Sociální zabezpečení I

Grada Publishing, a.s., U Průhonu 22, 170 00 Praha 7 tel.: +420 234 264 401, fax: +420 234 264 400 e-mail: [email protected], www.grada.cz

Anna Arnoldová

Sociální zabezpečení I sociální zabezpečení v České republice • lékařská posudková služba • pojistné systémy sociálního zabezpečení

A LE KT GI UÁ SL L AT NÍ IV A

Celá problematika je v publikaci rozdělena do tří částí a aktuálně postihuje obsah, rozsah a organizaci sociálního zabezpečení v České republice. První část knihy zahrnuje organizaci a řízení sociálního zabezpečení v České republice, vysvětlení pojmů minimální příjem a popis tří pojistných systémů sociálního zabezpečení, tj. důchodového pojištění, nemocenského pojištění a zdravotních služeb. Druhá a třetí část obsahuje informace o státní politice zaměstnanosti, o vybraných pojmech zákoníku práce, úrazech a nemocech z povolání, státní sociální podpoře, sociální pomoci, sociálních službách, o dávkách pro zdravotně postižené, dobrovolnické službě, sociálně právní ochraně, probační a mediační službě.

Sociální zabezpečení I

Přehledná publikace důležitá nejen pro studenty všech středních i vysokých škol s výukou zaměřenou na sociální zabezpečení, ale i pro pracovníky v sociálních službách, v neziskových organizacích apod. jako rychlá orientace v problematice všech dávek a služeb sociálního zabezpečení. V praxi se pojmu sociální zabezpečení používá v různém pojetí. V užším pojetí zahrnuje zabezpečení ve stáří, při invaliditě a při ztrátě živitele a sociální péči, v širším pojetí též zabezpečení v nemoci, při pracovním úrazu a nemoci z povolání, mateřství a rodičovství, těhotenství a při nezaměstnanosti.

Anna Arnoldová

Anna Arnoldová

sociální zabezpečení v České republice • lékařská posudková služba • pojistné systémy sociálního zabezpečení

GRADA Publishing

A LE KT GI UÁ SL L AT NÍ IV A

Sociální zabezpečení I

Upozornění pro čtenáře a uživatele této knihy Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být reprodukována a šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího písemného souhlasu nakladatele. Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno.

PhDr. Anna Arnoldová

Sociální zabezpečení I Recenze: JUDr. Jan Přib TIRÁŽ TIŠTĚNÉ PUBLIKACE: © Grada Publishing, a.s., 2012 Cover Photo © allphoto, 2012 Vydala Grada Publishing, a.s. U Průhonu 22, Praha 7 jako svou 4799. publikaci Odpovědný redaktor Mgr. Jan Lomíček, Mgr. Zuzana Lomíčková Sazba a zlom Jana Řeháková, DiS. Počet stran 352 1. vydání, Praha 2012 Vytiskly Tiskárny Havlíčkův Brod, a. s. Názvy produktů, firem apod. použité v této knize mohou být ochrannými známkami nebo registrovanými ochrannými známkami příslušných vlastníků, což není zvláštním způsobem vyznačeno.

ISBN 978-80-247-3724-9 ELEKTRONICKÉ PUBLIKACE: ISBN 978-80-247-8023-8 ve formátu PDF ISBN 978-80-247-8024-5 ve formátu EPUB

Obsah Seznam zkratek .............................................................................. 7 1 Sociální zabezpečení v České republice ................................... 9 1.1 Organizace a řízení sociálního zabezpečení ......................... 12 1.2 Způsobilost k právním úkonům ............................................. 22 2 Důležité pojmy v sociálním zabezpečení ............................... 31 3 Minimální příjem ................................................................... 41 3.1 Životní a existenční minimum ............................................... 41 3.2 Minimální mzda ....................................................................... 53 3.3 Problematika mladistvých zaměstnanců .............................. 61 4 Lékařská posudková služba .................................................... 65 5 Pojistné systémy sociálního zabezpečení ............................... 81 5.1 Důchodové pojištění ................................................................. 81 5.1.1 Systém povinného důchodového pojištění ............. 83 5.1.2 Dobrovolné důchodové pojištění .............................. 99 5.1.3 Druhy důchodů .......................................................... 103 5.1.4 Řízení ve věcech důchodového pojištění ................ 130 5.1.5 Penzijní připojištění se státním příspěvkem v ČR .... 138 5.2 Nemocenské pojištění ............................................................ 145 5.2.1 Druhy dávek nemocenského pojištění .................... 154 5.2.2 Dočasná pracovní neschopnost ............................... 172 5.2.3 Organizace a provádění nemocenského pojištění .... 183 5.2.4 Soukromé nemocenské pojištění............................. 200 5.3 Veřejné zdravotní pojištění ................................................... 203 5.3.1 Zdravotní služby v České republice......................... 216 5.3.2 Systém zdravotního pojištění ................................... 223 5.3.3 Práva a povinnosti pojištěnců .................................. 239 5.3.4 Regulační poplatky ve zdravotnictví ...................... 262 5.3.5 Zdravotní služby a zdravotní péče .......................... 272 5.3.6 Specifické zdravotní služby ...................................... 322 5

Sociální zabezpečení

6 Seznam právních předpisů ....................................................337 Seznam použité literatury.......................................................... 341 Internetové zdroje .......................................................................... 343 Rejstřík ........................................................................................345

6

Seznam zkratek

Seznam zkratek ADP ČLK ČR ČSK ČSSZ ČSÚ DNZS DP DPN DVZ EHS EM ES EU FN HIV IČO ILO KLP KPÚP LDN LPS LSPP MF MKN MO MOP MPSV MS MSSZ MŠMT MZ NH NZIS NKÚ

agentura domácí péče Česká lékařská komora Česká republika Česká stomatologická komora Česká správa sociálního zabezpečení Český statistický úřad dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav důchodové pojištění dočasná pracovní neschopnost denní vyměřovací základ Evropské hospodářské společenství existenční minimum Evropské společenství Evropská unie fakultní nemocnice human immunodeficiency virus identifikační číslo organizace Mezinárodní organizace práce kontrolní lékařská prohlídka krajská pobočka úřadu práce léčebna dlouhodobě nemocných lékařská posudková služba lékařská služba první pomoci ministerstvo financí Mezinárodní klasifikace nemocí ministerstvo obrany Mezinárodní organizace práce ministerstvo práce a sociálních věcí ministerstvo spravedlnosti Městská správa sociálního zabezpečení v Brně ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy ministerstvo zdravotnictví národní hospodářství Národní zdravotnický informační systém Nejvyšší kontrolní úřad 7


NP nemocenské pojištění ONP orgán nemocenského pojištění o. p. s. obecně prospěšná společnost OSSZ Okresní správa sociálního zabezpečení OSVČ osoba samostatně výdělečně činná OÚORP obecní úřad obce s rozšířenou působností OZZ osoba zdravotně znevýhodněná PK MPSV Posudková komise Ministerstva práce a sociálních věcí PN pracovní neschopnost PPM peněžitá pomoc v mateřství PSSZ Pražská správa sociálního zabezpečení RE Rada Evropy SCBI Steering Commitee on Bioethics Sb. Sbírka zákonů Sb. m. s. Sbírka zákonů mezinárodních smluv SPZ státní politika zaměstnanosti SR Slovenská republika SSP státní sociální podpora SVČ samostatná výdělečná činnost SZO Světová zdravotnická organizace ÚP ČR úřad práce České republiky USA Spojené státy americké ÚZIS Ústav zdravotnických informací a statistiky VZP Všeobecná zdravotní pojišťovna WHO Světová zdravotnická organizace (World Health Organization) ZZ zdravotnické zařízení ŽM životní minimum

8

Sociální zabezpečení v České republice

1

1


Všeobecně mají sociální reformy, které jsou prosazovány v současné době v Evropě a jejichž prvky lze vysledovat i v procesu transformace sociální oblasti v naší republice, některé společné rysy: • výdaje na sociální účely je potřeba snížit, a to ve všech státech Evropské unie (EU). Redukce těchto výdajů je však obtížná, pro tože krácení sociálních jistot je krajně nepopulárním opatřením, které odsuzují občané a reprezentace levicových stran; • pohled na otázku, co je a co není sociálně spravedlivé – zásadou sociální politiky musí být adresnost; paušální poskytování sociál ních dávek (např. příspěvky na nezaopatřené děti) je nespravedli vé a často vede k plýtvání omezenými zdroji; • trend k marketizaci a komercionalizaci služeb – obligatorní sys tém pojištění (zdravotního a sociálního) musí být doplněn funkč ním systémem dobrovolného (fakultativního) pojištění jednotliv ců; občan musí být zodpovědný za svůj sociální standard, a proto by měl také sám pamatovat „na zadní kolečka“ nebo na obtížné životní situace. Reforma sociálního systému byla v České republice (ČR) zahájena a opírá se dle V. Krebse o tři vzájemně propojené oblasti (pilíře). Prvním pilířem je systém sociálního pojištění, který řeší sociální situace, na něž je možné se dopředu připravit odkladem části finanč ních prostředků k řešení budoucí sociální situace; druhým pilířem je systém státní sociální podpory, který řeší sociální situace, jež stát obecně uzná za potřebné; třetím pilířem je systém sociální pomoci, který řeší situace sociální nebo hmotné nouze. Tyto pilíře mají zá klad ve třech rozdílných typech sociálních situací, které řeší. První pilíř – sociální pojištění – řeší takové sociální situace, na které je možné se dopředu připravit, a to ve smyslu odkladu části finančních prostředků k řešení budoucí sociální situace. Jde např. o případy ztráty zaměstnání (pojištění v nezaměstnanosti, tj. pří spěvek na státní politiku zaměstnanosti), ztrátu zdraví (zdravotní pojištění), krátkodobou ztrátu pracovní schopnosti (nemocenské pojištění), dlouhodobou ztrátu pracovní schopnosti (důchodové po jištění), ztrátu výdělečných schopností v důsledku pracovního úrazu nebo nemoci z povolání (úrazové pojištění). Jedná se jak o krátkodo 9

1


bé sociální události (pracovní neschopnost, těhotenství a mateřství, ošetřování člena rodiny), které jsou řešeny nemocenským pojiště ním, tak i o dlouhodobé sociální události (stáří, invalidita, ovdo vění a osiření), řešené důchodovým pojištěním. Občan pojištěním odkládá část svých příjmů, část své spotřeby na budoucí nejistou sociální událost a chrání se tak před negativními důsledky těchto situací a současně vytváří fondy, které umožňují, aby byl zabezpečen v situacích, které by sám ze svých příjmů zajistit nemohl. Postupně se vytvářejí i správní orgány disponující s těmito fondy. Sociální po jištění je občanova jistota, stát k ní vytváří právní rámec a stanoví základní podmínky a limity. Systém sociálního pojištění je navíc strukturován do třech úrov ní. První úroveň systému je systém základní, který je povinný, de finovaný státem a je státem také garantovaný. Druhá úroveň je za ložena na vztazích uvnitř sociálních skupin. Je založena na určité mezigenerační solidaritě. Třetí úroveň je pak založena na zcela in dividuálním přičinění a rozhodnutí každého občana. Prvky státní či kolektivní garance a solidarity zde neexistují vůbec nebo jsou potla čeny na minimum. Tento systém je založen většinou na komerčním principu, jakým je např. životní pojištění, stavební spoření, penzijní pojištění, nákup nemovitostí, akcií apod., a to eventuálně s určitou státní podporou. První pilíř tzv. „pojistných systémů“ se týká všech obyvatel v ČR (tedy 100 %), neboť vždy patří do těchto systémů, i když si pojistné nehradí. Stát např. hradí pojistné na veřejné zdravotní pojištění za nezaopatřené děti, za příjemce dávek důchodového pojištění apod. I v systému důchodového pojištění má nárok na invalidní důchod pojištěnec, který do tohoto systému neodvedl žádné pojistné (tzv. in validita z mládí). Druhý pilíř, státní sociální podpora (zákon č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů, dále jen Z 117/95), řeší sociální situace, které stát obecně uznává za potřebné k řešení. Vesměs jde o takové situace, jako je mateřství, výchova dí těte v rodině, péče o zdravotně postiženou osobu v rodině, sociálně právní ochrana rodiny a dítěte, sociální prevence před patologický mi jevy. Státní sociální podpora se tak stává nástrojem sociálního přerozdělení (zejména mezi bezdětnými a rodinami s dětmi, mezi občany s vyššími příjmy a občany s nižšími příjmy) a projevem so 10


ciální solidarity. Věcně sjednocuje dávky obsažené dříve v různých systémech a vychází z ověření skutečné příjmové situace rodin s dět mi, přičemž platí zásada, že úroveň pomoci se bude růstem vlastních příjmů snižovat. Dávky státní sociální podpory jsou rozděleny na dvě skupiny, a to na dávky, které jsou podmíněny příjmem rodiny a hlavním kritériem pro jejich stanovení je životní minimum, dru hou skupinu tvoří dávky, které jsou nezávislé na příjmu rodiny, např. rodičovský příspěvek, pohřebné. Pro poskytnutí jednotlivých dávek jsou stanoveny příjmové hranice. Základním kalkulačním prvkem je životní minimum, které umožňuje dohodnutým systémem koe ficientů ohodnotit sociální důsledky různých státem akceptovaných sociálních situací v životě občana a rodiny a stanovit individuální výši podpory. Jde o systém nárokových dávek, poskytovaných jed notně na území celého státu a financovaných prostřednictvím stát ního rozpočtu, tedy nejširší sociální solidaritou, přes daně. Zatímco do platnosti Z 117/95 většinu těchto dávek vypláceli zaměstnavatelé, na jeho základě se vyplácení dávek soustředilo do jednoho centra, a to na orgány státní sociální podpory (Úřad práce ČR – pražské generální ředitelství, 14 krajských poboček a 423 kontaktních praco višť). Týká se zhruba 60 % obyvatel. Třetí pilíř, sociální pomoc, řeší situace sociální nebo hmotné nouze a týká se přibližně 4 % obyvatel. Za sociální nouzi se považuje taková situace, kdy se člověk o sebe nemůže nebo nedokáže postarat. Může to být bezmocnost, a to jak fyzická, tak duševní (alkoholizmus, drogy) nebo jejich kombinace. Jde o to pomoci člověku vrátit se do stavu so ciální suverenity. Za hmotnou nouzi se považuje ta situace, kdy člověk žije pod hranicí životního minima a nemůže si příjem zvýšit zejmé na vlastní prací. Toto je jediný systém, ve kterém se testuje příjmová a majetková situace občana, tedy kdy musí doložit, že je opravdu chudý. Tradičními součástmi činnosti jsou sociální dávky a sociální služby. Finančně je třetí pilíř řešen jak ze zdrojů státního rozpočtu, tak z rozpočtu obcí, různých dobrovolných organizací a nadací. Organizační struktura je většinou protažena až na nejnižší článek správy, tzn. obce nebo města, ve spolupráci s různými nadacemi, sdruženími svépomocného nebo charitativního rázu, např. Armáda spásy, Diakonie, Charita a další církevní a občanské aktivity. 1 1

KREBS, V. Sociální zabezpečení. Sociální politika, 1994, 20, 7‒8, s. 1.

11

1

1


sociální zabezpečení povinné pojištění 100 %

státní sociální podpora 60 %

sociální pomoc 4%

Obr. 1.1 Struktura sociálního zabezpečení v České republice Kontrolní otázky Mezi pojistné systémy sociálního zabezpečení patří: 1. zdravotní pojištění, nemocenské pojištění a důchodové pojiš tění, 2. státní sociální podpora, 3. sociální služby, sociální pomoc a zdravotní pojištění, 4. důchodové zabezpečení. Státní sociální podpora řeší: 1. sociální situace, které stát obecně podporuje a uznává za potřebné k řešení, 2. situace, na které si občan odkládá část svých předků ve formě po jistného, 3. sociální situace hmotné nouze, 4. sociální situace související se zdravotním stavem. Sociální pomoc a sociální služby řeší: 1. třetí pilíř sociálního zabezpečení, 2. druhý pilíř sociálního zabezpečení, 3. první pilíř sociálního zabezpečení, 4. všechny pojistné systémy.

1.1 Organizace a řízení sociálního zabezpečení V zájmu přehledné orientace si zde vysvětlíme organizaci, řízení a působnost jednotlivých státních orgánů, které jsou zohledněny v jednotlivých právních předpisech a které se podílejí na filozofické a praktické činnosti sociální politiky v ČR. 12


Základními právními předpisy jsou: • zákon č. 36/1960 Sb., o územním členění státu, ve znění pozděj ších předpisů, • zákon č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabez pečení, ve znění pozdějších předpisů; zákon upravuje organizační uspořádání sociálního zabezpečení, působnost ČSSZ, OSSZ a or gánů státní správy v sociálním zabezpečení a k výběru příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, úkoly občanů a organizací při provádění sociálního zabezpečení a řízení ve věcech důchodové ho pojištění, včetně řízení ve věcech pojistného na sociální zabez pečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti (SPZ), státní sociální podpory (SSP), pomoci v hmotné nouzi a sociální péče, • zákon č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozděj ších předpisů, • zákon č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení), ve znění poz dějších předpisů, • zákon č. 314/2002 Sb., o stanovení obcí s pověřeným obecním úřadem a stanovení obcí s rozšířenou působností, ve znění poz dějších předpisů, • zákon č. 73/2011 Sb., o Úřadu práce České republiky a o změně souvisejících zákonů. „Veřejnou správou se rozumí výkon moci svěřené buďto státním orgánům, nebo orgánům územní samosprávy. Přitom výkon moci státními orgány se nazývá státní správa a výkon moci orgány územní samosprávy se dále rozdělují podle toho, zda tyto orgány vykonávají vlastní, tedy samostatnou působnost, anebo zda vykonávají působ nost svěřenou jim státem, tzv. přenesenou působnost. Platí, že vý konem veřejné správy se rozumí jak výkon státní správy, tak výkon přenesené i samostatné působnosti. Agendy sociálního zabezpečení jsou zajišťovány výkonem stát ní správy anebo v přenesené působnosti, oblast sociálních služeb je v samostatné působnosti obcí a krajů (jedná se o zajišťování a rozvoj sociálních služeb, řada kompetencí je však i v této oblasti výkonem přenesené působnosti).“ 2 ČEVELA, R. a kol. Příručka pro posudkovou službu úřadu práce. Praha: MPSV 2006, s. 8. 2

13

1

1


K zajištění výkonu státní správy disponuje resort práce a sociál ních věcí několika státními orgány. Ústředním orgánem státní sprá vy je Ministerstvo práce a sociálních věcí (MPSV), které je především orgánem koncepčním, kontrolním a řídícím. Řídí činnost podříze ných orgánů státní správy, kterými jsou Česká správa sociálního zabezpečení (ČSSZ), jejímiž organizačními složkami jsou Okresní správa sociálního zabezpečení (OSSZ) a v Praze Pražská správa so ciálního zabezpečení, a Úřad práce ČR. Přitom platí, že ČSSZ a OSSZ jsou orgány státní správy určené k výkonu sociálního pojištění (dů chodového a nemocenského pojištění a od 1. 1. 2013 také úrazového pojištění). Úřad práce ČR a jeho krajské pobočky jsou orgány státní správy určené k výkonu agend zaměstnanosti. Do jeho kompeten ce bylo v roce 2004 svěřeno i rozhodování o dávkách státní sociál ní podpory. 3 Od 1. 1. 2012 pak všechny dávky tzv. nepojistných systémů, tj. hmotné nouze, příspěvku na péči i dávky pro osoby se zdravotním postižením. Jestliže zákon používá označení, že: • nositelem určité kompetence je krajský nebo obecní úřad, je nut no tento obrat vykládat vždy tak, že jde o výkon přenesené kom petence; • nositelem určité kompetence je kraj nebo obec, pak jde o výkon samostatné působnosti .4 Výkon samostatné působnosti zajišťuje každá obec a každý kraj. Stejně tak, stanoví-li zákon, že agenda je v kompetenci krajského úřa du nebo obecního úřadu, znamená to, že o daných otázkách může rozhodovat každý krajský úřad, resp. každý obecní úřad, pochopi telně ale v mezích své místní příslušnosti. Protože však obcí je v ČR více než 6000, zákon o obcích (č. 128/2000 Sb.) definuje zvláštní typy obcí, jimž potom zvláštní zákony svěřují výkon přenesené působ nosti. Typově starší jsou pověřené obecní úřady, které existovaly již v době existence okresních úřadů. Obcí s pověřenými obecními úřa dy je téměř 400 (zákon č. 314/2002 Sb., o stanovení obcí s pověřeným obecním úřadem a stanovení obcí s rozšířenou působností, ve znění pozdějších předpisů).

3 4

ČEVELA, tamtéž, s. 8. ČEVELA, tamtéž, s. 8.

14


Druhým zvláštním typem obcí, jimž je svěřován výkon přenese né působnosti, jsou obce s obecními úřady s rozšířenou působností. Tento zvláštní typ obcí vznikl v souvislosti se zrušením okresních úřadů, ovšem vzhledem k hustotě jejich rozmístění na území státu představuje síť zhruba třikrát hustší, než byla síť okresních úřadů (a než je síť OSSZ, které jsou zřízeny v územních obvodech okresů podle zákona č. 36/1960 Sb., o územním členění státu, ve znění poz dějších předpisů), avšak přibližně poloviční ve srovnání s pověřený mi obecními úřady. Sociální zabezpečení podle § 2 Z 582/91 zahrnuje důchodové pojištění. Orgány sociálního zabezpečení podle Z 582/91 jsou: a) ministerstvo práce a sociálních věcí, b) česká správa sociálního zabezpečení, c) okresní správy sociálního zabezpečení, d) ministerstvo vnitra, e) ministerstvo spravedlnosti, f) ministerstvo obrany. Působnost obcí a obecních úřadů na úseku sociální péče Obec organizuje a poskytuje sociální péči občanům ve stanoveném rozsahu. Za tím účelem ve spolupráci se státními orgány, občan skými sdruženími, církvemi, charitativními a jinými organizacemi a jednotlivci vyhledává občany, kteří potřebují sociální péči. Pokud poskytování služeb a dávek, které je třeba těmto občanům poskyt nout, není v působnosti obce, upozorní na tyto občany OÚORP, po případě jim poskytnutí dávek a služeb zprostředkuje. V rámci péče o těžce zdravotně postižené občany obec v samo statné působnosti napomáhá zapojení těžce zdravotně postižených občanů do kulturního a společenského života a podílí se na řešení otázek bydlení těžce zdravotně postižených občanů. Ve věcech, ve kterých rozhoduje nebo činí opatření obec, se žá dost podává obecnímu úřadu. V ostatních případech, ve kterých roz hoduje nebo činí opatření pověřený obecní úřad nebo OÚORP anebo krajský úřad, se žádost podává tomuto orgánu.

15

1

1


Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR mimo jiné: • řídí a kontroluje výkon státní správy v sociálním zabezpečení, • řídí ČSSZ, • zajišťuje úkoly vyplývající z mezinárodních smluv v sociálním zabezpečení, • zajišťuje úkoly související s dalším rozvojem sociálního zabezpe čení. Dále posuzuje zdravotní stav a pracovní schopnost občanů pro účely přezkumného řízení soudního ve věcech důchodového pojiště ní a pro účely odvolacího řízení správního, pokud napadené rozhod nutí bylo vydáno na základě posudku OSSZ. Za tím účelem zřizuje jako své orgány posudkové komise. Pro ČSSZ poskytuje potřebné údaje o době vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání a datu přiznání a výši podpory v nezaměst nanosti a podpory při rekvalifikaci a o pracovních úrazech a nemo cech z povolání kvůli plnění úkolů vyplývajících pro ni v sociálním zabezpečení z práva Evropských společenství a z mezinárodních smluv o sociálním zabezpečení. Ministr práce a sociálních věcí může odstraňovat tvrdosti, které by se vyskytly při provádění sociálního zabezpečení, a může pově řit správy sociálního zabezpečení, aby odstraňovaly tvrdosti v jed notlivých případech. V podstatě se jedná o situace, které neřeší sám zákon. Žadatel si podává písemnou žádost, ve které musí uvést rod né číslo, jméno, příjmení a svou adresu. Na toto řízení se nevztahují obecné předpisy o správním řízení. Česká správa sociálního zabezpečení je největší a zcela výjimeč nou finančně-správní institucí státní správy ČR. Spravuje věci více než 8,3 milionům pojištěnců, z toho jsou více než 2 miliony 819 ti síc důchodců. Vyplácí přes 3 miliony 446 tisíc důchodů a v průměru 220 tisíc dávek nemocenského pojištění měsíčně. Součástí ČSSZ je také lékařská posudková služba. Česká správa sociálního zabezpečení: a) rozhoduje −− o dávkách důchodového pojištění a zařizuje výplaty těchto dávek, −− o povinnosti občana vrátit dávku důchodového pojištění po skytnutou neprávem nebo v nesprávné výši, pokud je o této dávce oprávněna rozhodovat, 16


−− o povinnosti organizace nahradit neprávem vyplacené částky na dávce důchodového pojištění, −− o odvoláních ve věcech, v nichž v prvním stupni rozhodla OSSZ, −− o odstranění tvrdostí, které by se vyskytly při provádění so ciálního zabezpečení, pokud jí bylo v jednotlivých případech svěřeno, −− o převodech důchodových práv a zařizuje tyto převody; b) jedná před soudem v řízení o přezkoumání rozhodnutí ve věcech sociálního zabezpečení; c) plní úkoly při výplatě dávek sociálního zabezpečení do ciziny; d) řídí a kontroluje činnost OSSZ; e) zajišťuje plnění úkolů vyplývajících z práva ES a plnění úkolů vy plývajících z mezinárodních smluv v oblasti důchodového pojištění; f) zajišťuje vydávání tiskopisů; g) vede registr pojištěnců důchodového pojištění; h) vyrozumívá OSSZ o tom, že občan, který je dočasně práce ne schopným, byl uznán invalidním na základě soudního řízení o žalobě; ch) zajišťuje podklady k posuzování zdravotního stavu v rozsahu vy plývajícím z přímo použitelných předpisů EU a z mezinárodních smluv; i) posuzuje zdravotní stav v rozsahu stanoveném tímto zákonem (§ 5 Z 582/91). Okresní správy sociálního zabezpečení se zřizují pro obvody, kte ré jsou shodné s územními obvody okresů. Na území hlavního města Prahy vykonává působnost OSSZ Pražská správa sociálního zabez pečení, v Brně Městská správa sociálního zabezpečení – MSSZ. Ministerstvo práce a sociálních věcí poskytuje ČSSZ pro plně ní úkolů vyplývajících pro ni v sociálním zabezpečení z práva Evropských společenství a z mezinárodních smluv potřebné úda je o době vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání a datu přizná ní a výši podpory v nezaměstnanosti a podpory při rekvalifikaci a o pracovních úrazech a nemocech z povolání. Dále je MPSV opráv něno vyžadovat od České pojišťovny, a. s., Kooperativy, pojišťovny, a. s. a od Státního zdravotního ústavu údaje o pracovních úrazech a nemocech z povolání; ty jsou povinny této žádosti vyhovět a údaje bezplatně zaslat MPSV do 30 dnů od vyžádání. 17

1

1

* Sociální zabezpečení

Okresní správy sociálního zabezpečení podle § 6 Z 582/91 mimo jiné: • rozhodují −− ve sporných případech o vzniku a zániku důchodového pojiš tění, −− ve sporu mezi občanem a jeho zaměstnavatelem o správnost zápisu v evidenčním listu, −− o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na SPZ včetně záloh, o penále a o přirážce k pojistnému na sociální zabezpe čení a o zřízení zástavního práva v případě dluhu na pojistném a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a na penále, −− o odstranění tvrdostí, které by se vyskytly při provádění so ciálního zabezpečení, −− o pokutách za nesplnění povinností organizací a OSVČ v so ciálním zabezpečení, −− o době a rozsahu péče osoby pečující osobně o převážně nebo úplně bezmocnou osobu nebo částečně bezmocnou osobu star ší 80 let, jde-li o doby péče o bezmocné osoby po 31. prosinci 1995, do 31. prosince 2006, −− o době a rozsahu péče osoby pečující osobně o osobu, která je podle zákona o sociálních službách závislá na péči jiné osoby ve stupni II (středně těžká závislost) nebo stupni III (těžká zá vislost) anebo stupni IV (úplná závislost), jde-li o dobu péče o tuto osobu po 31. prosinci 2006; • vedou potřebnou statistiku a účetní evidenci předepsanou v so ciálním zabezpečení, evidenci pro účely důchodového pojištění OSVČ a občanů dobrovolně účastných důchodového pojištění, kteří si platí pojistné na důchodové pojištění; −− sepisují žádosti o dávky důchodového pojištění v případech stanovených tímto zákonem; −− opatřují a předkládají ČSSZ na její žádost podklady pro roz hodnutí o dávkách důchodového pojištění a pro vymáhání ne právem vyplacených částek dávek důchodového pojištění; −− poskytují občanům a zaměstnavatelům odbornou pomoc ve věcech sociálního zabezpečení; −− kontrolují plnění povinností občanů a zaměstnavatelů v soci álním zabezpečení a plnění povinností plátců pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na SPZ; −− posuzují zdravotní stav a pracovní schopnost občanů; 18


−− vybírají pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na SPZ; −− vyrozumívají písemně ošetřujícího lékaře o tom, že občan, kte rý je dočasně práce neschopný, byl uznán invalidním na zákla dě soudního řízení o žalobě; −− vydávají na žádost OSVČ potvrzení o výši měsíčního vyměřo vacího základu pro stanovení záloh na pojistné na důchodové pojištění a příspěvek na SPZ pro účely posouzení nároku na dávky státní sociální podpory; −− vymáhají pohledávky na dávkách důchodového pojištění; při tom jsou oprávněny provádět správní výkon rozhodnutí ve vě cech důchodového pojištění; −− navrhují živnostenskému úřadu zrušení živnostenského opráv nění podnikateli z důvodu neplnění závazků podnikatele vůči státu. Povinnost zachovávat mlčenlivost Zaměstnanci orgánů sociálního zabezpečení jsou povinni zacho vávat mlčenlivost o skutečnostech, se kterými se seznámili při pl nění úkolů orgánů sociálního zabezpečení nebo v přímé souvislosti s nimi, pokud se dále nestanoví jinak. Tato povinnost trvá i po skon čení pracovního vztahu. Povinnosti zachovávat mlčenlivost mohou být zaměstnanci orgánů sociálního zabezpečení zproštěni pouze osobou nebo zaměstnavatelem, v jehož zájmu tuto povinnost mají, a to písemně s uvedením rozsahu a účelu. Povinnost zachovávat mlčenlivost se však nevztahuje na údaje tý kající se výše dluhu na pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na SPZ, včetně výše dlužného penále, jde-li o plátce pojistného, u něhož byl nařízen soudní nebo správní výkon rozhodnutí ve věcech pojistné ho. Při porušení mlčenlivosti je možné udělit pokutu, o které rozhoduje OSSZ, která porušení povinnosti zjistila nebo se o něm dozvěděla. Orgány sociálního zabezpečení jsou také povinny na žádost poskytnout mimo jiné: • informace získané při výběru pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na SPZ jinému orgánu sociálního zabezpečení nebo soudu, • pojišťovnám seznam plátců pojistného na sociální zabezpečení a pří spěvku na SPZ a údaje o výši příjmů a výdajů jednotlivých OSVČ, 19

1

1


• krajským pobočkám úřadům práce údaje o vyměřovacím zákla du pro stanovení pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na SPZ jednotlivých OSVČ a občanů, kteří jsou poplatníky pojist ného na důchodové pojištění a příspěvku na SPZ z důvodu výko nu zaměstnání v cizině, • orgánům oprávněným ke kontrole činnosti orgánů sociálního za bezpečení informace potřebné k provádění této kontroly, • Ministerstvu financí (MF) informace vyžádané při plnění povin ností o boji proti legalizaci výnosů z trestné činnosti nebo o pro vádění mezinárodních sankcí za účelem udržování mezinárodní ho míru a bezpečnosti, ochrany základních lidských práv a boje proti terorizmu, • orgánům provádějícím SSP, krajským úřadům a MPSV údaje o druhu a výši jimi vyplácených dávek nemocenského a důchodo vého pojištění, • Veřejnému ochránci práv informace, které si vyžádá v souvislosti s šetřením. Česká správa sociálního zabezpečení je povinna na žádost fy zické nebo právnické osoby, která prokáže, že má vůči fyzické osobě podle pravomocného a vykonatelného rozhodnutí splatnou pohle dávku, sdělit, zda tato osoba je poživatelem dávky důchodového po jištění a vyplácená dávka dosahuje výše podléhající výkonu rozhod nutí, a údaj o rodném čísle této jiné osoby. Povinnost zachovávat mlčenlivost se nevztahuje na údaje týkající se výše dluhu na pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na SPZ, včetně výše dlužného penále, jde-li o plátce pojistného, u něhož byl nařízen soudní nebo správní výkon rozhodnutí ve věcech pojist ného. Pověření zaměstnanci orgánů sociálního zabezpečení jsou opráv něni vstupovat do organizací a kontrolovat plnění povinností ulože ných předpisy o sociálním zabezpečení. Zaměstnavatelé jsou povinni poskytnout pověřeným zaměstnancům potřebnou součinnost. Pokud tak neučiní, může příslušná OSSZ uložit zaměstnavateli pokutu až do výše 20 000 Kč za každé jednotlivé nesplnění nebo porušení povin nosti. Při plnění úkolů jsou pověření členové a zaměstnanci obcí opráv něni navštěvovat rodinu v bytě; mají též právo požadovat od všech zúčastněných organizací a občanů potřebné informace a vysvětlení. 20


Součinnost orgánů sociálního zabezpečení a zdravotnických zařízení Zdravotnická zařízení jsou povinna pro orgány sociálního zabez pečení provést za úplatu vyšetření zdravotního stavu občanů v říze ní o dávkách sociálního zabezpečení a pro účely odvolacího řízení správního, zapůjčovat lékařům orgánů sociálního zabezpečení po třebnou zdravotnickou dokumentaci a umožnit jim nahlížet do ní, vydávat výpisy z chorobopisů a podávat lékařské nálezy, posudky a zprávy o průběhu nemoci a potřebná hlášení a podklady, jichž je třeba k rozhodování v těchto řízeních a pro kontrolu posuzování do časné pracovní neschopnosti, a to ve lhůtě stanovené tímto orgánem, a není-li určena, do 15 dnů od doručení výzvy. Za nesplnění nebo porušení této povinnosti může příslušná OSSZ uložit zdravotnické mu zařízení pokutu až do výše 20 000 Kč a při opětovném nesplnění nebo porušení povinností, za jejichž nesplnění nebo porušení byla již pokuta uložena, pokutu až do výše 100 000 Kč. Orgány sociálního zabezpečení jsou oprávněny v mezích své pů sobnosti vyžadovat od státních orgánů, zdravotních pojišťoven, zdra votnických zařízení, jakož i zaměstnavatelů pomoc a bezplatná sděle ní potřebná pro provádění sociálního zabezpečení a pro plnění úkolů vyplývajících pro orgány sociálního zabezpečení z práva Evropských společenství a z mezinárodních smluv. Ty jsou povinny v mezích své působnosti těmto žádostem vyhovět, a to do 30 dnů ode dne vyžá dání; státní orgány a zdravotní pojišťovny mohou sdělení poskyto vat v elektronické podobě způsobem umožňujícím dálkový přístup. Za nesplnění nebo porušení těchto povinností může příslušná OSSZ uložit zaměstnavateli pokutu až do výše 20 000 Kč za každé jednot livé nesplnění nebo porušení povinnosti. V mezích své působnosti si vzájemně sdělují údaje potřebné k plnění úkolů vyplývajících pro ně v sociálním zabezpečení z práva Evropských společenství a meziná rodních smluv a k provádění sociálního zabezpečení, a to do 8 dnů ode dne vyžádání. Kontrolní otázky O dávkách důchodového pojištění rozhoduje: 1. Česká správa sociálního zabezpečení a zařizuje výplaty těchto dávek, 21

1

1


2. Česká správa sociálního zabezpečení a v některých případech úřady práce a zařizují výplaty těchto dávek, 3. okresní správy sociálního zabezpečení a zařizují výplaty těchto dávek, 4. orgány sociálního zabezpečení a zařizují výplaty těchto dávek. Důchodové pojištění vojáků z povolání, příslušníků Policie ČR a pří slušníků Vězeňské služby ČR provádí svými orgány: 1. ministerstvo obrany, ministerstvo vnitra a ministerstvo spravedlnosti, 2. okresní správy sociálního zabezpečení, 3. Česká správa sociálního zabezpečení, 4. Úřad práce České republiky.

1.2 Způsobilost k právním úkonům Základními právními předpisy jsou: • zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zejména §§ 7–10 a 38 (Z 40/64), • zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zejména §§ 186–191 (Z 99/63), • zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších před pisů, zejména § 6, • zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozděj ších předpisů, zejména § 3. Institut způsobilosti k právním úkonům podle občanského zá kona byl v Českých zemích zaveden ve druhé polovině 19. století, ještě v dobách c. k. Rakousko-uherské monarchie. Poté byl zaveden novým občanským zákoníkem (č. 141/1950) a v podstatě nahrazuje pojem „svéprávnost“, který platil až do roku 1950. V současné době je upraven občanským zákoníkem a občanským soudním řádem a o způsobilosti k právním úkonům se zmiňuje i zákoník práce a zákon o důchodovém pojištění. Jeho cílem byla především ochrana práv, zejména majetkových, osob stižených duševní poruchou. Posuzování způsobilosti k práv ním úkonům se týká osob zletilých, u nichž přichází v úvahu buď 22


zbavení, nebo omezení způsobilosti. Rozsah tohoto omezení stanoví soud, který vychází z ustanovení § 10 občanského zákoníku. Vlastní řízení probíhá podle občanského soudního řádu. Institut zbavení či omezení způsobilosti k právním úkonům sle duje ochranu osob stižených duševní poruchou, zejména ochranu jejich majetkových práv, bohužel i určitou ochranu společnosti. Způsobilost k právním úkonům je občanskoprávní pojem a ne souvisí s trestněprávním pojmem „příčetnost“. Příčetnost (a z toho plynoucí trestní odpovědnost) je posuzována v trestním řízení pro každý trestný čin bez ohledu na způsobilost k právním úkonům. Způsobilost fyzické osoby mít práva a povinnosti a brát na sebe povinnosti (způsobilost k právním úkonům – dříve svéprávnost) vzniká narozením a zaniká smrtí, popřípadě prohlášením za mrtvé ho. Tuto způsobilost má počaté dítě, narodí-li se živé. Má totiž právo dědit nebo pobírat sirotčí důchod. Smrtí tato způsobilost zanikne. Způsobilost fyzické osoby vlastními právními úkony nabývat práv a brát na sebe povinnosti vzniká v plném rozsahu zletilostí, tj. dovršením osmnáctého roku. Dále mezi 16. a 18. rokem věku uza vřením manželství na základě povolení soudu (a neztrácí se záni kem manželství ani prohlášením manželství za neplatné). Zletilostí vzniká právo přebírat výplatu sirotčího důchodu, přídavku na dítě apod. K doplnění ještě patří informace, že právní způsobilost k řízení o přiznání invalidního důchodu vzniká ukončením povinné školní docházky. Tato věková hranice je takto stanovena proto, aby žadatel o tuto dávku mohl činit již sám veškeré úkony, které s tímto řízením souvisí. Zákon o důchodovém pojištění při splnění všech podmínek připouští požádat o invalidní důchod již před dovršením 18. roku věku, kdy vzniká obecná způsobilost k právním úkonům. Přiznáním důchodu vzniká způsobilost k právním úkonům v oblasti důcho dového pojištění. Nezletilí mají způsobilost jen k takovým právním úkonům, které jsou přiměřené jejich rozumové a volní vyspělosti odpovídající jejich věku. Za nezletilé osoby jednají jejich zákonní zá stupci. Způsobilost fyzické osoby jako zaměstnance mít v pracovně právních vztazích práva a povinnosti, jakož i způsobilost vlastními právními úkony nabývat těchto práv a brát na sebe tyto povinnos ti vzniká, pokud není v tomto zákoně dále stanoveno jinak, dnem, kdy fyzická osoba dosáhne 15 let věku; zaměstnavatel však s ní nesmí 23

1

1


sjednat jako den nástupu do práce den, který by předcházel dni, kdy tato fyzická osoba ukončí povinnou školní docházku. Zbavení nebo omezení způsobilosti zaměstnance k právním úkonům se řídí § 10 Z 40/64. Při posuzování způsobilosti k právním úkonům se hodnotí ne přímo i složky rozpoznávací a ovládací se zaměřením na úkony ob čanskoprávní a také i nebezpečnosti posuzovaného pro společnost i pro sebe. V řízení o způsobilosti k právním úkonům jde vždy o hlu boké a velmi citlivé zásahy do práv občana. Zbavení nebo omezení způsobilosti k právním úkonům Jestliže fyzická osoba pro duševní poruchu, která není jen přechod ná, není vůbec schopna činit právní úkony, soud ji způsobilosti k právním úkonům zbaví. Pod duševní poruchou je třeba rozumět i přechodnou duševní poruchu – jednorázový stav opilosti či drogo vého opojení. Jestliže fyzická osoba pro duševní poruchu, která není jen pře chodná, anebo pro nadměrné požívání alkoholických nápojů nebo omamných prostředků či jedů je schopna činit jen některé právní úkony, soud její způsobilost k právním úkonům omezí a rozsah ome zení v rozhodnutí určí. Pro nadměrné požívání návykových látek tedy nelze osobu zbavit způsobilosti k právním úkonům, ale jen ji omezit. Soud zbavení nebo omezení způsobilosti změní nebo zruší, změní-li se nebo odpadnou-li důvody, které k nim vedly. Řízení o způsobilosti k právním úkonům probíhá podle § 186 Z 99/63. Návrh na zahájení řízení o způsobilosti k právním úkonům (zbavení, omezení nebo vrácení způsobilosti k právním úkonům) může podat manžel/ka, partner, jeho dítě nebo jiný člen rodiny. Je nutné podat písemný návrh, doložený lékařskou zprávou ošetřu jícího lékaře. Návrh může podat též zdravotnické zařízení, které je v takovém případě účastníkem řízení. Nepodal-li návrh na zaháje ní řízení státní orgán nebo zdravotnické zařízení, může soud uložit navrhovateli, aby do přiměřené lhůty předložil lékařské vysvědčení o duševním stavu osoby, o jejíž způsobilost k právním úkonům se jedná; není-li v této lhůtě lékařské vysvědčení předloženo, soud říze ní zastaví. Vyšetřovaný je oprávněn dát se jako účastník zastupovat v řízení zástupcem, jehož si zvolí; o tom a o svých dalších procesních právech a povinnostech musí být vyšetřovaný poučen. 24


Nezvolí-li si vyšetřovaný zástupce, ustanoví mu předseda senátu opatrovníka pro řízení z řad advokátů. Návrh na vrácení způsobilosti k právním úkonům může podat i ten, kdo byl zbaven způsobilosti k právním úkonům. Od výslechu vyšetřovaného může soud upustit, nelze-li tento výslech provést vůbec nebo bez újmy pro zdravotní stav vyšetřovaného. Pokud vyšetřovaný sám požádá, aby byl vyslechnut, soud ho vyslechne. O zdravotním stavu vyšetřovaného vyslechne soud vždy znalce (ten musí vypracovat soudně znalecký posudek), většinou z oboru psychiatrie. Nestačí tedy jen zpráva-posudek ošetřujícího lékaře. Soud si musí ověřit, že veškeré údaje o zdravotním stavu jsou prav divé. Znalecké posouzení provádí jeden znalec a posudek je jedním z podkladů (důkazů) pro rozhodnutí soudu. Na návrh znalce může soud nařídit, aby vyšetřovaný byl po dobu nejvýše šesti týdnů vy šetřován ve zdravotnickém zařízení, jestliže je to nezbytně třeba k vyšetření zdravotního stavu. Znalci se však nesmějí vyjadřovat k právním otázkám, které jsou v kompetenci soudu, proto soudy dnes požadují ve znaleckém posudku posoudit a zodpovědět obvyk le otázky tohoto typu: • zda posuzovaný trpí duševní poruchou, a pokud ano, o jakou po ruchu se jedná a zda je přechodná, nebo trvalá; • zda případná porucha ovlivňuje jednání vyšetřovaného tak, že není schopen samostatně jednat, nebo zda je jednání ovlivněno jen v určitých oblastech lidského konání – pokud ano, v jakých oblastech a v jakém rozsahu; • zda je vyšetřovaný schopen účastnit se soudního jednání, pocho pit jeho význam a smysl, zda je vhodné vyšetřovanému doručovat rozsudek a zda je schopen pochopit jeho význam. Soud tak může rozhodnout, že upustí od doručení rozhodnutí o způsobilosti k právním úkonům, jestliže podle závěrů znaleckého posudku adresát není s to význam rozhodnutí pochopit. Náklady řízení platí stát, ale neplatí náklady právního zastoupení, s výjimkou případů uvedených v § 30 odst. 2 Z 99/63 (tj. vyžaduje-li to ochrana zájmů účastníka nebo jde-li o ustanovení zástupce pro řízení, v němž je povinné zastoupení advokátem nebo notářem, usta noví mu předseda senátu zástupce z řad advokátů). Vydaný rozsudek soud zruší, jestliže se později ukáže, že pro zbavení nebo omezení způsobilosti k právním úkonům nebyly dány podmínky. 25

1

1


Tomu, kdo byl zbaven nebo omezen ve způsobilosti k právním úkonům, ustanoví soud k ochraně jeho práv a zájmů opatrovníka. Tím má být především příbuzný občana nebo jiná vhodná oso ba. Nemá-li občan příbuzného nebo není-li vhodné ustanovit jako opatrovníka příbuzného, ustanoví soud opatrovníka veřejného (např. z Centra sociální a ošetřovatelské pomoci, obecního úřadu). Opatrovník pak před soudem skládá slib opatrovníka. Osobám zbaveným způsobilosti k právním úkonům se v občanském průkazu vyznačí jméno opatrovníka a jeho adresa. Výrok, kterým je ob čan zbaven způsobilosti k právním úkonům, znamená absolutní nedo statek způsobilosti k právním úkonům ve smyslu § 8 Z 40/64. Právní důsledky Osoba zbavená způsobilosti k právním úkonům: • nemůže v podstatě činit žádné právní úkony; ty za ni činí opat rovník; • nemá aktivní ani pasivní volební právo, rodičovská práva, nemů že držet zbraň a nosit střelivo; • nemá oprávnění k řízení motorového vozidla; • nemůže být osvojitelem; • může být se souhlasem opatrovníka umístěna v ústavu sociální péče nebo v lůžkovém zdravotnickém zařízení; • může bez souhlasu opatrovníka sama žádat soud o přezkoumání způsobilosti k právním úkonům. Osobám omezeným ve způsobilosti k právním úkonům se rozsah tohoto omezení v občanském průkazu vyznačí. V případě omezení způsobilosti k právním úkonům je určení rozsahu tohoto omezení možné trojím způsobem: • negativním výčtem, tj. taxativním vymezením úkonů, k nimž ob čan není způsobilý (v praxi více využíván); • pozitivním výčtem, tj. taxativním uvedením úkonů, k nimž je způsobilý; • kombinovaným výčtem, tj. kombinací obou předchozích způsobů. Osoba omezená ve způsobilosti k právním úkonům: • není způsobilá k těm občanskoprávním úkonům, jež jsou taxativ ně vymezeny v rozsudku soudu; 26


• má omezení v oblasti majetkoprávní a pracovněprávní; • nekoná právní úkony, k nimž není způsobilá, ty za ni činí opat rovník; • nemá ani další práva uvedená výše; • nemůže však být bez souhlasu opatrovníka umístěna v zařízeních sociální péče nebo v lůžkovém zdravotnickém zařízení. V oblasti občanskoprávních a pracovněprávních vztahů se jedná o tyto vztahy: 1. Oblast občanskoprávních, především majetkových vztahů se týká nejen nakládání s majetkem, penězi, předměty osobního nebo soukromého vlastnictví, ale i majetkových práv, příp. práv majících majetkovou povahu (autorské právo, zlepšovací návrhy). Výrok soudu pak kupř. zní: „občan není způsobilý nakládat ma jetkem, jehož cena nebo hodnota přesahuje 500 Kč“. 2. Oblast pracovněprávních vztahů podle § 6 Z 262/06. Zde se jed ná o jinou způsobilost než v Z 40/64. „Způsobilost fyzické osoby mít v pracovněprávních vztazích práva a povinnosti a způsobilost vlastními právními úkony nabývat těchto práv a brát na sebe tyto povinnosti vzniká, pokud není dále stanoveno jinak, dnem, kdy fyzická osoba dosáhne 15 let věku.“ Soud musí určit rozsah omezení i pro oblast pracovněprávních vztahů, pokud jsou pro to v konkrétních případech podmínky, jinak by občan zůstal pro tuto oblast ve způsobilosti k právním úkonům neomezen, na rozdíl od zbavení způsobilosti k právním úkonům, které se vždy týkají oblasti občanskoprávní i pracovněprávní. Při omezení se musí jednat nejen o nezpůsobilost k uzavírání pracovních smluv, ale i ke všem ostatním pracovněprávním úkonům – uzavření dohody o hmotné odpovědnosti, dohody o pracovní čin nosti apod. Duševní poruchy nejčastěji vedoucí k zbavení způsobilosti k právním úkonům Jedná se zejména o dlouhodobé duševní poruchy a chorobné duševní stavy: • schizofrenie (F 20), trvalé duševní poruchy s bludy (F 22), schizo aktivní poruchy s těžším postprocesuálním defektem osobnosti nebo s těžší postprocesuální psychopatizací (F 25); 27

1

1


• progresivní paralýza; • pokročilé demence atrofické (F 00), vaskulární (F 01) či sekun dární; • mentální retardace středně těžké (F 71) a těžké (F 72); • chronická stadia závislosti na alkoholu a lécích s pokročilou de privací osobnosti (F 10–19). Duševní poruchy nejčastěji vedoucí k omezení způsobilosti k právním úkonům Jedná se převážně o duševní poruchy, jež postihují jen některé složky osobnosti a jednání nemocného, které ovlivňují zejména jeho způso bilost nakládat s jeho majetkem i příjmem: • lehká mentální retardace (F 70); • závislost na alkoholu či drogách (F 10, F 11–19); • výjimečně paranoia (F 22), kdy zejména kverulační aktivity v pracovněprávní oblasti ztěžují možnost obživy vlastní či obživy rodiny; • někdy počínající demence, Alzheimerova choroba. Kontrolní otázky Osoba omezená ve způsobilosti k právním úkonům např.: 1. nemůže být umístěna v zařízení sociální péče nebo v lůžkovém zdravotnickém zařízení bez jejího souhlasu, 2. může bez jejího souhlasu být umístěna v zařízení sociální péče nebo v lůžkovém zdravotnickém zařízení, 3. nemůže být umístěna v zařízení sociální péče bez jeho souhlasu, 4. nemůže být umístěna ve zdravotnickém zařízení bez jejího sou hlasu. Při zbavení způsobilosti k právním úkonům se jedná vždy o oblasti: 1. pracovněprávní i občanskoprávní, 2. pracovněprávní, 3. občanskoprávní, 4. majetkových práv. Tomu, kdo byl zbaven nebo omezen ve způsobilosti k právním úko nům, ustanoví soud k ochraně jeho práv a zájmů: 28


1. opatrovníka, 2. kmotra, 3. osobního asistenta, 4. sociálního pracovníka.

29

1

Důležité pojmy v sociálním zabezpečení

2


Následující kapitola popisuje důležité pojmy, které se vyskytují v ce lém sociálním zabezpečení a je dobré je blíže vysvětlit. Dítě – dítětem se pro účely důchodového pojištění rozumí dítě vlastní nebo osvojené, dále dítě převzaté do trvalé péče nahrazující péči rodičů na základě rozhodnutí příslušného orgánu, dítě manžela, které mu bylo svěřeno do výchovy rozhodnutím soudu nebo na zá kladě dohody rodičů schválené soudem, dítě manžela, nemá-li druhý z rodičů rodičovskou zodpovědnost, a dítě manžela, zemřel-li druhý rodič dítěte nebo není-li znám; dítě, jež bylo převzato do péče na zá kladě předběžného opatření vydaného v rámci řízení o svěření dítěte do výchovy (§ 20 Z 155/95). Dále dítě svěřené do předadopční a před pěstounské péče. Dítě nezaopatřené – za nezaopatřené dítě se pro účely důchodo vého pojištění a státní sociální podpory považuje dítě do skončení po vinné školní docházky a poté, nejdéle však do 26. roku věku, jestliže: a) se soustavně připravuje na budoucí povolání, b) se nemůže soustavně připravovat na budoucí povolání nebo vy konávat výdělečnou činnost pro nemoc či úraz, nebo c) z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu je neschop no vykonávat výdělečnou činnost. Po skončení povinné školní docházky se do 18. roku věku pova žuje za nezaopatřené dítě také dítě, které je vedeno v evidenci krajské pobočky Úřadu práce jako uchazeč o zaměstnání a nemá nárok na podporu v nezaměstnanosti nebo podporu při rekvalifikaci. Za ne zaopatřené dítě se nepovažuje dítě, které je poživatelem invalidního důchodu pro invaliditu třetího stupně (§ 20 Z 155/95, § 11 Z 117/95). Dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav – v rámci důchodového pojištění se za dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav (DNZS) po važuje zdravotní stav, který omezuje tělesné, smyslové nebo duševní schopnosti pojištěnce významné pro jeho pracovní schopnost, pokud tento zdravotní stav trvá déle než 1 rok nebo podle poznatků lékařské vědy lze předpokládat, že bude trvat déle než 1 rok (§ 26 Z 155/95). 31

2

2


Za dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav pro účely zaměstnanosti se považuje nepříznivý stav, který podle poznatků lékařské vědy má trvat déle než jeden rok a podstatně omezuje psychické, fy zické nebo smyslové schopnosti, a tím i schopnost pracovního uplat nění (§ 67 Z 435/04). Dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav pro účely sociálních služeb je nepříznivý zdravotní stav, který podle poznatků lékařské vědy trvá nebo má trvat déle než jeden rok a který omezuje funkč ní schopnosti nutné pro zvládání základních životních potřeb (§ 3 Z 108/06). Dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav dítěte – se posuzuje pro účely stanovení nezaopatřenosti dítěte. Nezaopatřené dítě je vyme zeno jednak Z 117/95, jednak Z 155/95. Pokud jde o ustanovení, tedy o to, zda se dítě soustavně připravuje na budoucí povolání a zda se nemůže soustavně připravovat na budoucí povolání nebo vykonávat výdělečnou činnost pro nemoc nebo úraz, jde o skutečnosti, které zjišťuje dávkový orgán, aniž využívá posouzení zdravotního stavu dítěte lékařskou posudkovou službou. Úrazem a nemocí jsou v těchto případech míněny takové poruchy zdravotního stavu, které nemají charakter dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu, jsou to tedy poruchy, které trvají méně než 1 rok. Skutečnost, zda jde o dítě, které z důvodu DNZS je neschopno vykonávat soustavnou výdělečnou činnost, může posoudit pouze lékařská posudková služba. Posuzující vyhodnotí, zda jde o dlou hodobě nepříznivý zdravotní stav, tj. zda zdravotní postižení trvá nebo má trvat podle poznatků lékařské vědy déle než 1 rok, a dále vyhodnotí, zda dítě je nebo není schopno z důvodu svého dlouhodo bě nepříznivého zdravotního stavu vykonávat výdělečnou činnost. Schopnost výkonu soustavné výdělečné činnosti nemá pevně stano vená posudková kritéria, posuzuje se však obdobně jako invalidita (§ 11 Z 117/95). Náhradní doba – je doba, která se pro důchodové nároky hodnotí v rozsahu, který je stanoven právním předpisem, stejně jako doba pojištění. Základními podmínkami pro zhodnocení je její získání na území ČR (s výjimkou péče o dítě) a doba trvání pojištění alespoň jeden rok (§ 12 a 13 Z 155/95). 32


Konkrétně se jedná o: • osoby, které se soustavně připravují na budoucí povolání studiem na střední nebo vyšší odborné škole nebo vysoké škole v ČR, a to po dobu prvních šesti let tohoto studia po dosažení věku 18 let v období před rokem 2010; • osoby vedené v evidenci úřadu práce jako uchazeči o zaměstnání po dobu, po kterou jim náleží podpora v nezaměstnanosti nebo podpora při rekvalifikaci, a v rozsahu nejvýše tří let ve věku nad 55 let též po dobu, po kterou jim tato podpora v nezaměstnanosti/ rekvalifikaci nenáleží, s tím, že tato doba tří let se zjišťuje zpět ně ode dne vzniku nároku na důchod; doba, po kterou podpora v nezaměstnanosti/rekvalifikaci nenáležela před dosažením věku 55 let, se do ní započítává v rozsahu nejvýše 1 roku; • osoby se zdravotním postižením zařazené v teoretické a praktické přípravě pro zaměstnání nebo jinou výdělečnou činnost; • osoby konající vojenskou službu v ozbrojených silách ČR, pokud nejde o vojáky z povolání a vojáky v další službě, osoby konající civilní službu (do konce roku 2004); • osoby pečující osobně o dítě ve věku do čtyř let; • osoby pečující osobně o osobu mladší 10 let, která je závislá na péči jiné osoby ve stupni I (lehká závislost), ve stupni II (středně těžká závislost) nebo stupni III (těžká závislost) anebo stupni IV (úplná závislost), pokud spolu žijí v domácnosti; podmínka do mácnosti se nevyžaduje, jde-li o blízkou osobu; • poživatelé invalidního důchodu pro invaliditu třetího stupně z českého pojištění, a to do dosažení věku potřebného pro vznik nároku na starobní důchod; • osoby po skončení výdělečné činnosti, která zakládala jejich účast na nemocenském pojištění (NP), po dobu trvání dočasné pracov ní neschopnosti (DPN), kterou si nepřivodily úmyslně, pokud vznikla v době této výdělečné činnosti nebo v ochranné lhůtě, po dobu nařízené karantény v době této výdělečné činnosti nebo v ochranné lhůtě, po dobu trvání podpůrčí doby u ošetřovného a u peněžité pomoci v mateřství v období před porodem. Odstranění tvrdosti zákona – možnost odstranění tvrdosti zá kona je upravena v § 4 zákona č. 582/1991 Sb., kde je uvedeno, že ministr práce a sociálních věcí i OSSZ (na základě pověření) mohou 33

2

2


odstraňovat tvrdosti, které by se vyskytly při provádění sociálního zabezpečení. Tvrdost předpisů o sociálním zabezpečení lze odstranit na základě písemné a odůvodněné žádosti občana, v jehož prospěch má být tvrdost odstraněna. Na řízení o žádosti o odstranění tvrdosti se však nevztahují obecné předpisy o správním řízení. Institut od stranění tvrdosti zákona je zakotven i v jiných oblastech veřejného práva, především v právu finančním, ve zdravotním pojištění (např. u stanoveného penále, pokut nebo přirážky k pojistnému). Osamělý rodič – za osamělého rodiče se považuje rodič, který je svobodný, ovdovělý nebo rozvedený, pokud nežije s druhem nebo v registrovaném partnerství (§ 40 Z 187/06). Osoba blízká – za osoby blízké se pro účely důchodového pojiš tění považují manželé, příbuzní v přímé řadě, děti, sourozenci, zeť, snacha a manžel rodiče, a to kteréhokoli z manželů (§ 24 Z 155/95). Osoba samostatně výdělečně činná – za OSVČ se pro účely po jištění považuje osoba, která ukončila povinnou školní docházku a dosáhla věku aspoň 15 let a: a) vykonává samostatnou výdělečnou činnost (SVČ) nebo b) spolupracuje při výkonu SVČ, pokud podle zákona o daních z příjmů lze na ni rozdělovat příjmy dosažené výkonem této čin nosti a výdaje vynaložené na jejich dosažení, zajištění a udržení. Osoba samostatně výdělečně činná (OSVČ) je účastna pojištění jen jednou, i když vykonává několik činností, popřípadě spolupracuje při výkonu několika těchto činností. Zároveň je v kalendářním roce účastna důchodového pojištění vždy po dobu, po kterou vykonávala hlavní samostatnou výdělečnou činnost (§ 9 a 10 Z 155/95). Pokud chce osoba podnikat živnostensky, je nutné mít živnosten ské oprávnění. Získat ho může každý, kdo je starší 18 let, způsobilý k právním úkonům a bezúhonný (bezúhonnost si referent živnosten ského úřadu skrze výpis z rejstříku trestů zajistí sám). Živností je sou stavná činnost provozovaná samostatně, vlastním jménem, na vlastní odpovědnost, za účelem dosažení zisku a za podmínek stanovených zákonem. Živnosti jsou ohlašovací, které při splnění stanovených podmínek smějí být provozovány na základě ohlášení (živnosti ře meslné – je-li podmínkou provozování živnosti odborná způsobilost, 34


vázané – je-li podmínkou provozování živnosti odborná způsobilost, volné – není jako podmínka provozování živnosti odborná způsobi lost stanovena), a koncesované, které smějí být provozovány na zákla dě koncese (zde se vyžaduje odborná a jiná zvláštní způsobilost, např. výroba lihu, provozování cestovní kanceláře apod.). Živnostenské oprávnění lze získat na jakémkoli obecním živnos tenském úřadu. K registraci je nutné předložit platný občanský prů kaz a 1000 Kč na zaplacení správního poplatku. Živnostenský úřad pak vydá výpis z živnostenského rejstříku (kla sický živnostenský list se již nevydává). Další povinností je registrace na finančním úřadě podle místa trvalého bydliště, na příslušné správě sociálního zabezpečení (vzniká povinnost platit zálohy na důchodové pojištění, které činí v případě výkonu hlavní SVČ v roce 2011 částku 1807 Kč; nemocenské je sice dobrovolné, ale v případě nepřihlášení se není nárok na žádnou dávku, tedy na nemocenské a peněžitou po moc v mateřství) a na své zdravotní pojišťovně. V rámci usnadnění lze na obecním živnostenském úřadu využít služeb tzv. centrálního registračního místa. Přes něj se lze zaregistrovat na finančním úřadě, správě sociálního zabezpečení i na zdravotní pojišťovně. Podpůrčí doba – obecně je doba, po kterou se pobírají jednotlivé dávky sociálního zabezpečení. Povinná školní docházka – za povinnou školní docházku se pro účely důchodového pojištění považuje též: 1. pokračování žáků, kteří po splnění povinné školní docházky ne získali základní vzdělání, v základním vzdělávání, desátý ročník základního vzdělávání v základní škole speciální, pokračování žáků se zdravotním postižením v základním vzdělávání a kurz pro získání základního vzdělání organizovaný základní nebo střední školou ve formě denní výuky, který navštěvují osoby mladší 26 let, které nezískaly základní vzdělání; 2. období školních prázdnin bezprostředně navazujících na ukonče ní období školního vyučování školního roku, v němž dítě dovrší poslední rok povinné školní docházky, pokud dítě po celý kalen dářní měsíc nevykonává výdělečnou činnost ani nepobírá podpo ru v nezaměstnanosti nebo podporu při rekvalifikaci, nestalo-li se studentem střední školy (§ 20 Z 155/95). 35

2

2


Pracovní poměr – je smluvní vztah mezi zaměstnavatelem a za městnancem, jehož předmětem je pracovní činnost, kterou se za městnanec zavazuje za mzdu nebo plat pro zaměstnavatele vykoná vat. Sjednává se zásadně písemnou formou. Pracovní poměr vzniká dnem nástupu do práce. V pracovní smlouvě musí být uvedeny stra ny, druh práce, den nástupu, místo výkonu, datum a podpis. Tyto ná ležitosti jsou povinné, bez nich pracovní smlouva není platná. Výše mzdy nemusí být ve smlouvě uvedena, ale do měsíce musí být o ní sdělena písemná informace, stejně jako konkrétní práce nebo doba dovolené (§ 37 Z 262/06). Sociální pojištění – zahrnuje pod zkratkou SP důchodové pojiš tění, nemocenské pojištění a příspěvek na státní politiku zaměstna nosti. Soustavná příprava dítěte na budoucí povolání – za soustav nou přípravu dítěte na budoucí povolání se pro účely důchodového pojištění považuje studium na středních a vysokých školách v ČR, s výjimkou dálkového, distančního, večerního a kombinovaného studia, je-li dítě v době takového studia výdělečně činné; za studium na středních a vysokých školách v ČR se považuje též studium na středních a vysokých školách v cizině, pokud podle rozhodnutí mi nisterstva školství, mládeže a tělovýchovy (MŠMT) je postaveno na roveň studia na středních a vysokých školách v ČR; dále teoretická a praktická příprava pro zaměstnání nebo jinou výdělečnou činnost osob se zdravotním postižením prováděná podle předpisů o zaměst nanosti. Středními školami se rozumí střední školy, vyšší odborné školy a konzervatoře, jsou-li zapsány do rejstříku škol a školských zařízení. Střední školy zřizované ministerstvy obrany, vnitra a spra vedlnosti se považují za střední školy i po dobu, po kterou nejsou zapsány do rejstříku škol a školských zařízení. Soustavná příprava dítěte na budoucí povolání na střední škole začíná nejdříve od počátku školního roku prvního ročníku školy. Jestliže žák začal plnit studijní povinnosti před tímto dnem (např. školská brigáda), začíná jeho soustavná příprava na budoucí povolání dnem, kdy začal tyto povinnosti plnit. Za soustavnou přípravu dítěte na budoucí povolání na střední škole se považuje také: 36


• doba od skončení výuky v jednom školním roce do počátku ná sledujícího školního roku, jestliže dítě pokračuje bez přerušení v dalším studiu (klasická doba prázdnin při studiu); • doba od úspěšného vykonání závěrečné nebo maturitní zkoušky/ absolutoria (v měsíci květnu nebo červnu), do konce období škol ního vyučování školního roku; • doba školních prázdnin bezprostředně navazujících na skončení studia, pokud dítě po celý kalendářní měsíc nevykonává výdě lečnou činnost ani nepobírá podporu v nezaměstnanosti nebo podporu při rekvalifikaci, nestalo-li se studentem vysoké školy (tj. měsíce červenec a srpen; § 21 a 22 Z 155/95). Studiem na vysokých školách se rozumí studium na vysokých školách v bakalářském, magisterském a doktorském studijním pro gramu. Soustavná příprava dítěte na budoucí povolání na vysoké škole začíná nejdříve dnem, kdy se dítě stává studentem vysoké školy, a končí dnem, kdy dítě ukončilo vysokoškolské studium. Za soustavnou přípravu dítěte na budoucí povolání se považuje také: • doba od skončení studia na střední škole do dne, kdy se dítě sta lo studentem vysoké školy, jestliže dítě pokračuje bez přerušení v dalším studiu; • kalendářní měsíc, v němž dítě ukončilo studium na vysoké ško le, a dále kalendářní měsíc následující po kalendářním měsíci, v němž dítě ukončilo studium na vysoké škole, pokud dítě po celý tento měsíc nevykonává výdělečnou činnost ani nepobírá podpo ru v nezaměstnanosti nebo podporu při rekvalifikaci; • doba od ukončení studia na vysoké škole do dne, kdy se dítě stalo studentem téže nebo jiné vysoké školy, pokud studium na téže nebo jiné vysoké škole bezprostředně navazuje na ukončení stu dia na vysoké škole, nejdéle však doba tří kalendářních měsíců následujících po kalendářním měsíci, v němž dítě ukončilo studi um na vysoké škole (§§ 12–14 Z 117/95). Tyto informace jsou důležité pro stanovení, zda je dítě nezaopat řené nebo ne. Samostatná výdělečná činnost – za SVČ vykonávanou na území ČR se považuje i ta, která je prováděná mimo území ČR, jestliže je vyko návána na základě oprávnění k výkonu takové činnosti vyplývajícího 37

2

2


z právních předpisů ČR. Výkonem SVČ se rozumí např. podnikání v zemědělství, provozování živnosti na základě oprávnění provozovat živnost, činnost společníka veřejné obchodní společnosti nebo kom plementáře komanditní společnosti, výkon umělecké nebo jiné tvůrčí činnosti na základě autorskoprávních vztahů (§ 9 Z 155/95). Samostatná výdělečná činnost – hlavní – SVČ se považuje za hlavní v období, ve kterém se SVČ nepovažuje za vedlejší samostat nou výdělečnou činnost. Obecně se jedná o situaci, kdy OSVČ pracu je jen jako osoba samostatně výdělečně činná a nepracuje u zaměst navatele. Jednou ročně se podává tzv. daňové přiznání. Měsíčně si hradí zálohy na sociální pojištění a veřejné zdravotní pojištění v prv ním roce této činnosti, v dalších letech pak pojistné vypočtené ze základu daňového přiznání. Samostatná výdělečná činnost – vedlejší – SVČ se považuje za vedlejší samostatnou výdělečnou činnost, pokud OSVČ, která není účastna nemocenského pojištění osob samostatně výdělečně čin ných, v kalendářním roce vykonávala zaměstnání (pracovala u za městnavatele), měla nárok na výplatu invalidního důchodu nebo jí byl přiznán starobní důchod, měla nárok na rodičovský příspěvek nebo na peněžitou pomoc v mateřství nebo nemocenské z důvodu těhotenství a porodu, nebo osobně pečovala o osobu mladší 10 let, která je závislá na péči jiné osoby ve stupni I, nebo o osobu, která je závislá na péči jiné osoby ve stupni II, III anebo stupni IV, pokud osoba, která je závislá na péči jiné osoby, je osobou blízkou, nebo žije s osobou samostatně výdělečně činnou v domácnosti, byla nezaopat řeným dítětem. Obecně, pokud osoba pracuje u zaměstnavatele a zároveň např. po večerech vykonává samostatnou výdělečnou činnosti (prodává v knihkupectví), jedná se vždy o vedlejší samostatnou výdělečnou činnost. Zaměstnáním se rozumí činnost zakládající účast na nemocen ském pojištění zaměstnanců a jde-li o osoby uvedené v § 5 odst. 1 písm. w) a x) Z 155/95, účast na důchodovém pojištění. Skutečnosti o vedlejší SVČ musí osoba samostatně výdělečně činná doložit nej později do konce kalendářního měsíce následujícího po měsíci, v němž podala přehled o příjmech a výdajích ze samostatné výděleč né činnosti za kalendářní rok, za který chce být považována za OSVČ vykonávající vedlejší samostatnou výdělečnou činnost (§ 9 Z 155/95). 38


Společně posuzovanými osobami jsou: a) nezaopatřené děti; b) nezaopatřené děti a rodiče těchto dětí; za rodiče se považují i oso by, jimž byly nezaopatřené děti svěřeny do péče nahrazující péči rodičů na základě rozhodnutí příslušného orgánu, manžel, part ner rodiče nebo uvedené osoby, vdovec nebo vdova po rodiči nebo uvedené osobě a druh (družka) rodiče nebo uvedené osoby; c) manželé, partneři nebo druh a družka, nejde-li o rodiče posuzo vané podle písmene b); d) nezaopatřené děti, jejich rodiče, pokud jsou nezaopatřenými dět mi a jsou osamělí, a rodiče (písmeno b) těchto rodičů; pokud s oprávněnou osobou spolu trvale žijí a společně uhrazují ná klady na své potřeby (§ 7 Z 117/95). Trvalý pobyt – je právem definovaná forma pobytu občana na území ČR, kterou jsou občané povinni hlásit příslušným orgánům pro účely evidence pobytu občanů. Místem trvalého pobytu se rozu mí adresa pobytu v ČR, kterou si občan zvolí zpravidla v místě, kde má rodinu, rodiče, byt nebo zaměstnání. Občan může mít jen jedno místo trvalého pobytu. Změnu místa trvalého pobytu (i ukončení) občan ohlásí ohlašovně na obecním úřadu v místě nového trvalého pobytu, zpravidla do tří dnů po ubytování. Výdělečná činnost – rozumí se jí činnost v České republice, která zakládá účast na nemocenském pojištění, osoby samostatně výdělečně činné nebo činnost vykonávaná v zahraničí za účelem do sažení příjmu (§ 10 Z 117/95). Výdělečnou činností se rozumí činnost osob uvedených v § 5 odst. 1 písm. a) až l), v) až x) vykonávaná v rozsahu, který zakládá účast na pojištění (tj. např. příslušníci Policie ČR, Vězeňské služby ČR, Bezpečnostní informační služby, Úřadu pro zahraniční styky a infor mace, Celní správy ČR a Hasičského záchranného sboru ČR, vojáci z povolání a státní zaměstnanci podle služebního zákona, OSVČ, za městnanci činní na základě dohody o pracovní činnosti, soudci, čle nové zastupitelstev územních samosprávných celků a zastupitelstev městských částí, poslanci Poslanecké sněmovny a senátoři Senátu Parlamentu ČR, dobrovolní pracovníci pečovatelské služby, pěstouni, kteří vykonávají pěstounskou péči v zařízeních pro výkon pěstounské 39

2

2


péče apod.), podle § 27 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojiště ní, ve znění pozdějších předpisů. Zaměstnáním – se pro účely zdravotního pojištění rozumí čin nost zaměstnance, ze které mu plynou zdaňované příjmy ze závislé činnosti a funkčních požitků. Pro účely nemocenského pojištění se zaměstnáním rozumí právní vztah, na základě kterého vykonávají práci, pracovní nebo obdobnou činnost nebo službu zaměstnanci uvedení v § 5 písm. a). Životní minimum a existenční minimum – zákon č. 110/2006 Sb., stanoví životní minimum jako minimální hranici peněžních příjmů fyzických osob k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb a existenční minimum jako minimální hranici příjmů osob, která se považuje za nezbytnou k zajištění výživy a ostatních základ ních osobních potřeb na úrovni umožňující přežití.

40

Minimální příjem

3


Základními právními předpisy jsou: • zákon č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen Z 110/06); • zákon č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi (Z 111/06), ve znění pozdějších předpisů; • zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších před pisů (Z 262/06); • zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů; • směrnice Rady 94/33/ES, o ochraně mladistvých; • směrnice 89/391/EHS, o zavádění opatření ke zvýšení bezpečnos ti a ochrany zdraví při práci; • nařízení vlády č. 567/2006 Sb., o minimální mzdě, o nejnižších úrovních zaručené mzdy, o vymezení ztíženého pracovního pro středí a o výši příplatku ke mzdě za práci ve ztíženém pracovním prostředí, ve znění pozdějších předpisů. Obecně se dá říci, že každý jedinec má vlastně teoreticky od naro zení nárok na příjem odpovídající jeho základním potřebám. Je mu poskytován od narození bez ohledu na to, zda může, nebo nemůže (chce nebo nechce) pracovat, a bez ohledu na jeho finanční situaci. Jeho výše pak odpovídá definici chudoby, kterou společnost přijme. Životní minimum se tak stává základním jednotícím prvkem zá chranné sociální sítě. Minimální příjem patří do kategorie základních nárokových dá vek garantovaných sociálním státem. V ČR se rozlišují dvě základní kategorie minimálního příjmu, a to životní a existenční minimum a minimální mzda.

3.1

Životní a existenční minimum

Oficiální životní minimum (oficiální příjmové minimum, obecněji oficiální hranice chudoby) jsou centrálními státními orgány stano vená nebo uznaná příjmová minima a jsou kritériem ochrany proti hmotnému a sociálnímu strádání občanů nouzí. 41

3

3


V roce 1984 formulovala Rada Evropského společenství hranici chudoby takto: „Chudí jsou ti lidé, domácnosti a skupiny osob, kteří disponují tak malým objemem materiálních, kulturních a sociálních prostředků, že jsou vyloučeni ze způsobu života, který je v členské zemi, ve které žijí, přijatelný jako minimum“. 5 V současné době jsou oficiální hranice chudoby stanoveny stá tem a využívány v různých oblastech hospodářské a sociální politi ky některých států EU, tedy v Belgii, Finsku, Francii, Nizozemsku, Lucembursku, SRN, Rakousku a ve Švédsku. V řadě dalších zemí existují kritéria stanovená územními orgány státu, respektive samo správ, a vlády realizují přípravné analýzy ke stanovení celostátních kritérií. Takto je minimální hranice příjmu stanovena např. i v USA, Kanadě, Švýcarsku apod. V postkomunistických zemích střední Evropy, tedy v Maďarsku, Polsku a Slovenské republice, ale i v Bulharsku, Rumunsku či Rusku, byly oficiální hranice chudoby (příjmová minima) v průběhu sociálně ekonomických přeměn (1990–1994) postupně stanoveny státem (re spektive pověřenými institucemi). Pojetí, úroveň, struktura a funkce oficiálních hranic chudoby se podle zemí značně liší. Prokazuje se značná obtížnost stanovení oficiálních příjmových veličin, zejména vzhledem k podstatným změnám nominální a reálné úrovně, dife renciace příjmů a výdajů domácností, malé zkušenosti s tlumením chudoby a omezenosti vyčlenitelných zdrojů. Základním problémem všech transformujících se zemí je stanovit úroveň oficiálních hranic chudoby tak, aby bylo v ekonomických možnostech státu a územních samospráv zajišťovat dlouhodobější ochranu proti chudobě na této hranici. „Existují dva základní způsoby právní úpravy postavení a funk cí životního minima. První spočívá ve stanovení životního minima (ŽM) obecně závazným právním předpisem (zákon, dekret, nařízení apod.). Tento typ právní úpravy je uplatněn např. ve SRN, Francii, Švédsku, ČR a SR. Druhý je založen na tom, že pověřené státní orgá ny (statistické úřady, ministerstva, speciální komise aj.) stanoveným způsobem veřejně vyhlásí hodnoty ŽM. Tento způsob se používá např. v Kanadě, USA, Maďarsku, Polsku, Rumunsku“. 6 5 6

BAŠTÝŘ, I. a kol. Životní minimum v zahraničí a v ČR. Praha: MPSV, 1997, s. 10. BAŠTÝŘ, cit. 1, s. 19.

42


V zemích, v nichž se stanoví oficiální hranice chudoby obecně zá vaznými předpisy, je základní postup využívání ŽM při poskytování dávek sociální pomoci blízký současné úpravě v ČR. To znamená, že občan (domácnost), který se ocitne ve stavu hmotné nouze, tj. jeho fak tický příjem je nižší než oficiální ŽM, podá žádost o peněžní výpomoc příslušnému orgánu státní správy nebo samosprávy. Ten prověří pří jmové a majetkové poměry občana a účelnost příjmové akvizice jeho majetku. Rozdíl mezi částkou ŽM a faktickým příjmem se občanovi poskytuje jako opakovaná sociální dávka buď po celou dobu trvání hmotné nouze, nebo po dobu předem stanovenou. V jiných případech je stanovení ŽM a jeho násobek (koeficient) podmínkou pro nárok na některé adresné dávky, jako např. u nás na přídavky na děti. „V zemích, kde je oficiální hranice chudoby vyhlašována druhým způ sobem, jsou způsoby jejího využití v oblasti sociální pomoci různorodé: • využití příjmových minim jako příjmového kritéria pro zařaze ní občanů (domácností) do různě zaměřených programů sociál ní pomoci (např. v USA). Základní schéma spočívá v tom, že do určitého konkrétního programu (např. poskytování poukázek na potraviny) jsou zahrnovány domácnosti, jejichž příjem je nižší než oficiální příjmové minimum nebo jeho násobek (zpravidla vyšší než 1, ale v některých programech i nižší, např. v progra mech jednotlivých států Unie); • využití příjmových minim jako horní (maximální) hranice výše sociální podpory, kterou se řídí orgány územní státní správy a sa mosprávy. Tento postup je používán např. v Polsku (sociální mi nimum) a v Maďarsku“.7 „V řadě zemí se oficiální příjmová minima dále využívají v soudní praxi při stanovení neobstavitelné úrovně příjmů občanů při konkurzu a vyrovnání a nezdanitelné úrovně příjmů (Švédsko), při stanovení ali mentačních a obdobných občanských závazků (Švédsko, ČR) a v praxi peněžních (úvěrových) institutů jako kritérium přiměřenosti faktické ho příjmu pro poskytnutí hypotečního úvěru na stavbu nebo rekon strukci bytu nebo obytného domu (ČR). Oficiální hranice chudoby využívají rovněž různé nadace, občanská sdružení a obdobné instituce při své charitativní činnosti jako kritéria příjmové přiměřenosti“. 8 7 8

BAŠTÝŘ, cit. 1, s. 20. BAŠTÝŘ, cit. 1, s. 20. 43

3

3


Financování sociální pomoci (dávek, popř. služeb) vyplývající z uplatnění oficiálních hranic chudoby je realizováno různými způ soby. V zemích, kde jsou příjmová minima stanovena obecně závaz ným předpisem, jsou finanční prostředky na dávky plně (Francie, ČR, SR) nebo z podstatné části poskytovány z centrálních rozpočtů. Ve spolkově uspořádaných zemích (SRN) se na financování dávek podí lejí jednotlivé země. V zemích s druhou formou vyhlášení oficiálních hranic chudoby jsou mechanizmy financování sociální pomoci odvo zeny od funkcí, které oficiální hranice v sociální pomoci plní. V obecném smyslu se životním minimem rozumí takový soubor statků a služeb, který umožňuje jedinci, rodině nebo domácnosti uspokojovat potřeby v rozsahu, jaký společnost v dané etapě uznává za minimálně nezbytný. Obtížné je však konkrétní stanovení tohoto ŽM pro jednotlivé okruhy příjemců. Výše ŽM je v konečné podobě výsledkem střetá vání názorů, přístupů a zájmů jednotlivých společenských skupin, odborníků a státní administrativy. Určení životního minima je sou časně velmi citlivé z hlediska hledání rozhraní sociální nezbytnosti dávek a společenské štědrosti. Základní odborné metodologické pří stupy při stanovení ŽM lze rozdělit podle M. Večeři do dvou skupin: • „metoda absolutní, která je definována na základě stanovení zá kladních životních potřeb a míry, v jaké je nutno tyto potřeby pok rýt; • metoda relativní, vycházející z minimálního společensky únos ného standardu, vyjádřeného určitým podílem z průměrné výše čistého příjmu na pracovníka“.9 Metoda absolutní umožňuje přesněji vystihnout reálné potřeby občanů. Metoda relativní přihlíží k disponibilním společenským zdrojům a je schopna vystihnout citlivěji i hledisko sociální sprave dlnosti a únosnosti. Výše ŽM se současně váže na společenské tra dice, vztahující se k výši sociálních dávek. Vedle nutnosti zabezpečit alespoň základní reprodukční úroveň je třeba u ŽM respektovat i to, aby neznehodnocovalo principy výkonnosti a zásluhovosti ve společ nosti, nepůsobilo demotivačně na pracovní výkon a nepodlamovalo snahu pracovníků setrvat na trhu práce. Při stanovení výše ŽM je třeba vyhnout se „pasti chudoby”, tedy situaci, kdy sociální dávky – 9

VEČEŘA, M. Sociální stát, východiska a přístupy. Praha: SLON, 1993, s. 77.

44


případně kombinované s neformálními příjmy (často příjmy z šedé ekonomiky) – považuje občan za výhodnější (a pohodlnější) než usi lování o pracovní příjem, který se zdá málo přínosný s ohledem na ztrátu dávek, vyšší zdanění, nutnost vynaložit pracovní úsilí a další podobné faktory. Neodůvodněně a neuváženě vysoké ŽM působí vý razně demotivačně a strhává občany do „pasti chudoby” a neúměrně vyčerpává státní pokladnu. Životní minimum je také často definová no i jako práh chudoby, kdy občané nacházející se pod ním nemohou žít způsobem minimálně přijatelným v daném státě. Oficiální životní minimum plní dvě základní funkce: 1. funkce primární – v subsystému sociální péče má zajišťovat dočasnou ochranu před hmotnou a sociální nouzí. Životní mi nimum vyjadřuje společensky uznanou hranici příjmů občana (společně hospodařící domácnosti), která umožňuje zabezpečit souhrn statků a služeb k dočasnému uspokojování základních potřeb na velmi skromné úrovni. Tato úroveň statků a služeb je považována za nezbytnou pro zařazení do normálního života; 2. funkce sekundární – v subsystému SSP má být kritériem pro adresné poskytování dávek. Tato funkce je v současnosti vymezena zákonem č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění poz dějších předpisů. Část dávek SSP je poskytována v závislosti na poměru faktického příjmu občana (společně posuzovaných osob domácnosti) a výši ŽM odpovídající posuzovaným osobám. Na poměru závisí jak vznik nároku na dávku, tak její výše. Na odborné úrovni se podle M. Večeři zpravidla rozlišují dvě možné hladiny ŽM: 1. „Existenční minimum, které je chápáno jako souhrn statků a služeb, bez jejichž uspokojení by došlo k ohrožení života a zdra ví občana (v podstatě absolutní hranice chudoby). Na základě mezinárodních doporučení a ekonomických možností státu se navrhuje považovat za existenční minimum zhruba polovinu cel kového průměrného čistého příjmu na osobu. 2. Sociální minimum, které představuje dolní hranici pásma všeo becně přijatého životního standardu (v podstatě úroveň vyplývající z relativního pojetí chudoby), tedy uspokojování všech životních potřeb na minimální společensky přijatelné úrovni a s minimální mi náklady. Za sociální minimum se doporučuje ve vyspělých stá 45

3

3


tech považovat zhruba dvě třetiny celkového průměrného příjmu na osobu“.10 Od roku 1991 platil zákon č. 463/1991 Sb., o životním minimu, který stanovoval ŽM jako společensky uznanou minimální hrani ci příjmů občana, pod níž nastává stav jeho hmotné nouze. Za ŽM občana nebo občanů, jejichž příjmy se posuzovaly společně, se po važoval úhrn částek stanovených k zajištění výživy a ostatních zá kladních osobních potřeb (částky na osobní potřeby občana, zde byl základním kritériem věk občana) a k zajištění nezbytných nákladů na domácnost (částky na domácnost, zde byl základním kritériem počet lidí v domácnosti). Životní minimum se zjišťovalo tak, že se u jednotlivce sečetla částka na osobní potřeby občana podle věku s částkou na domácnost (tj. 4420 Kč); u rodiny např. s dvěma dětmi do 6 let a oběma rodiči se sečetly částky na osobní potřeby (4 položky) a k nim se přiřadila 1 částka na domácnost pro 4 osoby; ŽM této rodiny činilo 11 300 Kč. K 1. 1. 2007 vstoupil v platnost Z 110/06 současně s novým zákonem o pomoci v hmotné nouzi (Z 111/06). Životní minimum má i nadále rozhodující úlohu při posuzování hmotné nouze i jako soci álně ochranná veličina. Životní minimum nikdy nebylo a ani není v novém systému dávkou v hmotné nouzi, bylo a je pouze kritériem k posouzení příjmové nedostatečnosti občana nebo domácnosti pro potřeby jejich sociální ochrany. Také upravuje způsob posouzení, zda příjmy osob dosahují částek ŽM nebo existenčního minima. Životní minimum ani exis tenční minimum (EM) nezahrnuje nezbytné náklady na bydlení; po skytování pomoci k zajištění úhrady nezbytných nákladů na bydlení stanoví Z 111/06 a Z 117/95. Základní změnou ve strategii ŽM a EM je změna z dvousložko vého ŽM na jednosložkové. Životní minimum vymezuje potřebu finančních prostředků pouze na výživu a ostatní základní osobní potřeby. Částky ŽM na domácnost jsou řešeny v systému SSP po skytováním nově koncipovaného příspěvku na bydlení a v systému hmotné nouze doplatkem na bydlení. Životní minimum je stanoveno jako minimální hranice peněž ních příjmů fyzických osob k zajištění výživy a ostatních základních 10

VEČEŘA, M. Sociální stát, východiska a přístupy. s. 78.

46


osobních potřeb a existenční minimum jako minimální hranice pří jmů osob, která se považuje za nezbytnou k zajištění výživy a ostat ních základních osobních potřeb na úrovni umožňující přežití. Životní minimum jednotlivce Částka ŽM jednotlivce činí měsíčně 3410 Kč k datu vydání této publikace a podle § 2 Z 110/06. Za jednotlivce se pro účely tohoto zákona považuje osoba, která není společně posuzována s jinými osobami. Nerozlišuje se, zda jde o osobou splňující podmínku nezaopatřenosti. Životní minimum společně posuzovaných osob Pokud je osoba posuzována společně s jinými osobami, jsou částky ŽM odstupňovány podle pořadí osob. Pořadí posuzovaných osob se stanoví tak, že se nejdříve posuzují osoby, které nejsou nezaopatře nými dětmi, a poté osoby, které jsou nezaopatřenými dětmi. V rámci každé z těchto skupin posuzovaných osob se pořadí stanoví podle věku od nejstarší po nejmladší osobu. Věkem osoby rozhodným pro stanovení částek ŽM je věk, kterého osoba dosáhne v kalendářním měsíci, za který je ŽM zjišťováno. Pokud jde o pořadí osob a stanovení částek, vychází se z nižších nákladů, které vyplývají z vícenásobného společného a racionálněj šího využívání věcí v početnějších domácnostech. Proto je stanovena jedna nejvyšší částka pro první osobu v pořadí, nižší částky pro jed notlivé kategorie fyzických osob v druhém pořadí a nejnižší částky pro nezaopatřené děti ve třetím a dalším pořadí. Částka ŽM osoby, která je posuzována jako první v pořadí, činí měsíčně 3140 Kč. Částka ŽM osoby, která je posuzována jako druhá nebo další v pořadí, činí měsíčně: a) 2830 Kč u osoby od 15 let věku, která není nezaopatřeným dítětem (tj. dospělá osoba); b) 2450 Kč u nezaopatřeného dítěte od 15 do 26 let věku; c) 2140 Kč u nezaopatřeného dítěte od 6 do 15 let věku; d) 1740 Kč u nezaopatřeného dítěte do 6 let věku. Životní minimum osob, které se posuzují společně, se stano ví jako úhrn částek ŽM všech těchto osob, tedy částky se sečtou. Nezaopatřenost dítěte se pro účely tohoto zákona posuzuje podle § 11 Z 117/95. 47

3

3


Pro stanovení pořadí osob se v první fázi společně posuzované osoby rozdělí na skupinu osob, které nejsou nezaopatřené, a skupinu nezaopatřených dětí. Poté se obě skupiny osob seřadí podle jejich věku a pořadí se stanoví tak, že za první skupinou následuje druhá skupina. Obecně rodinu tvoří otec, matka a dítě nebo děti. Zákon neřeší z hlediska stanovení pořadí osob situace, kdy dvě nebo více osob jsou narozeny ve stejném kalendářním měsíci a roce ve vztahu ke stanovení pořadí. Důvodem je skutečnost, že pořadí osob nemá žádné důsledky pro konkrétní osobu, neboť se k němu přistupuje pouze při společném posuzování osob a v té situaci má význam jen součet příslušných částek. Proto může být ponecháno zcela na posuzujícím subjektu, koho v těchto případech stanoví jako osobu s „výhodnějším“ pořadím. Společně se pro účely Z 110/06 posuzují: a) rodiče a nezletilé nezaopatřené děti; b) manželé nebo partneři podle zvláštního právního předpisu 2a); za partnera se pro účely tohoto zákona považuje také partner, se kterým občan členského státu EU uzavřel registrované partner ství na základě právních předpisů jiného členského státu EU, po kud tyto právní předpisy upravují vzájemnou vyživovací povin nost mezi partnery; c) rodiče a 1. nezletilé děti, které nejsou nezaopatřené; 2. zletilé děti, pokud tyto děti společně s rodiči užívají byt a nejsou společně posuzovány s jinými osobami podle písmene b) nebo d); d) jiné osoby, které společně užívají byt. Výjimku tvoří osoby, které písemně prohlásí, že spolu trvale ne žijí a společně neuhrazují náklady na své potřeby podle § 115 občan ského zákoníku (Z 40/64). Vychází se z toho, že učinění negativního prohlášení je pro po suzované osoby více zavazujícím faktorem než opačná konstrukce. Může jít také o situaci, kdy automatické společné posuzování osob žijících v tomtéž bytě není možné, protože mezi nimi neexistuje vzá jemná vyživovací povinnost, a nemají tak reálnou šanci domoci se hmotné pomoci druhé osoby. Tak je tomu např. u sourozenců (ať již v produktivním nebo důchodovém věku), z nichž jeden je a druhý není dostatečně zabezpečen svými příjmy. Proto tyto osoby musí mít možnost prohlásit, že společně nehospodaří, a tím je nelze společně 48


posuzovat. Z druhé strany však nepříznivé důsledky mohou být v ji ných systémech, např. při přechodu nájemní smlouvy na byt u souro zence, který v tu chvíli potřeboval prohlásit, že se zemřelým nájem cem bytu společně hospodařil. Společně se tedy posuzují především osoby, mezi nimiž existuje vyživovací povinnost a které společně užívají byt. Trvalý pobyt není podmínkou, neboť samotné hlášení k trvalému pobytu často neod povídá skutečnému soužití osob. Je však třeba vycházet z toho, že osoby, které v bytě bydlí, byt společně užívají, a proto se jedná o dů vod ke společnému posuzování. Společně posuzovanými osobami jsou i osoby, které se přechod ně, z důvodů soustavné přípravy na budoucí povolání (studenti, kteří bydlí na koleji nebo v podnájmu), zdravotních nebo pracovních, ja kož i z důvodu dlouhodobého výkonu dobrovolnické služby zdržují mimo byt, který užívají k bydlení. Nezaopatřené dítě se neposuzuje společně s rodiči, pokud je na základě rozhodnutí příslušného orgánu v plném přímém zaopatření ústavu (zařízení) pro péči o děti nebo mládež. Za plné přímé zaopat ření se považuje zaopatření v ústavu (zařízení) pro péči o děti nebo mládež, poskytuje-li tento ústav (zařízení) dětem stravování, ubyto vání a ošacení. Jedná se o logickou výjimku v návaznosti na základní ustanovení, které předpokládá úzký kontakt mezi těmito osobami, což by v případě zaopatření v ústavu nebylo splněno. Pokud společně užívají byt osoby, které lze společně posuzovat v rámci dvou nebo více okruhů společně posuzovaných osob, má přednost společné posuzování rodičů a nezaopatřených dětí; v ostat ních případech se okruh společně posuzovaných osob stanoví podle jejich souhlasného prohlášení. Osamělý rodič společně užívající byt se svými rodiči se však posuzuje i s dítětem společně s rodiči. U ví cegenerační rodiny, která trvale užívá byt, se rodina starobního dů chodce posuzuje samostatně. Osoba ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody se v ka lendářním měsíci nepovažuje za osobu společně posuzovanou, po kud tato skutečnost trvala po celý kalendářní měsíc; to neplatí, jde-li o společné posuzování matek s dětmi, které mají ve své osobní péči v době výkonu vazby nebo trestu odnětí svobody.

49

3

3


Existenční minimum Částka EM osoby činí měsíčně 2200 Kč k datu vydání této publikace a nelze ho použít u nezaopatřeného dítěte, u poživatele starobního důchodu, u osoby invalidní ve třetím stupni a u osoby starší 68 let (§ 5 Z 110/06). Připomínáme, že existenční minimum je minimální hranice příjmů osob, která se považuje za nezbytnou k zajištění vý živy a ostatních základních osobních potřeb na úrovni umožňující přežití. Posuzování příjmů Pro posouzení toho, zda příjem osoby dosahuje částky ŽM nebo EM, se porovnává úhrn jejích započitatelných příjmů s částkou ŽM nebo existenčního minima. Pokud jsou však osoby posuzovány společně, porovnává se úhrn započitatelných příjmů všech společně posuzova ných osob s úhrnem částek ŽM posuzovaných osob. Nestanoví-li zvláštní právní předpisy jinak, zjišťují se příjmy po suzovaných osob vyplacené v kalendářním měsíci, který předchází kalendářnímu měsíci, v němž se posuzuje, zda příjmy osob dosahují částek ŽM nebo EM. Velmi důležité je vědět, jaké příjmy se započítávají do příjmu. Za započitatelné příjmy se pro účely Z 110/06 považují: a) příjmy ze závislé činnosti uvedené v § 6 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (Z 586/92); b) funkční požitky uvedené v § 6 odst. 10 Z 586/92; c) příjmy z podnikání a z jiné SVČ uvedené v § 7 odst. 1 a 2 Z 586/92; d) příjmy z kapitálového majetku uvedené v § 8 odst. 1 písm. a) až e) a písm. g) a h) Z 586/92; e) příjmy z pronájmu uvedené v § 9 odst. 1 a 7 Z 586/92; f) ostatní příjmy uvedené v § 10 odst. 1 Z 586/92, při kterých do chází ke zvýšení majetku, a to po odpočtu výdajů vynaložených na jejich dosažení, zajištění a udržení, po odpočtu daně z příjmů a pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní poli tiku zaměstnanosti a pojistného na všeobecné zdravotní pojiště ní, pokud nebyly pojistné a příspěvek zahrnuty do těchto výdajů; příjmy z podnikání jsou však u osoby, která je poplatníkem daně z příjmů stanovené paušální částkou podle § 7a Z 586/92, předpo kládané příjmy, a výdaji vynaloženými na jejich dosažení, zajiš 50


tění a udržení jsou předpokládané výdaje, na jejichž základě byla stanovena daň paušální částkou. Za započitatelné příjmy se pro účely Z 110/06 dále považují např.: • dávky nemocenského pojištění a důchodového pojištění; • podpora v nezaměstnanosti a podpora při rekvalifikaci; • plnění z pojištění pro případ dožití určitého věku; • výživné a příspěvek na výživu rozvedeného manžela a neprovda né matce; • dávky SSP, s výjimkou příspěvku na bydlení a jednorázových dá vek; • příspěvek na živobytí; • mzdové nároky vyplacené KPÚP podle zákona o ochraně za městnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele (zákon č. 118/2000 Sb.); • příjmy, které jsou předmětem daně z příjmů fyzických osob a jsou od této daně osvobozeny (§ 4 odst. 1 Z 586/92), s výjimkou příjmů z prodeje nemovitostí a z odstupného za uvolnění bytu použitých k úhradě nákladů na uspokojení bytové potřeby, sociální výpo moci poskytované zaměstnavatelem, peněžní pomoci obětem trestné činnosti, stipendií, a to ve výši po odpočtu výdajů vyna ložených na jejich dosažení, zajištění a udržení, které se pro tento účel stanoví obdobně jako takové výdaje pro určení základu daně podle § 5 Z 586/92; • další opakující se nebo pravidelné příjmy. Do příjmu se nezapočítává příspěvek na péči a zvláštní příspěvek k důchodu. Mezi ostatní příjmy, při kterých dochází ke zvýšení majetku, patří např.: • příjmy z příležitostných činností; • příjmy z převodu vlastní nemovitosti, bytu nebo nebytového pro storu nebo spoluvlastnického podílu na nich, movité věci; • příjmy ze zděděných práv z průmyslového a jiného duševního vlastnictví, včetně práv autorských a práv příbuzných právu au torskému; • přijaté výživné, důchody a obdobné opakující se požitky; 51

3

3


• výhry v loteriích, sázkách a jiných podobných hrách a výhry z re klamních soutěží a slosování (§ 6 a 7 Z 110/06). Způsob zápočtu příjmů z podnikání nebo z jiné SVČ Za započitatelný příjem za kalendářní měsíc se u osoby, která má nebo měla příjmy z podnikání a z jiné SVČ, považuje: a) částka odpovídající měsíčnímu průměru těchto příjmů za obdo bí uvedené v daňovém přiznání za předchozí zdaňovací období zahrnující kalendářní měsíce, v nichž byla alespoň po část mě síce vykonávána činnost, z níž měla osoba příjmy uvedené v § 7 odst. 1 písm. c) Z 110/06; b) částka odpovídající jedné dvanáctině příjmů poplatníka daně z příjmů fyzických osob stanovené paušální částkou podle zákona o daních z příjmů. Za započitatelný příjem této osoby se však považuje nejméně částka ve výši 50 % měsíční průměrné mzdy v národním hospodářství za předchozí kalendářní rok, kterou vyhlašuje MPSV na základě údajů ČSÚ sdělením uveřejněným ve Sbírce zákonů. Od 1. 7. 2011 se jedná o částku 11 900 Kč. Tato částka se považuje za minimální příjem osoby vždy od 1. července roku, v němž došlo k vyhlášení průměrné mzdy v národním hospodářství za předchozí kalendářní rok, do 30. června následujícího kalendářního roku. Nepoužije se však, jde-li o osobu vykonávající výdělečnou čin nost, která se považuje podle zákona o důchodovém pojištění za vedlejší SVČ, nebo o osobu, jejíž činnost se nepovažuje za činnost OSVČ proto, že tuto činnost nevykonává soustavně. Zvýšení částek životního a existenčního minima Částky ŽM a částku EM vláda může zvýšit nařízením v pravidelném termínu od 1. ledna, a to podle skutečného růstu nákladů na výživu a na ostatní základní osobní potřeby vyjádřeného růstem příslušné ho indexu spotřebitelských cen za domácnosti celkem ve stanoveném rozhodném období za podmínky, že příslušný index spotřebitelských cen vzroste od počátku rozhodného období alespoň o 5 %. Vláda může nařízením částky zvýšit též v mimořádném termínu.

52


Kontrolní otázky Životní minimum jednotlivce činí měsíčně: 1. 3410 Kč, 2. 2126 Kč, 3. 4126 Kč, 4. 2880 Kč. Pro stanovení životního minima společně posuzovaných osob se jed notlivé částky: 1. sčítají, 2. násobí, 3. krátí podle počtu osob, 4. násobí podle počtu osob. Existenční minimum činí 2200 Kč a nelze ho použít u: 1. osoby invalidní ve třetím stupni, nezaopatřeného dítěte, poživatele starobního důchodu a osoby starší 68 let, 2. osoby invalidní ve druhém stupni, nezaopatřeného dítěte, poživa tele starobního důchodu a osoby starší 66 let, 3. osoby invalidní ve třetím stupni, nezaopatřeného dítěte, 4. lze použít u všech posuzovaných osob.

3.2

Minimální mzda

„Ve většině průmyslově vyspělých zemích (např. Francii, Holandsku, Španělsku) existuje jednotná, zákonem vymezená minimální mzda. Ve Francii došlo k uzákonění minimální mzdy poprvé v roce 1950 a vztahuje se na zaměstnance starší 18 let, mladší dostávají tuto mzdu v rozsahu 80 % nebo 90 %. Celkově se dnes minimální mzda ve Francii udržuje zhruba na úrovni 50 % průměrné mzdy. V USA je oproti tomu situace odlišná, oproti úrovni koncem 60. let, kdy před stavovala 50 % průměrné mzdy, klesla postupně minimální mzda do r. 1988 na úroveň pouze 36 % průměrné mzdy, neboť téměř nebyla zvyšována (valorizována), ke zvýšení došlo až v roce 1991“.11 11

VEČEŘA, M. Sociální stát, východiska a přístupy. Praha: SLON, 1993, s. 79. 53

3

3


Například nejvyšší minimální mzdu v zemích EU garantuje Lucembursko a právo na ni mají zaměstnanci starší 18 let; částka je pravidelně valorizována. V Belgii dosahuje minimální mzda částky 1163 euro, v Nizozemsku 1357 euro a je určena všem zaměstnancům starším 23 let, valorizována je dvakrát ročně. Nejnižší minimální mzdu nabízí Portugalsko, kde činí 406 euro. V zemích, které vstou pily v roce 2004 do EU, činí minimální mzda např. v Polsku 760 zlo tých (asi 5300 Kč), v Bulharsku 100 leva (asi 1700 Kč). Od 1. 1. 2011 činí ve Slovenské republice minimální mzda 317 euro.12 Tab. 3.1 Přehled minimálních mezd v některých evropských zemích Země

2006/2011

Lucembursko

1757/1757,56 eur

Belgie

1317,50/1415,24 eur

Nizozemí

1357/1424,40 eur

Irsko

1500/1326 eur

Velká Británie

1226/1027,87 liber

Kypr

610/840 eur

Španělsko

513/641,50 eur

Česko

290 eur

Polsko

208/1,386 zlotých

Srbsko

73/13 572,00 dinárů

Ukrajina

36/922 hřiven

Rusko

19/4,611 rublů

„Minimální mzda v ČR patří k nejnižším v EU, a to nejen nominál ně, ale zejména v poměru k průměrnému českému platu. Rozdíl mezi minimálním a průměrným platem je nejmenší ve Francii. Vyplývá to ze srovnávací studie, kterou zveřejnil v Bruselu německý Institut pro hospodářský a sociální výzkum (WSI). Rozdíly v jednotlivých člen ských zemích EU jsou dost veliké, ale v podstatě nejde o to, aby mini mální plat byl všude stejný. Evropská unie by měla pro začátek stanovit podmínku, aby minimální mzda neklesla pod 50 % průměrné mzdy, 12

http://www.fedee.com/minwage.html (cit. k 16. 5. 2011)

54


později např. pod 60 %. Platové podmínky však nejsou v kompetenci EU, ale jednotlivých členských zemí. Minimální mzdu ze zákona po užívá 18 zemí z 25 v rámci EU, ve Skandinávii, Německu, Rakousku, Itálii a na Kypru se určuje jen v kolektivních smlouvách po jednotlivých sektorech a nepokrývá všechny pracující. V bývalých 15 zemích EU se nejnižší platy týkaly asi 15 % pracujících, tedy asi 20 milionů lidí.“ 13 Minimální mzda je nejnižší přípustná výše odměny za práci v pracovněprávním vztahu. Je jedinou mzdovou veličinou stanove nou obecně závazným právním předpisem v organizacích podnika telské sféry, v nichž se uplatňuje kolektivní vyjednávání o mzdách. Minimální mzdou se rozumí nejnižší přípustná výše odměny za práci v pracovněprávním vztahu. Základními pracovněprávními vztahy jsou pracovní poměr a právní vztahy založené dohodami o pracích konaných mimo pracovní poměr. Mzda, plat nebo odměna z dohody nesmí být nižší než minimální mzda. Nezahrnuje se do nich mzda ani plat za práci přesčas, příplatek za práci ve svátek, za noční práci, za práci ve ztíženém pracovním prostředí a za práci v sobotu a neděli. Výši základní sazby minimální mzdy a dalších sazeb minimální mzdy odstupňovaných podle míry vlivů omezujících pracovní uplatnění zaměstnance a podmínky pro poskytování minimální mzdy stanoví vláda nařízením, a to zpravi dla s účinností od počátku kalendářního roku s přihlédnutím k vý voji mezd a spotřebitelských cen. Základní sazba minimální mzdy od 1. 7. 2006 činí nejméně 8000 Kč za měsíc nebo 48,10 Kč za hodinu; další sazby minimální mzdy nesmí být nižší než 50 % základní sazby minimální mzdy. Vývoj minimální mzdy v České republice Minimální mzda se vztahuje na všechny zaměstnance v pracovním poměru nebo obdobném pracovním vztahu. Týká se i členů druž stev (nikoliv však transformovaných družstev vlastníků nebo spo lečníků). Nerozlišuje se, jde-li o pracovní poměr na dobu určitou či neurčitou nebo o souběžné pracovní poměry. Nárok na minimální mzdu vzniká i tehdy, jestliže si zaměstnanec sjednal několik pracov ních poměrů, a to i s jedním zaměstnavatelem. V každém pracovním poměru vzniká nárok samostatně. 13

http://mzdy.blog.cz/0605/minimalni-mzda-ve-svete (cit. k 30. 5. 2006) 55

3

3


Počet příjemců minimální mzdy je relativně nízký. Informační systém MPSV udává, že odměňování na úrovni minimální mzdy se týká pouze 2–3 % pracovníků. Jedná se především o pracovníky s nízkou kvalifikací, kteří vykonávají jednoduché práce, např. po mocní dělníci, vrátní, uklízeči apod. Vztahuje se i na zaměstnance, kteří vedle mzdy poskytované jim na základě pracovního poměru pobírají dávky sociálního zabezpečení, např. starobní důchod. Minimální mzdové tarify se uplatňují ve firmách, ve kterých ne existují podmínky pro sjednání mzdy v kolektivní smlouvě. Zaměst nanci v těchto podnicích tak nemohou využívat výhod ochrany, kte ré poskytuje kolektivní vyjednávání. Výše minimální mzdy činí: a) 48,10 Kč za každou hodinu odpracovanou zaměstnancem v rám ci stanovené pracovní doby; b) za měsíc 8000 Kč pro zaměstnance odměňované měsíční mzdou; c) 80 % uvedených částek pro mladistvé zaměstnance; d) 75 % pro zaměstnance, který je poživatelem invalidního důchodu pro invaliditu 1. nebo 2. stupně; e) 50 % pro zaměstnance, který je poživatelem invalidního důchodu pro invaliditu 3. stupně, nebo mladistvého zaměstnance, který je invalidní ve třetím stupni a nepobírá invalidní důchod; f) 90 % pro zaměstnance ve věku 18 až 21 let, přičemž tato snížená saz ba může být uplatňována pouze po dobu 6 měsíců ode dne vzniku prvního pracovního poměru nebo obdobného pracovního vztahu. Minimální mzda a délka pracovní doby Uvedená výše minimální mzdy za hodinu platí pro stanovenou tý denní pracovní dobu 40 hodin (ve skutečnosti 42,5 hod., protože se do pracovní doby nezapočítává doba na oběd v délce 30 min.). Pro zaměstnance mladší než 18 let činí jejich minimální mzda 80 % mi nimální mzdy odpovídající stanovené týdenní pracovní době dospě lého zaměstnance v příslušné organizaci, závodě či provozu. Doplatek do výše minimální mzdy Nedosáhne-li mzda, plat nebo odměna z dohody minimální mzdy, je zaměstnavatel povinen zaměstnanci poskytnout doplatek: • ke mzdě ve výši rozdílu mezi mzdou dosaženou v kalendářním měsíci a příslušnou minimální měsíční mzdou nebo ve výši roz 56


dílu mezi mzdou připadající na jednu odpracovanou hodinu a příslušnou minimální hodinovou mzdou; • k platu ve výši rozdílu mezi platem dosaženým v kalendářním měsíci a příslušnou minimální měsíční mzdou, nebo • k odměně z dohody ve výši rozdílu mezi výší této odměny při padající na 1 hodinu a příslušnou minimální hodinovou mzdou. Doplatek do minimální mzdy zaměstnance je součástí mzdy za městnance (jeho mzdového nároku) a zaměstnavatel není oprávněn poskytnutý doplatek např. srazit ze mzdy zaměstnance v jiném ka lendářním měsíci, ve kterém jeho mzda přesáhne úroveň minimální mzdy. Minimální mzda má význam i v jiných oblastech sociálního za bezpečení, např.: • příspěvek při přechodu na nový podnikatelský program může poskytnout krajská pobočka úřadu práce (KPÚP) zaměstnava teli, pokud přechází na nový podnikatelský program a z tohoto důvodu nemůže zabezpečit pro své zaměstnance práci v rozsahu stanovené týdenní pracovní doby. Příspěvek lze poskytnout na částečnou úhradu náhrady mzdy, po dobu maximálně 6 měsíců a na jednoho zaměstnance může činit nejvýše polovinu minimál ní mzdy, tj. 23 862 Kč; • v rámci zdravotního pojištění je minimální mzda důležitou veli činou pro výpočet pojistného na veřejné zdravotní pojištění, a to v některých případech. Pokud se jedná o zaměstnance v pracovním poměru, stanoví se pojistné z vyměřovacího základu podle stanovených kritérií, např. osoby v pracovním poměru, osoby ve služebním poměru, soudci, poslanci, senátoři, dobrovolní pra covníci pečovatelské služby apod., nejméně však z minimálního vyměřovacího základu, a tím je minimální mzda; • vyměřovacím základem pro pojistné na veřejné zdravotní pojištění u osoby, která nemá příjmy ze zaměstnání, ze SVČ a není za ni plátcem pojistného stát (tzv. osoba bez zdanitelných příj mů, např. student starší 26 let), je opět minimální mzda; • v zaměstnání, ve kterém bylo po celý kalendářní měsíc poskyt nuto pracovní volno bez náhrady příjmu, nebo v němž po celý kalendářní měsíc trvala neomluvená nepřítomnost v práci, je vy měřovacím základem opět minimální mzda zaměstnanců. 57

3

3


Poznámka: Mzda je peněžité plnění a plnění peněžité hodnoty (naturální mzda) posky tované zaměstnavatelem zaměstnanci za práci. Plat je peněžité plnění poskytované za práci zaměstnanci zaměstnava telem, kterým je stát, územní samosprávný celek, státní fond, příspěvková organizace nebo školská právnická osoba zřízená MŠMT, krajem, obcí nebo dobrovolným svazkem obcí podle školského zákona, s výjimkou peněžitého plnění poskytovaného občanům cizích států s místem výkonu práce mimo území ČR. Mzda a plat se poskytují podle složitosti, odpovědnosti a namáhavosti práce, podle obtížnosti pracovních podmínek, podle pracovní výkonnosti a dosahovaných pracovních výsledků. Odměna z dohody je peněžité plnění poskytované za práci vykonanou na základě dohody o provedení práce nebo dohody o pracovní činnosti (§ 109 Z 262/06).

Zaručená mzda Ochranou zaměstnanců před poskytováním nepřiměřeně nízkých mezd prostřednictvím minimální mzdy a vymezení práva na za ručenou mzdu ve stanovené nejnižší úrovni se zdůrazňuje ochrana práv zaměstnance na mzdu nebo plat. Nově se souhrn těchto práv označuje termínem zaručená mzda. Zaručená mzda je stanovena v § 112 zákoníku práce. Nejnižší úroveň zaručené mzdy platí v nepodnikatelské sféře a organizacích podnikatelské sféry, ve kterých není uzavřena kolek tivní smlouva čili nejsou sjednány mzdové podmínky v kolektivní smlouvě. S novým zákoníkem práce byl od r. 2007 zaveden pojem zaručená mzda. Ta na rozdíl od minimální mzdy stanoví nejnižší cenu práce s ohledem na složitost, odpovědnost a namáhavost vykonávané prá ce. Jedná se o mzdu nebo plat, na kterou zaměstnanci za týdenní pracovní dobu 40 hodin vzniklo právo podle zákoníku práce, smlouvy, vnitřního předpisu či mzdového nebo platového výměru. Nejnižší úroveň zaručené mzdy a podmínky pro její poskytování zaměstnancům stanoví vláda nařízením, a to zpravidla s účinností od počátku kalendářního roku s přihlédnutím k vývoji mezd a spo třebitelských cen. 58


Tato úprava se týká pouze hodinové zaručené mzdy. Měsíční za ručená mzda totiž zůstane i při stanovené pracovní době 40 hodin týdně stejná, i při zkrácené pracovní době. Pokud je však se zaměstnancem individuálně sjednána kratší pracovní doba nebo pokud zaměstnanec neodpracoval v kalendář ním měsíci příslušnou pracovní dobu odpovídající stanovené týdenní pracovní době, nejnižší úroveň zaručené mzdy se úměrně snižuje. Sazba nejnižší úrovně zaručené mzdy je řešena ve smyslu úmlu vy MOP č. 26/1928, o zavedení metod stanovení minimálních mezd (č. 439/1990 Sb.). Mezinárodní organizace práce požaduje uplatnit tento systém pouze tam, kde neexistuje účinný systém pro stano vení mezd kolektivními smlouvami nebo jinak. Navrhuje se proto uplatnit systém nejnižší úrovně zaručených mezd pro zaměstnance, jejichž mzda není sjednána v kolektivní smlouvě, a pro zaměstnance, kterým za práci přísluší plat. Nedosáhne-li mzda nebo plat bez mzdy nebo platu za práci přesčas, příplatku za práci ve svátek, za noční práci, za práci ve ztíže ném pracovním prostředí a za práci v sobotu a v neděli příslušné nej nižší úrovně zaručené mzdy, je zaměstnavatel povinen zaměstnanci poskytnout doplatek: • ke mzdě ve výši rozdílu mezi mzdou dosaženou v kalendářním měsíci a příslušnou nejnižší úrovní zaručené měsíční mzdy, nebo ve výši rozdílu mezi mzdou připadající na 1 odpracovanou ho dinu a příslušnou hodinovou sazbou nejnižší úrovně zaručené mzdy, pro účely doplatku se použije nejnižší úroveň hodinové mzdy, jestliže se předem nesjedná, nestanoví nebo neurčí použití nejnižší úrovně zaručené měsíční mzdy, nebo • k platu ve výši rozdílu mezi platem dosaženým v kalendářním mě síci a příslušnou nejnižší úrovní zaručené mzdy (§ 112 Z 262/06). Nejnižší úrovně zaručené mzdy jsou stanoveny v § 3 nařízení vlá dy č. 567/2006 Sb., pro osm skupin prací. Těchto osm skupin prací má u zaměstnanců, kterým je poskytován plat, přímou vazbu na zařaze ní prací do šestnácti platových tříd.

59

3

3


Tab. 3.2 Nejnižší úroveň zaručené mzdy Skupina prací

Nejnižší úroveň zaručené Nejnižší úroveň zaručené mzdy v Kč za hodinu mzdy v Kč za měsíc

1.

48,10

8000

2.

53,10

8900

3.

58,60

9800

4.

64,70

10 800

5.

71,50

12 000

6.

78,90

13 200

7.

87,10

14 600

8.

96,20

16 100

Dle Z 262/06

Tab. 3.3 Platové třídy podle zákoníku práce Skupina prací

Pro platovou třídu

Nejnižší úroveň zaručené mzdy v Kč za měsíc

1.

1. a 2.

8000

2.

3. a 4.

8900

3.

5. a 6.

9800

4.

7. a 8.

10 800

5.

9. a 10.

12 000

6.

11. a 12.

13 200

7.

13. a 14.

14 600

8.

15. a 16.

16 100

Kontrolní otázky Do minimální mzdy se nezahrnuje např.: 1. mzda ani plat za práci přesčas, za noční práci a za sobotu a neděli, 2. odměna za práci, 3. osobní příplatek, 4. pojistné na zdravotní pojištění. 60


Minimální mzda je: 1. nejnižší přípustná výše odměny za odvedenou práci v pracovněprávním vztahu, 2. průměrná mzda všech zaměstnanců, 3. nejnižší odměna za odvedenou práci stanovená odborovou orga nizací, 4. nejnižší odměna za odvedenou práci stanovená českým statistic kým úřadem. Minimální mzda činí měsíčně: 1. 8000 Kč, 2. 7000 Kč, 3. 9000 Kč, 4. 7995 Kč.

3.3 Problematika mladistvých zaměstnanců Základní právní předpisy: • vyhláška č. 288/2003 Sb., kterou se stanoví práce a pracoviště, které jsou zakázány těhotným ženám, kojícím ženám, matkám do konce devátého měsíce po porodu a mladistvým, a podmínky, za nichž mohou mladiství výjimečně tyto práce konat z důvodu přípravy na povolaní; • zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů. Způsobilost fyzické osoby jako zaměstnance mít v pracovněpráv ních vztazích práva a povinnosti, jakož i způsobilost vlastními práv ními úkony nabývat těchto práv a brát na sebe tyto povinnosti vzniká dnem, kdy fyzická osoba dosáhne 15 let věku; zaměstnavatel však s ní nesmí sjednat jako den nástupu do práce den, který by předcházel dni, kdy tato fyzická osoba ukončí povinnou školní docházku. Zákoník práce stanoví, že mladistvými zaměstnanci jsou lidé mladší 18 let a k některým právních úkonům (např. uzavírání pra covní smlouvy nebo její rozvazování) si musí zaměstnavatel vyžádat vyjádření zákonného zástupce, neboť mladistvý vzhledem ke svému rozumovému a fyzickému vývoji nemusí vždy zvážit všechny důsled ky zásadních právních úkonů. 61

3

3


Práce fyzických osob ve věku do 15 let nebo starších 15 let do skončení povinné školní docházky je zakázána. Tyto osoby mohou vykonávat jen uměleckou, kulturní, reklamní nebo sportovní čin nost za podmínek stanovených v zákoně č. 435/2004 Sb., o zaměst nanosti, ve znění pozdějších předpisů. Mladiství zaměstnanci jsou zaměstnanci mladší než 18 let. Délka stanovené týdenní pracovní doby nesmí překročit u zaměstnanců mladších 18 let 30 hodin týdně (na základě čl. 7 odst. 4 revidované Evropské sociální charty oproti původnímu zákoníku práce, kde byla věková hranice stanovena na 16 let) s tím, že délka směny v jednot livých dnech nesmí přesáhnout 6 hodin a ani ve více pracovněpráv ních vztazích nesmí ve svém souhrnu přesáhnout 30 hodin týdně. Byla-li sjednána kratší pracovní doba, příslušní zaměstnanci mzda nebo plat, které odpovídají této kratší pracovní době. Zaměstnavatel je mimo jiné povinen zajistit mladistvým zaměst nancům dostatečné a přiměřené informace a pokyny o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci, zejména formou seznámení s riziky, vý sledky vyhodnocení rizik a s opatřeními na ochranu před působe ním těchto rizik, která se týkají jejich práce a pracoviště. Z hlediska práva ES se vychází z platné právní úpravy zapracování požadavků článků 5 a 6 rámcové směrnice 89/391/EHS, o zavádění opatření ke zvýšení bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. Jedná se zejména o odpovědnost zaměstnavatele za rizika práce, problematiku pre vence rizik a všeobecné zásady pro zlepšování pracovních podmínek a pracovního prostředí. Zaměstnavatel nesmí mladistvé zaměstnance zaměstnávat pra cí přesčas a prací v noci. Výjimečně mohou mladiství zaměstnanci starší než 16 let konat noční práci nepřesahující 1 hodinu, jestliže je to třeba pro jejich výchovu k povolání, a to pod dohledem zaměst nance staršího 18 let, je-li tento dohled pro ochranu mladistvého zaměstnance nezbytný. Noční práce mladistvého zaměstnance musí bezprostředně navazovat na jeho práci připadající podle rozvrhu směn na denní dobu. Mladiství zaměstnanci nesmějí být zaměstnáváni pracemi: • pod zemí při těžbě nerostů nebo při ražení tunelů a štol, které se zřetelem k anatomickým, fyziologickým a psychickým zvlášt nostem v tomto věku jsou pro ně nepřiměřené, nebezpečné nebo škodlivé jejich zdraví. Ministerstvo zdravotnictví stanoví vyhláš 62


kou v dohodě s Ministerstvem průmyslu a obchodu a MŠMZ prá ce a pracoviště, které jsou zakázány mladistvým zaměstnancům, a podmínky, za nichž mohou mladiství zaměstnanci výjimečně tyto práce konat z důvodu přípravy na povolání; • při nichž jsou vystaveni zvýšenému nebezpečí úrazu nebo při je jichž výkonu by mohli vážně ohrozit bezpečnost a zdraví ostat ních zaměstnanců nebo jiných fyzických osob; • spojenými se zvýšenou zátěží pohybového ústrojí; • na zařízeních vysokého elektrického napětí apod. Zákazy některých prací mohou být rozšířeny vyhláškou i na za městnance ve věku do 21 let. Povinností zaměstnavatele je vést seznam mladistvých zaměstnan ců, kteří jsou u něj zaměstnáni; seznam obsahuje jméno, popřípadě jména, příjmení, datum narození a druh práce, který tento zaměstna nec vykonává. Tato nová úprava je proto, aby bylo možné ratifikovat úmluvu MOP č. 138/1973 o nejnižším věku, kdy je přípustné zaměst nání. Tuto úmluvu neratifikovaly vedle ČR z evropských států pouze Lotyšsko, Estonsko a Arménie. Zaměstnavatel je povinen zabezpečit na své náklady, aby mladist ví zaměstnanci byli vyšetřeni lékařem závodní preventivní péče před vznikem pracovního poměru a před převedením na jinou práci a pak pravidelně podle potřeby, nejméně však jedenkrát ročně. Mladiství zaměstnanci jsou povinni podrobit se stanoveným lé kařským vyšetřením. Při ukládání pracovních úkolů mladistvému zaměstnanci se zaměstnavatel řídí lékařským posudkem vydaným zařízením pracovnělékařské služby. Kontrolní otázky Mladistvý zaměstnanec nesmí pracovat např.: 1. pod zemí při těžbě nerostů, ražení tunelů a štol, 2. v kamenných lomech na povrchu, 3. ve zdravotnictví, 4. v hutnictví. Mladistvý zaměstnanec v rámci uzavření pracovní smlouvy: 1. je povinen podrobit se vyšetření zdravotního stavu u lékaře pracovnělékařské služby, 63

3

3


2. není povinen podrobit se vyšetření zdravotního stavu u závodní ho preventivního lékaře, 3. je povinen podrobit se vyšetření zdravotního stavu u praktického lékaře, 4. je povinen podrobit se vyšetření zdravotního stavu u dorostového lékaře.

64

Lékařská posudková služba

4 Lékařská posudková služba Následující kapitola vysvětluje organizaci a úkoly Lékařské posudko vé služby v celém systému sociálního zabezpečení. Základní právní předpisy: • zákon č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabez pečení, ve znění pozdějších předpisů; • zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozděj ších předpisů; • zákon č. 329/2001 Sb., o poskytování dávek osobám se zdravot ním postižením a o změně souvisejících zákonů; • zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších před pisů; • zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů; • zákon č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, ve znění pozdějších předpisů; • zákon č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozděj ších předpisů; • zákon č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, ve znění pozděj ších předpisů; • zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších před pisů; • zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů; • zákon č. 73/2011 Sb., o úřadu práce České republiky a o změně souvisejících zákonů; • vyhláška č. 504/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů; • vyhláška č. 505/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů; • vyhláška č. 359/2009 Sb., kterou se stanoví procentní míry pokle su pracovní schopnosti a náležitosti posudku o invaliditě a upra vuje posuzování pracovní schopnosti pro účely invalidity (vyhláš ka o posuzování invalidity).

65

4

4


Lékařská posudková služba existuje v každé zemi s rozvinutými sociálními systémy, ale neexistuje jednotný model lékařské posud kové služby, a to ani v rámci zemí EU. Posuzování zdravotního sta vu provádějí důvěrní lékaři, revizní lékaři, lékaři pokladen, úřední lékaři nebo posudkoví lékaři, kteří pracují převážně ve strukturách nemocenských, úrazových, důchodových či sociálních pojišťoven. Posudková činnost v ČR je zčásti úkolem ošetřujících lékařů (ze jména při posuzování dočasné pracovní neschopnosti v rámci nemo cenského pojištění), jinak je úkolem lékařů OSSZ, tedy ne rezortu zdravotnictví, ale rezortu práce a sociálních věcí. Toto začlenění má význam zejména k navazující činnosti obyvatel – jejich pracovní čin nosti a posouzení jejich pracovních schopností. Význam posudko vých lékařů spočívá v tom, že vždy posuzují zdravotní stav a důsled ky z něj vyplývající, ale nikdy nerozhodují o poskytování dávek či služeb podmíněných zdravotním stavem. Jako v naprosté většině zahraničních soustav, tak i v ČR je po sudková služba začleněna do organizační struktury sociálního za bezpečení, ale spolupracuje s odborníky všech medicínských obo rů. Jejich zprávy, z nichž posudkový lékař vychází, jsou podkladem pro vypracování objektivního posudku o zdravotním stavu občana. Posudkový lékař musí být schopen posoudit zdravotní stav občana ve všech souvislostech, a to tak, aby nepochybil v medicínské složce, tj. především v diagnostice rozsahu a tíže funkční poruchy, v posou zení dynamiky vývoje zdravotního postižení a v lékařské posudko vé úvaze. Kvalifikovaný a systematický postup dává posudkovému lékaři spolehlivý podklad pro posouzení aktuální zdravotní situace občana a zajišťuje, aby posudkem nezpůsobil ekonomickou nebo ji nou újmu jak posuzovanému, tak plátci dávky či správnímu orgánu, neboť na podkladě posudku se rozhoduje o poskytování dávek a slu žeb sociálního zabezpečení. Základním programovým cílem sociálního zabezpečení ve vztahu ke zdravotně postiženým je kompenzovat důsledky zdravotních postižení. Proto se také např. v důchodovém pojištění kompenzuje ztráta schopnosti soustavné výdělečné činnosti, kdy občan není schopen pracovat, v oblasti státní sociální podpory sociální důsledky – handicap, tj. důsledky projevující se (obecně řečeno) v omezení nebo znemožnění uspokojování běžných život ních potřeb osob v závislosti na pohlaví, sociálních a kulturních 66


potřebách. V oblasti sociální péče se kompenzují zejména omezené pohybové nebo orientační schopnosti občana, a proto se přiznávají průkazy TP, ZTP a ZTP/P. V rámci sociálních služeb u příspěvku na péči se kompenzuje schopnost/neschopnost péče o vlastní osobu a v soběstačnosti, tedy zvládání základních životních potřeb. Pro každou tuto oblast se posuzuje zdravotní stav občana zvlášť (podle zvláštních právních předpisů), pro jiné podmínky, přičemž při spl nění podmínky např. v důchodovém pojištění pro přiznání inva lidity nevzniká automaticky nárok na přiznání příspěvku na péči nebo na dávky pro zdravotně postižené. Lékaři ČSSZ vykonávající svou činnost na okresních správách sociálního zabezpečení (OSSZ; v Praze se jedná o Pražskou správu sociálního zabezpečení, PSSZ, v Brně o MSSZ; tzv. „prvoinstanční posudková služba“) představují v organizační struktuře základní článek posudkové služby sociálního zabezpečení. Jako posudkové orgány vykonávají z hlediska množství případů i rozsahu agendy podstatnou část lékařské posudkové služby (LPS). Od roku 1990 je důsledně organizována jako samostatná složka sociálního systému bez rozhodovací pravomoci, neboť jde o činnost zakončovanou vy dáním posudku, přijímaného na principu individuálního posouzení (ve smyslu odpovědnosti jednoho lékaře za jím přijatý posudkový závěr). V této části se často hovoří o tzv. dlouhodobé posudkové služ bě, neboť jádrem této posudkové činnosti je posuzování dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu a jeho důsledků, právně význam ných v sociálním zabezpečení. V rámci tzv. „krátkodobé posudkové služby“ se jedná o kontro ly posuzování dočasné pracovní neschopnosti. Ošetřující lékaři jsou oprávněni posuzovat zdravotní stav pro účely nemocenského pojiště ní jen v rozsahu své odborné způsobilosti (tj. oční chorobu posuzuje oční lékař, ne však angínu nebo zlomenou nohu). Dále je povinen po celou dobu dočasné pracovní neschopnosti posuzovat, zda pracovní neschopnost trvá nebo zda se již obnovila pracovní schopnost. Účelem kontrol posuzování dočasné pracovní neschopnosti (DPN) a potřeby ošetřování je: • dosáhnout účelného vynakládání prostředků na nemocenské po jištění a zabránit jejich zneužívání, poskytovat součinnost ošet řujícím lékařům při hodnocení zdravotního stavu a pracovní schopnosti dočasně práce neschopných; 67

4

4


• kontrolu posuzování DPN a potřeby ošetřování, a posuzování pracovní schopnosti pojištěnců po uplynutí podpůrčí doby, pro vádějí lékaři LPS určení k posuzování pro konkrétní OSSZ (po sudkoví lékaři). Lékaři LPS při plnění úkolů pro účely nemocenského pojištění na úrovni OSSZ: • provádějí kontrolu posuzování DPN a potřeby ošetřování ošetřu jícími lékaři; • dávají podnět orgánu nemocenského pojištění (ONP) OSSZ k ukončení DPN nebo potřeby ošetřování rozhodnutím OSSZ; • dávají předchozí písemný souhlas k žádosti dočasně práce ne schopného pojištěnce ke změně místa pobytu do ciziny v době trvání DPN; • dávají předchozí písemný souhlas k vystavení DPN za období del ší než 3 kalendářní dny přede dnem jejího zjištění a k rozhodnutí o DPN v období 7 dnů po ukončení předchozí DPN rozhodnutím orgánu NP; • nařizují vyšetření zdravotního stavu pojištěnce ve zdravotnic kém zařízení, je-li to nezbytné pro posuzování zdravotního stavu a dočasné pracovní neschopnosti; • posuzují pracovní schopnost dočasně práce neschopných pojiš těnců po uplynutí podpůrčí doby (tj. po 380 dnech) apod. Ve snaze co nejlépe zhodnotit funkční postižení žadatele o sociál ní dávky úzce spolupracují se zdravotnickými zařízeními, která jsou povinna za úhradu provést vyšetření zdravotního stavu fyzické oso by, zpracovat lékařské podklady ve vyžádaném rozsahu, jichž je třeba k posouzení zdravotního stavu fyzické osoby. Lékařům na jejich žá dost bezplatně sdělují informace potřebné pro posouzení zdravotní ho stavu, umožňují nahlížení do zdravotnické dokumentace a na ne zbytně nutnou dobu zapůjčují zdravotnickou dokumentaci v rozsahu potřebném pro posouzení zdravotního stavu fyzické osoby. V rámci sociálního zabezpečení existují dávky a služby o kte rých rozhodují, o které se žádá a které vyplácejí rozdílné správní orgány. Česká správa sociálního zabezpečení rozhoduje o dávkách dů chodového pojištění a zařizuje výplaty těchto dávek; dále posuzuje invaliditu a změnu stupně invalidity a dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav dítěte a jeho neschopnost vykonávat z důvodu tohoto 68


zdravotního stavu výdělečnou činnost pro účely řízení o námitkách. Lhůta pro vydání posudku činí 60 dnů. Vydává rozhodnutí o přizná ní nebo nepřiznání nároku na dávky důchodového pojištění. Žádost o dávku se podává na OSSZ podle místa trvalého pobytu žadatele. Rozhoduje-li o důchodu orgán sociálního zabezpečení rezortu, např. ministerstva vnitra, vydává OSSZ jen posudky na základě žádosti to hoto orgánu. V tomto případě je OSSZ požádána jen o vypracování posudku, ale rozhodnutí vydává ten rezort, kde je žadatel zaměstnán, tedy ministerstvo vnitra (MV), ministerstvo spravedlnosti (MS) či ministerstvo obrany (MO). Důležitou součástí práce lékařů LPS jsou také kontroly posuzování DPN. Úřad práce ČR plní úkoly v oblastech: a) zaměstnanosti; b) ochrany zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele; c) státní sociální podpory; d) dávek pro osoby se zdravotním postižením; e) příspěvku na péči a inspekce poskytování sociálních služeb; f) pomoci v hmotné nouzi. Okresní správy sociálního zabezpečení (PSSZ, MSSZ Brno) pro střednictvím lékařů LPS zajišťují základní agendy posudkové čin nosti. Za tím účelem posuzují: • invaliditu a změnu stupně invalidity; • dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav dítěte a jeho neschopnost vykonávat z důvodu tohoto zdravotního stavu výdělečnou činnost; • schopnost zvládat základní životní potřeby v oblasti mobility nebo orientace pro účely příspěvku na mobilitu a pro účely řízení o přiznání průkazu osoby se zdravotním postižením, a zda jde pro účely příspěvku na zvláštní pomůcku o osobu s těžkou va dou nosného nebo pohybového ústrojí nebo s těžkým sluchovým postižením nebo s těžkým zrakovým postižením anebo s těžkou nebo hlubokou mentální retardací a zdravotní stav nevylučuje poskytnutí příspěvku na zvláštní pomůcku; • stupeň závislosti fyzické osoby pro účely příspěvku na péči a pro účely řízení o přiznání průkazu osoby se zdravotním postižením. Okresní správa sociálního zabezpečení provede zjišťovací lékař skou prohlídku na základě žádosti správního orgánu, který vede ří zení, pro jehož účely je posudek žádán. Tyto úkoly OSSZ může plnit pouze lékař. Lhůta pro vydání posudku činí 45 dnů, lze ji kvůli po souzení zdravotního stavu prodloužit o 60 dnů. 69

4

4


Invalidita. Invalidní důchod je dávka důchodového pojištění ur čená k vyrovnání příjmu občana, jehož schopnost soustavné výdě lečné činnosti je snížena dlouhodobě nepříznivým zdravotním stavem (DNZS; § 26 Z 155/95); za dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav se pro účely zákona o důchodovém pojištění považuje zdravotní stav, který omezuje tělesné, smyslové nebo duševní schopnosti pojištěnce významné pro jeho pracovní schopnost, pokud tento zdravotní stav trvá déle než 1 rok nebo podle poznatků lékařské vědy lze předpoklá dat, že bude trvat déle než 1 rok. Pojetí invalidity jako posudkové kategorie, vztahující se k dlouho dobé, resp. trvalé pracovní a výdělečné neschopnosti osoby, se jednak v průběhu doby měnilo v právních předpisech, platných na našem území, jednak i vymezení v právních předpisech vyspělých evrop ských zemí v současné době vykazuje různou míru odlišností. Významnou změnu v posuzování invalidity přinesl rok 1996, kdy vstoupil v platnost nový zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojiš tění (Z 155/95) a od 1. 1. 2010 nová prováděcí vyhláška č. 359/2009 Sb., která nahradila původní vyhlášku č. 284/1995 Sb. (V 359/06). Hlavním záměrem nové koncepce posuzování invalidity od roku 1996 je zajištění objektivnějšího posuzování s individuálním přístupem. Toho je dosaženo důrazem kladeným na podrobná funkční vyšetření, sjednocení a zpřesnění kritérií zpracováním po sudkových schémat, která jsou součástí obecně závazného právního předpisu (právě V 359/09). Ta stanoví procentní míry poklesu pra covní schopnosti a náležitosti posudku o invaliditě a upravuje posu zování pracovní schopnosti pro účely invalidity. Tím jsou do značné míry omezeny nežádoucí disproporce a subjektivita v posuzování. Přitom nejde jen o ochranu zájmů společnosti, ale i o materiální rov noprávnost občanů v zákonných nárocích v důchodovém pojištění. V rámci další důchodové reformy, která začala platit od 1. 1. 2010, byly stanoveny nové základní cíle. Jedná se především o zvyšování věkové hranice pro nárok na starobní důchod s cílem dosáhnou stejné věkové hranice pro muže a ženy, a to 65 až 70 let, prodloužení povin né doby pojištění z 25 let na 35 let, přehodnocení definice invalidity a překlopení invalidního důchodu na starobní důchod v 65 letech. Další velkou změnou pro občany je zrušení zápočtu náhradní doby u studia a zrušení již zaběhnutého rozdělení invalidity na plnou a částečnou. Nově se posuzuje invalidita ve třech stupních. 70

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.

Sociální zabezpečení I

Recommend Documents