99 Sk

Adam Ondra: „Perlorodka“ 11+ Mixová vlna v Tatrách Rjukan Nízke Tatry – zimní sólo přechod Portrét – Sylva Talla MS 2011 Hermann Buhl Višňové MHFF ČP v boulderingu

5

L E Z E C K Ý

Č A S O P I S

9 771212 795008

3,29 €/ 99 Sk

R O Č N Í P Ř E D P L AT N É 4 0 0 K č 05

69 Kč

2011

1

IKXZOLOQU\lTUPGQUPKJTUJ[INoVURU\OďTrGJ\UPOZo \lNGPKTMS J\UPOZlOSVXKMTGIK:KLRUTKS+IU`\_ô[PrIr „ UJURTUYZGåO\UZTUYZ 6RGTKZG@KSćPKVXUTlYROJO`GZrSPKJOToSrYZUQåO\UZ[1GåJèJKTSëåKSK\ôOINTOY\U[\URHU[VøOYVćZ Q`GINU\lTrZUNUZUPKJOTKďToNUVXUYZUX[VXUJGRôrMKTKXGIK6UôRKZKY\oYZGXoTKHU`TOďKToRGTUQTlS JU(URGZOIGS_HK`VRGZTć`GPOYZrSKPKNUXKI_QRGIO4ćQZKXlXU`NUJT[ZrPYU[ZGQYTGJTl

]]]S_ZKTJUTIUS

CONTENTS

OBSAH

Editorial

Úvodník Tomáš Roubal

2

Co-mix

Komiks Vojtěch Dvořák

2

The toughest route in our country was made by famous Adam just few weeks ago!

High Tatras in winter – a place, where the best athletes can show their skills. Rjukan – why (not) travel for ice climbing to Norway.

Climbing commencements.

Winter solo crossing of the Low Tatras’ main ridge.

The world championship as seen by our athletes.

An effigy of Sylva Talla.

Višňové, a Slovak climbing area, popular especially in the 90’s, still tempts the climbers...

Life and tragic death of the legendary Austrian climber Hermann Buhl. How does the re-building of the highest-placed chalet in Tatras progress? The 9th Mountain Film Festival of Outdoor Films.

What the climbers visiting Cuba may experience... The first high line in High Tatras...

The awarded achievements of Czech climbers in the past year.

In our shops. Go for it!

Interesting Books 28th International Mountaineering Film Festival.

High Tatras walls: Široká veža (2.461 m).

Competitions

The young sports climbers visited Czech-Moravian Highland.

40th anniversary of the Czechoslovak success in Nanga Parbat was the opportunity to say goodbye to Ivan Gálfy A brief entice to the film festival in Trenčín

Epilogue

„Tak si tak hraju na tom svém písečku a hrozně mě to baví!“ Adam Ondra, Petr Piechowicz Mixová vlna v Tatrách Dušan Janák Proč na ledy do Norska aneb Kouzlo Rjukanu Vladimír Bureš

4

10

14

Ze života druholezce Josef Novotný

18

Nízke Tatry – zimný sólo prechod Maroš Bobák

22

MS 2011 Marie Dichtlová, redakce

26

Za svůj život vděčím zimním Tatrám Martin Krejsa

30

Kmeťuv príbeh vo Višňovej Skale aneb Ešte že fungujú telefóny Peter Cáder

40

Osud jménem Chogolisa Pavel Roháček

42

Výstavba Chaty pod Rysmi Igor Koller

44

9. MFOF ročník nabídne spoustu novinek, zajímavé filmy a atraktivní program

46

Lezení na Kubě – rok poté

47

První highline ve Vysokých Tatrách Kwjet

48

Výstupy roku 2011 Petr Resch

49

Na pultech

50

A jdi... Martin Stolárik

52

Zajímavé knihy

53

Fesťák… Tomáš Roubal

54

Tatry Jozef Gurník

57

Závody Honza Zozulák, Michaela Panáčková

58

Soustředění na Vysočině aneb Letní výjezd mládeže z Orlové a Karviné Karel Návrat

60

Jak jsme se loučili s Ivanem Gálfym... Leoš Chládek

61

Trenčín opäť ožije horami Barbora Prekopová

61

Hovory z Montany Tomáš Roubal

64

Lenka Fruhbauerová, (6. místo), ČP bouldering Teplice nad Metuji foto: Petr Piechowicz &¼ÊÂV—¿ÆÉÆüѼºÂV—ÊÍ¸Ñ ºÑ¼º¿—ÄÆÌŸÀż¼ÉÀž—¸ÊÊƺÀ¸ËÀÆÅ

ÚVODNÍK Býčí skála se svým okolím je magickým místem. Lidé tu žili už v časech, kdy jim nezbývalo než přespávat v  jeskyni, malovat po jejích zdech, lovit, hladovět a  stářím umírat před třicítkou. A i když by vám místní jeskyňáři asi řekli o tom legendárním nálezu bronzovo-železného býčka své, faktem zůstává, že tady se prostě snoubí současnost s minulostí. A to tak, že ledaskdo říká, že po nějaké době přímo fyzicky cítí, že tu Něco je.

Tomáš Roubal

Krkavčí skála. Do léta se zde nesmí lézt kvůli krkavci, který tu někdy i hnízdívá. Všední den, lezecké odpoledne. Přichází skupina dvou dívek a tří hochů. Hoši sportovního vzhledu, dívky ve slušivých outdoorových oblečcích. Asi teď začínáte mít neodbytný pocit, že vylíčím nějakou hrůzostrašnou, život ohrožující historku, odsoudím mladé a nezkušené, přepíši něco z toho, jak kladně hodnotili největší brněnskou lezeckou stěnu, popíchnu je za jištění, a tak nějak shrnu, jak je všechno jinak, než bývalo, a jak nemožní vlastně byli. OMYL! Měli respekt ke skále a byť jsem měl tak trochu pocit, že do toho na můj vkus dávali celkem málo dravosti a „hladu“, určitě si to odpoledne všichni užili.

Když už, tak tam poklid trochu rušil jeden týpek s rodinkou, co mluvil přisprostle, komandoval družku a celkem hlasitě vzpomínal, jak tam kdysi dělali jakousi cestu. Ale i v tomto případě je to jen a jen můj pohled na věc. Všední letní odpoledne, vše bylo, jak mělo být. Každý z  nás si ze skály, slunce a  okolních lesů vzal, co chtěl a co mohl dostat. Jediná drobnost mě zarazila. A o ní je vlastně tento úvodník. Neurazila, jenom lehce zarazila. Když přišli, tak jeden z těch mlaďochů vytáhl z batohu malý notebook a studoval na něm elektronického průvodce. Dalším logickým krokem je tedy (napřed samozřejmě v  populárních lezeckých oblastech) internet a s ním online informace a kamery. Jak jinak přesně vědět, kam kdy jet či kdy se zatajeným dechem sledovat nějaký vydařený Adamův onsight? Nač se tedy závěrem loučit? Ještě se určitě uvidíme!

Výtisk Montany pohodlně až do schránky Pomocí SMS si nyní můžete zaplatit aktuální výtisk (či libovolný jiný, maximálně rok starý). Prostě pošlete SMS ve tvaru MONTANA mezera, číslo časopisu, rok vydání, vaše jméno a adresu pro doručení časopisu na 902 11 90. Cena je 90 Kč vč. DPH za odeslanou SMS.

2

Příklad SMS: MONTANA 62010 JOSEF NOVAK KOUKOLSKA 842 PRAHA 9 199 00 odeslat na telefonní číslo 902 11 90 Po obdržení operátorovy zprávy o provedené platbě vložíme příslušný výtisk do obálky a odešleme na určenou adresu. Za službu odpovídá Advanced Telecom Services, s.r.o. Infolinka 776 999 199, www.platmobilem.cz

4 Klíčové místo nejtěžší cesty v ČR – Perlorodka

„Tak si tak hraju na tom svém písečku a hroznˇ e mˇ e to baví!“ Adam Ondra: „Perlorodka“ 11+ a „Pata ledovce“ 8C Vápencové skály Moravského krasu jsou oblastí, kterou jedna skupina lezcu ° miluje a druhá nenávidí. Na tˇ rení velmi chudý vápenec s „divnými“ chyty a stupy mnoho lezcu ° odradí a do Krasu se už nikdy nevrátí. Proto v této oblasti nejčastˇ eji pusobí ° místní lezci z Brna a okolí, kteˇ rí často tvrdí, že v Krasu lezou jen proto, že to mají blízko. Aˇ t je to jakkoliv, je mnoho tˇ ech, kteˇ rí se do Moravského krasu rádi vracejí nejen za lezením, ale také za krásnou krajinou a neopakovatelnou pohodou.

Ráj obtížností Co dělá tuto oblast jedinečnou, je stovka extrémních cest, které začínají na stupni 9+ (7c+) a momentálně končí na stupni 11+ (9a+). Pro milovníky boulderingu toto místo nabízí zhruba padesátku těžkých bouldrů začínajících na stupni 7C a do-

sahujících až na stupeň 8C. Takový potenciál těžkého lezení nenajdete v žádné jiné české oblasti.

Krasový dˇejepis

Pokud se trochu vrátíme do historie volného lezení v Moravském krase, prvním

velkým milníkem, který se přehoupnul do bájného desátého stupně, byla cesta „Hradní spára“ (10-), jež vylezl fenomenální Tomáš „Svišť“ Pilka v roce 1987 na Lidomorně v Holštejně. Ještě téhož roku „Svišť“ přelézá další pecku, a to cestu „Pedrův smrk“ na Býčí skále, která je

Perlorodka. Závěrečná část cesty se vrací do původního směru, který vede přes hladkou plotnu s klíčovým místem

5

také za 10-. Kromě těchto dvou cest ještě Pilka v následujících letech přelézá dalších třináct cest obtížnosti 10-. Vrcholem „Svišťova“ působení v Moravském krasu se však stává cesta „Čarodějův učeň“ 10+, kterou přelézá v roce 1992 na Vaňousových dírách v Holštejně. Na tuto obtížnost navazuje zhruba po čtyřech letech opět Tomáš Pilka cestou „Kudlanka“ 10+. V tomto mezidobí začínají v Krase působit mladí lezci jako Pavel Kořan nebo Tomáš Sedláček, kteří však laťku obtížnosti nijak neposouvají. Zdá se, že oblast je pro extrémní cesty vyčerpaná. Zlom nastává až v roce 2006, kdy Pavel Kořan přelézá cestu „Pohádkové sny“ 11- , na což navazuje 6

mladičký Adam Ondra cestou „Výměna manželek“ 11-. Od tohoto momentu se na trůn krále Moravského krasu usazuje Adam Ondra, který hranice obtížnosti posouvá až na jedenáctý stupeň, a to cestami „Perla východu“, „Tanec kuřátek“ a „Echolokace“.

Adamova cesta Krasem

„Někdy v roce 2005 jsem si myslel, že Kras je na nové cesty takřka vyčerpaný. Naprostou většinu cest jsem tehdy zopakoval, kromě „Čarodějova učně“ (který pustil až na jaře v roce 2007), a nevěděl jsem, co ve své domovské oblasti lézt. Měl jsem v hlavě pár snových linií, ale vždy jsem po okouknutí chytů zjistil, že tudy

cesta nepovede, minimálně prozatím. Jednou z nich byla „Perlorodka/Perla východu“. První dva kruhy tu trčely spoustu let, ale vyzývavá převislá stěna vypadala spíše jako z říše snů. Po omrknutí z vedlejších cest jsem myslel, že tahle linie zůstane minimálně hodně dlouhou dobu nelezitelná, při tehdejších mých lezeckých schopnostech jsem si nedokázal představit, že by se tudy dalo lézt. V roce 2006 bylo v Krasu dokončeno několik stávajících projektů, vůbec první 11- v Krasu „Pohádkové sny“ od Póla Kořana, já jsem dokázal spojit všechny ve „Výměně manželek“ a Petr Dumpik na Bajerově skále udržel mikrojednoprstovky v cestě „Wolfgang Güllich“ 11-. Dalšího roku na jaře se mi podařilo posunout

jsou kruté bouldry s lanem, nic srovnatelného s krásou „Perly východu“. Až v roce 2009, když jsem udělal prodloužení cesty „Kostěje nesmrtelného“ s názvem „Kostitřas nesmrtelný“ 8c+/9a (opět dlouhodobý projekt, tentokrát Karla „Blacka“ Černého), koukal jsem znovu na inkriminovanou linii dnešní Perlorodky. Viděl jsem linii jakýchsi špatných, daleko od sebe vzdálených chytů, ale bylo mi jasné, že to někdy půjde, chyty tam jsou! Po navrtání mým tehdejším dvorním vrtačem Vlkem (dnes už vlastním vrtačku) jsem se hned pustil do zkoušení, ale jeden krok jsem vůbec nebyl schopný udělat. Do jara jsem se zlepšil v tom, že jsem byl schopný krok udělat, ale pouze jednou z deseti pokusů a na přelez nebylo ani pomyšlení. Očekávaná klasifikace ležela vysoko, určitě na úrovni 9b, či snad 9b+.

V roce 2010 se podařilo udělat obtížné cesty i mimo holštejnskou Lidomornu, a to na Jáchymce „Tanec Kuřátek“ 11 (9a), velmi zajímavá a dlouhá linie úzkou jeskyní, a „Echolokace“ 11 (9a) na Býčí skále, kde ještě určitě je velký potenciál k novým cestám, otázkou je pouze kvalita skály. Na podzim loňského roku jsem došel v „Perlorodce“ k objevnému zjištění – celou dobu to lezu úplně blbě, půl metru vpravo je to výrazně lehčí, pouze trochu morfo, z jediného stupu je to na výlezovou hranu pořádná štreka, kdo nedosáhne, holt to takto nevyleze. Byl jsem trochu zklamaný, okamžitě jsem si projekt zaškatulkoval jako „pouze“ 11+ (9a+) a očekával rychlý přelez, který ale nepřicházel. Cesta se ukázala být překvapivě vytrvalostní. Ač spodní pasáž nepředstavuje až tak obtížné

Po nohandu přichází první bouldr za 7C (Perlorodka)

Perlorodka. Cesta byla vylezena logickou variantou přes Hradní spáru

laťku výše cestou „Kostěj nesmrtelný“, dnes klasifikace 11-/11. Ovšem opět to byl dlouholetý projekt, který pouze čekal na přelez, nic nového. V létě v roce 2007 jsem se opět podíval na linii vpravo od „Hradní spáry“ a opět jsem přímou variantu zavrhl jako nelezitelnou, ale napadla mě poměrně logická varianta úniku doleva do „Hradní spáry“ a těsně pod vrcholem znovu uhnout doprava do oné stěny. Cesta mě potrápila, ale bál jsem se jí dát něco vyššího než 11-/11, i v zahraničí jsem měl vylezeno jen několik málo 9áček. Ale dnes jsem si jistý, že si „Perla východu“ klasifikaci 11 zaslouží. Od té doby se nic moc významného v Krasu nedělo, vznikly cesty na Evropě jako „Kosovo“ 11-/11 a „Expanze“ 11-/11, ale v podstatě to 7

Adam Ondra, Pata ledovce (8C), Lidomorna, Holštejn

lezení a před klíčovým bouldrem je dobré místo k odpočinku, při chytnutí klíčového bočáku bicák nikdy nezabral. Prostě jsem tupě zíral na další chyt a pustil se. O to větší překvapení bylo, když v červnu, v tréninkovém období na mistrovství světa, jsem ze zvědavosti do cesty nahlédl pátý (!!) lezecký den a podařilo se mi udělat klíčové kroky, doskočit výlezovou hranu, ale nesměnil jsem nohy na jediném stupu, kdy musíte opustit pravou nohou stup, na desetinu sekundy viset pouze na rukách a před tím, než se odporoučíte dolů, dostat na stejný stup levou nohu. V září jsem se vrátil z Rocklands (JAR) s nově nabytou silou z boulderingu, ale první den cesta vůbec nešla. A o týden později, světe div se, padla prvním ostrým pokusem! O klasifikaci si nejsem jistý, asi to je cesta, kde jsem dal nejvíc pokusů vůbec, ale vím, že vzhledem k tomu, že to je moje domácí lezecká oblast a dal jsem spousty pokusů v unaveném stavu, které bych v zahraniční lezecké oblasti nedával, tak proto dávám 11+ (9a+). Kdo ví, třeba historie s „Perlou východu“ se bude opakovat a po několika letech si to rozmyslím. 8

Možnosti v Krasu nejsou zdaleka vyčerpány, bohužel pro většinu ostatních lezců pouze pro extrémní cesty. Mám několik dalších projektů s velmi podobnou historií a pravděpodobně ještě těžších, ale u většiny musím rozlousknout rébus deseti chytů na metru čtverečním. Lezení v Krasu vyžaduje kreativitu, tak si hraju, hraju si na tom svým písečku, kde jsem začínal lézt, a hrozně mě to baví.“

Hranice lidských možností

Když se v osmdesátých letech řešily hranice lidských možností ve světě volného lezení, padlo několik teorií, jak bude vypadat nejtěžší cesta světa. Objevilo se hodně názorů, ale jeden mi natrvalo utkvěl v paměti: nejtěžší cesty světa budou skládankou několika na sebe navazujících extrémních bouldrů. Když si přečtete první komentář, který k cestě „Perlorodka“ Adam napsal – v cestě je (8a) cesta + no-hand + (7C) bouldr + odpočinek + (8B+) bouldr (12 kroků) + (7B) mantl, jasně vidíte potvrzení staré teorie.

V jednom dni dvˇˇe pecky Prvnímu přelezu „Perlorodky“ předcházel neméně významný přelez, a to dalšího Adamova projektu, bouldru „Pata ledovce“. Jedná se o šestimetrový boulder, spojení „Špičky ledovce“ (8B) a „Patičky ledovce“ (8A+) na Lidomorně. U klasifikace tohoto boulderu Adam stále váhá a přiklání se spíš ke klasifikaci „tvrdé“ 8B+. Ale jak už sám Adam napsal v rozhovoru se Simčou Ulmonovou: „Jenže já už jsem to prostě lezl tolikrát, že už se nemůžu ke klasifikaci vyjadřovat.“ A není to jen množství pokusů, které Adam těmto dvěma projektům ve své oblasti věnoval, je to také všeobecný názor místních lezců, který o Adamových cestách jasně hovoří jako o výstupech nejméně o stupeň těžších. Takže jste se možná stali svědky první dvanáct minusky v České republice.

text foto

Adam Ondra, Petr „Pepe“ Piechowicz Petr Piechowicz

CORY RICHARDS PHOTOGRAPHS SIMONE MORO DURING ACCLIMATIZATION FOR GII WINTER EXPEDITION, PAKISTAN.

BY SIMONE MORO, ALPINE CLIMBER, DURING ACCLIMATIZATION FOR GII WINTER EXPEDITION Simone has repeatedly tested the Point Five Jacket and Pant durability against strong winds and blizzards in the deep winter of the Karakoram. The shell cut from three-layer Gore-Tex® Pro Shell offers also an unassailable blend of waterproofness and breathability. LEARN MORE ABOUT THE GEAR AT THENORTHFACE.COM

9

Mixová vlna v Tatrách Vysoké Tatry jsou pro našince i hromadu let po rozdělení Československa tak trochu „naše“. Vždyť nejvíce mrtvých pochází každoročně právě z Česka. Jak jinak než obrovskou náklonností, jež zatemňuje mozek, si vysvětlit tuto smutnou statistiku? Snad ještě neláskou Tater k Čechům a Moravanům. Ale to si zase nelze připustit, že by nás naše láska nechtěla... Ať je to jak chce, do Tater se jezdí často a hodně. Na letní lezení je to trochu nevděčný terén, neboť na konci dlouhých nástupů nalezneme většinou jen krátké kompaktní stěny, často spíše takové vertikální pohádky z mechu a kapradí. Pro milovníky fríklajmbingu, hledajících strmé a vysoké vysluněné stěny z perfektní žuly, to příliš přitažlivé není. Ale až to zmrzne... Ano, dámy a pánové, pepř se tluče v Tatrách v zimě.

Kdo miluje lezení ve zmrzlých travách, mechu a kapradí, ale i ve vymražené skále proměnlivé kvality, pro toho jsou Tatry dobrým prostorem pro seberealizaci

Terén, kde se bez maček a cepínů stěží pohnete z místa

Každá lezecká generace vnáší do lezení něco nového. Po dobývání vrcholů v 19. století se na počátku století dvacátého začali horolezci zaměřovat na stěny. Generace po druhé světové válce vtrhla do horských stěn diretissimou často z nýtových žebříků a stovek skob. Generace let 70. a 80. vnesla do hor vedle dýmu marihuany také svěží vítr volného lezení. Před koncem století, respektive tisíciletí, se největší technologický i sportovní rozvoj uskutečnil v zimních disciplínách. Napůl volně a napůl s umělými pomůckami. To je mixové lezení. Odehrává se v terénu, kde byste se bez maček a cepínů často stěží pohnuli z místa. Je to vlastně velmi klasická alpská disciplína začínající pohybem po ledovci, která je nepochybně starší než sportovní skalní lezení. Nová je však snaha lézt ve sportovním stylu, tedy pohybovat se vpřed pouze pomocí maček a cepínů (příležitostně i pomocí rukou na chytech) i tam, kde by postup pomocí skob byl rychlejší a jednodušší nebo prostě pohodlnější. Zkrátka, idea volného lezení přioblékla teplé spodní prádlo a přešla z vyhřátých jižních stěn do studených stěn severních. A Tatry pro vyznavače této nové disciplíny přinášejí nepřeberný potenciál starých i nových linií. Kdo miluje lezení ve zmrzlých travách, mechu a kapradí, ale i ve vymražené skále proměnlivé kvality, pro toho jsou Tatry dobrým prostorem pro seberealizaci. Nás lezení tohoto typu neobyčejně baví, a proto jsme i tuto zimní sezonu zařadi10

Šavle Snad každý horolezec, který se postaví před severní stěnu Malého Kežmarského štítu, okamžitě rozpozná tři jasné kouty či komíny, jež tvoří nejlogičtější výstupové trasy. Tou první je „Levé ypsilon“, druhou „Stanislawského komín“ (Weberovka) a třetím „Šavle“ – místy převislý komín v pravé části stěny. Prvovýstup udělali O. Pochylý, Čepela, Procházka, Stříbrný v roce 1972. Cesta patřila k jednomu z dobových tatranských skobovacích extrémů. Je sice nedaleko chaty, ale nabízí zajímavé lezení. Jako poslední z trojice linií chyběl volný přelez právě „Šavli“. A tak první lednový víkend trávíme s kamarádem Asuem právě touto lahůdkou. Úvodní nástupový hupík nás trochu zaskočil svou náročností, následuje krásné mixové lezení ve strmém komínu, potom

jedovatý technický žlábek, který lze zajistit asi jen jedničkami. Na té jediné bylo nutné stáhnout lano pro sportovní přelez. Klíčová délka je místy převislá širočina, uvnitř které si občas naleznete místo na motyku. Po jejím absolvování OS nezbývá než konstatovat průstřely goretexových oblečků. Ale kotníky si v mačkách a duplexech neodřete. Kratinká délka přes rozbitý převis vás vyvede pod překrásnou závěrečnou délku vedoucí v perfektních glazurách a strmých spárkách do sněhového žlabu. To je vše. Myslím si, že „Šavle“ by mohla být takovou novou mixovou klasikou. Logický a krásný směr, který nabízí vyrovnané lezení. Pro vyznavače sportovního stylu v zimě výzva ke kompletnímu OS přelezu, který je nepochybně celkem dobře možný.

„Centrální kout“ na Galerii Ganku Přibližně o dva měsíce později přišel Bača na nápad vypravit se do stěny poněkud odlehlejší. A tak 9. 3. slaňujeme z Rumanova sedla pod tmavou a studenou stěnu Galerie Ganku, stěnu, která má v historii tatranského lezení nezastupitelné místo a v níž svého času vedly nejtěžší tatranské výstupy. Linie „Centrálního koutu“ je na každé fotografii stěny velmi dobře patrná. Druhou podobně jasnou linií

Nalejme si čistého vína Informace o předplatném najdete na str. 62 ČASOPIS PRO LEZCE WWW.MONTANA.CZ

je „Lapińského komín“. Ten už má svůj volný (letní) přelez. Nás ale zajímá, jestli by „pustil“ volně „Centrální kout“ v zimě. Prvovýstup udělali legendy tatranského lezení Pavel Pochylý s bratrem Ondrejem a J. Hradeckým. Ondreje už známe z „Šavle“. Mezi Pavlovy excelentní kousky patří dokončení českého prvovýstupu v severní stěně Eigeru v zimě r. 1983. Patnáct dní, při nichž vedle lezecké geniality Pochylému nepochybně neobyčejně pomohl i anděl strážný. Možná mu chtěl kompenzovat předchozí téměř dva roky vězení, strávené povětšinou v samovazbě. Ta byla údajně podle Pochylého ideálním tréninkem na sólo v Eigeru. Kdo ví? Každopádně počin v Galerii Ganku byl oceněn jako Výstup roku 1980. Podobné ocenění získal Vlado Plulík s Jaro Dutkou v roce 1993 za první zimní opakování této cesty. První sólo přelez uskutečnil Martin Heuger v r. 2002. Logickým završením vývoje linie je volný přelez, tj. přelez bez pomoci umělých pomůcek. Galerie Ganku se odlišuje od většiny tatranských stěn tím, že čím jste výše, tím je stěna strmější. Někdy v době obědové pauzy nalézáme (pochopitelně bez oběda) do stěny. Ve stěně nejsme sami. Jeden vymaštěnej blázen sólo vylezl z druhé strany na galerii, spustil se do převislé stěny na

Hervé Barmasse, Gressoney, Italy. Photo: Damiano Levati

li tatranské destinace do programu. Ty nejlepší směry k prvovýstupu na ty nejlepší stěny jsou už vyzobané, avšak řada dobrých linií ještě čeká (jako vždy a všude) na průstup. Ale je potřeba je už trochu hledat. Minulé generace nám nicméně zanechali nepřebernou řadu výstupů vylezených pomocí skob, které můžeme zkoušet vylézt volně bez jejich použití k postupu, ale pouze k jištění.

ATHLETE TESTED. EXPEDITION PROVEN. BEST-IN-CLASS OUTDOOR GEAR AND APPAREL. ®

™

The North Face Summit Series collection is comprised of equipment and apparel designed to withstand the planet’s harshest environments. Premier, authentic, technical, innovative: The North Face Summit Series collection is built for those whose goal is to Never Stop Exploring . The same ethos that is reflected in the attitude of all the team in these Summit Series Specialist locations. ®

™

™

®

Hannah, Americka 54 - Plzen Hudy Sport, Na Perstyne 14 - Praha Hudy Sport, Jungmannova - Praha Rock Point, U Dalnice 777 - Brno - Modrice Rock Point, Martinska 2 (Na Perstyne) - Praha

0379 200 233 0224 218 600 0224 946 893 0547 211 141 0224 228 060-1

GUARANTEED TO KEEP YOU DRY

OFFICIAL PARTNER

11

Stará známá úchvatná Galerie Ganku

1. bivak

Stoupa v „Centrálním koutu“ Galerie Ganku

dvěstěmetrovém fixu a pokřikuje na nás z dálky s obrovským fotoaparátem v ruce, že nám udělá obrázky. Já z toho moc nadšený nejsem. Asi se za chvilku zabije a máme po dovolené. A jestli ne teď, tak určitě až bude sólo opouštět trojkovým lezením galerii... Přibližně do poloviny stěny a do stupně M7 jde Bačovi vše hladce a stylem on sight. Střídáme. Končí OS lezení, končí den. Blázen s foťákem zmizel kdesi ve tmě vysoko nad námi. Bivakujeme. Bivak je tak středně nepohodlný. Sedíme na ledové poličce, nohy spuštěné do doliny. Opřít se moc nedá. Nejlíp se mi klimbá, když se složím jak kudla hrudníkem na kolena. Bača je na tom podobně, nebo o trochu hůř. Na bivaky máme oteplovačky a sloní nohu z primaloftu. Na zimu si stěžovat nemůžeme. Pokračujeme v lezení. Jedovatý koutek s jednou stranou kolmou či ukloněnou a s druhou převislou. Na pohled vypadá

2. bivak 3. bivak

12

neškodně. Když mi asi podesáté vystřelí při klíčovém přesahu cepín nebo mačky, které dostaly předchozí den pěkně zahulit, dochází mi nervy. Z železa přezbrojuji na triopáckou gumu. Ale ani tak to žádná hitparáda není. Podivné technické kroky à la Houdini, položená stěna koutku je místy pokryta glazurou. Asi po hodině nácviku a s houstnoucím sněžením přelézám délku stylem PP. Na písku tak kolem IXb. Další délka jde kolmou plotnou vlevo od kouta. Tenoučká vrstva ledu mě opět vyhání z lezeček do duplexů, do znecitlivělých koncovek se vlévá po chvilce bolesti teplo. Lezení spíš nejisté a technické než silové, nácvik nutný, určitě blíž k M8 než M7. Sněžení zhoustlo a začalo docela fičet. I na Baču došlo a musí pro volný přelez stáhnout lano, ale nejisté fixy ufixoval a další délka za M7+ je za námi. Nějak jsme se tím stahováním lana zdrželi, nikde místo na bivak, a tak dolézáme potmě částečně technicky do bivaku

na galerii. Očekávaná bivakovací pohoda skončila kolem druhé hodiny ráno. Sníh se nás snaží vytlačit i se žďárákem do doliny. Nezbývá než se zase posadit a bránit mu vlastním tělem. Ráno návrat do stěny. Díky velké převislosti je v délce za A2 minimum sněhu i ledu a pouští poměrně rychle. Taková lehčí atletická osma po nádherných vodou vymodelovaných chytech. Ke konci délky je sice už moc necítím, ale hlavně, že je to doma. Na pohled to moc jedle nevypadalo. Dolez za M6 a vodním ledem je na Bačovi. Je kolem poledního, nefouká, svářneme obídek a tradá pryč. Stopy jsou zafoukané, tak pokukuju kolem, jestli někde neuvidím zbytky šílené-

ho fotografa. Nevidím. Bivak pod Velkým Gankem je pohodlný, ale poměrně studený. Ráno slunečno. Cesta „Kaufman-Suchý“ za VI A2 pouští celkem snadno OS (VI+). Krajinově vděčný a větrný sestupový hřeben. Za pár hodin si dáváme pivo na chatě. A to je vše. Co dodat? Snad jen, že volný výstup „Centrálním koutem“ nabízí dost zajímavého lezení, že jsme byli docela unavení a že počasí bylo celkem dobrý. Jo, a že se tomu bláznovi ty obrázky kupodivu povedly. text foto

Dušan „Stoupa“ Janák Pavel Nesvadba + Pavel „Bača“ Vrtík

Šavle – přelez zachycený talentovanou výtvarnicí Monikou

13

Proč na ledy do Norska aneb Kouzlo Rjukanu

Vícedélky nad Rjukanem

14

Doporučuji do Rjukanu nejet. Proč? a) je tam zima b) led klouže a hrozí úrazy c) je to daleko A proč jsme stejně jeli? a) právě díky zimě jsou tam ledy b) mačky zabrání klouzání a riziko úrazu je větší v hospodě c) blízko od baráku rampouchy nejsou

Krásy Krokanu

V Tatrách jsme jako doma, a tak proč nezkusit něco nového? Poslední roky se norský Rjukan stává Mekkou severní Evropy pro ledolezčíky z širého světakraje. Hluboko zařízlé rjukanské údolí poskytuje ideální klimatické podmínky pro tvorbu ledopádů. Zřejmě jinde v Evropě nenajdete takové množství cest v ledu na ploše neveliké, s přístupy často nepatrnými a sezónou předlouhou. Norsko je, jak známo, poměrně na severu. Podzimní deště dodají spousty vod, v zimě pak studený arktický vzduch vytvoří ledíky, až několik metrů silné. Lézt se na nich dá už koncem října a na severních svazích do dubna. Prosinec a leden tu bývají velmi chladné. Nejlepším obdobím pro lezení je tak únor a ideálně březen, kdy už si denního světla užijete více (tak do 18 hodin). My jsme měli v únoru velmi nízké teploty, obzvláště v údolí, kde je stín po celý den. Prostě zima jako prase. Rjukan je městečko v jižním Norsku, v kraji Telemark, necelých 200 km od Osla. Celá údolní oblast Vestfjorddalen leží mezi jezery Møsvatn a Tinnsjå na jihovýchodním okraji náhorní plošiny Hardangervidda. Ve značné části města obyvatelům rakovina kůže nehrozí,

neboť čtyři měsíce v roce slunce nespatří. Západním směrem se údolí zužuje do hlubokého kaňonu Maristjuvet s mohutným vodopádem Rjukanfossen, od něhož se odvozuje jméno města. Za druhé světové války nedaleko od Rjukanu fungovala německá továrna, vyrábějící těžkou vodu, používanou při vývoji atomové bomby. Stala se cílem spojenecké operace Telemark. Jak se nejvýhodněji do Norska dostat? Nejrychlejší možností je letět do Osla a dále lze jet místním busem (velmi drahým), nebo tak jako v našem případě pronajatým autem. Benzín mají sice nelevný, ale člověk z české kotliny už platí skoro to samé. V Norsku silnice zásadně nesolí, je třeba počítat s ujetým sněhem. Rjukan se nachází na hlavní silnici číslo 37. Možností, odkud se do norského Telemarku dostat, je samozřejmě vícero. Tak třeba my jsme letěli z Katowic do Sandefjordu u Osla (jen osel by letěl jinam, odtud jsou ledy nejblíže). Cena solidní, pakliže letenku „zabookujete“ dlouho před příchodem matky zimy. I bagáž vzali a nic neztratili. Letiště Sandefjord se zdá být místem přívětivým. Jenomže není. Dojem spolehlivě zkazí pivo v hodnotě celé basy piv u nás a také zima. O půlnoci totiž zamknou a dočasné bezdomovce vyženou nekompromisně na mráz. Aspoň, že ukázali průduchy klimatizace, kde nebylo těch -25 °C, nýbrž jen -15 °C. Bydlet a pít se dá po odsunu z letiště v chatové oblasti Rjukan Hytte na okraji Rjukanu. Veškeré ledy jsou pak v dosahu několikaminutovou cestou autem, protože drtivá většina linií je maximálně 20 km od města. Teploty mohou být v zimě velmi nízké, byť v kaňonu vítr nefouká. Ve vyšších polohách může ledový vichr teplotu pocitově snížit k -30 °C. My jsme zažili ledy výborně nateklé, avšak až příliš přemrzlé a křehké. Doporučuji lézt s 60m dvojitým lanem a kromě běžného vybavení mít u sebe několik smyček a případně i drát na vytvoření abalakových hodin. Můžete narazit na ledy, z nichž sestoupíte jen po vlastním. Obvykle však je možné sejít po hřebeni nebo slanit ze stromů a smyček, zanechaných předchůdci. Ovšem v případě starších smyček se jedná o zajímavou ruskou ruletku. K oťukání kvality místních ledů je optimální oblast Krokan Fjellstue. V údolí podél silnice směrem na Gausdalen je množství cest od 3 WI. Další populární oblast je Vemork, v okolí bývalé továrny, dnes muzea. K nástupu vede padesátimetrové slaňování z mostu, třeba do vyhlášených cest Vemorkbrufoss OST (WI 4) či Vemorkbrufoss Vest (WI 5). Nedaleko je

Oblast Krokan

15

Krokan Vaer

16

Krokan

ho střediska pod Gaustou. A Norové stopaře berou. Byť zrovna dnes nemusí mít nikdo cestu kolem. A tip pro případ nedostatku času, únavy či alkoholového opojení? Na malých odpočívadlech silnice na Gaustu lze zanechat auto a vyrazit k cobykamenemdohodil vzdáleným krátkým ledům v okolních hvozdech. Leckde nastoupíte přímo ze silnice. Spadnete-li na jedoucí auto, máte to i se stopem do údolí. I kopec Gaustatoppen nabízí lehké zimní lezení. Za silného mrazu a ledového vichru jsme vystoupali na 1.881 m vysoký vrchol, umožňující výhled na značnou plochu norské krajiny. Pod vrcholem je chata DNT se zimní cimrou. Je dokonale izolovaná, zajistila nám útulné prostředí i přes extrémní mráz venku. V roce 1990 sestavil J. Haukåssveen prvního průvodce po ledech v okolí Rjukanu. Další rozšířený průvodce je z roku 2005 a mapuje 171 cest včetně mixových. Určitě se vyplatí tuto poučnou knížku nebo jakoukoli jinou si pořídit, neboť potištěný papír zamezí nechtěnému dobrodružstvíčku. A uváznete-li do jara na Gaustě, poslouží i jako palivo či potrava. text foto

Vladimír Bureš archiv autora

Vrcholový hřeben Gaustatoppen

nádherný vodopád Trappfoss s těžšími cestami, ale také Bullen, ideální led pro začátečníky. Přímo nad městem nastoupíte dírou v plotu a přelézáním výrobního zařízení staré fabriky do vícedélkových ledů. Kvalitní led střídají zasněžené

žulové plotny s nulovými možnostmi jištění. Sestup je možný slaněním ze smyček předchůdců či vlastních ( ti, co mají finance a vztah k životu) kolem stromů. Z některých cest lze utéci do ostrých serpentin silničky, vedoucí do lyžařské-

Sobota 26. 11. 2011 / 9:00 - 15:00 hod. / Poniklá 317

Z E Ž I V OTA D R U H O L E ZC E

ZE ŽIVOTA DRUHOLEZCE 5 Příběhy z horských dolin, šera lesů, stínu skal a tišin řek 6. dubna 1982 Tak a je to tady, žádná matika, žádný laborky z fyziky. V menze sme nafasovali dvojáky a studený večeře, sbalili matroš do kletrů a hybaj z Prahy. Blíží se Velikonoce, jedeme s Karlem do Sedmihorek, kam v pátek dorazí i turisťák. V Jungmannce pro jistotu prolezeme Dům sportu, občas tu mívaj zajímavý věci, prej se tu daly koupit šedesátky Edelweissy a stu-

koleje do oblouku, kde stojí motorák do Jičína a ty dvě stanice do Sedmihorek už ani nesundáváme bágly. Vyhlížíme, kdy se z lesa vynoří střechy Valdštejnu a temena Blatníku, Aneba a dalších skal. Z aleje k lázním uhneme do kempu a nevěříme vlastním očím. Zase práce. Celej kemp je rozrytej jak od prasat, probíhá tu elektrifikace, kabelizace, meliorace, deratizace a taky destrukce našich plánů. „Karle, nepřipusťme demoralizaci.“ „To by byla kapitulace!“ „Zkusme improvizaci.“ Točíme se na patě a jdeme vstříc Sedmihorkám, středisku odborářský rekreace. U zarostlýho koupaliště sme potkali zamyšlenýho chlapíka v údržbářským overalu. Zdravíme a nasazujeme nevinný ksichtíky, jako když jdeme na zkoušku z pružnosti. „Mohli bysme si tady postavit stan, když je kemp zavřenej? Jen takovej malinkej?“ Chvilku si nás prohlížel jak koňskej handlíř jednoročky a pak povídá: „Měl bych pro vás skvělej kšeft!“ Za byt a stravu mu pomůžeme připravit koupaliště na sezónu. Jmenoval se Kubín a ubytoval nás na dvoulůžáku v Podhájí, kde bydlel personál zotavovny. Odpoledne plni sebevědomí vyrážíme do skal. Bloudíme skalním městem za Majákem a jakoby náhodou Karel vybírá věžičku roklickejch rozměrů s názvem Opozdilec. Z náhorní strany na ni vede pětka s kruhem. Navazujeme se a Karel dává první smyčku a sápe se solivým sokolíkem

Pepik, Čertova věž, Roklice Jó třešně zrály....

baiky. Co se k nám ten drb dones, každá naše cesta z koleje na nádraží vede tudy, ale nikdy sme tu západní matroš ani nezahlídli. Časem tu mívali první osmy a karáble z Waltrovky a dvanáctku z Bolatic. Jarní slunce už vytáhlo ozimy, který se zelenaj na lánech kolem trati. Z Boleslavi do Bakova musíme přesednout do autobusů, na trati je výluka. Přes Jizeru vidíme, jak ženisti vyměňujou celý kolejový pole, houfy pétépáků házej vidlema štěrk a honěj vincka. Všude samá práce. To už ale máme nosy na skle a koukáme, jak se blíží Valečov a za ním silueta Drábek, příhrazskejch skal a nakonec jako maják pro cestu do Skaláku – kostel ve Všeni. V Turnově si dáme u stánku na stojáka piviště, počkáme, až se rozjedou vlaky na Liberec, Prahu a Pardubice, přejdeme 18

na orašplovanej odštěp, po kterým se dostává ve vyšlapanejch oblinách na lávku s kruhem. Pokouším se dostat za ním, ale při přechodu ze sokolíku na odštěp mi při vyndávání smyčky ujedou nohy a už letím jak na kolotoči kolem věže. „Co je?“ „Nic, byl jsem se za rohem podívat na Anebo.“ Začíná mi svítat, proč je povrch odštěpu tak vošoupanej. Asi nebudu první ani poslední. Podruhý si dávám větší pozor, protože už se nechci škrtit v prsáku, a dolízám ke Karlovi. Teď je zas na řadě on. Čeká na nás balanc v dírách, rozpor v žlábku a závěrečnej rajbas. „Myslíš, že tam půjde smyčka?“ „Snad tam budou hodiny.“ Za chvíli už Karel nastoupává dírama nad kruh, rozkročuje se přes žlábek a rychle mizí na vršku. Nakonec sem se nahoru s občasným šitím vytřás i já. Karlovi svítěj oči, čuju zase ňákou jeho kulišárnu. „Proč sme sem lezli na takovou zapadlou věž?“ „Měl sem tady viset pytel.“ Až když se mi po čase dostala do rukou knížka Deset velkých stěn a dočet sem se, kde ve Skaláku začínal Radan Kuchař, došlo mi, proč sme tam tak dlouho courali po lese, než to Karel našel.

7. dubna 1982 A je to v kopru. V noci pršelo, ze stromů ještě kape. Z lezení zatím nic nebude. Takže si jdeme odpracovat nocleh. Místo hrabání trávy skládáme do šupny koks. Ještě nemáme uklizenou ani půlku fůry a už dostáváme k svačině smažený vajíčka. V poledne zjišťujeme, že se budeme mít líp než odboráři s poukazem. Když skončí podávání jídel v hlavní budově v Sedmihorkách, můžeme si vybrat ze tří druhů zbylejch porcí a nacpat se k prasknutí. Takovejhle krmník sme v životě nezažili a už asi nezažijem. Kuchařky daly na stranu psací stroj a posadily nás ke stolku, kde provozní ťukala na nástěnku jídelníček, a nosily před nás se smíchem krmi, dokud sme neodpadli. Dokonce nám servírovaly i celý prošlý nanukáče! Po obědě se válíme na pokoji v Podhájí. Venku zatím zase prší, kapky pleskají na parapet vikýře, čůrky vody stýkají po střeše a rezatým žlabem do svodu, odkud se ozejvá rytmický plechový kolotání. „To je labůžo, dáš k večeři boloňský špagety?“ „Blázníš? Dvojka je pečená nutrie, to sem eště nežral.“ „S bramborovým a špenátem? Hmm, to pude k pivu líp!“ „To nemá chybu!“

Odpoledne se couráme promočenejma skalama. U paty Skauta si ošaháváme nástupy a popolejzáme po balvanech. Cesta nás zavedla na symbolickej cintorín, ve středečním podmračeným podvečeru je eště tišší a melancholičtější než jindy. Ztichlým údolíčkem proletí vyplašenej divokej holub, mihne se kolem skály a pleskání jeho perutí se ztrácí v dálce nad špičkama smrků. Mlčky pročítáme jména známý z knih a průvodců, z vyprávění i zápisů ve vrcholovkách. Destičku Franty Bauera sem museli dát před pár dny, kytička je ještě svěží. Holubí pírko dosedlo na mokrý jehličí. Myší dírou sme přišli na Hrubou Skálu. Od loňska se tu moc nezměnilo, lešení pořád stojí, na zámku pusto a na stráni pod nádvořím se válí plno odpadků. V hotelu sme si dali jednu Plzeň vod cesty a asfaltkou přes Dračky sme se vrátili do Sedmihorek na večeři. Plní elánu získanýho odpoledním šlofíkem sme vyrazili na Valdštejn. Těšili sme se, že bude pohoda, plná hospoda jako o loňskejch Velikonocích, zpěv, třískot sklenic, otevřený okna do hradního příkopu. Ale běda, Valdštejn zavřenej, nikde ani noha, zato ale pořád vytrvale mrholí.

8. dubna 1982 Ochladilo se a pořád prší. Kubín je zalezlej v hájence. Ve skalách sme sami, připadáme si jako v prázdným kostele nebo jak Rychlý šípy ve Stínadlech, mluvíme tiše, když scházíme z cesty do lesa, rozhlížíme se, jestli nás nikdo nevidí. Mýtus Josky Smítka a lezecká tradice dodávají Skaláku mystiku. Dnes jdeme po jeho stopách. Nad Podhájím u cesty víme o prvorepublikovým znaku se lvem s korunkou a slovenským křížem na srdečním štítku, Sáhib nám ho ukazoval. Joska tu spráskal bandu spratků z Hitlerjugend, když na dvouocasýho lva házeli šutry. „Ta Hitlerova mládež, ty museli chrápat tam, co my!“ „Asi jó, ale na povlečení je napsáno ROH.“ „Kdyby nás Joska viděl, jak si tu žerem, tak by nám ňákou nakouřil taky.“ Došli sme pod Kapelníka, vyběhli sme pod nástup normálky a lezli očima, stejně tak sme prohlíželi Podmokelskou a Taktovku. Kolem Sfingy sme sešli k Dominsteinu – Smitkově věži. Věděli sme, že někde tady byla jeskyně, kde se Joska schovával a kde pak Karoušek vysekal Joskův reliéf. Mysleli sme, že byla na Dominsteinu, a proto byla věž přejmenovaná. Oblejzali sme věž i okolní masivy a hledali, odkaď by byla jeskyně vidět. Prd sme našli a přes Čertovu ruku sme se vrátili na Podhájí na dlabanec a polední klid na lůžku.

Roklice

Prší, prší a prší. Doházeli sme do šupny všechen koks. Už aby přijel turisťák, bude sranda.

9. dubna 1982 Konečně neprší, začalo sněžit. Na koupališti čistíme dno a stěny nádrže od bláta a náletů. Hrabeme trávu a vyřezáváme břízky u plotu, napínáme pletivo a drátujeme díry. Po obědě se zase povalujem na pokoji. „Jeníčku, ukaž prstíčky, jestli máš jateční váhu.“ „Perníkovou chaloupku sem sněd a tebe, bábo, taky sežeru!“ Loučíme se na Podhájí s Kubínovejma a jdeme nedočkavě vyhlížet motoráky na zastávku. Večer přijíždí Márty Poupa, brácha a část turisťáku. S radostí si stavíme stan s ostatníma za brankou na zasněženým fotbalovým hřišti.

10. dubna 1982 Ranním vlakem se vracíme do Turnova a odtud do Březiny. Deme přes Drábky na Krásnou vyhlídku. Karel našel na ces-

Knihy a vše ostaní o horách a lezení

tě šrajtofli, tak ji hned s chutí zkapalňujeme do grogu. Přes ves Mužský jdeme na Branžež. Tady už táboří zbytek turisťáku. Je dubnový počasí, fouká vítr a střídají se deštivý a sněhový přeháňky s chvilkama, kdy vykoukne ostrý nízký sluníčko. Velikonoce trávíme v lesích mezi Kostí a Valečovem, lézt se pořád nedá.

29. června 1982 Včera mě Servít vyhodil zase z mechaniky, už to bylo lepší, dostal sem se přes písemku k němu. Studium mě nebaví, už sem si moc čuch ke svobodě a zjistil, že se dá žít lehko bez školy. Neberu vážně rady a starosti všech kolem, jak se řeč stočí na školu, sem nerudnej a uhejbám problému. Nedovedu se přinutit k učení, neleze to do mě ani na koleji, ani na Petříně ve stínu Hladový zdi, ani doma, když zalezu do koupelny. Pořád myslím na lezení, trampování a Jindru. Kdybych byl pankáč jako Van Gogh, tak si uříznu ucho. Jedeme s Jindrou do Lípy, je to jen chvilkovej útěk, ještě večer se vrátíme

Z E Ž I V OTA D R U H O L E ZC E do reality života. Údolím Peklo jdeme do Zahrádek, z Karby přes pole do Holan. Na silnici u hřbitova sme potkali bráchu, je tu už pár dní, byl na Bezdězu a Berštejně, taky má zkouškový, tak jede domů. V Roklici se deme podívat na místo, který nám popisoval Pif jako vhodný pro stavbu srubu. Je tam opravdu pěkně, už se těším na stavbu. Lezeme s Jindrou „Starou cestou“ na Cimbuří, potom zkoušíme z údolní strany pětkovýho sokolíka s kruhem. Dal sem dvě smyce, spadla mi karabina a chyt sem se kruhu. Když sem si odsed do sedačky, tak sem si odfouk. „Co to tady leze za práskače?“ vykouk na terase Karel.

to nekroužkoval čápy, když hodil cihlu do vody, tak se dělaly obdélníky, nejezdil traktorem, ale pásákem, kupoval jen šišatý konzervy s rybičkama a landšmítem. Po letech sme se obvolali, že je načase zase rozdělat oheň ve srubu. Sraz jsme měli jako obvykle v hospodě v Holanech. Probíhala tam nějaká myslivecká zábava a my se u stolu v koutečku začali trumfovat, kdo řekne větší hlod o Járovi Machatým. Slyšel nás honec, kterej se kolem nás prodíral na záchod a zvolal: „Vy znáte Járu? Járo, pocem, máš tady ňáký známý.“ Jak neměl Jára rád kruhy, tak rundy Becherovky se točily dokola. Jára Machatej se zhmotnil.

8. července 1982 Zdenek v plný polní

Stavba srubu

Karel a Pepik, Blíženci, Zlatá hrana, Roklice

„Ahóój, kde se tu bereš?“ „Jedu z Prahy domů a mám volný odpoledne, tak sem to nevydržel.“ Roklice nás spojuje, ani se nemusíme domlouvat, stejně se tu sejdem.

7. července 1982 S rozbřeskem jedu kozinou do Lovosic, tam už čekají Jindra a Pavel Korčák. Jedeme do Zahrádek a deme do Roklice. 20

Konečně mi začínaj prázdniny, včera sem udělal zkoušku z geodézie a hned se líp dejchá. Přišli sme ke srubu a kluci nikde, tak sme šli ke kurníku a zase prázdno. Postavili sme u vodárny rudocha a šli lézt. Naučili sme Pavla slaňovat a pak vylezli „JV stěnu“ a „Vzpomínku na Karla Blažka“ na Trojnožku. Potom přišli kluci, který mezitím stavěli srub a lezli sme kombajnem SZ hranu na Libereckou věž. Lezl i Pavel a vylez! A taky ňákej König s jednou nohou. Takže jsme tady: Já, Jindra, Drahuš, Pif, Karel, brácha, Pavel a Zdeněk Lukeš. Byl horkej letní večer, tak sme se vydali koupat k rybníku Nohavice a zajezdit si na klouzačce z gumovýho dopravního pásu. Na cestě v polích nás dostihlo esenbácký auto, kdo neměl občanku, zaleh do pšenice. „Nešel tudy Jára Machatej? Potřebujem ho do mariáše!“ Když sme se dost vyráchali, stavili sme se v Holanech na pivu. Vejdem do lokálu a hostinská se ptá: „Neviděli ste Járu Machatýho?“ „Neviděli.“ Cestou potmě z hospody se proti nám po silnici motal opilec v gumákách a hulákal: „Neznáte Járu Machatýho?“ Ráno nás v kurníku vyhmát myslivec, chvíli sme ho nechali láteřit a dupat po kouřící lihový kolíbce. Pak mu Pif povídá: „My to máme dovolený od Járy Machatýho.“ „Tak to máte jediný štěstí.“ A odešel. Ten člověk nás začal zajímat. Jára Machatej se stal duchem Roklice, u táborovýho ohně nahradil Járu Cimrmana, to on řezal kruhy, jím se strašili mastňáci, počkej, uvidí tě Jára Machatej. Nenáviděl kruhy a všechno kulatý, pro-

Ráno dlouho chrníme. Potom jdeme stavět srub. Stále se bojíme, že na nás přijde Jára Machatej. Odpoledne v půl čtvrtý se jdeme najíst, Jindra byla v Holanech a přinesla pivo. Siesta v kurníku, podřimujeme, hecujem se, lenošíme. Ve čtvrt na osum se začali Karel se Zdenkem heftovat do údolky na „Zlýho bráchu“. Tak jsme na to šli. Karel vylezl k prvnímu a hned druhýmu kruhu. K němu dolez Zdeněk a odjistil ho v traverzu ke 3. kruhu. Tam se Karel posadil a mě dobral Zdeněk. Toho jsme drželi v tahu lana oba, takže pohodlně přelez traverz i Karla a zasedl u 4. kruhu. Dokud sem měl Karla za rohem, dalo se traverzovat s pomocí tahu lana, poslední dva metry sem ale vopral za všeobecného veselí a Karel mě musel vytáhnout ke kruhu. Zatímco sem vodfrkával, Karel jištěnej Zdeňkem dolezl přes pátej kruh na vrchol. Za šera dolezl Zdeněk, já za tmy. Bylo 22:03, cvrčci cvrkali a svítily hvězdy.

9. července 1982 Hned ráno vyrážíme s Jindrou a bráchou na Čap. Jdeme přes Sušici, Loubí a Heřmánky. Na křižovatce nad Dřevčicema rostou třešně. Ňam! Je pravej letní plech, vzduch se nehne. Z Čapu je překrásnej výhled od Berštejna po Bukovku. Cestou na Tisícák nalézáme na Kostelíku vpravo od cesty pod převisem kemp osady R7D. Je tu krásně zametýno chvojím, vyřezaný totemy, lebky a kosti zvířat. Husí cestou deme přes Dřevčice do Roklice. Kluci dokončili kostru srubu.

10. července 1982 Když nás vyhnalo slunce z kurníku, deme se umejt do potoka pod Poustku. Dědek ze mlejna brblá, že je to jeho koupelna. Deme nahoru na hrádek a lezeme několik cest na Trpaslíka. Na vrcholu je krásně, tak se opalujeme. Dostali sme hlad, a tak

se vracíme k vodárně. Pif s Drahunou už odjeli na Šumavu. Přicházejí kluci a jdeme se vykoupat do Holan. Odjíždí taky Pavel, musí ještě do civilu dokroutit v Seredi 82 dní. Deme ještě do hospody, vracíme se potmě bahnem kolem potoka. U vodárny sedí u ohně parta trampů a SPLaH (Sdružení přátel lesů a hor) z Mostu. Dlouho do noci hraje kytara.

11. července 1982 Opět se probouzíme do parnýho červencovýho poledne. Lezeme s Jindrou na Kostelníka za II a s Karlem a Zdeňkem „Stříbrné mládí“ se dvěma kruhy. Odpoledne se jdeme koupat do Holan. Dnes jela domů Jindra. Večer se hraje finále mistrovství světa ve fotbale, hledáme, kde maj televizi. Došli jsme až do Zahrádek na hráz rybníka, odkud nás dost hnusně vyhodili. Jedeme autobusem přes Jestřebí do Podolce a vracíme se pěšky do Roklice. V setmělých Pavlovicích usedáme na ohradní zeď, trháme ze stromů třešně a otevřeným oknem chalupy lovíme zvuk z fotbalovýho přenosu. Itálie porazila Němce 3:1, Tardelli a je to v pr...

lan doplnit zásoby. V obchodě toho mají žalostně málo. Dalším autobusem jedeme do Dřevčic, kde posedíme v hospodě. Navečer se couráme do Roklice, povečeříme a dlouze chrníme. Dostáváme zdejší údolí pod kůži. Blaho bezstarostných prázdnin.

13. července 1982 Točíme bidlohodiny v kurníku. Odpoledne zavřeme kurník a jdeme do Zahrádek na vlak, pěšinou v polích dojdeme do třešňový áleje u nádraží a znovu zobeme a střílíme pecky na auta. Přes Lovosice jedeme domů do Teplic.

16. července 1982 Ranní kozinou do Děčína vezu velikánskou krosnu, u Jindry na podlaze balíme na přechod Fagaraše. Odpoledne vyrážíme do Holan na Kapra. Cestou z nádraží zase přežíračka třešní, procházíme Holany, kde se schyluje k festiválku na dvoře kulturáku, jdeme se ubytovat do kurníku. V osum začíná festivalparáda, přehlídka nejúspěšnějších soutěžících kapel. Po koncertu se shledáváme s Karlem, Čejenem, Lenkou a Frantou.

12. července 1982

17. července 1982

Dnes se loučíme se Zdeňkem. Dopoledne proválíme v kurníku. Odpoledne jdeme na Kozlí Roh a autobusem jedeme do Ho-

Dlouhej spánek a vaření v kurníku. Odpoledne jsou v Holanech recitály známejch skupin, o kterejch píšou v Mladým svě-

tě a živej přenos Mikrofóra. V žoviálním rozhovoru se to začíná hemžit výrazy jako „zájmová umělecká činnost ... díky svazákům z národního podniku Crystalex Nový Bor,“ odpoledne ztrácí šťávu. Jdeme na třešně do aleje směrem k Jiljovu. Blížíme se k tajuplnýmu oplocení obory Vřísek. Objevujeme ale mohutnou pískovcovou hradbu na druhý straně cesty a v ní vestavěný budovy. Nedalo nám, museli sme vyzkoušet svý lezecký umění. Střepy zabetonovaný v římse zdi ještě víc povzbudily náš zájem. To, co sme uviděli, nám vzalo dech. My se lopotíme ve skalách se srubem ze soušek a tady, za zdí do rybníka, vystrčená hacienda státního rybářství, na terase nad vodou na lehátku papaláš s doutníkem, pruty opřený o zábradlí, šofér leští šestsettřináctku. Florida hadr, samozřejmě nás vyhodili. Náladu nám zvedla nová vycházející bomba Hop Trop, která zcela zvedla Holany ze židlí. Nevím, co bylo důležitější, zda místo s magnetismem podzemního jezera pitný vody, nebo čas, kdy sme se z jinochů stávali muži. Okolí Roklice se stalo krajinou našeho mládí a vazby, který zde mezi námi vznikly, drží dosud. text foto

Josef Novotný archiv autora

1 1 0 2 . 19. 11 ou s i N d a n Jablonec NA OD 13 HOD PIRE ARE

ROCK EM

12 IGNU 20 ÍHO DES N V NY O T C R S A SPO ECKÉ É PREMIÉR ESKÉ LEZ Č I M A D HVĚZ PÁDŮ LEZENÍ S , ŠKOLA SOUTĚŽE Í, N Á ÍT ČEK PROM ARU RA HOLE VENÍ V B ENEŠ, MÁ B A R OBČERST D N O PATOVÁ, EDITA VO A DALŠÍ a.cz pirearen .rockem w w w h c a stránká aktuálně n dy.cz a www.hu

21

Nízke Tatry – zimný sólo prechod

(28. 2. – 4. 3. 2011)

Dlhoročné premýšľanie o zimnom prechode hrebeňom Nízkych Tatier sa konečne mení na skutočnosť. Všetky predošlé pokusy zlyhávali na mojom voľnom čase, ale i na čase kamarátov a samozrejme počasí. A tak sa rozhodnem pre sólo prechod. Potrápiť telo, oslobodiť hlavu, dodrať už aj tak zodraté šľapacie pásy, užiť si samotu a ticho hôr.

1. deň Pokojne odfukujúc si za slnečného rána kráčam zo Šumiaca na Kráľovu hoľu. Devätnásťkilový ruksak mi dovoľuje ísť len pomaly, a tak sa po prvých hodinách zmierim s tým, že cesta bude trvať viac ako tri dni. Počasie hlásia na celý týždeň fantastické, tak kam sa vlastne ponáhľať? Snehu je málo, lyže zapínam až na Prednom sedle pod Kráľovou hoľou. Hneď na prvých metroch ma opúšťa pätka z viazania a ďalej šliapem s vedomím, že celú cestu budem krívať. O jedenástej stojím na Kráľovej holi a miesto zeleného stromu tu stojí červený vysielač. Ale toto železné čudo ma vôbec nezaujíma, do očí mi po pravej strane udierajú Vysoké Tatry a po ľavej celé Horehronie. Slnečné počasie a bezvetrie dovoľujú pozhadzovať všetky vrstvy a pokojne sa kĺzať v tričku po hrebeni až na Orlovú. V diaľke vidím Ďumbier a Prašivú, sú naozaj v diaľke a rozmýšľam, za koľko dní tam asi prídem. Pohľad z Bartkovej na lesy však už dáva tušiť, že cesta to bude zarúbaná. Lyžovať pomedzi kosodrevinu a stromy nie je veru veľká zábava. Lyže mám ľah-

Pod Veľkou vápenicou, v pozadí Kráľová hoľa

22

ké, až také ľahké, že lyžovať sa na nich vôbec nedá. Pri každom zjazde si koledujem o slušnú držku. Po Veľkú Vápenicu sa striedajú úseky so snehom a bez snehu. V lesoch na severnej strane je snehu až príliš. Párkrát vypínam lyže a kráčam pešo. Ísť pešo však znamená zabárať sa po pás do závejov. Vyhrabávať sa zo závejov začína byť normálna situácia pri každom odopínaní lyží. Ísť na lyžiach sa však naozaj nedá. Na Veľkú Vápenicu prichádzam o pol piatej. Rýchlo, teda vyše polhodiny pripravujem bivak, večeriam a balím sa do spacáku. Noc nie je nič extra. Začína fúkať slušne silný vietor, ku ktorému sa pridáva mrznúca hmla. Neustále bičovanie vetra spôsobuje, že celú noc prebdiem.

2. deň O pol šiestej ráno ma už nebaví ležať v spacáku, a tak z neho vyliezam. Rozdiel medzi teplotou v spacáku a okolím nie je takmer žiadny. Všetko je dokonale premrznuté. Zbaliť vo vetre všetky veci mi zaberá dobrú polhodinu. Obúvanie zamrznutých skeletov z lyžiarok si žiada značnú námahu a pár teplých slov. Nulo-

vý spánok pociťujem hneď pri zostupe z Veľkej Vápenice na Priehybu. Z Priehyby nasleduje veľmi strmý úsek na Kolesárovú. Na vrchole Kolesárovej mám pocit, že som na ceste dva týždne. A to sa sranda ešte len začína. Pri zostupe z Kolesárovej sa s lyžami v rukách strácam v lese a prepadávam do hlbokého záveja, pod snehom nahmatávam seba i popadané stromy. Po vylezení už len smutne pozerám na zlomenú palicu. Priznám sa, že mi v tej chvíli bolo do plaču. Pokračovať bez palice sa mi v tom momente zdalo nemysliteľné. Začína sa teda mordovačka až na Čertovicu. Oceňujem stopy ľudí, ktorí šli predo mnou, bez nich by som sa strácal oveľa viac. Prechádzam cez nekonečne dlhé lesné pasáže, neustále odopínam a zapínam lyže, zohýbam sa s ťažkým ruksakom a vyhrabávam sa zo závejov. To všetko sa odráža i na kondícii. Značne spomaľujem. Pohoda sa rýchlo vytráca. Zažívam mnohé pády, bez palice je rovnováha totiž cudzím pojmom. Po nespočetných pádoch sa už len zúfalo smejem, neostáva mi nič iné, len pokračovať ďalej. Celý deň

Pohľad na Kečku, Hadliarku, Donovaly a Veľkú Fatru

prechádzam iba lesmi. Jedine na Zadnej holi nie sú stromy a užívam si pohodlné hrebeňové šliapanie. Z Havranej poľany nasleduje opäť neuveriteľne dlhý úsek lesom. Keď si už myslím, že les nikdy neskončí, že v ňom od únavy zahyniem, prichádzam do Bacúšskeho sedla. Dopíjam poslednú vodu a oddychujem. Nasledujúca štyridsaťminútová cesta do sedla pod Lenivou sa nenesie v inom duchu ako lesnom. Veľmi sa už teším na ďumbiersku časť hrebeňa a na poriadne vŕšky. Na Čertovicu prichádzam s takými roztrasenými nohami, že keby ma niekto potkol, tak ostanem zabitý tam, kde padnem. Nikdy som nič namáhavejšie na lyžiach ako tieto dva dni neprešiel. A nikdy ma nič tak ani nezničilo. Rozhodujem sa preto pred začiatkom ďumbierskej časti pre jednodňový relax. S tým, že váhu ruksaku musím jednoznačne znížiť.

3. deň Keďže to z Čertovice nemám domov ďaleko, vymieňam pohodlie zamrznutého stanu za svoju nepohodlnú teplú posteľ.

4. deň Po krátkom relaxe vyrážam z Čertovice s ruksakom, ktorý som odľahčil o päť kíl. Radosť z poriadnych kopcov a krásnych výhľadov mi uberá nečakane veľká oblačnosť. Oblaky, ktoré vyzerajú, že mi už idú padnúť na hlavu, mi o pár minút na ňu i padajú a ocitám sa v hustej hmle. Na Lajštrochu nič nevidím. Teda od rána nič nevidím. Pred Králičkou sa počasie pokúša o prevrat. Na chvíľu sa mi predstaví masív Štiavnice, aby sa vzápätí znova Zmrznutá krajina

23

Sloboda

Hole striedajú lesy

ukryl v hustej hmle. Premýšľanie o teplej polievke a čaji ma vyvádza z opatrnosti a pri zjazde z Králičky na Štefánikovu chatu pod Ďumbierom, hádžem unikátne salto. Pozbierať sa zo zeme mi trvá hodnú chvíľu. Na chate ma poteší už spomínaná polievka, čaj a stretnutie s kamarátom. Na vrchole Ďumbiera to vyzerá ako všade navôkol. Hustá hmla je všade. Cesta na Chopok po zľadovatenom hrebeni v hustej hmle nie je veľmi srandovná. Okrem tyčí a seba nevidím nič. Pod Kamennou chatou na Chopku stretávam dvoch vycipkaných skialpinistov ako vy24

strihnutých zo športového katalógu. Ich super himálajske oblečenie a skialpová výstroj drahšia ako všetko, čo mám doma, mi dáva tušiť, že títo chalani sú trošku iná kategória ako ja. Ale drahé oblečenie a výstroj nestačí a títo borci sa vracajú kvôli hmle naspäť na chatu. Na Kamennej chate si vychutnávam nečakanú slnečnú chvíľu a spolu s ňou i dobrú kapustnicu a teplý čaj. Hľadím na Dereše, vytŕčajúce z mliečneho mora. Krásny pocit končí pri pomyslení, že onedlho sa do toho mora ponorím a strávim v ňom zvyšok dňa. A veru tak je. One-

dlho opäť netuším, kde som. Viem to len vďaka tabuliam v sedlách a na vŕškoch. A tak míňam krásne kopce a spomínam na výhľady, ktoré by bolo vidieť, nebyť tejto hmly. Ale nič sa nedá robiť, treba sa zmieriť s mliečnym nádychom a pokračovať. Nestretávam už nikoho, vlastne možno aj stretávam, ale v tejto hmle nevidím nič a nikoho. Ani neviem ako, ale znova sa ocitám na zemi, prestal som to počítať po piatom páde. Automaticky sa dvíham, oprašujem a šliapem ďalej, akoby sa nič nestalo. O piatej večer rozbaľujem stan pred sedlom Zámostskej

hole. Spokojne žuvajúc slaninu vykúkam zo stanu a dívam sa na rozplývajúcu sa hmlu. V posledných minútach svetla ešte zazriem Veľkú Chochuľu a Prašivú. Snažím sa zaspať, vôbec sa mi to však nedarí a tak skúšam rátať ovečky, myslím na Julku a pekne vypenené pivo na Donovaloch.

5. deň

Môj talizman

Vyčerpane kráčam pomedzi budovy. Hľadám nejakú malú krčmu a snívam o pive. Ale po dlhšom hľadaní nachádzam iba veľké reštaurácie, obchody, mnoho veľkých hotelov a „blbých shopov“ so samými nepotrebnými vecami, do ktorých nemôžem vojsť v lyžiarkach. Samé zákazy, milióny tabúľ, tabule o tabuliach a iné čudesné úkazy. Vychýrené lyžiarske stredisko a nemôžem ísť nikam v lyžiarkach, nemôžem sa nikde najesť bez toho, aby mi nebľačali pri uchu rozmaznané decká s ustarostenými rodičmi. Som tu polhodinu a už mi chýba svet, z ktorého som sa práve vrátil. Z hôr, z pokojného a tichého, neuponáhľaného a prekrásneho sveta. Z milovaných Nízkych Tatier. text foto

Maroš Bobák autor

Pic: Hansi Heckmair

Athlete: Eva Walkner, Max Zipser

O šiestej ráno vstávam, nevstávam však zo spánku, ale zo stanu. Bodaj by som sa prebúdzal... Je jasno a relatívne teplo. Poznávam to podľa toho, že obúvanie lyžiarok mi trvá o pätnásť minút menej ako naposledy. Po ďalšej prebdenej noci sa cítim trochu unavene, ale myšlienka, že dnes dorazím do cieľa, hádže únavu kamsi do neznáma a spokojne šliapem ďalej. Pod Zámostskou hoľou vidím stan, zrejme sa tiež niekto rozhodol pre mrazivú romantiku. Vychutnávam si krásny východ slnka. Prestáva ma bolieť ľavá achilovka a začína ma bolieť pravá. Je to „radosť“. Na vrchol Skalky prichádzam v tričku. Onedlho už stojím na Veľkej Chochuli. Pre mňa najkrajší vrchol Nízkych Tatier. Nielen kvôli skvelému názvu, ale i kvôli prekrásnemu výhľadu a samotnému hôľnatému terénu. Na Chochuli oddychujem, fotím a obedujem. Vychutnám si ticho a pokoj a na Prašivú si to radost-

ne kĺžem po hrebeni. Odtiaľ sa posledný raz dívam na celý hrebeň. V diaľke je vidieť Kráľovu hoľu. Spomínam, ako som si tam pri pohľade na západ hovoril, aké to asi bude, keď už budem na Prašivej. A teraz tu stojím a cítim sa výborne. Snehu tu však je žalostne málo. Teplé lúče slnka, žiadny sneh, jesenné farby suchých tráv a čučoriedok mi pri zostupe pripomínajú jeseň. S lyžami v rukách prichádzam do Hiadeľského sedla. Stretávam prvého človeka v tento deň. Prehodíme pár slov a pokračujem strmou a zľadovatenou cestou na Kozí chrbát. Pohľad z vrcholu je zvláštny. Podo mnou je obrovská lúka bez snehu a v diaľke Donovaly. Úsmev na tvári však strieda pocit akéhosi zvláštneho smútku. Na jednej strane radosť z neďalekého cieľa a na druhej smútok z toho, že to všetko konči. Skutočným cieľom nie sú Donovaly, ale samotná cesta, šliapanie, výhľady, pohoda, sloboda, ale i mrznutie a trápenie sa. Schádzam dole z Kozieho chrbta na lúku pod Hadliarkou. Zatiaľ čo hore vládne zima, tu dole už zúri jar. Kráčajúc po suchej lúke v lyžiarkach a s lyžami v rukách sa cítim ako na inej planéte. Neskôr ešte lyže zakladám, prechádzam lesom Baranej hlavy a cez bežkárske trate a prichádzam do donovalskej osady Polianka.

CLIMB TO SKI

www.salewa.com

rvní lezecké závody se konaly v Bardonecchii v roce 1985. V městečku, které se nachází v severní Itálii poblíž francouzských hranic. Šlo tehdy o akci, jež vznikla díky iniciativě Andrea Mellana a Emanuele Cessara. Závody vyhrál tehdy dvacetiletý Němec Stefan Glowacz a pětadvacetiletá Francouzka Catherine Destivelle. V následujícím roce již vznikl čtyřdílný seriál závodů, přičemž jedním z míst, kde se závody pořádaly, bylo i Arco. Celý seriál toho roku vyhráli Jacky Godoffe a Lynn Hill. Historie Rock Masteru se tedy začala psát v roce 1986 (tehdy ještě pod názvem Sport Roccia). Hned následující rok je klání přejmenováno na Rock Master a termín tohoto prestižního závodu pro vybrané se napevno ustálil v lezeckém kalendáři. Nestálost počasí a nemožnost rychle chystat stále těžší a těžší cesty vedly organizátory hned v roce 1988 k pořádání závodů na umělé stěně…

P

MS 2011

… letos tedy závody v Arcu oslavily pětadvacáté výročí. Pětadvacet let je doba, na kterou si lidé berou hypotéku, za níž vyroste další generace, nebo se z malé sazeničky stane stromek. Ve světě sportovního lezení jde o obrovský skok. Ta tam je doba, kdy někteří lezci podepisovali petici proti závodům, které podle nich zabíjely ducha lezení. Amatérské černobílé videozáznamy z nejstarších ročníků závodů vyvolávají úsměv a pocit nostalgie, dnes je závodění online přenášeno do všech koutů světa. Přibyly bouldery, rychlost, kombinace. Letos je poprvé představen Paraclimbing, lezení handicapovaných. Zdá se, že nejde o skok, ale o začátek jakéhosi víru, který se, jestli vůbec někdy (!) ustálí až za hodně dlouho. Co přijde dál? Mistrovství světa pořádané každoročně, olympiáda… A co všechno zakrátko přijde, aniž bychom to mohli dnes předjímat? A co třeba naopak zanikne či upadne v zapomnění? No ne, nesmějte se, na prvních lezeckých závodech se hodnotil i estetický dojem! Letošní Rock Master „splynul“ s mistrovstvím světa, které v italském pojetí představovalo jedenáctidenní show. Výsledky jste se mohli dozvědět už v minulé Montaně. Nyní přikládáme komentáře našich reprezentantů.

(Možnost vyjádřit se dostali všichni zúčastnění.) Prohlídka cesty, kvalifikace ženy

26

Adam Ondra (18 let) Nikdy jsem netrénoval na určitý závod víc, nikdy jsem nebral závody tak vážně jako tyhle, ale musím přiznat, že to prostě na lepší umístění nestačilo. Ramonet vyhrál už po x-té na své oblíbené stěně, je zde nezastavitelný, vyklepe, kde ostatní padají, a ani skvěle našlápnutý Jakob Schubert ho nezastavil, když spadl stejně jako já, rozhodně i kvůli nervozitě, v posledním kroku finálové cesty. Mně paradoxně, ač jsem veškerou přípravu směřoval k obtížnosti, se zadařilo víc v boulderingu, na který jsem šáhnul všeho všudy dvakrát za poslední dva měsíce před závodama. V tom jsou závody v  boulderingu krásné pro diváky, nikdo si nemůže být jistý vítězstvím a může být vpředu i slabší bouldrista, zatímco stěna s lanem v Arcu je krásná pro ty, co roní v tréninku krev, slzy a pot. Člověk nic neošidí, vyhraje ten, kdo nejlépe natrénoval.

Motivace mi tyhle závody dodaly spoustu, takže nemám proč čekat a můžu začít. Ráda bych se příští rok opět SP zúčastnila, ale to se musím nejprve nominovat. V mém případě jsem ráda za každý svůj navštívený svěťák (závodila jsem na třech), protože mi dodají inspiraci pro nové bouldry a tréninky jsou hned účinnější a zábavnější.

blízko. No ale nebudu předbíhat, kdo ví, co se může stát... Celý tenhle závod byl naprosto úžasný. Také je to obrovská motivace k dalšímu tréninku, a to myslím, že nejen pro mě. Na každého, kdo tam byl, ať už jako divák, závodník, anebo pořadatel, to muselo udělat obrovský dojem a každý by to určitě rád zažil znova.

Tereza Svobodová (16 let)

Jan Jeliga (17 let)

A rco, h l av n í n á m ě s t í p ře d t ře m i l e t y : Nějakou dobu poté, co se rozhodlo, že mistrovství světa dospělých bude roku 2011 v  Arcu, mé oblíbené skalní oblasti, jsme tu byli lézt.

Do Arca jsem jel hlavně na zkušenou, takže jsem si nekladl nijak vysoké cíle, a  tak jsem ani nebyl při závodech ner vózní. V izolaci jsem strávil okolo osmi hodin, ale přesto

Karolína Nevělíková (16 let) Na závody jsem se hrozně těšila od začátku své úplně první nominace do repre týmu dospělých v boulderingu. Byl to pro mě obrovský zážitek vidět naživo hvězdy jako třeba Kiliho Fischhubera či Jain Kim. Taky ne často potkáte Lynn Hill na kole ve městě... Úplně nejlepší pro mě bylo vidět Annu Stohr – ta má můj veškerý obdiv, stát se mistryní světa. Sebe hodnotit raději nebudu, v bouldrech jsem se možná tak rozlezla, ale o nějakých výkonech se po 14 dnech nelezení kvůli rodinné dovolené mluvit nedá. Popravdě jsem čekala jinší bouldry. Čekala jsem totiž, že když už to bude MS, tak budou pořádné profily s pořádným převisem a ne tyhle kolmárny, jeden byl dokonce i trochu ukloněný... Ale i tak se bouldry výrazně lišily od těch českých. Žádná lišta, lišta, lišta, jako je tomu u nás, ale pořádné obliny, spousta struktur a když už byl chyt malý, tak byl opravdu malý. Bouldry byly specifické, mně třeba vždycky až na třetí pokus došlo, jak to mám lézt a na to jsem taky doplatila. Pak už jsem zase nemohla... Atmosféra byla super, zvláště ve finále. To jsme moc fandili Adamovi. Myslím si, že finále byla skvělá show, protože byly dobře postavené bouldry (třeba hned 1. boulder skok – i když AO neskákal, ale lezl nohama napřed) a závod byl do poslední chvíle napínavý, protože nebylo jasné, jak to vše nakonec dopadne. Pořád bylo vedro. V přechodné izolaci se nedalo moc dýchat a člověk se potil „jako prase“. Já jsem lezla už osmnáctá, takže jsem se v izolaci sotva stihla rozcvičit, rozlézt, trochu si odpočinout a už jsem zase mizela... Po závodech jsem se cítila tak nijace. I když zpočátku mě závody pěkně odradí od veškerého lezení, nakonec mě spíš namotivují. Po těchhle (a celé sezóně vůbec) jsem se konečně rozhodla, čemu bych se chtěla v budoucnu (v lezení) věnovat. A to plně boulderingu. Takže jestli chci něčeho dosáhnout, je nejvyšší čas zhubnout.

Zahajovací ceremonie

Jak je místním zvykem, nemohli jsme vynechat zmrzlinu a  procházku po městě. Na náměstí jsme si všimli velkého odpočítávadla času a  reklamy na MS v  roce 2011. Tak jsem tam tak stála a  zasněně přemýšlela, že bych tam moc ráda závodila. Mamka mi na to řekla, že však už na to budu mít věk… „To bych se ale musela dostat do dospělácké repre,“ říkám jí na to s obrovskou bázní. No a za ty tři roky koukám na startovku a hledám, kolikátá polezu, kdy se půjdu rozcvičit a  rozlézt, kterou cestu polezu první a jak se to asi poleze… Nakonec jsem po kvalifikaci dopadla mnohem lépe, než jsem kdy vůbec čekala. Postoupila jsem do semifinále! Měla jsem z toho ohromnou radost, ale i  docela velký strach, že tam polezu mezi tou opravdovou elitou a špičkou světa. Před semifinále se mě všichni snažili uklidňovat, že už přece o  nic nejde a  ať lezu v klidu. I já sama jsem se takhle snažila uklidnit. Ale jakmile jsem nastoupila, věděla jsem, že to moc dobré nebude, lezla jsem strašně nervózně a svázaně. Takže jsem dělala chyby a rychle mi došlo. A hned bylo po závodě… Ale mohla jsem být v izolaci s těmi všemi superlezkyněmi a lézt tam vedle nich… A těch ostatních slavných lezců, tolik už jich pohromadě za život snad ani neuvidím! I když doufám, že jo. Přece jen MS 2012 v Paříži je také

se mi lezlo dobře a líbilo se mi to. Myslím, že nakonec jsem mohl být spokojený i se svým umístěním na konci druhé třetiny závodního pole, čekal jsem, že to bude o dost horší. Celkově závody hodnotím kladně a považuji je za přinejmenším velmi zajímavou zkušenost.

Stanislav Pekárek (18 let) Vždycky jsem se chtěl zúčastnit MS a v Arcu se mi tento sen splnil. Před odjezdem jsem si dal cíl, být do 100. místa. Cesty byly na naše poměry neobvykle těžké a dvakrát delší než u nás při ČP, ale snažil jsem se s tím poprat, co to šlo. Nakonec jsem si tu stovku doslova splnil. Myslím, že tohle místo je ideální na pořádání MS a k tomu je kolem dokola nádherná příroda. Cítil jsem se zde velmi dobře a tyhle závody byly jeden z největších přínosů, jaký si pro sebe můžu představit.

Tomáš Binter (18 let) Když jsem se před několika lety procházel po náměstí v Arcu, nešlo si nevšimnout velkých hodin, odpočítávajících čas do začátku mistrovství světa. V tu chvíli mi bleskla hlavou absurdní myšlenka, že zrovna tady bych chtěl závodit. Od té doby uběhlo několik let, mnoho hodin tréninku

27

a ten nesmysl, který mě kdysi napadl, se pomalu začínal naplňovat. Najednou jsme začínali ladit formu, studovali startovky, tvořili cíle. Odhodlaní urvat každé místo, ale nervózní hlavně to neposr... A pak člověk nastoupí do první cesty, do druhé a za chvíli je po všem. Nic zvláštního, téměř jako vždycky, včetně chvíle obvyklého rozladění, co se nepovedlo a co mělo být líp.  Ale s odstupem času se pocity mění. Najednou mi přijde, že pokud člověk nestál na bedně,

je jedno, kolikátý skončil. Závodil na mistrovství světa. Závodil v Arcu, Mekce sportovního lezení, na stěně, kde se koná Rock Master. Závodil, byl tam a byl toho součástí.

Petr Čermák (16 let) Kdyby mi na začátku letošního roku, ve kterém se poprvé můžu účastnit závodů dospělých, někdo řekl, že budu v reprezentaci mužů a  podívám se na mistrovství světa v  Arcu, asi

bych se mu vysmál a nevěřil bych mu, ale podíval jsem se tam. Mistrovství světa dospělých v Arcu pro mě bylo zatím největším závodem v  mém životě a šlo to poznat. Od dětských závodů se lišily asi úplně vším. Od atmosféry, přes obtížnost cest, až ke hvězdám lezecké scény, které jsem tam mohl potkat. Cesty podle mě byly postaveny opravdu bravurně. Byly v  nich zahrnuty snad veškeré speciální tahy a  byla v  nich potřeba obrovská vytrvalost. V cestách se muselo makat od začátku do konce a nedalo se snad na žádném místě pořádně odpočinout. A také něco, co asi do konce života nezapomenu, bylo, když jsem stál vedle Chrise Sharmy a  žádal jsem ho o  podpis. To bylo něco úžasného… Tyto závody pro mě byly obrovskou zkušeností a nesu si odtamtud mnoho nezapomenutelných zážitků.

Martin Micka (26 let) Ahoj, děkuju za prostor pro můj názor na MS. Tedy, přijel jsem do Arca pouze na jeden den, na svůj závod. Předchozí výkony kolegů jsem sledoval prostřednictvím webu IFSC, o  to víc jsem se tam těšil. Nervozitu jsem nechal na  ranním rozlezu, a tak jsem šel do kvalifikace s čistou hlavou. Navzdory problému s časomírou jsem si závod užil, zalezl jsem si v  rámci možností a  byl jsem s výkonem celkem spokojený... Vzhledem k  průběžnému pořadí asi nikdo nečekal, že budu po závodě diskvalifikovaný. Mrzí mě to, pro mě jako nováčka je kvalifikace o to důležitější, jelikož v ní získávám zkušenosti a zbytek závodu trávím obvykle jako divák. Celkově MS v  Arcu beru jako velkou zkušenost, kterou bych chtěl uplatnit při dalších soutěžích. Jsem rád, že jsem mohl startovat v českých barvách. Přes zimu nebudu lenivět, studium přesunu do Jablonce na 15ku a výsledky se dostaví. Děkuju za slovo.

Lucie Hrozová (22 let) Město Arco je moje srdeční záležitost, a i to byl jeden z důvodů pro start na letošním MS na obtížnost. Docela mě potrápila nervozita, protože jsem přijela na MS po měsíci stráveném ve skalách a téměř polovině roku věnované cepínům, ale přesto jsem si závod i jeho krásnou atmosféru užila. Vzhledem k náročnosti ledolezecké přípravy, která mi přinesla letošní stříbra a bronz v SP, jsem ohledně umístění na MS v Arcu neměla žádná velká očekávání. Počítala jsem s tím, že může být horší než na předchozím MS, kde jsem byla 27. Letos jsem vlastně byla ráda, že jsem se MS v obtížnosti vůbec mohla zúčastnit, mohla vidět a podpořit i ostatní naše závodníky a i to byl pro mě moc krásný zážitek. Petr Čermák si prochází cestu před nástupem / kvalifikace muži

28

U příležitosti MS v lezení byly v Arcu předány i „lezecké Oscary“: Salewa Rock Award, určenou nejlepšímu lezci (v období červenec 2010 až červen 2011), obdržel už počtvrté v šestileté historii tohoto ocenění Adam Ondra. Dle vyjádření poroty: „…za svou schopnost stále zvedat limity sportovního lezení, překonávání sebe sama a povzbuzování snů ostatních lezců.“ Jinými slovy, 8c+ OS je jedním z milníků v historii našeho sportu. La Sportiva Competition Award, určenou nejlepšímu závodníkovi (za stejné období), si odnesl Ramon Julian Puiblanque, „…za své zkušenosti, sílu, vášeň, nadání a energii, které předvádí na každých závodech.“ Ramonovi k ocenění pomohla i jeho dominance na Rock Masteru, kterou stvrdil i vloni na podzim. Síň slávy: Salewa Rock Award – Josune Bereziartu (2006), Patxi Usobiaga (2007), Adam Ondra (2008), Chris Sharma (2009), Adam Ondra (2010), Adam Ondra (2011) La Sportiva Competition Award – Angela Eiter (2006), David Lama (2007), Maja Vidmar (2008), Kilian Fischhuber (2009), Akiyo Noguchi (2010), Ramon Julien Puigblanque (2011)

Stanislav Pekárek v druhé kvalifikační cestě, kvalifikace muži

Petra Růžičková (21 let) MS v Arcu mi přineslo jen samé pozitivní zážitky a  hlavně zkušenosti. Jelikož jsem se zúčastnila poprvé, bylo to pro mě něco nového. Tomuto závodu předcházely i nějaké SP, tak jsem naštěstí nervózní nebyla. Rozdíl mezi SP a  MS jsem zaznamenala jen v  atmosféře, která byla naprosto úžasná a  závody jsem si mohla užít nejen jakožto závodník, ale i jako divák. Co se týká těch zkušeností, dost mě překvapilo, kolik rozmanitých bouldrů se dá postavit. Tyto nápady se potom dají dobře uplatnit při tréninku, i když to nikdy nebude to pravé, protože nemáme takové chyty a ani profily. Ale i tak to trénink

na bouldrovce může zpestřit. Příští rok se budu snažit, abych byla zase nominovaná a mohla vyrazit na MS do Paříže.

Libor Hroza (24 let)

Porotu tvořili zástupci těchto časopisů: Climax (AUT), Montana (CZE), Campo Base (ESP), Desnivel (ESP), EscaladeMag (FRA), Summit (GBR), Climb magazine (GBR), Alpin (GER), Klettern (GER), UP Climbing (ITA), Rivista del CAI (ITA), ALP (ITA), Meridiani Montagne (ITA), Monte Bianco (ITA), RISK (RUS), Rock and Snow (JPN), Man and Mountain (KOR), Gory (POL), Jamesak (SLK), Planinski (SLO), Rock&Ice (USA), webové stránky: www.8a.nu (SWE), www.mountain. ru (RUS)

Arco Rock Legends 2011, foto: Giulio Malfer

Jsem trochu smutný, že po postupu z 2. místa v kvalifikaci jsem nakonec na stupně vítězů nedosáhl, ale i 5. místo ze skoro osmdesáti závodníků, kdy finálová šestnáctka byla namačkaná v méně než jedné sekundě, je super a jsem za něj rád! text foto

Marie Dichtlová, redakce Monika Brkalová

29

PORTRÉT

Za svůj život

vděčím zimním Tatrám Portrét Sylvy Tally, významného brněnského horolezce sedmdesátých let minulého století Sylva Talla, brněnská horolezecká legenda, je znám zejména svými nesčetnými náročnými výstupy a prvovýstupy ve Vysokých Tatrách, Alpách, na Kavkaze, v norském pohoří Romsdal a spoustě dalších horstev celého světa. Významně se také zapojil do dění ve výškovém horolezectví bývalého Československa, které se v sedmdesátých letech prezentovalo prvními expedicemi na osmitisícové štíty. O Sylvovi se dnes málo ví, že právě on byl prvním českým horolezcem, který v roce 1976 stanul na vrcholu s výškou přesahující osm tisíc metrů nad mořem – na Jižním vrcholu Makalu po úspěšném zakončení prvovýstupu jihozápadním pilířem1. Tento propagátor lehkého alpského stylu se v roce 1978 zasloužil i o uskutečnění první jihomoravské výpravy do afghánského Hindúkuše, během které se přelezlo několik unikátních prvovýstupů. Sylvu jsme zastihli v jeho brněnském bytě se synem Dominikem v ne úplně nejšťastnějším období jeho života. Obával jsem se, že poté, co jej po dlouhé nemoci navždy opustila jeho žena i dlouholetá partnerka na laně Jarka2, a jeho několik let trvající potíže s páteří skončily náročnou operací, nebude mít Sylva na nějaké velké vzpomínání tu správnou náladu. Opak byl ale pravdou, a tak mohlo vzniknout následující vyprávění, naplněné spoustou zážitků, a ne jen horolezeckých. Mé sportovní počátky jsou spojeny s Moravskými Budějovicemi, odkud pocházím, a mým působením ve zdejším vodáckém oddílu. Lužnici jsem sjel na pramici už jako desetiletý nováček. Jezdili jsme hlavně na naše domovské řeky Oslavu, Želetavu, ale nejčastěji jsme dělávali výpady na Jihlavku, hlavně při jarním tání a po bouřkách. Splavných řek v Česku v době dovolených bylo

30

málo – na Slovensku to byly Dunajec a  Hron, u  nás hlavně Vltava, Sázava nebo Lužnice, kterou jsem sjel nesčetněkrát… Začínal jsem tedy jako zapálený vodák. Vše se změnilo, když se k nám do Budějovic přistěhoval z Brna Leoš Skalina, který v Brně navštěvoval horolezecký oddíl Lokomotiva. Hledal pak nějaké vyžití a jediné, co mu bylo blíz-

Brzké jaro roku 1966 na Novém rybníku v Moravských Budějovicích

ké, jsme byli my vodáci. V životě neseděl v lodi, takže jeho vodácké začátky byly dosti legrační. Padli jsme si ale do oka, takže netrvalo dlouho a zeptal se mě: „Nechceš si se mnou zajet zalézt na Wilsonku?“ Odpověděl jsem: „Tak jo!“ Musím se přiznat, že mne dobrodružství na skalách zajímalo a chtěl jsem si je vyzkoušet. Od Leoše jsem tedy dostal lezecký rychlokurz, a protože nikoho

dalšího v Moravských Budějovicích nenašel, začal jsem s ním pravidelně popolézat. Měl Jawu půllitr, na které jsme pak jezdívali třeba na písek. Když jsem pak odešel studovat do Brna, mé lezení začalo navážno. Nejprve ve Slávii, ale pak mi Leoš řekl: „Proč jsi ve Slávii, když já jsem v Lokomotivě?“ Přešel jsem tedy do Lokomotivy. Naskytla se tam obrovská výhoda levných vlakových jízdenek, které byly nejdříve skoro zadarmo, později za nějakou malou symbolickou částku. Pamatuji si jen na jednu konkrétní cifru – v sedmdesátých letech to bylo do Tater za sedm dvacet tam a zpátky. Opravdu směšná částka. V oddíle byla bezvadná parta mých vrstevníků, kteří nebyli žádní extremisti. Vděčím jim ale za mnoho, protože díky nim jsme byli skoro pořád v Tatrách, kde jsme v létě i v zimě přelézali trojkové hřebeny. Koncem šedesátých let se u nás situace uvolnila natolik, že jsme si s Leošem na motorkách zajeli i do rakouských hor, kde jsme popolízali a popocházeli. V osmašedesátém jsme pak vyrazili do italských Dolomitů. Leoš se už ale v lezení nechtěl posouvat dál, a tak mi nezbývalo, než se dát dohromady s jinými kamarády. Musím ale popravdě říct, že jsem nikdy žádné horolezecké ambice neměl. Spíše jsem mé lezení bral jako zábavu. Líbilo se mi trávit volný čas v přírodě a vůbec by mne tehdy nenapadlo, že jednou budu nějakým reprezentantem… K těžkým cestám jsem se dopracoval postupně. K Vysokým Tatrám se váže i jeden z mých prvních silných zážitků, které jsem na horách zažil. Na jaře osmašedesátého roku jsme měli v plánu společně s oddílovými kamarády Pavlem Přerostem a Petrem Pavlákem přelézt ve trojici hřeben Bašt a udělat celý závěr doliny. Byl už ale špatný sníh, a tak jsme skončili v sedle pod Parohami mezi Furkotským a  Štrbským štítem. Pavel chtěl mermomocí dolézt až na Štrbský štít, ale my jej od výstupu zrazovali, protože se nám příliš nezdál sestup přes lavinózní pláně. „Sejdeme opatrně tady!“, rozhodli jsme. Pod námi se rozprostíral sněhový svah, na který jsem vešel jako první. Chvíli jsem na sněhu podupával, a protože se zdálo, že sníh drží, postupoval jsem dále. Ušel jsem ale asi dvacet kroků a za mnou se najednou ozvalo: „Rup!“ Nejprve jsem okolo sebe spatřil asi metrový odtrh a  už jsem valil dolů. Rychle jsem vzpomínal na všechny teorie, jak se zachovat v lavině. Říká se, že první věc, co se má udělat, je odhodit pikl. No jo, ale já ho měl na poutku! Další zásada je v lavině plavat a snažit se udržet nahoře. To je naprostý nesmysl, protože lavina mne vtáhla a valila se mnou dolů. Sjížděl jsem v kotrmelcích a po celou dobu si říkal: „To je konec!“ Přišel ale okamžik, kdy se vše zastavilo, a já na sobě pocítil obrovský tlak. Bílá masa mne stlačila a já si pomyslel: „Hochu, končíš!“ Byl jsem v ledové mase doslova zabetonovaný, hlava a jedna ruka mi ale naštěstí zůstala nad sněhem. Začal jsem jen tak „hrabkat“ kolem sebe a pomalu se dostával z  bílého sevření. Pavla Přerosta, který již začal scházet se mnou, lavina zachytila taky. Sjel s ní, ale zůstal navrchu. Petrovi lavina jen podrazila nohy. Kluci ke mně normálně sešli a pomohli mne vykopat. Moje první lavina v životě tedy tragicky neskončila. V té době jsem hodně lezl s Honzou Kounickým, který nejprve působil v oddílu v Žabovřeskách, později ale přešel k nám společně s Ven-

S Leošem Skalinou na Matterhornu po výstupu Lvím hřebenem z italské strany v roce 1968

ještě Venca a  Sváťa Růžička, který byl šikovný a hlavně ochotný jít do všeho. Dohromady nám to ale šlo hodně pomalu. Společný úsek s Weberovkou kluci prakticky odstáli, takže se nakonec rozhodli: „Nemá to cenu, běžte jen vy dva!“ Zajímavá cesta byl také výstup pilířem na severní Rysy z polské strany. V zimních podmínkách to už byly vážné túry. Často si říkám, jaká by to byla pohoda, kdybychom se do nich mohli pustit s dnešním vybavením. Už tehdy jsme obdivovali anglické horolezce, kteří ve dvacátých letech minulého století působili v Himálaji v lodenových sakách. Úžasné, kam až se dostali s jejich výbavou. Je ale dost možné, že naše výzbroj a výstroj ze sedmdesátých let byla horší než ta jejich. Měli už jsme sice k dispozici silony, co to ale bylo zač? Vše bylo hned mokré. Teorie o nepropustnosti silonu byla pouze iluze. Nejhorší na všem byly boty. Učiněné trápení! Než něco větší, aby se do nich dalo nacpat co nejvíce fusaklí. A  ty bivaky! Nejhorší bivaky jsem zažil v  zimních Tatrách právě s  Honzou Kounickým. Měli jsme jen vlněné svetry. Rozdíl mezi lezením a bivakem byl pouze v tom, že jsme si na noc přioblékli jeden svetr. Sedli jsme na zmrzlé lano, a pak přes sebe hodili takzvaný žďárák a nohy jsme si dali do kletru. Celou noc jsme se pak hejbali, abychom neusnuli a neomrzly nám nohy. Když jsme tak v zimě lezli pilíř Mengušáku, bylo minus dvacet a muselo se stále mluvit, aby se neusnulo…

Venca Bajer v Direttissimě severní stěny Malého Kežmarského štítu v roce 1971

cou Bajerem – festovním chlapem, který s námi v  zimě taky podnikl mnoho túr. V  Lokomotivě se tehdy dost lezlo. Výraznou oddílovou postavou tam byl třeba Láďa Farkaš-Eugen, který toho v Tatrách přelezl opravdu mnoho. Mou první extrémní túrou v Tatrách byla zřejmě Direttissima v severní stěně Malého Kežmarského štítu, kterou jsem zlezl v zimě právě s Honzou Kounickým. Původně jsme začali ve čtyřech. Přidal se k nám

Honza Kounický

Sylva Talla u kruhu sleduje Honzu Kounického ve výlezu Prachovského biče

S  Honzou jsme se tedy dali dohromady a prakticky všechny náročné zimní túry přelezli spolu. Honza byl velký svéráz. Vědec, velice impulzivní, který byl okamžitě naštvaný. Byl jako Husqvarna – chytil taky na první našlápnutí. Byl to ale bezvadný kluk, se kterým byla ohromná sranda. Vždy ale muselo být po jeho. Lezecky jsme si nesmírně rozuměli. Honza se při lezení v něčem rád dlouze přebíral. Já byl zase spíše na tu rychlost. V pětkových místech s pomocí piklu valit rychle nahoru, to bylo moje! Společně jsme si v Tatrách střihli nějakou klasiku, už tehdy jsme se ale cíleně zaměřovali na těžké věci. Měli jsme svůj plán výstupů, které bychom rádi přelezli. Z té doby bych vzpomenul ještě Cestu na památ-

31

PORTRÉT ku Ing. Jána Káni na Stredohrot, kde ale Honza vypadl. Dost blbě, protože si nepříjemně narazil koleno. Po jeho pádu jsme raději střihli bivak. Ráno jsem pak ještě vytáhl délku, kterou už ale Honza zkoušel vylézt marně. Slanili jsme, vše sbalili a Honza pajdal až dolů k šalince… Taky jsme se v  osmašedesátém pokoušeli o přechod zimního hlavního tatranského hřebene. Udělali jsme si vynášky a vyrazili po hřebeni klasicky od Kežmarské chaty. Honza šel s Vencou Bajerem a já lezl s Petrem Pavlákem. Bylo dost příšerné počasí, a tak jsme došli jen na Javorák, kde se počasí pokazilo úplně. V oddíle se na hřebenové přechody specializovala dosti silná skupina. Každou zimní sezónu jsme začínali hřebenem Roháčů, abychom se rozhýbali v mačkách. Když jsem později vedl krajské družstvo, aplikoval jsem to úplně stejně. Začátkem prosince jsme vždycky s jedním nebo dvěma bivaky udělali kousek hřebene, aby se kluci před sezónou rozhýbali. Jednou, když byly peníze, jsme tak odletěli i do Bulharska, kde jsme se na Vánoce pokusili o přechod Rila – Pirin, který nám dal pěkně zabrat. Hned první noc jsem vše podcenil. Večer byly červánky a před námi krásně vyfoukané sedlo. Říkám si: „To bude krásné spaní!“ V noci ale přišla vichřice se sněhem a úplně nám rozervala horolezecké stany – klasická plátěná áčka s „ďourama“. Rychle jsme se přesunuli do závětří, kde se vše snažili zašít. Stany tedy dostaly zabrat a před námi bylo ještě sedm nebo osm nocí. Kluci na celý přechod dodnes velmi vzpomínají… Jistota při chůzi na mačkách je podle mne základ pohybu ve velehorách. U některých špičkových horolezců jsem kupodivu tuto jistotu postrádal. Ve skále dovedli lézt perfektně, jakmile se ale dostali do složitého terénu a měli třeba sejít prekérní věci, bylo zle. Dovolím si tvrdit, že já osobně vděčím za život zimním Tatrám, protože mne naučily pohybovat se v jakémkoliv terénu. To je škola!

Mauglí – Jirka Beneš (gestikuluje rukama) a Pedro – Petr Bednařík (vlevo) během zimního přechodu hřebene bulharského pohoří Rila v roce 1975

I

Ve francouzských Alpách jsem lezl poprvé taky s Honzou Kounickým. V roce 1971 byl naším hlavním cílem Mont Blanc, na který jsem se z italské strany chystal už o tři roky dříve s Leošem Skalinou. Tehdy nás ale zastihlo špatné počasí, takže se nám tehdy podařilo vylézt jen na Malou Cimu v  Dolomitech. V  devětašedesátém jsme pak s Pavlem Přerostem byli v Zermattu a vylezli Obergabelhorn hřebenem. Pak se ale objevil Honza Kounický, který mne stáhl do vyššího lezení. S ním jsem se tedy vydal i do francouzských Alp se zájezdem, který organizoval horolezecký svaz. Poznal jsem se na něm se spoustou kluků, se kterými jsem později lezl – třeba s  Karlem Schubertem nebo Jardou Obročníkem. Tehdy se nám s  Honzou podařilo přelézt cestu Ratti-Vitali na Aiguille Noire de Peuterey, vyhlášený skalní výstup. Při cestě na Mont Blanc jsme zlezli Tour Ronde, což je v alpských poměrech taková srandička. Bágly jsme nechali pod stěnou a výstup doslova vyběhli. Pak jsme pokračovali do sedla Fourche a na vrchol Mont Blancu se dostali cestou přes Hrušku ve stěně Brenvy. Možná jsme už tehdy měli jít o stupeň výš, protože nám to s Honzou opravdu lezlo dosti dobře. V té době už asi opravdu byla hloupost

32

Jiří Pechouš – Sam, ve stěně Trollrygenu v zimě roku 1974

opakovat Hrušku, kterou přelezl Radan Kuchař již v roce 1959. Měli jsme asi jít raději na pilíře Freney, s  různými cestami v  ledových soplech. Všechno má ale svůj vývoj. V Alpách jsme se tedy neztratili. Měli jsme na ně i fyzicky, protože v Tatrách se pořád něco dělalo. Můj trénink spočíval hlavně v každodenní jízdě na kole do práce z Bystrce do Líšně – dvacet kiláků jedna cesta. Pak jsme dost běhávali, hlavně Honza. V oddíle se běh hodně pěstoval. Zúčastňovali jsme se různých přespolních běhů, ale také okresních nebo městských přeborů. Ivo Doušek zase propagoval orientační běhy. Každou středu jsme mívali tréninky, na kterých vždycky postavil cvičnou trať. Na přeborech brněnských oddílů v orientačním běhu pak byla díky tomu Lokomotiva neporazitelná. Mě osobně takové věci velmi bavily. V zimě pak přišly na řadu běžky, což je taky skvělá věc. Pokud se nejelo do Tater, šlo se automaticky na běžky. V roce 1973 odjel Honza do Himálaje s československou výpravou, která se neúspěšně pokusila vystoupit na osmitisícový vrchol Makalu

dosud nezlezeným jihozápadním pilířem. Bohužel, Honza Kounický při výstupu zahynul3 a já tak ztratil svého stálého spolulezce a kamaráda. Honzovo neštěstí byla shoda nešťastných náhod, které se nedají vysvětlit jinak než osudem. Často říkám: „My jsme jen loutkové divadlo, které vodí velký loutkář nad námi.“ V době tragické expedice na Makalu jsem už byl v manšaftu a byla možnost vyrazit na Kavkaz. S naší připraveností z Tater a Alp jsme se po příjezdu jen rozhlédli kolem sebe a hned se pustili do prvovýstupů. S Leošem Horkou z Ostravy se nám podařilo v severní stěně Nakratau vytyčit novou linii, o které se ovšem tuší, že jej už před válkou vylezli Němci a nedochovaly se jen o jejich výstupu záznamy. Možná je tato domněnka pravdivá, protože cesta má absolutně logický směr. Akorát místy vede strmými sněhovými úseky, které mohou být velmi lavinózní. Na ruské pojetí lezení, kdy se Rusové snažili eliminovat riziko na minimum, to bylo dosti silné kafe. U nich vládl duch kolektivismu, na túru se tam nikdy nevypravili pouze dva horolezci. Vždycky se jednalo o grupu, třeba o osm lidí, kterým jsme říkali okovaná stonožka, protože na nohách měli okované trikuny4. A „klap, klap, klap“, šli všichni stejným tempem v zelených mundúrech. Pro nás to byl velký poznatek. Mezi nimi ale byli i špičkoví horolezci, jenže opět v kolektivní bázi. Někam svůj výstup nasměrovali a kolektivně vše přelézali. V roce 1974 jsme v únoru vyrazili na zájezd do Norska, který vedl Luděk Záhoranský. S Vaškem Širlem, Frantou Půlpánem a Jirkou Pechoušem jsme byli jedna čtverka, druhou tvořili Tatranci. Před námi se v tamních stěnách lezlo jen v létě, v zimě tam nebylo přelezeno tehdy nic. Podařilo se nám tam vylézt první zimní výstupy pilíři na Breitind a Sondre Trolltind stylem, který se mi líbil. Žádné vracení, ale vylezení celé cesty v kuse až nahoru. Skála je tam celkem pevná a neobyčejně kompaktní. Často vytváří takové prdýlky se spárkou uprostřed, která je ale zavřená, takže do ní nejde zatlouct nic pořádně. S jištěním tam tedy byl trochu problém, častokrát se daly použít jen žiletky do tenkých spárek. Zvláště na těch pilířích… Občas se nám do cesty posta-

vil komín, všechno ale bylo naštěstí vyledněné, takže se dalo lézt po ledě. V 900 metrů vysoké stěně Trollrygenu jsme si ale vylámali zuby. Náš neúspěch si vysvětluji tím, že jsme se měli hned od začátku nasáčkovat do této stěny a zapomenout na ty pilíře… Věřím tomu, že jinak bychom stěnu vylezli, byli jsme silná parta. Takhle už bylo lezení moc a chyběl ten správný „drajv“. Náš pokus měl příchuť únavy a  znechucení. Chyběla chuť pokračovat, protože jsme předtím vylezli dvě těžké cesty. V létě téhož roku jsem navštívil Kavkaz v ne úplně navštěvované oblasti Cej. Bylo to zajímavé. Utvořil jsem skupinu se svou ženou Jarkou, Vencou Širlem, Lenkou Benešovou a Jirkou Janišem. Ve druhé byl Karel Schubert, Pechouš a Půlpán, kteří šli do další doliny. Nepříjemné na tom bylo, že po první túře se Jarka při brodění řeky nešťastně zranila a zbytek zájezdu už jen proležela. Nejprve jsme v rámci aklimatizace vylezli na Dublpik, a pak udělali prvovýstup na Čančachi Choch. Na konci zájezdu zbylo dost času a nikomu se už moc lézt nechtělo. Přesto jsem ještě s Luďkem Zahoranským, Česlavem Wojcíkem a Břeťou Husičkou vylezl na Zaromag pěknou, pohodovou cestu. Myslím, že to byl právě Česlav, kdo vymyslel sestup do Krestového perevalu, odkud jsme vše museli objet. Byla to taková „fligna“, abychom se do této oblasti vůbec dostali. Bezvadný nápad! Sestupovali jsme tak do neznámé a značně rozlehlé doliny. Byl večer a kolem nás se pásla obrovská stáda ovcí. Rozhodli jsme se, že nepůjdeme až dolů k pastevcům, abychom s nimi večer nemuseli sedět a chlastat, a tak jsme si na krásné louce udělali biváček. Jenže oni nás viděli, jak scházíme, a tak nás hledali. Přestože jsme byli potichoučku, druhý den ráno nás načapali. Byli to ale dobří lidé – otec se synem. Přijel k nim i nějaký veterinář na koni. Nepustili nás dolů:„Teď vás pohostíme!“ Dlouhým bidlem s hákem chytili malou ovečku, kterou podřízli a stáhli. Udělali velký oheň a začali dělat na pánvi jídlo. To byla dobrota! Dodnes nechápu, jak dokázali tak rychle maso uvařit… Úžasné ráno. Z naší návštěvy vznikl obrovský piknik. Družba jak má být! Zootechnik vytáhl kořalku a trochu jsme se tam i sťali. Dodnes si na něj pamatuji, jak pořád opakoval: „Daj bog, što by socializm pobědil!“ Nakonec jsme sešli dolů k silnici, kde už jezdili gruzoviky. Jedním jsme se pak svezli dolů… Všichni jsme už byli přelezení, všichni jsme už měli hor dost. S  Jardou Soldánem jsme se proto domluvili, že společně utečeme a  pojedeme stopem do Gruzie. Jednoho dne ráno, dříve než se všichni vzbudili, jsme opravdu utekli. Náš ruský komisař byl z našeho útěku úplně na mrtvici! Dojeli jsme stopem do Gruzie a přežili noc v Tbilisi. Bez jakýchkoliv papírů, beze všeho. To byl taky zážitek! Když jsme se po pěti dnech vrátili, náš komisař nás doslova miloval! Byl moc rád, že jsme se vrátili, protože jinak by to pro něj nedopadlo dobře. V dalším stupni mého horolezeckého vývoje sehrály pro mne Alpy stejnou úlohu, jako byly pro mé lezecké začátky důležité Tatry. V roce 1977 se mi ve francouzských Alpách podařilo s Pedrem Bednaříkem udělat prvovýstup v  severní stěně Les Droites a taky vylézt cestu CecchinelNominé na Andělský pilíř Mont Blancu. Počátkem osmdesátých let jsem pak ve Francii pobý-

val několik roků služebně u firmy, která od nás dovážela traktory Zetory. Hodně jsem tehdy lezl s Osinem – Osvaldem Dubou, který bydlel v Basileji. Měl jsem jen jediný pas – služební, ve kterém bylo pouze francouzské vízum. Bylo vyloučeno, abych s ním zažádat o nějaké další, třeba švýcarské. Proto jsem musel chodit do Švýcarska načerno, což bylo celé bezvadně zorganizované. U početné české galérky v Báslu jsem si díky tomu vysloužil přezdívku „Král Šumavy“. Autem jsem dojel ze Štrasburku do francouzského hraničního města, kde bydlel Osinův kolega z práce. Osin už tam na mne čekal, vzal můj bágl do svého auta, odvezl mne kousek dál do polí a já pak předstíral, že dělám joging. Přeběhl jsem tak přes hranice do Švýcarska. Osin mezitím přejel přes celnici legálně, já k němu zase nasedl do auta a mohlo se jít lézt. Historky s  Osvaldem se tehdy nedaly moc publikovat. S Osinem jsme například v osmdesátém třetím udělali druhý zimní výstup Lauperovou cestou na Eiger, která vede vlevo od Skotského pilíře. Později nás sice naštvalo, když tuto nádhernou linii sjel kdosi na lyžích, je to ale moc hezká cesta, dlouhá jako pohádka. Oba jsme v té době neměli dostatek času jít do severní stěny. Na Eiger jsme ale přesto chtěli vylézt. Zvolili jsme proto tuto trasu, kterou jsme zvládli za tři dny i se sestupem. Podobným způsobem jsme toho zvládli vylézt poměrně dost. I

V  roce 1975 směřoval na Pamír reprezentační zájezd, kterého se zúčastnil prakticky celý manšaft. Mělo se tam pozorovat, kdo by byl vhodný k doplnění druhé expedice na Makalu, která se plánovala o rok později. Tehdy jsme nejprve udělali prvovýstup jižním pilířem na Pik Lenina.

do konzervy, a když byla plná, vzali jsme ji s sebou. Z druhého výškového tábora se pak muselo sestoupit dolů, do další doliny, ze které se teprve stoupalo k vrcholu. Tam jsme zabivakovali a druhý den vylezli na vrchol a zpátky. Byla to dobrá výprava. Možná i tento výstup rozhodl, že jsem se v nominaci na Makalu objevil i já. Vrchol Makalu se nakonec podařilo zdolat a prvovýstup jihozápadním pilířem se tedy dokončil. Stejně jako na první výpravě nad ní zůstal stín v podobě úmrtí Karla Schuberta, který zůstal při sestupu několik desítek metrů pod vrcholem. Karel byl vždycky nesmírně důkladný, ale dost pomalý. Zřejmě jeho vůle byla větší než jeho rezervy. Se svými vrcholovými ambicemi to přehnal. Měl vylezenu spoustu hezkých cest. Když jsme byli v jednasedmdesátém roce v Alpách, společně s ostatními kluky přelezl hřeben Peuterey – strašně dlouhou a těžkou túru. Prošli Brenvou a vylezli ledovou stěnu Aiguille Blanche, což je samo o  sobě těžká ledová túra. Pak sestoupili do Peutereyského sedla a  ještě vylezli Peutereyský hřeben na Mont Blanc. Tehdy jsme se potkali na vrcholu, protože my právě dolezli Hrušku. V době, kdy já byl v Norsku, Karel se společně s Poldou Páleníčkem zúčastnil výpravy do Yosemitů, kde vylezli dvě „prďácké“ cesty. Byl to výborný lezec. I na východním Kavkaze vylezli kluci pěknou cestu. Měli jsme spolu dobrý vztah. Musím se přiznat, že to byl Pražák, s kterým jsem si nejlépe rozuměl. V té době se již začal formovat lehký alpský styl, který mi byl vždy blízký. Prostě přijít pod stěnu a cestu vylézt od začátku až do konce. Šup! Žádné vracení. Tento přístup jsme začali aplikovat i na výpravě do Hindúkuše v roce 1978. První jihomoravská horolezecká expedice do afghánského Hindúkuše měla být původně sva-

Slavnostní odjezd výpravy do Hindúkuše před brněnskou radnicí, zprava doleva: Miroslav Mrkývka, Sylva Talla, Jiří Beneš – Mauglí, Petr Bednařík – Pedro, Karel Cídl, Jiří Růžička, Jaroslava Tallová, lékař Tomáš Skřička, na fotografii chybí Jan Krch – Drobek, a Vilém Schwab

Pak jsme ještě vyhecovali výpravu hyen ve složení – já, Igor Novák, Milan Kriššák a Zdislav Drlík, na sousední šestitisícový Pik Dzeržinského. Při sestupu z Leninova štítu jsme si totiž všimli, že všude okolo leží spousta zahozeného jídla. Rozhodli jsme se tedy, že s sebou nic neponeseme, a jídlo si po cestě jednoduše posbíráme. Výprava hyen tedy vyrazila. Hůlkami jsme vždycky klepli

zová. Horolezecký svaz ale v té době povoloval pouze jednu výpravu ročně a kromě naší party se přihlásili i Ostraváci, kteří směřovali k Nanda Devi v Indii. Jak to mohlo dopadnout? Předseda Vítek přišel s návrhem jedné expedice se dvěma cíli. Nepomyslel ale na byrokracii, která vše znemožnila. Jeho nápad by byl schůdný pouze v případě, kdy by se jednalo o působení v jednom

33

PORTRÉT státu, třeba v Indii. Když se zjistilo, že to tak nejde, začalo být skoro pozdě. Ostrava měla vždycky větší politickou sílu než Brno, takže přednost dostali oni. Jediným řešením bylo zorganizovat si výpravu sami na devizové přísliby. Pro deset lidí jsme nakonec dostali osm devízáků po 220 dolarech, což tvořilo finanční základ naší expedice. V Afghánistánu bylo zrovna těsně po revoluci a naše výprava byla toho roku jedinou, která se se do tamních hor vypravila. Výrazně se o získání povolení odcestovat do hor přičinil náš velvyslanec. Dodnes nevím, proč zrovna nám tento sympatický človíček tolik pomáhal. Cíleně jsme směřovali k sedmitisícovému štítu s názvem Kohi Šachaur, který jsme si vyhlédli již z Brna. Přes Jirku Růžičku jsme získali kusé informace i fotky od Poláků, kteří v námi vyhlédnuté oblasti působili jako druzí po Francouzích. Zlezli tehdy na náš cíl východní pilíř. Bezesporu to byla nejlepší výprava, které jsem se kdy zúčastnil. Dneska bychom už asi jen těžko dali dohromady skupinu, která by k sobě tak pasovala. Do Afghánistánu jsme cestovali autem. Už jen samotná cesta by sama o sobě dala na knihu. Tam bylo zvratů! Jeli jsme absolutně do neznáma, takže na nás čekalo silné dobrodružství. Povolení jsme sice měli, ale v novinách jsme nacházeli různé zprávy z Afghánistánu. Rok před revolucí byli v Afghánistánu Slováci – Popradčani, které tam přepadli a  Míru Pelce přitom střelili do břicha. Měli jsme obavy, že po revoluci bude situace v zemi ještě horší. Odvážnému ale štěstí přeje. Nebýt toho, že se nám rozsypal diferenciál a  my si tak museli najmout starý Zil, asi bychom dopadli špatně. Dny byly dlouhé, a tak se jelo i v noci. Když se pak před námi objevila světla, říkali jsme si: „Je to dobré, to bude Iškašim!“ Vjeli jsme do úzkého údolí a otevřeli flašku s rumem, která nahoře kolovala. Všichni zpívali. Najednou jsme ale zastavili, protože přes silnici ležely velké balvany. Styčný důstojník vyskočil a  s  pomocníkem řidiče balvany odklidili. Jelo se dál. Když jsme asi za hodinu dojeli do vachánského města Iškašim, styčný důstojník vylezl z kabiny celý pobledlý. Ještě se mu klepaly nohy a říkal: „Měli jsme být přepadeni!“ Jen proto, že jsme jeli Zilem a zpívali si na cestu, bandité si mysleli, že jede armáda, a utekli. Měli jsme štěstí. Když jsme dojeli na místo, odkud začínal pochod do hor, nastaly běžné „štrapáce“ s  nosiči o vhodnou cenu. Na výpravu jsme od všech známých posbírali staré boty a oblečení, měli jsme vše v pěti velkých lodních pytlech. Když se pak handrkovalo o cenu a nosiči nechtěli přistoupit na tu naši, rozhodl jsem: „Nic naplat, hoši, budeme jim brnkat na nervičky!“ Náklady jsme začali nosit sami. Šli jsme asi hodinu, vše skládali za záhybem cesty a vraceli se pro další. Nosiči jen seděli a pozorovali, jak nákladů ubývá. Začali být mírně nervózní, že si vše odnosíme sami a oni přijdou o kšeft úplně. Přišli vyjednávat a trochu slevili cenu. Říkal jsem jim: „V žádném případě! Cena je hotová a přes to nejede vlak!“ Pak jsem ještě dodal: „Ale ti, co s námi půjdou, dostanou prémii!“, a  vytáhli jsme pytle s  oblečením. To rozhodlo. Pro ně měl takový kabát daleko větší cenu než těch pár usmolených peněz. S nimi by stejně museli jet den do Iškašimu, aby si tam na trhu něco koupili.

34

Jarka Tallová na 1. jihomoravské výpravě do Hindúkuše v roce 1978

děli spolu, Drobek byl asi pět metrů nad námi. V noci lítaly pět set metrů od nás laviny. Drobek vždycky zařval: „Držte si klobouky!“ Nad ránem začal Drobek vařit. Postavil na vařič ešus, a vtom se najednou seshora utrhla kamenná lavina. Vše se s ohromným rachotem valilo dolů. Největší bloky přeskočily převis nad námi, drobná drť ale padala přímo na nás. Jeden kámen, velký asi jako hrnek, dopadl na ešus, ale neshodil ho. Naštěstí, protože jinak bychom byli v háji. Nejhorší ale bylo, že Jarka dostala dost velkým kamenem do břicha. Začala křičet. Po pádu se spacák úplně seškvařil. Peří strašně smrdělo, asi

Lezení pod séraky v horních partiích severozápadní stěny Kohe Šachaur, Hindúkuš 1978

Dost dobrodružné bylo i  lezení. Nabízely se nám různé šestitisícové kopce v  okolí. S Mauglím a Jarkou jsem třeba vylezl pěknou cestu na Kohi Nadir Šach. To byla taky túrka! Pooblezli jsme tam skoro všechny kopce, stáli tam na každé špičce. Hlavní cíle ale byly dané – vylézt na Šachaur obě stěny. S Jarkou a Drobkem – Honzou Krchem, jsme se pustili do té severozápadní, z čehož se vyklubal dosti dramatický výstup. Řekl bych až příliš! Stěna začínala ledovým svahem se sklonem 45 až 50 stupňů, na který dopadaly kameny ze střední části stěny. Zdejší hornina je tvořena břidlicí, takže padajícím kamenům jsme přezdívali „cirkulárky“. Vůbec nemělo cenu se ani navazovat, protože by to lano odneslo. Každý si tedy šel sám, svou cestou, abychom nebezpečný úsek přeběhli co nejrychleji. Pod skalní výšvih nám to trvalo půl dne. Kousek jsme ještě popolezli a zastavili se až na krásné polici pod malým převisem, což bylo perfektní místo na bivak. S Jarkou jsme se-

vlivem uvolněné energie. Vůbec jsem netušil, co bude. Jarka úpěla a mně se začaly hlavou honit myšlenky, jak se dostaneme dolů. Bylo jasné, že kdybychom se měli dolů vracet úseky pod námi, rozsekalo by nás to na kousky. V hlavě mi to šrotilo, jestli máme vytraverzovat ze stěny… Zkoumali jsme, co se vlastně stalo. Jarka neměla vnější poranění, ale břicho měla jeden modrák. Nevěděli jsme ale, jestli není poraněná zevnitř. Usoudili jsme ale nakonec, že z našeho místa stejně nevede jiná cesta než nahoru. Rychle jsme všechno sbalili. Obávali jsme se, že na nás může spadnout ještě něco dalšího. Museli jsme rychle pryč do bezpečí. Popolezli jsme tak tři, čtyři délky a dostali se mimo dosah visících skal. Postavili jsme stan, ledovali Jarčino břicho a čekali, co se ze zranění vyvine. Jarka sama uznala: „No nic, musíme! Co jiného můžeme dělat?“ Na vážné zranění to naštěstí nevypadalo, takže jsme lezli dál. Tak tedy vypadala nejdramatičtější situace celé výpravy…

V následujícím ledovcovém úseku vedl náš výstup přímo pod sérak. Lezl jsem první a měl dvě ledovcové zbraně. Jarka už měla jen jednu, protože nám jedna zbraň spadla dolů, stejně jako Drobek, který šel poslední. Drobek, jakmile se dostane do výšky, přestane mu fungovat hlas. Pamatuji si, jak mi Jarka musela zezdola vyřizovat vzkazy, prý: „Drobek ti, čur..u, vyřizuje, že nemáš lézt pod ty séraky. Lez jinam!“ Já na to: „Tak zas čur..ovi vyřiď, ať si políbí pr..l, že musíme jít rovně!“ Večer jsme zabivakovali v trhlině. Bivak už byl bezpečný. Ráno nás Drobek budil s písní: „Když do Prahy ruská vojska vjela…“, protože bylo právě 21. srpna. Dolezli jsme na vrchol. Jeden bivak jsme pak ještě střihli při sestupu, který už nějak dramatický nebyl. Druhý hlavní cíl výpravy – prvovýstup severovýchodní stěnou, pak společně přelezli Pedro s Mauglím. Pedro taky vylezl na jeden štít sólo… Říkali jsme: „Ti jeho andělé nad ním, ti musí být tak unavení!“ Už jen přejít přes ledovec, který měl dost trhlin … Já přes něj šel jen kousek a do jedné z nich žuchl. Samozřejmě nenavázaný, jak jinak? Po dvou metrech v ní byl naštěstí most, na kterém jsem zůstal ležet… Pedro ledovec přeskákal sám tam i zpátky. Byl úžasný! Dobrodružství nekončilo ani na zpáteční cestě. Když jsme se opět dostali k našemu porouchanému autu, v Afghánistánu bylo zrovna stanné právo. Bylo jasné, že Avii bez náhradních dílů neopravíme. Proto jsme se s Jurou Růžičkou a  Mirkem Mrkývkou – Mrkvou, vypravili místní dopravou do Kábulu, shánět náhradní díly. Ostatní nás mezitím čekali v horách, kde se zásoby jídla začaly ztenčovat. Zbyla jim jen kolínka, cukr, olej a 8 hovězích konzerv. Jejich výživa spočívala v ranních kolínkách na slano a večerních kolínkách na sladko. Taky se domluvili, že každý týden sní jen dvě konzervy… Cesta do Kábulu džípem a pak autobusem trvala naší trojici dva dny. Po našem příjezdu jsme hned zašli do klubu a začali vykládat, co máme za trable. Natrefili jsme tam zrovna na radistu, který ještě ten večer odvysílal do Prahy seznam potřebných autodílů. S pražskou Avií jsme totiž měli smlouvu, že v případě potřeby nám poskytnou jakékoliv náhradní díly, ale transport si musíme zajistit sami. Ten byl zase domluven s mou sestřenicí, která pracovala u Českých aerolinií. Ráno jí zazvonil telefon, že má vzkaz na ministerstvu zahraničních věcí. Šlo nám jen o 4 kolečka do diferenciálu, které jí v Avii hned nachystali. Zbývalo už jen vymyslet způsob, jak asi 2 kila vážící náklad přepravit k nám do Asie. Dozvěděli jsme se, že za týden se do Afghánistánu vrací z dovolené jeden pracovník z Jablonexu. Sestřenice se s ním spojila a domluvila si s ním v letištní hale schůzku, kde by mu vše předala. V sedmdesátých letech zelo letiště v Ruzyni prázdnotou, jenže ten den zrovna končil dudácký festival ve Strakonicích a mistrovství světa v házené, takže hala byla plná lidí. Setkání v hale se tedy nepovedlo, a tak mu musela být zásilka doručena až přímo do letadla. Do Kábulu přiletěl sedmý den od okamžiku, co jsme se dali na cestu. V té době něco neuvěřitelného. Byla to prostě shoda náhod. S náhradními díly jsem se do hor vracel sám. Všichni mne vítali jak dědu Mráze. Avii jsme dali dohromady a šťastně odjeli domů… O  rok později jsme s  Jarkou vycestovali za polární kruh, do Grónska. Nasměroval nás tam

Jura Havel – brněnská legenda, zamilovaná do severu. Měl s námi jet také Osin a Petr Pavlák, se kterým jsem kdysi začal v Lokomotivě lézt. Nakonec s námi Osin z pracovních důvodů nemohl, takže jsme zbyli jen tři. Museli jsme zajistit jídlo i jeho odeslání až na místo, což byla za totáče docela náročná operace. Z papíren jsme dostali sudy. Měl jsem vymyšlené, že sudy pak rozřízneme a uděláme z nich saně, které pak za sebou potáhneme. Později se ukázalo, že to byla dost lichá myšlenka. Abychom se vyhnuli vysokým poplatkům oficiálních výprav, do Grónska jsme odletěli jako členové dánského horolezeckého klubu. Po dvoudenním čekání na loď s  jídlem jsme se přesunuli do jedné z posledních vesnic, odkud nás dovezl přímo do fjordu jeden Eskymák s člunem. Jura Havel, který v oblasti působil několik let před námi, básnil o  krásných stěnách s  fantastickým lezením. Měl sice pravdu, ale když jsme tam potkali dva Švédy, kterým se podařil čtvrtý výstup na druhou nejvyšší horu Grónska Mt. Forel, zaznělo: „Co jsou tyto 500 metrů vysoké ská-

ly proti tomu – dojít někam!“ O našem cíli bylo tedy rozhodnuto. Měli jsme štěstí, že bylo skoro pořád hezky. Jsem přesvědčen, že kdyby při naší cestě nahoru bylo delší dobu škaredě, nevrátili bychom se. Polární krajina je tam natolik rozsáhlá a rozlehlá s velkým množstvím trhlin, že ve špatném počasí bychom ji neměli šanci projít. I tak na nás čekalo obrovské dobrodružství. Saně jsme nakonec postavili z lyží. Petr měl s sebou švýcarský nůž a vrták, takže jsme vše tak nějak provrtali a pospojovali. V mapě z roku 1936, kterou jsme měli k dispozici, už spousta věcí neseděla. Kde měl být sníh, bylo kamení. Při přechodu jednoho ze sedel jsme museli saně přenášet přes padesát metrů dlouhý skalní úsek. Učili jsme se jako nováčci. Jakmile začne přes den slunko svítit, povrchy ledovců úplně rozbřednou a vše se začne bořit. Všude tekla voda, ve které jsme táhli naše saně jako blbci. Rozhodl jsem: „Musíme změnit rytmus. Budeme spát ve dne a v noci půjdeme dále!“ Z velké plachty jsme přes den udělali bivak. Když pak začalo večer

Pochod k Mt. Forel, druhé nejvyšší hoře Grónska, kterou jsme úspěšně zlezli v roce 1979

Jarka Tallová během výpravy do Grónska v roce 1979

zapadat slunko, nachystali jsme se k pochodu a  kolem deváté, desáté, když vše pěkně přimrzlo, vyrazili. Šli jsme pak až do rána, do osmi, kdy začal led a sníh zase tát. Po čtyřech dnech pochodu se saněmi už byly ledovce natolik rozbité, že už nemělo smysl vše táhnout s sebou. Pokračovali jsme dále už jen s batohy na lyžích. Další kardinální chybou bylo, že jsme si s sebou vzali běžky. Petr měl s sebou skialpy, což bylo nejlepší. S Jarkou jsme měli navíc na běžkách takové mnou vyrobené „fórové“ vázání, že jsme museli nohy k lyžím přivazovat smyčkami. Naprosto zbytečná komplikace! Na Mt. Forel jsme nakonec došli, ale úplně bez jídla. Rychle jsme vylezli na vrchol a začali se vracet. Rychle jsme hnali zpátky. Po cestě jsme si postupně budovali depa se zásobami. V  hlavním depu jsme si nakonec dali den odpočinku. Nad námi byla nádherná skalní stěna. Abychom

35

PORTRÉT netrpěli pocitem, že jsme sem naše horolezecké harampádí dotáhli zbytečně, zkusili jsme na ní vylézt. Nástup nám trval dvě hodiny, kdy jsme přešli jedno sedýlko. Ve stěně jsme narazili na krásné lezení v pevné žule a dolezli tak asi do její třetiny. Pak se ale pokazilo počasí a začaly padat obrovské sněhové vločky. V posledním okamžiku, než začaly padat laviny, se nám naštěstí podařilo

Sylva a Jarka Tallovi na vrcholu Piku Korženěvské v roce 1988

Syn Dominik (vlevo) našel ve svých rodičích výborné učitele foto Pepe Piechowicz

slanit. Nastalo třídenní období škaredého počasí, které jsme prospali. Bylo tam pořád světlo a my nevěděli, jestli je den nebo noc. Z předchozího pochodu se dostavila únava. Jeden z nás se vždy probral, uvařil čaj nebo něco uvařil, vzbudil ostatní a šlo se zase spát. Zpátky jsme pak šli už zase jenom na hlad. Depo na prvním ledovci nám rozebraly lišky, zbyly po nich jen konzervy. Kolínka a knäckebroty byly pryč. Poslední depo nám zase rozkradli Eskymáci. Místo našeho vylodění bylo od poslední vesnice vzdáleno asi 50 kilometrů. Moc často tam Eskymáci nejezdili. Když kolem jela loď, mávali jsme na ni, ale kdepak! Na tu vzdálenost nás neviděli. Nezbývalo nám nic jiného, než těch 50 kiláků přes všelijaké ledové bystřiny dojít pěšky. Nakonec nás asi 20 kilometrů od vesnice zahlédl jeden rybář, který nás už dost zničené přece jen odvezl. Večer už byl obchod zavřený, takže jsme byli opět bez jídla. Dočetli jsme se, že se otevírá v sedm. Já měl jako jediný hodinky. Jarka s Petrem mne pak každou hodinu budili, jestli už není sedm. Na cestu ke kšeftu jsme se s Petrem vydali už v šest. Nakoupili jsme toho hodně. Celý den se pak jen vařilo a jedlo. V Grónsku jsem zhubnul hodně, jenže já měl vždycky nějakou podstatu. Jarka s Petrem ale byli štíhlí, šlachovití, takže neměli ani z čeho zhubnout. Měli taky největší hlad. Po našem návratu pak Jarka každý den hodinu snídala…

36

Sylva Talla během aklimatizace na Nevado Pisco v peruánských Andách v roce 1980

V roce 1980 jsem byl v Peru na výroční expedici. Podložené bylo vše desátým výročím tragické expedice českých horolezců, které zasypala lavina pod Huascaránem. Smyslem našeho zájezdu ale bylo taky něco vylézt. Sešla se tam taky zajímavá parta: Jaryk Stejskal, Mauglí, Míra Šmíd, Zdeněk Brabec nebo Igor Novák. Působili jsme v okolí Huascaránu a někteří kluci v oblasti Huayhuash. Společně s Jarkou a pražskými kluky se mi podařilo vylézt na Nevado Chopicalqui, což byla hezká cesta. Neskutečně ostrý hřeben z „pusinkového“ ledu! Bohužel jsem někde ztratil diák, kdy jsem jej shora fotil. Kdysi ale vyšel na titulní straně Hotejla. V osmaosmdesátém mne Drobek uvrtal do zajímavé výměnné akce. Letěli jsme na Pamír s Kavkazskou expedicí, která měla ambice vylézt na všechny tři tamní sedmitisícovky. Vylezli jsme ale akorát na Pik Korženěvské. Komunismus nám s Jarkou utekl o půl dne, neboť se pokazilo počasí. V životě je taky jedno období, kdy se objeví rodina, a vše se musí nějak skloubit. Našeho mladého Dominika jsme s Jarkou začali brát na hory úplně od mala. Začal s námi normálně lézt. Od desíti měl dokonce malý cepínek. V devadesátých letech jsme pak díky mému zaměstnání v Zetoru společně pobývali v Kanadě. Když se náš pobyt chýlil ke konci, padlo rozhodnutí: „Teď si uděláme rodinný šestiměsíční výlet!“ Od firmy jsem koupil velký skříňový Chevrolet a upravil jej na bydlení. Nejprve jsme navštívili Eugena Farkaše v Denveru a kvůli aklimatizaci tam zlezli dvě čtyřtisícovky. Naše cesta pak pokračovala do Mexika s cílem vylézt na Popocatépetl. Zrovna se z něj ale kouřilo, a proto jsme náš cíl změnili na Iztaccíhuatl, který se rozprostírá hned naproti. V noci nás tam ale přepadli banditi a já musel ujet s prostřeleným kolem. Rodina se tam pak už nechtěla vrátit, takže jsme nakonec zlezli nejvyšší vrchol Střední Ameriky – sopku Citlaltépetl. Pak jsme odjeli na Aljašku, kde Dominik vylezl ve třinácti letech v naprosté pohodě na Mt. McKinley. O celém výletu pak Dominik napsal dokonce knížku5. Jablko tedy nepadlo daleko od stromu…

Z rozhovoru u kokového čaje Brno, říjen 2010 Během expedice na Makalu jsi prožil radostné chvíle. Na této páté nejvyšší hoře světa jsi ale taky přišel o dva kamarády. Jak na tuto výpravu vzpomínáš s odstupem času? Byla to tehdy jakási špička mého lezení, kdy jsem se dostal nejvýše. Honza zahynul na Makalu tři roky před naší výpravou. S jeho smrtí jsem se už nějak srovnal. Kdybych později pracovně neodjel do Francie, pravděpodobně bych se dostal do nominace i při dalších expedicích, a možná bych tady dnes taky nebyl, kdo ví. Když si uvědomím, kolik kamarádů se z těch výprav nevrátilo… První výpravy do nejvyšších hor se ještě přepravovaly po silnicích nákladními auty. O zážitky přitom asi nouze nebyla… K Makalu se opravdu cestovalo dvěma Tatrovkami přes celou Asii. Naše putování ale začalo havárií u Olomouce, kde Polda Páleníček vjel do protisměru a „zrámoval“ tam protijedoucí Liazku. Náš odjezd se tak poněkud opozdil. Museli jsme z auta vše vyložit a Tatrovka musela do opravny. Pak se zase musel celý náklad naložit zpět, což celé zabralo asi 14 dní zdržení. Jen cesta Tatrovkami do Nepálu by sama o sobě byla expedicí. Tehdy nikdo netušil, jak to chodí na hranicích mezi Sovětským svazem a Íránem. Asi na deset dní jsme zkysli v Jerevanu, protože nás Rusové nechtěli pustit do hraničního pásma, které podléhalo ministerstvu pohraničí nebo něčeho takového. Státy jako Arménie do toho neměly co mluvit. Taky nám začali lhát. Nejdříve nám tvrdili, že nemůžeme pokračovat v cestě kvůli spadlému mostu. Jedinou možností prý je naložit auta na železnici a přejet přes jiný most. Zašli jsme tedy na návštěvu k předsedovi komunistické strany Arménie, aby nám pomohl. Dostalo se nám vysvětlení, že jediná instituce, která nám může pomoci, je velitelství pohraničních vojsk v Moskvě. Čekání nás stálo dost peněz. Byla ohromná zima, my museli být ubytovaní v hotelu. Teplota klesla na minus dvacet, takže nám veškeré pivo v autě popraskalo. Naše anabáze však pokračovala. Kulturní referent z naší ambasády zavolal službukonajícímu na velitelství pohraničních vojsk v Moskvě, který slíbil, že vše zařídí. Samozřejmě se ale nic nedělo. Ráno jsme dojeli k závoře, kde o nás stále nic nevěděli. „Pazvanili“ v Moskvu, kde to už ale vzal jiný sloužící a zase nic! Pochopili jsme, že není jiná možnost, než se vypravit do Moskvy. Ivan Fiala se pak skutečně sbalil a odletěl do Moskvy. Na velitelství nakonec dostal bumážku, se kterou jsme byli schopni odjet. Tehdy bylo úspěchem, že výprava odcestovala a do cíle cesty vůbec dorazila…

Na Makalu byl také náročný deset dní trvající pochod do základního tábora přes Barunské sedlo. Samotný prvovýstup jihozápadním pilířem ještě stále není zopakovaný. Dalo by se to vylézt i alpsky, ale je to lezení! Největším problémem po dosažení hlavního vrcholu by asi byl sestup stejnou trasou. Slanit celou cestu pilířem dolů je opravdu dost o hubu. Z Jižního vrcholu na hlavní vrchol Makalu je to taky ještě pořádný kus cesty. Pěkně ostrý hřeben, který bude jistě těžší než samotné zlezení pilíře alpským stylem. Řešení bych pak viděl v sestupu Francouzskou cestou.

PO

TO

P-L

ITE

TR AL IG HT

SPACÍ PYTLE PRO LETNÍ OBDOBÍ

N FO RD N EP AL

Po druhé expedici na Makalu se v brněnském Zetoru zakládal 1. klub osmitisícovkářů v Československu, zleva: Ľudovít Zahoranský, Sylva Talla, Jožo Psotka, Vlado Petrík, Mišo Orolin, Milo Neumann, Ivan Fiala a Honza Červinka, za řečnickým pultem stojí Ivan Gálfy

SAMONAFUKOVACÍ KARIMATKY

SA

Milan Kriššák (vlevo) a Sylva Talla s expediční Tatrovkou cestou na Makalu v roce 1976

spoLEHNOUT

UL

Jak ses vůbec dostal k traktorům? Studoval jsem strojní fakultu, k traktorům jsem tedy měl blízko. Navíc jsem se hodně učil jazyky. Lásku k strojařině jsem rozhodně nezdědil po rodičích, protože můj otec pracoval jako knihkupec. V mládí jsem ale byl fanatik do motorek, na kterých jsem i závodil v motokrosu. Později jsem vlastnil Jawu 500 OHC, na které jsme tehdy jeli do Itálie. Celkově jsem pak od motorek přešel ke strojařině.

Poznal ses se spoustou zajímavých horolezeckých postav. Na koho rád vzpomínáš? Hezký vztah jsem měl třeba s Radanem Kuchařem, u kterého jsme s Jarkou občas v Praze přespávali. Jeho manželka Táňa pracovala ve Sportturistu a pomohla nám také vyřídit spousty věcí. Hodně mne také dojímal Míra Šmíd. S ním byla taková sranda! Spolu jsme měli třeba namyšlené, že až zestárneme, založíme Klub historického alpinismu. Seženeme si staré věci na lezení a budeme normálně s těmi dlouhými pikly jezdit do Tater. Na krosnách přitom poneseme koše s vínem, nasekáme si kosovku a uděláme vatru… Míra vzal naše výmysly natolik vážně, že když jednou odcestoval na Kavkaz, přišel mi pak domů lístek, že si mám na poště vyzvednout balík. Přišly mi od něj úplně nové trikuny, které na Kavkaze vyšmelil. Ještě je mám ve sklepě nachystané… Jo, s Mírou jsme zažili srandy! V takových věcech jsme si dost rozuměli. Byla to osobnost, která měla slabost pro jakékoliv dobrodružství. Dobrodruh a naprostý kliďas. Kdo ho moc neznal, měl pocit, že je to bohém, který žije ze dne na den. Nebyla to ale úplně pravda. Byl nesmírně pečlivý, co se týče získání poznatků. Všechno si psal. Byl to dokonale zorganizovaný člověk. Vše, co dělal, měl perfektně promyšlené. Z postav brněnského lezení bych vzpomněl na Pedra Bednaříka. Pedro měl úžasnou fyzičku. Byla to vyhlášená opice. Na můj vkus byl někdy velký hazardér. Měl ale šťastnou planetu. My všichni ostatní bychom už byli dávno mrtví, kdybychom udělali a vylezli to samé co Pedro. Neuvěřitelné, co dokázal přežít. Například během výpravy do Hindúkuši se u vesnice s naší nepojízdnou Avií rozvodnila řeka. Chodili jsme se proto umývat do jedné z bočních tůněk s vracákem. Ne tak Pedro. Odrazil se a skočil přímo do divoké řeky. Jeho hlava se objevila až po 20 metrech a já si říkal: „Je po Pedrovi… To nemá šanci!“ Jenže Pedro normálně vylezl z vody, otřepal se… Neuvěřitelné! Jako parťák byl ale bezvadný. Vylezli jsme toho spolu hodně. Po smrti Honzy Kounického jsem nejčastěji lezl s ním nebo s Jarkou, nebo jsme do stěn vyráželi všichni tři dohromady. V oddíle jsme tak vytvořili stabilní trojici, která s sebou občas brala i nějakého mladého, který se začal jevit, že by mohl dobře lézt. Dalším úžasným lezcem v Brně byl Mauglí – Jirka Beneš. Lezl jsem s ním jen v rámci soustředění krajského družstva. Byl totiž o hodně mladší a také v jiném oddíle, kde měl svou partu. Původně byl členem Slávie, kde dělal šéfa jeho otec. V době, kdy začal pořádně lézt, se ale všechny menší brněnské oddíly – Královo Pole, Slávie a Medlánky, sloučily do tzv. oddílu VHS6 Brno. Separátně zůstala jen Lokomotiva a Zbrojovka. Mauglí byl neobyčejně inteligentní a sečtělý, prostě osobnost, což zdědil po rodičích. Měl asi i důvod, proč nestudoval. Řekl bych, že to zřejmě byla lenost. S Mauglím byla úžasná sranda. Na naší expedici do Hindúkuše doslova zářil. Když si vzpomenu na všechny jeho průpovídky, musím se smát i dnes. Párkrát jsme si s Drob-

můžete se

TO

Po návratu z  výpravy jste pak u  vás v  Zetoru zorganizovali setkání Klubu osmitisícovkářů, jehož členem jsi se vzhledem ke svému výstupu na jižní vrchol Makalu stal i ty… Tehdy šlo hlavně o propagaci. V práci mi vycházeli od začátku všemožně vstříc. I o dva roky později nám pro výpravu do Hindúkuše Zetor zapůjčil nákladní auto, a dokonce do něj vyrobili obrovskou nádrž na korbě, do které se vlezlo asi 800 litrů paliva. Když jsem pak s Avií přijel v Bystrci k pumpě, hodil do ní hadici a začal čerpat, za chvíli vyběhl pumpař, aby se přesvědčil, jestli mu to neteče někam do kanálu. Cesta z Brna do Kábulu nám pak trvala sedm dní. Avie byla naložená, takže rychle jsme moc jet nemohli, tak sedmdesát, osmdesát. Přesto jsme každý den najeli tisíc kilometrů, cestovalo se nonstop. Tři řidiči se střídali během cesty a jediné zastávky se dělaly na hraničních přechodech, kde se narychlo něco snědlo a pokračovalo se v cestě.

Můžu se zeptat ještě na tvé docela netradiční příjmení? Příjmení, které nese náš rod po několik generací, je maďarského původu. Všichni Tallové pocházejí zřejmě z jednoho hnízda. Olomouckému arcibiskupovi v polovině devatenáctého století přijel na návštěvu nějaký maďarský gróf. Měl v doprovodu komorníka, který se jmenoval Tallay. Zůstal tady a vzal si nějakou Hanačku. V matrice ale na ypsilon zapomněli. Tak tedy vzniklo jméno Talla. Sylva je další takový paskvil. Můj otec byl Silvestr, a tak mi po něm dali jméno Sylva. Díky tomu jsem zažíval nekonečné srandy. Když jsme ještě jezdili na vodě debla, vždycky jsme se s kamarádem našli v mixech. Mysleli si, že pojede ženská s chlapem. Skutečně, když jsem byl přihlášen na nějakých závodech, vždycky jsem se hledal v seznamu ženských. Na mém prvním zájezdu do Alp v sedmdesátém prvním roce mne ještě nikdo pořádně neznal. Byli tam i kluci Ostraváci – Honza Holec, Láďa Skalický a Vláďa Starčala, kteří si šuškali:„Jede s námi i nějaká děvka z Brna!“ Byla to bezvadná parta. Když jsme později s Jarkou něco pěkného vylezli, v místních novinách pak psali o výstupu, který podnikly sestry Tallovy. S mým jménem jsem si tedy užil spousty legrace.

SPACÍ PYTLE PRO ZIMNÍ OBDOBÍ PE

AK

Výhradní dodavatel

www.yate.cz

PORTRÉT kem říkali: „Škoda, že nemáme s sebou magneťák“, což byla asi největší chyba expedice. Mrzí mne, že se tak nedochovaly večerní rozhovory, ve kterých hrál Mauglí převážně hlavní úlohu. Někdy z jeho úst nezazněly jen srandičky. Někdy se projevoval i jako šiřitel obav. Třeba než jsme se dostali do hor a měli vyřešit spousty problémů s tím spojených: „To nezvládneme! Tam se nedostaneme!“ Jestli dovolíš, do výčtu významných postav tvého horolezeckého života bych zařadil i tvou ženu Jarku. Jak jste se vůbec dali dohromady? S Jarkou jsme se poznali strašně dávno ještě v Budějovicích. Stejně jako já začala s „vodařením“. Pak přišla studovat do Brna, kde jsem ji dotáhl k horolezectví. Výkonnostně jsem byl zpočátku úplně jinde, a tak různě popolízala s kýmkoliv. Protože jsme spolu začali chodit a žít, a také protože se na skalách stále zlepšovala, lezli jsme pak i spolu. Jarka byla výjimečná i tím, že jsme v zimě lezli normálně na střídačku. Neexistovalo, že by lezla jen na ocase. Když jsem odjel na nějakou výpravu, lezla hodně s Drobkem. V zimě spolu vylezli třeba severní stěnu Vysoké, Stanislawa na Galérku, a vše na střídačku. Na chvostě moc chodit opravdu nechtěla. Později jsme už při lezení byli natolik vycvičení, že jsme trojky, čtyřky lezli „loss“ – bez lana. Jednou nás tak z Váhy pozoroval Tony Antoníček, jak lezeme bez jištění spodní délky na východní Rysy. Když jsme pak sestoupili do sedla, Tony se nakysle tvářil a říká:„Tak jsem se na vás díval a vy jste se vůbec nejistili.“ Já na to: „Tony, tady jde o rychlost. Tady nejde o to, že se na trojce budeme pinožit dlouho.“ Tony byl v Lokálce mocnář. Byl vždycky zásadový – na horách i v životě. Na druhou stranu – sranda s ním byla pořád. Bez něj a jeho kytary by všechny ty Mikulášské nebyly ono. Já se s ním do křížku nedostal nikdy. Na té Váze to bylo jedinkrát, co něco podotkl. Nebyl to žádný kazatel, který by ostatním něco vnucoval. Na Váze jen tak mimochodem podotkl, že bychom takové věci prostě dělat neměli. Nebavili jsme se spolu ještě o tvém lezení na skalkách… Když jsem začínal, necítil jsem, že bych musel něco těžkého vylézt nebo dosáhnout nějaké mety. Lezl jsem naprosto cokoliv, nic systematického. Daleko více mě přitom zajímalo, jaká je na skalách parta. Když už jsem se ocitl v manšaftu, kde se už opravdu něco lezlo, nezbývalo už na skalky tolik času. Domovskou oblastí v Brně byl Moravský kras. Přiznám se, že Kras jsem moc v lásce neměl. Co bylo potřeba jsem vylezl, ale že bych tam trávil každý víkend, to ne. Mauglí nebo Drobek, tam lezli daleko víc. Možná, že to bylo dáno těmi jízdenkami. Na víkend

Sylva Talla při slanění na Pálavě v roce 1966

38

Sylva Talla na kajaku v umělém slalomovém kanále v Liptovském Mikuláši, osmdesátá léta

jsme to měli za pár kaček, tak jsme raději zajeli na písek nebo dokonce do Bad Schandau v Sasku. Nejkrásnější skála, kterou miluji dodnes, je Wilsonova skála. Bohužel ji ale v roce 1980 zatopila Dalešická přehrada, leze se tam ale dodnes. Ze zábradlí se slaní a leze se. Záleží ale na stavu vodní hladiny. Když je vody málo, je odhalený druhý štand. Pokud ne, musí se zajistit podle výšky hladiny. Tato oblast určitě stojí za návštěvu. Nejlepší je to ale s lodí… Původní údolí řeky Jihlavy bylo nádherné a znal jsem jej hlavně jako vodák. Dramatičtější údolí byla ještě Oslava. Krásný kaňon! Často jsem do něj jezdíval i sám. Kajak jsem vždy hodil na vlak a poslal jej do Náměště, kde jsem jej pak vyzvedl. Odnesl jsem jej k řece a sjel po vodě asi padesát kiláků až do Ivančic. To bylo opravdu nádherné, peřejnaté údolí. Jedna peřej za druhou. Ke sportům v přírodě, které jsi provozoval, patřilo i létání na padáku… To máš pravdu, byla to moje další zábava. Když je těch zálib ale hodně, nemáš už šanci je všechny zvládat. Na padáku jsem pak spadl. Tehdy jsme letěli z Ondřejníku v Beskydách a při přistání jsem přetáhl zatáčku. Padák se vylil a z dvaceti metrů jsem šel na zem pádem. Naštěstí se ta „hadra“ nade mnou nějak třepetala, tak jsem nepadal dolů po hubě, ale po nohách. Vyšel jsem z toho s odraženou okosticí na pravé noze, což šíleně bolí, a také s rozbitým čenichem. Doma jsem s tím byl docela dlouho, asi šest týdnů. Mé dnešní problémy se zády s tím asi souvisí. Dost možná se obratle pohnuly už tehdy. Vše okolo padáků šlo strašně dopředu, dnes je to úplně jinde. Před pár lety jsme se s Pavlem Plškem domlouvali, že si skočíme z letadla. Udělali jsme rychlý para výcvik, a dali si dva skoky. Volným pádem ze čtyř kiláků… Měl jsem výhodu, že jsem předtím lítal. Ovládání padáku i samotné přistání bylo úplně stejné. Měly tvé aktivity v přírodě nějaký společný faktor? Možná ano. Tak jako mne dráždily stěny, o kterých se říkalo, že jsou nelezitelné kvůli objektivnímu nebezpečí, tak mne na vodě nikdy nenechaly v klidu jezy, o kterých se tvrdilo, že se nedají sjet. Samozřejmě, když je velká voda, nebo naopak málo vody, tak jet nemůžeš. Když je ale vody tak akorát, tak se přece musí najít způsob, jakým lze překážku překonat. Na pár jezů jsem se takhle soustředil a taky jsem je pak sjel. Zrovna tak to bývalo i v horách. V případech objektivně nebezpečných stěn jsem vždy tvrdil, že se u nich určitě dá najít nějaká skulina. Když si pod tu stěnu sedneš na den, dva a pozoruješ ji, tak každá má svůj jízdní řád. Pak už je jen otázka rychlosti, jestli vše stihneš v čase, ve kterém ji lze přelézt. O severovýchodní stě-

ně Piz Bianco se taky všude říkalo, že je nelezitelná, a nakonec se nám v ní s Jarkou podařilo udělat prvovýstup… Máš nějaký nesplněný sen? Já toho ještě nestihl! Třeba jeden takový můj sen je sjet na kánoi Mackenzieho cestou od Velkých jezer Kanadským štítem až kam to půjde.. Nevím, jestli se mi to podaří splnit, ale je to jeden z mých nesplněných snů. Tom Roubal, pan šéfredaktor, mne poprosil, abych se tě nenápadně zeptal na jednu věc. Do tanečních prý chodil ve tvém maturitním obleku. Prý mu byl nějak velký v  ramenou… Jak mu seděl v ramenou, to opravdu nevím. Můj maturitní oblek jsem mu ale půjčil se slovy: „Tome, já ti ho půjčuji. Je to ale můj oblek do truhly, tak se k němu patřičně chovej!“ Netrvalo ale dlouho a já spadl na zmiňovaném padáku. Tom pak měl strach, abych pád přežil, a on nepřišel o to kvádro. Musím asi také prozradit, že matka Tomáše bydlela s Jarkou od prvního ročníku vysoké školy na kolejích. Postupem času jsme se k nim nastěhovali i já s Petrem – otcem Tomáše. Měli jsme takzvanou komunu, ve které všechno bylo dohromady. Vůbec první výlet na moře jsme pak podnikli společně. Byli nám dokonce na svatbě za svědky a já zase jim… To je opravdu povedená historka. Jak jsi ale u maturity přišel k těm ramenům? To jsem měl z gymnastiky, kterou jsem dělal od mládí, protože moje máti byla náčelnicí Sokola. Gymnastika je ohromná průprava i pro lezení. Získáš tam pohyblivost, sílu, mrštnost… text foto

1

2

3

4 5

6

Martin Krejsa Pepe Piechowicz a archiv Sylvy Tally

Na 8.010 metrů vysokém Jižním vrcholu Makalu stanul Sylva Talla společně s Vlado Petríkem 4. května 1976. Jaroslava Tallová (1948 – 2009) byla významná československá horolezkyně 70. let minulého století, která uskutečnila mnoho prvních ženských přelezů ve Vysokých Tatrách, Alpách, Grónsku a Hindúkuši. Jan Kounický (25.12.1939 - 26.5.1973) se během vrcholového útoku snažil ve výšce 7.850 metrů opravit kyslíkový přístroj, přičemž ztratil rovnováhu a upadl. Při zhruba 80 metrů dlouhém pádu si vážně poranil páteř. Zemřel po několika dnech v nejvyšším postupovém táboře, kde se u něho až do konce střídali kamarádi. Dnešní vibramy a stoupací železa předcházely okované boty a tzv. trikuny. Dominik Talla, Od Mexika po Aljašku, zápisky třináctiletého chlapce, Brno, 2002. ISBN 80-7307-013-8. VHS – Vysokohorské sporty.

ŽÁDEJTE ORIGINÁL! Sylva Talla Významný československý horolezec 70. let minulého století narozen 1946

MOIRA JE JEN JEDNA!

70. léta reprezentant Československa 1977 Mistr sportu Přehled nejvýznamnějších výstupů Vysoké Tatry 1971 Velký Mengusovský štít, V pilíř, klas.V, 7. - 8.2., spolulezci: Václav Bajer, Jan Kounický a Svatopluk Růžička Malý Kežmarský štít, S stěna, direttissima, klas.V+, 19. - 21.2., spolulezec: Jan Kounický 1972 Galerie Ganku, Orlowského cesta, klas.VI, 14. - 15.3., spolulezec: Jan Kounický Zadná Bašta, Puškašova c., klas.V-VI, 1.3., spolulezec: Jan Kounický 1973 Turňa nad Korytom, Zimní cesta, klas.V+, 5. - 6.1., spolulezec: Jaroslava Tallová 1974 Galerie Ganku, Stanislawského cesta, klas.VI, 5. - 6.1., spolulezci: Jiří Janiš, Pavel Koubek, Jan Krch a Jaroslava Tallová Javorový štít, Stanislawského cesta, klas.V, 3.2., spolulezci: Pavel Koubek a Jaroslava Tallová 1975 Malý Kežmarský štít, Kútmi na Bocekovu vežu, klas.V+, 8. - 9.3., spolulezci: Petr Bednařík a Jaroslava Tallová Ušatá veža, Kuchařova cesta, klas. VI, 10.3., spolulezec: J.Kozel Ušatá veža, Páleníčkův pilíř, klas. IV+, 11.3., spolulezec: J.Kozel Malý Kežmarský štít, Hrana Weberovky, klas. IV+, spolulezci: Jiří Beneš a J.Kozel Kazalnica Mengusovská, Velký zářez, klas.V+, 17. - 20.3., spolulezci: Petr Bednařík, Jan Holec a Jiří Romanovský Kazalnica Mengusovská, Direttissima, klas.VI A2/A3, 24.8., spolulezec: Jaroslava Tallová 1977 Bocekova veža, Bocekova cesta, klas.VI, 7.1., spolulezec: Jaroslava Tallová Malý Kežmarský štít, cesta Matray-Rybanský, klas.V, 9.1.,spolulezci: Miroslav Pelc, Miloslav Neumann a Jaroslava Tallová Čertova veža, Cukrárove blues, 2. průstup, klas. VA1, 13. - 14.3., spolulezci: Petr Bednařík a Jaroslava Tallová Východná Vysoká, S stěna, cesta Holec-Romanovský, 1. zimní a celkově 2. průstup, klas.V, spolulezec: Petr Bednařík Východná Vysoká, S stěna, pravý pilíř, prvovýstup, klas.V, 17.3., spolulezec: Petr Bednařík Rohatá veža, JV stěna, vhloubení v pravé části stěny, prvovýstup, klas.V, 18.3., spolulezci: Petr Bednařík a Vlado Tatarka Alpy 1971 1973 1977

1983

Aiguille Noire de Peuterey, Z stěna, cesta Ratti-Vitali, klas. V+, 14. - 15.8., spolulezec: Jan Kounický Mont Blanc, stěna Brenvy, výstup přes Hrušku (Poire), klas.V, 19.8., spolulezec: Jan Kounický Piz Bernina (Piz Bianco), SV stěna, prvovýstup a celkově 2. průstup stěnou, klas. V+, 15.8., spolulezec: Jaroslava Tallová Piz Palü, S stěna, Z pilíř, 18.8., spolulezec: Jaroslava Tallová Les Droites, S stěna, prvovýstup levou částí, 23. - 24.7., spolulezci: Jaroslava Tallová a Petr Bednařík Mont Blanc, Andělský pilíř, Cecchinel- Nominé, 6. průstup, 6. - 7.8., spolulezec: Petr Bednařík Les Courtes, S stěna, Švýcarská cesta, 11.8., spolulezci: Jaroslava Tallová a Petr Bednařík Eiger, Lauperova cesta, 2. zimní výstup, 18. - 20.2., spolulezec: Osvald Duba Grand Pic de la Meije, J stěna, Voie Directe, klas.V+ A1, 5.8., spolulezec: Jaroslava Tallová

Pyreneje 1983 Petit Pic d’Ossau, S pilíř, klas. V+ A1, 30.8., spolulezec: Jaroslava Tallová Norsko, Romsdal 1974 Breitind, V pilíř, klas. V, 1. zimní výstup, 25. - 27.2., spolulezci: Jiří Pechouš, František Půlpán a Václav Širl Sondre Trolltind, V pilíř, klas. IV+,1. zimní výstup, 10. - 11.3., spolulezci: Jiří Pechouš, František Půlpán a Václav Širl Bulharsko 1972 Pirin, přechod hřebene, klas. 5a, 23. - 29.4., spolulezci: O. Karásek, Václav Sitta a Jaroslava Tallová 1975 Rila, zimní přechod hřebene, klas. 6a, 29.12.1974 - 8.1.1975, výprava Krajského horolezeckého družstva Grónsko 1978 Mt. Forel (3.360 m), 1. ženský výstup, 6. výstup, 21.7., spolulezec: Jaroslava Tallová a Petr Pavlák Kavkaz 1973 Pik MLR, prvovýstup pravým pilířem Z stěny, klas. 4a, 4.7., spolulezci: J. Čupel, Vlado Tatarka a Leoš Horka Nakratau, S stěna, prvovýstup levým pilířem (Cesta na památku Jana Kounického), 9. – 10.7., spolulezci: J. Čupel, Vlado Tatarka a Leoš Horka 1974 Dublpik, výstup od JV, prvovýstup, klas. 3a, 24.7., spolulezci: Lenka Benešová, Jiří Janiš, Václav Širl a Jaroslava Tallová Čančachi Choch, zářez S stěny, prvovýstup, klas. 5b, 30.-31.7., spolulezci: Lenka Benešová, Jiří Janiš a Václav Širl Zaromag, S stěna, prvovýstup, klas. 5b, 4.8., spolulezci: Břetislav Husička, Česlav Wojcík a Ľudovít Zahoranský Pamír 1975 Leninův štít (7.134 m), J stěna, prvovýstup J pilířem na V hřeben, 12. – 29.7., spolulezci: Zdislav Drlík, Milan Kriššák, Igor Novák, Vlado Petrík, Petr Schnabl a Ľudovít Zahoranský Pik Dzeržinského (6.713 m), přes Pik Razdělnaja (6.148 m), 3. - 5.8., spolulezci: Zdislav Drlík, Milan Kriššák a Igor Novák 1988 Pik Korženěvské (7.105 m), spolulezec: Jaroslava Tallová Peru, Cordillera Blanca 1980 Nevado Chopicalqui, SV hrana s přechodem na JV, 2. výstup, 1. - 4.7., spolulezci: Jaroslava Tallová, Zdeněk Brabec, J. Kada a Igor Novák 1. jihomoravská horolezecká expedice do Hindúkuše 1978 Kohi Nadir Šach (6.814 m), S stěna, prvovýstup, spolulezci: Jaroslava Tallová a Jiří Beneš Kohi Šachaur (7.116 m), prvovýstup direttissimou SZ stěny, 19.8-218., spolulezci: Jaroslava Tallová a Jan Krch Himálaj 1976 Makalu (8463 m), člen úspěšné československé expedice, 18 účastníků, prvovýstup JZ pilířem, na vrcholu 24.5. Milan Kriššák, Jorge Camprubi (Španělsko) a Karel Schubert (Složení expedice: Ivan Gálfy – vedoucí, MUDr. Jaromír Wolf, Zdeněk Brabec, Jan Červinka, František Dostál – filmař, Ing. Ivan Fiala, MUDr. Leoš Chládek, Ing. arch. Miloslav Neumann, Igor Novák, Milan Kriššák, JUDr. Vladimír Ondruš – filmař, Michal Orolin, Ing. Leopold Páleníček, Miroslav Pelc, Vladimír Petrík, Ing. Jozef Psotka, Karel Schubert, Ing. Sylva Talla) Keňa, Tanzanie 1985 Mt. Kenya,(5.199 m), Diamantový kuloár, spolulezec: Jaroslava Tallová Kilimandžáro, (5.895 m), J stěna, spolulezec: Jaroslava Tallová Aljaška 1995 McKinley (6.194 m), cesta přes West Buttress, spolulezci: Dominik Talla, Jaroslava Tallová a Bohuslav Vlček Bolívie 2003 Sajama (6.492 m), spolulezci: Dominik Talla a Jaroslava Tallová Huayna Potosí (6.088 m), spolulezci: Dominik Talla a Jaroslava Tallová

F U N K Č N Í

P R Á D L O

ZNAČKOVÉ PRODEJNY MOIRA: B RNO - G ROHOVA 17, B RNO 1  Č ESKÉ B UDĚJO VICE - N ÁM . P ŘEMYSLA O TAKARA II. Č . 23.  H. K RÁLOVÉ - V K OPEČKU 88  J IHLAVA M ASARYKOVO NÁM . 1220/53  K ARLOVY V ARY - D R . D AVIDA B ECHERA 908/29  L IBEREC - 5. KVĚTNA 70/37  M. B OLESLAV - U K ASÁREN 1379/3  O LOMOUC - O STRUŽNICKÁ 332/20  O STRAVA - OC LASO - M ASARYKOVO NÁM . 15  P ÍSEK - S METANOVA 78  P LZEŇ - A MERICKÁ 1125/62  P RAHA - M ALÁ Š TĚPÁNSKÁ 14, P RA HA 2; H YBERNSKÁ 1, P RAHA 1; A NTALA S TAŠKA 114/20, P RAHA 4; V EVERKOVA 1411/6, P RAHA 7; J. P LACHTY 28, P RAHA 5  S TRAKONICE - K OCHA NA Z P RACHOVÉ 121  Ú STÍ NAD L ABEM - M ÍROVÉ NÁM . 66/18  Z LÍN - Z ARÁMÍ 89  KATALOG PRO VÁS NA ADRESE: MOIRA CZ, A . S ., K OCHANA Z P RACHOVÉ 121, 386 39 01 S TRAKONI CE , E - MAIL : INFO @ MOIRA . CZ  WWW . MOIRA . CZ

40

Kmeťuv príbeh vo Višňovej Skale aneb Ešte že fungujú telefóny Višňové. Tajemná jeskyně nedaleko Žiliny, o které se mluvilo hlavně v 90. letech, kdy tam velké věci prováděl mimo jiné všem dobře známý RT. Jak je to s Višňovým teď? Je mrtvé a zapomenuté? Určitě ne. Největší období slávy má už samozřejmě za sebou, ale stále se tu realizuje velké množství ryze sportovních lezců z blízkého i vzdálenějšího okolí. A co vlastně teď dělá RT?

Volám Jurovi, že zajtra do Višne. Juro že hej. Ja môžem už od 13.00, lebo mám doobeda zubára. V stredu ráno sa zobudím, búrka jak sviňa, leje ako z krhly. Zbalím si veci na stenu, že sa zastavím od zubára zatrénovať, Višňové asi nehrozí. Po zubárovi so stŕpnutou papulou dofičím do Žiliny, svieti slniečko. Juro akurát niekde odchádza, pýtam sa ho na Višňové. „Ja neviem,“ prerábame matrace na stene, „aj by som šiel, ale neviem…najskôr o štvrtej.“ Volá Lenke, že aj tá by šla, ale tiež najskôr o 16.00. No čo už, idem domov, zoberiem dcérku zo školy a dohodnem sa s mojom otcom, že mu ju tam o štvrtej doveziem (Zuzana bola v robote). 15.45 mladá zahlási, že ona ide so mnou! No do riti. Balím aj decko, aj niečo na hranie, aby sa nenudila, nejakú stravu a o pol piatej sme na parkovisku vo Višni. Autá nikde, tak volám Jurovi. Ten že nejde, vraj bol strašný lejak pred hodinou v Žiline. Skúšam volať Lenke, tá nedvíha… Som nahratý. Volám Jurovi, že sa Lenke nemôžem dovolať a že sa idem aspoň pozrieť hore, ako to vyzerá. No čo už, keď som sa tu dotrepal aj s deckom, aspoň sa prejdeme. Vyjdeme hore, skala je suchá, akurát zhora sú veci zatečené, treba „Haremheb“ alebo „Los Brnos“. Akurát je strašné vlhko z toho výparu. Volám Jurovi, že sa dá a on na to, či nie je vlhko. Ja že hej a on že teda nejde. Som nahratý druhýkrát, Lenka nedvíha, som v keli. No čo, keď sme sa tu s Peťou vytrepali, aspoň sa pozrieme do jaskyne, urobíme slniečko z kameňov a pôjdeme domov. Už sa zberáme, keď volá Juro, že Lenka ide aj s Mirom Hranka Dvoršťákom a že aj on príde. Hurá. Tak sa rozbalím, pomaly rozcvičím, rozleziem na kameni. Dávam si na čas, poriadne sa rozcvičujem, kým prídu. Medzitým zase prší, nevyzerá to dobre. Čas beží, ubehla ďalšia polhodinka, trištvrtehodinka, hodinka, pomedzi to

prší. Rozmýšľam, že to asi to vzdali, ked prší a už mi aj dochádza trpezlivosť. Som tu ako idiot, už sa nikdy takto nedohodnem, radšej budem sám trénovať na stene. Je 17.30, Zuzana robí do 18.00, ideme domov. Zoberiem ju po ceste a pôjdem ešte niekde zaliezť na stenu. Zbalím batoh, hodím ho na chrbát a vtedy sa objaví dole Lenka s Hranka Dvoršťákom. Ja som ale už rozhodnutý ísť domov. Oni že nech leziem s nimi, ale ked vidím tú komótnosť, ako sa tam motkajú, nemám najmenšej chuti zostať. Pri nich mám šancu vyliezť tak dve tri cesty a bude tma. A decko na krku. Chvíľu s nimi kecám, do 18.00 pre Zuzku mám ešte čas. Už sa zberám domov, ked sa dole objaví Juro. Je rozhodnuté. Ide sa liezť!!! „Brúska“, „Genéza“, rozmýšľam, čo ďalej. „Skalu“ sa mi liezť nechce, som unavený z pondelka z tréningu. Ale aspoň si to nabehám, aspoň ten vrch. Nacvakám si spodok, kľúčový krok nejde. Skúsim druhý, tretí krát a nič. Holt, maximálka dnes nie je, potrebujem aspoň dva dni oddychu. Posedím, pokefujem, namádžujem a hop, zrazu to ide. Som v prvom oddychu a vravím si, aspoň to tréningovo dolez, to je to najlepšie, čo môžeš dnes urobiť. Tak valím hore, aj oddychy si dávam také nedostatočné, aby som si zabojoval. Stred ide, ale ešte nie je po „Brúske“ a „Genéze“ človek dobre aktivovaný, cítim to. Vršok napodiv veľmi ľahko, aj prekrok cez pätu, aj spoďáky. Zapnem zlaňák, Juro ma spustí na hranu a vrchný boulder bez oddychu ešte raz. Ide to bez problémov, super. Idem dole. …keby motyka vystrelila a ja by som dal spodok v kuse, tak by som to mohol doraziť. Ale to je cesta o maximálke a tá dnes ostala na stene vo Varíne. Nejaký oddych dám, ale nič moc, času málo. Vravím si, že aspoň si to dám ešte raz od spodného bouldra hore v kuse, aby som to v sobotu na istotu preliezol. Na-

Skala 8b

liezam, spodok je už brnkačka, kľúčový boulder, šponujem sa a hop, napodiv lištu chytám celkom slušne, tak na 3/4 hrúbky, lepšie ako naposledy. Hop hop hop a som v prvom oddychu. Ale bandasky sa hlásia, keď je človek unavený, vydrží 1-2 tažšie cesty a potom zhasne. Toho sa začínam báť. V hlave mi to šrotuje, tie oddychy ma ničia. Ale musím myslieť pozitívne, vravím si. Veď som to už vyliezol odtiaľto v kuse, aj vrch mi dnes šiel. Musíš zabojovať, chlape. K***a. Druhý boulder s prehľadom, ale v druhom oddychu mi už citeľne nateká. Rozhodne dnes neoddýchnem tak kvalitne ako minule. Oddychujem, čo to dá, moc sa mi do toho nechce, zodpovednosť zväzuje ruky, lebo cítim šancu na prelez. Nadýchnem sa a kričím Jurovi, že idem na to. Päta drží, asi som sa to už naučil. Lišta v pohode, prídrž držím akosi zle, k***a, nezmetkuj chlape, teraz idú nohy, dávaj, šlap. Prvý spoďák, vykladám ľavú nohu, nemám ju tak, ako má byť, presne na stupe. Nie je čas sa tu zdržovať s nohou, treba liezť, valiť hore, lebo zhasnem. Chytám aj druhý spoďák a obidve nohy stále na stupoch. Fúha, už len vytrepať nohy hore! Chalani kričia: „Poď, poď!“ Našlapem a zrazu aké ľahké. Som hore. Neskutočné. Po tom všetkom, čo som dnes zažil, som to vyliezol. A to som začal liezť hádam až o šiestej večer. text foto

Peter Kmeťo Cáder Michal Fredy Brun

Přehlídka nejúspěšnějších filmů s horskou tématikou ze světově největšího filmového festivalu BMFF

PRAHA – neděle 16. 10. 2011 Kino Lucerna, Vodičkova 704/36, 110 00 Praha 1

www.banff.cz

41

Osud jménem

Chogolisa

V roce 1957 se svět prostřednictvím svých jednoduchých rozhlasových přijímačů dozvěděl smutnou zprávu. Při výstupu na horu Chogolisa v Karakoramu zahynul rakouský horolezec Hermann Buhl. Tragédie to byla bezesporu nejen pro jeho příbuzné, ale i pro celou horolezeckou společnost. Horolezci se dlouho nemohli s jeho fyzickou nepřítomností smířit. Pro mnoho z nich, byť ho někteří znali jen z vyprávění nebo z různých poutavých knih, byl symbolem neohroženosti a suverenity. Jejich pocity by možná vystihovala věta, kterou o čtyřicet let později pronesl nejbližší přítel oceánografa Jeana Cousteaua, Jack Dumas, po Cousteaově smrti: „Tajně jsem doufal, že alespoň on nezemře.“ Hermann Buhl, tento svérázný horolezecký bohatýr, jenž si poradil v mnoha neřešitelných situacích v horách i mimo ně, měl spoustu přátel a obdivovatelů, kteří zprávě o jeho smrti dlouho nemohli uvěřit. Když tato nešťastná informace dorazila na rakouské velvyslanectví, nechali si ji Rakušané nejprve znovu potvrdit a teprve poté ji pustili do éteru. Hned začali podnikat kroky, které měly objasnit příčinu smrti tohoto národního symbolu neohroženosti. Vysvětlení této katastrofy se jim za pár dní dostalo přímo z úst svědka události, Hermannova spolulezce Kurta Diembergera. Kurt, sám pokořitel několika osmitisícovek a vůdce mnoha dobrodružných výprav, popsal, že se s Hermannem Buhlem utrhla sněhová převěj. Kdyby Hermann tuto příhodu přežil, jistě by se dlouho červenal nad nerozvážností a banalitou svého počínání. Bohužel, tento klukovský čin nabral strašlivou podobu nenávratna a životní katastrofy. Co vedlo tohoto velikána k tak hazardnímu jednání? Bylo vědomé, podvědomé, nebo nevědomé? Opustil ho na chvíli anděl strážný, nebo dokonce něco vyššího? Kdo ví… Hermann Buhl se narodil v roce 1924 v Innsbrucku. V tomto městě také vystudoval gymnázium. Od mládí však byl fascinován – ostatně jako mnoho jiných mladých chlapců z této oblasti – neobyčejnou krásou okolních hor. Jeho první kroky na cvičných skálách nebyly nijak nesmělé a neušly pozornosti horolezeckých trenérů. Jako by tušil, k jakým výkonům je předurčen, tvrdě pracoval na své fyzické kondici a zdokonalování horolezecké techniky. Ve výškách se pohyboval stejně jistě jako na pevné zemi. Ačkoli neměl pro lezení výrazné fyzické předpoklady, mezi svými vrstevníky od samého počátku vynikal. Mohutnou tělesnou konstituci nahrazoval neobyčejnou pílí a houževnatostí. Jeho starší přátelé – už proslulí horští vůdci – brali Hermanna mezi sebe a on si brzy zvykl na privilegované postavení v této špičkové horolezecké společnosti. Mnohdy byl proto svými vrstevníky kritizován za povýšenecké chování. Ale být vůdčí osobností bylo Hermannovou přirozenou vlastností. Svým kritikům vždy vzal vítr z plachet novým fantastickým výkonem. Jen jednou zklamal svého prvního horského vůdce a trenéra Thomase Muldnera. Tento „táta“ mnoha kluků-horalů nachytal Hermanna v době, kdy vrcholila příprava na zlezení jedné alpské stěny, na vesnické zábavě u piva s cigaretou v ruce. Hermanna pak stálo mnoho úsilí trenéra si zase udobřit. Od té doby s ním ale v tomto směru nebyly problémy. Ostatně sám poznal, že chce-li podávat mimořádné výkony v jakémkoliv oboru, musí mít mimořádnou nejen přípravu, ale i životosprávu. 42

Hermann Buhl

Mladý Rakušan s velkými ambicemi Brzy nabraly Hermannovy výpravy jiný rozměr. Aniž by zlezl všechny lákavé a dosud nezlezené cesty doma v Alpách, začalo mu být Rakousko malé. Duchem byl už někde jinde. Svědčí o tom jeho mimořádné aktivity ve stěně Fleischbanku (přezdívané místními horolezci jako „rakouský Eiger“) v pohoří Wilder Kaiser. Tuto stěnu zlezl dokonce několikrát, a to v letních i zimních měsících. Dobře si uvědomoval obtížnost výstupů na himálajské velikány, na které se už vnitřně chystal. Ačkoli byla kolem Hermanna vždy dobrá parta lezců a kamarádů, byl především vynikajícím sólovým lezcem. V partě byl sice

H. Buhl v Dolomitech

málomluvný, ale velice družný a slabší partnery dovedl vždy vhodně povzbudit. Některým stačila jeho pouhá přítomnost a to, že s ním byli navázáni na jedno lano. Mezi svými společníky měl silnou autoritu a neobyčejný vliv. V zimě roku 1948 zlezl již zmíněný Fleischbank (2.095 m) sólo výstupem. V létě vyrazil na tuto horu znovu a překonal svůj časový lezecký rekord. V roce 1950 lezl na Fleischbank opět, a to v zimě a s přítelem Kuno Reinerem. S tímto oblíbeným druhem se na tuto horu vydal ještě několikrát, přičemž přelezli některé tréninkově obtížné partie. To už je však Hermann myšlenkami v Himálaji a vše ostatní již cílevědomě podřizuje vidině výstupů na osmitisícové vrcholy těchto neznámých a tajuplných hor. Následující zimu se Hermann s Kunem objevují na Kleine Zinne (2.881 m) v Dolomitech a zlézají ji v rekordním čase třinácti hodin, za silné sněhové bouře a třeskutého mrazu. V době největší slávy Eigeru, dává Hermann dohromady mezinárodní partu slavných horolezeckých osobností. Tvoří ji pět Francouzů, dva Němci a jeho přítel Rakušan Sepp Jochler. Při této příležitosti se také poprvé setkává se slavným francouzským horolezcem Gastonem Rebuffatem. Buhl tuto expedici, kterou tvoří jednolitý celek lidí spjatých nejen lanem, ale i srdcem, vede. Teprve po zdolání Eigeru (3.975 m) odepínají lana a jsou to opět Francouzi, Němci a Rakušané. Po tomto zajímavém lezeckém úspěchu se Hermann pokouší dát dohromady společnost s názvem Mezinárodní svaz horolezců, ale bohužel zůstává jen u přání. Doba jde příliš rychle kupředu a na tuto krásnou myšlenku se brzy zapomíná. (O něco později se o podobnou věc pokouší i Reinhold Messner na horolezecké konferenci za účasti Poláků, Francouzů, Angličanů, Němců, Japonců a Nepálců. Jeho snaha má ovšem stejný konečný efekt. Neobyčejná vnitřní síla těchto lidí sice dává na laně pocit bezpečí a soudržnosti, ten ale asi končí u jednacího stolu. Zákony a pravidla hry si bohužel každý vysvětluje po svém, a tak k dohodě nedošlo.)

Hermannova cesta Himálajem Výstup na Watzman zimní cestou bral Buhl jako poslední trénink před výpravou na Nanga Parbat. Zvolil si takzvanou „Salzburgskou cestu“. Výstup provedl v rekordním čase osmi hodin a byl se svým výkonem velmi spokojen. Na jaře roku 1953 Willy Merkl, dobrý lezec a vůdčí osobnost mnoha výprav, shromáždil kolem sebe skupinu lezců, s nimiž chtěl dobýt Nanga Parbat. Měla-li být tato parta úspěšná, musela mít ve svém čele silnou osobnost, která by zároveň byla schopná domlouvat kompromisy. Ukázalo se, že doktor Herrligkoffer byl dobrá volba. Karl Mario Herrlikkoffer, narozen 1917, byl psychologem na salzburgské univerzitě. Byl zkušený horolezec a výborný přítel Hermanna Buhla. Svou funkci bral velice zodpovědně, nemohl riskovat neúspěch celé výpravy jenom proto, že někteří členové výpravy se měli rádi asi jako kočka s myší. Nechtěl s sebou místo nich brát mladé a nezkušené zelenáče. Doufal, že společný cíl a pospolitost na laně všechny stmelí v jeden silný a stejně dýchající celek. Do určité míry se mu to povedlo. Himálajská osmitisícovka Nanga Parbat byl cíl opravdu velkolepý. První dny v základním táboře, kterého dosáhli bez větších obtíží, nebylo pokornějších lidských tvorů na zeměkouli. Sebevědomí výpravě začalo narůstat až při poměrně snadném zbudování prvních táborů k vrcholu. Po celou dobu příprav byl Hermann neobyčejně aktivní a na vybudování rychlé a nejoptimálnější cesty k vrcholu se podílel velkou měrou. Od samého začátku si nepřipouštěl neúspěch a udělal pro to během expedice i mimo ni maximum. Své zásluhy ovšem dával patřičně najevo a tvrdě se dožadoval práva první noci v nejvýše položeném táboře. To se mu nakonec bez větších potíží povedlo, neboť polovina mužstva byla zdecimována třeskutou zimou a druhou půlku trápila horská nemoc a vyčerpání. Hermann měl však sil dost. Ve výškovém táboře se mu však nedařilo odolat pokušení zdolat vrchol sólo. A tak podlehl své nespoutané touze být všude první. Za rozednění Buhl bez povolení vedoucího expedice Dr. Herrligkoffera vyráží z nejvýše položeného tábora ve výšce 6.900 m sám k vrcholu. Po sedmnácti hodinách odvážného a vyčerpávajícího výstupu dosáhl 3. července v 19 hodin večer vrcholu Nanga Parbat. Hermann si však svůj úspěch nevychutnal. Příliš pozdní hodina, špatný výhled a obava ze stále se zhoršujícího počasí donutily Hermanna pospíchat se sestupem. Musel však strávit noc v osmitisícové výšce, pouze se svým ruksakem, který zanechal pod vrcholem. V německém tisku nezůstala jeho nedisci-

plinovanost bez odezvy. Rakouská strana však taktně mlčela, neboť to byl Rakušan, kdo vynesl německo-rakouskou vlajku na vrchol a dokázal se vrátit zdráv. Osudová chyba Bezpečný návrat, tento nejdůležitější faktor všeho lidského počínání, zřejmě Hermann podcenil o několik kilometrů dál. Jeho osudová hora nese název Chogolisa. Než došlo k tragické události na Chogolise, oslavil však Hermann další triumf – jeho expedice dosáhla vrcholu Broad Peaku (8.046 m). Mnoho ale nescházelo a na svůj účet si mohla připsat úspěch jiná expedice. Kolem Buhla se po výstupu na Nanga Parbat vytvořila skupina velice silných individualit. Parta byla sice technicky velmi zdatná, ale charakterově velice vzdálená tomu, co se dá nazvat solidními mezilidskými vztahy. Lidské vlastnosti jako tolerance či umění naslouchat druhému mezi nimi téměř nefungovaly. Lze se jen těžko dohadovat, kdo byl zodpovědný za sestavení této pestrobarevné společnosti, pokusu udělat supertým bez nahrávačů. Faktem ovšem je, a to se nedá nikým a ničím zlehčit, že tato skupina ve složení Hermann Buhl, Kurt Diemberger, Markus Schmuck a Fritz Wintersteller dosáhla na tehdejší dobu v horách neuvěřitelných úspěchů a není možné zjistit, do jaké míry ovlivnily jejich vztahy tisk, reklama a ekonomická aktivita některých členů. Po úspěšném podniku na Broad Peaku, se vracela výpra-

KD+HB řeší problémy s dechem

Bivak na Fleischbanku

va bezstarostně domů. Nálada už nebyla na bodu mrazu a dva největší rivalové Buhl a Diemberger se dokonce domluvili, že využijí pěkného počasí a několikadenního čekání na nosiče k pokoření jedné z nejnádhernějších hor světa – Chogolise. Tato neobyčejně krásná hora se vypíná do výšky 7.665 m a není proto divu, že si tuto horskou perlu Hermann Buhl a Kurt Diemberger vybrali ku zdolání. Hora je lákala jako Siréna. Brali tento „výlet“ opravdu jenom jako zpestření po vyčerpávajících strastech na Broad Peaku. Ani na nejexponovanějších úsecích se nejistili lany a předváděli uličnické kousky na hranici života a smrti. Byl to hazard, rouhání, nebo pýcha? Čtyři dny šli takto vedle sebe. Na začátku této cesty však zaznamenali podivuhodnou věc. Buhl, na čas osamocen, spatřil osobu, která se bez větší námahy, bez cepínu a jištění pohybovala po zrádných římsách. Buhl zůstal oněměle stát a v úžasu pozoroval tohoto chatrně oblečeného muže, jak za sebou zanechává hluboké stopy ve sněhu. Kromě očekávaných nosičů se nepředpokládalo, že by se v okolí někdo pohyboval, nebo tu působila nějaká jiná expedice, natožpak nějaký nadšený turista. Do obličeje této záhadné osobě Hermann neviděl. Vzrušeně líčil Kurtovi svůj zážitek a společně sledovali jeho stopy až do výšky 5.400 m. Tam se však rozhodli, že půjdou jinou cestou, neboť stopy neznámého nemířily přímo k vrcholu. Kdo ví, co bylo na konci těchto stop a jaký by byl další životní osud Buhla, kdyby se jejich cesty nerozdělily. Viditelnost z vrcholu Chogolisy nebyla dobrá. Zklamáni se brzy po výstupu vydali na zpáteční cestu. Využívali každého rozestoupení mlhové clony, aby se pokochali výhledem a vychutnali si tak dříve odepřený požitek z horolezeckého výstupu. Jedno takové zastavení však bylo pro Hermanna osudné. Nejprve Diemberger a posléze i Buhl sestoupili na jeden z převisů. Náhle však Diemberger poodstoupil a přitiskl se ke skále. Chtěl pokračovat dále, nebo měl tušení něčeho zlého? Sněhový převis, na němž zůstal Buhl sám, se utrhl. Diemberger zůstal jen oněměle zírat na dvoumetrovou část sněhového převisu padajícího do bezedné hloubky, na níž před okamžikem stál jeho přítel. Hermann odešel beze slova rozloučení uprostřed nedokončených myšlenek. Diemberger se vrátil sám. Výprava hledala Hermannovo tělo dlouhé dny, ale bez výsledku. Zhoršené počasí a nebezpečí lavin donutily výpravu zanechat tělo hoře. Na úpatí Chogolisy, hory dvou mužů, jejichž osud rozdělil jediný chybný krok, upevnili velký kříž s prostým nápisem Hermann Buhl. text foto

Pavel Roháček archiv autora

43

Výstavba Chaty pod Rysmi Už druhý rok pokračuje v rámci generálnej rekonštrukcie výstavba Chaty pod Rysmi. Kto trochu sleduje webové stránky, hlavne web Slovenského horolezeckého spolku JAMES, ktorý výstavbu organizuje, tak je v obraze, o akú organizačne, technicky a finančne zložitú záležitosť ide. Keďže sme ale na stránkach Montany o tejto výstavbe doteraz nič neuverejnili, stručne sa vrátime aj do jej histórie.

Rysy – vizualizácia

Nová jedáleň v júni 2011

Chata po lavíne v roku 2000

Stavba začína, júl 2010

Chata v septembri 2011 44

Chata pod Rysmi v  nadmorskej výške 2.250 metrov je najvyššie položenou chatou vo Vysokých Tatrách. Bola postavená v roku 1933 a už vtedy boli problémy s  jej umiestnením. Z  rôznych dôvodov sa nakoniec postavila dosť hlboko pod Sedlom Váhy obkolesená zrázmi Rysov a Českého štítu. Na mieste, kde bola a je ohrozovaná snehovými lavínami a kde bola a je každý rok mnoho mesiacov zasypaná snehom. Chata prešla väčšími prestavbami v  rokoch 1954 a 1977, niekoľkokrát bola poškodená snehovými lavínami a jej stavebnú časť silne nahlodával zub času a tvrdé miestne podmienky. Ničivá lavína v  januári 2000 chatu vážne poškodila a definitívne rozhodla, že chata potrebuje zásadné riešenie, pretože súčasný stav je dlhodobo neudržateľný a nedá sa riešiť čiastočnou rekonštrukciou. Odvtedy uplynulo neuveriteľných desať rokov, kým sa chata začala stavať. Nepísal by som neuveriteľných, ak by to nebolo desať rokov snáh o  záchranu tejto populárnej a  potrebnej chaty, desať rokov jednaní, bojov s byrokraciou a úzkoprsými postojmi, desať rokov nádejí, entuziazmu, ale aj veľkých sklamaní a rozčarovaní. Desať rokov, v ktorých sa mnoho ráz premrhali priaznivé podmienky pre realizáciu optimálneho riešenia. 15. júna 2010 sa však nakoniec začalo stavať. Majitelia chaty, majoritný Klub slovenských turistov a Slovenský horolezecký spolok JAMES, sa dlhé roky nevedeli dohodnúť ani na technickom riešení situácie, ani na vlastníckych podieloch na novej či rekonštruovanej chate. Zatiaľ čo SHS JAMES presadzoval stavbu novej chaty na novom bezpečnejšom a výhodnejšom mieste, KST chcel len rekonštrukciu starého objektu. Nerealizoval sa ani jeden variant výstavby, nevyužili sa štátne financie pridelené na tento účel, nevyužili sa všeobecne priaznivé podmienky pre stavbu chaty v tomto období. K zásadnému pokroku prišlo až v  apríli 2007, keď obidve organizácie vďaka vzájomným ústupkom a  zmenám v  ich vedení podpísali zmluvu o  výstavbe Chaty pod Rysmi. Zmluva určuje, že organizáciu a  účtovníctvo stavby bude viesť SHS JAMES, prvou alternatívou bude stavba novej chaty na novom mieste a  druhou re-

konštrukcia pôvodného objektu. Uplynuli ďalšie tri roky ku konkrétnej realizácii. Napriek obrovskému úsiliu a  podpore mnohých ľudí i  štátnych orgánov, sa v  tomto období už nepodarilo prekonať problém pozemku pre chatu na novom mieste. Zákony jednoducho neumožňujú stavať na pozemku štátu. Bolo veľmi ťažké vyrovnať sa s touto situáciou, ale museli sme riešiť druhú alternatívu. Ani tá nebola jednoducho priechodná. Obnova stavebného povolenia trvala vyše roka, a  tu sa už byrokracia niektorých úradov prejavila naplno. Ťažkým orieškom bola aj dohoda na technickom riešení, ale nakoniec sa majitelia dohodli na generálnej rekonštrukcii chaty od základov a nových nosných múrov, aby sa mohli naplno využiť moderné materiály a technológie a chata bola schopná čo najlepšie odolávať miestnym podmienkam a  poskytovať služby a  zázemie turistom a horolezcom na diametrálne vyššej úrovni. A zároveň s vyšším komfortom pre personál. Konečne sme ale riešili konkrétne veci k výstavbe. V júni 2009 bolo obnovené stavebné povolenie... V  decembri 2009 sa začalo verejné obstarávanie na dodávateľa stavby, ktorým sa stala firma Stavunion z Tatranskej Lomnice. Veľmi dôležitú leteckú dopravu materiálu zabezpečuje TECH-MONT Helicopter company Poprad. Všetko ide o  tatranské firmy znalé miestnych pomerov, ktoré majú veľké skúsenosti so stavebnými prácami v tomto náročnom prostredí, a čo je veľmi dôležité, každá z nich to berie aj ako prestížnu záležitosť podieľať sa na stavbe unikátnej najvyššie položenej chaty na Slovensku, kde otázka zisku nemá takú váhu, ako pri inom podnikaní. Ako bude vynovená Chata pod Rysmi vyzerať, možno vidieť na vizualizácii projektu, ale dnes už aj v  skutočnosti a  na pripojených fotografiách. Lavínam bude odolávať nábehovou časťou s  použitím železobetónových konštrukcií. Pôdorys sa o niečo zväčší aj pôdorysne, ale vnútorný priestor sa zväčší aj vďaka oveľa tenším obvodovým múrom, ktoré budú mať pritom lepšie izolačné vlastnosti. Oveľa vyšší komfort budú mať návštevníci aj personál. Podmienky sa nebudú pohybovať na hranici plnenia hygienických noriem, ako tomu bolo doteraz. Pribudne sušiareň a ošetrovňa, rovnako tzv. zimná miestnosť so samostatným vchodom, ktorá je štandardom všetkých alpských chát a slúži v čase núdze, keď nie je chata v plnej prevádzke. Jedným slovom povedané, toto riešenie bude po všetkých stránkach mnoho ráz lepšie, ako je súčasný stav. Minulý rok bolo v pláne postaviť hrubú stavbu a dostať ju pod strechu. Nepodarilo sa, lebo podmienky pod Rysmi sú veľmi ťažké a zložité a niektoré veci sa ani nedajú ovplyvniť. Stavebná sezóna je časovo z  hľadiska ochrany prírody obmedzená na 15. jún až 31. október, oveľa väčšie riziká predstavuje počasie. To nebolo veľmi dobré a  aj ďalšie komplikácie spôsobovali sklz oproti plánom. Zbúrala sa spodná časť chaty s jedálňou, zvyšok bol zázemím pre chatára, personál, stavbárov. To boli veľmi kruté podmienky. Na pár štvorcových metroch spávalo aj pätnásť ľudí, do toho stovky turistov, ktorým bolo treba poskytnúť aspoň základné občerstvenie. Do toho nečas, búrky, sneže-

nia, provizórne terasy. Druhú časť chaty sa postaviť nepodarilo, zimu musela stavba prečkať s  dočasným nábehovým štítom proti lavínam, čo bolo veľké riziko. Našťastie žiadna lavína nespadla, bolo málo snehu. Tohto roku sa stavia druhá, komplikovanejšia časť chaty. Začiatok leta bol znovu veľmi zlý pre nepriaznivé počasie. Chatu sme chceli kolaudovať koncom októbra, ale pre mnohé technické problémy, nedoriešené záležitosti okolo odpadov, nedostatok času, ale hlavne pre nedostatok financií, bolo definitívne rozhodnuté dokončiť Chatu pod Rysmi až v lete budúceho roku. Chýbajú financie na dokončenie Rozpočet generálnej rekonštrukcie Chaty pod Rysmi je 516 805 €, štátna dotácia z roku 2006 bola vo výške 254 365 €. V roku 2010 sa skončila prvá stavebná sezóna, výsledkom ktorej bola realizácia zhruba polovice stavby. Náklady na výstavbu už v  roku 2010 výrazne prekročili výšku štátnej dotácie a spoluvlastníci chaty, Klub slovenských turistov a  Slovenský horolezecký spolok JAMES, museli ďalšie finančné náklady vykryť zo svojich vlastných spolkových rezerv. Doterajšie náklady na výstavbu Chaty pod Rysmi v  roku 2010 boli 333 154,17 € v  týchto položkách: Územné a stavebné konanie v rokoch 2007 až 2009

1 287,91 €

Realizačný projekt stavby

2 171,00 €

Náklady na verejné obstarávanie dodávateľa stavby a leteckej dopravy

460,00 €

Stavebné práce STAVUNION-u a stavebný materiál

206 739,04 €

Letecká doprava TECH-MONT

119 207,30 €

Stavebný dozor

1 900,00 €

Nádrž na vodu

1 288,92 €

Inzercia a poďakovanie sponzorom stavebného materiálu v Športe

100,00 €

Po odrátaní štátnej dotácie museli spoluvlastníci už v roku 2010 uhradiť z vlastných zdrojov náklady vo výške 78 789,17 €, z toho 60 % KST 47 273,50 € a 40 % SHS JAMES 31 515,67 €. Tieto finančné náklady sú pre obidve športové organizácie hraničné. Na vykrytie zostávajúcich finančných nákladov na dokončenie výstavby Chaty pod Rysmi vo výške približne 183  650 €, by si spolumajitelia museli zobrať úver, čo však ohrozuje plnenie základných funkcií, ktoré tieto organizácie majú – starostlivosť o rozvoj svojich športových a  turistických aktivít, organizácia športových podujatí a štátnu reprezentáciu. Preto je finančná pomoc z rôznych zdrojov pri dokončení výstavby Chaty pod Rysmi pre obidve organizácie nevyhnutná. Najväčšiu pomoc sme doteraz dostali od firiem na zľavách a  daroch stavebného materiálu, kde je našim najväčším sponzorom Xella Slovensko, ktorá darovala murovací materiál Ytong v  hodnote približne pol milióna korún! Príjem z predaja mimoriadnych členských známok SHS JAMES za rok 2010 bol 5 457,00 € a dar Českého horolezeckého svazu zo zbierky spred

desiatich rokov 3  700 €. Veľká vďaka všetkým, ktorí sa do tejto pomoci zapojili. Doteraz sa medzi sponzorov výstavby zaradili tieto firmy a organizácie: Xella Slovensko s.r.o., Šaštín-Stráže, www.xella.sk, materiál Ytong, dar v hodnote 16 400 € Rheizink Sk s.r.o., Bratislava, www.rheizink.sk, krytina a fasáda, zľava v hodnote 7 750 € Schiedel Slovensko s.r.o., Trenčín, www.schiedel.sk, komín, zľava v hodnote 1 000 € EKOCLIM s.r.o., Poprad, www.ekoclim.sk, krov, zľava v hodnote 1 900 € AB TEAM s.r.o., Žiar nad Hronom, www.abteam.sk, okná, zľava v hodnote 7 750 € Stavunion s.r.o., Tatr. Lomnica, www.j-interier. sk, interiér chaty, zľava v hodnote 9 500 € WATTSUN s.r.o., Prostějov, dodávka fotovoltiky, zľava v hodnote 11 023 € Český horolezecký svaz, www.horosvaz.cz, finančný dar 3 700 € Mimoriadne členské známky SHS JAMES na podporu výstavby Chaty pod Rysmi V  lete 2010 tieto známky vytlačila zvolenská firma ŠVANDA DESIGN naozaj za sponzorskú minimálnu cenu. Známky v  hodnote 5, 10, 20 a 50 € je možné objednať mailom na sekretariáte SHS JAMES [email protected]. Po objednávke známky či známok vo zvolenej hodnote je potrebné finančnú sumu poukázať na účet spolku vo VÚB banke číslo účtu 6233112/0200, var. symbol 20102011, a po pripísaní sumy na účet budú známky zaslané poštou. Kluby si môžu známky objednať aj spoločne. Keď je to možné, prosíme aj menný zoznam darcov. Známky sa dajú priamo kúpiť na sekretariáte spolku a  na Chate pod Rysmi. Známky boli a budú k dispozícii aj na veľkých spolkových akciách, festivaloch a podobne. Priatelia z Českej republiky si môžu známky objednať aj na Českom horolezeckom zväze a sumu uhradiť na jeho účet, aby nemuseli robiť drahý bankový prevod na Slovensko. Informácie a presný postup nájdete na webe ČHS www.horosvaz.cz, priamy link http://www.horosvaz.cz/index.php?cmd= page&type=2&article=1292. Mnoho českých priateľov používa pri objednaní známok aj cestu zaslania finančného obnosu v dobre zalepenom doporučenom liste na adresu SHS JAMES, Junácka 6, 832 80 Bratislava, SR. V  tejto súvislosti by som sa rád obrátil na všetkých horolezcov, turistov a  návštevníkov Tatier z  Čiech a  Moravy, aby sa výraznejšie zapojili do pomoci Chaty pod Rysmi. Priznám sa, že pri mimoriadnych členských známkach som sa obával, ako nás českí priatelia zahanbia a ich pomoc bude oveľa väčšia ako na slovenskej strane. Nestalo sa tak a  cez ČHS sa zatiaľ realizovali mimoriadne známky len za niekoľko stoviek eur. Chata pod Rysmi je aj Vašou chatou, prespáva v nej viac českých ako slovenských horolezcov. Členovia ČHS majú nielen na Rysoch, ale na všetkých našich tatranských chatách zľavu na ubytovaní vo výške 50 % rovnako ako jamesáci. Tak verím, že aj tento článok bude podnetom pre tých, ktorí chcú pomôcť. Všetkým dopredu ďakujeme. text foto

Igor Koller archiv autora

45 45

9. ročník nabídne spoustu novinek, zajímavé filmy a atraktivní program 9. ročník Mezinárodního festivalu outdoorových filmů je největším soutěžním putovním filmovým festivalem outdoorových sportovních, dobrodružných, adrenalinových a cestopisných filmů ve svém žánru i rozsahu v České republice i ve světě. Organizátoři letošního ročníku přijali do soutěže 110 filmů ze 16 zemí světa. Diváci se mohou tedy těšit nejen na filmy, ale i bohatý doprovodný program ve 26 městech České republiky a letos nově také na Slovensku v termínu od 14. října do 3. prosince 2011.

Do letošního ročníku bylo celkem tedy přihlášeno 110 filmů, které porota vyhodnotila a ty z nich, jež nezapadly do dramaturgie festivalu, případně nesplnily jiná kritéria, vyřadila. V letošním roce přistoupila porota k hodnocení opět zodpovědněji, a tak do soutěže vstupuje devětapadesát filmových snímků. Oficiální zahájení festivalu proběhne 14. října v Ostravě a zakončení opět v Praze, v kině Lucerna 3. prosince, kam se může přijít podívat také veřejnost. Oba dva slavnostní večery moderuje Petr Horký a zúčastní se jich mnoho hostů sportovního a kulturního světa. Nejen slavnostní ceremoniály, ale také chystaný doprovodný program jistě zpestří festivalové dění. Vedle filmových projekcí, kterých je naplánováno asi 200, se uskuteční besedy významných osobností z outdoorového a cestovatelského světa. Za povšimnutí stojí beseda letošního čestného hosta, jachtaře a legendárního mořeplavce žijícího v USA Richarda Konkolského. Dalšími významnými osobnostmi, se kterými se mohou diváci v rámci festivalu setkat, budou horolezec Bernd Zangerl (Rakousko), Leopold Sulovský nebo loňský čestný host festivalu dr. Miloslav Stingl a další osobnosti. Festival také bude doplňovat řada fotografických výstav (například v Ostravě, Praze, Bílině či Zlíně). V posledně jmenovaném městě se uskuteční i fotosoutěž. 46

Festival budete moci zaznamenat také z médií. V letošním roce bude opět pokračovat několikadílný pořad o festivalu a outdooru s názvem Minuty dobrodružství na programu České televize ČT 4, od 8. října, vždy v sobotu od 22 hodin až do 3. 12. 2011. Letos poprvé bude slavnostní zahájení v Ostravě a neméně slavnostní zakončení v Praze vysíláno v přímém přenosu na TV Noe, televizi dobrých zpráv. Kompletní přehled míst konání, program a přehled filmů je dostupný na www.outdoorfilms.cz.

Obě fotografie jsou z filmu Le monde de Gaston Rébuffat foto: Sylvie Chappaz, SEVEN DOC

Lezení na Kubě – rok poté Pamatujete? Přesně před rokem měla Montana na zelené titulce vlasatého chlápka na nažloutlé skále. Hlavní článek čísla 5/10 byl tehdy o lezení na Kubě. Dokonce jsme potom nějaké výtisky na Kubu posílali, jako jakousi morální podporu místním hochům. Výtisky by jim však velmi pravděpodobně nedošly, proto jsme je doručili přes Kubánce žijící v USA. Velmi nám pomohl Armando Menocal, lezec provozující server cubaclimbing.com, který tímto můžeme doporučit jako zdroj informací pro ty, kteří se na Kubu za lezením chystají.

Menocal se narodil ve Spojených státech, ale své kořeny má na Kubě. A ne jen tak ledajaké – jeho prababička byla sestřenicí Maria Garcíi-Menocala, povstalce, který bojoval za osvobození Kuby od španělské nadvlády a jako prezident řídil Kubu od roku 1912 do roku 1921. V roce 1990 založil Armando Access Fund, lezeckou organizaci ve Spojených státech. Poté, v roce 2009, zahájil projekt Access Pan Am, iniciativu lezců, organizací a jejich mecenášů z velkých firem za účelem udržení otevřených lezeckých oblastí a  ochrany lezeckého prostředí po celé západní polokouli. Roku 2009 vydali Armando Menocal a Aníbal Fernández svého průvodce Cuba Climbing (quickdrawpublications.com).  Armando nám občas pošle nějaké své postřehy, zprávy či zážitky svých kamarádů. A někdy je to opravdu zajímavé čtení. Ostatně, posuďte sami. Text poslal do Montany cizinec, který se svým parťákem jezdívá lézt na Kubu. Jeho jméno opomeneme zveřejnit, aby totiž, až doputuje výtisk tohoto čísla na Kubu, neměl nikdo zbytečné problémy. Alpinistas „Armando, vyptával se tu po tobě nějaký chlápek z  havanské státní bezpečnosti.“ Do naší lezecké oblasti Viñales zavítal agent státní bezpečnosti a  ptal se, co dělám, s  kým se stýkám, co čtu, ba dokonce i co říkám na kubánskou vládu. Mí kubánští spolulezci tomu ale nepřikládali valný význam. Jeden mi řekl: „Tahle země není jednoduchá – musíš se zabývat takovými věcmi a přitom to jediné, co chceš, je, aby tě nechali lézt.“ Nemluvil přitom o mně, popisoval svou vlastní sklíčenost. O pár dní později jsme se vrátili do Havany, pět z nás jelo se svým obvyklým viñaleským řidičem Lugem

jeho malododávkou, která funguje jako oficiální taxík. Společně se mnou jeli čtyři další kubánští lezci. Naše pětice o jednu osobu překračovala limit pro množství cestujících v oficiálním taxi, a tak jsme jednoho z Kubánců, tmavého a štíhlého kluka s přiléhavým jménem Gato („Kočka”), schovali v útulném otvoru mezi stropem a masivní hromadou našich zavazadel a přikryli ho karimatkou. Nechtěli jsme na sebe upoutávat pozornost. Žádné oficiální pravidlo nezakazuje, aby spolu Kubánec s cizincem lezli nebo cestovali. Celých šest let jsem lezl převážně s  Kubánci. Přesto každého z  místních, kteří se mnou v taxíku jeli, varovali, že nemá lézt s cizinci. Pro mě tu byla další nepsaná zvyklost – tresty za porušení pravidel se vztahují jen na Kubánce, nikoli na cizince. Já jsem riskoval akorát to, že budu muset do Havany jet sám. Pro mé přátele to mohlo znamenat vyhození na krajnici – nebo taky vězení. Sotva jsme se vyštrachali na dálnici, narazili jsme na blokádu. Zamávali na nás. Policista otevřel zadní kufr a odtáhl podložku. Gato se chechtal, že ho chytili – dokud se na něj strážník neobořil: „Co je tady k smíchu?“ Pak obešel auto a pečlivě si nás přes okénka prohlížel. Vrátil se k našemu řidiči Lugovi a zeptal se ho: „Jsou tohle Kubánci s cizinci?“ Lugo odpověděl, že ano. „Co za zemi?“ zeptal se strážník. Lugo, snad aby ukázal, že jsme neškodní, odpověděl: „Oni jsou alpinistas.“ Strážník zaváhal, pak si Luga odtáhl k  předku auta. Naklonil se k němu a potichu se zeptal, „Co je to za zemi ta Alpinista?“ „Ne, ne – to je sport,“ vysvětlil mu Lugo. Strážníkovi se roztáhly koutky do lehkého úsměvu. Vrátil Lugovi papíry a  neznatelným mávnutím ruky nás vypravil. Když jsme poodjeli kus dál, povídá jeden z Kubánců: „Nikdo tady neví, co se smí a co ne. Přesně takhle dovedeš děcko k šílenství a takhle z lidí uděláš děcka.“ Jiný na to: „Tahle země je pro blázny.“

FOTOSOUTĚŽ

Příroda a lezení Od října můžete přihlašovat své fotky do 2. ročníku fotografické soutěže, kterou opět společně vyhlašují web Lezecká Revue a časopis Montana. Pro 2. ročník vyhlašujeme tyto základní kategorie:

Hory a příroda (krajiny, panoráma...) Lezení (člověk a hory, skály, bouldery...) Experimentální fotografie na lezecké téma (koláže, montáže) Ceny budou zveřejněny v průběhu soutěže.

Jak soutěžit Zaregistrujete se přes formulář na webu foto.lezeckarevue.cz, odkud bude možné zasílání soutěžních fotografií. Fotky posílejte ve velikosti do 5Mb. Ke každému tématu můžete vložit nanejvýš 3 fotografie. Hodnocení fotografií Odborná porota, jejímž předsedou je i ve 2. ročníku soutěže Pepe Piechowicz, vyhodnotí a zveřejní výsledky na webu LezeckaRevue.cz a v časopisu Montana po 30. 4. 2012. Vyhlášena bude nejzdařilejší fotografie v každé kategorii a bude také vybrána celková vítězná fotka. Navíc, na webu fotosoutěže bude možné hlasovat pro jednotlivé snímky. Soutěžící zasláním fotografíí do soutěže: 1. Uděluje souhlas se zpracováním zaslaných osobních údajů. 2. Prohlašuje, že je autorem zaslaných fotografií. 3. Poskytuje organizátorovi soutěže souhlas s publikováním svých fotografií v tiskové nebo elektronické podobě v rámci soutěže a při její propagaci v různých médiích. 4. Souhlasí s právem poroty přemístit snímek do jiné kategorie. 5. Je seznámen s tím, že organizátor soutěže si vyhrazuje právo změny pravidel a témat soutěže. Na výhru v soutěži není právní nárok.

Ilustrační foto: Gerhard Schaar

47

První highline ve Vysokých Tatrách Moje první cesta do Tater. Nikdy jsem v horách pořádně nebyl, tak doufám, že tenhle výlet dopadne dobře. Akci jsme naplánovali už někdy na jaře, se Somewhere Else Land (SWEL) týmem jsme měli v plánu napnout první highline ve Vysokých Tatrách.

Janek, Jordan, Faith i já máme s napínáním hajlajn relativně hodně zkušeností, ale tohle je přece jen něco trochu jiného. Ne taková pohodička jako na Drábkách nebo v Ostrově, kde je to do skal 10 minut. Janek pro tenhle projekt vybral parádní místo – neuvěřitelně exponovaný směr přesně na slovensko-polských hranicích, prostor mezi Zadním Mnichem a Cubrynou u polského plesa Mořské oko. Výchozí bod pro náš česko-polsko-americký tým byl v Zakopaném. Kromě Janka, Jordana a Faith tam na mě čekal ještě fotograf a  kameraman Wojtek, který měl celou akci dokumentovat. Po příjezdu do Polska mě přivítalo ne zrovna přátelsky naladěné počasí, déšť a teplota kolem 15 stupňů – prostě srpnová klasika. S týmem jsme nakoupili potřebné zásoby a večer doladili detaily pro následující dny. Ráno jsme vstávali brzy – ranní ptáče dál doskáče a my měli ten den v plánu doskákat až na vrchol Zadní-

48

Slackline je in. Vibram dokonce vyrábí boty uzpůsobené chůzi na tenkém popruhu (propagační materiál firmy Vibram)

ho Mnicha a vymyslet, jak to vlastně celé provedeme. Bohužel jsem po pár hodinách pohybu zjistil jednu, pro zbytek akce docela zásadní věc. Zánovní pohorky držely nohu parádně, ale nestihl jsem je před odjezdem dost prošlápnout, takže je jasné, že puchýře na sebe nenechaly dlouho

čekat a projekt rázem dostal úplně jiný šmrnc. Po ubytování v lezeckém kempu jsme rozdělili matroš a vyrazili na první seznámení s terénem. To víceméně spočívalo v tříapůlhodinové procházce s tisícimetrovým převýšením. V batohu plno železa pro kotvení a napínání hajlajny, spousta lan a lezeckýho vercajku. A k tomu paty, které při každém kroku prosí o slitování. Super zážitek. Jak jsme ale dorazili pod Zadního Mnicha a trochu si odpočinuli, všichni chytli druhý dech a pokračovali v plánu. Janek a Faith vylezli na Zadního Mnicha, já a Jordan jsme měli vylézt kus po stěně Cubryny. Já měl do té doby zkušenosti jenom s pískem a uzlama, tak jsem myslel na to, že snad ty friendy a vklíněnce budou taky držet. Opatrně prolézt krapet rozlámaným terénem, dobrat Jordana a můžem začít vymýšlet kotvení hajlajny. Šutrům na obhození smyčkama se moc věřit nedalo, ale naštěstí jsme našli pár dobrých nýtů v solidní skále a i Janek našel podobné místo na Mnichovi, téměř ve stejné úrovni. Takže to by bylo. Pověsit fixy, slanit, schovat cajky pro napínání a hurá zase dolů do kempu. Při večeři zjišťujeme, že druhý den se má zhoršit počasí. Dva z nás budou muset vstát nelidsky brzo (3:30 – děláš si srandu?), vyběhnout nahoru a napnout lajnu dřív, než přijde déšť. Janek si dobrovolně vytáhl jednoho „černýho Petra“ no a druhý zbyl hádejte na koho? Přece na mě. Wojtek se rozhodl, že půjde s námi, je to profesionál a bylo mu jasné, že tyhle záběry budou stát za to. Ráno to naštěstí není tak hrozné, jak jsem čekal, kafe mi docela pomáhá obživnout, takže směr Zadní Mnich a jedem. Po pár minutách začíná zlehka pršet a já váhám, jestli se mám vrátit pro lepší bundu. Puchýře ale tvrdí, že kroků bude i tak víc než dost, pokračujeme ve výšlapu. Deštík neustává, ale nahoře jsme stejně zpocený jak koně, takže je to skoro fuk. Špatné počasí nakonec přišlo mnohem dřív, než jsme čekali, teplota se srpnu jenom vysmála a vítr jí přitakával. Pět minut jümarování, dvacet minut pro obnovení krevního oběhu v  prstech. Ze slovenské strany se přes hřeben neustále valily mraky, Janka jsem na 25 metrů viděl leda jako siluetu, když stál na

vršku skály, ve stěně ani ťuk. Pak se déšť změnil v kroupy, no aspoň jsem věděl, že už víc nepromoknu. Po asi 3 hodinách poskakování a cumlání prstů bylo napnuto a zbývalo už jen lajnu přejít. V mlze a větru se nechodí úplně jednoduše a když k tomu přičtu ještě nevyspalost, únavu z napínání a zmrzlé nohy, tak se i z relativně krátké hajlajny stane slušná výzva. Oba jsme s Jankem ale přešli naše dílo na první pokus tam i zpět a  v  lehce abstraktním stavu mysli jsme si pogratulovali k úspěchu. Po chvíli dorazil i zbytek týmu, Jordan se pustil do zdolávání a  Faith nás mile překvapila sendvičem. Počasí ale nedávalo naději na zlepšení, tak jsme to zabalili. Lepší si odpočinout než plýtvat drahocennými silami. Pár piv a hurá na kutě, dospat deficit, snad se ráno probudíme do sluníčka. A taky že jo. Ráno po dešti ani památka, slunce, pár mráčků, budou parádní fotky. Já jsem chvilku váhal, jestli mám podstoupit to puchýřové martyrium ještě jednou, nakonec jsem se ale přece jen vykopal a v rekordním čase 55 minut vyběhl pod Mnicha. Všichni jsme lajnu přešli ještě jednou ve swami (smyčka kolem pasu místo sedáku), udělali pár záběrů a začali pomalu balit. Pořád byla docela zima a na piknik nebyl čas. Následující sestup k Mořskému oku jsem si skoro užil, to ale jen díky vědomí, že byl stoprocentně poslední. V kempu jsme naházeli věci do džípu správce, který nám tak ušetřil dalších 10 kilometrů pochodu zpátky do civilizace. Následovala jízda busem a jsme zase v Zakopaném. Suma sumárum – 5 lidí, 3 dny a  první highline ve Vysokých Tatrách (25 metrů délka, 40 m výška + 1.000 m expozice). Lajnu jsme pojmenovali „Ciubaka“ (něco mezi polskou čupagou a starwarsovskou čubakou). Pro mě osobně tahle akce znamenala hodně zkušeností a hlavně otevření nové sféry působnosti. Ještě před odjezdem z Polska jsme se domluvili na naší další highline akci, tentokrát v Řecku, v Meteoře, ale o tom zase někdy příště. Hajlajn hajl! text foto

Kwjet Jordan Tybon www.somewhereelseland.com

VÝSTUPY ROKU 2011 Jako každým rokem, tak i letos byly vyhlášeny nejlepší výstupy realizované v období od 1. 8. 2010 do 31. 7. 2011 členy ČHS. V každé z osmi kategorií byl vyhlášen za nejlepší nejvýše jeden výstup, v případě většího množství hodnotných nominací bylo některým uděleno čestné uznání. Vítězné výkony vybírali předsedové příslušných odborných komisí ČHS ve spolupráci se členy výkonného výboru ČHS. Obecně se opět potvrdil již delší roky pozorovaný ústup lezců z hor nejvyšších, na druhou stranu je Česká republika bez nadsázky velmocí na poli sportovních disciplín. Zásluhu na tom má zejména Adam Ondra, ale i trojice dívek Lucie Hrozová, Monika Kuhn-Gaberová a Edita Vopatová. Všechny jmenované lezkyně jsou mladice, které určitě ještě budou promlouvat do světového horolezeckého dění. Vyhlášení Výstupů roku proběhlo v závěrečný den Mezinárodního horolezeckého filmového festivalu v Teplicích nad Metují a zpestřeno bylo parádní přednáškou Lucie Hrozové o jejím výkonu v Diebshofenu i o širších souvislostech s ním spojených. Všem oceněným blahopřejeme a přejeme hodně úspěchů nejen při zdolávání dalších horolezeckých cílů. Za VV ČHS Petr Resch

OCENĚNÉ VÝSTUPY (autorem komentářů je Petr Resch) Kategorie 1 Velehory nad 6.000 m n.m. Ocenění nebylo uděleno. Kategorie 2 Velehory pod 6.000 m n.m. – mixový a ledovcový charakter Výstup roku: Dušan Janák, Pavel Vrtík, Tatranský double na Ganek První volné přelezení „Centrálního koutu“ na Galerii Ganku ve Vysokých Tatrách (8 UIAA, M8-, 9. – 11. 3. 2011) a výstup na Velký Ganek. „Stoupa“ s „Bačou“ strávili ve stěně celkem tři bivaky a volně přelezli legendární tatranský výstup, který není možná číselně nejobtížnější, ale lze jej bezesporu označit za jeden z nejvážnějších alpinistických výstupů ve Vysokých Tatrách. Kategorie 3 Velehory pod 6.000 m n.m. – skalní lezení a big wall Výstup roku: Adam Ondra, „Tough Enough“, Madagaskar První volný přelez, dvě varianty cesty (original 8c PP, 4. 10. 2010; 8b+ PP, 30. 9. 2010)

Monika Kuhn-Gaberová:

NEJLÍP SE CÍTÍM NA PÍSKU Podle průběžného pořadí 8a.nu za posledních 12 měsíců jsi aktuálně mezi boulderisty a  boulderistkami v  republice pátá. Jaký je to pocit? Pocit je to dobrý, ale v lezení mi nejde o to, kolikátá jsem, ale o radost, kterou z lezení mám. Soustavně se v  lezení zlepšuješ. Jaké máš další cíle? Určitě chci navštívit a  prozkoumat pro mě zatím neznámé lezecké oblasti. Který lezecký materiál je tvůj nejoblíbenější? Určitě moje domovina – tedy písek a Ostaš, Ádr, Teplice, Bor, Labák. Musím ale přiznat, že i  vápno je mi blízké. Škoda jen, že za ním musím do zahraničí. Kdo je pro tebe největším lezeckým vzorem? Můj brácha Ondra Mázl – pro jeho nadšení a poctivost (v lezení).

Čestné uznání: Edita Vopatová, „Ztracený sen“, Teplické skály Xb, RP, 25. 8. 2010

Mezi svými koníčky uvádíš taky snowboarding. Kde nejraději jezdíš? U nás v Herlikovicích. Ráda jezdím i na kole.

Kategorie 5 Skalní terény ostatní oblasti Výstup roku: Adam Ondra,„Planta de Shiva“, Španělsko, Oliana 9b, první přelez, 22. 4. 2011

Sponzoři? Saltic, Singing Rock, Tilak Zdraví Momo, Monča Kuhn-Gaberová

Z Adamovy pětice vylezených 9b za hodnocené období on sám označil tento výstup za nejobtížnější. Navíc první přelez. Čeho se ještě dočkáme? Kategorie 6 Bouldering Výstup roku: Petr Resch, „Knockin’ on heaven’s door“, Petrohrad První přelez, 8C (návrh), kámen Dědek, 15. 11. 2010 „Stařík“ se zatnul a vznikla krásná logická linie, za níž by konečně mohlo přijet i pár siláků ze světa. Co říci více? Snad jen ujištění, že na hodnocení Výstupů roku jsem se nepodílel. Čestné uznání: Monika Kuhn-Gaberová, „Dry county“, Děčínský Sněžník 8a, kámen Romantic Walls, 27. 4. 2011

Skoro by se chtělo říci, že Adam se cestou prošel. Minimálně vzhledem k úsilí, jaké museli vynaložit předchozí „přelezci“ jednotlivých délek. Lehčí variantu, kterou volně přelezl po jednotlivých délkách francouzský tým zvučných jmen, přelezl Adam Ondra během prvního dne ve stěně. Originální směr výstupu s délkou odhadovanou na 8c+ po odpočinku opět během jednoho dne. Nesnesitelná lehkost lezení, chtělo by se říci.

Kategorie 7 Mixy a ledy sportovního charakteru Výstup roku: Lucie Hrozová, „Law and Order“, Diebshofen M13+, 21. 3. 2011

Kategorie 4 Skalní terény pískovcové oblasti Výstup roku nebyl udělen.

Kategorie 8 Skialpinismus Ocenění nebylo uděleno.

Absolutní špička světového drytoolu. Přelez jedné z nejtěžších drytoolových cest na světě navozuje otázku, co dál. Prý cíle v Kanadě, tak se těšme na další rok.

49

N A P U LT E C H

MG PYTLÍK

DIRECTALPINE EIGER LADY

Originální ručně háčkované a šité pytlíky na magnézium od Coolichu. Vyrobené s láskou v České republice v limitované kolekci několika kusů. Šitý sáček na magnézium má zpevněné vyztužené hrdlo, vnitřek z kvalitního microfleecu a poutko na kartáček.

Oblíbené softshellové kalhoty, nově i v dámském provedení. Pohodlné, univerzálně použitelné při outdoorových aktivitách – trekingu, lyžování, skialpinismu... Odvětrávání v bocích, nohavice s protisněhovým límcem, všechny švy podlepené. Ideální v kombinaci s bundou Trango. Parametry membrány Dermizax EV TM: 20.000 mm H2O/16.000 g/m2/24 h.

Doporučená MOC: 490 Kč K dostání na: www.coolich.cz.

DIRECTALPINE BELAY Teplá izolační sportovní bunda s vynikající izolací Primaloft® Sport. Zabezpečí váš komfort a ochranu i v těch nejnáročnějších zimních podmínkách. Nízká váha, minimální objem, pro transport lze sbalit do vnitřní kapsy. Nově ramena chráněna membránovým materiálem (parametry 10/10), v límci integrovaná elastická kapuce (ideální pod helmu). Vhodná pro outdoor i každodenní nošení. Bundu Belay používají Horští vůdci ČR (ČAHV). Barvy: černá, modrá, zelená/modrá Střih: pánský

Barvy: černá, zelená/černá Střih: dámský Doporučená MOC: 6.490 Kč www.directalpine.cz

Barvy: černá, modrá, modrá/limet Střih: unisex Doporučená MOC: 6.390 Kč www.directalpine.cz

Doporučená MOC: 3.790 Kč www.directalpine.cz

GRIGRI 2 PETZL

VIPER HAMMER / ADZE BLACK DIAMOND

Nová, menší a lehčí verze nejznámější brzdy GriGri. Ideální pro sportovní lezení v tělocvičnách a na skalkách.

Cepín určený pro lezce, kteří potřebují lehký a technický cepín na horské lezení. Dostatečně velké otvory v hlavici i na konci násady pro vytvoření jištění pomocí sněhové kotvy. Doplňky pro vytvoření cepínu pro lezení bez poutek. Hrot: Laser Násada typu T Variabilita úchopu Použití: ledy, mixy, alpské lezení Materiál: hliník (rukojeť), ocel Délka: 50 cm Hmotnost: 625 g (s kladivem), 655 g (s lopatkou – adze) Doporučená MOC: 4.950 Kč www.hudy.cz

Hmotnost: 185 g Pro průměr lana: průměr lan 8,9 – 11 mm Barva: šedá, modrá, zlatá Doporučená MOC: 1.860 Kč www.hudy.cz

R.E.SET COMBI ROCK EMPIRE Expreska s kombinací drátěné a klasické karabiny s key lockem. Lehká a univerzální. Hmotnost: 94 g Délka expresky: 11 cm Šířka popruhu PA: 20 mm Nosnost expresky: 22 kN Nosnost karabin: 28/8/9 kN Doporučená MOC: 280 Kč www.hudy.cz

DIRECTALPINE GUIDE Velmi lehká, do detailu propracovaná, svrchní záložní bunda. Nově s celopropínacím zipem a kompletně vyrobená z 3vrstvého laminátu. Technický, skvěle padnoucí, střih. Vyvinuta ve spolupráci s profesionálními horskými vůdci. Guide je ideální odolná záložní bunda pro případ zhoršení počasí. Vaše jistota při horolezectví, skialpinismu, trekingu. Parametry membrány: 20.000 mm H2O/20.000 g/m2/24 h.

SALEWA SNĚŽNICE 999 Novinka! Díky odlehčené optimalizované karbonové konstrukci a kataforézní povrchové úpravě je tato sněžnice nejen extrémně účinná, nýbrž také téměř nezničitelná. Nově vyvinutý systém Auto Adaption Flap dává sněžnici extra vztlak, aniž by jí na druhé straně bral flexibilitu. auto adaptives flaps (flexibilní boční díly se přizpůsobí terénu) steel blade (ocelové hřebenové mačky) technologická nosnost: 40 – 120 kg barvy: stříbrná/šedá velikost: EU: 35 – 46,5 UK: 3 – 12 rozměry: 600 mm – 210 mm, 600 mm – 230 mm (roztažené bočnice) hmotnost: 979 g (!) x 2 Doporučená MOC: 4.990 Kč více na: www.salewa.cz

50

DIRECTALPINE SISSI

MERINO MOIRA

Dámské softshellové kalhoty vhodné do chladnějších podzimních a zimních dnů. Ideální pro nenáročné outdoorové aktivity a každodenní nošení. Perfektně padnoucí střih a pružné materiály zaručují vyšší pohyblivost a maximální komfort. Kolena a zadní díl doplněn membránou pro vyšší ochranu (parametry 10/10), ostatní díly kalhot bez membrány pro max. prodyšnost. Barevné provedení zipu umožňuje kombinovat kalhoty s violet produkty z dámské kolekce Directalpine.

Spojením přírodního vlákna z vlny MERINO a vlákna MOIRA vznikla řada nových pletenin, zařazených do kolekce MERINO MOIRA. Vyvinuli jsme proto oboulícní pleteninu, která dokáže prostřednictvím vláken MOIRA na rubní straně transportovat vlhkost do vnější strany tvořené nejjemnějšími vlákny MERINO SUPER FINE. Námi používaná vlna je ošetřena technologií SUPERWASH proti plstnatění. MERINO MOIRA je ideální pro aktivity expedičního typu, vícedenní výlety, pro sporty s vysokým rozdílem tepelných tělesných režimů nebo pro běžné nošení. Inovované střihy! Vlněná pletenina navíc zlepší tepelný komfort ramenou a doplňuje skvělé vlastnosti plyše. Triko MW/DRZ plyš / dámské triko / dlouhý rukáv / zip / vlněné vsadky vel.: S-XXL

Barvy: černá, černá/violet Střih: dámský Doporučená MOC: 2.590 Kč www.directalpine.cz

BOTY OMAHA/OMAHA GTX LADY Bavorský výrobce obuvi tradičně přichází s pohodlnými, lehkými a zároveň pevnými trekovými botami. Poslední novinkou je model Omaha. Kombinace relativně pevné vnitřní stélky s měkčí podrážkou přináší perfektní rovnováhu mezi ohebností a stabilitou. Již nemusíte váhat mezi pevnou nebo pohodlnou botou! K dostání s Gore-Texovou® membránou nebo v celokožené verzi. Samozřejmostí je i ženský model odpovídající jinému tvaru chodidel. Velikosti: 3,5–9 Doporučená prodejní cena: 179,95 € (může se lišit v jednotlivých zemích) Hmotnost: 670 g (vel. 7,5) GTX, kůže, Cordura® 660 g (vel. 7) celokožená varianta

DUCK

Doporučená MOC: 1.249 Kč

Nouzový blokant / polohovač od firmy KONG, který vyniká nízkou hmotností, výbornou manipulovatelností, univerzálností a šetrností k lanu. Snadná obsluha jednou rukou, fungování s popruhem (10 -15mm) a lany od 8-13mm, to jsou jen základní charakteristiky tohoto šikovného pomocníka pro výstup, polohování nebo sebejištění.

Více na: www.moira.cz

CE dle EN 567:97, váha 70 g. Doporučená MOC: 1.094 Kč

Více informací na: www.hanwag.de

FLAKE Jedinečný sedací úvazek pro skialpinismus, ledovcové túry a expediční horolezectví. T inovovaná spona Rock & Lock T jistící oko barevně odlišeno (pevnost 15 kN) T bederní pás a nohavičky vyrobeny z prodyšné PES látky s vysokou odolností proti oděru a absorpci vlhkosti T nová konstrukce nohaviček T metodický a identifikační štítek T 2 opletená materiálová poutka (pevnost 5 kg) T pevný můstek mezi nohavičkami Systém úvazku umožňuje oblékat úvazek rychle a bezpečně i s připnutými mačkami nebo lyžemi. Velikost: S, M/L, XL Hmotnost: 240 g (vel. M/L) (± 15 g) CE 1019 • EN 12277 • UIAA Doporučená MOC: 999 Kč Více najdeš na: www.singingrock.cz

SPACÍ PYTEL ARCTIC Špička mezi spacáky značky ALEXIKA pro extrémní účely. Náplň husí peří. Anatomická kapuce, kapsa pro polštářek, lem s vycpávkou pro větší pohodlí. Systém proti samovolnému otevření. Zip s fosforeskující bužírkou. Vnitřní kapsa pro uschování důležitých věcí, 360° límec pro dokonalou izolaci. Technologie komor, bránící vzniku chladných zón.

22. června roku 1930 se v Berganu narodil jeden z největších alpinistů dvacátého století Walter Bonatti. V pětadvaceti letech, během šesti dnů, od 17. do 22. srpna roku 1955, zrealizoval tento talentovaný horolezec sólo prvovýstup velmi náročnou linií v  jihozápadní stěně Aiguille du Dru. Cesta dala vzniknout názvu Bonattiho pilíř. V letech 1997, 2003 a 2005 se tato stěna otřásala v mohutných kamenných lavinách a Walter Bonatti při svých cestách za dobrodružstvím po celém světě mohl jen z dálky sledovat, jak postupně jeho cesta mizí. Naposledy se stěna otřásla hned třikrát o víkendu 10. a 11. září letošního roku. Druhé skalní řícení v neděli bylo zatím nejmohutnější. Nato, 13. září v noci, Walter Bonatti zemřel v jednaosmdesáti letech v Římě. Martin Stolárik

Teplota: Komfort: -15oC Extrém: -36oC Hmotnost: 2,3kg Doporučená MOC: 7.290 Kč Více na: www.alexika.cz

51

A JDI ... Tentokrát začneme slavnostně. Tramtadadááá!!! A  je to tady. Gerlinde Kaltenbrunner z  Rakouska to ve svých jednačtyřiceti letech dokázala a stala se první ženou na planetě, která se může pochlubit výstupem na všech 14 osmitisícových vrcholů, a to bez použití kyslíku. Tím pádem může pomyslnou korunku Himálaje nosit podstatně hrději, než její dvě předchůdkyně, a to Oh Eun-Sun z Jižní Koreje, jež byla vůbec první ženou, které se povedlo korunu Himálaje zkompletovat (ovšem byla tam nějaká ALE), a hned za ní krásná Baska Edurne Pasaban. Gerlinde završila své třináctileté snažení letos na K2, kdy na vrchol vystoupila spolu se svým manželem Ralfem Dujmovitsem. K2 leží v pákistánské části Karakoramu a další kopec, o kterém bude řeč, se nachází zase v indické části tohoto pohoří. Junai Kangri (6.017 m) byla donedávna jednou z mnoha nezlezených šestitisícovek. Pak do oblasti přišla šestičlenná španělská expedice pod vedením Jonase Crucesa s cílem vylézt novou cestu na sedmapůltisícový Mamostong Kangri, ovšem podmínky pod stěnou jim nedovolily nastoupit, a tak si jako náhradní cíl vybrali Junai. Tady pak v  západní stěně vylezli 750 m dlouhou cestu centrálním žlabem s výlezem na vrchol severní stěnou. Cestu v obtížnosti IV, AD+ pojmenovali „Sin premiso“. No a nejen Gerlinde jako představitelka něžného pohlaví se snaží v horách. Máme tady další ženské s nezanedbatelnými úspěchy. Nejprve ještě jednou Pákistán. Tady s  typicky ruskou zarputilostí působila čistě ženská rusko-ukrajinská expedice, ve složení Kopteva, Lasynska, Chibitok. Za cíl si holky nevybraly nic menšího než Great Trango Tower. V  severozápadní stěně vytvořily za 35 dní, kdy tvrdě pracovaly na výstupové linii, cestu v odhadované ruské obtížnosti 6B (reálně prý A3, F7b). Další tři dny pak ještě sestupovaly z  vrcholu. Tvrdé to ženy. Z  Pákistánu je to jen co by kamenem dohodil do Afghánistánu a v této ortodoxně muslimské zemi strávily léto sestry Pat Deavoll a Christine Byrch, pocházející z Nového Zélandu. V  provincii Váchán si vybraly kopec, na němž poprvé a také naposledy stál člověk v roce 1963 (byla to tehdy italská expedice). Koh-e-Baba-Tangi (6.515 m) se Novozélanďankám povedlo zdolat po pětidenním výstupu severozá-

52

padním hřebenem. Do základního tábora pak sestupovaly po původní výstupové trase Italů. Mezitím co holky škodily v muslimských zemích, vydala se trojice Slovinců Holc, Juvan a Kremser do komunistické Číny, aby okoukli šestitisícový Xuelian North-East na Tian Shanu. Celkem na kopci vytočili během 36 hodin a tří bivaků 2.800 metrů nové cesty „Arete of Trust“, z  toho 2.400 metrů v  náročném terénu ve stěně v  obtížnosti ED2, AI5, M5+ a zbytek po vrcholovém hřebeni. Sestup z vrcholu neprobádaného kopce jim zabral ještě další 2 dny ve velice špatném počasí. Cestu věnovali svému kamarádovi Andreji Magajnemu. Kromě tohoto prvovýstupu trio vylezlo v oblasti Xuelian ještě několik dosud nezlezených čtyřtisícovek. Už dlouho jsme neslyšeli o Denisi Urobkovi. Copak tenhle nezdolný Kazach asi dělá po úspěšném prvním zimním výstupu na osmu v Karakoramu? Nejprve se poctivě aklimatizoval na Khan-Tengri (6.995 m), kde na vrcholu strávil ne zrovna romantickou noc. Pak na Peak Prezhevalskego (6.240 m) spolu s Dedeshkem vylezl s třemi bivaky novou cestu za A2, F6b, M5 a svoje dosavadní počínání zakončil v Kyrgyzstánu společně se svým krajanem Durovem, v pohoří Kokshaal Too novou cestou „Dollar Rod“ na Pik Pobeda (7.439 m). Cestu ohodnotili prozaicky tím nejtěžším možným ruským stupněm 6B. A v Kyrgyzstánu ještě chvílí pobudeme. Do tohoto divokého pohoří se vydala taky sedmičlenná dánská expedice pod vedením pětačtyřicetiletého Carstena Cooper-Jensena. V  oblasti Djangart Region, do které se kvůli ušetření času dostali ruskou helikoptérou, uskutečnili celkem čtyři prvovýstupy na čtyři nezlezené vrcholy, které také pojmenovali. Dál tedy jen heslovitě o  jejich úspěších: Peak Alexandra (5.290 m) a cesta „Bivouac – French for Mistake“, Peak Pernille (5.190 m) a 700 metrů dlouhá cesta „Waiting for the Tide“. Na Peak Lea (4.950 m) vylezli linii v obtížnosti do M4 a 70° s  názvem „Mermaid“ a  poslední cestou byla „Russian Roulette“ na Peak Kathryna (4.885 m). Dalších možností k seberealizaci je v oblasti prý nepočítaně.

Tady Rusové Sergej a Andrej Nefedovi přelezli volně kombinaci cest Troschinenko z roku 1982 a Klenov z roku 1996 v severní stěně piku AkSu (5.217 m). Výslednou linii o délce 1.500 metrů pojmenovali „Transfering“ a odhadovaná obtížnost je někde kolem F7b. Letíme z daleké Asie na starý kontinent. Tady pokračuje ve svém projektu Exploring the Alps Hervé Barmasse. První cíl si splnil na jaře, sólo výstupem na Matterhorn. Jako druhý bod si vybral pilíř Mont Brouillard, v jižní stěně Mont Blancu. K prvovýstupu v levé části pilíře si přizval bratry Ikera a Eneko Pou a  společně vytvořili novou cestu „La Classica Moderna“ v duchu tradičních průkopnických výstupů jen s minimem nejnutnějšího vybavení. Během jednoho dne vylezli volně jedenáct délek v  obtížnosti až 6c, na vrchol Mont Blancu dorazili akorát o půlnoci, strávili tu noc a druhý den sestoupili do Chamonix. Za sebou měli celkový výstup s převýšením 3.300 metrů, z čehož 380 metrů bylo samotné skalní lezení. Barmesseho projekt si klade za cíl vylézt tři nové směry na nejvyšší vrcholy Alp, a to ve třech rozdílných stylech. Jen se můžeme dohadovat, kam povedou jeho další kroky.

Z Centrálních Alp se teď přesuneme do Dolomit. Tady se pěkný kousek povedl Italovi Simonu Gietlovi. Ten si ve skupině Sella na Piz Ciavazes během tří dnů připravil, samozřejmě odspodu, nový prvovýstup v tradicionalistickém stylu. Proč připravil? V 7b+ člověk už jen opravdu těžko zatluče skobu. Po této přípravě se pod stěnu vrátil a v jednom zátahu ji samozřejmě přelezl RP. Cesta „Das Privileg“ je buď pro ty, co mají hodně navrch nad 9-, nebo pro ty, co se nebojí hodit pořádnou držku do obyčejné skoby.

Není lama jako Lama. Uběhly jen dva měsíce od minulého čísla Montany a  už tady máme další smršť přelezů tohohle dvacetiletého napůl Nepálce a  napůl Tyrolana. Po svém předchozím tažení se zase vrátil na chatu Lavaredo, a  protože si uvědomil, že na Cimu Grande vlastně ještě nic nevylezl, tak se kouknul, kudy že to vede cesta „Camilotto-Pellisier“. Ona co do orientace to není nijak náročná cesta. Od spodu až nahoru k  Dibonově hraně je tu nasázena dlouhá řada starých skob ze sedmašedesátého a nové štandy od Mauro Bubu Bolea. Obtížnost nejtěžší délky je pak 8a+. Tak tohle si David dal na rozlez a na on-sight. Z Dolomit se přesunul letos už podruhé do Chamonix. Tady ho uchvátila cesta „American Beauty“, kterou kdysi viděl v  nějakém časopise. Druhá délka této cesty je fantastická spára na camalot 0.5, která snad v Evropě nemá obdoby. Třetí, klíčová délka za 8a+ se mu moc nepozdávala, o její obtížnosti pochybuje a myslí si, že je určitě lehčí. Ze Chamonix to není daleko do Grindelwaldu. Ano, tušíte správně. Je třeba přelézt taky nějakou dardu v severce Eigeru. David si vybral cestu „Paciencia“ z roku 2003 od dvojice Siegrist
Steck. Ti cestu poprvé přelezli volně až v roce 2008. Toto 900metrové 8a dosud nemělo další opakování a můžete hádat, kdo si ho připsal. O cestě pak David mluví jako o svém nejnáročnějším výstupu v Alpách i přesto, že nejtěžší délka je „jen“ 8a, přičemž délky za 7b a 7c se mu místy zdály těžší něž klíčové 8áčko...

A  co máme ještě víc na východ? Přece „Julky“. V  severní stěně Triglavu přelezl Tomaz Jakofcic spo-

U Davida Lamy jsme nakousli cestu „Camilitto-Pellisier“ v pravé části severní stěny Cimy Grande di Lava-

V  Centrálních Alpách nám vznikl další pěkný prvovýstup, a  to dokonce v  celkem lidové obtížnosti. Čtyřčlenný tým ve složení Comi, Maspes, Mogavero a Miotti okoukli nezlezený jihovýchodní zářez na předvrchol Monte Disgrazia a v nádherné kompaktní žule tady vylezli 800 metrů dlouhou „Via del 149°“ za VII-. Cesta je určena pro ty, kterým nevadí delší nástup a rádi utečou od davů, tlačících se na štandech v  klasických a  stále dokola opakovaných cestách.

A Kyrgyzstán ještě jednou, ovšem už ne sníh, led a mix, ale poctivý bigwall. A když bigwall, tak kde jinde v Kyrgyzstánu než v dolině Ak-Su.

M O N T A N A

J E

lu s Tinou Di Batista během dvou dnů a  několika předchozích příprav novou, 1.000 metrů dlouhou cestu „Ulina smer“. V linii, která má 25 délek, umístili pouhých 28 nýtů (z  toho 13 je na štandech) a  kromě toho v cestě zanechali ještě 25 skob. To vše v  obtížnosti IX. Jinak Tomaz Jakofcic není v  severce Triglavu žádným nováčkem. Tohle je už jeho čtvrtý prvovýstup v  této ne zrovna kompaktní stěně a  ani jeden z  předchozích prvovýstupů nešel obtížností pod VIII. Cestu věnoval své dceři k  jejím druhým narozeninám. Hodný tatínek. Kdo by se chtěl dozvědět o Jakofcicovi víc, vřele doporučuji jeho webové stránky. Na skalách leze 8b a s klienty chodí na Everest. A  mezitím zvládá po celém světě vše, co vás jen napadne.

N A

F A C E B O O K U

Z A J Í M AV É K N I H Y redo. No a s opakováním této cesty se roztrhl pytel. Kromě Davida si tuhle, v poslední době asi nejopakovanější těžkou vícedélku, střihl třeba horský vůdce a  člen lezecké skupiny Ragni di Lecco Matteo Piccard nebo univerzální německý lezec a  člen Salewa Alpine Xtrem týmu Michi Wohlleben. Cesta „Camilitto-Pellisier“ byla vylezena v  šedesátých letech, v  době direttissim bratry Minuzzovými. Cesta jim zabrala celkem deset dní a osm bivaků. Poprvé volně cestu přelezl Bubu v  roce 2003 a  navrhl obtížnost 8b. Postupem času se 8béčko srazilo na 8a+, přičemž tyhle obtíže čekají až v šesté délce s tím, že předchozích pět délek není o moc lehčích. Po dalších už výrazně lehčích pěti délkách pak cesta vylézá na východní hranu v cestě Dibona Kante a tou na vrchol. No a když už byla řeč o Matteo Piccardim, tak tenhle Ital si připsal letos ještě jedno zajímavé opakování. Je jím jedno z nejvýše na světe položených 8a. Cesta „Digital Crack“ vede tenkou spárou ve skalním bloku nacházejícím se na hraně Cosmique, východní hraně Aiguille du Midi ve výšce kolem 3.800 metrů. Údajně nejvýše položeným 8a na světě má pak být cesta„Women and Chalk“ na Shipton Spire od Mauro Bubu Bolea.

A to by bylo pro tentokrát vše. Nebo že by tu něco chybělo? No jo. Dave MacLeod. Není číslo, aby o něm nebyla zmínka. Tak teda nebudeme porušovat tradici. I když… Letošní léto tenhle sympaťák opustil svou ostrovní říši, ale místo aby zamířil někam za teplem, tak se vydal do Norska. Nalákán neúspěšným pokusem Hansjörg Auera a Much Mayra z loňského roku v cestě „Bongo Bar“, v  severní stěně věže Blamann, se vydal na sever, s cílem přelézt tuto čtyřsetmetrovou původně hákůvku volně. Několik dní se se svou přítelkyní věnovali čištění a zkoušení celé cesty. Pak přišel den D. Nebudu to příliš natahovat. Nastoupili a po pár hodinách měl Dave posekanou další těžce tradicionalistickou cestu. Jediný rozdíl je v tom, že obtížnost se neuvádí v té změti čísel a písmenek, jak jsou zvyklí v Británii, ale je to prostě jen francouzské 8a. No a protože byl Dave v Norsku na delší dobu, tak mezi čištěním cesty „Bongo Bar“ stihl navrtat ještě dvě sportovky v oblasti Tunga boulder. Jedno 8b/ b+ s názvem „Centre Court“ zvládl i přelézt, druhá cesta „Piercing“ teprve na přelez čeká. No a že prý to je něco kolem 8c, tak směle do toho. text Martin Stolárik Zdroje: www.lezeckarevue.cz, www.mountain.ru www.horyinfo.cz, www.lideahory.cz, www.lezec.cz www.bergsteigen.at, www.planetmountain.com www.ukclimbing.com, www.up-climbing.com

V Ý B E R TAT R A N S K ÝC H STIEN – HOROLEZECKÝ SPRIEVODCA V Y S O K É TAT R Y – V ÝC H O D N Á ČASŤ

Na www.horokupectvi.cz průvodce koupíte za 410 Kč, při platbě převodem je poštovné v ceně.

Marián Bobovčák, Marián Jacina

Milan Vranka Bylo 17. října 1988. Čtveřice špičkových slovenských horolezců, Dušan Becík, Peter Božík, Jaroslav Jaško a Jozef Just, vylezla alpským stylem jihozápadní stěnu Everestu až na Jižní vrchol. Jožo Just pak sólo vystoupil i na hlavní vrchol. Byl to světový výkon, něco jako tehdejší mezník himálajského horolezectví. Do základního tábora se však nikdo z nich nevrátil, zůstali nezvěstní. Autor po dvaceti letech od tragédie pročetl staré novinové články, expediční deníky, vyslechl nejen původní vysí-

Autoři i vydavatel dodrželi slovo – 2. díl horolezeckého průvodce po Vysokých Tatrách je na světě. Kniha je koncipována jako „výběr vý-

stupů“, takže tu nenajdete každou věžičku a  na ni vedoucí jednodélkovou diretissimu. Uvedené cesty však patří mezi ty nejhezčí v Tatrách. Průvodce obsahuje vrcholy v oblasti Velké Studené doliny, Malé Studené doliny, Skalnaté doliny, Doliny Zeleného plesa a oblasti Javorové doliny. Tedy část Tater, kde jsou ty pravé lahůdky všech stupňů obtížnosti. Každá oblast je znázorněna výřezem z  podrobné turistické mapy, přístup pod stěny je součástí popisů, stejně jako sestupy z  vrcholů. Výstupy jsou zakresleny v dokonalých barevných snímcích, u  většiny nechybí ani dostačující slovní popis. U  nových cest v  populárních stěnách jsou výstupy znázorněny přesnými schématy. Obsahově i graficky se jedná o velmi pěknou publikaci, kterou si Vysoké Tatry určitě zaslouží. Formát 23 x 16 cm, 242 stran, plnobarevný tisk na kvalitním papíru, laminovaná obálka, měkká vazba. Vydalo nakladatelství Litvor, s.r.o., Štrbské pleso v červenci 2011.

NEZVESTNÍ Z EVERESTU

lačkou relace, ale i ostatní účastníky tehdejší expedice a jejich kamarády. Vznikla tak nevšední kniha, která bez příkras a patosu popisuje jeden himálajský sen a jeho tragický konec. V závěru pak autor představuje každého z nezvěstných horolezců i očima nejbližších rodinných příslušníků, přátel a spolulezců. Autentické barevné expediční fotografie a snímky z  horolezeckého života účastníků řadí knihu k nejpoutavějším textům nejen o himálajském horolezectví. Formát 19,5 x 13,5 cm, 160 stran, řada černobílých a barevných fotografií. Vydalo nakladatelství Vranka Press v roce 2011. Knihu koupíte na www.horokupectvi.cz za 340 Kč. Při platbě převodem je poštovné v ceně.

53

P o d r o b n ý n á v o d n a ú h r a d u p ř e d p l a t n é h o n a j d e t e n a : w w w. m o n t a n a . c z / p r e d p l a t n e

POČASÍ Povídala paní v bufetu na hřišti („turek“ za 10 Kč – no neberte to!):

28. MHFF A letošní ročník? Za všechny ty roky má fesťák vypracovánu svou úroveň. Vždy se něco vylepšuje, ale základ zůstává. Stánky se zbožím za výjimečné ceny, hudebně-kulturní program na hřišti, filmy, vernisáž fotografií, program v parku, který pro zábavu všem každoročně provozují a vylepšují nadšenci z firem zabývajících se lezením. Letos přibyly další soutěže, z nichž diváky zaujal zejména skok do dálky, Festival je o setkávání lezců. Lezecke legendy Petr Prachtel a Bohouš Sýkora

Všechno je to tak nějak o tom strachu. Přece to ale se mnou ještě není tak zlý… Doplnit sbírku smyček o nějaké tenčí, ale tvrdé, kvůli snadnějšímu provlíkání. Potom bych měl kouknout do dílny a uříznout nějaký starý štětec. To jsem okoukal. „Zárohák“ zbavený svého konce, tedy vlastně pouze násada od štětce, je dostatečně dlouhá, zahnutá a navíc ještě mívá v rukojeti elegantní díru na smyčku. Oblíbený nástroj k umisťování smyček, šetrný ke skále. Víc už asi není co. Na písek asi nejde nijak natrénovat. To se lehce řekne… Ano, tento článek je věnovaný letošnímu teplickému fesťáku, jenom jsem si neodpustil lezecký úvod, když už je řeč o lezeckém festivalu.

Ležím doma na pohovce. Odřené koleno a loket pobolívají, o naražené ruce ani nemluvě. Navíc mě bolí hlava a v krku. Není mi moc do řeči. Takhle se nevrací domů někdo, kdo odjel za odpočinkem. Byť aktivním. Vlastně to není tak zlý. Hlava a krk jsou pouze následkem dehydratace kombinované s festivalovou nevyspalostí. Ruka je jen lehce naražená a odřeniny se za pár dní zahojí. Zavírám oči. Myslím na to, co udělat příště lépe. Nemohu si pomoci, ale v té jedinečné pískovcové směsi strachu a odhodlání u mě nepatrně častěji zvítězí to druhé. Bohužel to ale neznamená, že bych se za všechny ty roky lezení zrovna na písku nějak výrazně zlepšil. Solivé rajbasy, tupé spáry, tenké hodiny, které možná ještě vydrží, kruhy, co jdou někdy naštěstí nahodit smyčkou, strach zalezlý až pod kůží. „K…a vole, p..a vole, m…t vole!“ suché rty sprostě nadávají. Ani nevím, kde se ta mantra ve mně vzala, ale stojím metr pod kruhem a moc možností nemám. Za chvíli se mi jistič už nepokrytě směje. Z obou z nás to tak nějak spadlo. Zajímavý, že obvykle to nakonec dopadne dobře. Čistě statisticky jde jen o subjektivní pocit. Kolik historek z „metru pod kruhem“ jste slyšeli a kolik jich dopadlo vyloženě špatně? 54

„Vždycky, když je ten… ehm… festival, tak prší.“ Nejinak tomu bylo i letos. Horký pátek a stejné sobotní dopoledne vystřídalo odpolední ochlazení a déšť. Na rozdíl od let minulých byl tentokrát kdekdo přesně informován. Ve čtyři je tu bouřka. Windguru, Wetterzentrale, Aladin. Tady už končí legrace. Víceméně to trefili.

SETKÁNÍ Lidí přijelo podle mého názoru hodně. Lezci i lezci-kupci. Výhodou stáří (i toho subjektivně pociťovaného) je, že máte i staré známé. Ti se nezřídka vyskytují na stejných místech jako vy. Z tohoto pohledu je celý fesťák vlastně „jen“ určením místa a času. A dále už je to o náhodě, jestli se všichni potkáte, nebo ne.

„Načepujte mi ještě dvě piva pro kamarády“

FESŤÁK…

Kino bylo každý den nekompromisně plné

svým stylem „z palety na paletu“ simulující pískovcové přeskoky. Možná vám to tak nepřijde, ale já jednoznačně kladně hodnotím změnu formátu festivalového zpravodaje. Pěkný, obsáhlý a všeobsažný. Jedna verze na celý festival. Dřívější každodenní a každonoční martyrium ve snaze mít ráno hotové a v dostatečném počtu namnožené další číslo Zpravodaje totiž doslova deptalo všechny zúčastněné. A změna je to po všech stránkách rozhodně k lepšímu.

FILMY

Porota MHFF – Palo Pekarčík, Simona Bartošová a Steve Lichtag

Cena diváků – Tenkrát v ráji aneb Damals im paradies. David Svárovský

Kompletní výsledky najdete na stránkách www.horolezeckyfestival.cz, což můžete brát i jako pozvánku na příští ročník. Vítězný film minulého festivalu bývá zařazen do aktuálního programu. Osobně mi to nedá nevzpomenout

film Prorok (Prophet) o jednom yosemitském prvovýstupu s Leem Houldingem v hlavní roli. Velmi blízký svým přístupem, humorem, odzbrojujícím úsměvem, nepostradatelnou a zároveň tak trochu odstrčenou rolí v celém příběhu je mi Leův spolulezec, Jason Pickles. Leo: „Já tam v každém druhém kroku málem vypadl.“ Jason: „To mi nemusíš říkat, já tam v každém druhém kroku vypadl.“ O debatě k vydávání výkřiku doprovázeného náležitou mimikou v klíčovém místě délky ani nemluvě. Obrat „tichý sharmovský výkřik“ už se pomalu začíná zabydlovat ve slovníku mých zasvěcených známých.

PÍSEK Letos počasí lezení celkem přálo. Osobně jsem bohatší o dva zaslechnuté a nezapomenutelné obraty: „To byl boulder, že by se i Ondra pos…!“ A „kratce“ ostravsky pronesenou odpověď na poměrně hloupou, přesto velmi častou otázku: „Jak’s to tady lezl?“ „Šel jsem do rizika!“ Buď víte své, nebo ne. Tečka.

DANI ANDRADA Legenda. Lezení a nic než lezení. Bohužel uměl jen málokdo v sále španělsky, a tak jsme byli odkázáni na překlad. Myslím, že před domácím španělským publikem by ještě mnohem více vynikla Daniho uvolněnost a nadhled, hraničící s neskrývaným veselím. 55

Přednáška Dani Andrady Věšák – nekompromisní souboj

te spolu s jedním diskutujícím z poroty k Arco Rock Awards namítnout, co vlastně víme o cestách ve Španělsku a jestli to Daniho lezení není celé tak trochu jednostranné. Ale to, že je jedním z nejlepších a sympaťák k tomu, mu nemůže upřít snad nikdo. Malý příklad. Dani startoval na divokou kartu na festivalových boulderových závodech. Vrátil se z prvního chytu a požadoval jeho očištění, evidentně otálel s nástupem do boulderů, v klíčových místech si při statických fixech „máčoval“ ruce. Lapidárně shrnul počínání tohoto evidentně silného a vylezeného Španěla hlas vedle stojícího diváka: „Tak nevím, dělá si ten borec z toho prdel?“ Těžko říct, každopádně skončil třetí, diváci si užili show a vy ostatní zkuste zavzpomínat, jak často si některý z hostů festivalu jde zazávodit s ostatními.

ZÁVODY – ČP V BOULDERINGU Tím se dostáváme k závodům. Letos je pořadatelé rozdělili do dvou dnů a rozhodně to věci prospělo. Tradičně silnou diváckou kulisu ještě umocnil noční déšť vystřídaný postupným roztrháváním oblačnosti. Tedy příjemné počasí a mokré skály znemožňující jít za lezením. Faktem je, že zdejší závody připravují naprosto profesionálně. Více o nich se dozvíte v následujícím článku. text Tomáš Roubal foto Petr „Pepe“ Piechowicz

Drbnu do bráchy a nabízím sázku: „Uvidíš, že se ho při diskusi někdo zeptá na to, zda lezl, a jak se při tom cítil, na zdejším písku.“ Odmítá se vsadit. A je to tu! „…ještě jsem tady nikdy nelezl, snad zítra, popravdě, mám z těch uzlíků strach.“ Následuje další otázka: „Zeptejte se, prosím, jestli má na zítra nějaké spolulezce.“ Odpověď – nějaké kamarády ze Slovenska, ale jestli prý má tazatel zájem, může se přidat. „Já lezu tak šest plus.“ Publikum se směje. „Já zítra, po těch uzlíkách, nepolezu nic těžšího.“ Publikum řve smíchy. Dani dělá skutečně těžké cesty a celý jeho život je prostoupen skalním lezením. Podle svých slov je po pár dnech bez lezení celý nesvůj. Trénoval tak, že lezl bosky nebo poslepu. Ano, může56

Kdyby jsi měl tuhle lanovou hlavu, tak se ti to nestalo :)

Na vzpomíkové výstavě Zorky Prachtelové

T AT R Y

ŠIROKÁ VEŽA 2. 461 m J – STENA Rozložitý štít v  hlavnom hrebeni s troma rozbiehajúcimi sa hrebeňmi: na S sa hrebeň končí v Sedielku, na Z v Zbojníckom sedle a na JV vybieha hrebeňom, ktorý sa končí v Priečnom sedle, ktoré oddeľuje Malú Studenú dolinu od Veľkej Studenej doliny. Do Veľkej Studenej doliny spadá Široká veža svojou J stenou, vysokou asi 200 m. Pre svoju mimoriadne pevnú skalu je jednou z najvyhľadávanejších stien. Prístup: Od Zbojníckej chaty po žltej značke na Strelecké polia a z chodníka odbočíme pod J stenu (1,30 h). Od Téryho chaty po zelenej značke do dolinky pod Sedielkom na rázcestie a odtiaľ žltou značkou cez Priečne sedlo pod J stenu (1,30 h). Zostup: Z vrcholu smerom na V po JV hrebeni, potom žľabom vpravo od hrebeňa a  cez skalky a  stupne do Priečneho sedla. Odtiaľ doprava po žltej značke do Veľkej Studenej doliny k Zbojníckej chate (¾ h), alebo doľava nadol po reťaziach do Malej Studenej doliny k Téryho chate (¾ h).

1. RP: pravdepodobne Ecsédi István, Babasán Gábor – klas.7-, 6. 6. 1982 6. „Opavská cesta“ klas. VI-, A3, 9 h Bradáč – Hruška, 1. 10. 1977 2. výstup: P. Jackovič, J. Nemec, 15. 8. 1988, 6 h 7. „Neznesiteľná krehkosť bytia“ klas. VII+, A0 (RP 8/8+), 5,5 h J. Svrček – V. Jakubec, 15. 9. 2006, klas. VII+, A0, 6,5 h 1. RP: J. Svrček – V. Jakubec, 23. 9. 2006, klas. 8/8+, 5,5 h 2. RP: T. Vaverčák, M. Komora, 13. 10. 2006, klas. 8-, 3 h 8. „Všetko v poriadku“ klas. V, A0, (RP 6/7-), 4 h E. Baničová, I. Koller, 18. 9. 1974 2. výstup: L. Kořínek, V. Šimánek, M. Bakeš, 19. 7. 1975, 5 h 1. zimný výstup: Š. Kutil, S. Šilhán, 29. 2. 1976, 2,5 h pozn. pravdepodobne lezené už skôr – Tichým a M. Kalábem 9. „Motykova cesta“ klas. V, AP/ III/18, 3 h S. Motyka – J. Sawicki, 23. 7. 1932 2. výstup: Z. Kuleszyna, T. Pawlowski, 24. 9. 1936 1. zimný výstup: J. Sláma, B. Nejedlo, 22. 3. 1953 2. zimný výstup: J. Mašek, K. Skřipský, 2. 4. 1953

9a. „Priamejši variant“ klas. VI, AP/III/19 W. Konarzewski, A. Marusarz ml., S. Motyka – 22. 9. 1938 2. výstup: pravdepodobne Z. Czarniak, A. Nowacki – leto 1966

10. „Pánská jízda“ klas. VI, 3,5 h F. Došek, V. Komárek, L. Heger, V. Velebný, 11. 9. 1975 2. výstup: L. Neubaerová, J. Gurník – 10. 10. 1981

3. výstup: D. Pencaková, P. Zákutný – 12. 8. 1982 10a. „Variant - Zkratka duchů“ klas. VI K. Barth, V. Vladev, 15. 8. 1983, stredom platní piliera 11. „Pravým vhĺbením steny“ klas. IV-V, AP/III/21, 1,5 h F. Kele ml. – K. Pavlík, 22. 8. 1951 text a foto

Jozef Gurník

Prehľad výstupov: 1. „Maškov kút“ klas. VI, 4 h, AP/ III/20 O. Hucký, J. Mašek – 6. 8. 1945 2. K. Ambrozy, W. Wisniewski – 11. 8. 1975, klas. V+, 3½ h 3. „Čerešňový pilier“ klas. V, 3 h M. Vargová, K. Páleníček – 16. 6. 1972 2. výstup: M. Pelc, J. Stejskal – 18. 10. 1972 3. výstup: S. Drlík, P. Mačák, Gurtler – jar 1973 4. výstup: L. Benešová, V. Tatarka – 10. 9. 1973 1. zimný výstup: Čavan, Chovanec, P. Lamačka – 1. 2. 1974 4. „Klasická cesta“ klas. IV, 3 h, AP/ III/13, 14, 15, 16 W. Kulczynski, K. Piotrowski, J. Rotwand, M. Šwierz – 31. 8. 1912 1. zimný výstup: L. Hofírek, V. Šmída – 19. 2. 1954 2. zimný výstup: I. Gálfy, I. Urbanovič, L. Urbanovičová, J. Weincziller – 28. 4. 1958 5. T. Gross, L. Páleníček – 14. 9. 1968, klas. V+, A1, A2 (RP 7-), 5 h

57

ČESKÝ POHÁR V BOULDERINGU

Edita Vopatová, (4. místo)

Z ÁV O DY

TEPLICE NAD METUJÍ 2011 ské závodní pole má přitom opravdu vyrovnaný top five. Selekce nejlepších závodníků a  závodnic proběhla letos v  sobotní kvalifikaci: 8 nej-žen, 14 nej-mužů + VIP Dani Andrada. Nedělní finále přilákalo mnoho diváků, do toho speaker Váňa, DJs’group LážoPlážo, zajímavě postavené bouldery (od Toma Doubravského). Vše dohromady navodilo dosti bouřlivou atmosféru! Potlesk, údiv, povzbuzování, překvapení a  jiné emoce a  projevy diváků tlačily závodníky hore.

Krásná to podívaná na moření se osmi žen na strukturách, oblých chytech, škrabičkách, v  koutku… Právě kout rozhodl pořadí: 1. místo Nelly Kudrová, 2. místo Petra

Růžičková, 3. místo Věra Kostruhová. Nej-muži přijali mezi sebe exotického návštěvníka – Daniho Andradu. Jeden z nejlepších skalních lezců světa přilákal na finále

Nelly Kudrová, (1. místo)

Nabízí se otázka, zda jsou v dnešní době závody událostí spíše pro diváka, nebo pro závodníka. Cílem organizátorů tohoto klání bylo skloubit obojí – ale je vůbec možné dosáhnout v tomto rovnováhy, uspokojení všech zúčastněných? Pomyslná ručička na vahách letošního závodu se středu přiblížila. Závodní pole Českého poháru v  boulderingu je dlouhodobě zúženo na elitních třicet až padesát lidí, dřívější stovka závodníků je pryč. Ale spíše je to dobře, vše je nahrazeno kvalitou výkonů. Žen-

snad skoro celý festival. Naši závodníci ale nezůstali v pozadí, lezli bez chyb a mistra porazili, bravo! První místo získal Onřej Nevělík, 2. místo Jan Chvála a  3. místo Dani Andrada (české 3. místo obsadil Jakub Hlaváček). Mnoho detailů a  makrodetailů zapadlo do sebe a vrabci si štěbetali, že byli svědkem „nejlepšího závodu na fesťáku“. Ať je to už pravda, nebo ne, všechny účastníky hřeje na duši a velmi těší, že se závody povedly. Vložili do nich maximum energie. Překonat tento výkon v dalším ročníku bude těžké, ale ne nemožné. Na výše zmiňované rovnováze se podíleli všichni partneři závodu, který byl zaštítěn ČHS a  Mezinárodním horolezeckým filmovým festivalem, jako Pilka kameny, Yate, Ternua, Rockpoint, Megas, Hannah, Maštálko, Aix, Hudy sport, Big shock! Restday, Red point a Ubytování pod modříny. Za podporu všem děkujeme. Vězte, že popis atmosféry není nijak zkreslený (přívlastky skvělá, strhující, aplaudující jsou tu na místě)

58

Ondřej Nevělík, (1. místo)

– zde máte bohužel před sebou jen černobílá písmena – no energy, no emotion. Nezbývá proto, než vás srdečně jakožto organizátoři na další festivalový závod do Teplic pozvat.

text foto

Honza Zozulák a Michaela Panáčková Pepe Piechowicz

Dani Andrada, (3. místo)

Ondra Beneš

Věra Kostruhová, (3. místo)

Spiderman Ondra Mázl začíná fotografům fušovat do řemesla

59

SOUSTŘEDĚNÍ NA VYSOČINĚ ANEB LETNÍ VÝJEZD MLÁDEŽE Z ORLOVÉ A KARVINÉ „Já vám to, pane, povídám, na ranní vítr teď čekám, ať vypráví,“ tak začíná jedna písnička od Rangers. A vítr povídal. Jednoho rána, bylo to 14. srpna tohoto roku, se vypravili členové horolezeckého klubu mládeže z Orlové spolu s mládeží TJ Baník Karviná na Vysočinu, do malebné dědiny Blatiny, aby si užili lezení na letním soustředění. Pro některé členy klubu, kteří jeli poprvé bez rodičů, bylo soustředění

velkou neznámou. Naopak ti, kteří jezdí opakovaně, už vědí, do čeho jdou, a že co si navaří, tak to si i sní. A když potřebují radu, tak ji dostanou od dospělých. Hned po příjezdu jsme se ubytovali a seznámili s povinnostmi na soustředění. Po menším odpočinku si šli všichni prohlédnout  cvičné skály Drátníku. Zde se budou učit zakládat technické pomůcky při lezení, které se používají jenom v přírodě. Přes den probíhal lezecký výcvik na Drátníku, po příchodu na chalupu si každý připravil jídlo a po něm bylo povídání naplněné trochou teorie ze zdravovědy, místopisu, topografie a  uzlů. Nelezlo se jenom na Drátníku, ale zajelo se i na skalní útvar Pasecká skála. Tady se lezlo „o dušu a až do posledních sil“. V polovině soustředění byl oddychový den, kdy se uskutečnil tradiční orientační závod, při němž účastníci uplatnili již nabyté znalosti z teorie. Zlatý hřeb přišel odpoledne – lanovka. Tentokrát byla nejdelší v historii všech pořádaných soustředění, měřila 100 m. Vyzkoušeli ji všichni a náležitě si užívali jak dlouhý sjezd, tak i zpáteční výšlap. Večer následoval táborák s opékáním buřtů a stezka odvahy. Počasí nám přálo v mezích zákona. Všichni přežili soustředění bez úrazu, ale jednu velkou černou kaňku to mělo – sedm dní uběhlo jak velká voda a jelo se domů. text foto

Karel Návrat archiv autora

Zimní extrém v letních horách Letní Tatry patří mezi oblíbené horolezecké lokality. Právě tam se Michal vydal s  parťákem na prodloužený lezecký víkend. Výběr padl na štíty kolem „Brnčálky“. Když brzo ráno opouštěli chatu u  Zeleného plesa, netušili, že meteorology slíbená studená fronta dorazí o půlden dříve. Weberovka za VI na Malý Kežmarský štít byla na ten den jasná volba, prostě klasika. Začátek túry v pohodě, žádný problém s nástupem ani s orientací ve stěně, ale v poledne to přišlo! Nejdřív silný vítr a pak červencové sněžení s téměř nulovou viditelností. Prvolezec na půli cesty ke štandu. To co následovalo, bylo jak ze zlého snu. Výkřik a kolem Michala prolétá s rachotem temný stín. To prvolezec vypadává ze stěny s celým blokem skály… Michal naštěstí pozorně jistí a jeho pád zachycuje. Bohužel původně 60metrové dvojče končí 2 metry za kyblíkem. Padající blok lano přesekl jako gilotina. S  těmi pár metry co jim zbylo, se v tomhle počasí slanit nedá. Navíc oba jsou řádně potlučení. Zoufalý Michal volá mobilem o  pomoc. Kolem 16:00 hodiny se i  přes nepříznivé počasí rozjíždí akce Horské záchranné služby. Několikahodinový výstup záchranářů byl úspěšný a oba horolezce zanedlouho transportují z  nouzového štandu na malé římse do bezpečí. Jak uvedl velitel zásahu: „Mladíci perfektně zvládli situaci a nouzově zabivakovali ve štandu, jejich stav byl vzhledem k  objektivně náročným podmínkám velmi dobrý. Do stěny vyrazili připraveni a zhoršení počasí je nezaskočilo. Do batohu si kromě nutného vybavení vzali i záložní hardshellovou bundu GUIDE českého výrobce Directalpine. Jedinou slabinou ve výbavě tak byl mobilní telefon s vybitou baterií, takže záchranáři neměli poslední dvě hodiny s horolezci kontakt.“ Takovéto zprávy se šťastným koncem jsou pro vývojáře outdoorové firmy Directalpine rajskou hudbou. Všichni jsme zapálení bikeři, paraglidisté, horolezci, zkrátka aktivní lidé. Nové oblečení vyvíjíme vlastně sami pro sebe. Ve vývojové dílně zúročujeme své zkušenosti, aby dokonalejší střihy a jednotlivé detaily tvořili kvalitní celek, který majiteli poslouží a na horách třeba i zachrání život. Velký důraz klademe na výběr materiálů. Všechno se pečlivě testuje v  laboratorních i  reálných podmínkách. Úzce spolupracu(placená inzerce)

60

jeme s  vědci i  studenty z  Fakulty textilní Technické univerzity v  Liberci. Cílem je co nejvyšší kvalita při odpovídající ceně. Jsou to pro zákazníka neviditelné rozdíly, které Direct Alpine staví v kvalitě mezi špičkové značky. Z  technologických a  kapacitních důvodů realizujeme část naší výroby i  v  zahraničí. Našimi hlavními dodavateli jsou výhradně specializované, technologicky orientované firmy s  vlastním vývojem na nejvyšší úrovni. Naši dodavatelé z Japonska, Koreje a Vietnamu v  současnosti představují technologickou a  inovativní špičku v textilním průmyslu. Díky nim disponujeme nejmodernějšími zařízeními, potřebnými pro ultrazvukové spojování, laserové tvarování střihových dílů, laminování textilií, welding atd. Jde o  výrobu na velmi vysoké úrovni, zajišťující maximální kvalitu, rychlost a preciznost zpracování. Většina oblečení značky Directalpine je ale vyráběna stále v šicích dílnách v České republice a na Slovensku. Každý z našich provozů se specializuje na určitý druh oblečení, v jehož výrobě vyniká a na který má zvlášť vyškolené pracovníky. Naše výroba v  České a  Slovenské republice podporuje místní ekonomiku a  zaměstnanost. Zadáváme práci desítkám zkušených švadlen u nás na Liberecku i v dalších regionech. I  za ně Vám velmi děkujeme za přízeň a nákup produktů značky Directalpine. Také nové zimní kolekci, která nyní přichází do obchodů, jsme všichni věnovali maximální pozornost jak ve vývoji, tak ve výrobě. Věříme, že oblečení Directalpine bude i nadále přispívat k vaší spokojenosti při oblíbených outdoorových aktivitách i  vysněných výpravách za dobrodružstvím.

Jak jsme se loučili s Ivanem Gálfym...

Po několik let trvajícím zhoubném onemocnění to bylo s Ivanem už špatné. V minulých letech organizovával v Tatrách střetnutí účastníků svých expedic. Asi se chtěl ještě se svými kamarády vidět. Ani nevím, kdo k tomu dal letos podnět, ale je úžasné, že díky třem organizátorům došlo k našemu poslednímu setkání. Vymysleli to tak, že se bude oslavovat 40. výročí vylezení Nanga Parbat. To výročí sice vycházelo až za měsíc, ale oni svolali ty, které měl Ivan rád, na 17. 6. 2011 do Smokovce. Miki Kosmák dal k dispozici svůj krásný penzion „V ihličí“ v Dolním Smokovci, kde jsme se sešli. Druhý den ráno jsme jeli na symbolický cintorín položit věnec. Potom jsme se v hotelu na Popradském plesu sešli i s chlapama z Tanapu a horské služby, smutně probrali zdravotní stav Ivana a vzpomněli jeho zásluh. Nostalgicky jsme vzpomenuli na společný stát, na mnohaleté Gálfyho prezidentování Československému horolezeckému svazu a jeho umění získat peníze a povolení na expedice Nanga Parbat, Makalu, Janu, Lhotse Shar a Everest. Bylo to smutné a měli jsme slzy v očích. Domluvili jsme se, že u Mikiho v penzionu předvedeme Ivanovi veselou společnost starých kamarádů, kteří vzpo-

mínají na všechny ty události a dobrodružství z expedic. Když odpoledne Robert přivezl otce k Mikimu, posadili jsme ho do křesla uprostřed společenské místnosti a střídali se u něho se svými vzpomínkami na společné zážitky. Mezitím se na plátně promítaly diapozitivy a úryvky filmů a dokumentů z různých jeho expedic, které navozovaly hovory, jež jsme s Ivanem vedli. Byl středem celého setkání, jiné hovory než s ním a o něm nebyly. Vydržel to asi hodinu, byl dušný, cyanotický, ale veselý, statečný, udržel se optimistický. Za celou dobu jeho pobytu mezi námi nepadlo slovo o smrti, umírání. Choval se statečně, smál se, měl evidentně radost. Když ho Robo odvezl domů pod kyslík, byli jsme na dně. Bylo nás tam Čechů několik, Honza Červinka, Vlastík Šmída, Joska Rakoncaj, Polda Páleniček. Chci touto cestou ještě jednou poděkovat těm třem, kteří tuto rozlučku zorganizovali: Michalu Orolínovi, Gejzovi Haakovi a Miki Kosmákovi. Byl to opravdu silný zážitek. Myslím, že mnohý z nás by si takto představoval rozloučení s životem. Ivan zemřel 19. 7. 2011. Pohřeb nebyl, o to víc vynikne naše úžasná rozlúčka, kterou jste, chlapi, zařídili dokonale. Leoš Chládek

Trenčín opäť ožije horami Ivan Fiala bude hlavným ťahákom festivalu dobrodružných filmov v Trenčíne. Okrem neho prijali svoju účasť poľskí horolezci Eliza Kubarska a David Kaszilowski a pred týždňom prisľúbil svoju účasť na podujatí i legendárny chatár spod Rysov Viktor Beránek. Organizátori podujatia zaručujú návštevníkom kvalitný program. V dňoch 10.–12. novembra sa bude konať festival HoryZonty v Trenčíne už šiestykrát. Myšlienka priblížiť hory a športy v prírode v dnešnom uponáhľanom svete sa organizátorom podarila hneď v začiatkoch, kedy sa ukázalo, že na západnom Slovensku, len kúsok od českých hraníc, bol už dlhší hlad po takomto type podujatia. „Na prednášky horolezcov Zoltána Demjána, Piotra Pustelníka a Petra Hámora, manželov Grmošekovcov, lyžiara Robina Kalety, vodákov Petra Kašpara a Honzy Láska a nestora československého horolezectva Ivana Gálfyho bola šesťstomiestna sála vždy zaplnená do posledného miesta. Divákov zaujali i workshopy fotografa Pepeho Piechowicza či entomofágičky Márie Borkovcovej, ktorá priamo na pódiu ukázala prípravu jedál z hmyzu,“ spomína na predchádzajúce ročníky riaditeľka podujatia Mária Dutková. Pätnásť hodín horských filmov Hlavný program festivalu tvoria každoročne profesionálne filmy z horského prostredia. Pre horolezcov bude lákadlom dokument o preleze Lea Houldinga cesty „The Prophet“ na El Capitána. Voľným výstupom zavŕšil anglický lezec svoj desaťročný projekt. Podľa jeho slov to bol absolútne najťažší projekt, na ktorom v živote pracoval. Lezecky atraktívny je i snímok Vladimira Celliera a Juliena Nadirasa„Tuzgle“. Zaznamenáva cesty švajčiarskej lezkyne Niny Caprez, ktorá v spoločnosti deviatich francúzskych lezcov objavuje nové lezecké oblasti v Argentíne. Z viacerých kvalitných dokumentov si netreba nechať ujsť deväťdesiatminútový film štvorice českých dobrodruhov „Trabantom napříč Afrikou“. Popri dokumentoch od profesionálnych autorov zaraďujú organizátori do harmonogramu aj filmy od amatérov, čím chcú dať vytvoriť i amatérskym autorom priestor na dôstojnú prezentáciu ich diel. Amatérski filmári sa zároveň uchádzajú o cenu za najlepší neprofesionálny film. Uzávierka súťažných filmov pre tento rok je ukončená, do 20. októbra však pokračuje súťaž pre fotografov, ktorí majú možnosť prihlásiť svoje snímky do fotosúťaže. Nosenie pivného suda K sprievodným podujatiam patrí po prvýkrát cykloworkshop. Keďže ide o dvojdňové interaktívne podujatie s prespaním v horách, jeho termín je už dva týždne pred festivalom: od 28. do 30. októbra. Počas dvojdňového výjazdu do poľských Bezkydoch priblíži skúsený inštruktor Pavel „Klokan“ Chrenčík účastníkom základy práce s mapou, plánovania trás v digitálnej mape s využitím GPS prijímača a zásady zbalenia sa na dvojdňový Enduro pojazd. Všetky informácie o workshope, ako i o ďalších sprievodných podujatiach nájdete na internetovej stránke festivalu. Toho roku nebude chýbať ani súťaž v nosení 50litrového pivného suda na nosičskej krošni po hradných schodoch, beh cez lesopark Brezina a príde aj známy musher Daniel Filo, ktorý prevezie festivalových návštevníkov na svojom záprahu po historickom centre mesta.

Vynikajúci hostia Čestným hosťom festivalu bude Ivan Fiala. Jeden z dvojice Slovákov, ktorí debutovali na vrchole prvej československej osemtisícovky. Jeho prednáška bude zameraná na zlatú éru československého horolezectva. Ďalším hosťom bude snáď najznámejší tatranský chatár Viktor Beránek. Vo svojom pásme premietne návštevníkom film o nosičoch a porozpráva o úskaliach i radostiach novej chaty, ktorá by mala byť v tomto roku slávnostne kolaudovaná. Divácky atraktívna bude každopádne i dvojica Poliakov Eliza Kubarska a David Kaszilowski. O svojom príbehu „Čo sa stalo na ostrove Pam“, za ktorý získali cenu Grand Pri na festivale v Teplicích nad Metují a nedávno prevzali za tento príbeh špeciálnu cenu na podobnom festivale v rakúskom St. Antone, sa predstavia trenčianskemu publiku vo večernom programe v sobotu 12. novembra. Ak máte záujem súťažiť o dve vstupenky na sobotný program, stačí, ak do konca októbra zašlete správnu odpoveď na otázku, kto bol druhým horolezcom, ktorý spolu s Ivanom Fialom na prvej československej osemtisícovke stál. Správne odpovede zasielajte E-mailom na adresu [email protected]. Meno výhercu bude od prvého novembra zverejnené na internetovej stránke www.horyzonty.sk. Vstupenky si bude môcť vyzdvihnúť v pokladni na mieste podujatia. text

Barbora Prekopová

Jedným z obľúbených podujatí na HoryZontoch je nosenie pivného suda po hradných schodoch

V Trenčíne bol už dlhšietrvajúci hlad po podobnom type podujatia

61

Prˇedplatné Montany T 400 Kč za šest po sobě jdoucích oucích čísel = ročník / vychází 6 x ročně place(o vašem posledním předplaceném čísle jste informovánii na štítku s  adresou na doručené Montaně) T  Předplatným ušetříte za jeden výtisk (oproti kupování jednotlivých čísel) T  Předplatným získáte i přístup do zvláštní sekce našich webových stránek (zde je možné si stahovat PDF starších Montan s menším zpožděním, než mají ostatní návštěvníci webu, libovolně měnit online adresu dodání atd.) Další výhoda předplatného: Prvních 100 abonentů, kteří uhradí předplatné, jak noví, tak i ti stávající, dostane dárek! Abychom zajistili všem stejné podmínky (100 abonentů si může předplatit rychleji než dojde Montana do všech koutů naší vlasti), budeme počítat prvních 100 abonentů

od pátku 15. 10. t.r. Rozhodující je datum příchozí platby či poštovní razítko na poukázce. A  o  jaký dárek jde? Praktický pytlík na lezečky od firmy Restday. Při předplácení jde o to poslat na redakční účet (č.ú: 169897423 / 0600) částku 400 Kč tak, aby bylo možné identifikovat plátce. K tomu slouží jedinečný variabilní symbol, který najdete na štítku s adresou na obalu zaslané Montany.

Pro nové abonenty – předplatitele! Otevřete si tuto naši www stránw.m ku: http://w w w.montana.cz/ predplatne.php a klik a klikněte na „zřídit předplatné online o zde“ –

v  zelenošedém rámečku. Otevře se vám formulář, který vyplníte. Poté vám e-mailem dojdou potřebné informace k úhradě předplatného včetně vašeho variabilního symbolu. Variabilní symbol si také můžete nechat přidělit v redakci (provoz@ montana.cz). Platit můžete bankovním převodem, poštovní poukázkou typu C nebo poštovní poukázkou typu A.

Pre našich slovenských čitateľov Predajná cena Montany je vyššia než v ČR, pretože časopisy idú cez dve distribučné spoločnosti. Nech už si o  tom čokoľvek myslíme, nemôžeme s tým nič robiť. Iba pokiaľ Montanu zakúpite u nás, môžeme garantovať rovnaké podmienky, ako pre českých čitateľov. Preto je najvýhodnejšie si Montanu predplatiť – 16,9 € (6 čísel). Číslo nášho účtu pre predplatné na Slovensku je: 3002 850 301/3100 – Volksbank V  prípade, že ste sa pre predplatné rozhodli, môžete poslať peniaze na účet. V tom prípade pošlite na: [email protected] adresu pre dodanie časopisu a informujte sa na variabilný symbol platby. Po zaregistrovaní vašej platby môžete využívať všetky výhody určené pre predplatiteľov. Vďaka, Montana www.montana.cz

+ODYQtSDUWQHőL

üHVNëKRUROH]HFNëVYD]

‡ ‡ ‡ ‡ ‡ ‡ ‡

~GUæEDVNDODMLäWĚQt RFKUDQDSőtURG\ PHWRGLND DOSLQLVPXV OH]HFNp]iYRG\ VSRUWRYQtOH]HQt VNLDOSLQLVPXV«

+ODYQtPHGLiOQtSDUWQHU

Å.G\æVHQDYäHGtYiP]RGVWXSX OHW XYĚGRPXML VL æH OH]HQt QH E\OR WR MHGLQp ýtP QiV VNiO\ SőL WDKRYDO\ 'DOHNR VLOQĚML QD QiV SţVRELOD SőiWHOVNi SRXWD NWHUi

ZZZOH]HFF]

0HGLiOQtSDUWQHőL

VH XWYiőHOD SőL VSROHýQëFK YëVWX SHFK D ]HMPpQD ]D NRX]HOQëFK YHýHUţ SRG SőHYLVORX VWĚQRX´

ZZZKRU\LQIRF]

5DGRYDQ.XFKDőYHONëFKVWĚQ 62

ZZZYHOHKRU\F]

SPOT

Batohy Black Diamond ACTIVE FORM DESIGN Neomezená volnost pohybu, individuálně přizpůsobený tvar a moderní funkční rysy. Toto jsou vlastnosti vyzdvihující novou kolekci batohů Black Diamond nad ostatní. S bederními pásy a ramenními popruhy, které se přizpůsobí vašemu pohybu, jsou tyto moderní batohy skvělé pro jakékoli putování, jedno- či vícedenní túry, rychlý útok na vrchol či dobrodružné toulky v přírodě. Po 50 letech zkušeností s vývojem batohů jsme navrhli kolekci pro sportovní i klasické lezce, na trekking a jednodenní túry s použitím unikátního Active Form Design™. Tuto konstrukci přitom necharakterizuje pouze jeden hlavní znak nebo technologie, nýbrž pro ni jsou typické tři důležité komponenty batohu: Nosný systém – Technologie Active Frame Konstrukce a vlastnosti – Efektní design Tvar – Ergonomický tvar pro každou postavu Obsažná myšlenka Active Form Designu nás dovedla k nové kolekci batohů charakteristické jedinečným pohodlím při nošení a neomezenou volností pohybu. ACTIVE FRAME TECHNOLOGY Mnozí výrobci se již o něco podobného pokoušeli, avšak ztroskotali. Black Diamond nyní designem své nové kolekce batohů, umožňujícím opravdovou a unikátní volnost pohybu, udává všem nový směr. Nosné konstrukce reACTIV™ a ergoACTIV™, přihlášené k patentovému řízení, jsou jednoduché a elegantní systémy, umožňující pohyb bez námahy v trojrozměrném prostoru. Tato nepřekonatelná volnost je dosažena souhrou pohyblivých ramenních popruhů a jedním ze dvou systémů zavěšení bederního pásu. Lehká, adaptabilní aluminiová kostra pak celou sadu Active Frame Technology™ doplňuje.

Vydejte se cestou – necestou. Nová čelovka SPOT Black Diamond™ se 75 lumeny je ideální pro všechna tvoje dobrodružství.

75 lumenů DoublePower a SinglePower bílé LED diody SinglePower červené LED diody Funkce stmívání Hmotnost 90g 6 režimů včetně červeného světla pro noční vidění Zámek proti samovolnému zapnutí Indikátor stavu baterií

EFEKTNÍ DESIGN Vše, úložnými prostory počínaje a poutky na cepíny konče, je dobře promyšleno. Tímto způsobem vznikla kolekce batohů, která splní nároky každého sportovněji založeného lezce. Čisté linie, uživatelsky příjemné vlastnosti a vysoce kvalitní materiály jsou dokladem toho, že cesta k návrhu našich batohů je procesem důkladného a promyšleného zvažování těch nejlepších možných variant. CHARAKTERISTICKÉ ZNAKY BATOHŮ Black Diamond A. reACTIV™ bederní pás Měkký, elastický bederní pás pro malé zátěže. Díky konstrukci s pohyblivým příčným spojením se bederní pás přizpůsobí pohybům těla uživatele. Zvláštní ergonomie a tvar pásu pro muže a ženy umožní optimální komfort nošení. B. ergoACTIV™ bederní pás Podpůrný bederní pás uchycený na 3D kulovém kloubu se přizpůsobí pohybům těla a je určen pro vícedenní túry s velkou zátěží. Zvláštní ergonomie a tvar pásu pro muže a ženy umožní i zde optimální komfort nošení. C. SwingArm™ ramenní popruhy Pohyblivé ramenní popruhy v ergonomickém provedení zvlášť pro muže a ženy jsou na dně batohu vzájemně propojeny lankem vedeným kanálem za nízkého tření obou materiálů. D. V-Lite™ kostra batohu Lehká kostra batohu ze 4 mm silného aluminia 6061 se svým tvarem přizpůsobí anatomii zad uživatele a propůjčí celému nosnému systému lepší flexibilitu. E. V-Motion™ kostra batohu Kostra ze 6 mm aluminia, jejíž tvar je konstruován tak, že se přizpůsobí zádům uživatele, propůjčuje nosnému systému stabilitu a přenáší maximum zátěže na bederní pás. F. OpenAir™ zádový systém Provětrávaný zádový systém s měkkou, dýchající 3D síťovinou na bederním pásu a ramenních popruzích. G. Strečové kapsy ze síťového materiálu po stranách a vpředu Jednoduché, zvláště elastické přední kapsy těsně přiléhají na tělo batohu a slouží jako kompresní prvky. H. Bederní pás s kapsou na cennosti Uzavíratelná kapsa válcovitého tvaru umístěná na bederním pásu. I. Upínací poutka na trekingové hole a cepíny Poutka na trekingové hole a cepíny nebo odepínatelná poutka na připevnění ostatního vybavení. Novinky ze světa matroše a outdoor vybavení vám přináší . Chcete vědět víc? Pište na: [email protected]

Cena: 1 090 Kč www.hudy.cz

V síti prodejen

placená inzerce

63

H O V O RY Z   M O N TA N Y

Už máte Alpenverein? Právě teď je nejvhodnější doba si členství za-

„Titulka hezká.“ „Taková umělecká. Mně se líbí. Otázka, jestli neměla být dravější, aby vynikla ve srovnání s jinými časopisy.“ „Kdo chce, ten si nás najde,“…spokojené pobrukování šéfredaktora srkajícího kávu a účetního zahaleného do cigaretového dýmu.

řídit, neboť všechny výhody včetně pojištění léčebných výloh můžete využívat až do konce ledna 2013. Nejen že se můžete s  klidným svědomím věnovat horským sportům jako je lezení, skialpinismus, MTB, ale zároveň ušetříte až 50 % při ubytování na alpských chatách. Případně můžete zdarma přenocovat v  samoobslužných prostorech tzv. Winterraum. (Klíč je k zapůjčení např. v kanceláři V-Tour, Údolní 57, Brno, tel.: 606 075 575, 543 244 444.) Na stránkách www.oeav.cz se do Alpenvereinu zaregistrujete rychle a za výhodných podmínek bez jakýchkoli dalších poplatků. Jste-li už registrovaní a doporučíte člena nového, máte nárok na mapu z edice Alpenverein dle vlastního výběru zdarma. Navíc všichni členové Alpenverein Edelweiss mohou využívat řady slev a bonusů nejen u lezeckých partnerů v ČR a Rakousku. Slevy jsou letos poprvé přehledně zpracovány v  knížce, kterou obdrží každý člen Alpenverein Edelweiss. -inzerce-

„Ajéje, to zase budeme za blbce.“ „Co?“ „Otočená fotka. Někdo by měl dát omluvu na web. To se nám zase budou smát.“ „Ukaž. …jako laik bych to nepoznal.“ „Namáhavě leze nahoru a koukněte na ty expresky… ty musí viset dolů.“ V hlavě mi šrotuje, kdo dělal poslední korektury a nakonec co… chyba je to moje. „No, snad se tak moc nestalo.“ „Škoda, vypadá to neprofesionálně.“ „Co máš z toho, my jednou obrátili Krista. No, co koukáš, dělali jsme pohlednice pro jednu faru, tři tisíce kusů, všechno schválil tamní farář a pak nám psal, že máme Krista naopak. No nic, byla to i jeho chyba, ani on si toho nevšiml. Ale jedna věřící ano.“ Svým chabým vzděláním jsem tak trochu i religionista, dodnes znám místa všech buddhistických koncilů, jméno jediné Mohamedovy dcery, která se dožila dospělosti, blýsknul bych se třeba, že panický strach nesouvisí s panici, ale bůžkem Panem, či kratším monologem o řeckém panteonu, zakončeným logickým zdůvodněním mnohých bájných Diových záletů. O křesťanství snad také vím (po badatelské stránce věci!) víc než leckterý praktikující, ale teď asi hledím dost nechápavě. „No, všimni si, Kristus na kříži se vždy dívá doprava. My otočili diák a ten náš se díval doleva.“

ČASOPIS PRO HOROLEZCE SKIALPINISTY A SKALKAŘE

5/11 (č. 135) ročník XXII (Hotejl XLV)

Vydavatelství a redakce: Kytnerova 30, 621 00 Brno Moravské náměstí 13, 602 00 Brno

www.montana.cz www.horokupectvi.cz Horolezectví je nebezpečný sport a redakce nezodpovídá za škody na zdraví a majetku vzniklé při jeho provozování. Prosíme autory, aby uvedli celé jméno i kamennou adresu.

Vydavatel a šéfredaktor: Tomáš Roubal tel.: 541 243 333, 605 261 390 e-mail: [email protected] Jednatel a zastoupení na Slovensku: Jiří Růžička tel.: 541 243 333 e-mail: [email protected] Texty posílejte na: [email protected] Textový editor: Iva Šemberová Sekretariát: Radim Výrubek e-mail: [email protected] Stálí spolupracovníci: Jiří Novák, Vilém Pavelka, Martin Stolárik, Mike Jäger, Petr Piechowicz, Martin Krejsa, Christian Core Jazyková korektura: Eva Bublová Grafická úprava a sazba: Martina Petrová [email protected] © autoři článků

Tři tisíce pohledů s otočeným Kristem. Počáteční naštvání se kamsi ztrácí, úsměv se míjí se zvědavostí. Skutečně, od té doby jsem začal lehce pátrat a zatím nenašel Krista s hlavou nalevo. Už asi i vím, proč tomu tak bývá. Kolik dalších symbolů je mezi námi, aniž bychom to vůbec tušili? A u kolika z nich už se ztratilo povědomí o tom, co vlastně symbolizují…?

Oznámení o ROCK HORN Česká outdoorová společnost CLIMBING CONTROL s.r.o. se z  titulu vlastníka módní oděvní značky „Rock Horn“ (zabývající se výrobou volnočasového, sportovního a outdoorového oblečení) rozhodla přerušit činnost i  aktivity spojené s touto značkou, a to na omezenou dobu dvou let, počínaje rokem 2012. Omluva zákazníkům a obchodním partnerům. Důvody, které nás bohužel vedly k rozhodnutí o přechodném zastavení vývoje a výroby vašeho oblíbeného oblečení, byly jen a pouze osobního rázu a nemají žádnou souvislost s probíhající ekonomickou krizí. Za toto rozhodnutí se vám všem upřímně omlouváme. (komerční sdělení)

64

Ale zpátky k fotce, není proč to okecávat. Naše chyba. Paťovi i autorům textu a fotografií se za fotku na str. 59 minulého čísla omlouvám.

Za věcnou správnost příspěvků zodpovídají jednotliví autoři. Autorem nevyžádané rukopisy a fotografie nevracíme. Redakce si vyhrazuje právo zveřejnit obdržené články na Internetu. Tisk: EXPODATA-DIDOT, spol. s r.o. Vychází 6x ročně cena výtisku 69 Kč, roční předplatné 365 Kč ISSN 1212-7957 Registrováno MK ČR pod číslem E5208 ze dne 6. 4. 1990. MIČ: 46913.

Posíláte-li k otištění článek svého kamaráda, vždy se ujistěte, že on s tím souhlasí. Není v našich silách kontrolovat identitu všech přispěvatelů. Denně odpovídáme na desítky žádostí, chcete-li, abychom vám odpověděli co nejrychleji, zkuste se řídit podle následujícího klíče: T Když nevím: [email protected] nebo telefon do redakce +420 541 243 333 T Dotazy na předplatné, fakturace, distribuce atp.: [email protected] nebo +420 603 553 868. T Články, připomínky, náměty na zajímavá témata: [email protected]. T Grafika, sazba: grafi[email protected] T Inzerce, stížnosti, pozvání na kávu apod.: [email protected] nebo +420 605 261390, +420 775 261390

Bankovní spojení: č.ú. 169897423 kód banky: 0600 název účtu: Montana – Tomáš Roubal Distribuce v ČR: společnosti holdingu PNS, a.s., Mediaprint & KAPA, s.r.o. Distribuce na Slovensku: Mediaprint – Kapa Pressegrosso, a.s. Předplatné: www.montana.cz/predplatne Příští číslo vyjde 1. 12. 2011

Textová uzávěrka č. 6/11 je 27. 10. 2011 Uzávěrka inzerce po domluvě.

www.sport-life.cz

mezinárodní SPORTOVNÍ veletrh soubûÏnû probíhá

I

pfiehlídka vybavení a sluÏeb pro horolezectví a turistiku

I

festivaly Kolem Svûta a Mezinárodní festival outdoorov˘ch filmÛ

I

pfiedná‰ky a projekce osobností ze svûta horolezectví

I

lezecká stûna, kmenové lezení, lanové aktivity

10. – 13. 11. 2011 BRNO – V¯STAVI·Tù

Kontakt: Veletrhy Brno, a.s. | V˘stavi‰tû 1, 647 00 Brno Tel.: +420 541 152 923 | Fax: +420 541 153 068 | E-mail: [email protected]

Bike Brno Mezinárodní cyklistick˘ veletrh boat Brno Mezinárodní v˘stava lodí a vodních sportÛ Caravaning Brno Mezinárodní v˘stava karavanÛ a obytn˘ch automobilÛ

Rozcestník. Kranní kávě či čaji každý pracovní den nejpozději v9.00 přehled vybraných lezeckých webů.

www.montana.cz