Soubor státních památkových objektů

Soubor státních památkových objektů expertní zpráva VŠE

Expertní tým Katedry Arts managementu Fakulty podnikohospodářské VŠE v Praze vedoucí týmu: doc. Ing. Jiří Patočka, CSc. členové:

prof. Václav Riedlbauch Ing. Zdeněk Novák Ing. Vojtěch Kouba, Ph.D. Ing. Zdeněk Pátek Bc. Jan Vořechovský Bc. Petr Vančura Bc. Kateřina Hubertová

1

Obsah:

1. Funkce kulturních památek ve vývoji národních států Evropy.................................................... 3 2. Východiska českého přístupu k hmotným kulturním památkám................................................ 6 3. Stručná historická rešerše vzniku souboru státních památkových objektů, k nimž vykonává Národní památkový ústav právo hospodaření .......................................................................... 14 4. Současné problémy a potenciál managementu NPÚ ................................................................ 20 5. Kritéria hodnocení památek ve vybraných evropských zemích ................................................ 25 6. Návrh kritérií pro akvizice památkových objektů spravovaných NPÚ ...................................... 56 7. Závěrečné shrnutí ...................................................................................................................... 64

2

1. Funkce kulturních památek ve vývoji národních států Evropy

Složitá problematika společenské péče o soubor památkových objektů je zvláště spjata s otázkami týkajícími se role kulturního dědictví v životě současné společnosti. Vývoj možných pohledů na památky je historicky zakotven zejména v politické rovině, kdy kulturní dědictví představuje základní konstitutivní kritérium národního státu, jeho historického zakotvení a kulturní svébytnosti a politické identity. Je proto zřejmé, že význam kulturního dědictví pro společnost vstupuje na scénu v různých dobách tak, jak se v Evropě konstituují jednotlivé národní státy. Zatímco Francie se tímto politickým postojem ke kulturnímu dědictví začíná zabývat s počátkem 19. století a v otázkách kulturní politiky tím získává podstatný náskok před ostatními evropskými zeměmi, pro Německo nabývá řešení této otázky na aktuálnosti v etapách sjednocení či hledání byť i dočasné identity jednotlivých německých států. Oproti tomu Velká Británie spojuje péči o kulturní dědictví zejména s hledáním identifikačních znaků britské kultury v etapě budování globálního impéria, v silné závislosti na paralelně probíhajících změnách estetického vnímání, tj. v návaznosti na romantismus a na něm závislých kulturních univers, které jsou pak druhotně vnímány jako součást britské národní tradice. V tomto smyslu je příznačné, že romantické pojetí kulturních epoch v dobách nejvyššího vzepětí vstupuje ve formě zafixovaných kulturních vzorců i do současného pohledu na britskou společnost – anglický romantický park, obdiv k alžbětinské architektuře, užité umění doby regentství či pozdější viktoriánský či edwardovský styl v bytové architektuře či designu tvoří nezpochybnitelnou součást britského kulturního univerza. Fázovitý posun ve vnímání kulturního dědictví vrcholí v utváření nových států v Evropě koncem 19. a začátkem 20. století. Nejde jen o nové či staronové státy, jakými jsou Bulharsko, Řecko či sjednocená Itálie, které usilují o selekci a někdy i o umělé vytváření vlastních kulturních tradic, ale také o novou interpretaci nebo nové ideové pojetí kultury v porevolučním Rusku-Sovětském svazu, kde po počáteční paušální negaci veškerých kulturních tradic tehdejší vládci mění pohled a zejména hmotnou kulturu chápou jako nutný základ pro budování „nové společnosti“. Není náhodou, že politologové a sociologové zabývající se teorií revoluce1 při analýzách revolučních fází nalézají ve všech případech moment, kdy si „nové“ společnosti přímo vynucují zakotvení v tradici, a to i za cenu nového výkladu těchto tradic či jejich samovolné kreaci, samozřejmě vždy s předpokladem zachování jejich hmotné podstaty. Zachování hmotného kulturního dědictví, v lepším případě cílevědomá péče o jeho údržbu či rekonstrukci, se v tomto ohledu stává společenským imperativem, dokládajícím historickou zakotvenost nově budované společnosti, respektive zdůvodnění oprávněnosti její politické existence. Všechny zmíněné země prošly minimálně během 19. století etapou společenského zlomu, byť v různých dobách a v různých politických, ekonomických a sociálních podmínkách. Po staletí fungující model sepětí hmotných kulturních památek s místními podmínkami, založený na ekonomickopolitických systémech panství, dominií či feudálních států, vždy poznamenaný značnou ekonomickou, politickou, sociální, a tedy zejména i kulturní autarkií, se od konce 18. století láme. Konstantou nicméně zůstává v zásadě společná elitní kultura, založená na dlouhodobě stabilizovaných vztazích

1

KREJČÍ, Jaroslav. Great revolutions compared. Harvester Wheatsheaf, 1994

3

mezi kultivovanou a současně ekonomicky dominující skupinou odběratelů a špičkových tvůrců, která představovala integrovanou nadnárodní evropskou elitu. Ekonomický imperativ, založený průmyslovou revolucí ve vědě, technice i v kulturní tvorbě, stimuluje postupné rozšiřování odběratelských kruhů, vznik národních ekonomických okruhů a hluboké změny v sociální skladbě společnosti, kde dominantní úlohu přebírá tzv. střední stav, jehož ekonomický a později i tvůrčí potenciál je stále více vázán na nové politické požadavky. Národní stát se od tohoto zlomu jeví jako univerzální model jak pro rozšiřování a sjednocování hospodářských podmínek, tak pro prosazení vlastních ekonomických zájmů (vznik národních trhů, fiskální a celní ochrana proti konkurentům z jiných zemí). Jádrem procesu je potom politická interpretace vlastních ekonomických priorit. Je zřejmé, že politická definice národního státu, jakkoliv ekonomicky motivovaná, nutně potřebuje kulturní zakotvení. To je hledáno jak v kulturní tradici, tak i v nové kulturní tvorbě. Společným rysem všech moderních států je snaha o novou interpretaci kulturního dědictví, stejně jako politická motivace nové kulturní tvorby. Z toho vyplývá, že politická motivace začlenění kultury jako fundamentálního prvku nového státu se v jednotlivých zemích odlišuje tak, jak se odlišují politické, ekonomické, a v návaznosti i kulturní principy jednotlivých evropských zemí. Francouzský přístup, daný republikánskou ideou jednotného národa2, nalézá řešení v hledání sjednocujících prvků pro kulturně diverzifikovaný soubor regionů, ekonomických modelů a kulturních oblastí, které objevuje v historických etapách, kdy univerzální elitní kulturní tvorba zasáhla většinu regionů francouzské kulturní sféry (gotika, francouzská renesance či rokoko). Z polemik o vhodnosti puristického přístupu k památkám, vyzdvihujícího vrcholné etapy francouzské historie, ať už v pojetí Viollet-le-Duca3 či v následujících diskusích o vhodnosti architektonických slohů zvolených pro jednotlivé typy společenského využití, je zřejmé, že francouzský model přežívá dodnes, zejména v oblasti monumentální architektury, sakrálních staveb a koneckonců i v případě luisézního stylu v občanské architektuře a v interiérovém designu. Dnes kontroverzní způsoby puristické přestavby Carcassonnu, francouzských katedrál či gotických radnic francouzských měst, chápané ve své době jako grandiózní projekty sloužící politickým idejím francouzské národní identity byly a jsou dodnes příkladem pro ostatní země, usilujícím o zvýraznění hmotných památníků minulosti. Zvlášť etapa německého sjednocení je spjata nejenom s horečným obnovováním památníků velkých okamžiků německé historie, ale i s výstavbou časové monumentální architektury, ideově souznící s francouzskými diskusemi o vhodnosti jednotlivých architektonických stylů pro jednotlivé společenské účely. S časovým posunem Německo vyvíjí monumentální historizující styl veřejných budov, industriální i technické architektury, včetně měšťanského stylu adorujícího tradice gotického městského domu na celém národním území, a to až hluboko do 20. století. Konflikt idejí německého Vereinigung s hmotnými doklady kulturní identity jednotlivých regionálních států je možné doložit historizující architekturou Bavorska (zámek Neuschwanstein) nebo Meklenburska (zámek Schwerin).

2

Norbert Elias uvádí, že to bylo již v období před vznikem republiky.

3

kol. aut. Entretiens sur l'architecture, A. Morel et cie, 1863

4

Je pochopitelné, že složitý, rozporuplný a dodnes ne zcela ukončený proces německého kulturního sjednocení se právě v politickém výkladu hmotného kulturního dědictví projevoval v Německu mnohem výrazněji, než v jiných evropských zemích. Také místo hmotného kulturního dědictví v kulturní politice dnešního Německa je proto mnohem výraznější, stejně jako politické tlaky na údržbu a ochranu kulturních památek. Hledání politicky nezatížené historické kontinuity současné společnosti se v Německu dodnes odráží v silném veřejném dohledu na kulturní památky a v tlaku na jejich společenské využití. V tomto smyslu je příznačná i snaha o hledání racionálních přístupů k hierarchizaci hmotného kulturního dědictví a postupný vznik kriteriálního aparátu pro hodnocení kulturních památek z hlediska jejich významů, společenských funkcí či vztahů k historickým událostem a osobám. Tento trend je zřejmý i přes rozdílné přístupy jednotlivých spolkových zemí, které jsou v současném Německu garanty i konceptory péče o kulturní dědictví. Politický význam hmotných památek dospěl ve 20. století až téměř do absurdní polohy, zejména v souvislosti s autoritativními režimy, hledajícími své vlastní historické oprávnění. Vedle nacistického Německa lze jako příklad uvést zejména grandiózní přestavbu římského Kapitolu mussoliniovské Itálie či opravu Alcázaru v Toledu jako apoteózy frankistického Španělska. Podobným vývojem ovšem prošly i nové národní státy v Evropě, usilující o zvýraznění své historické a politické identity. Náročná a dosud probíhající rekonstrukce carského hradu Veliko Tarnovo v Bulharsku, novostavba neogotického parlamentu v Budapešti, obnova athénského Parthenonu nebo nedokončená rekonstrukce hradu Děvín u Bratislavy – vždy jde o shodný výraz politického imperativu, hledání kontinuity napříč časem, byť i za cenu nové politické interpretace dějin či vynechání významných vývojových fází. To nikterak nezpochybňuje vědecký, více či méně objektivní pohled na památky ve smyslu Rieglovy hodnoty stáří. Ač můžeme diskutovat o tom, zda se skutečně hodnota stáří postupně prosazuje během času nebo nikoliv, jde o regulérní pohled na hmotné památníky minulosti. Není však jediný a zcela jistě není převládající. Objektivizující hodnocení památek, vycházející z historických, památkových nebo i čistě estetických hodnot památky na první pohled nezávislých na vnějším prostředí, nemůže zastřít, že památky v moderní společnosti už od dob jejího vzniku vstupují do služeb aktuální politiky. Mají se stát věrohodnými a nezpochybnitelnými důkazy politické a kulturní tradice a nabývají nových interpretací v závislosti na změnách politického nahlížení, výkladu historie, forem vlády a ekonomického potenciálu jednotlivých mocenských systémů a garnitur.

5

2. Východiska českého přístupu k hmotným kulturním památkám

Je pochopitelné, že vývoj české a slovenské společnosti po celé 19. a 20. století nemohl probíhat izolovaně od výše nastíněných evropských procesů. Tvorba nové identity politického národa, resp. národů pozdějšího Československa nemohla nepřebírat jednotlivé modely politického myšlení – a tím i interpretace hmotného kulturního dědictví. Vzhledem k složitému kulturněhistorickému vývoji střední Evropy na teritoriu střetu třech významných evropských kulturních oblastí4 byla a je ovšem politická interpretace kulturních památek nadmíru komplikovaná. V tomto smyslu lze sledovat několik paralelně probíhajících politických konceptů usilujících o vlastní výklad smyslu kulturního dědictví. Česká myšlenka, vycházející z politického konceptu Františka Palackého, staví po celé 19. století do popředí památky připomínající etapy největšího politického a ekonomického rozmachu státu. Dědictvím této etapy je dodnes puristická obnova Karlštejna, anebo později neméně problematické rekonstrukční práce na Kozím hrádku či Kunětické hoře. Stranou hlavního zájmu veřejnosti zůstávají po celé 19. století památky vrcholného baroka či klasicismu, mimo jiné také proto, že nejsou chápány jako památky kontinua národní kulturní politiky. Ve stejné době politický koncept německojazyčné Mitteleuropy věnuje pozornost přesahům severo-západoevropské kulturní oblasti na území státu, spojené s pokusy o rekonstrukci a politickou interpretaci gotických hradů (Schreckenstein-Střekov, Tollenstein-Tolštejn, kompletní rekonstrukce hradu Bouzova pro Řád německých rytířů) či do značné míry komický projekt auersperské obnovy zámku Žleby. Politické náběhy k britskému kulturnímu okruhu v rodinách kosmopolitní aristokracie nebyly pouhým módním trendem, jak se zdá při pohledu na windsorskou architekturu schwarzenberské Hluboké, harrachovského Nového Hrádku u Nechanic nebo Nečtin rodu Mendsorff-Pouilly, nýbrž pokusem o implementaci modelu konstitučního monarchismu podle britských demokratických tradic.5 Ve stejné době se ovšem logicky prosazují také francouzské kulturně-politické reminiscence, a to jak v souvislosti s kulturními kořeny původně francouzských šlechtických rodů na našem území (velkolepá přestavba hradu Sychrov rodem Rohan-Guéméné-Rochefort), tak i s příklonem k francouzské aristokratické tradici jinak kosmopolitních rodů, ať už ve tvorbě interiérových kompozic, přímém importu hmotných kulturních artefaktů nebo nápodobě francouzských zahradních a parkových projektů. Současně se na celém teritoriu mocnářství plošně projevoval politický koncept imperiálního Rakouska, dodnes patrný v oblasti monumentální architektury veřejných budov, církevních staveb i technické architektury. Národnost tvůrců přitom nebyla určující; umělecká i architektonická tvorba teritoriálně českých autorů obsáhla celé území rakouské říše (Předlitavska i Zalitavska) a působila jako

4

MENCL, Václav. Lidová architektura v Československu. Praha: Academia 1980

5

Rakouská literatura uvádí, že šlo o mírnou demonstraci opozice české a moravské šlechty v rámci monarchie a dokládá to četností výskytu windsorských zámků právě v Čechách a na Moravě. Dvůr totiž stále stavěl v empíru.

6

sjednocující prvek zakládající pojem celo-rakouského kulturního univerza.6 Zatímco jazykové univerzum naráželo od počátku na rozdílné identity jednotlivých historických komponent rakouského nadnárodního celku, univerzalistické pojetí architektury a hmotné kultury obecně, přetrvávalo v zásadě až do zániku monarchie. Jasným zlomem bylo v tomto smyslu období budování nové česko-slovenské identity. Jeho výsledkem se stal jednoznačný politický odklon od všech kulturních reminiscencí na podunajskou monarchii, její politické i kulturní aktéry, včetně elitních vrstev počínaje aristokracií, která byla zbavena politického a postupně i ekonomického vlivu. Dominujícím faktorem tohoto období je úsilí o vytvoření vlastního československého kulturního univerza, reprezentovaného jak selektivním výběrem disponibilních památek, tak i novou kulturní tvorbou. Po odeznění vídeňsko-pražské secese či kubismu a neúspěšných nábězích na vytvoření vlastní „národní“ architektury (Jurkovič) či uměleckého stylu obecně (Úprka) se kulturní tvorba soustřeďuje v zásadě v duchu masarykovského politického myšlení na tvorbu inovací, a tím prosazení vlastního kulturně-uměleckého výrazu směrem k modernizaci v širším rámci evropských a globálních procesů. Tato snaha je v architektuře a v interiérovém designu završena masivním příklonem k funkcionalismu a konstruktivismu. Je proto zcela pochopitelné, že památky vídeňského kulturního okruhu byly prvorepublikovou odbornou veřejností víceméně odmítány, byť ve své většině sloužily každodennímu životu společnosti a existovaly dále jako dominující součást urbanistických a krajinných struktur. Rakouské reminiscence dosud nepatří do ohniska zájmu odborníků, jsou ale dodnes integrální součástí české kulturní identity.7 Období po druhé světové válce lze charakterizovat jednak vyostřením nacionálního pohledu na kulturní dědictví v duchu myšlenek Zdeňka Wirtha a Zdeňka Nejedlého, a jednak prudkou změnou ve vztahu ke kulturním tradicím obecně. Marxistický pohled v první fázi eliminoval ty segmenty kulturního dědictví, které byly spjaty s nositeli kulturních vzorců předchozích režimů (podobně jako v prvních etapách ruské revoluce8). Eliminace nejen aristokratické, ale i měšťanské (buržoazní) kultury, která zformulovala ideu novodobého českého státu, znamenala ve svých důsledcích brutální selekci kulturního dědictví, které padla za oběť velká část památek vázaných na tyto společenské vrstvy. Politická změna vyústila ve zcela nové pojetí funkcionality dějinných událostí a tím i v redefinici jednotlivých segmentů kulturního dědictví. Apoteóza významných dějinných událostí a s nimi spjatých hmotných památek dosáhla svého vrcholu při rekonstrukci či zcela nové výstavbě příslušných památek (Betlémská kaple, začátek rekonstrukce táborských hradeb apod.); nacionální koncepce se odrazila v plošné likvidaci památek městské a venkovské architektury spojených s odsunutým německým obyvatelstvem – přestože o „nacionalitě“ hrázděných domů lze právě na českém území s úspěchem pochybovat. 6

Jsou zde ale rozdíly: Čechy a Morava si pro demonstraci nové doby zvolily novorenesanci (parlamenty v Brně a Opavě, justiční paláce v Praze, Brně, divadla v Praze, Brně, muzea v Praze, Brně, Českých Budějovicích), Budapešť si postavila parlament v novogotice podobně jako Londýn (opět opozice vůči dvoru). 7

Na okraj věci lze podotknout, že univerzální dopad architektury rakouského mocnářství na kulturní identitu české společnosti lze srovnat s mohutnou inovativní tvorbou československé první republiky v její východní části, tzn. na Slovensku a Podkarpatské Rusi, které se s touto částí kulturního dědictví (především v oblasti technické a monumentální architektury) stále vyrovnávají. 8

Podobný přístup ke kulturnímu dědictví lze najít již u představitelů Velké francouzské revoluce.

7

Levicové myšlení vedlo i ke změně kriteriálního aparátu pro hodnocení tzv. „lidové“ architektury obecně. Zvýšená pozornost byla věnována stavbám spojeným s „dělnickým hnutím“ a vybraným objektům venkovské architektury, paradoxně právě v období, kdy její převažující část zanikala v důsledku kolektivizace a změn životního stylu spojeného s působením režimu i s modernizací venkova v rámci globálních modernizačních procesů. Importované prvky monumentální architektury, spojené se vzorci socialistického realismu a klasického urbanismu jak v oblasti architektury (hotel International v Praze, čtvrť Ostrava-Poruba, Stochov), tak v podobě interiérových instalací v omezeném počtu veřejných budov či technických staveb, byly spíše ojedinělým, časově omezeným jevem. Ojedinělost těchto staveb a krátká doba jejich tvorby, navíc jednorázově omezená dobou politického tání na konci 50. let, je důvodem, proč se tyto památky dostávají po více než půlstoletí znovu do centra pozornosti – jak pro svou unikátnost, tak i pro určitou anachroničnost v bouřlivém období poválečné kulturní tvorby. Významné stavby 60. -80. let jsou předznamenány jednak snahou o navázání na prvorepublikové tradice, úsilím vyrovnat se západní kulturní produkci proudící v mnohdy zkreslených či nepochopených formách přes uzavřené hranice, ale také (podobně jako za první republiky) touhou po vlastní kulturní tvorbě. Uzavřenost československé společnosti, omezení kulturních kontaktů a nucené odkázání na vlastní kulturní tradice se zúročilo zejména na konci 50. let9 a v průběhu 60. let v ojedinělých vzepětích dokumentujících stále vysokou úroveň kulturní tvorby a v důsledku toho celospolečenské prosazení a obecné přijetí tvorby vlastní provenience. S atomizací československé společnosti a úpadkem veřejného života, s eliminací vzorců elitní kultury a s ekonomickým rovnostářstvím, vznikl zcela nový typ kulturní tvorby, který našel odraz v architektuře (či „architektuře“) rodinných domů, ale také rekreačních chat a později i v masovém úsilí o reinterpretaci venkovských staveb v rámci romanticky pojatého chalupářství. Byť mezinárodní srovnání této tzv. malé tvorby téměř postrádá smysl, došlo zde k nalezení národního mainstreamu, odpovídajícího sociální skladbě společnosti, jejímu životnímu stylu a hodnotovému systému. Navzdory předpokladům počátku 90. let, že společenská změna přinese dynamickou změnu kulturní tvorby, podobně jako v 1. polovině 20. století, se tato mainstreamová tvorba uplatňuje až dodnes, při pokračujícím nedostatku žádoucích vzorců elitní tvorby a jejích nositelů. Kulturní mezera mezi tvůrci a uživateli lokální kultury a stavbami prezentujícími špičkovou elitní tvorbu se dále rozevírá. Navíc v celé společnosti pokračuje razantní průnik vzorců globální kultury jak v oblasti rodinného bydlení (suburbanizace, tzv. „podnikatelské baroko“) či nové industriální architektury.

Nové ekonomické pohledy Ekonomické nazírání na památkový fond je v současné době spjato s fundamentálními změnami světové ekonomiky v rámci přechodu na nový, postindustriální model. Dosavadní ekonomické nazírání na památky vycházelo ze dvou modelových přístupů, z nichž první, v mnohých případech stále přežívající, uvažuje kulturní památku jako statek sui generis, to jest jako potenciální zdroj ekonomického zisku.

9

Srov. úspěch československého pavilonu na Expo 58 v Bruselu.

8

To je ovšem pohled relativně nový. V době vzniku většiny našich nemovitých památek byly tyto stavby pojímány jako svého druhu luxusní zboží, funkční v oblasti společenské prezentace sociálního statusu obyvatele, a jako takové byly součástí širšího ekonomického zázemí, které generovalo zdroje na jejich vznik a údržbu po dobu předpokládané životnosti, která zpravidla končila nikoliv fyzickým zánikem, ale morálním opotřebením. Související ekonomickou funkcí potom byla funkce tezaurační: intergenerační „konzervy“ sociálního statusu, hmotného tezauru, sloužily jako pokladnice kapitálu v podobě uměleckého vybavení, luxusních materiálů i drahých kovů. Funkce tezauru byla a je dodnes všeobecně uznávána, drancování těchto objektů má však zejména v Čechách dlouhou historii, počínaje specifickou finanční politikou krále Jana Lucemburského přes etapy husitských válek a pobělohorského období, po státní bankrot Rakouska za napoleonských válek, stejně jako dvojí sekularizace klášterních tezaurů (za doby Josefa II. a v 50. letech 20. století). Poválečná etapa, resp. celá druhá polovina 20. století v tomto trendu bohužel pokračuje. V tomto pohledu lze soubor objektů v péči NPÚ ve všech jeho historických podobách spojovat s permanentní obranou kulturních hodnot uložených v českých památkách proti opakujícím se tendencím k tržní realizaci hmotných kulturních statků vytržených ze svého přirozeného prostředí. Je zřejmé, že úporná obrana ze strany památkářské veřejnosti, vedená zejména hlavními protagonisty státní památkové péče v čele se Zdeňkem Wirthem, přispěla ke stejně úpornému trvání na památkářském nahlížení na památkové dědictví a zvýrazňování kulturních hodnot a osvětových rolí kulturních statků před hledisky ekonomickými. Nová vlna snah o tržní realizaci kulturního dědictví, spolu s některými excesy porevolučních let, vedla v 90. letech k prolongaci památkářského nazírání na kulturní statky ve snaze zamezit dalšímu rozchvacování kulturně-historických hodnot. Obrana kulturního dědictví a ochrana kulturních statků je doposud jedním ze základních atributů české památkové péče, jejíž zásluhou se soubor památkových objektů udržel do současnosti. Úzce ekonomický pohled na kulturní památky je zakotven již v 19. století, kdy nedostatek vnějších zdrojů pro údržbu památkového objektu či zánik původního ekonomického zázemí v důsledku politických změn po roce 1848, a zejména po první fázi prvorepublikové pozemkové reformy vedl k hledání nových cest ekonomizace vlastního památkového objektu, který začíná být sám o sobě chápán jako zdroj podnikatelských aktivit. Od prvopočátku byly tyto aktivity zaměřeny na prezentaci kulturních hodnot v rámci (vznikajícího) kulturního turismu, v horších případech byla využitá pouze fyzická podstata budovy jako místa pro v podstatě jakékoliv podnikatelské aktivity.

V poválečném období dochází ke kulminaci úzce ekonomických přístupů k využití památek. V zásadě materialistický pohled na památky zachvacuje většinu evropských států a ústí do nového paradigmatu, založeném na hledání kulturně únosného, a současně ekonomicky efektivního využití památky. Památky jsou v tomto pohledu zdrojem; většinou však samozřejmě i objektem péče, ochrany a dozoru, jejichž intenzita je ovšem odvozována z „objektivně“ stanovovaného kulturního významu památky. Výsledkem jsou potom různé přístupy ke kategorizaci památkového fondu (viz níže), které jsou chápány jako funkční pro stanovení adekvátní míry ochrany ze strany státu. Tyto kategorizace jsou patrné ve většině evropských států, v české památkové péči je patrná značná setrvačnost těchto přístupů počínaje kategorizací památek na konci 50. let a konče nedávnými 9

pokusy o nové pojetí Národních kulturních památek nebo (nad)řazení památkových objektů zapsaných na seznamu UNESCO v rámci systému české památkové péče. Přesto lze zdůraznit, že kategorizaci památek je nutné chápat především z pohledu ekonomického, tzn. podle účelového vymezení přípustného ekonomického využití jednotlivých skupin hmotných památek. Přestože úzce ekonomické trendy jsou v evropské památkové péči dodnes legitimní, došlo ve vyspělých zemích v důsledku ekonomických excesů („disneylandová“ prezentace památek v soukromých rukou apod.) ke změně pohledu. Ekonomický rámec kultury se s nástupem postindustriální společnosti radikálně rozšiřuje, aby obsáhl i takové dosud neuvažované a podnikatelsky neuchopitelné jevy, jakými jsou životní styl, identita, ale také např. víra, hodnoty, postoje, prožitky a praktické aktivity s nimi spojené. Moderní ekonomie v tomto smyslu operuje i se zdánlivě neekonomickými veličinami, které jsou nicméně stále významnější součástí reprodukčního procesu. Praktickým tržním segmentem je v tomto ohledu např. zážitková turistika a celá oblast moderního cestovního ruchu, stejně jako mediální prezentace památek a eventů nebo masová či sociálně segmentovaná reprodukce výtvarných děl (jako součástí kulturního tezauru). To vše patří mezi nová ekonomická využití památek, v rámci kterých jsou využívány i zdánlivě neekonomické prvky, jakými jsou urbanistické hodnoty památkového objektu, krajinné zakotvení památky, identifikace obyvatel s památkou či role památky jako atraktora kapitálu. Zdánlivě jednoduchá rovnice, vymezující jednotlivé politické, sociální či ekonomické funkce památkových objektů, se rozvolňuje, aby obsáhla větší množství faktorů, které nelze kategorizovat do jednotlivých jasně definovatelných funkcí. Ekonomická teorie v tomto smyslu operuje s tzv. multiplikačními efekty, založenými na předpokladu, že ekonomické využití památky je dáno mnohem širším okruhem efektů, než by bylo patrné z přímých ekonomických ukazatelů jednotlivé památky. Ekonomika památkových objektů je ve vyspělých zemích již delší dobu založena na poznatku, že výsledný efekt provozu památky nemůže být závislý jen na přímých outputech, tj. z příjmů ze vstupného, pronájmů nebo podobných primárních ukazatelů, nýbrž na zprostředkovaných efektech v rámci širšího rámce municipální nebo regionální ekonomiky, které jsou podstatnějším zdrojem příjmů. Podmínkou ovšem je efektivní fungování ekonomického, správního a legislativního systému v rámci prostorové ekonomiky, kooperace resp. efektivní management souvisejících podnikatelských aktivit a koordianční role zpravidla regionálních politických, správních či ekonomických autorit. Památka je zapojena do širšího systému destinačního managementu, v mezním případě je atraktorem pro příliv kapitálu, kvalifikovaných pracovních sil, kulturních organizací a korporací atd. Zdánlivý rozpor mezi „ochranářskými“ přístupy k památkové péči a ekonomickým využitím památky se tak postupně rozmělňuje zapojováním jednotlivých komponent památky do různých ekonomických souvislostí. Například restaurátorské postupy nemusí představovat vždy jen nákladovou položku, ale mohou být i ekonomicky využitelnou atraktivitou pro specifické segmenty uživatelů-návštěvníků památek. Historické postavy a události spjaté s památkou nemusí být vždy jen

10

součástí osvětového přístupu k památce, ale mohou se stát ekonomickým zdrojem v rámci prezentace památky samé, jejího prostorového, sociálního či kulturního prostředí.10 Postupným rozšiřováním ekonomického prostoru pro využití památkových objektů směřují vyspělé evropské státy k předvídatelné změně paradigmatu památkové péče resp. ekonomiky kultury jako takové. Novým principem je nová ekonomická interpretace sociálních, politických, kulturních, a tedy i ekonomických funkcí památek, směřující k optimálnímu využití jejich kulturního potenciálu. V prvé řadě jde o propojení ideového a hmotného poselství památkového objektu. Myšlenka zámeckého hudebního salonu je materializována v rámci určité akustiky, barev, prostorového uspořádání i celkového uměleckého ztvárnění prostoru, který je primárně určen pro hudební produkce specifického žánru. Teprve obnovení této funkcionality resp. soulad hmoty a ideje vede k autenticitě uměleckého prožitku. Propojení hmotného a myšlenkového konceptu kulturní památky je potom základním přístupem k definici jejích hlavních funkcí v životě společnosti, sociálních skupin i z hlediska jednotlivců. Vyjdeme-li z dosavadního pojetí památkové péče, která je stále dána především rolí památky jako tezauru, je zřejmé, že památka představuje soubor hodnot, které se podílejí na celkovém kulturním dědictví společnosti (národa). Ve výše uvedeném pojetí kulturní politiky jako nástroje pro uchování kulturního dědictví ve smyslu základního rozvojového zdroje společnosti, jde především o zachování těchto hodnot, resp. zabránění jejim dalším ztrátám. Problém nicméně spočívá v tom, že hmotné struktury vyjadřují pouze velmi částečně celý původní koncept památky, který se často dochoval pouze útržkovitě a musí být tedy do značné míry rekonstruován, resp. reinterpretován.11 Soubor objektů spravovaných NPÚ by měl v tomto smyslu představovat základ kulturního dědictví národa, východisko, resp. příklad pro ozřejmění role kulturních památek pro současnou společnost. Je věcí dalšího rozvoje památkové péče v oblasti tvorby teoretických konceptů, výzkumu a sestavování metodik, umožňujících předávání kulturního poselství památek, aby se tyto hlavní objekty staly základem pro získání maxima informací nutných pro uchování kulturních hodnot, obsažených v těchto památkách. První, významnou funkcí nemovitých památek v životě společnosti je zajišťování kontinuity vývoje společnosti, resp. její propojenosti s ideovými principy, technologiemi, materiálními i nemateriálními hodnotami minulých generací. V tomto smyslu nehledáme využití pro kulturní památku z hlediska zachování její materiální podstaty (jak bylo praxí v 50.-70. letech minulého století), nýbrž hlavní principy jejího vzniku a existence z hlediska časové návaznosti současné společnosti na předchozí generace. Památka v tomto ohledu nabývá stále nových funkcí pro jednotlivé sociální i prostorové segmenty společnosti:

10

Modelovým příkladem je úspěšná prezentace osob a událostí spjatých s rodem Rožmberků v rámci výročního roku 2011, Pernštejnů v roce 2012 a francouzských šlechtických rodů (2013). Tyto akce lze pokládat za vstupní bránu do období nové prezentace památek u nás. 11 Jen zlomkovitě dochované archivní prameny, dokládající události, osoby či kulturní tvorbu spojenou s památkou, sporadicky dochované účetní záznamy dokumentující průběh významných setkání, kulturních eventů či činnost význačných umělců, nespolehlivá sociální paměť, často měnící nebo deformující původní význam události či úplná ztráta této paměti, závislé na ústním a mezigeneračním předávání, nahrazená ryze moderními výklady resp. umělým folklorem...

11

• •

•

•

•

představuje kulturní ohnisko v rámci lokálních a regionálních společenství je dokumentem sociálních jevů a procesů spjatých se specifickými sociálními skupinami - tzv. lidová architektura váže na základní sociální, ekonomické a kulturní parametry života venkovského společenství - zámek či palác umožňuje pochopení případně novou interpretaci měšťanských a aristokratických vrstev - technické památky ozřejmují vývoj a kauzalitu invence v průběhu času, stejně jako návaznost a smysl technologických změn v rámci společnosti - zcela mimořádnou skupinou jsou v tomto ohledu církevní památky, ať už sakrální nebo profánní, jako doklad kontinuity ideového, etického a hodnotového prostředí společnosti je nositelem kontinuity v oblasti estetiky sídel a krajiny – památky jsou základním rámcem urbánních i krajinných struktur na lokální, regionální i národní úrovni a představují zpravidla pozitivní vzorce pro novou kulturní tvorbu je „pozitivní externalitou“ pro ekonomické využití kulturního kapitálu v rámci municipální a regionální ekonomiky, vytváří příznivé prostředí pro tvorbu kumulativních efektů při využití kulturního dědictví a ekonomickém zapojování nově vznikající tvorby je příkladem dobré praxe v oblasti památkové péče, tj. „výstavní skříní“ památkářských metod a postupů; nicméně lze konstatovat, že nákladnost vzorových památkářských postupů nemusí vždy vyhovovat ekonomickým podmínkám vlastníků či provozovatelů jiných památkových objektů

Druhou funkcí je edukativní poslání nemovité kulturní památky včetně jejího hmotného a ideového kontextu. Principem této funkce je zvyšovat hladinu kulturní vzdělanosti obyvatelstva – jak v rámci celonárodním, tak i v konkrétních podmínkách lokálních a regionálních společenství. Souvisejícím cílem je překonání kulturní mezery mezi kulturním poselstvím památky a schopností obyvatelstva (i rovněž konzumentů – návštěvníků) toto poselství pochopit a ocenit. Srozumitelnost kulturních hodnot prezentovaných nemovitou památkou je základní podmínkou jejího přežití, tzn. záchrany před vandalismem, rozchvacováním či ničením z nevědomosti. Integrálním vyjádřením této funkce je růst vzdělanosti národa jako základní pomínka jeho konkurenceschopnosti v evropských a globálních ekonomických rámcích. Třetí podstatnou funkcí souboru památek NPÚ je potom zachování základních kulturních vzorců, které se v současné době stávají východiskem tzv. nepřímé ekonomizace v oblasti dynamicky se rozvíjejících kulturních průmyslů. Téměř bezkonkurenční „kulturní náboj“, ať už v podobě mobiliáře, estetických kvalit, obecně známých historických událostí, příběhů osobností apod. vytváří podklad pro možné využití. S pomocí moderních technologií je možné uplatnit hmotné kulturní vzorce bez jejich opotřebení (reprografie, audiovizuální znázornění, využití internetu)nebo spojovat hudební, filmovou či multimediální produkci s autentickým prostředím památky. Hledání nové ekonomické racionality je tak východiskem k využití památek v současné společnosti. Zatímco přímá „spotřeba“ kulturní památky ve formě zvyšování návštěvnosti vede k růstu fyzického opotřebování objektů, rozvoj nových forem jejich nepřímého ekonomického využití ve spolupráci s obcemi, občanskými sdruženími a místními akčními skupinami, podnikateli v kultuře i cestovním ruchu a dalšími aktéry, otevírá nové, velmi široké pole využití jak v oblasti národní kulturní politiky, tak z hlediska exportu a mezinárodní prezentace kulturních statků. Bohatství obsažené 12

v kulturních hodnotách unikátního souboru památek NPÚ vytváří nové šance pro kulturní, sociální a ekonomický rozvoj celé společnosti. Přestože se z hlediska typologie památkových objektů v tomto souboru podařilo zachovat do značné míry reprezetativní soubor kulturních statků, další vývoj bude muset nutně počítat s kompletací tohoto souboru, racionalizací zastoupení jednotlivých typů památek včetně případných eliminací či žádoucích akvizic. V rámci mezinárodního srovnání je český soubor státem spravovaných památek sice naprosto unikátní, nicméně jeho další společenské využití a zapojování do nových konceptů kulturního, sociálního či ekonomického rozvoje společnosti, si v budoucnu nutně vyžádá další doplnění. V žádné evropské zemi není soubor státních památek chápán jako statická část kulturního dědictví; podstatou je jejich nahlížení z hlediska dynamického vývoje společnosti a nových funkcí, které v ní tyto památky zastávají či budou zastávat. Kriteriální aparát pro (vědomé nebo zcela intuituvní) hodnocení těchto památek se proto časem mění, pohledy na jejich funkcionalitu podléhají společenským změnám. Soubor památek ve správě NPÚ, vzniklý v určitém politickém a společenském prostředí, není a nemůže být statický, jeho podoba musí být v budoucnu účelně doplňována.

13

3. Stručná historická rešerše vzniku souboru státních památkových objektů, k nimž vykonává Národní památkový ústav právo hospodaření

Národní památkový ústav (dále jen "ústav" nebo „NPÚ“) vykonává právo hospodaření k rozsáhlému kulturnímu majetku, v němž většinu tvoří 111 souborů kulturních památek,12 s nimiž hospodaří a zabezpečuje jejich kulturně výchovné využití a zpřístupnění.13 Soubor se jako státní majetek tvořil v několika vlnách. Pravděpodobně až na hrad Karlštejn, který vznikl jako majetek státní autority, byly ostatní majetkové podstaty pořízeny jinými než státními subjekty a na stát přecházely v několika etapách, ve valné většině na základě konfiskací14. Většina hradů a zámků přešla do vlastnictví státu na základě poválečných předpisů o konfiskaci majetku kolaborantů, zrádců aj., výjimkou jsou, kromě uvedeného Karlštejna, objekty z majetku císařské rodiny, objekty z majetku hlubocké větve Schwarzenbergů a arcibiskupské zámky Kroměříž a Javorník. Další objekty (lidové stavby, kostely, zříceniny, Důl Michal...) přešly do vlastnictví státu na základě jiných předpisů. Hrady a zámky byly díky aktivitě Zdeňka Wirtha přebírány od Národního pozemkového fondu do správy specializované organizace: Národní kulturní komise. Její aktivity podrobně vylíčila Kristýna Uhlíková.15 Snaha Zdeňka Wirtha postátnit kulturní majetek je doložena už při vzniku 1. Československé republiky, nicméně realizována byla až po druhé světové válce. S odstupem lze konstatovat, že díky skutečnosti, že Zdeněk Wirth dlouhodobě uvažoval o socializaci národního kulturního majetku, byl po druhé světové válce připraven a využil situace, která nastala při rozsáhlých změnách vlastnictví. V okolních zemích, kde proběhly obdobné majetkové přesuny, kde však nebyly k dispozici osobnosti typu Zdeňka Wirtha, byl kulturní majetek rozchvácen a neexistují tam soubory nemovitostí a s nimi spojeného mobiliáře, srovnatelné se souborem, s nímž hospodaří NPÚ. Z této skutečnosti lze také odvodit primární orientaci souboru na šlechtická sídla. První soubor zpřístupněných státních kulturních objektů měl doložit vládu lidu a ukázat, jak se lid podílel na tvorbě kulturního pokladu. Proto měla většina objektů podle návrhu Zdeňka Wirtha představovat zvláštní muzea: -

Větší část státních hradů a zámků měla být upravena jako tzv. muzea bytové kultury. Renesanční muzea měla být ve Velkých Losinách, Jindřichově Hradci, Českém Krumlově, Kratochvíli, Bučovicích, Nelahozevsi a Telči, barokní muzea v Náchodě, Libochovicích, Rychnově nad Kněžnou, Vranově nad Dyjí, Veltrusech a Vizovicích, rokoková muzea v Nových Hradech u Vysokého Mýta a případně v Dobříši, muzeum stylu Ludvíka XVI.

12

viz Zpřístupněné památky NPÚ [online]. [cit. 2012-07-03]. Dostupné z: http://www.npu.cz/pro-navstevniky/zpristupnenepamatky-npu/abecedni-prehled. (NPÚ uvádí číslo 105 zpřístupněných památek z celkového souboru ve své správě.)

13

Zákon č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů, tam § 32, odst. 2, písm. h.

14

Mezi ostatní způsoby získání tohoto majetku patří např. dary (ať už dobrovolné nebo, v poválečném období, někdy nedobrovolné). Skutečné akvizice, včetně propracovanější koncepce akviziční politiky, jsou otázkou až současného období. 15 UHLÍKOVÁ, Kristýna. Národní kulturní komise 1947-1951. Praha: Artefactum 2004

14

v Kozlu, muzeum empíru a rokoka v Krásném Dvoře, Kynžvartě, Kačině, Litomyšli, Kostelci nad Orlicí, Křivicích, Liběchově, Ploskovicích, Zákupech a ve Vízmburku. Muzeum romantické doby poloviny 19.století v Hluboké, Sychrově, Hrádku u Nechanic, Rožmberku, Lednici a ve Žlebech, muzeum napodobení historických slohů v druhé poloviny 19. století v Opočně, Častolovicích a Bouzově. Mělo se jednat „o slohově čisté a dokonalé rekonstrukce vnitřního zařízení, někde dokonce s novým vymalováním interiérů, „přičemž příslušný materiál musí býti vybrán ze všech sběren“. -

Další zámky plánoval Z. Wirth instalovat jako „speciální muzea“ – např. muzeum módy a společenské kultury v Jemništi, lesnické a lovecké muzeum ve Slavkově, v Ratibořicích muzeum B. Němcové, muzeum loveckých trofejí v Opočně a Rájci, přírodovědecké muzeum na Bítově, muzeum porcelánek v Klášterci nad Ohří.

-

Třetí skupinu vymezil Z. Wirth jako objekty, ve kterých nesměl být „žádný takovýto účel aplikován“, neboť „to vyžaduje úcta“ k nim. Sem patřil Karlštejn, Pernštejn, Jindřichův Hradec, Nové Hrady, Kratochvíle, Telč.

-

Poslední skupinu měly tvořit hrady a zámky, „které by byly zachovány bez sebemenšího dotčení“ – např. Bouzov „jako doklad prvního renesancismu“.

Vedle těchto čtyř hlavních využití navrhoval Z. Wirth ještě doplňková využití – propůjčení několika místností objektu místnímu muzeu či galerii za účelem instalace jejich sbírek (Litomyšl, Jindřichův Hradec, Vizovice) nebo poskytnutí části prostor zámku státním archivům. Již od roku 1948 byly na řadě objektů zřizovány oblastní archívy (Bučovice, Bítov). Skupina zámků, jejichž zařízení mělo být ponecháno ve stavu, v jakém bylo v době jejich převzetí Komisí, se měla stát „musei společenské dokumentace feudálního řádu“ (Hrádek u Nechanic, Vízmberk, Vizovice, Buchlovice).16 Evidentní snahou této doby je zastřít vazbu na někdejšího majitele a předložit veřejnosti obecnou kulturní hodnotu často bez uvedení autorství. Např. na zámku v Lednici na Moravě se ještě v roce 1980 návštěvníkům sdělovalo, že unikátní točené schodiště vytvořil neznámý lidový řezbář během 36 let, přestože je na schodišti vročení a jméno firmy (K. Leistler, Wien, 1851), která je podle návrhu G. Wingelmüllera vytvořila. Podobné legendy jsou doloženy v Ratibořicích, na jejichž instalaci v duchu románu Boženy Němcové Babička se Zdeněk Wirth podílel osobně17. V roce 1953 byla vytvořena Státní památková správa, která převzala do své správy i objekty národního kulturního majetku tzv. I. kategorie.V roce 1958 byl přijat zákon č. 22/1958 Sb., o státní památkové péči. Na jeho základě byl mj. zřízen Státní ústav památkové péče a ochrany přírody a kulturní památky byly zapisovány do státních seznamů, které vedly krajské orgány památkové péče (tzv. malé kraje). Přestože zákon chránil všechny kulturní statky, které vykazovaly znaky památky, do souboru prezentovaných objektů se tento fakt nijak nepromítl. Zákon sice zřídil státní ústav, organizaci památkové péče na úrovni krajů a okresů ale neřešil, někde proto vznikly Vlastivědné ústavy (např. v Jihlavě k 1. červenci 1958 sloučením Muzea Vysočiny, Oblastní galerie v Jihlavě a 16

KROUPA, Petr. Role státních hradů a zámků po roce 1989. Dostupné na: extranet.krvysocina.cz/download/odbor_kultury/.../10.doc, cit.3.7.2011. 17

GIUSTINO, Cathleen M. Zdeněk Wirth a Ratibořice: brány otevřené k nostalgii?, in Zdeněk Wirth pohledem dnešní doby. Praha: Ústav dějin umění AV ČR 2010

15

oddělení památkové péče a ochrany přírody), které zajišťovaly i provoz hradů a zámků. Krajské národní výbory posléze zřizovaly ve smyslu instrukce ministerstva školství a kultury ze dne 25.8.1958, čj. 38024/58-L, poř. č. 101/1958 Sb., krajská střediska státní památkové péče a ochrany přírody.18 Na základě instrukce ministerstva školství a kultury z roku 1959 proběhla delimitace státního kulturního majetku na krajské národní výbory nebo s jejich souhlasem na národní výbory nižších stupňů. Tak byl převeden veškerý nemovitý i movitý majetek (s výjimkou knižních svozů, které byly na základě rozhodnutí ministerstva kultury z 4.července 1954 svěřeny do odborné péče Národnímu muzeu19). Po zrušení tzv. malých krajů a se vznikem krajů podle zákona č. 36/1960 Sb., o územním členění státu, zanikla i dřívější krajská střediska např. v Jihlavě a Zlíně a byla sloučena s krajským střediskem státní památkové péče v novém krajském městě, např. v Brně. Na základě zákona č. 65/1960 Sb., o národních výborech, a souvisejícího nařízení vlády č. 71/1960 Sb., o rozšíření pravomoci a odpovědnosti národních výborů a o uspořádání a činnosti jejich orgánů, přešla téměř veškerá působnost v památkové péči na okresní národní výbory, včetně správy hradů a zámků (pod tzv. okresními památkovými správami). Po decentralizaci, která narážela na nedostatek stavebních a uměleckořemeslných kapacit, nutných pro péči o spravované hrady a zámky, nastal proces postupné centralizace. Tak na základě rozhodnutí Rady JmKNV o delimitaci zpřístupněných hradů a zámků I. kategorie do přímé správy Krajského střediska státní památkové péče a ochrany přírody bylo v letech 1968-1975 převedeno do správy střediska 19 hradů a zámků a národní kulturní památky Mikulčice a Staré Město.20 Jejich počet později narostl na 55 objektů, včetně kostela v Mušově a lidové stavby ve Zbilidech. Vidíme, že z 55 objektů pouze 4 nejsou hradem, zámkem či zříceninou. Obdobná situace byla i v jiných krajích. Představa Zdeňka Wirtha o souboru prezentovaných památek byla stále platná. V osmdesátých letech 20. století se v některých krajích v závislosti na místních podmínkách rozběhly procesy decentralizace správy objektů, nejvíce na jižní Moravě, kde ředitel střediska, Ing. arch. Zdeněk Navrátil, dohodl s okresními národními výbory převod řady objektů. Severomoravský kraj nepřevedl do správy střediska památkové objekty, zůstaly pod správou okresních národních výborů jako součásti Okresních vlastivědných muzeí. Tam byl zařazen i zámek Jánský vrch (Javorník) ve Slezsku, poté, co se v roce 1981 stal státním majetkem. V Jihomoravském kraji nebyl do správy střediska převeden zámek Kroměříž. Zákon č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů, zřídil mj. ústřední seznam kulturních památek. Ten poprvé v dějinách vytvořil celostátní platformu kulturních památek, díky níž mohl systém památkové péče lépe rozhodovat o prohlašování věcí za kulturní památky, jakož i o výběru reprezentantů určité skupiny památek, které by byly muzeální formou prezentovány veřejnosti. Nicméně nelze dohledat žádný dokument, který by uvedený cíl stanovil, a jehož splnění by se promítlo do složení souboru prezentovaných památkových objektů.

18

ULBRICHOVÁ, Petra. Vývoj právní úpravy ochrany kulturních památek. in Památková péče na Moravě. Brno 2002

19

tamtéž

20

SEDLÁK, Jan. Památková péče v Jihomoravském kraji v letech 1960-1989, in Památková péče na Moravě. Brno 2002

16

V 70. letech 20. století se zpracoval systém památkové péče, např. Krajské středisko státní památkové péče a ochrany přírody v Brně vytvořilo řadu programových dokumentů, zaměřených na jednotlivé segmenty památkového fondu. Na správu hradů a zámků byl zaměřen tzv. Program C, který podle standardní osnovy mapoval hodnoty spravovaného objektu, navrhoval cíle jeho využití a s nimi související výdaje investiční a neinvestiční. Program byl zpracován, průběžně aktualizován, ale jen zřídkakdy naplněn. Zákonem č. 425/1990 Sb., o okresních úřadech, úpravě jejich kompetencí a o některých dalších opatřeních s tím souvisejících, byla kompetence ke zřizování odborných organizací státní památkové péče převedena na Ministerstvo kultury. Z bývalých krajských středisek byly vytvořeny památkové ústavy. Výjimkou byla Praha, kde byl památkový ústav převeden na Ministerstvo kultury až v roce 2001, a Olomouc, kde byl Památkový ústav nově zřízen z okresního střediska státní památkové péče. Na počátku 90. let 20. století stále tvořily hrady (zříceniny) a zámky většinu objektů prezentovaných památkovými ústavy veřejnosti. Jejich soubor byl doplněn téměř nahodile objekty lidové architektury a církevními stavbami (sakrálními stavbami a kláštery). Do tohoto souboru zasáhla aplikace zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a zákon č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, nicméně poměr spravovaných hradů a zámků se vůči ostatním památkám příliš nezměnil – i po restitucích tvoří většinu souboru hrady a zámky. Správa těchto objektů byla i u organizací zřizovaných Ministerstvem kultury pověřována v několikerém režimu. Kromě památkových ústavů existovaly specializované organizace, které spravovaly jeden či více objektů (Správa státního zámku Sychrov, Správa státních hradů Křivoklátsko, Správa státního hradu Bouzov, posléze rozšířená o hrad Šternberk a zámek Náměšť na Hané). Jediná individuální správa, která se osvědčila a znamenala pro objekt dosud nevídaný rozkvět, byla Správa státního zámku Sychrov. Ostatní skončily fiaskem, včetně nevratných kulturních škod (hrad Křivoklát), nebo absolutním odcizením a následnými rozepřemi se samosprávou (Bouzov, Šternberk, Náměšť na Hané). V 90. letech minulého století a pak znovu v roce 2003 se Ministerstvo kultury pokoušelo aktualizovat výše zmíněný Program C. Úkol řešila speciální komise zřízená v rámci Státního ústavu památkové péče, nicméně bez hmatatelného výsledku. V souvislosti s připravovanou reformou veřejné správy a souvisejícím zánikem okresních úřadů schválila vláda usnesením č. 278 z 22. dubna 1998 Koncepci účinnější péče o památkový fond v České republice do roku 2005, která mj. stanovila decentralizaci výkonu státní správy v památkové péči, nikoli však odborných činností, včetně vzorové prezentace nejcennějších památkových objektů zpřístupněním veřejnosti, u nichž zdůvodnila výhody centralizace.21 Tento cíl převzala i Strategie účinnější státní podpory kultury (kulturní politika), schválená usnesením vlády č. 40 z 10. ledna 2001, která ve svém čl. 9 mj. stanovila, že Ministerstvo kultury bude nadále zřizovat pouze instituce výrazně celostátního a nadstátního významu, mj. tedy Státní ústav památkové péče (a Státní památkové ústavy v některých krajích), včetně všech státních hradů a zámků, tedy i těch, které jsou dosud v péči 21

viz Koncepce účinnější péče o památkový fond v České republice do roku 2005. Praha: Jalna, 1998

17

okresních úřadů. V čl. 38 stanovila kulturní politika cíl centrálně koordinovat odborné činnosti, včetně vzorové prezentace státních památkových objektů.22 Následně přijala vláda usnesení č. 464 ze dne 9. května 2001 k Zásadám institucionálního zajištění péče o soubor vybraných národních kulturních památek ve vlastnictví České republiky v rámci postupu reformy veřejné správy a k opatřením s nimi souvisejícím, kterým bylo převedeno 16 zámků, 2 hrady, jedna hradní zřícenina a jeden kostel z okresních úřadů na Státní památkové ústavy. V souladu se stanoveným cílem centralizovat odborné činnosti v památkové péči navrhlo Ministerstvo kultury příslušné pasáže zákona č. 320/2002 Sb., o změně a zrušení některých zákonů v souvislosti s ukončením činnosti okresních úřadů, a na základě jejich schválení vládou a posléze citovaným zákonem zřídilo k 1. lednu 2003 Národní památkový ústav, který mj. vykonává právo hospodaření i ke zpřístupněným památkovým objektům. Z podaného přehledu je zřejmé, že soubor památkových objektů, k nimž ústav vykonává právo hospodaření, je stále založen na představách Zdeňka Wirtha. Z tohoto pohledu je nutno pohlížet na soubor státních hradů a zámků a jejich mobiliářů jako na soubor uzavřený, který nemá povahu sbírky, definované zákonem č. 122/2000 Sb., o ochraně sbírek muzejní povahy. Soubor lze v tomto pohledu doplňovat pouze věcmi, které v něm prokazatelně byly a nějakým netvůrčím zásahem (např. krádeží) z něj byly vyňaty. Do této kategorie patří např. nákup mobiliáře na zámky Lednice a Valtice, který byl v těchto objektech prokazatelně přítomný do roku 1943 a byl na základě válečných událostí odvezen. Obdobně pokud je z veřejnosti přístupného místa odcizena nebo odstraněna jiným způsobem (např. na základě restitucí) důležitá věc, je možno ji akvizicí nahradit, pokud se obdobná věc (téma, autor atd.) nevyskytuje např. ve svozovém souboru. Obdobně lze pohlížet i na nemovité objekty - pokud byl v rámci restitucí soubor státních hradů a zámků prezentovaných ústavem ochuzen o typ památky, s nímž Národní kulturní komise počítala pro prezentaci uceleného souboru stylů a slohů, je snad možné teoreticky připustit získání náhradního objektu. V praxi však taková situace zatím nenastala. Víceméně nahodile byl "Wirthův" soubor doplněn jinými objekty, než jsou hrady a zámky. Přitom doplnění souboru o kostely či Důl Michal (instalace památky je řešena podle teorie tzv. posledního pracovního dne horníka) nevyvolalo konflikt mezi povahou památky a povahou sbírky, zatímco doplnění o objekty lidového stavitelství a jejich skupiny (skanzeny) tento konflikt vyvolalo. Proto je ve statutu ústavu nově od roku 2003 zmocnění: ...provádí sbírkotvornou činnost dle zákona 122/2000 Sb., o ochraně sbírek muzejní povahy a o změně některých dalších zákonů v platném znění, a vede evidenci sbírek dle tohoto zákona. Sbírkotvorná činnost by však z povahy věci měla být vyloučena u spravovaných hradů, zámků a kostelů. Všechna územní pracoviště (s výjimkou pražského) prezentují veřejnosti vždy hrad nebo zámek nebo obojí. Vybraná územní pracoviště prezentují veřejnosti i další typy památek, jak ukazuje následující schéma. Z něj je patrná nahodilost, která nemůže být vyvolána tím, že by se předmětný typ památky v územní působnosti pracoviště nevyskytoval.

22

Strategie účinnější státní podpory kultury. Praha: Ministerstvo kultury ČR, 1999

18

Tabulka 1: Zpřístupněné památky ve správě odborných pracovišť NPÚ podle typů Odborné pracoviště/ Typ památky

Celkový počet objektů

Hrad/ Zřícenina

Klášter

Kostel, kaple, rotunda

Lidové stavitelství

Zámek

Ostatní

ÚOP Střední Čechy

15

5

7

1

-

1

1

ÚOP v Českých Budejovicích

13

6

5

1

-

-

1

ÚOP v Plzni

15

6

4

2

2

1

-

ÚOP v Lokti

3

1

2

-

-

-

-

ÚOP v Ústí nad Labem

13

1

8

1

2

1

-

ÚOP v Liberci

8

4

4

-

-

-

-

ÚOP v Pardubicích

5

2

2

-

-

1

-

ÚOP v Jozefově

6

1

4

-

1

-

-

ÚOP v Brně

15

5

9

-

-

-

1

ÚOP v Telči

6

1

3

-

2

-

-

ÚOP v Kroměříži

4

1

3

-

-

-

-

ÚOP v Ostravě

3

-

2

-

-

-

1

ÚOP v Olomouci

5

2

2

-

-

1

-

111

35

55

5

7

5

4

Celkem

Zdroj: Vlastní konstrukce na základě: NPÚ, [online]. [cit. 2012-7-13]. Dostupné z: http://www.npu.cz/sights/

19

4. Současné problémy a potenciál managementu NPÚ Struktura managementu se vyvíjela postupem času od samotného začátku fungování Národního památkového ústavu, ve všech jeho historických formách. Níže konstatované problémy tedy vznikly historickým vývojem; mnohé z nich jsou výsledky dílčích, mnohdy nesystémových reorganizací, které následovaly spolu se změnou politiky zřizovatele, tj. Ministerstva kultury a jeho měnících se koncepcí v oblasti kulturní politiky státu. Postupem času tak vznikala řada dysfunkcí, přičemž množství současných problémů v organizaci a managementu památkové péče má kořeny v převažujících tendencích řešit spíše následky, než příčiny obtíží. Po roce 1989 nedošlo k podstatným změnám základního legislativního rámce památkové péče, zákon 20/1987 Sb. byl vícekrát dílčím způsobem novelizován, aniž by řešil fundamentální problémy zejména ve vztahu státu k jednotlivým typům vlastnictví památkových objektů, formám kompenzací soukromým vlastníkům a tím pádem i stanovení adekvátních kompetencí Národnímu památkovému ústavu, úměrných jeho klíčové funkci v ochraně hmotného kulturního dědictví a zejména k prezentaci nejvýznamnějšího souboru památek. Na jedné straně je tento soubor definován víceméně historicky a tudíž do značné míry náhodně, na druhé straně nebyla věnována dostatečná pozornost managementu těchto památek s přihlédnutím k jejich typu, dějinnému poselství a rozmístění v jednotlivých regionech státu. Problémy ve správě a v managementu památkových objektů NPÚ jsou tedy založeny především v minulém vývoji a spočívají v několika základních rovinách. Vzhledem k tomu, že vztah mezi sekcemi ústředního pracoviště a sekcemi ústředních oblastních pracovišť je velmi rozvolněný, je otevřen široký prostor pro vznik každodenních problémů v managementu jednotlivých objektů, jejichž řešení nemůže být z tohoto důvodů efektivní. Na jedné straně lze poukázat na zdvojování funkcí a nedodržování standardů. Na druhé straně však vymáhání jakéhokoliv nařízení ústředního pracoviště je v současném systému omezeno nebo dokonce zcela vyloučeno. Jde mimo jiné o řízení horizontální spolupráce jednotlivých objektů a kvalitu, anebo o komplementaritu průvodcovské činnosti tak, aby výklad v rámci jednoho objektu zapadal do jednotného rámce prezentace celého regionálních souborů, či celého komplexu v rámci NPÚ, sjednocení odborných výkladů a přístupů k metodologii a metodikám památkové péče23, horizontální komunikaci jednotlivých pracovišť, tvorbu jednotné, či regionálně segmentované koncepce PR a marketingových strategií, prezentaci kulturních památek v zahraničí apod. Mezi základní problémy vertikálního řízení v současném systému patří:

•

Zbytečné množství manažerských pozic

Vzhledem k rozsahu Národního památkového ústavu jako instituce došlo k rozvolnění jednotné organizační struktury regionálních pracovišť a tím pádem i k nesouměřitelnosti jejich výkonu, ke snížení efektivity v managementu a k neadekvátnímu množství manažerských pozic. Ve chvíli, kdy se jedná o menší útvar, může však docházet k nevytíženosti těchto pozic a nedostatku prostředků na výkonné pracovníky. V takovém případě dochází ke značné neefektivitě procesů v organizaci jako takové. 23

Problém je téměř identický s nekonzistencí státní památkové péče v podobných systémech, např. ve Francii.

20

•

Neefektivní komunikace mezi jednotlivými úrovněmi

Ačkoliv mezi výkonnou a řídící složkou již vertikální struktura managementu existuje, praktický výkon správy a managementu je spojen s mnoha dysfunkcemi. Jde zejména o komunikaci mezi těmito složkami. Tento jev lze demonstrovat na množství praktických příkladů, které komplikují každodenní život mnoha pracovníků NPÚ. Směrem od managementu jde často o málo přesný popis či analýzu konkrétní situace nebo aktuálního problému vedoucí k neefektivitě řídících zásahů či k úplnému nepochopení problému. Problémem v efektivitě vzájemné komunikace mezi různými úrovněmi managementu je z jedné strany nedostatečné vysvětlení, z druhé strany nedostatečné pochopení významu plánovaných akcí. To mnohdy vede k nízké efektivitě doporučovaných akcí nebo k formalismu při jejich realizaci. V opačném směru – od exekutivy k managementu – dochází k absenci komunikace z důvodu nedůvěry či nepochopení racionality příslušného zásahu územní nebo centrální organizace. Výkonní pracovníci v těchto případech ztrácejí potřebu komunikovat s vyššími úrovněmi managementu, resp. nechápou tuto komunikaci jako efektivní či smysluplnou.

•

Neadekvátní rozdělení kompetencí

Přestože NPÚ před restrukturalizací disponuje 59 manažerskými pozicemi, není zajištěno jasné rozdělení kompetencí v rámci jednotlivých vertikálních i horizontálních úrovní ústavu. Subordinace zaměstnanců se překrývá a složitý správní i výkonný aparát nepřiměřeně brzdí efektivní fungování organizace. Složité a nejednotné administrativní postupy mohou z těchto důvodů vést k negativnímu vnímání instituce ze strany laické, ale i odborné veřejnosti.

•

Nedostatečná vize

Nedostatečné zakotvení vize NPÚ, jak v příslušné legislativě, tak v základních programových dokumentech resortu a jejich proměnlivost v čase vede k velmi obtížnému, až nemožnému stanovení dlouhodobé výhledové strategie NPÚ, jak v oblasti managementu, tak i v přístupech, metodách a ekonomických nástrojích využití a prezentace souboru památkových objektů. V současné době NPÚ vychází z definice dané zřizovací listinou příspěvkové organizace, která definuje dva základní směry fungování NPÚ: -

Zajišťuje obnovu, správu, propagaci a zpřístupnění unikátního souboru státních hradů a zámků, který představuje jednu z nejvýznamnějších součástí památkového dědictví České republiky.

-

Vykonává funkci v zákoně zakotvené odborné organizace státní památkové péče včetně vědecko-výzkumných aktivit.

Tyto formulace jsou příliš vágní a tematicky široké. Na jedné straně dávají NPÚ takřka neomezený prostor pro správu a společenskou prezentaci památkových objektů, na druhé straně je však včleňují do poměrně úzkého, rozporného a mnohdy nejasného rámce příslušných legislativních norem. Zároveň Národní památkový ústav definuje své poslání v těchto bodech: -

usilovat o zachování historického kulturního prostředí v naší vlasti jako jednoho z jejích charakteristických znaků a významný zdroj její ekonomické úspěšnosti, 21

-

pomáhat hledat takové adaptace památkového fondu, jež umožní jeho plné využití moderní společností při trvalém udržení jeho hodnot,

-

rozšiřovat přístup veřejnosti k památkovému fondu,

-

prohlubovat pochopení dějin občany, napomáhat upevnění národní identity a obdivu ke kulturní rozmanitosti Evropy a světa.

Je zřejmé, že toto poslání bylo definováno v jiném časovém období a jeho naplnění bez zastřešující vize směřování památkové péče a funkcí NPÚ nemůže dospět k jasnému zadání, jak pro řídící složky NPÚ, tak i pro změnu organizační struktury a efektivitu managementu. Dopady aktálních nedostatků managementu Řízení příspěvkové organizace rozčleněné na množství nestejnorodých teritoriálních pracovišť, jakou je Národní památkový ústav, zakládá představu, že by struktura a výkon managementu měly být z hlediska efektivity rozvíjen pro každé pracoviště na základě specifických podmínek jeho územní působnosti. Centrální řízení všech teritoriálních pracovišť na základě jednotného modelu nemůže být z principu efektivní. Přetrvá-li tento model i do budoucna, bude nutno počítat s přechodem na dynamičtější rozhodovací procesy, spojené s vyšší mírou samostatnosti teritoriálních pracovišť a především se značnými nároky na kvalifikaci, a tudíž i finanční ocenění vedoucích pracovníků. V tomto modelu by bylo lze očekávat stálý nárůst nákladů, v zásadě na úkor nákladů na jiné oblasti, včetně nákladů na vlastní památkovou péči. Základním prvkem pro schopnost fungování organizace je jasná a jednoduchá vnitřní struktura s jasně vymezenými kompetencemi a subordinací. Hlavní zodpovědnost, a tím pádem i rozsah kompetencí, by v tomto modelu měl náležet nejnižší složce managementu, tzn. správě jednotlivých objektů. Souběžně by bylo nutné budovat jasný a srozumitelný komunikační systém jak mezi jednotlivými úrovněmi managementu, tak i v horizontální rovině spolupráce mezi jednotlivými subjekty, tvořícími teritoriální rámce prezentace a využití kulturních památek. Vzhledem k mimořádné pozici velkých objektů v některých regionech by bylo nutné koordinovat činnost kastelánů také s ostatními aktéry – obcemi, vlastníky soukromých a veřejnoprávních objektů, kulturními korporacemi, uměleckými agenturami a subjekty působícími v oblasti cestovního ruchu. Územním pracovištím NPÚ by v tomto modelu připadla zejména koordinační funkce, jak ve vertikální (zprostředkování rozhodovacích procesů z centra, financování, personální politika, investiční činnost, odborná koncepce, apod.), tak zejména v horizontální rovině (spolupráce s aktéry regionálního rozvoje). Územní pracoviště musí být vybaveno dostatečnými kompetencemi, aby se stalo respektovaným partnerem těchto aktérů, resp. silnou autoritou v oblasti regionálního rozvoje. Prolongace stávajícího modelu v organizaci NPÚ by znamenala dále se snižující efektivitu managementu jednotlivých památek, neefektivní, resp. snižující se spolupráci s ostatními aktéry v území, nedostatečnou autoritu ve vztahu k municipalitám, a zejména eventuální nárůst negativních reakcí veřejnosti vůči instituci samé. Nový model organizační struktury by měl výrazně zefektivnit nejen vnitřní strukturu organizace, ale také práci s veřejností, a tím přispět k naplnění základního poslání Národního památkového ústavu.

22

Současný model financování nevede k efektivnímu využívání rozpočtových prostředků určených pro rozvoj kultury a v delším časovém rámci by zpomalil vývoj k dlouhodobému cíli, kdy soubor památkových objektů v péči NPÚ, představující „vlajkovou loď“ památkové péče v České republice, bude základním vzorem prezentace kulturních památek a principiálním modelem jejich zapojování do života společnosti. Stávající model musí v delším období nutně vést k tlakům na ekonomizaci provozu památkových objektů, rozvoji doplňkových a parazitních ekonomických aktivit, které mohou ve svém vyznění být v rozporu se základním posláním těchto památek. Nedostatek jasně definovaných kompetencí na nejnižší úrovni managementu, nesamostatnost při formulaci dlouhodobých rozvojových plánů jednotlivých objektů, anebo neexistence těchto plánů, je přímou cestou k omezování iniciativy, zodpovědnosti a koncepčnosti prezentace jednotlivých objektů. Ekonomická prosperita jednotlivých objektů je dána pochopitelně jednak charakterem objektu, jeho technickým stavem či specifickými podmínkami jeho provozu, jednak ale také manažerskými kvalitami správce a celkovým systémem organizace. Rizikovým a stále nedořešeným tématem je v tomto smyslu také přerozdělování finančních prostředků mezi jednotlivými objekty v rámci teritoriálního pracoviště, které na jedné straně vede k doplnění finančních zdrojů pro správce individuálně znevýhodněných objektů (viz výše), na straně druhé je v rozporu se zásadami efektivity řízení, především co do iniciativy, akceschopnosti a nalézání vlastních cest k efektivnímu řešení nestandardních situací. Z hlediska obecné teorie managementu jde o extrémní rozpor mezi dvěma základními modely řízení, tj. mezi managementem soukromým firem a managementem veřejnoprávních organizací. Přetrvání dosavadních vývojových tendencí by vedlo ke zvýraznění negativních stránek modelu managementu veřejnoprávních organizací. Nalezení vhodného modelu „hybridního typu“ si ovšem žádá hlubší analýzu, včetně specifických odborných studií. Rizika restrukturalizace Je pochopitelné, že každá organizační reforma, a zejména restrukturace rozsáhlé instituce, jakou je NPÚ, s sebou přináší řadu rizik. Riziko vyplývá už z příliš častých a koncepčně nejednotných organizačních změn a dekompozice pravomocí mezi jednotlivými úrovněmi managementu; lze konstatovat, že současný tvar organizačního uspořádání managementu NPÚ je výsledkem dlouhodobé sekvence dílčích pokusů o reformy, které nebyly dosud sjednoceny jednotnou, realistickou a do praktické roviny dotaženou vizí. Přechod na nový model řízení je nicméně spojen s řadou dalších dílčích rizik, vyplývajících především ze vzájemné návaznosti organizačních struktur, procesů jejich vzájemné interakce a konkrétních nástrojů řízení, včetně vnitřní a vnější komunikace. Dílčí rizika mohou významně ohrozit úspěch chystané reformy; proto je třeba na ně v jednotlivých případech poukázat. Posílení pozice generálního ředitelství a scelených územních pracovišť zakládá sice funkční hierarchickou organizační strukturu NPÚ, je ale podmíněno jednoznačným a důsledným vymezením kompetencí mezi jednotlivými úrovněmi managementu ve smyslu zamezení jejich překryvů a vytvoření jasného modelu subordinace. Riziko spočívá zejména v dominanci některých stávajících aktérů v rámci NPÚ, tj. v nerovnoměrné distribuci kompetencí, což může eliminovat evidentní výhody plynoucí z hierarchického modelu organizační struktury. Značné riziko spočívá také v nepřijetí efektivního modelu vnitřní komunikace, nejen v rámci funkční subordinace, nýbrž i v rovině ztotožnění se s celkovou koncepcí nového pojetí ze strany základních článků managementu – správců jednotlivých objektů. 23

Komunikační riziko je dále zvýrazněno prostorovým rozpojením sídel teritoriálních pracovišť s okrajovými jednotkami plánovaných větších územních celků. Na jedné straně lze předpokládat vliv moderních komunikačních technologií, na druhé straně role prostorové vzdálenosti, role osobních kontaktů a neformálních jednání mohou omezit efektivitu managementu reformovaných pracovišť. Prostorové riziko je dále umocněno rozpojením struktur nového modelu správy NPÚ a územní veřejné správy. Model v tomto ohledu musí zahrnout i základní východiska a pravidla pro spolupráci s orgány státní správy a samosprávy v jiných krajích či územních obvodech ORP. Odpojení správy památkové péče od regionálně-správní struktury státu nese také riziko nekompatibility rozvojových programů v jednotlivých oblastech národního hospodářství, zejména regionální politiky. Jde například o koordinaci rozvoje dopravní, technické i informatické infrastruktury, o rozvojové strategie v oblasti cestovního ruchu a v neposlední řadě o systémy bezpečnostní ochrany památkových objektů i jejich návštěvníků. Z hlediska územního rozvoje lze poukázat i na riziko plynoucí z odlišného územního uspořádání významných korporací: hospodářských komor, sdružení pro rozvoj regionů i významných veřejně prospěšných organizací, které jsou zpravidla uspořádány podle krajského systému. Toto riziko je markantní zejména při srovnání se situací ve Velké Británii, kde velké regionální organizace představují jedny z nejvýznamnějších aktérů využití památkového fondu a jeho společenské prezentace. Přínosy restrukturalizace Restrukturalizace je ideální příležitostí nástroj na změny v managementu Národního památkového ústavu. Ve chvíli, kdy bude napraven jeden ze základních problémů, tedy absence efektivního vertikálního řízení , je vhodná příležitost k diskusi o odstranění dalších nedostatků. Zároveň je třeba velmi akutně vytvořit fungující systém interní komunikace, a to nejen mezi jednotlivými úrovněmi managementu, ale i co se týče spojení mezi jednotlivými útvary vedení a výkonnými pracovníky. Ti by měli být informování nejen zkratkovitě o věcech, které se chystají, ale mělo by jim být jasně sděleno, za jakým účelem se tyto projekty připravují a realizují a jaký je jejich očekávaný efekt. V rámci restrukturalizace je třeba zároveň vytvořit jasný obraz NPÚ pro veřejnost, ať se jedná o image instituce jako takové, nebo její projekty. NPÚ by se měl prezentovat jako moderní organizace, která má jasnou vizi a cíl. Zároveň by jednotlivé projekty NPÚ měly být komunikovány srozumitelně a přitažlivě. V neposlední řadě je třeba klást zvýšený důraz na sjednocení podoby této komunikace s veřejností, ať již přímo nebo prostřednictvím médií.

24

5. Kritéria hodnocení památek ve vybraných evropských zemích

Prostředí památkové péče a kritéria hodnocení památek v Německu Památková péče je ve Spolkové republice Německo v kompetenci jednotlivých zemí, přesto v zájmu zachování kulturního dědictví celého státu vykazují přístupy jednotlivých Bundesländer výrazné shody. V detailech jsou však přístupy odlišné a bez jejich rozboru není možno systém památkové péče v SRN v úplné logice charakterizovat. Jednu ze zásadních rolí v zachování významných památek hraje mimo množství jiných aspektů i zápis památky do seznamu či listu památek. V SRN je možné setkat se s různými formami těchto dokumentů. V prvé řadě je to tzv. „Denkmallist” (soupis, list památek) nebo „Denkmalbuch” (kniha památek), ovšem možné jsou i smíšené formy, se kterými se setkáme např. v BadenskuWürttembersku. Tento zápis je sice doprovázen, stejně jako v ostatních zemích, odůvodněním o důležitosti přiřazení k významným památkám v podobě kritérií hodnocení (zmíněny níže), avšak s určitým nedostatkem. Jde především o celkově neucelený koncept přiznávání statutu památky, jenž není plně srovnatelný v rámci celého souboru co do významu památky, charakteru či její velikosti památky. Je tak např. možné, že se mezi „státními hrady a zámky Durynska“ vyskytne objekt mající ve své kartě stejně obsáhlé „umělecké a historické důvody“ jako zařízení, jež se titulem „státní“, či „zemský“ pyšnit nemůže. Podobné členění kritérií hodnocení lze nalézt v Rakousku nebo Švýcarsku, kde ale existuje hodnocení křížky (ve stupnici 1 až 5). Celý proces a výběr je ovšem v SRN velmi obsáhlý a je možné, že v interních materiálech toto odůvodnění lze nalézt i po stránce relativního ohodnocení. Kritéria pro zařazení konkrétní kulturní památky do oficiálního seznamu jsou společná pro všechny formy vlastnictví; památky ve vlastnictví státu či veřejných subjektů nejsou nijak preferovány. Přístup k prezentaci památkového fondu tak v zásadě nečiní rozdíl mezi jednotlivými formami vlastnictví, rozhodující je jejich společenský význam daný obecným souborem kritérií. Charakter tohoto souboru je velmi vágní, jednotlivá hlediska (kritéria) posuzování kulturních památek nejsou přesně specifikována a jejich interpretace závisí na konkrétní památce, regionu, spolkové zemi, ale i na hodnotiteli. Uvedený soubor kritérií je koncipován velmi obecně – zejména proto, že péče o památky v Německu má ryze komplementární charakter při velmi slabé roli státu a specificky silných kompetencích municipalit, regionů a veřejnoprávních organizací. Právě pro významný segment neziskových, veřejně prospěšných organizací, institucí a nadací je ve Spolkové republice vybudován složitý, nicméně fungující systém legislativních, finančních, a zejména daňových podpor, které umožňují postupně omezovat přímé dotace z veřejných (zejm. státních) zdrojů a spoléhat se na rostoucí roli zdrojů nestátní sféry. Konkrétní kritéria, která by vyhovovala systému státní péče a mohla být zahrnuta do kompaktní a dlouhodobě platné státní kulturní politiky, by nemusela, resp. nemohla být použitelná ve velmi široké, z hlediska vlastnictví, zájmů a přístupů ke společenskému uplatnění silně diferencované struktuře subjektů, které jsou v reálném životě odpovědné za prosperitu památek.

25

V souboru kritérií pro hodnocení německých památek není věnována specifická pozornost faktoru času. Věk památky je brán v úvahu pouze v rámci jejího vřazení do určité historické nebo umělecké epochy. Stáří samo o sobě není, na rozdíl od jiných zemí (Anglie, Francie), samostatným a tím méně rozhodujícím kritériem pro hodnocení památky. V konkrétních případech jsou uplatňována odborná hlediska posuzovatelů, zejména zemských konzervátorů a přizvaných odborných hodnotitelů, kde by praxe měla omezit rizika subjektivismu plynoucí z potenciálního příklonu hodnotitele k určitému časovému úseku. Na následující soubor kritérií se tak nelze dívat jako na jednotný systém; váhy jednotlivých hledisek jsou určovány zpravidla pro konkrétní situace ad hoc. Přesto lze soubor kritérií chápat jako komplexní, zahrnující v podstatě všechny možnosti nazírání na společenské významy kulturní památky. Soubor kritérií směšuje nejobecnější hlediska (např. význam pro historický vývoj) s ryze konkrétními (kvalita a rozmanitost členění a zdobení fasády).

Kritéria hodnocení památek v SRN:24 •

umělecká kritéria -

•

umělecká kvalita význam pro historický vývoj postavení v díle významného umělce vzácná hodnota zastupující určitý styl kvalita a rozmanitost členění a zdobení fasády

vědecká kritéria -

význam v rámci uměnovědných oborů (dějiny umění) význam pro pravěk a rané dějiny (protohistorie) význam pro (přírodovědecké) dějiny Země význam pro výzkum bydlení a architektury

24

GUTZEIT, Ina. Denkmäler im Braunkohleabbaugebiet Leipzig Süd - Möglichkeiten und Grenzen der Denkmalpflege im Umgang mit sakralen Baudenkmälern und deren Ausstattung dargestellt an ausgewählten Beispielen im Braunkohleabbaugebiet Leipzig Süd vor dem Hintergrund der bevorstehenden Abbaggerung der Gemeinde Heuersdorf. Hamburg: Diplomica-Verl, 2006. ISBN 978-3836652254. Dostupné na: http://www.hawk-hhg.de/kulturgut/media/061220_BAunit1313_DSchG_Folien.pdf viz dále: BAUMGART, Dirk. Das niedersächsische Denkmalschutzgesetz im Lichte der Eigentumsgarantie. Frankfurt am Main: Peter Lang, 2010. ISBN 36-315-9603-0. KRAUTZBERGER a kol. Handbuch Denkmalschutz und Denkmalpflege: einschliesslich Archäologie : Recht - fachliche Grundsätze - Verfahren - Finanzierung. München: Beck, 2010. ISBN 978-340-6609-244. PAROWICZ, Izabella. Denkmalpflege effektiv fördern: Finanzierung des Schutzes von Architekturdenkmälern in europäischer Perspektive. Meidenbauer, 2006.

26

•

technická kritéria -

•

historická kritéria -

•

památka jako důležitý doklad technického vývoje kvalita konstrukce nebo způsobu výroby řemeslná či technická kvalita provedení zachování původní podoby s nezměněným tvarem a barvou

význam pro dějiny osídlení význam pro dějiny náboženství důležitý doklad historické epochy místo důležité politické události místo narození, působení či úmrtí slavné osoby význam pro specifické obory historie (právo, doprava, aj.) význam pro zahradní architekturu a myslivost význam pro národopis, folklór a lidové umění

urbanistický význam památky -

význam exponované stavby pro vzhled místa nebo krajiny hodnota symbolu zastupující celou obec (lokalitu) důležitý prvek pro prostor ulice, náměstí nebo obce součást historických souborů včetně identických či rovnocenných staveb funkce proporcí bezprostřední blízkosti památky významné stavební zbytky historické urbanistické koncepce

Tato kritéria jsou povětšinou vztažena na všechny typy vlastnictví, aniž by byl brán v potaz vlastník objektu. Po odkrytí vlastnické struktury je nám tak dán prostor pro objektivní rozložení finančních nástrojů podpory památek a daňových úlev v jednotlivých spolkových zemích.

Tabulka 2: Rozdělení památkových objektů dle vlastnických struktur ve SRN typ vlastnictví Celkem

Baden-Württemberg Bayern Berlin Brandenburg Bremen Hamburg Hessen Mecklenburg-

160 000 175 000 7 950 42 060 1 730 7 800 103 000 105 000

architektonické památky (vč. souborů)

archeologické památky

95 000 120 000 7 900 12 060 1 630 4 800 63 000 25 000

65 000 55 000 50 30 000 100 3 000 40 000 80 000

27

soukromé

kostely

spolkové

40.00%

19.00%

6.00%

70.00%

10.00%

státní / zemské

5.00%

obecní

35.00%

15.00%

Niedersachsen Nordrhein-Westfalen Rheinland-Pfalz Saarland Sachsen Sachsen-Anhalt Schleswig-Holstein Thüringen

160 000 84 180 158 480 7 000 126 000 159 000 30 000 33 000 1 360 200

80 000 78 580 60 000 4 500 106 000 59 000 25 000 30 000 772 470

80 000 5 600 98 480 2 500 20 000 100 000 5 000 3 000 587 730

74.00%

11.00%

15.00%

96.00% 67.00% 80.00% 85.00%

4.00% 8.00% 12.00% 10.00%

6.00%

5.00% 8.00% 5.00%

Zdroj: vlastní konstrukce

Závěr: Z hlediska českých potřeb hodnocení památkových objektů v péči NPÚ je německý přístup inspirativní zejména co do velmi propracovaného multikriteriálního aparátu, který umožňuje komplexní hodnocení konkrétní památky v zásadě jakéhokoli typu. Velmi široký, téměř bezbřehý soubor kritérií může být současně operacionalizován váhami připsanými jednotlivým kritériím podle účelu, pro nějž je systém aplikován. Účely hodnocení, např. právě výběr objektů v gesci konkrétní spolkové země, tak mohou být zohledněny ve speciální struktuře přiřazovaných vah, které mohou upřednostnit ta kritéria, která jsou pro daný účel určující a naopak eliminovat jiná, která jsou pro daný účel nepodstatná. Výsledek takového kriteriálního vyhodnocení nemovité kulturní památky může být navíc racionalizován speciálním posudkem hodnotitelů různého odborného zaměření. V praxi německé památkové péče se uvedený systém hodnocení uplatňuje především při rozhodování o prioritách veřejného financování (spolufinancování) objektů resp. o výši finančních vkladů jednotlivých subjektů – obcí, regionů či spolkové země. Proto lze perspektivy dané hodnotící soustavy v českých podmínkách spatřovat spíše ve vnitřním rozhodování v rámci NPÚ o alokaci či hierarchizaci investic do jednotlivých památkových objektů. Zejména z hlediska reformy organizační struktury NPÚ by bylo účelné racionalizovat proces rozhodování o investicích jednotným systémem hodnocení objektů společným pro všechna čtyři územní ředitelství. Rozhodování o investičních prioritách bude nepochybně stále obtížnější vzhledem k předvídatelnému krácení prostředků ze státního rozpočtu a vyžádá si tudíž i objektivní systém hodnocení objektů. Právě v této rovině lze hledat možnosti aplikace německého systému hodnocení. Pro vlastní účely akviziční (eliminační) politiky NPÚ je německý přístup méně uplatnitelný zejména proto, že je založen na rozsáhlém systému podpory památkové péče, počínaje legislativou, silným postavením neziskového sektoru a konče propracovaným souborem finančních a zejména daňových nástrojů, které u nás prakticky neexistují.

Kritéria hodnocení památek ve Švýcarsku Pro české podmínky je velmi inspirativní švýcarský přístup, založený na systematické dekompozici jednotlivých sledovaných kritérií pro hodnocení památky, která jsou navíc oceněna stupnicí významu od 1 do 5 „křížků“. Systémová tabulka potom dává možnost multikriteriálního pohledu na památku, a tudíž posouzení jejího významu ve srovnání s celým památkovým souborem. Na rozdíl od Německa je tak možno s určitou mírou objektivity hodnotit obecný význam památek v celé zemi, na druhé straně však používaný kriteriální aparát neumožňuje úplně uchopit jedinečnost 28

14.00%

či specifický význam objektu v konkrétních lokálních a regionálních podmínkách, a to tím spíše, že z hlediska kulturních oblastí je Švýcarsko rozděleno na čtyři jazykové a množství regionálně určitelných celků. V kriteriálním aparátu lze rozlišit sedm hlavních problémových os, které jsou dále dekomponovány na jednotlivé konkrétní aspekty, z nichž jenom některé jsou hodnoceny podle hladiny významnosti. Tyto osy tvoří: -

-

architektonická a umělecká kvalita (architektonický styl, typ stavby, estetický výraz, ojedinělost, originalita uměleckého projektu a jiné) uměnovědná kritéria (památka jako reprezentant určitého stylu, architektonický význam, historický styl a jiné) materiální a ideové významy (naplnění původních ideových principů památky, stupeň dochovanosti, stavebně-technický stav apod.) historická kritéria (obecný historický význam památky, význam z hlediska územního vývoje, spojitost s významnými osobami, technickými objevy, význam pro historii církve či státu aj.) technická kritéria (význam uplatněné stavební techniky, jedinečnost uplatněné stavební technologie, specifická konstrukce, materiál či provedení) prostorový, územní rámec památky (kvalita a stav bezprostředního okolí památky, hodnota památky ve vztahu k významným prvkům krajiny, urbánního prostředí apod.) zapojení památky v rámci lokality či regionu

Z výše uvedených hledisek je patrné, že právě pro kulturně diferencovanou zemi (jakou je také Česká republika) je výhodnější využít takového kriteriálního aparátu, který je možné jak kvantifikovat pro konkrétní příklady, tak i obecně aplikovat v zájmu zachycení významu jedinečných památek, jejichž neopakovatelnost je patrná jen při zahrnutí širších prostorových, časových či uměleckých pohledů. Závěr: Švýcarský přístup k hodnocení památek lze charakterizovat vysokou mírou flexibility z hlediska rozdílných typů kulturních památek – počínaje antickými stavbami až po památky regionální architektury. Z hlediska české památkové péče jsou podnětná zejména technická kritéria a důraz na zapojení objektu do urbanistického a krajinného prostředí, které je v české praxi spíše okrajové. Velmi účinná, přehledná a objektivní je rovněž pětibodová škála hodnocení každého kritéria, která otvírá prostor pro zapojení úžeji specializovaných odborníků, kteří jsou, na rozdíl od německé a francouzské praxe, vázáni stejným systémem hodnocení, což přispívá k vyšší objektivitě výsledku. Pro akviziční politiku NPÚ je inspirativní zejména pozornost, která je ve Švýcarsku věnována jak ideovým hodnotám památky jako východisku pro její uplatnění v životě současné společnosti, tak i ohledu na její ekonomické zapojení v rámci tzv. „new economics“ V tomto smyslu je švýcarský přístup zohledňující ideové a ekonomické principy hodnocení památek oproti německému systému modernější.

29

Památková péče v Anglii Z hlediska hodnocení významu památek je velmi inspirativní rovněž systém ochrany kulturního dědictví v Anglii. Britské pojetí památkové péče nicméně vyrůstá ze zcela odlišného systému veřejné správy, který se historicky zformoval na základě rozhodujících kompetencí místních samospráv, které vyšším správním orgánům předávají jen ty kompetence, které nelze efektivně vykonávat na této správní úrovni. V tomto smyslu je i rozhodující organizace v této oblasti, tj. Historické dědictví Anglie (English Heritage)25, která je jako orgán zřízený státem nadán pravomocemi v oblasti památkové péče. English Heritage a podobné organizace v ostatních zemích Spojeného království vykonávají funkci hlavního poradce v oblasti památkové péče. V její péči jsou zejména ty památky, které jsou významné z hlediska zachování národního kulturního dědictví a ekonomické parametry jejich zachování jsou mimo možnosti soukromého sektoru. Z českého pohledu je podstatné, že jde často o poslední možnost záchrany památek. Soubor zhruba 400 památek – nejenom hradů, zámků či archeologických nalezišť, ale i urbánních a krajinných struktur typických pro Británii – je tedy vybírán především na základě ekonomických hledisek. Právě v této funkci spočívá základní rozdíl mezi souborem památek spravovaných English Heritage a památkami ve správě NPÚ. Zatímco English Heritage hraje často roli „banky poslední záchrany“, památky ve správě NPÚ jsou reprezentativním souborem, představujícím základní osu kulturního dědictví, „národní kulturní poklad“. Je proto pochopitelné, že kriteriální aparát pro hodnocení významu kulturních památek se bude v obou systémech zásadním způsobem odlišovat. Zatímco anglická kritéria směřují k rozhodnutí, které z památek jsou dostatečně významné, aby mohly být společenskými náklady zachráněny, česká etatistická koncepce směřuje nejen k zachování památek, ale především k jejich vzorové společenské prezentaci, rozhojnění kulturního kapitálu společnosti a v tomto smyslu musí rovněž přemýšlet i o ekonomických aspektech jejich využití. Britský systém památkové péče musí být nutně vázán na komplementární funkce veřejnoprávních, neziskových či veřejně prospěšných organizací v oblasti kultury a památkové péče, které jsou s to zajistit také ostatní funkce kulturních památek mimo rámec English Heritage a jejích sesterských organizací. Nejvýznamnější z těchto neziskových organizací je National Trust, vlastnící zhruba 300 památek, přičemž hlavní zdroj financování organizace spočívá v členských příspěvcích fyzických a právnických osob a v přímých výnosech z památkových objektů.

25

Oficiální název zní: Komise pro ochranu historických budov a památníků v Anglii

30

Obr 1: Skladba příjmů organizace National Trust (2011) v mil. £

Členství

129,6

Podnikání

56,6

Stravování (Catering)

44,8

Dědictví

44,7

Pronájmy

37,0

Granty a příspěvky

32,3

Příjmy z investic

30,9

Vstupné

19,8

Dárkové předměty

12,2

Jiné majetkové příjmy

10,2

Dovolenkové chaty

8,4

Hotelové příjmy

7,9

Čisté zisky z nemovitostí a nájmu… 1,5

Zdroj: Výroční zpráva National trustu 2011/12. Viz Annual reports - National Trust [online]. [cit. 2012-10-01]. Dostupné z: http://www.nationaltrust.org.uk/about-us/annual-reports/

Vzhledem k tomu, že podstatný zdroj příjmů English Heritage plyne ze statního rozpočtu, soubor památek ve správě této organizace není odkázán na příjmy ze vstupného a dalších aktivit. V současné době je ze souboru cca. 400 památek méně než třetina otevřena pro veřejnost. Zvláštní forma veřejného vlastnictví těchto památek se tedy výrazně odlišuje ve svých konkrétních podobách, funkcích, financováních i nástrojích propagace od památkových objektů ve správě NPÚ. Specifikem britského systému, založeného na maximálních kompetencích orgánů místní správy, je rozhodující role územního plánování v kompetenci municipalit. V tomto rámci nejde jen o zachování kulturní a umělecké podstaty budov, nýbrž celého komplexu vázaného na urbánní a krajinné zázemí. Vytýčení památkových areálů a jejich širších přesahů do volné krajiny tak tvoří podstatu britského přístupu k ochraně kulturního a krajinného dědictví. Právě z tohoto úhlu pohledu nesou kritéria prostorového začlenění památek v procesu posuzování návrhu na zařazení kulturních statků mezi památky značnou váhu. Hlavní váha anglické, resp. britské památkové péče tak spočívá na územně-plánovacích kompetencích samosprávných obcí, nikoliv na ústředních orgánech státní správy. Pro soubor kulturních památek, tzv. Seznam národního dědictví Anglie (National Heritage List for England), spravovaný English Heritage, platí (na rozdíl od souboru památek ve správě NPÚ), že má ve svém celku značně rozmanitou strukturu. Jsou do něj zahrnuty nejen významné stavby, památky národního významu, ale také rejstřík historických bojišť, rejstřík parků a zahrad a pro Británii typické památky spojené s námořnictvím (vraky, majáky, dopravní lodě) apod. Z hlediska značné různorodosti souboru památek je pro tyto druhy památek nutné uplatňovat rozdílná kritéria. Například pro oblast nemovitých památek English Heritage uvadí až 20 kategorií staveb – od

31

zemědělských budov po historické dopravní stavby, které mají vlastní metodiku pro posuzování hodnoty, resp. výjimečnosti dané stavby. Základem anglického kriteriálního aparátu pro zápis na seznam památek jsou metodiky obsažené v dokumentu zvaném „Principy pro výběr staveb na seznam památkového dědictví“.26 Zásady pro posuzování hodnoty památkových objektů vycházejí z příslušného zákona o plánování z roku 199027, který reguluje zápis staveb do příslušného dokumentu. Kritéria se historicky vyvinula na základě dvou hlavních principů, kterými jsou: •

architektonická hodnota stavby, vyjádřená kvalitou a významem architektonického projektu, úrovní řemeslného provedení uměleckých částí stavby; zvláštní důraz je kladen na unikátnost stavebních typů a technik významných pro vývoj národní kultury. Sledovány jsou také významné architektonické koncepce, plány a projekty.

•

historická hodnota budovy, resp. zvláštní zájem na jejím zachování ve vztahu k rozhodujícím historickým etapám, událostem a osobách; v tomto rámci jsou hodnoceny některé technické parametry budov ve vztahu k jednotlivým historickým etapám.

Tento seznam, který tvoří přibližně 374 081 stavebních položek (v tomto případě stavba může obsahovat více položek)28 se dále třídí ještě na jednotlivé významové stupně. Důvodem této klasifikace je, aby vytvořený seznam reflektoval také architektonické i historické významové odlišnosti jednotlivých staveb. Na základě toho můžeme stavby uvedené v seznamu třídit do třech významových stupňů: •

Stupeň I zahrnuje stavby s mimořádným významem (jde o 2,5% památek v seznamu English Heritage). V tomto významovém stupni se nachází například Belsay Hall v Northumberlandu.

•

Stupeň II* (5,5% památek v seznamu English Heritage) představují stavby, které svým významem přesahují dílčí zájem na pouhé podchycení zvláštního stavebního typu, historické události a podobně. Za takto významnou stavbu se považuje například Hammersmith Bridge v Londýně.

•

Stupněm II se označují stavby zvláštního významu. Tímto stupněm je ohodnoceno až 92% zapsaných staveb.29 Jako příklad stavby tohoto druhu můžeme uvést například Radar Training Station v Lancs.

Přestože je tento základní systém hodnocení primárně vyjádřen zákonem z roku 1990, při tvorbě seznamu staveb platí tato kritéria obecně pro kvalitativní hodnocení významu historické budovy, resp. stupně společenského zájmu na jejím zachování. Z tohoto důvodu je tento kriteriální aparát směrodatný i pro nestátní korporace v oblasti památkové péče, které ve své akviziční politice 26

Principles of Selection for Listing Buildings. Dostupné na: http://www.culture.gov.uk/images/publications/Principles_Selection_Listing.pdf

27

Planning Act 1990 [online]. [cit. 2012-09-22]. Dostupné z: http://www.legislation.gov.uk/ukpga/1990/9/section/1

28

Listed Buildings. English Heritage [online]. [cit. 2012-09-22]. Dostupné z: http://www.englishheritage.org.uk/caring/listing/listed-buildings 29

tamtéž

32

samozřejmě vycházejí z tohoto základního systému. Je tedy zřejmé, že uvedený systém hodnocení neslouží pouze pro účely systemizace památkových objektů, ale je základem objektivního posuzování jakýchkoliv staveb pro jakékoliv účely. Při podrobnějším pohledu na kriteriální aparát, resp. jeho základní principy, je zřejmá jeho příbuznost s německým systémem hodnocení, v detailech se nicméně jednotlivá kritéria odlišují. Právě v detailnějším členění je anglický systém inspirativní, zejména pro důraz kladený na historickou hodnotu památek. Specifický důraz kladený na historický význam stavby (něm. Denkmal – památka vnímaná především z hlediska své historické hodnoty) oddělený od uměleckého významu (angl. monument, památka vnímaná v první řadě jako unikát, jedinečný případ, včetně kuriozit) stanovuje hlavní významovou linii oddělující dva principiální pohledy na hmotné kulturní dědictví. Tento analytický pohled je nicméně v praxi konfrontován se skutečností, že stavba kulturního významu nese ve valné většině oba dva významy, které potom musí být zvláštním způsobem hodnoceny (ať už bodováním nebo jiným způsobem vyjádření váhy), což vede k tvorbě dalších dílčích kritérií, které rozmělňují původní systémové členění. Dekompozice kritérií je v Británii vyjádřena následujícími zásadami, které by měla památka naplňovat. Jde o tyto zásady: •

stáří památky a její vzácnost.

Čím starší je budova a čím méně se zachovalo památek z dané doby, tím spíše je památka hodna ochrany. Tato zásada dokonce třídí památky podle jednotlivých časových epoch. Význam objektu se ovšem dále liší podle jednotlivých architektonických typů a speciálního významu může nabýt i památka, která se z nějakých důvodů vymyká jednotlivým epochám: -

před rokem 1700 (jsou zahrnuty všechny budovy, jejichž významné části z této doby jsou dochovány dodnes.30)

-

do roku 1840 (většina těchto staveb je chráněna, památky tohoto typu tvoří největší část památkového seznamu – viz přiložený graf)

-

do roku 1945 (tato epocha nabývá v Británii zvláštního významu vzhledem k vysoké stavební aktivitě v letech největšího rozmachu britského impéria31) budovy vystavěné po roce 1945 (zde jsou zapsány jen zcela mimořádné stavby. Objekty mladší než 30 let jsou zapisovány pouze v případě jejich zcela výjimečné hodnoty a hrozícího zániku nebo ohrožení)

-

30

Toto hledisko zahrnuje důraz nejen na stáří, ale také na autenticitu stavby.

31

Vedle toho také vhledem k specifickému zákonu v oblasti stavebnictví, architektury a územního plánování, který limituje technický a administrativní horizont jakékoliv budovy 99 lety její existence. Tento dlouhodobě uplatňovaný princip vedl k tomu, že zmíněné stáří mohou v zásadě překročit pouze ty budovy, u nichž je předokládána historická a památková hodnota.

33

Obr 2: Skladba zapsaných struktur a budov v seznamu anglického dědictví dle stáří stavby

3%

0,2% 15%

před rokem 1600 17. století

32% 19%

18. století 19. století 1900 - 1944

31%

Zdroj: Listed Buildings. English Heritage heritage.org.uk/caring/listing/listed-buildings

•

od roku 1945

[online].

[cit.

2012-09-22].

Dostupné

z:

http://www.english-

estetická hlediska

Hodnocen je zejména vzhled budovy, jak z pohledu vnější vizuální kvality (včetně přirozeného zakomponování do urbánního a krajinného prostředí, zvýrazňujícího význam historické stavby v komplexním, odborném i laickém náhledu na památku), tak i co do objektivního významu z odborného pohledu. Budovy, jejichž vnější výraz nemusí být vždy nápadný, mohou nést zvláštní kvality v rámci sociálního či ekonomického vývoje nebo specifické umělecké kvality. •

výběrovost

Při zápisu je sledováno zastoupení jednotlivých architektonických či uměleckých typů jak v širším kontextu národního kulturního dědictví, tak v jednotlivých regionech či lokalitách. V případě, že daný architektonický typ je zastoupen větším počtem památek, musí být provedena selekce, kdy je jako reprezentant sledovaného typu vybírána nejvýznamnější z nich, přestože podle kritéria stáří či estetické hodnoty by zápisu podléhaly i ostatní. Toto kritérium zároveň poukazuje na alternativnost výše zmíněných principů. •

národní hledisko

V britské tradici není národ chápán jako homogenní entita, nýbrž jako souhrn všech regionálních a lokálních subkultur, včetně jejich hmotných struktur, které ve své jednotě vytvářejí britské kulturní universum. Zásada tudíž zvýrazňuje památky, které jsou nejen objektivně cenné podle výše zmíněných zásad, nýbrž také nejvýznamější památky specifické regionální kultury, jež ve svém celku tvoří komplex národního kulturního dědictví. Jde

34

například o památky tzv. lidové architektury a budovy vázané na regionální tradice, včetně průmyslu a řemesel. 32 •

technický stav památky

Tato zásada není rozhodující při prohlášení za památku – naopak, budovy jsou zapisovány v zásadě bez ohledu na technický stav památky. V praktické „akviziční“ politice veřejnoprávních institucí nicméně toto kritérium hraje, zejména z ekonomického pohledu, určitou roli. Závěr: Hlavním významem britského kriteriálního aparátu v rámci britské kulturní politiky je podchycení nejvýznamnějších historických památek a vytýčení památkových areálů z hlediska územního plánování a municipální politiky. Tento systém tak vymezuje meze pro aktivity správních orgánů i soukromých, zejm. podnikatelských subjektů a integruje státní politiku v oblasti památkové péče do celkového systému veřejné správy. Tento pro české poměry nesmírně inspirativní přístup umožňuje aktuální přizpůsobování forem, metod i administrativních nástrojů památkové péče měnícím se podmínkám ekonomického a politického prostředí. Z tohoto pohledu je ve Spojeném království hlavním reglementačním zákonem institut územního plánování, svázaný výše zmíněnými kritérii, který je v praktickém životě rozhodující pro osudy každé konkrétní památky. Při úvahách o významu státního, resp. veřejnoprávního vlastnictví kulturních památek, resp. o zvláštním režimu jejich ochrany a prezentace, lze poukázat na to, že britský systém nerozlišuje mezi jednotlivými vlastníky a vytváří rovný přístup ke všem památkám splňujícím výše zmíněná kritéria. Nevýhody britského systému potom plynou z liberálního pojetí britského územního plánování a vysoké váze soukromého vlastnictví v britské tradici. Jde především o rychlý zánik kulturních památek, které nejsou zapsány do seznamu podle výše uvedených kritérií. Problematická je z tohoto pohledu zejména zásada selektivity, která v památkově bohatších lokalitách a regionech může odsoudit i relativně velmi hodnotné památky k zániku.

Specifika památkové péče v Itálii Itálie je jednou z památkově nejbohatších zemí vůbec, nachází se zde nejvíce památek UNESCO ze všech zemí světa (44 italských památek UNESCO tvoří 6% z celkového světového kulturního dědictví UNESCO). Zároveň patří Itálie mezi nejnavštěvovanější země světa (pátá nejnavštěvovanější země světa, po Francii a Španělsku třetí v Evropě). V Itálii je mnoho památek všech typů, velikostí i stáří, od antických vykopávek přes obrovské množství kostelů po honosné městské paláce. Celkem se v Itálii nachází 46 025 architektonických památek a 5 668 památek archeologických, k čemuž je třeba připočíst muzea (v Itálii velmi časté využití historicky cenných objektů). Díky tomuto obrovskému

32

Tato zásada v podstatě odpovídá přístupům k lokální a regionální kultuře, které zohledňují kulturní diverzitu jako základ národního kulturního bohatství, přičemž lokální a regionální kultura je chápána jako integrální součást národního kulturního celku, bez níž tento celek nemůže být definován. V tomto pohledu vidíme hlavní rozdíl oproti tradičnímu německému přístupu (který se částečně odrazil i v české realitě památkové péče) kladoucímu důraz na jednotu, resp. homogenitu národní kultury. České pojetí národních kulturních památek se od tohoto britského pohledu nápadně odlišuje.

35

množství památek je v Itálii dlouholetá zkušenost jak s jejich praktickým provozem, tak i s jejím institucionálním a právním zakotvením. Pokud vezmeme v úvahu zároveň památky a muzea, jak je v italských statistikách běžné, dojdeme k číslu 4.739 institucí přístupných veřejnosti, soukromých i ve vlastnictví státu a regionů, což znamená 1,4 kulturní instituce na 100 km2 a 7 na každých 100.000 obyvatel. Itálie je poměrně velká a hlavně regionálně velmi rozmanitá země, což se projevuje i v rozložení památek a struktuře jejich využití. Mezi regiony s největším počtem památek patří Toskánsko a Veneto a dále severoitalské regiony Lombardia, Emilia-Romagna a Piemonte a Lazio v centrální části země. I v regionech na jihu země najdeme mnoho památek, hlavně v regionech Campagnia a Puglia. Co se týká vlastnictví, z celého obrovského množství italských památek je pouze 212 ve státním vlastnictví. Naopak regiony vlastní poměrně velké množství památek, konkrétně 802 památek architektonických a 129 památek archeologických. Zároveň i velká část z velmi významných památek, například i v UNESCO zapsaná Palladiova vila ve Vicenze, je v soukromém vlastnictví. Velké procento z těchto soukromě vlastněných památek je přístupno veřejnosti, za podmínek stanovených majiteli. Péče o památky tvořila základ italské kulturní politiky od jejího vzniku na počátku 20. století. První zákony z let 1902 a 1909 byly zaměřeny výhradně na ochranu (tutela) kulturního dědictví, které bylo rozpoznáno jako jedno z největších bohatství nově sjednoceného (1861) státu. Již z této doby pochází také pohled na kulturní dědictví jako na něco, co má být chráněno a spravováno státem a zároveň státem i finančně podporováno. Institucionální a zákonné zakotvení získala kultura v Itálii především ve 30. letech, kdy vzniklo „ministerstvo populární kultury“, jedno z prvních ministerstev kultury v Evropě vůbec. Přestože je tato doba spojená s diktaturou, v Itálii se dodnes zachovalo nejen ministerstvo (hned po válce zrušené a nahrazené ministerstvem novým, nazvaným Ministero per i Beni Culturali, tedy v podstatě ministerstvo pro památky) a další instituce jako institut pro restaurování movitých a nemovitých památek, ale i mnohé dodnes platné zákony, jako zákon o ochraně krajiny a kulturního dědictví (zákony č. 1089 a 1497 z roku 1939), zákon o ochraně duševního vlastnictví nebo zákon nařizující umisťovat umění do veřejných budov. V italské ústavě z roku 1947 (která je platná dodnes) jsou zakotveny tři hlavní cíle kulturní politiky, mezi nimiž je na prvním místě právě ochrana kulturního dědictví, dále pak svoboda myšlení a uměleckého projevu a rozvoj a propagace současné kultury. Dlouhou dobu se ale kulturní politika zaměřovala na první dva cíle a rozvoj současného umění byl spíše opomíjen, přestože širší účast na kulturním životě pomalu pronikala do italské společnosti například ve spojení s rozvojem televize a filmu. K velkým změnám v organizaci celé italské veřejné správy a s ní i péče o památky došlo v 70. letech, kdy vzniklo 15 nových regionů a začal tak proces decentralizace státní správy. V kulturní oblasti přešlo na regiony množství pravomocí a brzy se prosadily regiony (Lombardie, Toskánsko, Emilia Romagna), které přistupovaly k rozvoji kulturních aktivit velice aktivně. K této aktivitě se brzy přidala i města a obce a obzvláště v některých regionech se stala kultura a její rozvoj i využití památek od poloviny 70. let velice významným tématem. Přesto je proces decentralizace v Itálii problémem dodnes nedořešeným a v některých oblastech ochrany památek i rozvoje kreativní kultury nejsou pravomoci státu a regionu dosud jasně určeny. 36

Koncem 70. let pak došlo i ke změnám v organizaci ministerstev, kdy se od ministerstva kultury oddělilo vzdělávání a v kompetenci ministerstva zůstala muzea, památky, knihovny, archivy a kulturní instituce. Problémem ale až do devadesátých let zůstávalo opomíjení živé kultury a i v památkové oblasti zaměření státu především na ochranu, nikoli využití památek. Důraz na účast na kultuře získává na významu od 90. let, v roce 1998 přibyl do kompetencí ministerstva kultury film a divadlo, od roku 2000 pak problematika autorského práva a ministerstvo bylo také přejmenováno na Ministero per i Beni e le Attività Culturali, tedy jak pro kulturní památky, tak i pro kulturní aktivity. Dnes tak jedinou součástí kultury mimo zodpovědnost ministerstva zůstává rozhlas, televize a tisk. V roce 2004 byl přijat zákon (Codice dei beni culturali e del paesaggio), který nově upravuje způsob ochrany a řízení kulturního a krajinného dědictví. Nejnovější zákonnou úpravu v oblasti památkové péče je vládní nařízení z roku 2008, které zpřesňuje možnosti a podmínky provozování doplňkových služeb v kulturních prostorech, tedy i ve veřejně přístupných památkových objektech. Stanovuje požadovanou kvalitu poskytovaných služeb, povinnosti jejich provozovatelů i možnosti kontroly. Podle současné právní úpravy má rozhodující úlohu v péči o kulturní dědictví stát, což je odůvodněno snahou o jednotný a objektivní výklad zákona. Své aktivity v péči o kulturní dědictví provádí stát prostřednictvím Ministerstva pro kulturní dědictví a kulturní aktivity, které může aplikovat zákon buď přímo, nebo přenést kompetence na regiony, úzce spolupracuje i s obcemi. Do kompetence ministerstva ale spadá nejen tvorba koncepce ochrany památek, je i přímo odpovědné za správu poměrně velkého počtu státních kulturních památek (212), archeologických nalezišť i muzeí. Stát, prostřednictvím ministerstva, také rozděluje největší objem prostředků plynoucích na podporu kultury. Mimo ministerstva jsou za péči o památky zodpovědné další tři úrovně státní správy: regiony, provincie a obce. Regiony jsou větší územní celky srovnatelné s českými kraji, ovšem s tím rozdílen, že mimo patnácti běžných regionů je v Itálii pět autonomních regionů, které mají v některých oblastech včetně kultury výrazně větší pravomoci než regiony běžné. Oblast kultury je v pravomoci všech dvaceti italských regionů a součástí každého krajského úřadu je tak i regionální odbor kultury, do jehož činnosti spadá i problematika ochrany památek. Pravomoci regionů v průběhu doby rostou a v současnosti jsou v podstatě srovnatelné s pravomocemi státu. Nicméně v případě autonomních regionů jsou legislativní i administrativní pravomoci mnohem větší, především pak u zvláštních autonomních regionů Sicilie, Trentino - Alto Adige a Valle d´Aosta, kde přešel pod regionální odbory kultury i úřad Soprintendenza a které zároveň spravují i některé důležité dříve státní objekty. Naopak provincie, menší územní celky na úrovni okresů, jsou do kulturní politiky zapojeny v minimální míře, ať už jde o pravomoci, nebo o výdaje na ochranu kulturního dědictví, nejvýraznější činností provincií v oblasti kultury je zřizování institucí jako knihovny a muzea. Italské obce, kterých je zhruba 8000, jsou hned po státu druhou nejvýznamnější složkou veřejné správy v oblasti péče o kulturní památky. Obce přerozděluji asi třetinu vládních prostředků vyčleněných na podporu obnovy kulturních památek a stejně jako provincie zřizují i vlastní instituce.

37

Na činnost všech administrativněsprávních celků dohlíží Ministerstvo pro kulturní dědictví a aktivity. Organizací zodpovědnou za koordinaci ministerstva a místní správy jsou Soprintendezne pro kulturní a krajinné památky. Ty jsou umístěné v jednotlivých regionech a dělí se na soprintendenze pro architektonické a krajinné památky, soprintendenze pro historické, umělecké a etnografické památky, pro archeologické památky a pro architektonické památky. Financování kultury a neustálé snižování státní podpory završené výraznými škrty v roce 2010 (zákon č. 220/2010 o finanční stabilitě a ekonomické konkurenceschopnosti) je asi nejvýraznějším problémem současné italské kulturní politiky. Výše veřejné podpory ale klesá v Itálii již delší dobu. Ještě v průběhu devadesátých let objem finanční podpory rostl, ale mezi lety 2000 a 2004 klesl jak objem veřejných prostředků (o 6,4 %), tak objem státních finančních prostředků (o téměř 19 % v reálných cenách). V Itálii funguje systém kombinovaného financování kultury. Jedním z hlavních zdrojů finanční podpory kultury v Itálii je veřejný sektor, který se zaměřuje především na podporu nemovitých a movitých památek, knihovny a archivy, hudbu, divadlo a tanec. Veřejný sektor je tvořen jak státním rozpočtem, tak i podporou ze strany regionů a obcí. Vedle toho funguje i silný kulturní průmysl zaměřující se hlavně na film a audiovizuální produkci, vydavatelství, tisk a média. Hlavními zdroji financování kultury v Itálii jsou: -

veřejné zdroje (státní i regionální), včetně části z výnosu státní loterie, dále podpora z programů Evropské unie zdroje poskytované prostřednictvím soukromých dárců a sponzorských darů a specifické nástroje veřejné správy jako daňové úlevy

Státní výdaje na kulturu jsou v Itálii velmi nízké, pouze 0,23% HDP (do státních výdajů ovšem nejsou započítány prostředky poskytnuté regiony, které jsou zde velmi významné, na druhou stranu toto číslo obsahuje i podporu církví, která zabírá velkou část státem investovaných prostředků). V roce 2009 tak státní výdaje na kulturu tvořily 1 719 000 000 eur, doplněné zhruba 2 500 000 eur z prostředků místních samospráv. Specifickým zdrojem státního financování pro kulturu je pak využití určitého procenta zisků státní loterie pro kulturní účely. Podle zákona 662/1996 mají být 3 % výdajů na strategickou infrastrukturu věnovány na kulturu. Tento podíl byl od roku 2005 zvýšen na 5 % a je distribuován skrze společnost ARCUS (Società per lo sviluppo dell'Arte, della Cultura e dello Spettacolo) založenou roku 2003. Rozdělování zdrojů z loterií je ale v Itálii spojeno i s problémy, společnost ARCUS byla opakovaně kritizována za nedostatečnou transparentnost přerozdělování finančních prostředků. Velká většina ze státních prostředků připadá na ochranu a využití památek (81%), na výzkum a inovace 6% a je třeba počítat i s prostředky na úhradu veřejného dluhu. Důležitou složkou příjmů v kulturní oblasti jsou pak prostředky poskytnuté územní samosprávou: regiony a obcemi. V roce 2006 tvořila podpora kultury regiony 275 000 000 eur a podpora obcí 2,520 000 000 eur. Především u obcí je pak patrný velký důraz na investice, které tvořily skoro třetinu všech výdajů, stejně jako provozní výdaje. Rozdělení kompetencí mezi stát a jednotlivé složky veřejné správy je v Itálii ale poměrně nejednoznačné a italské zákony si v tomto ohledu někdy protiřečí. V některých případech je podpora 38

státu přímá (archeologický výzkum, údržba a péče o národní kulturní dědictví, národní muzea), v jiných případech je zprostředkovaný skrze nadace zřízené za daným účelem (národní divadla, opery atd. – jde o organizace historicky řízené státem, které prošly přeměnou v částečně nezávislé instituce). Kromě regionů a autonomních provincí, které mají určité kompetence a někdy i poměrně rozsáhlé finanční zdroje, se na financování kultury podílí i místní samosprávní celky, města a obce, které by měly zasahovat do kultury a umění s lokálním dopadem. Protože ale státní finance často nestačí na aktivity s celostátním dopadem, musí svoje finanční prostředky na tyto aktivity národního významu navíc vynaložit i regiony a města. To vede k situaci kdy bohaté regiony, které dbají o investice do kultury, jsou v kulturní oblasti na mnohem vyšší úrovni než regiony ostatní, kde financování kultury zajišťuje hlavně stát. V současné době dochází také k vzájemnému prolínání veřejného a soukromého sektoru. Význam podpory ze soukromých zdrojů vzrůstá od 80. let 20. století, důležitým zdrojem financování jsou také strukturální fondy Evropské unie. Tyto zdroje využívá zejména ekonomicky méně rozvinutý jih země. Legislativa upravující podporu kulturního sektoru ze soukromých zdrojů byla zavedena v 80. letech. Soukromé dárcovství je v plné míře odečitatelné z daní díky zákonu č. 342/2000 (Misure in materia fiscale), aktuální úprava této legislativy je v platnosti od 3. 4. 2007. Zákon umožňuje daňové úlevy vázané na všechny finanční prostředky vynaložené dobrovolně ve prospěch státu, regionů, místní samosprávy, veřejných institucí a registrovaných nadací v rámci podpory jejich činnosti a realizace kulturních projektů. V roce 2006 činila celková částka získaná z tohoto systému něco přes 30 milionů eur. Dvě třetiny těchto příspěvků pocházejí od daňových poplatníků ze severních regionů (Lombardie, Veneto), téměř jedna třetina z oblastí střední Itálie (především Toskánsko) a z problematického jihu přichází jen zanedbatelná část. Italská legislativa upravuje i problematiku dárcovství: novela finančního zákona z roku 2005 přinesla v Itálii pravidlo Pět z tisíce (Cinque per mille), který byl poprvé využit při přiznáváni daní v roce 2006. Díky tomuto zákonu může každý obyvatel Itálie určit, kam bude investováno 5 ‰ z jím odvedené daně z příjmu. Příjemcem tohoto podílu na dani může být nezisková organizace schválená státem. Tato možnost se v Itálii setkala s velmi pozitivním ohlasem a využilo ji přes 60 % plátců daně z příjmu a neziskovému sektoru přinesla zhruba 270 milionů eur. Vzhledem k obrovskému významu kulturního a historického dědictví pro italskou společnost upravuje italská legislativa specifické daňové výhody pro jednotlivce odpovědné za údržbu, ochranu a rekonstrukci kulturních památek. Existující zvýhodnění se týkají jak přímých, tak nepřímých daní. Zvýhodnění z hlediska přímých daní upravuje zákon 431/1991, který říká, že se u historicky či umělecky cenných nemovitosti dá využít výhodnějšího daňového nastavení, pokud jde o vykazování příjmu. Dále samotní majitelé památek mají k dispozici slevu na dani, pokud se jedná o údržbu, ochranu či rekonstrukci objektu. Podle nového zákoníku týkajícího se kulturních statků (Codice dei Beni Culturali) se vlastníci památek o svůj majetek musí patřičně starat, veškeré zásahy však ministerstvo musí autorizovat a pokud majitel nevyvíjí dostatečnou aktivitu, ministerstvo jej k ní vyzve. Náklady na tyto zásahy jsou kryty majitelem, ale ministerstvo se často alespoň z části (výjimečně dokonce zcela) na investici rovněž podílí. Dále soukromá osoba, která hradí náklady spojené s investicí do památky, může využít slevy na dani ve výši 19 %.

39

V oblasti nepřímých daní lze nalézt další zvýhodnění pro majitele památkových objektů. Například poplatek za převod nemovitosti činí běžně 7 %, ale u kulturních objektů je snížen na 3 %. V případě daně z přidané hodnoty jsou kulturní a umělecké služby z povinnosti placení DPH vyňaty, dědická daň se rovněž v případě památkových objektů neplatí a daň darovací je nutné platit pouze v případě, že dárce nemá k obdarovanému úzký vztah, nebo pokud majetek přesáhne určitou hodnotu. Závěr: V Itálii narážíme na velkou kulturní rozmanitost regionů, které disponují velkými pravomocemi při formulování kulturní politiky celého státu. Inspirativní pro ČR může být vysoké zastoupení soukromých památkových objektů v kulturní nabídce Itálie. Její památková péče může být pro nás také námětem, jak financovat kulturu i z jiných zdrojů nežli ze státního a regionálního rozpočtu. Mezi významné způsoby financování památkových objektů v Itálii patří daňové úlevy a dárcovství, které hrají významnou roli v případě ochrany kulturních památek. V České republice bohužel neexistuje právní úprava, která by způsobem daňového či jiného zvýhodnění při poskytnutí daru anebo sponzoringu v oblasti památek motivovala soukromý sektor k podpoře kulturního dědictví země.

Specifika památkové péče ve Španělsku Španělsko patří vzhledem ke svému historickému vývoji k zemím se značným kulturním dědictvím, včetně 39 památek zapsaných do Seznamu světového dědictví UNESCO. V zemi nalezneme památky starověkých civilizací, stejně jako stavby upomínající na staletí vizigótské a maurské přítomnosti na pyrenejském poloostrově. Nesmíme zapomenout ani na památky španělských Židů. Naprostá většina (94%) obyvatel země se stále hlásí ke katolickému náboženství, k čehož vyplývá především zcela odlišná role sakrálních staveb ve společnosti oproti stavu v naší zemi. Vývoj kulturní politiky a památkové péče nejen ve Španělsku, ale i v jiných zemích, ovlivňuje mnoho aktuálních faktorů. Jedním z nich je samozřejmě nepříznivá hospodářská situace, která zasáhla celou Evropu. Španělsko, mimořádně postižené hospodářskou krizí, musí v současnosti šetřit také v oblasti kultury. Specifika kulturní politiky ve Španělsku vyplývají především z decentralizovaného modelu státní správy ve Španělsku. Výchozím bodem pro pochopení tohoto modelu je období vlády generála Franca (1939-1975). Během let fašistické diktatury byly potlačovány všechny autonomní tendence regionů, i když historicky byly oblasti Španělska velice různorodé. Po Frankově smrti v roce 1975, kdy byla obnovena konstituční monarchie, započaly změny, které vedly k výrazné decentralizaci Španělského království. Dnes je Španělsko rozčleněno na 17 autonomních společenství (comunidades autónomas) a 2 autonomní města (ciudades autónomas), tyto autonomní oblasti se dále rozdělují na jednotlivé provincie. V této správní struktuře je vytvářená a uplatňována i kulturní politika, ve které jsou zohledněny potřeby a charakteristiky jednotlivých autonomních oblastí. Základní legislativní zakotvení kulturního dědictví najdeme v ústavě z roku 1978. Tento komplexní právní dokument stanovuje právo a podmínky pro kulturní rozvoj ve Španělsku (článek 9.2, 20, 44.1 a 48). Klíčovými články španělské ústavy jsou v tomto ohledu čl 46 a 149, v němž je uvedena

40

povinnost starat se a chránit kulturní dědictví Španělska a čl. 148, určující postavení a kompetence autonomních oblastí, včetně kompetencí v oblasti kultury.33 Základním zákonem v oblasti kultury a památkové péče ve Španělsku je zákon č. 16/1985 o kulturním dědictví Španělska (la Ley 16/1985, de 25 de junio, del Patrimonio Histórico Español). Tento zákon je vzorem, od kterého se odvíjela tvorba zákonů o kulturním dědictví jednotlivých autonomních oblastí Španělska. V případech, kdy určitá oblast španělského území nemá vlastní zákon o památkové péči (jedná se např. o autonomní města Ceuta a Melilla), řídí se památková péče centrálním zákonem 16/1985. Pokud bychom hledali rozdíly v zákonech o památkové péči podle autonomních oblastí, narazili bychom na odlišnosti především ve stupních ochrany či v jednotlivých rozděleních podle typu kulturního statku. V následující tabulce jsou vypsány jednotlivé zákony o kulturním dědictví podle autonomních oblastí. Tabulka 3: Přehled zákonů památkové péče podle autonomních společenství ve Španělsku Autonomní oblasti

Zákon o kulturním dědictví

Andalúsie

Ley 14/2007 del Patrimonio Histórico de Andalucía

Kantábrie

Ley 11/1998 de Patrimonio Cultural de Cantabria

Katalánsko

Llei 9/1993 del patrimoni cultural català

Galicie

Ley 8/1995 del patrimonio cultural de Galicia

Extremadura

Ley 2/1999 de patrimonio histórico y cultural de Extremadura

Astúrie

Ley del Principado de Asturias 1/2001 de Patrimonio Cultural

Aragonie

Ley 3/1999 del Patrimonio Cultural Aragonés

Baleáry

Llei 12/1998 del Patrimoni Històric de les Illes Balears

Kanárské ostrovy

Ley 4/1999 de Patrimonio Histórico de Canarias

Kastilie-La Mancha

Ley 4/1990 del Patrimonio Histórico de Castilla-La Mancha

Kastilie a León

Ley 12/2002 de Patrimonio Cultural de Castilla y Leon

Valencijské společenství

Llei 4/1998 del Patrimoni Cultural Valencià

Madrid (společenství)

Ley 10/1998 de Patrimonio Histórico de la Comunidad de Madrid

Murcia

Ley 4/2007 de Patrimonio Cultural de la Región de Murcia

Navarra

Ley foral 14/2005 del Patrimonio Cultural de Navarra

33

Spanish Constitution. [online]. [cit. 2012-10-01]. Dostupné z: http://www.senado.es/constitu_i/indices/consti_ing.pdf

41

Autonomní společenství Baskicko

Ley 7/1990 del Patrimonio Cultural Vasco

La Rioja

Ley 7/2004 de Patrimonio Cultural, Histórico y Artístico de La Rioja

Zdroj: vlastní konstrukce

Celkové veřejné výdaje na kulturu ve Španělsku představovaly v roce 2009 pouhých 0,67% HDP, což je srovnatelné s Českou republikou. Při hlubším zkoumání zjistíme, že výdaje státu v tomto případě představují jen jednu z částí veřejného financování kultury. Podobně jako v ČR jde největší část z výdajů na kulturu z rozpočtů municipalit. Jejich kompetence v oblasti správy památkových objektů nejsou ovšem tak velké, jak by se podle podílu na celkovém financování dalo očekávat. Tabulka 4: Statistika financí a veřejných výdajů vydaných na kulturu ve Španělsku v roce 2009

CELKEM v eurech (v tis.) Podíl na celkových veřejných výdajích v % Podíl na HDP v % Průměr výdajů na obyvatele (v eurech)

výdaje státu

výdaje autonomních oblastí

výdaje místních samospráv

1 135 273

2 046 369

3 873 868

0,47 0,11

1,08 0,19

4,71 0,37

24,8

44,7

84,5

Zdroj: Statistika kultury za rok 2011, Secretaría de Estado de Cultura [online]. [cit. 2012-10-09]. Dostupné z: www.mcu.es

V následující tabulce vidíme rozdělení státních výdajů na kulturu souhrnně dle jednotlivých sektorů a sub-sektorů. Výdaje na obnovu a údržbu uměleckého a historického dědictví Španělska činily v roce 2009 více než 600 milionů eur, což znamená 53 % celkových státních výdajů na oblast kultury. Navíc je z tabulky zřejmé, že stát vynakládá nejvíc finančních prostředků na muzea. Výdaje na památky tak tvoří až druhou nejvyšší část veřejných výdajů státu. Tabulka 5: Státní výdaje na kulturu podle sektorů v tis. EUR (r. 2009)

Kulturní statky a služby

604 622

Pamětihodnosti Muzea Ostatní Archivy Knihovny Výtvarné umění a divadlo Výstavy Hudba a tanec Ostatní Knihy a film Knihy

200 476 246 897 20 638 48 257 88 354 165 738 5 691 112 573 47 474 123 166 15 043 42

Film Mezioborové Podpora, šíření a spolupráce v kultuře Kulturní propagace v zahraničí Administrativní a všeobecné služby

108 124 241 746 75 739 122 094 43 912

CELKEM v eurech (v tis.)

1 135 273

Zdroj: Statistika kultury za rok 2011, Secretaría de Estado de Cultura [online]. [cit. 2012-10-09]. Dostupné z: www.mcu.es

Klasifikace kulturních památek v jednotlivých regionech Španělska Ze zákona 16/1985 o kulturním dědictví Španělska vyplývá, že na rozdíl od České republiky se ve Španělském království ochrana hmotných kulturních statků dělí do třech základních úrovní34: -

Španělské historické dědictví (Patrimonio Histórico Español) – jedná se o nejnižší stupeň ochrany kulturního statku jak movitého, tak i nemovitého na základě uměleckého, historického, paleontologického, archeologického, etnografického, vědeckého nebo technického významu.

-

Generální soupis movitých statků (Inventario General de Bienes Muebles) – jedná se o inventář, který chrání movitý majetek, který je důležitý z hlediska historické, archeologické, vědecké, umělecké, technické nebo kulturní hodnoty a nebyly prohlášeny za majetek kulturního zájmu.

-

Statek kulturního zájmu (Bienes de Interés Cultural / BIC) – jedná se o maximální stupeň ochrany, který se může jak movitý, tak i nemovitý kulturní statek získat. Tento stupeň ochrany se uděluje kulturním statkům speciálního významu z hlediska kulturní hodnoty.

Decentralizace památkové péče ve Španělsku se projevuje také rozdíly ve stupních ochrany kulturního statku v jednotlivých autonomních oblastech. V některých případech jde jen o to, že každá autonomní oblast používá jinou terminologii. Zajímavá může být regionální ochrana kulturních statků, které sice nezískaly nejvyšší ochranný status (Bien de Interés Cultural, BIC), avšak jsou zapsány jako kulturní dědictví určitého místa či autonomní oblasti (srov. autonomní oblast Navarra). Tabulka 6: Přehled kategorií ochrany ve Španělsku podle autonomních oblastí

1. kategorie

34

Andalúsie Aragonie Astúrie Baleáry Extramadura Galicie

BIC

Vychází ze zákona 16/1985 o historickým dědictví Španělska z 25.júna

43

Kastílie a León Kastilie- La Mancha La Rioja Madrid(společenství) Murcia Navarra

Valencijské společenství

Kanárske ostrovy

Kantábrie Autonomní společenství Baskicko

Bienes culturales calificado Bienes culturales de Interés nacional

Bienes muebles incluidos enel Inventario General del Estado

Catálogos arquitectónicos municipales Bienes Inventariados Bienes inventariados no declarados de interés cultural Bienes catalogados o incluidos en el Catálogo del Patrimonio cultural de 2. kategorie Galicia. Bienes catalogados muebles y bienes culturales de interés local (inmuebles) de Cataluña Bienes inventariados vascos Bienes culturales de interés regional Bienes incluidos en el Inventario de Bienes del Patrimonio Cultural de Castilla y León Bienes inscritos de forma específico en el Catálogo general del Patrimonio Hco. de Andalucía

3. kategorie

Bienes catalogado Bienes incluidos en los Catálogos urbanísticos de protección Bienes no inventariados del patrimonio cultural Bienes inventariados Bienes relacionados en el cap. III de la Ley catalana Bienes de Relevancia Local Bienes integrantes del Patrimonio Cultural de Castilla y León De los restantes bienes del Patrimonio Histórico y Cultural de Extremadura

Zdroj: vlastní konstrukce

44

Katalánsko Aragonie Astúrie Baleáry Kantábrie Madrid (společenství)

Murcia Extramadura Kastilie- La Mancha

Kanárske ostrovy Navarra Valencijské společenství

Galicie

Katalánsko Autonomní společenství Baskicko La Rioja Kastílie a León

Andalusie

Aragonie Astúrie Valencijské společenství Galicie Katalánsko Navarra Kastilie a León Extramadura

Pokud jde o nemovité památky v nejvyšším stupni ochrany, na celém území Španělska připadá do této skupiny pouhých 16 061 nemovitých památek a 9 110 movitých památek (r. 2010)35. Následující tabulka ukazuje zastoupení nemovitých statků v seznamu nejvyššího stupně ochrany podle jednotlivých autonomních oblastí. Z tabulky je zřejmé, že nejbohatší autonomní oblastí na nemovité kulturní statky tzv. „kulturního zájmu“ (BIC) jsou Baleáry, kde je nejvyšší počet památek těchto památek v poměru k rozloze.

Tabulka 6: Přehled počtu nemovitých statků zapsáných jako statek kulturního zájmu podle jednotlivých autonomních společenství (2010)

CELKEM Andalusie Aragonie Asturie Baleáry Kanárské ostrovy Kantábrie Kastilie a León Kastilie-La Mancha Katalánsko Valencie Extremadura Galicie Madrid Murcia Navarra Autonomní společenství Baskicko La Rioja Ceuta Melilla

CELKEM

VYHLÁŠENÉ

ZAHÁJEN ZÁPIS

16 061 2 903 782 351 3 036 622 281 1 325 773 2 242 1 085 260 674 477 510 189

14 088 2 623 630 288 2 873 357 252 1 153 696 2 046 1 033 178 599 277 435 161

1 973 280 152 63 163 265 29 172 77 196 52 82 75 200 75 28

286

276

10

159 95 11

105 95 11

54 0 0

Zdroj: Statistika kultury za rok 2011, Secretaría de Estado de Cultura [online]. [cit. 2012-10-09]. Dostupné z: www.mcu.es

Jedním z důvodů, proč byl zákonem 16/1985 nahrazen předchozí stupeň ochrany „Národní památky“ bylo rozšíření spektra kulturních statků, které je možné do nejvyššího stupňa ochrany dle nového zákona zahrnout– nejde již jen o jednotlivé památky (i když ty tvoří početně největší skupinu BIC), ale i o další pamětihodnosti nebo soubory :36 -

35 36

památky (13.705)

Secretaría de Estado de Cultura [online]. [cit. 2012-10-09]. Dostupné z: www.mcu.es Secretaría de Estado de Cultura [online]. [cit. 2012-10-09]. Dostupné z: www.mcu.es

45

-

historické zahrady (92) historické soubory (873) historické místa (287) archeologické zóny (1.104)

Následující tabulka uvádí rozdělení památek BIC v Andalusii a v Kastilii a Leónu. V případě Andalusie můžeme vidět třídění také dle stupně ochrany. Z tabulky je zřejmé, že také dělení památek BIC si vytváří každá autonomní oblast podle vlastního uvážení. Některé autonomní oblasti zahrnují do BIC také přírodní dědictví.

46

Tabulka 7: Přehled nemovitého majetku BIC zapsaného v autonomních oblastech Andalusie a Kastilie a Leónu (2011) Nemovitý majetek zapsaný v Generálním katalogu andaluského historického dědictví (2011)

Nemovitý majetek zapsaný na Seznamu statků kulturního zájmu a inventáře statků kulturního dědictví Kastilie a Leónu (2011)

Statky kulturního zájmu (BIC)

Andalusie

Statky kulturního zájmu (BIC)

Kastilie a León

Památky

2 263

Památky

1 038

Historické soubory

135

Historické soubory

140

Archeologické zóny

305

Archeologické zóny

109

Historické místa

162

Historické místa

8

Historické zahrady

57

Historické zahrady

2

Místo etnologického zájmu

77

Místo etnologického zájmu

4

Místa průmyslového zájmu

5

Historické cesty

0

Oblasti kulturního dědičství

113

Malebné krajiny

6

Celkem

3 117

Obecná katalogizace Celkový nemovitý majetek zapsaný v Generálním katalogu andaluského historického dědictví (CGPHA)

Celkem

1 307

861

3 978

Zdroj: Consejeríja de Cultura [online]. [cit. 2012-10-01]. Dostupné z: http://www.juntadeandalucia.es/cultura/web/estadistica/sites/consejeria/estadistica/estadisticas_patrimonio Junta de Castilla y Léon [online]. [cit. 2012-10-01]. Dostupné z: http://www.patrimoniocultural.jcyl.es/web/jcyl/PatrimonioCultural/es/Plantilla100/1284181489357

Při posuzování hodnoty kulturního statku se ve Španělsku sledují především hodnoty kulturní a estetické, mezi které patří37: •

Historicko-umělecká hodnota – odkazuje například na hodnoty starověku

•

Umělecká hodnota – včetně hodnot estetických

•

Typologická hodnota – hodnotí kulturní statky dle jednotlivých etap a typu statku

•

Urbanistická hodnota – posuzuje umístění a celkový vzhled místa

•

Obrazová nebo scénická hodnota – toto kritérium poukazuje na celkový vzhled krajiny a jeho vnější charakter

•

Hodnota identifikace – uvedené kritérium se vztahuje na statky, které svou hodnotou slouží jako významný identifikátor místa či společnosti

37

Bien de Intéres Cultural [online]. [cit. 2012-10-01]. Dostupné z: http://noticias.juridicas.com/base_datos/Admin/l161985.html

47

Závěr: Španělsko je jednou ze zemí, ve které je ochrana kultury garantována ústavou. Nicméně i tato garance je omezována jak silnou pravomocí jednotlivých autonomních oblastí v otázkách správy kulturního dědictví na jejich území, tak i hospodářskou situací země. Problémem výše popsané správy památek jsou především slabé pravomoci jednotlivých municipalit v otázce jejich řízení. Paradoxem totiž je, že i když městské a obecní municipality mají na financování provozu jednotlivých památek nejvyšší podíl, jejich kompetence v oblasti správy objektu jsou výrazně okleštěné. Navzdory kritice správního uspořádání památkové péče ve Španělsku je pro nás tato země inspirativní jak z hlediska kategorizace nehmotných památek v nejvyšším stupni ochrany, tak také vytvořením statusu významné lokální památky v některých autonomních oblastech. Právě důraz na lokální kulturu formou regionálního statusu můžeme pokládat za námět pro uplatnění této myšlenky v prostředí České republiky. Při pohledu na španělský kriteriální aparát zjistíme, že kritéria převážně hodnotí památku podle třech hlavních rovin: estetické, umělecké a historické. Námětem k zamyšlení je především kritérium hodnoty identifikace nemovité kulturní památky. Hlavní myšlenka tohoto kritéria se ukrývá v pohledu na památkový objekt jako na neodmyslitelnou a identifikační složku oblasti či krajiny.38

Památková péče ve Francii Vývoj péče o kulturní památky ve Francii je v českých podmínkách dostatečně známý39, zejména s ohledem na společné etatistické kořeny francouzského, rakousko-uherského a československého systému ochrany kulturního dědictví. Základním východiskem je primární role státu, kdy každý obyvatel země má právo na svobodný přístup ke kulturním statkům. Kulturní dědictví je v tomto pohledu vnímáno jako jeden ze zdrojů rozvoje společnosti a jeho veřejný charakter je principiálním hlediskem pro hodnocení každého kulturního statku. Historický vývoj francouzského systému památkové péče vedl k vytvoření zcela specifického přístupu k hodnocení významu kulturních památek. Jádrem je „odbornický“ přístup, který klade rozhodující váhu na osobní profesionální názor klíčových odborníků na rozhodujících pozicích správního aparátu v oblasti kultury. Již od třicátých let 19. století kdy byl založen stávající systém státní památkové péče a hlavní státní instituce v této oblasti – Hlavní inspekce historických památek (Inspection générale des monuments historiques) byl další vývoj na dlouhou dobu silně ovlivněn názory hlavních odborníků – jak hlavního inspektora, Prospera Mérimée, tak i hlavního architekta Eugéna Violet-le Duc. Váha jejich odborného názoru v podstatě eliminovala potřebu založení obecně platného systému kvalitativního hodnocení kulturních památek40.

38

na tomto místě můžeme uvést příklad vysílače na Ještědu, který evokuje v mysli představy na město Liberec

39

VOŠAHLÍK, Aleš: Památková péče ve Francii. in Almanach programu regenerace městskych památkových rezervací a městských památkových zón II.. Praha: Nakladatelství Jalna, 1997.

40

V tomto ohledu lze poukázat i na na silný vliv tohoto francouzského modelu na utváření českého, resp. československého přístupu k hodnocení kulturních památek. Role silných odborných osobností Zdeňka Wirtha,V. Mencla, E. Pocheho od 30.let a zejména po roce 1948 byla rozhodující nejen pro hodnocení kulturních památek, tvorbu Ústředního seznamu KP i pro vývoj památkové péče v ČR.

48

Ústřední orgán francouzské památkové péče, Ředitelství architektury a kulturního dědictví (Direction de l’architecture et du patrimoine, DAPA) zastřešuje celý systém veřejné správy v oblasti kultury a vydává závazné pokyny v návaznosti na hlavní směry státní kulturní politiky a zejména financování památkové péče. Váha odborného názoru pracovníků této instituce je rozhodujícím kritériem pro hodnocení významu konkrétní kulturní památky, je však uplatňována jen ve specifických či sporných situacích, kdy dochází k názorovému nesouladu odborníků nižších institucí. Vytváření objektivního kriteriálního aparátu pro hodnocení kulturních památek není z tohoto hlediska pociťováno jako žádoucí. Hlavní váha a faktický výkon kulturní politiky spočívá na regionálních institucích – Regionálních ředitelstvích kultury (Directions régionales des affaires culturelles, DRAC), kterých je 22 (mimo zámořská teritoria). Tyto instituce zajišťují výkon památkového dozoru, podstatnou částí jejich činnosti je řízení resp. součinnost při vlastní obnově a rekonstrukci konkrétních památek. Role hlavních představitelů DRAC, regionálních konzervátorů (conservateur régional des monuments historiques), většinou špičkových odborníků, je v procesech rozhodování o významu jednotlivých památek a jejich zařazování do investičních priorit zcela dominantní. Výkon památkové péče ve své regionální dekompozici je tak spoluurčován hlavními konzervátory a jim podřízenými hlavními architekty (v počtu 3 až 5 architektů na region) zajišťujícími koncepce konkrétních zásahů do významných kulturních památek. Nejen kritéria pro hodnocení památek, ale i preferované přístupy a metodiky jejich obnovy tak odrážejí specifická odborná stanoviska regionálních konzervátorů a hlavních architektů a mohou zakládat i vlastní památkářskou „kulturu“ pro jednotlivé regiony. Nastíněný historický vývoj francouzské památkové péče tak založil komplikovaný správní systém, kdy prioritou je posuzování hodnoty kulturní památky jako veřejného statku. Z tohoto výchozího hlediska jsou památky rozděleny do dvou základních skupin, vzniklých v průběhu dvousetleté historie. První skupinou jsou tzv. památky zařazené (monuments classés), vymezené z hlediska svého společenského poslání a plnění celospolečenských funkcí jako nejvýznamnější památky z pohledu vzdělání, národní identity, historických událostí aj. Hlavním posláním těchto staveb je služba veřejnosti a naplňování souvisejících veřejných zájmů. V rámci francouzské kulturní politiky je kladen důraz na zpřístupňování těchto památek všem sociálním, věkovým a jiným kategoriím obyvatelstva; z tohoto důvodu jsou vytvářeny specifické animační programy, zvláštní nástroje finanční podpory, včetně daňových úlev vázaných na zpřístupnění památky41. Financování vázané ve značné míře na státní rozpočet umožňuje naplňování cílů národní kulturní politiky v zásadě bez ohledu na typ vlastnictví památky. Druhou skupinou francouzských památek jsou tzv. památky zapsané do doplňkového seznamu (Monuments inscrits, sur l´Inventaire supplémentaire). Doplňkový seznam vzniká postupně od roku 1927. Nadpoloviční většina z těchto objektů je v soukromém (50%) či komunálním (44%) vlastnictví. V přímém vlastnictví státu jsou pouze necelá 4% těchto objektů.

41

Riedlbauch. Václav, ed. Hmotná kultura v ekonomické teorii a praxi managementu. Praha: Oeconomia, 2011

49

Kritéria vedoucí k zařazení památek do této skupiny jsou založena především na odborných, vědeckých a uměleckých principech vyjadřujících jejich kulturní hodnotu. Stupeň jejich památkové ochrany je méně výrazný, jak z hlediska legislativního rámce, tak z hlediska finančních podpor je oproti první skupině významně slabší. To vyplývá z podstaty francouzské kulturní politiky, která obecně upřednostňuje veřejný zájem před „objektivní“ hodnotou památky. Soubor zapsaných památek je v zásadě pod kontrolou regionů (zosobněných regionální komisí kulturního dědictví a sídel, CRPS), podíl kompetencí přísluší také státní správě na úrovni departementů. V následující tabulce můžeme vidět, že převážnou většinu (až 67%) všech památek tvoří zapsané památky, které podléhají mírnějšímu stupni ochrany. Zbytek (33%) tvoří památky zařazené na seznam tzv. památek veřejného zájmu.

Tabulka 8: Počet zařazených a zapsaných historických památek Francie k 31.12.2010) Celkem

Zařazené

Zapsané

43 720

14 428

29 292

v roce 2010 (stav

Zdroj: Základní údaje o dědictví a architektuře 2012. Dostupné na: www.culturecommunication.gouv.fr

Zajímavý je také přehled o stáří všech památek. Ve srovnání s Anglií totiž ve Francii téměř 17 procent chráněných památek tvoří památky současného období. Anglie je v tomto směru opatrnější.

Tabulka 9: Rozdělení zapsaných i zařazených historických památek dle epoch vývoje (2010)* v % Pravěk

3,2

Protohistorie

0,6

Antika

1,7

Středověk

32,8

Moderní doba

44,8

Současné období

16,9

* Pravěk: od paleolitu do neolitu, Protohistorie: od doby bronzové do doby železné, Antika: od 6. století před n.l. do 5. století n. l., Středověk: od 6. století do 15. století, Moderní doba: od 16. století do 18. století, Současné období: od 19. století do 21. století. Zdroj: Accueil. Ministere de la cultura [online]. [cit. 2012-10-01]. Dostupné z: www.culturecommunication.gouv.fr

50

Tabulka 10: Členění památek dle druhu vlastnictví (2010) Vlastnictví

Zařazené + zapsané

Zařazené

Stát

3,7%

5,6%

Region

0,1%

0,1%

Departement

1,8%

2,4%

Obec

43,5%

56,0%

Veřejná instituce

1,3%

0,9%

Soukromý majitel

49,6%

34,9%

Zdroj: Accueil. Ministere de la cultura [online]. [cit. 2012-10-01]. Dostupné z: www.culturecommunication.gouv.fr

Obr 3: Členění registrovaných památek (zapsaných i zařazených) dle druhu vlastnictví (2010) Stát; 3,7%

Soukromý majitel; 49,6%

Región ; 0,1%

Departement; 1,8%

Obec ; 43,5%

Veřejná instituce; 1,3% Zdroj: Accueil. Ministere de la cultura [online]. [cit. 2012-10-01]. Dostupné z: www.culturecommunication.gouv.fr

Typ vlastnictví ovšem není rozhodující z hlediska nároků státu na plnění výše uvedeného veřejného poslání; všechny typy vlastnictví jsou zatíženy stejnou měrou reglementace a státního dohledu. Rozdílné zájmy – zejména ekonomické – jednotlivých vlastníků památek jsou nivelizovány složitým a historicky proměnlivým systémem legislativních, finančních a daňových kompenzací, které proto tvoří základní osu francouzské kulturní politiky (a také výrazný ekonomický problém).

51

Kompenzace jsou založeny na třech základních kritériích. Tato kritéria jsou velmi inspirativní pro hodnocení českých památek, zvláště pro svoji systémovost a přístup k zachycení potenciálních rizik. Mezi tato kritéria patří42: •

Technický stav budovy Kritérium je vztaženo k naléhavosti udržovacích zásahů do památky, zejména oprav či havarijních situací. V rámci tohoto kritéria je možno případ od případu modifikovat jinak velmi striktní pravidla konzervace ve prospěch záchrany památky, např. po živelných katastrofách. V rámci tohoto kritéria je rovněž sledován postup fyzické degradace památky (stabilní, pomalý, rychlý, velmi rychlý), kritérium bere rovněž ohled na náhodná nebezpečí, jako je vandalismus, sesuvy půdy apod.

•

Teritoriální kritérium Zohledňuje zastoupení jednotlivých památek v regionech či departementech. Stát usiluje o vyrovnání úrovně technického stavu památek v těch regionech, které vykazují větší stupeň jejich opotřebení, ať už z historických, politických, ekonomických či klimaticko-geologických příčin. Státní kulturní politika v tomto aspektu vyjadřuje základní principy politiky regionální, tj. vyrovnání úrovně rozvoje jednotlivých regionů. Je zřejmé, že regionální přístup může být mimořádně inspirativní pro českou památkovou péči. Otázka vnitřní i vnější periferie, nerozvojových oblastí a vylidňujících se území je právě pro Českou republiku podstatná. Stupeň zachování resp. poškození památek v pohraničí a uvnitř i na hranicích vojenských újezdů, ale i v oblastech tzv. „vnitřní periferie“ (např. na hranicích Středočeského kraje a v Olomouckém kraji ) je alarmující, přičemž řešení spočívá právě v regionalizaci kulturní politiky. •

Tematické kritérium Toto kritérium (srov. podobná kritéria ve Švýcarsku a ve Velké Británii) bere v úvahu zvláštní segmenty kulturního dědictví, které vynikají buď svým specifickým významem v rámci národní i globální kultury (např. zámky na Loiře) nebo jsou naopak méně známé, které zatím nebyly chápány jako integrální součást kulturního dědictví (památky 20. století, technické památky, památky spojené s tradičními řemesly a technologiemi – plátenictví v Burgundsku apod.)

Z hlediska kriteriálního pohledu na hodnotu kulturních památek je v tomto smyslu francouzský přístup, který vychází nejen z individuálního uměleckého významu památky, ale naopak z jejího podchycení v širším kontextu kulturního dědictví – teritoriálního, typového či ideového – podstatně odlišný od českého. Systémový, komplexní náhled byl doposud úzkým místem českého (československého) přístupu k hodnocení památek. Ke kvalitativnímu posunu došlo mimo jiné 42

Critéres de subventions Monuments historiques [online]. [cit. 2012-10-01]. Dostupné z: http://www.bourgogne.culture.gouv.fr/index.php?option=com_content&view=article&id=199:criteres-de-subventionsmonuments-historiques&catid=50:demandes-de-subvention&Itemid=63

52

v souvislosti s konceptualizací Integrovaného operačního programu v čerpání fondů EU, kdy byl důraz v evropskou finanční intervenci kladen na tematické osy (židovské památky, dosud nerealizovaný program v oblasti hippologické kultury apod.) Tento podnětný přístup zasluhuje další rozpracování a je zahrnut do navrhovaných kritérií pro hodnocení památek ve vlastnictví NPÚ. V rámci uvedeného počtu cca. 400 kulturních památek v přímém vlastnictví francouzského státu je správa jednotlivých objektů roztříštěna do různých státních institucí tzn. jak v přímé kompetenci vrcholných organizací státní správy (ministerstev) tak institucí státem řízeních - školy kulturní zařízení (muzea, galerie) tak i administrativních budov. Integrální typ památek ve vlastnictví státu (ve smyslu stávajícího modelu NPÚ) ve Francii neexistuje, správa jednotlivých památek se řídí různými potřebami a zájmy dané státní instituce. Na druhé straně základní francouzský princip ve správě kulturních památek – rovnost v přístupu k veřejným zdrojům bez ohledu na typ a formu vlastnictví – zásadním způsobem ovlivňuje zejména ekonomickou efektivitu využití státních kulturních památek (podrobněji viz. např. X. Greffe). Jejich dlouhodobá podinvestovanost, vysoká investiční náročnost a mnohdy sporný charakter využití vedly ve Francii v roce 2004 k zásadnímu legislativnímu kroku, kdy zákonem z roku 2004 o místních svobodách a odpovědnosti (články 97 a 99)43 byla otevřena cesta k převodu státních kulturních památek municipalitám a regionům. V rámci tohoto zákona bylo nabídnuto bezplatné převedení cca. 150 budov včetně souvisejících pozemků - v kategorii zařazených památek (monuments classés) a větší množství památek zapsaných na doplňkovém seznamu. Princip změny vlastnictví, resp. od-státnění velkého počtu památek vychází z nového názoru Komise (Commission nationale des monuments historiques, CNMH), která dospěla k názoru, že hlavní kritérium pro zařazení kulturní památky do státem vlastněného a řízeného památkového souboru nebylo dlouhodobě naplňováno. Mnohé z památek nenaplňovaly základní funkci, spočívající v jejich zpřístupnění pro širokou veřejnost, a stejně tak nezapadaly do základního konceptu francouzské kulturní politiky, protože nebyly ani reprezentanty francouzské kultury v evropském či širším globálním rámci, ani jednoznačnými dominantami v rámci národní kultury Francie. Komise dospěla k názoru, že význam těchto památek a jejich začlenění do kulturního potenciálu rozvoje společnosti bude efektivnější využít v rámci regionálních, resp. lokálních kulturních okruhů, a proto by jejich řízení mělo být přeneseno na veřejnosprávní orgány nižších hierarchických stupňů. Vedle decentralizace správního režimu uvedených památek klade komise důraz také na vyprofilování specifických funkcí památek pro místní a regionální společenství, resp. jejich zakomponování do socioekonomických rámců života jednotlivých lokálních společností. V této souvislosti CNMH doporučuje věnovat pozornost také kritériím hodnocení jednotlivých památek z hlediska jejich funkcí pro udržení historické paměti na lokální a regionální úrovni. V tomto smyslu je navrhováno vytvořit hierarchický systém těchto památek podle jejich role v rámci lokální, regionální, resp. národní identity. Seznam, který byl na základě tohoto doporučení založen, byl následně schválen uvedeným zákonem jako východisko pro kriteriální hodnocení významu památek dekoncentrovaných ze 43

4 LOI n° 2004-809 du 13 août 2004 relative aux libertés et responsabilités locales [online]. [cit. 2012-10-01]. Dostupné z: http://www.legifrance.gouv.fr/affichTexte.do?cidTexte=JORFTEXT000000804607&dateTexte=&categorieLien=id#JORFARTI 000001094396

53

státního vlastnictví na úroveň lokální a regionální správy. Výsledkem je rovněž celková typologie památek ve vlastnictví státu, uplatněná pro celkový počet cca. 300 památek. Kategorizace počítá s maximálně 6 skupinami památkových objektů, přičemž komise doplněná širší skupinou specialistů z praxe i z vědeckého prostředí, směřuje k dlouhodobému cíli: přiřadit k jednotlivým památkám jednotlivé parametry, resp. váhy, a tím dospět k objektivnímu ohodnocení celého souboru kulturních památek, a to nejen ve státním, ale i ve veřejnoprávním vlastnictví. První kategorie památek je ideově vztažena k Francii jako státu. Jejich hlavním smyslem je podchycení a zachování paměti národa. Jde nejen o stavební památky, ale také o bitevní pole, vojenské hřbitovy či „místa, kde byla prolita francouzská krev“44. Do stejné kategorie patří budovy – rezidence, paláce vládnoucích francouzských dynastií či vlád 19. a 20. století, místa spojená se vznikem důležitých státních dokumentů. Tato kategorie mimo jiné předpokládá spolupráci Ministerstva kultury s jinými resorty, jmenovitě Ministerstva obrany. Komise dále navrhuje oddělit památky výše uvedených významů od památek s podobnými významy v jednotlivých regionech, protože je zřejmé, že většina státních památek by byla jinak koncentrována do pařížského regionu a význam regionálních památek by byl méně zřetelný. Druhou kategorií, která míří zejména k akviziční politice státu ve vztahu ke kulturním památkám, jsou stavby, nesoucí mezinárodní význam, resp. dokládající „vyzařování“ francouzské kultury v rámci Evropy a globálního světa. Jde také o místa pobytu významných historických osobností (např. Voltaire) – je zřejmé, že mnohé analogie nalezneme také v České republice. Hodnocení významu kulturní památky z hlediska jejího „vyzařování“ do širšího evropského či světového prostoru je mimořádně inspirativní i z hlediska vytváření kriteriálního aparátu pro hodnocení památek ve správě NPÚ; ať už jde v našem případě o „vyzařování“ tzv. krásného stylu začátku 15. století nebo role významných evropských osobností (Valdštejn, Komenský, ale také František Kupka či Bohuslav Martinů), včetně těch, které nebyly jazykově české a byly doposud spíše opomíjeny (Freud, Schumpeter apod.) Analogicky jsou vystavěny také ostatní čtyři kriteriální kategorie, zdůrazňující v první řadě význam objektu v rámci konkrétních regionů, a to jak v historických, tak v uměleckých, politických a technologických souvislostech. Vedle připravovaného souboru kritérií Komise přihlíží rovněž k ekonomickým a majetkoprávním charakteristikám objektu, zejména z hlediska operativnosti, správy a managementu památkových objektů. Záměrem je sjednocení roztříštěných vlastnických struktur památek tvořících jeden logický celek do rukou jednoho veřejnoprávního vlastníka (např. jednotlivé prvky městského opevnění by měly být vlastnicky koncentrovány do rukou jednoho majitele). Tento v zásadě dodnes probíhající proces probíhá v návaznosti na uplatnění uvedeného kritéria, tj. veřejných funkcí památky. Uplatnění tohoto jediného kritéria sleduje formy, kvalitu a případnost veřejného využití památky v zásadě bez ohledu na ostatní výše uvedené významy. Zákon v tomto směru rovněž otevřel prostor pro operativnější přístup nových vlastníků – municipalit a regionálních subjektů, co do státní projektové pomoci, rozšíření okruhu koncesovaných architektů a stavebních

44

viz Etat - collectivités territoriales:un engagement commun en faveur du patrimoine. Dostupné na: http://www.ladocumentationfrancaise.fr/var/storage/rapports-publics/044000566/0000.pdf

54

firem včetně částečného uvolnění státního dozoru soustředěného v rukách hlavních konzervátorů a hlavních architektů (viz. výše). Závěr: Z hlediska hodnocení francouzského systému památkové péče je nutné zmínit stupeň ochrany prostorových areálů kulturních památek. Výše uvedený princip hodnocení, vycházející z jednoty stavební památky a jejího prostorového zázemí, je uplatněn v právní konstituci tzv. ochranného perimetru, který se nachází v okruhu 500 metrů od památky. Tento okruh obecně reguluje veškeré územní, stavební či jiné zásahy v tomto území a podřizuje je zvláštnímu schvalovacímu režimu. Francouzský model v tomto smyslu vytváří jinou cestu přístupu k památkám, než je tomu v Británii. V etatistickém režimu nelze spoléhat na územně-plánovací kompetence obcí, historicky se zde vyvinul složitý (a finančně náročný), nicméně funkční systém správní a legislativní ochrany památek v jejich přirozeném prostředí. Vzhledem k příbuznosti základů francouzského a českého správněpolitického systému je pro další rozvoj památkové péče francouzský přístup inspirativní, spíše však v rovině systému finančních, legislativních, daňových kompenzací a nástrojů součinnosti veřejné správy při údržbě a obnově památkových objektů.

55

6. Návrh kritérií pro akvizice památkových objektů spravovaných NPÚ

Z hlediska dalšího nakládání se souborem spravovaných objektů jsou možné následující postupy: a) respektovat status quo a soubor doplňovat jen v případě, že by památka byla jinak ohrožena ve své existenci (podobně ústav získal zámky Uherčice, Jezeří, Nebílovy), b) respektovat původní záměry Národní kulturní komise a vrátit soubor pouze do kombinace hradů (zřícenin) a zámků (klášterů), c) vycházet z vládou naposledy schváleného cíle v této věci, totiž "zajistit vzorovou prezentaci nejcennějších památkových objektů zpřístupněním veřejnosti", stanovit v souboru kulturních památek "nejcennější památkové objekty", ty získat a péčí ústavu zpřístupnit veřejnosti. ad a) Není třeba žádných významných koncepčních aktivit, věci budou řešeny ad hoc, v ústavu je vhodné stanovit mechanismus interního posuzování a rozhodování o nabývané věci. ad b) Je třeba projednat se zřizovatelem – převod Dolu Michal např. Technickému muzeu v Brně, převod objektů lidového stavitelství např. Valašskému muzeu v Rožnově pod Radhoštěm. ad c) Tento postup předpokládá vymezení "nejcennějších památkových objektů". Na to jsou přirozeně možné různé pohledy. U souboru národních kulturních památek zastávalo Ministerstvo kultury do roku 2005 postoj, že národní kulturní památkou se může stát pouze věc (soubor věcí), který má výjimečnou hodnotu v dějinách národa a národ ji dobře zná a je mu drahá. Odborná hodnota je až na druhém místě (ta je ověřována už v procesu prohlašování věci za národní kulturní památku). Proto může být v souboru národních kulturních památek Královské pole u Stadic s pomníkem Přemysla Oráče a proto byly prohlášeny za národní kulturní památky všechny dlouhodobě zpřístupněné a tudíž veřejnosti (národu) dobře známé hrady a zámky. Od roku 2006 se tento postoj změnil a za národní kulturní památky navrhuje Ministerstvo kultury vládě věci, jejichž odborná (umělecká, technická, historická) hodnota je samozřejmě vysoká, veřejnosti však v některých případech známy nejsou. V souladu s tímto postupem je nutné znovu otevřít otázku hodnoty památkových objektů, budoucích, ale i stávajících. I z hlediska možných budoucích akvizic je důležité založit sjednocený soubor kritérií, uplatnitelných i pro současný fond památek ve správě NPÚ. Navrhovaný systém byl vytvořen expertním týmem, s přihlédnutím k získaným zkušenostem z okolních evropských zemí.

56

Primární kritéria pro výběr nejcennějších památkových objektů do souboru spravovaných objektů: •

Jedinečné umělecké kvality - Vzácná hodnota zastupující určitý styl - Postavení v díle význačného umělce - Kvalita a rozmanitost členění interiéru, fasády a parkových a exteriérových kompozic - Umělecký význam mobiliáře, jedinečnost interiérových struktur

•

Významné postavení ve vývoji společnosti - Významná historická či politická událost spojená s památkou - Místo narození, působení či úmrtí význačné osobnosti - Význam pro dějiny a vývoj společnosti - Unikátnost – podobný typ objektů není vůbec zastoupen ve spravovaném souboru nebo je zastoupen nedostatečně

•

Unikátní technické parametry - Kvalita a jedinečnost konstrukčních složek - Unikátnost a autenticita použitých materiálů - Výjimečná kvalita řemeslného či technického provedení - Významný doklad technického vývoje

•

Význam památkového objektu z hlediska příslušnosti k lokální, národní, evropské kultuře, místo v komplexu světového kulturního dědictví

Jedinečné kvality architektonického a uměleckého provedení památky jsou jednoznačným indikátorem pro její zařazení do souboru NPÚ. Je evidentní, že dosavadní struktura těchto objektů, založená na nejvýznamnějších architektonických a uměleckých pokladech státu, je prezentována zejména zámky, hrady, kláštery, ojediněle i dalšími památkami. Jako akviziční kritérium je vhodné sledovat jednak zastoupení jednotlivých kulturních epoch jejich nejvýznamnějšími představiteli, jednak přihlížet k unikátnosti architektonické podstaty památky. NPÚ by měl usilovat o doplnění hlavních os svého společenského poslání (edukace, prezentace, ochrana nejvýznamnějších památek), přičemž hlediskem je i poměr komplementarity a celistvosti souboru památek tak, aby kromě solitérních památek byly v souboru zastoupeny všechny památky významných kulturních epoch, stylů, architektonických i myšlenkových proudů. V zájmu komplementarity památkového souboru v péči NPÚ by památky ve výše uvedených kontextech měly být přednostním zájmem pro případnou akviziční politiku. Hlubší analýza současných objektů podle tohoto kritéria může poukázat i na některé redundance ve stávajícím souboru. Ve srovnání s ostatními středoevropskými zeměmi jsou mobiliární fondy v ČR jedním z nejvýznamnějších nástrojů prezentace kulturního dědictví. Stupeň dochování mobiliárních fondů, jejich evidence a dlouhodobá správa s převahou státních kompetencí založily neopakovatelný systém, tvořící fundament české památkové péče. Kritérium hodnotí rovněž rozsah a výjimečnost 57

mobiliáře v památkovém objektu resp. význam objektu jako svozového místa či depozitáře v rámci objektů v péči NPÚ. V současné době není možné péči o nemovité a movité kulturní dědictví od sebe logicky oddělit. NPÚ je v tomto případě jediným možným subjektem a garantem řádné správy a ochrany. Kritérium je významné nejen z hlediska hodnocení stávajícího souboru památkových objektů, ale zejména z hlediska případných akvizic, kdy nelze spoléhat na to, že nestátní vlastník (soukromý, ale i veřejnoprávní) bude vždy schopen zajistit kvalitní ochranu, údržbu či restaurování mobiliárních fondů. Stávající legislativní rámec, který má omezit hrozbu komerčního rozchvacování majetku například za účelem krytí provozní ztráty památkového objektu, je lépe uplatnitelný v systému státní správy, nežli v diverzifikovaném prostředí různých, mnohdy nespecifikovatelných vlastnických forem. Významné postavení ve vývoji společnosti Kritérium hodnotí význam památkového objektu z hlediska dějinného vývoje a jednotlivých kulturních a politických proudů v kontextu historických událostí významných pro vývoj státu a Evropy. Z hlediska kunsthistorického bere v úvahu vazby na význačné tvůrce a reprezentanty jednotlivých proudů kulturního vývoje společnosti. Kritérium rovněž zahrnuje vazby památkového objektu na význačné individuality v oblasti vědy a techniky, představitele tvůrčího či ekonomického života společnosti. Z hlediska společenského, a zejména ekonomického zapojení památky jde o rozhodující kritérium. Spojení s historickou osobností, unikátní historickou událostí či neopakovatelnost z hlediska uměleckého projektu, architektury, specifického mobiliáře či unikátnost „genia loci“ zakládá pro každou památku odlišné rozvojové podmínky. Unikátní technické parametry Kritérium hodnotí význam památky v rozvoji techniky a technologií v kontextu vývoje společnosti. Klade důraz na jedinečnost památky z hlediska technického vývoje. Kritérium rovněž obsahuje hodnocení výjimečnosti či autenticity konstrukčních částí objektu nebo jejich příslušnost k jednotlivým kulturním oblastem. Hodnocena je i unikátnost a autenticita použitých materiálů a stupeň jejich zachování. Předmětem hodnocení je rovněž kvalita řemeslného či technického provedení z hlediska jejich výjimečnosti či významu v kontextu originální řemeslné a umělecké produkce. Význam památkového objektu z hlediska příslušnosti k lokální, národní, evropské kultuře, místo v komplexu světového kulturního dědictví: Kritérium hodnotí příslušnost památkového objektu k jednotlivým kulturním oblastem, mapuje jeho integritu s kulturním prostředím regionu, národa, středoevropského prostoru i Evropy jako celku, vzhledem ke specifikům české kultury, která se po tisíciletí vyvíjí na rozhraní třech kulturních oblastí Evropy a jejíž kulturní tvorba odráží významné proudy v rámci širšího evropského či světového kulturního prostoru, hodnotí kritérium i vazby na multikulturní prostředí kontinentu a světa. Kritérium slouží jak k hodnocení stávajícího souboru kulturních památek NPÚ tak i pro uvažovanou akviziční politiku, Zapojování českého památkového dědictví do multikulturního evropského prostředí a do interkulturní spolupráce váže rovněž na rozšiřování možností mezinárodního uplatnění kulturního dědictví nacházejícího se na českém teritoriu.

58

Sekundární kritéria pro výběr nejcennějších památkových objektů: • • • • • • • •

stav památky a mobiliáře návštěvnost provozní náklady vybavenost a potenciál ekonomického rozvoje ekonomické parametry související s rozlohou objektu rozloha památkového areálu stupeň ochrany publicita a popularizace

Stav památky a mobiliáře Význam kritéria je možné chápat v různých souvislostech. Národní památkový ústav je v některých případech jediným možným subjektem pro záchranu památky (NPÚ slouží jako „banka poslední záchrany“). V druhém případě, v souvislosti s jinými kritérii, lze naopak omezit státní zásahy ve prospěch jiných subjektů. Obě tato hlediska hrají takřka rozhodující úlohu zejména v případné akviziční politice NPÚ.

Návštěvnost Ve vztahu ke kulturní politice státu, zdůrazňující edukativní, ekonomické, resp. veřejné funkce památek, patří návštěvnost k nejdůležitějším kritériím měření společenského dopadu památky. Z tohoto hlediska je to právě soubor státních objektů, který má hrát prvořadou roli ve zprostředkování kulturních hodnot společnosti. Památkové objekty v jiných vlastnických formách tyto funkce nemohou nikdy naplnit, zejména vzhledem k tomu, že jejich specifické funkce (bydlení, správní funkce, komerční zájmy apod.) je budou do jisté míry vylučovat ze základního fondu památkových objektů státu. Kritérium návštěvnosti lze nicméně plně aplikovat jen pro ty objekty, které z hlediska svých stavebních, historických, krajinných a jiných vlastností mohou být maximálně využity. Je zřejmé, že toto kritérium je alternativní s jinými kritérii (např. jedinečnost památky, specifické materiály, zapojení do místního prostředí aj.). Trend vývoje návštěvnosti současně umožňuje dlouhodobý objektivnější odhad vývoje společenského zapojení památky v čase, ať už je vzestupný nebo regresivní. Kritérium současně vypovídá o stupni vytížení objektu a případných rezervách jeho využití. Kritérium návštěvnosti lze pokládat za vysoce významné pro hodnocení současného památkového fondu, v rovině případných akvizic může hrát roli pouze v rovině potenciality závislé na kvalifikovaném odhadu možností a mezí návštěvnosti. Nezbytnost rozšíření cílové skupiny návštěvníků kulturních památek je evidentní, pokud tyto subjekty chtějí zvyšovat příjmy ze své činnosti a plnit i jinou, než čistě estetickou či historickou funkci. Zvyšovat počet návštěvníků však takřka nevyhnutelně znamená zvyšovat počet turistů, kteří za účelem návštěvy kulturních památek přijíždějí. Aktivity, které by potenciální návštěvníci přijeli provozovat do ČR, stejně jako jejich četnost, jsou přímo úměrné znalostem cílové země. Pro většinu 59

zahraničních návštěvníků je sice nejdůležitější městská turistika a návštěva památek (včetně církevních), zásadní překážkou v jejich motivaci je však dlouhodobě nevyhovující stav rozvoje infrastruktury jak na krajské, tak na lokální úrovni. Tento jev potvrzují vývojové tendence návštěvnosti ČR ze zahraničí, které vykazují klesající preference na úkor regionálních turistických cílů. Za poslední dekádu klesl poměr návštěvnosti Praha versus regiony z 50:50 na 60:40 ve prospěch Prahy. U většiny zahraničních návštěvníků stále přetrvává nedostatečná informovanost o tom, co očekávat mimo Prahu. Výrazně vyšší potenciál pro návštěvnost památek v ČR vykazují domácí (tuzemští) turisté a návštěvníci. Cesty českých občanů v rámci ČR svým počtem dlouhodobě převažují nad výjezdy českých občanů do zahraničí, a to jak v případě delších pobytů,45 tak u pobytů kratších46. Provozní náklady Jedním z důležitých ekonomických faktorů jsou samozřejmě také náklady, které souvisejí s provozem daného památkového objektu. Jde jak o přímé (např. osobní náklady, náklady související s technickou údržbou objektu, jeho provozem apod.), tak o nepřímé náklady. Rostoucí význam tzv. nepřímých nákladů daný propojeností ekonomiky památkového objektu s bezprostředním územním, sociálním a podnikatelským prostředím památky, lze pozorovat ve většině vyspělých západních zemích a je nutné mu věnovat stejnou pozornost i u nás. Je pochopitelné, že výše faktických či předpokladatelných nákladů je důležitým faktorem zejména v akviziční politice NPÚ. V první rovině půjde o negativní odraz vysokých nákladů pro státního vlastníka, se záměrem přesunout vysoké provozní náklady na jiný, např. soukromý nebo nadnárodní subjekt. Ve druhé rovině může jít o mezní situaci, kdy žádný jiný subjekt mimo státu není schopen či ochoten zajistit žádoucí společenské uplatnění památkového objektu. Vybavenost a potenciál ekonomického rozvoje Velice důležitým ekonomickým kritériem je ekonomický potenciál památky a jeho okolí. Kritérium hodnotí zejména vybavenost památky i jejího územního zázemí službami, technickou a kulturní infrastrukturou včetně infrastruktury cestovního ruchu (např. počet restaurací a ubytovacích zařízení v okolí). Toto kritérium zahrnuje rovněž dopravní dostupnost památky i její lokalizaci vzhledem k velkým městům. Logistické poměry ve vztahu k ostatním památkám, nejen ve správě NPÚ, jsou základem z hlediska síťování a destinačního managementu a zakládají synergický efekt v návaznosti provozu památky, komerční kulturní tvorby a prezentace živé kultury. Ekonomické parametry související s rozlohou objektu Rozloha památkového objektu je kritériem, ne však pro případné akvizice. Kritérium rozlohy objektu je těsně vázáno na výše zmíněné provozní náklady, neboť čím větší kapacita, tím vyšší většinou budou také přímé i nepřímé náklady provozu objektu.

45

čtyř- a vícedenních

46

1-3 denních

60

Sledovaným parametrem je rovněž poměr plochy průvodcovského okruhu k celkové ploše památkového objektu. V případě zpřístupněných památek lze na základě těchto údajů posoudit jak kvalitu, tak i ekonomický potenciál jejího využití. Z tohoto údaje vyplývá například možné rozšíření expozic (trvalých či sezónních), prezentace dosud nevyužitého mobiliárního fondu či umístění jiných adekvátních ekonomických aktivit. Rozloha památkového areálu Kritérium v sobě zahrnuje rozlohu celého areálu, včetně přilehlých obslužných ploch, zahrad, parků, vodních ploch či krajinných koridorů. V případech velkých památkových areálů lze předpokládat dominantní úlohu památky jako celku v municipální či regionální ekonomice. Kritérium nabude na významu z hlediska souvisejících ekonomických aktivit, jakými jsou kulturní turismus, volnočasové aktivity, související umělecká tvorba spojená s lokálními kulturními tradicemi apod. Kritérium dále nabývá na významu zejména z hlediska katastrální politiky a územního plánování, kdy princip zachování jednoty celého kulturního areálu je předpokladem jeho dlouhodobě udržitelného využití bez zásahu komerčních vlivů. Akvizice by měly zohledňovat také památkové areály současných památek. A naopak, nepotřebné součásti památkových areálů lze prodávat. Marketing a potenciál prezentace památky, publicita a popularizace Marketingová prezentace sledovaných kvalit a specifických charakteristik objektu představuje široký, dosud málo využívaný potenciál, jehož význam je zřejmý právě v mezinárodním srovnání. Tento faktor je v českých podmínkách doposud ne vždy zcela doceněn. Z hlediska akviziční politiky NPÚ je vysoký potenciál v rámci tohoto kritéria jednoznačně pozitivním stimulem. Nízká hodnota tohoto kritéria může naopak směřovat k úvahám o její selekci.47 Propagace památek v regionech ČR v převážné většině případů dosud postrádá výraznější důraz na spojování funkce vzdělávací a zábavné.48 Pokud má být interpretace kulturního dědictví směrem k návštěvníkům efektivní, musí zaujmout jejich pozornost a vzbudit emoce. Tak jako mají primárně komerční turistické cíle postavenou svoji marketingovou komunikaci na elementu zábavy a funkce vzdělávací se přidružuje jako doplňková, funguje tento princip i opačně. Tedy turistický cíl, jehož primární přidanou hodnotou je vzdělávací funkce rozšíří své portfolio o element zábavy.49 Publicita a stupeň popularizace památky dokládá, jak velká pozornost byla v minulosti věnována památce v souvislosti s dokumentační a publikační činností. Malá publicita je indikátorem informačního a výzkumného deficitu, který zakládá potřebu dodatečných nákladů na vědecké, výzkumné a popularizační aktivity. 47

Ve vztahu k analýze zahraničních zkušeností s ekonomikou památek a tvorbou kriteriálních aparátů jejich společenského hodnocení lze konstatovat podstatně vyšší váhu tržní uplatnitelnosti památky a jejích nástrojů (PR, marketing, logistika, fundraising aj.). Uplatnitelnost přístupů ve vyspělých zemích pro české prostředí by se měla stát předmětem dalšího výzkumu cílícího k rozpracování jednotlivých komponent tohoto kritéria. Centrem pozornosti by se měla stát zejména uplatnitelnost konkrétních strategií v oblasti marketingu, PR a marketingu v konkrétních silně diferencovaných podmínkách jednotlivých měst, regionů či samotných objektů. 48

V anglo-americké literatuře označované termínem „edutainment“ (EDUcation=vzdělávání + enterTAINMENT=zábava).

49

V roce 2010 se v 8 krajích ČR umístily na prvním místě návštěvnosti turistických cílů zoologické zahrady, zatímco pouze v pěti krajích se jednalo o primárně kulturní cíle (hrady, muzea).

61

Stupeň ochrany Stupeň ochrany památkového objektu50 lze brát pouze jako podpůrné kritérium jak z hlediska stávajícího stavu Ústředního seznamu kulturních památek ČR, tak i co do silné subjektivity současné kategorizace památek. Z hlediska ekonomiky památkového objektu stupeň ochrany primárně určuje atraktivitu památky pro podnikatelské subjekty, při nedopracovanosti systému kompenzací vlastníkům památek je pro ně spíše záporným kritériem. Tabulka 11: Kritéria pro hodnocení památkových objektů spravovaných NPÚ Hodnocení památkového fondu NPÚ

1

Jedinečné umělecké kvality (vzácná hodnota zastupující určitý styl, postavení v díle umělce, umělecké a estetické parametry památky)

15%

2

Významné postavení ve vývoji historie umění, významná historická událost spojena s památkou, nebo spojitost s historickou osobností

15%

Unikátní technické parametry památky (kvalita konstrukce a 3 materiálů, významný doklad technického vývoje, řemeslná nebo technická kvalita provedení

10%

4 Význam památkového objektu (lokální,národní, evropský, světový)

10%

5 Stav památky a mobiliáře

7%

6 Návštěvnost

7%

7 Provozní náklady

5%

8 Vybavenost a potenciál ekonomického rozvoje

6%

9 Ekonomické parametry související s rozlohou objektu

12%

10 Rozloha památkového areálu

3%

11

Marketing a potenciál prezentace památky, publicita a popularizace

2%

12 Stupeň ochrany

50

8%

Myšleno zatřídění do stávajících kategorií „kulturní památka“ nebo „národní kulturní památka“.

62

Sekundární kritéria

Kritérium

Primární kritéria

Významnost daného kritéria

Tabulka 12: Kritéria pro akviziční politiku NPÚ Hodnocení z hlediska akviziční politiky NPÚ

Jedinečné umělecké kvality (vzácná hodnota zastupující určitý styl, postavení v díle umělce, umělecké a estetické parametry památky)

15%

2

Významné postavení ve vývoji historie umění, významná historická událost spojena s památkou, nebo spojitost s historickou osobností

15%

Unikátní technické parametry památky (kvalita konstrukce a 3 materialu, významný doklad technického vývoje, řemeslná nebo technická kvalita provedení

10%

4 Význam památkového objektu (lokální,národní, evropský, světový)

10%

5 Stav památky a mobiliáře

15%

6 Návštěvnost

0%

7 Provozní náklady

15%

8 Vybavenost a potenciál ekonomického rozvoje

2%

9 Ekonomické parametry související s rozlohou objektu

0%

10 Rozloha památkového areálu

2%

11 Marketing a potenciál prezentace památky, publicita a popularizace

15%

12 Stupeň ochrany

1%

Sekundární kritéria

1

Primární kritéria

Významnost daného kritéria

Kritérium

Poznámka k tabulkám: Některá z kritérií, uváděných výše v textu, se týkají jak oblasti hodnocení současného památkového fondu, tak případné akvizice, jinde kritérium vůči akvizičním úvahám relevantní není nebo má pouze malou váhu.

63

7. Závěrečné shrnutí Navrhovaný kriteriální aparát odráží hluboké změny pohledu na roli kulturních památek v životě moderní společnosti. V oblasti politické roste akcent na interkulturní spolupráci společně budovaného evropského kulturního prostoru. Současně je kladen vyšší důraz na udržení a rozvoj kulturního dědictví na lokální a regionální úrovni kultury, který je výrazem multikulturního základu sjednocené Evropy a současně je východiskem pro uplatnění bohatě diverzifikovaného kulturního profilu EU v rámci dramaticky se měnicího kulturního obrazu světa. Změna v ekonomickém nazíraní na kulturu i na roli hmotných památek odráží zejména růst významu ekonomického uplatnění kulturního dědictví a kulturní tvorby při všeobecném důrazu na kreativitu a jedinečnost tržní produkce. Kulturní dědictví jak v materiální podobě, tak i v neoddělitelné jednotě se svou myšlenkovou podstatou se stává ekonomickým statkem, jehož role v rozvojovém potenciálu jednotlivých zemí významně narůstá. Ekonomické využití památkových objektů a to nejen v oblasti kulturního turizmu nabývá na významu i s ohledem na omezování státních rozpočtů a společenských výdajů na kulturu obecně. Rostoucí úloha soukromého, veřejnoprávního a neziskového sektoru naproti tomu zvýrazňuje roli státu v zachování kulturního odkazu a zacházení s kulturními památkami jak v oblasti legislativy, finanční a daňové politiky či přímé reglementace trhu. Unikátní soubor památkových objektů v péči NPU je výsledkem popsaného historického vývoje, kde role politických faktorů hrála mnohdy podstatnou roli. Šťastná shoda historických okolnosti vedla k tomu, že česká památková péče dokázala zachovat i v podmínkách turbulentního 20. století základ kulturního bohatství národa. Schopnost vyrovnat se s novými podmínkami společenského a zejména ekonomického života současné společnosti je spojena i s potřebou korekce dosavadních pohledů na jednotlivé funkce památkových objektů ve smyslu dotvoření základního, společensky funkčního a ekonomicky únosného systému kulturních památek tvořících zaklad kulturního rozvojového potenciálu české společnosti.

___________________________ doc. Ing. Jiří Patočka, CSc. vedoucí týmu

64