Specifický pomˇer zdvoˇrilosti a oslovování v cˇ eštinˇe∗ (Tilman Berger, Tübingen) Zdvoˇrilost a oslovování se staly pˇredmˇetem jazykovˇedeckého bádání až pomˇernˇe nedávno, v podstatˇe od šedesátých let minulého století. Zpoždˇení hlavnˇe souvisí s tím, že jde o otázky spojené s pragmatikou, tj. s užíváním jazyka v konkrétních situacích, a jen v menší míˇre o gramatiku v užším slova smyslu. Na zaˇcátku svého pˇríspˇevku chci dát obecný pˇrehled o pr˚uzkumu zdvoˇrilosti a oslovování a vykládat, které kategorie je tˇreba rozlišovat pˇri popisu fenomén˚u a jak je pomˇer gramatikalizovaných a lexikalizovaných výrazových prostˇredk˚u k volnˇe tvoˇreným. Potom se chci zabývat dosavadními pracemi o zdvoˇrilosti a oslovování v cˇ eštinˇe. Dám pˇrehled o nejd˚uležitˇejších jazykových prostˇredcích, které se dají postˇrehnout v cˇ eštinˇe, a zaˇradím r˚uzné koncepce k popisu tˇechto prostˇredk˚u do smˇer˚u, zastoupených v svˇetové lingvistice. Na konci pˇríspˇevku se pokusím o první, zatím pˇredbˇežnou charakteristiku specifik cˇ eského zdvoˇrilostního systému. Je pomˇernˇe složité dát pˇresnou definici „zdvoˇrilosti“ a zvlášt’ „jazykové zdvoˇrilosti“. Jak zd˚urazˇnuje Rathmayrová (1996, 362), umíme sice ve vˇetšinˇe pˇrípad˚u posoudit, které z dvou vyjádˇrení je „zdvoˇrilejší“ (myslím tu hlavnˇe na prosby, výzvy atd., ale platí to v jistém smyslu také pro jiná vyjádˇrení), ale máme znaˇcné potíže izolovat jednotlivé faktory. Proto chci tu zdvoˇrilost definovat velmi všeobecnˇe jako pˇrimˇerˇené resp. adekvátní chování, které poléhá na víceménˇe povˇedomé strategii výbˇeru mezi nˇekolika jazykovými prostˇredky v závislosti na situaci a na pomˇeru mezi mluvˇcím a adresátem, pˇriˇcemž zvolené prostˇredky naznaˇcují adresátovi mimo jiné postoj mluvˇcího k nˇemu. Brownová a Levinson (1987) zavedli v této souvislosti pojmy „pozitivní“ a „negativní“ zdvoˇrilosti. V pˇrípadˇe „pozitivní“ zdvoˇrilosti, kterou bych spolu s Rathmayrovou chtˇel spíše pojmenovat jak „solidaritní zdvoˇrilost“, jde o takové chování, kde mluvˇcí zd˚urazˇnuje, že adresát a on mají spoleˇcné zájmy a patˇrí vlastnˇe do téže sféry, v pˇrípadˇe „negativní“ neblo „distanˇcní“ zdvoˇrilosti mluvˇcí zase zd˚urazˇnuje, že se nechce vmˇešovat do sféry adresáta. Jak je už jasné z titulu mého pˇríspˇevku, zastávám názor, že oslovování není soucˇ ástí zdvoˇrilosti a mˇelo se popisovat jako zvláštní fenomén. Rozhodující je pˇritom, že oslovování ve vˇetšinˇe pˇrípad˚u nezavisí na pragmatických faktorech situace, nýbrž na sociálním vztahu mluvˇcího a adresáta. Následuji pˇritom Kasperové (1990), která charakterizovala oslovování velmi výstižnˇe jako sociální indexování („social indexing“). Když se soustˇred’ujeme na vztah dvou konkrétních osob, m˚užeme pozorovat, že aspoˇn pronominální oslovování (tj. opozice „d˚uvˇerného“ tykání a „distancovaného“ vykání“) ∗ Vyjde
ˇ ve sborníku Ceština – univerzália a specifika IV
1
je stabilní v tom smyslu, že si ty dvˇe osoby bud’ ve všech situacích tykají anebo ve všech situacích vykají anebo mají asymetrický vztah. O pragmatické variaci by se snad mohlo mluvit jen v tom pˇrípadˇe, že si dvˇe osoby veˇrejnˇe vykají a soukromnˇe tykají (tento fenomén existuje v mnoha jazykových kulturách a není rˇídký ani v cˇ eštinˇe), ale i tady jde o pevná sociální pravidla. Také nominální oslovování je ve své centrální cˇ ásti (v cˇ eštinˇe jde bud’ o oslovování kˇrestním jménem nebo pane/paní +titul nebo pane/paní + pˇríjmení) stabilní a proto nepodléhá pragmatickým faktor˚um, periférní zp˚usoby oslovování (jako napˇr. vážení pˇrítomní) mohou fungovat jinak. Oslovování je však, jak ukazují typologicky založené práce, které pˇrihlížejí také k exotickým jazyk˚um, jen zvláštní pˇrípad všeobecnˇejší kategorie, kterou chci podle Haaseho (1994) nazvat „úctou“ (Haase užívá nˇemecký výraz „Respekt“). V dnešní cˇ eštinˇe (jak i ve vˇetšinˇe evropských jazyk˚u) totiž oznaˇcujeme honorifikaci adresáta jenom v pˇrípadˇe, že se o nˇem ve vˇetˇe vzmiˇnujeme (a pojmenujeme ho distancovaným zájmenem vy), existují však také jazyky, kde se vyjadˇruje vztah k adresátovi i tam, kde se o nˇem nemluví. Haase uvádí pˇríklady z koreánštiny a baskiˇctiny, podobné mechanismy však existovaly v starší ruštinˇe, kde cˇ ástice s (tzv. slovo-er) mˇela právˇe tento význam (sr. vˇetu jak „Telega priechalas“). V tomto pˇrípadˇe Haase mluví o honorifikaci adresáta („Adressatenhonorifikation“), existuje kromˇe toho možnost honorifikace referenta („Referentenhonorifikation“), když mluvˇcí vyjadˇruje distancovaný vztah k nˇekomu, o nˇemž mluví. Do jisté míry to m˚užeme pozorovat také v cˇ eštinˇe, když se oslovování zrcadlí také v mluvení o nˇekom, napˇr. když o osobˇe, které normálnˇe rˇíkám pane profesore, také mluvím jako o panu profesorovi (a neužívám napˇr. prostˇe pˇríjmení). V nˇekterých cˇ eských náˇreˇcích (hlavnˇe na Moravˇe) se takový vztah mohl vyjadˇrovat také plurálovou shodou, sr. vˇety jako pan faráˇr už pˇrišli a pod. – Na tyto jevy už dˇríve upozorˇnoval cˇ eský japanolog Neustupný v pracích, které vˇetšinou nebyly vnímány v svˇetové lingvistice. Je však tˇreba zd˚uraznit, že on rozlišoval mezi zdvoˇrilostí a úctou (a vzmínil se je krátce o pragmatických výrazových prostˇredcích). Také uvnitˇr oblasti zdvoˇrilosti m˚užeme rozlišovat volnˇejší a frazeologizovanˇejší prostˇredky, když napˇr. srovnáváme formule jako prosím, dˇekuji, ale i nemohl byste (informovat Pavla) s delšími zdvoˇrilými vyjadˇreními, kde už není možné bezprostˇrednˇe spojit zdvoˇrilost s nˇejakým prvkem vˇety (sr. vˇety jako jestli vám to nebude potíže, tak informujte Pavla. Takto vidíme, že jak pro oslovování tak i pro zdvoˇrilost existují centrální a periférní prostˇredky:
ˇ ZDVO RILOST
OSLOVOVÁNÍ / ÚCTA
centrum volné užívání pragmatických prostˇredk˚u centrální prostˇredky oslovování
periférie frazeologizované užívání pragmatických prostˇredk˚u (pomˇernˇe stabilní) periférní prostˇredky oslovování (závislé na pragmatických faktorech)
Lingvistická literatura, vˇenovaná tˇemto jev˚um, se vˇetšinou soustˇred’uje na jednu z dvou oblastí a zanedbává druhou. V pragmaticky založených pracích o zdvoˇrilosti (napˇr. Leech 1977, 1983; Brown, Levinson 1987; Held 1995) se o oslovování bud’ 2
nemluví (tak je to u Leeche) anebo se o nˇem jedná jako o jednom z mnoha faktor˚u zdvoˇrilostních strategií (tak se k tomu staví Brownová a Levinson a také Heldová). Práce vˇenované oslovování naopak cˇ asto užívají termín „zdvoˇrilost“ pro distancované formy oslovování a ani se nezmiˇnují o pragmatických prostˇredcích (napˇr. Brown, Gilman 1961, Winter 1984 aj.), totéž platí pro zmínˇené práce Neustupného (1978) a do jisté míry také Haaseho (1994). V titulu své knihy Haase mluví o tom, že kategorie úcty je gramatikalizovanou formou zdvoˇrilosti. Pˇredstava, že bychom mohli rozlišovat mezi volnými, pragmatickými prostˇredky zdvoˇrilosti z jedné strany a pevnými, gramatikalizovanými prostˇredky úcty z druhé, je zavádˇející, ale podle mého názoru nesprávná. Je sice pravda, že gramatikalizované prostˇredky v užším slova smyslu existují jenom pro úctu, jak pro zdvoˇrilost, tak pro oslovování (popˇr. úctu) jsou však vedle volných (tj. pragmaticky užívaných) výrazových prostˇredk˚u charakteristické r˚uzné lexikalizované prostˇredky. Sr. následující pˇrehled: gramatikalizované prostˇredky
lexikalizované prostˇredky
ˇ ZDVO RILOST
—
OSLOVOVÁNÍ / ÚCTA
pronominální oslovování (tykání – vykání)
mluvení o tˇretích osobách „zdvoˇrilá“ slovesa (napˇr. ráˇcit) rutinní obraty základní typy nominálního oslovování
„volné“ (pragmatické) prostˇredky modální slovesa r˚uzné cˇ ástice vid deminutiva atd. periférní typy nominálního oslovování
Zatím nebyla napsána žádná vˇetší, zevrubná práce o zdvoˇrilosti a oslovování v cˇ eštinˇe, i když existuje rˇada menších studií o jednotlivých jevech. Nejvíce údaj˚u o obou oblastech nacházíme v prakticky zamˇerˇené konfrontativní práci Formanovské a Tuˇcného (1986) a ve všeobecném pˇrehledu Rulfové (1984). Tatáž autorka v novˇejší dobˇe napsala studii o zdvoˇrilosti a jazykové etiketˇe (Švehlová 1994), jež je vˇenována spíše obecným otázkám (i když se uvádˇejí cˇ eské pˇríklady) 1. Pronominálním oslovováním se zabývají starší práce Vanka (1979) a Vachka (1986), dˇejinám vykání a onikání je vˇenována d˚ukladná disertaˇcní práce Betsche (2000). O nominálním oslovování ve srovnání s ruštinou a srbochorvatšinou psala Rathmayrová (1992), o systematizaci jsem se pokusil i já ve svém cˇ lánku z roku 1995. Knéˇrová (1995) a Ehlers/Knéˇrová (1997) provádˇeli empirický pr˚uzkum se zajímavými výsledky (které však platí jenom pro oslovování neznámých osob, jež podle mého názoru patˇrí k periférii). Nejr˚uznˇejšími formami oslovování (od pronominálního k r˚uzným typ˚um nominálního) se zabývá studie Švehlové (1995). Spoleˇcným problematickým rysem všech cˇ eských prací je, že soustavnˇe užívají termín „zdvoˇrilost“ pˇri popsání oslovování, zvlášt’ výraznˇe se to projevuje v práci Švehlové, kde se o základních (a podle mého názoru systémových) jevech mluví jen 1
Srdeˇcnˇe dˇekuji paní doc. I. Nebeské, která mˇe na brnˇenské konferenci laskavˇe upozornila na novˇejší práce Švehlové, které mi bohužel nebyly známé.
3
velmi málo. – O pragmatických strategiích zdvoˇrilosti bylo napsáno mnohem ménˇe. Zmiˇnuje se o nich už cˇ lánek Rulfové z roku 1984, speciální studie o jednotlivých strategiích psal Nekula (1994, 1995). Mnoho údaj˚u je také možná nalézt v pracích Hoffmannové a Müllerové (1999, 2000 aj.). Chvály hodné je, že se v novˇejší vyskytují údaje o oslovování a zˇcásti také o zdvoˇrilostních stratégiích v cˇ eských mluvnicích (což napˇr. v˚ubec neplatí ani pro nˇemecké ani pro ruské mluvnice). Chci tu poukázat na údaje v „Pˇríruˇcní mluvnici cˇ eštiny“ (1995, sr. s. 605n., 678n a jinde) a na srovnávací cˇ esko-nˇemeckou mluvnici Štíchy (v tisku). Dále chci dát pˇrehled hlavní vlastnosti cˇ eského systému oslovování a zdvoˇrilosti, se zvláštním ohledem na typologické rysy tohoto systému (omezuji se pˇritom na takové prostˇredky, které jsou gramatikalizovány nebo lexikalizovány a vyluˇcuji cˇ istˇe pragmatické prostˇredky jako cˇ ástice, diminutiva, slovesný vid atd.): 1. Pronominální oslovování je charakterizováno binární opozicí d˚uvˇerného tykání ˇ a distancovaného vykání (sr. Rulfová 1984, 86n., Knéˇrová 1995, 37 aj., PM C 1995, 678n.). Užívání plurálových forem pro oslovování jedné osoby, k níž má mluvˇcí distancovaný vztah, není pˇritom úplnˇe totožné s normálním plurálem. V minulém cˇ ase cˇ eština užívá zvláštní formu shody (napˇr. byl/byla jste vs. byli/byly jste, když se oslovuje nˇekolik osob), což znamená, že je vykání opravdu gramatikalizováno (to pro vˇetšiny jiných jazyk˚u, v nichž se vyká, neplatí). Jinak by bylo zajímavé prozkoumat, do jaké míry se rozlišuje rozsah vykání v cˇ eštinˇe od jiných jazyk˚u. Osobnˇe jsem vždycky mˇel dojem, že se v cˇ eské kultuˇre tyká více než napˇr. v nˇemecké a ruské (sr. k tomu také Rathmayr 1992, 290). Knérˇová (1995) a Ehlers/Knéˇrová (1997) tvrdí opak, v jejich experimentech však šlo hlavnˇe o oslovování neznámých osob, nikoliv o ustálené vztahy osob, které se mezi sebou znají. – O jiných, cˇ asto pragmaticky motivovaných užíváních kategorie osoby podrobnˇe informuje Rulfová (1984, 88n.). Podává také nˇekolik informací o zastaralém onikání a onkání (viz k tomu také Vachek 1986 a velmi podrobnˇe Betsch 2000). 2. Nominální oslovování je ve svém jádˇre, jak už bylo rˇeˇceno, charakterizováno protikladem tˇrí forem, totiž kˇrestního jména, pane/paní +titul a pane/paní + pˇríjmení (viz Berger 1995, Knéˇrová 1995, 37n.). Další formy oslovování (napˇr. pouhým titulem, pane/paní + kˇrestní jméno atd.) sice existují, jsou však vˇetšinou stylisticky pˇríznaˇcné a užívají se za zvláštních, pragmaticky od˚uvodnˇených podmínek a pomˇernˇe zˇrídka (pˇrehled, který dává Švehlová 1995, je sice imponující, není však v˚ubec jasné, jak cˇ asto jsou tyto možnosti zastoupeny v reálním diskurzu). Trojˇclenný systém je pomˇernˇe stabilní, když ho srovnáváme napˇr. s nˇemˇcinou (kde užívání titul˚u klesá a pomalu se už stává periférním), ale také s polštinou: Tam sice existuje také protiklad tˇrí forem (totiž kˇrestního jména, panie/pani +titul a panie/pani + kˇrestní jméno), ale periférní oslovování hrají vˇetší roli než v cˇ eštinˇe (viz Berger 2001) a variace mezi r˚uznými oslovováními je vˇetší a zˇcásti podmínˇena pragmatickými faktory. V cˇ eštinˇe se variace omezuje na výbˇer mezi nˇekolika tituly, které pˇríslušejí jedné osobˇe. 2 Celkem m˚užeme cha2
Když je nˇekdo zároveˇn profesor a dˇekan, existuje konkurence mezi oslovováními pane profesore a pane dˇekane, která se zˇrejmˇe ˇrídí pragmatickými pravidly. Oslovování tytéž osoby s pane + pˇríjmení je v cˇ eské
4
rakterizovat centrální cˇ ást cˇ eského nominálního oslovování jak pomˇernˇe málo pragmatickou, periférie vypadá podobnˇe jako v jiných jazycích. 3. Zp˚usob, jak mluvíme o (pˇrítomných nebo nepˇrítomných) tˇretích osobách, závisí zˇcásti na tom, jak tyto osoby oslovujeme, kromˇe toho je však rˇízen r˚uznými pragmatickými faktory, jak jsem to popsal na pˇríkladu ruštiny v cˇ lánku z roku 1999. Mohu tutéž osobu napˇr. pojmenovat jako pan profesor Novák, pan Novák nebo Jan (a když dotyˇcný má nˇejakou funkci, bude tam ještˇe více možností, jak napˇr. pan prodˇekan nebo pod.), jaký tvar vyberu, závisí zaprvé na tom, jak ho oslovuji já a adresát (o nˇekom, komu oba vykají, nebude se mluvit kˇrestním jménem), ale také hrají velkou roli pragmatické faktory, spojené se zdvoˇrilostí. 4. Frazeologizovaným prostˇredk˚um pro vyjádˇrení jistých rˇeˇcních akt˚u (jako proseb, rad, nabídek atd.) bylo v cˇ eské lingvistické literatuˇre zatím vˇenováno pomˇernˇe málo pozornosti. Kromˇe krátkého pˇrehledu u Rulfové (1984, 94n) máme cˇ lánek ˇ (1995, 605), Obenbergerové (1992) a katalóg nepˇrímých rˇeˇcních akt˚u v PM C 3 4 kde se napˇr. uvádˇejí r˚uzné varianty proseb a nabídek . Dozvídáme se tam, že se rozkazovací zp˚usob užívá pomˇernˇe cˇ asto i ve zdvoˇrilých výzvách (v tom je cˇ eština blízká jiným slovanským jazyk˚um) a že se pouhý kondicionál (se záporem nebo i bez) užívá jako zdvoˇrilá výzva (Nešel byste se mnou na pivo?), což napˇr. v ruštinˇe je vylouˇceno (sr. Formanovskaja, Tuˇcný 1986, 164). D˚uležitou roli jako indikátor zdvoˇrilosti hraje také záporná cˇ ástice ne-. Pomˇer mezi zmínˇenými prostˇredky je však zatím spíše nejasný a nem˚užeme bezprostˇrednˇe definovat škálu zdvoˇrilých proseb jako napˇr. v ruštinˇe (skažite, požalujsta – vy ne skažete – vy ne mogli by skazat’) nebo angliˇctinˇe (viz k tomu Leech 1983, 107n.). napˇr. pokládá Rulfová variantu s kondicionálem za zp˚usob, jak zd˚uraznit vyšší pozici adresáta, kdežto pro Obenbergerovou stojí na vyšším konci škály prosby jako Nemohl byste to pˇrinést zítra? Celkovˇe se dá situace popsat tak, že postavení kondicionálu mezi jinými prostˇredky musí ještˇe být vyjasnˇeno podrobnˇeji, totéž platí pro roli negace jako ukazatele zdvoˇrilosti, který už není obligatorní jako v ruštinˇe (viz k tomu Betsch v tisku) a v jistých kontextech pˇrijímá sekundární pragmatické úkoly, jako napˇr. naznaˇcení výˇcitky. 5. O rutinních formulích v smyslu Coulmase (1981) existuje ještˇe ménˇe prací. Zminˇ uje se o nich velmi krátce Rulfová (1984, 85n), máme velmi zajímavý Stich˚uv cˇ lánek o historickém vývoji formule z˚ustávám s pozdravem (sr. Stich 1974), jinak jsme odkázáni na údaje slovník˚u, když se napˇríklad chceme dozvˇedˇet o rozlišoˇ vání formulí jako dˇekuji – dˇekuju – díky – dík. První studie s pomocí Ceského národního korpusu, ale také dotazník˚u ukázaly, že jsou cˇ eské formule mnohem ménˇe závislé na pragmatických faktorech jak napˇr. ruské a že o výbˇeru mezi
3 4
kultuˇre neobvyklé a velmi „nezdvoˇrilé“ (i když se obˇcas vyskytuje), kdežto v Nˇemecku je už málem normální. M˚užete informovat Pavla? – Nem˚užete informovat Pavla? – Mohl byste informovat Pavla? – Nemohl byste informovat Pavla? – Neinformoval byste Pavla? – Informoval byste Pavla? Chcete si prohlédnout naše sbírky? – Nechcete si prohlédnout naše sbírky? – Chtˇel byste si prohlédnout naše sbírky? – Nechtˇel byste si prohlédnout naše sbírky?
5
variantami rozhodují cˇ asto syntaktické faktory.5 Velmi zajímavý je fakt, že se v cˇ eštinˇe užívají rutinní obraty pomˇernˇe cˇ asto v komplexnˇejších prosbách, sr. pˇríklady jako Nebyl byste tak hodný a (ne)pomohl mi s tím kufrem?, které jsou v nˇemˇcinˇe a ruštinˇe sice možné, ale zdaleka ne tak cˇ asté. Když shrˇnujeme všechna pozorování, m˚užeme rˇíct, že je pro cˇ eštinu charakteristický pevný a stabilní systém oslovování (a pravdˇepodobnˇe také rutinních formulí), kdežto pragmatické mechanismy zdvoˇrilosti jsou ménˇe frazeologizované než v jiných ˇ jazycích a podléhají silnˇejším individuálním variacím. Ceština je v tomto ohledu typologicky pravý opak angliˇctiny, kde je oslovování málo diferencováno, ale zato existuje vytˇríbená škála nepˇrímých rˇeˇcních akt˚u. Nˇemˇcina a ruština jsou bližší cˇ eštinˇe ve vˇetší váze oslovování (význam kterého v nˇemˇcinˇe však ubývá), angliˇctinˇe jsou zase bližší v oblasti nepˇrímých rˇeˇcních akt˚u (i když zvlášt’ ruská škála je mnohem kratší než anglická). Jasná pˇrevaha oslovování nad pragmatickou zdvoˇrilostí snad také vysvˇetluje, proˇc tolik cˇ eských badatel˚u zatím ignorovala opozici mezi obˇema oblastmi a popisovala systém oslovování s termíny, urˇcenými spíše pro popsání pragmatické zdvoˇrilosti.
Literatura BERGER, T. (1995): Versuch einer historischen Typologie ausgewählter slavischer Anredesysteme. In: Weiss, D. (ed.): Slavistische Linguistik 1994, München: Sagner, s. 15–64. BERGER, T. (1997): Alte und neue Formen der Höflichkeit im Russischen – eine korpusbasierte Untersuchung höflicher Direktiva und Kommissiva. In: Kosta, P. – Mann, E. (eds.): Slavistische Linguistik 1996, München: Sagner, s. 9–29. BERGER, T. (1998): Äußere Einflüsse und interne Faktoren bei der Herausbildung der slavischen Anredesysteme, Die Welt der Slaven 43, s. 309-324. BERGER, T. (1999): Distanzierte und vertraute Formen des Sprechens über Dritte im Russischen. In: Rathmayr, R. – Weitlaner, W.: Slavistische Linguistik 1998, München, s. 17–45. BERGER, T. (2001): Semantik der nominalen Anrede im Polnischen und Tschechischen. In: Chrakovskij, V.S., Grochowski, M., Hentschel, G. (eds.): Studies on the Syntax and Semantics of Slavonic Languages, Papers in Honour of Andrzej Bogusławski on the Occasion of his 70th Birthday, Oldenburg: BIS, s. 39–50. BETSCH, M. (2000): Diskontinuität und Tradition im System der tschechischen Anredepronomina (1700-1850). München: Sagner. BETSCH, M. (v tisku): Questions as Indirect Requests in Russian and Czech. In: Jaszczołt, K. – Turner, K. (eds.): Meanings in Contrast: The Cambridge Papers, Amsterdam/Philadelphia: Pragmatics & Beyond. 5
Izolovanˇe se užívají nejˇcastˇeji dík a dˇekuju, když se zd˚urazˇnuje, komu se dˇekuji, užívá se spíše dˇekuji (dˇekuji Vám), když se zd˚urazˇnuje, za co se dˇekuje, spíše díky (díky za dopis). Ve všech pˇrípadech však jde o tendence, nikoliv o tvrdá pravidla (samozˇrejmˇe se vyskytují i doklady jako dˇekuji za dopis atd.).
6
BROWN, R. – GILMAN, A. (1960): The pronouns of power and solidarity. In: Sebeok, T.A. (ed.): Style in language, Cambridge/Mass.: MIT Press, s. 253–276. BROWN, P. – LEVINSON, S. (1987): Politeness. Some universals in language usage. Cambridge: Cambrigde University Press. COULMAS, F. (1981): Routine im Gespräch. Zur pragmatischen Fundierung der Idiomatik. Wiesbaden. ˇ EHLERS, K.-H., KNÉROVÁ, M. (1997): Tschechisch förmlich – unverschämt deutsch? Arbeitsbericht zu einer konstrastiven Untersuchung des Anredeverhaltens. In: Höhne, S. – Nekula, M. (eds.): Sprache, Wirtschaft, Kultur. Deutsche und Tschechen in Interaktion, München: Judicium, s. 189–214. ˇ FORMANOVSKAJA, N. – TUCNÝ, P. (1986): Russkij reˇcevoj e˙ tiket v zerkale cˇ ešskogo. Moskva: Russkij jazyk. HAASE, M. (1994): Respekt: Die Grammatikalisierung von Höflichkeit. München, Newcastle: Lincom. HELD, G. (1995): Verbale Höflichkeit. Studien zur linguistischen Theoriebildung und empirische Untersuchung zum Sprachverhalten französischer und italienischer Jugendlicher in Bitt- und Dankessituationen. Tübingen: Narr. HOFFMANNOVÁ, J. – MÜLLEROVÁ, O. (2000): Jak vedeme dialog s institucemi. Praha: Academia. HOFFMANNOVÁ, J. – MÜLLEROVÁ, O. – ZEMAN, J. (1999): Konverzace v cˇ eštinˇe pˇri rodinných a pˇrátelských návštˇevách. Praha: Trizonia. KASPER, G. (1990): Linguistic Politeness, Journal of Pragmatics 14, s. 193–218. ˇ KNÉROVÁ, M. (1995): Ke zp˚usob˚um oslovování v mluvených projevech, Naše rˇeˇc 78, s. 36–44. LEECH, G.N. (1977): Language and tact. Trier: University of Trier Linguistic Agency. LEECH, G.N. (1983): Principles of pragmatics. London: Longman. OBENBERGEROVÁ, D. (1992): Politeness of English and Czech Requests, Linguistica Pragensia 2, s. 93–100. ˇ Pˇríruˇcní mluvnice cˇ eštiny (vyd. P. Karlík aj.). Praha, Brno 1995. (= PM C) NEKULA, M. (1994): Nˇekteré zdvoˇrilostní strategie a jejich výrazové prostˇredky v cˇ eštinˇe. In: Pˇrednášky a besedy z XXVII. bˇehu LŠSS, s. 54–58. NEKULA, M. (1995): Jedna zdvoˇrilostní strategie a její výrazové prostˇredky. In: Pˇrednášky a besedy z XXVIII. bˇehu LŠSS, s. 65–70. NEUSTUPNÝ, J.V. (1978): The Communication of Politeness. In: Neustupný, J.V.: Post-Structural Approaches to Language, Tokyo: University of Tokyo Press, s. 185– 212. 7
RATHMAYR, R. (1992): Nominale Anrede im gesprochenen Russischen, Serbokroatischen und Tschechischen. In: Reuther, T. (ed.): Slavistische Linguistik 1991, München: Sagner, s. 265–309. RATHMAYR, R. (1996): Sprachliche Höflichkeit: Am Beispiel expliziter und impliziter Höflichkeit im Russischen. In: Girke, W. (ed.): Slavistische Linguistik 1995, München: Sagner, s. 362–391. RULFOVÁ, M. (1984): Zur Problematik der sprachlichen Etikette im Tschechischen. In: Koˇrenský, J., Hoffmannová, J. (eds.): Linguistica X, Text and the Pragmatic Aspects ˇ of Language, Praha: CSAV, s. 79–100. STICH, A. (1974): Z˚ustávám s pozdravem (Pˇríspˇevek k sociolingvistice cˇ eských zdvorˇilostních obrat˚u), Naše rˇeˇc 57, s. 175–182. ŠTÍCHA, F.: Srovnávací gramatika cˇ esko-nˇemecká. V tisku. ŠVEHLOVÁ, M. (1994): Zdvoˇrilost a rˇeˇcová etiketa (Univerzálie rˇeˇcové interakce), Filologické studie 19, s. 39–61. ŠVEHLOVÁ, M. (1995): K problematice oslovení v cˇ eštinˇe. In: Rozumˇet jazyku, Sborník k významnému životnímu junileu univ. prof. PhDr. Radoslavy Brabcové, CSc., Praha: Pedagogická fakulta, s. 73–81. VACHEK, J. (1986): Some Remarks on Personal Pronouns in the Addressing Function. In: Nekvapil, J., Chloupek, J. (eds.): Reader in Czech Sociolinguistics, Praha: Academia, s. 274–286. VANEK, A.L. (1979): The Grammatical Category of Person in Czech. Toward a holistic theory of communication. In: Comrie, B. (ed.): Classification of grammatical categories, Urbana/Edmonton: Linguistic Research Inc., s. 209–248. WINTER, W. (1984): Anredeverhalten. Tübingen: Narr.
8
Résumé Der Artikel befasst sich mit der Problematik der Abgrenzung von Anrede und Höflichkeit, mit spezieller Anwendung auf das Tschechische. Es wird zunächst gezeigt, dass eine Trennung beider Bereiche sinnvoll ist, da die Anredeformen und einige weitere sprachliche Phänomene, die unter dem Begriff „Respekt“ zusammengefasst werden können, nicht in Abhängigkeit von der Situation variieren, sondern soziale Beziehungen widerspiegeln, während der Begriff „Höflichkeit“ für pragmatische Strategien im engeren Sinne reserviert werden sollte. Der Verfasser gibt dann einen Überblick über verschiedene Abstufungen von Anrede/Respekt und Höflichkeit im Allgemeinen und speziell im Tschechischen und zeigt abschließend, dass das Tschechische vor allem über ein ausdifferenziertes System von Anredeformen und Routineformeln verfügt, während die höflichen indirekten Sprechakte eher schwach phraseologisiert sind. Diese Tatsache erklärt schließlich auch, warum die systematische Trennung zwischen beiden Bereichen in der bisherigen Tradition eine eher geringe Rolle gespielt.
9
