Do malé zátoky s krásným bílým pískem a průzračně čistou vodou, pomalu připlouval gumový záchranný člun. Jeho osádka doufala, že tentokrát už nalezli opravdu bezpečné místo, na kterém by mohli žít. Člun vytáhli na pláž, v šíři ohraničenou hustým listnatým lesem, v délce ohraničenou skalisky vystupujícími z moře až k lesu. Když se rozhlíželi kolem, jeden z nich řekl: „No tohle! Na tak krásné pláži jsem dlouho nebyl.“ „Něco tady nesedí,“ řekl druhý. „A kudy tedy půjdem?“ zeptal se třetí. „Půjdem lesem, tam se můžeme dobře schovat. Rozdělíme se. John půjde doprava, já rovně a Jack doleva,“ ukazoval paží přičemž stál čelem k lesu. „Sejdeme se tady. Tak jdeme.“ Trojice mužů vyrazila podle pokynů George. Doufali, že se jim podaří najít konečně nějakou vodu, zásoby které měli s sebou totiž spotřebovali již včera. Po asi hodinové chůzi lesem, zahlédl John konečně pláž. Byla téměř stejná jako ta v zátoce. K jeho překvapení, ale byla plná života. Dostal strach, lehl si na zem, aby ho nikdo neviděl, našel si úkryt za keřem a pozoroval to malé společenství lidí, kteří tu zřejmě žili mnoho let. Nečekal, že na tak krásném místě nalezne lidi uprostřed světové války. Viděl malé děti, některé nahé, jak si hrály, viděl muže a ženy, oděné do prostých šatů (nebo spíše jen zakryti na intimních místech tím, co si dokázali vyrobit). Na pláži se vařilo, na pláži se smálo, na pláži se žilo. John hledal zbraně, ale žádné, až na pár luků a několik klacků nenašel. Na ohni se rožnilo nějaké maso, které pekla krásná mladá dívka. Po takovém setkání toužil John dlouho. Překonal strach, postavil se a vyšel vstříc té pláži plné života. Jeho přítomnost vyvolala velký rozruch. Celá pláž zmlkla. Ač nerad, stal se středem pozornosti všech jejích obyvatel. Viděl jak se k němu pomalu blíží nějaký muž. Slyšel jak se někdo plíží za jeho zády. Otočil se. Z lesa, z místa odkud se skrýval přišel nějaký muž, nesoucí dříví. Teď se ti dva na sebe divně dívali. Zatím ten první muž přišel k němu a pozdravil ho. „Vítám Vás.“ Mluvil, pro Johna, nějakým neznámým jazykem. „Bonvenon,“ zkusil ještě ten muž a Johnovi se tomu nechtělo věřit. Tenhle výraz znal z Esperanta. Jak by zdejší lidé mohli znát Esperanto? Chtěl si to ověřit. „Ĉu vi parolas Esperanton?“ „Jes,“ odpověděl ten muž. „Já jsem Jan,“ řekl v Esperantu ten muž. „Já... já jsem John.“ „Pojď k nám.“ John tedy vyšel za tím mužem. Sedli si spolu blízko té krásné dívky která opékala maso na ohni. Teď se Johnovi zdála být ještě krásnější. Její krásné dlouhé rezavé vlasy zářily ve slunečním svitu tak pronikavě, až se mu zdálo, že z té záře musí každou chvílí oslepnout. Nikdo jiný však tuto záři jakoby neviděl. Přišla k němu, s vodou v kokosové skořápce. „Napij se,“ řekla v Esperantu. Ale Johna nezajímal její jazyk, neslyšel nic jiného než zvuk jejího něžného hlasu, neviděl nic než její hluboké modré oči a nádherně se chvějící ústa. Chvíli si hleděli do očí, až zvedla skořápku s vodou k jeho očím. John si ji pomalu vzal a začal pít. Dívka vstala a pomalu kráčela zpět k ohni, ještě se otočila a usmála se na Johna. John se kochal pohledem na její zdravě štíhlou nahou vysokou postavu. „To je moje sestra Laja,“ představl ji Johnovi Jan. „Laja, Laja, Laja,“ opakoval si pro sebe. Zatím k němu a Janovi došli George s Jackem v doprovodu několika neznámých obyvatel ostrova. „Sakra Johne, kde to jsme? Chytli nás v lese. Slyšíš?!“ John se vrátil do reality. „Tihle lidé tady žijí už několik let. Neublíží nám.“ „Chcete tu s námi žít?“ zeptal se Jan. „Co říkal?“ chtěl hned vědět George. „Ptá se nás, jestli tu chceme žít s nimi.“ „No to radši ne.“ „Já bych tu klidně zůstal,“ přiznal se Jack, „aspoň na pár dní.“ „Jestli chcete, jeďte, ale beze mě.“ George s Jackem se na Johna podívali jako na blázna. „No tak na pár dní se tady zdržíme,“ rozhodl George. „Mí přátelé se tady na pár dní zdrží, já chci zůstat,“ přeložil John rozhodnutí Janovi. „Můžete, ještě to proberu s Radou starších. Zatím jste našimi hosty. A řeknete mi kdo jste? Jste z okolního světa?“ „Ano.“ „A jak to tam vypadá?“ „Začala světová válka. Byli jsme přinuceni jít do armády. Nás pět se sešlo na americké válečné lodi. Já nechci válku a už vůbec ne bojovat, ale když už jsem tam byl, chtěl jsem alespoň bránit svoji vlast, nebo naši loď. Rozhodli jsme se utéct, proto jsme jednou večer potají
odpluli v záchranném člunu. Dva z nás zemřeli když jsme hledali neobydlený ostrov, kde by nebyla žádná armáda. Dnes jsme našli vás.“ „Poslala Vás sem Natura.“ „Kdo je Natura?“ „Natura je naše bohyně Země a ochránkyně našeho ostrova. Udržuje rovnováhu mezi dalšími třemi bohy – vládci živlů: Aerem – vládcem vzduchu, Akvou – vládkyní vody a Terou – vládkyní země. Náš lid pochází ze země, které se v okolním světě říká Česká republika. Naši předkové, Rada starších, když ještě chodili do základní školy, vyhráli v jedné televizní soutěži zájezd do Brazílie. Když letěli malým letadlem do Amazonie, museli se vyhnout velké bouři, proto to pilot vzal oklikou nad oceán. Nad touto oblastí museli kvůli závadě letět níž, než se normálně létá. Do motorů jim vletěli ptáci. Pilot se snažil, ale nemohl letadlo udržet ve vzduchu věčně. Proto naši předkové a několik dalších lidí vyskočili z letadla s padákem. Přistáli zde na tomto ostrově, kde se rozdělili – někteří zůstali na straně ostrova, na kterém přistáli a naši předkové přišli sem. Od té doby obě strany respektují území druhé strany a velká část ostrova je neutrální území. Už dlouho, ale nikdo nikoho z druhé strany neviděl. Možná ani nežijí. Otec říká, že jim Natura pomohla vyhrát, zachánit se a darovala jim tento ostrov a zajistila, aby je nikdo nenašel. Až teď jste přišli vy. Poslala vás sem Natura a dala vám možnost tu s námi žít.“ „Nikdy jsem se ničím takovým nesetkal. Kdo vás to naučil?“ „Naši rodiče nás učili. O bozích a Esperantu, nás ale učil jen náš otec. Teď to učí naše děti i moje sestra.“ „Mohl bych si s tvým otcem promluvit?“ „Ano, až vás přijme Rada starších. Už půjdu, musím se s nimi sejít.“ „Tak co jsi to domluvil?“ zeptal se Jack. „Máme se sejít s Radou starších.“ „Běž sám. Rozumíš jim, tak to okecáš,“ rozhodl George. „A co budete dělat vy?“ „Poznávat zdejší gastronomii.“ Schylovalo se už k večeru. John kráčel lesním šerem s Janem, který ho vedl k Hlavní chýši. Když k ní za okamžik dorazili, první věta která Johna napadla zněla: „Pane Bože, jak to, že to vůbec drží?“ Hlavní chýše, byla totiž „postavena“ ze všeho možného co se na ostrově nacházelo: kusy polámaných a vyvrácených stromů, větve, hlína, kameny i suchá tráva a na střeše plachtoví z padáků, to všechno bylo bez plánu, ale o to s větší péčí vyskládáno různě na sebe a do sebe. Chýše byla přitom veliká, že se do ní bez větších potíží vešla většina lidí, žijících na tomto ostrově. John s Janem vešli do Chýše. Uprostřed sedělo v půlkruhu pět starších lidí, před nimi leželo rozprostřeno jídlo a pití na listech nějakých rostlin a v nádobách z kokosových ořechů. „Myslel jsem, že jste tři.“ řekl v Esperantu muž, který seděl uprostřed a pokynul mu rukou, aby si přisedl. „Poslali jenom mě, protože jako jediný umím Esperanto.“ „Ty budeš John. Já jsem Petr.“ „Tohle je Dana a David,“ ukázal na dva přísedící po jeho pravici, „a tohle Petra a Anna,“ představil starší dámy po jeho levici. „Slyšeli jsme váš příběh. Můžete tady zůstat, jak dlouho budete chtít.“ „Děkuji.“ „Mě neděkujte, stejně bych vás tady nechal, ale máte obdivovatelku, která se u mě za vás přimluvila.“ „Laja?“ „Ano, moje dcera.“ „Laja je vaše dcera?“ „A nejen moje, i Dany. Poslala vás sem Natura a to z nějakého důvodu. Možná už jsi na něj přišel.“ „Možná ano,“ vydechl John. Po chvilce přemýšlení se John vzpamatoval. Hlavu mu zaplnila spousta otazníků, které se od přistání na ostrově rojily jako včely, když jim srazíte hnízdo z větve, a bodaly ho v hlavě dokud nějaký ten otazník nerozluští. „Vy jste učil náboženství?“ „Ano.“ „Já se zajímám o lidské kultury a náboženství, ale v okolním světě jsem nic takového nepoznal. Odkud to všechno víte?“ „Na všechno jsem přišel tady na ostrově. Asi proto, že ho chrání Natura. Musíte uznat, že ať lidé uctívají cokoliv, neví jestli náhodou neuctívají všichni lidé na této planetě stejnou věc, jen každý jinak. Aerovi, Akvě a Teře byly svěřeny tři základní části této planety. Kdyby vládl jen jeden z nich, vždy by to bylo k něčemu zlé, proto je Natura udržuje v rovnováze. Lidé z okolního světa tuto rovnováhu narušovali a Natura jim to vysvětlovala. Když se Natura rozhodne přilepšit některé části, vždy to dělá proto, aby udržela rovnováhu. Tak se objevují tsunami, povodně, hurikány a jiné katastrofy. Všichni to byli bytosti jako my, ale dosáhli na vyšší úroveň bytí. To znamená, že existuje jen jejich vědomí, mysl, duše, říkejte si tomu jak chcete. Například Oma – ochránkyně lidí, kteří kráčejí po správné cestě a Guatama Budha – náš velký učitel. Každý kdo dosáhl povznesení si zaslouží uznání nejen naši bohové. Naturismus vychází z Budhismu.“ „A za tu dobu, co tady jste, jste se nepokoušeli dostat z ostrova?“ „Jeden čas jsme měli na pláži udělaný velký nápis HELP, ale asi ho
nikdo neviděl,“ řekla Petra. „No a postavit vor bylo moc nebezpečné a neměli jsme na něj dost materiálu a sil,“ doplnila Anna. „Nakonec jsme to vzdali, protože už jsme tady žili pár let a měli děti. Mě osobně už nic do okolního světa neláká, před několika lety jsme mohli aspoň za rodinou, ale teď? Máme tady všechno co k životu potřebujeme a to nám stačí,“ dokončil Petr. „Slyšel jsem, že několik z vás tenkrát zůstalo na straně ostrova, na které jste přistáli. Co se s nimi stalo?“ „To nevím,“ přiznal se Petr. „Já jsem byl pro rozumné řešení situace, abychom začali pracovat a opatřovat potravu a bydlení. Na rozdíl od nich jsem si nemyslel, že záchrana přijde za pět minut, ale podle mého názoru jde o to, že jenom nechtěli poslouchat zrovna mě. Já jim neporoučel, jenom jsem jim radil. Fakt je, že to byli hlavně mí nepřátelé a lidi zhýčkaní velkoměstem. Respektujeme svoje pláže, od té doby tam nikdo z nás nebyl a nikdy jsme nezjistili, že by oni chodili k nám, ale podezření tu bylo. No já bych je nevyhodil, kdyby chtěli jít k nám, ale svou cestu si zvolili. - A co u vás v okolním světě? O válce jsem slyšel. Jak to vypadá?“ „Co vím, tak to byla snad ta nejhorší válka v dějinách lidstva. V televizi jí říkali třetí světová a podle mě taková byla. Naše loď se měla podílet na ochraně transportu jaderných zbraní na Antarktidu. Samozřejmě nám neřekli, co chtějí dělat. První použila jadernou nálož Čína proti teroristům v Mongolsku, když měli zaútočit na Čínu a Rusko. Severní Korea se začala naparovat a bohužel se na její stranu přidalo Rusko a Čína. I mezi Ruskem a Čínou a USA a Evropou byly hádky, ale nakonec se všichni spojili proti islámským fundamentalistům a aby toho nebylo málo, začaly státy oslabovat i násilné protesty rasistů, neonacistů a radikálních anarchistů a nejen islámských fundamentalistů. Pak ještě protestovala spousta lidí proti válce na mírových demonstracích po celém světě. Katar a pár dalších arabských států vyjádřilo podporu pro boj proti islámským fundamentalistům a téměř ihned po tomto prohlášení se staly cílem uprchlíků z okolních islámských republik, protože ne všichni jsou fundamentalisté a s nimi sympatizující. Pro mě bylo šokem když tísíce Američanů začaly prchat do Mexika, protože Mexiko nikde nebojuje a nikdo na něj zatím neútočil. Zato Spojené státy se čím dál častěji stávaly cílem teroristických útoků. A stejně to bylo v Evropě.“ „Jasně cílem fundamentalistů jsou hlavně bohaté země. Podle mě jim nejde o šíření nebo světovou nadvládu Islámu, akorát jsou naštvaný na bohaté země, protože jsou bohaté, když oni nemají nic. To bylo už když jsme ještě byli v Evropě.“ „Přesně tak. To říkalo i několik sociologů. Pár jich pak někdo tajně zprovodil ze světa a ti ostatní se začali bát o svoje životy, tak utichli. A z televize se dál ozývalo varování před 'nebezpečím islámu' a kdoví čím vším ještě. Hodně muslimských rodin se, nejen v USA, najednou ocitly na okraji společnosti a přidali se k dalším menšinám, ketré bojovali proti rasistům a neonacistům. V nejhorším případě došlo i k násilí a další nenávisti muslimů k majoritní společnosti.“ „Když to tak poslouchám, musím říct, že máme velké štěstí,“ ozvala se Anna. „Jo. Natura věděla proč nás tady má schovat. Jestli dovolíš, rád bych skončil. Už jsem ve věku, kdy potřebuju více odpočinku. Chtěli jsme tě poznat.“ „Děkuji vám za všechno.“ John pomalu vstal a potřásl si se staršími rukou. S Janem pomohli Anně a Petře vstát. Došlo mu, že je taky docela znavený tou dlouhou a náročnou cestou, trvající nespočetně dlouho. Teprve dnes mu bylo dopřáno pořádně si odpočinout a pořádně se vyspat. Ale Johna něco táhlo na pláž ozařovanou světly pochodní a ještě teď, pozdě večer, kdy tma pohltila celý ostrov i svět kolem něj, žijící svým klidným životem. John vyšel z temného lesa na pláž. Bavilo se tam několik žen, v jejichž blízkosti si hrály mladší děti a opodál seděla Laja se staršími dětmi. Její vlasy teď odrážely mihotavou zář plamenů ohniště, kolem kterého seděli. Na pláži bylo vlastně několik ohnišť. John pomalu přišel k ní. Pozdravil ji a posadil se vedle ní. I děti ho pozdravily. „Ty tady učíš všechny Esperanto?“ „Téměř. Nejdřív nás učil Esperanto můj otec, od 13 let jsme ho učili společně a teď, když je můj otec starý, ho zatím učím sama.“ „Můžu ti pomoci?“ „Jo. Jasně“ „Tak kde jste přestali?“ Laja opět pokračovala ve výuce. John jí pomáhal a děti se ho ptaly na všechno možné, zejména na jeho život. Laja bedlivě naslouchala každému Johnovu slovu. Vyučování skončilo později než obvykle. Pláž byla skryta pod rouškou tmy, všechny ohně už téměř vyhasly, jen červená světélka v ohništích napovídají, že tu nedávno hořely ohně. „Už jsi vyzkoušel naše moře?“ zeptala se Laja. „Ještě ne.“
„Tak pojď.“ Zvedla se a vyšla k moři, John hned ze sebe shodil všechno co měl na sobě a vyběhl za ní do tmavých vln. Bylo ráno. George se vzbudil pod stromem vedle Jacka, který ještě spal, ale Johna nemohl najít. Rozhlédl se kolem. Slunce bylo již nějakou dobu na obloze, ale v lese se držel příjemný stín trochu déle. Ostrované, jak jim George začal říkat, byli již na nohou. Ale Johna nikde neviděl. Vstal a vyrazil k lidem. Zastavil se u třináctiletého chlapce. „Kde je John?“ zeptal se ho anglicky. „John? Tam.“ ukázal hoch do lesa. George vyrazil tím směrem. John tam chodil mezi třemi stromy a jakoby si něco odměřoval. „Co tady děláš?“ „Já? No, chtěl bych si tady postavit dům.“ „Dům? Tady?“ „Já vím, že to nebude dům jak ho známe my. Spíš takový slum. Ti lidé tady tak bydlí.“ „Všiml jsem si. Proto jsem taky nechtěl spát v těch jejich 'domech'. Nechtěl by ses radši jít podívat na ty druhý lidi?“ „Vy tam chcete jít?“ „Šel bych se na ně podívat, Jack je taky pro.“ „Zeptám se Laji, jak se tam jde.“ „Tak jo. počítám s tebou!“ uzavřel George a odešel. John se za ním ještě chvíli díval a přemýšlel, vzpápětí se ale zase pustil do své práce. Slunce již bylo vysoko na obloze. John přišel k Laje, která na kraji pláže připravovala oběd. Klekl si k ní. „Co by jsi řekla tomu, kdybych dnes obědval s tebou a tvým otcem? Potřeboval bych si s ním promluvit.“ „Proč ne? Určitě bude rád. - A o čem?“ „Chceme jít s Jackem a Georgem na druhou stranu ostrova.“ „A proč? Nikdo z nás tam nechodí.“ „Chceme se podívat, jestli tam ti lidé taky žijí jako vy tady.“ Po obědě se měli sejít s Johnem u jeho nového domu. Když tam ale George a Jack přišli byli překvapeni. S Johnem tam na ně čekal ještě nějaký muž. „Já jsem Dan,“ představil se ten muž, „syn Petra.“ „Kolik má vůbec Petr dětí?“ zeptal se George. „Pět,“ odpověděl mu Dan. „Pět? Ten teda válí. Tak vyrazíme ne?“ Jako první vyrazil Dan: „Pojďte za mnou já to tady znám.“ „Musí jít s námi?“ zeptal se George Johna. „Poradil nám ho Petr. Copak ty se tady vyznáš? On aspoň zná půlku ostrova nazpaměť.“ „A tu druhou?“ „Tu nezná nikdo.“ „Tos mě potěšil.“ Šli asi hodinu napříč ostrovem, lesem i mýtinou, kolem říčky, hustým křovým, kam dlouho nevstoupila lidská noha. Cíl jejich cesty objevil se před nimi a již stáli na pláži, na které nikdo z nich nikdy nebyl. Tahle pláž se od té první moc nelišila, jen tu nebylo tolik lidí. „Hej,“ zvolal Jack, „pojďte sem.“ Jack klečel u lidkých ostatků v písku. Na lebce bylo patrné proražení spánku na levé straně. „Pohřbíme ji?“ zeptal se Dan. Spolu s Johnem si ke kostře klekli a začali ji zahrnovat pískem. Jack s Georgem přinesli z lesa větší kámen a posadili ho na čerstvou mohylu. Bylo to před dlouhou dobou kdy se tady, na této pláži poprvé objevily dvě mladé ženy, staré asi patnáct let. První, Matylda, šla nakvašeně rychlým rokem pryč z lesa. Vysoká, štíhlá s dlouhými, rovnými a hnědými vlasy a oválným obličejem. Druhá, Soňa, pospíchala za ní. Soňa byla menší s krátkými blond vlasy a krásně zdravě vyvynutými boky, obličej neměla tak oválný jako Matylda. Sedly si spolu pod strom a oddychovaly po tom rychlém úprku přes ostrov. „Mohly jsme přece zůstat s nima. Proč jsi utekla?“ začala rozhovor Soňa. „Přece tady s těma smradama ze školy nezůstanu.“ „Já myslela ty co šli s náma. Co teď máme jako dělat?“ „To byli taky pěkní ocasové. Určitě nás budou hledat, tak akorát rozděláme oheň a oni nás najdou.“ Starší (podle vzhledu) vytáhla z kapsy zapalovač a prohlížela si ho, poté ho zastrčila zpět do kapsy a vyskočila. „Nachystej dřevo na oheň, dej ho někam tamhle,“ uázala na místo v písku na pláži a odešla do lesa. Matylda se vzápětí vrátila z lesa se silným klackem, délkou jí sahal sotva ke kolenům, a začala s ním rýt do písku na pláži. S obtížemi za nějakou dobu vytvarovala v písku víceméně velký nápis HELP. „Co to má bejt?“ zeptala se Soňa. „Help je anglicky pomoc. Až tady poletí letadlo, nebo vrtulník, tak uvidí, že tady jsme a že potřebujeme pomoc.“ „Tamhle ti to ale vysychá“ ukázala Soňa na písmeno H, které tím, jak se z mokrého písku vypařila voda, začalo ztrácet tmavou barvu a postupně bledlo. „Zatracená práce! Máš aspoň to dřevo?“ Podívala se na hromádku dřeva, kterou
zatím udělala Soňa. „To je málo. Musíme mít oheň napořád aby nás našli.“ Matylda se otočila a šla k moři, klekla si, nabrala vodu do rukou a chtěla se napít. Jakmile se voda dotkla jejího jazyku, vyprskla vodu z úst a div že nezačala tancovat, jak nemohla tu strašnou slanou chuť dostat pryč z jazyka. Zbytek dne obě nosily dříví z lesa na hromadu na pláž. Když se začalo stmívat vzala Matylda svůj zapalovač a pokoušela se zapálit nashomážděné dříví. Klestí, které přinesla z lesa Soňa, se sice vzňalo, ale k zapálení celého ohně to nestačilo. Unavené prací a snahou o zapálení ohně nakonec usnuly v písku. Ráno se probudily s velkým hladem, jaký v životě ještě neměly. A žízeň měly ještě větší. Soňa našla v lese nějaké bobule. Matylda se snažila chytit do rukou malé rybičky, které plavaly u kamenů, vyčuhujících z moře nedaleko pláže. Celý den takto, většinou neúspěšně, strávily hledáním potravy, kterou by se mohly nasytit. Za celou dobu toho moc nenamluvily, druhý den strávily stejně, ovšem více unaveny vedrem a žízní. Až večer, když ležely vedle sebe pod stromem na známém pomezí lesa a pláže, prořízla ticho Soňa, „já jdu za nima.“ „No to ani náhodou! Nikam! Tady budeš!“ „Ty mě tady nebudeš držet! To si jako myslíš, že tady přistane loď nebo letadlo a odveze nás zpátky? Stejně jsme odešli jen my a těch pár dalších. A i od těch jsme se oddělily“ V zápalu hádky na hlad i žízeň docela zapomněly. „S těma kreténama na jedný pláži nebudu!“ „Tak si nebuď, ale já jdu.“ Soňa už chtěla vyrazit, ale Matylda pohotově uchopila kámen, rozmáchla se. Soňa se skácela k zemi, zrak upřený někam do neznáma, velký krvavý šrám přes celou levou část obličeje jí zářil rubínovou červení. Matylda zůstala stát jako opařená. Nevěřícně zírala na Soňu, pak prudce hodila kámen kamsi do lesa a rozběhla se na druhou stranu od Soni, ale stále po pláži. Utíkala, nevnímala žízeň, nevnímala hlad, čas neexistoval. Byl jen vzduch, písek pod nohama a děsivá vzpomínka, která ji pronásledovala jako dravá šelma. John, Jack, George a Dan došli zpátky na pláž až k večeru, protože chtěli projít dosud nepoznané kouty ostrova a podle toho co viděli, nebyla druhá polovina ostrova o nic chudší než ta, kterou už znali. Jen nový potůček nebo pramen nenašli, a tak usoudili, že potůček ke kterému chodili dosud pro vodu je na celém ostrově jediný. Teď však kráčeli zase po známé pláži osvětlené několika ohni a ohýnky. U jednoho sedělo asi pět mladých lidí. Jedna z mladších dívek, v níž John poznal Lajinu mladší sestru, pohotově vstala a přispěchala k Johnovi. „Rychle! Máš jít hned za otcem. Není mu dobře, asi přišel jeho čas.“ Vzala ho za ruku a odvedla ho do lesa. John doběhl do jedné té velké chatrče ze všeho možného, do té, kde bydlel i Petr s rodinou. Petr ležel na svém lůžku z větví a listí. Kolem něj seděli (některé děti ležely) všichni členové jeho rodiny. Petr zjevně spal. Došel k Laje, objal ji kolem ramen a sedl si k ní. „Co se stalo?“ „Tátovi se zastavilo srdce, ale podařilo se jim ho ještě oživit. Od té doby je v bezvědomí.“ „Možná už přišel jeho čas,“ dodala šeptem. Pak už nikdo z nich nepromluvil. Tiše proseděli u Petra celou noc. K ránu vzal John Laju na pláž, kde jí udělal pozdní večeři (od oběda nic nejedla). Když se vrátili zpátky, Petr už byl vzhůru. „To je dobře, že jdete,“ řekl unaveně. Laja se přidala ke svým bratrům a sestrám a sedla si k Petrovi. Mluvili spolu česky, takže jim John nerozuměl, ale podle tónu hlasu si domyslel o čem otec na smrtelné posteli může mluvit se svými dětmi. Očima hledal Danu. Přišlo mu divné, že ji tady nevidí. Po chvíli si uvědomil, že stojí hned vedle něj – stejně jako on se vlhkýma a sytě modrýma čima dívala na své děti. „Nechtěla by jste si s ním promluvit?“ „Už jsme spolu mluvili. Ale potom si asi bude chtít promluvit s tebou.“ „Se mnou?
O čem?“ „Nevím.“ Když Petr dcerám vypověděl všechno, co chtěl, obrátil se k Daně a řekl něco česky. Všichni odešli a zůstal tam jen John. „Pojď blíž,“ vyzval ho Petr. „Dlouho už tady asi nebudu – cítím to. A chtěl bych ti toho tolik říct. - Až se budete s Lajou brát, máte mé požehnání.“ „My se budeme brát?“ „Jestli budete chtít. Měl bys to s Lajou probrat.“ Petr se na něj díval pohledem, který Johnovi říkal, že toho ví víc než on sám. „A taky bych ti chtěl vysvětlit pár věcí.“ „Pár věcí?“ „Pocházíš z okolního světa, tak bys měl vědět proč jsem začal děti učit naturismus. Chtěl jsem aby si naše děti osvojily nějaký řád, který by jim zaručil, jak to jen jde, život v míru. Aby se nezačli přít mezi sebou a aby se tu nakonec nevytvořili kmeny, které by mezi sebou bojovaly. V minulosti již došlo k několika takovým případům v okolním světě. Proto jsem jim tímto dal jakousi imaginární autoritu a udržoval ji. Dokonce i ti, kteří nevěří na naturismus se chovají podle jedné ze základních myšlenek naturismu: chovej se k ostatním tak, jak chceš, aby se chovali oni k tobě, neboť vše se ti jednou vrátí, i když třeba odjinud a s dlouhým odstupem. Nechci zpochybňovat výchovu ostatních, jen jsem si vybral svůj styl a nabídl ho všem dětem, které se ode mě učily. Vymyslel jsem i několik příběhů, kterými jsem jim myšlenky naturismu přiblížil. Laja ti je určitě ráda řekne, já už na to nebudu mít dost sil. A proč bohy? Demonstroval jsem jimi potřebu rovnováhy a kompromisu, které jsou třeba při každém rozhodování. A také představují to, že pokud se budete celý život chovat podle naturismu, dojdete po smrti osvícení a povznesení – to jsem převzal z budhismu.“ „A nevzal jste jim tím nějakou vnitřní svobodu?“ „Ne. To rozhodně ne. Naturismus je svobodomyslné náboženství a ani nejde proti vědě, tak jak ji známe. I když je fakt, že povznesení a osvícení není vědecky doložené, ale proto se tomu říká víra, ne? Je to druh odměny za dobrou karmu,“ rozkašlal se až se John lekl, že se Petr každou chvíli udusí. „Sakra, moc dlouho mluvím. Dej mi ruku. Buď hodný na Laju, má tě ráda, tak si toho važ a jdi do toho. Máte mé požehnání,“ a znovu se začal dusit. „Nemám dojít pro ostatní?“ „Klidně. Jen běž.“ John tedy vyšel ven a přivedl s sebou všechny Petrovy blízké, kteří seděli v hloučku nedaleko chýše. Petr se dusil čím dál čatějí, občas se napil, občas si popovídal s někým, kdo mu právě dával napít (nejčastěji to byla Dana, která mu často opakovala stejná slova, jejichž význam John odtušil s mrazivou přesností). Laja teď Johnovi ležela s hlavou v klíně (v opatrování otce ji vystřídala právě matka). Již takto ležela nějakou dobu. Pak ale, zničehonic, Petr řekl něco o Natuře a Laja se prudce posadila. „Co je? Co říkal?“ Všiml si slz v jejích očích. Podívala se na něj, smutně jako nikdy předtím a přeložila poslední otcova slova: „Už si pro mě jde Natura.“ John ji objal, když v tom si všiml něčeho zvláštního: z Johnova čela vycházela oslnivá bílá záře. Během okamžiku zalila celou chýši. Záře postupě stoupala a teď se její zdroj jevil jako nějaká neforemná bublina – ani plyn, ani kapalina a vznášela se nad Petrovým čelem. Pak se dala do pohybu směrem do lesa. Zastavila se několik metrů před vchodem do chýše a postupně se rozplinula v prostoru. Záře se postupně vytratila s jejím zdrojem. Z okolních chýší vyšlo několik překvapených lidí – Všichni přihlížející zírali na místo, kde viděli poslední bod Petrovy pozemské cesty.
Toto shrnutí vyjadřuje v obecném jazyce základní podmínky licenčního ujednání Creative Commons, které je pro Vás závazné v plném znění. Tento souhrn najdete také na http://creativecommons.org/licenses/by-nc-nd/3.0/cz/ Plné znění licence najdete na http://creativecommons.org/licenses/by-nc-nd/3.0/cz/legalcode Jakékoli užití díla v rozporu s touto licencí je bez souhlasu majitele práv zakázáno Autor © Václav Zouzalík, 2009 - 2010
Korektura: Tereza Majerová Foto: Casper Moller
