SMRT A RITUÁL ASPEKTY RITUÁLŮ SPOJENÝCH SE SMRTÍ V ČESKÉM NÁBOŽENSKÉM A KULTURNÍM PROSTŘEDÍ DIPLOMOVÁ PRÁCE. Romana Jozefiková

UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE FILOZOFICKÁ FAKULTA

KATEDRA SOCIÁLNÍ PRÁCE

DIPLOMOVÁ PRÁCE

Romana Jozefiková

SMRT A RITUÁL ASPEKTY RITUÁLŮ SPOJENÝCH SE SMRTÍ V ČESKÉM NÁBOŽENSKÉM A KULTURNÍM PROSTŘEDÍ

Obor: Forma studia: Akademický rok: Vedoucí diplomové práce: Oponent diplomové práce: Datum obhájení: Výsledek obhajoby:

P R O H L A Š U J I , že tuto předloženou diplomovou práci jsem vypracoval/a zcela samostatně a cituji v ní veškeré prameny, které jsem použil/a.

V ………, dne …………

Podpis:

Obsah Úvod ............................................................................................................... 2 1. Smrt a život – dva póly lidské existence .................................................... 4 1.1 Význam smrti v lidském životě ........................................ 4 1.2 Čtyři dimenze člověka – čtyři dimenze smrti ................... 4 1.2.1 Biologická rovina ................................ 5 1.2.2 Psychologická rovina .......................... 6 1.2.3 Sociální rovina .................................... 8 1.2.4 Spirituální rovina ................................ 9 2. Smrt a rituál ................................................................................................ 11 2.1 Fenomén rituálu ............................................................... 11 2.1.1 Typy rituálního jednání ..................... 12 2.1.2 Rituální jednání a gesta ..................... 14 2.2 Přechodové rituály ........................................................... 16 2.2.1 Význam přechodových rituálů ........... 17 2.2.2 Druhy přechodových rituálů .............. 19 2.2.3 Přechodové rituály spojené se smrtí ... 20 2.2.4 Prvky pohřebního rituálu .................... 21 3. Smrt a rituál v české minulosti ..................................................................... 23 3.1 Slované ............................................................................... 24 3.1.1 Slovanské pohřební zvyky .................... 24 3.1.2 Počátky christianizace ........................... 27 3.2 Lidová kultura ..................................................................... 31 3.2.1 Smrt a duše ............................................ 32 3.2.2 Poslední úkony ...................................... 33 3.3 Křesťanská tradice a smrt .................................................... 35 3.3.1 Prvotní křesťanská církev ..................... 37 3.3.2 Pohřební rity prvotní církve .................. 38 4. Smrt a rituál v české současnosti .................................................................... 42 4.1 Postoje ke smrti v sociálním kontextu české společnosti .... 43 4.1.1 Nemocnice ........................................... 44 4.1.2 Hospic .................................................. 47 4.1.3 Umírání doma ...................................... 50 4.2 Pohřební rituály současnosti ............................................... 52 4.2.1 Podoba necírkevního pohřbu ................ 54 4.2.2 Křesťanský pohřeb ................................ 57 4.2.3 Symbolika pohřebních rituálů ............... 61 Závěr .................................................................................................................... 66 Literatura ............................................................................................................. 69

Úvod Lidé dávají svému světu sm ysl. Sm ysl není nějakou abstraktní filosofickou představou, ale průvodním znakem lidské společnosti. Způsob y, kterými lidé vtiskli zemi stopy své přítomnosti jsou různé a lze je sledovat v rámci ať už archeologick ých nálezů či v podobě současné architektury. Lidé dávají svému světu sm ysl také skrze svou vlastní smrtelnost. Smrt umožňuje živ ým, ab y ji v yužili pro v yjádření vlastních úvah a představ o svém údělu. Lidská minulost, viděna pod zorn ým úhlem smrti, může b ýt chápána jako dějin y sebereflexe. Kdo je člověk, odkud přichází a kam směřuje jeho život po smrti? Pokud existuje posmrtný život, jak ý je a jak se na něj připravit? A je-li tento pozemsk ý život jediným časem, který je lidem dán, jak nejlépe ho prožít s vědomím vlastní smrtelnosti? Pro většinu kultur v dějinách lidstva dával y odpověď na tyto otázk y mýt y,

náboženství,

Ariadninou nití

filosofie,

a

od nedávné

minulosti

také

věda.

tohoto tázání je touha zbavit život jeho nedostatků a

naplnit neustálé hledání sm yslu. Dávná minulost nese obraz světa jako místa, kde se do sebe prolamuje realita profánní a posvátná, a jehož jádrem je lidská zkušenost. A toto vědomí je důležité právě v okamžiku, kd y se člověk v ydává na cestu vedoucí k uchopení smrti. Bylo b y lákavé rozdělit čas do ohraničen ých období a tvrdit, že každé z nich přineslo odlišné chápání smrti. Naši předkové však nejsou ztracení mrtví. V této práci se chci pokusit v krátkosti shrnout téma smrti a rituálů s ní spojen ých v jejich v ybran ých aspektech. O smrt se zajímá snad každ ý člověk, ať otevřeně či skryt ě a vžd y je jeho vztahování se k ní prodchnuto emocemi. M ým cílem bude snaha zach yt it některé z těchto emocí, jejichž vyjádření se vtělilo do rituálního jednání, a to v reflexi dějin kultur a náboženství na území dnešního Česka. Při sestavování témat bylo třeba brát ohled na jejich velkou šíři a proto nebudou zmíněn y aspekt y všech období naší minulosti.

Téma smrti se t ýká především života. Proto se v první kapitole nejprve zaměřuji na prolínání těchto dvou fenoménů, ab ych je pak zahrnula do

určit ých

dimenzí

determinujících

člověka,

a tak je

definovala. Druhá kapitola se vztahuje k dalšímu fenoménu této práce, a tím je

rituál.

Na

základě

popisu

tohoto

jevu,

a

to

především

z religionistického pohledu, je dán stručný obraz o tom, co je to rituál a jaké jednání se s ním pojí. Zároveň je rozlišena skupina rituálů přechodov ých, které se úzce váží k tématu smrti. V následující

třetí

kapitole

se

již

konkrétně

zaměřuji

na

jednotlivé dějinné kultury a jejich vztah ke smrti. Z hlediska časového rozmezí se zab ývám nejprve slovanskou kulturou, která na naše území přišla asi v 5.-6. století našeho letopočtu a jejíž čistou formu modifikuje

christianizace

probíhající

kolem

8.-9.

století.

Také

křesťanská tradice a její vztah ke smrti reprezentuje vlastní část česk ých dějin. Samostatnou kapitolu tvoří lidová kultura a zvyk y, která spojuje kulturu slovanskou a křesťanskou až do novověku. Ve čtvrté kapitole poukazuji na současnou situaci v Čechách a popisuji postoje ke smrti v souvislosti s institucionalizovan ým úmrtím. Popis tří hlavních sfér, nemocnic, hospiců a domácích hospiců dávají základ

pro

navazující

současnosti jsou

téma

pohřebních

obřadů.

Pohřební

rituál y

uveden y do kontextu nenáboženského obřadu

a

křesťanského ritu. V závěru vede popis dan ých jevů k propojení v ýznamov ých rovin minul ých a současn ých obřadů spojen ých se smrtí. M ým záměrem je snaha o překročení zažitého sm ýšlení o smrti jako o tabuizovaném sociálním jevu. Tím, že připomínám původní obřad y našich předků a zároveň ukazuji současnou podobu přístupu ke smrti, chci přispět k v ykročení z nevědomého opakování zažit ých úkonů a vrátit jim životnost, která může stále čerpat z vlastní kulturní a náboženské tradice. Nejde přitom o zpřítomňování starých ritů, ale spíše o integraci jejich v ýznamu do současného vztahu ke smrti na základě poznání minulosti.

1. Smrt a život – dva póly lidské existence 1.1 Význam smrti v lidském životě Člověk je ob yvatelem mnoha světů, sv ých vnitřních i světů okolních lidí. Jejich prolínání tvoří obraz y individuálních b ytí a skládají dohromad y mozaiku plnou barev, roztodivn ých tvarů a čar. Je to plnost života a jeho mocná neuchopitelnost. Život člověka je však jen prchav ým okamžikem ve srovnání s b ytím celého světa. Jednou z možností, jak určit jeho jasnější kontury je ho jevově popsat v obecn ých pojmech. Nabízí se zdánlivě snadné řešení. To, co je dáno každé existenci, je její počátek a konec. Vše, co je, má svůj čas stvoření a zániku. Vše, co se zrodí, vše co se objeví v objektivní realitě tohoto světa v sobě současně nese svoji konečnost. Co toto dvojí určení znamená pro člověka? Na počátku stojí okolnosti, které se zdají b ýt osudově či náhodně předurčen y každému jedinci. Narodí se na určitém místě,

čase a ročním období. Dostane

jméno, které ho připojí k rodičům a jejich předkům. Vstoupí do vztahů, které ho předcházejí, a které určí jeho další v ývoj. Tato kapitola chce ukázat a definovat smrt tak, jak se projevuje v různorodosti života. Nejde jen o hol ý biologick ý fakt, že organismus umírá a ukončuje tak naši životní cestu. Člověk si je své smrti vědom a tímto poznáním platí za uvědomění si své existence, za lidskou tvořivost, za štěstí, jímž je lidsk ý vztah, za řeč a poezii, za kulturu, za všechno, co zakládá jeho lidství.

1.2 Čt yři dimenze člověka – čt yři dimenze smrti V rámci

filosofické

antropologie

se

rozvinul

koncept

čt yř

dimenzí člověka, který je dnes obecně uznáván. Tento model neb yl od začátku

stejn ý,

ale

vyvíjel

se v souvislosti

s tím, jak

probíhala

humanizace v rámci medicín y. Základní somatick ý pohled na řešení

zdravotních problémů b yl v 70. letech rozšířen o pohled ps ychologick ý a sociální. Dnes je obecně přijímána koncepce těchto čt yř dimenzí člověka: biologická, ps ychická, sociální a spirituální. 1 Člověk je součástí přírod y, podléhá přírodním zákonům, jeho tělo je hmotné. Člověk ale také přem ýšlí, cítí, prožívá, uvědomuje si své pocit y, rozhoduje se. I kd yž většina těchto procesů má svůj materiální základ, můžeme hovořit o relativně samostatné složce, o ps ychické stránce. Člověk také nežije sám, žije ve společenství druh ých lidí, ve kterém prožívá a naplňuje svůj život a zároveň se na jeho v ytváření a změnách podílí. To je jeho sociální dimenze. Nadpřirozeno a posvátno, snaha o v yjití z běžné realit y a překročení sama sebe, to vše provází člověka od počátku jeho života na zemi. Uvědomění si něčeho, co ho přesahuje a jeho vztahování se k tomu tvoří spirituální rovinu. 2 Pro pochopení člověka je důležité znát souvislosti mezi jednotliv ými oblastmi života, mezi dimenzemi lidského b ytí. Pokud toto rozvržení poslouží k lepšímu vhledu do života, může se stejně dobře aplikovat i na základní pochopení smrti a jejího místa v lidském b ytí. Jako je život v ýsledkem vzájemn ých interakcí zmíněných čt yř rovin, stejně tak je jimi určena i smrt.

1.2.1 Biologická rovina Tytéž zákonitosti, které b yl y h ybnou silou evoluce všech druhů organismů, b yl y i hybnou silou antropogeneze, tj. vývoje současného člověka. Člověk je součástí živé přírod y a podléhá jejímu řádu. Postupn ým v ývojem vzniklo lidské tělo, materie, jejíž složení se dá přesně popsat. A protože každá živá hmota je předurčena k zániku, spěje lidské tělo na biologické rovině k ukončení funkce, ke své smrti. To se projevuje viditeln ými změnami na vnitřní a vnější úrovni tělesné fyziologie.

1 2

Prokop. Spiritualita umírajících pacientů [online]. s. 14 Dočkal. s. 15

Z hlediska klasické medicín y se smrt popisuje tak, jak je vědeck y definovatelná. Podle Velkého lékařského slovníku 3 je to stav, kd y u člověka dochází k selhání a zániku center řídících krevní oběh a d ýchání. Je to zánik jedince, u něhož v ymizí známk y života a jeho životní funkce jsou nevratně ukončen y. Člověk přitom neumírá na v yčerpání životní síly, ale vžd y v důsledku selhání některé důležité orgánové soustav y, která strhne ostatní orgán y a buňk y do zániku. 4 Na blížící se smrt tělo samo upozorňuje určit ými příznak y, jejichž projev y b y se dal y shrnout do několika základních bodů: nastává celková slabost a únava, zhoršuje se zrak a sluch, je nemožné přijímání potrav y z důvodu sucha v ústech a snížení pol ykací funkce, končetin y jsou chladné, někd y až mramorované. Dechová frekvence je zpomalená a snižuje se objem vdechovaného vzduchu. Dech může b ýt chrčiv ý nebo přecházet do dušnosti. 5 Samotn ý okamžik smrti je na tělesné úrovni určen zastavením d ýchání a činnosti srdce. Důvodem je ukončení činnosti mozku, takže se k jednotliv ým orgánům nedostane potřebná informace. Zastavuje se krevní oběh a krev se začne stahovat do nejnižších částí těla, kde se začne srážet. Tělesná teplota se ochlazuje a tělo se postupně stává nafouklé vlivem bakteriálních rozkladn ých procesů v tkáních. 6 Na této rovině je ted y smrt v ýsledkem biologick ých procesů, které mají svůj dokazateln ý průběh. Jiný obraz smrti ukazuje lidská ps ychika.

1.2.2 Ps ychologická rovina Podle Říčana se „…potřeby umírajícího těla a blížící se smrti odrážejí v psychickém stavu člověka. Vědomí vlastní smrtelnosti a smrtelnosti druhých lidí, hlavně našich nejbližších, provází silný citový náboj. Smrt jako psychologická realita – to je velmi složitá struktura

3

Vokurka. Velký lékařský slovník. s. 126 Nečas. Biologie. s. 85 5 http://www.hospice.cz/hospice1/seznamy.php?sez=2. Slovníček pojmů. 6 Romanovský. Obecná biologie. s. 627 4

myšlenek, představ, citů. U zdravého člověka v ní nepochybně dominuje varovný strach, který doplňuje samozřejmé přání zůstat naživu…“. 7 Smrt může b ýt na psychické úrovni prožívaná jako naprostá ps ychická rezignace, intenzivně prožívaná beznaděj a zoufalství, které v jistém sm yslu usnadňují vstup do smrti fyzické. Uvědomování si své smrtelnosti však není záležitostí jen posledních okamžiků života. Každé vážné zam yšlení nad životem nutně zahrnuje i úvahu o smrti. Vyrovnat se se skutečností znamená v yrovnat se se smrtelností. Smrt a existence se mohou vzájemně vylučovat v logických soudech, ale nejsou to ps ychologické protiklad y. Každ ý z nás si ve svém nitru buduje svou „loďku

smrti“.

To

znamená,

že

jdeme-li

vědomě

vstříc

smrti,

s přib ývajícím věkem se naše loďka stále upevňuje, takže pak do ní můžeme přesednout ze svého chřadnoucího těla beze strachu, klidně a bez námah y. Tato smrt, kterou si v sobě budujeme, je onou trvalou strukturou, „... jemným tělem, v němž přebývá duše uprostřed vší pomíjivosti“. 8 Reakce na blížící se smrt mohou b ýt různé, ale lze najít jisté zákonitosti, které popsala jako „fáze“ umírání Dr. Elisabeth KüblerRossová

ve

své

knize

Hovory

s umírajícími

(1992).

Fáze

jsou

definované podle emocí, které v nich převažují, a jsou následující: zavírání očí před skutečností, zloba, v yjednávání, deprese a souhlas. V ideálním případě člověk projde všemi stupni až ke smíření, mnohd y se však na některém zastaví nebo některý přeskočí. 9 Smrt vnímá lidská ps ychika především skrze strach, který je zakódovan ý už v instinktivní v ýbavě. Anal ytick ý ps ycholog Sigmund Freud hovoří ve své teorii pudů o dvou velk ých skupinách: pud y života (Eros) a smrti (Thanatos). Pud y smrti pak usilují o to, převést osobnost do anorganického stavu, což se může projevit například tím, že se obrací do nitra s cílem sebezničení. 10 Freudův žák a současník Carl Gustav Jung se sm yslem smrti zab ýval v souvislostech se svou teorií o nevědom ých obrazech duše, 7

Říčan. Cesta životem. s. 405 Hillman. Duše a sebevražda. s. 56 9 Kübler-Rossová. Hovory s umírajícími. s. 15 10 Kratochvíl. Základy psychoterapie. s. 20 8

tzn. archet ypech 11. Během své ps ychologické praxe prováděl řadu pozorování u osob, jejichž nevědomou duševní činnost mohl sledovat až do bezprostřední blízkosti smrti. Blížící se konec b yl zpravidla ohlašován s ymbol y, kterými jsou i v normálním životě naznačován y ps ychologické změny stavu, totiž s ymbol y znovuzrození, například změn y místa, cest y a podobně.

1.2.3 Sociální rovina Obraz smrti ve vědomí člověka úzce souvisí s obrazem sebe sama. V rozvinut ých společnostech chápou lidé sami sebe jako od základu nezávislé, jedinečné b ytosti, jako jednotlivé subjekt y, proti kterým stojí vnější objekt y. Jejich vnitřní svět je od tohoto vnějšího světa, to znamená i od ostatních lidí, oddělen jakousi neviditelnou stěnou. Společnost stejně tak odsunuje i vědomí smrti kamsi na okraj myšlenkového a citového horizontu.

12

Ačkoli se smrtí se člověk ve svém životě shledává v mnoha chvílích, kd y ztrácí své přátele a blízké, přesto si od ní snaží zachovávat odstup 13. To do velké míry souvisí se sociokulturním prostředím, ze kterého pochází. Hovořit o smrti je (nejen) v české společnosti tabu. Termín „tabu“ znamená nevhodné, nedotknutelné, v yloučené téma 14. O smrti se může obecně diskutovat, vést náboženská či filozofická debata, případně ji lze statistick y v yměřit. Ale pokud se mluví o tom, co smrt znamená pro někoho osobně, narazí se na neochotu a menší či větší obranné mantinel y. Každá kultura v ytváří jiné sociální rámce, ve kterých se se smrtí v yrovnává, každá jinak hledá její smysl. 20. a 21. století není v ýjimkou. Nevídan ý rozběh přírodních věd jako b y sliboval podrobit lidské kontrole i smrt. Západní společnost je okouzlena kultem mládí, v ýkonnosti a krás y. Minulost přitom ukazuje zcela jin ý obraz. Rození i umírání b ylo mnohem spíše chápáno jako přirozená součást lidského 11

Jung. Archetypy a nevědomí. s. 95 Elias. O osamělosti umírajících. s. 46 13 Harrison. Druhá strana smrti. s. 118 14 Slovník cizích slov. s. 230 12

životního

běhu.

Stálo

uprostřed

společenství,

jako

stál

kostel

s hřbitovem uprostřed obce. 15 Sociální rovina smrti se net ýká jen úzkého okruhu pozůstal ých. Jde o multidimenzionální společensk ý jev, ve kterém se snoubí kulturní tradice, rozvinutost sociálního života společnosti a kolektivní představ y o smrti a postojů k ní. 16 Je pochopitelné, že člověk, který se domnívá, že žije jako osamocená b ytost, jako taková b ytost také umírá. Přitom pokus najít v životě člověka sm ysl, který b y nezávisel na tom, co tento život znamená pro ostatní lidi, je marn ý.

1.2.4 Spirituální rovina Otázka, proč existuje smrt, je pochopiteln ým protějškem otázk y, proč existuje život. Tato dvě tázání na sobě vzájemně závisí a jedna bez druhé nedává sm ysl. Leží u sam ých kořenů náboženské víry, protože víra je hledáním smyslu. Jsou to také otázk y, které uvozují záhadu a jenom ve snaze porozumět záhadě lze zakusit bázeň z nadpřirozena. Tato

bázeň

v ytrhuje

z každodenní

zkušenosti

a

vnějším

světem

podmíněn ých reakcí. Nepřichází zvnějšku, ale naplňuje zevnitř, dává člověku pocítit sm ysl b ytí. Pojem

„spirituální“

znamená

duchovní,

nadsm yslov ý,

nadzkušenostní 17, což jasně poukazuje na oblast, kterou zahrnuje. Na této zkušenosti jsou založen y všechn y druh y náboženského chování lidstva, od magického zaříkávání a zápaln ých obětí po liturgick ý obřad. Člověk má v sobě bytostnou potřebu hledat síl y podmiňující i beroucí život, hledat jejich zdroj. A kde jinde může pátrat, než ve vlastním nitru? Běžn ý život však nedovoluje obracet svou energii dovnitř. Je třeba v ynakládat mnoho sil pro to, aby člověk obstál v podmínkách vnějšího světa. To, co obrací do nitra, b ývá událost či zážitek, který se v ym yká každodennímu dění. Průvodcem se tak velmi často stává životní

15

Říčan. s. 156 Elias. s. 8 17 Slovník cizích slov. s. 220 16

krize či dramatická událost, která člověka donutí se zastavit a stanout před sebou sam ým. Také v yrovnání se se smrtelností vlastní i sv ých blízk ých v yžaduje niternost, obrat do té nejsoukromější oblasti, sebereflexi. 18 To, co je mimo dosah lidského vnímání, co si nelze představit před očima, uchopit pojmy, držet, nebo ovládat, to vše vyvolává strach. Před nezměrností toho všeho stojí člověk v bázni, ze které hledá cestu. 19 Smrt je třeba uchopit i na této úrovni. Nestačí znát její biologické příčin y, předpokládané duševní proces y a dopad y pro okolí. Je potřeba vědět, co smrt znamená pro samotného jedince, který se ptá: „Co budu já až zemřu?“ V

s ystémech

velkých

náboženství

jako

jsou

křesťanství,

buddhismus nebo islám, je smrt klíčov ým pojmem, ke kterému směřuje veškerá nauka a víra. Stejně tak je pozoruhodné, že panuje shoda v pohledu na smrt jako na naději. Nadějnost je sm yslem víry a mít naději znamená věřit, že smrt není temná prázdnota, kterou je ukončen strastipln ý život člověka.

18 19

Říčan. s. 317 Harrison. Druhá strana smrti. s. 19

2. Smrt a rituál Tělesnost člověka je ustavována nejen za života, ale i po smrti. Smrt je přitom v ýznamn ým přelomem, který zpravidla nastoluje nové vnímání těla a jin ý způsob zacházení s ním. Tělo po smrti získává zcela odlišnou s ymbolickou hodnotu, než jaká mu b yla přikládána za života. 20 Praktick y ve všech kulturách existuje komplex rituálů, které se t ýkají smrti jako jedné z nejv ýznamnějších

tranzitních událostí, pročež b yl y

tyto rituál y nazván y v ýstižn ým termínem přechodové rituály. Základem této práce jsou dva propojené fenomén y, smrt a rituál. Jsou a vžd y to b yl y

především obřad y a rituál y, které b yl y spojen y

s odchodem člověka ze světa, a které jsou v jeho konání stále více či méně přítomn y. Dále je ted y třeba popsat fenomén rituálu, ještě než bude uveden do souvislosti se smrtí.

2.1 Fenomén rituálu Pojem rituál je v literatuře častěji se objevující v ýraz pro obřad, který se odvozuje z latinského slova „ritus“ značícího řád, obřad nebo ob yčej. Kořen tohoto slova je zřejmě odvozen ze staroindického jaz yka posvátn ých textů sanskrtu, v němž se vysk ytuje slovo „rita“, jímž je označováno vše, co se děje ve shodě s vesmírn ým řádem nebo co je shodné s řádem obecně.

21

Historik náboženství Mircea Eliade zdůrazňuje ve své knize Mýtus

o

věčném

návratu

(1993) 22 skutečnost,

že

v

archaick ých

společnostech má každý rituál svůj božsk ý vzor, tedy archetyp. Obřad je pak vlastně opakováním činnosti boha, hrdin y nebo m ýtického předka „na počátku věků“ (in illo tempore). Rituál, propojen ý se symbol y a mýt y,

v yjadřuje v různ ých

rovinách

a prostředk y sobě vlastními

komplexní s ystém souvisl ých v ýroků o nejhlubší skutečnosti věcí, 20

Nešporová. Představy věřících o mrtvém těle. In: Náboženství a tělo. s. 119 Slovník cizích slov. s. 206 22 Eliade. Mýtus o věčném návratu. s. 21 21

s ystém, v němž je možno spatřovat metafyzickou osnovu. Předmět y nebo úkon y se stávají reáln ými, jestliže se tím či oním způsobem podílejí na realitě, která je přesahuje. Předmět působí jako nádrž cizí síl y, která ho odlišuje od jeho prostředí a uděluje mu sm ysl a hodnotu. Tato síla může spočívat v jeho podstatě nebo v jeho formě a je přenosná pomocí rituálu. 23

2.1.1 Typ y rituálního jednání Podle Eliadeho v yp lývají v ýznam a hodnota lidsk ých úkonů z toho, že reprodukují prvotní úkon, opakují m ytický příklad, který jim b yl dán boh y, předky nebo hrdin y v dávn ých dobách, na počátku času. Toto vědomé opakování původních gest je projevem původní ontologie. Gesto nab ývá sm yslu, realit y, jedině a v ýlučně tehdy, kd yž reprodukuje prvotní úkon a svou podobu získává ve formě rituálů a signifikantních profánních úkonech. 24 Život jedince je tak do jisté míry „rozfázován“ absolvováním určit ých obřadů nebo jejich náznaků, ať se již jedná o pojmenování, oslav y narozenin a svátků, vstup do školy, ukončení školní docházk y, dosažení plnoletosti, zasnoubení, sňatek, v ýročí, smrt. Například první stříhání vlásků dítěte doprovázel v ýznamn ý obřad zvan ý postřižin y, podobně tomu b ylo i s obřad y spojen ými s objevením prvního zoubku, s prvními krůčk y dítěte, prvním zasnoubením či prvním sňatkem. Z křesťansk ých obřadů je v tomto sm yslu důležit ý v ýznam křtu a prvního přijímání. 25 Svůj v ýjimečn ý charakter si až do současnosti podržel y také svatební a pohřební obřad y, o kterých bude zmínka později. Nejen život jedince, ale i život společenství je ohraničen určitými v ýznamn ými událostmi zpravidla spojen ými s obřad y. Společenství neb ylo prvotně určeno narozením a úmrtím jednotlivce, ale daleko spíše rytmizováno událostmi, které se cyklick y opakují a tím mu dávají určit ý pevn ý řád, strukturu a stabilitu. Základní rytmus je jednoznačně udán

23

Eliade. Posvátné a profánní. s. 9 Eliade. Mýtus o věčném návratu s. 53 25 Frolec. Prostá krása. s. 266 24

přírodními ději, tedy střídáním dne a noci, jednotliv ých fází měsíce, pravideln ými

záplavami,

střídáním

ročních

dob,

především

však

vegetativními cykl y - obdobími rozpuku, růstu, zrání a odpočinku, které neustále probíhají v přírodě. Všechn y t yto v ýznamné přírodní děje b yl y doprovázen y

určit ými

prvořadou roli.

obřad y,

které

hrál y

v

životě

společenství

26

Jeden ze základních rytmů současného života je odvozen z rituálu: židovsko-křesťansk ý sedmidenní t ýden zakončen ý původně jedním, v moderní době dvěma dn y odpočinku, imituje m ýtus o stvoření světa Hospodinem v šesti dnech - sedm ý den Bůh „odpočinul ode všeho díla svého, kteréž byl dělal“(Gn 2,2). Jiným časov ým měřítkem je začátek roku, který připadal v různ ých kulturách na různá data, ovšem zpravidla vžd y b yl spojen s obřad y v ýznamn ými pro osud společenství po celé nadcházející období. Často

se

mýtickou

při

takov ýchto

představu

uspořádaného kosmu.

slavnostech

prvotního 27

chaosu

v ysk ytuje panujícího

motiv

evokující

před

vznikem

Tento chaos je charakterizován s ymbolick ým

porušením stávajícího pořádku a zaveden ých pravidel a norem. Ohlas těchto dávn ých rituálů dodnes nacházíme v nevázaném silvestrovském veselí. Nov ý rok pak přichází jako kontrast oproti poslednímu dni v roce - přináší nastolení důstojnosti, řádu a disciplín y, což je mnohd y charakterizováno přijímáním novoročních závazků a předsevzetí a v ystoupeními hlav států ve sdělovacích prostředcích. Další rytmus života společnosti je pak v průběhu roku určen v ýznamn ými svátk y odrážejícími děje v přírodě nebo připomínajícími v ýznamné

události

z

dějin

společenství.

Řada

těchto

svátků

jednoznačně souvisí s poh ybem kosmick ých těles, zejména Slunce a Měsíce po obloze. Nejv ýznamnější svátk y většin y kultur připadal y zpravidla na dn y slunovratu nebo rovnodennosti, případně na dn y novoluní nebo úplňku, protože síla planet je v těchto fázích ve vztahu k zemi nejvlivnější. 28

26

Marková. Základem všeho je rituál [online] Eliade. Mýtus o věčném návratu. s. 52 28 Kotulová. Kalendář. s. 49 27

Významnou osu roku zejména u zemědělsk ých národů tvoří rituál y vegetativní spojené se setbou, vzcházením úrod y či se sklizní. V českém kulturním okruhu představují takov ýto v ýznamn ý svátek Velikonoce, které v sobě spojují prvk y obřadů doprovázejících oslav y jarní rovnodennosti a obřadů vegetativních, a které měl y předznamenat bohatou úrodu a plodnost zvířat i lidí. Známá velikonoční pomlázka pramení z představ našich předků o magickém účinku kontaktu pružného, mízou napojeného proutku

s žensk ým tělem, ale i s

dob ytkem, kterému měl zajistit jejich omlazení a plodnost. 29 K obřadům Velikonocích vzkříšení.

spojen ým

také

Zároveň

s obrodou

křesťansk ý však

motiv

nelze

a

plodností

smrti

Ježíše

Krista

že

rámcem

zapomenout,

přistupuje a

o

jeho

tradice

křesťansk ých Velikonoc je židovsk ý svátek Pesach, v němž je obsažena každoroční

připomínka

v ýznamné

události

v

dějinách

židovské

komunit y - v ysvobození z egyptského otroctví a odchod židovsk ých kmenů z Egypta. 30 Zdá se, že nejv ýrazněji se u moderního člověka v projevuje potřeba obřadu v niterném vztahu k vánočním svátkům a Novému roku, v němž jako b y b ylo až přehnaně kompenzováno v ytěsnění celé řad y dalších v ýznamn ých svátků, které ještě před několika desítkami let tvořil y osnovu roku.

2.1.2 Rituální jednání a gesta Obřad je z velké části tvořen sledem s ymbolick ých gest. S ymbol je jaz ykem obřadu a má v něm své nezastupitelné místo. V tomto sm yslu

sloužil

s ymbol

při

rituálu jako prostředek

k uchopení

a

v ypořádání se s věcmi a jev y ve světě, které jsou pro člověka svojí podstatou nepředstavitelné, a které jej přesahují. Gesto je s ymbol poh ybového, nejaz ykového a obrazného vyjádření situace, děje, vůle, myšlenk y, vztahů, citů, apod. 31

29

Frolec. s. 101 Rendtorff. Hebrejská bible a dějiny. s. 33 31 Baleka. Symbol. In: Výtvarné umění. s. 355 30

Jedním z takov ýchto tradičních s ymbolick ých úkonů v ysk ytující se praktick y ve všech kulturách je pozdrav. Původní v ýznam tohoto gesta je dát najevo následné úm ysl y setkávajících se. Odtud pramení vzájemné podání rukou ujišťující, že partneři se nehodlají vzájemně napadnout, že neskrývají v ruce zbraň nebo útočn ý předmět. Podání a stisk ruk y následně v našem kulturním okruhu zobecněl y jako gesto přátelství. Podobně k ývnutí hlav y na pozdrav je nepatrn ým zbytkem úklon y stejně jako v evropském kulturním okruhu donedávna běžné smeknutí pokrývk y hlav y při pozdravu s ymbolizovalo v yjádření úct y nebo podřízenosti zdravícího. 32 Celkem samozřejmě se velké množství obřadů odedávna pojilo s požíváním potrav y a nápojů. Stejně tak lze říci, že konzumace nápojů a poživatin samotná byla vžd y určit ým rituálem. To zřejmě úzce souvisí s námahou

a

nebezpečím,

které

znamenalo

obstarávání

potrav y.

S obřadn ým přijímáním potrav y se dodnes pojí oslav y rodinn ých svátků, jubileí, svateb i pohřbů. Velmi v ýznamně se tento prvek „rituální hostin y“ uplatňuje ve většině náboženství. 33 Podobn ý v ýznam jako požívání potravy má v obřadech i konzumace nápojů. Další v ýznamnou oblastí rituálních úkonů představuje očista těla. Voda je v ýchozím živlem každého iniciačního m ýtu - příkaz k očistné koupeli je zmíněn již v nejstarším dochovaném literárním Eposu o Gilgamešovi.

Téměř

vžd y

je

spojena

s duševní

obrodou,

znovuzrozením, iniciací. Křesťansk ý křest je ponořením do vod y jako do smrti, ab y se člověk znovu narodil k očištěnému životu. 34 Provozování rituálu také úzce souvisí s uměním, zejména s tancem, hudbou, zpěvem a divadlem. Právě tanec, který je dnes vnímán jako činnost zpravidla neposvátná, b yl původně úzce spojen s rituálem. Eliade tvrdí, že „... Původně byly všechny tance posvátné, jinak řečeno, měly mimolidský vzor: tímto vzorem mohlo být např. totemové nebo emblémové zvíře ... Cílem tance bylo například získat potravu, uctít

32

Baleka.Vlevo a vpravo ve výtvarném umění. s. 54 Na tomto místě je zajímavým příkladem křesťanská mše a symboly přijímání chleba a vína při eucharistii, jak ji popsal C. G. Jung. In: Obraz člověka a obraz Boha. s. 151 34 Zaoral. Očista vodou. Dotek, 6/2000. s. 15 33

mrtvé, zajistit správný chod Kosmu...“ 35 Tanec je ted y ve své původní podobě rytmick y provozovan ým rituálem poh ybů, často doprovázen ý zpěvem nebo hudbou.

Od tanečního zpodobení určit ých dějů pak již

není daleko k divadlu, které má, stejně jako rituál, kořen y v magick ých obřadech. 36

Evropské

drama

se

ostatně

v yvinulo

z

rituálů

provozovan ých při dion ýsk ých slavnostech ve starověkém Řecku, které imitoval y m ýtick ý příběh o Dion ýsově utrpení, smrti a vzkříšení. 37 Také další, dnes už v evropském kulturním okruhu téměř zcela odposvátněná lidská činnost má své kořen y v rituálu, a tou je sport a provozování sportovních i jin ých her. I kd yž jádrem sportovních klání b ylo cvičení síl y a obratnosti, mívala silně rituální charakter, který si například v ýchodní bojové sport y podržel y dodnes. Starověké řecké ol ympijské hry b yl y původně také nábožensk ým obřadem konan ým na počest vítězství nejvyššího boha Dia nad jeho protivník y. Součástí her b yla

celá

řada

rituálů,

mimo

jiné

také

znám ý

posvátn ý

mír

(ekecheiria). 38 Tento stručn ý náhled na rituál ukázal ty jeho stránk y, které se pojí s běžn ými lidsk ými činnostmi a dávají jim tak vnitřní náplň a sm ysl. Následující oddíl se pokusí zachytit jisté specifické okamžik y lidského života – životní přechod y, které rituál provází, a které jsou úzce spojen y s tématem smrti.

2.2 Přechodové rituál y Přechodové

rituál y

jsou

skupinou

rituálů,

které

provázejí

přechod y skrze životní cykl y člověka, z jednoho období do druhého, z jedné sociální role či pozice do jiné. Integrují přitom lidské a kulturní zkušenosti s biologick ým určením: narozením, rozmnožováním a smrtí. Tyto obřad y činí základní rozdíl y mezi mlad ými a starými, mezi muži a ženami, mezi žijícími a mrtv ými. Vzájemné působení kultury a biologie 35

Eliade. Iniciace, rituály, tajné společnosti. s. 154 V oblasti psychoterapie existuje směr zvaný „rituálně zaměřená dramaterapie“, který se zaměřuje především na přechodové a transformační rituály. Rituálně zaměřená terapie vychází především z odkazu J. Grotowského a A. Artauda. In: Artetrapie, 13/2007. s 32 37 Kratochvíl; Bouzek. Od mýtu k logu. s. 79 38 Trencsényi-Waldapfel. Mytologie. s. 83 36

přitom stojí v ohnisku přechodov ých rituálů a napětí mezi těmito dvěma sférami postuluje zásadní paradox našeho smrtelného osudu. 39 Termín přechodové rituál y b yl poprvé použit

Arnoldem van

Gennepem v jeho stejnojmenné knize (1906). Popisuje dva t yp y ritu:

1) Rituál y, které provázejí přechod člověka z jednoho sociálního statu do druhého v průběhu jeho života 2) Rituál y, spojené s časov ými zlom y, jako je Nov ý rok, úplněk, slunovrat nebo rovnodennost

Typick ý přechodov ý rituál v moderním sm yslu je takov ý, kter ý doprovází narození, vstup do dospělosti, sňatek a smrt.

40

2.2.1 Význam přechodov ých rituálů Základním tématem Gennepov y práce je pokus o klasifikaci přechodov ých obřadů. Nejdříve však klasifikuje obřad y obecně a dělí je na sympatetické a kontaktní; s ympatetické rituál y působí na dálku pomocí vztahů t ypu “podobné působí na podobné“, “část působí na celek“ apod., kdežto kontaktní rituál y působí bezprostředně. 41 Další dělení, které nabízí, je dělení na obřad y přímé a nepřímé. Přímé působí okamžitě, nepřímé jsou jak ýmsi počátečním impulzem, který uvádí do poh ybu nějakou autonomní sílu jako bohy, démon y apod. Gennep dále rozlišuje obřad y pozitivní a negativní. Pozitivní se snaží dosáhnout nějakého efektu, negativní se snaží nějakému efektu v yhnout a jinak je lze naz ývat též tabu. Gennep však upozorňuje, že když se konkrétní rituál y zařadí do těchto tříd, ukáže se, že neexistují čisté t yp y, ale že tu jde vžd y o poměr. 42 Další členění, které nabízí, se už t ýká přímo přechodov ých rituálů. Zde rozlišuje tři zhruba ohraničitelné, ale také

prolínající se

typ y: rituály odluky, rituály pomezní a rituály slučovací. Ve stručnosti 39

Eliade. Encyklopedie náboženství. s. 380 Tamtéž 41 Gennep. Přechodové rituály. s. 13 42 Holm; Bowker. Rites of Passage. s. 42 40

jde o odloučení od původní skupin y, překonání prahu pomocí obřadu a začlenění do skupin y nové.

43

Gennep chce ve sv ých rozborech hmotného přechodu zdůraznit zhruba toto: oné fázi přechodov ých obřadů, kterou naz ývá pomezím, odpovídá často i nějaká hmotná rekvizita obřadu: most y, prah y, dveře, přeskakování nití a provazů atd. Tyto materiální přechod y se net ýkají jen přechodov ých rituálů jako takov ých , ale také prostoru, který je rituál y v ymezován. Hranice dle Gennepa byl y a pro mnohé národ y ještě jsou něčím posvátným. Přirozen ým mezníkem může b ýt skála, strom apod. Gennep též vzpomíná obřadní v yznačování hranic v yoráním brázd y, zvířecí kůží apod. 44 Gennep si všímá jedné důležité věci: mezi různ ými prostory se nacházejí neutrální zón y, jistá pomezí. Kdo se v prostoru pomezí nachází, ten se poh ybuje jakob y mezi dvěma svět y. Platí to na nejrůznějších úrovních: na úrovni cel ých teritorií, na úrovni vesnice, na úrovni jednoho domu. Kd yž se vstupuje do nějakého prostoru, tak má tento

vstup

často

následující

podobu:

oddělení

od

světa,

který

necháváme za zád y, provedení pomezních rituálů a nakonec provedení obřadního začlenění do světa nového. 45 Velmi podrobně se Gennep zaobírá rituály prahu a jako příklad y uvádí zv yk y spojené s rituálním nabídnutím pokrmu příchozímu, ale také přechod y horsk ých sedel, při kterých se odhazuje kamínek a pronáší modlitba, apod. To vše jsou v jeho t ypologii ukázkov ým i příklad y obřadů prahov ých, které se odehrávají na místě přechodu, mezi dvěma svět y. 46

43

Jinde je též nazývá preliminární, liminární a postliminární, tj. předprahové, prahové (spojené s pomezím) a podprahové. In: Gennep. s. 19 44 McCarty. s. 22 45 Gennep takto vykládá např. římské vítězné oblouky: vojevůdce se odloučí od nepřátelského světa a je začleněn zpět mezi obyvatele Věčného města. Stejně tak odchod příbuzného na cesty se v tradičních společnostech pojí s rituály: poslední společné jídlo, doprovázení na kousek cesty, zvířecí oběti atd. Cílem těchto obřadů je postarat se, aby odloučení nebylo náhlé, zajistit, aby probíhalo po etapách a za blahodárného působení vyšších sil. In: Gennep. s. 27 46 Gennep. s. 45

2.2.2 Druh y přechodov ých rituálů Gennep se ve své práci pokusil pojmout velmi podrobn ým a pečliv ým rozborem jednotlivé t yp y přechodov ých rituálů spojen ých se zásadními životními etapami či zlomov ými okamžik y života. Těmi b yl y a

jsou

především

těhotenství,

porod,

narození

dítěte

a

dětství,

dospívání, zásnub y a svatba, smrt. K tomu Gennep připojuje i jiné skupin y přechodov ých rituálů, které jsou spojen y s určit ými aspekt y situace, ve které se v ysk ytují. Může jít o obřad y spojené s řečí, obětováním, poutěmi, slib y a malé a v ýroční svátk y. První skupinou, kterou Gennep anal yzuje, jsou rituál y spojené s těhotenstvím a narozením dítěte. Tyto obřad y přesně odpovídají Gennepovu schématu: odloučení – pob yt na pomezí – znovuzačlenění do společenství. V primitivních kulturách je těhotná žena izolována, je jí často v ykázáno zvláštní místo, nesmí na posvátná místa, dodržuje určitá tabu a provádí ochranné rituál y proti zl ým duchům. Opětovná integrace do společenství je postupná a probíhá po etapách. Klasick ými začleňovacími rituály je společné jídlo, oběť apod. 47 Narozené dítě rovněž prochází přechodov ými rituál y. V nich má velk ý v ýznam časové „poprvé“: slaví se první koupel, první stříhání vlasů a nehtů, první krmení, první zub y atd. Dalším úkolem dítěte je odloučit se od původního prostředí, tj. od matk y, a stát se členem společenství.

Tyto

rituál y mají

rozmanit ý obsah,

např. pohřbení

placent y, svěřování dítěte jin ým ženám, pokládání dítěte na zem apod. Dítě většinou dostává jméno a postupuje obřízku, křest nebo jinou formu zasvěcení Bohu, přírodním silám či božstvu. V rituálech

pojících

se

k zásnubám

a

48

sňatku

opět

Gennep

neom ylně rozpoznává schéma přechodu: dobu zasnoubení spojuje s pomezím. Ve svatebních obřadech mívá velkou důležitost hmotn ý přechod, kterým může b ýt překročení prahu nového domu, překročení či přeskočení překážk y atd. V centru jsou tu obřad y přijímací: společná hostina, v ýměna dárků, v ýměna prstenů. 49

47

Tamtéž. s. 52 McCarty. s. 24 49 Gennep. s. 124 48

2.2.3 Přechodové rituál y spojené se smrtí Nejv ýraznějším projevem přechodového rituálu spojeného se smrtí je pohřební rituál, neboť většina zv yklostí a obřadů se odehrává v přímé či nepřímé souvislosti s pohřbením mrtvého těla. Pohřební rituál y měl y odedávna v tradičních společnostech klíčov ý v ýznam patří k nejstarším kulturním projevům vůbec a nalezneme je dokonce již u člověka neandrtálského. Hlavním posláním pohřebních obřadů přitom b ylo zřejmě oddělit svět mrtvého od světa živ ých. Pohřební rituál y se mohou lišit podle národnosti, věku, pohlaví nebo společenského postavení. Ale i přes jejich rozmanitost a drobné odch ylk y lze najít základní prvk y, které je možné zařadit do jedné kategorie. Různá pojetí se v ysk ytují i v rámci jednoho národa, kde může vedle sebe existovat několik pojetí záhrobí a z nich pl ynoucí odlišné rituál y. Tyto neshod y však mají svůj vliv pouze na formální podobu rituálu, vnitřní základ zůstává koherentní.

2.2.4 Prvk y pohřebního rituálu Podle Gennepov y teorie b y se mohlo zdát, že v pohřebních obřadech budou jednoznačně dominovat odlučovací rituály, ale ve skutečnosti často převažují rituál y pomezní. Ty b ývají velmi dlouhé a složité a z pohřebních obřadů zdaleka nejpropracovanější, jimiž se mrtv ý přijímá do světa zemřel ých. Smutek nad zemřel ým chápe Gennep jako vstup pozůstal ých do odlučovacího rituálu, z nějž v ystoupí rituálem opětovného začlenění do společnosti.

V době

smutku

v ytváří

příbuzní

mrtvého

zvláštní

společnost, protože se nacházejí mezi světem živ ých na jedné straně a světem

mrtv ých

na

straně druhé.

příbuznosti se zemřel ým, takže náležet vdova nebo vdovec. 50

50

Gennep. s. 138

Dobu

smutku

určuje

„stupeň“

nejdéle do této společnosti bude

V pohřebních rituálech se pomezní období v yznačuje nejprve materiálně delším či kratším setrváním u těla zemřelého nebo rakve ve smuteční místnosti, v hale domu, apod. Tato etapa může b ýt rozložena do několika menších etap a často se projevuje ve formě vzpomínkov ých obřadů. Dále následují rituál y spojené s cestou na „onen svět“ a se vstupem do něj. Zde je důležité to, že jelikož pozůstal ý musí urazit určitou cestu, v ybavují ho pozůstalí všemi potřebn ými předmět y. Ty mohou b ýt materiální povah y, jako např. oděv, jídlo, zbraně nebo nástroje, ale také mohou mít magicko-náboženské obsah y a pak jde o amulet y, znamení, hesla, apod.

51

Společn ým prvkem mnoha kultur b yla víra, že osob y, za které neb yl y

proveden y

nepojmenované

pohřební

nebo

rituál y,

nezasvěcené

děti,

stejně jsou

jako

nepokřtěné,

odsouzen y

k bídné

existenci a nikd y nemohou proniknout do světa mrtv ých, ani se připojit ke společnosti, která tam vznikla. Tito mrtví se pak chtějí znovu zapojovat do světa živ ých, ale protože nemohou, chovají se k němu nepřátelsk y. Pohřební rituál y jsou ted y zároveň rituál y, které pomáhají pozůstal ým zbavit se možnosti pomst y zemřel ých, ale i strachu před ní. 52 Mezi

odlučovací

rituál y

Gennep

zařazuje

různé

způsob y

přenášení těla zesnulého ven z domu, spálení nástrojů či majetku zemřelého, om ývání a pomazávání, ted y rituál y, kterým se říká očistné. Kromě toho existují materiální přechod y odloučení – jámy, rakve, hřbitov y, hromad y kamení, apod., které se stavějí nebo užívají rituálně, přičemž zavření rakve nebo hrobu často uzavírá cel ý obřad zvlášť slavnostním způsobem. Jako přijímací rituál v ykládá Gennep hostin y spojené s pohřb y, při kterých se navazuje nové pouto mezi pozůstal ými, poškozené odchodem jednoho z jejich členů.

53

Protože k pohřebním rituálům se snad v každé kultuře vázal siln ý emocionální náboj, dával y t yto obřad y pozůstal ým možnost dát průchod

51

Gennep. s. 139 McCarty. s. 26 53 Gennep. s. 151 52

svému

zármutku.

Měl y

a

doposud

mají

svůj

nezastupiteln ý

ps ychologick ý v ýznam, který spočíval především v uvolnění napětí a tíživ ých emocí v chráněném prostoru a v řádu společného podílu na rituálu. Je možné, že období smutku stejně jako rituál y samotné mohl y a mohou b ýt vnímány jako pouhá formalita či vnější gesto bez hlubšího prožitku. Ale mnohd y právě to, co se na první pohled zdá b ýt bez obsahu a sm yslu, může působit na hlubších a skrytějších rovinách, do kterých

člověk

nedohlédne.

Je

možné,

že

tato

dávná

moudrost

předávaná z generace na generaci, přežila dík y víře v tradici a její pravdivost. Je možné, že nevíra v tuto mocnou úlohu rituálu zavírá současnému světu dveře k mrtv ým i živ ým. Nyní je třeba se vrátit do nejstarších dob a kultur, které jsou spojené s českou oblastí a nahlédnout tak na vlastní a blízkou tradici, která stojí v základech současné společnosti.

3. Smrt a rituál v české minulosti Podle současného teologa D. J. Daviese je jednou z neměnných vlastností dějin v yjádření vztahu ke smrti a smrtelnosti. Mrtví si vžd y žádali ošetření a pozornost. Začíná to poznáním podivnosti smrti, ted y fenoménu, který souvisí s neh ybností smrti, jež vedla ke vzniku různ ých přesvědčení, která pomáhala smrt v ysvětlit, a rituálům, dík y kterým b ylo možné se s ní v yrovnat. Neh ybnost mrtv ých je nápadná a podtrhuje jejich nenáležitost ve světě živ ých. 54 Také kvůli ní b ývají mrtví často považováni za rituálně nečisté. Proto se mrtví odstraňují ze světa živ ých. Způsob y tohoto odstraňování se v průběhu dějin měnil y jen málo. Dva základní způsob y pohřbívání, ukládání do země a kremace, zůstávají stejné od nejstarších dob až podnes. Co se během staletí měnilo a co se liší společnost od společnosti, je jejich interpretace. Každá společnost poznamenala pohřbívání nebo spalování těl vlastním přesvědčením, které se stalo vyjádřením představ o povaze života samotného. Pokud člověk nezná a nechápe svou minulost, nemusí b ýt schopen pochopit a prožívat s pln ým vědomím ani svou přítomnost. Proto je třeba se nejprve soustředit na to, jak se smrtí a s mrtv ými těl y zacházeli naši předkové. Nejprve se text zaměří na pohřební rituál v jeho nejstarších podobách, tak jak ho používali staří Slované. Poté se v ydá po jeho stopách v prolínání lidové a křesťanské kultury a nakonec představí křesťansk ý pohřební rituál v jeho čisté formě.

3.1 Slované Slované jsou nejmladší velkou skupinou indoevropsk ých národů na území Evrop y. První zmínk y o nich souvisejí se změnou etnické a politické map y Evrop y, kterou označujeme jako stěhování národů. Archeologické zpráv y o Slovanech pocházejí ze 6. století našeho letopočtu 54

Davies. s. 54

a

dokládají

posun

mohutn ých

slovansk ých

skupin

ze

Zakarpatí do střední a jižní Evrop y. Na severu Slované obsáhli celé jižní pobřeží Baltského moře, na západě překročili Labe, Sálu a povodí horního Mohanu, vnikli hluboko do Alp a dosáhli až na území Dalmácie a severní Itálie. 55 Na naše území přišli první Slované pravděpodobně v 1. třetině 6. století ze severu Moravskou branou a odtud postupovali na jih a na západ a též na jihov ýchodní Slovensko. Naše západoslovenská větev osazovala postupně Slovensko, Moravu, Čech y a odtud dále střední Polabí ve v ýchodním Německu. Osídlení směřovalo do úrodn ých oblastí řek a potoků, které jim sk ýtal y dobré podmínk y pro zemědělství. 56 Nejstarší slovanští přistěhovalci v ytvářeli etnick y spřízněné kmen y, které se koncem 7. století začali sdružovat a budovat nejstarší opevněná hradiska. Kmenová centra v ývojově předcházela předstátní a státní organizaci.

Diferenciace

jednotlivých

slovansk ých

oblastí,

poznamenan ých kmenov ým soužitím, se v době hradištní od konce 8. století projevuje jak ve v ýběru hradních poloh na návrších a v jejich podobě, tak ve způsobech pohřbívání, a to buď v hrobech s nízk ými rov y, nebo pod moh ylami. 57

3.1.1 Slovanské pohřební zv yk y O

pohřebních

rituálech

starých

Slovanů

se

lze

dozvědět

především z v ýzkumu pohřebišť. Nejstarší Slované, tak jak jsou známi od 5. – 6. století

našeho letopočtu, si s sebou přinesli zv yk spalovat

své zemřelé na kremační hranici. Popel ukládali do mělk ých jamek v zemi, buď v hliněné nádobě nebo zřejmě v nějakém obalu z látk y. Způsob pohřbu se však vlivem nov ých vln slovanského osidlování během 7. století změnil. Na většině slovanského území se začal y budovat tzn. moh yl ové hrob y, které měl y podobu v ysokých náspů z hlín y, zpevněné někd y dřevěnou konstrukcí nebo kamen y. 58

55

Profantová, Profant. Encyklopedie slovanských bohů a mýtů. s. 9 Beranová. Slované. s. 36 57 Šolle. Od úsvitu křesťanství ke sv. Vojtěchu. s. 39 58 Lutovský. Hroby předků. s. 15 56

Některé tzn. moh ylník y se zachoval y do současnosti. Jsou různ ých rozměrů, většinou oválného nebo kruhového tvaru, obv ykle uspořádán y rovnoběžek.

do

řad

orientovan ých

V případě

slovansk ých

přibližně moh yl

ve

jde

směru o

zemsk ých

hrob y prostého

venkovského ob yvatelstva, které neobsahují honosné šperk y nebo v ýbavu. Nejsou to však náhodně navršené hromad y hlín y a kamene, ale záměrně v ybudované stavb y, jejichž význam je nepochyb ně spojen s rituál y. Výzkum moh ylov ých hrobů ukázal, že uvnitř

dřevem

v yztužen ých náspů se skrývají kromě kostry nebo zb ytků spálen ých kostí také zlomk y keramik y a kovu. 59 Z těchto nálezů však o pohřebních rituálech nejstarších Slovanů nelze mnoho v yčíst, protože hrob v ypoví jen jak ýsi konečn ý výsledek obřadu. Stejně tak je známo jen málo o slovanském náboženství, které b y mohlo napomoci představami o posmrtném životě. Důležit ým zdrojem se tak staly zpráv y arabsk ých cestovatelů a obchodníků a křesťansk ých misionářů, ze kterých lze vytvořit ne zcela věrohodn ý, ale autentick ý obraz zacházení se smrtí u Slovanů. Slovansk ý pohřební obřad lze rozdělit do několika fází. První začínala okamžikem skonu, kd y se v ob ydlí zesnulého shromáždili příbuzní a přátelé. Ti byli přítomni prvních rituálních úkonů s mrtv ým, jako b ylo otevření okna, ab y duše mohla ven, nebo zatlačení očí mrtvého, ab y nev yp adal jako živ ý. Následovalo bdění u mrtvého těla. Nebožtík b yl om yt, oblečen a uložen doprostřed místnosti na slaměné lůžko, které mohlo být později spáleno. Samotn ý pohřeb zřejmě nastával následující den a tak b ylo zapotřebí strávit s nebožtíkem noc. 60 Další fází b ylo v yn ášení mrtvého z domu. Používal se k tomu zvláštní otvor ve zdi, který b yl v ybouraný pro tuto příležitost, někd y se v ynášelo oknem nebo jámou v ykopanou od prahem. Vynesení jin ým otvorem než dveřmi mělo duši oklamat, ab y nevěděla, kud y se má vrátit. Mrtvé tělo se v ynášelo nohama napřed, ab y se mrtv ý nevrátil. 61 59

Turek. Čechy na úsvitě dějin. s. 137 O existenci tohoto nočního bdění u Slovanů svědčí zákaz této činnosti v písemných pramenech křesťanského Západu. Na přelomu 9. a 10. století lid při mrtvém těle zpíval „ďábelské“ písně, tancoval, popíjel a smál se. In: Lutovský. s. 83 61 Zíbrt. Staročeské výroční obyčeje. s. 53 60

Mezitím se v domě obracel y nádob y dnem vzhůru, ab y se do nich duše neschovala, následně se pral y nebo spaloval y šat y a věci mrtvého. 62 Na hranici či k hrobu se tělo neslo na dřevěn ých nosítkách nebo na prknech. V průvodu s ním šli lidé a zpívali chvalozpěv y, žen y plakal y a kvílel y, mnohd y si trhal y vlas y a drásal y obličej neht y. 63 Takto doprovázen

b yl

nebožtík

donesen

k pohřebišti,

kde

byla

zřejmě

připravena hranice pro spálení těla. Během

pohřebního

obřadu

vznikal y pravděpodobně samotné

moh yl y. Nejprve byl y postaven y dřevěné srubové rám y, tzn. dom y mrtv ých,

které

b yly

též

zapalován y.

Popel

zemřelého

se

buďto

rozhazoval uvnitř tohoto domu, nebo se urna s popelem mrtvého ukládala až na povrch nas ypaného kopce – moh yl y. Jin ým způsobem pohřbu vedoucím ke vzniku moh yl y b ylo umístění urn y na kůl utěsněn ý kamen y, přičemž teprve další etapu obřadu představuje dos ypání pahorku. Tímto způsobem někd y vznikaly i tzn. hromadné moh yl y, u nichž se při vzpomínkov ých slavnostech (zadušnice 64) zapaloval y obřadní ohně. 65 Moh yly se budoval y i v dobách, kd y se prosazoval pohřeb nespáleného těla do země. Takoví mrtví b ývali ukládáni do povrchové vrstv y moh yl y. Teprve v době odumírání tohoto způsobu pohřbu b yl y pod moh ylou nejprve v yhlouben y „hrobové jámy“ obdobné těm, jež známe z ploch ých hrobů s nespálen ými těl y. Někd y b yl y moh yl y obehnán y příkop y, většinou stály v posvátném háji na mírně v yv ýšeném místě, často s ymbolick y odděleném od světa živ ých např. plotem nebo potokem. 66

3.1.2 Počátk y christianizace Doba počátků křesťanství znamená i konec nas ypávání moh yl v rámci postupného vytlačování předkřesťansk ých zv yků. Opouštění 62

Lutovský. s. 85 Frolec. Prostá krása. s. 251 64 Svátky, při nichž se uctívají duše zemřelých. Konaly se v určité dny v roce, obvykle třikrát či čtyřikrát do roka, poprvé čtyřicet dní po pohřbu. Pozdější „Dušičky“ jako obdoba zadušnic v křesťanském rámci byly v podzimním termínu zavedeny až v závěru 10. století. In: Profantová, Profant. Encyklopedie. s. 242 65 Štefan. Změna pohřebního ritu [online]. s. 3 66 Profantová, Profant. s. 134 63

žárového

pohřbívání

ve

prospěch

inhumace

b ylo

procesem

odehrávajícím se v širokém časovém horizontu od 6. do 13. století. Počátk y praktikování inhumace na českém území jsou tradičně kladen y na přelom 8. a 9. století. Toto opakovaně přejímané datování má kořen y především

v časovém

zařazení

keramik y

z

jihočesk ých

moh yl. 67

Budování moh ylov ých náspů však bezpečně přežívá změnu pohřebního ritu a definitivně se uzavírá teprve v průběhu 10. století. 68 Z pohledu česk ých

zemí 7.

kmenov ých

dějin

je

století.

důležit ým Tehd y

mezníkem

vznikl

svazů státní útvar, tzv.

pro

christianizaci

postupn ým

sdružováním

Sámova říše. Rozkládala se

pravděpodobně v povodí řek y Morav y a na jihozápadním Slovensku. Jednalo se ale stále spíše o kmenov ý svaz, jehož vnitřní struktura ještě nemohla b ýt hodnocena jako stát. Poté, co se ke konci 8. století zhroutil avarsk ý stát, umožnila politická situace západoslovansk ým kmenům v ytvořit nov ý státní útvar. Počátkem 9. století se objevují dvě knížectví, která spolu vedou politický boj – moravské knížectví, pravděpodobně s centrem v jihomoravsk ých Mikulčicích se sídlem knížete Mojmíra, a nitranské knížectví se střediskem v Nitře na jihozápadě dnešního Slovenska, kde sídlil kníže Pribina. 69 Roku 833 se knížeti Mojmírovi podařilo Pribinu z Nitry v ypudit, připojil jeho knížectví ke svému a tento krok je označován za vznik Velkomoravské říše. Mojmír se stal prvním velkomoravsk ým panovníkem. Rostislav, další

velkomoravský kníže,

sousední

v ýchodofrancké

se říše,

rozhodl

bránit

politick ým

která

Velkou

Moravu

tlakům neustále

ohrožovala, navázáním kulturního kontaktu s Byzantskou říší. Vyslal do Konstantinopole k byzantskému císaři Michalovi své posl y s žádostí o podporu při zahájení christianizace země. Roku 863 císař povolal na Velkou Moravu Konstantina (pozdějším jménem sv. Cyril) a sv. Metoděje, dva křesťanské věrozvěst y. 70

67

Sommer. Začátky křesťanství v Čechách. s. 41 Lutovský, Tomková. K problematice nejmladších raně středověkých mohyl v Čechách. Památky archeologické č. 2. s. 88 69 Lutovský. Encyklopedie slovanské archeologie. s. 291 70 Lutovský, Profantová. Sámova říše. s. 24 68

S Velkou Moravou je spojena jedna podstatná a zásadní událost v dějinách všeho Slovanstva, a to v ytvoření samostatné křesťanské liturgie a s tím související vznik slovanského písma a slovanského písemnictví.

Slované,

jejichž

běžn ý

osobní

i

společensk ý

život

spoluurčoval y pohanské zv yk y, se museli sžívat s nov ými prvk y náboženství. Protože proces christianizace b yl postupn ý, jednotlivé rit y a ob yčeje pohanské i křesťanské vedle sebe dlouhou dobu přežíval y ve vzájemném prolínání. Vývoj v období 9.- 11. století v Čechách ted y směřuje jednak k utváření státu, jednak ke christianizaci. 71 Ta se projevuje

i

ve

vztahu

živ ých

k mrtv ým

a

ted y

především

na

pohřebištích, to znamená ve způsobu jejich založení, v pohřebním ritu a pohřebních zv yklostech, v úpravě hrobové jám y a konečně i stavbou křesťanské svat yně. Jedna z teorií, proč b ylo upuštěno od žárového pohřbu ve prospěch uložení těla do země, v ysvětluje tento jev jako nejranější projev christianizace. 72 První zprávu o konverzi Čechů k novému náboženství nacházíme z roku 845 v análech kláštera ve Fuldě. Autor, současník události, zaznamenal křest 14 česk ých knížat, který se uskutečnil

v Řezně. 73

pravděpodobně

Jiným

v ysvětlením

je,

že

pohřbívání nespálených těl b ylo pouze jednou z položek imitace a recepce

životního

st ylu

a

s ymbolické

komunikace

francké

či

velkomoravské elit y a bezprostředně s přijetím křesťanství nesouvisí. 74 Koncem 8. a v průběhu 9. století se pohřeb nespáleného těla rozšířil

po

celém

území

dnešních

Čech

a

Slovenska.

Některé

velkomoravské hřbitov y b yl y rozsáhlé a bohatě v ybavené. Kostrové hrob y b yl y zakládány vesměs do skupin, později na přelomu 9. a 10. století však již buď do pravideln ých řad vedle sebe, šlo-li o hřbitov kostelní podle orientace kostela, případně i radiálně k němu. Snaha po odlišenosti hrobů v ýznamn ých jedinců se projevovala buď jejich

71

Šolle. s. 51 Krumphanzlová. Počátky křesťanství v Čechách ve světle archeologických pramenů. Památky archeologické č. 57.s. 416 73 Turek. s. 19 74 Krumphanzlová. s. 420 72

oddělením prázdn ým prostorem nebo příkopem, jak b ývalo již zvykem u Keltů nebo Germánů. Často šlo o hrobk y zakladatelů pohřebiště. 75 K pohřben ým tělům b ylo zv ykem přidávat osobní předmět y zesnul ých

nebo

atribut y

jejich

života.

V hrobech

se

v ysk ytoval

například osobní šperk u žen, příslušná v ýstroj u muže. U těl pohřben ých jezdců byl y nalezen y ostruh y, jinde zbraně, cenné šperk y, drobné nářadí, jídlo a pití. Příznačn ý je také pravý milodar – buď masit ý pokrm nebo nápoj uložen ý v hliněn ých nádobách nebo vědrech. Keramick ý milodar nahrazuje v období 9. a v 1. polovině 10. století vědro nebo okov. Vysk ytuje se častěji v hrobech bojovníků spolu se zbraní, d ýkou nebo nožem. 76 S pohřbem nespáleného těla se u všech Slovanů rozšířil strach před návratem mrtvého, který se mohl stát upírem a škodit živým. Mezi praktik y, které tomu měl y zabránit patří např. obrácení těla tváří k zemi, oddělení hlav y a její položení k nohám nebo mezi ně, nebo posmrtné v ykroucení hlav y. 77 Jindy šlo o snahu zneškodnit poh yb mrtvého tím, že se mu zatížil y větším balvanem hruď nebo končetin y. Tuto neob yčejně rozšířenou pohanskou pověru lze v ysvětlit také ochranou před šířením nemoci, kterou nebožtík trpěl, ale hlavně obavou z osob, které se zab ýval y za života čarodějnictvím. Do hrobů se s oblibou kladla též vejce, která b yla symbolem znovuzrození. Někd y měl y podobu hliněné napodobenin y, různě pomalovan ých na způsob velikonočních kraslic. Skořápk y z vajec byl y objeven y ještě v hrobce křesťanského knížete Boleslava II. v bazilice sv. Jiří na Pražském Hradě.

78

Vliv christianizace v 11. a 12. století sílil a církev si začala klást své nárok y na změnu pohřebního ritu. Staří Čechové však nemohli dlouho

přiv yknout

řádu

předepsaného

církví,

ab y

mrtvol y

b yl y

pohřbíván y na společném hřbitově, posvěceném od církve. Raději podle zděděného ob yčeje pohřbívali nebožtík y na polích a v lesích, při kterém stále zachovávali pohanské ob yčeje. Těmi b yl y například pohanské hry, 75

Sommer. s. 16 Šolle. s. 56 77 Beranová. s. 264 78 Šolle. s. 58 76

které lid provozoval na rozcestích a trojcestích a na křižovatkách pro lehké odpočinutí duší. Podle „Zápovědi proti pohanským obřadům“ 79, kterou v ydal král Břetislav II. roku 1092, měli pohané ve zv yku chodit ve škraboškách za mrtv ými a vz ývat je, ab y jim věštili osud. Zpívali také v noci nad mrtvými ďábelské písně, při kterých se oz ývaly žert y a smích (o těchto a jin ých zv ycích bude zmínka v kapitole o lidové kultuře). 80 Zajímav ým zdrojem je Hájkova kronika, která v ypravuje o pohřbech česk ých panovníků a zdůrazňuje některé ob yčeje. Bylo to oblékání do drah ých šatů, vkládání mincí do ruk y, házení kamenů, hlín y nebo listí za hlavu. Mnohd y se konal y zápalné oběti na usmíření zl ých duchů. Do hrobu b ylo mrtvému kladeno jídlo a pití, nejčastěji pecen chleba a pivo, ab y mrtv ý neměl hlad. 81 Gravidní žen y dostával y běžně v ýbavu pro dítě. Viditelně

zde v yvstává obraz víry v to, že život po

smrti trvá dál a hrob se v tomto kontextu stává domem živého. Lze předpokládat, že nov ý způsob nakládání s mrtv ým tělem si v yžádal i tvorbu nového „scénáře“ pohřebního obřadu. V jeho rámci zřejmě docházelo k reinterpretaci a s ynkretickému včlenění do místních zvyklostí. 82 Nositelem tohoto procesu se stal y lidové vrstv y obyvatel, jejichž

neochota

řídit

se

církevními

pravidl y

vedla

k formování

svéb ytného souboru zvyků a obřadů. Následující část se proto zaměří na tuto rovinu, jejíž projev y lze shrnout pod pojem lidová kultura.

3.2 Lidová kultura Pod pojmem lidová kultura se skrývá různobarevná škála života lidu, složená z projevů hmotného, sociálního a duchovního: různé druh y zaměstnání a obživ y, stavitelství a b ydlení, stravu, v ýtvarné projev y,

79

Emler. Prameny dějiny českých II. s. 136 Zíbrt. Seznam pověr a zvyklostí pohanských. s. 17 81 Ačkoli nemůžeme Hájkovu kroniku podle literatury považovat za zcela věrohodnou, je jisté, že zmíněné zvyky můžeme nalézt v pozdějších lidových obyčejích. Pálení ohňů se například dělávalo na Slovensku na hrobech sebevrahů a nekřtěňátek a spalovaly se i některé nebožtíkovy věci. In: Zíbrt. Seznam pověr. s. 22 82 Sommer. s. 16 80

příbuzenské vztah y, tradice ob yčejů a obřadní kultura, vědění a víra, umění. 83 Geneze lidové kultury sahá ke slovanskému osídlení 6. století. Pro rozčlenění původně jednotné kultury na kulturu oficiální a lidovou měl značn ý v ýznam proces sociální diferenciace vrcholící v době Velké Morav y, kd y vedle panovníka stojí lid, který je nositelem hodnot bezprostředně diferenciaci

spjatých lze

najít

se

zkušeností

mimo

jiné

předchozích

právě

období.

Tuto

obřadech. 84

v pohřebních

Postupné v ydělení dvou kulturních vrstev přetrvalo až do novověku v neustálé

konfrontaci

a

vzájemném

ovlivňování.

V jednotliv ých

dějinn ých etapách měla lidová kultura své osobité znak y, vždy něco přib ylo nebo odumřelo. Historick ý čas zde však nab ývá jinou dimenzi a tak se datování tvaru a vlastní doba vzniku kulturní hodnoty mohou rozcházet. 85 Proto

můžeme

v dokladech

lidové

kultury

mluvit

o

tradicích středověk ých, novověk ých, atd. Lidová kultura se postupem času stala předmětem bádání několika

sobě

historiografie,

příbuzn ých

dějin

umění,

sociálních sociologie,

oborů:

literární

folkloristik y,

věd y a

sociální

antropologie. Počátky zájmu o lidovou kulturu jako předmět vědeckého poznání se kladou do pokročilého 18. století, kd y se z řad elitních vrstev rekrutovala řada romantiků – sběratelů, kteří sbírali lidové písně, pohádk y, příběh y a básně. Tento zájem se objevil v souvislosti se vznikem

nacionalismu

a

jako

romantická

reakce

na

klasicistní

racionální způsob uvažování. 86 Lidová kultura v sobě zahrnuje křesťanské představ y i pohanské rituální prvk y, které se vtělil y do folklorních ob yčejů, ale i do kulturní paměti. Mnohé z nich jsou v různ ých podobách dodnes přítomné a spoluv ytvářejí přístup ke světu, mnohé z nich nachází v paradigmatu konzumu 21. století svůj konec. Obřad y a ob yčeje orientovaly člověka v jeho vztazích k přírodě, k druh ým lidem i k sobě samému. Vytvářel y hodnotov ý horizont života na základě vědomí jednot y člověka a světa. 83

Langhammerová. Lidové zvyky. s. 8 Frolec. s. 16 85 Václavík. Výroční obyčeje a lidové umění. s. 112 86 Frolec. s. 26 84

Jejich dějinná kontinuita je v yjádřena v archet ypech jednání, víry a pověr,

které

jsou

„moderním“

člověkem

náhle

zpochybněn y

a

v ytěsněn y. Z pohledu

lidov ých

představ

a

jejich

funkce jako

nositele

tradičních hodnot lze připomenout, jak hlubok ý sm ysl v nich nalézali naši předkové.

Rituál y spojené se smrtí však měl y mnoho lokálních

variant a tato práce nesk ýtá dostatečný prostor k tomu, ab y b ylo provedeno jejich srovnávání. Proto bude nahlédnuto pouze na základní sled pohřebního obřadu a událostí s ním spojen ých. 87 Nebude se ani zaměřovat na určité časové období, ale v souhrnu zmíní prvk y, které b yl y v mal ých obměnách společné všem.

3.2.1 Smrt a duše Smrt člověka b yla v lidové kultuře spojována s představou duše svázané s tělem, ale současně na těle nezávislé. Smrt b yla v lidovém prostředí vnímána jako okamžik, v němž se s lidskou duší děje něco zásadního a b ytostného. 88 Jak b ylo ukázáno v části věnované Slovanům, víra v nesmrtelnost duše b yla vlastní slovansk ým národům ačkoli b yl y její podob y různé. Ale nezávisle na času nebo místě, všude z této víry pramení snaha o zabezpečení duše člověka na poslední cestě a z ní v yrůstající a žijící rituál y tohoto přechodu. Posmrtn ý osud těla a duše b yl odlišn ý. Tělo se mělo rozpadnout, ale nejednotné b yl y představ y o duši: buď se zdržovala poblíž pozůstal ých, časem se převtělila a spojila s přírodou nebo pob ývala na věčné blaženosti či v trestu. Názory na dobu oddělení duše od těla se také různil y. Podle jednoho duše opustí tělo ihned po smrti, a proto se také bezprostředně po skonu člověka otevírala okna, ab y se duše odebrala k poslednímu soudu. Po chvíli se okna opět zavřela, ab y se 87

V této souvislosti je třeba se zmínit o jistém úskalí. Pokud by byly pohřební obřady důsledně srovnávány, tak jak je v minulém století zaznamenali etnografové v jednotlivých regionech, ukázalo by se, že sice základní osnova praktik je všude víceméně stejná, ale někde je například s vynášením mrtvého z domu spojeno obrovské množství magických úkonů a někde je tomuto úkonu věnováno minimum pozornosti. Má-li být ukázáno, jak tyto obřady fungovaly původně, je třeba vycházet z předpokladu původní jednoty představ. To s sebou nese možnost analogického doplňování chybějících částí. Obraz, který je tak vytvořen vypadá sice lákavě, ale vzniká zde nebezpečí, že do jednoho systému budou zařazeny komponenty, které se vedle sebe nikdy nevyskytovaly. 88 Navrátilová. s. 145

duše nemohla vrátit. Druhá představa připoutává duši k tělu a proto b yla okna i dveře zavírána, ab y duše předčasně neodešla. V 19. století b yla mezi lidmi běžná představa, že dokud není nebožtík pohřben, zdržuje se duše v jeho blízkosti. Do té dob y měl zesnul ý vidět a sl yšet vše, co se kolem něho dělo a mluvilo.

89

V každém případě bylo období mezi smrtí a pohřbem vyplněno úkon y, které měl y zajišťovat pozitivní přijetí nebožtíkov y duše do zásvětí a zároveň chránit pozůstalé. Duši, opouštějící tělo, bylo třeba oklamat, zmást a zamezit jejímu návratu. K takovému cíli směřoval y mnohé ob yčeje, konané od okamžiku smrti až po pohřbení.

3.2.2 Poslední úkon y Ve chvíli, kd y život člověka dohasínal, shromáždila se u jeho lůžka nejbližší rodina. Do okamžiku, než umírající „v ypustil“ duši, nesměl nikdo z přítomn ých plakat, protože jeho duši b y se jinak nechtělo na onen svět. Pokud utrpení umírajícího trvalo již příliš dlouho,

b ýval

pokládán

na

holou

zem.

Šlo

o

zv yk

rozšířen ý

u mnoha etnik a s jistou mírou opatrnosti b y mohl být pokládán za reminiscenci představ y země jako matk y, z níž se vše rodí a stejně tak se do ní vrací, aby se mohlo znovu zrodit. V některých krajích odpovídali lidé na otázku proč to dělají tím, že země pak dot yčného lépe přijme. 90 Dalším úkonem b yl o zatlačování očí mrtvému. To proto, aby si na tomto světě někoho nev yhlédl a nechtěl si ho vzít s sebou na onen svět. Z raného středověku je dík y církevním autorům doloženo také zacpávání nosních dírek, podvazování brad y apod. 91 Podobn ý význam má i zakrývání zrcadel a obracení nádob dnem vzhůru, ab y se do nich duše nemohla schovat. V tomto jednání jsou stále přítomné dvě zdánlivě protichůdné tendence - uspokojit mrtvého, dát mu najevo lítost 89

Frolec. s. 252 Tato praktika je doložena již v penitenciálech raného středověku. Penitenciál je příručka pro kněze, obsahující seznam hříchů a příslušné způsoby pokání. In: http://www.opatbrno.cz/archiv/clanek422.htm/ 91 Církev se snažila sblížit s lidovými obyčeji a zděděným obyčejům dělala mnohdy ústupky. Přijímala nevyhladitelné lidové tradice pokud to nevadilo základnímu učení. In: Zíbrt. Seznam pověr a zvyklostí pohanských. s. 6 90

nad jeho odchodem a zároveň jej co nejúplnějším způsobem vyčlenit z komunit y živ ých. Obojí vede v důsledku ke stejnému cíli, ted y zajistit mrtvému spokojen ý život v zásvětí a tím zabránit tomu, aby se vracel mezi živé a škodil. 92 Pokud neb yl mrtv ý pohřben hned, což se stávalo jen v ýjimečně, zůstal minimálně první noc v domě. Ještě před tím však b ylo mrtvému zvoněno

na

umíráček,

mužům

třikrát,

ženám

dvakrát.

Vedle

informativní funkce bylo v tomto aktu skryto nesporně také magické pozadí. Zvuk zvonu, stejně tak jako každý hluk (bouchání, hlasit ý zpěv apod.), odhání zlé duch y. Kd yž se snesl večer, sousedé se sešli v domě nebožtíka, vzpomínali na jeho život, popíjeli a jedli. 93 Ještě v první polovině našeho století jsou ze Slovenska doložen y „hry u mrtvého“, které měl y silně archaick ý ráz. Patrně nejrozšířenější hrou, která udivuje svou zdánlivou profánností, b yla hra zvaná „lopatk y“. Mládenec poklekl a ostatní ho bili přes pat y lopatkou, přičemž on, maje zavázané oči, musel uhádnout o koho jde. Hry se často nesl y ve veselé atmosféře a neb ylo v ýjimkou, že b yl mrtv ý svržen na zem.

94

Významná skupina

rituálních

úkonů

souvisela s

v ynášením

mrtvého z domu. Ještě před aktem samotn ým přistupovaly žen y s vážnou tváří a v yléval y vodu pod máry – dřevěná nosítka, na nichž mrtv ý spočíval. Jinak b y to prý b ylo pro ob yvatele domu nebezpečné. Doloženo je také v ynášení oknem, či točení s márami kolem vlastní os y. Mrtv ý měl b ýt především dezorientován a tím pádem neschopen se vrátit zpět do domu. Tento zv yk nalezl svou kontinuitu i ve středověku, kd y se prováděl obyčej rozdvojování nebo otáčení vozu, na kterém přepravují nebožtíka. 95 Sám pohřební průvod měl v některých krajích siln ý sociální charakter. Vůz táhl průvod zvířat, z nichž každé patřilo jednomu hospodáři, který je tiše vedl. Tzv. „odpros“ (odbierka, kázeň) měl ještě před inhumací harmonizovat vztah y mezi mrtv ým a komunitou. Při 92

Navrátilová. s. 185 Tamtéž. s. 220 94 Zíbrt. Veselé chvíle v životě lidu českého. s. 56 95 Frolec. s. 258 93

odprosu někdo z příbuzn ých děkoval zúčastněn ým za lásku a prosil o odpuštění křivd, které mrtv ý zaživa spáchal. 96 Do rakve vkládali pozůstalí také květin y, které měly mrtvého chránit před démon y na jeho cestě. V pozdější době navázal na tento zvyk křesťansk ý ob yčej vkládání drobn ých posvěcen ých předmětů, jako růženců

a

modlitebních

knížek,

medailónků

apod.

Obzvláště

mnohoznačn ým milodarem b yl y mince, jejichž přítomnost zjišťujeme v hrobech již u Germánů. Mohl y znamenat podíl na majetku, ale také sloužil y jako mince za převoz do světa mrtv ých, anebo v křesťanském světě peníz pro svatého Petra. 97

3.3 Křesťanská tradice a smrt Česká minulost

není

prostorově ohraničenou

veličinou,

ale

odehrávala se vžd y v kontextu okolních zemí. Lze tak v jistém sm yslu mluvit o tom, že kulturní a duchovní dědictví Čech je do jisté míry i kulturním v Čechách

a

duchovním jsou

dědictvím

nerozlučně

Evrop y.

spojeny

Dějin y

křesťanství

s evropsk ými

dějinami. 98

Křesťanství náleží k evropské identitě. Stačí procestovat Evropu od Gibraltaru po Estonsko, ab y b ylo jasné, co Evropu drží pohromadě. Národ y a jaz yk y jsou rozmanité, ale všude člověk nalezne kříž, v srdci mnoha starých měst katedrál y a ve vesnicích kostel y. Krátk ý pohled do evropsk ých dějin ukazuje, jak je křesťanství spjato s historick ým v ývojem. V 7. století se světov ým dominantním rysem stává arabská expanze a její zastavení v bitvě u Poitiers v roce 732. V evropsk ých zemích probíhá proces sjednocování. V roce 800 papež v Římě korunuje franckého krále Karla Velikého císařem křesťanské říše.

Od tohoto

roku v sobě Evropa spojuje nejen geografick ý obsah, ale i určit ý 96

Navrátilová. s. 255

97

Obolos mrtv ých známe nejlépe z antik y, kde b yl určen pro převozníka Chárona. Zdá se ovšem, že jde o cosi, čemu etnologie někd y říká pankulturní konstanta. Vkládání měnov ých jednotek do hrobu v podobě mušliček kauri, zná např. i většina tichomořsk ých etnik. In: Kerén yi. M ytologie Řeků I. s. 187 98

Reale. Kulturní a duchovní kořeny Evropy. s. 27

mocensk ý aspekt. S rozdělením církve na dvě hlavní větve, římskou a b yzantskou, se druhá jmenovaná s centrem v Konstantinopoli pot ýká s islámskou

expanzí,

která

v yvrcholí

křesťansk ým

osvobozením

Jeruzaléma v roce 1099. 99 Po následující století dochází k postupnému v ytváření konceptu křesťanské Evrop y, které vrcholí v 15.století za papeže Pia II. (1458-1464). Ten v ystupuje na obranu křesťanské republik y a používá termín y „naše Evropa“ nebo „křesťanská Evropa“. Jako první používá přídavného jména evropsk ý a zavádí termín Evropan. 100 Pro účel y této práce není nutné dále téma historicky rozvíjet. Důležité je si uvědomit, že křesťanství je dalším kamenem základn y, na které je v ystavěna dnešní společnost a její pojímání světa. Tato kapitola chce ukázat prvotní kořen y křesťanství tak, jak se od počátku vyvíjel y a ovlivňoval y svět kolem sebe. Pro pochopení poselství, které v česk ých zemích toto náboženství zanechalo, bude nejprve zaměřena pozornost na prvotní křesťanskou církev v době jejího vzniku, a následně na pohřební rituál y, které v ykonávala. Protože Čech y vlivem pozdějšího příchodu křesťanství zachovával y mnoho pohansk ých zv yků souběžně s křesťansk ými, b yl o b y neúčelné extrahovat z nich čistě křesťanské prvk y. Proto jim b yla věnována kapitola o lidové kultuře. Později se bude tato práce zabývat křesťansk ými pohřebními rituál y současnosti, které v ycházejí z kořenů obecné prvotní církve a zachovávají z velké části jejich původní podobu.

3.3.1 Prvotní křesťanská církev Prvotní církev či prvotní křesťanství neznamenají jen časově první údobí dějin církve a křesťanství, ale zároveň charakterizují toto údobí teologick y jako jedinečnou normativní veličinu platnou pro všechna

pozdější

bezprostředním rozhodující 99

údobí

svědkem

spasitelné

Klápště. Rok tisíc a tři sta navíc [online] Franzen. Malé církevní dějiny. s. 177

100

církve

a

Ježíšova události.

její

učení.

vzkříšení Její

Tato

jako

autoritativní

církev

b yla

eschatologick y představitelé,

apoštolové, b yli příjemci i předavateli konečného křesťanského zjevení. V této době b ylo v ytvořeno Písmo svaté – Nov ý Zákon, které začalo platit jako trvalá norma pro budoucí následovník y. Proto je tato církev trval ým počátkem, v jehož rámci se uskutečňují veškeré další dějin y církve a víry. 101 Křesťanství

v yrůstalo

v

historick ých

a

společenských

podmínkách v ýchodní provincie římské říše na území starověkého Izraele.

Nejprve

bylo

pojímáno

jako

jedna

ze

sekt

židovského

náboženství, ale svým pojetím náboženství a víry se začalo rychle v ydělovat od okolního helenisticko - židovského okolí. 102 Křesťanství přicházelo s m yšlenkou rovnosti všech lidí před Bohem, a to bez ohledu na jejich původ, národnost či jaz yk. Nabízelo příslib věčné posmrtné blaženosti a v ykoupení ze všech příkoří a útrap na tomto světě. Křesťanství se během 1. století šířilo z Palestin y všemi směry, ale nejrychleji v římské říši, kde se muselo v yrovnat s řeckou filozofií a nepřátelstvím lidu a později i úřadů. Koncem 1. století už měla církev mnoho stoupenců v Malé Asii až k jižní Indii, Makedonii, Řecku a Římě. Na jejím rozšíření měl velkou zásluhu především apoštol Pavel, první v ýznamn ý křesťansk ý misionář, který začal šířit radostnou zvěst o Ježíšovi - evangelium. Nová církev, kterou založil, se hned ujala hlásání evangelia, takže ke konci 2. století se už její působení rozšířilo po celém Středomoří, do Egypta a severní Afrik y a dokonce až na území dnešní Francie. 103 Křesťanství přinášelo opravdov ý důvod k životu. K životu na tomto světě i naději na život posmrtn ý. Vydáním Ediktu milánského r. 313 císař Konstantin I. oficiálně ukončil pronásledování křesťanů, které zpočátku novou církev stíhalo. Křesťanství b ylo vzato na vědomí a zanedlouho se stalo státním náboženstvím. 104 Na jedné straně zaplatila církev za spojenectví se státem velkou cenu: až dosud b yl i křesťané pronásledovanou menšinou, od této chvíle b ylo naopak velmi v ýhodné stát se křesťanem, ať už z politick ých, ekonomick ých či společensk ých 101

Teologický slovník. s. 277 Wolf. Člověk ve světě náboženství. s. 89 103 Wolf. s. 90 104 Franzen. s. 48 102

důvodů. Na druhé straně toto spojenectví, nejprve dík y Svaté říši římské a později i prostřednictvím národních církví, přineslo rozkvět západní křesťanské kultury a křesťanství vůbec.

105

3.3.2 Pohřební rit y prvotní církve Podle Wattse je historické křesťanství náboženstvím, kde úzkost hraje mnohd y větší roli než víra a kde je dokonce oceňována jako ctnost, protože zkoumá možnost dom ýšlivosti a p ých y. Z určitého hlediska jsou katolické zádušní obřad y velice v ýmluvn ým dokladem této úzkosti. 106 Z jiného hlediska zas obsahují celé tajemství, jak tuto úzkost zvládat. Je to obraz celého b ytí, ve kterém se sváří protiklad y dobra a zla, života a smrti. Zádušní obřad y v yjadřují mír, chápou-li se vnitřně, berou-li se však doslova, sdělují úzkost. Pohřební kult je tak starý jako lidstvo samo. Křesťanství na toto lidské kontinuum navazuje, opírá se však přitom o svoji zvláštní zkušenost božského, což v posledku znamená o víru ve Vzkříšení Ježíše Krista. 107 První křesťané žili v téměř každodenním očekávání druhého příchodu Krista a konce světa. Poněvadž však léta a století míjela a onen „poslední den“ nepřicházel, pozornost se začala postupně obracet jin ým směrem, a to k fyzické smrti. V prvním století křesťané neustále pátrali po S ynu člověka v oblacích nebesk ých, ale středověk už uvažoval o možnosti náhlé smrti, která mohla překvapit člověka bez rozhřešení, bez pokání, bez svátosti pokání či posledního pomazání. 108 K těmto pojmům se pozdější text vrátí, v této chvíli je důležité, že sm ysl života se začal hledat nejen mimo tento čas, ale právě v něm, skrze práci na své spáse bázní a chvěním. 109 Rozhodující pro chápání pohřební liturgie je pojetí Krista jako „prvorozeného ze zesnul ých“. Ježíš skutečně zemřel a je mrtv ý mezi mrtv ými, ale křesťanská víra říká, že skutečně žije: „Byl jsem mrtev, 105

Wolf. s. 57 Watts. Mýtus a rituál v křesťanství. s. 179 107 Queiruga. Vzkříšení a pohřební liturgie. Getsemany 4/2007. s. 70 108 Rejchrt. Na úpatí hory. s. 123 109 Watts. s. 179 106

avšak teď žiji“ (Zj 1, 18). To je nejvnitřnější v ýznam křesťanské pohřební slavnosti i jejího rituálního ztvárnění. Druhé Vatikanum formuluje následující stěžejní zásadu: „Rity pohřbu mají zřetelněji vyjadřovat velikonoční smysl křesťanské smrti.“ 110 Semitské prostředí, z něhož křesťané v yšli, dávalo přednost pohřbívání do země. Pro chudé b ylo společné pohřebiště, zámožnější si budovali nákladnější hrobk y. S oblibou byl y používán y i skalní jesk yně nebo b yl hrob přímo vtesán do skál y. Hrob y se označoval y náhrobním kamenem. Mrtvé tělo se pochovávalo zabalené v plátně bez rakve, později se začal y v ysk ytovat sarkofágy. V hrobech leželo mrtvé tělo na lavici, nad níž se později klenul oblouk. Tak b ylo uloženo podle zpráv v evangeliích také mrtvé tělo Ježíše Krista po ukřižování. Kromě „lavicov ých“ b yl y i hrob y „pecovité“, tj. v ydlabané do stěn v délce lidského těla a obdélníkovém průměru. 111 Takové hrob y lze nalézt ve velkém

množství

zvláště

v

římsk ých

katakombách,

podzemních

chodbách, kde se též křesťané skrývali v dobách pronásledování. Hrobové kamen y s nápis y svědčí o pevné víře v nesmrtelnost duše a naději ve zmrtv ýchvstání. Nejznámější jsou katakomby Priscillinov y, Kallistov y, Domitillov y a Šebestiánov y. Koncem 4. století však tento zvyk mizí a v 5. století úplně přestává a to z důvodu zakládání hřbitovů u kostelů. 112 Křesťané

se

sv ými

pohřebními

zv yk y

z

části

přidržovali

zvyklostí svého pohanského okolí. S tělem b ylo nakládáno tak, že b ylo um yto, natřeno m yrhou a oblečeno. Nejjednodušší oblečení sk ýtal y pruh y z lněného plátna, ale časté b ylo i jemnější lněné roucho a běžné svrchní oblečení. Máry s tělem se z domu smutku v ynesl y po určité době v ystavení nebožtíka se svícemi a pochodněmi, v pozdější době nejdříve do kostela. Zde b yla držena stráž, posléze b yla mrtvola pohřbena.

Křesťané neprováděli zřejmě nikd y nebo

téměř vůbec

spalování, jež b ylo běžné až do počátku císařské dob y. 113 Mrtv ým se například zavírala ústa a oči, ale hlasité oplakávání mrtv ých, rvaní si 110

Dokumenty liturgické obnovy. Sacrosanctum Concilium, č. 81. s. 34 Brabec. Křesťanská thanatologie. s. 105 112 Lašek. O pohřbívání. s. 15 113 Markschies. Mezi dvěma světy. s. 83 111

vlasů a podobná symbolická gesta již nahradil zdrženliv ý pláč a modlitba

za

zemřelého.

Obecně

b yli

mrtví

do

země

ukládáni

s obličejem obráceným k v ýchodu nebo k Jeruzalému a tak symbolick y očekávali Kristův návrat. Křesťané ted y své mrtvé pohřbívali s jistou a nepoch ybnou nadějí ve vzkříšení, ale pouze Bůh je mohl v soudn ý den vzkřísit, a tak zemřel ým

dát

novou

totožnost. 114

Proto

se

nad

hrobem

konala

eucharistie za mrtvé. V této souvislosti určuje jeden s yrsk ý církevní řád ve 3. století: „Shromažďujte se podle evangelia a síly Ducha svatého také na hřbitovech. Čtěte tam ve svatých písmech a konejte bez reptání svou

službu

eucharistii.“

a

modlitbu

před

Bohem

a

přinášejte

příjemnou

115

Také samotn ý pohřeb se do značné míry opíral o ob yčeje zděděné z pohanské antik y. Podle římské liturgie se konala smuteční tryzna s hostinou, k níž se lidé shromažďovali v určité dny,

a to buď

v blízkosti hrobu, nebo v domě smutku, ab y na mrtvého vzpomínali při rodinné hostině. Již od 2. století spojovali římští křesťané s touto hostinou eucharistickou slavnost, při níž se cítili se zesnulým zvláště blízce spojeni dík y společenství s Kristem. Křesťané zřejmě netruchlili jako

ti,

kteří

nemají

žádnou

naději,

ale

b yli

plni

naděje

na

zmrtv ýchvstání. Tomu odpovídala i bílá barva oblečení oproti černé barvě pohanské a zpěv žalmů a h ymnů místo žalostn ých písní plaček. 116 Vlivem šíření křesťanství v Evropě nalézáme mezi 5. a 8. stoletím mimo spalování, ukládání v jamách a s ypání moh yl také hrob y. Těla b yla ukládána v rakvích do jam v zemi, podobn ých menším hrobům, v řadách vedle sebe. Vznikal y tak řadové hrob y, podobné těm, které můžeme vidět na dnešních hřbitovech. 117

114

Davies. s. 60 Markschies. s. 83 116 Adam. Liturgika. s. 317 117 Lašek. s. 15 115

4. Smrt a rituál v české současnosti Není vžd y snadné pochopit vlastní současnost, ale jistě stojí za to pokusit se pochopit, do jaké míry znamenalo pozdní 20. a rané 21. století radikální proměnu lidsk ých hodnot. Smrt zde slouží jako průhled do těchto změn. Pohřební rituál y velmi úzce souvisejí se zaveden ými představami o posmrtném životě. Po většinu dějin lidé věřili v nějak ý druh posmrtného života, který se vztahoval ke společenským pravidlům. Život na tomto světě souvisel s životem, který bude pokračovat na onom světě. Oproti tomu lze upozornit na nov ý posun, dík y němuž se v Evropě ve druhé polovině dvacátého století hlavní pozornost obrátila k pozemskému

životu.

Byl y

to

především

osvícenské

filosofické

kořen y, které našl y svůj obraz v agnosticismu a atheismu. Za hlavní zdroj vědění se začala považovat věda a její vzrůstající v ýznam. Na poli teologie vítězila liberální teologie. Další krok k pozemskému životu udělal y komunistické ideologie.

118

Jistě b y se dalo najít mnoho

dalších faktorů, ale společn ým jmenovatelem všech by zřejmě b yl odklon od náboženského světového názoru k jinému, v němž hraje náboženství okrajovou nebo žádnou roli. Následkem toho bylo, že se lidé přestali zaobírat a v ypořádávat se smrtí. Jak

ted y v ypadá

současná

smrt

a

s ní

související

postoje

v Čechách? Jako vodítko poslouží tři prostory, ve kterých se se smrtí nějak ým

způsobem

nakládá,

a

to

nemocnice,

hospice

a

domácí

prostředí. Skrze t yto příklad y bude v obrysech nahlédnuto na postoje ke smrti v současné české společnosti a následně na pohřební rituál y, tak jak se s nimi dnes může každ ý člověk setkat v necírkevním a církevním prostředí.

Staré

v ýznamové

rovin y

pohřebních

rituálů

jsou

v současnosti stále přítomné, ačkoli jejich sm ysl je chápán více nevědomě než se skutečn ým pochopením.

118

Davies. s. 62

4.1 Postoje ke smrti v sociálním kontextu české společnosti Od nejdávnějších počátků lidstva b ylo loučení se zemřelými spojováno

se

smutečními

obřad y.

Různé

kultury

s odlišn ými

nábožensk ými představami v yvinul y specifické rituály, s jejichž pomocí překonávali neuchopitelnou smrtelnost. Také v českém prostředí b yla smrt až do počátku 20. století silně ritualizovanou

a veřejnou záležitostí.

V pokoji umírajícího b yl y

zatažen y závěs y, zapálen y svíce, rozstřikovala se svěcená voda. Dům se zaplnil znám ými, soused y přáteli. V kostele se rozezněl umíráček. Domovní dveře b yly označen y znamením smutku. Konala se mše za zesnulého, pohřeb b yl veřejnou záležitostí. Pohřební průvod prošel celou obcí, náhodní kolemjdoucí se zastavili a smekli, ab y zesnulému prokázali poctu. 119 To vše b ylo demonstrací toho, že nezemřel anon ymní jedinec,

ale že společenství jako celek utrpělo ztrátu, z níž se

potřebovalo zotavit. Dříve se lidé se smrtí museli v yrovnávat častěji. Umíralo se doma, v rodinném kruhu, kde každ ý měl svoje místo a věděl, jak se má chovat k umírajícímu. Pokoj umírajícího se stal místem přechodu do jiného způsobu b ytí a všichni přítomní brali tento okamžik jako svou vlastní přípravu k odchodu na věčnost. Dnes, kd yž se život většin y lidí odehrává v anon ymitě velkoměst, se smrt z veřejného života téměř úplně v ytratila. Smutek se stal soukromou záležitostí a kondolenční návštěv y sousedů a přátel přestal y b ýt samozřejmé. Truchlící pozůstal ý je často osamocen a v yřazen ze společnosti. Z veřejně konan ých smutečních obřadů zůstal y na konci 20. a začátku 21. století už jen malé fragment y. Především vzpomínání na mrtvé je zv ykem, který se transformoval do mnohdy formálních zvyklostí návštěv hřbitovů o v ýročích a svátcích. Ve velk ých městech je dnes čtvrtina zesnul ých pohřbívána anon ymně. Největším problémem při konfrontaci se smrtí blízkého člověka však b ývá skutečnost, že pozůstal ým ch ybí duchovní opora a útěcha.

119

Jakoby. Tajemství umírání. s. 104

Kořen y tohoto procesu lze vidět v 18. století, kd y se starost a péče o umírajícího zvolna přesunula na lékaře a ošetřující personál. Vlivem rozvoje věd a osvět y se začal klást důraz na tělesnou čistotu. Tento proces v yvrcholil v 19. století, kdy smrt začala b ýt chápána jako něco nečistého, od čeho je třeba se izolovat. Čistota b yla spojována s mravností

a proto

nečisté umírání

bylo pociťováno

jako

něco

nemravného. 120 Role nemocnic rostla. Lidé, okradení o věčnost a rituál y,

které

po

věk y

nedopouštěl y,

ab y

smrt

neb yla

hrůzn ým

prožitkem, se začali v yrovnávat se smrtí tím, že ji v ypustili ze svého života.

4.1.1 Nemocnice V Čechách

b yl y nemocnice,

stejně jako

útulk y pro

chudé,

zmrzačené a staré lidi od středověku až do druhé světové válk y předmětem činnosti nábožensk ých obcí a klášterů. 121 Nemocnice a chudobince b yl y nazýván y špitál y (z lat. hospitale). Jejich soustava b yla téměř zničena husit y, ale nutnost péče o nemocné a umírající převážila nad mocensk ými spory. V době renesance se organizovaná léčebná péče rozvíjela souběžně se vznikem měšťanské správ y města. Stále však b yla nemoc a smrt součástí běžného života. Péče neb yla rozvinutá do té míry, ab y mohla b ýt posk ytnuta všem. Bylo tomu tak ještě na počátku 19. století, ale vzrůstající nároky na pohodlí a osobní h ygienu pomalu přesouval y nemocné do nemocničního prostředí, kde h ygiena a medicína zpočátku spl ýval y s mravností. 122 Institucionální model umírání se v yvíjel postupně. V Česku b yla v roce 1916 založena první skutečně odborná ošetřovatelská škola. 123 S rozvojem kvalit y lékařské péče v poválečn ých letech podstupovalo stále více lidí hospitalizaci a v nemocnici také umíralo. Ve 20. letech 20. století b yla zavedena praxe tzn. bíl ých zástěn. Plent y b yl y v nemocnicích umisťován y kolem umírajícího člověka, ab y mu zajistil y 120

Aries. s. 309 Matoušek. Základy sociální práce. s. 111 122 Aries. s. 327 123 Haškovcová. Thanatologie. s. 29 121

klid a ušetřil y pacient y pohledu na smrt. 124 Smrt se tak praktick y i s ymbolick y ztratila z dohledu nejbližšího okolí mrtvého. Vzrůstající ekonomika způsobila, že domácnosti začal y b ýt lépe v ybavené a jistou běžností se stalo například ústřední topení. To se však najednou v zimním období stalo překážkou k uchovávání mrtvého těla. Existoval y sice místa, která se v době úmrtí nebožtíkovi v b ytě v yhradila, ale v ývoj společnosti s sebou nesl nová a nová úskalí. Rodin y se zmenšovaly a pod jednou střechou již nežilo několik generací pohromadě. A čím více ub ývalo blízk ých, tím více přib ýv alo úzkosti z b ytí vedle mrtvého těla. Pohřební ústav y začal y rozšiřovat svou činnost a vznikal y nové pohřební sál y a síně. 125 Smrt se postupně začala institucionalizovat a ve spojení s vlivem pohřebních firem v průběhu 20. století pozvolna zužovala prostor pro udržování tradičních zv yků. To následně ovlivnilo také pohřební obřad, a to směrem k jeho unifikaci. Přesun zemřel ých z domova do márnice implicitně rozvazoval (a stále rozvazuje) rodinné vztah y k nebožtíkovu tělu, stejně jako přijetí dalších služeb pohřebních zřízenců znamenalo přijetí nové úrovně služeb ve stále konzumnější společnosti. Smrt v nemocnici, která následovala po nemoci a za stálého lékařského dohledu a další nakládání s mrtv ým, se stala okolností řízenou profesionál y. Výše v nemocnici

popsan ý je

stále

vzorec

přetrvává

záležitostí

více

v podstatě profesionální

dodnes. než

Smrt

lidskou.

Profesionální je i přístup k mrtvému tělu. Při úmrtí v nemocnici či jiném zdravotnickém zařízení v ystaví místní lékař ohledací list a zemřel ý je převezen ve většině případů na patologii. Zde se v yřídí veškeré

potřebné

formalit y.

Pozůstal ým

je

v kanceláři

patologie

předáno oblečení, snímatelné ozdob y a popřípadě jiné osobní věci. 126 V případě zájmu je pozůstal ým odhalena ještě místnost sousedící s kanceláří. Do této místnosti však mohou už jen pohlédnout skrze průhlednou skleněnou stěnu. Zde je v ystaven nebožtík, na němž jsou

124

Haškovcová. s. 30 Davies. s. 76 126 http://www.pohreb.cz/pohrebni-ustav.php. Pohřební služby 125

pečlivě zakryt y všechn y stop y po pitvě. Pozůstalí ted y nemají možnost bezprostředního

přístupu

k nebožtíkovi.

Mrtv ý

člověk

se

totiž

v prostředí pitevn y stává potencionálním přenašečem nákaz y, nositelem infekce. Proces s mrtv ým tělem v ypadá tak, že ho nejprve převezme pitevní sanitář. Člověka, který zemře, v ysvlečou už sestřičk y na oddělení. Na pitevnu přichází nah ý, někd y se svázanýma rukama a nohama, zabalen ý do prostěradla. Na levém stehně a pravé ruce je fixou napsáno jeho jméno, datum narození, datum a hodina úmrtí, popřípadě oddělení, na kterém zemřel. Stejné údaje jsou na papírové kartičce přivázané na palci u noh y. Tělo je následně uloženo do jedné z lednic v ústřední místnosti pitevn y, které jsou určen y pro nepitvaná těla. 127 Živí lidé, kteří na pitevnu přicházejí, se tu střetávají s mrtvými s úm yslem prozkoumat je, získat od nich určité svědectví. K získání co nejpřesvědčivějšího a co možná nejpravdivějšího svědectví je třeba chovat se a zacházet s tělem podle určit ých pravidel a pomocí určit ých nástrojů a technologií, které dokáží „pravdu“ co nejlépe zreprodukovat, uchovat ji a odhalit ji živému lidskému oku a lidskému m yš lení. Toto poznání

je

ospravedlněno

pouze

v rámci

lékařství,

za

určit ých

podmínek a v určitém prostředí. 128

Pokrok ve vědě a v sociální sféře umírajícího uvedl do nemocnic, jejichž kladn ý vliv na život člověka je nesporn ý, avšak tato zařízení spolu s jejich personálem nepřipravil na smíření se smrtí. Sm yslem nemocničního zařízení je boj s nemocí, která může končit smrtí. Úspěšnost a kvalita práce lékařů na jednotliv ých odděleních nemocnice je posuzována podle toho, jak bojují proti úmrtnosti. Ve strategii úspěšné medicín y je smrt prohrou a pokud u pacienta nastane, lékař je tím často frustrován. To vše vede k tomu, že se život pacienta snaží za všech okolností lékař prodloužit, a to i za cenu protahování utrpení pacienta. 129

127

Rajčanová. Sociální život mrtvol [online]. s. 2 Tamtéž. s. 4 129 Haškovcová. s. 21 128

Tyto postoje jsou úzce spojen y s generalizovan ým

vnímáním

smrti na její biologické rovině. Z lékařského pohledu nelze mluvit o přechodu do jiného modu b ytí, ale „o nezvratném selhávání životně důležitých funkcí orgánů s následkem smrti individua“. 130 Takov ýto vědeck ý modus uvažování a práce s fakt y nedovoluje zaměřit pozornost a vnitřní citlivost na proces y, které nejsou zjevné a změřitelné. Velkou většinu ob yv atel čeká jiné umírání, než jaké b y si přáli. Dílem proto, že jsou jejich přání spíše z říše snů, dílem kvůli současnému s ystému sociální i zdravotní péče, která si konce lidsk ých životů jist ým způsobem přivlastňuje. S dobrými úm ysl y totiž hájí právo na život. Lidé žijí ve světě, z něhož je smrt v yhoštěna. Nepotkávají se s ní cel ý život, jako se s ní potkávali jejich předci. Nemají s ní zkušenost a nejsou na ni připraveni. Vzrůstající touha řešit tento problém dala v posledních desetiletích vzniknout hospicovému hnutí.

4.1.2 Hospice Postava lékaře je často spojována s obrazem řízené a odosobněné hospitalizace, která rodinu odsunuje do pozadí. Jednou z odpovědí na to b yl vznik tzv. hospiců, jejichž základní poslání v ychází z úcty k životu a k člověku jako k jedinečné, neopakovatelné b ytosti. 131

Následuje

myšlenku

především

„dobré

a

přirozené

smrti“,

která

v ychází

z autonomie umírajícího a jeho požadavků. Současná hospicová péče navazuje na tradici klášterních útulků. Dnešní zdomácněl ý název hospic pochází z latiského hospes, které označovalo hosta (ale i hostinského), a také útulek pro nemajetné a chudé nebo nemocnici. 132 Ještě dnes se někde používá pojem hospic v původním sm yslu, tj. zařízení pro ubytování poutníků obv ykle ve spojení s klášterem. Odborně je slovo hospic v ymezeno jako zdravotnické zařízení pečující 130

o

nemocné

v posledních

Haškovcová. s. 435 Svatošová. Hospice a umění doprovázet. s. 68 132 Filec. Hospicová péče v České republice [online] 131

stádiích

onkologických

i

neonkologick ých zařízeních

je

onemocnění.

zaměřena

na

Péče

zvládání

posk ytovaná bolesti

a

v takov ýchto

průvodních

jevů

smrteln ých onemocnění, ale především nabízí nemocn ým a jejich blízk ým odbornou a lidskou podporu v oblastech, které medicínská péče ponechává stranou. Východiska péče spočívají v ohledu na individuální potřeb y a přání pacientů a kladou důraz na nenahraditelnost rodin y a nejbližších přátelsk ých vztahů každého člověka. Je zde viditelná snaha o v ytvoření prostoru pro setkání se smrtí, prostoru, který nelze v nemocnici v ytvořit, a který je obecně současné společnosti vzdálen ý. Tato idea se promítá do praktické náplně práce v hospici. Ta se odehrává nejen na rovině lékařské péče o umírající tělo, ale zahrnuje i ostatní složk y: ps ychickou, náboženskou a sociální. 133 M yšlenka hospice v yrůstá především z palčivého nedostatku zmíněn ých přístupů k umírajícím v běžných zdravotnick ých zařízeních, jak b ylo nahlédnuto v předchozí části. Klasickou lékařskou péči b ylo nutno obohatit o nové prvk y, což dalo vzniknout tzv. paliatativní medicíně. Obecně tato medicína souběžně s péčí hospice nemocnému garantuje, že nebude trpět nesnesitelnou bolestí, v každé situaci bude respektována jeho lidská důstojnost a v posledních chvílích života nezůstane osamocen. 134 Zásadním v rozvoji hospicového hnutí v České republice bylo založení Občanského sdružení ECCE HOMO v dubnu 1993 a zřízení prvního Hospice Anežk y České v Červeném Kostelci v okrese Náchod pod vedením MUDr. Marie Svatošové. Velkou podporu dostávají hospice od Asociace hospicového hnutí, která b yla založena v roce 1994 v Praze. Podporuje aktivit y, související s hospicov ým hnutím v celé České republice, především vzdělávání a v ýměnu zkušeností.

135

Hospicová péče není vázána na nějaké konkrétní místo. Probíhá kdekoli, kde ji lidé v důležitém čase konce života potřebují. Posk ytuje své služb y nemocn ým, jejich rodinám a lidem žijícím v jejich okolí. Je

133

Procházka. Poznámky k hospicové péči poskytované v Hospicu Štrasburk [online] Svatošová, s. 68 135 Tamtéž. s. 73 134

posk ytována především zdravotník y a dobrovolník y. Zahrnuje odbornou péči

lékařskou,

ošetřovatelskou,

rehabilitační,

ps ychologickou

i

spirituální. Popis jejich náplně umožní pochopit, jak se hospicová péče vztahuje nejen k umírajícímu, ale zároveň i ke smrti. Odborná

lékařská

péče

diagnostikuje

a

následně

určuje

nejvhodnější terapii, která bude zaměřena na zmírnění hlavních, ale i doprovodn ých s ymptomů onemocnění. Jde ted y především o zmírnění bolesti a s ní spojen ých procesů. Rehabilitační péče je zaměřena n a zlepšení nebo udržení přijatelného fyzického stavu nemocného. Může se týkat např. masáží zad, různorod ých cviků, které nemocn ý může provádět v leže, nebo probíhá pasivní formou, pokud již pacient není schopen vlastní angažovanosti. 136 Také jde o pomoc při změně poloh pacienta, pokud již není schopen se sám hýbat. Ps ychologická péče se snaží zvládnout a zodpovědět t y otázky, které nemohou svou kvalifikací řešit zdravotníci. Jedná se o změn y v životě

člověka,

které

jsou

nutně

spojen y se

zráním

pacienta

s

nev yléčiteln ým onemocněním. Stane-li se, že je pacient upoután na lůžko, je třeba počítat

s určit ými

změnami

v jeho

ps ychice.

To

znamená, že změny v duševním životě “chodících“ pacientů jsou kvalitativně odlišné od ps ychick ých stavů ležícího pacienta. 137 Jedním z hlavních ps ychologick ých jevů, kterému se dostává velká pozornost, je strach z umírání a úzkost před smrtí. Spirituální péče se týká především toho nejednoduchého směru, který míří k zodpovězení otázek po sm yslu života a víry v nejtěžších okamžicích života člověka. Doprovodem na této cestě se pak může stát kněz, duchovní, ale i jak ýkoli jin ý člověk, který umí naslouchat druh ým. Přitom nehraje zásadní roli víra či v yznání, protože věřící člověk má stejné, a mnohd y i větší, pochybnosti o sm yslu. Z v ýše uvedeného popisu je zřejmé, že hospicová péče sleduje potřeb y

člověka

ve

všech

jeho

rovinách

se

zachováním

jeho

individualit y. Ve sv ých postupech jako b y navazovala na minulé vzorce zacházení 136 137

s umírajícím

a

Procházka. Poznámky k hospicové péči [online] Křivohlavý. Vážně nemocný mezi námi. s. 28

tvoří

pro

ně

nové

možnosti

naplnění

v podmínkách současného stavu společnosti. Dává novou šanci pro rodin y a blízké umírajícího, kteří tak mohou doprovodit svého blízkého až do okamžiku jeho smrti. Je zřejmé, že hospice se zaobírají především tou stránkou smrti, která je spojena s posledními okamžik y umírajícího a s jeho okolím, přičemž dává prostor pro prožívání okamžiku smrti. Nejenom, že s umírajícím může někdo neomezeně pob ývat, ale i okamžik smrti je nahlížen z pohledu individualit y. V hospici není mrtv ý člověk tělem, které je třeba okamžitě odstranit, jak bylo možné vidět na příkladu nemocnic. Zde se stále jedná o člověka, který odešel a také rodině je dán čas, ab y se mohla s tímto okamžikem v yrovnat, mnohd y právě v blízkosti zemřelého. Těla také nejsou okamžitě odvážena na patologii, ale zůstávají určitou dobu v hospici, v místnosti pro to určené, kde je mohou příbuzní navštívit.

4.1.3 Umírání doma Zemřít doma se dlouhou dobu v mnoha společnostech považovalo za ideál a do polovin y 20. století tak umírala většina lidí. Také těla zemřel ých v domácnosti zůstávala až do pohřbu a rodinám pomáhali místní lidé s přípravou zemřelého na pohřeb. Zemřít doma znamenalo, že smrt neb yla neobv yklou záležitostí, ale b yla součástí společenství rodin y i sousedů. Rodinní příslušníci mohli dík y tomu, že tělo zůstávalo doma, se zemřel ými rozmlouvat, pozorovat ho a mohli přem ýšlet o životě obecně. Byl zde prostor pro vzpomínk y na mrtvého i pro v yjádření citu a emocí. 138 Odklon od umírání doma a jeho příčin y byl y popsán y v kapitole o nemocnicích. V tuto chvíli je důležité, že v současnosti je i v Česku rozvinuta

specifická

hospicová

péče,

která

navazuje

na

tradici

domácího prostoru smrti a pomáhá ji znovu zavést do běžného života rodin. S tímto návratem souvisí hluboké vnitřní momenty odchodu

138

Davies. s. 75

z tohoto světa, které dříve pramenil y přirozeně z tradice, a které je dnes nutné znovu nacházet a obnovovat. S blížícím se koncem života nab ývají na důležitosti jen t y cíle, které se dot ýkají samotné podstat y a sm yslu života. Člověku jde o završení jeho existence, ab y mohl dojít k prožitku klidu a pokoje se sebou a se světem, který opouští. Odchod ze života znamená v podstatě odloučení se od všeho, k čemu měl člověk emocionálně zabarven ý vztah. Proto je a b ylo důležité věnovat umírajícímu prostor pro rozloučení a tím mu umožnit „dobrý“ odchod ze života - ted y odchod s prožitkem vnitřního smíru. Ti, kteří tu po smrti nemocného zůstávají, se pak většinou také snáze v yrovnávají s ukončením životní pouti a to nejen svého blízkého, ale v budoucnu i své vlastní. 139 V současném pojetí “odsunu” umírajících do různ ých typů zařízení (nemocnice, léčebn y dlouhodobě nemocn ých a další) ztrácí umírání charakter přirozeného sociálního aktu. Umírání doma mělo po staletí stejn ý v ytříben ý scénář, každ ý člen rodin y věděl jaká je jeho role. Z generace na generaci tak přecházela nejen zkušenost jak pečovat, ale také prožitek jak umírání a smrt v ypadá z blízka. Rodinní příslušníci a blízcí tak měli možnost zažít roli doprovázejícího ještě před tím, než se stali doprovázen ými. Umírat doma však není v měřítku dnešních lékařsk ých možností úplně jednoduché. Posk ytování péče umírajícím v jejich domovech je bezprostředně spjato s podmínkami lékařské péče, která umožňuje méně bolestivější odchod těla. Pokud je smrt očekávána doma, je třeba tuto péči zajistit. K tomu dopomáhá odborná domácí hospicová péče, která se snaží zajistit odbornou péči potřebnou pro stav umírajícího, zmírnění bolesti, ale i emocionální podporu přímo v domácím prostředí. 140 V naprosté většině případů je pro umírajícího důležitější to, že je v péči sv ých nejbližších a není mezi cizími lidmi.

Problémem však

může

jeho

b ýt

nedostatečné

rodinné

zázemí

nebo

vyčerpání,

nedostatečná v ybavenost různ ými potřebn ými zdravotními pomůckami,

139 140

Kubíčková. Zármutek a pomoc pozůstalým. s. 68 Haškovcová. s. 49

špatné prostorové podmínk y v domácím prostředí nebo nedostatečná odbornost pro každodenní ošetřování nemocného.

4.2 Pohřební rituál y současnosti V současné době je v Česku zcela bez obřadu pohřben, či přesněji řečeno zpopelněn, minimálně každ ý třetí zemřel ý. Ve velk ých městech jako je Praha se bez obřadu odehraje celá polovina všech pohřbů a každá zhruba pátá urna s popelem nebožtíka zde zůstává nev yzvednuta. Takováto situace je v rámci Evrop y poměrně v ýjimečná. Například v sousedním Německu se odhaduje počet pohřbů bez obřadu zhruba na 5 procent. 141 Příčinou

tohoto

„výjimečného“

postavení

je

podle

zasvěcen ých především sekularizace společnosti, která započala ještě před vznikem první republik y a kterou stvrdilo čt yřicet let komunismu. Kromě toho souvisí potlačování tradičních katolick ých pohřebních obřadů v Česku také s propagací pohřbu žehem. Ačkoliv pohřbívání žehem

přišlo

do

katolick ých

zemí

z

Velké

Británie

a

dalších

protestantsk ých zemí, impuls ke změně přišel vlastně z Itálie. V roce 1869 cestoval po Evropě indick ý maharádža a ve Florencii náhle zemřel.

Jeho

tělo

b ylo

odevzdáno

ohni

v

městsk ých

sadech

a

zpopelněné ostatk y převezen y do vlasti. Případ vzbudil pozornost, zvláště na mezinárodních lékařsk ých kongresech v roce 1869 ve Florencii a o dva rok y později v Římě. Praktick ým důsledkem b ylo povolení kremace v novém italském zdravotním zákoně z roku 1874. 142 Čeští zastánci této form y posledního rozloučení se inspirovali v Německu, kde b yl propagátorem kremace koncem 19. století především levicově orientovaný spolek Die Flamme. Ten prosazoval žeh jako moderní, pokrokovou metodu pohřbívání pod heslem: „Proletářsk y žít, proletářsk y zemřít a v souladu s kulturním pokrokem se nechat zpopelnit!“ Ideologick y měla b ýt kremace především s ymbolem boje

141 142

Cihelka. Marný útěk před smrtí. In: Lidové noviny. s. 1 Pelant. Pohřeb ohněm nebo hnitím. s. 14

proti tradici a „v ysvobozením těla z věčné moci katolické církve“. 143 V česk ých zemích převzala m yšlenk y Die Flamme již v roce 1899 Společnost pro spalování mrtvol, o deset let později přejmenovaná na Krematorium. Mezi jejími podporovateli b yla také řada znám ých osobností českého kulturního života - například Vojtěch Náprstek, Jan Neruda

či

Božena

Němcová.

Krematorium

později

přijalo

název

Společnost přátel žehu, pod nímž působí dodnes. Kremaci jako pokrokovou

metodu

pohřbívání

samozřejmě

později

s

nadšením

podporoval i komunistick ý režim. 144 Pohřeb žehem je obvykl ý především v protestantsk ých zemích. V zemích s katolickou či pravoslavnou tradicí je spíše v ýjimečn ý. Největší podíl kremací v Evropě je proto ve Šv ýcarsku (75 procent), Dánsku, Británii (shodně 72 procent) a Švédsku (70 procent). Naopak nejmenší je v Bulharsku (pět procent), Irsku (šest procent), Itálii (sedm procent) a Španělsku (sedmnáct procent). Původně spíše katolické Česko se opět v ym yká z jak ýchkoliv pravidel a se 76 procenty kremací předstihuje všechn y tradičně protestantské země. 145 Jednou z otázek, které se t ýkají v ýv oje pohřbívání v České republice

v průběhu

20. století,

je:

„Jak

proměnila

ideologie

komunismu podobu pohřebního obřadu?“ Její prosazování b ylo nedílnou součástí lidsk ých životů. Sbory pro občanské záležitosti (SPOZ) obměňoval y, nebo přímo v ytvářel y, nové tradice. Jejich vliv ale neb yl tak siln ý, protože většina změn neb yla způsobena přím ým vlivem tohoto světového společnosti.

názoru,

ale

V Česku

spíše jsou

proměnou

ale

některé

životních změn y

podmínek více

a

v ýrazné.

Komunistick ý režim se snažil nahrazovat církevní obřady. Pohřeb v kostele a udržování zv yků neb ylo sice v době komunismu oficiálně zakázáno, ale pohlíželo se na ně jako na přežitek.

146

Z ps ychologického hlediska mohou být důvod y české nechuti k pohřbům ovšem mnohem hlubší. Ve společnosti se mění postoj ke stáří, a tím i ke smrti. Dřív, kd yž rodiče uvažovali o stáří, tak věděli, že 143

Svobodová. Krematoria v meziválečném Československu [online] Nekvasil. Pražská krematoria a pohřeb žehem vůbec. s. 29 145 Cihelka. s. 2 146 Pešlová. Příspěvek k proměně pohřebního obřadu ve 20. století [online]. s. 2 144

jedin ý, kdo se o ně postará, budou jejich děti. To znamená, že bylo v jejich životním zájmu v ytvořit v dětech úctu ke stáří. Dnes se na tento postoj rezignuje, protože je zajištěna zdravotní péče a důchodové peníze. Stará osvědčená morálka se rozbíjí a obraz odcházejícího člověka mizí. Pohřeb jako důstojné rozloučení s člověkem mizí zřejmě proto, že smrt je odsouvan ý fenomén, na který se raději nem yslí.

4.2.1 Podoba necírkevního pohřbu Pohřební obřad je přechodov ým rituálem, kd y mrtv ý vchází do nového stavu b ytí a rodina se musí s jeho odchodem v yrovnat. Průběh obřadu není ovlivňován pouze představami v ycházejícími z víry, ale i ideov ými proud y, geografick ými podmínkami, mírou průmyslového rozvoje a h ygienick ými zv yklostmi. Na formu pohřbu má vliv i velikost a zástavba sídelní jednotk y, přičemž některé dříve tradiční prvk y, jako například pohřební průvod z domu do kostela a na hřbitov se tak mohou stát neprovediteln ými. Současné pohřb y dovolují více projevit individualitu zemřelého. Vliv životních osudů, profesní příslušnosti aj. b yl zřetelný i dříve, pohřb y členů cechů, šlecht y, knězů se odlišovali od běžn ých pohřbů užíváním specifické s ymbolik y a jistou mírou pompéznosti. Možnost v ýběru hudb y, rakve, v ýzdob y obřadní síně apod. přináší do průběhu a form y obřadu také osobnostní charakteristiku zemřelého. Současné

pohřebnictví

je

zformováno

podle

Zákona

o

pohřebnictví 251/2001 147, novelizovaného v březnu 2006. Ten se zab ývá všemi oblastmi, které se pojí se smrtí člověka. Zahrnuje pravidla pro nakládání s lidsk ým

tělem,

způsob y uchovávání tělesn ých statků,

v ymezuje pojem pohřebiště a určuje požadavk y na velikosti a hloubku hrobů. Praktick ý postup, který je nutné následovat při úmrtí, lze ve stručnosti popsat následně. Zemře-li člověk doma, je nutné zavolat lékaře, který zemřelého prohlédne a v ystaví list o prohlídce mrtvého (tzv.ohledací list), který

147

http://www.mvcr.cz/sbirka/. Zákon o pohřebnictví 251/2001, částka 98

bude potřeba při sjednávání pohřbu. Po odchodu lékaře je nutné zavolat pohřební službu (co se děje při úmrtí v nemocnici již b yl o popsáno v kapitole 5.1.1). Jakmile je v ybrán pohřební ústav, většinu dalších úkonů v ykoná on, pokud si to bude pozůstal ý přát. Jedin ým úkolem zůstává připravení šatů pro mrtvého, v nichž bude pohřben či v ystaven v rakvi. S úředníkem pohřebního ústavu se dohodne, jaké úkon y zajistí, a jaké nikoli. Pohřební ústav y nabízejí také pomoc při zhotovení smutečního oznámení neboli parte. Parte obsahuje především základní údaje o tom, kdo a kd y zemřel a kde a kd y bude mít pohřeb. Na parte je třeba uvést jména nejbližších příbuzn ých a adresu, na kterou je možné posílat písemné kondolence. Parte může obsahovat i poděkování za projev y soustrasti a květinové dary. V současné době lze v Česku zvolit následující variant y pohřbu: zpopelnění bez obřadu, zpopelnění s obřadem, pohřeb s uložením do země a rozpt yl na rozpt ylové loučce. 148 Zpopelnění

bez

obřadu

znamená

zpopelnění

bez

provedení

smutečního obřadu v obřadní síni. Na přání pozůstalého je možné zajistit přítomnost u kremace nebo provedení zpopelnění v přesně stanovenou hodinu. Rozloučení zpopelněním

v

obřadní

(kremací)

je

síni

nebo

v současné

v

kostele

společnosti

s

následn ým nejčastějším

způsobem pohřbu. Spalování se děje žhav ým vzduchem. Popel se poté předává ve speciální schránce - urně - příbuzn ým. Pokud si pozůstalí přejí uložení urn y, je možné ji uložit v kolumbáriích, urnov ých sklípcích nebo hrobech. Urnu s ostatk y lze uložit i jinde, třeba také u v domácnostech

pozůstal ých.

Popel

zesnulého

je

také

možné

rozprášit. 149 Obřad v krematoriu se zpravidla skládá z následujících fází (některé lze v ynechat, pokud si to rodina přeje): oznámení pohřbu prostřednictvím parte, rozloučení s mrtvým u rakve v předsálí obřadní síně, slavnostní rozloučení ve smuteční síni nad rakví (2-3 hudební 148 149

Zákon 256/2001 o pohřebnictví, hlava III, §16 Lašek. s. 37

skladb y, hudba živá nebo reprodukovaná, případně proslov y obřadníka či příbuzn ých) a ukončení obřadu pádem opon y. Je dobré vědět, že i na obřad v krematoriu může b ýt pozván kněz či jiná duchovní osoba, která zesnulého znala. Má se za to, že projev takového člověka b ývá osobnější

a

příbuzné

potěší

více,

než

formalizovan ý

projev

profesionálního obřadníka krematoria. Zpravidla pak navazuje pohřební hostina nebo alespoň malé pohoštění smutečních hostů. 150 Obřad rozloučení před kremací nemusí proběhnout v obřadní síni krematoria, i kd yž je to nejběžnější. Může se konat např. v kostele. Pohřební služba zajistí, ab y b yl zesnulý v ystaven v rakvi v kostele v určenou hodinu. Po církevních obřadech zajistí převoz rakve do krematoria.

Takov ý

obřad

probíhá

podle

domluv y

s

knězem,

varhaníkem, jin ými hudebník y a dalšími příbuzn ými. Pokud se příbuzní rozhodnou pro klasick ý církevní pohřeb a následné uložení do země, v yhledají příslušného faráře nebo kněze a domluví s ním podrobnosti (více o tomto způsobu pohřbu bude následně popsáno v kapitole 5.2.2). Posledním způsobem pohřbu je rozptyl a vs yp zpopelněn ých ostatků na rozpt ylových a vs ypov ých loučkách. Pietní uložení ostatků zesnulého po provedení kremace se provádí formou rozpt ylu popele na pro tento účel v yh razen ých rozpt ylov ých loučkách. Na vs ypov ých loučkách

může

být

několik

zemřelých

rodinn ých

příslušníků

pohromadě. V asi půlmetrov ých vzdálenostech jsou pod drnem skryta jednotlivá

vs ypová

místa,

v yhloubené

jamk y

zhruba

pro

pět

zpopelněn ých osob. 151 Pohřební ústav y dnes obecně nabízejí tyto služb y: smuteční obřad y,

zpopelnění zesnulého,

celé ČR i ze zahraničí,

převozy zesnul ých z místa úmrtí po

uložení do hrobu, včetně církevního pohřbu,

v yřízení v ydání úmrtního listu, uložení urn y, vs yp nebo rozptyl popela na pietních loučkách, zajištění veškerých náležitostí spojen ých s úmrtím ( zejména květinové dary, smuteční oznámení, v ýběr hudb y),

150 151

Rajčanová. Sociální život mrtvol [online] Pelant. s. 24

možnost sjednání pohřbu doma a doplňující služb y (např. kosmetické úprav y zesnulého, uložení do hlubokomrazícího boxu). 152

4.2.2 Křesťansk ý pohřeb Pohřební kult je tak starý jako lidstvo samo. Křesťanství na toto lidské kontinuum navazuje, opírá se však přitom o svoji zvláštní zkušenost božského, což v posledku znamená o víru ve vzkříšení Ježíše Krista. V současné době probíhající teologická obnova v yžaduje také obnovu chápání nejvnitřnějšího v ýznamu křesťanské pohřební slavnosti i obnovu jejího vatikánsk ý

rituálního ztvárnění.

koncil

formuluje

Jak již bylo zmíněno,

v Konstituci

o

posvátné

II.

liturgii

(Sacrosanctum Concilium) následující stěžejní zásadu: „Rity pohřbu mají zřetelněji vyjadřovat velikonoční smysl křesťanské smrti.“ 153 Avšak právě proto, že jde o tak v ýznamné téma, dot ýkající se hlubok ých spirituálních kořenů, způsobují tradované zv yk y, teologická a liturgická rutina a dokonce i ekonomické podmínk y, že tato změna je obtížná. 154

Rozhodující pro chápání pohřební liturgie je pojetí Krista jako „prvorozeného ze zesnul ých“. Ježíš skutečně zemřel a je mrtv ý mezi mrtv ými, ale křesťanská víra říká, že skutečně žije: „Byl jsem mrtev, avšak teď žiji“ (Zj 1, 18). Snadnější je pochopit, že obsahem každé křesťanské pohřební liturgie je „oslavit smrt a vzkříšení zesnulého bratra/zesnulé sestry“. Význam křesťanského pohřbu přitom spočívá ve víře o v ykoupení těla a je tak s ymbolick y doprovázen eucharistickou obětí těla Kristova. Při pohřbu mají křesťané v yjádřit svou pevnou naději ve věčn ý život. Jako pamatuje církev na umírající svými svátostmi, tak na zemřelé pamatuje svátostinami. Konstituce o posvátné liturgii je definuje takto: „Jsou to posvátná znamení, kterými se na způsob

152

http://www.pohrustav.cz/. Nabídka pohřebních služeb Dokumenty liturgické obnovy. Sacrosanctum Concilium, č. 81. s. 34 154 Queiruga. Vzkříšení a pohřební liturgie. Getsemany. s. 70 153

svátosti naznačují účinky, zvláště duchovní, jichž se dosahuje na prosby církve. Svátostiny připravují člověka k přijetí hlavního účinku svátostí a posvěcují různé životní situace. Liturgie svátostí a svátostin působí, že Boží milost, která vyvěrá z velikonočního tajemství Kristova utrpení, a smrti a zmrtvýchvstání, posvěcuje skoro každou životní událost věřících, jsou-li dobře připraveni.“ 155 Svátostin y se liší od svátostí tím, že nejsou ustanoveny J ežíšem Kristem, ale jeho církví. Svátostinou je také církevní pohřeb, který je darem zemřel ým a útěchou pro jejich pozůstalé. Podle „Kodexu kanonického práva“ 156

má mít křesťan církevní

pohřeb podle právních a liturgick ých norem. Současná forma církevního pohřbu se obecně skládá z následujících fází: oznámení úmrtí zvonem, oznámení pohřbu prostřednictvím parte, rozloučení s mrtv ým u rakve v kostele, smuteční průvod na hřbitov, rozloučení nad hrobem s proslov y a pohřební hostina. Ab y se vzal y v úvahu pokud možno podmínk y všech krajů, uvádí se v „Pohřebních obřadech“ a)

157

trojí způsob pohřbu:

první způsob počítá s obřad y na třech místech, totiž v domě zemřelého, v kostele a na hřbitově

b)

druh ý způsob předpokládá obřad y na dvou místech, totiž v pohřební síni hřbitova a u hrobu

c)

třetí způsob má obřad y pouze na jednom místě, např. v domě zemřelého

Obřad v ykonává kněz nebo jáhen podle předepsaného rituálu, čte žalm y, modlitb y a vhodně v ybrané úryvky Písma svatého. Jeho součástí je mše za zemřelé (rekviem), která se může konat i mimo vlastní pohřeb později. Na venkově se mnohd y koná pohřeb s v ýkropem v domě, s průvodem a hudbou do kostela nebo hřbitovní kaple, se zádušní mší, načež následuje průvod ke hrobu a uložení rakve do země či hrobk y. To obv ykle není možné v městech při kremacích, kd y je doba předepsána

155

Dokumenty liturgické obnovy. Sacrosanctum Concilium, č. 59. s. 29 Kodex kanonického práva. Kán. 1176 - §1. s. 517 157 Pohřební obřady. s. 7 156

na půlhodinu. 158 Kněz na začátku pohřební obřad uvede a vysvětlí. Potom následuje chvíle ticha, kropení svěcenou vodou, okuřování kadidlem a zpěv na rozloučenou. Tento zpěv má mít vhodn ý text i nápěv, ab y mohli všichni zpívat a ab y všichni cítili, že tento zpěv je v yvrcholením celého obřadu. Obřad posledního rozloučení se může konat jenom při pohřbu, to znamená v přítomnosti těla zemřelého. 159 Užívání kadidla a okuřování rakve s nebožtíkem má tisíciletou tradici, která pochází již ze starověkého Východu. Židé obětovali kadidlo v chrámu v Jeruzalémě na kadidlovém oltáři dvakrát denně, což b ylo v yhrazeno jen kněžím. Kouř z kadidla, s ypaného na žhavé uhlí na oltáři a v kadidelnici, měl v ýznam nejen pro libou vůni, nýbrž i pro svou

s ymboliku,

protože

stoupal

k

nebi

jako

obraz

modliteb

stoupajících k Bohu a zahaloval oltář, což připomínalo tajemno a nadpřirozeno. Užívání svátostin y kadidla b ylo převzato i křesťan y. Také kropení vodou má řadu s ymbolických v ýznamů, které jim dává často i Písmo svaté. Na Východě b yla voda vzácná a nutná k životu. Proto s ymbolizovala život, i život duchovní – milost Boží, očištění od hříchů, moudrost, požehnání, věčnou blaženost. Vodou se uděluje křest, počátek života, kterým b ylo i tělo zesnulého posvěceno. 160 Konstituce o posvátné liturgii předepisuje: „Pohřební obřad Má lépe odpovídat podmínkám a tradicím jednotlivých zemí, i pokud jde o liturgickou barvu.“ 161 U nás je to barva černá nebo fialová, které může nahradit i zlatá.

Až do 20. století trvala katolická církev a křesťanstvo vůbec na pohřbu do země. Pohřeb žehem b yl zakázán; kd yž se začal rozšiřovat, spojoval se s protinábožensk ými postoji. 162 V současné době je však podle znění kánonu 1176-§1 Kodexu kanonického práva dovolena kremace ustanovením: „Církev velmi doporučuje, aby byl zbožný zvyk pochovávat těla zemřelých; nezakazuje však kremaci, ledaže by byla 158

Brabec. s. 106 Pohřební obřady. s. 10 160 Brabec. s. 107 161 Sacrosanctum Concilium, č. 81. s. 34 162 Pelant. s. 17 159

zvolena z důvodu odporujícímu křesťanské nauce.“ 163 Zvláště ve velk ých městech je pohřeb žehem pravideln ý a u hřbitovů se zřizují „kolumbária“, v nichž je uložen popel zemřel ých v urnách. Méně se prosadil „rozsev“ popelu na v yhrazen ých místech. Církevní obřad se provádí také při uložení urn y do sklípku v zemi v hrobě malého rozměru s pomníčkem. Zv yk stavět na hrobech dřevěn ý nebo kovov ý kříž b yl nahrazen převážně stavěním pomníků, které však mají mít znamení kříže. Kříž je znamením spás y, kterou Kristus zajistil svou obětí na kříži. U pomníku b ývá schránka na svíci. Svící se při liturgii často používá, svítí se na oltáři a při pohřbu vedle rakve. 164 Rozsvěcují se též na hrobech zemřel ých zvláště v období kolem svátku „Dušiček“. I svíce je svátostina, která má svou s ymboliku. Znamená Ježíše Krista, který o sobě řekl, že je světlem světa. 165 Zajímav ým prvkem je přijímání eucharistie umírajícími jakožto „pokrmu na cestu“ (viatikum). 166 Řádn ými udělovateli viatika jsou duchovní

správci

farností

a

nemocnic

a

představení

řeholních

společenství. Rituál udílení viatika lze ve stručnosti popsat takto: po pozdravení může kněz pokropit nemocného a jeho místnost svěcenou vodou, v yzve přítomné k modlitbě, a je-li třeba, v yslechne zpověď nemocného. Pokud to čas i stav nemocného dovolí, přečte se krátké čtení z Písma svatého a obnoví se křestní v yznání. Po společné modlitbě Otčenáše ukáže kněz nemocnému posvěcenou hostii a dodá: „Kéž tě Kristus ochraňuje a přivede do věčného života.“ Závěr tvoří modlitba a požehnání. Po přijetí svátosti se mají nad nemocným podle možností konat modlitb y umírajících, odporoučet umírajícího Bohu. 167 Z

pohledu

víry

představuje

umírání

pokřtěného

křesťana

velikonoční přechod smrtí do věčného života u Boha. Péče o těžce nemocné a umírající byla proto vžd y předním pastoračním úkolem 163

Kodex kanonického práva. Kán. 1176 - § 1. s. 517 Brabec. s. 107 165 Apoštol sv. Jan v úvodu ke svému evangeliu napsal: „Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, To Slovo byl Bůh. Všechno povstalo skrze něj a bez něho nepovstalo nic, co jest. V něm byl život a život byl světlo lidí. To světlo ve tmě svítí a (tma) je nepohltila.“ (J 1,1) 166 Vyznání víry církve. s. 281 167 Adam. s. 310 164

církve. V Matoušově evangeliu je psáno: „Jděte a kažte, že se přiblížilo království nebeské. Nemocné uzdravujte, mrtvé probouzejte k životu, malomocné

očisťujte,

démony

vymítejte“(Mt

10,6).

Z

těchto

a

podobn ých v ýroků Písma svatého lze soudit, že péče o nemocné a umírající neb yla míněna jako jen jako projev milosrdné lásk y k bližnímu, n ýbrž jako poslání křesťanské církve posílané do celého světa.

4.2.3 S ymbolika pohřebních rituálů V moderní době b yla smrt v ytlačena na okraj společenského vědomí, stala se doslova tabu. Strach ze smrti, strach z něčeho, o čem se nedá mluvit, v yv olává úzkost. Zdá se, že moderní společnost nemá, pokud pomineme křesťanské obřad y, pevn ý pohřební rituál. A přitom právě pohřebním rituálem každá kultura smrt „zvládala“, dávala jí místo a řád, uklidňovala umírající i pozůstalé pevnou tradicí. Pohřební rituál y dávného ob yvatelstva naší země a vůbec vše spojené se smrtí a odchodem člověka do „světa mrtv ých“ jsou do jisté míry zahalen y závojem tajemství a pohledu moderního člověka zůstanou v mnoha ohledech skryt y. Neznamená to však, že mizí i jejich vnitřní v ýznam, ačkoli je možná odsunut do nevědomí. Pokud si člověk uvědomí, že to, co je svázáno s jeho životními mezníky, není zcela beze sm yslu a bezúčelné, může najít ztracenou nit sv ých předků. Minulost může b ýt vodítkem pro přítomnost. Jako pomocníky na cestě k pochopení smrti a rituálu nám mohou být s ymbolické v ýznamy a m ýt y, které jsou s těmito pojm y úzce spojen y. Z eschatologie m ýtů řad y m ytologick ých soustav, které byl y jistou platformou i pro naše území, zřetelně v ypl ývá, že nebožtík sice vezdejšímu světu zemřel, ale svou dokonanou smrt, totální zánik nalezl teprve poté, co se znovu ocitl ve svém původním nebytí před početím, ve stadiu neb ytí bez času, které je identické s nebytím před počátkem kosmického času. Teprve po svém totálním zániku může b ýt znovu, od počátku počat. Zárodek se v yvine v plod, a plod se znovu zrodí

k novému modu b ytí. Na této cestě k zániku a novému zrození, cestě veskrze popisované jako riskantní, zemřelého provází pohřební rituál. 168 Cesta zemřelého se většinou uskutečňuje obrazn ým návratem do lůna, děloh y-uteru univerzální Rodičk y, matk y země nebo podobné archet ypální mateřské podobě. M ytická Rodička dala na počátku času vzniknout všemu veškerenstvu. Zemřel ý se navrací na počátek času, do lůna své prapůvodní rodičk y, ab y se mohl zrodit znovu. Návrat do děloh y m ýt y líčí různ ým, mnohd y dramatick ým způsobem, ale vžd y je tento přechod spojen s živl y - zemí a vodou nebo ohněm. 169 Hrobová nádoba, urna, reprezentuje právě dělohu – uterus. Může obsahovat popel ze spáleného těla, přičemž rituál

žehu (dnešní

kremace) reprezentuje jednu z potenciálních cest zemřelého k zániku. Je to absolutní zničení těla, které se tak stává schopné navrátit se do děloh y – hrobové nádob y. Žeh y z těl se často odevzdával y vodě, která v m ytické skutečnosti zastupovala vod y prvotní, plodové a tvořitelské. Žehem se také anuloval y nedostatk y a vin y života zemřelého. Zánik ohněm znamenal totální purifikaci před početím k novému modu b ytí. Tento motiv čistot y se zdá b ýt stále aktuální i v moderní době. Jak b ylo zmíněno, jedním z důvodů, proč se mrtvá těla přestala uchovávat doma a smrt se odsouvala z viditeln ých míst, byl právě požadavek čistot y, která b yla v jisté době téměř s ynon ymem morálk y. 170 Proces y odehrávající se v přírodě b yl y odpradávna považovány za analogické k lidskému životu. Růst, plodnost a zánik v rostlinné říši b yl obrazem růstu a smrti živ ých tvorů. 171 Přírodní koloběh neustálého rození a zániku podněcoval představ y o lidském znovuzrození po smrti. Tak mohlo spálené tělo nebo určit ý orgán nahradit například obilné zrno nebo semeno, které se také ukládalo do hrobové nádoby. Jakožto zárodek, z něhož se rodí nová rostlina, zajišťovalo zrno v přeneseném v ýznamu nov ý život zemřelého těla. Podobnou funkci mělo i vejce, 168 169

Štajnochr. s. 335

Eliade. Mýtus o věčném návratu. s. 59 V hrobové nádobě mohla být uložena také jen některá část těla, jako například srdce, které bylo v mnohých kulturách (např. Egypt) považováno za orgán duše. Srdce se ukládalo do tzn. viscerálních nádob ještě při evropských panovnických či panských pohřbech v novověku. Oddělení srdce od těla reprezentovalo dokonalou smrt, totiž oddělení duše od těla. In: Štajnochr. s. 337 171 Frazer. Zlatá ratolest. s. 285 170

které se ještě na počátku středověku ve slovansk ých zemích vkládalo do hrobu zemřelého. 172 M ytick ý „omfalos“, ted y pupek, břich, je středem antropogonie. Stejně tak lidsk ý plod v yrůstá ze středobodu, od pupku, vyrůstá na životodárné ose pupeční šňůry, propojen tak s lůnem matky. M ytick ý omfalos je i středem, osou kosmogonie. M ytick ý svět b yl stvořen, a je vžd y znovu tvořen od středu, os y světa. Takové místo je zpravidla označeno jako pupek světa, či osa světa ( axis mundi ). Pupek světa je například posvátn ý vrch, hora s kultovním místem na vrcholu. Navršen ý hrob s hrobovou nádobou umístěnou na vrcholu, která je tak častá pro slovanské moh ylové násp y, je omfalem. 173

Pohřeb samotn ý, jako přechodov ý rituál smrti, b yl a stále je obv ykle považován za poslední dar a povinnost vůči zemřelému. Je projevem uznání a úct y k člověku, který zemřel a je pochováván. Rituál pohřbu dává živ ým možnost vzdát tuto poslední poctu a doprovodit ho na poslední cestě. Pohřeb je ceremoniálem, který dříve vznikal a b yl udržován z důvodu vědomého strachu z mrtv ých a ze smrti. Dnes je strach nevědom ý, a stejně tak nevědomé je i jednání, které se kolem pohřbu udržuje. Pohřební obřad v sobě přitom nese možnost, jak uvést pozůstalé do nového stavu

a to nejen vnitřního, ale i ve vztahu

k okolí. 174 Příprava pohřbu znemožňuje pozůstal ým podlehnout těžké situaci ztrát y

blízké

osoby.

Přestože

je

pohřebnictví

v současné

době

profesionalizováno, stále ještě mnoho úkonů musí udělat pozůstalí sami. Také průběh smutečního obřadu – ať už církevního nebo občanského – má pro pozůstalé velk ý v ýznam. Pokud se však koná příliš brz y, kd y jsou pozůstalí ještě v šoku ze ztrát y blízké osob y a odmítají vědomě či nevědomě realitu zpráv y, nemusí přinést pozitivní ps ychologick ý účinek. Stanovit, kd y je „ještě příliš brz y“ a kd y „už pozdě“ pro v ykonání pohřebního obřadu, je obtížné. Pohřeb se neměl

172

Štajnochr. s. 338 Lutovský. s. 118 174 Kubíčková. s. 240 173

odehrát dříve než tři dn y po úmrtí. Podle Naděžd y Kubíčkové považují pozůstalí za optimální dobu 5 až 6 dní po úmrtí. 175 Pohřební obřad představuje důležit ý mezník, kd y dochází k přechodu z jedné fáze truchlení do druhé. Pohřeb může přispět k tomu, že ztráta začne b ýt chápána jako realita, zvláště mají-li pozůstalí možnost pohledu na mrtvé tělo. Pohřební obřad je také prostorem, kde mohou pozůstalí ventilovat své pocit y a m yšlenk y. Zde mohou plakat a naříkat, dokonce se to od nich očekává. Smuteční proslov y zdůrazňují bolestnost a nezvratnost ztrát y pro pozůstalé a připomínají život zemřelého i to, jak nyní bude pozůstal ým ch ybět. Alan (1989) o pohřbu píše: „Pohřeb je vlastně situací, v níž člověk, který zemřel, umírá podruhé – umírá pro ostatní, kteří - jako on sám dříve - hodnotí jeho život, bilancují jeho úspěchy a promarněné šance, ale navíc prožívají stav blízký katarzi: uvědomují si intenzivně sebe a svůj život, svoje postoje a vztahy, své perspektivy. A současně se rodí sociální jev památky, onoho pietního vztahu k dědictví mrtvého, který prodlužuje jeho život za sám faktický konec.“ 176 Snad v žádné jiné sociální situaci nedostatek

jakéhokoli

společenského

však není tak bolestn ý

rituálu,

jako

ve

vztahu

k pozůstal ým v období krátce po pohřbu. Zatímco pohřební obřad zaměřuje sociální podporu na truchlící rodinu, v období po pohřbu se tato podpora pomalu vytrácí. Příbuzní, přátelé a známí jsou v kontaktu s truchlícími nejistí a tato nejistota vede někd y k tomu, že se ostatní raději pozůstal ým v yh ýbají. Smutek, způsob v yjádření a délka smutku u pozůstal ých je v současné době více než nějak ým sociálním rituálem dána vlastním uvážením

a

rozhodnutím.

Veřejné

znak y

truchlení

jsou

zcela

minimalizován y. V našich podmínkách se za veřejn ý projev truchlení u mužů považuje tmavý oblek a černá kravata, případně černá páska na rukávě nebo klopě, žen y b y měl y b ýt oblečen y do tmav ých šatů. Délka

175 176

Tamtéž. s. 245 Alan 1989, 404. In: Kubíčková. s. 247

nošení veřejného smutku je záležitostí individuálního rozhodnutí, u mnoha truchlících se shoduje s obdobím intenzivního zármutku. 177 Naděje na změnu ve formálním přístupu ke smrti spočívá v nalezení nov ých, dnešní době odpovídajících rituálů rozloučení. Náš přístup k fenoménu smrti b y měl b ýt charakterizován sebeurčením, účastí a kreativitou. První náznak y alternativních rituálů pohřbívání se začínají prosazovat všude na světě. Změn y se t ýkají především v ýběru míst posledních odpočinků, klade se důraz na to, aby v ýzdoba rakví a uren měla specifický vztah k zesnulému, vznikají dom y setkávání pro truchlící. Obecně jde především o to, ab y se smuteční obřad a truchlení opět stal y součástí našeho života, ab y b yl y integrován y do všedního dne.

177

Kubíčková. s. 247

Závěr Správn ý způsob rozloučení se zesnul ým má rozhodující vliv na to, zda se pozůstal ým podaří proces truchlení jednoho dne ukončit nebo ne. Bohužel současná společnost trpí nedostatkem vhodn ých rituálů, v jejichž rámci b y se jedinec i kolektiv mohli důstojn ým způsobem rozloučit

se zesnulým

člověkem,

kterého

milovali.

Staré tradice

v yjádření smutku se v ytratil y a nové dosud neb yl y zformován y. Přitom b y měl člověk téměř cel ým životem procházet s vědomím, že se jednoho dne bude muset se sv ými blízk ými rozloučit. Život sám je procesem, v jehož průběhu je stále přítomné loučení. Všechn y malé životní ztrát y, odchod y přátel, úmrtí znám ých b y měl y pomalu, ale jistě připravovat na onen poslední velk ý odchod, poslední rozloučení. Každ ý dojde jednoho dne k bodu, v němž bude muset opustit vše známé a drahocenné. Toto loučení začíná nejpozději v okamžiku, kd y začal proces umírání. Čím otevřenější a upřímnější tato situace je, tím jasněji dokáže člověk v yslovit to, co mezi ním a umírajícím dosud v yřčeno neb ylo. Správn ý přístup může vnést klid jak do jeho, tak i do vlastní duše a v ytvořit prostor pro rozloučení a skutečné oproštění se. 178 Pohřební obřad y měl y nejen v české historii velk ý význam. Honosn ý pohřeb zesnulého, pomník na jeho hrobě, květin y, které jej po léta pravidelně zdobí, jsou v naší civilizaci známkami, které mají mrtvému a snad ještě více živ ým dokázat, že se na zemřelého věrně pamatuje. Zdá se, že u primitivních národů, které se ještě dnes v ysk ytují, tomu tak není. Etnologové se shodují v tom, že hlavní důvod ceremonií a obřadů, které jsou často spojen y s rozličn ými dary, je úzkost, kterou v nich zemřel ý více než smrt v yvolává. Cosi z těchto obav si člověk nese v sobě. I kd yž zatlačena do nevědom ých hlubin, úzkost před mrtv ými tkví v kolektivním podvědomí lidského pokolení. Účinn ý prostředek proti strachu ze smrti lze nalézt v jejím opačném pólu, v lásce k životu. Nejde o to, ab y b yl strach potlačen, ab y 178

Jakoby. s.103

b ylo zapomenuto na smrtelnost. Nelehké, ale velmi důležité je vědomí toho, že smrt může přijít v každém okamžiku a přece žít, jako b y člověk nikd y zemřít nemusel. Místo ab y smrt b yla „cílem“ života, lze se svobodně rozhodnout, že v ní bude viděn poslední akt, v yvrcholení existence. Smrt musí mít sm ysl, jestliže se podařilo dát sm ysl životu. Je možné, že „moderní“, ted y současn ý svět potřebuje proměnu skryt ých tradic. To, že staré rituál y mizí sebou zároveň nese potřebu nov ých

přístupů.

současného

světa.

Je

to

však

Intenzivní

nelehk ý směšování

úkol kultur

vzhledem ve

k obrazu

velkoměstech,

sociální, politické i ekologické proměn y, které nutí ob yvatele opouštět své domov y, to vše v ypadá jako doba nového stěhování národů. Tento proces nelze zastavit, ale je možné ho v yužít v jeho invenčním charakteru. Ať už je to evropská tradice, nebo jiné duchovní cest y, více méně ve všech kulturách světa je mrtv ým vzdávána pocta a proto je třeba se touto problematikou více zab ývat i v kontextu českého prostředí. Nejde jen o nacházení nových cest, ale také o konkrétní pomoc v doprovázení umírajících i jejich příbuzn ých. Například ve Spojen ých státech je mnoho profesí, které se touto problematikou zab ývají; pomáhají v rodinách, které nejsou na smrt v rodině připravené, hlavně při umírání dětí. Speciálně školení ps ychologové provázejí umírající v přechodu na „druhou stranu“. V Česku se touto problematikou zabývá například oblast ps ychosomatické medicín y, respektive medicínské etik y, a také obor thanatologie, jehož hlavní představitelkou je MUDr Jarmila Haškovcová. Smrt zůstává obávanou skutečností každého jedince v rámci všech sociálních a kulturních kontextů. Mění se jen způsob y, jak se tento strach nejčastěji projevuje a současně se mění postup y jak ho zmírňovat. V této souvislosti se nabízí otázka, jakou měrou se může v této oblasti uplatnit sociální práce. Domnívám se, že oblast sociální terapie nabízí mnoho možností, jak pomoci. Sociální terapeuti mohou nabídnout prostor rodinám, které potřebují v okamžiku smrti jejich blízk ých podporu nejen duševní, ale také praktickou pomoc při zařizování všech náležitostí t ýkajících se pohřbu. Mohou pomoci

prosadit pozůstal ým jejich přání ohledně průběhu pohřebního obřadu, umožnit jim svobodnější v yjádření smutku v rámci jejich rozloučení. Jejich podíl b y se mohl projevit i v odstraňování tabuizovaného pohledu na smrt, a to především v cílené spolupráci s veřejnou i neziskovou sférou, které se touto problematikou zabývají. Ze své pozice b y mohli nabídnout jak odborné znalosti, tak i praktické zkušenosti.

V této práci jsem chtěla nahlédnout na fenomén smrti ve spojení s rituálem a podat stručn ý souhrn toho, jak se se smrtí a s mrtv ými zacházelo v české minulosti i současnosti. Zaměřila jsem se především na to, ab y b yl y smrt a rituál uchopen y jako související fenomén y a na podobu pohřebního rituálu. Záměrem b ylo alespoň z části zpřístupnit dávné kořen y zv yk ů, které se pojil y se smrtí, a které měl y svůj nezastupiteln ý v ýznam pro pozůstalé. Tyto rit y do jisté míry stále přežívají, ale jejich používání a chápání je více nevědomé, než vědomé. V závěru proto v yvstává otázka, jak ým směrem se ubírat dál. Je třeba pozvednout a zachovávat staré rituál y nebo v ytvářet nové, současné? Z pohledu rituálu, tak jak zde b yl popsán, se zdá být tvoření nov ých ritů nesnadné. Esencí rituálu je jeho archet ypální původ, ted y něco prapůvodního. Podoba a projev tohoto však může b ýt různá. Osobně zastávám stanovisko, že nelze v ytvářet „nové“ rituál y, ale je možné staré převléknout do nov ých šatů. To však není možné bez vědomí toho, co je původním základem, není to možné bez ponoření se do hlubších rovin živého proudu toho, co předcházelo.

Literatura: Monografie: ADAM, Adolf. Liturgika: křesťanská bohoslužba a její vývoj. Přel. Václav Konzal, Pavel Kouba. Praha: Vyšehrad, 2001. 471 s. ISBN 80-7021-420-1 ARIES, Philippe. Dějiny smrti II.: Zdivočelá smrt. Přel. Danuše Navrátilová. Praha: Argo, 2000. 410 s. ISBN 80-7203-293-3 BALEKA, Jan. Výtvarné umění: Výkladový slovník. Praha: Academia, 1997. 429 s. ISBN 80-200-0609-5 BALEKA, Jan. Vlevo a vpravo ve výtvarném umění. Praha: Academia, 2005. 219 s. ISBN 80-200-1318-0 BAUEROVÁ, Anna. Zlatý věk země Bójů. Praha: Československý spisovatel, 1988. 264 s. BERANOVÁ, Magdalena. Slované. Brno: Panorama, 1988. 308 s. BRABEC, Ladislav. Křesťanská thanatologie. Praha: Gemma 89, 1991. 118 s. ISBN 80-852206-06-4 DAVIES, Douglas J. Stručné dějiny smrti. Přel. Mai Fathi Havrdová. Praha: VOLVOX GLOBATOR, 2007. 186 s. ISBN 978-80-7207-628-4 DOČKAL, Jan. Člověk a jeho svět. 2. vyd. Praha: ÉTHUM, 2000. 79 s. DOLEŽALOVÁ, Iva; HAMAR, Eleonóra; BĚLKA, Luboš (eds.). Náboženství a tělo. Praha: Malvern, 2006. Brno: Ústav religionistiky FF MU, 2006. 272 s. ISBN 80-86702-17-0 (Malvern Praha); ISBN 80-210-4115-3 (Masarykova univerzita Brno) DRDA, Petr; RYBOVÁ, Alena. Keltové a Čechy. Praha: Academia, 1998. 310 s. ISBN 80-200-0658-3 EMLER, Josef. Prameny dějin českých : Kosmův letopis český s pokračovateli. 2. díl. Praha: Museum království českého, 1874. 566 s. ELIADE, Mircea (ed.). The Encyclopedia of Religion. Vol. 12, [PROC - SAIC]. London-New York: Macmillan, 1993. ISBN 0-02-897135-3. ELIADE, Mircea. Mýtus o věčném návratu: archetypy a opakování. Přel Eva Streibingerová. 2. vyd. Praha: OIKOYMENH, 2003. 102 s. ISBN 80-7298-037-8 ELIADE, Mircea. Iniciace, rituály, tajné společnosti: Mystická zrození. Přel. Barbora Antonová. Brno: Computer Press, 2004. 213 s. ISBN 80-722-6901-1

ELIAS, Norbert. O osamělosti umírajících v našich dnech. Přel. Alena Bláhová. Praha: Nakladatelství Franze Kafky, 1998. 72 s. ISBN 80-85844-39-7 FRANZ, Marie Luise. Sen a smrt. Přel. Petr Patočka. Praha: Portál, 2000. 175 s. ISBN 80-7178-404-4 FRANZEN, August. Malé církevní dějiny. Přel. Bedřich Smékal. 2. vyd. Praha: Zvon, 1995. 358 s. ISBN 80-7113-119-9 FRAZER, James George. Zlatá ratolest: Magie, mýty, náboženství. Přel. Erich Herold a Věra Heroldová-Šťovíčková. 2. vyd. Praha: Mladá Fronta, 1994. 632 s. ISBN 80-2040488-0 GENNEP, Arnold van. Přechodové rituály: systematické studium rituálů. Přel. Helena Beguivinová. Praha: NLN, 1997. 201 s. ISBN 80-7106-178-6 GRÜN, Anselm. Smrt v životě člověka. Přel. Jiří Kaplan. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1997. 71 s. ISBN 80-7192-221-8 HAŠKOVCOVÁ , Helena. Thanatologie : nauka o umírání a smrti Praha: Galén, 2000. 191 s. ISBN 80-7262-034-7 HARRISON, Ted. Druhá strana smrti. Přel. Jan Šraml. Praha: Návrat domů, 2003. 186 s. ISBN 80-7255-35-7 HELLER, Jan. Nástin religionistiky. Praha: Kalich, 1988. 350 s. HILLMAN, James. Duše a sebevražda Přel. Rudolf Starý. Praha: Sagittarius, 1997. 198 s. ISBN 80-901898-4-9 HOLM, John; BOWKER John, ed. Rites of Passage. 1st. pbk. London-New York: Pinter, 1994. 188 s. ISBN 1-85567-103-4 JAKOBY, Bernard. Tajemství umírání. Dialog: Liberec 2005. Přel. Jiří Vodvárko. 128.s. ISBN 80-86271-42-8 JUNG, Carl Gustav. Archetypy a nevědomí. Přel. Eva Bosáková, Kristina Černá, Jan. Brno: Nakladatelství Tomáše Janečka, 1997. 437 s. ISBN 80-85880-16-4 JUNG, Carl Gustav. Duše moderního člověka. Přel. Karel Plocek. Brno: Atlantis, 1994. 380 s. 18-015-94 KERÉNYI, Karl. Mytologie Řeků I.: Příběhy bohů a lidí. Přel. Filip Karfík. Praha: OIKOYMENH, 1996. 247 s. ISBN 80-86005-14-3 KOTULOVÁ, Eva. Kalendář, aneb kniha o věčnosti a času. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1978. 191 s. 25-068-78

KRATOCHVÍL, Stanislav. Základy psychoterapie. 4. vyd. Praha: Portál, 2002. 392 s. ISBN 80-7178-657-8 KRATOCHVÍL, Zdeněk; BOUZEK, Jan. Od mýtu k logu. Praha: Hermann & synové, 1994 KŘIVOHLAVÝ, Jaro. Psychologie nemoci. 2. vyd. Praha: Grada, 2002. 200 s. ISBN 80247-0179-0 KUBÍČKOVÁ, Naděžda. Zármutek a pomoc pozůstalým. Praha: ISV nakladatelství, 2001. 265 s. ISBN 80-86866-82-X KÜBLER-ROSSOVÁ, Elisabeth. Hovory s umírajícími. Přel. Bohumil Dvořáček. Hradec Králové: Signum Unitatis, 1992. 135 s. ISBN 80-85439-04-2 KÜNZEL, Dolf. Lidský organismus ve zdraví a nemoci. Praha: Avicenum, 1990. ISBN 80-001-90 LAŠEK, František. O pohřbívání mrtvých v zemi a ohně od pravěku až na naše dny. Praha: Nákladatelství J. Otty, 1908. 43 s. LORENZOVÁ, Helena; PETRASOVÁ, Taťána ( ed.). Fenomén smrti v české kultuře: Sborník příspěvků z 20. ročníku sympozia k problematice 19. století. Praha: KLP – Koniasch Latin Press, 2001. 426 s. ISBN 80-85917-79-3 LUTOVSKÝ, Michal. Hroby našich předků: Sonda do života smrti dávných Slovanů. Praha: Academia, 1996 LUTOVSKÝ, Michal. Encyklopedie slovanské archeologie v Čechách na Moravě a ve Slezsku. Praha: Libri, 2001. 431 s. ISBN 80-7277-054-3 LUTOVSKÝ, Michal; PROFANTOVÁ, Naďa. Sámova říše. Praha: Academia, 1995. 89 s.ISBN 80-200-0420-3 MANDUIT, J. A. Keltové. Přel. Liana Veselá. Praha: Panorama, 1979. 208 s. 11-014-79 MARKSCHIES, Christoph. Mezi dvěma světy: Dějiny antického křesťanství. Přel. Kateřina Rynešová. Praha: Vyšehrad, 2005. 256 s. ISBN 80-7021-775-8 NAVRÁTILOVÁ, Alexandra. Narození a smrt v české lidové kultuře. Praha: Vyšehrad, 2004. 416 s. ISBN 80-7021-397-3 NEČAS, Ondřej a kol. Biologie: učebnice pro lékařské fakulty. Praha: Avicenum, 1989. 2. vyd. 441 s. NEKVASIL, Jan. Pražská krematoria a pohřeb žehem vůbec. Praha: Knihovna českého zemského ústředí obcí, měst a okresů v Praze, 1946. 85 s. PELANT, Karel. Pohřeb ohněm nebo hnitím? Praha: Knihovna Volné myšlenky, 1909. 30 s.

PROFANTOVÁ, Naďa; PROFANT, Martin. Encyklopedie slovanských bohů a mýtů. Praha: Libri, 2000. 260 s. ISBN 80-7277-011-X RAHNER, Karl; VORGRIMLER, Herbert. Teologický slovník. Přel. Jan Sokol. Praha: Zvon, 1996. 440 s. ISBN 80-7113-212-8 REALE, Giovanni. Kulturní a duchovní kořeny Evropy: Za obrození evropského člověka. Přel. Klára Osolsobě a Petr Osolsobě. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2005. 184 s. ISBN 80-7325-068-3 REJCHRT, Luďek. Na úpatí hory. 2.vyd. Praha: Kalich, 1990. 157 s. ISBN 80-7017120-0 RENDTORFF, Rolf. Hebrejská bible a dějiny: úvod do starozákonní literatury. Přel. Jiří Hoblík. 3. vyd. Praha: Vyšehrad, 2003. 376 s. ISBN 80-7021-634-4 ROMANOVSKÝ, Andrej a kol. Obecná biologie. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1985. 627 s. 14-469-85 ŘÍČAN, Pavel. Cesta životem..Praha: Panorama, 1990. 440 s. 11-059-90 SOMMER, Petr. Začátky křesťanství v Čechách: kapitoly z dějin raně středověké duchovní kultury. Praha: Garamond, 2001. 176 s. ISBN 80-86379-28-0 ŠOLLE, Miloš. Od úsvitu křesťanství ke sv. Vojtěchu. Praha: Vyšehrad, 1996. 240 s. ISBN 80-7021-200-4 TRENCSÉNYI-WALDAPFEL, Imre. Mytologie. Přel. Ladislav Hradský; Arno Kraus. Praha: Odeon, 1967. 336 s. TURNER, Victor. Průběh rituálu. Přel. Lucie Kučerová. Brno: Computer Press, 2004. 194 s. ISBN 80-722-6900-3 VÁCLAVÍK, Antonín. Výroční obyčeje a lidové umění. Praha, Nakladatelství Československé akademie věd, 1959. 580 s. VOKURKA, Martin; HUGO, Jan a kol. Velký lékařský slovník. 6. vyd. Praha: Maxdorf, 2006. 1017 s. ISBN 80-7345-105-0 ZÍBRT, Čeněk. Staročeské výroční obyčeje, pověry, slavnosti a zábavy prostonárodní. Praha: Nakladatelství Josefa Vilímka, 1889 ZÍBRT, Čeněk. Seznam pověr a zvyklostí pohanských z VIII. věku. 2. vyd. Praha: Academia, 1995. 176 s. ISBN 80-200-0511-0 ZÍBRT, Čeněk. Veselé chvíle v životě lidu českého. 2. vyd. Praha: Vyšehrad, 2006. 636 s. ISBN 80-7021-624-7 WATTS, Alan. Mýtus a rituál v křesťanství. Přel. PhDr. Jan Čulík. Praha: Nakladatelství Tomáše Janečka, 1995. 233.s. ISBN 80-85880-09-1

WOLF, Josef. Člověk ve světě náboženství. Praha: Unitaria, 1992. 162 s. ISBN 80901277-0-3

Jiné zdroje: Biblí svatá. Podle posledního vydání kralického z roku 1613. Praha: Biblická společnost československá, 1951 Dokumenty liturgické obnovy. Pro potřebu teologických fakult. Olomouc: Matice cyrilometodějská s.r.o., 1994. 309 s. Kodex kanonického práva ( Codex iuris canonici). Česká biskupská konference Úřední znění textu a překlad do češtiny. Přel. Miroslav Zedníček. Praha: Zvon, 1994. 812 s. ISBN 80-7113-082-6 Pohřební obřady. Česká biskupská konference. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1999. 151 s. ISBN 8-7192-379-6 Slovník cizích slov. Kolektiv autorů a konzultantů. Praha: Encyklopedický dům, 1993. 251 s. ISBN 80-901647-0-6 Vyznání víry církve: Překlad 1. dílu katolického katechizmu pro dospělé. Německá biskupská konference Přel. Vladimír Feldmann. České Budějovice: Sdružení sv. Jana Neumanna, 1999. 320 s. ISBN 80-86074-15-3

Články: CIHELKA, Miloš. „Marný útěk před smrtí“. Lidové noviny. 19. 5. 2007 r. XX. č. 116. s.1 KRUMPHANZLOVÁ, Zdena. „Počátky křesťanství v Čechách ve světle archeologických pramenů“. Památky archeologické. č. 57. s. 406-456 LUTOVSKÝ, Martin; TOMKOVÁ, Kateřina. „K problematice nejmladších raně středověkých mohyl v Čechách – pohřebiště u Hlohoviček“. Památky archeologické – Supplementum 2., 1993. č. 2. s. 86-106 MCCARTY, Patty. „Reviving an After-Death Ritual“. National Catholic Reporter. 2002. roč. 15. č. 38. s. 20-28 QUEIRUGA, Andrés Torres. „Vzkříšení a pohřební liturgie“. Getsemany. 2007. č. 4 (182). s. 70-77. ISSN 1210485X VALENTA, Milan. „Dramaterapie z hlediska přístupu terapeuta“. Arteterapie. 2007. č. 13. s. 27-33. ISSN 1214-4460 ZAORAL, Zdeněk. „ Očista vodou“. Dotek. 2000. roč. 9. č. 6. s. 12-17

Www zdroje: FILEC, Václav. Hospicová péče v České repubilce [online]. ePublikace, 8. 9. 2000 [cit. 22. 2. 2008]. Dostupné na www: http://hospice.cz/hospiccr.html MARKOVÁ, Tamara. Základem všeho je rituál [online]. Baraka, 2/1998. 1996 [cit. 12. 11. 2007]. Dostupné www: http://www.baraka.cz/baraka/Baraka/b_2/b_2_zakladem_vseho_je_ritual.html. KLÁPŠTĚ, Jan. Rok tisíc a tři sta navíc [online]. Dějiny a souvislosti, 1/2003 [cit. 14.9.2007]. Dostupné na www: http://www.dejiny.nln.cz/archiv/01-2003/0312003.html PROCHÁZKOVÁ, Žaneta. Smrt v české epice 19. století [online]. I-Literatura, 16. 9. 2007 [cit. 1. 12. 2007]. Dostupné na www: http://www.livres.cz/ PROCHÁZKA, Roman. Poznámky k hospicové péči poskytované v Hospicu Štrasburk [online]. ePublikace. 2. 2. 2000 [cit. 28. 6. 2007]. Dostupné na www: http: //www..hospice.cz/hospice1/data/strasburk.rtf PROKOP, Jiří. Spiritualita umírajících pacientů [online]. Informační systém Masarykovy univerzity. 9. 5. 2006 [cit. 29. 2. 2008]. Dostupné na www: http://is.muni.cz/ PEŠLOVÁ, Jana. Příspěvek k proměně pohřebního obřadu ve 20. století [online]. Etnoblog: Portál studentů evropské etnologie. 10. 12. 2007 [cit. 13. 4. 2008]. Dostupné na www: http://www.etnoblog.eu/ RAJČANOVÁ, Magdalena. Sociální život mrtvol: Jednání a identity zemřelého na cestě k pohřbení [online]. Biograf, 25, 2001 [cit. 15. 2. 2008]. Dostupné na www: http://www.biograf.org/ SVOBODOVÁ, Markéta. Krematoria v meziválečném Československu [online]. Archiweb, Salon 1997-2008. 16. 1. 2007 [cit. 13. 4. 2008]. Dostupné na www: http://www.archiweb.cz/ ŠTEFAN, Ivo. Změna pohřebního ritu v raném středověku jako archeologický a kulturně-antropologický problém [online]. Ústav pro pravěk a ranou dobu dějinnou FFUK/ Publikace, články, recenze. 14. 11. 2007[cit. 1. 3. 2008] Dostupné na www: http://uprav.ff.cuni.cz/texty.htm http://www.opatbrno.cz/archiv/clanek422.htm. Staroslověnský penitenciál [cit. 11. 10. 2007] http://www.hospice.cz/hospice1/. Slovníček pojmů. 2. 2. 2000 [cit. 20. 12. 2007] http://www.pohrustav.cz/. Pohřební ústav hl. m. Prahy. 2006 [cit. 16.9.2007] http://www.mvcr.cz/sbirka/. Sbírka zákonů a mezinárodních smluv. Zákon o pohřebnictví 251/2001, částka 98 [cit. 15. 4. 2008]

Smrt a rituál Aspekty rituálů spojených se smrtí v českém náboženském a kulturním prostředí

Romana Jozefiková

Studijní obor: Sociální práce Vedoucí práce: PhDr Daniela Vodáčková Oponent:

Resumé Diplomová práce si klade za cíl v krátkosti shrnout téma smrti a rituálů s ní spojených v minulosti a současnosti českého prostředí. Svým zaměřením chce překročit zažité smýšlení o smrti jako o tabuizovaném jevu. Na základě poznání pohřebních rituálů našich předků chce ukázat, že současné postoje ke smrti mohou stále čerpat z vlastní kulturní a náboženské tradice.Vyvstává přitom otázka, nakolik mohou být staré rity zpřítomněny a integrovány do současných pohřebních obřadů. První kapitola se nejprve zaměří na popis fenoménu smrti, tak jak se dotýká různých oblastí lidského života. Druhá kapitola se vztahuje k definici rituálu a odděluje skupinu přechodových rituálů, které se úzce váží k tématu smrti. Třetí kapitola se již konkrétně soustřeďuje na jednotlivé dějinné kultury na českém území a jejich pohřební rituály. Nahlíží do slovanských zvyků, lidové kultury a křesťanské tradice. Čtvrtá kapitola se již přenáší do současné situace v Česku a popisuje kontext institucionalizované smrti a současné pohřební rituály. Záměrem této práce bylo ukázat, že současná společnost nemá ve srovnání s minulostí dostatek vhodných rituálů, které by umožnily důstojné rozloučení se zesnulým člověkem. Je třeba hledat nové cesty, jak oživit staré tradice v současném světě. Nejde ale jen o nacházení nových cest, ale také o konkrétní pomoc v doprovázení umírajících i jejich příbuzných, která může vzejít z řad pomáhajících profesí.