1
Sobota. Souhlasil jsem, že půjdu s manželkou a dětmi do parku. Jsou na travnatém pahorku hned u jezírka. Nakrmili sebe, nakrmili kachny a teď přiživují svou vlastní představu, že jsme normální rodina. Abych řekl pravdu, pokud jde o ně, tak opravdu jsme. Nedovolím, aby mi pohled na ně pokazil den. Slunce svítí a trochu jsem se opálil. Vzpomínky na poslední návštěvu jsou stále čerstvé a uspokojující. Díky nim se i usmívám. Podívejte na ty lidi kolem. Šťastní a uvolnění. Dívám se, jak malé děti odcházejí od svých matek, které jsou příliš zaneprázdněné planými hovory, aby si toho všimly. Pak si uvědomí, že se jejich zlatíčko zatoulalo moc daleko, ozve se uši rvoucí křik příliš pečlivého rodiče, po němž následuje plácání nohou směrem k dítěti a další křik. Prozatím jsem spokojený. Zábava, kterou jsem si dopřál minulý týden, mě udrží nějakou dobu v pohodě, takže dnes jsou všichni kolem v bezpečí. Čas strávený s tím teploušem jsem si dobře užil. Zaonačil jsem všechno tak, aby to vypadalo na domácí vraždu. Slyšel jsem, že občas se spory mezi těmito lidmi zvrhnou, takže jsem ten nápad trochu rozpracoval. Poslat ho na onen svět bylo jednoduché. Tihle lidé vedou nebezpečné životy a představují dokonalé oběti. Proto jsem hledal mezi nimi, až jsem našel toho pravého. 7
Rozhodl jsem se strávit večer sledováním návštěvníků nočního klubu Utopie ve Vauxhallu. Opravdu nepřesné pojmenování. Kdyby to záleželo na mně, asi bych ho nazval Peklo. Manželce jsem řekl, že budu služebně mimo město, zabalil jsem si nějaké oblečení, toaletní potřeby i další věci nutné pro strávení noci mimo domov a objednal jsem si hotelový pokoj ve Victorii. Těžko jsem se mohl doma objevit brzy ráno. Vyvolalo by to podezření a to jsem si nemohl dovolit. Doma muselo všechno vypadat… normálně. Přibalil jsem si také papírový oblek pro malíře pokojů z obchodu pro kutily, několik párů chirurgických rukavic, které se dají sehnat v podstatě kdekoli, čepici do sprchy a několik igelitových sáčků na nohy. Jsou sice hlučnější, ale poslouží dokonale. A nakonec injekční stříkačku. Všechno se mi vešlo do malého batůžku. Vyhýbal jsem se bezpečnostním kamerám, jimiž je celá oblast prošpikovaná, a ze stínů pod železničním mostem jsem sledoval vchod do klubu. Hluk projíždějících vlaků pokaždé celou mostní konstrukci rozvibroval. Svou oběť jsem už předtím viděl vejít do klubu. Vzrušením se mi stáhla varlata. Ano, skutečně si zasluhoval mou zvláštní pozornost. Neviděl jsem ho poprvé. Sledoval jsem ho už před pár týdny a viděl jsem, jak je v klubu ochotný jít s kýmkoli, kdo souhlasí s jeho cenou. Hledal jsem dokonalou oběť a věděl jsem, že policie zkontroluje záběry bezpečnostních kamer jen z noci, kdy zemřela, případně – budou-li obzvlášť důkladní – nanejvýš z posledního týdne. Stál jsem uprostřed funící masy páchnoucích, nepříjemných lidí, kteří se o mě otírali a špinili mě svou chorobnou nedokonalostí, ale zároveň dráždili mé již tak vzrušené smysly. Tolik jsem toužil chytit jednoho po druhém pod krkem, drtit tracheu za tracheou, zatímco by se mi u nohou hromadily mrtvoly. Musel jsem tu touhu všemi svými skrytými silami potlačit, ale zároveň mě zachvátila hrůza, jakou jsem 8
předtím nikdy nepocítil. Hrůza, že odhaluji své pravé já, že všichni kolem vidí, jak se jim měním před očima, jak mi kůže rudě žhne, z očí a uší mi tryská ostré světlo a moje ústa zvrací. Po zádech mi mezi staženými svaly stékaly velké kapky potu. Nějak se mi podařilo pohnout nohama a protlačit se masou dohadujících se úchylů, až jsem se dostal k barovému pultu a jen jsem zíral do širokého zrcadla za ním. Ulevilo se mi, když jsem uviděl, že jsem se nezměnil. Tlukot srdce se zpomalil a pot chladnul, protože jsem věděl, že jsem se neprozradil. Čas na pozorování vypršel. Teď přišla chvíle pro mou odměnu, uvolnění, úlevu. Všechno bylo připravené. Všechno bylo tak, jak jsem potřeboval. Nakonec jsem ho pozoroval, jak opouští klub. Hlasitě se loučil, ale vypadalo to, že odchází sám. Klidně prošel pod železničním mostem a mířil k Vauxhall Bridge. Rychle a potichu jsem se přesunul na druhý konec mostu a čekal jsem na něho. Když se přiblížil, vyšel jsem na světlo. Uviděl mě, ale nezdálo se, že by se polekal. Promluvil jsem na něho a on se usmál. „Promiň.“ „To nic,“ odpověděl stále s úsměvem a došel blíž k pouliční lampě, aby na mě lépe viděl. „Můžu vám nějak… pomoct?“ zeptal se, ale vzápětí se mu v očích objevilo poznání. „Takhle bychom se už setkávat neměli.“ Ano, už jsem s ním dřív byl. Riziko, ale oprávněné. Před týdnem a kousek jsem s ním v klubu navázal kontakt. Dal jsem si záležet na tom, aby si mě dostatečně zapamatoval a později mě poznal. Pak jsem na něho počkal před klubem. Zaplatil jsem mu, kolik si řekl, všechno předem, a odešli jsme do jeho bytu, kde jsem do něho pronikl a dokonce jsem mu dovolil proniknout do mě. Sex nebyl důležitý, dokonce ani příjemný, důležité bylo být s ním. Chtěl jsem ho poznat, dokud byl naživu, uvědomit si, že není jen pohybující se věc, ale skutečná živá bytost. Nemohl jsem si dovolit s ním takhle být v noc, kdy ho zabiju, 9
protože hrozilo, že bych na něm někde zanechal stopy slin nebo semene. Po více než týdnu však všechny takové stopy určitě zmizely nebo podlehly zkáze. Navíc jsme samozřejmě praktikovali bezpečný sex. On, aby se uchránil před „morem homosexuálů“, a já, aby mě neodhalili. Oholil jsem si pubické ochlupení a na hlavě jsem měl celoobličejovou gumovou masku, která bránila tomu, aby na místě činu zůstaly mé vlasy. Také jsem si navlékl gumové rukavice, abych snížil riziko, že po mně zůstanou otisky prstů. Ten pitomeček všechno považoval za součást zábavy. Jenže ta skutečná zábava měla teprve přijít a já měl více než týden na fantazie o tom, co se mělo stát. Dny utíkaly bolestně pomalu, moje trpělivost a sebeovládání prošly těžkou zkouškou, ale pomáhaly mi vzpomínky na noc, kterou jsem s ním strávil, a na to, co mělo přijít. Než jsem se vzpamatoval, stál přede mnou a drobné, rovné zuby se mu blýskaly ve světle pouliční lampy. Oválnou hlavu měl vůči hubenému krku a úzkým ramenům možná až moc velkou. Vlasy měl světlé a rovné, zastřižené na délku k ramenům a učesané tak, aby vypadal jako surfař, jen kůži měl světlou a tělo hubené. Největší sportovní výkon, který kdy nejspíš prováděl, byl, když si klekl na kolena. Jeho tričko bylo těsné a krátké, takže odhalovalo ploché břicho pokračující do bokových džínů, které nosil, aby vyvolal sexuální touhu u jemu podobných. Řekl jsem, že ho znovu potřebuju. Lhal jsem, že jsem byl v klubu a viděl ho tancovat, že jsem ale byl příliš nervózní, abych ho tam oslovil, ale teď že ho skutečně chci. Ještě chvíli jsme povídali hlouposti, až nakonec prohlásil: „Víš, že nejsem levný. Jestli se mnou chceš zase být, bude tě to něco stát.“ Navrhl, abychom šli ke mně, ale řekl jsem mu, že teď je tam můj přítel. Začal mi vykládat, jak si lidi nevodí k sobě domů a že posledně šlo o výjimku. Vyřešily to dvě padesátilibrovky z mé peněženky, které jsem mu vložil do dlaně. Usmál se. Došli jsme k mému autu, opatřenému falešnými značkami, a odjeli do jeho brlohu v jihovýchodním Londýně. Dal 10
jsem si pozor a nezaparkoval jsem blízko jeho domu. Vysvětlil jsem mu, že nechci, aby nás někdo viděl jít k němu společně, a navrhl jsem, aby šel napřed a nechal dveře odemčené. Počkal jsem několik minut, a když byla ulice prázdná a nikdo se nedíval z oken, došel jsem k bytu. Dům byl starý, studený a páchl močí, ale chlapec byl hodný a nechal dveře odemčené. Potichu jsem vešel dovnitř a zamkl za sebou. Objevil se za rohem na konci chodby, kde jsem věděl, že má obývák. „Tys zamkl dveře?“ zeptal se. „Ano,“ přikývl jsem. „Dneska nemůžeš být dost opatrný.“ „Bojíš se, že sem někdo vtrhne a zkazí nám večírek?“ „Tak nějak.“ Vzrušení už bylo nesnesitelné. Žaludek jsem měl očekáváním tak stažený, že jsem skoro nemohl dýchat. Mozek na mě ječel, přesto jsem cestou do obýváku dokázal na tváři udržet nervózní úsměv. Prostitut klečel u CD přehrávače. Řekl jsem mu, že se chci nejdřív trochu umýt, a zamířil jsem chodbou ke koupelně. Batoh jsem si vzal s sebou a rychle, ačkoli trochu nejistě, jsem si oblékl malířský oblek, koupací čepici, gumové rukavice a nakonec i igelitové sáčky přes boty. Podíval jsem se do zrcadla a zhluboka se nadechl nosem. Byl jsem připravený. Takto jsem se vrátil do obýváku. Otočil se a uviděl mě v plné zbroji. Už si svlékl tričko a začal se hihňat. Ústa si zakryl dlaní, jako by nemohl přestat. „Takhle si to chceš dneska užít?“ zeptal se vyzývavě. „Tak nějak,“ odpověděl jsem. „Tak nějak.“ Byla to poslední slova, která vyslovil, ačkoli ze sebe o něco později možná dostal „prosím“. To už však měl ústa plná krve a jen chrčel. Hladkým, rychlým, zkušeným pohybem jsem popadl kovovou sochu nahého indiána, kterou měl na stolku, a rozbil jsem mu jí hlavu. Udeřil jsem ho jen tak silně, abych ho hned nezabil, ale aby zůstal v podstatě paralyzovaný, napůl 11
v bezvědomí. Když jsem ho zasáhl, klečel na kolenou, což bylo dobře. Padal z menší výšky a při nárazu na podlahu nenadělal tolik hluku. Chvíli jsem se na něho díval, stál jsem nad ním jako vítěz boxerského zápasu, sledoval jsem, jak se mu s každým bolestivým nádechem zvedá a zase klesá hrudník. Proud krve z rány na hlavě se zpomalil, jak mu srdce sláblo a nedokázalo už vyvinout dostatečný tlak, který tělo potřebovalo k přežití. Vždy po několika vteřinách zacukal pravou nohou jako umírající pták. Nebylo by to takové, jak jsem se těšil, kdyby v okamžiku, kdy jsem se do něho pustil bodcem na led, který jsem našel v jeho skříňce s pitím, nebyl ještě částečně při vědomí. Potřeboval jsem ho mít naživu, až do něho začnu bodat. Potřeboval jsem vidět, jak se mě snaží zastavit pokaždé, když mu vrazím bodec do umírajícího těla. Nechtěl jsem do něho freneticky bodat, ale vždy mu nejdřív položit hrot na bledou kůži, než mu ji s příjemně praskavým zvukem prorazím. Občas natáhl ruku a uboze se snažil před tímto mučením bránit. Řekl jsem mu, ať se chová jako hodný chlapec, a pokračoval jsem v práci. Škoda, že mu kvůli krvácení do mozku zrudly oči, protože jsem se těšil na kontrast modrých očí s bledou, zakrvácenou pletí. Příště to udělám lépe. Jeho probodané tělo se mi skoro znechutilo, nutilo mě z toho místa utéct, ale ještě jsem nepřestal. Ne do okamžiku, kdy se všechno co nejvíc podobalo tomu, jak jsem to v duchu viděl, když jsem zjistil, že půjdu do jeho bytu. Pokračoval jsem ve své práci i přes nepříjemný zápach vycházející z děr v jeho žaludku a střevech, moči a stolice, které vytékaly z jeho proměněného těla. Vydržel čtyřicet minut. Občas zvládl mít na několik minut otevřené oči. Když je měl otevřené, pokračoval jsem v práci, a když znovu omdlel, protože nedokázal snést bolest nebo pochopit situaci, vždy jsem přestal. Čas od času jsem ho musel 12
udeřit do obličeje, aby nekřičel. V podstatě se však zmohl jen na sténání. Přesto jsem potřeboval mít jistotu. Když nakonec zemřel, pomalé, tiché zasyčení vzduchu unikajícího mu ze rtů a ran v hrudníku mi napovědělo, že moje zábava skončila. Navlékl jsem si pár čistých chirurgických rukavic a z kapsy kalhot jsem mu sebral tři sta liber, které jsem mu předtím dal. Opravdu jsem je tam nechtěl nechávat. Opatrně a potichu jsem převrhl několik kusů nábytku a pokoj upravil tak, jako by v něm došlo ke rvačce. Pak jsem do injekční stříkačky, kterou jsem si přinesl, nabral krev z jeho úst a rozstříkal jsem ji po místnosti: na stěny, na nábytek i na koberec ve vzorech připomínajících následky souboje. Pak jsem přešel do čistého koutu místnosti. Svlékl jsem si ochranné oblečení, uložil jsem ho do igelitového pytle, ten do dalšího pytle a to celé jsem dvakrát zopakoval. Ujistil jsem se, že jsou pytle bezpečně zavázané a nakonec jsem je dal do batohu. Na nohy jsem si natáhl čisté igelitové sáčky. Nechtěl jsem riskovat, že bych šlápl do cákance krve, takový důkaz by se těžko vysvětloval. Natáhl jsem si čisté chirurgické rukavice a odešel jsem z obýváku. Rozhodl jsem se všechno druhý den spálit u sebe na zahradě, protože to podle mě byl nejjednodušší způsob, jak se těchto inkriminujících věcí zbavit. Kdybych je pálil někde venku, riskoval bych nežádoucí pozornost, a zakopat je by znamenalo ponechat vývoj událostí na milosti či nemilosti zvědavých zvířat. Potichu jsem došel ke dveřím do bytu. Stáhl jsem sáčky z bot a podíval jsem se kukátkem ven. Nikdo tam nebyl. Pro jistotu jsem ještě chvíli poslouchal za dveřmi. Dával jsem pozor, abych se jich nedotkl uchem a nenechal na nich otisk podobný otisku prstu. Slyšel jsem, že se to může stát. Když jsem byl spokojený, vyklouzl jsem z bytu a dveře nechal pootevřené, abych nenadělal zbytečný hluk. Cestou na sever ke svému hotelu jsem zahodil bodec na led a sochu indiána do Temže. Myšlenka na to, jak bude policie 13
zbytečně marnit dlouhé hodiny hledáním vražedné zbraně, mi dělala radost. Do hotelu jsem proklouzl zadním vchodem vedle baru, který se používal v podstatě jen jako nouzový východ. Věděl jsem, že se dá otevřít zvenčí a nemíří na něj žádná bezpečnostní kamera. Protože jsem se ubytoval odpoledne, měl jsem už kartu ke dveřím pokoje. Důkladně jsem se osprchoval v tak horké vodě, jakou jsem snesl, a drhl jsem si kůži, nehty i vlasy kartáčkem na nehty tak dlouho, dokud mi celé tělo nepřipadalo jako spálené ohněm. Vyndal jsem kryt odtoku, aby všechno, co z těla spláchnu, mohlo volně odtéct do londýnské kanalizace. Po sprše jsem si dopřál dlouhou horkou lázeň a znovu jsem se pořádně vydrhl. Utřel jsem se, nahý jsem si lehl na postel a vypil dvě lahve vody. Už jsem byl klidný. Spokojený. Brzy mě přemohl spánek a stále dokola se mi zdál tentýž příjemný sen.
14
2
Čtvrtek ráno Byly tři hodiny ráno a detektiv inspektor Sean Corrigan řídil ponurými ulicemi čtvrti New Cross v jihovýchodním Londýně. Narodil se a vyrůstal v nedalekém Dulwichi, a co pamatoval, byly tyhle ulice nebezpečné. Lidé se tu mohli stát velmi rychle oběťmi bez ohledu na věk, pohlaví nebo barvu pleti. Život tu měl jen mizivou cenu. Jenže takové obavy trápily ostatní lidi, Seana ne. Trpěli jimi ti, kdo měli práci od devíti do pěti v obchodech a kancelářích. Ti, kdo přicházeli každé ráno do zaměstnání se zakalenýma očima, večer se nervózně vraceli domů a bezpečně se cítili jen za zamčenými dveřmi. Sean se ulic nebál, protože se už dokázal vypořádat se vším, co mu mohly připravit. Jako detektiv inspektor velel jednomu z týmů vyšetřování vražd v Jižním Londýně, a náplní jeho práce tudíž byly násilné trestné činy. Vrazi lovili své oběti a Sean pak lovil je. Jel se staženým okénkem a odemčenými dveřmi. Když mu před necelou hodinou zavolal detektiv seržant Dave Donnelly, pokojně spal doma. Došlo k vraždě. K ošklivé vraždě. Nějakého mladíka někdo utloukl a ubodal v jeho bytě. V jedné minutě Sean ležel vedle své manželky, v příští už jel na místo, kde mladík přišel o život. 15
Adresu našel bez potíží. Ulice v okolí místa činu byly mírumilovně tiché. Potěšilo ho, že uniformovaní policisté odvedli svou práci a kolem bloku domů, v němž se nacházel byt oběti, natáhli pásku. Už byl i na místech činu, kde ohrazená část začínala a končila u vchodových dveří. Kolik důkazů pak lidé odnesli na podrážkách bot? Ani na to nechtěl myslet. Vedle Donnellyho neoznačeného fordu parkovaly dva hlídkové vozy. Vždy ho pobavil pohled na místa vražd v televizi s tucty zaparkovaných policejních aut s blikajícími majáčky. Uvnitř by musely o sebe zakopávat desítky detektivů a forenzních techniků. Realita byla jiná. Naprosto jiná. Skutečná místa činu byla až nepříjemná tím, jaké na nich vládlo ticho. Násilná smrt po sobě zanechává otřesenou a brutální atmosféru. Zatímco Sean zkoumal místo činu, doslova cítil, jak ho obklopuje hrůza. Protože odhalovat podrobnosti smrti byla jeho práce, postupem času se proti nim obrnil, imunním se však nestal. Věděl, že ani tentokrát to nebude jinak. Zaparkoval před prostorem ohrazeným páskou a z izolace svého auta vystoupil do teplé samoty noci. Hvězdy na čisté obloze a pouliční lampy zaháněly iluzi temnoty. Kdyby byl někým jiným a měl jinou práci, možná by si všiml, jak je krásně, nicméně takové myšlenky sem nepatřily. Uniformovanému policistovi ukázal svůj průkaz a zabručel, aby se představil: „Detektiv inspektor Sean Corrigan, odbor závažných trestných činů Jih. Kde je ten byt?“ Policista byl mladý a vypadalo to, že má ze Seana strach. Muselo jít o nováčka, když se bál i obyčejného detektiva inspektora. „Číslo šestnáct, Tabard House, pane. Druhé patro, po schodech a vpravo. Nebo můžete jet výtahem.“ „Díky.“ Sean otevřel kufr svého auta a rychle si prohlédl jeho obsah. Dva velké plastové koše zahrnovaly všechno, co by mohl při prvotní obhlídce místa činu potřebovat. Papírový oblek 16
