SMLUVNÍ POKUTA JAKO NÁSTROJ UTVRZENÍ DLUHU V OBCHODNÍCH VZTAZÍCH

Univerzita Karlova v Praze Právnická fakulta

Radim Hořenín

SMLUVNÍ POKUTA JAKO NÁSTROJ UTVRZENÍ DLUHU V OBCHODNÍCH VZTAZÍCH Diplomová práce

Vedoucí diplomové práce:

prof. JUDr. Stanislava Černá, CSc.

Katedra:

Katedra obchodního práva

Datum vypracování práce (uzavření rukopisu):

1. 10. 2013

Čestné prohlášení Prohlašuji, že jsem předkládanou diplomovou práci vypracoval samostatně, všechny použité prameny a literatura byly řádně citovány a práce nebyla využita k získání jiného nebo stejného titulu.

V Praze dne 1. 10. 2013

1

Poděkování Na tomto místě bych rád poděkoval vedoucí práce paní prof. JUDr. Stanislavě Černé, CSc. za cenné rady a připomínky. Dále bych chtěl poděkovat všem, od nichž jsem měl možnost se učit, a konečně mým nejbližším za podporu, kterou mi vyjadřovali nejen při psaní této práce.

2

Obsah Úvod.................................................................................................................................. 4 1. Obecná charakteristika smluvní pokuty........................................................................ 6 1.1 Pojem smluvní pokuta ............................................................................................ 6 1.2. Funkce smluvní pokuty.......................................................................................... 7 1.2.1 Utvrzovací (preventivní) funkce .................................................................. 7 1.2.2 Uhrazovací (reparační) funkce ..................................................................... 9 1.2.3 Sankční funkce ........................................................................................... 10 1.3 Akcesorická povaha smluvní pokuty .................................................................... 10 2. Předpoklady vzniku práva na plnění smluvní pokuty ................................................. 14 2.1 Ujednání o smluvní pokutě ................................................................................... 14 2.1.1 Formální náležitosti.................................................................................... 14 2.1.2 Subjekty ..................................................................................................... 16 2.1.3 Označení ujednání ...................................................................................... 17 2.1.4 Vymezení utvrzované smluvní povinnosti ................................................. 19 2.1.5 Určení smluvní pokuty ............................................................................... 21 2.2 Porušení utvrzované smluvní povinnosti .............................................................. 24 3. Soudní moderace nepřiměřeně vysoké smluvní pokuty ............................................. 27 3.1 (Ne)přiměřená výše smluvní pokuty..................................................................... 28 3.1.1 Kritéria pro posouzení (ne)přiměřenosti smluvní pokuty .......................... 28 3.1.2 Hranice (ne)přiměřenosti ........................................................................... 30 3.2 Moderační oprávnění soudu.................................................................................. 31 3.2.1 Podmínky moderace ................................................................................... 32 3.2.2 Postup soudu při moderaci ......................................................................... 34 3.2.3 Rozsah moderace ....................................................................................... 34 3.2.4 Zhodnocení moderačního oprávnění soudu ............................................... 36 4. Splatnost a promlčení práva na plnění smluvní pokuty .............................................. 38 4.1 Splatnost práva na plnění smluvní pokuty ............................................................ 38 4.3 Promlčení práva na plnění smluvní pokuty .......................................................... 39 5. Vztah smluvní pokuty k blízkým právním institutům ................................................ 43 5.1 Smluvní pokuta a náhrada škody .......................................................................... 43 5.2 Smluvní pokuta a úrok z prodlení ......................................................................... 44 Závěr ............................................................................................................................... 47 Seznam použitých zkratek .............................................................................................. 52 Seznam použitých pramenů ............................................................................................ 53 Knihy .......................................................................................................................... 53 Články ......................................................................................................................... 54 Internetové zdroje ....................................................................................................... 55 Právní předpisy ........................................................................................................... 55 Judikatura .................................................................................................................... 56 Abstrakt ........................................................................................................................... 60 Smluvní pokuta jako nástroj utvrzení dluhu v obchodních vztazích .......................... 60 Summary ......................................................................................................................... 62 Contractual penalty as an instrument of confirming a debt in commercial relations. 62 Klíčová slova - Key words .............................................................................................. 64

3

Úvod Smluvní pokuta je právním institutem, který plněním svých mnoha funkcí napomáhá řádné realizaci soukromoprávních vztahů včetně těch vznikajících v rámci obchodního styku, a tím přispívá k uspokojování potřeb a zájmů subjektů těchto vztahů. Právě z důvodu, že smluvní pokuta směřuje k praktickému naplnění jednoho ze stěžejních principů soukromého práva, „pacta sunt servanda“, je ujednání o smluvní pokutě poměrně často začleňováno do jednotlivých smluv, zejména kupních smluv, nájemních smluv či smluv o dílo. Význam smluvní pokuty v recentním právu plyne také z její dlouholeté tradice. Vždyť už v římském právu existovala „stipulatio poenae“, na jejímž základě byl konstruován právní institut smluvní pokuty zakotvený jak ve Všeobecném občanském zákoníku (ABGB), tak i v následujících československých a českých soukromoprávních předpisech. Cílem této práce je právní institut smluvní pokuty analyzovat a hodnotit na základě platné právní úpravy a s ní související judikatury a odborné literatury za použití zejména jazykové, logické, systematické a teleologické metody právní argumentace. Práce vychází z právní úpravy smluvní pokuty v novém občanském zákoníku, jenž má nabýt účinnosti 1. ledna 2014. Ta je na mnoha místech práce komparována s dřívější právní úpravou, ve snaze postihnout změny právní úpravy smluvní pokuty v důsledku rekodifikace soukromého práva. Vzhledem k omezenému rozsahu práce není jejím předmětem veškerá problematika týkající se smluvní pokuty. Práce je zaměřena především na ty nejdůležitější a nejdiskutovanější otázky a problémy. Stranou zájmu tak bude ponechán historický vývoj české právní úpravy smluvní pokuty, právní úprava smluvní pokuty v zahraničí, specifika smluvní pokuty v mezinárodních obchodních vztazích či problematika procesního uplatnění práva na plnění smluvní pokuty. První kapitola diplomové práce je věnována obecné charakteristice smluvní pokuty. Jejím předmětem je analýza termínu „smluvní pokuta“, základní vymezení tohoto právního institutu nejen z hlediska jeho utvrzovací, reparační a sankční funkce, ale také s ohledem na jeho akcesorickou povahu. Dále jsou v ní řešeny některé problematické otázky z tohoto vymezení vyplývající. Druhá kapitola je zaměřena na podmínky, jejichž splnění je nezbytné pro to, aby subjektivní právo na plnění smluvní pokuty vzniklo – platné a řádné ujednání o smluvní

4

pokutě a porušení smluvní pokutou utvrzované smluvní povinnosti. Práce nastiňuje náležitosti, které (ne)musí ujednání o smluvní pokutě splňovat z hlediska formy, obsahu i subjektů. Pozornost je věnována především problematice řádného vymezení utvrzované smluvní povinnosti a určení smluvní pokuty. Závěr kapitoly charakterizuje porušení utvrzované smluvní povinnosti a zaobírá se otázkou, zda lze vznik práva na plnění smluvní pokuty vázat i na jinou právní skutečnost. Předmětem třetí kapitoly je institut soudní moderace nepřiměřeně vysoké smluvní pokuty. V úvodu jsou analyzovány změny v právní úpravě tohoto institutu. Poté se práce zabývá otázkou nepřiměřenosti smluvní pokuty, jež je nezbytným předpokladem soudní moderace smluvní pokuty. Snaží se formulovat kritéria pro posouzení (ne)přiměřenosti smluvní pokuty a také nastínit hranici, kterou by přiměřená smluvní pokuta neměla překročit. Dále se kapitola věnuje podstatě a smyslu soudní moderace, jejím dalším podmínkám (zejména návrhu dlužníka) a také postupu soudu při uplatňování moderačního oprávnění. Řešena je také otázka, v jakém rozsahu a na základě jakých kritérií může soud smluvní pokutu snížit. V závěru autor hodnotí institut soudní moderace smluvní pokuty s ohledem na jeho podstatu, účel a vliv na právní postavení subjektů soukromoprávních vztahů. Čtvrtá kapitola se zabývá problematikou splatnosti a promlčení práva na plnění smluvní pokuty. V úvodu je splatnost jako specifická vlastnost subjektivního práva charakterizována. Následně je řešena otázka, kdy se právo na plnění smluvní pokuty stane splatným. V další části jsou zkoumány podstata, smysl a důsledky promlčení práva na plnění smluvní pokuty a také běh promlčecí lhůty včetně jejího počátku, stavení a přetržení. Závěrečná pátá kapitola pojednává o vztahu smluvní pokuty k charakterově podobným právním institutům – náhradě škody a úroku z prodlení. Popisuje nejen jejich společné rysy, vlastnosti a funkce, ale i jejich odlišnosti. Předmětem zájmu je také otázka (ne)možnosti souběhu zkoumaných právních institutů a jejich výhodnost v konkrétních případech. Tato práce reflektuje právní stav ke dni 1. 10. 2013.

5

1. Obecná charakteristika smluvní pokuty 1.1 Pojem smluvní pokuta Na smluvní (konvenční, konvencionální) pokutu jako na právní institut lze nahlížet dvěma způsoby. V širším slova smyslu rozumíme smluvní pokutou utvrzovací právní vztah, který je vedlejší (akcesorický) k základnímu závazku, jehož obsahem je i smluvní pokutou utvrzovaná smluvní povinnost. Smluvní pokutu lze ale také chápat jako plnění, které je zavázaný ze smluvní pokuty povinen poskytnout oprávněnému ze smluvní pokuty jako důsledek porušení své smluvně převzaté právní povinnosti utvrzované smluvní pokutou. Plnění smluvní pokuty přitom dlužníka nezbavuje povinnosti splnit dluh smluvní pokutou utvrzený1, pokud se smluvní strany od dispozitivní2 právní úpravy odlišným ujednáním neodchýlí. Termín smluvní pokuta je tvořen modalitami dvou slov – smlouva a pokuta. Smlouvu můžeme vymezit jako shodný projev vůle dvou nebo více právních subjektů (smluvních stran) směřující ke vzniku, změně nebo zániku právního vztahu, tj. subjektivních práv a právních povinností.3 Smlouva je základním institutem soukromého práva, ve kterém se významně projevuje princip smluvní svobody (smluvní volnosti), na základě něhož si mohou smluvní strany vzájemně sjednávat subjektivní práva a právní povinnosti v mezích kogentních právních norem.4 Zvlášť důležité jsou smlouvy pro oblast závazkového práva, neboť jsou jedním z nejčastějších právních důvodů vzniku závazků. Pojem pokuta je typický spíše pro právo veřejné, kde se jím rozumí veřejnoprávní postih (sankce) za porušení právní povinnosti stanovené právní normou. Uplatňuje se v právu trestním, správním i v ostatních odvětvích veřejného práva.5 Legální označení institutu „smluvní pokuta“ má zřejmě svůj původ v podobnosti tohoto soukromoprávního institutu s pokutou ve veřejném právu. Lze konstatovat, že smluvní pokuta je soukromoprávní obdobou veřejnoprávní pokuty, od níž se liší 1

Viz ustanovení § 2049 NOZ. Podle § 1 odst. 2 NOZ ,,Nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti.“ 3 GERLOCH, Aleš. Teorie práva. 5., upr. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2009, s. 145-146. 4 Tento princip je vyjádřen např. v ustanovení § 1725 věta druhá NOZ. 5 TINTĚRA, Tomáš. Smluvní pokuta v teorii a praxi. Praha: Leges, 2012, s. 12. 2

6

zejména tím, že povinnost plnit smluvní pokutu a této povinnosti odpovídající subjektivní právo vzniká v případě porušení smluvně převzaté právní povinnosti utvrzené smluvní pokutou, zatímco povinnost plnit veřejnoprávní pokutu vzniká v případě porušení právní povinnosti vyplývající z právní normy. Vedle smluvní pokuty existuje v soukromém právu podobný institut – penále, které je legálně definováno jako „pokuta stanovená pro porušení smluvní povinnosti právním předpisem.“6 Povinnost plnit penále tedy vzniká v případě porušení určité smluvní povinnosti ex lege, zatímco povinnost plnit smluvní pokutu vzniká pouze tehdy, když je taková sekundární právní povinnost smluvními stranami pro případ porušení určité smluvní povinnosti sjednána. Vzhledem k tomu, že žádný právní předpis neobsahuje legální definici smluvní pokuty, je vhodné tento právní institut charakterizovat podle jeho systematického zařazení v soukromém právu, podle funkcí, které plní, a podle jeho právní povahy.

1.2. Funkce smluvní pokuty 1.2.1 Utvrzovací (preventivní) funkce Nový občanský zákoník upravuje smluvní pokutu společně s uznáním dluhu v oddílu nazvaném „Utvrzení dluhu“.7 Zákonodárce tedy v novém kodexu vyčlenil smluvní pokutu ze skupiny institutů zajišťujících závazek8 a zařadil ji do nově vytvořené kategorie prostředků utvrzujících dluh. Nové rozlišování mezi zajištěním závazku a utvrzením dluhu vysvětluje důvodová zpráva k novému občanskému zákoníku tak, že funkcí tohoto institutu není dluh zajistit, ale posílit postavení věřitele jiným způsobem. Dále důvodová zpráva uvádí, že účelem smluvní pokuty je dát najevo zvýšený zájem věřitele na plnění smluvní povinnosti. Nová právní úprava smluvní pokuty ideově

vychází

z

vládního

návrhu

občanského

zákoníku

bývalého

Československa z r. 1937, který sledoval modernizační revizi rakouského všeobecného zákoníku občanského (ABGB) z roku 1811, avšak nebyl jako zákon přijat.9 Schválený

6

Viz ustanovení § 2052 NOZ. Viz ustanovení § 2048 až 2052 NOZ. 8 Jak v občanském zákoníku č. 40/1964 Sb., tak v obchodním zákoníku byla smluvní pokuta upravena v oddílu, resp. dílu ,,Zajištění závazků“. 9 ELIÁŠ, Karel. Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem. 1. vyd. Ostrava: Sagit, 2012, s. 47. 7

7

věcný záměr k novému občanskému zákoníku dále poukazuje na to, že stejné terminologické rozlišení používá i rakouský občanský zákoník.10 Nový občanský zákoník sice explicitně nevymezuje termín utvrzení dluhu, ale výkladem lze jeho smysl dovodit z ustanovení § 2010 odst. 1 NOZ. To stanoví, že „dluh lze zajistit, zaváže-li se třetí osoba věřiteli nebo ve prospěch věřitele za dlužníkovo plnění, anebo dá-li někdo věřiteli nebo ve prospěch věřitele majetkovou jistotu, že dlužník svůj dluh splní. Utvrdit lze dluh ujednáním smluvní pokuty nebo uznáním dluhu.“ Pojem dluh lze vymezit jako „subjektivní povinnost dlužníka (povinného v závazkověprávním vztahu) poskytnout věřiteli (oprávněnému v témže závazkověprávním vztahu) plnění, jak bylo mezi stranami ujednáno“11 Z pohledu věřitele dluhu odpovídá pohledávka (právo na plnění). Práva a povinnosti subjektů závazkového právního vztahu (závazku) tvoří jeho obsah.12 Jak zajišťovací prostředky, tak utvrzovací prostředky různým způsobem zvýhodňují věřitele závazku, zlepšují jeho právní postavení. Rozdíl mezi oběma kategoriemi spočívá v tom, kdo a v jaké formě poskytne věřiteli výhodu. O zajištění dluhu tak půjde tehdy, když je věřitel zvýhodněn vyčleněním konkrétní majetkové hodnoty z majetku dlužníka či třetí osoby, nebo když věřiteli poskytne určitou jinou výhodu třetí osoba.13 Naopak o utvrzení dluhu půjde tehdy, když věřiteli sám dlužník poskytne určitou jinou výhodu než je vyčlenění části svého majetku k věřitelovu uspokojení. Obvyklou výhodou v případě smluvní pokuty bývá právo věřitele na určité peněžité či nepeněžité plnění ze strany dlužníka nad rámec jeho základního dluhu. Toto zvýhodnění vyplývá z vedlejšího utvrzovacího závazku (smluvní pokuty), nikoli z hlavního závazku mezi věřitelem a dlužníkem.14 Tím smluvní pokuta plní preventivní funkci, neboť už od okamžiku jejího sjednání dlužníka motivuje k řádnému a včasnému splnění utvrzované smluvní povinnosti, a tedy k naplnění stěžejního principu soukromého práva „pacta sunt 10

TINTĚRA, Tomáš. Smluvní pokuta v teorii a praxi. Praha: Leges, 2012, s. 14. ELIÁŠ, Karel. Občanský zákoník: velký akademický komentář : úplný text zákona s komentářem, judikaturou a literaturou podle stavu k 1.4. 2008. Praha: Linde, 2008, s. 1403. 12 V důsledku změněné terminologie v novém občanském zákoníku je nutné nově rozlišovat mezi dluhem (právní povinnost) a závazkem (právní vztah). 13 Jako příklad zajišťovacího instrumentu lze uvést ručení, finanční záruku, zajišťovací převod práva, zástavní právo či zadržovací právo. 14 ŠVESTKA, Jiří, Jan DVOŘÁK, Dita MELICHAROVÁ, Ondřej FRINTA, Tomáš POHL, Petr LIŠKA, Ivana MRÁZOVÁ, Michaela ZUKLÍNOVÁ a Květoslav RŮŽIČKA. Občanské právo hmotné. 5., jubilejní a aktualiz. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2009, s. 117. 11

8

servanda“. Také Nejvyšší soud ČR se ve své rozhodovací praxi prevenční funkcí smluvní pokuty zabýval, když konstatoval, že ,,institut smluvní pokuty je jedním právních prostředků zajištění závazků, jehož účelem je donutit dlužníka pod pohrůžkou majetkové sankce k řádnému splnění závazku“.15 Pokud by totiž dlužník utvrzovanou smluvní povinnost řádně a včas nesplnil, vznikne mu další právní povinnost odpovědnostní povahy – povinnost plnit smluvní pokutu, které se obvykle dlužník bude chtít vyhnout. Sjednaná smluvní pokuta by tedy měla z pohledu věřitele zvyšovat pravděpodobnost splnění jeho utvrzované pohledávky, a tím posilovat jeho právní postavení. Tato utvrzovací (preventivní) funkce ale v praxi může zcela selhat. Typicky v případě, kdy dlužník nebude schopen plnit své splatné dluhy plynoucí ze základního závazku. Pak pravděpodobně nebude schopen plnit ani smluvní pokutu. Výsledkem bude pouze to, že vroste celková výše neuspokojených pohledávek věřitele vůči dlužníkovi, které věřitel bude muset vymáhat v exekučním či insolvenčním řízení s nejistými vyhlídkami na své uspokojení. Proto je z pohledu věřitele vhodné využít kromě smluvní pokuty také některý ze zajišťovacích instrumentů. Hlavní závazek totiž může být zabezpečen více prostředky.16

1.2.2 Uhrazovací (reparační) funkce V případě, že sjednaná smluvní pokuta nedonutí dlužníka splnit utvrzovanou smluvní povinnost, a tedy selže její preventivní funkce, slouží smluvní pokuta i jako paušalizovaná náhrada škody. Dlužník totiž plněním smluvní pokuty odčiňuje (uhrazuje) škodu, která věřiteli v důsledku porušení utvrzované smluvní povinnosti vznikne. Neuhrazuje ji však ve skutečné výši, ale právě ve výši sjednané smluvní pokuty, protože „je-li ujednána smluvní pokuta, nemá věřitel právo na náhradu škody vzniklé z porušení povinnosti, ke kterému se smluvní pokuta vztahuje.“17 Více o povaze smluvní pokuty jako paušalizované náhrady škody a o vztahu mezi smluvní pokutou a náhradou škody pojednává kapitola 5.1 této práce.

15

Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 4. 2011, sp. zn. 26 Cdo 1820/2010. ŠVESTKA, Jiří, Jan DVOŘÁK, Dita MELICHAROVÁ, Ondřej FRINTA, Tomáš POHL, Petr LIŠKA, Ivana MRÁZOVÁ, Michaela ZUKLÍNOVÁ a Květoslav RŮŽIČKA. Občanské právo hmotné. 5., jubilejní a aktualiz. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2009, s. 117. 17 Viz ustanovení § 2050 NOZ. 16

9

1.2.3 Sankční funkce Sjednáním smluvní pokuty je s porušením utvrzované smluvní povinnosti spojen pro dlužníka negativní právní následek – vznik nové, sekundární právní povinnosti plnit smluvní pokutu. Tato povinnost je sankční povahy, neboť dlužníka trestá za nesplnění jeho primární právní povinnosti. Sankční funkce smluvní pokuty se projevuje zejména v situaci, kdy věřiteli z porušení utvrzované smluvní povinnosti sice nevznikne škoda, která by měla být uhrazena, ale věřitel se přesto může vůči dlužníkovi domáhat dalšího (sankčního) plnění, čímž dlužníka potrestá a sebe obohatí. V případě, že si smluvní strany sjednají možnost paralelní existence práva na plnění smluvní pokuty a práva na náhradu škody, tak plní smluvní pokuta pouze sankční funkci, protože uhrazovací funkci plní náhrada škody. Sankční složka smluvní pokuty také může nepřímo kompenzovat nemajetkovou újmu vzniklou věřiteli porušením utvrzované smluvní povinnosti.18

1.3 Akcesorická povaha smluvní pokuty Ačkoli to nevyplývá z žádné právní normy, dovodila jak právní věda, tak i rozhodovací praxe, že smluvní pokuta (stejně jako ostatní zajišťovací/utvrzovací právní vztahy) má povahu vedlejšího (akcesorického) právního vztahu, jenž utvrzuje hlavní závazek. Nejvyšší soud ČR konstatoval, že „smluvní pokuta je svojí povahou vedlejším (akcesorickým) právním vztahem, závislým na existenci platného závazku hlavního, v němž zajišťuje splnění určité povinnosti…neexistovala-li smluvní pokutou zajišťovaná povinnost, nemůže se uplatnit ujednání o smluvní pokutě a smluvní pokutu nelze přiznat.“19 S tímto pojetím smluvní pokuty nezbývá než souhlasit. Pokud totiž platně nevznikne (nebo zanikne) hlavní závazek, tak nevznikne (nebo zanikne) i utvrzovaná smluvní povinnost, která je obsahem hlavního závazku, a tedy nemůže vzniknout právo na plnění smluvní pokuty, jehož vznik je vázán na porušení utvrzované smluvní povinnosti. Takové neexistentní právo samozřejmě nelze ani soudně přiznat.

18 19

PATĚK, Daniel. Smluvní pokuta v obchodních vztazích. Vyd. 1. V Praze: C.H. Beck, 2006, ix, s. 19. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. 32 Odo 1249/2006.

10

Jak správně připomíná D. Patěk, je potřeba v otázce akcesority rozlišovat mezi ujednáním o smluvní pokutě, které je akcesorickým institutem, a právem na plnění smluvní pokuty. Předpokladem vzniku práva na plnění smluvní pokuty je existence utvrzované smluvní povinnosti v době jeho vzniku. Od okamžiku, kdy toto subjektivní právo vznikne, už je nezávislé na existenci utvrzované smluvní povinnosti, resp. hlavního závazku, a tedy už nemá akcesorický charakter a trvá bez ohledu na případný zánik utvrzované smluvní povinnosti.20 Také T. Tintěra se domnívá, že právo na smluvní pokutu vykazuje akcesorickou povahu pouze v okamžiku svého vzniku, ale co do své existence se jedná o nezávislý závazek.21 Tuto výše nastíněnou konstrukci má potvrzovat a právní jistotu subjektů soukromoprávních vztahů zvyšovat ustanovení § 2005 odst. 2 NOZ, podle kterého „Odstoupení od smlouvy se nedotýká práva na zaplacení smluvní pokuty, nebo úroku z prodlení, pokud již dospěl, práva na náhradu škody vzniklé z porušení smluvní povinnosti ani ujednání, které má vzhledem ke své povaze zavazovat strany i po odstoupení od smlouvy, zejména ujednání o způsobu řešení sporů. Byl-li dluh zajištěn, nedotýká se odstoupení od smlouvy ani zajištění.“ Tedy v případě, že v souladu s právem vznikne právo na plnění smluvní pokuty, a následně dojde odstoupením od smlouvy k zániku práv a povinností plynoucích z hlavního závazku, včetně těch utvrzených smluvní pokutou, tak právo na plnění smluvní pokuty stále trvá. Část právní vědy ale zastává stanovisko, že výše citované ustanovení je pouhou výjimkou ze zásady akcesority smluvní pokuty, která by se měla vztahovat i na právo na plnění smluvní pokuty. Někteří právní teoretici dokonce pro názor, že zánikem hlavního závazku nezaniká povinnost plnit smluvní pokutu, neshledávají existenci teoretických ani pozitivistických argumentů.22 V otázce akcesority považuji za lepší řešení rozlišovat dobu před vznikem práva na plnění smluvní pokuty, jenž je podmíněn existencí utvrzované smluvní povinnosti, a dobou od vzniku tohoto práva dále, kdy by již mělo existovat samostatně. Kromě případu odstoupení od smlouvy se totiž zachování práva na plnění smluvní pokuty 20

PATĚK, Daniel. Smluvní pokuta v obchodních vztazích. Vyd. 1. V Praze: C.H. Beck, 2006, ix, s. 20. TINTĚRA, Tomáš. Smluvní pokuta v teorii a praxi. Praha: Leges, 2012, s. 83. 22 BEJČEK, Josef, Karel ELIÁŠ a Přemysl RABAN. Kurs obchodního práva: obchodní závazky. 5. vyd. Praha: C.H. Beck, 2010, li, s. 151, FALDYNA, František, Jan HUŠEK a Tomáš POHL. Zajištění a zánik obchodních závazků. 2., rozš. vyd. Praha: ASPI-Wolters Kluwer, 2007, XI, s. 47, či HUŠEK, Jan. K některým otázkám moderačního oprávnění soudu a práva na smluvní pokuty v případě promlčení jistoty. Obchodní právo. 2009, roč. 2009, č. 2, s. 2-10. 21

11

analogicky připouští také v případě zániku hlavního závazku jiným způsobem než odstoupením od smlouvy, např. splněním dluhu či započtením23, nejedná se tedy o jedinou výjimku z obecně platného principu. Ani splnění utvrzované smluvní povinnosti před uplatněním práva na plnění smluvní pokuty, ale poté, co toto právo vzniklo, nezbavuje dlužníka povinnosti smluvní pokutu splnit.24 Dále se mi z pohledu věřitele jeví jako nespravedlivé, aby právo na plnění smluvní pokuty zaniklo kvůli zániku hlavního závazku např. v důsledku následné nemožnosti plnění, která ovšem nastala až poté, co dlužník porušil utvrzenou smluvní povinnost, a založil tak svou povinnost plnit smluvní pokutu. V takovém případě by bylo daleko vhodnější uplatnit analogii k odstoupení od smlouvy, čímž by se věřiteli umožnilo se alespoň částečně uspokojit smluvní pokutou. Konečně se domnívám, že tomuto chápání akcesority svědčí jednak ustanovení § 513 NOZ a contrario, které stanoví, že „Příslušenstvím pohledávky jsou úroky, úroky z prodlení a náklady spojené s jejich uplatněním.“, jednak také judikatorní charakteristika práva na plnění smluvní pokuty jako „samostatného majetkového nároku, přes jeho akcesorickou povahu se samostatným skutkovým základem, který není tak jako úroky z prodlení příslušenstvím pohledávky ani opětujícím se plněním, které by bylo možné věřiteli soudním rozhodnutím přiznat i do budoucna.“25 Pojímání práva na plnění smluvní pokuty jako samostatného nároku má důležitý význam nejen pro jeho existenci a trvání, ale také pro jeho procesní uplatňování, neboť práva na plnění smluvní pokuty se lze soudně domáhat samostatnou žalobou. Z pojetí smluvní pokuty jako samostatného nároku by také mělo vyplývat, že se hlavní závazek a právo na plnění smluvní pokuty promlčují 26 samostatně. Také v rozhodovací praxi není zpochybňována možnost domáhat se práva na plnění smluvní pokuty, které vznikne ještě před promlčením utvrzované povinnosti27. Spornou je zejména otázka, zda se lze domáhat práva na plnění smluvní pokuty, pokud toto právo vznikne až poté, co uplyne promlčecí lhůta utvrzované smluvní povinnosti a zavázaný vznese v soudním řízení námitku promlčení. Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí dospěl k závěru, že „dojde-li k promlčení práva z hlavního závazkového vztahu nemůže 23

TINTĚRA, Tomáš. Smluvní pokuta v teorii a praxi. Praha: Leges, 2012, s. 85. ŠTENGLOVÁ, Ivana, Stanislav PLÍVA a Miloš TOMSA. Obchodní zákoník: komentář. 12. vyd. Praha: Beck, 2009, xxii, s. 897. 25 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. 26 Cdo 4503/2009. 26 Více se otázkou promlčení práva na plnění smluvní pokuty zabývá kapitola 4.3 této práce. 27 HUŠEK, Jan. K některým otázkám moderačního oprávnění soudu a práva na smluvní pokuty v případě promlčení jistoty. Obchodní právo. 2009, roč. 2009, č. 2, s. 2-10. 24

12

se takový právní následek marného uplynutí času nevztahovat k závazku vedlejšímu. Zajišťovací institut charakterem smluvní pokuty nemůže proto dále dlužníka zavazovat k plnění sankcí, jestliže neexistuje vymahatelná povinnost touto sankcí zajištěná. Vymahatelné právo na zaplacení sjednané smluvní pokuty tak okamžikem uplynutí promlčecí lhůty nemůže dále trvat, ovšem za předpokladu, že povinný vznesl v soudním řízení námitku promlčení.“28 Pokud akcesoritu smluvní pokuty chápeme ve výše uvedeném smyslu, tedy že je vznik práva na plnění smluvní pokuty podmíněn právní existencí utvrzované smluvní povinnosti, je zřejmé, že pokud se utvrzovaná smluvní povinnost promlčí, tak stále z pohledu práva existuje (byť ve formě naturální obligace), a tedy ačkoli její splnění nelze soudně vymáhat, není dotčen vznik práva na plnění smluvní pokuty. Výše uvedená konstrukce Nejvyššího soudu ČR by současné pojetí akcesority rozšiřovala, neboť by navíc podmiňovala vymahatelnost práva na plnění smluvní pokuty vymahatelností utvrzované smluvní povinnosti. Kromě toho by v takovém případě byla do značné míry potlačena sankční funkce smluvní pokuty.29 V souvislosti se vstupem nového občanského zákoníku v účinnost lze očekávat, že se soudy v příštích letech budou otázkou akcesority smluvní pokuty v zájmu nastolení právní jistoty i nadále zabývat. Nelze ani vyloučit, že dojde k rozšíření v současnosti přijímaného pojetí akcesority.

28

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. 32 Cdo 2480/2007. HUŠEK, Jan. K některým otázkám moderačního oprávnění soudu a práva na smluvní pokuty v případě promlčení jistoty. Obchodní právo. 2009, roč. 2009, č. 2, s. 2-10. 29

13

2. Předpoklady vzniku práva na plnění smluvní pokuty Vznik práva na plnění smluvní pokuty zákon spojuje se dvěma právními skutečnostmi – s řádně sjednanou smluvní pokutou a s porušením smluvní povinnosti, jež je smluvní pokutou utvrzena.

2.1 Ujednání o smluvní pokutě 2.1.1 Formální náležitosti Do přijetí nového občanského zákoníku se jak v občanskoprávních vztazích, tak v obchodněprávních vztazích30 pro platnost ujednání o smluvní pokutě obligatorně vyžadovala jeho písemná forma bez ohledu na to, jakou formu měla smlouva, z níž vyplýval zajišťovaný závazek.31 Tedy také v případě, že zajišťovaná povinnost byla převzata ústní smlouvou. Důsledky zákonného požadavku písemné formy ujednání o smluvní pokutě se zabýval také Nejvyšší soud ČR: „Podle ustanovení § 544 odst. 2 zákona č. 60/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů…lze smluvní pokutu sjednat jen písemně a v ujednání musí být určena výše pokuty nebo stanoven způsob jejího určení…Stačí pro uzavření smlouvy písemnou formou, dojde-li k písemnému návrhu a k jeho písemnému přijetí. Písemný návrh a přijetí jsou platnými právními úkony tehdy, jsou-li podepsány jednající osobou…Písemná forma právního úkonu předpokládá existenci dvou náležitostí: písemnosti a podpisu…Nedostatek písemné formy způsobuje neplatnost ujednání o smluvní pokutě. Jde o neplatnost absolutní působící přímo ze zákona od počátku (ex tunc) bez ohledu na to, zda se této neplatnosti někdo dovolal.“32 Pokud smluvní pokuta nebyla sjednána písemně, a tedy byla neplatná, a dlužník přesto smluvní pokutu splnil, tak se následně nemohl domáhat vrácení tohoto plnění z titulu věřitelova bezdůvodného obohacení, neboť se podle právní úpravy za

30

Viz ustanovení § 544 odst. 2 OZ, které je subsidiárně použitelné i na obchodní závazkové vztahy. ŠVESTKA, Jiří, Jiří SPÁČIL, Marta ŠKÁROVÁ a Milan HULMÁK. Občanský zákoník: komentář. 2. vyd. Praha: Beck, 2009, 2 sv., s. 1607. 32 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 33 Odo 311/2001. 31

14

bezdůvodné obohacení nepovažovalo přijetí plnění neplatného pouze pro nedostatek formy.33 Jednou z největších změn, které nový občanský zákoník v právní úpravě smluvní pokuty přinesl, bylo opuštění zákonného požadavku písemné formy ujednání o smluvní pokutě. Tato změna reflektuje soukromoprávní princip neformálnosti právního jednání, který je explicitně vyjádřen v § 559 NOZ, totiž že „Každý má právo zvolit si pro právní jednání libovolnou formu, není-li ve volbě formy omezen ujednáním nebo zákonem.“ Uvedená změna nepochybně reaguje na moderní způsoby uzavírání smluv, protože rozšiřuje možnost použití smluvní pokuty i na utvrzení povinností plynoucích z ústních smluv, ale také ze smluv uzavíraných např. prostřednictvím elektronických komunikačních prostředků, internetu a sociálních sítí, kde často absentuje podpis jednající osoby jako jedna z náležitostí písemné formy. Tímto se subjektům soukromoprávních vztahů významně rozšiřuje okruh právních vztahů, ve kterých mohou autonomně uplatnit svoji vůli sjednat si smluvní pokutu. Na druhou stranu, s neformálností ujednání o smluvní pokutě se pojí riziko neuváženého zavázání se konkludentním jednáním i ke značným majetkovým sankcím.34 Lze však namítnout, že subjekty soukromoprávních vztahů by měly v duchu zásady „vigilantibus iura“ dbát o svá práva. Vedle potenciálně nižší právní jistoty účastníků utvrzovacího právního vztahu může být další nevýhodou neformálně sjednané smluvní pokuty také obtížnější dokazování existence a výše smluvní pokuty v případě soudního uplatňování nároku na plnění smluvní pokuty. Vzhledem k výše uvedeným důvodům je namístě subjektům soukromoprávních vztahů doporučit, aby pokud možno i nadále sjednávali smluvní pokutu v písemné formě. V praxi nejčastější bývá sjednání smluvní pokuty současně se smlouvou, jejíž některá povinnost se utvrzuje (kupní smlouva, smlouva o dílo, nájemní smlouva apod.). Smluvní strany mohou toto ujednání buď učinit součástí takové smlouvy, nebo mohou sjednat smluvní pokutu samostatně. Smluvní pokuta může být sjednána také dodatečně, tedy až po uzavření smlouvy, z níž vyplývá utvrzovaná povinnost.35 Smluvní pokutu lze

33

FALDYNA, František, Jan HUŠEK a Tomáš POHL. Zajištění a zánik obchodních závazků. 2., rozš. vyd. Praha: ASPI-Wolters Kluwer, 2007, XI, s. 51. 34 TINTĚRA, Tomáš. Smluvní pokuta v kontextu návrhu nového občanského zákoníku. Právní fórum. 2011, roč. 2011, č. 8, s. 357. 35 FALDYNA, František, Jan HUŠEK a Tomáš POHL. Zajištění a zánik obchodních závazků. 2., rozš. vyd. Praha: ASPI-Wolters Kluwer, 2007, XI, s. 53.

15

sjednat také ve formě notářského zápisu. Taková forma dohody o smluvní pokutě je exekučním titulem a oprávněnému tak usnadňuje cestu k exekuci na majetek povinného.36 Bez ohledu na neformálnost ujednání o smluvní pokutě podle nového občanského zákoníku je samozřejmě i nadále vyžadováno, aby se smluvní pokuta opírala o dohodu stran, nikoliv jen o jednostranné prohlášení jedné ze smluvních stran. Již v rozhodnutí ze dne 7. října 1999, sp. zn. 3 Cdon 1486/96, Nejvyšší soud ČR nepřiznal nárok na smluvní pokutu věřiteli, který dovozoval své právo na smluvní pokutu z dlužníkova uznání dluhu, když konstatoval, že: „Na rozdíl od uznání dluhu je ujednání o smluvní pokutě dvoustranným právním úkonem…Písemné uznání dluhu žalovaným…nelze za dohodu…považovat, protože se jedná o jednostranný právní úkon žalovaného.“ Podobně ani jednostranné prohlášení věřitele, v praxi často obsažené např. ve faktuře, nemůže založit právo na plnění smluvní pokuty v případě porušení utvrzované smluvní povinnosti, pokud není akceptováno dlužníkem.37

2.1.2 Subjekty Z dikce ustanovení § 2048 NOZ ,,Ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu…“ vyplývá, že smluvní pokutu mohou platně sjednat jen smluvní strany hlavního závazku, ve kterém je obsažena utvrzovaná smluvní povinnost. Také Nejvyšší soud ČR se v rozsudku ze dne 26. 7. 2010, sp. zn. 33 Cdo 498/2009 vyjádřil tak, že „smluvní pokutu si mohou sjednat pouze smluvní strany pro případ porušení povinnosti vyplývající z jimi uzavřené smlouvy. Jinými slovy, smluvní pokutu mohou sjednat pouze osoby v postavení věřitel – dlužník hlavního (smluvní pokutou zajišťovaného) závazku.“ Podle nového občanského zákoníku by ale mělo být možné sjednat smluvní pokutu také s tím, že ji zavázaný bude plnit nikoli věřiteli hlavního závazku, ale určené oprávněné třetí osobě.38 Na tento vztah by dopadala právní úprava smlouvy ve prospěch třetí osoby39. Osobu, která není smluvní stranou hlavního závazku, tak lze oprávnit

36

ČECH, Petr. K určitosti dohody o smluvní pokutě. Právní rádce. 2008, roč. 2008, č. 3, s. 2. ČECH, Petr. K určitosti dohody o smluvní pokutě. Právní rádce. 2008, roč. 2008, č. 3, s. 1. 38 ŠVESTKA, Jiří, Jiří SPÁČIL, Marta ŠKÁROVÁ a Milan HULMÁK. Občanský zákoník: komentář. 2. vyd. Praha: Beck, 2009, 2 sv., s. 1607. 39 Viz ustanovení § 1767 a § 1768 NOZ. 37

16

k přijetí plnění smluvní pokuty, ale s ohledem na základní principy soukromého práva ji nelze bez její vůle zavázat k plnění smluvní pokuty.40 Povinnost plnit smluvní pokutu může zavazovat také jinou osobu než tu, která poruší utvrzovanou smluvní povinnost. Jak konstatoval Nejvyšší soud ČR, „zavázal-li se jeden z kupujících pro případ prodlení se zaplacením kupní ceny zaplatit smluvní pokutu i za ostatní kupující, není to samo o sobě důvodem neplatnosti ujednání o smluvní pokutě.“41 Subjekty utvrzovacího právního vztahu se mohou po dobu jeho trvání měnit. Častá je změna osoby oprávněné k přijetí plnění smluvní pokuty v případě postoupení pohledávky utvrzované smluvní pokutou. Z akcesority smluvní pokuty totiž mimo jiné vyplývá, že „pohledávka, která je zajištěna smluvní pokutou, přechází na postupníka včetně práva na smluvní pokutu bez ohledu na to, zda toto právo spojené s pohledávkou bylo v době postoupení pohledávky již splatné, či dosud nesplatné, popřípadě se jednalo teprve o budoucí nárok. Není přitom rozhodné, zda právo spojené s postupovanou pohledávkou je či není samostatně uplatitelné. Zajištění pohledávky trvá i nadále a svědčí postupníkovi.“42 Pokud je taková pohledávka postoupena ještě před porušením utvrzované smluvní povinnosti, pak právo na plnění smluvní pokuty náleží pouze postupníkovi. Je-li však pohledávka utvrzovaná smluvní pokutou postoupena až po porušení utvrzované povinnosti a smluvní pokuta je sjednána tak, že postihuje délku prodlení, může právo na plnění smluvní pokuty svědčit také postupiteli, pokud je ve smlouvě o postoupení pohledávky výslovně projevena vůle, že na postupníka nepřechází právo na plnění smluvní pokuty, které bylo v okamžiku účinnosti postoupení pohledávky již splatné.43

2.1.3 Označení ujednání Ačkoli to zákon nevyžaduje, je vhodné, aby smluvní strany v ujednání o smluvní pokutě pojem „smluvní pokuta“ explicitně použily. V případě, že se ve smlouvách vyskytuje termín jako „postih“, „sankce“, „penále“, „zdržné“, „pokuta“, „sankční úrok“ apod., tak může vyvstat otázka, jestli takový smluvní institut vůbec podléhá právnímu

40

TINTĚRA, Tomáš. Smluvní pokuta v teorii a praxi. Praha: Leges, 2012, s. 29. Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 7. 2001, sp. zn. 25 Cdo 186/2000. 42 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 8. 2006, sp. zn. 32 Odo 469/2005. 43 FALDYNA, František, Jan HUŠEK a Tomáš POHL. Zajištění a zánik obchodních závazků. 2., rozš. vyd. Praha: ASPI-Wolters Kluwer, 2007, XI, s. 70-71. 41

17

režimu smluvní pokuty44, a zda se nejedná například o smluvně sjednaný úrok z prodlení.45 Tím by mohl být zejména věřitel uveden do právní nejistoty a mohlo by se mu také zkomplikovat procesní uplatňování jeho nároku. V pochybnostech ohledně vůle smluvních stran by totiž soud musel přistoupit k aplikaci pravidel o výkladu právních jednání, aby zjistil, ke vzniku jakého právního vztahu vůle smluvních stran směřovala. Takto soud primárně obsah ujednání o smluvní pokutě vyloží podle úmyslu jednajícího. Nelze-li tento úmysl zjistit, přisoudí se projevu vůle význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení adresáta projevu vůle. Přihlédne se také k praxi zavedené mezi smluvními stranami i k jejich následnému jednání. Připouští-li použitý výraz různý výklad, vyloží se v pochybnostech k tíži toho, kdo výrazu použil jako první. V právním styku s podnikatelem se výrazu připouštějícímu různý výklad přisoudí význam, jaký má pravidelně. Není-li však druhá strana podnikatelem, musí ten, kdo se toho dovolává, prokázat, že druhé straně musel být takový význam znám. V právním styku podnikatelů se přihlíží k obchodním zvyklostem zachovávaným obecně, anebo v daném odvětví, ledaže to vyloučí ujednání stran nebo zákon.46 Vůle smluvních stran může být zjišťována i dodatečně účastnickou výpovědí v soudním řízení.47 I když smluvní strany termín „smluvní pokuta“ ve svém ujednání, které směřuje k utvrzení určité smluvní povinnosti, navzdory potenciálním nejasnostem nepoužijí, není vyloučeno, aby se takové ujednání přesto kvalifikovalo jako ujednání o smluvní pokutě na základě jeho výkladu. Na druhou stranu, stejně tak nelze vyloučit, aby ujednání označené jako ujednání o smluvní pokutě bylo nakonec posouzeno jako jiný právní institut.48

44

BEJČEK, Josef. Právní úprava a interpretační problémy smluvních pokut a úroků z prodlení. Časopis pro právní vědu a praxi. 1995, roč. 1995, č. 1, s. 31. 45 FALDYNA, František, Jan HUŠEK a Tomáš POHL. Zajištění a zánik obchodních závazků. 2., rozš. vyd. Praha: ASPI-Wolters Kluwer, 2007, XI, s. 53. 46 Viz ustanovení § 555 až 558 NOZ. 47 PATĚK, Daniel. Smluvní pokuta v obchodních vztazích. Vyd. 1. V Praze: C.H. Beck, 2006, ix, s. 32. 48 PATĚK, Daniel. Smluvní pokuta v obchodních vztazích. Vyd. 1. V Praze: C.H. Beck, 2006, ix, s. 31.

18

2.1.4 Vymezení utvrzované smluvní povinnosti Podstatnou náležitostí platného ujednání o smluvní pokutě je řádné vymezení utvrzované právní povinnosti, s jejímž porušením zákon spojuje vznik práva na plnění smluvní pokuty. Z jazykového výkladu zákonné úpravy49 můžeme dovodit, že utvrzená smluvní pokutou může být pouze právní povinnost „smluvená“, tedy vyplývající ze smlouvy. To se ostatně odráží i v názvu institutu. S tímto závěrem se ztotožnil také Nejvyšší soud, když konstatoval, že smluvní pokutu „lze sjednat jen pro případ porušení smluvní povinnosti, tj. povinnosti, která vznikla z dvou či vícestranného právního úkonu smlouvy. Naproti tomu z ust. § 544 a § 545 obč. zák.50 nelze dovodit, že by bylo možné smluvní pokutou zajistit splnění mimozávazkových povinností nebo povinností ze závazků, jež vznikají na základě jiných právních skutečností než jsou smlouvy. Smluvní pokutou tedy lze zajistit splnění pouze těch povinností, které vyplývají ze závazkových právních vztahů založených smlouvou.“51 Utvrzovaná povinnost může vyplývat z jakékoli smlouvy, i ze smlouvy inominátní, pokud to její charakter připouští.52 Právní povinnost vyplývající z jiné právní skutečnosti než je smlouva (ze zákona, z individuálního právního aktu, z civilního deliktu apod.) tedy lze utvrdit smluvní pokutou jen tehdy, učiní-li se tato povinnost součástí smlouvy. „Smluvní pokutou lze zajišťovat jakoukoliv smluvní povinnost, ať již se týká peněžitého plnění či jiného plnění.“53 Utvrdit smluvní pokutou tedy obecně lze povinnost něco dát (dare), něco konat (facere), něco opomenout (omittere) či něco strpět (pati). V praxi bývá utvrzována např. povinnost zaplatit určitou peněžitou částku, povinnost dodat zboží nebo zhotovit dílo v době, místě a kvalitě podle smlouvy bez faktických či právních vad, povinnost uzavřít budoucí smlouvu, povinnost zachovávat mlčenlivost či povinnost nevyužívat jiného obchodního zástupce. Není vyloučeno, aby si smluvní strany sjednaly smluvní pokutu utvrzující více smluvních povinností najednou. V takovém případě vzniká právo na plnění smluvní 49

Viz ustanovení § 2048 věta první NOZ. Ustanovení § 544 odst. 1 OZ stanoví, že „Sjednají-li strany pro případ porušení smluvní povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší, zavázán pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti nevznikne škoda.“ 51 Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 4. 2011, sp. zn. 26 Cdo 1820/2010. 52 ŠVESTKA, Jiří, Jiří SPÁČIL, Marta ŠKÁROVÁ a Milan HULMÁK. Občanský zákoník: komentář. 2. vyd. Praha: Beck, 2009, 2 sv., s. 1607. 53 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 12. 2002, sp. zn. 29 Odo 426/2001. 50

19

pokuty už při porušení jedné z nich. Nejvyšší soud ČR tuto otázku posuzoval v rozhodnutí ze dne 23. 5. 2007, sp. zn. 33 Odo 577/2005: „Jestliže se smluvní strany dohodly, že sankcionováno bude porušení ve smlouvě výslovně zmíněných povinností prodávajících, aniž bylo ujednáno, že tyto povinnosti musí být porušeny současně, nelze než dovodit, že smluvní pokuta 1.000,- Kč za každý den prodlení má být hrazena v případě porušení kterékoli z nich. Jinak řečeno, pokud by bylo vůlí účastníků sjednat smluvní pokutu pouze pro případ kumulativního porušení zde uvedených povinností (které je možno plnit nezávisle na sobě), musel by být takový úmysl ve smlouvě jazykově vyjádřen.“ Utvrzovaná smluvní povinnost musí být v ujednání o smluvní pokutě vymezena dostatečně určitě, protože „o právní jednání nejde, nelze-li pro neurčitost nebo nesrozumitelnost zjistit jeho obsah ani výkladem.“54 Ujednání postižené vadou neurčitosti by bylo pouze zdánlivé, což by znamenalo, že by se k němu nepřihlíželo.55 Určitě stanovená smluvní povinnost musí být jednoznačně identifikovatelná a nesmí být zaměnitelná s jinou povinností. Jelikož posuzování určitosti ujednání vždy závisí na okolnostech konkrétního případu a na tom, zda se soudu podaří dostatečně určitě interpretovat projevy vůle smluvních stran, je rozhodovací praxe značně rozmanitá. V konkrétních případech Nejvyšší soud ČR dovodil, že povinnosti formulované jako „hrubé porušení smluvního vztahu“56,

„zachování

mlékárenské

výroby“57

či

„předání

veškeré

stavební

dokumentace“58 nesplňují podmínku určitosti. Na druhou stranu soud zachoval v platnosti ujednání, kterým se utvrzovala povinnost „připravit stavbu ke kolaudaci“59, když ji vyložil podle významu, který se mu zpravidla přikládá v obchodním styku. Výkladem dospěl k závěru, že i povinnost formulovaná jako „předat nemovitost“60 je dostatečně určitá. Různě rozhodovanou je také otázka, zda je určité ujednání, podle kterého je zavázaný povinen plnit smluvní pokutu, když poruší kteroukoli smluvní povinnost. Nejvyšší soud ČR v jednom svém rozhodnutí dospěl k závěru, že ujednání podmiňující 54

Viz ustanovení § 553 odst. 1 NOZ. Viz ustanovení § 554 NOZ. 56 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 4. 1998, sp. zn. 2 Odon 90/97. 57 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 29 Odo 2/2005. 58 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1038/2000. 59 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 11. 1999, sp. zn. 29 Cdo 425/99. 60 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 11. 2005, sp. zn. 32 Odo 1134/2003. 55

20

vznik práva na plnění smluvní pokuty tím, že ubytovatel „nedodrží podmínky stanovené Smlouvou nebo Podmínkami“, je neurčité, protože neumožňuje posoudit přiměřenost výše smluvní pokuty.61 Odlišně ale posoudil ujednání, v němž byla sjednána smluvní pokuta pro případ, že „žalovaná poruší jakýkoli závazek z předmětné smlouvy“, když konstatoval, že „Požadavek určitosti vymezení povinností, zajištěných smluvní pokutou, je naplněn nejen v případě, jsou-li zajišťované povinnosti výslovně jednotlivě individualizovány, nýbrž i v situaci, je-li smluvní pokuta sjednána pro případ porušení povinností, tvořících ucelený a identifikovatelný soubor, aniž by bylo případné porušení jednotlivých povinností ve smlouvě konkretizováno.“62 Tato nejednotnost v rozhodovací praxi rozhodně nepřispívá k právní jistotě účastníků soukromoprávních vztahů. Domnívám se, že by se soudy měly přiklonit ke druhému přístupu a upřednostnit princip smluvní volnosti před striktním trváním na vymezení konkrétních utvrzovaných povinností pod sankcí zdánlivosti ujednání. Vždyť i v případě utvrzení všech povinností je zřejmé, že jsou utvrzeny všechny povinnosti, které stanovuje smlouva, a pokud jsou tyto jednotlivé povinnosti dostatečně určitě vymezené, mělo by být možné ujednání o smluvní pokutě zjednodušit právě utvrzením všech smluvních povinností najednou. Tomuto řešení by mělo nasvědčovat i ustanovení § 574 NOZ, podle kterého je na právní jednání třeba hledět spíše jako na platné než jako na neplatné. Argument, že by v případě utvrzení všech smluvních povinností nešla posoudit přiměřenost výše smluvní pokuty, nepovažuji za relevantní, neboť soudu nic nebrání v tom, aby přiměřenost výše smluvní pokuty posuzoval jak s ohledem na jednotlivé porušené smluvní povinnosti, tak s ohledem na skutečnost, že smluvní pokuta utvrzuje více povinností.

2.1.5 Určení smluvní pokuty Jak již bylo nastíněno v úvodní kapitole, smluvní pokutu lze chápat ve dvou smyslech. V této podkapitole se na ni bude nahlížet jako na sekundární právní povinnost vznikající dlužníkovi v případě porušení utvrzované smluvní povinnosti. Tato sekundární povinnost může spočívat jak v plnění peněžitém, které v praxi převažuje, tak v plnění nepeněžitém, což výslovně umožňuje § 2048 věta druhá NOZ. Tímto 61 62

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 3. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4281/2011. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 6. 2012, sp. zn. 32 Cdo 493/2011.

21

ustanovením byly odstraněny pochybnosti, zda lze sjednat smluvní pokutu i jako nepeněžité plnění, plynoucí ze skutečnosti, že dřívější právní úprava v obchodním i občanském zákoníku používala pojem „placení smluvní pokuty“63. I přes tuto zákonnou formulaci jurisprudence dospěla k závěru, že smluvní pokuta může spočívat i v nepeněžitém plnění.64 Vzhledem k výše uvedenému je velice zvláštní, že zákonodárce navzdory výslovnému připuštění nepeněžité formy smluvní pokuty poněkud nelogicky v § 2049 NOZ opět používá starý termín „zaplacení smluvní pokuty“ namísto přesnějšího „splnění smluvní pokuty“. Plnění přestavující smluvní pokutu tedy obecně může spočívat v plnění povinnosti něco dát (dare), něco konat (facere), něčeho se zdržet (omittere) či něco strpět (pati). Konkrétně se může jednat o povinnost zaplatit peněžitou částku, dodat větší množství zboží, poskytnout slevu, umožnit užívat věc apod. V případě sjednání smluvní pokuty v nepeněžité podobě může nastat problém při soudním posuzování (ne)přiměřenosti nepeněžitého plnění. Pokud ho totiž soud shledá nepřiměřeným a bude se jednat o nedělitelné plnění, tak může rozhodnout tak, že věřiteli nárok na plnění smluvní pokuty vůbec nepřizná. T. Tintěra proto doporučuje, aby smluvní strany případným komplikacím předešly tím, že si sjednají náhradní plnění v peněžité formě.65 Zákon požaduje, aby smluvní strany v ujednání o smluvní pokutě určily výši smluvní pokuty nebo způsob, jakým se výše smluvní pokuty určí.66 S ohledem na princip smluvní volnosti lze kvitovat, že právní úprava i rozhodovací praxe účastníkům soukromoprávních vztahů poskytuje široký prostor pro konstrukci smluvní pokuty podle jejich vůle. Smluvní strany tak mohou smluvní pokutu určit nejen jako jednorázovou částku k okamžiku porušení utvrzované smluvní povinnosti67, což je v praxi nejčastější způsob, ale také jako konkrétní částku za každý den prodlení (obdobně jako v případě 63 64

Viz např. ustanovení § 544 odst. 1 OZ či § 300 ObchZ. Např. BEJČEK, Josef, Karel ELIÁŠ a Přemysl RABAN. Kurs obchodního práva: obchodní závazky. 5.

vyd. Praha: C.H. Beck, 2010, li, s. 156, ELIÁŠ, Karel a Tomáš DVOŘÁK. Obchodní zákoník: praktické poznámkové vydání s výběrem judikatury od roku 1900. 5. přeprac. a rozš. vyd. podle stavu k 1.11.2006. Praha: Linde, 2006, s. 600, či FALDYNA, František, Jan HUŠEK a Tomáš POHL. Zajištění a zánik obchodních závazků. 2., rozš. vyd. Praha: ASPI-Wolters Kluwer, 2007, XI, 223 s. 49. 65

TINTĚRA, Tomáš. Smluvní pokuta v teorii a praxi. Praha: Leges, 2012, s. 35. Viz ustanovení § 2048 věta první NOZ. 67 BEJČEK, Josef, Karel ELIÁŠ a Přemysl RABAN. Kurs obchodního práva: obchodní závazky. 5. vyd. Praha: C.H. Beck, 2010, li, s. 150. 66

22

úroku z prodlení)68, jako částku závislou na době, po kterou trvá porušení smluvní povinnosti, např. procentní částkou za každý měsíc prodlení69 či jako propadnutí do té doby uhrazených záloh70. Smluvní pokuta musí být dostatečně určitá, aby ujednání o smluvní pokutě netrpělo vadou zdánlivosti a mohlo se k němu přihlížet.71 „Pro splnění této podmínky postačuje, aby bylo nepochybné, jakým způsobem, tj. z jakých veličin a jakým postupem výpočtu, bude výše smluvní pokuty zjistitelná. Zároveň není vyloučeno, aby způsob určení výše smluvní pokuty byl sjednán tak, že v průběhu smluvního vztahu se mohou výchozí veličiny měnit (např. cena plnění s ohledem na změny devizového kurzu).“72 Judikatura v otázce určitosti smluvní pokuty je značně kazuistická, závislá na okolnostech konkrétního případu. Nejvyšší soud ČR výkladem dovodil určitost smluvní pokuty sjednané „do výše 0,5 % z ceny za dílo“73, naopak jako neurčitou shledal smluvní pokutu, jejíž výpočet byl závislý na roční mzdě, aniž by však v ujednání byl specifikován rok.74, nebo smluvní pokutu vymezenou jako „0,5 % z ceny“ za každý den prodlení, když smlouva uváděla různé ceny za různé části díla.75 Lze očekávat, že s účinností nového občanského zákoníku se soudy i s ohledem na ustanovení § 574 NOZ, podle kterého „je na právní jednání třeba spíše hledět jako na platné než jako na neplatné“, budou snažit v každém jednotlivém sporu určitou výši smluvní pokuty nebo způsob jejího určení zjistit výkladem projevů vůle smluvních stran. Vzhledem k zásadě autonomie vůle, z níž právní úprava v novém občanském zákoníku vychází, by totiž zdánlivost či neplatnost právního jednání měla být až „ultima ratio“.

68

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 12. 2002, sp. zn. 29 Odo 426/2001. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 32 Cdo 1432/2010. 70 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 33 Odo 469/2006. 71 Viz ustanovení § 553 odst. 1 a § 554 NOZ. 72 FALDYNA, František, Jan HUŠEK a Tomáš POHL. Zajištění a zánik obchodních závazků. 2., rozš. vyd. Praha: ASPI-Wolters Kluwer, 2007, XI, s. 52. 73 Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 12. 2002, sp. zn. 29 Odo 426/2001, se v tomto případě mohl oprávněný rozhodnout, zda se bude domáhat zaplacení smluvní pokuty v maximální procentní sazbě či nižší. 74 Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 2. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1242/2007. 75 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. 32 Odo 1172/2003. 69

23

2.2 Porušení utvrzované smluvní povinnosti Z dikce ustanovení § 2048 věta první NOZ „Ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu…“ jasně vyplývá, že vznik práva na plnění smluvní pokuty je vázán na porušení utvrzované smluvní povinnosti, resp. že účinky smluvní pokuty nastupují až při porušení povinnosti, na niž smluvní pokuta dopadá.76 Utvrzovaná smluvní povinnost je porušena tehdy, pokud ji dlužník nesplní řádně a včas77, respektive pokud se dlužník choval jinak, než se podle své povinnosti chovat měl.78 Nový občanský zákoník již nevyžaduje, aby toto porušení bylo zahrnuto dlužníkovým zaviněním (vnitřním psychickým vztahem delikventa k jednání a jeho následku79), jak dispozitivně stanovil starý občanský zákoník80. Nový kodex totiž převzal princip absolutní objektivní odpovědnosti81 za porušení utvrzované smluvní povinnosti z obchodního zákoníku, podle kterého ani „Okolnosti vylučující odpovědnost nemají vliv na povinnost platit smluvní pokutu.“82- tím spíše tedy na tuto povinnost neměla vliv absence zavinění. Je evidentní, že taková koncepce zlepšuje právní postavení věřitele, neboť zvyšuje pravděpodobnost jeho uspokojení smluvní pokutou, a naopak jde k tíži dlužníka, který se nemůže za žádných okolností této odpovědnosti zprostit, a to ani v případě, že utvrzenou smluvní povinnost poruší např. v důsledku vyšší moci (vis maior) nebo kvůli zavinění třetí osoby. Smluvním stranám ale nic nebrání v tom, aby se svým ujednáním odchýlily od dispozitivní zákonné úpravy a vázaly vznik práva na plnění smluvní pokuty na zaviněné porušení utvrzované smluvní povinnosti nebo určily okolnosti zprošťující dlužníka odpovědnosti. V minulých letech se vedla právní diskuse ohledně otázky, zda je možné vázat vznik práva na plnění smluvní pokuty i na jinou právní skutečnost než je porušení utvrzované smluvní povinnosti, konkrétně na dlužníkův výkon práva (např. na odstoupení od smlouvy či na výpověď smlouvy). Nejvyšší soud ČR se přiklonil k 76

FALDYNA, František, Jan HUŠEK a Tomáš POHL. Zajištění a zánik obchodních závazků. 2., rozš. vyd. Praha: ASPI-Wolters Kluwer, 2007, XI, s. 48. 77 Viz ustanovení § 1908 odst. 2 NOZ. 78 PATĚK, Daniel. Smluvní pokuta v obchodních vztazích. Vyd. 1. V Praze: C.H. Beck, 2006, ix, s. 49. 79 GERLOCH, Aleš. Teorie práva. 5., upr. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2009, s. 178. 80 Viz ustanovení § 545 odst. 3 OZ. 81 NOZ nestanoví v ustanoveních § 2048 až 2052 nic ani o zavinění ani o okolnostech vylučujících odpovědnost. 82 Viz ustanovení § 300 ObchZ.

24

závěru, že toto zákon neumožňuje, protože „ustanovení § 544 odst. 1 obč. zák., jež je kogentní povahy, umožňuje sjednání smluvní pokuty pouze pro případ porušení smluvní povinnosti, přičemž odstoupení od smlouvy, ať již ze zákona nebo na základě ujednání účastníků, je výkonem práva, jež účastníku náleží, porušením smluvní povinnosti tedy být nemůže…To se nutně vztahuje též na výpověď smlouvy, neboť též vypovězení smlouvy, ať již na základě zákona či na základě smlouvy, je výkonem oprávnění.“83 Podobným způsobem se s touto otázkou vypořádal také Ústavní soud ČR, když konstatoval, že „ujednání o tzv. smluvní pokutě, sankci, může přicházet v úvahu pouze za porušení smlouvy a nemůže tedy být postihem za realizaci dohodnutého práva“84 Je nutné poznamenat, že nová právní úprava posuzovanou zákonnou formulaci v podstatě převzala85, a tak lze důvodně očekávat, že soudy na tomto stanovisku setrvají i do budoucna. Výše uvedené závěry se ovšem uplatní pouze tehdy, když smluvní straně odstupující od smlouvy svědčí právo na odstoupení od smlouvy86, tedy když vykonává své subjektivní právo. Je tedy zřejmé, že vznik povinnosti plnit smluvní pokutu nelze vázat ani na výkon subjektivního práva ani na jinou právní skutečnost než je porušení utvrzované smluvní povinnosti.87 Otázkou ale je, zda by se takové ujednání namísto postižení sankcí neplatnosti88 nedalo interpretovat jako jiné právní jednání než je ujednání o smluvní pokutě. Již v rozsudku ze dne 22. 1. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1237/96, Nejvyšší soud ČR upozornil, že ujednání o smluvní pokutě pro případ výkonu práva odstoupit od smlouvy je třeba posuzovat nejen dle jeho označení, ale také dle obsahu, zda nenaplňuje znaky jiného ujednání.89 S tímto přístupem se ztotožňuje také důvodová zpráva k novému občanskému zákoníku: „Ujednají-li si strany, že dlužník zaplatí věřiteli určitou částku pro případ, že nastane jiná skutečnost, než je porušení smluvní povinnosti, nepůjde sice o smluvní pokutu, nicméně půjde o platné ujednání, které se 83

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 32 Cdo 4469/2010. Nález Ústavního soudu ČR ze dne 30. 11. 2001, sp. zn. IV. ÚS 182/01. 85 Srov. ustanovení § 2048 věta první NOZ („Ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu…“) a ustanovení § 544 odst. 1 OZ („Sjednají-li strany pro případ porušení smluvní povinnosti smluvní pokutu…“) 86 ČECH, Petr. K určitosti dohody o smluvní pokutě. Právní rádce. 2008, roč. 2008, č. 3, s. 4-6. 87 Rozhodovací praxe považuje za neplatné i ujednání, které váže vznik práva na plnění smluvní pokuty na dvě podmínky – na porušení utvrzované povinnosti dlužníkem a na následné odstoupení věřitele od smlouvy. K tomu např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 33 Odo 111/2004 či rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 1. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2575/2010. 88 S tím počítá např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2002, sp. Zn. 25 Cdo 182/2001. 89 ČECH, Petr. K určitosti dohody o smluvní pokutě. Právní rádce. 2008, roč. 2008, č. 3, s. 4-6. 84

25

podle okolností posoudí jako ujednání o odstupném90, případně jako ujednání nepojmenované smluvní klauzule.“91 Tento přístup považuji za správný, neboť respektuje svobodnou vůli účastníků soukromoprávních vztahů v duchu zásady autonomie vůle, a pravidlo, že je třeba na právní jednání spíše hledět jako na platné než jako na neplatné92 (tzv. favor negotii). Přesto je namístě právním subjektům doporučit, aby se raději ve svém ujednání neodchylovaly od dikce zákona a vázaly vznik práva na plnění smluvní pokuty pouze na porušení utvrzované smluvní povinnosti, a zbytečně se tak svými experimenty neuváděly do právní nejistoty ohledně výsledku případného soudního sporu o plnění smluvní pokuty.

90

Podle § 1992 věty první NOZ „Ujednají-li si strany, že jedna z nich může závazek zrušit zaplacením odstupného, ruší se závazek zaplacením odstupného obdobně jako při odstoupení od smlouvy.“ 91 ELIÁŠ, Karel. Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem. 1. vyd. Ostrava: Sagit, 2012, s. 802. 92 Viz ustanovení § 574 NOZ.

26

3. Soudní moderace nepřiměřeně vysoké smluvní pokuty Subjekty soukromoprávních vztahů si mohou smluvní pokutu platně sjednat v libovolné výši. Právní úprava smluvní pokuty v novém občanském zákoníku ale umožňuje, aby do utvrzovacího vztahu mezi smluvními stranami v případě jeho nerovnováhy zasáhl soud, jenž „může nepřiměřenou smluvní pokutu na návrh dlužníka snížit s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti až do výše škody vzniklé do doby rozhodnutí porušením té povinnosti, na kterou se vztahuje smluvní pokuta.“93 Výše citované kogentní ustanovení zákonodárce převzal z obchodního zákoníku94 a doplnil ho o výslovné podmínění moderačního oprávnění soudu návrhem dlužníka. V obchodněprávních vztazích se institut soudní moderace nepřiměřeně vysoké smluvní pokuty využíval řadu let a rozvinula se ohledně něj bohatá judikatura. Oproti tomu, v občanskoprávních vztazích mohla být nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta postižena pouze sankcí neplatnosti pro rozpor s dobrými mravy95, neboť občanský zákoník moderační oprávnění soudu nestanovil.96 Některé soudy se snažily neexistenci moderačního oprávnění obejít tím, že posuzovaly pouze část smluvní pokuty jako neplatnou pro rozpor s dobrými mravy a zbylou přiměřenou část věřiteli přiznaly.97 Tuto praxi zastavil Nejvyšší soud ČR, když konstatoval, že ujednání o smluvní pokutě lze vzhledem k výši smluvní pokuty posoudit toliko jako platné či neplatné, tedy bez možnosti shledat je neplatné jen ve výši přesahující rámec dobrých mravů. 98 Soudy tedy věřiteli buď měly přiznat nárok na plnění smluvní pokuty v plné výši, nebo mu naopak neměly přiznat žádné plnění.

93

Viz ustanovení § 2051 věta první NOZ. Viz ustanovení § 301 věta první ObchZ, podle něhož „nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu může soud snížit s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti, a to až do výše škody vzniklé do doby soudního rozhodnutí porušením smluvní povinnosti, na kterou se vztahuje smluvní pokuta.“ 95 Podle § 39 OZ „je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.“ Termín „dobré mravy“ vyložil Nejvyšší soud ČR v rozsudku ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 33 Odo 77/2002, jako „souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních“. 96 Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 4. 2011, sp. zn. 23 Cdo 947/2010. 97 Srov. např. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 13 Co 370/2004 In: TINTĚRA, Tomáš. Smluvní pokuta v teorii a praxi. Praha: Leges, 2012, s. 72. 98 Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 10. 2007, sp. zn. 26 Odo 371/2006. 94

27

3.1 (Ne)přiměřená výše smluvní pokuty Jedním z předpokladů pro soudní moderaci smluvní pokuty je závěr soudu, že je výše smluvní pokuty nepřiměřená. Přesnou hranici (ne)přiměřenosti výše smluvní pokuty nestanoví ani zákon, ani judikatura, a tak v rozhodovací praxi ohledně této otázky panuje značná nejednotnost. Tu lze demonstrovat na příkladu smluvní pokuty utvrzující včasné zaplacení ceny dodávky sjednanou sazbou 1 % z dlužné částky denně, která byla v jedné z rozhodovaných kauz shledána jako přiměřená, a v jiné jako nepřiměřená.99 Soud tak musí dospět k závěru o (ne)přiměřenosti výše smluvní pokuty svým autonomním uvážením na základě posouzení kritérií, která byla demonstrativně formulována rozhodovací praxí a právní vědou, a vzhledem k okolnostem konkrétního případu.

3.1.1 Kritéria pro posouzení (ne)přiměřenosti smluvní pokuty Nejvyšší soud ČR dovodil, že „při posouzení přiměřenosti smluvní pokuty se bere zřetel zejména na důvody, které ke sjednání posuzované výše smluvní pokuty vedly, a na okolnosti, které je provázely, přičemž není vyloučeno, aby soud již při posuzování této otázky přihlédl k významu a hodnotě zajišťované povinnosti, tedy ke kritériu, jež je…rozhodné až pro úvahu o míře snížení smluvní pokuty, podmíněnou předchozím závěrem o nepřiměřenosti sjednané smluvní pokuty“100 Relevantními okolnostmi, za kterých byla smluvní pokuta sjednána a jež by mohly odůvodnit vyšší smluvní pokutu, mohou být například existence zvýšeného rizika resp. snížená spolehlivost dlužníka101, či zvláštní zájem dlužníka na tom, aby s ním věřitel vstoupil do hlavního závazku, projevený ochotou akceptovat vyšší smluvní pokutu.102 Smluvní pokuta má být přiměřená také funkcím, které má plnit. Smluvní pokuta, která by dostatečně plnila svoji preventivní a sankční roli i kdyby byla sjednána ve výši několikanásobně nižší, by byla nepřiměřenou.103 Dalším judikaturou stanoveným požadavkem na přiměřenost je, aby se výše sjednané smluvní pokuty výrazně

99

BEJČEK, Josef, Karel ELIÁŠ a Přemysl RABAN. Kurs obchodního práva: obchodní závazky. 5. vyd. Praha: C.H. Beck, 2010, li, s. 154. 100 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 32 Cdo 4859/2009. 101 Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 2004, sp. zn. 32 Odo 1047/2003. 102 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 1. 2010, sp. zn. 33 Cdo 5364/2007. 103 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 33 Odo 890/2002.

28

neodchylovala od výše škod, které lze rozumně v daném konkrétním vztahu s porušením určité povinnosti očekávat.104 Relevantní okolností tak nebude výše skutečně vzniklé škody z porušení utvrzované smluvní povinnosti, ale pouze výše škody, kterou bylo možno v době uzavírání smlouvy předpokládat, tj. „rozumně předvídatelná škoda“.105 V jiném rozhodnutí Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že soud přihlédne i ke skutečnosti, že mohou oprávněnému v důsledku porušení utvrzované povinnosti vedle práva na smluvní pokutu vzniknout i další majetková práva, jako např. právo na náhradu škody či právo na úrok z prodlení.106 Domnívám se, že by soud analogicky mohl přihlédnout také k tomu, že má věřitel svoji pohledávku utvrzenou nebo zajištěnou i jinými instrumenty, např. zástavním právem či ručením. V konkrétním případě, kdy byla výše smluvní pokuty sjednaná formou procentní sazby za určité časové období, Nejvyšší soud ČR poměřoval výši smluvní pokuty také s výší úroků požadovanou peněžními ústavy na základě úvěrové smlouvy.107 Nejvyšší soud ČR také správně upozornil na nutnost zohlednit při posuzování (ne)přiměřenosti výše smluvní pokuty sjednané ve formě procentní sazby za určitou dobu i to, jak dlouho byl dlužník v prodlení s plněním utvrzované smluvní povinnosti: „je na místě hodnotit jinak smluvní pokutu sjednanou ve formě pevně stanovené částky a smluvní pokutu sjednanou formou určité sazby za stanovenou časovou jednotku. Pevně stanovenou smluvní pokutu by bylo možno (při současném zohlednění všech okolností případu) považovat za nepřiměřenou s ohledem na poměr mezi hodnotou zajištěné pohledávky a výší smluvní pokuty, kterou by v takovém případě byl dlužník povinen zaplatit i třeba jen za několik dnů prodlení. Stejné měřítko však nelze použít, dosáhne-li smluvní pokuta zajištěné pohledávky určité výše v důsledku dlouhodobého prodlení dlužníka; zde výše smluvní pokuty plně odvisí od doby, po kterou dlužník své smluvní pokutou zajištěné povinnosti neplní čím delší je doba prodlení, tím vyšší je smluvní pokuta. Jinak řečeno, na nepřiměřenost smluvní pokuty nelze usuzovat z její celkové výše, je-li důsledkem dlouhodobého prodlení a s tím spojeným navyšováním o jinak přiměřenou denní sazbu smluvní pokuty. Opačný závěr je nepřijatelný, neboť by ve svých důsledcích zvýhodňoval dlužníka (čím déle by dlužník své povinnosti neplnil, tím

104

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 33 Odo 96/2001. TINTĚRA, Tomáš. Smluvní pokuta v teorii a praxi. Praha: Leges, 2012, s. 65. 106 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 4. 2009, sp. zn. 32 Cdo 1002/2008. 107 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1682/2007. 105

29

více by byl zvýhodněn při posuzování případné nepřiměřenosti výše smluvní pokuty) a znamenal by zpochybnění funkcí, které má smluvní pokuta plnit.“108 Rozhodovací praxe se zabývala také tím, které skutečnosti jsou pro posuzování (ne)přiměřenosti výše smluvní pokuty irelevantní, a tedy by je soud neměl brát v potaz. Nejvyšší soud ČR konstatoval, že se nelze při posuzování (ne)přiměřenosti smluvní pokuty spokojit pouze s tím, že byla dobrovolně sjednána.109 Dále dovodil, že je chybou, pokud soud posuzuje výši smluvní pokuty pouze ve vztahu k jiným obchodním vztahům a neposoudí přiměřenost smluvní pokuty v závislosti na okolnostech konkrétního případu v posuzované věci.110 Také dospěl k závěru, že kritériem pro posouzení (ne)přiměřenosti výše smluvní pokuty nejsou osobní, majetkové či sociální poměry žalovaného.111 Relevantními okolnostmi nejsou ani výše skutečně vzniklé škody z porušení utvrzované smluvní povinnosti112, ani dobrá víra některé ze smluvních stran113, tedy přesvědčení, že jedná po právu. Nepřiměřenost smluvní pokuty nelze dovodit pouze ze skutečnosti, že smluvní pokutou je utvrzeno jen plnění smluvní povinnosti jednou smluvní stranou.114 Jelikož výčet relevantních kritérií pro posouzení (ne)přiměřenosti výše smluvní pokuty je demonstrativní, a nikoli taxativní, může soudce v konkrétní projednávané věci uplatnit své autonomní uvážení a zohlednit i další kritéria, či naopak některá vypustit. Vždy ale musí svůj postup řádně odůvodnit, aby ho bylo možné přezkoumat.

3.1.2 Hranice (ne)přiměřenosti Judikatura k přiměřenosti smluvní pokuty stanovené jako jednorázové plnění se vyznačuje vysokou mírou kazuistiky, která téměř vylučuje zobecnění.115 V konkrétních případech soudy rozhodly, že je přiměřená smluvní pokuta ve výši 90 000 Kč za porušení povinnosti uzavřít smlouvu o koupi nemovitosti za 895 000 Kč116 či smluvní

108

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 23 Cdo 231/2010. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 4. 2004, sp. zn. 29 Odo 156/2003. 110 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 5. 2009, sp. zn. 23 Cdo 485/2009. 111 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1646/2007. 112 To je v souladu s povahou smluvní pokuty jako paušalizované náhrady škody. 113 TINTĚRA, Tomáš. Smluvní pokuta v teorii a praxi. Praha: Leges, 2012, s. 67. 114 BEJČEK, Josef, Karel ELIÁŠ a Přemysl RABAN. Kurs obchodního práva: obchodní závazky. 5. vyd. Praha: C.H. Beck, 2010, li, s. 155. 115 ČECH, Petr. K přiměřenosti smluvní pokuty. Právní rádce. 2008, roč. 2008, č. 5, s. 24 - 32. 116 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 2. 2000, sp. zn. 25 Cdo 616/98. 109

30

pokuta ve výši 25 % z kupní ceny nemovitosti za neuzavření budoucí smlouvy117. Naopak jako nepřiměřená byla shledána smluvní pokuta ve výši 5 milionů Kč za porušení smlouvy o půjčce 5 milionů Kč118. Lze zobecnit, že smluvní pokuta ve výši 25 % hodnoty utvrzované povinnosti bude nejspíše soudy posouzena ještě jako přiměřená, kdežto smluvní pokuta ve výši 100 % hodnoty utvrzované povinnosti bude pravděpodobně shledána nepřiměřenou. Co se týče přiměřenosti procentních sazeb smluvní pokuty za určité období, tak se Nejvyšší soud ČR pokusil nastínit obecný rámec, ve kterém by se maximální přípustná výše smluvní pokuty měla pohybovat. Například ve svém rozsudku ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. 33 Odo 438/2005, konstatoval, že „zatímco smluvní pokuta sjednaná ve výši zhruba 0,5 % denně z dlužné částky je posuzována jako platné ujednání, které je v souladu s dobrými mravy, ujednání o smluvní pokutě ve výši 1 % denně je považováno za neplatný právní úkon, který se příčí dobrým mravům.“ V konkrétním případě ale obstála jako přiměřená i smluvní pokuta ve výši 2 % z dlužné částky denně119. Naopak jako nepřiměřenou soud posoudil smluvní pokutu ve výši 10 000 Kč za každý měsíc prodlení se splácením dluhu ve výši 30 000 Kč120, což je přibližně 1,1 % z dlužné částky denně.

3.2 Moderační oprávnění soudu Aby byla v maximální možné míře respektována vůle smluvních stran, a přitom nebylo po dlužníkovi vyžadováno nepřiměřené a nespravedlivé plnění, umožňuje zákon soudu akceptovat ujednání o smluvní pokutě za současného snížení smluvní pokuty na přiměřenou výši. Tím soud může zmírnit případné nesrovnalosti a příkrosti a rozhodnout podle potřeb života.121

117

Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 3. 2005, sp. zn. 33 Odo 91/2004. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 6. 2002, sp. zn. 33 Odo 313/2002. 119 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 7. 2004, sp. zn. 28 Cdo 2057/2003. 120 Rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 15 Co 126/94. In: ŠVESTKA, Jiří, Jiří SPÁČIL, Marta ŠKÁROVÁ a Milan HULMÁK. Občanský zákoník: komentář. 2. vyd. Praha: Beck, 2009, 2 sv., s. 1609. 121 PATĚK, Daniel. Smluvní pokuta v obchodních vztazích. Vyd. 1. V Praze: C.H. Beck, 2006, ix, s. 73. 118

31

3.2.1 Podmínky moderace Soud může uplatnit své moderační oprávnění v případě, že jsou splněny tři podmínky. V první řadě zde musí existovat vymahatelný nárok na plnění smluvní pokuty vzniklý v důsledku platného ujednání o smluvní pokutě a porušení utvrzované smluvní povinnosti. Další podmínkou je, že soud dospěje k závěru, že je výše smluvní pokuty nepřiměřená. A konečně je nutné, aby dlužník moderaci smluvní pokuty soudu navrhl. Nový občanský zákoník výslovně podmínil soudní moderaci smluvní pokuty návrhem dlužníka, čímž se jednoznačně vypořádal s dřívějšími rozpornými právními názory. Otázka, zda je návrh dlužníka nezbytným předpokladem soudní moderace smluvní pokuty, totiž nebyla soudy rozhodována jednotně. Názor, že dlužník musí svým návrhem soudní moderaci iniciovat, byl vyjádřen např. v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 10. 2004, sp. Zn. 5 Cmo 320/2004. Opačný názor, tedy že soud může moderovat výši smluvní pokuty, kterou považuje za nepřiměřenou, i bez návrhu, projevil Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 10. 1. 2008, sp. zn. 32 Cdo 3853/2007. Domnívám se, že zákonodárce v tomto případě přijal správné řešení. V první řadě by totiž soud měl brát v potaz vůli a zájmy smluvních stran jako účastníků civilního řízení, jak ostatně vyplývá ze zásady autonomie vůle. Neměl by svou představu o tom co je správné a spravedlivé jednostranně vnucovat subjektům soukromoprávních vztahů, které mohou mít na (ne)spravedlivost svého ujednání odlišný názor. Proto by soud moderačním oprávněním měl odstraňovat pouze nespravedlnost, kterou dlužník důvodně pociťuje. D. Patěk uvádí jako další argument, že dlužníkovým návrhem se moderace stane předmětem soudního jednání, a tedy se k ní mohou obě procesní strany vyjádřit a uplatňovat důkazy, kdežto při moderaci z iniciativy soudu by se k ní procesní strany mohly vyjádřit až po vyhlášení rozhodnutí.122 Nárok na plnění smluvní pokuty musí v době rozhodování soudu existovat. Jak uvedl Nejvyšší soud ČR, „Soud nemá právo moderovat smluvní pokutu, pokud právní předchůdkyně žalovaného před zahájením řízení započetla své právo na zaplacení smluvní pokuty proti pohledávce na zaplacení ceny díla…Rozhodnutí soudu ve smyslu § 301 obch. zák. je konstitutivním rozhodnutím, jímž lze moderovat jen nárok existující v

122

PATĚK, Daniel. Smluvní pokuta v obchodních vztazích. Vyd. 1. V Praze: C.H. Beck, 2006, ix, s. 79.

32

době rozhodování soudu…Nelze rozhodovat o snížení smluvní pokuty, která před rozhodováním o její moderaci zanikla.“123 Rozhodovací praxe se zabývala také otázkou, zda může být předmětem soudní moderace pouze výsledná částka smluvní pokuty, nebo i způsob jejího určení. Krajský soud v Ostravě dospěl k závěru, že „Moderovat ve smyslu § 301 ObchZ lze pouze výslednou částku smluvní pokuty, nikoli vlastní způsob jejího určení (procentní sazbu určující smluvní pokutu ze stanovené částky za každý den prodlení).“124 Řadu diskusí vyvolává a i po vstupu nové právní úpravy v účinnost pravděpodobně bude vyvolávat otázka, zda v případě, kdy jsou splněny všechny podmínky pro soudní moderaci smluvní pokuty, je výkon tohoto oprávnění právem nebo povinností soudu. Tedy zda soud musí snížit nepřiměřenou smluvní pokutu na návrh dlužníka, nebo zda ji může snížit a je mu tak ponechán diskreční prostor. Ustanovení § 2051 NOZ totiž poněkud vágně stanoví „Nepřiměřenou smluvní pokutu může soud na návrh dlužníka snížit…“ Přikláním se k názoru, že pokud soud považuje smluvní pokutu za nepřiměřenou, měl by její výši snížit.125 Jeví se mi totiž jako krajně nespravedlivé, aby soud na základě návrhu dlužníka na uplatnění moderačního oprávnění posoudil smluvní pokutu jako nepřiměřenou, a tedy v konkrétním případě nespravedlivou, a přesto pak nerozhodl o jejím snížení s odůvodněním, že na to má zákonné právo. Tím by popřel nejen zákonem sledovaný účel soudní moderace smluvní pokuty, kterým je ochrana slabší smluvní strany před nepřiměřeně vysokou smluvní pokutou, ale také svoji základní úlohu, tj. přispívat svým rozhodováním ke spravedlivým vztahům ve společnosti. Opačný názor ale projevil Nejvyšší soud ČR, když konstatoval, že „Ustanovení § 301 obch. zák. zakotvuje právo soudu, nikoli však jeho povinnost snížit nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu.“126

123

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 23 Cdo 2409/2010. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 2. 1994, sp. Zn. 15 Co 481/93. 125 Tento názor byl vyjádřen v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 10. 2004, sp. Zn. 5 Cmo 320/2004. Zastávají ho také PATĚK, Daniel. Smluvní pokuta v obchodních vztazích. Vyd. 1. V Praze: C.H. Beck, 2006, ix, s. 79, či FALDYNA, František, Jan HUŠEK a Tomáš POHL. Zajištění a zánik obchodních závazků. 2., rozš. vyd. Praha: ASPI-Wolters Kluwer, 2007, XI, s. 62. 126 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 11. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3854/2011. 124

33

3.2.2 Postup soudu při moderaci Postup soudu při výkonu moderačního oprávnění byl podrobně popsán Nejvyšším soudem ČR v rozsudku ze dne 28. 11. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3854/2011: „Rozhodnutí soudu o použití jeho moderačního práva ve smyslu § 301 obch. zák., kdy nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu sníží, je však výsledkem určitého procesu rozhodování, který zahrnuje dále popsané tři postupné fáze. V první fázi soud řeší otázku, zda byla sjednána nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta. Pro toto posouzení zákon žádná kritéria nestanoví; závěr o tom, zda je sjednána nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta, je tedy věcí volného uvážení soudu. Posouzení otázky (ne)přiměřenosti smluvní pokuty závisí na okolnostech konkrétního případu, zejména na důvodech, které ke sjednání posuzované výše smluvní pokuty vedly a na okolnostech, které je provázely. Není rovněž vyloučeno, aby soud již při posuzování této otázky přihlédl k významu a hodnotě zajišťované povinnosti, zákon mu to však neukládá. V případě, kdy soud dojde k závěru o nepřiměřenosti smluvní pokuty, nastupuje druhá fáze jeho rozhodování, kdy posoudí, zdali použije svého moderačního práva či nikoli, tj. zdali nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu sníží. Ustanovení § 301 obch. zák. zakotvuje právo soudu, nikoli však jeho povinnost snížit nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu. Stejně jako ve shora popsané první fázi jeho rozhodování, zákon ani v této druhé fázi nevymezuje žádná kritéria pro rozhodnutí soudu, zda svého moderačního práva použije a je rovněž věcí jeho úvahy, zda při tomto posouzení přihlédne případně i k významu a hodnotě zajišťované povinnosti. Bude-li výsledkem druhé fáze rozhodování soudu jeho závěr, že svého moderačního práva využije, nastupuje poslední třetí etapa jeho rozhodování, kdy posuzuje, až kam (v jakém rozsahu) nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu sníží. Teprve v této poslední fázi rozhodování je soud ze zákona povinen přihlédnout k hodnotě a významu zajišťované povinnosti, přičemž možnost soudu snížit smluvní pokutu není neomezená. Věřitel má vždy právo na pokutu alespoň ve výši vzniklé škody.“

3.2.3 Rozsah moderace Již bylo uvedeno, že je soudu při úvaze o (ne)přiměřenosti výše smluvní pokuty (tedy v první fázi) ponechán široký diskreční prostor a soud může zohlednit různé

34

okolnosti konkrétního případu. Pro třetí fázi, ve které soud zvažuje, v jakém rozsahu nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu sníží, to ale neplatí. Nejvyšší soud ČR totiž jazykovým výkladem právní úpravy dovodil127, že soud v této fázi musí vycházet pouze z kritérií obsažených v zákoně, a tedy „přihlédnout k hodnotě a významu zajišťované povinnosti“, a že nemůže zohlednit jiná kritéria.128 Opačný názor zastává např. D. Patěk. Podle něj je nutné i při úvaze o rozsahu moderace smluvní pokuty zohlednit všechna kritéria stejně jako v první fázi. Zákonná kritéria jsou privilegována pouze v tom směru, že je soud nemůže ignorovat.129 Domnívám se, že je v této otázce opravdu nutné vycházet z dikce zákona, jak konstatovala judikatura. Kdyby zákonodárce chtěl, aby soud zvažoval při svém rozhodování o míře snížení nepřiměřeně vysoké smluvní pokuty i jiná kritéria, nejspíš by je do právní úpravy zahrnul nebo by dal najevo, že se jedná o demonstrativní výčet. Nelze ovšem vyloučit možnost, že se zákonodárce v předmětném ustanovení pouze vyjádřil nejasně. V takovém případě by byla de lege ferenda vhodná upřesňující novelizace ustanovení § 2051 NOZ, která by přispěla k vyšší právní jistotě subjektů práva. Soud smluvní pokutu nemůže snížit neomezeně. Je totiž limitován výší skutečně vzniklé škody z porušení utvrzované smluvní povinnosti v době rozhodnutí soudu. Pod výši této škody smluvní pokutu snížit nelze. Soud tak věřiteli po moderaci může přiznat smluvní pokutu ve výši pohybující se mezi sjednanou výší smluvní pokuty a výší skutečně vzniklé škody z porušení utvrzované smluvní povinnosti v době rozhodnutí soudu. Pokud soud uplatní moderační právo v plném rozsahu, tak se eliminuje sankční funkce smluvní pokuty130 a tato splní pouze funkci uhrazovací. V případě, že porušením utvrzované smluvní povinnosti nevznikne škoda, soud logicky nemůže být její výší při uplatnění svého moderačního oprávnění omezen. Nabízí se pak otázka, zdali by soud mohl smluvní pokutu moderovat v plném rozsahu, tj. nepřiznat věřiteli žádné plnění a dlužníkovi ho prominout. Musím souhlasit s názorem, že v takovém případě nelze úplnou moderaci smluvní pokuty připustit

127

Jelikož zákonodárce v dikci ustanovení nepoužil slovo „zejména“, Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že se nejedná o demonstrativní výčet. 128 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 12. 2006, sp. zn. 29 Odo 1105/2003. 129 PATĚK, Daniel. Moderace smluvní pokuty dle Nejvyššího soudu (kritický pohled). Obchodní právo. 2010, roč. 2010, č. 2, s. 2-9. 130 PATĚK, Daniel. Smluvní pokuta v obchodních vztazích. Vyd. 1. V Praze: C.H. Beck, 2006, ix, s. 80.

35

vzhledem k sankční povaze smluvní pokuty.131 Dlužník by totiž za porušení své utvrzené smluvní povinnosti nebyl nijak potrestán a věřitel by nedosáhl žádného plnění, které by mu alespoň částečně kompenzovalo zásah dlužníka do jeho právní sféry. Navíc když má soud smluvní pokutu moderovat podle významu a hodnoty utvrzované smluvní povinnosti, tak je obtížně představitelné, že by soud moderoval smluvní pokutu v plném rozsahu s tím, že utvrzovaná smluvní povinnost neměla pro věřitele žádný význam či hodnotu.132 V takovém případě by totiž věřitel pravděpodobně smluvní pokutu vůbec nesjednával. Pokud věřiteli vznikne škoda z porušení utvrzované smluvní povinnosti až po rozhodnutí soudu o (ne)přiznání plnění smluvní pokuty, je poškozený věřitel k její náhradě oprávněn do výše sjednané smluvní pokuty133 a to i tehdy, když ji soud uznal za nepřiměřenou.134

3.2.4 Zhodnocení moderačního oprávnění soudu Ačkoli institut soudní moderace nepřiměřeně vysoké smluvní pokuty zasahuje do smluvní svobody právních subjektů, jednoho ze základních principů soukromého práva, domnívám se, že zakotvení moderačního oprávnění soudu v právní úpravě smluvní pokuty je správné. Umožňuje totiž, aby nestranný soud odstranil nedostatky ujednání o smluvní pokutě spočívající v její nepřiměřené a vůči dlužníku nespravedlivé výši, namísto toho, aby celé ujednání zrušil. Soud tak může postupovat favor contractus a zachovat účinky společně projevené vůle smluvních stran, byť se změnou v podobě snížení smluvní pokuty na spravedlivou výši. Pro věřitele je takový postup, kdy mu soud přizná z důvodu nepřiměřenosti sjednané smluvní pokuty pouze část nárokovaného plnění, výhodnější, než kdyby mu soud nepřiznal žádné plnění. Dlužník je zase možností soudní moderace smluvní pokuty účinně chráněn před přehnanými a nespravedlivými požadavky věřitele, na které v ujednání o smluvní pokutě přistoupil například kvůli své nedostatečné bdělosti. Lze shrnout, že soudní moderace smluvní 131

PATĚK, Daniel. Smluvní pokuta v obchodních vztazích. Vyd. 1. V Praze: C.H. Beck, 2006, ix, s. 82, a HUŠEK, Jan. K některým otázkám moderačního oprávnění soudu a práva na smluvní pokuty v případě promlčení jistoty. Obchodní právo. 2009, roč. 2009, č. 2, s. 2-10. 132 PAVLÍČKOVÁ, Iva. Meze smluvní svobody u smluvní pokuty v obchodních vztazích. Právní fórum. 2010, roč. 2010, č. 12, s. 6. 133 Viz ustanovení § 2051 věta druhá NOZ. 134 ŠTENGLOVÁ, Ivana, Stanislav PLÍVA a Miloš TOMSA. Obchodní zákoník: komentář. 12. vyd. Praha: Beck, 2009, xxii, s. 899.

36

pokuty je právním institutem směřujícím k dosažení kompromisu mezi zájmy věřitele a dlužníka a mezi smluvní svobodou a ochranou slabší smluvní strany, čímž přispívá ke spravedlivému uspořádání soukromoprávních vztahů. Soud by však měl toto své oprávnění, jehož výkonem v podstatě jednostranně vnucuje právním subjektům svou představu o spravedlivé smluvní pokutě využívat pouze výjimečně, neboť především smluvní strany by měly svým svobodným projevem vůle vyjádřit, co považují za správné a spravedlivé.

37

4. Splatnost a promlčení práva na plnění smluvní pokuty 4.1 Splatnost práva na plnění smluvní pokuty Splatností (dospělostí) práva na plnění smluvní pokuty rozumíme jeho vlastnost, která věřiteli umožňuje požadovat po dlužníkovi splnění smluvní pokuty. Tím, že se toto subjektivní právo stane splatným (dospělým), tak se stává nárokem. Pokud ze strany dlužníka nedojde k jeho dobrovolnému splnění, tak se ho věřitel může s úspěchem domáhat u orgánu veřejné moci, kterým je ve většině případů soud. Okamžik, kdy nastane splatnost práva na plnění smluvní pokuty, vyplývá v první řadě z ujednání mezi věřitelem a dlužníkem. Smluvní strany si tak mohou určit, že se smluvní pokuta stane splatnou např. v okamžiku porušení utvrzované smluvní povinnosti, uplynutím pevně stanovené doby po tomto porušení, nebo mohou splatnost různě vázat na výzvu věřitele dlužníkovi k úhradě.135 V případě sjednání času plnění (doby splatnosti) je dlužník povinen plnit i bez vyzvání věřitele.136 V praxi častější je ovšem situace, kdy si smluvní strany splatnost práva na plnění smluvní pokuty nesjednají. Protože právní úprava neobsahuje speciální ustanovení o splatnosti smluvní pokuty, použije se v takovém případě dispozitivní ustanovení § 1958 odst. 2 NOZ vztahující se na všechny pohledávky (dluhy), podle něhož „Neujednají-li si strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.“137 Právo na plnění smluvní pokuty tedy nabývá splatnosti při absenci odchylné smluvní úpravy tehdy, když věřitel požádá dlužníka o splnění smluvní pokuty (požadavek na splnění smluvní pokuty může vznést ihned, tedy už od okamžiku vzniku jeho práva na plnění smluvní pokuty) a od tohoto požádání uplyne doba bez zbytečného odkladu. Věřitel tak de facto určuje dobu splatnosti své pohledávky svým právním jednáním, neboť pouze na jeho projevu vůle záleží, kdy začne běžet lhůta bez zbytečného odkladu, po jejímž uplynutí se jeho právo na plnění smluvní pokuty stane splatným. Jednostranné právní jednání, kterým věřitel žádá dlužníka o splnění dluhu, může mít písemnou i ústní formu, může mít podobu předžalobní upomínky i žaloby, která

135

PATĚK, Daniel. Smluvní pokuta v obchodních vztazích. Vyd. 1. V Praze: C.H. Beck, 2006, ix, s. 52. Viz ustanovení § 1958 odst. 1 NOZ. 137 Tato konstrukce doby splatnosti byla převzata z § 340 odst. 2 ObchZ. Oproti tomu, občanský zákoník v § 563 stanovil, že splatnost nastává dne následujícího poté, co byl dlužník věřitelem ke splnění vyzván. 136

38

však bude mít uvedený účinek až v okamžiku doručení žaloby žalovanému dlužníku ze strany soudu.138 Musí z něj nepochybně vyplývat, jaká smluvní povinnost byla porušena a jaká výše smluvní pokuty je požadována k plnění.139 Problémy by mohl činit výklad vágního legálního termínu „lhůta bez zbytečného odkladu“. Jurisprudence charakterizovala tuto lhůtu tak, že „lhůtou bez zbytečného odkladu je třeba rozumět takové časové období, v němž lze při řádném (běžném) postupu, bez otálení, provést úhradu smluvní pokuty zvoleným způsobem (např. prostřednictvím pošty, banky či zaplacením v hotovosti). Obvykle se vychází z toho, že lhůta bez zbytečného odkladu je dodržena, je-li platba provedena v rozmezí 3 až 7 dní od doručení výzvy k zaplacení.“140 Z uvedeného je zřejmé, že délka této lhůty bude vždy záviset na okolnostech konkrétního případu, a tedy se bude v jednotlivých situacích lišit. V případě, kdy smluvní pokuta není jednorázovou částkou, ale je sjednána ve formě procentní částky za každý den prodlení (podobně jako úrok z prodlení), vzniká nárok na plnění smluvní pokuty samostatně a je splatný každým dalším (jednotlivým) dnem prodlení, a to až do doby poskytnutí řádného plnění či jiného způsobu zániku závazku.141

4.3 Promlčení práva na plnění smluvní pokuty Zakotvením institutu promlčení subjektivního práva do právního řádu se zákonodárce snaží vést subjekty soukromoprávních vztahů k tomu, aby své nároky uplatňovaly včas (v určité lhůtě) podle zásady „vigilantibus iura“142 pod sankcí oslabení možnosti úspěšně uplatňovat nároky po delší době od jejich vzniku, kdy se snižuje pravděpodobnost správného soudního rozhodnutí z důvodu důkazních obtíží. Tím tento institut napomáhá zvýšení právní jistoty subjektů práva.143

138

PATĚK, Daniel. Smluvní pokuta v obchodních vztazích. Vyd. 1. V Praze: C.H. Beck, 2006, ix, s. 52. FALDYNA, František, Jan HUŠEK a Tomáš POHL. Zajištění a zánik obchodních závazků. 2., rozš. vyd. Praha: ASPI-Wolters Kluwer, 2007, XI, s. 59. 140 FALDYNA, František, Jan HUŠEK a Tomáš POHL. Zajištění a zánik obchodních závazků. 2., rozš. vyd. Praha: ASPI-Wolters Kluwer, 2007, XI, s. 59. 141 Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 11. 2010, sp. zn. 20 Cdo 4656/2008. 142 Jedním z projevů této zásady je, že každý nese odpovědnost za řádné a včasné uplatňování svých práv. 143 WEINHOLD, Daniel. Promlčení a prekluze v obchodních závazkových vztazích. 2. vyd. Praha: Beck, 2002, XIII, s. 3. 139

39

Jelikož se zásadně promlčují všechna majetková práva144 a zákon ohledně smluvní pokuty nestanoví výjimku, může se promlčet i právo na plnění smluvní pokuty. Promlčí se tehdy, nebylo-li vykonáno v promlčecí lhůtě. V takovém případě dlužník není povinen plnit, pokud však plnil po uplynutí promlčecí lhůty, nemůže požadovat vrácení tohoto plnění.145 Dobrovolné splnění promlčeného dluhu tak není bezdůvodným obohacením věřitele. Lze konstatovat, že v důsledku promlčení sice věřitelovo právo na plnění smluvní pokuty dále existuje, ale je oslabeno tím, že se podstatně snižuje věřitelova možnost úspěšně vymoci splnění své pohledávky soudně, a stává se tak tzv. naturální pohledávkou (obligací). Pokud totiž dlužník v soudním řízení vznese námitku promlčení, tedy namítne-li, že je věřitelem uplatňované subjektivní právo promlčeno146, tak soud věřiteli nárok nepřizná a jeho žalobu zamítne. Tedy v důsledku promlčení nelze dlužníka ke splnění dluhu žádným způsobem donutit, a to ani prostřednictvím státní moci. Zákon ohledně práva na plnění smluvní pokuty nestanoví zvláštní promlčecí lhůtu, a tak se použije ustanovení o obecné promlčecí lhůtě, která trvá tři roky147. Nejpozději se toto majetkové právo promlčí uplynutím deseti let ode dne, kdy dospělo (kdy se stalo splatným).148 Pozitivně lze vnímat zákonodárcem nově výslovně stanovenou možnost, aby si smluvní strany ujednaly kratší nebo delší než obecnou promlčecí lhůtu. Díky tomu mohou právní subjekty délku promlčecí lhůty přizpůsobit svým zájmům, potřebám i okolnostem konkrétního případu. Autonomie jejich vůle je omezena jen tím, že promlčecí lhůta musí trvat nejméně jeden rok a nejdéle patnáct let. Pokud je však kratší nebo delší lhůta ujednána v neprospěch slabší smluvní strany, tak se k jejich ujednání o délce promlčecí lhůty nepřihlíží.149 Předmětem diskusí je otázka, od kterého okamžiku začíná u práva na plnění smluvní pokuty běžet promlčecí lhůta. Zodpovězení této otázky je důležité pro určení posledního dne, kdy ještě věřitel může úspěšně uplatnit toto právo u soudu. Obchodní zákoník v § 393 odst. 1 poměrně jasně stanovil, že „u práv vzniklých z porušení povinnosti počíná promlčecí doba běžet dnem, kdy byla povinnost porušena“, tedy 144

Viz ustanovení § 611 NOZ. Viz ustanovení § 609 NOZ. 146 Viz ustanovení § 610 odst. 1 NOZ. 147 Navázalo se tak na ustanovení § 101 OZ, podle něhož činila obecná promlčecí lhůta tři roky. Oproti tomu, obchodní zákoník v § 397 stanovil obecnou promlčecí lhůtu čtyřletou. 148 Viz ustanovení § 629 NOZ. 149 Viz ustanovení § 630 NOZ. 145

40

obvykle prvním dnem prodlení dlužníka s plněním smluvní pokuty (první den po splatnosti). Nový občanský zákoník ale převzal právní úpravu počátku běhu promlčecí lhůty v ustanovení § 619 odst. 1 ze starého občanského zákoníku, když stanoví, že „Jedná-li se o právo vymahatelné u orgánu veřejné moci, počne promlčecí lhůta běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé.“ Subjektivní právo může být obecně poprvé u soudu uplatněno tehdy, když se stane splatným (actio nata), a tedy se z něj stane nárok. Právní věda na otázku, zda začíná promlčecí lhůta běžet již dnem splatnosti smluvní pokuty, nebo až dnem následujícím po splatnosti, neposkytuje jednoznačnou odpověď.150 Tu můžeme nalézt za pomoci dikce ustanovení § 1969 NOZ, které stanoví, že „Po dlužníkovi, který je v prodlení, může věřitel vymáhat splnění dluhu…“ Jinými slovy, věřitel může uplatnit své subjektivní právo u soudu až tehdy, když se dlužník ocitne v prodlení s plněním svého dluhu. Prvním dnem prodlení, tedy dnem následujícím po splatnosti, tak začíná věřiteli běžet promlčecí lhůta, během níž může své právo s úspěchem uplatnit u soudu. Tomuto závěru nasvědčuje i logický argument, že věřitel nemůže své právo soudně uplatnit už v den jeho splatnosti z toho důvodu, že dlužník má na řádné poskytnutí plnění čas až do konce dne splatnosti. Problematická situace může nastat tehdy, když si smluvní strany dobu splatnosti smluvní pokuty nesjednají. Pokud by totiž promlčecí lhůta začala běžet klasicky den následující po splatnosti, mohl by věřitel její počátek prakticky neomezeně posunovat tím, že by odkládal požádání dlužníka o plnění. Tento problém vyřešil Nejvyššího soud ČR rozhodnutím, podle něhož se v takovém případě počítá promlčecí lhůta ode dne následujícího po vzniku závazku151, což je den následující po dni, kdy došlo k porušení smluvní pokutou utvrzované smluvní povinnosti. Vzhledem k tomu, že věřitel může dlužníka požádat o plnění smluvní pokuty „ihned“ po vzniku tohoto jeho práva, lze souhlasit s T. Tintěrou, že by bylo logičtější, kdyby dnem počátku běhu promlčecí lhůty byl již den, kdy právo na plnění smluvní pokuty vzniklo152, tedy den, kdy byla porušena smluvní pokutou utvrzovaná smluvní povinnost. Rozhodovací praxe musela vyřešit také otázku, zda v případě, kdy je smluvní pokuta sjednána ve formě procentní sazby z určité částky za každý den prodlení, běží pouze jedna promlčecí lhůta, či zda každý den prodlení vzniká samostatný nárok na 150

TINTĚRA, Tomáš. Smluvní pokuta v teorii a praxi. Praha: Leges, 2012, s. 93. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 7. 2008, sp. zn. 33 Odo 846/2006. 152 TINTĚRA, Tomáš. Smluvní pokuta v teorii a praxi. Praha: Leges, 2012, s. 95. 151

41

plnění smluvní pokuty, u něhož běží samostatná promlčecí lhůta. Nejvyšší soud ČR se přiklonil k druhému názoru, když konstatoval, že „každým dalším dnem po dobu, po kterou trvá prodlení, dlužník opětovně porušuje svoji povinnost plnit řádně a včas, a proto za každý další den prodlení vzniká věřiteli další právo na smluvní pokutu. U práva na zaplacení smluvní pokuty sjednané procentní sazbou ze stanovené částky za každý den prodlení s placením peněžitého závazku proto počíná běžet promlčecí doba…nejen prvním dnem prodlení, ale i každým dalším dnem prodlení, za který vzniklo věřiteli další právo na smluvní pokutu.“153 Obecně platí, že jakmile promlčecí lhůta jednou začne běžet, tak běží až do svého uplynutí a po něm nastanou právní následky spojené s uplynutím promlčecí lhůty.154 Zákon však počítá se skutečnostmi, které mají za následek buď stavení, nebo dokonce přetržení běhu promlčecí lhůty. Stavení běhu promlčecí lhůty znamená, že promlčecí lhůta po dobu trvání určité skutečnosti (překážky) neběží. Zákon spojuje stavení promlčecí lhůty například s věřitelovým uplatněním práva u orgánu veřejné moci v promlčecí lhůtě155, s trváním vyšší moci, jež věřiteli v posledních šesti měsících promlčecí lhůty znemožňuje uplatnit právo156 nebo s tím, že se věřiteli hrozbou brání v uplatnění práva157. Pokud taková překážka pomine, tak promlčecí lhůta začne opět běžet od stejného momentu, ve kterém běžet přestala, přičemž „neskončí dříve než za šest měsíců ode dne, kdy začala znovu běžet.“158 Přetržení promlčecí lhůty spojuje zákon buď s dlužníkovým uznáním svého promlčeného dluhu, nebo s rozhodnutím orgánu veřejné moci, kterým přizná promlčené právo. Důsledkem přetržení promlčecí lhůty je, že se nárok obnoví a počne běžet nová promlčecí lhůta.

153

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 10. 2002, sp. zn. 29 Odo 847/2001. WEINHOLD, Daniel. Promlčení a prekluze v obchodních závazkových vztazích. 2. vyd. Praha: Beck, 2002, XIII, s. 68. 155 Viz ustanovení § 648 NOZ. 156 Viz ustanovení § 651 NOZ. 157 Viz ustanovení § 650 NOZ. 158 Viz ustanovení § 652 NOZ. 154

42

5. Vztah smluvní pokuty k blízkým právním institutům Smluvní pokuta, náhrada škody a úrok z prodlení jsou samostatné právní instituty, které jsou si ale charakterově podobné. V první řadě tím, že z těchto institutů vznikající nároky mají odpovědnostní povahu, a tedy vznikají v případě porušení právní povinnosti. Dále mají všechny tyto právní instituty společné to, že plní reparační (uhrazovací) funkci. Smluvní pokuta a úrok z prodlení plní navíc také roli sankční. Tato jejich podobnost může vést k tomu, že subjekty soukromoprávních vztahů tyto instituty nerozlišují159, a soud pak musí neurčitost jejich ujednání odstraňovat výkladem.160

5.1 Smluvní pokuta a náhrada škody Již v kapitole věnované funkcím smluvní pokuty bylo uvedeno, že smluvní pokuta plní také úlohu paušalizované náhrady škody, a tedy „je-li ujednána smluvní pokuta, nemá věřitel právo na náhradu škody vzniklé z porušení povinnosti, ke kterému se smluvní pokuta vztahuje.“161 Právo na smluvní pokutu tak nahrazuje (eliminuje) právo na náhradu škody162 vzniklé z porušení utvrzované smluvní povinnosti, které by věřiteli jinak náleželo. To však nevylučuje, aby měl věřitel právo na náhradu škody, pokud byla škoda způsobená porušením jiné než smluvní pokutou utvrzované povinnosti. Je zřejmé, že pro věřitele bude smluvní pokuta výhodná zejména tehdy, pokud její sjednaná výše bude přesahovat výši skutečně vzniklé škody. Výše smluvní pokuty by ale neměla být nepřiměřená, aby ji soud uplatněním svého moderačního oprávnění nesnížil. Naopak, pokud z porušení utvrzované smluvní povinnosti vznikne škoda vyšší než je sjednaná výše smluvní pokuty, pak smluvní pokuta náhradu škody limituje.163 Z dikce výše citovaného ustanovení lze dle mého názoru dovodit, že se jeho účinky vztahují toliko na škodu jako „újmu na jmění“, tedy na skutečnou škodu a ušlý zisk, a nikoli na nemajetkovou újmu. Z tohoto závěru vyplývá, že pokud věřiteli vznikne porušením utvrzované smluvní povinnosti nemajetková újma, měl by mít vedle 159

Problematické bývá především ujednání, ve kterém je smluvní pokuta konstruována ve formě procentní sazby za určité časové období, tedy podobně jako úrok z prodlení. 160 PATĚK, Daniel. Smluvní pokuta v obchodních vztazích. Vyd. 1. V Praze: C.H. Beck, 2006, ix, s. 6364. 161 Viz ustanovení § 2050 NOZ. 162 PATĚK, Daniel. Smluvní pokuta v obchodních vztazích. Vyd. 1. V Praze: C.H. Beck, 2006, ix, s. 18. 163 TINTĚRA, Tomáš. Smluvní pokuta v teorii a praxi. Praha: Leges, 2012, s. 17.

43

práva na plnění smluvní pokuty také právo na náhradu nemajetkové újmy.164 S tímto názorem souhlasí také D. Patěk.165 Právo na plnění smluvní pokuty je na vzniku škody nezávislé. Jak stanoví § 2048 NOZ, „věřitel může požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda.“ Tím se současná právní úprava smluvní pokuty odlišuje od úpravy smluvní pokuty v ABGB, kde byla smluvní pokuta striktně pojímána jako paušalizovaná náhrada škody a vznik práva na plnění smluvní pokuty závisel na vzniku škody.166 Jelikož normy nového občanského zákoníku upravující smluvní pokutu mají dispozitivní charakter, mohou se od nich smluvní strany svým odlišným ujednáním odchýlit. Takto si kupříkladu mohou sjednat, že věřitel může požadovat smluvní pokutu jen tehdy, když mu porušením utvrzované smluvní povinnosti vznikne škoda. Účastníci soukromoprávních vztahů si také mohou sjednat, že má věřitel vedle práva na smluvní pokutu také právo na náhradu škody nebo že je jeho právo na náhradu škody zachováno v rozsahu přesahujícím výši smluvní pokuty. V takovém případě plní reparační funkci vedle smluvní pokuty také náhrada škody. Věřiteli plyne ze sjednání smluvní pokuty jako paušalizované náhrady škody oproti náhradě škody také významná procesní výhoda. Nemusí totiž prokazovat splnění podmínek vzniku odpovědnosti za škodu (zejména vznik škody a její příčinnou souvislost s porušením utvrzované smluvní povinnosti), což bývá v praxi často komplikované, ale stačí mu prokázat existenci platného ujednání o smluvní pokutě a porušení utvrzované smluvní povinnosti.

5.2 Smluvní pokuta a úrok z prodlení Úrok z prodlení plní podobně jako smluvní pokuta funkce reparační a sankční. Podstatný rozdíl mezi nimi ale spočívá v tom, že zatímco smluvní pokuta je samostatným nárokem, který může mít podobu peněžitého i nepeněžitého plnění, tak úrok z prodlení má vždy peněžitý charakter a je příslušenstvím pohledávky, což

164

Za podmínek stanovených v § 2971 NOZ. PATĚK, Daniel. Smluvní pokuta v obchodních vztazích. Vyd. 1. V Praze: C.H. Beck, 2006, ix, s. 60. 166 TINTĚRA, Tomáš. Smluvní pokuta v teorii a praxi. Praha: Leges, 2012, s. 17. 165

44

znamená, že právní jednání a práva i povinnosti týkající se hlavní pohledávky se týkají i úroku z prodlení z ní.167 Úrok z prodlení se od smluvní pokuty liší také tím, že se jím postihuje pouze prodlení dlužníka se splácením peněžitého dluhu (navíc dlužník musí být za toto prodlení odpovědný), nikoli porušení kterékoli utvrzované smluvní povinnosti jako v případě smluvní pokuty. Úrok z prodlení má tedy podstatně užší rozsah aplikace než smluvní pokuta. Na druhou stranu, účastníci soukromoprávních vztahů si nemusí úrok z prodlení sjednávat, protože právo na něj vzniká ex lege, pokud dlužník nesplní svůj peněžitý dluh řádně a včas. Ze zákona vzniká věřiteli právo na úrok z prodlení ve výši stanovené nařízením vlády.168 Pokud by si smluvní strany chtěly sjednat odlišnou výši úroku z prodlení, mohou se svým ujednáním od dispozitivní právní úpravy odchýlit.169 Právo na náhradu škody vzniklé v důsledku nesplnění peněžitého dluhu má věřitel jen tehdy, není-li tato škoda kryta úroky z prodlení.170 Náhrady škody se tak věřitel může domáhat pouze v rozsahu přesahujícím výši úroku z prodlení. Na rozdíl od sjednání smluvní pokuty, jež zcela eliminuje právo na náhradu škody, věřitel o toto právo nepřijde, což je pro něj výhodné zejména tehdy, když mu z nesplnění peněžitého dluhu vznikne škoda převyšující potenciální výši smluvní pokuty. Relativní nevýhodnost úroku z prodlení oproti smluvní pokutě zase spočívá v tom, že pokud si smluvní strany sjednají nepřiměřeně vysoký úrok z prodlení, tak soud toto ujednání postihne sankcí neplatnosti, kdežto smluvní pokutu je soud oprávněn uplatněním moderačního oprávnění snížit na přiměřenou výši a ujednání o smluvní pokutě ponechat v platnosti.171 Vzhledem k absenci výslovné zákonné úpravy musela rozhodovací praxe vyřešit otázku, zdali věřiteli vznikne v případě nesplnění peněžitého dluhu, který byl utvrzen smluvní pokutou, paralelně právo na plnění smluvní pokuty i právo na zaplacení úroku z prodlení, nebo zda je souběh těchto subjektivních práv vyloučen. Nejvyšší soud ČR souběh obou subjektivních práv připustil zejména z důvodu jejich odlišného charakteru a účelu, když konstatoval, že „na rozdíl od smluvní pokuty, která je samostatným 167

Viz ustanovení § 510 odst. 2 a § 513 NOZ. Nařízení vlády č. 142/1994 Sb. v ustanovení § 1 stanoví, že „Výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro poslední den kalendářního pololetí, které předchází kalendářnímu pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o osm procentních bodů.“ 169 Viz ustanovení § 1970 NOZ. 170 Viz ustanovení § 1971 NOZ. 171 ČECH, Petr. Smluvní pokuta versus úrok z prodlení. Právní rádce. 2008, roč. 2008, č. 4, s. 21-30. 168

45

nárokem a strany si ji musejí sjednat, je úrok z prodlení jako příslušenství pohledávky majetkovou sankcí stanovenou zákonem, kdy věřiteli přímo ze zákona vzniká nárok v případě prodlení dlužníka s placením peněžitého plnění na zaplacení úroku z prodlení ve výši stanovené prováděcím předpisem - nařízením vlády č. 142/1994 Sb. Z uvedených rozdílů právní úpravy smluvní pokuty a úroku z prodlení, dále z toho, že občanský zákoník neobsahuje žádnou právní úpravu o souběhu těchto majetkových sankcí, a konečně i z toho, že jde o dva různé právní instituty (smluvní pokuta je zajišťovacím prostředkem a úrok z prodlení zákonným důsledkem prodlení), vyplývá, že sjednají-li si účastníci závazkového vztahu pro případ prodlení se splněním peněžitého závazku smluvní pokutu, je dlužník povinen v případě prodlení se splněním uvedeného závazku zaplatit věřiteli sjednanou smluvní pokutu a vedle toho i úrok z prodlení. Porušení téže povinnosti je tak sankcionováno dvakrát…“172 S tímto právním názorem souhlasím. Stěžejní argument spatřuji v tom, že zákon souběh obou institutů nezakazuje (jako to výslovně činí například v případě souběhu smluvní pokuty a náhrady škody), a pokud jsou splněny zákonné podmínky pro vznik práva na plnění smluvní pokuty i práva na zaplacení úroku z prodlení, tak by obě práva měla věřiteli náležet. Z pohledu dlužníka se může jevit jako nespravedlivé, že je dlužník v případě souběhu smluvní pokuty a úroku z prodlení de facto za porušení jedné právní povinnosti postižen dvakrát. Proto by soud měl tuto skutečnost zohlednit při posuzování (ne)přiměřenosti výše smluvní pokuty, což konstatuje i judikatura173. Kromě souběhu práva na plnění smluvní pokuty a práva na zaplacení úroku z prodlení v případě porušení jedné právní povinnosti je také možné, aby věřiteli vzniklo právo na zaplacení úroku z prodlení v důsledku včasného nezaplacení smluvní pokuty sjednané ve formě peněžitého plnění. Nezaplacení smluvní pokuty je totiž nesplněním peněžitého dluhu. Není vyloučena ani opačná situace, totiž aby si smluvní strany sjednaly smluvní pokutu pro případ prodlení se zaplacením úroku z prodlení.174

172

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 1. 1999, sp. zn. 29 Cdo 2495/98. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 4. 2009, sp. zn. 32 Cdo 1002/2008. 174 PATĚK, Daniel. Smluvní pokuta v obchodních vztazích. Vyd. 1. V Praze: C.H. Beck, 2006, ix, s. 65. 173

46

Závěr Na smluvní pokutu můžeme nahlížet jednak jako na utvrzovací právní vztah, jednak jako na plnění, které je zavázaný ze smluvní pokuty povinen poskytnout oprávněnému v důsledku porušení své smluvní povinnosti utvrzované smluvní pokutou. Smluvní pokutu lze charakterizovat podle funkcí, které plní. Preventivní (utvrzovací) funkci plní tak, že zvyšuje pravděpodobnost uspokojení věřitelovy pohledávky dlužníkem tím, že dlužníka motivuje k řádnému a včasnému splnění utvrzované smluvní povinnosti pod hrozbou vzniku sekundární právní povinnosti plnit smluvní pokutu. Reparační (uhrazovací) funkce vyjadřuje charakter smluvní pokuty jako paušalizované náhrady škody. Pokud totiž věřiteli v důsledku porušení utvrzované smluvní povinnosti vznikne škoda, tak ji dlužník uhrazuje ve výši sjednané smluvní pokuty, nikoli ve výši skutečné škody. Smluvní pokuta plní také sankční roli, neboť dlužníka trestá za nesplnění utvrzované primární povinnosti vznikem sekundární povinnosti, i když věřiteli nevznikne škoda. Smluvní pokuta má povahu akcesorického právního vztahu, a tedy je závislá na existenci platného hlavního závazku. Někteří právní vědci zastávají názor, že se akcesorita vztahuje pouze na smluvní pokutu jako právní vztah, zatímco právo na plnění smluvní pokuty je po svém vzniku samostatné a na hlavním závazku nezávislé. Jiní autoři zastávají opačný názor. Problematickou otázkou zůstává, zda se lze s úspěchem domoci práva na plnění smluvní pokuty v případě, kdy dlužník namítne promlčení utvrzované smluvní povinnosti. Zákon spojuje vznik práva na plnění smluvní pokuty se dvěma právními skutečnostmi – s platným a řádným ujednáním o smluvní pokutě a s porušením utvrzované smluvní povinnosti. Nová právní úprava již nevyžaduje písemnou formu ujednání o smluvní pokutě, to se však i nadále musí opírat o dohodu smluvních stran. Smluvní pokutu mohou platně sjednat jen smluvní strany hlavního závazku, není však vyloučena ani smlouva ve prospěch třetího. Subjekty utvrzovacího právního vztahu se mohou měnit, například v důsledku postoupení utvrzované pohledávky. Ačkoli to zákon nevyžaduje, lze právním subjektům v zájmu právní jistoty doporučit, aby v ujednání o smluvní pokutě termín smluvní pokuta explicitně použily. Podstatnou náležitostí ujednání o smluvní pokutě je řádné vymezení utvrzované právní povinnosti. Tou může být pouze právní povinnost vyplývající ze smlouvy. Ta může spočívat v povinnosti něco dát, konat, opomenout či strpět. Smluvní pokuta může utvrzovat i více smluvních

47

povinností najednou. Důležité je, aby byla utvrzovaná smluvní povinnost dostatečně určitě vymezena. V otázce určitosti vymezení utvrzované smluvní povinnosti je rozhodovací praxe značně nestálá, závislá na okolnostech konkrétního případu. Také smluvní pokuta jako sekundární povinnost musí být řádně určena. Může spočívat v plnění peněžitém i nepeněžitém, v plnění povinnosti něco dát, konat, opomenout či strpět. Zákon požaduje, aby smluvní strany určily výši smluvní pokuty nebo způsob, jakým se určí. Smluvní pokuta ve formě jednorázové peněžité částky bývá v praxi nejčastější. Judikatura v otázce určitosti smluvní pokuty je značně kazuistická. Vznik práva na plnění smluvní pokuty zákon váže na porušení utvrzované smluvní povinnosti, jež nastává tehdy, když ji dlužník nesplní řádně a včas, bez ohledu na jeho zavinění. Vznik povinnosti plnit smluvní pokutu nelze vázat na jinou právní skutečnost než je porušení utvrzované smluvní povinnosti. Právní úprava přiznává soudu oprávnění nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu moderovat. K závěru o (ne)přiměřenosti výše smluvní pokuty soud musí dospět na základě posouzení demonstrativně formulovaných kritérií, jako jsou například důvody a okolnosti sjednání posuzované výše smluvní pokuty, funkce, které má smluvní pokuta plnit, výše rozumně předvídatelné škody či existence dalších utvrzovacích a zajišťovacích

instrumentů.

Rozhodovací

praxe

se

pokusila

vymezit

hranici

(ne)přiměřenosti výše smluvní pokuty, ta je však stále závislá na okolnostech konkrétního případu. Soudní moderaci musí dlužník v soudním řízení navrhnout. Moderovat lze pouze výslednou částku smluvní pokuty, nikoli způsob jejího určení. Otázkou zůstává, zda je výkon moderačního oprávnění právem, nebo povinností soudu. Postup soudu při moderaci je podrobně popsán judikaturou. O rozsahu snížení smluvní pokuty soud rozhoduje podle hodnoty a významu utvrzované smluvní povinnosti. Někteří právní vědci připouští i zvážení jiných kritérií. Soud je při snížení smluvní pokuty limitován výší skutečně vzniklé škody v době rozhodnutí soudu. Přínos institutu soudní moderace smluvní pokuty spočívá zejména v relativně spravedlivém kompromisu mezi zájmy věřitele a dlužníka. Pokud se právo na plnění smluvní pokuty stane splatným (dospělým), tak se stává nárokem a věřitel může po dlužníkovi splnění smluvní pokuty požadovat a domoci se ho soudně. Okamžik, kdy splatnost práva nastane, vyplývá buď z ujednání mezi věřitelem a dlužníkem, nebo ze zákona. Ten stanoví, že věřitel může požadovat

48

plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit dluh bez zbytečného odkladu. Pokud je smluvní pokuta sjednána ve formě procentní částky za každý den prodlení, vzniká nárok na plnění smluvní pokuty každý den prodlení samostatně. Institut promlčení má motivovat právní subjekty k včasnému uplatňování nároků. Právo na plnění smluvní pokuty se promlčí tehdy, pokud nebylo v promlčecí lhůtě vykonáno a dlužník v soudním řízení vznese námitku promlčení. Důsledkem promlčení je, že nárok zaniká a stává se z něj naturální obligace, k jejímuž splnění již nelze dlužníka donutit. Právo na plnění smluvní pokuty se promlčuje v obecné tříleté lhůtě, pokud si smluvní strany nesjednají jinak. Promlčecí lhůta začíná běžet ode dne, kdy právo mohlo být poprvé uplatněno, tedy dnem následujícím po dni splatnosti. S některými právními skutečnostmi zákon spojuje stavení, či přetržení běhu promlčecí doby. Smluvní pokuta má s náhradou škody a úrokem z prodlení společné, že z těchto institutů vznikající nároky mají odpovědnostní povahu a že všechny plní reparační funkci. Právo na smluvní pokutu eliminuje právo na náhradu škody vzniklé z porušení utvrzované smluvní povinnosti. Smluvní pokuta je tak pro věřitele výhodná zejména tehdy, pokud její sjednaná výše přesahuje výši skutečně vzniklé škody. Vznik práva na plnění smluvní pokuty není podmíněn vznikem škody. Smluvní strany se mohou od dispozitivních ustanovení zákona odchýlit. Úrok z prodlení plní stejně jako smluvní pokuta i funkci sankční. Zatímco smluvní pokuta je samostatným nárokem peněžitého, či nepeněžitého charakteru, úrok z prodlení je příslušenstvím pohledávky a má vždy peněžitou formu. Úrok z prodlení má užší rozsah aplikace než smluvní pokuta, neboť postihuje pouze prodlení dlužníka se splacením peněžitého dluhu. Výše úroku z prodlení se řídí buď smluvním ujednáním, nebo nařízením vlády. Právo na náhradu škody má věřitel jen tehdy, není-li tato škoda kryta úroky z prodlení. Na rozdíl od smluvní pokuty nelze výši úroku z prodlení soudně moderovat. Souběh obou institutů je rozhodovací praxí připuštěn zejména z důvodu jejich odlišného charakteru a účelu. Věřiteli může vzniknout právo na zaplacení úroku z prodlení v důsledku včasného nezaplacení peněžité smluvní pokuty. Není vyloučeno, aby si smluvní strany sjednaly smluvní pokutu pro případ prodlení se zaplacením úroku z prodlení. Právní úprava smluvní pokuty v novém občanském zákoníku, kodexu souhrnně regulujícím občanské i obchodní soukromoprávní vztahy, sice vychází z dřívější právní úpravy v obchodním a občanském zákoníku, přinesla ale i několik pozitivních změn,

49

které řeší řadu nejasností a sporných otázek spojených s institutem smluvní pokuty. Pozitivně lze kvitovat zařazení smluvní pokuty mezi instituty utvrzující dluh, což přesněji vystihuje charakter smluvní pokuty. Dále byla výslovnou právní úpravou odstraněna dříve panující pochybnost, zda lze smluvní pokutu sjednat i jako nepeněžité plnění. Z obchodního zákoníku byla pro všechny soukromoprávní vztahy převzata koncepce nezávislosti smluvní pokuty na zavinění i institut soudní moderace nepřiměřeně vysoké smluvní pokuty. Explicitně byla vyřešena i dřívější diskuse, zda dlužník musí soudní moderaci smluvní pokuty iniciovat svým návrhem. Podstatnou změnou je odstranění obligatorního zákonného požadavku písemné formy ujednání o smluvní pokutě. Přesto zůstává i nadále řada otázek a problémů týkajících se smluvní pokuty otevřených a bude záležet na zákonodárci, subjektech interpretujících a aplikujících právo i na právní vědě, aby je vyjasnili. Mezi takové problematické otázky patří v první řadě rozsah akcesority smluvní pokuty a s ním související otázka, zda se v důsledku promlčení utvrzované smluvní povinnosti promlčuje také právo na plnění smluvní pokuty. Žádoucí by bylo sjednocení rozhodovací praxe ohledně (ne)určitosti smluvní pokuty sjednané k utvrzení všech smluvních povinností, pokud tyto povinnosti nejsou individuálně určeny. Poměrně nevyjasněná je také otázka, zda je uplatnění moderačního oprávnění v případě splnění podmínek moderace právem, či povinností soudu. Rozpory panují i ohledně problému, zda soud při rozhodování o rozsahu snížení smluvní pokuty přihlíží pouze k hodnotě a významu utvrzované povinnosti, nebo zda může zohlednit i jiná kritéria. Problematickou je také otázka, jestli promlčecí lhůta u práva na plnění smluvní pokuty začíná běžet již dnem splatnosti smluvní pokuty, nebo až dnem následujícím po splatnosti. Konečně by bylo vhodné zpřesnit text zákona s ohledem na výslovné připuštění nepeněžité formy smluvní pokuty a v § 2049 NOZ nahradit „zaplacení smluvní pokuty“ termínem „splnění smluvní pokuty“. Závěrem lze konstatovat, že si smluvní pokuta velmi pravděpodobně zachová (a v souvislosti s odstraněním požadavku písemné formy ujednání o smluvní pokutě zřejmě i posílí) své významné postavení v českém právu a právních vztazích. Smluvní pokuta je totiž nástrojem ke zlepšení právního postavení věřitele, jenž má široký rozsah využití, a navíc dispozitivnost právní úpravy umožňuje právním subjektům přizpůsobit

50

konkrétní ujednání o smluvní pokutě jejich zájmům a potřebám v duchu zásady autonomie vůle.

51

Seznam použitých zkratek ABGB

Allgemeines Bürgerliches Gesetzbuch (Všeobecný občanský zákoník)

ČR

Česká republika

NOZ

Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů

ObchZ (obch. zák.)

Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů

OZ (obč. zák.)

Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů

52

Seznam použitých pramenů Knihy BEJČEK, Josef, Karel ELIÁŠ a Přemysl RABAN. Kurs obchodního práva: obchodní závazky. 5. vyd. Praha: C. H. Beck, 2010, li, 542 s. ISBN 978-80-7400-337-0. ELIÁŠ, Karel a Tomáš DVOŘÁK. Obchodní zákoník: praktické poznámkové vydání s výběrem judikatury od roku 1900. 5. přeprac. a rozš. vyd. podle stavu k 1. 11. 2006. Praha: Linde, 2006, 975 s. ISBN 80-7201-624-5. ELIÁŠ, Karel. Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem. 1. vyd. Ostrava: Sagit, 2012, 1119 s. ISBN 978-80-7208-922-2. ELIÁŠ, Karel. Občanský zákoník: velký akademický komentář: úplný text zákona s komentářem, judikaturou a literaturou podle stavu k 1. 4. 2008. Praha: Linde, 2008, 2 sv. (1391, 1397-2639 s.). ISBN 978-80-7201-687-7. FALDYNA, František, Jan HUŠEK a Tomáš POHL. Zajištění a zánik obchodních závazků. 2., rozš. vyd. Praha: ASPI-Wolters Kluwer, 2007, XI, 223 s. ISBN 978-807357-154-2. GERLOCH, Aleš. Teorie práva. 5., upr. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2009, 311 s. ISBN 978-80-7380-233-2. PATĚK, Daniel. Smluvní pokuta v obchodních vztazích. Vyd. 1. V Praze: C.H. Beck, 2006, ix, 115 s. ISBN 80-7179-538-0. PLÍVA, Stanislav. Obchodní závazkové vztahy. 2., aktualiz. vyd. Praha: ASPI-Wolters Kluwer, 2009, 339 s. ISBN 978-80-7357-444-4. ŠTENGLOVÁ, Ivana. Přehled judikatury ve věcech zajištění závazků. Praha: ASPI, 2007, 235 s. ISBN 978-80-7357-245-7. ŠTENGLOVÁ, Ivana, Stanislav PLÍVA a Miloš TOMSA. Obchodní zákoník: komentář. 12. vyd. Praha: Beck, 2009, xxii, 1375 s. ISBN 978-80-7400-055-3. ŠVESTKA, Jiří, Jan DVOŘÁK, Dita MELICHAROVÁ, Ondřej FRINTA, Tomáš POHL, Petr LIŠKA, Ivana MRÁZOVÁ, Michaela ZUKLÍNOVÁ a Květoslav RŮŽIČKA. Občanské právo hmotné. 5., jubilejní a aktualiz. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2009, 550 s. ISBN 978-80-7357-473-4.

53

ŠVESTKA, Jiří, Jiří SPÁČIL, Marta ŠKÁROVÁ a Milan HULMÁK. Občanský zákoník: komentář. 2. vyd. Praha: Beck, 2009, 2 sv. ISBN 978-80-7400-108-6. TINTĚRA, Tomáš. Smluvní pokuta v teorii a praxi. Praha: Leges, 2012, 126 s. ISBN 978-80-87576-27-4. WEINHOLD, Daniel. Promlčení a prekluze v obchodních závazkových vztazích. 2. vyd. Praha: Beck, 2002, XIII, 136 s. ISBN 80-7179-369-8.

Články BEJČEK, Josef. Právní úprava a interpretační problémy smluvních pokut a úroků z prodlení. Časopis pro právní vědu a praxi. 1995, roč. 1995, č. 1, s. 31. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR. ASPI ID: LIT3755CZ. ČECH, Petr. K přiměřenosti smluvní pokuty. Právní rádce. 2008, roč. 2008, č. 5, s. 24 32. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR. ASPI ID: LIT30608CZ. ČECH, Petr. K určitosti dohody o smluvní pokutě. Právní rádce. 2008, roč. 2008, č. 3, s. 11. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR. ASPI ID: LIT29899CZ. ČECH, Petr. Smluvní pokuta versus úrok z prodlení. Právní rádce. 2008, roč. 2008, č. 4, s. 21-30. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR. ASPI ID: LIT30086CZ. HUŠEK, Jan. K některým otázkám moderačního oprávnění soudu a práva na smluvní pokuty v případě promlčení jistoty. Obchodní právo. 2009, roč. 2009, č. 2, s. 2-10. Dostupné z: http://www.codexis-online.cz. NESNÍDAL, Jiří. Smluvní pokuta ve vztazích mezi podnikateli. Ekonom. 1996, roč. 1996, č. 11, s. 65-67. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR. ASPI ID: LIT5899CZ. PATĚK, Daniel. Moderace smluvní pokuty dle Nejvyššího soudu (kritický pohled). Obchodní právo. 2010, roč. 2010, č. 2, s. 2-9. Dostupné z: http://www.codexisonline.cz. PAVLÍČKOVÁ, Iva. Meze smluvní svobody u smluvní pokuty v obchodních vztazích. Právní fórum. 2010, roč. 2010, č. 12, s. 605. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR. ASPI ID: LIT36999CZ.

54

TINTĚRA, Tomáš. Smluvní pokuta v kontextu návrhu nového občanského zákoníku. Právní fórum. 2011, roč. 2011, č. 8, s. 357. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR. ASPI ID: LIT39137CZ. TOMSA, Miloš. Obchodní závazky a nový občanský zákoník. Obchodní právo. 2009, roč. 2009, č. 7-8, s. 3-15. Dostupné z: http://www.codexis-online.cz.

Internetové zdroje KOLÁŘ, Petr. Ke smluvní pokutě a určitosti označení smluvní povinnosti [online]. 2012 [cit. 31. 1. 2013]. Dostupné z: http://www.epravo.cz/top/clanky/ke-smluvnipokute-a-urcitosti-oznaceni-smluvni-povinnosti-86703.html SPRINZ, Petr. Smluvní pokuta jako zajišťovací institut soukromého práva [online]. 2008 [cit. 31. 1. 2013]. Dostupné z: http://www.epravo.cz/top/clanky/smluvni-pokutajako-zajistovaci-institut-soukromeho-prava-55174.html ŠTARHA, Štěpán. Smluvní pokuta v novém Občanském zákoníku [online]. 2012 [cit. 31. 1. 2013]. Dostupné z: http://finance.idnes.cz/smluvni-pokuta-v-novem-obcanskemzakoniku-fjb-/pravo.aspx?c=A121025_163954_pravo_vr TINTĚRA, Tomáš. Do jaké výše je smluvní pokuta ještě přiměřená? [online]. 2011 [cit. 31. 1. 2013]. Dostupné z: http://pravniradce.ihned.cz/c1-54200770-do-jake-vyse-jesmluvni-pokuta-jeste-primerena

Právní předpisy Nařízení vlády č. 142/1994 Sb., kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 12. 8. 2013]. Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 31. 1. 2013]. Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 31. 1. 2013]. Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 31. 1. 2013].

55

Judikatura Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 6. 2012, sp. zn. 32 Cdo 493/2011. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 31. 1. 2013]. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 23 Cdo 2409/2010. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 31. 1. 2013]. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 3. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4281/2011. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 31. 1. 2013]. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 11. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3854/2011. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 31. 1. 2013]. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 32 Cdo 4859/2009. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 31. 1. 2013]. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 32 Cdo 4469/2010. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 31. 1. 2013]. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. 26 Cdo 4503/2009. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 31. 1. 2013]. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 4. 2011, sp. zn. 23 Cdo 947/2010. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 31. 1. 2013]. Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 4. 2011, sp. zn. 26 Cdo 1820/2010. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 31. 1. 2013]. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 32 Cdo 1432/2010. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 31. 1. 2013]. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 1. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2575/2010. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 31. 1. 2013]. Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 11. 2010, sp. zn. 20 Cdo 4656/2008. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 31. 1. 2013]. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 7. 2010, sp. zn. 33 Cdo 498/2009. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 31. 1. 2013]. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 23 Cdo 231/2010. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 31. 1. 2013]. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 1. 2010, sp. zn. 33 Cdo 5364/2007. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 31. 1. 2013].

56

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1682/2007. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 31. 1. 2013]. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 5. 2009, sp. zn. 23 Cdo 485/2009. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 31. 1. 2013]. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1646/2007. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 31. 1. 2013]. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 4. 2009, sp. zn. 32 Cdo 1002/2008. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 31. 1. 2013]. Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 2. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1242/2007. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 31. 1. 2013]. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 7. 2008, sp. zn. 33 Odo 846/2006. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 31. 1. 2013]. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. 32 Odo 1249/2006. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 31. 1. 2013]. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. 32 Cdo 2480/2007. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 31. 1. 2013]. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 1. 2008, sp. zn. 32 Cdo 3853/2007. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 31. 1. 2013]. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 10. 2007, sp. zn. 26 Odo 371/2006. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 31. 1. 2013]. Rozsudek Nevyššího soudu ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. 33 Odo 438/2005. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 31. 1. 2013]. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 5. 2007, sp. zn. 33 Odo 577/2005. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 31. 1. 2013]. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 12. 2006, sp. zn. 29 Odo 1105/2003. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 31. 1. 2013]. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 8. 2006, sp. zn. 32 Odo 469/2005. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 31. 1. 2013]. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 33 Odo 469/2006. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 31. 1. 2013]. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 29 Odo 2/2005. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 31. 1. 2013].

57

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 11. 2005, sp. zn. 32 Odo 1134/2003. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 31. 1. 2013]. Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 3. 2005, sp. zn. 33 Odo 91/2004. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 31. 1. 2013]. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 13 Co 370/2004. In: TINTĚRA, Tomáš. Smluvní pokuta v teorii a praxi. Praha: Leges, 2012, s. 72, ISBN 978-80-87576-27-4. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 10. 2004, sp. zn. 5 Cmo 320/2004. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 31. 1. 2013]. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 33 Odo 111/2004. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 31. 1. 2013]. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 7. 2004, sp. zn. 28 Cdo 2057/2003. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 31. 1. 2013]. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 4. 2004, sp. zn. 29 Odo 156/2003. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 31. 1. 2013]. Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 2004, sp. zn. 32 Odo 1047/2003. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 31. 1. 2013]. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. 32 Odo 1172/2003. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 31. 1. 2013]. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 33 Odo 890/2002. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 31. 1. 2013]. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 12. 2002, sp. zn. 29 Odo 426/2001. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 31. 1. 2013]. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 10. 2002, sp. zn. 29 Odo 847/2001. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 31. 1. 2013]. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 6. 2002, sp. zn. 25 Cdo 182/2001. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 31. 1. 2013]. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 6. 2002, sp. zn. 33 Odo 313/2002. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 31. 1. 2013]. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 33 Odo 96/2001. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 31. 1. 2013].

58

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 33 Odo 77/2002. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 31. 1. 2013]. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 33 Odo 311/2001. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 31. 1. 2013]. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1038/2000. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 31. 1. 2013]. Nález Ústavního soudu ČR ze dne 30. 11. 2001, sp. zn. IV. ÚS 182/01. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 31. 1. 2013]. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2001, sp. Zn. 25 Cdo 186/2000. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 31. 1. 2013]. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 2. 2000, sp. zn. 25 Cdo 616/98. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 31. 1. 2013]. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 11. 1999, sp. zn. 29 Cdo 425/99. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 31. 1. 2013]. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 10. 1999, sp. zn. 3 Cdon 1486/96. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 31. 1. 2013]. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 1. 1999, sp. zn. 29 Cdo 2495/98. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 31. 1. 2013]. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 4. 1998, sp. zn. 2 Odon 90/97. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 31. 1. 2013]. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 1. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1237/96. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 31. 1. 2013]. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 2. 1994, sp. zn. 15 Co 481/93. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 31. 1. 2013].

59

Abstrakt Smluvní pokuta jako nástroj utvrzení dluhu v obchodních vztazích Předmětem diplomové práce je právní institut smluvní pokuty. Toto téma bylo autorem zvoleno proto, že smluvní pokuta je již mnoho let důležitým a často využívaným nástrojem utvrzení dluhu v soukromoprávních vztazích a plněním svých funkcí přispívá k naplňování jednoho z hlavních principů soukromého práva – „pacta sunt servanda“. Cílem této práce je právní institut smluvní pokuty analyzovat a hodnotit na základě platné právní úpravy a s ní související judikatury a odborné literatury za použití zejména jazykové, logické, systematické a teleologické metody právní argumentace. Práce vychází z právní úpravy smluvní pokuty v novém občanském zákoníku, jenž má nabýt účinnosti 1. ledna 2014. Ta je na mnoha místech práce komparována s dřívější právní úpravou, ve snaze postihnout změny právní úpravy smluvní pokuty v důsledku rekodifikace soukromého práva. Práce je zaměřena na nejdůležitější a nejdiskutovanější otázky a problémy spojené s institutem smluvní pokuty. První kapitola je věnována obecné charakteristice smluvní pokuty z hlediska jejích funkcí a akcesorické povahy. Druhá kapitola se zabývá předpoklady vzniku práva na plnění smluvní pokuty, jimiž jsou platné ujednání o smluvní pokutě a porušení utvrzované smluvní povinnosti. Předmětem třetí kapitoly je institut soudní moderace nepřiměřeně vysoké smluvní pokuty. Čtvrtá kapitola je zaměřena na problematiku splatnosti a promlčení práva na plnění smluvní pokuty. Závěrečná pátá kapitola pojednává o vztahu smluvní pokuty k charakterově blízkým právním institutům – náhradě škody a úroku z prodlení. Z práce vyplývá, že na smluvní pokutu můžeme nahlížet jednak jako na utvrzovací právní vztah, jednak jako na plnění, které je zavázaný ze smluvní pokuty povinen poskytnout oprávněnému v důsledku porušení své smluvní povinnosti utvrzované smluvní pokutou. Smluvní pokuta plní preventivní, reparační a sankční funkci. Má akcesorickou povahu, a tedy je závislá na existenci hlavního závazku. Zákon spojuje vznik práva na plnění smluvní pokuty se dvěma právními skutečnostmi – s platným a řádným ujednáním o smluvní pokutě a s porušením utvrzované smluvní povinnosti. Ujednání nemusí mít písemnou formu, jeho podstatnou náležitostí je ale

60

řádné vymezení utvrzované smluvní povinnosti a určení smluvní pokuty. Ta může mít formu peněžitého i nepeněžitého plnění. Právní úprava přiznává soudu oprávnění nepřiměřeně vysokou pokutu na základě návrhu dlužníka moderovat. V případě, že se právo na plnění smluvní pokuty stane splatným, tak se stává nárokem, a věřitel se ho může domoci soudně. Pokud ho však procesně neuplatní ve sjednané nebo zákonem stanovené tříleté promlčecí lhůtě, tak se právo na plnění smluvní pokuty se promlčí a stává se nevynutitelnou naturální obligací. Smluvní pokuta má s náhradou škody a úrokem z prodlení společné některé vlastnosti a funkce, v jiných ohledech se však tyto instituty liší. Zatímco souběh smluvní pokuty a náhrady škody vzniklé z porušení utvrzované smluvní povinnosti je zákonem vyloučen, souběh smluvní pokuty a úroku z prodlení je přípustný. Právní úprava smluvní pokuty v novém občanském zákoníku vyřešila některé sporné otázky, přesto zůstává řada problémů, které by měly subjekty tvořící, interpretující a aplikující právo a právní věda vyjasnit. Lze předpokládat, že si smluvní pokuta své významné postavení v českém právu zachová i v budoucnu.

61

Summary Contractual penalty as an instrument of confirming a debt in commercial relations. The Master degree’s thesis is concerned with contractual penalty. The topic was chosen because contractual penalty has been an important often-used instrument of confirming debts for many years. Through its functions, it contributes to compliance with the fundamental principle of private law – „pacta sunt servanda“. The aim of the study is to analyse and assess contractual penalty on the basis of valid Czech law, related judicial decisions and professional literature chiefly with the use of language, logical, systematic and teleological method of legal reasoning. The text is based on the Act No. 89/2012 Coll., The Civil Code, which is to become effective on 1st January 2014. The Act’s legal rules are compared to the former ones so that the changes of law can be described as a result of recodification of private law. The thesis is focused on the most important and the most discussed issues regarding contractual penalty. Chapter one is devoted to general characterization of contractual penalty with respect to its functions and accessory character. Chapter two deals with the prerequisites for commencement of the claim on contractual penalty – a valid and proper agreement on contractual penalty and a breach of the secured obligation. Chapter three analyses judicial moderation of inadequate contractual penalty. Chapter four concerns with the issue of due date and statute of limitation of the claim on contractual penalty. Chapter five discusses the relations among contractual penalty, damages and late interest. The thesis shows that contractual penalty can be viewed either as a securing legal relation or obligation which the debtor fulfils to the creditor. Contractual penalty plays preventive, reparation and punitive role. It has accessory character, which means it depends on a valid secured legal relation. The law associates commencement of the claim on contractual penalty with two legal facts – with a valid and proper agreement on contractual penalty and with a breach of the secured obligation. Written form of the agreement is not legally required but it shall determine the secured obligation and contractual penalty properly. Contractual penalty can take a monetary or non-monetary form. According to the law, court is authorized to moderate inadequate contractual penalty on a motion of the debtor. Provided that a right on contractual penalty becomes

62

due, it becomes a claim and the creditor can enforce it judicially. But if he fails to exercise his claim within agreed or legally stated three years period of limitation, his right becomes time-barred (so called natural obligation), and thus unenforceable. Contractual penalty shares some attributes and functions with damages and late interest but there are many differences among them too. While the concurrence of contractual penalty and damages caused by a breach of the secured obligation is legally forbidden, the concurrence of contractual penalty and late interest is lawful. The Civil Code’s legal rules sorted out some controversial issues regarding contractual penalty, still there are matters that should be clarified by the subjects creating, interpreting and applying the law and by jurisprudence. It is safe to assume that contractual penalty will maintain its significant position in Czech law even in the future.

63

Klíčová slova

Key words

smluvní pokuta utvrzení dluhu soudní moderace

contractual penalty confirming a debt judicial moderation

64