99 Sk

Tádžický ráj – Pik Majakovského Údolí Wakhan a Pik Karl Marx Ledolezecké bonbónky Narviku Rosťa Tomanec Lake District Dolomity Volný přelez Erectissimy Lezecký trénink

6

L E Z E C K Ý

Č A S O P I S

2011

3,29 €/ 99 Sk

1

69 Kč

R O Č N Í P Ř E D P L AT N É 4 0 0 K č

WIZARD Freeride lehký cepín pro skialpové       !

FLAKE

"#$% &'%''&!(&)   *%'  $  +

CONTENTS

OBSAH

Editorial

Úvodník Pavel Vrtík

2

Komiks Vojtěch Dvořák

2

Co-mix

Tadjikistan as seen by Michal Kleslo

One month of travelling and mountaineering around Tajikistan

Kajícníků tádžický ráj – Pik Majakovského 6.096 m Michal Kleslo

4

Údolí Wakhan a Pik Karl Marx – měsíc v tádžickém ráji Petr Mazal

12

Ice-climbing in the most northerly parts of our continent

Ledolezecké bonbónky v okolí Narviku Albert Leichtfried

20

An effigy of Rostislav Tomanec

Rosťa: Otevřel jsem se jinému naplnění Tomáš Roubal

26

United Kingdom – the country where the “emotional” climbing was born

Nízkonákladové lezenie v Lake District Matúš Gombár

28

A bouldering trip across the States, part IV

Think Big! Tomáš Greksák

34

Marmolada – the queen of the Dolomites

Královna Dolomit Stoly

38

The next challenge in Stoupa’s recent years’ project no.1 – RP of all Erectissima pitches

Our national team in the training camp

Improve your climbing skills during this winter

High Tatras walls – Veľký Lomnický štít

Go for it...

Interesting Books

In our shops

Competitions

Epilogue

Volný přelez „Erectissimy“ na Cima Grande v Dolomitech Stoupa

40

Soustředění skalní reprezentace v Labáku 2011 Juráš

44

Lezecký trénink pod taktovkou Heleny Lipenské Helena Lipenská

48

Tatry Jozef Gurník

50

A jdi... Martin Stolárik, Petr Resch

52

Zajímavé knihy

54

Na pultech

55

Závody Petr Piechowicz, Tomáš Binter

58

Hovory z Montany Iva Šemberová

64

Chinesischer Turm, Bielatal foto: Mike Jäger

&¼ÊÂV—¿ÆÉÆüѼºÂV—ÊÍ¸Ñ ºÑ¼º¿—ÄÆÌŸÀż¼ÉÀž—¸ÊÊƺÀ¸ËÀÆÅ

ÚVODNÍK

Pavel „Bača“ Vrtík Další rok protekl kalendářem jako bystrý potůček mezi kameny. Při pohledu na data prvovýstupů v oblíbených průvodcích mne jímá strach. Kolik už jen to zbývá zim, než hlava či tělo řeknou, že tenhle výstup je poslední? Že by krize středního věku? Ta se přece zahání v  rychlých autech a náručích spanilých milenek. Ale srdce horolezce přece touží po něčem úplně jiném… Touží stále cítit přítomnost opojného nápoje prožitého výstupu. A tak se stále víc roztáčí kola a stále víc stoupá motivace vyrazit na další výpad. Ale kam dál?

Prohlížím stránky časopisů, odkud na mne dýchají významná jména. Jména prvovýstupců, z nichž mnozí již svůj poslední výstup dokončili. Některá jména jsou téměř neznámá, sladce spící v kostelním tichu lezecké historie. Tyto tiché dějiny schraňují ryzí duši alpinismu, kde vše, co existuje, je tím nepopsatelným tajemstvím našeho bytí v tomto světě. Tajemstvím získaným z  té nejčistší formy lezení – v  ničím nerušené samotě, kde nic nestojí mezi člověkem a přírodou – žádné ego, žádné pochyby, žádné tužby po ocenění či uznání. Jiná jména jsou dokola skloňována horolezeckými představiteli, psána tučným písmem a omílána v lezeckých diskusích. Žijeme dnes ve společnosti, která se stává stále hlasitější a křiklavější. Každá informace o výstupu je „dokonale zabalená“ a rychlostí světla dostupná na internetu ve formě prohyperlinkovaných článků a nablýskaných fotografií, kde každý extrémní prvek je řádně zdůrazněn, aby se potěšilo i oko široké lezecké veřejnosti. Tato hyperrealita se stává náhradou neuchopitelné hloubky původní, jedinečné zkušenosti. Tajemství je nahrazeno sebevystavováním. Velikosti výstupů jsou mazány tak rychle, jak jsou jejich minutové záznamy přenášeny do tepla našich

domovů. Ale osobní zkušenost nikdy nemůže být transformována do nějakého jednotného reportu, který by později příjemci zprostředkoval stejné pocity. Něco nedefinovatelného se touto přeměnou vytrácí. Avšak čím více se rozrůstá lezecká veřejnost, tím více je oceňována masová reprodukovatelnost těchto reportů nad historickým či osobním významem samotných výstupů. Nastává situace, kdy mnoho lezců je sponzorováno spíše pro to, co říkají nebo jak moc jsou známí, než pro to, co dělají. Většina záznamů o výstupech je psána sponzorovanými lezci a ztrácíme tak možnost objektivního záznamu lezecké historie, kdy se hodnotné výstupy lezců mimo sponzorské smlouvy dostávají do ticha lezecké historie. Aby naše vnímání lezeckého světa nebylo takto zkreslováno, potřebujeme více vzácných, „zásadních“ příběhů zrozených z  tiché historie. Příběhů prostých ega a  vychloubání, mísících smysluplnost života a  smrti. Příběhů přetavených do článků obsahujících otisk všeho toho, co je nám tak cenné. Proto pište víc …

Od příštího ročníku opět plánujeme začít s anketou, na kterou jste na tomto místě byli zvyklí. Máte-li své oblíbené (horo)lezce, které byste v ní rádi viděli, či je-li něco, na co byste se rádi zeptali, neváhejte nám poslat své názory. S díky, vaše redakce

Výtisk Montany pohodlně až do schránky Pomocí SMS si nyní můžete zaplatit aktuální výtisk (či libovolný jiný, maximálně rok starý). Prostě pošlete SMS ve tvaru MONTANA mezera, číslo časopisu, rok vydání, vaše jméno a adresu pro doručení časopisu na 902 11 90. Cena je 90 Kč vč. DPH za odeslanou SMS.

2

Příklad SMS: MONTANA 62010 JOSEF NOVAK KOUKOLSKA 842 PRAHA 9 199 00 odeslat na telefonní číslo 902 11 90 Po obdržení operátorovy zprávy o provedené platbě vložíme příslušný výtisk do obálky a odešleme na určenou adresu. Za službu odpovídá Advanced Telecom Services, s.r.o. Infolinka 776 999 199, www.platmobilem.cz

www.ispo.com

Poznamenejte si datum! Buďte i příští rok součástí světového veletrhu ISPO: od 29. ledna do 1. února 2012.

Kontakt pro návštvníky: EXPO-Consult + Service tel. +420 545 176 158 [email protected] | www.expocs.cz

ТА Д Ж И К И С ТА Н

Tádžikistán je země mnoha tváří. Země, která musela za svou bohatou historii čelit perským, arabským, sovětským a jiným útlakům . Země, jejíž povrch je z neskutečných 93 % tvořen horami a jejíchž 90 % obyvatel žije právě na těch zbývajících sedmi setinách nehornatého území. Země, kde pospolu žijí lidé 140 různých národností, ale kde se každý považuje za toho nejpravějšího Tádžika. Návštěvníci, kteří do této oblasti hrdých a upřímných lidí zavítají, jsou často uchváceni tím, jak jsou pohostinní. A to i přesto, že více než polovina obyvatel žije pod hranicí bídy...

Kajícníků tádžický ráj Pik Majakovského 6.096 m

4

Začněme – no třeba v Chorogu. Je to hlavní město Horního Badachšánu, autonomní oblasti, která zabírá skoro polovinu tádžického území. Přitom tu žije jen asi 180 tisíc lidí. Samotný Chorog pak má asi čtyři desítky tisíc obyvatel, jež jsou pamírské národnosti a náleží do náboženské větve ismailitů. Prostě malé město v řídce osídleném kraji na konci světa. Tedy spíše uprostřed Asie, ale v tomto případě to vyjde nastejno. Odevšad je sem daleko, letadlo sem nedoletí častěji než jednou týdně, i když jsou vypsány spoje na každý den. Cesta po zemi je pro každého, kdo chce ušetřit, horor. Pro toho, kdo volí pohodlí a rychlost za cenu vyšší než normální, je cesta tak jako tak ve znamení třinácti hodin v terénní Toyotě po mizerných silnicích většinou bez asfaltu. Takže se sem logicky moc lidí nehrne. Kdyby jen věděli, jaké hory je na konci trasy čekají,

určitě by jich sem přijelo více. Anebo by o tom alespoň uvažovali a pak by z pochopitelných důvodů zůstali doma nebo v kanceláři, tak jako každý rok zůstane většina horalů za pecí, aby si poté zanadávali v internetových diskusích na dvě základní témata – Češi v Tatrách nebo magnézium na písku.

bagáž na střechu a do kufru. Cílem je vesnice Daršai, odkud vyrazíme do hor. Hurá, už dneska odpoledne. Po všem tom několikadenním trmácení na trase Praha – Istanbul – Dušanbe – Chorog – Daršai. Naším cílem není nic menšího než pamírská šestitisícovka. Na jihu Pamír sousedí přes řeku Pjandž s Hindúkušem a právě na své

Naši pomocníci soumaři přicházejí dlouho po nás

První část treku vede suchou, kamenitou a štěrkovou krajinou

V Chorogu lze doplnit poslední zásoby, vyspat se v posteli, zajít si na poslední normální jídlo, dát si pivo nebo navštívit pamírskou botanickou zahradu. Na to všechno stačí bohatě jeden den, a to se ještě stihnete zajet okoupat do horkých pramenů Garm Čašma – samozřejmě strašně zdravých a léčících kdejaký neduh – nedaleko města. Slovy „nedaleko města“ rozuměj v pamírských rozměrech čtyřicet kilometrů. V devět ráno už stojí objednané Toyoty u dveří ubytovny a my nakládáme naši

jižní hranici se vypne do výšky nad šest kilometrů v Iškašimském hřebeni (jeho nejvyšším vrcholem je Pik Majakovského, kam směřujeme naše plány), v Šachdarinském hřebeni (Pik Karla Marxe) a Váchánském hřebeni (Kohe Pomir). Posledně jmenovaný leží zcela na afghánském území, první dva jsou zase výlučně tádžické. Hlavní část Iškašimského hřebene se táhne ve směru od severu k jihu od města Chorog po městečko Iškašim a končí v místě, kde řeka Pjandž (mimo5

ТА Д Ж И К И С ТА Н

Zvláštností pamírských hor jsou ovringy... ...visuté stezky, po nichž je možné dokonce hnát dobytek na horské pastviny

chodem antický Oxus, zdrojnice Amudarji) tvoří velkou zákrutu od jihozápadního proudění k severnímu. Iškašimské pohoří má dvě šestitisícovky, nejvyšší štít Majakovského s výškou 6.096 m a sousední štít Chorvschol (druhý název Akademika Berga) s výškou 6.091 m. Kromě nich má spoustu krásných pětitisícových vrcholů a solidní zalednění, díky němuž nejsou vysokohorské doliny ani krajina pod horami pouští úplnou, ale jen částečnou s četnými oázami.

Místo, kde se zastavil čas Cestou začalo pršet, což je tu v letním období nevídaná událost. I naši řidiči se diví, co se to děje, kde to jsme? V Badachšánu přece prší až v říjnu! A pršet nepřestalo ani v Daršaji. Batohy ukládáme pod stříšku a uvažujeme co s načatým upršeným dnem. Všeobecné sucho tu způsobuje, že i když mokneme, nejsme skoro mokří, vše se tu okamžitě odpařuje. Proto volíme start do hor, ať dojdeme aspoň někam výše nad vesnice. Ale nechceme se tahat s batohy, proto zkoušíme štěstí na oslíky. Ani nevíme, jak se po kišlaku rozneslo, že sháníme osly, ale do hodiny po našem příjezdu máme tři nákladem přetížené 6

soumary a tříčlenný doprovod. Chlapci nejsou zrovna levní, celková suma čtyři sta dolarů je pro ně solidní výdělek, ale co se dá dělat. Znají možnosti západních výprav a nám nezbývá než se přizpůsobit. První část treku dolinou Daršaidara vede suchou, kamenitou a štěrkovou krajinou. Nastoupáme vysoko nad hladi-

nu řeky a úzkou pěšinou ve strmém svahu obcházíme skalnatý kaňon pod námi. Jemně, ale vytrvale prší a krajina vypadá ponuře. Mlčky míjíme rozvaliny strážní věže, starobylé rytiny v kameni i zbytky pevnosti nad vesnicí. Po hodině pochodu nás čeká velká zvláštnost pamírských hor – ovring, visutá stezka. Do hladkých

skalních ploten jsou uchyceny kovové nosníky, přes které jsou položeny klády a prkna. To vše je vyplněno kamením, čímž vzniká na hladké skále stezka o šířce asi 70 centimetrů, po níž lze nahoru do doliny hnát dokonce dobytek. Tento ovring je jeden z posledních, které se dodnes používají. Do večera, během čtyř hodin pochodu, zvládáme ujít asi dvanáct

kilometrů, což je pro nás uspokojivý výkon. Nocleh organizujeme na náplavce u řeky mezi porosty vrb. Místo se jmenuje letovka (rozuměj salaš) Miondy. Skutečně je tu malá salaš a ustájené je zde i stádo ovcí. Večer déšť ustává. Naši soumaři jsou opravdu naloženi více, než by bylo radno, proto přicházejí dlouho po nás. Za tmy stavíme stany a vaříme jídlo.

Všude kolem, kde je aspoň trochu zeleně, se intenzivně pase. Proto je téměř nemožné najít zdroj vody, který by byl mimo dosah dobytčí moči. Hned druhý den tak začínají první z nás trpět poměrně silnými průjmy. Postupně nás tento „dáreček“ postihl všechny, byť s různou intenzitou a dobou trvání. Tak i druhý den je již poznamenaný snížením výkonu postižených jedinců. Jak jsme rádi, že máme oslíky. Ti z nás, kteří odbíhají každou chvíli za kámen, by „natěžko“ nemohli v pochodu vůbec pokračovat. Silné průjmy ostatně již zmařily jinou českou výpravu na Pik Majakovského. Do čtvrté odpolední postupně dosahujeme salaše Chanuk a rozhodujeme se zde zůstat. Někteří jsou opravdu zesláblí a závěrečný dvouhodinový úsek do cílové letovky Tung by už nezvládli. Propouštíme oslíky, poslední štaci si budeme muset odnést vše na zádech sami. Během dnešního pochodu jsme definitivně opustili zónu, kde rostou nějaké stromy nebo keře a dosáhli jsme pásma vysokohorských pastvin. Ráno stačilo zajít za roh, abychom si mohli poprvé vychutnat překrásné výhledy k hlavnímu hřebeni Iškašimského pohoří. Vrcholy na obzoru sice dosahují

Najít nekontaminovanou vodu je problém – všude, kde to jen trochu jde, se pase dobytek

Hlavní hřeben Iškašimského pohoří

7

ТА Д Ж И К И С ТА Н

Postupujeme po ledovci, jehož povrch je beze zbytku pokryt vrstvou sutě

8

spoLEHNOUT

SAMONAFUKOVACÍ KARIMATKY TO

P-L

ITE

Ukazuje se, že B je správně

EP AL

Ranní starty nejsou nikdy příjemné a kdo tvrdí opak, lže. Z vyhřátého spacáku se do mrazu nikomu nechce. Přibližně hodinu obcházíme ledovec až do sedla ve skalním hřebeni, který rozděluje jeho jednotlivé splazy. Dále to už bez maček nepůjde, proto během krátké pauzy nasazujeme ledovcovou výbavu. Vzdálený Hindúkuš začíná vykukovat na jižním obzoru. Nádhera. Nastoupíme do svahu a míříme nahoru. Hned zpočátku se kolem nás začnou objevovat ledovcové útvary zvané kajícníky. Zprvu jsou malé a nám se všem hrozně líbí. Je to taková zajímavost ledovcových hor se suchým klimatem, kdy vlivem slunečního záření vznikají ledové jehlany či sloupy podobné postavám v bílých pláštích – odtud jejich název. Postupně se jejich počet i výška zvětšuje a nám začínají lézt pomalu ale jistě na nervy. Neustálé překračování, přelézání a vyhýbání se kajícníkům začíná být nejen otravné, ale i velmi namáhavé a vysilující. Kajícníková pole jsou čím dál delší a rozsáhlejší, stejně jako terén čím dál strmější. Postup je velmi úmorný, také vlivem rostoucí nadmořské výšky. Pokud chceme dojít až na vrchol, čeká nás dnes převýšení téměř 1.200 metrů. V ledovci místy čelíme velkým trhlinám, jež musíme zafixovat lanem a překonávat zajištěni. Klasická cesta Budanova z roku 1947 vede na vrchol nejpravější částí jižního

N

Po krátkém odpočinku nadešel čas k přesunu do postupového tábora pod jižní stranou vrcholu Majakovského. Ráno nijak nespěcháme. Než vyjde slunce je stejně zima, tak co. Počkáme si, až nás teplo vyžene ze spacáků ven, v klidu se sbalíme a kolem deváté hodiny startujeme dále. I nad letovkou Tung se v létě ještě pase, proto jsou divoké ledovcové potoky kolem tábora vybaveny mosty, aby mohl dobytek bezpečně přecházet mezi chudými a spálenými pastvinami. Přes dva takové mosty, tvořené obrovskými skalními plotnami, se postupně přehoupneme vlnitým terénem kolem tábora do té správné doliny, která vede k ledovci a po něm zamíříme pod Pik Majakovského. Nejdeme všichni, průjmy si vybírají svou daň v podobě tří odpadlíků. Hned na kraji doliny se nám naskýtá první výhled na náš štít. Ledovec na jeho jižní straně začíná někde kolem pěti tisíc metrů a výstup nevypadá obtížně. Pomalu postupujeme dolinou, pochodujeme po suchých travinách, jež ještě před týdnem sytily stáda ovcí a koz. Brodíme potok a přes mohutné morény stoupáme do výšky okolo 4.600 m, kde si dáváme polední pauzu. Dál postupujeme po ledovci, jehož povrch je beze zbytku zasypán značnou vrstvou sutě. Výhled z této galerie v dolině je nádherný. Na jihu, daleko od nás, se strmí k azurovému nebi dvě špice ledově skalních vrcholů Imast a Akademika Berga, čímž vytvářejí překrásné panoráma konci doliny, za kterým se nám zítra začnou rýsovat o dalších tisíc metrů vyšší štíty afghánského Hindúkuše. Vzdálenosti v horách, jak známo, klamou. K místu postupového tábora pod jazykem ledovce, jenž stéká z jižní strany

můžete se

PO

Jaká daň se platí za čistou vodu?

štítu Majakovského, jsme šli ještě další čtyři hodiny a v závěru už toho měli někteří tak akorát dost. Ještě štěstí, že jezírka v ledovci vytvářela překrásné „fotomotivy“, čímž dávala zapomenout na útrapy chůze v pohyblivé suti. V závěru pochodu jsme ještě třikrát vždy museli vystoupat na další a další práh, protože tam se zdála být k noclehu lepší místa. I když to bylo vysilující, nastoupat vždy dalších téměř sto metrů výškového rozdílu, přesto se to vyplatilo. Pod ledovcem jsme našli pěkná místa na stany u zdroje průzračné vody, což byly dva faktory, jež se poslední dvě hodiny nevyskytly na žádném místě současně. Nadmořská výška zde byla těsně pod pět tisíc metrů. Poslední z nás dorazili společně se západem slunce, které se schovalo za protější hřeben. Okamžitý pokles teploty jim značně znepříjemnil stavění stanu a vaření. Během několika minut se ochladilo pod bod mrazu a postávání kolem stanu přestalo být příjemným. Rychle zalézáme, trocha nějakého čtení nebo poslouchání hudby a hurá na kutě – ráno vstáváme s rozbřeskem a hrneme se na horu. Výšku snášíme všichni dobře, a tak pokud nás nezradí počasí, může být vrchol náš.

TO

jen výšek kolem 5.600 m n. m., ovšem jejich majestátnost a mohutné zalednění nenechá nikoho na pochybách – ano jsme v Pamíru. Toto je nádhera, na kterou jsme se všichni těšili. Během dvou hodin pohodlného pochodu s minimálním stoupáním dosahujeme místa základního tábora pod štítem Majakovského na letovce Tung. Je tu pramen vody, místo pro stany a několik kamenných salaší bez oken. Náš vrchol však odtud stále vidět není. Zbytek dne věnujeme odpočinku a fotografickým procházkám kolem tábora. Relax přišel všem vhod, alespoň se můžeme zotavit z přívalových průjmů, které by mohly ohrozit vrcholové ambice každého z nás. Od druhého dne pochodu máme štěstí na krásné počasí, jež je pro tyto suché hory v nitru Asie tak typické – bezmračné nebe, nízké teploty a suchý vzduch.

SPACÍ PYTLE PRO ZIMNÍ OBDOBÍ PE

AK

Do konce roku

akce 1+1

zdarma! Více informací na

www.yate.cz

ТА Д Ж И К И С ТА Н svahu a dle popisu vyžaduje ve své střední pasáži několik délek jištění ve strmém ledovém terénu. Postup sněhovo-ledovým svahem mezi skalními výchozy se nám zdá zbytečně náročný, když napohled jednodušší cesta musí vést levou částí svahu. Pravda, v cestě je vidět obrovské trhliny a strmý výšvih vedoucí pod pásmo séraků, ale pokud se vyřeší toto místo, další postup je už lehký, po západním hřebeni přímo na vršek. Jde o to, zda jít známou cestou, nebo se pokusit projít jinudy, ovšem s rizikem, že se nám do cesty postaví nepřekonatelná obtíž a výstup tak nedokončíme. Volíme druhou variantu. Postupně přicházíme pod obrovské trhliny a je vidět, že stačí jednu přeskočit a mezi dalšími už lehce prokličkujeme. Nahlédl jsem do trhliny a viděl podzemní svět divutvorné krásy. Nahlížel jsem už do nespočetně trhlin, ale tenhle pohled zdaleka překonával vše dosud viděné. Vstup do trhliny byl úzký jen asi 60 cm, pod ním se však trhlina rychle rozšiřovala na několik metrů. Z převislého stropu visely girlandy rampouchů nejrůznějších délek. Dno trhliny spadalo v několika úrovních do hloubky asi čtyřiceti metrů a na každém patře bylo v ledu malé podzemní jezero – jako z knih Julese Verna. A na povrchu zemském kajícníky zježený povrch ledovce. Ledové sloupy zde už byly vyšší než

Povrch zježený kajícníky je čím dál těžší překonávat

Vrchol Pik Majakovského – 6.096 m n. m.

Chvílemi je jištění nutnost

postava člověka. Ostatní byli někde za mnou, neslyšel jsem je. Chtěl jsem počkat na lano, než budu překonávat tuhle trhlinu, ale nikdo pořád nešel, zima byla čím dál větší, tak jsem se po značném váhání rozhodl, skočil, rychle zakličkoval mezi kajícníky a byl pryč od křehkého okraje ledové díry. A odtud již bylo jasně vidět, že naše volba byla správná. Pod pásem séraků se objevila široká ledová police, která vedla lehkým terénem až na podvrcholový hřeben, čímž překonávala kritické místo jižní strany hory. Zdola nebyla vůbec vidět, a proto se nejspíš pro cestu nahoru nepoužívá, ačkoliv výstup tudy 10

byl nakonec mnohem lehčí, než průstup Budanovovou cestou. Strmý výšvih mezi kajícníky byl neskutečně úmorný. Vidím kluky pod sebou, ale jen dva – Tondu a Josefa. Ostatní to vzdali, protože z nich ledové špičky vysály veškerou energii, motivaci i chuť k dalšímu výstupu. Volám na Josefa, aby dole nechali jedno lano u trhliny, že nebude nutné. Počkám na ně tady, na začátku police, dál už půjdeme společně. Lano dole nechává Tonda, je na tom asi hůř. Nastupujeme na polici, která je přerušena velkou trhlinou. Zajišťujeme ji fixem, jež uchycujeme na šrouby za trhlinou. Trochu máchání cepínem a jsme zase na rovném ledu. Na podvrcholový hřeben vylézáme krátkým ledovým výšvihem, zasypaným prašanem. Někdy se to sekání stupů z doby alpinistického pravěku opravdu hodí. Výhledy jsou dokonalé již nyní – k afghánsko-pákistánskému Hindúkuši se přidal Šachdarinský

hřeben Pamíru na východ od nás. Jasně rozeznáváme dominanty štítů Marxe, Engelse a Moskevské Olympiády. Na hřebeni nás čeká větrem ubitý povrch, který nám dělá radost. Tedy jen do té doby, než skončí, což je brzy. I zde nás čekají na závěr kajícníci a malé trhliny. Doufali jsme, že tady pod vrcholem (5.950 m) už tenhle „bordel“ nebude, ale hora nás zkouší do poslední chvíle. Pochod po celodenní dřině po mírně stoupajícím hřebeni ve výšce šesti tisíc metrů je velmi vysilující. Je už notně pozdní odpoledne. Posledních pár metrů skalami je ale brnkačka. Z vrcholu obdivujeme neuvěřitelná panoramata nasvícená odpoledním sluncem. Je tu příjemně. Mrzne sice, ale díky absenci větru se dá posedět. Kluci dochází chvíli za mnou, je na nich vidět maximální spokojenost se svým dnešním výkonem. Cíle naší výpravy – nejvyššího vrcholu Iškašimského pohoří, štítu Maja-

Majestátní pamírské panorama

kovského (6.096 m) – dosáhli tři ze dvanácti účastníků. Ve vrcholové pyramidě nacházíme zápis ruské skupiny, která zde byla asi měsíc před námi. Dáváme si dvacet minut odpočinku a ve tři hodiny startujeme k sestupu. V první části na sebe čekáme, protože přechod trhlin vyžaduje jištění. Dole však vyrážím rychle k táboru, protože nemám čelovku. Kluci postupují za mnou společně – oni světlo mají. Po příjezdu domů a po konzultaci s redakcí American Alpine Journalu (světo-

vá evidence prvovýstupů) jsme zjistili, že námi použitá trasa dosud není popsána v horolezecké literatuře a že se tedy jedná o prvovýstup. Radost tak byla dvojnásobná. Prvovýstup: Pik Majakovského 6.096 m, 5. 9. 2011, levou částí jižní strany, 2B, Michal Kleslo, Josef Křena, Antonín Borovka text foto

Michal Kleslo archiv autora

11

ТА Д Ж И К И С ТА Н

Údolí Wakhan a Pik Karl Marx

– měsíc v tádžickém ráji No to zase bude dobrodružství... Tádžikistán – se vším jsou před odjezdem jen problémy, na internetu neexistují téměř žádné informace, nic nejde dopředu zařídit, žádné plynové bomby, vnitrostátní letenky... Opravdu, při cestě do této země nejde naplánovat téměř nic. Takové myšlenky se mi honily hlavou před naším odletem stále. Po patálii s pasy, kdy jsme téměř neodletěli, jelikož tádžická ambasáda ve Vídni nám pasy na téměř dva měsíce někam ztratila (a pak se jakoby zázrakem objevily), jsem se úplně přestával těšit a už jsem byl spíše smířený s tím, že nikam nepojedeme. Ale jak to tak u mě většinou bývá, nakonec hory i samotní Tádžikové předčili mé očekávání. Ale pěkně od začátku. Jednou za mnou přijela moje holka, se kterou všechny naše „výlety a výlezy“ absolvuji, a ukázala mi náčrtek mapy z nějakého ruského serveru. Byl tam Iškašimsko-Šakhdarský hřeben, jehož nejvyšším 12

vrcholem je Pik Karl Marx (6.723 m). Při pozdějším rozhodování, kam se letos vydat, padla naše volba právě na tuto zřídka navštěvovanou, ale jak jsme později zjistili, nádhernou a horolezecky zajímavou oblast. Představte si ty výhledy – na severu Pamír s jeho nejvyššími vrcholy, na jihu Hindúkuš a na východě velikány protkaný Karákóram. Cesta jižní stěnou a jihozápadním hřebenem, kterou jsme zvolili, není technicky příliš náročná, problémy zde mohou působit především zakryté trhliny a také proměnlivé červencové počasí.

Procházet se mimo silnici vřele nedoporučeno Vše začalo třídenním letem, se startem z Vídně, přenocováním v Berlíně, půldenním výletem v Rize a časným přistáním v Dušanbe, hlavním městě Tádžikistánu. (Kdyby vás zajímalo, proč jsme cestovali tak složitě, tak vám to nepovím, systém vyhledávání letenek a jejich kombinací je fakt nepředstavitelná a někdy hodně překvapující věda.) Hned po přistání, asi v pět hodin ráno, nám teplé klima v Dušanbe dalo doslova facku. Přes den se tu totiž teploty v tomto období pohybují kolem padesáti stupňů Celsia a v noci příliš pod třicítku neklesají. Hrůza, pokud nesnášíte vedro. Nejdříve nás čekala dosti dlouhá cesta do údo-

lí Wakhan (pro mě, který „miluje“ jízdu autem i autobusem, to byl vskutku zážitek). Nejprve z Dušanbe do Chorogu, poté do Iškašimu, a nakonec do údolí Wakhan, do vesnice Vrang. Cesta z hlavního města do Chorogu, která měřila zhruba 520 km, značená na mapě skoro jako dálnice, byla peklo – osmnáct hodin jízdy, rychlost nepřekračující průměrně 40 km/hod, nesnesitelné vedro. Druhá polovina cesty lemovala hranice s Afghánistánem podél řeky Pjandž (dále Amudaryja). Na pár místech okolo silnice byly dopravní značky s panáčkem, kterému odlétává utržená noha, hranice jsou totiž stále zaminovány, a tak se procházky mimo silnici tady příliš nedoporučují.

Dobrodružství pokračuje ve wakhanském údolí Po šesti dnech strávených v dopravních prostředcích jsme konečně dorazili do údolí Wakhan, které je z jihu sevřeno štíty Hindúkuše a ze severu již zmiňovaným Iškašimsko-Šakhdarským hřebenem, jemuž vévodí vrcholy Pik Karl Marx a Pik Engels. Ve Vrangu nám nabízejí osly, že nám dovezou bagáž alespoň k takzvané druhé salaši (těmito salašemi jsou v Tádžikistánu myšleny staré, dnes již neobydlené pastevecké přístřešky). Zdvořile odmítáme s tím, že to není náš styl. Na záda opět dáváme ty těžké bato-

Najít ucházející místo pro stan je tu občas problém

hy plné „konzerv, uzených kýt a lahváčů“, abychom v těch horách neměli hlad a žízeň. První den vycházíme z 2.800 m n. m. a nastoupáváme zhruba 1.000 výškových metrů. K první salaši docházíme úplně mrtví, ale je asi jedna odpoledne a my se rozhodujeme jít ještě dál. Cesta by z tohoto místa měla stoupat ještě o 400 metrů výše a poté zase klesat do zhruba 3.800 m n. m. Asi po pěti minutách přicházíme ke strži, přemýšlíme, kudy ji přejdeme, a zažíváme nejhorší chvíle z celého pobytu. Zkoušíme vylézt strží nahoru, ale terén je příliš strmý, každý kámen, kterého se chytáme, nedrží, vše se sype, klouže, asi po sto metrech v tomto terénu si začínáme uvědomovat, že tudy asi cesta nepovede. Tak se zase vracíme. Dolů je to ale ještě větší psycho než nahoru, ještě k tomu ty těžký k.... na zádech, které úplně mění těžiště a v tak těžkém terénu ústup velice ztěžují. Vracíme se zpět k první salaši, rozbalujeme stan a děkujeme všem svatým, že žijeme. Takové zážitky bych si klidně nechal od cesty. Další den nakonec od první salaše k druhé postupujeme nejdříve po úzké pěšině úplně vzhůru, odkud problematickou strž traverzujeme. Podobných strží se však na tomto úseku obchází několik, než se zase slézá k toku řeky Nišgar. Podél řeky docházíme asi po dvou kilomeÚdolí Wakhan v celé své kráse

13

ТА Д Ж И К И С ТА Н

Pohoří neustále nabízí magické pohledy

trech k druhé salaši. Od té cesta vede podél řeky až k vodopádu. Dál musíme suťovo-skalnatým terénem vystoupat strmě vzhůru. Nejdříve ale brzy ráno překonáváme jeden menší přítok. Zouvám boty a brodím se ledovcovou vodou, řeže. Na druhé straně říkám Ivě, ať mi hodí boty. Je to tak tři metry a ona se rozmáchává, jako kdyby chtěla tu botu hodit až na vrchol Marxe. A co se nestalo – bota končí asi metr před ní ve vodě! Jsem úplně na prášky, myslím na to, jak budu muset celej Tádžikistán prochodit ve „vejškovkách“. Naštěstí bota končí v malém vracáku a pořád se točí na místě. Nejdřív mi z úst vypadávají nadávky nejrůznějšího druhu, za chvíli se ale už oba popadáme smíchy za břicho. Po výstupu kolem vodopádu pokračujeme až do místa, kde se řeka široce rozlévá na kamenitém platu.

Čekání na Godota Další dny stoupáme po ledovci Nišgar až pod jižní stěnu „Karla Marxe“. Výstupová 14

cesta se zdá být z tohoto pohledu docela jasná, proplétačka mezi seráky a trhlinami až na jižní hřeben a dále po něm až na rameno „Marxe“ a traverzem na vrchol. Stan stavíme zhruba v 5.500 metrech na malém skalním ostrohu, přijde nám to jako nejbezpečnější místo, které má navíc tu výhodu, že zde odpoledne můžeme nabrat tekoucí vodu – z kamenů, po nichž malými čůrky stéká tající sníh. V této výšce setrváváme tři nechtěné noci, počasí nám nedovoluje pokračovat výše. Ve volném čase tak hrajeme šachy, nabíráme vodu, vaříme a já mačkám posilovací kroužek, z něhož mám ještě pořád natažené dvě šlachy na prstech. Dodnes lituji toho, že jsem si místo kroužku nevzal navíc bramborovou kaši, která nám došla po deseti dnech, i když jsme ji měli rozporcovanou na dní dvacet. No jo, hlad je hlad. Po třech dnech válení se ve stanu a odhodlávání se na to vykašlat, se počasí konečně umoudřuje a ukazuje nám svou světlejší stránku.

Brzy ráno vše balíme, nasazujeme mačky, do rukou bereme cepíny, navazujeme se a vyrážíme prostoupit jižní stěnu. Terén není příliš strmý, ale trhliny zakryté čerstvým sněhem nám dělají trochu potíže. Vše jistíme přes šrouby. Asi po 5-6 hodinách dorážíme na hřeben, do výšky asi 6.100 m. Na vrchol se prý chodí už z těch 5.500 m n. m., ale my si chceme výstup ulehčit a zkrátit, a tak zkoušíme najít tady nějaký flek pro náš stan. Daří se, dokonce ho můžeme postavit opět na kamenech, které vykukují ze sněhem zakrytého hřebínku. Nádherné místo. Po asi dvouhodinové úpravě místa zaleháme do stanu, s bolehlavem, ale také s radostí, že už nás od vrcholu dělí jen jedna etapa. To si alespoň v tu chvíli myslíme. Původní plán byl jeden den odpočinek a pak pokus o vrchol. Tyto plány nám ale opět hatí počasí – další den sníh, poté viditelnost na pár metrů a v den třetí je sice jasno, ale tak silný vítr, že jsme měli strach vůbec ze stanu vylézt, aby neskončil na le-

Po ledovci Nišgar stoupáme pod jižní stranu Piku Karla Marxe

15

ТА Д Ж И К И С ТА Н

dovci Nišgar. A tak zase úplně zdeptaní uléháme s tím, že když to bude jen trochu možné, tak druhý den balíme kufry a sestupujeme. Na rozdíl od předešlých nocí byl však takový zvláštní klid, ticho a i zima. V duchu doufám, že to znamená to, co jsem v takových situacích zatím vždycky zažil. A skutečně, ve čtyři ráno sice rozepínám zip předsíně a bojím se podívat ven, ale zbytečně. Je jasno, mráz jak v psírně a téměř bezvětří. Bereme na sebe vše, co máme, vaříme čaj, hurá do bot, maček, péřovek a vzhůru za dobrodružstvím. Jsem úplně nabuzenej na výstup, a proto do toho docela dupu, chvíli se propadám po pás do sněhu, chvíli jdu po firnu. Nejhorší jsou pasáže, kde se pod tvrdou krustou propadám do prašanu. Iva jde za mnou a vypadá docela dobře, ostatně to ona vždycky. Asi po dvou hodinách docházíme na jihozápadní hřeben, na rameno „Marxe“. Je to plato o velikosti tak tří fotbalových hřišť. Říkáme si, že vědět tohle dřív, tak zakempujem i tady. Postupujeme traverzem na hřebínek, z něhož je to na vrchol už jen pár metrů. Je dost nepříjemný, sněhové podmínky nejsou zrovna ideální a já pod odlamujícími se deskami sněhu začínám trochu nervóznět. Hlavně se začínám bát i tro16

chu o Ivu, která už toho má plné zuby. Po třech a půl hodinách šlapání, po dvanácti dnech pobytu, po téměř čtyřech tisících výškových metrů stojíme u bronzové plaketky Karla Marxe. Jsme na vrcholu – 6.723 m n. m. Ivu objímám, dávám jí pusu a jsem v tu chvíli tak nějak úplně mimo realitu, jsem šťastný, že tam stojím a svět mám pod sebou. Nejsem žádný dobyvatel vrcholů, dělám to právě kvůli tomu nepopsatelnému pocitu, po němž toužím pořád stejně dychtivě. Sáhnout si na dno sil, něco si dokázat, být jen s přírodou. Člověk by řekl, že jsou to jen fráze, ale pro mě je to realita, nekonečná touha stále něco takového prožívat. Výhledy na Karákóram, Pamír a Hindúkuš jsou neskutečné. Děláme pár fotek a sbíráme poslední síly k soustředění se na sestup. Zpátky je cesta fyzicky jednodušší, a tak jsme asi za dvě hodiny ve spacáku. Hned na pár hodin usínáme. Sestup až do Vrangu nám zabírá tři dny. Čtyřikrát méně času než výstup. Dole u druhé salaše potkáváme skupinku šesti Estonců, kteří se taky chystají pokořit „Marxe“. Ačkoli jde o maličkost, dělá nám radost i to, že jsme si vše nesli sami na zádech, žádní osli, žádní nosiči a ještě k tomu bez chození nahoru a dolů kvůli aklimatizaci. Tak si v duchu říkáme, že to

byl docela slušný sportovní výkon. Klobouk dolů před mou 50 kg vážící a 30 kg na zádech nesoucí Ivou. To říkám pořád, to nemůže být ženská. Však jí kamarádi říkají Ivane... Další dny strávené v údolí Wakhan nás přesvědčují o pravdivosti tvrzení psaném v průvodci Lonely Planet, že obyvatelé tohoto údolí, jsou strašně moc pohostinní. Ne občas a ne jen někdo, ale každý z nich nás zve domů na čaj, na něco k snědku, na popovídání si. Lidé tu jsou opravdu neskutečně přátelští a přívětiví. Nikde jinde jsem nic takového nezažil. Kde se v lidech bere taková vlastnost, proč jsou ti lidé takoví? Jsem rád, že je tato oblast opravdu zatím tak málo navštěvovaná. Všem, kdo touží po samotě v nádherných horách, po kontaktu s upřímnými a pohostinnými lidmi, po dobrodružství, doporučuji údolí Wakhan. Je to takový malý ráj na zemi. Člověk by si řekl (a také se občas někde dočte), že tam to bude nebezpečný, vždyť je to na hranicích s Afghánistánem, tam může jet jen magor... A ono to je úplně naopak. Ať jste lezci, trekaři, cyklisti či motorkáři, v téhle zemi si přijdete na své. text foto

Petr Mazal Iva Dolečková

Pár praktických informací a rad: Doprava: Do Dušanbe se dá dostat s několika leteckými společnostmi, cena letenek závisí na tom, jak dlouho dopředu jste schopní si ji koupit, a pak také různé slevové akce. Nejčastěji se létá s  Air Baltic, Turkish Airlines, Aeroflot. Anebo můžete dopravce zkombinovat a letět přes

Moskvu nebo Petrohrad (cena je asi 12.000– 18.000 korun). Vnitrostátní lety Dušanbe – Chorog zaštiťuje společnost Tajik Air, ale na to, že by se vám podařilo letět, zapomeňte, sehnat lístky je nemožné. Z Dušanbe do Chorogu tedy počítejte s cestou džípem 4x4, trvající něco mezi 14–20 hodi-

nami. Můžete jet i jinými (horšími) auty, poté ale počítejte klidně s dvojnásobnou dobou. Cena za jednu cestu džípem je asi 350 somoni za osobu (auto odjíždí, až když je plně obsazeno, čím dřív přijdete a domluvíte se, tím lepší místa budete na cestu mít). Z Chorogu do Iškašimu a dále do Vrangu můžete jet maršrutkou, ale ty moc často nejezdí, jeli

Na vrcholu Pik Karl Marx – 6.723 m n. m.

17

ТА Д Ж И К И С ТА Н

jsme proto opět džípem, cesta do Vrangu nás vyšla tak na 120 somoni. Peníze: 1 somoni – cca 3,50 Kč, peníze je lepší vyměnit už v Dušanbe, v Chorogu jsme snad ani žádnou směnárnu neviděli, jen banky, někdy vám peníze ale vymění i v obchodech. Dobré je mít půl napůl dolary a somoni.

Ubytování: S ubytováním hlavně v Dušanbe je to bída, hotely jsou buď v  šíleném stavu, anebo drahé tak, že za jednu noc by člověk zaplatil i 200 euro. Ideální volbou jsou tak tzv. Homestay, ve kterých jsou ceny ještě přijatelné. Není ale Homestay jako Homestay, v údolí Wakhan dáte za snídani, oběd, večeři a nocleh 10 $ za osobu a lidé jsou zde přívětiví a velmi pohostinní. Na druhou stranu v Dušanbe dáte za to samé i 30 $.

Staré vojenské mapy mohou být v Tádžikistánu dobrým pomocníkem

Web a informace: Mapy jsme našli na internetu, jde o staré ruské vojenské mapy, výborné, které není problém najít (http://pamir-alay-map. narod.ru/CentralAsia_CK42/Tajikistan_100000/ Scheme.html). Průvodce z Lonely Planet, které-

Zákres výstupové cesty na Pik Karl Marx

18

ho jsme s sebou měli, obsahoval docela aktuální informace. Počasí: Nejlepší a  nejstabilnější počasí je zde podle místních v srpnu, kdy jsou trhliny už téměř odkryté a prý ani tolik nefouká jako na začátku sezóny v červenci. Povolení a vízum: Vízum si zařídíte buď na ambasádě ve Vídni, nebo v  Berlíně. Pro vstup do autonomní oblasti Horní Badachšán potřebujete také povolení. To vám vystaví též ambasáda, je to jen nějaké razítko do pasu. Doporučuji obstarat si jej společně s vízy, jelikož v Dušanbe to může trvat i několik dní.

BELAY

ion

vat

inno

! )   '  lací Primaloft® : 8) ( 7       ')'(            '       #       "  ½ na šíř > JM?JM@    *  Direct Alpine   >  @ $      (  3 3  ' 9( % RG >RD9$@ + . JM MMM  92S?JM MMM *?2/24 h

GUIDE

ion

vat

inno

Velmi lehká, do detailu propra                  ! "    #  $  spolupráci s profesionálními  " % & '      #   ( )

 $( '  #     *

&

* 1 3  1 5  1 3  1 

+ . 20 000 mm H2O/20 000 g/m2/24 h

:   J K LMJJ N M P LMJL

 "     (  6  '      %   7   " % 8 9 :)       ; # < = >  <?@      A " '     < = $ " "  ' B9)C  D  

   " % : EFG=I!D<+F=1    ( 5

19 E D    R9:

V minulé Montaně jste si mohli vychutnat Norsko v podání běžných lezců, tentokrát vám přinášíme příběh o tom, za čím do Norska jezdí profíci. Albert Leichtfried a  Benedikt Purner se spolu s přáteli vydali do této země neomezených ledolezeckých možností. A po-

V OKOLÍ NARVIKU

kud máte dobrodružnou povahu, najdete v  následujících řádcích svou inspiraci možná právě i vy. Jenom vám příliš nesmí vadit zima…

20

Dobrodružství nelze naplánovat, člověk ho může maximálně připustit. Tohoto principu jsem se držel už jako malý chlapec a snažil jsem se ho důsledně dodržovat i při všech svých dosavadních akcích.

Samozřejmě, plánování cesty je pro úspěšný výlet důležitým základem. Bez důkladného plánování se vše změní v chaos. A kdo se chce nechat v superdrahém Norsku vést chaosem? To by mohlo znamenat zbytečné výdaje. Často jsem se celé týdny zabýval přípravou svých cest.

Ale když už se ocitnu na místě, nechávám dobrodružství volně plynout a nic dalšího kromě následujícího dne neplánuji. Teprve potom totiž může vzniknout něco neopakovatelného. Na sever jsme se chtěli vypravit už před lety, nicméně vyhlédnuté oblasti zůstávaly stále jen ve stádiu plánování, hledání informací a sepisování rešerší. Zažehávací jiskrou celé výpravy se stalo až pozvání od Norsk Tindeklubu na lezecké setkání na Lofotech. Nabídka hledat nové lezecké linie s některými z nejlepších alpinistů, jako jsou Marko Prezelj, Colin Haley, Aljaz Anderle a mnozí další, a přitom být zaopatřen denně čerstvou rybou, byla opravdu lákavá. Tak lákavá, že se k našemu tříčlennému týmu přidal ještě mladý Gerry Fiegel

se svým společníkem Paulem Mairem. Dříve než mělo dojít k velkému srazu na Lofotech, jsme chtěli strávit pár lezeckých dní na pevnině. Norové jsou velice málomluvný národ, pokud jde o vyprávění, nebo dokonce sepsání dosavadních lezeckých aktivit v jejich vlasti. Jenom díky velmi dobrému kontaktu na nějakého místního lezce vůbec můžete získat mlhavé informace o tom, kde jsou ještě nějaké šance objevit něco nového. Nakonec jsme se přece jen dostali ke jménu jedné oblasti – Sordalen. Tam snad najdeme něco zajímavého. Fajn, měli jsme první indicii, ale to mi nestačilo. Začal jsem zjišťovat všechno možné o tomto 40 km dlouhém údolí východně od Narviku. Podle Googlu vypadala celá oblast slibně, a to včetně

okolních údolí, směřujících ke Švédsku. Takže plán je jasný: Nejprve se dostat do Sordalenu a hledat tam něco, co tam ještě nikdy nikdo nehledal, a odtud s novými zážitky odcestovat na pohodové setkání na Lofotech. Jako vždy, když člověk cestuje za ledolezením, i zde záleží hodně na počasí, zejména na teplotě. V severním Norsku se stále mění směr proudění větru. Jde o to, zda momentálně převládá teplé proudění Golfského proudu od jihozápadu, či sibiřský chlad z východu. O napínavé zážitky proto nebývá nouze. Člověk zkrátka nemůže vědět, zda bude na letišti zklamaně přivítán +12 °C, nebo naopak radostnými -20 °C. A to je přesně to, co dělá lezení v Norsku tak přitažlivým. Benni byl už maximálně natěšený na slíbené hory ledu, Hannes přemýšlel, jak

Radost na slunci

22

Neuvěřitelné ledové struktury v cestě Flagbekken WI 5/6

I bivak může být příjemný

nejlépe rozdělit svou fotografickou výbavu, aby nepřekročil váhový limit 45 kg, Garry už nemohl potlačit nespoutanost a radost mládí a Paul se těšil na uvolněnou výpravu v naší čistě mužské bandě. Já si dělal trochu starosti, neboť jsem si podrobně nastudoval předpověď počasí. Po dvou dnech nás už neměl opustit Golfský proud, přinášející nepříjemné teplo. Život nám měl navíc znepříjemňovat déšť. Ale proč si dělat starosti? Tak jak tak už není cesty zpět. Polární Norsko nás přivítalo dvacetistupňovým mrazem. Všude kolem pohádková zima v různých odstínech bílé. Naše nálada se zlepšila už s prvními nádechy po příjezdu do Harstadtu. Vzduch byl suchý a studený. Pozdě večer jsme vyrazili džípem po ledové a uklouzané vozovce směrem k Lavangenfjordu. Ve slabém měsíčním světle jsme mohli vytušit první prudké ledové linie, a to hned vedle silnice. Přímo ve fjordu jsme našli perfektně umístěné ubytování. Base-camp jsme si zřídili u Tor-Erika Lindena, důvtipného sedláka, který objevil potenciál zimního lezení pro budoucnost místního turis-

tického ruchu. Odtud jsme vyráželi do různých směrů. V bezprostřední blízkosti Lavangenfjordu je zpřístupněna oblast s bezpočtem možností ledolezení ve všech stupních obtížnosti. Dokonce se vám může stát, že ve Spandsalen potkáte další lezce.

Takové setkání je na samém severu Norska raritou, a to i přes to, že jste v první místní oficiální ledolezecké oblasti. První den jsme si vybrali něco lehčího poblíž, přece jen jsme ještě cestu cítili v kostech. Nástup, který se zdál krátký, se ukázal, ostatně jak už je ve zdejším 23

Pohled do sněhovo-ledové pohádky

kraji zvykem, mnohem delší, než jsme očekávali. Tor-Erik nás při snídani ujistil, že má být do šesté odpolední světlo. S cestou „Søylafoss“ WI 6 jsme měli také víc práce, než jsme předpokládali, neboť jsme samozřejmě chtěli vylézt obě základní linie patrné na výrazné dvousetmetrové stěně. Už při slaňování se rychle stmívalo, ale bylo teprve pět odpoledne. Tor-Erik asi trochu přeháněl s délkou dne, přece jen jsme byli severně od polárního kruhu. U batohů nás už čekala naprostá tma. Čelovky nás uchránily od dlouhého bloudění zasněženým houštím. Už další den měl být ve znamení hledání nových cest. Zakreslili jsme si zajímavá údolí a linie ve stěnách do našich map a vyrazili na cestu do neznáma. Hlavně údolí směřující do Švédska se zdála mimořádně zajímavá. V blízkosti Bønes jsme uspěli. Výrazná a působivě příkrá linie se třpytila v chladném slunečním svitu. Na lezení bylo ale ještě moc chladno. Do údolí směřujících ke Švédsku přichází bez překážek chlad až ze Sibiře a bývá zde o deset až dvacet stupňů chladněji než jinde. S úsměvem jsme se proto vraceli k pobřežním oblastem a hledali si cíl někde na slunci. Známý a krásný „Flåg24

bekken“ WI 5/6 v Salangenu byl s -16 °C ten den tím pravým. Zdejší led má kromě klasické zelenomodré barvy ještě červenozlaté skvrny. Opravdové dílo přírody, zvláště ve slabé záři odpoledního slunce. Během lezení jsme si užívali „teplé“ slunce a slaňovali jsme až po jeho západu. Dnes byla cesta zpět lehká – přes zamrzlé jezero jsme na lyžích za chvíli přijeli zpět k autu. Předpověď počasí není moc dobrá, i tak jsme se přes stále chladné počasí vypravili další den do Bønes. Při -20 °C a větru kolem 80 km/h se zdálo lezení naprosto nemožné. Musel jsem uplatnit všechny své přesvědčovací schopnosti, abych Benniho přece jen přemluvil k odjezdu. Měl jsem prostě pocit, že by to dnes mělo vyjít. Po pár metrech chůze můj obličej naprosto ztuhnul zimou. Studená vichřice byla nesnesitelná. Asi po hodině jsme doklopýtali pod ledopád. Zdálo se mi ale, že u nástupu, asi 300 výškových metrů nad námi, musí být bezvětří. Zase jsem musel Benniho přemlouvat k další chůzi. Někdy má ale člověk prostě štěstí. Ledově studený vítr vál jen dole v údolí, u nástupu bylo opravdu bezvět-

ří a při nějakých osmi pod nulou nám už nic nebránilo prostoupit fantastickou, 250 m dlouhou linii v obtížnosti WI 6X/R. Nenapadlo mne pro ni jiné jméno než „Frozen Bønes“. Chudák Hannes na nás čekal s teleobjektivem ve vichru v údolí a namrzla mu špička nosu. Garry a Paul byli toho dne na cestě do Sordalenu, ale při -37 °C a vichřici se bez další diskuse ihned vrátili. Počasí se prudce změnilo a během 24 hodin získal Golfský proud takovou převahu, že ve fjordu bylo devět nad nulou. Vše zmrzlé v blízkosti pobřeží se začalo rozpouštět, ulicemi tekly proudy vody. Učiněný ledolezecký obraz zkázy. Ale my se nevzdali. Právě teď přece musí být v Sordalenu ty správné podmínky! Následující průzkumná výprava nás uklidnila. V chladném údolí vládly ideální teploty, a tak zde bylo co dělat. Na západní straně údolí se táhla jedna nádherná linie vedle druhé, některé až do výšky 700 m. Mimořádně těžké bylo už jen samo rozhodnutí, kde začneme. Během čtyř zbývajících dnů jsme s Bennim vylezli tolik ledolezeckých metrů jako nikdy předtím za stejnou dobu. Podařily se nám také dva skutečně hod-

Síla je ničím bez vnitřní koncentrace

notné výstupy naší lezecké kariéry. Jsou to čistě vylezené prvovýstupy cest „Stalker“ (700 m, WI 6/M7) a „remember Mi“ WI7/M8. Když se při lezení podíváte krátce dolů hlavní stěnou Stalkeru, máte pocit, jako byste snad uměli létat. Absolutní špičku výletu, mimořádně nejisté tři délky mixové pasáže cesty „remember Mi“ jsme věnovali Michaelovi Uhrmannovi. Volně visící tenoulinké kousky ledů v zlatavé žule přelezené čistě v osmém stupni mixové stupnice se tak staly vzpomínkou na našeho kamaráda. Člověka, který celý svůj život s radostí a energií hledal vlastní hranice.



%8ā 968&+8

4

A

UK

RO

CE

GA

N RA

KY ZÁR

Úplně vyčerpáni balíme svůj lezecký materiál a v hustém dešti odjíždíme na setkání na Lofotech. Opět, jako již mnohokrát, o našich lezeckých počinech rozhodovalo počasí. Už náš příjezd se kvůli bouři zpozdil o osm hodin. Při větru o rychlosti 200 km/h byly Lofoty naprosto odříznuty od okolního světa. Vlastní setkání bylo dobře zorganizované a my všichni jsme se těšili na společné lezecké průzkumy oblasti. Bohužel, vytrvalý déšť po celé tři dny a konstantní teploty nad nulou zredukovaly ledy na ostrově na minimum.

Š

Albert Leichtfried Hannes Mair



Každý z 25 druhů nalepovacích uší pro lyžařské i jiné helmy udělá z „průměrné“ ochranné pomůcky jedinečnou pokrývku hlavy!

Vysoušeč obuvi TeploUš Vám přináší komfort suchých a vyhřátých bot. Mokré nebo jen vlhké lyžáky jsou asi to nejhorší, co vás, kromě oblevy, může na horách potkat.

CH ! VÝ HŮ NO RU D

9

Samozřejmostí je také naše čtyřletá záruka!

text foto

%8ā  &5$=<

Š

Vysoušeče obuvi TeploUš jsou Vám k dispozici jak ve variantě s napájením z běžné sítě, tak z autozásuvky.

To ale nijak nezmírnilo motivaci lezců z celého světa. Sice nám nezbývalo než chodit po okolních kopcích, ale i tak jsme na ostrově zažili pár zajímavých lezeckých dní s obzvlášť působivou atmosférou. Po návratech z obdobných cest je mi stále jasnější, co vlastně hledám. Nejsou to velká slova ani čísla, je to prostě jen dobrodružství v jeho nejpřirozenější formě. Něco, co se nikdy nedá naplánovat. Něco, co se dá zachytit nanejvýš vnitřně. Něco, co člověka už nikdy neopustí.

PRO VÍCE INFORMACÍ NAVŠTIVTE WWW.TEPLOUS.EU

25

Rosťa: „Tak to jsem opravdu zvědavej, jak o tomhle napíšeš!“ zněla nejčastější věta od zasvěcených znáz á mých. Úsměv smíchaný se zvědavostí. Za „starých časů“ jsme s Rosťou mívali spory. On hořel pro lezení a dával mu doslova všechno, já sakroval nad texty, v nichž podle mě nedokázal potlačit sám sebe a ubližoval tak sobě a přeneseně i Montaně. Málokoho nechal chladným. Buď jej lidé milovali, nebo nesnášeli. Na přelomu tisíciletí byl zkrátka v tomto časopise„Rosťův věk“. Poté, co na stránkách věnovaných tréninku radil, jak se léčit bylinami a studenou vodou, přibylo spíše těch, kteří ho měli minimálně za podivína. Potom se vytratil. Faktem ale je, že tak jak se z pálenky po čase vytratí chuť kotle, v níž vznikala, a celá tak nějak zjemní, i Rosťovy texty se časem uležely. A už se nějaký ten pátek ozývají hlasy, co že s tím Tomancem vlastně je a jestli zase něco nenapíše. Minule se třeba ve svém předslovu o to zajímal Kmeťo… Po všem, co jsem o něm (a to i od něj samotného) v poslední době slyšel, mi bylo jasné, že toto nebude normální rozhovor. A taky že ano. Diktafon nakonec zůstal v tašce, a tak píši převážně svoje pocity, protože jinak to zkrátka nejde. A do hlavy se vkrádá neodbytný pocit, že si s výzvou jménem Portrét Rosti Tomance neumím poradit jiným způsobem než tím, za nějž jsem se na něj tehdy tak zlobíval…

V životě jsem, pokud vím, nebyl v Třinci. Telefon na upřesnění místa dojezdu nebral a nebýt zprávy: AVE, jsem doma. Přijeď, jak ti to vyjde *šťastnou cestu* ROSŤA, už už bych měl pocit, že je něco špatně… Hohe Dachstein 2.995 m n. m., na kříži 3.000

Otevřel jsem se jinému naplnění pak jsem šel do domu. Někdy si zkrátka ůž pomoci… nemůžete Po těch pár letech jsem úplně zapomněl, jak je Rosťa vlastně drobný. Srdečně jsme se přivítali a dali se do vyprávění. Později za námi přišla Rosťova první žena Lenka, která se cestou kolem stavila na pár slov. Přišly spolu s jejich šestiletou Viktorínkou. Ačkoliv se rozvedli, údajně si oba „rozumí líp než předtím“. Večer potom přijela Jana, žena, s níž už RT skoro dva roky žije a „je jeho druhým já a nejlepším kritikem, který mu pomáhá ukazovat jeho ego“. Jak k tomu Rosťa poznamenává: „Rozvod může být, ale dobré vztahy nemusí utrpět.“ VÍRA A LEZENÍ

Nelze nezačít tím, co už mnozí možná víte. Rosťa se s nasazením, s nímž kdysi lezl, vydal po duchovní cestě. Moudrost staré Indie mu učarovala. Pokora, skromnost a hledání v sobě samém se zrcadlí ve všem, co teď dělá. Spokojený a vyrovnaný muž. Od svého dospívání měl pocit, že „sem tak úplně nepatří“ a lezení mu na dlouhou dobu ukázalo směr. Se sportovním lezením přestal, tak jak začal. Rychle a rázně. Podle svých slov s tím neměl problém a otázce, jak si na nový režim zvyklo tréninkem zatěžované tělo, se jenom usmívá. Poslední dobou trénoval hlavně pomocí meditace, tak zkrátka jednou na podzim přestal lézt a na jaře už znovu nezačal. Prostě už v tom bylo moc toho „ega“ a přišel čas na změnu. V podkroví má stále boulderovku, nicméně dnes spíše jako dekoraci a vzpomínku na časy, kdy „to drtil“, na níž se příjemně protahuje tělo. Je sečtělý, rád cituje různé autory, nicméně spíše jako příklad či podobenství než jako autority, na něž by se nekriticky odvolával.

Byl dvak át v IIndii, di ale l navzdory tomu, dvakrát že tam má svá místa, kde cítí neobyčejný přísun energie, a rád by se tam znovu podíval, přestěhovat se tam nemíní. Jeho místo je tady. ŽIVOBYTÍ

„Řeknu ti tajemství, o každého je tady postaráno.“ Rosťa se živí výškovkami či jinými příležitostnými pracemi a na nedostatek obživy si nestěžuje. Někdy je jí více, jindy méně. Se stoickým klidem až tak moc neřeší, zda bude zítra na laně. Protože když bude zima nebo déšť, barva nebude schnout a nemá to cenu. Situace, na které si pamatuje ledaskdo z nás, zvládá Rosťa s nadhledem. Ničím, co nemůžeme ovlivnit, nemá cenu se moc trápit. Vše kolem nás je hra a jako na hru na to musíme nahlížet. „Musíme dávat a brát, dávat a brát, jde o věčný koloběh,“ vysvětluje s úsměvem. „A co ti, co jen berou?“ „Z toho jsou potom jenom nemoci a neurózy.“ Kaiser Franz Joseph, klas. D, 860metrová nejdelší ferrata v Rakousku, lanový most na vrcholu, Hochswab Gruppe, Eisenerz

Kobra, projekt, Višňové

ABADŽIKRA

Přiznám se, že v cíli jsem se nejprve zašel podívat na zahradu na legendární „altán“, který je stále ještě spíše boulderovkou, rozhlednou, dřevníkem a skluzavkou (či sjezdovkou), než altánem. Až 26

Abadžikra je pojem. Pozdravem „Aba“ se mladí na Ostravsku zdraví při příchodu na boulderovku. O co vlastně ale jde? Rosťu prostě kdysi zaujalo, jak na Yujiho při lezení křičeli „Gamba!“. Cítil v tom zvláštní energii, ale zároveň mu bylo jasné, že bude potřebovat svoje vlastní slovo. Po čase vymyslel, či spíše „k němu přišlo“ slovo abadžikra. Hned poznal, že to je ono. Těm, co se ptali po významu, neměl potřebu vše složitě vysvětlovat. Kdoví, jestli by pochopili. „Tak jsem začal říkat, že je to peruánský bůh síly,“ přiznává s úsměvem.

Laserer Alpin Klettersteig C nad Gossausee pod Dachsteinem, nádhera

H O R Y A   F E R R AT Y

O posledních úspěších na ferratách:

Z pohledu tohoto časopisu je to asi nejzajímavější proměna. Rosťa se rozplývá nad drsnou krásou hor. On, který, když byla skála dále než dvacet minut od auta, k ní radši ani nešel! Zkoušel lézt lehká sóla, ale nebylo to to pravé. Člověk, který měl mezi lety 2000 a 2005 v Montaně celkem 122 článků o závodech, sportovním lezení a lezcích, se znovu našel na via ferratách. Často za nimi jezdívá s přítelkyní, která se podle jeho slov musela napřed zbavit strachu a získat meditací na sebedůvěře, a očividně si to oba užívají. „To třeba jdeš dvě hodiny k nástupu a potom tě čeká čtyři sta výškových metrů. A až pak začne ta hlavní, nejtěžší část. Šest set metrů převýšení až na vršek. Teď třeba nevíš, jestli se nezkazí počasí, všude kolem ta majestátní krása hor a pak tě ještě čeká dlouhý sestup.“ No, člověče, tohle jsem věděl i v době, kdy jsi s Mrázou kdesi ve Francii sušil ponožkami vodu nateklou do dírek v jakémsi prásku, do kterého vám nateklo. Ale ty to víš, protože se jenom usmíváš. Dělíš se o svou radost, ale nehodnotíš. Snad jen jedinkrát jsem si vzpomněl na starého dobrého Rosťu. To když popis jakési „céčkové“ ferraty glosoval, že: „To nic není, v Rakousku jsou i „éčkové“ ferraty, a dokonce několik s obtížností za F.“ Večeře, chvíle jógy, které se na rozdíl od předchozího povídání účastním jenom jako divák, a ještě před tím, než jdeme spát, se se zájmem zeptám na nějaký článek.

„Tak jsem se podíval na nejtěžší ferratu v Evropě, Bürgeralm, bez odsedu F/G. Pěkně jsem funěl a použil všechnu svou starou stropovou techniku i polovičního netopýra... Je to asi jako vylézt převislou sedmičku, sedm plus v kuse. Ale nejvíc nám dala zabrat ferrata Kaiser Franz Joseph nad Leopoldsteiner see. Tisíc metrů nahoru, to je těžká ferrata. Hlavně to šlapání převislou trávou... …u Königschusswand Klettersteig E zase sólo traverz stěnou z Haidsteigu do KS, oblíbené 2-3, expozice, soustředění, nádhera... Lezečky a jdeš. Chodníček pro lezce, ale ty metry pod nohama! Jinak nejlehčí z těžkých ferrat. Nádherná byla ta Haidsteig, C/D.“

„Už mám jeden napsanej. O ferratách. Ale budeme se muset kouknout na počet znaků, jestli není moc dlouhý. Musel bys to nějak rozdělit.“ Ráno jsem se ještě na chvíli kouknul do meditačního domku na zahradě, který má tvar (v poměrech přesně) zmenšené pyramidy a který tak připomíná Rosťovo „egyptské“ období. Podsada má znázorňovat, že jsme pevně spojeni se zemí. A to je vše, milí čtenáři. Lépe jsem vám svou návštěvu v Třinci podat nemohl. Už proto, že vím, že i kdybych napsal prakticky cokoliv, Rosťa nebude mít problém s autorizací. Ty tam jsou doby, kdy jsme se hádali o otazník. A právě to vědomí poněkud svazuje. Na závěr mohu slíbit, že pokud se nám onen Rosťův článek alespoň trochu vejde do koncepce našeho časopisu, rádi se o něj podělíme. text foto

Tomáš Roubal Lecho Nieslanik, archiv RT

Z odpovědí na žádost o autorizaci vybírám: „Ahoj! Je to krásné, není k tomu co dodat! Když píše srdce, tak se slova sama objevují tím nejvhodnějším způsobem. Ponožkami jsme s Mrázou tehdy sušili „Mortal Combat“ 8b+ v Castillon nad Monakem. Co ještě? Že jsem to všechno pochopil až meditací, když jsem začal vnímat energetická pole za fyzickou realitou. Otevřel jsem se jinému naplnění a začal chápat a vnímat význam rodiny, partnerky, a také sílu a moc hor, velkých stěn… … jo, kromě výškovek dělám terapeutickou práci, to tam dej. Zabývám se systemickou terapií a prošel jsem tréninkem u Bhagata Zeilhofera v Lažanech u Karlových Varů. V sobotu dělám seminář. Je to nádherná práce, kdy nestuduješ chování, ale díváš se na síly, které působí za ním. A tady s těmi silami pracuješ a vidíš, jak se jednání a chování lidí mění... Především díky úctě a respektu a lásce, kterou dávají tam, kde se před tím zlobili anebo odmítali. … na ferratách se mi líbí, že jsi volný ve stěně, jenom s lehkým batůžkem, můžeš lézt skálou anebo za kabel a můžeš si to užívat s někým, kdo nemá základy lezecké techniky a jištění a dlouho bys ho to učil. Je nakonec jedno, jakou obtížnost lezeš, a jestli je to ferrata anebo lezecká cesta, pohyb ve stěně, cítit prostor pod nohama, je důležité pro duši. Měj se krásně a ať ti moc za časopis nenadávají... Zdraví a objímá Rosťa“

27

Dovolenky v  septembri sú hitom už niekoľko desaťročí, veď nie je nič príjemnejšie ako stráviť babie leto vyvalený niekde na pláži s drinkom a dobrou chorvátskou zmrzlinou v ruke a dievčinami v bikinách všade naokolo. Avšak destinácie ako Bulharsko, Taliansko, Chorvátsko, či Grécko mne a  Matúšovi samozrejme nič nehovorí. Lúče teplého subtropického slniečka sme vymenili za chladné a vlhké severské podnebie, pláž za kompaktné vulkanické skaly, drinky a zmrzliny za mádžo a to najdôležitejšie – bikinové krásky – za friendy, vklínence, sedáky a  iné haraburdie. Položme si rečnícku otázku: Komu je lepšie?

Black Crag, „Glass slipper“ (16 m, E2 5b) – solo Matúš Žilavý

V Anglicku som nikdy predtým nebol, lietadlom som takisto neletel a autami som po ľavej strane jazdil jedine doma po koberci. Dajte dieťaťu do ruky obľúbenú hračku a aj tak sa s vami stavím, že sa neteší viacej, ako vtedy my dvaja. So zbalenými, 10kilogramovými batohmi, sme deviateho septembra večer spoločne s Jankou, Edom a samozrejme Matúšom opúšťali vzdušný priestor Slovenskej republiky. Pôvodne som si myslel, že budem v lietadle spať, no z omylu ma vyviedol jeden Pepík z Prahy, ktorý sedel vedľa mňa a počas celého letu sa mu huba nezavrela. Neviete si predstaviť, ako som vtedy závidel Matúšovi jeho empétrojku. Po prílete sa všetko dialo tak rýchlo. Pasová kontrola, vypožičanie auta, nákup na benzinke a nekonečná cesta do dedinky Chapel Stile, ktorá sa najbližšie dni stala našim domovom. Prišli sme v noci, no už len tie tiene okolostojacich pohorí nás očarili. Už vtedy sme sa nevedeli do28

NÍZKONÁKLADOVÉ LEZENIE V

LAKE DISTRICT

Dolina Great Langdale

čkať prvého dotyku so skalou, prvého založeného frienda alebo prvej zodratej kože z prstov. Ani sme sa nenazdali a po prvom – ešte voľnom – dni, nadišiel konečne ten lezecký. Ed nás odviezol autom celou dolinou, až pod náš cieľ – Gimmer. Musím povedať, že príroda v národnom parku ma ohromne očarila. Dolina posiata lúkami, sem tam malý lesík a celá rozčlenená mnohými kamennými múrmi, ktoré majú zabrániť ovciam pred nežiadanou migráciou. Nástup pod Gimmer nám trval asi dve hodiny, pretože s Matúšom sme ako obyčajne zablúdili a do kopca cez asi meter a pol vysoké paprade to rýchlejšie jednoducho nešlo. Keď som spomedzi papradí vykukol, tak zakaždým som zaplakal, ako je naša skala ešte ďaleko. Po nekonečnom trápení sme to napokon zvládli a pod skalou sme si dali oddych, jedlo, zas oddych, kuk do sprievodcu, opäť oddych. Takto sa to opakovalo asi hodinu, veď prečo by sme

si nepoležali, keď nám tak krásne svietilo slnko. Napokon sme usúdili, že ak by sme niečo vyliezli, tak by to nebolo proti etike. Naviazaní, prilby na hlavách, mátroš na sedáku – hurá do našej prvej cesty. Ed nám na zoznámenie sa so skalou vybral niečo ľahšie. Nastúpili sme do trojdĺžkovej cesty, obtiažnosť asi 5+/6-. Prvý kútik si potiahol Matúš, druhú platničku ja a napokon posledný, klasický tatranský kút, opäť Matúš. Cesta to bola ľahká, ale veľmi krásna, exponovaná. Trvalo nám ale pomerne dlho, kým sme to vyliezli, predsa sme ešte boli nezvyknutí na robenie vlastných štandov a trvalo nám, kým sme každé jedno istenie na štande doviedli k dokonalosti. Hore sme spoznali nejakých miestnych týpkov, s ktorými sme sa zakecali a napokon aj spoločne zlanili. Je to tu, prvá cesta úspešne za nami. Nasledoval oddych, jedlo, oddych – darmo, Matúšovska klasika. S Matúšom sme sa rozhodli už neliezť, chceli sme na zostup nechať časovú rezervu, keďže až

ku domu sme šli pešo. Krásny vulkanický a dobre „natreniedržiaci“ Gimmer sa nám vzďaľoval a po asi dvojhodinovej prechádzke sme boli doma, celkom aj unavení. Na druhý deň nastal víkend, čo znamenalo, že Janka s Hanou berú auto a ide sa liezť niekam ďalej, do susedné doliny. Na sobotu pripadla oblasť High Crag. Autom sme cestovali neskutočne krásnou prírodou, úzke kľukaté cesty, ohromné prevýšenia, no proste zážitok. Keď sme vystúpili z auta a Janka nám ukázala náš cieľ, tak ma aj napriek teplým lúčom slnka zmrazilo: Ďaleko, do kopca, paprade! Bola sranda, lebo Janka s Hanou nahodili ukrutné tempo a naše mužské egá sa nechceli nechať zahanbiť, tak sme chceli držať krok s nimi. Skoro som dušu vypľul, nehovoriac o soľou zožratom tričku. Kde sú tie naše pohodlné tatranské nástupy, napriklad na Brnčalku, Zlomiskovou dolinou či pod Volovku? Ale malo to svoje čaro, pretože prvý založený mikročok v hlbokej špáre a krásne kroky v kompaktnej skale sú neskutočnou odmenou za prepotené tričká a zadýchané pľúca. Trojdĺžková cesta za 6-/6 nám zvýšila apetít, aby sme sa vybrali do našej prvej E-čkovej cesty. Cesta s biblickým názvom „Gethsemane“ a obtiažnosťou E1 5b = 6+ bola špára, na ktorej konci bola čerešnička v podobe malého previsu. Matúš sa asi celkom vybál, za všetko hovorili jeho „stopercentné“ kroky. Predsa robiť nie jednoduché kroky metre nad založeným čokom nie je med lízať. Každým jedným krokom sa nám ale morál zvyšoval, technika zakladania istení takisto, jednoducho super škola. V nedeľu sme sa vybrali na opačný smer, krásna oblasť nazývaná Dow Crag. Cestu nám spestril Ed, ktorého slovenská slovná zásoba nemala chybu. Slová ako „hovno na palici“ alebo rôzne nadávky v anglickom podaní by rozosmiali aj mŕtveho. Konečne tatranský nástup – rovina, zákruty, jazero, na konci trochu do kopca a sme tam. Naliezol som do dvojdĺžkového „Ružového Pantera“ za E2 5c = 7-. V najťažšom kroku som hodil bobek a cez slučku prehodenú o skalný zub a založený

čok vo vodorovnej špáre ma Matúš pustil dole. Klepal som sa fajnovo, takže skúsiť šiel Matúško. Po krátkom lamentovaní to prebil a potom aj ja hneď za ním, keď ma zhora doberal. Druhú cestu sme si dali ľahšiu, E1 5b = 6+. Na rade som bol opäť ja a musím uznať, že táto kolmica po lištových bočákoch mi úžasne sadla. Ani som sa nenazdal a vegetil som si na štande a doberal som Matúša a potom aj Jamesa, anglického kamaráta, ktorý sa neuveriteľne podobal na Froda z Pána prsteňov. Perfektne strávená slnečná (a potom že v UK stále prší – blbosť, my sme mali po-

sme domov prišli skôr, lebo na večer bol naplánovaný scrambling (vysvetlím neskôr). Stihli sme teda vyliezť tri cesty. Po rozliezacej 5+ sme sa pustili do vyrovnanej dvojdĺžkovej E1 5b = 6+, ktorá sa nám obom neskutočne páčila. Nakoniec sme sa pustili do cesty, o ktorej Ed povedal, že ju určite musíme liezť. Super odistiteľná HVS 5b = 6 cesta s názvom „Laught Not“ bolo asi to najkrajšie, čo som v Anglicku liezol. 35 metrov dlhá, mierne položená špára v kúte, ktorá bola zakončená traverzom popod veľký previs a výlezom po pilieri – ja som sa zamiloval! Zakladal

Black Crag, „Glass slipper“ (16 m, E2 5b) – solo Matúš Gombár

časie zatiaľ bez jedinej dažďovej kvapky) nedeľa za nami. Na prvý deň v týždni nám Ed vybral oblasť White Ghyll, kam sme sa pešo od domu dostali cca za hodinku a pol. Už sme si na tieto prechádzky začali aj pomaly zvykať, turistika s 15kg báglom na chrbte je super rozcvička, jednoducho to patrí k tomu. Janka s Edom nám nakázali, aby

som ako divý, tá špára si to priam prosila, čo sa neskôr ukázalo ako chyba, lebo hore som nemal z čoho spraviť štand. Trochu improvizácie a tutovo-provizórny štand bol na svete. Matúš sa v ceste trošku vytrápil, pretože postupové istenie som zakladal až príliš hlboko. Jeho krvavé hánky vraveli za všetko. Po zlanení sme sa lúčili so zatiaľ najkrajšou oblasťou.

Všechny cesty vedou k poznání!

CESTOPISY NAKLADATELSTVÍ JOTA

VÁNOČNÍ AKCE pro čtenáře časopisu Montana. SLEVA 35 % na všechny knihy z edice CESTOPISY. Objednávejte pouze na www.jota.cz. Při nákupu uveďte u akce Montana do slevového kódu heslo „hory“. Akce platí od 1. 12. do 31. 12. 2011. * Sleva se počítá z běžné ceny, nevztahuje se na již zlevněné tituly.

Více informací získáte na www.jota.cz. 29

Kompletní nabídka na www.jota.cz

Nakladatelství JOTA, s. r. o., Škárova 16, Brno 612 00, tel.: 539 086 580

Večer sme sa pešo vybrali naproti Janke, Edovi a Hane, smer dedinka Ambleside. Asi po troch míľach nás konečne vyzdvihli a išlo sa „scrambleovať“. Vtedy som ešte netušil, čo to je. Vystúpili sme z auta na parkovisku kdesi v lese a stretli sa s ich známymi. Takto skupina asi 12 ľudí sme sa vybrali na turistiku do kopca, ktorý bol posiaty mnohými malými kamennými platňami. V podstate šlo o úplne ľahučké lezenie až na vrchol kopca. Niečo medzi turistikou a sólo lezením a neuveriteľne krásna prechádzka spojená s pokecom s príjemnými ľuďmi. Po troch hodinách túlania sa v miestnych horách sme to všetci zavŕšili v miestnej krčme s pivkom a octovými čipsami. ZáHigh Crag, „High Crack Buttres“ (50 m, HVS 4c, 4c, 5a) – tretia dlžka

High Crag – výhľad

žitok to bol úchvatný, ale vyčerpávajúci, veď sme zaspali ani nie lusknutím prsta. Po pár dňoch tradičného lezenia nás Ed poslal do športovej oblasti Black Hole v susednej doline. Táto oblasť mala hneď niekoľko zaujímavosti. Po prvé, nebola na povrchu, ale museli sme na spodok nazlaňovať, podľa čoho vznikol aj názov. Ďalším prekvapením bol typ skaly. V živote som si nemyslel, že budem liezť na ílovitej bridlici. Domáci to volajú „slate“ (tým prekladom si istý nie som). Ťažko sa to opisuje, ale v podstate to bolo celé hladké a kde tu nejaký stup alebo chyt. Nevýhodou pre nás bola vysoká vlhkosť, takže trenie nebolo úplne ideálne, ale šlo to. Rozliezli sme sa v 35metrovej krásnej línií ohodnotenej 6+. Zhora sme si hodili „top rope“ do zaujímavej cesty, ktorá nám pripomínala obrázky z Yosemitov – 15 m dlhý, otvorený a hladký komín, asi za sedem. Po tejto priam lyrickej ceste sme si dali oddych a lezenie vystriedala detská zvedavosť. Boli sme akoby v otvorenej jaskyni, ktorá pozostávala z ďalších mnoho podzemných priestorov, tunelov a podobných speleologických objektov. Čelovky na prilby a lezenie sme vystriedali za niečo medzi speleológiou a Indiana Jonesom. Musím uznať, že sme si spravili úchvatnú jaskyniarsku prehliadku miestnych pod30

zemných tunelov a priestorov, ktoré pripomínali akési katedrály s výškou aj viac ako 30 m. Po tejto jaskyniarskej prestávke sme sa pustili opäť do toho, za čím sme tam prišli. Obaja sme si vychutnali tamojšiu klasiku „Darklands“ za cca 7-/7. Síce sme boli údajne v športovej oblasti, no táto cesta bola pravdepodobne výnimka potvrdzujúca pravidlo. Tridsaťpäťmetrová línia odistená štyrmi bh a len do polovice? Darmo, Angláni sú na seba tvrdí. Matúš sa zo mňa silno zasmial, ale poučil sa a vzal si friendy. Neprešli ani dve minúty a smial som sa ja, pretože friendy nemal kam založiť. Prežili sme obaja a pobyt v tejto lokalite som zavŕšil ozaj športovou, asi 15 m dlhou cestou za francúzskych 7a. Aj by bolo OS, keby som v poslednom kroku nezletel. Nevadí! Na dnes stačilo. Keďže sme večer mali čas, tak nám Ed okrem vínka pustil aj nejaké filmy. Od filmu E11 s Dave McLeodom sme prešli k perfektnému filmu o domácom lezcovi, Peteru Birkettom a večer sme zakončili anglickou rozprávkou The Princess Bride (odporúčam pozrieť). Posledné dni nás dosť zmorili, no restday sme ešte nechceli. Boli sme si vedomí, že pekné počasie je v UK národným sviatkom, tak sme to chceli osláviť lezením. Rozhodli sme sa teda ísť nie moc ďaleko, nástup pod skalu nám tentokrát trval len nejakých 45 minút – oblasť Raven Crag. Ako prvú cestu sme liezli „Pluto“. Síce to malo len tri dĺžky a obtiažnosť len 6-/6, ale aj tak nás potrápila, predovšetkým časovo. Nepríjemné štandy a problém nájsť tretiu dĺžku nám neboli pochuti. Matúša som takmer poslal do nejakej previsnutej

E5, že to bude asi niekde tam. Nakoniec nám domáci ukázali lokrovisko, kadiaľ to údajne malo ísť. Vytiahol to napokon Matúš a hore sme len nechápavo krútili hlavami, ako môžu domáci túto cestu považovať za veľmi peknú. Počas zostupu sme sa pohrávali s myšlienkou, že to pre tento deň zabalíme, avšak, náhodne sme natrafili na dve krásne, 18 m dlhé špáry. Bez váhania som sa hneď pustil do prvej so siláckym názvom „Muscle Crack“. Mierne previsnutá E-jednotka za 5c ma riadne trápila a po pár metroch neľútostného žabovania rukami v špáre mi tak natieklo, že som si s malou dušičkou sadol do čoku. Žijem, sedím, čok drží – paráda! Druhým pokusom ma pustila, ale ani to nebolo zadarmo. Matúško sa len prizeral a povedal, že „ďakujem, ale neprosím“. Hore som si teda spravil zlaňák, aby som mohol povyberať istenia, ktoré som nechal v špáre. Síce bola ťažká, ale spravila mi chuť, tak som sa rozhodol pustiť aj do druhej, ktorá bola takisto E1, ale tentokrát už len 5b, čo je v UIAA asi 6+. Kolmú špáru som prebaletil pomerne v pohode, čím sme tento lezecký deň zakončili. V kostiach sme už cítili únavu, veď liezť 6 dní v kuse dá zabrať. Vrátili sme sa teda skôr a rozhodli sa ešte doraziť na bouldroch, ktoré sú od domu vzdialené asi 500 m. Vzali sme bouldermatky, lezky, mádžo a posledné zbytky lezeckej sily, vytrvalosti a energie a dorazili sa tak, ako sa pred odpočinkom patrí. Oddychový deň sme začali asi 7 km dlhou cyklistickou prechádzkou do dedinky Ambleside. Náš cieľ bol jediný, pobehať toľko lezeckých shopov, koľko len

pôjde. Priamo v Ambleside sme ich navštívili asi 5 a potom sme sa rozhodli, že pôjdeme pozrieť aj do mestečka Keswick, ktoré bolo vzdialené asi 17 míľ, približne 45 minút cesty busom. Tam sme si to namierili hneď do potravín, veď čo by to bol za deň bez keksov, čokolád a podobných lahôdok. To by sme asi neboli my! V Keswicku sme mali len jediný cieľ, a to nájsť obchod chlapa, s ktorým sme sa zoznámili v náš prvý lezecký deň na Gimmer Crag. Kamoš Trev bol ozaj moc prekvapený, keď nás tam zbadal. Inak mimochodom, obchod sa volá Needle Sport a je to asi najlepší shop, aký som kedy navštívil. Dve poschodia toho najrôznejšieho lezeckého haraburdia fakt mnohých značiek. S Trevom sme sa napokon dohodli, že nasledujúci deň pôjdeme liezť niekam spolu. Nadišiel piatok, lezecký deň číslo 7. Trev nás vyzdvihol autom v dedinke Chapel Stile, odkiaľ sme cestovali cca 45 mi-

White Ghyll, „Laugh not“ (35 m, HVS 5b)

nút autom a potom asi hodinku pešo. Naším cieľom bola oblasť Black Crag, skala so zrnitým vulkanickým materiálom, ktorá dosahovala výšku do 20 m. V tento deň sme vyliezli dohromady 7 ciest, väčšinou obtiažnosti E. Za zmienku stoja asi dve cesty. Prvou je „Glass Slipper“ (E2, 16metrová platňa s malými lištami a oblinami, pri ktorej nás Trev krvopotne prehovoril, aby sme si ju vysólovali. Tou druhou je cesta „Needle Arête“, s obtiažnosťou E3 6a, čo v UIAA klasifikácii predstavuje obtiažnosť približne 7+/8-. Možnosť odistenia bola klasická anglická, keď v jednom mieste som založil asi tri istenia a potom nasledovali najťažšie kroky až na vrch ve-

žičky. Cesta pravdepodobne nie je často lezená (hrozí nepríjemná zemovka), takže sme sa stali objektmi miestnych objektívov. Ku koncu dňa sme sa presunuli do menšej oblasti s názvom Lightning Crag, kde bolo viac ťažších ciest, spomedzi ktorých sme si vybrali klasickú špáru za 7-. Perfektne vylezení sme sa pobrali späť ku autu. Toto bol prvý deň, kedy vôbec nesvietilo slnko, čo sa hneď odzrkadlilo na ortuti teplomera a intenzite vetra. Pomaličky nás s Matúšom chytala melanchólia, pretože náš pobyt v Lake District sa neúprosne krátil. V sobotu nám prvýkrát začalo pršať, takže sme nešli nikam. Ed má v stodole pri dome postavenú bouldrovku, takže prevažnú časť dňa sme strávili tam. Okrem klasických bouldrov na stienke sme sa venovali aj tým netradičnejším, napríklad keď sa nastupovalo z rozhojdanej hojdačky, prípadne iných akrobatických miest dostupných v Edovej stodole. Nedeľa bola naším posledným lezeckým dňom, takže Janka nás s Hanou vzali asi do najkrajšej oblasti. Samozrejme, čo je pekné, za tým si treba ísť a v ten deň sme si za tým išli cca 3 hodiny. Posledný lezecký deň sme stihli vyliezť tri cesty. Príslovie „to najlepšie na záver“ sme splnili do bodky, keďže poslednú cestu sme liezli „Cruel Sister“ (E3, 5c). Krásna, trojdĺžková cesta 7+ klasifikácie. Matúš potiahol prvú dĺžku, ťažko odistiteľnú a ešte ťažšie odkrokovateľnú platňu. Na mňa vyšla druhá dĺžka, tá najťažšia. Bola však asi aj najkrajšia, veď lezenie v kolmej stienke po malých chytoch všetkých druhov poteší snáď každého. Po kvalitnom lezeckom zážitku sme plní spokojnosti a vyčerpania zostupovali dole. Cestou sme mali možnosť sledovať pravdepodobne školský výlet deciek z Londýna. Mladé sympatické černošky si do turistického terénu samozrejme nezabudli obliecť sukničku a obuť topánočky na tých najvyšších a najtenších opätkoch. So slzami v očiach (od smiechu) sme napokon po dvojhodinovom zostupe došli domov. Na druhý deň ráno nadišiel čas odchodu. Cestovali sme vlakom do Edinburgu, kde sme stretli Jana z Humenného, ktorý robil stewarda vo vlaku. Celú cestu nás zásoboval jedlom, kávou a rôznymi zákuskami, takže o srandu sme mali postarané. Po príchode do škótskeho mesta sme mali pol dňa voľno, čo sme využili na obdivovanie historickej časti mesta. Nakúpenie posledných suvenírov pre súrodencov, vypočuť si dojemný koncert malého chlapca na gajdách a rýchlo na letisko. Príletom na letisko v Bratislave sa nám skončili úžasné dva týždne, kde sme si nielen dobre zaliezli, ale aj spoznali no31

vých ľudí, videli kus sveta a nahromadili množstvo zážitkov. Na záver musím uznať, že sme mali pre lezenie v Anglicku vytvorené super

V inom prípade by sa nám náklady vyšplhali priam do nebeských sfér, čo je možno aj dôvodom, prečo Anglicko nie je pre Slovákov tak navštevovanou lezeckou destináciou, ako napríklad El Chorro, či Sardínia. Ďalším zlým faktorom je nestabilné počasie. My dvaja sme si vyslúžili prezývku „Lucky Boys“, keďže počas pobytu nám pršalo iba jeden jediný deň. Po našom odchode vraj prišlo obdobie, kedy im pršalo celé dva mesiace a spôsobilo im to miestne záplavy. Účastníci zájazdu: Matúš Gombár, Matúš Žilavý text foto

Matúš Gombár archiv autora

Niečo o sektoroch a cestách: Naše bývanie

Scenéria (vzadu Pavey Ark a vpravo hore White Ghyll)

Z jedenásťdňového pobytu (nerátam dni príchodu a odchodu) v Británii sme sa dohromady lezeniu venovali 8 dní. Počas týchto dní sme navštívili osem oblastí (crags). Ponúkam stručný „výcuc“ z nášho denníka (podotýkam, že hodnotenie 4c, 5b nie je totožné s tým francúzskym):

podmienky, napríklad v podobe stravy a ubytovania v dome u Janky a jej rodinky. Taktiež sme neriešili otázku sprievodcov a celého lezeckého haraburdia – dvojčatá, karabíny, prilby, slučky, čoky, friendy, atď. (vlastné sme mali len lezečky a sedáky). Všetok ten materiál nám ochotne požičal Ed (Jankin manžel). Za všetky tieto podmienky a starostlivosť by sme s Matúšom chceli Janke & Edovi & Hane povedať jedno veľké ĎAKUJEM.

Niečo o nákladoch: Z Bratislavy do Edinburghu spoločnosťou RyanAir stála obojsmerná letenka mesiac dopredu 10 €. Z tej sumy som bol potom ešte dva týždne mimo. So sebou si však môžete vziať iba príručnú batožinu o 10 kg. Po prílete sme si požičali auto, cesta z Edinburgu do Lake District (dedinka Chapel Stile) mohla vyjsť na 20 britských libier na jedného člena posádky. Naspäť sme už ale využili vlakové služby Jej Veličenstva. V Anglicku je viac vlakových spoločností, takže si treba vybrať. My sme vraj opäť mali veľké šťastie, keďže lístky sme bookovali tri dni pred odchodom vlaku a pre jedného vyšiel lístok aj s miestenkou presne 19,90 libier. Lake District je v Anglicku známy národný park, ktorého ekonomika žije z cestovného ruchu. Počul som také názory, že služby v tomto regióne sú o niečo drahšie ako napríklad aj v Londýne (neviem, tam som nikdy nebol). Ceny sú podľa mňa v zásade o niečo vyššie ako u nás, ale na druhej strane sa dá nájsť aj niečo omnoho lacnejšie. Keďže sme bývali u Janky a Eda, čím sa nám náklady na stravu, ubytko a dopravu anulovali, tak neviem poskytnúť presné informácie o nakupovaní, o bývaní, či iných finančných nákladoch, no zároveň som si istý, že liezť v tamojšej oblasti sa určite oplatí. Každého z nás vyšiel tento dvojtýždňový výlet približne 150 € (vrátane dopravy a všetkých posedení pri pivku, suvenírov a podobne).

32

Výběr oblastí a cest: Gimmer Crag „The Crack“ (70 m) VS (4c, 4c, 4c) High Crag „High Crack Buttres“ (50 m) HVS (4c, 4c, 5a) „Gethsemane“ (25 m) E1 5b Dow Crag „Pink Panther“ (40 m) E2 5c „Targus“ (50 m) E1 5b White Ghyll „Slip not“ (41 m) VS (4a, 4b) „Do not direct“ (46 m) E1 (5b, 5a) „Laugh not“ * (35 m) HVS 5b * podľa môjho názoru najkrajšia cesta, čo som tam liezol Black Hole „Night of the hot pies“ (35 m) E1 5b „Oriffice fish“ (15 m) E3 5c (len „top rope“) „Darklands“ (35 m) E2 5c „I got horribly drunk“ (15 m) E4 6b Raven Crag „Pluto“ (73 m) HVS (4c, 4c, 5a) „Muscle Crack“ (18 m) E1 5c „Campagne Crack“ (18 m) E1 5b Black Crag „Spilshod“ (16 m) HVS 5a „Yellow Fever“ (16 m) E2 5b „The first touch“ (16 m) E1 5b „Glass slipper“ (16 m) E2 5b; solo „Ann’s agony“ (16 m) HVS 5b „Needle Arête“ (12 m) E3 6a Lighting Crag „Fat Boys Cracks“ (18 m) E1 5c Pavey Ark „Capella“ (70 m) E1 (5b, 5b) „Golden slipper“ (25 m) HVS 5a „Cruel sister“ (73 m) E3 (5b, 5c, 5a)

Jak to celé začalo… …aneb Ymli je tu! Jedu takhle na kole přes Skalici a vytočím kamarádovo číslo: – Wiktore, jsi doma? – Jo jsem, zastav se. – Jak se máš? – Ale, člověče, v hlavě se mi rodí takovej nápad! – No to jsem zvědav, co máš za nápad, ven s ním! – Co bys řekl na to vybudovat vlastní značku lyží? – Igore, sen je to krásný, taková „garáž“…! Že do toho jdu s ním, jsem se ale rozhodl hned. Takový byl začátek, cesta k cíli však byla dlouhá a trnitá… Igor dělal freeride už v době, kdy tohle slovo ještě snad ani neexistovalo. Rád trávil čas s partou ve volném terénu bez ohledu na podmínky a vybavení. První důležitá schůzka se konala na zahradě v Dobré. Zúčastnili se Igor, Wiktor, David, Jirka a oba Martinové. Tam se začal rodit první koncept naší značky Ymli. Navzájem jsme se překřikovali, vymýšleli nesmysly, plánovali, ale nemělo to žádnou strategii a směr. Vítězila energie nad rozumem. Bylo toho tolik, co nás čekalo! Ujasnit si, kdo jsou naši potenciální klienti a od toho odvinout portfolio našich produktů, technické vlastnosti vyráběných lyží, jednání s  výrobcem, testování výrobků a v neposlední řadě i takové „drobnosti“ jako vytvoření marketingového konceptu naší značky. Nadšení však dokáže hotové divy. Po nějakém čase jsme začali pravidelně navštěvovat výrobce, kterého se nám podařilo přesvědčit ke spolupráci, čímž začalo období navrhování samotných tvarů a technických vlastností lyží. A protože celou značku stavíme na osobních zkušenostech našich nejlepších jezdců, proces vývoje u nás nikdy nekončí. Po vyladění jednoho produktu už máme v hlavách další možné směry vývoje. Ale zpět… Následovala nekonečná řada schůzí v Dobré, Rožnově pod Radhoštěm a Petřvaldu, při nichž jsme si navzájem vyměňovali informace a posouvali celý projekt dopředu. Velmi důležitý pro nás byl způsob ztvárnění samotné značky YMLI a souvisejících mytických příběhů. Další kroky proto vedly ke zpracování samotného designu lyží, které pro nás navrhla Lilian z Jablunkova. Její grafické návrhy jsou moderní a  zároveň odkazují právě k  severským starověkým příběhům. placená inzerce

kolekce nástroju pro prežití Konečně přišla zima! A my jsme stáli před příjemnějším, ale neméně důležitým úkolem – otestovat vlastnosti lyží, které jsme si sami navrhli. Naše lyže jsme podrobili zkouškám v náročném alpském terénu a absolvovali na nich celé zimní sezóny. Připomínky jsme zakomponovali do výroby a vrátili se znovu do sněhu! Tento proces, který trval „jen“ dva roky, vycházel ze zkušeností a technického zázemí výrobce, jež nám pomohl vyvinout lyže do námi požadované kvality a vlastností. Zdálo by se, že to je nekonečný příběh, ale po dvou letech usilovné práce nás všech jsou první konkrétní výsledky na světě. A tak vám můžeme s nadšením a zároveň plni očekávání předložit první konkrétní výsledky naší práce k vašemu kritickému posouzení. Jde o 5 typů lyží YMLI v kategoriích ALL MOUNTAIN, BACKCOUNTRY a BIG MOUNTAIN. Vy, čtenáři Montany, jste lezci a dobrodruzi, řada z vás má doma ve sklepě ty staré „fošny“, připravené na den, který stojí za to prožít naplno. Abyste si mohli naplno vychutnat další nevšední zážitky, jsou pro vás připraveny lyže značky YMLI, které vás posunou o krok dopředu. Ačkoli nemáme takové finanční prostředky jako nadnárodní korporace, žijeme tím, co děláme a věříme, že kvalitní zboží si své uživatele najde. Tvoříme sen, který se stává realitou. Sny lze sdílet, nelze je ošidit. A  proto vám nabízíme: Žijme tento sen! Riders Team YMLI Více informací, ceny, e-shop a kontakt naleznete na www.ymli.cz

BEAR GRYLLS GERBER nezbytný pomocník v extrémních prírodních podmínkách Bear Grylls Folding Sheat Pro ty, kteří chtějí nůž s pořádou čepelí a snadným ovládáním.

Bear Grylls Ultimate Tool Univerzální multitool robusní konstrukce s předpruženými kleštěmi a vnějším zamykáním nástrojů

Bear Grylls Survival Ultimate Souprava pro přežití v nehostinném prostředí.

Bear Grylls Parang Moderní verze mačety, tradičně používaná domorodci. 33

www.vavrys.cz

Rest day bol skvelý. Slnečný deň vylepšený návštevou horúcich prameňov. Vyplávali sme vyplavený laktát a uvoľnili stuhnuté telá v horúcej vode, koža sa tiež do sýta napila a zmäkla. Čas sa nám tu pomaly kráti, predpoveď počasia nám dáva posledných 4-5 lezeckých dní v Bishope, potom hnus, sneženie, kosa, treba sa obuť do tých dvanástok. Pivo sme objavili len desaťstupňové, dvanástky teda bude treba hľadať za véčkami v sprievodcovi. „Mandala“ je pre mňa na dlhšie skúšanie a hlavne ako mnohí hovoria, číslo je hlavne v hlave a ja mám ešte stále prehnaný rešpekt pred tou impozantnou líniou. Pomohla by nejaká iná dvanástka na rozbeh. Napríklad taký bouldrík „Kill On Sight“ v Happy Boulders. Ide o sit startovú verziu V11kového bouldra, ktorý som prebil hneď úvodom nášho pô-

Braňo Goga, krvavý prst

Tomaso Greksák a Pascal Siegrist, Happy Boulders (CA, USA), po preleze „Atari“ V6 (7A+)

Think USA – časť štvrtá sobenia v Bishope, toho roku, takzvaný „Standing Kill Order“. Sit start v pohode a tú V11 som už raz prebil, tak cítim šancu. Rýchle rozhýbanie a poďho do toho. Štart na pohodu. Dajte mi do ruky dva veľké spoďáky a ja potiahnem, kam je treba. Rýchlo ale prichádzam na to, že štart zo stoja a štart zo sedu sú síce na americkej stupnici odlíšené len jedným stupňom, ten jeden stupeň ale robí zásadný rozdiel. Štart zo stoja sa mi darí jeden z 10. Buď nepodrží rameno, alebo strelí vysolený stup. Zo sedu táto štatistika ale rastie kvadraticky. A aj keď je pravda, že nakoniec by musel prísť ten vytúžený pokus, pri ktorom sa stretne motivácia so silou, šťastím a správnym trením, do toho okamiku by som asi spotreboval 3 páry ešte nepredajných rukavíc novej kože. Dávam rest, banán, energetickú tyčinku. Koketujem so Všemohúcim, že už by ma fakt mohol prestať trápiť a nechať ma vyliezť aspoň jednu dvanástku. Obúvam 34

Big!

lezky a pripravujem sa na ďalší pokus, ktorý dúfam bude už posledný. Z čista jasna sa mi pred očami objavil komár. Bez váhania tlesknem a raritný, februárový komárus winterus sa pobral do večných lovíšť štípať bizóny. Zrazu ma zarazí. To bolo určite to znamenie od lezeckých božstiev, veď toho komára som „killed on sight“ a vôbec, čo by robil komár vo februári na polopúšti ak nie božiu vôľu? Áno, určite to bolo znamenie! Vkĺznem do lezečiek s neobvyklou ľahkosťou, poprášim ruky mádžom, cítim, ako sa každý pór samostatne vysúša a pripravuje na dokonalý pokus, bicepsy a chrbát sa napnú, guma na päte mojich nových leziek sa pevne zakusne do sklenených stupov, nastupujem... Päť minút po tom magickom momente osvietenia si v hlave upravím výklad bo-

Toľko sa chodí s krčahom po vodu, kým sa nerozbije. Toľko sa skúša boulder, kým sa nevylezie. V ideálnom prípade... V mojom prípade, vzdialenom ideálu o niekoľko milimetrov kože, sa skúša boulder, kým netečie krv.

žích znamení. Ten komár bol len útecha a naznačenie toho, že to je jediný „kill on sight“, ktorý si odtiaľ dnes odnesiem. Kto by bol povedal, že po dvoch týždňoch lezenia na zväčša krásne kryštalických oblinách a žiletkových keramických lištách, XYZ pokusoch, by sa mi mohla predrať koža až na krv?! Smútok v duši, pichanie v otvorenom brušku ukazováka, krvavá kľúčová lišta — je čas to zabaliť. Prichádza Braňo, motivovaný úspechmi vyššie v kaňone a ruší mi opaľovaciu idylku nad zaprášenou jaskyňou, kde som nechal pol bruška. Má už dnes na konte nejakú V6 a V7 a chce si vyskúšať sprievodcovský omyl za V11, „Dance the Night Away“. Sit start rovnaký ako moja dvanástka, potom prudko doľava a dolez za V4. Sedí, skúša, padá, nadáva... Lepšie pokusy striedajú horšie a po chvíli sme krva-

ví už dvaja. Braňovi sa vo veľkom ale ostrom spoďáku podarilo oddrapnúť si kožu z druhého článku ukazováka. Vyhlasuje jednu z mnohých posledných viet pred smrťou: „To je jenom škrábnutí!“ Ofačuje páskou a predrtí to. Zhodli sme sa, že viac ako za V8 to asi nebude, ale veď napokon V11 za V8 máme všetci najradšej. Medzičasom sa hlbšie do jaskyne posadila pod zákernú V10 „Slow Dance“ nejaká útla Američanka so zjavne vykĺbenými bedrami a Braňo po svojom heroickom výkone začal nacvičovať „Rave“, V7, oproti. Je čas prestať sa ľutovať a zakrvácať si s nimi trošku. Zostali mi tam ešte zo dve V9, tak obliepam prst páskou špeciálnou pásikovou, ktorá trvá zhruba ¾ hodiny a ako sa ukázalo, vydrží na prste prvé dva pokusy. Dostatočne nasratý obliepam prst pekne na hrubo, celý až po dlaň, cítim ako modrie, ale nech, toto dnes vyleziem aj keby čo bolo. Ďaleký skok do madla, z malej oblej lišty (samozrejme na oblepenú ruku) a z panvu prevracajúcej „kozy“ chvíľu potrápil, ale nakoniec podľahol. Aj 7céčko poteší, keď už nič iné. Braňo úspešne dobojoval „Rave“, môže-

me ísť spokojne preč. Braňo ma dávkuje pivom a želatínou, večer mažem voskom ruky až po lakte, zajtra musí byť koža fit. Ráno ale nič nové, diera v prste neslávna, chuť chytiť sa skaly na historickom minime. Braňo je naopak celý šťastný, lebo sa mu v miestnom fitnescentre podarilo zohnať dobré BCAA a mohol si konečne pripraviť správne bobulácke raňajky. Ja som to musel ustáť len s malým sendvičíkom. Napriek príjemnému rannému snacku sa mi dnes do lezenia moc nechce, nevadí, prejdem sa pod skaly, pofotím Braňa. Na parkovisku po Happy Boulders parkujeme pri povedomej bielej jemne sa rozpadajúcej dodávke so záhradkou a značkou Britskej Kolumbie. Náš švajčiarsky kamarát Pascal sa nakoniec rozhodol zostať v USA. Muselo to byť ťažké rozhodnutie, lebo jeho priateľku Lucy v pondelok čaká v Zürichu komplikovaná operácia zlomenej nohy, ale lepšie asi, že taká nepríjemnosť pokazí výjazd len jednému a nie rovno obidvom (aj keď do správnej americkej nálady sa Pascalovi bude asi ťažko dostávať).

Braňo sa v Happies odpája a ide dočistiť zvyšok ľahších bouldrov, čo mu ešte v H.B. zostali, ja sa skladám pod oblou rampou bouldra „Toxic Avenger“, V9 a jeho permutácií. Ranný strečing sme v kempe zanedbali, trápim sa teda priamo na plošine nad kaňonom. Prichádza Pascal a tvári sa, že ak idem do „Toxic Avengera“, tak sa ku mne pridá. Čo už, obliepam prsty (dal som znovu pokus pasikovej metódy, ale opäť som po pár pokusoch musel pristúpiť k veľkoplošnému tapeingu) a púšťam sa do toho. Tomaso Greksák, Happy Boulders (CA, USA), „Bubba: The Legend“ V11 (8A)

Tomaso Greksák, Happy Boulders (CA, USA), „Atari“ V6 (7A+)

Na začiatku slabota, postupne sa to zlepšuje, až dospejem do štádia, kedy záverečný skok spravím už takmer vždy a teda aj celého „Toxic Avengera“. Pascalovi ale oný skok moc nejde a ja po chvíli posedávania, začínam skúšať pravý variant nástupu za V11 „Bubba: The Legend“. Druhým pokusom púšťa a ja opäť začínam polemizovať nad reálnosťou danej obtiažnosti. Prechod doľava bol síce nepriemne silový, ale dva stupne záverečnému skoku asi nepridal, bouldre ale nech hodnotia väčší borci. Po ďalšej sérii pokusov má Pascal už „Toxic Avengera“ plné zuby, presúvame sa teda na pravú hranu balvanu, kde by mala nastupovať ďalšia V9, „Hit the High Hard One“, zo sedu. Verzia zo stoja má byť za V3, tak šípime zákerný riťotrh. Ten sa nám nakoniec cel35

Braňo Goga, Happy Boulders (CA, USA), „Dance the night away“ V9 (7C)

kom potvrdil a k nemu ešte aj séria nepríjemnych otváracích krokov po dierkach. Na druhý pokus sa mi podarí poriadne nastúpiť a cez zatnuté zuby sa prebojovať do spomínanej rovnomennej V3, snáď som už zachránený... Z V3 sa nakoniec vykľul pekelný a dlhý krok cez dvojprstovú dierku a vysokú nohu do ostrej hrany, nepadol som tam už len zo sebaúcty a strachu z opätovného nástupu. Neskôr, keď to prebil aj Pascal, sme skonštatovali, že čo sa týka číslovania bouldrov, tak asi vždy určia iba celkovú hodnotu balvanu a teda mohli pokojne odobrať spomínanej V3 dve čísla a pridať ich inde a vytvoriť tak onú ľahkú V11. Pascal sa, motivovaný peknou deviatkou, vracia naspäť do „Toxic Avengera“, ja si vychutnávam slniečko a banán a pozerám, čo nám ešte na tom kameni zostalo. Pascal nakoniec „Toxic Avenger“ vzdáva a z jeho nástupu odbočí doprava a vylieza V5, „Mr. Happy“. Táto kombinácia má v knižke názov „Mr. Happy Extended“ a vôbec nevyzerala zadarmo. Mne to samozrejme nedalo a začal som skúšať napojenie do „Mr. Happy“ z opačnej strany z nepríjemného sit startu „Hit the High Hard One“. Toto spojenie je uvádzané ako V10 s názvom „Bubba Gets

Tomaso Greksák, Happy Boulders (CA, USA), „Hit the high hard one“ V9 (7C)

Commited“ a naozaj to chcelo veľa odhodlania už len nastúpiť. Zabudnime na nepríjemný nástup a prenesme sa rovno do niekoľkokrokového traverzu bez nôh po ostrých dvojprstových dierkach. Je mi jasné, že bez pásky alebo bez krvi to nepôjde. Volím pásku a omotávam všetky prsty hrubou vrstvou, aby som ušetril kožu. Z prvého podareného pokusu padám ako inak, po vyčerpávajúcom kampusovaní po dierkach vo V5kovom výleze a búcham si hlavu o skalu, že takú bolestivú výpravu cez pol balvana musím absolvovať ešte 36

raz. Ďalším pokusom to našťastie pustilo a prsty, keď sa do nich po pol hodine od odpáskovania vrátil kúsok života, sa tvárili, že prežili tiež bez väčšej ujmy. Ja som hotový, Braňo, ktorý nás medzičasom dobehol fotiť, je už tiež nejaký naladený viac na večerný steak ako lezenie, Pascal má ale ešte vyhliadnuté nejaké bouldríky a povedali sme si, že posledný deň v Happies musíme dať aj impozantnú líniu „Atari“, V6, okolo ktorej sme do H.B. vždy kráčali. Pascalove bouldríky nakoniec zlákali aj mňa, a tak sme obrúsili kožu ešte v „Every Color You Are“, V6 a tech-

nickej hladkej stienke za V6 s názvom „Mister Witty“. Zakončenie dňa bolo pompézne. Neskutočne krásna a exponovaná línia bouldra „Atari“, pri západe slnka, bola dôstojná a emocionálna rozlúčka s Happy Boulders. O steaku, ktorý nasledoval potom, ani nehovorím. text foto

Tomáš Greksák T. Greksák, B. Goga

Sponzoři: SCARPA, CHIMPANZEE, KARMA, Worknet s.r.o., Desert rose s.r.o.

NO-EDGE KONCEPT Na základě  důsledné  studie morfologie  nohy  a  zkoumání  způsobu, jakým se noha chová během jednotlivých fází lezení na stupech různých tvarů a velikostí, La Sportiva vymyslela revoluční No-Edge koncept: unikátní technologii, která eliminuje „hrany“ na podrážce boty, a tím zajišťuje plynulejší a přesnější lezení. No-Edge koncept vychází ze tří základních složek: cit, homogenní tlak a přizpůsobivost. No-Edge konstrukce No-Edge konstrukce dokonale kopíruje profil nohy, která má ze své podstaty zakřivený tvar, a tak nám dovoluje použít tenčí vrstvu gumy, přičemž zachovává stejný objem celé boty.

ISPO MNICHOV 2012: Nárůst po všech stránkách G

G

Více přihlášených vystavovatelů a rozsáhlejší výstavní plocha Ti, kteří v oboru něco znamenají, volí ISPO MNICHOV

ISPO Mnichov se ukáže v té nejlepší formě. Přes rekordní čísla z roku 2011 opět narostl počet přihlášek vystavovatelů i  počet čtverečních metrů výstavní plochy. Čtyři měsíce před zahájením veletrhu je registrováno o 2,8 % více vystavovatelů, výstavní plocha narostla dokonce o 3,2 procent. ISPO Mnichov, jedinečná mezinárodní platforma v oblasti sportu, poskytuje jako jediný veletrh celkový přehled produktů z  této oblasti. Outdoorové aktivity a produkty s nimi spojené se v roce 2012 bohatě představí ve třech halách a u východního vstupu.

Citlivost Redukovaná tloušťka pryže No-Edge konstrukce zmenšuje vzdálenost mezi prsty a stupy, díky čemuž se vaše nohy dostávají do takřka přímého kontaktu s povrchem skály a stupy všech tvarů. Tlak No-Edge technologie zvyšuje cit nohou při stání na stupech a umožňuje prstům vyvíjet přímý tlak na ně. Také však rozšiřuje plochu lezečky, která přichází do kontaktu se skálou, a rychle se adaptuje na neustále se měnící podmínky.

FUTURA No-Edge koncepce: skvělá volba pro lezce, kteří chtějí opravdu cítit skálu. Tato lezečka poskytuje maximální citlivost v oblasti prstů a zcela přirozeně kopíruje jejich tvar a přenáší tlak na stupy. No-Edge koncept dovoluje lezcům „cítit“ skálu zcela novým, avšak více přirozeným způsobem. Dotahování je rychlé a noha v lezečce perfektně sedí. Nová lezecká myšlenka – více přirozené, plynulé a instinktivní lezení.

Futura

Technické informace druh: nazouvací barva: modrá vrchní materiál: semiš + Lorica nebo štípenka + syntetický materiál bez podšívky mezipodešev: Laspoflex 1,1 kombinovaná s P3 lepička: Vibram® XSGrip2 , síla 3 mm patentovaný Fast Lacing System a P3 System (Permanent Power Platform) velikosti: 32 - 46 (po půlkách) hmotnost: 450 g/pár Pro ty, kteří si chtějí vyzkoušet lezečky LS, včetně těch s konstrukcí No-Edge, zahájí La Sportiva předvánoční evropské turné, a to 3. 12. 2011 v Lezecké aréně v Jablonci nad Nisou. Připojte se k Adamu Ondrovi, Editě Vopatové či Ondřeji Benešovi. Získejte triko a kalendář La Sportiva. Více informací naleznete na stránkách www.hudy.cz.

Novinky ze světa matroše a outdoor vybavení vám přináší . Chcete vědět víc? Pište na: [email protected]

placená inzerce

Vedle významných značek se na ISPO nově přihlásila i četná věhlasná jména jako Black Yak, Eagle Creek, Ecco a Sigg, což dokazuje vskutku významnou pozici tohoto mezinárodního veletrhu v oblasti outdoor. Protože se nárůst objemu veletrhu projevuje i v jiných kategoriích, nebudou chybět ani takové značky jako Li Ning, X Bionic X-Technology či Nixon. Veletrh ISPO MNICHOV se koná od 29. ledna do 1. února 2012 na Novém výstavišti v Mnichově. Další informace naleznete na www.ispo.com/munich. Vstupenky a výhodné ubytování hledejte na www.expocs.cz. -PR-

37

T

ož jsem si řekl, že se s milými čtenáři Montany na podzim též podělím o zážitek z jedné pěkné horské akce v Dolomitech. Los padl na jižní stěnu Marmolady pro její všude vychvalovanou kompaktnost a délku cest i přes 1.000 metrů. „Expediční“ sestavu jsme pořád měnili a nakonec jsme mojí bílou bedrunou odjeli jen tři. Příjezd doprovázelo úžasné azuro a výhledy na všechny možné kopce, které jen Dolomity nabízejí. Ovšem už druhý den v bivaku začíná pršet a další tři dny se jen dohadujeme, jestli konečně tu naši vlhkou díru opustíme a pojedem do Arca, nebo ještě vydržíme. Mezitím se naše

Královna Dolomit

Svítání

Na štandu

smělé plány („Gogna“ 6b+ nebo „Tempi Moderni“ 6c+) pomalu mění v reálnější cíle. Když se totiž náhodou udělá pěkně, tak musíme dát něco, co „bez problémů“ stihneme za jeden den a „Don Quixote“ Vlhká díra

Sestup

Dolomity v ranním oparu

38

Ve stěně

Vrcholovka

za 6a+ je určitě ta správná volba. Nejlezenější klasika v jižní stěně Marmolady od Mariachera z roku 1979. Klasika znamená, že v cestě není ani jeden nýt... Brácha v SMS hlásí zlepšení počasí, tak jdeme na to. Vstáváme ve 4:00, nastupuje-

me v 6:30 a hele, on už je někdo před námi. To není možné! No nevadí, aspoň nás povedou. Čtvrtá délka a začíná pršet. Dáváme tomu půl hodiny. Začíná lít. Jedeme dolů. Do večera sedíme v naší vlhké díře… Marmoladské déjà vu Večer brácha v SMS hlásí zlepšení počasí, tak jdeme na to. Nebylo to tady už jednou? Vstáváme ve 4:00, nastupujeme v 6:00. Vida, jsme rychlejší než včera. A asi bude vážně pěkně, před námi ne jedna, ale hned tři dvojky. No nevadí, aspoň nás povedou. (Tohle si myslet, byl první z několika omylů, kterých jsme se cestou dopustili.) Pomalu se zatahuje, jsme zase ve čtvrté délce, viditelnost tak 5 metrů,

dvojky slyšíme někde nad sebou, vůbec nám nepomáhají v orientaci a nejvíc nás štvou dva Taliáni, kteří nás před 15 minutami předběhli sólo v teniskách s lany a lezečkami na zádech. Jasně, ten komín je jen za 5, ale přece jen… Abych to zkrátil a nenudil bouldristy — dvakrát jsme se v té mlze šeredně sekli, pak se sice udělalo pěkně, ale „zadupali“ jsme tím fakt dost času a tak jsme tuhle klasiku, kterou místní lezou před obědem, dolezli na vrchol ve 22:15. Tma jak v řiti a kluci, že prý jsem nejzkušenější, tak ať hledám slaňák. Tož slaňák jsem našel, ale jak jsem posvítil čelovkou do té černé ďury pod sebou, tak jsem prohlásil, že radši bivakuju. No co měli ti dva dělat, když nechtěli jet první? Naštěstí v červenci svítá brzo, takže těch pár hodin bez spacáku jen ve Žďárského vynálezu uteklo relativně rychle. Jen ta voda kdyby nám v těch PETkách přes noc nezmrzla. Ráno musíme nadvakrát slanit z vrcholu (3.247 m n. m.) na sever na ledovec a pak už jen v rámci ušetření euráčů přežít pochod smrti do sedla Fedai (2.057 m n. m.). Pak se po cestě dostat pod lanovku (1.446 m n. m. ) a odtud už jen co by kamenem dohodil zpět do bivaku (2.500 m n. m.). Po zabalení všech věcí scházíme k autu a v pět odpoledne máváme královně Dolomit. Asi v jedenáct v noci odpadáme na odpočívadle někde v Rakousku. To byl ale dlouhý den! No a nakonec i vcelku povedený výlet… text foto

stoly maky

39

VOLNÝ PŘELEZ „ERECTISSIMY“ NA CIMA GRANDE V DOLOMITECH

očimaatele spolupach

Před dvěma lety jsme se „zakousli“ do převislé stěny Cima Grande s cílem udělat prvovýstup. Loni jsme cestu dokončili a přelezli všechny těžké délky volně (RP, PP). Letos jsem se do stěny vrátil s horolezcem pocházejícím z „kraje pod Tatrami“ a vlastnícím podivuhodné jméno, u něhož lze jen obtížně rozlišit křestní jméno od příjmení. A cestu jsme přelezli – v jednom zátahu s jedním bivakem volně (tj. OS, RP, PP). Zlý muž rozmrzá 11. délka

„Erectissima“ má přibližně 550 převážně převislých metrů, rozdělených do 17 délek. Dojmy z prvovýstupu jsme popsali již vloni. Vrátit se do cesty a lézt všechny délky volně nepovažuji vždy za ten nejtěžší bod programu. U letních skalních cest jde spíše o jakési logické vyústění celého procesu, který často začíná vymýšlením linie někde u piva nad fotografií. S odstupem jednoho roku mi některé délky přišly těžší než vloni, jiné zase lehčí. Ona totiž v tom místy lámavém terénu a při rozličných podmínkách ve stěně je sportovní klasifikace lehce proměnlivá. Některé délky jsem volně lezl poprvé. Taky mne překvapilo, jak pěknou linku se nám podařilo udělat. Dále jsem si trochu opravil svůj názor, že se jedná o „sportovní“ cestu v horách, akorát s delšími odlezy. Nýtů je tam sice dost, ale zakládat se taky musí umět. Sada friendů, vklíněnců a abalaků je užitečnou (a místy nezbytnou) součástí výbavy. Subjektivně bych řekl, že jde asi o těžší výstup, 40

než jakým je cesta na památku Camillota Pellessiera, která má přibližně stejně těžkou klíčovou délku, ale ještě jednu nebo dvě další jen o malinko lehčí. Avšak povinné lezení je kolem šestého stupně, zatímco v „Erectissimě“ tak do 9- a často se pohybuje v sedmém stupni. Délek je v „Erectissimě“ nepoměrně více a míst pro zakládání vlastního jištění také. Linie myslím aspiruje na nejtěžší volnou cestu na Cima Grande. Protože jsem se tentokrát vrátil na místo činu bez někdejších spolupachatelů, zajímal mě přirozeně názor někoho, kdo má od této záležitosti odstup. Proto bych namísto sebe rád nechal hovořit svého spolulezce, který při našem kontinuálním přelezu měl to „štěstí“, že mohl tahat několik vypečených délek, včetně té nejtěžší. V té mu mimochodem při prvním pokusu upadlo tělo asi o dvanáct metrů níž a mě otlouklo o štand. Nechme ale promluvit samotného aktéra, Mira Peťa.

Miro

Miro Peťo Miro leze přibližně třináct let, od roku 2007 je členem slovenského reprezentačního družstva. V létě se věnuje lezení, v zimě extrémnímu lyžování. Nejraději leze v domácích Tatrách a v tajných sektorech Demänovskej doliny. K jeho těžkým sportovním přelezům na skalách patří „Les Brutales“ (10+ PP, Demänovská dolina), „Súľovica Direkt“ (10- PP, Demänovská dolina, první volný přelez dlouholetého projektu), „Špekačka“ (10-/10 PP, Demänovská dolina), „Pilierčok“ (10-/10 PP, Tupá skala), „Pokánie teroristiek“ (10- PP, Jelenec) a mnoho dalších cest hodnocených okolo 10- (nejen na Slovensku, ale například i v Ceuse, Adlitzgrabene atd.). Mezi své povedené výstupy v horách řadí kromě „Erectissimy“ také „VO2max“ (9 OS, Mlynárik, výstup oceněný Bronzovou karabínou SHS James), morálovou linii „Šokuj opicu“ (8+/9- OS, Lomnický štít), „PP variant“ (9+ PP, V. Lom-

nická veža), „Amazóniu vertikál“ (9 PP, Jastrabka), „Metallicu“ (9+ PP, Mních), „Arkádu“ (9 PP, V. Lomnická veža, první volný přelez originální linií cesty), „Diretku Pravej veže“ Ostrvy (9-/9 PP, pravděpodobně druhý volný přelez), „Poľské strechy“ (9- PP, Volia veža, první volný přelez) a další. Za své nejlepší sjezdy považuje prvosjezd východní stěny Sunnmorslauparlaegdy (Norsko), sjezd SZ stěny Lille Venjetinden (Norsko, třetí opakování), prvosjezd S stěny Rollsbottskorky (Norsko) a sjezd z vrcholu Aiguille Verte přes Couturier Couloir (Francie). Z těch domácích, tatranských, si nejvíce cení sjezd Západnej Volej štrbiny přes Gronskeho lávku k Czarnemu Stawu, sjezd Lomnického štítu přes Medené lávky k Brnčálce a sjezd S steny Štrbského štítu. V lezení jej podporují SHS James, HK Jasná Liptovský Mikuláš, sportrysy.sk web: (http://climber.skialpfest.sk)

Cestu by som odporučil všetkým ľuďom, ktorí sa neboja mať nit pár metrov pod nohami

Stp: Překvapil tě výstup něčím? MP: V ten deň, keď sme dávali ostrý pokus, ma trochu (resp. veľmi) zaskočila vlhkosť skaly v spodných dĺžkach cesty. V kľúčovej druhej dĺžke to cez noc dokonca zvlhlo až tak, že nebolo vidieť ani čiarky z maglajzu, ktorými sme si označili chyty počas predchádzajúceho dňa, kedy sme si v super podmienkach boli omrknúť prvých päť dĺžok cesty. Z toho dôvodu ma kľúčová dĺžka dosť vytrápila a na slizkých chytoch a stupoch som v nej musel zarvať na max. To mi hneď zrána cuclo veľa síl, kvôli čomu mi potom v ďalších dĺžkach natekalo až podozrivo rýchlo. Okrem toho ma prekvapila aj horná polovica cesty, kde som si myslel, že to už bude len utekačka, no nakoniec boli posledné zakladačkové dĺžky „docela alpinismus“ s  nejasným smerom a  miestami rozbitou vlhkou skalou (psychicky 42

boli určite nepríjemnejšie než fyzicky náročné, ale odistené spodné dĺžky). Stp: Co si myslíš o obtížích celé cesty i klasifikaci jednotlivých délek? MP: „Erectissima“ je ako celok náročná, vzhľadom na koncentráciu ťažkých dĺžok (jedna dĺžka cca 10- a päť dĺžok okolo 9. stupňa), z ktorých posledná je vysoko v desiatej dĺžke. Ako som však už spomínal, zadarmo nie sú ani horné dĺžky, v ktorých sme sa unavení museli stále plne sústrediť, pretože prípadný pád v niektorej z nich by mohol mať nepríjemnejšie následky než pád

v niektorej z odistených spodných dĺžok. Klasifikácia jednotlivých dĺžok približne sedí (plus-mínus nejaké to znamienko pri niektorých dĺžkach, čo však môže byť dosť subjektívne a tiež závislé od podmienok, v akých sa cesta lezie). Čo sa týka kľúčovej dĺžky, tá sa mi hodnotí veľmi ťažko, pretože som ju preliezol v zlých podmienkach (slizké chyty a stupy) a v každom treťom kroku som myslel, že už-už letím dole. Pri poslednom postupovom istení som bol dokonca taký vybandaskovaný, že som ho radšej necvakal a záverečný bouldrík som za mohutného ručania preliezol na totálnej hranici pádu.

Ráno raníčko panna vstala

Stp: Jak se ti líbilo volné lezení „Erectissimy“? Nešetři chválou, ale ani to nepřeháněj... MP: „Erectissima“ je po všetkých stránkach pekná a  rozmanitá cesta. Človek si tam užije všetko, od technického navazovania bočákov, spoďákov a stiskov v kolmých platniach, cez silové dynamické kroky po dobrých chytoch v previslejších dĺžkach, až po opatrné zakladačkové kútiky a platne v hornej polovici cesty. Asi najviac ma však zaujala super lajna, ktorou ste cestu natiahli, a tiež to, ako pekne ste cestu vyčistili od voľných šutrov. Pravdupovediac si neviem dosť dobre predstaviť, koľko práce ste s tým museli mať, hoci ôsma dĺžka s názvom Vertical Works dáva tušiť, že roboty okolo čistenia cesty bolo zrejme vyše hlavy. Každopádne, výsledok stojí za všetku tú drinu, takže vďaka za super cestu!

Miro v klíčové délce

Stoupa (Stp): Miro, byla to tvoje první cesta na Tre Cime. Jak se ti lezení v  této klasické dolomitské oblasti líbilo? Vrátíš se sem ještě na nějakou cestičku? MP: Lezenie na Tre Cime ma veľmi milo prekvapilo. Dlhé cesty v  kolmiciach a  miernych previsoch po relatívne dobrých chytoch sú pre mňa určite príjemnejšou lezeckou zábavkou než opatrné balansovanie v položených rajbasových platniach, kde prípadný pád môže byť pri troche smoly spojený aj s  miernou redukciou chrupu (pozn. Stp. – Miro velmi dobře ví, o čem mluví!). Kolmé a mierne previslé pasáže v spodnej časti severnej steny Cima Grande som si vychutnával bez strachu, že pri páde skončím s nejakou vážnejšou ujmou na zdraví. Takisto ma potešilo, že sa tu často lezie po lištách, na ktoré som zvyknutý z domácich skál v Demänovskej doline, ktoré sú známe lezením po mikrozmrdách, kde to bez zalomenia na háčik v žiadnej ceste ďaleko nepustí. Možno aj preto sa mi zdali malé lišty v kľúčových flekoch „Erectissimy“ ako celkom dobré chyty, na ktorých som nemal problém zabrať, keď bolo treba. Pri lezení na Cima Grande ma tiež fascinovala expozícia a pocit voľnosti prameniaci zo vzduchu pod nohami. Robiť dynamické prešahy so zadkom luftovaným tri sto metrov nad zemou je jednoducho nádhera! A či sa na Tre Cime ešte niekedy vrátim? Samozrejme!

Stp: Kam bys cestu zařadil mezi svými dalšími volnými výstupy v horách z hlediska celkových lezeckých obtíží? MP: „Erectissimu“ považujem za najťažšiu cestu v horách, ktorú som doposiaľ liezol. Stp: Komu bys cestu doporučil a  komu bys ji nedoporučil? MP: Cestu by som odporučil všetkým ľuďom, ktorí v  horách radi lezú dlhšie náročné cesty, v ťažkých flekoch sa neboja mať nit pár metrov pod nohami a  v  ľahších „alpinistickejších“ dĺžkach si vedia na prilepšenie založiť aj nejaký ten frendík alebo čok. Neodporučil by som ju tým lezcom, ktorí nespĺňajú aspoň jednu z  vyššie uvedených vlastností. Stp: Bivakovali jsme napůl neplánovaně a bez bivakovacích pomůcek. Jak se ti takový bivak líbil? Usnul jsi vůbec? Já jsem, myslím, na chvilku zabral. MP: Veru, ty si si tam nadránom celkom pochrapkával, až mi to bolo divné. Ja som driemal asi len polhodinku, potom mi nejako začalo ťahať od nôh smerom nahor, lebo som si zabudol zobrať hrubé ponožky. Ani tie moje ultraľahké maratónky na nohách zrovna veľmi nekúrili, takže som zvyšok noci predrkotal vo falošnej nádeji na hrejivé lúče slnka, ktoré ráno svietilo všade okolo len nie na nás. Ale tie výhľady pri východe slnka boli úžasné a nakoniec som bol rád, že sme zabivakovali.

Stp: Děkuji za tvé dojmy a  názory i  za dobré společné polezení.

Redakční PS: Mirovi se v Dolomitech zalíbilo a vydal se tam obratem ještě jednou. Přidáváme kopii z  e-mailové komunikace, která druhý výjezd stručně shrnuje: „...samozrejme Tre Cime – moja nova lezecka laska. Liezol som s Palom Rajcanom, s ktorym sme chceli v nedelu skusit meraný OS cesty „Phantom der Zinnen“ (9+). Na OS nas nakoniec pustili vsetky dlzky okrem klucovej jedenastej, ktora je na onsajt dost tazka (v previse sa dynamicky presahuje zo zlych chytov za hranu, ktora zabera len v jednom mieste a ked to miesto nie je oznacene maglajzom, tazko je ho presne trafit). Klucova dlzka Fantoma vysla na Pala, ktory tam drbol v poslednom tazkom kroku (spominany skok za hranu), ja som potom siel skusit na flash, ale tiez som drbol v tej istej pasazi, lebo Palov krokosled nohami mi tam vobec nesedel (Palo je trochu nizsi nez ja). Druhym pokusom sme vsak dlzku dali relativne v pohode PP a frcali dalej hore uz lahsimi dlzkami. Cela cesta nam trvala necelych 11 hodin. Urcite je ta cesta lahsia

nez „Erectissima“ (celkovou narocnostou ako aj samotnou klucovou dlzkou – klucova dlzka Fantoma je o zhruba pol stupna az stupen lahsia nez klucova dlzka „Erectissimy“, mne ta dlzka prisla asi cca taka tazka ako 5. dlzka „Erectissimy“). Zostup by sme boli byvali stihli este za svetla, keby sme nemuseli ratovat 72rocneho nemeckeho dedka s babkou a ich 13rocnym vnucikom, ktori sa boli prejst na Cima Grande, ale casovo to neodhadli a na zostupe ich chytila tma. Celovky samozrejme nemali, tak sme ich s Palom potom doprevadzali az dole na chodnik. Na druhy den sme vstali trochu neskor. Boli sme dost unaveni, takze nas plan ist nieco tazsie na Cimu Ovest sme s vidinou chladneho bivaku radsej zavrhli a radsej sme si poobede isli zaliezt na juznu stenu Tofany, kde sme za 4 hodky onsajtli 10dlzkovu cestu „Via good bye 1999“ (9-). Dalsi den pocko vyzeralo neisto, od rana sa prevalovali sede mraky, navyse sme boli uz riadne unaveni z predchadzajucich dvoch dni, a tak Palo navrhol narychlo vybehnut skvostnu 11dlzkovu sportovku „Via Ottovolante“ (8+) na Mur Occidentale. Palo to uz liezol, takze nechal tahanie celej cesty na mna. Zadarilo sa na OS, co som sa celkom cudoval, lebo rano pred lezenim som sa citil totalne rozbity. Nakoniec sme teda behom troch dni naliezli dokopy 38 dlzok (vsetky z nich, okrem dvoch dlzok v Ottovolante, boli tazsie ako 6+ a vsetky okrem klucovej vo Fantomovi sme dali OS). Celkom super lezenicko! Dolomity sa mi zacinaju pacit, cim dalej, tym viac...“ text foto

Stoupa archiv autora

Foto: Jiří Souček/ 2010

Stp: V zimě moc nelezeš a věnuješ se extrémnímu lyžování. Sjel bys „Erectissimu“ na ly-

žích? Jaké sněhové podmínky by byly optimální? MP: Keď ma raz omrzí život, tak to možno skúsim. Zatiaľ mi však pud sebazáchovy ešte stále funguje, hoci mnohí ľudia o tom trochu pochybujú, keď vidia niektoré skiextrémy, do ktorých sa v zime púšťam. Ale to by bolo na dlhú debatu. Každopádne, prvý voľný pád „Erectissimou“ s radosťou prenechám niekomu inému...

Galeos Helmet Univerzální přilba pro všechny typy horolezeckých aktivit (lezení, VHT, Via ferrata i skialpinismus). Váha: 409 g Velikost: 53 - 62 cm

v pro dej ní síti

43

Soustředění skalní reprezentace v Labáku 2011 Letošní soustředění skalní reprezentace ČHS se konalo na našem „písečku“. A to ve sportovně tradiční pískařské oblasti – v Labském údolí. „Labák“ je rozdělen do dvou údolí, ale my jsme se drželi na levém břehu, protože je tam větší chládek, a tedy i lepší podmínky pro těžší přelezy. Celá akce oficiálně začala v pondělí 12. 9. večer ve Žlebu, kde jsme měli domlu-

vené cenově příznivé ubytování v chalupě děčínského oddílu. Ale už v pondělí nedočkavci jako Martin Stráník, Martin Spilka a Jirka Romanovský boudrovali na Sněžníku. Úterní teploty příliš nakloněny těžkým přelezům nejsou, takže se všichni spíše rozlézají. Přesto se nám daří zapracovat na několika cestičkách, které doMartin Tomášek, Kante Filosophy Xc

44

posud neměli RP přelez. Však to je také jeden z hlavních cílů letošního soustředění, o který nás požádal správce oblasti. Aby se ti nejlepší podívali do ještě nevylezených cest a především navrhli jejich klasifikaci. Nejprve Ondra Beneš s Martinem Tomáškem přelézají novou linku na Sicilskou stěnu. Cesta vede po levé hraně a napojuje se do cesty „Bestseller“. Kluci ji hodnotí IXb, RP IXc. Jirka Romanovský dává na druhý pokus „Bezzubého Juchena“ Xa a Martin Stráník doslova stéká z výlezové hrany cesty „Zbytečná smrt“ Xc. Ondra ještě přidává OS přelez nové cesty na Mistra od Pájky. Cestu „Tomáškova cesta do světa“ AF IXc hodnotí Ondra Beneš jako RP Xa. Martin Stráník napravuje svoji reputaci na „Hardcoru“ Xc na Ďáblovu stěnu a dává cestu na druhý pokus. Holky se drží blíž k chalupě a zkouší „Rádler“ Xa na Pivní kámen. Edita Vopatová ji přelézá hned z druhé bomby! Ve středu se teploty moc nemění. Někteří tedy šetří prsty pro lepší lezecké podmínky, ale někteří si nedají říct a buší do toho o sto šest. Monča Kuhn-Gaberová napravuje včerejší resty a přelézá cestu „Rádler“ Xa. Ondra Beneš nám ukazuje svůj nový projekt, který navrtali s Martinem Tomáškem. Pracovní název cesty je „Betom“ a vede na Veřejný dům. Je to parádní linka přes 5 BH, která ještě nemá „kusovku“. Ondra odhaduje obtížnost na AF Xb, ale zatím, jak říká, nebyl v cestě za ideálních přelezových podmínek, takže se to zatím nedá říct s jistotou. Na písku je teplota v těch nejtěžších cestách dost rozhodující, prostě jsou to všechno sklopené lišty. Ondra dává dva pokusy, ale zpocené prsty ho spláchnou vždy v klíčovém bouldru na konci cesty. Martin Stráník ráno vyráží na Sněžník. Má tam rozdělaný projekt z pondělí. Večer se za ním jedeme mrknout s kamerou. Bohužel, dneska se mu nedařilo. Ještě dá na kameru několik večerních pokusů, ale boulder si bude muset na přelez ještě počkat. Abychom měli nějaký materiál do kamery, tak ještě přelézá jakoby na dolez „Srdce z kamene“ 7C, „Zvířátko“ 7B, „Respect“ 7C a „Harry Lotr přímo“ 7C. Do hledáčku kamery se mi dostává i známý místní borec Rosťa Štefánek a předvádí nám, jak se leze Harry Lotr původním směrem za 8A. Ve čtvrtek už jsou teploty o něco lepší. Jirka Romanovský vylézá druhým pokusem „Skurutí běh“ Xb na Tvář. Martin Tomášek také druhým pokusem tohoto dne s naprostým klidem vybuší cestu „La Bomba“ Xb i s nepříjemným nadlezem slaňáku. Martin S. dává na třetí pokus novou cestu AF Xb od Němců na Ďáblovu stěnu, která ještě nemá RP přelez. Cesta vede vpravo od „Hardcoru“ a chleba se

Adam Ondra, Viagra přímo XIb

Edita Vopatová, El Niňo IXc

45

Zdeněk Ustohal, Černá zmije Xb

46

mohl vylézt. A vybírá si morálový mokrý komín, v němž mu roztržený prst opravdu vadit nebude. Cestu „Anální temnota“ V asi lezl opravdu pouze prvovýstupce Smolo, takže si pravděpodobně Adam připsal své další první opakování. Sobota. Teplota je zatím nejlepší. Občas i zafouká vítr. Adam posílá „Metelku“ hnedka z první bomby. Ondra Beneš jde zkusit „Betom“. Letos asi naposledy, týden nato totiž odjíždí do Yosemit, a tak už další možnost asi mít nebude. V klíčovém místě necvaká, šetří síly. Těsně neudrží poslední chyt za bouldrem, dostává vrata a proletí celou stěnu. Editka přelézá ostrým pokusem „Černou zmiji“ Xb a Lucka „Rádler“ Xa. A aby toho nebylo málo, je tady ještě jeden nedodělaný projekt. Původně cestu navrtali Němci ze slanění, to se ale v Labáku nesmí, a tak byla cesta vytlučena a Ondra s Martinem ji rozdělali odspodu. Ale nedařilo se jim zavrtat k osazení 4 BH. „Tak co Adame,“ ptá se Ondra, „zkusíš to?“ Jde na to! Nejprve si nechá od zkušeného prvovýstupce poradit, jak se to vlastně na tom písku dělá. Když vše Ondra objasní, začíná luxusní podívaná. Nejprve letí vrtačka a strhává Adama. Hned zase letí Adam a hodí si za krk zpola zavrtanou vrtačku. Nakonec se ale dílo podaří a klíčový navrtávák je na místě. Musí vytáhnout velkou vrtačku a začíná dřina. Díky expanzním

nýtům od Jeníka Pletichy může Áďa rovnou pokračovat dál. „Tam by mohl bejt další hák,“ ozývá se zespodu. „To ještě není na zem, ne?“ ptá se Adam. „Lezu dál.“ A je to! Nová, pravděpodobně nejtěžší cesta v Labáku a ještě i morálový dolez ke slaňáku. Spokojenost na všech frontách. Cestu kluci pojmenovali „To tu ještě nebylo“ AF XIa. Předpověď nelhala a k večeru začalo pršet. Někteří se rozjeli do svých domovů a zbytek rozjel rozlučkový večírek u Kosti. Tak i letos nakonec došlo na kytaru... V sobotu už Labák zeje prázdnotou. Všude mlha, prší. Ale Zdenda s Adamem jdou do skal. Pod převisem přece neprší, tak když už jsme tady... Tak tomu říkám motivace k lezení. Adamova nová cesta si ještě na RPéčko bude muset počkat. Ale Adam ještě přihodí flash nové cesty vedle „Hardcoru“ a potvrzuje Martinem navrhovanou klasu RP XIa. Pak ještě se Zdendou prolézají prsty v několika převislých desítkách, ale to už jsme všichni na cestě a Labské údolí, které je stále zahaleno bílou mlhou, se chystá na další poklidný týden bez lezců... Těšte se na video, které nám Vojta snad brzo sestříhá. text foto

Juráš Lukáš Bíba a Vojtěch Fröhlich

Pic: Hansi Heckmair

Athlete: Eva Walkner, Max Zipser

láme kolem 3. a 4. BH. Čtvrté jištění se cvaká z nadlezu, a tak se Marťas při druhém pokusu celkem slušně prolítne. Cestu hodnotí na RP Xc-XIa. Nám to přijde jako jasná jedenáctka, ale Martin nechce, aby se pak řeklo, že to špatně ohodnotil a že je jako měkkej. Večer přijíždí Adam Ondra se Zdendou Ustohalem a hnedka se vymýšlí, co se poleze v pátek. V pátek je pro změnu poměrně chladno (18 °C). Jako první vyráží Adam se Zdendou. Mají na programu bouldry na krásném kameni jen pár minut „koňákem“ nad chalupou. Adam zkouší „Metelkův mechanický betlém“ 8B+. Parádní kroky, parádní podívaná. Bohužel v dalších pokusech Adamovi zabránil roztržený prst. Zdenda vylézá krásnou hranku hned vedle za 7B+. Já jdu s Ondrou na „Betom“. Ale pořád to není ono. Holt i ti nejlepší si musí občas počkat. Edita s Luckou Hrozovou, která je ve skalách po delší lezecké pauze, se rozehřívají v „Tvrdolínovi“ IXc. Jirka a já lezeme „Černou zmiji“ Xb. Jirkovi se daří na druhý, mně na třetí pokus. Editka to s námi taky zkouší, ale ostrý pokus nechává na druhý den. Martin Tomášek napravuje „restík“ z úterka a přelézá RP „Tomáškovu cestu do světa“ na Mistra a potvrzuje klasifikaci Xa. Áďa, kterého z dnešního lezení těžkých cest vyřadil roztržený prst, roupama kouká, co by si tak

CLIMB TO SKI

www.salewa.com 47

TRÉNINK (1. DÍL) L E Z E C KÝ T R É N I N K P O D TA K TOV KO U H E L E N Y L I P E N S K É

STRUKTURA TRÉNINKOVÉHO PROCESU, PLÁNOVÁNÍ A STAVBA TRÉNINKU Sportovní lezení je v  současné době velice populární sport, který se neustále vyvíjí. S  rostoucím počtem stěn rostou i možnosti trénování. Už dávno to není okrajový sport, u  něhož není zpracován systém trénování – tedy trénink pro všechny cílové skupiny. Někdo lezení bere jako fitness po práci, někdo je závodník, další chce lézt dobře na skalách atd. Tento krásný sport nabízí spoustu možností, jak si ho vychutnat. Hra s pohybem těla, nekompromisní gravitace a lezení ve výškách činí tento sport velice atraktivním. Celý systém sportovního tréninku je zaměřen na dosažení vysoké efektivity vzhledem ke stanoveným tréninkovým cílům. Například ve vytrvalosti se doba od zahájení tréninku až po dosažení špičkové výkonnosti pohybuje od 10 do 15 let, proto je nutné naplánovat si trénink jak z hlediska jeho obsahu, tak i  časové posloupnosti. Dlouhodobé výkonnostní cíle bychom přitom měli stanovovat na základě aktuální individuální výkonnosti. Při plánování nárůstu zatížení hraje rozhodující roli „tréninkový věk“ sportovce.

Příprava tréninkového roku je dána různými cíli a různou náplní tréninku, přitom výstavba výkonnosti by měla probíhat směrem k  hlavnímu závodu. Sportovci bez velkých výkonnostních ambicí se zaměřují na jeden závod sezóny tak, aby na něm při systematické přípravě dosáhli úspěchu.

Periodizace – tréninkové období Roční stavba tréninku se může skládat ze tří přípravných období, následného závodního období se dvěma vrcholy a jednoho přechodného období. Každé období je rozděleno na mezocykly, ve kterých se při současném rozvoji všech schopností důležitých pro výkon rozvíjejí základní výkonnostní předpoklady. Obsahová struktura jednotlivých období vypadá následovně:

lo a bylo připraveno na úplně jiný druh zátěže. Vždy když vysvětluji princip mých plánů, zdůrazňuji, že tolik, kolik daný jedinec odtrénuje, musí také zrege-

který by měl každý cílevědomý sportovec dodržovat. Další záležitostí, kterou si musíme uvědomit je to, že trénink představuje při cestě k úspěchu jen 50

Přípravné období 1 V tomto časovém úseku se zaměřujeme především na rozvoj základních a obecných předpokladů pro daný sport. Jde o zlepšování všeobecné vytrvalosti, síly i motoriky. Důležitá jsou cvičení pro zlepšení pohyblivosti a pro schopnost uvolnění a regenerace svalového aparátu. Přípravné období 2 Na základě stabilní výkonnosti přibývají speciální tréninkové prostředky. Přípravné období 3

Cyklická stavba tréninku Špičkoví sportovci usilují o dosažení nejvyšší výkonnosti v době nejdůležitějšího závodu sezóny, takzvaného vrcholu sezóny. Pro systematickou stavbu tréninku se příprava dělí dle své délky na cykly: 1. víceletý cyklus (dvouletý, olympijský čtyřletý) 2. makrocyklus (přípravné, závodní a přechodné období) 3. mezocyklus (2–4 týdny) 4. mikrocyklus (1 týden) 5. denní cyklus (1–4 tréninkové jednotky) Základem výstavby ročního tréninkového cyklu je zvyšování tréninkového zatížení až těsně k vrcholu sezóny. Zvýšeného účinku zatížení může být dosaženo cíleným střídáním hlavních tréninkových prostředků. Pro správné načasování nám můžou pomoci následující metodické prostředky: T střídání tréninkových podnětů T větší podíl speciálního svalového zatěžování T zvýšení počtu intenzivnějších částí tréninků T zvýšení přídatných oporů

48

Pro toto období je typické největší tréninkové zatížení z celého tréninkového roku. Důraz přitom klademe na přípravu na závodní období a rozvoj speciální vytrvalosti, síly. Závodní období 1 Stále rozvíjíme speciální vytrvalost a sílu, a to prostřednictvím národních závodů (ČP, rankingových závodů apod.). Pro udržení stabilní úrovně je však zapotřebí stále trénovat také základní vytrvalost a sílu. Závodní období 2 Obsahově i organizačně je toto období podřízeno hlavnímu vrcholu sezóny. Individuální příprava zahrnuje osvědčené tréninkové principy, lehčí tréninkové fáze. Ták... tohle je klasická teorie, kterou je třeba se pokaždé prokousat. Teď si nastíníme, jak by měla vypadat konkrétní příprava. V lezení se základní tréninkové období skládá přibližně ze tří měsíců. První měsíc se trénuje základní vytrvalost, musíme tzv. „nasypat“ objem kroků do těla. Druhý měsíc trénujeme sílu a  v  třetím musíme ty dva předcházející měsíce zpracovat dohromady a  trénovat tzv. maximální vytrvalost. V tréninku by měl být podrobně naplánován každý den. A  to včetně regenerace, doplňků výživy a následné úpravy váhy. Tříměsíční plán by měl být sestaven tak, aby gradoval a  v  závěru lehce zvolňoval. Důležitá je pauza mezi jednotlivými měsíci, aby tělo zregenerova-

nerovat, a tolik se musí věnovat také výživě, protože jídlo je základem dobré regenerace. Zapomínat nesmíme ani na kompenzační cvičení. Samozřejmě je také nutné být přísní na svoji váhu. Disciplína je základním kamenem pro cílený výsledek na konci tréninkového období. Myslím tím disciplínu dlouhodobou, což je vzhledem k některým cílům až víceletá záležitost. Z praxe jsem vypozorovala, že stačí trénovat třikrát týdně, aby se průměrný lezec zlepšoval. Tím mám na mysli ovšem kvalitní trénink. Je také neefektivní poctivě se připravovat celou zimu a v létě pak vypustit. Lezení je nekompromisní sport, v  němž každé vynechání tréninku potrestá lezce snížením výkonnosti. Z toho jasně vyplývá, že bychom měli sázet na kvalitu, pravidelnost a režim,

%. Druhých padesát procent tvoří taktika, psychická připravenost atd. Tím myslím výběr správné cesty na skalách, dobrý rozlez či načasování. Pro závodníky, kteří mají vrcholové ambice, je to naprosto zásadní a samostatná kapitola. Jak by měl vypadat tréninkový plán vytvořený na základě testů, které odhalí vaše největší nedostatky, a jak by měl vypadat váš konkrétní trénink, si řekneme příště. Lehce také zabrousíme do problematiky regenerace, kompenzace a úpravy váhy. text foto

Helena Lipenská P. Piechowicz

KARIMATKA, SPACÁK, ŽĎÁRÁK – TO SE RÝMUJE Asi si řeknete, co je to za hloupost – to se přece nerýmuje. Určitě ale uznáte, že výrobky k sobě sedí a vzájemně se doplňují, a to tím spíš, že jsou od jednoho výrobce. Řada výrobků s názvem AVEN, pod které spadají samonafukovací karimatky, spací pytle a bivakovací vaky, je novinkou od tradiční české firmy YATE, která letos oslavila již 20 let na trhu. Výrobky AVEN prezentují řadu zaměřenou na aktivní generaci, která vyhledává kvalitní výrobky pro pobyt v přírodě a nebojí se objevovat nové věci. Výrobky AVEN jsou určeny pro rekreační i profesionální použití a mnohé z nich používají i profesionální horolezci jako například Radek Jaroš, Libor Hroza a Lucka Hrozová. Samonafukovací kariamatky AVEN se od modelů YATE liší výraznějším designem s heslem „nebojte se barev!“. V přírodě barvy obdivujeme, ale na vybavení se jich někdy trochu bojíme a přitom k tomu není žádný důvod. Navíc výrazná barva může ve správnou chvíli zachránit život – například když někoho v horách hledá helikoptéra. Ne snad, že bychom to někomu přáli, ale připravenému přeje štěstí. Parametry spacích pytlů byly pečlivě vybrány tak, aby vyhovovaly co největšímu počtu uživatelů a každý měl na výběr ten správný model, který potřebuje.

Bivakovací pytel

FOTOSOUTĚŽ

Příroda a lezení Od října můžete přihlašovat své fotky do 2. ročníku fotografické soutěže, kterou opět společně vyhlašují web Lezecká Revue a časopis Montana. Pro 2. ročník vyhlašujeme tyto základní kategorie:

Hory a příroda (krajiny, panoráma...) Lezení (člověk a hory, skály, bouldery...) Experimentální fotografie na lezecké téma (koláže, montáže) Ceny budou zveřejněny v průběhu soutěže.

Jak soutěžit Zaregistrujete se přes formulář na webu foto.lezeckarevue.cz, odkud bude možné zasílání soutěžních fotografií. Fotky posílejte ve velikosti do 5Mb. Ke každému tématu můžete vložit nanejvýš 3 fotografie. Hodnocení fotografií Odborná porota, jejímž předsedou je i ve 2. ročníku soutěže Pepe Piechowicz, vyhodnotí a zveřejní výsledky na webu LezeckaRevue.cz a v časopisu Montana po 30. 4. 2012. Vyhlášena bude nejzdařilejší fotografie v každé kategorii a bude také vybrána celková vítězná fotka. Navíc, na webu fotosoutěže bude možné hlasovat pro jednotlivé snímky.

Žďárák

Bivakovací pytle AVEN jsou konstruovány tak, aby dobře doplňovaly karimatky a spací pytle. Od žďáráku se očekává především kvalita a funkčnost – tedy ochrana před špínou a vodou. Zipy z obou stran jsou kryté légou a umožňují pohodlný vstup a v případě potřeby i dostatečné větrání. Tak co říkáte, karimatka, spacák, žďárák A VEN! – rýmuje se to? Jsme si jisti, že ano!

Soutěžící zasláním fotografíí do soutěže: 1. Uděluje souhlas se zpracováním zaslaných osobních údajů. 2. Prohlašuje, že je autorem zaslaných fotografií. 3. Poskytuje organizátorovi soutěže souhlas s publikováním svých fotografií v tiskové nebo elektronické podobě v rámci soutěže a při její propagaci v různých médiích. 4. Souhlasí s právem poroty přemístit snímek do jiné kategorie. 5. Je seznámen s tím, že organizátor soutěže si vyhrazuje právo změny pravidel a témat soutěže. Na výhru v soutěži není právní nárok.

placená inzerce

49

T AT R Y

LOMNICKÝ ŠTÍT 2. 632 m Z – STENA Západná stena Lomnického štítu patrí medzi veľmi populárne a často vyhľadávane miestne steny. Túto stenu považujú horolezci za jednu z  najkrajších lezeckých tatranských stien. Je to obrovská, doprava pretiahnutá stena, ohraničená na severozápade a juhu hrebeňom Lomnického štítu a na úpäti Téryho kuloárom. Pod vrcholom je veľký skalný kotol, z ktorého nadol je stena v celej svojej dĺžke do svetla sfarbená. V prostriedku tohto sfarbenia je mohutný previs v tvare hokejky. Ľavú časť steny pretína skalná, ľahko prístupná polica, smerujúca zľava šikmo doprava, skoro až do prostrednej časti steny. Stena v ľavej časti dosahuje výšku asi 250 m, v prostrednej časti 300 m a v pravej časti dosahuje výšku 400 m. Prístup pod stenu: najpraktickejšie z  vrcholu Lomnického štítu cez zabradlie vyhliadkovej terasy a severozápadnom hrebeňom ľahko dolu, až na jeho koniec, kde potom doľava do Téryho kuloáru (II, ¾ hodiny). Alebo od Téryho chaty Jordánovou cestou. Z Téryho chaty doprava neznačkovaným chodníkom (mužíci) až do rokliny ohraničenej z obidvoch strán a ľavou a pravou vetvou juhozápadného piliera, spadajúceho z Pyšného štítu. Roklinou vystúpime až pod prostrednú vetvu, potom doprava na viditeľnú rampu. Rampou na rebro a na druhu stranu do žľabu vedúceho do Bachledovej štrbiny. Tam, kde sa žľab rozdvojuje, do pravej vetvy a ním šikmo doprava až na hrebeň Jordanovej štrbiny. Hrot za štrbinou zliezame zľava, potom prejdeme na severnú stranu a po skalnej rímse až na koniec na sedielko pod masívom Poslednej veže. Ďalej úzkym hrebeňom pod previsnutým zubom doprava a po hrebeni až ku štrbine pri päte Lomnickej vežičky. Odtiaľ doľava po lávke zo severné strany do sedielka pod Lomnickým. Zo sedielka doprava nadol do Téryho kuloáru (II, 3 hodiny).

2a. „Variant doľava“ klas. V- podrobnosti nie sú známe Cesta výrazným kútom a  škárou vpravo od „Posledného komína“ 3. „Šedá platňa“ klas. VII-, 5 h T. Myslivec, L. Páleníček, 13. 7. 1987 4. „Kopejkový pilier“ klas. V, A0, (RP V+), 4 h Z. Drlík, L. Páleníček – 7. 4. 1972 1. RP: Š. Bednár, J. Hyžný – 19. 7. 1980 – RP V+ 5. „Puškášova cesta“ klas. V, 3 h J. Andráši, A. Puškáš, K. Skřípsky – september 1948 1. zimný prelez: V. Karoušek, V. Mašková – 20. 3. 1952 6. „Čuňasová cesta“ klas. V+, 4 h L. Páleníček, Z. Rosa – 12. 7. 1970 1. zimný prelez: C. Bajsarowicz, B. Nowaczyk, K. Wielicki – 27. 2. 1974 6a. „Variant zárezom“ O. Novák, P. Berežný, P. Stříbrný – leto 1971, klas. V 6b. J. Janoušek, F. Chalupný, M. Jiroutek – 1. 7. 1973, klas. V 7. „Ľavými platňami hokejky“ klas. V+, VI, 4 h A. Belica, J. Provazník – 2. 6. 1979

Prehľad výstupov 1. „Ľavá cesta“ klas. VI+ J. Horváth, J. Otruba

8. „Patagonské leto“ klas. VII+, VIIIJ. Novák, M. Giláni, P. Kryze – jún 2004

2. „Posledný komín“ klas. V+, A1, 4 h J. Beneš, J. Kříž – 17. 10. 1976 2. priestup: P. Greksák, A. Formánek – 10. 8. 1983 – technické miesto v 4. dĺžke možno obísť voľne vľavo

9. „Stanislawského cesta“ klas. V, 2 1/2 h A. Kenar, A. Stanecki, W. Stanislawski – 8. 8. 1929 1. zimný prelez: J. Sláma a  druh – 18. 3. 1953

50

10. „Hokejka“ klas. V+, A1 (RP VI), 5 h F. Plšek, V. Zachoval – 22. 8. 1950 Cermanov priamy variant – V. Mašková, K. Cerman – 4. 8. 1951, klas. V 1. zimný prelez: K. Cerman, O. Kopal, J. Mašek, B. Nejedlo – 21. 4. 1952 1. RP: Horváth, Otruba – 6. 7. 1983 (opis, RP pravdepodobnejšie už skôr) 2. RP: A. Formánek, E. Mlynarovičová – 7. 7. 1983 11. „Pšendová cesta“ klas. V, A1, (RP 7-), 8 h V. Krejčí, Pšeničnikov, 12. 7. 1970 1. RP: L. Šlechta, I. Ullsperger, 27. 9. 1982, 6 h 12. „Čierny pilier“ klas. V+, A3, (RP 8-), 8–10 h (cesta na pamiatku expedície Peru 1970) I. Dieška, P. Pochylý, 12. 7. 1970 1. RP: E. Velič, J. Adámek 13. R. Staruch, M. Medvec august 2002, RP 8 v ceste sú zdola z háčikov osadené nity, cesta vedie medzi Čiernym pilierom a Bielym pásom 14. „Biely pás“ klas. V+, A3, (RP 7+), 6 h A. Belica, J. Stejskal, 28. 8. 1976 15. „Ružové plamene“ klas. RP 7+, 8 h T. Myslivec, L. Páleníček, 12. 7. 1987 16. „Žlté plamene – komín Farkaša a Petríka“ klas. VI-, A1, (RP 7), 5 h V. Farkaš, V. Petrík, 7. 8. 1969 2. leto: J. Janíš, V. Širl, 1. 6. 1975 1. zima: J. Fulka, J. Húlek, G. Lamka, J. Kleprlík, marec 1978 1. sólo: M. Šmíd, 12. 9. 1975

17. „Motykov variant“ klas. IV+, V, 1,5 h S. Motyka, J. Sawicky, Z. Brull, Š. Zamkovský, 26. 7. 1932 2. leto: K. Hensch, F. Banyász, S. Lux, J. Wein, 18. 9. 1932 (praktický nástup pod Žlté plamene) 18. „Na pamiatku M. Kriššáka“ klas. V, A2, A3, 14 h A. Belica, J. Porvazník, 20.–21. 7. 1979 2. leto: T. Jánoš, J. Liďák, leto 1982 3. leto: A. Križo, J. Križo, leto 1982 19. „Arnoldov variant v  platni“ klas. VI-, A0, (RP 7-), 5 h B. Arnold, G. Lamm, 13. 8. 1972 1. RP: A. Buzinkav, R. Hajdučík, 17. 9. 1983 1. sólo: J. Šustr 1. ženský prelez: Z. Podhorská, H. Semanová – 12. 6. 1983 20. „Šokuj opicu“ klas. RP 8+, 9-, 5 h P. Ondrejovič, J. Vonderčík, 21. 10. 1989 21. „Cesta cez platňu“ klas. V, A2, 4-5 h I. Fiala, O. Pochylý, 14. 9. 1970 2. leto: A. Belica, Z. Drlík, J. Osíf, 4. 8. 1974 1. sólo: E. Velič, október 1983 22. „Puklina v  platni“ klas. V+, A1, 3-4 h Z. Čepela, O. Pochylý, 21. 8. 1969 2. leto: J. Hazucha, V. Petrík, 11. 10. 1970 1. zima: poľskí horolezci pozn.: cesta má viacero voľných prelezení 23. „Šmídov variant“ klas. V-, 3-4 h M. Šmíd – 25. 9. 1975

24. „Cesta Birkenmajera a  Kupczyka“ klas. IV-V, 4 h W. Birkenmajer, K. Kupczyk, 21. 6. 1930 2. leto: Z. Korosadowicz, K. Zajac, 9. 7. 1931 1. zima: A. Puškáš, L. Szabo, 4.-5. 4. 1951

2. leto: K. Jakeš, J. Martiš – 3. 7. 1976 1. zima: Z. Drlík, J. Stejskal – január 1974 1. RP: Š. Bednár, J. Hyžný – 19. 7. 1980

25. „Komíny Dieškovcov“ klas. V, A0, 5 h I. Dieška, P. Dieška, 19. 8. 1973 2. leto: Z. Drlík, M. Pelc, august 1973 1. sólo: A. Belica 1. zima: poľskí horolezci

31. „Obrovský pilier“ klas. V+, A2, (RP 6+), 6-9 h P. Dieška, J. Hazucha – 12.–13. 10. 1970 2. leto: narovnanie hornej časti A. Belica, I. Koller – 10. 7. 1972 3. leto: Z. Drlík, P. Mačák, júl 1973 (variantom) 4. leto: L. Benešová, V. Širl – 13. 7. 1974 – pôvodnou cestou 1. zima: H. Zakrzewski, A. Michnovski, W. Fiut – 5.-6. 3. 1974 1. RP: A. Buzinkay, P. Greksák – 12. 9. 1982

26. „Maugli“ klas. V+, A1, 6 h J. Beneš, J. Vestenický, 6. 9. 1977 27. „Cesta Belica, Stejskal“ klas. V+, A1 (RP 6), 6-7 h A. Belica, J. Stejskal, 27. 8. 1976 2. leto: Z. Drlík, J. Tremba – 12. 10. 1978 1. RP: R. Mihál, O. Saktor, 7. 7. 1983 28. „Bonónová cesta“ klas. VI-, A1 (RP 7 ), 6-9 h A. Belica, I. Koller, 17. 8. 1974 2. leto: Z. Drlík J. Martiš, 11. 9. 1975 1. RP: R. Mihál, A. Formánek, 6. 7. 1983 – 5 h 29. „Barborkine slzy“ klas. V+, A1 (RP 6+), 6-9 h

Kotlový štít – 2.601 m JZ – stena V Montaně č.1/2011 sme uverejnili monográfiu Kotlového štítu. Tak, ako to už býva, po uverejnení som obdŕžal informácie o  chýbajúcich výstupov. Tie sú doplnené pod číslami 7 a 8. Za doplňujúce informácie všetkým ďakujem. 7. „Ľavým rebrom“ kl. IV, 3 hod. M. Kriššák, A. Luczy – 23. 9. 1967

30. „Goranova cesta“ klas. V+, A0, 5 h A. Belica, R. Mihál, 25. 6. 1983

GRIDLOCK Gridlock karabina se systémem KeyLock a mechanickou příčkou je skvělá volba na: umělé stěny ledovec lezení na Bořni alpinismus v Chamonix Hmotnost: 76 g

32. „Cesta sklamaných“ klas. V+ S. Glejdura, J. Kuba, J. Matava, 16. 4. 1980 33. „Karoušková cesta“ klas. V-VI, 5h V. Karoušek, A. Mrkos, B. Nejedlo, 26. 9. 1956 zpracoval foto

Jozef Gurník Maroš Bobovčák

Najprv dve dl. priamo po hrane pod previs. Traverz 3 m doprava a späť na hranu. Potom priamo po hrane až prechádza v hrebeň. Cez niekoľko vežičiek priamo a ľahkým hrebeňom na vrchol. 8. „Tatarková cesta“ kl. V-, A0 V. Tatarka, E. Bobačicová – 30. 8. 1979

text a foto

Jozef Gurník

ATC® - Guide New Ještě lehčí kýbl. Spolehlivý průvodce na: skály vícedélky v Tatrách jištění dvou druholezců bezpečné slanění Hmotnost: 88 g

www.hudy. cz 51

A JDI ... 22. června roku 1930 se v Berganu narodil jeden z největších alpinistů dvacátého století Walter Bonatti. V pětadvaceti letech, během šesti dnů, od 17. do 22. srpna roku 1955, zrealizoval tento talentovaný horolezec sólo prvovýstup velmi náročnou linií v jihozápadní stěně Aiguille du Dru. Cesta dala vzniknout názvu Bonattiho pilíř. V letech 1997, 2003 a 2005 se tato stěna otřásala v mohutných kamenných lavinách a Walter Bonatti při svých cestách za dobrodružstvím po celém světě mohl jen z dálky sledovat, jak postupně jeho cesta mizí. Naposledy se stěna otřásla hned třikrát o víkendu 10. a 11. září letošního roku. Druhé skalní řícení v neděli bylo zatím nejmohutnější. Nato, 13. září v noci, Walter Bonatti zemřel v jednaosmdesáti letech v Římě. Není to úplně optimistický začátek, ale to je holt život. A když už nám zemřela taková legenda alpinismu, tak začneme Bonattiho direttissimou v severce Matterhornu. Tu vylezl v únoru roku 1965 sólo během 5 dnů a cesta je stále považována za jeden z jeho největších počinů. Jeho fotografie, na které sedí v bivakovacím vaku a jí z ešusu, obletěla svět. No tak tuhle 1.200 metrů dlouhou diretku si letos na podzim, 14 dnů po Bonattiho smrti, střihli dva mladí Švýcaři Patrick Aufdenblatten (23) a Michi Lerjen-Demjen (26) za 7 hodin a 14 minut. Pěkné uctění Bonattiho památky, ne? A copak se nám v té poslední čtvrtině roku ještě událo v Alpách? Už dvakrát jsem letos psal o Hervé Barmassovi. Vždy to bylo v kontextu s jeho letošním projektem Exploring the Alps. Pro letošní rok si vytyčil zajímavý cíl. Chtěl po sobě zanechat tři cesty ve třech významných alpských stěnách, a to přelezem v co nejčistším stylu. První bod svého plánu si odfajfknul na jaře sólo výstupem na Matterhorn. Druhý bod byl splněn v létě, kdy přelezl elegantní linii v ještě elegantnějším stylu na pilíři Mont Brouillard v jižní stěně Mont Blancu spolu s bratry Ikerem a Eneko Pouovými a všichni se jen dohadovali, co bude jeho třetím cílem. A je to tady. Vybral si jihovýchodní stěnu Monte Rosy a spolu se svým otcem Marco Barmassem zde vylezl 800 metrů dlouhou novou linii. Gratulujeme ke splnění jednoho snu! A máme tady další sen a další trilogii. Tentokrát ovšem roztaženou do jedenácti let. V roce 2003 začal Robert Jasper se svým projektem Nordwand Trilogie, jehož cílem bylo přelézt ve třech nejznámějších severních stěnách Alp tři náročné výstupy volně. Grandes Jorasses měl za sebou spolu s Markusem Stoferem, když se mu podařil průstup 1.000 metrů dlouhou cestou „No Siesta“ M8. Na Eiger pak čekal sedm let, než dokončil s Rogerem Schälim první vol-

52

ný průstup neuvěřitelnou direttissimou Johna Harlina také za M8. No a letos ho opět se Schälim čekal Matterhorn. Tady si vybrali cestu „Sebastien Gay Memorial Route“, která vznikla v  roce 2008 a v první třetině kopíruje velmi náročnou českou direttissimu z roku 1972. Cestu Jasper se Schälim přelezli za neuvěřitelných 16 a půl hodiny a jestli vás zajímá obtížnost, no tak opět jeho obligátní M8. Z nehostinných severních stěn se přesuneme do vlídného jihu. A když jih, tak stěnu stěn. Do jižní stěny Marmolady se po několika letech vrátil Hansjörg Auer. Ano, to je ten, co v té samé stěně dal Kollerovu Rybu sólo za 2 hodiny a 55 minut. Tentokrát sem přijel i se svým bratrem Vitusem a pustili se do prvovýstupu. Ten se jim během léta podařil a teď samozřejmě přidali první volný přelez. Cesta „Bruderliebe“ má 800 metrů a klíčová délka je za 8b/b+. Aby toho nebylo málo, tak si Hansjörg ještě dal první volné opakování cesty „Colpo di Coda“ od Maurizia Giordaniho a Massima Falettiho z roku 2006. Klíčový převis původně lezený za A2 se teď dá za 7b. A přidal i výlezovou variantu k cestě „Schwalbenschwanz“ za 6c+.

pěšině. Thomas (45) se totiž během letošního roku úspěšně vylízal z rakoviny. Alex (43) mezitím přidal volné přelezy dvou svých desítek v Loferu a spolu teď na podzim v Loferu přidali novou, sedmidélkovou cestu „Karma“ za XI-. A prý se chystají do Patagonie… Tak a jdeme do těch nejvyšších kopců. V Karákóramu se dařilo Rusům pod vedením Viktora Volodina. Ten spolu s Dmitryem Golovchenkem, Sergeyem Nilovem a Alexanderem Yurkinem realizoval první ruskou cestu na Nameless Tower. Expedice zaznamenala hned dvojí úspěch, když jedna část vylezla se čtyřmi bivaky 1.120 metrů dlouhý prvovýstup v severozápadní stěně „No Fear“ v obtížnosti VII 6b+ A2 a druhá část zopakovala v západní stěně známou „Slovinskou cestu“.

A jih dáme ještě jednou a od Marmolady nemusíme nikam daleko. Do jižní stěny Tofany Di Rozes se po pěkném prvovýstupu v severce Triglavu, o kterém jsem psal minule, přijel ohřát Tomaž Jakofčič spolu s Lukou Lindičem. Za sebou tady po čtyřech dnech práce nechali novou cestu „Viki krema“ (VIII+/IX-, 800 m). Případní zájemci o opakování v cestě najdou 23 nýtů, 4 skoby a zajištěné štandy. Jedná se prý o vážnější záležitost s dlouhými odlezy a úchvatnou expozicí. Tak směle do toho! Ještě přidám z Alp nějaké pěkné opáčko. A to ne ledajaké. Jednu z prvních desítek v Alpách vylezli v roce 1989 bratři Hubeři. Cesta „Scaramouche“ v Berchtesgádenských Alpách čekala dalších 20 let na první opakování, které měl tu čest si připsat Reinhard Hones. A teprve druhé opakování se podařilo letos uskutečnit Hajo Friederichovi (41). No a druhé pěkné opakování je opět z dílny Huberů, tedy tentokrát Alexe. Na to, že Alex vylezl Bellavistu v roce 1999, tehdy tedy sólo, technicky a v zimě, a první volný přelez se mu zadařil o dva roky později, tahle cesta zase až tak moc opakování nemá. No a právě teprve čtvrté opakování po deseti dnech nacvičování si připsal fenomenální slovinský lezec Luka Krajnc (25). Čím to, že ty cesty od Huberů mají tak málo opakování a přitom se pořád lezou vyšší a vyšší čísla? A  co vlastně dělá tohle talentované německé duo? Po expedici na Nameless Toner bylo u nich dlouho ticho po

M O N T A N A

J E

N A

A zatímco Rusové lezli„Slovinskou cestu“ na Nameless, tak Slovinci byli jen o kousek vedle v Charakusa valley a realizovali se v oblasti K7 (6.859 m). Expedice se účastnili 4 mladí slovinští alpinisti Urban Novak (25, vedoucí expedice), David Debeljak (26), Luka Stražar (22) a Nejc Marčič (26). O nejzajímavější počin se zasloužili Luka a Nejc, kteří během 4 dnů vylezli novou a teprve druhou cestu na vrchol K7. Cestu nazvali „Dreamers of the Golden Caves“ (VI/5, M5, A2, 1.600 m). Kromě toho samozřejmě během výpravy členové expedice uskutečnili spoustu dalších výstupů, třeba na Sulu Peak (5.950 m) nebo Beatrice (5.800 m). Další slovinská expedice směřovala do západní části pohoří Kokshaal-too v Kyrgyzstánu. Celé oblasti vévodí Pik Byeliy (5.697 m), který byl také hlavním cílem. Než však na něj přišla řada, vylezlo se několik nižších kopců a některé Slovinci sjeli dokonce na lyžích. Mladší členové výpravy působili na čtyřapůltisícových vrcholech Pik Alpini a Pik Lvitsa, starší alpinisté vystoupili na Pik Lyev (4.710 m), Pik Obzhorny (5.156 m), Pik Greta (4.725 m) a Pik Lencka (4.621 m). Na závěr, po tom co vytvořili novou cestu na Pik Oleg (4.859 m), se jim podařilo splnit hlavní cíl expedice, tzn. vylézt nový, 600 metrů dlouhý směr na Pik Byeliy, u něhož obtížnost odhadují na V/4, přičemž největší obtíže představuje překonání velké serákové bariéry. Do stejné oblasti se po roce vrátila taky Innes Pappert. Loni se jí spolu s Thomasem Senfem a Wolfgangem Russeggerem ani po dvou pokusech nepodařilo dolézt novou cestu v jihovýchodní stěně Kyzyl Asker (5.842 m). Letos se pod kopec vrátila znovu a kromě Wolfganga Russeggera a  Charlyho Fritzera ji doprovázel poprvé i její jedenáctiletý syn Manu. Bohužel ani tentokrát nebyla výprava úspěšná, protože během výstupu se u Fritzera začal projevovat otok

mozku a museli bezpodmínečně slanit. Jako malá náplast se pak povedl Innes a Wolfgangovi prvovýstup „Quantum of Solace“ (ABO, WI 7+, M7, 600 m) na Great Wall of China (5.100 m). Z  Kyrgyzstánu se podíváme do Indie. Tady se taky děly věci. Italové Daniele Nardi a Roberto Delle Monache přijeli pod Bhagirathi, aby tady během 64 hodin stihli se dvěma bivaky vylézt mezi Bhagirathi III (6.457 m) a Bhagirathi IV (6.193 m) novou, více jak kilometr dlouhou cestu M6/M7 A3 WI5+. Kvůli špatným podmínkám na hřebenu to pak otočili 200 metrů pod vrcholem Bhagirathi III a začali sestupovat. Naproti přes dvě údolí zase Conrad Anker, Jimmy Chin a Renan Ozturk vyřešili jeden z velkých himálajských problémů. Do výšky 6.310 metrů se tady vypíná Meru Central se svou pověstnou Žraločí ploutví, o kterou se pokoušel třeba i náš Mára Holeček s Honzou Kreisingerem, ale před headwallem nakonec uhnul. Pro Ankera to už byl třetí pokus zdolat tuto nádhernou linii. Poprvé neuspěl v roce 2003, po druhé, v roce 2008, ho už s Chinem a Ozturkem zahnalo počasí 100 metrů pod vrcholem a teprve letos mohl slavit po jedenácti dnech lezení a dvou dnech slaňovaní úspěch. O obtížnosti se nikde konkrétně nemluví, ale úplně zadarmo to asi nebude. Nejtěžší technická délka je například A4!!! Kousek dál, v indické části Kašmíru, vylezlo novou cestu velice úderné kvarteto ve složení David Lama, Stefan Siegrist, Denis Burdet a Rob Frost. Na nezlezený jižní vrchol Cerro Kishtwar (6.155 m) během tří dnů vyběhli v severozápadní stěně novou, elegantní linku v ledu. Kromě toho stihli ještě Stefan a Denis během dalších tří dní vylézt na dosud také nedotčený vrchol White Saphire (6.040 m). Po loňském otevření 106 kopců v této oblasti je zde určitě ještě spousta možností pro seberealizaci. Ve východním indickém Karákóramu působila malá americká expedice ve složení Mark Richey, Steve Swenson a Freddie Wilkinson. Ta si zde za svůj cíl vybrala druhý nejvyšší dosud nezlezený vrchol na světě. Ani se nechce věřit, že by ještě existoval kopec s výškou 7.518 metrů, na němž by ještě nestála lidská noha. Ale Sasser Kangri II je právě takový. V jižní stěně tohohle nádherného kopce vylezli, jak jinak než alpským stylem, za pět dnů cestu „The Old Breed“ (WI4, M3, 1.700 m). A aby toho nebylo málo, tak si ještě vyběhli za 22 hodin podle nich nejkrásnější ledovou linii na světě – 680 metrů za WI4+ v severní stěně Tsok Kangri. Na dosud nezlezený kopec se vydali taky britští alpinisti Mick Fowler a Dave Turnbull. No a kde je nejvíce zajímavých ne-

F A C E B O O K U

&¼ÊÂV—¿ÆÉÆüѼºÂV—ÊÍ¸Ñ ºÑ¼º¿—ÄÆÌŸÀż¼ÉÀž—¸ÊÊƺÀ¸ËÀÆÅ

zlezených kopců? Přece v Nepálu. Vybrali si Mugu Chuli (6.310 m) známý taky jako Mt. Gojung v odlehlém údolí Kajichuwa. V západní stěně během čtyř dnů uskutečnili výstup výrazným kuloárem, který vede od paty stěny až na vrchol. Další tři dny potom strávili na sestupu, jež jim zkomplikovala mimo jiné taky bouře, která je zastihla ještě ve výšce nad 6.000 metrů. No a to, že Mick Fowler není žádným nováčkem ve své branži, dokazuje i Zlatý cepín z roku 2002 za prvovýstup centrálním kuloárem v severní stěně Siguniangu. Cestou do Yosemit se zastavíme v Grónsku. Asi po vzoru Nica Favresse se sem letos vydala šestičlenná švýcarsko-bavorská skupina lezců a během šesti týdnů, kdy měli neskutečně stabilní počasí, posekala na jihu ostrova celkem 10 nových cest. Na přelezených více jak 5.000 metrech po sobě zanechali cesty v obtížnosti od 6a+ až po 7b, samozřejmě vše po vlastním, tak jak se to teď v takových stěnách nosí. A co ty Yosemity? Chtělo by se napsat, že Alex Honnold svým sólo počínáním pomalu nudí. Ale není tomu tak a pořád posunuje laťku výš a výš. Naposledy jsem psal o cestě„The Phoenix“. Hned nato Alex přidal šílenou dardu v podobě cesty „Cosmic Debris“, což je 5.13b prstová spára na Chapel Wall a jen tak jako že mimochodem přidal sólo-flash cesty „Heaven“ (5.12d) na Glacier Point od Rona Kauka z poloviny 90. let. Jen pár dnů před tím vylezl, opět sólo, na Middle Cathedral 600 metrů dlouhou cestu „Alien“ (5.12b) a dvacetidélkovou lehčí Ho Chi Mihn Trail (5.10c) s tím, že prý ve čtvrté nebo páté délce náhodou udělal vlastní, napřímenou variantu cesty. Zbývající dvě novinky z Yosemit jsou čistě ženská záležitost. Mayan Smith-Gobat z Nového Zélandu si splnila svůj sen a po dvou letech volně přelezla Salathe Wall (5.13b, 35 délek). Jen pro připomenutí, první volný přelez si připsal Alex Huber v roce 1995 a první ženský přelez pak Stephanie Davis v roce 2005. Alex má se svým bratrem na kontě taky prvovýstup čistě lezené cesty Golden Gate z roku 2000 a ženský přelez této cesty se povedl Hazel Findlay z Anglie.

Na závěr tentokrát dám specialitku. Do Ameriky se za dobrodružstvím taky vypravili britští lezci Tom Randall a Pete Whittaker. A co že je na nich tak zajímavého? Jejich specialitou jsou širočiny, tzv. offwidth. A ne jen tak nějaké širočiny. Vyhledávají ty nejstrašnější široké hrůzy na světě, cíleně na ně trénují (kdo neviděl fotografii, jak takový trénink vypadá, jen těžko uvěří, že jde na něco takového cílevědomě trénovat) a potom je samozřejmě, jak jinak než po vlastním, přelézají. K zajištění pak slouží ty největší deštníky, jaké si jen dokážete představit. No a jednou takovou obludností je Century Crack v Canyonlands. Jedná se vlastně o prasklinu v pískovcovém masivu, kterou jde vidět skrz a tato trhlina se táhne 40 metrů ve stropě. Při dostatečném přiblížení ji můžete vidět i na GoogleEarth. Technicky A1 touto cestou prostoupil v roce 2001 Steve„Crusher“ Bartlett. O volný přelez se pokoušel třeba i takový specialista na širočiny a tradicionalistické lezení jako Stevie Haston, samozřejmě podle nejpřísnějších etických zásad, ale neuspěl. Randall a Whittaker si do cesty založili nejprve několik tutových jištění a během dalšího dne ji oba přelezli PP. Jedná se pravděpodobně o dosud nejtěžší širočinu na světě, obtížnost uvedena nikde není, ale jak britští, tak američtí lezci se na styl PP dívají se zdviženým obočím a přelez neuznávají. Sám Steve Bartlett, který byl u přelezu osobně přítomen, se však vyjadřuje velmi obdivně a k obtížnosti říká, že je prý někde kolem 5.14. No a co na to Randall a Whittaker osobně? Nic zásadního. Po rozbouřené diskuzi na téma jejich přelezu a hlavně stylu, se pod Century Crak vrátili na začátku listopadu znovu, navěšeli na sebe 6 kg matroše a spáru přelezli ještě jednou!

Z ČESKÝCH LUHŮ A HÁ JŮ Netradičně, však s o to větším potěšením, začneme okénko našincovo ve větších stěnách. Před dvěma týdny se z Mekky big-wallového lezení vrátil Ondra Beneš, který se v Yosemitech věnoval zejména velkým yosemitským“klasikám”. Nechme stranou skalkařské věci typu “Midnight Lighting”či„Separate Reality“ (které prostě musely přelezeny býti) a řekněme si, že se slovenským parťákem Richardem Nyekim si Ondra stanovil za cíl přelézt volně cestu Free Rider na El Capitana. Po třech a půl dnech ve stěně si svůj sen splnili a odškrtli si nejlehčí volně lezenou cestu na Capa. Nejtěžší délky cesty mají hodnotu 5.13a, ale větším problémem je možná spíše lezení různě širokých spár a komínů. Od tvrdých hochů k  něžné kráse v podání Kristýny Ondrové. Ta v podzimním čase po dlouhé době posunula laťku českého ženského lezení o kousek výš, až na rovných 8b+. Stalo se tak na krasové dnes už skoro klasice, jejíž původně navrhovaná obtížnost dosahovala magických 11-. “Kudlanka” v sektoru Lidomorna. První české ženské 10+ znamenalo pro Kristýnu moc a moc pokusů, ladění pohybů a hledání stupů (někdy hraničící s důvěrou, že „tam něco je“). Technika i síla, malé chyty, žádné stupy.

Také bratr Kristýny Adam odškrtnul na Lidomorně své dlouhodobé projekty. Nejprve obohatil v jednom dni naši zem o pravděpodobně nejtěžší cestu “Perlorodka” za 11+ (jako obvykle asi hodně přísné) a boulder “Pata Ledovce” za 8C. Počátkem listopadu pak urval boulderový traverz “Terranova” s navrhovanou obtížností 8C+ Fb. Kdo zná opatrnost Adamova hodnocení, ví, že průlom do nového čísla není náhodný, nepromyšlený či neopodstatněný. Svět zná již několik návrhů na tuto bájnou hranici, většina z nich o své “plus” přišla nebo dokonce klesla ještě níže. U “Terranovy”tento osud asi nehrozí. Takže nejtěžší boulder světa? Úspěšný podzim má také Petr Bláha. Během září a října “nasypal” ve Francii čtyři cesty za 8c a  vše korunoval svým prvním 8c+ “Quenelle Trophy, Les Maux De L”. Své krátké putování zakončíme u jmen, která již padla výše, Ondra Beneš s Adamem Ondrou vytyčili na levém labském břehu nejtěžší klasiku u nás, cestu “To tu ještě nebylo” za XIa AF. Na přelezení v kuse zatím nebyly podmínky, ale i tak je to posun pískovcového lezení vpřed a odpověď všem skeptikům, že zdola se takové věci dělat nedají. Petr Resch

No to by bylo v tomhle roce všechno. Přes svátky moc nepřiberte a  v  roce 2012 se zase sejdeme nad stránkami Montany… text

Martin Stolárik

Zdroje: www.lezec.cz, www.lezeckarevue.cz www.horyinfo.cz, www.lideahory.cz www.bergsteigen.at, www.planetmountain.com www.ukclimbing.com, www.up-climbing.com www.ukcclimbing.com, www.mountain.ru

53

Z A J Í M AV É K N I H Y KLETTERN IM E L B S A N D S T E I N 2012 Mike Jäger Již po šestnácté přichází Mike Jäger se svým kalendářem. Tradiční pískovcové lezení ve svých typických podobách. Znalce německého jazyka jistě potěší příběh na rubové

straně každé fotografie, který se váže k obrázku. Náhledy a více informací najdete na stránkách www. felsenwelt.de rozměry: 24 x 34 cm cena: 10 € + poštovné

BEAR GRYLLS – P O Z O R U H O D N Á C E S TA K  V R C H O LU M O U N T EVERESTU Napětí. Dobrodružství. Nebezpečí. Adrenalin. Autentický příběh nejmladšího Brita, který kdy vystoupal na vrchol Mount Everestu.

Bear Grylls ve svém dokumentárním románu velmi napínavě popisuje zážitky z výstupu na nejvyšší horu světa. Nadšený milovník dobrodružství, který si již jako malý vysloužil od sestry přezdívku, jež dokonale vystihuje jeho zarputilou povahu, zachycuje dlouhé období pobytu v  základním táboře a  aklimatizační cesty do dalších výškových táborů. Bear Grylls (*1974) je anglický horolezec, dobrodruh, spisovatel, motivační řečník a především hlavní postava oblíbeného televizního seriálu Šance na přežití, v  němž dává rady, jak se chovat v  extrémních situacích (viz i  inzerci Greber v tomto čísle). Kromě tohoto seriálu ho proslavila i jeho charitativní činnost. Prostřednictvím různých mediálně atraktivních dobrodružných výprav (obeplutí Velké Británie, plavba v  nafukovacím člunu ze Skotska

54

do Kanady vodami Severního ledového oceánu, večeře v  koši horkovzdušného balonu osm tisíc metrů nad zemí, putování Antarktidou apod.) se snaží podporovat problémovou mládež a  tělesně postižené sportovce. Během služby u britských speciálních jednotek si vážně poranil páteř poté, co se mu částečně neotevřel padák. Ale na svou vášeň pro nebezpečí nezanevřel. O pouhých osmnáct měsíců později stanul jako nejmladší Brit v dějinách na vrcholu Mount Everestu. Ani v  pasážích zachycujících zdolání nejvyššího bodu světa neopouští Bear Grylls svůj střízlivý, skromně působící styl, pro který je charakteristická nenucená elegance. Vzhůru je dobrodružný příběh zachycující Gryllsovu odvahu a veselou povahu, smysl pro přátelství a víru v konečný úspěch.

Pro úplnost dodejme, že Harrer si svým výkonem na Eigeru zajistil účast v německé expedici na Nanga Parbat, která se však v  důsledku událostí druhé světové války a  jeho útěku do Tibetu (kde roky učil současného tibetského dalajlámu), prodloužila na více než sedm let. Tato zkušenost dala vzniknout zřejmě nejznámější Harrerově knize – Sedm let v Tibetu. Knihu proslavil i stejnojmenný film z roku 1997. Formát: 130x 200 mm Pevná vazba s přebalem, dotisk Cena: 348 Kč Více na: www.jota.cz

SETKÁNÍ SE SMRTÍ Joe Simpson Kniha zaujme čtenáře od prvních stránek. Nejen proto, že jde o atraktivní tematiku, jakou bezesporu horolezectví je, ale i tím, jak sugestiv-

Formát: 130 x 200 mm Vazba: pevná s přebalem Cena: 348 Kč Více informací na: www.jota.cz

ukazuje tohoto špičkového horolezce očima jeho dcery Andrey, která sama sebe považuje za kavárenskou povalečku a  nechápe, co její otec ve svých výpravách „tam nahoru“ vlastně vidí a hledá. Novou knihu otce a  dcery Jarošových můžete zakoupit také na www.radekjaros.cz.

EISKLETTERN ÖSTERREICH OST Andreas Jentzsch, Axel Jentzsch-Rabl, Stefan Fluch, Mathias Fluch Průvodce určený milovníkům lezení ledových rampouchů a mixů zahrnuje oblasti od Vídně po Salzkam-

B Í LÝ PAV O U K Heinrich Harrer Ze všech evropských horolezeckých výstupů je výstup na Eiger jeho severní stěnou tím nejlegendárnějším. Pro svá ledová pole a obrovskou rozlohu odolávala stěna dlouho snahám o průstup. Členem prvního úspěšného týmu byl i Rakušan Heinrich Harrer.

Autor vyzbrojený důvěrnou znalostí Eigeru, jakou může horolezec získat jen vlastní, nezprostředkovanou zkušeností, vypráví strhujícím způsobem o  fyzické smělosti a  psychické odolnosti člověka. Jeho slova jsou citlivou a dojemnou sondou do mysli horolezce i do duše hory. Líčení nejotřesnějších zážitků se tu prolíná s  životadárným optimismem jednotlivých aktérů. Nové vydání klasického díla z  úsvitu horolezectví vypráví nejen o  historickém výstupu Harrerova týmu severní stěnou Eigeru, ale rovněž o lidech, kteří se jejich ohromující úspěch pokusili zopakovat.

ně dokázal autor vylíčit sílu přátelství v mezní situaci a svoje pocity v boji o přežití při sestupu západní stěnou Siula Grande v Andách. Se zlomenou nohou, opuštěný, obklopen ledovými stěnami, ovlivněn halucinacemi, hladový a  žíznivý se doplazil do základního tábora. Spolu s ním prožíváme vteřinu za vteřinou jeho dilema: žít – vzdát se, žít – vzdát se, vzdát se – žít. Pevná vůle a odhodlání nevzdat se v sebekrutějších podmínkách mu přinesly přežití. Četba tohoto zdánlivě prostého a neokázalého příběhu o hrdinství je povzbuzením pro každého člověka při překonávání překážek v jeho vlastním životě. Dílo se dočkalo mezinárodního uznání a  bylo přeloženo do dvou desítek jazyků. V  češtině vychází již v pátém dotisku. Podle knihy byl natočen film Pád do ticha. Formát: 130 x 200 mm Pevná vazba s přebalem, 5. dotisk Cena: 228 Kč Více na: www.jota.cz

H O R Y, M Á PA N E N KO Radek Jaroš, Andrea Jarošová Radek Jaroš je znám jako nejúspěšnější český himálajský horolezec (zdolal 12 ze 14 osmitisícových vrcholů). Publikace čtenáři

Knihy a vše ostaní o horách a lezení

mergut. Jako všechny publikace vídeňského Alpinverlagu je průvodce perfektně graficky zpracován. Těžiště informací je v barevných snímcích se zakresleným směrem výstupu, v případě mixů nechybí podrobný nákres s označením obtížnosti jednotlivých úseků. Celkový pohled na vybraný problém nebo oblast pak dá představu, kam se to vlastně hrnete. Samozřejmostí je vyznačení sestupů včetně označení slaňovacích bodů, délky slanění atd. U každé oblasti je schematické znázornění přístupu a  odkaz na příslušnou mapu. Psaného německého textu je minimum, všechny údaje o  obtížnosti, vhodném období k lezení nebo časové náročnosti jsou vyjádřeny notoricky známými ikonami. Autoři průvodce jednotlivé oblasti dobře znají, většinu cest mají přelezenou, takže se na údaje můžete plně spolehnout. Formát 18,5 x 12 cm, 304 stran, celobarevný tisk na odolném papíru, měkká laminovaná vazba. Na stránkách www.horokupectvi.cz koupíte průvodce za 770 Kč. Při platbě převodem na účet je poštovné v ceně.

N A P U LT E C H

ALPIN TOP

GALEOS

Nový turistický cepín standardní konstrukce, pro ledovcové túry a lehké výstupy v horách.

Univerzální přilba od firmy Rock Empire pro všechny druhy sportovních aktivit (horolezectví, lezení v ledu, via ferraty a skialpinismus). Váha: 409 g Velikost: UNI 53-62, plynulé seřizování obvodu a 4 klipy na čelovou svítilnu Barva: oranžová, bílá a modrá Materiál: ABS, polystyren, polyester EN 1249, CE 1015

T hrot z kalené oceli Cr-Mo T rovná rukojeť typu „B“ T spodní hrot z Cr-Mo kalené oceli T včetně poutka CLASSIC Délka: 60, 65, 70, 75 cm Váha: 490 – 550 g CE 1015, EN 13089:2002 Doporučená MOC: 1.519 Kč Více najdeš na: www.singingrock.cz

SHARK S Nové šrouby do ledu s integrovanou sklopnou klikou pro zajištění výstupů ve vodním ledu a na ledovci. Snadné a rychlé osazování i ve velmi tvrdém přemrzlém ledu. Provedení a tvar kliky usnadňuje šroubování i v nerovném povrchu, ve vhloubení, mezi rampouchy apod. T vyrobeno z nerezové oceli T vysoká pevnost a odolnost proti korozi T čtyři kvalitní ostré zuby T tenký profil závitu T integrovaná sklopná klika T délky šroubů jsou rozlišeny různými barvami rukojetí klik Délka: 120 mm, 170 mm, 220 mm Hmotnost: 140 - 180 g Doporučená MOC: 990 - 1.190 Kč

MOC: 1.190 Kč / s kartou HUDYpartner a na e-shopu 1.107 Kč

DIDRIKSONS1913  ISABELLE A COLBY Tak konečně je i u nás tato zkušenostmi protřelá švédská značka! Na náš trh mimo jiné uvádí spolehlivé modely nejen do města. Na tento krátký kabát a bundu se můžete spolehnout za každého počasí. Jsou naprosto voděodolné (lepené švy), dostatečně prodyšné a zateplené dutým vláknem. Nechybí ani spousta technických detailů, na které jste zvyklí u vašich outdoorových bund. A navíc mají svůj neotřelý skandinávský styl. Barvy: Isabelle – černá, tmavě fialová Colby – černá, khaki Doporučená MOC: Isabelle 3.990 Kč Colby 3.990 Kč www.didriksons1913.cz

Více najdeš na: www.raveltik.cz

TENDON MASTER 8.9

STREAK  VÁNOČNÍ SET 3+1

Novinka v naší nabídce! Univerzální lano s průměrem 8,9 mm, které je certifikováno jako jednoduché, poloviční i dvojité, vás nadchne nejen svou výjimečně nízkou váhou (pouhých 52g/m), ale hlavně perfektním výkonem a zpracováním, kdy společně s úpravou complete shield bude správným partnerem pro ty nejnáročnější.

Tento mimořádný vánoční set obsahuje: Sedák Rock Empire Streak, univerzální velikost S - XL, konstrukce: sendvič s 3D polstrováním, spony: QB, 4 popruhová poutka Kýbl GUARD: Univerzální jistítko pro lano o průměru 9 -11 mm. Ideální prostředek pro lezení se dvěma lany. HMS 110: K-Lock, veliká světlost a pevnost: 24/9/7 kN + sleva na předplatné MONTANY Cena MOC: 1.090 Kč (ušetříte 690 Kč)

MOC: 3.725 Kč / 50 m včetně DPH Více na www.mytendon.com

SALEWA SNĚŽNICE 999 Novinka! Díky odlehčené optimalizované karbonové konstrukci a kataforézní povrchové úpravě je tato sněžnice nejen extrémně účinná, nýbrž také téměř nezničitelná. Nově vyvinutý systém Auto Adaption Flap dává sněžnici extra vztlak, aniž by jí na druhé straně bral flexibilitu.

K dostání ve všech HUDYsportech nebo na: www.hudy.cz

auto adaptives flaps (flexibilní boční díly se přizpůsobí terénu) steel blade (ocelové hřebenové mačky) technologická nosnost: 40 – 120 kg barvy: stříbrná/šedá velikost: EU: 35 – 46,5 UK: 3 – 12 rozměry: 600 mm – 210 mm, 600 mm – 230 mm (roztažené bočnice) hmotnost: 979 g (!) x 2 Doporučená MOC: 4.990 Kč více na: www.salewa.cz

55

N A P U LT E C H

DIRECTALPINE ATTACK Sportovní nemembránová softshellová vesta pro zvýšenou aktivitu, vhodná pro skialpy, běžecké lyžování, MTB, turistiku. Ideálně chrání proti větru a přitom skvěle dýchá. Komfortní bariérový materiál s vyšší prodyšností spolu s anatomicky přesným střihem zaručuje dostatečnou ochranu s vysokou pohyblivostí a příznivou (nízkou) hmotností. Vnitřní transportní vrstva materiálu zvyšuje fyziologickou funkčnost modelu. Barvy: černá, modrá. I v dámském provedení. Doporučená MOC: 2.490 Kč www.directalpine.cz

NÁDOBÍ S NEPŘILNAVÝM POVRCHEM

DIRECTALPINE DEVIL ALPINE Léty prověřený produkt z dílny DIRECTALPINE, nasazený snad na všech pohořích světa, od turistiky po expedice. Prožijte letošní zimu v limitované sérii atraktivních barev – na horách nepřehlédnutelných. Velmi odolný materiál zaručuje uživateli maximální ochranu proti vodě a zároveň velmi dobrou prodyšnost. Kapuci lze přetáhnout i přes lezecké či lyžařské helmy. Ramena a lokty jsou zesíleny nalaminovanými protektory. Boční zipové vstupy pro odvětrání zároveň umožňují vstup do kapes spodních vrstev (fleece bundy nebo pulovru). Použitá membrána Dermizax™ (Toray) s parametry: 20.000 mm v.s./38.000 g prodyšnost. Váha 610 g. Barvy: modrá, antracit, červená, limet/modrá. MOC: 6.990 Kč www.directalpine.cz

DIRECTALPINE AXIS

DIRECTALPINE FLAKE Izolační pulovr speciální konstrukce pro opravdové fajnšmekry. Vynikající izolace Primaloft® One kombinovaná ve dvou tloušťkách pro fyziologickou funkčnost (130 tělo, 60 rukávy a boky). Ideální záložní izolace při extrémních zimních výpravách i běžném outdooru. Nízká váha, příjemná měkkost a minimální objem – pro transport lze sbalit do náprsní kapsy. Váha 340 g. Barvy: modrá/černá, černá. MOC: 3.990 Kč www.directalpine.cz

56

Objem miska: 2.0 l Objem pánev/víko: 0,85 l Celkové rozměry: průměr 195 mm, výška 133 mm Hmotnost soupravy: 570 g Doporučená MOC: 529 Kč Více na: www.alb.cz

MIRAGE  LEZECKÉ KALHOTY UNI SEX Kalhoty určené nejen pro lezce. Skvěle padnou, dokonale kopírují anatomii těla. Propracované detaily – rozkrok a kolena, které tak umožní volnost a flexibilitu pohybu. Varianta 3/4 a dlouhé. Materiál: 97 % Bavlna 3% Lycra Barva: černá a červená Velikost: XS, S, M, L, XL, XXL, XXXL Doporučená MOC: 1.500 Kč www.saltic.cz

BOTY OMAHA/ OMAHA GTX

Celopropínací mikina z kvalitního materiálu Polartec® Power Strech® vás zaručeně zahřeje. Je vhodná jako druhá vrstva při všech zimních aktivitách – na lyže, skialpinismus, běžky, sněžnice... Měkký, funkční, výrazně strečový materiál. Přiléhavý, anatomicky přesný střih, tvarované rukávy s možností přetažení přes zápěstí (fixace palcem). Prodloužený zadní díl, ploché, elastické švy. Materiál: Polartec® Power Strech®. Barvy: černá, červený zip; černá, limet zip; červená, modrá, limet zip. I v dámském provedení. MOC: 2.590 Kč www.directalpine.cz

Vyrobeno z kvalitního hliníku uvnitř opatřené antiadhezivní vrstvou Teflon Classic®, která chrání připravovaný pokrm proti připálení za minimálního používání tuků. Nádobí se snadno čistí. Miska a pánev mají jemně soustružená dna pro větší stabilitu na vařiči a pro lepší manipulaci jsou vybavena sklopnými držadly, opatřenými silikonovou ochranou proti popálení. Sada je dodávána včetně 2 kusů polykarbonátových příborů a utěrky, aby při přípravě p okrmů, jejich konzumaci a čištění nedošlo k poškození nepřilnavého povrchu.

Bavorský výrobce obuvi tradičně přichází s pohodlnými, lehkými a zároveň pevnými trekovými botami. Poslední novinkou je model Omaha. Kombinace relativně pevné vnitřní stélky s měkčí podrážkou přináší perfektní rovnováhu mezi ohebností a stabilitou. Již nemusíte váhat mezi pevnou nebo pohodlnou botou! K dostání s Gore-Texovou® membránou nebo v celokožené verzi. Samozřejmostí je i dámský model odpovídající jinému tvaru ženských chodidel. Velikosti: 6-13 Doporučená prodejní cena: 179,95 € (může se lišit v jednotlivých zemích) Hmotnost: 670 g (vel.7,5) GTX, kůže, Cordura® 660 g (vel. 7) celokožená varianta Více informací na webu: www.hanwag.de

PHET MAAK VELCRO LADY Nový model tradičního českého výrobce je určen pro ženy. Odpovídá anatomii a stavbě ženské nohy. Praktický moderní střih a podešev Vibram XS GRIP s maximální přilnavostí poskytuje dostatečný komfort pro víceúčelové lezení. Vyrábí se ve velikostech: 35 - 42 EUR Doporučená MOC: 1.720 Kč www.triop.cz

TILAK SLAVÍ VÝROČÍ! Už čtvrt století své existence slaví v letošním roce akciová společnost Tilak, český výrobce outdoorového oblečení. Specializací firmy je používání špičkových hi-tech materiálů, které využívají sportovci, dobrodruzi, cestovatelé a v neposlední řadě i horolezci, a to především v extrémních podmínkách. Zároveň ale Tilak hledá také způsoby, jak využít klasické přírodní materiály. chody však musel Tilak přizpůsobit, a to nejen Historie úpravou velikostí, ale také zdejším přírodním Společnost, původně známou pod názvem podmínkám. Začal tedy vyrábět odlehčeKAMMsport, založil v roce 1986 Roman Kané bundy nebo bundy s krátkými rukávy. mler. Dodnes si mnozí myslí, že se jeho Unikátem je goretexová bunda s odepípříjmení píše se dvěma „m“. K  transnacími rukávy, kterou si tamní zákazformaci na akciovou společnost doníci doslova vyžádali. Přesah do světa šlo v  roce 2000 a  při té příležitosti Pamatujete ještě? módy představuje spolupráce byl změněn i  název firmy. Výs velkou italskou firmo Herno. Ta raz „tilak“ je symbolický: „Je ve 40. letech minulého století zato slovo staré asi 3.500 let, jež čala s plášti do deště a časem se nese v sanskrtu význam pihy či vyprofilovala ve známou módní skvrny. Ve staré Indii byl tento firmu. Pro novou technickou koznak vypalován jako kastovní lekci „Laminar“ si zvolila mateznamení a  sloužil i  ke značení riál GORE-TEX®. Vlastní výroba majetku. Později získal tento modelů je pro ně ovšem techvýraz spíše duchovní význam. nologicky náročná, a tak má TiJe to například i symbol pro třetí lak pod logem Herna ve své šicí oko boha Šivy, kterým spaluje dílně tuto kolekci vyrábět. Čas svět, aby mohl dát vzniknout ukáže, kam tyto nové zkušenosti něčemu novému. Nanesením a možnosti spolupráce povedou. tilaku, otisku palce v  červené Šatavis v severní stěně Trollů Kolekci syntetických hi-tech barvě, začínají hinduistické obmateriálů doplňují výrobky řady, vítají se návštěvy, věříz legendární britské bavlny cí se loučí se svými drahými. Ventile®. Ta se osvědčila už Přeneseně to znamená, že během druhé světové váls  tilakem jste pod Šivovou ky. Když piloti RAF nouzově ochranou. A moje vize byla přistáli v ledové vodě, komtaková, že s  naším Tilakem binéza z Ventile® dokázala jste pod naší ochranou…“ prodloužit dobu jejich přeobjasňuje zakladatel české žití v ledovém oceánu z něCzech Made outdoorové firmy. kolika desítek sekund na 20 Jedním z  prvních mezminut, čímž zvýšila šance pilotů na přežití. Taníků v historii společnosti byl rok 1993, kdy firjemství materiálu spočívá v použití velmi dlouma získala licenci na zpracování materiálu GOhých vláken bavlny pro přízi – taková vlákna poRE-TEX®. Kritéria pro její získání jsou nastavena skytují jen dvě procenta z celosvětové produkce velmi přísně a následně jsou i důsledně kontrobavlny – utkaných do velmi těsné vazby. Ventile® lována. Zásadní bylo také navázání spolupráce má asi o třetinu hustší vazbu než běžná tkanina. s kanadským designérem Errolsonem Hughem, Pokud je vystavena působení vody, vlákna vodu který je od té doby autorem každé kolekce Tiabsorbují a nabobtnají. Tak zcela zabrání dalšílaku (Hugh navrhoval pro Burton, nyní pracuje mu pronikání vody. mimojiné pro Arc’teryx). Spolupráce s firmou GORE tak nabrala na obDnešek rátkách... V centrále firmy v Šumperku se v rámci V  současné době pracuje v Tilaku pět desítek Evropského vývojového centra testují novinky. zaměstnanců. Kromě produkování vlastních výPoužívají se tu lasery, termolisy, ultrasoniky konrobků je Tilak výhradním distributorem německé tinuální i stacionární, technologie na lepení švů... obuvi Meindl. Před pěti lety byla v Praze otevřena Zkoušejí tady spoustu věcí, které jinde v Evropě značková prodejna Meindl, a to jako jediná v Evnemohou, protože takovými stroji dnes disporopě. Stovka modelů, které se v obchodě nachází, nují spíše asijské firmy, a to ještě pouze některé. slouží nejen běžným zákazníkům, ale také jako vzorkovna pro obchodní partnery. Nové trhy a výzvy Čtenářům Montany je zcela zbytečné připoTilak působí na evropských trzích, ale jeho export mínat „stájové koně“ firmy, kterými na Dálný východ v posledních letech jsou Stoupa nebo Janek a mnozí další. výrazně narostl. V Japonsku patří firma Zkuste si ale někdy představit, že toke špičce ve svém oboru, a to hlavně lik lidské vůle, píle a odhodlání, kolik díky povaze tamních obyvatel. Pro je potřeba na každý pořádný výstup, japonskou mentalitu je totiž důležije třeba i na každý detail nové bundy. tý fakt, že se veškeré produkty Tilaku vyrábí v Evropě. Nadchlo je i to, že se Bezpečné návraty z vašich výprav jedná o pro ně úplně novou značku. vám přeje, Japonci zkrátka rádi hledají něco, co Tilak je unikátní. Modely pro japonské obRoman alias Pan Majitel placená inzerce neboli CEO

Vysokou funkčnost zajišťuje technologie GORE-TEX® Garantujeme trvalou nepromokavost, větruvzdornost a prodyšnost pro dokonalé pohodlí.

57

Z ÁV O DY

Petr Čermák, ČP Bouldering Ostrava

58

ČP OSTRAVA 4. KOLO ČESKÉHO POHÁRU V BOULDERINGU  OSTRAVA 15. 10. 2011 Pořadí žen ve 4. kole

Pořadí mužů ve 4. kole

1. Petra Růžičková

1. Martin Stráník

2. Karolína Nevělíková

2. Jan Chvála

3. Daniela Kotrbová

3. Ondřej Nevělík

foto

Kateřina Pavlovičová

Lukáš Vojtek

Petr Piechowicz

Jan Chvála

Martin Stráník

59

Z ÁV O DY

DÍVKY

MISTROVSTVÍ ČR MLÁDEŽE V LEZENÍ NA OBTÍŽNOST CHOCEŇ 22. 10. 2011 Předposlední říjnovou sobotu hostila krásná choceňská stěna vrcholný podnik českého mládežnického soutěžního kalendáře. O tituly mistrů republiky se zde utkala dohromady více než stovka chlapců a dívek v pěti věkových kategoriích. Zatímco dvě nejmladší kategorie ještě nemají vlastní reprezentaci a o vítězích rozhoduje zejména talent a nadšení pro lezení, od skupiny B výše má každá kategorie svou oficiální reprezentaci ČR. Ve dvou nejstarších kategoriích (tedy A a junioři) již mohou lezci závodit s dospělými a řada z nich je dokonce členy českého reprezentačního týmu. U nich už se uplatňuje zejména dlouhodobý systematický trénink. Kategorie

Rok narození závodníků

D

2000–2003

C

1998–1999

B

1996–1997

A

1994–1995

Junioři, juniorky

1992–1993

Cesty měli v Chocni pro závodníky původně stavět bratři Štěpán a  Martin Stráníkovi, oba vynikající lezci. Štěpán je navíc pro mě osob-

ně v posledních letech jednoznačně nejlepším stavěčem závodních cest, a to jak pro mládež, tak pro dospělé. Bohužel právě Štěpán těsně před závodem onemocněl, a  tak hlavním stavěčem zůstal pouze Martin, jemuž pomáhali členové místního oddílu. Martin situaci zvládl a  nachystal kvalitní cesty, v nichž kromě síly a vytrvalosti museli lezci uplatnit i techniku a myšlení. Přesto bych řekl, že Štěpánova zkušenost trochu chyběla. Projevilo se to zejména v některých finálových cestách, když se na medailových místech objevila řada shodných výkonů. MČR je samostatným závodem, který se započítává do Českého poháru mládeže, kde se soutěží následujícím způsobem – lezou se 2 kvalifikační cesty stylem flash, finále pak stylem on sight. Pouze nejmladší kategorie D leze top rope, tedy na druhém konci lana, všechny ostatní kategorie si cvakají expresky. O postupu do finále rozhoduje průměr pořadí z obou kvalifikačních cest, o celkovém výsledku pak dosažený výkon ve finále, pokud více závodníků dosáhne ve finále stejného výkonu, rozhoduje průměr pořadí z obou kvalifikací.

§

Výsledky nejmladších dívek diváky nepřekvapily, finále odpovídalo pořadí v kvalifikaci i dosavadnímu vývoji  Českého poháru. Poměrně suverénně zvítězila Hanka Křížová před Sabinou Večeřovou a Adélou Jeníkovou, závodnice na 2. a 3. místě ve finále dosáhly stejného výkonu a o celkovém pořadí tedy rozhodovala kvalifikace. Velkým otazníkem byla ale druhá kategorie dívek. Začátek letošní sezóny byl totiž ve znamení soubojů Veroniky Peltrámové a Elišky Vlčkové, z nichž sice těsně, ale vítězně vycházela Peltrámová. Hvězda loňského ročníku Katka Zachrdlová je přitom sledovala z  uctivé vzdálenosti. Ovšem první poprázdninový závod Českého poháru v  Brně přinesl zcela jiný obrázek – Zachrdlová na sobě zjevně zapracovala a  odskočila Peltrámové, naopak Vlčková se potýkala se zdravotními problémy a obě sledovala z takového odstupu, že ji předstihla i další brněnská lezkyně Veronika Šimková. V Chocni Zachrdlová potvrdila formu, když v  obou kvalifikacích zvítězila, Vlčková dlouho řešila slézací pasáž v  první kvalifikaci, ztratila síly a skončila třetí za Peltrámovou, nicméně se zdá, že zdravotní problémy jsou zažehnány. Ve druhé kvalifikaci pomohla Zachrdlové výšková převaha, Katka je totiž o hlavu větší než Peltrámová s Vlčkovou, které z nižší nohy nedosáh-

ly a z vyšší už na krok neměly silově a skončily zde ve stejném výkonu na děleném druhém místě. Ve finále dolezly všechny tři lezkyně do stejného chytu, Zachrdlová ho ale dokázala udržet a zvítězila, Peltrámová s Vlčkovou ho tečovaly, a tak o stříbru Peltrámové a bronzu Vlčkové rozhodla opět kvalifikace. I děvčata v kategorii B lezla podle očekávání, ale šok přišel ve finále. Jasnou favoritkou zde totiž byla Andrea Pavlincová, na domácí půdě letos neporažená a na mezinárodní scéně dokonce medailistka Evropského poháru mládeže. O další místa se pak měly utkat další reprezentantky – Jana Vincourková a Veronika Scheuerová, přičemž přece jen větší šance se dávaly zkušenější Vincourkové. Obě kvalifikace také tak dopadly – Pavlincová, 2. Vincourková, 3. Scheuerová. Ale pak přišlo finále, kde v klíčovém místě nerozhodovaly fyzické dispozice, ale schopnost si kroky dobře vymyslet a technicky precizně je zrealizovat. Zde svůj lezecký cit osvědčila vynikajícím způsobem Veronika Scheuerová a stala se tak mistryní republiky před Andreou Pavlincovou a Janou Vincourkovou. Také kategorie A  měla jednoznačnou favoritku, a to Terezu Svobodovou, reprezentující jak ve své kategorii, tak mezi dospělými. Tereza je navíc letos nejúspěšnější českou ženou v  soutěžním  lezení na

Kateřina Zachrdlová, finále

60

obtížnost, protože se na mistrovství světa dospělých v italském Arcu dokázala probojovat do semifinále. Soutěž byla zajímavá i tím, že se po dlouhodobém zranění vrátila k závodění její velká kamarádka a soupeřka z let minulých Iva Vejmolová, ovšem o své formě netušila nic ani ona sama. Jednoznačnou kandidátkou na medaili byla i  semifinalistka světového poháru dospělých v boulderingu Karolína Nevělíková a šanci na stupně vítězů měla i Kateřina Švecová. V kvalifikacích svou pozici potvrzovala Svobodová, když v obou cestách zvítězila před dobře lezoucí Vejmolovou a třetí Nevělíkovou. Ve finále lezly dívky této kategorie pro mě zcela nepochopitelně stejnou cestu jako kategorie C, ačkoli fyzicky i výkonnostně je jim podstatně bližší kategorie B, ostatně v loňské sezóně se v této kategorii o medaile běžně utkávaly Svobodová, Vejmolová, Pavlincová a Nevělíková, titul z loňska o kategorii výš obhajovala právě Svobodová. Ve finálové cestě podle očekávání skončila třetí Nevělíková, která svůj trénink zaměřuje zejména na bouldering, a proto jí v závěrečné pasáži cesty přece jen chyběla vytrvalost. Svobodová s Vejmolovou dolezly lehce do stejného místa jako první tři závodnice kategorie C, ale ukázalo se, že ani pro ně není dynamický krok ve stropě realizovatelný. Jenže zatímco Svobodová další chyt v dynamu minula, Vejmolová ho tečovala a osladila si svůj návrat titulem mistryně republiky. Mezi juniorkami (narozené 1992-1993) jsou největší výkonnostní rozdíly, a  tak k  žádnému překvapení snad ani dojít nemohlo. Ve všech cestách s převahou zvítězila Edita Vopatová před Michaelou Zbořilovou a Sarah Kinkorovou.

CHLAPCI

V nejmladší kategorii D mohli letos startovat lezci narození v roce 2000 a mladší. Mezi chlapci se prosadili mladší mezi mladými, protože na prvních třech místech se objevili závodníci narození v roce 2003. V  první kvalifikační cestě zvítězil Marek Jeliga z Guru Praha, který lezl jako malý ďábel (a  někdy se i  tak choval…), ve druhé

stejném výkonu 3 lezci, kteří díky výsledkům z kvalifikace získali následující celkové pořadí: 2. Marek Jeliga, 3. Jan Vopat, 4. Matyáš Urban. Obrovský úspěch je to především pro Vopata, jelikož to byl jeho první letošní start v závodě Českého poháru. Chlapci kategorie C (narození 1999-1998) se naopak perfektně

prohodili. Miřejovský však ve finále chyboval, a  to se v  lezení neodpouští – znamenalo to pro něj pád až na 7. příčku. Kendík ve finále vybojoval bronzovou medaili, když se před něj na druhou pozici dostal Matěj Plšičík, jenž postupoval až ze šestého místa. Titul mistra republiky získal Vojtěch Trojan, který sice postoupil

rozřadili jak v kvalifikacích, tak ve finále, které navíc pořádně zamíchalo pořadím. Marek Miřejovský byl v  první kvalifikaci čtvrtý, druhou vyhrál a  do finále tak postupoval na děleném prvním místě spolu s  Janem Kendíkem, s  nímž si pořadí v  kvalifikačních cestách

jako třetí, ale ve finále zvítězil s velkou převahou. Soutěž chlapců v  kategorii B (narození 1996-1997) začala doslova šokem – v  první kvalifikační cestě nezvítězil jednoznačný favorit a nejlepší z českých reprezentantů v této kategorii na mezi-

Roman Kučera, finále

kvalifikaci stejně jako ve finále pak potvrdil svou suverenitu Lukáš Doleček, který tak v  sezóně zvítězil ve všech závodech a ukázal, že ho zimní odchod z tréninkové skupiny Ivana Šifry nijak negativně nepoznamenal. Za ním pak ve finálové cestě skončili po

61

Z ÁV O DY národní scéně Zdeněk Ustohal ani nikdo z dalších reprezentantů, ale zcela neznámý Martin Jech, pro něhož to byl vůbec první životní závod na úrovni Českého poháru či mistrovství republiky. A  že je kvalitní lezec, to potvrdil i třetím místem ve druhé kvalifikační cestě. I když ve finále skončil nakonec těsně čtvrtý, je to obrovský úspěch a  pro české lezení velký příslib do budoucna. Medaile si ve finále rozdělili reprezentanti: bronzovou vybojoval Marek Škorpil, stříbrnou Radovan Šifra, který tak po neúspěchu v  Brně naznačil návrat do bývalé formy, a  zlato podle očekávání a  s  obrovskou převahou získal Zdeněk Ustohal. Protože závodníci na 4. až 6. místě skončili ve finále se stejným výkonem, vyvolaly výsledky řadu diskuzí, které by byly zbytečné v  případě použití oficiálních kamer. Ty jsou povinné při závodech dospělých a osobně se domnívám, že by měly být využívány i  při vrcholných mládežnických soutěžích. Mladí muži v  kategorii A  (narození 1994-1995) beze zbytku naplnili papírové předpoklady – ve všech cestách zvítězil Petr Čermák, který je českým reprezentantem nejen ve své kategorii, ale i mezi muži. Druhý skončil Michal Štěpánek a s výrazným odstupem obsadil třetí příčku Matěj Hlaváček. Opačná situace je mezi juniory, kde byli minimálně 4 kandidáti na titul – 3 lezci reprezentující ČR na mistrovství světa dospělých v  italském Arcu (Pekárek, Binter, Jeliga) a  nevyzpytatelný Roman

Kučera. Zcela bez šancí nebyl ani náhradník juniorské reprezentace Dominik Uher. Titul z  loňska obhajoval Tomáš Binter, který měl být s  Janem Jeligou přece jen mírným favoritem, protože pouze tito dva lezci dokázali v  této sezóně vyhrát závod Českého poháru mládeže. Binter v  kvalifikacích prezentoval na jedné straně fyzickou převahu nad ostatními, zároveň však v  cestách dělal nezvyklé množství zbytečných chyb. V první kvalifikaci tak zvítězil bojovně lezoucí Jeliga, který cestu dokázal topovat před Binterem. O  třetí místo se s  výrazným odstupem podělili Stanislav Pekárek a  Roman Kučera. Druhou kvalifikaci naopak vyhrál Kučera, když dokázal cestu topovat, přestože ve stropě vypadal, že už mu došly síly, před Jeligou, jenž špatně trefil chyt v dynamickém kroku, a Binterem, který dynamické kroky udělal lehce staticky, ale nechal si vypadnout nohy. Ve finále Binter vlezl do boulderu, který měl danou sekvenci rukou, opačně, a i když to vypadalo, že to zvládne silou, byl z  toho pád a celkové čtvrté místo. Z toho naopak postupoval do finále Pekárek, který boulder přelezl správně, ale zapomněl cvaknout expresku a musel se vracet. Situaci sice zvládl, ale stálo ho to síly a výsledkem tak byla bronzová medaile. Kučera lezl rychle a  precizně, perfektně zvládl dynamické kroky v horní části cesty a stal se tak juniorským mistrem republiky. Před jeho výkonem se musel sklonit i  do poslední chvíle bojovný Jeliga, který získal stříbro.

§

Mistrovství České republiky mládeže ve sportovním lezení na obtížnost bylo důstojným vrcholem závodní sezóny, která na našem území pokračuje posledním závodem Českého poháru mládeže ve Svitavách a na mezinárodní úrovni pak dvěma závody Evropského poháru mládeže. Celkově lze říci, že ve výkonech nejlepších mládežnických lezců je potenciál pro mezinárodní úspěchy českého soutěžního lezení. Jde o to, zda dokážeme závodníkům vytvořit podobné podmínky, jako mají lezci v Rakousku, Francii, Slovinsku a dalších lezecky vyspělých zemích. Proto zveme všechny fanoušky do hlediště a potenciální partnery ke spolupráci. text foto

Tomáš Binter Monika Brkalová

Chlapci D

2.

Peltrámová Veronika, SmíchOFF; Saltic

3.

Vlčková Eliška, Rocky Monkeys; Sokol Brno 1

Chlapci B 1.

Ustohal Zdeněk, Rock Pillars; Ocún; Tendon; Klajda; Rajče

2.

Šifra Radovan, HK Lanškroun; Saltic; Kofola; Akuna; Camurra

3.

Škorpil Marek, HO Opice

Dívky B 1.

Scheuerová Veronika, HK Lanškroun; Saltic; Kofola; Akuna; Camurra; Sport

2.

Pavlincová Andrea 1996 Rock Pillars; Ocún; Beal; Klajda; Rajče

3.

Vincourková Jana, Rock Pillars; Ocún; Tendon; Klajda; Rajče

Chlapci A 1.

Čermák Petr, HO Jeseník; Singing rock; Tendon

2.

Štěpánek Michal, HK Polička

3.

Hlaváček Matěj, CC Ruzyně

1.

Doleček Lukáš, HK Lanškroun

Dívky A

2.

Jeliga Marek, Guru Praha

1.

3.

Vopat Jan, HOSPUL; www.nakovarne. com

Vejmolová Iva, RAJČE Team; Saltic; Rock Empire

2.

Svobodová Tereza, smíchOFF

3.

Nevělíková Karolína, HK Pálavský věšák

Dívky D 1.

Křížová Hana, SASM Líšeň

2.

Večeřová Sabina, Rocky Monkeys; Sokol Brno 1

1.

Kučera Roman, H-TEAM Pardubice

Jeníková Adéla, H-TEAM Pardubice

2.

Jeliga Jan, HoroGuru.cz

3.

Pekárek Stanislav, KHS Zlín; Triop; Michlovský

3.

Chlapci C

Junioři

1.

Trojan Vojtěch, HO Komorní výtah Liberec

Juniorky

2.

Plšičík Matěj, H-TEAM Pardubice

1.

3.

Kendík Jan, HO Komorní výtah Liberec

Vopatová Edita, Hudy; Rock empire; www.nakovarne.com

2.

Zbořilová Michaela, HO Rebel Pustiměř; Klajda

3.

Kinkorová Sarah, CC Ruzyně

Dívky C 1.

Zachrdlová Kateřina, Rock Pillars; Ocún; Klajda; Rajče

Naděje českého lezení na obtížnost

62

S O U T E Ž O   Š R O U B Y R AV E LT I K Až se zima zeptá … je potřeba dobře zavrtat!

SOUTEŽ O SNĚŽNICE SALEWA SNĚŽNICE 999

TY SOUTĚŽ PRO ABONEN

Novinka! Lehké, funkční, nezničitelné!

Sadu tří různě dlouhých šroubů se sklopnou k likou může vyhrát ten z  vás, kdo bude mít štěstí při slosování a  zároveň správně odpoví na následující dvě otázky: Jaký model šroubu do ledu je SHARK S ? a) bez kliky b) se sklopnou klikou c) s pevnou klikou   Z  jakého materiálu jsou šrouby do ledu  SHARK vyrobeny? a) z nerezové oceli b) z pozinkované oceli c) ze slitiny hliníku   Své správné odpovědi nebo smělé tipy posílejte do konce roku na: [email protected]!

Model 999 je novým vývojovým produktem mezi sněžnicemi. Díky odlehčené optimalizované karbonové konstrukci a kataforézní povrchové é úpravě je tato sněžnice nejen extrémně výkonná, nýbrž také téměř nezničitelná. Nově vyvinutý systém Auto Adaption Flap dává sněžnici extra vztlak, aniž by jí na druhé straaně bral flexibilitu. Doporučená MOC sněžnic: 4.990,Víte-li, kolik váží pár (!) těchto sněžnic a pošlete-li správnou odpověď do konce tohoto roku na: [email protected], můžete vyhrát právě Vy! Ke správné odpovědi se můžete dostat při pozorném přečtení této Montany nebo na: www.salewa.cz Do slosování budou zařazeny správné odpovědi našich abonentů! Hodně štěstí!

Hlavní partneři:

Český horolezecký svaz Máš rád Alpy? Díky kombinovanému členství ČHS a OEAV jsi tu jako doma.

Hlavní mediální partner: Jezdíš do Tater? Člen ČHS bydlí na řadě chat za polovinu. www.lezec.cz

Mediální partneři:

www.horyinfo.cz

Lezeš na skalách v tuzemsku? Jako člen ČHS podporuješ bezpečné jištění a vyjednávání povolení.

63

www.pohora.cz

¾

Výtisk Montany zdarma navíc získají předplatitelé, kteří jsou současně členy Alpenvereinu na rok 2012. CK V-tour, jako přímý zástupce vídeňské sekce Edelweiss, svým členům nabízí celou řadu zajímavých slev, díky nimž se Alpenverein opravdu vyplatí. Jedním ze zmiňovaných bonusů je i zlevněné roční předplatné časopisu Montana, kdy při objednání se členstvím v Alpenvereinu zaplatíte za předplatné jen 320 Kč (tj. cena čtyř čísel na stánku) a další dvě tedy dostanete zdarma. A tak například balíček Alpenverein 2012 (kat. A) včetně Montany na celý rok vyjde na sympatických 1.810 Kč. Informace o  podmínkách členství v  Alpenvereinu včetně aktuálního přehledu slev naleznete zde: www.oeav.cz.

Black Diamond Dry Tool Cup Brno 2011 Mezinárodní Mistrovství ČR v drytoolingu na obtížnost a závod v drytoolingu na rychlost se konají v sobotu 10. 12. na venkovní lezecké stěně Olympia v Brně. Více informací na stránkách www.lokalka.eu.

O M LU VA Použitím pouze druhé části původní popisky u jednoho Pepeho obrázku vznikl v minulém čísle nemilý šotek. Nejen těm z vás, kteří se na jaře chystáte na Holštejn, pro názornost zopakujeme, jak to tam s těmi „perlami“ vlastně je. Za nepřesnost se omlouváme, redakce časopisu

H O V O RY Z   M O N TA N Y – Páni, ten Tádžikistán je nádherná země, hned bych se sebrala a jela tam. – Jasně, to asi každej. Ale napadlo tě někdy, že právě kvůli tomu berou všechny tyhle pozemské ráje pomalu za své? Hm, nejprve se uklidňuji, že jeden výlet nic nezkazí, ale pak mě napadá, že to je vlastně vůči těmhle místům a  jejich obyvatelům velice alibistická a sobecká myšlenka. Něco na tom asi bude. Do Montany nám pořád chodí články o lezeckých a cestovatelských výpravách do zemí, kde supi dávají dobrou noc, kde na sebe lidé nepodávají žaloby, ale kde si dají hezky postaru radši přes hubu, a kde dočkat se dalších jarních záplav znamená, že jste přežili další zimu. Jejich součástí bývá často doporučení: Jestli chcete vidět skutečný ráj na zemi, vychutnat si nádhernou přírodu a odpočinout si od každodenních starostí, vyrazte tam a tam. Jenže... Lidská uhlíková stopa zřejmě jednoho dne způsobí, že právě tyhle pozemské ráje zůstanou měsíční krajinou. Propočty vědců ukazují, že třeba právě Himálaj a Tibetská plošina budou patřit k oblastem se silným oteplováním v Asii, což při dlouhodobém odtávání ledovců způsobí trvalý nedostatek vody v postižených oblastech. A nevím jak vy, ale v tomto ohledu věřím spíše těm propočtům klimatologů než názorům prezidentů. Lidé otrávení přelidněnými zapáchajícími městy hromadně prchají do hor, kde hledají klid, samotu a sami sebe. Nalézají je, ovšem jakou cenu za to platí? A KDO vlastně ji platí? Je jistě pochopitelné, že obyvatelé těchto pozemských rájů chtějí taky mít televizi, pít coca-colu a nemuset se starat, zda mají dost nasušeného jačího trusu na zátop. Jistě, svět se mění, nemůžeme z vysokohorských vesnic udělat skanzeny, kde budeme uměle udržovat tradice a nutit jejich obyvatele žít stejným způsobem jako před sty, pěti sty či tisíci lety. Ale jak z toho tedy ven? Jak si jet užívat s vědomím, že přispívám ke klimatické, sociální a kulturní katastrofě? Protože jestliže roztají ledovce, tradiční hodnoty budou pohlceny konzumním způsobem života a starodávné národy vymizí, katastrofa to jistě bude. Ale pro koho větší? Není to asi důvod, abychom zahodili naše sny a cíle a nikdy nikam už nejeli (to by mi pak šéf asi poděkoval...), ale abychom se při svých toulkách a vůbec při všem našem konání zamýšleli, jakou stopu za sebou necháváme – a tím nemyslím jen tu uhlíkovou.

V příštím roce bychom vám rádi nabídli rozšířenou Montanu, kde na více stránkách naleznete více muziky a možná i více zamyšlení.

§

Za redakci vám přejeme Vánoce naplněné kliPosíláte-li k otištění článek svého kamaráda, vždy se ujistěte, dem, radostí a vanilkovými a do nového že on s tím souhlasí. Není v našich rohlíčky silách kontrolovat identitu všech přispěvatelů. roku vstup pravou nohou.

Adam Ondra, „Perla východu“ (11), Lidomorna, Holštejn Cesta byla vylezena logickou variantou přes Hradní spáru.

§ Adam Ondra, „Perlorodka“ (11+), Lidomorna, Holštejn Klíčové místo cesty – dvanáctikrokový boulder za 8B+

64

Denně odpovídáme na desítky žádostí, chcete-li, abychom vám odpověděli Iva Šemberová co nejrychleji, zkuste se řídit podle následujícího klíče: T Když nevím: [email protected] nebo telefon do redakce +420 541 243 333 T Dotazy na předplatné, fakturace, distribuce atp.: [email protected] nebo +420 603 553 868. T Články, připomínky, náměty na zajímavá témata: [email protected]. T Grafika, sazba: grafi[email protected] T Inzerce, stížnosti, pozvání na kávu apod.: [email protected] nebo +420 605 261390, +420 775 261390

ČASOPIS PRO HOROLEZCE SKIALPINISTY A SKALKAŘE

6/11 (č. 136) ročník XXII (Hotejl XLV)

Vydavatelství a redakce: Kytnerova 30, 621 00 Brno Moravské náměstí 13, 602 00 Brno

www.montana.cz www.horokupectvi.cz Horolezectví je nebezpečný sport a redakce nezodpovídá za škody na zdraví a majetku vzniklé při jeho provozování. Prosíme autory, aby uvedli celé jméno i kamennou adresu.

Vydavatel a šéfredaktor: Tomáš Roubal tel.: 541 243 333, 605 261 390 e-mail: [email protected] Jednatel a zastoupení na Slovensku: Jiří Růžička tel.: 541 243 333 e-mail: [email protected] Texty posílejte na: [email protected] Textový editor: Iva Šemberová Sekretariát: Radim Výrubek e-mail: [email protected] Stálí spolupracovníci: Jiří Novák, Vilém Pavelka, Martin Stolárik, Mike Jäger, Petr Piechowicz, Martin Krejsa, Christian Core Jazyková korektura: Eva Bublová Grafická úprava a sazba: Martina Petrová [email protected] © autoři článků Za věcnou správnost příspěvků zodpovídají jednotliví autoři. Autorem nevyžádané rukopisy a fotografie nevracíme. Redakce si vyhrazuje právo zveřejnit obdržené články na Internetu. Tisk: EXPODATA-DIDOT, spol. s r.o. Vychází 6x ročně cena výtisku 69 Kč, roční předplatné 365 Kč ISSN 1212-7957 Registrováno MK ČR pod číslem E5208 ze dne 6. 4. 1990. MIČ: 46913. Bankovní spojení: č.ú. 169897423 kód banky: 0600 název účtu: Montana – Tomáš Roubal Distribuce v ČR: společnosti holdingu PNS, a.s., Mediaprint & KAPA, s.r.o. Distribuce na Slovensku: Mediaprint – Kapa Pressegrosso, a.s. Předplatné: www.montana.cz/predplatne Příští číslo vyjde 2. 2. 2012

Textová uzávěrka č. 1/12 je 4. 1. 2012 Uzávěrka inzerce po domluvě.

MONTANA JE JISTOTA! STE JNĚ JAKO PŘEDPL ATNÉ! Výhody předplatného na rok 2012: Ušetříte! Šest čísel za cenu pěti! A nemusíte náš časopis nikde shánět! Obsloužíte se! Možnost online libovolně měnit adresu dodání.

Počtete si! PDF už rok starých Montan ke stažení zdarma.

Zaradujete se! Speciální dárky a soutěže.

A CO TAKHLE NĚKOMU DA R O VAT P Ř E D P L AT N É K VÁNOCŮM?! Na našich webových stránkách si můžete pohodlně stáhnout a vytisknout „Dárkový certifikát“. Další mimořádná sleva na předplatném (šest výtisků za cenu čtyř) získáte v  případě zakoupení předplatného spolu s jiným produktem (pojištění, lezecký materiál…). Pro bližší informace čtěte Montanu.

Výhody všem aneb Někdo se abonentem teprve stane: Denně aktualizovaný web přinášející horké novinky ze světa lezení. PDF starší tří let ke stažení zdarma. V roce 2012 je předplatné za 400 Kč (16,9 €) Platit můžete bankovním převodem na účet číslo 169897423/0600. Nebo poštovní poukázkou typu C (na adresu redakce) nebo poštovní poukázkou typu A (na účet). Číslo nášho účtu pre predplatné na Slovensku je: 3002850301/3100 – Volksbank. Vždy se ujistěte, že budeme podle platby schopni identifikovat adresu na doručování! Veškeré informace najdete na stránkách www.montana.cz/predplatne. Jestliže neradi brouzdáte kybersvětem, napište na [email protected]. Upřednostňujete-li teplé lidské slovo, zavolejte na 603 55 38 68.

IKXZOLOQU\lTUPGQUPKJTUJ[INoVURU\OďTrGJ\UPOZo \lNGPKTMS J\UPOZlOSVXKMTGIK:KLRUTKS+IU`\_ô[PrIr „ UJURTUYZGåO\UZTUYZ 6RGTKZG@KSćPKVXUTlYROJO`GZrSPKJOToSrYZUQåO\UZ[1GåJèJKTSëåKSK\ôOINTOY\U[\URHU[VøOYVćZ Q`GINU\lTrZUNUZUPKJOTKďToNUVXUYZUX[VXUJGRôrMKTKXGIK6UôRKZKY\oYZGXoTKHU`TOďKToRGTUQTlS JU(URGZOIGS_HK`VRGZTć`GPOYZrSKPKNUXKI_QRGIO4ćQZKXlXU`NUJT[ZrPYU[ZGQYTGJTl

]]]S_ZKTJUTIUS