Obsah I. ÚVOD ..................................................................................................................................... 3 II. Údaje o organizaci ................................................................................................................. 6 1. Základní údaje ................................................................................................................. 6 2. Poslání a cíle organizace ................................................................................................. 6 3. Struktura organizace ‒ příloha č. 1.................................................................................. 6 4. Zaměstnanci .................................................................................................................... 7 III. ZPRÁVA O ČINNOSTI ORGANIZACE ........................................................................... 7 1. Hlavní činnost ‒ příloha č. 2-10 ...................................................................................... 7 IV. Zpráva o hospodaření ......................................................................................................... 15 1. Základní ukazatele rozpočtu ‒ příloha č. 11 (+ tabulky 1‒5) ‒ 20................................ 15 2. Vývoj stavu majetku a výsledky inventarizace ............................................................. 17 3. Vývoj fondů organizace ................................................................................................ 17 4. Rekapitulace závěrů z finančního vypořádání vůči zřizovateli ..................................... 18 V. ZÁVĚR ................................................................................................................................ 18
[2]
I. ÚVOD Již 147 let nepřetržité existence českého profesionálního divadla v Plzni potvrzuje úspěšnost konceptu vícesouborového divadla. DJKT je moderní uměleckou institucí, která svým divadelním programem a četnými dalšími aktivitami poutá širokou pozornost veřejnosti z několika regionů i za hranicemi České republiky. Nabízí každoročně stovky divadelních představení v nejširším žánrovém spektru a prezentuje tvorbu bohaté škály různě zaměřených tvůrců – inscenátorů, herců, tanečníků, zpěváků a hudebníků. V podmínkách profesionální umělecké instituce, financované převážně ze subvencí města Plzně a příjmů ze vstupného, jde o model umělecké instituce, která dosahuje s relativně nízkými náklady vysoké umělecké i ekonomické efektivity. Pro jeho úspěchy je nezbytnou podmínkou nejen kvalitní práce umělců a desítek pracovníků v umělecko-technickém provozu, administrativě a obchodu, ale i součinnost s orgány a odbornými útvary zřizovatele a řadou veřejných i soukromých institucí a organizací z města Plzně i celého regionu. Profesionální divadelní činnost poskytuje občanům města i regionu mnoho hlubokých a cenných uměleckých zážitků, zároveň přináší i četné multiplikační efekty v oblasti drobného a středního podnikání, neprofesionálního umění, výchovy a vzdělávání, prevence, práce s mládeží nebo péče o sociálně a zdravotně handicapované občany. Aktivity divadla jako uměleckého a produkčního kulturního centra reprezentují město i českou kulturu v zahraničí, ať už prostřednictvím několika mezinárodních festivalů nebo díky jiným formám zahraniční spolupráce. Divadlo a jeho členové jsou aktivní v řadě národních a mezinárodních organizací, odborných sdružení a poradních orgánech, jako jsou např. Asociace profesionálních divadel České republiky, Unie zaměstnavatelských svazů, Evropská liga zaměstnavatelů divadel a symfonických orchestrů, Mezinárodní divadelní ústav při UNESCO, Jednota hudebního divadla, odborné komise Ministerstva kultury ČR aj. V roce 2012 DJKT dosáhlo vyrovnaného rozpočtu, splnilo všechny úkoly stanovené zřizovatelem a v některých důležitých ukazatelích je i překročilo. I v období trvající hospodářské recese se divadlu podařilo udržet vysoké procento návštěvnosti. Celkový počet návštěvníků činil 209 603, což je téměř o 10 tisíc více než v r. 2011. Mírný nárůst zaznamenal i počet abonentů, který v posledních letech trvale přesahuje desetitisícovou hranici. S tím souvisí odpovídající nárůst tržeb, které se po mírném propadu v loňském roce opět dostaly na výši roku 2010.
[3]
Soubory DJKT odehrály celkem 584 představení, z toho 562 na vlastních scénách, zbytek v rámci tuzemských a zahraničních zájezdů. Tržby za představení činily 28.216.411,Kč. Na repertoáru bylo celkem 53 titulů širokého žánrového spektra. Mezi nimi také legendární taneční muzikál Edith – vrabčák z předměstí, který měl premiéru před 12 lety a nyní dosáhl 161 představení; dalších 5 titulů přesáhlo 50 repríz. V roce 2012 se zvýšil počet komorních inscenací, ke třem klubovým činoherním titulům přibyly ve foyeru Velkého divadla dva velmi úspěšné tituly operní, zaměřené především na dětské publikum. Kromě Baletu Gala, Slavnostního koncertu ke 110. výročí otevření Velkého divadla a vystoupení Baletní školy DJKT se uskutečnil sedmidílný cyklus oblíbených nedělních koncertních matiné ve foyer Velkého divadla. O ekonomické stabilitě divadla svědčí kladný hospodářský výsledek ve výši 4.258.000,- Kč. Hospodaření a řízení divadla patří v rámci České republiky k vysoce oceňovaným a je považováno za jedno z nejefektivnějších. DJKT se aktivně zapojilo do přípravy klíčových projektů pro Plzeň – Evropské hlavní město kultury 2015. Jako spolupořadatel a hlavní organizátor mělo rozhodující podíl na úspěšném průběhu jubilejního 20. ročníku MEZINÁRODNÍHO FESTIVALU DIVADLO, nejprestižnější divadelní přehlídce v ČR. V r. 2012 se podařilo sestavit mimořádně bohatý a kvalitní program, proběhly 2 mezinárodní workshopy, mezinárodní diskuse o postavení divadel v Evropě. Uskutečnily se křty dvou významných knih z divadelního oboru: Václav Havel o divadle a Karol Sidon – Dramata. DJKT na této mezinárodní platformě reprezentovalo Plzeň činoherní klubovou inscenací Enigmatické variace v režii Jana Buriana s výborným ohlasem u publika i odborné kritiky. Významným počinem bylo zapojení plzeňské opery do mezinárodního projektu ARMEL OPERA COMPETITION AND FESTIVAL. Letošní účast byla umožněna díky finanční podpoře z projektu Plzeň - Evropské hlavní město kultury 2015. V pěvecké soutěži uspěl sólista plzeňské opery Jiří Hájek, který se v celosvětovém klání probojoval mezi 9 finalistů (pěvci z Francie, Itálie, Španělska, Rumunska, Georgie a Maďarska) a získal soutěžní roli Důstojníka v opeře Philipa Glasse V kárném táboře. Inscenaci tohoto díla zadali organizátoři Divadlu J. K. Tyla jakožto jednomu z nejstabilnějších partnerů projektu (dalšími partnery v r. 2012 byly operní domy v New Yorku, Szegedu, Novém Sadu a Bratislavě). Nejnáročnějším projektem, který velmi úzce souvisí s EHMK 2015, je stavba nové divadelní budovy, jež byla zahájena slavnostním poklepáním na základní kámen 13. června 2012 za účasti čelních představitelů města Plzně. Dodavatelem stavby za 818,5 milionů korun [4]
je společnost HOCHTIEF CZ, projekt zpracovala architektonická a projekční kancelář Helika na základě původního návrhu portugalské architektonické kanceláře Contemporânea Lda. Činoherní soubor, v r. 2012 výrazně posílený nástupem čtyř mladých talentovaných herců - Markéty Frösslové, Kamily Šmejkalové, Marka Adamczyka a Petra Konáše – uvedl celkem 7 premiér. Každý z nových členů prověřil své síly v některé z velkých rolí slavných titulů ať už komediálních (Lakomec, Pygmalión, Taková ženská na krku) či dramatických (Sestup Orfeův), mimořádné herecké úkoly jim přinesly i klubové inscenace Amazonie a Ošklivec. Na nich se podílely mladé inscenační týmy, které se v Plzni představily poprvé. Jejich hostování je součástí promyšleného záměru vedení souboru, jež se zsoustřeďuje na vyhledávání perspektivních tvůrců – ať už jako potencionálních členů souboru či stálých spolupracovníků. Světovou premiéru měla již desátá komedie, kterou napsal přímo na tělo plzeňskému činohernímu souboru Antonín Procházka, Kouzlo 4D. Do konce roku dosáhlo 33 představení a na repertoáru vystřídalo jeho předchozí úspěšnou hru Ve státním zájmu. Operní soubor v roce 2012 připravil 6 premiér. K obvyklým 4 novým titulům přibyla komorní inscenace O Rusalce, premiérovaná v rámci 32. Smetanovských dnů, a Glassova opera V kárném táboře z projektu Armel Opera Competition and Festival. Nastudováním náročného díla soudobého minimalistického skladatele prokázala plzeňská opera na mezinárodním fóru svou flexibilitu a vysokou uměleckou úroveň a zároveň obohatila kulturní život Plzně o mimořádný titul, zcela se vymykající repertoárovému kontextu DJKT. Inscenaci se dostalo celosvětové publicity. Událostí se stalo uvedení málo frekventované opery Amilcara Ponchielliho La Gioconda. Plzeňskému publiku se dostalo výjimečné možnosti srovnání pozoruhodných pěveckých výkonů, neboť v titulní roli tu hostovala přední česká sopranistka Eva Urbanová a zároveň alternující domácí sólistka Ivana Veberová byla v rámci Festivalu OPERA 2013 nominována na Cenu za mimořádnou interpretaci role. Pozoruhodný debut přinesla premiéra Smetanova Tajemství, kdy režie byla svěřena čerstvému absolventu operní režie na pražské HAMU Dominiku Benešovi. Odborná kritika potvrdila, že jakkoli se volba režiséra vzhledem k obtížnosti úkolu mohla jevit jako riskantní, může si vedení opery přičíst zásluhu za úspěšné nastartování slibné umělecké dráhy. Soubor muzikálu a operety tradičně připravil 4 nové inscenace. Svou průkopnickou roli na české muzikálové scéně stvrdil dvěma českými premiérami: Prodavači snů aneb Prohnaní, prolhaní lumpové a muzikál Nine, jenž vznikl podle Felliniho filmu 8 ½ . V něm navázal na linii tvořenou profilovými tituly jako Mechanický pomeranč, Caroussel, Gypsy, [5]
Monty Python´s Spamalot či Evita. Oba tituly byly uvedeny ve spolupráci s producentem a překladatelem Adamem Novákem, který je přeložil přímo pro plzeňský soubor, stejně jako předchozí mimořádně úspěšný Monty Python´s Spamalot. Baletní soubor, který participoval na operních, muzikálových a operetních inscenacích Don Giovanni, La Gioconda, Prodavači snů, Růže z Argentiny a Nine, obohatil repertoár DJKT dvěma autorskými inscenacemi. Sen noci svatojánské se stal celovečerním choreografickým debutem sólisty baletu Richarda Ševčíka, osobitou verzi Anny Kareniny s výjimečnými sólistickými výkony v hlavních rolích připravil pro plzeňskou scénu choreograf a režisér Libor Vaculík.
II. Údaje o organizaci 1. Základní údaje Divadlo J. K. Tyla, příspěvková organizace Prokopova 14, 301 00 Plzeň statutární zástupce doc. MgA. Jan Burian, ředitel zřizovatel statutární město Plzeň IČO 078051 DIČ CZ 000078051 2. Poslání a cíle organizace Základním poslání organizace je divadelní a koncertní činnost, předmětem činnosti je: a) hlavní činnost - pořádání veřejných divadelních představení ( opera, opereta, činohra, balet, muzikál) - pořádání koncertů ve stejném rozsahu jako u divadelních představení - pořádání a poskytování jiných kulturních a veřejně prospěšných akcí i služeb, včetně výstav a festivalů - členství v zájmovém sdružení právnických osob – mezinárodní festival DIVADLO Plzeň b) doplňkové činnosti - provozování ubytovacích zařízení pro zaměstnance - půjčování předmětů divadelních výprav - pohybová a baletní výuka pro děti a mládež - vydávání periodických a neperiodických tiskovin v souladu s hlavní činností divadla - výkon jiných souvisejících činností se souhlasem zřizovatele 3. Struktura organizace - organizační schéma v příloze č. 1 vnitřní struktura: ředitelství - úsek ředitele - úsek náměstka [6]
umělecké soubory - soubor opery - soubor orchestru - soubor operety a muzikálu - soubor činohry - soubor baletu umělecko - technický provoz - Velké divadlo - Komorní divadlo - dílny 4. Zaměstnanci průměrný přepočtený stav v roce 2012:
plán
skutečnost
limit stanovený zřizovatelem v tom rezerva na novou scénu limit pro rok 2012 v tom: - úsek ředitele - úsek náměstka - soubor opery - soubor orchestru - soubor operety a muzikálu - soubor činohry - soubor baletu - umělecko-technický provoz
405,0 24,5 380,5
369,8
14,0 23,0 48,0 68,0 33,0 30,0 32,5 132,0
14,0 20,0 51,6 67,9 31,8 28,6 31,4 124,5
V roce 2012 se nepodařilo naplnit plánovaný stav zaměstnanců – v průměru bylo neobsazeno 10 pracovních míst, převážně špičkových sólistů v uměleckých souborech a vysoce kvalifikovaných pracovníků umělecko-technického provozu a správy. Rezerva na pracovní pozice pro Novou scénu bude čerpána v roce 2013.
III. ZPRÁVA O ČINNOSTI ORGANIZACE 1. Hlavní činnost Divadlo J. K. Tyla uvedlo v roce 2012 celkem 628 představení, z toho 566 na vlastních scénách. Divákům jsme představili 19 premiér. Průměrná návštěvnost činila 85,48 % při průměrné ceně vstupenky Kč 147,-. Za zlevněné vstupné jsme odehráli celkem 65 představení, z toho 12 pro seniory a 53 dopoledních školních představení. Tržby za vstupné činily Kč 25.881.163,00. Celkově jsme hráli 52 různých titulů vlastní produkce, na zájezdech v tuzemsku 18 představení, v zahraničí 4 představení. Produkci na domácích scénách navštívilo 176.392 diváků, zájezdová představení zhlédlo 10.022 diváků. Celková návštěvnost všech aktivit DJKT (vlastní produkce na domácích scénách, festivaly, koncerty, zájezdy) činila 209.603 diváků. [7]
produkce za leden – prosinec 2012 návštěvnost 2010-2012 tržby z hlavní činnosti 2010-2012 vývoj průměrné ceny vstupenky 2010-2012 předplatné – počty předplatitelů předplatné – tržby počet návštěvníků podíl okresů na celkové návštěvnosti
příloha č.2 příloha č.3 příloha č.4 příloha č.5 příloha č.6 příloha č.7 příloha č.8 příloha č.9
Premiéry V r. 2012 se uskutečnilo nebývalých 19 premiér, z toho 2 klubová představení, l ve foyer Velkého divadla, 1 opera v rámci celosvětového projektu Armel Opera Competition and Festival. ČINOHRA Antonín Procházka: KOUZLO 4D 11. 2. 2012 KD - první provedení Michał Walczak: AMAZONIE 21. 4. 2012 Divadlo v klubu Molière: LAKOMEC 28. 4. 2012 VD George Bernard Shaw: PYGMALIÓN 23. 6. 2012 KD Georges Feydeau: TAKOVÁ ŽENSKÁ NA KRKU 20. 10. 2012 KD Marius von Mayenburg: OŠKLIVEC 8. 12. 2012 Divadlo v klubu Tennessee Williams: SESTUP ORFEŮV 15. 12. 2012 VD OPERA Wolfgang Amadeus Mozart: DON GIOVANNI 28. 1. 2012 VD Antonín Dvořák: O RUSALCE 11. 3. 2012 foyer VD Gaetano Donizetti: NÁPOJ LÁSKY 24. 3. 2012 VD Amilcare Ponchielli: LA GIOCONDA 2. 6. 2012 VD Philip Glass: V KÁRNÉM TÁBOŘE 30. 6. 2012 VD Bedřich Smetana: TAJEMSTVÍ 7. 10. 2012 VD MUZIKÁL, OPERETA Jeffry Lane – David Yazbek: PRODAVAČI SNŮ aneb PROHNANÍ, PROLHANÍ LUMPOVÉ 25. 2. 2012 VD - česká premiéra Jiří Brdečka, Oldřich Lipský, Radek Balaš: ADÉLA JEŠTĚ NEVEČEŘELA 12. 5. 2012 KD Jára Beneš: RŮŽE Z ARGENTINY 29. 9. 2012 KD Andrea Guerra: NINE 1. 12. 2012 KD - česká premiéra BALET Felix Mendelssohn-Bartholdy: SEN NOCI SVATOJÁNSKÉ 10. 3. 2012 KD - první provedení Dmitrij Šostakovič: ANNA KARENINA 17. 11. 2012 VD - první provedení
Recenze k premiérám
příloha č. 10
[8]
Tuzemské zájezdy 10+11.03.2012 Plzeň (Smetanovské dny) inscenace „O Rusalce“ 3x Divadlo Hybernia Praha „Edith – vrabčák z předměstí“ 17.4. 18.4. Karlovarské městské divadlo „Don Giovanni“ 19.4. Velvyslanectví Francouzské republiky Praha „Bastien a Bastienka“ 23.4. Branické divadlo Praha „Enigmatické variace“ 13.5. Skuteč „Jakobín“ 19.5. Karlovarské městské divadlo „Bohéma“ 26.5. Karlovarské městské divadlo „Balet Gala“ 23.6. zámek Štiřín „Prodaná nevěsta“ 6.9. zámek Mělník „Kouzelná flétna“ 13.9. Mezinárodní festival Divadlo Plzeň „Enigmatické variace“ 2x 24.10. Karlovarské městské divadlo „Edith – vrabčák z předměstí“ 31.10. Dům kultury Teplice „Růže z Argentiny“ 23.11. Divadlo Hybernia Praha „Edith – vrabčák z předměstí“ 24.11. Karlovarské městské divadlo „Nápoj lásky“ Zahraniční zájezdy 2012 15.-17.3. Winterthur „Rigoletto“ – 3x 10.10. Szeged „V kárném táboře“ CENY A NOMINACE
THÁLIE 2011 (oznámeno v březnu 2012) – ZVLÁŠTNÍ CENU KOLEGIA obdržel stálý spolupracovník DJKT kostýmní výtvarník Josef Jelínek – pro DJKT vytvořil již více než 50 kostýmních výprav, k některým baletním titulům vytvořil také návrh scény
NOMINACE NA CENY THÁLIE 2012 v oboru muzikál, opereta nebo jiný hudebně-dramatický žánr: Soňa Hanzlíčková Borková za roli Evy Peronové v muzikálu Evita v oboru opera: Kateřina Jalovcová za roli Panny Rózy ve Smetanově Tajemství
ŠIRŠÍ NOMINACE NA CENY THÁLIE 2012 v oboru opera: Ivana Veberová za titulní roli v opeře A. Ponchielliho La Gioconda Martin Bárta za roli Barnaby v inscenaci La Gioconda Richard Samek za roli Víta v inscenaci Tajemství Svatopluk Sem za roli Kaliny v Tajemství v oboru muzikál, opereta nebo jiný hudebně-dramatický žánr: Roman Říčař za roli Che v muzikálu Evita v oboru balet, pantomima nebo jiný tanečně-dramatický žánr: Zuzana Pokorná za titulní roli v baletu Anna Karenina (je již držitelkou dvou Thálií – 1994 a 2010) v oboru činohra: Pavel Pavlovský za roli Harpagona v inscenaci Lakomec (držitel Ceny Thálie 1993)
SENIOR PRIX 2012 Ocenění za celoživotní mistrovství v uměleckém oboru udělované Nadací život umělce na návrh Herecké asociace převzali 11. listopadu 2012 emeritní členové plzeňské opery František Moser a Jana Wieserová. [9]
OCENĚNÍ UDĚLENÁ K 110. VÝROČÍ OTČEVŘENÍ VELKÉHO DIVADLA Čestné členství Divadla Josefa Kajetána Tyla bylo uděleno režiséru, dramatikovi a členovi umělecké rady DJKT Ladislavu Smočkovi Ceny ředitele DJKT za mimořádný umělecký výkon převzali: Ivana Veberová za titulní roli opery Amilcara Ponchielliho La Gioconda; Jiří Hájek za roli Velitele v inscenaci opery Philipa Glasse V kárném táboře; Soňa Borková za titulní roli v inscenaci muzikálu Evita; Zuzana Pokorná za roli Esmeraldy v inscenaci baletu Zvoník od Matky Boží; Richard Ševčík za roli Quasimoda v inscenaci v baletu Zvoník od Matky Boží; Jan Kříž za role Sira Lancelota, Kouzelníka Tima, Francouzského posměváčka a Rytíře Ni v inscenaci muzikálu Monty Python´s Spamalot Cenu Vendelína Budila za významný umělecký přínos v oboru činohra obdržel Martin Stránský
Spolupořadatelství festivalů a soutěží
ARMEL OPERA COMPETITION AND FESTIVAL SZEGED 2012 Již potřetí se Divadlo J. K. Tyla stalo partnerem celosvětového projektu (dalšími partnery jsou operní domy v New Yorku, Szegedu, Novém Sadu a Bratislavě). V porotě soutěže pracovali zástupci DJKT – Jan Burian, Ivan Pařík a Jiří Pánek. Soutěžní roli Důstojníka v Glassově opeře V kárném táboře získal v celosvětovém klání sólista DJKT Jiří Hájek.
MEZINÁRODNÍ FESTIVAL DIVADLO DJKT je spolupořadatelem nejprestižnějšího divadelního festivalu v České republice, jehož 20. ročník se v Plzni uskutečnil v září 2012. Festival prezentuje účastníkům z celé republiky i z ciziny nejpozoruhodnější inscenace domácí provenience i podnětné divadelní počiny proslulých zahraničních scén. Inscenacím uvedeným na festivalu se dostává šance vstoupit do širšího povědomí, pravidelně pak bodují v celostátních soutěžích a anketách. 20. ročníku festivalu se zúčastnily špičkové divadelní soubory a skupiny, celkem se odehrálo 40 představení. Festivalová představení zhlédlo celkem 23.189 diváků.
MEZINÁRODNÍ FESTIVAL JAZZ BEZ HRANIC V roce 2012 se uskutečnil v období říjen-listopad již 7. ročník. Ve Velkém divadle byl uveden Galakoncert s orchestrem East West European Jazz Orchestra se sólisty Elisabeth Kontomannou a Denisem Rowlandem. Druhou akcí ve Velkém divadle bylo vystoupení Divadla Semafor s představením „Hodiny jdou pozpátku“.
[10]
Účast souborů DJKT na festivalech a soutěžích
ARMEL OPERA COMPETITION AND FESTIVAL – FINÁLE V SZEGEDU Opera DJKT vystoupila na festivalu 10. října 2012 s inscenací opery Philipa Glasse V kárném táboře. Díky partnerství festivalu s televizemi Mezzo a Duna zhlédli plzeňskou inscenaci příznivci opery zhruba v 70 zemích.
MEZINÁRODNÍ FESTIVAL DIVADLO 2012 - DJKT Plzeň na tomto mezinárodním fóru reprezentovala s mimořádným ohlasem klubová inscenace činohry Enigmatické variace.
IX. ROČNÍKU FESTIVALU TOMÁŠKOVA A NOVÁKOVA HUDEBNÍ SKUTEČ se zúčastnila opera DJKT - 13. května 2012 Jakobín
MEZINÁRODNÍ FESTIVAL JIŘÍHO LOBKOWICZE– 5. ročník Na mělnickém zámku uvedla opera DJKT 6. září 2012 Kouzelnou flétnu
SMETANOVSKÉ DNY – do programu 32. ročníku byla zařazena 2 komorní představení opery DJKT O Rusalce (10. a11. března)
4. MEZINÁRODNÍ BALETNÍ SOUTĚŽ PRAHA 2012 DJKT reprezentovaly dvě členky baletního souboru - Colombe Hays a Nataliia Shchegliuk se sólistou baletu Richardem Ševčíkem, jako jejich partnerem vystupujícím mimo soutěž.
Koncerty
VYSTOUPENÍ BALETNÍ ŠKOLY DJKT – 2 koncerty na závěr školního roku v červnu 2012 v Komorním divadle
MEZINÁRODNÍ GALA BALETNÍCH ŠKOL 5. ročník galakoncertu s titulem Mezinárodní exhibiční vystoupení baletních škol se uskutečnil 25. listopadu ve Velkém divadle. Jako reprezentant Plzně se představila Baletní škola DJKT, jako hosté vystoupili sólisté baletu DJKT
2 VÁNOČNÍ KONCERTY Plzeňského dětského sboru ve Velkém divadle v prosinci 2012
NEDĚLNÍ MATINÉ ve foyeru Velkého divadla – V průběhu celého roku pokračoval oblíbený cyklus komorních koncertů s velmi pestrou dramaturgií (5. a 19. února, 1. dubna, 7. října, 11. listopadu, 9. a 16. prosince)
10. 11. 2012 East West European Jazz Orchestra - JAZZ BEZ HRANIC
[11]
Výstavy, dílny
Dvě tvůrčí dílny byly součástí 20. ročníku festivalu Divadlo: česko-německý video workshop, v němž pod vedením svých pedagogů pracovali studenti berlínské univerzity a Palackého univerzity v Olomouci, a workshop divadelní fotografie, doprovázený aktuální výstavou.
Zdeněk a Michal Světlíkové: Divadlo věčná inspirace - výstava divadelních plakátů a programů – 4. - 30. 6. 2012 ve foyer Velkého divadla
Výstava ke 110. výročí historické budovy– fotografie uměleckých medailonů na fasádě Velkého divadla sochařů Františka Rouse a Viléma Amorta ve vestibulu VD (září - prosinec 2012)
Významné akce DIVADELNÍ PLES – 2. 3. 2012 se v Měšťanské besedě uskutečnil další divadelní ples, kde vystoupili zástupci všech souborů DJKT. POMOZTE SVÉMU DIVADLU Aby mohlo Divadlo J. K. Tyla i nadále zajistit finanční dostupnost své produkce pro široké vrstvy publika, zapojilo se aktivně do informační kampaně na podporu regionálních divadel, kterou vyvolala Asociace profesionálních divadel ČR, aby upozornila širokou veřejnost na neřešený způsob financování regionálních divadel. V rámci kampaně se v mnoha městech České republiky uskutečnila vystoupení regionálních divadel pod širým nebem, seriál vystoupení symbolicky započal na piazettě Národního divadla v Praze. Za plzeňské divadlo se na něm podílel baletní soubor, který spolu s divadlem Alfa uspořádal také vystoupení v Plzni na prostranství před Západočeským muzeem. Hlavním cílem kampaně bylo přimět stát, aby ve spolupráci s kraji a městy vytvořil jasný systém kooperativního financování regionálních divadel, který v současné době neexistuje.
SLAVNOSTNÍ VEČER K 110. VÝROČÍ OTEVŘENÍ VELKÉHO DIVADLA 22. 9. 2010
2. Doplňkové činnosti organizace BALETNÍ ŠKOLA DJKT má cca 400 žáků. Na závěr sezony uspořádala v Komorním divadle dvě vystoupení – 29. 6. 2012.
KLUB MLADÝCH DIVÁKŮ V průběhu celého roku fungoval Klub mladých diváků (KMD), který vznikl ve spolupráci se středními školami v r. 2005. V červnu 2012 skončil úspěšně sedmý ročník a od října 2012 běží již osmý. Osmý ročník navštěvuje rekordních 432 žáků a studentů.
ZLEPŠENÍ DOSTUPNOSTI DIVADLA PRO REGIONÁLNÍ NÁVŠTĚVNÍKY – 8. ročník Projekt umožňuje návštěvu divadelních představení pro občany z malých měst a obcí se špatnou dopravní dostupností. Zájem je stále velký – 429 abonentů na skupinu Z1. [12]
Publikace vydané DJKT DIVADLO J. K. TYLA 2012/13 - trojjazyčná repertoárová brožura PŘEDPLATNÉ 2013 - informační brožura pro abonenty DIVADELNÍ PROGRAMY ke všem inscenacím a koncertům INFO LIST leden – prosinec 2012 10 čísel pravidelného měsíčního informačního bulletinu 10. ROČNÍK REPREZENTATIVNÍHO ČASOPISU DJKT 1 – 4 / 2012
Spolupráce s ostatními příspěvkovými organizacemi a soukromým sektorem v oblasti služeb ODDĚLENÍ PROPAGACE A MARKETINGU MAGISTRÁTU MĚSTA PLZNĚ pravidelná spolupráce během celého roku, výrazná spolupráce s Radničními listy využití bezplatných pronájmů ploch city light, velkoformátových polepů zastávek MHD a ploch hypercube v měsících říjen 2012 – prosinec 2012 podpora prodeje předplatného 2013 ÚŘADY MĚSTSKÝCH OBVODŮ využití prostor úřadů pro prezentaci Divadla J. K. Tyla, propagace prostřednictvím textů v tištěných zpravodajích městských obvodů INFORMAČNÍ CENTRUM MĚSTA PLZNĚ umístění divadelních tiskovin v prostorách infocentra na náměstí i na Hlavním nádraží ČD (Revue DJKT, Infolist, programové letáky a letáky k divadelním inscenacím, brožury předplatného) využívání monitoru ve výloze infocentra na náměstí pro prezentaci inscenací KNIHOVNA MĚSTA PLZNĚ a STUDIJNÍ A VĚDECKÁ KNIHOVNA PLZEŇSKÉHO KRAJE umístění propagačních divadelních tiskovin v prostorách knihoven (Revue DJKT, Infolist, programové letáky a letáky k divadelním inscenacím, brožury předplatného) využití výkladu Knihovny města Plzně do ulice B. Smetany pro propagaci inscenací prostřednictvím videospotů na obrazovce informační stojan nově ve Studijní a vědecké knihovně Plzeňského kraje DIVADLO ALFA umístění propagačních divadelních tiskovin v prostorách divadla (Revue DJKT, Infolist, programové letáky a letáky k divadelním inscenacím, brožury předplatného) PLZEŇSKÁ FILHARMONIE spolupráce na přípravě 33. ročníku festivalu Smetanovské dny 2013 ESPRIT – plzeňský kulturní servis umístění propagačních divadelních tiskovin (Revue DJKT, Infolist, programové letáky a letáky k divadelním inscenacím, brožury předplatného) [13]
DOMINIK CENTRUM umístění propagačních materiálů divadla v Měšťanské besedě spolupráce na přípravě a propagaci účasti DJKT na festivalu Smetanovské dny 2012 ZOOLOGICKÁ A BOTANICKÁ ZAHRADA umístění propagačního banneru v prostoru ZOO SPOLUPRÁCE S MÉDII tisk (Deník a Plzeňský kulturní přehled Kultura, MF Dnes, ČTK, Právo, Žurnál, 5+2, Květy, Xantypa, Hospodářské noviny, Radniční listy, Žurnál, Trojka, Hudební rozhledy, Vítaný host) – informace o inscenacích včetně rozsáhlejších textů, rozhovory, pozvánky na představení, soutěže na podporu prodeje inscenací, aktuální zprávy o činnosti Divadla J. K. Tyla rozhlas (Český rozhlas Plzeň, Hitrádio FM Plus, Rádio Blaník, Rock rádio, Rádio Kiss Proton, ČRo 3 Vltava) – soutěže na podporu prodeje inscenací , pozvánky na představení, aktuální informace z Divadla J. K. Tyla, účast tvůrců inscenací a interpretů ve vysílání, zejména v pořadech Českého rozhlasu Plzeň, vysílání spotů na inscenace Růže z Argentiny, Tajemství, Nine, na předplatné 2013 i na „vánoční balíčky“ divadla spolupráce s kulturním portálem www.scena.cz (upoutávky na premiéry i další události v životě divadla, recenze, rozhovory, bannery) příležitostná spolupráce s portálem iDNES formou bannerů (premiéry, předplatné 2013) spolupráce s kulturními portály www.musical-opereta.cz, www.operaplus.cz (upoutávky, recenze) spolupráce s kulturním portálem www.kulcava.cz (měsíční i aktualizovaný podrobnější denní program divadla) TV (vysílání Magistrátu města Plzně, Prima - ZAK TV, Česká televize, TV Nova. Plzeňská 1) CENTRUM BAVARIA-BOHEMIA SCHÖNSEE prezentace DJKT v česko-německém informačním centru KAVÁRNA KAČABA umístění propagačních divadelních tiskovin v jejích prostorách naproti budově Komorního divadla (Revue DJKT, Infolist, programové letáky a letáky k divadelním inscenacím, brožury předplatného) SÍŤ KAVÁREN CROSS CAFÉ reklamní kampaň předplatného 2013 SÍŤ INFORMAČNÍCH STOJANŮ umístění informačních stojanů s propagačními materiály Divadla J. K. Tyla na významných místech v Plzni (mj. Západočeská univerzita, Hlavní nádraží ČD, Centrální autobusové nádraží) PLZEŇSKÝ PRAZDROJ smlouva o spolupráci, reciproční akce (zápůjčky kostýmů pivovaru, pronájem prostor divadlu) [14]
IV. Zpráva o hospodaření 1. Základní ukazatele rozpočtu rozpočet
tis. Kč
příspěvek na provoz celkem v tom: a/ rozpočet města b/ Plzeňský kraj c/ MK ČR hospodářský výsledek příspěvek na investice limit mzdových prostředků na hlavní činnost pracovníci
skutečnost v tom hlavní doplňková činnost činnost
celkem
158 414
158 414
158 414
146 449 6 000 5 965
146 449 6 000 5 965
146,449 6 000 5 965
0 0 91 876
2 346 0 91 019
405
369,8
přílohy: Náklady a výnosy celkem Výkaz zisku a ztráty Rozvaha Příloha k rozvaze Přehled hospodaření vývoj celkových nákladů a výnosů vývoj výše příspěvku na činnost vývoj výše přísp. na činnost bez osobních nákladů vývoj výše příspěvku na činnost po odečtení inflace opravy a investice
1 912
4 258 0 91 019 369,8
- příloha č. 11 + tabulky 2-7 - příloha č. 12 - příloha č. 13 - příloha č. 14 - příloha č. 15 - příloha č. 16 - příloha č. 17 - příloha č. 18 - příloha č. 19 - příloha č. 20
Komentář 1.1. Náklady Celkové náklady za rok 2012 byly vykázány ve výši 188 007 tis. Kč a představovaly čerpání na 100,2 % z celkového plánovaného ročního rozpočtu, z toho náklady hlavní činnosti byly vykázány ve výši 185 790 tis. Kč, náklady doplňkové činnosti ve výši 2 217 tis. Kč.
materiálové náklady byly čerpány na 95,6 % ročního rozpočtu ve výši 8 366 tis. Kč, v hlavní činnosti bylo vyčerpáno 8 321 tis. Kč, v doplňkové 45 tis. Kč. V průběhu roku byly čerpány nižší finanční prostředky na výrobu dekorací a kostýmů, byl omezen též nákup režijního materiálu a drobného hmotného majetku v ceně do 40 tis. Kč za kus. [15]
náklady na energie byly čerpány ve výši 8 228 tis. Kč, což představuje 106,9 % rozpočtované částky, z toho na hlavní činnost bylo vyčerpáno 7 512 tis. Kč a na doplňkovou 716 tis. Kč. Předpokládané částky na jednotlivé druhy energií byly s výjimkou nákladů na elektrickou energii překročeny, nejvýrazněji v položce plyn, kde se projevila dlouhá topná sezona. Lze předpokládat, že náklady na všechny druhy energií se budou každoročně zvyšovat, nejen z důvodu růstu DPH, ale zejména zvyšováním cen dominantními dodavateli – v položce teplo zvýšením cen Plzeňskou teplárenskou a vodného Plzeňskými vodárnami.
náklady na služby byly čerpány na 107,7 % ročního rozpočtu v celkové částce 36 796 tis. Kč, z toho v hlavní činnosti 36 230 tis. Kč a v doplňkové 566 tis. Kč. Vyšší čerpání proti loňskému roku bylo zaznamenáno zejména v položce ostatní služby v oblasti týkající se autorských práv – zejména poplatků za užití uměleckých děl a půjčování hudebních materiálů. Poplatky za užití uměleckých děl při stejném rozsahu činnosti nelze nikdy snížit – majitelé autorských práv nejsou vázáni žádnými omezeními a žádaná díla, která zaručí divácký zájem, jsou pak drahá. Další výraznou částkou, která každoročně ovlivňuje čerpání položky služby, jsou honoráře hostujících umělců a inscenátorů. Hostující umělci, zejména špičkoví operní a muzikáloví sólisté, odmítají vstupovat do pracovního poměru z důvodu velmi nízkých platů, které jim můžeme nabídnout a preferují smlouvy podle autorského zákona na jednotlivé role. Autorské poplatky a honoráře jsou sice jednou z rozhodujících položek nutných pro činnost organizace, ale náklady na ně jsou ze strany organizace téměř neovlivnitelné – jedná se o tržní ceny inkasované buď agenturami, anebo přímo umělci – sólisty, kde výše jejich honoráře je přímo úměrná poptávce po jejich uměleckých výkonech a v neposlední řadě i na popularitě. Tato položka je rozpočtem schváleným zřizovatelem každoročně podhodnocována, její skutečné čerpání již několik let schválenému rozpočtu neodpovídá a veškeré naše požadavky na její navýšení jsou odmítány. Dále se v položce služby v roce 2012 zvýšily náklady na opravy – zejména hudebních nástrojů, kde se začíná projevovat stáří používaných hudebních nástrojů a nové nelze nakoupit z důvodu nedostatku finančních prostředků na investičním fondu.
mzdové náklady celkem byly čerpány ve výši 91 716 tis. Kč, což představuje 99,3 % celkových rozpočtovaných nákladů roku 2012. Limit mzdových prostředků byl zřizovatelem stanoven na hlavní činnost ve výši 91 876 tis. Kč, zde je vykazováno čerpání ve výši 91 018 tis. Kč, což je 99,2 % rozpočtované částky. V doplňkové činnosti byla vyčerpána částka 698 tis. Kč, tyto náklady byly vynaloženy převážně na odměny pracovníků zajišťujících výuku v baletní škole a pracovnice v půjčovně kostýmů.
Průměrný plat za sledované období byl vykázán ve výši 19 484,- Kč a je třeba konstatovat, že při srovnání s průměrným platem ČR se rozdíl neustále zvyšuje, v současné době se blíží částce 5 000,- Kč. Průměrného nebo vyššího platu platného pro ČR dosahuje v organizaci cca 10 % pracovníků. Ani v letošním roce se nepodařilo naplnit plánovaný stav zaměstnanců – v průměru bylo neobsazeno 10 pracovních míst, převážně špičkových sólistů v uměleckých souborech a vysoce kvalifikovaných pracovníků UT provozu a správy. Důvodem nezájmu o práci v DJKT neuměleckých pracovníků je podprůměrné platové ohodnocení ve srovnání s nabídkami ostatních firem. [16]
1.2. Vlastní výnosy Celkové vlastní výnosy dosáhly výše 33 851 tis. Kč a byly plněny na 115,4 % celkového ročního rozpočtu. vlastní výkony/tržby ze vstupného a prodeje zboží / činí 26 530 tis. Kč a jsou plněny na 118,7 % ročního rozpočtu, v porovnání se stejným obdobím loňského roku byly vyšší o cca 2 000 tis. Kč a představují nejvyšší dosažené tržby za vlastní výkony v novodobé historii organizace. Za rok 2012 bylo dosaženo 85,5 % průměrné návštěvnosti, průměrná cena vstupenky byla ve výši 147,- Kč.
ostatní výnosy činí 7 321 tis. Kč a toto představuje 104,6 % celkového ročního rozpočtu. Z toho v hlavní činnosti bylo vykázáno 3 192 tis. Kč a v doplňkové 4 129 tis. Kč. Výnosy v hlavní činnosti byly realizovány převážně představeními mimo budovy DJKT jak v tuzemsku, tak i v zahraničí. Výnosy z doplňkové činnosti představují zejména výnosy z pronájmů budov, půjčování kostýmů, z provozování ubytovacích zařízení pro zaměstnance a úhrad školného z baletní školy.
1.3. Příspěvek na provoz, granty, dary, dotace Zřizovatelem byl poskytnut příspěvek v částce 146 449 tis. Kč a znamenal 100 % plánovaného příspěvku. MK ČR byla poskytnuta částka 5 965 tis. Kč, Plzeňským krajem 6000 tis. Kč. Ve sledovaném roce organizace kromě výše uvedených příspěvků na provoz neobdržela žádné granty, dotace a dary. 2. Vývoj stavu majetku a výsledky inventarizace III.2.1. Příspěvek na investice Zřizovatelem nebyl pro rok 2012 schválen žádný příspěvek na investiční činnost. 2.2. Investiční činnost V roce 2012 byly dokončeny investiční akce za celkem 8 626 tis. Kč. Byla zahájena zásadní rekonstrukce podlahy jeviště Velkého divadla, zakoupen mobilní zvukový pult a provedena rekonstrukce výtahu v budově Velkého divadla. Byly zakoupeny movité věci - technická zařízení pro potřeby dílen, jevištních provozů VD a KD a byly pořízeny hudební nástroje. 2.3. Inventarizace V průběhu sledovaného období byla v souladu s pokynem zřizovatele na základě příkazu ředitele provedena inventarizace veškerého majetku a závazků organizace. Provedenými inventarizacemi nebyly zjištěny žádné rozdíly mezi účetní evidencí a skutečným stavem. 3. Vývoj fondů organizace Organizace vytváří III.3.1. Fond kulturních a sociálních potřeb, který je naplňován 1% ze skutečně vyplacených platů za příslušný rok ve výši cca 888 tis. Kč ročně a v souladu se Směrnicí o hospodaření s tímto fondem je ve spolupráci s Odborovou radou rozhodováno o jeho užití. Zůstatek fondu k 31. 12. 2012 je ve výši 358 tis. Kč.
[17]
3.2. Fond odměn, který byl vytvořený ze zlepšených hospodářských výsledků předchozích let se zůstatkem k 31. 12. 2012 ve výši 2 334 tis. Kč. V roce 2012 nebylo z tohoto fondu čerpáno a stává se zdrojem rezerv na zvýšené potřeby finančních prostředků spojených se stěhováním Komorního divadla v roce 2014. 3.3. Rezervní fond, vytvořený ze zlepšených hospodářských výsledků předchozích let se zůstatkem k 31. 12. 2012 ve výši 8 262 tis. Kč a určený na pokrytí nákladů nezajištěných příspěvkem v roce 2013 ve výši 11 500 tis. Kč. V roce 2012 nebyla čerpána žádná částka. 3.4. Fond reprodukce majetku, který je tvořen jednak odpisy dlouhodobého hmotného majetku, případně účelově určenými příspěvky zřizovatele se zůstatkem k 31. 12. 2012 ve výši 3 465 tis. Kč. V roce 2012 bylo z tohoto fondu čerpáno celkem 8 626 tis. Kč na úhradu investičních akcí a dlouhodobého hmotného majetku.
4. Rekapitulace závěrů z finančního vypořádání vůči zřizovateli 4. 1. Hospodářský výsledek Rok 2011 byl ukončen s hospodářským výsledkem + 4 257 tis. Kč. 4. 2. Rozdělení zlepšeného hospodářského výsledku Ze zlepšeného hospodářského výsledku ve výši 4 258 tis. Kč organizace navrhla při finančním vypořádání roku 2012 převést do fondu odměn částku 1 000 tis. Kč a zbytek do rezervního fondu. Návrh nebyl dosud schválen zřizovatelem.
V. ZÁVĚR Rok 2012 byl pro Divadlo J. K. Tyla náročný v tom, že vedle každodenní činnosti a aktivního podílu na procesu výstavby nového divadla se tým odpovědných pracovníků průběžně připravoval na konkrétní úkoly, spojené s přestěhováním do nové budovy a úspěšným zvládnutím provozu po stránce technologické, ale i marketingové. Zároveň pracoval na dlouhodobé strategii uměleckého rozvoje divadla, k němuž poskytnou možnost nové moderní prostory a technologie. Své významné kulturní poslání bude však nový stánek Thálie v budoucnu moci plnit jen za soustavné podpory široké veřejnosti, města, kraje i státu.
[18]
příloha č. 1
PRODUKCE DJKT ZA OBDOBÍ LEDEN - PROSINEC 2012 PRODUKCE CELKEM scéna VD KD Klub Tuzemské zájezdy Zahraniční zájezdy Festival Celkem vč. MFD
počet představení 293 247 26 18 4 40 628
počet premiér 10 7 2 0 0 0 19
počet návštěvníků 85.592 89.353 1.447 6.895 3.127 23.189 209.603
tržby 11.975.545,00 13.712.195,00 193.423,00 1.077.500,00 1.257.748,56 0,00 28.216.411,56
PRODUKCE DLE SOUBORŮ NA VLASTNÍCH SCÉNÁCH scéna opera opereta činohra balet zaměstnanci hosté celkem
počet představení 135 165 199 63 4 566
počet premiér 6 4 7 2 0 19
počet návštěvníků 29.426 59.846 61.136 19.478 4.908 1.598 176.392
PRODUKCE CELKEM NA VLASTNÍCH SCÉNÁCH ukazatelé počet představení počet uvedených titulů z toho premiér počet návštěvníků z toho abonentů návštěvnost v % tržby za představení prům.cena vstupenky
skutečnost r. 2012 566 52 19 176.392 74.330 85,48 25811163,147,-
prům.cena vstupenky 154,160,148,136,21,0,147,-
tržba v Kč 4.520.241,00 9.569.770,00 9.047.313,00 2.639.439,00 104.400,00 0,00 25.881.163,00
CELKOVÁ NÁVŠTĚVNOST 2010 - 2012
210000
2010 207657
2011 199943 207657
2012 209603 199943
209603
DIVÁCI
140000
70000
0
2010
2011
ROK
2012
CELKOVÁ TRŽBA z hlavní činnosti - 2010 - 2012 tržby
2010 28402
2011 26626
2012 28216
vč. zájezdů
30000 28216
28402
TRŽBA (v tisících)
26626
20000
10000
0
2010
2011
ROK
2012
2010 142
PRŮMĚRNÁ CENA VSTUPENKY porovnání 2010 - 2012 2011 2012 151
147
160 151
147
142
Kč
120
80
40
0 2010
2011
ROK
2012
PŘEDPLATNÉ - porovnání počtu abonentů ročního předplatného 12000
DIVÁCI
2011 900010020
2012 10006
2013 10020
10006
10165
10165
6000
3000
0 2011
2012
ROK stav vždy k 31.1.
2013
PŘEDPLATNÉ - porovnání tržeb ročního předplatného 12000
2011 10922
2012 10837
2013 10951
10922
10837
10951
2011
2012
2013
Tržba (v tisících)
9000
6000
3000
0
ROK stav vždy k 31.1.
CELKOVÝ POČET NÁVŠTĚVNÍKŮ mateřská scéna 176392ROK 2012
tuzemsko zahraničí ostatní
6895 3127 23189
ZAHRANIČNÍ ZÁJEZDY 3.127
OSTATNÍ 23.189
TUZEMSKÉ ZÁJEZDY 6.895
MATEŘSKÁ SCÉNA 176.392
PODÍL OKRESŮ NA CELKOVÉ NÁVŠTĚVNOSTI ZA ROK 2011
PODÍL OKRESŮ NA CELKOVÉ NÁVŠTĚVNOSTI ZA ROK 2012
Plzeň - město Plzeň - sever Plzeň - jih Tachov Rokycany Domažlice Klatovy Ostatní
4,0
57,6 7,6 (v procentech) 8,8 4,9 7,1 6,8 4 3,2 100
3,2
6,8
Plzeň - město Plzeň - sever
7,1
Plzeň - jih Tachov
4,9
Rokycany 57,6
8,8
Domažlice Klatovy
7,6
Ostatní
28. 1. 2012 VD
Wolfgang Amadeus Mozart: DON GIOVANNI
GIOVANNI S MILENKAMI NA NOTEBOOKU Mít na repertoáru Mozartova Dona Giovanniho je pro naše operní divadla závazek i zkouška. V nové plzeňské inscenaci se dirigent Jiří Štrunc v podmínkách standardního operní provozu rozumně nepachtil za historicky poučenou interpretací. Pražská verze partitury tak vyzněla hutněji a ve vyšší dynamické hladině než při použití dobových nástrojů. Nicméně svižná tempa, zvládnutá i ve většině ansámblů, dodala této interpretaci spád. Týmu režiséra Zbyňka Brabce se scénografem Janem Hubínkem a výtvarníkem kostýmů Tomášem Kyptou nechyběla odvaha hledat dnešní kontext příběhu o potrestaném prostopášníkovi. V tomto záměru nebyl první ani poslední: připomeňme černošský slum v režii Petera Sellarse už v 80. letech, divadelně strhující a kontroverzně přijímanou aktualizaci Clause Gutha v Salcburku nebo skandální řešení Calixta Bieita plné násilí, sexu, drog a vulgarit. Plzeňský pokus naroubovat etické kodexy „rytířské morálky“ a jejich porušování na současný morální chaos však vyznění Mozartovy opery spíše zamlžil. Na prázdném jevišti, pouze s několika bednami, které slouží jako nábytek u Giovanniho i jako náhrobky na hřbitově, dostali aktéři podobu společnosti v černých kožených kabátech a bundách, joggingovém dresu i luxusních oblecích, vytahaných tričkách i bělostných košilích, dráždivých minišatech i velké večerní s martenskami, kozačkami, teniskami i lakýrkami. V drsných komunitách snad „nových Rusů“ by ovšem předváděné pohrávání si s revolvery skončilo velmi rychle. A boss Ottavio by si na „řešení“ problému s nevěrnou snoubenkou a promiskuitním vrahem, který pořádá divoké večírky se sexuálními orgiemi, patrně najal služby agentury „na klíč“. Vtipné byly ovšem nápady, kdy Ottavio k zastřelenému Komturovi a omdlévající Anně zavolá mobilem záchranku a svoji árii (intonačně přesný Tomáš Kořínek) nadiktuje trojici snaživých sekretářek. Jiří Hájek jako Giovanni svůj part pěvecky zvládá, ale charisma „ďábelského“ proutníka oslabuje už na začátku, kdy během předehry pochytává poskakující dívky. Basista Josef Škarka se prosadil jako výrazný talent: jeho čiperný Leporello čte seznam Giovanniho milenek z notebooku a v závěru mu chuť na kuřecí specialitky z KFC nekazí ani pobledlý Giovanni, když před plazmovou obrazovkou v křečích čeká, co s ním udělá rudý záblesk, který mu prošel hlavou u Komturovy hrobky. Petra Šimková dala postavě Donny Anny dramatický výraz i vášnivost „mrchy“. Typově tak až splývala s Donnou Elvírou, která se v podání Ivany Šakové ostře domáhala svých práv manželky Dona Giovanniho. Toho jeho milostnými eskapádami provází čtveřice „kumpánů“. Nakonec ho v oblacích dýmu, rudém světle a záblescích stroboskopu odvlečou „ze hry“ – kam, to není tak docela jasné. Helena Havlíková, LIDOVÉ NOVINY 7. 2. 2012 MOZART V PLZNI TROCHU JINAK Současná inscenace Divadla J. K. Tyla přinesla překvapení, zejména těm divákům, kteří Mozartovo dílo již znají. Režisér Zbyněk Brabec totiž transponoval děj z historického Španělska do současného moderního světa. Kord nahradily pistole, Leporellův notes notebook, objevily se stenotypistky, lehké ženy, taneční hemžení mládeže. Přes toto poněkud šokující řešení je nutno přiznat, že režisér svou představu divadla bližšího dnešnímu divákovi důsledně dodržel. Vzniklo celistvé představení, ale přece jenom je tu pocit, že Mozarta poněkud ubylo – herecká akce při předehře například zbytečně odvrací pozornost od znějící hudby. Režisér, sám výborný tenorista respektující potřeby zpěvních hlasů a hudební stránku opery, se v tisku přihlásil k druhému titulu opery „Potrestaný prostopášník“. Vtělené zlo ukázal však spíše v Giovanniho jednání než v závěrečném trestu. Finále opery se právem vyhnulo náročnému oříšku každé inscenace – Komturově soše, ale vlastní vyznění trestu je oslabené proti možnostem, které nabízí například práce se světlem.
Velké ocenění zaslouží výprava – Jan Hubínek se dokázal odříci všech ilustrativních podrobností scény a plně vystačil s temnou plochou jeviště i pozadí a se světly. Rozhodně tím podpořil záměry režie stejně jako autor návrhů kostýmů Tomáš Kypta, o dění na scéně se zasloužil pohybovou spoluprací Richard Ševčík. Je radostí konstatovat, že cenným přínosem premiéry byla hudební složka. Neuvěřitelně krásná Mozartova hudba zněla kvalitně ve vokální i instrumentální složce. Dirigent Jiří Štrunc vedl orchestr i scénu pevným a zřetelným gestem, volil svěží tempa a dbal na prioritu zpívaného slova před zvukovým přívalem orchestru, který mu však zněl plasticky a barevně bohatě. Rovněž příspěvek sboru, vedeného Zdeňkem Vimrem, byl kvalitní. Všichni sólisté, kteří se podíleli na premiéře, podali velmi dobré výkony po pěvecké i herecké stránce. Jiří Hájek v titulní roli měl věrohodnou erotickou přitažlivost, svou laskavost však měnil na hrubství jako svou podstatu, když mu to situace dovolila. Zpíval znělým měkkým barytonem, v samém závěru se zdálo, že mu náročná role sebrala hodně sil. Jeho sluhu ztvárnil Josef Škarka jako odraz svého pána v licoměrnosti. Jeho hlasový fond příjemné barvy nemá sice zatím potřebnou sonoritu, ale je ohebný a prokazuje muzikálnost. I další role měly představitele herecky zdatné a pěvecky výrazné. Ottavia ztělesnil zvučným tenorem Tomáš Kořínek a Masetta, bojujícího o svou nevěstu, Matěj Chadima. Komtura, jemuž inscenace ušetřila nutnost natřít se na bílo, ztělesnil Jevhen Šokalo. Ženské role byly vesměs ozdobou představení: Donna Anna v podání Petry Šimkové Alvarez, Donna Elvira ztvárněná Ivanou Šakovou stejně jako představitelka Zerliny Barbora Perná byly půvabné, herecky přesvědčivé a zpívaly krásnými soprány. Díky kvalitě všech pěvců vyzněly ansámbly sólistů, v opeře velmi důležité, v plné účinnosti. Jestliže posluchači budou mít své výhrady k režijnímu ztvárnění, jistě je plně přesvědčí krása a interpretace Mozartovy hudby. A to je nakonec hlavní. Vlasta Bokůvková, PLZEŇSKÝ DENÍK 3. 2. 2012 DON GIOVANNI USPĚL HLAVNĚ DÍKY HUDEBNÍMU A PĚVECKÉMU PROVEDENÍ Spolupráce orchestru a jeviště byla zcela dokonalá. S obdivem lze hodnotit velice krásné pěvecké výkony. Petra Šimková Alvarez sklízela za roli Donny Anny potlesk nejen po svých výstupech, ale zejména v závěru představení, kdy se ozývalo i volání bravo. Stejně brilantní byla Ivana Šaková, která roli Donny Elviry zpívala ve všech polohách vyrovnaným a i ve výškách zaobleným sopránem. Dokonalý výkon podala Barbora Perná v roli Zerliny, která je navíc pro roli nevěsty jakoby předurčená svým zjevem. Ani muži nezůstali ve svých rolích pozadu, ať už to byl Jiří Hájek jako Don Giovanni, Jevhen Šokalo v postavě Komtura, Tomáš Kořínek jako Don Ottavio, Matěj Chadima v roli Masetta či zejména vynikající Josef Škarka jako sluha Leporello. Sólisté přesvědčili i herecky. Zaujaly také výborně přednesené, melodicky bohaté souzpěvy, které jsou součástí všech obrazů. Režie nového nastudování se ujal dramaturg opery Divadla J. K. Tyla Zbyněk Brabec a námět o potrestaném prostopášníkovi zasadil do současnosti. Pěvci jsou v civilním oblečení (kostýmy Tomáš Kypta), v soubojích jsou místo kordů použity pistole, Leporello čte známou rejstříkovou árii z počítače apod. Děj se odehrává na rekvizit prosté, jednoduché černě ohraničené scéně (navrhl ji Jan Hubínek), na níž je převážně tmavé oblečení účinkujících nevýrazné a celá výprava působí velmi ponuře. Příchod Zerliny ve světlém kostýmu či trojice masek na plese proto způsobí velké oživení jeviště. Dramaticky vypjatý je závěr opery. Komtura není sice vidět, ale přesto slyšíme a cítíme jeho přítomnost. Také erotické výjevy na doplnění závěrečného zpěvu Dona Giovanniho můžeme pokládat za součást děje. Jinak erotické scény zejména v závěru prvního jednání lze přičíst k negativům režijního pojetí. Jaroslav Fiala, PLZEŇSKÝ KULTURNÍ PŘEHLED -BŘEZEN 2012
11. 2. 2012 KD první provedení
Antonín Procházka: KOUZLO 4D OBJEVITEL KOUZLA 4D Antonínovi Procházkovi už nestačí, že se honosí titulem „plzeňský Molière“ a že mnohem blíž než k němu má typem humoru v komediích, které píše, režíruje a hraje v nich, k Woodymu Allenovi. V Kouzlu 4D se stal i Davidem Copperfieldem. Jeho nejnovější hrdina se jmenuje Felix, je mágem třetí kategorie, prodavačem humoru. Podle mínění fyzika Huberta (Zdeněk Mucha) si ovšem hravě poradil se smyčkovou kvantovou gravitací, s teorií superstrun a prokázal čtvrtý rozměr, do kterého je možné odeslat lidi, kterých se třeba chceme zbavit. V lyričtějších epizodách Kouzla 4D nechybí ani pobláznění stárnoucího umělce mladou ekologickou aktivistkou (Kamila Kikinčuková). Epika ale převládá. Gravitaci nahradí gravidita, do příběhu vstupuje nájemný milenec a rozbíječ vztahů (Michal Štěrba) nebo zkorumpovaný úředník (Zdeněk Rohlíček). Procházka znovu připomněl, že hra se dá napsat z břitkých anekdot a dialogy z aforismů. V tom je u nás nepřekonatelný. Čím se trápí česká politika a žurnalistika, on dokáže vtěsnat do dvou hodinek, a ještě tu bídu proměnit v duševní relaxaci. Jiří P. Kříž, PRÁVO 16. 2. 2012 KOUZLO 4D JE SVĚŽÍ KOMEDIE PLNÁ SATIRY A INTELIGENTNÍHO HUMORU Chcete podniknout vtipnou sondu do mezilidských vztahů? Užít si kouzel a čar? A především - dobře se pobavit? Pak nová hra Antonína Procházky Kouzlo 4D, která měla v sobotu premiéru v Komorním divadle, je přesně to pravé. Kouzlo 4D je osvěžující hra plná vtipu, inteligentního přímočarého humoru nesklouzávajícího ke zbytečné laciné podbízivosti, přinášející zábavu a uvolnění. Je plná satiry a ironie týkající se mezilidských vztahů, občas prošpikované trefnou narážkou na nešvary současné společnosti. Komediální zápletka této dobře vystavěné hry se točí kolem kouzelníka Felixe. Zahrál si jej autor i režisér hry Antonín Procházka a dal tomuto mágovi, jenž využívá záblesky své dohasínající slávy, správnou dávku jisté životní rezignace smíšené s rozhodnutím udělat něco se svým životem a vystoupat znovu na vrchol. Prvním krokem k tomu má být vyřešení ochabujícího vztahu k jeho ženě Vandě (výtečná Štěpánka Křesťanová), která nemá pro kouzelnický život svého muže příliš mnoho pochopení, a tedy nesdílí ani jeho nadšení s iluzionistickým trikem o mizení ve čtvrté dimenzi. Právě ten se Felixovi vymkne nečekaně z rukou, což má nepředvídané následky, a divák se může těšit na rozuzlení i zodpovězení otázky, zda a jak se rozvířené časoprostory uklidní. Než k tomu dojde, užijete si celou řadu gagů, vtipu a skvělých hereckých výkonů. Kouzlo 4D přivádí na scénu celou řadu lehce zparodovaných lidských typů, které výborně, se šarmem a chutí zahráli členové plzeňské činohry. Však jim Antonín Procházka napsal hru šitou na míru a všichni svou šanci využili měrou vrchovatou včetně šestileté dcerky manželů Antonína Procházky a Štěpánky Křesťanové Viktorky. Úžasný byl Zdeněk Mucha jako roztržitý geniální vědec Hubert žijící jen ve svém světě fyzikálních zákonů. K nepoznání proměněná Monika Švábová v roli jeho ženy Judity opět potvrdila, že i komediální role je její parketou. Dobrým příslibem pro plzeňskou činohru je Kamila Kikinčuková obsazená do role jejich dcery Aurélie, zapálené „spasitelky světa“. Zdeněk Rohlíček jako její snoubenec Igor je zdánlivě rozpačitý, upřímný mladík, který, zdá se, neumí do pěti počítat, ale co se z něj nakonec vyklube...! A ještě jednu originální roli připravil Antonín Procházka pro Michala Štěrbu, a to postavu Oskara, najímaného „rozeštvávače“ partnerských vztahů. Kouzlo 4D je komedie, která má spád, humor, dobře vypointovanou zápletku a vtipné rozuzlení. Dobře pobaví a je přesně tím typem představení, které nabízí nekomplikované uvolnění, dobrou kvalitní zábavu a žádoucí odreagování. Napsat v dnešní době dobrou
komedii, navíc ze současnosti, není nic jednoduchého. A Antonín Procházka potvrdil, že právě to je jeho doménou. Gabriela Špalková, MF DNES 18. 2. 2012 MOLIÈRE, GOLDONI, ALLEN SPOLU NA JEVIŠTI V PLZNI Název nejnovější komedie by se dal rozepsat do podoby Kouzlo 4. dimenze. Tentokrát jde o ryze revuální svět, kde jen jako appendix blýskne zmínka o korupci na úrovni ministerstva. Z iluzionistické láce efektů kouzelnického světa se nečekaně vyloupne přechod do čtvrté dimenze, odkud se může zmizelý vracet také omládlý nebo zestárlý. Samozřejmě se tu prvotřídní český komediograf dotýká několikrát otázky lásky a manželství. Ta vrcholí procházkovsky sedící sentencí, že manželství je úředně potvrzenou variantou pravidelné katastrofy soužití ženy a muže. V celém příběhu kouzelníka Felixe o jeho snaze prodrat se znovu k vrcholu branže i zbavit se partnerského jha sáhl dramatik po novém tvaru. Komedie, jejíž kompoziční páteř tvoří Felixovy výstupy, se přibližuje kabaretnímu žánru, variuje oblíbené nebo použité dramatikovy postupy, a co překvapí - tentokrát zůstal nevyužit základní Procházkův komediální dar: ekvilibristika se slovními hříčkami a významovými odstíny češtiny. Dominují ovšem autorova rutina a bezprostřednost. Nastoupil prvoplánový situační humor, jemu se podřídil i charakter dialogů. S diváckým ohlasem a vkusem především souzní efektní režie. Podpořil ji nejen lesk kostýmů revuální zábavy (Šárka Hejnová), ale také plejáda působivých kouzelnických triků. Sám autor a současně Felix je zvládl s brilantní dokonalostí iluzionistického mága. A kdo jiný by mohl režírovat než opět autor. V komedii lze těžko požadovat modelování hloubky psychologie i charakterů. Přesto Procházkova díla psaná na tělo kolegům tuto možnost nepostrádají. Trojjediný autor, Felix a režisér tu má několik protihráčů, jejichž projevy vnášejí do textu nenapodobitelnou plasticitu. Zdeněk Mucha (Hubert), potrhlý génius, vynálezce, jehož model urychlovače je založený na nejnovější teorii strun, svou roztržitostí zlidšťuje vlastní vědu i svět pokleslé zábavy. Štěpánka Křesťanová (Vanda), Felixova partnerka, vnáší tentýž aspekt touhou po dítěti a rodinné souhře, kterou nevyrovná lesk rampy ani hon za úspěchem. Také Kamila Kikinčuková (Aurélie), Hubertova dcera, podváděná snoubenka, nekompromisní ekoložka, dovede ženskou bezprostředností pořádně zamávat s Felixovým tíhnutím k samotě a klidu i s Oskarovým (Michal Štěrba) sebevědomím, sebezahleděním a především povoláním - nájemného rozeštvávače manželství. Činohra Divadla J. K. Tyla v Plzni představila inscenaci, která nepochybně získá vděčné diváky. Její trojautor bývá přirovnáván k Molièrovi i smolaři Woodymu Allenovi, dovolil bych si připojit i Carla Goldoniho. Všichni tři mají ve svém díle hvězdné tituly, ale nejen ony. Také u Antonína Procházky hvězdnými tituly podle mého zůstávají Klíče na neděli, Věrní abonenti a Ve státním zájmu. Viktor Viktora, PLZEŇSKÝ DENÍK 22. 2. 2012 25. 2. 2012 VD česká premiéra
Jeffry Lane – David Yazbek: PRODAVAČI SNŮ aneb PROHNANÍ, PROLHANÍ LUMPOVÉ PRODAVAČI SNŮ ANEB KDO JE ŠAKAL? Soubor muzikálu a operety Divadla J. K. Tyla v Plzni úspěšně navázal na svůj předloňský trhák Monty Python's Spamalot českou premiérou broadwayského hitu Dirty Rotten Scoundrels. Tomu dal textař a překladatel Adam Novák český název Prodavači snů aneb Prohnaní, prolhaní lumpové. Muzikál na podkladě filmového scénáře napsali libretista Jeffrey Lane a hudební skladatel David Yazbek. Světovou premiéru si titul odbyl v newyorském Imperial Theatre v roce 2005, takže do Plzně zamířil jako dosud nevyčpělá muzikálová novinka. Režisér Roman Meluzín začal Prodavače snů zkoušet hned po plzeňské premiéře světoznámé Evity. Tentokrát jej čekal titul zcela jiný, ovšem neméně náročný, a to nejen na výpravu či
choreografii, ale také na načasování jednotlivých gagů a celkovou jevištní souhru. Opět se prokázalo, že pobavit publikum není o nic lehčí než jej dojmout. Inscenaci naštěstí nechybí tempo, vtip ani lehkost, určitá obhroublost nepřekračuje hranice současného vkusu. Jednotlivé výstupy do sebe skvěle zapadají a téměř tříhodinové představení ani na okamžik nenudí – také díky efektní a precizní choreografii Anety Antošové a velmi odvážnému, ale zároveň slušivému kostýmování Dany Svobodové, které inscenaci dalo nefalšovaný broadwayský lesk. Podobně atraktivní je i scéna navržená architektem Danielem Dvořákem, současným ředitelem Národního divadla v Brně. Děj začíná na zcela prázdném jevišti s modrým pozadím, jež se však brzy zaplní mnoha doplňky, nejrůznějšími závěsnými dekoracemi či často využívaným schodištěm, takže vzniká zdařilá iluze casina, luxusní rezidence, vlakového kupé i pláže – a to vše při vysoké variabilitě prostoru pro velká taneční čísla. Celý děj se točí kolem dvojice podvodníků, jež operuje na Francouzské riviéře a obírá zámožné paničky. Tvoří ji elegantní, postarší Lawrence Jameson, lump nejvyšší úrovně, a mladistvý přidrzlý floutek Freddy Benson. Zmíněného elegána hraje nepřekonatelným způsobem Jiří Untermüller, jemuž se podobně jako ve Spamalotu podařilo během celé hry udržet decentní hereckou šarži, poněkud odvázat se mohl až v druhém dějství, kdy se stylizuje do postavy svérázného doktora Shuffhausena. Neméně skvělý byl ovšem na premiéře i Jan Kříž jako Freddy Benson. Ten naopak prochází širokým spektrem herecky odlišných charakterů a z poněkud neomaleného burana se postupně mění v elegantního bonvivána, v šílence, který žije ve sklepení a pitvá plyšová zvířátka, nebo v mrzáka na invalidním vozíku. Na bohaté turistky útočí všemi dostupnými prostředky, na diváky pak dokonalým zpěvem a brilantními tanečními kreacemi, jež zahrnují vše od klasiky až po prvky rapu a street dance. Není divu, že mu podlehne i okouzlující mýdlová královna Christine Colgate, nefalšovaná americká naivka, přesvědčivě ztvárněná populární Danielou Šinkorovou. Ta své postavě vtiskla půvab, roztomilost i vášeň. Plejádu prohnaných lumpů typově přesně dokresluje Jan Kaštovský coby policejní prezident Adre Thibault, nakonec končící ve všeobjímající náruči charitativním syndromem postižené Muriel Eubanksové v podání výborné Stáni TopinkovéFořtové. Excelentní výkon v roli živočišné ázerbájdžánské ropné princezny Jeleny Alexandrovny předvedla o premiéře Lucie Zvoníková. Ve výčtu rolí chybí tajemný Šakal. Osoba, o níž se ve hře často mluví a jež je postrachem našich podvodníků. Kdo je oním konkurentem a králem všech lumpů? To zjistíte až v závěru představení Prodavači snů, bláznivé muzikálové komedii, jejíž žánr by neměl v repertoáru dobrého hudebního divadla chybět. Vítězslav Sladký. PLZEŇSKÝ DENÍK 8. 3. 2012
LEHCE TEATRÁLNÍ PRODAVAČI SNŮ DOKÁŽÍ POBAVIT Muzikál stojí především na hereckých výkonech hlavních protagonistů, a ti si na představení 20. března vedli výborně. Jiří Untermüller s elegancí a nadhledem ztvárnil Lawrence Jamesona. Zachovává dekorum žoviálního bonvivána, ovšem k nepoznání se promění v druhé půli jako svérázný doktor Schuffhausen. A opravdu silně kontrastní protipól vytvořil v roli jeho nečekaného žáka, partnera i protivníka, jednoduchého buranského floutka Freddyho Jan Kříž. Do role Christine Colgate byla obsazena Daniela Šinkorová. Je pohybově výborná a svou postavu pojímá jako lehce teatrální naivku, propůjčuje jí přitom půvab a kouzlo své osobnosti. Režie Romana Meluzína ctí pravidla žánru, přináší jednoduchý vtip i show a protagonisté dokáží dobře dostát svým rolím. Prodavači snů jsou tedy titulem, který sice neoslní, ale přináší kvalitní nekomplikovanou zábavu. Gabriela Špalková, MF DNES 29. 3. 2012
10. 3. 2012 KD
Felix Mendelssohn-Bartholdy: SEN NOCI SVATOJÁNSKÉ ŠEVČÍKŮV SEN NOCI SVATOJÁNSKÉ, KOUZELNÝ BALET PRO CELOU RODINU Sen noci svatojánské je krásné, hravé představení. Svědčí o hlubokém porozumění Mendelssohnově hudbě, ale i zamotanému příběhu Shakespearovu, v němž se šarmantně a vtipně mísí svět lidí se světem elfů, aby dospěl k odlehčeně pohádkovému rozuzlení. A přesně takový je i Ševčíkův Sen. Je to skvělý Shakespeare skvěle převedený do řeči baletu, obé v bezvýhradné symbióze s působivou Mendelssohnovou hudbou. Příběh bez zbytečně rozmáchlých patetických gest, zato pojatý s lehkostí a nadhledem. A precizně provedený. Richard Ševčík jej vystavěl přehledně a jasně. Dokázal dát postavám charaktery a plastičnost, odlišit tancem a gesty svět lidí od světa elfů se smyslem pro komiku i vážnost. Neunikají mu detaily. Scénu ovládly postavičky na tržišti, řemeslníci chystající se na ochotnické divadelní představení, drobná, ale výrazná je komediální role Klubka (na premiéře v podání Petra Laštovky). Všichni tanečníci předvedli profesionální výkony, svým rolím propůjčili sympatickou bezprostřednost projevu. Publikum se po celé představení dobře baví, ať jde o vystoupení řemeslníků, či o ztvárnění milostných troj- i čtyřúhelníků. V roli Hermie se blýskla Kateřina Štruncová, jako Helena zazářila Monika Mašterová, Lysandrem byl Milan Maláč a Demetrius Miroslav Hradil. Divákům se tají dech - při odvážných tanečních výstupech vládce elfů Oberona v podání Petra Hose a vílí královny Titanie ztvárněné Michaelou Musilovou. Postava malého pacholíka (Adam Hradil), o nějž se oba sváří, jen podtrhuje logiku příběhu. Dějem se zdařile prolínají tance Amazonek. Vévodí jim jejich královna Hypolita (Jarmila Dycková), jejíž svatební přípitek s Theseem, elegantním Martinem Šintákem, je na samém začátku kouzelného Snu. Snu, který svými čarami, rošťáctvím, tak trochu fanfarónstvím, dětskou hravostí a kapkou šibalské vážnosti rámuje po všech stránkách neodolatelný skřítek Puk v jedinečném ztvárnění Aleše Lindovského. Punc elegance paláce a dvora dotváří důstojný Jiří Žalud ztvárněním Filostrata. Krásné role pro kolegy, nevšední zážitek pro diváky Působivá jsou samozřejmě hudební čísla, jak je pro inscenaci Richard Ševčík sestavil, a nevadí, že z původní Mendelssohnovy scénické hudby použil jen část. Zato diváci slyšeli z kvalitních nahrávek i řadu dalších nádherných Mendelssohnových skladeb, které výborně vystihují atmosféru celého příběhu. Inscenace je zdařilá i po výtvarné stránce. Tomáš Kypta mohl plně rozvinout na kostýmech svoji fantazii. Vtipně jimi odlišuje oba světy - pohádkový a lidský, navíc barevně i provedením podtrhuje charaktery jednotlivých postav obou světů. Scénograf Ján Zavarský nápaditě vystavěl scénu ve dvou úrovních, takže umožňuje překvapivé taneční a až nečekaně artistické kreace. Mimo jiné efektní spouštění se po laně. Richard Ševčík vytvořil barvitou inscenaci odzbrojující svou bezprostředností a vřelostí. Jedinečně zachycující atmosféru na pomezí reality a snu. Svým kolegům přinesl krásné role a divákům nevšední rodinné představení, ke kterému se budou rádi vracet. Které je únikem z šedi všednodennosti. Které baví a těší. Děti i dospělé. Plzeňský balet ve Snu noci svatojánské potvrdil nejen své vysoké profesionální kvality, ale jasně ukázal i obrovský tvůrčí potenciál. Však také publikum nešetřilo dlouhým nadšeným aplausem a voláním bravo. Gabriela Špalková, MF DNES 17. 3. 2012
11. 3. 2012 foyer VD
O RUSALCE
PŘÍBĚH O VODNÍKOVI A RUSALCE SE DĚTEM LÍBIL S velkým úspěchem se u malých i velkých diváků setkala upravená podoba slavné opery Antonína Dvořáka Rusalka, jejíž premiéra se konala v rámci festivalu Smetanovské dny o víkendu ve foyer Velkého divadla v Plzni. Pod názvem O Rusalce ji připravila po dramaturgické i režijní stránce Lilka Ročáková Rybářová se členy operního sboru Divadla J. K. Tyla v Plzni. Klavírní doprovod obstarala Ivana Janečková. Představení šité na míru dětem sází na pohádkovost, je přitom živé, zachovává osu Dvořákova díla a má spád. Je divácky atraktivní a hudebně výborné. Právem si vysloužilo skandovaný potlesk v zaplněném foyer. Gabriela Špalková, MF DNES 12. 3. 2012 RUSALKU PRO DĚTI PROVÁZEL ZASLOUŽENÝ ÚSPĚCH Rusalka, pohádková opera Antonína Dvořáka pro dospělé, se v rámci 32. ročníku Smetanovských dnů v Plzni dočkala úpravy pro nejmladší diváky. A řekněme hned – velice zdařilé. V časově únosném rozmezí čtyřiceti minut je zdůrazněn pohádkový a komický živel díla, dětem nejbližší. Týmž směrem se ubíral scénář a ruku v ruce s ním klasická režie jevištně zkušené umělkyně Lilky Rybářové Ročákové, v předchozím celkem trojím nastudování obdivované představitelky titulní role Rusalky na scéně DjKT v Plzni. Neméně šťastně se podařilo významné dějové předěly překlenout nad jiné povolanému hudebnímu poradci – šéfdirigentovi plzeňské opery Ivanu Paříkovi. Jeho řešením při podstatném zkrácení a citlivém přeskupení některých závažných scén dílo nepozbývá na své celistvosti, ba naopak působí dojmem svébytnosti jako samostatný útvar, a to ve výsledku pozitivního účinu. Při umístění do foyer plzeňského Velkého divadla zasluhuje zvláštní ocenění důmyslné režijní vyřešení Vodníkovy tůně a Rusalčina nezemského obydlí. Upoutá i líčení a kostýmování účinkujících. Jde vesměs o členy rodícího se studia mladých při plzeňské opeře. Jejich pěvecké výkony byly už na předpremiéře plně propracované a herecká akce zcela přirozená. Nebývalý zájem o Rusalku pro děti projevila rodičovská veřejnost, kdy k předem vyprodané premiéře musela být přidána další dvě představení. Miroslav Mrázek, PLZEŇSKÝ DENÍK 15. 3. 2012
O RUSALCE, ANEB KDYŽ OPERNÍ KLASIKA DĚTI NENUDÍ Lilka Ročáková Rybářová před premiérou sama počin charakterizovala jako představení, které má sloužit k prvnímu seznámení s touto operou, nebo potěšit ty, "kterým se po krásné Dvořákově hudbě třeba jen stýská". Svůj záměr naplnila beze zbytku a na výbornou. Vsadila na Dvořákovskou pohádkovou impressi okořeněnou komediálností a nespletla se. Za klavírního doprovodu Ivany Janečkové a s členy operního sboru Divadla J. K. Tyla vytvořila podmanivé, milé, přitom živé představení, které má spád a ani v nejmenším nenudí. Zachovává dějovou linku originálu přitažlivou pro dětského diváka i tolik známých čísel či jejich částí, kolik se do padesáti minut vejde. Kostýmy z inscenace Rusalky, kterou měla plzeňská opera ještě nedávno na svém repertoáru, do atmosféry foyer výtečně zapadají stejně jako hudba sama. Jednoduchá kulisa evokuje jezero, rozevláté závoje žínek a sluneční paprsky lesknoucí se na pozlacených ozdobách secesního interiéru dávají této Rusalce podmanivou atmosféru. Nadpozemskost vyvažuje lidský živel Hajného a Kuchtíka ve výborném podání Miroslava Bartoše a Bohumily Sommerové. Ti jako průvodci děje dokáží výtečně navázat kontakt s publikem. Bojí-li se Ježibaby a Vodníka, bojí se děti v sále také, aby se vzápětí smály jejich překotnému útěku. Podobně živě reaguje publikum i na další bytosti. Uvolní se, vtančí-li na scénu půvabné žínky v podání Petry Šintákové, Kristýny Radačovské a Jany Tolašové.
Malí diváci se dobře baví a mohou se i příjemně bát Publikum pak zpozorní při majestátu působivého Vodníka, v němž lze jen obtížně poznat Romana Duška, a zvážní, vidí-li tesklivou Rusalku. Adéla Lučanská si zaslouží veliké uznání za ztvárnění této role, které propůjčuje dívčí půvab, dojemně pevnou víru a posléze bolest z lidské zrady velmi dobře čitelnou pro dětského diváka. A krásný, procítěný zpěv. Démonickou Ježibabu i panovačnou Cizí kněžnu si s chutí zazpívala a zahrála Ivana Klimentová. Princ (Jan Tolaš) je sice okrajovou němou rolí, ale nijak to neubírá na pravdivosti a vysoké výpovědní hodnotě této komorní inscenace. Gabriela Špalková, MF DNES 20. 3. 2012
KOUZELNÁ FLÉTNA – verze pro dětské publikum MOZARTOVA KOUZELNÁ FLÉTNA DĚTEM UČAROVALA Děti z šesti základních škol z nejrůznějších koutů Plzeňského kraje zcela propadly kouzlu Kouzelné flétny Wolfganga Amadea Mozarta. A to na ryze školním představení v úterý ve Velkém divadle v Plzni. Proměna rozbouřených dětí zasednuvších v hledišti ve zcela soustředěné publikum, které žije a prožívá příběh na jevišti a vnímá jen hudbu, byla neuvěřitelná. Šéfdirigent opery Divadla J. K. Tyla Ivan Pařík děti a pedagogický doprovod z orchestřiště přivítal, halasící diváci ztichli, dirigent zvedl taktovku a příběh prince Tamina, princezny Paminy, ptáčníka Papagena i jeho Papageny začal. Výborné představení si svou energií, živostí a precizním provedením děti ve věku zhruba od osmi do třinácti let zcela podmanilo. Nebylo slyšet šeptání, poposedávání ani šustění sáčků. Však sólisté i sbor se činili a odměnou jim byly zcela živé reakce bezprostředního publika. Skvěle navázal kontakt s dětmi Jiří Hájek jako Papageno a Radka Sehnoutková v roli Papageny. Juraj Nociar jako Tamino i Petra Perla byli rovněž zcela přesvědčivou dvojicí. Výborně spolu kontrastovala Eva Müllerová jako Královna noci s Jevhenem Šokalem v roli Sarastra. A komediálnost i napětí vnesl na jeviště i Jan Ježek jako mouřenín Monostatos. Opera děti lapila a nepustila Úterní představení potvrdilo mimořádné kvality této zkrácené verze Kouzelné flétny zpívané v německém originále s českými dialogy v próze. Opera děti lapila a nepustila, odezva z hlediště byla až nečekaná. Potlesky na otevřené scéně v okamžicích, které děti zaujaly. A aplaus na konci s nadšeným voláním. A děti spontánně srocené po skončení představení nad orchestřištěm, hledící na odcházející orchestr a staženou oponu. A začínající znovu tleskat snad v naději, že se opona ještě jednou zvedne. Tyhle děti, které do Plzně za operou přišly z plzeňských škol, ale přijely i z Vrčně, Klenčí pod Čerchovem, Stupna i Sušice, se jistě vrátí. Gabriela Špalková, MF DNES 29. 3. 2012 24. 3. 20122VD
Gaetano Donizetti: NÁPOJ LÁSKY JISKŘIVÝ NÁPOJ LÁSKY JE PŘEDEVŠÍM HUDEBNÍ LAHŮDKOU Divadlo J. K. Tyla v Plzni má nově na repertoáru jednu z nejlepších komických oper vůbec Nápoj lásky Gaetana Donizettiho. V hudebním nastudování šéfdirigenta opery Ivana Paříka a režii Blaženy Hončarivové, jejímž působištěm je především Česká televize. Venkovský příběh o mladíku Nemorinovi, bohaté Adině, cestujícím lékaři Dulcamarovi a nápoji lásky, jehož požití má zajistit Nemorinovi Adininu lásku, jiskří energií, má švih i jímavost především díky hudebnímu nastudování Ivana Paříka, výtečně hrajícímu orchestru, výkonům sólistů a dobře sezpívanému opernímu sboru. Orchestr pod dirigentovou taktovkou provedl dílo s žádoucí lehkostí v dobře volených tempech a dynamice, takže jasně vyzněly všechny známé melodie. Donizettiho hudba zazářila v plném lesku a síle v obou premiérách, které potvrdily vysoké kvality hudebního provedení díla a přinesly i odlišné typové ztvárnění hlavních rolí. Gabriela Špalková, MF DNES 31. 3. 2012
NÁPOJ LÁSKY ZAPŮSOBIL PŘÍJEMNĚ Z bohatého odkazu italského skladatele Gaetana Donizettiho vybralo Divadlo J. K. Tyla v Plzni jeho nejúspěšnější komickou operu Nápoj lásky. Pro průhledný a jednoduchý děj opery stačil skladateli jen malý počet sólistů. Pěvci v nové plzeňské inscenaci podali při premiéře vesměs nadstandardní výkony. Bohatou Adinu zpívala Radka Sehnoutková, o jejíchž pěveckých přednostech se psalo již vícekrát - a nezklamala ani tentokrát. Její lehký soprán se vyznačoval dobře čitelnými koloraturami, pevnými výškami i citovým prožitkem. Partnerem v roli Nemorina jí byl stejně vynikající Jaroslav Březina z Národního divadla v Praze, u něhož jsme obdivovali umění krásně rozvinout tón od pianissima až po forte. Jako seržant Belcore stejně upoutal Jiří Hájek, který disponuje barevným a příjemným hlasem. Jevhen Šokalo v roli mastičkáře Dulcamary podal svůj standardní výkon a obdobně jako jeho spoluhráči se publiku velmi líbil. Menší prostor v opeře měla Eliška Gattringerová, ale role Gianetty se zhostila se ctí. Sólisté se výrazně uplatnili rovněž v několika melodicky nesmírně bohatých souzpěvech i ve společných scénách se sborem. Nápoj lásky je opera komická - a to potvrzuje i nová plzeňská inscenace. Publikum se může během celého představení skutečně dobře bavit. Jaroslav Fiala, PLZEŇSKÝ DENÍK 11. 4. 2012 JISKŘIVÁ HUDBA NÁPOJE LÁSKY MĚLA ÚSPĚCH Italský skladatel Gaetano Donizetti patří právem mezi autory, jejichž díla stále žijí, dávají příležitosti pěvcům a potěšují diváka. V květnu uplyne 180 let od milánské premiéry jeho komické opery Nápoj lásky, ale její hudební krása a humor ji dodnes řadí mezi nejčastěji inscenovaná operní díla. (…) Hlavní roli Nemorina dali oba představitelé – Jaroslav Březina a Tomáš Kořínek – znělý tenor a herecké ztvárnění postavy nesmělého muže, kterému teprve podvodný „nápoj lásky“, ale i nenadálé dědictví zaručí úspěch u žen. Statkářka Adina, předmět Nemorinova zbožňování, měla rovněž znamenité představitelky v sopranistkách Radce Sehnoutkové a Petře Perle Nôtové. Obě zvládly bohaté koloraturní i klidové partie svých rolí, po herecké stránce přesvědčila jak první z nich, která výrazněji odlišila dvě polohy své role (obrýlenou intelektuálku a rozmarnou žádoucí ženu), tak druhá, která působila v hereckém výrazu uceleněji. Barytonovou roli seržanta Belcora ztvárnili Jiří Hájek a Matěj Chadima. Oba propůjčili své postavě rozeznělé hlasy a vojenskou říznost i údiv nad rozmarným chováním Adiny. Komickým prvkem opery je falešný doktor Dulcamara, chlubil, který má na všechno lék, tedy i na získání lásky. Oprávněný úspěch měli v této vděčné roli oba představitelé – Jevhen Šokalo i pěvecky výraznější Dalibor Tolaš. Vlasta Bokůvková, PLZEŇSKÝ KULTURNÍ PŘEHLED- květen 2012 21. 4. 2012 Klub KD
Michał Walczak: AMAZONIE MLADÉ TALENTY VPADLY DO KLUBU Je to radost sledovat vpád mladých talentů do klubu plzeňského Komorního divadla. Uvádějí v něm Amazonii, hru třiatřicetiletého polského dramatika, režiséra a divadelního teoretika Michała Walczaka. Jejich bezprostřednost, zaujatost, spontánnost, výrazová neotřelost drží v šachu divácké sympatie i zájem. Michał Walczak, „zázračné dítě polské dramatiky“, konfrontoval dvojí svět dramatu a jeho protagonistů. V nereálné touze a v reálném marastu se brodí trojice začínajících herců snících o seberealizaci i honorářích. Jsou to však neslučitelné kategorie. Drama je mistrně napsáno – prolínají dialogy i scény dramatické fikce, životních peripetií postav i televizních šotů. Ústřední dvojice, herci Aneta (Klára Krejsová) a Mundek (Marek Adamczyk), spolu s Petrem Konášem v režijní dvojroli, vzpínají klenutí dramatu. Spolehlivou základnu jim dotvářejí Andrea Černá jako amatérská herečka Franka a Michal Štěrba v roli herce i svůdce Kryštofa.
Zkušená, spolehlivá Andrea Černá dovede s bravurou ustoupit k doplňkové roli a rozvinout v ní vášeň neuznaného talentu i vytrysknuvší erotiky. Michal Štěrba s přehledem i nadhledem oslňuje, loví a svádí. Na tomto pozadí se blýskají talenty hostů. Aneta Kláry Krejsové věrohodně brání křehkost a zdrženlivost, které ji provázejí v soukromí i před kamerou. Zkušenost jí však na obou těchto scénách leccos spočítá a ona, aniž co tratí na upřímnosti, začíná počítat a uvažovat také. Ztrácí distanci od rutiny divadelního byznysu i od morálního imperativu. Adamczykův Mundek si distanci udržuje. Není mu to ovšem nic platné. Vznešené ideály jsou příliš slabé v zápolení se rvavým „divák to chce“ i s nepraktickým estétstvím. Velkou a řekněme i vysilující roli nastudoval Petr Konáš. S neuvěřitelnou empatií a věrojatností se vcítil do dvou protikladných režisérských osobností – do televizního seriálového maniaka, jemuž se odlidšťuje herec i umění, a do fanatika, který v posedlosti svých představ, ale jen v nich, tvoří mistrovské inscenace světové úrovně. Extrém bezohledného byznysu a extrém artistního voluntarismu se vylučují, doplňují a ve vzájemné souhře odlidšťují umění. Tohle Walczakovo poselství sugestivně tlumočí šestice aktérů Amazonie. Viktor Viktora, PLZEŇSKÝ DENÍK 16. 5. 2012 SARKASTICKÁ AMAZONIE, TO JE SVĚŽÍ VÍTR V PLZEŇSKÉ ČINOHŘE Novým titulem na repertoáru plzeňské scény je Amazonie mladého polského dramatika Michała Walczaka. V překladu Jiřího Vondráčka, v režii mladého režiséra Adama Ruta a s novými herci. Není třeba se nijak rozpakovat v hodnocení - Amazonie je výtečná inscenace. Sarkastická, vtipná, současná, osvěžující komedie, která má spád a přitom zbytečně nechvátá, nechá diváka vydýchnout. A vnímat. S výbornými hereckými výkony všech protagonistů. Se zdařilou scénou a kostýmy. Amazonie je (…) v humorném sarkasmu a ironii šibalská, přitom zvláštním způsobem laskavá a chápající. Nechce poučovat, ani napravovat, natož dávat rozhřešení a určovat, co je správné. To všechno už je jen na nás. Jakkoliv zcela nenásilně vzbuzuje úvahy, velká slova se k ní tak nějak nehodí. Je to hra, která nadchne mladého diváka, a nejen jeho. Jestliže Amazonie měla být jakousi zkouškou nových hereckých tváří, jejich prvním seznámením s plzeňským publikem, návnadou pro diváky, pak vezměte jed na to, že tuto návnadu spolknete s chutí. A začnete se těšit na další přídavek. Gabriela Špalková, MF DNES 10. 5. 2012 28. 4. 2012 VD
Molière: LAKOMEC PLZEŇSKÝ LAKOMEC ZÁBAVOU NEŠETŘÍ Harpagon a Frosina: skvělé výkony sklízí aplaus a salvy smíchu Pavel Pavlovský sklidil jako lišácký Harpagon u premiérového publika nadšený aplaus a zcela zaslouženě. Jeho lakomec je sice starý lichvář, kterým vlastní děti pohrdají, ale má v sobě neodolatelné charisma a sílu. A jakkoliv režijní koncepce zdůrazňuje komediální stránku, Pavel Pavlovský dokáže dát postavě i onen rozměr muže posedlého penězi, je výraznou osobností strhávající na sebe pozornost. Salvy smíchu a potlesky vyvolaly jeho scény s excelentní, neodolatelnou Janou Kubátovou jako dohazovačkou Frosinou. Její Frosina je živelná, bezprostřední, je jako smršť, dodává inscenaci náboj a šťávu, výtečně rozehrává scény. S jedinečnou dikcí a výrazem ztvárňuje ženu, která hraje na všechny strany ve snaze získat prospěch pro sebe samu. Gabriela Špalková, MF DNES 5. 5. 2012 LAKOMCI NEBÝVAJÍ ZLODĚJI A VYDĚRAČI Harpagon v podání Pavla Pavlovského dominuje nové inscenaci a ostatní mu to dopřávají Premiéra potvrdila postřeh Pavla Pavlovského, že Harpagon je více nebo méně směšný či odporný typ lakomce, ale on svůj mamon nenakradl, nenatuneloval, nezískal ani podílnictvím
s gangy. Zcela lopotně škudlil, bezostyšně lichvařil, ale aby se pouštěl do velkorysejších a sofistikovanějších transakcí, k tomu nedospěl. A tak sledujeme, jak pečlivě ukládá do propadla pokladničku, jak ono místo stále obhlíží (i dalekohledem z okna), dává pozor na každé slovo, aby sumu neprozradil, jak ho ani nenapadne, aby se svým bohatstvím chlubil. On se s ním jen laská. Chce být sám se svou oporou, útěchou i radostí. V tom není současný. Pavel Pavlovský vytvořil zcela originální typ této světové dramatické postavy. Nebudí odpor svým zjevem, neterorizuje bližní, není to upocený, zapšklý skrblík. Hýří energií, zdravím, vše dovede hbitě přepočítávat. Vemlouvavou samomluvou nechá nahlédnout do hloubi své duše, z jejího dna se nenoří závist ani nenávist, ale láska ke všemu, co se třpytí zlatem. Není to diktátor ani umíněnec. Když netratí, popřeje. Je neustále ve střehu, nesedí na penězích, krouží kolem nich, stres i radost budí jen ony. Herec vytvořil přesně padnoucí molièrovskou postavu, ještě směšnou, ještě nepřekročivší hranici nelidskosti. Harpagon premiéře dominoval a ostatní mu to s gustem dopřávali. Šťastně totiž nacházeli způsob, jak se v jeho světě pohybovat. Postačila črta, tón, gesto, grimasa. Viktor Viktora, PLZEŇSKÝ DENÍK 30. 5. 2012 MYSLÍ JEN NA ZISK Režisér Jan Burian se na rozdíl od jiných inscenací tohoto textu nepokusil hru nijak aktualizovat, tím méně ji vykládat jako politické divadlo. Naopak vyšel z toho, že Molière napsal charakterovou komedii, a tak také Lakomce pojal. Nevytvořil však komedii samoúčelně zábavnou, tím méně fraškovitou, ale vsadil na to, že Harpagon může představovat přes svůj dobový kostým i dnes postavu velmi živou, která dokáže ovlivňovat životy ostatních. A výsledek ukázal, že podobná koncepce výborně funguje. Scéně dominuje zchátralý Harpagonův dům stojící na blátivém dvoře, kde se musí chodit po prknech, aby člověk prošel bez větší úhony. Povaluje se zde různé harampádí včetně staré maringotky, jejíž původ je trochu nejasný. Snad zde zůstala, když se dům budoval, nebo měla sloužit při vydláždění dvora, k němuž nedošlo, kdo ví. V každém případě je režisérem účelně využívána, když se v ní postavy skrývají nebo zde dělají něco nepatřičného, například se oddávají milostným hrátkám. Svrchovaným pánem toho všeho marastu je Harpagon Pavla Pavlovského, značně odlišná postava, než jak ji představuje klasický model. Pavlovského Harpagon je totiž nadán neúnavnou energií, málokdy se zastaví, občas se chová až hekticky. Stravuje ho totiž jeden životní cíl. Všechno je u něj soustředěno na jeho peníze. Těší se jimi, ochraňuje je, v duchu i nahlas počítá, myslí jen na zisk dalších. Když mu o ně jde, ukáže se jako skvělý manipulátor, není to žádný hlupák, ale docela mazaný chlapík. Někdy sice působí jako když hned věci nechápe, ale to je dáno právě tou koncentrací na vidinu mamonu, který je smyslem jeho života. Pak hned dokáže uvažovat velmi bystře a jde nekompromisně za svým, přičemž přímo válcuje svoje okolí. Má ale také lidskou slabost, mladou Marianu je ochoten si vzít dokonce bez věna, i když představa, co všechno s ní může ušetřit, pro něj představuje příjemný bonus. Můžeme ho odsuzovat, ale přece je v něm něco lidského, což podtrhuje ještě tím, že se občas obrací přímo na publikum. Neznamená to, že by zcela vystupoval z role, ale přece jen se zde dostává ke slovu určitý hercův nadhled nad činy jeho problematického hrdiny. Jana Paterová, DIVADELNÍ NOVINY 25. 6. 2012 LAKOMEC, AČ NESKUTEČNÝ SKRBLÍK, OSVĚŽI Příběh neskutečného skrblíka v nové inscenaci Divadla J. K. Tyla byl očekáván se zvědavostí, která byla podpořena nastudováním v režii Jana Buriana a obsazením titulní role Pavlem Pavlovským. Jeho Harpagon, otec rodiny, zamilovaný, žárlivý a s chorobnou láskou k penězům, je od začátku až do konce představení nabit nezkrotnou energií, která nedá vydechnout jediné živé duši kolem něj. Sugestivní obludnost lakomství zasáhne i jeho „rodičovská práva“ a přiměje okolí ke stejné taktice. V Harpagonově blízkosti je každý nucen podřídit se jeho přímočaré bezohlednosti a hrou si obhájit svůj kousek štěstí. Být neustále ve střehu a využít každé jeho slabé chvilky. Jaroslava Světlíková, PLZEŇSKÝ KULTURNÍ PŘEHLED - ČERVEN 2012
12. 5. 2012 KD
Jiří Brdečka, Oldřich Lipský, Radek Balaš: ADÉLA JEŠTĚ NEVEČEŘELA S ADÉLOU JE VESELO JAKO VE FILMU Parodii na druhou zhlédlo a vyslechlo v sobotu Komorní divadlo v Plzni. Bavilo se totiž českým muzikálem Adéla ještě nevečeřela, který před čtyřmi lety stvořili libretista a textař Radek Balaš s hudebním skladatelem Ondřejem Brouskem. Vyšli ze stejnojmenného filmu Jiřího Brdečky a Oldřicha Lipského, který už sám o sobě skvěle parodoval pokleslou literaturu „cartrovek“ se superdetektivem Nickem Carterem. Muzikálová Adéla je navíc parodií té filmové, takže o zábavu není nouze. PLZEŇSKÝ DENÍK 15. 5. 2012 ADÉLA TO V PLZNI POŘÁDNĚ ROZJELA Muzikálová Adéla je bláznivá crazy komedie vrchovatou měrou naplňující pravidla svého žánru. Tanec, zpěv, show. Koncepčně přitom zachovává linii filmového příběhu se všemi jeho hlavními momenty a vtipy, ale zároveň přidává nové, a tak jako by parodovala i film sám. Je potěšující konstatovat, že byť pozornost přitahovala především známá herecká osobnost Jiřího Langmajera v roli šíleného vědce a zločince Ruperta von Kratzmara, excelovali na jevišti i jeho protihráči. Muzikálovou Adélu lze tak snadno charakterizovat i jako skvělou pánskou jízdu. Všichni byli výtečně sehraní, prokázali nejen pěvecké, ale i herecké kvality a dali svým postavám potřebný švih, komediálnost a dobře vyváženou míru karikatury. Po všech stránkách vynikající byl nový člen plzeňského soubor u Jozef Hruškoci jako uhlazený americký detektiv Nick Carter. Potvrdil svůj talent a dal blazeovanému Američanovi přesně tu správnou dávku povýšenosti rozplývající se při střetu s českou realitou. Pražský komisař Ledvina ve výborném podání Bronislava Kotiše nebyl nijak těžkopádný, výtečně nahrával na smeč svému americkému protějšku, aby se v potřebných okamžicích ujímal vedení a navíc provedl několik vynikajících hereckých eskapád. Jiří Untermüller měl jako botanik Albín Boček, Rupertova zamýšlená oběť, nostalgické kouzlo starých časů a stal se výborným protipólem svému nepříteli. A toho Jiří Langmajer ztvárnil neodolatelně. Tím spíše, že hrát tuto postavu po Miloši Kopeckém je tvrdý oříšek. Langmajerův Rupert je samozřejmě jiný, muzikálový a výtečně do celkové koncepce a prostředí zapadá. Je nový, je svůj. A je skvělý. Je rozjitřeným excentrikem s utkvělou představou pomsty. Přitom člověkem neodolatelně vábeným svým botanickým výtvorem ožívající a oživlou Adélou, polapeným jejími šlahouny dříve, než se to doopravdy stane. Že zlosyn je potrestán a skončí v jejích útrobách, má efekt nejen komický a zcela lakonický - čím kdo zachází, tím také schází, ale i jiný, vážnější. Je vlastně pohlcen a zničen tím, co jej tolik fascinovalo a přitahovalo. A to nad ním i vítězí. A tak je závěr jednoduchý - Adéla ještě nevečeřela je zkrátka dobrý muzikál, dobře provedený. Příznivci tohoto žánru a lehce bláznivé zábavy (a nejen oni) by si jej rozhodně neměli nechat ujít. Gabriela Špalková, MF DNES 19. 5. 2012 MASOŽRAVÁ ADÉLA UŽ VEČEŘÍ Českou muzikálovou parodii doprovází poprvé v Divadle J. K. Tyla živý orchestr Snímek Adéla ještě nevečeřela patří dávno ke kultovním pokladům české kinematografie. Režisér a spoluautor Radek Balaš si s tématem masožravé rostliny, kterou pěstuje a šlechtí pomstychtivý šílenec Rupert von Kratzmar tak, aby za zpěvu Mozartovy ukolébavky požírala lidi, skutečně vyhrál. Neparoduje pouze brakové detektivky, dobrodružné romány a horory, ale bere si na mušku i současnou českou muzikálovou scénu. Tak vznikla nesmírně vtipná komedie, zahrnující jak prvky záměrně popisné herecké klauniády, tak velká hudební a taneční čísla. Nespoutaná lehkost Balaše – libretisty ostře kontrastuje s jeho precizností
režiséra a choreografa. Hudební skladatel Ondřej Brousek si podobně pohrává s mnoha známými nápěvy, které prokládá klasickými muzikálovými melodiemi s využitím řady efektních prvků. Divadelně funguje inspirace staropražskými kabarety, okořeněná o prvky jazzu, swingu i ragtimu. Vítězslav Sladký, PLZEŇSKÝ DENÍK 24. 5. 2012
2. 6. 2012 VD
Amilcare Ponchielli: LA GIOCONDA EVA URBANOVÁ STVOŘILA V PLZNI VÝJIMEČNOU GIOCONDU I V INDISPOZICI Ovace nejen pro Evu Urbanovou ozdobily sobotní premiéru Divadla J. K. Tyla v Plzni. Světově proslulá sopranistka vytvořila i v ohlášené indispozici titulní roli v opeře La Gioconda výjimečným způsobem. Událostí je však už sama nová inscenace tohoto slavného díla od Amilcara Ponchielliho, jež se na scénu plzeňského Velkého divadla vrátilo po čtyřech desítkách let, tentokrát v originálním italském znění. „Gioconda obsahuje všechny prvky italského vrcholného romantismu,“ vyjádřil se dirigent Tomáš Brauner a ve svém nastudování se touto charakteristikou řídil. Hostující režisér Oldřich Kříž ctil autora hudby i libretistův dramatický příběh z Benátek, ale podtrhl zejména nadčasové rysy – hodnotu oběti i hrůznost moci, podlosti a intrik. (pd), PLZEŇSKÝ DENÍK 4. 6. 2012 LA GIOCONDA VÍTĚZÍ HUDBOU I ROMANTICKÝM PŘÍBĚHEM Operní drama plné vášně i touhy po pomstě by si diváci v Plzni neměli nechat ujít Melodická hudba opery La Gioconda italského skladatele Amilcare Ponchielliho je posluchačům známá, i když opera sama se nyní vrátila na scénu Divadla J. K. Tyla v Plzni až po čtyřiceti letech. Její krásné árie se často objevují na koncertech, zvláště populární je hudba Tance hodin. První premiéru řídil dirigent Tomáš Brauner, který také dílo nastudoval, druhou premiéru dirigoval Ivan Pařík. Orchestr pod taktovkou obou si vysloveně vychutnával kouzlo melodických linií a spolehlivě doprovázel, aniž přehlušoval zpěv na scéně. Významnou roli má v Giocondě sbor (sbormistr Zdeněk Vimr) – zněl výborně v mužské i ženské složce, zejména účinně ve scénách spojených se sólovými hlasy. Ze sólistů se těšilo velkému očekávání vystoupení světově známé sopranistky Evy Urbanové, která svou operní kariéru zahájila právě v Plzni. Umělkyně očekávání nezklamala – vystoupila v první premiéře, třebaže se musela vyrovnávat s hlasovou indispozicí. Dovedla problémy zkušeně přejít, zpívala kultivovaně a v důležitých místech rozeznívala hlas do obvyklé krásy. Je třeba podotknout, že její přítomnost zajisté podnítila vrcholné výkony i u ostatních sólistů. Interpretka Giocondy ve druhé premiéře Ivana Veberová zaujala krásnou barvou hlasu a jeho muzikálním uplatněním, přesvědčivě ztvárnily své altové role i obě představitelky slepé Giocondiny matky Eliška Weissová a Petra Vondrová, která upoutala zvučností hlasu a krásou hlubokých poloh. Pěvecky a herecky náročné roli Laury nezůstala nic dlužna žádná z jejích interpretek – Jana Tetourová a Ivana Šaková zpívaly hlasově vyrovnaně a v půvabně plynulých liniích. Jmenujemeli jen představitele velkých mužských rolí, je nutno zdůraznit, že i další mužské postavy v menších, ale důležitých rolích našly kvalitní a odpovídající interprety. Obě představení přinesla řadu výborných výkonů. Enza ztvárnili tenoristé Rafael Alvarez a Nikolaj Višňakov: oba se dobře vyrovnali i s vysokými partiemi role a zaujali svým podílem v ansámblech i v áriích. Bezcharakterního Barnabu, který marně usiluje o získání Giocondy, výborně ztvárnil Martin Bárta, vysloveně pak ve druhé premiéře vynikl zralým pěveckým a hereckým výkonem Richard Haan. Na mimořádně účinnou dramatičnost libreta a zejména hudby úspěšně reagovali tvůrci jevištní podoby díla – režisér Oldřich Kříž, scénický výtvarník Daniel Dvořák a autor
kostýmů Jan Kříž. V souladu s tím, co režisér předem uvedl – že se totiž jedná o „skvěle napsané nadčasové drama“ – umístili jednající postavy v dobově neurčitelném a často pitoreskním odění do neutrálního, ale výtvarně zajímavého prostoru, který umocnil atmosféru dramatu, a dali jim pohybovou akci odpovídající hudbě. Výsledný efekt inscenace byl přesvědčivý v obou premiérách a obě představení se právem setkala s bouřlivým ohlasem u publika. Milovníci opery a hudby vůbec by si neměli nechat v Plzni ujít příležitost k znamenitému zážitku. Vlasta Bokůvková, PLZEŇSKÝ DENÍK 8. 6. 2012 LA GIOCONDA JAKO VELKÁ UDÁLOST SEZONY Svou v pořadí třetí operu La Gioconda s romantickým příběhem lásky a osobní oběti pouliční zpěvačky zhudebnil Ponchielli s velkou, vpravdě italskou melodickou nápaditostí. Náročností na pěvecké provedení jako by dílo předurčil pouze prvotřídním pěvcům s velkými hlasy. V premiéře nové inscenace v plzeňském Velkém divadle ztvárnila 2. června titulní roli vynikající Eva Urbanová. Zcela zaplněné hlediště nezklamala a přes malou, sotva postřehnutelnou indispozici podala dokonalý pěvecký i herecký výkon. Stejně zdařile si počínaly představitelky dalších dvou ženských postav: Eliška Weissová jako La Cieca a Jana Tetourová v roli Laury. Obě zpívaly lehkými hlasy a prvně jmenovaná výrazně barevně. Svým rolím nezůstali nic dlužni ani muži. Velký úspěch zaznamenal znamenitý Rafael Alvarez v postavě Enza, jehož tenor se krásně nesl, ale stejně mohlo publikum obdivovat i výkony Pavla Vančury či Martina Bárty. Vyznamenal se rovněž zvukově bohatý orchestr. Stál plně ve službách zpívaného slova a měl výrazný podíl na podtržení dramatických ploch opery. Dirigent Tomáš Brauner, který dílo nastudoval a při premiéře řídil, měl celý provozovací aparát i při značné náročnosti opery pevně v rukou. Přítomnost světoznámé sopranistky Evy Urbanové a její podíl na inscenaci dodaly premiéře ráz zcela výjimečný. Její náročné výstupy publikum přijímalo s bouřlivým potleskem i voláním. Nadšeného přijetí se dočkali rovněž další sólisté a celé mimořádně zdařilé představení bylo odměněno dlouhotrvajícími ovacemi. Jaroslav Fiala, PLZEŇSKÝ KULTURNÍ PŘEHLED - červenec 2012 GIOCONDA ZNAMENÁ RADOSTNÁ Barytonista Martin Bárta, který ztvárnil zloducha a inkvizičního špicla Barnabu, imponoval mužným zjevem, přirozeným herectvím, ale především vyrovnaným hlasem ve všech polohách, který lehce vystupoval na nejvyšší tóny. Velmi příznivě na sebe upozornila altistka Eliška Weissová, která ztvárnila Giocondinu slepou matku Cieku. Pěkně srovnané rejstříky ve spodní poloze i plné výšky sametově temného hlasu napovídají, že se tu rýsuje nová hvězda evropského formátu. Také Jana Tetourová vytvořila věrohodnou postavu svůdné ženy, která dokáže svým sex-appealem pořádně zamotat mužům hlavu. Jejímu milenci Enzovi propůjčil svůj italsky znějící tenor Rafael Alvarez. Pochvalně se též musím zmínit o Pavlu Vančurovi v postavě Alvise Badoera, který má svůj hlas plně pod kontrolou a jako snad jediný pracoval plasticky i s různou dynamikou, což svědčí o jeho výrazné muzikalitě. Orchestr opery Divadla Josefa Kajetána Tyla pod taktovkou Tomáše Braunera hrál velmi pěkně a stylově, včetně efektních sól lesních rohů a zvukově vyrovnané žesťové harmonie. Ivan Ruml, HUDEBNÍ ROZHLEDY 4. 7. 2012 OPERNÍ THRILLER V PLNÉM LESKU Veberová, která zpívala druhou premiéru, má hutný soprán s temnými dramatickými hloubkami, pevnou střední polohou a snad jen poněkud ostřejší výšky ve forte. Snažila se i o dynamické odstínění a především si skvěle rozvrhla síly pro rozsáhlou roli tak, aby přesvědčivě odkrývala jednotlivé vrstvy charakteru dívky, který navzdory jejímu jménu La Gioconda / Radostná není radostný, natož šťastný. Starostlivě pečuje o svou slepou matku a touží po lásce. Jenže zamiluje se do toho nepravého a zároveň je vášnivě milována mužem, který je příliš mocný na to, aby si ho mohla dovolit ponižovat a odmítat. Uprostřed tyranské vlády inkvizice, špehů a udavačů se dostává do soukolí běhu událostí, které ji stavějí před
rozhodování, zda má své vlastní štěstí obětovat pro druhé. Veberová tak vygradovala osobnost Giocondy do závěrečné scény, v níž odolá poslednímu pokušení zabít svou sokyni v lásce a za spásu milenců položí vlastní život. Ponchielliho operní thriller je adaptací dramatu Victora Huga Angelo, tyran padovský. Dirigent plzeňského nastudování Tomáš Brauner rozehrál hudební drama vášní v plné intenzitě, ponuré zlověstnosti i lesku, jindy u tohoto orchestru neslýchaném. Přitom se dařilo nepřekrývat sólisty. Pavel Vančura opět osvědčil svoji muzikálnost, když se mu podařilo vyjádřit kontrast mezi vnějškově stoickým domněle všemocným benátským tyranem, trestajícím s morbidním patosem nevěru své ženy, a vnitřní trýzeň podváděného muže zmítaného vztekem. Eliška Weissová je díky svému temnému hutnému altu u nás optimální představitelkou slepé matky a úpěnlivá modlitba Voce di donna o d’angelo jí vyšla skvěle. Velký talent v této roli osvědčila také alternující Petra Vondrová. Výborně tak vyzněl pěvecký kontrast s mezzosopranistkou Janou Tetourovou (Laura). Nárokům Ponchielliho partitury dostál i sbor vedený Zdeňkem Vimrem. Režisér Oldřich Kříž se scénografem Danielem Dvořákem umístili dusné drama mezi omlácené vysoké šedé zdi, kde jsou i okna narychlo zazděna cihlami. Zlověstně z nich ční otevřená lví tlama pro udavačské hanopisy. Jen scéna na ostrově uprostřed moře otevírá průhled k modré obloze. Kříž příběh dovedl k větší tematické sevřenosti. Obětavost nešťastné Giocondy oproti originálu posílil tím, že se tato pouliční zpěvačka kvůli milovanému Enzovi dopustí i vraždy. Až do obludnosti dovedl portrét špeha Barnaby. Po velkém monologu, v němž se opájí vlastní mocí a vzývá špehování jako legitimní nástroj jejího dosažení, podtrhuje výsměch Barnaby božímu řádu tím, že bezprostředně následující modlitbu zpívá sám špeh místo obvyklého mnicha. Režie se tak dotkla i hodně aktuálního tématu nynějších mocipánů. Helena Havlíková, LIDOVÉ NOVINY 26. 6. 2012 23. 6. 2012 KD
George Bernard Shaw: PYGMALIÓN
HRA IRSKÉHO IRONIKA NA SCÉNĚ KOMORNÍHO DIVADLA S divadelní sezónou 2011/2012 se rozloučila činohra Divadla J. K. Tyla velice úspěšnou inscenací Pygmalion G. B. Shawa v režii Juraje Deáka. Premiéra se odehrála na scéně Komorního divadla v sobotu 23. června, už jen pár dnů před ukončením divadelní sezony a očekávaným začátkem divadelních prázdnin. Naposledy se Pygmalion hrál v Plzni v dubnu 1989 v překladu Milana Lukeše a v režii Otto Ševčíka. Lízou Doolittlovou byla Ilona Vaňková a profesorem Higginsem Pavel Pavlovský. V současnosti soubor činohry posílila čtveřice nových mladých členů s poměrně zajímavou hereckou i jevištní zkušeností. Jsou to Markéta Frösslová, Marek Adamczyk, Kamila Šmejkalová a Petr Konáš. Jejich úspěšný debut na scéně plzeňského Komorního divadla je za mimořádný umělecký výkon v roli příslibem do nové divadelní sezóny. Z portrétních fotografií G. B. Shawa nás sleduje pronikavý pohled kritika a ironika lidského hemžení, který na tomto druhu obývajícího zemi nenechá nit suchou – a zájem rozděluje spravedlivě. Nikdo není ušetřen. Z padesáti čtyř divadelních her, které napsal, je nejpopulárnější „Pygmalion“. Jako na dlani předkládá autorovu dokonalou znalost nuancí počínání zpodobnělých představitelů v jejich touze po svém místě na slunci. Co způsobuje náhoda a zarputilost v osudu milé květinářky Lízy Doolittlové, v neustálém a nesmiřitelném souboji s profesorem Higginsem sleduje divák s potěšením až ke šťastnému konci. Režisér Juraj Deák inscenoval Pygmalion v překladu Jiřího Joska a roli Lízy Doolittlové svěřil temperamentní a výrazné Markétě Frösslové, která je rovnocennou partnerkou Martinu Stránskému, razantnímu a nic neodpouštějícímu profesorovi Higginsovi v jejich „souboji civilizací“. Aristokratický plukovník Pickering – Jakub Zindulka ulamující ostří střetů spolu se starostlivou paní Pearsovou /jako vždy výborná Jana Kubátová/ uzavírají divokou domácnost a Higginsovu výchovnou laboratoř. Jako prudké vody Temže rozčeří už tak napjatou atmosféru vpád Lízina otce Doolittla – nejdříve popeláře, později pracháče proti své vůli, jehož monology na téma morálky jsou ozdobou této vděčné role pro Zdeňka Muchu. V
roli elegantní a moudré ženy paní Higginsové se představila Monika Švábová. Lehká, vzdušná a ilustrující scéna architekta Ivo Žídka vytváří „starou, dobrou Anglii“ s jejími konzervativními interiéry i pavučinou Covent Garden. Nápaditá režie využívá otočného systému k dynamice svižného děje. Kostýmy pro inscenaci vytvořila Jana Hauskrechtová. Škoda, že kostým Lízy Doolittlové na plese nesplnil její očekávaný ohromující vstup do společnosti. Sázka na osvědčený a úspěšný titul se dramaturgii plzeňské činohry vyplatila, což divák v nové divadelní sezoně jistě ocení neméně bouřlivě jako po premiéře. Jaroslava Světlíková, PLZEŇSKÝ KULTURNÍ PŘEHLED - SRPEN 2012 PYGMALIÓNSKÝ MÝTUS BYL DOKONALE OBNOVEN Juraj Deák již dal několikrát najevo, že rozumí, zná a tvoří. Jeho inscenace nenechají ustrnout pozornost ani myšlení, žijí dynamikou a současně kotví v sevřenosti a logice. Pod jeho rukou herci nasazují bezprostřední tvářnost a hýří improvizačním uvolněním. Na mysl připadne Deákovo Zkrocení zlé ženy. Také v jeho celku oba hlavní protagonisté ve vzájemném střetání, přitahování, odpuzování překračují něco ze společenského kastovnictví a dospívají ke sblížení lidsky cítících bytostí. Scéna Pygmalióna, jejímž obměňovaným základem byl portikus svatopavelského chrámu v Londýně (Ivo Žídek), i kostýmy, jaké patří k přelomu století (Jana Hauskrechtová), režijní pojetí výrazně doplňovaly. V inscenaci se představili noví členové souboru. V dokonalé souhře s kmenovými kolegy střídali na jevišti jednu studii za druhou, jednu etudu za druhou. Prof. Higgins je jednou z těžko uchopitelných i pochopitelných postav. Vědec, rozjívený synáček z dobré rodiny, cynik, egocentrik, cholerik, téměř hulvát, to nijak nejde dohromady. Martin Stránský našel jednotící podtón – nechyběl mu cit. O soucitu se uvažovat nedá, ale právě cit omezoval jeho výbuchy, cit dovedla vyvolat Líza a najednou ten masiv výbušnosti a neústupnosti zatápal a na chvilku byl lapen. Markéta Frösslová už exceluje třetí závažnou rolí. Líza Doolitlová je typickou shawovskou postavou. Mezi její chudobou a dámou vévodské společnosti se vine tolik vývojových mezipoloh zasahujících samu dřeň touhy po pochopení, že zíráme, kolik lidského v sobě ta květinářka skrývá a snadno se ubrání vyděračství či vypočítavosti. To jsou dva hlavní protagonisté. A pak přicházejí další mistrné etudy. Do jejich čela se jednoznačně postavil Zdeněk Mucha. Jeho popelář Doolitle strhuje ať jako mazaný buran nebo překvapený držitel akcií Trustu taveného sýra. Živelnost, spočítaná hrdost i poníženost, pocity boháče všemi odíraného, ale nikoliv směšného nebo zákeřného v něm burcují něco pyšného i lidského. Higginsovým rovnocenným partnerem byl plukovník Pickering (Jakub Zindulka), každým coulem džentlmen, delikátní, decentní, mírnící profesorovy eskapády, stojící v pozadí, nenápadně dirigující. Z výšin své pověstné kultivovanosti zasahovala tu jemnou ironií, tu chápavým nadhledem paní Higginsová (Monika Švábová). Podobně distingovaně, společensky odstíněně vystupovala se svou důstojností Jana Kubátová (Higginsova komorná Pearsová). Na plese zazářil ohnivou variací čardáše hrabě Törökös (Petr Konáš). A vše doplňovaly mistrně pojaté figurky dotvářející kontext vyšší společnosti – paní Eynsfordová Hillová (Zorka Kostková) a její děti (Kamila Šmejkalová a Marek Adamczyk). Nebylo tu hluchého místa, nebyly nicotné postavy. Pro příklad – Kamila Kikinčuková zvládla pár detaily perfekci služebné u paní Higginsové i střih květinářky. Inscenace vzkřísila mýtus Shawova Pygmalióna a vdechla mu nekašírovaný divadelní život. Viktor Viktora, PLZEŇSKÝ DENÍK 22. 10. 2012
Philip Glass: V KÁRNÉM TÁBOŘE 30. 6. 2012 VD OPERA SE OCITLA V TÁBOŘE Jádrem děje je strojem prováděná brutální a nespravedlivá poprava vojenského sluhy (D. Steigerwald), kterou podle vžité tradice prosazuje Důstojník jako samozvaný soudce. Konflikt s Návštěvníkem po dlouhém sporu nakonec vyústí v Důstojníkovu dobrovolnou smrt v chapadlech popravčího zařízení. Tím se uzavírá Kafkova i Glassova alegorie krutosti
militantních systémů. Philip Glass napsal hudbu, jejíž neustálý proud se odvíjí od vrstvení opakovaných a proměňovaných několikatónových motivů v silné naléhavosti. Stačí mu k tomu obsazení smyčcového kvinteta, v němž se v Plzni výborně osvědčili členové operního orchestru (houslisté M. Kos a M. Pospíšil, violistka J. Smolová, violoncellistka H. Vítková a kontrabasista V. Skalka). Rozpor hudby, ve své diatoničnosti na poslech příjemné, a krutě cynického děje, je působivým rysem díla. Zde byl také nesporně stěžejní problém pro režisérku Viktorii Čermákovou, která se úspěšně vyrovnala i s nastíněním otázek, jež Kafkova předloha přináší (zejména vina a trest, vztah k tradici, poctivost svědectví, rub velitelské odpovědnosti a kázně). To vše se promítá v plynulém toku hudby a zpěvu do prostoru scény, jejíž autorkou stejně jako kostýmů je Jana Preková. Výtvarné řešení dalo přednost dějovému prvku stroje před dalším hledáním utváření scény, která svou strohostí odpovídá představě popraviště. Divák odchází z divadla zaujat hudbou a jejím ztvárněním, ale současně naplněn odporem k ději, který odráží hrozbu aktuální i v dnešní době. Uvedení Glassovy opery je nesporně činem, neboť je dobře poznat i díla rozporná a zamyslet se nad otázkami, které kladou. Vlasta Bokůvková, PLZEŇSKÝ KULTURNÍ PŘEHLED - SRPEN 2012 29. 9. 2012 KD
Jára Beneš: RŮŽE Z ARGENTINY RŮŽE VYNIKÁ SKVĚLOU CHOREOGRAFIÍ Milovníkům prvorepublikových komedií a těm, kdo se chtějí v divadle především příjemně pobavit, je určena opereta Járy Beneše Růže z Argentiny, kterou uvedl v sobotu 29. září v premiéře muzikálový a operetní soubor Divadla J. K. Tyla v Plzni. Dramaturgicky ansámbl navazuje na řadu divácky úspěšných operetek, jako byla Maskovaná milenka, Tulák a především nestárnoucí Uličnice Melodie přitahují Jednoduchý příběh o nečekané lásce mladičké Dolores (jež je onou argentinskou růží) a jejího poručníka Ramona D'Alvareze, zasazený do jihoamerické exotiky a okořeněný dle osvědčeného operetního schématu komikou mlado i starokomického páru, si jistě své příznivce najde i dnes. Už kvůli krásným melodiím, jako jsou Noc na La Plata, Můj strakatý kůň, Já si střádám do prasátka nebo nesmrtelnému šlágru Já mám rád, než jdu spát, od děvčete políbení. Díla tohoto typu lze v zásadě inscenovat třemi způsoby – buď jako retro kýč, totální parodii, anebo se pokusit o odlehčenou nezávaznou komedii podpořenou líbivou hudbou a tancem. Martin Pacek, v Plzni známý jako choreograf mnoha inscenací (Země úsměvů, Mamzelle Nitouche, Limonádový Joe, Tulák…) i coby režisér (Sliby – chyby, Uličnice), se naštěstí vydal tou třetí cestou a zinscenoval Růži z Argentiny jako vkusnou lidovou operetku, jíž ponechává typický půvab a jejíž určitou naivitu se nesnaží zesměšnit. Nápaditá choreografie Nejvýraznější stopu na nejnovějším titulu ovšem zanechala choreografka Petra Parvoničová. Její rukopis dává celému představení strhující tempo a rytmus, všechna taneční čísla sólistů i company jsou velmi nápaditá, temperamentní a působí profesionálně. Velmi zdařilá je i výprava Lucie Loosové – elegantní scénu skvěle doplňují výpravné a skutečně nádherné kostýmy,inspirované nejen argentinskými, ale i mexickými střihy a vzory. Žižkovskému „Pepíkovi“, jenž se zde jmenuje Johny Vopička, samozřejmě nemůže chybět typické kárované sako. Scéna je s kostýmy dobře barevně sladěná a podtrhuje dojem okázalé operetní velkoleposti. Premiéra Růže z Argentiny si vysloužila dlouhý aplaus a dokázala, že prvorepubliková česká opereta dokáže svým optimismem nakazit i současné publikum. Vítězslav Sladký, PLZEŇSKÝ DENÍK 2. 10. 2012
RŮŽE Z ARGENTINY SPLŇUJE CÍL: DOVEDE POTĚŠIT VTIPEM I HUDBOU Je třeba říci, že za úspěchem je především autor sám a jeho skutečně nestárnoucí svěží melodie s nakažlivým optimismem, divácky atraktivní výtvarné pojetí (scéna a kostýmy Lucie Lossová) a režijní přístup, který jednoduchý příběh nijak nepředělává k obrazu svému a zanechává mu jeho přitažlivý naivní kolorit. A především vynikající je choreografie Petry Parvoničové, která dává představení švih a spád. Gabriela Špalková, MF DNES 8. 10. 2012 20. 10. 2012 KD
Georges Feydeau: TAKOVÁ ŽENSKÁ NA KRKU TAKOVÁ ŽENSKÁ NA KRKU SE ŘÍTÍ K EFEKTNÍMU ZÁVĚRU Jak se zbavit jedné milenky, když u druhé kyne s baronským titulem i společenská prestiž? Jak si zachovat prestiž a respekt, když nejsme schopni lít čisté víno do sklenky té první milenky? Jak proplouvat mezi žárlivostí milenky a jejích dalších nápadníků? Jak před přáteli zapírat a přiznávat hned milenku, hned nevěstu? Nakonec při veškerých snahách o utajení, vysvětlení a úprcích dospěje mužský svět k volbě mezi dvěma zly – volí mladší a hezčí. To už je volba, s níž v komedii Taková ženská na krku glosuje mužský svět Georges Feydeau. Režisér Pavel Šimák sáhl po adekvátním a originálním inscenačním postupu. Feydeauova fraška mu spolu s minimalistickou secesní scénou (Pavel Borák) a dobovými elegantními kostýmy (Blanka Tesařová) splynula s filmovou groteskou, která v devadesátých letech 19. století prožívala debut. Náznak filmové projekce rámoval úvody a zakončení obou částí hry. Sama komedie pak v klasicky vytříbeném tvaru převzala dynamický spád grotesky a řítila se k efektnímu závěru. Soubor se musel vyrovnat s bezprostředností živelnosti a s přesností Feydeauova komediálního půdorysu i myšlení. Nádherně se to povedlo. A herci si opět mohli v rámci dramatikových pravidel zařádit. Andrea Černá (zpěvačka Lucette) potvrdila své hvězdné postavení v souboru. Frivolní role, z níž blýskají svůdnost, hravost,umanutost,nesporněi city, koketerie, rafinovanost, žárlivost, ženská dominantnost, se stala jednou z početných tváří jejího umění. Jan Maléř (Lucettin milenec Boisd´ Enghien a ženich Viviany), trochu ješita, trochu slaboch neodvažující se přiznat konec vztahu, trochu bonviván, manipulátor, kombinátor a smolař, na nějž se posléze jeho kreace sesypou, sem vnáší mondénnost i hrané sebevědomí doby. Martin Stránský (generál Irrigu a žárlící na Lucettu) je typickou groteskní figurkou řádící, hulákající, chápající se zpožděním situaci, ale stále nadšeně planoucí svou láskou. Monika Švábová (baronka Dervegerová) opět svou rolí učarovala. Důstojná a přepjatá aristokratka vstupuje na scénu v nepřekonatelném setkání s Antonínem Procházkou (skladatel Bouzin), budícím smích v každém gestu nebo grimase a smolaře motajícím se všude, kde mu něco hrozí. Kolik cynismu při honu na ženicha dovede v naivitě svého chování prozradit Kamila Šmejkalová (Enghienova nevěsta Viviane). Kolik dalších tváří doznívající velké společnosti modelují Petr Konáš (de Chenneviette), věčně zadlužený obdivovatel Lucettin, nebo energií i slinami sršící Michal Štěrba (de Fontanet). Viktor Vrabec v trojroli komorníků (Firmin, Emil, Jean) s jemnou nadsázkou odstiňuje myšlení a chování těch malých, ale dobře vidících rub společnosti, jíž slouží. A řada výtečně portrétovaných dalších postav dotvářela rozvernou komedii starých časů a podvůdků, tehdy ještě směšných. Viktor Viktora, PLZEŇSKÝ DENÍK 25. 10. 2012 ČINOHRA ZAHÁJILA SEZONU KOMEDIÍ Černobílým a němým filmem, když k pohyblivým obrázkům hrálo piano – tak diváka uvádí režisér Pavel Šimák (v současnosti umělecký šéf Divadla na Fidlovačce) do extra bláznivé komedie z rozverného pařížského světa, jehož byl Feydeau určitě aktivní součástí. Bohatá paleta postav a postaviček rozehrává zápletky plné divokých situací a gagů, které místy předvídáte, ale přesto se těšíte. Že útěk z vášnivého a fanatického objetí je téměř nemožný, poznává mladý Boisd´Enghien (Jan Maléř). Není divu, nespoutaná Lucette (/výborná Andrea Černá) podpořená šarmem a úsporným kostýmem mu nedá vydechnout. Vydechnout nedá ani
upovídaný De Fontanel Michala Štěrby, který si svého „prskavce“ dokonale užívá. Nenadálý vpád „cizokrajného“ generála (v neobvyklé komediální roli Martin Stránský) a jeho nesmlouvavá šavle ještě více děj zamotávají a korunu všemu bláznění nasadí nešťastný popleta Bouzin (A. Procházka). Jaroslava Světlíková, PLZEŇSKÝ KULTURNÍ PŘEHLED – říjen 2012 27. 10. 2012 VD
Bedřich Smetana: TAJEMSTVÍ TAJEMSTVÍ SE VRÁTILO Po všech stránkách dokonale vyzněla premiéra opery Tajemství Bedřicha Smetany (27. října) v Divadle J. K. Tyla v Plzni. Libreto, které autorovi nabídla po úspěšné spolupráci na opeře Hubička opět Eliška Krásnohorská, skladatele zaujalo. Vyprávělo o kraji pod Bezdězem, v jehož sousedství žil Smetana v době hluchoty u své dcery. Blízké mu bylo jistě i počínání hlavního hrdiny, který se vydá hledat poklad, jímž se ukáže být věrná láska. Obohacením příběhu je rovněž velká láska potomků rozvaděných konšelů Kaliny a Maliny. Komický prvek do děje vnáší skutečnost, jak pod rouškou tajemství v malém městě letí sdělení od úst k ústům. Operu nastudoval dirigent Jiří Štrunc Úspěšné nastudování, které připravil dirigent Jiří Štrunc, naznačila již perfektně provedená předehra. Ta sice začíná vážně vyznívajícím motivem frátera Barnabáše, ale vzápětí se však jakoby vylehčí a svěže rytmicky plyne. Plasticky byla vystavěna fuga vyúsťující v rozezpívaný závěr. Orchestr na dirigentská gesta dobře reagoval a harmonicky bohatou hudbu interpretoval rytmicky přesně se zvýrazněním bohaté smetanovské melodiky. Sólisté byli vynikající Přímo vynikající byli ve svých rolích jednotliví sólisté, počínaje Svatoplukem Semem v postavě konšela Kaliny, přes Františka Zahradníčka jako Malinu. Dokázali, že hudba B. Smetany i zpěvnost árií je jim blízká. K nim můžeme přiřadit Kateřinu Jalovcovou v roli Panny Rózy, kterou zpívala krásně tmavě zabarveným altem. V rolích mladých milenců příjemně překvapili Richard Samek jako Vítek a Kateřina Kněžíková v postavě Blaženky. Jejich hlasy zněly svěže a skutečně mladě. Navíc i svým věkem odpovídali předepsaným postavám. Obdivuhodné byly výkony představitelů zdánlivě menších rolí, jako byl vysloužilec Bonifác v podání Jevhena Šokala, zpěvák Skřivánek Jana Markvarta či zednický mistr Matěje Chadimy. Výborně si vedl také pěvecký sbor, který má v opeře poměrně hojné zastoupení, jako vždy důkladně připravený sbormistrem Zdeňkem Vimrem. Jeho jednotlivé zpěvní hlasy byly ideálně sjednocené a dosahovaly tak dokonalého souznění celku. Sbor zpíval rytmicky přesně a v krásném souznění s orchestrem i sólisty. Vrcholem byla společná scéna se sólisty v závěru druhého jednání. Život je krásný Režie se s úspěchem zhostil Dominik Beneš, jehož celkové pojetí bylo v podstatě v souladu s hudbou i se základní ideou opery : lidé jsou dobří a život je krásný. Jednoduchá a přehledná scéna (Ivo Žídek), souzní s dějem i prostředím, které si autoři libreta i hudby představovali. Civilní kostýmy (Zuzana Přidalová ) se rovněž nevymykají z celkového pojetí inscenace a pohled na jejich barevnost jistě zaujme a spolu s hudbou příjemně naladí. Úspěch představení odpovídal úrovni provedení a byl skutečně bouřlivý. Umělci byli odměněni nejen dlouhým potleskem, ale také nadšeným voláním. Jaroslav Fiala, PLZEŇSKÝ DENÍK 3. 11. 2012 TAJEMSTVÍ Svou první profesionální příležitost dostal čerstvě dostudovaná mladý režisér a místní asistent režie Dominik Beneš (HAMU Praha), který spolupracoval se zkušeným scénografem Ivem Žídkem a s výtvarnicí kostýmů Zuzanou Přibylovou, autorem hudebního nastudování a dirigentem byl Jiří Štrunc a sbormistrem Zdeněk Vimr. Na premiéře jsme viděli téměř ideální sólistické obsazení i v těch nejmenších rolích a všichni včetně výtečně připraveného sboru a
rozjívených pohyblivých němých „chmelníčků“ táhli za jeden provaz. Propojení orchestřiště s jevištěm bylo málokdy vídané a slýchané. Mladý debutující režisér nejen vymyslel kompaktní inscenační koncepci, do níž bezezbytku zapadaly všechny výrazové prostředky, ale také se svými spolupracovníky dokázal vytvořit tvůrčí atmosféru, v níž vznikla vzácně jednolitá inscenace. Zázrak? Ne, vlastně „jednoduchá“ věc: naučili se společně pracovat, našli společnou řeč. Smetanovo Tajemství je umná alchymistická kombinace něžné milostné komedie, sousedského dramatu a kalendářového příběhu kořeněného kramářskými písněmi, propojená s mocnými názvuky silného citového náboje. Mnozí tvůrci inscenací berou tento operní příběh příliš vážně nebo se naopak pokoušejí o směšnou frašku. Plzeňská inscenace vše s lehkým nadhledem propojila do stále se proměňujícího propletence (Gesamtkunstwerku), jehož základní jistotou byla muzika. Inscenátorům nechybí smysl pro humor, neznamená to však, že by patřičně nevyzněla emotivní dueta Blaženky a Vítka nebo árie Panny Rózy a Kaliny. Dirigent Jiří Štrunc vytvořil svou hudební koncepci v souladu s režijní koncepcí a orchestr, sbor a sólisté mu šli skvěle na ruku. (…) Sólisté odpovídali typově i pěvecky daným postavám: Svatopluk Sem je báječným Kalinou, Kateřina Jalovcová šarmantní a citlivou Rózou, Blaženka Kateřiny Kněžíkové smetanovsky něžnou Blaženkou, Richard Samek svou cestu ke Smetanovi velmi úspěšně nachází, Jevhen Šokalo zpívá Bonifáce bezchybně, Mistr zednický je další umnou hereckou kreací Matěje Chadimy, Skřivánek Jana Markvarta je k zulíbání, František Zahradníček se v roli Maliny po krátké počáteční deklamaci rozezpíval a odvedl svůj nejlepší výkon za celá léta. Všichni účinkující hráli s plným nasazením, značný podíl na tvaru inscenace má choreografie Petry Parvoničové, která výtečně spolupracovala se vtipně rozpohybovaným sborem. Plzeňské Tajemství ukázalo, že umíme smetanovské postavy nejen zpívat, ale také přesvědčivě ztělesnit a že to, co nám „od přírody“ nejvíce sedí, je česká opera, která, když se dílo podaří, zaujme diváky od těch malých až po ty nejstarší. Díky zá krásný, hravý, veselý i dojemný, velmi povzbudivý zážitek. Dík patří i plzeňskému obecenstvu, které přivítalo to mladé svěží divadlo tak, jak si zasloužilo: nadšeným potleskem a hlasitými obdivnými výkřiky! Olga Janáčková, HARMONIE 12 / 2012 POKLAD HLEDÁME NA NESPRÁVNÉM MÍSTĚ Opera Bedřicha Smetany Tajemství je famózní dílo. Jen jde o to vystihnout její interpretaci právě dnes a právě tady. Na premiéře v Divadle J. K. Tyla v Plzni vyšlo skoro všechno. Předně partituru pečlivě nastudoval dirigent Jiří Štrunc, z detailně vystavěné předehry udělal parádní koncertní číslo. Orchestr hrál přesně, s výrazem, ve vyváženém souzvuku nástrojů a nástrojových skupin. Snad ještě podstatnější byla dramatická logika detailů i větších ploch, zvukově a v tempech dirigent sice ctil tradici, ale nedal se svést z vlastního slyšení díla. (…) Těžko uvěřit, že promyšlený tvar inscenace je debutem režiséra teprve končícího studia. Dominiku Benešovi k technické jistotě pomohlo asistování u více než dvaceti plzeňských inscenací, ale výklad příběhu a gestické uchopení Smetanovy hudby už opsat nikde nemohl. Nejpříjemnější je zjištění, že mladý debutant vychází z tématu, že hledá, čím opera může oslovit současné lidi nad rámec své hudby - a zjišťuje, že stejně jako Kalina hledáme svůj poklad jinde, než ho nakonec nalezneme. Jasná teze je čitelná z vlastní inscenace, nejen z přípisu režiséra do programu. Žádné násilné aktualizace, ani jen prvosignální „autorovi věrné“ ilustrování partitury. Různorodými prostředky režisér vypráví příběh pro uspokojení rozumu i citu v otevřeném vzdušném neiluzivním prostoru, který výtvarně i významově určují chmelové štoky. Kostýmy evokují poklidné časy 19. století i smetanovskou interpretační tradici, hlavně však s vtipnou nadsázkou deklarují charakterový sukus každé postavy. A nejvíc připomínají tradici dobových komedií a frašek, z níž režisér vyšel. (…) Kdyby každý debut vypadal jako ten Benešův, to by se kritikovi psalo! Dokonce marně vzpomínám, jestli jsem kdy viděl lepší Tajemství. Divím se některým reakcím na premiéru a Dominiku Benešovi radím nenechat se jimi zviklat a otrávit. A víc pochybovat o zdejší škole operní režie. Josef Herman, DIVADELNÍ NOVINY 28. 11. 2012
1. 12. 2012 KD česká premiéra
Andrea Guerra: NINE
MUZIKÁL NINE – BÁJEČNÁ REVUE Česká premiéra inscenace, jež vznikla podle Felliniho filmu 8 ½ , přináší i psychologický přesah Kdyby nešlo o krizi středního věku, beznaděj, strach z neúspěchu a neustálý útěk před zástupem žen, byla by to vlastně jedna velká legrace. Tak lze stručně charakterizovat hlavní dějovou linku slavného broadwayského muzikálu Nine, který v české premiéře uvedl první prosincovou sobotu na scéně Komorního divadla soubor muzikálu a operety Divadla J. K. Tyla v Plzni. V Plzni se uprostřed vztahové i pracovní krize ocitá Bronislav Kotiš coby rozkolísaný čtyřicátník Guido Contini. Slavný režisér natočil v poslední době tři neúspěšné filmy, ale dámský svět jej stále miluje. Obklopen manželkou, dvěma milenkami a zástupem nápadnic získává důvěru postarší producentky, která od něho nechce další „podivný existencionální film“, ale komerční trhák, nejlépe muzikál. Guida však nic nenapadá, jeden scénář je horší než druhý, a ani ty ženy jej vlastně už tak moc nebaví… Pomůže mu relaxace v lázních, nebo spíš sebereflexe vlastního dětství? Ač Bronislav Kotiš není prototypem rozhárance, tápajícího Continiho, štvance v lásce, hraje uvěřitelně, s obvyklým šarmem a elegancí. V závěru pochopíme, proč vlastně hledá vzrušení a rozptýlení v náručích dalších a dalších žen. Jeho manželku (a snad i ochránkyni) ztvárňuje neméně přesvědčivě známá divadelní a televizní herečka Ivana Jirešová, v decentní herečku Claudii se proměňuje Adéla Petřeková, smyslnou Carlu zahrála výrazná Radka Pavlovčinová. Pomyslný kruh žen okolo Guida Continiho uzavírá jeho racionalistická matka (Monika Švábová), živelná producentka La Fleur (Stanislava Topinková Fořtová), uhrančivá Sarraghina (Kateřina Nováková) a dvacetičlenná, znamenitě sehraná a sezpívaná dívčí company. Plzeňský muzikál vítězí nad filmovým Kritiky filmového muzikálu Nine nebyly oslnivé, ovšem jevištní verze v nastudování Romana Meluzína je mnohem lepší! Zatímco v první části ponechal dílu tragikomický revuální nádech, v té druhé, kdy se film až příliš uchýlil k nudnému sebezpytování hlavního hrdiny, divadelní muzikál neztratil tempo ani lesk. Jednak díky správnému temporytmu inscenace, citlivému střídání nálad i časoprostoru, ale i zásluhou vizuální podívané. Tu zajistila jak strhující choreografie Pavla Strouhala (kabaretní výstupy s bubínky patří k tomu nejlepšímu, co jsem v poslední době na české muzikálové scéně viděl), tak atraktivní výprava. Scénograf Daniel Dvořák zvolil symbolické retro motivy s dominujícími černobílými obrazci, které spolu se světelnými doplňky a efekty skvěle navozují atmosféru filmových ateliérů. Kostýmní návrhářce Daně Haklové Svobodové se podařilo více než dvacítku žen obléci eroticky vyzývavě, ale nijak obhrouble, takže zejména mužská část publika se může těšit na výjimečnou podívanou. Kýčovitě a prvoplánově lascivně nepůsobí ani vsuvka v podobě „mozartovské“ opery Casanova, jež se má stát oním Continiho trhákem. Erotické napětí, ďábelské revuální scény a závěr nutící k zamyšlení kam, z jakého důvodu a proč se vlastně ženeme, to je plzeňská inscenace muzikálu Nine, jenž má ambice navázat na veleúspěšné Chicago. A pokud někdo tvrdí, že dílo nemá hit, rozhodně nemá pravdu. Během představení jich pod taktovkou J. Petrdlíka nebo P. Kantoříka ve vynikajícím provedení zazní hned několik! Vítězslav Sladký, PLZEŇSKÝ DENÍK 26. 11. 2012 NINE? MUZIKÁL, KTERÝ MÁ ŠANCI STÁT SE VELKÝM PLZEŇSKÝM HITEM V díle inspirovaném filmem proslulého Federica Felliniho 8 1/2 si celý soubor v režii Romana Meluzína, se skvělým Bronislavem Kotišem v hlavní roli a s dobře hrajícím orchestrem pod taktovkou Pavla Kantoříka, vedl výborně. Odvážný počin je to nejen proto, že plzeňští inscenují v Česku titul jako první. Ale i pro dílo samo.
Téma se z vnějšího pohledu zdá pro muzikál snad příliš abstraktní, obtížně uchopitelné, nedějové a snad vážné. Zhlédnete-li Nine, pochopíte, že i krizi středního věku slavného režiséra, který je zvyklý na obdiv, servilnost i obdivnou agresivitu davu, lze převést na jeviště, dát mu muzikálový rozměr a zaujmout tak diváky. A zjistíte, že to možná není ani tak o krizi středního věku jako o sebestřednosti, aroganci a zranitelnosti. Muzikál sám (připomínající navzdory tématu spíše revue) zaujme především výbornou hudbou s vystavěnou dramatickou linkou, přitom s celou řadou šlágrů a dobře zapamatovatelných melodií. Muzikálový orchestr ji pod taktovkou Pavla Kantoříka provedl na jedničku a vynikl také sólově díky předehře k druhému dějství. Hraje ji před staženou oponou bez jakékoliv účasti tanečníků a dodané choreografie. Za tento citlivý přístup k hudbě patří režii velká chvála! Koneckonců jako v zásadě za celé představení. Roman Meluzín si dokázal s titulem dobře poradit. Inscenace je nápaditá a výtvarná podoba jde s hudbou a režií ruku v ruce. Výtečná jednoduchá scéna Daniela Dvořáka dodává kusu nezaměnitelnou retro atmosféru a nenechává nic náhodě. Lpí na detailech, které tvoří kompaktní celek. Stejně jako kostýmy Dany Svobodové Haklové. Takže Nine, pojednávající v zásadě jen o tom, jak režisér, uháněn producentkou, novináři a svými milenkami, hledá v časové tísni námět na film, přináší zábavu i zamyšlení: Kdy mohou přicházet osudové okamžiky v našich životech, co všechno je ovlivňuje a co ovlivňuje nás, co je tou osudovostí a byli bychom tím, čím jsme, kdyby...? Pro Guida Continiho jsou tou osudovostí ženy a tu první potkal, když mu bylo právě necelých devět let, tedy osm a půl. (…) Bronislav Kotiš v této náročné roli využil své vysoké pohybové i pěvecké kvality a především skvěle vystihl polohu osobnosti G. Continiho. Vnitřně jaksi křehkého, zranitelného umělce, který ale neváhá odmrštit všechny, kteří mu ještě před okamžikem byli blízcí, jde-li o jeho věc, a kapitulovat před tím, koho opravdu potřebuje pro své vlastní přežití. Je mužem tápajícím a nejistým a vzápětí uzurpátorským. A Bronislav Kotiš k vystižení této postavy nepotřebuje rozmáchlá gesta ani přehnané stylizace. Totéž platí o hostující Janě Tesařové jako Continiho milence Carle Albanese, která na sebe upozornila mimořádně dobrým pěveckým výkonem, přirozeným herectvím a kvalitou pohybu. Všechny ženy kolem Guida Continiho ovšem dobře vystihly své postavy. Ať to byla hostující Ivana Jirešová ja ko Luisa Contini, Adéla Petřeková jako filmová hvězda Claudia Nardi, Stanislava Topinková Fořtová, Venuše Dvořáková, Markéta Zehrerová, Monika Švábová či výborná Veronika Veselá v roli nespoutané smyslné Sarraghiny, která dokáže rozproudit krev v žilách jak malému Guidovi, tak publiku. Inscenace dostála všem pravidlům svého žánru a herecké a pěvecké výkony stejně jako výkon orchestru ční hodně vysoko nad obvyklým standardem. Broadwayský hit je na té nejlepší cestě, Gabriela Špalková, MF DNES 3. 1. 2013 8. 12. 2012 Klub KD
Marius von Mayenburg: OŠKLIVEC DRAMATIK MAYENBURG VIDÍ, JAK ZTRÁCÍME SVOU TVÁŘ S nejmladší německou dramatikou seznamuje činohra Divadla J. K. Tyla plzeňského diváka poprvé. Ustoupily polemičnost a kritičnost generace předcházející. Ta provokovala poklidné ovzduší prosperující společnosti. Nyní se prodírají do popředí obecnější nehumanizující tendence. Člověk začíná spolehlivě likvidovat své lidství. Nikoli ve jménu nelidskosti, ale ve jménu degenerace lidskosti nahrazované fantomem konkurence, excelence, soutěživosti. Dramatik Marius von Mayenburg (1972) úspěšně pronikl do zahraničí textem Ošklivce. Komorní obsazení i zápletka organicky zapadají do dramaturgie představení Divadla v klubu. Člověk dneška zběsile vyznává krásu, mládí, úspěch. Ztrácí svou individualitu, povahu, stává se normalizovaným prototypem. Mayenburg tuto hrůzu vidí v náznaku a ve skrytém úsměšku. Ještě neburcuje. Zatím zůstává u komediální zápletky, která sleduje metamorfózu nadaného vynálezce Letta, jehož obličej však brání úspěšnému obchodnímu uplatnění vynálezu. Lette si zatím neuvědomoval ošklivost své tváře. Napraví ji plastická operace a vzniká úspěšný
energický muž. Lette se stává vzorem, chirurg se chystá k sériové produkci. Vše se mísí, blízcí se poznávají a nejsou to oni, nepoznávají se a jsou to oni. Dramatik situaci technicky řešil několika rolemi týchž herců. Pouze vynálezce zůstává solitérem. Režisér David Šiktanc zvolil logickou cestu. Jak se stírají podoby, stírají se herecké možnosti a výkony. Jen Lette (Marek Adamczyk) se z překvapení nad svou ošklivostí probírá k sebevědomému „ s tím je konec“. Jeho manželka Fanny, současně asistující sestra chirurgie a bohatá omlazená stará podnikatelka (Kamila Šmejkalová), Lettův šéf Scheffler a současně chirurg (Michal Štěrba) a Lettův asistent Karlmann, současně syn bohaté podnikatelky (Zdeněk Rohlíček) ve vzorové dikci neztvárňují budoucí roboty, ale zatím přesně normalizované typy, jimž úspěch, zisk, sláva, dokonalost nahrazují lidské i s jeho klopýtáním. Jakoby Ošklivec navazoval na Wałczakovu Amazonii, která něco podobného řešila ve vztahu komerce a umění. Obepíná nás nebezpečně se uzavírající pás odlidšťování. Viktor Viktora, PLZEŇSKÝ DENÍK 13. 3. 2013
15. 12. 2012 VD
Tennessee Williams: SESTUP ORFEŮV TENNESSEE WILLIAMS OPĚT NA PLZEŇSKÉ SCÉNĚ Hra Sestup Orfeův je situována do neměnného prostoru jižanského obchodního domu, kterému vládne energická Lady Torrance. Symbolické schodiště rozděluje dva světy – svět víry v život a jeho vyšší smysl se zoufalou snahou vzkřísit naději proti despotické zvůli a svět zakořeněné nenávisti a arogance Jaba Torrance. V inscenaci je od počátku cítit napětí, které systematicky graduje. Scéna Karla Glogra umožňuje rozehrát dramatické dění i za velkými prosklenými okny. Hru stínů ve zběsilém pohybu umocňuje světelný design a podmanivá hudba Petra Maláska. Hlavními postavami psychologického příběhu jsou Lady Torrance v podání Andrey Černé a Val Xavier (Petr Konáš). Val je toulavý hráč a zpěvák, který vstoupí do jednotvárného života Lady jako bájný Orfeus. Oba uchvátí a dojmou diváka přesvědčivým, vášnivým ztvárněním lidí, spojených osudem a náhodným setkáním. Děj spěje k nevyhnutelnému střetu s nenávistí v konfrontaci s Jabem Torrancem (P. Pavlovský) a „divným“ městem, představovaným nesmlouvavým šerifem Talbottem (Z. Mucha) a jeho ženou (Z. Kostková), žijící v zajetí mystických představ. Nespoutaná a divoká Karola (M. Frösslová) je zde neustálou připomínkou existence svobody a poezie hvězdné oblohy, pod kterou je tak snadný návrat ve vestě z hadí kůže nešťastného Vala. Lidsky závažné a hluboké poslání této hry je výzvou k zamyšlení zvláště v tomto čase. Jaroslava Světlíková, PLZEŇSKÝ KULTURNÍ PŘEHLED - leden 2013 VYVEDE ORFEUS SVOU EURIDIKU Z PEKLA NENÁVISTI? Režisér Jan Burian, tak jak je pro něj charakteristické, konfrontoval prolínání naturalistických detailů se záblesky symboliky. Dokonale připomněl antický odkaz a současně sugestivně modeloval soudobost. Vyhnul se popisnosti, nedeformoval reálné. Viktor Viktora, PLZEŇSKÝ DENÍK 20. 12. 2012
ENIGMATICKÉ VARIACE NA FESTIVALU DIVADLO 2012 ZAMILOVAT SE DOVEDE KAŽDÝ, ALE MILOVAT? Nestává se, aby se o žijícím spisovateli říkalo, že je nejhranějším a nejčtenějším autorem své země. Francouz Schmitt oslavil před dvěma lety abrahámoviny a tvrdí se to o něm už víc než deset let. Schmittovy hry a prózy zdobí vytříbený styl, pozoruhodné konstrukce příběhů, a vždy filozofické téma v nich. V Enigmatických (tajemných, podivných, záhadných) variacích přijede na opuštěný severský ostrov, kde žije spisovatel a nositel Nobelovy ceny Abel Znorko, novinář. Jak se ukáže -
manžel objektu inspirace oceněného Znorkova románu v dopisech. Téma: cit a pojmenovávání nejintimnějších prožitků s osudovou láskou. Schmitt ale rozvířil retrospektivu vztahu nečekanými personálními zvraty. Jsou ozdobou strhujícího, pozoruhodnými jazykovými prostředky vystavěného příběhu. Na tomto místě také chvála překladu Michala Lázňovského. Hra míří od banalit milostného vztahu k jeho duchovnímu rozměru. Variace jsou zamyšlením o křehkých hranicích lidské sexuality, o překročitelnosti mezí tzv. mužského nebo ženského myšlení, vnímání i výkladu světa. Stránský a Maléř Spisovatele Znorka hraje plzeňská akvizice Martin Stránský jako samolibou, sebejistou, místy nesnesitelně domýšlivou perzónu, jejíž vnitřní a intimní svět je ale okolnostmi zviklatelný, dokonce zpochybnitelný. Jeho protivníka Erika Larsena, a jak se ukáže vlastně skutečného partnera v intimní milostné korespondenci, hraje v postupném získávání územní převahy Jan Maléř. Ti dva, to je herecký koncert a ozdoba letošní zatím programově nadprůměrné skladby dvacátého ročníku festivalu Divadlo. J. P. Kříž, KRITIKOVA ŽEŇ – ZÁŘÍ 2012 DIVADLO 2012 - ENIGMATICKÉ VARIACE Eric-Emmanuel Schmitt je jednou z autorských hvězd současného evropského dramatu. Jeho řekněme tragikomedie jsou výsostně zábavné: pohybují se na hranici bulváru, ale nikdy ji nepřekračují směrem dolů, to spíš nahoru, k univerzální výpovědi, někdy až „filosofické“ ražby. Schmitt je mistr dramatických paradoxů a bonmotů, snovač záhad a překvapivých zvratů. Všech těchto atributů jsme byli svědky i v jeho Enigmatických variacích v nastudování plzeňského Divadla J. K. Tyla, byť hra začíná docela předvídavě a banálně: osamělý proslulý spisovatel a - jak se posléze ukáže -podobně osamocený novinář se setkají na ostrově, z něhož ani pro jednoho z protagonistů není z různých důvodů snadné uniknout. Zdánlivě nevinné setkání se však brzy proměňuje v duel na život a na smrt. Stupňující se konflikt dvou charismatických solitérů pojali Martin Stránský (spisovatel Znorko) a Jan Maléř (novinář Larsen) jako souboj vůlí, v níž chvíli vítězí jedna a po chvilce druhá, okamžiky smíření znovu a znovu střídá prudký zápas, který nemá východisko a vlastně nikdy nekončí. Metafora absurdity všeho (lásky, profese, literárního díla, lidské existence vůbec), anebo přece jen závěrečným znechucením a únavou obou probleskne paprsek smíření? Stránský a Maléř vytvořili postavy nejednoznačné a záhadné, které jen „kousek po kousku“ odhalují své pravé ledví - jako když se loupe cibule. V projevu sází spíš na slovo než na akci, a také režie Jana Buriana je programově nenápadná, bez scénických efektů. Kontury jednotlivých situací však rýsuje přesně. Stránského, Maléřovy a Burianovy Enigmatické variace jsou pro mne jedním ze silných festivalových zážitků. Jan Kolář, DIVADELNÍ NOVINY 2. 10. 2012
Tabulka č. 6
Tabulka č. 7
příloha č. 12
příloha č. 13
příloha č. 14
PŘEHLED HOSPODAŘENÍ PŘEHLED HOSPODAŘENÍ NÁKLADY CELKEM Materiál Energie Služby Mzdové náklady Soc.a zdrav.poj. Daně a poplatky Odpisy Ostatní náklady Prodané zboží VÝNOSY CELKEM Tržby a výnosy vl. z toho služby zboží ostatní Převod z fondů Příspěvek MK ČR Příspěvek kraj Příspěvek z rozpočtu města Příspěvek celkem Hospodářský výsledek Počet pracovníků (přepočtený) Průměrná mzda
2008 2009 skutečnost skutečnost
v tis. Kč 2010 2011 2012 skutečnost skutečnost skutečnost
178 891 9 506 6 470 30 773 88 030 30 744 318 6 983 5 508 559
186 611 10 201 7 302 33 465 92 245 29 416 163 7 265 6 030 524
188 812 9 115 7 240 33 431 93 993 31 579 48 7 725 5 155 526
186 041 8 391 7 180 33 324 92 912 31 238 48 8 377 4 008 562
188 007 8 360 8 228 36 802 91 716 30 348 119 7 944 4 051 439
179 956 34 973 22 658 681 9 648 1 986 6 830 6 000 132 153 144 983
188 819 33 341 23 488 600 8 859 394 6 740 6 000 142 738 155 478
189 145 36 335 23 759 590 9 558 2 427 6 040 4 000 142 770 152 810
189 742 32 008 23 934 552 7 256 266 6 000 6 000 145 734 157 734
192 265 33 851 25 881 649 7 321 5 965 6 000 146 449 158 414
1 065
2 208
333
3 701
4 258
391,3
391,4
387,8
384,60
369,8
17 977
18 780
19 356
19 232
19 484
Vývoj celkových nákladů a výnosů za období 2008-2012
roky
náklady celkem
z toho osobní % provozní náklady + z celkových náklady pojištění nákladů
z toho % z celkových nákladů
výnosy celkem
příspěvek % na provoz z celkových výnosů
v tis.Kč % vlastní výnosy soběstačnosti celkem % ( vlastní výnos/ z celkových celkové náklady) výnosů = odpisy
2008
178 891
133 226
74,47
45 665
25,53
179 956
144 983
80,57
34 973
19,43
20,30
2009
186 611
137 989
73,94
48 622
26,06
188 819
155 478
82,34
33 341
17,66
18,60
2010
188 812
141 970
75,19
46 842
24,8
189 145
152 810
80,78
36 335
19,21
20,1
2011
186 041
141 726
76,18
44 315
23,82
189 742
157 734
83,13
32 008
16,86
18,10
2012
188 007
140 626
74,79
47 381
25,2
192 265
158 414
82,39
33 851
17,60
18,80
* % soběstačnosti =
vlastní výnos celkové nákl. - odpisy
Vývoj výše příspěvku na činnost, osobních nákladů vč. odvodů a provozních nákladů v tis.Kč 2008 132 153 12 830 133 226 45 665
příspěvek zřizovatele ostatní příspěvky, Plz.kraj, MKČR osobní náklady vč. odvodů provozní náklady
2009 142 738 12 740 137 989 48 622
2010 142 770 10 040 141 970 46 842
2011 145 734 12 000 141 726 44 315
2012 146 449 11 965 140 626 47 381
Vývoj výše příspěvku na činnost, nákladů na platy a odvody a provozních nákladů 160 000 140 000 120 000 100 000 příspěvek zřizovatele
80 000 v tis. Kč
osobní náklady vč. odvodů
60 000
provozní náklady
40 000
ostatní příspěvky, Plz.kraj, MKČR
20 000 0 2008
2009
2010
2011 roky
2012
Vývoj výše nákladů na provoz bez osobních nákladů snížené o inflaci v tis. Kč 2008 45 665 6,3 42 788
Provozní náklady celkem Míra inflace Snížení o inflaci
2009 48 622 1 48 136
2010 46 842 1,5 46 139
2011 44 315 1,5 43 783
Vývoj výše nákladů na provoz bez osobních nákladů snížené o inflaci 50 000 45 000 40 000 35 000 30 000
Provozní náklady celkem
25 000
Míra inflace Snížení o inflaci
20 000 15 000 10 000 5 000
0
2008
2009
2010
2011
2012
2012 47 381 3,3 45 867
Vývoj celkové výše příspěvku na provoz snížený o inflaci v tis.Kč
2008 144 983 6,3 135 849
Celkem Míra inflace Příspěvek snížený o inflaci
2009 155 478 1 153 923
2010 152 810 1,5 150 518
2011 157 734 1,9 155 368
2012 158 414 3,3 153 353
Vývoj celkové výše příspěvku na provoz snížený o inflaci 160 000 140 000 120 000 100 000 v tis. Kč
80 000
Celkem
60 000
Míra inflace Příspěvek snížený o inflaci
40 000 20 000
0 2008
2009
2010 roky
2011
2012
Opravy a investice Divadla J.K.Tyla v Plzni za období 2007 - 2011 v tis. Kč
Rok
Opravy a udržování
Investice
Celkem v roce
2008
2 897
11 341
14 238
2009
3 508
16 704
20 212
2010
1 932
5 987
7 919
2011
2 859
5 942
8 801
2012
4 008
8 626
12 634
Celkem
15 204
48 600
63 804
