PŘEHLED JUDIKATURY ve věcech smluvní pokuty

PŘEHLED JUDIKATURY ve věcech smluvní pokuty

1

2

PŘEHLED JUDIKATURY ve věcech smluvní pokuty

(s přihlédnutím k novému občanskému zákoníku) Sestavil Pavel Horák

3

Vzor citace: Horák, P. Přehled judikatury ve věcech smluvní pokuty (s přihlédnutím k novému občanskému zákoníku). Wolters Kluwer ČR, a. s., Praha, 2013, s. 492.

Právní stav citované judikatury byl uzavřen ke dni 1. 6. 2013. © Wolters Kluwer ČR, a. s., 2013

ISBN 978-80-7478-330-2 (brož.) ISBN 978-80-7478-331-9 (e-pub)

Všechny naše publikace si můžete objednat na adrese: Wolters Kluwer ČR, a. s., U Nákladového nádraží 6, 130 00 Praha 3 tel.: 246 040 400, fax: 246 040 401, e-mail: [email protected], www.wkcr.cz

4

PŘEHLED JUDIKATURY ve věcech smluvní pokuty (s přihlédnutím k novému občanskému zákoníku) Předmluva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11 Seznam použitých zkratek . . . . . . . . . . . . . 13

IV.

SMLUVNÍ POKUTA OD ŘÍMSKÉHO PRÁVA K NOVÉMU OBČANSKÉMU ZÁKONÍKU (Úvodní poznámky k institutu smluvní pokuty) . . . . . . . . . . . . 15

Úvodní poznámky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 12. Zajištění smluvní nebo zákonné povinnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13. Zajištění všech povinností hlavního závazku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 14. Zajištění neurčitého „porušení smluvního vztahu“ smluvní pokutou . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 15. Neurčité vymezení povinnosti zajišťované smluvní pokutou . . . . . . . 16. Smluvní pokuta zajišťující neurčité „porušení smluvního vztahu“ . . . . . . . 17. Určité vymezení povinností zajištěných smluvní pokutou . . . . . . . . . . . . . . . . . 18. Neurčité vymezení zajišťované povinnosti ve smlouvě o dílo . . . . . . . 19. Určitost vymezení zajišťované povinnosti jako podmínka platnosti ujednání o smluvní pokutě . . . . . . . . .

I.

UJEDNÁNÍ O SMLUVNÍ POKUTĚ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 19

Úvodní poznámky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1. Smluvní pokuta a příslušenství pohledávky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2. Účel smluvní pokuty v občanském právu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3. Povaha smluvní pokuty v občanskoprávních vztazích . . . . . . . 4. Vznik nároku na smluvní pokutu při nezaviněném porušení smluvní povinnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5. Podmínky platnosti ujednání o smluvní pokutě . . . . . . . . . . . . . . . . . 6. Zajišťovací funkce smluvní pokuty . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . II.

19

21

23

27 29

32

35

FORMA SMLUVNÍ POKUTY . . . . 38

Úvodní poznámky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7. Písemná forma smluvní pokuty . . . . . . 8. Přijetí návrhu ujednání o smluvní pokutě oběma manžely . . . . . . . . . . . . 9. Neplatnost závazku zaplatit smluvní pokutu obsaženého v jednostranném uznání dluhu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

38 39

42 45

III. STRANY UJEDNÁNÍ O SMLUVNÍ POKUTĚ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 47 Úvodní poznámky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 47 10. Strany ujednání o smluvní pokutě . . . . 48 11. Předpoklady vzniku zajišťovacího závazku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 50

V.

URČITOST VYMEZENÍ ZAJIŠŤOVANÉ POVINNOSTI . . . . 54 54

56

58 62

64

66

68

72 75

LIMITY AUTONOMIE VŮLE PŘI VYMEZENÍ ZAJIŠŤOVANÉ POVINNOSTI . . . . . . . . . . . . . . . . . . 79

Úvodní poznámky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 20. Smluvní pokuta sjednaná pro případ výkonu práva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 21. Smluvní autonomie při zajištění závazků . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 22. Autonomie vůle a přezkoumatelnost smluvní pokuty . . . . . . . . . . . . . . . . . . 23. Vázání zaplacení smluvní pokuty na odstoupení od smlouvy . . . . . . . . . . 24. Nemožnost sjednat smluvní pokutu jako podmíněnou . . . . . . . . . . . . . . . . . 25. Smluvní pokuta vázaná na nevydání kolaudačního rozhodnutí . . . . . . . . . . . 26. Výklad ujednání o vzniku práva na smluvní pokutu . . . . . . . . . . . . . . . . 27. Zajištění pohledávky z odpovědnosti za škodu smluvní pokutou . . . . . . . . . .

79

81

85

88

89

93

96

99

103

5

Obsah 28.

29.

30.

31.

32.

33. 34. 35.

36.

37.

38.

39.

40.

41. 42.

43.

Smluvní pokuta sjednaná po uzavření subdodavatelské smlouvy . . . . . . . . . . Povinnost k zaplacení smluvní pokuty při porušení smluvní povinnosti . . . . . Výpověď smlouvy jako výkon práva a smluvní pokuta . . . . . . . . . . . . . . . . . Neplatnost smluvní pokuty sjednané pro případ výkonu práva . . . . . . . . . . . Smluvní pokuta za porušení povinnosti součinnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Vzniku nároku na smluvní pokutu při porušení povinnosti součinnosti podle § 520 obč. zák. . . . . . . . . . . . . . . Vliv následné nemožnosti plnění budoucí smlouvy na smluvní pokutu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Smluvní pokuta vázaná na (ne)ukončení díla . . . . . . . . . . . . . . . . . Smluvní pokuta a zajištění nájemného . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Nezaviněné porušení zajišťované povinnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Smluvní pokuta v leasingové smlouvě . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Nevrácení zálohy jako smluvní pokuta . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Pravomoc starosty obce sjednat smluvní pokutu . . . . . . . . . . . . . . . . . . Započtení pohledávky úpadcem . . . . . Vztah zástavního práva a smluvní pokuty . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Odstupné v nájemní smlouvě pro případ výpovědi . . . . . . . . . . . . . .

104

106 110

114

116 120 122

123

125

128

129

132

135 138

140

145

VI. OZNAČENÍ UJEDNÁNÍ O SMLUVNÍ POKUTĚ . . . . . . . . . . 147

Úvodní poznámky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 44. K výkladu pojmu „penále“ . . . . . . . . . 45. Úroky z prodlení jako sankce v obchodních vztazích . . . . . . . . . . . . . 46. Úroky z prodlení jako smluvní pokuta . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 47. Poplatek z prodlení v obchodních vztazích . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 48. K pojmu „storno“. Určitost a srozumitelnost ujednání o smluvní pokutě . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 49. Ujednání o propadnutí rezervačního poplatku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

6

147 147

150

151

152 153

155

50.

Smluvní ujednání o „účtování sankce“ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 158

VII. URČENÍ SMLUVNÍ POKUTY . . . . 162 Úvodní poznámky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 51. Smluvní pokuta určená z ceny hlavní smlouvy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 52. Odstranění neurčitosti předmětu smluvní pokuty výkladem . . . . . . . . . . 53. Výše smluvní pokuty závislá na hrubém ročním příjmu zaměstnance . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 54. Výše smluvní pokuty stanovená procentem z ceny díla . . . . . . . . . . . . . 55. K tzv. procentuální smluvní pokutě . . . 56. Sjednání smluvní pokuty ve vazbě na běh času . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

162

163

167 168

170 173

176

VIII. VÝŠE SMLUVNÍ POKUTY . . . . . . 179 A.

Smluvní pokuta v rozporu s dobrými mravy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 180

Úvodní poznámky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 180 57. Výkon práva na zaplacení smluvní pokuty v rozporu s dobrými mravy . . . 181 58. Zkoumání platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska dobrých mravů . . . . 182 59. Přiměřenost smluvní pokuty ve výši 1 % denně z dlužné částky . . . . . . . . . 189 60. Ujednání o nepřiměřené smluvní pokutě pro případ neplacení nájemného . . . . . 193 61. Výše smluvní pokuty a dobré mravy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 198 62. Neplatné ujednání o smluvní pokutě pro rozpor s dobrými mravy v obchodních závazkových vztazích . . . 198 63. Uplatnění nároku na zaplacení smluvní pokuty a dobré mravy . . . . . . . . . . . . . 202 64. K pojmu „dobré mravy“ podle občanského zákoníku . . . . . . . . . . . . . 203 65. Výše smluvní pokuty a rozpor s dobrými mravy . . . . . . . . . . . . . . . . . 207 66. Dobré mravy a moderace smluvní pokuty v občanskoprávních vztazích . . . . . . . 210 67. Přiměřenost smluvní pokuty stanovené denní sazbou . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 212 68. Vymáhání smluvní pokuty v rozporu s dobrými mravy . . . . . . . . . . . . . . . . . 216

Obsah 69.

70. 71.

72.

73.

74.

75.

76.

77.

78.

79.

80.

81.

82. 83. 84.

B.

Dobré mravy a přiměřenost smluvní pokuty . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Přezkoumatelnost smluvní pokuty z hlediska dobrých mravů a autonomie vůle . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Smluvní pokuta ve výši desetinásobku dohodnuté ceny díla . . . . . . . . . . . . . . Výše smluvní pokuty odporující dobrým mravům . . . . . . . . . . . . . . . . . Smluvní pokuta ve smlouvě o zprostředkování a dobré mravy . . . . Smluvní pokuta dohodnutá před 1. lednem 2001 . . . . . . . . . . . . . . . . . . Zajištění závazku smluvní pokutou a zástavním právem . . . . . . . . . . . . . . . Nepřiměřená výše smluvní pokuty při sjednání úroku z prodlení . . . . . . . . Smluvní pokuta ve výši trojnásobku půjčené částky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Smluvní pokuta ve výši 0, 25 % za den prodlení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Přiměřenost smluvní pokuty ve výši 0,33 % dlužné částky denně . . . . . . . . Smluvní pokuta ve výši 0,5 % z dlužné částky denně I . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Smluvní pokuta ve výši 0,5 % z dlužné částky denně II . . . . . . . . . . . Smluvní pokuta ve výši 1 % denně . . . Smluvní pokuta ve výši 1 % denně. Směnka kryjící smluvní pokutu . . . . . Smluvní pokuta ve výši 2,2 % týdně . . .

218 223

223

226

226

231

236

239

242

244

248

252

256 257

260 262

Moderace smluvní pokuty podle obchodního zákoníku . . . . . . . . . . . . 267

Úvodní poznámky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 267 85. Aplikace § 3 odst. 1 obč. zák. jako nepřípustná moderace smluvní pokuty . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 268 86. Nemožnost snížení smluvní pokuty soudem po jejím zániku započtením . . . 271 87. Hodnota a význam povinnosti zajišťované smluvní pokutou a moderační právo soudu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 274 88. Kritéria přiměřenosti smluvní pokuty a moderační právo soudu . . . . . . . . . . . 277 89. Aplikace § 265 obch. zák. . . . . . . . . . . 281 90. Smluvní pokuta v obchodních závazcích . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 283 91. Přiměřenost smluvní pokuty k výši ceny, jejíž zaplacení je zajišťováno . . . . . . . 287

92. Přiměřenost smluvní pokuty sjednané formou určité sazby za stanovenou časovou jednotku . . . . . . . . . . . . . . . . . 93. Moderace výsledné částky smluvní pokuty . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 94. Moderace smluvní pokuty i bez návrhu dlužníka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 95. Povinnost soudu využít moderační právo . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 96. Skutečnosti nastalé po sjednání smluvní pokuty . . . . . . . . . . . . . . . . . . 97. Nemožnost moderace smluvní pokuty po jejím zániku . . . . . . . . . . . . . . . . . . 98. Význam majetkových práv z téhož porušení zajišťovací povinnosti pro moderaci . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 99. Posouzení přiměřenosti smluvní pokuty . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 100. Snížení smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 101. Hledisko „vyváženosti smlouvy“ při použití moderačního práva . . . . . . . 102. Moderace smluvní pokuty v incidenčním sporu . . . . . . . . . . . . . . 103. Zmírnění smluvní pokuty . . . . . . . . . . 104. Postup soudu při snížení smluvní pokuty . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 105. Zmírnění smluvní pokuty . . . . . . . . . .

289

292

295

297

299

304 306

309

312

315

317 319

321 325

IX. VZTAH SMLUVNÍ POKUTY A PRÁVNÍ ÚPRAVY NA OCHRANU SPOTŘEBITELE . . . . . . . . . . . . . . . 327

Úvodní poznámky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 106. Smlouva o půjčce a palichva . . . . . . . . 107. Platnost ujednání o smluvní pokutě podle § 55 a 56 obč. zák. . . . . . . . . . . . 108. Sjednání smluvní pokuty z hlediska úpravy spotřebitelských smluv . . . . . . 109. Závazky spotřebitele ve smlouvě o zprostředkování prodeje nemovitosti a jejich zajištění smluvní pokutou . . . . X.

327 328

331

335

338

SMLUVNÍ POKUTA A POSTOUPENÍ POHLEDÁVKY . . . . . . . . . . . . . . . . 343

Úvodní poznámky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 343 110. Přechod práva na smluvní pokutu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 343

7

Obsah 111. Určitost předmětu postoupení pohledávky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 346 XI. SMLUVNÍ POKUTA VE VZTAHU K ÚROKŮM Z PRODLENÍ A NÁHRADĚ ŠKODY . . . . . . . . . . . 355 A.

Smluvní pokuta a úrok z prodlení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 355

Úvodní poznámky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 112. Sazba úroku z prodlení . . . . . . . . . . . . 113. Úrok z prodlení a smluvní pokuta pro případ nezaplacení nájemného . . . 114. Vyloučení kumulace smluvní pokuty a úroků z prodlení dohodou . . . . . . . . . 115. Současné sjednání smluvních úroků a smluvní pokuty . . . . . . . . . . . . . . . . . 116. Posuzování sjednané výše úroků z prodlení ve vztahu ke sjednané výši smluvní pokuty v obchodních závazkových vztazích . . . . . . . . . . . . . 117. Úrok z prodlení ve výši 0,5 % denně . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 118. Použití zásad pro stanovení výše úroků z prodlení pro stanovení výše smluvní pokuty . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

B.

355 358

363

366

372 374

376 382

Smluvní pokuta a náhrada škody . . . 386

Úvodní poznámky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 119. Uplatnění nároku na zaplacení smluvní pokuty a prokázání škody . . . . . . . . . . 120. Zajištění pohledávky z odpovědnosti za škodu smluvní pokutou . . . . . . . . . . 121. Výše škody a rozhodnutí soudu o smluvní pokutě . . . . . . . . . . . . . . . . . 122. Vztah smluvní pokuty a § 415 obč. zák. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 123. Nárok na zaplacení smluvní pokuty . . .

386

387

387

388

391 393

XII. SMLUVNÍ POKUTA V PROCESNÍCH SOUVISLOSTECH . . . . . . . . . . . . . . 395 Úvodní poznámky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 395

A.

Soudní poplatek ze smluvní pokuty . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 399

124. Smluvní pokuta jako samostatný základ soudního poplatku . . . . . . . . . . . . . . . 399

8

B.

Žaloba na plnění smluvní pokuty . . . 401

C.

Rozsah přiznání smluvní pokuty rozhodnutím soudu . . . . . . . . . . . . . . 422

125. K tvrzením o uplatněném nároku na smluvní pokutu . . . . . . . . . . . . . . . . 401 126. Povinnost tvrzení o skutečnostech rozhodných pro nárok na smluvní pokutu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 407 127. Uvedení doby, za kterou je smluvní pokuta požadována . . . . . . . . . . . . . . . 412 128. Smluvní pokuta jako samostatný nárok . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 416 129. Důkazní břemeno o nedostatku zavinění ve vztahu ke smluvní pokutě . . . . . . . . 417

130. Nemožnost přiznání smluvní pokuty do budoucna . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 422 131. Přiznání práva na zaplacení smluvní pokuty procentní částkou do zaplacení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 423 132. Nárok na zaplacení smluvní pokuty . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 426 133. Smluvní pokuta ke dni rozhodnutí soudu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 429 134. Zánik povinnosti zaplatit smluvní pokutu ve smyslu § 545 odst. 3 obč. zák. . . . . 430 135. Pravomoc rozhodovat o smluvní pokutě . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 432 136. Usnesení o schválení smíru o zaplacení smluvní pokuty . . . . . . . . . . . . . . . . . . 433 137. Rozhodnutí platebním rozkazem o žalobě s několika uplatněnými nároky . . . . . . 434 138. Odepření výkonu práva na zaplacení smluvní pokuty podle § 265 obch. zák. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 439 139. Nárok na smluvní pokutu a zásady poctivého obchodního styku . . . . . . . . 441 140. Procesní obrana proti nároku na zaplacení smluvní pokuty . . . . . . . . . . . . . . . . . . 447 141. Sjednání smluvní pokuty dlužníkem v úpadku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 449 142. Nárok na zaplacení smluvní pokuty . . . 452

D.

Exekuce pro smluvní pokutu přiznanou do budoucna . . . . . . . . . . 453

143. Smluvní pokuta v notářském zápisu a exekuce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 453 144. Notářský zápis jako exekuční titul . . . 455

Obsah E.

Smluvní pokuta a promlčení . . . . . . 458

145. Promlčení práva zajišťovaného smluvní pokutou . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 458 146. Možnost domoci se zaplacení smluvní pokuty v případě promlčení práva jí zajištěného . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 461 147. Počátek běhu lhůty u práva na zaplacení smluvní pokuty podle obchodního zákoníku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 466

148. Promlčení smluvní pokuty sjednané mezi podnikatelem a nepodnikatelem podle obchodního zákoníku . . . . . . . . . . . . . 469 Přehled uveřejněných judikátů podle právních předpisů . . . . . . . . . . . . . . 477

Věcný rejstřík . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 485

9

PŘEHLED JUDIKATURY ve věcech smluvní pokuty

(s přihlédnutím k novému občanskému zákoníku) Sestavil Pavel Horák

Předmluva

Srovnáme-li úpravu smluvní pokuty v soukromém právu od obecného zákoníku občanského z roku 1811, přes (střední) zákoník občanský z roku 1950, úpravy v hospodářském zákoníku či zákoníku mezinárodního obchodu, úpravu v občanském zákoníku z roku 1964, obchodním zákoníku z roku 1991, a dokonce po úpravu v novém občanském zákoníku účinném od roku 2014, lze říci, že po celou dobu jde o právní úpravu svým rozsahem paragrafového znění velmi stručnou a kupodivu v nosných bodech po celou dobu do značné míry podobnou.

Dalo by se proto očekávat, že za dobu těchto 200 let většina základních otázek bude již natolik vyřešena, že přehled aktuální judikatury českých soudů další otázky o výkladu právní úpravy smluvní pokuty již přinést nemůže, ale není tomu tak. Přestože v soukromém právu je smluvní pokuta v současné době upravena v občanském zákoníku toliko ve dvou ustanoveních a v obchodním zákoníku ve třech, jejich výkladem a aplikací soudy dochází v průběhu let k řešení některých otázek; mnohé však zůstávají, či naopak i v důsledku rozhodovací činnosti soudů vyvstávají. Lze tak zmínit limity autonomie vůle stran ujednání o smluvní pokutě, její sjednávání pro případy odstoupení či výpovědí smlouvy, vztah smluvní pokuty a úroků z prodlení, smluvní pokuty a náhrady škody, ujednání o smluvní pokutě ve vztahu k právní úpravě na ochranu spotřebitele, mnohé procesní otázky, jako exekuce smluvní pokuty přiznané exekučním titulem a další.

Tato publikace si neklade za cíl všechny tyto otázky vyřešit. Její ambicí je poskytnout dostatečně reprezentativní přehled judikatury ke smluvní pokutě a přispět tak k předvídatelnosti stran ujednání o smluvní pokutě, jak v jejich případném sporu bude pravděpodobně soudy rozhodováno a jak by tedy strany mohly formulací ujednání následným sporům předejít.

Struktura publikace je vystavěna nejprve z pohledu kontraktační fáze stran ujednání o smluvní pokutě a poskytuje přehled judikatury k formě ujednání o smluvní pokutě, jejím stranám, požadavkům na určitost vymezení zajišťované povinnosti i samotné smluvní

11

Předmluva

pokuty. Pokračuje přes rozsáhlejší část řešící právě limity autonomie vůle stran ujednání o smluvní pokutě. Limity autonomie vůle stran se projevují jednak v možnostech stran „co“ zajistit (reparovat či sankcionovat), ale samozřejmě a vlastně především „jak“. V praxi tedy jakou smluvní pokutou, jakým způsobem určenou a především jakou faktickou výší. K tomu je uveden přehled judikatury k jednotlivým korektivům ve formě dobrých mravů, moderace soudem a ochranou spotřebitele. Jednu z kapitol představuje i významný vztah smluvní pokuty k dalším zajišťovacím (opět lze uvést i fakticky reparačním či sankčním) institutům, jako jsou úroky z prodlení či náhrada škody. Přehled je zakončen souborem rozhodnutí k procesním otázkám, kam lze zařadit i otázky promlčení práva na zaplacení smluvní pokuty. Každá z kapitol je uvedena komentářem obsahujícím i odkaz na souvislosti s úpravou v novém občanském zákoníku tak, aby publikace přispěla i k předvídatelnosti rozhodování soudů o nárocích se smluvní pokutou spojených v budoucnu při aplikaci nového občanského zákoníku. Autor

12

Seznam použitých zkratek Právní předpisy: c. ř. s. j. n.

n. o. z. o. s. ř. obč. zák. obch. zák.

zákon č. 113/1895 ř. z., o soudním řízení v občanských rozepřích právních (civilní řád soudní) zákon č. 111/1895 ř. z., o vykonávání soudní moci a o příslušnosti v občanských věcech právních (jurisdikční norma) zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník

Periodika a další prameny: ASPI ID PrRo R SbNSS

SbÚS

SoJ

SoRo Soubor C

Vážný

označení judikátu v systému ASPI Právní rozhledy (vydává nakladatelství C. H. Beck) Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek (vydává Nejvyšší soud v nakladatelství Novatrix, s. r. o.) Sbírka rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (vydává Nejvyšší správní soud v nakladatelství Wolters Kluwer ČR, a. s.) Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky (vydává Ústavní soud v nakladatelství C. H. Beck) Soudní judikatura z oblasti občanského, obchodního a pracovního práva (vydává nakladatelství Wolters Kluwer ČR, a. s.) Soudní rozhledy (vydává nakladatelství C. H. Beck) Soubor rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, rozhodnutí civilní (vydává nakladatelství C. H. Beck) Sbírka rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé republiky ve věcech občanských (1919–1948), uspořádal senátní prezident soudu František Vážný

13

SMLUVNÍ POKUTA OD ŘÍMSKÉHO PRÁVA K NOVÉMU OBČANSKÉMU ZÁKONÍKU Úvodní poznámky k institutu smluvní pokuty

Před samotným přiblížením institutu smluvní pokuty prostřednictvím relevantní judikatury i vzhledem k zásadním změnám, kterými soukromé právo u nás prochází, je vhodné stručně připomenout historický vývoj, jímž tento institut prošel.

Institut smluvní pokuty znalo již římské právo. Smluvní pokuta byla označována jako stipulatio poenae. Stipulací jako formálním verbálním kontraktem docházelo k závazku dlužníka k úhradě smluvní pokuty, nesplnil-li řádně svou určitou povinnost. Římské právo znalo tzv. pravou a nepravou smluvní pokutu. Historicky starší nepravá smluvní pokuta sloužila k vymáhání jednání nebo opomenutí, které nebylo samo o sobě předmětem právního závazku. Nepravou smluvní pokutou se proto většinou vynucovaly ty druhy plnění, které nebyly smluvně sjednány nebo neměly zřejmou majetkovou hodnotu. Pravá smluvní pokuta (pro niž je právě užíváno označení stipulatio poenae) oproti nepravé smluvní pokutě plnila zajišťovací funkci u již existujících závazků. Zlepšovala tak postavení věřitele. Toto ujednání umožňovalo věřiteli přímo žalovat smluvenou částku bez nutnosti prokázání výše škody. Věřiteli vznikalo právo na plnění ze smluvní pokuty, nesplnil-li dlužník hlavní (zajišťovaný) závazek. Strany si mohly sjednat výši smluvní pokuty přesahující i hodnotu primárního závazku. Povinnost k úhradě smluvní pokuty nebyla vázána na zavinění. Šlo tedy o objektivní odpovědnost1).

Na našem území byla smluvní pokuta zakotvena v roce 1811 v obecném zákoníku občanském. Smluvní pokuta však neměla povahu zajišťovacího institutu, jak jej známe dnes, ale blížila se náhradě škody. Tato právní úprava platila na našem území až do 31. prosince roku 1950. V občanském zákoníku z roku 1950 je smluvní pokuta již systematicky řazena mezi instituty zajišťující závazky; funkčně však měla nadále povahu náhrady škody (§ 284 zák. č. 141/1950 Sb.). Občanský zákoník z roku 1950 zaváděl jako povinnost ke sjednání smluvní pokuty písemnou formu a zakazoval oproti obecnému zákoníku občanskému jiné plnění ze smluvní pokuty než v penězích. Upravoval však již moderační právo soudu (§ 286).

Smluvní pokuta byla pro oblast vztahů se zahraničními subjekty upravena v zák. č. 10/1963 Sb., zákoníku mezinárodního obchodu. V tomto zákoně není poprvé v českém právu rozlišováno mezi smluvní pokutou sjednanou pro nedodržení řádného času či místa plnění (vadné plnění) a mezi úplným nesplněním závazku. Někteří autoři v této úpravě spatřují odklon od evropských historických úprav a zároveň přerušení kontinuity české právní úpravy2). 1) 2)

Srov. více např. Kincl, J., Urfus, V., Skřejpek, M. Římské právo. Praha: C. H. Beck, 1995, s. 226. Srov. Kovařík, Z. Smluvní pokuta. Právní rozhledy, 1999, č. 9, s. 455, nebo Pelikánová, I. Komentář k obchodnímu zákoníku. 3. díl. Praha: Linde, 1998, s. 193.

15

Smluvní pokuta

Pro vztahy tuzemských socialistických organizací byla smluvní pokuta zahrnuta v zák. č. 109/1964 Sb., hospodářském zákoníku. Smluvní pokuta byla řazena jako institut majetkových sankcí, které se dělily na zákonné majetkové sankce a smluvní majetkové sankce. Zákonné majetkové sankce byly taxativně vymezeny a jejich výše byla paušálně stanovena v jednotlivých ustanoveních tohoto zákona, věřitel měl povinnost vymáhat práva vyplývající mu ze zákonných majetkových sankcí (§ 142). Současná účinná právní úprava smluvní pokuty má svůj základ v občanském zákoníku (§ 544 a 545), k němuž je pro obchodní vztahy v poměru speciality úprava v zákoníku obchodním (§ 300 až 302).

V občanském zákoníku je smluvní pokuta řazena do oddílu pátého, který se týká zajištění závazků. Smluvní pokuta je v občanském zákoníku konstruovaná tak, že povinnost platit smluvní pokutu není závislá na vzniku škody, ale na porušení smluvní povinnosti. Pro způsob uzavření dohody o smluvní pokutě přichází v úvahu pouze písemná forma a nezbytnou náležitostí ujednání je také stanovení výše pokuty, ta může být určena konkrétní částkou nebo stanovením způsobu jejího určení. V § 544 odst. 3 vymezuje občanský zákoník pojem penále, kterým se rozumí pokuta, která vzniká porušením právního předpisu. Pro penále se použijí ustanovení o smluvní pokutě.

Ustanovení § 545 odst. 1 představuje jeden z hlavních rozdílů mezi českou právní úpravou a úpravou jiných států kontinentálního právního systému. Toto ustanovení navazuje na úpravu, kterou zavedl do českého práva citovaný zákoník mezinárodního obchodu z roku 1963. Občanský zákoník nerozlišuje mezi smluvní pokutou sjednanou pro případ vadného plnění a smluvní pokutou sjednanou pro případ úplného nesplnění povinnosti. Česká právní úprava umožňuje věřiteli žádat vždy souběžně smluvní pokutu a sjednané plnění. Tato úprava je však dispozitivní.

Občanský zákoník ve svém § 545 odst. 2 opět dispozitivně vylučuje oprávnění věřitele žádat náhradu škody, jestliže pro dané porušení povinnosti byla sjednána smluvní pokuta. Právo na náhradu škody věřitel pozbývá i v případě, že skutečná škoda převyšuje plnění ze smluvní pokuty, znovu se ovšem jedná o dispozitivní normu a strany si mohou podmínky dohodnout odlišně. Dlužníkovi vzniká povinnost zaplatit smluvní pokutu, pokud si strany neujednají jinak, v případě, že zaviní (subjektivní odpovědnost) porušení smluvní povinnosti. Obchodní zákoník v § 300 až 302 upravuje tzv. některá ustanovení o smluvní pokutě, která se uplatní v obchodních vztazích. Úprava v občanském zákoníku je potom k této úpravě v poměru subsidiarity.

Zatímco občanský zákoník podmiňuje vznik práva na smluvní pokutu subjektivní odpovědností, tedy zaviněním dlužníka, obchodní zákoník podle § 300 obch. zák. stanoví absolutní objektivní odpovědnost. Tento druh odpovědnosti vychází z toho, že § 300 obch. zák. vylučuje v případě povinnosti platit smluvní pokutu aplikaci § 374 obč. zák. o liberačních důvodech z objektivní odpovědnosti. Obchodní zákoník dále podle § 301, oproti zákoníku občanskému, přiznává soudu právo nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu tzv. moderací snížit. Soud v takovém případě

16

Úvodní poznámky

vychází z hodnoty a důležitosti dané zajišťované povinnosti. Konečně ustanovení § 302 obch. zák. řeší účinky odstoupení od smlouvy na nárok na zaplacení smluvní pokuty. Z dispozitivního charakteru normy vyplývá, že samotné odstoupení od smlouvy neznamená zánik ujednání o smluvní pokutě a nárok na její zaplacení tedy nadále trvá.

Nový občanský zákoník (zák. č. 89/2012 Sb., dále jen „n. o. z.“) řadí smluvní pokutu mezi tzv. utvrzení dluhu. Nový občanský zákoník rozlišuje mezi zajištění dluhů (zástavou, ručením, bankovní zárukou, zajišťovacím převodem a dohodou o srážkách ze mzdy) a jejich utvrzení (uznáním dluhu a sjednáním smluvní pokuty). Uznání dluhu, ani smluvní pokuta totiž hospodářsky nezajišťují pohledávku věřitele, třebaže mu poskytují jiné výhody. Uznáním dluhu je dluh utvrzen v tom smyslu, že uznání dluhu zakládá právní domněnku existence dluhu.

Podle § 2010 n. o. z. tak dluh lze utvrdit ujednáním smluvní pokuty. Samotná smluvní pokuta je upravena v ustanovení § 2048 až 2052 n. o. z., a to s některými odlišnostmi od úpravy obsažené v občanském a obchodním zákoníku.

Nová úprava je vystavěna na principu objektivní odpovědnosti za porušení utvrzené povinnosti. Vychází tak ze stávající úpravy v obchodním zákoníku. Jde však o dispozitivní úpravu a smluvní strany si mohou sjednat i jiné podmínky odpovědnosti za porušení povinnosti. Smluvní pokuta může být sjednána pro případ porušení smluvené povinnosti jedné ze stran nebo i porušení jinou osobou. Strany musí smluvní pokutu sjednat v určité výši nebo sjednat způsob, jak se tato její výše určí. Věřitel může uplatňovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda.

Smluvní pokuta může být podle výslovného ustanovení zákona ujednána i v jiném než peněžitém plnění. Je-li ujednána smluvní pokuta, nemá věřitel právo na náhradu škody vzniklé z porušení povinnosti, ke kterému se smluvní pokuta vztahuje. Jde však opět o dispozitivní úpravu a strany si mohou dohodnout, že věřitel právo na náhradu škody z porušení smluvní pokutou utvrzené povinnosti bude mít.

Úhrada smluvní pokuty nezbavuje dlužníka povinnosti splnit dluh smluvní pokutou utvrzený. Strany si však mohou dohodnout i tzv. nepravou smluvní pokutu, jejíž zaplacení dlužníka povinnosti splnit utvrzený dluh zbavuje.

Nový občanský zákoník zavádí možnost soudu nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu snížit s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti až do výše škody vzniklé do doby rozhodnutí porušením té povinnosti, na kterou se vztahuje. Soud může smluvní pokutu moderovat toliko k návrhu dlužníka ze smluvní pokuty. Úpravou moderace tak opět dochází k upřednostnění úpravy obchodního zákoníku do nové úpravy oproti zákoníku občanskému, který moderaci smluvní pokuty neumožňoval.

Na smluvní pokutu je pamatováno i v mnohých dalších ustanoveních nového občanského zákoníku. Podle § 2005 odst. 2 n. o. z. právo na zaplacení smluvní pokuty se nedotýká odstoupení od smlouvy. Z § 1896 n. o. z. vyplývá, že při částečném postoupení smlouvy nebo při postoupení smlouvy několika postupníkům nelze zkrátit práva postoupené strany z vedlejších doložek ve smlouvě, jako je mimo jiné ujednání o smluvní pokutě.

17

Smluvní pokuta

Podle ustanovení § 1313 n. o. z. strany mohou zvlášť ujednat, že zástavní právo zajišťuje kromě dluhu a jeho příslušenství i smluvní pokutu. Z ustanovení § 2052 pak plyne, že ustanovení o smluvní pokutě se použijí i na pokutu stanovenou pro porušení smluvní povinnosti právním předpisem, pro kterou se používá ustálený výraz penále. Penále stanovuje nový občanský zákoník pro případ, že pořadatel zruší zájezd ve lhůtě kratší než dvacet dnů před jeho zahájením. V takovém případě má pořadatel povinnost zaplatit zákazníkovi penále ve výši 10 % z ceny zájezdu. Právo zákazníka na náhradu škody tím není dotčeno.

Lze tak shrnout, že oproti dosavadní úpravě v občanském zákoníku a zákoníku obchodním je úprava smluvní pokuty v novém občanském zákoníku vystavěna na principu bezformálnosti (lze ji sjednat i ústně), objektivní povaze (nepřihlíží se k otázce zavinění), možnosti jejího snížení soudem (jen k návrhu dlužníka) a na tom, že může být sjednána nejen v peněžitém plnění (tedy i nepeněžitém). Konečně vlastním znakem nejen smluvní pokuty, ale i dalších závazkových ujednání, je zvýšený respekt k autonomii vůle stran, tedy k vázanosti tím, co si strany skutečně ujednaly. Ujednají-li si strany, že dlužník zaplatí věřiteli určitou částku pro případ, že nastane jiná skutečnost, než je porušení smluvní povinnosti, nepůjde podle důvodové zprávy k novému občanskému zákoníku sice o smluvní pokutu, nicméně půjde o platné ujednání, které se podle okolností posoudí jako ujednání o odstupném, případně jako ujednání nepojmenované smluvní klauzule. Podrobněji, včetně rozdílů v pohledu současné judikatury na tyto otázky, srov. kapitolu VI.

18

I. UJEDNÁNÍ O SMLUVNÍ POKUTĚ Úvodní poznámky

Smluvní pokuta je tradičním institutem soukromého práva, který plní v závazkových vztazích zároveň několik funkcí. V první řadě se jedná o funkci zajišťovací, která má určitou preventivní povahu, dále funkci uhrazovací, jejímž smyslem je reparace újmy věřitele a rovněž funkci sankční, představující určitý trest pro dlužníka pro případ nesplnění povinnosti, ke které se zavázal. Na význam jednotlivých funkcí se pohledy právní teorie i praxe různí. Každá z funkcí má svůj význam v jiném období sjednané smluvní pokuty. Zajišťovací funkce smluvní pokuty působí do doby porušení zajištěné povinnosti. Má preventivní povahu. Zajištěný závazek je s větší pravděpodobností převzat odpovědně, v dobré víře a se záměrem, aby byl splněn3).

Sjednáním smluvní pokuty je vytvářen určitý psychologický i ekonomický tlak na dlužníka, aby dostál svým povinnostem. Podle D. Paťka preventivní působení se může také uplatnit v situaci, jejíž výskyt smluvní strany neočekávaly, ale např. vývojem času a trhu se závazkový vztah stal méně výhodným a jedna ze stran může začít kalkulovat s tím, že nedodržení povinnosti by pro ni za stávajících, modifikovaných podmínek, mohlo být ekonomicky výhodnější, kdyby nebylo ujednání o smluvní pokutě4). Někteří autoři přímý význam zajišťovací funkce zpochybňují5). Vždy jde samozřejmě o to, co zajišťovací povahou kdo rozumí. Podle nového občanského zákoníku lze dluh zajistit, jestliže se třetí osoba zaváže za dlužníkovo plnění, nebo dá-li někdo věřiteli majetkovou jistotu, že dlužník svůj dluh splní (§ 1986 n. o. z.). Oproti tomu lze dluh utvrdit ujednáním smluvní pokuty nebo uznáním dluhu. Chápeme-li tedy zajištění jako faktickou majetkovou garanci třetí osoby, má smluvní pokuta utvrzovací povahu. Chápeme-li však zajišťovací povahu v širším slova smyslu jako preventivní působení na dlužníka, aby i pod hrozbou dalšího plnění ve formě smluvní pokuty splnil řádně a včas zajišťovaný závazek, lze hovořit i o zajišťovací povaze smluvní pokuty. Proto i tato publikace, označuje-li jednu z funkcí smluvní pokuty jako zajištění, chápe ji tak v širším slova smyslu, i když podle nového občanského zákoníku je výslovně řazena mezi tzv. utvrzení závazků.

Splnění závazků, které si účastníci sjednali ve smlouvě, se obecně zajišťuje zajišťovacími instituty, které jsou vymezeny v oddílu pátém, části osmé občanského zákoníku (zástavní právo, zajištění závazků převodem práva, zajištění postoupením pohledávky, jistota atd.) a v dílu VI., části třetí zákoníku obchodního (smluvní pokuta, ručení, bankovní záruka, uznání závazku atd.). Právní úprava zajištění občanskoprávních i obchodně-

Srov. Bejček, J. Právní úprava a interpretační problémy smluvních pokut a úroků z prodlení. Časopis pro právní vědu a praxi, 1995, č. 1, s. 31. Srov. Patěk, D. Smluvní pokuta v obchodních vztazích. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2006, s. 17. 5) Srov. Eliáš, K. in Eliáš, K., a kol. Občanský zákoník: Velký akademický komentář. 1. vyd. Praha: Linde, 2008. 2. sv., s. 1566. 3) 4)

19

Smluvní pokuta

právních závazků sleduje cíl spočívající v posílení ekonomického, popřípadě i procesního postavení subjektů oprávněných ze závazkového vztahu (věřitelů), jejich jistotu, že povinnosti subjektů povinných (dlužníků) budou splněny a že práva věřitelů budou uspokojena řádně a včas. Vyšší míra bezpečnosti a jistoty v konkrétním závazkovém vztahu je dosahována tím, že k původnímu zajišťovanému závazkovému vztahu (základnímu) zpravidla přistupuje nový vztah zajišťovací jako vztah vedlejší (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2006, sp. zn. 32 Odo 1392/2004).

Dojde-li k porušení zajišťované povinnosti, nastupuje funkce uhrazovací. Její význam je dán rozsahem sjednání smluvní pokuty stranami. V této funkci se projevuje pravá podstata smluvní pokuty jako určité paušalizované náhrady škody. Právo na zaplacení smluvní pokuty má přímý vliv na právo na náhradu škody. Vždy bude ale záviset na konkrétních smluvních ujednáních. V případě, že si strany sjednají spolu s právem na smluvní pokutu i právo na náhradu škody, bude reparační funkce smluvní pokuty potlačena a její význam bude především sankční.

Sankční funkce smluvní pokuty se projevuje v tom, že smyslem smluvní pokuty nebývá jenom zlepšení postavení věřitele hrozbou plnění dlužníku a případným plněním v případě porušení povinnosti, která má nahrazovat vzniklou škodu, ale určité potrestání dlužníka. Význam smluvní pokuty jako sankce však nemá historickou oporu6). Pokud smluvní pokuta nepokryje celou náhradu škody, nemá prakticky vůbec sankční povahu. Jestliže však v případě dohody účastníků dojde plněním smluvní pokuty k plnění přesahujícímu vzniklou škodu, realizuje se také její sankční role. Význam mají všechny popsané funkce smluvní pokuty. Právě jejich komplexní působení přispívá jak ke splnění hlavního zajišťovaného závazku, tak v případě jeho porušení ke zmírnění dopadů pro věřitele.

Podle nového občanského zákoníku se rozlišuje zajištění dluhů (zástavou, ručením, bankovní zárukou, zajišťovacím převodem a dohodou o srážkách ze mzdy) a jejich utvrzení (uznáním dluhu a sjednáním smluvní pokuty). Uznání dluhu, ani smluvní pokuta totiž podle důvodové zprávy k novému občanskému zákoníku hospodářsky nezajišťují pohledávku věřitele, třebaže mu poskytují jiné výhody. Uznáním dluhu je dluh utvrzen v tom smyslu, že uznání dluhu zakládá právní domněnku existence dluhu. Také smluvní pokuta utvrzuje dluh, a to tím způsobem, že dlužník je hrozbou další povinnosti (povinnosti k sankčnímu plnění) více motivován k splnění prvotní povinnosti. Funkcí obou těchto institutů nemá být dluh zajistit, jako tomu je u ručení, zástavy nebo dalších ve vlastním slova smyslu zajišťovacích institutů, ale posílit postavení věřitele jiným způsobem. První přehled rozhodnutí je tak především věnován povaze smluvní pokuty, jejímu účelu a funkci.

6)

Srov. Kovařík, Z. Smluvní pokuta. Právní rozhledy, 1999, č. 9, s. 455.

20

1. Smluvní pokuta a příslušenství pohledávky § 544 odst. 1 obč. zák.

Smluvní pokuta není příslušenstvím pohledávky, ale samostatným majetkovým nárokem.

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2008, sp. zn. 32 Cdo 3853/2007 C 8162 – Soubor

Z odůvodnění:

Vrchní soud v O. rozsudkem ze dne 24. dubna 2007, čj. 8 Cmo 449/2006-61, ve znění opravného usnesení ze dne 30. července 2007, čj. 8 Cmo 449/2006-94, potvrdil rozsudek Krajského soudu v B. ze dne 15. června 2006, čj. 36 Cm 165/2001-36, ve výroku, jímž bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni částku 609 915 Kč s 0,5% úrokem z prodlení za každý den prodlení od 8. 3. 2001 do zaplacení. Vyšel ze závěru soudu prvního stupně, že mezi účastníky byla dne 24. 10. 1996 platně uzavřena smlouva o dílo na zhotovení montážních prací podle § 536 a násl. obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), podle níž se žalobkyně, jako zhotovitelka, zavázala provést pro žalovanou, jako objednatelku, dodávku stavebních a montážních prací optotrasy televizních kabelových rozvodů (dále jen „TKR“) pro PHS Na kopcích v konkrétně uvedeném rozsahu podle č. IV., bodu 1. smlouvy. Odmítl odvolací námitku žalované, že předmět smlouvy je neurčitý a nesrozumitelný s tím, že smlouva není absolutně neplatná podle § 37 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), jak se odvolatelka nesprávné domnívá, neboť napadené smluvní ujednání o předmětu díla je dostatečně určité a srozumitelné. Námitku posoudil navíc jako zcela účelovou, když mimo jiné již v odporu podaném dne 28. 6. 2001 žalovaná sama po-

Ujednání o smluvní pokutě

važovala předmětnou smlouvu za platnou a tvrdila, že k odevzdání a převzetí díla podle této smlouvy došlo dne 16. 4. 1997. Z uvedeného tvrzení odvolací soud dovodil i účelovost další námitky žalované, že dílo nebylo převzato smluvně sjednaným způsobem, neboť podle odvolacího soudu nelze konstatovat, že dílo nebylo předáno a převzato řádně, jestliže vlastnoruční podpis potvrzující předání a převzetí díla J. M., oprávněného jednat za žalovanou, byl na jiné listině, než na zápisu o předání a převzetí předmětu díla. Odvolací soud se v tomto směru ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že došlo k řádnému předání díla, aniž by bylo třeba blíže zkoumat, zda k převzetí díla za žalovanou stranu došlo v souladu se smlouvou, jež v čl. VIII., bodu 2. stanovila, že o předání předmětu díla se sepíše zápis, který podepíší obě smluvní strany, a tím bude předmět díla považován za splněný. Pokud tedy žalovaná dílo včas nezaplatila, ztotožnil se odvolací soud se soudem prvního stupně, že žalobkyni vznikl nárok na zaplacení smluvené ceny díla, respektive požadovaného nezaplaceného doplatku ceny díla v souladu s § 547 odst. 1 obch. zák. Na rozdíl od soudu prvního stupně, který přiznal žalobkyni i úroky z prodlení za nezaplacení požadované částky včas podle § 369 obch. zák., jestliže ve smlouvě byla v čl. VI., bodu 5. sjednána sankce za prodlení se zaplacením, nazvaná poplatek z prodlení, ve výši 0,5 % nezaplacené částky za každý den prodlení, považoval odvolací soud tuto sankci za smluvní pokutu. Uplatnila-li žalovaná nárok na snížení smluvní pokuty až v odvolacím řízení, odvolací soud dospěl k závěru, že se jedná o nově uplatněný nárok, proto moderace podle § 301 obch. zák. nepřichází v úvahu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu má

21

Smluvní pokuta

po právní stránce zásadní význam, učinilli soud právní závěr v rozporu s hmotným právem. Nesprávnost právního posouzení podle § 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) spatřuje v tom, že odvolací soud učinil nesprávný závěr o platnosti smlouvy o dílo za situace, kdy předmět díla byl sjednán neurčitě a nesrozumitelně. Namítá, že absolutní neplatnost smlouvy nemohlo zhojit ani následné jednání a prohlášení jednatele žalované o převzetí díla k datu 16. 4. 1997. Navíc poukazuje na to, že odvolací soud nesprávně posoudil skutečnost, že zápis o odevzdání a převzetí díla nepodepsala žalovaná, objednatelka díla, ale přímo uživatel díla. Takový zápis považuje dovolatelka za neplatný právní úkon, protože smlouva nepřipouštěla, aby zápis mohl podepsat někdo jiný než zhotovitelka (žalobkyně) a objednatelka (žalovaná), resp. jejich oprávnění zástupci. Dovolatelka dále nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu ohledně uplatnění moderačního práva ve smyslu § 301 obch. zák. s tím, že by požadavek účastníka na uplatnění moderačního práva byl nárokem účastníka a že jej nelze uplatnit až v odvolacím řízení. Má za to, že moderační právo přísluší soudu kdykoliv za řízení, tedy i v řízení odvolacím. Žalovaná proto navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen.

(…) Podle § 544 odst. 1 obč. zák., které se použije i pro právní vztahy, na něž dopadá obchodní zákoník, sjednají-li strany pro případ porušení smluvní povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší, zavázán pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti nevznikne škoda. Ustanovení § 301 obch. zák. stanoví, že nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu může soud snížit s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti, a to až

22

do výše škody vzniklé do doby soudního rozhodnutí porušením smluvní povinnosti, na kterou se vztahuje smluvní pokuta. K náhradě škody vzniklé později je poškozený oprávněn do výše smluvní pokuty podle § 373 a násl. obch. zák.

Odvolací soud sice správně, na rozdíl od soudu prvního stupně, dovodil, že ujednáním v čl. VI., bodu 5. posuzované smlouvy o dílo si účastníci sjednali smluvní pokutu zajišťující splnění peněžitého závazku a nikoliv výši úroků z prodlení, učinil však nesprávný závěr, že není pochybením, které může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jestliže soud prvního stupně v rozsudku uvedl místo poplatku z prodlení úrok z prodlení, a to s odůvodněním, že výše požadované sankce je stejná. Dospěl-li odvolací soud ke správnému závěru, který ani dovolatelka nezpochybňuje, že sjednaná sankce je v daném případě smluvní pokutou, měl rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Žalobkyně uplatnila v žalobě nárok na zaplacení poplatku z prodlení, jakožto příslušenství žalované částky, avšak smluvní pokuta není příslušenstvím pohledávky, jako úroky z prodlení, ale samostatným majetkovým nárokem (srov. např. Občanský zákoník, komentář, O Jehlička, J. Švestka, M. Škárová, a kol., C. H. Beck, 6. vydání, rok 2001, str. 820). Výrok odvolacího soudu, jímž odvolací soud potvrdil výrok soudu prvního stupně o přiznání požadované sankce z titulu smluvní pokuty, nemůže být formulován jako u příslušenství pohledávky – do zaplacení. Nárok na smluvní pokutu by mohl být oprávněně uplatněn pouze do podání žaloby. Ve zbytku musí být zamítnut. Odvolací soud dospěl rovněž k nesprávnému právnímu závěru, že námitka moderace smluvní pokuty vznesená až u odvolacího soudu je uplatněním nového

nároku, a že se proto tímto návrhem na moderaci smluvní pokuty nebude zabývat. Povinností soudu je, a to i odvolacího, posoudit, zda jsou dány podmínky moderace smluvní pokuty ve smyslu § 301 obch. zák., existují-li důvody nepřiměřenosti smluvní pokuty, bez ohledu na to, zda některý z účastníků použití moderačního práva soudu navrhne. Návrh účastníka (nikoli nárok) na snížení smluvní pokuty není uplatněním nové skutečnosti ve smyslu § 205a a 211 o. s. ř. Dovolatelkou namítané nesprávné právní posouzení použití moderačního práva odvolacím soudem je tedy důvodné.

2. Účel smluvní pokuty v občanském právu § 544 obč. zák.

Účelem smluvní pokuty je sankcionovat tu smluvní stranu, jež neplní své povinnosti, vést ji k řádnému plnění závazků a poskytovat náhradu straně porušením smlouvy poškozené. Je-li tedy ujednání o smluvní pokutě zařazeno do smlouvy, lze z logiky věci usuzovat, že bylo vůlí smluvních stran za pomocí tohoto institutu postihnout pochybení jedné smluvní strany, a zajistit tak splnění smluveného závazku. Umožňuje-li to znění smlouvy, je tedy toto ujednání třeba vztáhnout právě ke skutečnosti spočívající v porušení smluvní povinnosti, k němuž se smluvní pokuta již ze své podstaty váže. Nevyplynou-li z řízení skutečnosti, jež by mohly poukazovat na závěr opačný, lze se domnívat, že tento výklad spíše zohledňuje vůli účastníků při uzavírání smlouvy.

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2720/2011 ASPI ID: JUD206611CZ

Ujednání o smluvní pokutě

Z odůvodnění:

Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 30. 4. 2010, čj. 54 C 212/2008-155, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 1 406 162 Kč (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Žalované částky se žalobkyně domáhala jako bezdůvodného obohacení vzniklého na straně žalované plněním z neplatné smlouvy o smlouvě budoucí, jíž se žalovaná zavázala uzavřít smlouvu o prodeji ve smlouvě blíže specifikovaných nemovitostí. Žalobkyně tuto smlouvu označila za neplatnou pro neurčitost ujednání o výši kupní ceny a požadovala plnění, jež žalované na základě této smlouvy poskytla. Okresní soud dospěl k závěru, že mezi účastníky byla platně sjednána inominátní smlouva dle § 51 obč. zák. Vedle hlavního závazku uzavřít ve sjednaném termínu kupní smlouvu o převodu předmětných nemovitostí za sjednanou cenu byl sjednán i závazek akcesorický, spočívající v zajištění závazku žalobkyně smluvní pokutou dle § 544 obč. zák. Jelikož žalobkyně porušila svůj závazek tím, že se dostala do prodlení s plněním po dobu delší než tři měsíce, vznikla jí povinnost zaplatit smluvní pokutu. Žalovaná přitom řádně využila svého práva na odstoupení od smlouvy, neodstoupila však od dohody o smluvní pokutě, neboť teprve odstoupením od smlouvy vzniká nárok na smluvní pokutu. Soud zdůraznil, že v daném případě „je smluvní pokutou trestána strana porušující právo a nikoliv je využívající“. Účelem smluvní pokuty je i zajištění případné náhrady škody, smluvní pokuta odpovídající výši již zaplacených splátek kupní ceny přitom v tomto případě pouze mírně převyšuje měsíční nájemné a s ohledem na to, že žalobkyně užívala majetek žalované z titulu budoucí koupě bezplatně, je zřejmé, že smluvní pokuta v tomto případě plní i funkci reparační. V částce, v jaké plnění poskytnuté žalované odpo-

23

Smluvní pokuta

vídá jejímu právu na plnění z titulu smluvní pokuty, tj. částce 1 792 470 Kč, je třeba žalobu považovat za nedůvodnou. Co do částky 378 500 Kč, dle žalobkyně odpovídající přeplatku na nájemném, nedoplnila žalobkyně, třebaže k tomu byla soudem řádně vyzvána dle § 118a odst. 1 o. s. ř., vylíčení veškerých rozhodných skutečností, a soudu tedy nezbylo, než žalobu zamítnout i v této části.

K odvolání žalobkyně přezkoumal napadené rozhodnutí Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, a rozsudkem ze dne 24. 3. 2011, čj. 29 Co 358/2010-173, je změnil tak, že žalované uložil zaplatit žalobkyni částku 1 160 084 Kč, potvrdil je v části, v jaké byla zamítnuta žaloba ohledně částky 246 078 Kč (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení a zaplacení soudního poplatku (výroky II. a III.). Odvolací soud přitakal soudu prvního stupně, že smluvní ujednání mezi účastníky je možno považovat za platně uzavřenou inominátní smlouvu dle § 51 obč. zák., od níž posléze žalovaná odstoupila. Odvolací soud se dále zabýval ustanovením o smluvní pokutě a dovodil, že smluvní pokuta byla sjednána pro případ, že žalovaná od smlouvy odstoupí. Na daný případ přitom nedopadá judikaturou dovozený závěr, že nárok na smluvní pokutu v důsledku odstoupení od smlouvy nezaniká, vznikl-li tento nárok ještě před odstoupením od smlouvy. Byla-li pokuta sjednána pro případ výkonu práva odstoupení od smlouvy, a nikoliv pro případ porušení smluvní povinnosti, je třeba považovat toto ujednání za odporující ustanovení § 544 obč. zák., a tudíž neplatné ve smyslu § 39 obč. zák. Částku odpovídající splátkám na kupní cenu zaplaceným žalobkyní žalované (tj. 1 792 470 Kč) tedy nelze považovat za plnění poskytnuté z titulu smluvní pokuty, ale za plnění poskytnuté bez právního důvodu, tedy jde o bezdůvodné obohacení, jež je žalovaná povinna vydat žalobkyni.

24

Odvolací soud dále přihlédl k tomu, že část žalovaného plnění byla vymezena jako bezdůvodné obohacení žalované odpovídající přeplatku na nájemném zaplaceném žalobkyní, neshledal ovšem v této části žalobu důvodnou. Soud tedy pozměnil rozhodnutí okresního soudu v tom smyslu, že žalobě vyhověl v poměrné části odpovídající procentuálnímu podílu smluvní pokuty z celkové žalobou požadované částky, ve zbytku pak potvrdil zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně.

Proti rozsudku odvolacího soudu, vyjma jeho části, jíž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, podala žalovaná dovolání.

(…) Zaplatit smluvní pokutu je porušení smluvní povinnosti, nelze přitom slučovat povinnost zaplatit smluvní pokutu s odstoupením od smlouvy, jež jako výkon práva nemůže být sankcionováno. Vzniklli akcesorický závazek zaplatit smluvní pokutu před zrušením smlouvy jako závazku hlavního, nemůže dojít k jeho zániku. V čl. III. odst. 3 předmětné smlouvy bylo přitom sjednáno, že neuhradí-li kupující tři splátky kupní ceny, má prodávající právo od smlouvy odstoupit. Pro případ, že tato skutečnost nastane, byla sjednána smluvní pokuta ve výši již splacené kupní ceny. K odstoupení od smlouvy a vzniku závazku k úhradě smluvní pokuty dochází ve zcela identickém časovém okamžiku. Závazek k úhradě smluvní pokuty tedy vznikl v témže okamžiku, kdy zanikl závazek hlavní. Dovolatelka označila za nesprávný závěr odvolacího soudu, dle nějž smluvní pokuta byla sjednána pro případ výkonu práva odstoupení od smlouvy, a nikoliv pro případ porušení smluvní povinnosti. Z dotčeného smluvního ujednání je zřejmé, že předpokladem vzniku povinnosti zaplatit smluvní pokutu je porušení smluvní povinnosti. Ujednání o smluvní pokutě by bylo třeba považovat za neplatné, sankciono-

valo-li by smluvní stranu za odstoupení od smlouvy. Smluvní pokuta v daném případě splňuje veškeré funkce smluvní pokuty – preventivní, uhrazující škodu vzniklou druhé smluvní straně a trestající stranu smlouvu porušující. Závěrem dovolatelka zmínila okolnost, že žalobkyně stále protiprávně užívá předmětné nemovitosti. S ohledem na předestřené argumenty pak navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

(…) Nejvyšší soud se ve své judikatuře opakovaně zabýval problematikou platnosti smluvních ujednání, dle nichž v případě porušení smluvní povinnosti jednou stranou vzniká druhé straně právo odstoupit od smlouvy i právo na smluvní pokutu. Je-li sjednáno, že porušení smluvní povinnosti zakládá právo jedné strany na zaplacení smluvní pokuty, a nezávisle na tom může tato strana v důsledku téhož porušení smluvní povinnosti od smlouvy i odstoupit, pak není důvodu upírat odstoupivší smluvní straně právo na zaplacení smluvní pokuty vzniklé ještě před tím, než došlo k zániku smluvních závazků (a to jak závazku hlavního, tak i závazků akcesorických) odstoupením od smlouvy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2003, sp. zn. 33 Odo 131/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 23 Cdo 484/2009, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2007, sp. zn. 26 Odo 1188/2005). Jinak je ovšem třeba posuzovat situaci, kdy je smluvní pokuta sjednána pro případ, že v důsledku neplnění povinnosti jednou stranou vzniká druhé straně právo na odstoupení od smlouvy, a pro tento případ je smluvně založeno právo odstoupivší strany požadovat smluvní pokutu. Je-li vznik povinnosti zaplatit smluvní pokutu vázán nejen na porušení smluvní povinnosti jednou stranou, ale i na následné odstoupení od smlouvy stranou druhou, pak je smluvní pokutou sank-

Ujednání o smluvní pokutě

ciován v podstatě výkon práva odstoupení od smlouvy, pročež je takovéto ujednání třeba považovat za odporující ustanovení § 544 obč. zák. umožňujícímu sjednat smluvní pokutu pouze pro případ porušení povinnosti a jako takové za absolutně neplatné dle § 39 obč. zák. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 32 Odo 1113/2003, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1857/2008). Není přitom rozhodující, že odstoupení od smlouvy bylo vyvoláno porušením povinností ze strany druhé smluvní strany (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 33 Cdo 3455/2009, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2575/2010). Lze tedy uzavřít, že rozhodující pro posouzení věci je zjištění, zda dle ujednání smluvních stran mělo právo žalované na smluvní pokutu vzniknout již v případě porušení povinnosti žalobkyní, nebo až tehdy, dojde-li ze strany žalované k odstoupení od smlouvy.

V čl. III. odst. 3 předmětné smlouvy, jak se podává i z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu, bylo sjednáno, že „Pokud kupující neuhradí tři sjednané splátky, má prodávající právo od smlouvy jednostranně odstoupit. V případě, že tato skutečnost nastane, byla sjednána smluvní pokuta ve výši již splacené kupní ceny.“ V daném případě je tedy rozhodující výklad pojmu „tato skutečnost“ – zda je jím myšleno prodlení kupujícího, či následné odstoupení od smlouvy prodávajícím. Závěr odvolacího soudu, jenž se pouze na základě gramatického výkladu přiklonil k druhé z uvedených variant, však Nejvyšší soud neshledává správným. Je-li zjišťován obsah smluvního ujednání, zejména tehdy, mohou-li vzniknout pochyby o jeho přesném obsahu, je na místě je zkoumat nejen z hlediska gramatického výkladu, ale i za pomoci jiných

25

Smluvní pokuta

interpretačních metod. Dle § 35 odst. 2 obč. zák. je právní úkony vyjádřené slovy třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Nejvyšší soud opakovaně připomněl, že toto ustanovení pro případ pochybností o obsahu právního úkonu formuluje výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby tyto pochybnosti odstranil výkladem založeným na tom, že vedle jazykového vyjádření právního úkonu vyjádřeného slovně podrobí zkoumání i vůli jednajících osob. Jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být proto nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, publikovaný v časopise Právní rozhledy, sešit 7/1999, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1155/2009, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. 23 Cdo 37/2010, podobně rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 33 Cdo 2404/2007). Rovněž v rozhodovací praxi Ústavního soudu je kladen důraz na takovou interpretaci právních úkonů, jež zohledňuje skutečnou vůli účastníků v době, kdy tyto úkony byly činěny, a jež se opírá i o jiné interpretační metody než jen gramatický výklad (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2011, sp. zn. I. ÚS 2061/08, či nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03).

26

V daném případě je záhodno přihlédnout k tomu, že účelem smluvní pokuty je sankcionovat tu smluvní stranu, jež neplní své povinnosti, vést ji k řádnému plnění závazků a poskytovat náhradu straně porušením smlouvy poškozené (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 23 Cdo 484/2009). Již samotný termín smluvní pokuta ostatně naznačuje, že účelem tohoto institutu je sankcionování porušování smluvně převzatých povinností. Je-li tedy toto ujednání zařazeno do smlouvy, lze z logiky věci usuzovat, že bylo vůlí smluvních stran za pomoci tohoto institutu postihnout pochybení jedné smluvní strany, a zajistit tak splnění smluveného závazku. Umožňuje-li to znění smlouvy, je tedy toto ujednání třeba vztáhnout právě ke skutečnosti spočívající v porušení smluvní povinnosti, k němuž se smluvní pokuta již ze své podstaty váže. Nevyplynou-li z řízení skutečnosti, jež by mohly poukazovat na závěr opačný, lze se domnívat, že tento výklad spíše zohledňuje vůli účastníků při uzavírání smlouvy. V posuzované věci, kdy z textu smlouvy není zcela zřejmé, zda právo na smluvní pokutu mělo vzniknout při porušení smlouvy kupujícím či v důsledku odstoupení od smlouvy prodávajícím, je tedy na místě se přiklonit k výkladu zohledňujícímu předestřené úvahy, dle nějž by povinnost zaplatit smluvní pokutu byla sankcí za porušení smluvní povinnosti kupujícím, aniž by vznik této povinnosti byl podmíněn odstoupením od smlouvy ze strany prodávajícího, pokud by ovšem z provedeného dokazování nevyplynul opačný závěr. Při tomto pohledu pak již neobstojí dosavadní závěr odvolacího soudu o neplatnosti ujednání o smluvní pokutě (srov. závěry uvedené výše i judikaturu tam odkazovanou). Posouzení věci provedené odvolacím soudem tedy Nejvyšší soud nepovažoval za správné, pročež přistoupil podle § 243b odst. 2 části věty za středníkem, a odst. 3 o. s. ř. ke zrušení rozsudku odvolacího

soudu v dovoláním napadeném rozsahu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

3. Povaha smluvní pokuty v občanskoprávních vztazích § 544 obč. zák.

Smluvní pokuta má, stejně jako úroky z prodlení a poplatky z prodlení, akcesorickou povahu. Znamená to, že bez existence hlavního (zajišťovaného) závazku nemůže platně vzniknout vedlejší (zajišťovací) závazek z dohody o smluvní pokutě. Zásadně platí, že při zániku hlavního závazku se nelze úspěšně domáhat smluvní pokuty. Smluvní pokuta ale není, na rozdíl od úroků z prodlení a poplatků z prodlení, příslušenstvím pohledávky ani opětujícím se plněním, nýbrž samostatným majetkovým nárokem. Dojde-li ke zrušení smlouvy odstoupením, zaniká sice hlavní závazek (tj. práva a povinnosti vyplývající ze smlouvy), jakož i vedlejší závazek sloužící k jeho zajištění, nezaniká však nárok na smluvní pokutu, pokud vznikl ještě před odstoupením od smlouvy (resp. před zrušením smlouvy). V důsledku porušení smluvní povinnosti totiž vznikl mezi smluvními stranami nový – dosud neexistující a původní smlouvou bez dalšího nezaložený – právní vztah, který již nemá ve vztahu k zajištěnému závazku akcesorickou povahu a na jehož existenci nemá zánik zajištěného závazku vliv.

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2632/2010 ASPI ID: JUD216427CZ Z odůvodnění:

Žalobce se po žalované domáhal zaplacení 100 000 Kč s příslušenstvím s tím, že

Ujednání o smluvní pokutě

tato částka představuje smluvní pokutu sjednanou v kupní smlouvě ze dne 16. 3. 2007 pro případ, že kupující nezaplatí kupní cenu včas.

Okresní soud v Kutné Hoře rozsudkem ze dne 24. srpna 2009, čj. 5 C 28/2009-41, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že dne 16. 3. 2005 uzavřela žalovaná jako kupující a právní předchůdce žalobce Z. K. jako prodávající kupní smlouvu ohledně domu čp. 56 s pozemky parcelních čísel 35, 36, 38, 60/2, 83 a 1159 v katastrálním území P. Sjednanou kupní cenu ve výši 1 370 000 Kč, resp. 1 410 000 Kč se kupující (žalovaná) zavázala uhradit prodávajícímu do 21 dnů od doručení smlouvy s vyznačenou doložkou vkladu do katastru nemovitostí. Ve smlouvě bylo sjednáno, že pokud kupující nedodrží ujednání o kupní ceně, zaplatí prodávajícímu do jednoho měsíce od uplynutí lhůty k zaplacení kupní ceny smluvní pokutu ve výši 100 000 Kč a na vlastní náklady převede nemovitosti zpět do vlastnictví prodávajícího. Vklad vlastnického práva k předmětným nemovitostem byl povolen Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, katastrálním pracovištěm Kutná Hora dne 28. 11. 2007 pod čj. V 4002/2007-205 s právními účinky ke dni 2. 11. 2007. Žalovaná nezaplatila kupní cenu včas a 25. 2. 2008 podepsala se Z. K. „souhlasné prohlášení o zrušení kupní smlouvy a o zpětném převodu nemovitostí do vlastnictví p. Z. K.“. Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 10. 4. 2008 Z. K. postoupil pohledávku za žalovanou z titulu smluvní pokuty ve výši 100 000 Kč žalobci. Žalované bylo následně toto postoupení písemně oznámeno. Na základě uvedených zjištění soud prvního stupně uzavřel, že smluvní pokuta byla podle smlouvy spojena s porušením povinnosti žalované převést do jednoho měsíce nemovitosti zpět do vlastnictví prodávajícího. Tento postup však zvolen nebyl, neboť po

27

Smluvní pokuta

povolení vkladu a nezaplacení kupní ceny nedošlo ke zpětnému převodu vlastnického práva, nýbrž bylo postupováno tak, že smluvní strany vyhotovily souhlasné prohlášení o zrušení kupní smlouvy. Po žalované nelze tudíž zaplacení smluvní pokuty požadovat.

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. února 2010, čj. 19 Co 606/2009-70, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil a změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně uzavřel, že smluvní strany od kupní smlouvy odstoupily ve smyslu § 48 odst. 1 obč. zák. Tím byla kupní smlouva od počátku zrušena a do katastru byl zapsán jako vlastník předmětných nemovitostí opět Z. K. V důsledku zrušení kupní smlouvy zanikl závazek kupující (žalované) zaplatit prodávajícímu kupní cenu, který byl zajištěn smluvní pokutou. Bez existence hlavního závazku nemůže existovat akcesorický závazek. Pohledávka Z. K. na zaplacení smluvní pokuty v době uzavření smlouvy o postoupení pohledávky neexistovala, a nemohla být tudíž na žalobce platně převedena. Žalobce proto není ve věci aktivně legitimován.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž zpochybnil závěr odvolacího soudu, že závazek žalované zaplatit smluvní pokutu v případě, že neuhradí ve sjednané lhůtě kupní cenu, zanikl spolu se zajišťovaným (hlavním) závazkem. Prosazuje názor, že nárok na smluvní pokutu vznikl již nezaplacením kupní ceny a stal se vymahatelným předtím, nežli smluvní strany učinily souhlasné prohlášení o zrušení kupní smlouvy. Nesprávným shledává rovněž závěr odvolacího soudu, že lze mít pochybnosti o aktivní legitimaci žalobce. Navrhuje, aby dovolací soud roz-

28

hodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

(…) Smluvní pokuta má, stejně jako úroky z prodlení a poplatky z prodlení, akcesorickou povahu. Znamená to, že bez existence hlavního (zajišťovaného) závazku nemůže platně vzniknout vedlejší (zajišťovací) závazek z dohody o smluvní pokutě. Zásadně platí, že při zániku hlavního závazku se nelze úspěšně domáhat smluvní pokuty. Smluvní pokuta ale není, na rozdíl od úroků z prodlení a poplatků z prodlení, příslušenstvím pohledávky ani opětujícím se plněním, nýbrž samostatným majetkovým nárokem. Odborná literatura a rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je zajedno v tom, že dojde-li ke zrušení smlouvy odstoupením (§ 48 obč. zák.), zaniká sice hlavní závazek (tj. práva a povinnosti vyplývající ze smlouvy), jakož i vedlejší závazek sloužící k jeho zajištění, nezaniká však nárok na smluvní pokutu, pokud vznikl ještě před odstoupením od smlouvy (resp. před zrušením smlouvy). V důsledku porušení smluvní povinnosti totiž vznikl mezi smluvními stranami nový – dosud neexistující a původní smlouvou bez dalšího nezaložený – právní vztah, který již nemá ve vztahu k zajištěnému závazku akcesorickou povahu a na jehož existenci nemá zánik zajištěného závazku vliv (srov. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 1607 s., a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2003, sp. zn. 33 Odo 131/2003, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 2029).

Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud pochybil, jestliže dovodil, že souhlasným prohlášením smluvních stran o zrušení kupní smlouvy bez dalšího zanikl rovněž nárok prodávajícího Z. K. na zaplacení smluvní pokuty, která byla sjednána ve zru-

šené kupní smlouvě. Neobstojí tudíž ani závěr, že žalobce není ve věci aktivně legitimován, protože Z. K. neměl za žalovanou v době uzavření smlouvy o postoupení pohledávky pohledávku z titulu smluvní pokuty, a nemohl ji tudíž na žalobce převést.

V novém řízení se odvolací soud bude zabývat otázkou, zda žalované vznikla povinnost zaplatit smluvní pokutu. V této souvislosti se sluší uvést, že nelze přisvědčit žalované, že podle kupní smlouvy byl vznik její povinnosti zaplatit prodávajícímu Z. K. smluvní pokutu vázán kumulativně na splnění dvou podmínek. Smluvní pokuta byla sjednána pouze pro případ, že kupující nedodrží ujednání o kupní ceně. Sjednaná povinnost kupující (žalované) převést předmětné nemovitosti zpět do vlastnictví prodávajícího je, vedle povinnosti zaplatit smluvní pokutu, pouze dalším důsledkem porušení povinnosti zaplatit včas kupní cenu, nikoli kumulativní podmínkou pro vznik povinnosti zaplatit smluvní pokutu. Na povinnost žalované zaplatit smluvní pokutu tedy nemohla mít vliv skutečnost, že místo splnění (resp. vynucení splnění) povinnosti žalované převést předmětné nemovitosti zpět do vlastnictví prodávajícího zvolily smluvní strany k dosažení shodných účinků po vzájemné dohodě jiný postup, tedy dohodly se na zrušení kupní smlouvy, v důsledku čehož byl prodávající opětovně zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník předmětných nemovitostí.

Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud České republiky jej proto zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem, § 243 odst. 3 o. s. ř.).

Ujednání o smluvní pokutě

4. Vznik nároku na smluvní pokutu při nezaviněném porušení smluvní povinnosti § 545 odst. 1 obč. zák.

Nezaviněné porušení smluvní povinnosti nezakládá v občanskoprávních vztazích povinnost k zaplacení sjednané smluvní pokuty, ledaže se účastníci smlouvy dohodli jinak.

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1687/2006 C 6610 Soubor Z odůvodnění:

Žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 8 domáhal na žalované náhrady škody ve výši 335 000 Kč s příslušenstvím. Tuto částku zaplatil žalobce jako smluvní pokutu za nesplnění povinnosti předložit Ing. J. P. záznam o zřízení soudcovského zástavního práva podle pravomocného usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 11. 3. 1999, sp. zn. 91 E 49/99, a to v termínu do 31. 12. 2000. Za příčinu nesplnění této povinnosti označil okolnost, že Katastrální úřad v O. v rozporu s právem neprovedl záznam soudcovského zástavního práva.

Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby. Namítala, že dne 25. 1. 1999 bylo Katastrálnímu úřadu v O. doručeno sdělení Okresního soudu v Ostravě o tom, že bylo zahájeno řízení o výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva, ve kterém dotčené nemovitosti nebyly řádně označeny. Dne 23. 4. 1999 bylo Katastrálnímu úřadu v O. doručeno usnesení Okresního soudu v Ostravě, kterým byl povolen výkon rozhodnutí zřízení soudcovského zástavního práva. Protože však právní účinky vzniku soudcovského zástavního práva nastaly 8. 1. 1999, kdy již povinný

29

Smluvní pokuta

vlastníkem dotčených nemovitostí nebyl, katastrální úřad záznam soudcovského zástavního práva odmítl provést a usnesení soudu vrátil jako listinu nezpůsobilou k provedení záznamu do katastru nemovitostí.

Soud prvního stupně žalobci nevyhověl a v rozsudku ze dne 15. února 2005, čj. 10 C 189/2004-76 žalobu zamítl. S odvoláním na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 11. 2000, sp. zn. 21 Cdo 182/2000, dovodil, že postup, kterým katastrální úřad odmítl provést záznam soudcovského zástavního práva, nebyl správný, protože řízení o výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva bylo zahájeno dne 8. 1. 1999 a ke změně vlastnického práva došlo zpětně ke dni podání návrhu na vklad vlastnického práva, tj. v roce 1998. Dále dovodil, že nesprávnost jeho postupu nebyla v příčinné souvislosti se vznikem žalobcovy škody. Soudcovské zástavní právo bylo totiž ve prospěch žalobce zřízeno právní mocí usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí bez ohledu na to, zda, případně kdy, byl záznam do katastru nemovitostí proveden. Soud rovněž dovodil, že je-li žalobcova smluvní povinnost vázána na činnost katastrálního úřadu, který není smluvní stranou, nemůže jít nesplnění žalobcovy smluvní povinnosti k tíži žalované.

Proti rozsudku soudu prvního stupně podal žalobce odvolání. (…) Odvolací soud se s názorem žalobce neztotožnil a rozsudkem ze dne 18. října 2005, čj. 30 Co 342/2005-93, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

(…) Dále odvolací soud konstatoval, že výše smluvní pokuty ve výši 182,5 % ročně za nepředložení záznamu o zřízení soudcovského zástavního práva, když soudcovské právo, a tedy věřitelovo zajištění, vzniklo již pravomocným usnesením

30

Okresního soudu v Ostravě ze dne 11. 3. 1999, sp. zn. 91 E 49/99, je odporující dobrým mravům, a proto neplatné. Stejně tak odvolací soud posoudil ujednání v dohodě ze dne 30. 9. 2002, podle něhož za situace, kdy dlužník řádně a včas zaplatil sjednanou půjčku 450 000 Kč a zaplatil vedle tohoto i sjednaný úrok 60 000 Kč měl dlužník ještě zaplatit smluvní pokutu ve výši 335 000 Kč za nepředložení záznamu o zřízení soudcovského zástavního práva, jako odporující dobrým mravům. Odvolací soud tak uzavřel, že pokud žalobce plnil na základě neplatných dohod, když jejich neplatnost způsobil vedle Ing. P. sám žalobce jejich uzavřením, nelze plnění v této výši považovat za škodu, která by byla byť zprostředkovaně v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem katastrálního úřadu, který neprovedl předmětný záznam do katastru, ač měl. Odvolací soud tudíž uzavřel, že v takovém případě nemůže být dána odpovědnost státu dle § 13 zákona č. 82/1998 Sb.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřoval v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Jako dovolací důvod uvedl § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Konkrétně žalobce namítal, že sami účastníci smlouvy o půjčce v průběhu realizace vyhodnotili dohodnutou sazbu za přemrštěnou a věc vyřešili zaplacením smluvní pokuty v sazbě 42 %. Tento prokázaný skutkový stav odvolací soud opomenul způsobem, který nijak nezdůvodnil. Stejně tak soudy opomenuly aplikovat ustanovení občanského zákoníku o částečné neplatnosti dle § 41 obč. zák. tak, že mělo být neplatné ujednání o smluvní pokutě pouze nad rámec kritérií dobrých mravů. Z uvedeného důvodu je napadené rozhodnutí v rozporu s hmotným právem. Dále žalobce zpochybnil závěry odvolacího soudu o nedostatku

příčinné souvislost mezi porušením povinnosti katastrálním úřadem v kontextu vzniku práva na smluvní pokutu, je-li v podmínkách zahrnut předpoklad součinnosti katastrálního úřadu, který nebyl naplněn a není-li takové ujednání v rozporu s jakýmkoliv zákonným ustanovením.

Žalovaná se k podanému dovolání vyjádřila tak, že označila napadený rozsudek za věcně správný, a z toho důvodu navrhla, aby bylo podané dovolání zamítnuto.

(…) Žalobce uvádí následující otázky zásadního právního významu, které dle jeho názoru zakládají přípustnost podaného dovolání:

Vznikne právo na smluvní pokutu v režimu občanského zákoníku, pokud do podmínek jeho vzniku účastníci zahrnou předpoklad, že příslušný orgán, tj. katastrální úřad poruší svou zákonnou povinnost?

V předeslaném směru dovolací soud uvádí, že pokud žalobce nesplnil svou povinnost z důvodů, které nezavinil, tedy například za situace, kdy katastrální úřad v rozporu s právem záznam soudcovského zástavního práva do katastru nemovitostí neprovedl, jak tomu bylo v souzené věci, pak dle § 545 odst. 3 obč. zák. právo na zaplacení smluvní pokuty ani nevzniklo, ledaže se účastníci smlouvy dohodli jinak. Jestliže žalobce smluvní pokutu v režimu občanského zákoníku v daném případě přesto zaplatil, ačkoliv porušení smluvní povinnosti nezavinil, znamená to, že nárok Ing. P. na smluvní pokutu nevznikl a o zaplacenou sumu se tudíž Ing. P. bezdůvodně obohatil. Za této situace nezbývá než uzavřít, že položená otázka není otázkou zásadního právního významu, neboť je výslovně řešena zákonem (srov. § 545 odst. 3 obč. zák.: „Nevyplývá-li z dohody něco jiného, není dlužník povinen smluvní pokutu zaplatit, jestliže porušení povinnosti neza-

Ujednání o smluvní pokutě

vinil.“). Jinými slovy řečeno, je věcí autonomie vůle smluvních stran ujednání o povinnosti zaplatit smluvní pokutu i pro případ nezaviněného porušení povinnosti. K tomu však v souzené věci nedošlo.

(…) Institut smluvní pokuty jako prostředek zajištění závazků je upraven obecně v občanském zákoníku v § 544 a § 545. Dle ustanovení § 544 odst. 1 platí, že „sjednají-li strany pro případ porušení smluvní povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší, zavázán pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti nevznikne škoda“. Nevyplývá-li z dohody něco jiného, není dlužník povinen smluvní pokutu zaplatit, jestliže porušení povinnosti nezavinil (§ 545 odst. 3 obč. zák.).

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 33 Odo 96/2001, konstatoval, že „smluvní pokutou lze zajišťovat jakoukoliv právní (smluvní nebo zákonnou) povinnost, která se může týkat peněžitého nebo jiného plnění“. Strany smlouvy tudíž mohou v rámci autonomie své vůle dohodnout i povinnost spočívající v předložení výpisu z katastru nemovitostí obsahující záznam o zřízení soudcovského zástavního práva a předpokládající spolupůsobení jiného subjektu než smluvních stran. K tomu Nejvyšší soud již uvedl, že „pouhá okolnost, že smluvní ujednání spojuje plnění dlužníka se součinností jiné osoby, není důvodem počáteční nemožnosti plnění podle § 37 odst. 2 obč. zák.“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2000, sp. zn. 25 Cdo 2893/99). Smluvní povinnost v podobě předložení výpisu za katastru nemovitostí se záznamem soudcovského zástavního práva tedy není v rozporu se závaznými ustanoveními zákona.

(…) Dovolací soud dále zkoumal, zda uplatněný dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. nesprávné právní

31

Smluvní pokuta

posouzení, které žalobce opírá o přesvědčení, že mělo být aplikováno ustanovení § 41 obč. zák., a to tak, že ujednání o smluvní pokutě je neplatné pouze částečně nad rámec kritéria dobrých mravů, nezakládá otázku zásadního právního významu podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Jinými slovy, žalobce má za to, že i v občanském právu je možná moderace excesivní smluvní pokuty.

Platná právní úprava v občanském zákoníku však moderaci smluvní pokuty nepřipouští a Nejvyšší soud ČR k tomu v rozsudku ze dne 11. 5. 2005, sp. zn. 33 Odo 875/2005 uzavřel, že „v oblasti občanskoprávních vztahů moderační právo soudu upraveno není. Absenci zákonné úpravy moderace proto nelze nahradit aplikací ustanovení § 3 odst. 1 o. z., tak jak to učinil odvolací soud, když posoudil žalovaný nárok jako výkon práva částečně odporující dobrým mravům a odepřel žalobci ochranu tím, že podle vlastní volné úvahy určil, jaká část nároku žalobce na smluvní pokutu je ‚mravná‘, a výši smluvní pokuty omezil právě jen na tuto část. Stejně jako lze ujednání o smluvní pokutě podle ustanovení § 39 o. z. posoudit z hlediska souladu nebo rozporu dohodnuté výše smluvní pokuty s dobrými mravy toliko jako platné či neplatné (tzn. bez možnosti shledat je neplatné jen co do výše rámec dobrých mravů přesahující), může být obdobně i výkon práva na smluvní pokutu podle ustanovení § 3 odst. 1 o. z. pouze v souladu či v rozporu s dobrými mravy.“ Tento závěr Nejvyšší soud stvrdil i v rozhodnutí ze dne 21. 3. 2007, sp. zn 33 Odo 805/2005, kde uvedl: „v oblasti občanskoprávních vztahů moderační právo soudu upraveno není. Absenci zákonné úpravy moderace nelze nahradit aplikací § 3 odst. 1 obč. zák.“

32

5. Podmínky platnosti ujednání o smluvní pokutě § 544 obč. zák.

Podmínkou platnosti ujednání o smluvní pokutě je existence hlavního závazku, který má smluvní pokuta zajišťovat. Má-li být závazek k zaplacení smluvní pokuty sjednán platně, musí z ujednání o smluvní pokutě jednoznačně vyplývat, splnění jaké konkrétní povinnosti je tímto institutem zajištěno, to znamená, při porušení které konkrétní povinnosti vzniká nárok na zaplacení smluvní pokuty, a tato zajištěná povinnost musí platně vzniknout, aby mohla být smluvní pokutou zajištěna. Nevznikla-li totiž povinnost plnit, nemůže být ani porušena, a nemůže tudíž vzniknout ani nárok na zaplacení smluvní pokuty. Zavázat se k uzavření smlouvy budoucí mohou pouze účastníci smlouvy, která má být jimi v budoucnu uzavřena; jiný subjekt se sám může zavázat, že do dohodnuté doby uzavře smlouvu, pouze je-li nepřímým zástupcem účastníka budoucí smlouvy.

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2012, sp. zn. 33 Cdo 694/2011 ASPI ID: JUD221949CZ

Z odůvodnění:

(…) Krajský soud změnil rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze dne 24. 5. 2010, čj. 13 C 34/2009-77, tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobcům 80 000 Kč se specifikovanými úroky z prodlení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud uzavřel, že rezervační smlouva z 9. 6. 2008, kterou se žalovaná zavázala nenabízet označené nemovitosti ve vlastnictví B. H. jiným zájemcům, je neplatným právním úkonem. Protože předmět, jehož

se závazek rezervace týká, je nedostatečně identifikován – „nemovitost čp. 6 v budově čp. 6 o výměře pozemku 2664 m, katastrální území K., vše zapsané na LV č. 41, vedených katastrálním úřadem pro Liberecký kraj, katastrální pracoviště Česká Lípa“ – je smlouva neplatná pro neurčitost (§ 37 odst. 1 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „obč. zák.“); ze smlouvy navíc nevyplývá, zda žalobci byli před rezervací seznámeni s faktickým a právním stavem nemovitostí. Rezervační smlouva se podle odvolacího soudu rovněž příčí dobrým mravům (§ 39 obč. zák.), neboť částku 80 000 Kč zaplatili žalobci jen za to, že žalovaná splní své závazky ze zprostředkovatelské smlouvy uzavřené s B. H., a v případě uzavření smlouvy o budoucí kupní smlouvě nebo kupní smlouvy (mezi žalobci a B. H.) lze ze smlouvy dovodit, že rezervační poplatek propadá ve prospěch žalované, přestože za vyhledání kupce jí náleží provize ze zprostředkovatelské smlouvy uzavřené s prodávající. Závěr o neplatnosti ujednání obsaženého v čl. III bodu 3. odvolací soud postavil na tom, že smluvní pokuta zajišťuje splnění hlavního závazku, kterým je „povinnost“ žalobců uzavřít smlouvu o budoucí smlouvě kupní nebo kupní smlouvu s B. H., tj. osobou, která nebyla účastnicí rezervační smlouvy. Protože hlavní závazek je vztahem mezi žalobci a třetí osobou, nemůže obstát ujednání o smluvní pokutě v okruhu jiných účastníků než těch, kterých se týká hlavní závazek; jinak řečeno, nevznikl-li takový závazek, nemohli žalobci porušit povinnost z rezervační smlouvy a účinky smluvní pokuty nenastaly.

Rozhodnutí odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, které – podle obsahu – opřela o dovolací důvody vyjmenované v § 241a odst. 2 písm. a) a b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen

Ujednání o smluvní pokutě

„o. s. ř.“). Prvnímu z nich odpovídá výtka, že rozhodnutí je překvapivé (nepředvídatelné), protože odvolací soud k němu dospěl, „aniž nastínil tok svých myšlenek a mohl tak účastníky připravit na jinou právní argumentaci“. V rámci druhého dovolacího důvodu vyjádřila nesouhlas se závěry o neplatnosti rezervační smlouvy pro neurčitost co do vymezení předmětu rezervace a pro rozpor s dobrými mravy (rezervační poplatek byl v případě uzavření kupní smlouvy „platbou části kupní ceny“). Názor, podle něhož ujednání o smluvní pokutě odporuje zákonu, je podle dovolatelky rovněž mylný. Odvolací soud přehlédl, že závazkem, který byl zajištěn smluvní pokutou, byl závazek žalobců dostavit se na její výzvu a uzavřít s vlastnicí nemovitostí příslušnou smlouvu; tuto povinnost – sjednanou účastníky rezervační smlouvy – žalobci porušili. Navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

(…) Rozhodnutí odvolacího soudu je „překvapivé“, jestliže ho nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu předvídat (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 15. 9. 2004, sp. zn. I. ÚS 220/2004). O překvapivé rozhodnutí jde pouze tehdy, jestliže odvolací soud založí své rozhodnutí na skutečnostech, které účastníkům nebo některému z nich nebyly známy, nebo o nichž sice věděli, ale nepovažovali je podle dosavadních výsledků řízení za rozhodné pro právní nebo skutkové posouzení věci. Překvapivé není rozhodnutí odvolacího soudu jen proto, že skutečnosti zjištěné dokazováním právně hodnotil jinak, než soud prvního stupně. Tak tomu bylo i v projednávané věci; zatímco soud prvního stupně uzavřel, že smluvní pokutu účastníci rezervační smlouvy sjednali v souladu s § 544 obč. zák. (tj. platně), odvolací soud – na základě téhož skutku – dovodil, že ujednání o smluvní pokutě je neplatné.

33

Smluvní pokuta

Zbývá posoudit důvodnost dovolací argumentace týkající se nesprávného právního posouzení věci.

(…) Žalovaná se ztotožnila se závěrem, že smlouva z 9. 6. 2008 je nepojmenovaným kontraktem ve smyslu § 51 obč. zák. (skutečnou zprostředkovatelskou činnost vykonávala pro vlastníka nemovitostí). Odvolací soud nárok žalobců na zaplacení 80 000 Kč s příslušenstvím opřel o právní závěry, podle nichž je rezervační smlouva jako celek absolutně neplatná z důvodu neurčitosti v identifikaci předmětu rezervace (§ 37 odst. 1 obč. zák.) a pro rozpor s dobrými mravy (§ 39 obč. zák.); současně uzavřel, že žalovaná nemá právo ponechat si rezervační poplatek z titulu smluvní pokuty, neboť její sjednání v rezervační smlouvě odporuje účelu zákona (§ 51 obč. zák.). Shledá-li dovolací soud jediný z uvedených závěrů správným, odpadá nutnost vyjadřovat se ke zbylým, neboť rozhodnutí o dovolání nemůže ovlivnit případný omyl odvolacího soudu v právním posouzení ostatních (právních) otázek. Podle ustanovení § 51 obč. zák. mohou účastníci uzavřít i takovou smlouvu, která není zvláště upravena; smlouva však nesmí odporovat obsahu nebo účelu tohoto zákona.

Podle ustanovení § 544 odst. 1 obč. zák., sjednají-li si strany pro případ porušení smluvní povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší, zavázán pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti nevznikne škoda. Podle ustanovení § 544 odst. 2 obč. zák. lze smluvní pokutu sjednat jen písemně a v ujednání musí být určena výše pokuty nebo stanoven způsob jejího určení. V projednávané věci vyšel odvolací soud z následujícího – žalovanou nezpochybněného – skutkového stavu.

34

V rezervační smlouvě, kterou účastníci uzavřeli 9. 6. 2008, žalovaná deklarovala, že na základě požadavku vlastníka nemovitostí (B. H.) je pověřena obstaráním příležitosti uzavřít s žalobci smlouvu o budoucí kupní smlouvě a následně kupní smlouvu, jejímž předmětem bude převod vlastnictví „nemovitosti čp. 6 v budově čp. 6 o výměře pozemku 2664 m2, katastrální území K., vše zapsané na LV č. 41, vedených katastrálním úřadem pro Liberecký kraj, katastrální pracoviště Česká Lípa“. Žalobci prohlásili, že mají zájem o uzavření smlouvy o budoucí kupní smlouvě (kupní smlouvy), jejímž předmětem bude převod vlastnických práv k takto označeným nemovitostem za 1 200 000 Kč. Při podpisu smlouvy zaplatili žalobci v hotovosti rezervační poplatek 80 000 Kč a žalovaná se zavázala, že po jeho složení nenabídne nemovitosti jinému zájemci. Jestliže vlastník nemovitostí (B. H.) nepodepíše smlouvu o budoucí kupní smlouvě nebo kupní smlouvu, zavázala se žalovaná do tří dnů vrátit rezervační poplatek žalobcům. V článku III bodu 3 smlouvy účastníci sjednali, že nepodepíší-li žalobci smlouvu o budoucí kupní smlouvě nebo kupní smlouvu s vlastnicí nemovitostí [tj. nedostaví-li se na výzvu žalované k uzavření smlouvy s B. H. (čl. III bod 2)], jsou povinni zaplatit žalované smluvní pokutu ve výši rezervačního poplatku (žalovaná si vyhradila právo jednostranně započítat svoji pohledávku z titulu smluvní pokuty proti pohledávce žalobců na vrácení rezervačního poplatku).

Právní závěr odvolacího soudu, podle něhož ujednání účastníků o smluvní pokutě je neplatné, neboť mezi nimi nevznikl (hlavní) závazek, jehož splnění měla smluvní pokuta zajišťovat, odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu (srov. rozsudek ze dne 31. 5. 2004, sp. zn. 33 Odo 330/2002, rozsudek ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. 33 Cdo 744/2006, rozsudek ze dne 10. 5. 2010,

sp. zn. 33 Cdo 5391/2008, rozsudek ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 33 Cdo 110/2010).

Podmínkou platnosti ujednání o smluvní pokutě je existence hlavního závazku, který má smluvní pokuta zajišťovat. Má-li být závazek k zaplacení smluvní pokuty sjednán platně, musí z ujednání o smluvní pokutě jednoznačně vyplývat, splnění jaké konkrétní povinnosti je tímto institutem zajištěno, to znamená, při porušení které konkrétní povinnosti vzniká nárok na zaplacení smluvní pokuty, a tato zajištěná povinnost musí platně vzniknout, aby mohla být smluvní pokutou zajištěna. Nevznikla-li totiž povinnost plnit, nemůže být ani porušena, a nemůže tudíž vzniknout ani nárok na zaplacení smluvní pokuty. Zavázat se k uzavření smlouvy budoucí mohou pouze účastníci smlouvy, která má být jimi v budoucnu uzavřena; jiný subjekt se sám může zavázat, že do dohodnuté doby uzavře smlouvu, pouze je-li nepřímým zástupcem účastníka budoucí smlouvy (v projednávaném případě o takovou situaci nešlo, neboť v řízení nevyšlo najevo a žalovaná ani netvrdila, že rezervační smlouvu uzavřela jako zmocněnkyně B. H.). Ujednání obsažené v čl. III bodu 2, 3 rezervační smlouvy, kterou žalobci uzavřeli s žalovanou, jež neměla být účastnicí budoucí kupní smlouvy, je absolutně neplatné (§ 39, 51 obč. zák.); odporuje totiž účelu zákona, jímž je v případě smlouvy o uzavření budoucí smlouvy podle § 50a obč. zák. založení smluvní povinnosti (přímusu) jednoho či obou jejích účastníků. Rezervační smlouva navíc neobsahuje vynutitelný závazek žalobců uzavřít smlouvu o budoucí smlouvě kupní (kupní smlouvu) s B. H. a ze skutkových zjištění, z nichž odvolací soud vycházel, neplyne, že se žalobci ke splnění takové povinnosti ve vztahu k vlastnici nemovitostí zavázali jinak. Pokud se totiž subjekt zaváže k uzavření smlouvy (jako dvoustranného právního úkonu), lze tuto jeho povinnost vymáhat pouze žalobou na na-

Ujednání o smluvní pokutě

hrazení projevu vůle (§ 161 odst. 3 o. s. ř.); taková žaloba však logicky vzato nepřichází v úvahu tam, kde má budoucí smlouvu uzavřít osoba odlišná od účastníků rezervační smlouvy. Nezbývá proto, než uzavřít, že žalobcům povinnost uzavřít smlouvu o budoucí kupní smlouvě nevznikla. Nevznikl-li platně závazek, jehož splnění má být smluvní pokutou zajištěno, je ujednání o smluvní pokutě neplatné, a nezakládá tudíž důvod k tomu, aby si žalovaná rezervační poplatek ponechala.

6. Zajišťovací funkce smluvní pokuty § 544 a 545 obč. zák. § 300 až 302 obch. zák.

Institut smluvní pokuty zakotvený v ustanovení § 544 a 545 obč. zák. (a pro obchodní vztahy jen doplněný ustanoveními § 300 až 302 obch. zák.) je jedním z právních prostředků zajištění závazků, jehož účelem je donutit dlužníka pohrůžkou majetkové sankce k řádnému splnění závazku. Smluvní pokuta je tedy peněžitá částka, kterou je dlužník povinen zaplatit věřiteli v případě, že nesplní svou smluvní povinnost, a to bez ohledu na to, zda porušením povinnosti vznikla věřiteli škoda. Pokutu lze dohodnout jak pro případ nesplnění vůbec, tak pro případ porušení jakékoliv jiné smluvní povinnosti.

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 33 Cdo 3455/2009 ASPI ID: JUD191309CZ Z odůvodnění:

Rozsudkem ze dne 7. 3. 2008, čj. 10 C 455/2007-89, Okresní soud v Ústí nad Labem uložil žalované zaplatit žalobkyni

35

Smluvní pokuta

299 500 Kč a rozhodl o nákladech řízení. Zrušením obchodní veřejné soutěže žalovaná podle soudu prvního stupně porušila své povinnosti vyplývající ze smlouvy o technické pomoci č. 32/97 z 26. 9. 1997, a protože žalobkyně platně od smlouvy odstoupila (pro porušení smluvních povinností žalované), má právo na zaplacení sjednané smluvní pokuty (§ 302, § 351 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „obch. zák.“, § 544 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „obč. zák.“). Důvody pro snížení smluvní pokuty ve smyslu § 301 obch. zák. soud prvního stupně neshledal.

Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 13. 1. 2009, čj. 17 Co 252/2008-115, rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného v řízení před soudem prvního stupně a uzavřel, že ujednání o smluvní pokutě je neplatné, protože odporuje ustanovení § 544 odst. 1 obč. zák. Zaplacení smluvní pokuty strany vázaly na předpoklad ukončení platnosti smlouvy jednostranným odstoupením z důvodů spočívajících na žalované, takže důvodem pro její zaplacení není samo o sobě porušení určité povinnosti, ale až „realizace práva od smlouvy odstoupit“. Povinnost zaplatit smluvní pokutu nelze podle odvolacího soudu spojovat s využitím oprávnění od smlouvy odstoupit, byť z důvodu porušení smluvních povinností druhou stranou.

V dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu žalobkyně prostřednictvím důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), oponuje závěru o neplatnosti ujednání o smluvní pokutě.

36

Od smlouvy odstoupila právě pro porušení smluvních povinností žalovanou a vzhledem k tomu, že „toto porušení bylo zajištěno smluvní pokutou“, svědčí jí na její zaplacení nárok. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

(…) V projednávané věci vyšel odvolací soud z (dovoláním nezpochybněného) skutkového zjištění, podle něhož se žalobkyně (mandatář) smlouvou o technické pomoci č. 32/97 ze dne 26. 9. 1997 zavázala zajistit žalované (mandant) obchodní veřejnou soutěž na zhotovitele stavby „Centra záchranných služeb Děčín“ podle zpracované projektové dokumentace a další přílohou vymezené investorsko-inženýrské činnosti. V čl. IV. písm. c), body 1, 2 a 3, účastnice sjednaly možnost odstoupit od smlouvy; oprávnění odstoupit od smlouvy měly obě strany „v případě podstatného porušení smluvních povinností“ (bod 1), přičemž v bodech 2 a 3 definovaly, co se rozumí podstatným porušením smluvních povinností žalobkyní. V případě „ukončení platnosti této smlouvy“ z důvodů na straně žalované [čl. IV. písm. c) bod 1] měla žalobkyně – vedle práva na náhradu nákladů vynaložených v souvislosti s předčasným ukončením činnosti a práva na náhradu škody – právo na zaplacení smluvní pokuty ve výši 350 000 Kč. Obchodní veřejná soutěž byla vyhlášena 10. 12. 1997 v Obchodním věstníku č. 49/97 a její zrušení bylo uveřejněno v Obchodním věstníku č. 9/98. Žalobkyně odstoupila od smlouvy dopisem z 22. 5. 1998 a za provedené práce vyúčtovala částku 56 200 Kč, kterou žalovaná uhradila. Sjednají-li strany pro případ porušení smluvní povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší, zavázán pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti nevznikne škoda (§ 544 odst. 1 obč. zák.).

S právním posouzením otázky platnosti ujednání o smluvní pokutě odvolacím soudem se Nejvyšší soud ztotožňuje.

Institut smluvní pokuty zakotvený v ustanovení § 544 a 545 obč. zák. (a pro obchodní vztahy jen doplněný ustanoveními § 300 až 302 obch. zák.) je jedním z právních prostředků zajištění závazků, jehož účelem je donutit dlužníka pohrůžkou majetkové sankce k řádnému splnění závazku. Smluvní pokuta je tedy peněžitá částka, kterou je dlužník povinen zaplatit věřiteli v případě, že nesplní svou smluvní povinnost, a to bez ohledu na to, zda porušením povinnosti vznikla věřiteli škoda. Pokutu lze dohodnout jak pro případ nesplnění vůbec, tak pro případ porušení jakékoliv jiné smluvní povinnosti. Ustanovení § 544 odst. l obč. zák., jež je kogentní povahy, tedy umožňuje sjednání smluvní pokuty pro případ porušení povinnosti ze smlouvy vyplývající. Odstoupení od smlouvy, ať již ze zákona nebo na základě ujednání účastníků (§ 344 obch. zák.), bez zřetele na to, zda k odstoupení (majícímu za následek zánik práv a povinností stran ze smlouvy, § 351 odst. 1 obch. zák.) dojde jednostranným úkonem nebo na základě dohody účastníků, nemůže být porušením smluvní povinnosti, nýbrž jde o výkon práva. To platí i tehdy, odstoupil-li účastník od smlouvy proto, že druhá strana porušila povinnost plynoucí ze smlouvy (srov. roz-

Ujednání o smluvní pokutě

sudky Nejvyššího soudu z 31. 3. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1398/96, z 20. 9. 2000, sp. zn. 25 Cdo 2577/98, z 21. 2. 2002, sp. zn. 33 Odo 771/2001, z 31. 8. 2004, sp. zn. 33 Odo 111/2004, z 21. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 813/2002, z 30. 11. 2004, sp. zn. 32 Odo 1113/2003, a z 30. 10. 2008, sp. zn. 32 Cdo 815/2007).

V souzené věci nebylo zrušení obchodní veřejné soutěže po uzavření mandátní smlouvy (které soudy obou stupňů kvalifikovaly jako porušení povinnosti mandanta) důvodem pro zaplacení smluvní pokuty mandatáři, ale důvodem pro odstoupení od smlouvy žalobkyní. Zaplacení smluvní pokuty bylo vázáno na odstoupení od smlouvy mandatářem (byť pro porušení povinnosti druhou smluvní stranou), nikoliv na protiprávní úkon mandanta. V okamžiku porušení smluvní povinnosti ještě nevzniklo právo na zaplacení smluvní pokuty, neboť – jak vyplývá z článku IV. bodu 1 a 5 smlouvy – toto právo bylo spojeno až s následným odstoupením od smlouvy žalobkyní. Jinak řečeno, smlouva ze dne 26. 9. 1997 ukládala žalované povinnost zaplatit smluvní pokutu jen za předpokladu, že žalobkyně využije své právo odstoupit od smlouvy. Je proto správný závěr, že ujednání o smluvní pokutě je absolutně neplatné (§ 39 obč. zák.) pro rozpor s ustanovením § 544 odst. 1 obč. zák.

37

II. FORMA SMLUVNÍ POKUTY Úvodní poznámky

Pro smluvní pokutu je předepsána obligatorní písemná forma (§544 odst. 2 obč. zák.) pod sankcí neplatnosti (§ 40 odst. 1 obč. zák.). Smluvní pokuta musí být tedy sjednána písemně. Musí přitom jít o dohodu stran; písemné prohlášení dlužníka bez jeho písemné akceptace věřitelem není platnou dohodou o smluvní pokutě. Dojde-li však k plnění na základě ústně sjednané smluvní pokuty, nepůjde o bezdůvodné obohacení, ale o dluh neplatný pro nedostatek formy (§ 455 odst. 1 obč. zák.).

Písemná forma právního úkonu předpokládá existenci dvou náležitostí: písemnosti a podpisu. U písemného právního úkonu je právně významná jen vůle účastníků vyjádřená v písemném textu. Pouhé záměry účastníků nevyjádřené v písemném textu nebo odlišné od záměrů zachycených v písemném textu jsou právně bezvýznamné. Takový závěr vyplývá ze samotného smyslu zákona, který pro některé právní úkony stanoví písemnou formu, ačkoliv jinak ctí zásadu bezformálnosti právních úkonů. Obecně lze říci, že zákon požaduje určitou formu právního úkonu všude tam, kde má tento právní úkon pro subjekty závažnější právní účinky a kde je důraz kladen na právní jistotu subjektů i ochranu třetích osob. Bylo by proti smyslu uvedeného požadavku vykládat právní úkon v rozporu s vůlí vyjádřenou v písemném textu, když jeho podstatou je právě právní jistota ohledně vůle účastníků, daná jejím písemným vyjádřením. Jestliže je návrh smlouvy podepsán (přijat) pouze jednou stranou, smlouva v písemné formě nevznikla. Smluvní pokuta je obvykle sjednávána jako součást tzv. hlavní smlouvy, v níže je vymezena i zajišťovaná povinnost či povinnosti. Často je však součástí i tzv. obchodních podmínek, které jsou nedílnou součástí smlouvy.

Naproti tomu podle nového občanského zákoníku smluvní pokuta bude moci být platně sjednána i jinak než písemně. Podle § 559 n. o. z. každý má právo zvolit si pro právní jednání libovolnou formu, není-li ve volbě formy omezen ujednáním nebo zákonem. Podle Melzera má význam, aby právní předpis stanovil omezení formy, je-li splněn některý ze tří předpokladů. Potřeba ochrany před neuváženým nebo unáhleným zavázáním se, důkazní funkce jednání, zejména tam, kde je smlouva například podkladem pro registrační návrh a konečně pro případy, kdy je třeba zajistit právní styk v zájmu třetích osob nebo ve veřejném zájmu a vytvořením jasných vztahů7).

Vzhledem k výše uvedenému se však lze důvodně domnívat, že pro smluvní pokutu měl být požadavek písemné formy zachován, a to zejména proto, že její dopad do majetkové sféry dlužníka může být značný a dlužník by měl být chráněn před neuváženým závazkem z takové smluvní pokuty. 7)

Melzer, F. Právní jednání a jeho výklad. Brno: Václav Klemm – Vydavatelství a nakladatelství, 2009, s. 131.

38

Forma smluvní pokuty

T. Tintěra upozorňuje v této souvislosti na to, že smluvní pokuta bude tak moci být ujednána i konkludentním jednáním dlužníka, který projde kolem cedule, na níž bude uvedeno, že poruší-li nějakou povinnost, která pro něj vyplývá z určitého závazku, bude povinen zaplatit také smluvní pokutu8).

7. Písemná forma smluvní pokuty § 544 odst. 2 obč. zák.

Písemná forma právního úkonu předpokládá existenci dvou náležitostí: písemnosti a podpisu. Nedostatek písemné formy způsobuje neplatnost ujednání o smluvní pokutě.

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 33 Odo 311/2001 www.nsoud.cz

Z odůvodnění:

Žalobce se spolu se svojí manželkou domáhali po žalovaném zaplacení částky 95 000 Kč z titulu nezaplacené kupní ceny a sjednané smluvní pokuty. Uváděli, že uzavřeli se žalovaným smlouvu o prodeji movitých věcí (zařízení restaurace), v níž se dohodli na kupní ceně 26 000 Kč splatné dne 20. 5. 1994 s tím, že dostane-li se žalovaný do prodlení s placením kupní ceny, jsou žalobci oprávnění „předmět smlouvy odvézt, nebo počínaje 21. 5. 1994 je žalovaný povinen platit smluvní pokutu ve výši 100 Kč za každý den prodlení.“ Jelikož žalovaný kupní cenu nezaplatil, požadují od něj žalobci jak zaplacení této ceny, tak rovněž smluvní pokutu za období od 21. 5. 1994 do 9. 4. 1996 ve výši 69 000 Kč.

Okresní soud v Nymburce rozsudkem ze dne 14. 3. 2000, čj. 5 C 410/96-29, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobcům částku 95 000 Kč a na náhradě nákladů řízení částku 22 885 Kč, vše do tří dnů od 8)

právní moci rozsudku. Dovodil, že žalobci uzavřeli se žalovaným platně písemnou kupní smlouvu na zařízení restaurace, jejímž obsahem bylo ujednání o smluvní pokutě, jejíž výše není v rozporu s dobrými mravy. Žalovaný dohodnutou kupní cenu 26 000 Kč nezaplatil, ani od smlouvy neodstoupil a je proto povinen žalobcům zaplatit sjednanou kupní cenu spolu s dohodnutou smluvní pokutou.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 1. 2001, čj. 21 Co 455/2000-66, poté, co připustil částečné zpětvzetí žaloby ze strany žalobce do částky 26 000 Kč a úplné zpětvzetí žaloby ze strany žalobkyně a rozsudek soudu prvního stupně v uvedeném rozsahu zrušil a řízení zastavil, ohledně zbývající žalobcem požadované částky 69 000 Kč rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Žalobcům uložil povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalovanému k rukám jeho zástupkyně částku 4.800 Kč na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a částku 5 100 Kč na náhradě nákladů řízení odvolacího. Vycházeje ze zjištění, že předmětná kupní smlouva obsahující ujednání o smluvní pokutě byla podepsána toliko žalovaným a žalobcem, ačkoliv v písemném vyhotovení smlouvy byli označeni jako prodávající oba žalobci a jako kupující žalovaný a jeho manželka, uzavřel, že nebyla-li smlouva podepsána všemi účastníky, jimž byl návrh na její uzavření adresován, v písemné formě nevznikla. Ze zjištěného skutkového stavu dále dovodil, že smlouva o prodeji movitých věcí byla uzavřena toliko ústně, a to

Tintěra, T. Smluvní pokuta v teorii a praxi. Praha: Leges, 2012, s. 27.

39

Smluvní pokuta

mezi oběma žalobci a žalovaným. Jelikož předpokladem platnosti ujednání o smluvní pokutě je – pod sankcí neplatnosti – písemná forma, k dohodě o smluvní pokutě v souvislosti s předmětnou kupní smlouvou platně nedošlo a žalovanému povinnost plnit smluvní pokutu za prodlení s placením kupní ceny nevznikla. Nad rámec právního posouzení, na němž odvolací soud své rozhodnutí založil, se zabýval hypotetickou otázkou, zda by se mohl sám žalovaný zavázat k plnění smluvní pokuty. Dovodil, že v daném případě se nejedná o běžnou záležitost týkající se společných věcí manželů a k platnosti takového právního úkonu je vyžadován souhlas manželky.

Proti rozsudku odvolacího soudu, s výjimkou výroku, jímž bylo připuštěno zpětvzetí žaloby a rozsudek soudu prvního stupně v této části zrušen a řízení zastaveno, podal žalobce dovolání, v němž navrhuje rozsudek odvolacího soudu v napadené části zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení, neboť spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Namítá, že kupní smlouva byla mezi žalobcem a žalovaným sjednána v písemné formě a v ní obsažené ujednání o smluvní pokutě je platné. Při posouzení dané otázky je podle něho třeba vycházet ze zjištěného skutkového stavu, kdy smlouva počala být sepisována ještě za přítomnosti manželky žalovaného, která však v průběhu sepisu odešla. Návrh předmětné smlouvy tak podepsali všichni účastníci, jimž byl určen, neboť „byla smlouva (resp. její návrh) předložena k podpisu pouze žalovanému a podpis jeho manželky nebyl vůbec požadován – žalobci ani žalovaný se s ní již nekontaktovali, smlouvu k podpisu jí nepředložili a považovali věc za vyřízenou“. Jelikož je návrh smlouvy adresovaným jednostranným právním úkonem a je perfektní doručením akceptantovi, nepředložením smlouvy k podpisu manželce žalovaného nebyl vůči ní návrh učiněn a vůle žalobců směřovala k uzavření

40

smlouvy toliko se žalovaným; uvedení žalované v písemném vyhotovení smlouvy je z tohoto pohledu irelevantní. K požadavku souhlasu manželky s ujednáním o smluvní pokutě dovolatel uvádí, že jde o důvod toliko relativní neplatnosti, jejíž podmínkou je skutečnost, že se jí manželka vůči účastníkům smlouvy dovolá. Jelikož tak manželka žalovaného v průběhu tříleté promlčecí lhůty neučinila, je platnost ujednání o smluvní pokutě z tohoto hlediska nezpochybnitelná.

(…) Dovolatel v dovolání zpochybňuje správnost dvou právních závěrů odvolacího soudu. V prvém případě jde o závěr, podle něhož je ujednání o smluvní pokutě neplatné pro nedostatek zákonem stanovené písemné formy, ve druhém o právní závěr, že ujednání o smluvní pokutě by v dané věci bylo neplatné rovněž z důvodu absence souhlasného projevu vůle ze strany manželky žalovaného. Odvolací soud však ve skutečnosti své rozhodnutí založil toliko na prvém z uvedených závěrů; druhý uvedený právní závěr učinil pouze z důvodu komplexnosti právního rozboru posuzované věci, a protože tento právní závěr nebyl podkladem rozhodnutí odvolacího soudu, není namístě jej podrobit přezkumu v dovolacím řízení [srov. § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.]. Dovolacímu přezkumu se tak v souladu s ustanovením § 242 odst. 3 věta první otevírá posouzení otázky, zda zkoumané ujednání o smluvní pokutě splňuje zákonný požadavek písemné formy.

Podle ustanovení § 544 odst. 2 zákona č. 60/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“) lze smluvní pokutu sjednat jen písemně a v ujednání musí být určena výše pokuty nebo stanoven způsob jejího určení. Podle ustanovení § 46 odst. 2 věty první obč. zák. stačí pro uzavření smlouvy písemnou formou, dojde-li k písemnému návrhu a k jeho písemnému přijetí. Písemný návrh a přijetí

jsou platnými právními úkony tehdy, jsouli podepsány jednající osobou (§ 40 odst. 3 věta první před středníkem obč. zák.).

Písemná forma právního úkonu předpokládá existenci dvou náležitostí: písemnosti a podpisu. V posuzované věci je ujednání o smluvní pokutě zachyceno písemně na listině, a to v rámci kupní smlouvy na věci movité. Návrh na ujednání o smluvní pokutě je v písemné podobě podepsán pouze žalobcem, přestože v záhlaví písemného vyhotovení návrhu byla uvedena rovněž žalobcova manželka. Není pochyb, že pouze žalobce protistraně písemně navrhl uzavření smlouvy, jejíž součástí bylo rovněž ujednání o smluvní pokutě (vůči druhé smluvní straně byl předložen návrh podepsaný toliko žalobcem) a bylo by na zvážení druhé strany (tj. žalovaného a jeho manželky, jimž byl návrh adresován), zda takový návrh akceptuje, či nikoliv. Osobou, která projevila vůli být návrhem pro případ akceptace druhou smluvní stranou vázána, byl tedy pouze žalobce sám. Jelikož žalobce učinil svůj návrh písemně a opatřil jej svým podpisem, je návrh z hlediska dodržení zákonem stanovených podmínek písemné formy platný. Zbývá posoudit platnost jeho přijetí.

V písemném žalobcově návrhu na uzavření smlouvy jsou jako kupující označeni žalovaný a jeho manželka; návrh byl tedy určen nejen žalovanému, nýbrž i jeho manželce. Namítá-li žalobce, že jeho vůle byla jiná (což dokládá skutkovými okolnostmi sepisu a podepsání smlouvy), je toto jeho tvrzení irelevantní. U písemného právního úkonu je právně významná jen vůle účastníků vyjádřená v písemném textu. Pouhé záměry účastníků nevyjádřené v písemném textu, nebo odlišné od záměrů zachycených v písemném textu, jsou právně bezvýznamné. Takový závěr vyplývá ze samotného smyslu zákona, který pro některé právní úkony stanoví písemnou formu, ač-

Forma smluvní pokuty

koliv jinak ctí zásadu bezformálnosti právních úkonů. Obecně lze říci, že zákon požaduje určitou formu právního úkonu všude tam, kde má tento právní úkon pro subjekty závažnější právní účinky a kde je důraz kladen na právní jistotu subjektů i ochranu třetích osob. Bylo by proti smyslu uvedeného požadavku vykládat právní úkon v rozporu s vůlí vyjádřenou v písemném textu, když jeho podstatou je právě právní jistota ohledně vůle účastníků, daná jejím písemným vyjádřením.

Zbývá proto posoudit, zda za této situace, kdy návrh byl určen (adresován) žalovanému a jeho manželce, a manželka žalovaného listinu, na níž byla zaznamenána kupní smlouva (resp. v ní obsažené ujednání o smluvní pokutě, které je předmětem přezkumu v dovolacím řízení), nepodepsala, vzniklo ujednání o smluvní pokutě v písemné formě mezi žalobcem a žalovaným.

Pro vznik smlouvy přijetím návrhu určeného více osobám stanoví zvláštní ustanovení zákona další podmínku. Je-li návrh určen dvěma nebo více osobám, a z jeho obsahu vyplývá, že úmyslem navrhovatele je, aby všechny osoby, kterým je návrh určen, se staly stranou smlouvy, je smlouva uzavřena, jestliže všechny tyto osoby návrh přijmou (srov. § 44 odst. 3 obč. zák.).

Jak je vyloženo výše, v posuzované věci listina obsahující kupní smlouvu s ujednáním o smluvní pokutě vypovídá o úmyslu navrhovatele, aby stranou smlouvy se stal jak žalovaný, tak i jeho manželka. Protože byl však návrh smlouvy podepsán (přijat) pouze žalovaným samotným, smlouva v písemné formě nevznikla. Požadavek písemné formy tak nesplňuje ani ve smlouvě obsažené ujednání o smluvní pokutě. Nedostatek písemné formy způsobuje neplatnost ujednání o smluvní pokutě. Jde o neplatnost absolutní působící

41

Smluvní pokuta

přímo ze zákona od počátku (ex tunc) bez ohledu na to, zda se této neplatnosti někdo dovolal. Ujednání o smluvní pokutě nevzniklo, a není tak dán žádný právní důvod, na jehož základě by byl žalovaný povinován k placení smluvní pokuty.

8. Přijetí návrhu ujednání o smluvní pokutě oběma manžely § 544 obč. zák.

Vypovídá-li listina obsahující kupní smlouvu s ujednáním o smluvní pokutě o úmyslu navrhovatele, aby se stranou smlouvy stal jak druhý účastník, tak i jeho manželka, byl-li návrh smlouvy podepsán (přijat) pouze druhým účastníkem samotným, smlouva v písemné formě nevznikla. Požadavek písemné formy tak nesplňuje ani ve smlouvě obsažené ujednání o smluvní pokutě, protože nedostatek písemné formy způsobuje neplatnost ujednání o smluvní pokutě.

Rozsudek ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 33 Odo 311/2001 ASPI ID: JUD39035CZ Z odůvodnění:

Žalobce se spolu se svojí manželkou domáhali po žalovaném zaplacení částky 95 000 Kč z titulu nezaplacené kupní ceny a sjednané smluvní pokuty. Uváděli, že uzavřeli se žalovaným smlouvu o prodeji movitých věcí (zařízení restaurace), v níž se dohodli na kupní ceně 26 000 Kč splatné dne 20. 5. 1994 s tím, že dostane-li se žalovaný do prodlení s placením kupní ceny, jsou žalobci oprávněni „předmět smlouvy odvézt, nebo počínaje 21. 5. 1994 je žalovaný povinen platit smluvní pokutu ve výši 100 Kč za každý den prodlení“. Jelikož žalovaný kupní cenu nezaplatil, požadují od

42

něj žalobci jak zaplacení této ceny, tak rovněž smluvní pokutu za období od 21. 5. 1994 do 9. 4. 1996 ve výši 69 000 Kč.

Okresní soud v Nymburce rozsudkem ze dne 14. 3. 2000, čj. 5 C 410/96-29, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobcům částku 95 000 Kč a na náhradě nákladů řízení částku 22 885 Kč, vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Dovodil, že žalobci uzavřeli se žalovaným platně písemnou kupní smlouvu na zařízení restaurace, jejímž obsahem bylo ujednání o smluvní pokutě, jejíž výše není v rozporu s dobrými mravy. Žalovaný dohodnutou kupní cenu 26 000 Kč nezaplatil, ani od smlouvy neodstoupil, a je proto povinen žalobcům zaplatit sjednanou kupní cenu spolu s dohodnutou smluvní pokutou.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 1. 2001, čj. 21 Co 455/2000-66, poté, co připustil částečné zpětvzetí žaloby ze strany žalobce do částky 26 000 Kč a úplné zpětvzetí žaloby ze strany žalobkyně a rozsudek soudu prvního stupně v uvedeném rozsahu zrušil a řízení zastavil, ohledně zbývající žalobcem požadované částky 69 000 Kč rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Žalobcům uložil povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalovanému k rukám jeho zástupkyně částku 4 800 Kč na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a částku 5 100 Kč na náhradě nákladů řízení odvolacího. Vycházeje ze zjištění, že předmětná kupní smlouva obsahující ujednání o smluvní pokutě byla podepsána toliko žalovaným a žalobcem, ačkoliv v písemném vyhotovení smlouvy byli označeni jako prodávající oba žalobci a jako kupující žalovaný a jeho manželka, uzavřel, že nebyla-li smlouva podepsána všemi účastníky, jimiž byl návrh na její uzavření adresován, v písemné formě nevznikla. Ze zjištěného skutkového stavu dále dovodil, že smlouva o prodeji movi-

tých věcí byla uzavřena toliko ústně, a to mezi oběma žalobci a žalovaným. Jelikož předpokladem platnosti ujednání o smluvní pokutě je – pod sankcí neplatnosti – písemná forma, k dohodě o smluvní pokutě v souvislosti s předmětnou kupní smlouvou platně nedošlo a žalovanému povinnost plnit smluvní pokutu za prodlení s placením kupní ceny nevznikla. Nad rámec právního posouzení, na němž odvolací soud své rozhodnutí založil, se zabýval hypotetickou otázkou, zda by se mohl sám žalovaný zavázat k plnění smluvní pokuty. Dovodil, že v daném případě se nejedná o běžnou záležitost týkající se společných věcí manželů a k platnosti takového právního úkonu je vyžadován souhlas manželky.

Proti rozsudku odvolacího soudu, s výjimkou výroku, jímž bylo připuštěno zpětvzetí žaloby a rozsudek soudu prvního stupně v této části zrušen a řízení zastaveno, podal žalobce dovolání, v němž navrhuje rozsudek odvolacího soudu v napadené části zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení, neboť spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Namítá, že kupní smlouva byla mezi žalobcem a žalovaným sjednána v písemné formě a v ní obsažené ujednání o smluvní pokutě je platné. Při posouzení dané otázky je podle něho třeba vycházet ze zjištěného skutkového stavu, kdy smlouva počala být sepisována ještě za přítomnosti manželky žalovaného, která však v průběhu sepisu odešla. Návrh předmětné smlouvy tak podepsali všichni účastníci, jimž byl určen, neboť „byla smlouva (resp. její návrh) předložena k podpisu pouze žalovanému a podpis jeho manželky nebyl vůbec požadován – žalobci ani žalovaný se s ní již nekontaktovali, smlouvu k podpisu jí nepředložili a považovali věc za vyřízenou“. Jelikož je návrh smlouvy adresovaným jednostranným právním úkonem a je perfektní doručením akceptantovi, nepředložením smlouvy k podpisu manželce žalovaného nebyl vůči ní návrh uči-

Forma smluvní pokuty

něn a vůle žalobců směřovala k uzavření smlouvy toliko se žalovaným; uvedení žalované v písemném vyhotovení smlouvy je z tohoto pohledu irelevantní. K požadavku souhlasu manželky s ujednáním o smluvní pokutě dovolatel uvádí, že jde o důvod toliko relativní neplatnosti, jejíž podmínkou je skutečnost, že se jí manželka vůči účastníkům smlouvy dovolá. Jelikož tak manželka žalovaného v průběhu tříleté promlčecí lhůty neučinila, je platnost ujednání o smluvní pokutě z tohoto hlediska nezpochybnitelná.

(…) Dovolatel v dovolání zpochybňuje správnost dvou právních závěrů odvolacího soudu. V prvém případě jde o závěr, podle něhož je ujednání o smluvní pokutě neplatné pro nedostatek zákonem stanovené písemné formy, ve druhém o právní závěr, že ujednání o smluvní pokutě by v dané věci bylo neplatné rovněž z důvodu absence souhlasného projevu vůle ze strany manželky žalovaného. Odvolací soud však ve skutečnosti své rozhodnutí založil toliko na prvém z uvedených závěrů; druhý uvedený právní závěr učinil pouze z důvodu komplexnosti právního rozboru posuzované věci, a protože tento právní závěr nebyl podkladem rozhodnutí odvolacího soudu, není namístě jej podrobit přezkumu v dovolacím řízení [srov. § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.]. Dovolacímu přezkumu se tak v souladu s ustanovením § 242 odst. 3 věta první otevírá posouzení otázky, zda zkoumané ujednání o smluvní pokutě splňuje zákonný požadavek písemné formy.

Podle ustanovení § 544 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“) lze smluvní pokutu sjednat jen písemně a v ujednání musí být určena výše pokuty nebo stanoven způsob jejího určení. Podle ustanovení § 46 odst. 2 věty první obč. zák. stačí pro uzavření smlouvy písemnou formou, dojde-li k písemnému návrhu a k jeho

43

Smluvní pokuta

písemnému přijetí. Písemný návrh a přijetí jsou platnými právními úkony tehdy, jsouli podepsány jednající osobou (§ 40 odst. 3 věta první před středníkem obč. zák.).

Písemná forma právního úkonu předpokládá existenci dvou náležitostí: písemnosti a podpisu. V posuzované věci je ujednání o smluvní pokutě zachyceno písemně na listině, a to v rámci kupní smlouvy na věci movité. Návrh na ujednání o smluvní pokutě je v písemné podobě podepsán pouze žalobcem, přestože v záhlaví písemného vyhotovení návrhu byla uvedena rovněž žalobcova manželka. Není pochyb, že pouze žalobce protistraně písemně navrhl uzavření smlouvy, jejíž součástí bylo rovněž ujednání o smluvní pokutě (vůči druhé smluvní straně byl předložen návrh podepsaný toliko žalobcem) a bylo by na zvážení druhé strany (tj. žalovaného a jeho manželky, jimž byl návrh adresován), zda takový návrh akceptuje, či nikoliv. Osobou, která projevila vůli být návrhem pro případ akceptace druhou smluvní stranou vázána, byl tedy pouze žalobce sám. Jelikož žalobce učinil svůj návrh písemně a opatřil jej svým podpisem, je návrh z hlediska dodržení zákonem stanovených podmínek písemné formy platný. Zbývá posoudit platnost jeho přijetí.

V písemném žalobcově návrhu na uzavření smlouvy jsou jako kupující označeni žalovaný a jeho manželka; návrh byl tedy určen nejen žalovanému, nýbrž i jeho manželce. Namítá-li žalobce, že jeho vůle byla jiná (což dokládá skutkovými okolnostmi sepisu a podepsání smlouvy), je toto jeho tvrzení irelevantní. U písemného právního úkonu je právně významná jen vůle účastníků vyjádřená v písemném textu. Pouhé záměry účastníků nevyjádřené v písemném textu, nebo odlišné od záměrů zachycených v písemném textu, jsou právně bezvýznamné. Takový závěr vyplývá ze samotného smyslu zákona, který pro některé

44

právní úkony stanoví písemnou formu, ačkoliv jinak ctí zásadu bezformálnosti právních úkonů. Obecně lze říci, že zákon požaduje určitou formu právního úkonu všude tam, kde má tento právní úkon pro subjekty závažnější právní účinky a kde je důraz kladen na právní jistotu subjektů i ochranu třetích osob. Bylo by proti smyslu uvedeného požadavku vykládat právní úkon v rozporu s vůlí vyjádřenou v písemném textu, když jeho podstatou je právě právní jistota ohledně vůle účastníků, daná jejím písemným vyjádřením.

Zbývá proto posoudit, zda za této situace, kdy návrh byl určen (adresován) žalovanému a jeho manželce, a manželka žalovaného listinu, na níž byla zaznamenána kupní smlouva (resp. v ní obsažené ujednání o smluvní pokutě, které je předmětem přezkumu v dovolacím řízení), nepodepsala, vzniklo ujednání o smluvní pokutě v písemné formě mezi žalobcem a žalovaným.

Pro vznik smlouvy přijetím návrhu určeného více osobám stanoví zvláštní ustanovení zákona další podmínku. Je-li návrh určen dvěma nebo více osobám a z jeho obsahu vyplývá, že úmyslem navrhovatele je, aby všechny osoby, kterým je návrh určen, se staly stranou smlouvy, je smlouva uzavřena, jestliže všechny tyto osoby návrh přijmou (srov. § 44 odst. 3 obč. zák.).

Jak je vyloženo výše, v posuzované věci listina obsahující kupní smlouvu s ujednáním o smluvní pokutě vypovídá o úmyslu navrhovatele, aby stranou smlouvy se stal jak žalovaný, tak i jeho manželka. Protože byl však návrh smlouvy podepsán (přijat) pouze žalovaným samotným, smlouva v písemné formě nevznikla. Požadavek písemné formy tak nesplňuje ani ve smlouvě obsažené ujednání o smluvní pokutě. Nedostatek písemné formy způsobuje neplatnost ujednání o smluvní pokutě. Jde o neplatnost absolutní působící

přímo ze zákona od počátku (ex tunc) bez ohledu na to, zda se této neplatnosti někdo dovolal. Ujednání o smluvní pokutě nevzniklo, a není tak dán žádný právní důvod, na jehož základě by byl žalovaný povinován k placení smluvní pokuty.

9. Neplatnost závazku zaplatit smluvní pokutu obsaženého v jednostranném uznání dluhu § 40 odst. 1, § 544 odst. 2 obč. zák.

Je-li závazek dlužníka zaplatit v případě nesplnění dluhu smluvní pokutu obsažen v jeho jednostranném písemném uznání dluhu, není smluvní pokuta platně sjednána, přijal-li věřitel tento závazek dlužníka jen ústním nebo konkludentním projevem vůle.

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2005, sp. zn. 33 Odo 457/2004 C 3621 – Soubor

Z odůvodnění:

Okresní soud v Třebíči (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. ledna 2002, čj. 4 C 364/2001-30, uložil žalovanému, aby zaplatil žalobci částku 120 000 Kč a smluvní pokutu ve výši 1 320 000 Kč, vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Vyšel ze zjištění, že žalovaný na základě smlouvy o půjčce převzal 12. 1. 1999 od žalobce částku 290 000 Kč, kterou se zavázal vrátit do 12. 4. 1999. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že žalovaný na splátkách půjčky postupně zaplatil 170 000 Kč, a to 21. 7. 1999 částku 80 000 Kč, 22. 7. 1999 částku 60 000 Kč, 19. 8. 1999 částku 20 000 Kč a 25. 4. 2000 částku 10 000 Kč. Žalobce však popíral tvrzení žalovaného, že 12. 8. 1999

Forma smluvní pokuty

bylo zaplaceno ještě 200 000 Kč. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že se žalovanému nepodařilo toto jeho tvrzení prokázat, a to přesto, že na listině z 12. 1. 1999, obsahující uznání dluhu žalovaného, je tato částka jako zaplacená uvedena. Žalobcův podpis na listině, na který žalovaný v rámci své obrany poukázal, je totiž umístěn nad touto částkou. Pokud pak žalovaný dokládá, že si od firmy K. S., s. r. o., se sídlem v T. půjčil dne 11. srpna 1999 částku 200 000 Kč, je sice předloženými listinami prokázáno, že žalovaný uvedenou částku obdržel, ale nikoli též to, že byla vyplacena žalobci. Soud prvního stupně posoudil věc podle § 657 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) a uložil žalovanému, aby zaplatil žalobci zbytek půjčené částky ve výši 120 000 Kč. Kromě toho je žalovaný povinen zaplatit i smluvní pokutu, kterou si účastníci sjednali 12. 1. 1999 podle § 544 obč. zák. ve výši 2 000 Kč za každý den prodlení a která do 31. 1. 2001 činí 1 320 000 Kč.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 29. května 2003, čj. 12 Co 346/2002-57, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu o zaplacení částky 1 440 000 Kč zamítl (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II.). I on vzal za prokázané, že si žalovaný od žalobce půjčil částku 290 000 Kč, a zdůraznil, že pokud žalovaný namítl, že mu ve skutečnosti bylo předáno jen 200 000 Kč a 90 000 Kč představoval smluvený úrok za tři měsíce, bylo vzhledem k uznání dluhu (§ 558 obč. zák.) na něm, aby v tomto směru předložil důkaz. To ale žalovaný neučinil. Na rozdíl od soudu prvního stupně však odvolací soud dospěl k závěru, že záznamy o vrácených částkách na předloženém uznání dluhu prokazují, že dne 12. srpna 1999 zaplatil žalovaný žalobci 200 000 Kč.

45

Smluvní pokuta

(…) Pokud jde o smluvní pokutu, uvedl odvolací soud, že ji lze platně sjednat toliko na základě dvoustranného právního úkonu, a to v písemné formě (§ 544 obč. zák.). V daném případě je ovšem závazek žalovaného zaplatit smluvní pokutu obsažen v jeho jednostranném právním úkonu (uznání dluhu), který je podepsán pouze jím. Žalobce ani netvrdí, že by jeho podpis týkající se ujednání o smluvní pokutě byl na jiné listině, která by jako akceptace návrhu na uzavření dohody byla žalovanému doručena, a tak nelze hovořit o platně uzavřené dohodě. Proto ani požadavek žalobce na zaplacení smluvní pokuty není důvodný. Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání.

(…) Dovolatel nesouhlasil ani se závěrem, že nebyla platně sjednána smluvní pokuta, když podle jeho názoru byla dodržena písemná forma tohoto závazkového vztahu a to, že žalobce závazek žalovaného akceptoval, se logicky předpokládá. Tím, že povinný závazek převzal a listinu podepsal, byly zákonem vyžadované náležitosti splněny. Žalobce navrhl, aby byl napadený rozsudek zrušen a aby věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

(…) Podle § 544 odst. 1 obč. zák. sjednají-li strany pro případ porušení smluvní povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší, zavázán po-

46

kutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti nevznikne škoda. Smluvní pokutu lze sjednat jen písemně a v ujednání musí být určena výše pokuty nebo stanoven způsob jejího určení (odst. 2 téhož ustanovení). Z textu citovaných ustanovení se zcela jednoznačně podává, že smluvní pokuta musí být sjednána, tj. založena dvoustranným právním úkonem (smlouvou), pro niž je navíc zákonem předepsána písemná forma. Podle § 46 odst. 2 obč. zák. pro uzavření smlouvy písemnou formou stačí, dojde-li k písemnému návrhu a k jeho písemnému přijetí; projevy účastníků (s výjimkou smluv o převodu nemovitosti) nemusí být na jedné listině. Podle § 40 odst. 3 obč. zák. je písemný právní úkon platný, je-li podepsán jednající osobou. Jestliže tedy v daném případě je závazek žalovaného zaplatit smluvní pokutu obsažen jen v jeho jednostranném právním úkonu (uznání dluhu) a žalobce nikterak nepopírá, že z jeho strany žádný písemný projev vůle směřující k přijetí tohoto závazku žalovaného, který by bylo možno považovat za platný ve smyslu § 40 odst. 3 obč. zák., učiněn nebyl, je závěr odvolacího soudu, že nedošlo k platnému ujednání o smluvní pokutě, správným výkladem správně aplikovaného právního předpisu. Otázka určitosti ujednání o způsobu určení smluvní pokuty už je pak pro posouzení platnosti ujednání o smluvní pokutě bez významu. Dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. tedy naplněn není.

III. STRANY UJEDNÁNÍ O SMLUVNÍ POKUTĚ Úvodní poznámky

V praxi nejčastěji nastává situace, kdy strany hlavní smlouvy obsahující zajišťovanou povinnost jsou i stranami ujednání o smluvní pokutě. Jedná se o jeden z výrazů akcesority smluvní pokuty k závazku hlavnímu.

Složitější otázky nastávají, je-li smluvní pokuta sjednána tak, že oprávněným ze smluvní pokuty je třetí osoba. Ještě komplikovanější situace vzniká, je-li třetí osoba tou, která se v případě porušení povinnosti osobou z hlavního závazku zavázala platit smluvní pokutu. Těmto otázkám se věnovala i teorie a shoduje se v odpovědi na první otázku, méně však na druhou.

K první otázce většina autorů připouští možnost sjednání smluvní pokuty ve prospěch třetí osoby9). Takové ujednání by představovalo fakticky smlouvu ve prospěch třetí osoby ve smyslu ustanovení § 50 obč. zák.10)

Obtížnější je však situace při řešení druhé otázky, tedy může-li být zavázána ze smluvní pokuty třetí osoba, i když není povinnou z hlavního zajišťovaného závazku. Pohledy na řešení této otázky se liší. Zaznívají hlasy pro a proti. Podle D. Paťka by takové ujednání jako možné mělo charakter ručitelského závazku11). P. Čech upozorňuje, že třetí osoba podle prvorepublikové úpravy mohla být jak oprávněným ze smluvní pokuty, tak povinným12).

Judikatura se k těmto otázkám vyjádřila věcně v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. července 2010, sp. zn. 33 Cdo 498/2009, kde dovodila, že z ustanovení § 544 odst. 1 obč. zák. vyplývá, že smluvní pokutu si mohou sjednat pouze smluvní strany pro případ porušení povinnosti vyplývající z jimi uzavřené smlouvy. Smluvní pokutu mohou sjednat pouze osoby v postavení věřitel – dlužník hlavního (smluvní pokutou zajišťovaného) závazku. V projednávané věci dospěl dovolací soud k závěru, že ve zprostředkovatelské smlouvě smluvní pokuta nebyla sjednána k zajištění závazku žalované uzavřít kupní smlouvu založenému smlouvou o budoucí kupní smlouvě. Žalobce nebyl smluvní stranou smlouvy o budoucí smlouvě, a již proto ani nemohl sjednat smluvní pokutu pro případ nesplnění závazku touto smlouvou založeného. Věřitelem tohoto závazku byl budoucí kupující a pouze on mohl s žalovanou jako budoucí prodávající uzavřít dohodu o smluvní pokutě. Šlo tedy o sjednání smluvní pokuty ve prospěch třetí osoby.

Srov. Škárová, M. in Jehlička, O.; Švestka, J.; Škárová, M. Občanský zákoník. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2008, díl II., s. 1449. 10) Srov. Patěk, D. Smluvní pokuta v obchodních vztazích. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2006, s. 28. 11) Patěk, D. Smluvní pokuta v obchodních vztazích. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2006, s. 28. 12) Čech, P. Judikatura ke smluvní pokutě. Časopis Všehrd, dostupný na www.vsehrd.cz. 9)

47

Smluvní pokuta

V literatuře13) je zmiňováno rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. července 2001, sp. zn. 25 Cdo 186/2000, ze kterého je dovozován závěr, že smluvní pokutu lze sjednat i s třetí osobou jako dlužníkem ze smluvní pokuty. Toto rozhodnutí má povahu usnesení, kdy dovolací soud neshledal přípustnost dovolání. Dovolatel nevymezil žádnou z otázek zásadního právního významu napadeného rozhodnutí. Nejvyšší soud věcně spor neřešil. Proto toto rozhodnutí do tohoto přehledu judikatury jako možné vodítko k předvídatelnému rozhodování soudů v obdobných věcech není zařazeno.

Podle nového občanského zákoníku smluvní pokuta může být sjednána pro případ porušení smluvené povinnosti jedné ze stran nebo i porušení jinou osobou. Samozřejmě za předpokladu, že tato jiná osoba s takovým ujednáním projeví souhlas.

10. Strany ujednání o smluvní pokutě § 544 obč. zák.

Smluvní pokutu mohou sjednat pouze osoby v postavení věřitel – dlužník hlavního (smluvní pokutou zajišťovaného) závazku.

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2010, sp. zn. 33 Cdo 498/2009 www.nsoud.cz

Z odůvodnění:

Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 19. 3. 2008, čj. 11 C 16/2007-77, uložil žalované zaplatit žalobci do 15 dnů od právní moci rozsudku 50 000 Kč se specifikovanými úroky z prodlení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce jako zprostředkovatel a žalovaná jako zájemce uzavřeli dne 28. 8. 2006 zprostředkovatelskou smlouvu, jíž se žalobce zavázal vyvíjet činnost směřující k zajištění možnosti zájemce uzavřít „smlouvu o prodeji“ označeného bytu. Žalovaná se v článku II.1. zprostředkovatelské smlouvy zavázala zaplatit žalobci pro případ, že bude příslušná smlouva jeho přičiněním uzavřena, provizi 50 000 Kč. V článku II.4. se smluvní strany 13)

dohodly, že v případě, že zájemce nevyužije bez vážného důvodu příležitost uzavřít příslušnou smlouvu s třetí osobou, kterou vyhledal zprostředkovatel, a za podmínek stanovených zájemcem v této smlouvě, náleží zprostředkovateli provize ve výši dle článku II.1. smlouvy. Žalovaná uzavřela smlouvu o budoucí kupní smlouvě s budoucím kupujícím O. B., kterého vyhledal žalobce. Následně připravenou kupní smlouvu s kupujícími O. a B. B. žalovaná nepodepsala.

Na podkladě takto zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně dospěl k závěru, že účastníci uzavřeli zprostředkovatelskou smlouvu podle § 774 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Článek II.4. posoudil jako platné ujednání o smluvní pokutě (§ 544 obč. zák.). Jelikož žalobce vyhledal zájemce o koupi a připravil kupní smlouvu, je žalovaná, která tuto smlouvu odmítla podepsat, povinna smluvní pokutu zaplatit. Právo na úroky z prodlení opřel soud prvního stupně o § 517 odst. 2 obč. zák. Krajský soud v záhlaví citovaným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změnil tak, že žalobu zamítl.

Např. Čech, P. Judikatura ke smluvní pokutě. Časopis Všehrd, dostupný na www.vsehrd.cz.

48

Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně. Oproti němu však ujednání článku II.4. smlouvy vyhodnotil jako absolutně neplatné (§ 39 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „obč. zák.“). Dospěl jednak k závěru, že toto ujednání obchází ustanovení § 774 obč. zák., je-li jím sjednán nárok na provizi i pro případ, že zprostředkovávaná smlouva nebude uzavřena, a dále odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3053/2007 uzavřel, že zájemce není povinen uzavřít kupní smlouvu s osobou vyhledanou zprostředkovatelem, a proto jej k tomu nelze nutit pod sankcí smluvní pokuty.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním. Má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „o. s. ř.“]. Prosazuje, že žalobkyně neuzavřením kupní smlouvy porušila svůj závazek ze smlouvy o budoucí kupní smlouvě, a tím porušila i závazek podle článku II.4. zprostředkovatelské smlouvy. Zdůrazňuje, že on všechny povinnosti zprostředkovatele splnil. Ačkoliv to není v článku II.4. zprostředkovatelské smlouvy výslovně uvedeno, z jeho obsahu je podle dovolatele nepochybné, že úmyslem stran bylo sankcionovat porušení závazku zájemce uzavřít kupní smlouvu, nikoli pro tento případ sjednat provizi. Připomíná přitom, že právní úkony je třeba „vykládat dle jejich obsahu“. Závěry formulované v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3053/2007 na daný případ podle dovolatele nedopadají, neboť v tam souzené věci nebyla uzavřena smlouva o budoucí smlouvě a kupní smlouva byla uzavřena s jiným subjektem. Z uvedených důvodů navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Strany ujednání o smluvní pokutě

(…) Z odůvodnění napadeného rozhodnutí se podává, že odvolací soud posuzoval článek II.4. zprostředkovatelské smlouvy jednak jako sjednání provize, jednak jako ujednání o smluvní pokutě.

Podle § 544 odst. 1 obč. zák., sjednajíli si strany pro případ porušení smluvní povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší, zavázán pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti nevznikne škoda. Podle § 544 odst. 2 obč. zák. lze sjednat smluvní pokutu jen písemně a v ujednání musí být určena výše pokuty nebo stanoven způsob jejího určení. Podle § 39 obč. zák. je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.

Institut smluvní pokuty je jedním z právních prostředků zajištění závazků. Jejich smyslem je zajištění splnění povinností, jež jsou obsahem závazků. Účelem smluvní pokuty je donutit dlužníka pohrůžkou majetkové sankce k řádnému splnění závazku. Zároveň má sankční charakter, neboť účastníka, který poruší smluvní povinnost, stíhá nepříznivým následkem v podobě vzniku další povinnosti zaplatit peněžitou částku ve sjednané výši. Sjednání pokuty a její výše je zásadně věcí vzájemné dohody stran. Zajišťovací závazek nemůže vzniknout bez existence zajišťovaného (hlavního) závazku a nemůže bez něj existovat, což je výrazem akcesorické povahy zajištění.

Je-li článek II.4. zprostředkovatelské smlouvy posuzován jako ujednání o smluvní pokutě, pak majetkovou sankci představuje povinnost zaplatit částku ve výši sjednané provize pro případ, že zájemce bez vážného důvodu nevyužije příležitost – za podmínek jím ve smlouvě

49

Smluvní pokuta

stanovených – uzavřít kupní smlouvu s třetí osobou vyhledanou zprostředkovatelem. Žalované však uvedená (zajišťovaná) povinnost nevznikla, neboť z ustanovení § 774 a násl. obč. zák. upravujících zprostředkovatelskou smlouvu taková povinnost zájemce nevyplývá a uvedený závazek žalované není formulován ani ve zprostředkovatelské smlouvě. Smluvní pokuta v článku II.4. zprostředkovatelské smlouvy pak nebyla sjednána k zajištění závazku žalované uzavřít kupní smlouvu založenému smlouvou o budoucí kupní smlouvě. Jak se podává z ustanovení § 544 odst. 1 obč. zák., smluvní pokutu si mohou sjednat pouze smluvní strany pro případ porušení povinnosti vyplývající z jimi uzavřené smlouvy. Jinými slovy, smluvní pokutu mohou sjednat pouze osoby v postavení věřitel – dlužník hlavního (smluvní pokutou zajišťovaného) závazku. Není pochyb o tom, že žalobce smluvní stranou smlouvy o budoucí smlouvě nebyl, a již proto ani nemohl sjednat smluvní pokutu pro případ nesplnění závazku touto smlouvou založeného. Věřitelem tohoto závazku byl budoucí kupující a pouze on mohl s žalovanou jako budoucí prodávající uzavřít dohodu o smluvní pokutě.

Lze uzavřít, že právní závěr odvolacího soudu o neplatnosti článku II.4. zprostředkovatelské smlouvy jako ujednání o smluvní pokutě je správný. Závěr o neplatnosti uvedené části smlouvy, je-li posuzována jako dohoda o sjednání odměny (provize) i pro případ neuzavření zprostředkovávané smlouvy, zůstal dovoláním nedotčen, a proto nemohl být podroben přezkumu v dovolacím řízení.

50

11. Předpoklady vzniku zajišťovacího závazku § 544 obč. zák.

Vedlejší (zajišťovací) závazek může platně vzniknout jen tehdy, pokud je sjednán účastníky, kteří jsou oprávněni ke sjednání závazku hlavního (zajišťovaného).

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2005, sp. zn. 32 Odo 266/2003 C 3877 – Soubor

Z odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 20. června 2002, čj. 12 C 142/2000-92, ve výroku pod bodem I uložil prvé žalované, aby zaplatila žalobci částku 50 000 Kč s 10% úrokem z prodlení od 16. 3. 2000 do zaplacení, ve výroku pod bodem II uložil druhému žalovanému, aby zaplatil žalobci částku 120 000 Kč se 7% úrokem z prodlení od 16. 3. 2000 do zaplacení, ve výroku pod bodem III rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem a prvou žalovanou a ve výroku pod bodem IV rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem a druhým žalovaným. Soud prvního stupně zjistil, že žalobce uzavřel s druhým žalovaným dne 13. 12. 1999 smlouvu o smlouvě budoucí, na jejímž základě měla být do 10. 3. 2000 uzavřena smlouva o převodu členských práv a povinností v B. d. a s ním spojeného práva nájmu bytu č. 1 o velikosti 1 + 1 II. kategorie v 1. nadzemním podlaží domu čp. 1889 na adrese K. s tím, že kupní cena ve výši 910 000 Kč bude vypořádána tak, že se bude skládat ze zálohy, kterou již složil žalobce v realitní kanceláři prvé žalované ve výši 170 000 Kč, a z částky 740 000 Kč, která bude čerpána ze stavebního spoření. Pro případ nesplnění povinnosti žalobce uzavřít smlouvu o převodu

členských práv a povinností byla v dohodě o složení zálohy uzavřené s prvou žalovanou dohodnuta smluvní pokuta spočívající v tzv. propadnutí zálohy složené žalobcem oběma žalovaným každému jednou polovinou. K výši anuity druhý žalovaný žalobci při uzavření smlouvy o smlouvě budoucí sdělil, že její přesnou výši nezná, ale mělo by to být kolem 30 000 Kč. Poté byla výše anuity určena k datu 13. 1. 2000 částkou 109 500 Kč. K uzavření smlouvy o převodu členských práv a povinností mezi žalobcem a druhým žalovaným ani přes výzvu prvé žalované nedošlo. Záloha byla uschována v bezpečnostním trezoru prvé žalované do 14. 3. 2000, kdy si ji prvá žalovaná vyzvedla. Poté si prvá žalovaná ponechala provizi ve výši 50 000 Kč a zbytek byl vyplacen druhému žalovanému. Soud prvního stupně uvedenou smlouvu posoudil jako neplatnou podle § 49a občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) z důvodu podstatného omylu na straně žalobce ve vlastnosti předmětu právního úkonu, neboť žalobce při uzavírání smlouvy vycházel z jiné výše anuity, než byla skutečná.

(…) K odvolání obou žalovaných Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. října 2002, čj. 16 Co 294/2002-122, rozsudek soudu prvního stupně vůči prvé žalované změnil tak, že se zamítá žaloba ohledně její povinnosti zaplatit úrok z prodlení ve výši 10 % z částky 50 000 Kč od 16. 3. 2000 do 17. 3. 2000, jinak byl rozsudek soudu prvního stupně vůči ní potvrzen. Ve výroku týkajícím se druhého žalovaného rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se žaloba o zaplacení částky 120 000 Kč s příslušenstvím vůči němu zamítá, změnil výrok o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se také s jeho závěrem o neplatnosti smlouvy o budoucí smlouvě o převodu členských práv

Strany ujednání o smluvní pokutě

a povinností; nesouhlasil však s jeho právním závěrem, že zálohu žalobce složil u prvé žalované na základě neplatného právního důvodu. Nárok žalobce je podle odvolacího soudu nutno posuzovat jako nárok podle dohody o složení zálohy z 10. 12. 1999, v níž bylo mezi žalobcem a prvou žalovanou ujednáno, že v případě, že nedojde k uzavření smlouvy o převodu členských práv a povinností z důvodů na straně prvé žalované nebo druhého žalovaného, měla tato povinnost ji vrátit žalobci. Za situace, kdy soud dovodil, že smlouva o smlouvě budoucí je podle § 49a obč. zák. neplatná, nutno dospět k závěru, že k uzavření smlouvy nedošlo z důvodů na straně druhého žalovaného. Druhý žalovaný, který účastníkem této smlouvy nebyl, však tuto povinnost nemá a není v daném sporu pasivně legitimován, a to bez ohledu na to, jak si žalovaní zálohu posléze rozdělili. Bezdůvodné obohacení nastupuje pouze tam, kde smluvní závazek není, v daném případě však vyplývá povinnost prvé žalované vrátit složenou zálohu ze smlouvy o složení zálohy. To má vliv i na běh promlčecí doby – jelikož se v daném případě jedná o nárok ze smlouvy, nikoliv o bezdůvodné obohacení, platí obecná tříletá promlčecí doba, která začala běžet ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé, v daném případě od 18. 3. 2000; promlčecí doba tedy dosud neproběhla.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce a prvá žalovaná.

Žalobce napadl zamítavý výrok rozsudku odvolacího soudu a související výroky, které mu ukládají povinnost k náhradě nákladů řízení, a uvedl, že jeho dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), když současně zároveň byla přípustnost dovolání vyslovena i rozhodnutím odvolacího soudu. Rozsudek odvolacího soudu spočívá podle názoru žalobce

51

Smluvní pokuta

na nesprávném právním posouzení věci, když jeho nárok nemůže představovat nárok na plnění ze smlouvy o složení zálohy ze dne 10. 12. 1999. Poukázal na to, že i když předmětnou zálohu skládal u první žalované, jeho úmyslem bylo ve skutečnosti plnit ve prospěch druhého žalovaného, což jednoznačně vyplývá jak z dohody o složení zálohy, tak především ze smlouvy o uzavření budoucí smlouvy. Žalobce se dále odvolal na závěr Nejvyššího soudu České republiky v jeho usnesení ze dne 12. 4. 2001, čj. 3 TZ 42/2001, kterým bylo rozhodnuto o stížnosti pro porušení zákona proti usnesení obvodní státní zástupkyně pro Prahu 4 o zastavení trestního stíhání druhého žalovaného pro trestný čin podvodu, podle jehož odůvodnění je nutno věc posuzovat jen v rovině občanskoprávní, a to podle § 451 obč. zák. jako bezdůvodné obohacení. Podle názoru žalobce se v předmětné věci jednoznačně obohatili oba žalovaní, což oba v řízení připustili. Oba jsou povinni získaný prospěch žalobci vrátit tak, jak si peníze žalobce mezi sebou rozdělili, tj. prvá žalovaná 50 000 Kč a druhý žalovaný 120 000 Kč.

Prvá žalovaná dovoláním napadla výroky rozsudku odvolacího soudu pod body I, III a V.

(…) Žalobce nesouhlasí s právním závěrem odvolacího soudu, že pasivně legitimovanou v dané věci je pouze prvá žalovaná. Nejvyšší soud se však s tímto závěrem ztotožňuje. Žalobce složil částku 170 000 Kč podle dohody o složení zálohy dne 10. 12. 1999 do rukou prvé žalované. Tato částka byla určena jako záloha na úhradu ceny za převod členských práv a povinností v B. d. druhému žalovanému, který měl tato práva převést na žalobce. Prvá žalovaná byla oprávněna podle dohody ze dne 10. 12. 1999 tuto částku držet u sebe do doby uzavření uvedené smlouvy o převodu členských práv a povinností, pří-

52

padně do doby, kdy bude zřejmé, že k uzavření smlouvy nedojde, nejdéle však do 17. 3. 2000. Vzhledem k tomu, že k uzavření smlouvy o převodu členských práv a povinností nedošlo, byla prvá žalovaná povinna nejpozději dne 18. 3. 2000 předmětnou částku vrátit žalobci. Odvolací soud totiž dovodil, že k uzavření předmětné smlouvy nedošlo z důvodů na straně druhého žalovaného, neboť smlouva o budoucí smlouvě o převodu členských práv a povinností je podle § 49a obč. zák. neplatná z důvodu podstatného omylu na straně žalobce ve vlastnosti předmětu právního úkonu, neboť žalobce při uzavírání smlouvy vycházel z jiné výše anuity, než byla skutečná. Tento závěr žalobce v dovolání nezpochybnil. Nemohlo se proto uplatnit ujednání v dohodě o složení zálohy ze dne 10. 12. 1999 o propadnutí zálohy. Toto ujednání mělo charakter dohody o smluvní pokutě podle § 544 obč. zák. Dohoda o smluvní pokutě je však navíc podle § 39 obč. zák. absolutně neplatná pro rozpor se zákonem.

(…) Z vlastní akcesorické povahy zajištění závazků přitom vyplývá, že vedlejší (zajišťovací) závazek může platně vzniknout jen tehdy, pokud je sjednán účastníky, kteří jsou oprávněni ke sjednání hlavního (zajišťovaného) závazku. Ujednání o smluvní pokutě ve smlouvě o složení zálohy je proto pro rozpor s § 289 obch. zák. neplatné. Prvá žalovaná tedy od 18. 3. 2000 držela částku 170 000 Kč bez právního důvodu a byla povinna ji žalobci vrátit, a to celou. Na její povinnosti nemění nic to, že částku ve výši 120 000 Kč vyplatila druhému žalovanému. Její povinnost vrátit žalobci celou částku vyplývá totiž z dohody o složení zálohy ze dne 10. 12. 1999, kterou je třeba hodnotit jako inominátní smlouvu podle § 51 obč. zák., a také odpovídá obecné zásadě, kterou vyslovil Nejvyšší soud například již v rozsudku ze dne 13. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 831/2001, podle

které pro vznik bezdůvodného obohacení plněním bez právního důvodu je rozhodující okamžik přijetí tohoto plnění, které se podle § 451 obč. zák. vydává tomu, na jehož úkor obohacení vzniklo, přičemž na povinnost vydat bezdůvodné obohacení nemá vliv způsob, jakým obohacený následně s předmětem obohacení naloží. Závazek z bezdůvodného obohacení nezaniká tím, že obohacený v důsledku jiných okolností předmětem obohacení v době rozhodování soudu již nedisponuje (například proto, že jej předal jinému). Obdobně judikoval Nejvyšší soud i v rozsudku ze dne 24. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 413/2000, který byl uveřejněn v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C 968. Rozsudek odvolacího soudu je tedy v rozsahu, který byl napaden dovoláním žalobce, z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle § 243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. zamítl.

Strany ujednání o smluvní pokutě

(…) Ze soudy zjištěného skutkového stavu pak nelze dospět ani k závěru, že by rozhodnutí odvolacího soudu bylo v rozporu s hmotným právem. Dovolací soud totiž neshledal, že by závěr odvolacího soudu o neplatnosti smlouvy o budoucí smlouvě o převodu členských práv a povinností podle § 49a obč. zák. z důvodu podstatného omylu na straně žalobce ve vlastnosti předmětu právního úkonu, byl nesprávný, neboť ze zjištěného skutkového stavu, z něhož musí dovolací soud vycházet, vyplývá, že žalobce při uzavírání smlouvy vycházel z jiné výše anuity, než byla skutečná. Tato skutečnost navíc není pro posouzení dané věci ani podstatná, neboť, jak bylo odůvodněno při posuzování dovolání žalobce, nedošlo mezi žalobcem a prvou žalovanou k platnému sjednání smluvní pokuty, částka předaná dne 10. 12. 1999 žalobcem prvé žalované nemohla propadnout ve prospěch žalovaných a prvá žalovaná byla za situace, že k uzavření smlouvy o převodu členských práv a povinností mezi žalobcem a druhým žalovaným nedošlo, povinna složenou částku žalobci vrátit.

53

IV. URČITOST VYMEZENÍ ZAJIŠŤOVANÉ POVINNOSTI Úvodní poznámky

Mezi obligatorní náležitosti ujednání o smluvní pokutě patří její písemnost, vymezení smluvních stran a dostatečně určité vymezení zajišťované povinnosti a pokuty, včetně její výše nebo způsobu jejího určení.

Zajišťovanou povinnost představuje povinnost strany hlavní smlouvy, kterou má splnit vůči druhé smluvní straně a jejíž splnění je zajištěno smluvní pokutou. Jsou zde kladeny nároky na smluvní strany vymezit určitě a jednoznačně, která, případně které povinnosti chtějí smluvní pokutou zajistit (utvrdit). Stejně tak je třeba vymezit, jakým způsobem dohodnuté povinnosti musí být porušeny, aby došlo ke vzniku nároku na smluvní pokutu. Neplatným ujednáním pro neurčitost by bylo porušení „podstatných nebo rozhodných“ smluvních povinností, a to např. „zvlášť závažným způsobem, hrubě nebo značně“ apod. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 1998, sp. zn. 2 Odon 90/97).

Na druhou stranu požadavek určitosti vymezení povinností zajištěných smluvní pokutou je naplněn nejen v případě, jsou-li zajišťované povinnosti výslovně jednotlivě individualizovány, nýbrž i v situaci, je-li smluvní pokuta sjednána pro případ porušení povinností, tvořících ucelený a identifikovatelný soubor, aniž by bylo případné porušení jednotlivých povinností ve smlouvě konkretizováno (srov. obdobně např. rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 27/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a rozsudek téhož soudu ze dne 26. listopadu 2003, sp. zn. 32 Odo 441/2003).

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30. dubna 2002, sp. zn. 33 Odo 96/2001, konstatoval, že „smluvní pokutou lze zajišťovat jakoukoliv právní (smluvní nebo zákonnou) povinnost, která se může týkat peněžitého nebo jiného plnění“. Strany smlouvy tak mohou v rámci autonomie své vůle dohodnout i např. povinnost spočívající v předložení výpisu z katastru nemovitostí obsahující záznam o zřízení soudcovského zástavního práva a předpokládající spolupůsobení jiného subjektu než smluvních stran. K tomu Nejvyšší soud již uvedl, že „pouhá okolnost, že smluvní ujednání spojuje plnění dlužníka se součinností jiné osoby, není důvodem počáteční nemožnosti plnění podle § 37 odst. 2 obč. zák.“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2000, sp. zn. 25 Cdo 2893/99). Smluvní povinnost v podobě předložení výpisu z katastru nemovitostí se záznamem soudcovského zástavního práva tedy není v rozporu se závaznými ustanoveními zákona.

V případě nejasného vymezení zajišťované povinnosti soudy postupují obvykle podle § 35 obč. zák., v obchodních vztazích i podle § 266 obch. zák., a snaží se neurčitost odstranit výkladem. Ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. stanovící (stejně jako § 266 obch. zák.) požadavek vykládat právní úkony nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil (podle úmyslu jednající osoby),

54

Vymezení zajišťované povinnosti

zdůrazňuje, že vůle (úmysl) jednajícího nesmí být v rozporu s jazykovým projevem. Podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků tedy je, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 7, ročník 1999, s. 386). Nejvyšší soud proto ve své rozhodovací praxi zdůrazňuje, že výkladem lze pouze zjišťovat obsah právního úkonu, nelze jím však projev vůle nahrazovat, měnit či doplňovat [srov. např. usnesení ze dne 7. října 1998, sp. zn. 1 Odon 110/1998, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1999, pod číslem 30, či rozsudek ze dne 18. listopadu 2002, sp. zn. 25 Cdo 1116/2001, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále též jen „Soubor“), pod číslem C 1627, svazek 23]. V případě, že se výkladem projevů vůle nepodaří odstranit nejasnost takto vymezené povinnosti, je ujednání o smluvní pokutě považováno za neplatné pro neurčitost (§ 39 obč. zák.).

V praxi je tak často dovozována celková neurčitost předmětu zajištění tím, že je použito příliš obecného označení (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2006, sp. zn. 29 Odo 2/2005), nebo není následně vytvořena část smlouvy, s kterou ujednání o smluvní pokutě počítá (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 1998, sp. zn. 2 Odon 90/97). Neurčitost se může týkat i toho, že předmětná povinnost uvedená ve smluvní pokutě není vůbec v primární smlouvě uvedena (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. března 2004, sp. zn. 32 Odo 1172/2003).

Podle nového občanského zákoníku se neurčitost právního jednání může odstranit rovněž výkladem (§ 555 až 558 n. o. z.). Právní jednání se posuzuje podle svého obsahu. Má-li být určitým právním jednáním zastřeno jiné právní jednání, posoudí se podle jeho pravé povahy. Co je vyjádřeno slovy nebo jinak, vyloží se podle úmyslu jednajícího, bylli takový úmysl druhé straně znám, anebo musela-li o něm vědět. Nelze-li zjistit úmysl jednajícího, přisuzuje se projevu vůle význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen. Při výkladu projevu vůle se přihlédne k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají. Připouští-li použitý výraz různý výklad, vyloží se v pochybnostech k tíži toho, kdo výrazu použil jako první. V právním styku s podnikatelem se výrazu připouštějícímu různý výklad přisoudí význam, jaký má v takovém styku pravidelně. Není-li však druhá strana podnikatelem, musí ten, kdo se toho dovolává, prokázat, že druhé straně musel být takový význam znám. V právním styku podnikatelů se přihlíží k obchodním zvyklostem zachovávaným obecně, anebo v daném odvětví, ledaže to vyloučí ujednání stran nebo zákon. Není-li jiné ujednání, platí, že obchodní zvyklost má přednost před ustanovením zákona, jež nemá donucující účinky, jinak se může podnikatel zvyklosti dovolat, prokáže-li, že druhá strana určitou zvyklost musela znát a s postupem podle ní byla srozuměna.

55

Smluvní pokuta

12. Zajištění smluvní nebo zákonné povinnosti § 39, 544 obč. zák.

Smluvní pokutou lze zajišťovat jakoukoliv právní (smluvní nebo zákonnou) povinnost, která se může týkat peněžitého nebo jiného plnění.

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 33 Odo 96/2001 www.nsoud.cz

Z odůvodnění:

Okresní soud Praha-východ rozsudkem ze dne 4. prosince 1997, čj. 3 C 179/97-20, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 17. února 1998, čj. 3 C 179/97-33, a doplňujícího rozsudku ze dne 9. února 1999, čj. 3 C 179/97-42, uložil žalovaným zaplatit žalobci částku 80 000 Kč se smluvní pokutou ve výši 20 % z dlužné částky za každý i započatý měsíc od l. ledna 1997 do 30. června 1997, zamítl žalobu v rozsahu, v němž se žalobce na žalovaných domáhal, aby mu zaplatili smluvní pokutu ve výši 20 % z dlužné částky od 30. 6. 1997 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce jako věřitel uzavřel s žalovanými jako dlužníky smlouvu o bezúročné půjčce částky 80 000 Kč, jejíž splatnost byla sjednána do 30. 11. 1996, přičemž závazek dlužníků vrátit půjčenou částku mohl zaniknout také uskutečněním výměny bytů mezi účastníky smlouvy za podmínek sjednaných v samostatné smlouvě o budoucí smlouvě o výměně bytů do 30. 9. 1996. Dne 4. 12. 1996 byla dodatkem ke smlouvě o půjčce prodloužena splatnost půjčky do konce roku 1996 nebo do uskutečnění výměny bytů. Při uzavření smlouvy o půjčce si účastníci sjednali pro případ prodlení žalovaných s vrácením půjčky smluvní pokutu ve výši 20 % z nesplacené půjčky za každý i započatý měsíc

56

prodlení. Soud prvního stupně dále zjistil, že žalobce odmítl v červnu 1997 přijmout nabídku žalovaných vrátit dlužnou částku 80 000 Kč, a proto vedle povinnosti zaplatit žalobci dlužnou půjčku 80 000 Kč uložil žalovaným také povinnost zaplatit smluvní pokutu do 30. 6. 1997.

K odvolání žalobce i žalovaných Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. listopadu 1999, čj. 27 Co 316/99, 27 Co 317/99-54, změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadené části tak, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci na smluvní pokutě za dobu od l. dubna 1997 do 30. března 1998 částku 192 000 Kč, do částky 48 000 Kč žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud zjistil, že žalovaní v průběhu odvolacího řízení, dne 30. března 1998, zaplatili žalobci částku 80 000 Kč. Odvolací soud shledal správným závěr soudu prvního stupně o povinnosti žalovaných zaplatit žalobci smluvní pokutu, neztotožnil se však s jeho závěrem ohledně doby, za kterou by měla být smluvní pokuta zaplacena, když v řízení bylo zjištěno, že nabídka vrácení dlužné částky 80 000 Kč byla ze strany žalovaných výslovně podmíněna tím, že se žalobce vzdá nároku na zaplacení smluvní pokuty. Žalovaní, pokud se chtěli vyhnout povinnosti zaplatit smluvní pokutu, mohli dlužnou částku vrátit již dříve, např. prostřednictvím pošty nebo složením peněz do úschovy. Odvolací soud stanovil počátek splatnosti smluvní pokuty na den 1. dubna 1997, když vycházel z posledního odstavce dodatku ke smlouvě o půjčce ze 4. 12. 1996, ve kterém se smluvní strany dohodly, že „vypovězení smluvního penále obě strany prodlužují do konce roku 1996 nebo do uskutečnění výměny bytů ve smlouvě o budoucí smlouvě z 15. března 1996“. Výměnou bytů dne l. dubna 1997 bez součinnosti žalobce zmařili žalovaní možnost poskytnutí nepeněžního plnění. Nerozhodnou shledal odvolací soud námitku žalova-

ných, že nemohli ovlivnit výměnu bytů, na niž také bylo plnění vázáno. Námitku žalovaných, že ujednání o smluvní pokutě je pro její nepřiměřenost v rozporu s dobrými mravy, a proto neplatné, odmítl s odůvodněním, že výše smluvní pokuty je podle právní úpravy v § 544 a násl. občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) zcela v dispozici smluvních stran a ani v případech nepřiměřené smluvní pokuty není soud oprávněn pokutu snížit; tzv. zmírňovací právo soudu, jak bylo upraveno například v občanském zákoníku z roku 1950, nebylo do platné právní úpravy pojato.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, v němž odvolacímu soudu vytýkají nesprávné právní posouzení věci [dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“)]. Nadále jsou přesvědčeni, že ujednání o smluvní pokutě je podle § 39 obč. zák. neplatné pro rozpor s dobrými mravy ve společnosti. Poukazují dále na nesrozumitelnost některých ujednání týkajících se závazku k výměně bytů v dodatku ke smlouvě o půjčce ze 4. 12. 1996 a ve smlouvě o smlouvě budoucí z 15. 3. 1996 a z těchto důvodů hodnotí smlouvy jako neplatné podle § 37 odst. l obč. zák. Plnění ze závazku k výměně bytů je nemožné (pro nezbytný souhlas pronajímatelů bytů k platnosti dohody o jejich výměně), a tento závazek je proto neplatný podle § 37 odst. 2 obč. zák. Žalovaní navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

(…) Dovolatelé tvrdí, že ujednání ve smlouvě o budoucí smlouvě a v dodatku ke smlouvě o půjčce upravující možnost výměny bytu dovolatelů jako alternativní závazek k vrácení půjčky je neplatné, a to jednak pro jeho nesrozumitelnost, jednak pro nemožnost sjednaného plnění (výměna bytů je závislá na souhlasu pronajímatelů). Tato

Vymezení zajišťované povinnosti

námitka je však pro posouzení dané věci irelevantní, neboť i kdyby ujednání o výměně bytů bylo neplatné, důsledkem by byla ve smyslu § 41 obč. zák. pouze částečná neplatnost smlouvy o půjčce, jež by neměla vliv na ustanovení o splatnosti půjčky do 30. 11. 1996 a dohodu o smluvní pokutě ve výši 20 % z nesplacené části půjčky ode dne splatnosti za každý i započatý měsíc prodlení žalovaných s vrácením půjčky.

Smluvní pokuta, jako jeden ze zajišťovacích prostředků, je upravena v § 544 a 545 obč. zák. Smluvní pokuta je peněžitá částka, kterou je dlužník povinen zaplatit věřiteli v případě, že nesplní svou smluvní povinnost, i když porušením takto zajištěné povinnosti nevznikne věřiteli škoda (§ 544 odst. 1 obč. zák.). Smluvní pokutou lze zajišťovat jakoukoliv právní (smluvní nebo zákonnou) povinnost, která se může týkat peněžitého nebo jiného plnění. Zákon tedy nevylučuje možnost sjednání smluvní pokuty za prodlení s placením peněžitého závazku. Pro smluvní ujednání o smluvní pokutě předepisuje obligatorně písemnou formu; její nezbytnou náležitostí je uvedení výše pokuty, příp. alespoň způsobu, jakým bude stanovena (§ 544 odst. 2 obč. zák.). Výše smluvní pokuty není v občanském zákoníku upravena a nestanoví se zde ani způsob jejího určení. Sjednání její výše či způsobu určení je tedy věcí dohody účastníků.

V dané věci tedy odvolací soud aplikoval správný právní předpis a nepochybil, když uzavřel, že smluvní pokuta a její výše je podle právní úpravy § 544 a násl. obč. zák. v dispozici smluvních stran a ani v případech nepřiměřené smluvní pokuty není soud oprávněn pokutu snížit, neboť mu stávající právní úprava žádné moderační právo nekonstituuje.

Nejvyšší soud se dále zabýval námitkou dovolatelů, že sjednaná smluvní pokuta se vzhledem ke své nepřiměřené výši příčí

57

Smluvní pokuta

dobrým mravům, a proto je ujednání o smluvní pokutě podle § 39 obč. zák. neplatné.

Právní úkon se příčí dobrým mravům, jestliže se jeho obsah ocitne v rozporu s obecně uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaký má být obsah jejich jednání, aby bylo v souladu se základními zásadami mravního řádu demokratické společnosti. Dobré mravy netvoří společenský normativní systém, nýbrž jsou spíše měřítkem etického hodnocení konkrétních situací odpovídajícím obecně uznávaným pravidlům slušnosti, poctivého jednání apod. Dobré mravy jsou vykládány jako souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Ke konkretizaci takto obecně stanovených pravidel je třeba užít dalších vodítek, ze kterých lze usoudit, co je ve vztahu ke smluvní pokutě v souladu se společenskými, kulturními a mravními normami. Při zkoumání platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska dobrých mravů je nutno uvážit funkce smluvní pokuty (funkce preventivní, uhrazovací a sankční). V souvislosti s výší smluvní pokuty je třeba, aby pokuta zahrnovala všechny škody, které lze rozumně v daném konkrétním vztahu s porušením určité povinnosti očekávat, musí mít dostatečnou, nikoliv však přemrštěnou pobídkovou výši. Smluvní pokuta, jejíž výše výrazně převyšuje výši skutečně vzniklé škody, je nepřiměřená a pro rozpor s dobrými mravy neplatná. Při posouzení přiměřenosti sjednané výše smluvní pokuty je třeba přihlédnout k celkovým okolnostem úkonu, jeho pohnutkám a účelu, který sledoval. V úvahu je třeba rovněž vzít výši úroků z prodlení, které též představují sankci za porušení povinnosti, i výši zajištěné částky,

58

z níž lze také usoudit na nepřiměřenost smluvní pokuty s ohledem na vzájemný poměr původní a sankční povinnosti.

V posuzovaném případě se odvolací soud posouzením výše smluvní pokuty sjednané účastníky řízení z výše uvedených hledisek dobrých mravů nezabýval. Námitku žalovaných ohledně neplatnosti ujednání o výši smluvní pokuty pro její rozpor s dobrými mravy nesprávně označil jako nedůvodnou s odkazem na právní úpravu smluvní pokuty v občanském zákoníku v jeho § 544. Rozhodnutí odvolacího soudu tak postrádá posouzení, zda se v posuzované věci nejedná o nepřiměřeně vysokou pokutu dosahující intenzity neplatnosti právního úkonu. Nejvyšší soud dospěl proto k závěru, že rozsudek odvolacího soudu není v napadené části (v níž je dána přípustnost dovolání) správný, neboť postrádá posouzení smluvní pokuty z hlediska dobrých mravů.

13. Zajištění všech povinností hlavního závazku § 39, 544 obč. zák.

Dohodly-li si účastnice v souzené věci ve smlouvě o výhradním zprostředkování, že se smluvní pokuta bude vztahovat na „porušení jakéhokoliv závazku zájemce vyplývajícího mu ze smlouvy“, nezanechává takto vyjádřený smluvní projev vůle žádné nejasnosti o tom, splnění kterých povinností bude smluvní pokuta zajišťovat. Je zcela nepochybné, že účastnice vymezily (ohraničily) smluvní povinnosti, jejichž splnění má smluvní pokuta zajišťovat, tak, že jde o všechny povinnosti, které vyplývají žalované z konkrétní smlouvy o zprostředkování. Požadavek určitosti vymezení povinností, zajištěných smluvní pokutou, je naplněn nejen v případě, jsou-li

zajišťované povinnosti výslovně jednotlivě individualizovány, nýbrž i v situaci, je-li smluvní pokuta sjednána pro případ porušení povinností, tvořících ucelený a identifikovatelný soubor, aniž by bylo případné porušení jednotlivých povinností ve smlouvě konkretizováno

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2012, sp. zn. 32 Cdo 493/2011 www.nsoud.cz

Z odůvodnění:

Podle obsahu spisu se žalobkyně domáhala zaplacení žalované částky z titulu smluvní pokuty za porušení povinnosti žalované umožnit žalobkyni a jí vyhledaným osobám (zájemcům o koupi bytu ve vlastnictví žalované) konání prohlídek bytu, k níž se zavázala ve smlouvě o zprostředkování.

Okresní soud v Rakovníku rozsudkem ze dne 3. května 2010, čj. 5 C 243/2009-51, uložil žalované zaplatit žalobkyni 150 000 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že mezi účastnicemi byla dne 26. března 2009 uzavřena smlouva o výhradním zprostředkování, v níž se žalobkyně jako zprostředkovatelka zavázala vyvíjet pro žalovanou jako zájemkyni po celou dobu účinnosti smlouvy činnost směřující k vyhledání osoby, která jako kupující uzavře se žalovanou jako prodávající kupní smlouvu, případně smlouvu o budoucí kupní smlouvě na byt ve vlastnictví žalované. Ve smlouvě, kterou její účastnice podřídily režimu obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), bylo mimo jiné dohodnuto aktivní spolupůsobení žalované při plnění činnosti žalobkyně, které zahrnovalo i závazek žalované umožnit zprostředkovatelce a jí vyhledaným osobám v předem sjednaných termínech prohlídky prodávané nemovitosti. V článku VIII. smlouvy byla sjednána

Vymezení zajišťované povinnosti

smluvní pokuta ve výši 150 000 Kč pro případ, že žalovaná poruší jakýkoli závazek z předmětné smlouvy. Na základě výsledků provedeného dokazování dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalovaná porušila smluvní povinnost, jestliže nijak nereagovala na písemnou výzvu žalobkyně, aby stanovila termín prohlídky nemovitosti. Za situace, kdy neshledal sjednanou smluvní pokutu nepřiměřeně vysokou ve smyslu § 301 obch. zák. a nedovodil, že by ujednání o smluvní pokutě bylo v rozporu s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), žalobě o zaplacení smluvní pokuty ve výši 150 000 Kč v plném rozsahu vyhověl. K odvolání žalované Krajský soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem změnil vyhovující rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu o zaplacení 150 000 Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o nákladech mezi účastnicemi za řízení před soudy obou stupňů.

Odvolací soud vyšel při přezkoumání napadeného rozsudku ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně s tím, že zopakoval dokazování smlouvou o zprostředkování ze dne 26. března 2009. Zjistil z ní, že v článku X. si účastnice sjednaly, že pokud není ve smlouvě uvedeno něco jiného, řídí se příslušnými ustanoveními § 642 a násl. obch. zák. V článku VIII. bylo dohodnuto, že zprostředkovatelce náleží smluvní pokuta ve výši 150 000 Kč, jestliže zájemkyně mimo jiné poruší jakýkoli svůj závazek vyplývající jí z této smlouvy. Odvolací soud vyšel při posuzování ujednání o smluvní pokutě ze zásady, že vedle obecných požadavků zákona stanovených v § 37 odst. 1 obč. zák. pro platnost právního úkonu musí předmětné ujednání vyhovovat i podmínkám stanoveným v § 544 obč. zák. Smluvní pokuta tak musí být sjednána písemně, musí být určena její výše nebo stanoven způsob jejího určení,

59

Smluvní pokuta

přičemž v dohodě o smluvní pokutě musí být též jednoznačně označena povinnost, za jejíž porušení se smluvní pokuta sjednává. Naposled uvedenému požadavku předmětné ujednání o smluvní pokutě podle názoru odvolacího soudu nevyhovuje. Má-li se podle něj smluvní pokuta vztahovat na „porušení jakéhokoliv závazku zájemkyně vyplývajícího jí z této smlouvy“, nelze z takto použité formulace bez dalšího dovodit, které konkrétní povinnosti ze smluvního vztahu, popřípadě jejich určitý soubor, mají být zajištěny smluvní pokutou. Podle odvolacího soudu proto takové ujednání nesplňuje podmínky § 544 odst. 1 obč. zák. a je neplatné. Odvolací soud uzavřel, že ujednání v prvním odstavci článku VIII. smlouvy je právním úkonem neurčitým, ujednáním nejednoznačným, a tudíž neplatným. Dospěl-li soud prvního stupně k závěru o platnosti ujednání o smluvní pokutě, právně pochybil. Proto jeho vyhovující rozsudek změnil tak, že zamítl žalobu.

(…) Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o neplatnosti ujednání o smluvní pokutě. Je přesvědčena o tom, že předmětné ustanovení smlouvy splňuje všechny zákonem stanovené náležitosti, neboť smluvní pokuta byla sjednána písemně, včetně její výše, přičemž označení povinností, za jejichž porušení byla sjednána, bylo jednoznačně určeno ohraničeným souborem povinností uvedených v konkrétní smlouvě o zprostředkování.

(…) Podle ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.

Sankce neplatnosti právního úkonu podle § 37 odst. 1 obč. zák. se váže k náležitostem projevu vůle. Právní úkon je neurčitý, a tedy neplatný, je-li vyjádřený projev vůle sice po jazykové stránce srozu-

60

mitelný, ale jednoznačný – a tím určitý – není jeho věcný obsah, přičemž neurčitost obsahu nelze překlenout ani za použití výkladových pravidel podle § 35 odst. 2 a 3 obč. zák. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 7/98, str. 372), jde-li o občanskoprávní vztahy, a jde-li o obchodní závazkové vztahy, též podle interpretačních pravidel obsažených v ustanovení § 266 obch. zák., která ukládají soudu, aby tyto pochybnosti odstranil výkladem, včetně návodu, jak to má učinit (jaká hlediska jsou pro tento výklad rozhodná). Výkladem (podle citovaných ustanovení) však nelze doplňovat to, co právní úkon ve skutečnosti neobsahuje. Jde-li o právní úkon, pro který je stanovena pod sankcí neplatnosti písemná forma, musí určitost obsahu projevu vůle vyplývat z textu listiny, na níž je tento projev vůle zaznamenán, a není postačující stav, kdy je smluvním stranám jasné, co je předmětem smlouvy, není-li to jinak z právního úkonu samého objektivně seznatelné. Určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat důvodné pochybnosti o jeho obsahu ani u osob, které nejsou účastníky daného smluvního vztahu (srov. shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. května 2000, sp. zn. 22 Cdo 2374/98, publikovaný v časopise Soudní rozhledy č. 9/2000, str. 266, dále též rozsudek téhož soudu ze dne 31. července 1996, sp. zn. 3 Cdon 227/96, publikovaný v časopise Soudní rozhledy č. 6/1997, str. 145 a jeho rozsudek ze dne 28. února 2002, sp. zn. 33 Odo 311/2001, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck 2002, svazek 15, pod č. C 1075, str. 61). Podle odůvodnění napadeného rozhodnutí založil odvolací soud závěr o neurčitosti předmětného ujednání o smluvní pokutě na úvaze, že má-li se smluvní pokuta

vztahovat na porušení jakéhokoliv závazku zájemkyně (žalované) vyplývajícího jí ze smlouvy, nelze z této formulace bez dalšího dovodit, které konkrétní povinnosti ze smluvního vztahu, popřípadě jejich určitý soubor, mají být zajištěny smluvní pokutou. S tímto názorem odvolacího soudu se dovolací soud neztotožňuje.

Podle ustanovení § 544 odst. 1 obč. zák. sjednají-li strany pro případ porušení smluvní povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší, zavázán pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti nevznikne škoda.

Podle ustanovení § 544 odst. 2 obč. zák. smluvní pokutu lze sjednat jen písemně a v ujednání musí být určena výše pokuty nebo stanoven způsob jejího určení.

Dohodly-li si účastnice v souzené věci ve smlouvě o výhradním zprostředkování, že se smluvní pokuta bude vztahovat na „porušení jakéhokoliv závazku zájemce vyplývajícího mu ze smlouvy“, nezanechává takto vyjádřený smluvní projev vůle žádné nejasnosti o tom, splnění kterých povinností bude smluvní pokuta zajišťovat. Je zcela nepochybné, že účastnice vymezily (ohraničily) smluvní povinnosti, jejichž splnění má smluvní pokuta zajišťovat, tak, že jde o všechny povinnosti, které vyplývají žalované z konkrétní smlouvy o zprostředkování. Požadavek určitosti vymezení povinností zajištěných smluvní pokutou je naplněn nejen v případě, jsou-li zajišťované povinnosti výslovně jednotlivě individualizovány, nýbrž i v situaci, je-li smluvní pokuta sjednána pro případ porušení povinností, tvořících ucelený a identifikovatelný soubor, aniž by bylo případné porušení jednotlivých povinností ve smlouvě konkretizováno (srov. obdobně např. rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 27/2008 Sbírky soudních

Vymezení zajišťované povinnosti

rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek téhož soudu ze dne 26. 11 2003, sp. zn. 32 Odo 441/2003). Dovolací soud proto nesouhlasí s odvolacím soudem, nelze-li podle jeho názoru dovodit, „které konkrétní povinnosti ze smluvního vztahu, popřípadě jejich určitý soubor, mají být zajištěny smluvní pokutou“. Dospěl-li odvolací soud na základě této nesprávné úvahy k závěru, že ujednání o smluvní pokutě v prvním odstavci článku VIII. předmětné smlouvy o zprostředkování nesplňuje podmínky ustanovení § 544 odst. 1 obč. zák., neboť je nejednoznačné a neurčité, a tudíž neplatné, je námitka dovolatelky, že odvolací soud otázku platnosti (určitosti) ujednání o smluvní pokutě nesprávně právně posoudil, důvodná a dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., pod který bylo možné kritiku dovolatelky v tomto směru podřadit, byl naplněn.

(…) S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadený rozsudek odvolacího soudu v měnícím výroku ve věci samé (včetně závislého výroku o nákladech za řízení před soudy obou stupňů) zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první o. s. ř.). V něm se bude odvolací soud – po posouzení konkrétního ujednání, z něhož dotčená smluvní povinnost vyplývá – zabývat nejprve otázkou, zda jde v případě tvrzeného porušení povinnosti o povinnost, která žalované vyplývá z předmětné smlouvy o zprostředkování, a v případě kladné odpovědi bude dále řešit, zda se žalovaná dopustila porušení smluvní povinnosti, za něž se žalobkyně domáhá zaplacení smluvní pokuty sjednané v prvním odstavci článku VIII. předmětné smlouvy.

61

Smluvní pokuta

14. Zajištění neurčitého „porušení smluvního vztahu“ smluvní pokutou § 37 odst. 1, § 544 obč. zák.

Smluvní ujednání, podle kterého je povinnost zaplatit smluvní pokutu vázána na „porušení smluvního vztahu“, je pro neurčitost neplatné.

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1526/2009 C 7560 – Soubor

Z odůvodnění:

Žalobkyně se domáhala žalobou podanou u soudu dne 31. 1. 2006, aby žalovaný byl uznán povinným zaplatit jí částku 167 045 Kč s příslušenstvím. Uvedla, že dne 3. 6. 2004 uzavřela se žalovaným „smlouvu o přenechání leasingu“, podle níž převzala od žalovaného k užívání osobní automobil A.A4 (dále jen „vozidlo“) a zavázala se splácet za žalovaného cenu vozidla společnosti G. E. C. M., a. s. s tím, že po zaplacení splátek měl žalovaný vozidlo na žalobkyni převést. Žalovaný však v prosinci 2005 žalobkyni vozidlo odebral. Žalobkyně se proto domáhala vrácení zaplacených splátek ve výši 107 045 Kč, poplatku za uzavření smlouvy ve výši 30 000 Kč a dále zaplacení smluvní pokuty ve výši 30 000 Kč.

(…) Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 19. 6. 2008, čj. 13 C 212/2006-87, uznal žalovaného povinným zaplatit žalobkyni částku 81 499 Kč (výrok I.), ve zbývající částce 85 546 Kč žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III. a IV.). Vzal za prokázané, že dne 31. 5. 2004 uzavřel žalovaný se společností G. E. C. M., a. s., smlouvu o úvěru ve výši 209 000 Kč za účelem koupě vozidla A. A4 v téže ceně. Dne 6. 6. 2004 pak ža-

62

lovaný uzavřel se žalobkyní „smlouvu o přenechání leasingu“ (datovanou 3. 6. 2004), v níž se žalobkyně zavázala platit měsíční splátky úvěru ve výši 9 043,02 Kč s tím, že pokud smlouvu poruší, vrátí žalovanému vozidlo a složí částku 30 000 Kč, čímž bude smlouva „zrušena“. Stejnou částku měl zaplatit žalovaný v případě porušení smlouvy z jeho strany. Smlouva byla „uzavřena s tím, že při poslední splátce bude auto přepsáno“ na žalovanou. Soud prvního stupně považoval smlouvu o přenechání leasingu za neplatnou pro neshodu vůle a projevu účastníků, neboť žalobkyně měla za to, že bude za žalovaného platit splátky leasingu vozidla, ačkoli žalovaný byl již v době uzavření smlouvy vlastníkem vozidla. Neplatným pak bylo podle soudu prvního stupně rovněž ustanovení o smluvní pokutě, neboť nebylo dostatečně specifikováno porušení smluvní povinnosti. Proto soud prvního stupně shledal nedůvodnou námitku žalovaného týkající se zaplacení splátek úvěru ve výši 171 817 Kč a smluvní pokuty ve výši 30 000 Kč. Dále vzal za prokázané zaplacení částky 15 000 Kč jako poplatku za uzavření smlouvy. Vzhledem k neplatnosti smlouvy o přenechání leasingu přiznal žalobkyni nárok na vrácení částek, které zaplatila namísto žalovaného společnosti G. E. C. M., a. s., ve výši 107 045 Kč a poplatku za uzavření smlouvy ve výši 15 000 Kč, od nichž odečetl nárok žalovaného na náhradu za užívání vozidla žalobkyní ve výši 40 546 Kč, určenou jako amortizaci vozidla.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 24. 11. 2008, čj. 18 Co 535/2008-115, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu v částce 81 499 Kč zamítl (výrok I.) a žalobkyni přikázal nahradit náklady řízení žalovanému (výrok II.) a státu (výrok III.).

(…) Proti rozsudku odvolacího soudu, a to jeho výrokům I. a II., podala žalobkyně

dovolání, jehož přípustnost spatřovala v ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (…) K otázce platnosti „smlouvy o přenechání leasingu“.

Podle § 35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Podle konstantní judikatury soudů základním principem výkladu smluv je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/2003). Při výkladu právního úkonu je proto třeba vyjít z jeho obsahu. Použití nesprávných právních pojmů, případně nepřesného označení právního úkonu nečiní právní úkon neplatným, lze-li jeho obsah zjistit výkladem.

Podle § 534 obč. zák. kdo se s dlužníkem dohodne, že splní jeho závazek vůči jeho věřiteli, má vůči dlužníkovi povinnost poskytovat plnění jeho věřiteli. Věřiteli z toho však přímé právo nevznikne.

V projednávané věci účastníci uzavřeli dohodu, označenou jako „smlouva o přenechání leasingu“, v níž se žalobkyně zavázala „dle uzavření smlouvy se společností G. E. C. B. platit měsíční splátky ve výši 9 043,02 Kč, a to do 28. dne v každém měsíci“. V čl. VII. smlouvy se mj. stanoví, že „při poslední splátce bude auto přepsáno na (žalobkyni)“. Podle čl. VIII smlouvy „po dobu přenechání leasingu a užívání auta je povinna (žalobkyně) veškeré závady na autě uhradit sama“. Nejvyšší soud má za to, že dohoda, kterou se žalobkyně zavázala platit za žalovaného splátky úvěru u G. E. C. B. a. s., je platnou dohodou

Vymezení zajišťované povinnosti

podle § 534 obč. zák. (tzv. dohoda o převzetí plnění).

Právní názor soudu prvního stupně a odvolacího soudu o neplatnosti „smlouvy o přenechání leasingu“ pro neshodu vůle žalované a jejího projevu, dovolávající se skutečnosti, že žalovaná nevěděla o vlastnictví žalovaného k vozidlu, nýbrž byla přesvědčena o tom, že žalovaný „má auto na leasing“ (tj. vlastníkem vozidla je leasingová společnost), je nesprávný. Uvedenou skutečnost bylo totiž třeba posoudit podle ustanovení § 49a obč. zák. o omylu. Soudy nižších stupňů přehlédly, že omyl zakládá pouze relativní neplatnost právního úkonu podle § 40a obč. zák. Žalobkyně se však neplatnosti „smlouvy o přenechání leasingu“ nedovolala.

Za přehnaně formalistický považuje dovolací soud právní názor odvolacího soudu, podle něhož „přenechání leasingu“ bylo právně nemožné, neboť žalovaný byl vlastníkem vozidla. Ze „smlouvy o přenechání leasingu“ totiž jasně plyne vůle stran směřující k tomu, že žalobkyně bude za žalovaného platit splátky kupní ceny vozu, aby se po jeho splacení stala vlastnicí vozidla. S přihlédnutím k ustanovení § 41a odst. 1 obč. zák. (má-li neplatný právní úkon náležitosti jiného právního úkonu, který je platný, lze se jej dovolat, je-li z okolností zřejmé, že vyjadřuje vůli jednající osoby) je proto nutno uzavřít, že „smlouva o přenechání leasingu“ je platnou dohodou o převzetí plnění podle § 534 obč. zák.

Správný je naopak závěr soudů nižších stupňů o neplatnosti ustanovení čl. V. a VI. smlouvy, kterými si účastníci dohodli, že v případě porušení smlouvy zaplatí druhému částku 30 000 Kč. Citovaná ustanovení je nutno posoudit jako ustanovení o smluvní pokutě podle § 544 obč. zák. Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu jednou z podmínek platnosti ujednání

63

Smluvní pokuta

o smluvní pokutě je to, aby byla ve smlouvě určitým a srozumitelným způsobem vymezena povinnost, v důsledku jejíhož porušení je dlužník povinen smluvní pokutu zaplatit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. 33 Odo 403/2005). Ze slov „porušení smluvního vztahu“ nelze vyvodit, které konkrétní povinnosti ze smluvního vztahu, popř. jejich určitý souhrn měly být zajištěny smluvní pokutou, což je podmínkou pro to, aby při jejich porušení mohla být uplatněna tato sankce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 1998, sp. zn. 2 Odon 90/97). Protože v citovaných ustanoveních „smlouvy o přenechání leasingu“ účastníci nevymezili, které smluvní povinnosti jsou zajištěny smluvní pokutou, je jejich ujednání o smluvní pokutě neplatné.

Současně podle čl. V. „smlouvy o přenechání leasingu“ bylo dohodnuto, že „jakmile bude porušena tato smlouva ze strany [žalobkyně], je povinna do 1 měsíce auto odevzdat v pořádku bez závad [žalovanému …]. Tím dnem bude zrušena smlouva mezi oběma stranami a [žalobkyně] ztrácí nárok na auto.“ Citované ustanovení je nutno vyložit jako dohodu o právu žalovaného odstoupit od smlouvy podle § 48 odst. 1 obč. zák. Jestliže v projednávané věci bylo odvolacím soudem zjištěno, že žalobkyně byla v prodlení s úhradou splátek, uplatnil žalovaný odebráním vozidla žalobkyni své právo odstoupit od smlouvy. Protože odstoupením od smlouvy se smlouva od počátku ruší (§ 48 odst. 2 obč. zák.), odpadl tím právní důvod plnění mezi účastníky (§ 451 odst. 2 obč. zák.). Je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal (§ 457 obč. zák.). Žalovanému tak vznikla povinnost vrátit plnění, která od žalobkyně přijal, resp. která žalobkyně plnila na základě „smlouvy o přenechání leasingu“ společnosti G. E. C. M., a. s., oproti povin-

64

nosti žalobkyně vydat žalovanému prospěch, který získala užíváním jeho vozidla, a to formou peněžité náhrady (§ 458 odst. 2 obč. zák.). Vzhledem k tomu, že se jedná o závazek synallagmatický, bylo by nutno nárok žalovaného proti nároku žalobkyně započíst, i kdyby žalovaný započtení nenamítal (srov. část A III. stanoviska Nejvyššího soudu ČSR ze dne 28. 3. 1975, sp. zn. Cpj 34/74, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 26/1975).

15. Neurčité vymezení povinnosti zajišťované smluvní pokutou § 39, 544 obč. zák.

Byla-li zajišťovaná povinnost ve smlouvě specifikována tak, že „Vydražitel zachová předmět činnosti, tj. mlékárenské výroby o stávajícím rozsahu let 1992 a 1993 po dobu nejméně pěti let. V případě nesplnění tohoto závazku zaplatí vydražitel smluvní pokutu ve výši 3 000 Kč za každý nesplněný den“, jde o neurčité vymezení takto smluvní pokutou zajišťované povinnosti. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 29 Odo 2/2005 www.nsoud.cz Z odůvodnění:

Krajský soud v Plzni jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 25. 11. 2003, čj. 28 Cm 620/97-117, zamítl žalobu, kterou se žalobce (Fond národního majetku České republiky) domáhal vydání rozsudku stanovícího žalovanému zaplatit mu částku 823 500 Kč (výrok I.). Současně uložil žalobci zaplatit žalovanému náklady řízení v částce 113 235 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).

V odůvodnění rozsudku vycházel soud prvního stupně ze zjištění, že žalovaný vydražil ve veřejné dražbě dne 22. 10. 1992 privatizovaný majetek M. D., s. p., a v souvislosti s touto dražbou uzavřel se žalobcem smlouvu o převzetí práv a závazků souvisejících s privatizovanou jednotkou. Mimo jiné bylo ujednáno, že vydražitel zachová původní předmět činnosti, tj. mlékárenskou výrobu v rozsahu let 1992 a 1993 po dobu nejméně pěti let, a v případě nesplnění této podmínky zaplatí majetkovou pokutu ve výši 3 000 Kč za každý nesplněný den. Současně bylo uvedeno, že podmínka může být limitována rozhodnutím Okresního úřadu v D., které z objektivních důvodů může také lhůtu zkrátit.

Soud prvního stupně se v intencích usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 8. 2003, čj. 1 Cmo 213/2002-98, kterým byl zrušen jeho rozsudek ze dne 29. 3. 2002, čj. 28 Cm 620/97-67, zabýval otázkou určitosti smluvního závazku vymezeného slovy „vydražitel zachová původní předmět činnosti, tj. mlékárenskou výrobu ve stávajícím rozsahu let 1992 a 1993 po dobu nejméně pěti let“. Poukázal na to, že žalobce ve smlouvě jednoznačně neuvedl, jaký byl objem výroby let 1992 a 1993 s tím, že i kdyby rozsah mlékárenské výroby mohl vyplynout z listin okresního úřadu či jiných orgánů, mohou být pro posouzení rozhodné pouze listiny, které žalovaný podepsal a které v písemné formě mohou rozsah jeho závazku vymezit. Smluvní pokuta tak nebyla sjednána platně, neboť není určitým způsobem vymezena smluvní povinnost, která má být smluvní pokutou zajišťována. Rozsah mlékárenské výroby není ze smlouvy seznatelný.

(…) Odvolací soud poukázal na své předcházející rozhodnutí a v něm vyslovený názor, že pro rozhodnutí předmětné věci je důležité posouzení platnosti závazku z hlediska ustanovení § 37 obč. zák.

Vymezení zajišťované povinnosti

Dovodil, že ustanovení o majetkové pokutě dohodnuté pro případ, že nebude zachována mlékárenská výroba v rozsahu let 1992 a 1993, postrádá podmínku určitosti právního úkonu. Z tohoto ujednání není patrno, co znamená zachování mlékárenské výroby, zda tento požadavek se měl týkat množství v litrech, kilogramech, nebo se měl týkat skladby výroby. Poukázal také na ustanovení § 266 odst. 4 obchodního zákoníku (dále „obch. zák.“) a ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že smluvní ujednání nebylo učiněno určitě a srozumitelně, a proto je ve smyslu § 37 obč. zák. absolutně neplatné.

Proti tomuto rozsudku podal včasné dovolání žalobce.

(…) Z obsahu spisu se podává, že soud prvního stupně poté, co byl jeho rozsudek ze dne 29. 3. 2002, čj. 28 Cmo 620/97-67, ve výroku, kterým stanovil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 823 500 Kč, zrušen usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 8. 2003, čj. 1 Cmo 213/2002-98, změnil svůj původní právní názor na platnost předmětného smluvního ujednání o pokutě v případě nesplnění závazku žalovaného o zachování mlékárenské výroby po dobu pěti let a za použití ustanovení § 37 obč. zák. dospěl k závěru, že toto smluvní ujednání je neplatné z důvodu neurčitosti. Z odůvodnění zrušovacího usnesení odvolacího soudu je však zřejmé, že v tomto usnesení není uveden žádný závazný právní názor, který by měl za následek, že soud prvního stupně by nemohl při svém rozhodování uplatnit svůj právní názor nezávisle na odvolacím soudu. Bylo věcí soudu prvního stupně, aby se věcí zabýval i z jiných než v citovaném usnesení uvedených hledisek pro posouzení určitosti, a tím i platnosti právního úkonu. Podmínka ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nebyla proto splněna a z hlediska tohoto ustanovení dovolání není přípustné.

65

Smluvní pokuta

Dovolatel odkazuje i na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle kterého je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

(…) Otázku přípustnosti dovolání řeší dovolací soud jako předběžnou. Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, přitom může Nejvyšší soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání – k dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. – označil (srov. zde usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 224, pod č. 132). Proto se především zabýval tím, zda závěr o neplatnosti smluvního ujednání ve znění „Vydražitel zachová předmět činnosti, tj. mlékárenské výroby o stávajícím rozsahu let 1992 a 1993 po dobu nejméně pěti let. V případě nesplnění tohoto závazku zaplatí vydražitel smluvní pokutu ve výši 3 000 Kč za každý nesplněný den“, má obecný judikatorní přesah a dospěl k závěru, že tomu tak není. Právní posouzení platnosti předmětného ujednání totiž nepřesahuje rámec tohoto případu.

Nejvyšší soud neshledal zkoumané rozhodnutí ani v rozporu s hmotným právem, když dovolací soud při výkladu zkoumaného ujednání vycházel z ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. i z ustanovení § 266 obch. zák., i když tato ustanovení výslovně necitoval. Otázka vztahu ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák., případně ustanovení § 266 obch. zák. k ustanovení § 37 obč. zák. přitom Nejvyšším soudem byla opakovaně řešena (např. v dovolatelem cit. rozsudcích

66

sp. zn. 3 Cdon 1032/96, sp. zn. 25 Cdo 1650/98 a sp. zn. 29 Odo 108/2003 nebo v rozsudku ze dne 5. listopadu 2002, sp. zn. 29 Odo 512/2002, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2002, pod číslem 215), a napadené rozhodnutí s touto judikaturou v rozporu není.

16. Smluvní pokuta zajišťující neurčité „porušení smluvního vztahu“ § 39, 544 obč. zák.

Ze slov „porušení smluvního vztahu“ nelze vyvodit, které konkrétní povinnosti ze smluvního vztahu, popř. jejich určitý souhrn měly být zajištěny smluvní pokutou. Jde tak o neurčité ujednání.

Neurčitá je rovněž dohoda, podle níž by smluvní pokuta mohla být uplatněna pouze při „hrubém porušení smluvního vztahu“, aniž by bylo blíže specifikováno, co se rozumí hrubým porušením smluvního vztahu, resp. určité povinnosti, která ze smluvního vztahu vyplývala. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 1998, sp. zn. 2 Odon 90/97 www.nsoud.cz Z odůvodnění:

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 6. 1997, čj. 29 Co 87/97-89, změnil rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 5. 12. 1996, čj. 14 C 242/94-65, tak, že návrh, aby žalovaný byl uznán povinným zaplatit žalobci částku 60 000 Kč s 18% úrokem od 27. 4. 1995 do zaplacení a nahradit náklady řízení v částce 19 299 Kč, zamítl. Dále odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

(…) Vzhledem k tomu se odvolací soud neztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že žalobce mohl zvýšit kupní cenu pronajatého zařízení o 50 % podle čl. III. odst. 8 leasingové smlouvy proto, že žalovaný ukončil smluvní vztah bez předchozího upozornění před uplynutím 36 měsíců sjednané doby leasingu, a tím nepostupoval tak, jak to předpokládají § 490 a 492 obch. zák. Z čl. III. odst. 10 leasingové smlouvy lze totiž vyložit souhlas žalobce s možností, že smluvený leasing skončí a žalovaný nabude vlastnické právo k pronajatému zařízení okamžikem, kdy se žalovaný finančně vyrovná se žalobcem. Okamžik finančního vyrovnání není pro daný případ právně významný a je nerozhodné, zda se tak stalo 3. 9. 1993 zasláním částky 120 000 Kč žalobci poštou, či připsáním na účet žalobce dne 7. 9. 1993. Na základě toho, že účastníci nesjednali podmínky pro ukončení leasingu podle § 490 a 492 obch. zákoníku, změnil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně a žalobu zamítl. Žalobce dovoláním ze dne 15. 8. 1997 napadl výše uvedený rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu.

(…) Podle dovolatele podstata sporu spočívá v tom, že uplatnil nárok na zaplacení smluvní pokuty ve výši 60 000 Kč, a to z důvodu porušení smluvních povinností vyplývajících z leasingové smlouvy z 2. 6. 1993. V čl. III. odst. 4 cit. smlouvy byla ujednána doba nájmu na 36 měsíců, která nebyla dodržena a dále žalovaný zasáhl do vlastnických práv žalobce dle čl. III. odst. 6 smlouvy, neboť žalovaný pronajaté zařízení zcizil, ačkoliv mu nenáleželo. Úhrady smluvní pokuty se žalobce domáhá dle čl. III. odst. 8 smlouvy.

(…) Ze skutkových zjištění, provedených soudy v předchozím řízení, z nichž

Vymezení zajišťované povinnosti

dovolací soud vychází, vyplývá, že mezi účastníky byla mj. uzavřena dne 2. 6. 1993 leasingová smlouva o vybavení interiéru a spolupráci v oblasti provozu výherních hracích přístrojů (dále jen „leasingová smlouva“).

(…) Dále si smluvní strany v čl. III. odst. 8 leasingové smlouvy sjednaly následující: „Poruší-li obsluhovatel (rozuměj žalovaný) během platnosti leasingové smlouvy nebo smluv o provozu a obsluze VHP podstatně své smluvní závazky, je pronajímatel (rozuměj žalobce) oprávněn po předchozím písemném upozornění buď: a) požadovat jednorázovou úhradu nesplacených částek ve stanoveném termínu, nebo b) demontovat a odvést zařízení interiéru na náklady obsluhovatele, částka dle bodu a) může být zvýšena až o 50 %, došlo-li k hrubému porušení smluvního vztahu obsluhovatelem. Volba sankcí dle bodu a) nebo b) je v kompetenci pronajímatele.“

Ze zjištění soudů pak vyplývá, že vybavení interiéru žalovaný zaplatil částkou 120 000 Kč, a to poštovní poukázkou ze dne 3. 9. 1993 a částka byla připsána na účet žalovaného 7. 9. 1993. V dopise ze dne 11. 9. 1993 žalobce upozornil žalovaného, že bez jeho souhlasu prodal interiér herny, a tím se dopustil „podstatného porušení smluvních vztahů“.

Sporným je zaplacení částky 60 000 Kč, která představuje zvýšení kupní ceny o 50 % dle cit. čl. III. odst. 8 leasingové smlouvy, tj. žalobcem požadovanou smluvní pokutu.

Podle § 544 odst. 1 a 2 obč. zákoníku sjednají-li strany pro případ porušení smluvní povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší, zavázán pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku

67

Smluvní pokuta

porušením povinností nevznikne škoda. Smluvní pokutu lze sjednat jen písemně a v ujednání musí být určena výše pokuty nebo stanoven způsob jejího určení.

Dovolací soud posoudil ujednání obsažené v čl. III. odst. 8 leasingové smlouvy z hlediska ustanovení § 544 odst. 1 a 2 obč. zák., které platí i pro obchodněprávní vztahy, a dospěl k závěru, že smluvní pokuta nebyla sjednána platně.

Především nebyly v ujednání o smluvní pokutě dostatečně určitě popsány povinnosti, které měly být zajištěny smluvní pokutou. Ze slov „porušení smluvního vztahu“ nelze vyvodit, které konkrétní povinnosti ze smluvního vztahu, popř. jejich určitý souhrn měly být zajištěny smluvní pokutou, což je podmínkou pro to, aby při jejich porušení mohla být uplatněna tato sankce. Přitom ještě měla být smluvní pokuta uplatněna pouze při hrubém porušení smluvního vztahu, aniž by bylo blíže specifikováno, co se rozumí hrubým porušením smluvního vztahu, resp. určité povinnosti, která ze smluvního vztahu vyplývala. Podle ujednání byl žalobce oprávněn „požadovat jednorázovou úhradu nesplacených částek“, tato částka mohla být zvýšena až o 50 %.

(…) Na základě uvedených ujednání dospěl dovolací soud k závěru, že nebyl dostatečně určitě stanoven ani způsob určení smluvní pokuty. V leasingové smlouvě nebyla totiž sjednána, a to dodatkem, skutečná cena vybavení interiéru (čl. II. odst. 3), ani splátky (čl. III. odst. 3). V ujednání o zvýšení cen se mluví pouze o „nesplacených částkách ve stanoveném termínu“, aniž by bylo blíže uvedeno, o které částky se jedná (akontace, splátky) a byl určen jejich základ, tj. skutečná kupní cena a splátky.

68

Dále je nutné poznamenat, že v ujednání o smluvní pokutě chybí určení osoby oprávněné zvýšit částku „nesplacených částek“ o 50 % a předpokládá se, že toto oprávnění přísluší žalobci, ale pouze volba sankcí byla podle ujednání v kompetenci žalobce.

Taktéž předchozí písemné upozornění žalobce, které podmiňovalo možnost uplatnění smluvní pokuty, bylo učiněno poté, co žalovaný uhradil částku 120 000 Kč, jíž zaplatil „cenu“ interiéru.

S ohledem na výše uvedené dospěl dovolací soud k závěru, že ujednání o smluvní pokutě obsažené v čl. III. odst. 8 leasingové smlouvy je neplatné, neboť nesplňuje podmínky § 544 odst. 1 obč. zák., protože neobsahuje dostatečně určitě povinnosti, které jsou smluvní pokutou při jejich porušení sankciovány, a neobsahuje též dostatečně určitě ujednání o stanovení způsobu určení výše smluvní pokuty.

Pokud odvolací soud zamítl návrh, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci 60 000 Kč jako smluvní pokutu, rozhodl správně, byť s odlišným odůvodněním.

17. Určité vymezení povinností zajištěných smluvní pokutou § 544 obč. zák.

Požadavek určitosti vymezení povinností zajištěných smluvní pokutou je naplněn nejen v případě, jsou-li zajišťované povinnosti výslovně jednotlivě individualizovány, nýbrž i v situaci, je-li smluvní pokuta sjednána pro případ porušení povinností, tvořících ucelený a identifikovatelný soubor, aniž by bylo případné porušení jednotlivých povinností ve smlouvě konkretizováno.

Rozsudek ze dne 22. 6. 2012, sp. zn. 32 Cdo 493/2011 ASPI ID: JUD219466CZ

Z odůvodnění:

Podle obsahu spisu se žalobkyně domáhala zaplacení žalované částky z titulu smluvní pokuty za porušení povinnosti žalované umožnit žalobkyni a jí vyhledaným osobám (zájemcům o koupi bytu ve vlastnictví žalované) konání prohlídek bytu, k níž se zavázala ve smlouvě o zprostředkování.

Okresní soud v Rakovníku rozsudkem ze dne 3. května 2010, čj. 5 C 243/2009-51, uložil žalované zaplatit žalobkyni 150 000 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že mezi účastnicemi byla dne 26. března 2009 uzavřena smlouva o výhradním zprostředkování, v níž se žalobkyně jako zprostředkovatelka zavázala vyvíjet pro žalovanou jako zájemkyni po celou dobu účinnosti smlouvy činnost směřující k vyhledání osoby, která jako kupující uzavře se žalovanou jako prodávající kupní smlouvu, případně smlouvu o budoucí kupní smlouvě na byt ve vlastnictví žalované. Ve smlouvě, kterou její účastnice podřídily režimu obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), bylo mimo jiné dohodnuto aktivní spolupůsobení žalované při plnění činnosti žalobkyně, které zahrnovalo i závazek žalované umožnit zprostředkovatelce a jí vyhledaným osobám v předem sjednaných termínech prohlídky prodávané nemovitosti. V článku VIII. smlouvy byla sjednána smluvní pokuta ve výši 150 000 Kč pro případ, že žalovaná poruší jakýkoli závazek z předmětné smlouvy. Na základě výsledků provedeného dokazování dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalovaná porušila smluvní povinnost, jestliže nijak nereagovala na písemnou výzvu žalobkyně, aby stanovila termín prohlídky nemovitosti. Za

Vymezení zajišťované povinnosti

situace, kdy neshledal sjednanou smluvní pokutu nepřiměřeně vysokou ve smyslu § 301 obch. zák. a nedovodil, že by ujednání o smluvní pokutě bylo v rozporu s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), žalobě o zaplacení smluvní pokuty ve výši 150 000 Kč v plném rozsahu vyhověl.

K odvolání žalované Krajský soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem změnil vyhovující rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu o zaplacení 150 000 Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o nákladech mezi účastnicemi za řízení před soudy obou stupňů.

Odvolací soud vyšel při přezkoumání napadeného rozsudku ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně s tím, že zopakoval dokazování smlouvou o zprostředkování ze dne 26. března 2009. Zjistil z ní, že v článku X. si účastnice sjednaly, že pokud není ve smlouvě uvedeno něco jiného, řídí se příslušnými ustanoveními § 642 a násl. obch. zák. V článku VIII. bylo dohodnuto, že zprostředkovatelce náleží smluvní pokuta ve výši 150 000 Kč, jestliže zájemkyně mimo jiné poruší jakýkoli svůj závazek vyplývající jí z této smlouvy. Odvolací soud vyšel při posuzování ujednání o smluvní pokutě ze zásady, že vedle obecných požadavků zákona stanovených v § 37 odst. 1 obč. zák. pro platnost právního úkonu musí předmětné ujednání vyhovovat i podmínkám stanoveným v § 544 obč. zák. Smluvní pokuta tak musí být sjednána písemně, musí být určena její výše nebo stanoven způsob jejího určení, přičemž v dohodě o smluvní pokutě musí být též jednoznačně označena povinnost, za jejíž porušení se smluvní pokuta sjednává. Naposled uvedenému požadavku předmětné ujednání o smluvní pokutě podle názoru odvolacího soudu nevyhovuje. Má-li se podle něj smluvní pokuta vztahovat na „porušení jakéhokoliv závazku

69