99 Sk

Erectissima Bigwally na Madagaskaru Sedmdesát stupňů severně Heliskiing Bouldery v Tatrách Rady do ledu Himálajská sezóna Lana „půlky“ Hudy jak ho neznáte Doba ledová Annapurna 1969

6

L E Z E C K Ý

Č A S O P I S

2010

3,29 €/ 99 Sk

69 Kč

R O Č N Í P Ř E D P L AT N É 3 6 5 K č

1

2

CONTENTS

OBSAH Úvodník Josef Borkovec

2

Zeptali jsme se...

2

Komiks Vojtěch Dvořák

2

A really heavy frost created fantastic icefalls on sandstones.

Eiszeit neboli Doba ledová Mike Jäger

4

Stoupa’s sexual problems projected into a new RP ascent at Tre Cime.

Erectissima Stoupa

8

Editorial

We asked Co-mix

Ice climbing in the far arctic Europe.

Sedmdesát stupňů severně Albert Leichtfried

12

Bouldering in High Tatras? Why not?

Mammut Ta3 boulder blast Venca Kučírek

18

Himálajske bilancie Milan Vranka

21

Czech and Slovak successes on the highest Himalayan and Karakorum peaks this year. Madagaskar – The Yosemite of Africa.

Lezení v „Yosemitech Afriky“ aneb Bigwall na Madagaskaru Klára Palme

22

Ledy Maltatal Radek Lienerth

28

„Moudré“ rady do života v ledu Dušan Janák

33

K2, Annapurna a Lhotse Tomáš Roubal

34

Hudy Tomáš Roubal

37

Aljašský nářez jménem heliskiing Robin Kaleta

40

Napříč zeměkoulí Iva Šemberová

46

„Půlky“ Tomáš Roubal, Jiří Gazda

48

Zajímavé knihy

51

Kurt Albert – pionýr a legenda redakce

51

Matroš – jak se věci testují Singing Rock Team

52

In our shops

Na pultech

53

High Tatras walls – Diablovina 2.390 m.

Tatry Jozef Gurník

55

A jdi... Martin Stolárik, ČHS

56

Drzost & Štěstí … na Annapurně Vladimír Procházka II.

58

Závody Jana Přibylová

62

Hovory z Montany Iva Šemberová

64

Radek Linereth shares his tips for ice climbing in Maltatal.

Stoupa’s ice-climbing lecture.

The Czech king of 8.000s has only three of them to conquer. An interview. Jindřich Hudeček, as you (probably) don’t know him. An interview. Alaska – the most fantastic powder snow lures you for heli-skiing. Schäli and Gietel had fantastic ascents in Patagonia and Greenland. Double-ropes and twin-ropes on our market.

Interesting books. Kurt Albert – an obituary.

How the climbing gear is tested. Slings.

Go for it…

The first Czechoslovak Himalayan summit. An anniversary of the expedition. Competition.

Epilogue.

A. Leichtfried v cestě Roadside WI7 foto: Klaus Kranebitter

Soustředěné přípravy na ledolezení foto: L. Warzecha

foto: Gerhard Schaar

&¼ÊÂV—¿ÆÉÆüѼºÂV—ÊÍ¸Ñ ºÑ¼º¿—ÄÆÌŸÀż¼ÉÀž—¸ÊÊƺÀ¸ËÀÆÅ

ÚVODNÍK

Josef Borkovec

A N K E TA

Tak jsem to vzal za špatný konec. S tou reklamou. Domníval jsme se, že mohu prorazit, budu-li dělat do reklamy a rozhodl jsme se, že budu propagovat běžky. Zašel jsme za šéfem největšího sportovního obchodu ve městě, že bych jako viděl, že bych se nechal vyfotit s běžkama, že by je jako lidi kupovali. Venku jsem byl za tři minuty. Šéf pravil, že všechny dva páry běžek značky Strelka, které tvořily jeho letošní příděl, zakoupila TJ Předřenkov pro svého ligového člena a že jestli mu tam budu posílat lidi pro běžky, tak že uvidím. Pak mě můj přítel přesvědčil, že se na Taralingapatam dostanu daleko snáze, rychleji a levněji, budu-li propagovat sebe. Že dnes – pokud někdo něco chce – pořadí, frčku nebo titul – musí docílit toho, aby se o něm mluvilo. Že teď se už dávno neleze pro radost. Dokonce se ani neleze pro výkon. Že když se leze, tak jedině tak a proto, aby se udělala díra do světa. Zkrátka vývoj letí nezadržitelně vpřed. Dnes člověk nemůže dávno operovat tím, že vylezl na některou z deseti velkých stěn. Tím by se nanejvýš shodil. Dnes se musí lézt buď sólo nebo ex-

pedičně, nebo bez kyslíku. Jenomže opakované výkony se také moc neuznávají. Dnes by mi asi už moc nepomohlo, kdybych vylezl sólo El Capitana, protože už tam byl Mirek Šmíd (i když si myslím, že svým výkonem vytřel zrak několika generacím dopředu). Výstup na Everest bez kyslíku už přede mnou udělali Messner s Habelerem. Nezbývá mi, než abych vylezl na Taralingapatam s dýchacím přístrojem naplněným dusíkem. A pro jistotu se navíc seznámil s nějakým novinářem. P.S.: Když se chystala německá expedice na Nanga Parbat, podnikl Hermann Buhl sólovýstup východní stěnou Watzmannu; v té době už byl zařazen jako člen expedice a výstup podnikl proto, aby dokázal, že expedice je schopna něčeho dosáhnout. Jenže – postaru se lézt nedá. BKV P.P.S.: Tento úvodník napsal, a sám sebe nakreslil, Josef Borkovec pro Hotejl č. 3/1978. Některé věci se zkrátka nemění.

Jaký byl tvůj nejmilejší vánoční dárek a proč?

Naposledy mi Ježíšek opožděně donesl nablýskaného červeného výkonného miláčka, totiž vrtačku.

Dárků, které potěšily, bylo hodně, ale kotě schoulené pod stromečkem mi tehdejší Vánoce připomínalo ještě mnoho let poté.

Adam Ondra jeden z nejlepších lezců v doposud známém vesmíru

Lucie Hrozová ledolezkyně

Na detské roky si už veľmi nepamätám a ani neskôr, keď som už liezol, ma nikto neprekvapil lezeckým materiálom. Takže spomeniem strihaciu mašinku, ktorou si pohodlne strihám bradu zapustenú po prvej návšteve vysokých ázijských kopcov v Miyar Valley v Indii v roku 2002. Takto si ich môžem stále pripomínať zakaždým, keď mi brada dorastie na strihanie. Ale inak prajem všetkým pod stromček nové laná, lezečky či karabíny a krásnu zimu. Igor Koller významný slovenský horolezec

2

LEDY

Tento článek je z minulé zimy. Bohužel, typicky zimní čísla jsme nestihli a vydávat jej počátkem dubna nám přišlo škoda. Berte jej třeba jako možný příslib na průběh letošní zimy. Co když to vyjde i letos…?

4

Ani v opravdu mrazivých zimách se v Labáku nevytvoří vždycky takový led, aby se po něm dalo lézt. Takže například působivý ledový pilíř na Gautschrotte byl za posledních 25 let lezitelný pouze dvakrát. V roce 1987 narostl až do čtyřmetrového průměru. Hohnsteiner píše, že obdobně tomu bylo naposledy před dalšími čtyřiceti lety. O deset let později, v roce 1997, sahal na zem jenom tenký rampouch a lezení zde tedy bylo velmi riskantní.

Taková zima se na písku povede jen málokdy

Ledová stěnka v rohu vlevo od Busserdwandu sahala na zem naposledy v roce 2003. Letos v březnu se mi podařil první přelez. Konečně zase jednou přišla pořádná zima a s ní i možnost zkusit vylézt až nahoru. Leden 2010. V rádiu právě oznamují, že jsou dosavadní teploty 3,2 stupně pod dlouhodobým průměrem. Zima udeřila plnou silou. Některá rána ukazuje teploměr i minus dvacet. Po vycházce zasněženým údolím Labe si pomyslím, že nastala malá Doba ledová.

Stojíme pod stěnou. Plně se koncentruji, ale je to vlastně stejné jako jindy, kdy se tady u nás doma pouštím do těžší cesty. Cesta není odspodu úplně jasná, a tak bude nutné hledat vhodná místa k jištění až během lezení. Prvolezec se musí umět motivovat i v lednu. Je to jako vždy start do neznáma, navíc ještě do rychle se měnící ledové hmoty. Led je tu ale naštěstí tak tlustý, že mohu cestou k horním převislým úsekům zašroubovat dva dobré šrouby.

Protože linie lezení není odspodu dobře viditelná, jištění se řeší „až na místě“

5

LEDY Kromě vlastního nástupu to nebylo tak, jak jsem předpokládal. A ani vrcholová partie nebyla nakonec tak hrozná. Jištěn smyčkou přelézám do nádherného, volně visícího ledu. Vzdušnou pasáž zakončím v komíně, odkud led vytéká. Přes dvojité ledovcové hodiny slaňuji dolů. Lezení po zmrzlé vodě mne vždy fascinovalo. Tentokrát je zážitek umocněn i tím, že dobré ledolezecké podmínky jsou na našich píscích skutečnou vzácností. Je zde jenom málo míst, kde ledy namrzají tak, aby byly zajímavé pro lezení. Příčiny jsou zřejmé – celkem mírné klima a relativně vzácná voda, která se v měkké hornině spíše vsákne, než by tekla po povrchu. Lezení ledů na pískovcích tak vždy bude jen okrajovým jevem či spíše anomálií. Přesto, nebo snad právě proto, to má své kouzlo. text a foto přeložil

Mike Jäger Zajda

Do pískovcového povrchu se voda spíš vsákne, než aby stěnu pokryla ledem

Ledová hmota se tu rychle mění

6

V labském údolí je lezení ledů výjimečný zážitek

7

Zpráva o túře, přemítání nad stylovostí horolezectví a soutěž s Montanou

ERECTISSIMA

V cestě jsou sice nýty, ale využijete i vklíněnce a friendy

Z redakční korespondence: Ahoj Tomíku, tak jsem dotáhl do vítězného konce ten text pro Montanu. Je to původní myšlenková práce. Bez předchozí domluvy s Tebou jsem si dovolil v textu vyhlásit soutěž s Montanou. Vím, že máš od posledního večírku u nás se mnou jisté negativní zkušenosti, tak jsem ochoten dodat vypsanou cenu předem do redakce… Ať ti stojí! Mně už po prvním dítěti tak trochu klesá, i když jsem „Stoupá“ Stoupa

Cesta má dohromady 17 délek a 560 metrů

8

V roce 2009 se čtveřici horolezců — Dušanu „Stoupovi“ Janákovi, Vaškovi Šatavovi, Ricardu Jurečkovi a Pavlu Jonákovi — podařilo prolézt nejstrmější částí stěny Cima Grande mezi „Španělskou cestou“ a cestou „Phantom der Zinne“. Po překonání nejpřevislejší části stěny odbočili do výlezových komínů „Diretissimy Hasse-Brandler“. Novou cestu nazvali „Erectissima“ s klasifikací 8+ A3.V červenci tohoto roku se do stěny znovu vrátili. Ricardo a Stoupa za použití závěsné postele k bivakování ve strmé stěně protáhli samostatnou linii až na vrchol a P. Jonák s V. Šatavou se koncentrovali na volný přelez původně technicky lezených délek. Všechny délky klasifikace 8 a výše byly vylezeny stylem RP nebo PP. Ačkoli jsou v cestě použity nýty, je třeba počítat s odlezy v pískovcovém duchu, včetně délky

Autor textu stojící, přemítající

klíčové. Kde to struktura skály umožňuje, je třeba se jistit vklíněnci a friendy i v těžkých délkách. Povinné lezení mezi jištěními je v nejtěžších délkách někde kolem stupně 9- . Název „Erectissima“ je míněn jako roztomilá reminiscence na všechny ty dolomitské diretissimy a superdiretissimy, které označují nejpřímější linii k vrcholu „ve směru padajících kapek“. Délka: 560 m, 17 délek. Obtížnosti jednotlivých délek: 8-, 10-, 9-, 9-, 9, 7+/8-, 7+, 7, 9, 9-, 8/8+, 7+/8-, 7, 7-, 7, 8-, 5+.

C o dodat? Že Džonyho bolí z převisů záda, mě koleno, Ricardo kulhá a Šatavisovi občas vypadne rameno? Že jsme pili pivo ve stěně a pak ho vypouštěli jiskřivým obloukem z postele dolů na nástup? Že Ríša toho sladkýho nabral do stěny tolik, že jsem tam na těch čimách (nekecám) přibral? Že si přivodil na oplátku v severní stěně úpal, ale druhý den ho už hlava tolik nebolela a že se mu ráno nechce ze spacáku? Že nás zaskočilo, jak to bylo lehký tam, kde jsme mysleli, že to bude těžký a naopak? Že Džony s Ríšou už umí fotit fakt hezký západy slunce? Že nás rušila helikoptéra (nebylo slyšet vlastního slova, natož spolulezce), která točila baskické šampiony při přelezu Huberova majsterštychu na vedlejší čimu? A že jsem měl takový dětinsky radostný pocit, když jsem tu naši postel viděl na tom jejich videu, asi jako když táta dětem ukazuje výstřižek z novin, kde je na fotografii ve shluku demonstrantů? Že Šatavis nejtěžší délku vylezl jako první a pak odjel fanfarónsky kamsi k porodu a my to pak balili bez něj? Do všeho toho se mi tentokrát nějak nechce. Namísto fakLezení v nejstrmější části Cima Grande

tografie nabídnu takové retrospektivně laděné zamyšlení.

Z ačnu otázkou. Který styl je nejlepší? Mainstreamovým trendem je rychlost, lehkost, OS/RP styl (a ve velehorách případně alpský styl). V debatách u piva i úvahách lezeckých teoretiků se tato formule přemílá jako neoddiskutovatelné dogma moderního horolezectví. Něco na tom je. Nicméně nabízím (troufalou?)

antitezi: Po žité zkušenosti s lezením mi čím dál více připadá, že jako každé dogma, stává se i toto vězením. Bylo formulované v protikladu k technologickému a kolektivnímu dobývání stěn, aby uvolnilo místo kreativitě a individualitě. Dnes se obrací ve svůj protiklad a svazuje individualitu (ne tu arogantní a sobeckou, ale tu naivně originální) i kreativitu. Naštěstí ne moc. Zaslepenost stylem překryla senzitivitu k obtížím jakéhokoli výstupu, 9

Při druhé návštěvě protáhli linii „Erectissimy“ až na vrchol

Monumentální Tre Cime se zakreslenou „Erectissimou“

bez ohledu na styl. A spolu s přenášením kvantifikující logiky sportovního lezení do hor přebila senzitivitu k estetice. Naštěstí ne docela.

V raťme se však do severních stěn Tre Cime. Přelezl jsem tady několik cest včetně prvovýstupů v různých stylech. Například „Cestu na památku Jeana Couzyho“ jsem lezl RP s Honzou Doudlebským na prvním konci lana. Po „Bubu“ Bolem a místním „Muchu“ Maierovi třetí volný přelez. Měli jsme tam při nacvičování fixy, 10

abychom byli schopni vůbec sestoupit. „Alpskou růži“ jsem lezl pro změnu celou za Honzou Doudlebským, který všechny délky přelezl OS. Trochu mu u toho omrzly nožičky. Kdo tu cestu vlastně vylezl? Honza, nebo my oba? Doufám, že my oba. Prvovýstup „Spechio di Monica“ za 8- jsme vylezli OS pouze na vklíněncích. Ve vedení jsme se střídali. A prvovýstup „Robinson Crusoe“ (klas. 8+/9-) jsme lezli tak, že jsme v cestě nenechávali žádné fixy, ale pokaždé do zdi nastoupili pěkně v lezečkách a ověšeni materiálem. RP jsme

dolezli na poslední rozdělanou délku a pokračovali plynule volně (nikoli techniky) vzhůru. Jednu délku cca za 8+ jsme vylezli pouze AF. Možná, že ji Honza za mnou na druhém přelezl v kuse. Už si nepamatuji. Každopádně cesta je v průvodci na Tre Cime z r. 2010 označená asi za to nejtěžší, co po psychické stránce severní stěny dnes nabízejí a je asi stále bez opakování. Děkujeme za poklonu. Bez přehnané skromnosti a pozérství nám to zas takovej kriminál nepřipadal. Nebo že by už fungoval vzpomínkový optimismus? „Comiciho cestu“ jsem lezl AF a s Vilémem jsme se poctivě střídali. Považuji to (kupodivu) za úspěch. Po nacvičování Huberova referenčního výstupu na Cima Ovest jsme odjeli s AF přelezem nejtěžších délek. Považuji to za neúspěch. Ale docela nás to bavilo. S Bačou na Pilíři veverek se podařilo na body urvat OS, strašná zima. Radost. Jeden z nejdobrodružnějších zážitků (OS nebo smrt) mám z jakési tuctové (?) cesty za 7- ve východní stěně čehosi rozlámaného. Tam jsem se musel kousnout. Ještě dva nebo tři výstupy v severních stěnách... „Erectissima“ je vylezená v neobyčejně přímém, elegantním a převislém směru. Částečně s fixy. S vrtačkou. V týmu. Není přelezená odspodu na vršek v jednom zátahu. Jsem z toho výstupu nadšenej. Možná proto, že je to ten nejčerstvější? Každopádně, co si z takové podivuhodné směsice stylů vybrat? Který výstup je

Detailní popis všech délek

lákadlem lezecké estetiky. Kontinuální volný přelez odspodu na vrchol je pak posledním logickým krokem v tvorbě skalní horské túry. Nemyslím si však, že je vždy tím nejdůležitějším, ani nejtěžším. A možná to je skrytý důvod jeho stávající absence. Nicméně, v případě „Erectissimy“ nebyl dokročen a umožňuje i někomu dalšímu vstoupit do tvůrčí hry. Berte to jako pozvání...

P o teoretických úvahách zpráva pro

lím si, že v případě našeho lezení „Erectissimy“ obtíže a estetika linie přebyly styl a sportovní logiku. I když ne docela. Co tím myslím? Kdo se pokoušel udělat v rozlámané severní stěně Tre Cime linii, bude vědět, o čem mluvím. V převislém lámavém terénu je skvělým zážitkem jakkoli prostoupit k vrcholu. Není to jednoduché. Lezecké umění a dovádivost si přijdou věru na své. Zkultivovat přímou a vzdušnou cestu k volnému přelezu je

text foto

Stoupa Ricardo

Foto: Jiří Souček/ 2010

ten nejlepší? Kam zaškatulkovat ten poslední? Při snaze o zodpovězení se tato otázka ukazuje být špatně formulována. Je to blbá otázka, i když potřebná pro uvědomění si její vlastní nezodpověditelnosti. Uměla by vládnoucí představa vybrat ten správný „nejlepší“ výstup? Spíš každý pranýřovat. Jaké je místo toho posledního výstupu v symbolickém prostoru výše nadhozených metafor? Nevím, jestli by se mnou mí spolulezci souhlasili, ale mys-

praktiky a lezecká soutěž s Montanou: Na Cima Grande čeká super linka, do které potřebujete „pár expresov, madžo a hodně sily“. A nemá přelez na kusovku od země na vršek! Tak to na bouldrovce přes zimu neflákejte. Až se „Erectissima“ napřesrok zeptá: „cos dělal v zimě, hošánku?“ ať máte ocelové eso v rukávu. Hej, odvážlivci! Hej, lezoucí milovníci piva! Na Cima Grande čeká návnada s poetickým názvem „Robinson Crusoe“. Za každou délku zopakování této cesty je vypsaná odměna jedno pivo. Pokud je vylezete všechny on sight. Odměnu můžete nárokovat prostřednictvím redakce Montany.

Galeos Helmet Univerzální přilba pro všechny typy horolezeckých aktivit (lezení, VHT, Via ferrata i skialpinismus). Váha: 409 g Velikost: 53 - 62 cm

v pro dej ní síti

LEDY

Lyngenfjord

SEDMDESÁT STUPŇŮ SEVERNĚ NAD CELÝM LYNGENFJORDEM SE VZDUCH TŘPYTÍ V NÁPADNĚ SVĚTLÉM ODSTÍNU MODRÉ. NA MOŘSKÉ HLADINĚ SE VÁLÍ OBLAKA MLHY TAK, ŽE MOŘE VŮBEC NENÍ VIDĚT. HNED VEDLE SILNICE NA CESTĚ DO NORDKJOSBOTEN JSOU OBROVSKÉ, NEUVĚŘITELNÉ MASY LEDU, V BARVÁCH OD TMAVĚ MODRÉ AŽ PO ZELENOU. ŠIROKO DALEKO NENÍ ŽIVÁ DUŠE. VŠE NASVĚDČUJE TOMU, ŽE VENKU JE OPRAVDU VELIKÁ ZIMA. Pravé dobrodružství většinou vzniká tak, že se člověk snaží realizovat nějaký svůj mimořádně neskutečný nápad a převést ho ve skutečnost. Už loňskou zimu jsem byl s Benediktem Purnerem na návštěvě v království trollů, abychom spolu blíže prozkoumali jedinečný lezecký potenciál, který tato země nabízí. Bohužel kvůli vysokým teplotám jsme se velice brzy museli vydat na cestu domů, protože zmrzlá voda se začala hodně rychle vracet do svého tekutého skupenství, které s lezením ledů mnoho společného nemá. Když jsem letos náhodou potkal mého starého kamaráda Grahama Austicka, vůbec jsem netušil, že tohle setkání spustí novou kapitolu v mé sbírce dobrodružství. Graham už dva roky provozuje v severní části Nor12

ska ubytovací zařízení a provádí hosty na lyžích po Lyngenských Alpách. Příjezd rychlou lodí k výchozímu bodu, který je přímo na břehu moře, stejně jako fascinující krajina Lyngenských Alp dělá z těchto lyžařských přechodů neskutečný zážitek. Graham mi ukazoval fotografie úchvatných scenerií a já byl nadšený. Pohoří s výraznými hřebeny a vrcholy vypínajícími se tisíc metrů přímo z Lyngenského fjordu. Ne nadarmo se pohoří jmenuje Lyngenské Alpy. Co mě však zaujalo ještě více, byl krátký, sotva postřehnutelný Grahamův komentář. Můj mozek reaguje vždy velice briskně a citlivě, pokud jde o otázky ledu. Během Grahamova emotivního vyprávění o prvosjezdu jednoho strmého žlabu se objevila i jedna fotogra-

fie s výraznou ledovou linií. Graham jen prohodil, že led je ve Lyngenfjordu bez konce. Po tváři se mi rozlil úsměv a jedinečný nápad byl na světě. Pohled na venkovní teploměr našeho auta jen potvrzuje můj skromný odhad. Teplota -23 °C a silný, mrazivý vítr z jihovýchodu seberou člověku veškerou radost z pohybu. Už při našem příjezdu do Tromsö nás očekávalo město ponořené do téměř viditelného namodralého mrazu. Dokonce i na drsné klima zvyklí potomci Vikingů mluvili o letošních abnormálně nízkých teplotách, proti kterým jindy úspěšně bojuje teplý Golfský proud. Tentokrát tomu však bylo jinak a přímo z Ruska čišel do severního Norska čistý chlad, který celou krajinu proměnil

Nezvyklý přístup pod stěnu

v jedno velké zmrzlé království. Už po pár kilometrech na cestě se volba japonského offroadu s hroty na pneumatikách ukázala jako velmi dobrá. Po celé délce 220 kilometrů cestou na sever k Lyngenfjordu byla silnice jedno veliké kluziště. Pokud zde cesta jednou takhle zmrzne, zůstane taková většinou velmi dlouho. Kolem 70 stupňů severní šířky zůstává i přes oběd slunce velice nízko, teploty tím pádem také a silnice nemá možnost rozmrznout. Díky tomuto značnému deficitu tepla se nejen na silnici, ale i kolem ní už na cestě do Tromsö přímo u krajnice objevují krásné ledy, na kterých si krátíme dlouhou chvíli během pomalé cesty. Dalekohledem jsme pak v dálce mohli vidět další a další ledové formace před námi. Po příjezdu do Djupviku se dozvídáme, že pro nás Graham připravil speciální ubytování. Budeme bydlet na severovýchodním konci Lyngenfjordu u Torbjörna ve vesničce Sparkenes čítající všeho všudy tři domy. A v jednom z nich budeme teď několik dní žít my. Úchvatné místo přímo na pláži Lyngenfjordu, obklopeného impozantními vrcholky Lyngenských Alp. Součástí domu je i sauna, kterou budeme v místních arktických podmínkách jistě hojně využívat. Po příjezdu do Nordkjosbotenu jsme se i přes třeskutou zimu pokusili hned na začátku něco vylézt. Při tak nízkých teplotách je led neskutečně křehký a lezení se stává velmi náročným a nebezpečným. Šedesátimetrový „Startfossen“ (WI4) nám bohatě vystačil na celý den, především kvůli dvouapůlhodinovému nástupu skoro po pás ve sněhu. Náš filmař Hannes Mair a fotograf Klaus Kranebitter se hned na začátku dne s klapajícími zuby a zmrzlými prsty otočili u nástupu zpět.

My rychle vylezli nový led a napůl zmrzlí jsme se vydali také zpátky k autu, těšíce se na půl litru horké kávy a obrovské muffiny. Hned od začátku cítíme velmi zvláštní atmosféru panující kolem Lyngenu. Ledovou glazurou pokryté balvany na pláži před naším domem, tmavě modré rozbouřené moře nebo bizarně zformované horské hřbety v pozadí a celkový neuvěřitelný klid celé krajiny na nás působí velmi uklidňujícím dojmem. Hannes

a Klaus se snaží veškeré tyto dojmy zachytit do obrazu a zvuku. I kolem půlnoci je stále co dělat, neboť to pak surrealistická polární záře způsobuje našim dokumentaristům doslova pracovní stres při snaze zachytit věrně co nejvíce. Pro nás lezce je také velice zvláštní být v oblasti, kde se nachází taková spousta možností lezení v ledu a nemít vůbec žádné informace. Kromě pár fotografií od Grahama se nám o lezení kolem Lyngenfjordu nepo-

Příprava vercajku

13

LEDY Rapunzel WI5

lotách kolem -12 °C jsme přelezli „Goldrush“ (200 m, WI5+) a „Rapunzel“ (230 m, WI5). Mezitím se Hannes s Klausem museli prohrabat spoustou sněhu ve velmi strmém svahu, aby nás mohli v obou cestách nafotit a nafilmovat s úžasným panoramatem kolem, ještě než se přihnala sněhová bouře. Měli jsme štěstí. Krátce před bouří jsme si ještě vychutnali úžasný výhled vysoko nad fjordem a na konci dne jsme se v plné tmě a bouři vrátili trajektem zpět. Bouře během večera utichla a den nám před půlnocí svou magickou atmosférou zakončila zeleně a fialově zářící polární záře. Široko daleko není lidská duše a šest kilometrů kaňonem Spesiell v husté sněhové bouři je vážně dobrodružství. Objevujeme kaňon, který je místy široký jen pár metrů, ale se stěnami vypínajícími se nad naše hlavy až 200 metrů, doslova krok za krokem. V něčem takovém by člověk jednoduše propadl klaustrofobii. Snažíme se objevit jednu z nejkrásnějších linií, jakou nám okolí nabízí, tenký a strmý „Manner mag man eben“ (120 m, M6/ WI5+). Další den je -19 °C, a jelikož by se měl chladný vzduch podle prognózy brzy stáhnout zpět do Ruska, odkládáme odpočinkový den a jdeme ještě jednou do kaňonu, kde jsme si vyhlídli ještě jeden cíl. Úplně na konci kaňonu je pro letní turisty veliká atrakce — obrovský vodopád Storfossen. V zimě však zůstává bez povšimnutí a nikdo se neodváží přiblížit ani do jeho blízkosti. Pouze když přijde extrémně chladná perioda počasí, tak vodopád zamrzá v dokonalý ledopád, který se však díky obrovkému tlaku masy vody neustále mění. Jsme tedy ve správný čas na správném místě. Na zahřátí jsme si nejprve vylezli krátký, ale výživný „Käl-

dařilo vypátrat vůbec nic. V popředí zde tak stojí hlavně dobrodružství v absolutní divočině. A jestli jsou naše vylezené směry prvovýstupy, je velmi těžké, nebo zcela nemožné zjistit. Člověk jde jednoduše nahoru a hledá výzvu. U žádného z ledů, co jsme zde přelezli, jsme nenašli žádné známky po tom, že by to někdy někdo lezl před námi, takže pojmenování vylezených cest a určení obtížnosti bylo na nás. Druhý den jsme v Kafjorddalenu našli na

první pohled zdálky ne zcela zřetelnou ledovou linii. Po příchodu pod stěnu se nám ukázal nádherný zmrzlý vodopád v úzkém žlabu. 130 metrů ledu v „Gullyvers Reisen“ (WI5) je opravdovým požitkem. Další ráno jsme vstávali velice brzy a trajektem přejeli přes fjord, kde na nás čekaly dvě ledové linie, které jsme viděli v dálce dalekohledem už při našem příjezdu jako dvě třpytící se modrozelené ledové linky. Při relativně mírných tepKälteschock WI6

14

Gullivers Reisen WI5+

15

LEDY Storfossen WI7

Příprava lodi

teschock“ (80 m, WI6) a teprve při slanění nám pěkně stoupl puls. S Bennim jsme přesně věděli, co nás teď bude čekat. Několik stovek metrů od nás číhala dobrých 150 metrů vysoká řvoucí ledová nestvůra. Už jen při cestě k nástupu člověk ve vzduchu doslova cítí nebezpečí. Na dně kaňonu všude jako varování leží bezpočet rozbitých kusů ledu až do velikosti osobního automobilu. Samotný ledopád pak vypadá absolutně bizarně. Tisíce tun ledu visí naprosto nestabilně na skalní stěně. Trvá to notnou chvíli, než jsme schopni najít relativně bezpečnou linii, skrz niž se bude dát projít nahoru. Pak už jen nastoupit a lézt tak rychle, jak je to jenom možné. „Storfossen“ s obtížností WI 7- se stal jedním z nejtěžších projektů na našem pomyslném seznamu cest. Uneseni prvotřídním lezením jsme si na oslavu nové těžké cesty koupili k večeři lososa a lehce zvýšili spotřebu místního piva. Výlet se nám pomalu chýlil ke konci a my 16

Rapunzel a Goldrush

ŽÁDEJTE ORIGINÁL!

Fo t o : R o b e r t Va n o

MOIRA JE JEN JEDNA!

jsme hledali ještě nějakou zajímavou, lehčí, relaxační oblast v blízkosti silnice. Slunce nám ukázalo cestu, přímo svítilo na ledovou formaci, kterou jsme nazvali „Roadside“. V centru oblasti nám do oka padla jedna výrazná linie – opravdu typická na zrelaxování. Tenká glazura, převislý led a nakonec volně visící rampouch – opravdu jsme si v „Roadside“ (WI7) odpočinuli. Atmosféru síly slunečních paprsků, zářících ledových útvarů a mystiku Lyngenfjordu nejlépe vyjadřují fotografie Klause a Hannese. Na závěr jsme pak poslední den zažili dobrodružství jiného druhu. Chtěli jsme se podívat na druhou stranu fjordu, kam se dá dostat pouze lodí. Ptáme se Torbjörna, kde bychom si mohli pronajmout nějakou loď, a to včetně kapitána, a on jen s úsměvem odvětil, že to není žádný problém a půjčil nám svou malou rybářskou loďku se závěsným motorem. V krátkosti vysvět-

lil, jak se loď řídí, jak se používá navigace a GPS a popřál nám hodně zdaru. Jen ještě dodal, že kdyby se odpoledne otočil vítr, tak se nebudeme moct dostat přímo zpátky a budeme muset do přístavu, kde nás vyzvedne. Zavřel jsem oči, sešlápl plyn na podlahu a vyřítili jsme se přes fjord. Člun byl velice rychlý, ledová voda stříkala na nás i na batohy, ale za chvíli jsme byli na druhé straně a celý výlet jsme zakončili nádhernou 120 metrů dlouhou cestou „Lyngen magic“ (WI5). Vítr na cestě zpět foukal pořád správným směrem, nízko na obloze stojící slunce se odráželo ve vlnách fjordu a v mém těle se rozlil pocit naprosté spokojenosti. Jsem šťastný a vděčný za to, že mohu žít svůj sen. text foto překlad

Albert Leichtfried Klaus Kranebitter Martin Stolárik

F U N K Č N Í

P R Á D L O

ZNAČKOVÉ PRODEJNY MOIRA: B RNO - G ROHOVA 17, B RNO 1  Č ESKÉ B UDĚJO VICE - N ÁM . P ŘEMYSLA O TAKARA II. Č . 23.  H. K RÁLOVÉ - V K OPEČKU 88  J IHLAVA - M ASARY KOVO NÁM . 1220/53  K ARLOVY V ARY - D R . D AVI DA B ECHERA 908/29  L IBEREC - 5. KVĚTNA 70/37  M. B OLESLAV - U K ASÁREN 1379/3  O LOMOUC - O STRUŽNICKÁ 332/20; OC O LOMOUC C ITY , P RAŽSKÁ 41  O STRAVA - OC LASO - M ASARYKOVO NÁM . 15  P ÍSEK - S METANOVA 78  P LZEŇ - A ME RICKÁ 1125/62  P RAHA - M ALÁ Š TĚPÁNSKÁ 14, P RAHA 2; H YBERNSKÁ 1, P RAHA 1; A NTALA S TAŠKA 114/20, P RAHA 4; V EVERKOVA 1411/6, P RAHA 7; J. P LACHTY 28, P RAHA 5  S TRAKONICE - K OCHA NA Z P RACHOVÉ 121  Ú STÍ NAD L ABEM - M ÍROVÉ NÁM . 66/18  Z LÍN - Z ARÁMÍ 89  KATALOG PRO VÁS NA ADRESE: MOIRA CZ, A . S ., K OCHANA Z P RACHOVÉ 121, 386 17 01 S TRAKONI CE , E - MAIL : INFO @ MOIRA . CZ  WWW . MOIRA . CZ

Mammut

Ta3

boulder blast

17.–19. října proběhla na Vysoké Tatry velmi neobvyklá akce. Nejednalo se totiž o zdolávání strmých zasněžených štítů, nýbrž o obléhání žulových bloků v údolních pastvinách a přilehlých suťoviscích.

18

„To si taháte do hor takové postele, chalani?“ zní z téměř každé skupinky turistů-horolezců míjející nás na chodníku Malou Studenou dolinou. „Jasné, jdeme se válet pod šutry!“ odpovídáme a mizíme udiveným pohledům zabodnutým do komíhajících se bouldermatek. Akce byla součástí 86. Tradičního horolezeckého týdne JAMES jako představení nádherného prostředí Vysokých Tater ve spojení s vysokohorským boulderingem, jež je v alpských zemích již běžným pojmem. „Vy jste ještě neměli, mám narozeniny!“ směje se „chatár“ Zámkovského cha-

Venca Kučírek, Vysoké Tatry, Malá Studená dolina

Podzimní dobývání žulových kamenů v Tatrách

19

ty a kolébá se naším směrem s platem boroviček s hořcem. „A já dnes nechtěl pít!“ pípne vedle sedící osoba se vzpomínkou na dnešní ráno. Cílem podniku Mammut Ta3 boulder blast bylo propojit tradiční horolezecké hodnoty a styly s moderními trendy a disciplínami. Stejně tak bylo účelem ukázat lezecké veřejnosti potenciál slovenských velehor pro lezení bez lana a karabin, tedy bouldering (pomineme-li volné sólování). „To zas bude kámoš naštvaný, o co přišel! Nejkrásnější panoramata Tater jsou tady!“ kochají se „účastníci zájezdu“ pěkně tvarovanými kopci usměvavé holčiny za výdejním okénkem kuchyně. Páteční lezecké plány zhatil déšť, sobotní program probíhal v suťovisku na sněhovém poli pod Téryho chatou a neděle patřila rekreačnímu zdolávání velkých balvanů v nižších zatravněných polohách údolí. Celé tři dny se tedy nesly v horsko-boulderingové uvolněné atmosféře zosobněné úžasným prostředím zdejších hor, perfektním lezením na kvalitní žule a neméně skvělou místní pálenkou s jejími konzumenty. text foto

Potenciál je tu velký...

Venca Kučírek Petr Piechowicz Tomáš Greksák, Vysoké Tatry, Malá Studená dolina

20

Karel Mašek (vľavo) a šerpa Karma Rita na vrchole Mount Everestu. foto archív: KM

Himálajske bilancie: Českí a slovenskí horolezci v roku 2010 na osemtisícovkách Aj ďalší Čech na Evereste Ani v roku 2010 nechýbali v Himálajach a Karakorame horolezecké expedície s účasťou českých i slovenských horolezcov pokúšajúcich sa o dosiahnutie niektorého z osemtisícových vrcholov. Zaujímavý bol počin Slováka Petra Hámora. Ten sa stal prvým zahraničným horolezcom, ktorý vystúpil dvakrát na Annapurnu (8.091 m) a navyše to dokázal z dvoch strán. Po roku 2006, keď vrchol dosiahol sám po výstupe alpským štýlom východným hrebeňom, pridal 27. 4. 2010 výstup aj zo severu – nemeckou cestou a expedičným štýlom. Hámor už štvrtý raz sprevádzal svojho priateľa Piotra Pustelnika, ktorému práve Annapurna chýbala do zisku pomyselnej Koruny Himálají. Už 58ročný Poliak bol konečne úspešný a stal sa tak po Jerzym Kukuczkovi a Krzysztofovi Wielickom tretím horolezcom z Poľska (20. na svete), ktorému sa podarilo skompletizovať výstupy na všetkých 14 hlavných osemtisícových vrcholov. Hámor má na konte osem výstupov na sedem osemtisícoviek. Jediný slovenský držiteľ Koruny Zeme (najvyššie vrcholy kontinentov) má tak zo Slovákov aj najviac výstupov na osemtisícovky. Aj keď sám zdôrazňuje, že skompletizovať Korunu Himálají nie je jeho cieľ. „Na to som už trochu starý,“ tvrdí 45ročný Popradčan. Gesto voči Pustelnikovi bolo od neho nepochybne pekné. Z „tria Petrov“ (Tres Pedros) Hámor po tom, čo prišiel vlani na Dhaulágirí o stáleho partnera Poliaka Piotra Morawského (zahynul po páde do trhliny), tak zostal sám. Nedá sa totiž predpokladať, že by Pustelnik po zavŕšení úsilia o povestnú štrnástku vo svojom veku pokračoval ďalej v lezení na osemtisícovky. K méte byť prvým Čechom s Korunou Himálají je po tohtoročnom lete bližšie český horolezec Radek Ja-

roš. Po výstupe na obidva osemtisícové Gasherbrumy má na konte už jedenásť hlavných osemtisícoviek, čo je z českých horolezcov jasne najviac. Chýbajú mu tri – K2, Lhoce a Annapurna. Na Gasherbrume II (8.035 m) stál 46ročný horolezec z Nového Mesta na Morave 17. 7. 2010 spolu s krajanmi Petrom Maškom a Liborom Uhrom, na vrchol Gasherbrumu I (8.068 m) vystúpili 28. 7. už len Jaroš a Uher, keď Petr Mašek sa vrátil z prvého výškového tábora. V oboch prípadoch vystupovali klasickými cestami expedičným štýlom. Ich pôvodný zámer vyjsť na Gasherbrum I novou cestou alpsky totiž prekazilo veľké množstvo novo napadaného snehu. Medzi českých horolezcov, ktorí stáli na najvyššej hore sveta Mount Evereste (8.848 m), pribudol na jar Karel Mašek. Ide iba o menovca Petra Maška. Karel Mašek chodieva na osemtisícovky v  rámci komerčných expedícií IMG (International Mountain Guide), ktoré využívajú pomoc veľkého tímu šerpov i umelého kyslíka. Takto už v roku 2008 vystúpil na vrchol Čo Oju a 23. 5. 2010 pridal Everest, pričom v oboch prípadoch – podľa vyjadrenia šéfa expedícií IMG Erica Simonsona z USA – Mašek využil podporu doplnkového kyslíka. „V roku 2011 však chcem ísť na Manaslu už bez umelého kyslíka,“ napísal mi 46ročný rodák z mesta Louny žijúci v Prahe. Rovnako prekvapujúco ako Karel Mašek sa na himálajskej scéne objavil ďalší Čech, 28ročný Jaroslav

Bartoš, pochádzajúci z Trutnova a pôsobiaci v Prahe. Ten sa v lete pokúšal o vrchol Broad Peaku (8.047 m) a napokon 17. 7. 2010 dosiahol predvrchol Rocky Summit (8.030 m), akceptovaný himálajskymi štatistikmi ako samostatný vedľajší vrchol. Vystúpil naň klasickou cestou západným rebrom expedičným štýlom. Potom sa ešte pokúsil o výstup na K2 (8.611 m), avšak vrátil sa už z výšky 6.700 m. O Broad Peak sa pokúšala aj malá slovenská výprava vedená Jurajom Rebrom, ktorej členmi boli Jan Doležal, Branislav Pastor a Tomáš Rigoci. Vrchol klasickou cestou expedičným štýlom dosiahli 17. 7. 2010 dvaja z nich – 40ročný Rigoci a 53ročný Doležal (inak rodák z Brna so slovenským občianstvom), ktorý tak získal primát najstaršieho Slováka na osemtisícovke. Keď dosiahol vrchol, bol len o pár dní starší ako Peter Šperka v roku 2009 na vrchole Čo Oju. Neúnavný 56ročný Leopold Sulovský zorganizoval na jeseň expedíciu s cieľom vyjsť klasickou cestou západnou stenou na vrchol štvrtej najvyššej hory sveta Lhoce (8.516 m). V jeho zostave okrem ďalších Čechov Kamila Bortela, Radovana Mareka a Milana Sedláčka bol opäť aj Slovák žijúci v Ostrave Pavol Lupták. Výprava vrchol nedosiahla – pri jedinom pokuse sa pre zlé počasie vrátila zo štvrtého tábora. text

Milan Vranka

SUMMIT 15 9!  :   :    !     "&#   : ;&  <  "7 Vyvinuto ve spolupráci s pro6  $  &

CASCADE 15 "$ 6! technické kalhoty pro !   "7

 $    1#$ # $  

 $ "&  spolupráci s profesionálními

 &

     6 &' =    >>  ? $@ =ABC D! E=ABF 9 7   C
GUIDE

DEVIL ALPINE

Velmi lehká, do detailu propra                    !

 " #      $ trekingu…

(!   $$   #!#   "&#       $ &  &  )    " *++.      

%$& $$&' 30 000 mm H2O/20 000 g/m2/24 h

%$& $$&' 20 000 mm H2O/38 000 g/m2/24 h

21 21

Máte za to, že Madagaskar je novou „trendy“ oblastí pouze pro vynikající lezce bažící po nových prvovýstupech? Zdání z celostránkových fotek lezeckých časopisů poněkud klame. Třeba i vy můžete odletět za svým africkým snem…

LEZENÍ V „YOSEMITECH AFRIKY“

aneb Bigwall na Madagaskaru

Tsaranoro

22

23

A

Asi před pěti lety jsme na internetu poprvé objevili obrázek 800 metrů vysoké stěny Tsaranoro Be na Madagaskaru. Tenkrát nebyla největší překážkou vzdálenost. Na drahou letenku, bigwall a lezení ve stupni 7b nebylo ani pomyšlení. Vznikl tak ale sen a cíl do budoucnosti. Cesta „Vazimba“, 800 m, 7b byla poprvé zdolána skupinou okolo Alarda Hüfnera z Jižní Afriky. Zvláštností cesty je 250 kubíků veliký balvan ve středu stěny, který slouží jako bivak pro výstup na vrchol. Popis odvážného výstupu mohutnou stěnou byl vedle fotky se zelenou čárou naší jedinou informací. Potřebuje snad člověk víc, když chce vyrazit za velkou stěnou na druhý konec světa? Pár let tréninku a šetření, sbalit nejnutnější — a už sedíme v letadle. Otázku, zda se cítím připravená na tak velké dobrodružství, si sama sobě ani netroufám položit.

Lezení pod bivak – jeskyni

Znuděný chameleon

V noci přilétáme do Antananariva, hlavního města Madagaskaru. Z okénka letadla není vidět ani světélko. Pro našeho pilota to, doufám, není nic neobvyklého! Pár minut na to stojíme na přistávací dráze. Je po dešti, pára stoupá z mokré země a je cítit nezvyklá vůně dřeva z pralesa. Nebe je rudé východem slunce, všude klid a ticho. 24

V budově letiště nás naopak čeká ohromný zmatek. Taxikáři se o nás perou, jiní nás chtějí nalákat do svého hotelu. Všichni se nám snaží vytrhnout zavazadla z rukou. Naštěstí jsme dopravu do 300 km vzdáleného údolí Tsaranoro domluvili předem. Poprvé v životě na nás čeká šofér s cedulí v ruce, to je luxus! Při výměně peněz se proměníme v milionáře. Za dvě bankovky eura dostaneme tlustý balík malgašských ariary. Místo peněženky tady člověk potřebuje batoh. Jednoduché hliněné chaloupky s rákosovou střechou se po cestě střídají s rozpadlými vilami. Jasně červená hliněná půda tvoří krásný kontrast k sytě zelené trávě. Dalších 12 hodin nás zatáčky házejí z jednoho kouta zadního sedadla do druhého a potmě konečně dorážíme do vytouženého údolí. Ráno otevírám stan a nemůžu uvěřit svým očím. Na dosah ruky jsou mohutné žulové stěny. Tak barevnou krajinu jsem ještě nikde neviděla — modré nebe, zelená tráva, rudá půda a krásné šedožluté

stěny. Jsme jediní hosté v campu známého lezce Gilla Gautiera. Využíváme jeho znalostí okolí a zvědavě nasloucháme jeho zážitkům. Gilla zajímá náš hlavní cíl a odpověď ho hodně překvapuje. „Vazimba“ je 10 let stará cesta, která ještě nebyla opakována. S úsměvem prohlásí, že náš plán je „very ambitious”. Nejdříve nás posílá na rozlezení do nejvzdálenější stěny. „Pectorine“, 6b+ je jen šestidélková cesta, zato má ovšem namáhavý přístup. Zejména v poledních hodinách, při 30 °C ve stínu. Nevyšlapanou cestičku ztrácíme už v půlce strmého svahu, další 2 hodiny zápasíme s vysokou trávou. Při každém kroku do ní zapadáme až po pás, jak do hlubokého sněhu. Ke stěně se dostáváme úplně vyřízení. Ale skála opravdu stojí za to, je krásně hrubá a lezení bezvadné. Jsme tak zaujati výstupem, že vůbec nevnímáme čas a při slanění nás překvapuje západ slunce. V 6 hodin odpoledne je tma jako v pytli. Naděje najít s čelovkami cestu zpátky je minimální. Myšlenku na bivak zavrhujeme, žízeň nás žene

Vazimba – plotny

25

Zvědaví lemuři

dál. Nohama sondujeme okolí, až máme pocit, že jsme našli cestičku, kterou zase každých pár metrů ztrácíme. Centimetr za centimetrem zvládáme sestup, až se okolo desáté hodiny slavnostně brodíme rýžovým polem u campu. Gille už s námi nepočítal. Nebyli bychom první lezci, kteří na téhle túře museli bivakovat. První zkoušku jsme tedy zvládli na výbornou. Spára nad balvanem

Komín nad jeskyní

26

Následující dny si užíváme krásné lezení na různých skalách v okolí. Tření žuly a linie výstupů jsou úžasné. Jedno odpoledne nás ale překvapí déšť. První deštivý den si tak vychutnáváme odpočinek. Druhý a třetí deštivý den zneklidněně pozorujeme vodopády, které kličkují naši bigwall cestu. Co když nás takové počasí zastihne ve stěně? Násobíme vodu a proviant. Vyrážíme na přípravné práce. Tři dny nosíme pod skálu vodu, potraviny a vybavení na pět dní. Další dva dny zajišťujeme lana a taháme 50 kg těžký haulbag prvních 250 metrů do stěny. Plotny jsou sice jištěné nýty, ale je jich zatraceně málo a cesta se dlouho hledá. Přenocujeme přímo pod stěnou, kam nás ráno i večer chodí navštěvovat skupinka smělých lemurů. Jako by nám chtěli ukázat, jak se leze. Poskakují s lehkostí po strmé skále. Startujeme do stěny, ale jumarování po dynamických půlkových lanech není nic příjemného. Je to jak šplhání po gumě, velice namáhavé. Ale nikdo netvrdil, že to bude lehké! Sbírám poslední fixy a blížím se k nejvyššímu stanovišti. Najednou něco praská a cítím se ohromně odlehčená. Spadla mi dvě lana – neuvěřitelné! Je mi k pláči. Po chvilce panikaření vidím, že lana leží ve velké spáře pode mnou. První bigwallová lekce mě zatím stojí jen 10 metrů slanění a jumarování. Zbytek dne zápasíme s haulbagem v koutech, převisech a ve spárách, až se konečně probojujeme do „bivakovací jeskyně“. Na spaní není ani pomyšlení — je to plocha 1,5 x 1 m nad strmým svahem a strží. Konečně svítá. Při snídani pozorujeme nádherný východ slunce. Nad námi nás čeká úzký komín. Lezu a zároveň tla-

čím haulbag, který se neustále zasekává. Už v první délce ztrácím nervy, ale přede mnou další stěna. Pár nýtů, dál lokroviště a strmé křoví, kde se nám z každého chytu drobí hlína do obličeje. Po dalších šedesáti metrech mírného křoví konečně lezeme na kamennou kouli „falic boulder“. Neuvěřitelný výhled nám vynahradí veškeré potíže. Na plošině spíme jak v orlím hnízdě vysoko nad údolím. První cíl, dostat se na balvan, jsme zdolali. Teď se ukáže, jestli vylezeme popisovaným komínem (7a+/7b) a dál na vrchol. Dvojím traverzem a krásnou spárou à la „Indian Creek“ se blížíme ke klíčové délce. Bivak „falic bouldru“ mizí v hloubce. Před námi je mechem porostlý komín — vypadá to nehezky. Po dvaceti metrech se mění v převislou spáru, pod nohama je 450 metrů vzduchu. Tři nýty na 55 metrů, je to třeba přelézt. Patnáctimetrové pády si dovolit nemůžeme, horská služba tu není. Adrenalin nás nese zbývajícími šesti délkami s komíny, kouty, spárami a plotnami až na vrchol. Sláva! Konečně můžu vybalit odměnu, kterou celou cestu tajím: dvě tatranky. Tak dobře jsme se už dlouho neměli! Po 4 dnech ve stěně můžeme konečně alespoň na chvilku sundat sedáky, cítíme uvolnění, spokojenost, štěstí. Mít teď padák místo dlouhého slaňování! Zpátky pod stěnou probíráme, co nám chybělo. Je krásné zažít, jak málo člověk potřebuje ke štěstí. Trochu vody, rýže a hodně potu. Dobrodružství na Madagaskaru mě obohatilo — pochopila jsem rčení „nesni o svém životě, žij svůj sen!“ text foto

Klára Palme archiv autorky

Info Letenky: okolo 1.000 € (záleží na době) Lezecká oblast Tsaranoro údolí: leží 300 km jižně od hlavního města Antananarivo, blízko Andringitra parku. Doprava do Tsaranoro údolí: taxi-broussem (VW bus, ve kterém se sedí ve 20 lidech, zavazadla na střeše) přestup ve Fianarantsu, Ambalavao, Tanambao a Vohitsoaka, odtud 10 km pěšky (trvá to 2 dny); alternativní doprava lze domluvit skrz camp, do kterého jedete (počítejte se 100 €, jednoduchá cesta, 1 až 2 dny). Ubytování: v údolí Tsaranoro jsou 3 campy (my jsme byli v Tsarasoa Campu – doporučujem (www.madamax.com), Tsara Camp (www.tsaracamp-madagascar.com), nejdražší je Camp Catta (www.campcatta.com); všude nabízí stan (okolo 2 € za den) nebo chatu (20 € za den). Jídlo: dostanete v campu (snídaně 1-3 €, večeře 4-5 €), nákup rýže v campu nebo na trhu v 5 km vzdálené obci (zelenina, rýže) jsou jediné možnosti, vše další si musíte přivézt. Voda: všude teče pitná voda, v Tsarasoa Campu mají napojený pramen, dokonce teplou sprchu (solární energie!). Lezecké cesty: informace o všech cestách v Tsarasoa Campu u Gilla Gautiera!

Výhled z balvanu

Tsara, taxi

zdroj: www.climbandmore.com

Bo Catta

„Pectorine“ (6b, 300 m), „Croix du sud“ (6c, 400 m), „Bo Catta“ (6b+, 400 m), „Out of Africa“ (7a+, 600 m), „Vazimba“ (7a+, 800 m) Přehled všech cest najdete na stránce http:// www.climbandmore.com/climbing,268,0,1,mountains.html Další lezecké oblasti: sever Madagaskaru, Nosy Hara — nabídky organizovaných lezeckých zájezdů na ostrovy (http://www.newsearoc.com) Oáza

27

LEDY

Ledy Maltatal Pomalu se blíží ledolezecká sezóna. Je potřeba nabrousit zbraně, mačky a naplánovat, kam vyrazit. Představovat rakouský Maltatal obecně je asi zbytečné. A obsáhnout v tomto článku všechny sektory a  ledy tohoto údolí zase nemožné. Proto jsem vybral ty, které mi připadají něčím výjimečné. Každopádně, špičkový ledolezec má v „Maltě“ možnosti poněkud omezené a  například ve srovnání s  Bad Gasteinem to může být trochu nuda. Pro lezce, který vyhledává ledy do klasifikace WI 5, je to úplný ráj, a  to hlavně díky téměř nulovému lavinovému riziku po většinu zimy.

né a většinou to znamená konec sezony. Pravidelně aktualizované info o místních podmínkách najdete na webu: http://www.maltatal-granit.at/Eiszustandsbericht.html

Ubytování je nejvhodnější v „Maltě“, dají se tu sehnat apartmány za cca 15–16 EUR na osobu za noc. Ceny za ubytování se snídaní nebo polopenzí se pohybují kolem 30–35 EUR.

Co s sebou?

Tištěný průvodce:

Kompletní ledolezecký vercajk – tedy dvě zbraně, mačky, podle konkrétního ledu a schopností 8–14 šroubů, smyčky a expresky, háček na abalaky, prusíky (ideální je mít vždy tři až čtyři třímetrové v batohu na slanění). Velmi vhodné je nosit jeden starší šroub s karabinou, který můžete rychle zavrtat a nechat se z něj spustit, pokud je něco špatně.

Nejlépe Eisklettern in Oberkärten, F. Karger, I. Neuman, 2004.

Kudy? Kdy do Maltatalu vyrazit?

http://www.maltatal-alpin.at/index1. htm Několik ledolezeckých tipů řazených podle obtížnosti a charakteru:

Protože na webu je ke stažení kompletní ledolezecký průvodce Maltatalu, nebudeme až na výjimky řešit otázku přístupů k jednotlivým ledům. Strannerbach (cca 550 m, z toho cca 300– 400 m lezení do WI III) Lezení v horní čísti Strannerbach WI 3

Strannerbach

Některé linie je možné lézt již v průběhu prosince, ale jedná se pouze o několik ledů a i ty jsou vyčleněny především pro

Z Moravy je nejrychlejší a nejpohodlnější trasa Vídeň, S6, Katschbergpass, Maltatal (Brno–Maltatal cca 400 km), z Čech nejlépe na Dvořiště, Linz, Salzburg, Katschbergtunnel, Maltatal.

Webové průvodce:

výuku. Oficiální sezóna začíná 1. 1. a ty nejlepší podmínky tu zpravidla panují na konci ledna. Často se ale dá lézt až do začátku března. Každopádně je potřeba se informovat na aktuální podmínky. Specifikem údolí je horský fén, kdy se často na konci února spustí do údolí horký suchý vzduch a teplota často vyskočí výrazně nad nulu. Za těchto podmínek je lezení většiny ledů velmi nebezpeč28

Lezení ve střední části Stranenbach WI 2/3 Horní část Linker Mittlerer Maralmfall

Jedná se o maltatalskou klasiku s bezkonkurenčně nejkratším nástupem. Zaparkujete, přejdete silnici a lezete první kaskádu. Lezení je lehčího charakteru, zejména pokud zůstanete stále v levé větvi ledopádu, čeká vás strmější úsek (cca 30 m, 80°) až v úplném závěru. Pravá větev se odpojuje přibližně v půlce nad čtvrtou kaskádou, kde žlábkem zmizíte mezi stromy a po cca 200 m střídavého lezení a chůze dosáhnete paty poslední asi 120–180 metrů (podle sněhových podmínek) dlouhé kaskády za WI 3. Sestup z obou variant je nejlepší slaněním, obcházení se nedoporučuje, přesněji příliš nejde. Z levé větve je nejlepší slaňovat přes abalaky a v některých místech přes smyčky na stromech, pravá větev má slanění připravené na stromech. Orientace je čistě severní, sklon mírný, takže lezení je možné i pokud se lehce oteplí. Tento led je vhodný zejména pro základní seznámení s problematikou lezení vícedélkových ledů, vytváření jisticích bodů a jisticích stanovišť. Ve spodní polovině jsou stanoviště po stranách osazena nýty. Linker Mittlerer Maralmfall (cca 200– 250 m podle varianty, lezení převážně WI 3, v horní části až WI 5). Jeden z nejoblíbenějších ledů nad Gmunder Hütte. Opět sestává z několika kaskád, ty jsou však přímo za sebou a není potřeba tedy tolik chodit po sněhu jako ve Stranenbachu. Zejména druhá kaskáda (cca 30 m WI 2/3) je vhodná pro nácvik, ale je potřeba zde dávat pozor na led, který na vás mohou házet družstva nad vámi. Po přelezení této kaskády vás čeká cca 100 m lehčího terénu. Pokud zůstanete v levé větvi ledu, je dolez na vrchol většinou za WI 3, pokud polezete zprava, je led strmější, lezení dosahuje až WI 4 a závěr je tvořený nádherným desetimetrovým kolmým soplíkem za WI 5. V druhé půli sezony bývá horní led zpravidla lehčí, protože jsou v něm vykopány stupy od přelezů. Sestup slaněním, opět nejlépe kombinací stromů a abalaků. Orientace SZ.

Linker Mittlerer Maralmfall

29

LEDY Krátce pod Linker Mittlerer Maralmfallem směrem ke Gmunder Hütte se nachází Rechter Mittlerer Maralmfall. Tento led je kratší, ale poskytuje dobré možnosti pro lezení ve strmém ledu, kdy je možné řadu linií dobře oblézt, případně zajistit na TR. Pozor, za slunečných dnů svítí do tohoto ledu naplno slunce, takže si hlídejte, aby bylo opravdu pod nulou i na sluníčku. Výhodou je, že ledy jsou relativně vysoko (1.200 m), takže se tu dá lézt i pokud je dole v údolí nad nulou. Linker Dreifalltigsfall (cca 220 m, WI 3)

Menší led nacházející se vlevo od Rechter Dreifalltigsfallu. Zaparkujete v druhé serpentině (východisko pro Aluhol) a po lesní cestě dojdete až do výrazné zatáčky (odbočka na Aluhol), překročíte po cestě ještě jeden potok (odbočka na Dreifalltigsfall) a dalším potokem doprava nahoru. Po cca 150 výškových metrech začíná vlastní led. Lezení je převážně do WI 3. Sektor je srovnatelný se Strannerbachem, ale má tu výhodu, že zde budete na 99 % sami a v klidu. Sestoupíte opět nejlépe kombinací slanění přes stromy a abalaky. Klíčové místo je trochu strmější, ale krátké. Jinak určitě se vyplatí od ledu nesestupovat až na cestu, ale po cca 50 metrech přetraverzovat svahem a vylézt ještě velmi pěkný Dreifalltigsfall (100 m, WI 3). Sektor je čistý sever, led je stabilně sevřený ve žlábku. Lezení je možné i za mírného oteplení.

Maltatal z vrcholu Linker Dreifalltigsfall

Supermax (cca 350 m, WI 4/5)

Supermax

Jeden z nejimpozantnějších ledů spodní části údolí. Pod vrcholovou, asi 100 m vysokou kaskádu je možné dolézt třemi směry. Nejlehčí je prostřední, o něco těž-

30

Kathedrale WI 5

Kathedrale Kathedrale

ší je levý a nejtěžší pravý. Podmínky ve žlábcích jsou každý rok jiné, je potřeba je zhodnotit před nástupem ze silnice. Nástup pod led je značen modrým sprejem, místy je hůř vidět. Ve vrcholové stěně se nabízí opět několik variant, přičemž optimální je rozhodnout se až nahoře podle aktuálních podmínek. Nejtěžší levý směr často nebývá vytečený. Pokud je, tak klasifikace dosahuje WI 5/6. Nejčastěji se leze lehce zprava. Sestup je slaněním, kombinace abalaků a stromů. Ve vrcholové

kaskádě je nezbytné jednou štandovat v téměř kolmém ledu, takže je dobré si tuto dovednost předtím nacvičit. Led je položen poměrně nízko, takže pozor na teplotu. Kathedrale (cca 350 m, WI 3, jedna délka WI 5)

Symbol údolí. Nástup z parkoviště u Strannerbachu nebo lépe z parkoviště pod ledy Gamseck, Wintasun a Superfeucht. Po cca 150 metrech výstupu ke Gamsecku zahnete traverzem doleva a dojdete ke spodní části Kathedraly. K ledu je možné vystoupit i přímo z cesty, ale dost se budete prodírat houštím. Po úvodních dvou/třech (podle místa nástupu) plných délkách lezení za cca WI 2/3 se dostanete pod vlastní jeskyni Kathedrale. Podle podmínek je možné do hlavního rampouchu nalézt přímo, ale často bývá v nálezu bublinkatý nesoudržný led, a tak je lepší rampouch zezadu zprava oblézt a zaštandovat za ním. Ke Kathedrale není jinak moc co dodat, ta se musí zažít. Sestupuje se slaněním po připravených slaněních na pravé straně, horní část nad klíčovou délku je lépe slanit z abalaků. Orientace severní, ovšem protože se jedná o visící sloup, dejte pozor na teplotu.

D o l d y, s . r . o . 549 63 Machov I/90 tel./fax: 491 547 120 e-mail: [email protected]

LEDY Hinterer Maralmfall (240 m, WI 5)

Jako je Kathedrale dominantou střední části údolí, tento led dominuje sektoru nad tunelem. Jde o mohutný ledopád padající přes strmou skalní stěnu. Nevýhodou je orientace na jih a poměrně velká vodnatost. Klíčová délka je lezení v poměrně tenkém dunivém ledu, který je navíc téměř kolmý. Za dobrých podmínek je to jedinečný ledolezecký zážitek s vyváženou fyzickou i psychickou složkou. Za slunečných a teplejších dní je to led, který je více než vhodné obejít velkým obloukem. Sestup kombinací slanění a scházení na pravé straně ledu. Takže to je pro dnešek ode mne asi vše. Samozřejmě mohl být výběr ledů jiný, ale je těžké z údolí, v němž se nachází více než stovka ledů od 20 m do 600 m, vybrat to nej, aby se na tom shodlo více lidí. Prostě vám nezbývá než přijet a přesvědčit se o možnostech Maltatalu osobně. Zoban archiv autora

Hinterer Maralmfall

text foto

Lezení v Hinterer Maralmfall WI 5

www.climbon.cz

32

LEDY

„Moudré“

rady

do života v ledu

Psát o tom jak lézt je podobné pokusu o návod jak tančit. Každý takový pokus je již předem napůl odsouzen k neúspěchu. Proto se pokusím o tu druhou půlku, u které by to mohlo vyjít. Tedy upozornit z čistě osobních zkušeností na to, co se mi z vybavení a jeho použití v ledu a mixech osvědčilo. Jde vesměs o postřehy pro začátečníky, aby se vyhnuli nemilým následkům při sbírání prvních zkušeností. Jednou z nejdůležitějších věcí podle mého soudu je nebýt línej a nabrousit si hroty maček a cepínů. Argument, že na lehké cesty stačí hroty kulaté, které za celou sezónu nepotkaly pilník (pokud ji celou netrávily ve skříni), je nesmysl. Respektive je to stejné, jako když se řekne, že na lehké cesty na skalách stačí v pohodě sněhule a palčáky. Další mýtus, se kterým se občas můžeme setkat, je tvrzení, že v ledu jsou lepší tvrdé plastové boty s tuhým kotníkem. Prý se v nich stabilněji a pohodlněji stojí. Lýtka tolik netrpí. Po patnácti letech lezení si myslím, že pravdou je pravý opak. Čím je bota lehčí a v kotníku volnější, tím je lepší i lezecký pohyb s ní. Většinou je přímo úměrně k tomu také méně teplá. Robustnost boty je pouze daň za teplo,

v podstatě v žádné jiné oblasti nevidím její výhody pro lezení. Co se mi ani v ledu ani v mixech neosvědčilo, jsou dvojité přední hroty. Jednoznačně hlasuji pro tzv. monohroty. S dvouhrotem je někdy naprosto nemožné postavit se nohou do zaledněné spárky v koutě, mezi ledové píšťaly apod. Jestli je lepší lézt s poutky nebo bez poutek na cepínech si musí každý vyzkoušet sám. Jenom malá poznámka, jestli to budete zkoušet poprvé. Bez poutek se vyplatí navázat motyky na šňůry k sedáku. Je to docela nepohodlné, šňůry se motají všude možně i nemožně. Při delikátním výlezu na bouli si je zaručeně přišlápnete

mačkou. Ale klady lehce převažují nad zápory. To si uvědomíte, až z osmé délky budete slaňovat hledat cepín v závějích v okolí nástupu. Docela užitečné je mít nějakou malou zámkovku a šňůry nevázat přímo na sedák, ale cvaknout na zámkovku do středového oka sedáku. Jo, a ve štandu neseďte nikdy ve šroubech, ale zásadně v zaseknutých motykách. Nemusíte se přitom bát zobák dotlouct druhou motykou až po hlavici. Šrouby jsou totiž hrozně zlomyslné. Při delším statickém zatížení z ledu vytávají. Ještě dvě drobnosti pro uživatele šroubů. Vyplatí se investovat do nějakého nosiče šroubů na sedák, který umožňuje vycvaknout šroub jednou rukou. Z obyčejné karabiny pověšené na poutku sedáku v tlustých rukavicích a se zkřehlými prsty se může jednat o téměř nemožný úkol. S trochou šikovnosti si takový nosič vyrobíte i sami. A poslední užitečnou vychytávkou je nezapomenout na drát zakončený ostrým háčkem, určený pro protahování tzv. „abalakových“ hodin, což jsou dvě díry po šroubech v ledu, které se stýkají svými konci pod takovým akorát úhlem. Dobře se z toho slaňuje. Bez toho drátu (na špičku narazte bužírku, ať se to furt někde nezachytává) je provážete jen s obtížemi. Tak ať se v nadcházející ledové sezóně daří, šrouby i motyky drží, rampouchy natékají ale bandasky nikoli. text foto

Dušan „Stoupa“ Janák Petr Piechowicz

K2, Annapurna a Lhotse Tento rok uspěl na obou Gasherbrumech, a tak už jen výše zmíněné tři kopce chybí Radku Jarošovi do kompletní sbírky čtrnácti osmitisícovek. Vše co má, investuje do svých výprav. Za ty roky, co ho znám, přesedlal z felicie do orezlého volkswagenu a moc dobře si uvědomuje, že až skončí s tímto projektem, musí začít řešit, čím se bude dál živit. Následující rozhovor je spíše doplněním k obecně známým údajům, které proběhly lezeckými weby a jejichž nejpodrobnější verzi najdete na: www.radekjaros.cz.

GI

Jak ses dnes vyspal? Dnes kupodivu dobře, ale musím říct, že poslední dobou spím strašně blbě, zvlášť když odněkud přijedu. Teď jsem byl v Americe a přijet domů ze západu je na spaní ještě horší. …to má dneska každej lepší manažer, takový starosti… Mám nahoře pěkný podkroví, ale líp se mi tam spí, když se mám ke komu přitulit a neroztahuju se tam sám. Někdy stávám už v pět a jdu něco dělat. To ale bývá spojeno s návraty z dlouhých expedic. Cítíš se jako král? Ne.

Český král osmitisícovek. No, v tomto srovnání mě to asi určitě bude těšit, ale není mi dvacet. Ve vašem filmu o Gasherbrumech zazní, že vás překvapily technické obtíže na kopci. Strmé srázy, hřebeny… je zřejmé, že nějaký lezecký úsek je jinak těžký v šesti kilometrech, ve čtyřech nebo v osmi. Ale to je velká pravda. No, já to považuju za samozřejmý, neztrácejme čas tím, že bys měl obhajovat to, co děláš. Tohle je zajímavá pasáž, zvláště když se bavíme v časopise pro lezeckou komunitu. V dnešní době si každý může dělat, co a jak chce. Mě kdysi

ani nenapadlo, že půjdu tímto směrem. Chtěl jsem být horolezec, ven jsem se dostal až po revoluci, do Himálaje v roce devadesát čtyři… a tam mě to dostalo. A vůbec jenom do toho, abych mohl vidět Everest, jsem vrazil všechny své tehdejší peníze. A to může udělat každý. Někdo to udělá, někdo ne. Asi nepopřeš, že ty máš k  výškovému lezení dispozice. Jasně. Bolt asi nikdy nebude běhat maraton. Nejde o dispozice, ale o to je využít. Tady jsou stovky, tisíce lidí, kteří mají stejné dispozice, ale budou sedět v hospodě a povídat, že Jaroš chodí s batůžkem do svahu a oni by to taky dokázali. Což taky slýchám. Ten Jaroš, který chodí s batůžkem do svahu, tomu ale obětoval celej svůj život. Teď mě napadá, v  souvislosti s  tím čestným uznáním, co jsi letos dostal… Zazněly i  názory, že je to v kontextu všech těch tvých výprav. No upřímně, mě to zklamalo. Vloni lidi z vedení ČHS oceňovali jako jeden z nejlepších výstupů Máru Holečka. A co mě zaráží je, že lidi, kteří by tomu měli rozumět, řeknou, že Mára Holeček vylezl alpským stylem sólo na Gasherbrum I. Mára má suprovej nápřah na prvovýstupy. Na GI vylezli normálkou do sedmi tisíc, kde byli několik dní kvůli aklimatizaci, pak se vrátili, pak lezli tu cestu, kterou nevylezli … a klobouk dolů, že se vrhají do takovejch věcí … pak to Mára znova vylezl. V podstatě sám. To, že cestu znal, je vedlejší, ale ten rok tam byli Korejci. A já vím, jak lezou Korejci. Ta hora byla celá zafixovaná. A zároveň, třeba já jsem vloni byl na Manaslu, od sedmi tisíc výš jsem šel sám do neznámýho terénu s tím, že to předtím otočilo dvacet lidí a já jsem to vylezl. A pak mi někdo řekne, že mám uznání tak nějak za kontext. Myslím si, že letos, kdy byly do hodnocení zahrnuty i loňské výstupy, tak si ta kombinace to uznání zaslouží. A  trošku mi přijde divné, že jsou roky, kdy se Výstup roku nevyhlásí, protože se jakoby nic nevyleze. Třeba na Nanga Parbat jsme s Miskou lezli sami celou horu a nikdo po tom ani nevzdechl. To nemá být o tom, že si stěžuju, ale pak to navenek vypadá tak, že tady se nic neleze a my, a celý ČHS sponzory nepotřebujeme. Jak kdyby fotbalisti, kteří nepostoupí na MS, nevyhlašovali fotbalistu roku. Za poslední tři roky pět osmitisícovek, před tím tři roky nic, doba si žádá přesnost, takže

Jebat taku robotu

34

17. 7. ve 14:30 na GII, na GI potom 28.7. v 6:30 po celonočním výstupu. Není to až příliš přesný výčet? … když to vnímáš, tak si to hlídáš … … no, ale vždy je to součást té SMSky o úspěchu, kterou horolezci posílají. … to taky. Kdysi jsme se bavili o  nějakých himálajských projektech a ty jsi říkal: „To jsou ty smělý plány na prvovýstup, na které se nalákají sponzoři a pak to kvůli špatným podmínkám vylezou normálkou….“ … už vím, kam míříš …

Je pravda, že cítím tlak, i když bych nemusel. Ale tohle zázemí jsem si vybudoval sám, zejména díky zkušenostem. To není třeba jenom o tom, že si v BC vyvařujeme, ale já už za těch 10 let vím, co nám tam chutná a co ne. Navíc, jsem sice známější, ale na sponzorským poli se téměř nic nehnulo. Jedu víceméně pořád se stejnými sponzory. A jsem jim za to vděčný. Jenže já jsem horolezec, takže to dělám kvůli tomu, a ne kvůli prachům. Ale nevadily by mi (smích). Peníze ti dávají svobodu.

Už jenom logisticky, cesta pouští na velbloudech, nemožnost návratu z BC dokud zase neopadnou vodní toky a podobně. Já tam ale chci, protože na K2 převažují SZ větry a vytváří nad celou západní stěnou mrak. Nehledám tam snazší cestu, to není jako jít na Čtyři Palice zezadu, já si od toho slibuju lepší počasí. Na Kančendžonze taky, a tam ti to vyšlo rychleji… Terén v 8.000 m na GI

Takže? Teď jsme se o tom bavili s Rakem a ono je to složitější. Prvovýstupy na skále, tam můžeš jezdit týdny i roky. Na horách do toho zahraje počasí a taky tam někdy musíš víckrát. A Himálaj je ještě víc z ruky. Třeba na Everest vede 13 cest, lezou se v podstatě dvě a některé z nich se nepřelezou už nikdy. Na osmitisícovkách jsou ty logický a bezpečný směry už vybraný, a pak zůstávají takový ty riskantní pokusy… … ve stylu smrt nebo slávu … Ano. Někdy i smrt a slávu. Při pokusu o prvovýstup na nějakou osmitisícovku tam musíš třeba třikrát jet, aby sis to „očuchal“. Já jsem chtěl dělat prvovýstup dvakrát. Jednou s Miskou na Nanga Parbat, podruhé teď. A  ani jednou to nedopadlo. My jsme byli už v  půlce expedice, a stále koukali na GI, na tu poslední pasáž, kde říkal Zdenek (Hrubý, pozn. red.), že je jasná klička, kterou uděláš a jsi nahoře, že už to bylo vylezený. Tam koukáš na 300 m skalní stěny ve výšce 7.700 m a výš, kde stačí pět, deset metrů lezení obtížnosti 6 a jsi v háji. Babanov vytraverzoval do západní stěny, Kukuczka vytraverzoval do východní stěny… asi věděli proč. I tak jsme do toho chtěli jít. Ale na to bys potřeboval 14 dní ideálního počasí. Nakonec byla jediná šance vyběhnout GI za 52 hodin. Víc času jsme prostě neměli. A i toto byl výkon. Nikdo tě ale k tomu prvovýstupu nenutí. Není to potom takto plánováno spíš pod tlakem médií? Nikdo neřekne, že chce dělat druhé opakování cesty, kterou dělal nějaký blázen a která je od druhé půlky „beznávratová“. Když už, tak prvovýstup. Tam je taky otázka jaký. Můžeš lézt o sto metrů vedle a udělat si tak vlastní pomník, ale proč? Navíc i  v  těch klasických výstupových cestách se taktizuje. Někdo třeba přijede později a počká si, až je polovina výstupu nachystána. Ale ano, musím říct, že výstupy v  Himálaji nejsou lehké tak, jak si spousta lidí myslí. Musíš zkrátka tu horu poznat. Z fotek nezjistíš, jaké tam bývá počasí, odkud převážně fouká, co je ve stínu, co naopak na slunci, kde jsou lavinézní svahy, kde jsou séraky, které padají. Ta hora je jako živoucí organismus, který musíš napřed poznat, a pak si můžeš něco dovolit. No, s tím jak jsi známý, přichází věci, které pro tebe byly dříve nevídané. Česká televize, komfort v basecampu…

Když jsem se v 8.000 m posadil obkročmo na vostrej hřeben, bál jsem se, že posledních 35 m nevylezeme

Gasherbumy mají jeden z  nejnepřístupnějších base campů. 2 km převýšení, 125 km pochodu… Nepřístupnější je asi už jen Kančendžonga. A co to znamená v čase? Kolik dní zabere přesun do takového základního tábora? No my jsme byli neuvěřitelně rychlí. Den po příletu do Islámábádu jsme letěli do Skardu, kde už na nás čekal úředník. Další den jsme už jeli auty dál. Vše klapalo, přesto zabral přesun do základního tábora necelých 14 dní. Lhotse, Annapurna, K2… vybereš si nějaké lehké cesty, abys co nejrychleji a nejlehčeji dosáhl cíle? Ne! Chtěl bych zkusit jít na K2 z tibetské strany, a to rozhodně obsahuje prvek dobrodružství.

… jasně, vyšlo to, ale to je i o naší taktice. Přijedeme a ještě než máme základní tábor, už jdeme nahoru. Tedy pokud je dobrý počasí. Vím, že bude špatně a tak radši necháme dole věci v sudech a snažíme se udělat první výškový tábor, a basecamp stavíme, až je venku hůř. Počasí je to nejzákladnější, bez něj nevylezeš ani na Sněžku. A tak nesmíš promeškat ani jeden pěkný den. A další zbývající kopce? No, a na Annapurnu máme v plánu cestu, kterou vylezli zatím snad jenom čtyři lidi… Lhotse bude samozřejmě problém. Pokud vím, ale musím říct, že nejsem typ člověka, který sedí celé dny na internetu a hledá informace, na Lhotse moc cest není. Tudíž nezbývá než jít normálkou na Everest

35

až do sedla a odbočit. A už to slyším, jak začnou po internetu kolovat zprávy, že Jaroš šplhá po fixech normálkou nahoru. Ale Jaroš pro to, aby přesvědčil deset pivních hráčů, nepůjde někam zahynout do nějakého nesmyslného směru. No, s  ohledem na národní povahu bys nejvíc potěšil, kdybys zahynul právě na té normálce. Hmm. A to se může stát taky. Při četnosti tvých výprav, nebylo by lepší nechávat celou tvou lezeckou výbavu zamčenou někde v lockroomu? No bylo, ale i na tom je vidět, že ani zdaleka nejsme na našich výpravách finančně tak za vodou, jak by se mohlo spoustě lidí zdát. Navíc, já stejně nikdy přesně nevím, kam pojedu. Třeba příští rok buď vyjde Annapurna s Američany,

Co v tobě vyvolává jméno Messner? Ten, který to zpopularizoval, strašně moc dokázal, ale mě osobně zklamal tím, že je schopný říkat, že dnes to není takové, jaké to bývalo a že dnes je v Himálaji komerce. Jeho doba byla dobou objevování nového, dobou nových prvovýstupů po logických liniích. A on tu komerci způsobil a působí dál. Taky žije z komerce. Kolik napsal knih. 30? 50? Jeho přednáška stojí 2 000 euro. On byl někde dvakrát. Umíš si ty představit, že by ses vrátil na nějakou osmitisícovku? Dokážu. Musela by to ale být super parta se zajímavým cílem. Nanga Parbat byl tím kopcem, kde se to u tebe zlomilo. Věděl bys, jak je Nanga Parbat vysoká? Nevím. Já znám akorát výšku Everestu a K2.

Ty a alkohol? Není to co dřív, čím je člověk starší, tím víc si váží každýho hezkýho dne, ale ptáš-li se konkrétně, když piju jenom tvrdý a nemíchám to, dokážu vypít i sedmičku za večer. Ta otázka byla nahrávka na druhou… dokážeš odhadnout, co škodí tvým mozkovým buňkám více? Dovedu. Teď bys mě dostal, kdybys odpověděl jen… Bleeééé. (Smích). Dovedu, ale nedokážu si to odepřít. Řeč je samozřejmě o osmitisícovkách. za Montanu se ptal foto

Tomáš Roubal archiv Radka Jaroše

Sponzoři R.J.: High Point, Hi-Tec, Author, Craft, Oesterreichischer Alpenverein

A kdo byl první na Annapurně? Jasně, Herzog. První vylezená osmitisícovka. Ve filmu o Gasherbrumech říkáte, že jste v BC často hráli šachy… … já ne. Oni mě tím štvali. Ráno u  snídaně začali a večer končili. Dvě dvojice, a já jsem zůstal sám.

První lidi, kteří letos vylezli na GI, my tři nalevo to máme dokonce jako double

nebo pojedu na Lhotse. Tam si dovedu představit, že se budu pohybovat sám. Základní tábor je stejný s  Everestem, takže osamění mě tam v žádném případě nečeká, tam bude lidí, co jsem v životě neviděl, a při lezení mi samota nevadí. Nesplývají ti ty výpravy? (Počítá). Po nějaké chvíli, když se rozhodneme počítat výpravu na dva vrcholy za jednu expedici, a to nehledě na to, zda se musel přesouvat základní tábor, se Radek dobere celkem čtrnácti výprav. No, to máš statisticky velkou úspěšnost. No, to ano. Zároveň je tu ale statisticky velká šance, že se ti stane nějaká fatální nehoda. Vnímáš to, že stále pokoušíš Štěstěnu? Samozřejmě, že to tak vnímám. Někdy to jde obrátit v legraci, někdy z toho mrazí. Tyto úvahy pro mne ale nejsou důvodem neodjet. Snažím se ale dělat všechno pro to, abych odjížděl fyzicky stoprocentně připravenej. Ty obrovské, majestátní hory se obtiskují do mentality těch, kteří pod nimi žijí, či na ně lezou. Jak to vnímáš ty? Asie se v tobě nějak odráží. Každý, kdo byl někdy v Nepálu, se tam chce vrátit. Navíc, já přistupuji k horám s pokorou. Vždycky jsem byl „horskej typ“, vždycky jsem měl rád hory. Zároveň ctím místní lidi. Z jejich pohledu jsem bezvěrec, byť nějaké životní síly uznávám. Ale i tak jsem celej nesvůj, když jsem minulý rok neudělal na Manaslu púdžu. (Obřad sloužený pro usmíření božstev, které mají dopřát členům expedice úspěch a šťastný návrat. pozn. red.) Nikdy se mně nenaskytla příležitost..

36

Aha, já jsem se tě chtěl zeptat, kolik je minimálně potřeba tahů na mat. Tři myslím, ne? Tři bílý a dva černý. Mat hlupáků. To vím, že jsem kdysi na vojně takový mat dostal. Od úplného dementa. Východňár. Borec, který neuměl počítat a dal mi mat, když seděl zády k šachovnici, já jsem tahal a říkal jsem mu kam. Řekni mi, kdo vymýšlí názvy těch expedic. Já jet na Gasherbrum, tak si udělám expedici G bod. Ale ten název kopce, letopočet, případně jméno hlavního sponzora, to je celkem fádní, taková slabikářová strohost, nemyslíš? Konkrétně tu poslední vymyslel Standa Bartůšek z České televize. Double Gasherbrum. Je ale pravda, že významnému sponzorovi se snažíš nabídnout i název expedice. Aby se tak prezentovala v médiích. Tak jak je Gambrinus liga. A i kdybys tomu dal nějaký srandovní název, novináři pak stejně píšou jenom expedice ta a ta, takže je to nakonec vcelku jedno. Co jsi měl za čelovku? Jít celou noc po tmě v takové kose… Teď jsem se bál, že mi nevydrží baterky. Normálně si beru na vrcholový pokus úplně nové baterky, ale teď jsem je neměl – rozhodovali jsme se vyrazit narychlo. A tak jsem si ji při odpočinku vypínal. Dřív jsem míval baterku vytaženou drátem… … a teď, s ledkami? Teď používám čelovku s  baterkami vzadu a díky kapuci jsou celkem kryté. A konkrétně? Dřív Petzly, teď používám Silvy. Strašně se zlepšily.

O smrti v horách Na expedici zemřel jeden z kuchařů výpravy. O okolnostech Husajnovi smrti mluví Radek se zármutkem. „Byl s námi měsíc a půl v základním táboře, asi v pěti kilometrech. Po sbalení tábora se jde kousek dolů, a pak se stoupá do sedla. Šli jsme v noci, protože tak se musí přes sedlo Gondogoro jít. Vím, že už když jsme vyráželi, bylo mu blbě a  vyzvracel polívku. Šel jsem vpředu a když se mi doneslo, že je mu špatně, počkal jsme na něj asi 200 m pod sedlem, a protože jsem věděl, že nejedl, dal jsem mu svoje gely a Enervit. Pořád jsme to ale považovali za únavu. Měsíc a půl před tím žil v pěti tisících. Zdravotní stav se mu prudce horšil, pak už jsme ho nesli a za sedlem jsme se rozhodli pro prudkou cestu dolů, co nejrychleji do civilizace. Pořád se nám to ale nezdálo jako výšková nemoc. Napřed jsme ho nesli na zádech, potom jsme udělali nosítka, a na nich ho nesli do kempu. To už jsem cítil průšvih, tak jsem volal vrtulník, který nakonec vůbec nepřiletěl. Sto metrů před kempem mu začala téct z nosu krev, objevila se mu krvavá pěna u pusy. Položil jsem ho do stabilizovaný polohy, ale stejně po chvíli zemřel. Podle těchto příznaků to vypadá na výškovou nemoc, na edém plic, ale pak mi někdo říkal, že snad měl něco se srdcem. Muselo to mít víc příčin. Je to těžký, jenom samotný zvracení nemusí být ve vysokých horách nutně projevem nějaké vážnější nemoci. Nic jsme asi ale nemohli udělat líp.“

Ty jsi takový Diego Maradona českého outdooru, co? Některými milovaný, jinými zatracovaný… … no, tak to v životě bývá. Nechtěl bych se dostat do obvyklých klišé, tak jsem se trochu nachystal. Mám tu několik historek z  různých zdrojů a  zajímalo by mě, co pravdy na nich ve skutečnosti je… Jasně, některý otázky jsou pořád stejný a je to únavný. Kdysi, za časů, kdy ještě vůbec ani nebylo známo slovo bouldering, tě pozorovali při popolézání na Stránské skále u Brna. Kdosi ti v převisu přidržel nohu, ty ses pustil a… „každej normální by dal záda, ovšem on udělal salto nazad a  dopadl na nohy… hned nám bylo jasné, že v tom klukovi něco je…“ (Smích.) Jo, tohle asi pravda je. I když, na ta záda jsem letěl možná padesátkrát, z toho devětačtyřicetkrát na záda a zrovna tehdy jsem padl na ty nohy. Další historka ze stejného zdroje. Po neúspěšném postupu do finále svěťáku ve Vídni jsi údajně chodil přiopilý ulicemi města a  prohlašoval, že se na závodní lezení vykašleš a  začneš radši obchodovat. Opravdu jsou toto počátky tvého imperia? Ta Vídeň, to bylo někdy v devadesátým roce a v tý době už firma tak nějak fungovala. Já jsem tenkrát byl dlouho zraněnej, cosi s prstem. Takže vyloženě přímý impuls to nebyl. Mě prostě závody už nebavily. Bavilo mě lézt po skalách, ale když jsem začal závodit… tehdy bylo snad ještě víc pohárových závodů než dnes … do toho série master, což dělalo takových patnáct závodů do roka, a to už mě nebavilo čekat v izolaci. Ale jasně, jakýkoliv neúspěch podpoří člověka v  tom, aby něco změnil. Co bys řekl na oblíbený argument „zasvěcených“, takovou tu vylože-

Hudy

Asi nejde vymyslet lepší jednoslovný název pro následující rozhovor. Snad každý z lidí, motajících se kolem lezení, někdy slyšel větu, že každý přeci Jindřicha Hudečka zná. Soudě ale podle reakcí čtenářů se nic nemění. Všichni znají „oficiální“ verzi příběhu, která by se dala shrnout do slov … milovaný Labák, Itálie, motorky, Hudysporty, milióny… zároveň se ovšem lidé rádi pídí po historkách. Více či méně pravdivých příbězích, které dokreslují Hudyho osobnost. Na svou cestu do Děčína jsem se proto důkladně připravil.

ně lezeckou latinu: „No a co, že nejsem silnej, Hudy lezl desítky na písku a neudělal jedinej shyb“. No, tak, zpočátku to bylo s tou silou opravdu slabší, nevím jestli desítky, ale když jsem lezl devítky, tak jsem možná jeden, dva shyby vypotil. Ale potom, ty nejtěžší cesty, tak to jsme trénovali. Myslím, že jsem nakonec udělal i snad padesát shybů. Takže sílu jsem nějakou měl, ale v  porovnání s  jinými českými či světovými lezci jsem té síly měl málo. Doháněl jsem to vytrvalostí. To bylo znát i na závodech. V kolmé či mírně převislé stěně jsem se dostal do finále, v převisu ne. Tehdy se ještě nestavěly tak silové cesty jako dnes… Ano, tenkrát to bylo, jak jsi řekl, to byla má výhoda. My tehdy byli výrazně handicapovaní. Lezecký svět už deset let trénoval, třeba v jižní Francii v zimě i v létě. Já jsem byl v  osmdesátým šestým v  Peru, v osmdesátým sedmým na Everestu, v zimě jsem jezdil lézt jenom do hor, v létě na písku. A po dvou letech takové průpravy jsem jel lézt světový pohár. My jsme tu sílu vlastně neměli nikdo. Naši dnešní kluci mají výhodu v tom, že mají stejnou průpravu jako lezci z jiných zemí. Myslíš, že s tehdejším stylem lezení, které bylo obecně techničtější, by se dalo dnes dostat do finále? S tou silou, kterou jsme tenkrát měli, by to určitě na finále nebylo. Ale takový vývoj, to je asi v každým sportu. Vezmi si, že třeba já jsem pět let lezl v horách, potom rok a půl na skalách, závodil a po chvíli jsem se dostal do finále. To si nedovedu představit, že by dnes bylo možné. Techniku, tu máš v sobě pořád stejnou, ale sílu a vytrvalost musíš dnes trénovat mnohem déle. Lezení je pořád mladý sport. Je otázka, co je těžší, reprezentovat ČR v lezení na obtížnost, zejména mezi ženami, nebo vyhrát krajský přebor ve vrhu koulí.

Jasně, třeba ve sprintu, který lidi trénují padesát, sedmdesát let se zrychlují časy už jen o zlomky vteřin. Další historka. Při reprezentačním výjezdu do Norska pod stěnu Trollů jsi se prý zarazil, že tohle asi za den nevylezete, šel jsi na stop a odjel do Arca. Bylo to vůbec technicky možné, s československým pasem? No, ne. Tak to nebylo. Já jsem tehdy doléčoval zlomený kotník, výpravu zrušit či odložit nešlo, tak jsem tam zkrátka odjel. Pak jsem zjistil, že obout si pohory a  kopat mačkama do ledu zkrátka vůbec není možný. Takže lézt jsem tam chtěl, ale nešlo to. Měl jsem tam ale padák, takže jsem tam letěl na padáku a pak jsem opravdu jel na skály do Arca. A technicky? My jsme měli vízum do všech tranzitních zemí, to znamená, že já si akorát vyřídil italský vízum a pak to prostě stopem přejel, no. Takže v jádru je to pravda… V jádru ano. Prý jste před pár lety v Yosemitech místo velkého friendu použili zaklíněný a ovázaný kámen. Jo, to je pravda, no. A to je tvoje oblíbená technika? Ne, ne. To bylo opravdu tak. S Vojtou Dvořákem. Klasicky, čteme průvodce, tam někde na desáté délce širočina, 50 m nejištěná s vykřičníkem. A já jsem říkal… přeci to nebudeme tahat, to prostě nějak vyřešíme. No, tak jsme tam dolezli, já tam nalezl a opravdu těžká, klouzavá širočina, jako třeba na Hlásku, a co bylo blbý, byla pod tím police. Kdybych třeba ještě padal do luftu, tak bych to risk-

nul, ale takhle to byl problém. Říkám: „Hele, Vojto,“ támhle je takovej šutr, dej ho sem. Vylezl jsem asi dvacet metrů, dal tam ten kámen, ovázal jsem ho smyčkou, cvaknul a  lezli jsme dál. Když jsem byl asi sedm metrů nad tím kamenem, tak on se začal tahem lana uvolňovat a Vojta dostal strach. Protože byl přivázaný na té smyčce, doletěl by ten kámen přímo na něj. Tak jsme se na to vykašlali a slanili jsme dolů. Jeden známý říká, že jeho strýc se pokoušel prodávat vyřezávané Betlémy a neprodal ani jediný. A nepochybuje prý, že kdyby ses do toho pustil ty, uspěješ. No, to už je takový… … chystáš se prodávat Betlémy? Ne, do Betlémů nepůjdu. Ono to tak není. Lidi si myslí, že protože se ti něco podaří, budeš mít automaticky úspěch v  ledasčem. Spíš je to o tom, že když se ti něco podařilo, hodně se u  toho naučíš, a to pak můžeš použít i jinde. Kdybych tehdy nezakládal Hudysport a  Rockempire, nevím, jestli bych teď o podnikání tolik věděl. Tehdy se začínalo v nějaké době, s nějakými lidmi a s nějakým štěstím. Tehdy mi pomohly jazyky a kontakty. Takže ty jako „stroj na peníze“… … Jakože vždy neomylně vím, co bude dobrý a  co ne. To není pravda. I  dnes jsou mraky věcí, o nichž nevím, jak je udělat. Nebo jak je udělat líp. Tam se přímo nabízí otázka. Co se ti nejvíc v tomto směru nepodařilo. Kde jsi nejvíc prodělal?

37

tři čtyři fakt pěkné neřesti, které každého potěší? Jsem hrozně nedočkavej. To je špatná vlastnost… závist, no…

Nejvíc jsem „provařil“ půjčkám kamarádům. Hudymu nikdy nešla matika, ale procenta ano. Co ty na to? (Smích.) No, matika byla moje slabá stránka už odmala, nicméně, procenta mi opravdu jdou. Kolikrát tak rychle jako počítači. Prosím tě, co ta „hodina práce denně“? Pak zase na iDnes bylo, že sice děláš hodinu denně, ale v  deseti firmách, takže deset hodin denně. Myslím si, že dělat hodinu denně, to už je možná lepší nedělat. Co kdybychom se šli zeptat tady nahoru do Bynovce, jako to vidí ostatní? Co když je to ve stylu: A  jéje, zase přijde na tu svou hodinu dělat zmatky a rozruch, rozdá nám moudra, zmizí a my pak makáme… To já vždycky říkám. Hele, nechte mě na pokoji, nebo vymyslím víc věcí, než vy stačíte za měsíc udělat. Takže tak to trošku je. Dnes jsem odtud odjížděl a  Ríša říká: „Co je, ještě máš deset minut. Ještě jsi tu nebyl tu svou hodinu.“ No opravdu je to tak, že ráno jedu do Bynovce a  potom jedu sem do restaurace vyřizovat různé věci. No a když je hezky, tak jedu lézt. Zítra jedu lézt, včera jsem byl s Karlem Bělinou dělat cestu a tak. V  Brně, na přednášce na festivalu Hory a  město, jsi popisoval svůj BASE jump. Tehdy jsi tam v  této souvislosti říkal, že byla chvíle, kdy sis řekl: Kašlu na všechno a skočím. No. Dokážeš si představit moment, že si řekneš, nechávám si pár milionů na pohodlný bezproblémový život a zbytek někam vložím. Někde s  velkým rizikem. Buď velký zisk, nebo nic. Proti basejumpu je to přeci nic, ne?

… každá vlastnost má dva póly. Takže když jsi nedočkavý, zároveň jsi rychlý, řekneš-li, že jsi závistivý… … tak zároveň jsem soutěživý. Ano. Vlastnosti jsou hrozně relativní. Všechno, co je zpočátku nahlíženo kladně, se, když se to přežene, změní v neřest. Takže neboj. Jsem nedočkavej, hodně soutěživej, ty ambice ve mně prostě jsou. Někdy jsem až zbytečně moc bojovnej. I by se našla jistá bezohlednost. Jedu takhle autem, říkám si, co tam sakra ten přede mnou dělá, předjedu ho a pak vidím, jak tam za volantem sedí stará paní, za tím zamlženým předním sklem, a v tu chvíli ti to dojde a řekneš si, jakej seš pitomec. Jenže to jsou věci, který má, myslím, každej, ale ne každej se k tomu přizná. Navíc, myslím si, že se snažím lidem pomáhat a  docela dost pro ně dělat, ale přesto si někdy, třeba ve vztahu doma, připadám jako sobec. Tohle by spíš měli hodnotit jiní.

V milovaném Labáku

Tohle je risk, ruleta a  já se nerad sázím. Tak jinak, kdyby přišel velký investor s nápadem, který může vydělat nebo prodělat, šel bys do toho? Nemyslím něco jako sázku, ale vklad, v němž bys mohl ovlivnit výsledek, ovšem musel bys všechno pustit. No, kdyby byl hodně přesvědčivej…. Ale ty se bavíš o tom, že bych do toho vrazil všechno… … no, nechat si dům v  Itálii, život, který žiješ, ale vše ostatní dát v šanc. Myslím si, že to není dobrý. Ano, možnost obrovského úspěchu, ale… … vždyť je to jako skákat s padákem někde ze skály. Doporučených je před tím sto jiných seskoků a ty jsi jich měl, tuším, osm. Ne. To je jako bys skákal bez padáku. Je to jako v lezení. I  když lezeš nejištěný cesty, musíš mít nějakou představu, rezervu, co udělat, když se něco nepodaří. A tady už otázka zní. Jak to vyřešit, když

se tohle nepovede a  ty nebudeš mít už nic? V  tomto je lepší myslet na zadní kolečka. A  to se mi v podnikání vždy vyplatilo. Samozřejmě, když už ti nic nezbývá, nemůžeš se chovat jinak. Když u tebe stojí někdo s pistolí s tím, že když neskočíš, zastřelí tě, byl bys blbej, kdybys neskočil. Takže já bych na jednu barvu nesázel. Navíc, tam je ne 50% šance, ale 49%, ještě je tam nula, nezapomínej. Věříš v nadpřirozeno? To si myslím že ne. Myslím si, že za dobrej čin by měla být nějaká odměna a za zlo nějaký trest. A možná, že to tak i je. Ale že bych tomu stoprocentně věřil, to ne. Takže až nebudeš, tak se rozpadnou molekuly a skončí všechno. Tak bych to asi viděl, no. V  nějakém rozhovoru jsi řekl: „Kdyby mě v  mládí někdo víc podpořil, věnoval bych se motorkám víc než lezení.“ O tvém lezeckém světě toho víme celkem dost, co ty a podpora mladých motoristických talentů? Určitě, v  těch deseti dvanácti mne motorky zajímaly víc a lezení přišlo až pak. A co se týká podpory, ano, kluky, kteří jezdili za Ducati, nějak podporujeme. Z těch rozhovorů s tebou by se zdálo, že skoro nemáš špatné vlastnosti. Nemohl bys, prosím tě, tento nedostatek nějak napravit? Takové

38

Vyboural ses hodněkrát? Myslíš na silnici? Ano. No na silnici to byly tak dvě havárky. Kdy tě stříhali z auta ven? Ne, to ne, lehčí ťukance, řekl bych. Nic vážnýho. Na motorkách bylo těch havárek samozřejmě víc. Ve filmu The Sharp End několikrát opakuješ, že v Čechách se pije „a lot of bier“, kolik jsi toho nejvíc vypil, a hlavně, lezl jsi někdy opilý? Ano, určitě, několikrát. Ožralej ne, ale když jsme šli ve čtyři ráno po deseti pivech spát, tak určitě ráno v deset, když jsme šli lézt, jsme museli být namazaní, ale to bych nezveličoval. Však, na Pálavě taky, člověk si dal víno a pak šel lézt. Ale opravdu si myslím, že tady se pije víc. Viděl jsi někde ve Francii či ve Frankenjuře, aby byla pod skalami večer plná hospoda? Jasně, není to žádný extrém, ale ve srovnání se zahraničím se tu pije víc. Já sám, jako mladej, jsem si dával až těch deset piv. Nepřijde ti to jako taková obecná lezecká sebestylizace? Snowboardisti hulí a my lezci, my vždycky musíme ten výstup proslaňovat až do hospody, alkohol hraje hlavní roli v  mnoha historkách. Skutečně těžké výstupy ale nejdou s alkoholem moc dohromady.

No, písek, to jsou malý hory. To je výstup se vším všudy. Chystáš se a pak se jednou odhodláš a buď se zadaří, nebo ne… Ano. A  potom k  tomu logicky patří i oslava vítězství. Protože síla vítězného pocitu je přesně adekvátní překonaným překážkám. Překonat nějakou obtížnost je dobrý, ale když je tam ta odvaha, to je pořád daleko víc. A k tomu potom přijdou emoce, který se probírají v hospodě. Čím nejradši jistíš, nebo se necháváš jistit? Nejradši mám grigri. A není to na ty dlouhé odskoky na písku blbý? Ani ne… … dnešní lana víc pruží… … a navíc u moderních cest tam máš borháky a  když s  tím někdo umí jistit, tak nechá tělo volně, ono jde do výšky a krásně potom brzdí pád. Daleko lépe než nějaké popouštění přes osmu. Samozřejmě, dát grigri do kruhu a jistit, tak nějaký pád je nesmysl. Když už jsme u takovýho odbornýho tématu, já když kolikrát vidím některý ty lidi, tak se nestačím divit. Hlavně teda na vápně, protože jak může na písku začít lézt nějaký amatér, že? A to kolikrát musím jít pryč. A  vlastně se divím, že je tak málo úrazů. To je ale asi daň za to, že se daly borháky po metru. Z  nebezpečného se stalo bezpečné. Nejoblíbenější lezečky bych si troufal odhadnout a typ? La Sportiva Cobra. Čím si děláš radost? No, lezením… běžkami. Chci se zeptat tady na ten kraj, kde teče velká řeka, ty ses tu narodil a pořád tu asi budeš doma. Máš to nějak zapsáno v duši? Ten kaňon Labáku, to je něco úchvatného. Žiju tu už 46 let a líbí

se mi tu ze všech míst na světě nejvíc. To má ale asi každý, kdo má rád domov. Prostě nedá dopustit na místo, kde se narodil. Kdybys mohl vrátit čas, co bys změnil? To, kde jsem někomu ublížil či udělal chybu. Ale něco zásadního asi ne. V zásadě jsem ale spokojený a bylo by divný, kdybych nebyl. Možná i proto to takto říkám. Dokázal by sis vyměnit olej ve svým nejoblíbenějším autě? No jasně. Já jsem vyučenej automechanik. To vím. Ale všechno se zesložiťuje… Hele, já v tom žiju. Navíc, některý věci jsou pořád jednoduchý a někdo se z nich snaží udělat složitější, aby opodstatnil svou cenu či vyšší odbornost. Znáš oblíbené idoly svých starších dvou dcer? Ty zpěváky a tak? To je vlastně lišácká otázka na to, jaký jsi otec. V těch 13 14 letech je problém, že tam je každý půl rok v  kurzu něco jiného. Před rokem či dvěma bylo na internetu jenom libimseti.cz. Dneska říkají, že tam chodí jenom pitomci a  jsou jenom na facebooku. Takže konkrétně neznám. Ještě to mají dost nevyhraněný. A jdeme do finále. Kdy jsi naposledy četl Montanu? Zrovna nedávno, jak tam byl rozhovor s Nežerkou. Kdysi jsem ti říkal, že se snažím dělat časopis, který bych si sám koupil. Když jsem to někde říkal, každý se mě ptal: „A co ti nato Hudy řekl?“ A  já na to: „To už si opravdu nepamatuju, ale každý se mě zeptá, co mi na to Hudy řekl.“ A teď se někde dočtu, že prodáváte věci, které byste si sami koupili. Tys mi úplně šlohnul bonmot. Takže nějaký nový bys neměl? Já z  něho zase budu roky žít… No, ta věta je celkem obecná, tak nevím, jestli jsem ti ji úplně šlohnul.

Jindřich „HUDY“ Hudeček, Nervotoč IXb, Poseidon, foto Pavel Žofka

No, ale dřív to tak opravdu bylo. Opravdu jsem se zmazali a  druhý den šli lízt. Dnes, chceš-li lézt na vrcholové úrovni, to už samozřejmě nejde. Já si pamatuju, jak jsem se jednou zmazal po nějakých závodech a hned potom jsem nepostoupil ani do semifinále. Za ten týden jsem z toho byl pořád bolavej. No, taky to bude tím, že lezci u  nás k  sobě mají pořád blíž než jinde. Navíc, dobrodružnější cesty zejména na písku přímo vyvolávají touhu si o nich povídat.

… já to s tou „krádeží“ nemyslím doslova. Třeba jsem jí předtím někde nevědomky šlohnul i já. Jakže to bylo? Že se snažíš dělat časopis, kterej by sis sám koupil? (Zamyslí se). Snaž se dělat časopis, kterej by si koupili ostatní. ptal se foto

Tomáš Roubal archiv firmy Hudysport

K Hudyho podnikání více na: www.montana.cz 39

Aljašský nářez jménem

heliskiing Na Aljašku jsem se vydal s partou špičkových sportovců ― Martinem Černíkem, Tomášem Krausem a Michalem Novotným, s kamerou nás sledoval Jakub Frey a fotil Tony Harrington. Pro mě jako relativně zkušeného freeridera, který lyžoval na mnoha místech světa, bylo největším otazníkem to, jaký bude sníh a terén. Chystal jsem se to tedy zjistit. Chtěli jsme si s sebou kvůli větší bezpečnosti vzít na aljašské ježdění lavinové batohy Snowpulse, ale objevil se problém s přepravou. Zjistili jsme, že dostat podezřelé, něčím naplněné lahve na palubu letadla bude problém. Vzhledem k tomu, že umožnit letecké společnosti kontrolu prázdných lahví bylo skoro nemožné, rozhodli jsme se to risknout a nic nehlásit. Zabalili jsme tedy vypuštěné lahve hluboko do batohů a byli zvědaví, jestli 40

je ještě někdy uvidíme. Po příletu do Anchorage jsme naštěstí lahve našli na svých místech a mohli si vychutnat relativní lavinové bezpečí. Cesta z Anchorage na Thompson Pass byla nádherná. Projížděli jsme vlastně nad celým pohořím Chugach, takže jsme pozorovali na jedné straně hluboká ledovcová údolí vytékající z hor a na druhé straně nekonečné roviny táhnoucí se severně od Chugach, které byly skoro podél celé cesty rozježděné skútry. Thompson Pass je dle mého názoru na Aljašce asi nejlepší místo pro heliskiing. Kromě toho se sice létá ještě v Alyeska, Haines, Cordove, Sewardu a kdoví kde, ale Thompson Pass je podle historických záznamů místo s největším úhrnem srážek (kolem roku 1950 to bylo asi 30 metrů za zimu). Operuje tady navíc 5 heliski com-

panies, což v porovnání s jednou heliski společností v každém z dalších míst už o něčem vypovídá. V době našeho příjezdu na Thompson Pass už byla tma a nic jsme neviděli. O to víc jsme se těšili na ráno… Po probuzení jsem poprvé uviděl, jak ve skutečnosti vypadají zasněžené aljašské hory. Naše základna se nacházela v údolíčku, do něhož z obou stran sbíhaly nádherné svahy, nad kterými se tyčily ostré vrcholy. Ze všeho dýchal obrovský prostor. Přestože to jsou pořád jen hory pokryté sněhem, pohled na ně byl velmi odlišný od těch, co jsem zatím znal. Všude po parkovišti byly poházené skútry. Převážně nové modely. Když jsme se rozhlédli po okolních rozrytých pláních, bylo nám jasné, že tady není tenhle dopravní prostředek demonstrací peněz,

Jezdec Robin Kaleta. Krátká ale velice rychlá linie v den našeho nejlepšího heliskiingu. Celý hřeben jsme za odpoledne dokonale rozjezdili.

ale běžným sportem a skoro potřebou, protože bez nich se daleko po sněhu nedostanete. BCA – „backcountry adventures“, na jejichž základně jsme bydleli, o sobě tvrdí, že jsou první společnost, která začala na Aljašce heliskiing provozovat. Díky nevelké vytíženosti jsme byli schopni dostat se do vrtulníku už první den po příjezdu na Thompson Pass. Byl jsem z toho dost překvapený a skoro rozhořčený. Představoval jsem si, že budeme mít chvilku se trochu s prostředím sžít a najednou jsme ještě ani pořádně nedospali jet lag a už stojíme před vrtulníkem. Pozorně nasloucháme pokynům guida a po chvíli nastupujeme do vrtulníku. Je jedno, kolik heliskiingů jsem už absolvoval, tenhle pocit je vždycky stejný. Myslím, že to napětí před startem snad

nikdy nezevšední. Vrtulník mi dává pocit něčeho nevšedního a extrémního. Odlepíme se od země a necháváme základnu za sebou. Vždycky jsem snil o heliskiingu na Aljašce. Předchozí zkušenosti s vrtulníkem v jiných koutech světa pro mě byly většinou zklamáním, protože guide má povinnost být opatrný a drží proto klienty zkrátka. Jaké to bude tady? Konečně se začínáme přibližovat k hřebeni, který máme sjíždět. Do sluchátek nám guide řekne, abychom si každý dobře prohlédli horu. Za chvíli už stojíme na vrcholu bez guida a já tomu pořád nemůžu uvěřit. Svah je neskutečně prudký a já vůbec nechápu, jak to, že jsou všichni tak v pohodě. Zatím co čekáme na druhou výsadku s mými kamarády, mám čas si ten opojný pocit — stát na pravé aljašské lajně — pořádně vychutnat. Všude, kam oko

dohlédne, jsou neuvěřitelně prudké svahy ústící na nekonečné ledovce. Je to nádhera. Jakmile se ale podívám dolů, opojné pocity trochu ustoupí. Svah je daleko prudší, než jsem kdy jel, a navíc je nahoře menší převěj. Ale sníh neuvěřitelně drží a dává mi pocit, že bych mohl jet ještě daleko rychleji. Proto cestou dolů pořád zrychluji. Jakmile jsme dole, sdělujeme si s klukama první pocity. Všichni jsou nadšení. Když člověk okusil tolik různých sněhů a terénů, má pocit, že už ho nic jen tak nepřekvapí. Aljaška mě překvapila v každém ohledu. Svahy, které jsem tady sjížděl, byly prudší než cokoli do té doby, a přesto jsem se cítil daleko pohodlněji, než na mírnějších svazích v Evropě. Ne že by tady nebyly mírné svahy pro méně dobrodružné povahy. Je jich tady spousta 41

Jezdec Martin Černík. Svah na němž se před pár dny jel legendární závod King of the Hill nám krásně zasněžil a my jsme si mohli vyzkoušet jak se asi cítili závodníci...

a díky místnímu sněhu jsou výborné i pro začínající freeridery. Ovšem nejlepší důvod proč sem jet jsou prudké stěny plné dokonalého sněhu. Hlavním rozdílem oproti Evropě jsou místní obrovské převěje. Kvůli množství sněhu a častému větru zde vznikají skoro na všech hřebenech. Vypadají nádherně, ale výrazně komplikují přístup ke stěně. Stát na převěji je velice nebezpečné, protože se s člověkem může snadno utrhnout a rozemlít ho cestou dolů. Proto je vždycky nutné najít místo na hraně, kudy půjde do svahu vjet, aniž by se riskovalo uvolnění velkého množství sněhu. S převějí mám vlastní nepříjemnou zkušenost: třetí den našeho pobytu na Thompson Pass jsem si už pomalu říkal, že bych si

Tak nějak vypadá parkoviště u helibase, kde jsme strávili krásných 12 dní

rád dal konečně nějakou slušnou jízdu. Jeli jsme zrovna s Martinem na poslední večerní výsadku a já si vybral krásnou dlouhou stěnu z vrcholu Diamond Peak, kterému dominovaly dva široké žlaby. Pilot mě vysadil na tom pravém, ale protože jsem měl v plánu sjíždět levý, musel jsem se k němu po hřebeni dostat. Nevypadalo to nijak složitě, hřeben byl široký, a tak jsem si ťapal ve sněhu za svým sjezdem. Měl jsem z převěje strach, tak jsem se držel dobrých 6 metrů od hrany. Najednou z ničeho nic něco zapraskalo a pod 42

nohama mi to upadlo. Naštěstí jsem byl kousíček od okraje odtrhu a stihl jsem se zachytit o kameny. Vytáhl jsem se nahoru a shlížel na obrovskou masu sněhu, která jela dolů žlabem a narážela do skalnatých stěn. Bylo mi jasné, co by to se mnou udělalo. Chybělo mi už jen asi pět metrů, takže jsem se celý rozklepaný postavil na začátek svojí lajny, která byla — jako obvykle tady na Aljašce — daleko prudší, než jsem si myslel. Tehdy tam nahoře jsem byl za svůj život zatím nejblíže k tomu, abych se nechal svézt dolů vrtulníkem…

Martin Černík surfuje na jednom z mírnějších aljašských svahů

43

Jezdec Robin Kaleta. Nejčastějším problémem na Aljašce je dostat se přes převěje do svahu a ujíždět padajícímu sněhu.

Jakmile už jedete, funguje vše jako obvykle. Až na to, že každá zatáčka je čistá radost bez těžkostí a překvapení typu krusta nebo led. Přesto je potřeba několik věcí hlídat. Tou hlavní je sluff — padající sníh. Kvůli prudkosti místních svahů je to daleko silnější jev než v Evropě a umí snadno podrazit nohy nebo vypnout lyži. Je proto potřeba vždycky myslet na to, aby vás sluff nedostihl, nebo sjíždět trochu jiným směrem než padá, tzn. uhýbat doprava nebo doleva. Na druhou stranu, co se lavinového nebezpečí týče, mám pocit, že je tam tato hrozba daleko menší nebo alespoň lépe odhadnutelná než například v Evropě. Bezprostředně po sněžení samozřejmě laviny padají, ale 44

po dvou dnech si to hezky sedne a je to na všech expozicích víceméně stabilní. Vítr lavinové nebezpečí tolik nezvyšuje. Přemýšlel jsem, jak je možné, že sníh je tu i přes všechny změny počasí, které tady probíhají, tak stabilní a homogenní. Došel jsem k závěru, že je to pravděpodobně vyšším obsahem vody ve sněhu. Thompson Pass je cca 40 km od moře a většina srážek sem přichází odtamtud. Sněhové mraky stihnou urazit od svého vzniku jen relativně malou vzdálenost, což má nejspíš za následek onen „hustší“ sníh. Větší množství vody ve sněhu potom způsobuje, že sníh rychle přirozeně sedá a působí trochu jako písek, díky če-

muž je odolnější proti větru, slunci nebo udusání lavinou. Nejzajímavější na tom bylo, že i když byla pod nějakým žlabem vysypaná starší lavinka a já do toho vjel, nic se nestalo. Nebyly to žádné ledové hroudy, prostě jen malinko pevnější prašan. Vše tohle sečteno a podtrženo = sjíždění dolů je totální orgasmus. Už dlouho sleduji, jaké vlastnosti a schopnosti si do freeridu přinášejí alpáči a freestylisti (dvě nejčastější skupiny, z nichž se rekrutujeme) a jakým způsobem to jejich freeriding ovlivňuje. Náš výlet na Aljašku byl pro mě díky různorodosti sportovců v našem týmu ideálním srovnáním. Tomáš jako několikanásobný mistr

Jezdec Robin Kaleta. Zapadající slunce a poslední sjezd před večerním grilováním.

Martin naproti tomu už zkušenosti s Aljaškou má a od prvního dne bylo vidět, že jezdí tak, jak místní terény vyžadují. S přehledem a tou správnou rychlostí. Z mých pozorování jsem vyvodil, že jakékoli závodní zázemí s velkou porcí zkušeností umožní posunout se v terénu k hranici svých fyzických možností. Získání zkušeností a správného mentálního postoje je ovšem srovnatelně těžké jako natrénování dobré techniky. Nejlepší doba pro výjezd za prašanem na Aljašku je březen a duben. Předtím jsou příliš dlouhé noci a potom už moc teplo. Co se týká ubytování, neexistuje na Thompson Pass žádný hotel nebo penzion. Všichni jsou tady jen kvůli ježdění a spí se v karavanech na parkovištích, ve stanech, nebo i v iglú. Nejbližší město Valdez je vzdálené 40 mil, což je na každodenní dojezd pro většinu nadšenců zbytečné. Mimo heliskiingu je zde možné nechat se vyvézt skútrem, což je samozřejmě levnější, ale nedostanete se daleko. Díky celé naší partě se nám podařilo za 12 dní natočit a vyfotit spoustu krásných obrázků, které si budete moci vychutnat v dokumentu Aljaška v prašanu. Více informací k ježdění na Aljašce a našemu výletu najdete na www.redbull.cz/aljaska a www.robinkaleta.com.

světa ve skicrossu umí udělat dokonalou zatáčku v jakékoli rychlosti na skoro jakémkoli sněhu — a ten aljašský nebyl výjimkou. Spolu s Michalem neměli díky svému závodnímu zázemí žádné problémy s technikou. Navíc jsem si všiml zajímavé věci. Díky tomu, že nemají s freeridingem velké zkušenosti, nepřipadaly jim aljašské svahy tak neobvykle prudké jako mně. Prostě měli pocit, že tak to má být, a moc to neřešili.:-)

Pozoroval jsem na nich v průběhu našeho pobytu rychle se zvyšující sebevědomí a vybírání čím dál zajímavějších lajn. Je to celkem logické, když technika jim problémy nedělala. Jediné, co je drželo zpátky, bylo neznámé prostředí. Tím, že jim ale chybí zkušenosti s orientací v terénu, jezdili výrazně opatrněji v místech, kde si nebyli jistí směrem, neviděli za horizont nebo mezi skalami. Jakmile se pak před nimi otevřel volný prostor, pálili to plnou rychlostí.

text foto

Robin Kaleta Jakub Frey, Tony Harrington

Pulse Barryvox Velmi jednoduché používání, 360° ukazatel, manuální a automatická volba při více zasypaných, detekce životních funkcí. Jediný a první přístroj s 3 anténním systémem s digitálním a analogovým režimem! Dosah digi - 50m, analog - 60m frekvence 457 kHz baterie 3x AAA1,5 V / min. 200 hod velikost 113 x 75 x 27 mm garance 5 let Speciální cena pro účastníky našich lavinových kurzů, viz.

www.mammut.cz

45

Napříč zeměkoulí Patagonie Před rokem touto dobou se švýcarský horský vůdce Roger Schäli (31) a italský vůdce-čekatel Simon Gietl (25) rozhodli pokořit Cerro Fitz Roy (3.406 m) v Patagonii. Tito členové mezinárodního SALEWA alpinXtrem týmu si vybrali horu, která má přes svou poměrně nevýznamnou výšku pověst „nedostupného vrcholu“. Její strmé žulové stěny jsou technicky velmi náročné, proto je hora ročně zlezena jen několika málo jednotlivci. Po příletu do Národního parku Los Glaciares v Argentině Simon zjistil, že se mu ztratily dva batohy s materiálem. Půjčil si tedy jeden pár lezeček a dobrodružství mohlo začít. Po „zahřívacím“ výstupu na sousední vrchol Fitz Roye – Poincenot (cestou „Whillans/Cochrane“ 650 Roger Schäli a Simon Gietl

Po cestě na Fitz Roy

46

Patagonské slunce

m, 5+, 60°) se vydali na žulový kolos. Ač si do bivaku zapomněli vzít budík, podařilo se jim ve tři vstát a vyrazit do stěny — rozhodli se pro „Kalifornskou cestu“. Po šesti délkách je v celé své kráse přivítalo na hřebeni slunce. Po dalších deseti délkách a třech ledových komínech stanuli ve čtyři hodiny odpoledne na vrcholu Cerro Fitz Roy. Pár týdnů po jejich výstupu na Fitz Roy Roger a Simon vylezli novou nároč-

nou cestu ve východní stěně sousední Aguja Poincenot (3.002 m). Prvovýstup v alpském stylu jim zabral čtyři dny, přičemž nejnáročnější bylo podle dvojice přelezení technicky náročné dvacetimetrové plotny, které jim trvalo 15 hodin. 600 metrů dlouhou cestu pojmenovali „Fühl dich stark aber nicht unsterblich“ („Můžeš se cítit silný, ale ne nesmrtelný“) a obtížnost označili A3+, 6c, M5.

Viva la Patagonia

Grundtvigskirken

Grónsko O devět měsíců později podnikla stejná dvojice lezců cestu opačným směrem — do Grónska. Přidal se k nim ještě Rakušan Daniel Kopp a fotograf Thomas Ulrich. Výchozím bodem byl Constable Point na východě Grónska, odkud se pomocí motorových člunů přepravili pod 1.325,5 metru vysokou horu Grundtvigskirken. Tento kopec byl zlezen pouze jednou, a to z nejjižnější strany švédskou výpravou v roce 1999. Schäli, Gietl a Kopp se však rozhodli pro svůj vlastní prvovýstup alpským stylem severní stěnou hory. 6. srpna 2010 stanuli na vrcholu poté, co zdolali 40 délek. Nová cesta má 1.500 metrů a obtížnost 8. Nazvali ji „Eventyr“, což je dánský a norský výraz pro pohádky a dobrodružství. Aby toho nebylo málo, vylezli si Roger a Simon 8. srpna ještě na bezejmenný kopec na sousedním ostrově. 850 metrů dlouhá cesta o 30 délkách a obtížnosti 7 jim zabrala patnáct hodin. Podrobnosti o jejich grónské výpravě si můžete přečíst na http://blog.tagesanzeiger.ch/outdoor.

Příprava na „Eventyr“

text a foto

oberalp.it

47

O jednoduchých lanech jsme psali v tomto ročníku v č. 1 (str. 44) a č. 2 (str. 54), kde jsme krom obecných informací přinesli i  přehledné tabulky nejčastěji prodávaných lan na našem trhu. Teď, před zimními ledy či horami přišly na řadu „půlky“. Tedy v podstatě lana dvě, která se používají společně. Základní výhodou je větší jistota při pádu lezce či kamení (i jeden úplně poničený pramen lana nutně neznamená katastrofu) a při svázání možnost delšího slaňování. Navíc při nástupu/sestupu přes ledovec či nějaký lehčí hřebínek stačí použít pouze jeden pramen lana a druhý nést na zádech. Název tohoto článku je lehce zavádějící, o to však bližší praxi. Dále v  textu budeme mluvit o lanech polovičních a dvojitých (dvojčata). Poloviční lana byla určena ke střídavému cvakání jednotlivých jištění, dvojčata se cvakají vždy obě do jedné postupové karabiny, stejně jako lano jednoduché. Jsou to zkrátka nerozlučná dvojčata. Pracují spolu a také toho mnohem více (co se týká pádů) vydrží. Zároveň ale zvyšují tolik nepříjemné tření. Firmy, vyrábějící lana, bychom mohli rozdělit podle přístupu k certifikaci svých výrobků. Mnozí našinci totiž raději „cvakají“ (nehledě na technické normy) obě lana zaráz, pouze v místech nepříjemných traverzů přijde na řadu jedna ze základních výhod „půlek“ – cvaknete-li pouze jeden pramen lana, jste pro postup dále jištěni, zároveň nezvyšujete tření. Takovým lidem budou určitě vyhovovat lana certifikovaná jako půlky i jako dvojčata. Opačným přístupem je potom specializace. Prostě nejít po průsečíku vlastností, který nutně vyžadují obě certifikace a zaměřit se na vylepšování obou typů lan. Dalo by se říci, že častěji jde spíše o strategii toho kterého výrobce, než o jeho technologickou nevyspělost. Potvrzením, že vývoj lan skutečně pokročil, je „žolík“ od Bealu, který splňuje všechny tři normy na dynamická lezecká lana: tedy na jednoduché, půlku i dvojče. Tato univerzálnost má jistě výhody i nevýhody. Je jenom na vás, čemu dáte přednost.

Z pohledu člověka, který v horách nějaké výstupy absolvoval, si dovolím připojit čistě osobní zkušenosti. T Moc tenké „půlky“ se častěji rády uzlovatí až nepříjemně řežou do rukou (kupříkladu při slanění či držení spolulezce), což je ovšem daň za nízkou váhu. Nejtenčí lana jsou tak na hranici uživatelského komfortu. T Nikdy se mi „půlky“ nepodařilo olézt tak jako lana jednoduchá na skalách. Vždy se našel nějaký kámen či hrana, který poslal jednoho z mých miláčků do polypropylénového nebe dříve než stačil zestárnout. T Snad více než na skalách zde záleží na povrchové úpravě. Nasáklá a zmrzlá voda je opravdu nepříjemná. Stejně tak slaňování nějakou delší žulovou stěnou. T Barvy! Každý výrobce nabízí svého modelu minimálně dvě barevné varianty. Vybírejte co možná nejodlišnější. Před vlastním lezením se s parťákem domluvte na barvách. Tak typická vícebarevnost i jednoho pramenu lana může vést někdy k veselým situacím.

48

„PŮLKY“ Dvojčata Průměr

Výrobce

Typ

Rázová Počet síla v kN pádů

7,5 7,7 7,8 7,8 7,9 7,9 8,0 8,3 8,5 9,1

Mammut Beal Edelrid Tendon Singing Rock Tendon Roca Singing Rock Tendon Beal

Twillight Ice Twin Apus Master Gemini Ambition Trek Accord Master Joker

7,5 7,4 10,3 8,5 8,3 8 7,7 9,7 8 9,5

Poměr Hmostnost opletu v % v g/m

15-17 15 40 20 33 16-17 16 16-417 14 15 14-17 25 35

38 37 42 38 39 40 43 43 48 53

Prodloužení statické v % 5,4 8 6,4 7 7,3 7,8 8 6,4 8 8

Prodloužení dynamické v % 35 36 27 30 33 30 34 34 34 32

Posun opletu v mm 0 0 0* 0* 0* 0* 0 0* 0* 0**

Poloviční lana Průměr Výrobce

Typ

7,8 7,8 7,9

8,4 8,5 8,5 8,5 8,5 8,6 8,8

Edelrid Tendon Singing Rock Tendon Edelrid Mammut Beal Roca Edelrid Mammut Mammut Singing Rock Roca Edelrid Mammut Tendon Tendon Beal Beal

8,9 9,0 9,0 9,1 9,1

Roca Beal Roca Beal Tendon

7,9 8,0 8,0 8,1 8,1 8,2 8,3 8,3 8,3

Hmostnost Prodloužení Prodloužení v g/m statické v % dynamické v %

Posun opletu v mm

Apus Master Gemini

Rázová Počet Poměr síla v kN pádů opletu v % 6,7 8 33 5,7 6 5,7 5

42 38 39

9,2 8 8

29 32 29

0* 0* 0*

Ambition Merlin Phoenix Ice line Migú Kestrel Obsession Glacier Line Accord

5,6 6,7 6,3 4,9 5 6,5 6,5 6,5 6,3

6 13 8-9 7 8 16 7-8 7-8 5

40 44 41 42 43 48 46 46 43

7,8 6,6 8,5 11,5 7,6 10 8,6 8,6 11

35 30 30 37 33 28 29 29 33

0* 0 0 0 0 0 0 0 0*

Fanatic Shikra Genesis Ambition Master Cobra II Pro mountain Tasmania Verdon II Strong Joker Ambition

6 6,2 6 5,5 5,5 4,9 5,8

12 8 35 12-14 12 10 16 39 10 44

47 47 48 46 48 48 47

7,8 11 9 6 8 11,5 7,8

27 31 31 35 34 35 34

0 0 0 0 0* 0 0

5,2 5,3 5,9 6 5,5

14 15 17 20 14

52 49 53 53 52

9,5 11 7,6 7 7,2

30 34 28 29 36

0 0 0 0** 0

33 41 37

42 35

Pozn.: * lana jsou certifikována jako dvojčata i půlky ** lano je certifikováno jako půlka/dvojče i celé lano Lano Beal Verdon II je určeno pro horské záchranáře, proto má zesílený oplet. Lano Rocka Trek je určeno hlavně pro„chůzi“ – pro skialpinisty, přechody ledovců apod.

text

Tomáš Roubal

Jak tabulku číst? Průměr – průměr lana v mm. Rázová síla – maximální síla působící na padajícího při normovaném pádu. Počet pádů UIAA – počet normovaných pádů podle normy EN 892. Poměr opletu – poměr opletu k  celkovému opletu lana v procentech. Hmotnost – Hmotnost 1m lana v gramech. Statické prodloužení – Prodloužení lana v % při zatížení lana 80 kg. Dynamické prodloužení – Prodloužení lana v % při prvním pádu. Posun opletu – posun opletu oproti jádru lana v mm. Dnes prakticky zbytečný údaj. Výrobci spojují jádro s  opletem velmi důkladně.

Testování lan dle platné normy EN892

Začněme postupně od začátku. Tak například průměr lana. Podobně jako u jednoduchých lan nejprve zatížíme zkušební vzorek lana. Oproti jednoduchým lanům ovšem použijeme jiné závaží a sice u lan polovičních je to 6 kg a u lan dvojitých 5 kg (pro připomenutí u lan jednoduchých se používá 10 kg). Následně na zatíženém laně provedeme celkem 6 měření a to na třech místech v úseku 10 cm a navíc ve dvou kolmých rovinách (přesnou specifikaci měření včetně nákresu popisuje norma). Z těchto šesti měření pak aritmetickým průměrem stanovíme průměr lana. Hmotnost lana – na visačkách se udává v gramech na 1m délky lana. Měření se však ani zde neobejde bez předpětí (zatížení). Zatížení vzorku lana je stejné jako u  měření průměru. Tzn. u lan polovičních 6 kg a u lan dvojitých 5 kg. Při zatížení vzorku po dobu 60 s se označí úsek v délce 1 m jako referenční délka pro následné měření. Takto označený referenční vzorek (délka) se pak vyřízne a následně zváží. (Pozn.: Jak vidíte, není snadné v domácích podmínkách nebo na pultech obchodů naměřit přesné údaje jako například průměr lana nebo jeho hmotnost. Všechny údaje , které na visačce uvádějí výrobc,i jsou hodnoty naměřené v laboratorních podmínkách podle normou přesně stanovených postupů, předpětí, klimatizování apod.)

musí zachytit minimálně 5 pádů. Oproti tomu u lan dvojitých se používá závaží 80 kg. Zde je ale změna – zkoušejí se v páru (2 prameny lana najednou) a minimální počet zachycených pádů u dvojitých lan stanovený normou je 12. Vzhledem k rozdílným zkouškám je jinak stanovena také hodnota maximální rázové síly. U lan polovičních norma připouští maximální rázovou sílu 8 kN a u lan dvojitých maximálně 12 kN. Co se týká hodnoty dynamického průtahu (prodloužení), norma stanovuje maximální hodnotu 40 %. Ta je stejná pro všechny typy lan (jednoduchá, poloviční a dvojitá). Statické prodloužení je další ze zkoušek předepsaných normou EN 892. Při této zkoušce se nejprve zkušební vzorek lana plynule zatíží závažím o hmotnosti 80 kg po dobu 3 minut. Poté se lano odlehčí a  nechá relaxovat na dobu 10 minut. Pak se opět plynule zatíží pětikilogramy na 1 minutu a označí se na laně referenční délka 1 m. Nyní je nutno zátěž plynule zvýšit opět na 80 kilogramů po dobu 1 minuty a následně změřit délku původně označené referenční délky. Výsledný rozdíl v  naměřených hodnotách referenční délky = statické prodloužení (statický průtah) – uváděno v %. Odlišení pro dvojitá a poloviční lana plyne z normy jak pro způsob zkoušení, tak pro samotné povolené limity prodloužení. Dvojitá lana se testují opět ve dvou pramenech současně (v páru) a norma stanovuje maximální povolené statické prodloužení do 10 %. Co se týká polovičních lan testuje se pouze jeden pramen a dle normy smí být hodnota statického průtahu maximálně 12 %.

vy potřebujete

TENDON

Požadavky normy EN 892 – dynamická lana Předepsané hodnoty Sledovaný parametr

Poloviční lana

Dvojitá lana

Průměr lana

Není definován normou

Není definován normou

Hmotnost lana

Není definována normou

Není definována normou

Posuv opletu

+/- 20 mm

+/- 20 mm

Statický průtah

max. 12 % *

max. 10 % **

Dynamický průtah

max. 40 % ***

max. 40 % +

Rázová síla

max. 8 kN ***

max. 12 kN +

Počet pádů

min. 5 ***

min. 12 +

Pádová zkouška/Počet pádů – tento údaj nám poskytuje informaci o  počtu pádů, jaké musí lano zachytit během pádové zkoušky, která probíhá dle postupů a  podmínek daných normou EN 892 (v laboratorních podmínkách). Podobně jako u lan jednoduchých nám norma stanovuje u této zkoušky minimální počet pádů, které lano musí zachytit, dále maximální rázovou sílu a  dynamický průtah (měřeno během prvního pádu). U  lan polovičních se testuje 1 pramen lana s 55kilogramovým závažím. Lano

Někomu N ěkomu stačí lano, lano

* testován jeden pramen lana ** testováno v páru (2 prameny lana současně) *** testován jeden pramen lana, závaží 55 kg + testováno v páru (2 prameny lana současně), závaží 80 kg

9.7 master

Testování polovičních a dvojitých lan, byť je zahrnuto v jediné normě EN892, probíhá odlišně (zejména některé podstatné zkoušky). Proto je zapotřebí si uvědomit alespoň základní rozdíly u některých zkoušek.

SBS konstrukce opletu

- vyšší odolnost proti oděru - lepší mechanické vlastnosti - měkké - hladké - příjemné v ruce

text

Jiří Gazda, Lanex

Planeta Země je pro nás lidi zatím jediné místo k životu. Každý den můžeme všichni svou volbou přispět k zachování tohoto jedinečného prostoru pro další generace. Pošlete své staré nebo zničené lano k nám do Bolatic a my bezplatně zajistíme jeho recyklaci. Některá rozhodnutí jsou tak snadná.

www.lanex.cz

49

www.mytendon.com

VÁ N O C E N A K R K U

Prˇedplatné Montany To nejzákladnější: Jde o to poslat na redakční účet 365,- tak, aby bylo možné identifikovat plátce. K tomu slouží jedinečný variabilní symbol, který najdete na štítku s adresou na obalu zaslané Montany. Noví abonenti si mohou toto číslo (po zadání relevantních údajů) nechat vygenerovat na stránkách: www. montana.cz nebo si je nechat přidělit v redakci ([email protected]). Platit můžete bankovním převodem na účet číslo: 169897423/0600, poštovní poukázkou typu C nebo poštovní poukázkou typu A. Pozor! Jestliže jste si Montanu již předplatili, a přesto jste našli v tomto čísle poukázku, nelekejte se. Klidně ji dejte známému, udělejte si z ní záložku do knížky, nebo ji, když na věc přijde, i dejte do sběru. Nelákáme z vás znovu peníze, ani není (s největší pravděpodobností) nikde žádná chyba. Jenom je při celém nákladu a výrobní ceně jedné poukázky nejefektivnější vložit poukázky znovu do všech výtisků. Děkujeme za pochopení. Montana Pre našich slovenských čitateľov Predajná cena Montany je vyššia než v ČR, pretože časopisy idú cez dve distribučné spoločnosti. Nech už si o tom čokoľvek myslíme, nemôžeme s tým nič robiť. Iba pokiaľ Montanu zakúpite u nás, môžeme garantovať rovnaké podmienky, ako pre českých čitateľov. Preto je najvýhodnejšie si Montanu predplatiť. Číslo našeho účtu pre predplatné na Slovensku je: 3002 850 301/3100 – Volksbank V prípade, že ste sa pre predplatné rozhodli, môžete poslať peniaze na účet. V tom prípade pošlite na: [email protected] adresu pre dodanie časopisu a informujte sa na variabilný symbol platby. Po zaregistrovaní vašej platby môžete využívať všetky výhody určené pre predplatiteľov. Vďaka Montana www.montana.cz

Věrnost se vyplácí! Nemáte ještě vánoční dárek pro své známé? Montana vám pomůže! Našim skalním předplatitelům (abonentům) nabízíme roční předplatné pro své známé jen za cenu poštovného, to je za 120 Kč (místo obvyklých 365 Kč)! Kdo jsou skalní předplatitelé? To jsou ti, kterým začíná jejich abonentské číslo (var. symbol) číslicí 100…, 101…, 102…, 103… a stále Montanu odebírají! A jak si tento dárek objednat? Na náš účet č. 169897423 / 0600 zaplaťte 120 Kč, ale s vaším upraveným variabilním symbolem (abonentským číslem), které bude začínat číslicí 3. Příklad: Máte-li var. symbol např. 102230, do příkazu k úhradě napíšete v.s. 302230. A teď důležitá věc! Po zaplacení nám pak napište jméno a adresu (nejlépe e-mailem na [email protected]) toho, komu jste tento dárek věnovali. Bez této informace budeme „nahraní“! Tato akce platí jen pro ty vaše známé, kteří ještě nikdy Montanu neodebírali!!! A závěrem zpráva pro naše nové abonenty. Nezoufejte a vydržte, časem se i z vás stanou skalní abonenti a pak...

50

Soutěž o vánoční dárek! Batohy Apogee 28 Centrální uchycení pro sněžnice, lyže nebo snowboard. Uchycení pro lavinovou lopatu, sondu a set první pomoci. Nový Shock Protection Systém pro vaši bezpečnost. Perfektní průvodce na všechny túry do zimní přírody. Ať už se sněžnicemi, lyžemi nebo se snowboardem: v  tomto batohu je zkrátka vše, co skutečný nadšenec k  zimním sportům potřebuje.

Na adresu: [email protected] pošlete jména minimálně tří členů Salewa alpineXtrem Teamu a třeba se usměje Štěstěna právě na vás. Jména výherců, jako obvykle, zveřejníme. Soutěž končí s tímto kalendářním rokem.

15% slevy na nádobí ze serveru: panvicky.cz From: MONTANA – Tomáš To: Pavel Šmíd Zdar, co ta sleva na ty pánvičky? Teď před Vánoci by to mohlo čtenáře potěšit. Vytiskni nějaký slevový kartičky nebo tak něco, ať abonenti vidí, že vážně děláme, co můžeme. T. From: Pavel Šmíd To: MONTANA – Tomáš Vymyslel jsem to ještě jednodušeji. Žádný letáky, žádný vkládání. Prostě krátký článeček o tom, že Montana připravila pro své abonenty (čtenáře) vánoční dárek – možnost nákupu na pánvičkách se slevou 15 % (po vložení nějakého kódu). Můžeme tam dát nějaký řeči o Babicovi, foto apod. Prostě co nejjednodušší pro nás i pro vás. A utržené miliony utratíme v krčmě. Pavel From: MONTANA – Tomáš To: Pavel Šmíd No dobře, taky jsem přemýšlel o tom, že přes web to jde udělat nejjednodušeji. Akorát potřebuju ten text! :-) nějak tak s outdoorovým nádechem, jakože překvapte své polovičky, šarmantně, stručně, úderně. T. From: Pavel Šmíd To: MONTANA – Tomáš Hele, vy jste literáti. Já jsem tupej ekonom. Něco si vymyslete, já vám to pak schválím. Pavel From: MONTANA – Tomáš To: Pavel Šmíd Ty vole, možná jsme jen obyčejnej „tenťák“, ale taky chci mít někdy pocit, že jsem manažer. Všechno je jasný, kdo do své objednávky na vašem webu uvede ten speciální kód, dostane od vás 15 % na všechno. Akce platí do Vánoc. Tak já bych otiskl naše dřívější e-maily. Nahoru do rohu dáme něco jako akce nebo tak, ještě připomeneme, že je to na www.panvicky.cz a lidi snad i ocení, že i když nejde o bůhvíjak originální nápad, minimálně jej nově předkládáme. Co ty na to? From: Pavel Šmíd To: MONTANA – Tomáš Roubal Tak tady to je: Slevový kupón 6N8DKQMGOK Sleva 15 % Neplatí na akční výrobky a zboží z výprodeje. Platnost do 28. 2. 2011. Zdar, Pavel

Z A J Í M AV É K N I H Y VA L L E D E L L’O R C O Průvodce popisující stěny údolí dell’Orco. Od krátkých převislých cest po legendární stěny Sergent a  Carporal končící v  Colle del Nivolet. Mnoho cest otevřených v  posledních pár letech a  nárůst návštěvníků této oblasti, zejména cizinců, přesvědčily autora o  nutnosti napsat knihu, která není jenom pouhým výčtem obtížností a  jmen konkrétních cest, ale také zdrojem inspirace pro nové generace. Tato kniha ukazuje možnou cestu pro vývoj dalšího lezení, aniž by byla zapomenuta jeho minulost.

AKCE!

Kurt Albert – pionýr a legenda

Maurizio Oviglia, se svou obvyklou precizností a srozumitelností, shromáždil všechny staré i nové nákresy z údolí. Mnoho z cest sám přelezl a potvrdil jejich klasifikaci. Více na: www.versantesud.it

KNÍŽKA POTĚŠÍ!

Využijte předvánoční nabídky Horokupectví! Každému, kdo si do konce tohoto roku objedná na: www.horokupectvi.cz zboží za více než 1.000 Kč, přidáme do balíčku zdarma jednu z následujících knih: T T T T

Cesta do hor (F. Šilhan), Východní vápencové Alpy 1 (J. Novák) Východní vápencové Alpy 2 (J. Novák) Báječná léta na laně (J. Růžička)

Po odeslání objednávky stačí zaslat jméno vybraného titulu (spolu s číslem objednávky) na: [email protected] a ostatní už zařídíme.

Lezecká scéna v Německu ztratila jednoho ze svých duchovních a uznávaných vůdců. Kurt Albert byl smrtelně zraněn při osmnáctimetrovém pádu na via ferratě Hohenglucksteig v německém Bavorsku. Ačkoliv mu byla rychle poskytnuta všemožná pomoc, dva dny po nehodě zemřel v nemocnici. Kurt byl vůdčí osobností celé jedné lezecké generace. Tvůrce pojmu „redpoint“ odvozeného od červených teček, které maloval ve Frankenjuře k nástupům cest. Těch cest, jež přelézal volně, tedy bez pádu a bez tehdy obvyklého technického lezení či odsedávání. Na svém kontě měl spoustu těžkých výstupů po celém světě, včetně Royal Flush na Fitz Roy a Eternal Flame na Nameless Tower. Kurt byl vášnivý lezec a nespoutaný člověk. redakce

Připrav se na Vánoce! Chceš potěšit manželku? Tak zapomeň na fleecovou mikinu. Překvap ji pod stromečkem značkovým parfémem. Vyhlašujeme soutěž o 2 dárkové poukazy na kosmetiku nebo parfém podle vlastního výběru v hodnotě 1.000 Kč. Stačí správně odpovědět na 2 soutěžní otázky a budete zařazeni do slosování o tyto dárkové poukazy.  1. 2.

Naleznete na stránkách www.vune24.cz produkty Gucci? Kolik stojí roční předplatné Montany?

Odpovědi zasílejte na [email protected]. Slosování proběhne 20. 12. 2010

51

M AT R O Š – J A K S E V Ě C I T E S T U J Í I při menší šířce dyneemového popruhu vykazují dyneemové expresky dostatečnou požadovanou pevnost. Užitím užšího dyneemového popruhu dosáhneme i  dalšího bezpečnostního aspektu: užší expreska znamená menší (příznivější) zatěžování karabiny.

DÍL 4.

EN 566 – SMYČKY A EXPRESKY Použití smyček Sada smyček přes rameno je jakýmsi symbolem horolezce. Snad každý lezec či horolezec nějakou takovou smyčku má nebo ji používá. Horolezci využívají smyčky často jako „odsedávačky“, k  prodloužení jisticího bodu, k vytvoření jisticích stanovišť, k  jištění za hroty a hodiny, do spár na uzel a v mnoha dalších nečekaných situacích. Smyčky jsou běžným vybavením i pro další outdoorové aktivity. Šité smyčky jsou mnohem pevnější a  spolehlivější oproti běžnému spojení popruhu uzlem.

100 %

200 %

75 %

40 %

Orientaèní hodnoty.

1.

2.

3.

1. èep 2. zkušební vzorek

Ovazovací uzel Jednoduchý uzel vhodný k zafixování smyèky na krot nebo kiz.

Takové šité smyčky se vyrábí běžně v  délkách 20, 60, 80, 120, 150 cm. I šířka šitých smyček pro horolezectví je různá. Od nejtenčích dyneemových smyček šíře 6 mm až po polyamidové popruhy šíře 30 mm. Dyneemové expresní smyčky vs normální expresky.

Testování Smyčky a expresky dle EN 566 Vzorky upneme mezi dva čepy s  poloměrem v  prostoru styku se vzorkem 5+/-0,05mm s povrchem o  střední drsnosti Ra nejvýše 0,8 mm a hloubce drsnosti Rmax nejvýše 6,3 mm. Rychlost zatěžování vzorku je závislá na volné délce upnutí zkušebního vzorku a  určí se podle rovnice: v = 0,5L +/-20% v = rychlost zatěžování v mm/min L = volná délka upnutí v mm.

Použití expresních smyček  Mějte na paměti, že pevnost celého jisticiho řetězce je závislá na pevnosti jeho nejslabšího článku! Je neefektivní kupovat levnější a méně pevné karabiny, pokud vaše expresní smyčka je výrazně pevnější! Sportovní lezec využije kratší délky 11 a 13 cm. Dlouhé expresky používáme hlavně v místech, kde potřebujeme prodloužit jištění, aby nám netáhlo (nedřelo) lano. Závěr Než se taková smyčka dostane až k  vám, projde si opravdovým očistcem. text a obr. Singing Rock Team (www.singingrock.cz)

üHVNëKRUROH]HFNëVYD]

ZZZGLUHFWDOSLQHF]

ZZZKXPLF]

+ODYQtPHGLiOQt SDUWQHUü+6

52

+ODYQt SDUWQHőLü+6

ÓGUæEDVNDODMLäWĚQtRFKUDQDSőtURG\PHWRGLND ]iYRG\KRU\VSRUWRYQtOH]HQtVNLDOSLQLVPXV

Å.G\æVHQDYäHGtYiP ]RGVWXSXOHWXYĚGRPXMLVL æHOH]HQtQHE\ORWRMHGLQp ýtPQiVVNiO\SőLWDKRYDO\ 'DOHNRVLOQĚMLQDQiVSţVRELOD SőiWHOVNiSRXWDNWHUiVHXWYiőHOD SőLVSROHýQëFKYëVWXSHFK D]HMPpQD]DNRX]HOQëFKYHýHUţ SRGSőHYLVORXVWĚQRX´ 5DGRYDQ.XFKDőYHONëFKVWĚQ

ZZZOH]HFF]

N A P U LT E C H

CLICK-UP

DIRECTALPINE SNOWTRAIL

Nové poloautomatické jistítko určené pro sportovní lezení na skalách a umělých stěnách. Pro jištění s jednoduchými lany ø 9 až 10,5 mm. Velice jednoduchá obsluha. Vhodné pro začátečníky i zkušené jističe. Click-Up vyrábí pod značkou Climbing Technology italská firma Aludesign, která má v oblasti výroby lezeckého materiálu více jak 20 let zkušeností. Žádejte u svých oblíbených prodejců! Podrobný popis na: www.climbingtechnology.it

Novinka! Lehké, prodyšné a přitom větruvzdorné kalhoty z velmi odolného materiálu (Cordura) s příměsí vláken Coolmaxu pro lepší odvod vlhkosti. Díky funkčním detailům vhodné pro náročný skialpinismus, backcountry lyžování – stažení kolem boty, v zadní části nohavic otvor pro přepínání polohy GO/SKI.

Hmotnost 115 g Doporučená MOC: 1.222 Kč Doporučená MOC Kit s HMS: 1.513 Kč Více info na: www.elcon.sk

Doporučená MOC: 3.290 Kč www.directalpine.cz

Magnum

DIRECTALPINE CIMA PLUS PULOVER

Tekuté magnézium Magnum je speciálně vytvořené magnézium pro všechny lezecké aktivity, jako jsou sportovní lezení na umělých stěnách, skalkách a pro bouldering. Dobře absorbuje pot a vlhkost. Vytváří skvělé tření mezi prsty a chyty. Vhodná zejména pro lezení na umělých stěnách a na bouldrovkách. Objem tuby: 150 ml Transparentní obal dovoluje kontrolu objemu.

Pulovr pro zvýšení tepelného komfortu. Vhodný jako druhá vrstva při všech zimních aktivitách: lyže, skialpinismus, běžky, sněžnice... Anatomicky přesný střih s technickými prvky – asymetrický zip nevadí na bradě, tvarované rukávy s možností přetažení přes zápěstí. Prodloužený zadní díl, ploché, elastické švy. Materiál: Polartec® Power Strech®. Barvy: černá červený štep, černá limet štep. Doporučená MOC: 2.290 Kč www.directalpine.cz

Doporučená MOC: 145 Kč Více informací na: www.singingrock.cz

Ponožky PAMIR

DIRECTALPINE DENALI

Teplé ponožky s novým unikátním složením materiálu. Comfortrel XP je velmi hřejivý, který zároveň odvádí vlhkost od nohou. Unikátní vlákno Cupron (měděné vlákno) zabraňuje bakteriím, aby rozkládaly pot a tím zápachu ponožek, zároveň urychluje hojení otlaků při dlouhém nošení. Nestejná tloušťka vlákna pro optimální odvod potu. Elastický nárt. Bezešvá konstrukce.

Teplá izolační sportovní bunda s vynikající izolací Primaloft®One. Zabezpečí váš komfort a ochranu i v těch nejnáročnějších zimních podmínkách. Ramena a kapuce chráněny membránovým materiálem, zbytek bundy z Pertexu. Nízká váha, pro transport lze sbalit do kapuce. Vhodná pro outdoor i každodenní nošení. Barvy: černá, červená, Střih: pánský, dámský.

Výrobce: MUND, Španělsko Použití: turistika, horolezectví. Podzim až jaro. Doporučená MOC: 349 Kč Více na: www.yate.cz

Doporučená MOC: 4.490 Kč www.directalpine.cz

DIRECTALPINE CERRO TORRE Sportovní nemembránová softshellová bunda pro zvýšenou aktivitu, vhodná pro celoroční použití. Komfortní bariérový materiál s vyšší prodyšností spolu s anatomicky přesným střihem zaručuje dostatečnou ochranu s vysokou pohyblivostí a příznivou (nízkou) hmotností. Vnitřní transportní vrstva materiálu zvyšuje fyziologickou funkčnost modelu. Barvy: černá, modrá. Doporučená MOC: 2.990 Kč www.directalpine.cz

ZEBRA 38 Zebra 38 je nový dvoukomorový ruksak s plně stavitelným zádovým systémem. Batoh může být dodán ve dvou velikostech ramenních popruhů. („S“ určené pro děti a mládež, „L“ pro dospělé). Ruksak je ideální jak na turistiku tak na vícedenní výlety. Vybavení: T Vrchní část s dvěma kapsami T Vrchní a spodní vstup T Dvě oddělitelné komory T Vnitřní celoplošná kapsa T Kompresní popruh na připevnění lana pod víko a pevnější uzavření T Boční síťované kapsy T Boční kompresní pásky T Smyčky pro cepín a vysokohorské náčiní T Úchyty k připevnění turistických holí Objem: 38 l Hnmotnost: 1.300 g Doporučená MOC: 2.100 Kč www.doldy.cz

53

N A P U LT E C H

Camp Arnour lady

Lezecký set Rock Empire

Lehká lezecká helma. Vnitřní materiál EPS, lehký plast ve dvou jasných, moderních barvách. Moderní vzhled, pohodlné nošení. Boční díry pro odvětrávání, možnost sadného uchycení čelovky. Zadní otočný systém pro optimální nastavení na každou hlavu.

Akční lezecký set tvoří úvazek Peak, šroubovací karabina SG-KL a jistítko Guard, vše od Rock Empire. Akce platí od 29. 11. 2010 do 28. 2. 2011 nebo do vyprodání zásob. Akční cena setu je 999 Kč. Více na: www.rockempire.cz

Hmostnost: 310 g Více na: www.camp.it

Bota TLT5 Mountain Nová bota od Dynafitu, která slibuje průlom na trhu. Ideální volba pro lyžaře, kteří hledají boty na velké vzdálenosti s velkým převýšením. Bota je zamýšlena i pro lehčí lezení – perfektně na ní sedí mačky. Snadné ski/ walk přepínání. Jedinečný Ultra-Lock Systém pohodlné, ale pevné zapínání. Lehká bota s dobrým držením při sjezdech.

Camp Thermos 0,3 l Malá, lehká, avšak kvalitní termoska, určená zejména pro vaše zimní radovánky. Samozřejmě že si v ní můžete nosit na pláž za žhavých letních dnů studené pití, nejvíce ji ale určitě oceníte v kapse své bundy na lyžařském svahu či při lezení. Hmostnost: 378 g

Barva: bílozelená Velikosti: 22,5 až 30,5 (po ½) Vázání: Dynafit Qick Step-In, kompatibilní se všemi standardními vázáními Hmotnost: TF: 1.065 g (velikost 27,5) TF-X: 1.225 g (velikost 27,5)

Více na: www.camp.it

Více na: www.dynafit.com

Cassin Turbo stream

Tendon 7,8 mm Master

Šroub do ledu, který si zamilujete! Vybaven rukojetí se skládací, avšak funkční kličkou, která usnadňuje zavrtávání do ledu. Profil trubky i stoupání závitu je navrhováno tak, aby maximálně usadňovalo vyšroubování.

Vynikající lano s nízkou hmotností a špičkovými parametry umožní jeho široké použití. V kombinaci s novou úpravou Teflon®Evo – Complete Shield je perfektní nejenom na ledy a mixy – pro skutečné znalce. Cena: 2819,-Kč/ks (50 m) včetně DPH

Délky: 12,17 a 22 cm Hmostnost: 162 g (12 cm)

Více na: www.mytendon.cz

Více na: www.cassin.it

Cam ED Vest

54

Mimořádně lehká vesta vyrobená z látky Araneum, vážící pouhých 35 g /m2, tedy asi polovinu oproti jiným, obdobným, materiálům. Naplněná 120 g husího peří, které dává ideální poměr mezi teplem a váhou. Dvě vnější kapsy na zip, jedna vnitřní. Snadno stahovatelný pas, rukávové manžety z lycry, měkce obložený krk a hlavní zip zabraňující zadrhávání při zapínání. Včetně sáčku pro sbalení. Velikosti: XS, S, M, L, XL Hmotnost: 299 g (velikost L)

Materiál: Vodoodpudivý Nubuk 3 mm Podšívka: WINDTEX Mezipodešev: NYLON 8+ CARBON+PU Podešev: VIBRAM Velikost: 3 až13 UK Váha:1.840 g / pár dop. MOC 5.700,-

Více na: www.camp.it

více na: www.saltic.cz

HURRICANE Excelentní, technický a hlavně odolný pár horolezeckých bot i do extrémních podmínek.

T AT R Y

DIABLOVINA 2. 390 m V – STENA Výrazný hrebeň medzi Zadnou Baštou a  Satanom. Tento masív delí od Zadnej Bašty Diablovo sedlo a od Satana – Satanovo sedlo. V tomto hrebeni rozoznávame niekoľko veží a štrbín. Na ľavo od Zadnej Bašty je Zlatinská veža, za ňou Zlatinská štrbina, nasleduje Diablovina ako najvyšší bod tohto hrebeňa, ďalej Pekelníkova štrbina, Pekelník, Čertova štrbina a Čertov hrb. Výška steny Zlatinskej veže, ktorá spadá najnižšie do sutiny je okolo 150 m. Prístup pod stenu: z  Popradského plesa po modrej značke smerom na Hincové plesa až pod skalnú terasu a odtiaľ doľava a sutinovyskom pod stenu – cca 1 ½ hod. Zostup: najpraktickejšie sa javí zostup cestou č. 1 zo Satanovho sedla. V zime lavinózne.

5. „Ľavou časťou steny“ kl. V, 3 hod. AP/VIII/64 Miroslav Jílek, Mikuláš Varga, 10. VIII. 1956 6. „Motykova cesta“ kl. IV, 3 hod. AP/VIII/63 Angela Bacsányiová Šimková, Melinda Bacsányiová, Zoltán Brull, Wladyslaw Dobrucki, Stanislav Motyka, Karol Mrózek, 28. VII. 1935 1. zima: Zdeněk Lukeš, Oldřich Ulman, Pavel Sýkora, Vladimír Záhlava, 29. II. 1976 7. „Diablovo sedlo“ kl. III, miestami V, 3 hod. AP/VIII/62 Jan K. Dorawski, Jan A. Szczepanski, 12. IV. 1930 1. zima: František A. Novák, Zdeněk Záboj, Krištof Zlatník – 12. IV. 1949 Za zimných podmienok lavinózne.

text foto

Jozef Gurník autor

Prehľad výstupov: 1. „do Satanovho sedla“ kl. I-II, 2 hod., AP/VIII/2 Jan G. Pawlikowski, vodca Maciej Sieczka, okolo roku 1880 1. zima: Oskar E. Meyer – Meyerová, 28. III. 1913 2. „Prostriedkom steny“ kl. V, 2 ½ hod. AP/VIII/69 Jiří Beneš, Pavel Koubek, Vladimír Pípal, 26. VIII. 1972 3. Andzej Bieluń, Jerzy Tillak, 17. VIII. 1977, kl. V+, 4 hod. AP/VIII/70 4. „Kútom“ kl. IV-V  – kút, ? hod., AP/VIII/65 Karol Hauschke, Zdeněk, Studnička, 18. IX. 1960, nevystúpili na štrbinu, ale v  záverečnom úseku odbočili doprava na vrchol Zlatinskej veže. 1. zima: Pavel Černík, Zdeněk, Studnička – 21. IV. 1961

55

A JDI ... E V R O PA Cesta vytvořená v šesti dnech rozložených do let 2007 a 2008 v jihozápadní stěně Marmolady v  Dolomitech — AlexAnna — se konečně dočkala volného přelezu. Tvůrce Rolando Larcher se v cestě realizoval s mnoha spolulezci, ale teprve letos spolu s Tizianem Buccellou prostoupil tuto 740 m dlouhou linii celou volně. Obtížnost této cesty, nacházející se mezi jinou Larcherovou cestou z roku 2000 Larcher-Vigiani (7c+/8a) a klasickou linií Solda, je 8a+ (7a+ obl.). Jištění je tu z velké části po vlastním a v marmoládském stylu byly přidány 8mm nýty. Pro Larchera, který se momentálně věnuje novým oblastem v Turecku, byla tato cesta zakončením jedné jeho životní kapitoly a určila směr, kterým se dál vydává — veškeré snažení při tréninku a na skalkách zúročit nějakým těžkým projektem v horách. A zase Jasper a zase Eiger. Naposledy jsem psal o volném přelezu Japonské cesty, rok se sešel s rokem a  Robert Jasper opět s  Rogerem Schälim prostoupili volně Harlinovu direttissimu s dolezem Heckmaierovou cestou z  roku 1966. John Harlin II. tehdy v cestě zahynul a zanechal po sobě skvost, který Roberta Jaspera přitahoval už před dvaceti lety. Tehdy však nebyl zdaleka tak zkušený. Zkušenosti postupně nabíral i  při dalších třech neúspěšných pokusech a teprve letos, bez dalšího dojišťování, pouze po vlastním a se 44 let starými nýty ve stěně přelezl za tři dny cestu s odhadovanou obtížností M8, 7a, E5. Kvůli velkému objektivnímu nebezpečí v létě a nízkým teplotám v zimě zvolili k přelezu právě podzim. Jak Robert sám říká: „Byl to nejemocionálnější výstup mého života.“ Když přelézal délku, kde John Harlin II. zemřel, honily se mu v hlavě myšlenky nejen na něj a na jeho syna, s nímž se osobně setkal, ale myslel i na svou vlastní rodinu a na své riskantní počínání v horách, což pro něj bylo velmi těžké. Tak ať se tomuto už čtyřicátníkovi daří. Vyvstává otázka, o čem budu psát za rok. Že by třeba Československá direttissima…? A dáme si ještě jednu direttissimu. Na konci října letošního roku vylezlo trio Ferdinando Rollando, Giovanni Pagnoncelli a Daniele Nardi novou cestu v severozápadní stěně Jagerhornu (3.939 m), což je nejvyšší třítisícový vrchol v masivu Monte Rosy. Cesta o délce kolem 900 metrů jde co možná nejpřímější linií až

56

na vrcholovou hranu. Prvovýstup trval jeden den a zakončen byl v bivaku Gallarete. Kvůli omrzlinám nohou Ferdinanda a Giovanna strávili horolezci v bivaku noc a ráno nakonec byli přinuceni zavolat vrtulník. Obtížnost cesty: TD+, sníh 60°, led 70°/80°/90°, mixy M5. V  severní stěně Grandes Jorasses se hned dva lezecké týmy ve složení Titi Gentet - Stéphane Roguet a Hélias Millerioux - Ferran Martinez nezávisle na sobě pokusily o  volný přelez legendární cesty Manitua (6c, A3+) na Corzův pilíř. Cestu dlouhou 1.100 m v roce 1991 vylezl sólo slovinský horolezec Slavko Svetičič (zahynul v  roce 1995 na Gasherbrumu IV). Titi Gentet našel možnost, jak klíčová místa za A3+ oblézt směrem k cestě Bubu Boleho – Le Nez (7c) v obtížnosti kolem 7c+, a i když byli velice blízko úspěchu, celý volný průstup se jim nepovedl. Obdobně na tom byl i druhý tým, když délky za A3 přelezli (7b), ale poslední klíčovou délku se jim také nepodařilo přelézt celou volně. Cesta je velice psychicky náročná a na kompletní volný RP přelez si asi ješte chvíli budeme muset počkat.

Ola Taistra na Classe A 8a+na b RP (foto: archiv O.T)

Na začátku října se Polka Aleksandra Taistra vydala do španělské oblasti Rodellar blízko francouzských hranic. V této úžasné oblasti zdolala cestu „Pequena estrella“ (8b+). Krátké video z přelezu, obsahující Aleksandřin komentář, můžete zhlédnout zde: http://vimeo.com/16289837 Kromě této linie pokořila i další jako „La Kannabica“ 8b (8a+?) či „Classe A“ 8a+/b. Aleksandra se připravuje na další přelezy v sektoru Piscinieta a mezitím trénuje v Hannoveru a také v hispánské oblasti Terradets. Máme se tedy na co těšit.

Poslední report z Alp bude konečně pro relativně normální lezce. Švýcarské duo Bernd Rathmayr a Reto Ruhstaller vylezlo ve švýcarské oblasti Wendenstöcke, v masivu Pfaffenhuet novou, sedmidélkovou cestu Transocean (7b+, obl. 7a+), vedoucí mezi místními hojně opakovanými klasikami Voie du frère (6c+) a Patent Ochsner (7a). První délka nové cesty byla věnována památce průkopníka lezení v této oblasti Kasparu Ochsnerovi, který zahynul v roce 2007 při zimním sólo výstupu na Engelhorner. Bernd a Reto mají za sebou například prvovýstup známé cesty v pravé části  severní stěny Eigeru Deep blue sea (7b+), kterou s padákem na zádech vysóloval Dean Potter.

Přesuneme se do Pákistánu, do stále populárnějšího bigwallového Nangma Valley. Tady působili třeba i Portugalci Leopoldo Faria, Rui Rosado a Ana a Bruno Silva Gasparovi. Po jarní přípravě v Mexiku se rozhodl Leopold Faria se svými přáteli vyzkoušet bigwallové možnosti, které nabízí drsný Karakorum. Nevybrali si však úplně nejlepší období, protože po letošních rozsáhlých záplavách byl velký problém se dostat už jen do Skardu, vstupní brány do celého karakorumského pohoří. Cesta jim zabrala 3 dny a ani následující (jindy pohodoový) trek do základního tábora pod Amin Brakkem se neobešel bez problémů. Na místě se pak zaměřili na nezlezenou stěnu Babar Wall v těsné blízkosti Amin Brakku a  během 4 dnů zde vylezli 550 metrů dlouhou cestu Off-Dido (7a+).

ASIE Asijské velehory vezmeme pěkně ze západu na východ. Začneme na Ťan Šanu, kde Gleb Sokolev a Alexander Kirikov vylezli během pěti dnů cestu na Chan Tengri a nazvali ji Zmeyka. Obrovským zklamáním pro ně muselo být, když zjistili, že už před lety stejnou cestou prostoupili Ukrajinci a už v roce 1936 téměř totožnou linii přelezl legendární ruský horolezec Vitaly Mikhaylovich Abalakov. Jak se říká, kdo je připraven, není překvapen. Ale i tak je to pěkný alpinistický kousek na téměř sedmitisícovku.

Ještě dál na východ leží dlouholetý rival Pákistánu — Indie. Zde si britští lezci Malcolm Bass a Paul Figg vybrali za svůj cíl 1.600 metrů vysokou západní stěnu Vasuki Parbatu (6.780 m). První pokus o  vylezení této stěny realizovali v roce 2008 Mick Fowler a Paul Ramsden, ale díky velmi špatným podmínkám se nedostali ani do poloviny. Předali aspoň nabrané zkušenosti Malcolmovi a  Paulovi a  ti se pak během devíti dnů dostali na vrchol. Výstup to byl velice náročný, kombinace ledu a těžkých mixů, obtížnostně do skotské sedmičky. Pátý

den ve stěně byl hned na začátku poznamenán desetimetrovým pádem Malcolma, který si pak vyžádal den odpočinku. Desátý den pak sestupovali a  slaňovali po severozápadním hřebeni. Během sestupu Malcolm přišel o batoh, v němž měl mimo jiné i čelovku, mapu a kompas. Návrat do základního tábora zcela neznámým terénem a  bez jídla byl hodně dramatický. Stále v Indii, jen zase víc na východ, v oblasti Kinnaur Valley, si svůj cíl vyhlédla specialistka na sólo bigwallové výstupy, Španělka z Baskicka Silvia Vidal. Pouze na základě jedné fotografie a lokalizace v Google Earthu se vydala k nepojmenované stěně v masivu Kailash Parbatu. Fotografii ukázala místním a ti ji dovedli do základního tábora. Zde strávila 7 dnů a kvůli monzunovému počasí za celý týden stěnu ani neviděla. Další dva dny pak hledala přístup přímo pod stěnu a možnou linii. Po zafixování tří délek se na dalších 25 dnů nastěhovala do 1.050 metrů vysoké stěny a tu prostoupila v obtížnosti A4+/6a+. Cestu nazvala Naufragi – Ztroskotání. Více v příští Montaně Přeskočíme Nepál, kde se jen trekuje nebo „leze“ na osmitisícovky normálkami, a přesuneme se do Číny, kam se do Sečuánu, konkrétně do oblasti Changping Valley, vydala pětice amerických alpinistů. Původní cíl, severní stěnu Seerdengpu (5.592 m), museli kvůli podmínkám

ve stěně změnit a  Chad Kellogg spolu s  Dylanem Johnsonem prostoupili východní stěnu přirozenou linií střídající skalní lezení, led a  mixy. O  pár dnů později Chad a  Dylan spolu s  Johnem Dickeym vylezli 600 metrů dlouhý hřeben na Peak 5.086 m a mezitím Toby Grohne a Jesse Huey vylezli jako nůž ostrý severovýchodní hřeben na Celestial Peak. Po dvou dnech a 40 délkách slanili a utábořili se pod Siguniangem, kde měli vyhlídnutou další zajímavou linii. V noci se však tudy prohnala velká kamenná lavina, což jim sebralo veškerou chuť se do stěny podívat. Místo toho se pustili do boulderingu. Při něm však Jesse velmi nešťastně spadl, utrpěl několik velmi vážných zlomenin a musel být transportován do nemocnice v Chengdu a odtud po ošetření zpět do Ameriky. AMERIKA No a  my se taky přesuneme do Ameriky a tradičně začneme v Yosemitech. Musel to být strašný rachot, když ve stěně El Capitana, kousek od často lezené cesty East Buttress, spadla letos na podzim velká kamenná lavina. V  dráze laviny naštěstí nebyli žádní lezci. No a další rachot se udál jen o kousek víc vlevo, v té samé stěně. Leo Holding konečně dokončil svůj mnohaletý projekt The Prophet (5.13d, R, 510 m). Projekt vznikl už před 10 lety, kdy se tento nesmírně talentovaný britský lezec rozhodl udělat novou, volně lezenou cestu ve stěně El Capitana. Teprve letos však Leo uspěl a během šesti dnů spolu s Jasonem Picklesem přelezl všech 13 délek volně. Z šesti dnů lezli však pouze tři, zbývající tři dny byli přinuceni zůstat kvůli silné bouři na portaledge. Celá cesta není náročná jen co do obtížnosti, ale jak už je to u  Holdinga zvykem, i  co do morálu. V cestě případný zájemce o opakovaní narazí na dva a půl metru dlouhé dynamo v traverzu, délku za 5.13b, jejímž jediným jištěním je 6 nýtů na 45 metrech, nebo nejtěžší délku, kterou představuje 35 metrů dlouhá tenká spára za 5.13d a již Leo popisuje jako boulder V8/9 na začátku, pak 25 metrů lezení za 5.13b a další boulder V8/9 na konec. Každý, kdo se jen trochu zajímá o  bigwallové lezení, zná jistě jméno Tommy Caldwell (32). Americký lezec, který se specializuje na volné přelézání těch nejtěžších stěn světa. Jen v Yosemitech má na svém kontě volné přelezy cest jako The Nose, Lurking Fear, Muir Wall, West Buttress, Salathé, Zodiac nebo Ma-

gic Mushroom. Nepřehlédnutelným znamením této osoby je Tommyho chybějící část ukazováčku na levé ruce. Ten si neštastnou náhodou uřízl, doktoři mu jej přišili zpět, ale když Tommy zjistil, že s takto opraveným prstem nemůže lézt, tak si nechal původně uříznutou část opět chirurgicky odstranit. No a tento člověk se pokouší o vylezení momentálně asi nejtěžšího bigwallu na světě, a to o čistý přelez cesty Mescalito (A3, 5.8, 850 m). Projektu se spolu s Kevinem Jorgesonem věnuje od jara loňského roku, celou první polovinu mají přelezenou a teď na podzim slanili do půlky stěny, utábořili se na portaledge a pustili se do nejtěžších délek v obtížnosti 5.14 a víc. Tak uvidíme, jestli to kluci stihnou, než se do Sierra Nevady přiženou sněhové bouře. No a nebylo by to „A jdi…”, abych nenapsal něco o  Alexi Honnoldovi. Tento už jistě notoricky známý šílenec si udělal spolu se Sonniem Trotterem výlet do Mexika a  tady za jeden den, tedy konkrétně za 15 hodin, vylezli 28délkovou cestu Logical Progression (5.13a, 860 m). Alex i Sonnie všechny délky přelezli RP! Jen pro doplnění, cesta byla poprvé vylezena v roce 2002 a mají ji na svědomí Bert Van Lint z  Belgie, Peter Baumeister z  Německa a místní Lucas Laeer. MADAGASKAR Exotika, a to hned třikrát. Podle moderních měřítek dvakrát pomalu pro softmovery a jednou pro mimozemšťany. Španělští lezci Lázaro, Urtasunand, Delaroche, Gautier a Aranaz působili na masivu Vatovarindry, kde po sobě zanechali dvě krásné, 300 metrů dlouhé linie v centrální části stěny. Nejprve vylezli Mahity Bolom-Bava (7a+) a pak následoval Woodstock (6b). Obě cesty jsou vynýtované, ale ve stylu, který se ujal v celé oblasti Tsaranoro, tedy něco jako naše Labáky. No a co ti mimozemšťani? Ti řádili na druhé straně údolí v masivu Karambony. Zde se nachází cesta Tough Enough, vylezená Němci v roce 2005, avšak bez volného přelezu. V roce 2007 Francouzi pod vedením Françoise Legranda přelezli volně první polovinu 380 metrů dlouhé cesty, o rok později se jiný silný tým v čele s Arnaudem Petitem do cesty doslova zakousl a  udělali první týmový RP přelez, ale s vlastní, lehčí variantou v osmé délce. No a letos Adam Ondra přijel pod stěnu, koukl a vylezl. Do cesty nastoupil v pět ráno a ve tři odpoledne byl na vrcholu. Cestou dolů si ještě vyzkoušel původní, těžší variantu, za dva dny do stěny nastoupil znovu

Povídání o českých úspěších nelze začít jinak, než ve švýcarském Chironicu. Mezi Čechy (a nejen mezi nimi) velmi oblíbenou oblast okupoval letos poměrně intenzivně „zkušeňák“ (38) se sukovitýma rukama a stejně tak pevnýma prstama Radovan Souček. Na výjezdu na přelomu října a listopadu si našel svou linku. Linka, která mu stoprocentně sedla, a  tak po na tuto obtížnost nezvykle krátké době nácviku stanul na vrcholu čtrnáctikrokového boulderu From Dirt Grows The Flowers neuvěřitelné hodnoty 8C. Autorem boulderu po neskutečně malých lištách s bláznivým výlezem je Američan David Graham a před Radovanem jej zopakoval pouze Rakušan Bernd Zangerl. Připomeňme, že je to teprve druhé 8C v podání českého lezce. Před třemi lety dokončil svůj dlouholetý projekt Rosťa Štefánek a vznikl tak nejtěžší kousek v české kotlině „Poslední mažoret 8C“. V Chironicu boulderovali i další silní Češi, Martin Stráník si přivezl desítku 8A a 8A/A+, jeho bratr Štěpán také zatnul, když m.j. vylezl „Souvenier 8A/A+“. Stejné hodnoty dosáhl Honza Chvála přelezem „No Mystery“. V Čechách se nejvíce dařilo Vildovi Chejnovi, který si za ideálních podmínek připsal přelez petrohradského traverzu „Exit Strategy“, původně za 8B, dnes spíše hodnoceného jako 8A+. A  co lanolezci? V  Americe působí silná pískařská dvojka Ondra Beneš a Edita Vopatová. Ondra si zatím stihl přelézt v Red River Gorge své maximum, cestu „The Shocker“ za 5.14b (8c franc.), mimochodem žádné dlouhé párání. Edita přidala své druhé letošní 8b, cestu „Ultra perm 5.13d“. Kromě toho si oba připisují řadu hezkých OS přelezů. Nejvýznamnějším sběratelem cest obtížnosti 8c je v poslední době Petr Bláha, který si z francouzské oblasti Gorges Du Loup odvezl během podzimu hned tři skalpy této obtížnosti. Na závěr jedna vyrůstající hvězdička. Čtrnáctiletý Zdeněk Ustohal vylezl v Ospu své první 8b, cestu „Karies“. Jen tak dál! a vylezl cestu v původní linii. A jaká je tedy obtížnost původní německé linie? Že prý nějakých 8c. No a aby to nevypadalo, že snad Adam letěl přes půlku zeměkoule jen kvůli jedné cestě, tak ještě stihl bouchnout místní klasiku Bravo les Filles (8b, 600 m) od Lynn Hill a udělat první volný přelez cesty Mora Mora (8b+/8c, 700 m). Jak teď pořád píší mlaďoši v různých diskusích – dobrý on!!! SPORŤÁCI Tentokrát došlo i na ně. Nebo že by ne? No posuďte sami. Dave McLeod (aha) poprvé navštívil Pembrokeshire a  v  oblasti Stennis Ford udělal druhé opakování (na fotkách má na hlavě přilbu a na sedáku camaloty — aha) cesty Muy Caliente! (E10 6c) od Tima Emmetta. K obtížnosti dodává, že E10 je to jen díky velkému odlezu (aha) v  klíčovém místě. No dobrá, to nebylo úplně to

Knihy a vše ostaní o horách a lezení

pravé ořechové. Ale teď už se snad trefím. Max Eder udělal první opakování cesty Intermezzo XV gelöst (9a) z roku 1997 od Klema Loskota. Cesta se nachází kousek od Salzburku. Bohužel, ani jedno, ani druhé jméno mi nic neříká (a panu Googlu taky ne), ale zasvěcení určitě ví. No a komu ani tohle nestačilo, tak ať přijede do Súlova, kde se letos na podzim dočkal prvního přelezu starý projekt Miro Pialy z poloviny 90. let. Cestu Olympiáda (10+/11-) na Veterné veži, momentálně nejtěžší výstup Súlovských skal přelezl Stano Klimo. A to by stačilo. text

Martin Stolárik

Zdroje: www.up-climbing.com, www.climb.sk www.desnivel.com, www.bergsteigen.at www.alpinist.com, www.climbing.com www.ukclimbing.com, www.lezec.cz www.planetmountain.com, www.james.sk www.lezeckarevue.cz, www.horyinfo.cz

57

&¼ÊÂV—¿ÆÉÆüѼºÂV—ÊÍ¸Ñ ºÑ¼º¿—ÄÆÌŸÀż¼ÉÀž—¸ÊÊƺÀ¸ËÀÆÅ

Drzost & Štěstí … … na Annapurně Letos v říjnu uběhlo již 41 let od chvíle, kdy se na himálajském vrcholu poprvé objevila československá vlaječka. Postarala se o to historicky první česká himálajská expedice a stala se zároveň první úspěšnou českou i československou výpravou do nejvyššího horstva Země (před nimi tam sice odjela silná Tatranská expedícia Himálaj, ale Nanga Parbat ještě odolal). Prvním naším himálajským kopcem se stala Annapurna IV 7.525 m v Centrálním Himálaji. Na jejím vrcholu 7. 10. 1969 stanuli Miloš Albrecht a Ang Babu, jediný Šerpa výpravy.

Historický okamžik 7. 10. 1969: Šerpa Ang Babu s čs. vlajkou v zubech na vrcholu, fotil Miloš Albrecht

Apollo Praga S5T a hory snů

Obvyklý obrázek z cesty: Šimon kuchtí, někdo pod autem dělá údržbu, jiní vzadu škrábou brambory

Za těch více než čtyřicet let naše horolezectví urazilo obrovský kus cesty. Na osmitisícovkách Himálaje a  Karakorumu jsme se dočkali řady prvovýstupů a mnoha dalších obdivuhodných úspěchů, které obstojí i ve světovém měřítku. Příběh skromné historické výpravy devíti „starých chlapů ze Skaláku“ proto může na mnoha

tvářích, zejména u dnešní horolezecké omladiny, vyvolat shovívavý úsměv. Porovnejme však tehdejší a dnešní podmínky, výbavu. Máme otevřené hranice, česká koruna je volně směnitelná, do Himálaje se létá. Borci tam mohou pobýt během jednoho roku i několikrát, dokonale se aklimatizovat, v základním táboře se vším komfortem a satelitním spojením s rodinami počkat na dobrou předpověď počasí, pak vyrazit s nejmodernější výzbrojí a výstrojí, na čepici připnout lehoučkou kamerku pro on-line reportáž… Ne ne, ani trochu nechci snižovat leckdy až nepochopitelné, špičkové výkony současných velehorských atletů, to jen pro srovnání… Před jedenačtyřiceti lety bylo všechno jinak. Rok po sovětské okupaci mezi námi a vysněnými horami byla znovu utěsňována železná opona, jen nakrátko poodhrnutá v osmašedesátém. Československou korunu nešlo směnit. Bylo nutno získat „výjezdní doložku“ k legálnímu opuštění republiky (pas sám o sobě byl jen srandovním zeleným sešitkem), vyběhat časově omezená víza do všech tranzitních zemí i té cílové. To vše zkracovalo pobyt v horách i aklimatizaci, bez níž to prostě nejde. Průkopníci českého himálajismu se s  pár drobnými v kapse kodrcali desetitisíce kilometrů náklaďákem po silnicích nesilnicích. Ač byli z  domova čtyři měsíce, na výstup se jim času nedostávalo. A s jejich výbavou by si dnes asi nikdo netroufl vyrazit na lezecký víkend v Tatrách, s jejich stany možná ani na letní Mácháč! Přesto, nebo možná právě proto, silou vůle dokázali vše zvládnout a ve zdraví se vrátit. Splnili dávný sen generací sobě i jiným, byli šťastní.

Byla to až neskutečná drzost, na každém kroku provázená obrovským štěstím. Ano, „kdyby jsou chyby“, ale přece: kdyby jen pár drobností neklaplo tak, jak klaplo, vše by dopadlo jinak, blbě, možná i nejblběji… Poohlédněme se trochu, co bylo jinak než dnes. Nekonečné obíhání výjezdních povolení a víz s tím, že se vůbec nic nevědělo o cíli. V chimérickém „plánu“ indická část Himálaje – a na místě „se uvidí“. Na Nepál dopředu nikdo nepomyslel, bylo to ještě téměř uzavřené království. Kdyby se „štemplování“ protáhlo a start musel odložit, skoro jistě by výprava neodjela… Banka přislíbila na jednoho chlapa 100 dolarů, jinak byly jen„klíringové“ rupie s velkými otazníky, zda vůbec někde půjdou směnit. Naštěstí národní podniky a některé státní orgány většinou vyslyšely prosbu o podporu, a tak se sklad expedičního špeditérství naplnil vším potřebným.

Naše skromná výzbroj

58

Zapůjčený náklaďák Praga S5T s  odborně (ale „načerno“) prodlouženou korbou „aby se vše vešlo“ po naložení nešel řídit, neb se postavil na zadní. Za šoférskou budkou namačkaných 6 chlapů v těsné plechové neizolované „samorobo“ kabině Apollo — prostě sen cestovatele na víc než 10.000 horko-dusno-prašných kilometrů tam a zase deset zpět. Pragovka byla superspolehlivá, ale hrčela si to většinou tak šedesátkou sedmdesátkou za hodinu. Podělíme-li vzdálenost „rychlostí“, tak nám vyjde měsíc autem tam a měsíc domů. Za

Chroust s povolením na kopec v kabeli

Naše expediční špeditérství na letišti v Pokhaře

Siesta v „jedničce“

volantem se střídali tři členové výpravy, amatérští šoféři, kteří si rozšířili řidičák z osobáku na náklaďák pár týdnů před odjezdem — a pak směle hrrrrrrrrr do levostranného provozu v  přecpaných asijských městech, s volným stylem místo dopravních pravidel! Jo jo, cestou aspoň získali praxi (po návratu se některým náramně hodila, když je za vzornou reprezentaci vyhodili z práce). Na velvyslanectví ČSSR v Indii měli zas obrovské štěstí, dobří úředníci zařídili Nepál. S jedním z nich „velký šéf“ odletěl napřed do Káthmándú a jaksi „na počkání“ tak získali povolení na volný kopec (zatímco jiní o to usilovali i rok), šťastnou volbou byla i Annapurna IV. Apollo mezitím bez formalit přejelo „čáru“ — zase štěstí! I pak už skoro vše šlo jako po másle. Základní tábor na nádherném místě, stáložárný oheň s  věčnou konvicí na čaj. Nachystat vynášku… a jsme u toho. Ta hrozná tíha! Žádné potraviny lehké jak polystyrén, hezky klasické plechové konzervy, gulášek, lečo s párkem a fuj a tak dál, osvěžující ale těžké kompoty plné vodové šťávy – snad jen pytlíkové polévky a sušené mléko vylepšovaly váhovou bilanci.. Těžké, ale jednostřechové stany, tak aspoň obyčejný igelit navrch. Žádné karimatky, ty se objevily až rok poté! Těžké, neforemné a přitom chladivé spacáky se studenými či polostudenými švy, péřovky té samé sorty. Chlapi šíleně mrzli, na kopci byl kumšt aspoň přežít noc, natož stoupat dál. Jen vysoké „válenky“ z hutného vlněného rouna s českým vibramem a návleky trochu zachraňovaly situaci. Místo pravých ledovcových brýlí byly svářečské, proti UV chránily, ale zoufale likvidovaly periferní vidění. Lámací klasické cepíny s dřevěným topůrkem. Obyčejné kloubové mačky s ře-

mínky, trvalo hodinu je obout. Do ledu drátěné „špuntové vývrtky“ a pár ruských bajonetek. Duralové karabiny československé výroby, které někdy otevřelo pouhých 300 kilo. Když už se někam dala fixní lana, chlapi za ně brali holýma rukama. Jumary sice už deset let existovaly, ale byly nedostupné stejně jako jiné dobré vynálezy zpoza „západního valu“. Chlapi měli jen pár lanosvírek Hiebler, ty ale „na smrt“ vyskakovaly z lana se škodolibou lehkostí jim vlastní, holá ruka byla jistější! Komunikace se světem? Jedině poštovní běžec, několik dnů utíkal s dopisem dolů, pak teprve „post office“ a standardní mašinérie. Rodiny doma se dočkaly nějaké zprávy tak za 3-4 týdny. Předpověď počasí? Ranní pohled ze stanu a moudrá slova jako „nebude-li pršet, nezmoknem“ a „kdo se bojí, nesmí do lesa“. A kdyby se něco stalo? Žádná „mountain rescue“ neexistovala, zpočátku byli odkázáni sami na sebe. Pomoci by snad dokázali jugoslávští přátelé, kteří přes svahy a  hřeben A  IV směřovali na sousední Annapurnu II. Naštěstí pomoci nebylo třeba. Pokořili„staří chlapi“ Annapurnu IV? Prdlajs! Když někdo řekne„pokořili“, dostávám spalničky! Hora je kořila, skoro až pokořila ― ale protože byli pokorní, uctiví a trpěliví, dovolila jim vystoupit na vrchol. Z úspěchu dvou z nich se radovali všichni, byl mezi nimi ještě krásný kamarádský a týmový duch. A měli obrovské štěstí, že tam byli v době, kdy kraj kolem Annapuren byl nedotčen a tamní lidé nezkaženi civilizací. Kde dnes vede jeden z nejvyhlášenějších himálajských treků, naši tehdy byli jedněmi z prvních cizinců, které domorodci viděli. Žádná komerce, žádné fastfoody.

Takhle se dřeli „bílí sahibové“ – tady Svatoš

59

Prošlápli pomyslnou stopu dalším našim výpravám, přivezli zkušenosti. Expediční fotografové Bohouš Svatoš a Miloš Albrecht dovezli spoustu krásných fotek, přivezli i film! Admirou 16 (asi jako cihla) točil Jirka Šimon. Cívka 16mm filmu stačila sotva na 3 minuty, musel jich nahoru táhnout spoustu a k tomu haldu těžkých monočlánků, žádná solární dobíječka! Krátce po návratu expedice začal Československý sport mému tátovi Chroustovi otiskovat seriál Skalák – Annapúrna IV (29 pokračování od

líčila příběh, ON se zdravě naštval, zvedl telefon a knížka NA ANNAPÚRNU šla na pulty. Tehdy se stala horolezeckým bestsellerem… pro Montanu zavzpomínal foto

Vladimír „Chroust“ Procházka II. Bohouš Svatoš, Miloš Albrecht a archiv Chrousta I.

Úděsné a neprůstupné srázy, vrchol A IV nad nimi

Se stěhováním ze záklaďáku pomohli zopťové skoro až do prvního výškového tábora

dnes, za pár týdnů na pultech! Při tehdejší všemocné cenzuře a mašinérii redakce, sazby a tisku trvalo vydání i několik let. Knížka ale prošla (po redakční úpravě ovšem zmizelo ono jednoznačné spojení „1968 – příležitost“), byla vytištěna a ohlášena v týdeníku Knižní novinky. Lidi ale před knihkupectvím čekali marně, za týden znova a pak zas. Něco se stalo! Co asi? Někdo z  mocných potentátů chtěl celý náklad poslat do sběru. Marně se o uvolnění snažil šéfredaktor Československého sportu Gustav Vlk, marně další. Ale zase to pověstné štěstí! V beznadějné situaci táta náhodně potkal kamaráda doktora a postěžoval si. On na to „Chrouste, neboj, to zařídíme, knížka vyjde!“ „Ale Milku, jak bys to moh’ zařídit?!“ Zdravotní sestra v jeho ordinaci prý snad byla přítelkyní či manželkou jednoho z nejvyšších z Generálního štábu Lidové armády ČSSR, nakladatelství Naše vojsko bylo jejich. Vy-

Šťastná parta: zleva nahoře Miloš Albrecht, Karel Cerman, MUDr. Leoš Chládek, uprostřed Olda Kopal, Jiří Mašek, Vladimír „Chroust“ Procházka, dole Bohouš Svatoš, Jiří Šimon a ing. Ladislav Veselý

Nakladatelství ASA nyní knihu vydalo podruhé. Oproti prvnímu vydání je naditá asi šestinásobkem fotek, dal jsem jí nový grafický kabát, přítel Boris Hlaváček ji doplnil o DVD s expedičním filmem, kamerovými rozhovory s dosud žijícími „annapurňáky“ a spoustou fotek navíc. K dostání je mimo jiné v Horokupectví zakladatele Montany Jury Růžičky.

Tábor „dvojka“ a nad ním jiskří nádherná Annapurna II – naše Annapurna IV je za pravým horním rohem obrázku

Maškův kuloár po zafixování

1. 12. 1969 do 26. 3. 1970). V úvodu se objevila památná slova Bohouše Svatoše, která roku 1968 přípravy expedice iniciovala: „Chlapi, pojeďte do Himálaje! Teď máme konečně příležitost!“ No, jenže normalizační seriál a ono spojení „1968 – příležitost“ soudruhům nešlo pod fousy. Korunu všemu nasadila liberecká redakce Československého rozhlasu, když z toho udělala krásnou, na pokračování vysílanou dramatizaci. Vypravěčem byl oblíbený liberecký herec František Peterka, v té době už také na indexu. Další průser! Táta Chroust přitom seriál použil jako kostru své knihy NA ANNAPÚRNU. Roku 1972 ji nachystalo nakladatelství Naše vojsko. Nebylo to jako

60

www.ispo.com

Veletrh ispo 2011 Vyšší mezinárodní účast vystavovatelů i návštěvníků Veletrhu ispo 2011 se účastní rekordních 48 českých výrobců na ploše 1.600 m2 Veletrh ispo 11 proběhne na novém mnichovském výstavišti od 6. do 9. února 2011. Veletrh je několik měsíců před zahájením vyprodaný i když šance na získání výstavní plochy pro případné zájemce-opozdilce stále existuje. Na veletrh je přihlášeno rekordních 48 českých firem, které využijí významné finanční dotace z  programu „specializované veletrhy a  výstavy“, který spravuje CzechTrade spolu s Hospodářskou komorou ČR.

Česká republika se bezesporu řadí mezi 10 největších světových outdoodrových výrobců. To je také jeden z důvodů, proč se na veletrhu ispo 11 představí společně několik českých outdoorových výrobců v rámci tzv. Czech Outdoor Village. Spojily se zde TILAK, DOLDY a LANEX a vytvoří v pavilonu B5 pěknou expozici pro své obchodníky. Veletrhu ispo 11 se zúčastní také několik nových českých značek. Největšími českými vystavovateli bude HUSKY a Alpine pro. Od návštěvníků i vystavovatelů je velmi pozitivně hodnocen koncept nového a přehledného uspořádání pavilonů dle jednotlivých sportovních segmentů.To umožňuje především návštěvníkům dokonalý přehled o  jednotlivých oborech, zkrácení času na prohlídku a optimalizaci návštěvy veletrhu. O tom by se měl v příštím roce opět přesvědčit více než 65.000 návštěvníků ze 120 zemí. Přitom podíl návštěvníků ze zahraničí dosáhl úctyhodných 68 %. Mezi nejsilnější návštěvnické země patří Itálie, Švýcarsko, Rakousko, Francie, Velká Británie, Holandsko, Česko a Španělsko. Veletrhu ispo 11 se bude účastnit přes 2.000 vystavovatelů ze 45 zemí. Obsadí 15 pavilonů mnichovského výstaviště o  rozloze 175.000 m2. Aktuální seznam všech přihlášených vystavovatelů sledujte na www.ispo.com Kompletní návštěvnický servis od zlevněných vstupenek za Kč až po zajištění ubytování v různých cenových kategoriích v  Mnichově a okolí poptejte přes www. expocs.cz

pics: pics: salewa, hansi heckmair, michael müller

nadále roste

ispo – the international sports business network

Messe München GmbH, Messegelände, 81823 Mnichov, Neˇmecko, Tel. +49 (0)89 949-11 3 88 Fax +49 (0)89 949-11 3 89, [email protected], www.ispo.com, pouze pro odborniky

61

Informace: EXPO-Consult + Service, Tel./Fax 545 176 159, [email protected], www.expocs.cz

Z ÁV O DY – D Ě T I

TENDON CUP 2010 JESENÍK Dne 18. září proběhly v tělocvičně Gymnázia Jeseník opět po dvou letech závody v lezení na obtížnost. Jsme rádi, že jsme je mohli pořádat, ačkoliv přímo od nás, z  Jeseníku, máme nyní menší lezecké zastoupení. Dětí se sjelo celkem 71 a bylo se na co dívat. Stavěči cest, mezi kterými byl třeba i člen reprezentace České republiky Petr Čermák, se na cestách vyřádili a lezcům to nikterak neusnadnili. Závodníci lezli s pořádnou vervou a jak už to bývá, někteří se dostali vysoko a  některým se to moc nepovedlo. Každý si to prožil podle svého. Lezlo se, blblo se na hrazdě, venku svítilo sluníčko, po celý den vládla dobrá atmosféra. Děti měly neskutečné množství energie

s tím, že tu finálovou už topovaly jen dvě. Opět se rozhodovalo v superfinále. Zde dolezla dál o jeden chyt Hanka Křížová z Líšně a druhá za ní dolezla Adéla Janíková z Pardubic. Třetí skončila Dominika Davidová z Brna. V  kategorii C chlapci to byly opět nervy i ve finále a o vítězi rozhodoval skok do chytu ve stropě. Jediný, kdo ho tečoval, byl Zbyšek Černohous z  Lanškrouna. Za ním skončili Jan Švec z Jihlavy a na třetím místě Matěj Plšíček z Pardubic. Dívky v kategorii C dosvědčily, že lepší výkon v kvalifikaci nic neznamená. Obě závodnice na prvním i  druhém místě byly v  kvalifikaci horší než závodnice na třetím místě. A jak to tedy dopadlo? První byla Eliška Vlčková z  Brna, hned za ní

která ale lezla mimo soutěž. Druhá skončila Lucka Urbanová a třetí Natálie Drinková, obě z Brna. A  kategorie chlapci byla také obsazena závodníkem mimo soutěž. Jan Kříž ukázal, že je nejlepší. U  bodovaných míst rozhodly výsledky z kvalifikace, protože ve finále to dopadlo pro dva účastníky stejně. Vyhrál Míša Petřek z Brna před Víťou Kučerou ze Vsetína. Za nimi dolezl Jarda Vystavěl z Pustiměře. V dívčí kategorii A se lezlo jen mimo soutěž a rozdaly si

to zde Eva Křížová z Líšně a Míša Zbořilová z  Pustiměře, která nakonec zvítězila. Chtěli bychom poděkovat všem, co se podíleli při organizaci závodu, díky nim jsme je mohli pořádat. Také děkujeme sponzorům tohoto závodu, kterými jsou město Jeseník, Tendon, Campanula s.r.o., Sport 2000, Tilak, WOOX, Maxport, ČHS. text foto

Jana Přibylová archiv autorky

Už máte Alpenverein? a i přes řádění a skotačení mimo lezeckou stěnu se pak opravdu bylo na co dívat i na stěně. V  chlapecké kategorii D to vypadalo až do superfinále tak, že Kuba Šenkýř s Lukášem Dolečkem lezou bez rozdílu a TOPovali všechny cesty. V Superfinále ale rozhodl oblý chyt u stropu, který přelezl jen Kuba, a tak tuto kategorii vyhrál. Na třetím místě skončil Martin Gottwald. U holek ve stejné kategorii to bylo možná ještě větší drama než u kluků. Top u obou kvalifikačních cest předvedlo hned pět závodnic

62

Anička Reichlová z Lanškrouna a na třetím místě skončily dvě lezkyně, a to Tereza Sadílková z Prostějova a Veronika Šimková z Brna. Zato v kategorii B u kluků s přehledem zvítězil Marek Škorpil, který topoval všechny cesty v  kvalifikaci a nakonec i tu finálovou. Druhý dolezl Mirek Doseděl z Lanškrouna a třetí Vojta Kratochvíl z Brna. Také u dívek předvedla Andrea Pokorná z Lanškrouna, že nemá v této kategorii konkurenci. Vylezla obě kvalifikace a i ve finále dolezla nejdál. Lepší už byla jen Terka Laubrová,

Právě teď je nejvhodnější doba si členství v Alpenverein zařídit. Členství, a současně i pojištění léčebných výloh, je platné až do konce ledna 2012. Nejen že se můžete s klidným svědomím věnovat horským sportům jako je lezení, skialp, mtb, ale zároveň ušetříte při ubytování na alpských anebo i tatranských chatách. Případně můžete přenocovat v samoobslužných prostorech tzv. Winterraum. Klíč je k zapůjčení např. v kanceláři CK V-Tour v Brně (Údolní 57, tel.: 603 226 373, 543 244 444). Na stránkách www.oeav.cz si členství v Alpenvereinu můžete zřídit rychle a za výhodných podmínek bez jakýchkoli dalších poplatků. Noví členové, které doporučí člen stávající, dostanou jako bonus mapu východních Alp dle vlastního výběru zdarma.

Novoroční Open 2011 závod v lezení na obtížnost (rankingový) termín: sobota 15. 1. 2011 Místo konání: sokolovna v Polici nad Metují (pro vstup do sálu sokolovny jsou nutné přezůvky!) Kategorie: muži, ženy, junioři, juniorky Prezentace: na místě od 8:30 do 9:30! (snažte se přijet včas, ať nezávodíte do půlnoci) Startovné: neskutečných 100 Kč Systém závodu: závod proběhne systémem kvalifikace, finále. Pro kvalifikaci budou připraveny dvě různě obtížné cesty, na kterých budou mít závodníci po jednom pokusu. Pořadí v kvalifikaci stanoví součet dosažených výkonů na obou cestách. Kvalifikace se poleze „flash“, finále se pak uskuteční na jedné cestě obvyklým způsobem „on sight“.

Různé: kvalifikační cesty, společné pro všechny kategorie, budou přelezeny předlezcem. Pro kvalifikaci si musí každý zajistit svého jističe (může to být i jiný účastník závodu). Počet postupujících do finále bude stanoven v  závislosti na počtu přihlášených do závodu. Tento postupový klíč bude vyhlášen ihned po ukončení prezentace. Informace pro diváky: kvalifikační pokusy lezců budou prováděny průběžně na všech kvalifikačních cestách, a to přibližně od 10:00 hod. Se zahájením finále žen se počítá přibližně na 16:00 hodin, s finále mužů pak přibližně kolem 17:00 hod. Do polické sokolovny zve srdečně všechny závodníky i diváky jménem všech pořadatelů Jirka Heřman Škop, ředitel závodu

Slovácké OUPN 5. 2. 2011, Uherský Brod – www.oupn.wz.cz

FOTOSO

UTĚŽ

Příroda a Lezení Fotografickou soutěž společně vyhlašují web Lezecká Revue a časopis Montana. Pro letošní ročník vyhlašujeme tyto základní kategorie: Hory a příroda (krajiny, panoráma...) Lezení (člověk a hory, skály, bouldery...) Experimentální fotografie na lezecké téma (koláže, montáže, reklamní fotografie...) Autoři nejlépe vyhodnocených fotek získají ceny. JAK ZAČÍT SOUTĚŽIT Nejdříve se zaregistrujte prostřednictvím formuláře (link na něj je na našem webu). Po registraci se vám otevře jednoduchá aplikace, pomocí níž fotky nahrajete do fotogalerie, kde si je mohou prohlédnout ostatní návštěvníci. Po ukončení soutěže 1. března 2011 soutěžní porota prohlédne všechny fotografie a zveřejní vítěze v jednotlivých kategoriích. PRAVIDLA ZASÍLÁNÍ FOTOGRAFIÍ Fotografie v grafickém formátu JPEG bude každý soutěžící nahrávat přes formulář na foto.lezeckarevue.cz Fotky posílejte ve velikosti do 5 Mb. Ke každému tématu můžete vložit nanejvýš 3 fotografie. Všechny nahrané fotografie budou průběžně zveřejňovány ve fotogalerii. HODNOCENÍ FOTOGRAFIÍ Odborná porota vyhodnotí došlé fotografie, vybere nejzdařilejší v každé kategorii a výsledky zveřejní na webu Lezecká Revue a v časopisu Montana po 1. 3. 2011. Na základě hlasování návštěvníků webu bude také vyhlášena nejoblíbenější čtenářská fotografie. Máte tedy jedinečnou možnost vyjádřit svůj názor a ovlivnit výsledky soutěže tím, že budete sami hlasovat pro jednotlivé snímky na webu fotosoutěže. Konfrontujte tak svůj výběr s  názorem odborné poroty, v  jejímž čele je „Pepe“ Piechowicz! Soutěžící zasláním fotografíí do soutěže: a) uděluje souhlas se zpracováním zaslaných osobních údajů; b) poskytuje organizátorovi soutěže souhlas s publikováním svých fotografií v tiskové nebo elektronické podobě v rámci soutěže a při její propagaci v různých médiích; c) prohlašuje, že je autorem zaslaných fotografií. Organizátor soutěže si vyhrazuje právo změny pravidel a témat soutěže. Na výhru v soutěži není právní nárok.

63

H O V O RY Z   M O N TA N Y

Vařte úsporněji! Z propagačních materiálů firmy Primus, nicméně zvláště teď před zimou, byste tyto jednoduché, univerzální rady mohli ocenit. 1. Používejte pokličku. Zkrátí to dobu uvedení do varu. 2. Nejlepší je používat hliníkovou nádobu se dnem profilovaným tak, aby usnadňovalo tepelnou výměnu. Tato kombinace zkrátí dobu varu a spotřebu paliva až o třetinu. 3. Vybírejte jídla, která se vaří rychle. Ideálně špagety nebo jiné tenké těstoviny. 4. Malé kousky jídla jsou lepší. Je rychlejší vařit jídlo, které bylo rozděleno na menší kousky. 5. Nevařte jídlo na vařiči až do konce. Nechte je „dojít“ někde stranou. 6. Nastavte dobře hořák. Použití ¾ výkonu vařiče je optimální pro využití energie. 7. Chraňte vařič před větrem. Vařte někde v závětří, případně se zástěnou. 8. Plyn nevyžaduje žádné předehřívání a je efektivnější než tekuté palivo. 9. Šetřete teplem! Jestli vám zbyla trocha teplé vody, schovejte ji v termosce pro příští vaření. 10. Správná kombinace dává nejlepší výsledek. Nepoužívejte malý hrneček na velký hořák. Před výpravou je lepší se ujistit, jestli opravdu máte správný hořák pro správný hrnec.

Vítězem soutěže o slack line set z minulého čísla je: Jirka Pék z Pardubic Gratulujeme

Tohle číslo Montany je vyloženě zimní. Však vás taky chceme namlsat na nadcházející sezónu. Pár výjimek by se ale našlo, jednou z nich je Stoupova informačně-filosofující úvaha nad směrem, kterým se lezení ubírá. V určitých ohledech mi mluví z duše. Kdo změří, jestli je větší úspěch a větší zážitek vylézt 9a nebo se ve zdraví vrátit z Blancu? Je důležitější styl, číslo a písmeno, nebo to nezměřitelné kolem? Lezení není hokej, neomezuje se na plochu stadionu a je u něj prostor k filosofování. Zamýšlí se nad tím vůbec někdo? Když jsem listovala celým letošním ročníkem Montany, napadla mě souvislost otištěných článků se Stoupovou úvahou. Nedávno jsme se totiž v redakci (na podnět jednoho čtenáře) zamýšleli nad tím, jaké články má smysl v Montaně otiskovat. Mají být jejich obsahem dechberoucí výkony světové lezecké špičky? Zpravodajství z napínavých domácích závodů nebo okázalých světových soutěží? Exkurzy do historie lezení? Vzpomínková vyprávění lezeckých rodových stařešinů? Lezecké zážitky z exotických krajin? Filosofující úvahy nad lezením a nesmrtelností chrousta? Povídky a pohádky z českých lezeckých luhů a hájů? Rozhovory s lezeckými ikonami? Vyprávění„bezejmenných“ lezců o strastiplné cestě za jejich vrcholy? Možná si řeknete (tak jako my), jasně, tohle všechno by tam mělo být. Jenže co když články o nových extrémních výstupech lezecké špičky už tak dechberoucí nejsou? A co když závody jsou každý rok stejné, takže je to z pohledu redaktora vlastně celkem nuda? Co když je historie každému putna? A staří matadoři českého lezení omladině už nemají co říct? Co s exotikou, když na ni nejsou peníze, a na filosofování zase čas? Zajímají vlastně někoho „obyčejné“ zážitky „obyčejných“ lidí? V obdobném nihilismu by se jistě dalo pokračovat dál, ale spíš to implikuje otázku – Quo vadis, lezče? V Montaně to vidíme tak, že se z hlediska obsahu časopisu nikdy nezavděčíme všem. Ale máme možnost otiskovat od každého trochu a doufáme (spolu s klasikem), že dohromady toho bude moc. A podle mě má poutavě či vtipně napsaný článek od Pepy z Kotěhulek stejnou hodnotu jako exotické vyprávění světového šampióna.

Od 1. 1. – nová služba na www.montana.cz Koukněte a uvidíte víc než jen papouška!

Jak jste si asi všimli, tyhle Hovory jsou silně tázací. S koncem roku je čas bilancování, se začátkem nového zase čas předsevzetí. Nadhazuji tedy otázky a čekám odpovědi. Když ne mailem, tak aspoň ve vašich hlavách. Zajímá nás, co si myslíte o Montaně, a taky, co jste zažili při lezení. Tak pište a přitom neberte ani mě, ani svět a už vůbec ne sebe samotné příliš vážně :-)

6/10 (č. 130) ročník XXI (Hotejl XLIV)

Vydavatelství a redakce: Moravské náměstí 13, 602 00 Brno

www.montana.cz www.horokupectvi.cz Horolezectví je nebezpečný sport a redakce nezodpovídá za škody na zdraví a majetku vzniklé při jeho provozování. Prosíme autory, aby uvedli celé jméno i kamennou adresu.

Vydavatel a šéfredaktor: Tomáš Roubal tel.: 541 243 333, 605 261 390 e-mail: [email protected] Jednatel a zastoupení na Slovensku: Jiří Růžička tel.: 541 243 333 e-mail: [email protected] Texty posílejte na: [email protected] Sekretariát: Radim Výrubek e-mail: [email protected] Stálí spolupracovníci: Jiří Novák, Vilém Pavelka, Martin Stolárik, Mike Jäger, Petr Piechowicz, Martin Krejsa, Hermann Erber, Tomáš Kerlin, Iva Šemberová Jazyková korektura: Eva Bublová Grafická úprava a sazba: Martina Petrová [email protected] © autoři článků Za věcnou správnost příspěvků zodpovídají jednotliví autoři. Autorem nevyžádané rukopisy a fotografie nevracíme. Redakce si vyhrazuje právo zveřejnit obdržené články na Internetu. Tisk: EXPODATA-DIDOT, spol. s r.o. Vychází 6x ročně cena výtisku 69 Kč, roční předplatné 365 Kč ISSN 1212-7957 Registrováno MK ČR pod číslem E5208 ze dne 6.4.1990. MIČ: 46913.

Posíláte-li k otištění článek svého kamaráda, vždy se ujistěte, že on s tím souhlasí. Není v našich silách kontrolovat identitu všech přispěvatelů. Denně odpovídáme na desítky žádostí, chcete-li, abychom vám odpověděli co nejrychleji, zkuste se řídit podle následujícího klíče: T Když nevím: [email protected] nebo telefon do redakce +420 541 243 333 T Dotazy na předplatné, fakturace, distribuce atp.: [email protected] nebo +420 603 553 868. T Články, připomínky, náměty na zajímavá témata: [email protected]. T Grafika, sazba: grafi[email protected] T Inzerce, stížnosti, pozvání na kávu apod.: [email protected] nebo +420 605 261390, +420 775 261390

64

ČASOPIS PRO HOROLEZCE SKIALPINISTY A SKALKAŘE

Bankovní spojení: č.ú. 169897423 kód banky: 0600 název účtu: Montana – Tomáš Roubal Distribuce v ČR: společnosti holdingu PNS, a.s., Mediaprint & KAPA, s.r.o. Distribuce na Slovensku: Mediaprint – Kapa Pressegrosso, a.s. předplatné přes www.horokupectvi.cz Příští číslo vyjde 2. 2. 2011

Textová uzávěrka č. 1/11 je 4. 1. 2011 Uzávěrka inzerce po domluvě.

Úspěšné vkročení do r. 2011 přeje redakce

foto: Gerhard Schaar

PF 2011 feel it

Přejeme Vám hodně štěstí při zdolávání sportovních i životních překážek v roce 2011. Váš TENDON team