Smluvní pokuta jako nástroj utvrzení dluhu v obchodních vztazích

Univerzita Karlova v Praze Právnická fakulta

Jan Novotný

Smluvní pokuta jako nástroj utvrzení dluhu v obchodních vztazích Diplomová práce

Katedra obchodního práva Vedoucí diplomové práce: prof. JUDr. Stanislava Černá, CSc. Datum vypracování práce (uzavření rukopisu) : 14. 3. 2015

Čestné prohlášení Prohlašuji, že jsem předkládanou diplomovou práci vypracoval samostatně, všechny použité prameny a literatura byly řádně citovány a práce nebyla využita k získání jiného nebo stejného titulu. V Praze dne 14. 3. 2015

Poděkování Rád bych na tomto místě poděkoval paní prof. JUDr. Stanislavě Černé, CSc. za cenné rady a připomínky. Děkuji Barušce, své rodině a přátelům za podporu, kterou mi projevovali nejen při psaní této práce, ale i během celého studia.

Obsah:

Úvod ................................................................................................................................. 1 1.

Pojem smluvní pokuta ............................................................................................ 4

2.

Funkce smluvní pokuty a akcesorita ..................................................................... 6

3.

2.1.

Preventivní (motivační) funkce smluvní pokuty ................................................ 6

2.2.

Funkce uhrazovací .............................................................................................. 7

2.3.

Sankční funkce smluvní pokuty ......................................................................... 7

2.4.

Akcesorita smluvní pokuty ................................................................................. 8

Historický vývoj smluvní pokuty......................................................................... 11 3.1.

Rané prameny a vývoj institutu smluvní pokuty do 2. světové války .............. 11

3.2.

Smluvní pokuta po roce 1950 ........................................................................... 12

3.3.

Občanský zákoník č. 89/2012 Sb. ve srovnání s obchodním zákoníkem

a občanským zákoníkem č. 40/1964 Sb. ..................................................................... 14 4.

Ujednání o smluvní pokutě a předpoklady vzniku práva na plnění smluvní

pokuty ............................................................................................................................ 16

5.

4.1.

Požadavky na formu ujednání o smluvní pokutě.............................................. 16

4.2.

Subjekty smluvní pokuty .................................................................................. 19

4.3.

Označení ujednání ............................................................................................ 20

4.4.

Utvrzovaná povinnost ....................................................................................... 22

4.5.

Charakter smluvní pokuty................................................................................. 25

4.6.

Určení smluvní pokuty ..................................................................................... 26

4.7.

Porušení utvrzované smluvní povinnosti .......................................................... 27

Nepřiměřená výše smluvní pokuty ...................................................................... 29 5.1.

Nepřiměřenost výše smluvní pokuty ................................................................ 29

5.2.

6.

7.

8.

Moderace smluvní pokuty ................................................................................ 32

5.2.1.

Moderační oprávnění soudu .................................................................... 32

5.2.2.

Podmínky a postup soudu při moderaci .................................................. 32

5.2.3.

Rozsah moderace..................................................................................... 35

Problematika splatnosti a promlčení smluvní pokuty ....................................... 37 6.1.

Splatnost smluvní pokuty ................................................................................. 37

6.2.

Promlčení smluvní pokuty ................................................................................ 38

Náhrada škody, úroky z prodlení a smluvní pokuta ......................................... 42 7.1.

Smluvní pokuta a náhrada škody ...................................................................... 42

7.2.

Smluvní pokuta a úroky z prodlení ................................................................... 44

Úprava smluvní pokuty Anglii............................................................................. 48 8.1.

Účel a vymezení kapitoly ................................................................................. 48

8.2.

Liquidated damages .......................................................................................... 49

8.3.

Penalty clause ................................................................................................... 50

8.4.

Rozlišení mezi liquidated damages a penalty clause ........................................ 51

8.5.

Srovnání anglické úpravy s českou právní úpravou ......................................... 54

Závěr .............................................................................................................................. 56 Seznam zkratek ............................................................................................................. 61 Seznam použitých pramenů ......................................................................................... 62 Název práce v angličtině ............................................................................................... 69 Abstrakt ......................................................................................................................... 70 Abstract.......................................................................................................................... 72 Klíčová slova .................................................................................................................. 74 Key words ...................................................................................................................... 74

Úvod Smluvní pokuta je tradičním a často užívaným institutem soukromého práva, který se hojně využívá v rámci práva závazkového. Jeho historie sahá až k římskému právu a na českém území se s ním můžeme setkat již od středověku. Pojetí smluvní pokuty prošlo v minulém století mnoha změnami, přičemž tou poslední a rovněž zásadní bylo přijetí občanského zákoníku v roce 2012. Ve své diplomové práci jsem se rozhodl věnovat tématu smluvní pokuty právě z důvodu frekventovanosti a celkového významu tohoto právního institutu. Cílem této práce je vědecky popsat a analyzovat institut smluvní pokuty jako používaného a „živého“ nástroje utvrzení dluhu v kontextu současné, relativně nové právní úpravy. Vzhledem k rozsahu problematiky, která je spojená se smluvní pokutou, se nesnažím o postihnutí všech témat, naopak se zaměřuji především na otázky funkce, historické geneze a ujednání o smluvní pokutě, stejně jako na moderaci či problematiku spojitosti smluvní pokuty s instituty náhrady škody a úroků z prodlení. Navíc v práci využiji znalostí získaných během studia na University of East Anglia v rámci programu ERASMUS a součástí práce bude i komparace smluvní pokuty s anglickými právní instituty, které se svou povahou podobají pojetí smluvní pokuty v právním řádu České republiky. Rozhodl jsem se tuto komparaci do práce zahrnout především s ohledem na to, že anglický právní systém se řadí do tzv. common law a srovnání tak nabízí zajímavý pohled do pojetí tradičního právního institutu v rámci zcela odlišného právního prostředí. Jak bylo zmíněno, práce si neklade za cíl postihnout veškerou problematiku spojenou se smluvní pokutou, stranou zájmu je ponecháno uplatnění smluvní pokuty v procesních souvislostech, stejně jako v práci nejsou například probírány otázky jiných inominátních ujednání, která se podobají smluvní pokutě. V rámci jednotlivých kapitol také hojně odkazuji na předešlou úpravu obchodního a občanského zákoníku, protože považuji za vhodné poukázat na změny, které přinesl nový občanský zákoník.

1

První kapitola práce se bude zabývat základním vymezením pojmu smluvní pokuty, a to zejména z hlediska systematického a terminologického. Druhá kapitola se zaměří na jednotlivé funkce smluvní pokuty, tedy funkci preventivní, uhrazovací a funkci sankční. Zároveň také zanalyzuje akcesorickou povahu smluvní pokuty a vymezí ji v širším kontextu. Třetí kapitola obsáhne historickou genezi smluvní pokuty a zaměří se na změny, které provázely smluvní pokutu nejen s ohledem na její postavení v rámci právního řádu, ale též s ohledem na otázku kontinuity současné právní úpravy. Čtvrtá kapitola se bude zabývat řadou předpokladů, které musí ujednání o smluvní pokutě splnit, aby vyvolávalo zamýšlené účinky. Zaměřím se tedy na vymezení problematiky dvou základních požadavků spojených s řádným uplatněním smluvní pokuty, tedy řádného ujednání o smluvní pokutě a porušení utvrzované povinnosti. Tato část práce se zaměří zejména na formu ujednání o smluvní pokutě, přičemž bude diskutovat změny, které přinesla nová úprava v oblasti neformálnosti právního jednání. Dále se čtvrtá kapitola bude zabývat subjekty smluvní pokuty a problematikou označení ujednání spojenou s případnými výkladovými pravidly. Tato kapitola taktéž vymezí charakter smluvní pokuty a především se zaměří na vymezení utvrzované povinnosti, stejně jako na samotné určení výše a charakteru smluvní pokuty. Tato kapitola pak bude pojednávat o porušení utvrzované smluvní povinnosti a zejména se zaměří na problematiku objektivní odpovědnosti. Předmětem páté kapitoly bude problematika nepřiměřenosti výše smluvní pokuty se zaměřením na judikaturu a kriteria posouzení nepřiměřenosti. Druhá část kapitoly se pak bude zabývat moderačním oprávněním soudu a zaměří se tak na postup soudu při moderaci a rozhodovací praxi. Součástí bude také zhodnocení postavení, vlivu a podstaty moderačního oprávnění soudu. Šestá kapitola bude pojednávat o splatnosti a promlčení práva na plnění smluvní pokuty, a tak se zaměří nejen na charakteristiku splatnosti, ale také probere otázku promlčení, která se úzce váže na právo na plnění smluvní pokuty. Sedmá kapitola se zaměří na srovnání vztahu smluvní pokuty s podobnými právními instituty. Tato kapitola tak zanalyzuje vztah smluvní pokuty s náhradou škody

2

a úrokem z prodlení. Bude diskutovat rysy, vlastnosti, funkce a zároveň odlišnosti všech institutů a nevynechává ani problematiku jejich souběhu. Závěrečná osmá kapitola nabídne srovnání české právní úpravy s právní úpravou v Anglii, které je zajímavé především vzhledem k výrazné rozdílnosti českého právního prostředí řadícího se do kontinentálního právní kultury a anglického právního prostředí, které lze zařadit to tzv. common law. Závěr práce shrnuje výsledky mého výzkumu a zahrnuje též úvahy de lege ferenda. Práce reflektuje právní stav k 14. 3. 2015.

3

1. Pojem smluvní pokuta Smluvní pokuta je jedním ze základních institutů závazkového práva, který utvrzuje dluh a posiluje právní pozici věřitele. Účinná právní úprava obsahuje úpravu smluvní pokuty v § 2048 až § 2052 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Systematicky ji může začlenit do části čtvrté, dílu osmého, oddílu 3, nazvaného Utvrzení dluhu. Jedná se o závazek dlužníka zaplatit v případě porušení utvrzované povinnosti věřiteli smluvní pokutu, a to bez ohledu na to, zda porušením utvrzované povinnosti vznikla škoda či nikoliv. V tomto ohledu je pak třeba poukázat na znění § 2049 OZ, který stanoví, že zaplacení smluvní pokuty nezbavuje dlužníka povinnosti splnit dluh smluvní pokutou utvrzený. Smluvní pokuta se především vyznačuje svou akcesorickou povahou a tím, že utvrzuje dluh. Pokud mluvíme o akcesorické povaze právního institutu, předpokládáme existenci hlavního právního vztahu, na kterém vedlejší právní vztah plně závisí. Jinými slovy smluvní pokuta závisí na utvrzovaném závazku. Nově je smluvní pokuta zařazena, podobně jako je tomu u uznání dluhu, mezi instituty utvrzovací. Je to tedy právní prostředek utvrzení dluhu a občanský zákoník č. 89/2012 Sb. tak opouští zařazení smluvní pokuty do zajišťovacích institutů, jak tomu činil občanský zákoník č. 40/1964 Sb. Smluvní pokutu lze sjednat pouze jako nástroj utvrzení dluhu pro případ, kdy by došlo k porušení povinnosti, nikoliv však jako instrument postihující samotný výkon práva, jakým je například výkon práva na odstoupení od smlouvy. Zajímavým aspektem je však samotný fakt, že smluvní pokuta jako taková není v občanském zákoníku jasně definována a nebylo tomu tak ani v předchozí právní úpravě. Nezbývá tedy, než vyložit tento pojem právě za pomoci použití výkladových metod. Hledisko systematické již bylo zmíněno. Metodou jazykovou, terminologickou, lze dojít k závěru, že samotné zařazení v systematice občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. bylo zcela na místě. Označení „smluvní“ odkazuje na závazek mezi stranami, zatímco pokuta je, jak někteří autoři

4

uvádějí,1 spíše pojmem veřejnoprávním vykazujícím znaky jisté sankce či potrestání za porušení povinnosti. Smluvní pokuta je pak také přirovnávána k institutu známém ve správním právu, tedy k institutu veřejnoprávní pokuty.2 Vedle smluvní pokuty pak stojí penále. Občanský zákoník č. 89/2012 Sb. penále upravuje v ustanovení § 2052 jako pokutu stanovenou pro případ porušení smluvní povinnosti. Je třeba poukázat na to, že zatímco povinnosti plnit penále vzniká ex lege z porušení určité smluvní povinnosti, povinnost zaplatit smluvní pokutu vzniká jen v případě, že je taková sekundární právní povinnost pro případ porušení utvrzované povinnosti smluvními stranami sjednána.

1

TINTĚRA, Tomáš. Smluvní pokuta v teorii a praxi. Praha: Leges, 2012, 126 s. ISBN 978-80-87576-274. 2 TINTĚRA 2012 op. cit., s. 11.

5

2. Funkce smluvní pokuty a akcesorita 2.1. Preventivní (motivační) funkce smluvní pokuty Smluvní pokuta utvrzuje dluh a pod hrozbou další povinnosti (povinnosti k sankčnímu plnění) motivuje dlužníka ke splnění prvotní, utvrzované povinnosti. Věřitel dává sjednáním smluvní pokuty najevo svůj zvýšený zájem na splnění smluvní povinnosti.3 Lze konstatovat, že smluvní pokuta posiluje právní postavení věřitele a je rozdílná od institutů zajišťovacích, jakými jsou ručení či právo zástavní. Rozdíl mezi smluvní pokutou a zajišťovacími prostředky tkví především v tom, že smluvní pokuta zlepšuje právní, nikoliv ekonomickou pozici věřitele. Neumožňuje oproti

zajišťovacím

prostředkům,

aby

se

věřitel

mohl

přímo

uspokojit

z náhradního majetku dlužníka či třetí osoby.4 Preventivní funkci přisuzuje smluvní pokutě i Nejvyšší soud ČR.5 Ten však zmiňuje i funkci uhrazovací a sankční, které budou popsány dále. Tintěra uvádí, že smluvní pokuta motivuje zavázaného ke splnění primární povinnosti.6 Jinými slovy smluvní pokuta působí jako preventivní prvek, který by měl dávat straně oprávněné větší míru jistoty, že dlužník projeví zájem o splnění povinnosti, ke které se smluvně zavázal. Taková funkce je dle mého názoru ještě více podpořena tím, že smluvní pokuta musí být výslovně sjednána a dle zásady smluvní volnosti a zásady „pacta sund servanda“ je projevem svobodné vůle obou stran a obě strany jsou takovým ustanovením vázány. Otázkou pochopitelně zůstává, do jaké míry si dlužník uvědomuje svoje povinnosti a zároveň nakolik věřitel počítá s reálnou schopností dlužníka zaplatit smluvní pokutu. V tomto ohledu je pak výhodné, aby věřitel nespoléhal pouze na utvrzení smluvní pokutou, ale zajistil svou pohledávku jinými instrumenty, jakými jsou například finanční záruka, ručení či zástavním právo.

3

ELIÁŠ, Karel. Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem. 1. vyd. Ostrava: Sagit, 2012. ISBN 978-80-7208-922-2. s. 802. 4 ČERNÁ, Stanislava, KULHÁNKOVÁ, Klára. Smluvní pokuta v NOZ. Rekodifikace & praxe. 2013, roč. 2013, č. 11, s. 4-11. 5 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. 33 Odo 438/2005. 6 TINTĚRA 2012 op. cit., s. 16.

6

2.2. Funkce uhrazovací Pokud dojde k porušení utvrzované povinnosti, může smluvní pokuta působit jako paušalizovaná náhrada škody, kdy dlužník zaplacením smluvní pokuty uhrazuje škodu vzniklou porušení utvrzované povinnosti. Nedochází ale k uhrazení reálně způsobené škody, protože dlužník ji uhradí pouze ve výši smluvní pokuty. Navíc dle zákona není možné, aby si věřitel nárokoval náhradu škody z utvrzené povinnosti, kterou pokrývá smluvní pokuta.7 Dalším tématem spojeným s uhrazovací funkcí je otázka vztahu k náhradě škody a nepochybně také problematika moderačního oprávnění soudu. O obou tématech bude blíže pojednáno v následujících kapitolách.

2.3. Sankční funkce smluvní pokuty Třetí nedílnou funkcí smluvní pokuty je i její sankční charakter.8 Dlužník, který se zaváže k plnění povinností jemu plynoucích z porušení utvrzované povinnosti, souhlasí se splněním této sekundární povinnosti. Pokud tedy selže funkce preventivní, je smluvní pokuta sankcí pro dlužníka a vzhledem k principu smluvní volnosti má tak sjednaná smluvní pokuta charakter pouhého trestu za nedodržení určité povinnosti,9 zvláště pak pokud porušením utvrzované povinnosti nevznikla žádná škoda. Do jaké míry je pak výše takového trestu opodstatněná může být otázkou posouzení soudu, který může využít na návrh dlužníka moderačního oprávnění a výši smluvní pokuty snížit, nicméně tématu nepřiměřenosti a moderace se budu věnovat v kapitole 6.

7

Viz § 2050 OZ. S. ČERNÁ in ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J., FIALA, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek V. Praha Wolters Kluwer, a.s., 2014 ISBN: 978-80-7478-369-2 s. 586. 9 TINTĚRA 2012 op. cit., s. 17. 8

7

2.4. Akcesorita smluvní pokuty Akcesorita je jedním ze základních znaků smluvní pokuty. Vyjadřuje skutečnost, že ujednání o smluvní pokutě je přímo závislé na hlavním závazku. Z tohoto důvodu tedy smluvní pokuta nemůže vzniknout bez existence závazku hlavního. S ohledem na vymezení smluvní pokuty se k akcesoritě vyjádřil i Nejvyšší soud ČR, když uvedl, že „Akcesorická povaha zajištění je dána zejména tím, že zajišťovací závazek nemůže vzniknout bez existence zajišťovaného (hlavního) závazku a nemůže bez něj existovat.“10 V dalším rozsudku pak soud judikoval, že: „Smluvní pokuta je jedním ze specifických prostředků zajištění smluvního závazku, který má ve vztahu k hlavnímu závazkovému právnímu vztahu akcesorickou (vedlejší) povahu a nemůže existovat samostatně.“11 S těmito závěry Nejvyššího soudu ČR se ztotožňují i odborníci. Důsledkem akcesority je neplatnost ujednání o smluvní pokutě v případě neplatnosti hlavního závazku a nutnost existence povinnosti plynoucí z hlavního závazku v době uplatnění smluvní pokuty.12 Akcesorickou povahu smluvní pokuty lze též popsat takto: „Ujednání o smluvní pokutě má akcesorickou povahu, neboť vzniká ve vazbě na hlavní závazek a zaniká (až na výjimky) splněním utvrzované (zajišťované) povinnosti.“13 Pro úplný vyklad akcesority smluvní pokuty je však nutné rozlišovat mezi samotným ujednáním o smluvní pokutě a právem na plnění smluvní pokuty, které vzniká právě v důsledku porušení povinnosti plynoucí z hlavního závazku. Patěk je toho názoru,

že

samotné

ujednání

o

smluvní

pokutě

je

„bezesporu

institutem

akcesorickým,"14 ale právo na určité plnění je v rámci svého vzniku závislé na hlavním utvrzovaném závazku, nicméně po svém vzniku již existuje samostatně. Právo na smluvní pokutu je pak nezávislé na utvrzovaném závazku či samotném ujednání o smluvní pokutě. Zajímavé je především srovnání nastíněné konstrukce s § 2005 odst. 2 OZ, podle kterého „Odstoupení od smlouvy se nedotýká práva na zaplacení smluvní pokuty, nebo 10

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 4. 2009, sp. zn. 33 Odo 1507/2006. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR 13. 11. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4901/2007. 12 PATĚK, Daniel. Smluvní pokuta v obchodních vztazích. 1. vydání. Praha. C. H. Beck, 2006. ISBN 807179-538-0. s. 20. 13 ČERNÁ 2014 op.cit., s. 587. 14 PATĚK 2006 op. cit., s. 20. 11

8

úroku z prodlení, pokud již dospěl, práva na náhradu škody vzniklé z porušení smluvní povinnosti ani ujednání, které má vzhledem ke své povaze zavazovat strany i po odstoupení od smlouvy, zejména ujednání o způsobu řešení sporů. Byl-li dluh zajištěn, nedotýká se odstoupení od smlouvy ani zajištění.“15 Občanský zákoník č. 89/2012 Sb. tedy stanoví, že pokud dojde k odstoupení od smlouvy až po řádném vzniku práva na smluvní pokutu, právo na plnění smluvní pokuty stále trvá. S danou konstrukcí souhlasí i Patěk, když se domnívá, že akcesorickou povahu vykazuje právo na smluvní pokutu pouze v okamžiku svého vzniku, ale v rámci jeho existence se už jedná o nezávislý závazek.16 Zajímavé je i srovnání s § 2005 odst. 2 OZ s předešlou úpravou. Obchodní zákoník výslovně stanovil, že „odstoupení od smlouvy se nedotýká nároku na zaplacení smluvní pokuty“,17 zatímco občanský zákoník č. 40/1964 Sb. takto výslovnou formulaci postrádal. Judikatura ale dovodila, že také pro závazky spadající do občanskoprávního režimu platí, že v důsledku porušení smluvní povinnosti vznikl nový právní vztah, který již nemá k utvrzenému (zajištěnému) závazku akcesorickou povahu, a tak na něj nemá zánik utvrzeného (zajištěného) závazku vliv.18 Dle mého názoru je vhodné rozlišovat dobu před vznikem práva na smluvní pokutu a dobu po jeho vzniku. Byť je smluvní pokuta svou povahou závislá na hlavním závazku, je potřeba rozlišovat akcesoritu samotného ujednání o smluvní pokutě a právo na smluvní pokutu vznikající v důsledku porušení utvrzované povinnosti. Rozlišování doby před a po vzniku nároku je důležité i v tom ohledu, že pokud dojde ke splnění hlavního utvrzovaného závazku až po vzniku práva na smluvní pokutu, nemá splnění hlavního závazku na právo ze smluvní pokuty žádný vliv.19 Akcesorita smluvní pokuty též souvisí s promlčením. V případě, že je smluvní pokuta určena jako procentní sazba z určité částky za každý den, měsíc či rok prodlení, vzniká dle judikatury20 řada samostatných promlčecích lhůt tak, jak vzniká řada samostatných práv na smluvní pokutu. Jinými slovy je nutné opět upozornit na rozdíl 15

Viz § 2005 odst. 2 OZ. TINTĚRA 2012 op. cit., s. 83. 17 Viz §302 ObchZ. 18 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 33 Cdo 2637/2008. 19 ŠTENGLOVÁ, Ivana. Obchodní zákoník: komentář. 13. vyd. V Praze: C.H. Beck, 2010. ISBN 978-807400-354-7. s. 961. 20 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 10. 2002, sp. zn. 29 Odo 847/2001. 16

9

mezi akcesorickou povahou ujednání o smluvní pokutě a samostatností práva na smluvní pokutu, které po svém vzniku funguje zcela samostatně, což se projevuje právě i v běhu samostatných promlčecích lhůt.

10

3. Historický vývoj smluvní pokuty 3.1. Rané prameny a vývoj institutu smluvní pokuty do 2. světové války Smluvní pokutu znalo již právo římské pod označením stipulatione poenae.21 V českém právním prostředí se smluvní pokuta objevuje již v Městských právech Pavla Kristiana z Koldína, kodexu městského práva platícího na našem území v letech 1579 až 1812.22 Nicméně tato pokuta se lišila od dnešního pojetí především tím, že nebyla stranami sjednána, ale nastupovala ex lege. Další zmínky o smluvní pokutě se pak objevují v právní knize Vikrotína Kornela ze Všehrd.23 Pokud odhlédneme od zmíněných podob smluvní pokuty, které ani vzdáleně nesplňovaly požadavky současného pojetí smluvní pokuty, je podstatným milníkem obecný zákoník občanský z roku 1811, který v § 1336 ve znění platném k 1. 6. 1811 vymezuje pojem smluvní pokuty takto: „Smluvní strany mohou sjednati zvláštní úmluvu, že má býti místo újmy, která se má nahraditi, zpravena určitá peněžitá nebo jiná částka pro případ, že slib nebude buď vůbec nebo náležitým způsobem anebo že bude pozdě splněn. Ale při zápůjčkách nesmí částka, na kterou soudce uzná, přesahovati pro prodlení s placením nejvyšší zákonné úroky. V jiných případech buď náhradní částka soudem, třebali po slyšení znalců, zmírněna, prokáže-li dlužník, že je přílišná. Kromě toho, že byla zvláštní úmluva, nezprošťuje zaplacení náhradní částky od splnění smlouvy.“ Toto ustanovení bylo v ABGB zařazeno v hlavně třicáté s názvem O právu na náhradu škody a dostiučinění. Smluvní pokuta tak byla zařazena k ustanovením upravujícím náhradu škody, zatímco funkce utvrzovací a zajišťovací byla upozaděna. Zásadní byla třetí novela provedená císařským nařízením č. 69/1916 ř. z., která zavedla rozlišování mezi právními následky dle toho, zda byla smluvní pokuta ujednána pro případ nesplnění povinnosti, v takovém případě zaplacením smluvní pokuty zanikala i hlavní povinnost, nebo zda povinnost nebyla plněna v době nebo na místě plnění, a v takovém případě měl věřitel právo na smluvní pokutu i splnění smluvní povinnosti. 21

KINCL, Jaromír, Valentin URFUS a Michal SKŘEJPEK. Římské právo. 2., dopl. a přeprac. vyd.,. Praha: C.H. Beck, 1995. ISBN 3-406-40082-5. s. 226. 22 TINTĚRA, Tomáš. Smluvní pokuta. Olomouc, 2013. Disertační práce. Univerzita Palackého, Právnická fakulta. s. 46. 23 TINTĚRA 2013 op. cit., s. 46.

11

Vedle ABGB byl též aplikován Všeobecný obchodní zákoník, který stanovil pouze odchylky k úpravě smluvní pokuty v ABGB.24

3.2. Smluvní pokuta po roce 1950 Výsledkem právnické dvouletky byl mimo jiné i občanský zákoník č. 141/1950 Sb. Smluvní pokuta zaznamenala v rámci systematiky zákona výrazný posun z právní úpravy náhrady škody do úpravy institutů zajištujících závazky. Občanský zákoník č. 141/1950 Sb. stanovil, že smluvní pokuta náležela místo náhrady škody.25 Nově ovšem požadoval písemnou formu ujednání o smluvní pokutě a vylučoval jiné nežli peněžité plnění, když stanovil, že: „K smluvní pokutě se lze zavázat jenom písemně a v penězích.“26 Zákon spojoval právo věřitele na smluvní pokutu se zaviněním dlužníka, přičemž stejně jako tomu bylo v ABGB, pokud byla smluvní pokuta ujednána pro případ nedodržení místa nebo času, měl věřitel nárok jak na zaplacení smluvní pokuty, tak na splnění hlavní povinnosti. Obdobně jako v ABGB v případě, že byla smluvní pokuta sjednána pouze pro případ porušení hlavní smluvní povinnosti, mohl věřitel požadovat buď splnění smluvních povinností, nebo smluvní pokutu,27 avšak sjednáním smluvní pokuty nevznikalo dlužníkovi právo osvobodit se od smluvní povinnosti zaplacením smluvní pokuty.28 Občanský zákoník č. 141/1950 Sb. též výslovně upravoval moderační právo soudu „přihlížeje k významu řádného plnění smlouvy.“29 V témže ustanovení také zakazoval vzdát se předem práva na snížení výše smluvní pokuty. Smluvní pokutu dále zahrnoval zákoník mezinárodního obchodu, tedy zákon č. 101/1963 Sb., který upravoval výlučně vztahy se zahraničními subjekty. Smluvní pokutu stejně jako občanský zákoník č. 141/1950 Sb. řadil mezi způsoby zajištění závazku. Stejně jako v občanském zákoníku č. 141/1950 Sb. byla i zde vyžadována písemná forma,30 vyloučena nepeněžitá smluvní pokuta31 a zákoník vylučoval možnost 24

PATĚK, 2006 op. cit., s. 12. Viz § 284 odst. 1 zákona č. 141/1950 Sb., občanský zákoník. 26 Viz § 284 odst. 2 zákona č. 141/1950 Sb., občanský zákoník. 27 Viz § 284 odst. 1 zákona č. 141/1950 Sb., občanský zákoník. 28 Viz § 285 zákona č. 141/1950 Sb., občanský zákoník. 29 Viz §286 zákona č. 141/1950 Sb., občanský zákoník. 30 Viz §191 odst. 2 zákona č. 101/1963 Sb., zákoník mezinárodního obchodu. 25

12

vyplatit se ze zajišťovaného smluvního závazku zaplacením smluvní pokuty. Zároveň soud mohl s přihlédnutím k hodnotě a významu předmětu závazku snížit nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu až do výše skutečně způsobené škody.32 Na druhou stranu lze v zákoníku mezinárodního obchodu spatřovat jisté prvky diskontinuity, když pouze stanovil, že dlužník musí v případě porušení svých povinností zaplatit smluvní pokutu i splnit smluvní povinnosti a přestal tak respektovat původní rozdělení, které bylo obsaženo jak v ABGB, tak v občanském zákoníku č. 141/1950 Sb. Hospodářský zákoník č. 109/1964 Sb. konstituoval samostatný právní obor hospodářského

práva,

jehož

předmětem

byly

vztahy

mezi

socialistickými

organizacemi.33 Je třeba upozornit na to, že hospodářský zákoník může z dnešního pohledu působit pouze jako symbol tehdejší doby a zcela odlišného pojetí právních vztahů. Smluvní pokuta zde působila nikoliv přímo jako zajišťovací institut, ale jako důsledek porušení závazků a dalších právních povinností. Tomu odpovídalo i její zařazení pod institut majetkových sankcí. Nebylo vyžadováno zavinění, protože majetkové sankce byly „objektivním důsledkem nesplnění určité povinnosti.“34 Majetkové sankce se pak dělily na zákonné a smluvní. Dnešní pojetí smluvní pokuty připomínaly pouze smluvní majetkové sankce, které ovšem plnily pouze funkci doplňkovou. Zajímavá byla i konstrukce moderačního oprávnění, které bylo v rukou hospodářské arbitráže,35 bylo uplatňováno jen z mimořádných důvodů, zato ale umožňovalo nejen snížení, ale i prominutí majetkové sankce. Občanský zákoník č. 40/1964 Sb. původně žádné ustanovení o smluvní pokutě neobsahoval. Funkce smluvní pokuty mohla být substituována například úroky.36 Institut smluvní pokuty se do zákona č. 40/1964 Sb. dostal až novelou občanského zákoníku provedenou zákonem č. 509/1991 Sb., která nabyla účinnosti až 1. 1. 1992.37 Smluvní pokuta byla upravena v § 544 a 545, kde stejně jako je tomu dle současné

31

Viz §191 odst. 3 zákona č. 101/1963 Sb., zákoník mezinárodního obchodu. Viz § 194 zákona č. 101/1963 Sb., zákoník mezinárodního obchodu. 33 PATĚK, 2006 op. cit., s. 13. 34 PATĚK 2006 op. cit., s. 14. 35 Jednalo o označení státního orgánu. 36 TINTĚRA 2012 op. cit., s. 21. 37 PATĚK 2006 op. cit., s. 15. 32

13

úpravy nebyla povinnost platit smluvní pokutu podmíněna existencí škody, nýbrž porušením smluvní povinnosti. Speciální úpravu smluvní pokuty přineslo přijetí obchodního zákoníku (zákon č. 513/1991 Sb.). Občanský zákoník měl subsidiární postavení vůči obchodnímu zákoníku. Za zmínku rozhodně stojí zakotvení objektivní odpovědnosti.38 Zároveň v případě smluvní pokuty v režimu obchodního zákoníku byla soudu poskytnuta možnost snížit nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu (moderační oprávnění soudu).39 Občanský zákoník č. 89/2012 Sb., který nabyl účinnosti 1. 1. 2014, přinesl do českého právního řádu sjednocení úpravy smluvní pokuty. Na druhou stranu přinesl změny, které mohou vyvolat diskuzi a o kterých budou pojednávat další kapitoly.

3.3. Občanský zákoník č. 89/2012 Sb. ve srovnání s obchodním zákoníkem a občanským zákoníkem č. 40/1964 Sb. Současná úprava smluvní pokuty vychází z občanského zákoníku č. 40/1960 Sb. a z obchodního zákoníku, nicméně nelze opomenout skutečnost, že původní úpravu občanský zákoník č. 89/2012 Sb. v mnoha ohledech změnil. Základním rozdílem je již samotné systematické a terminologické zařazení smluvní pokuty, kdy občanský zákoník č. 89/2012 Sb. opouští pojem zajištění a nově zařazuje smluvní pokutu do oblasti utvrzení, stejně jako tomu je v případě uznání dluhu. Smluvní pokuta navazuje na předchozí úpravu, ale posouvá povahu a funkci smluvní pokuty právě do oblasti utvrzení závazků a posílení postavení věřitele. Nesnaží se navázat na koncepci známou z ABGB či na osnovu návrhu občanského zákoníku před druhou světovou válkou.40 V úpravě občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. je možné rozpoznat větší apel na autonomii vůle, když například nelze zahájit moderaci bez návrhu dlužníka.41 Zajímavá je rovněž koncepce, která nehledí toliko na formu, když dle občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. zmizela obligatornost písemného ujednání. Zákon tak 38

Viz § 300 ObchZ. Viz § 301 ObchZ. 40 TINTĚRA 2012 op. cit., s. 22. 41 Viz § 2051 OZ. 39

14

soukromoprávním subjektům nabízí široký rozsah volnosti při uplatňování jejich práv, ale ve stejnou chvíli tak jistým způsobem zvyšuje riziko v podobě nepromyšleného či přílišného závazku. Dle mého názoru je tedy možné konstatovat, že současná úprava z velké části navázala a sjednotila úpravu obsaženou v občanském zákoníku č. 40/1964 Sb. a v obchodním zákoníku, ale v žádném případě nelze hovořit o pouhém převzetí bývalé úpravy, které by nemělo na práva a povinnosti subjektů soukromoprávních vztahů žádný vliv.

15

4. Ujednání o smluvní pokutě a předpoklady vzniku práva na plnění smluvní pokuty Ujednání o smluvní pokutě musí splňovat řadu náležitostí, a to v oblasti formy, obsahu a subjektů. Vznik práva na plnění ze smluvní pokuty se pak váže na dvě základní podmínky: smluvní pokuta musí být řádně sjednána a musí dojít k porušení povinnosti, která je smluvní pokutou utvrzena. Následující text se bude zaměřovat na jednotlivé aspekty zmíněných náležitostí.

4.1. Požadavky na formu ujednání o smluvní pokutě Esenciálním požadavkem, který formulovala jak bývalá, tak současná úprava občanského zákoníku je, že smluvní pokuta musí být smluvně sjednána. To je rozdíl, který můžeme stavět oproti úpravě penále. Je nutné, aby ujednání o smluvní pokutě vzniklo na základě platného právního jednání, kdy takové jednání musí být dvoustranné a nikoliv jednostranné, přičemž na každé straně může vystupovat jeden i více subjektů.42 K danému se vyjádřil i Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 7. 10. 1999, dle něhož: „Na rozdíl od uznání dluhu je ujednání o smluvní pokutě dvoustranným právním úkonem.“43 Dle Tintěry se nemůže jednat o úkon vícestranný, neboť by se pak nejednalo o pojmenovanou smluvní pokutu, ale o jiný inominátní utvrzující vícestranný závazek.44 Tento názor na daný problém s Tintěrou sdílím. Novinkou je především absence požadavku na písemnou formu smluvní pokuty, která byla vyžadována občanským zákoníkem č. 40/1964 Sb. a která byla u vyjmenovaných typů smluv, či na základě vůle alespoň jedné ze stran, vyžadována i obchodním zákoníkem.45 Tento závěr byl potvrzen i judikaturou,46 přičemž porušení kogentního ustanovení zákona, který předepisoval formu právního úkonu (právního

42

TINTĚRA, 2012 op. cit., s. 24. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 10. 1999, sp. zn. 3 Cdon 1486/96. 44 TINTĚRA, 2012 op. cit., s. 24. 45 J. HUŠEK in FALDYNA, F., HUŠEK, J., POHL. T.: Zajištění a zánik obchodních závazků. 2., rozš. vyd. Praha: ASPI, 2007. ISBN 9788073571542. s. 50. 46 Rozsudek krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 2. 2009, sp. zn. 22 Co 377/2008. 43

16

jednání), mělo dle tehdejší úpravy za následek neplatnost takového právního úkonu (právního jednání). Nejvyšší soud ČR se k písemné formě právního jednání vyjádřil dne 10. 1. 2001 takto: „Písemná forma právního úkonu předpokládá existenci dvou náležitostí: písemnosti a podpisu, přičemž písemný projev je platný až od podpisu jednající osoby, který na rozdíl od textu písemností musí být zásadně vlastnoruční. Možnost nahrazení podpisu mechanickými prostředky (například razítkem, faksimile, reprodukcí podpisu na tiskopise) přichází v úvahu pouze tam, kde je to v občanskoprávním styku – posuzováno objektivně – obvyklé.“47 Občanský zákoník č. 89/2012 Sb. již písemnou formu ujednání o smluvní pokutě nevyžaduje. Zákonodárce je tak důslednější v respektování autonomie vůle subjektů soukromoprávních vztahů a také v ohledu zásady neformálnosti právního jednání. Je tedy třeba odkázat na § 559 OZ, který stanoví, že „každý má právo zvolit si pro právní jednání libovolnou formu, není-li ve volbě formy omezen ujednáním nebo zákonem.“ Zajímavé je pak porovnání s ostatními instituty, které zajišťují a utvrzují dluh, kdy ručitelské prohlášení, stejně jako záruční listina či finanční záruka musí mít písemnou formu. Uznání dluhu jako typický příklad utvrzení dluhu má též předepsanou obligatorní písemnou formu.48 Ze současné právní úpravy tak plyne jistá odlišnost smluvní pokuty v otázce její formy a jisté „rozvolnění“ úpravy tohoto institutu. Smluvní pokutu lze sjednat jako součást smlouvy utvrzující některou z povinností tvořících obsah takové smlouvy. Případně může být rovněž sjednána zcela samostatně a utvrzovat povinnost obsaženou v dané smlouvě. Jedná se pak tedy o smluvní pokutu, která je „dohodou mimo obsah smlouvy“.49 Smluvní pokutu lze uzavřít nejen při uzavírání smlouvy, ale též dodatečně, a to jak v podobě dodatku ke smlouvě, tak právě v podobě samostatné dohody o smluvní pokutě, kam je nutno zahrnout také řádný odkaz (včetně identifikace) na příslušnou utvrzovanou smlouvu a povinnost v ní obsaženou.50

47

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. l. 2001, sp. zn. 25 Cdo 176/99. Viz § 2053 OZ: „Uzná-li někdo svůj dluh co do důvodu i výše prohlášením učiněným v písemné formě, má se za to, že dluh v rozsahu uznání v době uznání trvá.“ 49 HUŠEK 2007 op. cit., s. 53. 50 HUŠEK 2007 op. cit., s. 53. 48

17

Otázkou tedy je, zda je nezbytně nutné, aby ujednání o smluvní pokutě mělo nařízenou písemnou formu. Právní předpis by měl stanovit, respektive je opodstatněné, aby stanovil, písemnou formu právního jednání, pokud existuje potřeba ochrany před neuváženým nebo unáhleným zavázením se. Dále je vhodné, aby mělo právní jednání písemnou formu, pokud slouží pro důkazní funkci, a to především v případech, kdy například smlouva slouží jako podklad pro registrační řízení. Konečně je písemná forma právního jednání vhodná v situacích, kdy je nutné zajistit právní styk v zájmu třetích osob (či ve veřejném zájmu) a vytvoření jasných vztahů.51 Při posouzení těchto důvodů je evidentní, že ujednání o smluvní pokutě tedy obligatorní písemnou formu nevyžaduje a změna činěná občanským zákoníkem č. 89/2012 Sb. nemusí být považována za neopodstatněnou, nebo dokonce nevhodnou. Na druhou stranu se nejedná o změnu, která by měla charakter „drobností a formulačních upřesnění“,52 ale o podstatný obrat v možnostech sjednání smluvní pokuty, kdy nově stačí přistoupit ke smluvní pokutě i konkludentně a vzniká tak větší riziko, že se strana neuváženě zaváže k rozsáhlým povinnostem.53 Vzhledem k novému trendu v podobě uzavírání smluv a tedy i sjednávaní smluvních pokut prostřednictvím elektronických komunikačních prostředků, je úprava občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. jednoznačně zjednodušujícím prvkem, ale je třeba vždy vidět druhou stranu věci, kdy nová úprava může v budoucnu přinést mnoho interpretačních nejasností. Dle mého názoru je směr, kterým se občanský zákoník č. 89/2012 Sb. v této oblasti ubírá, logický a nevyhnutelný, nicméně ne nutně správný a vhodný. I zde je však třeba poukázat na klasickou zásadu práva „vigilantibus iura“, tedy že strany by měly dbát svého práva. A to jak potencionální zavázaná strana, která si musí být vědoma svých povinností a důsledků jejich porušení, tak též potencionální věřitel, který si musí uvědomit, že v případě nepísemného ujednání o smluvní pokutě bude případné

51

MELZER, Filip. Právní jednání a jeho výklad. Brno: Václav Klemm - Vydavatelství a nakladatelství, 2009. ISBN 978-80-904083-9-5. s 131. 52 TINTĚRA 2012 op. cit., s. 27. 53 TINTĚRA, Tomáš. Smluvní pokuta v kontextu návrhu nového občanského zákoníku. Právní fórum. 2011, roč. 2011, č. 8, s. 357.

18

dokazování existence smluvní pokuty a soudní uplatňování nároku na plnění ze smluvní pokuty obtížnější. Pokud tedy zvážím nebezpečí plynoucí z případného sjednání ujednání o smluvní pokutě v nepísemné formě, přikláním se spíše k tomu, aby strany využily dispozitivy zákona a nadále dbaly sjednání takového závazku v písemné formě. Pokud se tak strany nezachovají, vystavují se zbytečnému riziku, které lze velmi snadno eliminovat.

4.2. Subjekty smluvní pokuty Vymezení stran, které si v rámci daného závazku mohou sjednat smluvní pokutu, je obsaženo v § 2048 OZ, který ve větě první stanoví, že: „Ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu….“ Ze znění zákona tedy vyplývá, že smluvní pokutu si mohou sjednat pouze smluvní strany hlavního závazku. Nejvyšší soud ČR se ve svém rozhodnutí zde dne 26. 7. 2010 vyjádřil takto: „Smluvní pokutu si mohou sjednat pouze smluvní strany pro případ porušení povinnosti vyplývající z jimi uzavřené smlouvy. Jinými slovy, smluvní pokutu mohou sjednat pouze osoby v postavení věřitel – dlužník hlavního (smluvní pokutou zajišťovaného) závazku.“54 Závěr Nejvyššího soudu ČR se tak shoduje s dikcí občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. a se zásadami soukromého práva, kdy není přijatelné, aby se k zaplacení smluvní pokuty zavázala jiná nežli smluvní strana. Zákon ovšem nabízí několik dalších možností modifikace in favorem tercii, kdy může být sjednáno, že v případě porušení utvrzovaného závazku dlužník zaplatí smluvní pokutu ve prospěch určené třetí osoby.55 Zároveň je možná situace, kdy se osoba zaváže zaplatit smluvní pokutu, a to za předpokladu, že jistou povinnost poruší třetí osoba. Tintěra označuje tuto situaci za problematickou a diskutabilní a navrhuje ji řešit jako ujednání o ručitelském závazku za splnění smluvní pokuty hlavním dlužníkem.56

54

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 7. 2010, sp. zn. 33 Cdo 498/2009. TINTĚRA 2012 op. cit., s. 29. 56 TINTĚRA 2012 op. cit., s. 29. 55

19

Na závěr je třeba upozornit na to, že subjekty utvrzovaného vztahu se mohou v průběhu času měnit. Vhledem k akcesorické povaze smluvní pokuty se tak může měnit i osoba oprávněná k přijetí smluvní pokuty. Platí, že pokud je pohledávka utvrzena smluvní pokutou, přechází na postupníka nejen pohledávka, ale i právo na smluvní pokutu a utvrzení příslušné povinnosti trvá i nadále a od účinnosti postoupení pohledávky právo svědčí postupníkovi.57 Podstatná je i doba postoupení pohledávky. Pakliže dojde k postoupení pohledávky před porušením utvrzované povinnosti, nic nebrání tomu, aby na postupníka přešla veškerá práva na plnění ze smluvní pokuty, a to ať je sjednána jako jednorázová částka, nebo je daná tak, že postihuje délku prodlení. Rozdílným případem je postoupení pohledávky až po porušení utvrzované povinnosti. Pokud je v takovém případě smluvní pokuta stanovena tak, že postihuje délku prodlení, je možné, aby bylo takové plnění rozděleno mezi postupníka a postupitele, kdy nárok plynoucí ze smluvní pokuty před postoupením pohledávky svědčí postupiteli. Předpokladem je, že ve smlouvě o postoupení pohledávky musí být výslovně projevena vůle, že na postupníka nepřechází právo na smluvní pokutu, které bylo v okamžiku účinnosti postoupení pohledávky již splatné.58 Pokud by toto strany výslovně nesjednaly, budou na postupníka přecházet všechna práva, a to i právo na zaplacení smluvní pokuty, byť nebylo před postoupením splatné. Nejvyšší soud ČR se k tomuto vyjádřil v rozsudku ze dne 28. 8. 2006, kde stanovil, že: „Pohledávka, která je zajištěna smluvní pokutou, přechází na postupníka včetně práva na smluvní pokutu bez ohledu na to, zda toto právo spojené s pohledávkou bylo v době postoupení pohledávky již splatné, či dosud nesplatné, popřípadě se jednalo teprve o budoucí nárok.“59

4.3. Označení ujednání Občanský zákoník č. 89/1989 Sb. dbá zásady autonomie vůle smluvních stran a neformálnosti právního jednání. Tento přístup otevírá stranám široké možnosti 57

HUŠEK 2007 op. cit., s. 70. HUŠEK 2007 op. cit., s. 71. 59 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 8. 2006, sp. zn. 32 Odo 470/2005. 58

20

v ohledu vstupování do vzájemných závazkových vztahů, ale na druhou stranu zvyšuje riziko toho, že se strany svým neuváženým chováním zaváží k povinnostem, které nemusí odpovídat jejich představám nebo naopak nejsou schopny utvrdit závazkový vztah v míře, v jaké by si strany přály. Zákon přímo nestanoví povinnost smluvních stran označit příslušné ujednání pojmem „smluvní pokuta“, ale takový postup lze stranám doporučit zejména proto, aby předešly problému, kdy nebude zcela jasné, o jaký smluvní institut se vlastně jedná. Hušek pak uvádí zajímavý příklad, kdy v případě, že by smluvní pokuta byla stanovena jako určité procento z peněžitého plnění, mohlo by být sporné, zda byla sjednána smluvní pokuta nebo zda byla sjednána vyšší sazba z úroků z prodlení.60 Takové situace tak mohou věřitele zcela zbytečně uvést do problémů při uplatňování jeho práva. Platí, že pokud ujednání naplňuje po obsahové i pojmové stránce znaky smluvní pokuty, není k tomu, aby bylo vyloženo jako smluvní pokuta, nezbytné, aby toto ujednání neslo explicitní označení „smluvní pokuta“.61 V praxi se tak často setkáváme s tím, že je smluvní pokuta označena jako sankce, pokuta, penále, poplatek nebo jistota.62 Pokud není jasné, o jaké právní jednání se jedná, postupuje se dle výkladových pravidel. Právní jednání se posuzuje podle svého obsahu, přičemž pokud by se jednalo o právní jednání, které by mělo značit jiné právní jednání, posoudí se podle jeho pravé povahy.63 Pokud se jedná o samotný úmysl při jednání, § 556 odst. 1 OZ stanoví, že: „Co je vyjádřeno slovy nebo jinak, vyloží se podle úmyslu jednajícího, byl-li takový úmysl druhé straně znám, anebo musela-li o něm vědět. Nelze-li zjistit úmysl jednajícího, přisuzuje se projevu vůle význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen.“ Zároveň se při výkladu právního jednání přihlédne k praxi zavedené mezi stranami a dále k okolnostem předcházejícím právnímu jednání, stejně jako k následnému chovaní stran po daném právním jednání.64 Důležité

60

HUŠEK 2007 op. cit., s. 54. TINTĚRA 2012 op. cit., s. 38. 62 BEJČEK, Josef. Právní úprava a interpretační problémy smluvních pokut a úroků z prodlení. Časopis pro právní vědu a praxi. 1995, roč. 1995, č. 1, s. 31. 63 Viz § 555 OZ. 64 Viz §556 odst. 2 OZ. 61

21

je i ustanovení § 557 OZ, který stanoví, že: „Připouští-li použitý výraz různý výklad, vyloží se v pochybnostech k tíži toho, kdo výrazu použil jako první.“ Občanský zákoník č. 89/2012 Sb. upravuje i výklad právních jednání, včetně výkladu právního jednání v právním styku s podnikatelem, kde poukazuje především na přisouzení významu s ohledem na běžný význam v rámci daného podnikatelského styku. Zároveň úprava zahrnuje jistou ochranu nepodnikatele, když stanoví, že se lze odkázat na význam určitého výrazu, jen pokud je prokázáno, že byl nepodnikateli znám.65 Dále zákon stanoví, že je v rámci styku podnikatelů přihlíženo k obecně zachovávaným zvyklostem či zvyklostem v daném odvětví, pokud to ovšem zákon, či samy strany nevyloučí. Takové zvyklosti mají přednost před ustanoveními zákona, která nemají donucující účinky.66 I přes poměrně sofistikovaná výkladová pravidla lze smluvním stranám doporučit (tedy především věřiteli), aby zachovávaly pro příslušná ujednání název „smluvní pokuta“, protože se tak vyhnou možnému problematickému výkladu jejich právního jednání.

4.4. Utvrzovaná povinnost Jak již bylo zmíněno v první kapitole, jednou ze základních funkcí smluvní pokuty je utvrzení určené smluvní povinnost a tím zvýšená motivace dlužníka ke splnění jeho povinností vyplívajících ze smluvního ujednání. Utvrzovanou povinností tak není smlouva jako celek, ale konkrétní ustanovení, na která se smluvní pokuta vztahuje.67 Smluvní pokutou může být utvrzena jakákoliv povinnosti, a to jak smluvní, tak i zákonná, jak judikoval Nejvyšší soud ČR v rozhodnutí ze dne 30. 4. 2002 a uvedl, že: „smluvní pokutou lze zajišťovat jakoukoliv právní (smluvní nebo zákonnou) povinnost, která se může týkat peněžitého i nepeněžitého plnění.“ 68 Rozhodnutí též poukazuje na to, že utvrzovaná povinnost může spočívat v dare, facere, omittere či pati. 65

Viz § 558 odst. 1 OZ. Viz §558 odst. 2 OZ. 67 PATĚK 2006 op. cit., s. 49. 68 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 33 Odo 96/2001. 66

22

Okruh povinností, které může smluvní pokuta utvrzovat, je tak stanoven velmi široce a zahrnuje tak i povinnost zaplacení dané peněžité částky, povinnost k plnění věci, ale i zdržení se určité činnosti. Smluvní strany si mohou též sjednat, aby bylo smluvní pokutou utvrzeno několik smluvní povinností. Nejvyšší soud ČR se k danému vyjádřit takto: „Jestliže se smluvní strany - dohodly, že sankcionováno bude porušení ve smlouvě výslovně zmíněných povinností prodávajícího, aniž bylo ujednáno, že tyto povinnosti musí být porušeny současně, nelze než dovodit, že smluvní pokuta 1.000,- Kč za každý den prodlení má být hrazena v případě porušení kterékoli z nich. Jinak řečeno, pokud by bylo vůlí účastníků sjednat smluvní pokutu pouze pro případ kumulativního porušení zde uvedených povinností (které je možno plnit nezávisle na sobě), musel by být takový úmysl ve smlouvě jazykově vyjádřen.“69 Nejvyšší soud ČR tak konstatoval, že ke vzniku práva na plnění smluvní pokuty postačí porušení byť jen jedné utvrzované povinnosti. I vzhledem k širokému okruhu povinností, které mohou být smluvní pokutou utvrzeny, je potřeba, aby vymezení takové povinnosti bylo určité. Dohoda o smluvní pokutě tedy musí jednoznačně identifikovat povinnost, jejíž porušení založí nárok věřitele na smluvní pokutu.70 Je naprosto zásadní, aby byl tento požadavek naplněn, neboť pokud by k tomu nedošlo, jednalo by se o neurčité, a tedy zdánlivé, právní jednání.71 Judikatura nabízí celou řadu rozhodnutí, která specifikují případy, kdy už dohoda o smluvní pokutě určitá není. Zajímavá je například kauza mlékáren, kde se vydražitel zavázal prodávajícímu, že: „…zachová původní předmět činnosti, tj. mlékárenskou výrobu ve stávajícím rozsahu let 1992 a 1993, a to po dobu nejméně pěti let…“, přičemž splnění této povinnosti bylo utvrzeno (zajištěno) smluvní pokutou. Prodávající ale při vznesení nároku neuspěl, když odvolací soud rozhodl a též Nejvyšší soud ČR rozhodnutím ze dne 28. 2. 2006 potvrdil, že dohoda nebyla dostatečně určitá, když blíže nespecifikovala, co znamená zachování mlékárenské výroby.72 Zajímavá je i kauza z roku 2002, kdy Nejvyšší soud ČR potvrdil rozhodnutí odvolacího soudu v případě, 69

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 5. 2007, sp. zn. 33 Odo 577/2005. ČECH, Petr. K určitosti dohody o smluvní pokutě. Právní rádce. 2008, roč. 2008, č. 3, s. 11. 71 ČERNÁ, Stanislava, KULHÁNKOVÁ, Klára. Smluvní pokuta v NOZ. Rekodifikace & praxe. 2013, roč. 2013, č. 11, s. 4-11. 72 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 29 Odo 2/2005. 70

23

kde prodávající měl předat kupujícímu ve stanovené lhůtě „veškerou dostupnou dokumentaci“. Tato povinnost byla utvrzena smluvní pokutou, ale Nejvyšší soud ČR dne 21. 2. 2002 potvrdil závěr odvolacího soudu a rozhodl, že taková dohoda není určitá.73 Dále je nutné, aby povinnost utvrzená smluvní pokutou byla ve smlouvě stanovena. Ač se může zdát, že je velmi nepravděpodobné, aby takový případ nastal, praxe ukázala, že k takové situaci může dojít. Nejvyšší soud ČR v rozhodnutí ze dne 9. 3. 2004 stanovil, že je neplatné ujednání o smluvní pokutě, které vázalo povinnost zaplatit smluvní pokutu na prodlení zhotovitele s předáním díla do určitého data. Ustanovení samotné smlouvy nezakotvovalo povinnost zhotovitele předat dílo do tohoto data, ale jen povinnost dokončit stavbu v příslušném měsíci. Dle závěru Nejvyššího soudu ČR tak „nebyl sjednán počátek prodlení rozhodný pro výpočet smluvní pokuty určitě.“74 Jak uvádí Čech: „Nejvyššímu soudu ČR přesto nelze upřít snahu podržet platnost ujednání o smluvní pokutě, je-li vyložitelné interpretací vůle stran.“75 Judikatura tedy zná i případy, kdy je neurčitosti odstraněna výkladem.76 Občanský zákoník č. 89/2012 Sb. výslovně zakazuje sjednání smluvní pokuty za porušení povinností nájemce z nájmu bytu a domu,77 dle § 2239 OZ se k takovému ujednání nepřihlíží. Pokud by si pronajímatel a nájemce přeci jen sjednali takové

73

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1038/2000. „I když lze přisvědčit dovolateli, že např. stavební zákon či jiné předpisy definují pojem stavební dokumentace či vymezují jeho rozsah, nelze na druhé straně přehlédnout, že písemné ujednání obsažené v čl. XI. odst. 6 kupní smlouvy na žádný právní předpis neodkazuje a naopak použitím přívlastku `veškerá dostupná` obsah pojmu dokumentace relativizuje. Účastníci přitom ve smlouvě výslovně zakotvili, že to, co mají pod tímto výrazem na mysli, bude konkrétně specifikováno v listině, jež se stane přílohou smlouvy. Z toho je zřejmé, že obě strany při uzavření smlouvy nepovažovaly samotný pojem `veškerá dostupná dokumentace` za dostatečně určitý a že naopak projevily vůli, aby obsah tohoto pojmu byl vymezen konkrétním jmenovitým seznamem, který by teprve dostatečně určitým způsobem zachytil, jaký význam mu přikládají. Je tedy nutno dovodit, že bez účastníky předpokládaného vypracování přílohy smlouvy nelze považovat jejich právní úkon ohledně určení předmětu plnění, k němuž se žalovaná zavázala, za určitě vyjádřený, neboť se opírá o výraz, který je sice po jazykové stránce srozumitelný, avšak jeho věcný obsah zůstává sám o sobě neurčitý…“ 74 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. 32 Odo 1172/2003. 75 ČECH, Petr. K určitosti dohody o smluvní pokutě. Právní rádce. 2008, roč. 2008, č. 3, s. 11. 76 Viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 1. 2001, sp. zn. 33 Cdo 1742/99, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 1. 2008, sp. zn. 32 Cdo 4502/2007. 77 ČERNÁ, Stanislava, KULHÁNKOVÁ, Klára. Smluvní pokuta v NOZ. Rekodifikace & praxe. 2013, roč. 2013, č. 11, s. 4-11.

24

ujednání o smluvní pokutě, jednalo by se dle § 554 OZ o zdánlivé právní jednání a nebylo by tedy právně relevantní. Konečně je třeba zmínit i úpravu týkající se smluvní pokuty a odstoupení od utvrzovaného závazku. Současná úprava navazuje na § 302 ObchZ a dle § 2005 odst. 2 OZ není odstoupením od smlouvy dotčeno právo na zaplacení smluvní pokuty, a to pokud nárok na smluvní pokutu vznikl před odstoupením od smlouvy. Sjednání smluvní pokuty pro případ výkonu práva je nepřípustné.78 Právě odstoupení od smlouvy můžeme považovat za výkon práva, a to v případě, že odstoupivší strana byla k odstoupení od smlouvy oprávněna.79 Zde můžeme poukázat na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 8. 2004, který se vyjádřil takto: „Ujednání o smluvní pokutě, jejíž zaplacení je vázáno na odstoupení prodávajícího od kupní smlouvy, je absolutně neplatné, i když důvodem odstoupení od smlouvy je prodlení kupujícího se zaplacením kupní ceny.“80

4.5. Charakter smluvní pokuty Smluvní pokuta může mít charakter peněžitého i nepeněžitého plnění. Plnění smluvní pokuty tak může mít podobu povinnosti poskytnout individuálně či druhově určenou věc, a to ať zastupitelnou či nezastupitelnou. Případně může mít dlužník povinnost se něčeho zdržet či něco strpět. Nově je takový charakter smluvní pokuty přímo zakotven v § 2048 OZ, který ve své poslední větě stanoví, že: „Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém.“81 Je záhodno připomenout, že občanský zákoník č. 40/1964 Sb. i obchodní zákoník takto výslovné ustanovení postrádal. Naopak právní úprava vždy hovořila o zaplacení smluvní pokuty.82

78

ČERNÁ, Stanislava, KULHÁNKOVÁ, Klára. Smluvní pokuta v NOZ. Rekodifikace & praxe. 2013, roč. 2013, č. 11, s. 4-11. 79 ČECH, Petr. K určitosti dohody o smluvní pokutě. Právní rádce. 2008, roč. 2008, č. 3, s. 11. 80 Viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.8.2004 sp. zn. 33 Odo 111/2004, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.3.1998 sp. zn Cdon 1398/96, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21.10.2004, sp. zn. 33 Odo 813/2002. 81 Viz § 2048 OZ. 82 Srov. ustanovení § 544 odst. 1 a § 545 SOZ nebo § 300 a 302 ObchZ.

25

Byť by se tak mohlo zdát, že původní úprava měla označením „zaplatit“ vyjadřovat možnost pouze peněžitého plnění, byl tento závěr právní teorií vyvrácen. Naopak se teoretici shodují, že i přes dikci zákona nebylo vyloučeno, aby si strany sjednaly pokutu v jiné nežli peněžité formě.83 Přestože v praxi bude častější peněžité plnění, dle mého názoru je zcela na místě, aby občanský zákoník stanovil explicitně, že smluvní pokuta nemusí mít nutně formu peněžitého plnění. Znění § 2048 OZ tak „obohacuje“ předchozí legislativu a vhodně tak navazuje na výklad teoretiků. V rámci této kapitoly je též vhodné uvést, že smluvní pokuta je samostatným majetkovým nárokem a na rozdíl od úroků z prodlení s placením peněžitého dluhu není příslušenstvím pohledávky a věřiteli na ni tedy nevzniká nárok ze zákona.84 Tato skutečnost má především vliv na to, že v případě, že je dluh zajištěn zástavním právem, vztahuje se zajištění pouze na jeho příslušenství, nikoliv na smluvní pokutu. Zákon ovšem nabízí možnost, aby si strany sjednaly, že zástavní právo bude zajišťovat i smluvní pokutu, když v § 1313 OZ stanoví, že: „Zástavní právo zajišťuje dluh a jeho příslušenství; je-li to zvlášť ujednáno, pak i smluvní pokutu.“85

4.6. Určení smluvní pokuty Jedním ze základních požadavků na platné ujednání o smluvní pokutě je určení její výše, případně stanovení způsobu, jakým bude určena. Smluvní pokuta musí být jako sekundární právní povinnost nastávající v případě porušení utvrzované povinnosti řádně určena. Nejpoužívanějším způsobem určení je stanovení určité fixní částky, tedy jasně stanoveného peněžitého plnění. Dalším běžným způsobem pak bude přesné vymezení nepeněžitého plnění. Jedno z dalších množností je sjednání sankce ve formě procenta ze sjednané ceny. Zároveň je možné sjednat smluvní pokutu i jako procento z dlužné částky za každý den, měsíc, či rok prodlení. I zde je ovšem nutné poukázat 83

Např. BEJČEK, Josef, Karel ELIÁŠ a Přemysl RABAN. Kurs obchodního práva: obchodní závazky. 5. vyd. Praha: C.H. Beck, 2010. ISBN 978-80-7400-337-0. s. 156. 84 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 1. 2008, sp. zn. 32 Cdo 3853/2007. 85 Viz § 1313 OZ.

26

na požadavek určitosti, kdy platí, že nelze-li pro neurčitost ujednání o smluvní pokutě zjistit jeho obsah, jedná se o zdánlivé právní jednání a jako k takovému se k němu dle § 554 OZ nepřihlíží.86 Rozhodovací praxe v tomto ohledu nabízí celou řadu dalších rozhodnutí, která dále dotvářejí právní rámec otázky určení smluvní pokuty. Na tomto místě je jednoznačně vhodné zmínit rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 4. 2006 sp. zn. 33 Odo 469/2006, kde soud konstatoval, že lze určit smluvní pokutu i jako propadnutí uhrazených záloh.

4.7. Porušení utvrzované smluvní povinnosti Zákon v § 2048 předpokládá, že vznik práva na plnění povinnosti je vázán na porušení utvrzované povinnosti. Dikce zákona tak stanoví, že účinky smluvní pokuty nastupují při porušení povinnosti, která je smluvní pokutou utvrzena. Taková povinnosti je porušena tehdy, pokud dlužník neplní řádně a včas, jak stanoví § 1908 odst. 2 OZ. Zásadním rozdílem oproti úpravě účinné před 1. 1. 2014 je, že povinnost uhradit smluvní pokutu vzniká bez ohledu na zavinění. Povinnosti zaplacení smluvní pokuty je tak nově postavena na absolutním objektivním principu.87 Úprava občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. oproti tomu dispozitivně stanovila, že dlužník nebyl povinen uhradit smluvní pokutu, pokud porušení utvrzované (zajišťované) povinnosti nebylo zaviněné.88 Podmínkou vzniku práva na smluvní pokutu není vznik škody a zároveň není rozhodné, zda

je

utvrzovaná

povinnosti

obsahem

právního

vztahu

mezi

podnikateli

či nepodnikateli.89 Obchodní zákoník předpokládal objektivní odpovědnost. Současná úprava tak navazuje právě na úpravu obsaženou v obchodním zákoníku. Zároveň platí, že smluvní povinnosti prokazuje věřitel.

86

POHL, Tomáš. Otázky a odpovědi, NOZ – část první. Rekodifikace & praxe. 2014, roč. 2014, č. 6, s. 21 87 ČERNÁ 2014 op.cit., s. 589. 88 §545 odst. 3 SOZ. 89 ČERNÁ 2014 op.cit., s. 589.

27

Diskontinuita s předešlou občanskoprávní úpravou jednoznačně posiluje postavení věřitele, kdy v případě porušení utvrzované povinnosti nemůže dlužníkovu odpovědnost vyloučit ani působení vyšší moci, či zavinění třetí osobou. Tato úprava má ovšem dispozitivní povahu, a tak si strany mohou sjednat podmínky, které budou předpokládat právě zavinění dlužníka. Strany mohou navíc podmínit vznik povinnosti zaplatit smluvní pokutou i dalšími okolnostmi.90

90

ČERNÁ 2014 op.cit., s. 589.

28

5. Nepřiměřená výše smluvní pokuty Občanský zákoník č. 89/2012 Sb. dbá zásady autonomie vůle smluvních stran, která se projevuje mimo jiné právě i v ohledu podoby ujednání o výši smluvní pokuty. Strany si tedy mohou sjednat libovolně vysokou smluvní pokutu, a tak naplnit tuto zásadu.91 Zákon však nabízí možnost moderace, přičemž důvodem pro snížení je právě nepřiměřená výše smluvní pokuty. Hranice nepřiměřenosti není zákonem dána, a tak k problematice nepřiměřenosti smluvní pokuty existuje rozsáhlá, ale ne vždy zcela konzistentní judikatura. Při hodnocení nepřiměřenosti smluvní pokuty musí soud dbát svého vlastního uvážení, přesto ovšem existují jistá vodítka v podobě rozhodovací praxe a jí nastíněných kritérií.

5.1. Nepřiměřenost výše smluvní pokuty Jak již bylo zmíněno, zákon nedává jasnou odpověď na to, co je považováno za nepřiměřenou smluvní pokutu. K nastínění problematiky nepřiměřenosti smluvní pokuty je třeba použít judikatury. Často je mylně za hlavní kritérium považována samotná výše smluvní pokuty.92 Například Tintěra rozděluje tato kritéria do dvou pomyslných skupin, které nazývá kritérii obecnými a zvláštními.93 Obecná kritéria jsou taková, „která řeší pojmově přiměřenost výše zajištění povinnosti smluvní pokutou ve vztahu k dané konkrétní povinnosti."94 Tato kritéria tedy berou v potaz vztah míry přiměřenosti mezi výší smluvní pokuty a konkrétní povinností. Zvláštní kritéria jsou dle Tintěry poněkud specifičtější, když se zaměřují především na jednotlivé okolnosti, za kterých byla daná smluvní pokuta sjednána. I s ohledem na výše nastíněné teoretické rozdělení je zřejmé, že v některých případech může být výše smluvní pokuty opodstatněná a v dalších případech vzhledem

91

ČERNÁ, Stanislava, KULHÁNKOVÁ, Klára. Smluvní pokuta v NOZ. Rekodifikace & praxe. 2013, roč 2013, č. 11, s. 4-11. 92 TINTĚRA 2012 op. cit., s. 62. 93 TINTĚRA 2012 op. cit., s. 64. 94 TINTĚRA 2012 op. cit., s. 64.

29

k charakteru utvrzované povinnosti naopak nepřiměřeně vysoká. Soud by se především měl zaměřit na funkci smluvní pokuty a účel svého moderačního oprávnění. Nejvyšší soud ČR se v rozhodnutí ze dne 16. 12. 2002 vyjádřil, že: „Posouzení otázky (ne)přiměřenosti smluvní pokuty tak závisí na okolnostech konkrétního případu, zejména pak na důvodech, které ke sjednání posuzované výše smluvní pokuty vedly a na okolnostech, které je provázely.“95 Do této kategorie můžeme mimo jiné zařadit skutečnosti týkající se například toho, která ze smluvních stran navrhla výši smluvní pokuty.96 Dále je možné uvažovat také o otázce spolehlivosti dlužníka, respektive zvýšeného rizika pro věřitele při vstoupení do hlavního závazku.97 Mezi kritéria, dle kterých soudy posuzují přiměřenost výše smluvní pokuty, můžeme zařadit plnění požadavku „optimální funkčnosti“.98 Nejvyšší soud ČR v rozhodnutí ze dne 27. 11 2003 dovodil, že nepřiměřenou je smluvní pokuta taková, která, i kdyby byla sjednána ve výši několikanásobně nižší, stále by svoji preventivní i sankční roli zcela dostatečně plnila.99 Dalším kritériem může být otázka smluvní pokuty jako paušalizované náhrady škody. Je tedy nutné uvažovat veškeré škody, které by mohly být způsobeny následkem porušení utvrzované povinnosti. Nejvyšší soud ČR v roce 2010 vyjádřil, že je potřeba, „…

aby pokuta zahrnovala všechny škody, které lze rozumně v daném konkrétním vztahu

s porušením určité povinnosti očekávat.“100 Tento judikát tak poukazuje na výše zmíněný souhrn všech škod a současnou konkretizaci pro každý jednotlivý případ tak, aby došlo k co nejobjektivnějšímu posouzení.101 Dalším neméně důležitým faktorem je i hodnota zajišťované (utvrzované) povinnosti. Z dikce § 2051 OZ plyne, že hodnota a význam utvrzované povinnosti jsou relevantní pouze pro rozsah snížení smluvní pokuty (dále viz podkapitola 5.2.3),

95

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 11. 2006, sp. zn. 33 Odo 61/2005. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 12. 2003, sp. zn. 32 Odo 631/2002 , nebo Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 23 Cdo 231/2010. 97 Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 2004, sp. zn. 32 Odo 1047/2003. 98 ČECH, Petr. K přiměřenosti smluvní pokuty. Právní rádce. 2008, roč. 2008, č. 5, s. 24 - 32. 99 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 33 Odo 890/2002. 100 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2776/2008. 101 ČECH, Petr. K přiměřenosti smluvní pokuty. Právní rádce. 2008, roč. 2008, č. 5, s. 24 - 32. 96

30

a nikoliv pro posouzení nepřiměřenosti smluvní pokuty.102 Nicméně judikatura nevylučuje, aby soud k hodnotě a významu utvrzované povinnosti přihlédl při hodnocení nepřiměřenosti pokuty. K tomu se vyjádřil Nejvyšší soud ČR rozhodnutím ze dne 22. 11. 2006 slovy: „V úvahu je třeba rovněž vzít výši zajištěné částky, z níž lze také usoudit na nepřiměřenost smluvní pokuty s ohledem na vzájemný poměr původní a sankční povinnosti.“103 Takový závěr lze též podpořit tím, že by soud neměl jednotlivé kroky posuzování od sebe striktně oddělovat.104 Zde se soud může setkat s problematickým aspektem stanovení takové hodnoty. Pokud půjde o peněžité plnění, bude stanovení hodnoty jednoduché, pokud se ale bude jednat o jiné typy plnění, může být poměrně obtížné objektivně takovou hodnotu stanovit. V případě zhodnocení přiměřenosti smluvní pokuty, která je stanovena jako jednorázové plnění, nelze postup soudu zobecňovat, protože se v těchto ohledech judikatura vyznačuje „vysokou mírou kazuistiky“.105 V případech, kdy je smluvní pokuta stanovena jako procentní částka za určité období prodlení, je pravděpodobné, že může dojít při delším prodlení dlužníka k velkému nárůstu celkové výše smluvní pokuty. V takových případech by pak dlužníky mohla často být namítána nepřiměřená smluvní pokuta, nicméně Nejvyšší soud ČR takové výtky nepřijal, když stanovil, že nelze posuzovat absolutní výši smluvní pokuty, když tato byla způsobena samotným prodlením dlužníka.106 Nejvyšší soud ČR se naopak rozhodl zabývat se samotnou výši sazby. Přiměřená výše sazby byla posouzena v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 6. 2007, kde stanovil, že: „Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu České republiky se v otázce úměry této sankční povinnosti již ustálila. Zatímco smluvní pokuta sjednaná ve výši zhruba 0,5 % denně z dlužné částky je posuzována jako platné ujednání, které je v souladu s dobrými mravy, ujednání o smluvní pokutě ve výši 1 % denně je považováno za neplatný právní úkon, který se příčí dobrým mravům.“ Nejvyšší soud ČR tedy 102

ČERNÁ, Stanislava, KULHÁNKOVÁ, Klára. Smluvní pokuta v NOZ. Rekodifikace & praxe. 2013, roč 2013, č. 11, s. 4-11. 103 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 11. 2006, sp. zn. 33 Odo 61/2005. 104 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 31 Cdo 2707/2007. 105 ČECH, Petr. K přiměřenosti smluvní pokuty. Právní rádce. 2008, roč. 2008, č. 5, s. 24 - 32. 106 ČECH, Petr. K přiměřenosti smluvní pokuty. Právní rádce. 2008, roč. 2008, č. 5, s. 24 - 32.

31

rozhodl, že hranice mezi přiměřenou a nepřiměřenou smluvní pokutou je někde mezi půl procentem a jedním procentem z dlužné částky denně,107 přičemž jedno procento z dlužné částky denně se soudu jeví jako nepřeměřené vysoké. Na závěr je třeba zdůraznit, že občanský zákoník č. 89/2012 Sb. nenabízí přímé vodítko k tomu, jak rozhodnout, zda je výše dané smluvní pokuty přiměřená či nikoliv.108 Přes všechnu výše zmíněnou rozhodovací praxi tak bude vždy na soudu, aby rozhodl v konkrétním případě při posouzení a zvážení okolností daného případu, zda se jedná o přiměřenou či nepřiměřenou pokutu.

5.2. Moderace smluvní pokuty 5.2.1. Moderační oprávnění soudu Diskutovaným tématem institutu smluvní pokuty je především její přípustná výše. Smluvní pokuta je individuálně sjednaným institutem, a tak se její výše liší dle vůle smluvních stran. Soud má však právo řádně sjednanou smluvní pokutu snížit. Takové rozhodnutí má pak konstitutivní charakter, neboť nárok věřitele v rozsahu snížení zaniká.109 Soud může moderovat pouze řádně sjednanou smluvní pokutu, protože v případě, že by ujednání o smluvní pokutě trpělo neodstranitelnými vadami, které stanoví § 551 až § 553 OZ, jednalo by se o zdánlivé právní jednání, ke kterému se dle § 554 OZ vůbec nepřihlíží. Znamenalo by to tak, že smluvní pokuta nebyla nikdy sjednána. Nově se tedy neuplatní rozhodování o relativní neplatnosti, která se vázala na starou občanskoprávní úpravu rozporu s dobrými mravy.

5.2.2. Podmínky a postup soudu při moderaci Při vymezení moderačního oprávnění soudu je nutné stanovit základní podmínky toho, co zákon vyžaduje pro uplatnění takového postupu. Nejvyšší soud ČR rozhodnutím ze dne 19. 4. 2011 shrnul, že: „Pro aplikaci moderačního oprávnění musí 107

Rozsudek Nevyššího soudu ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. 33 Odo 438/2005. ČERNÁ, Stanislava, KULHÁNKOVÁ, Klára. Smluvní pokuta v NOZ. Rekodifikace & praxe. 2013, roč 2013, č. 11, s. 4-11. 109 ČERNÁ, Stanislava, KULHÁNKOVÁ, Klára. Smluvní pokuta v NOZ. Rekodifikace & praxe. 2013, roč 2013, č. 11, s. 4-11. 108

32

být splněny tři podmínky – nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta, omezení možnosti snížit smluvní pokutu až do výše škody vzniklé do doby soudního rozhodnutí porušením smluvní povinnosti, na kterou se vztahuje smluvní pokuta a nutnost při snížení smluvní pokuty přihlédnout k hodnotě a významu zajišťované povinnosti.“110 Z dikce občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. plyne i další podmínka v podobě návrhu dlužníka na snížení výše smluvní pokuty,111 kterou vnímám jako velmi pozitivní posun od původní úpravy, a to především s ohledem na to, že moderace zásadním způsobem ovlivňuje autonomii vůle stran a požadavek návrhu dlužníka se mi jeví jako vhodný. Ustanovení § 2051 OZ konkrétně stanoví že: „Nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu může soud na návrh dlužníka snížit s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti až do výše škody vzniklé do doby rozhodnutí porušením té povinnosti, na kterou se vztahuje smluvní pokuta. K náhradě škody, vznikne-li na ni později právo, je poškozený oprávněn do výše smluvní pokuty.“112 Toto ustanovení výslovně stanovuje moderační právo soudu, tedy právo snížit nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu. Přejímá tedy explicitně pravidlo, které bylo obsaženo v obchodním zákoníku. Důležité je poukázat na kogentnost tohoto ustanovení, které nepřipouští možnost dohody stran, která takové právo soudu vylučovala.113 Jak již bylo zmíněno, jednou z podmínek moderace je i návrh dlužníka. „Tím se platná úprava liší od ustanovení § 301 obchodního zák. a od navazující judikatury (srov. Rc 73/08), z nichž se dovozovala povinnosti prvostupňového i odvolacího soudu posoudit (i bez návrhu), zda jsou dány důvody moderace smluvní pokuty.“114 Nově tak není možná situace, kdy by soudy bez návrhu posuzovaly, zda ve věci existují či neexistují předpoklady pro soudní moderaci. Jak uvádí Tintěra: „Jen na návrh dlužníka budou soudy oprávněny zkoumat přiměřenost či nepřiměřenost smluvní pokuty, která shodně zůstává primárním kritériem pro samotnou přípustnost soudní moderace.“115

110

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 4. 2011, sp . zn. 32 Cdo 529/2011. Viz § 2051 OZ. 112 Viz §2051 OZ. 113 ČERNÁ 2014 op.cit., s. 595. 114 ČERNÁ 2014 op.cit., s. 595. 115 TINTĚRA, 2012 op. cit., s. 78. 111

33

Dále je třeba poukázat na to, že ze znění § 2051 OZ plyne, že ani při splnění podmínek nepřiměřenosti výše smluvní pokuty a návrhu oprávněného není povinností soudu moderovat smluvní pokutu, ale je to pouze možnost, kterou může soud uplatnit. Ustanovení § 2051 OZ tak vyvolává diskuzi, jakým způsobem se má soud zachovat, a zda musí v případě, že se jedná o nepřiměřenou pokutu a dlužník podá návrh, smluvní pokutu snížit. Nejvyšší soud ČR se k danému vyjádřil 18. 1. 2005 takto: „V první fázi soud řeší otázku, zda byla sjednána nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta… V případě, kdy soud dojde k závěru o nepřiměřenosti smluvní pokuty, nastupuje druhá fáze jeho rozhodování, kdy posoudí, zdali použije svého moderačního práva či nikoli, tj. zdali nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu sníží. Ustanovení § 301 obch. zák. zakotvuje právo soudu, nikoli však jeho povinnost snížit nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu.“116 V případě, že soud přistoupí k samotné moderaci, přichází tedy „třetí fáze“,117 kdy soud posoudí, do jaké míry bude smluvní pokuta snížena. Z takového znění rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR je možné vyvodit poměrně jasný příklon k široké diskreční pravomoci soudu, který může jednat plně dle svého uvážení. V několika pozdějších rozhodnutích, zejména v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 11. 2009, je vyjádřen názor opačný: „Vyplývá-li z obsahu spisu, že jsou zde okolnosti, které zakládají moderační oprávnění soudu podle § 301 obch. zák., tedy že výše smluvní pokuty je nepřiměřeně vysoká, není již věcí úvahy soudu, zda toto moderační právo využije. Soud je povinen tohoto oprávnění využít (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2008, sp. zn. 32 Cdo 3171/2008).“118 Není snadné najít správnou odpověď na otázku, zda je soud povinen v takovém případě pokutu snížit, zvlášť když vezmeme v úvahu hlavní funkci moderace soudu jakožto prostředku k tomu, aby v případě naplnění příslušných podmínek zakročil a dlužníka zbavil nepřijatelné povinnosti v podobě nepřiměřené smluvní pokuty. Na druhou strany ne náhodou je znění § 2051 OZ postaveno tak, že z něj poměrně jasně vyplývá, že se nejedná o povinnost, nýbrž o možnost. Jak uvádí Ovečková,119 je

116

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. l. 2005, sp. zn. 32 Odo 400/2004. ČECH, Petr. Judikatura ke smluvní pokutě. [online]. 2011. 118 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.11.2009, sp. zn. 23 Cdo 4038/2007. 119 OVEČKOVÁ, Olga. Zmluvná pokuta. 2. vydání. Bratislava: Iura Edition, 2011. ISBN 978-80-8078386-0. s. 195. 117

34

poměrně obtížně představitelná situace, kdy budou splněny všechny podmínky pro snížení smluvní pokuty a soud k ní nepřistoupí. Sám se přikláním k tomu, co nastínilo zmíněné rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR z 18. 1. 2005, tedy že zaleží plně na rozhodnutí soudu a soud jako nezávislý rozhodce rozhodne při posouzení konkrétních specifik daného případu, zda danou výši smluvní pokuty snížit či nikoliv.

5.2.3. Rozsah moderace Soud má poměrně široký diskreční prostor při úvaze o případné nepřiměřenosti výše smluvní pokuty. Zároveň mu je ponechána i relativní volnost v tom ohledu, zda přistoupí k samotné moderaci, využije svého oprávnění a sníží výši smluvní pokutu. Taková volnost však neplatí v otázce rozsahu moderace, tedy rozsahu případného snížení výše smluvní pokuty. Nevyšší soud ČR se k rozsahu moderace vyjádřil tak, že soud musí ve fázi rozhodování o tom, v jaké míře snížit výši smluvní pokuty, vycházet pouze ze zákona a z kritérií v něm obsažených.120 Na druhou stranu se s tímto závěrem ne všichni shodují, například Patěk namítá, že by i v této fázi měla být zohledněna všechna kritéria jako v první fázi, nejen ta, která jsou uvedena v zákoně.121 Občanský zákoník č. 89/2012 Sb. v § 2051 nepoužívá slova „zejména“ stejně tak, jak tomu bylo i v případě staré úpravy, ke které se přímo vázal výše uvedený judikát. Dle mého názoru tak dikce zákona mluví jasně, když vyjmenovává kritéria, ke kterým může být přihlédnuto. Dále platí, že soud nemůže snížit výši smluvní pokuty neomezeně. Ustanovení § 2051 OZ ve větě první stanoví, že soud může snížit smluvní pokutu až do výše způsobené škody, která vznikla porušením utvrzované povinnosti, přičemž se počítá škoda vzniklá až do samotného rozhodnutí. V případě, že by soud uplatnil svoje

120

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 12. 2006, sp. zn. 29 Odo 1105/2003. PATĚK, Daniel. Moderace smluvní pokuty dle Nejvyššího soudu (kritický pohled). Obchodní právo. 2010, roč. 2010, č. 2, s. 2-9. 121

35

moderační oprávnění v plné výši, lze mluvit o jisté eliminaci sankční funkce příslušné smluvní pokuty a zachování pouze její uhrazovací funkce.122 Druhá věta ustanovení § 2051 OZ stanoví, že: „K náhradě škody, vnikne-li na ni později právo, je poškozený oprávněn do výše smluvní pokuty.“ Zákon tedy myslí i na situace, kdy škoda vznikne i po rozhodnutí soudu o nepřiznání smluvní pokuty. Jaká situace by tak mohla nastat v případě, že by byla způsobena nulová škoda, a soud by tak teoreticky mohl při plném uplatnění svého práva de facto smluvní pokutu zcela eliminovat? Patěk se přiklání k názoru, že v takovém případě nelze přistoupit k plné moderaci, respektive soud nemůže snížit smluvní pokutu na nulovou částku, protože pak by samotné ujednání o smluvní pokutě zcela postrádalo svůj význam, když by dlužník vlastně nebyl nijak potrestán.123 Mám za to, že takový závěr je logický, ale postrádá přímou podporu v zákoně, protože ten výslovně nestanoví kýžený postup soudu v případě, že nebyla porušením utvrzované povinnosti způsobena žádná škoda. Je tedy nutné se omezit pouze na výklad termínu „s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti.“124 Je tedy možné předpokládat, že v případě, že nebude způsobena žádná škoda, soud nevyužije své moderační oprávnění v plné výši a potrestá tak dlužníka za porušení jeho povinnosti. Nicméně dle mého názoru nelze pokládat takový postup za stanovený, protože soud může v rámci dané konkrétní kauzy přistoupit i k řešení, které se může vymykat běžnému rámci případů kauzálně podobných, ale rozličných v okolnostech, které je provází. Tím se dostávám k otázce samotné existence moderačního oprávnění soudu. Lze konstatovat, že pokud soud využije takového oprávnění, zasahuje tak do právních vztahů soukromoprávních subjektů. Přesto ale takové oprávnění vnímám jako nutné, především proto, že zajišťuje ochranu dlužníkovi, který může být vystaven nepřiměřené povinnosti plnit věřiteli. Pokud dojde k takové situaci, vnímám kladně, že zákon nabízí dlužníkovi možnost, aby se obrátil na soud, který danou situaci nestranně posoudí a zajistí případnou nápravu v rámci daného soukromoprávního vztahu.

122

PATĚK, 2006 op. cit., s. 80. PATĚK, 2006 op. cit., s. 82. 124 Viz § 2051 OZ. 123

36

6. Problematika splatnosti a promlčení smluvní pokuty Splatnost a promlčení smluvní pokuty je zajímavou problematikou, ke které se vyjadřuje hojně i judikatura. Splatnost lze popsat jako dospělost práva, kdy může požadovat věřitel po dlužníkovi splnění smluvní pokuty. Pokud dlužník neplní, může se věřitel domáhat splnění u orgánu veřejné moci. Promlčení je soukromoprávní institut,

kterým

označujeme

situaci,

kdy

v důsledku uplynutí promlčecí lhůty dojde k oslabení možnosti uplatnit nárok v čase.125 Takové oslabení spočívá v tom, že pokud je promlčení u soudu namítnuto, soud nemůže promlčenou pohledávku přiznat. V zásadě lze shrnout, že smluvní pokutu lze požadovat pouze pokud je již dospělá, existuje prosaditelný nárok na zaplacení smluvní pokuty a taková smluvní pokuta není promlčena.126

6.1. Splatnost smluvní pokuty Zákon přímo nespecifikuje žádným zvláštním ustanovením splatnost smluvní pokuty, proto je tedy vhodné, aby si strany splatnost smluvní pokutu přímo sjednaly a tím zabránily případným komplikacím. Splatnost smluvní pokuty se tak primárně řídí právě ujednáním mezi věřitelem a dlužníkem. Splatnost smluvní pokuty může být vázána na okamžik samotného porušení utvrzované povinnosti, případně na uplynutí určené doby od takového porušení. Dále je možné vázat splatnost různými způsoby na samotnou výzvu věřitele.127 Pokud strany nevyužijí svého práva a nedohodnou se na splatnosti, uplatní se obecné právo závazkové,128 které stanoví v § 1958 odst. 2 OZ, že: „Neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.“ Tato formulace je, podobně jako tomu bylo 125

WEINHOLD, Daniel. Promlčení a prekluze v obchodních závazkových vztazích. 2. vyd. Praha: Beck, 2002. ISBN 80-7179-369-8. s. 3. 126 TINTĚRA 2012 op. cit., s. 91. 127 PATĚK 2006 op. cit., s. 52. 128 ČERNÁ 2014 op.cit., s. 589.

37

v obchodním zákoníku, poněkud vágní, když používá formulaci „bez zbytečného odkladu“, kterou je nutné posuzovat dle konkrétních okolností v rámci daného případu. Je tedy nutné zkoumat především to, zda: „… dlužník bezodkladně využil všechny možnosti pro splnění této povinnosti, případně jaké skutečnosti mu v tom bránily.“129 Přičemž zbytečným odkladem není doba nezbytná pro vyzvednutí peněz z bankovního účtu či doba bankovního transferu.130 V případě aplikace § 1958 OZ je tedy na věřiteli, kdy na základě svého právního jednání bude požadovat plnění. Je nutné, aby bylo z věřitelova právního jednání patrné, jaká povinnost byla porušena a jaká výše smluvní pokuty je žádána. Takové právní jednání může být učiněno písemně či v podobě telefonické výzvy. Dále se může jednat i o předžalobní upomínku či žalobu (ta bude mít účinek až v okamžiku, kdy soud doručí žalobu žalovanému).131 Pakliže tedy není sjednáno jinak, právo na plnění smluvní pokuty nabude splatnosti v momentu, kdy věřitel požádá o plnění a od tohoto uběhne doba bez zbytečného odkladu. Co se týče smluvní pokuty, která je uplatněna v procentní výši z utvrzované pohledávky, má žalobce (věřitel) nárok na zaplacení takto vzniklé smluvní pokuty až do výše smluvní pokuty splatné ke dni vyhlášení rozsudku (tedy i smluvní pokuty, která vznikla v průběhu řízení).

6.2. Promlčení smluvní pokuty Podmínkou úspěšného uplatnění nároku věřitele je, aby smluvní pokuta nebyla promlčena, neboť případné promlčení může být v řízení námitkou uplatněno. Zároveň platí, že se nelze námitky promlčení předem vzdát, respektive se k ní nepřihlíží.132 Strany jsou tak zákonem nuceny dbát svého práva, aby svým právním jednáním zamezily případnému oslabení jeho uplatnění. Dojde-li tedy k uplynutí promlčecí lhůty a promlčení nároku na plnění z ujednání o smluvní pokutě, dlužník není povinen plnit.

129

Nález Ústavního soudu ze dne 15. 8. 2005, sp. zn. IV.ÚS 314/05. OVEČKOVÁ, Ol’ga. Zmluvná pokuta. 2. Vydání. Bratislava: Iura Edition, 2011. ISBN 978-80-8078386-0. s. 118. 131 PATĚK, 2006 op. cit., s. 52. 132 Viz § 610 odst. 1 OZ. 130

38

Pokud ale dlužník splní svůj závazek po uplynutí promlčecí lhůty, nemůže žádat o jeho vrácení.133 Obecná promlčení lhůta je v občanském zákoníku č. 89/2012 Sb. stanovena na 3 roky, přičemž zákon nestanoví žádnou zvláštní promlčecí lhůtu pro smluvní pokutu. Nejpozději se toto majetkové právo promlčí uplynutím deseti let ode dne, kdy dospělo (stalo se splatným).134 V ohledu délky promlčecí lhůty je zajímavé poukázat na možnost stran sjednat pro daný vztah promlčecí lhůtu kratší či delší nežli obecnou promlčecí lhůtu. Předpokladem je, že taková promlčecí lhůta nebude kratší nežli rok a delší nežli patnáct let.135 Zákon tedy výslovně dává stranám možnost přizpůsobit délku promlčecí lhůty. Dbá ovšem též ochrany slabší strany, když stanoví, že: „Je-li kratší nebo delší lhůta ujednána v neprospěch slabší strany, nepřihlíží se k ujednání.“136 Stanovení dne počátku běhu promlčecí lhůty je poměrně problematickou otázkou. Ze znění občanského zákoníku č.89/2012 Sb. není zcela jasné, kdy takový den nastává. Ustanovení § 619 odst. 1 OZ říká, že jedná-li se o právo vymahatelné u orgánu veřejné moci, počne promlčecí lhůta běžet ode dne, kdy mohlo být právo uplatněno poprvé. Vymezuje tak počátek běhu promlčecí lhůty stejně jako to činila bývalá úprava.137 Právo na uplatnění pohledávky ze závazku může být u soudu uplatněno až tehdy, kdy se pohledávka stane splatnou (viz podkapitola 6.1). Otázkou ovšem v takovém případě je, zda promlčení lhůta začne běžet již v den splatnosti nebo až den následující.138 Ustanovení § 1969 OZ stanoví, že věřitel může po dlužníkovi dluh vymáhat, až když je dlužník v prodlení, přičemž platí, že dlužník se v prodlení ocitá až dnem následujícím po dospělosti takového dluhu.

133

Viz § 609 OZ. Viz § 629 odst. 2 OZ. 135 Viz § 630 odst. 1 OZ. 136 Viz §630 odst. 2 OZ. 137 Viz §392 odst. 1 ObchZ a § 101 SOZ. 138 TINTĚRA 2012 op. cit., s. 93. 134

39

Dle mého názoru tedy ze znění § 1969 plyne, že věřitel může své právo uplatit až v době, kdy se dlužník dostane do prodlení, tedy den následující po splatnosti, neboť den splatnosti je stále ještě dnem, kdy dlužník může plnit. Promlčecí lhůta tak plyne ode dne následujícího po splatnosti. Častým jevem pro ujednání o smluvní pokutě je neurčení doby splatnosti. V takovém případě je velmi problematické stanovit počátek běhu promlčecí lhůty. Nejvyšší soud ČR judikoval, že v případě neuvedení data splatnosti smluvní pokuty se promlčecí lhůta počítá ode dne následujícího po dni, kdy došlo ke vzniku závazku.139 Pokud by totiž neexistovalo pro takové případy pravidlo, mohl by si věřitel teoreticky posunovat počátek lhůty tím, že by záměrně nepožádal dlužníka o splnění jeho závazku. V případě smluvní pokuty se tedy bude jednat o den následující po porušení utvrzované povinnosti. I zde je ovšem takové stanovení běhu promlčecí lhůty kontroverzní vzhledem k tomu, že věřitel může dlužníka požádat o plnění ihned, tedy ještě v den, kdy právo na zaplacení smluvní pokuty vzniklo. Nabízí se tedy otázka, zda by nebylo vhodnější stanovit den počátku běhu lhůty již na den, kdy se dluh stává splatným a nikoli až na den následují. Jak již bylo zmíněno, smluvní pokuta může být sjednána i ve formě procentní sazby z určité částky za každý den, měsíc či rok prodlení. V takovém případě by mohlo být problematické určit, zda běží lhůta za každé období a vzniká tedy řada samostatných nároků, nebo zda i v takovém případě vzniká pouze jeden nárok a s ním i jedna promlčecí lhůta. Rozhodovací praxe se přiklonila k tomu, že v takovém případě opravdu vniká řada samostatných práv na smluvní pokutu a i řada promlčecích lhůt.140 Konečně je vhodné položit si otázku, jak můžeme aplikovat akcesorickou povahu smluvní pokuty v ohledu běhu promlčecí lhůty. Lze souhlasit se závěry Tintěry, že v okamžiku, kdy vznikne právo na zaplacení smluvní pokuty, nemá již následné promlčení utvrzovaného práva vliv na promlčení práva na smluvní pokutu.141 Lze tedy 139

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 3. 2009, sp. Zn. 23 Cdo 5143/2008. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 10. 2002, sp. zn. 29 Odo 847/2001. „…každým dalším dnem po dobu, po kterou trvá prodlení, dlužník opětovně porušuje svoji povinnost plnit řádně a včas, a proto za každý další den prodlení vzniká věřiteli další právo na smluvní pokutu. U práva na zaplacení smluvní pokuty sjednané procentní sazbou ze stanovené částky za každý den prodlení s placením peněžitého závazku proto počíná běžet promlčecí doba…nejen prvním dnem prodlení, ale i každým dalším dnem prodlení, za který vzniklo věřiteli další právo na smluvní pokutu.“ 141 TINTĚRA 2012 op. cit., s. 95. 140

40

shrnout, že obě promlčecí lhůty jsou zcela samostatné a uplynutí jedné z nich nemá vliv na druhou.

41

7. Náhrada škody, úroky z prodlení a smluvní pokuta V rámci českého právního řádu jsou blízko smluvní pokutě instituty náhrady škody a úroků z prodlení. Jejich funkce se v různé míře může podobat a rovněž z hlediska historického vývoje lze sledovat vzájemné prolínání těchto institutů. Problematikou podobnosti těchto institutů se obsáhle zabývá i judikatura, která stranou zájmu nenechává ani možnosti jejich souběhu.

7.1. Smluvní pokuta a náhrada škody Náhrada škody má jak z hlediska historického, tak i z hlediska své funkce k institutu smluvní pokuty velmi blízko. Jak bylo zmíněno v kapitole shrnující historický vývoj smluvní pokuty, byl tento institut původně systematicky zařazen pod část týkající se náhrady škody.142 Jak uvádí Patěk, spojitost smluvní pokuty a náhrady škody vychází z jednoho z pojetí smluvní pokuty jakožto „paušalizované (předem sjednané) náhrady škody“.143 Vztah institutu smluvní pokuty a náhrady škody je v občanském zákoníku č. 89/2012 Sb. výslovně upraven takto: „Je-li ujednána smluvní pokuta, nemá věřitel právo na náhradu škody vzniklé z porušení povinnosti, ke kterému se smluvní pokuta vztahuje.“144 Pro účely porovnání vztahu mezi smluvní pokutou a náhradou škody je vhodné porovnat jednotlivé funkce obou právních institutů. Smluvní pokuta může (jakožto paušalizovaná náhrada škody) podobně jako institut náhrady škody uhrazovat způsobenou škodu, na rozdíl od náhrady škody má ale smluvní pokuta zároveň funkci sankční a je důležitá i pro posílení právního postavení věřitele. Povinnost zaplacení smluvní pokuty pak může nastat i bez toho, aby porušením utvrzované povinnosti vznikla jakákoliv škoda. Jak uvádí Tintěra: „S ohledem na autonomii vůle stran sjednávajících si smluvní pokutu, může smluvní pokuta mít i podobu pouhého trestu, kdy

142

PATĚK 2006 op. cit ., S. 59. PATĚK 2006 op. cit ., S. 59. 144 Viz § 2050 OZ. 143

42

se právě sankční funkce smluvní pokuty dostává do popředí a funkce odškodňovací je zcela potlačena.“145 Navíc v případě smluvní pokuty nemá věřitel povinnost žádnou škodu prokazovat.146 V tomto ohledu smluvní pokuta jednoznačně zlepšuje postavení věřitele, kdy stačí, aby prokázal platné ujednání smluvní pokuty a porušení utvrzované povinnosti. Smluvní pokuta představuje paušalizovanou náhradu škody a platí, že: „je-li ujednána smluvní pokuta, nemá věřitel právo na náhradu škody vzniklé z porušení povinnosti, ke kterému se smluvní pokuta vztahuje.“147 Smluvní pokuta tak eliminuje právo na náhradu škody vzniklé z povinnosti, která byla takovou smluvní pokutou utvrzena. Spojitost mezi smluvní pokutou a výší škody nalezneme v § 2051 OZ, jehož první věta stanoví, že: „Nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu může soud na návrh dlužníka snížit s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti až do výše škody vzniklé do doby rozhodnutí porušením té povinnosti, na kterou se vztahuje smluvní pokuta.“148 Pokud tedy soud uplatní oprávnění moderace a sníží výši smluvní pokuty, hraje roli mimo jiné právě výše škody způsobené porušením utvrzované povinnosti, kdy soud nemůže nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu snížit pod tuto hranici. Další důležitou skutečností je fakt, že ustanovení § 2051 OZ je dispozitivní, a tak je možné, aby si strany souběžné se smluvní pokutou sjednaly nárok na úhradu vzniklé škody. Dokonce je možné, aby se smluvní strany dohodly, že věřitel uplatní nárok na zaplacení vzniklé škody, a to pouze na takovou částku, která bude převyšovat škodu nad sazbu smluvní pokuty.149 Je třeba rozlišit, na jakou povinnost se v rámci daného smluvní vztahu smluvní pokuta vztahuje, když zákon nevylučuje, aby byla

145

TINTĚRA 2011 op. cit., s. 17. ČERNÁ 2014 op.cit., s. 594. 147 Viz § 2050 OZ. 148 Viz § 2051 OZ. 149 ČERNÁ 2014 op.cit., s. 594. 146

43

sjednaná povinnost utvrzena smluvní pokutou a věřitel uplatnil nárok na náhradu škody z jiné porušené neutvrzené povinnosti v rámci téhož smluvního vztahu.150 Z dikce zákona vyplývá, že ustanovení § 2050 OZ se vztahuje pouze na újmu na jmění, tedy na ušlém zisku a skutečnou škodu. V případě, že tedy věřiteli vznikne nemajetková újma porušením povinnosti utvrzené smluvní pokutou, může i přesto požadovat náhradu škody právě v rozsahu takové nemajetkové újmy.151 Dle mého názoru zákonná úprava stanoví vhodné limity uplatnění smluvní pokuty a náhrady škody, na druhou stranu vzhledem k dispozitivitě § 2051 OZ zákon umožňuje stranám, aby si vzájemná práva a povinnosti sjednaly plně dle jejich vůle.

7.2. Smluvní pokuta a úroky z prodlení Vztah úroků z prodlení a smluvní pokuty je zcela odlišný od vztahu smluvní pokuty a náhrady škody. Úrok z prodlení má stejně jak smluvní pokuta funkci uhrazovací a sankční, ovšem jedním ze základních rozdílů je samotná podoba plnění. Plnění vyplývající ze smluvní pokuty může mít charakter peněžitého i nepeněžitého plnění, úrok z prodlení může mít podobu pouze peněžitého plnění a je příslušenstvím pohledávky.152 Nejpodstatnější odlišností je především to, že věřitel může požadovat vedle smluvní pokuty i úrok z prodlení, a to aniž by si to obě dvě strany výslovně sjednaly tak, jak je to nutné v případě smluvní pokuty a náhrady škody. K souběhu může dojít jedině v případě, kdy dochází k prodlení s peněžitým plněním. K takové povinnosti pak dochází ex lege bez nutnosti výslovného sjednání.153 Problematika vztahu úroku z prodlení a smluvní pokuty je hojně řešena i judikaturou. K podobě smluvní pokuty se vyjádřil i Nejvyšší soud ČR v rozhodnutí z 25. 7. 2007, kde judikoval, že: „smluvní pokuta … zpravidla … je určena pevnou částkou, i bez závislosti na plynutí časy (tedy jednorázově), a obvykle tedy nebývá opětujícím se plněním.“154

V daném případě zhotovitel (věřitel) žádal v případě

prodlení s úhradou ceny po objednateli (dlužníkovi) částku, kterou určil jako 0,1 % 150

ČERNÁ 2014 op.cit., s. 594. PATĚK 2006 op. cit ., s. 60. 152 § 513 a 510 odst. 2 OZ. 153 PATĚK 2006 op. cit ., s. 64. 154 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2007, sp. zn. 32 Odo 612/2005. 151

44

dlužné částky, ovšem už nespecifikoval, zda se daná sazba má platit za týden, měsíc či rok prodlení. Objednatel tak namítl neurčitost ujednání, ale soudy (jak odvolací soud, tak Nejvyšší soud ČR) se shodly na tom, že se zde o neurčitost nejedná, protože si strany sjednaly smluvní pokutu a částka náleží věřiteli jednorázově. Úroky z prodlení představují sazbu z dlužné částky za rok. Výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou zvýšené o sedm procentních bodů, přičemž v každém kalendářním pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka, je taková výše úroků závislá na sazbě stanovené pro první den daného pololetí. Úrok z prodlení je tedy svou povahou opakujícím se plněním.155 Vzhledem k dispozitivně ustanovení si smluvní strany mohou sjednat odlišnou výši úroku z prodlení. Zajímavé je i porovnání promlčení, respektive porovnání toho, kolik lhůt běží. Pokud je sjednána smluvní pokuta procentní sazbou za každý den (týden, měsíc, rok) prodlení, dochází k tomu, že běží řada samostatných lhůt. V případě promlčecí lhůty u úroku z prodlení je situace jiná. Nejvyšší soud ČR totiž došel k závěru, že právo na celou pokutu, tedy za celé období prodlení, se promlčuje od jediného dne, tedy od prvního dne prodlení.156 Zásadním bylo rozhodnutí Nevyššího soudu ČR ze dne 31. 8. 2006, které stanovilo že: „… povinnost platit úroky z prodlení se splněním úvěru nebo jiného dluhu (závazku) nevzniká samostatně (nově) za každý den trvání prodlení, ale jednorázově v den, kterým se dlužník ocitl v prodlení se splněním tohoto závazku.“157 Soud v daném rozhodnutí argumentoval především tím, že odvolatel svým tvrzením, že každým dnem prodlení vzniká další nové právo na úrok z prodlení, v rozporu se zákonem popírá, že by: „… povinnost platit úrok z prodlení jako právní následek prodlení dlužníka se splněním dluhu (závazku) byla příslušenstvím pohledávky tomuto dluhu odpovídajícímu a že by tedy povinnost platit úroky z prodlení představovala vedlejší (akcesorický) závazkový právní vztah.“158 Z výše uvedeného tedy plyne, že věřitel nároku ze smluvní pokuty je v lepším postavení nežli pro věřitel práva na úrok na prodlení. Smluvní pokuta je též výhodnější 155

Stanovisko občanskoprávního kolegia a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. dubna 2006, Cpjn 202/2005. 156 ČECH, Petr. Smluvní pokuta versus úrok z prodlení. Právní rádce. 2008, roč. 2008, č. 4, s. 21-30. 157 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. srpna 2006, sp. zn. 21 Cdo 3173/2005. 158 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 8. 2006, sp. zn. 21 Cdo 3173/2005.

45

pokud zhodnotíme dopady nepřiměřenosti, protože zatímco v případě smluvní pokuty zákon nabízí možnost snížení, moderace soudem, v případě, že úrok z prodlení je nepřiměřený, nelze ho moderovat a důsledkem nepřiměřenosti je tak situace, kdy soud postihne celé ujednání sankcí neplatnosti.159 Odlišnost smluvní pokuty i úroku z prodlení je důležitá i v ohledu zajištění. Úrok z prodlení je, jak již bylo zmíněno, příslušenstvím pohledávky a v případě zajištění pohledávky zástavním právem se zástavní právo vztahuje i na úroky z prodlení, zatímco pokud by zástavní právo mělo zajišťovat také právo na smluvní pokutu, muselo by být pro smluvní pokutu výslovně zřízeno.160 Vzhledem k rozdílné podobě obou institutů je zajímavé především srovnání možného souběhu obou práv. Z výše uvedeného je evidentní, že oba instituty plní rozdílnou úlohu, a tak je i vzhledem k souhlasnému názoru judikatury souběh možný. Nejvyšší soud ČR 26. 1. 1999 vyjádřil, že: „Na rozdíl od smluvní pokuty, která je samostatným nárokem a strany si ji musejí sjednat, je úrok z prodlení jako příslušenství pohledávky majetkovou sankcí stanovenou zákonem, kdy věřiteli přímo ze zákona vzniká nárok v případě prodlení dlužníka s placením peněžitého plnění na zaplacení úroku z prodlení ve výši stanovené prováděcím předpisem - nařízením vlády č. 142/1994 Sb. – Z uvedených rozdílů právní úpravy smluvní pokuty a úroku z prodlení, dále z toho, že občanský zákoník neobsahuje žádnou právní úpravu o souběhu těchto majetkových sankcí, a konečně i z toho, že jde o dva různé právní instituty (smluvní pokuta je zajišťovacím prostředkem a úrok z prodlení zákonným důsledkem prodlení), vyplývá, že sjednají-li si účastníci závazkového vztahu pro případ prodlení se splněním peněžitého závazku- smluvní pokutu, je dlužník povinen v případě prodlení se splněním uvedeného závazku zaplatit věřiteli sjednanou smluvní pokutu a vedle toho i úrok z prodlení ve smyslu ust. § 517 odst. 2 o. z. Porušení téže povinnosti je tak sankcionováno dvakrát.“161 Nejvyšší soud ČR tak nastínil, že vhledem k tomu, že má úrok z prodlení povahu příslušenství pohledávky a je tedy zákonným důsledkem prodlení, zatímco smluvní pokuta má podobu samostatně sjednaného nároku a je utvrzovacím prostředkem, je 159

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 11. 2005, sp. zn. 32 Odo 1022/2004. ČECH, Petr. Smluvní pokuta versus úrok z prodlení. Právní rádce. 2008, roč. 2008, č. 4, s. 21-30. 161 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 1. 1999, sp. zn. 29 Cdo 2495/98. 160

46

možné tutéž povinnost sankcionovat de facto dvakrát. Byť se na první pohled může závěr Nejvyššího soudu ČR zdát ne zcela spravedlivý, je dle mého názoru správný, protože je třeba na oba instituty pohlížet samostatně a hodnotit především jejich podobu a úlohu v rámci právního řádu. Na závěr je vhodné zmínit celkovou provázanost úroků z prodlení, smluvní pokuty a způsobené škody. Platí, že právo na náhradu škody, které vzniklo v důsledku nesplněného dluhu, má věřitel pouze v případě, že taková škoda nebyla kryta úrokem z prodlení.162 Věřitel má ale výhodu v tom ohledu, že na rozdíl od vztahu mezi smluvní pokutou a náhradou škody nedochází k vyloučení jednoho či druhého práva, ale věřitel může požadovat v rámci porušené povinnosti plnění z náhrady škody nad plnění z úroků z prodlení.

162

Viz § 1971 OZ.

47

8. Úprava smluvní pokuty Anglii 8.1. Účel a vymezení kapitoly Právní systém v Anglii se řadí to takzvaného angloamerického práva, též nazývaného common law. Tento právní systém se v mnoha aspektech liší od kontinentálního právního řádu, který je typický i pro české právní prostředí. Jedním ze zásadních rozdílů je hojné užití tzv. case law, tedy soudních rozhodnutí, která jsou jedním ze základních právních pramenů angloamerického právního systému.163 V následujícím textu bude tedy hojně odkazováno na základní rozhodovací praxi v souvislosti s vysvětlením dvou stěžejních institutů - tzv. „liquidated damages“ a „penalty“, které se svojí povahou nejvíce podobají smluvní pokutě v právním systému České republiky.164 Je nezbytné, aby tato komparace byla chápána pouze jako základní srovnání nabízející souhrn těch nejdůležitějších rozdílů, a to především se zaměřením na funkce a charakter daných institutů. Srovnání smluvní pokuty, liquidated damages a penalty nabízí obohacení práce o zajímavý vhled do cizího právního řádu, který se svou povahou výrazně liší od toho domácího a poskytuje tak čtenáři možnost posoudit, do jaké míry a v jaké podobě může věřitel utvrdit svou pohledávku v Anglii. Úvodem je nutno nastínit, že anglické právo dovoluje stranám, aby pro případ porušení smluvní povinnosti zahrnuly do smlouvy ujednání, podle něhož bude muset strana, která poruší vymezenou povinnost, zaplatit předem stanovenou sumu druhé straně (straně, která neporušila ujednání165). Takové ujednání pak může být následně posouzeno buď jako liquidated damages, nebo jako penalty.

163

GERLOCH, Aleš. Teorie práva. 6. aktualiz. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2013. ISBN 9788073804541. s. 106. 164 PATĚK 2006 op. cit., s. 4. 165 Takovou stranu nazývá odborná literatura „non-breaching party“ nebo „injured party“ viz SMITH, Smith and Thomas. By John. A casebook on contract. 11. ed., 6. impress. London: Sweet & Maxwell, 2005. ISBN 0-421-716-908. s. 640.

48

8.2. Liquidated damages Obsahem ujednání, které lze označit jako liquidated damages, je sjednání předem stanovené sumy, která svou výší odpovídá předpokládané škodě, která by měla vzniknout při porušení utvrzené smluvní povinnosti a kterou bude muset strana, která utvrzenou povinnosti poruší, zaplatit.166 Hlavním aspektem by měl být fakt, že výše pokuty je co nejlépe odhadnuta,167 a to co do případné výše škody způsobené porušením povinnosti.168 Funkce takového ujednání tkví v zaplacení předem stanovené sumy v důsledku porušení utvrzované povinnosti. Výše sumy nijak nezohledňuje opravdovou výši způsobené škody v daném případě. Reálně způsobená škoda tak nemá žádnou relevanci. V případě, že je taková škoda větší nežli dojednaná výše plnění plynoucí z ujednání o liquidated damages, oprávněná strana nemůže u soudu žádat o vyšší částku nežli je ta, která je smluvena v ujednání o liquidated damages.169 Anglické právo zná institut ujednání o liquidated damages jako jednu z možných metod kompenzace ztráty v případě porušení povinností plynoucích z konkrétního smluvního vztahu. Takové ujednání je též prostředkem k tomu, aby smluvní strany znaly míru své odpovědnosti při samotném porušení smluvní povinnosti. Jak uvádí McKendrick, strana, která by v případě porušení svých povinností měla plnit, si může s ohledem na případné ujednání o liquidated damages stanovit výši svého pojištění a případně učinit jiná opatření, která budou pro dlužníka vytvářet lepší podmínky pro splnění jeho nově nastalého závazku.170 Liquidated damages je tak prostředek k tomu, aby si byly strany vědomy míry své odpovědnosti v případě porušení smlouvy již s předstihem.171 Dle mého názoru je tedy základní myšlenka ujednání o liquidated damages velmi podobná ujednání o smluvní pokutě, když plní funkci preventivní a strany jsou tak motivovány k plnění smluvních závazků vzhledem ke zcela konkrétní hrozbě.

166

POOLE, Jill. Contract Law. 11th Edition. Oxford. Oxford University Press, 2012. ISBN 978-0-19969946-9. s. 371. 167 Literatura používá termín „qenuine pre-estimated“ a striktně ho odlišuje právě od termínu „penalty“. Toto rozlišování bylo vyjádřeno právě v Dunlop Pneumatic Tyre Co. Ltd v New Garage and Motor Co. Ltd (1915) AC 79 (HL). 168 Dunlop Pneumatic Tyre Co. Ltd v New Garage and Motor Co. Ltd [1915] AC 79 (HL). 169 Diestal v Stevenson [1906] 2 KB 345. 170 McKENDRICK, Evan. Contract Law. 10th Edition. Oxford. Oxford University Press, 2014. ISBN 978-1-137-29370-1 s. 362. 171 McKENDRICK 2014 op.cit., s. 362.

49

Zásadním znakem ujednání o liqidated damages je skutečnost, že věřitel má právo na zaplacení předem ujednané sumy. Tím se liší od penalty,172 protože pokud během soudního řízení soud posuzované ujednání prohlásí za penalty clause, nemá věřitel právo na zaplacení sumy sjednané v takovém ujednání. Pokud je tedy smluvní ujednání považováno za liquidated damages, výrazně posiluje postavení věřitele, utvrzuje dluh a i v tomto ohledu se podobá českému pojetí smluvní pokuty. Anglická právní praxe často řeší otázku, do jaké z těchto dvou kategorií se dané ujednání řadí. Jak uvádí Poole ve své publikaci: „Rozdíl mezi liquidated damages a penalty clause je zcela zásadní. Otázkou je především samotná konstrukce ujednání posuzovaného dle záměru smluvních stran a okolností provázejících uzavírání smlouvy.“173 Hlubší právní analýza pojmu penalty a otázka rozlišovaní mezi penalty clause a liquidated damages bude obsahem následujících částí této kapitoly.

8.3. Penalty clause Ujednání, které lze označit jako penalty, tedy tzv. penalty clause, obsahuje stejně jako ujednání o liquidated damages fixně stanovenou sumu, nicméně její výše neodráží výši škody, která může být způsobena porušením smluvní povinnosti. Jejím hlavním účelem je potrestat stranu za porušení určité povinnosti. Svou podstatou má takové ujednání plnit především funkci sankční,174 přičemž pokud soud rozhodne, že dané ujednání naplňuje znaky penalty,175 nebude dlužník povinen věřiteli příslušnou částku zaplatit. Penalty lze klasifikovat dle případu Lordsvale Finance plc v Bank of Zambia [1996] AC 762, kde byl vyjádřen názor, že rozhodnout, zda je možné ujednání považovat za penalty je otázkou toho, zda v době uzavření smlouvy bylo převládajícím záměrem takového ujednání odstrašit smluvní stranu od porušení smlouvy, nebo zda měla být hlavní funkcí reparace případné škody způsobené porušením smlouvy. To, zda je funkce spíše sankční (odstrašující) či uhrazující, je možné dovodit porovnáním výše 172

V literatuře označovaná spíše jako „penalty clause“ tedy vlastní ujednání o penalty. POOLE 2012 op.cit., s. 371. 174 POOLE 2012 op.cit., s. 371. 175 MULCAHY, Linda. Contract law in perspective. 5th ed. New York: Routledge-Cavendish, 2008. ISBN 978-0-415-44432-3 s. 217. 173

50

částky, která by byla splatná v případě porušení smlouvy a výše škody, kterou by strana utrpěla v případě porušení smlouvy.176 Často používaným příkladem pro typické penalty clause je případ Jobson v Johnson [1989] 1 All ER 621. Kauza byla založena na tom, že žalovaná strana měla na základě smlouvy zakoupit akcie fotbalového klubu, přičemž jednou z podmínek bylo, že pokud žalovaná strana nezaplatí byť jedinou splátku, bude muset převést zpět akcie za 40 000 liber. Žalovaná strana nezaplatila splátku poté, co již splatila 140 000 liber z celkové kupní ceny akcií. Odvolací soud rozhodl, že v daném případě se nejednalo o správně (skutečně) odhadnutou škodu pro případ porušení závazku a prohlásil toto ujednání za penalty clause.177 Problematika penalty clause je velmi komplikovaná především vzhledem tomu, že každý případ má svá specifika, a to jak z hlediska samotného obsahu smluvních ujednání, tak i z hlediska záměrů stran při negociaci.

8.4. Rozlišení mezi liquidated damages a penalty clause Jak již bylo uvedeno výše, rozlišení obou institutů je s ohledem na právo věřitele na zaplacení sumy plynoucí z příslušného ujednání zásadní. Pro tyto účely nám poslouží rozhodovací praxe, která vytvořila velmi konkrétní a komplexní systém pravidel a návodů k rozlišení mezi ujednáním, které lze označit jako liquidated damages nebo penalty clause. Pro účely nastínění návodu k rozlišení těchto institutů velmi dobře poslouží stěžejní případ Dunlop Pneumatic Tyre Co Ltd v New Garage and Motor Ltd [1915] AC 79 (HL). Žalovaná strana se zde zavázala neprodávat pneumatiky žalobce za nižší nežli sjednanou cenu.178 Takové ujednání však bylo posouzeno jako penalty, protože nedokázalo mimo jiné vystihnout všechny možnosti vzniku škody. 179 Tento případ je zásadní, protože zde Lord Dunedin přednesl instrukce k tomu, jak rozlišit ujednaní, která mohou být považována za liquidated damages, anebo naopak za penalty clause. 176

Lordsvale Finance plc v Bank of Zambia [1996] AC 762. Jobson v Johnson [1989] 1 All ER 621. 178 Dunlop Pneumatic Tyre Co Ltd v New Garage and Motor Ltd [1915] AC 79 (HL). 179 PATĚK, 2006 op.cit s. 4. 177

51

Lord Dunedin vytvořil několik kritérii pro posouzení. Ujednání je podle těchto kritérií považováno za penalty, pokud je výše sjednané částky přemrštěná a neodpovídající výši škody, která může vzniknout porušením smlouvy. Dále se jedná o penalty, pokud porušení tkví pouze v nezaplacení určité částky a výše penalty takovou částku převyšuje. Zároveň je uplatňována presumpce, že ujednání je považováno za penalty, pokud se sjednaná výše částky k zaplacení váže na různé druhy porušení smlouvy, přičemž některá z nich jsou významná, zatímco jiná jsou méně závažné povahy.180 V případě, že si strany nejsou vědomy tohoto předpokladu, může to být zdrojem nechtěného zařazení ujednání do penalty clause.181 Na druhou stranu za ujednání o liqidated damages může být považováno i takové ujednání, které se vztahuje na situaci, kdy je téměř nemožné správně odhadnout důsledky (škodu) způsobené porušením povinnosti. Naopak lze v takovém případě očekávat, že odhadnutá výše škody bude výsledkem jednání smluvních stran.182 Je nezbytné též zmínit, že skutečnost, že strany užijí v rámci dané smlouvy výrazu liquidated damage, je sice relevantním faktorem (předpokládá se, že strany přesně vyjadřují obsah ujednání),183 nikoliv však závazným.184 Je tedy vždy na soudu, aby ujednání posoudil. Druhým zásadním případem je kauza Alfred McAlpine Capital Projects Ltd v Tilebox Ltd [2005] EWHC 281 (TCC). [2005] BLR 271. Tento případ je novější a soudce Jackson v něm vyjádřil několik nových myšlenek a přístupů k posuzování rozdílů mezi liquidated damages a penalty clause. Předně se zabýval otázkou vztahu mezi odhadnutou škodou a odhadnutelností škody. Jinými slovy poukazoval na to, že čím více se bude stranami odhadnutá škoda lišit od reality, tím spíše nelze v daném případě hovořit o předem správně odhadnuté škodě. Odborná literatura pak hovoří o tom, že odhad nebyl uskutečněn jako tzv. genuine, tedy „skutečný“.185 Na základě jeho testu může být škoda předem odhadnuta s co největším apelem na její „skutečnost,“ ale pokud je neúměrná reálné škodě, která může vzniknout při porušení 180

Dunlop Pneumatic Tyre Co Ltd v New Garage and Motor Ltd [1915] AC 79 (HL). POOLE 2012 op.cit., s. 363. 182 Dunlop Pneumatic Tyre Co Ltd v New Garage and Motor Ltd [1915] AC 79 (HL). 183 PATĚK, 2006 op.cit s. 4. 184 Elphistone v Monkland b mand Coal Co [1886] 11 App Cas 332. 185 McKENDRICK 2014 op.cit., s. 363. 181

52

povinnosti, nemůžeme ji považovat i přes její „skutečnost“186 za platnou, tedy spadající do liquidated damages. Je ovšem nutné poukázat na to, že soudy jsou při aplikování výše zmíněných předpokladů spíše zdrženlivé a rozhodnutí, že se v daném případě jedná o ustanovení, které je považováno za penalty clause, není příliš časté. Soudy tak často berou v úvahu především fakt, že s ujednáním souhlasily obě strany, které si musí být vědomy závazků, ke kterým přistupují již během samotného negociačního procesu.187 Nelze ovšem konstatovat, že by o výše uvedených závěrech neprobíhala žádná kritická diskuze. Příkladem polemiky s výše zmíněnými předpoklady je rozhodnutí Soukromé rady188 ve věcí Phillips Hong Kong Ltd v A-G of Honkong [1993] 61 BLR 49. Lord Woolf ve svém stanovisku Soukromé radě shrnul, že strany si s největší mírou pravděpodobnosti byly vědomy rozsahu své odpovědnosti a rizika, kterému se vystavují při uzavření smlouvy a že je při posouzení všech hledisek dáván příliš velký důraz na výše částek v ujednání.189 V tomto případě bylo hlavní argumentací Soukromé rady, že byť stanovená suma nebyla přemrštěná a odpovídala maximální výši škody, bylo její zaplacení vázáno na poměrné velké množství hypotetických situací. Tyto situace ovšem mohly vyústit v různé výše škod, a to i v takové výši, která byla výrazně nižší nežli výše stanovené pokuty. Zde je ale třeba poukázat na fakt, že dle anglického práva se rozhoduje, zda se v daném případě jedná o ujednání o liquidated damages nebo penalty dle okolnostní v době vzniku smlouvy, nikoliv dle okolností v době porušení smlouvy. Nelze tedy rozhodovat o charakteru daného ujednání na základě okolností jeho porušení, ale dle jednotlivých aspektů, které provázely jeho vznik. Na druhou stranu Lord Woolf zdůrazňuje, že skutečnosti, které provázejí samotné porušení povinnosti, nejsou zcela irelevantní, neboť mohou napomoci pochopit skutečné záměry stran při sjednávaní takového ujednání, ať už je posouzeno jako ujednání o liqudated damages nebo penalty clause. 186

Dle literatury tzv. genuineness, na příklad v McKENDRICK op.cit., s. 362. McKENDRICK 2014 op.cit., s. 364. 188 Tzv. Privy Council. 189 PATĚK, 2006 op.cit s. 5. 187

53

Lze tedy shrnout, že prohlašování ujednání za penalty není zcela běžné, ale spíše představuje jakýsi výjimečný stav. Zároveň, právě i s odkazem na Phillips Hong Kong Ltd v A-G of Honkong [1993] 61 BLR 49, nelze charakter ujednání posuzovat pouze dle sumy, ale je třeba brát v úvahu i další okolnosti a skutečný záměr stran při sjednávání smlouvy.

8.5. Srovnání anglické úpravy s českou právní úpravou Je zřejmé, že původní označení institutů liquidated damages a penalty clause jako blízkých české smluvní pokutě bylo velmi odvážné, protože pojetí obou institutů je dle mého názoru relativné vzdálené od pojetí klasické smluvní pokuty v českém právním řádu. Zajímavé je především porovnání funkcí a povahy smluvní pokuty s ujednáním o liquidated damages a penalty clause. Anglické právo striktně odděluje povahu ujednání o liquidated damages jako paušalizované náhrady škody a povahu penalty clause, které má za účel působit jako sankce či trest za porušení utvrzované povinnosti. Pokud je ujednání soudem prohlášeno za penalty clause, nemá věřitel právo na zaplacení sumy z penalty clause, ale musí žádat o náhradu skutečné škody. Věřitel nemůže žádat z titulu ujednání o liquidated damages o vyšší sumu, i kdyby toto ujednání pokrývalo pouze část způsobené škody. Tento eliminační charakter ujednání o liquidated damages vykazuje podobnost s českou právní úpravou smluvní pokuty. Další podobností je i fakt, že ujednání o liquidated damages, stejně jako smluvní pokuta, neumožňuje věřiteli, aby se uspokojil přímo z majetku dlužníka či třetí osoby. Smluvní pokuta svým charakterem plní funkci sankční a též funkci preventivní, dlužník by tedy měl být pod hrozbou povinnosti uhrazení smluvní pokuty motivován ke splnění utvrzovaného závazku. Zároveň může smluvní pokuta působit jako paušalizovaná náhrada škody. Smluvní pokuta tak zlepšuje právní postavení věřitele. Dle mého názoru instituty anglického práva zlepšují právní pozici věřitele pouze částečně a nelze je přímo přirovnat k utvrzujícím nástrojům. Důvodem je složitá konstrukce rozlišování obou popsaných institutů. Strany by měly být během

54

negociačního procesu motivovány ke sjednání takového smluvního ujednání, které naplňuje znaky ujednání o liquidated damages, neboť takové ujednání pak v zásadě utvrzuje dluh. Je ovšem nutné si uvědomit, že byť se anglické soudy spíše snaží přihlížet k záměrům stran, neměnit je a neprohlašovat dané ujednání za penalty clause, není takový postup soudu vyloučen. V praxi se tak může stát, že věřitelův záměr utvrdit dluh může vyplynout zcela do ztracena, když dlužník v případném soudním sporu využije neobratnosti věřitele při sjednání napadeného ustanovení smlouvy a úspěšně prosadí, aby na plnění daného ustanovení neměl věřitel právo. Věřitel má pak pochopitelně možnost následně žádat o standardní náhradu škody,190 ale původní ujednání v takovém případě nezlepšuje právní pozici věřitele. Český právní řád tak dle mého názoru poskytuje vhodnější právní instrument, který utvrzuje dluh a dobře kombinuje funkci preventivní a sankční, může působit jako paušalizovaná náhrada škody, respektuje autonomii vůle stran a dokáže jim rovněž nabídnout přiměřenou ochranu jejich zájmů. Z anglické úpravy je patrné, že vychází z jiného právního prostředí, kde soudy reprezentují „právotvorný“ subjekt a mají tak výrazně větší moc nad úpravou vztahů mezi soukromoprávními subjekty.

190

Wall v. Rederiaktiebolaget Luggude [1915] 3 KB 66.

55

Závěr Smluvní pokuta je jedním ze základních institutů soukromého práva. Smluvní pokuta je nástrojem utvrzení závazku a lze na ni nahlížet jako na závazek dlužníka plnit věřiteli v případě, že poruší utvrzovanou povinnosti. Smluvní pokuta utvrzuje dluh a zlepšuje postavení věřitele. Problematikou smluvní pokuty se hojně zabývá judikatura, která není vždy zcela jednotná, respektive v některých případech se vykazuje vysokou mírou kazuistiky. V práci byla kromě judikatury využita také řada odborných publikací a článků, které se k některým problémům stavěly odlišně, což významně napomohlo dostát cíle práce a analyzovat širokou problematiku týkající se smluvní pokuty, a to s ohledem na otázky právní teorie i aplikační praxe. Smluvní pokuta plní několik funkcí, jedná se především o funkci preventivní, kdy motivuje dlužníka ke splnění závazku, a to vzhledem k hrozbě povinnosti zaplatit smluvní pokutu v důsledku porušení utvrzované povinnosti. Dále smluvní pokuta působí jako paušalizovaná náhrada škody. Zaplacení smluvní pokuty uhrazuje škodu, kterou dlužník způsobil porušením utvrzované povinnosti, rozsah takového krytí je ale určen výší smluvní pokuty a nikoliv výší reálně způsobné škody, ta je v daném vztahu irelevantní. Neméně důležitou roli pak hraje funkce sankční, kdy zaplacení smluvní pokuty trestá dlužníka za to, že nesplnil jemu určenou utvrzenou povinnost. Funkce sankční se významně projeví především v případě, že porušením utvrzované povinnosti nevznikla žádná škoda. Smluvní pokuta má akcesorickou povahu, tento závazek je tedy závislý na závazku hlavním. Byť v tomto ohledu nepanuje plný konsensus, v práci jsem se vzhledem ke všem relevantním argumentům přiklonil k názoru, že je třeba rozlišovat akcesoritu ujednání o smluvní pokutě od práva na zaplacení smluvní pokuty vzniklého v důsledku porušení utvrzované povinnosti, které je dle mého názoru co do své existence zcela samostatné. Historická geneze smluvní pokuty je poměrně zajímavá. V ABGB měla velmi blízko k náhradě škody. Smluvní pokuta objevila v občanském zákoníku z roku 1950, ale následně nebyla vůbec zahrnuta do občanského zákoníku z roku 1964. Do

56

občanského zákoníku se smluvní pokuta vrátila až díky novele zákona, která nabyla účinnosti v roce 1992. Speciální úpravu smluvní pokuty přineslo přijetí obchodního zákoníku. Smluvní pokuta jako tradiční institut soukromého práva tedy prošla mnohými změnami a rozhodně o ní nelze uvažovat jako o institutu, který by se v průběhu času projevoval naprostou „stabilitou“ a neměnil se. Naopak lze vysledovat pomyslný posun od ekvivalentu náhrady škody, přes zajišťovací prostředek až po současnou úpravu smluvní pokuty, kterou zákon řadí mezi prostředky utvrzení dluhu. Právo na smluvní pokutu spojuje zákon se dvěma základními právními skutečnostmi. První je porušení utvrzované povinnosti a druhým podstatným požadavkem je řádné ujednání o smluvní pokutě. Zákon oproti staré úpravě nevyžaduje písemnou formu ujednání. Tento přístup k formě ujednání o smluvní pokutě považuji za přirozený, vzhledem k trendu uzavíraní smluv prostřednictví elektronických prostředků. Přesto lze dle mého názoru smluvním stranám doporučit, aby nadále upřednostňovaly písemnou formu ujednání. Ujednání o smluvní pokutě musí být výsledkem dohody smluvních stran. Co se týče samotné utvrzované povinnosti, je třeba, aby byla řádně vymezena, pokud tomu tak nebude, smluvní strany se vystavují riziku, že dané ujednání o smluvní pokutě bude pro neurčitost považováno za zdánlivé právní jednání. Občanský zákoník rovněž řeší problematickou část staré úpravy a explicitně stanoví, že smluvní pokuta může mít formu peněžitého i nepeněžitého plnění. Je zcela zásadní, aby si strany určily výši smluvní pokuty nebo způsob jejího určení. Smluvní pokuta může mít podobu jednorázového plnění, ale může být stanovena i jako procentní sazba z určité částky. Vznik práva je pak vázán na porušení utvrzované povinnosti, a to bez ohledu na zavinění. Vzhledem k tomu, že si strany mohou sjednat jakoukoliv výši smluvní pokuty, může velmi snadno nastat případ, kdy taková výše smluvní pokuty bude nepřiměřená. Zákon přímo nestanoví kritéria nepřiměřenosti, respektive jasně nestanoví, jak má být nepřiměřenost posuzována. Pokud soud posoudí smluvní pokutu jako nepřiměřenou, může přistoupit k moderaci. Občanský zákoník stanoví, že podmínkou pro moderaci smluvní pokuty soudem je návrh dlužníka. V práci jsem došel k závěru, že je takový požadavek

57

opodstatněný a vhodný. Soud může snížit výši smluvní pokuty až do výše škody, která vznikla v důsledku porušení utvrzované povinnosti. Obecně lze dle mého názoru konstatovat, že moderační oprávnění soudu je vhodným opatřením k tomu, aby dlužník nemusel platit věřiteli přemrštěně vysokou smluvní pokutu. Co se týče splatnosti, platí, že pokud se právo stane dospělým, věřitel ho může po dlužníkovi nárokovat, a to i před soudem. Zákon přímo nespecifikuje žádným zvláštním ustanovením splatnost smluvní pokuty. Smluvním stranám lze doporučit, aby si splatnost smluvní pokutu přímo sjednaly. Splatnost smluvní pokuty se tedy primárně řídí právě ujednáním mezi věřitelem a dlužníkem. Splatnost smluvní pokuty může být vázána na okamžik porušení utvrzované povinnosti, případně na uplynutí určené doby od takového porušení, také je možné vázat splatnost na samotnou výzvu věřitele. Strany by měly dbát svého práva a svým právním jednáním zamezit uplynutí promlčecí lhůty. Právo na smluvní pokutu se promlčí, pokud dojde k uplynutí promlčecí lhůty a dlužník vznese během soudního řízení námitku pomlčení. V takovém případě nelze dlužníka donutit ke splnění dluhu a z nároku na smluvní pokutu se stává naturální obligace. Smluvní pokuta má blízko k institutu náhrady škody i k institutu úroku z prodlení. Podobnosti lze vysledovat především v oblasti funkce, kdy všechny tři mohou uhrazovat škody způsobené v důsledku porušení utvrzované povinnosti, přičemž smluvní pokuta a úrok z prodlení mají jednoznačně i sankční charakter. Zajímavé jsou především závěry vyplývající ze samotného „prolínání“ těchto institutů, kdy například právo na smluvní pokutu eliminuje právo na náhradu škody. Smluvní pokuta není na rozdíl od úroku z prodlení příslušenstvím pohledávky, ale reprezentuje samostatný nárok. Tento charakter má vliv především na souběh práva na smluvní pokutu a práva na úrok z prodlení. Strany si mohou sjednat souběh smluvní pokuty a úroků z prodlení. Dále je třeba upozornit na to, že úrok z prodlení nelze oproti smluvní pokutě moderovat. Porovnání smluvní pokuty v českém právním prostředí a podobných anglických institutů, tedy ujednaní o liquidated damages a penalty clause bylo velmi komplikované vzhledem k zásadní rozdílnosti obou právních kultur. Z práce vyplývá, že smluvní pokuta se od anglických institutů liší především tím, že působí lépe jako nástroj utvrzení dluhu a staví věřitele do výhodnějšího právního postavení. Pokud si totiž smluvní strany

58

v Anglii sjednají, že strana, která poruší určitou smluvní povinnost, bude muset zaplatit stanovenou částku, není zcela jisté, že bude takové právo věřiteli soudem přiznáno, protože soud může označit dané ujednání za penalty clause. Přes všechny změny by dle mého názoru měl v budoucnu zákonodárce vyřešit několik problematických bodů spojených se smluvní pokutou. Problematickou se stává již otázka akcesority ve spojení s promlčením utvrzovaného závazku. Osobně se kloním k názoru, že právo na smluvní pokutu je od svého vzniku již samostatným právem a nesleduje tak osud utvrzené povinnosti. Nicméně i zde by bylo vodné, aby rozhodovací praxe či přímo zákon vyjádřil jaký vliv má promlčení utvrzené povinnosti na smluvní pokutu. Jak již bylo zmíněno, zákon stanoví, že smluvní pokuta může mít podobu peněžitého i nepeněžitého plnění. Bylo by tedy vhodné, aby došlo ke změně zavádějící formulace § 2049 OZ, který mluví o „zaplacení smluvní pokuty“, vzhledem k povaze smluvní pokuty by totiž vhodněji odpovídala formulace „plnění smluvní pokuty“. Dále vidím jako problematické posouzení nepřiměřenosti smluvní pokuty. Zákon kritéria přesněji nevymezuje a judikatura je v otázce hodnocení přiměřenosti značně kazuistická, což je sice logický důsledek rozdílností konkrétních případů, na druhou bych byl ale pro to, aby zákon vytvořil minimálně jakýsi návod, či skupinu základních kritérií v podobě demonstrativního výčtu. Takový stav by jistě pomohl ke sjednocení roztříštěné judikatury. V práci jsem se též věnoval otázce povinnosti soudu snížit nepřiměřenou pokutu. Zákon sice stanoví hranici pro moderaci, ale dikce § 2051 OZ nabízí moderační oprávnění pouze jako možnost toho, jak se soud může zachovat v konkrétním případě. To, zda jde opravdu jen o možnost či povinnost soudu, je předmětem diskuze a bylo by tedy vhodné, aby zákonodárce lépe vyjádřil svůj záměr a vyjasnil tak situaci v této problematice. Na závěr lze konstatovat, že smluvní pokuta byla vždy frekventovaným a široce užívaným právním institutem a svůj význam prokazuje i v současnosti. Relativně nová úprava smluvní pokuty v občanském zákoníku č. 89/2012 Sb. dle mého názoru vhodně navázala na starou úpravu občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. a úpravu obchodního zákoníku. Občanský zákoník tak vytvořil příhodnou právní úpravu pro to, aby si smluvní pokuta udržela svůj význam i do budoucna a představovala vhodný nástroj

59

k utvrzení dluhu. Přes to všechno z práce vyplývá, že i současná právní úprava smluvní pokuty není ve všech bodech zcela jasná. V budoucnu tedy bude nutné, aby zákonodárce některé nepřesnosti ještě vyjasnil.

60

Seznam zkratek Allgemeines

ABGB

Bürgerliches

Gesetzbuch (Všeobecný občanský zákoník) ČR

Česká republika

hospodářský zákoník č. 109/1964 Sb.

Zákon č. 109/1964 Sb., občanský zákoník,

ve

znění

pozdějších

předpisů občanský zákoník č 141/1950 Sb.

Zákon č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném k 1. 1. 1951

ObchZ (obchodní zákoník)

Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník,

ve

znění

pozdějších

předpisů OZ (občanský zákoník č. 89/2012 Sb.)

Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník,

ve

znění

pozdějších

předpisů SOZ (občanský zákoník č. 40/1964 Sb.)

Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník,

ve

znění

pozdějších

předpisů zákoník mezinárodního obchodu č. 101/1963 Sb.

Zákon č. 101/1963 Sb., zákon o právních vztazích v mezinárodním obchodním

styku

(zákoník

mezinárodního obchodu), ve znění účinném k 1. 4. 1964 .

61

Seznam použitých pramenů

Knihy BEJČEK, Josef, Karel ELIÁŠ a Přemysl RABAN. Kurs obchodního práva: obchodní závazky. 5. vyd. Praha: C. H. Beck, 2010, 542 s. ISBN 978-80-7400-337-0. ELIÁŠ, Karel. Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem. 1. vyd. Ostrava: Sagit, 2012, 1119 s. ISBN 978-80-7208-922-2. FALDYNA, František, Jan HUŠEK a Tomáš POHL. Zajištění a zánik obchodních závazků. 2., rozš. vyd. Praha: ASPI, 2007, 223 s. ISBN 978-80-7357-154-2. GERLOCH, Aleš. Teorie práva. 6. aktualiz. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2013, 310 s. ISBN 978-80-7380-454-1. KINCL, Jaromír, Valentin URFUS a Michal SKŘEJPEK. Římské právo. 2., dopl. A přeprac. vyd., V nakl. Beck 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 1995, 386 s. ISBN 3406400825. McKENDRICK, Evan. Contract Law. 10th Edition. Oxford. Oxford University Press, 2014. 390 s. ISBN 978-1-137-29370-1. MELZER, Filip. Právní jednání a jeho výklad. Brno: Václav Klemm - Vydavatelství a nakladatelství, 2009, 218 s. ISBN 978-80-904083-9-5. MULCAHY, Linda. Contract law in perspective. 5th ed. New York: RoutledgeCavendish, 2008, 238 s. ISBN 978-0-415-44432-3. OVEČKOVÁ, Ol’ga. Zmluvná pokuta. 2. Vydání. Bratislava: Iura Edition, 2011. 356 s. ISBN: 978-80-8078-386-0. PATĚK, Daniel. Smluvní pokuta v obchodních vztazích. Vyd. 1. Praha: C. H. Beck, 2006, 115 s. ISBN 80-7179-538-0. POOLE, Jill. Contract Law. 11th Edition. Oxford. Oxford University Press, 2012. 660 s. ISBN 978-0-19-969946-9. SMITH, Smith and Thomas. By John. A casebook on contract. 11. ed., 6. impress. London: Sweet & Maxwell, 2005. ISBN 0-421-716-908.

62

ŠTENGLOVÁ, Ivana. Obchodní zákoník: komentář. 13. vyd. V Praze: C.H. Beck, 2010. 1447 s. ISBN 978-80-7400-354-7. ŠVESTKA, J.; DVOŘÁK, J; FIALA, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek V. Praha Wolters Kluwer, a.s., 2014. 1667 s. ISBN: 978-80-7478-369-2. TINTĚRA, Tomáš. Smluvní pokuta. Olomouc, 2013. 233 s. Disertační práce. Univerzita Palackého, Právnická fakulta. TINTĚRA, Tomáš. Smluvní pokuta v teorii a praxi. Praha: Leges, 2012. 126 s. ISBN 978-80-87576-27-4. WEINHOLD, Daniel. Promlčení a prekluze v obchodních závazkových vztazích. 2. vyd. Praha: Beck, 2002, XIII, 136 s. ISBN 80-7179-369-8.

Články BEJČEK, Josef. Právní úprava a interpretační problémy smluvních pokut a úroků z prodlení. Časopis pro právní vědu a praxi. 1995, roč. 1995, č. 1, s. 31. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR. ASPI ID: LIT3755CZ. ČECH, Petr. K určitosti dohody o smluvní pokutě. Právní rádce. 2008, roč. 2008, č. 3, s. 11. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR. ASPI ID: LIT29899CZ. ČECH, Petr. Smluvní pokuta versus úrok z prodlení. Právní rádce. 2008, roč. 2008, č. 4, s. 21-30. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR. ASPI ID: LIT30086CZ. ČECH, Petr. K přiměřenosti smluvní pokuty. Právní rádce. 2008, roč. 2008, č. 5, s. 24 32. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR. ASPI ID: LIT30608CZ. ČERNÁ, Stanislava, KULHÁNKOVÁ, Klára. Smluvní pokuta v NOZ. Rekodifikace & praxe. 2013, roč. 2013, č. 11, s. 4-11. POHL, Tomáš. Otázky a odpovědi, NOZ – část první. Rekodifikace & praxe. 2014, roč 2014, č. 6, s. 21

63

TINTĚRA, Tomáš. Smluvní pokuta v kontextu návrhu nového občanského zákoníku. Právní fórum. 2011, roč. 2011, č. 8, s. 357. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR. ASPI ID: LIT39137CZ.

Internetové zdroje ČECH, Petr. Judikatura ke smluvní pokutě [online]. 2011. [cit. 10. 9. 2014]. Dostupné z: http://casopis.vsehrd.cz/2011/12/judikatura-ke-smluvni-pokute/

Právní předpisy Patent císaře Františka I. Č. 946 Sb. z. s., Všeobecný občanský zákoník ve znění platném k 1. 6. 1811. Dostupné z https://www.beck-online.cz/bo/chapterviewdocument.seam?documentId=onrf6mjygeyv6ojugywtcna Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 10. 1. 2015]. Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 10. 1. 2015]. Zákon č. 101/1963 Sb., zákon o právních vztazích v mezinárodním obchodním styku (zákoník mezinárodního obchodu), ve znění účinném k 1. 4. 1964. [cit. 5. 9. 2014]. Dostupné z: http://www.psp.cz/sqw/sbirka.sqw?cz=101&r=1963 Zákon č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném k 1. 1. 1951. [cit. 5. 9. 2014]. Dostupné z: http://www.psp.cz/sqw/sbirka.sqw?cz=141&r=1950 Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 30. 1. 2015].

64

Judikatura Česká judikatura Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. 33 Odo 438/2005. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 4. 9. 2014]. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 4. 2009, sp. zn. 33 Odo 1507/2006. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 4. 9. 2014]. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR 13. 11. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4901/2007. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 4. 9. 2014]. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 33 Cdo 2637/2008. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 4. 9. 2014]. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 10. 2002, sp. zn. 29 Odo 847/2001. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 4. 9. 2014]. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2007, sp. zn. 32 Odo 612/2005. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 4. 9. 2014]. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 10. 1999, sp. zn. 3 Cdon 1486/96. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 4. 9. 2014]. Rozsudek krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 2. 2009, sp. zn. 22 Co 377/2008. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 4. 9. 2014]. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. l. 2001, sp. zn. 25 Cdo 176/99. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 4. 9. 2014]. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 7. 2010, sp. zn. 33 Cdo 498/2009. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 4. 9. 2014]. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 8. 2006, sp. zn. 32 Odo 470/2005. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 4. 9. 2014]. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 33 Odo 96/2001. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 4. 9. 2014].

65

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 5. 2007, sp. zn. 33 Odo 577/2005. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 4. 9. 2014]. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 29 Odo 2/2005. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 7. 9. 2014]. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1038/2000. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 7. 9. 2014]. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. 32 Odo 1172/2003. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 7. 9. 2014]. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 1. 2001, sp. zn. 33 Cdo 1742/99. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 7. 9. 2014]. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 1. 2008, sp. zn. 32 Cdo 4502/2007. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 7. 9. 2014]. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 8 .2004 sp. zn. 33 Odo 111/2004 . In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 7. 9. 2014]. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR v rozsudku ze dne 31. 3. 1998 ve věci sp. zn. 3 Cdon 1398/96. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 7. 9. 2014]. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21.10.2004, sp. zn. 33 Odo 813/2002. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 7. 9. 2014]. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 1. 2008, sp. zn. 32 Cdo 3853/2007. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 7. 9. 2014]. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 11. 2006, sp. zn. 33 Odo 61/2005. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 5. 1. 2015]. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 12. 2003, sp. zn. 32 Odo 631/2002. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 5. 1. 2015]. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 23 Cdo 231/2010. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 5. 1. 2015]. Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 2004, sp. zn. 32 Odo 1047/2003. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 5. 1. 2015].

66

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 33 Odo 890/2002. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 5. 1. 2015]. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2776/2008. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 8. 1. 2015]. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 11. 2006, sp. zn. 33 Odo 61/2005. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 8. 1. 2015]. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 31 Cdo 2707/2007. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 8. 1. 2015]. Rozsudek Nevyššího soudu ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. 33 Odo 438/2005. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 5. 1. 2015]. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 4. 2011, sp . zn. 32 Cdo 529/2011. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 5. 1. 2015]. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. l. 2005, sp. zn. 32 Odo 400/2004. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 5. 1. 2015]. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 11. 2009, sp. zn. 23 Cdo 4038/2007. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 31. 1. 2015]. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 12. 2006, sp. zn. 29 Odo 1105/2003. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 31. 1. 2015]. Nález Ústavního soudu ze dne 15. 8. 2005, sp. zn. IV.ÚS 314/05. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 5. 2. 2015]. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 3. 2009, sp. Zn. 23 Cdo 5143/2008. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 15. 1. 2015]. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 10. 2002, sp. zn. 29 Odo 847/2001. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 31. 1. 2015]. Stanovisko občanskoprávního kolegia a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. dubna 2006, sp. zn. Cpjn 202/2005. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 31. 1. 2015].

67

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. srpna 2006, sp. zn. 21 Cdo 3173/2005. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 31. 1. 2015]. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. listopadu 2005, sp. zn. 32 Odo 1022/2004. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 31. 1. 2015]. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 1. 1999, sp. zn. 29 Cdo 2495/98. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 31. 1. 2015].

Anglická judikatura Dunlop Pneumatic Tyre Co. Ltd v New Garage and Motor Co. Ltd [1915] AC 79 (HL). Diestal v Stevenson [1906] 2 KB 345. Lordsvale Finance plc v Bank of Zambia [1996] AC 762. Jobson v Johnson [1989] 1 All ER 621. Alfred McAlpine Capital Projects Ltd v Tilebox Ltd [2005] EWHC 281 (TCC). [2005] BLR 271. Elphistone v Monkland b mand Coal Co [1886] 11 App Cas 332. Phillips Hong Kong Ltd v A-G of Honkong [1993] 61 BLR 49. Wall v. Rederiaktiebolaget Luggude [1915] 3 KB 66.

68

Název práce v angličtině

Contractual penalty as a means of corroboration of a debt in business relations

69

Abstrakt Tématem diplomové práce je smluvní pokuta jako nástroj utvrzení dluhu v obchodních vztazích. Téma bylo autorem zvoleno především proto, že smluvní pokuta je tradičním institutem soukromého práva, který je v závazkovém právu frekventovaně užíván jako nástroj utvrzení dluhu, který zlepšuje postavení věřitele. Cílem této práce je vědecky popsat a analyzovat institut smluvní pokuty jako často používaného nástroje utvrzení dluhu v kontextu současné, relativně nové právní úpravy. Práce vychází z právní úpravy občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014. Zároveň je zde kladen velký důraz na judikaturu. V práci se též hojně objevuje komparace s předešlou právní úpravou, jejímž cílem je postihnout vývoj pojetí smluvní pokuty. Práce je zaměřena na nejpodstatnější otázky spojené s problematikou smluvní pokuty a zároveň v poslední kapitole nabízí i porovnání s anglickou právní úpravou, které je zajímavé především vzhledem k rozdílnosti systémů práva v České republice a v Anglii. Práce je rozdělena do osmi hlavních kapitol, které se dělí na podkapitoly dle obsahu daného tématu. První kapitola se zabývá obecným pojetím smluvní pokuty. Druhá kapitola se zaměřuje na funkce smluvní pokuty a otázku akcesorické povahy smluvní pokuty. Třetí kapitola zmiňuje historický vývoj pojetí smluvní pokuty, především jsou zde akcentovány proměny právní povahy a charakteru smluvní pokuty. Předmětem čtvrté kapitoly je ujednání o smluvní pokutě a předpoklady vzniku práva na zaplacení smluvní pokuty. Kapitola se tak zaměřuje především na subjekty smluvní pokuty, ale též na povahu utvrzované povinnosti, stejně jako na charakter smluvní pokuty a určení její výše. Stranou zajmu nezůstává ani otázka porušení utvrzované povinnosti. V páté kapitole se práce zabývá otázkou nepřiměřenosti smluvní pokuty a soudní moderace. Tato kapitola klade velký důraz na dosavadní rozhodovací praxi. Šestá kapitola je zaměřena na problematiku splatnosti a promlčení práva na smluvní pokutu. Sedmá kapitola pojednává o institutech smluvní pokutě blízkých, tedy o institutech

70

nahrady škody a smluvních úroků. Záverečná osmá kapitola pak nabízí srovnání smluvní pokuty s podobnými instituty v anglickém právu. Z práce vyplývá, že smluvní pokuta je užitečným nástrojem utvrzení dluhu a problematika s ním spojená je vemi rozsáhlá. Zároveň lze předpokládat, že si svůj význam udrží i do budoucna. Je zřejmé, že občanský zákoník z roku 2012 přinesl mnoho změn a povedlo se mu vyřešit řadu sporných aspektů týkajících se smluvní pokuty. Nicměně i tak lze konstatovat, že některé otázky jsou stále vyřešené nedostatečně a je nezbytné, aby byly v budoucnu vyjasněny.

71

Abstract

The thesis deals with contractual penalty as a means of corroboration of a debt in business relations. The topic was chosen by the author primarily because of the fact that contractual penalty is a traditional institute of private law. It is frequently used in the law of obligations as an instrument of corroboration of a debt. Therefore its application improves the position of creditor. The aim of this thesis is to scientifically describe and analyze institute of contractual penalty as frequently used tool of corroboration of a debt in the context of the current, relatively new legislation. The work is based on rules of the Civil Code effective since 1. 1. 2014. At the same time, there is a great emphasis on jurisprudence. The work also abounds comparison with the previous legislation, which aims to capture the development of the concept of contractual penalty. The thesis focuses on the most important issues related to the penalty clause. At the same time it offers a comparison with the English legislation in the last chapter. This comparison is particularly interesting due to the diversity of the legal system in the Czech Republic and the legal system in England. The work is divided into eight main chapters, which are divided into subsections according to the content of the topic. The first chapter deals with the general concept of contractual penalty. The second chapter focuses on the functions of the contractual penalty and the question of the accessory character of the contractual penalty. The third chapter refers to the historical development of the concept of contractual penalty. It especially concerns changes in the legal character of contractual penalty. The subject of the fourth chapter is agreement on contractual penalty and assumptions of creation of the right to a contractual penalty. This chapter then focuses not only on subjects of contractual penalty, but also on the nature of the corroborated obligation, as well as on the character of the contractual penalty. This chapter also concerns the question of breach of the corroborated obligation. In the fifth chapter the thesis deals with the issue of unfairness of the contractual penalty and judicial moderation. This chapter lays great emphasis on the existing

72

judiciary. The sixth chapter focuses on issues of maturity of contractual penalty and statute of limitation of the claim on contractual penalty. The seventh chapter deals with relation between the contractual penalty, damages and contractual interest. Final eighth chapter provides a comparison of the contractual penalty with similar institutes in England. The diploma thesis suggests that the contractual penalty is a useful means of corroboration of a debt and its associated issues are very extensive. Additionally, it can be assumed that its importance will continue in the future. It is obvious that the Civil Code of 2012 brought many changes and managed to solve number of complicated aspects relating to contractual penalty. Nevertheless, it can be stated that some issues are still problematic and it is necessary that they will be clarified in the future.

73

Klíčová slova smluvní pokuta, utvrzení dluhu, soudní moderace

Key words Contractual Penalty, Corroboration of a Debt, Judicial Moderation

74