Soubor reportáží z Polynésie (produktová práce)

MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ

Katedra žurnalistiky

Soubor reportáží z Polynésie (produktová práce) bakalářská práce

Blanka Pulkrábková

Vedoucí práce: PhDr. Jiřina Salaquardová

Brno 2011

Čestné prohlášení Prohlašuji, ţe jsem tuto bakalářskou práci vypracovala samostatně s pouţitím pramenů a literatury uvedené v bibliografii. V Brně 5. 1. 2011

Blanka Pulkrábková

2

Děkuji paní doktorce Jiřině Salaquardové za vedení práce, cenné rady a trpělivost. Své rodině a příteli Františkovi děkuji za podporu.

3

ANOTACE Tato bakalářská práce je tvořena souborem reportáţí a reflexí tvůrčího postupu. Praktická část obsahuje soubor pěti cestopisných reportáţí z různých ostrovů Polynésie - Bora Bora, Maupiti, Moorea, Tahiti a Velikonoční ostrov. Teoretická část práce vymezuje obecně ţánr reportáţe, reflektuje způsob vzniku původního díla, analyzuje problematické jevy, jejich následné odstranění a přepracování textu. Kritická reflexe tvůrčího postupu je teoretickým zakotvením praktické části. Klíčová slova: tvůrčí práce, reportáţ, cestopisná reportáţ, reflexe tvůrčí metody, ostrovy Polynésie, Francouzská Polynésie, Velikonoční ostrov ABSTRACT This bachelor's thesis consists of a set of reports and creative reflection procedure. The practical part includes a set of five reports from exploration various islands of Polynesia Bora Bora, Maupiti, Moorea, Tahiti and Easter island. The theoretical part of the work defines the general genre of reportage reflects way of original work, analyzing the problematic phenomena, and their subsequent remove and revise the text. Critical reflection of the creative process is theoretical entrenching of the practical part. Key words: creative work, reportage, travelogue reportage, creative reflection methods, Islands of Polynesia, French Polynesia, Easter Island ROZSAH PRÁCE 18122 slov (z toho tvůrčí část práce 7569 slov)

4

OBSAH ABSTRACT ............................................................................................................................... 4 1. Úvod .................................................................................................................................... 6 2. Metodologie práce ............................................................................................................... 7 3. Charakteristika reportáţe ..................................................................................................... 8 4. Cestovatelská reportáţ a cestopis ........................................................................................ 9 5. Reflexe tvůrčí metody ......................................................................................................... 9 5.1.

Cílová skupina čtenářů .................................................................................................. 10

5.2.

Tvorba první verze ........................................................................................................ 11

5.3.

Kompozice a styl ........................................................................................................... 12

5.4.

Členění reportáţe........................................................................................................... 14

5.5.

Uţití času ....................................................................................................................... 15

5.6.

Osoba vypravěče a čtenáře ............................................................................................ 16

5.7.

Přímá řeč a dialog .......................................................................................................... 18

5.8.

Detail ............................................................................................................................. 20

5.9.

Klišé .............................................................................................................................. 22

5.10.

Citově zabarvené výrazy ........................................................................................... 24

5.11.

Větná stavba textů ..................................................................................................... 24

5.11.1.

Nepravé věty vedlejší vztaţné ............................................................................... 24

5.11.2.

Věty a souvětí ........................................................................................................ 25

5.12.

Provázanost textu ....................................................................................................... 28

5.13.

Fakta .......................................................................................................................... 29

5.14.

Gramatika .................................................................................................................. 31

6. Závěr .................................................................................................................................. 31 7. Praktická část ..................................................................................................................... 33 7.1.

Rapa nui......................................................................................................................... 33

7.2.

Tajemství hlubiny .......................................................................................................... 40

7.3.

Robinsonův ostrov......................................................................................................... 45

7.4.

Bosé nohy v písku ......................................................................................................... 50

7.5.

Ztracený ráj ................................................................................................................... 55

Pouţitá literatura ...................................................................................................................... 60 Jmenný rejstřík ......................................................................................................................... 62 Seznam obrázků ....................................................................................................................... 63 5

1. Úvod Při volbě tématu bakalářské práce jsem se snaţila zohlednit a propojit studium i svou profesi. Proto jsem se po zralé úvaze obrátila k tématu mně nejbliţšímu, k cestování a v této souvislosti se produktová práce nabízela jako jedna z moţností. S oblastí cestovního ruchu jsem se seznámila jiţ během středoškolského studia na Škole ekonomiky a cestovního ruchu teoreticky i prakticky, věnuji se mu několik let i profesně. Kromě studia pracuji v cestovní kanceláři na tvorbě a organizaci převáţně expedičních zájezdů do celého světa a poslední čtyři roky se věnuji práci průvodkyně na zájezdech. Tato profese mi umoţňuje cestovat a poznat Evropu i vzdálenější kouty světa ať uţ sama nebo ve společnosti klientů. Několikrát ročně přednáším záţitky z cest doplněné o promítání fotografií. Ze spojení cestování a ţurnalistiky se nabízí ţánr cestopisné reportáţe. Při volbě tématu jsem si byla vědoma skutečnosti, ţe moje zkušenosti s tvorbou ţánru reportáţe jsou pouze základní. Ve své práci se však tvorbě textu věnuji. Pokusila jsem se proto jít cestou tvorby textu publicistického a propojit v tvorbě všechny své dosavadní zkušenosti z obou oborů. V mezích publicistického ţánru jsem zvolila reportáţ, konkrétně reportáţe cestopisné. Cestopisná reportáţ podobně jako cestopis umoţňuje čtenáři navštívit nejrůznější místa světa a přitom neopustit pohodlí domova. Tomuto ţánru dnes dávají prostor mnohá periodika zaměřená na cestování, jeţ také povaţuji za cílové médium, ve kterém by mohly být uveřejněny mé texty. Reportáţe mohou být publikovány v tištěné verzi i na internetu a konkrétní struktuře cílového publika je věnována příslušná kapitola. Praktická část bakalářské práce obsahuje pět cestopisných reportáţí1 napsaných autorem práce k tomuto účelu. Jedna reportáţ se věnuje záţitkům z Velikonočního ostrova, nejizolovanější pevniny na světě. Další čtyři jsou inspirovány pobytem ve Francouzské Polynésii na některých z jejích ostrovech, které jsem měla moţnostst navštívit – Moorea, Bora Bora, Maupiti a Tahiti. Záměrně jsem se vyhnula reportáţím z Evropy, která je čtenářům jednak lépe známá, a zároveň jsem chtěla udrţet jednotu místa, tématickou provázanost souboru reportáţí. Z míst, kde jsem byla, jsem zvolila nejvzdálenější destinace, které jsou pro běţného čtenáře exotické a mohu tak snad přinést pohled na něco méně obvyklého. V produktové části práce vyuţívám zkušenosti nabyté v odborných kurzech během studia na katedře ţurnalistiky. Předkládané reportáţe, tvořící praktickou část bakalářské práce, 1

Mou „domovskou“ destinací, tedy tou, kam jezdím nejčastěji, je kulturní oblast Polynésie. Tato oblast zahrnuje Francouzskou Polynésii, zejména její Společenské ostrovy a také izolovaný Velikonoční ostrov. Svůj volný čas se snaţím věnovat alespoň kratším cestám po Evropě.

6

jsou sice mým prvním větším autorským počinem, opírám se však o zkušenosti z přednášek o cestování a o své deníkové záznamy. Na cestovatelských besedách prezentuji své zkušenosti několikrát ročně a příprava těchto prezentací rozšiřuje mé zkušenosti s ţánrem. Článek o mých záţitcích z ostrova Moorea vyšel také v časopisu Reflex v rubrice Na vandru. Při přípravě reportáţí vycházím ze svých autentických záţitků z cest a ze znalostí osvojených v průběhu studia. Praktickou část diplomové práce doplňuje práce teoretická, jejímţ hlavním těţištěm je kritická reflexe autorských postupů při tvorbě souboru reportáţí. Teoretická část nejprve krátce charakterizuje ţánr reportáţe a cestopisné reportáţe. Pokračuje zacílením reportáţí na konkrétní skupinu čtenářů a média, pro které by byly texty vhodné. Hlavní části teoretického zakotvení je reflexe tvůrčí metody. Tato reflexe se zabývá způsobem vzniku předkládaných prací. Jednotlivé jevy, které se v mém případě při tvorbě reportáţe ukázaly jako problematické, popisuje, z odborného hlediska teoreticky ukotvuje a ilustruje na konkrétních příkladech. Popsaným způsobem lze sledovat proměnu textu od první verze k finální podobě. Jako teoretické zázemí mi poslouţila odborná literatura z oblasti literární teorie a stylistiky, taktéţ znalosti nabyté během studia v kurzech Úvod do stylistiky a Publicistické ţánry. Cílem této bakalářské práce tedy je: vytvoření souboru pěti cestopisných reportáţí jejichţ spojujícím prvkem je oblast Polynésie. Na těchto textech pak prokázat tvůrčí schopnosti získané během studia Mediálních a komunikačních studií a ţurnalistiky na Fakultě sociálních studií a dosavadními praktickými zkušenostmi. Texty doplňuje fotografický materiál vytvořený autorkou. zasazení tvůrčí části práce do teoretického rámce. Teoretické zakotvení se věnuje krátké charakteristice ţánru reportáţe a cestopisné reportáţe, vytyčení cílové skupiny čtenářů a periodik. Hlavní části teoretického rámce je kritická reflexe tvůrčí metody. Na pozadí odborné literatury analyzuje chybné konstrukční postupy autora a jejich následné přepracování. 2. Metodologie práce Teoretická část práce nastiňuje v úvodu krátké vysvětlení motivů, které nakonec vedly k volbě tématu cestopisných reportáţí a stanoví cíle práce. Další kapitola charakterizuje reportáţ jako ţánr, dále popisuji cestopis a cestovatelskou reportáţ, podobnosti a rozdíly mezi nimi. Těmto literárním útvarům, jejich historii a vývoji v České republice i ve světě se dostatečně věnuje odborná literatura, o jejíţ teoretická východiska se bakalářská práce opírá. 7

Uvedena je také charakteristika konkrétní čtenářské skupiny a zacílení periodického tisku, který by mohl reportáţe otisknout. Stěţejní část práce se zaměřuje na poučenou reflexi tvůrčí metody. Zde práce popisuje jakým způsobem vznikala první verze reportáţí a další vývoj práce s textem na základě poučené reflexe. Další část práce se zabývá jednotlivými stylistickými jevy a pochybeními, které se v reportáţích objevily. Jejich opravou docházelo k přetvoření textů do finální podoby. Nedílnou součástí práce je reflexe těchto jevů podloţená teoretickým zázemím odborné literatury. Teoretické koncepty uvedené v této práci se opírají o znalosti načerpané studiem pramenů odborné literatury a absolvováním odborných kurzů v rámci studia oboru Mediální a komunikační studia a ţurnalistika. Teoretický rámec mi poskytly také reportáţe jiných autorů na téma Polynésie, uveřejněné zejména v časopise Koktejl. 3. Charakteristika reportáže Vlašín a kol. (1984) připisuje ve Slovníku literární teorie původ slova reportáţ francouzskému slovu reportage, od reporto (přenášet). Reportáţ dále označují jako „prozaický ţánr rázu publicisticko-beletristického, zobrazující skutečnost na základě konkrétních (dokumentárních) faktů, zčásti téţ pomocí uměleckých obrazů“ (str. 314). Podobně Osvaldová, Halada a kol. (1999) v Encyklopedii praktické ţurnalistiky doplňuje etymologii o anglický výraz report (zpráva) a reportáţ charakterizuje jako „publicistický ţánr, svědecká výpověď konkrétního záţitku v písemné, slyšené či vizuální podobě. Spojuje v sobě aktuální informační a názorovou sloţku, vychází z bezprostředně nezvyklé situace, jíţ byl autor většinou osobně přítomen.“ (str. 154). Reportáţ jako základ novinářské práce, jak ji vidí Bech-Karlsen (1991), by měla vyhledávat a odkrývat, přinášet osobní dojem, volnost při výběru tématu, mnohostranný pohled, pestrost, kompozici, dějovost, vykreslení prostředí a osob a citový apel autora (str. 2829). Ne všechny tyto prvky ale musí dobrá reportáţ zákonitě obsahovat, protoţe „v reportáţi jde o nejsubjektivnější podobu publicistického vyjádření“ (Osvaldová, Halada a kol. 1999: 155). Tím se také reportáţ liší od zpravodajství. Autor musí v reportáţi stejně jako ve zpravodajství přinášet nové informace a fakta. Na rozdíl od zpravodajství nejen, ţe smí, ale naopak se od něj očekává vlastní pohled na věc, dojmy a osobní názory. „Dobrý reportér vylíčí svoje dojmy, ale neshrne je do závěrečného vyznění v tom smyslu, ţe perspektiva autora je jediná moţná. Autor by také do reportáţe měl vtáhnout publikum, které by postupně mělo s reportérem putovat a doprovázet ho“ (Ruß –Mohl, Bakičová. 2005: 56).

8

Na základě znalostí výše uvedeného lze reportáţ (i reportáţ cestovatelskou) stručně charakterizovat jako novinářský ţánr přinášející nová fakta, která reportér zaţil na vlastní kůţi a popsal je barvitým a zajímavým způsobem. Spolu s Encyklopedií literárních ţánrů Mocné, Peterky a kol. (2004) lze říci, ţe reportáţ je „publicisticko-beletristický ţánr podávající očité svědectví o aktuálních společenských jevech“ (568). 4. Cestovatelská reportáž a cestopis Cestovatelská reportáţ a cestopis mají mnoho společného i rozdílného. Hlavním společným znakem je tématika cestování a autor v roli cestovatele. Hlavním rozdílem je charakteristika ţánru, cestopis řadíme mezi ţánry umělecké, kdeţto reportáţ je zástupcem ţánru publicistického. Cestopis je označení pro literární dílo, jehoţ tématem je popis nebo vylíčení autorovy cesty do cizích zemí nebo krajin a které obsahuje záznamy nebo postřehy o jejich zvláštnostech geografických, národopisných, kulturních, sociálních apod. (Vlašín 1987: 54). Cestopis se můţe ubírat v zásadě dvěma směry. Můţe být zaloţen na faktech a mít velkou dokumentární hodnotu, ale existují také cestopisy zcela fiktivní. Naproti tomu reportáţ, jak jiţ bylo uvedeno výše, se musí vţdy zakládat na faktech a osobně pozorované skutečnosti. Cestopis bývá také daleko rozsáhlejší a neexistence limitů rozsahu vytváří prostor pro často detailní líčení zaţitého. Často vychází kniţně, cestopisy také někdy vychází v tištěných či rozhlasových médiích na pokračování. Na rozdíl od cestopisu je reportáţ kratší publicistický útvar jehoţ rozsah je zpravidla omezen poţadavky konkrétního média. S ohledem na tento fakt je reportér nucen pouţít pouze relevantní a nezbytné prvky k vylíčení událostí a atmosféry.

5. Reflexe tvůrčí metody Tato kapitola tvoří těţiště teoretické části práce a proto je také nejrozsáhlejší. Dochází zde k reflexi procesu tvorby reportáţí od postupů vedoucích k jejich vzniku, přes úpravy aţ po finální podobu. Práce zde shrnuje soubor stylistických prostředků a charakteristiky jejich účinků v textu, věnuje se také zacílení textů na konkrétní publikum. Úpravy jsou motivovány konstrukčními principy popsanými v odborné literatuře. Konkrétní nalezené chyby v jedné části textu poslouţily k zobecnění a odstranění daného jevu i v ostatních částech reportáţí. Část podkapitol tvoří jevy opravované nebo pro text jinak významné. Pro ilustraci uvádím příklady těchto jevů tak, jak se vyskytly v první verzi ţurnalistických produktů. 9

5.1. Cílová skupina čtenářů Jedním ze základních předpokladů ke vzniku dobré reportáţe je znalost cílového publika. Autor by měl reportáţ vytvářet s vědomím, pro koho takový text tvoří a k jakému účelu bude jeho dílo slouţit – zda bude tvořit obsah rubriky o cestování v ţenském časopise nebo bude součástí knihy cestopisných reportáţí. Samotná cílová skupina totiţ ovlivňuje i konečnou podobu reportáţe, určuje jeho způsob zpracování i téma. Protoţe „reportáţ stojí s tématem, s událostí a obsahem, s tím, co a jak utváří informace a záţitky, komu a jak je dění zprostředkováno, prostě jak se dá za určitým cílem zhodnotit.“ (Ruß –Mohl, Bakičová. 2005: 56). Zde předloţené reportáţe tvořící praktickou část bakalářské práce jsou vytvořené s určitou představou o cílové čtenářské obci. Přestoţe motivací pro vznik textů není psaní na objednávku, ani snaha o budoucí uveřejnění v médiích, ale čistě účel této práce, jen stěţí lze napsat univerzální reportáţ vyuţitelnou v libovolném médiu. Sama cestopisná povaha reportáţí moţnost vyuţití limituje, neboť ne kaţdé médium reportáţ s takovou tématikou otiskne. Pro potřeby této práce je cílovou skupinu recipientů vymezena jako mnoţina čtenářů periodik zaměřených na cestování. Konkrétně se jedná o časopisy Lidé a země, Koktejl a National Geographic. Tyto tři vybrané tituly samy definují své čtenáře jako mladé lidi (kolem třiceti let) s vyšším vzděláním (středoškolským s maturitou nebo vysokoškolským). Tito lidé jsou finančně zabezpečeni, mají zájem o svět kolem sebe. Časopis zaměřený na cestování je pro ně zdrojem inspirace i zábavy a poučení.2 Reportáţe jsou pro tyto časopisy vhodné jak tématikou cestování, tak i větším rozsahem. Je ale zřejmé, ţe text v případě reálného psaní na zakázku musí odpovídat konkrétním poţadavkům média na rozsah a jeho přesná podoba je určena také zásahy editora. Nelze také opomenout zacílení reportáţí na české publikum, protoţe kaţdá národní ţurnalistika si v průběhu svých dějin vytvořila a stabilizovala různé přístupy, jimiţ se snaţila zaujmout čtenáře. Konečná podoba reportáţe je úzce spojena s národním charakterem ţurnalistiky (Štorkán 1980: 283). I tato charakteristika odpovídá profilu výše uvedených titulů, v případě časopisu National Geographic se zacílení týká české mutace časopisu. 2

Mladá Fronta – Lidé a země. 2010. http://www.mf.cz/produkty/lide-a-zeme (21. 9. 2010), Koktejl presskit. 2010. http://czech-press.cz/web_prilohy/pdf/presskit_2010_koktejl.pdf (21. 9. 2010), Sanoma magazines. 2010. http://www.sanoma.cz/data/sharedfiles/ke_stazeni/mediadata.pdf (21. 9. 2010).

10

5.2. Tvorba první verze Při výběru tématu pro praktickou bakalářskou práci se téma cestování samo nabízelo. V profesním ţivotě se věnuji práci průvodkyně a s tím souvisejícímu cestování. Vţdyť právě reportáţ je pravdivé a objektivní svědectví o něčem, co jsme zaţili na vlastní kůţi (Dočekalová 2006: 38). Přestoţe zajímavě vyprávět se dá i o všedních, zdánlivě nezajímavých a poměrně dostupných věcech, záţitky z cest po Evropě nebyly podloţeny dostatečným mnoţstvím poznámkového materiálu ani hlubší znalostí navštívených míst. Kaţdá z pěti reportáţí se tedy odehrává na jednotlivých ostrovech Polynésie, a to Tahiti, Moorea, Maupiti, Bora Bora a Velikonočního ostrova. Na všech těchto místech jsem jako průvodkyně cestovní kanceláře opakovaně pobývala, vţdy alespoň po dobu třech týdnů. Má zkušenost s popisovaným prostředím je blízká a osobní. Reportáţe prezentované ve tvůrčí části práce mé zaměstnání upozaďují, i z toho důvodu, ţe se vesměs jedná o záţitky získané mimo vlastní zájezd. Bez přítomnosti klientů lze také lépe zachytit vhodný reportáţní materiál. Další poloţkou výběru byla volba některého z publicistických ţánrů. Pro oblast cestování je forma reportáţí velmi vhodná a často vyuţívaná. Ostatně cestovatelské reportáţe uţívala k vyprávění záţitků ze světa i slavná dvojice cestovatelů Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund3. Těţiště reportáţe spočívá v osobním záţitku autora, jeho subjektivním pohledu na věc a jako takový je pak interpretován a zprostředkován čtenáři. Častou ambicí reportáţe je také vykreslení ţivého obrazu skutečnosti. Zpravodajské ţánry přistupují k hodnocení, tlumočení a analýze faktů, ale autor reportáţe se navíc zabývá procesem estetického odrazu (Štorkán 1985: 14). Přestoţe je takový cíl pro méně zkušeného autora těţko dosaţitelný, právě vytvoření takového plastického a barevného obrazu reality bylo cílem tvůrčí části práce. Reportáţe vznikaly v průběhu několika měsíců. Podkladem byly zejména záţitky a dojmy zachycené mou pamětí, v některých případech však bylo třeba vyuţít poznámky, zejména kvůli místním názvům a faktografickým údajům. První verzi kaţdé reportáţe předcházel vznik hrubé kostry budoucího publicistického produktu. Výchozím dějištěm byl vţdy jeden ostrovů Polynésie, tématem pak dostatečně zajímavý a nosný záţitek z cest, který mi utkvěl v paměti. Na základě této hrubé kostry pak vznikla primární verze reportáţe. Kaţdý text byl vţdy s několikadenním odstupem opakovaně podroben vlastní kritické reflexi a

3

Jako první na světě projeli autem napříč Afrikou i celým územím bývalého Sovětského svazu od východu na západ. Společně napsali osmnáct cestopisů a jejich seriál reportáţí z cest se stal nejposlouchanějším pořadem Českého rozhlasu (Hanzelka, Zikmund 1997: 199).

11

opravám. Rozsah textu nebyl předem přesně stanoven, v praxi se odvíjí zejména od poţadavků redakce konkrétního periodika. 5.3. Kompozice a styl Ujasnění stylu a kompozice budoucí reportáţe je dalším autorovým úkolem. Kompozice a styl mají největší vliv na působivost díla, právě tyto prvky dávají myšlenkám přesný výraz. Kompozice a styl kráčí ruku v ruce a jsou podřízeny jeden druhému (Dočekalová 2006: 40). Kompozice je „záměrné uspořádání tematických a jazykových sloţek díla v celek, v němţ mají jednotlivé prvky pevné místo, uspořádání podléhá i vnitřní výstavba jednotlivých částí. Slouţí k realizaci autorova záměru a k vyjádření smyslu i charakteru díla“ (Osvaldová, Halada 1999: 91). Teoretici rozlišují několik druhů kompozice, i kdyţ vzhledem k faktu, ţe kaţdá reportáţ stojí a padá s osobou autora, lze přesné tabulky vytvořit jen těţko. Spolu s Markétou Dočekalovou (2006) lze postup pouţitý při tvorbě reportáţí označit jako „kompozici přímou s epickým způsobem vyprávění“4 (41). Podle Dočekalové je tento způsob vhodný pro začátečníka a také se často vyuţívá u cestopisných reportáţí. Autor v takovém textu zdůrazňuje sebe jako hrdinu vyprávění, píše v první osobě, zná pravdu a tedy podává svědectví o svých proţitcích, zkušenostech a názorech (41). Při posuzování správnosti tohoto zařazení je třeba brát v úvahu neostré hranice mezi jednotlivými postupy a také jiţ výše zmíněný fakt, ţe kaţdá kompozice se odvíjí od osobnosti autora. Kompozice dále úzce souvisí se stylem (viz výše). Rozlišujeme styl literární, chápeme ho jako jakousi obecnou nadstavbu, která v sobě zahrnuje jak styl jazykový, tak skrze něj i mimojazykové sloţky (téma, kompozici, ideu). Jazykový styl neboli sloh tvoří slova a slovní spojení jako základní prvky jazykové výstavby řazené ve vyšší celky jako jsou věty, souvětí a nadvětné útvary (Hubáček 1987: 13, 15). Uţití jazykových prostředků se liší podle formy projevu, který zamýšlíme komunikovat. Reportáţ spadá mezi ţánry publicistické a tomu odpovídá i uţití jazykových výrazů. Dle Hubáčka (1987) je jazykovou bází publicistického stylu spisovná čeština, zejména v reportáţi se ale „často prolínají prvky hovorové, umělecké, publicistické i odborné (70). Uvedené vyplývá z charakteru reportáţe samé, ve většině textu pouţívám spisovnou češtinu, ale například v přepisu dialogu se pro větší věrohodnost nezřídka vyskytují hovorové výrazy. Stejně tak je třeba se na potřebných místech mírně uchýlit k jazyku uměleckého stylu, aby čtenář co nejlépe vnímal ţivý a barevný obraz děje.

4

Dočekalová (2006) jako příklady kompozičního postupu dále uvádí dramatickou linii kompozice, kompoziční linii afabulární, reportáţ-interview a montáţ (41-42) .

12

Mimoto má kaţdý reportér, autorku tohoto textu nevyjímaje, osvojený svůj způsob vyjadřování. I tento autorský styl pak determinuje pouţité jazykové prostředky. Autoři cestopisných reportáţí také nezřídka pouţívají cizojazyčné výrazy – místní názvy, výrazy z domorodého jazyka. Tvůrčí část práce v nutných případech cizí slova také obsahuje. Některá ani nemají český ekvivalent a uţitím takového výrazu lze pozitivně ovlivnit dynamiku i zajímavost reportáţe. K tématu jazykového stylu a kompozice patří také volba slohového postupu. To je základní linie výstavby textu v jazykové a tématické rovině. Obecně rozlišujeme modely postupu informačního, vyprávěcího, popisného, výkladového a úvahového. Postup informační je z hlediska kompozice nejjednodušší. Jedná se o pouhé konstatování faktů bez ohledu na chronologii, textová souvislost můţe zcela chybět a větná stavba není rozvinutá. Vyprávěcí postup je vyjádřením děje, procesu. Časová osa je důleţitá, text je souvislý a má zřetelnou strukturu. Ústředním bodem vyprávění má být jedinečná událost prezentovaná subjektivně ze zorného úhlu autora. Postup popisný se podobá stylu informačnímu, ale fakta podává ve větším rozsahu za pouţití většího mnoţství substantiv a adjektiv. Časová linka není důleţitá, postup směřuje k nadčasovosti, ale má čtenáři umoţnit představu o popisované věci. Výkladový slohový postup zachycuje vnitřní souvislosti popisovaného, zachycené v čase a prostoru. Tento postup je sloţitější, klade důraz na objektivitu a koherezi výsledného testu podporovanou návazností úseků a odkazy. Úvahový sloh bývá pokládán za variantu postupu výkladového. Stejně jako on si klade za cíl komplexní objasnění příčinných souvislostí, ale liší se subjektivním pojetím. Jak jiţ z názvu vyplývá, autor zde nastiňuje svůj úhel pohledu či zamyšlení nad problematikou. (Chloupek a kol. 1991: 81-83). V reakci na výše uvedené lze konstatovat, ţe předloţené tvůrčí texty odpovídají převáţně slohovému postupu vyprávěcímu. Prezentují konkrétní, dle autorčina názoru jedinečnou událost z jejího subjektivního pohledu, text je koherentní a časová linie zřejmá. Jak jiţ bylo řečeno výše, styl reportáţe se odvíjí od tématu, slohové postupy se tedy mohou a velmi často také prolínají. V některých pasáţích reportáţí je nutné se od vyprávěcího stylu dočasně uchýlit i ke slohu popisnému, informativnímu a úvahovému, přičemţ hranice mezi těmito slohovými postupy nemusí být vţdy zcela jasná. V souladu s Bečkou a jeho Českou stylistikou (1992) lze říci, ţe většina tématických úseků v reportáţích je kombinovaných, tzn.

13

ţe obsahuje dva či více slohových postupů. Naproti tomu Bečka rozlišuje jednoduché úseky uţívající pouze jednoho slohu (293). 5.4. Členění reportáže Z hlediska stavby obsahují reportáţe podle Ruß –Mohla a Bakičové (2005) úvod, stať a závěr (56). U reportáţe nebývá klasické členění textu dodrţeno tak, jak je obvyklé u jiných, zejména nepublicistických útvarů, kde autor úvodem nastíní problém, ve stati ho rozvede a zakončí shrnutím v závěru. Těţiště reportáţe bývá a také nutně musí být hned v samém počátku. To nejzajímavější je třeba říci hned v titulku, případně v několika prvních větách. Titulek má být na první pohled zajímavý, třeba trochu tajemný a musí čtenáře donutit pokračovat k perexu. Podle Chloupka a kol. (1991) je perex je většinou první úvodní odstavec, zvýrazňovaný kurzívou. Má dále podnítit zájem čtenáře o příběh a nedovolit mu přestat číst. Můţe obecně sdělovat informace, kterým se text věnuje konkrétně nebo stručně nastiňovat vlastní obsah (222). První věty reportáţe zpravidla rozhodují vše – tedy zejména to, jestli se autorovi podaří přimět publikum ke čtení. Do perexu je tedy nutno vloţit ty nejzajímavější informace, ale zároveň je správně naředit tak, aby nebylo prozrazeno vše (Dočekalová 2006: 49-50). Při psaní perexu uplatňuji výše popsané kontrukční postupy, inspirací byly například reportáţe v časopisu Reflex či blíţe v Koktejlu. Roli hrála i subjektivní představa o tom, co čtenáře zaujme. Jako příklad poslouţí reportáţ Ztracený ráj a zde perex následujícího znění. Je 27. února 2009, procházím odbavením na pražském letišti. Sychravé české skoro jaro opouštím bez špetky nostalgie, lezavá zima, studený vítr a slabé slunce věčně schované za mraky jsou nepříjemné i tady v Praze, natož u nás na Vysočině. S nevlídným počasím se loučím s optimistickým výhledem na cíl své cesty – mířím totiž na místo opěvované mnoha umělci i cestovateli jako ztracený ráj, ostrov Tahiti. Čtenáře má zaujmout jiţ mnohoznačný titulek, slibující nevšední čtení. Po perexu následuje stať. Zde se musí autor opřít o faktografickou stránku, být co nejpřesnější a objektivní, zároveň ale tato fakta ozvláštnit drobnými detaily a konkrétními příklady odpozorovanými autorem. Ve stati se mohou a reálně se často objevují i dialogy či přímé řeči aktérů děje. Delší popisné pasáţe je třeba střídat s kratšími dynamickými, aby zůstala zachována čtivost reportáţe. Text lze zpřehlednit vloţením mezititulků, jinak také podtitulků. V předmětných reportáţích nejsou mezititulky pouţité, dle názoru autorky nejsou pro text nezbytně nutné.

14

Text musí končit nějakým smysluplným závěrem, jako je třeba elegantní závěr, pointa nebo smyčka zpět k úvodu (Ruß –Mohl, Bakičová 2005: 57). Bez dobrého závěru je třeba i původně poměrně kvalitní reportáţ neúplná. Příkladem můţe být opět reportáţ Ztracený ráj, v textu jsem se pokusila o závěrečnou smyčku zpět k začátku, resp. k titulku. Ještě jedna noc a zítra mě čeká cesta na další ostrov. Uléhám do čisté bílé postele a nechávám odpočinout unavené tělo, zatímco mysl za zavřenýma očima přehrává film z dnešní cesty k vodopádu. Tohle je můj ztracený ráj. V některých textech byl naopak závěr slabým místem. V původní verzi reportáţí pak na čtenáře působil příliš pateticky nebo sentimentálně. Častá byla tendence uzavírat reportáţe opakovaně sdělením o vytouţeném návratu do míst, která na mne zapůsobila, například v textu Rapa nui. Zůstat bych tu nechtěla, s vědomím vlastní bezvýznamnosti v běhu vesmíru bych umřela zaživa, ale jisté je, že tenhle maličký kousek půdy se mi neodvratně zaryl hluboko do srdce. Snaha o co nejvěrnější popis vlastních pocitů sklouzla k nevhodnému patosu, kterému čtenář nemusí uvěřit a působí velmi nevhodně. Přepracované sdělení vypadá následovně. Zůstat bych tu nechtěla, asi bych brzy umřela nudou na tomhle ostrůvku, kde se zná každý s každým. Ale pochopila jsem ty, kteří propadnou kouzlu Velikonočního ostrova a rozhodnou se s ním spojit svůj život. I opravený závěr zprostředkovává osobní dojem z navštíveného místa, ale zmizela přehnaně patetická vyjádření. 5.5. Užití času Příběhy a události popsané v reportáţích se odehrály vţdy během některého z mých pobytů, některých aktivit jsem se měla moţnost zúčastnit vícekrát. Do oblasti Polynésie jezdím posledních několik let, podklady pro některé reportáţe jsem tedy získala jiţ před časem. Tento odstup však v ideálním případě nemá být čtenáři příliš patrný, měl by popisované zaţívat spolu s autorem tady a teď, být přímo vtaţen do děje. Všechny popisované události se logicky odehrály v minulosti, ale pro čtivou reportáţ je vyprávění v minulém čase méně vhodné. Děj tak ztrácí potřebnou dynamiku. Pro ţánr reportáţe se nejčastěji uţívá tzv. historický prézens. Je to „vděčný slohový prostředek, jak při běţném, tak uměleckém vypravování“. (Čechová a kol. 2003: 120). Jedná se o čas přítomný uţitý pro vyjádření děje uskutečněného v minulosti. Čtenář má pak moţnost text vnímat jako aktuální a účastnit se popisovaného děje spolu s autorem. Střídáním času přítomného a minulého se dá dosáhnout jisté dynamizace díla (Hubáček 1987: 132). Jiţ při tvorbě první verze reportáţí jsem pouţila historický prézens, z tohoto hlediska tedy neprošly práce ţádnou dodatečnou úpravou. Uţití přítomného času je v reportáţním textu 15

velmi vhodné, jako příklad uvádím krátký úryvek z reportáţe Robinsonův ostrov. Loď se zmítá ve vlnách jako ořechová skořápka, vyskakuje nahoru po hřebenech zpěněné vody, aby hned zase padla volným pádem dolů. Masy vody se přelévají přes horní palubu, ale dovnitř naštěstí nezatéká. Je to jako na obří horské dráze a zpočátku jsem z nového zážitku nadšená. Ty samé věty napsané v minulém čase by ubraly na dynamice textu a barvách popisovaného obrazu. V převáţném uţití přítomného času mne utvrdily i cestopisné reportáţe jiných autorů, například v časopisu Koktejl. V reportáţích uţívám i minulý čas, ale velmi omezeně v nezbytných případech. Tento postup se ukázal jako nutný zejména při uvedení děje předcházejícího vyprávění nebo při výkladu historických faktů, například v reportáţi Robinsonův ostrov. Zde dávní obyvatelé obětovali bohům za své prosby. Dokladem je také tajemná Schránka na ryby, kam před vyplutím rybářů na moře strážce marae vkládal kamennou rybu pro zdárný průběh rybolovu a bohatý úlovek. Minulého času uţívám pouze ve velmi krátkých pasáţích, aby dynamika textu nebyla narušena nekonečným vyprávěním v minulém čase. 5.6. Osoba vypravěče a čtenáře Jak jiţ bylo zmíněno výše, v ţánru reportáţe hraje osoba autora důleţitou roli. Protoţe se ve většině případů jedná o zprostředkování záţitků, zkušeností a pozorování nabytých autorem samým za jeho přítomnosti na popisovaném místě, odpovídá tomu i osoba vypravěče. Reportáţe jsou postaveny na popisu mnou proţitých příběhů a zkušeností získaných během cest, proto ve svých textech vystupuji jako „subjektivní vypravěč“ (Bečka 1992: 310). Převaţuje vyprávění v první osobě jednotného čísla, tzv. ich forma. Takovým způsobem vystupuji při popisu všech svých samostatných aktivit, proţitých bez společnosti dalších osob. Takto například v reportáţi Ztracený ráj. Další den se rozhoduji vydat k vodopádu do údolí Fautaua. Kvůli téhle cestě se musím ponořit hlouběji do tahitského vnitrozemí, ale podle průvodce by cesta měla být značená, takže mé obavy jsou minimální. U papeetské radnice nasedám do místní varianty autobusu, což je hybrid mezi náklaďákem a dřevěným autobusem zvaný le truck. V jiných částech textu uţívám plurál, pokud vyprávění zahrnuje kromě mne i přítomnost dalších osob. Plurál je také vhodný k popisu míst, na kterých lze důvodně předpokládat výskyt většího mnoţství lidí (například letiště). Plurál a singulár se tak někdy nenuceně střídají dle potřeby, opět dokládám příkladem z reportáţe Ztracený ráj. Po přestupu v Paříži a Los Angeles přistáváme na tahitském letišti Faa´a. Díky časovému posunu je i po třicetihodinové cestě stále téhož 27. února 22:15 hodin místního času. Dveře letadla se otvírají a já nenasytně vdechuji neskutečně teplý a vlhký ostrovní vzduch prosycený vůní květů 16

gardénií a ibišků. Pár kroků po ranveji a přicházíme do haly, kde se nám dostává vřelého přijetí v polynéském stylu. V uvedené ukázce je uţití střídání mnoţného a jednotného čísla vhodné pro odlišení vlastních záţitků od obecných událostí či popisu okolností. Plurál se hodí při popisu událostí, které s autorem sdíleli ostatní cestující (přistání, přesun do haly), singulár naopak pro věci, které autor subjektivně vnímám pouze sám za sebe a nemůţe vědět, jak působí na ostatní (nadechnutí se vůní ve vzduchu). Většinou jsem cestovala sama a to se v reportáţích odráţí převáţným uţitím jednotného čísla. V některých případech je ale třeba se vyrovnat s faktem, ţe autora textu někdo doprovázel. Taková situace nastala například v reportáţi Rapa nui, kde vypravěče Velikonočním ostrovem provází místní průvodkyně. Jako problematická se ukázala osoba vypravěče v reportáţi Tajemství hlubiny. Původní záměr směřoval k popisu potápění s klienty cestovní kanceláře, pro kterou pracuji a byla by to také jediná reportáţ, která by přiznala profesi průvodkyně. Přítomnost klientů je v první verzi reportáţe zřejmá, i kdyţ jejich osoby poněkud ustupují do pozadí. Viz ukázka. Zastavujeme a dostáváme povel jít do vody. Všichni moji lidé ale stále sedí, jsou k lavicím jako přikovaní. „Tak pojďte, nebojte se, není to nic nebezpečného,“ slyším se říkat. Očividně mi nikdo nevěří. „Kdyby tady bylo nějaké riziko, tak by nás sem nemohli vzít, nemůžou si dovolit předhodit turisty

žralokům.“ Snažím se

přesvědčit klienty a tak trochu i sebe. Nedá se nic dělat, jednou jsem průvodkyně, musím jít příkladem. Později došlo k přepracování této reportáţe a úplnému vypuštění pasáţí týkajících se přítomnosti klientů a práce průvodkyně. Jiţ v prvních verzích textu byli účastníci zájezdu prezentováni pouze okrajově spíše jako skupina bez popisu a charakteristik konkrétních osob. Reportáţ pak ale vzdáleně připomínala reklamní text cestovní kanceláře popisující nezapomenutelné záţitky na zájezdu. Rovněţ pro dějovou linku příběhu není přiznání profese průvodce nezbytné ani určující. Nová verze tedy vypadá takto. Zastavujeme a dostáváme povel jít do vody. Většina lidí ale stále sedí, jsou k lavicím jako přikovaní. „Kdyby tady bylo nějaké riziko, tak by nás sem nemohli vzít, nemůžou si dovolit předhodit turisty žralokům...“ mumlám si pro sebe. V reportáţích se objevuje uţití třetí osoby čísla jednotného. Ve vhodném případě lze na chvíli upustit od ich formy a přejít k er formě uţitím všeobecného podmětu, jako například v následující ukázce z textu Rapa nui. Sedám si na trávu a kousek ode mě se láme hrana útesu ostrá jako nůž. Při pohledu dolů z obrovského srázu se mi zhoupne žaludek a hlava zatočí závratí. Člověk sedí a kolem dokola nevidí nic než třpytivou temně modrou hlubinu oceánu, která se v dálce slévá se zataženou oblohou v jedno nedozírné nekonečno. A právě tady mi dochází, čím je tenhle ostrov zvláštní. Přechod ke třetí osobě dodává vyprávění jakési 17

zobecnění. Je veden snahou zdůraznit, ţe uvedený pocit není pouze subjektivním vjemem, ale ţe v takové situaci by zřejmě podobně vnímala pocity i většina ostatních lidí. I proto uţívám obecné výrazy jako „člověk sedí, vidí, …). Pomocí er formy si můţe autor také lépe zachovat odstup od osobních a niterných věcí, které by nechtěl čtenáři sdělovat přímo sám za sebe, protoţe jsou příliš citlivé. V reportáţi Rapa nui jsem v jednom případě adresovala sdělení přímo čtenáři, tzn. ţe jsem uţila polaritu projevu. „Adresát, míří-li výrok přímo na něj nebo je-li jím takto cítěn, je výrokem přímo zasaţen a cítí se jím angaţován (Bečka 1992: 43). V následující ukázce se jedná o polaritu expresivní, protoţe pracuje se zájmenem i slovesem ve druhé osobě mnoţného čísla. Celý lom vypadá, jako by jej sochaři opustili před malou chvilkou, jako byste přišli do domu, kde hraje rádio a na stole stojí čerstvá káva. Uţití polarity můţe pomoci vtáhnout čtenáře do děje a dodat textu potřebnou dynamiku. Zpětně tedy lze říci, ţe vyuţití tohoto prostředku ve větší míře mohlo reportáţím prospět. 5.7. Přímá řeč a dialog Přímá řeč hraje v ţánru reportáţe velmi důleţitou roli. Podle Markéty Dočekalové (2006) lze přímou řečí charakterizovat člověka i jeho vztah k okolí. Přímá řeč je nástrojem, který posunuje a dynamizuje děj a sděluje důleţité informace. V přímé řeči je třeba volit slova ještě pečlivěji neţ ve zbytku textu (112). Při tvorbě první verze jsem většinou přímou řeč opomíjela, vnímala jsem ji více jako nástroj vhodný k dialogu. Při následném pročítání první verze se absence přímé řeči projevila jako nedostatek, který textu škodí a některé části bylo třeba nahradit přímou řečí. Například v reportáţi Tajemství hlubiny jsem úvodní okamţiky pouze popsala. Moje úvahy ruší volání – jsme v na místě a vystupujeme z trucku. Věta sice vystihuje poţadované sdělení, ţe na nás někdo volá, ale jedná se o pouhé převyprávění. Následná úprava s pouţitím přímé řeči vypadá takto. „Jsme na místě!“ volá kdosi zvenčí. Vystupujeme z trucku. Souvětí je rozdělené na dvě krátké věty a přímá řeč vtahuje diváky do děje. Podle Čechové, Krčmové a Minářové (2008) je dialog stylistický prvek, ve kterém se v projevu střídají dva nebo více komunikačně aktivních mluvčích, kteří buď participují na stejném tématu nebo mohou vnášet témata různá. Typický dialog je mluvený, existuje samozřejmě i jeho psaná forma. V pravém dialogu, tj. v bezprostředním rozhovoru partnerů navazuje zpravidla následující replika jednoho z mluvčích na repliku předcházející – partneři na sebe reagují a tím se dialog posouvá dál (122-125). Dialog v reportáţi by měl být pravdivým odrazem skutečně řečeného a věrně ho interpretovat. K tomu patří i kultura jazyka. 18

V tomto případě je moţné pouţít i hovorové či slangové výrazy, pokud je mluvčí skutečně pouţil. Pokud bude autor interpretovat například vyjádření malého dítěte, zřejmě by nepůsobilo věrohodně, aby takové dítě mluvilo spisovnou řečí s bohatou slovní zásobou. Charakter řeči je třeba přizpůsobit mluvčímu. Dialog působí v textu jako ţádoucí oţivení, zvyšuje jeho dynamiku a čtivost a v ideálním případě podpoří angaţovanost čtenáře v příběhu. Prvek dialogu nechyběl jiţ v první verzi některých reportáţí. Například krátký rozhovor s taxikářem Mikem při příletu na Tahiti v reportáţi Ztracený ráj – zde dialog naplňuje i charakterizační funkci přímé řeči, nastiňuje představu člověka ţijícího v tropech o špatném počasí. Jinde jsem ale v první verzi dialog záměrně chyběl, coţ se ukázalo jako chybné rozhodnutí (viz níţe v reportáţi Rapa nui) a vedoucí k dalším úpravám práce. V první verzi reportáţe Rapa nui se vyskytuje popis rozhovoru s místní průvodkyní Cristinou. Nejprve jsem se rozhodla pro prosté převyprávění. Reálný rozhovor byl poměrně dlouhý a z pohledu autora bylo nevhodné vyčlenit zajímavému, ale nikterak zásadnímu dialogu rozsáhlý prostor. Původní verze tedy vypadala takto. Cestu mi krátí Cristininy dotazy, na život u nás. Po vysvětlení, že naše republika nedisponuje žádným mořem se tématem hovoru stává sníh. Nelíčený obdiv v očích dívky, která přiznává, že sníh zná pouze z televize, mi dává na chvíli pocit vlastní výjimečnosti. V souladu s výše zmiňovanými stanovisky autorů odborných publikací došlo k přepsání předmětné pasáţe. Nejzajímavější část rozhovoru se tedy v textu objevuje jako přímá řeč. Přepracovaná verze vypadá následovně. Cestu mi krátí Cristininy otázky na život u nás. „Chodíš se u vás doma často koupat?“ zajímá Cristinu. „Koupat?“ trochu se divím. „No do moře…“ „Aha, my ale nemáme moře, máme rybníky a ty jsou studenější než váš oceán“ směji se. „Když nemáte moře, máte sníh? Sněží u vás často?“ ptá se zvědavě Cristina. „Střídají se u nás čtyři roční období, takže v zimě sněží a u nás na Vysočině máme sníh vždycky několik měsíců. Když hodně nasněží, závěje kolem silnic jsou vysoké i dva metry“, vysvětluji a můj výraz napovídá, jak velkou radost asi z takové sněhové nadílky mívám. Cristin má očividně o sněhu své představy. „A děláte taky soutěže ve stavění sněhuláků?“ „Sněhuláky si staví spíš děti pro radost, já o žádné velké soutěži nevím. A ty jsi někdy viděla sníh?“ oplácím jí otázku. „Viděla, přece v televizi…“ přiznává a nelíčený obdiv v jejích očích mě na chvíli přiměje vzít protivnou zimu alespoň na chvíli na milost. 19

Dialog je sice v této podobě vyčerpávající, ale po důkladném reflexi bylo třeba přikročit k dalšímu přepracování. Zamýšlené oţivení textu se rozplynulo v dlouhém hovoru mezi vypravěčem a místní průvodkyní. Přímá řeč i dialog jako takový jsou ale pro účely reportáţe vhodné, proto došlo pouze ke krácení zmiňované pasáţe. Několik úvodních vět nahradilo krátké shrnutí jiţ řečeného a poté mohl pokračovat původní dialog. Finální podoba tedy vypadá takto. Cestu mi krátí Cristininy otázky na život u nás. Po vysvětlení, že naše republika nemá žádné moře, se téma hovoru stáčí jinam. „Když nemáte moře, máte sníh? Sněží u vás často?“ ptá se zvědavě Cristina. „Střídají se u nás čtyři roční období, takže v zimě sněží a u nás na Vysočině máme sníh vždycky několik měsíců. Když hodně nasněží, závěje kolem silnic jsou vysoké i dva metry“, vysvětluji a můj výraz napovídá, jak velkou radost asi z takové sněhové nadílky mívám. Cristin má očividně o sněhu své představy. „A děláte taky soutěže ve stavění sněhuláků?“ „Sněhuláky si staví spíš děti pro radost, já o žádné velké soutěži nevím. A ty jsi někdy viděla sníh?“ oplácím jí otázku. „Viděla, v televizi…“ přiznává a nelíčený obdiv v jejích očích mě na chvíli přiměje vzít protivnou zimu alespoň na chvíli na milost. Výsledná podoba dialogu odpovídá standardům uvedeným v odborné literatuře. Text dostal potřebnou dynamiku, dialog je přiměřeně rozsáhlý. Dostatečně dlouhý na to, aby vyjádřil zamýšlené a dostatečně krátký na to, aby nenudil. 5.8. Detail Podle Tvůrčího psaní pro kaţdého Markéty Dočekalové (2006) je detail jednou z nejdůleţitějších sloţek reportáţe. „Detail reportáţ charakterizuje, dává jí náladu, je strůjcem atmosféry. Přesvědčuje čtenáře (diváka, posluchače) o pravdivosti reportáţe. Detail vyjadřuje, jak autor vidí a zachycuje okolí. Jestliţe se autor dívá správně, zachycuje důleţité detaily. Jestliţe ne, zachycuje pouze mnoţství nedůleţitých maličkostí.“ (42). Detail je v reportáţi velmi důleţitý, aţ nezbytný, podstatné je však jeho správné uţití. Jeho pouţití bez systematického uspořádání nebo přemíra nejrůznějších detailů textu naopak škodí. Důleţitost detailu připomínají všichni autoři učebnic stylistiky nebo tvůrčího psaní. Reportáţe tuto nutnost reflektují a pouţití vhodných detailů dotváří náladu, vykresluje situaci či charakterizuje postavy. V dalším textu ilustrují ukázky z reportáţí detaily, které text vhodně doplnily, ale také nevhodné, určené k přepracování. 20

Karel Štorkán (1985) povaţuje detail za „přesně viděný a zaznamenaný fakt, který navozuje nezbytnou atmosféru skutečné reality, stává se klíčem k jejímu smyslu, otevírá pohled do nitra společnosti, do jejího jednání, myšlení, logiky (77). Příkladem vhodně pouţitého detailu je věta z reportáţe Ztracený ráj. Polynéská kapela hraje jako o život... Takový obrat přenese čtenáře na místo děje přímo zprostředkovaným záţitkem. Ve stejném textu se objevil i jiný detail. „Jaká byla cesta?“ ptá se tělnatý Mike v havajské košili. Zmínka o havajské košili a poněkud vyšší váze taxikáře Mika byla motivována snahou o detail, který ho lépe představí čtenáři. V další, jiţ přepracované verzi reportáţe jsem detail ještě více rozvinula a vyjádřila se barvitěji. „Jaká byla cesta?“ ptá se podsaditý Mike v pestré havajské košili a utírá si čelo orosené potem. Spolu se Štorkánem (1985) lze říci, ţe „schopný reportér dokáţe z celkového jevu vydělit jenom to, co nejpřesněji charakterizuje vnitřní zákonitosti jevu a jeho vývoje, a na záměrně zvoleném detailu čtenáři bezprostředně tlumočí určitou myšlenku.“ (77). Záměr vyuţít prvek detailu a jeho moţnosti se uplaňují jiţ při tvorbě první verze. Podle Štorkána (1985) platí v publicistice univerzální heslo: „plnou měrou vyuţít detailu.“ Zároveň je podle něj ale důleţité brát ohled „na jinou, v zásadě rozhodující okolnost, a to ţe mnoţství detailů zbytečně rozptyluje pozornost, narušuje logiku posloupnosti stavby reportáţe a ubírá celku na dynamice. Včlenění detailu do reportáţe není jen otázkou náhody, nebo bezprostředního autorského pocitu, ale promyšleného záměru, kdy autor před sebou vidí jak detail, tak i celek, k němuţ tento detail patří.“ V opačném případě se stává reportáţ zmatenou a neúčinnou. (77-78). Základní chybou většiny začínajících autorů je oscilace mezi detailem zcela chybějícím nebo naopak jeho přemírou. Problematika přemíry detailů se projevila v části reportáţe Ztracený ráj. Snaha o popis cesty z hotelu v Papeete na městskou trţnici a zejména trţnice jako místa zajímavého pro svoji nezaměnitelnou atmosféru a kolorit. Vzhledem k rozsáhlosti textu uvádím pouze jeho část jako ilustraci popisovaného jevu. Pastvu pro oči tedy tento prostor poskytuje, jen co je pravda. Na obrovské ploše se vedle sebe nachází bezpočet suvenýrů jako podprsenky z půlek kokosů, náhrdelníky z mušlí, sukně z trávy, kousek vedle květiny v květináčích i ve vázách umně spletené do složitých a nápaditých vazeb, opodál zase šperky z perel i z perleti, vonné přírodní oleje a kosmetika. Zahnu za roh, kde stojí jeden vedle druhého stánky s lákavým voňavým jídlem. Bagety plněné vším možným, zapečené minipizzy, ovocné i zeleninové saláty, sladké i slané koláčky, maso s rýží, nudle se zeleninou či kousky syrového tuňáka s omáčkou. Jídlo je čerstvé a výborné, chvíli přecházím sem a tam, neschopná si z té nabídky vybrat. Deatily podobného charakteru zaplnily celou stranu. Méně bývá více, coţ platí i v tomto případě. Z detailů a barev je třeba 21

vybrat jen to podstatné. Přemíra detailů obraz rozmlţí, popisu škodí. Celá pasáţ zasluhovala kritickou reflexi zaměřenou tímto směrem a odstranění nadbytečných detailů. Ve výsledném textu přesto částečně zůstává bohatý popis nejrůznějších drobností, které utváří barevnou mozaiku trţnice. První verze textů oscilují na tenké hraně přílišného zahlcení textu detaily oproti opomíjení těchto prvků vůbec. Přestoţe zaměření se na detaily a následné obohacení reportáţí o ně je přímým autorským záměrem, některé drobnosti zůstaly nevyuţity. V reportáţi Robinsonův ostrov jsem detail jen zmínila a nerozvedla, viz ukázka. Dokonalou scenérii pozemského ráje neruší davy turistů, společnost na pláži mi dělá jen toulavý pes a dvě domorodé ženy opodál. Motiv toulavého psa jsem následně rozšířila tak, aby si ho čtenář dokázal představit. Domorodé ţeny naopak z textu zmizely úplně – úprava je vedena snahou neroztříštit reportáţ několika detaily najednou. Ve výsledku vypadá přepracovaný text následovně. Dokonalou scenérii jako z katalogu cestovní kanceláře neruší davy turistů, společnost na pláži mi dělá jen toulavý pes. Přidá se ke mně na kraji pláže a očividně se nehodlá vzdálit. Pobíhá a poskakuje okolo mě. Odběhne kousek napřed, ale otáčí se a štěkotem mě pobízí do kroku. Za chvilku se zase vrátí a smutnýma očima loudí jídlo. Házím mu kousek suché bagety. Můj společník ji ale jen očichá a znechuceně se odvrátí. Zřejmě je zvyklý na jiné laskominy a hladem taky ještě neumírá. Nechá se ode mě alespoň podrbat a slastně se natáhne pod strom. Z dalších chyb je třeba zmínit jednu začátečnickou - nikoli detaily samy o sobě, ale přemíra přídavných jmen a příslovcí, které se k nim váţí. Pouţití těchto prvků bylo vedeno snahou vykreslit barvitost, chuť i vůni těchto detailů, aby si je čtenář mohl vychutnat. V první verzi se proto detail ztrácel pod nánosem zbytečných hodnotících výrazů. Nekonečné proudící davy turistů ale pohřbívají pravé kouzlo ostrovů pod pozlátkem luxusních hotelů a drahých restaurací. Je nutné se soustředit na podstatné výrazy a vše ostatní odstranit, protoţe přemíra příslovcí a přídavných jmen čtenáře unaví. Dobře vybraný detail naopak text zdobí. Pokusila jsem se tedy text opravit v duchu výše uvedeného. Výše uvedená věta vypadá po přepracování následovně. Davy turistů ale pohřbívají kouzlo ostrovů pod pozlátkem luxusních hotelů a drahých restaurací. 5.9. Klišé Častým prohřeškem, který se objevil v první verzi textů, je uţití klišé. Klišé je ustálený a automatizovaný otřelý obrat, který neustálým mechanickým uţíváním ztratil hodnotu. V ţurnalistice jsou ale někdy vyuţívaná jako charakterizační obrat, např. v ironickém smyslu 22

(Osvaldová, Halada 1999: 89). Podle Bečky (1992) a jeho České stylistiky je klišé v textu jako slohová závada na překáţku a bývá negativně hodnoceno. Nepřípustné je zejména v uměleckém stylu, který klade důraz na původnost a barvitost líčeného obrazu, nelze tedy uţít zautomatizované a obecně známé obraty. Umělecký styl ale není publicistika a v publicistickém stylu má klišé mnohem uţší vymezení. Za klišé jsou povaţována vyjádření, která mají jasně představitelný obrazový význam, ale přitom mohou mít různou formu. Neexistuje pro ně ustálená výrazová podoba (90). Klišé se mi do textu vloudila poměrně často, aniţ bych si to na první pohled příliš uvědomovala. Přičítám to vlivu médií a také svému zřejmému sklonu k patosu a vzletným vyjádřením. V reportáţi Tajemství hlubiny se tak objevilo následující klišé. Sluneční světlo dodává vodě laguny neuvěřitelné barvy od světlounce modré, přes blankytnou a azurovou k nejrůznějším odstínům tyrkysové, člověka až bolí oči a nechce se mu věřit, že takovou nádheru stvořila sama příroda bez lidské pomoci. Jestli někdy někde existoval ráj, musí vypadat takhle. Zde se jedná o typický příklad klišé popisovaný Bečkou a jiţ vysvětlený výše. Obrázek ráje je ustálený, ale konkrétní vyjádření se liší. Příčinou byla snaha o co nejpřesnější vyjádření momentálního pocitu. V tomto případě jsem se nechala unést a inspirovat obecně vţitou představou polynéských ostrovů jako ráje na zemi, jak byly líčeny jiţ v minulosti mnohými slavnými autory5. Zkazky o zemském ráji patří k jedněm z nejčastějších klišé v cestopisných reportáţích méně zkušených autorů. Ve výše uvedeném případě jsem se snaţila vystihnout a čtenáři přiblíţit opravdu neuvěřitelné barvy a krásu laguny. Při přepracování textu problematická pasáţ po důkladné rozvaze zmizela. Bělostný písek pod vysokými palmami ostře kontrastuje s modrou barvou laguny, vyvedenou v několika úchvatných odstínech. Téměř kýčovitý obrázek dotváří nebe s bílými beránky. Skutečnou nádheru neuvěřitelných barev autor těţko čtenáři dobře znázorní pouţitím automatického obratu. Spolu s Danešem (1997) lze říci, ţe „obrazná pojmenování sice sdělení beletrizují, ale sniţují jeho určitost“ (51). Negativní vliv klišé na publicistický text se můţe odrazit také ve faktu, ţe takovým zautomatizovaným a obecně přijímaným sdělením neumoţníme čtenáři přesně pochopit, co mu chceme sdělit. Například v reportáţi Bosé nohy v písku se objevil následující obrat. Tanečník se vrací zpět ke svým kolegům a představení se rozjíždí naplno. Čtenář sice tuší, ţe se začíná něco dít, ale vzhledem k tomu, ţe popisované místo a děj je pro něj neznámý, nic

5

Např. Louis Antoine de Bougainville: Cesta kolem světa, Miroslav Stingl: Poslední ráj, Josef Suchomel: Z Tahiti na Tuamotu.

23

konkrétního si nepředstaví. Původní vyjádření nahrazuje o něco konkrétnějším obrat. Tanečník se vrací zpět ke svým kolegům a představení se dostává do tempa. Klišé není vţdy nutné z textu úplně odstranit, jeho vyznění lze změnit nebo zmírnit i rozvedením věty či zasazením do ţádoucího kontextu. Následující věta pochází z reportáţe Ztracený ráj. Vystupuji z autobusu a vydávám se vstříc dobrodružství. Klišé se mi nezdálo natolik silné, abych ho zcela odstranila, zmírnila jsem ho tedy doplněním textu. Vystupuji z autobusu a s batohem na zádech se vydávám vstříc dobrodružství. Vstříc neprobádaným končinám. V takto pozměněné větě jiţ není klišé natolik výrazné, aby v textu rušilo. 5.10. Citově zabarvené výrazy Drtivou většinu slov pouţitých v předkládaných reportáţích označuje odborná literatura jako slova nociální. Takové vyjádření je citově neutrální a ukazuje na objektivní vztah autora k popisovanému. Je dobré ho pouţít také tam, kde se citově zabarvená slova nehodí. (Hubáček 1987: 100) Citově zabarveným výrazům se autor nedokáţe vţdy vyhnout, příkladem můţe být reportáţ Robinsonův ostrov. Zde se objevilo hned několik citově zabarvených lichotných slov v následujících větách (Hubáček 1987: 101). Člověk jen leží na jemňoučkém písku, nechává se omývat nádherně teplou vodou a pozoruje pestré rybičky v průzračné vodě nebo azurové nebe nad sebou. V ráji se ale brzy objevuje první mráček. Obvykle se zdrobnělinám vyhýbám a sama je jako příjemce sdělení negativně hodnotím v mluveném i psaném projevu. V druhé verzi jsem dvě zdrobněliny odstranila a ponechala pouze zdrobnělé slovo „rybky“, které v tomto případě vystihuje hlavně velikost popisovaných ţivočichů. Ve výsledku vypadá text takto. Člověk jen leží na jemném písku, nechává se omývat vyhřátou mořskou vodou a pozoruje pestré rybky nebo modré nebe. V ráji se ale brzy objevuje první mrak. 5.11. Větná stavba textů 5.11.1. Nepravé věty vedlejší vztažné Co se konstrukce větných celků týče, na několika místech jsem uţila vedlejších vět nepravých vztaţných. Podle Bečkovy (1992) České stylistiky je „základním úkolem věty vztaţné vyjadřovat bliţší určení slova, k němuţ se vztahuje, tedy větně vyjádřený jako přívlastek. Nepravá věta vztaţná však nevystihuje přívlastek, nýbrţ stojí na místě souřadně spojené věty. Bývala vytýkána jako chyba, dnes jsme k ní méně přísní, protoţe ji občas uţijí i dobří

24

spisovatelé, a to hlavně tehdy, kdyţ vztaţné zájmeno usnadní připojení následující věty.“ (239). V reportáţi Rapa nui se v jednom jediném souvětí vyskytují hned dvě vedlejší věty nepravé. Rozdíl je ale v nízké koncentraci dřevin, které připomínají dávnou ekologickou katastrofu, kdy obyvatelé vymýtili veškeré stromy na ostrově. Jedná se o vedlejší větu nepravou přívlastkovou (které připomínají dávnou ekologickou katastrofu) a vedlejší větu nepravou příslovečnou časovou (kdy obyvatelé vymýtili veškeré stromy na ostrově). Pro čtenáře je taková věta sloţitá, podle Daneše a kol. (1997) přemíra vedlejších vět nepravých text zatěţuje a někdy mohou být i dvojznačné. I ve zmiňovaném případě se jednalo o přílišné zatíţení textu, tím spíš, ţe uvedená věta nebyla v textu jediná. Dotčené pasáţe jsem přepracovala a chyby odstranila vynecháním vedlejších vět nepravých. Nově tedy větný celek vypadá takto. Nápadný rozdíl je ale v nízké koncentraci dřevin, následku dávné ekologické katastrofy – tehdy obyvatelé vymýtili veškeré stromy na ostrově. Nevhodné uţití vedlejší věty nepravé účelové. Tento jev se objevil i v první verzi reportáţe Bosé nohy v písku. Muži i ženy se tanečním krokem pohybují po amfiteátru směrem k jeho okrajům, až na chvíli zmizí v zákulisí, aby se o minutu později vrátili. Sdělení v této podobě je chybné – na čtenáře působí dojmem, ţe tanečníci museli odejít z toho důvodu, aby se později mohli vrátit. Problematické souvětí jsem rozdělila na dvě a nepravou větu vedlejší z reportáţe vypustila. Oči diváků sledují muže i ženy pohybující se tanečním krokem po amfiteátru od středu směrem k jeho okrajům. Tanečníci na chvíli zmizí v zákulisí, o minutu později se však vrací zpět. 5.11.2. Věty a souvětí Základní kompoziční jednotkou je slovo. Slova se skládají do větných celků a ty dále do vyšších nadvětných útvarů. Konečná podoba větných celků se výraznou měrou podílí na dynamice výrazu, která je pro dobrou a čtivou reportáţ nezbytná. Josef V. Bečka (1992) uvádí k uvedenému problému následující: „Délka a sloţitost vět totiţ sugerují ve čtenáři ráz a způsob průběhu dějů, proto je výpravný sloh na ně mnohem citlivější neţ ostatní slohové druhy. Samostatné krátké hlavní věty dynamiku vyprávění silně zdůrazňují. Jednotlivé dějové sloţky jsou v jazykovém podání od sebe odděleny, osamostatněny. Sugeruje se obraz dějů rychle za sebou následujících.“ (304). Souvětí v textu Ztracený ráj (viz níţe) bylo jedno z nejdelších. Takto vypadalo v první verzi textu. Z dlouhé chvíle si prohlížím své spolucestující, podle řeči přijíždí drtivá většina z Francie, většina lidí je už od pohledu bohatá – pánové ve značkovém oblečení, dámy vonící 25

drahými parfémy, přece jenom Polynésie není země pro chudáky. Souvětí je sice poměrně dlouhé, tvoří ho šest vět, ale je pro čtenáře ještě poměrně srozumitelné. Proto po přepracování zůstává v původní podobě, text zpřehlednilo pouze uţití pomlčky na vhodném místě. Z dlouhé chvíle si prohlížím své spolucestující, podle řeči přijíždí drtivá většina z Francie, většina lidí je už od pohledu bohatá – pánové ve značkovém oblečení, dámy vonící drahými parfémy, přece jenom Polynésie není země pro chudé. Tato drobná úprava postačila k výraznému zlepšení srozumitelnosti sdělení. V některých textech bylo třeba přepracovat celou pasáţ textu. Stejně tak tomu bylo i v reportáţi Tajemství hlubiny. Tématem jsou záţitky ze šnorchlování v korálové zahradě, ale bohuţel se právě zde plně projevil nedostatek zkušeností i autorského stylu, a to uţití mnoţství stejně dlouhých a stejně strukturovaných vět. Další zastávka je na korálové zahradě. Sam kotví loď a Freedom udílí poslední instrukce. Nesmíme plavat daleko od lodi, mohlo by nás srazit jiné plavidlo nebo strhnout proud, jinak zde ale žádné nebezpečí nehrozí. Volám na svou skupinu a spolu s ostatními se nořím do vody. Je pořád krásně teplá, ale už je o poznání hlubší, pod námi je asi pět metrů. Freedom se Samem házejí do vody krmení a kolem nás se to jen hemží pestrobarevnými tropickými rybkami. Jsou zde žlutočerné klipky, tmavé skaláry, ale i populární duhoví klauni. Rybky jsou na krmení zvyklé, nebojí se a občas někoho omylem štípnou do ruky, když si ho spletou s potravou. Dole pod námi je nádherná korálová zahrada, spousta korálů je poškozených a má proto smutně šedivou barvu, ale pořád je dost těch, které hýří barevnou nádherou i roztodivnými tvary. Společnost jim dělají sasanky a také množství obřích škeblí Pahua, které se zarostlé v korálu zdobí sametovým povlakem v zářivých barvách růžové, tyrkysové či zelené. V jednu chvíli se dokonce Sam potápí a na kousek potravy láká z úkrytu murénu. Dravec nevypadá právě přátelsky, ukazuje nám otevřenou tlamu s ostrými zuby. S vědomím, že dokáže utopit člověka, jsem ráda, když se zase schová ve škvíře mezi kameny. Najednou cítím poklepání na rameno. Otáčím se a vidím Sama, který mi posunky naznačuje, že se mám dívat. Bez jakýchkoli přístrojů volně klesá po zádech dolů, dokud si nelehne do písku na dně. Pak se chvíli nic neděje, ale pak Sam otvírá pusu a pomalu vypouští bubliny vzduchu. Nejsou to ale obyčejné bubliny, podobají se kroužkům cigaretového dýmu, které umí vytvořit šikovný kuřák. Kroužek vzduchu se směrem k hladině postupně zvětšuje a za ním následují další a další. V předchozí ukázce se nadmíru vyskytují věty s na první pohled téměř identickou délkou a strukturou. Tento autorský styl mám zaţitý zřejmě ještě ze slohových cvičení na základní škole a teprve na základě studia odborné literatury jsem byla schopna si tento nedostatek uvědomit a napříště se mu snaţit vyhnout. Ilustrovaná pasáţ působí velmi staticky, čtenáře sled podobných vět zákonitě uspává a nudí – hrozí, ţe reportáţ 26

odloţí nedočtenou. Další závadou textu bylo také opakované uţití vět vedlejších nepravých vztaţných. Přepracování této pasáţe vedlo ke snaze vyuţít dynamiky střídání kratších a delších vět v projevu a odstranění nepravých vět vedlejších. Finální verze práce tedy vypadá následovně. Ozvou se motory. Loď nás poponese tyrkysovou lagunou a už zastavujeme u korálové zahrady. Sam kotví loď a Freedom udílí poslední instrukce. Nesmíme plavat daleko od lodi, mohlo by nás srazit jiné plavidlo nebo strhnout proud. Nořím se do vody. Je pořád krásně teplá, ale už je o poznání hlubší, pod námi je asi pět metrů. Freedom se Samem házejí do vody krmení. Kolem se to jen hemží pestrobarevnými tropickými rybkami. Žlutočerné klipky, tmavé skaláry i populární veselí klauni jsou na krmení zvyklí. Nebojí se a občas někoho omylem štípnou do ruky, když zkouší, jestli je k snědku. Dole pod námi je nádherná korálová zahrada. Spousta korálů je poškozených a má proto mrtvě šedivou barvu. Jiné hýří barevnou nádherou i roztodivnými tvary. Společnost jim

dělají

sasanky

a

také

množství obřích škeblí Pahua. Zarostlé v korálu se upoutají sametovým povlakem v zářivých barvách růžové, tyrkysové či zelené.

V jednu

chvíli

se

dokonce Sam potápí a na kousek potravy láká z úkrytu murénu. Dravec

nevypadá

právě

přátelsky a ukazuje otevřenou Obrázek 1 - Sasanka a její obyvatelé spolu žijí ve vzájemné tlamu s ostrými zuby. Dokáže symbióze utopit člověka, takže jsem ráda, když se zase schová ve škvíře mezi kameny. Někdo mi klepe na rameno. Otáčím se. Sam posunky naznačuje, ať se dívám. Bez přístrojů volně klesá po zádech dolů. Lehá si do písku na dně. Chvíli se nic neděje. Sam otvírá pusu a pomalu vypouští bubliny vzduchu. Nejsou to ale obyčejné bubliny. Podobají se kroužkům cigaretového dýmu, které vyčaruje šikovný kuřák. Kroužek vzduchu se směrem k hladině postupně zvětšuje a za ním následují další a další. Stejně dlouhé popisné věty se objevovaly ve všech textech. Nejen příliš dlouhé věty, ale i nic neříkající popisy musely projít proměnou. V reportáţi Robinsonův ostrov se objevil tento popis cesty na pláţ. Jinudy ale stejně cesta nevede, tak pokračuji v chůzi a cestou překračuji naplavené větve a přelézám lávové kameny. Mám už za sebou pěkný kousek cesty, 27

ale za zatáčkou se musím zastavit. Nohy mě přestaly poslouchat a celá moje bytost se soustřeďuje na nádheru, která se přede mnou otevřela. Nic převratného se čtenář z uvedené ukázky stejně nedozví a děj se nikam významně neposunuje. Toto je výsledná podoba přepracovaného textu. Další cesta ale vede do prudkého kopce a to se mi nechce. Přelézám lávové kameny a naplavené větve. Námaha se ale vyplatila, výhled za zatáčkou stojí zato. Výrazně jsem zkrátila věty a úplně vynechala nudné popisy chůze. Tímto zásahem dostal text potřebný spád aniţ by čtenář přišel o podstatné informace. 5.12. Provázanost textu Kaţdý publicistický text, reportáţ zejména, musí dodrţovat logickou stavbu díla a také jeho dějovou linii. Součástí autorského záměru je promyšlení struktury reportáţe. Většinou příběh sleduje kroky autora – pokud tento přináší svůj vlastní příběh, nikoli vyslechnuté záţitky někoho jiného. Reportáţ musí mít nějakou „červenou nit“, tj. stěţejní dějovou linku, kterou sleduje autor a spolu s ním i čtenář a která příběh drţí pohromadě. V předmětných reportáţích jsou takovým pojítkem osobní záţitky vypravěče prezentované v chronologickém sledu. Při tvorbě první verze praktické části práce jsem popisovala jednotlivá místa a události postupně tak, jak se přihodily. V několika případech se mi ale tuto linii nepodařilo zcela dodrţet. Kritickou se v tomto směru stala reportáţ Rapa nui. Špatné provázání textu se objevuje hned na několika místech. Jako příklad můţe slouţit následující pasáţ. Je to zvláštní pocit, doufám, že nedopadnu jako ten kompas před chvílí. Poslední zastávkou je snad nejslavnější a největší ahu Tongariki, místo kde je pohromadě patnáct zrestaurovaných soch včetně populární „Pavlíny“, kterou úspěšně rozchodil náš Pavel Pavel. Nedostatečné provázání uvedených vět je jasně patrné. Velikonoční ostrov jsem projela prakticky celý a při popisu jednoho místa za druhým jsem usilovala o redukci stále se opakujících vět typu: Poté se přesuneme dále, Nyní pokračujeme k další zastávce, atd. Vynecháním těchto můstků při přechodu z jednoho místa na druhé ale vznikl časový skok. Čtenář je tak v jedné větě ještě na původním místě a hned v další se ocitá bez vysvětlení na jiném místě. Chybí ale patrný přechod – popis, jak se tam dostal či alespoň upozornění, ţe se za chvíli ocitne jinde. Textu chybí logická návaznost. Práci jsem tedy z tohoto hlediska opravila, opravený text z ukázky následuje. Je to zvláštní pocit, doufám, že nedopadnu jako ten kompas před chvílí. Raději se vydáváme k poslední zastávce. Tou je snad nejslavnější a největší ahu Tongariki, místo, kde stojí pohromadě patnáct zrestaurovaných soch. Kousek od ahu zde osaměle stojí populární socha přezdívaná „Pavlína“, kterou úspěšně rozchodil český inženýr Pavel Pavel.

28

Jiná chyba v provázanosti textu se objevuje v reportáţi Robinsonův ostrov. Kapitán nahazuje motory a my vyrážíme kupředu. Silný vítr mi omotává vlasy kolem obličeje a bere dech z úst, drobounké slané kapičky mořské vody zvlhčují okolní vzduch. Brzy vidíme pozvolna se zvětšující siluetu ostrova Maupiti. Nejvděčnější atrakcí jsou ale létající ryby a také delfíni, kteří nám dělají na moři věrné společníky. Dvě hodiny utekly jako voda a my kotvíme v přístavu Maupiti. Ve výše uvedené ukázce jsem nechtěla čtenáře nudit sáhodlouhým popisem dvouhodinové plavby po moři, popsala jsem tedy pouze to nejzajímavější. Jedná se zde zejména o přílišnou zkratku, která poté ústí ve špatné provázání a obrovský časový skok. Čtenář se zde přenese přes dlouhý časový úsek, aniţ by věděl, co se během té doby dělo. Nejvděčnější atrakcí jsou ale létající ryby a občas také delfíni, kteří nám dělají na moři věrné společníky. Dívám se do vln, občas mě přemůže lehký spánek. Dvě hodiny utekly jako voda a už stojím oběma nohama na maupitské půdě. Problematická pasáţ zůstala v původní podobě, ale časový schod je zmírněn vloţením další vysvětlujícího prvku (Dívám se do vln, občas mě přemůže lehký spánek.). Věta čtenáře provede událostmi posledních dvou hodin během plavby, aniţ by ho autor nudil sáhodlouhými nudnými popisy, během kterých se nic neděje. 5.13. Fakta Přestoţe reportáţ řadíme mezi publicistické ţánry, jedním z jejích úkolů je informovat. Dobrá reportáţ je tak postavena na kvalitní znalosti fakt a dokonalé přípravě novináře. Faktografickou stránku ţánru nelze opomíjet, zároveň ale nesmí dojít k zahlcení čtenáře fakty do té míry, ţe si bude připadat jako při četbě turistického průvodce. Ve prvotním tvůrčím záměru převaţovala spíše snaha o variantu textu s menší měrou informací, a to pouze na místech, která si svým charakterem takové informační zázemí vyţádají. Tento postup se ale později ukázal jako chybný a do reportáţe bylo nutno chybějící faktografii doplnit. Nedostatky se týkaly zejména reportáţe Rapa nui. Takto vypadala první verze části textu Rapa nui. Jedeme do penzionu na kraji Hanga Roa, hlavního města ostrova, z našeho pohledu však spíš maličké vesnice. Cestou již míjíme všudypřítomné sochy moai a já se začínám těšit na pohled zblízka. V popisu chybělo bliţší přiblíţení Hanga Roa i soch moai. Přepracovaný text s jiţ doplněnými informacemi vypadá následovně. Jedeme do penzionu na kraji Hanga Roa, hlavního města ostrova, z našeho pohledu však spíš menší a ošuntělé vesnice. Většina ze čtyř tisícovek obyvatel Velikonočního ostrova žije právě zde a nejsou nijak zhýčkaní. Několikeré potraviny, pár obchůdků, restaurací a penzionů, nemocnice, škola, kostel s kopií Pražského Jezulátka a věčně zavřená 29

banka. Cestou již míjíme všudypřítomné sochy moai a já se začínám těšit na pohled zblízka. Většina soch má dobře ztvárněný obličej s ušima, tělo s rukama spojenýma pod vypouklým břichem je už jen naznačené, nohy chybí úplně. Každá z nich je jiná a pyšní se originální podobou, ale všechny společně se ve své majestátné velikosti hlavou dotýkají nebes. Dalším faktografickým doplněním bylo rozšíření zmínky o dávné ekologické katastrofě na ostrově. Následuje původní verze textu. Nápadný rozdíl je ale v nízké koncentraci dřevin, které připomínají dávnou ekologickou katastrofu, kdy obyvatelé vymýtili veškeré stromy na ostrově. V přepracované verzi opět původní zmínku podporují další údaje. Nápadný rozdíl je ale v nízké koncentraci dřevin, následku dávné ekologické katastrofy – tehdy obyvatelé vymýtili veškeré stromy na ostrově. Hojně zde rostl i strom Toromiro, vyhledávaný jako materiál pro řezbáře. Ve volné přírodě již ale vyhynul a dřívější pokusy o jeho znovuvysazení skončily neúspěšně. Jako problematické se ukázalo místo, kde jsem popisovala Pukao – účesy soch z červené horniny. Nechtěla jsem zahltit text přílišným vysvětlováním sloţitých a dosud ne spolehlivě prokázaných teorií, tento motiv zůstal tedy pouze naznačený. Zde se tesaly obrovské klobouky Pukao, ve skutečnosti však účesy kamenných obrů. I po důkladném vysvětlení mechanismu, jakým se mnohatunové kolosy umisťovaly sochám na hlavu, zůstává nad výkony ostrovanů rozum stát. Čtenář, který problematiku nezná, si tak musí nastudovat odbornou literaturu nebo reportáţi dobře neporozumí. Text je tedy doplněn o nástin teorie, jakým způsobem se Pukao dopravovaly na svá místa. Zde domorodci tesali obrovské klobouky Pukao, ve skutečnosti však jakési drdoly kamenných obrů. Dopravit bez moderní techniky mnohatunové ozdoby sochám na hlavu je výkon hodný obdivu. Jedna z teorií praví, že klobouky se sochám na hlavu dokulily po mohutných šikmých rampách postavených z kamenů, ale kdo ví? Posledním příkladem špatné práce s fakty je zmínka o českém inţenýru Pavlu Pavlovi. Bohuţel zůstalo pouze u zmínky. Stejně jako ve výše zmiňovaném případě méně informovaný čtenář neporozumí, co chtěl autor říci. Tento fakt se násobí nevhodně pouţitým obratem v první verzi (…se kterou chodil…). V první verzi jsem uvedla následující popis. Poslední zastávkou je snad nejslavnější a největší ahu Tongariki, místo kde je pohromadě patnáct zrestaurovaných soch včetně populární „Pavlíny“, kterou rozchodil náš Pavel Pavel. Přepracovaná verze je obohacená o další informace, pak vypadá následovně. Tou je snad nejslavnější a největší ahu Tongariki, místo, kde stojí pohromadě patnáct zrestaurovaných soch. Kousek od ahu zde osaměle stojí populární socha „Pavlína“, kterou úspěšně rozchodil

30

český inženýr Pavel Pavel. Snažil se tak prakticky dokázat teorii, že sochy byly z lomu schopné „dojít po svých“ za pomoci lan a několika mužů. 5.14. Gramatika Přestoţe hlavní problémy a nedostatky reportáţních textů se týkaly zejména stylistického a ţurnalistického hlediska, v původních verzích jsem se objevily i některé chyby gramatického rázu. Přestoţe s českým jazykem a jeho gramatikou nemívám problémy, tvorba poměrně rozsáhlého textu mě stála značnou námahu, která se projevila i zvýšeným výskytem gramatických chyb. Pochybení se týkala ve většině případů interpunkce, pouze jednou chybného přechodníku. Přestoţe jsem sporné jevy ověřovala podle Pravidel českého pravopisu (2003), chyby se mi nepodařilo zcela odstranit ani po několikerém čtení textů. Pro autora je těţké odhalit chyby ve vlastním textu, částečné opravy lze dosáhnout korekturou textu při větším časovém odstupu. Při předpokládaném uveřejnění materiálu v některém periodiku by bylo nesporně vhodné vyuţít sluţeb profesionálního korektora. 6. Závěr V teoretické části práce jsem se poprvé setkala s takto hlubokým a detailním rozborem textu. Stabilní zázemí pro takový rozbor mi poskytlo spektrum odborné literatury a její teoretické postuláty. Z hlediska autorského mi psaní této práce bylo velmi uţitečné. Kritická analýza textů umoţní autorovi zhodnotit své dílo s odstupem a lepším náhledem. Opakující se chybné konstrukční postupy lze zobecnit a napříště se jich vyvarovat. Přestoţe jsem při tvorbě první verze reportáţí podrobovala vznikající text opakovaným opravám, nebyla jsem schopna se natolik oprostit od svého autorského já, abych mohla objektivně zhodnotit závaţné nedostatky. Nutnost přepracování textů se naplno projevila aţ při práci s odbornou literaturou. Fráze, klišé, přemíra adjektiv a hodnotících výrazů, příliš mnoho detailů, nevhodné zdrobněliny, atd. Byla nucena reflektovat nedostatek faktů v reportáţi, stejně tak jako chybnou větnou stavbu a slovosled. Přehodnocovala jsem i práci s dialogem a v neposlední řadě „mrtvé“ pasáţe, které bez potřebné dynamiky jen dlouze popisují a chybí v nich postava autora. Při přepracování textu jsem se jiţ na text dokázala podívat z jiného pohledu a výtky zobecnit. Příští reportáţ bych jiţ napsala poučenější a mnohých chyb by se mi zřejmě podařilo vyvarovat. Neméně výraznou roli v reflexi tvůrčí metody hrál detailní rozbor textu a jeho sloţek. Jak je uvedeno výše, s rozborem podobně detailním jsem se setkala poprvé. Byl pro mě ale proto hodnotnější, oč více nových faktů jsem se dozvěděla. Teprve pečlivý rozbor 31

prvků reportáţe umoţní autorovi zamyšlení nad pouţitými metodami, prvky a výrazovými prostředky. Při budoucí tvorbě dalšího literárního útvaru se budu hlouběji a poučeněji zamýšlet nad uţitými koncepty. Věřím, ţe výše zmíněné poznatky značně přispěly ke zkvalitnění textů a zlepšily mé autorské schopnosti. Navzdory výraznému zlepšení kvality reportáţí a přínosu teoretického rozboru pro mou další tvorbu je třeba zmínit některé determinace. Kaţdý tvůrčí proces má logicky své limity, můj nevyjímaje. Jsem studentka kombinovaného studia a proto pro mě nebylo jednoduché se tématu vhodně zhostit. Byla jsem do značné míry omezena absencí potřebných zkušeností z novinářské či jiné mediální praxe, ač se tvorbě textu věnuji ve své profesi. Nebyla jsem si tak vţdy přesně jista například měrou pouţitých prvků a vhodností uţití prvků jen zamýšlených. Někdy jsem váhala nad mnoţstvím pouţitých faktů. Přestoţe jsou základním stavebním kamenem reportáţe, obávala jsem se jejich přemíry a nízké čtivosti textu. Naproti tomu jsem se ve finálních textech vyhýbala ironickým formulacím, přestoţe v soukromé komunikaci je pro mne častým a oblíbeným způsobem vyjádření. Předkládaná práce se za pomoci praktických ukázek pokouší zachytit základní problémy při tvorbě reportáţe a reflektovat tvůrčí proces. Teorii by jistě bylo moţné rozšířit o další poloţky, stejně tak na praktické podobě reportáţí by bylo moţné dále pracovat. Vhodným postupem je rozšíření spektra přečtených reportáţí jiných autorů, které začínajícímu reportérovi mohou dobře poslouţit jako vhodný studijní materiál. Obecné poznatky ze studia by bylo moţné a vhodné pouţít k vytříbení vlastního stylu. Předkládaná bakalářská produktová práce si klade za cíl vytvořit soubor pěti co nejkvalitnějších cestopisných reportáţí a zasadit tento praktický výstup do teoretického rámce. Teoretický rámec zahrnuje charakteristiku ţánru reportáţe, cestopisu a cestopisné reportáţe, vymezení cílové skupiny čtenářů i periodik pro která jsou texty určeny a poučenou kritickou reflexi autorských postupů. Dle mého názoru se mi cíle práce stanovené v úvodu práce podařilo naplnit. Závěrem lze konstatovat, ţe reportáţ není jen nejuţívanějším publicistickým ţánrem, ale i jedním z nejtěţších.

32

7. Praktická část 7.1. Rapa nui

RAPA NUI „Tady mě to neuvěřitelným způsobem vzalo za srdce. Chtěl jsem odjet co nejrychleji domů, abych všechno prodal, ukončil svou evropskou existenci a vrátil se sem napořád. Jestli jsem někde fyzicky cítil své místo ve vesmíru a dotek něčeho nadpozemského, bylo to tady, na Velikonočním ostrově.“ Tak moc okouzlil Velikonoční ostrov mého známého, zkušeného cestovatele a průvodce. Sama sebe se ptám, co je asi tak zvláštního na tom maličkém kousku země, který zná celý svět. Krátce před půlnocí nastupuji se smíšenými pocity do letadla směr Velikonoční ostrov. Nijak zvlášť se mi nechce opustit tropické ostrovy Francouzské Polynésie a odjet na ostrůvek, kde kvůli subtropickému klimatu neustále

fouká

vítr

a

vrcholem civilizace je jedna jediná osada. Let

probíhá

způsobem,

jen

s drmolivou chybí

půvab

přitaţlivých

obvyklým letuškám

španělštinou a

úsměv

Polynésanek.

Úsměv ovšem za chvíli zmizí i nám, kdyţ nám letušky před

Obrázek 2- Sochy moai v lomu Rano Raraku

obličejem rozpráší nevábně páchnoucí sprej proti hmyzu. Křehký ekosystém Velikonočního ostrova si ţádnou další ránu nemůţe dovolit. Insekticidy zahubí všechen nevítaný hmyz, který by po přistání mohl ohrozit místní přírodu. Moje úvahy přerušuje hlášení pilota. Po pěti hodinách letu budeme přistávat. Při pohledu z okénka se nestačím divit. Váţně máme přistát na takovém drobečku půdy? Přistávací dráha je nepatrný prouţek asfaltu končící v oceánu. A to uţ je prodlouţená, aby na ní mohly přistávat i raketoplány. Letadlo dosedá a řítí se po přistávací ploše vstříc širému 33

oceánu. Většina pasaţérů hypnotizuje dráhu a brzdí očima i nohama zabořenýma do podlahy. Uf, letadlo se konečně zastavilo. Při otočce zpět směrem k letištní budově si můţeme prohlédnout celý ostrov. To také není nic náročného, kdyţ ţádná ze stran trojúhelníkového půdorysu ostrova nepřesahuje dvacet pět kilometrů. Vydáváme se po dráze k prosté letištní budově, která odbaví pouze čtyři letadla týdně. Venku se rozhlíţím posvých hostitelích, to uţ se ale u mě objevuje ţena a ptá se, zda jsem Blanka z Čech. Souhlasně kývám a potřásám si rukou s Editou, majitelkou penzionu a nefalšovanou domorodkou. Na krk dostávám květinový věnec, jako symbol tradičního uvítání lei, které je ostatně všude v Polynésii příjemným zvykem. Jedeme do penzionu na kraji Hanga Roa, hlavního města ostrova, z našeho pohledu však spíš menší a ošuntělé vesnice. Většina ze čtyř tisícovek obyvatel Velikonočního ostrova ţije právě zde a nejsou nijak zhýčkaní. Několikeré potraviny,

pár

obchůdků,

restaurací

a

penzionů,

nemocnice, škola, kostel s kopií Praţského Jezulátka a věčně zavřená

banka.

Cestou

jiţ

míjíme všudypřítomné sochy moai a já se začínám těšit na pohled zblízka. Většina soch má dobře ztvárněný obličej s ušima, tělo s rukama spojenýma pod vypouklým břichem je uţ jen naznačené, nohy chybí úplně.

Obrázek 3 - Hanga Roa, jediná osada Velikonočního ostrova

Kaţdá z nich je jiná a pyšní se originální podobou, ale všechny společně se ve své majestátné velikosti hlavou dotýkají nebes. V penzionu dostávám na uvítanou oběd, blíţí se totiţ poledne a sklenku čerstvého dţusu z guave, je docela dobrý, hutný a plný semínek jako z rajčete. Na poznání ostrova mám jen pár dnů. Není to moc, ale ani málo, vzhledem k tomu, ţe ostrov má pouhých 113 kilometrů čtverečních. Vyuţívám slunečného počasí a po chvilce chůze prašnou cestou se mi otevírá výhled na řadu soch na pozadí třpytivého oceánu. Zrychlím krok

34

a za chvíli jsem u Tahai. Sochy jsou hodně zničené, ale ahu – plošina na které stojí – je zrekonstruovaná a sochy postavené do vzpřímené polohy. Vysoké kamenné postavy jsou uţ časem značně zvětralé, rysy tváří jen těţko znatelné já ani náznakem necítím ţádnou záhadnou energii vyzařující z tohoto místa. Zvláštní, ţe sem kvůli těmto sochám jezdí lidé tisíce kilometrů. Na

druhý

den

mám

domluvenou túru s místní průvodkyní, nechci marnit čas a taky se potřebuji o ostrově dozvědět co nejvíc. S Cristinou

si

padneme

rychle do oka, je přibliţně v mém Obrázek 4 - Největší ze soch Velikonočního ostrova, nikdy nedokončený El Gigante

věku

a

navíc

sympatická. Má typickou podobu obyvatel

domorodých ostrova,

tmavé

oči, černé vlasy a snědou pleť, která od pětadvaceti nahoru rychle stárne. Mladí lidé jsou ale krásní a Cristina není výjimkou. Přestoţe má ve vlasech zapletená pírka, místní tradiční ozdobu, oblečená je stejně jako jiní mladí lidé v Evropě. Máme v plánu okruh po části nejzajímavějších míst ostrova, nasedáme tedy do auta a já se seznamuji s Markem. Vysoký modrooký blonďák s dokonalou francouzštinou. „Co ten tady dělá?“ „Přijel jsem sem před pěti lety stejně jako ty na dovolenou. Do ostrova jsem se ale okamţitě zamiloval a hned první den mi bylo jasné, ţe uţ tu zůstanu. Do Francie jsem se přijel rozvést, dát výpověď z práce a prodat osobní věci. Loni jsem byl na skok v Paříţi a to město mi připadá šílené, uţ bych se tam nemohl vrátit.“ Nic nenamítám, jen nechápavě kroutím hlavou, já mám Paříţ i velkoměstský ruch ráda. Máme za sebou zastávky u několika soch moai v různém stádiu rozpadu, povalenými na zem a částečně zarostlými travou. Na první pohled vypadají jako obyčejné kameny. Nejzajímavější místa nás ale ještě čekají a já zvědavě pozoruji krajinu míhající se za okénkem auta. Téměř holé pláně s všudypřítomnými stády koní nevypadají jako exotika na druhém konci světa, daleko spíš mi připomínají důvěrně známou českou krajinu. Nápadný rozdíl je ale v nízké koncentraci dřevin, následku dávné ekologické katastrofy - tehdy obyvatelé vymýtili veškeré 35

stromy na ostrově. Hojně zde rostl i strom Toromiro, vyhledávaný jako materiál pro řezbáře. Ve volné přírodě jiţ ale vyhynul a dřívější pokusy o jeho znovuvysazení skončily neúspěšně. Zastavujeme a Cristina mě vede

úzkou

nahoru

pěšinkou

k lomu

Rano

Raraku, zatímco Mark čeká v

autě.

Cestou

sochy

míjíme

kamenných

velikánů, ať jiţ dokončené, nebo různě dosud

rozpracované,

nevyloupnuté

skály. poskládané

Moai jako

ze jsou

puzzle

různě vedle sebe, očividně vedené maximální

snahou

o Obrázek 5 - Povalené sochy moai při pobřeží úsporu

materiálu. Dosud neoddělen od svého kamenného lůţka zde spočívá i El gigante - domorodé jméno označuje dvacetimetrového obra, největší ze soch. Pod nebem bez mráčku se nám ostré slunce opírá do zad, ale my se díky neustávajícímu pasátu přesto chvějeme zimou. Při pohledu z horního patra lomu dolů do údolí ale zapomínám na zimu a se zatajeným dechem sleduji scenérii pod sebou. Na pozvolném svahu lomu jsou na zelené trávě rozesety desítky moai, které se jiţ vydaly na svou cestu po ostrově. Měkká půda neunesla tíhu kamene, a proto jsou některé sochy zabořené v hlíně aţ po krk. Celý lom vypadá, jako by jej sochaři opustili před malou chvilkou, jako byste přišli do prázdného domu, kde hraje rádio a na stole voní čerstvá káva. Hlavou mi víří bezpočet otázek bez odpovědí. Jaká hrůza asi musela postihnout dávné obyvatele, ţe odešli od nedokončené práce? Nebo se tu zastavil čas a ostrov trpělivě čeká na procitnutí z dlouhého spánku? Přesouváme se do dalšího lomu, skála je ale tentokrát červená. Zde domorodci tesali obrovské klobouky Pukao, ve skutečnosti však jakési drdoly kamenných obrů. Dopravit bez moderní techniky mnohatunové ozdoby sochám na hlavu je výkon hodný obdivu. Jedna z teorií praví, ţe klobouky byly sochám na hlavu dokuleny po mohutných šikmých rampách postavených z kamenů, podle jiné byly sochy vztyčovány uţ s pukaem na hlavě. Ale kdo ví? 36

Další zastávkou naší cesty je Te pito kura, malý kulatý kámen, v překladu Střed světla. Takţe tohle je pupek „Pupku světa“! Te pito o te henua – Pupek světa je jeden z mnoha místních názvů ostrova.

Kámen

má

prý

magnetické vlastnosti, coţ si záhy ověřujeme pohledem na zmatený kompas – takhle asi vypadá noční můra kaţdého cestovatele. Citliví

Obrázek 6 - Kamenné "účesy" v lomu Puna Pau

jedinci prý po přiloţení čela a obou dlaní cítí silnou energii, ale nejprve je třeba se zbavit všech kovových věcí. Zkusím to a po chvíli mě opravdu brní ruce i čelo. Je to zvláštní pocit, doufám, ţe nedopadnu jako ten kompas před chvílí. Raději se vydáváme k poslední zastávce. Tou je snad nejslavnější a největší ahu Tongariki, místo, kde stojí pohromadě patnáct zrestaurovaných soch. Kousek od ahu zde osaměle stojí populární socha přezdívaná „Pavlína“, kterou úspěšně rozchodil český inţenýr Pavel Pavel6. Snaţil se tak prakticky dokázat teorii, ţe sochy mohly opravdu „chodit samy“ za pomoci lan a několika muţů. Počasí nám přeje, a tak můţeme udělat krásné fotky v plném slunci. Mark zůstává u auta a zatímco Cristina popisuje legendy a teorie vysvětlující vznik soch, pomalu se blíţíme k ahu. Zabraná do jejího vyprávění si zprvu ani nevšimnu, ţe jsme uţ těsně u plošiny se sochami. Tady mi Cristina ukazuje rozdíly mezi desítkou vytesaných hlav poloţených na prašné zemi, já ale zvedám hlavu k nebi a úţasem zapomínám dýchat vzduch vonící po kari. Tváří v tvář obrovským, několikametrovým kamenným kolosům mi dochází, co všechno jsem dosud přehlíţela, a mnoţství lidí okolo pro mne na chvíli přestává existovat. Lidská energie vynaloţená na výrobu těchto soch přetrvala staletí a přímo visí ve vzduchu. Odkaz domorodců člověku podlamuje kolena a nutí ho padnout do prachu země. Vítr mi cuchá vlasy

6

Ing. Pavel Pavel se v roce 1986 zúčastnil výpravy Thora Heyerdala na Velikonoční ostrov. Jiţ doma v Československu si vyrobil betonový model sochy Moai a s pomocí přátel dokázal, ţe se sochy mohly pohybovat pomocí lan a několika muţů. Experiment pak zopakoval na Velikonočním ostrově s originální sochou.

37

a já začínám rozumět těm

kusům

s lidskou

skály

podobou,

které si podmanily svět. Myšlenek na kamenné mne

obry

pozdě

mě večer

zbaví aţ spánek. Ráno posledního dne mi nabízí pohled na

Obrázek 7 – Ahu Tongariki

pošmournou

oblohu

s jednotným odstínem šedé. Po včerejším slunci ani optimistické modři nebe nikde ani stopy. S nadějí, ţe alespoň nebude pršet, se s Cristinou vydáváme na túru ke kráteru bývalé sopky Rano Kau a hlavně k původní vesnici Orongo. Mark tradičně zůstává v autě. Cestu mi krátí Cristininy otázky na ţivot u nás. Po vysvětlení, ţe naše republika nemá ţádné moře, se téma hovoru stáčí jinam. „Kdyţ nemáte moře, máte sníh? Sněţí u vás často?“ ptá se zvědavě Cristin. „Střídají se u nás čtyři roční období, takţe v zimě sněţí a u nás na Vysočině máme sníh vţdycky několik měsíců. Kdyţ hodně nasněţí, závěje kolem silnic jsou vysoké i dva metry“, vysvětluji a můj výraz napovídá, jak velkou radost asi z takové sněhové nadílky mívám. Cristina má očividně o sněhu své představy. „A děláte taky soutěţe ve stavění sněhuláků?“ „Sněhuláky si staví spíš děti pro radost, já o ţádné velké soutěţi nevím. A ty jsi někdy viděla sníh?“ oplácím jí otázku. „Viděla, v televizi…“ přiznává a nelíčený obdiv v jejích očích mě na chvíli přiměje vzít protivnou zimu alespoň na chvíli na milost. Krátce se zastavujeme u působivého kráteru Rano Kau a o pár desítek metrů dál vcházíme do areálu původní domorodé vesnice Orongo. Vesnice proslula jako symbol kultu ptačího muţe, slavností, které hýbaly celým ostrovem. Právě sem se jednou ročně nastěhovali vybraní dospívající chlapci, kteří se hodlali utkat o titul Tangata Manu – ptačího muţe. Nebylo to nic jednoduchého. Chlapci ve vesnici čekali, aţ na několik kilometrů vzdálený kousek skály v oceánu, přilétnou mořské fregatky a zahnízdí zde. Poté se kaţdý sám za sebe musel dostat z ostrého útesu, oceánem plným ţraloků doplavat těch několik kilometrů v nepříliš teplé vodě, 38

sebrat první snesené vejce a vrátit se s ním jako první zpět do vesnice. Takový chlapec pak dostal titul ptáčníka, stal se tabu a svým lidem byl na celý rok izolován ve vesnici Orongo. Skutečný uţitek z titulu měla hlavně chlapcova rodina, která získala dočasnou moc nad ostrovem. Je ovšem nutné poznamenat, ţe mnozí v této soutěţi prohráli i vlastní ţivot. Sedám si na trávu a kousek ode mě se láme hrana útesu ostrá jako nůţ. Při pohledu dolů z obrovského srázu se mi zhoupne ţaludek a hlava zatočí závratí. Člověk sedí a kolem dokola nevidí nic neţ třpytivou

temně

modrou oceánu,

hlubinu která

v dálce se zataţenou v jedno

se slévá

Obrázek 8 - Pohled z vesnice Orongo a ostrůvky v oceánu, ze kterých musel

oblohou budoucí Ptačí muž donést první vejce nedozírné

nekonečno. A právě tady mi dochází, čím je tenhle ostrov zvláštní. Zřetelně cítím pomíjivost a bezvýznamnost vlastní existence ve srovnání s konstantami oblohy a oceánu. Jsou tu věky a lidský ţivot v jejich běhu nic neznamená. Můţeme se divit dávným obyvatelům, kteří se svůj ostrov nazvali „Pupkem světa“ nebo Rapa nui – Velkou zemí v domnění, ţe jsou na světě sami? I já přestávám věřit v existenci svého evropského ţivota, Česko je odsud strašně vzdálené a nedosaţitelné. Ostrov je nejizolovanější pevninou na světě a fakt tisícikilometrové vzdálenosti kamkoliv je zde všudypřítomný. Zvedám se – něco se ve mně změnilo. Zůstat bych tu nechtěla, asi bych brzy umřela nudou na tomhle ostrůvku, kde se zná kaţdý s kaţdým. Ale pochopila jsem ty, kteří propadnou kouzlu Velikonočního ostrova a rozhodnou se s ním spojit svůj ţivot.

39

7.2. Tajemství hlubiny

TAJEMSTVÍ HLUBINY Na Bora Bora je půl deváté ráno a my čekáme na odvoz k lodi, která nás zaveze na výlet za poznáním. Za chvilku už přijíždí roztřesený le truck, místní tradiční vozítko, na korbu náklaďáku je přimontována kabina s lavicemi pro cestující. Nastupujeme a drkotání vozu mě spolu s ostatními zájemci provází vstříc novým zážitkům – pod hladinou oceánu. „Jsme na místě!“ volá kdosi zvenčí. Vystupujeme z trucku. V přístavu se zdravím s posádkou, která nás bude doprovázet – pro dnešek je to Sam, Steven

a

tetovaní Polynésané.

Freedom, opálení Spěcháme

po molu do oprýskané lodi, která se zde pomalu houpe na hladině. Je to obyčejná plechová loď s prostými

lavicemi

k sezení a jednoduchým vyhlídkovým patrem, na jejímţ kdysi bílém nátěru se jiţ podepsal zub času.

Obrázek 9 - Loď vozící turisty na výlety po laguně

Vše, co loď ztrácí na vybavení, dohání ale nádhernou výzdobou. Sloupy lodi jsou umně opletené palmovými listy, do kterých jsou upevněny nejrůznější tropické květy nádherných barev i vůní. Zadívám se nad sebe. Blankytné nebe s načechranými beránky mraků a ţhnoucí slunce mě ujišťuje, ţe počasí nám zatím přeje. Zaburácí motor, loď vystartuje od břehu, Freedom představuje posádku. „Ahoj všichni, vítejte na lodi. Dnes vás čeká výlet na lagunu, na který vás doprovodí Sam, to je ten hubený, co pořád hraje na ukulele, on je trochu blázen. My jsme tady totiţ všichni

40

blázni!“ Ďábelsky se zašklebí a ukazuje na kluka asi v mém věku s černými vlasy do culíku a korálky na krku. „Pak je tu s námi Steven, ale pozor, není to Steven Spielberg! Dámy, dejte si na něj pozor, je nebezpečný, přijďte radši za mnou, já vás ochráním,“ mohutný Steven se naoko zlobí a výhruţně pózuje. „Nakonec já, já jsem tu nejdůleţitější, jsem kapitán Freedom. Kdo si nepamatuje mé jméno, můţe si ho přečíst tady.“ a ukazuje si na záda, jejichţ šířku opravdu pokrývá nápis Freedom a v úsměvu odhaluje zuby. Vpředu mu pěkných pár chybí. „Mám taky nejhezčí postavu,“ tvrdí se smíchem a prochází se po lodi jako modelka s vystrčeným břichem a intimními partiemi pokrytými pouze kouskem látky, kterému se zde říká tahitské bikiny. Posádka je opravdu veselá a pobřeţí Bora Bora objíţdíme za nekončícího vtipkování. Ostrov je malý. Jeho obvod je něco málo přes třicet kilometrů, takţe ho za chvilku celý objedeme. Naším hlavním cílem je křišťálová laguna, která ostrov obklopuje. Je to vlastně mělká voda oddělená od Tichého oceánu korálovým prstencem, kopírujícím hlavní ostrov. Sluneční světlo dodává vodě laguny neuvěřitelné barvy od světlounce modré, přes blankytnou a azurovou k nejrůznějším odstínům tyrkysové. Člověka z těch barev aţ bolí oči. Na pozadí laguny se černá rozeklaný vrchol hlavního ostrova, hora Otemanu, vysoká přes sedm set metrů. Uţ se ale blíţíme k nejfotogeničtějším místům,

bungalovům,

stojícím na kůlech přímo ve vodě. Na první pohled obyčejné chatky, ale je to nejluxusnější které

ostrov

ubytování, nabízí.

Pláţové resorty, jejichţ vlastníky jsou hotelové sítě jako Hilton, Sofitel, Marriott Obrázek 10 - Fotogenické domky na vodě v areálu luxusního hotelu

nabízejí

či

Sheraton

ubytování

na

jednu noc za cenu našeho

41

průměrného platu, zato s veškerým dalším komfortem, abyste nemuseli svůj bungalov opustit za celou dovolenou. Jídlo vám dovezou aţ do postele a z bungalovu vedou schůdky rovnou do vody. Brzy ale necháváme fotogenické domečky za zády a přijíţdíme k první zastávce. „Pozor, pozor, všichni

mě

poslouchejte!

Popadněte masku a šnorchl - a do vody! Čeká vás krmení rejnoků,“ volá Steven. Voda je neskutečně teplá a mělká. Břeh nevidět, ale voda sahá sotva do pasu. Přidávám se do hloučku kolem Stevena, který čeří vodu rukou s kouskem ryby. Obrázek 11 - Nás průvodce Steven pózuje s rejnokem

Zprava uţ se blíţí několik rejnoků a většina lidí bojácně uskakuje.

Rejnoci se nakonec projeví jako vyslovení mazlíčci. Beru si kousek ryby od Stevena a hned je u mě první rejnok. Stříbřitě šedá placka velká asi metr se mi s očima vypoulenýma po stranách hlavy hladově otírá o břicho. Hladím ho, jeho mokrá kůţe působí hebce, jako by na sobě měl koţíšek, dávám si jen pozor na zrohovatělá ústa, která má na ploché spodní části těla. Kdybych do nich neopatrně strčila prsty, mohla bych ostrouhat. Doslova. Rejnok asi před chvílí ještě spal na dně, protoţe jeho záda pokrývá tenká vrstva písku. Ostatní lidé se také pomalu osmělují. Vrozená opatrnost člověku velí drţet se zpátky, ale zvědavost je silnější. Skupinka rejnoků si velmi rychle získává důvěru všech zúčastněných a ti nedokáţí skrýt své nadšení. Jeden přes druhého si sdělují své záţitky, výskají a smějí se na celé kolo a o půlhodinu později se jen neradi vrací zpátky na loď. Přítulné mazlíky se nechce opustit ani mně, ale spěchám na palubu, aby mě tu nenechali. Ozvou se motory. Loď nás poponese tyrkysovou lagunou a uţ zastavujeme u korálové zahrady. Sam kotví loď a Freedom udílí poslední instrukce. Nesmíme plavat daleko od lodi, mohlo by nás srazit jiné plavidlo nebo strhnout proud. Nořím se do vody. Je pořád krásně teplá, ale uţ je o poznání hlubší, pod námi je asi pět metrů. Freedom se Samem házejí do vody krmení. Kolem se to jen hemţí pestrobarevnými tropickými rybkami. Ţlutočerné klipky, 42

tmavé skaláry i populární veselí klauni jsou na krmení zvyklí. Nebojí se a občas někoho omylem štípnou do ruky, kdyţ zkouší, jestli je k snědku. Dole pod námi je nádherná korálová zahrada. Spousta korálů je poškozených a má proto mrtvě šedivou barvu. Jiné hýří barevnou nádherou i roztodivnými tvary. Společnost jim dělají sasanky a také mnoţství obřích škeblí Pahua. Zarostlé v korálu se upoutají sametovým povlakem v zářivých barvách růţové, tyrkysové či zelené. V jednu chvíli se dokonce Sam potápí a na kousek potravy láká z úkrytu murénu. Dravec nevypadá právě přátelsky a ukazuje otevřenou tlamu s ostrými zuby. Dokáţe utopit člověka, takţe jsem ráda, kdyţ se zase schová ve škvíře mezi kameny. Někdo mi klepe na rameno. Otáčím se. Sam posunky naznačuje, ať se dívám. Bez přístrojů volně klesá po zádech dolů. Lehá si do písku na dně. Chvíli se nic neděje. Sam otvírá pusu a pomalu vypouští bubliny vzduchu. Nejsou to ale obyčejné bubliny. Podobají se krouţkům cigaretového dýmu, které vyčaruje šikovný kuřák. Krouţek vzduchu se směrem Obrázek 12 - Sasanka a její obyvatelé spolu žijí ve vzájemné k hladině postupně zvětšuje a za symbióze ním následují další a další. Můj průvodce jich vyrobí dobrých deset, pak teprve se líně zvedá k návratu na mořskou hladinu. Vynoří se a mrkne na mě: „Viděla jsi?“. Kývu, ale překvapením zapomínám zavřít pusu. „Jak jsi to udělal?“ ptám se. „To víš, nejsem tu poprvé,“ směje se Sam. Freedom opět startuje motory a vydáváme se vstříc záţitku nejočekávanějšímu, krmení ţraloků. K mému překvapení po chvilce opouštíme průzračné vody laguny a vydáváme se do temných vln širého oceánu. Většina výprav krmí jen menší ţraloky lagunové, kteří dosahují délky maximálně dvou metrů. Dostávám trochu strach, o nebezpečných ţralocích vně laguny jsem slyšela hotové horory. Zastavujeme a dostáváme povel jít do vody. Většina lidí ale stále sedí, jsou k lavicím jako přikovaní. „Kdyby tady bylo nějaké riziko, tak by nás sem nemohli vzít, nemůţou si dovolit předhodit turisty ţralokům...“ mumlám si pro sebe. Beru si masku a šnorchl. Kolena se mi na schůdcích třesou nervozitou. Nořím se do vody, je o poznání tmavší a studenější neţ ta v laguně, ale stejně křišťálově čistá a průhledná aţ na dno v hloubce 43

dobrých patnácti metrů. Dívám se do vody a sleduji Stevena. Vyndává ze saku krvavé kusy ryby. A v mţiku jsou tu, u dna se objevuje pár malých lagunových ţraloků, asi tři ţraloci bělocípí, ale hned se rozprchnou, protoţe připlouvají velcí ţraloci citrónoví. Jsou to aerodynamická šedivá monstra s chladným výrazem, jako by byli vyrobeni z ocele. Většina z nich dosahuje úctyhodné třímetrové délky. Se ţraloky jsem se uţ potkala několikrát a strach jsem nikdy neměla. Teď se ale bojím pohnout. Co kdyţ na sebe upoutám neţádoucí pozornost? Koukám směrem k lodi. Většina lidí uţ se odváţila do vody. Zřejmě jsou uklidněni pocitem, ţe nikoho zatím nic neseţralo. Mně zas bleskne hlavou, ţe v tom aspoň nebudu sama. Mezitím připlaval Sam a zase mi ukazuje, ať se dívám. Ţe by znovu představení s bublinami? Ale ne, rychle se potápí aţ na samé dno mezi ţraloky a toho největšího se bleskurychle chytá za hřbetní ploutev. „To snad nemyslí váţně?!“ Ţralok ale neútočí, jen se mrská a snaţí se černého pasaţéra setřást. Neţ se mu to ale podaří, Sam se chvilku veze. A kdyţ se uţ neudrţí, chytí si další ţraločí taxík. Toto poutavé divadlo trvá jen pár minut. Napětím radši nedýchám. Náš kaskadér naštěstí přeţil, vynořuje se na hladinu a se smíchem nás pobízí k návratu do lodi. Obrázek 13 - Laguna je domovem tropických rybek i rejnoků

Nemusí

nás

dlouho

přemlouvat, ke schůdkům se kaţdý hrne víc neţ ochotně.

Naposledy zaburácí motory lodi, vítr nám pocuchá vlasy a my se vracíme do známé modravé laguny. Z půlky obeplujeme ostrov, pokocháme se krásným panoramatem a za chvilku jsme v přístavu, kde vystupujeme. Sbohem ţraloci a doufám, ţe se nikdy zblízka nesetkáme!

44

7.3. Robinsonův ostrov

ROBINSONŮV OSTROV Do Francouzské Polynésie se lidé odjakživa vydávali hledat ztracený ráj na pověstmi opředených ostrovech lásky. Davy turistů ale pohřbívají kouzlo ostrovů pod

pozlátkem

luxusních hotelů a drahých restaurací. Ale existují ještě místa, kde jakoby se zastavil čas a noha turistova nezanechala znatelnou stopu. Jedním z nich je i ostrov Maupiti. K cestě na Maupiti mě lákaly uţ letecké snímky. Na pohledech a kalendářích bezelstně prozrazovaly neskonalý půvab ostrova. Maličká špička hlavního ostrova tvořená dnes jiţ vyhaslou sopkou, obkrouţená korálovým prstencem motu, na kterém se hojně zelenají palmy. Prostor mezi nimi je vyplněn lagunou hrající všemi odstíny modré. Těţko takovým obrázkům uvěřit, v době moderní techniky je úprava fotografií víc neţ snadná. Nezbývá neţ se přesvědčit na vlastní oči. Nejbliţším sousedem Maupiti je ostrov Bora Bora, cíl mnoha turistů touţících po pohádkové dovolené. Vzdálenost pouhých čtyřiceti kilometrů lze snadno překonat lodí. Mezi ostrovy jezdí třikrát týdně. Je sobota, dnes z Bora Bora vyplouvá Maupiti express. Před osmou ráno jiţ vystupuji z le truck, přestavěného náklaďáku, který mě dopravil do přístavu Vaitape. Kupuji si zpáteční lístek a uţ se ani nedivím místním cenám. Za lístek na obyčejnou loďku zaplatím v přepočtu víc neţ tisíc korun. Pro baťůţkáře to tu

opravdu

není

země

zaslíbená. Do odjezdu zbývá ještě půlhodina a protoţe se nehodlám vrhat do blízkých krámků a nakupovat suvenýry ve velkém, sedám si na patník v přístavu.

Obrázek 14 - Prodej tropického ovoce je častým způsobem obživy

45

Koukám

veslaře,

mají

sobotní

trénink.

na

pravidelný Vesla

v pravidelných intervalech čeří

vodu, moţná trénují na závod Hawaiki Nui Va´a7. Slyším houkání Maupiti expressu. Posádka svolává svoje pasaţéry, spěchám se tedy nalodit. Ţlutomodrá loď je celkem maličká, ale vypadá nově. Spodní paluba s polstrovanými křesílky je klimatizovaná, teplota na můj vkus poměrně nízká, tak se ze strachu před omrzlinami raději klidím na horní otevřenou palubu. Kapitán nahazuje motory, vyráţíme kupředu. Silný vítr mi bere dech a omotává vlasy kolem

obličeje,

drobounká

slaná mlha zvlhčuje okolní vzduch. Brzy vidíme pozvolna se zvětšující siluetu ostrova Maupiti. Nejvděčnější atrakcí jsou ale létající ryby a občas také delfíni, kteří nám dělají na moři věrné společníky. Dívám se do vln, občas mě přemůţe lehký spánek. Dvě hodiny utekly jako voda a uţ stojím

oběma

maupitské

nohama

půdě.

na Obrázek 15 - Cestu lodí využívají mnozí k odpočinku

Odmítám

několik domorodců, kteří mi nabízejí kolo k pronajmutí. Ceny jsou tu o polovinu niţší neţ na Bora Bora, coţ sice pořád neznamená ţádnou láci, ale je to dobré znamení, ţe kola turismu se zde moţná ještě neroztočila naplno. Obyvatelé Maupiti se v referendu opakovaně vyjádřili, ţe na svém ostrově nechtějí hotelové řetězce. Někteří majitelé domů pronajímají pokoje a ty pro pár turistů stačí. Ostatně blízký Bora Bora se skládkou na pobřeţí působí dostatečně odstrašujícím dojmem. Nahlíţím do mapy a vydávám se na okruţní cestu kolem ostrova. Jeho rozměry jsou opravdu kapesní, kolem dokola má totiţ pouhých deset kilometrů. Loď se vrací zpět na Bora Bora ve čtyři, tak se stihnu i vykoupat. Kousek od přístavu je první cíl mojí cesty. U břehu moře se

7

Závod lodí Hawaiki Nui Va´a se koná od roku 1992 kaţdoročně na trase mezi ostrovy Huahine, Raiatea,

Taha´a a Bora Bora a je dlouhý 125 km. Tento závod je v Polynésii nejpopulárnější sportovní událostí vůbec. Hawaiki Nui Va´a. 2010. http://www.hawaikinuivaa.pf/ (30. 9. 2010).

46

nachází pozůstatky marae, starého polynéského chrámu. Zde dávní obyvatelé obětovali bohům za své prosby. Dokladem je také tajemná Schránka na ryby, kam před vyplutím rybářů na moře stráţce marae vkládal kamennou rybu pro zdárný průběh rybolovu a bohatý úlovek. Místo působí dojmem, ţe staré rituály ještě nejsou docela zapomenuté, moţná dřímají tady někde blízko. Vracím se zpět na jedinou silnici vedoucí kolem ostrova a pokračuji směrem k pláţi. Cestu mi lemují zelené banánovníky, mohutné stromy chlebovníku, papája, mangovníky a také nízké pichlavé ananasy. V horkém

tropickém

vzduchu

se

mísí

svěţí vůně ibišků a také sladká vůně tiare

–

tahitské

gardénie.

Roste

pouze

ve Francouzské

Polynésii

a

její

křehký bílý kvítek je

národním symbolem.

Obrázek 16 - Pláž Tereia je údajně jednou z nejkrásnějších pláží na světě

Odbočka mě vede na stezku a dál na

pláţ. Beru do ruky plastové ţabky. Chození bosky je veskrze příjemný zvyk domorodců a já se ráda přizpůsobím. Pláţ, spíše úzký pruh písku, zatím není příliš atraktivní a k údajně nejkrásnější pláţi v Polynésii má podle mého názoru daleko. Další cesta ale vede do prudkého kopce a to se mi nechce. Přelézám lávové kameny a naplavené větve. Námaha se ale vyplatila, výhled za zatáčkou stojí zato. Bělostný písek pod vysokými palmami ostře kontrastuje s modrou barvou laguny, vyvedenou v několika úchvatných odstínech. Téměř kýčovitý obrázek dotváří nebe s bílými beránky. Dokonalou scenérii jako z katalogu cestovní kanceláře neruší davy turistů, společnost na pláţi mi dělá jen toulavý pes. Přidá se ke mně na kraji pláţe a očividně se nehodlá vzdálit. Pobíhá a poskakuje okolo mě. Odběhne kousek napřed, ale otáčí se a štěkotem mě pobízí do kroku. Za chvilku se zase vrátí a smutnýma očima loudí jídlo. Házím mu kousek suché bagety. Můj společník ji ale jen očichá a 47

znechuceně se odvrátí. Zřejmě je zvyklý na jiné laskominy a hladem taky ještě neumírá. Nechá se ode mě alespoň podrbat a slastně se natáhne pod strom. Polední výheň zesiluje a já umírám vedrem. Tak rychle do vody. Očekávané osvěţení se ale nedostavuje. Na teplé moře jsem v Polynésii zvyklá, ale tady má voda snad čtyřicet stupňů. Není také divu, v mělké laguně jsem uţ přešla snad tři sta metrů a vody nemám ani po kolena. Řeším to tedy jako domorodci, lehnu si do mělké vody. Neskutečnou pohodu nelze ani popsat slovy. Člověk jen leţí na jemném písku, nechává se omývat vyhřátou mořskou vodou a pozoruje pestré rybky nebo modré nebe. V ráji se ale brzy objevuje první mrak. A to doslova. Další a další těţká mračna nacucaná vodou kaţdou chvíli hrozí průtrţí. Prší. Déšť je překvapivě teplý, ale vzduch se absencí slunce citelně ochladil. I můj věrný polynéský pes se odešel kamsi schovat. Zůstávám schovaná ve vodě a poprvé zaţívám, jaké to je, kdyţ na člověka prší shora i zespodu. Obrovské kapky rozstřikují mořskou vodu, která se mi odráţí do obličeje. Uf, liják skončil stejně rychle jako přišel, můţu si vytřepat vodu z uší. Zmáčené prameny vlasů mi pozvolna schnou v paprscích nového slunce a je čas vydat se na cestu k přístavu. Cesta po silnici je pohodlná a do zad se mi zase opírá slunce. Teplo mám ráda, ale vodu jsem dopila uţ na pláţi a začínám mít ţízeň i hlad. Civilizace je daleko a pro místní obyvatele je volno očividně důleţitější neţ vidina nějakého zisku z prodeje čehokoliv. Jedinou restauraci na ostrově jsem minula uţ před chvílí, bohuţel je otevřena asi tři hodiny denně, do nichţ jsem se samozřejmě netrefila. Začínám přemýšlet o odvrácené stránce opuštěných ostrovů. Za zatáčkou

se

ale

najednou

vynoří

jednoduchý

stánek

plný

ovoce.

Ve

stánku nikdo, zato vedle v trávě popíjí a směje se skupinka místních. „Můţu si koupit

mango?“

ptám se. Dva mladí kluci

ochotně

Obrázek 17 - O podobně fotogenická místa není na Maupiti nouze 48

vstávají a plní mi igelitovou tašku tropickým ovocem. Peníze odmítají a za kaţdou otázku na cenu mi přidávají další a další plody. Raději uţ se na nic neptám, víc ovoce neunesu a odmítnout zde není slušné. S nespočetným poděkováním a novým nákladem se vydávám dál a opětuji mávání místních. Unavena putováním vítám přístav a nastupuji do lodi, kde si odpočinu. Tentokrát nehodlám šplhat na horní palubu a zabírám si místo na jednoduchých sedačkách. Vyplouváme a já hned zjišťuji, ţe moře je o poznání divočejší neţ ráno. Mořskou nemocí netrpím, ale na otevřeném oceánu moţná změním názor. Loď se zmítá ve vlnách jako ořechová skořápka, vyskakuje nahoru po hřebenech zpěněné vody, aby hned zase padala volným pádem dolů. Masy vody se přelévají přes horní palubu, ale dovnitř naštěstí nezatéká. Je to jako na obří horské dráze a zpočátku jsem z nového záţitku nadšená. Řada mých spolucestujících jiţ ovšem zvrací do obrovských ţlutých kbelíků, které hbitě roznáší posádka. Fascinace vodním ţivlem a rozhoupanou lodí mi vydrţí slabých dvacet minut. Můj ţaludek se houpe přibliţně stejnou intenzitou jako naše kocábka. Raději si lehám na sedačky a pokouším se usnout. Dlouho se mi nedaří a kdyţ uţ mě spánek konečně navštíví, zanedlouho mě vzbudí hlasité ţaludeční obtíţe některého z pasaţérů. S výjimkou domorodců je špatně téměř všem. Po nekonečných dvou hodinách se konečně dostáváme do přístavu na Bora Bora a já děkuji, ţe jsem přeţila. Nohy mám vratké a ţaludek skoro v krku. Snad jsem právě zaplatila daň za opuštění opuštěného ostrova. Snad člověk musí zaţít něco nepříjemného, aby si váţil radostí ţivota. Je to i můj pocit, třebaţe mi ještě tělem cloumá mořská nemoc.

49

7.4. Bosé nohy v písku

BOSÉ NOHY V PÍSKU Je typický večer ve Francouzské Polynésii. Na ostrově Moorea stejně jako na ostatních ostrovech. Vzduch se ještě chvěje horkem uplynulého dne a těžkne omamnými vůněmi tropických rostlin. V amfiteátru tradičního divadla Tiki sedí desítky lidí a pod černým hvězdnatým nebem čekají stejně netrpělivě jako já. Za chvíli začne fenomenální představení polynéských tanců. Světla zhasnou a do nastalého ticha se ozve zřetelné šustění sukní z purau – polynéského ibišku. Za táhlého obřadního zpěvu přichází na otevřené prostranství vysypané pískem asi desítka ţen a dívek oděných do tradičního oděvu. Světlá sukně jakoby z prouţků trávy posazená

na

dosahuje

délky

kotníky,

je

pásem střapců,

bocích po

zdobena barevných

který

násobí

objem boků a zdůrazní jejich chodidla

pohyb.

Bosá

víří

písek,

boky se vlní v pomalém rytmu, kolena se krčí a napínají

a

ruce

ve

vzduchu Obrázek 18 - Dlouhé vlasy jsou ozdobou Polynésanek a atributem ženskosti

mnohoznačnými

gesty

opisují křivky ţenského těla. Ňadra zakrývá jen tradiční podprsenka z půlek leštěných kokosových ořechů. Půvabné tanečnice se usmívají, jako by pro ně byl tanec jen příjemnou kratochvílí. Hlavě vévodí půl metru vysoká barevná čelenka z mušlí a sušené trávy. Vodopády hustých černých vlasů padají ţenám přes opálená záda aţ do pasu. Táhlá píseň končí a za mohutného pokřiku přibíhají do arény muţští tanečníci. I oni mají sukně, ale ty jsou podle tradičního způsobu upnuté v pase a sahají pouze pod kolena. Kotníky 50

a paţe jim zdobí náramky ze sušených palmových listů, tvář divoký výraz a hlavu husté černé vlasy nezřídka dosahující délky pod lopatky. Holou hruď pokrývá většinou pouze tetování, které je zde v Polynésii všudypřítomné. Jejich pokřiky „hu!“, „ha!“, ostře kontrastují s melodickým popěvkem tanečnic. Tanečníci utvoří řadu s mezerami na šířku roztaţených paţí, tanečnice stojí bok po boku za nimi. Pohyby se zpomalí, tanec se na chvíli stává pouhou kulisou a pozornost diváků se krátce upne na hudebníky. Prostorem zní vysoký zvuk flétny vivo smíšený s drnkavou hudbou ukulele a podbarvený hlubokými, rytmickými tóny bubnů. V prostoru za tanečníky se objevují dvě usměvavé zpěvačky kyprých tvarů, přesně dle místních ideálů krásy. Svoje nádherně rezonující hlasy provází gesty, která i člověku neznalému tahitštiny mohou napovědět obsah písně. Za dozvuků posledních tónů písně vystupuje jeden z řady tanečníků a

nastiňuje

publiku

nosnou dějovou linii celého představení. „V polynéské

vesnici

přebírá mladý náčelník vládu od starého, tento obřad všeobecné

provází pocty

novému králi. Později odjíţdějí

muţi Obrázek 19 - Tanečnice v Tiki Village

z vesnice na moře lovit ryby, během své výpravy ale naleznou obrovskou perlorodku. Podivuhodnou lasturu předloţí darem králi, ten ji otevře a z útrob perlorodky vystoupí krásná princezna. Král se do ní na první pohled zamiluje, ale jak celý příběh dopadne, se dozvíte během našeho představení.“ Tanečník se vrací zpět ke svým kolegům a představení se dostává do tempa. Oči diváků sledují muţe i ţeny pohybující se tanečním krokem po amfiteátru od středu směrem k jeho okrajům. Tanečníci na chvíli zmizí v zákulisí, o minutu později se však vrací zpět. Muţi nesou na nosítkách nového krále, mladého urostlého tanečníka s uhrančivým pohledem a opálených tělem, za nimi kráčí ve dvojstupech tanečnice a z malých košíků rozhazují okolo čerstvé květiny. Nosítka s králem jsou poloţena do středu arény a postupně mu všichni chodí 51

vzdávat čest. Muţi před něj po jednom krátce poklekají, za jejich zády pohupují ţeny boky v pomalém rytmu písně a kaţdá králi věnuje lehkou poklonu. Poddaní se po obřadu opět chopí nosítek, krále odnesou a spolu s ním se vzdalují všichni účinkující. Snad

o

pouhou

minutu

později vbíhají zpět titíţ tanečníci

převlečení

do látkových

sukní

kolem

boků a s malými dřevěnými pádly v rukou. S typickými pokřiky

podobnými

primitivnímu řevu divochů poskakují vţdy střídavě po jedné

a

druhé

noze

a

s pomocí pádel napodobují plavbu na moři. Za nimi

Obrázek 20 - Mladý král čeká na svou milou

přitančí

do

arény

dívky,

převlečené do sukní barvy moře, podprsenky z kokosových ořechů jim zakrývají desítky náhrdelníků z bílých mušlí zavěšené na krku v nekonečných smyčkách. V rukou drţí vybělené kousky sítí, které v pravidelném rytmu jako by nahazují do vody a zase vytahují. Všichni společně pak za mohutného potlesku diváků vytáhnou z pomyslného moře obří lasturu perlorodky. Černou vrásčitou schránku pokrytou mechem a vodními řasami čtyři statní muţi zvedají na ramena a nesou ke králi. Ten perlorodku chvíli obhlíţí ze všech stran, hladí ji rukama a kyne dvěma nejblíţe stojícím muţům, aby schránku otevřeli. Z lastury se zvedne do klubíčka stočená ţena v dlouhých šatech barvy moře, ozdobená dlouhými šňůrami černých perel. Nejkrásnější z tanečnic, černooká a štíhlá s olivovou pletí a závojem dlouhých černých vlasů si u diváků vynutí okouzlené zašumění. Princezna odchází do zákulisí, mladý král mezitím usedá na zem se zkříţenýma nohama a diváci napjatě čekají na pokračování děje. Za okamţik přináší princeznu jeden z tanečníků na rameni a staví ji na zem před krále. Princezna se ukazuje publiku v krátkých hnědých šatech. Za zvuku bubnů odepne dívka na svém boku jeden konec látky šatů a podává ho králi. Poté začíná tančit a svými kroky opisuje kolem krále malé kruhy, takţe šaty na jejím těle se k našemu úţasu pomalu rozmotávají. Ani nedýchám. Látka je dlouhá snad deset metrů, 52

pomalé svlékání i celý tanec působí na publikum velmi eroticky, ale tím uţ jsou Polynésanky proslulé. Kdyţ spadne poslední kousek látky, tanečnici zůstane pouze úzký pruh látky halící ňadra a o něco širší pruh přes boky, diváci vydechnou vzrušením. Taneční krok i pohyby se výrazně zrychlují, stejně tak jako víření bubnů, princezna rozkmitá své boky neuvěřitelnou rychlostí a gesty paţí zdůrazňuje tělesné přednosti, které svému vyvolenému nabízí. Umět tak takhle tančit pro svého muţe! Ţádostivý pohled, kterým král upřeně sleduje svou milou, mu ona oplácí mnohoznačným svádivým úsměvem. Sexuální podtext tohoto tance je nesporný a na první pohled patrný i nezasvěcenému pozorovateli. Zapomínám na čas a prostor a stejně jako ostatní fascinovaně sleduji dění na scéně. Teď vstává i král a přidává se k tanci v těsné blízkosti princezny. I on pokřiky a gesty zdůrazňuje svoji muţnost, nabízí se své milé. Všichni tuhle strhující podívanou odměňujeme bouřlivým potleskem. Pár se pak v zákulisí převlékne do barevných kostýmů podobných těm na začátku představení a celý příběh končí svatebním obřadem. Během závěrečné svatební veselice přicházejí tanečníci k tribunám a několik si jich k sobě vybírá partnery z publika. I přede mnou se zčistajasna zjeví král z příběhu a podává mi ruku. Netušíc

ničeho

zlého

nabízenou ruku přijímám a najednou

stojím

bosky

uprostřed arény obklopena ostatními

tanečníky.

Můj

taneční partner jen krátce ukáţe na tanečnici vedle mne: „Dělej to jako ona“. Pokouším se, ale mé bílé evropské boky nejsou na tento typ pohybu stavěné. Mají nějaký

snad

Polynésanky

kloub

navíc?

Obrázek 21 - Tanečnice vystřídají během představení několik kostýmů

Připadám si zoufale nemotorná a ztuhlá v porovnání s ladnými pohyby ţen okolo, a přitom doma mě tanec baví. Hudba je ale strhující svými primitivními rytmy a uţ jen příleţitost zkusit tanec je neopakovatelným záţitkem. Moje zdejší exhibice naštěstí trvá jen pár minut, místo v souboru jsem si zřejmě nevyslouţila. Představení končí mohutným potleskem.

53

Zatímco si publikum ještě opilé čerstvým záţitkem sděluje dojmy, tanečníci a tanečnice se kvapně převlékají. Musejí rychle nastoupit na další směnu a prodávat suvenýry, drnkat u východu na ukulele nebo rozváţet diváky do jejich hotelů, vše doplněno vřelým úsměvem. Přitom je chvíli po jedenácté hodině a některé tanečnice mají při práci v náručí docela malé děti. I tohle je jejich ţivot. Zítra se vrhnou do víru tance znova.

54

7.5. Ztracený ráj

ZTRACENÝ RÁJ Je 27. února 2009, procházím odbavením na pražském letišti. Sychravé české skoro jaro opouštím bez špetky nostalgie, lezavá zima, studený vítr a slabé slunce věčně schované za mraky jsou nepříjemné i tady v Praze, natož u nás na Vysočině. S nevlídným počasím se loučím s optimistickým výhledem na cíl své cesty – mířím totiž na místo opěvované mnoha umělci i cestovateli jako ztracený ráj, ostrov Tahiti. Nastupuji do letadla a v sedm hodin ráno se naše letadlo konečně odlepuje z letištní ranveje vstříc cestě na opačný konec světa. Po přestupu v Paříţi a Los Angeles přistáváme na tahitském letišti Faa´a. Díky časovému posunu je i po třicetihodinové cestě stále téhoţ 27. února 22:15 hodin místního času. Dveře letadla se otvírají a já nenasytně vdechuji neskutečně teplý a vlhký ostrovní vzduch prosycený vůní květů gardénií a ibišků. Pár kroků po ranveji a přicházíme do haly, kde se nám dostává vřelého přijetí v polynéském stylu. Polynéská kapela hraje jako o ţivot a hned vedle nich směníte se sličnou Polynésankou vyplněný vstupní formulář za vonný kvítek běloskvoucí gardénie za ucho. Podle umístění kvítku se prý pozná stav nositelky – vdané za pravé, svobodné za levé ucho. Věřím, ţe se tím mnohé věci značně zjednodušily. Příjemnostem bylo učiněno zadost a přede mnou je fronta vedoucí k odbavení. Z dlouhé chvíle si prohlíţím své spolucestující, podle řeči přijíţdí

drtivá

většina

z Francie, většina lidí je uţ od pohledu bohatá - pánové ve značkovém oblečení, dámy vonící drahými parfémy, přece jenom Polynésie není země pro

chudé.

cestujících

Další tvoří

část rodinky

s vesměs malými dětmi a také hrstka navzdory

místních,

kteří Obrázek 22 - Hned po přistání vítá návštěvníky polynéská kapela zvyklostem

55

z nějakého důvodu museli opustit domovinu a vracejí se zpět. Studentů, baťůţkářů a úplně obyčejných lidí, jako jsem já, je jen pár. Po nekonečném čekání na zavazadla vycházím do venkovní haly a rozhlíţím se kolem. Nemusím se ale namáhat, můj taxikář Mike uţ je u mě. Dostávám na krk nádherný věnec z barevných ţivých květů, zdejší tradiční dárek na uvítanou a vyměňujeme si po symbolickém polibku na kaţdou tvář. „Jaká byla cesta?“ ptá se podsaditý Mike v pestré havajské košili a utírá si čelo orosené potem. „Utekla celkem rychle. A jak vy se tu pořád máte?“ „Máme se dobře, tenhle týden bylo trochu zataţeno, ale dnes uţ bylo zase teplo.“ Pousměji se nad typickou odpovědí člověka přivyklého ţivotu v tropech, pro nějţ je jeden den pod mrakem synonymem špatného počasí. Za chvilku uţ se loučíme před hotelem v Papeete, pro dnešek toho bylo dost a já se odcházím konečně vyspat. Všudypřítomné

horko

nepolevuje ani v noci, ale bílé prostěradlo příjemně chladí a cikády mi na dobrou noc zpívají svoji písničku. Po chvilce se všechny

dojmy

ztrácí

v mlze a já usínám. Brzy ráno mě budí čilý Obrázek 23 - Pohled z druhé patra městské tržnice

ruch z ulice. Na Tahiti se vstává

časně,

rytmus

ţivota se tu řídí východem a západem slunce. Mé tělo zřejmě stále zmatené časovým posunem přestalo vyţadovat doma obvyklý osmihodinový spánek, oblékám se tedy a vyráţím do města. Procházím se městem přes upravené nábřeţí přístavu, kolem drahých butiků s černými perlami a značkovým oblečením ke staré radnici v koloniálním stylu. Vedle radnice je dvoupatrová městská trţnice, kam vyráţím za potěchou oka i něčím k snídani. Pastvu pro oči tedy tento prostor poskytuje, jen co je pravda. Na obrovské ploše se vedle sebe nachází bezpočet suvenýrů. Nádherné taneční kostýmy, kousek vedle záplava květin, opodál zase šperky z perel i perleti, vonné přírodní oleje a kosmetika. Za rohem stojí jeden vedle druhého stánky s lákavým voňavým jídlem. Bagety plněné vším moţným, zapečené mini pizzy, 56

ovocné i zeleninové saláty, sladké i slané koláčky, maso s rýţí, nudle se zeleninou či kousky syrového tuňáka s omáčkou. Jídlo je čerstvé a výborné, chvíli přecházím sem a tam, neschopná si z té nabídky vybrat. Kupuji pár čínských jarních závitků, sladký koláček a čerstvou ovocnou šťávu a přesouvám se ke stolkům s ovocem. Nepřeberné mnoţství zeleniny a ovoce láká ke koupi a já, vyhladovělá z nabídky českých supermarketů bych si nejradši odnesla všechno. Nakonec kupuji ananas a tři manga, moje oblíbené ovoce. Veselá tmavooká prodavačka kyprých tvarů mi přidá další dvě manga a svazek mini banánů zdarma jako pozornost podniku. Nabízené peníze navíc nepřijme, oplácím jí aspoň úsměv a se zdvořilým poděkováním odcházím po schodech se snídaní v ruce prozkoumat první patro. I tady je několik stánků s jídlem, ale zbytek plochy zabírají desítky stánků se suvenýry. Tradiční pareu, pruh látky, ze kterého člověk znalý vykouzlí desítky šatů, bubny nejrůznějších velikostí a spousty

pohlednic

a

kalendářů.

Protoţe budova trţnice je vlastně otevřená vzdušná konstrukce i první patro je jen takový ochoz propojený napříč několika mosty. Na jednom z těch ochozů se zastavuji a kochám se nádhernou barevností celého tohoto improvizovaného

divadla.

Opálení

černovlasí muţi a ţeny se proplétají mezi barevnými stánky s kdečím, tu a tam se zastaví na kus řeči s prodavači nebo mezi sebou. Některé stánky jsou opuštěné, respektive zboţí je na svém místě, ale nikdo ho nehlídá. Strach z krádeţí je zde očividně pramalý, pověsti o Polynésanech jako národu zlodějů uţ zřejmě definitivně odvál Obrázek 24 - Horní část stometrového vodopádu čas. Další den se rozhoduji vydat k vodopádu do údolí Fautaua. Kvůli téhle cestě se musím ponořit hlouběji do tahitského vnitrozemí, ale podle průvodce by cesta měla být značená, takţe mé obavy jsou minimální. U papeetské radnice nasedám do místní varianty autobusu, coţ je

57

hybrid mezi náklaďákem a dřevěným autobusem zvaný le truck. Dávám řidičce sto franků, za které mě odveze do zátoky Bain Loti, východiska pro mou túru. Na přeplněných lavicích sedí místní, cizinka jsem tu jediná, ale všichni mi ochotně dělají místo. Zvědavé zraky domorodců mě studují a otázky na sebe nenechají dlouho čekat. „Odkud jsi? Kdy jsi přijela? Na jak dlouho? Líbí se ti tu? Kam jedeš?“ a tak dále. S úsměvem odpovídám na dotazy, nelíčený zájem mě těší, snaţím se trochu propagovat Českou republiku, ale celkem zbytečně. Většina přítomných zná minimálně naše hlavní město a neunikla jim ani aktuální informace o předsednictví v Evropské unii, snad díky zprávám z kontinentální Francie, která k nám má přece jenom trochu blíţ. Po prozrazení cíle mé cesty se mi navíc dostane všeobecného uznání, i kdyţ dle pobaveného chichotání asi takové výlety nepatří k denním kratochvílím obyvatel města. Vystupuji z autobusu a s batohem na zádech se vydávám vstříc dobrodruţství. Vstříc neprobádaným končinám. Cesta pod stromy je široká, zpevněná štěrkem, křupe pod trekovými sandály. Po mé levé ruce se nádhernou přírodou klikatí říčka a vzduch je prosycen těţkou vůní exotických květin. Jdu uţ alespoň hodinu, všudypřítomní komáři se navzdory repelentu nepasou jen na

mých

holých

končetinách, ale dokáţí bolestivě

bodnout

i

přes tílko a kraťasy. Stezka nenápadně

se

začíná zuţovat,

stromy se tisknou blíţ a blíţ, aţ se najednou široká cesta promění v uzounkou pěšinku a řady stromů v les. Na Obrázek 25 - Planý zázvor je typická rostlina polynéského vnitrozemí

několika

místech

musím přelézat padlé stromy porostlé provazy zelených lián. Stezka se místy ztrácí pod vrstvou bahna, o kousek dál pokračuje zeleným porostem, který někdo nedávno hrubě prosekal mačetou. Někdy vede kluzká cestička po kraji skály a poskytuje mi výhled na prudký sráz dolů, jindy musím sejít aţ na úroveň stále divočejší říčky a přebrodit se ledovou vodou na druhou stranu. Řeka mě svým 58

dravým proudem strhává, ale ubráním se a vyváznu jen s mokrými kraťasy. Jdu uţ tři hodiny a začínám pociťovat únavu z nekončící cesty. Z ničeho nic ale náhlý závan větru přinese jemné kapičky vodní mlhy, které ochladí rozpálené tělo, a přede mnou se otevře výhled na nádherný stometrový vodopád. Vodní tříšť kouzlí ve slunci barevnou duhu a já fascinovaně zírám. Nikde nikdo, vysokou vlhkostí vzduchu jsem uţ stejně mokrá, svlékám tedy oblečení a jdu se vykoupat do jezírka pod vodopádem. Voda je ledová, aţ se člověku zatají dech, v sevřeném hrudníku sotva bije srdce, ale stačí pár temp a tělem se rozlije příjemný pocit tepla a osvěţení. Vodopád burácí a voda s hukotem dopadá kousek ode mě. Opouštím chladnou náruč jezírka a vydávám se na zpáteční cestu. Ta ubíhá mnohem rychleji, a neţ se naději, nasedám do autobusu ve známé zátoce Bain Loti a nechávám

se

odvézt

k hotelu.

Za

sebou

nechávám

pěšinku

vyšlapanou

v zeleni

i

nádherný vodopád měnící se v dravou říčku. Únava mi klíţí oči. Ještě jedna noc a zítra mě čeká cesta na další ostrov. Obrázek 26 - Kapradí často dosahuje úctyhodných rozměrů

Uléhám

do

postele

a

čisté

bílé

nechávám

odpočinout unavené tělo, zatímco mysl za zavřenýma očima přehrává film z dnešní cesty k vodopádu. Tohle je můj ztracený ráj.

59

Použitá literatura Bečka, Josef Václav. 1992. Česká stylistika. Praha: Academia. Bech-Karlsen, Jo. 1991. Být při tom. Reportáž jako metoda a žánr. Oslo: Institut for Journalistikk, Universitetsforenget. Bougainville, Louis Antoine. 1955. Cesta kolem světa. Praha: Orbis. Čechová, Marie – Krčmová, Marie – Minářová, Eva. 2008. Současná stylistika. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, s. r. o. Čechová, Marie a kol. 2003. Současná česká stylistika. Praha: ISV nakladatelství. Daneš, František a kol. 1997. Česká jazyk na přelomu tisíciletí. Praha: Academia. Dočekalová, Markéta. 2006. Tvůrčí psaní pro každého. Praha: Grada Publishing a. s. Hanzelka, Jiří – Zikmund, Miroslav. 1997. Život snů a skutečnosti. Praha: Primus. Hartmannová, Věra. 2003. Pravidla českého pravopisu. Olomouc: Ústav pro jazyk český AV ČR. Heayerdahl, Thor. 1987. Aku-Aku. Praha: Mladá fronta. Hubáček, Josef. 1987. Učebnice stylistiky. Praha: SPN. Chloupek, Jan a kol. 1991. Stylistika češtiny. Praha: SPN. Mocná, Dagmar – Peterka, Josef, a kol. 2004. Encyklopedie literárních žánrů. Praha, Litomyšl: Ladislav Horáček – Paseka. Osvaldová, Barbora - Halada, Jan, a kol. 1999. Encyklopedie praktické žurnalistiky. Praha: Libri. Ruß –Mohl, Stephan - Bakičová, Hana. 2005. Žurnalistika. Kompletní průvodce praktickou žurnalistikou. Praha: Grada Publishing a. s. Stingl, Miloslav. 1974. Poslední ráj. Praha: Svoboda. Suchomel, Josef. 1985. Z Tahiti na Tuamotu. Praha: Panorama. Štorkán, Karel. 1980. Publicistické žánry. Brno: Novinář. Štorkán, Karel. 1985. O reportáži prakticky i teoreticky. Brno: Novinář. Tušer, Andrej. 1999. Jako sa robia noviny. Bratislava: SOFA. Vlašín, Štěpán a kol. 1984. Slovník literární teorie. Praha: Československý spisovatel. Elektronické zdroje Hawaiki Nui Va´a. 2010. http://www.hawaikinuivaa.pf/ (30. 9. 2010). Koktejl presskit. 2010. http://czech-press.cz/web_prilohy/pdf/presskit_2010_koktejl.pdf (21. 9. 2010). 60

Mladá Fronta – Lidé a země. 2010. http://www.mf.cz/produkty/lide-a-zeme (21. 9. 2010). Sanoma magazines. 2010. http://www.sanoma.cz/data/sharedfiles/ke_stazeni/mediadata.pdf (21. 9. 2010).

61

Jmenný rejstřík Bakičová, H. ..................................................................................................................... 7, 8, 12 Bečka, J. V. ................................................................................................ 11, 14, 15, 20, 21, 22 Bech-Karlsen, J. ......................................................................................................................... 7 Čechová, M. ....................................................................................................................... 13, 16 Daneš, F. ............................................................................................................................. 21, 22 Dočekalová, M. ............................................................................................ 9, 10, 12, 16, 18, 52 Halada, J. ........................................................................................................................ 7, 10, 20 Hanzelka, J. ................................................................................................................................ 9 Hubáček, J. ............................................................................................................. 10, 13, 22, 52 Chloupek, J. .................................................................................................................. 11, 12, 52 Krčmová, M. ............................................................................................................................ 16 Minářová, E. ............................................................................................................................. 16 Mocná, D. ................................................................................................................................... 7 Osvaldová, B. ................................................................................................................. 7, 10, 20 Pavel, P. .............................................................................................................................. 26, 28 Peterka, J. ................................................................................................................................... 7 Ruß –Mohl, S. .................................................................................................................. 7, 8, 12 Salaquardová, J........................................................................................... 1, 3, 5, 17, 20, 24, 29 Štorkán, K............................................................................................................. 8, 9, 18, 19, 52 Vlašín, Š. ................................................................................................................................ 6, 7 Zikmund, M. ............................................................................................................................... 9

62

Seznam obrázků OBRÁZEK 11 - SASANKA A JEJÍ OBYVATELÉ SPOLU ŢIJÍ VE VZÁJEMNÉ SYMBIÓZE .................................................. 27 OBRÁZEK 1- SOCHY MOAI V LOMU RANO RARAKU ............................................................................................... 33 OBRÁZEK 2 - HANGA ROA, JEDINÁ OSADA VELIKONOČNÍHO OSTROVA ................................................................. 34 OBRÁZEK 3 - NEJVĚTŠÍ ZE SOCH VELIKONOČNÍHO OSTROVA, NIKDY NEDOKONČENÝ EL GIGANTE ....................... 35 OBRÁZEK 4 - POVALENÉ SOCHY MOAI PŘI POBŘEŢÍ ............................................................................................... 36 OBRÁZEK 5 - KAMENNÉ "ÚČESY" V LOMU PUNA PAU............................................................................................ 37 OBRÁZEK 6 – AHU TONGARIKI .............................................................................................................................. 38 OBRÁZEK 7 - POHLED Z VESNICE ORONGO A OSTRŮVKY V OCEÁNU, ZE KTERÝCH MUSEL BUDOUCÍ PTAČÍ MUŢ DONÉST PRVNÍ VEJCE ....................................................................................................................................

39

OBRÁZEK 8 - LOĎ VOZÍCÍ TURISTY NA VÝLETY PO LAGUNĚ ................................................................................... 40 OBRÁZEK 9 - FOTOGENICKÉ DOMKY NA VODĚ V AREÁLU LUXUSNÍHO HOTELU ..................................................... 41 OBRÁZEK 10 - NÁS PRŮVODCE STEVEN PÓZUJE S REJNOKEM ................................................................................ 42 OBRÁZEK 11 - SASANKA A JEJÍ OBYVATELÉ SPOLU ŢIJÍ VE VZÁJEMNÉ SYMBIÓZE .................................................. 43 OBRÁZEK 12 - LAGUNA JE DOMOVEM TROPICKÝCH RYBEK I REJNOKŮ .................................................................. 44 OBRÁZEK 13 - PRODEJ TROPICKÉHO OVOCE JE ČASTÝM ZPŮSOBEM OBŢIVY .......................................................... 45 OBRÁZEK 14 - CESTU LODÍ VYUŢÍVAJÍ MNOZÍ K ODPOČINKU ................................................................................. 46 OBRÁZEK 15 - PLÁŢ TEREIA JE ÚDAJNĚ JEDNOU Z NEJKRÁSNĚJŠÍCH PLÁŢÍ NA SVĚTĚ ............................................ 47 OBRÁZEK 16 - O PODOBNĚ FOTOGENICKÁ MÍSTA NENÍ NA MAUPITI NOUZE .......................................................... 48 OBRÁZEK 17 - DLOUHÉ VLASY JSOU OZDOBOU POLYNÉSANEK A ATRIBUTEM ŢENSKOSTI ..................................... 50 OBRÁZEK 18 - TANEČNICE V TIKI VILLAGE ........................................................................................................... 51 OBRÁZEK 19 - MLADÝ KRÁL ČEKÁ NA SVOU MILOU .............................................................................................. 52 OBRÁZEK 20 - TANEČNICE VYSTŘÍDAJÍ BĚHEM PŘEDSTAVENÍ NĚKOLIK KOSTÝMŮ ................................................ 53 OBRÁZEK 21 - HNED PO PŘISTÁNÍ VÍTÁ NÁVŠTĚVNÍKY POLYNÉSKÁ KAPELA ......................................................... 55 OBRÁZEK 22 - POHLED Z DRUHÉ PATRA MĚSTSKÉ TRŢNICE ................................................................................... 56 OBRÁZEK 23 - HORNÍ ČÁST STOMETROVÉHO VODOPÁDU ...................................................................................... 57 OBRÁZEK 24 - PLANÝ ZÁZVOR JE TYPICKÁ ROSTLINA POLYNÉSKÉHO VNITROZEMÍ ............................................... 58 OBRÁZEK 25 - KAPRADÍ ČASTO DOSAHUJE ÚCTYHODNÝCH ROZMĚRŮ .................................................................. 59

63