Mendelova univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav morfologie, fyziologie a genetiky zvířat
Sociální interakce mezi psy v Brně-Lužánkách Bakalářská práce
Vedoucí práce: doc. Ing. Petr Řezáč, CSc.
Vypracovala: Andrea Moravanská
Brno 2014
Čestné prohlášení
Prohlašuji, že jsem práci Sociální interakce mezi psy v Brně-Lužánkách vypracovala samostatně a veškeré použité prameny a informace uvádím v seznamu použité literatury. Souhlasím, aby moje práce byla zveřejněna v souladu s § 47b zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách ve znění pozdějších předpisů a v souladu s platnou Směrnicí o zveřejňování vysokoškolských závěrečných prací.
Jsem si vědoma, že se na moji práci vztahuje zákon č. 121/2000 Sb., autorský zákon, a že Mendelova univerzita v Brně má právo na uzavření licenční smlouvy a užití této práce jako školního díla podle § 60 odst. 1 autorského zákona.
Dále se zavazuji, že před sepsáním licenční smlouvy o využití díla jinou osobou (subjektem) si vyžádám písemné stanovisko univerzity, že předmětná licenční smlouva není v rozporu s oprávněnými zájmy univerzity, a zavazuji se uhradit případný příspěvek na úhradu nákladů spojených se vznikem díla, a to až do jejich skutečné výše.
V Brně dne:………………………..
…………………………………………………….. podpis
Poděkování Tímto děkuji doc. Ing. Petru Řezáčovi, CSc. za odborné vedení, cenné rady, věcné připomínky a vstřícnost při konzultacích a vypracování bakalářské práce.
ABSTRAKT Cílem bakalářské práce byla analýza interakcí mezi psy v Brně-Lužánkách. Bylo sledováno celkem 200 dvojic psů. Na chování psů mělo vliv jejich pohlaví. Fena častěji očichávala druhou fenu na hlavě, zatímco pes častěji očichával na zádi. Jedinci opačného pohlaví se vyzývali ke hře častěji než jedinci stejného pohlaví. Nejčastěji se vyzývali ke hře psi, kteří byli vedeni na volno. Častěji vyzývali ke hře psi, kteří byli vedeni muži. Z uvedených údajů vyplývá, že chování psů na veřejných prostranstvích je ovlivněno celou řadou faktorů.
Klíčová slova: pes, chování, faktory
ABSTRACT The bachelor study was focused on the analysis of dog interactions in Brno-Lužanky. Two hundred dogs were observed. The sex of the dog influenced canine behavior. Female dogs more frequently sniffed the head in dogs, while male dogs more frequently sniffed the back part of the body in dogs. Dogs of the opposite sex played more frequently than dogs of the same sex. Dogs off a leash played more frequently than dogs on a leash. Dogs led by men played more frequently than dogs led by women. In conclusion, canine behavior in open spaces is influenced by many factors. Key words: dog, behavior, factors
OBSAH 1 ÚVOD ............................................................................................................................ 7 2 CÍL ................................................................................................................................. 9 3 LITERÁRNÍ PŘEHLED ............................................................................................. 10 3.1 Zvuková komunikace ............................................................................................ 10 3.2 Vizuální komunikace ............................................................................................ 11 3.3 Pachová komunikace ............................................................................................ 13 3.4 Sekrety análních váčků ......................................................................................... 15 3.5 Sekrety kožních žláz ............................................................................................. 15 4 MATERIÁL A METODY ........................................................................................... 17 5 VÝSLEDKY ................................................................................................................ 18 5.1 Vliv vybraných faktorů na výskyt zastavení psů před vzájemnou interakcí ........ 18 5.2 Vliv vybraných faktorů na očichávané místo na těle druhého psa ....................... 19 5.3 Vliv vybraných faktorů na výskyt výzvy ke hře mezi psy ................................... 21 5.4 Vliv vybraných faktorů na frekvenci komunikace mezi majiteli psů ................... 24 6 DISKUSE..................................................................................................................... 26 7 ZÁVĚR ........................................................................................................................ 28 8 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY ......................................................................... 29 9 SEZNAM OBRÁZKŮ ................................................................................................. 32
1 ÚVOD Během domestikace psa, která proběhla před více než deseti tisíci lety před naším letopočtem, lidé využili výhodu sociálního systému psa – soužití ve smečce. To vyžaduje určité komunikační schopnosti, proto i psi mají svou vlastní velmi dobře vyvinutou řeč. Tato není stejná jako lidská, liší se, a to velmi významně. Chceme-li ovšem mít se svým psem přátelský a láskyplný vztah, je potřeba porozumět jeho řeči. Každý živočišný druh má svůj vlastní způsob komunikace (gesta, mimika). Psi využívají převážně kombinaci postoje těla a ocasu, výrazu tváře a zvukových projevů. Mnoho vzorců chování psů má velmi blízko k těm vlčím a tak se stalo zvykem předpokládat, že sociální chování psů je prostě podobná verze chování viděná u vlků. Avšak v posledních letech je zřejmé, že sociální systémy masožravců jsou vysoce flexibilní, dokonce i v rámci druhu, a že často závisí na přírodních podmínkách, jako je dostupnost a množství potravy. Je jasné, že etologie vlků se liší téměř ve všech ohledech od těch plemen psů, jako je například pekingský palácový psík, která žila v úzkém spojení s člověkem stovky let. Samozřejmě existují mezistupně jako pes dingo a divocí psi, jejichž původ a etologie leží někde mezi vlkem a psem. A právě tito mohou poskytnout určité vodítko, pokud jde o chování psů. Na rozdíl od divoce žijících druhů člověk – chovatel vybírá partnery pro každé páření na základě určitých morfologických a povahových vlastností psů, které si přeje vidět u potomků. Kvůli etologickým a genetickým rozdílům mezi psem a vlkem, sociální chování psů stojí za své vlastní studium. Neustále je třeba mít na paměti, že míra závislosti na člověku bude mít pravděpodobně významný vliv na dědičné aspekty sociálního chování, a že všechny zděděné tendence budou dále upravovány podle okolností, v nichž každý pes žije. To je pravděpodobně důvod, proč je tolik potřeba se učit z porovnávání mezi plemeny s různou historií domestikace. V životě člověka hraje pes velmi důležitou roli a ne nadarmo patří k nejoblíbenějším domácím zvířatům. Psi jsou chováni ve velké většině domácností po celém světě a existuje celá řada možností, jak jej využít - ať už jako pes vodící, canisterapeutický, hlídací, policejní nebo jako pouhý společník, pokaždé přináší spoustu radosti a užitku. 7
Poslední dobou dochází k velkému rozvoji civilizačních chorob, mezi které patří například obezita, diabetes mellitus II. typu, kardiovaskulární onemocnění, deprese a mnoho dalších. Tato onemocnění jsou způsobena zejména nedostatkem fyzického pohybu, nadměrným a trvalým stresem a nadměrným příjmem energeticky bohatých potravin. I v tomto ohledu může být pes skvělým pomocníkem. Svým majitelům pomáhají jak po psychické, tak i po fyzické stránce. Pro mnohé je pes jediným opravdovým kamarádem – zmenšuje tak pocit izolace a opuštěnosti, dokáže nás rozesmát, ochotně a s radostí přijímá pohlazení a lidské projevy lásky. Na druhou stranu vyžaduje každodenní příjem potravy a venčení, což vede k pocitu potřebnosti a odpovědnosti. Při venčení dochází u člověka mimo jiné k vykonávání fyzické aktivity, odbourávání stresu a také komunikaci s ostatními majiteli psů. Stejně jako mezi sebou komunikují lidé, dochází také ke komunikaci mezi psy. Bohužel spousta majitelů si psí řeč nedokáže správně přeložit, a tudíž mnohdy dochází ke zbytečným problémům. Sociálními interakcemi psů a vlivy na ně působícími se doposud mnoho prací nezabývalo, proto by tato studie mohla přispět k lepšímu porozumění chování psů při jejich setkáních na procházkách.
8
2 CÍL Cílem bakalářské práce byla analýza chování psů (očichávání, výzva ke hře) při jejich vzájemných interakcích na veřejných prostranstvích. Současně byl sledován vliv faktorů (pohlaví psa, velikost psa, pohlaví majitele a způsob vedení psa) na chování psů a jejich majitelů.
9
3 LITERÁRNÍ PŘEHLED Účinná komunikace je nezbytná pro tvorbu a udržování sociálních vztahů. Psi mají 3 hlavní způsoby komunikace: zvuková, vizuální a pachová. V diskuzi o každém z nich budou rovněž využiti vlci, protože to často může pomoci v našem pojetí pravděpodobné funkce některých vzorců chování pozorovaných u domácích psů.
3.1 Zvuková komunikace Zvuková komunikace může být použita v širokém rozsahu vzdáleností a je zvláště užitečná při zhoršeném vidění, například v hustém porostu. Studie Foxe (1978) popisuje řadu signálů, které vydávají psi a mohou být zaznamenány také u vlků. To zahrnuje pestrou škálu zvuků od kňučení, vrčení, štěkání až po vytí. Souvislosti, ve kterých je každý ze zvuků používán, jsou různé. Například štěkání pes používá při hře, varování, ze strachu nebo při vyžadování pozornosti. Vrčení používá jako obranné upozornění, při hrozbě anebo také při hře. Kňučení může být známkou bolesti, dožadování se pozornosti nebo kňučení z očekávání a netrpělivosti. Vytí slouží ke svolávání smečky. Navzdory tomu, že je spousta signálů, které by potencionálně mohly být využity při reakci na různé situace, mají psi tendenci spoléhat se více na štěkání než jiné psovité šelmy. Z těchto důvodů se nám jeví, že u psů byl použit selekční tlak s tendencí ke štěkání. Byly pozorovány dva typy štěkání, které užívají vlci (Mech, 1970). První typ, varující štěkot, je krátký a obvykle je následován tichem. Druhý je více hrozivý nebo podněcující a používá se při blížících se vetřelcích. Je možné, že lidé selektovali psy spíše k tomu, aby štěkáním snadněji upoutali pozornost, než k upozornění na potenciální hrozby nebo problémy (hlídací pes štěká) a také při lovu kořisti naváděli lovce k úlovku. Zdá se však nepravděpodobné, že by to bylo v důsledku vědomého výběru, protože psi pocházející z různých částí světa obecně vykazují všichni stejné sklony ke štěkání, ačkoliv experimentální studie naznačují, že sklon ke štěkání je silně dědičná vlastnost (Scott a Fuller, 1965). Coppinger a Feinstein (1991) zjistili, že mladá zvířata mnoha druhů psovitých šelem mají tendenci štěkat častěji než dospělí. Je proto možné, že během selekce na 10
krotkost byly vybírány také juvenilní vlastnosti, včetně sklonu štěkat. Studie sovětských biologů na liškách vybíraných pro krotkost po více než 20 generací ukázaly, že lišky v následujících generacích se začaly postupně zvukově projevovat více a více jako psi (Coppinger a Feinstein, 1991). V některých případech se zdá, že psi štěkají v podobných souvislostech jako vlci, jinými slovy, aby varovali nebo signalizovali přítomnost vetřelců. Avšak v mnoha případech prostě slouží k upoutání pozornosti. Dalším způsobem hlasové komunikace, která umožňuje vzdálenější komunikaci je vytí. Vlci vyjí v jednom ze dvou důvodů. Prvním a nejčastějším důvodem je svolávání smečky, zejména před lovem. Navíc jednotlivci tak usilují o kontakt s ostatními členy smečky (Mech, 1970) nebo aby přivábili ostatní vlky během období páření (Klinghammer a Laidlaw, 1979). Někteří psi vyjí, když jsou sami. Tito jedinci pak hledají společenský kontakt buď s ostatními psy anebo s lidmi. Jiní psi zase vyjí na objekty, reagují tak na zpěv, housle nebo zdánlivě jen na oblohu či měsíc. Přesný důvod tohoto chování, pokud vůbec existuje, zůstává nejasný. Další způsoby zvukové komunikace jsou svým výskytem také velmi individuální. Příkladem je drkotání zuby nebo cvakání. Někteří psi to používají při hře, jiní pro varování nebo obranu, další zase při očekávání, nebo když jsou obecně vzrušení. A opět není zřejmé, zdali tento signál předává příjemci důležité zprávy.
3.2 Vizuální komunikace Psi méně fyzicky pozměněných plemen mají mnoho vizuálních komunikačních metod společných s vlky včetně těch, které značí dominanci, agresi a strach. Abrantes (1987) rozdělil tyto projevy u vlků do dvou základních skupin: agrese/strach a dominance/submisivita. Pro dominantního vlka je typické vzpřímené držení těla se vztyčenou hlavou, ocasem a ušima. Agresivní dominantní vlk bude mít tělo v této poloze a připojí k tomu zvednuté pysky a odhalené špičáky. Oproti tomu podřízení vlci drží své tělo nízko, uši stažené a ocas nízko a blízko k tělu, aby vytvořili obecně dojem menšího zvířete. Bojácný podřízený vlk tuto polohu přehání – hrbí se, stáhne ocas mezi nohy a celkově se snaží zdánlivě zmenšit velikost těla. Podřízení vlci často blížící se dominantní jedince nadšeně vítají extrémním vrtěním ocasu a zachovávají přitom nižší držení těla (Fox a Bekoff, 1975). Takové chování může být také doprovázeno otíráním 11
se a lízáním tváře dominantnějšího jedince, podobně jako to dělají vlčata ostatním členům smečky, aby jim vyvrhli potravu. Submisivita může také obsahovat více extrémních vizuálních signálů zahrnujících lehání si na záda a ukazování oblasti třísel, může dojít také k submisivnímu močení (Schenkel, 1967). Některá plemena domestikovaných psů vykazují velmi podobné chování často ve vztahu s jejich majiteli, například přehnané vítání, když se majitel po nějaké době vrátí domů. Vizuální komunikace vlků nebo psů je patrná zejména z výrazů v jejich obličeji. Nejčastějším účinným způsobem používaný dominantními psy je upřený pohled. Když se dva psi potkají poprvé, submisivní jedinci přeruší oční kontakt dříve než ti dominantní. Bylo navrhnuto, že tato krátká výměna nastaví společenské priority (Beaver, 1982), ačkoliv Bradshaw a Lea (1993) nemohli najít žádnou přímou souvislost mezi tím pohledem a následným výsledkem této interakce. K zírání může také dojít při hře. Univerzálními signály při hře jsou klanění, poklepání přední packou, otočky ve skoku a otevřená huba lapající po dechu (Bekoff, 1977). S těmito modely chování je spojen i ten, který je pravděpodobně nejcharakterističtějším pro psy – vrtění ocasem. Pohyby ocasu se používají v řadě oblastí týkajících se různých nálad (Fox a Bekoff, 1975). Volné vrtění bez přehnaného zapojení ocasu ukazuje celkové přátelství a často pak vede k vrtění i celým zadkem u podřízených zvířat. Úzkostlivější nebo nervóznější psi mají sklony vrtět jejich skleslými ocasy více upjatě, patrně k podání smířlivého signálu. Prudké, napjaté vzpřimování ocasu znamená hrozbu a možnost agrese. Přestože psi používají širokou škálu vizuálních komunikačních signálů, předpokládá se, že na ně mohou spoléhat méně, než jejich divocí předkové. Selekce člověkem na určité morfologické znaky snížila schopnosti některých psů používat určité struktury pro vizuální komunikaci (Beaver 1982; Blackshaw, 1985). Například psi s převislýma ušima nebo psi s kupírovanými ocasy mohou být méně schopní vyjádřit svůj postoj než ti s tělem více podobným vlkům. Podobně dlouhosrstá plemena nemusí být schopna efektivně komunikovat pomocí očního kontaktu nebo zírání.
12
3.3 Pachová komunikace Čich u psů je velmi vyvinutý díky velké ploše čichové sliznice (Bradshaw, 1992). Kromě toho mají psi vomeronasální orgán, který se skládá ze dvou váčků spojených s nosohltanem jemnými kanálky. U jiných masožravců, kteří mají také vomeronasální orgán, jsou vůně nasávány do orgánu tzv. flémováním. Flémování není patrné u domácích psů, ale morfologické vyšetření inervace vomeronasálního orgánu naznačuje, že je funkční při sexuálním chování (Hart, 1983). Pachy mají tu výhodu, že zůstávají v prostředí po dlouhou dobu a jsou výhodnou komunikací v hustém porostu, kdy je narušena vizuální komunikace. Kromě toho, vzhledem k jejich dlouhému výskytu, pachové značky fungují, i pokud „majitel“ není přítomen. Čichová komunikace u psů je prováděna dvěma hlavními způsoby. Prvním způsobem je ukládání pachu v podobě výkalů, moči, sekretu análních váčků a druhým výrazné tělesné pachy jednotlivých psů. Poslední zmiňované pachy jsou tvořeny pomocí různých pachových žláz. Výkaly jsou často používány jako pachové značky v komunikaci mezi vlky. Vlčí smečky značkují pomocí výkalů častěji stezky na svém území, zatímco osamělí jedinci kálí mimo stezky (Peters a Mech, 1975). Podobně jsou pachové značky uloženy ve větší hustotě podél okraje jejich území. Vlci tak mohou sdělovat svůj pobyt, aniž by neustále museli hlídat okraj jejich území. Psi mají tendenci kálet více, když nejsou na vodítku a za nepřítomnosti majitele, avšak toto může být reakce na podmiňování majitelem. Existují důkazy o tom, že psi používají moč jako prostředek komunikace. Jedním z nejvýraznějších vzorů chování, které psí samci vykazují, je zvedání nohy při močení. Studie na psech, vlcích a dalších psovitých šelmách ukázaly, že toto chování používají při pachové komunikaci. Vlci mají tendenci značkovat močí se zvednutou nohou hlavně vyvýšená místa a to provádí především dominantní samci a samice z vlčí smečky. Pokud nastanou změny v pořadí dominance, noví alfa jedinci vykazují podobně vysoké frekvence močení. Všichni vlci věnují těmto značkám velkou pozornost. Rothman a Mech (1979) pozorovali, že osamělí vlci velmi málo značkují se zvednutou nohou. Domestikovaní psi značkují se zvednutou nohou pouze malým množstvím moči a mohou tak zanechat stopu na mnoha místech. Psi mohou zaujmout širokou škálu poloh při močení a většinu z nich lze považovat za postoje spojené se značením močí. 13
Nicméně tohle je obtížné rozlišit od pouhého vyměšování. Macdonald (1985) navrhl, že objem vyloučené moči by mohl sloužit k rozlišení mezi těmito vzory chování u psovitých šelem. Ačkoliv jsou s tímto kritériem určité problémy, mohlo by to být užitečné pravidlo. Nejrozsáhlejší studie o chování při močení u domestikovaných psů byla provedena u volně žijících psů v USA Bekoffem (1979, 1980). Ze všech pozorování při močení vyplynulo, že samci používali zvednutou nohu z 97,5% a samice podřepli k močení z 67,6%. Avšak obě pohlaví používali různé pozice při různých příležitostech. Samci mají tendenci močit více než samice a větší podíl jejich močení by mohl být klasifikován jako pachové značení. Někteří psi budou zvedat nohu, aniž by močili. Není známo, jestli se liší od skutečného močení nebo je prostě důsledkem prázdného močového měchýře. Bekoff pozoroval, že pes se tak může chovat, když vidí v okolí jiné psy. Psi budou také přeznačkovávat moč jiných psů. Toto chování je běžně pozorované u psovitých šelem. K tomuto chování dochází u obou pohlaví a psi mohou být často pozorování „ve frontách“ za dalším psem, který močí, aby to stejné místo přeznačkovali. Podobné chování bylo zaznamenáno u vlků, kde smečky mají tendenci přeznačkovávat moč osamělých vlků, ale ne naopak. To opět naznačuje, že značení močí se používá k označení území nebo domácích hranic. Mnoho samců a v menší míře i samic, po močení nebo vykálení rozhrabává půdu zadními nohami. Toto chování, nazývané hrabání, může sloužit k mnoha dalším funkcím. Je možné, že takové chování je uzpůsobené tomu, aby rozšířilo pach, ačkoliv ve skutečnosti není pachová značka nohami vůbec zasažena. Rozhrabávání může zanechat pachovou stopu v prostředí pomocí meziprstních žláz, potních žláz na polštářcích nebo mazových žláz v srsti mezi prsty. Zajímavé je, že severní vlci nemají potní žlázy na polštářcích (Sands a kol., 1977), ačkoliv také vykazují rozhrabávání půdy, což naznačuje, že se jedná o jedno z méně pravděpodobných vysvětlení pro toto chování, i když žlázy mezi prsty ještě mohou být zapojeny. Bekoff (1979) uvádí, že hrabání půdy může být druhem vizuální komunikace. To může fungovat buď přímo, nebo prostřednictvím škrábanců v zemi. Je zajímavé, že u vlků nebylo pozorováno hrabání půdy po močení z podřepnutí, pouze po zvednutí nohy nebo po vyloučení stolice. Navíc zvednutí nohy provádí převážně vysoce postavení samci, což podporuje hypotézu, že se používá pro komunikaci postavení nebo vlastnictví území (Peters a Mech, 1975). Nejsou však žádné informace o tom, zdali 14
hrabání půdy používají i osamělí vlci, což by mohlo pomoci rozluštit tyhle dva faktory. Moč slouží nejen k označení pobytu nebo postavení. Psí samci jsou schopni detekovat fenu v říji na velmi velké vzdálenosti jen podle pachu její moči (Doty & Dunbar, 1974). Moč feny obsahuje feromony, pravděpodobně metabolity estrogenu, a zdá se, že feny v říji močí častěji než feny v diestru.
3.4 Sekrety análních váčků Všechny druhy psovitých šelem, což zahrnuje i domestikované psy, mají anální váčky. Anální váčky jsou párové rezervoáry, každý na jedné straně řitě, které vedou do kanálků otevírajících se poblíž análního otvoru. Váčky uchovávají sekrety apokrinních a také trochu mazových žláz, které jsou namáčknuty na stěně trubice. Obsah análních váčků se vyprazdňuje při kálení. Natynczuk a kol. (1989) prokázali, že existují rozdíly v produkci těkavých látek mezi různými skupinami jedinců. To naznačuje možné pohlavní nebo genetické rozdíly, které by jednotliví psi mohli využít při poznávání ostatních psů. Sekrety se také značně liší mezi psy a mění se ze dne na den podle rychlosti vylučování, barvy a zápachu (Doty a Dunbar, 1974; Bradshaw a kol., 1990). Tato zjištění naznačují, že sekrety análních váčků jsou vysoce individuálně specifické a mohou být důležité při individuálním a územním poznáváním. Mohou fungovat buď prostřednictvím naučené souvislosti mezi pachem sekretu a psí přítomnosti, nebo přes pach spojující zápach sekretu a pach psa. Protože sekret jednotlivce se v průběhu času jemně mění, každou takovou asociaci by bylo třeba průběžně aktualizovat, aby byly aktuální. U vlků v zajetí se sekrety análních váčků vyskytují ve výkalech převážně dominantního samce. Dosud nebyly provedeny žádné důkladné studie ohledně používání sekretů análních žláz divokými vlky.
3.5 Sekrety kožních žláz Obecně tělesné pachy jsou produkovány různými kožními žlázami. Mazové žlázy produkují sekrety, které jsou dlouhotrvající, zatímco potní žlázy produkují krátkodobější vodnaté sekrety. Potní žlázy mohou být dále děleny na ekrinní potní žlázy, které najdeme na psích tlapách, a apokrinní žlázy, které jsou ve větší míře 15
rozprostřeny po celém těle. Apokrinní žlázy bývají ve větší hustotě kolem hlavy, horního povrchu kořene ocasu (suprakaudální žlázy) a perineální oblasti. Když se psům ukážou obrazy jiných psů v živé velikosti, budou se přibližovat k oblastem s vyšší hustotou žláz a očichávat je (Fox, 1971). To naznačuje, že tyto oblasti hrají roli v pachové komunikaci.
16
4 MATERIÁL A METODY Pozorování chování dvojic psů při vzájemných interakcích na veřejném prostranství bylo prováděno ve městě Brně v Lužánkách, v období od června 2013 do března 2014. Lužánky patří k nejvýznamnějším brněnským městským parkům a jsou majiteli psů velmi oblíbeny. Největší počty dvojic byly pozorovány zejména na jaře a v létě, kdy počasí nejvíce lákalo majitele k vycházkám se svými psy. Sledováno bylo celkem 200 dvojic psů a veškerá pozorování byla prováděna z pozice nezávislého pozorovatele. U psů byl zohledněn jejich věk, štěnětem byl u psů malé velikosti jedinec do 9 měsíců, u psů střední velikosti jedinec do 12 měsíců a u velkých plemen jedinec do 16 měsíců. Za starého byl považován pes, kterému bylo více než 8 let. Jednotlivá plemena byla rozdělena velikostně. Do malých plemen byla řazena plemena velikosti jack russela teriéra a menší, do středních plemena velikosti australského ovčáka a maďarského ohaře, do velkých pak plemena velikosti dalmatina a československého vlčáka. Z chování psů bylo pozorováno, zdali se před setkáním zastavili či nikoliv, vzájemné očichávání a výzva ke hře. U očichávání psů bylo sledováno, od kterého místa psi zahájili očichávání. Bylo také sledováno, zda při vzájemných setkáních spolu majitelé komunikovali a jestli vedli psa na vodítku nebo byl na volno. Výsledky byly ukládány do Excelu. Statická analýza získaných dat byla provedena za pomoci statistického software SAS. Rozdíly mezi testovanými soubory byly analyzovány pomocí chí-kvadrát testu. Získané výsledky byly považovány za staticky průkazné pokud P<0,05.
17
5 VÝSLEDKY 5.1 Vliv vybraných faktorů na výskyt zastavení psů před vzájemnou interakcí Před setkáním psa se psem bylo zastavení pozorováno v 17% případů a před setkáním psa s fenou bylo zastavení pozorováno v 21% případů. Před setkáním feny s fenou bylo zastavení pozorováno v 24% případů a před setkáním feny se psem v 21% případů. Před setkáním malého psa s malým psem bylo zastavení pozorováno v 32% případů, malého se středním psem v 34% případů a malého s velkým v 15% případů (obr. 1). Před setkáním středního psa s malým psem bylo zastavení pozorováno v 34% případů, středního se středním v 16% případů a středního s velkým v 16% případů. Před setkáním velkého psa s malým psem bylo zastavení pozorováno v 11% případů, velkého se středním ve 12% případů a velkého psa s velkým v 22% případů. Velikost psa měla průkazný vliv na zastavení před setkáním psů (P<0,05).
Obr. 1. Vliv velikosti psa na výskyt zastavení před setkáním psů Před setkáním psů, kdy oba byli vedeni na vodítku, bylo pozorováno zastavení v 29% případů (obr. 2). Před setkáním psů, kdy oba psi byli na volno, bylo pozorováno zastavení v 17% případů. Před setkáním psů, kdy pes na volno potkal psa na vodítku, 18
bylo zastavení pozorováno v 16% případů a když pes na vodítku potkal psa na volno, bylo zastavení pozorováno v 20% případů.
Obr. 2. Vliv způsobu vedení psa na výskyt zastavení před setkáním psů Před setkáním psů, kdy oba byli vedeni mužem, bylo zastavení pozorováno ve 12% případů. Před setkáním psů, kdy pes vedený mužem potkal psa vedeného ženou, bylo zastavení pozorováno v 21% případů. Před setkáním psů, kdy pes vedený ženou potkal psa vedeného mužem, bylo zastavení pozorováno v 20% případů. Před setkáním psů, kdy pes vedený ženou potkal psa vedeného ženou, bylo zastavení pozorováno v 27% případů.
5.2 Vliv vybraných faktorů na očichávané místo na těle druhého psa Při vzájemných interakcích psa se psem očichával pes druhému psu hlavu v 28% případů a feně v 56% případů (obr. 3). Fena feně očichávala hlavu v 88% případů a fena psovi v 78% případů. Prokazatelně nejvíce (P<0,0001) očichávala hlavu fena feně.
19
Obr. 3. Vliv pohlaví psa na četnost očichávání hlavy Pří vzájemných interakcích očichával pes druhému psu břicho ve 12% případů a feně v 9% případů. Fena feně očichávala břicho v 6% případů a fena psovi v 14% případů. Pes druhému psu očichával záď v 60% případů a feně v 35% případů. Fena feně očichávala záď v 6% případů a fena psovi v 8% případů. Pří vzájemných interakcích, kdy malý pes potkal malého psa, očichával druhému psu hlavu v 55% případů, břicho v 5% případů a záď v 40% případů. Pokud malý pes potkal středního psa, očichával druhému psu hlavu v 68% případů, břicho v 9% případů a záď v 23% případů. Při střetnutí malého psa s velkým psem očichával hlavu v 48% případů, břicho ve 12% případů a záď v 40% případů. Při vzájemných interakcích, kdy střední pes potkal malého psa, očichával druhému psu hlavu v 59% případů, břicho ve 12% případů a záď v 29% případů. Pokud střední pes potkal středního psa, očichával hlavu v 55% případů, břicho v 11% případů a záď v 34% případů. Při střetnutí středního psa s velkým psem očichával druhému psu hlavu v 69% případů, břicho v 5% případů a záď v 26% případů. Při vzájemných interakcích, kdy velký pes potkal malého psa, očichával druhému psu hlavu v 52% případů, břicho v 7% případů a záď v 41% případů. Pokud velký pes potkal středního psa, očichával druhému psu hlavu v 66% případů, břicho v 15% případů a záď v 19% případů. Při střetnutí velkého psa s velkým psem očichával druhému psu hlavu v 73% případů, břicho v 13% případů a záď v 14% případů.
20
Při vzájemných interakcích, kdy pes na volno potkal psa na volno, očichával druhému psu hlavu v 62% případů, břicho v 10% případů a záď v 28% případů. Pokud pes na volno potkal psa na vodítku, očichával druhému psu hlavu v 56% případů, břicho ve 12% případů a záď v 32% případů. Při setkání psa na vodítku se psem na volno očichával druhému psu hlavu v 62% případů, břicho v 10% případů a záď v 28% případů. Jestliže pes na vodítku potkal psa na vodítku, očichával hlavu v 65% případů, břicho v 11% případů a záď v 24% případů. Při setkání psů, kdy oba byli vedeni mužem, očichával pes druhému psu hlavu v 63% případů, břicho ve 4% případů a záď v 33% případů. Při setkání psů, kdy pes vedený mužem potkal psa vedeného ženou, očichával pes druhému psu hlavu v 59% případů, břicho v 13% případů a záď v 28% případů. Při setkání psů, kdy pes vedený ženou potkal psa vedeného mužem, očichával pes druhému psu hlavu v 61% případů, břicho v 14% případů a záď v 25% případů. Pokud pes vedený ženou potkal psa vedeného ženou, očichával druhému psu hlavu v 65% případů, břicho v 9% případů a záď v 26% případů.
5.3 Vliv vybraných faktorů na výskyt výzvy ke hře mezi psy Při setkání psa se psem vyzýval ke hře pes druhého psa v 3% případů a fenu v 24% případů (obr. 4). Při setkání feny se psem vyzývala ke hře fena psa v 26% případů a fena fenu v 11% případů. Prokazatelně nejméně (P<0,0001) vyzýval ke hře pes psa.
Obr. 4. Vliv pohlaví psa na výskyt výzvy ke hře 21
Při setkání malého psa s malým psem nevyzýval ke hře v žádném z případů, malý pes vyzýval středního ve 3% případů a velkého ve 4% případů (obr. 5). Při setkání středního psa s malým psem nevyzýval ke hře v žádném z případů, střední pes vyzýval středního v 20% případů a velkého v 28% případů. Při setkání velkého psa s malým psem vyzýval velký pes ve 4% případů, se středním psem v 23% případů a s velkým psem v 30% případů. Prokazatelně nejméně (P<0,0001) vyzýval ke hře malý pes malého psa a střední pes malého psa.
Obr. 5. Vliv velikosti psa na výskyt výzvy ke hře Při setkání psů, kdy oba psi byli na volno, bylo pozorováno vyzývání ke hře v 27% případů (obr. 6). Při setkání psů, kdy jeden ze psů byl na volno a druhý na vodítku, bylo pozorováno vyzývání ke hře ve 4% případů. Při setkání psů, kdy oba byli na vodítku, bylo pozorováno vyzývání ke hře v 8% případů. Prokazatelně nejméně (P<0,001) vyzýval ke hře pes na volno psa na vodítku.
22
Obr. 6. Vliv způsobu vedení psa na výskyt výzvy ke hře Při setkání psů, kdy oba byli vedeni mužem, bylo pozorováno vyzývání ke hře v 25% případů (obr. 7). Při setkání psů, kdy pes vedený mužem potkal psa vedeného ženou, bylo pozorováno vyzývání ke hře v 9% případů a když pes vedený ženou potkal psa vedeného mužem, bylo pozorováno vyzývání ke hře v 13% případů. Při setkání psů, kdy oba byli vedeni ženou, bylo pozorováno vyzývání ke hře v 16% případů.
Obr. 7. Vliv pohlaví majitele na výskyt výzvy ke hře
23
5.4 Vliv vybraných faktorů na frekvenci komunikace mezi majiteli psů Při setkání, kdy oba majitelé vedli psy, spolu majitelé komunikovali v 32% případů. Při setkání, kdy pes potkal fenu, spolu majitelé komunikovali v 32% případů, a když fena potkala psa, komunikovali spolu majitelé v 31% případů. Při setkání, kdy oba psi byli feny, spolu majitelé komunikovali v 24% případů. Při setkání malého psa s malým psem spolu majitelé komunikovali v 37% případů, se středním psem v 17% případů a s velkým psem v 26% případů (obr. 8). Při setkání středního psa s malým psem spolu majitelé komunikovali v 17% případů, se středním psem ve 14% případů a s velkým psem v 34% případů. Při setkání velkého psa s malým psem spolu majitelé komunikovali v 26% případů, se středním psem v 33% případů a s velkým psem v 50% případů. Prokazatelně nejvíce (P<0,0009) spolu komunikovali majitelé, kteří vedli velké psy.
Obr. 8. Vliv velikosti psa na výskyt komunikace mezi majiteli Při setkání, kdy oba psi byli vedeni na volno, spolu majitelé komunikovali v 30% případů. Při setkání, kdy jeden ze psů byl na volno a druhý na vodítku, spolu majitelé komunikovali v 22% případů. Při setkání, kdy oba psi byli vedeni na vodítku, spolu majitelé komunikovali v 37% případů. Při setkání, kdy oba psi byli vedeni mužem, spolu majitelé komunikovali v 35% případů (obr. 9). Při setkání, kdy jeden ze psů byl veden mužem a druhý ženou, spolu 24
majitelé komunikovali v 22% případů. Při setkání, kdy oba psi byli vedeni ženou, spolu majitelé komunikovali v 39% případů.
Obr. 9. Vliv pohlaví majitele na výskyt komunikace mezi majiteli
25
6 DISKUSE Z výsledků vyplývá, že přibližně 20% psů se před setkáním zastavilo. Toto chování pravděpodobně souviselo s tím, že se setkávali psi z různých smeček. Častěji se zastavovali psi vedení ženou než psi vedení mužem. Domníváme se, že ženy umožňují psům více projevit přirozené chování, zatímco muži od psů vyžadují větší poslušnost. Současně bylo zaznamenáno, že nejčastěji se zastavovali malí psi před setkáním se středními psy a naopak nejméně často se zastavovali velcí psi před setkáním s malými psy. Arhant a kol. (2010) uvádí, že malí psi jsou více ostražití a méně poslušní než velcí psi. Na druhé straně velcí psi jsou pravděpodobně častěji učeni chodit v těsné blízkosti svého majitele, a proto se méně často před setkáním zastavovali. Při vzájemných interakcích pravděpodobně hraje velmi důležitou roli pachová komunikace, což naznačuje i fakt, že 95% psů se vzájemně očichávalo. Na místo očichávání na těle druhého psa mělo velký vliv pohlaví psů. Nejčastěji feny očichávaly hlavu jiné feně a nejméně často očichávaly jinou fenu na břiše. Nejčastěji očichávaným místem při setkání psa se psem byla záď. To by mohlo být způsobeno tím, že psi-samci jsou více ovlivňováni sexuálním chováním než feny. Řezáč a kol. (2011) zjistili, že psisamci častěji očichávají feny, a že častěji se očichávají jedinci opačného pohlaví. Výsledky naznačují, že na výskyt výzvy ke hře mělo vliv pohlaví psů. Nejméně často se vyzývali ke hře psi-samci. Naopak nejčastěji se vyzývali ke hře jedinci opačného pohlaví. Mikulica (1985) uvádí, že výskyt her se zvyšuje v době kolem říje fen. Je tedy možné, že psi si raději hrají s fenami (a naopak) právě kvůli začínající říji. Na druhé straně bylo zjištěno, že psi si častěji hrají i s diestrickými fenami (Řezáč a kol., 2011). Dále v předložené práci bylo zjištěno, že nejméně vyzývali ke hře malí psi a nejčastěji docházelo k výzvě ke hře mezi velkými psy. To by mohlo být způsobeno chováním majitelů, kteří se o své malé psy více bojí a neumožňují jim tak častý kontakt s většími psy. Velcí psi jsou často více socializovaní a tudíž si i více hrají. Nejčastěji se vyzývali ke hře psi vedení na volno. To jednak naznačuje, že psi vedení na volno mohou lépe projevovat své přirozené chování, a dále, že někteří majitelé nepouštějí své psy z vodítka s cílem, aby zabránili jejich kontaktu s dalšími psy. Důvodem může být skutečnost, že psi při hře také hrozí, a majitelé si toto chování zaměňují se skutečným agresivním chováním. Na výskyt výzvy ke hře mělo vliv i 26
pohlaví majitelů psů. Nejčastěji vyzývali ke hře psi, kteří byli vedeni muži. Na druhé straně Řezáč a kol. (2011) uvádí, že psi vedení ženami si častěji hráli v porovnání se psy vedenými muži. Nejčastěji spolu komunikovali majitelé velkých psů, což mohlo být způsobeno přirozeným zájmem o zkušenosti majitele stejně velkého psa. Častěji spolu také komunikovali majitelé psů, kteří byli vedeni na vodítku. Důvodem může být skutečnost, že na vodítku mají psa pod větší kontrolou a mohou snadněji ovlivňovat jeho chování. Majitelé psů vedených na volno musí svým psům věnovat větší pozornost, což může být jednou z příčin menšího výskytu komunikace s ostatními majiteli psů. Nejčastěji spolu komunikovaly dvě ženy, což může být způsobeno tím, že ženy jsou komunikativnější a snadněji zahajují konverzaci.
27
7 ZÁVĚR Pozorování sociálních interakcí mezi psy v Brně-Lužánkách přinesla tato zjištění: Na výskyt zastavení psů před zahájením vzájemné interakce měla vliv velikost psů. Nejčastěji se zastavovali malí psi před setkáním se středními psy a naopak nejméně často se zastavovali velcí psi před setkáním s malými psy. Pohlaví psa mělo největší vliv na očichávané místo na těle druhého psa. Nejčastěji fena očichávala hlavu jiné feně a nejméně fena očichávala jinou fenu na břiše. Nejvíce očichávaným místem při setkání psa se psem byla záď. Na výskyt výzvy ke hře mělo vliv pohlaví psa. Nejméně často se vyzývali ke hře psi-samci. Naopak nejčastěji se vyzývali ke hře jedinci opačného pohlaví. Na výskyt výzvy ke hře měla vliv velikost psa. Nejčastěji docházelo k výzvě ke hře při setkání dvou velkých psů. Na výskyt výzvy ke hře měl vliv způsob vedení psů. Nejčastěji ke hře vyzývali psi, kteří byli oba na volno. Na výskyt výzvy ke hře mělo vliv pohlaví majitele psů. Nejčastěji vyzývali ke hře psi vedení muži. Na výskyt komunikace mezi majiteli měla vliv velikost psa. Nejčastěji spolu komunikovali majitelé velkých psů. Na výskyt komunikace mezi majiteli mělo vliv pohlaví majitelů. Při vzájemném setkání spolu nejčastěji komunikovaly dvě ženy.
28
8 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY
ABRANTES R. A. B., 1987: The expression of emotions in man and canid. Journal of Small Animal Practice, 28: 1030-1036. ARHANT C., BUBNA-LITTITZ H., BARTELS A., FUTSCHIK A., TROXLER J., 2010: Behaviour of smaller and larger dogs: Effects of training methods, inconsistency of owner behaviour and level of engagement in activities with the dog. Applied Animal Behaviour Science, 123: 131-142. BEAVER B. V., 1981: Friendly communications by the dog. Veterinary Medicine: Small Animal Clinical, 76: 647-649. BEAVER B. V., 1982: Distance-increasing postures of dogs. Veterinary Medicine: Small Animal Clinical, 77: 1023-1024. BEKOFF M., 1977: Social communication in canids: evidence for the evolution of a stereotyped mammalian display. Science, 197: 1087-1089. BEKOFF M., 1979: Scent-marking by free ranging domestic dogs. Olfactory and visual components. Biology of Behaviour, 4: 123-139. BEKOFF M., 1980: Acurracy of scent mark identification for free-ranging dogs. Journal of Mammalogy, 57: 372-375. BLACKSHAW J. K., 1985: Human and animal inter-relationships. Review series 3: Normal behaviour patterns of dogs. Part 1. Australian Veterinary Practicioner, 15: 110112. BRADSHAW J. W. S., 1992: Behavioural biology, s. 31-52. In: Thorne C. J. (ed.), The Waltham book of dog and cat behaviour. Pergamon Press, Oxford, 250 s. BRADSHAW J. W. S., LEA A. M., 1993: Dyadic interactions between domestic dogs during exercise. Anthrozoös, 5: 234-253. BRADSHAW J. W. S., NATYNCZUK S. E., MACDONALD D. W., 1990: Potential for applications of anal sac volatiles from domestic dogs, s. 640-644. In: Macdonald, D. W., Müller-Schwarze, D., Natynczuk, S. E. (eds.), Chemical signals in vertebrates. Oxford University Press, Oxford, 688 s. COPPINGER R. P., FEINSTEIN M., 1991: Why dogs bark. Smithsonian Magazine, 1991, 119-129.
29
DOTY R. L., DUNBAR I. F., 1974: Attraction of beagles to conspecific urine, vaginal and anal sac secretion odout. Physiology and Behaviour, 12: 325-833. FOX M. W., 1971: Behaviour of wolves, dogs and related canids. Jonathan Cape, London, 220 s. FOX M. W., 1978: The dog: Its domestication and behaviour. Garland STPM Press, New York, 296 s. FOX M. W., BEKOFF M., 1975: The behaviour of dogs, s. 370-409. In Hafez E. S. E. (ed.), The behaviour of domestic animals, Bailliere Tindall, London, 532s. HART B. L., 1983: Flehmen behaviour and vomeronasal organ fiction, s. 87-103. In Müller-Schwarze D., Silverstein R. M. (eds.), Chemical signals in vertebrates 3, Plenum Press, New York, 368s. KLINGHAMMER E., LAIDLAW L., 1979: Analysis of 23 months of daily howl records in a captive grey wolf pack (Canis lupus). In Klinghammer E. (ed.), s. 153-181, The behaviour and ecology of wolves, Garland Press, New York, 588 s. MACDONALD D. W., 1985: The carnivores: Order carnivora, s. 619-722. In Brown R. E., Macdonald D. W. (eds.), Social odours in mammals, 2. svazek, Clarendon Press, Oxford, 375s. MECH L. D., 1970: The wolf: the ecology and behaviour of an endangered species. Natural History Press, New York, 384 s. MIKULICA V., 1985: Poznej svého psa: Základy etologie a psychologie psa. Státní zemědělské nakladatelství, Praha, 272 s. NATYNCZUK S., BRADSHAW J. W. S., MACDONALD D. W., 1989: Chemical constituents of the anal sacs of domestic dogs. Biochemical Systematics and Ecology, 17: 83-87. PETERS R., MECH L. D., 1975: Scent-marking in wolves: A field study. American Scientist, 63 (6): 628-637. ROTHMAN R. J., MECH L. D., 1979: Scent-marking in lone wolves in and newly formed pairs. Animal Behaviour, 27: 750-760. ŘEZÁČ P., VIZIOVÁ P., DOBEŠOVÁ M., HAVLÍČEK Z., POSPÍŠILOVÁ D., 2011: Factors affecting dog-dog interactions on walks with thein owners. Applied Animal Behaviour Science, 134: 170-176.
30
SANDS M. W., COPPINGER R. P., PHILLIPS C. J., 1977: Comparisons of thermal sweating and histology of sweat glands of selected canids. Journal of Mammalogy, 58: 74-78. SCOTT J., FULLER J., 1965: Genetics and the social behaviour of the dog. University Chicago Press, Chicago, 468 s. SCHENKEL R., 1967: Submission: its features and fiction in the wolf and dog. American Zoologist, 7: 319-329.
31
9 SEZNAM OBRÁZKŮ Obrázek 1 Vliv velikosti psa na výskyt zastavení před setkáním psů…………..
18
Obrázek 2 Vliv způsobu vedení psa na výskyt zastavení před setkáním psů.......
19
Obrázek 3 Vliv pohlaví psa na četnost očichávání hlavy………………………
20
Obrázek 4 Vliv pohlaví psa na výskyt výzvy ke hře………………………….....
21
Obrázek 5 Vliv velikosti psa na výskyt výzvy ke hře……………………………
22
Obrázek 6 Vliv způsobu vedení psa na výskyt výzvy ke hře………………….....
23
Obrázek 7 Vliv pohlaví majitele na výskyt výzvy ke hře………………………..
24
Obrázek 8 Vliv velikosti psa na výskyt komunikace mezi majiteli……………...
24
Obrázek 9 Vliv pohlaví majitele na výskyt komunikace mezi majiteli………….
25
32
