Soukromoprávní delikty v římském právu

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva a veřejné správy

Soukromoprávní delikty v římském právu Bakalářská práce

Autor:

Anastasia Kolesnikova Právní administrativa v podnikatelské sféře

Vedoucí práce:

Praha

doc. JUDr. Petr Bělovský

Duben, 2013

Prohlášení: Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a v seznamu uvedla veškerou pouţitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, ţe odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámena se skutečností, ţe se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací.

V Praze, dne 25.04.2013

Anastasia Kolesnikova

2

Poděkování

Toto poděkování patří vedoucímu mé bakalářské práce doc. JUDr. Petru Bělovskému za odbornou pomoc a trpělivost.

3

Anotace Bakalářská práce se zabývá výzkumem soukromoprávních deliktů v římském právu. V prvních kapitolách (I. aţ III.) jsou uvedeny obecná informace o deliktech - všeobecné charakteristiky, vývoj a charakteristické rysy soukromoprávních deliktů. Kapitola IV. je věnována jednotlivým deliktům a jejich podrobnému popisu a výzkumu - iniuria, furtum, damnum iniuria datum, rapina, metus, dolus, fraus creditorium. V V. kapitole se předloţená práce zabývá charakteristikou a stručným popsáním quasi deliktů. Cílem práce je prozkoumání soukromého protiprávního jednání (deliktů) v římském právu.

Klíčová slova Římské právo, Delikt, Soukromé právo, Quasi delikt, Soukromoprávní delikt

Annotation This thesis is concerned with the research of private delicts in Roman law. In the first chapters (I. to III.) are stated general information about delicts - general characteristics, development and characteristic features of private delicts. Chapter IV. is devoted to individual delicts and their detailed description and research - iniuria, furtum, damnum iniuria datum, rapina, metus, dolus, fraus creditorium. In the chapter V. the introduced work investigates the characteristics and brief description of quasi delicts. The aim of this thesis is to explore private lawless behavior (delicts) in a private Roman law.

Key word Roman law, Delict, Private law, Quasi delict, Private delict

4

Obsah Úvod............................................................................................................................................6 1. Všeobecná charakteristika povinností soukromoprávních deliktů.........................................8 2. Vývoj soukromoprávních deliktů.........................................................................................12 3. Charakteristické rysy soukromoprávních deliktů.................................................................17 4. Jednotlivé delikty..................................................................................................................22 4.1 Iniuria..................................................................................................................................22 4.2 Furtum.................................................................................................................................25 4.3 Damnum iniuria datum.......................................................................................................32 4.4 Rapina.................................................................................................................................34 4.5 Metus...................................................................................................................................35 4.6 Dolus...................................................................................................................................36 4.7 Fraus creditorium ...............................................................................................................37 5. Quasi delikty.........................................................................................................................39 5.1 Pojem povinnosti quasi deliktů...........................................................................................39 5.2 Jednotlivé typy quasi deliktů............................................................................................. 40 Zá

.........................................................................................................................................42

Seznam pouţité literatury........................................................................................................ 45 Oficiální zadání bakalářské práce.............................................................................................47

5

Úvod Římské právo je základem našeho kontinentálního systému práva a proto je důleţité jej znát a orientovat se v něm. Skutkové podstaty těchto základních deliktů v době před dvěma tisíci lety daly vzniknout deliktům v našem právu, tak jak je známe. Můţeme tedy vysledovat vývoj aţ k počátku a poučit se z úprav minulých, staletími prověřených. Delikty v římském právu jsou jedním ze dvou typů protiprávního jednání. Oproti tzv. crimen – jednání, které ohroţuje zájmy společnosti, veřejné zájmy a je právem veřejným, delicta (nebo také maleficia) byla protiprávní jednání mířící proti soukromé osobě, jednotlivci a spadala mezi právo soukromé, majetkové. Majetkové proto, ţe dávalo vzniknout nárokům jednotlivce na pokutu nebo náhradu škody. Za pokutu a náhradu škody poté pachatel ručil svým majetkem stejně jako při obligaci zaloţené smlouvou. Deliktům soukromoprávním (delicta privata) obecně v římském právu bylo věnováno mnohem více pozornosti, neţli trestným činům (crimina), coţ můţeme vidět na činnosti římských právníků. Jasným důkazem je rozsah Digest. Zatímco trestní činy zabírají 2 knihy, právu soukromému majetkovému je věnováno celých 48 knih. Crimen je ¨zločin, bezprávný čin proti státnímu a společenskému zřízení stíhaný veřejnou obţalobou¨1 a nebyl tolik prozkoumáván z toho důvodu, ţe byla povaţována za sféru politickou a státní a právníci se jí věnovali jen příleţitostně. Terminologie crimen – delicti byla ještě v klasické době zcela jasná a dobře chápaná, ovšem uţ v poklasické době toto rozdělení ztratilo smysl a oba termíny se uţívaly namátkou a ad hoc2. Ius civile v době republiky znalo tři skutkové podstaty deliktů, které byly typizované. Jednalo se o fatum neboli krádeţ, damnum iniuria datum – poškození či zničení věci cizí a iniuria – uráţku na cti. Později za občanských válek přidalo praetorské právo další dvě skutkové podstaty a to: vis ac metus – donucení, vydírání a dolus – podvod.

1

Bartošek, Milan. Encyklopedie římského práva. 1. vyd. Panorama Praha, 1981. 100 s. lat. - zatím, k tomuto (zpravidla momentu, ale používá se I nečasově v tom smyslu, že úprava apod. Se vztahuje pouze pro tento případ a jen k tomuto účelu, že se to zřídilo pouze pro tento případ nebo napsalo pouze pro tuto příležitost; bylo nařízeno pouze pro tuto situaci. Rebro, Karol. Latinské právnické výrazy a výroky. 1. vyd. Wolters Kluwer, 2012. 27 s. 2

6

Poklasická jurisprudence poté přidala ekvivalent ke quasi kontraktům a to tzv. Quasi delikty, které můţeme charakterizovat jako závazky vznikající ze situací podobných situacím deliktů, kterým ovšem chybí nějaká podstatná náleţitost, nejčastěji zavinění.

7

1. Všeobecná charakteristika povinností soukromoprávních deliktů

Mezi důvody vzniků povinností zaujímají přední místo delikty - delicta, maleficia. Delikt (lat. delictum) je protiprávní čin, přestupek. V závislosti na dopadech spojených s delikty, jsou rozděleny v římském právu na veřejné delikty, delicta publica, a soukromé delikty, delicta privata. Termín crimina není znám zdrojům římského práva. Zdroje pouţívají výraz iduicia publica. Termín delicta publica je pozdějšího původu a byl široce distribuován jako termín, který je jednoznačně staví příslušnou skupinu deliktů proti té skupině, kterou zdroje se nazývají delicta privata. Delikt (lat. delictum) původně jen delictum privatum je ¨bezprávný čin, ublíţení jednotlivci, jeho rodině nebo majetku porušením právního příkazu či zákazu, jímţ nezávisle na vůli pachatelově vznikají nová práva a právní povinnosti¨3. Existuje taková definice: ¨delikty jsou jednotlivé typické akty nepřátelského poškození cizích statků, s nimiţ zákon spojuje soukromý trest¨4. Veřejné delikty byly takové, které se zakládaly na porušení státních zájmů, a které byly trestány tělesným treste, někdy i trestu smrti. - crimina capitalia - nebo majetkovou pokutu, která po obecnému pravidlu přecházela ke státu. Případy těchto deliktů byly v pravomoci zvláštních trestních soudů a rozhodovalo se podle zvláštních pravidel řízení. ¨Za císařství bylo místo soukromé ţaloby na pokutu zavedeno mimořádné řízení, stíhající delicta privata. Teprve v širším smyslu delictum zahrnuje trestné činy vůbec, tedy i crimina nazývaná pak delicta publica (veřejné)¨.5 Naopak soukromé delikty byly povaţovány za narušení pouze zájmů soukromých osob; nároky z těchto deliktů byly předloţeny poškozeným jednotlivcům. Peněţní sankce, na vymáhání kterých byly zaměřeny tyto ţaloby, šly k poškozenému a vymáhaly se v obecném řízení stanoveném pro řešení majetkových sporů. Stejným

způsobem se projednávaly

případy těch delicta privata, za které byl stanoven tělesný trest. 3

Bartošek, Milan. Encyklopedie římského práva. 1. vyd. Panorama Praha, 1981. 131 s. Vážný, Jan. Římské právo obligační. Část I. Nákladem právnické fakulty Komenského v Bratislavě, Bratislava, 1924. 9 s. 5 Svoboda L.; Varcl L.; Vidman L. Encyklopedie antiky. 1. vyd. Academia, nakladatelství Československé akademie věd, 1973, Praha. 137 s. 4

8

Subjektem bezprávného činu (deliktu) mohla být přiznána pouze fyzická osoba a osoba, která způsobila újmu také fyzické osobě. Důleţitým rysem římského práva bylo to, ţe v něm nepřiznávalo se moţným způsobit škodu (z hlediska práva) právnické osobě. Tím spíš, navíc pojem deliktu nepřipouštěl, ţe jeho subjektem můţe se stát právnická osoba (společnost, korporace atd.). Odpovědnost za následky deliktu byla přísně individuální a bezpodmínečná: ¨Nikdo není zbaven odpovědnosti za přestupek.¨6 Podle této absolutností se rozumělo, ţe i úřední osoba bude odpovědná za bezprávný čin, přičemţ bez ohledu na to, jestli delikt byl uskutečněn v průběhu sluţebních povinností nebo v soukromé občanské podstatě. Odpovědnost byla osobní pouze v tom poměru, ţe se jednalo o osobní majetek (v případě individuální odpovědnosti: prosit o prominutí, atd. - je to také nebylo moţné pověřovat jiné osobě nebo činit na úkor jiné osoby). Ačkoliv při uskutečnění činnosti, která je posuzována jako delikt, aktivně se účastní individuum, důsledky - nová práva a nové povinnosti - nastávají bez ohledu na vůli této osoby. Proto pro svoje uznání jako delikt, tato činnost by měla odpovídat některým omezeným poţadavkům, tj. delikt měl nějaké povinné rekvizity. Subjektem deliktu mohlo vystupovat plně fyzická osoba způsobila k právním úkonům; způsobit škodu můţe i člověk alieni iuris (ţena, poddaný syn, stavovská neplnoprávná osoba), ale odpovědnost můţe být uloţena v kaţdém případě pouze na plnoprávného římského občana, který je povinen nést odpovědnost i za své podřízené. Delikt musí být sestavován výhradně hmotným porušením práv jiné osoby v poměru k jeho osobnosti a majetku; čistý úmysl, atentát, ohroţení v ţádném případě nelze vykládat v souvislosti s deliktním právem - bud’ delikt je spáchán a je dokonalý, anebo bezprávný čin vůbec není (osoba pokoušela se, ale nepodpálila úrodu; zamýšlela urazit, ale neřekla nic, a podobně; avšak není stejné: napřáhnout ruku, ale neudeřit, protoţe "napřáhnout ruku" samo o sobě můţe být charakterizováno jako uráţka). Materiální strana deliktu musí být doprovázena vinou subjektu, jeţ delikt zapříčinil, přičemţ viny zvláštního, soukromoprávního druhu, který se odlišoval v římském právu od forem a typů viny přiznaných pro trestní právo.

6

¨Nemo delictis exuitur¨ Ulpianus D. 4. 5. 2. 3 9

¨Stíháni nastupuje jen v případech stanovených právem civilním (delicta) nebo praetorským ediktem. Stíháni nemá při tom na mysli náhradu škody, nýbrţ téţ jen trest, a to peněţitou pokutou (poena), jeţ, nastupujíc na místo nevykonané soukromé pomsty, případně poškozenému¨7. Deliktem se přiznávalo porušení práv jiné osoby, ale ne vţdy předem stanovené právem, tj. strana mohla poprvé prokázat, ţe v souvislosti s některými těmi nebo jinými zvláštnostmi vztahů, povahou poškození apod. v poměru proti ní spáchán delikt, alespoň’ před tím nikdy právnicky tato činnost nebyla povaţována za právní přestupek; jinými slovy, přísný princip zákonnosti, podobný tomu, co byl důleţitý v trestním právu, nepouţíval se. Jen v některém poměru toto rozsáhlé uváţení omezovalo všeobecný poţadavek římského pořádku právní ochrany: aby bylo přiznáno, právo by mělo disponovat pro své ochranu speciální ţaloby v konkrétní kvalifikované podobě. Nicméně, v případě s delikty toto omezení zeslabovalo se moţností uchylovat se k ţalobám praetorského práva, "dobré svědomí", na základě momentálních kolizí. Delikt předpokládal pouze materiální případnou odpovědnost za způsobenou škodu bez rozdílu osobní nebo materiální vlastnosti. Tato odpovědnost mohla rozprostírat se na náhradu jak přímé škody, tak nepřímé, přímých a nepřímých úbytků. Konkrétní hodnoty byly stanoveny jednotlivými ţalobami, přičemţ nelze bylo libovolně měnit částku a rozsah náhrady škody v rámci subjektivního poţadavku. Odpovědnost byla vyjádřena buď v přesně vyznačené oprávněnými nařízení sumě, nebo ve dělitelné sumě škody (tak, ve skutečnosti to bylo spojování náhrady škody a pokuty za přestupek). Od doby zákonů dvanácti desek

do období císařství prošel římský systém

soukromých deliktů významnými změnami, vypracované praetorem a právníky, se pozice postupně zmírnil kazuistický charakter starodávného zákona v této oblasti. Nicméně římské právo nikdy nevypracovalo obecný princip, na základě kterého by kaţdá majetková škoda, způsobená protiprávní činností,

podléhala náhradě škody. Naopak čin se přiznával být

deliktem pouze při existenci příslušné zvláštní normy, týkající se tohoto druhu skutků - zda-li byl ten skutek zařazen mezi delikty určené zákonem nebo praetorským právem. Existovala a neustále se doplňovala řada deliktů, ale nebyla jednotná definice deliktu. V tomto smyslu je průběh rozvoje povinnosti z deliktů blízký procesu rozvoje 7

Sommer, Otakar. Učebnice soukromého práva římského. Díl II. Právo majetkové. II. Nezměněné vydání. Nákladem spolku Čsl. Právníků ¨Všehrd¨. 30 s. 10

smluvních závazků, které také navţdy zůstaly v římském právu, tj. povinnostmi právem uznaných smluv a a k nim přirovnaných smluv, kde však nevzniká povinnost z ţádné právní dohody. Nicméně v průběhu historického vývoje se z deliktů vytvořily některé vlastnosti společné pro všechny nároky týkající se odškodnění, které tak stanovily základní obsah povinností plynoucí z deliktů.

11

2. Vývoj soukromoprávních deliktů

V obyčejném průběhu dějin římských závazků rozlišujeme dvě historické vrstvy: staré občanské právo a systém pozdější doby (za republiky). Ale tady je nutné říct, ţe chronologicky tyto vrstvy nejsou od sebe odděleny výraznou linií: počátky nové vrstvy trvale se prolíná se zbytky starých, a proto toto dělení má podmíněnou povahu.

Starověký Řím Počátky starověkého Říma spadají do období zhruba od poloviny 8. století do 5. století před naším letopočtem. V čele pospolitosti ţijící u řeky Tiber stáli tehdejší vojenští velitelé (v latině reges = králové), ujal se pro toto Římské období název „doba královská“, či „královský Řím“. Z historických pramenů vyplývá, ţe společnost Římanů byla společností rodovou a rod tvořil základní jednotku pospolitosti. Rod byl v tomto případě subjektem drţby nemovitého majetku. Římanům, podobně jako Řekům, slouţila tzv. kurie (curia lat. - ¨podle tradice jednotka územní; skupina občanů venkovského města, zejména jeho senát¨8), tedy vyšší organizační jednotka, sloţená z několika příbuzných rodů. Cílem kurie pak bylo společně naplňovat vojenské, náboţenské a politické poţadavky. Jednu kurii pak tvořilo deset rodů a v jejím čele stál hodnostář. Deset kurií pak vytvářelo tzv. kmen (v latině tribus). Spojením tří kmenů pak vznikl podle tradice „populus Romanus“, tedy národ Římský. Nutno dodat, ţe rozdělení na jednotlivé personální skupiny sebou neslo i rozdělení v rámci územních jednotek s přesně danými hranicemi. Při organizačním řízení Římské společnosti známe následující útvary. Lidová shromáţdění (komicia), rada stařešinů (senát - senatus) a úředníci, neboli magistráti (magistratus). Jednoduchý a přísně formální systém starého občanského práva určitě nestačil, kdyţ asi polovina hospodářského ţivota republiky v Římě začala pod vlivem rozvíjejícího oběhu podstatně měnit. Bylo zapotřebí v nových - a navíc flexibilnějších - formách, které jsou schopné poskytnout právní vyjádření novým vztahům. Tyto formy se postupně, jedna po 8

Bartošek, Milan. Encyklopedie římského práva. 1. vyd. Panorama Praha, 1981. 124 s. 12

druhé vytvořily se. V současné době nemáme moţnost dohledat přesně okamţik výskytu kaţdého z těchto nových závazků; jenom obecný průběh vývoje, a to pouze v samých obecných vlastnostech.

Římský stát za republiky Dlouhodobý proces tvorby Římského státu nelze přesně datovat na určité časové období, nicméně vznik Římu se datuje do průběhu 6. aţ 5. století před naším letopočtem. Spolu se vznikem státu postupně ubývalo na významnosti rodů, ale daleko více se začala prosazovat významnost majetku a území. Patricijové i plebejové byli podle majetku včleněni do šesti tříd (tzv. classes) a kaţdé majetkové třídě náleţel určitý počet centurií, tedy hlasovacích jednotek. Při přidělování centurií se příliš nehledělo na početnost třídy, spíše v poměru opačném. Toto přerozdělení bylo důsledkem reforem Servia Tullia, které také zcela vytlačily vliv starého shromáţdění lidového a nastolily dva druhy nových shromáţdění. Centurijní a tributní. Toto rozdělení na jednotliví třídy tak dokonale přisoudilo rozhodovací vliv do rukou bohatších.

Oblast, ve které nejdříve vznikly obligatio (závazky) byla oblast přestupků, deliktů. Závazek, obligatio, podle definice pozdějšího římského práva a po našim současným představám, je právní vztah mezi dvěma osobami, následkem kterého jedna z nich - creditor má právo poţadovat od jiné osoby - debitor - plnění něčeho ve svůj prospěch: öbligatio est juris vinculum, quo necessitate adstringimur alicujus solvendae rei secundum nostrae civitatis jura9¨ - tak říká právní definice Institucích Justiniána. Státní moc v starodávných dobách nezasahovala do konfliktu mezi jednotlivci, reagovat at’ tak či onak na způsobenou uráţku byla věc uraţeného. Odsud je institut pomsty: svým zločinem pachatel činnosti vydával sebe všanc uraţené osobě; samá totoţnost pachatele byla objektem pomsty, přičemţ obsah trestného činu bylo nepodstatné - ublíţení na zdraví, osobní uráţky, způsobení majetkové poškození. Ve všech případech oběť vykonala pomstu na samého pachateli: osoba pachateli byla odpovědná za přestupek. V takové podobě poprvé vznikl pojem odpovědnosti jedné osoby před jinou. Ale to ještě není povinnost: pachatel je předmětem pomsty, ale ještě nic nedluţí; je odpovědnost, ale ještě není dluh. 9

(I. 3. 13) 13

Pomsta však můţe být vyloučena na základě dohody mezi pachatelem a uraţenou osobou: obet’ odmítá pomstu za předpokladu, jestli pachatel zaplatí cokoliv. Ale v tomto poměru ještě nemáme ţádné další závazky: povinnost pachateli zaplatit neexistuje; kdyţ nezaplatí, to vše se vrátí do původního stavu, to znamená, ţe bude předmětem msty uraţené osoby. Kousek po kousku, stát začíná vměšovat se do této oblasti a nejdřív omezuje, a pak úplně zakazuje pomstu; místo msty vznikají známé soukromé (tj. jdoucí ve prospěch osoby) pokuty. To co dřív bylo dobrovolné, je nyní povinné. Zároveň, státní moc samozřejmě bere na sebe úkol obdrţení uraţeným určené pokuty. A tady poprvé vzniká právnický stav dluhu, povinnosti: pachatel uţ je zavázán, musí zaplatit pokutu oběti (poena). Ale neuskutečnění této povinnosti ještě přitahuje za sebou následky, podobné tím, které přicházely dříve za neplnění dobrovolné dohody o výkupném, to je pomsty. Státní moc v prvních krocích jedná velmi opatrně: všechny její zákazy mohou se vyskytnout bezmocné, kde oni narazí do podráţděných do extrému citů uraţeného. Následkem toho uvedená fixace pokut především se vztahuje na lehčí delikty, při kterých osobní rozčílení není tak intenzivní. Normy o vztahů z deliktů proto dlouho mají smíchanou přechodnou povahu, a právě tímto je označováno nejstarší římské právo - právo zákonů dvanácti desek. Povinnosti z deliktů podrobí se od druhé poloviny republiky velmi významným změnám. Na jedné straně reformují se delikty starého občanského práva, na druhé straně, praetorský edikt vytváří nové delikty. Odpovědnost za delikty vysvobozuje se od nejvýraznějších prvků staré pomsty; vedle odpovědnosti v podobě pokuty (actiones poenales) vzniká v některých případech jednoduchá povinnost nahradit způsobenou škodu (actiones rei persecutoriae); někdy náhrada škody a pokuta sloučeny do jedné ţaloby (actiones mixtae). Ale stará idea o deliktní odpovědnosti, jako o čistě osobní, se odráţí ještě ve skutečnosti, ţe v podstatě nyní dědic delikventa zodpovídá pouze v rámci svého obohacování z daného konkrétního deliktu ëst certissima juris regula ex maleficiis poenales actiones in heredem nec competere nec dari solere¨10.

10

(G. 4, 112); (D. 50. 17) 14

Doba soukromé pomsty Zdá se, ţe odpovědnost z deliktů historicky předcházela odpovědnosti ze smluv. To je docela pravděpodobné, i mnoho historiků římského práva si myslí (Girard, Pokrovskiy), ţe představě odpovědnosti z deliktů předcházela myšlenka o odpovědnosti delikventa (pachatele), která se odráţela v tom, ţe delikvent byl odsouzen k pomstě poškozeného. Stát, který se teprve nedávno začal upevňovat a konstituovat,na delikventa ţádným způsobem nepůsobil, toto právo nechal na poškozené oběti. To je první etapa ve vývoji právních norem vztahujících se k deliktům.

Doba dobrovolných dohod, které mají nahradit soukromou pomsta náhradou škody Zcela pochopitelně, avšak brzy, v zájmu udrţovaní potřebného klidu vládnoucími třídami, a také pořádku, byl stát nucen přistoupit k definování podmínek, při kterých je pomsta poškozené oběti legitimní a vylučovala novou pomstu za strany toho, na koho byla zaměřena. Ve stejnou dobu a ze stejných důvodů bylo účelným ochraňovat dohody delikventa a poškozené oběti, na základě kterých poškozená oběť odmítala soukromou pomstu a dostávala od pachatele určitou majetkovou náhradu škody. To je druhá etapa rozvoje povinnosti z deliktů, která se projevuje v zákonech dvanácti desek v usnesení o ohroţení osobnosti iniuria. Zákony dvanácti desek dopouštějí pomstu za způsobení úrazů, s cílem vyhnout se jakékoli povinnosti, membrum ruptum11, pokud se neuskutečnila dobrovolná dohoda mezi smluvními stranami.

Doba kompozice Následující třetí etapa rozvoje povinnosti z deliktů vyznačuje se vytvořením státem povinných kompozic, tj. pokut, které pachatel platí poškozené oběť i, ale se kterými oběť uţ musí být spokojená bez obrácení se k pomstě.

11

lat. zničený úd - iniuria. Bartošek, Milan. Encyklopedie římského práva. 1. vyd. Panorama Praha, 1981. 226 s. 15

Přechod k této fázi také vyjádřen v zákonech dvanácti desek: platba peněţní pokuty můţe být, jak je uvedeno výše, stanovena dohodou stran v případech membrum ruptum (způsobení úrazů na sebe, s cílem uhnout se jakékoli povinnosti), ale je to jediný právní následek méně váţných zranění, os fractum. Stejně tak pomsta můţe být odstraněna dohodou stran o smluvní pokutě, pokud zloděj je chycen na místě činu, naopak, jen k záplatě peněţité náhrady odsuzoval se zloděj, nechycený na místě činu.

Vývoj pojmu deliktu V poslední etapě rozvoje povinností z deliktů se některé delicta privata se stávají delicta publica. Původně s těmito jednotlivými činy bylo spojeno jen uspokojení bezprostředně poškozené oběti nebo její rodiny: vraţda, a za určitých podmínek některé násilné činy, atd. Jednotlivé činy začínají být stíhané státem bez ohledu na přání poškozené oběti a přinášejí s sebou trest, ukládaný státem v rámci výkonu systému trestního soudnictví.

16

3. Charakteristické rysy soukromoprávních deliktů

Zrušení trestu smrti pachatele. Popsaný průběh historického vývoje, úzce spojený se zhoršením situace v Římě, se zvýšením masové chudoby niţších vrstev obyvatelstva a rostoucí nestabilitou moci vládnoucích tříd, ovlivnil celou řadou charakteristik systému povinností ze soukromých deliktů ve vývoji římského práva. Pouze historickým původem těchto závazků se vysvětluje pravidlo o ukončení, alespoň některých z nich, povinnosti trestu smrti, ale ne jeho capitis deminutio: pomsta z přesvědčení Římanů by měla být zaměřena na pachatele právního přestupku, ale ne na jeho dědice, zároveň capitis deminutio12, která měnila právní postavení osoby, nebyla spojena s jeho fyzickou existencí, ale pouze s tím, co bylo nutné k realizaci pomsty.

Soukromoprávní zavinění Obsah zavinění z hlediska soukromého práva - nejdůleţitější moment pro kvalifikaci deliktů, včetně poměru rozdílů mezi soukromými a ve skutečnosti trestnými činy. Přítomnost zavinění v té či jiné podobě je nezbytné k nástupu důsledků soukromoprávní odpovědnosti. Na rozdíl od trestního práva soukromoprávní zavinění nemuselo bezpodmínečně obsahovat morální prvek, tj. aby existovalo škodlivé zaměření vůle. Hlavní věc je v objektivním výsledku skutku, přičemţ - také na rozdíl od kvalifikace římských zločinů poškození můţe být způsobeno nejen aktivním jednáním subjektu, ale jeho nečinností. V závislosti na poměru pachatele k důvodům vzniku deliktu jsou čtyři hlavní formy soukromoprávního zavinění: 1) Úmyslné poškození (dolus), je neoddělitelně spojeno se zlomyslným úmyslem (dolus malus): osoba chtěla příchodu škodlivých následků a vědomě realizovala svoje jednání směřující k poškození pro jinou osobu; kritériem zde byl rozpor občanské počestnosti spřaţené s určitou "výzvou" právnímu postavení jiné osoby. 12

lat. změna právního postavení římského občana. Bartošek, Milan. Encyklopedie římského práva. 1. vyd. Panorama Praha, 1981. 94 s. 17

2) Neúmyslné poškození: osoba nepřála škodlivých následků, ale kvůli svého občanského stavu byla nucená dodrţovat určitá hranice zákonného a sociálního chování, prokazovat poţadovanou ve společnosti obezřetnost. Co se týče nedbalosti, ona se dělí na podtypy: a) hrubá nedbalost, hrubé zavinění (culpa13 lata), která přirovnává se k dolus: kdyţ osoba, která spáchala delikt ukázala se, ţe nepochopila, co je příznačné pro průměrného člověka a obyčejného hostitele (například, ţe v zásobárně nesmí se rozţíhat oheň, alespoň pro připravení jídla), b) lehké zavinění, nebo lehká chyba, nedopatření (culpa levis): kdy porušení je takové, ţe jeho nedopustil by starostlivý majitel, jenţ dobře se stará o svých věcech (například, je zřejmé, ţe nesmí se nechávat otevřenými sudy s vínem, i kdyţ jsou v uzavřené místnosti, atd.); c) velmi malá (nepatrná) nedbalost nebo zavinění nejlehčí (culpa levissima), tj. kdy porušení je takové, ţe jeho se lze vyhnout pouze nejvyšší bdělosti a prozíravosti, které nemůţou být vyţadovány od kaţdého a které jsou povinné pouze ve velmi zvláštních situací, ale to ještě není absolutní omlouvá okolnostem. 3) Náhodné poškození, způsobené víc případem (casus14), spíš neţ chováním osoby: subjekt nejen nechtěl způsobit škodu, ale také dodrţoval všech podmínek normálního právního jednání vůči jiné osobě, ale přece on se stál materiální způsobeného poškození. Případ z hlediska soukromého práva také nevysvobozoval od odpovědnosti. Ale byla výjimka, kdyţ nesplnění závazku nebo přímé zapříčinění škody byla spojeno s účinnosti vyšší mocí (vis major). Obecný pojem o vyšší mocí, která zbavila odpovědnosti z osoby, omezoval se na fyzické nemoţnosti člověka odporovat jí - cui resisti non potest. Konkretně římské právo řadilo mezi účinností vyšší moci na člověka ztroskotání lodi, vyzvané mořskou bouří, povodeň, zemětřesení, erupce sopky - tento seznam byl vyčerpávající a v tuto dobu podléhal rozšiřování s velkou opatrnosti.

13

střední článek mezi dolus a casus, nedbalé jednání, jež náleželo do skutkové podstaty trestného činu. Bartošek, Milan. Dějiny římského práva (ve třech fázích jeho vývoje) 2. přepracované vyd. Academia, nakladatelství Československé akademie věd, 1995, Praha. 144 s. 14 Casus znamenal v trestním právu neúmyslné porušení statku chráněného právem. Bartošek, Milan. Dějiny římského práva (ve třech fázích jeho vývoje) 2. přepracované vyd. Academia, nakladatelství Československé akademie věd, 1995, Praha. 144 s. 18

Odpovědnost více pachatelů Pouze původní myšlenkou pomsty lze vysvětlit to, ţe v případě společného vykonávání deliktů několika osobami, mohla být pokutová ţaloba předkládána kaţdému z nich samostatně. Částka pokuty v některých případech byla výrazně vyšší neţ výše škody poškozeného. Právo pomsty mělo krátkou jednoroční promlčecí lhůtou: ten, kdo se nemstil okamţitě, u něho se předpokládalo se, ţe prominul přestupek. ¨Dopustilo-li se deliktu (nebo facta, která praetor stíhal trestní soukromou ţalobou) několik osob, příslušela postiţenému trestní ţaloba proti kaţdé z nich, aniţ by tu mělo zahájení sporu s jedním nebo zaplacení se strany jednoho účinek konsumpční. Jinými slovy, byla tu solidarita kumulativní (kaţdý ze spoludluţníků ručí za celé plnění, aniţ by splnění jedním z nich učiněné osvobozovalo ostatní)¨15.

Zvláštnosti noxalní odpovědnosti Historickým původem deliktních závazků se vysvětlují zvláštnosti actiones noxales: tyto nároky na náhradu škody nebo o vydání zvířat nebo otroků, kteří způsobili škodu, nebyly vztaţeny na majitele zvíře nebo otroka, ale na toho, kdo je vlastnil v době podání nároku. Toto mělo za cíl dát oběti příleţitost získat náhradu škodu, pokud vlastník zvíře nebo otroka souhlasí nahradit ztráty, nebo prokázat své pocity pomsty proti zvířeti nebo otroku, jestliţe vlastník zvíře nebo otroka se rozhodně vydat jednoho nebo druhého poškozenému. ¨Podle starobylé zásady, které v příčině jednotlivých deliktů zjednaly průchod předpisy práva civilního (zákon XII tabulí, lex Aquilia, lex Praetoria) a ediktu praetorského, jest z deliktů dětí poddaných a otroků propuštěna proti majiteli moci ta ona actio ex delicto nebo actio noxalis. Oproti této jest majetník moci oprávněn, zprostili ze závazku k plnění pokuty (noxiam sarcire) tím, ţe vydá ţalobci pachatele (noxae nebo in noxam dedere). I kdyţ byl jiţ odsouzen, zůstává majetníku moci volno, místo co by zaplatil sumu kondemnační (litis aestimatio)¨16. Bez ohledu na to, jak důleţité byly známky historického původu povinnosti z deliktů, se postupem času spolu s ţalobami zaměřenými na vymáhání poena, soukromé pokuty, 15

Vážný, Jan. Římské právo obligační. Část I. Nákladem právnické fakulty Komenského v Bratislavě, Bratislava, 1924. 32 s. 16 Heyrovský, Leopold. Dějiny a system soukromého práva římského. 4. opravené vydání. Knihkupectví C.K. České Univerzity J. Otto, Praha, 1910. 807 s. 19

nahrazující staré pomstu, objevily další nároky, zaměřené na náhradu škody způsobenou deliktem v pravém slova smyslu. Instituce Justiniána hned po Gaiusovi, dokonce rozlišuje tři typy pohledávek z deliktů: a) actiones poenales, pokutové ţaloby; nepřecházely na dědice pachateli: ¨zemřel-li dříve, neţ byla zahájena ta která actio poenalis, nemohou býti jeho dědicové stíháni jiţ trestní ţalobou. Oni mohou ovšem býti stíháni náhradní ţalobou, na př. kondikcí (condictio furtiva), v některých případech pak praetor poskytoval poškozenému proti dědicům pachatelovým náhradní ţalobu, směřující k tomu, aby vydali své obohacení z deliktu zůstavitelova. Princip však jest, ţe trestní ţaloba na dědice pachatelovy nepřechází¨17; b) actiones rei persecutoriae, nároky, zaměřené na náhradu škody způsobenou deliktem; ţalující strana vyţadovala pouze ztracenou věc nebo jinou hodnotu, přijatou ţalovanou stranou; c) actiones mixtae, nároky, zaměřené zároveň na vymáhání pokuty a na náhradu škody. ¨Sequens illa divisio est, quod quaedam actiones rei persequendae gratia comparatae sunt, quaedam poenae persequendae, quaedam mixtae sunt.¨18 (I. 4. 6. 16). Ëx maleficiis vero proditae actiones aliae tantu poenae persequendae cause comparatae sunt, aliae tam poenae quam rei persequendae et ob id mixtae sunt.¨ 19 (I. 4. 6. 18.). Nicméně význam rozdělení pohledávek z deliktů na tří kategorie není zcela jasné. Je moţné s jistotou říci jednu věc: právníci v některých případech poukazují na toto rozdělení, aby odůvodnili porušení těchto zásad, kterým závazky vyplývající z deliktů, byly uskutečněny dlouhou dobu na zpět: tak se přechod ţaloby na dědice poškozené oběti odůvodňují v některých případech tím, ţe äctio ... rei habet persecutionem¨20 (D. 4. 2. 16, 2). Stejnou úvahou je odůvodněno zmizení nároků vůči osobám, které způsobily škodu společně s pachatelem, který jiţ vynahradil ztráty oběti21, apod.

17

Vážný, Jan. Římské právo obligační. Část I. Nákladem právnické fakulty Komenského v Bratislavě, Bratislava, 1924. 32 s. 18 lat. ¨Všechny žaloby sloužící k vymáhání věci jsou věcnými žalobami, má se však za to, že z těch žalob, které jsou osobní a které vznikají ze smlouvy, jsou téměř všechny vytvořeny za účelem vymáhané věci¨. Iustiniani Institutiones. Justiniánské Instituce. 1. vyd. Univerzita Karlova v Praze, Nakladatelství Karolinum, 2010. 327 s. 19 lat. ¨Ze žalob z deliktů jsou některé poenální, jiné jsou poenální a reipersekutorní, a proto jsou smíšené¨. Iustiniani Institutiones. Justiniánské Instituce. 1. vyd. Univerzita Karlova v Praze, Nakladatelství Karolinum, 2010. 327 s. 20 Corpus Iurus Civilis. Text und Ubersetzung. II Digesten 1-10. C.F. Muller Juristischer Verlag, Heidelberg, 1995. 355 s. 21 (D. 4. 2. 14. 15; D. 4. 3. 17) 20

Nepochybně i to, ţe celý průběh rozvoje římského práva v oblasti deliktů, postupný přechod od kdysi pevně fixní poena (soukromá pokuta, nahrazující staré pomstu) k náhradě škod způsobených deliktem, jasně svědčí o narůstání role peněz v římské ekonomice, vývoje měny a posílení hodnoty obchodu. Nicméně římský systém deliktů se nikdy nezbavil stop svého historického původu, stejně jako i římské smluvní právo.

21

4. Jednotlivé delikty (iniuria, furtum, damnum iniuria datum, rapina, metus, dolus, fraus creditorum) 4.1 Iniuria Iniuria po starobylému civilnímu právu Iniuria, útok na osobu, prochází, jako základ vzniku závazků, významné změny mající prvopočátek v zákonech dvanácti desek a aţ do období říše. Iniuria neboli üráţka na cti byla, t.j. jednání učiněné v úmyslu dáti najevo neváţnost k cizí osobnosti. Úmysl tento je nezbytným znakem deliktu¨22. Je to delikt známý jiţ v zákonu dvanácti desek. Ve dřívější době se však uráţka na cti spatřovala pouze v útocích proti tělesné integritě. Zákony

dvanácti desek toto chování stíhaly tvrdými pokutami a v některých

případech se dokonce v sankci objevily prvky odvety – talio23. Podrobněji byla iniuria rozpracována aţ v právu praetorském, kde k tzv. reálné iniurii (útok fyzický) byla definována i nová skutková podstata – k iniurii docházelo i slovními uráţkami, posunky a útoky na cudnost. Dále pak iniuria zahrnovala bránění ve výkonu práv či v uţívání věcí, k veřejnému uţívání. Zlý úmysl je jediným předpokladem uráţky na cti, která mohla být provedena přímo či nepřímo. O nepřímé uráţce mluvíme, pokud byla uráţena manţelka, děti, otroci nebo jiné blízké osoby. Poškozený disponoval ţalobou actio iniuriarum aestimatoria, poenální ţalobou, která ukládala peněţitou pokutu. Výše pokuty byla určována rozhodčími, volnou úvahou, dle návrhů poškozeného. V procesu rozhodování o výši pokuty brali rozhodčí v potaz intenzitu útoku, místo, kde k uráţkám došlo a také postavení uráţeného člověka. O tom píše i Gaius ve své učebnici. Ţaloba nebyla dědičnou, jelikoţ se řadila k actio vindictam spirant – ţalobám pomstou dýchajícím.

22

Sommer, Otakar. Učebnice soukromého práva římského. Díl II. Právo majetkové. Wolters Kluwer, 2011. 101 s. 23 lat. odveta, soukromá pomsta, svépomocné způsobení téhož zla pachateli deliktu, jaké on způsobil poškozenému. Bartošek, Milan. Encyklopedie římského práva. 1. vyd. Panorama Praha, 1981. 307 s. 22

V zákonech dvanácti desek iniuria je narušení jen na tělesnou nedotknutelnost římského občana, a navíc narušení, vyjádřené v určité zákonem předpokládané činnosti, kdy kaţdá z nich nese odlišný důsledek. Zákony dvanácti desek mají tři druhy iniuria: 1. Nejtěţší stupeň je způsobení úrazů sám sobě, s cílem vyhnout se jakékoli povinnosti, membrum ruptum, coţ má za následek pomstu poškozené oběti na začátku: oko za oko, zub za zub (talio), pokud nedojde k dohodě mezi stranami: si membrum rupsit ni cum eo pacit talio esto. 2. Druhý stupeň tvoří méně váţné zranění, os fractum, které s sebou přináší pouze povinnost zaplatit oběti pokutu: ¨na zničení celého údu, kdyţ se vinník se škodujícím jinak nedohodl, odvetu, na zlomení nebo roztříštění kosti, bylo-li učiněno svobodnému, pokutu 300 assů, bylo-li učiněno otrokovi, pokutu 150 assů, na kaţdé jiné ublíţení na těle pokutu 25 assů¨24. 3. A konečně třetí nejvíce stupeň iniuria bylo způsobení ran (bez zranění), uráţející chování atd. - verberatio, pulsatio – které mělo za následek povinnost osoby, která způsobila tyto škodu, zaplatit pokutu v hodnotě 25 assů. Zákony

dvanácti desek iniuria se vztahují pouze na útoky na tělesnou

nedotknutelnost, které s sebou přinášejí povinnost zaplatit pokutu jednou pro vţdy pro určité typy iniuria ve stanovené částce.

Iniuria po praetorskému právu Obě tyto vlastnosti deliktu iniuria byly zásadně změněny praetorským právem. Od útoku na tělesnou nedotknutelnost iniuria byla přeměněna na delikt proti jednotlivci všeobecně, při útoku jak na tělesnou nedotknutelnost, tak i na nehmotný soukromý majetek člověka: čest, rodinné vztahy atd. Někteří vědci (např. Rudolf von Jhering) vyznačují dvojakou funkci iniuria v tomto postavení, které přisuzovalo tomuto deliktu praetorské právo: "realistické", při pomoci kterého se udrţovala fyzická osobnost, a "ideální", které slouţilo ochraně jak nehmotného

24

Heyrovský, Leopold. Dějiny a system soukromého práva římského. 4. opravené vydání. Knihkupec C.K. České Univerzity J. Otto, Praha, 1910. 796 s. 23

soukromého majetku, tak i především za nimi postavených postavených majetkových zájmů vládnoucích tříd, které nenašly jiný způsob obrany v římském systému deliktních závazků. Ale praetor nejen ţe značně rozšířil pojem iniuria. On také přiměřeně změnil pravidla odpovědnosti za iniuria: namísto ţalob o vymáhání pevně určitých částek pokuty byla zavedeny actio iniuriaruma estimatoria, po které výše pokuty, při existence iniuria atrox, v kaţdém jednotlivém případě byla stanovena praetorem, a v jiných případech byla určována soudcem in iudicio.

Další vývoj iniuria Další rozvoj odpovědnosti za iniuria spočívá v tom, ţe zveřejněný během diktatury Sully zákon lex Cornelia de iniuriis přeměnil v delicta publica jednotlivé typy fyzických útoků na osobu a násilné vloupání do cizího obydlí: pulsare, verberare, vi domum introire. ¨Podle zákona L. Kornelia (lex Cornelia de iniuriis) mohla iniuria, spáchaná určitými násilnostmi, býti stíhána od pohaněného pouze veřejným trestním řízením. Teprve dle reskriptu Alexandra Severa bylo pohaněnému volno místo agere ex lege Cornelia dobývati pokutu peněţnou, soudcovským oceněním určenou, skrze soukromoprávní praetorskou actio imiuriarum¨25. Císařské zákonodárství rozšířilo trestní odpovědnost na jiné druhy iniuria, a nakonec poskytlo poškozené oběti ve všech případech iniuria právo volby mezi actio iniuriarum aestimatoria a trestním pronásledováním. Trestní pronásledování podle Hermogenianusa se stálo obvyklým důsledkem iniuria. Takovým způsobem se v historickém osudu iniuria odráţejí všechny hlavní rysy dějin římských deliktů všeobecně: historická cesta poena od akta soukromé pomsty přes dobrovolnou částečně povinnou kompozici k trestu ukládanému trestním soudem, a postupný přechod od velmi kazuistické charakteristiky struktury deliktu k více zevšeobecněné definici.

25


4.2 Furtum Obsah furtum Druhý zákonem dvanácti desek jiţ známý delikt - krádeţ, furtum, je osobitý a zajímavý. Základní delikt proti majetku furtum však nesouhlasil však s krádeţí v moderním slova smyslu. Jeho obsah byl širší: to byl delikt proti vlastnickým právům všeobecně. ¨Furtum jest majetkový delikt, zahrnující naši krádeţ, zpronevěra a loupeţ, v některých případech i podvod. Je to úmyslné bezprávné osvojení si movité věci za účelem obohacení.¨26 Pro existenci furtum bylo zapotřebí vytvořit pro sebe majetkový prospěch protiprávním jednáním ohledně cizí, a podle převládajících názorů právníků, movitou věc, bylo nutné animus furandi. Bylo zapotřebí, aby narušitel jednal invito domino, tj. proti vůli majitele. Ale samotná contrectatio se spočívala nejen v tajném odcizení věci, jako je krádeţ, a nejen v přivlastnění nalezené věci a nejen v skutku otroka, který kdyţ utíkal, kradl sám sebe u svého pána (D. 47. 2. 61), ale také v činnostech, které by v moderním zákonodárství byly přiznány přivlastněním, zpronevěrou nebo podvodem. Ještě navíc se spolu s furtum rei objevil furtum usus, delikt, který se spočíval v neoprávněném pouţití věci, např. ze strany depozitáře, který převzal věc do úschovy bez nároku na její uţívání nájemcem nebo příjemcem půjčky, který pouţíval cizí věc v rozporu s nájemní smlouvou nebo smlouvou o půjčce, a také furtum possessionis, který se spočíval v odnětí vlastnění věci jednotlivce, oprávněného k takovému vlastnictví, jako například toho, kdo drţí zástavu na základě ručící listiny, svědomitého majitele, od kterých věc měla být odebrána jen soudem, atd. Furtum neboli krádeţ je nejstarším deliktem římského práva a původně bylo jako krádeţ označováno pouhé odnesení cizí věci (termín je odvozen od latinského slova ferre = nést). Později však došlo k rozšíření pojmu i na loupeţ, zpronevěru a také zčásti podvod. Furtum bylo definováno mnohými právníky, avšak nejznámější je definice právníka Paula z doby klasické, později převzata Justiniánem. Dle Pavlové definice bylo furtum pokládáno za jakékoli protiprávní nakládání s věcí v úmyslu obohatit se. Pojmem furtum tedy bylo označováno mnoho dalších činů, mezi něţ patří i zpronevěra věci, zatajení nalezené věci 26

Sommer, Otakar. Učebnice soukromého práva římského. Díl II. Právo majetkové. II. Nezměněné vydání. Wolters Kluwer, 2011. 97 s. 25

ztracené, nedovolené uţívání věci ve vlastní prospěch, ale i například krádeţ drţby (tzv. krádeţ věci vlastní). Vhodný objekt byl jedním z předpokladů skutkové podstaty krádeţe. Svobodný člověk mohl být předmětem krádeţe, pouze pokud byl podroben cizí moci (persona alieni iuris). Nemovité věci nemohly být ukradeny a taktéţ se krádeţ netýkala res nullius a res sacrae, v posledním případě při zcizení věci posvátné se jednalo o zločin svatokrádeţe – crimen sacrilegii. Pokud byla odcizena věc státní, nebyla to krádeţ, ale crimen peculatus. Dalším předpokladem furta bylo tzv. contrectatio rei neboli skutečné působení na věc, nakládání s ní, protoţe samotný úmysl nestačil, bylo třeba animus furandi projevit navenek určitými činy. ¨Concentratio můţe se státi odnětím nebo ponecháním si cizí věci, jejím uţíváním (furtum usus) nebo odnětím vlastní věci z drţby bonae fidei possessora nebo zástavního věřitele nebo usufrukruáře; také přijetí věci plněné omylem (indebite per errorem solutum) jest furtum, stalo-li se vědomě bezprávné¨27. Dolus – animus furandi (úmysl ukrást) byl subjektivním předpokladem furta a znamenalo to, ţe krádeţ nešlo spáchat z nedbalosti. Pokud se pachatel omylem zmocnil věci vlastní v domnění, ţe jde o moc cizí, také se nejednalo o furtum. Znakem furta je také úmysl se obohatit. Na pohnutce pachatele vůbec nezáleţelo, kdyby například chtěl ukradenou věc později darovat na dobročinné účely, pořád by byl pokládán za pachatele furta. Delikt krádeţe zakládal římským občanům právo na sepsání dvou ţalob: actio furti a condictio furtiva. První z výše uvedených ţalob byla ţalobou poenální a ta po pachatelovi vyţadovala splacení čtyřnásobné ceny ukradené věci – quadruplum, ale pouze v případě byl-li chycen při krádeţi, kdy se jednalo o krádeţ zjevnou – furtum manifestum. Pokud zloděj nebyl přistiţen při krádeţi, bylo poţadováno touto ţalobou duplum – dvojnásobek. V případě, ţe byla věc nalezena u člověka, který ji neukradl, ţaloba zněla na trojnásobek ceny věci. Tuto částku musel zaplatit člověk, u kterého byla nalezena věc a také člověk, který mu věc podstrčil. Tato ţaloba mohla být podána kýmkoli, kdo měl zájem na tom, aby věc nebyla ukradena, tedy nejen vlastník věci, ale i drţitel v dobré víře či majitel nějakého věcného práva k cizí věci. Ţaloba se pasivně vztahovala na zloděje a všechny, kdo mu pomáhali radou či skutkem. Ţaloba nebyla dědičná.

27

Sommer, Otakar. Učebnice soukromého práva římského. Díl II. Právo majetkové. II. Nezměněné vydání. Wolters Kluwer, 2011. 97 s. 26

Äctio furti přísluší 1. Kaţdému, kdo má škodu z furta. Bývá to zpravidla vlastník uzmuté věci nebo, kdo má k ní jiné právo věcné .. 2. Actio furti jest propuštěna proti tomu, kdo sám spáchal furtum, anebo jehoţ pomocí neb návodem stalo se furtum. Spoluvinníci jsou zavázani kumulativně .. 3. Actio furti má vţdycky v zápětí infamii pro odsouţeného, jakoţ I pro toho, kdo unikl odsoutení smírem učiněným se škodujícím¨28. Druhá ze ţalob – condictio furtiva je ţalobou reipersekutorní, slouţí tedy k vymáhání věci ukradené, nahrazení škody a dala se nahradit reivindicatiem (ţalobou vlastnickou). Touto ţalobou disponoval pouze vlastník věci, popřípadě zástavní věřitel. Tato ţaloba byla pozůstalostní. Zvláštním podmínkám podléhaly hostince, stáje a dopravní lodě. Majitelé těchto ţivností odpovídali za bezpečnost vnesených věcí, došlo-li ke krádeţi, podléhali ţalobě na dvojnásobek ceny věci. Takto však ručili jen za své zaměstnance a osoby v podniku ţijící. Za krádeţe spáchané zákazníky a hosty neodpovídali. Druhy furtum: - furtum manifestum (zjevná krádeţ; chycení při činu); - furtum nec manifestum (nezjevná krádeţ); - furtum oblatum (ukradená věc res furtiva byla objevena u spolupachatele krádeţe); - furtum prohobitum (bránění se domovní prohlídce konané za účelem nalezení kradené věci); - furtum non exhibitum (nepředloţení soudu věci nalezené při domovní prohlídce); - furtum conceptum (ukradená věc nalezena u třetí osoby, která není zlodějem); - furtum nocturnum (noční krádeţ); - furtum balnearium (krádeţ v lázních).

28


Furtum manifestum a nec manifestum Podle zákonů dvanácti desek furtum měl za následek pokutovou ţalobu, actio furti, směřoval k zaplacení dvojnásobku hodnoty odcizených věcí (in duplum), pokud to bylo furtum nec manifestum, tj. kdy zloděj nebyl chycen na místě činu. Při přítomnosti furtum manifestum, tj. kdyţ zloděj byl chycen na místě činu, podroboval se tělesnému trestu. Tento trest mohl být i v podobě okamţitého zabití zloděje v případě ozbrojené nebo noční krádeţe. V ostatních případech furtum manifestum magistrát předával addicit zloděje poškozené oběti, a to bylo sporné, zda se zloděj okamţitě stával otrokem oběti nebo zůstával do 60 dnů ve právním stavu iudicatus, tj. dluţníka, který v případě, jestli ho nevykoupila v této stanovené lhůtě třetí osoba, by mohl být prodán do otroctví trans Tiberim - ¨Poena manifesti furti ex lege XII tabularum capitalis erat. Nam liber verberatus addicebatur ei cui furtum fecerat; utrum autem servus efficeretur ex addictione, an adiudicati

loco

constitueretur,

veteres

quaerebant.

In

servum

aeque

verberatum

animadvertebatur.¨29 (G. 3. 189). S odlišnostmi v následcích furtum nec manifestum a furtum manifestum byly spojeny usnesení zákonů dvanácti desek o pořádku provedení obhlídky. První - slavnostní s dodrţováním zvláštních formalit, obhlídka lance licioque měla za následek odpovědnost, jak za furtum manifestum osoby, u které ukradená věc byla nalezena prostřednictvím takové obhlídky. Druhý typ obhlídky, prováděný bez dodrţování zvláštních formalit, ale v přítomnosti svědků, měl za následek odpovědnost po actio furti concepti in triplum, tj. ve výši trojnásobku hodnoty odcizených věcí, osoby, u níţ byla objevena věc, a které bylo moţné předloţit ve formě recese actio furti oblati ve stejné částce tomu, u koho byla věc jím poctivě nabytá. Na základě praetorských reforem se systém pokutových ţalob změnil: spolu s actio furti nec manifesti in duplum, s actio furti concepti a actio furti oblati in triplum praetor likvidoval tělesný trest za furtum manifestum a k němu přirovnané případy, zavedl pro všechny tyto případy tři ţaloby in quadruplum: actio furti manifesti proti zlodějům, kteří byli chyceni na místě činu, actio furti non exhibiti proti těm, u koho byla věc nalezena prostřednictvím obhlídky, a actio furti prohibiti proti těm, kdo se bránil takové obhlídce. 29

lat. ¨Podle zákona 12 desek stíhal zjevnou krádež trest hrdelní: neboť’ svobodný člověk býval po zbičování přiřčen tomu, koho okradl. Staří (právníci) se však neshodli v názoru, zda se dostával do postavení člověka přisouzeného. (Pachatel - ) otrok býval rovněž zbičován a popraven.¨ Kincl, Jaromír. Gaius: Učebnice práva ve čtyřech knihách. Plzeň’: Aleš Čenek, 2007. 233 s. 28

Ale dlouho před dobou Justiniána actiones furti concepti, oblati, prohibiti, non exhibiti zmizely, a v zákonodárství Justiniána se udrţuje jediná pokutová ţaloba actio furti proti lupičům, komplicům a překupníkům, zaměřená na pořádkovou pokutu ve výši dvojnásobku hodnoty věci v případech furtum nec manifestum a čtyřnásobku v případech furtum manifestum. Tato ţaloba můţe být podána nejen majitelem, ale i vlastníkem věci, detentorem a všeobecně jakoukoli osobou, jejíţ zájmy jsou porušeny furtumem. Existencí zároveň s trestnou ţalobou actio furti také actiones rei persecutoriae byla způsobena jednoduchá a jasná situace: krádeţ nemůţe slouţit jako základ vzniku vlastnických práv. Proto, bez ohledu na odpovědnost za actio furti, zloděj musí vrátit ukradené věci. Její návrat zajišťovalo v rámci obecných zásad ospravedlnění, actio adexhibendum, interdictum utrubi, a také ţaloby ze smluv, na základě kterých věc vlastnil jednotlivec, který provedl furtum usus: actio depositi directa, actio commodati directa, atd. Ale v případech, kdy předloţení těchto ţalob nebylo moţné, jako je například předkládání ospravedlnění po zániku odcizené věcí, oběť byla nucena omezit se předloţením actio furti. Za účelem její naplnění byla uvedena condictio furtiva, kterou vlastník odcizené věcí, avšak ne jiná poškozená osoba, měl právo předloţit místo ospravedlnění. Condictio furtiva byla zjevně v rozporu s obecnými zásadami, na základě kterých se právo vlastnictví chránilo ne povinnostmi, ale majetkovým nárokem. Ale zároveň condictio furtiva byla čistou actio rei persecutoria: na rozdíl od trestní actio furti, tento nárok se ukončoval ne smrtí, ale capitis deminutio ţalované strany, jako i náhradou škody jedné ze stran, společně způsobilých tu škodu, a nemohl být předloţen jako actio noxalis.

Zákon Aquilliusa Je důvod si myslet, ţe zákony dvanácti desek a další zákonodárství vedly další (spolu s iniuria a furtum) delikty: skutky, které působily jinému jednotlivci majetkovou škodu, ale bez přítomnosti delikventa animus furandi, bez úmyslu lucrum sibi faciendi. Jednotlivé případy takové odpovědnosti byly do jisté míry zevšeobecněny plebiscitem, přijatým po iniciativě tribuna Aquilliusa (doba publikovaní není známa), který dostal jméno lex Aquilia. Ulpianus říkal:

29

“Lex Aquilia omnibus legibus quae ante se de damno iniuriae loquae sunt, derogavit, sive XII Tabulis, sive alia quae fuit: quas leges nune referre non est necesse.”30 (D. 9. 2. 1.) Zákon Aquilliusa zrušil všechny předchozí usnesení o nezákonně způsobené škodě, jako zákony dvanácti desek a další, které nyní není nutnost odkazovat. Lex Aquilia se skládal ze tří kapitol: ¨Pouze první a třetí kapitola zákona Aquiliova vztahuje se ke škodě způsobené bezprávným uškozením věci. Kapitola druhá však týkala se adstipulatora¨31. (1) První kapitola určovala odpovědnost za vraţdu otroka nebo zvířete. (2) Druhá kapitola upravovala odpovědnost adstipulatora za škodu způsobenou hlavnímu věřitele (stipulator) osvobozením dluţníka z odpovědnosti. (3) Třetí kapitola definovala odpovědnost za zranění cizího otroka nebo zvíře a za zničení nebo poškození cizí věci. Byla třeba existence některých zvláštních podmínek pro odpovědnost za vraţdu nebo zranění otroka nebo zvířete, a také za zničení nebo poškození cizí věci: (1) Škoda by měla být způsobena bezprostředním působením na pachatele: pro uplatňování práva pachatel musel zabít zvíře a nezpůsobit mu smrt, například, vyvoláním úleku, který by pobídl zvíře k uskutečnění smrtelného skoku do propasti: äctio legis Aquiliae propuštěna pouze, kdyţ věci bylo uškozene přímým tělesným působením na jejím těle (t.zv. damnum corpore corpori datum)¨32. (2) Škoda by měla být způsobena corpore, přímým materiálním působením na cizího otroka, na cizí zvíře nebo věc; za takové zranění se nepovaţovalo, například, odstranění okovů z otroka, který tímto způsobem dostával moţnost uniknout od vlastníka, nebo otevření klece, ze které pták můţe letět ven. (3) A konečně škoda by měla být způsobena vlastníkovi otroka, zvířete nebo věci; lex Aquilia neochraňovala ostatní osoby, projevující zájem v nedotknutelnosti poškozeného majetku. 30

Corpus Iurus Civilis. Text und Ubersetzung. II Digesten 1-10. C.F. Muller Juristischer Verlag, Heidelberg, 1995. 733 s. 31 Heyrovský, Leopold. Dějiny a system soukromého práva římského. 4. opravené vydání. Knihkupec C.K. České University J. Otto, Praha, 1910. 789 s. 32 Heyrovský, Leopold. Dějiny a system soukromého práva římského. 4. opravené vydání. Knihkupec C.K. České University J. Otto, Praha, 1910. 789 s. 30

Kromě toho způsobení škody by mělo být uznáno. Při té příleţitosti byl zapotřebí ne úmysl, ale nedbalost, alespoň mírná. V přítomnosti těchto podmínek škoda podléhala náhradě ve výši nejvyšší hodnoty, kterou zabitý otrok nebo zvíře měli v posledním roce před vraţdou, a nejvyšší hodnotu, kterou zraněný otrok nebo zvíře, nebo poškozená věc měli v posledním měsíci před spácháním nad nimi deliktu. A při deliktu adstipulatora - ve výši sumy dluhu, od placení, kterého dluţník byl propuštěn adstipulatorem. Částka, jeţ podléhala náhradě škody, se zdvojnásobila v případě odmítnutí odpovědnosti viníkem (crescit v duplum contra infitiantem).

Actio legis Aquiliae Justinián, jako Gaius, povaţoval ţalobu z lex Aquilia současně jak actio poenalis a actio rei persecutoria. Trestný charakter ţaloby se projevoval ve vymáhání ne skutečně způsobené škody, ale nejvyšší hodnoty otroku, zvíře nebo věci v posledním roce nebo měsíce před spácháním deliktu, a také v tom ţe, částka, která podléhala náhradě, se zdvojnásobila v případě odmítnutí odpovědnosti ţalovanou stranou. Stejně jako trestní ţaloby, tak I ţaloba z lex Aquilia mohla být předloţena spolu s actiones rei persecutoriae. Tato ţaloba mohla být podána kaţdé z několika osob, které společně způsobili škodu; ţaloba byla vznesena jako actio noxalis, pokud delikvent byl persona alieni iuris, ukončovala se smrtí delikventa, jehoţ dědicové nesli odpovědnost v mezích svého vlastního obohacení.

Rozšíření oblasti působnosti Praetorské právo a praxe aplikace lex Aquilia právníky značně rozšířily sféru působnosti tohoto zákona: byla uznána odpovědnost za škodu, i kdyţ to nebyla damnum corpore corpori datum. Pokud není zcela jasné, zdá praetor poskytoval ve všech takových případech se actio utilis, nebo v případech, kdy škoda nebyla způsobena corpori, byla představena mimořádná ţaloba, není pochyb o tom, ţe nárok z lex Aquilia se poskytoval v průběhu doby zároveň majiteli a také nositelům omezených vlastnických práv poškozeného otroka nebo věci, stejně

31

jako drţitelům a dokonce detentorům, a nakonec věřitelům majitele zabitého nebo zraněného otroka anebo zničené nebo poškozené věci. Bez předloţení náleţitého všeobecného pravidla tak římské právo prakticky zajišťovalo náhradu jakékoliv škody způsobenou cizímu majetku. Od zkušenosti lex Aquilia základní principy deliktní odpovědnosti mají svůj původ v občanských kodexech řady kapitalistických zemích.

4.3 Damnum iniuria datum Damnum iniuria datum – ¨bezprávné poškození cizího majetku¨33 bylo dlouhou dobu stíháno kazuisticky a podle více pramenů, například i dle zákona dvanácti desek. To změnil aţ roku 286 př. Kr. plebejský tribun Aquilius, který vydal lex Aquilia de damno a tím starší úpravy novelizoval. Tento zákon se dělil na tři kapitoly. První kapitola obsahovala právní úpravu v případě, ţe někdo zabil druhému otroka či dobytče, a stanovila pokutu za tento čin. Ve druhé kapitole bylo speciální ustanovení o škodě, pokud vedlejší věřitel způsobil škodu hlavnímu věřiteli tím, ţe prominul dluh dluţníkovi. Třetí kapitola stanovila pokutu za spálení, zlámání nebo pokaţení cizí věci - ¨podle třetí kapitoly toho, kdo takovou nebo jinou věc jinak bezprávně poškodil (usserit fregerit ruperit iniuria)¨34. V první a třetí kapitole zákon stanovil pokutu, ne náhradu škody. Pokuta při zabití byla určena nejvyšší cenou zabitého dobytčete či otroka v loňském roce. Při poškození byla pokuta stanovena nejvyšší cenu v posledních třiceti dnech. Pokuty byly vymáhány na základě ţaloby z Aquiliova zákona – actio legis Aquiliae, coţ byly ţaloby poenální. Ţalobu směl podat pouze vlastník věci, avšak později to bylo povoleno i drţiteli v dobré víře a osobám věcně oprávněným. V průběhu času se pojetí tohoto deliktu měnilo a vyvíjelo. Na počátku bylo nutné, aby byla škoda způsobena přímým fyzickým působením na věc – damnum corpore corpori datum (škoda tělem tělu způsobená). Díky širšímu výkladu bylo moţno způsobit škodu i bez přímého působení. ¨Předmětem ţaloby actio legis Aquiliae byla peněţitá summa, podle hodnoty věci vyměřená, representující peněţitý trest, nikoli náhradu škody. Actio legis Aquiliae náleţela mezi ţaloby, quae infitiando crescunt in duplum, t.j. popíral-li ţalovaný - čili jinými slovy, 33

Bartošek, Milan. Encyklopedie římského práva. 1. vyd. Panorama Praha, 1981. 126 s. Sommer, Otakar. Učebnice soukromého práva římského. Díl II. Právo majetkové. II. Nezměněné vydání. Nákladem spolku Čsl. Právníků ¨Všehrd¨. 100 s. 34

32

nedoznal-li ţalovaný ţalobní nárok - byl odsouzen k dvojnásobné hodnotě věci, podle uvedených kriterií stanovené¨35. Interpretací byl pojem iniuria rozšířen. V lex Aquiliae byl předpokladem iniuria dolus – zlý úmysl, dle širšího výkladu se však iniuria dopustil i člověk, který jednal s nedbalostí – culpa. Stačilo tedy pouhé opomenutí, např. kdyţ lékař provedl úspěšnou operaci a poté se přestal o pacienta se starat. Jak se zjevné, interpretace navazující na lex Aquiliae měla pro rozvoj římského výrazný význam. Nejenţe byla prohloubena nauka o příčinné souvislosti, ale také otázky týkající se zavinění byly více upřesněny.

4.4 Rapina Rapina - loupeţ ¨t.j. odnětí věci movité, jeţ bylo vykonáno zlovolně násilím proti osobě, spadá pod pojem furta a vznikají proto z ní actio furti a condictio furtiva¨36. Zpočátku neodděloval se od furtum, a lupič by měl nést odpovědnost jako za fur manifestus nebo fur nec manifestus, v závislostí na tom, zda byl chycen na místě činu nebo ne. V praxi to vedlo k tomu, ţe většinou lupič nesl odpovědnost jako fur nec manifestus, protoţe obvykle se mu dařilo uniknout. Za účelem posílení represe loupeţe praetor Lucullus v roce 76 před našim letopočtem zavedl zvláštní ţalobu actio vi bonorum raptorum, původně čistě pokutovou, a v zákonodárství o Justiniána - smíšenou. Kaţdopádně, po uplynutí jednoho roku ode dne loupeţe odpovědnost se sniţovala na jednoduché náhrady škody. Ödsouzený stal se infamis. Proti lupičovým dědicům actio vi bonorum průchodu nemá, ani na obohacení, jehoţ se jim dostalo z loupeţe. Za to má proti nim místo condictio furtiva na náhradu škody, způsobené loupeţí¨37. Tento delikt byl dlouhou dobu povaţován za obyčejnou krádeţ, ale od 1. století př. Kr. byla vyjmuta jako samostatná skutková podstata, rapina – loupeţ, tedy násilné odejmutí věcí 35

Vážný, Jan. Římské právo obligační. Část I. Nákladem právnické fakulty Komenského v Bratislavě, Bratislava, 1924. 21 s. 36 Heyrovský, Leopold. Dějiny a system soukromého práva římského. 4. opravené vydání. Knihkupec C.K. České University J. Otto, Praha, 1910. 786 s. 37 37 Heyrovský, Leopold. Dějiny a system soukromého práva římského. 4. opravené vydání. Knihkupec C.K. České University J. Otto, Praha, 1910. 787 s. 33

movitých. Tak bylo učiněno praetorem Terentiem Lucullem v době občanských válek. Praetor v ediktu vyhlásil novou zvláštní ţalobu na případ krádeţe či škody na cizím majetku srocením lidí (hominibus coactis). Tato ţaloba se nazývala actio vi bonorum raptorum a postupem času se začala pouţívat jako obecná ţaloba na krádeţ, spojenou s násilím. Ţaloba se na pachatele musela uplatnit do roka od spáchání činu. Pokud tak bylo učiněno, ţaloba zněla na quadruplum, pokud však byla podána po roce, zněla jiţ jen na simplum – jednoduchý obnos škody, a duplum - dvojnásobek způsobené škody při krádeţi vyuţívající srocení lidí. Actio vi bonorum raptorum nebylo moţno podat proti dědicům pachatele, jelikoţ patřila do actio mixta – ţaloba smíšená a jako taková obsahovala dvě sloţky – pokutu i náhradu škody.

4.5 Metus Metus - ¨kvalifikovaná obava, v techn. smyslu vydírání, donucení uzavřít právní jednaní pod hrozbou značné protiprávní újmy. D. Bylo toliko psychické nikoli fyzické a předpokládá bázeň’ důvodnou, jeţ mohla přimět k nechtěnému projevu i člověka odváţného; nestačí pouhá obava před rodiči či jinými úctyhodnými osobami¨38. Metus byl delikt sestávající z protiprávního jednání tělesné podstaty (vis absoluta) a protiprávního jednání psychické povahy, či hrozbách určených pro povzbuzování nějaké osoby dát souhlas na něco, čeho by jinak nechtěl by - si liberum esset noluissem sed coactus volui. Exceptio quod metus causa, nebo výjimku o tom, ţe nějaká smlouva není kompetentní, protoţe je uzavřena pod vlivem hrozeb, mohla uplatnit jakákoli osoba, která ještě nesplnila závazky ze smlouvy, kdyţ mohla prokázat, ţe právní akt byl podepsán nezákonné, s závaţnými a těţkými porušeními kvůli hrozbám ze strany kontrahenta. ¨Quod metus causa gestum erit, ratum non habebo¨39 - říkal praetorský edikt. Hrozby, jejíchţ cílem je přesvědčit jinou osobu ke spáchání právního úkonu nebo faktického charakteru, se přiznávaly delikty od doby zavedení praetorem Oktaviem okolo r. 80 před našim letopočtem, trochu dříve edikta Lucullusa o rapina zvláštní ţaloby actio quod 38 39

Bartošek, Milan. Encyklopedie římského práva. 1. vyd. Panorama Praha, 1981. 227 s. lat. Co bude provedeno ze strachu, neschválím (neuznám za platné) (D. 4.2.1 Ulp.) 34

metus causa (ţaloba z vydírání). Tato ţaloba byla zaměřena na náhradu in quadruplum (čtyřnásobek) způsobené hrozbami škody - ¨ţaloba směřovala k zaplacení čtyřnásobného obnosu toho, co ušlo donucením z majetku donuceného - čtyřnásobné hodnoty věci, hodnoty slíbeného plnění, hodnoty dluhu, následkem donucení prominutého. Po roce však příslušela táţ ţaloba jíţ jen in simplum, t.j. jíţ jen k zaplacení jednoduchého obnosu¨40. Patří však mezi actiones arbitrariae - praetor musí vyzvat ţalovanou stranu, aby dobrovolně navrátil vše, co nabyl z takového jednání. Ţalovaná strana byla osvobozena od odpovědností jestliţe dobrovolně odevzdávala ţalující straně nezákonně obdrţený majetek na návrh soudce. Ale zároveň actio quod metus causa mohla být předloţena nejen osobám, která přiměla ţalobce hrozbami k výkonu určité činnosti, ale místo toho jiným osobám, kteří dostáli od této činnosti nějakou výhodu. K tímto osobám ţaloba se předkládá in quadruplum získaného jimi obohacení.

4.6 Dolus Kdy v římské právo proniklo pochopení, ţe všechny právní úkony by měly být zaloţené na zásadách dobré víry a poctivosti (quod aequum et bonum est, bona fides, aequitas), t.j. musí odpovídat mravním zásadám a být vysvětleny smysluplně

shodě

okolností, která předcházejí a doprovázejí uzavření právních úkonů, praetor a právník Gallus Auilius v roce 66 před našim letopočtem zavedl právní prostředky (actiones et exceptiones), které by měly odstranit negativní právní důsledky podvodného jednání prováděného při uzavření smlouvy nebo v době její platnosti. Takovým způsobem vznikl soukromoprávní delikt dolus. Dolus je soukromý delikt vznikající při podvodu kontrahentů v okamţik uzavírání smlouvy nebo nesvědomitém vztahu ke smlouvě během existenci závazkových vztahů. Pro odstraňování negativních následků pro svědomitého kontrahenta, jako pro potrestání nesvědomitých osob byly zavedeny exceptiones doli a actio doli. Exceptiones doli pouţívaly 40

Vážný, Jan. Římské právo obligační. Část I. Nákladem právnické fakulty Komenského v Bratislavě, Bratislava, 1924. 26 s. 35

se jako prostředek ochrany oklamaných osob povinných k plnění přijatých závazků. Pokud jedná se právních aktech bonae fidei, právo uplatnit exceptio doli nevyţadovalo zvláštní smlouvu (exceptio doli inest bonae fidei judiciis). Rozlišujeme dva typy námitek nebo exceptiones. Exceptio doli specialis nebo exceptio doli praeteriti je ţaloba, po které ţalovaná strana přiznávala se, ţe podvod existoval jiţ v okamţik uzavření smlouvy, a exceptio doli generalis, nebo exceptio doli praesentis je excepce, ve které obţalovaný přiznával se, ţe plnění smlouvy bylo v rozporu s principy dobré vůle a poctivosti kvůli podvodu ţalobce ve vztahu činnosti smlouvy nebo z důvodu obecného nesouladu smlouvy zásadám aequitas. Oklamané osoby, které jiţ vyplnili nějaké povinnosti, pokud je moţné prokázat, ţe závazky vznikaly z podvodného jednání smluvní strany, a pokud tyto osoby nebyli schopni chránit sebe nějakým jiným způsobem, měli právo předloţit actio doli: quae dolo malo facta esse dicentur si et his rebus alia actio non erit et justa causa esse videbitur, intra annum judicium dabo41. Ţaloba mohla být podána do jednoho roku od spáchání podvodu. Řešení v těchto případech nařizovalo vynahradit způsobenou škodu a byl doprovázeno ostudou odsouzené osoby. V některých případech k zabránění následkům této ţaloby, actio doli byla nahrazena jednoduchou actio in factum. Následkem toho, ţe pojem actio in factum nebyl dostatečně určen, pod toto ponětí byly shrnuty velmi odlišné vztahy, a actio doli stejně jako actio in factum právníci často se pouţívali v případech, kdy bylo těţké najít jinou vhodnou ţalobu. Proto ţaloby z dolus začaly hrát subvenční roli a výrazně rozšířily oblast odpovědnosti z deliktů. Üškodil-li kdo druhému na majetku ze zlého úmyslu, vzchází tomuto proti onomu praetorská actio doli o plnou náhradu škody, předpokládajíc, ţe škodujícímu nepřísluší jiná actio. Actio doli jest tedy ţalobou pouze podpůrnou, a to tou měrou, ţe konkuruje-li s nárokem na restitutio in integrum, ustupuje tomuto¨42.

41

(D. 4. 3. 1. 1.) Heyrovský, Leopold. Dějiny a system soukromého práva římského. 4. opravené vydání. Knihkupec C.K. České University J. Otto, Praha, 1910. 798 s. 42

36

4.7 Fraus creditorium Transakce in fraudem creditorum. Fraus creditorum - je provedení transakcí dluţníkem zaměřených na sníţení svého majetku, za účelem ukrytí tohoto majetku , tj. aby nemohl být vymáhán ze strany věřitele. Je jasné, ţe takové činy in fraudem creditorum mohly být přiznány deliktem pouze tehdy, kdyţ obyčejnou formou vynuceného výkonu soudních rozhodnutí stálo vymáhání na majetek dluţníka: uvedení věřitele k ovládání majetkem dluţníka, missio in possessionem a pak prodej tohoto majetku z veřejných draţb (venditio bonorum). Ţaloba vůči dluţníkovi, jehoţ úmyslné jednání přivedlo ke sníţení vlastnictví, slouţila jako zdroj pokrýti poţadavků věřitelů a dostála název actio Pauliana podle jména neznámého praetora a byla pouţívána v době Cicera. Ţaloba byla zaměřena na otočení transakce provedené dluţníkem ke škodě věřitelů a návrat odpovídajících věcí nebo práv v strukturu majetku dluţníka. Předloţení actio Pauliana vyţadovalo přítomnost některých určitých podmínek. (1) Majetek dluţníka by měl být sníţen náleţitou činností, a to i negativní, například propouštění lhůty pro předloţení určité ţaloby. (2) Dluţník musel jednat a vědět, ţe to sniţuje jeho majetek. Úmysl poškodit věřitele se nevyţadoval. Stačí to, ţe dluţník conscius fraudis. ¨Conscientia fraudis u toho, kdo má z fraudationis causa gesta prospěch a proti němuţ byl ten který prostředek vyţádán. Jestliţe však nabyl bezplatně, působí proti němu prostředky tyto i tehdy kdyţ o obmyslnosti zcizitelově nevěděl, jest však zavázán vydati pouze obohacení.¨43 (3) A konečně, pro předloţení ţaloby ne k dluţníkovi, ale k třetí osobě - kontrahentu dluţníka v transakci, nebo osobě, která obdrţela jistou výhodu od činnosti nebo nečinnosti dluţníka, bylo nutné, aby si tato osoba rovněţ uvědomovala důsledky činnosti dluţníka a škodlivé důsledky pro věřitele. To bylo také conscius fraudis. Praetorský edikt, kterým byla zavedena actio Pauliana, poţadoval přítomnost těch podmínek ve všech případech. Nicméně praxe se počítala pouze v případech placeného poskytování dluţníkem výhody třetí osobě, pokud tato třetí osoba ve sporu s věřiteli svého 43

Sommer, Otakar. Učebnice soukromého práva římského. Díl I. Právo majetkové. II. Nezměněné vydání. Wolters Kluwer, 2011. 144 s. 37

konkurenta se snaţila vyhnout se škodě, certat de damno evitando. Jestli výhoda byla poskytnuta dluţníkem třetí osobě bezplatně a tato třetí osoba vedla spor s věřiteli s cílem udrţení tyto výhody, certat de lucro cessando, táto osoba se vţdy povaţovala za fraudis conscius.

Žalobce a žalovaný podle actio Pauliana. S těmito podmínkami byla ţaloba předloţena jménem všech věřitelů zvláštním curator bonorum, který byl jmenován praetorem. Na základě ţaloby podle rozhodnutí ţalobce byl ţalovaným dluţník nebo třetí osoba, ke které majetek dluţníka přešel. Samozřejmě, ţe předloţení ţaloby třetí osobě více odpovídalo zájmům věřitele. Předmětem ţaloby byla náhrada celé škody způsobené věřitelům jednáním dluţníkem nebo vydání obohacení, jestli ţalovaný - třetí osoba nebyla conscius fraudis, a rovněţ po uplynutí jednoho roku ode dne, kdy dluţník uskutečnil činnost, která zapříčinila škodu věřitelům. Ţaloba mohla být předloţena na dědice odpovědných osob pouze v rozsahu obohacení. Podle vzoru actio Pauliana se vzniklo popření transakcí, které byly provedeny na úkor věřitelů, a také v moderních kapitalistických státech.

38

5. Quasi delikty 5.1 Pojem povinnosti quasi ex delicto V závazky jakoby z deliktů (obligationes quasi ex delicto) v souladu s systematikou institucemi Justiniána (I. 4.5) zařazují hypotézy vinného jednání, které byly stíhány praetorskými ţalobami. Kritérium pro výběr není jasný. V quasi deliktech chybí zavinění, a to jsou situaci, které nenastávaly často a proto nebyly zařazeny v praetorském ediktu. Důvody vzniku povinnosti byly shromáţděny v římském právu v jeho závěrečném rozvoji: smlouva, delikt, quasi kontrakt, quasi delikt. Tato klasifikace byla základem vzniku povinnosti reprodukována Institucemi Justiniána hned po Gaiusovi - ¨Sequens divisio in quattuor species diducitur: aut enim ex contractu sunt aut quasi ex contractu aut ex maleficio aut quasi ex maleficio. Prius est, ut de his quae ex contractu sunt dispiciamus. Harum aeque quattuor species sunt: aut enim re contrahuntur aut verbis aut litteris aut consensu. De quibus singulis dispiciamus¨ 44(I. 3. 13. 2)

Tuto klasifikace je však lze povaţovat za neúspěšnou: je obtíţné pochopit všeobecné rysy faktických ustanovení mezi quasi kontrakty, které zavedl Gaius, a hned po něm Justinián, a najít známky, které je spojovaly se smlouvami, ne méně obtíţné na základě těchto čtyř zavedených Gaiusem a reprodukovávaných Justiniánem příkladů quasi deliktů seřadit obecný pojem quasi deliktu. Proto se moderní výzkumníci římského práva obvyklé omezují reprodukováním těchto příkladů a ukázáním na to, ţe seznam quasi deliktů můţe být značně rozšířen zejména počtem případů, ve kterých v důsledku s některými jinými právními vztahy se přiznávala povinnost nahrazování nevinně způsobené škody, například, po předloţení actio quod metus causa nebo actio Pauliana ne k osobě, která učinila metus, nebo k dluţníkovi, který jednal in fraudem creditoris, ale k třetí osobě, která není spolupachatelem, avšak získala prospěch z

44

lat. ¨Další rozdělení závazků rozpadá na čtyři druhy: neboť’ jsou bud’ ze smlouvy, nebo žaloby ze smlouvy, nebo z protiprávního jednání, nebo jakoby z protiprávního jednání. Nejdříve pojednáme o těch, které vznikají ze smlouvy. Těch jsou také čtyři druhy: bud’ jsou reálné, nebo verbální, nebo literární, nebo konsenzuální. O těch pojednáme jednotlivě.¨ Iustiniani Institutiones. Justiniánské Instituce. 1. vyd. Univerzita Karlova v Praze, Nakladatelství Karolinum, 2010. 249 s. 39

činnosti pachatele při uskutečnění metus nebo z transakce dluţníka, provedené na úkor věřitelům.

5.2 Jednotlivé typy quasi deliktů Iudex litem suam fecit Ţaloba proti soudci, který rozhodl ve vlastní věci. Instituce Justiniána stejně jako instituce Gaiusa přivádějí tyto příklady povinnosti z quasi deliktů. Odpovědnost soudce za záměrně nesprávné nebo nedbalé vyřešení soudního sporu nebo porušení nějakých soudních povinnosti, například za nepřítomnost ve stanovený den k projednání soudního sporu. V takových případech soudce litem suam fecit, tj. se stává očividně odpovědným za všechny škody, které poškozený utrpěl od jeho činnosti stranou. Soudce, který usnesl zjevně nespravedlivý rozsudek nebo se neobjevil v den stanovený pro rozsudek soudního řízení, musel nahradit ztráty, které způsobil svým bezdůvodným jednáním, poškozené osobě. V případě úmyslného jednání (dolus) soudce musel uhradit plnou výši podané ţádosti, a při přítomnosti viny - peněţní pokutu stanovenou soudcem.

Actio de effusis et deiectis Ţaloba o vylitém a vyhozeném. Odpovědnost na základě praetorské ţaloby, actio de effusis et deiectis, osoby, z jejíţ domu, ačkoliv to není zavinění majitele, bylo něco vylito nebo vyhozeno ven na ulici nebo na náměstí. Majitel oběti poškozené na základě takové činnosti, stejně jako majitel poškozené věci byl oprávněn podat ţalobu v dvojnásobné výši způsobené škody. Svobodný člověk, který byl zraněn na základě takové činnosti, se dostával actio in bonum et aequum concepta o odškodnění za ztrátu. A konečně, pokud byla způsobena smrt volné osobě, kterákoliv osoba byla oprávněna předloţit populární ţalobu actio popularis o vymáhání škody na majiteli domu pokutu ve výši 50 tisíc sesterciů.

Actio de positis et suspensis 40

Ţaloba o postaveném a zavěšeném. Stejná actio popularis, která v tomto případě nese název actio de positis et suspensis, byla dána kaţdému zájemci proti majiteli domova, pokud tento dům měl něco postaveno nebo pověšeno tak, aby to mohlo způsobit škodu kolemjdoucím (například vývěsky, atd.). Předmětem ţaloby byla pokuta ve výši 10 tisíc sesterciů.

Odpovědnost nautarum, cauponum, stabilariorum za delikty svých sluhů Ţaloba proti lodníkovi, hostinskému, majiteli stájí. Praetorské ţaloby, které byly dány proti ¨lodníkům (nautae) a hostinským (caupones, stabularii) přísluší pro furtum nebo damnum iniuria datum, které bylo spácháno na věcech cestovatelů na lodi nebo v hostinci od lodníků nebo hostinských samých nebo od lidí jejich, nebo od osob, které obývají v hostinci trvale¨45. Předmětem ţaloby bylo vymáhání dvojnásobné výši škody. Poškozené podávali ţaloby proti vlastníkovi lodi, hotelů nebo hostince z receptum nautarum. Mohli předloţit náleţitou deliktní k přímému viníku škody - konečně, místo ţaloby k přímému viníku, mohli podat ţalobu a ţádat o náhradu škody ve výši dvojnásobku částky utrpěné škody majitele lodi nebo hotelů, který je obecně více solventní neţ sluha. Ostatní druhy quasi deliktů: actio adversus mensorem qui falsum modum dixerit (ţaloba proti zeměměřiči, který špatně vyměřil); actio contra publicanum (ţaloba proti publikánům).

45

Heyrovský, Leopold. Dějiny a system soukromého práva římského. 4. opravené vydání. Knihkupec C.K. České University J. Otto, Praha, 1910. 806 s. 41

Římské právo má jedinečné místo v právní historii lidstva. Je to nejvyšší stupeň ve vývoji práva v antické společnosti a starobylém světě celkově. Římské právo liší se především neobyčejně širokým obchvatem samých různých ţivotních vztahů a situací. Obzvláště’ důkladně v římském právu byly vypracovány různé způsoby ochrany zájmů soukromých majitelů, a taktéţ rozmanitých účastníků vlastnického obratu. Zrovna Římané, na základě všech předchozích mezinárodních zkušeností včetně zemí Východu, poprvé učinili individuální soukromé vlastnictví a také jiná vlastnická práva a zájmy předmětem mistrovského a velmi dokonalého právního regulování. Na základě římského práva, které vyznačovalo se velkým prozkoumáním svých tvarů, vytvořila se bohatá právní kultura, která stala společným jměním lidstva v pozdějších obdobích vývoji civilizace. Jedním z prvků této právní kultury byla římská právní věda, která zahájila nezávislou vědu o právě a profesionální právní vzdělání. Kdysi římské právo nazývali ¨psaný rozum¨ (ratio scripta). Samozřejmě, moderní soukromé právo odešlo daleko dopředu v regulaci komplexní oblasti vlastnických vztahů, zejména obchodního obratu. Nicméně, mnoho z nejnovějších právnických konstrukcí se skládají ze základních elementárních pojmů a kategorií, které byly vyvinuty právě v římském právu. Z tohoto pohledu římské soukromé právo je i nadále základem pro studium občanského a obchodního práva a základ pro přípravu kvalifikovaných právníků. Význam římského práva je určen nejen podle obrovského vlivu na následující vývoj práva, ale také na rozvoj kultury celkově. Římské právo je charakterizováno nepřekonatelným v přesnosti rozpracováním všech významných právních vztahů soukromého občanského a obchodního práva (kupující a prodávající, věřitel a dluţník, smlouva, závazek, apod.). Tyto zvláštnosti římského práva napomáhaly tomu, ţe, kdy rozvíjející se průmysl a obchod středověké Evropy poţadovaly víc dokonalou právní nadstavbu, kdy feudální předpisy zvykového práva přestaly splňovat poţadavky ţivota, došlo k nejzajímavějšímu procesu - recepce římského práva.

42

Římské právo vstoupilo přes recepce v praxi středověkých států a později napustilo sebou následné kodifikace občanského práva. Teorie občanského práva je prosycena výsledky z římského práva. A proto studovat dost hluboko občanské právo a neznat římského práva není moţné. Počet termínů a pojmů, které zakořenily se v právnické teorii a praxi (například, restituce, vindikace atd.), lze nejlépe naučit se pouze při prozkoumání samého zdroje vzniku. Ještě navíc, římské právo, které liší se srozumitelností definic, převáţně dobrou právnickou technikou pomůţe modernímu právníku získat zručnost v jasném omezování a formulování právních kategorii. Deliktní vztahy jsou závazky vyplývající ze způsobení škody. Osoba, která je poškozená oběť má právo poţadovat od delikventa (pachatel deliktu) náhradu škody. Při té příleţitosti velikost a pořádek stanovení škody můţe se lišit v závislosti na právu uplatňovaném pro regulaci těchto záleţitostí. Výjimečnost deliktních závazků spočívá se v tom, ţe jejich vznik není způsoben smlouvou, ale je spojován s nástupem skutečnosti způsobení škody, v některých případech bez ohledu na provinění osoby, která způsobila škodu. Celý průběh římského práva ve sféře deliktů jasně ukazuje na rostoucí43 roli peněz v římském hospodářství, rozvoj výměny, posilování hodnoty obchodu. Nicméně, od stop svého historického původu římský systém deliktů nikdy nezbavila se, stejně jako římské smluvní právo. Struktura občanskoprávních deliktů a také druhy odpovědnosti za ně jsou odlišné v různých obdobích historie a v různých jurisdikcích. Na počátku rozvoje práva oblast deliktního práva shodovala se s celou oblasti práva, protoţe trestní a občanské přestupky stejně se trestaly pokutou ve prospěch oběti, bez ţádných dalších důsledků. Další vývoj je v postupném oddělení na jedné straně - trestných činů, pohledaných veřejné pokutě, na druhé straně - občanských přestupků, které nejsou předmětem pokuty. Oblast deliktního práva se stává oblastí uprostřed mezi oběma: občanskoprávní trest je tam, kde trestní pokuta nedostačující pro uspokojení splnění pomsty oběti nebo ke krytí škod způsobených trestným činem, a kde vztahy mezi stranami nejsou tak definovány ve smyslu čistě občanskoprávních, ţe právní přestupky nemohly být odměněny prostřednictvím nároků soukromého práva.

43

Systém římského deliktního práva však zůstal zdaleka není úplný. Římské právo nevytvořilo všeobecného pojem deliktu. Římské právo znalo pouze jednotlivé typy deliktů, které byly široce rozšířeny prostřednictvím interpretace, ale které stále zanechávaly velké mnoţství vztahů bez ochrany.

44

Seznam pouţité literatury

1) Bartošek, Milan. Dějiny římského práva (ve třech fázích jeho vývoje) 2. přepracované vyd. Academia, nakladatelství Československé akademie věd, 1995, Praha. 280 s. ISBN 80-2000545-5 2) Bartošek, Milan. Encyklopedie římského práva. 1. vyd. Panorama Praha, 1981. 512 s. 3) Corpus Iurus Civilis. Text und Ubersetzung. II Digesten 1-10. C.F. Muller Juristischer Verlag, Heidelberg, 1995. 862 s. 2) Corpus Iurus Civilis. Text und Ubersetzung. III Digesten 11-20. C.F. Muller Juristischer Verlag, Heidelberg, 1995. 661 s. 3) Corpus Iurus Civilis. Text und Ubersetzung. IV Digesten 21-27. C.F. Muller Juristischer Verlag, Heidelberg, 1995. 531 s. 4) Heyrovský, Leopold. Dějiny a system soukromého práva římského. 4. opravené vydání. Knihkupec C.K. České University J. Otto, Praha, 1910. 1243 s. 5) Iustiniani Institutiones. Justiniánské Instituce. 1. vyd. Univerzita Karlova v Praze, Nakladatelství Karolinum, 2010. 411 s. ISBN 978-80-246-1749-7 6) Kincl, Jaromír. Gaius: Učebnice práva ve čtyřech knihách. Plzeň’: Aleš Čenek, 2007. 326 s. ISBN 978-80-7380-054-3 7) Krasnokutskiy, B. Rimskoe chastnoe pravo. Pod red. Novitskiy, I.B.. Knorus, Moskva, 2013. 608 s. ISBN 978-5-406-02571-0 8) Novitskiy, I.B. Rimskoe pravo. Knorus, Moskva, 2012. 304 s. ISBN 978-5-406-00873-7 9) Pokrovskiy, I.A. Istoriya rimskogo prava. Harvest, Minsk. 2002. 528 s. ISBN 985-131052-2 10)

Rebro, Karol. Latinské právnické výrazy a výroky. 1. vyd. Wolters Kluwer, 2012. 280

s. ISBN 978-80-7357-915-9 11)

Sommer, Otakar. Učebnice soukromého práva římského. Díl II. Právo majetkové. II.

Nezměněné vydání. Nákladem spolku Čsl. Právníků ¨Všehrd¨, Praha, 1946. 356 s. 45

12)

Sommer, Otakar. Učebnice soukromého práva římského. Díl I. Právo majetkové. II.

Nezměněné vydání. Wolters Kluwer, 2011. 356 s. ISBN 978-80-7357-616-5 13)

Sommer, Otakar. Učebnice soukromého práva římského. Díl II. Obecné nauky. II.

Nezměněné vydání. Wolters Kluwer, 2011. 220 s. ISBN 978-80-7357-616-5 14)

Svoboda L.; Varcl L.; Vidman L. Encyklopedie antiky. 1. vyd. Academia,

nakladatelství Československé akademie věd, 1973, Praha. 744 s. ISBN 80-200-0243-X 15)

The Digest of Justinian. Translation edited by Alan Watson. Vol.1. University of

Pennsylvania Press, Philadelphia. 1998. ISBN 0-8122-1636-9 16)

The Digest of Justinian. Translation edited by Alan Watson. Vol.2. University of

Pennsylvania Press, Philadelphia. 1998. ISBN 0-8122-1636-9 17)

Váţný, Jan. Římské právo obligační. Část I. Nákladem právnické fakulty

Komenského v Bratislavě, Bratislava, 1924. 140 s.

46

Soukromoprávní delikty v římském právu

Recommend Documents