až té, jak se říká mravenčí, by to tak nebylo. V redakci si prostě nikdo nemůže dovolit zimní spánek tak, jak si to může zařídit to mé druhé vinařské Já. A jak se tak dívám přes rameno na kolegu šéfredaktora Roubala, jak zlostně buší do klávesnice a vyřizuje jeden telefonát za druhým, tak nabývám pocitu, že by si tu uzávěrku také nejraději přesunul až na jaro, aby to všechno stihl. To však nejde! Některé lidské činnosti holt nejsou ovlivněny Přírodou, ale termíny! Jinak by Montana mohla vycházet jednou za rok, jak „vychází“ nové vínko z mého sklípku. Rozdíl je ovšem v tom, že u vína nevadí když stárne… Váš

ČASOPIS PRO HOROLEZCE SKIALPINISTY A SKALKAŘE

1/11 (č. 131) ročník XXII (Hotejl XLV)

Vydavatelství a redakce: Moravské náměstí 13, 602 00 Brno

www.montana.cz www.horokupectvi.cz Horolezectví je nebezpečný sport a redakce nezodpovídá za škody na zdraví a majetku vzniklé při jeho provozování. Prosíme autory, aby uvedli celé jméno i kamennou adresu.

Vydavatel a šéfredaktor: Tomáš Roubal tel.: 541 243 333, 605 261 390 e-mail: [email protected] Jednatel a zastoupení na Slovensku: Jiří Růžička tel.: 541 243 333 e-mail: [email protected] Texty posílejte na: [email protected] Sekretariát: Radim Výrubek e-mail: [email protected] Stálí spolupracovníci: Jiří Novák, Vilém Pavelka, Martin Stolárik, Mike Jäger, Petr Piechowicz, Martin Krejsa, Hermann Erber, Tomáš Kerlin, Iva Šemberová Jazyková korektura: Eva Bublová Grafická úprava a sazba: Martina Petrová [email protected] © autoři článků Za věcnou správnost příspěvků zodpovídají jednotliví autoři. Autorem nevyžádané rukopisy a fotografie nevracíme. Redakce si vyhrazuje právo zveřejnit obdržené články na Internetu. Tisk: Moravská typografie, a. s.

– provozák a maskot Montany, víkendový vinař a milovník dobrého jídla a pití, a samozřejmě i krásných žen.

Vychází 6x ročně cena výtisku 69 Kč, roční předplatné 365 Kč ISSN 1212-7957 Registrováno MK ČR pod číslem E5208 ze dne 6.4.1990. MIČ: 46913.

Od 1. 1. – nová služba na www.montana.cz Každý pracovní den, nejpozději v devět ráno vám přinášíme přehled novinek z vybraných webů.

64

Posíláte-li k otištění článek svého kamaráda, vždy se ujistěte, že on s tím souhlasí. Není v našich silách kontrolovat identitu všech přispěvatelů. Denně odpovídáme na desítky žádostí, chcete-li, abychom vám odpověděli co nejrychleji, zkuste se řídit podle následujícího klíče:  Když nevím: [email protected] nebo telefon do redakce +420 541 243 333  Dotazy na předplatné, fakturace, distribuce atp.: [email protected] nebo +420 603 553 868.  Články, připomínky, náměty na zajímavá témata: [email protected].  Grafika, sazba: grafi[email protected]  Inzerce, stížnosti, pozvání na kávu apod.: [email protected] nebo +420 605 261390, +420 775 261390

Bankovní spojení: č.ú. 169897423 kód banky: 0600 název účtu: Montana – Tomáš Roubal Distribuce v ČR: společnosti holdingu PNS, a.s., Mediaprint & KAPA, s.r.o. Distribuce na Slovensku: Mediaprint – Kapa Pressegrosso, a.s. předplatné přes www.horokupectvi.cz Příští číslo vyjde 7. 4. 2011

Textová uzávěrka č. 2/11 je 7. 3. 2011 Uzávěrka inzerce po domluvě.

Rozcestník. Kranní kávě či čaji každý pracovní den nejpozději v9.00 přehled vybraných lezeckých webů.

www.montana.cz