Soubor cestopisných reportáží z Filipín

Masarykova univerzita Fakulta sociálních studií

Soubor cestopisných reportáží z Filipín The set of travel reports from the Philippines Bakalářská práce

Iva Strouhalová

Brno 2011

Čestné prohlášení

Prohlašuji, že jsem tuto bakalářskou práci vypracovala samostatně s použitím pramenů a literatury uvedené v bibliografii.

V Brně, 26. 4. 2011

Iva Strouhalová

Poděkování

Děkuji vedoucí této bakalářské práce Mgr. Svatavě Navrátilové, Ph.D. za její ochotu, užitečné rady a cenné připomínky, které výraznou měrou ovlivnily podobu tohoto textu. Ráda bych také poděkovala zkušeným reportérům a cestovatelům Topimu Pigulovi, Ivanu Brezinovi, Miladě Blažkové a Martinu Mykiskovi, kteří mi ochotně poskytli své odborné zkušenosti. Vděk patří i Michalu Dvořákovi z magazínu Koktejl za trpělivou spolupráci, dále průvodci Martinu Primasovi za obrovské množství jedinečných informací a nezapomenutelných zážitků a Petře Chromé, Lubomíru Prausemu a Miloši Podpěrovi za poskytnutí fotografií. A konečně bych chtěla poděkovat Aleně Strouhalové, které vděčím za možnost navštívit krásné souostroví Filipín.

Anotace Soubor cestopisných reportáží z Filipín představí čtenářům východoasijský ostrovní stát prostřednictvím náhledů do běžného života místních obyvatel. Tito autentičtí hrdinové se zde narodili a prožili tu celý svůj život, aniž by kdy vycestovali za hranice své rodné země, případně na Filipínách dlouhodobě pobývají. Srovnání s odlišnou kulturou tak proběhne skrze osobu autora, který na filipínské zvyky, mentalitu a každodenní realitu pohlíží očima cestovatele, novináře a především cizince. Na praktické texty dále navazují jejich reflexe. Teoretická část bakalářské práce reflektuje odbornou diskuzi rozvíjející se kolem žánru reportáže a popisuje metody, kterých žurnalista – reportér při své tvůrčí činnosti využívá. Dále jsou také nastíněny případné limity a úskalí žánru reportáže. V neposlední řadě teoretická část vymezuje a popisuje cílové publikum praktických textů.

Klíčová slova tvůrčí práce, žurnalistický žánr, reportáž, cestopisné reportáž, magazín Koktejl, publikum, Filipíny, Manila, ekonomika, zaměstnanost, kohoutí zápasy, rýžové terasy

Rozsah práce 21 751 slov Z toho teoretická část: 12 965 slov Z toho tvůrčí produkt: 8 786 slov

Abstract The set of travel reports from the Philippines shows an Eastern Asian island country by means of five different insights to the daily life of the locals. Theese genuine characters were born in the Philippines and they spent there all their lives without seeing another country; or eventually, they live there for a long time. That is why the author is the only one who can compare Phillipine habits, culture, temper and everyday reality with the European tradition. All that seen through the eyes of a traveller, reporter and foreigner. In addition, there are also theoretical reflections attached to these five reports. The theoretical part of this bachelor thesis is based on an expert discourse on a report as a genre. Some methods of a reporter´s proffesion are described here, as well as limits and difficulties of the reports. Additionally, the theoretical part defines a target public of my articles.

Key words creative work, journalistic genre, report, travel journalism, Koktejl magazine, public, Philippines,

Manila,

economy,

employment,

cock-fighting,

rice

terraces

OBSAH

1. ÚVOD................................................................................................................... 8

2. REPORTÁŽ JAKO PUBLICISTICKÝ ŽÁNR..................................................... 10 2.1. Publicistika............................................................................................ 11 2.2. Definice žánru reportáže.......................................................................12 2.3. Další rysy reportáže.............................................................................. 14

3. PRÁCE REPORTÉRA........................................................................................15 3.1. Metody práce........................................................................................ 16 3.1.1. Přímé metody práce – pozorování.......................................... 16 3.1.2. Nepřímé metody práce............................................................18 3.2. Kompozice............................................................................................ 19 3.2.1. Titulek......................................................................................20 3.2.2. Úvod........................................................................................21 3.2.3. Závěr....................................................................................... 21 3.2.4. Úhel pohledu........................................................................... 22 3.2.5. Užití času.................................................................................23 3.2.6. Jazyková složka reportáže......................................................23

4. CESTOPISNÁ REPORTÁŽ................................................................................24 4.1. Dobrá cestopisná reportáž...................................................................25 4.1.1. Jak napsat dobrou cestopisnou reportáž................................ 25 4.2. Limity žánru...........................................................................................27

5. PROFIL MAGAZÍNU KOKTEJL.........................................................................29 5.1. Publikum magazínu Koktejl...................................................................30 5.2. Pravidla pro reportáže publikované v magazínu Koktejl....................... 30

6. FILIPÍNY.............................................................................................................32 6.1. Geografie.............................................................................................. 32 6.2. Historie..................................................................................................33 6

6.3. Demografie........................................................................................... 34 6.4. Ekonomika............................................................................................ 35 6.5. Práce a zaměstnanost.......................................................................... 36

7. SOUBOR CESTOPISNÝCH REPORTÁŽÍ Z FILIPÍN........................................ 38 7.1. Reportáž č. 1 – Manila.......................................................................... 40 7.1.1. Reflexe reportáže č. 1............................................................. 47 7.2. Reportáž č. 2 – V horách, které střeží bulol..........................................49 7.2.1. Reflexe reportáže č. 2............................................................. 57 7.3. Reportáž č. 3 – Sázení na smrt............................................................ 59 7.3.1. Reflexe reportáže č. 3............................................................. 67 7.4. Reportáž č. 4 – Pivo a řízek? Vítejte na Filipínách!.............................. 69 7.4.1. Reflexe reportáže č. 4............................................................. 75 7.5. Reportáž č. 5 – Intramuros: Město ve městě........................................ 77 7.5.1. Reflexe reportáže č. 5............................................................. 83

8. ZÁVĚR................................................................................................................84

Jmenný rejstřík..................................................................................................... 85 Seznam použité literatury.................................................................................... 86 Seznam obrázků................................................................................................... 89 Přílohy....................................................................................................................91

7

1. ÚVOD

„Smyslem cestování je regulovat představu realitou.“ Samuel Johnson

Povědomí o vzdálených Filipínách, ostrovní republice v oblasti jihovýchodní Asie, není v našich končinách nijak vysoké. Místní obyvatelé jsou nám přitom bližší, než by leckdo očekával. Díky třísetleté španělské nadvládě zakořenily na Filipínách mnohé evropské tradice, především pak ty spojené s křesťanstvím. Dnes jsou Filipíny téměř jedinou křesťanskou zemí v Asii, kde naprostá většina populace mluví plynnou angličtinou, sleduje televizní reality show a neobejde se bez stejných technologických výstřelků jako my, Středoevropané. Jako hlavní cíl této bakalářské práce jsem si vytyčila vytvoření souboru reportáží cestopisného charakteru, které čtenáře zavedou právě do exotického prostředí Filipín. Jejich smyslem však bude nejen popsat některá z míst, která jsem při své měsíční cestě po tomto souostroví navštívila, ale především reflektovat sociálně-kulturní kontext, ve kterém se děj pěti reportážních textů odehrává. Ten se pokusím přiblížit jak v teoretické části, kde v jedné z kapitol popíšu hlavní aspekty každodenní filipínské životní reality, tak i v samotných reportážích, jejichž stěžejním tematickým prvkem je vhled do pracovního a zčásti i rodinného prostředí v této zemi. Prostřednictvím tvůrčí části bakalářské práce bych dále chtěla prezentovat své praktické novinářské dovednosti získané nejen díky samotnému studiu žurnalistiky na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity, ale z velké části také díky semestrální odborné praxi v brněnské redakci deníku MF Dnes. Dalším z cílů práce je prokázání hlubší znalosti daného publicistického žánru a doplnění tvůrčí části o teoretické vymezení žánru reportáže. K tomu využiji odborných českojazyčných i cizojazyčných literárních pramenů, jejichž vzájemnou konfrontací se pokusím najít co nejuniverzálnější definici pro reportáž a její jednotlivé prvky. Pro kontextuální vymezení praktických textů je důležitý i výběr cílového média, potažmo cílového publika. I těmto otázkám je věnována jedna z kapitol, ve které budou zmíněny nejen obecné informace o zvoleném periodiku a jeho čtenářské obci, 8

ale i podrobné instrukce využívané při tvorbě reportáží pro diskutovaný cestopisný magazín. Části

obsahující

tvůrčí

texty

předchází

popis

zvolené

žurnalistické

metodologie. Každá z reportáží je potom podrobena kritické reflexi, v níž bych chtěla především popsat a zhodnotit žurnalistické metody a postupy, kterých jsem při tvorbě jednotlivých textů využila. Podstatný je i nástin pozice, v jaké jsem coby autor v cizím prostředí stála. Na Filipínách jsem totiž byla zčásti turistou, zčásti cestovatelem, zčásti reportérem a v neposlední řadě i novou součástí některých sociálních skupin.

9

2. REPORTÁŽ JAKO PUBLICISTICKÝ ŽÁNR

Ačkoliv je cestopisná reportáž textovým útvarem s vlastními specifiky, zřejmě ve všech hlavních rysech se shoduje s širším žánrem1 reportáže. A zcela základní společnou vlastností je zařazení reportáže i jejího podžánru do oblasti publicistiky. Vycházejme přitom z dichotomického členění2 žurnalistických žánrů na zpravodajství a publicistiku, které užívá mimo jiné například Tušer a Follrichová (2001: 37), Osvaldová a Halada (1999: 219) či Schildberger (2004). Stejní autoři také reportáž zařazují mezi publicistické Schildbergera

(2004)

je

reportáž

jedním

žánry. Podle

z nejfrekventovanějších

a

také

nejprestižnějších publicistických útvarů v tištěných médiích. „Se zpravodajstvím spojuje reportáž důraz na faktografickou přesnost, přinášení nových informací a aktuálnost (i když nejde o aktuálnost denní jako ve zpravodajství, nýbrž o aktuálnost trendu, stavu, situace, vývoje). Podstatným rozdílem oproti zpravodajství však je, že v reportáži jsou možné a přímo žádoucí subjektivní prvky.“ I Bech-Karlsen (1991: 13–14, 24) se dívá na reportáž jako na žánr publicistický, když vystihuje její odlišnosti od zpravodajství. „Zpravodajství a reportáž jsou dvě odlišné žurnalistické činnosti – první je omezující, druhá rozšiřující,“ přičemž dodává, že zpravování či informování je společným rysem zpravodajství i reportáže. Základní rozdíl mezi pojmy "zpravodajství" a "reportáž" přirovnává po vzoru Bruna Freie3 k rozdílu mezi jednoduchou fotografií a rentgenovým snímkem, nebo ještě lépe rentgenovým filmem. Zatímco zpravodajský článek událost reprodukuje lineárně z jednoho úhlu, reportáž vykládá věc z mnoha úhlů, nejlépe ze všech možných, a pokouší se objasnit co nejvíce různých aspektů.

1

Encyklopedie praktické žurnalistiky definuje žánr (z franc. genre = rod, druh) jako „druh, sloh, styl, souhrn znaků vyvozených ze slovesného, výtvarného, hudebního apod. díla v druhový typ, platný pro všechny materiály stejného zaměření; v užším smyslu konkrétní vymezení novinářského útvaru,“ (Osvaldová, Halada 1999: 217). Dle Malé encyklopedie žurnalistiky je potom žánr „osobitá forma odrazu skutečnosti mající své ustálené znaky, zakotvená v povědomí tvůrců i recipientů,“ (Jacz, ed. 1982: 544). 2 Kromě dichotomického členění žurnalistických žánrů, které rozlišuje mezi zpravodajstvím a publicistikou, uvádí Tušer a Follrichová v publikaci Teória a prax novinárských žánrov I. i možnost členění trichotomického, podle něhož lze žurnalistické žánry rozdělit na zpravodajské, analytické a beletristické (Tušer, Follrichová 2001: 37). 3 Bruno Frei – rakouský novinář, publicista a spisovatel žijící v letech 1897 – 1988 (Kaukoreit, Seda 2009).

10

2.1. Publicistika Jak tedy vyplývá z odborné literatury, reportáž je jedním z publicistických žurnalistických žánrů. Považuji tudíž za vhodné stručně vymezit i samotný pojem "publicistika". Publicistika spolu se zpravodajstvím tvoří dvě základní žurnalistické součásti médií. V nejširším smyslu slova označuje publicistika žurnalistickou tvorbu i část žurnalistické produkce, která je určená ke zveřejnění. V užším smyslu jde o činnost spojenou se stanoviskem, objasňující události, situaci nebo myšlenky slovem, zvukem nebo obrazem v tisku a dalších médiích. Na rozdíl od zpravodajství uplatňuje publicistika nejen fakta a informace, ale i názor, hodnocení a subjektivní přístup. Kombinuje racionální i emotivní prvky, využívá literárních postupů (Osvaldová, Halada 1999: 146). Nejen Osvaldová a Halada (1999: 146), ale i Tušer a Follrichová (2001: 37) upozorňují na skutečnost, že publicistika může označovat i část knižní produkce, která sdílí publicistické postupy a vymyká se jak beletrii, tak i vědecké literatuře. „Publicistika se chápe jako mnohem širší pojem než žurnalistika, protože se realizuje i mimo žurnalistiku (např. v knižních vydáních reportáží, črt, esejí, fejetonů, besednic, zábavnic).“ Zatímco zpravodajství většinou jen operativně oznamuje, publicistika hledá souvislosti a dělá závěry a hodnocení, přičemž jí fakta slouží jako argumenty. Publicistika zároveň významnou měrou formuje veřejné mínění (Tušer, Follrichová 2001: 37). Publicistickou tvorbu lze podle použitých postupů rozdělit na: • publicistiku racionálního typu a • publicistiku emocionálního typu. „Na racionálních postupech staví především komentář, rozbor, publicistické interview a recenze, proto patří k publicistice racionálního typu. K publicistice emocionálního typu se obvykle řadí reportáž, fejeton (resp. besednice) a črta,“ (Jacz, ed. 1982: 396). Tušer a Follrichová (2001: 37) navíc dodávají, že publicistika emocionálního typu obsahuje hodnotící soud podložený argumenty a obrazný způsob podání, čili názornost. Kromě reportáže patří mezi populární a aktuálně využívané publicistické žánry například také komentář, fejeton, glosa, sloupek, publicistický rozhovor či feature.

11

2.2. Definice žánru reportáže Původ slova reportáž odvozujeme z latinského slovesa reportare, jehož původní význam je doslova nést zpět4. Přeneseně jde o poznatek či informaci, kterou si člověk odnáší z místa, proto Osvaldová a Halada (1999: 154) v Encyklopedii praktické žurnalistiky překládají pojem reporto slovy „zprávu přinésti, hlásiti“. Při hledání etymologického původu slova vycházejí autoři i z anglického report – zpráva a francouzského reportage – rozvinutí zprávy. Mnozí autoři vidí reportáž jako žánr působící na pomezí žurnalistiky a beletrie, nebo lépe žánr mísící v sobě obě tyto složky. „Reportáž jakožto specifický žánr patří do oblasti novinářství i umělecké literatury,“ míní například Schildberger (2004). I Tušer a Follrichová (2001: 38) řadí reportáž mezi beletrizované novinářské žánry s tím, že vztahy mezi beletrií a žurnalistikou nejsou přesně vymezené a vzniká mezi nimi jakýsi asimilační prostor. Vlašín a kol. (1984: 314) přímo uvádí, že reportáž je „prozaický žánr rázu publicisticko-beletristického zobrazující skutečnost na základě konkrétních (dokumentárních) faktů, zčásti též pomocí uměleckých obrazů, reportáž se pohybuje na pomezí stylu publicistického a uměleckého, takže v jednotlivých reportážích mohou být buď oba styly v rovnováze, nebo může převažovat jeden z nich.“ Zřejmě hlavním posláním reportáže je podání autentického a pravdivého svědectví o dění, kterému většina čtenářů nemohla být osobně přítomna, či z místa, na které se ne každý čtenář dostane. Tušer a Follrichová (2001: 38) popisují reportáž jako „osobní svědectví reportéra o významných a aktuálních životních skutečnostech, plasticky a dramaticky zobrazených jeho viděním a cítěním“. Stejně tak Dočekalová (2006: 38) vyjadřuje v publikaci Tvůrčí psaní pro každého přesvědčení, že žánr reportáže lze definovat jediným slovem – "svědectví", které by mělo být v první řadě pravdivé a objektivní. Nutně však musí obsahovat celou řadu faktů a informace o tom, co se stalo, kdy se to stalo a kde se to stalo. „Svědectví je vždy něco, co jsme zažili na vlastní kůži – jinak o tom nemůžeme svědčit,“ konstatuje Dočekalová, přičemž však připouští jednu výjimku. Pokud vyslechnete svědectví někoho, kdo událost zažil, můžete na základě takového svědectví napsat reportáž (Dočekalová 2006: 38).

4

Reportō, āre – zpět nést, znovu přinést (Šenková 2002: 105)

12

Reportáž zachycuje prostředí a děj v něm, přičemž by měla nacházet typické v realitě. Pracuje sice s fakty a analýzou příčin a souvislostí, pro slovní zpracování však také hledá společné charakteristické rysy příběhu, neboli story. Zjednodušeně řečeno, pokud není story, není ani zajímavá reportáž (Osvaldová 2010: 6). Lidský rozměr je pro reportáž zásadní. „Dobrá reportáž žije z human touch, tedy z toho, že osloví lidi, má lidský rozměr, z osudů jednotlivců, které jsou vylíčeny a současně jsou příkladem určité události nebo vývoje skutečnosti,“ (Ruß-Mohl, Bakičová 2005: 57). Bech-Karlsen (1991:15) poukazuje na specifické metody, které je třeba použít při hledání charakteristických rysů. Tvrdí, že hlavními metodami práce jsou pozorování a účast. „Autor musí použít sám sebe jako nástroj, když hledá typické, obecněji platné, hodnotné rozlišující rysy, ty, které jsou ve smyslu typizace významné.“ Ačkoliv základní znaky jsou pro všechny reportáže v různé míře společné, jde o žánr velice pestrý, nabízející obrovskou škálu možností pro jeho uchopení a ztvárnění. Styl reportáže, její kompozice, jazykové prostředky, to vše se liší v závislosti na individuálním postupu autora. I tematická univerzálnost využití reportáže je obrovská. „Tématem reportáže může být cokoliv, co autorovi pomáhá uskutečňovat jeho tvůrčí záměr, co ho naplňuje nadšením, radostí i obavami, co cítí, že je společensky zajímavé,“ (Štorkán 1985: 29). Objevují se tak například reportáže cestopisné, sociální, politické, vědecko-technické či mnohé další. A podoba reportáže závisí i na jejím "zeměpisném původu". Štorkán (1985: 12) upozorňuje na úzkou spjatost díla s národním charakterem tisku, jeho redakční praxí a zkušeností. „Každá národní žurnalistika si v průběhu svých dějin vytvořila a stabilizovala různé přístupy k faktu a k formě, jimiž se snažila zaujmout čtenáře.“

2.3. Další rysy reportáže Využití beletristických postupů, nutná přítomnost pravdivých informací, hledání charakteristických rysů, to jsou jen některé z rysů typických pro žánr reportáže. Například Bech-Karlsen (1991: 27–30) vyjmenovává dalších devět příkladů: vyhledávání a odkrývání, osobní dojem, volnost ve výběru tématu, mnohostranný pohled, pestrost, kompozice, dějovost, vykreslení prostředí a osob a citový apel. Tyto charakteristiky přitom považuje za rozlišovací znaky, které vymezují reportáž jako samostatný žánr. Netrvá však na tom, že by každá dobrá reportáž musela všechny tyto rysy obsahovat (Bech-Karlsen 1991: 27).

13

Osobní dojem je v reportáži přítomen prostřednictvím hodnotících soudů, analýz a dojmů. Důležitou roli hraje novinářův vlastní zážitek. I proto je přípustné používat "ich-formy" (Bech-Karlsen 1991: 28). „Reportáž je odrazem osobnosti reportéra a tudíž může (ale nemusí) obsahovat i jeho osobní názory a stanoviska. Do jaké míry autor do reportáže vloží své postoje a názory, záleží na něm. Chybou by však bylo, pokud by zmínil výhradně své názory a postoje,“ zdůrazňuje Dočekalová (2006: 38). "Ich-formy" se tedy v reportáži objevovat smí, musí však mít své nezvratné opodstatnění. „Až budete mít pocit, že máte finální podobu reportáže, vraťte se na začátek a ujistěte se, že každé „já“ v textu je nezbytné a hodí se tam. [...] Nevtírejte se do své vlastní reportáže,“ radí Marxsenová (2010). Dobrá reportáž navíc vyžaduje mnohostranný pohled, nestačí tudíž popisovat událost pouze z vlastní perspektivy, je důležité nechat promluvit i další svědky, odborníky či písemné prameny. Pestrost reportáže vidí Bech-Karlsen (1991: 28) v jejím vývoji, změnách tempa, rytmu, času, úhlu pohledu či v použití žurnalistických prostředků. Podle Dočekalové (2006: 38) lze pestrosti reportáže dosáhnout použitím přímé řeči, zařazením výpovědí nejrůznějších svědků a zúčastněných či vložením interview. V reportáži by neměly chybět ani emoce, prožitky, popřípadě smyslové vjemy. Nezbytné je vykreslení detailů. To vše pomůže čtenáři nabýt dojmu, že je přímo v místě dění. „Detail reportáž charakterizuje, dává jí náladu, je strůjcem atmosféry. Přesvědčuje čtenáře o pravdivosti reportáže. [...] Detail je v reportáži velmi důležitý, ale v nepřiměřeně velkém množství a bez systematického uspořádání jenom škodí,“ (Dočekalová 2006: 42). Na další specifickou vlastnost reportážního žánru upozorňuje Schildberger (2004), když mluví o tom, že samotný text reportáže obnažuje proces získávání informací. „Píšete-li zpravodajství, získává čtenář až konečný výsledek vaší práce: přesně a stručně stylizovanou zprávu obsahující v logickém řazení všechna podstatná fakta. V reportáži však sdělujete i to, jak jste fakta získávali, za jakých okolností, případně s jakými potížemi.“ Zatímco zpravodajské texty citují zdroj, případně uvádějí vlastní slova relevantní osobnosti, v reportáži je možný i popis vzhledu informátora, náznak psychologické kresby jeho charakteru, zaznamenání jeho osobitého jazyka, vylíčení prostředí, kde jste se s ním setkali, a podobné okolnosti (Schildberger 2004).

14

Další vlastností reportáže je její úzké sepětí s obdobím, ve kterém vznikla. Podle Dočekalové (2006: 44) musí být ze správně napsané reportáže cítit atmosféra doby, ze které dílo pochází. „Reportér je odrazem své doby a jeho reportáž nám i po letech poskytuje v celku jasný obrázek stavu společnosti a místa, kde se reportér pohyboval.“ Bech-Karlsen (1991:15) v této souvislosti míní, že autor musí aktivně pracovat na svém vlastním pohledu na věc, a to z hlediska doby, ve které žije. Důraz na bezprostřední aktuálnost není tak silný, jako například u zpravodajství. Je možné hledat "příznaky doby". Na závěr je vhodné zmínit ještě jednu charakteristiku, kterou se vyznačuje každá kvalitní a dobře napsaná reportáž. „Nebudete se u ní nudit ani padesát let po jejím vzniku. Bude vás neustále fascinovat a přitahovat – vůní své doby, atmosférou místa i času, jednáním tehdejších lidí a jejich problémy,“ (Dočekalová 2006: 46).

3. PRÁCE REPORTÉRA

Zatímco ve zpravodajství zastává žurnalista roli nezávislého mediátora, který konstatuje fakta pokud možno objektivně a bez citového zabarvení, úloha novináře, který chce čtenářům zprostředkovat událost prostřednictvím reportáže, se podstatně liší. Nejen, že reportáž nelze psát "od stolu" – tedy způsobem, jakým dnes mnoho zpráv vzniká. Kromě osobní přítomnosti v místě dění či dokonce aktivního zapojení do situace musí autor zapojit i vlastní fantazii, citlivě vypozorovat klíčové detaily a důkladně se seznámit s popisovanou problematikou. Pokud novinář v těchto momentech selže, nepodaří se mu vtáhnout čtenáře do děje, nepředá svému publiku své pocity a zkušenosti, neprobudí emoce ani představivost. A v roli reportéra tak selže. Podle Schildbergera (2004) vystupuje novinář ve své reportáži jako literární postava, která poznává, reaguje, cítí, někdy i vstupuje do průběhu událostí. Na konci poznávacího procesu, o kterém podává ve svém textu svědectví, je pak novinář alespoň do určité míry "jiným člověkem", než byl na začátku. „Něco prožil, s něčím se setkal, nějak na to zareagoval, nějak jej to změnilo. Prožil vývoj jako literární postava. [...] Reportér, tak jak je ve svém textu zachycen, se stává autobiografickou postavou,“ (Schildberger 2004).

15

3.1. Metody práce Při tvorbě reportáže se autorovi naskýtá široká škála možností, které má během celého procesu k dispozici. Ať už však jde o samotné žurnalistovo pozorování, bez kterého by žádná reportáž nemohla vzniknout, nebo například o pátrání po souvislostech v písemných dokumentech, metody práce úzce souvisí s konečnou podobou reportáže. „Mezi tím, jak se pracuje na místě, a tím, které literární techniky je možné užívat při zpracování materiálů, je určitá souvislost. Jak lze popsat scénu, když autor sám nebyl na místě? Jak lze vylíčit detaily v určitém prostředí, jestliže autor byl tak zaneprázdněn objektem interview, že nic jiného neviděl a neslyšel? (Bech-Karlsen 1991: 101)“. Metoda práce, kterou se reportér rozhodne použít, musí odpovídat druhu textu, který chce stvořit. „Jinak si počíná reportér při studování historického materiálu v archívu, jinak při psaní cestopisné reportáže. V každém případě je nutné hledat závislost jednotlivých faktů, jejich logické sepětí, neboť skutečnost není ještě celou pravdou,“ (Štorkán 1985: 32). Pracovní metody reportéra lze zjednodušeně rozdělit na přímé a nepřímé. V přímé složce reportáže vychází autor z vlastních poznatků, postřehů a pocitů, které zaznamenal v místě dění. Reportované události se přímo zúčastnil a svůj přístup k věci sám řídí a kontroluje. Nepřímou

složku

reportáže

pak

tvoří

především

informace

získané

prostřednictvím rozhovorů se svědky, odborníky či dalšími zainteresovanými osobami. Dále pak také rešerše písemných nebo elektronických zdrojů, rekonstrukce události, apod. „V nepřímé, zprostředkované složce reportáže je autor závislý na tom, co se může dovědět od dalších zdrojů. Prostřednictvím jejich výpovědí se události účastní jen nepřímo. V každé reportáži je možné najít obě složky, ale přímá, původní složka bude vždy rozhodující,“ (Bech-Karlsen 1991: 15, 16).

3.1.1. Přímé metody práce – pozorování Uvědomělé, vnímavé a precizní pozorování je v reportáži tou nejdůležitější a rozhodující metodou. Vychází z cíleného shromažďování a zaznamenávání vlastních dojmů autora, přičemž jeho myšlenky a úvahy jsou stejně důležité jako jeho poznatky. Být přímo v místě dění, mluvit s účastníky události nebo poznat cizí zemi na vlastní kůži, to jsou nutné předpoklady k samotnému napsání reportáže. Kromě 16

toho je však nutné aktivní zapojení autora. Ten by měl své vjemy nejen registrovat, ale zároveň je také interpretovat, dávat do souvislostí, zapojit svoji představivost a poskytnout čtenářům osobitý výklad. Bech-Karlsen (1991: 15, 16) se vyjadřuje jasně, když tvrdí, že autor jako osobnost je nejdůležitější nástroj. Pokud lze rozlišovat mezi dobrým a špatným pozorováním, pak to dobré by mělo být prováděno s určitým promyšleným významem a nebýt v reportáži pouze ozdobou. Mimoto by podle Bech-Karlsena (1991: 106) měla být dobrá observace co nejpřesnější, ale ne zase zcela jednoznačná, aby měli čtenáři prostor vytvořit si vlastní závěry. Bude-li naopak observace mnohoznačná, potom by její rozličné významy měly být promyšlené a sledovat určité záměry, jinak by bylo obtížné získat z takového pozorování nějaký poznatek. Podobu celé reportáže a příběhu, který vypráví, zásadně ovlivňuje perspektiva autorova pohledu na reportovanou událost. Je zásadní rozdíl mezi tím, jestli se autor události přímo zúčastní a aktivně se angažuje v samotném dění, nebo se postaví do role nezúčastněného pozorovatele. „Své vlastní role v pozorování si přitom musí být vědom, protože ta rozhoduje o tom, co uvidí, otevírá, ale zároveň omezuje jeho perspektivu. [...] Příběh účastníka a příběh pozorovatele jsou dva zcela odlišné příběhy,“ (Bech-Karlsen 1991: 15, 16). Zatímco nezúčastněný pozorovatel vidí událost jako očitý svědek nebo divák, který se určitým způsobem drží v povzdálí, při observaci v roli účastníka je autor tím, kdo vše prožívá společně s ostatními aktéry. Je blízko události a volí takové líčení, které odráží prožitky ze středu děje. Pozorování vnější a pozorování účastníka však nejsou role, které by se daly zcela oddělit – mnohdy se mohou protínat. Bech-Karlsen (1991: 107, 108) upozorňuje, že zúčastněné pozorování by v sobě skoro vždy mělo mít nějaký prvek hodnocení z odstupu. Mimo jiné by bylo třeba podívat se sám na sebe jako na účastníka, kterým přítomný žurnalista vždy je. Příklady pozorování účastníka pak nachází především v americkém "new journalism"5. „Novináři "new journalism" odcházeli do prostředí, o kterém chtěli psát, a žili tam delší dobu – týdny, měsíce – aby mohli líčit prostředí z jeho středu. [...] Při 5

Termín "new journalism" označuje žurnalistický směr, který se rozvinul v šedesátých letech především v USA. Ve své době byl považován za vzpouru proti tradičním žurnalistickým konvencím. Autoři "new journalism" se snažili zachycovat průběh událostí objektivně, využívali sociologických či sociálně-antropologických metod i vlastních osobitých metod mapování skutečnosti (Bech-Karlsen 1991: 94, 95).

17

nenápadném pozorování (nedá-li člověk najevo, že je novinář) nebo při použití falešné identity je totiž možné získat přesnější obraz prostředí. Nevypadáš-li jako žurnalista, bude se s tebou jednat jako s kýmkoliv jiným,“ (Bech-Karlsen 1991: 107–108). Pozorování, coby nejdůležitější pracovní metoda reportéra, vyžaduje nejen vnímavost, ale i dávku preciznosti a píle. Informace, které novinář nezaznamená ihned, lze jen stěží získat později. Itule a Anderson (2003: 150) radí dělat si více záznamů, než bude nakonec v příběhu potřeba použít, a například při hovoru se svědkem či některým ze zdrojů si zapisovat nejen jeho výpovědi, ale zároveň si také poznamenat, jak vypadá, mluví, jak se chová. „Když reportér přesně opíše, co svědek řekl, publikum jej může "slyšet". Když ale popíše jeho manýry či okolní prostředí, publikum to vše pak může "vidět". Pozorování vnáší do příběhu barvu, poskytuje čtenářům přesnější představu o osobě nebo situaci,“ (Itule, Anderson 2003: 148).

3.1.2. Nepřímé metody práce Ačkoliv je žurnalistovo vlastní pozorování tou nejdůležitější formou observace, nemůže reportér práci opírat jen o své vlastní názory. Rozmanitost úhlů pohledu je pro dobrou reportáž nezbytnou podmínkou. Proto je třeba ptát se svědků reportované události, místních lidí v cizí destinaci, odborníků či pamětníků a své názory

také

konfrontovat

s odbornými

publikacemi,

oficiálními

dokumenty,

novinovými články i internetovými zdroji. Nejenže citace zmíněných zdrojů dodají reportáži na věrohodnosti, ale zároveň ji oživí. Dočekalová (2006: 40) přidává k výčtu nepřímých zdrojů kromě výpovědí a komentářů či výňatků z dokumentů také výsledky výzkumů a statistik, ale upozorňuje, že je třeba se za nimi vypravit. Nesnadné a časově náročné pachtění po informacích se však vyplatí, protože reportáž je tím zajímavější, čím více úhlů pohledů obsahuje. „Platí pravidlo: Zajímavě informovat znamená v prvé řadě informovat se,“ (Dočekalová 2006: 40). Zřejmě hlavní nepřímou metodou práce reportéra je dotazování neboli interview. Pokud novinář obratně pokládá ty správné otázky, zdroj se stane oknem k faktům. Celý příběh naopak může selhat, pokud reportér pokládá špatné otázky, pokud jich má v zásobě nedostatek, neví, jak se správně dotazovat, nebo to příliš brzy vzdá s nesdílným a málomluvným zdrojem (Itule, Anderson 2003: 137). 18

S použitím metody rozhovoru však vyvstává otázka, nakolik mohou být získané informace věrohodné. Objektivitou výpovědí si autor nemůže být zcela jistý, ale jejich nepravdivost lze opět eliminovat jejich ověřením z více zdrojů. Podle Bech-Karlsena (1991: 109, 110) se hodnota zdroje informací změnšuje, jestliže zdroj vypovídá o reakcích druhých, jejich temperamentu a postavení. Větší však je jeho hodnota, vyjadřuje-li se k sobě samému. Práce reportéra je v možnostech volby pracovních metod velmi rozmanitá, z čehož plynou i rozmanité požadavky na autorovy schopnosti. Pozornost, vnímavost a empatie jsou stejně důležité, jako jistá dávka otrlosti, pohotového jednání i cílevědomého postupování v honbě za fakty. Na co však reportér ve změti pracovních postupů nesmí zapomínat, je jeho prvotní poslání: informovat čtenáře spolehlivě, aktuálně a zajímavě.

3.2. Kompozice Kompozicí označujeme způsob, jakým zjištěná fakta skládáme za sebe a jak uspořádáváme jednotlivé prvky reportáže. Kompozice, jakožto součást autorského záměru, vyjadřuje reportérův cíl, stanovisko, způsob myšlení a vnímání. Pomocí kompozice spojí autor části reportáže v souvislý celek, zvolí, která fakta uveřejní a která naopak čtenářům neodhalí, a rozhodne o tom, jakým způsobem své poznatky a myšlenky publiku představí. Práce na kompozici začíná ve chvíli, kdy je všechen potřebný materiál sebrán, když má autor pocit, že ví vše, co vědět chtěl, že má snad dokonce více informací, než je v reportáži schopen použít a že je schopen odpovědět na sedm základních otázek: kdo, co, kdy, kde, jak, proč a nač (Štorkán 1985: 61). Kompozice musí odpovídat zjištěným faktům. Ale ač je tento požadavek dominující, odráží se v kompozici i postoj autora, jeho společenského stanoviska i stopy doby, ve které dílo vzniká. „Při práci na kompozici v sobě autor pěstuje míru pro hodnocení fakt, učí se rozlišovat podstatné od méně důležitého, znalosti, jak logicky spojovat fakta, vyhledávat a určit detail, s nímž bude pracováno, a co je zvlášť důležité – jak to všechno podřídit záměru – základní ideji díla,“ (Štorkán 1985: 66). Dočekalová (2006: 40) zdůrazňuje, že kompozice nesmí v žádné z částí textu stagnovat. Uspořádání reportáže musí mít dynamiku jak v úvodu reportáže, tak i v závěrečných odstavcích. K tomu slouží klasické kompoziční postupy jako 19

například konflikt, gradace či konfrontace. Správně promyšlená kompozice by navíc měla zajistit, že se autor drží zvoleného tématu reportáže a že se čtenáři na jejím konci dočkají pointy. „Pamatujte, že se snažíte uzavřít kruh, tudíž nikdy nezapomeňte zkontrolovat, že vaše poslední odstavce souvisí se začátkem,“ radí Marxsenová (2010). Teoretikové rozeznávají mnoho druhů kompozičního zpracování reportáže, ale jen těžko se mezi nimi hledají přesné hranice a těžko lze konkrétní reportáže zařadit do kategorií podle použitého kompozičního postupu. Co se týče rozlišování druhů kompozic, liší se autoři odborné literatury i v názvosloví, přesto bych však chtěla jeden z kompozičních typů zmínit. Dočekalová (2006: 41) mluví o "kompozici přímočaré s epickým způsobem vyprávění" jako o vhodné a často využívané volbě při psaní cestopisných reportáží. Autor, který zvolí tento kompoziční druh, často píše v první osobě, cítí se svědkem, zná pravdu a může si dovolit velmi pestře rozvinout děj. „Jedná se o takový postup autora, který činí z poznání pravdy téměř detailní výběr určitých prvků podle své nálady, názorů a úsudků,“ (Dočekalová 2006: 41). Mezi kompoziční prvky, které reportér může (a z velké části dokonce musí) využít, patří například práce s detailem, volba stylistických prostředků, užití času či úhel pohledu.

3.2.1. Titulek Název reportáže hraje, stejně jako u většiny jiných žurnalistických textů, zásadní, ne-li klíčovou roli. Pokud čtenáře neosloví titulek, proč by se potom měl pouštět do čtení často poměrně dlouhé reportáže? Úkolem titulku je čtenáře zaujmout. O tom, jestli bude stát reportáž za přečtení až do samého konce, pak rozhodnou další věty. Název by neměl být frázovitý, ale pokud možno výjimečný, ojedinělý, senzační, někdy třeba i tajuplný. Měl by být naplněn stejnou myšlenkou a cílem jako celá kompozice reportáže (Dočekalová 2006: 41). Zároveň by mezi náladou titulu a použitím obrazu, záměrem a atmosférou reportáže měla existovat shoda. „Nestačí tematická souvislost mezi titulem a obsahem článku. V žádném případě nelze připustit použití titulu, který neodpovídá obsahu reportáže,“ (Bech-Karlsen 1991: 143).

20

3.2.2. Úvod Podaří-li se zaujmout čtenáře poutavým titulkem, přichází na řadu role několika prvních vět reportáže. Recipient ještě stále není chycen, zatím je čas otočit na další stránku, pokud neshledá úvod dostatečně zajímavým. Bech-Karlsen (1991: 139) je dokonce přesvědčen, že nepodaří-li se získat si čtenáře první větou, reportáž je mrtvá. Úvod musí být pro diváka tak přitažlivý, aby pokračoval ve čtení – přičemž je však možné apelovat i na jiné instinkty než jen na čtenářovu zvědavost. Důležitost úvodu spočívá i v tom, že první odstavce ovlivňují celé další směřování reportáže. Jakmile autor napíše úvod, zřejmě už má minimálně v hlavě načrtnutou celou zbývající strukturu práce. Bech-Karlsen (1991: 139) dokonce úvod označuje za jakýsi "klíč k reportáži". Nejrůznějších typů úvodu je opět mnoho, jelikož fantazie autorů je při hledání co nejoriginálnějších vstupů do reportáže velice pestrá.

3.2.3. Závěr Zatímco úvod rozhoduje o tom, zdali se recipient vůbec pustí do čtení reportáže, dobře napsaný závěr z velké části určí, jaký zanechá celý text ve čtenáři dojem. Závěr může šokovat, nebo společně s úvodem orámovat zbylý příběh například opakujícím se motivem, atd. Každopádně by měl nabídnout zajímavou pointu a tím ucelit pocit, který v publiku během čtení reportáže plynule zraje. Bech-Karlsen (1991: 165) vychází z nejmenované americké učebnice feature a nabízí čtyři typy závěru, které se podle mého názoru dají aplikovat nejen na feature, ale i na další typy reportáže: •

"Shrnující závěr" posbírá volné nitě motivů a smotá je dohromady třeba tak, že se vrátí zpět k úvodu reportáže.

• "Překvapivý závěr" se musí důkladně naplánovat a je podstatnou kompoziční složkou. Reportáž je vědomě stavěna tak, aby "vyřešení" přišlo jako překvapení. Tento typ závěru však vyžaduje dokonalé zvládnutí dějové linie. • "Závěr s vyvrcholením" se užívá u reportáží, které tvoří chronologický výklad. • "Závěr bez konce" můžeme použít u příběhů, kde výsledek není ještě znám, nebo když si žurnalista z nějakých příčin přál nechat otázku

21

nezodpovězenou. Stejně jako u "překvapivého závěru" je i zde nutnost důkladného promyšlení dějové linie a kompozice.

3.2.4. Úhel pohledu Velice podstatným kompozičním prostředkem je v reportáži úhel pohledu. Číma očima a z jaké perspektivy je celá událost viděna? Ten hlavní pohled je samozřejmě vždy autorův, ale právě autor může rozhodnout o tom, kdo bude čtenářům příběh vyprávět. Nejběžnější je v žurnalistice tzv. autorský úhel pohledu. Autor je zde průvodcem a vypravěčem, nikoliv však hlavním aktérem, který by do příběhu zřetelně zasahoval. V reportáži se objevuje coby vševědoucí a objektivní hlas, je jakýmsi vypravěčem v pozadí. Má naprostý přehled a vypráví o tom, co se odehrává, kdo co říká a dělá, jak vypadá skutečnost, které informace jsou zajímavé. Čtenář tak získá informace prezentované z úhlu pohledu, v jakém je vidí vypravěč. (Bech-Karlsen 1991: 146–147). Podle Bech-Karlsena (1991: 146–147) je dobře možné získat autorským pohledem živou reportáž, ještě živější však může být, jestliže osoby, o kterých vypráví, žijí svůj vlastní život – v tomto případě používáme tzv. osobní úhel pohledu. „Dají-li se jim myšlenky a pocity, tak abychom my, čtenáři, prožívali událost přímo prostřednictvím osob a identifikovali se s jejich citovými zážitky, pak se změnil úhel pohledu. Už to není reportér, který sleduje a prožívá, ale osoby, o kterých vypráví a které popisuje. Jsme společně s nimi v jejich světě myšlenek a jejich sféře zážitků. [...] Osobní úhel pohledu zvyšuje intenzitu, bez toho, aby deformoval realitu,“ (Bech-Karlsen 1991: 146–147). Třetím úhlem pohledu, který může reportér ve svém vyprávění použít, je ich-forma. Pro psaní reportáže v první osobě však musí mít autor pádný důvod. Nachází-li se novinář v centru události, mají jeho zážitky a reflexe v reportáži určitý význam. Pak je přirozené, že bude psát ich-formou (Bech-Karlsen 1991: 146–147). Tohoto úhlu pohledu je však potřeba využívat jen se skutečným rozmyslem – jistě většina reportáží se dá napsat v první osobě, jen u některých je však ich-forma tou správnou volbou. Za podskupinu ich-formy se dá označit velké "my", čili jakýsi kolektivní úhel pohledu. Podle Bech-Karlsena (1991: 146–147) se často používá v případech, kdy reportér nemá zvláštní vztah k perspektivám vyprávění a úhlu pohledu. 22

Ať už se autor rozhodne pro jakýkoliv úhel pohledu, musí být jeho volba především promyšlená a odůvodněná. Při psaní reportáže by se pak měl novinář této volby držet a vyvarovat se bezmyšlenkovitému přeskakování mezi různými perspektivami. Jinak by do svého textu vnesl namísto barvitosti tak nanejvýš zmatek.

3.2.5. Užití času Na rozdíl od zpravodajských textů, které se většinou omezují na užití minulého času, lze v reportážích najít i prézent či futurum. Často se také v jediném reportážním textu vyskytuje více různých časů najednou. Není třeba dodržovat chronologický postup událostí. Reportér může jednotlivé děje skládat za sebe podle vlastního uvážení a střídat minulost s přítomností i budoucností. Musí si však dát pozor, aby stále zachovával srozumitelnost příběhu. Čtenář se nesmí nikde ztratit. Pohled zpět na něco, co se odehrálo v minulém čase, se nazývá retrospektiva. Představuje zlom v čase tím, že vyprávění v přítomném čase je doplněno ohlédnutím zpět. Zpětný pohled je možno zopakovat v minulém čase nebo historickém prézentu. Přítomný čas zase autor volí, chce-li vtáhnout čtenáře blíže do děje. Historie se nás totiž většinou nedotýká tolik jako přítomnost. Minulý čas tudíž někdy může zapříčinit vzdalování příběhu od publika (Bech-Karlsen 1991: 149).

3.2.6. Jazyková složka reportáže Jazykové vyjádření, použití těch správných slov, to je základem reportáže a v podstatě každého psaného textu. Ze slov vyvstávají postavy, obrazy, charaktery, a proto je jejich volba klíčová. K profesionální povinnosti žurnalisty by tak mělo patřit také nepřetržité obohacování výrazových prostředků. Na výrazové pružnosti autorova slovníku totiž může záviset úspěch jeho publicistické činnosti (Štorkán 1985: 68). Jazykové

vyjádření

v publicistickém

textu

vyžaduje

spíše

úspornou

a dynamickou interpretaci určité myšlenky. Spisovný jazyk, kratší věty, jasné termíny a pojmy, pořádek ve členění textu, to je základem reportáže. Pro její oživení je však nutné vnést do textu život, používat rozmanitá a "barevná" slova, prostřednictvím slangu, nářečí či cizích slov navodit autentickou atmosféru reportáže. Využívání nejrůznějších přirovnání či metafor je samozřejmě žádoucí, přičemž je však třeba dát pozor na přespříliš květnatý a vyumělkovaný jazyk. Ruβ-Mohl a Bakičová (2005: 78–80) upozorňují i na další jazykové prostředky, kterých by se

23

žurnalista měl částečně nebo úplně vyvarovat. Patří mezi ně například šroubovaná slova, jazyková klišé, zkratky či trpný rod.

4. CESTOPISNÁ REPORTÁŽ

Svědectví z cizích krajů a zápisky o historických událostech stojí u samotného zrodu žánru reportáže. Díky lidské touze po poznávání neviděného a představování si nepředstavitelného bylo vždy líčení dálných exotických krajů velice populární. I když ne vždy šlo o svědectví pravdivá a autentická. Až do dob starověkého Řecka například sahá historie cestopisu, který však nutně nemusí být psaným zprostředkováním fakt, ale většinou spíše poutavým příběhem, k jehož vzniku autora inspirovala cesta do neznámých míst, nicméně v něm nechybí značná dávka fantazie. „Zvláštním rysem cestopisu je oscilace mezi tendencí podávat přesné, spolehlivé údaje a poznatky o jiném a odlišném prostoru a mezi volně rozvíjenou imaginací, kdy se podivuhodné setkání s odlišností stává inspiračním zdrojem samotné tvorby. Cestopis se tak může jevit nejen jako prakticky zaměřený žánr, který je snadno dostupným a užitečným zdrojem informací o více či méně známých zemích, ale může nabývat i různých, mnohdy překvapivých uměleckých podob,“ (Faktorová 2008). Požadavek naprosté objektivity cestopisu se objevil poprvé v epoše osvícenství, kdy se tento žánr značně odpoutal od literatury a tíhl spíše k oblasti vědy. Tomu učinil přítrž romantismus, který cestopisným textům opět vdechl dávku fantazie, literárnosti a poetiky. A konečně s masivním rozvojem publicistických žánrů v druhé polovině devatenáctého století vznikly útvary jako cestopisná reportáž či cestopisný fejeton (Faktorová 2008). Například Štorkán (1985: 18) uvádí jako první reportážní pokusy v českém prostředí záznamy z cest Jana Nerudy, ať již za hořovickými cvočkaři, nebo do Turecka a Francie, i Arbesovy toulky po českém venkově. Dalším velkým mezníkem cestopisné reportáže, minimálně v rámci západní Evropy, byla šedesátá léta dvacátého století, kdy došlo k masovému rozvoji turistiky (Bech-Karlsen 1991:31). U nás jsme si však na tuto cestovatelskou horečku a boom magazínů s cestopisnými reportážemi museli počkat o třicet let déle.

24

4.1. Dobrá cestopisná reportáž Cestopisné reportáže berou čtenáře na místa, která pravděpodobně málokdo z nich viděl a dost možná ani nikdy neuvidí. Takové reportáže alespoň bývají obvykle nejpopulárnější. Nabité exotikou, vlnící se v nepoznaných rytmech a navoněné orientálním kořením či silnou kávou. Tak vypadají články, které zřejmě osloví Čechy, potažmo většinu Evropanů. Nesmíme však zapomínat, že s odlišnou zeměpisnou délkou se liší i vnímání výrazu "exotika" – pro čtenáře různých států a světadílů tudíž bude atraktivní vždy jiné téma. Stejně poutavě, jako se dá popsat cesta do daleké země, se dá vylíčit i putování po místech mnohem bližších, byť třeba jen po vlasti. „Smysl pozorování je jasnější, jestliže se pracuje v cizím a exotickém prostředí. Ale neodlišuje se tak moc od úlohy, kterou novinář má, pozoruje-li neznámé prostředí doma. Exotičnost lze najít stejně ve vlastním městě jako v cizí zemi,“ je přesvědčený Bech-Karlsen (1991: 111). Ať už však autor popisuje výpravu do Boubínského pralesa nebo do pralesa amazonského, vždy by nad ní měl přemýšlet jako nad cestou do neznáma, kterou pro čtenáře tato cesta často je (Marxsen 2010). Marxsenová (2010) dobrou reportáž popisuje jednoduše: „Vaše cestopisná reportáž bude úspěšná, pokud ve čtenářích zanechá čerstvou, živoucí vzpomínku na místo, které nikdy neviděl.“

4.1.1. Jak napsat dobrou cestopisnou reportáž Následující kapitola vychází především z praktických zkušeností čtyř českých novinářů, kteří se aktivně věnují žánru cestopisné reportáže. Své rady a postřehy mi poskytli prostřednictvím e-mailové komunikace, přičemž odpovídali na tři otevřené otázky strukturovaného dotazníku. Cestopisná reportáž, to je něco zcela odlišného než cestovatelský deník. Mnoho lidí si myslí, že když popíše svoji cestu do zahraničí den po dni, vznikne z jejich postřehů cestopisná reportáž. Reportérská práce je však zcela odlišná od běžného dovolenkového pobytu, a tak k ní autor cestopisné reportáže musí po celou dobu jejího vzniku také přistupovat (McKee 2007). Novinář Topi Pigula6 považuje zprostředkování osobních zážitků za jeden z pilířů žánru, je však potřeba je okleštit 6

Topi Pigula je fotograf a novinář pracující na volné noze. Kromě toho zastává pozici šéfredaktora geografického časopisu Travelfocus. V minulosti byl redaktorem magazínu Koktejl. S fotoaparátem procestoval většinu Evropy, jeho velké cesty pak směřovaly například do Libanonu, Indie či Bangladéše.

25

od banalit. „Bylo horko, jeli jsme na letiště – to jsou věci, které na cestách zažije každý, a nejsou ničím až tak výjimečné,“ (Pigula 2011). Stejně to vidí i redaktor Ivan Brezina7. „V reportáži si nechci číst o tom, co měl autor k obědu, ani kdy byl postaven který chrám,“ (Brezina 2011). Reportáž není cestovatelský průvodce, tudíž by měla obsahovat i jiné, překvapivé informace. Může to být popis určitého fenoménu, analýza kulturního střetu či antropologická úvaha odhalující nějaké zajímavé místní specifikum (Brezina 2011). Cestopisné reportáži by tedy určitě nemělo chybět konkrétní ústřední téma, chybou by bylo, kdyby se autor snažil popsat všechny zážitky a vjemy najednou. Podle novinářky Mileny Blažkové8 musí čtenáře do problematiky nejdříve uvést nějaká všeobecná informace, od níž se pak lze odrazit k podrobnostem a detailům. Ty se nejlépe zobrazují prostřednictvím příběhů lidí i s jejich jmény a s přesným popisem situace. „Autentičnost lze doložit rozhovorem s někým z místní komunity, fotografiemi, někdy je dobré i odvolání na informace třeba z historie, z přečtené knihy, ze zpráv apod. Nikdy neškodí srovnání s podobným tématem v jiné zemi nebo doma, či jiný názor, zkrátka pohled z několika úhlů, i protichůdných,“ (Blažková 2011). Blažková se tak shoduje s výše citovanou odbornou literaturou a navíc radí obohatit text o domorodé názvy, místní jména či legendy. Autor, který chce čtenářům předložit svoji cestopisnou reportáž, by si měl uvědomovat, že má vůči publiku jistou zodpovědnost. Měl by si být vědom toho, že jeho názor čtenáře, kteří informace uvedené v tisku často automaticky považují za pravdivé, nějak ovlivní. Pokud si není nějakými fakty jistý, tak se k tomu musí přiznat nebo se jejich uvedení zcela vyhnout. Čtenář má navíc právo vědět, kdo mu informaci poskytuje. Jde o člověka, který v cizí zemi žije, člověka, který zná jazyk a může se s místními domluvit, nebo člověka, který získal informace jen zprostředkovaně (Blažková 2011)? Ani při pozdějším ověřování informací se autor nesmí spokojit s první odpovědí, kterou najde na Googlu či Wikipedii, což se však bohužel často stává (Pigula 2011). 7

Novinář a publicista Ivan Brezina byl reportérem Reflexu či Lidových novin, dnes je redaktorem časopisu Maxim. Zároveň se dlouhodobě věnuje cestovatelské publicistice, jeho články vychází například v magazínech Koktejl nebo Outdoor. Jeho cílovými destinacemi jsou především asijské a východoevropské země. 8 RNDr. Milena Blažková působí jako novinářka na volné noze od roku 1990. Spolupracovala s magazíny Lidé a země, 100+1 zahraniční zajímavost či s Českým rozhlasem. Od roku 1999 vede projekt Poznej světové dědictví UNESCO, píše hlavně o problematice kulturního a přírodního dědictví UNESCO. Zároveň zastupuje české novináře v Asociaci novinářů UNESCO v Paříži.

26

Další vlastností, kterou dotazovaní novináři dobrému reportérovi přisuzují, je nepředpojatost vůči zvykům, které jsou nám cizí. „Cestovatel musí být nadšený, otevřený novým věcem, upřímný a současně pokorný jiným kulturám,“ myslí si spisovatel Martin Mykiska9 (2011). Brezina uvádí i výstižný příklad: „Pokud v Číně jedí psy, měl by se cestovatel oprostit od předsudku, že u nás psy nejíme,“ (Brezina 2011). Samotný proces vzniku cestopisné reportáže od plánování cesty až po chvíli, kdy je finální text konečně na papíře, se u každého z dotazovaných profesionálů liší. Zatímco Milena Blažková a Martin Mykiska vyrážejí do cizí země připraveni a vybaveni množstvím faktografických informací, případně i konkrétním plánem cesty, Ivan Brezina a Topi Pigula si vystačí jen s hrubou představou cestovního itineráře. „Pak už na sebe nechávám působit cizí zemi a cíleně se dívám, co je v ní zajímavého.

Ovšem

nehledám

"hmotné"

památky

(pokud

nejsou

něčím

antropologicky zajímavé). Spíš se dívám, jak žijí místní lidé, o čem přemýšlí a čemu věří, a konfrontuji to se svým světanázorem,“ popisuje svůj postup Brezina (2011), v jehož reportážích výrazně převažuje lidský aspekt nad geografií či historií destinace. Pokud autor píše o lidech, pak je jeho nejzásadnějším úkolem s lidmi také mluvit. Blažková (2011) na místě čerpá informace nejen z rozhovorů s domorodci, ale i z místního tisku a televize nebo na nejrůznějších kulturních a společenských akcích. Pigula (2011) zase vsází na pečlivé deníkové zápisky a focení informačních cedulí. Následuje fáze ověřování zjištěných fakt. Po návratu je většinou třeba dohledat mnohé informace v literárních pramenech nebo u odborníků – do jejich kontextu pak lze vědomosti získané na cestách smysluplně zasadit (Mikyska 2011). Kromě verifikace informací z cest má konzultace tématu s rozmanitými prameny i jiný přínos. Autor se při tomto procesu často dostane k novým a nečekaným souvislostem. A právě nové souvislosti jsou tou ingrediencí cestopisné reportáže, která čtenáře obohatí možná nejvíce.

4.2. Limity žánru Jak již bylo uvedeno, žánr cestopisné reportáže a reportáže vůbec klade na autora značné požadavky. Takovýto typ textu nelze napsat jen tak "od stolu" 9

Martin Mykiska je český cestovatel, fotograf, publicista a spisovatel působící na volné noze. Jeho příspěvky se objevují například v časopisech Koktejl či Lidé a země. Své cesty po Himalájích, Antarktidě, Jižní i Severní Americe a Afghánistánu popsal v desítce knižních titulů.

27

a informace nelze jednoduše "vytelefonovat". Reportér musí vyjet přímo na místo události nebo do cílové destinace, což může být v případě cestopisné reportáže značná vzdálenost. Už se samotnou podmínkou vycestování se pojí několik objektivních problémů, se kterými se autor musí vypořádat. Limitován je například finančními zdroji – redakce většinou nedisponují nijak bohatými rozpočty, a reportér tedy nemůže vyjet kamkoliv se mu zlíbí. Pokud jde navíc o novináře pracujícího na volné noze, je zcela na něm, aby si obstaral peněžní obnos na víza, letenky, ubytování, stravu či vstupy. Dalšími bariérami, které na reportéra čekají v cizí zemi, jsou bariéry jazykové. Zdaleka ne všude stačí cestovateli k dorozumění angličtina či jiný jazyk běžně vyučovaný na evropských školách. V případě, že reportér místní jazyk neovládá, a přesto chce ve svém článku uvést citace či údaje od místních obyvatel, riskuje, že tyto informace budou zkreslené a nepravdivé. Ať už využije služeb překladatele, nebo se spolehne na vlastní improvizované dorozumívací schopnosti, nikdy si nemůže být výsledkem zcela jistý. Milena Blažková (2011) se takovýmto situacím například snaží vyhnout zcela. „Pokud si mohu témata vybrat, volím taková, kde vystačí moje jazykové vybavení, abych mohla získávat patřičné informace na místě raději sama, než zprostředkovaně.“ V některých zemích může být dokonce problém sehnat jakákoliv oficiální data. „Například v rozvojové zemi, jakou je Nepál, je těžké získat informační materiál a statistiku, protože jednoduše neexistují. A v mnohých zemích je téměř nemožné získat interview, protože otevřenost je mnohem menší, než je obvyklé doma,“ (Bech-Karlsen 1991: 111). Limitovat mohou autora i jeho vlastnosti, čímž mám na mysli například nedostatek odvahy k samotnému podniknutí daleké a možná i nebezpečné cesty do neznáma. Odvahu, kuráž a "otrkanost" však musí autor projevit i při rozhovorech s cizinci, při často až investigativním získávání informací nebo při pořizování některých fotografií. Zároveň si však novinář musí dávat pozor, aby nepřekračoval tenké etické hranice mezi zdravou zvídavostí a narušováním soukromí a osobní svobody účastníků reportáže.

28

5. PROFIL MAGAZÍNU KOKTEJL

Jako cílové periodikum pro své cestopisné reportáže jsem si vybrala magazín Koktejl. Svoje texty jsem přizpůsobila jeho formátu a redakčním pravidlům. Proto do teoretické části této práce zařazuji i základní informace o zvoleném časopisu. Koktejl je původní český geografický magazín vycházející od roku 1992. První číslo Koktejlu vyšlo na novinovém papíře a mělo pouhých šestnáct stran10. Nyní vychází časopis ve dvou formátech, jeho rozsah se pohybuje od 116 do 124 stran, má svoji on-line verzi a distribuován je jak v České republice, tak i na Slovensku. Na rozdíl od licenčních magazínů podobného zaměření se obsah Koktejlu skládá téměř výhradně z materiálů českých cestovatelů, publicistů a fotografů11. Příspěvky od stálých spolupracovníků Koktejlu tvoří v každém čísle asi polovinu textu, druhá polovina pochází z per externistů, kteří svoje články magazínu nabízí příležitostně (Dvořák 2011). Nejvíce prostoru patří v magazínu cestopisným reportážím a fotoreportážím, přičemž se v každém čísle objevují příspěvky ze zahraničních destinací všech světadílů i ze zajímavých míst na území České republiky. Koktejl se dále věnuje i vědeckým či historickým tématům nebo světové fauně a flóře. Prodaný náklad měsíčníku je 23 805 kusů, tištěný náklad je potom 35 800 kusů12. Čtenost jednoho vydání ve třetím a čtvrtém kvartálu roku 2010 činí 97 00013. Koktejl je tak po magazínech Lidé a země a National Geographic třetím nejčtenějším titulem mezi českými časopisy o vědě, technice, zajímavostech a cestování. Cena jednoho velkého výtisku je 59Kč, v prodeji je však i zmenšená verze za 30Kč za kus. Vydavatelem magazínu Koktejl je společnost Czech Press Group. V čele redakce stojí novinářka Barbora Literová, jejím zástupcem je Michal Dvořák. Mezi stálé spolupracovníky redakce patří takové osobnosti české cestovatelské obce, jakými je například Miloslav Stingl, André Vltchek, Jiří Kolbaba či Irena a Jiří Páleníčkovi. Elektronická

verze

časopisu

s názvem

iKOKTEJL

je

přístupná

na

internetových stránkách www.czech-press.cz. Zde je k dispozici nejen aktuální 10

Magazín Koktejl. (Nedatováno.) http://www.facebook.com/#!/ikoktejl (4.4.2011) Presskit magazínu Koktejl. 2011. http://czech-press.cz/web_prilohy/pdf/presskit_2011_koktejl.pdf (4.4.2011) 12 Ověřování nákladu tisku – ABC ČR. 2010. http://www.abccr.cz (4.4.2011). Jde o poslední ověřované údaje z června roku 2010. 13 Mediaprojekt - Unie vydavatelů ČR. 2011. http://www.uvdt.cz (4.4.2011) 11

29

kompletní vydání tištěného magazínu Koktejl, ale i archiv starších čísel časopisu, doplňující fotografie a další praktické rady, tipy a informace o cestování.

5.1. Publikum magazínu Koktejl Komu je reportáž určena – to je podstatný ukazatel, který by měl ovlivňovat podobu reportáže. Autor si však musí ujasnit, jak bude vypadat jeho publikum. Existuje totiž pevná vazba mezi textem a čtenářskou obcí média, které tento text zprostředkuje. Většinové publikum magazínu Koktejl, kterému jsou moje praktické texty určeny, charakterizuje zástupce šéfredaktorky časopisu Michal Dvořák (2011) jako lidi ve věku 20–35 let, kteří žijí ve větších městech a dosáhli vyššího vzdělání. Dle profilu magazínu, který je součástí oficiálního presskitu titulu vydaného společností Czech Press Group, je plných 67% čtenářů mladších čtyřiceti let. 44% čtenářů dosáhlo středoškolského vzdělání, 26% potom tvoří lidé s vysokoškolským titulem. Dle zaměstnanecké pozice čtou Koktejl nejvíce zaměstnanci (49%), následováni početnou skupinou studentů (22%) a podnikateli (12%). Ženy a muži jsou mezi čtenáři zastoupeni téměř stejnou měrou14. Navzdory statistikám je však podle Dvořáka reálné složení čtenářů velice pestré. „Čtou nás lidé, kteří se chtějí dozvědět o světě trochu více, než co jim nabízí zpravodajské relace v televizi. Jsou to lidé, kteří aktivně cestovali, cestují či cestovat budou. Lidé, kteří se zajímají o dění ve světě a nebojí se mít svůj názor. Jsou to dobří pozorovatelé, trochu dobrodruzi, trochu intelektuálové. Máme čtenáře dvanáctileté i devadesátileté. Vždy ale zvídavé a inteligentní,“ (Dvořák 2011).

5.2. Pravidla pro reportáže publikované v magazínu Koktejl Při tvorbě cestopisných reportáží z Filipín, které spadají do praktické části bakalářské práce, jsem vycházela z redakčních pravidel magazínu Koktejl. Snažila jsem se tedy napsat takové texty, které by mohly být ve zvoleném médiu publikovány. Uvedené informace podal zástupce šéfredaktorky Koktejlu Michal Dvořák. Komunikace probíhala prostřednictvím e-mailu, Dvořák vyplnil dotazník

14

Presskit magazínu Koktejl. 2011. http://czech-press.cz/web_prilohy/pdf/presskit_2011_koktejl.pdf (4.4.2011) Zdrojem informací v tomto presskitu jsou výsledky Mediaprojektu za 3. a 4. čtvrtletí 2010.

30

o čtyřech otevřených otázkách a zároveň poskytl i oficiální manuál pro externí autory magazínu Koktejl. Každé vydání časopisu plní jak články stálých spolupracovníků Koktejlu, tak i reportáže redakci dosud neznámých autorů, kteří své texty posílají e-mailem a dávají je k dispozici pro případnou publikaci. V jednom čísle se objeví asi dva až tři články od takovýchto nováčků. Většinu nabízených textů nelze otisknout kvůli jejich nízké kvalitě. Nejenže musí reportáže splňovat celou řadu kritérií, ale v první řadě musí redakci zaujmout. Rozhodující však může být i destinace, o které reportáž pojednává, a téma. „V každém čísle se snažíme obejmout celý svět, a když nám chybí článek z Austrálie, vezmeme i ten, který bychom v případě, že bychom měli australských článků více, nevzali. Musí však být ale aspoň průměrný,“ popisuje redakční praxi Dvořák (2011). Nutností je, aby se autoři zaměřovali na konkrétní témata z dané země. „Nemělo by to být obecné povídání o historii, počasí, společnosti, atd. Když jede například autor do Gruzie, přiveze nám dobrý článek o tamních pastevcích v Thušsku, nikoliv deníkové záznamy o tom, kudy jel, koho potkal, apod.,“ (Dvořák 2011). Umění práce s jazykem je také zásadním kritériem. Nesrozumitelné výrazy a složité obraty je lepší nahradit obecně používanými slovy, i kdyby neměly být dokonale přesné. Koktejl není časopis odborný, ale popularizační, proto používá jazyk srozumitelný každému čtenáři. Důležité jsou také fotografie, které musí vykazovat jak kvalitu technickou, tak i reportážní nebo uměleckou. Pokud autor fotografie dodat nemůže, ale článek přesto stojí za otisknutí, využívá se služeb fotoagentur. Maximální délka článku, který může v magazínu Koktejl vyjít, je patnáct tisíc znaků včetně mezer. Delší texty redakce nepřijímá, na zdlouhavé krácení není čas. V časopisu se objevují jak rozsáhlé reportáže o osmi stranách, tak i jednostránkové texty. Většina článků se pohybuje v rozmezí šesti až dvanácti tisíc znaků (Dvořák 2011).

31

6. FILIPÍNY

Cílem této kapitoly je nejen stručné představení státu, ve kterém se děj všech cestopisných reportáží z praktické části bakalářské práce odehrává, ale také zasazení žurnalistických textů do užšího významového kontextu. Základní informace o Filipínách poskytnou lepší představu o běžném životě v této zemi a pomohu pochopit reportáže v podstatných souvislostech. Část této kapitoly je věnována také otázce filipínské zaměstnanosti. Toto téma by se dalo označit za teoretické východisko mých praktických prací. Každá z reportáží je totiž náhledem do všedního dne obyvatel tohoto východoasijského souostroví, vždy však očima postavy, která zastává specifické povolání. Reportáže tedy provedou čtenáře vzdálenými a exotickými místy, ale zároveň dají nahlédnout do pracovního života Filipínců a poodhalí reálie, jakými je například jejich plat nebo pracovní podmínky.

6.1. Geografie Filipíny jsou ostrovní zemí ležící v Tichém oceánu v oblasti jihovýchodní Asie. Rozkládají se na 7107 ostrovech, z nichž však asi jen pětistovka přesahuje plochu jednoho čtevečního kilometru. Celková rozloha země činí 300km2 (Bennett 2008:12). Největším ostrovem Filipín je Luzon, v jehož středu také leží hlavní město Manila. Za hornatým Luzonem se co do rozlohy zařazuje Mindanao na samém jihu země, následované ostrovy Negros, Samar a Palawan. Většina filipínských ostrovů je vulkanického původu, což lze snadno poznat už při pouhém pohledu na hornatý terén. Mnohé sopky jsou stále aktivní. Další oblasti tvoří například korálové útesy zvrásněné tektonickou činností (Rowthorn 2003: 81). Celé souostroví leží v tropickém podnebném pásu a průměrná teplota vzduchu se tak pohybuje od 26°C v lednu do 30°C v nejteplejším měsíci květnu, kdy vrcholí filipínské léto. Za dvě hlavní roční období se obvykle považují období dešťů trvající od června do listopadu a období sucha, které začíná v prosinci a končí v květnu. Od června do září navíc Filipíny sužují časté tajfuny. Během tohoto období se často opakují záplavy, což vede ke každoročnímu vysídlení obyvatel, kteří žijí v nízko položených oblastech (Rowthorn 2003: 81). Vzhledem ke členitosti celého státu i jednotlivých ostrovů se však může aktuální počasí a v podstatě i podnebí v regionech dramaticky lišit. 32

Co se zemského povrchu týče, 75% Filipín zaujímají vysočiny. Nejvyšším bodem státu je Mount Apo s nadmořskou výškou 2954 metrů.

6.2. Historie Novověké dějiny Filipín charakterizují zejména dvě koloniální období – španělské, které trvalo od konce šestnáctého století až do konce století devatenáctého, a následně padesátileté období americké nadvlády. Filipínské souostroví objevili Evropané roku 1521, kdy Fernão de Magalhães, portugalský mořeplavec ve službách španělské koruny, přistál na březích ostrova Samar. A přestože ještě téhož roku zemřel Magalhães rukou bojovného náčelníka Lapu-Lapu, mnoho domorodců stihl před svou smrtí obrátit na křesťanství (Rowthorn 2003: 78). Španělé se znovu vrátili v roce 1565 s výpravou Miguela Lópeze de Legazpiho, která už byla o poznání úspěšnější. Legazpi dobyl ostrov Cebu a založil zde první španělskou osadu. Postupně přesunuli kolonizátoři centrum do Manily, odkud šířili křesťanskou víru po celém souostroví. Španělé si na Filipínách podrželi nadvládu na více než tři století, a to i přes kolonizační choutky Britů a Holanďanů v této oblasti (Bennett 2008: 50–55). První povstání proti španělskému útlaku se uskutečnilo v roce 1872 a odpor nadále sílil především pod vedením národního hrdiny Josého Rizala. Tento lékař, spisovatel a básník byl Španěly popraven roku 1896, jeho smrt však silně podnítila revoluční hnutí a definitivně zpečetila osud Španělů na Filipínách. Za pomoci USA byli španělští kolonizátoři postupně vytlačováni a v květnu 1989 v Manila Bay zcela poraženi. Nezávislost, kterou Filipínci vyhlásili, však trvala jen necelé dva roky, než se moci zcela chopili Američané (Bennett 2008: 56). Protektorát Spojených států byl na Filipínách nicméně vždy chápan jako dočasný. V roce 1935 se Filipínci dočkali první národní vlády a příslibu nezávislosti v horizontu deseti let. Vyhlášení samostatné Filipínské republiky v roce 1946 předcházely ještě krvavé boje s Japonci za druhé světové války, ve kterých však opět uspěla armáda Spojených států (Rowthorn 2003: 80). Americké koloniální období zanechalo na souostroví hlubokou stopu například v podobě právního systému a ústavy podle vzoru USA nebo rozvoje infrastruktury. Angličtina je dodnes druhým úředním jazykem, národním sportem Filipínců je zase basketball.

33

Samostatný a demokratický režim fungoval na Filipínách až do roku 1965, kdy byl prezidentem zvolen Ferdinand Marcos. Po dvou volebních obdobích vlády odmítl Marcos opustit úřad a nastolil absolutistický režim, který trval následujících jednadvacet let a vyvrcholil vraždou Marcosova protikandidáta Benigna 'Ninoy' Aquina. Pod tlakem opozice byly v roce 1986 opět vyhlášeny volby, které vyhrála Corazon 'Cory' Aquino, vdova po zemřelém Benignu Aquinovi. Ferdinand Marcos, který uprchl na Hawaii, po sobě zanechal pouze státní dluh dosahující sedmadvaceti miliard dolarů (Rowthorn 2003: 80). Roku 2010 si Filipínci zvolili svého v pořadí již patnáctého prezidenta, kterým je syn Benigna a Corazon Aquinových Benigno S. Aquino III.

6.3. Demografie Filipíny jsou dvanáctým nejpočetnějším státem světa. Přestože podle posledního oficiálního sčítání lidu z roku 2007 dosahuje filipínská populace 88,5 milionů obyvatel15, nyní už je odhadovaný počet Filipínců vyšší než 100 milionů. A jejich počet stále neutěšeně narůstá – roční přírůstek obyvatelstva v současné době činí téměř dvě procenta16. Průměrný věk Filipínců je velmi nízký (asi 23 let). Velmi početnou skupinu tvoří mladiství pod patnáct let, zatímco lidí v produktivním věku je nedostatek, což se odráží i na ekonomické situaci Filipín. Většina obyvatel patří k malajské rase, na souostroví se však vyskytuje i početná čínská menšina a mesticové, čili Filipínci se smíšeným původem. Nejpočetnějšími etnickými skupinami jsou Tagalogové, Visayové, Cebuánci nebo Ilokánci (Rowthorn 2003: 83). Co se náboženství týče, jsou Filipíny jednou z mála křesťanských zemí v Asii. Plných 80% zde tvoří římští katolíci a dalších 10% obyvatelstva se hlásí k jiným formám křesťanství. Největší náboženskou menšinou jsou muslimové, kteří žijí hlavně na ostrově Mindanao a na souostroví Sulu na samém jihu Filipín (Rowthorn 2003:24). Národní jazyk Filipínců se jmenuje pilipino a vznikl z místního jazyku tagalog, užívaného především na ostrově Luzon. Dalo by se říci, že pilipino je pokusem 15

Population and Annual Growth Rates for Region, Provinces and Highly Urbanized Cities Based on Censuses 1995, 2000 and 2007. 2008. http://www.census.gov.ph/data/census2007/index.html (14.4.2011) 16 CIA: The World Factbook. 2011. https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook (14.4.2011)

34

o sjednocení jazykově velmi rozmanitého území. Počet místních jazyků a nářečí, které jsou často skutečně zcela odlišné, se totiž odhaduje na sto dvacet až sto sedmdesát. Pilipino, které do sebe kromě tagalogu absorbovalo i množství španělských a anglických výrazů, se učí všechny děti již od první třídy základní školy. Angličtina je na Filipínách druhým úředním jazykem, není tudíž problém se téměř s kýmkoliv domluvit anglicky. Hlavním městem státu je Manila, jedenáctimilionová metropole ležící při východním břehu ostrova Luzon. V regionálním srovnání jsou Filipíny poměrně urbanizovanou zemí, ve městech žije asi polovina všech obyvatel17. Gramotnost dosahuje na Filipínách téměř k 93 procentům16. Šestileté základní vzdělání, ke kterému děti nastupují v sedmi letech, je povinné. Najít zaměstnání jen se základním vzděláním je nicméně velmi obtížné. Mnoho Filipínců proto pokračuje střední školou. Toto studium je však už zpoplatněné, stejně jako navazující vyšší odborné a vysokoškolské vzdělání. V poměru k příjmům je školné na Filipínách velmi drahé a dostupnost škol je v některých odlehlých místech kritická, vyšším vzděláním se tudíž může pyšnit jen malé procento populace.

6.4. Ekonomika Navzdory tomu, že jsou Filipíny na seznamu "Next Eleven", který označuje jedenáct

zemí

s

potenciálem

stát

se

největšími

světovými

ekonomikami

18

jednadvacátého století , řadí se stále mezi rozvojové (nově industrializované) země a ekonomické problémy jsou tu jasně zřetelné. Úspěšnou a výkonnou ekonomiku, kterou měly Filipíny ještě v šedesátých letech minulého

století,

nabouralo

především

období diktátorského

režimu

Ferdinanda Marcose. Z obrovské recese se začala země vzpamatovávat až v devadesátých letech. Nyní roste filipínská ekonomika velice rychle, v roce 2010 byl nárůst HDP více než sedmiprocentní19, ani to však nic nemění na stále se zhoršující chudobě. Kvůli neustálému a velmi významnému navyšování počtu obyvatel a nerovnému výplatnímu systému žije pod hranicí chudoby 33% Filipínců16.

17

CIA: The World Factbook. 2011. https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook (14.4.2011) 18 iPoint: Next Eleven (N-11). (Nedatováno.) http://www.ipoint.cz/skola-investora/slovnik-investora/724next-eleven-n-11/ (18.4.2011) 19 Index Mundi: Philippines GDP - real growth rate. 2010. http://www.indexmundi.com/philippines/gdp_real_growth_rate.html (18.4.2011)

35

Největší část ekonomiky se opírá sektor služeb, v němž dominují služby telekomunikační a na vzestupu je i odvětví cestovního ruchu. Rozvíjející se filipínský průmysl charakterizuje hlavně výroba drobné elektroniky. Podstatnou roli však hraje i

průmysl

textilní,

dřevařský

a

chemický.

Mezi

nejvýznamnější

produkty

zemědělského sektoru, ve kterém stále pracuje třetina Filipínců, patří rýže, cukrová třtina, a exotické ovoce. Například banány, kokos, mango či ananas patří mezi důležité vývozní artikly. Rýže se naproti tomu nevyváží vůbec – díky neobvykle vysoké spotřebě této potraviny jsou Filipíny paradoxně největším světovým dovozcem rýže.

6.5. Práce a zaměstnanost Filipíny se pyšní patnáctou nejpočetnější skupinou pracujících občanů mezi ostatními světovými zeměmi. Práci tu má 39 milionů lidí a zaměstnanost je podle nejnovějších údajů Národního filipínského statistického úřadu z ledna 2011 téměř třiadevadesátiprocentní20. Nejvíce výdělečně činných Filipínců (52,5%) pracuje v terciárním sektoru, tedy v oblasti služeb. Zdrojem jejich příjmů je nejčastěji malo či velkoobchod, oprava motorových vozidel, dopravní a komunikační služby či soukromé podnikání19. Asi 33% filipínských pracujících živí zemědělství. A není divu, když orná půda a permanentně obdělaná plocha tvoří více než třetinu celkové zemské plochy Filipín. V regionech Cordillera a Cagayan Valley na hornatém severu ostrova Luzon však v zemědělství pracuje až 57% místních obyvatel21. Pouhých 14,5% pracujících je zaměstnáno v průmyslovém sektoru, kterému dominuje manufakturní výroba. Naopak například těžební průmysl není na Filipínách příliš významným odvětvím19. Nezaměstnanost

je

v zemi

odhadována

na

7,4%,

přičemž

mezi

nezaměstnanými silně převládají muži (63%). Nejsilněji zastoupenou věkovou skupinou jsou mezi nezaměstnanými mladí lidé ve věku 15–24 let. Nejvíce nezaměstnaných paradoxně není mezi nevzdělanými Filipínci, ale mezi lidmi s vyšším odborným vzděláním (ti tvoří mezi nezaměstnanými téměř 40%) 20

Philippines National Statistics Office: Employment Rate Recorded at 92.6 percent in January 2011. 2011. http://www.census.gov.ph/data/pressrelease/2011/lf1101tx.html (18.4.2011) 21 Philippines National Statistics Office: Number and Percentage Distribution of Employed Persons by Sex, by Region and Major Industry Group: January 2009. 2010. http://www.census.gov.ph/data/sectordata/2009/lf090106u.htm (18.4.2011)

36

a středoškolsky vzdělanými jedinci (35%). Tyto dvě skupiny dohromady tvoří ohromné tři čtvrtiny všech nezaměstnaných filipínských občanů19. Minimální mzda se liší podle pracovního odvětví a především podle jednotlivých regionů. V regionu Metro Manila, který pokrývá hlavní město a jeho nejbližší okolí, je minimální denní mzda nejvyšší z celých Filipín. Činí 400 pesos, což odpovídá asi 160 českým korunám. Ve většině provincií se minimální plat pohybuje kolem 300 pesos za den, v některých oblastech však klesá i pod 200 pesos, což je pro představu méně než 80Kč22. Minimální mzdu však mají garantovanou pouze zaměstnanci v trvalém pracovním poměru s pracovní smlouvou na dobu neurčitou. A není lehké se coby zaměstnanec do tohoto pracovního poměru dostat. Mnohem obvyklejším řešením je výpověď, kterou zaměstnavatelé po určité odpracované době velice často udělují. Vyhnou se tak povinnému vyplácení minimální mzdy. Dalším důvodem k takovému postupu je údajně i solidarita s nezaměstnanými žadateli o práci, kteří dostanou šanci nastoupit na uvolněnou pozici. Ačkoliv se průměrný plat v zemi pohybuje kolem 15 tisíc pesos, faktem zůstává, že pod hranicí chudoby zůstává celá třetina filipínských občanů.

22

Department of Labor and Employment of the Philippines: National Wages and Productivity Commission. 2011. http://www.nwpc.dole.gov.ph/ (18.4.2011)

37

7. SOUBOR CESTOPISNÝCH REPORTÁŽÍ Z FILIPÍN

Následující kapitola by měla být naplněním hlavního z cílů této bakalářské práce, čili vytvoření souboru cestopisných reportáží z prostředí Filipín. Ač texty vznikaly s využitím odlišných postupů a každý z nich se zaměřuje na zdánlivě nesouvisející téma, jejich společným prvkem je vhled do každodenního života na tichomořském souostroví očima jednoho ze sta milionů Filipínců. Reportáže mají své hlavní hrdiny, kteří odkrývají zvyky typické nejen pro ně, ale minimálně pro určitou část jejich národa. Speciální pozornost je potom věnována tématu zaměstnanosti na Filipínách, ať už jde o pracovní činnost, kterou vykonávají přímo postavy v těchto reportážních

textech,

nebo

o

obecnější

náhled

do

problematiky

v rámci

diskutovaného území. Ačkoliv v reportážích dominuje lidský prvek v podobě hlavních hrdinů a jejich životů, žánr cestopisné reportáže zůstává zachován díky popisu prostředí, ve kterém se pohybují. Nechybí charakteristika krajiny, líčení specifik fauny i flory, ani geografická a historická fakta. Na konečné podobě reportáží se z velké části podílel už samotný způsob, jakým jsem v si v roli reportéra počínala "v terénu". Vzhledem k tomu, že moje měsíční putování po Filipínách mělo pevně stanovený program, ne vždy byl čas ke sběru informací zcela postačující. Zatímco k některým reportážím jsem mohla shromažďovat potřebný materiál přímo na popisovaném místě několik dní, u jiných jsem musela získat co nejvíce dat v co nejkratším čase, a o to více pak čerpat z písemných či elektronických pramenů. I v těchto případech jsem se však snažila zaznamenat co nejpozorněji všechny vlastní postřehy, a v reportážích je co nejautentičtěji zprostředkovat čtenářskému publiku. Při svém pozorování jsem využila jak pohledu nezúčastněného pozorovatele, tak i pohledu přímého účastníka. Dá se však říct, že první varianta ve většině reportáží převládla, čemuž odpovídá i fakt, že ve čtyřech z pěti praktických textů jsem se zcela záměrně vyhnula ich-formě. Co se týče nepřímých metod reportérské práce, hojně jsem využívala metodu interview, a to především s místními obyvateli popisovaných oblastí. Dalším cenným zdrojem informací mi byl průvodce při cestě po Filipínách, Čech Martin Primas, který v této východoasijské zemi žije a pracuje již sedm let, a mohl mi tudíž zprostředkovat velice podrobné poznatky, stále

však s nadhledem a objektivitou cizince.

Vyhledávání reálií a ověřování získaných dat následně proběhlo s pomocí 38

obrovského množství cizojazyčných tištěných publikací, internetových článků a statistických dokumentů. Práce s kompozicí byla vzhledem k mým malým praktickým zkušenostem s žánrem víceméně instinktivní. Ačkoliv reportáže poskytují autentický vhled do filipínské reality skrze místní hrdiny, úhel pohledu je u všech textů spíše autorský. Při popisování cizího prostředí je totiž obtížné vyhnout se srovnávání s osobními kulturními zvyklostmi a posuzování odlišných obyčejů podle vlastního vžitého měřítka – byť jsou tyto hodnoty v reportáži přítomny jen mezi řádky. Ve všech praktických pracích jsem tedy využila metody komparace. Autor je v reportážích přítomen coby vypravěč v pozadí, s výjimkou jediného textu, který je laděný osobněji a připouští ich-formu. Čas běží ve všech reportážích chronologicky.

39

7.1. Reportáž č. 1 – Superstar jménem jeepney

SUPERSTAR JMÉNEM JEEPNEY

Dopravní prostředky mohou na národ prozradit mnohé. Zatímco uspěchaní Japonci si libují ve vlacích svištících rychlostí kulky, laxním Thajcům stačí jednoduché tuk-tuky. A Filipínci, ti jsou stejně veselí, zářící a stále mladí jako jejich jeepneys. Nejvíc se jich rojí v hlavním městě Manile.

Duhové jeepneys často zdobí náboženské výjevy a křesťanská hesla. FOTO: Alena Strouhalová

Hledat pozemský ráj na Filipínách není vůbec špatný nápad. Špatný nápad je, hledat ho v Manile. Z mumraje chudinských čtvrtí ční postmoderní mrakodrapy, díky nimž se ostnatá silueta jedenáctimilionové metropole podobá striktnímu Manhattanu. K perle Orientu, jak se Manile přezdívalo v dobách téměř čtyřsetleté španělské nadvlády, by dnes tenhle vroucí a syčící kotel přirovnával málokdo. Kdepak perla, kdepak rajská zahrada, ale olbřímí uřvané bludiště. Kdo si však v tomto okamžiku může dovolit oprávněně nesouhlasit, je milovník neobvyklých vozidel, sběratel unikátů hromadné dopravy, případně vyznavač 40

osobitého pop-artu. To vše nejlépe v jedné osobě. Malý eden mu v Manile vykouzlí minimálně desetitisícovka jeepneys, které se navzájem podobají jako dvojčata, a přesto je každý jiný.

Jeepney je víc než jeep Pro všechny, kdo se chtějí vyhnout každodenním dopravním zácpám, které silnice hlavního města pohlcují od brzkých ranních hodin až do stmívání, je jedinou logickou volbou cestování nadzemním metrem. Ze čtvrti Malate na břehu manilské zátoky jste tak na Čínském hřbitově asi za deset minut. Ve změti troubících aut se však na filipínských silnicích blýskají i mnohem nápaditější vozy. Jeepneys jsou symbolem místní hromadné dopravy, a tak by byl téměř hřích dát přednost nudným vlakovým vagónům před těmito zářícími koráby, které svezly od konce druhé světové války

nespočetné

miliony

Filipínců.

Komu

by

vadilo,

že

to

před

brány

monumentálního čínského pohřebiště bude trvat skoro hodinu. „Hello! How are you? Where

are

you

Osazenstvo

from?“

křiklavého

žlutočerveného minibusu, na jehož kapotě vychází velké zlatavé

slunce,

je

stejně

přátelské a zvědavé jako každý jiný Filipino při setkání s cizincem. zastávka tam, Ulice Manily Strouhalová

žijí

svým

osobitým

životem.

FOTO: Iva

kde

Mimochodem, byla se

jednoduše u

hromadil

silnice hlouček

podupávajících lidí. Jeepney si hrdě proráží cestu velkým nápisem Isuzu, který září nad předním nárazníkem. Navzdory tomu je stejnou skládačkou automobilových součástek nejrůznějších světových výrobců jako všichni jeho sourozenci. Pryč jsou doby, kdy pod každou kapotou hřměl motor džípu Ford Fiera, kterých tady po přemožení Japonců v pětačtyřicátém roce nechali američtí vojáci tisíce. Duhoví mohykáni dnes šlapou většinou díky japonským dieslům a od původních jeepů se liší především svojí délkou. Když vynalézaví Filipínci protáhli podvozek, nasadili novou karoserii a začali 41

jeepney používat jako prostředek hromadné dopravy, obohatili ducha vlastní země o další, dnes už typický artefakt.

Tři sta tisíc za dítě Na dvě lavice po stranách vozu se celkem pohodlně naskládá dvanáct drobných a hubených domorodců. Nicméně vejde se jich tolik, kolik je potřeba. Osm lidí se v našem červeném oři právě tísní u zadního vchodu. Volná místa se obsazují zásadně od dveří, bez ohledu na to, že každý další cestující musí vyvinout víc a víc úsilí, aby se prodral dovnitř. „Nejlepší místa jsou vzadu! Prostě se ti pak nejlíp vystupuje. Jenom vyskočíš ven a nemusíš se s nikým strkat,“ vysvětluje asi patnáctiletá Annie Abeleda a srovnává si černé vlasy do vysokého culíku. Dnes vystupuje až na konečné, takže jí nemusí vadit, že ukořistila neatraktivní místo téměř u kabiny řidiče. Pro Emelia Osmeñu je jeho nablýskaný jeepney nejen zdrojem obživy, ale téměř i členem rodiny. „Před šesti lety jsem za něj dal tři sta tisíc pesos a od té doby se o něj starám jako o vlastní dítě. Pořád je na něm co vylepšovat, ale šlape, jako když jsem si ho dovezl z dílny,“ křičí řidič pyšně do kabiny pasažérů, ale přes hluk z přeplněné silnice je ho slyšet jen těsně u okýnka, které dvě oddělené části vozu spojuje. Tři

sta

tisíc

pesos, v přepočtu asi sto

dvacet

českých

tisíc

korun,

průměrná jednoho

je

cena jeepney

i nyní. Pořídit se však dají i dražší kousky, například

elektro-

jeepney stojí o sto tisíc pesos víc než dieslová „E-jeepney?

klasika. Neee!

Červenožlutý jeepney Emelia Osmeñi projede svoji trasu čtyřikrát až pětkrát denně. FOTO: Iva Strouhalová

To není ono! I když při dnešních cenách nafty a benzínu by se to možná vyplatilo 42

i mně. Stejně by se prý měly všechny vozy postupně předělat na elektřinu kvůli znečišťování ovzduší, tak nevím. Příště už se, slečno, možná svezete jedině na baterky,“ směje se Osmeña, když brzdí u další improvizované zastávky. Na nábřeží Manila Bay se do kabiny tlačí dalších osm pasažérů, tři rovnou usedají na zem. Pach odpadků plovoucích v zátoce se do vozu line všemi otevřenými okýnky. Hlouček žebrajících dětí, které se plouží po nábřeží a neodbytně nastavují dlaně každému cizinci, už ten hnilobný závan téměř

jistě

ani

nevnímá. Kdysi údajně romantická promenáda se nyní topí ve špíně, a přesto se zdá, že je "západ

slunce

nad

Manila

Bay"

stále

turistickou povinností.

Promenáda zátoky Manila Bay je nyní spíše rušnou a špinavou ulicí, než příjemným místem k procházce. FOTO: Miloš Podpěra

Bayad, platím! Teplota uvnitř ocelového minibusu už zcela jistě neodpovídá venkovním pětadvaceti stupňům, ale mdlo je očividně jen netrénovaným Evropanům. Zápach tlejícího smetí střídá dusivý kouř vycházející ze stovek výfuků, které náš jeepney právě obklopují. „Zácpa v Quiapu, to je klasika,“ nenechává se pětačtyřicetiletý řidič vyvést z míry. „Žádné jízdní řády tady nemáme, takže není kam spěchat. Většinou svůj okruh objedu tak za dvě a půl hodiny, ale když to na silnici vypadá takhle, tak to vezme klidně i čtyři. Jízdní řády by tady v Manile prostě nefungovaly,“ vysvětluje Osmeña. „Bayad, bayad!“ ozývá se v kabině poněkolikáté a cestující si podávají dvacetipesovou bankovku jeden po druhém, dokud ji poslední článek pasažérského řetězu nestrčí okýnkem řidiči. Za chvíli už stejnou cestou putuje třináct pesos v drobných zpět k platícímu mladíkovi. „Ne, nikdy se mi nestalo, že by se peníze po cestě ztratily,“ kroutí Filipínec hlavou nechápaje udivené pohledy evropských 43

spolucestujících. Hned na další zastávce vyskakuje a v několika vteřinách prokličkuje změtí jedoucích aut, jeepneys a tricyklů na protější chodník. Sedm až deset pesos, tolik činí jednorázový poplatek za jízdu jeepney linkou.

Oficiální kapacita vozů jeepney je dvanáct lidí, vtěsná se jich sem ale třicet i více. FOTO: Iva Strouhalová

Být řidičem je boží Na Blumentritt Station se posádka téměř celá vymění. Pár, který právě zabral ta nejžádanější místa u vchodu, si na dřevěných špejlích nese několik opečených špízů a okusuje z nich voňavé kuřecí a vepřové kousky. Lákavých isaw baboy nebo isaw manok je na pouličním grilu přímo vedle zastávky naskládaných asi deset a kolem postává několik hladových čekatelů. Kabinou konečně zavanulo něco příjemného a jedlíci musí záhy odolávat dávce závistivých pohledů. Pro Emelia Osmeñu je to dnes teprve druhá štace a ve tváři mu stále přetrvává spokojený výraz, který je patrný i přes jeho letecké brýle se zlatými obroučkami. „Tahle práce je docela fuška. Jsem za volantem od rána do večera, nemám čas se pořádně najíst, celý den dýchám prach a kouř a večer padnu rovnou do postele. Ale baví mě to. Předtím jsem dělal v supermarketu a to byla vážně nuda,“ vypráví neobvykle nosatý Filipínec a na volnějším úseku silnice přidává rychlost. 44

Na jeepney se složila celá rodina a na Osmeñovi teď visí tíha společné pokladny. Denně vydělá asi čtyři sta pesos, což se rovná minimální denní mzdě v hlavním městě. „Teď se řidičům jeepneys nedaří moc dobře, protože ceny pohonných hmot jsou pořád vyšší. Co jsem dřív donesl domů na jídlo, teď nechám na pumpě za naftu,“ zvážní pětačtyřicátník, ale jen na vteřinku. „Konec stěžování, za tuhle práci děkuji Bohu každý den!“ Na rozdíl od řidičů metra, které zaměstnává manilský dopravní podnik, fungují "jeepney drivers" jako soukromníci. Přesto však musí čekat, až jim město k jejich podnikání dá zelenou. „Než jsem mohl začít jezdit, čekal jsem asi rok na povolení. Nejdřív se každý zájemce o tuhle práci musí zapsat do oficiálního pořadníku a pak vydržet, než se uvolní nějaká linka,“ vysvětluje Osmeña. Každou trasu smí totiž obsluhovat jen omezený počet jeepneys.

Klimatizace pro nebožtíka U Čínského hřbitova je řidič téměř na konci své cesty. Dnes ji tam a zpátky projede ještě dvakrát nebo třikrát. „Podle toho, jak to stihnu. Ale víc štací znamená víc peněz, takže se vždycky snažím vydržet až do noci,“ vzdychne řidič a spěšně se loučí, když si bere přesně odpočítaných deset pesos za padesátiminutový výlet Manilou. Za

brány

pozoruhodné poměrně

a

rozlehlé

čtvrti, jejíž honosné bílé vilky obývají mrtví, už je všem vozům

hromadné

dopravy

vjezd

zakázán. Prázdné ulice hřbitova, který začaly

plnit

obrovské

rodinné

hrobky filipínských Hrobky na Čínském hřbitově v Manile vypadají jako malé rodinné domky a podobně jsou i vybavené. FOTO: Iva Strouhalová

Číňanů

na

konci

45

devatenáctého století, se sluší projít pěkně v klidu a po svých. Přes mříže se dá nahlédnout do každého z klimatizovaných dvoupatrových domečků. Uprostřed přízemí leží kamenná truhla chránící rakev, kolem ní křesla, stolky, televize a schody na další podlaží s postelemi, někdy i záchodem či sprchou. Není divu, že tu pozůstalí s nebožtíky tráví nejen období kolem prvního listopadového dne, kdy se na Filipínách slaví Svátek všech svatých, ale občas se tu pohodlně zabydlí i natrvalo.

In Amanda We Trust Při pomyšlení na další hodinovou cestu v jeepney se zcela nestylové a neromantické, ale zato o poznání rychlejší metro jeví jako rozumná varianta. Nenasedněte ale do toho duhového skvostu, když zastavuje přímo vedle vás, jede tím správným směrem a z jeho okýnek na vás mává tucet usměvavých Filipinos. „Ahoj, odkud jste? Czech Republic? Neznám. A jak se vám líbí moje Amanda? Myslím přece můj krásnej jeepney! Že jste takovej ještě neviděli?“ povykuje vrásčitý děda za volantem opravdu povedeného kousku, který navzdory očekávání nenese na své přídi nápis Amanda, nýbrž křesťanský slogan In God We Trust, neboli Věříme v Boha. „Víte vůbec, proč se ty zelený vojenský džípy začaly kdysi pomalovávat všema barvama? Přece aby je nepřehlídnul žádnej zákazník! A moji Amandu ještě nepřehlídnul žádnej turista v celý Manile!“

Iva Strouhalová

46

7.1.1. Reflexe reportáže č. 1 Vzhledem k informačnímu obsahu bych tento článek označila za klasickou cestopisnou reportáž, která čtenáře provede po vybraných místech hlavního filipínského

města

Manily.

Popisu

jednotlivých

čtvrtí,

zákoutí

a

památek

obohacenému o vjemy okolních barev, zvuků a vůní, však dominuje typický místní fenomén, a to dopravní prostředek zvaný jeepney. Jemu jsou ostatní informace v podstatě podřízeny a od něj se celý děj odvíjí. Název "jeepney", jakožto klíčový pojem celé reportáže, je obsažen hned v titulku „Superstar jménem jeepney“, který má vyjadřovat výjimečné postavení těchto velikánů filipínské hromadné dopravy. První odstavce reportáže se záměrně vyhýbají odpovědi na otázku „Co je to jeepney?“, dílčí indicie mají zapojit čtenářovu představivost a vzbudit zvědavost. Vysvětlení přichází o něco později, přičemž velkou roli zde podle mého názoru hraje úvodní fotka, díky níž si může každý udělat o zmiňovaném dopravním prostředku základní obrázek. Délka perexu je odvozena od perexů reportáží již publikovaných v magazínu Koktejl. Ačkoliv oficiální redakční pokyny pro psaní článků informaci o doporučeném počtu znaků neobsahují, průzkumem několika čísel Koktejlu jsem došla ke zjištění, že délka perexů se pohybuje asi kolem tří set znaků. Čas plyne v této reportáži chronologicky, což vhodně koresponduje s popisem "vyhlídkové cesty" Manilou. Podle tohoto vzoru také děj zpomaluje a přechází v popisné pasáže v okamžicích, kdy je jeepney na zastávce. V této reportáži se kombinuje přístup přímého účastníka a nezúčastněného pozorovatele. Jako cestující jsem se totiž do reportované události osobně zapojila, do plynulosti dění jsem však nijak nezasahovala. Jediným zásahem mohla být jen konverzace s řidičem a cestujícími, nicméně pro upovídané Filipínce to nebyla nijak neobvyklá situace. Autor je v této reportáži přítomen coby vypravěč v pozadí, ani zde o sobě nemluví v ich-formě. Okrajově je zde využito i kolektivní "my", které jako jeden z příkladů úhlů pohledu uvádí Bech-Karlsen (1991: 145). Konkrétně jde o pasáže: „Teplota uvnitř ocelového minibusu už zcela jistě neodpovídá venkovním pětadvaceti stupňům, ale mdlo je očividně jen netrénovaným Evropanům.“ a „Ne, nikdy se mi nestalo, že by se peníze po cestě ztratily,“ kroutí Filipínec hlavou nechápaje udivené pohledy evropských spolucestujících.“ Čtenáři se tím objasňuje, kdo mu vlastně

47

příběh vypráví – reportér je jedním z evropských turistů. Autor tak přiznává, že veškeré postřehy a kulturní konfrontace jsou viděny očima zahraničního návštěvníka. Hlavní postavou reportáže je řidič jeepney Emelio Osmeña, který čtenářům poskytuje největší množství informací. Dává podrobně nahlédnout do svého pracovního života (informace o tom, jak vypadá jeho každodenní pracovní rutina, jaký je jeho výdělek, jak systém hromadné dopravy v Manile funguje), tak i do života osobního (přes finanční problémy jeho rodiny přes tvrzení, že ho jeho současné povolání naplňuje více než práce v supermarketu, až po zjištění, že je věřící). Další typické obrázky filipínských ulic a jejich obyvatel mají dotvářet ucelenou představu o tomto socio-kulturním prostředí. Reportáž je psaná z většiny spisovnou, ale poměrně uvolněnou češtinou. Příklady hovorových slov lze najít hlavně v citacích, jde o slova jako fuška, pumpa (ve významu čerpací stanice) či štace. Pro navození autentické atmosféry jsem použila i anglická a filipínská slova, která nejsou vždy přeložena, nicméně jejich význam by měl vyplývat z kontextu. Citace v závěru, které jsou výjimečně celé napsané hovorovou češtinou, přináší ještě jednu novou překvapivou informaci, která celou reportáž zakončuje.

48

7.2. Reportáž č. 2 – V horách, které střeží bulol

V HORÁCH, KTERÉ STŘEŽÍ BULOL

Ačkoliv se na Filipínách každoročně vypěstuje přes deset milionů tun rýže, obyvatelům tohoto ostrovního státu v severním Pacifiku to ani zdaleka nestačí. Filipínci jsou rýží posedlí. Ostatně jedině tak se dá vysvětlit, jak mohly na strmých svazích divokých Kordiller vzniknout tisíce rýžových teras, nad kterými mohou dnešní stavitelé jen obdivně vydechnout.

Pitoreskní rýžová políčka dnes pokrývají plochu o rozloze deseti tisíc kilometrů čtverečních. FOTO: Lubomír Prause

Existuje mnoho hrdých národů žijících v přesvědčení, že právě na jejich území leží osmý div světa. Pokud na toto téma zapředete rozhovor s Filipíncem, bez váhání vás pošle do Centrálních Kordiller na severu ostrova Luzon. Stráně monumentálních dvoutisícovek tam zdobí zelenavá mozaika, která budí údiv už více než dva tisíce let. A když se z horského městečka Banaue rozhlédnete do údolí, obklopí vás ta pitoreskní scenérie ze všech stran. Vodorovné plošky rýžových teras se zakusují do každého kopce a šplhají k jeho vrcholku, jako by byly tím největším schodištěm na světě. 49

Pro devětadvacetiletého Elvise Dumawola jsou rýžové terasy domovem i zdrojem obživy. Skoro polovinu života už provádí turisty mezi tisícovkami drobných políček, která v dětství pomáhal rodičům obdělávat. Jako každý jiný Filipínec navíc sní kopeček rýže k snídani, k obědu i k večeři. Krajana, který nemá rýži rád, prý ještě nepotkal. „Ale jestli ti nechutná, můžeš si klidně dát nudle nebo brambory!“ Nemůžu. V kraji, kde se ta malá bílá zrníčka rojí na každém kroku, aby nasytila miliony a miliony filipínských žaludků, prostě nemůžu.

Město uprostřed rýže Dvacetitisícové Banaue, kde Elvis žije se svým otcem a dvěma sourozenci, leží v samém srdci Kordiller, asi tři sta kilometrů od Manily. Desetihodinovou cestu autobusem sem z hlavního města váží většina cizinců, kteří se na filipínském souostroví

ocitnou.

A

ačkoliv

plných

třiapadesát

procent

pracujících

živí

v Kordillerském regionu zemědělství, v Banaue jsou číslem jedna služby spojené s kvetoucím turismem. V seznamech místních

cestovních

agentur

jsou

zapsány desítky průvodců, kteří čekají na poznáníchtivé Korejce, Američany či Evropany. Elvis čekat nemusí. Jeho jméno září v nejnovějším vydání Lonely Planet a mezi turisty je o něj rvačka. „Když jsou se mnou zákazníci spokojení, hned mě doporučí známým, takže tady mám v podstatě

pořád

nějakou

skupinu,“

usmívá se Elvis spokojeně. Zajímalo by mě, co na to říká konkurence. „Závidí, to je jasné. Občas přijedou do Banaue turisté, kteří se ptají po Elvisovi. A nějaký falešný Elvis se vždycky hned najde. Pak ho stačí požádat, aby zahrál na Průvodce Elvis Dumawol se mezi rýžovými poli narodil. Dnes jsou i jeho obživou. FOTO: Alena Strouhalová

kytaru. Když to neumí, tak si můžou být jistí, že je to podvodník,“ odkrývá snědý

50

průvodce svou další silnou stránku. Než ale dokáže, že má s memphiským Králem společného víc, než jen křestní jméno, musí mě s rýžovými terasami seznámit zbízka.

Pletí, setí, sázení Hlad, strmé horské svahy a nedostatek půdy k pěstování jakýchkoliv plodin. Právě tyto okolnosti dovedly lid kmene Ifugao k neuvěřitelně sofistikovanému řešení. Bez jakýchkoliv vyspělých nástrojů a technologií vybudovali zruční domorodí řemeslníci tisíce vertikálních hliněných zídek, mezi kterými tak mohla vzniknout malá úrodná políčka. Pro maximální využití dešťové vody pak vytvořili složitý zavlažovací systém vedoucí životodárný proud koryty a bambusovými tyčemi. Před dvěma a půl tisíci lety tak začaly vznikat první rýžové terasy, které zanedlouho pokryly plochu o rozloze deseti tisíc kilometrů čtverečních. Dnes plní tento podivuhodný lidský výtvor stále stejnou funkci, k jaké byl kdysi stvořen. Díky všudypřítomné rýži nejsou talíře potomků lidu Ifugao nikdy prázdné. „Magandang umaga!“ přeje nám dobré ráno šedovlasá dáma, která je v bahně svého miniaturního políčka zabořená téměř po kolena a v pravidelných rozestupech noří mladé rýžové sazenice

do

promáčené

země.

Sázení

rýže,

rozdíl

od

většinou

na setí,

umožňuje

dosáhnout v jednom roce několika sklizní. „Tady jsme ale moc vysoko

v horách,

tady se dá stejně sklízet ročně,

jen

jednou v červnu

a červenci. To třeba

V tradičních krojích už Ifugaové z horské vesnice Batad většinou jen pózují turistům. FOTO: Lubomír Prause

v Batadu, pár kilometrů odtud, mají úrodu dvakrát do roka. Ale naše rýže je zase mnohem lepší,“ je přesvědčená vitální zemědělkyně.

51

Chůze po uzoučkých zdech mezi rýžovišti není žádná legrace. Chodníčky nejsou širší než třicet centimetrů, zato hloubka pod nimi je někdy ohromná. Ještěže případný pád skončí vždy jedině v zavodněném bazénku. „Umíš lítat?“ ptá se se smíchem Elvis a naoko mě strká do políčka, které se zelená čtyři metry pod námi. Úspěšný a oblíbený průvodce umí nejen prezentovat krásy přírody, ale dokáže své ovečky zároveň i rozptýlit. Celodenní koktejl poznání, zážitků a zábavy v Elvisově podání stojí patnáct set pesos, tedy asi šest set korun. A vyrazíte-li si se sympatickým průvodcem na motorce, připlatíte ještě za benzín. Několikahodinový trek vede nekonečnou spletí klikatých cestiček. Nebýt vánku, který čechrá brčálová stébla rýžových sazenic a nese jejich čerstvou vůni po horách, mohlo by být třicetistupňové horko pěkně nepříjemné. Jen hrstka místních se teď schovává v domcích, které tu a tam vykukují přímo z pole. Většina domorodců naopak vytrvale pleje, okopává nebo připravuje půdu pro novou výsadbu. V Elvisově základním táboře nedaleko vesnice Hapao je čas na nezbytnou dávku reálií. „Rýžové terasy provincie Ifugao jsou od roku 1995 součástí Seznamu světového dědictví UNESCO,“ začíná průvodce přednášku jednoduchou, ale dokonale

plynulou

angličtinou.

„Mezi

nejvýznamnější kulturní a přírodní památky světa se terasy zařadily jako ukázka

unikátní

tradice

a

zručnosti.

Tyto

stavby jsou příkladem Práce na rýžových polích je náročná a nikdy nekončí. I proto aktivní využívání těchto ploch postupně upadá. FOTO: Iva Strouhalová

půdy

lidské

navíc využití

v dokonalé

harmonii s přírodou.

Od roku 2005 jsou ale rýžové terasy i na Seznamu světového dědictví v ohrožení. Podle UNESCA je pravděpodobné, že práci na polích a tradiční způsoby pěstování rýže mezi obyvateli Ifugaa postupně vytěsní jiné způsoby výdělku, a nevyužívané terasy tak zchátrají,“ uzavírá Elvis výklad nepříliš idylickou předpovědí. Zatím této vizi

52

nic nenasvědčuje – každé z tisíce políček, které nás tady v Hapau obklopují, září hustou rýžovou výsadbou.

Elvis žije! Nad Banaue se smráká už kolem šesté hodiny večerní. Po celodenním zdolávání "schodů do nebe", jak se někdy rýžovým terasám přezdívá, se usne tak snadno! Průvodce však má u svých turistických svěřenců rest. Takže jak je to s tou kytarou, Elvisi? Na veřejné zkoušce kapely, ve které Elvis Dumawol zpívá a hraje, je plno. Čtyři hudebníci jsou připraveni rozproudit skromně vybavený Friends Country Bar. Nad silným filipínským pivem Red Horse se tu schází jak místní štamgasti, tak poutníci ze všech koutů světa. Noční klid začíná v Banaue přesně v devět, tak už žádné otálení. Kapela startuje notoricky známou No Woman, No Cry od jamajského mistra reggae Boba Marleyho. „Vždycky jsem pozoroval tátu, když hrál na kytaru, a prosil jsem ho, aby mě to taky naučil. Ale on odmítl s tím, že to musím zvládnout sám. Tak jsem dřel každý den, známí mě slyšeli a říkali: Elvisi, nech toho, hraješ hrozně. Teď za mnou ti stejní lidé chodí a chtějí, abych je učil,“ vypráví mi později večer Elvis. Barem se ještě před chvílí nesly srdcebolné tóny amerického country a rockové klasiky sedmdesátých let. Jménu, které dostal talentovaný Filipínec po svém slavnějším jmenovci Elvisovi Presleym, nezůstal Elvis z Banaue nic dlužen. Mohl by zpívat celou noc a posluchačů by bylo pořád dost. Obecní vyhláška je ale nekompromisní, stejně jako náš zítřejší program. Další dávka rýžových polí si žádá klid na lůžku.

Sto rýží, sto chutí Cesta z Banaue do Batadu, to je hodinová projížďka na střeše dodávky, pěkně pofilipínsku, a následně hodinový sestup temně zelenou džunglí mezi další nedozírné svahy plné rýžových koberečků. Terasy v okolí nevelké vesničky se pyšní významným unikem – jejich zdi jsou zcela netradičně kamenné. Materiál pro jejich stavbu prokazatelně pochází z vyšších poloh zdejších hor. S jakým úsilím ale museli starověcí dělníci nesčetné tuny kamení na místo dopravit, si dnes dokážeme představit jen těžko. Dnešní výstup po "schodech do nebe" je lemován opravdovým schodištěm. Nicméně ačkoliv jsou Filipínci spíše drobného vzrůstu, třiceti až čtyřiceticentimetrová 53

výška zdejších stupů tomu absolutně neodpovídá. „Ty už nemůžeš? Tak to nevím, co budeš teprve dělat na zpáteční cestě,“ provokuje Elvis. Schody se táhnou dlouze nahoru a záhy zase padají prudce do údolí a já, stírajíc pot z čela, skutečně přemýšlím, co budu teprve dělat na zpáteční cestě.

Rýžoviště jsou plně zavodněná jen díky důmyslnému zavlažovacímu systému, který rozvádí vodu z hor. FOTO: Iva Strouhalová

Spásou je mi nyní Elvisův přítel a nosič Jeffrey, který pohotově vytahuje z batohu čokoládové tyčinky a plátky sušeného manga. „Neboj, za chvíli se osvěžíš pod vodopádem,“ uklidňuje mě mladík se slamákem na hlavě. „Taky jíš rýži třikrát denně?“ vyzvídám na Jeffreym. „To ne! Maximálně dvakrát!“ odpovídá rázně nosič a snaží se můj zájem o téměř posvátnou plodinu alespoň částečně ukojit. „Tady v Batadu se pěstuje třeba rýže Ifugao, ta je bílá a trochu lepivá. Ale v obchodě najdeš i červenou rýži, černou rýži, hnědou rýži. Na Filipínách se pěstuje kolem stovky druhů,“ popisuje Jeffrey. Angelika, Milagrosa, Bordagol nebo Wagwag, to je jen zlomek rýžové nabídky každého supermarketu i pouličního stánku. Ceny se pohybují v širokém rozmezí dvaceti až osmdesáti pesos za kilo, běžně se však dá dobrá rýže koupit za třicet pesos. Spotřeba této oblíbené potraviny je na Filipínách tak obrovská, že ačkoliv

54

země patří k desítce největších producentů rýže, je zároveň i jejím největším světovým dovozcem. „Na to, aby byla dobrá úroda a aby sýpky nikdy nebyly prázdné, dohlíží bulol,“ vysvětluje

Jeffrey

a

ukazuje

mi

malou

vyřezávanou sošku, která se houpe na jeho klíčích. Rýžový strážce bulol sedí na kameni, o skrčená kolena si opírá lokty, ruce založené před sebou a vypadá, že ho zhola nic netrápí. „Spousta lidí má takovouhle sošku doma, aby hlídala jejich zásoby rýže. Někdy se dokonce máčí v prasečí krvi. Ale těch, které si můžeš koupit v obchodě suvenýry, se to netýká,“ Na Filipínách si můžete vybrat asi ze stovky druhů místní rýže. FOTO: Alena Strouhalová

ujišťuje mě Jeffrey. Po pár desítkách dalších zdolaných schodů se před námi rýsuje slibovaná odměna.

Vodopády Tappia Falls se schovávají v hornaté proláklině přímo mezi rýžovišti. Z dvacetimetrové výšky padají do oblého jezírka a tvoří na něm dramatické vlny. Vykoupat se tu však dá zcela bezpečně a pohodlně, a tak osvěžení pod Tappia Falls zachraňuje další vyčerpané turisty.

Nadosmrti Ifugao V Batadu už na nás čeká večeře. Studená, plná kostí, Zcela a

bez špetky koření. podle

očekávání

filipínského

standardu.

Stačí ale pohled z terasy hostelu tisíciletých

na

záplavu

záhonků,

od

kterých se odráží poslední

Rýžové terasy často překonávají neuvěřitelná převýšení. FOTO: Lubomír Prause

55

paprsky dnešního dne, a veškeré rozčilování ztrácí význam. Sklenka manilského rumu Tanduay a tóny dvou sehraných kytar uzavírají jeden velký rýžový zážitek. „Tři roky jsem studoval v Manile a do Banaue jsem jezdil každý víkend. Deset hodin autobusem tam a deset hodin zase zpátky,“ říká mi Elvis, když už jeho i Jeffreyho španělka leží klidně na stole po celovečerní hudební směně. „Celý týden jsem se pak zase těšil na pátek. Víš, já bych v Manile žít nemohl. Lidi jsou tam k sobě lhostejní, nepříjemní, nikdo se o nikoho nestará. Tady v horách je možná jenom spousta rýže... Ale jinde už doma asi nikdy nebudu.“

Iva Strouhalová

56

7.2.1. Reflexe reportáže č. 2 Na rozdíl od ostatních reportáží, ke kterým jsem mohla sbírat materiály v terénu jen velmi omezenou dobu (od několika hodin po maximálně dva dny), jsem informace k tomuto článku ve filipínských Centrálních Kordillerách shromažďovala téměř týden. Důvěrnější seznámení s prostředím, ale i s hlavním hrdinou, mi tak umožnilo napsat reportáž v osobnějším tónu. Stěžejním tématem a zároveň místem, kde se veškerý děj odehrává, jsou dva tisíce let staré rýžové terasy, které se vinou hornatým terénem severní poloviny ostrova Luzon. Od toho se odvíjí i dílčí témata – historie a současnost pěstování rýže na Filipínách, neobvykle úzký vztah Filipínců k rýži a vesnický život v místních horách. Všechny tyto motivy se spojují skrze hlavní postavu domorodého průvodce, který velkou část informací obsažených v reportáži podává z vlastního pohledu. Opět nechybí informace o náplni jeho práce a výši příjmů, stejně jako postřehy ze života dalších obyvatel Centrálních Kordiller. Důležitou informační součástí jsou také historické reálie týkající se rýžových teras coby památky na Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO i dalších zajímavých míst v dané destinaci. Reportáž využívá lineární kompozice s epickým vyprávěním, v níž autor přiznává svoji účast a svoji osobu zde zmiňuje v ich-formě. Přesto však osoba vypravěče nepřevažuje nad hlavní postavou ani jinými hrdiny článku. Ačkoliv je autor stále přítomen coby turista, zastává spíše úlohu nezúčastněného pozorovatele, který dění kolem sebe pozoruje a popisuje s odstupem. Velká část informací obsažených v reportáži pak byla získána nejen prostřednictví interview přímo na místě, ale i dohledáváním mnohých statistických a faktografických údajů z knih a internetu. Jedním z největších problémů v konečné fázi samotného psaní reportáže tak bylo, jak všechna zajímavá a z mého pohledu podstatná data do textu vtěsnat. Článek se však nakonec svým rozsahem vešel do standardní délky šesti až dvanáct tisíc znaků podle redakčních pravidel magazínu Koktejl. Co se týče jazykových prostředků, je reportáž psána výhradně spisovnou češtinou. Hovorové výrazy či koncovky slov nejsou použity ani v citacích. Zato se však v textu opět vyskytuje několik slov v jazyce Filipino, které přispívají větší autentičnosti. Hlavní hrdina je zde oslovován a citován s použitím křestního jména, což by u zpravodajských reportáží bylo chybné, ne však u žánru cestopisné reportáže, která má pravidla volnější. Použití křestních jmen také mnohem lépe 57

navozuje filipínskou atmosféru, kde je tento způsob oslovení mnohem obvyklejší než oslovování příjmením. Dalším z důvodů je také prezentace užšího přátelského vztahu mezi reportérem a hlavním hrdinou, a konečně použití příjmení by nekorespondovalo ani s nízkým věkem hrdiny. Reportáž zakončuje citace dodávající reportáži možná mírně sentimentální, avšak působivou pointu.

58

7.3. Reportáž č. 3 – Sázení na smrt

SÁZENÍ NA SMRT

Kohoutí zápasy patří k těm druhům zábavy, které se už mnoho zemí světa rozhodlo postavit mimo zákon. Na Filipínách se o ničem takovém neuvažuje. Mezi fanoušky těchto brutálních představení patří místní celebrity i politické špičky. A rozhodně se za to nestydí. Kohoutí zápasy jsou na Filipínách legální jako máloco.

Majitelé se o své svým ptačí šampiony do poslední chvíle starají s neobvyklou péčí. FOTO: Petra Chromá

Ať už chcete, nebo ne, na Filipínách se každý den vstává se slepicemi. Tedy spíše s kohouty. Jejich naléhavé kokrhání ohlašuje začátek nového dne v osamělé horské vesničce, stejně jako v jedenáctimilionové Manile. Halasící drůbež je nedílným koloritem v podstatě kteréhokoliv místa na filipínském souostroví, a vůbec nezáleží na tom, zda jste na venkově, nebo uprostřed velkoměsta. A přestože všichni 59

ti otravní opeřenci jednou skončí zcela prozaicky na talíři, čili úplně stejně jako jejich vzdálení příbuzní v Čechách či na Moravě, jejich život bude mnohem dobrodružnější.

Striptýz, lodě a kohouti „Tak vy tam u vás nemáte žádné kohoutí zápasy? Proč? Vaše vláda to asi už zakázala, že?“ Většina Filipínců si život bez napínavé a krvavé a zábavy, kterou kohoutí zápasy představují, nedokáže představit. Stejně je na tom i Mark Macawili. Svoji pravidelnou účast na těchto populárních "společenských událostech", které se po celé zemi konají vždy v neděli, striktně dodržuje. Patří totiž k zástupům svých krajanů, pro které ptačí souboje nepředstavují jen vzrušující rozptýlení, ale i atraktivní byznys. V El Nidu, městečku o třiceti tisících obyvatelích, které zdobí severní cíp ostrova Palawan, má Marc Macawili svůj domov, rodinu, hospůdku, loděnici a také kohoutí farmu. „Na zápasy mě táta brával už odmalička, mohly mi být tak tři roky, ale první zážitky si vybavuju až o něco později. V sedmi letech, když jsem začal chodit do školy, tak to už mě kohouti naprosto fascinovali. Jak se celí třpytili, když se do nich opíralo slunce, jak dmuli ta svoje svalnatá prsa,“ vzpomíná vyhublý, ale šlachovitý Filipínec. O vlastních bojových kohoutech snil už od dětských let, ale se založením chovu nakonec otálel až do třicítky. A šel na to velkou oklikou. „Když jsem dodělal střední školu tady v El Nidu, odkud pocházím, rozhodl jsem se, že zkusím štěstí v Manile. Nejdřív jsem neměl ani představu, čím se tam budu živit. Obcházel jsem bary, jestli nepotřebují obsluhu nebo někoho do kuchyně, ale nikde neměli zájem. Až se mě v jednom z těch podniků zeptali, jestli umím tancovat. Od té doby jsem tam každý večer dělal striptýz,“ říká Marc zcela samozřejmě, i když při pohledu na jeho sešlou tvář a ušmudlané červené tričko vzbuzuje ta představa naprostý údiv. „No vážně, striptýz!

Někdejší striptér Marc Macawili je nyní majitelem hospůdky, loděnice a kohoutí farmy. FOTO: Iva Strouhalová

60

Holky šílely! Strkaly mi peníze za tanga!“ směje se vyžilý pětačtyřicátník a na ukázku zakroutí pánví, aby o jeho tanečních kvalitách nikdo nemohl pochybovat. Teplota vzduchu se šplhá k nepříjemným pětatřiceti stupňům a silnice, na kterou si teď Marc postavil bílou zahradní židli, aby si na chvíli odpočinul, žhne ještě víc. Od dob, kdy přiváděl do varu dámy v nočním podniku, se změnilo mnohé. Za peníze vydělané v Manile koupil po návratu domů motorovou loďku a začal v ní vozit turisty po dechberoucích ostrůvcích v okolí El Nida. Nyní už jeho flotila čítá na čtrnáct člunů a Marc zaměstnává pětaadvacet lodníků. Měsíční výdělek? „Čtvrt milionu pesos. Z toho musím ještě vyplatit mzdy chlapcům, dost stojí i nafta a různé opravy. Ale rodinu uživím bez problému, nestěžuju si,“ říká pyšný kapitán. A zatímco na písčitých plážích El Nida čekávají na Marca jeho kotvící lodě, na travnatém pozemku za jeho domem zase čekají pestrobarevní kohouti. Přivázaní za jednu nohu ke kolíku, každý pěkně u své stříšky jednoduše sbité z dřevěných desek. Stojí jich tu tak asi třicet. Někteří pospávají na špičce svojí střechy jako na bidýlku, někteří urputně klovou cosi v zemi, jiní se v improvizovaném příbytku schovávají před sluncem. Na rozdíl od slepic je nelze nechat běhat jen tak po dvorku. „Kohouti si chrání svoje teritorium a nesnesou v něm žádného konkurenta. O svoje území začnou okamžitě agresivně

velmi bojovat.

A v tom tkví i podstata kohoutích

zápasů.

Zavřete je spolu na jeden dvorek a v tu ránu

jsou

vysvětluje Okolí El Nida lemují stovky ostrůvků s malebnými plážemi. FOTO: Iva Strouhalová

v sobě!“ zapáleně

Marc. Svůj dětský sen

si splnil dva roky po návratu z Manily. Kohouty chová, kříží, prodává, věnuje jim špičkovou péči... aby nakonec všechny jednou poslal na smrt.

61

Výplatu na šampiona Nedělní ráno patří na Filipínách mši plné zapálených modliteb a radostného zpěvu. V neděli odpoledne už musí duchovno uvolnit místo čistě světským požitkům. A jsou to především muži, kdo se týden co týden těší na sadistickou podívanou, při níž si lze dokazovat svou sílu a neohroženost zcela bez rizika vlastní zdravotní újmy. Do kohoutího ringu v El Nidu dnes míří i Marc s jedním ze svých ptačích bojovníků. Na Filipínách stojí asi sedmnáct set arén na sabong, jak se tu kohoutím zápasům říká. Většinou jde o menší zděné budovy s kruhovým bojištěm neboli cockpitem uprostřed a se stoupajícími ochozy, na které se vejde několik desítek či stovek diváků. Existují však i arény, které svou velikostí připomínají spíše fotbalový stadion a jejich hlediště pojmou tisíce krvechtivých fanoušků. Nejznámější je nejspíš obrovský Libertad Cockpit v Pasay City v Manile. Ale tady, v El Nidu, se kohouti musí spokojit se skromným otevřeným amfiteátrem z dřevěných kůlů, který kryje střecha z vlnitého plechu. Marcův kohout přijde na řadu asi za hodinu. Až příliš mnoho času na přípravu, zatím bude v proutěné klícce nasávat "atmosféru". A jeho majitel může jít nahlásit účast svého šampiona pořadatelům. „Kumusta kuya!“ zdraví Marc místního bookmakera téměř křikem. Zápasit se ještě nezačalo, ale mezi asi stovkou diváků už to začíná vřít. „Tak koho jsi nám dneska přinesl?“ ptá se Albert Palatino, který tu každou neděli přijímá a vyplácí sázky. Kohoutí zápasy, to je totiž v první řadě sázkařství. Sportovní stránka, pokud se to tak dá vůbec nazývat, je až druhotná. „Vzal jsem jednoho Lemon Hatche. Je sice trochu menší, ale bude to zabiják, uvidíš,“ přesvědčuje Marc obtloustlého muže se zápisníkem. Chovatelé dávají svým kohoutům jména jen zřídka, zřejmě i kvůli tomu, že životnost takového filipínského ptačího bojovníka je většinou jeden až dva zápasy. Své názvy však mají jednotlivá kohoutí plemena, z nichž Lemon Hatch s huňatým žlutým límcem a impozantním, petrolejově zeleným ocasem patří na Filipínách k těm nejoblíbenějším. Albert je přes týden zaměstnaný v Marcově loděnici a o nedělích si navíc přivydělává jako bookmaker. „Pořadatelé si berou deset procent z každé sázky a dalších deset procent ze všech výher. Nebudu vám říkat, kolik z toho mám, ale je to slušná bokovka,“ usmívá se. V poměru k filipínským výdělkům bývají sázky nebývale vysoké. Filipínci rádi věří v zázraky, osud, štěstěnu a podobné "nehmotnosti", a tak neváhají vsadit svůj měsíční plat na nadějného kohouta.

62

I díky tomu se kolem kohoutích zápasů, které bývají v jiných zemích spíše undergroundovým povyražením, vytvořilo na Filipínách celé hospodářské odvětví. Kohouti mají nejen své chovné a šlechtitelské stanice, ale i specializované trenéry a ošetřovatele, kteří jim ordinují ty správné vitamíny, doplňky stravy či anabolika. Z obrovských billboardů vedle filipínských silnic tak shlíží pomilováníhodná žlutá kuřátka, ze kterých díky "nejnovější nutriční technologii vyvinuté předními výživovými experty" zaručeně vyrostou neohrožení zabijáci.

Umělá ostruha umožňuje kohoutům zranit svého soka rychle a efektivně. FOTO: Petra Chromá

Doklován k nepříčetnosti Připravit kohouta na zápas, to je rituál, v němž má každá maličkost svůj zásadní význam. Majitelé je hýčkají po celý jejich dvou až tříletý život a nejinak je tomu i teď, pár minut před zápasem. Nechce se věřit, že už za chvíli je bez větších emocí hodí do ringu, kde si bojovníci velice pravděpodobně navzájem rozpářou břicha. Hřebínek, laloky a ostruhy, ty chybí kohoutům dávno. Při boji by mohly překážet, tudíž se ptákům uřezávají už v jejich mladých kuřecích letech. Hodit se naopak bude pořádný bodák, který jim dá moc usmrtit soupeře během několika vteřin. „Je to taková umělá ostruha, kterou dostane kohout místo té vlastní. Je mnohem delší a ostřejší a někdy se navíc pokapává jedem, aby byl účinek 63

definitivní,“ vysvětluje Marc, zatímco kusem kůže připevňuje svému Lemon Hatchovi asi deseticentimetrový kovový pařát k jeho levé noze. Teď je potřeba kohouta pořádně rozčílit. Nad cockpitem se nese vzrušené šumění. Bookmaker Palatino mezitím obchází hlediště a sázky si zapisuje do bloku. „Tak jdeme na to,“ velí Marc a nese svého kohouta v náručí na hliněný plácek, z jehož světlého povrchu už vystupuje několik rozplizlých skvrn vsáklé krve. Následuje jej i jeho patnáctiletý syn Rene s dalším kohoutem v rukách. To budou bojovat oba? „Ten druhý ne. Jeho úkolem je bojovníka nabudit, rozdráždit, prostě v něm vyvolat co největší agresi,“ objasňuje Macawili junior. A skutečně, za chvíli už otec i syn drží kohouty naproti sobě a zápasníkův "sparring partner" klove druhého kokrháče vehementně do hlavy. O pár metrů dál se stejný obrázek opakuje, i druhý soutěžící má svého dráždiče. Zatímco kohouti

se

navzájem

dohání k nepříčetnosti, v publiku nastal čas na neoficiální sázky, které diváci

uzavírají

mezi

sebou. Na jedné straně arény

meron,

nim

wala

fanouškovské

naproti –

dva tábory

s opačným názorem na to, kdo by měl zvítězit, Do začátku zápasu zbývá několik vteřin. Kohouty je potřeba vyprovokovat k co největší agresivitě. FOTO: Petra Chromá

se na dálku domlouvají

"kdo, s kým a o kolik". Pantomimické představení, které se na kulisách monstrózního řevu odehrává následující minutu, může pochopit jen Filipínec. Po chvíli se ale zdá, že dohody jsou uzavřeny, a publikum utichá.

Poslední ptačí tanec I když aréna v El Nidu nemá zdi, vzduch se tu ani nehne. Z dřevěných laviček už není úniku. Vzrušení Filipínci se mačkají jeden na druhého, když se snaží urvat co nejlepší výhled do kruhového bojiště. Marc i druhý majitel ještě stále drží své svěřence v rukách a zřejmě je netrápí, že budou obě zvířata za chvíli bojovat o svůj 64

život. Napjatí ale jsou – jde o vítězství, o čest a o pořádné peníze. Ještě párkrát proti sobě nechají oba rozčilené ptáky zaútočit, než dá sentensyador konečně znamení k zápasu. Kohouti stojí asi metr od sebe. Vzedmutý hrudník jim září drobnými duhovými odlesky, peří na hlavě a krku načepýřili tak, že jim teď tvoří mohutnou hřívu, dlouhými stříbrnými ostruhami vyrývají do hlíny táhlou rýhu, když se pomalu blíží k sobě. Publikum bez dechu pozoruje jejich rozvážný tanec, který se už v další vteřině mění v zuřivý masakr. Ze dvou hrdých a impozantních samců je najednou poletující změť peří. Diváci, kteří ještě před chvílí napjatě trnuli, najednou živelně vykřikují a máchají rukama. Jejich pohledy ale stále směřují k jedinému bodu, který se divoce míhá po prašném cockpitu. Nikdo neuhýbá zrakem, když Marcův žlutokrký bojovník v pololetu boří svůj hák pod soupeřovo zvednuté křídlo a přidržuje si ho pařáty u země, aby mohl zobákem tvrdě udeřit do jeho černobílé hlavy. Na to tu přeci všichni čekají! Vzrušené záblesky očí, krvelačné povzbuzování, ruce zaťaté v pěst. V publiku se odehrává téměř stejně fascinující podívaná, jako v ptačím ringu. Sentensyador, sudí tohoto fatálního utkání, zvedá oba ležící ptáky ze země a staví je proti sobě opět na nohy. Z černobílého válečníka crčí potůček krve, ale stačí mu jediná vteřina, aby Lemon Hatchovi rozpáral blyštivou čepelí své ostruhy zlatavý hrudník. Jen na chvíli se oba ptáci spojují v kompaktní zmítající se klubko a

vzápětí

už

oba

klesají na slábnoucích nožkách

k zemi.

Rozhodčí

kohouty

zvedá, čímž je znovu popohání

k zápasu.

Končí se až ve chvíli, kdy

už

z ptáků

se na

jeden nohou

neudrží. Oba krvácející kohouti

ale

stále

dopadají

na

vlastní

a zasazují si další

A Kohoutí boj trvá až do chvíle, kdy jeden z ptáků zemře. Většinou to netrvá déle než dvě minuty. FOTO: Petra Chromá

65

a další surové rány. Když sentensyador zvedne bojovníky naposledy, Marcův šampion se beznadějně kácí na bok. Jeho soupeř nad ním zcela nehybně stojí. Zápas právě skončil. Zatímco zkrvavený vítěz pomalu umírá v náručí svého šťastného a nyní i o něco bohatšího majitele, tuhnoucí tělo Marcova kohouta hází rozhodčí na kraj ringu. Oba zápasníci však dnes zakončí život shodně – jako večeře svých chovatelů. Albert je teď v jednom kole. Vybírá peníze zhruba od čtyřicítky zklamaných sázkařů, aby je mohl vzápětí přerozdělit mezi ty úspěšnější gamblery. Kdyby padli v ringu oba kohouti, všechny sázky by se zrušily. Marc bere bezvládného Lemon Hatche za pařáty a odnáší ho z cockpitu, který už dva metaři připravují pro další utkání na život a na smrt.

Krásný život bojovníka „Nevadí, příští týden vezmu toho tmavého Kelsa a ten těm chcípákům ukáže!“ prohlašuje sebejistě Marc, přestože dnešní prohra ho ještě trošku trápí. Nevyhrál už potřetí v řadě, což jeho chovu nedělá dobrou reputaci. Kusy svalnatého kohouta plavou v červené omáčce afritada spolu s kousky mrkve a rajčat. Před několika hodinami sehrál hlavní roli v krutém a morbidním představení, aby pobavil pár desítek Filipínců a ukojil jejich touhu po krvavém vzrušení. Než ale prohrál boj o svůj život, měl se jako kohoutí šlechtic. Žádná těsná klícka

v gigantické

drůbežárně,

chemické

zrní

a

organizovaná

smrt

na

masokombinátní lince, ale soukromé bidýlko uprostřed zahrady, drbání, vitamíny a špičkové zrní. Možná je něco pravdy na rčení, že když hoří dům, vynese Filipínec nejdřív svého nejlepšího kohouta a potom se vrátí pro ženu a děti.

Iva Strouhalová

66

7.3.1. Reflexe reportáže č. 3 Z okolí El Nida, kde se děj tohoto článku odehrává, by se bez problémů dala napsat

klasická

cestopisná

reportáž.

Nádherné

prostředí

plné

unikátních

geografických úkazů by bylo postačujícím a jistě i velice zajímavým materiálem k samostatnému textu. Já jsem však za stěžejní téma reportáže zvolila filipínský fenomén kohoutích zápasů, jehož prostřednictvím lze mnohem lépe nastínit některé aspekty běžného života na Filipínách, což je i jedním z cílů této práce. Děj by se dal zasadit v podstatě do kteréhokoliv města či vesnice na Filipínách, všude se totiž odehrává to stejné představení. V El Nidu jsem se však kohoutích zápasů zúčastnila a potkala se zde i s hlavním hrdinou. Tím je Marc Macawili, muž několika povolání, z nichž každé je čtenářům alespoň částečně představeno. Vedlejší linkou reportáže k popisu kohoutích zápasů je notně zkrácený, stále však velmi zajímavý životní příběh hlavní postavy. Marc Macawili je v této reportáži oslovován či citován s použitím jeho křestního jména. Využila jsem volnějších formálních pravidel žánru cestopisné reportáže a zvolila jsem tuto možnost, která zní v kontextu článku mnohem přirozeněji než citace uvedené příjmením. Navíc je tak čtenářům lépe prezentován neformální a spíše přátelský vztah mezi reportérem a hlavním hrdinou. Autor

je

v této

reportáži

nezúčastněným

pozorovatelem

a

skrytým

vypravěčem, přesto je úhel pohledu autorský. Ačkoliv je velký informační prostor věnován hlavnímu hrdinovi, názorově se zde vyjadřuje hlavně autor – zejména když hodnotí kohoutí zápasy jako kruté a morbidní a jejich diváky jako krvelačné. Střed dvou odlišných kultur je zde naprosto zřejmý. Čas plyne chronologicky se dvěma retrospektivními vstupy do Marcova dětství a mládí v Manile. Pro tento text jsem vymyslela novotvar "nehmotnosti", který podle mého názoru nejpřesněji vyjadřoval, co jsem jako autor měla namysli. V následující souvislosti je toto slovo naprosto příhodné: „Filipínci rádi věří v zázraky, osud, štěstěnu a podobné "nehmotnosti", a tak neváhají vsadit svůj měsíční plat na nadějného kohouta.“ Zvolený titulek zní možná poněkud vážně vzhledem k tomu, že zbytek reportáže se nese spíše v odlehčeném tónu. Název „Sázení na smrt“ má ale potenciál čtenáře zaujmout – spojení zábavy v podobě sázkařství a smrti je do jisté míry šokující a téma smrti přitahuje publikum většinou už samo o sobě. 67

V závěru reportáže je pak pointy docíleno prostřednictvím metody komparace a zamyšlení. Odsuzujeme krutost kohoutích zápasů na Filipínách, ale nevadí nám, že kuřata, která máme doma denně na talíři, jsou chovaná v naprosto nehumánních podmínkách a zabíjejí se po tisících obdobně bezcitným způsobem.

68

7.4. Reportáž č. 4 – Pivo a řízek? Vítejte na Filipínách!

PIVO A ŘÍZEK? VÍTEJTE NA FILIPÍNÁCH!

Od prvního setkání s Filipíncem si může být každý zahraniční turista jist, že je v této zemi vítaným hostem. Místní obyvatelé mají totiž cizince rádi a dávají jim to najevo. Není divu, že se pak některým návštěvníkům nechce vůbec domů a rozhodnou se na Filipínách zůstat. Ale být turistou a být přistěhovalcem, to je velký rozdíl.

Pláž Alona Beach na ostrůvku Panglao je vyhledávanou turistickou destinací. FOTO: Miloš Podpěra

Filipíny patří k zemím, které nepochybně mají čím okouzlit. Tisíce drobných ostrůvků lákají svými panenskými plážemi a azurovými zátokami, k vrcholkům třítisícovek vedou cesty neposkvrněným tropickým pralesem a města zdobí historické památky španělské koloniální architektury. A přesto Filipíny stále patří Filipíncům – nezaplavují je masy turistů, jako jiné blízké země v exotické jihovýchodní Asii. I když... za pár let může být všechno jinak.

69

Přestože na filipínské souostroví zavítají ročně jen asi tři miliony turistů, což je mimochodem pouhá hrstka oproti čtrnácti milionům návštěvníků Thajska nebo čtyřiadvaceti milionům zahraničních hostů v Malajsii, vyhledávané destinace a přepychově vybavené resorty pro cizince už lze najít i tady. Jedním z těchto populárních míst je i ostrůvek Panglao, dvěma mosty připojený k většímu Boholu, a především pak jeho jižní pláž Alona Beach. Právě tady se vám někdy může zdát, že jste coby turista oproti místním v přesile. Najednou na jídelním lístku objevíte "Schweineschnitzel" s bramborovým salátem a mezi stánky se suvenýry můžete dokonce zaslechnout mateřštinu. Koho by ale napadlo, že při procházce po hlavní ulici Alona Drive narazí na veliký poutač s růžolícím vojákem Švejkem a hospůdku servírující "Pivo Praha", které v Praze vlastně skoro nikdo nezná?

Deset tisíc kilometrů za českým ležákem Jak zatím žádné známé přísloví nepraví, ale rozhodně by mělo: Češi jsou úplně všude! Tak třeba tady na Panglau je to pětačtyřicetiletý ostravák Emil Ševčík. Bufet s českým pivem, domácími uzenými klobáskami a americkými hotdogy navrch otevřel před pár měsíci. „Zatím podnik moc nevydělává, ale zase se tady zastaví každý Čech a Slovák, který se na Alona Beach objeví. Před chvílí tady sedělo devět potápěčů

ze

Zlína

a včera si u mě dávala pivo nějaká bratislavská dvojička,“ vyjmenovává Ševčík

a

v podstatě

potvrzuje, že na Alona Beach se to Evropany skutečně jen hemží. Teploměr ukazuje třiatřicet

stupňů,

což

však není ani zdaleka The Good Soldier Svejk. Malá hospůdka na poloprázdné Alona Drive nese jméno českého literárního hrdiny. FOTO: Miloš Podpěra

tak sužující jako téměř stoprocentní

vlhkost

vzduchu. Před miniaturní hospůdkou, kterou má Ševčík v pronájmu, stojí sada bílého zahradního nábytku a pár plastových židlí navíc. Pro krátké osvěžení vychlazenou světlou dvanáctkou to úplně stačí, moc lidí dohromady se tady stejně často nesejde. 70

„Osmdesát pesos prosím,“ požaduje za třetinku Ševčíkova filipínská přítelkyně, která se taktéž stará o rodinný byznys. Osmdesát pesos, v přepočtu něco málo přes třicet korun, to je na Filipínách pořádně vysoká cena za pivo! Láhev místního San Miguela stojí v restauraci asi polovinu. „Tohle pivo je ale skutečně z českých surovin! Slad, chmel, kvasnice, všechno se dováží z Česka,“ objasňuje hospodský s vizáží drsného motorkáře, proč je Pivo Praha dražší než lokální značky. „Vaří se v jednom minipivovaru v Manile a prodává se jen na pár místech po celých Filipínách. Co na ně říkáte? Chutná stejně jako to naše, že?“ Skutečně! A nejen chutná, ale i voní. Chlebové aroma a výrazná hořkost, kterou místní druhy piv postrádají, dokáže člověka ve vteřině přenést k českému výčepu se zlatou pípou a lahvově zelenými ubrusy. Za nápadem přenést na tichomořské souostroví kus středoevropské tradice stojí

zámožný

právník Edilberto

a Bravo,

filipínský podnikatel milovník

dobrého jídla a pití, který před deseti lety pojal úmysl vyrábět vlastní kvalitní pivo. Ten se na základě úvahy "nejlepší pivo musí být tam, kde se ho nejvíc vypije" vydal do České republiky

Emil Ševčík (nalevo) se rád zapovídá s každým krajanem, který se v jeho filipínském pohostinství zastaví. FOTO: Lubomír Prause

najít vhodného dodavatele. Do roka už byl manilský minipivovar vybavený českou technikou a první várka pěnivého moku se valila z kohoutů pod vedením sládkyně Jany Hajníkové. Nyní už Pivo Praha vaří filipínští mistři sladu, které tu během dekády vychovali jejich čeští kolegové. V nabídce mají kromě klasické světlé dvanáctky také pšeničné pivo, tmavé pivo a pivo light, kterému ubrali na energetické hodnotě a na hořkosti.

Tam, kde má chleba kůrku Ačkoliv to vypadá, že je Ševčík na Panglau jako doma, Filipíny zdaleka nejsou jeho první štace. „Z Ostravy jsem odjel v devatenácti letech a začal cestovat po 71

celém světě. Nejdelší dobu jsem strávil v Americe, dvacet let. S tirákem jsem projezdil celé Spojené státy,“ říká vysoký pořízek s šátkem pirátsky uvázaným na vyholené hlavě. Do svého rodiště se vrací asi jednou za pět nebo šest let. „Ale na internetu pořád sleduju, co se v Česku děje. Třeba s tou vaší důchodovou reformou se pomalu přibližujete Filipíncům, co?“ směje se bývalý kamioňák. Systém sociálních jistot se na Filipínách totiž zrovna moc nenosí. S další várkou česko-manilských dvanáctek se na zašlý plastový stůl nese i talíř plný voňavých nakrájených klobásek a několik krajíců opravdového chleba. V zemi, kde se za názvem "bread" skrývá maximálně sladký plátkovaný toust, je tento čerstvý pšeničný bochník s křupavou kůrkou naprostým zjevením. „Chleba tady peče jeden Němec a ty klobásky udí kousek odtud jiný Čech. Nabízí taky šunku, slaninu, párky... A já to pak prodávám,“ popisuje Ševčík. Nezbývá, než si spokojeně pomlaskávat.

Cesty za lolitkami Místa jako Alona Beach jsou plná nejen evropských turistů, ale i postarších pánů většinou z Německa, kteří se rozhodli druhou půlku života strávit na exotické písečné

pláži,

oděni

do barevných

bermud,

s míchaným

drinkem

v ruce

a dvacetiletou Filipínkou na klíně. Mnozí z nich také v rámci druhé mízy začali plodit rozsáhlé germanofilipínské potomstvo a téměř všichni si otevřeli vlastní restauraci. „No, to je tady vidět hodně. Ale můj případ to zrovna není. Já jsem se s přítelkyní seznámil při cestě do Číny, kde pracovala jako učitelka angličtiny. Pak jsme žili každý asi rok na jiném konci světa, až nás to nakonec oba svedlo na Filipíny, odkud Maria pochází,“ vypráví ostravský světoběžník. To příběh dvaapadesátiletého Helmuta Nauelse, majitele restaurace Helmut's Place, která patří k těm nejlepším na Panglau, je značně prozaičtější. „Asi dvacet let jsem zastával vysoký manažerský post v jedné stavební firmě v Düsseldorfu, měl jsem hodně peněz, hodně holek a žádné závazky, užíval jsem si staromládenecký život. Pak mě jeden kamarád vzal na dovolenou na Filipíny, já ležel na pláži a říkal si, že bych tady chtěl strávit zbytek života. A pak mě napadlo: vždyť já klidně můžu! Dal jsem výpověď, prodal byt a vydal se na Filipíny se spoustou peněz na utrácení,“ směje se Nauels, který je mimo jiné i hrdým členem místního motorkářského klanu Bohol Bikers.

72

Alona Beach mu učarovala už při jeho první návštěvě, takže podruhé jel najisto. „V té době tady ještě tolik restaurací a barů nebylo, takže mým jasným plánem bylo otevřít si vlastní pohostinství, kam budu zvát kamarády a které si snad časem oblíbí i turisté,“ popisuje svoje záměry charismatický prošedivělý Němec, kterého nenapadlo, jak přísné mohou filipínské regule vůči cizincům být. „Představte si, že cizinci nemají na Filipínách vůbec právo koupit si dům nebo pozemek! Tak jsem se to snažil všemožně obejít, než jsem si uvědomil, že nejsnadnější je najít si prostě ženskou a všechny oficiality vést pod jejím jménem. U nás bych do toho nešel – napsat dům na přítelkyni? No nejsem blázen! Ale tady se dá holkám věřit. Ony vědí, že se s váma budou mít dobře, že jste Evropan se spoustou peněz a že je zajistíte. A nemají potřebu dělat podrazy,“ říká Nauels narovinu.

Východ slunce nad Alona Beach. FOTO: Iva Strouhalová

Najít si hodné filipínské děvče prý není žádný problém. „Nejdřív jsem se na nějakou dobu usadil v místním penzionu, a když se rozkřiklo, že je tady nezadaný Němec, který nikam neodjíždí, tak začaly zájemkyně chodit samy. Vždycky jedna zaklepala, představila se, prohodili jsme pár vět... A já jsem si pak vybral tu nejhezčí a nejmladší,“ líčí restauratér místní zvyklosti.

73

„Vám se to zdá divné? Ale co je na tom, že holka nechodí kolem horké kaše? Kdybych čekala, až ho někde náhodou potkám a až si mě všimne, tak už ho dávno má nějaká jiná. A teď bychom spolu nebyli už sedm let,“ říká Nauelsova manželka Aira, které by si ovšem všiml asi každý člověk se zdravým zrakem a alespoň minimálním smyslem pro estetično. O poznání vyšší než většina Filipínek, ale stejně štíhlá, s čokoládově hebkou pletí a téměř nepříjemně pronikavýma černýma očima. Taková je dnes šestadvacetiletá paní Nauelsová. Vyhlášená restaurace i rodinný dům je oficiálně její a provozovatelkou podniku je před filipínskými úřady také ona. Cizinci v této zemi totiž téměř nemají možnost ani pracovat.

Filipíny Filipíncům! Tak jako si Helmut Nauels nemůže na Filipínách otevřít restauraci, nemůže Emil Ševčík prodávat české Pivo Praha. Oba musí spoléhat na čestné úmysly svých partnerek. „Možná bych byl v lepším postavení, kdybychom se s Marií vzali, asi by mi tu přibyla i nějaká práva, ale ani tak by to nebylo o moc lepší. Cizinec třeba nikdy nemůže získat filipínské občanství, taková možnost prostě vůbec neexistuje,“ říká Ševčík, ale nezdá se, že by mu to výrazně vadilo. „Zatím jsem vždycky našel řešení,“ tvrdí. Filipínci mají cizince rádi. Rádi je baví, rádi se o ně starají, jsou rádi v jejich přítomnosti. Jiní by jim jen rádi prodali falešné hodinky nebo nevkusnou bižuterii. Obecně se však dá říct, že jsou hosti ze zahraničí na Filipínách vždy vítáni. Vstřícnost filipínského ráje končí v okamžiku, kdy se chce přistěhovalec dovolávat čehokoliv, co by mu pomohlo včlenit se do běžného ostrovního života. A to je možná i důvod, proč Filipíny, na rozdíl od některých jiných zemí, stále patří Filipíncům.

Iva Strouhalová

74

7.4.1. Reflexe reportáže č. 4 Přestože se tato reportáž věnuje věcnému popisu okolního prostředí jen okrajově, jsem přesvědčena, že ji lze stále označit za cestopisnou. Zaměřuje se totiž jednak na zajímavý kulturní fenomén typický pro popisovanou oblast, čímž mám na mysli soužití mladičkých Filipínek s postaršími Evropany, a zároveň také na místní turismus, který se je na filipínském souostroví teprve ve fázi rozvoje. Dílčím tématem je potom lokální Pivo Praha, jakožto český odkaz na Filipínách. Hlavním hrdinou této reportáže je český přistěhovalec Emil Ševčík, který se potýká s právními překážkami vyplývajícími z jeho pozice v zemi. Komparace dvou kultur tak probíhá především skrze jeho postavu, případně skrze postavu Němce Helmuta Nauelse, který je ve stejné situaci jako jeho český kolega. Společný kontextuální rámec všach praktických prácí je zde zachován díky přiblížení pracovních možností, které Filipíny nabízejí cizincům. Kompozice sice nijak nevystupuje proti chronologickému běhu událostí, avšak děj stojí v podstatě na místě, nevyvíjí se v čase, jde spíše o popis obecných jevů. Autor je v této reportáži zcela v pozadí, nijak zde nevystupuje, i když z kontextu vyplývá, že je ve zmiňované české hospůdce přítomen společně s dalšími krajany. Prozrazují to tyto pasáže: „Vaří se v jednom minipivovaru v Manile a prodává se jen na pár místech po celých Filipínách. Co na ně říkáte? Chutná stejně jako to naše, že?“ Skutečně! A nejen chutná, ale i voní“. a „Ale na internetu pořád sleduju, co se v Česku děje. Třeba s tou vaší důchodovou reformou se pomalu přibližujete Filipíncům, co?“ směje se bývalý kamioňák.“ Autor je zde téměř bez výhrady nezúčastněným pozorovatelem. Dění se účastní maximálně jako konzument česko-manilského Piva Praha, což čtenářům přiznává při chuťovém hodnocení nápoje. Z hlediska volby slov bych ráda zmínila titulek, ve kterém je použito překvapivé spojení typicky středoevropských gurmánských atributů s tvrzením, že právě ony jsou nedílnou součástí Filipín. Cílem je vyvolat ve čtenářích zvědavost a navnadit je k dalšímu čtení. Konečné pointy je docíleno shrnujícím závěrem, který se vrací k tezi v úvodu reportáže. Nedostatkem reportáže mohou být fotky, které nemají zrovna reportážní charakter. Jsem si vědoma toho, že v magazínu Koktejl bych s nimi neuspěla. Na druhou stranu kdybych byla v pozici čtenáře, chtěla bych vidět hlavního hrdinu a jeho

75

podnik na vlastní oči, abych si celou situaci dokázala lépe představit. Lepší snímky jsem bohužel sama nezachytila ani nesehnala z jiných zdrojů.

76

7.5. Reportáž č. 5 – Intramuros: Město ve městě

INTRAMUROS: MĚSTO VE MĚSTĚ

Na konci šestnáctého století tvořilo hlavní filipínské město Manilu pár desítek kamenných haciend, několik kostelů a pevnost skrytá za nedobytnými hradbami. Dnes je tato původní část města s názvem Intramuros jen malou čtvrtí uprostřed gigantické metropole. I malá čtvrť však může mít velkou atmosféru.

Hlavní brána pevnosti Fort Santiago. FOTO: Miloš Podpěra

Existuje-li ve filipínských dějinách období, na které by místní obyvatelé raději zapomněli, pak je to určitě dlouhých tři sta dvacet osm let španělské nadvlády. Evropští kolonizátoři zemi vysávali, jak mohli, a tak zde není Španělsko příliš v libosti ani dnes. Historického odkazu se však Filipínci jen tak nezbaví. Španělské výrazy jsou součástí jazyka filipino, španělské je i nejoblíbenější místní pivo San Miguel, většina obyvatel nese španělské příjmení a španělská koloniální architektura je k vidění na mnoha místech po celém souostroví.

77

Nejznámější a nejrozsáhlejší ukázkou tohoto evropského stavitelství na půdě Filipín je bezpochyby Intramuros, nejstarší čtvrť hlavního města Manily. Na troskách muslimského osídlení ji začali kolonizátoři budovat záhy poté, co v roce 1571 pod vedením kapitána Miguela Lópeze de Legazpiho vybojovali Filipíny pro španělskou korunu. Přímo na pobřeží Jihočínského moře tak vyrostlo nové hlavní město obehnané mohutnými hradbami. Název Intramuros, "uvnitř zdí", tedy v podstatě doslovně popisuje skutečnost.

Kdyby to byl Rádža postavil pořádně.. Doznívající renesance, nástup baroka, kamenné zdi bez omítky a ozdobné dřevěné balkónky přímo vyzývající k tomu, aby pod nimi hispánský milovník zahrál na svou španělskou kytaru nějakou jímavou serenádu. Takovou atmosférou na vás dýchne Španělské město, jak se také někdy říká manilské čtvrti Intramuros. Je to možná jediné místo na Filipínách, které vypadá v podstatě evropsky (odmyslíte-li si jeho snědé obyvatele malajské rasy). Domy mají silné zdi a množství historických ozdobných prvků, čímž se podstatně liší od jednoduchých, vesměs krychlových staveb, které pokrývají zbytek Manily. Skvosty koloniální architektury se tu rozkládají na sedmi a půl kilometrech čtverečních. Malý pěší turistický okruh se dá začít třeba prohlídkou pevnosti Fort Santiago. „Víte, že na stejném místě dříve stála i dřevěná pevnost Rádži Sulejmana? Ten tu vládl, než ho porazil Legazpi. Asi nedalo velkou práci to opevnění dobýt, když bylo všechno jenom ze dřeva,“ směje se prodavač lístků, na jehož modré košili se leskne plastová cedulka se jménem Joseph. „Kdyby to Rádža postavil pořádně, tak to třeba Španělé vzdali a odpluli by si kolonizovat někam jinam,“ uvažuje, ale zřejmě tomu sám nevěří. Boj o nová území byl totiž v éře objevitelů a conquistadorů neúprosný. Na přelomu šestnáctého a sedmnáctého století už tu vzniklo o poznání masivnější opevnění. Dva a půl metru tlusté a téměř sedm metrů vysoké zdi odolaly útokům Portugalců, Holanďanů, Britů i pirátů z Jihočínského moře, kteří se snažili Manilu dobýt. Na japonské i americké bomby shozené na město za druhé světové války však ani tyto majestátní hradby nestačily a ze zdí se zachovaly jen pozůstatky. Zrekonstruovat se naštěstí podařilo mnoho budov či vstupních bran, a tak mají turisté stále co obdivovat.

78

Fort Santiago leží přímo v místě, kde řeka Pasig ústí do moře a odkud měli obránci pevnosti celou zátoku Manila Bay jako na dlani. Vskutku strategické místo pro její původní účel. „Hradby chránily v podstatě celé staré město, ale v první řadě musely zabránit útoku na budovu španělské vlády na Filipínách, která stojí jen malý kousek od pevnosti,“ vysvětluje průvodce Martin Primas, Čech, pro kterého jsou Filipíny už sedm let domovem. Dnes fungují všechny budovy pevnosti jako historické muzeum, které návštěvníky seznamuje s koloniální érou. A hlavně s jejím koncem. Všechno se tu totiž víceméně točí kolem jediné osoby, Josého Rizala.

Rizal v Litoměřicích, Blumentritt v Manile Na Filipínách není populárnější osobnosti, než je José Rizal. Konkurovat by mu mohl možná jeden z nejlepších světových boxerů, Filipínec Manny Pacquiao, kterého si jeho vděčný lid už stačil zvolit za senátora (na prezidentské křeslo ještě bohužel nemá věk), ale i ten svou slávou zůstává v závěsu národního mučedníka Rizala. Lékař, spisovatel, básník a "Otec národa" José Rizal se proslavil zejména jako neúnavný a charismatický bojovník proti

španělské

bezesporu

nadvládě

nejvýznamnější

a

byl

postavou

filipínského hnutí za nezávislost. „Rizal byl srdcem národního odboje, takže není velkým překvapením, že se ho Španělé rozhodli

zbavit.

Byl

obviněn

z organizování vzpoury a právě tady v pevnosti Santiago byl vězněn až do své

popravy

v roce

1896,“

vypráví

Primas a zastavuje se u bronzových šlápot, které se táhnou po chodníku uvnitř hradeb a mizí z dohledu až někde Kostel Santo Niňo v Cebu je další výjimečnou ukázkou španělské koloniální architektury. FOTO: Iva Strouhalová

u hlavní vstupní brány. „Tyhle stopy vedou od jeho cely přes celou čtvrť

79

Intramuros až k jeho popravišti v parku Luneta, který byl později přejmenován na Rizal Park,“ objasňuje průvodce. Před Rizalovým památníkem, který taktéž sídlí v jedné z pevnostních budov na Plaza de Armas, postává zavalitý Filipínec ve staromódním černém kabátě a v ruce svírá tenký svazek se zlatým nápisem Mi Último Adiós, neboli Poslední rozloučení. Rizalova nejznámější báseň, dopis i závěť. „Buďte vítáni cizinci, já jsem José Rizal. Možná jste již o mně slyšeli, ale mnohem více se o mém odkazu dozvíte, když navštívíte můj památník,“ láká falešný mučedník na prohlídku muzea. Skupince japonských turistek zjevně nevadí, že se herec drobounkému a štíhlému mladíku Rizalovi nepodobá ani při velké dávce představivosti, nadšeně ho obklopují ze všech stran a fotí a fotí a fotí. Rukopis

básně

Mi

Último

Adiós je vyrytý i na zlatě se blyštící desce, která zdobí jednu ze zdí budovy. Všude kolem visí další podobné plakety, na nichž je dílo přeloženo jazyků.

do

mnoha

Jakýže

světových

překlad

zaujímá

čestné místo hned vedle originálu? „Ano,

je

Nejbližším

to

skutečně

Rizalovým

čeština.

důvěrníkem

byl totiž český profesor Ferdinand Blumentritt

z Litoměřic.

Udržovali

spolu velmi bohatou korespondenci, Blumentritt

předával

Rizalovi

zkušenosti s českým obrozeneckým

Bronzové šlépěje ukazují cestu, kterou šel José Rizal na popraviště. FOTO: Alena Strouhalová

hnutím a překládal jeho díla do češtiny a němčiny. Proto visí český překlad hned vedle originálu,“ vysvětluje Primas nečekané souvislosti. Přestože se oba vzdělanci setkali jen jednou, poslední řádky, které Rizal den před svou smrtí napsal, směřovaly „nejlepšímu a nejdražšímu příteli“ do Čech. S Ferdinandem Blumentrittem se i dnes setkáte na řadě míst na Filipínách. Jen v Manile je to například Blumentrittova třída, čtvť Blumentritt, Blumentrittovo 80

nádraží nebo Blumentrittův trh. Naproti tomu v Litoměřicích se zase můžete projít po parkánech Josého Rizala. Ale zatímco skromný odkaz českého rodáka se omezuje spíše na hlavní město, superhrdina José Rizal je naprosto všude. Ulici, čtvrť, park či školu nesoucí jeho jméno najdete snad v každé filipínské vísce. Název Rizal má dokonce několik měst v zemi. Rizalománie však zachází mnohem dál. Den hrdinova úmrtí, 30. prosinec, se každoročně připomíná jako Rizal Day a je filipínským státním svátkem. O šíření obrozencových myšlenek se stará Řád rytířů José Rizala, který má své zástupce mimo jiné i v České republice. A konečně je tu náboženská sekta Rizalistů, jejíž stoupenci věří v Rizalovo znovuzrození. Ať už je vztah Filipínců k Josému Rizalovi jakkoliv netypický, klíčovou zásluhu na pádu kolonie tomuto "Otci národa" nikdo neupře. Jeho poprava rozlítila a stmelila odpůrce španělské diktatury, která pod tíhou revoluce (a se značnou pomocí amerických sil) padla o tři roky později.

Všechna ta španělská krása K

baroknímu

kostelu

sv. Augustina je to z pevnosti Santiago jen pár kroků a při prohlídce starobylého "města ve městě", se tu nelze nezastavit. Je to

nejstarší

kamenný

kostel

v Manile, který stojí v samotném srdci čtvrti Intramuros od roku 1606.

Okrové zdi majestátné

stavby se teď noří do neskutečně červených

paprsků

zapadajícího

slunce a celý kostel i se svými Národní hrdina Rizal je k vidění na mnoha místech Filipín. Tato socha se tyčí v manilském Rizal Parku. FOTO: Miloš Podpěra

bohatými barokními štuky zahaluje večerní ruměnec. Je to jediná

stavba v celém Španělském městě, která přestála všechna historická pustošení včetně ničivé bitvy o Manilu v roce 1945. „Zbytek Intramuros srovnalo masivní bombardování se zemí, ale kostel sv. Augustina zůstal netknutý. A dnes je jedním ze

81

čtyř barokních kostelů na Filipínách zapsaných na Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Běžte se podívat na tu úžasnou kazatelnu,“ vyzývá průvodce k prohlídce zlatě zdobené kaple, ve které leží ostatky zakladatele města Legazpiho. To Manilská katedrála, největší katolický svatostánek filipínského souostroví, který se tyčí nad náměstím Plaza Roma, tak impozantním duchem baroka nedýchá. Uvnitř zdí Intramuros se sice objevila jen pár let po San Augustinu, ve srovnání s ním však držela pohromadě mnohem hůře. Na kráse jí ubralo několik zemětřesení a válečný rok 1945 se stal původní stavbě osudným zcela. Po fatálním vybombardování města již nebylo co rekonstruovat, a tak dnes na Plaza Roma stojí nová, tentokrát neorománská Manilská katedrála. Před šedou stavbou s okázalým tesaným portálem se poslušně seřadilo pět nablýskaných koňských povozů čekajících na turisty. Sešlý hnědák s klapkami na očích nespokojeně odfrkává, zatímco si jeho drožkář zapaluje na chodníku cigaretu. „Nechcete svézt, madam?“ ptá se asi třicetiletý vozka zdvořile. „Kostely, pevnost, vládní palác, hotel Manila, všechno vám ukážu! Všechny ty krásy! Dvě stě pesos, madam, jenom dvě stě pesos!“ Holt i Filipínci si musejí přiznat, že i proklínaný evropský kolonizátor po sobě může občas zanechat něco dobrého.

Iva Strouhalová

82

7.5.1. Reflexe reportáže č. 5 Tato poslední reportáž se jako jediná vymyká celkovému konceptu praktické části. Nepopisuje totiž lidi, jejich práci, rutinu, rodinné poměry ani jejich problémy. "Hrdinou" reportáže je v tomto případě historická čtvrť Intramuros, která se nachází v hlavním městě Filipín, Manile. Reportér jí prochází kousek po kousku a zastavuje se u neobvyklých míst, ke kterým se vážou jejich specifické příběhy. Velká váha je v tomto článku kladena na historická fakta a jejich splétání do zajímavých a obohacujících souvislostí. Další významnou linkou či spíše samostatnou částí reportáže je příběh obroditele Josého Rizala. Prostřednictvím této podkapitoly je jednak nastíněn vztah Filipínců k fenoménu jménem Rizal a zároveň se zde odhaluje a popisuje spojitost existující mezi José Rizalem a Českou republikou, což může mít pro české čtenáře atraktivní náboj. Hlavním informačním zdrojem je v této reportáži český průvodce Martin Primas, jehož znalosti v oblasti filipínských dějin jsou obrovské. Rozhodně však není v reportáži hlavní postavou – se čtenáři se dělí pouze o své znalosti, ne však o své názory. Tato práce bez výjimky využívá observační metody nezúčastněného pozorovatele. Úhel pohledu je autorský. Lineární kompozice umožňuje reportérovi i čtenáři plynulé přesouvání z jednoho místa na druhé. V závěru je pointy docíleno paradoxem – období španělské kolonizace je pro Filipínce dobou temna, avšak dnes jsou na čtvrť Intramuros hrdí a s nadšením se angažují v oblasti turismu ve Španělském městě.

83

8. ZÁVĚR

Žánr cestopisné reportáže se v dnešní době těší velké oblibě. Lidé mají na výběr

z obrovského

množství

cestopisných

a

geografických

časopisů,

specializovaných publicistických televizních magazínů i samostatných televizních kanálů zaměřených na dokumenty i reportáže z celého světa. S rostoucí dostupností autentických zahraničních informací se však zvyšují i požadavky na kvalitu cestopisných reportáží. Už nestačí podat jakoukoliv zprávu z druhého konce světa a čekat, že vzbudí nadšení publika. Současná cestopisná žurnalistika vyžaduje v každé reportáži zaměření na konkrétní téma či místní fenomén, který pak může být čtenářům, divákům či posluchačům představen do hlubších podrobností. Je třeba, aby se reportér dokázal na staré a již popsané skutečnosti podívat z nového pohledu a poskládat je v překvapivých souvislostech tak, aby to čtenáře stále ještě obohacovalo. Touto cestou jsem se při tvorbě cestopisných reportáží z Filipín rozhodla vydat i já. Každá z mých reportáží se proto soustřeďuje na určité místo, sociální úkaz či kulturní zvyklost. Myslím, že se mi tak podařilo naplnit hlavní cíl této práce, čili vytvoření žurnalistických textů se smyslem poutavě reflektovat sociálně-kulturní kontext, v němž se děj reportáží odehrává. Zemi jsem navštívila zejména jako turista a cestovatel, ale zároveň i jako novinář. Již před odjezdem na Filipíny jsem věděla, že budu své zážitky zpracovávat reportážně, tudíž jsem měla možnost se na tuto svoji roli připravit. Nezbytným vybavením pro mě byl nejen opalovací krém a trekové boty, jak tomu bývalo při jiných cestách, ale nově i zápisník, diktafon a neustále nabitý fotoaparát. Množství informací jsem si na radu zkušených cestovatelů i odborné literatury obstarala už před cestou. Ve skutečnosti však konečný výběr témat reportáží vzešel až z momentálních popudů přímo na místě. Nechala jsem se volně inspirovat vjemy a především místními lidmi, kolem kterých se nakonec všechno v mých reportážích točí. Ve výsledku vzniklo pět cestopisných reportáží z exotického prostředí Filipín, které tuto zemi a její obyvatele vykreslují tak, jak je vidím já – evropský turista, amatérský cestovatel a málo zkušený žurnalista. Už navždy však věrný milovník nádherného souostroví uprostřed Tichého oceánu.

84

JMENNÝ REJSTŘÍK

Abeleda, Annie..................................42

Macawili, Marc............................60, 67

Anderson, Dougles A..................18, 19

de Magalhães, Fernão.....................33

Aquino, Benigno...............................34

Marcos, Ferdinand.....................34, 36

Aquino, Benigno S............................34

Marley, Bob.......................................53

Aquino, Corazon...............................34

Marxsen, Patti M..................14, 20, 25

Arbes, Jakub.....................................25

McKee, Susan...................................26

Bakičová, Hana.................................24

Mykiska, Martin.................................27

Bech-Karlsen, Jo......10, 13–18, 21–13,

Nauels, Helmut............................72–75

25, 29, 47

Neruda, Jan ......................................25

Bennett, Lindsay.........................33, 34

Osmeña, Emelio...................42–45, 48

Blažková, Milena...................26, 27, 29

Osvaldová, Barbora....................10–12

Blumentritt, Ferdinand................79–81

Pacquiao, Manny..............................79

Bravo, Edilberto.................................71

Palatino, Albert...........................62, 64

Brezina, Ivan...............................26, 27

Páleníčková, Irena............................30

Dočekalová, Markéta......12–15, 18–21

Páleníček, Jiří....................................30

Dumawol, Elvis...........................50, 53

Pigula, Topi.................................26, 27

Dvořák, Michal............................29–32

Primas, Martin.................38, 79, 80, 83

Faktorová, Veronika....................24, 25

Rizal, José.....................33, 79–81, 83

Follrichová, Marie........................10–12

Rowthorn, Chris..........................33–35

Frei, Bruno........................................10

Ruβ-Mohl, Stephan ..........................24

Hajníková, Jana................................71

Schildberger, František...10, 12, 14–16

Halada, Jan.................................10–12

Stingl, Miloslav..................................30

Itule, Bruce D..............................18, 19

Sulejman, Rádža...............................78

Jacz, Ľudovít.....................................11

Ševčík, Emil....................70–72, 74, 75

Johnson, Samuel................................8

Štorkán, Karel.....13, 16, 19, 20, 24, 25

Kolbaba, Jiří......................................30

Tušer, Andrej...............................10–12

Lapu-Lapu.........................................33

Vlašín, Štěpán...................................12

Literová, Barbora..............................30

Vltchek, André...................................30

López de Legazpi, Miguel.....33, 78, 82

85

SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY Bech-Karlsen, Jo. 1991. Být při tom: reportáž jako žánr a metoda. Oslo: Universittetsforlaget. Bennett, Lindsay. 2008. Globetrotter Island Guide: Philippines. London: New Holland Publishers. Bloom, Greg – Grosberg, Michael – Jealous, Virginia – Kelly, Piers (eds.). 2009. Lonely Planet: Philippines. Victoria: Lonely Planet Publications. Dočekalová, Markéta. 2006. Tvůrčí psaní pro každého. Praha: Grada Publishing. Itule, Bruce D. – Anderson, Dougles A. 2003. News writing and reporting for today’s media. Boston: McGraw-Hill. Jacz, Ĺudovít (ed.). 1982. Malá encyklopedie žurnalistiky. Bratislava: Obzor. McKee, Susan. 2007. „Travel writing is not fun and sun.“ Pp. 34 in The Quill 2007, R. 95, č. 3. Osvaldová, Barbora a kol. 2010. O reportáži, o reportérech. Praha: Karolinum. Osvaldová, Barbora – Halada, Jan a kol. 1999. Encyklopedie praktické žurnalistiky. Praha: Libri. Rowthorn, Chris. 2003. Jihovýchodní Asie: Ostrovy: Brunej, Filipíny, Indonésie, Malajsie, Singapur, Východní Timor. Praha: Svojtka & Co. Ruβ-Mohl, Stephan – Bakičová, Hana (2005): Žurnalistika. Komplexní průvodce praktickou žurnalistikou. Praha: Grada. Schildberger, František. 2004. Publicistické žánry I., Brno: Masarykova univerzita. Slavický, Stanislav. 2008. Filipíny: Pašije a fiesty. Praha: Gallery. Šenková, Silva. 2002. Latinsko-český, česko-latinský slovník. Olomouc: Nakladatelství Olomouc. Štorkán, Karel. 1985. O reportáži prakticky i teoreticky. Praha: Novinář. Tušer, Andrej – Follrichová Marie. 2001. Teória a prax novinářských žánrov I. Bratislava: Univerzita Komenského Bratislava. Vlašín, Štěpán a kol. 1984. Slovník literární teorie. Praha: Československý spisovatel.

86

Elektronické prameny: Baboráková, Ilona. (Nedatováno.) Julius Fučík. http://www.spisovatele.cz/julius-fucik (2.2.2011) Baboráková, Marie. (Nedatováno.) Egon Erwin Kisch. http://www.spisovatele.cz/egon-erwin-kisch (2.2.2011) Bailey, Steven K. 2003. The Jeepney: Automotive Icon of the Philippines. http://www.thingsasian.com/stories-photos/2554 (3.4.2011) Faktorová, Veronika. 2008. Mezi imaginací a poznáním: Proměny cestopisu v dějinách literatury. http://www.casopis.hostbrno.cz/cs/archiv/2008/6-2008/vyber-zcisla/mezi-imaginaci-a-poznanim (20.4.2011) Homola, Jiří. 2006. Pěstování rýže. http://www.klubhanoi.cz/view.php?cisloclanku=2006101601 (7.4.2011) Kaukoreit, Volker – Seda, Peter. 2009. „Bruno Frei 1897–1988.“ In: Österreichisches Literaturarchiv Bestände. http://www.onb.ac.at/sammlungen/litarchiv/bestand/sg/nl/frei.htm (1.2.2011) Marxsen, Patti M. 2010. „The art of the travel essay: Here are some tips on writing the voyage of personal doscovery.“ Pp. 27-29 in Writer 2010, R. 24, č. 8. http://web.ebscohost.com/ehost/detail?vid=4&hid=25&sid=c298a9ef-a521-46c68d02202c1be68c73%40sessionmgr14&bdata=JnNpdGU9ZWhvc3QtbGl2ZQ%3d%3d#db =a9h&AN=52288117 (10.1.2011) Osvaldová, Barbora. 2005. Reportáž a reportéři. http://www.zurnalistika.cz/?p=17 (8.2.2011) Procházka, Miloslav. 2010. Kohoutí zápasy 3. díl – současnost v Asii a závěr. http://www.chovprochazka.estranky.cz/clanky/kohouti-zapasy/kohouti-zapasy-3.html (17.4.2011) Remollino, Alexander M. 2008. A Day in the Life of a Jeepney Driver. http://bulatlat.com/main/2008/09/21/a-day-in-the-life-of-a-jeepney-driver/2/ (3.4.2011) Šuráň, Jan. 2007. České pivo v Manile. http://www.pivnidenik.cz/clanek/210-Ceskepivo-v-Manile/index.htm (22.4.2011)

CIA: The World Factbook. 2011. https://www.cia.gov/library/publications/the-worldfactbook (14.4.2011) Department of Labor and Employment of the Philippines: National Wages and Productivity Commission. 2011. http://www.nwpc.dole.gov.ph/ (18.4.2011) Index Mundi. 2010. http://www.indexmundi.com (18.4.2011)

87

iPoint: Next Eleven (N-11). (Nedatováno.) http://www.ipoint.cz/skolainvestora/slovnik-investora/724-next-eleven-n-11/ (18.4.2011) Magazín Koktejl. (Nedatováno.) http://www.facebook.com/#!/ikoktejl (4.4.2011) Mediaprojekt – Unie vydavatelů ČR. 2011. http://www.uvdt.cz (4.4.2011) National Statistics Office, Republic of the Philippines. 2010. http://www.census.gov.ph/ (7.4.2011) Orbion – Filipíny. (Nedatováno.) http://exotika.orbion.cz/filipiny/ (3.4.2011) Ověřování nákladu tisku – ABC ČR. 2010. http://www.abccr.cz (4.4.2011) PhilRice Online – Philippine Rice Research Institute. (Nedatováno.) http://www.philrice.gov.ph (7.4.2011) Pinoy Rice Knowledge Bank. 2010. http://www.pinoyrkb.com (7.4.2011) Pivo Praha. 2011. http://www.pivopraha.com (22.4.2011) Presskit magazínu Koktejl. 2011. http://czechpress.cz/web_prilohy/pdf/presskit_2011_koktejl.pdf (4.4.2011) Republic of the Philippines: Department of Tourism. 2011. http://www.visitmyphilippines.com (21.4.2011) Working in the Philippines. 2010. http://workinginthephilippines.com/ (22.4.2011) World Heritage Convention, UNESCO. (Nedatováno.) http://whc.unesco.org (7.4.2011) World Tourist Organization UNWTO. 2010. http://www.unwto.org/ (21.4.2011)

E-mailová korespondence: Blažková, Milena. 2011. Re: Bakalářská práce – otázky. E-mailová komunikace. (10.4.2011 19:00) Brezina, Ivan. 2011. Re: Prosba o pomoc s bakalářskou prací. E-mailová komunikace. (7.3.2011 08:30) Dvořák, Michal. 2011. Re: Fw: Prosba o pomoc s bakalářskou prací. E-mailová komunikace. (4.4.2011 10:15) Mykiska, Martin. 2011. Re: Prosba o pomoc s bakalářskou prací-JE TO VEPSANO V TEXTU. E-mailová komunikace. (20.4.2011 16:29) Pigula, Topi. 2011. Re: Prosba o pomoc s bakalářskou prací. E-mailová komunikace. (5.3.2011 23:55) 88

SEZNAM OBRÁZKŮ

Reportáž č. 1 Duhové jeepneys často zdobí náboženské výjevy a křesťanská hesla......................40 Ulice Manily žijí svým osobitým životem.....................................................................41 Červenožlutý jeepney Emelia Osmeñi projede svoji trasu čtyřikrát až pětkrát denně.........................................................................................................42 Promenáda zátoky Manila Bay je nyní spíše rušnou a špinavou ulicí, než příjemným místem k procházce...........................................................................43 Oficiální kapacita vozů jeepney je dvanáct lidí, vtěsná se jich sem ale třicet i více..................................................................................................................44 Hrobky na Čínském hřbitově v Manile vypadají jako malé rodinné domky a podobně jsou i vybavené.............................................................................45

Reportáž č. 2 Pitoreskní rýžová políčka dnes pokrývají plochu o rozloze deseti tisíc kilometrů čtverečních..................................................................................................49 Průvodce Elvis Dumawol se mezi rýžovými poli narodil. Dnes jsou i jeho obživou..............................................................................................................50 V tradičních krojích už Ifugaové z horské vesnice Batad většinou jen pózují turistům......................................................................................................51 Práce na rýžových polích je náročná a nikdy nekončí. I proto aktivní využívání těchto ploch postupně upadá.....................................................................................52 Rýžoviště jsou plně zavodněná jen díky důmyslnému zavlažovacímu systému, který rozvádí vodu z hor..............................................................................................................................54 Na Filipínách si můžete vybrat asi ze stovky druhů místní rýže................................55 Rýžové terasy často překonávají neuvěřitelná převýšení..........................................55

Reportáž č. 3 Majitelé se o své svým ptačí šampiony do poslední chvíle starají s neobvyklou péčí.......................................................................................................59 Někdejší striptér Marc Macawili je nyní majitelem hospůdky, loděnice a kohoutí farmy...........................................................................................................60 89

Okolí El Nida lemují stovky ostrůvků s malebnými plážemi........................................61 Umělá ostruha umožňuje kohoutům zranit svého soka rychle a efektivně................63 Do začátku zápasu zbývá několik vteřin. Kohouty je potřeba vyprovokovat k co největší agresivitě...............................................................................................64 A Kohoutí boj trvá až do chvíle, kdy jeden z ptáků zemře. Většinou to netrvá déle než dvě minuty....................................................................................................65

Reportáž č. 4 Pláž Alona Beach na ostrůvku Panglao je vyhledávanou turistickou destinací..........69 The Good Soldier Svejk. Malá hospůdka na poloprázdné Alona Drive nese jméno českého literárního hrdiny................................................................................70 Emil Ševčík (nalevo) se rád zapovídá s každým krajanem, který se v jeho filipínském pohostinství zastaví..................................................................................71 Východ slunce nad Alona Beach................................................................................73

Reportáž č. 5 Hlavní brána pevnosti Fort Santiago.....................................................................................................................77 Kostel Santo Niňo v Cebu je další výjimečnou ukázkou španělské koloniální architektury.................................................................................................................79 Bronzové šlépěje ukazují cestu, kterou šel José Rizal na popraviště...................................................................................................................80 Národní hrdina Rizal je k vidění na mnoha místech Filipín. Tato socha se tyčí v manilském Rizal Parku..........................................................................................................................81

90

PŘÍLOHY

Příloha č. 1 Od: Topi Pigula Předmět: Re: Prosba o pomoc s bakalářskou prací Datum: 5.3.2011, 23:55

Dobrý den Ivo, pokusím se stručně odpovědět.

1. Jak by měla podle Vás dobrá cestopisná reportáž vypadat, co by v ní měl čtenář najít?

Dle mého stojí opravdu dobrá cestopisná reportáž na dvou základních pilířích. Za prvé jsou to osobní zážitky odblešené od banalit (bylo horko, jeli jsme na letiště, věcí, které zažije každý a nejsou až tak ničím výjimečné). Za druhé jsou to souvislosti. Dát právě ony osobní zážitky souvislostí s něčím, co čtenáře obohatí - dozví se něco co neví. Příklad: v popisu v relativně nedůležitého mexického městečka Progreso se dá zmínit, že právě někde v této oblasti spadl před cca 65 miliony let meteorit, jež vešel ve známost "vyhubením" dinosaurů. A ve dvou třech větách se dá popsat, že skutečnost je složitější. Nebo (zůstaňme u mexického Yucatanu) při popisu návštěvy zdejších cenot se měly objevit nejen informace, jak to tam vypadá, jaká je tam atmosféra atd, ale i to, jak je využívaly Mayové (což se často děje) a jak vlastně vznikly (což se často neděje - opět bychom se dostali k již zmiňovanému meteoritu).

2. Jaký by měl být cestovatel, který chce své postřehy autenticky předávat čtenářům?

To vůbec netuším - co člověk to originál, takže těžko lze hledat společné prvky. Nicméně, když jsem se zamyslel, asi by měl být: - zvědavý (aby si kladl otázky a hledal odpovědi) - zodpovědný (aby se nespokojil s první odpovědí, kterou vygoogluje či najde na wikipedii, což se opět u cestopisných reportů často stává 91

- odvážný (aby byl vůbec schopný někam vyrazit - za vzdálenější obzory, než jaké nabízí cestovka) - schopný vládnout češtinou - vzdělaný v oboru, o kterém píše (což neznamená, že by ho měl mít vystudovaný, ale měl by hledat informace a jít víc do hloubky)

3. Jak postupujete při psaní cestopisné reportáže Vy? (Připravujete se nějak už před cestou? Jak získáváte informace? Jaké volíte postupy či strukturu při samotném psaní?, atd.)

Před cestou se většinou nijak zvlášť nepřipravuji, protože často nemám pevný plán. Na cestách si píšu deník (vyplatí se psát si jména lidí, s nimiž na cestě mluvím). Hodně mluvím s místními, ať už na stopu, po hospodách, na ulicích... Na místě si přefotím informační cedule - info na nich bývávají ověřené a dá se z nich dobře čerpat. Poté si k tématu půjčím fůru knížek, hledám články v časopisech. OVĚŘUJI INFORMACE, protože krom jejich verifikace se často dostanu k dost nečekaným souvislostem. Pak materiál napíšu - často dost napřeskáčku - udělám si mezititulky a podle nich píšu jednotlivé "kapitoly" reportáže. Vkládám citace z knih a článků, které jsem k tématu dohledal. Abych to doložil konkrétním příkladem, přikládám alespoň 1 odkaz: http://www.czechpress.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=6773%3Abruggy-vpraskem-zrcadle&Itemid=5 Pár cestopisných reportáží z mé poslední cesty po Indii najdete v Cestopisech (nejlíp se shánějí v prodejnách Relay na nádražích). Až budete mít bakalářku hotovou a obhájenou, mohl bych si přečíst její elektronickou verzi? Docela mě téma zajímá. A perlička nakonec - nejhorší dílko, které jsem četl a vydává za cestopisnou knihu je z pera V. Klause: viz: http://pigula.blog.respekt.ihned.cz/c1-49042650-zapisky-z-cest-vaclava-klauserecenze Přeji hezkou neděli.

Topi Pigula, šéfredaktor

92

Příloha č. 2 Od: Ivan Brezina Předmět: Re: Prosba o pomoc s bakalářskou prací Datum: 7.3.2011, 08:30

Dobry den,

1. Osobne si chci v cestopisne reportazi precist neco prekvapiveho, co nenajdu v pruvodci. Popis nejakeho konkretniho fenomenu, analyzu kulturniho stretu, antropologickou uvahu odhalujici nejakou "jinakost", protazeni nejakeho zajimaveho lokalniho trendu od budoucnosti... Rozhodne si v ni nechci precist co mel autor k obedu,i kdy byl postaven nejaky chram nebo ze je v navstivane zemi horko. Jakmile narazim na banalitu, prestavam cist. 2. Otevreny, pokorny a nepredpojaty. Priklad: pokud v Cine jedi psy, mel by se cestovatel oprostit od predsudku, ze u nas psy nejime. 3. Pred cestou si udelam velmi hruby plan, co bych chtel videt – ovsem s vedomim, ze stejne nikdy nevyjde. Pak uz na sebe nechavam pusobit cizi zemi a cilene se divam, co je v ni zajimaveho. Ovsem nehledam "hmotne" pamatky (pokud nejsou necim antropologicky zajimave). Spis se divam jak ziji mistni lide, o cem premysli a cemu veri, a konfrontuju to se svym svetonazorem. Taky sleduju ruzne "bizarnosti" typu malovanych autobusu, lokalnich kultu, slavnosti atd.

s pozdravem ib

93

Příloha č. 3 Od: Michal Dvořák Předmět: RE: FW: Prosba o pomoc s bakalářskou prací Datum: 4.4.2011, 10:15

Dobrý den, tak jsem Vám něco sesmolil. V příloze pak najdete ještě návod pro externisty, tam se také dočtete pár praktických rad. S pozdravem

Michal Dvořák

1/ Reportáže musí splňovat hned několik kritérií, některé jsou objektivní, jiné ryze subjektivní – co by například nepřijal kolega, tomu já bych dal zelenou a naopak. O článcích proto debatujeme, rozhodující slovo má samozřejmě šéfredaktorka. Prvním kritériem je destinace a téma. Snažíme se v každém čísle obejmout celý svět, a když nám třeba chybí článek z Austrálie, vezmeme i ten, který bychom v případě, že bychom měli australských článků více, nevzali. Musí být ale aspoň průměrný.. Téma – po autorech požadujeme, aby se zaměřili vždy na nějaké konkrétní téma z dané země, nemělo by to být obecné povídání o historii, počasí, společnosti atd. Když jede například autor do Gruzie, přiveze nám dobrý článek o tamních pastevcích v Thušsku, nikoliv deníkové záznamy o tom, kudy všudy jel, koho potkal apod. Více v přiloženém návodu. Zásadní jsou také fotografie – požadujeme dostatečnou kvalitu technickou i reportážní nebo uměleckou. Pokud nám někdo dodá článek z čínské svatby bez fotek svatebčanů, nemá smysl se tím zabývat. Někdy autor ale fotky dodat nemůže (je zakázáno fotit, ukradli mu foťák, jde o historické téma…), a článek je přitom skvělý, pomáháme si fotoagenturami. Nepřijímáme také články, které mají nad 15 tisíc znaků. Někdy nám autoři pošlou 50 tisíc znaků s tím, že si to máme vykrátit. Na to nemáme čas.

94

2/ Je to v poměru cca 50 na 50. Máme cca 15-20 stálých spolupracovníků, u nichž víme, že dostaneme skvělý materiál na námi zadané téma. V každém čísle se také otisknou cca 2-3 články nováčků, kteří pro nás – a často vůbec nikdy předtím – nepsali. Někdy se najde vyložený klenot, jindy spolupráce skončí po prvním článku. Velké procento článků ale odmítneme – většinou kvůli jejich nízké kvalitě, jindy proto, že jsme dané téma již měli, nebo z dané země uveřejnili už několik reportáží v minulých měsících. Nabídneme pak autorovi, jestli chce čekat několik měsíců na uveřejnění. Pokud nikoliv, může ho nabídnout jinde. Zastávám názor, že jestliže někdo skvěle píše a skvěle fotí, tak se tím pravděpodobně už živí (novinařinou), a nebude mít proto dostatek času a chutě přispívat do jiných periodik. Proto je o skvělé autory nouze…

3/ V Koktejlu máme několik druhů článků – od 1 stránkových (rubriky či „přílepky“ k jiným článkům) až po osmistránkové materiály. Ve starších Koktejlech byste ještě našla články o 15 stranách, ale prošli jsme dobou zkracování. 8 stran = 2 strany otevírací fotka a 6 stran textu s fotkami. Takový článek může mít oněch maximálních 15 tisíc znaků. Většina článků je v rozmezí 6-12 tisíc znaků.

4/ Jsou to lidé od cca 20 do 35 lety, z větších měst, s vyšším vzděláním. To je ideál. Realita je ale mnohem pestřejší. Čtou nás lidé, kteří se chtějí dozvědět o světě trochu více, než co se dozví ze zpravodajských relací na TV. Jsou to lidé, kteří aktivně cestovali, cestují či cestovat budou. Lidé, kteří se zajímají o dění ve světě a nebojí se mít svůj názor. Jsou to dobří pozorovatelé, trochu dobrodruzi, trochu intelektuálové. Máme čtenáře dvanáctileté i devadesátileté. Vždy ale zvídavé a inteligentní.

95

Příloha č. 4 Od: Media IN <[email protected]> Předmět: RE: Bakalářská práce - otázky Datum: 10.4.2011, 19:00

Ahoj, Ivo, Držím palce, ať Ti vše dobře dopadne, posílám pár řádek, budou-li Ti k něčemu. Filipíny byly báječné, těším se, až budu mít čas je někdy v budoucnu zpracovávat. Pozdrav Alče, mějte se krásně Míla

Ad 1. Každá cestopisná reportáž by měla obsahovat ústřední téma (co chci čtenáři nového sdělit), o kterém by měl pisatel podat co nejvíce informací ze všech možných úhlů tak, jak je na místě autenticky viděl, jak je vnímal. Nezáleží, zda se jedná o zemi jako celek, o jednotlivé město, ostrov či o aktuální událost, při které je pisatel přítomen a kterou chce přiblížit, či jakékoliv zvolené téma. Neměla by chybět všeobecná informace, která by čtenáře uvedla do problematiky a od té se odrazit k podrobnostem a detailům. Nejlépe na příkladech, na příbězích lidí, s jejich jmény, s popisem, jak to přesně vypadalo apod. Autentičnost doložit třeba rozhovorem s někým z místní komunity, fotografiemi, někdy je dobré i odvolání na informace třeba z historie, z přečtené knihy, ze zpráv apod. Nikdy neškodí srovnání s podobným tématem v jiné zemí nebo doma, či jiný názor, zkrátka pohled z několika úhlů, i protichůdných. Ústřední téma zajímavé rozdělit do několika dalších celků, doplnit třeba o domorodé názvy, legendy apod. Na závěr stručné zhodnocení, připomenutí hlavního tématu, vlastní pohled pokud se odlišuje od běžného, popřípadě ponechat prostor pro čtenáře k zamyšlení apod.

Ad.2 Podle mě by měl ten, kdo chce předkládat autentické postřehy, znát dobře problematiku, o které chce psát. Jeho názor ovlivní čtenáře, má tudíž zodpovědnost. Pokud si není nějakou věcí jistý, tak se k tomu přiznat nebo se problému vyhnout. Informovat čtenáře tak, aby věděl, kdo mu informaci poskytuje – člověk, který v cizí 96

zemi žije, člověk, který zná jazyk a může se s místními domluvit, člověk, který má informace jen zprostředkovaně apod., odborník na danou tématiku, jen laický pohled atd.

Ad. 3. Můj přístup – většinou už před cestou mám připravena hlavní témata, na která se snažím v mezích možností co nejdůkladněji připravit. Snažím se získat co nejvíce informací především z literatury, od lidí, kteří daná místa navštívili, ze solidních cestopisů, z internetu si vybírám jen prameny, o kterých jsem přesvědčená, že jsou správné. Pokud si mohu téma vybrat, volím taková, kde vystačí moje jazykové vybavení, abych mohla získávat patřičné informace na místě raději sama než zprostředkovaně. Na místě využívám nejen rozhovory s místními, ale i místní tisk, televizi, nejrůznější kulturní a společenské akce a náhody. Snažím se být pečlivý pozorovatel. Při zpracování daného tématu záleží, zda se jedná o reportáž do časopisu nebo o cestopis v knižní podobě, podle toho si mohu dovolit jít více do hloubky, zajít do větších podrobností, ale vždy se snažím čtenáři zajímavou formou říci to podstatné. Pokusila jsem se o to v cestopise Setkání s Čínou (vyšla v nakladatelství BUK v roce 1997), pokouším se o to v každé reportáži.

RNDr. Milena Blažková, od roku 1990 „volná noha“, spolupráce s Mladou frontou, hlavně Lidé a země, Českým rozhlasem, 1998-2009 časopisem 100+1 zahraniční zajímavost, od roku 1999 vedu projekt Poznej světové dědictví UNESCO, píši hlavně o problematice kulturního a přírodního dědictví UNESCO, zastupuji české novináře v Asociaci novinářů UNESCO v Paříži. V Praze 10. 4. 2011

97

Příloha č. 5 Od: Martin Mykiska <[email protected]> Předmět: Re: Prosba o pomoc s bakalářskou prací-JE TO VEPSANO V TEXTU Datum: 20.4. 2011, 16:29

1.

Jak

by

měla

podle

Vás

dobrá

cestopisná

reportáž

vypadat,

co

by

v ní měl čtenář najít? reportáž musí být čtivá, zábavná ale zároveň informačně zajímavá

2. Jaký by měl být cestovatel, který chce své postřehy autenticky předávat čtenářům? tak

to

nevím.

Asi

hlavně

nadšený,

otevřený

novým

věcem,

upřímný

a současně pokorný vůči jiným kulturám

3.

Jak

postupujete

při

psaní

cestopisné

reportáže

Vy?

(Připravujete

se nějak už před cestou? Jak získáváte informace? Jaké volíte postupy či strukturu při samotném psaní?, atd.) cestu

si

naplánuji

většinou

na

základě

zaujetí

nějakým

konkrétním

tématem, místem, kam se chci dostat apod. a ostatní se už nabaluje před cestou sběrem informací, během cesty, kdy se zajímám o všechno možné a pak po návratu, kdy se získané informace snažím dát do kontextu informací z jiných třeba vyhledaných zpětně.

98