Správní delikty ve světle judikatury

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva

Správní delikty ve světle judikatury Bakalářská práce

Autor:

Vojtěch Kokštein Právní administrativa v podnikatelské sféře

Vedoucí práce:

Praha

JUDr. Jiřina Vebrová

červen 2010

Prohlášení: Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci zpracoval samostatně a s pouţitím uvedené literatury.

V Praze dne 28. června 2010

Vojtěch

Kokštein

5

Poděkování: Chci na tomto místě poděkovat vedoucí práce, JUDr. Jiřině Vebrové, která mi umoţnila psát bakalářskou práci na vlastní téma a poskytla mi cenné rady a odbornou pomoc

6

Obsah Obsah ............................................................................................................................. 4 ÚVOD .............................................................................................................................. 7 1. Správní trestání ......................................................................................................... 10 1.1. Prameny správního práva trestního ............................................................... 10 1.1.1. Ústavní zakotvení správních deliktů............................................................ 10 1.1.2. Zákonné prameny správního trestání.......................................................... 11 1.2. Pojem správního trestání................................................................................. 12 1.2.1. Zásady správního trestání ............................................................................ 14 2. Správní delikt ............................................................................................................ 15 2.1 Pojem a vymezení správního deliktu ............................................................... 18 2.2. Pojmové znaky správních deliktů ................................................................... 18 2.2.1. Zákonné vyjádření skutkové podstaty ........................................................ 19 2.2.2. Protiprávnost ................................................................................................. 19 2.2.2.1 Okolnosti vylučující protiprávnost ............................................................ 20 2.2.3. Objekt ............................................................................................................. 21 2.2.4. Objektivní stránka ......................................................................................... 21 2.2.5. Subjekt............................................................................................................ 21 2.2.6. Subjektivní stránka........................................................................................ 21 2.2.6.1 Odpovědnost bez zavinění ......................................................................... 22 2.2.7. Škodlivost ...................................................................................................... 23 2.2.8. Trestnost ........................................................................................................ 24 2.2.9. Odpovědnost v rámci veřejné správy.......................................................... 25 3. Rozdíl mezi soudním a správním deliktem ............................................................... 28 4. Rozdělení a charakteristika jednotlivých druhů správních deliktů ............................. 33 4.1. Klasifikace správních deliktů .......................................................................... 33 4.1.1. Jiné správní delikty fyzických osob ............................................................ 33 7

4.1.2. Správní delikty právnických osob a smíšení správní delikty ................... 35 4.1.3. Správní disciplinární delikty ......................................................................... 37 4.1.4. Pořádkové delikty .......................................................................................... 39 4.1.5. Přestupky ....................................................................................................... 40 5. Přestupky proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu ..................................... 42 5.1. Pojem přestupku proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu .......... 42 5.2. Skutkové podstaty přestupků proti silničnímu provozu .............................. 43 5.3. Současné problémy dnešní úpravy přestupků proti silničnímu provozu, návrhy de lege ferenda ........................................................................................... 47 Závěr ............................................................................................................................. 50 Seznam pouţitých zdrojů a judikatury........................................................................... 51 Přílohy…………………………………………………………………………………………55 Příloha č. 1 ............................................................................................................... 55 Výsledková tabulka - porovnání dostupných údajů za rok 2008 a 2009, údaje poskytnuté od obecních policií……………………………………………………………55 Příloha č. 2 ............................................................................................................... 56 Dopravní přestupky a trestné činy zjištěné při dohledu na bezpečnost a plynulost silničního provozu -.................................................................................................... 56 Příloha č. 3 ............................................................................................................... 57 Dopravní přestupky a trestné činy zjištěné při šetření dopravních nehod ................. 57 Příloha č. 4 ............................................................................................................... 58 Rychlostní chování řidičů........................................................................................... 58 Příloha č. 5 ............................................................................................................... 59 Detekce alkoholu a jiných návykových látek při řízení .............................................. 59

8

ÚVOD Správní právo je jedním z nejrozsáhlejších a nejklíčovějších právních odvětví českého právního řádu. Jeho stěţejním úkolem je úprava vztahů vznikajících při uskutečňování správy veřejných záleţitostí ve společnosti. Se správním právem se setkáváme kaţdý den, ať jiţ jdeme na městský úřad nebo se stáváme účastníky provozu na pozemních komunikacích jako chodci či řidiči, a musíme tak respektovat a dodrţovat normy správního práva týkající se bezpečnosti

a

plynulosti

provozu

na

pozemních

komunikacích.

Nepostradatelnou součástí správního práva je i správní právo trestní, zabývající se deliktním jednáním porušujícím normy správního práva. Má práce se zaměřuje na problematiku správního trestání, konkrétně na pojem správního deliktu. Úvod práce je věnován definici pojmu správní delikt a vymezení správně právní odpovědnosti. Odpovědnost za správní delikty je důleţitým nástrojem zajištění ochrany při plnění úkolů státní správy a územní samosprávy a rovněţ zabezpečení ochrany veřejného pořádku, majetku a občanského souţití. Dále práce pojednává o klasifikaci správních deliktů

a

jeho pojmových znacích. Nejvýznamnější skupinou správních deliktů jsou přestupky. Jedinou ucelenou úpravu přestupků obsahuje zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ačkoliv neupravuje veškeré přestupky. Další část práce je věnována diferenciačním kritériím mezi správními a soudními delikty. Správní trestání lze odlišit od soudního hned v několika rovinách. Liší se ve svém objektu, neboť u správních deliktů se jedná zvláště o řádný výkon veřejné správy, zatímco u trestných činů se za objekt pokládá zejména ochrana práv a svobod člověka. Toto rozlišení však nelze pouţít doslovně. Dalším rozlišujícím znakem můţe být závaţnost jednání, které naplňuje znaky soudních či správních deliktů. V některých případech však bývá rozdíl mezi trestnými činy a správními delikty velmi nezřetelný. Součástí práce je i kapitola soustředěná na přestupky proti silničnímu provozu, protoţe bezpečnost silničního provozu je v posledních letech hojně diskutovaným tématem. Bezpečnostní situace v provozu na pozemních 9

komunikacích je v České republice alarmující. Počet dopravních přestupků neustále stoupá. Přestupky proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu jsou nejčastěji páchaným přestupkem. Tuto nepříznivou situaci je třeba neprodleně a intenzivně řešit. Pokusím se ve své práci navrhnout moţná řešení tohoto dlouhodobého problému de lege ferenda a zhodnotit různé varianty východisek z tohoto problému. V závěru práce stručně zhodnotím současnou právní úpravu správních deliktů, se zaměřením na dopravní přestupky. Současný

stav

právní

úpravy

správního

trestání,

vykazující

značnou

roztříštěnost, neopodstatněné příkré rozdíly sankcí., logicky vyúsťuje do snahy tuto oblast postavit na jednotné základy. Dosavadní vývoj, časté změny v regulaci přestupků a ostatních správních deliktů, při nichţ se postupovalo v podstatě ad hoc, mnohdy nahodile, s ohledem na krátkodobé, úzce pojaté cíle a naopak bez dostatečného zřetele k analogickým úpravám na jiných úsecích správního trestání, dosvědčující, ţe v návaznosti na reformu trestního práva a na reformu veřejné správy je nezbytné pokusit se o adekvátní systémové řešení i v oblasti správního trestání.

1

Práce je doplněna statistikou spáchaných

přestupků proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu za rok 2009. Toto téma jsem si vybral z toho důvodu, ţe je v poslední době hodně frekventované. Se správními delikty se setkáváme dnes a denně, a to předně v médiích. I přesto však běţní občané dokáţou jen málokdy rozlišit rozdíl mezi správním a soudním deliktem. Široká veřejnost je více obeznámena s trestním řízením neţ se správním. Svou prací chci zdůraznit význam institutu správního trestání v odvětví veřejné správy. Účelem správního řízení a správních předpisů je zaručení správného fungování společnosti a postihu protiprávních jednání. Současně chci poukázat na nedostatky a aktuální problémy v právní úpravě správních deliktů. Ta je v současnosti nejednotná a roztroušená do mnoha právních předpisů. Vzhledem k vzrůstajícímu počtu správních deliktů je nezbytné utvořit propracovanější a ucelenější právní úpravu. Při zpracování práce budu vycházet z publikací známých autorů, tj. z učebních pomůcek a článků v odborných časopisech, ze studia právních předpisů, z poznatků nalezených na webových stránkách a zaměřím se na

1

ČEBIŠOVÁ,T. K cílům správního trestání. Správní právo 1/2002, s. 43

10

úlohu judikatury v této oblasti. Nejvýznamnějšími autory, ze kterých nejvíce čerpám, jsou podle mého názoru, díla D. Hendrycha, V. Sládečka, P. Průchy a P. Matese. Při zpracování práce jsem pouţil metodu analýzy právních textů a analýzy soudních rozhodnutí, dále metodu syntézy, indukce, dedukce a komparace. U kaţdé kapitoly nechybí odkaz na aktuální problematiku dané oblasti a řada judikátů, vztahující se k dané otázce.

11

1. Správní trestání 1.1. Prameny správního práva trestního 1.1.1. Ústavní zakotvení správních deliktů

Ústava neobsahuje ţádné obecné ustanovení týkající se správních deliktů. Ústava zmiňuje správní delikt výslovně pouze v článku 65 odst. 1, kde je stanoveno, ţe prezidenta republiky nelze zadrţet, trestně stíhat ani stíhat pro přestupek nebo jiný správní delikt. To však neznamená, ţe by kategorie správních deliktů byla protiústavní. Ústava a Listina základních práv a svobod hovoří o správních deliktech nepřímo. Správní právo trestní je ovládáno zásadou zákonnosti, která je vyjádřena v článku 2 odst. 3 Ústavy a článek 2 odst. 2 Listiny, které shodně stanovují, ţe státní moc slouţí všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon. Přeneseně hovoří o správních deliktech také článek 4 odst. 1 Listiny, který říká, ţe povinnosti mohou být fyzickým a právnickým osobám ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod. Zásadní význam pro oblast správního trestání má celá hlava V. Listiny (čl.36 40) - Právo na soudní a jinou ochranu. Podle č. 36 odst. 2 Listiny má kaţdý, kdo tvrdí, ţe byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí. Čl. 39 Listiny zakotvuje zásadu nullum crimen sine lige, nulla poena sine lege, tedy nutnost existence zákona stanovujícího, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakoţ i jaké jiné újmy na právech nebo majetku, ze za jeho spáchání uloţit. Ústavní právo však mlčí o správních deliktech. Je ţádoucí, aby byl tento nedostatek napraven tím, ţe budou do ústavního pořádku zařazeny i principy správního práva trestního. Vzhledem k této situaci je třeba zdůraznit význam soudní judikatury. Silný vliv na vývoj českého správního práva trestního mají principy, které respektují členské státy Evropské unie, tzv. obecné zásady právní obsaţené v rozhodnutích Evropského soudního dvora. Z evropského hlediska má pro oblast správního trestání zásadní dosah Evropská úmluva o ochraně lidských práv a 12

základních svobod (č. 209/1992 Sb.), a to zejména její článek 6 odst. 1. Ústavní soud ve svém rozhodnutí č. 58/2003 Sb. ÚS uvádí, ţe pod pojem "trestní obvinění", ve smyslu čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy, spadají řízení o veškerých sankcích ukládaných správními úřady fyzickým osobám za přestupek nebo jiný správní delikt, jakoţ i o sankcích ukládaných v řízení disciplinárním nebo kárném nebo ukládaných v obdobných řízeních členům komor s nuceným členstvím. Zásady správního trestání lze naleznout i v nezávazných dokumentech Výboru ministrů Rady Evropy, a to zejména v Doporučení Výboru ministrů Rady Evropy R (91), o správních sankcích. Toto doporučení obsahuje 8 principů ovládajících reţim ukládání správních sankcí, a to zásadu zákonnosti, zásadu nullum crimen sine lege, nulla poena sine lege, zásadu zákazu retroaktivity, zásadu ne bis in idem, zásada rychlosti řízení o uloţení správní sankce, zásadu zachování práv pro obviněného odvozených od práv obviněného v trestním řízení (např. právo obviněného být slyšen, být zastoupen, právo podávat opravné prostředky), zásadu vyšetřovací a v neposlední řadě také právo na přezkum správního rozhodnutí nezávislým soudem. Tento osmý princip lze srovnat s článkem 36 odst. 2 Listiny. Z výše uvedeného vyplývá, ţe náš právní řád je v souladu s 8 principy stanovenými v Doporučení Výboru ministrů Rady Evropy R (91), o správních sankcích.

1.1.2. Zákonné prameny správního trestání

Právní úprava správních deliktů je neuspořádaná a roztříštěná do mnoha zákonů. Podle mého názoru ani nelze celé správní právo trestní kodifikovat, jak je tomu např. u trestního práva, kde jsou veškeré skutkové podstaty trestných činů soustředěny do jediného předpisu - trestního zákoníku. Správní delikty můţeme totiţ naleznout v desítkách různých předpisů a často by nebylo moţné je vytrhnout z kontextu konkrétního zákona a zařadit je do nějakého společného kodexu.

13

K částečné kodifikaci dochází u nejvýznamnější skupiny správních deliktů, u přestupků. Ty jsou zčásti uspořádány v zákoně č. 200/1990 Sb., zákon o přestupcích. K dalším zákonům, kde lze objevit skutkové podstaty přestupků, patří např. zákon č. 553/1991 Sb., o obecní policii, zákon č. 84/1990 Sb., o právu shromaţďovacím, zákon č. 328/1999 Sb., o občanských průkazech, zákon č. 329/1999 Sb., o cestovních dokladech, zákon č. 289/1995 Sb., o lesích a zákon č. 185/2001, o odpadech. Řízení o přestupcích se řídí podle zákona o přestupcích, a to bez ohledu na to, v kterém zákoně je upravena jejich zákonná podstata. Co se týče právní úpravy jiných správních deliktů, zde neexistuje ani částečná kodifikace, jak je tomu u přestupků. Jiné správní delikty se projednávají podle správního řádu, nikoliv podle přestupkového zákona. Skutkové podstaty jiných správních deliktů pojímají např. zákon č. 379/2005 Sb., o opatřeních k ochraně před škodami způsobenými tabákovými výrobky, alkoholem a jinými návykovými látkami, zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, zákon č. 86/2002 Sb., o ochraně ovzduší, zákon č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu.

1.2. Pojem správního trestání Správní právo trestní je součástí správního práva. Jedná se o odvětví práva veřejného, coţ znamená, ţe subjekty správně právních vztahů mají navzájem nerovné postavení. Na jedné straně stojí stát jako nositel veřejné správy nebo státem pověřená právnická či fyzická osoba či obec, které stát přiznává právo vykonávat veřejnou správu a které se chovají zpravidla autoritativně, mocensky. Na druhé straně vztahu stojí adresát veřejné správy, nejčastěji občan (fyzická osoba), ale i právnická osoba (organizace).2 Správní

2

HORZINKOVÁ, E., ČECHMÁNEK, B., Přestupky a správní trestání. Praha: Eurounion Praha s.r.o.,2003, s. 9

14

trestání je stále doposud značně podceňováno, přičemţ jeho sankce mohou být ale velmi citelné, přestupky mohou být přitěţující okolností.3 Trestání obecně se dělí do dvou skupin. První skupinou je trestání soudní, druhou pak trestání správní. V prvním případě soudí pachatele trestného činu soud, ve druhém rozhoduje o trestu za spáchání správního deliktu správní úřad. Takové jednoduché, modelové řešení, se kterým se setkáváme u nás, se ovšem zdaleka neuplatňuje všude, jsou aplikovány přístupy různé. Někde kupř. rozhodují o správních deliktech v prvním stupni správní úřady a ve druhém soudy, jindy ve všech případech rozhodují přímo soudy. Některé státy zřizují k rozhodování zvláštní orgány, jeţ netvoří součást veřejné správy, tzv. specializované administrativní tribunály (Velká Británie).4 Co se týče vývoje u nás, lze poukázat na činnost Ministerstva vnitra ČR, které na základě vládou schválené koncepce reformy správního trestání, obsaţené v návrhu věcného záměru zákona o správním trestání (usnesení vlády ČR ze dne 20. února 2002 č. 162) zpracovalo návrh zákona o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich. Tímto návrhem věcného záměru se zabýval i R. Pomahač5, který vyslovil názor, ţe by i u nás stálo za to zamyslet se nad reformním krokem, který by ve věcech správního trestání přesměroval správní úřady do funkce veřejného ţalobce a ponechal rozhodnutí o vině a trestu o právních deliktech typu přestupků na soudech. Pro mluví argumenty jako neodbornost správních komisí sloţených převáţně z laiků bez právnického vzdělání, pomalost rozhodování správních úřadů, naopak moţnost soudů uţít mnohem více nástrojů při ukládání sankcí - jako např. širší moţnost upustit od uloţení trestu nebo trest sníţit. Jiný pohled na věc má P. Mates6, který se k těmto otázkám také vyjádřil. Připomněl, ţe nad problematikou, zda mají být správní delikty projednávány soudně či správními úřady, se zabýval jiţ před sto lety prof. Praţák. O této otázce se vţdy vedly vleklé diskuze, všichni dospěli k závěru, ţe by jejich stíhání mělo být svěřeno soudům, ale nakonec bylo rozhodování vţdy ponecháno správním úřadům. Za éry komunistické zde byly i 3

SVOBODA, I., SCHELLE, K., SCHELLEOVÁ, I., VIČAR, R., Základy správního práva a veřejné správy. Ostrava: KEY Publishing s.r.o., 2008, s. 90 4 SLÁDEČEK, V. Obecné správní právo. Praha : ASPI 2005, s. 150 5 POMAHAČ, R. Správní či soudní projednávání správních deliktů. Správní právo 1/2002, s. 2831 6 MATES,P. Správní právo 1/2002, s. 42

15

tendence některé přestupky kriminalizovat. P. Mates tvrdí, ţe cesta k soudnímu projednávání správních deliktů je neprůchodná bez důkladné revize celého soudního systému. Navrhuje do budoucna další moţnost, a to svěřit jejich postih nezávislým tribunálům, které se v řadě evropských zemí osvědčily. Správní trestání se v jednotlivých zemích liší zejména kvalifikací protiprávního jednání buď jako trestný čin nebo jako správní delikt. Přestupek můţe být zakotven jako poddruh trestných činů v trestních zákonech nebo můţe mít vlastní právní úpravu. Účast, jakou se veřejná správa podílí na trestání protiprávních jednání, se odvíjí dle vývoje právního konceptu daného státu. Protiprávní jednání v jedné zemi nemusí být povaţováno za protiprávní v jiné zemi. I na kvalifikaci, zda se jedná o správní delikt či trestný čin, mají vliv státní zřízení, politická moc, historické podmínky apod. 1.2.1. Zásady správního trestání Činnost veřejná správy, včetně výkonu správního trestání, se řídí principem legality, který je zakotven v čl. 2 odst. 3 Ústavy a v čl. 2 odst.2 Listiny. Z tohoto principu vychází zásada nullem crimen sine lege, nulla poena sine lege, coţ znamená, ţe lze postihnout pouze jednání, které má zákonný základ a za toto jednání lze uloţit pouze sankci, kterou zákon připouští. Z principu zákonnosti vyplývají poţadavky, které byly formulovány a rozvedeny zejména v trestním právu. Jedná se především o: a) určité, jasné a přesné vyjádření skutkových podstat deliktů, b) zákaz retroaktivity přísnějšího zákona, c) zákaz analogie v neprospěch odpovědné osoby, d) uzavřený výčet sankcí včetně hledisek pro výběr druhu a výměry sankce v konkrétním případě.7 Významnou roli při výkladu poţadavků stanovených pro správní právo trestní hraje judikatura českých soudů. Principu legality se dotýká Nejvyšší správní soud, který dne 23.9. 2004 stanovil, ţe základním poţadavkem při dodrţování zásady nullum crimen, nulla poena sine lege, a to zejména v oblasti 7

HENDRYCH, D. a kol. Správní právo, Obecná část 7. vydání. Praha: C.H. Beck, 2009, s. 442

16

správního trestání, je poţadavek určitého, jasného a přesného vyjádření skutkové podstaty správního deliktu, za který byla udělena sankce.8 Řada judikátů odkazuje na trestněprávní zásady. Tato aplikovatelnost zásad trestního práva na správně právní trestání vychází ze společného základu. Jak jsem jiţ uvedl výše, podle čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy, se pod pojmem trestní obvinění rozumí i správně trestní obvinění, a proto platí pro tuto oblast stejná východiska jako pro oblast trestných činů. I Nejvyšší správní soud judikoval, ţe trestnost správních deliktů se řídí obdobnými principy jako trestnost trestných činů.

9

Poţadavky, které jsou kladeny rovněţ na sféru

správního trestání, jsou například zásada presumpce neviny, vyloučení souběhu správních deliktů tam, kde se jedná o pokračující, hromadný nebo trvající delikt, zásada ne bis in idem (viz. rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 6 As 63/2005, který říká, ţe zastavení řízení o správním deliktu je rozhodnutím o věci samé a zakládá překáţku věci rozhodnuté, a dále rozsudek Nejvyššího správního soudu č. 1038/2007 Sb. NSS, kde je judikováno, ţe podle zásady „ne bis in idem“ nemůţe být nikdo potrestán za stejný skutek dvakrát. Předpokladem jejího uplatnění je, aby se jednalo o stejný skutek, tj. aby byla dána totoţnost skutku, dále rovněţ rozsudky NSS č. 1255/2007 Sb. NSS, č. 1684/2008 Sb. NSS a č. 1767/2009 Sb. NSS.), zákaz retroaktivity (viz. rozsudky Nejvyššího správního soudu, publikované pod č. 2/2004 Sb. NSS a č. 2/2005 Sb. NSS, rozsudek Městského soudu v Praze č. 91/2004 Sb. NSS, ve kterých je shodně uvedeno, ţe správní orgán musí při trestání správních deliktů respektovat princip uvedený v čl. 40 odst. 6 Listiny).

8 9

Rozsudek NSS publikovaný pod č. 444/2005 Sb. NSS Rozsudek NSS publikovaný pod č 1338/2007 Sb. NSS

17

2. Správní delikt 2.1 Pojem a vymezení správního deliktu

Správním deliktem se rozumí protiprávní jednání fyzické či právnické osoby, jehoţ znaky jsou vymezeny v zákoně a za něţ lze uloţit správně právní sankci, o jejímţ uloţení rozhoduje správní orgán. Aby byla naplněna skutková podstata správního deliktu, musí dojít k protiprávnímu jednání odpovědné osoby. P. Mates však uvádí, ţe výjimečně by nemuselo být poţadováno protiprávní jednání, ale pouze protiprávní stav, který je někomu přičítán k odpovědnosti.10 Správní delikty jsou roztroušeny do mnoha právních předpisů upravující rozličné oblasti správního práva. Jejich zákonná úprava postrádá kompaktnost a utříděnost. Jednotlivé zákony stanoví skutkové podstaty jiných správních deliktů, sankce za jejich spáchání, orgány veřejné správy příslušné k rozhodování o nich a obvykle také lhůty, ve kterých lze delikt projednat. V řízení o správních deliktech se postupuje podle správního řádu. Pouze přestupky, jako nejvýznamnější skupina správních deliktů, disponuje alespoň částečnou kodifikací

v podobě

přestupkového

zákona.

Jelikoţ

častokrát

dochází

ke změnám skutkových podstat správních deliktů, k novelám dotýkajících se výše a druhů sankcí a ke vzniku nových správních deliktů, jsou skutkové podstaty správních deliktů formulovány všeobecněji neţ trestné činy.

2.2. Pojmové znaky správních deliktů Jak jsem uvedl výše, za správní delikt je povaţováno jednání porušující normy správního práva a naplňující znaky obsaţené v zákoně. Typovými znaky správních deliktů jsou: zákonné vyjádření skutkové podstaty, protiprávnost,

10

MATES, P. a kol. Základy správního práva trestního. 4. vydání, Praha: C. H. Beck, 2008, s.

11

18

objekt, objektivní stránka, subjekt, subjektivní stránka, škodlivost, trestnost a odpovědnost

v rámci veřejné správy.11

Blíţe

o nich

v následujících

podkapitolách.

2.2.1. Zákonné vyjádření skutkové podstaty

I pro správní delikty platí zásada „nullum crimen sine lege“, coţ znamená, ţe skutkové podstaty správních deliktů můţe definovat pouze zákon, nikoli právní předpis niţší právní síly, viz. rozsudek NSS čj. 6A 173/2002-33, v němţ soud judikuje, ţe skutkové podstaty správních deliktů nemohou být obsaţeny např. v interních aktech veřejné správy. Takové jednání by nebylo moţné postihnout.

2.2.2. Protiprávnost

Podmínkou, aby se jednalo o správní delikt, je, ţe pachatel musí svým nedovoleným jednáním porušit zákon. Této problematiky se dotýká rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové č.j. 52 Ca 53/2008-38, ve kterém

je

uvedeno, ţe přestupkem můţe být pouze čin protiprávní (nedovolený). Konkrétně se zde jedná o případ, kdy byly naplněny všechny znaky skutkové podstaty přestupku dle § 49 odst. 1 písm. a) přestupkového zákona, kdy se přestupku dopustí ten, kdo jinému ublíţí na cti tím, ţe ho urazí nebo vydá v posměch, ale jelikoţ chyběla protiprávnost, tak nebyl pachatel obviněn. Přestoţe byl projev obviněného objektivně ironický či sarkastický a poškozená osoba se jím cítila být uraţena či zesměšněna, nebyl naplněn poţadavek protiprávnosti, neboť ironie, sarkasmus, vtip a výsměch patří ke svobodě projevu, stejně jako právo svobodně se projevovat patří k demokratickému právnímu státu.

11

viz. SVOBODA, I., SCHELLE, K., SCHELLEOVÁ, I., VIČAR, R., Základy správního práva a veřejné správy. Ostrava: KEY Publishing s.r.o., 2008, kapitola „Správní trestání“

19

2.2.2.1 Okolnosti vylučující protiprávnost

Existují okolnosti, které protiprávnost vylučují. Jedná se např. o krajní nouzi12, nutnou obranu13, svolení poškozeného14, sluţební nebo pracovní příkaz, přípustné riziko15 či oprávněné pouţití zbraně16. Okolnosti vylučující protiprávnost jsou takové okolnosti, které způsobí, ţe jednání, které naplňuje formální znaky skutkové podstaty správního deliktu, postrádá protiprávnost. Judikatura uvedla, ţe je nezbytné respektovat okolnosti vylučující protiprávnost i při posuzování trestnosti správních deliktů. Vrchní soud v Praze ve svém rozhodnutí SJS 396/1999 judikoval, ţe správní orgán, rozhodující o uloţení trestu za správní delikt, musí zásadně přihlíţet k okolnostem, které protiprávnost sankcionovaného jednání vylučují a způsobují, ţe jednání vykazující znaky správního deliktu není protiprávní. U okolností vylučujících protiprávnost se vychází z pojetí trestního zákoníku. O okolnostech vylučujících protiprávnost správních deliktů se zmiňují i judikáty NSS čj. 4 As

22/2007-73

(nutná obrana), čj. 6 A 32/2001-74 (krajní nouze), čj. 2 As 12/2006-111

12

§ 28 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku: „Čin jinak trestný, kterým někdo odvrací nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému trestním zákonem, není trestným činem. Nejde o krajní nouzi, jestliţe bylo moţno toto nebezpečí za daných okolností odvrátit jinak anebo způsobený následek je zřejmě stejně závaţný nebo ještě závaţnější neţ ten, který hrozil, anebo byl ten, komu nebezpečí hrozilo, povinen je snášet.“ 13

§ 29 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku: „Čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem. Nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.“ 14

§ 30 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku: “Trestný čin nespáchá, kdo jedná na základě svolení osoby, jejíţ zájmy, o nichţ tato osoba můţe bez omezení oprávněně rozhodovat, jsou činem dotčeny. Svolení podle odstavce 1 musí být dáno předem nebo současně s jednáním osoby páchající čin jinak trestný, dobrovolně, určitě, váţně a srozumitelně; je-li takové svolení dáno aţ po spáchání činu, je pachatel beztrestný, mohl-li důvodně předpokládat, ţe osoba uvedená v odstavci 1 by tento souhlas jinak udělila vzhledem k okolnostem případu a svým poměrům.“ 15

§ 31 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku: “ Trestný čin nespáchá, kdo v souladu s dosaţeným stavem poznání a informacemi, které měl v době svého rozhodování o dalším postupu, vykonává v rámci svého zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce společensky prospěšnou činnost, kterou ohrozí nebo poruší zájem chráněný trestním zákonem, nelze-li společensky prospěšného výsledku dosáhnout jinak.Nejde o přípustné riziko, jestliţe taková činnost ohrozí ţivot nebo zdraví člověka, aniţ by jím byl dán k ní v souladu s jiným právním předpisem souhlas, nebo výsledek, k němuţ směřuje, zcela zřejmě neodpovídá míře rizika, anebo provádění této činnosti zřejmě odporuje poţadavkům jiného právního předpisu, veřejnému zájmu, zásadám lidskosti nebo se příčí dobrým mravům.“ 16

§ 32 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku: “ Trestný čin nespáchá, kdo pouţije zbraně v mezích stanovených jiným právním předpisem.“

20

(přípustné riziko), rozhodnutí Vrchního soudu v Praze SJS 428/1999 (pracovní příkaz).

2.2.3. Objekt

Objekt deliktu je právem chráněný zájem, jenţ je spáchaným deliktem porušen nebo ohroţen. Na úseku správního práva se za takový objekt zpravidla povaţuje zájem na řádném výkonu veřejné správy jako objekt obecný. Druhovým objektem se pak rozumí určitá přesněji vymezená výseč přestupků, kupř. na úseku zdravotnictví, pouţívání výbušnin, na úseku matrik, jména a příjmení. Individuální objekt je spojen s konkrétním, jednotlivým přestupkem, se zákonem specifikovaným protiprávním jednáním, např. s ohroţením nebo porušením zdravotní nezávadnosti pitné vody. 17

2.2.4. Objektivní stránka

Objektivní stránkou se rozumí jednání, následek a příčinná souvislost mezi jednáním a následkem. Toto jednání můţe spočívat v aktivním jednání, tzv. komisivní jednání nebo v opomenutí, tzv. omisivní jednání. To znamená, ţe objektivní stránka můţe někdy spočívat i v protiprávním stavu.

2.2.5. Subjekt Pachatelem správního deliktu můţe být fyzická i právnická osoba. Zde je rozdíl od práva trestního, kde trestný čin můţe spáchat pouze osoba fyzická. Deliktní způsobilost právnické osoby je spojena s její existencí. Vznik právnické osoby upravuje obchodní zákoník. Sloţitou, a v teorii i právní úpravě nevyřešenou je otázka, které právnické osoby mají být za správní delikt odpovědné. Tento problém souvisí s rozlišováním postavení právnických osob

17

SLÁDEČEK, V., Obecné správní právo. Praha: ASPI, a. s., 2005, s. 159

21

jako spravovaných subjektů, adresátů správněprávních norem na jedné straně a právnických osob, které realizují působnost a pravomoc stanovenou zákonem při výkonu veřejné správy, na straně druhé.

18

Jelikoţ má stát monopol trestat,

nemůţe být sám trestán. Toto se dá obdobně pouţít i na územní samosprávné celky, tedy obce a kraje. Z toho lze dovodit, ţe právnické osoby veřejné správy podléhají odpovědnosti za její výkon. Za správní delikt by však odpovědné být neměly, i kdyţ je v současnosti situace opačná. Deliktní způsobilost fyzické osoby se váţe na dosaţení určité rozumové a volní vyspělosti, která odpovídá určitému věku a schopnosti ovládnout své jednání a posoudit jeho následky. V přestupkovém zákoně je deliktní způsobilost určena dosaţením patnáctého roku věku a příčetností. Některé správní delikty vyţadují zvláštní postavení či způsobilost pachatele, např. správní delikt podnikatele nebo zaměstnance. Jestliţe tedy ke spáchání správního deliktu zákon vyţaduje zvláštní způsobilost pachatele, můţe jím být pouze osoba, která tuto způsobilost má. 19 U disciplinárních deliktů je situace obdobná. Deliktu se můţe dopustit jen osoby nesoucí určité vlastnosti, postavení či funkci. Subjekty disciplinárních deliktů se zabývá mimo jiné Nejvyšší správní soud v usnesení 2 As 34/2006-73. Osoba pachatele deliktu musí být spolehlivě zjištěna, aby bylo její jednání

postiţitelné.

Problémy

nastávají

v případě

deliktů

spáchaných

právnickými osoba či podnikateli, kdy často není jasné, kdo v hierarchii odpovídá za jednání subjektu. Vrchní soud v Praze se rovněţ zabýval situací, kdy je ze správního deliktu obviněn subjekt,který však nemá z hlediska práva právní subjektivitu, tedy nemůţe nabývat práv ani povinností. Jedná se například o odštěpný závod. Následkem je neplatnost správního rozhodnutí. Blíţe v rozhodnutích Vrchního soudu v Praze SJS 7 A 28/94, SJS 5 A 41/98.

18

MATES, P. a kol. Základy správního práva trestního. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, 141

s. 19

HENDRYCH, D. a kol. Správní právo, Obecná část 7. vydání. Praha: C.H. Beck, 2009, s. 449

22

2.2.6. Subjektivní stránka

Subjektivní stránka se týká zavinění, coţ je psychický vztah pachatele k protiprávnímu jednání a jeho následku. V trestním právu se rozlišuje zavinění úmyslné či nedbalostní. Toto bylo převzato i do přestupkového zákona, rozdíl je však v tom, ţe k trestnosti správního deliktu stačí zpravidla zavinění z nedbalosti, pokud zákon výslovně nevyţaduje úmysl. Je to dáno niţším stupněm společenské nebezpečnosti správního deliktu oproti trestným činům. U správních deliktů se nedá obecně říci, zda se jedná o subjektivní či objektivní odpovědnost bez zavinění. Koncept odpovědnosti se u jednotlivých skupin správních deliktu diametrálně liší. U přestupků zákon o přestupcích zavinění vyţaduje vţdy. Stejná je i situace u disciplinárních deliktů a pořádkových deliktů. Naopak u deliktů právnických osob a podnikatelů je příznačné, ţe jsou zaloţeny na objektivní odpovědnosti bez zavinění. Zavinění rozlišujeme nedbalostní a úmyslné. Nedbalost se člení na vědomou20 a nevědomou21. Rozdíl od úmyslného jednání tkví v tom, ţe pachatel se protiprávního jednání nechtěl dopustit, chybí tedy vůle pachatele porušit objekt hájený zákonem. Úmysl se dělí na úmysl přímý22 a nepřímý23. Příkladem přímého úmyslu můţe být jednání, kdy pachatel úmyslně vypouští odpadní vody do povrchových vod, s tím, ţe je mu to jasně zakázáno příslušnou tabulí. Naproti tomu nepřímým úmyslem by bylo chování pachatele. Hranice mezi nepřímým úmyslem a vědomou nedbalostí je často velice úzká. Jejich diferencí se zabývala právní teorie. Nejvyšší soud jiţ v roce 1976 ve svém rozhodnutí Tpjf 30/76 uvedl, ţe záleţí na vztahu pachatele k následku svého jednání. Jestliţe, je srozuměn, ţe můţe porušit zájem chráněný zákonem a jeho vztah

20

Vědomá nedbalost - Pachatel věděl, ţe svým jednáním můţe porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal na to, ţe tento zájem neporuší nebo neohrozí. 21 Nevědomá nedbalost - Pachatel nevěděl, ţe svým jednáním můţe porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, ač to vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům vědět měl a mohl. 22 Přímý úmysl- Pachatel chtěl svým jednáním porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem. 23 Nepřímý úmysl – Pachatel věděl, ţe svým jednáním můţe ohrozit zájem chráněný zákonem, a pro případ, ţe jej poruší nebo ohrozí, byl s tím srozuměn.

23

k případnému způsobení následku je zcela lhostejný, jedná se poté o nepřímý úmysl. Jestliţe jeho vztah ke způsobení následku obsahuje záporné stanovisko a nezahrnuje lhostejnost, bude se jednat o nevědomou nedbalost. Z těchto teorií jasně vyplývá, ţe určit jednoznačnou hranici mezi těmito druhy zavinění je velmi sloţité.

2.2.6.1 Odpovědnost bez zavinění

Objektivní odpovědnost lze naleznout u správních deliktů smíšených a správních deliktů právnických osob. Absence zavinění je povaţována za typický rys. Případy, kde je vyţadováno zavinění, lze spočítat na prstech jedné ruky. Důvod této úpravy je spatřován v tom, ţe u právnické osoby by bylo jen obtíţně moţno prokázat podíl jednotlivců na protiprávním jednání. Co se týče podnikajících osob, vychází zákonodárce z toho, ţe mají-li v oblasti podnikání v zásadě stejné postavení jako osoby právnické, musí tomu tak být i ohledně jejich odpovědnosti.24 Odpovědnost u smíšených deliktů a deliktů právnických osob je tak postavena na principu objektivní odpovědnosti, většinou absolutní, tedy bez moţnosti liberace. Absolutní odpovědnost však přináší riziko nadměrné přísnosti zákona. Přichází tak nový trend, který zavádí do zákonů úpravu liberačních důvodů. Liberační důvody pomáhají eliminovat přílišnou tvrdost zákona. Jsou to důvody, jejichţ prokázání vede ke zproštění odpovědnosti za správní delikt., tedy tzv. zprošťující důvody. Lze je formulovat tak, ţe odpovědná osoba za správní delikt neodpovídá, jestliţe prokáţe, ţe vynaloţila veškeré úsilí, které bylo moţno poţadovat, aby porušení povinnosti zabránila. Vynaloţení nutné péče je třeba posuzovat objektivně, subjektivní potíţe právnické osoby (zejména např. hospodářské nebo finanční problémy)

24

MATES, P., MAZANEC, M. Právní úprava smíšených správních deliktů. Právní rozhledy 7/1999, s. 353

24

nemohou

vést

ke

zproštění

odpovědnosti.25

Vnitřními

poměry

uvnitř

právnických osob či podnikatelských subjektů se zabýval Nejvyšší správní soud v rozsudku sp.zn. 6 A 109/2000, ve kterém uvádí, ţe mezi liberační důvody nepatří skutečnosti spočívající výlučně ve vnitřních poměrech odpovědného subjektu.

2.2.7. Škodlivost

Za škodlivost lze povaţovat nebezpečnost činu pro společnost či materiální stránku deliktu. Často je dána výší škody způsobené správním deliktem. Škodlivost je jedním z diferenciačních hledisek, podle kterého lze odlišit správní delikt od trestného činu. Účinnosti zákona č. 40/2009 Sb., nového trestního zákoníku, došlo k formalizování trestných činů a materiální stránka trestného činu přestala být znakem trestného činu. U správních deliktů k takovým změnám nedošlo. Nejvyšší správní soud se věnoval materiální stránce správních deliktů v rozsudku sp.zn. As 17/2007, kde judikoval: „K trestnosti správních deliktů nestačí, ţe jednání má po formální stránce znaky skutkové podstaty deliktu, pokud zároveň není jednáním společensky (škodlivým). Aby mohlo být určité protiprávní jednání klasifikováno jako správní delikt, musí být kromě formálních znaků deliktního jednání naplněna i materiální stránka deliktu, a jednání musí vykazovat určitou míru společenské nebezpečnosti ve vztahu k porušené povinnosti, stanovené zákonem na ochranu odpovídajících hodnot. Na těchto závěrech nemůţe ničeho změnit skutečnost, ţe zákony upravující správní delikty stricto sensu materiální stránku deliktu neupravují (na rozdíl od právní úpravy trestných činů a přestupků - srov. § 3 odst. 1 trestního zákona a § 2 odst. 1 zákona o přestupcích). Materiální stránka protiprávního jednání se tak i v případě správních deliktů musí projevit nejen při stanovení výše sankce, ale jiţ při posuzování trestnosti právně závadného jednání.“

25

MATES, P. a kol. Základy správního práva trestního. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 146

25

2.2.8. Trestnost

Spácháním deliktu vzniká mezi pachatelem a státem hmotně právní odpovědnostní vztah. Obsahem tohoto vztahu je právo a zároveň povinnost státu potrestat jednání pachatele deliktu a povinností odpovědného subjektu je trest strpět a vykonat. Trestnost činu znamená, ţe protiprávní jednání pachatele správního deliktu stíhá nutně i správní trest. Nejčastější sankcí je pokuta. Sankce (tresty) a ochranná opatření se nepovaţují za součást skutkové podstaty, nýbrţ za právní následky vyplývající z prokázané odpovědnosti za přestupek. Na rozdíl od jiných států (Rakousko, Maďarsko), ale i situace u nás v dávné minulosti (naposledy v 50. letech minulého století), platná úprava trest spočívající v zásahu do osobní svobody nezná. Přestupkový zákon rozeznává napomenutí, pokutu, zákaz činnosti a propadnutí věci.

26

Mezi další správní

sankce lze zařadit např. degradaci, vyloučení, zákaz vstupu na určitá místa apod. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31.5. 2007, čj. 8 As 17/2007 -135 hovoří o tom, ţe trestnost správních deliktů se řídí obdobnými principy jako trestnost trestných činů. Charakteristickou správní sankcí je pokuta. Zákon stanoví její horní, zřídka i dolní hranici. Jen ojediněle je určena pevnou neměnnou částkou. Konkrétní výše pokuty je na správním uváţení27 správního orgánu příslušného k rozhodování. Při svém volném rozhodování je však vázán mezemi zákona. Pokud by překročil zákonné limity, došlo by k porušení zásady zákonnosti – viz. čl. 2 odst. 3 Ústavy. Své rozhodnutí musí správní orgán vţdy odůvodnit, coţ potvrzují např. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp.zn. 4 As 35/2007, 7 As 45/2007 a 7 Azs 36/2007.

26

SLÁDEČEK, V., Obecné správní právo. Praha: ASPI, a. s., 2005, s. 162-3 Správní uváţení-diskreční oprávnění správního orgánu, jedná se o postup správního orgánu, který na základě zhodnocení skutkového a právního stavu věci samostatně vybírá jednu z více alternativ rozhodnutí, má prostor pro vlastní uváţení, zákon stanoví limity jeho rozhodování 27

26

Zajímavá se jeví problematika zakotvených dolních hranic pokut a vhodnost výše uloţené pokuty. J. Hrabák28 ve svém článku uvádí, ţe sankce nemůţe být zanedbatelná, a musí rovněţ reflektovat majetkové poměry delikventa. Cituje rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp.zn. 2 As 21/2005 a 2 As 74/2006, ve kterých soud judikuje, ţe postih musí mít sílu odradit od nezákonného postupu i jiné nositele stejných zákonných povinností. Jde-li o finanční postih, musí být znatelný v majetkové sféře delikventa, tedy být nikoli pro něho zanedbatelný, a nutně tak musí v sobě obsahovat i represivní sloţku. Výše postihu proto obecně nemůţe být tak nízká, ţe by tohoto preventivního účinku vůči všem ostatním pozbyla. Jelikoţ je ukládání pokut zásahem do majetkové sféry osob, a dochází tak k zásahu do základního práva dle čl. 11 Listiny, zabýval se touto otázkou i ústavní soud, např. v rozhodnutí 169/96 a 232/95. Judikoval, ţe při ukládání správních sankcí, zejména tam, kde zákon připouští statisícové a vyšší pokuty, musí správní orgán přihlédnout k majetkovým poměrům obviněného. Sankce musí být individualizována. Zatímco jedna částka můţe být pro movitého obviněného bez účinku, stejná částka můţe být pro osobu nemajetnou likvidační. Represivní opatření nesmí překročit rámec cíle, který sledují. Je tedy nezbytné dodrţovat při ukládání sankcí zásadu proporcionality, jako jeden ze základních principů právního státu.

2.2.9. Odpovědnost v rámci veřejné správy

Správní delikty řeší veřejná správa- státní správa i samospráva. Velká většina správních deliktů je projednávána v rámci výkonu státní správy. Aplikaci práva je zde moţné a priori sjednocovat pomocí sluţebního výkladu podávaného nadřízenými správními orgány, coţ je významné zejména pro interpretaci neurčitých právních pojmů, s nimiţ operují sankční normy. Takto nelze postupovat u správních deliktů projednávaných v rámci výkonu

28

Hrabák, J. Správní trestání právnických osob v rozhodovací praxi soudů. Právní rádce

11/2008, s. 48

27

samosprávy. Největší odlišnosti existují u projednávání správních deliktů při výkonu profesní samosprávy nebo akademické samosprávy, neboť o řádných opravných prostředcích se tam rozhoduje v rámci výkonu samosprávy. Do této oblasti patří některé veřejné disciplinární delikty.29 Co se týče procesní stránky věci, je nezbytné upozornit na stěţejní rozdíl mezi přestupky a jinými správními delikty. Přestupky se projednávají podle přestupkové zákona, kdy správní řád hraje pouze podpůrnou funkci, jak je uvedeno v § 51 přestupkového zákona: „Není-li v tomto nebo jiném zákoně stanoveno jinak, vztahují se na řízení o přestupcích obecné předpisy o správním řízení.“ Naopak ostatní správní delikty se v procesní oblasti řídí správním řádem, a nikoli přestupkovým zákonem, pokud ovšem neexistuje speciální úprava, která má před správním řádem přednost, např. zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků. Nejvyšší správní soud se zabývá problematikou nedostatečné procesní úpravy správních deliktů. Ve svém rozsudku č. 6 As 16/2005-60 stanovil, ţe při nedostatečné procesní úpravě správních deliktů je to uţ dlouhodobě judikatura správních soudů, která svými poţadavky zaručuje, ţe správní trestání naplní i za deficitních úprav procesu poţadavky ústavních principů a mezinárodních závazků, které v této oblasti na sebe Česká republika převzala. Řízení o správních deliktech se zahajuje v drtivé většině ex offo, z moci úřední. Existují však i tzv. návrhové delikty, které lze zahájit pouze na návrh. Návrhem se nerozumí podnět či oznámení správního orgánu - např. oznámení o podezření ze spáchání přestupku předané obecní policií podle § 10 zákona o obecní policii příslušnému správnímu orgánu. Přestupkový zákon taxativně vypočítává přestupky, které lze projednat pouze na návrh. Jedná se např. o přestupek podle § 50 – proti majetku, jestliţe je spáchaný mezi osobami blízkými. O návrhových deliktech hovoří i rozsudek Nejvyššího správního soudu č. 4 As 69/2006-103, kde je uvedeno, ţe tzv. návrhový delikt spočívá v tom, ţe není vybudován na principu soustředění všech procesních funkcí do rukou správního orgánu, coţ je charakteristické pro přestupkový proces, přičemţ v

29

MATES, P. a kol. Základy správního práva trestního. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 19

28

řízení o tzv. návrhovém přestupku se naproti tomu uplatní rozdělení procesních funkcí mezi více subjekty. Pokud jsou správní delikty projednávány z moci úřední, má význam rozlišovat, zda je správní orgán povinen projednat kaţdý delikt, o němţ se dozví30, nebo je delikt, jehoţ projednání povaţuje za účelné.31 Všechny hmotně právní správní delikty projednávané z moci úřední jsou projednávány na základě zásady legality, tzv. pořádkové delikty naproti tomu na základě zásady oportunity. Jistou „odchylku“ u přestupků zřejmě přestavuje moţnost vyřídit přestupek na místě domluvou namísto blokového řízení. 32

30

Zásada legality- správní orgán musí projednat všechny delikty, o nichţ se dozví Zásada oportunity- opak zásady legality, umoţňuje vyloučení projednání zcela bagatelních protiprávních jednání 32 MATES, P. a kol. Základy správního práva trestního. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 20 31

29

3. Rozdíl mezi soudním a správním deliktem Stanovení hranic mezi správními delikty a trestnými činy je velmi komplikované. V praxi je toto téma hojně diskutované jiţ několik desetiletí. Diferenciační kritéria mezi těmito delikty se v historii neustále měnily. V zásadě lze konstatovat, ţe se vyvinuly dva hlavní směry přístupu k jejímu řešení: první skupina autorů má za to, ţe veškerá specifika spočívají výhradně v rovině kompetenční, do druhé skupiny náleţí ti, kteří se snaţí nalézt i další rozdíly, a to v takových hlediscích, jakými jsou chráněný objekt, důsledky uloţení sankce, společenská škodlivost jednání apod. 33 První skupina hlásá názor, ţe neexistují ţádné jiné neţ kompetenční rozlišující hlediska, které by bylo moţné asociovat jen s trestnými činy nebo jen se správními delikty. Stoupenci této teorie ba i doporučují sjednocení těchto deliktů do jedné skupiny, o kterých by rozhodoval soud. Zastánci druhé teorie hledají hranice mezi těmito delikty i v dalších oblastech, např. ve znacích skutkových podstat. Tvrdí, ţe soudní tresty s sebou přinášejí větší difamaci potrestaného, zatímco tresty správní nikoli, a ţe tresty uloţené soudy jsou obvykle těţší a mohou zasahovat i do osobní svobody potrestaného. S těmito názory nelze souhlasit bez výhrady. Nezřídka se stává, ţe správní pokuta můţe dosahovat daleko vyšších částek neţ peněţní trest uloţený soudně. Správní právo trestní navíc nezná instituty jako je upuštění od uloţení sankce nebo soudní sníţení trestu. V řadě úprav správních deliktů je pevně stanovená částka nebo rozmezí, od kterého se správní orgán nemůţe odchýlit. Ačkoliv je vymezení diferenciačních hledisek více neţ komplikované a někdy i diskutabilní, lze určit několik aspektů, pomocí nichţ lze rozlišit trestný čin od správního deliktu. Těmi jsou např.

33

MATES, P. a kol. Základy správního práva trestního. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 21

30

Objekt - Zatímco u soudních deliktů jde zejména o řádný výkon veřejné správy a porušení tohoto objektu je tak útokem proti veřejnému pořádku, u trestných činů je hlavním objekt ochrana zdraví, ţivota, základních práv a svobod člověka a jeho porušením tak dochází k napadení významných statků. Z tohoto důvodu musí být soudním deliktů poskytována ochrana speciálně a odborně vzdělanými osobami a nezávislými soudy, zatímco u správních deliktů se takové poţadavky na ochranu nekladou. Toto rozlišovací měřítko však rovněţ nelze brát doslovně, jelikoţ existují i správní delikty směřující proti zdraví či majetku osob, a u druhé strany i trestní zákoník upravuje trestní činy týkající se výkonu státní správy. Zavinění - Trestné činy vyţadují úmyslné zavinění. Trestní zákoník stanoví, ţe k trestní odpovědnosti za trestný čin je třeba úmyslného zavinění, nestanoví-li trestní zákon výslovně, ţe postačí zavinění z nedbalosti.34 U přestupků je tomu naopak. Přestupkový zákon stanoví, ţe k odpovědnosti za přestupek postačí zavinění z nedbalosti, nestanoví-li zákon výslovně, ţe je třeba úmyslného zavinění.35 U správních deliktů navíc není zavinění obligatorním pojmovým znakem. Úmysl je spíše výjimkou. Subjekt - Soudních deliktů se můţe dopustit pouze osoba fyzická, správní delikty mohou být výsledkem jednání jak osob fyzických, tak i osob právnických. Odpovědnost právnických osob je zakotvena pouze v rámci správního práva trestního, náš právní řád zatím nezná trestní odpovědnost právnických osob, i kdyţ se o tom nesčetněkrát jednalo. Formulace skutkových podstat – Skutkové podstaty správních deliktů jsou vyjádřeny obecněji neţ trestné činy, které jsou 34 35

§ 13 odst. 2 trestního zákoníku § 3 zákona o přestupcích

31

naproti tomu formulovány precizněji. Obvyklé pro skutkové podstaty správních deliktů je pouţívání blanketních norem a norem odkazujících na jiné právní předpisy, neurčitých právních pojmů,36 začlenění generálních klauzulí37 nebo demonstrativních výčtů jednání, např. přestupku se pachatel dopustí tím, ţe neoprávněně vyrobí, doveze, uvede do oběhu nebo neoprávněně či nesprávně pouţije chemický nebo biologický přípravek na ochranu rostlin. Úprava- Také lze zmínit skutečnost, ţe trestné činy jsou kodifikovány v trestním zákoníku, coţ o správních deliktech říci nelze. Úprava správních deliktů je naopak pověstná svojí nejednotností a roztříštěností ve velkém mnoţství zákonů. Částečně kodifikovány jsou pouze přestupky v přestupkovém zákoně. Závaţnost – Lze vykládat jako hlubší zásah do práv či chráněných zájmů a intenzitu společenské difamace, ale také je třeba zdůraznit moţnost citelnějších osobnostních následků (trest odnětí svobody) i „vedlejších“ právních následků – např. záznam v Rejstříků trestů a moţné komplikace s hledáním budoucího zaměstnání.38 Materiální stránka deliktu- Jedná se o společenskou škodlivost, respektive společenskou nebezpečnost, pojem uţívaný před účinností nového trestního zákoníku jako jeden z obligatorních znaků trestných činů. Společenská škodlivost je výslovně vymezena jako základní atribut přestupku.39 P. Průcha40 prohlásil, ţe materiální hledisko není vţdy a priori určujícím pro

36

Neurčité právní pojmy- jedná se o nejednoznačný pojem, který je třeba vyloţit vzhledem ke konkrétnímu případu, např. obecný zájem, veřejný zájem, závaţné důvody, důvody zvláštního zřetele hodné 37

Generální klauzule - zákonné ustanovení obecně popisující určitou právní zásadu, pro konkrétní aplikaci obvykle vyţaduje další upřesnění, např. pachatel poruší zákaz stanovený zákonem 38 SLÁDEČEK, V. Obecné správní právo. Praha : ASPI 2005, s. 151 39 § 2 odst. 1 přestupkového zákona - Přestupkem je zaviněné jednání, které porušuje nebo ohroţuje zájem společnosti…. 40 PRŮCHA, P. Správně právní odpovědnost se zaměřením na problematiku stíhání přestupků. Brno: UJEP 1998, s. 110

32

zařazení jednání mezi soudní či správní delikty. Jako příklad uvedl neoprávněnou stavbu, kdy se jedná o jednání vysoce škodlivé a přesto se jedná pouze o přestupek a nikoli trestný čin. Této otázce se věnuje i V. Sládeček, který upozorňuje na problematiku drobných krádeţí, které nedosahují 5000 Kč částky, přestoţe je frekvence takového jednání vysoká. Výše zmíněná rozlišovací měřítka pochopitelně nelze pouţít ve všech situacích. Hranice mezi trestnými činy a správními delikty můţe být pohyblivá, závislá na mnoha faktorech a rychle se měnící. Navíc z nich existují početné výjimky. Rozdíly mezi soudními a správními delikty bývají často výsledkem politických předsevzetí, nebo důsledkem historického vývoj v tom daném státě. I u nás docházelo v průběhu existence samostatného státu ke změnám diferenčních kritérií. Od roku 1969 do roku 1990 nahradili dosavadní správní provinění tzv. přečiny, které byly stíhány soudně. Po listopadu 1989 došlo k zásadní reorganizaci v této oblasti. Vztahem správního a soudního trestání se také podrobně věnuje F. Vondruška.

41

Tvrdí, ţe obě „odvětví“ trestního práva stojí vedle sebe, pokud si

nekonkurují skutkovými podstatami, jednak jsou správní sankce doplňkem k trestání za soudně trestné činy, pokud se skutkové podstaty trestných činů a odpovídajících správních deliktů překrývají. Zejména jedná-li se o přestupky. Správní trestání je daleko širší a správní sankce svou četností, variabilitou odpovědnostních vztahů a variabilitou orgánů, které jsou oprávněny správní delikty řešit, dominují mezi trestními sankcemi v širším slova smyslu, coţ vyplývá zejména ze subsidiární úlohy trestního práva, které má být aţ posledním uplatňovaným prostředkem v rámci právo ochraňujících mechanismů ve společnosti, tzv. zásada ultima racio. Při své podstatně menší četnosti, rigoróznějším vymezení podmínek odpovědnosti a velmi úzce vymezeném okruhu orgánů způsobilých řešit soudně trestné činy, jakoţ i při naprosto

41

VONDRUŠKA, F. Ke vztahu správních a trestních sankcí. Státní zastupitelství 7,8/2007, s. 12-17

33

převaţující většině případů výrazně formálnějšího procesu, je výrazně uţší okruh jednání podléhající trestněprávnímu postihu. P. Vacek42 zmiňuje ve svém článku přínosné rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp.zn. 6 A 126/2002, kde soud judikoval, ţe správní trestání musí být podřízeno stejnému řádu jako postih trestných činů. Je nezbytné, aby byly ve správně trestním řízení zachovány všechny záruky, které se poskytují obviněnému z trestného činu. Je totiţ evidentní, ţe hranice mezi soudními a správními delikty, je věcí úvahy zákonodárce. Stanovení diferenčních měřítek je projevem trestní politiky státu. Nejvyšší správní soud v této souvislosti podtrhl skutečnost, ţe není rozhodující, zda pozitivní právo označuje určité deliktní jednání za trestný čin nebo za správní delikt, a proto je třeba garance náleţející tomu, kdo je obviněn, poskytnout shodně jak před soudem, tak v řízení před správním orgánem. Tuto kapitolu lze tedy uzavřít tím, ţe obecně platná a všemi akceptovatelná hranice mezi soudními a správními delikty dodnes nebyla získána, a chceme-li určit, o jaký druh deliktu se v daném případě jedná, musíme tak učinit interpretací jednotlivých zákonných ustanovení, za pomoci právní teorie.

42

VACEK, P. Judikatura nejvyššího správního soudu:správní delikty. Soudní rozhledy 7/2006, s. 246

34

4. Rozdělení a charakteristika jednotlivých druhů správních deliktů 4.1. Klasifikace správních deliktů Systém správních deliktů je velice nepřehledný a komplikovaný. Právní úprava je roztříštěná a kaţdý autor dělí správní delikty dle různých hledisek. Jediným, z hlediska členění správních deliktů nepochybným druhem správního deliktu je přestupek. To vyplývá z definice přestupku v § 2 odst. 1 přestupkového zákona, který poţaduje, aby správní delikt, má-li se stát přestupkem, byl v přestupkovém nebo jiném zákoně za přestupek výslovně označen. Ostatní správní delikty nijak legálně pojmenovány nejsou a bývají označovány pojmem ´´jiné správní delikty´´.43 Základní druhy správních deliktů jsou přestupky, správní disciplinární delikty, správní pořádkové delikty a jiné správní delikty (zejména jiné správní delikty fyzických osob, správní delikty právnických osob a správní delikty právnických osob a tzv. fyzických podnikajících osob, někdy také označované jako správní delikty podnikatelů.

4.1.1. Jiné správní delikty fyzických osob

Jiným správním deliktem fyzických osob se rozumí zaviněné protiprávní jednání fyzické osoby, jehoţ znaky jsou upraveny ve zvláštních zákonech veřejné správy, za které správní úřad ukládá stanovenou sankci. Vztah přestupku a správního deliktu fyzické osoby je vztahem obecného a zvláštního, souběh je vyloučen. Jiný správní delikt fyzické osoby má znaky velice podobné s přestupkem. Charakteristické pro tento delikt je, ţe subjektem je fyzická osoba, která je pracovníkem právnické osoby. Důvody, které vedly k vyčlenění

43

HENDRYCH, D. a kol. Správní právo, Obecná část 7. vydání. Praha: C.H. Beck, 2009, s. 453

35

této skupiny deliktů z úpravy přestupkové, nejsou zcela jasné, J. Staša se domnívá, ţe šlo původně zřejmě o snahu svěřit projednávání těchto deliktů zvláštním kontrolním orgánům, které jinak k projednávání přestupků nebyly příslušné.44 Jiné správní delikty fyzických osob nejsou komplexně upraveny. Právní úprava je rozptýlena v desítkách zvláštních zákonů. Regulace je zpravidla velmi stručná, obvykle obsahuje vymezení skutkové podstaty, sankce, orgán příslušný k projednávání deliktu a promlčecí dobu. V řízení se postupuje podle správního řádu, s eventuálními drobnými, zvláštním zákonem stanovenými odchylkami, coţ je procesní úprava pro posuzování deliktního jednání naprosto nevhodná. Nemůţe se uplatnit princip zákazu reformatio in peius, obligatorně není předepsáno ústní jednání a absentuje úprava řízení adhezního. Tedy absentují zde základní znaky řádného trestního procesu, i kdyţ sankce mohou být mnohamilionové.45 Jako příklady tzv. jiných správních deliktů fyzických osob P. Mates46 uvádí: správní delikty fyzické osoby spočívající v porušení určitých povinností stanovených k ochraně Antarktidy (§ 27 odst. 1 a 2 zákona č. 276/2003 Sb. o Antarktidě), dále správní delikt spočívající v porušení určitých povinností stanovených v souvislosti s prováděním veřejných sbírek (§ 25 odst. 3 zák. č. 117/2001 Sb. o veřejných sbírkách), správní delikt spočívající v nesplnění určitých povinností stanovených k obraně státu (§ 64 odst. 1 písm. b) zák. č. 222/1999 Sb. o vojácích z povolání) nebo správní delikt fyzické osoby, která je v pracovněprávním, členském nebo obdobném poměru k provozovateli loterie nebo jiné podobné hry, správní delikt účastníka kurzových sázek a sázkových her v kasinu spočívající v porušení právních povinností stanovených pro provozování loterií a jiných podobných her a pro účast na hře a správní delikt spočívající v neoprávněném provozování loterie nebo jiné podobné hry (§ 41 odst. 1 písm. f) a odst. 3 zák. č. 202/1990 Sb. o loteriích a jiných podobných hrách). 44

SLÁDEČEK, V., Obecné správní právo. Praha: ASPI, a. s., 2005, s. 173-174 SVOBODA, I., SCHELLE, K., SCHELLEOVÁ, I., VIČAR, R., Základy správního práva a veřejné správy. Ostrava: KEY Publishing s.r.o., 2008, s.101 46 MATES, P. a kol. Základy správního práva trestního. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 107 45

36

4.1.2. Správní delikty právnických osob a smíšení správní delikty

Jelikoţ jsou správní delikty právnických osob a smíšené správní delikty do značné míry provázány, budu o nich hovořit v rámci jedné podkapitoly. Správním deliktem právnické osoby se rozumí protiprávní jednání právnické osoby, jehoţ znaky jsou stanoveny zákonem, za které ukládá správní úřad trestní sankci stanovenou tímto zákonem. Subjektem odpovědnosti je právnická osoba jako celek. Protoţe právní úprava výslovně neupravuje okruh osob, jejichţ protiprávní jednání zakládá odpovědnost právnické osoby, je nutno vyjít z obecných ustanovení o jednání právnických osob - § 20, 420 odst. 2 občanského zákoník, § 13 a násl. obchodního zákoníku. Jako právní subjekt jedná prostřednictvím statutárních orgánů, zaměstnanců, členů apod.47 Odpovědnosti za správní delikty odpovídají za stejných podmínek jako právnické osoby také fyzické osoby při výkonu podnikání nebo v souvislosti s ním. Tyto správní delikty, u nichţ je rozhodující výkon podnikatelské činnosti a nikoli subjekt, který tuto činnost vykonává, se nazývají smíšené správní delikty, někdy i hybridní správní delikty. Název vychází právě z jejich smíšené povahy, kdy subjektem mohou být jak fyzické, tak právnické osoby. Smíšený správní delikt je tedy jednání právnické osoby nebo fyzické osoby, které jsou podnikateli a které poruší povinnosti stanovené právními předpisy při podnikání nebo v souvislosti s ním. Definici smíšených deliktů nalezneme i v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu čj. 4 As 49/2004-74, kde soud uvádí, ţe jednotícím znakem deliktů smíšené povahy (smíšeným správním deliktům) je charakter prováděné činnosti bez ohledu na subjekt, který ji vykonává. Zákon v tomto případě nerozlišuje, zda je odpovědnou fyzická či právnická osoba; hovoří toliko o podnikateli. Smíšené správní delikty a delikty právnických osob mají hodně společných znaků. Prvním z nich je jejich neucelená úprava, která je roztroušena do mnoha právních předpisů. Jejich procesním pramenem je

47

MATES, P. a kol. Základy správního práva trestního. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 137

37

správní řád. V případě, ţe absentuje obecná úprava je moţné analogicky pouţít obecnou úpravu z oblasti přestupkového práva. Je třeba však reflektovat skutečnost, ţe subjekt smíšených správních deliktů má speciální povahu. Speciální zákony mohou stanovit rovněţ kvalifikační podmínky pro subjekty smíšených správních deliktů. Obě skupiny správních deliktů jsou zaloţeny na objektivní odpovědnosti bez zavinění. Aby úprava nebyla příliš tvrdá, mnoţství zvláštních zákonů zakotvuje liberační důvody. Podnikatel za smíšený správní delikt nebo právnická osob za správní delikt neodpovídá v případě, ţe vynaloţila veškeré úsilí, které bylo moţno poţadovat, aby porušení právní povinnosti zabránil. Důvodem takové úpravy je fakt, ţe by bylo pro správní orgán často velmi zdlouhavé a komplikované nalézt v organizační spleti právnické osoby či podnikatele osobu, která jednání spáchala, a dokazovat pak přítomnost kauzálního nexu mezi jednáním takové osoby a následkem jednání. Protiprávní jednání fyzických osob je výrazem jejich vůle. Právnická osoba je však právní fikcí a vůli nemá. Nemůţe tedy v tomto smyslu samostatně jednat. Tzv. deliktní způsobilost právnické osoby splývá, na rozdíl od fyzické osoby, s jejím vznikem. De lege ferenda je u právnických osob daleko širší rozsah pro návrhy o právním nástupnictví odpovědnosti za správní delikt. Ve věcném návrhu zákona z roku 2002 se diskutovalo o zavedení institutu tzv. odpovědnosti právního nástupce, kdy odpovědnost právnické osoby za správní delikt přechází na jejího právního nástupce tehdy, pokud právní nástupce nejpozději v okamţiku vzniku právního nástupnictví věděl nebo vzhledem k okolnostem a ke svým poměrům mohl vědět, ţe se právnická osoba dopustila jednání, které naplnilo znaky správního deliktu. Má-li zaniklá právnická osoba více právních nástupců, měly by za správní delikt odpovídat všichni. 48 V českém právním řádu je zakotvena pouze správní odpovědnost právnických osob, nikoli trestní. Trestného činu se můţe dopustit jen osoba fyzická. Co se týče úvah, týkajících se zaloţení trestní odpovědnosti

48

HRABÁK, J. Správní trestání právnických osob v rozhodovací praxi soudů. Právní rádce 11/2008, s. 50

38

právnických osob, můţu uvést argumenty pro a proti. Jedná se o jedno z nejdiskutovanějších témat dnešní právní společnosti, rovněţ je to téma diskutabilní a problematické. V poslední době sílí hlasy pro zavedení této odpovědnosti. Jako argumenty pro zavedení trestní odpovědnosti právnických osob lze uvést častou nemoţnost prosazení individuální odpovědnosti, neboť je velmi obtíţné nalézt fyzickou osobu, u které není pochyb o tom, ţe čin spáchala. Pro zavedení trestní odpovědnosti právnických osob mluví i fakt, ţe deliktní odpovědnost právnických osob není dostatečně upravena. Vykazuje nejednotnost a postrádá úpravu obecných institutů jako je např. okolnosti vylučující protiprávnost či zánik trestnosti. Proti zavedení trestní odpovědnosti svědčí skutečnost, ţe právnická osoba je jen fikcí, umělou konstrukcí bez reálného podkladu nemá vůli a bez vůle není viny, a tedy ani trestní odpovědnosti. Právnické osoby nejsou způsobilé jednat v trestněprávním smyslu, jak to vyţaduje objektivní stránka trestného činu.49 Nespravedlivým se jeví fakt, ţe předmětem trestní odpovědnosti právnických osob je kolektivní vina. Jednání právnických osob tak postihuje i jednání zaměstnanců či členů, kteří neměli na protiprávním jednání právnické osoby ţádný podíl. Vzhledem k moţnému uloţení vysokých peněţních trestů můţe být omezeno vyplácení mezd zaměstnanců nebo můţe být ohroţeno postavení věřitelů právnické osoby.

4.1.3. Správní disciplinární delikty

Správním disciplinárním deliktem se rozumí jednání, které narušuje kázeň či pořádek uvnitř určité organizace nebo instituce. Jedná se o zaviněné porušení pracovních povinností, které vyplývají např. z uzavřené smlouvy či pracovního řádu. Můţe se ho dopustit jen osoba, která má k dané organizaci určitý právní vztah, který vznikl např. jmenováním či uzavřením pracovní smlouvy jako sluţební, zaměstnanecký nebo obdobný poměr. Spáchání 49

JELÍNEK, J. Trestní právo hmotné. Praha: Linde 2009, s. 200-202

39

disciplinárního deliktu můţe mít za následek uloţení disciplinární sankce. Okruh sankcí je značně rozsáhlý. Můţe mít povahu morální, peněţitou nebo kombinovanou. Sankcí morální povahy je např. důtka či napomenutí. Peněţitá sankce můţe spočívat ve sníţení platu nebo pokutě. Kombinovaný charakter má např. sníţení hodnosti.Disciplinární delikt má vnitroorganizační charakter, a proto se jeho důsledky projevují jen interně, ve vztahu k dané organizační struktuře, jejímţ je osoba členem. Ani nejzávaţnější disciplinární sankce, v podobě jednostranného zrušení pracovního poměru, neboli výpovědi, nepřináší externí účinky. Disciplinární odpovědnost se uplatňuje jak ve sféře soukromé, tak v oblasti státní veřejnoprávní činnosti (např. u soudců, státních zástupců či poslanců.50 Současná právní úprava disciplinárních deliktů je nejednotná a zakotvuje ji několik zákonů, např. zák. č. 221/1999 Sb. o vojácích z povolání, zák. č. 238/2000 Sb. o Hasičském záchranném sboru České republiky, zák. č. 555/1992 Sb. o Vězeňské sluţbě a Justiční stráţi nebo zák. č. 186/1992 Sb. o sluţebním poměru příslušníků Policie České republiky. Toto se však v brzké době změní, neboť byl přijat zákon č. 218/2002 Sb. o sluţbě státních zaměstnanců ve správních úřadech a o odměňování těchto zaměstnanců a ostatních zaměstnanců ve veřejné správě. Tento zákon se nazývá sluţební zákon

a

jeho

účinnost

byla

jiţ

několikrát

odloţena.

Obecná úprava státní sluţby zakotvila skutkovou podstatu kárného provinění státního zaměstnance. Kárné provinění spočívá v zaviněném porušení sluţební kázně, tedy povinností vyplývajících pro státní zaměstnance z právních předpisů, ze sluţebních předpisů nebo ze závazných pokynů představených.

51

Za kárné provinění lze uloţit kárné opatření, které můţe spočívat ve sníţení platu aţ o 15 % na dobu aţ 3 měsíců, můţe jím být písemná důtka nebo propuštění ze sluţebního poměru. Specifickou skupinu veřejných disciplinárních deliktů tvoří delikty členů profesních komor. Můţe se jednat o tyto delikty: Kárné provinění advokáta, které spočívá v závaţném nebo opětovném zaviněném porušení povinností 50

SVOBODA, I., SCHELLE, K., SCHELLEOVÁ, I., VIČAR, R., Základy správního práva a veřejné správy. Ostrava: KEY Publishing s.r.o., 2008, s. 51 MATES, P. a kol. Základy správního práva trestního. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 118-119

40

stanovených zákonem nebo jiným předpisem. Kárným opatřením můţe být např. pokuta, napomenutí nebo dokonce i vyškrtnutí ze seznamu advokátů. Dalším je disciplinární delikt exekutora při závaţném nebo opětovném porušení povinností uloţených zákonem. Kárnými opatřeními jsou pokuta, napomenutí a odvolání z exekutorského úřadu. Dále uvedu kárná provinění daňového poradce, auditora a patentového zástupce. Proviněním je opět závaţné nebo opakované porušení povinností a kárnými opatřeními jsou pokuta, napomenutí, pozastavení činnosti nebo vyškrtnutí ze seznamu daňových poradců, ze seznamu auditorů nebo seznamu patentových zástupců. Další skupinu tvoří delikty ţáků a studentů. Můţe jím být blíţe neoznačený delikt ţáka nebo studenta, který splnil povinnou školní docházku, spočívající v závaţném zaviněném porušení povinností stanovených zákonem, anebo školním či vnitřním řádem. Sankcemi jsou podmíněné vyloučení nebo vyloučení. Do této skupiny patří i delikt studenta vysoké školy, kterým je zaviněné porušení povinností stanovených právními předpisy nebo vnitřními předpisy vysoké školy. Sankcí můţe být napomenutí, podmíněné vyloučení ze studia či vyloučení ze studia.52 Další skupinu disciplinárních deliktů představují delikty osob zbavených svobody na základě rozhodnutí soudu. Jsou to kázeňské přestupky obviněného ve výkonu vazby, odsouzeného ve výkonu trestu odnětí svobody. Kázeňskými tresty mohou být důtka, pokuta, propadnutí věci nebo umístění do samovazby.

4.1.4. Pořádkové delikty

Správní pořádkové delikty jsou definovány jako protiprávní jednání, kdy odpovědný subjekt (zpravidla účastník řízení) nesplnil procesní povinnost uloţenou právním předpisem a správní úřad ho uloţením pořádkového trestu nutí k jejímu řádnému splnění. Trestem je zpravidla pořádková pokuta.53 U pořádkových deliktů se uplatňuje zásada oportunity, neboť uloţení pokuty

52 53

MATES, P. a kol. Základy správního práva trestního. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 121 SLÁDEČEK, V., Obecné správní právo. Praha: ASPI, a. s., 2005, s.

41

není povinností, nýbrţ právem. Sankci lze uloţit i opakovaně a nelze zde uplatnit

zásadu

„ne

bis

in

idem“,

neboť

jde

o

skutek

nový.

V současné době neexistuje ţádná obecná úprava správních pořádkových deliktů. Lze se s nimi setkat především ve správním řádu v rámci úpravy správního řízení. Pořádková pokuta je zde systematicky zařazena mezi zajišťovací prostředky. Jednání, za které lze uloţit pořádkovou pokutu, je vymezeno poměrně úzce. Je to jednání, které spočívá v nedostavení se na předvolání bez omluvy, rušení pořádku přes předchozí napomenutí a neuposlechnutí pokynu úřední osoby. 54 Rozhodnutí o uloţení pořádkové pokuty je konstitutivním správním aktem, přesto původně nebylo povaţováno za přezkoumatelné ve správním soudnictví. Aţ nálezem Ústavního soudu č. 161/1999 Sb. ÚS, kterým zrušil ustanovení občanského soudního řádu, jeţ nedávalo moţnost přezkoumání rozhodnutí o pořádkových pokutách, se tato situace vyřešila.

4.1.5. Přestupky

Přestupky jsou nejvýznamnější a nejrozsáhlejší skupinou správních deliktů. V současnosti jsou jediným druhem správního deliktu, jehoţ úprava je alespoň z části uceleně kodifikovaná. Přestupky upravuje zákon č. 200/1990 Sb. o přestupcích. Přestupek je definován v § 2 odst. 1 přestupkového zákona jako zaviněné jednání, které porušuje nebo ohroţuje zájem společnosti a je za přestupek výslovně označeno v tomto nebo jiném zákoně, nejde-li o jiný správní delikt postiţitelný podle zvláštních předpisů anebo o trestný čin. Pojem přestupku je tedy zaloţen na kombinaci znaků materiálních a formálních a na kombinaci pozitivního a negativního vymezení přestupku. Materiálním znakem přestupku se rozumí, ţe jde o jednání, které porušuje nebo ohroţuje zájem společnosti. Míra porušení či ohroţení tohoto zájmu je důleţitá pro odlišení přestupků a trestných činů. Formální znaky přestupku jsou jednak obecné 54

MATES, P. a kol. Základy správního práva trestního. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 125-126

42

zákonné znaky, společné pro všechny přestupky, jednak typové znaky, tj. znaky skutkové podstaty přestupku, které charakterizují a odlišují jednotlivé konkrétní přestupky. Přestupek je pak takové jednání, které naplňuje jak znaky obecné, tak znaky skutkové podstaty uvedené v zákoně.55 Skutkovou podstatu přestupku lze definovat jako souhrn typových znaků přestupku určitého druhu, kterými se od sebe jednotlivé přestupky liší. Jednotlivé znaky přestupku jsou objekt, objektivní stránka, subjekt a subjektivní stránka. Tyto znaky jsou jednotlivě popsány v kapitole 2. o správních deliktech, proto se o nich jiţ nebudu rozepisovat. Za spáchaný přestupek lze udělit pouze takové sankce, které stanoví zákon. Přestupkový zákon rozeznává čtyři druhy sankcí. Je to napomenutí, pokuta, zákaz činnosti a propadnutí věci. Vedle hrozby sankce slouţí k dosaţení účelu přestupkového zákona téţ ochranná opatření. Tím můţe být omezující opatření, které spočívá v zákazu navštěvování určených veřejně přístupných míst nebo zabrání věci. Následující kapitola bude pojednávat o konkrétních přestupcích, a to proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích.

55

HENDRYCH, D. a kol. Správní právo, Obecná část 7. vydání. Praha: C.H. Beck, 2009, s. 455

43

5. Přestupky proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu 5.1. Pojem přestupku proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu

Otázky provozu na pozemních komunikacích jsou dlouhodobě předmětem rozhodování nejen správních úřadů, ale rovněţ obecných soudů a správních soudů. Vzhledem ke skutečnosti, ţe provoz na pozemních komunikacích je záleţitostí kaţdodenního ţivota, není s podivem, ţe tato problematika zajímá nejenom odbornou, ale i širokou veřejnost. Právní úprava dopravních přestupku však není ucelená. Otázky související s provozem na pozemních komunikacích jsou upraveny nejenom základními zákony, jako je zákon o silničním provozu, zákon o silniční dopravě, zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla či zákon o podmínkách provozu na pozemních komunikacích, ale nepřímo téţ i obecnými právními předpisy, jako je trestní zákoník, zákon o přestupcích a správní řád. V této oblasti hraje rovněţ důleţitou roli judikatura soudů. 56 V této kapitole se zaměřím na přestupky proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích. Cíleně jsem zvolil pojem „přestupek proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích“, neboť lépe vystihuje okruh správních deliktů, který mezi ně patří. Často uţívaný termín „dopravní přestupek“ nepovaţuji v tomto kontextu za korektní. Dopravní přestupky dle mého názoru nezahrnují pouze přestupky proti silničnímu provozu, ale lze mezi ně zařadit i přestupky proti dopravě ţelezniční, letecké či přestupky podle § 23 přestupkového zákon, tedy ostatní přestupky na úseku dopravy a přestupky na úseku silničního hospodářství. Přestupkem proti silničnímu provozu mám na mysli především přestupky upravené v § 22 zákona o přestupcích, tedy takové přestupky, jejichţ objektem je bezpečnost a plynulost provozu na pozemních komunikacích, reflektující

56

HRDLIČKA,P., KNĚŢÍNEK,J.,MLSNA,P. Přehled judikatury ve věcech silničního provozu, silniční dopravy a pozemních komunikací. Praha: Judikatura 2009, s. 15

44

zájem společnosti na ochraně ţivota, zdraví a majetku. V první řadě jde o přestupky vymezené v § 22 zákona o přestupcích. Do této skupiny lze dále zařadit i některé přestupky zakotvené v zákoně o podmínkách provozu na pozemních komunikacích.

5.2. Skutkové podstaty přestupků proti silničnímu provozu Jak jsem uvedl výše, přestupky proti silničnímu provozu jsou upraveny zejména v ustanovení § 22 přestupkového zákona. Jejich dnešní podoba byla přijata dne 1.7.2006, kdy vstoupila v účinnou novela č. 411/2005 Sb., kterou se mimo jiné změnil zákon o provozu na pozemních komunikacích a zákon o přestupcích. Skutkové podstaty přestupků byly více propracovány, coţ umoţnilo podrobnější úpravu a odstupňování sankcí podle závaţnosti přestupků57. Přestupky jsou v § 22 přestupkového zákona upraveny ve třech odstavcích. Přestupky v prvním odstavci můţe spáchat jakýkoli účastník silničního provozu, který naplní jednání uvedené v jednotlivých podbodech odstavce. Nejedná se tedy pouze o přestupky řidičů motorových vozidel, pachatelem takového přestupku můţe bát i např. chodec či jezdec na zvířeti. Přestupků v druhém odstavci se můţe dopustit provozovatel vozidla a třetí odstavec postihuje učitele autoškol.

Podle skutkových podstat lze přestupky v § 22 přestupkového zákona roztřídit na: 1. přestupky související s technickým stavem vozidla – Tyto přestupky se skrývají v § 22 odst. 1 pod písm. a). Hodnocení technického stavu a technické způsobilosti vozidla k provozu upravuje zákon o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích. O technickém průkazu prokazujícím technickou

57

KUČEROVÁ, H. Dopravní přestupky v praxi. Praha: Linde, 2006, s. 36

45

způsobilost vozidla hovoří např. rozsudek Nejvyššího soudu č. 21 Cdo 694/2006. 2. přestupky související uţíváním s alkoholu a jiných návykových látek - S uţíváním alkoholu a jiných návykových látek jsou spojeny přestupky podle odstavce 1 písmen b) aţ d). Zde je třeba upozornit na trestný čin ohroţení pod vlivem návykové nátky - § 274 trestního zákoníku58. Rozhodnutí, zda se v daném případě jedná o trestný čin nebo přestupek se řídí mnoţstvím alkoholu v krvi pachatele. Jestliţe je mnoţství naměřeno do 1 promile, jedná se ještě o přestupek, nad 1 promili jiţ jde o trestný čin. Problematikou odmítnutí podrobit se výzvy ke zjištění vlivu alkoholu u řidiče motorového vozidla se věnuje např. rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 1 As 7/2005-78, kde je deklarováno, ţe přestupku podle § 30 odst. 1 písm. i) zákona o přestupcích se dopustí ten, kdo se odepře podrobit vyšetření, zda není ovlivněn alkoholem nebo jinou návykovou látkou, k němuţ byl vyzván podle zvláštního právního předpisu. Skutková podstata přestupku dle citovaného ustanovení (ve spojení s § 5 odst. 1 písm. f) zákona o silničním provozu), jehoţ se měl ţalovaný dopustit, spočívá v tom, ţe se ţalovaný jako řidič motorového vozidla poté, kdy byla u něho provedena dechová zkouška s pozitivním výsledkem, odmítl podrobit lékařskému vyšetření ke zjištění, zda není ovlivněn alkoholem. Pro spáchání tohoto přestupku tedy není podstatné, zda ţalovaný řídil motorové vozidlo pod vlivem alkoholu či nikoliv. Stejné problematice se věnuje i 58

§ 274 Ohroţení pod vlivem návykové látky-(1) Kdo vykonává ve stavu vylučujícím způsobilost, který si přivodil vlivem návykové látky, zaměstnání nebo jinou činnost, při kterých by mohl ohrozit ţivot nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku, bude potrestán odnětím svobody aţ na jeden rok, peněţitým trestem nebo zákazem činnosti.(2) Odnětím svobody na šest měsíců aţ tři léta, peněţitým trestem nebo zákazem činnosti bude pachatel potrestán-a) způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 havárii, dopravní nebo jinou nehodu, jinému ublíţení na zdraví nebo větší škodu na cizím majetku nebo jiný závaţný následek,b) spáchá-li takový čin při výkonu zaměstnání nebo jiné činnosti, při kterých je vliv návykové látky zvlášť nebezpečný, zejména řídí-li hromadný dopravní prostředek, neboc) byl-li za takový čin v posledních dvou letech odsouzen nebo z výkonu trestu odnětí svobody uloţeného za takový čin propuštěn.

46

rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 7 As 17/2005-98, 1 As 33/2007-150. 3. přestupky související s odbornou a zdravotní způsobilostí k řízení

vozidel

–

Přestupky

upravené

pod

písm.

e)

zmiňovaného ustanovení. Do 31.12. 2009 vedle sebe stál právě přestupek podle § 22 odst. 1 písm. e) a trestný čin dle § 180d trestního

zákona.59

interpretační

V souvislostí

problém,

s touto

signalizovaný

úpravou (nejen)

vznikl státními

zastupitelstvími - jak rozlišit skutek, zakládající trestný čin od přestupku.60 Po nabytí účinnosti nového trestního zákoníku byl tento problém vyřešen. 4. přestupky související s porušováním pravidel silničního – Jsou upraveny pod písmeny f) a g) ustanovení § 22 odst. 1. Pod body 2 aţ 4 se skrývají přestupky spáchané porušením nejvyšší dovolené rychlosti v obci a mimo obec. Podle statistik je překročení

maximální

dovolené

rychlosti

nejčastějším

dopravním přestupkem. Definicí a znaky tohoto přestupku se zabývá i judikatura soudů. Např. v rozsudku Nejvyššího správního soudu 6 As 22/2005-55 soud uvedl, ţe zákon o silničním provozu stanoví maximální povolenou rychlost v obci, čímţ chrání bezpečnost a zdraví obyvatel pohybujících se po komunikacích (či v jejich blízkosti) uvnitř obce. Překročením této rychlosti je porušen chráněný zájem, neboť při kaţdé vyšší rychlosti neţ je 50 km/h není řidič schopen ovládat motorové vozidlo takovým způsobem, aby mohl bezpečně reagovat na situace předpokládané vyšší koncentrací silničního provozu v obci. Dalším judikátem týkajícím se porušování ustanovení o nejvyšší povolené rychlosti je rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 6 As 12/2003-58. 59

§ 180d zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona - Kdo řídí motorové vozidlo, ačkoliv není drţitelem příslušného řidičského oprávnění podle zvláštního zákona 2a), bude potrestán trestem odnětí svobody aţ na jeden rok nebo peněţitým trestem nebo zákazem činnosti. 60 Vondruška, F. – Růţička, M. K novým pravidlům pro řidiče a jejich trestnímu (a nejen) trestnímu postihu ve světle novely provedené zákonem č. 411/2005 Sb. Trestněprávní revue, 2006, č. 10, s. 302.

47

5. přestupky související s dopravními nehodami – Řeší § 22 odst. 1 pod písmeny h)- k). Zákon o přestupcích, ve znění účinném do 21.8. 2007 nerozlišoval mezi zraněním osoby, která způsobí dopravní nehodu, a zraněním osoby jiné. Toto znění bylo následně změněno z důvodu častých interpretačních neshod. Dané ustanovení bylo zákonem č. 215/2007 Sb. transformováno do stávající podoby. Přesto můţe docházet k částečnému překrývání s trestným činem ublíţení na zdraví z nedbalosti podle § 148 trestního zákoníku.61 6. zbytková skutková podstata dle § 22 odst. písm. l)62 – Lze ji označit také jako tzv. souhrnnou skutkovou podstatu. Jedná se o

právní

úpravu,

která

vzhledem

k velkému

mnoţství

heterogenity porušení pravidel silničního provozu, obsahuje v § 22 odst. 1 písm. l) přestupkového zákona souhrnnou skutkovou podstatu přestupku, která se zakládá v jiném porušení zákona o silničním provozu, neţ které je výslovně uvedeno pod písmeny a) aţ k) daného ustanovení zákona o přestupcích. Ústavní soud říká ve svém usnesení ÚS 750/06, ţe v rámci § 22 přestupkového zákona zcela zřejmá legislativní technika tohoto zákonného ustanovení, které v písm. a) aţ k) prvého odstavce vymezuje kvalifikované skutkové podstaty přestupků, a v písm. l) pak tzv. "zbytkovou" skutkovou podstatu za jakékoliv jiné, méně závaţné porušení zvláštního právního předpisu. Tomu pak odpovídá konkrétní odstupňování sazeb sankcí. Posuzované ustanovení §

61

§ 148 Ublíţení na zdraví z nedbalosti -(1) Kdo jinému z nedbalosti ublíţí na zdraví tím, ţe poruší důleţitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloţenou mu podle zákona, bude potrestán odnětím svobody aţ na jeden rok nebo zákazem činnosti.(2) Kdo z nedbalosti způsobí ublíţení na zdraví nejméně dvou osob proto, ţe hrubě porušil zákony o ochraně ţivotního prostředí nebo zákony o bezpečnosti práce nebo dopravy anebo hygienické zákony, bude potrestán odnětím svobody aţ na tři léta. 62

§ 22 odst. 1 písm. l) zákona o přestupcích – Přestupku se dopustí ten, kdo v provozu na pozemních komunikacích jiným jednáním, neţ které je uvedeno pod písmeny a) aţ k), poruší zvláštní právní předpis.

48

22 odst. 1 písm. l) zákona o přestupcích lze tedy povaţovat za dostatečně určité a ústavně souladné. 7. přestupky provozovatelů vozidel – Tohoto přestupku se můţe dopustit pouze provozovatel vozidla. Je regulován v § 22 odst. 2 přestupkového zákona. 63 8. přestupky učitelů autoškol – Nalezneme je v § 22 odst. 3 zákona o přestupcích. 64 Učitel autoškoly při výkonu svého zaměstnání nemusí řídit motorové vozidlo, a přesto musí nést zodpovědnost za bezchybnou jízdu, která nesmí ohrozit a porušit

bezpečnost

a

plynulost

provozu

na

pozemních

komunikacích. Jelikoţ tedy není řidičem, nemohl by být postiţen podle ustanovení určených pro řidiče, z těchto důvodu poţívá samostatnou úpravu.

5.3. Současné problémy dnešní úpravy přestupků proti silničnímu provozu, návrhy de lege ferenda Ze zdrojů Ministerstva vnitra65 a dopravy se lze dočíst, ţe situace v oblasti bezpečnosti silničního provozu v roce 2009 zaznamenala oproti roku 2008 rapidní zlepšení. Např. co se týče způsobených dopravních nehod, jejich vývoj byl v roce 2009 velmi příznivý. Byl zachycen výrazný pokles počtu usmrcených a zraněných osob a vysoký byl i pokles počtu nehod, který lze především přisoudit legislativní změně, která od 1. ledna 2009 změnila „hranici“ povinnou pro hlášení nehody, z původních 50 tis. Kč na 100 tis. Kč. Velice

63

§ 22 odst. 2 zákona o přestupcích -Přestupku se dále dopustí ten, kdo jako provozovatel vozidla nezná údaje o totoţnosti osoby, které svěřil nebo přikázal vozidlo k řízení. 64 § 22 odst. 3 zákona o přestupcích - Přestupku se dopustí učitel autoškoly, který a) poţil alkoholický nápoj nebo uţil návykovou látku během provádění výcviku ve výcvikovém vozidle, b) prováděl výcvik ve výcvikovém vozidle bezprostředně po poţití alkoholického nápoje nebo uţití návykové látky, kdy by mohl být ještě pod jejich vlivem, c) prováděl výcvik ve výcvikovém vozidle, jestliţe je jeho schopnost k vykonání učitele autoškoly sníţena v důsledku jeho zdravotního stavu, d) se přes výzvu podle zvláštního právního předpisu 3f) odmítne podrobit vyšetření, zda při provádění výcviku nebyl ovlivněn alkoholem nebo jinou návykovou látkou, ačkoliv takové vyšetření není spojeno s nebezpečím pro jeho zdraví. 65 Zpráva o situaci v oblasti vnitřní bezpečnosti a veřejného pořádku za rok 2009, zdroj: www. mvcr.cz

49

kladnou zprávou je, ţe počet nehod v roce 2009 je od roku 1990 nejniţší, stejně tak počet usmrcených a těţce zraněných osob je za posledních 19 let nejniţší. Počet lehce zraněných osob je za posledních dvacet let třetí nejniţší. Nejhojnějším důvodem nehod zůstává nesprávný způsob jízdy (56,5 % z celkového počtu nehod), následuje nepřiměřená rychlost jízdy (22,8 %), které ale patří primát v počtu usmrcených osob (368 osob). Policie ČR evidovala 5.725 nehod zaviněných pod vlivem alkoholu, při kterých bylo123 usmrcených a 2.658 zraněných osob. Počet usmrcených při těchto nehodách je nejvyšší za posledních šest let. Nejvyšší podíl nehod pod vlivem alkoholu či návykových látek spadá do nočních či brzkých ranních hodin, zejména o státních svátcích, dnech pracovního klidu či víkendech. Předcházení páchání těchto deliktů lze např. zvýšenými kontrolami ve vytipovaných částech obcí v určitých hodinách, či zpřísnění postihu. Lze uvaţovat i o překvalifikování přestupku do „1 promile“ rovněţ na trestný čin. Nejtragičtějším dnem roku 2009 byla neděle 17. května, kdy při nehodách zahynulo 9 osob a pátek 26. června, kdy zahynulo 8 osob. Nejvíce nehod Policie ČR šetřila na území hlavního města Prahy (15.583) a nejméně pak na území Jihočeského kraje (3.206 nehod). Počet nehod byl niţší na území všech krajů. Co se týče řešení problematiky přestupků proti silničnímu provozu, bylo přijato mnoho opatření, které mají dlouhodobě sniţovat jejich počat a rovněţ počet dopravních nehod, zraněných a usmrcených osob, coţ se v loňském roce nepochybně podařilo. Vláda v roce 2004 schválila Národní strategii bezpečnosti silničního provozu na období let 2004–2010, v níţ jsou stanoveny základní nástroje směřující ke zlepšení situace v oblasti bezpečnosti silničního provozu do roku 2010. Letos je tedy třeba schválit novou vládní strategii. Ministerstvo vnitra k realizaci nástrojů strategie vypracovává kaţdoročně Resortní akční plán bezpečnosti a plynulosti silničního provozu. V rámci něj bylo nařízeno častější pouţití vozidel Volkswagen Passat- tzv. dálniční policie, vybavené měřící a záznamovou technikou k zadokumentování zjištěných přestupků. Dále jsou sluţbou dopravní policie vyuţívána vozidla Volkswagen Transporter, v provedení pojízdná kancelář, určená pro šetření silničních dopravních nehod. V oblasti zjišťování moţného ovlivnění řidiče alkoholem je téţ s účinností od 1. 1. 2009 přikládán větší význam orientačnímu vyšetření pomocí analyzátorů 50

alkoholu v dechu. Policie se rovněţ zaměřila na úzkou skupinu řidičů, jezdících pod vlivem návykových látek. Od 1. 1. 2010 mohou policisté orientační vyšetření dechovou zkouškou provádět při kaţdé silniční kontrole, coţ povaţuji za velmi přínosné. Nové opatření by mělo přispět k zastavení nárůstu počtu osob usmrcených při dopravních nehodách zaviněných pod vlivem alkoholu (tento počet výrazně vzrostl v roce 2008 a nepříznivý trend se v roce 2009 nepodařilo zvrátit). Dalšími opatřeními, které mohou přispět k bezpečnosti a plynulosti silničního provozu, mohou být např. zintenzivnění dohledu nad silničním provozem se zaměřením na neukázněné řidiče, tzv. piráty silnic a dálnic, zintenzivnění kontrol na alkohol a návykové látky, zřízení bezpečných ţelezničních přejezdů s výstraţným signalizačním značením a bezpečných přechodů pro chodce, frekventovanější zavedení tzv. informační tabulí u dálnic či silnic první třídy, které informují řidiče o nehodách, uzavírkách, kolonách apod. Důleţitá je i oblast prevence. V této sféře je třeba se zaměřit jiţ na ţáky základních a středních škol. Zajistit pro ně pořádání meetingů či seminářů o prevenci, realizaci dětských dopravních hřišť, zaměřit se nutnou výbavu školáku, jako jsou reflexní vesty, přilby na kola. Přínosné jsou jistě i kampaně Ministerstva dopravy typu „Nemyslíš, zaplatíš“ či „Domluvme se!“. Tato podkapitola je doplněna o statistiky silničních přestupků, a to statistikou vypracovanou v rámci Resortního akčního plánu bezpečnosti a plynulosti silničního provozu a statistikou vypracovanou z údajů zaslaných všemi obecními policiemi na území ČR.66 Tyto statistiky mi byly poskytnuty Ministerstvem vnitra ČR.

66

Obecní policie má dle § 2 písm. i) zákona č. 553/1991 Sb., zákona o obecní policii, povinnost poskytovat Ministerstvu vnitra ţádané informace.

51

Závěr V úvodu jsem si vytyčil cíl práce, kterým bylo podat komplexní pohled na problematiku správního trestání se zaměřením na přestupky proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích. Od obecného seznámení s pojmem správního trestání, úpravou správních deliktů, definicí jejich znaků, klasifikací správních deliktů, jsem přešel na praktickou část věnující se aktuálním problémům v oblasti přestupků proti silničnímu provozu. Poslední kapitola zahrnuje návrhy de lege ferenda, které by mohly zlepšit bezpečnostní situaci v dopravě. Celá práce je poté tvořena především poznatky z platné právní úpravy a z judikatury soudů. Popisné oddíly jsou doplněny o praktické příklady, mé názory a úvahy de lege ferenda. Důraz jsem kladl na zařazení přínosných

judikátů

upravujících

jednotlivé

oblasti

správního

trestání,

vyplňujících mezery v nedokonalé a neucelené úpravě správních deliktů. Judikatura soudů hraje v této oblasti nenahraditelnou roli. Domnívám se, ţe jsem svým počátečním poţadavkům na obsah práce dostál. Úprava správních deliktů postrádá přehlednost a kompatibilitu. Je tedy ţádoucí přijmout v této oblasti zásadní změny. V minulosti došlo k četným pokusům o reformu správního práva trestního, vţdy však zůstalo u úvah bez jejich realizace. Nepřehlednost úpravy klade na adresáty norem větší poţadavky. Problémy zaznamenává i úprava přestupků proti bezpečnosti a plynulosti

silničního

provozu.

Některé

skutkové

podstaty

byly

do

přestupkového zákona zařazeny bez větší snahy o předchozí posouzení jejich praktického dopadu a vyvolávají určité interpretační problémy, které musí být následně řešeny rozhodovací činností soudů. Nezbývá neţ doufat, ţe dojde k realizaci teoretických návrhů a úvah, a bude vytvořena kompaktnější regulace správních deliktů. Práce je zpracována dle právní úpravy platné a účinné ke dni 15.6..2010.

52

Seznam pouţité literatury: Kniţní literatura:

1. HORZINKOVÁ, E., ČECHMÁNEK, B., Přestupky a správní trestání. Praha: Eurounion Praha, 2006 2. SVOBODA, I., SCHELLE, K., SCHELLEOVÁ, I., VIČAR, R., Základy správního práva a veřejné správy. Ostrava: KEY Publishing s.r.o., 2008 3. SLÁDEČEK, V. Obecné správní právo. Praha : ASPI, 2005 4. HENDRYCH, D. a kol. Správní právo, Obecná část 7. vydání. Praha: C.H. Beck, 2009 5. MATES, P. a kol. Základy správního práva trestního. 4. vydání, Praha: C. H. Beck, 2008 6. PRŮCHA,

P.

Správně

právní

odpovědnost

se

zaměřením

na

problematiku stíhání přestupků. Brno: UJEP 1998 7. JELÍNEK, J. Trestní právo hmotné. Praha: Linde, 2009 8. HRDLIČKA,P., KNĚŢÍNEK,J.,MLSNA,P. Přehled judikatury ve věcech silničního provozu, silniční dopravy a pozemních komunikací. Praha: Judikatura 2009 9. KUČEROVÁ, H. Dopravní přestupky v praxi. Praha: Linde, 2006

Články: 1. ČEBIŠOVÁ,T. K cílům správního trestání. Správní právo 1/2002 2. POMAHAČ, R. Správní či soudní projednávání správních deliktů. Správní právo 1/2002 3. MATES,P. Správní právo 1/2002 4. MATES, P., MAZANEC, M. Právní úprava smíšených správních deliktů. Právní rozhledy 7/1999 5. HRABÁK, J. Správní trestání právnických osob v rozhodovací praxi soudů. Právní rádce 11/2008 6. VONDRUŠKA, F. Ke vztahu správních a trestních sankcí. Státní zastupitelství 7,8/2007 53

7. VACEK, P. Judikatura nejvyššího správního soudu:správní delikty. Soudní rozhledy 7/2006 8. VONDRUŠKA, F. – Růţička, M. K novým pravidlům pro řidiče a jejich trestnímu (a nejen) trestnímu postihu ve světle novely provedené zákonem č. 411/2005 Sb. Trestněprávní revue, 2006

Právní předpisy: Zákon č. 40/2009 Sb. trestní zákoník Zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích Zákon č. 553/1991 Sb., o obecní policii

Soudní rozhodnutí: 1. rozhodnutí Ústavního soudu č. 58/2003 Sb. ÚS 2. rozsudek NSS publikovaný pod č. 444/2005 Sb. NSS 3. rozsudek NSS publikovaný pod č 1338/2007 Sb. NSS 4. rozsudek NSS čj. 6 As 63/2005 5. rozsudek NSS č. 1038/2007 Sb. NSS 6. rozsudek NSS č. 1255/2007 Sb. NSS 7. rozsudek NSS č. 1684/2008 Sb. NSS 8. rozsudek NSS č. 1767/2009 Sb. NSS 9. rozsudek NSS č. 2/2004 Sb. NSS 10. rozsudek NSS č. 2/2005 Sb. NSS 11. rozsudek Městského soudu v Praze č. 91/2004 Sb. NSS 12. rozsudek NSS čj. 6A 173/2002-33

54

13. rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové č.j. 52 Ca 53/2008-38 14. rozsudek NSS čj. 4 As 22/2007-73 15. rozsudek NSS čj. 6 A 32/2001-74 16. rozsudek NSS čj. 2 As 12/2006-111 17. usnesení NSS čj. 2 As 34/2006-73 18. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze SJS 7 A 28/94 19. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze SJS 5 A 41/98 20. rozhodnutí Nejvyššího soudu Tpjf 30/76 21. rozsudek NSS sp.zn. 6 A 109/2000 22. rozsudek NSS sp.zn. As 17/2007 23. rozsudek NSS čj. 8 As 17/2007 -135 24. rozsudek NSS sp.zn. 4 As 35/2007 25. rozsudek NSS sp.zn.7 As 45/2007 26. rozsudek NSS sp.zn. 7 Azs 36/2007 27. rozsudek NSS sp.zn. 2 As 21/2005 28. rozsudek NSS sp. zn. 2 As 74/2006 29. rozhodnutí Ústavního soudu č. 169/96 30. rozhodnutí Ústavního soudu č. 232/95 31. rozsudek NSS čj. 6 As 16/2005-60 32. rozsudek NSS čj. 4 As 69/2006-103 33. rozsudek NSS sp.zn. 6 A 126/2002 34. rozsudek NSS čj. 4 As 49/2004-74 35. nález Ústavního soudu č. 161/1999 Sb. ÚS 55

36. rozsudek Nejvyššího soudu č. 21 Cdo 694/2006 37. rozsudek NSS čj. 1 As 7/2005-78 38. rozsudek NSS čj. 7 As 17/2005-98 39. rozsudek NSS 1 As 33/2007-150 40. rozsudek NSS 6 As 22/2005-55 41. rozsudek NSS čj. 6 As 12/2003-58 42. usnesení Ústavního soudu č. 750/06

56

Příloha č. 1

Výsledková tabulka - porovnání dostupných údajů za rok 2008 a 2009, údaje poskytnuté od obecních policií

Celkový počet přestupků projednaných v blokovém řízení Z toho počet přestupků proti BESIP

ROK 2008

ROK 2009

849 122

877 552

695 258

649 225

Přestupky spáchané překročením nejvyšší dovolené rychlosti

51 638

Přestupky na úseku ochrany před alkoholismem

11 006

Přestupky proti veřejnému pořádku

78 577

Přestupky proti občanskému souţití

3 791

Přestupky proti majetku

37 856

Počet zjištěných osob řídících pod vlivem alkoholu

2495

2 069

Celkový počet podezření ze spáchání přestupků oznámených přísl. orgánům

452 371

572 614

Celkový počet podezření ze spáchání jiných správních deliktů oznámených přísl. orgánům

2 638

Celkový počet důvodných podezření ze spáchání TČ oznámených PČR

14 329

14260

Celková výše pokut uloţených v blokovém řízení stráţníky

387 443 080

311 316 735

57

Příloha č. 2 Dopravní přestupky a trestné činy zjištěné při dohledu na bezpečnost a plynulost silničního provozu -

Při dohledu zjištěno dopravních přestupků (bez DN)

Počet přestupků řešených na místě v blokovém řízení

vybráno na místě (v tis. Kč)

Počet přestupků oznámených správním orgánům

Vydáno bloků na - v celkové pokutu na částce (v tis. místě Kč) nezaplacenou

Počet bloků na pokutu na místě nezaplacenou předaných celním orgánům k vymožení

hl.m. Praha Středočeského kraje Karlovarského kraje Západočeského kraje Severočeského kraje Východočeského kraje

60 032

51 762

37 866

6 170

26 409

28 188

25 212

75 648

65 503

42 781 300

10 145

27 443

25 863,25

25 098

75 686

68 444

69 072,40

8 295

41 861

37 143,50

37 500

54 274

49 644

47 143

4 630

21 709

23 520

20 450

134 877

126 317

112 425,40

12 445

62 621

65 220,10

60 367

104 262

89 828

77 597

14 434

53 892

46 554 00

48 510

Jihočeského kraje Jihomoravského kraje Severomoravského kraje

58

Příloha č. 3 Dopravní přestupky a trestné činy zjištěné při šetření dopravních nehod

Služba dopravní policie

počet přestupků řešených v souvislosti s DN

počet DN řešených v blokovém řízení

hl.m. Praha - celkem

6 147

6 699

Středočeského kraje dopravní policie

4 366

2 714

Středočeského kraje - celkem

za přestupky při DN Oznámeno DN uloženy na místě správním orgánům pokuty v částce (Kč)

8 061 500

7 889

Trestné činy

1 376

8 774

2 716

4 048 600

9 040

1 365

Západočeského kraje - dopravní policie

3 697

1 132

1 073 000

1 693

719

Západočeského kraje - celkem

79 345

66 635

43 854 300

11 838

719

3 158

4 408

6 505 600

4 911

1 446

7 128

1 301

1 136 500

1 639

540

7 193

1 633

1 142 00

1 639

540

9 557

1 035

1 381 000

5 895

1 360

4 356

2 935

3 405 800

3 894

1 742

4 791

3 228

3 465 400

3 894

Severočeského kraje dopravní policie Východočeského kraje - dopravní policie Východočeského kraje - celkem Jihočeského kraje Jihomoravského kraje - celkem Severomoravského kraje - dopravní policie Severomoravského kraje - celkem

59

Příloha č. 4 Rychlostní chování řidičů

Praha

StřČK

ZČK

SČK

VČK

JČK

JMK

SMK

Celkem ČR

počet DN - rychlost

1 455

2 908

1 449

2 801

1 647

869

1 804

2 415

15348

z toho v obci (v %)

100,00

33,12

38,30

49,59

47,84

32,34

33,04

60,46

48,78

Počet usmrcených osob - rychlost

13

58

46

48

37

24

75

67

368

z toho v obci (v %)

100,00

15,52

23,91

31,25

27,03

12,50

14,67

41,79

27,17

58

211

91

164

143

90

208

158

1123

100,00

28,91

17,58

32,93

31,47

21,11

17,79

47,47

32,50

274

1157

912

981

760

493

1309

852

6738

z toho v obci (v %)

100,00

24,46

29,61

35,47

35,92

20,89

27,88

49,41

34,68

Počet přestupků překročení rychlosti

15516

19494

18364

24543

23995

16606

41851

39710

200079

99,4

69,8

64,4

68,5

70,4

61,2

66,4

76,5

72

10 017

13 787

15 824

22 154

21 869

15 423

36 952

32 383

168409

těžce zraněno rychlost z toho v obci (v %) lehce zraněno rychlost

z toho v obci (v %) Vyřízeno blokově na místě

Uloženo celkem pokut 15 368 300 18 243 900 19 933 700 28 672 600 28 838 900 21 038 600 48 527 300 44 601 500 225 224 800 (Kč)

5 499

5 707

2 540

2 389

2 126

1 183

4 899

7 327

31670

Počet krajských DBA typu "X"/rok

23

11

13

21

18

12

13

13

124

Počet okresních DBA typu "X"/rok

115

130

186

209

62

77

337

164

1280

Počet hodin měření rychlosti zařízením se záznamem z místa

4 479

8 997

8 748

7 867

13 485

9 148

27 688

12 651

93063

z toho v obci (v %)

98,6

57,3

74,1

76,5

75,2

61

57

92,4

74

Počet zkontrolovaných tachografů

2 955

2 714

357

10 464

751

2 386

1 901

718

22246

- z toho přestupků překročení nejvyšší povolené rychlosti

87

24

26

249

23

14

394

18

835

Počet hodin provozu měřících zařízení za jízdy

640

6 590

6 637

1 277

3 250

319

8 786

5 537

33036

Oznámeno

60

Příloha č. 5 Detekce alkoholu a jiných návykových látek při řízení Praha

StřČK

ZČK

SČK

VČK

JČK

JMK

SMK

Celkem

517

770

534

727

592

412

965

1000

5517

5

14

13

21

17

8

19

22

119

Počet TZ při DN pod vlivem alkoholu

18

39

28

38

48

31

97

50

349

Počet LZ při DN pod vlivem alkoholu

98

268

246

257

232

166

466

385

2 118

Počet DN pod vlivem jiných NL

35

12

13

27

5

9

15

17

133

Počet usmrcených při DN pod vlivem jiných NL

0

0

0

0

1

1

1

3

6

Počet TZ při DN pod vlivem jiných NL

4

2

2

0

0

0

2

3

13

Počet LZ při DN pod vlivem jiných NL

13

7

8

11

4

3

6

6

58

Počet okresních DBA -Y

67

159

171

122

59

67

166

147

958

Počet krajských DBA-Y

3

10

5

6

18

7

3

0

52

Počet zadržených ŘP (alkohol)

504

1 297

795

643

891

793

1 239

932

7094

Počet zadržených ŘP (jiné NL)

59

40

84

82

21

108

124

67

585

1 613

2 133

787

1 119

1 789

1 985

1 609

174

88

90

192

36

196

106

0

816

537

303

311

753

183

Počet DN pod vlivem alkoholu Počet usmrcených při DN pod vlivem alkoholu

Počet případů oznámených jako přestupek (alkohol) Počet případů oznámených jako přestupek (NL) Počet případů řešených jako TČ ve zkráceném řízení (alkohol)

61