Sociologické teorie moderní společnosti (orientační studijní podklady)

Sociologické teorie moderní společnosti (orientační studijní podklady) Prof. Ing. František Zich, DrSc.

Úvod Cílem výuky je přispět k pochopení významu teorií sociálních procesů v moderní společnosti pro potřeby práce v oblasti marketingové komunikace. Klasické sociologické teorie jsou prezentovány jako východiska pro rozvoj moderní vědy. Soudobé sociologické teorie objasňují důsledky hlavních, především ekonomických procesů v oblasti sociálních vztahů a sociální struktury společnosti. Jmenovitě jde o teorie jednání, teorie sociálního kapitálu, rizikové společnosti, teorii znalostní společnosti a problematice multikulturalismu.

Anotace Předmět výuky vychází z nezbytného objasnění role vědy a v této souvislosti osvětlení specifiky sociologie, její struktury jako součásti vědeckého systému v soudobé společnosti. Na časové osnově moderní společnosti je vysvětlován vznik, obsah, funkce a vliv hlavních sociologických teorií. Podrobněji jsou objasňovány základy sociologických teorií postmoderní etapy vývoje společnosti. Je uvedena charakteristika moderní společnosti, vznik a etapa postmodernismu a globalizace konce dvacátého století a současnosti. Východiskem jsou hlavní myšlenky klasické sociologie v dílech zakladatelů 19. století (A. Comte, K. Marx, H. Spencer, E. Durkheim, M. Weber a další). Jsou vysvětlena specifika metodologického individualismu a metodologického holismu a důsledky konstruktivismu. Pozornost je dále věnována strukturnímu funkcionalismu dvacátého století, jeho kritice a přednostem. Je rozebrána teorie jednání a teorie sociálního kapitálu. Důraz je kladen na teorie vysvětlující sociální souvislosti modernizace, globalizace a s tím spojených důsledků změn sociální struktury, sociálních konfliktů, rozvoje znalostní společnosti, teorie sociálního kapitálu, problémy sociálním kontroly moci a teorie trvale udržitelného rozvoje a teorie kolapsu. Je rozebrána povaha novodobých sociálních subjektů a jejich úloha v postmoderní společnosti.

Studijní cíle předmětu:

Seznámit studenty s hlavními sociologickými koncepcemi reflektujícími společenské změny a vývoj soudobého světa. Objasnit jejich významem pro oblast marketingové komunikace. Budou objasněny hlavní teoretické a metodologické zdroje umožňující pochopení moderní a postmoderní společnosti. Cílem je umožnit pochopení souvislostí společenských procesů v moderní globalizované společnosti pro potřeby práce v oblasti marketingové komunikace, zejména s ohledem na význam strategického uvažování v této oblasti.

1

Osnova předmětu: 1. Úloha vědy a specifika sociologie – vědecké vědění, expertní vědění. Sociologie vědění – znalostní společnost 2. Moderní a postmoderní společnost 3. Globalizace a její hlavní projevy a důsledky 4. Teorie 18. a 19. století a jejich význam pro současnou sociologickou teorii (Comte, Marx, Weber) 5. Metodologický individualismus, metodologický holismus. Redukcionismus - konstruktivismus 6. Strukturní funkcionalismus, podstata, jeho význam, kritika a návaznosti - teorie sociální strukturace 7. Teorie jednání ( jak drží společnost pohromadě), výsledky lidské činnosti, riziková společnost 8. Sociální struktura postmoderní doby, kam se poděly třídy ? 9. Sociální kapitál a sociální stát 10. Riziková společnost 11. Novodobé sociální subjekty a jejich vliv na společnost, multikulturalismus, evropeizace, 12. Kolapsy složitých společností Průvodce studiem předmětu s harmonogramem: Jednotlivá témata budou prezentována na rozboru určené literatury. Předpokládá se úvod do problému formou přednášky a samostatné studium posluchačů a následná intenzivní samostatná práce a vypracování seminární práce k stanovenému tématu. Předmět je ukončen písemnou zkouškou, studenti obdrží tematické okruhy ke zkoušce. Součástí zkoušky je vypracování seminární práce na základě určeného tématu a literatury. Povinná aktivní účast na cvičení. Témata na cvičení (budou průběžně upřesněna)

Přehled studijní literatury. (Konkretizace literatury je uvedena u každého tématu) Z. Bauman: Tekutá modernita Mladá fronta, Praha, 2002. Z. Bauman, Globalizace – důsledky pro člověka. Praha: Mladá fronta, 1999 Z. Bauman: Myslet sociologicky, SLON, Praha, 1996 U. Beck, Co je globalizace? Centrum pro studium demokracie a kultury, Praha 2007. 2

P. Bourdieu: Teorie jednání, Karolinum, Praha 1998 P. Burke: Společnost a vědění, Karolinum, Praha, 2007 V. Dvořáková a kol. Evropeizace veřejné sféry, nakladatelství C. H. Beck, Praha, 2010 F. Fukuayama: Velký rozvrat, Academia, Praha, 1999 A. Giddens: Třetí cesta, Mladá fronta, 2001 A. Giddens: Sociologie, Argo, Praha, 1999 B. Harrington a kol.: Moderní sociální teorie, Portál, Praha, 2006 J. H. Turner: Theoretical Principles of Sociology, Vol.1, Macrodynamics, 2010, Springer, New York D. Halpern: Social Capital, Cambridge, UK, , Malden MA, Polity Press, 2004. J. Keller: Úvod do sociologie, SLON, Praha 2005 J. Keller: Teorie modernizace, SLON, Praha, 2007 J. Keller: Dějiny klasické sociologie,. SLON, Praha 2005 J. Keller. Soumrak sociálního státu, SLON, Praha, 2005 J.Keller, L. Tvrdý : Vzdělanostní společnost? Slon, Praha 2008 P. Kuchař, P. Balek: Integrace cizinců, Případ ústeckého kraje, UJEP, Ústí nad Labem,2011 M. Loužek: Evropeizace – užitečný, nebo módní pojem?, in: B. Dančák, P. Fiala, V. Hloušek: Evropeizace, Masarykova Univerzita, Brno, 2005, Ulrich Beck: Europäisierung - Soziologie für das 21. Jahrhundert in: Politik und Zeitgeschichte (APuZ 34-35/2005) P. Machonin: Česká společnost a sociologické poznání, ISV nakladatelství, 2005 M. Petrusek: Společnosti moderní doby, SLON, Praha, 2006, kapitola: Postmoderní společnost Matějů, P., J. Straková, A. Veselý (eds.). Nerovnosti ve vzdělávání. Od měření k řešení. Praha: SLON, 2010. Matějů, P., J. Straková. 2006. Nerovné šance na vzdělání. Vzdělanostní nerovnosti v České republice. Praha. Academia. J. Šafr, M. Sedláčková: Sociální kapitál, Koncepty, teorie a metody měření, Sociologický ústav AVČR, Praha, 2006 J. Šanderová: Hlavní proudy teorie a výzkumu sociální stratifikace in: J. Šubrt a kol. Soudobá sociologie II, UK Praha, 2008, s. 277-305. J. Šubrt, J. Balon: Soudobá sociologie, Grada, Praha, 2010) J. Šubrt, J. Balon: Teorie jednání, UK, Praha M. Tuček (ed) Soudržnost v diferencující se společnosti, Sociologický ústav, Praha, 2008 A. Veselý: Společnost vědění jako teoretický koncept, Sociologický časopis 4/2004. Zich, F. : 2011, Concerning the Europeanization. Issue „from below“. In: Curtural Diverzity, Uniwersytet Szczecinski, Štětín) Tematické bloky

1. Úloha vědy a specifika sociologie – vědecké vědění, expertní vědění. Znalostní společnost Úvod: Vědecké poznání spočívá v kladení otázek týkajících se podstatných záležitostí světa a hledání odpovědí. Věda je systematická poznávací činnost, zaměřená na odhalování příčin, souvislostí a zákonitostí sledované oblasti (předmětu) svého zájmu. Předmětem zájmu sociologie je společnost jako celek a její jednotlivé části, především sociální vztahy, sociální struktura a její změny, organizace společnosti, fungování institucí, chování a jednání lidí, jejich způsob života, hodnotové orientace, postoje apod. Hlavní funkce sociologie ve společnosti jsou: teoretická 3

poznávání zákonitostí společenského pohybu, sociotechnická – poskytuje vědění vhodné pro využití v řízení společnosti a organizací, kritická – upozorňující na aktuální i potenciální problémy ve fungování společenského systému. Metoda sociologie je označována jako teoretickoempirická, což především znamená, že pracuje s fakty. Sociologie je věda multiparadigmatickáuplatňuje paradigma konsenzuální, konfliktualistické a interpretativní a v rovině výzkumu paradigma kvantitativní a kvalitativní. Pro pochopení obsahu hlavních teoretických koncepcí v sociologii je důležité rozlišovat princip metodologického individualismu a metodologického holismu. Sociologie jako věda poskytuje vědění překračující výrazně rámec běžného zkušenostního vědění lidí, navazující a doplňující vědění, které získávají další vědy, zejména ekonomie, politologie, demografie apod. Sociologické vědění je vyjadřováno specifickými pojmy, kategoriemi, údaji, hypotézami, zákony a teoriemi. Každá společnost je založena na určité formě vědění. Společnosti se od sebe liší způsobem, jimiž je vědění produkováno, jak je distribuováno (zda v dané společnosti existuje více či méně otevřený systém vzdělávání) a konečně jak je aplikováno (zda získanému vědění odpovídá nějaká oblast technických aplikací, jaká a jak rozvinutá). Atributy teorie znalostní (vzdělanostní) společnosti jsou: vysoký podíl lidí s vyšším a vysokoškolským vzděláním, demokratizace přístupu ke vzdělání – rovnost šancí, užitečné vzdělávání, praktické znalosti, vědecký základ obsahu i forem vzdělávání-modernizace obsahu, vzdělávání jako celoživotní proces, modernizace vzdělávacích postupů (např.E-learning). Teorie předpokládá, že vzdělání je nástrojem: výkonu, efektivnosti ekonomiky, uspokojení individuálních ambicí, řešení sociálních rozdílů a v důsledku toho stability společenského systému, faktorem pozitivní sociální mobility. Obsah a význam vzdělání i jeho sociální funkce se mění v souvislosti se stavem společnosti a její produktivní síly. J. Keller uvádí následující etapizaci role vzdělání: Škola jako chrám -typické pro první fázi moderní společnosti, přibližně do poloviny minulého století, jde o klasické pojetí vzdělání (vědění je něco výjimečného, spojené s vírou, osvícenství, nábožensky a humanitně orientované…), vzdělání té doby je privilegovaná záležitost – nastroj reprodukce sociální struktury, existuje diverzifikace rozsahu vzdělání (základní – univerzitní), souvislosti (Comte „pozitivistická církev vzdělanců“; teorie elit…), postupná demokratizace vzdělání – v souvislosti s rozvojem průmyslu a potřebou, účetnictví a správy.., ale také – škola je nástrojem výchovy loajálních lidí – socializace (přiměřené a „správné znalosti“, kázeň, úcta k autoritám…) – organizační člověk hodící se do industrializované organizace. Etapa, kdy vzdělání funguje jako nástroj sociálního vzestupu (zhruba 40. až 80. léta minulého století) je označována – škola jako výtah. Vzdělání zajišťuje lepší sociální pozici (hlavně po druhé světové válce). S rozvojem průmyslu vzniká velká potřeba lidí se středním a inženýrským vzděláním. Možnosti sociálního vzestupu – v důsledku toho růst podílu středních vrstev ve společnosti. Vzdělání je podporováno silným sociálním státem. (Srovnej např. P. Matějů) Období od konce dvacátého století je role vzdělání označována - škola jako pojišťovna. Období konce 20 století. Vzdělání má ochránit před sociálními riziky, které souvisí se: změnami organizace korporací , změnami charakteru práce a jejího úbytku a zvyšování efektivity, limity vzdělanostní společnosti dané vytěsňováním živé práce moderními technologiemi. (srovnej například : J. Rifkin: 4

End of work, nebo R. Reich : Dílo národů) Diplomy nezajišťují získání zaměstnání a pozice - ale jsou nezbytné (U. Beck: Riziková společnost) Současná etapa společnosti klade velký důraz na vzdělání, které poskytuje příslušné kompetence k výkonu povolání a schopnosti lidí orientovat se samostatně ve společnosti. Vyžadují se určité kompetence. Dva základní obsahy pojmu kompetence: (1) Kompetence plynoucí z pozice oprávněnost k rozhodování, udělovaní souhlasu, podpisu apod. Vazba na organizaci, systém. (právo, moc). (2) Kompetence ve vztahu k člověku jako nositeli určitých schopností, vnitřních kvalit, které korespondují s jeho výkonem. Kompetence - předpoklad výkonu člověka v moderních organizacích a v konkurenčním prostředí. Kompetence jako schopnosti (skills) člověka vykonávat konkrétní práci a schopnost efektivního chování ve vztahu k jiným osobám a požadavkům organizace. Obecné klíčové kompetence : Schopnost komunikovat a kooperovat, schopnost řešit problémy, mít schopnost inovace (kreativity), samostatnost a výkonnost, schopnost přijmout odpovědnost, schopnost přemýšlet a učit se, schopnost zdůvodnit a hodnotit (viz např. Belz, H., Siegriest, M.: Klíčové kompetence a jejich rozvíjení. Praha: Portál, 2001.) Neoliberální vzdělávací strategie: východisko – člověk je seberegulující se autonomní individuum, vybavené kompetencemi, učení musí být užitečné a měřitelné ekonomicky, ekonomika je kriteriální funkcí činností i sociálních vztahů – působí jako „permanentní ekonomický tribunál“ i v oblasti vzdělávání. Klíčové kompetence se (1)musí vztahovat na ekonomicky měřitelný užitek,(2) musí být průřezové tj. použitelné v různých oblastech života společnosti, (3)musí být důležité pro všechny jednotlivce (ne jen pro některá odvětví). Podnikatelské kurikulum (osnovy vzdělávání) má nahradit staré , tzv. zaměstnanecké curriculum. Tj. předávané poznatky musí být užitečné pro ekonomický růst – proto se liší od tradičních akademických poznatků, tedy obsahem výuky musí být jen užitečné poznatky a to „jak věci dělat“, posun ke zručnosti. Učení je permanentní životní proces, včetně prohlubujícího se sebepoznání. Průřezové kompetence – jak řešit situace,konflikty, učit se co je a co není užitečné. Rozpuštěním rozdílu mezi všeobecným a profesním vzděláním jak je doposud rozdělujeme. Všeobecné vzdělání se postupně vytrácí. Vzdělání se musí přizpůsobovat ekonomické logice. Důsledky jsou i ve změně vzdělávacích institucí. Homo oeconomicus – se v rámci této koncepce chápe nikoliv jen jako partner v ekonomickém smluvním vztahu, ale jako podnikatel se sebou samým, se svými schopnostmi – lidským kapitálem – vykonává investiční rozhodnutí za účelem zisku a riskuje možnost ztráty. (každý má povinnost být iniciativní). Sociální je chápáno jako forma ekonomického, vše je převáděno na ekonomickou dimenzi – ekonomie je permanentní tribunál posuzující účel vzdělávání. Kritika neoliberální teorie vzdělanostní společnosti klade otázku: Je vzdělání a rozvoj vzdělanosti sám o sobě schopen vyřešit sociální a další problémy postmoderní společnosti ve fázi globalizované ekonomiky? Zdá se, že nikoliv – problém spočívá v ekonomice produkce. Konrad Liessmannv práci – Teorie nevzdělanosti klade otázku co je vzdělání, co je vědění v současné době a odpovídá, že vědění je především schopnost porozumění – sociální vlastnost. Kritizuje honbu za úspěchem (na žebříčku). Vzdělání je provázáno s vědou, dochází ke komercionalizace vědy a vysokoškolského studia – důsledkem je povrchnost a jednostrannost vzdělání. Kritika PISA (Programme for Student Internationale Assesment OECD), vyzývá - skončeme s reformami vzdělání.

5

Věda a vzdělání jsou spojené nádoby. Nezbytnost vědy jako specifické lidské činnosti. Co vše je věda? Respektive ne vše je věda? Je třeba rozeznat vědu od reprodukce vědeckého poznání popularizace, výuky. Otázka současnosti - J. F.Lyotard: rozebírá pojem „vědění“ a klade otázku kdy je vědecké poznání legitimní (uznávané, potřebné) - respektive co zabezpečuje legitimitu (uznání, oprávnění) vědeckého poznání? V období modernity stojí legitimita vědy na uznání emancipace rozumu a jeho významu pro pokrok, výkon, řešení problémů. V období postmodernity je dána mírou schopnosti vědy kontrolou nad realitou. Tradiční chápání vědy období rané modernity. Návaznost na osvícenství, víra v rozum. Pozitivismus – víra ve vědu jako nástroj poznání a řízení, (technika, technologie, sociální inženýrství - Comte). Velké projekty – „velká vyprávění“ – cílové stavy – dokonalá společnost. (Marx) V důsledku toho orientace na techniky sociálního řízení, organizační teorie. Například: ideologie socialismus, ale i demokracie, kapitalismus, humanismus– jsou jen velká vyprávění. (Fukuayama – Konec historie). Krize vědy – druhá polovina 20 století. V důsledku podlehnutí iluzi o možnostech projektovat a řídit společenský vývoj, se soustřeďuje zájem na prostředky (metody vědeckého řízení) a méně na důsledky (komplexní) jednání. Vzniká krize vědeckého poznání (T. Khun- paradigamata) – co je skutečná věda? Problémy metodologie věd. Důsledky rozšiřování a popularizace vědeckých poznatků – všichni jsou poučeni, zejména v oblasti společenské vědy neexistuje jen vědecké vědění, ale i běžné vědomí jímž se lidé řídí. Průniky disciplín, objevují se nové analytické prostory (např. sociální kapitál). Není čisté vědy, věda není hierarchicky uspořádána. Podřizování vědy kritériím užitečnosti. Věda je legitimována prostřednictvím služby společnosti, ne na základě velkých projektů, ale cestou „drobných vyprávění“ využitelných pro potřeby praxe. Věda je redukována na přínos pro výrobní síly, což klade otázky ne: Je to pravda? ale Co to přinese? Na přínosu vědy je založeno její financování. Problém financování vědy, jen ekonomická užitečnost? Podřizování vědy jen principu služby a výkonu systému je proti její logice. Věda je otevřený systém, kriticky reflexivně orientovaný .. je proti stabilitě proti technokratický. Věda klade otázky typu: je to pravda? Je to snad jediná šance lidského rodu na předcházení katastrof, včetně přežití v kosmu… Studijní cíle: Pochopit podstatu koncepce vzdělanostní společnosti a její atributy. Pochopit význam vzdělání ve vztahu k potřebám společnosti. Rozlišit základní etapy role vzdělání ve společnosti. Posoudit neoliberální koncepci vzdělanostní společnosti. Problém hodnocení vzdělávání. Pochopit vztah vědeckého poznání a vzdělávání. Význam pojmu vědění a legitimity vědění pro život společnosti. Obsah a úloha vědy ve společnosti. Vstupní znalosti: Předpokládají se znalosti z oboru sociologie a sociologického výzkumu na úrovni kurzu bakalářského studie. Znalosti z oboru demografie a sociální statistiky. Příslušné znalosti dalších předmětů, zejména ekonomie a marketingové komunikace.

Studijní prameny: Společnost vědění“ z knihy M. Petrusek: Společnosti pozdní doby. Praha: Slon, 2006, s. 407. J. Keller, L. Tvrdý : Vzdělanostní společnost? Slon, Praha 2008 s. 27-77. 6

A. Veselý: Společnost vědění jako teoretický koncept, Sociologický časopis 4/2004. Matějů, P., J. Straková, A. Veselý (eds.). Nerovnosti ve vzdělávání. Od měření k řešení. Praha: SLON, 2010. Matějů, P., J. Straková. 2006. Nerovné šance na vzdělání. Vzdělanostní nerovnosti v České republice. Praha. Academia. Petr Matějů, Michal L. Smith, Josef Basl: Rozdílné mechanismy – stejné nerovnosti. Změny v determinaci vzdělanostních aspirací mezi roky 1989 a 2003. Význam kulturního a sociálního kapitálu pro vzdělanostní nerovnosti. Sociologický časopis 2/2008. J. F.Lyotard,: O postmodernismu. Praha: Filozofický ústav AV ČR, 1993. R. Reich: Dílo národů, Příprava na kapitalismus 21. století, Prostor, Praha 1995 P. Burke: Společnost a vědění, Karolinum, Praha, 2007 A. Giddens: Sociologie, Argo, Praha, 1999, (s. 13- 30) Harrington a kol.: Moderní sociální teorie, Portál, Praha, 2006, úvod práce (s. 28 – 38). J. Šubrt, J. Balon: Soudobá sociologie, Grada, Praha, 2010, (úvod práce) J. Keller: Úvod do sociologie, SLON, Praha, (s. 86- 118) J. H. Turner: Theoretical Principles of Sociology, Vol.1, Macrodynamics, 2010, Springer, New York, (s. 1-20)

2. Moderní a postmoderní společnost Tradiční společnost je charakterizována tím, že moc je spojena s panovníkem, (zákonná, soudní i výkonná), stát je panovník, převahou náboženství, ideologii vlivem kléru, omezenými občanskými právy, nevolnictvím, typická je zemědělská a řemeslná výroba. Moderní společnost: Nerovnoměrnost vývoje světa. Kdy vzniká moderní společnost? Co je modernita? Teorie modernity jsou abstraktní myšlenkové systémy objasňující povahu moderní společnosti a rozdíly jimiž se liší od tradiční společnosti. Západní modernita má počátky již 15. 16. století. Kulturní aspekt – rozvoj věd, matematika, astronomie naproti tomu postupný úpadek náboženství. Politický aspekt – vznik a rozvoj státu, sociální hnutí, občanská práva, demokracie, práva člověka. Ekonomický aspekt – vzestup kapitalismu, technologie industrializace, urbanizace, vznik kolonii, bankovnictví, rozvoj technických věd, rozvoj technologie parního stroje, vznik – manufaktur. Historické souvislosti – význam Velké francouzské revoluce 1789. Hlavní změny společenského systému 18. a 19. století rozvoj modernismu: vznik manufaktur, továren, úpadek živnostníků a řemeslníků, (cechů), majetková přeměna obecních pozemků v soukromý majetek-privatizace, volný obchod, konec bartrového obchodování, peníze abstraktní nositel směny, rozvoj měst, urbanizace, migrace, růst počtu obyvatel . Vznik sociologické vědy A. Comte, K Marx a další. První polovina 20. Století: Industriální rozvoj- změny organizace práce - taylorismus, fordismus, teorie byrokracie M. Weber, první světová válka, revoluce v Rusku, poválečný rozvoj, krize z nadvýroby (30. léta), empirismus v sociologii (USA), nástup fašismu, nacismu v Německu – druhá světová válka. Vznik strukturního funkcionalismu (T. Parsons). Postmoderní (postindustriální) společnost: sedmdesátá léta 20. století: problém energetické krize, růst významu informací, informační technologie, rozvoj technologií výroby, rozvoj vědy , význam teoretického vědění – vědeckotechnická revoluce, význam vzdělání, růst střední třídy a elity, zdokonalování řízení výrobních procesů a společnosti. 7

Podle Z.Baumana dějiny času začínají s moderností či modernost je doba, kdy čas dostává svou historii. Rozlišuje: těžkou a lehkou modernita, kdy těžká moderna byla epochou územního dobývání a organizační tuhosti. Těžká modernost udržovala kapitál a pracovní sílu v jakési železné kleci, ze které nikdo z nich nemohl uniknout. Lehká (tekutá) modernost však jednomu z partnerů umožnila klec opustit. V „tekuté“ modernitě se lze pohybovat nezachytitelně, lidé mají svobodu pohybovat se bez kontroly. Prostor, díky IT je možné překonávat v doslova v „nulovém čase“ a tak rozdíl mezi „hodně daleko“ a „přímo tady“ tu postrádá význam. Prostor již neklade překážky akci a jejím účinkům, jeho význam je malý nebo žádný . Teorie první vlny: důraz na výkon, produktivita, poválečná konjunktura, velké korporace a jejich organizace, sociální stát, sociální vymoženosti, péče, růst významu středních tříd, vzdělanostní společnost -význam vzdělání pro sociální mobilitu. Druhá vlna modernity – konec 20 století: ropná krize 70 let, konec studené války, rozpad (zeštíhlování) velkých korporací, redukce sociálního státu, deregulace trhu, problém ubývání práce, flexibilizace práce, privatizace některých sociálních služeb, očekává se ekonomický růst, stoupající blahobyt – růst růstu, individualizace, rozvoj osobní svobody a odpovědnosti, politický aspekt: orientace na přeměnu postsocialistických států Studijní cíle: Umět vysvětlit vznik a vývoj moderní západní společnosti. Ukázat na příčiny souvislosti procesů přeměny tradiční společnosti ve společnost moderní. Reflexe ve společensko - vědních teoriích. Charakter první (těžké) etapy moderní společnosti, osvětlit souvislost s rozvojem sociálních teorií. Postmoderní (lehká) společnost, pojem tekutá modernita. Charakter poválečné etapy moderní společnosti (po roce 1945) . Vysvětlit pojem modernity, charakteristika první a druhé vlny modernity. Studijní materiály a odkazy: J. Keller: Teorie modernizace, SLON, Praha, 2007, s. 9 – 109, 149- 182 A. Harrington a kol. Moderní sociální teorie, Portál, Praha, 2006, kap. 12 a 13,s. 337-384 P. Machonin: Česká společnost a sociologické poznání, ISV nakladatelství, 2005, s. 185-221 U. Beck: Co je modernizace, (Omyly a odpovědi) Z. Bauman: Tekutá modernita Mladá fronta, Praha, 2002. Kapitola : Modernost jako dějiny času (s. 176 až 207) M. Petrusek: Společnosti moderní doby, SLON, Praha, 2006, kapitola: Postmoderní společnost s. 289 ad

3. Globalizace a její projevy a důsledky 8

Globalizace je výsledkem modernizačních procesů: Co je globalizace? Je to výsledek řízený, projektovaný, nebo je to spontánní výsledek nezamýšlených důsledků? Kdy začala globalizace – spory : Římská říše, někteří kladou počátek globalizace do období objevení Ameriky, kolonizace a rozvoj zahraničního obchodu –druhá polovina 19.století, poválečné období po 2. světové válce – ropná krize 70 let, pád „reálného socialismu“, rozvoj informačních technologií- konec 20. Století U. Beck: Co je modernizace ? (Omyly a odpovědi): rozvoj komunikace, komunikačních prostředků, komunikace v reálném čase – počítače, komunikační sítě, šíření a přenos výrobních technologií do jiných částí světa, deregulace ekonomiky, volné toky kapitálu, zboží, světový trh, multikulturalismus, migrace, důsledky: změny kulturních hodnot, vkusu, unifikace životního stylu, spotřebitelské stereotypy, unifikace reklamy, ústup významu národních států, zeslabení možností politické regulace ekonomických procesů, vytváření nadnárodních sociálních sítí, změna světové organizace, nové obecné organizační procesy. Důsledky globalizace: nově rozdělení světa, změny center a periferií, šíření pokroku, rozvoj technologií, produkce. Ale také: ztráta suverenity, autenticity, identity, přílišný a nekontrolovaný vliv kapitálu a velkých korporací, sociální důsledky, problém daní (kam a kolik platit) a podpory sociálních systémů států. Změna struktury subjektů vládnutí: zeslabení role státu je důsledkem globalizace a prosazování zájmu mezinárodně působících korporací a nadnárodních organizací a uskupení, roste závislost vlád na ekonomických korporacích, součástí vládnutí je růst vlivu nevládních občanských organizací a hnutí. Státu se zužují možnosti řídit a prosazovat své politiky direktivně a stále více musí spoléhat na diplomacii, vyjednávání Studijní cíle Pochopit pojem globalizace, umět vysvětlit její příčiny, charakteristiky, změny vyvolané globalizací ve společnosti, předpokládané dopady.

Studijní materiály a odkazy: J. Keller: Teorie modernizace, SLON, Praha, 2007, kap. Globalizace s. 121 – 148 A. Harrington a kol. Moderní sociální teorie, Portál, Praha, 2006, kap. 14, s. 285-407 Z. Bauman, Globalizace – důsledky pro člověka. Praha: Mladá fronta, 1999. Ulrich Beck, Co je globalizace? Centrum pro studium demokracie a kultury, Praha 2007.

4. Teorie 18. a 19. století a jejich význam pro současnou sociologickou teorii Liberalismus je považován za první moderní ideologii. J. Locke (1632-1704) – myšlenky o svobodě, lidská práva. John Stuard Mill (1806-1873)– spisy o svobodě –svobodné osobní vlastnictví, stát je služebníkem občanské společnosti (19.století) Soukromé vlastnictví a svobodné obchodování s majetkem Minimální zdanění a minimální zásahy státu Ochrana osobních práv (pokud nenarušují práva někoho jiného) Stát je služebníkem občanské společnosti (občanskou společnost té doby tvořili především majetní lidé). Ekonomický liberalismus vzniká na základě rozvoje ekonomické 9

teorie a etiky (A. Smith) a utilitaristického hnutí (Anglie). Utilitarismus (J. Bentham 1748- 1832) je založen na vědeckém zkoumání užitečnosti, stát má zajistit štěstí pro co nejvíce lidí, společnost má maximalizovat blaho svých členů, vyvolení mají obětovat své úspory v zájmu většiny. A. Smith (1723- 1790). Dvě hlavní díla: „Dílo národů“ a „Teorie mravních citů“. Spontánní (přirozený) řád společnosti - „neviditelná ruka trhu“ znamená, že prostřednictvím svých činností uskutečňuje člověk cíle, které nebyly původně jeho záměrem. „Neviditelná ruka“ reprodukuje současně hospodářský i mravní řád společnosti. „Laissez- faire“ – nechte věcem volný průběh. Důraz na „vlastní zájem“ jednotlivce jako předpoklad všeobecného dobra. Vlastní zájem člověka není čistě sobecký, ale je korigován sociálně na základě interakce s ostatními lidmi („sympatií“- „antipatií“). Člověk se podřizuje obecným mravním pravidlům: Pravidla komutativní spravedlnosti – vynutitelná, kodifikovaná, racionální. Pravidlo distributivní spravedlnosti-ideální, volné normy, před – racionální. Významní pokračovatelé: F. A. Hayek: - (1899-1992) první polovina 20. Století „Právo, zákonodárství svoboda“- pojem: spontánní řád – založen na obecných pravidlech, vytvořený řád – umělý, konstruovaný –je to např. organizace. Kniha „Osudná domýšlivost“ obsahuje kritiku slova „sociální“ (ekonomičtí liberálové nemají rádi sociálno), zdůrazňuje nemožnost vybudovat dokonalý sociální stát. Leopold von Misses – přirozená společnost (spontánní řád). Metodologické důsledky liberalismu- homo economicus. Teorie Tpreferencí – G.S. Berger. Užitková funkce U= u (x,y,z, P1 , S1 ) závisí nejen na spotřebovaných statcích, ale také na zásobě osobního společenského kapitálu (S1). „…společenský kapitál zahrnuje vliv minulých činů příslušníků referenční skupiny a dalších relevantních činitelů na jedincovu sociální síť a kontrolní systém“ (Berger, 17). Tato formulace neumožňuje posoudit zda do těchto dalších činitelů patří také moment sociální odpovědnosti a jak je získáván ze zkušenosti. Kritika neoliberalismu: „Chlouba ekonomů, že model homo economicus „zahrnuje všechny možnosti“ a je tedy schopen vysvětlit vše, by měla být ve skutečnosti naší největší hanbou“ (T. Sedláček , 202) Ekonomismus je důsledek klasických liberálních teorií 17. a 18. století. Posléze zachvátil všechny socialistické proudy marxistického ražení. Podle těchto teorií spočívá těžiště politické činnosti v „ekonomickém rozvoji“, tzn. v kvantitativní produkci bez ohledu na kulturní, ekologicko-politická a etnická hlediska. Lidské štěstí je redukováno na dosažení, resp. udržení „životní úrovně“ (koupěschopnost, schopnost spoření atd.). Historie je stavěna na roveň krátkodobému „růstu“, bez ohledu např. k demografickým zákonitostem. Po této stránce lze ostatně konstatovat, že ekonomismus hospodářskou sílu trvale poškozuje, neboť nepřihlíží k vnějším faktorům, které ji teprve umožňují, jako jsou např. politická nezávislost, soběstačnost, porodnost atd. Pozitivismus Spojen se jménem August Comte (1789-1857). Zavedl pojem sociologie, (kolem roku 1834) Základem poznání je empirie – smyslové vjemy. Zákon tří stadií vývoje je založen na úrovni myšlení a poznání (teologické, metafyzické, pozitivistické). Učení o statice a dynamice společnosti. Věda o společnosti je „nové náboženství“ založené na poznání. Náboženský pozitivismus je soustředěn v Nejvyšší bytosti – což je souhrn všech lidí (mrtví řídí živé – vše vytvořili ti před námi). Předpoklad řízení a hledání společenského konsensu. Věda musí sloužit společnosti. Sociologie má být koncipována podle zásad přírodních věd. Sociologie prauje s empirickými fakty, ta jsou východiskem poznání, mají však smysl jen je-li jejich pozorování 10

vedeno teorií. Cílem je poznání obecných sociologických zákonů pro potřeby řízení. Poznání musí být využito k jednání ve prospěch lidstva. Comtův přínos: poznání, řízení, konsensus. Historický materialismus (marxismus) K. Marx (1818- 1883), B. Engels(1820- 1895). První polovina 19.století- situace v Evropě, rozvoj kapitalismu, industrializace, migrace, růst sociálních rozdílů, napětí, sociální nepokoje.Teoretické zdroje marxismu: Německá klasická filozofie, Feuerbach, Hegel , osvícenství – J.J.Rousseau, klasická ekonomie A. Smith, J. Mill, jejich současníci – A.Comte, H. Spencer. Základní pojmy: bytí a vědom, výrobní síly a výrobní vztahy, práce, hodnota a nadhodnota, společensko ekonomická formace, sociální struktura, třídy a třídní boj (třída o sobě a třída pro sebe), odcizení od produktů práce, odcizení v mezilidských vztazích. Metodologie: materialismus, ekonomický determinismus, evolucionismus, inovativní role výrobních sil. Revoluce jako řešení rozporu mezi VS a VV. Hybné síly společnosti jsou spojeny s výrobními silami – dělník (souhrnný dělník). Společenské vztahy jsou určovány třídními rozdíly – antagonismus. Řešení – beztřídní společnost, překonává odcizení člověka. Omezenost ekonomického determinismu- jednání člověka je určováno i nemateriálními vlivy. Kritika marxismu: nedocenění úlohy jednotlivce a jeho svobody, zrušení tříd – beztřídní společnost nepovede k harmonické společnosti vzniknou jiné formy mocenské nerovnosti (železný zákon oligarchie- R. Michels). Třídy nejsou určovány jen vztahem k výrobním prostředkům – viz M. Weber sociální status, vrstvy. Hodnota produktů je dána cenou na trhu, ne vloženou prací. Změnila se sociální struktura společnosti, také proletariát se mění, přerůstá z části ve střední vrstvy. Evolucionismus H. Spencer (1820-1903). Práce o principech sociologie. Ovlivněn CH. Darwinem. Evolucionismus – společnost se vyvíjí k větší komplexnosti a vnitřní strukturovanosti, roste individualismus. Sociální změny jsou vzájemně závislé a změna v jedné oblasti vyvolává změny i v oblastech dalších. Evolucionismus předpokládá vývoj – pokrok. Společnost má-li být dobrá je založena na kontraktech mezi jednotlivci, kteří sledují své individuální zájmy. Zásahy státu narušují tyto kontrakty a tím narušuje sociální řád, což vede k regresy industriální společnosti k formám vojenského uspořádání.. Pochopení společenského systému spočívá v analýze mezi strukturou a sociálními funkcemi. Spencer v obecné rovině anticipuje výchozí teze strukturního funkcionalismu – společnost je samoregulující se systém, je funkčně diferencovaný. (viz dále funkcionalismus - T. Parsons, R. Merton). Naturalismus – společnost je organizmus, tvoří celek, jednotlivé části plní určené funkce. Typ společnosti: vojenský, průmyslový (svoboda jednotlivce). Metodologie – nehodnotící sociologie, zkoumat věci jak jsou, individualismus. Emile Durkheim (1858-1917), představitel sociologismu a metodologického holismu. „Pravidla sociologické metody“- druhá polovina 19. Století. Předmětem studia sociologie jsou sociální fakty, které působí z vnějšku na jedince a určují jeho jednání. Společnost je celek – organická jednota. Povahu skupin nelze vysvětlit pouze z vlastností jednotlivců z nichž se skupina skládá. Kritizuje liberální ekonomii- „shodu vůlí, jako podmínku sociální stability, nelze vytvořit z rivality individuálních zájmů..“ Sociální integrita není problémem ekonomickým jako spíše hodnotovým. Z toho plyne nutná účinná socializace (zejména formou vzdělávání).

11

Studijní cíle: Porozumět obsahu a významu uvedených teoretických konceptů pro soudobou společenskou teorii. Pochopit metodologický obsah těchto teorií a jejich význam pro poznání společenských procesů Studijní materiály: J. Keller: Dějiny klasické sociologie,. SLON, Praha 2005, (s. 60-83., 102- 122, 146- 157, 207- 236) A. Harrington: Moderní sociální teorie, kap.2 J. H. Turner: Theoretical Principles of Sociology, Vol.1, Macrodynamics, 2010, Springer, New York, (kap. 3 s. 41- 57) M. Petrusek a kol. Dějiny sociologie Grada, Praha, 2011, (s. 15- 25, 35 – 46, 56- 64)

Dílo Maxe Webera Dílo M. Webera ( 1864-1920), je obsáhlé a mělo mimořádný význam pro rozvoj sociologického myšlení první poloviny dvacátého století. V mnoha ohledech ovlivňuje i současné společenskovědní myšlení. M. Webera je možno považovat za liberálně orientovaného vědce. Odmítá evolucionismus, je svým zaměřením metodologický individualista, klade důraz na jednotlivce a jeho aktivitu. Sociologii chápe jako vědu o sociálním jednání. Má vysvětlovat průběh, příčiny a důsledky sociálního jednání lidí. Všechny společenské (nadindividuální) výtvory, jako například instituce, jsou produkty individuálních činností lidí, kteří sledují své vlastní zájmy a hodnoty. Významný vliv na Weberovo myšlení měl zejména Ferdinant Tönnies a jeho koncepce obsažená v rozlišení pojmů společnost a společenství (gesselschaft a gemienschaft). Poznání je podle Webera „hodnotově neutrální“ to znamená, že badatel by neměl výsledky bádání hodnotit ze své pozice. Věda, vědci (jejich poznání) by neměla vstupovat do jednání lidí, neměla by na základě svých výsledků nikomu radit. Může nanejvýše informovat o stavu věci, může tím lidem pomoci ujasnit si co dělat, ale rozhodnutí je na každém samotném. Věda pak nemůže cokoliv předpovídat o budoucnosti, protože nemůže předpokládat jak se lidé v konkrétní situaci zachovají. Je evidentní, že tento Weberův postoj k vědě je v rozporu s všeobecně uznávanou sociotechnickou funkcí sociologie, (viz první lekce) kde se předpokládá, že sociologie a sociolog jsou v pozici experta, který poskytuje nejen informace ale také možné alternativy řešení situace. Weber zkoumá především západní svět (evroamerickou kulturu) ovšem na základě hlubokých srovnávacích studií s jinými kulturami a jejich vývojem. Ústřední myšlenkou jeho studia je racionalizace . Předpokládá, že lidé jednají převážně racionálně což vede k efektivnosti zejména v oblasti ekonomiky. Kapitalismus podle Webera není systém hromadění bohatství, ale je systémem neustále prohlubujícím racionalitu, která se projevuje nejen v kalkulaci nákladů a přínosů, ale také v organizaci práce a způsobu života lidí. racionalita se projevuje ve všech oblastech života společnosti, ale nejvýrazněji právě v oblasti ekonomiky. Racionalizace jednání má ovšem ambivalentní povahu, často jsou např. v zájmu racionality opouštěny určité hodnoty, tradice, může zakládat příští, zatím nepozorovatelné problémové důsledky. (Srovnej s teorií jednání, dále).

12

Problém moci (panství) ve společnosti M. Weber se zabývá problematikou moci, kterou označuje jako panství. Moc je podle něj možnost prosadit vlastní vůli i proti odporu a nesouhlasu druhých. Moc je asymetrický sociální vztah. K prosazení svého zájmu je možné použít různé prostředky, ne vždy to musí být prostředky násilí. Nejčastěji ve společnosti funguje moc na základě toho, že ovládaní uznávají oprávněnost (legitimitu) vládnoucího. Rozlišuje legitimitu: legální, tradiční a charismatickou. Legální forma panství (moci) se řídí přijatými pravidly zpravidla existujícími ve formě zákona. Legitimita je založena na důvěře ve správnost přijatých norem. Jejich respektování, není dáno nějakou osobou, ale stanovenými pravidly (paragrafy). Těmto normám jsou podřízení všichni bez ohledu na postavení v dané společnosti. Důležitým důsledkem legálního panství jsou určité profesní skupiny sledující a zajišťující jeho dodržování. Weber je označuje jako byrokracii (bez jakéhokoliv pejorativního významu). Byrokratický správní aparát je tvořen vyškolenými specialisty, kteří ovládají příslušné normy a jsou vybaveni příslušnými kompetencemi (které musí být rovněž uznávány) k vyžadování jejich dodržování. Byrokratická forma správy je podle Webera nejvýhodnější formou pro zajištění kapitalistické formy podnikání. Koresponduje s myšlenkou racionalizace sociálního chování lidí. Tradiční panství a charismatické panství je odvozováno od postavení, nebo autority určité osoby. Tradiční panství je dáno zpravidla zvykem, souvisí s tím, že vždy to tak bylo. A je to tak respektováno. Typické tradiční panství se vztahuje na feudální typ společnosti. Charidmatické panství je založeno na uznání významnosti osoby, která může být dána zásluhami, hrdinskými činy, výkonem, spravedlností apod. Metoda ideálních typů Rozlišuje se porozumění a vysvětlení. Porozumění souvisí s vědomím a respektováním sociální souvislostí (porozumění s jinými lidmi), vysvětlení je předpoklad volby racionálních prostředků pro jednání. Porozumění (chápání) umožňuje sociologii pronikat do „vnitřního“ světa lidí a jejich jednání a událostí. Weber pracuje s tzv. ideálními typy, které slouží k poznávání skutečnosti. Jsou to jakési modely, s nimiž je pak realita porovnávána a na tomto základě jsou získávány poznatky o stavu sledovaného jevu. Ideální typy jsou konstrukcí, která slouží k tvorbě hypotéz a umožňuje empirické sledování. Rozlišuje: ideální typy pro výklad existujících nebo historických jevů (ideální podnik, ideální sídliště apod.) Dále ideální typ pro výklad abstraktních prvků sociální reality ( např. byrokracie) a ideální typ obecné povahy zabývající se nějakou teorií ( je uváděna např. ekonomická teorie o chování člověka, může to zřejmě být ale také moderní teorie o hédonistickém způsobu života)

Typologie jednání Individuum se ve Weberově koncepci vyznačuje výrazné autonomii. Nepřipouští redukci člověka na pasivní součásti sociálních, či přírodních procesů. Podle M. Webera, všechny nadindividuální útvary existující v rámci společnosti vznikly jen na základě individuální činnosti lidí, kteří sledují především své vlastní zájmy. V tom se projevuje metodologický individualismus. Rozlišuje čtyři typy jednání člověka : (1) účelově racionální – jsou voleny prostředky, které jsou ve vztahu k cíli 13

nejúčinnější. Tento typ jednání je založen na neustálé kalkulaci a posuzování efektivnosti použitých prostředků. (2) hodnotově racionální jednání se soustřeďuje hlavně na samotné cíle, jedná bez ohledu na náklady. (3) tradiční jednání – je založeno na zvycích, má často rutinní charakter, neuvažuje se příliš o cílech a prostředcích, jednání je vyzkoušené, osvědčené. (např. domácí práce, účast na bohoslužbě apod.) (4) jednání v afektu – je dáno situací a emočním stavem jednajícího (reakce na problém, situaci apod.). Sociální struktura M. Webera Jak vyplývá z Webera chápání společnosti a úlohy jednotlivce patřil nutně ke kritikům marxistického pojetí společnosti a chápání sociální diferenciace a struktury. Na rozdíl od Marxe, který vidí určující příčinu sociální diferenciace v oblasti ekonomiky, konkrétně ve vlastnictví, či nevlastnictví výrobních prostředků, Weber rozlišuje tři faktory způsobující sociální diferenciaci. Jeho pojetí tříd je dáno postavením lidí na trhu tj. v ekonomické oblasti. Vedle toho existuje diferenciace, která je dána stavovskou příslušností lidí, která není vázána na ekonomické podmínky, ale je dána společenskou prestiží, která je zpravidla dána historicky. Majetkové poměry zde jistě hrají rovněž svoji roli, nicméně jsou dány a předpokládány, jsou součásti společenské prestiže. (Je třeba si uvědomit, že Weber studoval žil na přelomu 19. a 20. století.) Zajímavý je jeho postřeh, že s ohledem na odpor stavů k tržní ekonomice, jsou příležitostní zbohatlíci z řad podnikatelů přijímáni zpravidla až v druhé generaci. Jednotlivé stavy se liší především způsobem života a způsobem konzumace statků. Konečně třetí rovinu diferenciace patří do oblasti politiky. Tvoří jí politické strany. Jsou chápány jako nástroj společenské racionalizace. Politické strany dosazují do správního aparátu své členy a tím se stávají nástrojem sociální diferenciace. Důležitá je tedy politická angažovanost lidí (podíl na moci) v rámci existujících politických stran. Není pochyb, že diferenciace ve společnosti ve sledovaných oblastech existuje. Patrně by bylo možno nalézt ještě další hlediska diferenciace. (viz teorie sociální diferenciace společnosti). Uvedené oblasti (ekonomická,stavovská, politická) zřejmě postihují dobře hlavní faktory ovlivňují stav a fungování sociálních rozdílů v moderní společnosti. Také z těchto důvodů je Weberovo pojetí sociální diferenciace základem později vzniklých koncepcí sociál stratifikace, včetně metodologie měření sociálních statusů lidí, objasňování mobilitách procesů ve společnosti, vytváření různých typologií životního způsobu, vysvětlující diferenciaci spotřebního chování apod. Pochopit specifiku a důsledky metodologického přístupu M. Webera ke společnosti. Umět vysvětlit typy moci (panství) a jejich význam pro analýzu současné společnosti. Vysvětlit pojem byrokracie. Pochopit význam pojmu legitimita moci. Pochopit podstatu a význam přístupu M. Webera k sociální diferenciaci moderní společnosti. Studijní materiály: M. Petrusek a kol. Dějiny sociologie Grada, Praha, 2011, (s. 98- 106) J. Keller: Dějiny klasické sociologie,. SLON, Praha 2005, (s. 237 -290) A. Harrington: Moderní sociální teorie, ( s. 104-119) A. Giddens: Sociologie, Argo, Praha, 1999, (s. 290- 291, 538- 548) Z. Bauman: Myslet sociologicky, SLON, Praha, 1996, (s. 80-88) 14

5. Metodologický individualismus, metodologický holismus. Redukcionismus a konstruktivismus Redukcionismus v sociologii řeší otázku jak složitou společenskou komplexitu uchopit a vysvětlit pomocí jednodušší konstrukce, respektive prostřednictvím obecného univerzálního zákona. Sociální svět je složitý, pro potřeby poznání je nezbytné souvislosti redukovat- snížit. Redukcionismus znamená postupovat od složité k jednoduššímu. Redukcionismus se jeví zdánlivě jako užitečný postup, který umožňuje vědcům, ale i dalším lidem snadněji a rychleji proniknout k podstatným souvislostem sociálního univerza, překonat jeho „chaos“. Přesto není všemi sociology ani dalšími vědci jednoznačně přijímán. Kritizován je zejména ekonomický redukcionismus, který spočívá ve snaze vše vysvětlit na základě ekonomických determinant (například vlastnictví výrobních prostředků, nebo teorie racionálního výběru). Mnohé sociální a kulturní jevy nelze vyvodit z ekonomie, nebo politické ekonomie. Významným soudobým proudem je tzv. sociobiologie. Vychází ze studií biologické báze a souvislostí sociálního chování. Významná práce v tomto směru je E.O. Wilson v roce 1975. Následující diskuse o sociobiologii, spolu s diskusí o evolučních (darwinovsky) založených teoriích ukázal složitost propojení biologického a sociálního uvažování. Sociologové nevěnují podle M. Petruska sociobiologii stále dostatečnou pozornost, kterou si tento obor zaslouží. Zůstávají neteční k objevům, které biologie učinila a které jsou důležité pro pochopení sociálních fenoménů, jako je agresivita, altruismus, kooperativní chování apod. Sociologie nepřijímá redukcionismus, který se snaží redukovat vše až na „poslední substanci“, ale nemůže odmítat postupy redukující mnohoúrovňový svět jako předpoklad jeho poznání.

Metodologický individualismus rozhodující je svobodný jedinec a jeho činnosti – „člověk nejlépe ví co je pro něj dobré“ „nechte věcem volný průběh“, „neviditelná ruka trhu“, „přirozený a umělý řád“. Problém tohoto přístupu: neumí dost dobře vysvětlit jak se vůle a činy jednotlivců skládají do „přirozeného řádu“

Metodologický holismus (komunitarismus) rozhodující je celek, jeho organizace, instituce, zákony. Neumí uspokojivě vysvětlit chování a úlohu jedince v systému. Život jednotlivce je možný jen v rámci společnosti jako celku a celek může existovat jen proto, že existují jednotlivci.

Sociální konstruktivismus

15

Obecně můžeme konstatovat, že konstruktivismus je způsob, jakým se aktivní lidskou činností vytváří nebo je vytvářen materiální svět, přičemž každá „interakce závisí na dynamické normativní a epistemologické interpretaci materiálního světa“. V odborné literatuře se zdůrazňují především dva základní obsahy filozofické roviny sociálního konstruktivismu. Jednak se hovoří o konstruktivistickém realismu, podle kterého aktér (agent) má pouze epistemologický vliv, tj. znalost je konstruktivní ve své podstatě, zatímco existence světa nezávisí na existenci aktéra. Proti této obsahové rovině se pak staví konstruktivní idealismus, podle něhož má aktér jak epistemologický, tak ontologický vliv na známý svět. Christiansen-Joergensen-Wiener 2001, s. 3-4. konstruktivismus apriori: primární jsou procesy konstruování, produktem je společnost /společnost je produkt => vzniká kumulací účinků individuálních zásahů do skutečnosti. Z toho vychází metodologický individualismus konstruktivismus aposteriori: primární je společnost, která se konstruuje a utváří se svými vlastními na individuu nezávislými zákony. Z toho vychází metodologický holismus (např. strukturalismus nebo teorie systémů). Sociální => protože se jedná o koncepty, které popisují a vysvětlují empirii a) metodologický konstruktivismus –základem je vytvoření teoretické konstrukce, která slouží jako nástroj zkoumání empirie, touto konstrukcí je objektivní sociální prostor jako systém objektivních vztahů a objektivních rozdílů. Vychází z toho, že je třeba vytvořit co nejteoretičtější teorii co nejvíce očištěnou od empirie => vytvoří se teoretický objekt sociolog. zkoumání a všechny popisy empirie se podřídí čistým teoretickým konceptům, které slouží k analýze empirie. b) sociální konstruktivismus aposteriori – základem jsou sociální konstrukce, kterými lidé vytvářejí svůj žitý svět, jsou to „subjektivní reprezentace objektivního světa“ který se objevuje jako symbolický systém. Symbolický svět je nutný pro existenci společnosti, je to svět, který vznikl symbolizací. KONSTRUKT. STRUKTURALISMUS JE ZALOŽEN NA PŘEDPOKLADU EXISTENCE OBJEKTIVNÍ SOCIÁLNÍ STRUKTURY, KTERÁ PRODUKUJE AKTÉRY. LIDÉ SI V DŮSLEDKU EXISTENCE STRUKTURY VE SVÉM ŽITÉM SVĚTĚ VYTVÁŘEJÍ SVÉ VLASTNÍ SOCIÁLNÍ KONSTRUKCE.

Tři významy konstruktivismu v sociologii 1. jako součást tvorby společenské reality – součást sociologie vědění 2. Metodologický konstruktivismus Vědecká teorie je konstrukce (teoretické schéma), se kterým musí začínat každé vědecké pozorování empirie => objekt musí být předem teoreticky zkonstruován „k poznání světa je třeba ho probudit racionálním impulsem“ vytváření nástroje 2. jako konstrukce sociálního systému (projektování) např. EU

Literatura:

16

P. I. Berger, T. Luckmann: Sociální konstrukce reality, Centrum pro studium demokracie a kultury, Praha,1999 M. Petrusek: Redukcionismus bez pověr a iluzí. Dějiny a současnost sociologie jako svár „identity“ s redukcionismem, Sociologický časopis 5/2008, Soc. ústav AV ČR, Praha s. 871-885 Matt Ridley: Červená královna, Praha, Mladá fronta, 1999 R. Dawkins Sobecký gen, Praha, Mladá fronta, 1998 E. Wilson: O lidské přirozenosti, Praha, nakladatelství Lidové noviny, 1993

6. Funkcionalismus, podstata, jeho význam, kritika a návaznosti Základní myšlenka funkcionalismu: společnost je celek, systém vzájemně závislých částí. Celek je tedy účelově strukturovaný členěný na vzájemně se doplňující části. Hlavní představitelé funkcionalismu : T. Parsons ( 1902-1979), R. Merton (1910). Funkcionalismus v sociologii navazuje na: antropologii (R. Braun, B. Malinowski), evolucionismus a naturalismus v sociologii H. Spencer, holismus (důraz na celek) – E.Durkheim . Pojem funkce: sociální jednání (čin) nemá jen bezprostřední význam (výsledek) jen pro aktéry, ale má také význam (plní roli) pro širší sociální okolí. Plní tedy funkci. Funkce vyjadřuje význam jaký má jednání pro společnost jako celek. Různé prvky života společnosti na sobě navzájem závisejí a plní různé funkce, tím stabilizují systém (celek), vytváří řád a přispívají k jeho reprodukci. Základní rysy funkcionalismu v sociologii Ve čtyřicátých a padesátých letech minulého století se Parsons zajímal o strukturu a funkci sociálních systémů. Věnoval se vymezení procesů strukturální diferenciace a typologii různých fází sociálního vývoje. Ve svém vysvětlení strukturální diferenciace předpokládá, že s rostoucí komplexitou společnosti vznikají v souvislosti s konkrétními funkcemi stále specializovanější instituce. Dokládá to na příkladu měnících se forem příbuzenství v moderní industriální společnosti, příbuzenství dříve plnilo řadu různých funkcí – podílelo se například na regulaci sexuální činnosti, na socializaci dětí, naplňování základních potřeb obživy i na organizaci politické autority – později se tyto funkce rozptýlily do veřejných a politických institucí. Funkce rodiny se zúžily jen na regulaci sexuality a socializaci dětí.

Základní rysy funkcionalismu (T. Parsons) : společnost je celek navzájem spjatých částí, jejich příčinná souvislost je komplexní, nepřipouští výklad rozhodující role jediného faktoru (např. ekonomiky, vlastnictví, moci – Marx). Společenské systémy jsou ve stavu dynamické rovnováhy. Převládá tendence ke stabilitě systému. Změna nastává postupně formou přizpůsobování. Tři zdroje změny: vnější, a vnitřní strukturální změny, inovace na základě aktivity členů. Revoluční změny se týkají nadstavby, nemění strukturu systému. Hlavním faktorem sociální integrace a stability je hodnotový souhlas. (Uznává je většina společnosti.) Hodnotový systém je nejstabilnějším prvkem systému, odchylky, nesoulad apod. je chápán jako patologický jev, způsobený většinou špatnou adaptací, či socializací. Pokud v sociálním systému existuje napětí, odchylky od rovnováhy, které se postupně řeší a institucionalizují. Požaduje se : chování 17

jednotlivých částí systému v souladu se zájmy celku, plnění určitých funkcí. K tomu dochází na základě osvojení a dodržování všeobecně působících kulturních vzorců v jednání lidí. Porušování stability systému - např. protestní, nebo antisociální akce (xenofobie, nic než národ, korupce, trestná činnost apod.). Funkce takového jednání je rozporná, nestabilizuje celek společnosti, ale nanejvýše vlastní skupinu aktérů. – jde o disfunkce. Řešení disfunkcí - využití institucí státu, zesílení adaptačních procesů apod. Základním procesem získávání optimální hodnotové orientace je socializace – proces osvojování společenských norem a hodnot. Adaptace- příklad vzdělávání: vzdělávání má smysl nejen pro jednotlivce, ale současně vytváří určitou kulturní úroveň společnosti. Ta poté zpětně působí (hraje roli příčiny) na úroveň soužití, např. kulturní a sociální kapitál pospolitosti. Př. M. Weber: protestantská etika a racionalita chování. S rozvojem industrializace byly ekonomické potřeby naplňovány prostřednictvím placeného zaměstnání, které se odehrávalo mimo domácnost Kritické přístupy k funkcionalismu Kritika z pozice teorie konfliktu – funkcionalismus klade příliš velký důraz na podřizování se systémovým normám. Marxistická kritika – funkcionalismus zatírá vnitřní rozpory společnosti, nedocenění sociální rozdílnosti. Racionální aktér, racionální volba - funkcionalismus nedoceňuje aktivní roli aktéra na tvorbě norem. Neofunkcionalistické přístupy – snaha překonat kritiku. R. Merton kritizuje chyby stávajícího funkcionalismu, který zejména nedokázal rozeznat, že historický původ určitého prvku jednání lze vysvětlit odkazem na vědomé záměry aktérů, zatímco výběr prvku a jeho reprodukci je nutno vysvětlit odkazem k latentním funkcím. Zavádí proto rozlišování mezi manifestními a latentními funkcemi. Manifestní funkce souvisejí s vědomými záměry aktérů, latentní s objektivními důsledky jejich jednání , které jsou často nezamýšlené. Jde o rozvinutí a upřesnění funkcionalismu. A. Giddens kritizuje funkcionalismu za to, že považuje potřeby lidí za vlastnost systému a že strukturní funkcionalismus povyšuje sociální systém nad jednotlivce. Tímto zjednodušením se potlačuje úloha lidí jako tvůrců institucí a společnosti jako systému . Sociální systém sám o sobě nemá potřeby ani funkcionální nezbytnost. Potřeby mají pouze lidé. Giddens ale připouští, že sociální systém působí na jednání aktérů prostřednictvím informací a norem. Navrhuje teorii strukturace: sociální systém (organizace, instituce, skupiny) je takové uspořádání vztahů, které je neustále utvářeno a reprodukováno, měněno činností lidí (aktérů). Lidé tvoří společnost a dělají to jako historicky určení aktéři, nikoliv ale v rámci vlastní volby. Struktury společnosti jsou pro aktéry jak omezením, tak možností (jednání a struktura nestojí proti sobě). Reprodukce sociálního systému probíhá na základě aktivity lidí (aktérů). Giddens rozlišuje tři úrovně zkušenosti a jednání aktérů: nevědomí , podvědomé motivy jednání (Freud), diskurzivní vědomí, zdůvodněné jednání, popisované, projektované, praktické vědomí (zamlčené vědění), je běžné jednání na základě porozumění mezi jedinci. Jde o „sdílené porozumění“, které při vzájemném setkávání . Považujeme za samozřejmé – souvislost Etnometodologie (Garfinkel) Hodnocení moderní společnosti podle Giddense : v moderní společnosti je identita jedinců závislá spíše na reflexi, sebepoznání a sebekontrole než na tradici. Tradice se nahrazuje reflexivitou – tj vnímání a hodnocení vlastní pozice, větší roli hraje situace, bezprostřední zkušenost než tradice…význam důvěry. Možnosti reflexe – tzv. expertní vědomí může dosáhnout každý jedinec – osvojení teorie i situace a pochopení vlastní situace. Jedinci tedy mohou utvářet svůj život 18

(odpovědně) a tím přebírají odpovědnost za svůj život – podstata myšlenky tzv. třetí cesty v politice. Třetí cesta má být řešením situace postmoderní doby – mezi kapitalismem a socialismem (mezi levicí a pravicí). Mezi metodologickým individualismem a holismem. Usiluje o modernizaci levice. Ta musí tržní mechanismy pochopit a ne s nimi bojovat. Podnikání hraje rozhodující roli a soukromý kapitál je klíčovým předpokladem sociálních investic. Připouští ale, že trh má problémy: přizpůsobuje se spotřebiteli, komercionalizace, zobchoduje vše, problém ohrožení životních hodnot, trhy nemají samy o sobě žádné možnosti seberegulace, trh produkuje externality, vedlejší efekty, etické zásady musejí vycházet zvenčí trhu, z veřejné morálky a právního systému, trh neumí vytvářet lidský kapitál to musí udělat vládá, rodina, společenství. Politika třetí cesty znamená: nová společenská smlouva („žádná práva bez odpovědnosti“), nová politická kultura. Změnit sociální stát ve stát „sociálních investic“. Najít rovnováhu mezi regulací a deregulací. Podporovat vývoj diverzifikované společnosti na principu rovnosti příležitostí.

Studijní cíle: Pochopit zdroje a podstatu funkcionalismu a jeho způsob výkladu fungování společnosti Umět vysvětlit pojem funkce, socializace a adaptace v sociologii. Pochopit v čem je podstata slabiny funkcionalismu podle R. Mertona a A. Giddense. Vysvětlit pojetí struktura a metodologický základ tzv. třetí cesty podle A. Gidense. Studijní materiály: A. Harrington: Moderní sociální teorie, Portál, Praha,2006, kap. 4 Z. Bauman: Myslet sociologicky, SLON, Praha, 1996, (s. 92-102) M. Petrusek a kol. Dějiny sociologie Grada, Praha, 2011, (s. 159- 168) A. Giddens: Třetí cesta, Mladá fronta, 2001, (s. 32 -60) J. Šubrt, J., Balon : Soudobá sociologie, Grada, Praha, 2010, (s. 39-55)

7. Teorie jednání ( jak drží společnost pohromadě) Teorie jednání se snaží řešit problém vztahu individuální činnosti a sociálního celku. Řeší otázku: jak se děje, že ze záměrů a činů jednotlivců, kteří sledují vlastní (sobecké) zájmy vzniká společnost jako celek, který je organizovaný a drží pohromadě? Čím, nebo jak se uskutečňuje tato vazba. Problém spočívá rovněž v tom jak vzniká motiv činu a jak se efekty činů jednotlivců projevují v rámci sociálního celku. Jednání (skládající se z jednotlivých činů) jednotlivce má vždy dva aspekty racionální a neracionální, (někdy též označované jako logický a mimologický) apod. Mimologický – koresponduje se sociálnem. Je užitečné rozlišovat pojmy : čin – samostatný akt jednání, jednání – opakovaná cílevědomá činnost a chování, které zpravidla nemá předem stanovený cíl. Jde o spontánní reakce na vnější podněty, je to tendence k určitému jednání. Problematikou jednání ve vztahu k jednotlivci i ke společnosti se zabývala celá řada autorů (Viz např. výše uvedená typologie M. Webera). Tyto teorie řeší hlavně následující čtyři problémy: (1) jaký je obsah jednání člověka z hlediska přítomnosti racionální (logické) a iracionální (mimologické) složky.( viz V Pareto dále) (2) Jaký je podíl vlastního rozhodování a jaký je vliv vnějšího prostředí. ( viz R. Collins) (3) Jak při sledování individuálních zájmů dochází k tomu, že lidé spolupracují a vytvářejí sociální útvary. (viz zřetězování J. Coleman), (4) Jaké jsou důsledky jednání člověka 19

V. Pareto (1848- 1923) klade otázku: jak je možné, že společnost, podobně jako fyzikální systémy, se dlouhodobě udržuje v rovnovážném stavu, přitom lidské jednání není zdaleka jen racionální (jak se domnívají liberální ekonomové). Odpověď hledá v analýze jednání lidí. Podobně jako jiní autoři rozlišuje logické jednání – jsou předem stanoveny adekvátní prostředky k dosažení cíle a mimologické jednání , které předem takové prostředky stanoveny nemá (jde vlastně o chování). Obsahuje objektivní vztah příčiny a účinku, které jsou nezávislé na úmyslu jednajícího (aktéra) – mohli bychom říci, že jde o exogenní faktor. Subjektivní obsah mimologického jednání je dán významem jaký má vztah příčiny a účinku pro aktéra. Pareto zavádí pojem rezidua což je to co v našem jednání zbude když odečteme jeho logickou (racionální) složku od mimologické. Rezidua jsou ukryta v lidské povaze – jsou to predispozice určitého způsobu myšlení (postoje, chování). Rozlišuje následující třídy reziduí: potřeba manifestovat sentimenty (pocity) jednání, potřeba rezidua stability – chovat se disciplinovaně, potřeba zachovávat integritu individua – zachování vlastní identity a rovnováhy, sexuální reziduum – což je pud, jeho aktivizace a potlačování. James Coleman (1926) Fungování a hnací síla společnosti spočívá v účelovém jednání jednotlivců (aktérů), kteří ovšem existují v určitých institucionálních a strukturálních rámcích z nichž vycházejí pro jednání specifické podněty. Aktér je cílově orientovanou osobou. Každý aktér má určitý zájem na zdrojích a událostech, které vytvářejí strukturu jeho preferencí – uvažuje tak aby dosáhl co největší zisk při co nejmenších nákladech. Aktér disponuje také určitým vlivem, pomocí něhož může věci kontrolovat , přivodit, nebo odvrátit. Aktéři se „zřetězuji“ v rámci procesů jednání. Mezi aktéry existují vztahy jež vytvářejí strukturu a systémy jednání – patří sem: systémy směny, trhu, moci, kolektivního chování, důvěry a sociálního kapitálu. Jednání mezi aktéry umožňuje redistribuci zdrojů. Transakce mají podobu směny (hledání vzájemných výhod), nebo jsou uskutečňovány organizacemi dohodou, příkazem. Konstrukce sociální reality. Podle Colemana přechod od mikroroviny (každodenní činnosti) v níž jednotliví aktéři realizují své záměry k makrorovině (sociálnímu systému) probíhá na základě následujících konfigurací: (situace, kdy jednáme víceméně všichni stejně). (1) Zřetězení cílově jednajících aktérů (stejné úrovně) do směnných procesů, které vedou k vytvoření tržních institucí (peníze, banky, tržnice, obchody, agentury, ale i sňatkové kanceláře...) (2) Zřetězení aktérů v situaci existence mocenských rozdílů (existuje kontrola jedněch aktérů nad druhými, politika, volby). (3) Respektování sociálních norem chování, systému důvěry a komunikačních struktur, sociální kapitál. l

Randall Collins - společnost je struktura interakčních řetězců. Klíčový mechanismus života společnosti tvoří „rituální interakční řetězce“, které obsahuje každé setkávání lidí, rozhodující jsou emoce a rutina, stereotypy. Uskutečňují se neustále v „mikrosetkávání“ lidí. V nich se generují způsoby (chování) jimiž se projevuje sociální organizace – např. moc, skupinová příslušnost, vlastnictví. Celá složitá struktura (organizace) společnosti se promítá do rituálních interakčních řetězců, jejich obsah a fungování zajišťuje zpětně setrvačnost i dynamiku makrostruktur společnosti. Příklad: v každém našem jednání jsou respektovány příslušné obecné a situační normy, ale i zájmy skupin, vlivy informací, MK atd. Jak se k tomu dochází? – Základem je všeobecná socializace společenských norem a hodnot. Struktura (statická složka) je druhá dimenze jednání – není protikladem jednání. Probíhající jednání lidí je s převahou rutinní (rituální, stereotypní) a emoční.

20

Různé věci mají různou emoční energii, která je dána atraktivitou věci pro jednajícího a prostředím. Lidé se ve svém rozhodování řídí rovněž emocemi, které v nich zájmy (věci) vyvolávají

Behaviorismus je sociologicko psychologická koncepce, za zakladatele považován G. K. Homans (1910- 1989) – vzniká v 60 letech dvacátého století. Kritizuje strukturní funkcionalismus – jako údajně nevědecký, nevysvětluje společenský pohyb. Behaviorismus - studuje chování lidí v každodenním životě v konkrétním prostředí. Vychází z předpokladu, že jednání člověka není vždy racionální (na rozdíl od– teorie racionální volby – viz G. Becker ). Obecné propozice (předpoklad) behaviorismu (chování člověka) jsou: propozice úspěchu – čím častější odměna jednání tím větší pravděpodobnost jeho častější realizace. Propozice podnětu – podnět má širší souvislosti a podobnosti – musí se rozlišovat podstatné od náhodného. Propozice hodnoty – čím je odměna za aktivitu pro člověka hodnotnější tím dříve a častěji ji bude realizovat. Propozice deprivace – klesání hodnoty odměny při častém odměňování . Propozice frustrace, agrese – při odměně, která neodpovídá očekávání následuje osoba se rozzlobí. Zlost je chápána jako odměna. „ Behaviorismus (behavior,ang.chování) je přístup v psychologii založený na tvrzení, že chování lze vědecky zkoumat bez odkazu na vnitřní duševní stavy. Jde o druh materialismu, popírající nezávislý význam mysli. Snaží se zkoumat proces adaptace člověka na prostředí a oproti funkcionalismu behaviorismus studuje objektivně – používá laboratorní výzkum chování tzn. měří všechno“ (Wikipedie) Studijní cíle: Odpovědět na otázky: (1) jaký je obsah jednání člověka z hlediska přítomnosti racionální (logické) a iracionální (mimologické) složky.(2) Jaký je podíl vlastního rozhodování a jaký je vliv vnějšího prostředí na jednání člověka (3) Jak při sledování individuálních zájmů dochází k tomu, že lidé spolupracují a vytvářejí sociální útvary. Co to je zřetězování. (4) Jaké jsou důsledky jednání člověka. Pochopit v čem spočiň podstata a specifika behaviorismu Studijní materiály: J. Šubrt, J. Balon: Teorie jednání, UK, Praha J. Šubrt, J., Balon : Soudobá sociologie, Grada, Praha, 2010 (s. 164 – 171, 184 – 193) M. Petrusek a kol. Dějiny sociologie Grada, Praha, 2011, (s. 15- 25, 35 – 46, 56- 64)

8. Sociální struktura postmoderní doby, kam se poděly třídy Problematika sociální diferenciace patří k ústředním tématům sociologie. Základní znalosti o této problematice bylo možno získat v rámci bakalářského studia a jsou nutným předpokladem k pochopení následující tématiky. Připomínáme pouze, že společnost lze posuzovat z pohledu mnoha diferenciačních kritérií. Za důležité jsou považovány zejména ty, které sledují nerovnosti mezi lidmi plynoucí ze sociálně-ekonomické oblasti (příjem, zaměstnání apod.) a nerovnosti mající charakter 21

sociokulturní (symbolický) jako jsou rozdíly podle pohlaví, národa, rasy apod. Existují zhruba čtyři hlavní teoretické koncepty vztahující se problematice sociální struktury společnosti. Jde o (1) koncept tříd ve smyslu velkých sociálních skupin vyznačujících se určitou mírou integrity, ideologie a vědomí sounáležitosti (Marx, Weber), (2) tříd ve smyslu definovaných statistických skupin na základě kvalifikace a postavení v ekonomice označované jako EGP, (3) stratifikační koncepci. Základem je pojem souhrnný sociální status a jeho měřitelnost prostřednictvím objektivních ukazatelů (příjem, vzdělání, podíl na moci, složitost práce, způsob života, prestiž povolání), (4) teorie sociálního prostoru (P. Bourdieu).

Zde se zaměříme na osvětlení sociální struktury postmoderní západní společnosti, která prošla dynamickým vývojem ve všech oblastech, což se nutně projevuje i v její sociální struktuře. A její teoretické reflexi. Při objasňování sociální struktury postmoderní společnosti vystupují do popředí vedle zjišťování sociálních pozic lidí a jejich seskupení, také otázky nakolik jsou existující sociální rozdíly přijatelné, zda nevedou k rozporům a růstu napětí ve společnosti, jaká je dynamika této změny apod. Předmětem zájmu je proto problematika sociální soudržnosti (konsenzu) a solidarity. Je rovněž kladena otázka sociální rovnosti. Při zkoumání současné sociální struktury lze v souladu s metodologickou orientací sociologie vysledovat v příslušných publikacích aplikaci následujících paradigmat: Kvantitativní (v současné době označované jako objektivistické) zaměřené na empirické měření sociálních pozic a kvalitativní (interpretativní) pracují se subjektivními výpověďmi(biografie) o vědomí sociálních rozdílů. Z pohledu hodnotící příčiny a důsledky sociálních rozdílů pak je uplatňováno paradigma konfliktualistické a konsensuální. Konfliktualistické hledisko vychází z přesvědčení, že sociální nerovnosti jsou dány porážkou sociálně slabších a nespravedlivým obohacováním sociálně silnějších. (Marx) Konsensuální hledisko vychází z toho, že sociální rozdíly jsou dány tichou dohodou, porozuměním, které je nezbytným předpokladem spolupráce a přežití. Sociální nerovnost je vnímána jako užitečný faktor pro všechny. Tento přístup koresponduje s teorií strukturního funkcionalismu. (Parsons) . Tento přístup je některými současnými autory označován jako „teorie řádu“. Na rozdíl od konfliktualistého, který je označován jako „teorie kolapsu“. Změny v postmoderní etapě vedou k tomu, že konfliktualistický přístup výkladu sociální diferenciace neustále ustupuje, má v sociologii stále méně zastánců. Západní společnost postmoderní doby se tak jeví jako sice sociálně diferencovaná, ale beztřídní ve smyslu existence vyhraněného sociálního napětí. V důsledku postupující individualizace mají rozpory individuální povahu, jejich řešení, je záležitostí jednotlivců. Třídy s kolektivními zájmy vlastním vědomím kolektivní identity s možnou politickou akcí mizí (např. U. Beck). Jiní autoři, ovšem uvádějí, že třídy nejsou v současné době sociální celky s vlastní sebeidentitou, nicméně existují implicitně v rámci společenských vztahů. Vyplývá to zejména z použití kvalitativních metod výzkumu sociální diferenciace. Francouzský sociolog P. Bourdieu usiluje o propojení objektivního (kvantitativního) a interpretativního (kvalitativního) přístupu k sociální struktuře a zavádí pojem symbolické násilí . Vychází z faktu, že dominantní třída ve společnosti má moc vnutit společnosti jistý výklad existence 22

sociálních rozdílů a sociálních vztahů. Tato symbolická moc pak na jedné straně jí umožňuje zachovat své postavení a na straně druhé přispívá ke společenskému konsensu a stabilizuje společnost. Zavádí pojem habitus což je systém trvalých dispozic, kognitivních a hodnotících struktur, které vedou k určitému jednání lidí. Habitus člověk získává již v procesu socializace a je tedy dán podmínkami v nichž člověk proces socializace prodělává. Bourdieu respektuje fakt sociální stratifikace, kterou však chápe především z hlediska existence vztahů mezi lidmi. Stratifikační model je pojat jako sociální prostor naplnění mezilidskými vztahy. Na tomto základě vysvětluje mobilitní procesy ve společnosti. Ukazuje, že změny v sociálním postavení ve své výsledku zachovávají stejné rozložení. Individuální snahy se promítají v kolektivním snažení (všichni běží stejným směrem) protože existují různá východiska daná sociální pozicí a symbolickým kapitálem jednotlivce.. Tyto změny nemají povahu kolektivní činnosti, jde o individuální strategie. Rozlišuje dvě třídy.: třídu jako „kolektivního aktéra“(mobilizovatelnou skupinu) a třídu „na papíře“. Třídu jako kolektivního aktéra lze mobilizovat prostřednictvím nějakého mluvčího, který určitou skupinu sestaví. Třída na papíře, nebo teoretická třída představuje soubor jednajících, kteří jsou schopni lépe odporovat překážkám aktivity, než jiné skupiny jednajících. (J. Šanderová s. 294)

Sociální struktura její výzkum v ČR. Sociální struktura po roce 1989 se vyznačoval inkonsistencí sociálního statusu. Následujíc politické a ekonomické změny (privatizace, restituce) vedly výrazné mobilitě a ke změnám v rámci sociální struktury. P. Machonin v této souvislosti mluví o meritokratizaci ( posilovaní výkonového principu na rozdíl od zásluhovosti převažujícího v minulém režimu) společnosti. Současně ovšem u časti společnosti existuje mobilita a vznik diferenciace nezasloužené. Má namysli některé restituce, nelegální, či nemorální nabývání kapitálu apod.) Další výzkumy vztahující se k sociální struktuře postmoderní společnosti si všímají různých souvislostí. Velká pozornost je věnována např. vztahu vzdělání a sociální mobility. Výzkumy zde spíše potvrzují vliv sociálního původu na stupeń dosaženého vzdělání. Studijní cíle: Hledat odpověď na otázky: Jaký je základní rozdíl teorie sociální struktury založené na konfliktualistickém a na konsensuálním paradigmatu.? Jaké jsou hlavní důvody ztráty třídních rozdílů ve společnosti, (zániku tříd)? Co se rozumí pod pojmem symbolická moc a symbolické násilí? Jakou povahu mají soudobé mobilitní procesy, proč se zásadně nemění sociální diferenciace společnosti?

Studijní materiály: J. Šanderová: Hlavní proudy teorie a výzkumu sociální stratifikace in: J. Šubrt a kol. Soudobá sociologie II, UK Praha, 2008, s. 277-305. P. Bourdieu: Teorie jednání, Karolinum, Praha 1998, s. 9-26 P. Machonin: Česká společnost a sociologické poznání, ISV nakladatelství, 2005, s. 156- 184 M. Tuček (ed) Soudržnost v diferencující se společnosti, Sociologický ústav, Praha, 2008 23

9. Sociální kapitál, sociální stát Teorie sociálního kapitálu vzniká přibližně v šedesátých létech minulého století. O její vznik se zasloužili někteří „ekonomizující sociologové“, nebo „sociologizující ekonomové“. Mezi nimi např. J. Coleman, R. Collins, R. Putnam, kteří se zabývali mimo jiné problematikou jednání. Tito autoři se nejvíce za sloužili o přenos poznatků o významu mezilidských vztahů, které tvoří základ sociálního kapitálu, do oblasti ekonomiky. Zde se pak pracuje se sociálním kapitálem jako s něčím co je možné racionálně využívat buď v podobě důvěry ve společnosti, (důvěra přispívá k snižování transakčních nákladů) , nebo v podobě vztahové sítě sociálních vztahů, které umožňují využívat známosti v zájmu fungování podniku. V tomto smyslu nejde v zásadě o nikterak nové záležitosti, důvěra i vztahy mezi lidmi měli vždy velký význam v oblasti ekonomiky i jinde. Nový je systematický přístup k sociálním vztahům , jejich kategorizace a pragmatizace. Největší teoretický přínos v oblasti tzv. neekonomických kapitálů znamená dílo P. Burdieuho. Vychází z předpokladu, že společnost není tvořena na jedné straně strukturou (systémem) a na druhé jednajícími aktéry. Nejde o samostatné substance stojící proti sobě. Ale je tvořena sociálními vztahy mezi aktéry, kteří jednají v rámci určitých omezení, kterým říkáme instituce (síly, trendy,moc..). V této síti sociálních vztahů lze najít a vysvětlovat pravidelnosti a tvořivost individuálního jednání. Kulturní (a souhrnný) kapitál je podmíněn ekonomickým kapitálem, ale není jím předurčen. Autor pracuje s pojmem souhrnný kapitál, který zahrnuje ekonomickou, sociální a také kulturní složku. (Vedle toho je v odborné literatuře používán pojem lidský kapitál, který zahrnuje další složky např. vzdělání. Teorii lidského kapitálu rozpracoval v polovině 60. let Gary S. Becker, který vysvětluje diference v příjmech alespoň částečně návratností lidského kapitálu, který byl investován do vzdělání) K pojmu kapitál: v ekonomice představuje kapitál takové prostředky (výrobní, ale i finanční, akcie ap.), které přináší zisk. Viz slovník: (J.Jandourek) Vlastností kapitálu je, že l není určen ke konzumaci, ale k produkci. V přeneseném slova smyslu je možné o kapitálu hovořit i jako o nehmotných prostředcích dosahování zisku, jako je vzdělání, schopnosti a sociální kontakty. Pak jde o kapitál, kulturní, lidský, sociální ve výše uvedeném významu. Kapitál sociální je souhrn kontaktů které může člověk využít ke svému prospěchu hmotnému, nebo nehmotnému. Výhody a přínos spojení pojmu kapitál např. se sociálními či kulturními dispozicemi člověka je možné spatřovat v tom, že: vystihuje úroveň určitých kvalit lidí (nebo i skupin) a jejich aktivitu, vystihuje kumulativní aspekt těchto kvalit (např. vliv rodů), umožňuje zjišťovat jaké šance (potenciál) uplatnění má konkrétní člověk v moderní společnosti, poukazuje na stabilní a potenciální prvky v mezilidských vztazích, naznačuje možnosti jeho praktického využití a rozšiřování , vystihuje složitost a souvztažnost sociálního prostoru. Aplikace pojmu „ kapitál“ na jiné společenské jevy má ale také svoje úskalí , zejména chápeme-li kapitál jen jako něco co je investováno za účelem zisku. Kapitál se tak realizuje ( stává se kapitálem) až v momentě investování. Nabízí se otázka zda by v případě sociálního kapitálů nebylo proto vhodnější mluvit o sociálním potenciálu, který může, ale také nemusí být realizovaný. Pojem sociální kapitál: existují zhruba tři koncepce chápání sociálního kapitálu a jeho měření. Kolektivní sociální kapitál: je tvořen hodnotami a normami sociálního chování, které jsou spojeny s podporou fungující demokracie, obsahující občanskou angažovanost, vyjadřující vzájemnou důvěru 24

lidí a jejich důvěru v instituce. Je to předpoklad aktivního sociálního jednání a participace. Je chápán jako nezbytná komplementární záležitost ve vztahu k veřejným institucím. (Putnam, R. D. 2001, A. Giddens). Tento typ je označován jako „formální (kolektivní) sociální kapitál“, nebo také jako kapitál přinášející „veřejné blaho“. Individuální sociální kapitál. Pojetí sociálního kapitálu jako sítě recipročních (obsahující možnost směny darů-ekonomický zájem přitom není vysloven) vazeb mezi lidmi umožňující zakládání sítí vychází koncepce P. Bourdieu (1998). Na rozdíl od předcházejícího pojetí je označován jako neformální (individuální) sociální kapitál, který je zaměřen spíše na jednotlivce přináší „soukromé blaho“. Jsou rozlišovány následující typy individuálního sociálního kapitálu: Svazující – uvnitř skupiny, vazba, osobní pojítka, společné hodnoty, symbolika, silné vztahy. Přemosťující- vzdálenější vazby, slabé vazby, umožňuje překonávat společenské hranice, mezi skupinami (např. etnické vztahy). Spojující – s lidmi na určitých, zpravidla významných pozicích (např. J. Šafr) Třetí pojetí je spíše implicitní a shledáváme ho např. v úvahách J. Giddense (2004), kde je sociální kapitál přímo spojován s procesy uzavírání dohod a tvorby, přednostně v oblasti ekonomiky. Což je vnímáno jednoznačně jako pozitivní záležitost jak pro oblast ekonomiky, tak jako rozvoj občanské společnosti. Tento typ sociálního kapitálu je možné podle Giddense rozvíjet a podporovat i ze strany státu. Utváření sociálního kapitálu - sociální kapitál je možné cílevědomě pěstovat a rozšiřovat. F. Fukuyama v knize Velký rozvrat se zabývá otázkou, zda kapitalismus vyčerpal sociální kapitál a zda je schopen ho obnovovat. Sociální kapitál chápe jako soubor neformálních hodnot a norem, kterými se řídí příslušníci určité skupiny a které jim umožňují spolupracovat, jestliže členové skupiny očekávají, že i ostatní budou poctiví a spolehliví, začnou si vzájemně důvěřovat – důvěra je jako mazadlo, které napomáhá lepšímu chodu a výkonu skupiny nebo organizace. Uvádí, že sociální kapitál není veřejným, ale soukromým statkem. Konstatuje – s použitím statistických dat, že v USA docházelo ke konci minulého století k postupné ztrátě sociálního kapitálu a morálnímu úpadku, tuto situaci nazývá velký rozvrat. (Fukuyama s.39-88). Konstatuje, že stále není jasné, zda dokážeme v budoucnu obnovovat sociální kapitál. Postupně dochází k závěru, že kapitalismus založený na přirozeném řádu postupně vytváří normy a hodnoty, které zničil, normami a hodnotami novými. Dnes se zdá, že velký rozvrat, probíhající od 60. do 90. let minulého století, začíná ustupovat, trestná činnost výrazně klesla jak ve Spojených státech, tak i v jiných zemích, kde v druhé polovině minulého století nabyla rozměrů epidemie. Kapitalismus je podle jeho názoru základní moralizující silou v moderní společnosti. Za úspěch ve Spojených Státech je možné považovat to, že se podařilo silné formální instituce pevně svázat s pružnou neformální kulturou a opřít je o ni, na formálních institucích však není nic, co by samo o sobě zaručovalo, že společnost jíž slouží, bude i pod tlakem technických, ekonomických a sociálních změn nadále vyznávat správný druh kulturních hodnot norem. Naopak individualismus, pluralismus a tolerance vtělené do formálních institucí povzbuzují kulturní rozmanitost, a proto mohou zničit mravní hodnoty, které nám odkázaly minulé generaci. A hospodářství přející technickému pokroku rozvrátí stávající sociální vztahy Podle D. Halperna sociální kapitál tvoří tři základní kompenenty: sociální sítě, sociální normy, (hodnoty, očekávání), sankce. Rozlišuje sociální kapitál na mikroúrovni – rodina, známí, kamarádi, mezoúroveň – sousedé, komunita, skupina a makroúroveň – národ, obchodní společnosti, EU, OSN Každou tuto úroveň je možné analyzovat z hlediska druhu sociálního kapitálu (svazující, přemosťující, spojující) 25

Kritika teorie sociálního kapitálu. Podstata kritiky spočívá v názoru, že: teorie sociálního kapitálu zakrývá skutečné sociální rozdíly mezi lidmi, nemění mechanismy reprodukce sociální struktury, naopak potvrzuje existující stav, teorie sociálního kapitálu není řešením sociálních rozdílů, ale spíše jen popisem existujících vztahů a individuálního řešení v rámci stávajícího systému (J. Keller)

Sociální stát Vznik dílčích sociálních opatření již v 19. století – pojištění, záruky (Německo). Sociální stát se rozvíjí silně po 2. světové válce. Největší rozkvět do roku 1970 (30 ekonomicky tučných let). Problémy 70 a 80 let Dopady na sociální stát: Nástup postindustriální společnosti (vyčerpaný, nasycený rozvoj průmyslu. Rozvoj služeb. Odchod pracovní síly ze zemědělství, v důsledku mechanizace, kolektivizace. Problémy rozpadu rodiny – ztráta rodinné sociální péče. Zaměstnávání žen – růst. Vlivy postupující globalizace. Ubývání práce, pracovních příležitostí. Stárnutí populace. Koncept sociálního státu: Sociální stát je „lidský produkt“ – není výsledkem „přírodní nutnosti“- tzv. velkého vyprávění (velké projekty) ale produktem nutnosti solidarity.Souvislost s humanismemosvícenství, svoboda, rovnost, bratrství. Stav moderní společnosti z pohledu sociální situace, spravedlnosti – možnosti, přednosti, problémy. Rozdíly jsou zachovávány a spíše se prohlubují z toho plyne potřeba sociální odpovědnosti všech vůči všem. Sociální stát respektuje soukromé vlastnictvíale připouští jeho omezení ve smyslu zmírnění sociálních rozdílů – tedy staví před podnikatele požadavek odpovědnosti. Respektuje trh jako primární rozdělení příjmů ale provádí jeho korekci sekundárním přerozdělováním (daně). Podporuje tím vyrovnání alespoň největších rozdílů v životní úrovni, přístupu ke vzdělání, zdravotní péči. Funkce sociálního státu v postmoderní době. Moderní lidská společnost nemůže být bez sociálního státu - sociální stát přispívá k zajištění stability, podporuje sociální smír, sociální soudržnost. Je nástrojem zachování nezbytné míry svobody všem občanům a demokracii. Sociální stát podporuje ekonomiku v době krize tím, že poskytuje prostředky na nákup potřebných produktů . Chrání jednotlivce před bezohledností trhu a před příliš silnou (absolutní) závislostí na druhých. Sociální stát je ve svém důsledku ekonomicky rentabilní Kritika sociálního státu: (1) pozice liberně- pravicová: deformace ekonomického života společnosti, brzda ekonomického růst, vysoké daně, je drahý, byrokratický, rozhazovačný, podporuje lenost, snižuje konkurence schopnost země, neshoduje se společností výkonu, tržní ekonomikou a liberálním pojetím člověka (každý je zodpovědný za svůj život a za svoji situaci) , je v rozporu s výkonovou společností - („meritokratický princip“, „spontánní řád“). (2)Sociálně – levicová: opatření sociálního státu nemění nic na pozici sociálně diskriminovaných (jen vylepšení) a tím je i legitimuje .

Studijní cíle: Pochopit podstatu souhrnného kapitálu podle Bourdieuho a jeho jednotlivé druhy. Umět vysvětlit rozdíl mezi sociálním kapitálem a sociálním potenciálem. Porozumět rozdílu mezi kolektivním a individuálním sociálním kapitálem. Posoudit kritickou pozici ve vztahu ke koncepci sociálního kapitálu.

26

Jaké jsou hlavní možnosti překonat velký rozvrat spojený s úpadkem sociálního kapitálu v moderní kapitalistickém systému podle názoru F. Fukuayamy. Porozumět teorii sociálního státu a jeho funkci a kritice..

Studijní materiály. P. Bourdieu: Teorie jednání, Karolinum, Praha 1998, s. 27- 40 J. Šafr, M. Sedláčková: Sociální kapitál, Koncepty, teorie a metody měření, Sociologický ústav AVČR, Praha, 2006 , s. 14- 26 F. Fukuayama: Velký rozvrat, Academia, Praha, 1999, s.39-88, 261- 293 D. Halpern: Social Capital, Cambridge, UK, , Malden MA, Polity Press, 2004.

10. Riziková společnost V souvislosti se státem U.Beck konstatuje oblasti projevu sociálních rizik: Stát slábne v důsledku ekonomické globalizace. Společenský systém se rozpadá na dílčí funkční části, instituce se osamostatňují, ztrácí se ústřední integrační důvod existence celku. Zeslabuje sociální funkce státu. Politika se obejde bez masových politických stran, které nemají návaznost na třídy (které nejsou), nejsou jasné sociální zájmy a jejich nositelé. Zeslabování role rodiny změna rolí, individualizace života. Flexibilita zaměstnání, pokles potřeby živé práce. Převaha hédonismu ve způsobu života.

Ve společnosti roste pod tlakem společenských procesů individualizace, rozpadem celku na instituce deregulace pravidel. Dochází k zeslabování a ztrátě osobních vazeb. (Beck se domnívá, že na vině je sociální stát, který zajišťuje (zajišťoval) to co jednotlivec potřebuje, v důsledku toho nemusí hledat sociální vazby a pomoc, nepotřebuje ani rodinu, přátele, komunitu). Sociální stát měl sloužit jako pojistka pro člověka ale stal se sám zdrojem rizik – jako nezamýšleného důsledku péče o člověka. Beck dále: Zostřování situace ve společnosti a individualizace sociálních nerovností se navzájem prolínají v důsledku toho se problémy systému vydávají za osobní selhání. Sociální krize se jeví jako krize individuální. Navazuje genderová problematika, rozvod je hlavní důvod pádu žen do chudoby. (118). „Jednotlivec, ať muž, nebo žena, se stává reprodukční jednotkou sociálna ve světě každodenního života“ (119) . Základní teze: Společenská produkce bohatství je systematicky doprovázena produkcí rizik. Přechod od logiky rozdělování bohatství ve společnosti nedostatku k logice rozdělení rizik. Hlavní rizika: ekologická, technologická, sociální, kulturní. Rizika jako vedlejší produkt lidské aktivity vznikala vždy, ale v současné době růst jejich výskytu výrazně roste. V zásadě se tedy nemění fakt, že lidská činnost vždy produkuje vedlejší efekty a rizika, jen jsou dnes častější, komplexnější (důsledky důsledků, problém důsledků a jejich odstraňování). Multiplikační efekt v důsledku růstu komplexity. „Tento svět je stále více globální“ 27

Proto se mluví o rizikové společnosti. (Viz U. Beck) Časové vymezení vzniku rizikové společnosti představuje období přechodu společnosti z modernismu (1. moderna) do postmodernismu (2. moderna) přibližně druhá polovina 20. století. První moderna - organizovaná modernita , stát blahobytu, vyvolával představu bezproblémové budoucnosti, odstranění nedostatku, bídy znamenalo zdůvodnění rozvoje produkce. Garantem pokroku byla účelová racionalita jednání člověka. Druhá moderna – společnost sítí, je ale společností tvorby rizik- zdůvodnění vysoké produkce (růst růstu) je problematické. Vzniká problém s účelovou racionalitou – nezajišťuje již bezproblémový pokrok. Produkce rizik a produkce bohatství není stejnoměrně sociálně rozdělována. Rozdělování rizik představuje velký sociální problém. Rozdělení a růst rizik vyvolává situaci sociálního ohrožení. (U. Beck s. 29). Podle tohoto autora existují následující situace vzniku společenských rizik: (1) oblast rozvoje výrobních sil (technologie, radioaktivita apod.). Vzniká nebezpečí tím větší, čím jsou tyto dopady neviditelnější. , (2) oblast sociální distribuce rizik – nerovnoměrnost – některé skupiny lidí (i celé státy) jsou vystaveny rizikům mnohem více než jiné, vede k sociálnímu ohrožení. I když mnohá, zejména technologická a ekologická rizika jsou všeobecná, nikdo se jim nemůže zcela vyhnout, existují sociálně-ekonomické rozdíly v možnostech bránit se jejich působení. (3) rizika modernizace představují „big business“, což je šance pro rozvoj kapitalismu, (4) bohatství je možné vlastnit, rizikům je člověk vystaven – jsou připsána. Důležité je proto vědění o rizicích a jeho šíření. (5) důsledky vzniku rizik se politizují, vyvolávají politickou aktivitu.

Studijní cíle: Pochopit základní myšlenku teorie rizikové společnosti. Hlavní oblasti projevu společenských rizik. Objasnit možné důsledky nesouměřitelnosti distribuce produkce a distribuce rizik v postmoderní společnosti. Studijní materiály: R. Dahrendorf: Teorie moderního sociálního konfliktu z knihy: Šubrt, J., Balon, J.: Soudobá sociologie, Grada, Praha, 2010, s. 70- 73 a 122 – 131 J. Keller. Soumrak sociálního státu, SLON, Praha, 2005, s. 9- 34 U. Beck: Riziková společnost, SLON, Praha, 2004, s.25-31, 150-159,301-329 F. Fukuayama: Velký rozvrat, Academia, Praha, 1999, s.15-38 A. Harrington: Moderní sociální teorie, Portál, Praha,2006, reflexvní modernizace, s. 376-380

11. Novodobé sociální subjekty. Evropeizace, multikulturalismus . Gender aneb problém pohlaví, feminismus Chápaní těchto pojmů se historicky měnilo Pohlaví se chápe jako biologická záležitost, jako anatomický rozdíl mezi mužem a ženou Gender je sociální (kulturní) význam, který je tomuto rozdílu(pohlaví) přisuzován Tedy: pohlaví je biologická skutečnost, které se přikládá různý sociální význam (gender) 28

Dualismus v chápání člověka spočívá v tom, že se člověk posuzuje jednak z pohledu sociálního (z pozice „mysli“) a jednak z pohledu přírodního. Klasické, (částečně i soudobé) sociální teorie mají sklon vylučovat ženy z vysvětlování společnosti a jejího vývoje.Člověk je jakoby mimochodem redukován na muže. Sociálno je mužské Projevuje se to např. v pojetí sociální struktury (status se určuje podle pozice muže), rozlišení na mužská a ženská povolání.V oblasti reklamy např. žena jako pasivní objekt, žena jako objekt mužského pohledu (stereotypy, kódy) Klasické sociální teorie opomíjejí, nebo neberou v úvahu význam těla pro lidské jednání. V posuzování jednání je nadvláda „mysli“ nad „tělem“ . Je třeba chápat ženy také sociálně. Feminismus usiluje o docenění ženy ve společnosti a ve vědeckém poznání Maskulinita je gendrové vnímání muže (mužskosti) Gender není to co máme, ale co děláme, co vytváříme svým jednáním. Gender je vytvářen v diskurzu, je kulturní a historický, proto není dostatečně stabilní. Genderová identita je vytvářena prostřednictvím jednáním v rámci příslušných kulturních a normativních praktik (jednám, jako muž, nebo jako žena, prostředí to vnímá, respektuje). Pod vlivem feminismu došlo k oslabení sebevědomí a jistoty mužů – krize maskunality. Muži se brání posilováním maskulinita (specifickým životním stylem, zlehčováním ženských rolí, ironii, sexistické vtipy, sexismem, maskulinismus? Rovnoprávnost v interpretaci pohlaví mezi muži a ženami dosud nenastala Většina Čechů zastává tradiční model rodinných vztahů (muž živitel, žena pečovatelka) a zároveň panuje většinový souhlas s tím, že ženy, které mají rodinu a malé děti, chodí do zaměstnání, avšak v situaci rozhodování, zda rodina nebo kariéra, většina lidé považuje za správné, aby žena volila rodinu a)převážná většina žen a mužů plní své tradiční rodové rodinné role a nalézají v nich uspokojení a naplnění b)na pracovním trhu si muži s ženami vzájemně nekonkurují, vytvořila se daná dělba na mužské a ženské profese, rodově diferencovaný zájem o řídící funkce, příjmové rozdíly mezi určitými profesemi či odvětvími jsou považovány za vcelku přiměřené c)v oblasti příjmů se víceméně automaticky počítá s živitelskou rolí muže jako hlavní d)rodová dělba profesí se promítá a zároveň i obnovuje diferencovaným zájmem o studijní obory, takže i v této oblasti dochází k genderovému kontraktu (k převážně nekonfliktnímu stavu) Evropská Unie a multikulturalismus, problematika evropeizace. „Pojem "společnost" předpokládá jasně vymezené, národním státem kontrolované hranice. Jak lze ovšem uchopit evropskou "společnost" s jejími proměnlivými hranicemi a v důsledku toho také proměnlivými vztahy uvnitř i vně ohraničených prostor? Je společnost, jejíž klíčový znak představuje politická proměnlivost jejich geografických "hranic", vůbec ještě "společností"? Existuje vůbec něco takového jako evropská společnost? Budeme snad nuceni pojem společnosti denacionalizovat, „odstátnit“ a uvolnit z jeho teritoriálních fixací, abychom se tímto problémem mohli zabývat? Zneklidňujícím na takových otázkách je navíc fakt, že zůstávají nevyřčeny - neřkuli pak zodpovídány! Lze pro to nalézt různé příčiny, ale pouze jeden důvod, který by byl hodný kritického pohledu: pojem společnosti je totiž 29

kristalizačním bodem metodologického sociologického nacionalismu. Kdo chce rozumět Evropě, musí učinit předmětem kritické úvahy představu, podle níž mohou "moderní společnost" a "moderní politika" existovat pouze v organizačním rámci národního státu.“ (U. Beck: Evropeizace - sociologie pro 21. Století ) Metodologický nacionalismus je záležitosti společenských věd. Jeho překonání vidí U. Beck v rozvoji evropeismu. Metodologický nacionalismus v rámci sociologie nerovností nekriticky implikuje národními hranicemi ohraničenou rovnost v její neměnnosti. Problém sociální a ekonomické nerovnosti evropských států se promítá nejen do oblasti evropské institucionální integrace,alwe i so otázek soužití lidí různých národů. Sociálněvědní pojem "kosmopolitizace" nebo "kosmopolitický realismus", zavádí U. Beck jako nástroj, který by měl pomoci překonat metodologický nacionalismus a rozvinout náhledy, jež by umožňovaly také empirickou analýzu transnacionalizace Evropy a Německa na začátku 21.století. Do určité míry koresponduje s pojmem multikulturalismus. Evropeismus jako ideologii kritizuje zejména V. Klaus. „Evropeismus je produktem elit. Je produktem lidí, kteří nechtějí chodit –od osmi do pěti a pětkrát v týdnu – do zaměstnání a vykonávat normální práci. Je produktem lidí, kteří chtějí řídit, ovládat, poručníkovat, patronovat jiné. Jsou to politici a s nimi spojení úředníci na straně jedné a na politiky napojení public intellectuals (ve veřejném prostoru a v médiích se pohybující intelektuálové) na straně druhé. Je to nemalá skupina lidí ve veřejné sféře, která je onou pověstnou mrtvou vahou (deadweight), která "pouze" pragmaticky maximalizuje efekty, které ji z tohoto postavení plynou a která si chce zajistit dlouhodobost svého výsadního postavení a své výhody; se chce izolovat od dosahu voličů, veřejného mínění a standardních demokratických mechanismů; se chce komplikovaností a nepřehledností rozhodovacích procedur komunitárního práva a vzdáleností od jednotlivce-občana oddělit od jakýchkoli důsledků svého rozhodování a od nákladů (v nejširším slova smyslu), které z toho občanům jednotlivých členských zemí plynou.“ (V. Klaus Mladá fronta Dnes, 8.4.2006)

Multikulturalismus představuje pojem značně nejednoznačný. Jde o setkávání kultur (civilizace – střet civilizací - Huntington). Problém lze sledovat z pozice: nositelů kultur, působení sdělovací prostředků – předávání pořadů, kultury,umění, ideologie, z pozice nadnárodního marketingu, působení mocenských struktur (politické zájmy,armáda), migrace obyvatelstva. Největší pozornost je věnována multikulturním dopadům právě z hlediska vztahu různých etnik, diaspor emigrantských skupina pod. Diskuse, které se týkají multikulturalismu lze vyjádřit otázkou zda multikulturalismus znamená obohacení, nebo přináší napětí či dokonce konflikt? Chování k cizincům sleduje hranici mezi „my“ a „oni“. Tato hranice není ostrá pohybuje se, mění se. Z určitého pohledu jsme všichni cizinci. Chování k cizincům z pohledu majoritní společnosti je možné rozlišit: (1) soužití, zdvořilá netečnost, zdvořilé míjení se, (2) separace (geograficky, lokálně, komunikačně), zpravidla je dočasná, omezená práva (3) segregace – vykázání na určitý prostor, omezení lidských práv, vyloučení z politického a veřejného života, (4) genocida – znamená likvidaci příslušníků jiné kultury, včetně fyzické likvidace. Strategie cizinců v prostředí majoritní společnosti : (ideální typy) socializace, přijetí právních a kulturních norem a hodnot, osvojení jazyka – splynutí, Integrace –respektování zákonů, kultury domácí země při zachování vlastních kulturních zvyklostí a tradic, konfliktní vztah – odmítání zákonů norem apod,. majoritní společnosti. Problém vztahu nacionalismu a multikulturalismu, národní a lidská identita. 30

Kritika multikulturalismu jako ideologie a praxe. Příklad výzkum Velké Britanie - Paul Weston Průzkum provedený v Británii v sedmdesátých letech ukázal, že 90 procent lidí bylo proti masové imigraci. Masová imigrace je nedemokratická.Etnická kolonizace a etnický politický postup probíhá pouze v zemích s bílou evropskou většinou. Bílí proponenti multikulturalismu jsou pokrytci. Žijí na předměstích měst nebo na venkově v zemích s bílou většinou s cizinci se nestýkají. Multikulturalismus plodí nelibost, šíří nepoctivost, povede k pravděpodobné - spíše než možné občanské válce. Multikulturalismus je zodpovědný za to, že se na Západě znovu objevila tuberkulóza, cholera a malárie, nemoci, o nichž se dříve myslelo, že byly vymýceny. Multikulturalismus vede k redukci standardů v našich institucích řízených kvótami. Abych uvedl jeden příklad, vstupní požadavky britské policie nyní požadují nulovou akademickou kvalifikaci, zatímco menší zločiny žadatelů jsou přehlíženy, pokud mají správnou barvu kůže.

Studijní cíle: Pochopit procesy evropské organizace z pohledu tzv. evropeizace jako změn v oblasti institucionální spolupráce a v mezilidských vztazích. Pochopit význam pojmů „metodologický nacionalismu“ a „kosmopolitismus“. Pochopit multikulturalismus, jeho podstatu přednosti a problémy. Studijní materiály: Z. Bauman, Tekutá modernita, Mladá fronta, Praha, 2002, s. 31- 86, 147- 208, 267- 316 P. Kuchař, P. Balek: Integrace cizinců, Případ ústeckého kraje, UJEP, Ústí nad Labem,2011 V. Dvořáková a kol. Evropeizace veřejné sféry, nakladatelství C. H. Beck, Praha, 2010, s. 1 -26 V. Klaus: "Co je to evropeismus?" , CEP, Praha, 2006 (SČ 2/2006) M. Loužek: Evropeizace – užitečný, nebo módní pojem?, in: B. Dančák, P. Fiala, V. Hloušek: Evropeizace, Masarykova Univerzita, Brno, 2005, p. 243 Ulrich Beck: Europäisierung - Soziologie für das 21. Jahrhundert in: Politik und Zeitgeschichte (APuZ 34-35/2005) Zich, F. : 2011, Concerning the Europeanization. Issue „from below“. In: Curtural Diverzity, Uniwersytet Szczecinski, Štětín (s. 92-105)

12. Kolapsy složitých společností Projevy • • • • •

Kolapsy jsou nepředpověditelné a tedy neočekávané V době těsně před kolapsem musí dojít k náhlému poklesu výnosů v ekonomickém smyslu Během kolapsu dochází k náhlé a významné ztrátě komplexity Zanikají řídící zásadní struktury nezbytné pro řízení systému Dochází k decentralizaci despecializaci, poklesu míry organizovanosti a sociální nivelizaci ve společnosti 31

• • •

Ke kolapsu dochází z vnitřních důvodů, ale na iniciaci se podílí vnější impuls Proces kolapsu je skokový, ne lineární, ne evoluční Může dojít k vymizení, či ztrátě etnicity na daném území, propadu vzdělanosti, vymizení původního duchovní podstaty • Lidí vnímají kolaps až v konečné fázi, kdy je zpravidla pozdě Analýza kolapsů starých kultur • • •

Co je složitá společnost? Co vede k složitosti ? Specializace Důsledky složitosti ? Pokles mezních výnosů…

Antropogenní příčiny kolapsů: Podle: J.Tainter: Kolapsy složitých společností, s. 124

-

Vyčerpání zdrojů Přechod na nový zdroj energie Nepřekonatelná katastrofa (sopky, tsunami apod.) Nedostatečná reakce na změny a okolnosti Jiné složité společnosti Vetřelci Třídní konflikt, sociální rozpory, špatné řízení ze strany elit Sociální dysfunkce, stát přestává starat se o své obyvatel Mystické faktory (nová náboženství,) Ekonomické faktory (kolaps měny, státní bankrot) Náhodné zřetězení událostí Nižší stupeň sociální stratifikace Nižší ekonomická a pracovní specializace Menší centralizace řízení Menší možnost usměrňování a zasahování do chování jednotlivců Menší investice do monumentální architektury Nižší toky informací mezi jednotlivci, mezi skupinami, centrem a periferiemi Menší míra sdílení zdrojů Menší celková koordinace činnosti organizací a jednotlivců Menší celistvé území v rámci jedné politické jednotky – regionalismus

Souvislosti kolapsu • • • • •

Lidské společnosti jsou organizace určené k řešení problémů – nejsou-li toho schopny nastává kolaps Socio-politické systémy potřebují ke svému zachování energii – druhy energie? Zvýšená složitost společnosti sebou nese zvýšené náklady v přepočtu na hlavu Investice do socio-politické složitosti s cílem řešit problémy často dosahují bodu, kdy mezní výnosy začínají klesat Pro jednotlivé státy (společnosti) jsou možná třeba tato řešení: Pohlcení sousedem . Žádný stát se nemůže definitivně zhroutit Ekonomická podpora dominantní ho státu, nebo mezinárodní finanční agentury Přenos nákladů na obyvatelstvo Kolaps není bezprostřední hrozbou

32

Na čem závisí úspěch civilizace • Vhodné přírodní prostředí – úspěšnost adaptace na prostředí • Legitimita vládnoucí elity, způsob vládnutí • Míra složitosti (komplexita) dané společnosti, přístup k surovinám, EROI • Nová uspořádání státu a stanovení jeho priorit • Zvládnutí migrací a ochrana strategických zdrojů (včetně vody, půdy, ) • Pohyby etnik a kulturně náboženské a sociální transformace • Duchovní vykořenění, úpadek náboženství absence duchovních hodnot • Zkáza, nebo resuscitace instituce rodiny • Vysoký stupeň blahobytu • Způsob řízení státu a jeho reakce na rychlé řešení závažných problémů • Schopnost předvídat příští vývoj • Prozkoumejme faktory, které vedly k tak velkému rozmachu naší společnosti • Literatura: J. Tainter: Kolapsy složitých společností Bárta, Miroslav; Kovář Martin a kolektiv: Kolaps a regenerace: cesty civilizací a kultur: minulost, současnost a budoucnost komplexních společností. Praha : Academia, 2011, 22, Noami Kleinová – Bez loga, Agro/Dokořán, 2005

33